JANÁČKOVA AKADEMIE MÚZICKÝCH UMĚNÍ V BRNĚ Hudební fakulta Katedra dechových nástrojů Trombon
Hudba v médiích Bakalářská práce
Autor práce: Pavel Brhel Vedoucí práce: MgA. Jaroslav Zouhar Oponent práce: Mgr. Petr Janda, OA
Brno 2014
Bibliografický záznam BRHEL, PAVEL. Hudba v médiích. Music in the media Brno: Janáčkova akademie múzických umění v Brně, Hudební fakulta, katedra dechových nástrojů, 2014. 29 s. Vedoucí bakalářské práce MgA. Jaroslav Zouhar.
Anotace Absolventská práce Hudba v médiích popisuje stručný a jednoduchý přehled jednotlivých druhů masmédií, jejich vznik a historický vývoj a význam hudby v nich. Absolventská práce je členěna do čtyř kapitol. V první kapitole se seznámíme s rozdělením masmédií. Ve druhé se zaměříme na rozhlas, jeho vznik a vývoj a začlenění hudby do tohoto typu masmédia. Třetí kapitola pojednává o vzniku a vývoji televizoru, televizního vysílání a významu hudby v televizi. Čtvrtá kapitola popisuje vznik, vývoj a význam internetu, nejrozšířenějšího masmédia současnosti.
Annotation Graduate thesis Music in the media describes a brief and simple overview of the various types of mass media, their origin and historical development and significance of music in them. Graduate work is divided into four chapters. The first chapter describes the distribution of the mass media. The second will focus on radio, its origin and development and the integration of music into this type of media. The third chapter discusses the emergence and development of television broadcasting and the importance of music in television. The fourth chapter describes the origin, development and significance of the Internet's most popular media today.
Klíčová slova Masmédia, Hudba, Rozhlas, Televize, Internet, Videoklip.
Keywords Mass media, Music, Radio, Television, Internet, Video clip.
Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem předkládanou práci zpracoval samostatně a pouţil jen uvedené prameny a literaturu. V Brně dne Pavel Brhel
Poděkování Na tomto místě bych rád poděkoval svému vedoucímu absolventské práce panu MgA. Jaroslavu Zouharovi, za jeho cenné připomínky a ochotu při vedení mé absolventské práce.
Obsah Předmluva……………………………...………………………………………………………1 1. Úvod……………………………………………...………………………………………….2 1.1 Periodický tisk…………………………………….………………………………………..2 1.2 Rozhlas……………………………………………………………………………………..3 1.3 Televize…………………………………………………………………………………….3 1.4 Internet……………………………………………………………………………………..3 1.5 Od počátků zvukového záznamu po současnost…………………………………………...4 2. Rozhlas……………………………………………………………………………………...8 2.1 Počátky rozhlasu…………………………………………………………………………...8 2.2 Počátky hudby v rozhlase……………………………………………………..………...…9 2.3 Vývoj hudby v rozhlase....………………………………………………………………..10 3. Televize……………………………………………………………………………………12 3.1 Vznik televize…………………………………………………………………………….12 3.2 Televizní vysílání v Československu……………………………………………………..13 3.3 Význam hudby v televizi…………………………………………………………………14 3.4 Způsoby zprostředkování hudby v televizi……………………………………………….15 3.5 Druhy televizních hudebních ţánrů………………………………………………………16 3.6 Filmová hudba………………………………………………………...………………….19 3.6.1 Pojem filmová hudba…………………………………………………………………...21 4. Internet…………………………………………………………………………………....24 4.1 Vznik a vývoj internetu……………………………………………………...…………...24 4.2 Hudba a Internet……………………………………………………………………….....25 5. Závěr………………………………………………………………………………………28 Pouţitá literatura……………………………………………………………………………...30
Předmluva Ţijeme v 21. století. Století, které můţeme přiléhavě nazvat stoletím globalizace. Předcházející století bylo poznamenáno obrovským technickým pokrokem a současnost spěje mílovými kroky kupředu k dalším objevům. Součástí pokroku je i veřejný ţivot. Média, v poslední době stále častěji nazývána masmédia, jsou nedílným prvkem tohoto ţivota. Stejně tak jako hudba. Nabídnout stručný a jednoduchý přehled jednotlivých druhů masmédií, jejich vznik a historický vývoj a význam hudby v nich je cílem této absolventské práce, která je členěna do čtyř kapitol. V první kapitole se seznámíme s rozdělením masmédií. Ve druhé se zaměříme na rozhlas, jeho vznik a vývoj a začlenění hudby do tohoto typu masmédia. Třetí kapitola pojednává o vzniku a vývoji televizoru, televizního vysílání a významu hudby v televizi. Čtvrtá kapitola popisuje vznik, vývoj a význam internetu, nejrozšířenějšího masmédia současnosti.
1
1 ÚVOD Co jsou to masmédia? Je to termín pro veřejný sdělovací prostředek s velkým počtem oslovených příjemců. Typickými masmédii byly dlouho tisk, rozhlas, televize a v poslední době se nejrozšířenějším masmédiem stal internet. Mezi hlavní funkce masmédií řadíme především: informační a orientační funkce - zdroj informací, interpretační funkce – vykládají souvztaţnosti a formují veřejné mínění, socializační funkce – moţnost předání informací jiným kulturám a dalším generacím, zábavná a oddechová funkce – nabízí zábavu.
1.1 Periodický tisk Dokud nebyl na přelomu let 1447/1448 vynalezen knihtisk, knihy se opisovaly ručně. Tisklo se sice jiţ tehdy pomocí dřevěných bločků, ale i tento způsob byl velmi zdlouhavý a nepraktický. Takové knihy si mohli dovolit jenom zámoţní lidé, slavné univerzity a kláštery. Tisku se asi vůbec poprvé pouţilo v Číně asi v 9. století. Od 11. století se pouţívalo dokonalejšího způsobu, kdy se pouţívala pohyblivá písmena. Avšak aţ Johanes Gensfleisch, řečený Gutenberg (1397 – 1400), vynálezce jednoho z největších vynálezů v dějinách lidstva – knihtisku, dosáhl efektivnějšího způsobu tisknutí knih pomocí odlévaných písmen z kovu ve tvaru kovových razítek. Z těch se skládala slova a ze slov celé stránky. Po nanesení barvy na razítka se v tiskařském lisovacím stroji stránky razítek otiskly na listy papíru. Vynález knihtisku poloţil základy pro vydávání tištěných novin. Do té doby šířené opět jenom pomocí ručního opisování, jejich historie sahá do dob císaře Galia Julia Caesara (12./13. 7. 100 př. n. l. – 15. 3. 44 př. n. l.). Vůbec první tištěné noviny na světě vyšly v roce 1609. Byly to Avisa Relation oder Zeitun. V českých zemích první tištěné noviny České Sobotní (Outerní) Pražské poštovské noviny začal vydávat nakladatel Karel František Rosenmüller (12. 4. 1678 - 9. 7. 1727) v roce 1719. K dnešním mnohamilionovým nákladům musely noviny ujít velký kus cesty. Zásadní význam měl prodej novin na ulici. Kdybychom měli vyjádřit číslem, kolik je v současnosti na světě vydávaných různých novin, číslo by zcela jistě bylo astronomické. Vţdyť jenom v České republice v devadesátých letech bylo uváděno na 2000 různých titulů. Okrajově se můţeme zmínit, ţe většina vydavatelů a vlastníků tiskových médií u nás jsou zahraniční společnosti.
2
1.2 Rozhlas Je to druh masmédia zaloţený výlučně na elektronické podstatě. Rozhlasové vysílání je přenos informací pomocí zvuku. Tento typ masmédia postrádá optickou stránku. U předešlého typu masmédia je tomu právě naopak. Mluvené slovo je základním atributem rozhlasového vysílání. Dále jsou to různé zvuky a samozřejmě nedílnou součástí je hudba.
1.3 Televize Masmédium, které je zaloţeno na opticko-akustickém principu. Televizní vysílání přenáší zvuk i obraz. Toho je dosaţeno sloţitým systémem pozemních vysílačů, stacionárních druţic či pomocí kabelů. Zajímavá historka k počátkům televizního vysílání se váţe se slavným autorem SCI-FI literatury Arthurem. C. Clarkem. Ten v letech druhé světové války slouţil u britského královského letectva (Royal Air Force), kde působil jako radarový instruktor. V hodnosti poručíka R.A.F. potom napsal originální myšlenku, kterou otiskl v říjnu 1945 časopis Wireless, jak pomocí tří druţic zajistit celosvětový příjem televizního signálu. Protoţe však tehdy v Británii bylo třeba k udělení patentu dvou fungujících exemplářů vynálezu, Clarke se musel spokojit s tím, ţe v roce 1962, kdyţ se jeho myšlenka uskutečnila, publikoval v časopise Rouge článek Jak jsem přišel o miliardu dolarů vynalézáním Telstaru ve volném čase.
1.4 Internet Stejně jako u televizního vysílání, tak i v tomto případě je zajištěn přenos informací pomocí zvuku i obrazu s tím rozdílem, ţe internet má výhodu oboustranné, interaktivní komunikace. Internet je celosvětový systém navzájem propojených počítačových sítí, tzv. síť sítí, ve kterých mezi sebou uţivatelé počítačů komunikují. Nejznámější sluţbou poskytovanou v rámci internetu je WWW (World Wide Web). Je to kombinace textu, grafiky a multimédií propojených hypertextovými odkazy. A dále e-mail-elektronická pošta. Ovšem mnoţství sluţeb nabízených internetem je tak vysoké, ţe průměrný uţivatel vyuţije jen malou část. Historie vzniku internetu, dnes nejrozšířenějšího masmédia, se započala v letech studené války (od roku 1947 do roku 1991 mezi USA a tehdejším SSSR). Internet byl vyvinut z armádní sítě ARPANET (Advanced Research Projects Agency Network) ministerstva
3
obrany USA v roce 1969. Při komunikaci pomocí internetu měla důleţitější význam vizuální sloţka neţ sloţka akustická. V současnosti je tento rozdíl do jisté míry menší. Internet je nositelem širokého spektra informací ze všech stupňů společenského ţivota. U všech předešlých masmédií je způsob, jak oslovit veřejnost, tedy čtenáře, posluchače a diváky, jiţ docela vyčerpán, ale v případě internetu dochází stále k vývoji a rozvoji dalších moţností. S internetem souvisí i pojem závislost. Je to téma dnes ještě málo prozkoumané a na konkrétní závěry je potřeba více studií.
1.5 Od počátků zvukového záznamu po současnost Záznam slovesného a hudebního umění je disciplínou poměrně mladou. Přenos informací, zdroje vědění a ponaučení v dobách vývoje moderního člověka, se omezil pouze na ústní projev. Neznalost písma byla velkou překáţkou. Zaniklé civilizace Sumerská a později Egyptská, tedy v dobách 5. a 4. tisíciletí př. n. l., poloţily základ písemného projevu. U klínového písma šlo o jednoduché znaky vyrývané do hliněných destiček, které se později vypalovaly. Egyptské hieroglyfy jsou písmem , jehoţ systém je velmi komplikovaný. Dlouho panovalo přesvědčení, ţe se jedná o idiomatické písmo. K obratu došlo aţ v roce 1799, v době , kdy Napoleon I. Bonaparte (15. 8. 1769 - 5. 5. 1821) dobýval Egypt a byl učiněn nález tzv. Rosettské desky. Deska obsahovala texty ve třech jazycích. Jean-Francois Champollion (23. 12. 1790 - 4. 3. 1832) tyto texty rozluštil a zjistil, ţe se jedná o tentýţ text. Za zmínku stojí, ţe šlo tedy o písmo hieroglyfické, démontické (pozdější vývojový stupeň hieroglyfického písma) a písmo řecké. Hudební projev byl na dlouhá staletí omezen jenom na hudební projevy hudebníka. Aţ s nástupem písma a později zavedení notace bylo moţno uchovávat toto umění. Vynález knihtisku a nototisku umoţnil šíření hudebního materiálu. Ovšem záznam zvuku souvisí aţ s technickými vynálezy 19. a 20. století. Za vůbec první přístroj na nahrávání a reprodukci zvuku je povaţován přístroj zvaný fonograf, který vynalezl v roce 1877 Thomas Alva Edison (11. 2. 1847 - 18. 10. 1931). Záznam zvuku byl uchován na kovovém válečku, do kterého byla vysoustruţena dráţka, která vedla jehlu. Váleček byl potaţen tenkou hliníkovou fólií. U pozdějších fonografů byly válečky potaţeny voskem. Záznam byl prováděn přes kovový trychtýř, který zesiloval zvuk a dno měl přelepené membránou. Na konci membrány byla přilepena jehla. Při záznamu se akustické kmity membrány přenášely na jehlu a ta protlačovala hliníkovou fólii nebo vrstvu vosku. Při snímání se naopak kmity jehly přenášely na membránu a ta kmitáním vytvářela zvuk. Dalším
4
v řadě vynálezů byl gramofon, jehoţ předchůdcem byl automatofon, coţ byl vlastně hrací stroj čili mechanický hudební nástroj. Gramofon, který vynalezl Emile Berliner (20. 5. 1851 3. 8. 1929) je zařízení pro přehrávání gramofonových desek. Nejčastěji má podobu plochého kruhového kotouče. Zvukový záznam je na desku zanesen ve formě spirálové dráţky umístěné na jejím povrchu. Samotný zvuk v dráţce má analogovou podobu. Záznam na desce je mechanický, je snímán pomocí hrotu. Monofonní záznam má podobu vlnovky, kdy hrot kmitá horizontálně ze strany na stranu. Je to princip totoţný s membránou mikrofonu, který vynalezl jiţ zmíněný E. Berliner. Prakticky prvním pouţívaným mikrofonem byl uhlíkový mikrofon, kde membrána stlačuje uhlíková zrnka, čímţ mění jejich odpor. Vývojem vznikly další druhy mikrofonů, např. piezoelektrický mikrofon, páskový mikrofon, dynamický mikrofon, elektretový mikrofon a kondenzátorový mikrofon. U stereofonního záznamu hrot kmitá ještě směrem dolů. Gramofonová deska byla aţ do konce 80. let 20. století nejrozšířenějším nosičem zvukového záznamu. Jiţ v první polovině 20. století byl učiněn další významný krok ve vývoji záznamu zvuku. Ve 30. letech byl v Německu vynalezen záznam zvuku na elektro-magnetickém principu. Vzhledem k předválečné politice Německa byly tyto výzkumy tajeny a k rozvoji této technologie došlo aţ po válce. Zvuk se zaznamenával na magnetofonovou pásku, coţ je pevné médium tvořené z magnetické vrstvy a plastické pásky. Zvukový nosič, který obsahuje magnetickou pásku, se nazývá magnetofonová
kazeta
nebo
audiokazeta
(compact
casette).
Ohromnou
výhodou
magnetického pásku je, ţe se se záznamem zvuku můţe dále pracovat. Dá se sestříhat, je moţné opravit chyby nebo dokonce opravit přetrţená páska. Přístroj, který pracuje s magnetofonovou páskou, je magnetofon. Zprvu se pouţívaly cívkové magnetofony, které byly později nahrazeny kazetovými. První pouţitelný páskový magnetofon byl vytvořen v Německu firmou AEG v roce 1935. Magnetofony se velmi rozšířily a byly pouţívány v mnoha odvětvích lidské činnosti, např. jako záznamová zařízení v rozhlasovém a televizním vysílání, pro nahrávky koncertů, divadelních představení, zvukových projevů zvířat. Toho vyuţívají hlavně zoologové. V hudbě je znám francouzský hudební skladatel Olivier Messiaen (10. 12. 1908 - 27. 4. 1992), který prošel velkou část Francie za účelem studia ptačího zpěvu, který se stal vedle okouzlení přírodou jeho celoţivotním zájmem. K záznamu ptačího zpěvu pouţíval zmíněný magnetofon. Z tohoto studia vznikla řada samostatných cyklů, pro zajímavost jmenujme alespoň Exotičtí ptáci pro orchestr a klavír (1955 - 1956), Katalog ptáků pro klavír (1956 - 1958). Z magnetofonových kazet byly vyvinuty tzv. videokazety-VHS (Video Home System), kde bylo moţno ukládat na magnetickou pásku zvuky, ale hlavně i obraz. V současnosti je záznam na magnetický pásek jiţ zastaralým 5
principem a je nahrazen pokročilejším a mnohem dokonalejším optickým záznamem na kompaktní disk (compact disc), CD (hovorově „cédéčko“). Generaci optických disků započal vynález Laserdiscu (LD), ale i přes své výhody a nevýhody byl záhy nahrazen modernějším a efektivnějším kompaktním diskem. Je to disk určený pro ukládání digitálních dat. Digitalizace dat je dalším krokem kupředu v záznamové technice. Kompaktní disk vyvinuly v roce 1979 firmy SONY a PHILIPS za účelem dokonalého uchování a reprodukce hudby. Minimální délka záznamu měla být 74 minut, tedy 656 MB, aby mohla být nahrána celá Devátá symfonie L. W. Beethovena. V současnosti je to nejčastěji 700 MB. Běţné CD má průměr 12 cm a tloušťku 1,2 mm, vyskytují se však i menší varianty o průměru 8 cm. Disk je vyroben z plastu. Data jsou uloţena ve stopě na jedné dlouhé spirále, která začíná ve středu média a postupně se rozvíjí k jeho okraji. Stopa můţe obsahovat digitální zvukovou nahrávku, tzv. audio CD nebo digitální data, tzv. CD-ROM. Pro čtení kompaktních disků se pouţívá laserové světlo s vlnovou délkou 785 nm. Kompaktní disky se člení dle různých formátů. Nejběţnější jsou tyto: Audio CD CD-ROM (Compact Disc Read-Only Memory) pro záznam dat, pouze pro čtení CD-R (Compakt Disk-Recordable) kompaktní disk s moţností zápisu CD-RW (Compact Disc ReWritable) disk s moţností opakovaného zápisu, tzv. přepisovatelné CD Přímým pokračovatelem CD je DVD, a to jak pro vnější podobu, tak i z hlediska digitálního záznamu dat. Předností tohoto typu média je daleko vyšší kapacita dat (4,7 GB). Můţe obsahovat filmy ve vysoké obrazové a zvukové kvalitě nebo jiný druh dat. DVD bylo uvedeno na komerční trh v Japonsku v roce 1996. Stejně jako CD je to plastový disk o průměru 12 cm a tloušťky 1,2 mm. Zápis dat je moţný v jedné nebo dvou vrstvách na jedné nebo obou stranách disku ve stopě spirály. Pro čtení se opět pouţívá laserové světlo s vlnovou délkou 660 nm. Nejčastější typ DVD je DVD-Video (obsahuje filmy - obraz i zvuk) DVD-Audio (obsahuje zvuk v kvalitě CD a lepší) DVD Data (obsahuje údaje) Stejně jako CD jsou i DVD zapisovatelná a přepisovatelná. Třetí generací optických disků určených pro ukládání digitálních dat je Blu-ray disk, běţně zkracováno na BD. Technologii vyvinula japonská firma SONY ve spolupráci s firmou
6
Philips. Rozměry má totoţné jako předešlé typy disků. Pro čtení disků se pouţívá laserové světlo o vlnové délce 405 nm. Všimněme si, ţe čím niţší vlnová délka světla, tím větší kapacita dat. Disky umoţňují záznam dat s celkovou kapacitou od 25 GB u jednovrstvého disku, po 100GB u oboustranných dvouvrstvých disků. Předností BD oproti DVD je nejenom vyšší kapacita dat, ale i moţnost uloţení obrazu a zvuku v lepší kvalitě, coţ se projeví zejména při zobrazení na plazmových a LCD televizorech. Opět je několik typů BD disků, pro zajímavost uveďme např. BD - 3D, coţ je disk, který umoţňuje přehrát trojrozměrné filmy (3D). K nejnovějším prostředkům uchování dat slouţí např. pevný disk (Hard Disk Drive) nebo USB flash disk. Výroba zvukových a datových nosičů se stala významným průmyslovým odvětvím. Všechny výše popsané vynálezy přispěly k prezentaci hudební produkce.
7
2 ROZHLAS 2.1 Počátky rozhlasu Masmédium vyuţívající přenosu zvuku na dálku nazýváme rozhlas nebo lidově rádio. Jedná se o telekomunikační zařízení, které vyuţívá k přenosu zvuku vysokofrekvenční elektromagnetické vlny. V počátcích rozhlasu se vyuţívalo přenosu zvuku pomocí kabelového rozvodu bez pouţití radiového přenosu. V současné době je rozhlasové vysílání nejvíce šířeno pomocí satelitních druţic a pomocí internetu. Samotný zrod rozhlasu je úzce vázán na šíření zvukového signálu pomocí vynálezu telefonního přístroje, o který se nejvíce zaslouţil Američan Alexander Graham Bell (3. 3. 1847 - 2. 8. 1922) a Italský vynálezce Antonio Santi Giuseppe Meucci (1808 - 1889). Mnoho lidí si lámalo hlavu nad tím, jak vysílat zvuk na mnohem větší vzdálenosti, neţ umoţňovalo telefonní spojení. Tak např. James Clerk Maxwell (13. 7. 1831 - 5. 11. 1879) publikoval princip šíření elektromagnetických vln. Další krok učinil Němec Heinrich Rudolf Hertz (22. 2. 1857 - 1. 1. 1894), který experimentálně ověřil Maxwellovu teorii, a tím započal vývoj bezdrátového spojení. V roce 1893 Nikola Tesla (10. 8. 1856 - 7. 1 1943) poprvé veřejně předvedl rádiové spojení. Tesla je také vynálezcem bezdrátového telegrafu, který umoţňuje první způsob radiového spojení. O několik let později přišel se stejným vynálezem Ital Guglielmo Marchese Marconi (25. 4. 1874 - 20. 8. 1937) a byl dlouhá léta neprávem veden jako vynálezce telegrafu. V té době se v telegrafii vyuţívala Morseova abeceda, coţ je v podstatě kódování písmen a čísel do krátkých a dlouhých zvukových signálů. 20. a 30. léta 20. století znamenají vynález tzv. elektronek, coţ je zařízení usměrňující a zesilující elektrické signály. Díky elektronce bylo moţno sestrojit tzv. krystalku, tedy primitivní rozhlasový přijímač a rozhlasové vysílání se stalo široce dostupným. Elektronky později nahradily tranzistory. Pravidelné rozhlasové vysílání bylo zahájeno v Anglii v roce 1922 stanicí BBC (British Broadcasting Corporation). V tehdejším Československu bylo zahájeno rozhlasové vysílání v Praze ve Kbelích 18. 5. 1923 pod názvem Radiojournal. Druhý vysílač začal fungovat v Brně od dubna 1926. V Bratislavě bylo zahájeno vysílání 3. 8. 1926. Rozhlas tedy vstoupil do další etapy. S rozhlasem se rozšířila i tzv. rozhlasová hudba. Mnoho dalších rozhlasových stanic vznikalo v dalších městech. 18. 5. 1925 se v Londýně konala rozhlasová konference za účelem vytvoření Mezinárodní rozhlasové unie.
8
Od toho roku se začaly jednotlivým stanicím přidělovat různé vlnové délky, na kterých měly vysílat. Tento rozvíjející se stav narušilo období 2. světové války. Po válce došlo ke změně spolupráce mezinárodních stanic a objevily se dva typy stanic: veřejnoprávní a komerční. V Evropě to byl především systém veřejnoprávních (státních) stanic a v menší míře komerčních, naopak v USA byly zastoupeny především komerční stanice. Ve sloţité politické situaci Československa v letech okupace Sovětským svazem bychom mohli rozhlasové vysílání rozdělit na: vládou schválené a kontrolované vysílání a vysílání zahraničních rozhlasových stanic, z nichţ nejvýznamnější byly Rádio Svobodná Evropa, Hlas Ameriky a BBC. Poněvadţ bylo vysílání těchto stanic zdrojem necenzurovaných informací, byl poslech takových stanic trestán a vysílání bylo rušeno rušičkami. Ke změně došlo aţ po listopadových událostech v roce 1989 a od roku 1992 je na našem území velké mnoţství jak celoplošných, tak i regionálních rádií. Od samotných počátků vysílání obsahovalo přímé přenosy sportovních událostí, např. 3. 10. 1926 Český rozhlas vysílal první přenos fotbalového utkání v Evropě (utkání Slavie a Hungarie), politických a kulturních událostí a samozřejmě také hudby, o čemţ pojednává následující kapitola.
2.2 Počátky hudby v rozhlase Rozhlas byl od samého počátku nejenom důleţitým prostředkem k šíření hudby, ale i významným činitelem ve vývoji hudební kultury a ve vývoji hudebního průmyslu. Mnoţství vynálezů 20. století k záznamu zvuku téţ významně přispělo k proniknutí hudby do rozhlasového vysílání. Rozhlasová hudba se vysílala buď ţivě (LIVE) nebo z nahrávek. V prvém případě to znamenalo vytvoření rozhlasových hudebních orchestrů, které vytvářely hudební program a jejichţ nahrávek bylo moţno později kdykoliv pouţít. V menších městech a vesnicích nebylo moţno navštěvovat hudební produkce a z tohoto důvodu se významně zvýšil počet posluchačů rozhlasové hudby. Znamenalo to sice, ţe lidé poslouchali tutéţ hudbu, ale měli moţnost individuálního poslechu. Pojmem rozhlasová hudba rozumíme tedy takovou hudbu, která je přímo komponována pro rozhlasové vysílání. Patří sem ovšem i všechna ostatní hudba, kterou rozhlas jenom zprostředkovává. Mnoho rozhlasových stanic vyuţilo hudbu v další funkci, a to v podobě hudební znělky. Ty měly za úkol oznámit posluchačům určitý druh programu nebo
9
hudební předěl. Ve 30. letech 20. století se v USA objevil fenomén hitparád. Byly to hudební programy, ve kterých byly uváděny aktuální hity. Tak se do popředí veřejného zájmu dostalo mnoho nových hudebních stylů a dnes jiţ slavným interpretům bylo umoţněno prosadit se v hudebním světě. Z velkého mnoţství interpretů jmenujme např. „Krále Rock ´n´Rollu“ Elvise Aarona Presleyho (8. 1. 1935 - 16. 8. 1977). Velký význam pro rozhlasové vysílání mělo zaměření vysílaného programu na určitou skupinu posluchačů, např. podle typu posluchačů, podle věku, podle oblasti, kterou pokrýval signál vysílání atd.
2.3 Vývoj hudby v rozhlase Definice rozhlasové hudby je tedy taková, ţe se jedná o hudbu přímo komponovanou za účelem rozhlasového vysílání. Postupem času ovšem tento druh hudby do značné míry ustoupil hudbě nerozhlasové, tedy takové hudbě, kterou rozhlas pouze přenáší. Hudbou, kterou máme moţnost z rozhlasu slyšet, rozumíme vše: od malé hudební znělky aţ po koncert symfonického orchestru. Postupem času a vývojem hudební tvorby se ustálilo několik forem prezentace hudby. V dnešní době je nabídka hudebních ţánrů velmi bohatá. Pokusíme se je rozdělit do několika základních typů: Hudební znělka - tento termín označoval hudební značky, kterými se lišily jednotlivé stanice. Tento druh hudby je komponován přímo pro potřeby rozhlasu. Hudba jako podklad reklamy - je to hudební útvar, kterého se pouţívá jako podkladu mluveného reklamního textu. Hudba jako kulisa - hudba má funkci vyplnění pozadí, jedná se o tzv. background. Hudba k rozhlasovým hrám, zábavním programům - zde se uplatňuje scénická divadelní hudba v rozhlasovém provedení. Rozhlasová opera - vznikla ze snahy obohatit operní repertoár a neomezovat se pouze na operní přenosy. Rozhlasová opera uznává stejné stavební principy jako opera divadelní. Postrádá ovšem vizuální scénické provedení, proto jsou pěvecké party komponovány tak, aby posluchači bezproblémově poznali, kdo jakou postavu představuje. Rozhlasové opery jsou oproti klasickým operám kratší, obvykle v rozsahu do šedesáti minut. K nejznámějším autorům rozhlasových oper patří např. švýcarský skladatel Arthur Honegger (10. 3. 1892 - 27. 11. 1955) s operami Judith či Antigone, francouzský skladatel Jacques Francois Antoine Ibert
10
(15. 6. 1890 - 5. 2. 1962) s operami Angélique či Persée et Androméde nebo český hudební skladatel Bohuslav Martinů (8. 12. 1890 - 28. 8. 1959) s operou Hlas lesa. Hudba komponovaná pro produkci v rozhlasovém studiu - s prostředím rozhlasu je přímo spjat vývoj elektroakustické hudby a vznik rozhlasové opery. Je to taková hudba, která vyuţívá všechny dostupné moţnosti rozhlasového nahrávání. Hudební programy - jsou to pořady, ve kterých je hudba popularizována.
11
3 TELEVIZE 3.1 Vznik televize Pojem televize má několik významů a můţeme je definovat zhruba takto: -televizní přijímač čili televizor, tedy zařízení pro příjem televizního vysílání, -veřejná nebo soukromá instituce, která provozuje televizní vysílání. Vývoj televizoru započal jiţ v první polovině 19. století. Významným objevem, který byl v tomto směru zásadní, byl vynález obrazovky, kterou vynalezl v roce 1897 německý fyzik Karl Ferdinand Braun (6. 7. 1850 - 20. 4. 1918). Princip vytváření a přenosu televizního signálu navrhl německý vynálezce a inţenýr Paul Gottlieb Nipkow (22. 8. 1860 - 24. 8. 1940). V letech 1883-1884 sestrojil a patentoval první mechanický televizní přístroj na principu mechanického rozkladu obrazu na světelné body pomocí rotujícího kotouče (předvedeno na světové výstavě v Paříţi v roce 1900). V roce 1923 vynalezl americký technik ruského původu Vladimir Kosma Zworykin (30. 6. 1889 - 29. 6. 1982) na základě objevu ţárovky snímací a přijímací elektronku. Tento vynález umoţnil přejít od mechanického televizního sytému k elektronickému rozkladu obrazu, tedy principu obrazovek. Pro zajímavost si uveďme přehled vývoje obrazovek dle způsobu tvorby obrazu: obrazovky s mechanickým kotoučem, vakuové obrazovky (CTR-cathode ray tube), LCD obrazovky (liquid crystal display), LED obrazovky (light-emitting diode), podle způsobu použití: televizní obrazovky, obrazovky určené pro počítačové monitory, speciální obrazovky (lékařské, měřící přístroje), podle způsobu zobrazování barev: monochromatické (černobílé) obrazovky, barevné obrazovky. První televizní přenosy byly uskutečňovány na poměrně malou vzdálenost, v řádech desítek aţ stovek kilometrů. V roce 1928 vysílal skotský inţenýr a vynálezce John Logie Baird (14. 7. 1888 - 14. 5. 1946) televizní přenos z Londýna do New Yorku. Pravidelné 12
televizní vysílání zahájila společnost BBC dne 2. listopadu 1936. Vysílání bylo zahájeno i v dalších evropských zemích, ale k opravdu velkému rozšíření došlo aţ v 50. letech, kdy se televize stala prostředkem masové komunikace. Od 60. let je moţno zaznamenat televizní vysílání v téměř všech státech světa. Zároveň se objevila i barevná obrazovka, která zvýšila komfort diváků. Stejně jako rozhlasové vysílání, tak i televizní vysílání bylo státní institucí, ale začaly vznikat i soukromé televizní stanice. V politické atmosféře studené války vznikly v Evropě dvě mezinárodní televizní organizace. Pro oblast západní Evropy to byla Eurovision, vznikla v roce 1953, a pro východní Evropu Intervize, která vznikla v roce 1960. Film byl hlavní náplní televizního vysílání od samotného počátku. Moţnost sledovat filmovou produkci v pohodlí svého domova znamenalo podobně velký zlom jako moţnost poslechu radiového vysílání. S nástupem zvukového filmu se do popředí zájmu diváků dostala i hudba doprovázející film, ze které se později vyvinula samostatná disciplína filmová hudba, ale i hudba jako taková. Nové způsoby šíření televizního vysílání, např. pomocí kabelové televize a pomocí satelitního vysílání, umoţnilo sledovat vysílání i v těţce přístupných oblastech některých států, např. oblasti Sibiře či vysokohorských oblastí.
3.2 Televizní vysílání v Československu Počátek televize a televizního vysílání u nás zahájil docent fyzikálního ústavu Univerzity Karlovy doc. Jaroslav Šafránek (23. 5. 1890 - 23. 8. 1957), který v roce 1935 předvedl televizní aparaturu pro vysílání a příjem mechanické televize. Na konci 30. let sestrojil elektronkový přístroj a přihlásil na patentový úřad i projekt barevného televizoru. V letech po druhé světové válce začínají probíhat sporadické televizní přenosy, např. 4. července 1948 je vysílán přímý televizní přenos z XI. Všesokolského sletu na Strahově a konečně v roce 1953 1. května je spuštěno pravidelné zkušební televizní vysílání. Program vysílání toho dne byl sestaven z oslav 1. máje a z koncertu rozhlasového orchestru. Studia byla nejprve v Praze, později také v Brně, Ostravě a Bratislavě. Vysílání probíhalo pouze několik dnů v týdnu, např. v roce zahájení to byly pouze 3 dny, ale jiţ 29. prosince 1958 bylo zahájeno kaţdodenní vysílání. V roce 1955 se uskutečnily první domácí přímé přenosy, např. přímý přenos operního představení Prodaná nevěsta z Národního divadla v Praze. V roce
13
1966 byly do televizního vysílání poprvé zahrnuty reklamy. Od roku 1970 začíná televizní vysílání na druhém programu a konečně v roce 1973 je zahájeno barevné televizní vysílání. Československá televize byla v počátcích součást Československého rozhlasu. Rok 1959 znamená vznik Československé televize jako samostatné organizace. Tak, jako ostatně všechna další média, byla televize řízena a podléhala silné cenzuře Komunistické strany Československa. V průběhu událostí sametové revoluce v listopadu 1989 zaměstnanci Československé televize sehráli důleţitou roli tím, ţe se přidali na stranu protestujících a umoţnili šíření velmi důleţitých zpráv a přenosů z probíhajících demonstrací. Po roce 1989 došlo k zásadním změnám v programové struktuře vysílání. 14. 5. 1990 bylo spuštěno vysílání třetího programu, zároveň byly programy rozděleny na český, slovenský a tzv. federální. Československá televize zanikla s rozpadem ČSFR (Česká a Slovenská Federativní Republika) dne 31. 12. 1992. Vznikla tak na našem území Česká televize a na Slovensku Slovenská televize. Televizní vysílání bylo na našem území tzv. analogové (analogové pozemní a analogové satelitní) a 21. října 2005 bylo zahájeno digitální televizní vysílání (analogové vysílání bylo postupně v různých krajích ČR vypínáno). Nejnovějším způsobem sledování televizního vysílání je tzv. internetové stremování čili sledování vysílání pomocí internetového prohlíţeče.
3.3 Význam hudby v televizi S vývojem televize je úzce spjata hudba. Ta byla stejně jako u rozhlasového vysílání neoddělitelnou součástí televizních programů. Během několika desetiletí televizního vysílání docházelo k různým druhům prezentace hudby a bylo vytvořeno mnoho druhů a forem hudebních programů. Ty jsou úzce spjaty s dobou, s módními trendy. V počátcích televizního vysílání měly největší podíl na zprostředkovávání hudby přenosy koncertů, později také zábavné programy, v nichţ hudba dominovala. Pokrok v technice znamenal i více moţností prezentace hudby. Všechny druhy pořadů, které obsahovaly hudbu, tedy koncerty, operní představení, hudební festivaly nebo zábavné hudební pořady se uchovávaly pomocí nahrávacích zařízení a bylo je moţno kdykoliv pouţít. Vytvářely se různé střihové programy, komponované večery atd. Nahrávky se ukládaly do archivu, kde byly rozděleny podle kategorií a podle doby vzniku.
14
Při přímých přenosech koncertů a hudebních pořadů byla a je přítomnost dobře vyškolených technických pracovníků (kameramani, zvukaři, osvětlovači atd.), hudebních reţisérů a dramaturgů zásadní pro zvládnutí sloţitého úkolu prezentace hudby divákovi. Zachování hudebního pojetí konkrétního představení je důleţitým faktorem. Přenos např. koncertu filharmonie je mnohem sloţitější a náročnější, neboť postrádá např. scénu, výpravu, herecký projev, tedy takové prvky, které jsou u divadelního představení samozřejmými.
3.4 Způsoby zprostředkování hudby v televizi Je několik způsobů, kterými je moţno divákovi v televizním vysílání nabídnout hudbu. Zaměřme se proto na ty hlavní: Přímý přenos - pro tento způsob zprostředkování hudby je nejdůleţitějším faktorem efekt přítomnosti. Divák má moţnost sledovat hudební událost v reálném čase. To byl a je velmi důleţitý prvek. Přineslo to samozřejmě spoustu výhod. Hudební událost tak mohlo například sledovat mnohem více diváků i ze sociálně slabších vrstev. Přímý přenos byl mimo jiné i prvním druhem prezentace hudby v televizi. Zpočátku to byly přímé přenosy klasické hudby. O důleţitosti zachování hudebního pojetí konkrétního díla a přítomnosti zkušených pracovníků při přenosu jsme se jiţ zmínili, dodejme ještě pro úplnost, ţe reţisér se při přímých přenosech stává do určité míry také interpretem. Správný reţisér by měl mít hudební cit a schopnost umělecko-estetického vyjadřování, díky kterému je schopen za pomoci techniky nabídnout televiznímu divákovi dobrou orientaci v díle. Záznam - jedná se o způsob, kterým je divákům nabízena moţnost sledování hudebních přenosů v jiném neţ reálném čase. Stejně jako u přímého přenosu je i zde důleţité dodrţení všech principů prezentace hudby. Záznam má oproti přímému přenosu výhodu moţnosti práce se zaznamenaným materiálem do konečné finální podoby, kterou má potom divák moţnost sledovat. Různé druhy záznamových médií, na které je moţno záznamy ukládat, jsme si uvedli v první kapitole.
15
3.5 Druhy televizních hudebních žánrů Jak uţ jsme si uvedli, během vývoje televizního vysílání bylo vytvořeno mnoho hudebních ţánrů, které jsou úzce spjaty s dobou a s módními trendy. Popišme si nyní blíţe několik typů hudebních ţánrů: Opera - v případě tohoto hudebního ţánru se jedná o televizní přenosy známých operních představení. Např. v roce 1948 byla vysílána z Metropolitní opery v New Yorku opera Otello italského operního skladatele Giuseppe Verdiho (10. 10. 1813 - 27. 1. 1901). Televizní opera - od klasické opery se tento hudební ţánr odlišuje v několika aspektech. Jsou to hlavně kratší časová rozpětí opery nebo výraznější epika. Vůbec první televizní operu Amahl and the Night Visitors (Amahl a noční návštěvníci) napsal v roce 1951 italskoamerický skladatel Gian Carlo Menotti (7. 6. 1911 - 1. 2. 1. 2007) pro americkou televizní stanici NBC. New Yorská televize v roce 1953 uvedla operu českého skladatele Bohuslava Martinů (8. 12. 1890 - 28. 8. 1959) What Men Live By (Čím člověk žije), kterou zkomponoval v letech 1951-1952 při pobytu v USA. Během vývoje televizní opery byla častokrát klasická opera předlohou opery televizní. Tak kupříkladu opera Carmen, kterou zkomponoval slavný francouzský skladatel Georges Bizet (25. 10. 1838 - 3. 6. 1875), byla v minulosti mnohokrát přepracována. Tvorba televizní opery byla poměrně bohatá a zabývalo se jí mnoţství skladatelů, za všechny uveďme např. Edward Benjamin Britten (22. 11. 1913 - 4. 12. 1976). V 80. a 90. letech se z televizních oper vyvinul ţánr telenovely (soap opera), který zaznamenal obrovský úspěch u diváků po celém světě. Video opera - jedná se v podstatě o nový styl hudebního umění vycházejícího z hudebního ţánru televizní opery. Podstatou je spojení a kombinování různých hudebních prvků, jako např. zpěvu, recitace s různými typy hudby a obrazového záznamu. Za nejvýznamnější osobnost tohoto ţánru je povaţován americký skladatel Robert Ashley (28. 3. 1930-3. 3. 2014). Z jeho tvorby uveďme např. sedmidílnou televizní operu Perfect Lives (Dokonalé životy) z let 1978 - 1983. Balet - jak zajisté víme, jedná se o formu scénického tance s vyuţitím choreografie. Balet byl komponován nejčastěji jako samostatné dílo nebo byl nedílnou součástí opery. K nejznámějším baletům patří např. Labutí jezero ruského skladatele Petra Iljiče Čajkovského (7. 5. 1840 - 6. 11. 1893), která měla premiéru 4. dubna 1877. V rámci televizního vysílání se můţeme setkat s tímto hudebním ţánrem nejčastěji v podobě přímého přenosu. Dokumentární tvorba - tento druh tvorby má za cíl zprostředkovávat a dokumentovat skutečnost. Realita je zde tedy hlavním kritériem. Vývoj dokumentární tvorby je velmi dlouhý 16
a sahá aţ k samým počátkům televize. Soustředíme se proto pouze na dokumentární tvorbu v rámci našeho tématu. Z hudebního hlediska mají dokumenty hudebně-vzdělávací charakter. Do tohoto ţánru můţeme zařadit i hudební pořady, které mají informační charakter. Takové dokumenty obvykle vznikají při různých významných hudebních událostech, jako jsou hudební festivaly, přehlídky, soutěţe atd. Náplní bývá kromě hudby často i rozhovor s umělcem. Často se dokumentární tvorba zaměřuje na ţivot a dílo významných osobností hudebního ţivota. Nejčastěji je to dokument zaměřený na osobnost výlučně z profesionálního hudebního pohledu nebo na širší pohled na lidskou osobnost, tedy pohled na ţivot běţného člověka, na jeho koníčky, radosti, ale i starosti. Takovým pořadem je např. pořad Třináctá komnata, uváděným v České televizi, nebo různé pořady typu talk show, ve kterých známé osobnosti debatují s reportérem za přítomnosti publika, se kterým případně diskutují. Videoklip - jedná se o krátkometráţní audiovizuální dílo. Obrazová sloţka určitým způsobem souvisí s hudebním dílem. Videoklipy často obsahují např. taneční scény nebo samotné hudebníky. Videoklipy vyuţívají mnoho filmových technik. Vznik videoklipů můţeme vysledovat jiţ ve čtyřicátých letech 20. století, kdy v amerických městech New York, Chicago a Hollywood vznikaly tzv. soundies, coţ byly krátké tříminutové filmy s hudebním obsahem včetně tanečních kreací. Tyto filmy byly umístěny do přístrojů Panorams, které se nacházely v klubech, restauracích nebo nočních barech. Po vhození mince mohl zájemce zhlédnout soundies. Byly to v podstatě jukeboxy. Během šesti let tak vzniklo přes 2000 soundies. Soundies tedy ještě nebyly videoklipy, jak je známe dnes. Ty se vyvinuly z tzv. filmových písniček, coţ byly v podstatě filmové klipy. K obrovskému rozvoji videoklipu došlo v 60. letech, kdy známé hudební skupiny, jako např. Beatles, točily jeden videoklip za druhým. Z domácí produkce vzpomeňme na tvorbu Jiřího Šlitra (15. 2. 1924 - 26. 12. 1969) a Jiřího Suchého (1. 10. 1931), kteří pro Divadlo Semafor vytvořili několik hitů. Videoklip si získal u diváků okamţitě obrovskou oblibu, a tak vznikly hudební pořady, jejichţ obsahem byly pouze videoklipy. Jmenujme např. známou americkou televizní stanici MTV, která zahájila vysílání 1. srpna 1981 písní Video Killer The Radio Stars (Video zabilo hvězdy rádií). Stanice vysílala 24 hodin denně. V roce 1987 bylo zahájeno vysílání v Evropě stanicí MTV Europe. Dnes je tato stanice známá po celém světě, vysílá v mnoha jazycích a známá je také udílením hudebních cen MTV Music Awards a MTV Europe Music Awards. Další televizní stanice zaměřené výhradně na hudbu vznikaly záhy i v jiných státech Evropy, např. v roce 1993 zahájila v Německu vysílání televizní stanice VIVA. Tyto hudební stanice sledují převáţně dospívající a mladí lidé do věku 25 let. Stanice 17
samozřejmě nabízejí i hudební pořady pro skupinu diváků nad 25 let, ve kterých vysílá starší hity. S rostoucím počtem hudebních pořadů a televizních diváků roste i počet videoklipů. Rok od roku se tento počet zvyšuje. Jenom v roce 2000 to bylo kolem 2000 videoklipů měsíčně. Videoklipy stejně jako jiné ţánry prošly vývojem a v dnešní době se videoklip stává součástí reklamy. Bylo tomu tak sice jiţ dříve, ale ne v takové míře. Do videoklipů jsou vkládány podprahové reklamy, které vedou k ovlivňování podvědomí diváků mladé generace, tedy generace s obrovským finančním potenciálem, kterého si jsou obchodníci a tvůrci reklam vědomi. Videoklipy dnes vyuţívají naprostou většinu hudebních ţánrů a stylů. Pokusme se je rozčlenit: 1. Podle použité hudby jsou to videoklipy populární hudby a videoklipy klasické hudby. Videoklipy populární hudby obsahují mnoho různých hudebních ţánrů a stylů, převáţně však jsou moderního charakteru, jako jsou např. rock, pop, techno, house, chill-out, trance, dance a jiné. Videoklipy klasické hudby se rozšířily aţ celkem v nedávné době, kdy generace mladých hudebníků chtěla širokému publiku zprostředkovat klasickou hudbu, na kterou do té doby byla zaměřena jenom určitá část posluchačů, převáţně starší generace. Typickou představitelkou je vynikající houslistka Vanessa-Mae Vanakorn Nicholsonová (27. 10. 1978), která klasickou hudbu pojí s pop music. Ve svých videoklipech prezentuje hudbu takových velikánů, jako jsou Johann Sebastian Bach (21. 3. 1685 - 28. 7. 1750), jeho skladbu Tokáta a fuga d moll (BWV 565) nebo Antonio Lucio Vivaldi (4. 3. 1678 - 28. 7. 1741). Z části jeho díla Čtvero ročních dob z roku 1725 vytvořila videoklip s názvem Storm (zde s prvky techna). 2. Podle funkce obrazu - koncertní videoklip. V tomto typu videoklipu je významným prvkem přítomnost hudební skupiny, zpěváka. Takový videoklip do určité míry připomíná záznam koncertu, odlišuje se však jiným členěním záběrů, čímţ vytváří jinou časovou a prostorovou kontinuitu. Koncertní videoklipy se vyvinuly do několika podob. Jednou z nich je videoklip, ve kterém účinkuje jak samotný interpret, tak i další postavy (např. v roli pouhých statistů). Další podobou je videoklip, který nám zprostředkovává určitý dějový průběh a ve kterém interpret představuje hlavní roli. Sem můţeme zařadit známý videoklip krále popu Michaela Josepha Jacksona (29. 8. 1958 - 25. 6. 2009), ve kterém pouţil hudbu z alba Thriller z roku 1982, které se stalo zároveň nejprodávanějším albem na světě (110 mil. kopií). 3. Podle funkce společenského významu - komerční videoklipy (reklamní spoty) a tzv. umělecké videoklipy. 18
Komerční videoklipy mají poměrně krátký časový rozsah, nejčastěji do 30 sekund. Hudební sloţka je zde zastoupena daleko méně neţ sloţka vizuální. Videoklipy uměleckého charakteru např. vyuţívají studenti audiovizuální, animované či dokumentární tvorby na praţské FAMU (filmová a televizní fakulta). Hudební sloţka zde není podstatou videoklipu. Tou je samotný obrazový materiál zpracováván různými způsoby. Další hudební ţánr je filmová hudba a je natolik významný, ţe si zaslouţí samostatnou kapitolu.
3.6 Filmová hudba Filmová hudba je stejně stará jako film samotný. Dokonce uţ kinematograf byl provázen hrou na klavír, i kdyţ nejprve jen proto, aby byly přehlušeny zvuky projektoru. Doprovodná hudba k prvním programům sloţených z krátkých čísel byla prováděna na piánu nebo malým salónním orchestrem a neměla většinou ţádný vztah k předváděným obrazům. To se náhle změnilo, kdyţ se kino stalo z obyčejné jarmareční zábavy městskou zábavou. Ke spolupráci na prototypu francouzského filmu d´art Zavraždění vévody de Guisse nebyl pozván nikdo menší neţ Camille Saint-Saëns (9. 10. 1835 - 16. 12. 1921). Ildebranto Pizetti (20. 9. 1880 - 13. 2. 1968) zatím komponoval svou Symfonii del Fuoco pro poţár Kartága v prvním italském celovečerním hraném filmu Cabiria (1914). Samozřejmě se přizpůsobili i Američané. David Wark Griffith (22. 1. 1875 - 23. 6. 1948), hollywoodský průkopník, sice pro v mnoha ohledech historicky průlomové dílo Zrození národa (1915) nenechal ţádnou hudbu zkomponovat, dokázal však působení emocionálně nabitého eposu značně zvyšovat kreativním výběrem a precizním zasazením úryvků z operních předeher Richarda Wagnera, Carla Marii von Webera a Vincenza Belliniho. Přednosti obsahového souladu obrazu a hudby byly sjednoceny, původní hudba však zůstávala zpočátku výjimkou. Kvalita doprovodné hudby k němému filmu namísto toho závisela na repertoáru a improvizačním talentu doprovázejících hudebníků, pianisty, ke kterému se později přidal hráč na bicí odpovědný i za různé ruchy či hráče na Warlitzerovy varhany rozšiřující se od roku 1911. Doprovodná hudba nebyla hudebníkům povinně předepisována. Vyuţívali celý repertoár epochy romantismu, který nabízel vhodná hudební čísla ke kaţdému typu filmové scény: hektická pro honičky, idylická pro milostné scény, zádumčivá k podbarvení ran osudu a dramatická k efektnímu zvěstování hrozícího nebezpečí.
19
Tato čísla byla po dobu promítání jednoduše seřazena za sebou a propojena improvizovanými přechody. Zavedení zvukového filmu v roce 1927 zapůsobilo na filmovou hudbu rozdílně. Samozřejmě nejprve se zhoršila kvalita provedení. Optickým záznamem, kopírovaným na filmovém pásu, který nejdříve nahradil původní záznam jehlový-spojením gramofonu a projektoru, se sice odstranily problémy se synchronizací, kvalita zvuku však dlouho nedosahovala bývalé kvality ţivé produkce hudby. Jelikoţ řeč, ruchy a hudba v prvních zvukových filmech ještě nebyly odděleny, ale musely být nahrávány současně na jednu stopu, nebylo moţno je následně mixovat. Většina filmových producentů se proto rozhodla ozvučit nový film řečí nebo hudbou. Proto museli diváci prvních celomluvených filmů (tzv. all-talkies) oţelet obvyklou doprovodnou hudbu zesilňující emoce, zatímco filmová hudba objevila nové pole působnosti - muzikál. Protoţe v něm stála hudba a tanec v centru pozornosti, bylo teď potřebné originálních partitur, které na rozdíl od doprovodné hudby musely vzniknout dříve neţ film. Hollywood si zajistil na Broadwayi osvědčené náměty i umělce, v Německu, kde slavila úspěchy filmová opereta, přišli ke slovu skladatelé šlágrů. Zároveň filmoví reţiséři, kteří v dobách němého filmu měli jen malý vliv na výběr doprovodné hudby, objevili moţnosti správně volené hudby. Hitchcockova Její zpověď (1929), Pod střechami Paříže Reného Claira (1930) a Vrah mezi námi Fritze Langa (1930) patří k prvním zvukovým filmům, ve kterých hudba neslouţí jen k podbarvení, ale nabírá význam samostatného estetického prostředku tvorby. V průběhu dějin filmu docházelo především v Evropě stále znovu k plodné spolupráci mezi reţiséry a skladateli: Sergej Ejzenštein a Sergej Prokofiev (Alexandr Něvský, 1938), Berthold Brecht a Hanns Eisler (Studené břicho, 1932), Basil Wright a Benjamin Britten (Noční pošta, 1936), Marcel Carné a Maurice Jaubert (Den začíná, 1939), Jean Renoir a Joseph Kosma (Velká iluze, 1937), Federico Fellini a Nino Rota (všechny filmy včetně filmu Cesta, 1954) a Peter Greenaway a Michael Nyman (Umělcova smlouva, 1982). V Hollywoodu byla mezitím filmová hudba degradována na částečného tvořitele nálady a skladatelé většinou ani nebyli uveřejňováni v titulcích. To se změnilo aţ v 50. letech, kdy byl v prodeji šlágrů z filmů a titulní hudby objeven dodatečný zdroj příjmů. Obchod s licencemi ke gramofonovým deskám vzrůstá především od 60. let, kdy kino v soutěţi s televizí ztratilo své městské publikum a namísto toho lákalo do svých sálů moderními filmy s hvězdami jako Elvis Presley nebo Beatles. Od této doby je pro téměř všechny filmy s námětem ze současnosti komponována populární hudba, která odpovídá změnám módy.
20
Ke slovu přijde příleţitostně i klasická hudba, v amerických filmech především, kdyţ pojednávají o ţivotních osudech skladatelových jako např. ve filmu Amadeus Miloše Formana (1984). Evropané sahají do historie hudby i bez jakýchkoliv vztahů k tématu: např. Luchino Visconti ve filmu Smrt v Benátkách (1970) pouţil část z Mahlerova díla k podbarvení, zatímco Jean-Luca Godard ve filmu Velké křestní jméno Carmen (1983) pouţil Beethovenův houslový kvartet jako dominující prvek. Významní skladatelé současnosti píší pro film zřídkakdy. Experimentální film Koyaanisqatsi (1976-1982), který okouzluje neobyčejnou montáţí obrazu a hudby zakladatele minimální hudby Philipa Glasse, je jednou z mála výjimek. Řeč zvuku 20. století je naproti tomu přítomná ve filmové hudbě uţ od 50. let. Co v koncertním sále osloví jen malou skupinu fanoušků, je ve velkém kině standardem. Populární ţánr, horror a jeho typické scény plné pronásledování a paniky si nejde bez vymoţeností zvukových instrukcí avangardních skladeb představit. Muzikálně nevzrušující hororová a avantgardní sci-fi hudba vycházela donedávna z dílny hollywoodského skladatele Jerryho Goldsmytha, který komponoval pro slavné filmy tohoto ţánru, např. Přichází Satan! (1975), Vetřelec (1979) a Total Recall (1990). Úspěšnější je snad jen dvorní skladatel Stevena Spielberga John Williams, jehoţ hymnické melodie pro téměř všechny Spielbergovi trháky rychle pronikly do povědomí diváků a staly se milionovými hity.
3.6.1 Pojem filmová hudba Filmovou hudbu bychom se mohli pokusit definovat asi těmito slovy: filmová hudba se od ostatních ţánrů liší tím, ţe vzniká ke konkrétnímu filmu. Dotváří atmosféru filmového snímku, a proto je při její tvorbě důleţitá i spolupráce s reţisérem. Její význam je, mimo jiné, i psychologický. Oproti nefilmové hudbě se vyznačuje výraznější dynamikou. Dobré filmové dílo se obvykle vyznačuje i dobrou filmovou hudbou. V této definici je zmínka o nefilmové hudbě často označované souběţně s filmovou hudbou i za „normální hudbu“. Normální hudba je v podstatě hudba, kterou běţně posloucháme, tvoří ji skupiny, zpěvačky, zpěváci, má mnoho druhů a ţánrů. Zdá-li se někomu označení filmové hudby za samostatný ţánr přehnané, tak je na velkém omylu. Protoţe ona je ve skutečnosti ještě něčím větším. Stejně jako „normální hudba“, tak i ta filmová se skládá z několika ţánrů a stává se samostatně fungujícím vesmírem té nejširší plejády emocí. Téţ se v ní najdou kýčovité, ale i umělecky hodnotná díla, elektronické či akustické (orchestrální) kompozice a také se v ní nachází něha a
21
romantika, ale i chaos. A právě pro tuto formální i obsahovou různorodost se dá filmová hudba označit za stejně velký a hodnotný hudební ţánr jako hudba „normální“. Pokud se někomu tato definice nezamlouvá, můţeme se pokusit o jinou: filmová hudba je hudba, která provází film. Nebo jakákoliv hudba, kterou vnímáme spolu s filmem jako umělecké dílo, můţeme označit za filmovou hudbu. Filmová hudba je hudba ne absolutní. To znamená, ţe je vázána na nějaké mimo-hudební asociace. Proto taky vznikla ze svých příbuzných hudebních druhů této oblasti hudby - nejvíce se můţe opírat o vývoj v opeře a programní hudbě 19. století. V dnešní době se z filmové hudby stal vysoce specifikovaný hudební druh, protoţe komponování pro film si vyţádalo řešit určité specifické problémy: 1. Prvním z nich je hledání ideálního zvuku pro dané filmové dílo - východiskovým bodem je klasický symfonický orchestr, postupně jsou zaváděny i specifické soubory zařazující nové nástroje a začíná se pracovat s různými způsoby při nahrávání hudby. 2. Druhým problémem je otázka jednotného hudebního stylu, který je v ideálním případě zajištěn stylem konkrétního hudebního skladatele. V praxi však můţe být i více skladatelů nebo se hudba sestavuje z tzv. archivní hudby. V tomto případě má zodpovědnost umělec (hudební reţisér, filmový reţisér s hudebními znalostmi a pod). Pokud je záměrem filmu upozornit na dobu nebo prostředí ve kterém se děj odehrává, musí skladatel naznačit tuto dobu nebo prostředí ve své hudbě bez toho, aby opustil svůj vlastní hudební styl a jeho hudba ztratila svoji filmovost. 3. Třetím problémem jsou omezení kladená vazbou na filmový obraz. Obyčejně se usuzuje, ţe lepší hudební výsledek se zákonitě dosáhne při větší skladatelově volnosti (tzn. ţe rozhoduje to, či se hudba vytváří před natáčením, před sestříháním nebo po sestříhání filmu). Je nutné si uvědomit, ţe časová a jiná omezení jsou jen dalším důsledkem faktu, ţe filmová hudba je právě uţ od své podstaty omezena mimohudebními asociacemi (nevytvořenými skladatelem). Naopak na vyřešení těchto omezení se můţe prokázat kompoziční mistrovství skladatele. 4. Čtvrtým problémem je otázka formy. a) Základním kompozičním prvkem filmové hudby se stal leitmotiv (t. j. výrazná hudební myšlenka spojená s určitou představou). Ten zavedl Richard Wagner do svých oper jako prvek, který zajišťuje pevnou vazbu mezi auditivní a vizuální sloţkou. Ve filmu splňuje stejnou funkci - objevuje se v auditivní sloţce současně v okamţiku kdy se daná představa objevuje ve sloţce vizuální (t. j. kdyţ se objevují hlavní postavy, vztahy mezi hlavními postavami nebo 22
věci či situace ve významném dramatickém smyslu, přičemţ zároveň tuto představu charakterizuje. b) Dalším důleţitým prvkem je ústřední melodie, která „zhušťuje“ celé filmové hudební dílo. Často bývá naznačena v hudbě k úvodním titulkům. Hudba k úvodním či k závěrečným titulkům je jakousi předehrou, respektive dohrou k filmovému dílu. Filmovou hudbu dělíme na dva typy: A. Reálná hudba - pouţívá se i termín obrazová nebo imanentní hudba. Je součástí děje (je interpretován v ději filmu) a většinou charakterizuje dané prostředí, vytváří jeho atmosféru. Hudební materiál pro tento typ hudby se vybírá z materiálu mimo autorská práva. B. Funkční hudba - téţ můţe být nazývána jako mimo obrazová nebo transcendentní hudba. Nepochází ze ţádného zdroje v ději, ale ve své auditivní rovině vyjadřuje, se zřetelem k dalším prvkům této roviny (slovům, zvuku v uţším smyslu slova), to jisté, co filmový obraz ve své vizuální rovině (většinou tedy to, co děj filmu právě představovaný vizuální rovinou). Můţe sice působit i záměrně odlišným způsobem (kontrapunktické pouţití) a např. zpochybňovat vizuální rovinu: takové působení by však přirozeně nebylo moţné, kdyby neplatila výše uvedená idea vyjadřovací rovnocennosti. Funkční hudba nesmí být vyuţívána k tomu, aby zakrývala nedostatky vizuální roviny nebo aby vytvářela něco, co zároveň není, i kdyţ by mohlo být vyjádřeno ve vizuální rovině (totéţ platí samozřejmě i pro reálnou hudbu). Její úlohou je nejen skutečně vyjadřovat asociace a působit tak dramaticky jako děj filmu, ale stejně tak přinášet emotivní prvek. Neemotivní hudba můţe těţce dodat např. filmovým postavám hlubší rozměr.
23
4 INTERNET 4.1 Vznik a vývoj internetu Vznik internetu sahá aţ do let těsně po druhé světové válce, kdy v USA díky programu Manhattan (tajný projekt vývoje atomové bomby za druhé sv. války) byly vyvinuty první počítače a nutnost komunikace mezi nimi vedla k vytvoření první komunikační sítě. V období tzv. studené války, tedy v letech 1947 – 1991, byla potřeba takové komunikační sítě ještě umocněna a vznikla tak myšlenka komunikační sítě, která by neobsahovala ţádné řídící uzly, které by se mohly stát potenciálním cílem útoku protivníka. Takovou sítí se stala síť ARPANET ministerstva obrany USA z roku1969, kterou můţeme v podstatě povaţovat za předchůdce internetové sítě, jak ji známe dnes. Z počátku komunikace mezi počítači, tedy přenos dat, probíhala tak, ţe jednotlivé počítače byly spojeny s tzv. centrální procesorovou jednotkou (CPU-Cenral Processing Unit). Tento systém ještě neumoţňoval komunikaci mezi jednotlivými počítači bez připojení na CPU. Jak jiţ bylo poznamenáno, tento způsob byl ze strategického hlediska velmi nebezpečný. Z výzkumných programů skupiny amerických vědců Stanfordovy Univerzity vznikl princip komunikace mezi jednotlivými počítači pomocí tzv. paketů. V praxi to znamená, ţe data jsou posílána v menších částech, kdy kaţdá část obsahuje přesnou informaci o cíli doručení. Na tomto principu fungovala jiţ zmiňovaná síť ARPANET. V následujících
letech
byla
vytvořena
sada
komunikačních
protokolů
TCP/IP
(Transmission Conrol Protocol/Internet Protocol), která je členěna do několika vrstev. Komunikační protokoly obsahují pravidla, která jsou důleţitá při komunikaci, zároveň se stala hlavním protokolem sítě internet. V současné době má kaţdý počítač připojený k internetu v rámci TCP/IP protokolů svoji tzv. IP adresu, tedy identifikaci síťového rozhraní v počítačové síti. V současnosti internet nabízí nepřeberné mnoţství sluţeb pomocí počítačových programů. Mezi základní sluţby patří: -systém vebových stránek (WWW) - je to kombinace textu, grafiky a multimédií propojených hypertextovými odkazy, zobrazovanými pomocí webového prohlíţeče, -e-mail čili elektronická pošta, -instant messaging - způsob ţivé (online) komunikace, např. pomocí programu ICQ, -voIP-telefonování pomocí internetu, známý je např. program Skype, který umoţňuje mezi uţivateli telefonování zcela zdarma, telefonování do klasických telefonních sítí je zpoplatněno, sluţba Skype nepodporuje volání na tísňovou linku, 24
-FTP (File Transfer Protocol) protokol, který slouţí k přenosu souborů mezi počítači pomocí sítě. V současnosti je významným faktorem fenomén tzv. sociálních sítí, jejichţ prostřednictvím dochází ke sdílení informací, zábavy a jiných aktivit. Jedná se v podstatě o komunikační kanály. Nejznámější sociální sítě jsou např. Facebook, Google+, Twitter, Lidé. cz atd. Moţností, jak se připojit k internetu, existuje hned několik, nejčastější způsoby jsou tyto: pomocí telefonní linky za pomoci modemu, coţ je zařízení, které umoţňuje převod analogového signálu na signál digitální, pomocí kabelové přípojky, pomocí bezdrátové datové sítě (satelitní síť, mobilní telefonní síť, Wi-Fi). Mnoţství uţivatelů internetu rok od roku vzrůstá, např. v roce 2000 to bylo 250 mil., v roce 2009 1,8 mld. a v roce 2010 jiţ přes 2 mld. uţivatelů.
4.2 Hudba a Internet O hudbě a internetu se dá mluvit z mnoha úhlů pohledu. Jakou alternativu představuje internet ve vztahu k hudbě? Např. poskytuje informační servis, jaká hudba existuje nebo ţe vůbec existuje, aniţ bychom ji znali. Dále můţeme hudbu na internetu poslouchat tak jako z rádia, ovšem s jistými rozdíly, protoţe oproti poslechu z rozhlasu si můţeme sami vybírat to, co chceme poslouchat, můţeme si volit dobu poslechu nebo můţeme z internetu také hudbu stahovat. Internet tedy znamená obrovský pokrok v distribuci hudby. Doba, kdy jsme za účelem koupi hudební nahrávky byli nuceni navštívit kamenný obchod, je jiţ nenávratně pryč. V současné době je asi nejrozšířenějším způsobem distribuce hudby pomocí hudebních portálů, coţ jsou v podstatě internetové obchody, které obchodují s hudbou. U nás stejně jako ve světě funguje mnoho takových portálů, které nabízejí jednoduchým a rychlým způsobem aţ miliony skladeb. Z českých portálů jmenujme např. Bandzone.cz, i-legalne.cz, I-Tunes a ze zahraničních myspace.com, jamendo.com, Grooveshark.com. Nutno dodat, ţe tyto portály nenabízejí hudbu na klasických hudebních nosičích, ale hudbu nabízejí ke staţení, a to v nejrůznějších formátech zvukových souborů, např. MP3.
25
V současnosti je velmi diskutováno téma stahování hudby z internetu. Můţeme je rozdělit na legální a nelegální. Vymezit a přesně určit, co znamená legální a nelegální můţeme pomocí autorského zákonu číslo 121/2000 Sb. o právu autorském, právech souvisejících s právem autorským, který nabyl platnosti 1. prosince 2000. Tento zákon byl několikrát novelizován, naposledy 31. prosince 2006, kdy vstoupila v platnost novela zákona číslo 186/2006 Sb. Případné zájemce o podrobnější informace odkazuji ke studiu zmíněného zákona. K otázce stahování hudby se ještě vraťme, a to ve smyslu často diskutovaného tématu morálky. Vzhledem k tomu, jaké internet nabízí moţnosti a vzhledem k tomu, v jak veliké míře jsou dnes a denně porušována autorská práva, kdy se nekontrolovatelně pomocí internetu šíří nepřeberné mnoţství audio nebo videonahrávek, můţeme si poloţit otázku, zda je vůbec stahování morální. V případě, ţe je za konkrétní stáhnutou nahrávku z oficiálních zdrojů zaplacen příslušný poplatek a taková nahrávka slouţí pouze pro soukromou potřebu a není jiţ dále ţádným způsobem šířena, můţeme mluvit o morálním stahování. Tento způsob je zároveň i legální z hlediska zákona. Případ, kdy je nahrávka stáhnuta sice z oficiálního zdroje, ale je přesto dále šířena, bez vědomí majitele autorských práv, jedná se o nelegální stahování a tedy i nemorální. Z dalších důleţitých moţností vyuţití internetu v oblasti hudby je moţnost okamţitého rozšíření nahrávky. V dobách, kdy internet neexistoval, interpreti byli nuceni své nahrávky pořizovat v nahrávacích studiích, jejichţ majitelé si do jisté míry diktovali podmínky, jaké písničky se budou točit. Šlo jim ve většině případů o rychlý zisk a interpreti byli v jistém smyslu omezováni. Na druhou stranu ale taková nahrávací studia a hudební vydavatelství, např. Sun Records nebo RCA Records, napomohla zahájit kariéru mnoha slavným zpěvákům a hudebníkům, např. Elvis Presley, Johnny Cash, a mnoha dalším. V době internetu toto omezování jiţ neplatí. Skladatel, zpěvák nebo hudebník vytvoří nahrávku a během několika málo okamţiků ji má moţnost rozšířit po celém světě. Záleţí zcela na něm, jakou nahrávku vytvoří. Nikdo mu jiţ nediktuje: „Takovou nahrávku ano, takovou ne“. Obrovskou výhodou tohoto způsobu šíření hudby je okolnost, ţe dovoluje okamţitou zpětnou vazbu s posluchači či diváky. To v době klasických hudebních nosičů nebylo moţné. Vyvstává otázka: přispívá internet k poklesu prodeje klasických nosičů? Ano, dnes jiţ můţeme zcela jistě tvrdit, ţe k tomu přispívá. Je to ostatně dáno vývojem tak jako v jiných odvětvích lidské činnosti. Stejně jako telegraf byl nahrazen telefonem, vinylové (gramofonové) desky byly nahrazeny audiokazetami a ty zase kompaktními disky. Můţeme konstatovat, ţe v dohledné době budou hmotné hudební nosiče vytlačeny z trhu. 26
Ne však docela, výroba bude probíhat v menší míře, aby byli uspokojeni např. sběratelé a také z důvodu velkého rozšíření přehrávacích zařízení. Dalšími významnými faktory jsou v rámci internetu uchování, výměna a sdílení hudby. K tomu slouţí mnoho serverů jako např. server YouTube společnosti Google, který je největší a nejrozšířenější internetový server na světě, určený pro sdílení hudby a videa. V současné době je zajímavý názor, ţe internet dělá z hudby spotřební zboţí. Na tento názor je potřeba nazírat z více úhlů pohledu. Je pravdou, ţe dnešní hudební průmysl produkuje obrovské mnoţství nahrávek a orientace v nich je často sloţitá. S kvantitou tedy ztrácí kvalita, coţ je špatně. Nutno zdůraznit, ţe je ovšem zcela na svobodné vůli posluchačů, jakou hudbu si vyberou nebo zda budou podléhat různým marketingovým tlakům ze stran hudebního průmyslu. Dalším důleţitým prvkem ve vztahu internetu a hudby jsou dnes velmi populární internetová rádia. Fungují na principu on-line vysílání. Náklady na technické vybavení a na provoz vysílání jsou oproti klasickému rozhlasovému vysílání podstatně niţší. Financování internetových rádií často probíhá pomocí reklamy, proto jsou nedílnou částí vysílání reklamní spoty. Nespornou výhodou internetových rádií je např. skutečnost, ţe nepotřebuje vysílače pro rádiové vlny a není tak vysílání omezeno geograficky. Z toho plyne, ţe posluchač se můţe nacházet v jakémkoliv státě světa, kde je zaveden internet. V současné době v České republice funguje zhruba sto internetových rádií a jejich počet stále roste.
27
5 ZÁVĚR Jak jiţ bylo uvedeno, předcházející století bylo poznamenáno obrovským technickým pokrokem. Pokrok, který prošel několika stupni aţ do dnešní doby digitální komunikace. Technický pokrok ovšem měl a má obrovský význam na hudbu. Ať uţ z hlediska prezentace, distribuce nebo z hlediska hudební tvorby. Moderní technika nám umoţňuje mnohem efektivnější a dlouhodobější moţnosti uchování a předání hudebních i jiných nahrávek dalším generacím. Média byla vţdy do určité míry faktorem, který formoval veřejný názor a z hudebního hlediska můţeme média vnímat jako faktor, který ovlivnil hudbu a hudební kulturu, a to jak v pozitivním, tak i v negativním smyslu. Masmédia z pozitivního hlediska: masmédia umoţnila vstoupit hudbě do ţivota všech sociálních vrstev lidské populace, umoţnila vnímat hudbu jako samostatný umělecký směr, vytvořila nebo napomohla vytvořit širokou paletu hudebních ţánrů a stylů, vytváří efekt přítomnosti, napomohla k rozvoji dalších disciplín a profesí vztahujících se k hudbě. Masmédia z negativního hlediska: vytláčení estetické funkce hudby, upřednostňování určitých hudebních stylů, komercializace hudby, pokles zájmu o ţivou hudbu, negativní vlivy některých hudebních stylů na psychiku lidí. Hudba bývá často v současnosti zneuţívána v různých případech. O uţívání hudby v reklamách jsme se jiţ zmínili. Dalším takovým příkladem je pouţívání hudby v nákupních centrech, ve veřejných prostorách, v kavárnách atd. Zde je hudby účelově vyuţíváno k tomu, aby zákazník měl pocit, ţe se cítí dobře, spokojeně a aby co nejvíce nakupoval. Z různých studií a statistických údajů zabývajících se marketingem nebo reklamou můţeme vyčíst, ţe doba strávená nakupováním je přímo úměrná mnoţství nakoupeného zboţí. To zní zcela logicky, ovšem skladba nakoupeného zboţí uţ tak logická není. Například zákazníci americké společnosti provozující řetězec obchodních domů Walmart nakupovali mnohem více zboţí neţ původně zamýšleli, a to nejen potraviny, ale i elektroniku a oblečení.
28
Cílem této absolventské práce je nabídnout srozumitelný přehled jednotlivých druhů masmédií a významu hudby v nich. Na masmédia je nutno nahlíţet komplexně, ne jenom výhradně negativně či výhradně pozitivně. U masmédií, stejně jako u hudby, je patrný neustálý vývoj a tento vývoj je také zřejmý ve vztahu masmédií k hudbě nebo naopak.
29
Použitá literatura: FUKAČ, JIŘÍ A KOLEKTIV: Hudba a média. Rukověť muzikologa. Brno: Vydavatelství MU, 1998, ISBN 80-120-1951-4. FUKAČ, JIŘÍ: Pojmosloví hudební komunikace. Brno. 1991, ISBN 80-3472-876-3. GRONEMEYER, ANDREA: Film. Brno: Vydavatelství a nakladatelství Computer Press, 2004, ISBN 80-890435-7. HONS, MILOŠ: Hudební analýza. Praha:Vydavatelství Toga, 2010, ISBN 80-6891-32-1. JÍLEK, FRANTIŠEK-KUBA, JOSEF-JÍLKOVÁ, JAROSLAVA: Světové vynálezy v datech. Praha: Vydavatelství Mladá fronta, 1977. MACEK, PETR, VYSLOUŢIL, JIŘÍ, FUKAČ, JIŘÍ: Slovník české hudební kultury. Praha: Edition Supraphon, 1997, ISBN 80-7058-462-9. SLABÝ, K. ZDENĚK, SLABÝ, PETR: Svět jiné Hudby 1, 2. Vydavatelství Volvox globator, 2002, ISBN 80-5720-652-8. http://www.geocities.com/filmamus/film_mus/Index.html%Specifika%20filmové%20hudby 2014. 01. 10. http://www.geocities.com/filmamus/rd/clanky/teorie/teor.html 2014. 01. 12. http://www.cz.wikipedie.org/wiki/Film%C3%Al_hudba 2014. 02. 15.
30