JUDA INFO 5
prosinec - 2008
Život, který mluví - Božský charakter Don Finto Znovu zakoušíme zklamání či dokonce rozčarování, které přichází tehdy, když uznávaní Boží služebníci padnou do hříchu. Je to pro nás nebezpečný čas. Jak budeme reagovat? Budeme se v soukromí radovat z toho, že jsme viděli skryté nedostatky a varování, která druzí neviděli? Budeme zlehčovat ty, kteří byli uzdraveni, kteří se obrátili, nebo ty, kteří zakusili Boží jednání? Máme se domnívat, že vše byla jen komedie? Cožpak zde nikdy neexistoval skutečný hlad po Bohu? Byla vše pouze přetvářka nebo pokrytectví? Před mnoha lety, kdy vyšel najevo morální pád jednoho významného televizního evangelisty, vyjadřoval se o tom na veřejnosti jiný televizní evangelista ostře a s odsouzením. Pán mi vložil do srdce touhu napsat tomuto evangelistovi dopis. „Bratře, buď opatrný. Nesuďte, abyste nebyli souzeni. Neboť jakým soudem soudíte, takovým budete souzeni, a jakou měrou měříte, takovou vám bude naměřeno.“ (Mt 7,1-2). O několik týdnů později bylo americké veřejnosti oznámeno, že tento muž, který tak ostře odsuzoval, sám upadl do sexuálního hříchu. Většina z nás by potvrdila obdarování, které bylo na obou těchto mužích, avšak jejich charakter nedosáhl míry jejich obdarování. Charakter a obdarování jsou rozdílné věci. A to je důvod, proč někdy můžeme vidět, jak mimořádně obdarovaní Boží mužové a ženy morálně selhávají. Vzpomeňme si na mocně obdarovaného Samsona, jehož charakter nikdy nedosáhl míry jeho obdarování. Nezapomeňme na Davida, vraha a cizoložníka. Byl David pomazaný? Ano. Byl obdarovaný? Ano. Padl? Ano. Byl obnoven? Ano. Měl jeho pád následky? Ano. Přesto jej Pán později označuje jako „muže podle mého srdce“ (Sk 13,22). Přemýšleli jsme někdy nad tím, že Petr v tu noc, kdy byl Ježíš zrazen, třikrát zalhal, ale o padesát dní později se stal Božím vyvoleným kazatelem, který volal celý národ k pokání? Zajímalo by mě, jestli v tom davu lidí o Letnicích byla ten den i mladá služka, které Petr lhal. Pokud ano, jak těžké pro ni asi bylo slyšet evangelium právě z Petrových chybujících, dosud neobnovených úst. Pokud jsme zhřešili, býváme někdy znovu obnoveni pro naši službu a Boží záměr. Jindy, podle Božího svrchovaného rozhodnutí, přijdeme o část svého dědictví. To se stalo v případě Mojžíše, který v určitém okamžiku řekl s pýchou: „To vám z tohoto skaliska máme vyvést vodu?“ (Nu 20,10) Pro tento hřích Mojžíš nikdy nevstoupil do země svého dědictví. Byl stále vůdcem, ale jeho čas byl ukrácen. 1
Podle Bible je tedy správné činit toto: zkoumejte duchy, jsou-li z Boha (1J 4,1), a současně brát v úvahu skutečnost, že my všichni jsme Božími stvořeními, která procházejí procesem výchovy. Nemůžeme označovat za obdarované pouze ty, jejichž život je dokonalý, ale kdyby byl někdo i přistižen v nějakém přestoupení, vy, kdo jste duchovní, napravujte takového člověka v duchu mírnosti a dávej si každý pozor sám na sebe, abys i ty neupadl do pokušení. (Ga 6,1) Ať takováto odhalení vypůsobí, že se zamyslíme nad svými vlastními životy a zhodnotíme je. Jaká jsou naše vlastní manželství? Milujeme své manžely nebo manželky? Nechodíme v pýše? Jsme někomu vykazatelní? Pane, smiluj se nad námi! Kéž své sklony k odsuzování druhých obrátíme v milosrdenství a přímluvu. Ať všechno to zklamání a rozčarování, které v nás kvůli hříchu druhých je, vypůsobí touhu po Tobě, Pane, po Tvé přítomnosti a po Tvých darech! Kéž je v nás všech zformován Božský charakter! A kéž jsme tak otevřeni pro Tvoji vůli ve svých životech, že až na nás sestoupí Tvůj oheň a Tvoje sláva, nezpůsobí to rozpad naší ryzosti či bezúhonnosti, ale budeme zapáleni mocí Ducha svatého po slávě Boha Otce a Ježíše, našeho Mesiáše a Krále, který se již brzy navrátí! (www.calebcompany.com)
Svobodni k uctívání Derek Prince Ale přichází hodina, a již je zde, kdy praví ctitelé se budou klanět Otci v duchu a pravdě; vždyť sám Otec hledá takové ctitele. (J 4,23) Není to úžasné? Všemocný Bůh, který má k dispozici všechny zdroje celého vesmíru, hledá lid, kteří by Ho uctívali – lidi jako ty a já, vyvedené z padlého pokolení hříšníků! Co by mohlo být Božím motivem? Má nějakou skrytou potřebu potvrzení a uznání? Těžko! Ne - Jeho Otcovské srdce touží, aby se zjevil ve vší své slávě těm, které stvořil. To je největší požehnání, kterým je chce zahrnout. Boží zjevení přichází v první řadě a především skrze Jeho vzácné Slovo – Bibli. Ježíš řekl: Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat, přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek. (J 14,23). Přijímáme-li Boží slovo a zachováváme-li je, přijde Bůh Otec a Bůh Syn a budou v nás přebývat. To nás zpětně přivádí k uctívání Boha, kterého jsem přijali. Čím lépe známe Boha skrze Jeho Slovo, tím více toužíme Ho uctívat. Roli Božího slova v našem životě můžeme měřit podle toho, jak moc Ho toužíme uctívat.Nejprve musíme pochopit, že uctívání nespočívá ve zpívání hymnů či chórů, naslouchání sboru ani v modlitbě, - přestože jsou to všechno legitimní činnosti. Tyto činnosti nás mohou – či by nás měly – uvést k uctívání. Ještě důležitější věc – uctívání není druhem duchovní zábavy. V uctívání se nezaměřujeme na sebe, na naše zkušenosti, ale na Boha. Uctívání je přímé, intimní a 2
osobní obecenství s naším Stvořitelem. Je to nejvyšší činnost, které je lidský duch schopen. Přesahuje ale ducha a zahrnuje celou lidskou osobnost. Je také chybou domnívat se, že uctívání je něco, co děláme jen ve shromáždění či na veřejnosti. Uctívání by mělo hrát nejvyšší úlohu v naší osobní zbožnosti. Uctíváme-li Boha jen na veřejnosti ve shromáždění, je v tom vždy něco falešného. Bude to prostě náboženský skutek, který konáme v přítomnosti lidí. Na druhou stranu, může sborové uctívání přivést každého jednotlivce do vyššího a hlubšího vědomí Boha a Jeho vznešenosti, než bychom kdy dosáhli v osobních modlitbách. Naneštěstí během století klesl pojem uctívání v křesťanství hluboko pod normu Písma. Zkoumal jsem všechna důležitá slova, která Bible užívá pro uctívání, a dospěl jsem k vzrušujícímu a převratnému závěru: všechna slova použitá pro uctívání – jak ve Starém tak v Novém zákoně – popisují postoj těla. Abychom si to ukázali, začněme u hlavy a budeme postupovat dolů. Jedním z hlavních činů je sklonění hlavy. Když Abrahamův sluha, který hledal nevěstu pro syna svého pána, poznal, že ho Bůh vedl přímo k rodině Abrahamova bratra, tedy skloniv hlavu, poklonu učinil Hospodinu. (Gn 24,26 K) Podobně, když Mojžíš a Áron podávali starším Izraele v Egyptě zprávu, že Pán zaslíbil osvobodit je z otroctví, jejich odpověď byla stejná: sklonili hlavy a uctívali. (Ex 4,31 překl. z angl.). Také ruce hrají důležitou úlohu v uctívání. Davidova odpověď na Boží láskyplnost je popsána v Žalmu 63,5: Proto ti žehnám po celý život, v tvém jménu pozvedám dlaně. V Žalmu 141,2 popisuje David podobný skutek uctívání: Jako kadidlo ať míří má modlitba k tobě, pozdvižení mých rukou jak večerní oběť. V Žalmu 143,6 popisuje David jinou polohu svých rukou, která vyjadřuje jeho touhu po Bohu: Rozpínám své ruce k tobě, má duše po tobě žízní jak vyprahlá země. Pozdvižení rukou je skutek, kterým uznáváme Boží vznešenost. Rozpínání rukou ukazuje naši touhu něco od Boha přijmout. Pravděpodobně nejznámějším uměleckým dílem, které vykresluje modlitbu jsou Modlící se ruce Albrechta Duerera. Asi je to spíše obraz prosby než uctívání. Nicméně je pozoruhodné, že Duerer se nezaměřil na modlitebníkovy rty ani na jeho tvář, ale na ruce. Jiný způsob, jak můžeme uplatnit při uctívání ruce, je popsán v Žalmu 47,1-2: Lidé všech národů tleskejte v dlaně, hlaholte Bohu, plesejte zvučně (angl.: křičte k Bohu vítězným hlasem). Hospodin, Nejvyšší , vzbuzuje bázeň, on je Král velký nad celou zemí. Pokud takto tleskáme v dlaně, uznáváme tím bázeň vzbuzující vznešenost našeho nejvyššího Krále. Přidáme-li k tomu křik vítězství, vyhlašujeme tak Jeho úplné vítězství. Čas od času jsem byl přítomen na shromáždění, kde nějaké slovo či skutek vyvolá potlesk, občas i křik. Ti, kteří takto reagují si pravděpodobně ani neuvědomují, že to je biblický způsob uctívání. 3
Křik – abych doplnil – neznamená hlasité zpívání. Znamená to křik – využití plné kapacity našich plic. Když Šalomoun zasvěcoval chrám, který Pánu vybudoval, rozprostřel dlaně. Šel však ještě dál: poklekl na kolena. (2Par 6,12-13) Tato forma uctívání představuje úplné sebevydání Pánu. V Efezským 3,15 Pavel ukazuje, že také k Bohu takto přistupoval: Z toho důvodu klekám na kolena před Otcem našeho Pána Ježíše Krista. V posledku udělá tento skutek sebevydání Stvořiteli celý vesmír. V Izajášovi 45,23 Pán vyhlašuje: Při sobě samém jsem přísahal … přede mnou každý klesne na kolena… Ve Filipským 2,10 Pavel ukazuje, že tento skutek sebevydání bude učiněn konkrétně ve vztahu k Ježíši, jako Bohem ustanovenému vládci: aby se ve jménu Ježíše sklonilo každé koleno… Dalším skutkem uctívání, který se týká celého těla a který je v písmu popsán častěji než kterýkoli jiný, je padnout před Hospodinem na tvář. Padneme-li takto na tvář, uznáváme tím svoji úplnou závislost na Bohu.Odmítáme tak touhu po nezávislosti na Bohu, která vedla k počáteční neposlušnosti Adama a Evy a která představuje padlou přirozenost každého jejich potomka. Vidíme, že většina velkých mužů Bible někdy či velice často ležela na tváři před Bohem. V Genesis 17 je dvakrát zaznamenáno, že Abraham padl na tvář před Bohem. (verše 3 a17) Když se Pán zjevil u Jericha Jozuovi jako velitel Hospodinova zástupu, Jozue padl na tvář na zem. Dále mu bylo přikázáno, aby si sundal z nohou opánky. (Joz 5,13-15) Jak padnutí na tvář tak sundání opánků vyjadřuje úctu. V tomto postoji úcty přijal Jozue Hospodinovy pokyny k přemožení Jericha. Nejméně konvenční skutek uctívání podle dnešních měřítek je popsán ve 2. Samuelově 6,12-14. Když David úspěšně přenesl schránu do Jeruzaléma poskakoval ze vší síly (angl.: tancoval se vší silou) před Hospodinem. David byl udatným statným mužem a proto výraz „ze vší síly“ musí vyjadřovat výjimečně energickou činnost, která se týkala všech částí těla. Byl to nejvhodnější výraz pro jeho překypující radost a vděčnost Bohu. Tuto kapitolu ukončím slovem varování pro každého, kdo by negativním způsobem reagoval na tato bujná vyjádření úcty. Davidova manželka Míkal ho pro jeho projevy kritizovala, a důsledkem bylo odebrání výsady mít děti. Tělesný postoj kritiky může způsobit duchovní neplodnost. Řekl jsem ,že samotné zpívání není skutkem uctívání, ale tento výrok musí být upřesněn. V některých případech zpěv může nepostřehnutelně přejít v uctívání. Na druhou stranu, tleskání do dlaní či tancování může být často výrazem chvály stejně jako uctívání. Lidský jazyk není dostatečně citlivý, aby rozlišil přesnou linii mezi různými formami uctívání a chvály.
4
Proč tělo? Můžeme se ptát: Proč tělo hraje v uctívání tak důležitou roli? Vždyť Ježíš řekl, že bychom měli uctívat v duchu a pravdě. Odpověď spočívá v porozumění vztahu mezi třemi částmi , které tvoří lidskou osobnost: duch, duše a tělo. (viz 1Te 5,23) Duch je částí naší osobnosti, která může mít přímý kontakt s Bohem. (viz 1K 6,17) Aby se však duch projevil, potřebuje spolupracovat s duší – částí, skrze kterou působí vůle a která tudíž činí rozhodnutí za celého člověka. Duše na druhou stranu uvádí tělo do činnosti. To je vykresleno Davidovými slovy v Žalmu 103,1: Dobrořeč, má duše, Hospodinu… Davidův duch se probudil k uctívání Boha, a pobízel duši, aby udělala příslušné rozhodnutí. Duše pak uvedla do činnosti tělo – nejprve hlasové orgány – aby vyjádřilo požehnání, které duch touží obětovat. Díváme-li se na to v tomto světle, uctívání je činnost , ve které duch působí skrze duši, aby vypůsobil odpovídající činnost těla. Nemůže-li duše a tělo reagovat na pokyny ducha, pak je tělo ve skutečnosti vězením, ve kterém zůstává duch omezený a neschopen se vyjádřit. V současné církvi jsou zástupy těch, kdo jsou v tomto stavu – duch uvězněn v těle, skrze něž se nemohou svobodně projevovat. Jejich tělesné aktivity v církvi jsou omezeny na několik rutinních pohybů. Vejdou, sednou si, stoupnou, sednou, stoupnou a odejdou. Výsledkem toho mohou stěží být účastni na nejvyšší aktivitě, které je schopen jejich duch – smělé uctívání Stvořitele. Je však i opačná chyba: duše a tělo mohou „provozovat“ uctívání bez podnětů či účasti ducha. Výsledkem je pouze náboženský skutek – nikoliv pravé uctívání. Biblická norma uctívání vyžaduje harmonickou souhru všech tří částí – ducha, duše a těla – s tím, že podnět dává duch. Tato souhra všech našich schopností zakládá opravdovou svobodu. Duch strnulosti Nedávno jsem prožil zkušenost, která myslím poslouží jako „podobenství“ k popsání této situace. Byl jsem ve skupině křesťanů, kteří čekali v modlitbě na Boha. Náhle, bez jakékoli účasti mé vůle, byly mé ruce nahoře a mé tělo se v krátké chvíli několikrát křečovitě zaškubalo. Byl jsem v rozpacích, přemýšlel jsem, co si asi lidé pomyslí. Pak jsem se ptal sám sebe: Co je důležitější, to , co si myslí lidé nebo to, co pro mně chce Bůh udělat? Rozhodl jsem se bezvýhradně poddat Božímu jednání. Ve skutečnosti většina lidí věnovala pozornost Bohu, než aby si všimli toho, co stalo. Křečovité škubání trvalo několik málo minut, pak jsem odpočíval a mé tělo ochablo. Bůh mi ukázal, že jsem byl osvobozen od ducha „strnulosti“ (o tom jsem nikdy předtím neslyšel). Ukázal mi také kdy a jak se tento duch do mě mohl dostat. Narodil jsem se v Indii – v roce 1915 – v té době byla lékařská zařízení na relativně primitivní úrovni. Místní doktor brzy zjistil, že mé nohy nejsou stejné. Doporučil, abych ležel na zádech s jednou nohou v dlaze – trvalo to několik měsíců. Od té doby jsem nemohl dělat určité běžné tělesné pohyby. Po mém osvobození jsem však začal zakoušet novou volnost pohybů. To že mě duch strnulosti ,vedle mnoha tělesných a duchovních požehnání, které jsem v
5
průběhu let zažil, bránil po 79 let zakoušet plnou svobodu v mém těle, považuji za vážnou věc. Myslím, že po staletí se něco podobného dělo v křesťanské církvi. Její velká část byla nakažena duchem „strnulosti“, který bránil křesťanům prožívat svobodu a veselí při uctívání Boha. Bůh touží, aby ti, který ho uctívají, toto při uctívání zakoušeli. Výsledkem je to, že naše formy uctívání jsou často velmi daleko od norem tak bohatě popsaných v Písmu. Jaké je řešení? Nejprve se musíme vrátit k příkladu písma a porozumět plné šíři činností, kterými je vhodné boha uctívat. Pak musíme ukáznit svoji duši, aby reagovala na pokyny ducha a uvedla tělo do příslušných akcí. V mnoha případech to bude vyžadovat nějaký druh duchovního osvobození. Pokud se vás toto slovo týká, nedělejte chybu, kterou jsem dříve dělal já. Nedovolte, aby vám rozpaky či sebevědomí zabránily prodrat se do všech věcí, které má pro vás Bůh. Přineste dar V Žalmu 96,8 předkládá žalmista první podmínku přístupu k Bohu: Přineste dar a vstupte v nádvoří jeho. V Exodu 23,15 Pán prohlašuje: Nikdo se neukáže před mou tváří s prázdnou. Je mnoho druhů darů, které můžeme přinést Bohu: děkování, chvála, peníze, majetek, skutek služby, dílo našich rukou. Avšak v uctívání přinášíme Pánu náš nejvyšší dar: sebe. Jakákoliv náboženská činnost, která nevede k vydání nás samých Bohu, není pravé uctívání. Přídavná oběť je tou z různých obětí Starého zákona, která představuje naše sebevydání Bohu (viz Lv 2,1-11). Jsou zde obsaženy některé důležité principy, které by nás měly vést v našem uctívání. Má-li být naše uctívání pro Boha přijatelné, potom život, který nabízíme, musí být jako jemně rozemletá „bílá mouka“ – úplně podřízen Boží kázni. Nesmí v něm být žádné „žmolky“ vlastní vůle a neposlušnosti. Přídavná oběť byla doplněna o dvě věci: olej a kadidlo. Olej představuje Ducha svatého – připomíná nám naši závislost na Duchu svatém, pokud chceme, aby naše oběť byla přijatelná. Kadidlo je aromatická klejopryskyřice, která sama o sobě není nijak zvláštní, avšak když hoří, tak vydává charakteristickou vůni. Tato vůně vyjadřuje naše uctívání, vznášející se k Bohu. Z celé oběti byla spálena před Pánem jen hrst mouky s olejem, zbytek připadl knězi. Avšak veškeré kadidlo náleželo jen a pouze Pánu. To nás varuje, že žádná lidská bytost nesmí přijmout byť i jen závan uctívání Božího lidu. Vedoucí, kteří dovolí svým následovníkům, aby je jakkoli uctívali, upadají do Božího soudu. To je důvod, proč v minulých letech skončily některé charismatické služby krachem. 6
Žádná přídavná oběť nesmí být provázena kvasem či medem (verš 11). V 1. Korintským 5,8 mluví Pavel o nekvašeném chlebu upřímnosti a pravdy. Kvas zde představuje jakoukoli formu neupřímnosti a nepravdivosti. To je dále zdůrazněno vyloučením medu. Med je sladký na rtech, ale – na rozdíl od kadidla – neobstojí v ohni. Když hoří, stane se z něj černá lepkavá hmota. V našem uctívání se musíme vyhnout jakémukoli přehánění či prázdným náboženským frázím. Nesmíme si dovolit žádné projevy či sliby, které neobstojí ve zkoušce ohně. Konečně musí být každá přídavná oběť ochucena „solí smlouvy“ (verš 13). Bůh vstupuje do stálého vztahu s člověkem pouze na základě smlouvy – na základě vzájemného závazku mezi Bohem a člověkem. Bůh se zavazuje věřícímu, a naopak věřící se musí zavázat Bohu. Uctívání, které neprojde smlouvou závazku je „bez soli“ a nepřijatelné. Přístup k Bohu V Žalmu 100,4 popisuje žalmista dvě následná stadia přístupu k Bohu: Vcházejte do bran jeho s díkčiněním, a do síní jeho s chvalami. Nejprve vstoupíme s děkováním do bran. A potom postupujeme do Jeho síní (či nádvoří) s chvalami. Takto máme přímý přístup k Bohu. Můžeme se modlit i jinak a on nás slyší, ale modlíme se v odstupu. Budeme jako deset malomocných, o kterých se píše v Lukášovi 17,12-19 Můžeme volat k Ježíši z odstupu a On nás uslyší a bude k nám mít milost, ale nebudeme se moci k Němu přiblížit. Je pozoruhodné, že jediný malomocný, který se skutečně přiblížil k Ježíši, byl ten, který mu přišel poděkovat. Ježíš mu řekl: …tvá víra tě zachránila – řecky: „tě spasila“. Všichni malomocní byli uzdraveni, avšak pouze ten, který vzdal dík, byl také spasen. V Žalmu 95,1-7 nás žalmista provádí stejnými dvěma stadii přístupu k Bohu: děkováním a chválou. Pak nás ale vede o krok dále – k uctívání. Verše 1 a 2 popisují hlasité, jásavé chvály a děkování. Verše 3, 4 a 5 odůvodňují naše chvály: vznešenost Božího stvoření. Avšak v 6. verši se dostáváme k uctívání: Přistupme, klaňme se, klekněme, skloňme kolena před Hospodinem,který nás učinil. Znovu vidíme, že uctívání je vyjádřeno postojem našeho těla – skloněním a pokleknutím. Verš 7 zdůvodňuje, proč máme uctívat: On je náš Bůh. Uctívání náleží pouze a výhradně Bohu. Jediný, koho máme uctívat, je náš Bůh. Avšak závěrečný řádek verše 7 nás vede ještě o krok dále: Uslyšíte-li dnes jeho hlas. Po hlasitých, jásavých chválách předchozích veršů následuje zvláštní druh ztišení, který vyplývá z uctívání. Ve ztišení slyšíme jediný zvuk - Pánův hlas. V takovém naladění k nám může Bůh mluvit jasně a s autoritou, jako nikdy jindy Ztišení je základní součást pravého uctívání. Musíme se dostat k místu, kde nemáme žádné modlitební žádosti, žádnou osobní agendu, žádné časové omezení. Naší jedinou touhou je být v přítomnosti Boží. Co následuje potom musí přicházet z boží iniciativy, ne z naší. 7
Sedět u Ježíšových nohou V Lukášovi 10,38-42 nám Marie (sestra Lazara a Marty) dává příklad: sedí u Ježíšových nohou a naslouchá Jeho slovu. Marta na druhou stranu měla plno práce s obsluhováním. Požádala Ježíše, aby jí poslal Marii na pomoc, ale on odpověděl: …jedno je však potřeba. Marie si vybrala dobrý díl, jenž ji nebude odňat. Kolik dnešních oddaných služebníků Božích je jako Marta? Mají „plno práce s obsluhováním“. Jsou příliš zaneprázdněni, než aby „mařili čas s Ježíšem“ pouhým sezením u Jeho nohou. Jan 12,3-7 popisuje ovoce toho, jak Marie trávila čas u Ježíšových nohou. Zatímco všichni ostatní učedníci seděli u stolu a jedli, Marie vzala libru velmi drahého pravého nardového oleje, pomazala Ježíšovy nohy a otřela mu je svými vlasy, dům se naplnil vůní toho oleje. (verš 3) To byl skutek uctívání, vyjádřený vůní, která naplnila dům. Ostatní učedníci kritizovali Marii pro její extravagantnost, ale Ježíš ji potvrdil, když řekl: Nech ji, uchovala to ke dni mého pohřbu!“ Marie byla v té chvíli jedinou z učedníků, kdo rozuměl, že Ježíš musí zemřít. Poznala toto tajemství, když seděla u Jeho nohou? Pomazání těla připravovaného k pohřbu bylo obvyklou židovskou praxí. V předtuše Ježíšovy smrti, pomazala Marie Jeho tělo nejdražším olejem, který měla. Ona jediná měla tuto výsadu. Později šly k hrobu další ženy pomazat Ježíšovo tělo (viz Mk 16,1). Avšak bylo již pozdě! On již vstal z hrobu. Kéž by Boží lid seděl dnes u Ježíšových nohou! Určitě bychom byli extravagantnější v uctívání. Možná bychom byli otevření zvláštnímu zjevení, které nemůže jinak přijít. Příklad nebeského uctívání Izajášovo vidění serafů nám dává nahlédnout do uctívání tak, jak je prováděno v nebi (viz Iz 6,1-8). Slovo seraf je přímo spojeno s hebrejským slovem hořet. Serafové byly ohnivé bytosti. Každý měl šest křídel (zatímco cherubové v Ezechielovi 1,6 měli čtyři křídla). Uctívání serafů mělo dvě podoby: slova jejich úst a jednání jejich těl. Ústy vyznávali: „Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů.“ „Svatý“ je jediné přídavné jméno, které je ve vztahu k Bohu uvedeno třikrát v jedné větě. Serafové používali svá křídla třemi způsoby. Dvěma zakrývali tvář, dvěma zakrývali nohy, pomocí dvou létali. Zakrytí jejich tváří a nohou bylo skutkem uctívání. Létání je skutek služby. Čtyři křídla používali k uctívání a pouze dvě ke službě. Boží lid na zemi by měl následovat tento příklad. Za prvé bychom měli dávat dvakrát větší důraz na uctívání než na službu. Za druhé měli bychom poznat, že účinná služba musí vycházet z uctívání. V čase svého uctívání přijmeme zjevení pro svoji službu.
8
Ve 4. kapitole Zjevení jsme uvedeni do trůnního sálu v nebi. V krátké kapitole o jedenácti verších se slovo „trůn“ vyskytuje čtrnáctkrát. Odsud je řízen vesmír. Největší důraz je na uctívání. Živé bytosti se šesti křídly zjevně odpovídají serafům z Izajášova vidění. Jejich téma je stejné, třikrát vyslovené slovo svatý: „Svatý, svatý, svatý.“ Pátá kapitola je zaměřena na lva z kmene Judova, toho zabitého Beránka, stojícího uprostřed před trůnem. Jeho přítomnost je věčnou připomínkou toho, že vítězství pochází z položení našich životů. Od trůnu vychází stále se rozpínající kruhy uctívání, které v posledku obsáhne celý vesmír. Za prvé, jsou zde čtyři živé bytosti a dvacetčtyři starších, kteří padají na tvář a zpívají novu píseň (verš 8-10). Pak jsou zde milióny andělů, kteří hlasitě říkají: „Hoden jest Beránek…“ (verše 11-12). Potom se všechna stvoření v nebi, na zemi, pod zemí i na moři spojí v chór požehnání Tomu, jenž sedí na trůnu a Beránkovi (verše 13-14). Vrcholem je konečné „Amen“ čtyř živých bytostí a dvacetičtyř starších (verš 14). Jediný, kdo je hoden být středem našeho uctívání je zabitý Beránek. Má-li být naše uctívání zde na zemi podobné tomu v nebi, bude mít i stejné směřování – k Sedícímu na trůnu a k Ježíši, Beránkovi stojícímu před Ním. Přepis dvou vyučovacích dopisů Dereka Prince z roku 1995
Neviditelní vykonavatelé vašich modliteb Wesley L Duewel Neviditelnými vykonavateli vašich modliteb jsou Boží svatí andělé. Písmo učí, že jejich celkové množství nedokáže člověk spočítat (Heb 12,22). Jsou stvořenými bytostmi, a tak je jejich hlavním úkolem klanět se Kristu a sloužit Mu (Heb 1,4.6-7). Potom také mají sloužit „těm, kdo mají dostat za dědictví záchranu“ (Heb 1,14). Andělé se hluboce zajímají o všechno, co se nás týká, protože jsme důležití pro Ježíše Krista. Jsme Jeho církví a nevěstou. Jak andělé pomáhali při vyslyšení modliteb v biblické době Bible učí o tom, jak Bůh svoje anděly používal při vyslyšení modliteb mnoha velkých biblických hrdinů. Když se Abraham modlil za svého synovce Lota, který v té době žil v pohanské Sodomě, Bůh poslal anděly, aby Lota zachránili před zničením města (Gn 19). Jákob se bezpochyby usilovně modlil, když utíkal od svého tchána Lábana poté, co mu Bůh řekl, aby se vrátil ke svým příbuzným (Gn 31,3.11-12). Bůh poslal skupinu andělů, aby ho chránili (Gn 32,2-3). Když Elijáš utíkal před hněvem Jezabel, ve svém zoufalství se modlil a Bůh dvakrát poslal své anděly, aby mu přinesli potravu (1Kr 19,5.7). Když Elíšu obklopilo nepřátelské vojsko, Bůh poslal k jeho ochraně zástupy andělů (2Kr 6,17). Když se Chizkijáš a Izajáš modlili a úpěnlivě volali k nebesům, Bůh poslal anděla, aby vysvobodil Jeruzalém z rukou nepřátel (2Pa 32,20-21). Poté, co byl do lví jámy svržen 9
Daniel, bojovník na modlitbách, dosvědčil: „Můj Bůh poslal anděla a zavřel ústa lvům“ (Da 6,22). Když se Daniel snažil porozumět vidění, Bůh poslal Gabriela, aby mu je vysvětlil (Da 8,15-16). Daniel se znovu modlil a postil a znovu byl k němu poslán Gabriel (Da 9,3.20-23). Při jiné příležitosti se modlil a částečně postil tři týdny; tentokrát Gabriel Danielovi řekl, že mu navzdory démonské opozici přinesl poselství s pomocí Míkaela (Da 10,2.13). Jeden z Božích andělů přinesl odpověď proroku Zacharjášovi během vidění a modlitby (Za 1,8-9). V době Nové smlouvy poslal Bůh anděla k Zacharjášovi, otci Jana Křtitele, aby mu řekl, že jeho modlitba za syna byla vyslyšena (L 1,11-13). Andělé také přinesli zprávu o Ježíšově vzkříšení ženám, které přišly k Jeho hrobu (Mt 28,5). Když Ježíš vystoupil do nebe, mluvili s Jeho učedníky dva andělé (Sk 1,10-11). Když velekněz nechal uvěznit apoštoly, Bůh poslal anděla, který otevřel dveře vězení a řekl jim, aby zvěstovali evangelium (Sk 5,19-20). Během probuzení v Samaří řekl anděl Filipovi, aby šel na jih k cestě do Gázy, kde se pak setkal s etiopským eunuchem a svědčil mu (Sk 8,26). Nějaký anděl se také bezpochyby podílel na jeho zázračném přenesení na místo další misie (verše 39-40). Když se církev modlila za Petra, který byl ve vězení, Bůh poslal anděla, který otevřel dveře a vyvedl ho ven (Sk 12,5-10). Během dlouhé a hrozné bouře na Středozemním moři, kdy Pavel a ostatní lidé na lodi téměř přišli o život, anděl poslaný od Boha Pavla ujistil, že v odpověď na jeho modlitby budou všichni na palubě zachráněni (Sk 27,23-24). Není pochyb o tom, že se na břeh dostali živí s pomocí andělů. Když se Jan během svého vyhnanství na ostrově Patmos modlil, Bůh poslal anděla, který mu dal vidění zaznamenané v knize Zjevení (Zj 1,1). Není pochyb, že během biblické doby andělé jednali mnohem častěji, než si uvědomujeme. Ježíšovi se také dostalo jejich pomoci. Víme, že přinejmenším dvakrát přišli andělé, když se modlil, posilovali Ho a sloužili Mu (Mt 4,11; L 22,43). Bible naznačuje, že andělé stejně jednají dnes. Pro anděly jsme důležití Měli byste se radovat z úžasné věci – nikdy nejste sami. Zdá se, že i děti mají své anděly (Mt 18,10). Boží andělé vás neustále sledují (1K 11,10; 1Tm 5,21). Pavel řekl: „Neboť jsme se stali divadlem světu, andělům i lidem“ (1K 4,9). Andělé z vás ani na okamžik nespouštějí oči. Bezpochyby jsou to právě oni, kdo do Božích knih zaznamenávají všechny vaše myšlenky, slova i skutky (Zj 20,12; Da 7,10) a tak umožňují Bohu, aby vás za vaše modlitby a láskyplnou službu odměnil (1K 3,11-5). Bůh svou přerozmanitou dobrotou vůči nám, svou prozřetelnou péčí o naše životy i na naší službě ukazuje andělům svůj dokonalý plán, svou dokonalou vůli a své dokonalé cesty. Proto se naše životy stávají prostředkem, který pomáhá andělům lépe poznat Boha. „Skrze církev se tak nyní má stát známou vládám a autoritám v nebesích přerozmanitá moudrost Boží“ (Ef 3,10). Andělé obvykle nejsou vidět Bůh ve své nekonečné moudrosti zjevně dává přednost tomu, aby andělé zůstávali skryti lidským očím. Často však poznáváme, že nás Bůh úžasně před něčím ochránil. Jak to Bůh 10
dělá? Pravděpodobně tak, že povolá jednoho nebo více andělů. Dobře si vzpomínám na jeden případ, kdy jsem byl na dovolené z misijního pole. Na cestě do křesťanské organizace v Ohiu se v zatáčce vymklo kontrole protijedoucí vozidlo a začalo se klouzat na mé auto. Těsně před tím, než by do mě narazilo, se náhle vyrovnalo a těsně mě minulo. Když projelo kolem, znovu se začalo nekontrolovatelně klouzat. Okamžitě jsem poznal, že Boží anděl musel kolem mého auta rozprostřít ochranný štít. Při jiné příležitosti přejelo blížící se auto středovou čáru a mířilo přímo na mě. Viděl jsem, jak se řidičova hlava naklání na stranu, jako kdyby usnul nebo byl omámen. Náhle, jako by se jeho volantu chopila neviditelná ruka, auto se zařadilo do svého jízdního pruhu a bezpečně mě minulo. Ke své hrůze jsem viděl, že jeho řidič má zavřené oči. Děkoval jsem Bohu a znovu mi bylo jasné, že poslal svého anděla, aby mě chránil. Někdy andělé vidět jsou Příležitostně však Bůh dovolí, aby Jeho andělé byli na určitou dobu vidět. Když byl Rev. Lawrence Schaper hospitalizován v Jefferson Barracks, vojenské nemocnici v St. Louis ve státě Missouri, cítil se třetí noc po operaci tak špatně, že se modlil: „Pane Ježíši, přijď a stůj dnes v noci při mně.“ Rev. Schaper říká, že viděl, jak do pokoje vstoupil Ježíš se dvěma anděly. Ježíš si sedl na židli a jeden z andělů na jinou. Lawrence řekl: „Ježíši, jsem tolik nemocný, pojď si sednout ke mně na postel.“ Ježíš se posadil vedle něho na postel. Když se Lawrence příští den ráno probudil, nebeské bytosti tam stále ještě byly. Rozloučil se s nimi. „Ježíš do pokoje vstoupil jako první a odešel jako poslední.“ Krize pominula. Dnes, o čtyřicet osm let později, slouží Rev. Schaper ve svých devadesáti dvou letech stále s láskou Pánu. Moje maminka se obrátila jako dítě ve venkovském sboru během zvláštních probuzeneckých shromáždění. Když šla dopředu a klekla si, uviděla vedle sebe anděla. Ve středním věku velice vážně onemocněla. Více než čtyři roky jí sužovaly záchvaty zápalu plic, zánětu pohrudnice, částečné paralýzy a srdečních problémů, jeden za druhým. Během té doby mohla ležet pouze na pravé straně, levou stranu těla měla ochrnutou, nesnesla žádný zvuk – dokonce ani tlumený – a normální světlo. Čtyři roky jsme se doma bavili jen šeptem, zastavili jsme hodiny, aby netikaly, dveře jsme opatřili čalouněním a kolem její postele jsme postavili zástěny z husté tmavé látky, abychom tak zabránili pronikání světla. Jednoho dne maminka cítila, že má požádat rodinu svého bratra a další křesťanskou rodinu, aby se u ní sešly a modlily se za ni. Náhle uslyšela: „Pohleď, otevírají se ti nebeská okna.“ Otevřela oči a uviděla kolem sebe anděly. Náhle se postavila na nohy a byla zcela uzdravena. Poté žila ještě více než třicet let. Když milý bosý indický evangelista Sadhu Sundar Singh bez ohledu na sníh a zimu na větrem ošlehaných pláních Tibetu obětavě zvěstoval evangelium, mnohokrát zakusil nádhernou Boží pomoc a ochranu. Jedním z jeho udivujících zážitků byla návštěva města Rasar. Nejvyšší buddhistický láma dal Singha uvěznit a odsoudil ho za zvěstování Krista k smrti. Hodili ho do hluboké studny bez vody – to byl jeden ze dvou hlavních způsobů popravy. Sundar Singh spadl do jámy připomínající márnici – bylo v ní mnoho kostí a rozkládajících se těl lidí, kteří tam zemřeli předtím. Zdálo se, že se odporný puch v jámě 11
nedá vydržet. Tři dny a noci byl Sundar Singh při vědomí jen částečně. Kamkoli sáhl, nahmatal jen tlející maso. Když se třetí noci modlil, uslyšel, jak se v zámku víka nad jeho hlavou otáčí klíč. S překvapením viděl, že se víko odklápí. V té chvíli někdo zavolal, aby se chytil lana, které se k němu spouští. Udělal to a byl jemně vytažen ven. Jeho zachránce přiklopil víko, znovu ho zamkl a náhle zmizel. Sundar Singh chválil Pána a druhý den znovu začal ve městě kázat. Láma ho nechal znovu zadržet a rozčileně se ptal, kdo ukradl jediný klíč a osvobodil ho. Když klíč hledali, našli ho na lámově opasku. Se strachem před evangelistovým Bohem prosil láma Sundara Singha, aby z města odešel, než je všechny tato ohromná moc zahubí! Boží andělé jsou pro vás důležití Boží andělé jsou vždy k dispozici na Boží zavolání nebo vaši modlitbu. Jsou posíláni, aby pomáhali uskutečňovat záměr, který s vámi Bůh má, zvláště aby vykonávali to, za co se modlíte. Můžeme vždy pravdivě říci, že modlitbu vyslýchá Bůh, neboť andělé jednají v Jeho jménu. Jsou Jeho osobními představiteli. Je-li něco podle Boží vůle, neexistuje omezení v tom, co pro vás mohou udělat. Bůh jich také může posílat tolik, kolik je jich potřeba. Vypadá to, že andělé mohou ze světa duchů přicestovat neuvěřitelnou rychlostí. Nepřekáží jim fyzické tělo, ale je-li to Boží vůle, mohou použít i fyzickou sílu nebo zvětšit vaši sílu (Da 10,18-19; L 22,43). Je-li to Boží vůle, mohou náhle nabýt tělesnou podobu a jednat v ní. Zapamatujete si o andělech následující důležité věci: • • • • • • • • • • •
Boží andělé jsou stále s vámi. Boží andělé mohou kdykoliv jít kamkoliv.Jsou tam, kde je potřebujete, když je potřebujete. Boží andělé jsou na Boží příkaz neustále k dispozici. Boží andělé mají nadlidskou sílu. Boží andělé jsou pravděpodobně hlavními Božími vykonavateli vašich modliteb. Boží andělé s potěšením vykonávají Boží vůli. Boží andělé mají stále za úkol vám pomáhat. Boží andělé vás milují, protože vás miluje Bůh. Kdykoliv můžete Boha poprosit o pomoc Jeho andělů. Boží andělé jsou pouze služebníci, kteří vám byli přiděleni. Nemodlíte se k nim; modlíte se pouze k Bohu a prosíte Ho o jejich pomoc. Boží andělé se s vámi budou radovat v nebi a pravděpodobně vám vysvětlí, jakým způsobem byly při různých příležitostech vyslyšeny vaše modlitby.
Jedním z důvodů, proč byste měli být za pomoc andělů hluboce vděčni, je stálý odpor Satana a jeho démonů proti Boží vůli, Boží službě i Božímu lidu. Útoky na lidstvo, které je objektem Boží lásky a Božích plánů, se Satan snaží Bohu zasadit ránu. Zmobilizovat proti vám své úderné jednotky. Ty se vám neustále protiví a jsou vám daleko větší překážkou, než si uvědomujete (Ef 6,12). Ale radujte se! Buďte odvážní! Pouze samotný Bůh je všemohoucí, vševědoucí a všudypřítomný. Satan je v daném okamžiku pouze na jednom místě. Je závislý na démonech, kteří pro něj pracují. 12
Bůh má svatých andělů daleko více, než má Satan démonů. Duchovní boj se vyhrává pomocí andělů modlitbou. „Je-li Bůh pro nás, kdo je proti nám?“ (Ř 8,31). „Neboj se, protože s námi jich je daleko víc než s nimi“ (2Kr 6,16). „Nebojte se a neděste… S námi je někdo větší než s těmi, kdo stojí proti nám“ (2Pa 32,7). Andělé a vaše modlitba Ať už andělé pomáhají s vyslyšením vašich modliteb na základě speciálního přidělení od Boha, nebo je to prostě jejich běžná povinnost, nemáte o pomoc prosit je. Ve skutečnosti byste se k andělům neměli modlit nikdy. Modlete se k Bohu s vědomím, že můžete vybrat anděly, kteří pomohou uskutečnit věci, za které se modlíte. Za určitých okolností můžete legitimně žádat Boha o pomoc andělů v následujících věcech: 1. V souvislosti se zvěstováním evangelia, s církví a prací misionářů: Můžete se modlit, aby Boží andělé urychlili přidělování různých povolení; aby pomohli se složitou organizační činností; aby zajistili bezchybnou funkci zařízení; aby zprostředkovali přízeň místních úřadů; aby přitáhli pozornost klíčových lidí; aby motivovali lidi k účasti na důležitých shromážděních; aby narušovali opozici nebo umlčeli a odstranili oponenty; aby vám pomáhali odpovídat na otázky a námitky; aby lidem pomáhali překonávat hříšné zlozvyky. 2. V souvislosti s porážkou Satana: Můžete potřebovat pomoc Božích andělů při svazování Satanova vlivu; aby rozložili jeho plány a kontrolovali jeho vliv na určité lidi; aby rozptýlili satanskou temnotu a zaháněli jeho démony; aby křesťanům pomáhali proti pokušením a dali jim moc Satanovi odolat, aby je proti Satanovi a jeho silám sjednotili. 3. V souvislosti s ochranou: Občas je andělská ochrana naprostou nutností. Pod Božím vedením mohou andělé chránit před nehodami, bouřemi a dalšími přírodními pohromami; před hmyzem, divokými zvířaty, bakteriemi a infekcí; před nepřáteli vedenými Satanem nebo před přímým útokem démonů; před Stanovým pokušením. Andělé také mohou dostat moc rozptýlit pozornost vašich nepřátel a způsobit, že si ve chvíli nebezpečí nikdo nevšimne vaší přítomnosti. Pak mohou prozřetelně připravit okolnosti tak, že vám napomohou nepřátelům uniknout. 4. V souvislosti s vašimi osobními potřebami: Potřebu pomoci andělů můžete pociťovat ve velice osobních záležitostech; aby chránili vaše blízké; aby vám pomohli kontaktovat lidi, nacházet řešení, dali vám speciální schopnosti, pomohli vám nalézt, co je třeba; aby vám na pomoc přivedli lidi, aby vás včas probudili, aby vám určité věci připomínali nebo vás na ně upozorňovali; aby vás vedli v obtížných rozhodnutích; aby vám dodávali větší fyzickou sílu, než je vaše vlastní; aby ostatním lidem připomínali, že se za vás mají modlit; aby vám připomínali biblické verše, nebo kde je v Bibli najdete; aby vám pomáhali druhým rozumět; aby bděli nad vaší úrodou a vašim dobytkem (Mal 3,11); aby vám pomáhali s obchodními záležitostmi. Tento seznam je jen příkladem věcí, ve kterých můžete pomoc andělů potřebovat. Pamatujte, že Bůh Otec, Bůh Syn a Bůh svatý Duch mohou jednat přímo, ale pravděpodobně nejčastěji jednají ve spolupráci s anděly a využívají jejich služby. Díky Bohu za službu andělů všude tam, kde jste jejich pomoc pocítili. Zástup těchto nebeských vyslanců je vám stále k dispozici, aby se dostavili na místo nebo k člověku, kde jsou zapotřebí. Čekají na to, aby vám mohli pomoci. (přepis sedmé kapitoly z knihy Wesleye L. Duewela Zasáhnout svět modlitbou, vydalo Eiréné 1997)
13
Okultismus a falešná náboženství Derek Prince Kdesi hluboko v nitru každého z nás je hluboká touha po kontaktu s neznámým, s něčím vyšším – čímsi větším, moudřejším a mocnějším, než jsme my sami. Platí to o nás všech – o dospívající dívce, čtoucí horoskop v obskurním plátku přes domorodého šamana primitivního kmene, který nikdy neviděl bělocha, až po vědce, luštícího tajemství kosmu. Byl to Bůh, kdo do nás vložil tuto touhu, ale jeho arcinepřítel, Satan, nepřestává hledat způsoby, jak tuto touhu zvrátit, jak přivést ty, kteří touží po nadpřirozenu, na falešné stezky, které by hledající přivedly do jeho područí. Těchto ďábelských pastí je dnes nepřeberné množství, ale lze je popsat jediným souhrnným pojmem: okultismus. Výraz „okultní“, „okultismus“, je odvozen od latinského slova s výrazem „skrytý“, „skrývaný“. Moc, činná v okultních praktikách, pochází od Satana, ale většina lidí, kteří jsou do nich zapleteni, to neví – její původ je jim skrytý. Tito lidé byli přilákáni čímsi, co se jim jevilo jako velmi lákavé, žádoucí a užitečné. Písmo nazývá odvracení se od uctívání jediného pravého Boha k bohům falešným „duchovním cizoložstvím“. Biblická varování vůči sexuální nemorálnosti a smilstvu se tedy v přeneseném slova smyslu týkají i účasti na „okultním“, tedy „skrytém“ duchovním počínání. Varování před „cizí ženou“, obsažené např. v Přísloví 7,25–27, je tedy velmi dobře možné vztáhnout i na varování před okultismem. Tragický konec těch, kdo se nechají podvést, je velmi výmluvný: Ať tvé srdce nesejde na její cesty, na její pěšiny se nenechej zavést. Mnohé už skolila, a ti všichni, i ti nejzdatnější, byli od ní zavražděni. Její dům – toť cesta do podsvětí, vedoucí do komor smrti. Písmo zdůrazňuje, že obětí této „cizí ženy“ jsou i silní mužové, dokonce i ti nejzdatnější mohou být oklamáni. Ba právě tito jsou její nejvyhledávanější kořistí – ona nenávidí silné, duchovně zdatné muže. I tito mohou být svedeni, když začnou důvěřovat sami v sebe, ve vlastní sílu, úspěch, svůj minulý zdar. Dvě hlavní větve okultní moci Dvě hlavní větve okultní moci jsou Biblí popisovány jako věštění a čarodějnictví. Věštění znamená získávání poznání o lidech, událostech a situacích z nadpřirozených zdrojů. Soudobými pojmy pro tyto praktiky by nejspíše mohly být např. předpovídání budoucnosti, různé druhy hadačství, jasnovidectví a také tzv. „mimosmyslové vnímání“. Jasný příklad je popsán na příběhu mladé otrokyně v knize Skutků 16,16-22, kde se o ní praví, že „měla věšteckého ducha“. Je zajímavé, že v řeckém originále je napsáno, že měla „ducha Pythona“. V klasické řecké kultuře byl pojem „python“ spojován s praktikami věštění a předpovídání. Ono děvče bylo prvním člověkem ve Filipech, který správně rozpoznal pravou identitu Pavla a Sílase. „Tito muži jsou služebníky Boha nejvyššího“, volalo děvče, „zvěstují vám cestu ke spáse“ (v. 17). Vše, co říkala, byla pravda, nicméně pravda pocházející z démonického zdroje. Když byl z ní démon vyhnán, dívka ztratila schopnost předpovídat budoucnost a její majitelé tak přišli o zdroje příjmů.
14
Osoba, která je v moci věšteckého ducha, se stává kanálem pro nadpřirozené zjevení věcí z minulosti či budoucnosti. Určitá míra pravdivosti se stává návnadou na ďáblově háčku, jímž lapá a posléze zotročuje ty, kteří po takovém poznání lační. Většina lidí by ráda věděla, co skrývá budoucnost. Věštění a předpovídání vychází této touze vstříc – avšak nedovolenou cestou. Bůh po nás žádá, abychom „chodili vírou, ne tím, co vidíme“ (2K 5,7), nikoliv tím, že předem poznáváme, co přinese budoucnost, nýbrž tím, že důvěřujeme Jeho věrnosti a vedení. Ano, mohou nás potkat i situace, kdy nám Bůh ve své svrchovanosti zjeví něco z toho, co je skryto v budoucnu, avšak bez toho, že bychom my po tom prahli či se toho dovolávali a vyhledávali to. Je-li On iniciátorem, pak výsledek poslouží jeho záměrům. Jinou cestou, jak jsou mnozí lidé vystaveni vlivu skrytých duchovních sil, jsou horoskopy. Zvyk hledat ten „svůj“ horoskop při listování novinami, tedy cosi, co vypadá jen jako kratochvíle, co mnozí „jen tak“, bezmyšlenkovitě a bez ostražitosti dělají, může vystavit vaši duši démonickému vlivu. Tím jsou svedeni a oklamáni i mnozí křesťané. Považují takové čtivo za neškodné, nevidí v tom problém, vždyť je to jen „jako“. Sloužil jsem jednou ženě, která potřebovala vysvobození z vlivu věšteckého ducha. Sama nechápala, jakým způsobem k ní taková okultní moc mohla proniknout. Přiznala se však, když jsem se ptal, že příležitostně pročítala horoskopy, které v novinách připadaly na „její“ den. Byla šokovaná, že právě tohle mohla být ona léčka, kterou se stala zranitelnou démonickému útoku věšteckého ducha. Druhou hlavní větví okultních praktik je čarodějnictví. Užívá celou škálu prostředků, kterými chce působit a ovlivňovat fyzické smysly. Těmito prostředky mohou být drogy, jedy, talismany, amulety, kouzla, zaklínání a zaříkávání. Poslední kniha Bible, Zjevení Janovo, popisuje dva Boží soudy v závěru světových dějin. Praví se tam, že ti lidé, kteří přežili tyto soudy, se ani tehdy „neodvrátili od svých vražd ani čarování, necudnosti ani krádeží“ (Zj 9,21). Řecké slovo, přeložené jako „čarování“, doslova znamená „míchání jedů“ (pozn. v překladu Nová smlouva praví, že výraz zahrnuje „jak okultní praktiky a nápoje, tak i drogy a jedy“, pozn. překl). Je zajímavé, že tyto okultní praktiky jsou popsány jedním dechem s vraždami, sexuální nemorálností a krádežemi. A není to náhodou. Drogová závislost jde s těmito zly ruku v ruce. V 5. Mojžíšově (Dt 18,10-12) Hospodin takto popisuje svůj postoj k okultním praktikám: Ať se u tebe nevyskytne nikdo, kdo by obětoval svého syna či dceru v ohni, věštec obírající se věštbami, ani hadač či čaroděj, ani zaklínač ani ten, kdo vyvolává duchy zemřelých, ani jasnovidec ani ten, kdo se dotazuje mrtvých. Každého, kdo činí tyto věci, má Hospodin Bůh v ohavnosti. Slovo přeložené jako „ohavnost“ vyjadřuje v hebrejštině tu největší možnou míru odporu a nenávisti. Ti, kdo se dopouštějí zakázaných okultních praktik, jsou v Božích očích stejně odmítnuti jako ti, kdo by obětovali své děti jako lidské oběti pohanským bohům. Naší kultuře, nasycené tolerancí a lhostejností k okultismu, je těžké pochopit, jak hluboce Hospodin tyto věci nenávidí. Falešná náboženství Falešná náboženství se k okultním praktikám blízce váží. Stejně jako okultismus slibují i falešné kulty totéž – mír, poznání, nadpřirozenou moc, splynutí s božstvem. Slibují vést ke světlu, ve skutečnosti však strhávají do temnoty. 15
Jak se můžeme ochránit? V Janově evangeliu (J 10,9) Ježíš říká: „Já jsem dveře. Kdo vejde skrze mne, bude zachráněn.“ A opět říká: „Já jsem ta cesta, pravda a život, nikdo nepřichází k otci než skrze mne.“ (J 14,6) Do nadpřirozeného světa vede mnoho dveří. Ale k Otci vedou jen jediné. Těmito dveřmi je Ježíš. Kdokoliv vchází jakýmikoliv jinými dveřmi, může vstoupit do nadpřirozeného, duchovního světa, ale není to svět Ježíše Krista a Boha Otce, nýbrž svět vzpurného pána tohoto věku, Satana. Satan dělá, co může, aby lidi sváděl a klamal skrze ideologie jako ateismus a světský humanismus, ale jeho nejmocnější zbraní podvodu bylo, je a bude náboženství. Právě touto ďáblovou zbraní, tedy falešným náboženstvím, nikoliv ateismem, je v současné době svázána naprostá většina lidstva. Podobně jako u okultismu není možné vypsat všechny jednotlivé praktiky a učení, jimiž se projevují falešné náboženské kulty. Zde je pět základních rysů, jimiž je možno charakterizovat náboženství jako falešné: Náboženství, uznávající pluralitu bohů. Prvotní církev se rodila v polyteistickém světě, v kultuře, která považovala za přirozené počítat s mnoha božstvy. Apoštol Pavel však jasně definuje křesťanskou pozici (1K 8,5-6): I když jsou tak zvaní bohové na nebi či na zemi – jakože je mnoho takových bohů a pánů – my přece víme, že je jediný Bůh Otec, od něhož je všecko, a my jsme tu pro něho, a jediný Pán ježíš Kristus, skrze něhož je všecko, i my jsme skrze něho. Náboženství, která ctí modly. Modlářství je prvním specifickým hříchem, zapovězeným v Desateru přikázání a hříchem, který na sebe přivolává ty nejtěžší tresty (Ex 20,3-5). Náboženství, která učí, že lidé se mohou stát bohy. To bylo oním prvotním pokušením, které lidem nabídl Satan v zahradě Eden: „Budete jako Bůh“ (Gn 3,5). Takový slib obsahuje nepřekonatelný rozpor: lidé jakožto stvořená bytí nikdy nemohou být rovni Bohu, jakožto bytosti nestvořené, původní. Tento nesplnitelný slib je apelem na lidskou pýchu, a jako takový je výzvou pro každou lidskou generaci. Náboženství, která učí, že člověk může dosáhnout spravedlnosti svým vlastním úsilím. Opět jde o apel na lidskou pýchu, na náš vlastní výkon, naši morální soběstačnost. Všechna falešná náboženství skrytě oslovují právě lidskou pýchu a vybízejí k sebevykoupení – ať již záslužnickým skutkařením či rádoby pokorným sebe-ponižováním. Náboženství, nabízející tajuplná a skrytá poznání či zasvěcení, dostupná jen vyvoleným. Přístup k těmto zdrojům je pak vyhrazen jen těm, kdo podstoupí určité obřady, rituály či iniciace. Již v prvním století apoštolové varovali učedníky před svedením těmito kulty. Například Pavel píše (1Tm 6,20-21): Opatruj, co ti bylo svěřeno, vyhýbej se světským prázdným řečem a protikladným tvrzením toho učení, které se falešně nazývá „poznání“ (tj. „gnose“), k němuž se někteří přiznali a zbloudili ve víře. Mormonismus a svobodné zednářství jsou dvěma příklady falešných kultů, které slibují tajná zasvěcení a postupné odhalování poznání. Křesťanství je ve srovnání s nimi naprosto otevřené. Nenabízí ani neslibuje žádný proces zasvěcování ani tajná naučení pro vyvolenou vrstvu těch, co splní podmínky. Bible, jediný zdroj víry a učení, je otevřenou knihou. Každý je povzbuzován, aby ji ke svému užitku pilně četl a studoval. 16
Falešná náboženství vždy tak či onak apelují na lidskou pýchu. Evangelium naproti tomu zdůrazňuje, že jsme zachráněni toliko Boží milostí, která nemůže být zasloužena, nýbrž přijata zdarma jako dar, a to vírou, kterou v nás vzbudí Bůh. Zde není žádného místa pro naši zásluhu, náš výkon, naši soběstačnost (Ef 2,8-9). I tento krátký přehled ukazuje, jak je otázka okultismu a falešných náboženství obsáhlá a spletitá. Nelze ji jednoduše definovat či popsat. Je jako chobotnice s mnoha chapadly, která se sápou na své oběti. Lapený člověk zápasí s jedním chapadlem, nevidí ostatní chapadla a už vůbec ne samotné tělo chobotnice. Bůh však nabízí vysvobození všem, kdo se do těchto chapadel zapletli – byť třeba neúmyslně či jen jakoby „na zkoušku“: učiní-li pokání, vyznají-li svůj hřích a budou-li hledat Krista pro odpuštění, očištění a vysvobození. The teaching legacy of Derek Prince, volume XIV, issue 2, „Understanding Your Enemy“, přeložil df, srpen 2006. Zdroj: www.kaesostrava.cz, původní název: Poznej svého nepřítele
Staré dveře (Tomáš Korčák a Jiří Rauchfus, Modlitební skupina 20.10.2008) Když při uctívání vedoucí chval zpíval, že nám Bůh otevírá dveře, viděl jsem staré proschlé sukovité dveře. Vnímal jsem, jak jsou nemoderní. Klíčem do těchto dveří byl kříž. Poté, co jsem se zeptal Pána na výklad, jsem vnímal, že jsou to věčné dveře svatosti. Zvláštní klíč ve tvaru kříže je obrazem Kristova kříže, který nám otevírá dveře osobní svatosti. Posvěcení nezískáme vlastním úsilím, ale skrze porozumění Kristovu kříži. I když v dnešní době (a to i v církvi) mnohé lidi tyto dveře nelákají a zdají se jim nemoderní, jsou to dveře do Boží přítomnosti a radosti. V tu samou chvíli jiný bratr měl vidění otevřených dveří. Popisuje to následovně: „Při chvalách jsem cítil silný proud Božího povzbuzení. On jde před námi a dělá nám cestu (proto i my máme připravit cestu Pánu – viz Mk 1,2). Viděl jsem množství otevřených dveří. Uvědomil jsem si, že Bůh není skoupý, ale štědrý - a to se týká i otevřených dveří. Pánova oběť nám otevřela mnohé dveře. Jsou otevřeny mnohé možnosti pro každého z nás a též Pán otvírá mnohá srdce pro naše evangelium. Hle, mnohé možnosti a mnohá srdce! Hleď na otevřenou cestu před tebou a jdi za Pánem do otevřených dveří. On jde před tebou!“ Věřím, že vidění starých dveří svatosti a mnohých otevřených dveří spolu úzce souvisí. Pán nás chce uvést do mnohých otevřených dveří příležitostí, avšak chce abychom nejprve prošli dveřmi svatosti. To je možné vírou skrze Kristův kříž. Když se ztotožníme s Kristovou smrtí, můžeme pak žít v Kristově vzkříšení (viz Ř 6; 2K 5,14-15; Ga 2,19-20). Ježíš říká: „Chce-li kdo jít za mnou, ať zapře sám sebe a každý den vezme svůj kříž a následuje mne.“ (L 9,23) Nemáme však být vedeni otevřenými dveřmi, ale samotným Pánem (viz např. L 5,15-16). 17
Žárlivě milující Bůh (Výklad jazyků z nedělního shromáždění 16.11.2008) Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, já jsem tě vyvedl z otroctví, osvobodil jsem tě. Vezmi plášť svobody, zahal se do něj. V něm jsi v bezpečí. Ptáš se, co je tím pláštěm? Je to moje přítomnost, je to moje slovo. V mé přítomnosti a v mém slově jsi vždy v bezpečí. Je to také pokora. Ten plášť je ošuntělý a pro tento svět nezajímavý, ale v mém Království je to nejvyšší hodnost. Je to hodnost, se kterou chodil Ježíš po této zemi. (tn) Vytáhl jsem svůj meč z pochvy, aby vyčistil každou nečistotu, aby vyčistil všechny věci, které bojují boj proti tvému duchu. Můj meč, to je Boží slovo, které je ostré na obě strany. Mojí touhou je, aby tento meč prošel tvým srdcem a abys mu dovolil projít tvým srdcem. Ten meč oddělí světské touhy a odstraní nejenom negativní myšlenky nebo hříšné postoje, ale odřízne i milování tohoto světa, pohodlnost, laxnost, necitlivost. Dovol, ať můj meč projde tvým srdcem, protože mojí touhou je, aby se můj meč dostal do tvých úst a do tvých rukou. (jr) Ti budou, praví Hospodin zástupů, v den, který připravuji, mým zvláštním vlastnictvím, budu k nim shovívavý, jako bývá shovívavý otec k synu, jenž mu slouží. Potom uvidíte rozdíl mezi spravedlivým a svévolníkem, mezi tím, kdo Bohu slouží, a tím, kdo mu sloužit nechce. (Mal 3,17-18) Bůh chce, aby byl vidět jasný rozdíl mezi těmi, kteří Bohu sloužit chtějí a mezi těmi, kteří Bohu sloužit nechtějí. Aby tento rozdíl byl zřetelný, dává Bůh zde nejdříve určitou podmínku. Musíme se stát jeho vlastnictvím. Bůh klade důraz na to, jestli jsi jeho vlastnictvím. Co to znamená být jeho vlastnictvím? Být jeho otrokem a nemít už vůbec nic svého. Všeho nechat a stát se jeho vlastnictvím. Jsi jeho vlastnictvím? Bojíš se Hospodina? Bojíš se ho tak, že se bojíš hřešit, protože ho to zraní? Tam bude k nim shovívavý, jako bývá otec k synu, který mu slouží. Otec je k synovi shovívavý tehdy, když syn dělá to, co má. Když nechodí po správných cestách, otec ho vychovává a kázní. Syn mu musí chtít sloužit, chtít pro něj udělat všechno. Pán na to klade důraz a ptá se tě: „Jsi skutečně mým vlastnictvím? Vlastním tě?“ (ph) Vnímal jsem žárlivé volání Boha: „Můj synu, dej mi své srdce.“ Volání Božího srdce, které se o nás nechce s nikým a ničím dělit. Pán volá v 2K11,2: „Zasnoubil jsem vás jako čistou pannu jedinému muži a to Kristu a žárlím na vás velkou žárlivostí.“ Bůh se v desateru (2M 20,5) představuje jako Bůh žárlivý a žárlivě milující. Bůh na mnoha místech starozákonních proroků mluví o soudu nad Izraelem. Z těch slov čiší zranění Božího srdce z nevěry lidu. Mluví o smlouvě ze své strany a porušení smlouvy z druhé strany. Vnímal jsem volání Božího žárlivého srdce, zraněného srdce, které dává najevo, že nás chce mít pro sebe, jenom pro sebe. Bůh, který se o nás nechce s nikým dělit. (pd) Bůh je do nás zamilovaný a nebude se o nás s nikým dělit. (gf) Pavel říká církvi, kterou založil: Neboť na vás žárlím Boží žárlivostí; zasnoubil jsem vás jedinému muži, abych vás jako čistou pannu představil Kristu. (2K 11,2) Pane, my jako starší toto zasvěcení obnovujeme a říkáme, že žárlíme na každého člena sboru Boží žárlivostí. Říkáme, že jsme zasnoubili tuto církev jedinému muži, abychom tento sbor jako čistou pannu představili Kristu. (tk)
18
Otče, děkuji ti za to, že už tehdy před lety (když jsme se modlili toto slovo), tak i teď jsi tato slova slyšel a vzal jsi je vážně. Děkuji ti za to, že ty jsi tím aktérem a iniciátorem smlouvy, že jsi ten první, kdo tu smlouvu vytváří a vstupuje do ní. Děkuji ti za tvoji věrnost tehdy, když my jsme nevěrní. Otče, prosím tě o to, aby jsi do nás vložil tu touhu po svatosti, touhu po tom, abychom stáli ve tvé smlouvě. Dej nám, abychom poznali zraňující bolest, kterou prožíváš, když porušíme smlouvu. Prosím tě také o to, abychom prožívali radost ze svatosti, kdy pro nás svatost není břemenem. Nebude to pro nás jenom nějaké odškrtávání seznamu smíš, nesmíš, vyplňování okének, co jsem udělal a co jsem neudělal. Dej nám prožít rozkoš ze svatosti. Ať prožijeme, že žádosti světa a naše hříšné choutky nás nemohou přitahovat, ale budou pro nás odpadem a smetím, protože budeme vidět něco lepšího, něco krásného, něco co je v následování tebe a ve společenství s tebou. Otče, dej nám ten nový rozměr svatosti, ne svatost v křeči, ale svatost skrze zamilovanost do tebe. Zamilovanost skrze otevření očí, kdy uvidíme to dobré, co nám dáváš, že to je lepší, než cokoli jiného. Otče, tam kde jsme padali, kde jsme porušovali smlouvu, ať všichni vidíme to, že to, co máš ty, je lepší. Že to, co nám dáváš ty, čas s tebou, společenství s tebou, to že patříme tobě, není možné nahradit něčím jiným. Dej nám tento rozměr svatosti, kdy budeme prožívat radost ze svatosti. (pd)
Modlitebně - postní stráž za probuzení na Mělníce a v Podřipsku Co můžeš udělat pro probuzení? Je velikou obětí se například jednou měsíčně postit jeden den a minimálně půl hodiny hledat Boží tvář? A co dvakrát měsíčně? A co strávit s Pánem hodinu nebo dvě? Vybízíme tě k zapojení do stráže. Na nedělním shromáždění se můžeš zapsat do seznamu. Používej „munici“ - verše k vyznávání! Přečti si též motivující spisek "Světlo nebo temnota nad Evropou" od Johna Mulindeho z Ugandy. Každý účastník stráže tyto materiály může na vyžádání dostat, nebo je nalezne na našich stránkách www.juda.cz. Sborová knihovna, fonotéka a videotéka - půjčování knih a kazet v Tyršově domě je pouze po osobní dohodě se Stáňou Šestákovou (případně Alenou Najmonovou ...). Seznam je k dispozici v DDM a v Tyršově domě. Máme nové tituly!
Křesťanské společenství Juda, Tyršova 95 (Tyršův dům), 276 01 Mělník vedoucí starší: Tomáš Korčák, tel.: 607 971 453 nebo 315 626 670, e-mail:
[email protected] ; http: www.juda.cz starší: Petr Dvořák, tel.: 774 312 682 Bankovní spojení: ČSPO Mělník, Křesťanské společenství Juda, 0460842399/0800 Podúčet pro podporu zakládání sboru v Ochridu v Makedonii: 182-0460842399/0800
Pravidelná nedělní shromáždění se konají od 15.30 hodin v Domě dětí a mládeže, Na Polabí 2854, Mělník. Každou první neděli v měsíci shromáždění s modlitbami za nemocné. 19
