JUDA INFO. únor Olej na tvé hlavě - Tomáš Korčák

This document is created with trial version of HTML2PDF Pilot 2.15.70.

JUDA INFO únor 2003

Olej na tvé hlavě - Tomáš Korčák Po Ježíšově ukřižování a zmrtvýchvstání byl o Letnicích vylit Duch svatý na Církev. Od té chvíle nastalo období Ducha, kdy všichni znovuzrození věřící mohou být naplněni Duchem svatým a zakoušet jeho moc. Písmo říká, že Bůh nás učinil způsobilými k tomu, abychom byli služebníky Nové smlouvy, ne litery, nýbrž Ducha; neboť litera zabíjí, ale Duch obživuje (2K 3,6). Tato přítomnost Ducha svatého a toto uschopnění činit Boží vůli se nazývá pomazání. Je to Boží síla, autorita a uschopnění naplnit Boží záměry skrze osobu Ducha svatého. V Písmu je Duch svatý a jeho pomazání obrazně vyjádřeno olejem. Král David byl pomazaný Duchem svatým a měl mnohé zkušenosti s tímto olejem Božího pomazání. Ve svých písních ukazuje na dvě podmínky pro pomazání tímto olejem. Je to cesta pro přítomnost a uschopnění Ducha svatého. Zjevuje ji na základě Božího zjevení a své osobní zkušenosti. Chceš být plný Ducha svatého? Chceš zakoušet jeho pomazání na svém životě a službě? Tedy jestliže máš uši k slyšení, pak naslouchej! Poutní píseň, Davidova. Jaké dobro, jaké blaho tam, kde bratří bydlí svorně! Jako výborný olej na hlavě, jenž kane na vous, na vous Áronovi, kane mu na výstřih roucha. Jak chermónská rosa, která kane na sijónské hory. Tam udílí Hospodin své požehnání, život navěky. (Ž 133,1) První podmínkou vylití Ducha svatého je soulad a svornost Božího lidu. Hebrejské slovo "jáchad" vyjadřuje svornost, sjednocenost, shodu, společenství. Nejde jen o vzájemné sjednocení bratrů, ale o společenství, shodu, svornost a jednotu také s Hospodinem (viz Jan Heller & Jiří Beneš: Poutní písně, CBS, Advent-Orion, Praha 2001). David říká, že to je dobré, příjemné a blahodárné. Potřeba svorného života ve společenství vyplývá totiž ze samotné podstaty člověka. Tak nás Bůh stvořil (viz Gn 2,18). "Význam bratrského obecenství je vylíčen dvěma obrazy: vylitím výborného oleje na Áronovu hlavu a stékáním chermónské rosy na sijónské hory. K pomazávání kněží se užívalo směsi nejlepšího oleje se vzácnými látkami (sr. Ex 30,23-30). Nádobka takto připraveného oleje byla vylita na hlavu pomazaného. Olej volně stékal po jeho skráních až na bradu a k výstřihu jeho roucha. Volné stékání oleje bylo symbolem i dokladem, že celý člověk je tím zasažen. Pomazání bylo znakem posvěcení, oddělení člověka k Boží službě a vyzbrojení zvláštní mocí. Zmínka o "chermónské rose" se ve Starém zákoně vyskytuje jen zde. V období sucha byla rosa v přírodě jediným zdrojem vláhy, byla blahodárným občerstvením, pravým Božím darem. Proto se stala obrazem Božího požehnání (Gn 27,28; Oz 14,6) a spasení (Iz 45,8), až i znovuožití a vzkříšení (Iz 26,19). Chermón bylo nejvyšší pohoří (2814 m) při severním pomezí Palestiny. Jeho vrcholky byly po celý rok pokryty sněhem. Vodou z Chermónu byly napájeny i prameny Jordánu." (Starý zákon, Překlad s výkladem 9 - Žalmy, Kalich, Praha 1975) Doslova je zde řečeno, že Hospodin přikázal, že tam spočine požehnání, život, na věky. Hospodin přikazuje svému požehnání (a to jistě musí poslechnout), aby přišlo na poslušné (sr. Dt 28,8) a na všechny ty, kteří žijí svorně ve společenství se svým nebeským Otcem a se svými sourozenci v Pánu. Život a požehnání, to dobré a příjemné, je třeba hledat pouze tam. To je též místo pro pomazání olejem Ducha svatého. Druhou podmínku přebývání a pomazání Ducha svatého ukazuje David v Žalmu 141,3-5: Hospodine, postav stráž k mým ústům, přede dveře mých rtů hlídku, nedej, aby se mé srdce přiklonilo ke zlu, ať se nedopustím svévolnosti s muži, kteří pášou ničemnosti; jejich vlídnosti okoušet nechci. Spravedlivý ať mě třeba bije, pokládám to za milosrdenství, ať mě trestá, je to pro mou hlavu olej, má hlava to neodmítne, v jejich neštěstí se za ně ještě budu modlit. Napomenutelnost a otevřenost pro korekce je olejem pro tvou hlavu. Je to dobrodiní a prokázaná milost, jestliže tě spravedlivý napomene. Neboj se, neprorazí to tvoji hlavu. Máš možnost napomenutí odmítnout, ale David se rozhodl, že to jeho hlava neodmítne. Chtěl mít totiž na své hlavě co nejvíce oleje Ducha svatého. A kdyby se ten, kdo tě napomíná, dostal někdy do Page 1


nějakých těžkostí, nebudeš mu "strouhat mrkvičku", ale budeš se za něj modlit? Šalomoun, Davidův syn, říká podobně: Věrně jsou míněny šlehy od milujícího, ale záludné jsou polibky nenávidícího. (Př 27,6) Milující člověk tě může někdy šlehnout, podobně jako milující otec někdy šlehne své dítě (sr. Př 13,24). Někdy je naopak potřeba dát si pozor na lidi, kteří vám až příliš hojně lahodí svými ústy. K lahodícímu rty svými nepřiměš uj se (Př 20,19bKral.). Někdy příliš hlasité dobrořečení ukazuje na neupřímnost (Př 27,14). Šalomoun popisuje dva domy, dům Moudrosti a dům paní Hlouposti (Př 9). V jednom domě bydlí moudří a v druhém svévolníci. Následně pak (mimo jiné) popisuje jejich postoje: Kdo napomíná posměvače, dojde pohany, kdo domlouvá svévolníku, poskvrní se! Nedomlouvej posměvači, aby tě nezačal nenávidět. Domlouvej moudrému a bude tě milovat. Moudrému dej a bude ještě moudřejší, pouč spravedlivého a přibude mu znalostí. Začátek moudrosti je bázeň před Hospodinem a poznat Svatého je rozumnost. (Př 9,7-10) Přeji ti, abys přebýval v domě Moudrosti, prožíval lásku, přijetí a výchovu svého nebeského Otce, a měl hojnost oleje na své hlavě. Kéž jsme na konci tohoto roku více podobni Ježíši a kéž se v tomto roce mocně projevuje skrze nás. Není to v naší síle a schopnostech, ale v jeho uschopnění a pomazání Duchem svatým. Když je to jeho dílo, pak je to i jeho chvála. Haleluja. Zpět na seznam

Page 2



Skutečná proměna - předpoklad obnovy - Lee LaCoss V roce 1972 jsem se nově narodil z Božího Ducha. A od roku 1974 jsem na plný úvazek v prorocké službě. Vím proto, že můžeš vyznat hříchy a že Ježíš je věrný a spravedlivý, aby ti je odpustil. Vím také, že jeho krev tě očišťuje (1J 1,9). Nemluvím zde o manželské nevěře nebo kdoví jakém porušování desatera. To nejsou typy hříchů, o kterých teď mluvím. Mluvím o tom, kdy jsme hněviví v situacích, ve kterých to tak nemá být. Mluvím o následné frustraci a o tom, kdy jsme naplněni pochybnostmi a skrze ně vzniklým netrpělivým jednáním. Vyznání hříchů vždy nevypůsobí opravdové pokání. Když vyznáme hříchy, on je věrný a spravedlivý a smyje je. Ale co bylo problémem, který tento hřích vyvolal? Proč se vůbec tento hřích mohl projevit? Není to tak, že když nedojde ke změně charakteru, bude se spáchaný hřích opakovat, možná zítra nebo příští rok - donekonečna? Pokud není stará přirozenost nahrazena novou, pak budeme muset naše hříchy donekonečna opakovat. Ale když řveme o pokání - skutečné pokání a změnu, která začíná poznáním hříchu, pak Bůh poskytne proměnu. Pokud ze srdce litujeme, vypůsobí to skutečnou proměnu a následně posvěcení. Kdo se chce proměnit, musí volat k Bohu, aby vypůsobil proměnu skrze pokání. Ve 2K 3,18 je napsáno, že budeme proměňováni k Božímu obrazu od slávy k slávě. Děje se to, když se díváme na náš odraz v zrcadle. Když se zabýváme naším pravým obrazem - osobou Božího Syna - pak pracujeme společně s Bohem, který v našem životě zavede toto úplné pokání. Jeden bratr jednou podotkl: "Dříve, než dostaneme nové víno, musíme se zbavit octa." Mnozí lidé budou moci obdržet Hospodinovu radost až poté, když učiní pokání. Když vyznáváte své hříchy, pak začínáte chodit v opravdovosti pokání. Bůh chce, abys byl proměněn k Ježíšovu obrazu. K tomu jsi povolán. Chce, abys prožil tento proces proměny. Pokud tomuto procesu ale vzdoruješ, pak se protivíš Duchu svatému. Když nadále žijeme se svými "zvláštnostmi," ustavičně klameme a uhašujeme Ducha svatého. Postupně ho "rozhněváváme" a je námi "iritován". Když se to děje, začne být zaujatý proti nám, proti naší staré přirozenosti, proti našemu tělu. Pokud se pevně držíme svého tělesného způsobu života, přivodíme si určitý druh utrpení, který by vlastně nebyl nutný. Bůh chce, abychom byli proměněni do věrné podoby jeho Syna. Jde mu o to více, než nám. Dbá o to více, než sami dokážeme. Na naší proměně má větší zájem, než si myslíme a než bychom mohli unést. Bůh nás chce dovést ke zralosti, proto působí v každém z nás. Mnozí budou uvedeni do procesu, kterým neprojdou bez zřetelně prožitých slz. Tento proces jim ale přinese proměnu. Pán hledí na srdce a na motivaci. Pokud chceme být změněni jen proto, že jsme v problémech, pokud se chceme změnit jen proto, že se už nechceme zesměšňovat nebo nás lidé nemají vidět v našem pošetilém těle, a pokud je naším motivem ke změně jen to, abychom konečně měli trochu snadnější život, pak nás s tímto typem pokání nebude moci proměnit. Naše hříchy nám sice budou odpuštěny, ale nedojde ke změně. Bůh hledí na naše srdce a přeje si, aby tam viděl čisté motivy. Nechce, abychom byli psi, kteří se vrací, aby znovu žrali to, co vyzvraceli. Také nechce, abychom si počínali jako prasata, která se znovu válí v blátě poté, co nás očistil. Chce, abychom po očištění dále šli v posvěcení. Chce, abychom byli změněni v těch oblastech našich zvrácených postojů, které vedou k hříchu. Nechce, abychom ho používali ke svým svévolným činům. Mnozí lidé se v Boží přítomnosti smějí a radují. Po této zkušenosti většinou začnou vyhledávat jeho tvář. Mnoho Božích dětí nezná Boha jako svého otce, který je tolik miluje. Nemají nejmenší tušení o tom, jak moc si Bůh přeje, aby chodily v radosti. Nemyslím radost, která pouze vyvolá na naší tváři úsměv a ukáže trochu pokoje. Bůh nám chce dát do srdce opravdovou radost, abychom v ní mohli žít. Z knihy Lee LaCosse: Dnešní obnova církve, Vydavatelství Juda 2003 Zpět na seznam

Page 3



Naše pomoc postiženým povodní - Tomáš Korčák, Křesťanské společenství Juda, M ělník Milí sourozenci v Pánu, přátelé a dárci, chci se s Vámi podělit o zkušenosti, které jsme získali při humanitární pomoci po loňských srpnových záplavách. Jako na jiných místech záplavy zde na M ělnicku neměly obdoby. Samotný M ělník je městem na hoře ležícím, avšak okolí M ělníka bylo hluboko pod vodou. V jedné fázi bylo složité dostat se z M ělníka a do M ělníka, tři z pěti přístupových silnic byly zatopené. Ze společenství jsme měli zaplaveného pouze jednoho bratra, který bydlel kousek od Labe a měl vodu v bytě v prvním patře po kolena. Nejprve jsem čekal, kdo uspořádá nějakou sbírku a jinou praktickou pomoc, ke které bychom se jako společenství přidali. Z různých sborů však začaly přicházet různé nabídky pro naši mělnickou zatopenou oblast a potřeby byly obrovské. Nakonec jsme začali pomoc organizovat sami. Poté, co opadla voda, bylo potřeba fyzické pomoci brigádníků. Zrušili jsme dlouhodobě naplánované pouliční evangelizace a šli pomáhat do zatopených domů. Během čtrnácti dnů se zde vystřídalo téměř 50 brigádníků z různých sborů (počítám i ty, kteří přijeli jen na jeden den). Poté jsme již tuto pomoc neorganizovali, do zaplavených oblastí přišli pomáhat vojáci. Manuální pomoc byla dobrým svědectvím o Boží lásce. S některými lidmi jsme mohli mluvit o Ježíši, povzbuzovat je, i se s nimi modlit. Beznaděj a zoufalství bylo problémem mnoha lidí. Na jednom místě jsme se modlili za uzdravení jednoho muže, druhý den nás o modlitbu požádala jeho manželka. Deset sourozenců ze Slova života Kroměříž ukončilo svoji dovolenou a přijelo pomáhat. Jeden bratr, vlastnící firmu na pracovní oděvy, poslal pracovní oděvy v maloobchodní hodnotě asi 70 000,- Kč. Pracovní oděvy, savo, lopaty a kartáče byly v počátcích všude velice žádány. Pomáhali jsme v Mlazicích, Vehlovicích, Obříství a okolo Roudnice. Někteří sourozenci přivezli ze svých sborů sbírky na pomoc zaplaveným. Vytvořili jsme tedy povodňové konto při našem sborovém účtu, na které přišlo celkem 267 551,- Kč z osmi různých sborů. Nejvíce přišlo z nadace "Krmte hladové" (170 00,Kč). Od srpna 2002 do ledna 2003 jsme všechny peníze rozdali 50 rodinám nebo jednotlivcům z vyplavených bytů nebo domů (mnoho z nich o dům přišlo). Peníze byly dány konkrétním lidem na konkrétní věci (tedy na protiúčet). Většina darů byla v hodnotě okolo 5 000,- Kč. Nejčastěji jsme platili nábytek, stavební materiál, potřeby pro domácnost, postele, matrace, oblečení a obuv, malbu, uhlí, kamna, elektrospotřebiče, elektroinstalaci, vanu, záchod, vodovodní přípojku atp. Též jsme nakoupili 85 Nových biblí kralických a každému obdarovanému dali spolu s evangelizační brožurou a kontaktem na sbor. Byla to dobrá zkušenost navštívit 50 adres a rozdávat 5 000,- a Bibli. S některými lidmi jsme mohli mít hlubší rozhovory. Církev, která je po sametové revoluci u nás vnímána jako "ta, které jde hlavně o prachy", je nyní "tou, která dává" (vedle nás zde dávali a pomáhali i lidé z Českobratrské a Adventistické církve). Jedné ženě, která přišla o dům, zhubla asi 15 kg a navštěvuje psychiatra, jsme mohli zaplatit vanu a záchod. Mohla slyšet evangelium a po modlitbě byla velmi povzbuzena. Jiné ženě (to byl nejsmutnější případ) jsme zaplatili kamna. Její manžel jel na lodičce zachránit psa a proud ho strhl. Našli ho mrtvého na poli nedaleko svého domu až poté, co voda opadla. Tato vdova se stará o své adoptované vnouče. Mohl jsem se též s ní modlit a ukazovat jí na Ježíše. Jedné devadesátileté babičce, které povodeň vyplavila domek a spláchla kolo, na kterém jezdila po vsi, jsme koupili starší kolo. Jiná žena (jediná znovuzrozená, kterou jsem objevil), měla vodu jen ve sklepě a na dvorku. Do zvýšeného přízemí se voda nedostala. Krásný domek bez základů si však sednul, pomalu, ale jistě praská a na jaře se musí zbourat. Zaplatili jsme jí uhlí na tuto zimu. Několik lidí při nabídce této finanční pomoci mělo slzy v očích. Jeden muž chtěl již se vším skončit. Když jsem mu řekl, aby to nevzdával, a nabídnul, že mu zaplatíme elektrickou přípojku, měl slzy v očích a dostal naději. I když nakonec statik rozhodnul o demolici domu (vodu měli až po střechu), postavili si zatím chatku a chystají se na stavbu nového domu. Dva lidé si mysleli, že si z nich dělám legraci. Jeden zavěsil telefonní sluchátko. Mnoho lidí mi říkalo, jak nyní při povodních Page 4


poznali, co je v člověku. Pomoc dostali často od lidí, od kterých to vůbec nečekali. Vnímám určitý zvrat v myšlení lidí. Pouze jeden muž mi řekl: "Kde je váš Bůh, když toto dopustil ..." Většina lidí mluvila v tom smyslu, že jsme si to způsobili sami svým nemoudrým jednáním. I když tato sebekritika není ještě v pokání nasměrována k Bohu, je to posun v myšlení. Před několika lety by to bylo opačně. Potřeb bylo a je velice mnoho. Finanční pomoc jsme nejprve dali lidem, které jsme přímo znali a nebo jim fyzicky pomáhali (byli z Vehlovic, Mlazic, Obříství, Tuhaně, Dolních Beřkovic a Kel). Zprvu jsem nevěděl, jak většinu peněz rozdat. Zase tolik jich nebylo a nemohli jsme dát všem. Po modlitbách jsme se zaměřili na vesnice Hořín, Vrbno, Zelčín a Brozánky. Bylo zde 65 demolic a další budou na jaře. Se starostkou, které voda také sebrala dům, jsme nakonec vymysleli, že se zaměříme na všechny zaplavené rodiny s dětmi do patnácti let. Z Berlína od Pavla Neústupného ze společenství Neues Land a Paula Nogosseka z organizace Bethanie přišla nabídka použitého oblečení a bot. V říjnu jsme zorganizovali rozvoz 6,5 tuny šatstva do obcí Hořín, Tuhaň, Obříství, Libiš a Píšťany. Šatstvo bylo velice dobře roztříděné asi v 650 krabicích od banánů. Na nájem kamionu byl uspořádán v Berlíně benefiční koncert s fotografiemi ze zaplavených oblastí. Jak jen to šlo, rozsévali jsme evangelium (a také Novou bibli kralickou). Jednu dodávku šatstva, nádobí a matrací jsme též měli z Evangelické aliance Schaffhausen ze Švýcarska. A na konci roku jsme darovali 30 balíčků od organizace Samaritan Purse dětem v obci Kly. Velice děkuji všem vám, kteří jste darovali peníze nebo fyzickou pomoc těmto povodní postiženým lidem. Věřím, že má 50 obdarovaných rodin (možná 200 lidí) o čem přemýšlet. Kéž poznají, že největším darem je záchrana v Ježíši Kristu. Zpět na seznam

Page 5



Rodiče a děti - Uzdravení generačních vztahů - Tomáš Dittrich Vztahy rodičů a dětí se týkají každého člověka pod sluncem. Není divu, že téma zpracovávalo tolik spisovatelů a umělců. Živě si vybavuji scénu z filmu Malé životní etudy s Nicolsonem v hlavní roli. Marnotratný syn z muzikantské rodiny, který zakopal své hřivny, se na pár dní stavuje v rodinném sídle. Běh filmu zvolňuje - Nicolson veze svého ochrnutého otce - vozíčkáře na procházku. Širá pláň, kterou provívá vítr, je svědkem zvláštního rozhovoru. Syn vylévá otci srdce - je zde bolest, výčitky, snad i úcta, všechno dohromady. Nehybný mlčící otec soustředěně sleduje syna. Soustředěně? Žádná mimika, žádná odezva. Jeho tvář i tělo umrtvilo ochrnutí. Slyší nebo neslyší? Divák neví. Neví to ani syn, který mluví. Jen vítr si pohrává s vlasy a vousy člověka, který pro něho tolik znamená. Je to symbol něčeho hluboce lidského - komunikace mezi rodiči a dětmi bývá od puberty, mnohdy i dříve, často hluboce narušena.

I. Půdorys Bible klade pro vztahy rodičů a dětí v období Nové smlouvy dvě krajnice: Hle, posílám k vám proroka Eliáše, dříve, než přijde den Hospodinův veliký a hrozný. On nakloní srdce otců k synům a srdce synů k otcům, abych při svém příchodu nestihl zemi klatbou. (Mal 3,23 24: jde o poslední verše Staré smlouvy, které jsou prorockým výhledem do období pozdějšího.) Nemyslete si, že jsem přišel uvést na zem pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč. Neboť jsem přišel postavit člověka proti jeho otci, dceru proti její matce a nevěstu proti její tchyni a nepřátelé člověka budou členové jeho domácnosti (Mt 10,34 36). Tyto dva biblické citáty jsou zdánlivě v rozporu, ale opravdu pouze zdánlivě. Postihují dynamiku vztahů rodičů a dětí, které nelze vtěsnat do jednoduché poučky. Ani jeden z obou citátů není návodem pro lidské jednání. Oba jsou zprávou o tom, co bude dělat Bůh - a On to dnes skutečně činí.

II. Dnes Vztahy rodičů a dětí jsou v naší společnosti velice deformovány. Rodičovská výchova utváří obraz, který člověk sám o sobě má, na základě kterého jedná a na základě kterého sám k sobě přistupuje. Také příklad rodičů nebo i jejich duchovní zatíženost ovlivňují citový život, postoje a jednání člověka. Zde bývají kořeny pocitů méněcennosti, ale i domýšlivosti, nesnášenlivosti nebo ctižádostivosti. Strašlivé vnitřní poškození přináší do lidského života odmítnutí rodiči v dětském věku. Různé duševní poruchy, s nimiž se setkávají psychiatři i pastoři, mívají často jedno vysvětlení: syndrom nepřijatého dítěte. Vytváří li chlad rodičů č i jejich opovrhování dítětem, které vnímá jejich většinou nevyslovovanou výčitku 'My jsme tě nechtěli,' v lidské psychice tak hluboké stopy, oč horší deformace působí fyzické týrání nebo sexuální zneužívání dětí. Obojího v naší dnešní společnosti nebezpečně přibývá - odhady se pohybují mezi dvaceti a čtyřiceti tisíci případů ročně (hlášeno bývá asi 5000 případů). Rozmazlování dítěte překvapivě nese do budoucnosti některá podobná duševní poškození, jako nedostatek lásky a odmítnutí. Syndromy hýčkaného a nepřijatého dítěte mívají v dospělosti některé podobné projevy. Negativně dítě formují i samospravedliví, zdánlivě třeba dokonalí rodiče, přeceňující své morální či jiné kvality. Dítě, vyrůstající v takové rodině, může v samospravedlnosti následovat příklad rodičů nebo jít úplně jinou cestou: cestou vypjaté samolibosti nebo bezohledného sobectví či čirého kariérismu. To proto, že ve světě samospravedlnosti není pro morálku a etiku žádné odůvodnění - v dalších generacích se to musí projevit. Page 6


Vztah rodičů je pro dítě většinou určující i co se týče jeho budoucího manželství. Vzájemná neupřímnost, hádky, cizoložství a rozvody se často "dědí" z generace na generaci. Prokletím českých rodin bývají matky, řídící rodiny, a defenzivní otcové, ležící pod škodovkami, opravující chaty nebo hovící svým koníčkům, to vše jako útěk před zodpovědností. Češi vždy patřili k nejlepším světovým koníčkářům. To není nic pozitivního - je to obraz toho, že u nás otcové zanedbávají své rodiny. "Nakažlivé" bývají i různé duchovní (často démonické) zatíženosti rodičů - např. hypochondrie, náboženská bigotnost, sexuální problémy a svázanosti a mnoho jiného. Ničivě však působí nejen, když rodiče dělají něco nápadně zlého, ale také když - většinou kvůli své pasivitě nebo proto, že věnují čas něčemu jinému než dětem - dají v životě dítěte bezděčně prostor tomu, co nese špatné ovoce - sledování televize a videa, kontaktům s nevhodnými kamarády apod. Děti na to, jak je rodiče poškozovali, reagují neomylně - v lepším případě vzpourou, v horším případě konečným naprostým odmítnutím a lhostejností. Pro vztahy rodičů a dětí v moderní a postmoderní kultuře jsou stále příznačnější také vzájemné nároky a manipulace. Rodičovská manipulace využívá psychického nátlaku, jehož možnosti i dopady jsou v uzavřeném mikroklimatu rodiny veliké: M ěl bys na mě brát ohled! Ty už mě nemáš tolik rád! Děláš nám zármutek! Ty nejsi normální! (Poslední příklad se týká rodinné situace, kdy dítě přijalo Krista. Zažila to snad většina dětí nevěřících rodičů. Obdobnou zkušenost měl i sám Ježíš - Mk 3,21.) Za vším nátlakem či manipulací ze strany rodičů, ve většině případů matky, pomocí citu, majetku, okolností či rozumových konstrukcí, je jasná tendence (někdy nevědomá) ovlivňovat a formovat život dětí a držet je pod svým vlivem. K manipulaci však často dochází i ze strany dětí. Předškolní dítě někdy dokáže ohýbat celou rodinu. Pád marnotratného syna, který má dnes tolik napodobovatelů, začal nárokem: Otče, dej mi díl majetku, který na mě připadá (Lk 15,12). Nechutné, ale časté jsou zištné návštěvy mladší generace v domovech důchodců vždy jednou měsíčně po výplatě penze. Rodina je úžasným Božím vynálezem. Kde je v rodině Boží řád, je i Boží přítomnost, která je zjevením o Boží lásce a moci pro všechny nevěřící, kteří s rodinou přicházejí do styku. Tuto jednotu mezi mužem a ženou, doplňovanou sladkým rozkvétáním dětských osobností, nenávidí ďábel. Ďábel ničí společnost především tím, že rozkládá rodiny. V naší zemi a v zemích "západního" světa a kultury vůbec je rodinný život strašlivě deformovaný. Svět nemá pro ta nejhlubší, ale často ani pro ta méně hluboká zranění mezi rodiči a dětmi žádný lék. Prostředí rodiny je tak intimní a závislost dítěte na rodičích zpočátku tak hluboká a určující, že se tomu ani nelze divit. Bůh, stvořitel otcovství a rodiny, však není v koncích. Má v rukou moc uzdravit každý vztah mezi rodiči a dětmi, a také to činí - podle zmíněného zaslíbení a podle své veliké milosti. V následujících řádcích se budeme zabývat biblickým pohledem na vztah rodičů a dětí a závěrem budeme hledat jednotlivé kroky k uzdravení těchto vztahů.

III. Vztah dětí k rodičům 1) Úcta 'Cti svého otce a matku', to je první přikázání se zaslíbením, 'aby ti bylo dobře a abys byl dlouhověký na zemi' (Ef 6,2 3). Mít k rodičům úctu znamená vědět, že jsou velmi vzácní, a žít podle toho. Úcta je především vnitřní postoj, musí však být projevována navenek. Přikázání "Cti svého otce i matku" je myšleno i (možná dokonce především) materiálně (Mk 7,9 13). To platí i pro dnešní dobu vzdor tomu, že generace rodičů je oproti generaci jejich dětí, zakládajících rodiny, dnes u nás většinou lépe materiálně situována. Úcta může mít i u dospělých dětí např. podobu pomoci s některými specifickými domácími pracemi. Děti jsou svým rodičům vždy povinovány finanční i praktickou pomocí ve stáří (srovnej Ž 127,4 5). Připomínám, že úcta samozřejmě není věcí jen vnějšího úkonu. 2) Poslušnost Page 7


Děti, poslouchejte své rodiče ve všem, neboť to je milé v Pánu. (Kol 3,20) Děti, poslouchejte své rodiče v Pánu, protože to je spravedlivé. (Ef 6,1) Poslušnost rodičů je věc jiného řádu než úcta. Úcta poslušnost zahrnuje, na rozdíl od poslušnosti je však trvalým Božím nárokem. Poslušnost má místo tam, kde rodiče nesou za své děti zodpovědnost, a teprve je učí rozhodovat. Období povinné poslušnosti je v různých kulturách různé - proto Písmo nestanovuje žádnou absolutní věkovou hranici. V starozákonní době bylo dítě povinno poslouchat rodiče pravděpodobně do své svatby. V naší době a zemi je období poslušnosti kratší. Jak dítě přebírá zodpovědnost za svůj život, ubývá ve zdravých rodinách rodičovských požadavků a příkazů. Vnějšková poslušnost, kterou lze vynutit, ustupuje tomu, aby ve vztahu převládla úcta, která je v první řadě vnitřní věcí. U poslušnosti vystupuje otázka: V čem? Říká li apoštol Pavel ve všem, nemá na mysli absolutní poslušnost. I zde samozřejmě platí, že Boha sluší poslouchat více než lidi (Sk 4,19 srovnej Ef 6,1: poslouchat v Pánu). Jestliže by rodiče žádali, aby dítě udělalo něco hříšného, dítě poslechnout nesmí. Samozřejmě, že rodiče však mohou u mladších dětí snadno nalézt formu nátlaku, jak dítě i k takové poslušnosti přinutit. Dítěti v poslouchání pomáhá, má li k tomu vnitřní ochotu. Tu by rodiče měli formovat na prvním místě. 3) Opustí člověk... Kvůli tomu opustí člověk svého otce i matku a připojí se ke své ženě. (Mk 10,7) Manželka (platí i pro manžela) se stává jediným člověkem na světě, který je přednější než rodiče. K tomu, aby vztah s rodiči byl zdravý, musí manželský partner rodiče na nejvyšší příčce žebříčku těch nejbližších bezpodmínečně vystřídat. Svatba je poslední příležitostí k přetnutí nezdravých vazeb. Opustit rodiče je především věcí vnitřního postoje. V praxi to však většinou znamená najít si vlastní bydlení. V naší kultuře, zvláště v rodinách, kde existují nezdravé vztahy, je žádoucí, aby vnitřní osamostatnění proběhlo nezávisle na svatbě a podstatně dříve. Je často oboustranně velmi prospěšné, může li dítě od určitého věku bydlet pod jinou střechou než příbuzní. V rodinách s výraznou manipulací je odstěhování často jedinou možností, jak se naučit samostatnému a zodpovědnému životu.

IV. Vztah rodičů k dětem 1) Výchova 1a) Učit poznávat Boha Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný. Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou. A tato slova, která ti dnes přikazuji, budeš mít v srdci. Budeš je vštěpovat svým synům a budeš o nich rozmlouvat, když budeš sedět doma nebo půjdeš cestou, když budeš uléhat nebo vstávat. (5M 6,4 7) Tato slova platí stejně pro starozákonní jako pro novozákonní věřící. Učit poznávat Boha není zodpovědností předně nedělní školy, ale rodiny, zvláště otce. Nedá se to dělat, aniž bychom s dětmi o Bohu a Božích věcech nemluvili často. 1b) Proutek Nepřipravuj chlapce o trest! Nezemře, když mu nabiješ holí. Nabiješ mu holí a jeho život vysvobodíš od podsvětí. (Př 23,13 14E, ... z pekla vytrhneš. K) Úžasným zaslíbením pro přiměřené trestání dětí je jejich záchrana od věčného zatracení - kratičké trápení vysvobozuje od věčného utrpení! Volná výchova nepoužívající fyzické tresty je jedním z hlavních kořenů rozkladu dnešní společnosti. Od vzniku psychoanalýzy na přelomu století odpor k fyzickým trestům nalezl mnoho příznivců. V některých zemích je fyzické trestání dětí dokonce zakázáno. To vše ukazuje na blízkost konce a vysvětluje dnešní bezbožnou a nespravedlivou dobu (Iz 26,10). Bití dětí však nesmí být nepřiměřené ani zbytečně č asté. Doporučuji vynikající knihy o výchově dětí, které vycházely v Page 8


posledních letech (Dobson, Campbell). Zároveň připomínám, že k tomu, aby se naši synové a dcerky dostali do nebe, je třeba především Boží milosti, a to i kdybychom je vychovávali a trestali vždycky bez chyby (což se ještě nikomu nikdy nepodařilo). 1c) Nepopouzet k hněvu Otcové, nedrážděte své děti, aby nemalomyslněly. (Kol 3,21) A vy, otcové, nedrážděte své děti k hněvu, ale vychovávejte je v Pánově kázni a napomenutí (Ef 6,4). Apoštol Pavel zde negativně vymezuje třetí složku výchovy. Rodič má dítěti zjevovat Boží charakter, především lásku, spravedlnost a milost. Ve zdravé výchově musí být to vše. Každá rodičovská nespravedlnost dítě deptá. Je li výchova příliš tvrdá a necitlivá k tomu, co dítě prožívá, přináší do budoucnosti strašlivé ovoce, a to nezávisle na tom, jsou li rodiče křesťany, či nikoli. Rodiče jsou svým dětem povinni péčí a láskou. Znamená to věnovat jim mnoho času, naplno s nimi žít a sdílet s nimi své srdce. Rodiče jsou dětem povinováni bezpodmínečnou láskou. V Písmu máme více příkladů špatné než dobré výchovy. Prorok Samuel ani král David nevěnovali zřejmě svým dětem dostatek času, a zatímco ve své službě Bohu i jako vládci Izraele dosáhli vynikajících výsledků, jako otcové zklamali a sklidili špatné ovoce. Praotcové Izák i Jákob byli zase ke svým dětem nespravedliví a každý si mezi nimi našel svého oblíbence. To přineslo mezi jejich potomky rozkol a nenávist. Moc nescházelo, a v obou případech tekla krev. 2) Vzdělání Poskytnout dětem vzdělání není zodpovědnost státu, potažmo školy, ale rodičů (viz M. Beliles: Hledání demokracie. KMS 1994). To proto, že vzdělání nikdy není neutrální, přestože bývá jako neutrální chápáno. Ve státních i soukromých školách jsou děti nenápadně, ale cíleně formovány ateisticko relativistickým egoismem, který je vyznáním většiny autorů soudobých vědeckých teorií, etických a filosofických konceptů i školních osnov a učebnic. Křesťanští rodiče musí dnes u nás tomuto tlaku a předpólovávání čelit, školní výuku sledovat a komentovat, a tak své děti chránit. Demokracie u nás zatím není na té úrovni, aby rodiče mohli o vzdělávání svých dětí rozhodovat. Velmi důležité je, aby v naší zemi mohly vznikat evangelikální školy. M ělo by na tom záležet všem obráceným rodičům - ti všichni by měli v této věci vyvinout úsilí: když ne prakticky, tak rozhodně modlitbou. 3) Dát svobodu Naše děti nepatří nám, ale Bohu. To je základní určení pro vše, co ve vztahu k nim činíme. Ve světě je mnoho rodičů, kteří si na své potomky osobují nárok. Tento postoj prokvasí a pokazí celý vztah. Oč tragičtější je nárokování si dětí křesťanskými rodiči, kteří musí vědět, že nejen jejich děti, ale jejich všecko včetně jich samých patří Bohu. Sám si uvědomuji, že mít děti odevzdané Bohu není automatické. Zároveň je to pro mě zdroj pokoje a bezpečí - vždyť jistě vím, že v dnešním krutém, zvráceném světě jsou moje děti v rukou svrchovaného Boha. Bylo by absurdní chtít je brát do svých slabých rukou. Jsem přesvědčen, že každý křesťanský rodič bude konfrontován s Božím nárokem na každé jeho dítě. Pro Hospodina je to prvořadá věc. I v této věci je všem, kteří věří, otcem Abraham (1M 22). Jako v jeho případě, platí i pro nás: Odevzdáš li své dítě Bohu, získáš své dítě. Zda to s odevzdáním nároku na naše dítě myslíme vážně, může Bůh podrobovat zkouškám. Bývají to klíčové životní situace. Otec marnotratného syna v takové zkoušce obstál. Patrně byl v pokušení svého pošetilého synka do ciziny nepustit. Dal ho však do Božích rukou a Boží ruce ho měly moc přivést zpět zachráněného a proměněného (Lk 15,11 24). Právě to od nás Bůh chce.

V. Vzájemná poddanost Podřizujte se jeden druhému v bázni Kristově... (Ef 5,21) Doposud jsme se zabývali vztahem dětí k rodičům a pak vztahem rodičů k dětem. Tento klíčový verš o vztazích v církvi se týká vzájemného vztahu rodičů a dětí a platí v obou směrech (dokonce nezávisle na věku dítěte). Tato poddanost zahrnuje i všechny aspekty vztahů, které jsme doposud pojednávali. Je jejich půdorysem a dává jim smysl. Tak například rodiče mají káznit své dítě proto, že mu tím v Boží bázni slouží a že jsou (jaksi do budoucna, kdy z toho už bude mít rozum) jemu i Bohu zodpovědni za to, že pro něj udělali to nejlepší. Page 9


Kromě této celkové roviny se vzájemná poddanost projevuje v nejrůznějších jednotlivostech - ve vztahu rodiče i k malému dítěti např. tak, že je připraven uznat svou chybu, omluvit se, někdy dokonce ustoupit, i když má pravdu apod. Vzájemná poddanost se projevuje také přímluvnými modlitbami.

VI. Uzdravení vztahů 1) Dětí k rodičům 1a) Uzdravení začíná modlitbou. Vztah k rodičům je třeba přinést před Boží tvář a prosit o moudrost a zjevení toho, co je důležité. 1b) Vyznat hříchy proti rodičům 1c) Odpustit Téměř každému člověku rodiče v něčem uškodili. Je správné a potřebné si to přiznat - jinak není místo pro odpuštění - a konkrétní věci odpustit. 1d) Přetnout pouta manipulace I Ježíš byl manipulován (Lk 2,48; Mk 3,21+31 35) - manipulace je u nás velmi obvyklá. Některé dospívající děti vědí, že jsou manipulovány, jiné nikoli. Manipulován je každý, kdo je pod nátlakem veden k naplňování vůle rodičů a nedostává svobodu nést nebo postupně přebírat zodpovědnost za svůj život. Kromě odpuštění je důležité vymezit sféry zodpovědnosti (např.: ano, jednou za měsíc vám budu o víkendu pomáhat na chatě nebo: maminko, bez mého dovolení už nikdy nesmíš číst dopisy, které dostávám apod). Krajní mezí je zde odstěhovat se. Pro vysvobození z manipulace je důležitá pomoc zkušeného vedoucího domácí skupinky a modlitební a často i praktická spoluúčast ostatních členů skupinky. Křesťan, který nemá svou skupinku, je ve veliké nevýhodě. 1e) Skoncovat s vnitřní závislostí. Ta je častým důsledkem pocitu viny. Vnitřní závislost pravidelně doprovází rodičovskou manipulaci. V Kristu jsme byli od viny očištěni, na lidech už záviset nemusíme. Důležitější je, co si o mně myslí On, než co si o mně myslí rodiče. 1f) Pomáhat rodičům a ve stáří se o ně postarat (1Tm 5,8, sem patří i přímluvná modlitba) 1g) U nevěřících rodičů: získat je pro Pána Ježíše I zde je místo pro novou lásku. Pozor na nátlakové zvěstování evangelia, stačí úcta oproštěná od zátěže ambivalence a dalších nánosů minulosti. Rodiče si toho nemohou nevšimnout - často ani není třeba nic říkat. Nejdůležitější je modlitba - vytrvalá horlivá přímluva s tím, že jde o život. 2) Rodičů k dětem Také zde uzdravení začíná modlitbou. Bůh na modlitbě ukáže konkrétní hříchy, které je možno vyznat a přijmout z nich odpuštění (1J 1,9). Dětem je třeba na modlitbě odpustit jejich hříchy. Jestliže si rodič na dítě činil nárok, ať je odevzdá Bohu - přesně jako otec svého marnotratného syna (Lk 15,11 24). V případě manipulace potřebuje dát dítěti svobodu - opět stejným způsobem jako otec marnotratnému synu. (Malý test, jak poznáš, že manipuluješ: Klade si tvá láska podmínky? Jsou projevy tvé lásky vázány na to, zda dítě dělá, co chceš ty?) V případě zanedbávání dítěte mu dávat lásku a péči. Vždy se to projeví i vnější změnou. V případě zanedbávání kázně (u neplnoletých dětí) začít s přiměřeným kázněním s pečlivým vysvětlením, proč - v konkrétní Page 10


situaci i celkově (proč vůbec taková změna). Závěrem Zpracovat vztahy rodičů a dětí na tak malém prostoru je velmi obtížné. Mám naději, že tento pokus přesto bude přínosem a že pomůže i k proměnám vztahů. Jen prosím pozor na příliš rychlá rozhodnutí a zkratová jednání. Každá změna musí uzrát na modlitbě a nejlépe také při sdílení s blízkým křesťanským přítelem či na domácí skupince. Život víry 5/1997, mírně zkrácená verze se souhlasem autora Zpět na seznam

Page 11



Děti nového tisíciletí - Stephan Holthaus Hranolky - párty a písíčka O klasickou rodinu se už dlouho vedou spory. Pro mnohé se jeví jako výběhový model. V době rozvodů, individualismu a nevázanosti je střídání partnerů běžným jevem. Řada dětí má několik maminek a tatínků. Změnilo se také rozdělení rolí ve stávajících rodinách. Je stále méně jasné, kdo za co zodpovídá. Rovněž vztahy mezi dětmi a rodiči jsou vystaveny velkým změnám. Rodiče nevědí, jak mají děti vychovávat. Děti nevědí, jak se mají chovat vůči rodičům. Mají mnoho volného prostoru, jsou stále samostatnější, již velmi brzy žijí svůj vlastní život, je o ně "zájem" na všech frontách. Propasti mezi generacemi jsou stále hlubší. Hodnoty generace šedesátých let se diametrálně liší od toho, o čem jsou přesvědčení dnešní mladí dospělí lidé (generace X), i od generace @, která je ještě v pubertě. Děti generace @ jsou už zase jiné. Jejich životní obsah charakterizují hranolky, párty a písíčka (rozuměj počítače PC). Děti nového tisíciletí ztělesňují totálně mediální generaci. Za minutu prosurfují na Internetu celý svět, ze školy volají mobilem, potácejí se životem, pořád jsou pod tlakem. Mají velký strach, aby v životě něco nepropásly. Život přece nesmí být v žádném případě nudný. Přesto mají pocit, že všude přicházejí pozdě, že nestíhají. Používají všechna média současně: televizi, rozhlas, video, cédéčka, počítače, knihy - všechno najednou, nic nesmí chybět. Do jediného okamžiku se musí vecpat co nejvíc událostí a zážitků. Všechno se musí vyřídit okamžitě. Děti nového tisíciletí se pohybují všude po světě, ale nikde nejsou doma. Odborníci na studium volného času hodnotí: "Domov se stává čerpací stanicí, svět globální vesnicí. Surfovat po světě může vlastně i bezdomovec." Důsledky takového životního stylu jsou zřejmé. Surfování životem není jen unášením od jednoho silného zážitku k druhému. Chybí dojmy, které by v člověku utkvěly, které by umožnily vzniknout osobnosti. Nic nezůstává na místě. Mladá generace přebíhá od komunikace ke komunikaci, ale světu nerozumí. Člověk navazuje spoustu kontaktů, ale postrádá jakékoli trvalejší vztahy. Síla rodinných vazeb klesá. Kontakty, dokonce i k vlastním rodičům zůstávají volné, nezávazné. A hluboký emocionální vztah tihle lidé neznají. Děti to dnes nemají lehké. Jsou vystaveny nejrůznějším nebezpečím. Za jejich nesprávný vývoj jsou však odpovědni rodiče, ne děti. Ty jsou jen zrcadlem společnosti, jsou opravdu "dětmi doby". Kopírují to, co vidí na dospělých. Vytvářejí vlastní mechanismy, jak se vyrovnávat s nedostatky. Často jsou jejich nepřijatelné způsoby chování jen němým výkřikem zoufalství nebo výstřední formou prosby, abychom je brali vážně. Ztracené dětství Už od osmdesátých let lze se steskem pozorovat, že děti nemají dětství. Podle názoru mediálního vědce Neilla Postmana přispěla zejména televize k tomu, že se dospělým rozpadl svět knihy a výtvarnictví. Přitom se však světy dospělých a dětí navzájem prolínají. Televize vede k tomu, že se tajemství světa dospělých prezentují už dětem. Naprosto likviduje hranici mezi dětstvím a dospělostí. Postman říká: "Svět dětských představ a vnímání je definitivně ukončen teprve tehdy, když jsou děti a mladí schopni mít jen přání dospělých." Média ráda podávají děti jako dospělé v malém. Mluví rozumně jako velcí, zabývají se otázkami, které dřív zajímaly jen dospělé. Děti se příliš brzy stávají hvězdami a princeznami. I ve výchově se s dětmi zachází jako s dospělými: Diskutujeme s nimi, necháváme je rozhodovat. Přestaly být jasné role: kdo vychovává koho? Když všichni patří ke stejné generaci, tak proč ještě nějaká výchova? I na dětské literatuře je vidět rané zavádění témat pro dospělé. Tabu přestávají brzy být nedostupná. I hudební scéna objevila dětský trh. Děti jsou samostatná cílová skupina. Má vlastní hudebníky a skupiny, které publikují pro ně. Děti to berou a všechny takové zpěváky znají. Totéž platí pro módu. Pětileté holčičky se malují, nosí parfémy. Děti jedí jídla, která byla dřív vyhrazena pouze dospělým (a naopak). Page 12


Tento trend se odráží dokonce i ve sportu a v hrách. Děti brzy vstupují do sportovních oddílů, v Německu patří 70 % všech dětí ve věku 10 až 15 let k nějakému sportovnímu oddílu. Jsou však tyto aktivity ještě zábavou a rekreací? Hlavním cílem je většinou co nejlepší výkon, vytrácí se nenucenost, spontánnost a uvolněnost. Postman zjišťuje na základě studií z osmdesátých let v USA toto: "Spolu s tím, jak se ztrácí dětství, vytrácí se i dětské pojetí hry." Tlak ctižádostivých rodičů (rozohněný otec na tribuně) představuje už příliš brzy tlak na výkonnost. Dnešní děti jsou vlastně dospělí v malém Už dávno mají svůj vlastní pokoj, telefon, televizi. Takto jsou konfrontovány s problémy světa, roste jejich povědomí o problémech. 52 % dětí ve věku 10 až 15 let v Německu má strach z války v Evropě, 56 % ze znečištění životního prostředí a 40 % dětí se bojí, že jednou budou bez práce. Válka se televizí dostává až do dětských pokojů. Dospělí už nemohou své starosti před dětmi ukrývat. Příliš brzy jsou zatěžovány otázkami světové politiky. Také vnímání času se u dětí změnilo. Mají kalendář plný termínů. První náramkové hodinky dostávají v pěti letech, ne jako dřív ke čtrnáctým narozeninám. Škola, domácí úkol, skaut, hudebka, hokej nebo jiné zájmové kroužky - to všechno se jim musí vejít do týdenního rozvrhu. Když se tyto činnosti kupí rychle za sebou, děti ztrácejí přehled. Chybí jim červená nitka života. Různé činnosti jsou izolovanými segmenty bez vzájemné souvislosti. Děti mají stále méně skutečně volného času, a ten je pro ně proto velmi cenný. Dnešní děti se musí rozhodovat denně stokrát častěji než dřívější generace dětí. "V čem chceš jít dnes do školy?" "Co chceš k obědu, k večeři?" "Na co se budeš dívat v televizi?" "Za kterými kamarády dnes půjdu?" Dnešní společnost děti přetěžuje možností stále si vybírat z mnoha alternativ. Nároky dospívajících na rozhodování o sobě jen povrchně odrážejí obrovskou volnost dětí. Vymanění zpod autority rodičů začíná velmi brzy. Já jsem sám svým pánem. Proto mohu svobodně rozhodovat o svém životě. Avšak svoboda si vybrat se brzy stane spíše zátěží, ne-li trápením. Důsledky přetěžování dětí jsou už také zřejmé. Přibývá konfliktů s rodiči. Nezatížené dětství je něco, co jen stěží přežívá z minulosti. Tajemství neexistují. Čas na snění je minulostí. Děti ztratily úžas. Možnost vnímat a prožívat svět bezprostředně zblízka se stále zmenšuje. Technický svět dětem sice otvírá nové dimenze prožívání, ale všechno je zabaleno do plastických obalů, plechu a laku. Člověk vnímá svět na obrazovce kliknutím myši - opravdovou myš nikdy v životě neviděl. Už neví, proč a jak k věcem dochází. "Prostě to funguje." A ještě jednou Postman: "Máme děti, které dostávají odpovědi na otázky, které samy nikdy nepoložily. Zkrátka - už nemáme děti." Navíc jsou děti beznadějně přesycovány. Odvětví výroby hraček dosahuje miliardových obratů. Rodiče mají všechno, kromě č asu, a tak se vykupují dárky. Hračka je uklidňující tabletka na špatné svědomí dospělých. Skříně našich dětí nejdou zavřít, a přesto jim pořád ještě přidáváme. Sociolog Hopf humorně a výstižně popisuje: "V tak přeplněném dětském pokoji, který se podobá spíše odkladišti hraček, se přirozená potřeba dítěte pohybu ještě více omezuje, dostavuje se nedostatek podnětů a nezájem; sociální kontakty nebo skupinové hry už vlastně ani nejsou možné." Důsledky jsou patrné: čtyřicet procent všech dětí si vůbec nehraje venku. Děti zůstávají na pustých ostrovech (doma) a my můžeme konstatovat jen ztrátu produktivity a tvořivosti. Nedostatkem pohybu dochází k tomu, že dítě postrádá prožívání vlastního těla, radost z pohybu. A hračky paradoxně ztrácejí na významu; čím víc jich dítě má, tím spíše se nakonec spokojí jen s jedinou oblíbenou panenkou, medvídkem nebo autíčkem. Také média už dávno zakotvila v dětských pokojích. Čím nižší úroveň sociální komunikace, tím vyšší vybavenost elektronickými médii. Počítačové hry vystřídaly staré elektrické vláčky. Dvanáctileté děti viděly za svůj život v průměru deset tisíc vražd - v televizi nebo ve videofilmech. Internet je jim také přístupný. Otevírají se zde tisíce nových světů. Naše základní školy mají mít přístup k Internetu, aby jej malé děti brzy ovládaly a byly tak připraveny na budoucnost. Pod tlakem všeobecné euforie se o možných negativních následcích nemluví. A tak tu máme přeinformované dítě: ví toho mnoho, ale málo věcem rozumí. Jeho vědění se skládá z úlomků. Širší souvislosti nevnímá. Roztěkané dítě, které přepíná z jednoho kanálu na druhý, je projevem nové mediální posedlosti. Učitelé si stále více stěžují na únavu dětí, na jejich notorický neklid, neschopnost se soustředit. Kdo už v osmi letech celé hodiny sedí u počítače, zkouší videohry a sestřeluje kosmické lodi, ten bude samozřejmě mít potíže se soustředěním. Ani komercionalizace [obchod] se dětem nevyhýbá. Reklama je objevila jako novou cílovou skupinu. Kapesné dětí se několikanásobně zvýšilo. Malé děti se učí chtít nakupovat. Je mnoho levných věcí, které si dítě může koupit samo ze svého Page 13


kapesného. K důsledkům tohoto vývoje patří duševní krize dětí. Mají strach, že to nezvládnou, ztrácejí jistotu častým stěhováním do neznámých míst, nezaměstnaností otce, mají nízké sebevědomí (zvlášť děvčata), stahují se úplně do sebe, nejsou psychicky ani emocionálně stabilní. Ztrátou autority u rodičů chybí dětem vedení. Pozorujeme u dětí větší sklony k násilí. Procento dětí, které považují možnost použití násilí jako prostředku k prosazení své vůle, není zanedbatelné. Ať si na změny v rodině a ve výchově dětí stěžujeme jakkoli, nesmíme zapomenout, že děti nejsou viníci, ale oběti. Trpí za pedagogické experimenty sedmdesátých a osmdesátých let. O antiautoritativní pedagogice se dnes ví, že je to něco, co ztroskotalo. Nikdo však za to nebere odpovědnost. Falešné výchovné ideály minulosti vědecký svět nekorigoval. Dnes se mluví dokonce o nutnosti autority ve výchově. Ale za osudnou chybu minulých let se nikdo necítí zodpovědný. Proto generaci dnešních rodičů nikdo nepomůže. Jako by nikdo nevěděl, jak má vypadat správná výchova. Desítky pedagogických modelů si navzájem konkurují; vnímáme zde jen naprostou bezradnost. Bez hranic Jak vypadá dnešní výchova v praxi? Odborníci pozorují vývoj od domácnosti, kde rodič rozhoduje, k domácnosti, kde se vyjednává. Projevy dětských zájmů se respektují víc než v minulosti. Míra trestů naproti tomu velmi poklesla. Děti dnes smějí takřka všechno. Rodiče a vychovatelé nemají sílu vymezovat dětem pevné hranice. Úsilí dětí po samostatnosti se začíná projevovat velmi brzy. Když se potom výchova nedaří, chápou se jí odborníci. Pro všechny možné oblasti života dítěte existuje příslušný odborník, který by vše měl zase uvést do pořádku. K tomu je třeba přičíst ještě partnerské neshody. V manželských krizích jsou děti vždy oběťmi. Pětina až čtvrtina všech dětí nevyrůstá u svých biologických rodičů, ale u nevlastních. Deset procent dětí vychovává jen matka nebo jen otec. Je vědecky prokázáno, že rozbité manželství má negativní dopady na děti. Na dítěti je poznat, že mu chyběl otec. Nedostatek bezpečí, emocionální nejistota, agresivní nebo depresivní chování, poruchy spánku, strach ze ztráty, pocity viny - to vše jsou časté reakce na rozvod. "Sexualizované" dětství Ke všemu přistupuje ještě problém zneužívání dětí. Říká se, že až patnáct procent všech žen bylo v dětství zneužito. Pachatelé jsou skoro vždy z úzkého okruhu příbuzných nebo známých. Mnoho obětí se s těmito traumatickými zážitky nevyrovná po celý život. Zneužité děti se proto cítí provinilé, nečisté. Ztrácejí pocit vlastní hodnoty, oškliví si samy sebe, trpí nechutenstvím, v jiném případě se přejídají nebo si samy působí násilí. Musíme dnes tedy mluvit o "sexualizovaném" dětství. Děti se s tématem sexu setkávají velmi brzy. Vyznají se v této oblasti dřív, než jim stačíme cokoli vysvětlit. Přispívá k tomu pornografie v médiích, všechna tabu přestávají být tabu. Sex se stává něčím normálním, žádné tajnosti neexistují. Předmanželský sex se stal něčím obecně přijímaným. Kdo takový styk odmítne, toho okolí považuje za beznadějně staromódního. 59 procent sedmnáctiletých chlapců a 65 procent dívek už zmařilo své panictví či panenství. A důsledky? Množí se nechtěná těhotenství, potraty, neplodnost a pohlavní nemoci. Podněty a východiska Jak se k těmto revolučním změnám v životě dětí stavět? Co se dá dělat? Jakou odpovědnost mají křesťané za to, jak vypadají rodiny a děti v naší zemi? Nejdříve musíme znovu objevit, jakou hodnotu má rodina. Rodina se musí opět stát rodinou, jakou chce Bůh. On je jejím původcem a tvůrcem. Prvnímu manželskému páru přikazuje: "Ploďte se a množte se" (Gn 1:28). Rodina je od samého počátku Božím záměrem. Není to produkt konzervativní ideologie nebo patriarchálního modelu. Neslouží v první řadě k podpoře vrchnosti. Iniciátorem vzniku rodiny je Bůh a rodina má jeho požehnání. Jestliže jako národ rodinu pošlapeme, vzpíráme se Boží vůli. Za institucí rodiny stojí sám Bůh. Cesta, která stojí na jiných předpokladech, se nakonec ukáže jako slepá. Krize dnešní rodiny není nová, rodinné konflikty existovaly vždycky. Od prvního hříchu je rodina v krizi, vzpomeňme si jen na bratrovraždu Kaina, na spory mezi Abrahamem a Lotem, Jákobem a Ezauem, Josefem a jeho bratry. Pojem "rozvráceného domova" je v Bibli známý tisíciletí (Př 11:29). Ale je také dost pozitivních příkladů zdravých rodin. Jozue říká za svou rodinu: "Já a můj dům budeme sloužit Hospodinu" (Joz 24:15). Řada rodokmenů dokazuje, jak vážně se bral rodinný původ. Také Ježíš vyrůstal v rodině! Typický ideál vyjadřuje kniha Přísloví: "Korunou starců jsou vnuci, ozdobou synů otcové" (Př 17:6). Page 14


Pro Boha byla rodina natolik důležitá, že vydal řadu zákonů, jimiž se rodinné soužití mělo řídit. Nejznámější je přikázání v Ex 20:12: "Cti svého otce i matku, abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh." Harmonické vztahy ve starověké velké rodině byly pro ohrožovaný Izrael životně důležité. Už ve Starém zákoně platila mezigenerační dohoda: rodiče se starají o děti a děti se později starají o rodiče. V době, kdy neexistovaly žádné sociální zákony, bylo toto řešení základním životním zabezpečením. Rodinný majetek měl vždy zůstat nedotčený, a v případě hospodářské ztráty se nejpozději po padesáti letech (milostivé léto) vrátil zpět příslušné rodině - i takové opatření sloužilo k její ochraně a zajištění. Také zákon týkající se sexuality v rodině (krvesmilství, Lv 18:6 a dále) měl určovat soužití v nejužších vztazích. V každé rodině platí určitá práva a povinnosti. Odpovědnost za rodinné příslušníky šla ve Starém zákoně tak daleko, že existovalo švagrovské právo ve formě levirátního manželství. Jestliže manžel zemřel bez dětí, jeho bratr si musel vzít pozůstalou vdovu. Děti z tohoto manželství potom dědily po prvním manželovi (Gn 38:8-9; Rt 2:20). Rodinní příslušníci měli také vykupovat své příbuzné z otroctví (Lv 25,47-49). Lidé si vzájemně pomáhali při finančních potížích. Rodina byla už ve Starém zákoně základem stability společnosti. V rodině se děti učily v malém, jak fungují sociální vztahy, jak se rovnají spory, bere ohled, respektují autority. Rodina byla prostorem, kde se děti vyučovaly, aby mohly později stát na vlastních nohou. Bez nenarušených rodin nemohl existovat stabilní stát. V Novém zákoně vystupuje rodina jako domácí společenství věřících. Na mnoha místech se píše, že někdo uvěřil "s celým svým domem" (L 19:9; Sk 11:14 aj.). Stejně jako Bůh zachránil nejen Noeho, ale celou jeho rodinu, tak v Novém zákoně často uvěřily celé rodiny. V těchto rodinách bylo možné společně projevovat víru v Boha. V novém zákoně mají svůj význam také výrazy z rodinného prostředí, které popisují soužití všech křesťanů - jsou to "bratři" a "sestry", starají se jeden o druhého, navzájem se korigují, povzbuzují. Z Bible tedy jednoznačně vyplývá, že původcem řádu v rodině je Bůh. On rodinu chrání a dává jí své požehnání. Kdo se dotýká rodiny, ničí jádro celé společnosti. Rodina je pro Boha základním společenstvím rodičů a dětí, které nemá jinou alternativu. Poskytuje potřebný prostor pro výchovu, umožňuje rozvíjet talenty, stanoví hranice a dopřává potřebnou volnost. Téma rodiny musí tedy na stupnici priorit dnešní doby stát na prvním místě. Naše praxe Tyto principy je nyní nutné také uvést do praxe. Středem ideální rodiny má být důvěra Bohu, která se dětem nevnucuje, ale ukazuje vlastním příkladem. Základem rodinného života je vzájemná láska a důvěra dětí a rodičů, snaha o dobro pro bližního. Nejvyšším cílem rodiny je vždy dobro druhého, ne prosazení vlastních přání. Dnešní doba naléhavě potřebuje zdravé rodiny. Jsou to rodiny, které se naučily, co dělat v případě konfliktu. Jsou to rodiny, které spolu tráví čas a jednotliví členové nežijí jen nezávisle vedle sebe. Rodiny, kde všichni mají vzájemný respekt, úctu. Možná bude třeba znovu oživit společný zpěv, společné hry. Která rodina ještě dnes objevuje nové světy, plánuje společné výlety, poskytuje prostor pro bezpečí a jistotu? Potřebujeme nejen nový návrat ke zdravé rodině; také děti musí mít možnost být zase dětmi, které by se mohly rozvíjet bez zátěže světa dospělých. Děti potřebují čas ke snění, k divení se. Nemůžeme je stavět před rozhodnutí, která nejsou schopny zvládnout a která by je trvale zatěžovala. Role otce a role matky Mimořádnou roli hraje při výchově matka. Zejména v prvních letech života je vztah s matkou klíčem k dalšímu dobrému rozvoji. Citová péče maminky dává dítěti bezpečí, jistotu - jsou to rozhodující hodnoty pro správný růst. Nesmíme však zapomínat - a to chci rovněž zdůraznit - na roli otce. Podle statistik investují otcové do svých dětí denně průměrně jedenáct minut - to svědčí o ubohosti naší společnosti! Společnost bez otců byla typická nejen pro šedesátá léta. Dítě zná svého otce jen doma, neví, jak to vypadá u něho na pracovišti. Tím se pohled na otce stává jednostranným. Trvalou záměnou rolí otce a matky navíc vzniká u dítěte nejistota: Kdo má co na starosti? Kdo má poslední slovo, kdo má nejvyšší odpovědnost? Už dávno se ví, že děti, které vyrůstaly bez otce, nepodávají takový výkon, jsou ustrašenější a psychicky labilnější. Mají větší sklony k porušování pravidel a jejich morální chování není tak zřejmé jako u dětí s oběma rodiči. Otec ztělesňuje důležitou morální instanci, která má pro rozvoj dítěte velký význam. Výzkumy ukazují, že otec má význam i pro to, jakou představu si dítě utvoří o své roli muže nebo ženy. Chlapci se při kontaktu s otcem rychleji ztotožňují se svou mužskou rolí a naopak u děvčat se kontaktem s otcem rozvíjí pocit jejich vlastní hodnoty jako ženy. Otcové svou klíčovou pozici v rodině zanedbávají. Ne nadarmo Bible otce vybízí, aby dobře vedli svou rodinu (1Tm 3:4,12 - to, co je zde řečeno mužům ve vůdčích rolích v církvi platí určitě pro všechny otce), aby bezmyšlenkovitě nezraňovali city svých dětí (Ef 6:4a; Ko 3:21), aby jim stanovili jasné hranice (Ef 6:4b). Otcové nesou spoluodpovědnost za křesťanskou výchovu Page 15


dětí (viz Ž 78:1-6). Mají svým dětem vypravovat biblické příběhy (Dt 6:7, 20-25). V Dt 4:9 je otcům řečeno, aby všechny záležitosti zákona předávali svým dětem a vnukům! Na mnoha místech knihy Přísloví se opakuje povinnost otců předávat dětem morální hodnoty. Otcové mají velkou a vznešenou odpovědnost za křesťanské vedení svých dětí! Boháč (L 16) si dělá starosti o duchovní situaci svých bratří příliš pozdě, teprve když je sám v říši mrtvých (L 16:27 a násl.). Je načase, aby otcové vzali svou odpovědnost za vedení v rodině vážně. Rodiče jsou zároveň nejlepšími příklady pro své děti. Způsob, jak spolu jednají, jak žijí svou víru, jak se zapojují ve sboru - to vše budou děti jednou kopírovat. Modlitba a požehnání dětem je těžištěm celé křesťanské výchovy (viz Gn 48). Žádným rodičům se nepodaří přivést dítě k víře automaticky. Ale můžeme razit svým dětem cestu ke Kristu tím, že před nimi budeme žít důsledný, věrohodný křesťanský život. K tomu patří i to, jak vypadají naše rodinné pobožnosti, modlitby, společná návštěva sboru, křesťanské svátky atd. Vědomé a promyšlené utváření těchto podnětů, do kterých se děti zapojují, je klíčem k nenucené a přesto usměrňované výchově k víře. Co mohou (a mají) dělat děti Nové století však také vyžaduje, aby se probudily děti samy. Děti se musí znovu učit ctít své rodiče. Ctít znamená víc než poslouchat. Biblický pojem ctít neznamená správně se chovat, ale mít správný postoj. Je to respekt, přijetí nadřazené autority. Respekt vůči rodičům Bible považuje za základ společného života, protože rodina je zdrojem stability, jistoty, bezpečí, ochrany, lásky, a tedy zvýšení kvality života i pro samotné dítě. Pavel říká v Ef 6:1 srozumitelně: "Děti, poslouchejte své rodiče, protože to je spravedlivé před Bohem." Řecký výraz teknon, které zde označuje děti, zde neznamená malé děti, ale teenagery, dospívající mladé lidi, kteří už mají odpovědnost za svůj vztah k rodičům. Poslušnost a podřízenost má být "v Pánu", to znamená, že Kristus stojí nade vším; on se projevuje i v chování dětí. Pán dává sílu a schopnost k poslušnosti a také on, Pán je autoritou, která stojí za tímto pokynem, ne rodiče. Proto Bible tak ostře odsuzuje hříchy dětí vůči rodičům. Děti nesmí rodiče vyhnat z domu (Př 19:26), okrádat je (Př 28:24), proklínat ani bít (Ex 21:15,17). Nesmí dělat rodičům ostudu (Lv 21:9). Už jsem se zmínil, že děti mají i finanční odpovědnost za rodiče. Neposlušnost dětí je znakem poslední doby (2Tm 3:2). Příkladem správné úcty vůči rodičům je sám Pán Ježíš Kristus, který je poslouchal (L 2:51), i když se jako Pán celého světa podřizovat nemusel. Šalomoun to vše vyjadřuje takto: "M ůj synu, poslouchej otcova kárání a matčiným poučováním neopovrhuj" (Př 1:8). Konflikty v rodinách Bůh ví i o konfliktech v rodinách. Bible nemaluje jen ideální představu v růžových barvách, ale dává také konkrétní pokyny pro konfliktní situace. Povinnost poslouchat rodiče končí tam, kde přestupují Boží zákon. Vztah k rodičům je vystaven mnoha různým zátěžím zejména tehdy, když se obě strany rozcházejí v duchovních otázkách. Přesto lze díky Boží milosti vztah mezi rodiči a dětmi denně obnovovat. Rozbité vztahy je možné léčit skrze Krista! Léčení generačního problému je tématem posledního verše Starého zákona: "On nakloní srdce otců k synům a srdce synů k otcům" (Mal 3:24). Pán Ježíš Kristus šel na kříž i kvůli našim konfliktům v rámci rodiny. Bůh umí zahojit rány mezi rodiči a dětmi. Vytváření podmínek Toto téma patří na kazatelny a do našich pastýřských rozhovorů. Církve a sbory potřebují znovu pochopit nesmírný význam výchovy. Nemůžeme rodiny nechat samy sobě! Je to jedna z nejdůležitějších úloh církve, aby stály za mladými ženami. Tolik bych si přál, aby bylo více seminářů o výchově, které by byly velmi praktické, nebo jiných příležitostí, kde by byla možná výměna zkušeností na sborové rovině, kde by se mluvilo o výchově malých dětí, o pedagogických konceptech církve, ale které by rovněž znamenaly pastýřskou pomoc pastorům a kazatelům, kteří by také pravidelně měli kázat na téma výchovy. Odpovědnost za rodiny by měli vidět i svobodní. M ěli by se aktivně podílet na rodinném životě druhých, nabídnout jim konkrétní pomoc v případě potřeby nebo nouze. Sbor by měl pomáhat překlenout propast mezi svobodnými a rodinami. Obě strany si mají navzájem mnoho co dát. Děti potřebují vzory. Potřebují milující autoritu, vedení, bezpečí, uznání, vymezené hranice svobody. K tomu jsou nutná stabilní manželství a rodiny, jasné hodnoty a normy. Potřebují mít možnost popovídat si s někým, kdo jim rozumí a kdo je usměrní. Při výchově jde o utváření charakteru, ne o image, jde o důstojnost, ne o vzhled, o to, kým děti budou, ne jak budou vypadat. Potřebují Boží pokyny, pokyny svého Stvořitele. Mladí lidé by měli vědět, že už i oni stojí svým životem před Bohem. Bůh chce, aby žili podle jeho slov a ne podle vlastních vášní. Tělo člověka je chrámem Ducha svatého (1K 6:19 a dále), to platí i pro mladého člověka. Bůh nám dal tělo, abychom s Page 16


ním zacházeli zodpovědně. Proto je také předmanželský styk zotročením člověka a Starý zákon jej odsuzuje a trestá (Ex 22:1516; Dt 22:28-29). Bůh jej považuje za zneuctění ženy. Sexualita potřebuje ochranný rámec, bezpečí, závaznost manželství, jinak je to hanebnost, smilstvo (1K 7,2). Proto by mělo do dnešní doby zaznívat: Vyplatí se počkat! Trend a názor většiny nevede automaticky ke štěstí. Mladí se potřebují učit jít proti proudu, umět říct ne. Toto umění jim neuškodí, ale pomůže, aby pevně hájili názory. To je znovu výzva pro církve a sbory. Nejde o to, abychom mladé "nechali na dešti". Dobrá práce s dětmi a mládeží je investice do budoucnosti. Rád vidím pracovníky s dorostem a mládeží, kteří mají srdce pro děti dnešní doby, kteří jim otevřou svůj domov, věnují jim svůj čas, kteří se zapojují do opravdových otázek a svízelů generace @. Rád bych, aby bylo více vůdců, kteří jsou připraveni zabývat se dětmi naší doby, aby je vedli a přiváděli na léčivou cestu víry, aby i v novém tisíciletí mohla vyrůstat nová mládež pro Krista. Stephan Holthaus, Ethos 1/2001, str. 23-27, Smetanova 1453/72, 75501 Vsetín. S laskavým svolením vydavatele Ethos, Švýcarsko. www.ethos.cz Zpět na seznam

Page 17

JUDA INFO. únor Olej na tvé hlavě - Tomáš Korčák

Recommend Documents