JANÁČKOVA AKADEMIE MÚZICKÝCH UMĚNÍ V BRNĚ Hudební fakulta Katedra jazzové interpretace Studijní obor Jazzová interpretace
Bubeníci jakožto vůdčí osobnosti jazzových ansámblů v historii
Bakalářská práce
Autor práce: Michael Nosek Vedoucí práce: odb. as. Kamil Slezák Oponent práce: MgA. Martin Kleibl
Brno 2014
Bibliografický záznam NOSEK, Michael. Bubeníci jakožto vůdčí osobnosti jazzových ansámblů v historii [Drummers as leaders of ensembles in jazz history]. Brno: Janáčkova akademie múzických umění v Brně, Hudební fakulta, rok 2014. Vedoucí bakalářské práce odb. as. Kamil Slezák.
Anotace Bakalářská práce „Bubeníci jakožto vůdčí osobnosti jazzových ansámblů v historii” pojednává o třech bubenících, kteří vedli v historii vlastní jazzovou kapelu, či projekt. Na dva z nich (Buddy Rich a Dave Weckl) se potom zaměřuje podrobněji z hlediska herního stylu, biografie, diskografie, volby nástrojů, celkového zvuku a podobně. Mark Guilliana je zmíněn stručněji.
Annotation Bachelor thesis „Drummers as leaders of ensembles in jazz history ” deals with drummers, which led their own jazz band, or project in history. The two of them (Buddy Rich and Dave Weckl) are mentioned with a lot of details focused in terms of playing style, biography, discography, choice of musical instruments, the overall sound etc. Mark Guilliana is mentioned more briefly.
Klíčová slova Bubeník; bandleader; Buddy Rich; Dave Weckl; biografie; diskografie; bicí souprava; zajímavosti; publikace; Mark Guilliana.
Keywords Drummer; bandleader; Buddy Rich; Dave Weckl; biography; discography; drumset; points of interest; publications; Mark Guilliana.
Prohlášení:
Prohlašuji, že jsem předkládanou práci zpracoval samostatně a použil jen uvedené prameny a literaturu.
V Brně, dne 2. května 2014
Michael Nosek
OBSAH 1.
ÚVOD ....................................................................................................................... 1
2.
PŘEDMLUVA............................................................................................................. 2
3.
VYMEZENÍ POJMŮ ................................................................................................... 4
4.
BUDDY RICH ............................................................................................................. 7 4.1. O životě ........................................................................................................... 7 4.2. Herní styl......................................................................................................... 8 4.3. Zajímavosti...................................................................................................... 9 4.4. Diskografie .................................................................................................... 10 4.5. Spolupráce .................................................................................................... 11 4.6. Ocenění......................................................................................................... 11 4.7. Nástroje ........................................................................................................ 11 4.8. Shrnutí .......................................................................................................... 13
5.
DAVE WECKL .......................................................................................................... 14 5.1. Fusion ........................................................................................................... 14 5.2. O životě ......................................................................................................... 14 5.3. Desky Dave Weckla ....................................................................................... 15 5.4. Zajímavosti.................................................................................................... 18 5.5. Weckl jako pedagog ...................................................................................... 19 5.6. Spolupráce .................................................................................................... 21 5.7. Nástroje ........................................................................................................ 21 5.8. Shrnutí .......................................................................................................... 22
6.
DALŠÍ ZAJÍMAVÁ OSOBNOST.................................................................................. 24
7.
MARK GUILLIANA ................................................................................................... 24
8.
ZÁVĚR ..................................................................................................................... 27
9.
POUŽITÉ INFORMAČNÍ ZDROJE ............................................................................. 28
1. ÚVOD Tato práce bude pojednávat o hráčích na bicí soupravu, kteří zároveň v historii vedli vlastní ansámbl. Budu se snažit přiblížit jejich život, způsob hraní a na základě nahrávek se pokusím blížeji seznámit s jejich charakteristikami, vzájemnými odlišnostmi i spojujícími prvky v jejich hře a pokusím se také popsat a zhodnotit jejich úlohu bandleaderů. Z množství takovýchto osobností jsem si nakonec vybral tři, o kterých bych rád pojednal: Buddy Rich Dave Weckl Mark Guilliana
Co se zdrojů týče, budu čerpat z internetu, nahrávek, videí a interview (viz Použité informační zdroje). Tato bakalářská práce má mít charakter spíše encyklopedický. Od mého bádání si slibuji hlubší průnik do dané problematiky, tedy hlavně jakýsi sebevzdělávací proces. Před studiem na JAMU jsem se jazzem příliš do hloubky nezabýval, a proto se domnívám, že i tato práce by mne mohla určitým způsobem „dovzdělat“ v tématice, kterou zde studuji.
1
2. PŘEDMLUVA Jak jsem již dříve naznačil, tato práce by neměla být jen prostým absolventským počinem, ale možností proniknout do osobního a profesního života bubeníků, kteří mně imponují svými instrumentálními, improvizačními, vůdčími a jinými schopnostmi. Nikdy jsem se podobnými věcmi nezabýval, pouze jsem konzumoval jejich hudbu. Někdy z laického, jindy z profesního úhlu pohledu, nicméně nijak výrazně. Zhruba v době, kdy jsem začal studovat Katedru Jazzové Interpretace zde v Brně na JAMU, jsem založil vlastní autorský hudební projekt Personal Highway. V době, kdy jsem začal komponovat vlastní hudbu, jsem se částečně byl schopen oprostit od čistě sidemanského a interpretačního pojetí hudby, kterou jsem tehdy tímto způsobem chápal. Role leadera je poměrně delikátní záležitost. Bandleader by měl mít jasnou představu o hudbě, kterou v tělese hraje, měl by být schopen si své názory obhájit před ostatními, zároveň se však otevřít pro konstruktivní kritiku zbývajících členů kapely a podobně. Sám si tyto věci velmi silně uvědomuji při každé zkoušce, koncertu a nahrávání. Myslím si, že být leaderem se nelze vlastně naučit – člověk by jím měl být od přírody, podobně jako například pedagog. Ano, na škole se naučí historii, techniky výuky, způsoby ohodnocování studentů a další užitečné věci. Zároveň jej však škola nepřevychová v jeho základním charakteru. Naučí jej, jak si vydobýt autoritu, ale nenaučí jej, jak si ji společně s respektem studentů získat přirozeně. Jsem přesvědčen, že s těmito vlastnostmi se člověk rodí a vidím zde skutečně velkou paralelu mezi pedagogy a vedoucími hudebních souborů. I s vědomím faktu, že žák základní školy do ní chodí z povinnosti, kdežto hráč v kapele častěji ze zájmu. Nicméně ani to není v profesionální sféře pravidlem. Z toho vyplývá, že bandleader kapely, u které nejde tolik o vydělávání si na živobytí, ale o čistou radost z tvoření hudby, má situaci podstatně jednodušší než jeho kolega na opačné straně tohoto řekněme profesně-hudebního spektra. To zde ovšem rozebírat nehodlám. Spíše bych se chtěl zaměřit na jinou věc. Bubeníci, o kterých budu psát, byli bezesporu na tomto poli úspěšní, lze-li tak usuzovat z faktu, že projekty byli schopni 2
držet po delší dobu v obdobných sestavách. U každého z nich je však patrné, že cíle dosahovali trochu jiným způsobem. Někteří do hudby byli schopni otisknout více ega, jiní méně a to je podle mne zajímavé. Tím, že ke každému z nich pohovořím krátce o jejich životě a backgroundu a přiblížím tím tak jejich povahové rysy, bude vzrušující sledovat, zda sami sebe v hudbě potvrzují, či negují...
3
3. VYMEZENÍ POJMŮ Abychom se v celé práci lépe orientovali, uvádím zde krátký slovníček pojmů, se kterými se budeme v tomto textu často setkávat. Leader – obecně „vůdce“, „vůdčí osobnost“; Bandleader – kapelník; Sideman – člen kapely, který není bandleadrem; Improvizace – způsob hraní, kdy hráč využívá momentální situace v hudbě a dotváří, či ji přímo vytváří, za použití všech svých hráčských dovedností a schopností. Jde tedy o vysoce autentickou a osobní činnost, která by však vždy měla sloužit hudbě jakožto celku; Jazz – jde o typ afro-americké hudby, který se zformoval mezi koncem 19. st. a počátkem 20. st. v USA jako kombinace evropské harmonie a forem s africkými hudebními elementy jako jsou blue tóny, improvizace, polyrytmy, synkopy a houpavé frázovaní.1 Nicméně dnes již toto slovo já osobně chápu jinak. Podle mě je jazz obecně hudba, která vysloveně stojí na improvizaci a tvůrčím reagování na momentální hudební situaci. Proto zde uvádím i bubeníky, kteří jazz, jakožto styl, ve svých projektech nehrají, nicméně projekty v tomto slova smyslu duch jazzu nepostrádají; Groove – anglický výraz pro „drážku“. Napadá mě elegantní vysvětlení – když jehla gramofonu jede ve drážce, hudba hraje a „jede“, když je jehla mimo a přeskakuje, tak to každého ruší; Sticking – rukoklad; Endorsement – firemní hráčství, interpret tedy propaguje konkrétní značku hudebního nástroje; Patern – rytmický vzorec (často charakteristický pro danou píseň, často se opakující); Snare drum – malý buben, virbl, slangově taky rytmičák, struňák a podobně; 1
Alyn Shipton, A New History of Jazz, 2.vyd., Continuum, 2007, str. 4–5
4
Rudiment – ustálený krátký rytmický vzoreček s daným rukokladem, obsahující různé technické prvky (akcenty, ozdoby a podobně). Známe jich několik desítek; Bass drum – velký buben, basový buben, slangově též kopák, šlapák, dupák a podobně; Kvantizace – proces, kdy je vše zarovnáno a zaokhrouhleno k určité hodnotě. V našem případě – pokud zahraji jeden takt nepřesně, dá se zkvantizovat na mřížce například na šestnáctinové hodnoty. Ve výsledku to znamená, že každý úder zazní na některou z šestnáctek, i když jsem jej nahrál mimo ni; Tom tom – zavěšený buben - tzv. „kotel“; Floor tom – buben na nožičkách; Trigger – doslovný překlad = „spouštěč“. Jde o piezzo snímač, který snímá vibrace (v našem kontextu vibrace blány) a dá signál zvukovému modulu, že se do bubnu právě udeřilo. Zvukový modul může na základě tohoto signálu ve stejný čas spustit ze své banky zvuk, který je následně poslán do PA, odposlechového monitoru, či do zvukové karty; Cross – lichá rytmická fráze, která je opakovaně hrána přes sudý takt, nebo naopak. Kříží se tedy sudé do lichého a liché do sudého; Polymetrie – v podstatě něco podobného jako cross – jde o užití dvou různých meter najednou, které mezi sebou mají určitý vztah; Noise Gate – termín ze studiové praxe. Jde o efekt, který způsobí, že se daný zvuk vypne, když dosáhne určené minimální dynamiky; Lick – signifikantní, krátká a efektní hudební myšlenka interpretovaná na nástroj; Hi-hat – párové doprovodné činely, jejichž vzájemná vzdálenost je ovládána pomocí pedálu; Crash – typ středně velkého činelu, který se primárně užívá k větším akcentům; Ride – velký doprovodný činel; Swish – velký činel k doprovodu i k akcentům. Kvůli ohnutému okraji směrem vzhůru a často i nýtkům, které prodlužují dozvuk, má orientální zvukový charakter; Splash – velmi malý činel, který slouží k rychlé akcentaci v nižších dynamikách; Race car – sportovní automobil určený k závodění;
5
Comping – improvizovaná výplň do fundamentálního swingového rytmu, která se nejčastěji hraje na velký, nebo malý buben; Overdrive – typický kytarový efekt, který k původnímu signálu přidává ještě jeho zkreslenou variantu.
6
4. BUDDY RICH 4.1. O životě
Jednou bezesporu z nejzajímavějších a zároveň nejkontroverznějších postav ve světě hry na bicí nástroje byl určitě Buddy Rich. Vlastním jménem Bernard Rich. Narodil se 30. září 1917 v newyorském Brooklynu. Jeho rodiče byli salónní umělci židovského původu, kteří provozovali vaudeville (= hudebně-dramatický program, zahrnující zejména zpěv a tanec. Časem se z něj vyvinula opereta, varieté a později muzikál). Měl tedy k hudbě jako takové přístup už od útlého dětství. Jeho talent pro rytmus byl záhy rozpoznatelný. Jeho otec jej prý v jeho pouhých dvanácti měsících pozoroval, kterak naprosto přirozené tvořil jednoduché rytmy v kuchyni pomocí lžiček. Nešlo údajně jen o prosté dětské bouchání do hrnců a pokliček, bylo znát, že malý Bernard byl schopen udržet tempo i rytmus. Možnost vystupování „zázračného“ dítěte v představeních svých rodičů se tedy přímo nabízela. První veřejné vystoupení Buddy odehrál ve svém roce a půl. Jeho sólové číslo mělo název „Traps the Drum Wonder“. Do svých jedenácti let se stal druhým nejvíce vydělávajícím dětským umělcem na světě (bral cca 4000 USD měsíčně). Richovu osobnost lidé z jeho okolí často označovali za cholerickou, výbušnou až útočnou. Zároveň byl také velmi společenský, zábavný, pohotový a vtipný. Často se proto během své kariéry objevoval v nejrůznějších amerických televizních talk show. Jeho, řekněme negativní stránky povahy, se pak ponejvíce projevovaly v profesním životě. Vyžadoval od svých spoluhráčů maximální nasazení, výkon a podřízení se konceptu. Na druhou stranu totéž automaticky on nabízel jim. Jako bandleader začal působit již ve věku jedenácti let. Není se čemu divit – jeho charakterové vlastnosti v kombinaci se skutečně nebývalou dávkou hudebního nadání k tomu zkrátka přímo vybízely. Mimo hraní na bicí se do vaudevillových představení zapojoval také coby stepař a velmi slušný zpěvák. Svůj vlastní zásadní big band potom založil v roce 1966. Nešlo ovšem o první pokus mít čistě vlastní big band. 7
V roce 1946 postavil kapelu, kterou finančně podpořil Frank Sinatra, ovšem ta se nechytla a záhy zanikla. Nicméně i jako sidemana si jej mnoho autorů a interpretů oblíbilo a bylo ochotno za něj platit skutečně velké peníze (v 50. letech 6000 USD měsíčně u Harry James Orchestra).
4.2. Herní styl
Buddy Rich bezesporu vynikal do té doby naprosto nebývalou technikou, rychlostí, precizností zadělování subdivizí, výborným kapelovým timingem, razancí a výdrží. Dodnes je jeho hráčský styl do jisté míry nadčasový a obdivovaný. Používal hojně střídavé údery ať už na bubínku, nebo na celé soupravě. Často křížil ruce při hraní mezi floor tomem a malým bubnem. Velmi výrazný prvek v kombinaci s tradičním držením paliček byl potom určitě „push-pull“ v levé ruce, který dovedl dle mého názoru snad na samotnou hranici fyzických možností. Také byl známý svými bubenickými triky – konkrétně schopností hrát rychlé střídavé údery paličkami o sebe. Díky svým instrumentálním a improvizačním schopnostem hrával často a rád během svých koncertů dlouhá bubenická sóla. Avšak s odstupem času se mi tato sóla již zdála poněkud samoúčelná. Mám pocit, jako kdyby byl jejich obsah koncipován hlavně pro pobavení publika. Často se opakoval podobný koncept – mnoho not, mnoho rudimentálních rozkladů po soupravě, nečekané decrescendo před vyvrcholením sóla, zpomalení střídavých úderů na bubínku a následné zrychlení s frenetickým závěrem přes celou soupravu, kde používal i techniku hraní na činely zespoda. Nezřídka předvedl také rychlou kadenci střídavých úderů, které plynule zeslaboval až do maximálního pianissima hraného pouze hlavičkami paliček na ráfek malého bubnu (alikvótní efekt). Z mého úhlu pohledu v něm možná trochu zanechal vliv jeho poněkud „estrádní“ počátek kariéry. Zde se taky, dle mého, naplno projevovalo jeho bezesporu silné ego. Pro mne jeho sóla malinko postrádaly větší muzikálnost – často šlo o přehlídku obdivuhodné techniky. Pravidelně se účastnil také takzvaných „drum battles“ – „bubenických bitev“, kde se bubeníci navzájem vybičovávali k technickým a ekvilibristickým výkonům. Takto se „utkával“ kupříkladu s Gene Krupou, Maxem Roachem, Jerrym Lewisem, Edem Shaughnessym, či fiktivním Animalem z Muppet 8
Show (plyšová postavička, kterou ovládal loutkoherec a která vypadala, že hraje na miniaturní bicí soupravu).
4.3. Zajímavosti
Buddy Rich nikdy neprošel žádným formálním hudebním vzděláním ani nikdy nepobíral žádné lekce na bicí soupravu. Nikdy se nenaučil číst noty, tvrdil, že to nepotřebuje. V rozhovoru jeho lead trumpetista Bobby Shew uvedl, že Buddy si byl schopen zapamatovat aranž už na první poslech a pak ji hned zahrát. Proto na první zkoušku často přizval bubeníka, který ovládal četbu, aby mu aranžmá zahrál a mohl jej tak slyšet i s bicími. Buddy také tvrdil, že informace odjinud (například od lektora bicích) doslova degraduje hudební talent. Také se několikrát nechal slyšet, že nikdy necvičil a že hrál a hraje na bicí pouze během svých koncertů. Pokud v tomto mluvil pravdivě, potom jej s klidným svědomím mohu označit za nejtalentovanějšího hráče na bicí soupravu, jakého znám. Pravda však bude asi někde uprostřed. Stihl také založit dva jazzové kluby – Buddys Place a Buddys Place II. Kvůli udržování těla ve formě se také věnoval karate. Byl držitelem černého pásku. V roce 1968 byl trestně stíhán za daňový únik, nic se však neprokázalo. Možná díky své vznětlivé povaze, měl Rich také problémy se zdravím. Při nárazu do zdi si zlomil natřikrát levou ruku, ale to jej neodradilo od hry – po tři měsíce hrál pouze jednou paží a comping na snare drum nahrazoval compingem pravé nohy na bass drum. V roce 1954 (podle Buddyho slov), či v roce 1959 (podle jiných zdrojů) prodělal první infarkt, po kterém se po deseti dnech zotavil a začal opět hrát. V roce 1983 prodělal druhý, který už však vyžadoval srdeční bypass. V roce 1987 9
mu byl diagnostikován zhoubný mozkový nádor, po jehož operaci následně došlo k srdečnímu selhání, po kterém také zemřel. Můj profesor Kamil Slezák mně vyprávěl historku, kdy Riche vezla sanitka a zdravotníci se jej ptali, zda je na něco alergický. Odpověď zněla, že na country...
4.4. Diskografie
Jako bandleader, nebo co-bandleader Buddy stačil za svou kariéru natočit více než čtyřicet pět desek (mezi léty 1953 - 1985). Uvedu zde proto jen pár vybraných: 1953: The Flip Phillips Buddy Rich Trio (Clef Records) 1954: The Swinging Buddy Rich (Norgran Records) 1955: The Lester Young Buddy Rich Trio (Norgran) 1955: Krupa and Rich (Clef) – s Gene Krupou 1955: The Lionel Hampton Art Tatum Buddy Rich Trio (Clef) (Zde stojí za zmínku fakt, že většinu desky Buddy hraje metličkami, které jinde používá spíše sporadicky.) 1956: This One's for Basie (Verve) – reedice v r. 1967 jako Big Band Shout 1959: Rich versus Roach (Mercury) – s Maxem Roachem 1961: Blues Caravan (Verve) 1962: Burnin' Beat (Verve) – s Gene Krupou 1965: Are You Ready for This? (Roost) – s Louiem Bellsonem 1967: Big Swing Face (Pacific Jazz) – Live 1968: Mercy, Mercy (Pacific Jazz) – Live 1969: Buddy & Soul (Pacific Jazz) – Live 1974: Very Live at Buddy's Place (Groove Merchant) – Live 1985: Mr. Drums: ...Live on King Street Cafe
10
Mimo desek také vydal společně s Henry Adlerem bubenickou publikaci Buddy Rich's Modern Interpretation of Snare Drum Rudiments. Jak už samotný název napovídá, jde o učebnici, která se zabývá technikou rudimentů.
4.5. Spolupráce
Buddy je často spojován hlavně se svým big bandem, nicméně jako sideman si během své kariéry zahrál s naprostou většinou světové špičky a to nejen s big bandy, ale také v malých jazzových a později i řekněme takřka rockových kapelách. Uvádím zase skutečně jen ty nejznámější. Louis Armstrong, Count Basie, Benny Carter, Nat King Cole, Miles Davis, Tommy Dorsey, Ella Fitzgerald, Frank Sinatra, Duke Ellington, Oliver Nelson, Stan Getz, Dizzy Gillespie, Benny Goodman, Lionel Hampton, Woody Herman, Charlie Parker, Art Pepper, Oscar Peterson, Artie Shaw, Bud Powell, Art Tatum, Lester Young, Ray Brown, Barney Kessel, Herb Ellis...
4.6. Ocenění
Rich za svůj život obdržel mnoho různých ocenění a poct. Například: The Downbeat Magazine Hall of Fame Award The Modern Drummer Magazine Hall of Fame Award The Jazz Unlimited Immortals of Jazz Award
4.7. Nástroje
Buddy za život vystřídal povícero značek bubnů. Patřily mezi ně hlavně modely firem Slingerland, Rogers a Ludwig. Co se činelů týče, hrál výhradně na značku Zildjian. Pojďme se blížeji seznámit s Richovou typickou soupravou, kterou používal na sklonku svého života a tedy i kariéry. 11
Po svém druhém infarktu myokardu v roce 1983 Buddy až do své smrti hrál na set Slingerland Radio King bílé barvy, který pocházel ze čtyřicátých let dvacátého století. Bubny pro něj zrepasoval a připravil Joe MacSweeney z firmy Eames Drums2. Set sestával z pěti bubnů: 24“x14“ bass drum, 14“x5,5“ snare drum, 13“x9“ tom tom připevněný k velkému bubnu a dva 16“x16“ floor tomy. Toto je poměrně zajímavé. Mít dva stejně velké kotle v soupravě není příliš časté. Samozřejmě měl oba bubny od sebe frekvenčně odladěny, ale bubeníci častěji volí dva různě velké bubny, aby od nich mohli využít jejich typicky produkovaný zvuk (pro vyšší tón menší buben a pro nižší zase větší). Činely Buddy Rich volil Zildjian, konkrétně modelovou řadu Avedis. Nejčastěji používal 20“ Medium ride, 14“ New Beat hi-hat, 18“ Medium Thin crash, 18“ Thin crash, 6“, či 8“ splash a 22“ swish. Činely Avedis Zildjian byly také hojně využívány rockovými bubeníky pro jejich brisknost, silnější projekci a řekněme „svítivější“ zvuk. Buddy je využíval právě kvůli jejich charakteru, který se hodil též pro bigbandové aplikace. Paličky od žádné specifické značky neměl – často mu je vyráběly firmy, na jejichž bubny zrovna v té době hrál. V momentální nabídce americké špičkové firmy Vic Firth sice figuruje podpisový model Buddy Rich, ovšem podle lidí, kteří znali Bernarda osobně, takové vůbec nepoužíval. Rámcově by se dalo říci, že jeho modely se nacházely někde mezi specifikacemi 5A a 5B se špičkou podobnou tvaru míče amerického fotbalu a vyrobenou z hikoru. Na otázku jaké paličky používá, odpověděl typicky po svém – „...používám středně těžké paličky, se kterými mám dobrý pocit v rukou...“ (Modern Drummer 1975). Obecně byl Buddy znám svým poměrně neprofesionálním přístupem k endorsementu. Říká se, že hrál na bicí takové firmy, která mu nabídla nejvíce peněz. Taky údajně nikdy nebyl dostatečně spokojen zvukově se žádným malým bubnem. Asi jediné, s čím byl opravdu spokojen a neměl zapotřebí změnu, byly právě činely. Je ovšem pravdou, že firma Zildjian ovládala v době Buddyho kariéry prakticky celosvětový trh. Ponejvíce po třicátých letech, ve kterých došlo k přestěhování továrny z Istanbulu do Bostonu.
2
Cohan, Jon. Star Sets: Drum Kits of the Great Drummers, Hal Leonard Corporation. 1995, str. 21.
12
4.8. Shrnutí
Podle výše uvedených faktů a informací se mi více méně potvrdila má teorie, že Buddy Rich byl nejen výjimečný bubeník a muzikant, ale také velký perfekcionista a člověk, který nebral “ne“ jako odpověď. Byl nesmírně pracovitý, zatvrzelý, nenáviděl nečinnost, měl hudbu jako takovou vždy na prvním místě a v přístupu k ní se projevoval s maximální profesionalitou. Ta ovšem měla i své stinné stránky, často kvůli ní přicházel do konfliktů se svými spoluhráči, u kterých necítil stoprocentní přístup a nasazení. Vždy mu šlo o nejlepší možný výsledek bez ohledu na okolnosti. Ať už zdravotní, lidské, osobní, či jakékoliv jiné. Jako muzikant, bubeník a hudební režisér si zasloužil právem místo na výsluní nejen americké hudební kultury.
13
5. DAVE WECKL 5.1. Fusion
Jako druhého bubeníka-bandleadera jsem si vybral ke krátkému povídání Dava Weckla. Tento bubeník patří již do zcela jiné generace. Generace, která stojí na základech takzvaného fusion stylu. Fusion můžeme velice zjednodušeně charakterizovat jako skloubení rockového a jazzového přístupu k hudbě. Z jazzu čerpá hlavně po stránce harmonické, kompoziční a aranžérské, z rocku si potom bere předně vyšší dávku syrovosti, energie, zvuku a způsob doprovázení. Kořeny nacházíme hlavně v sedmdesátých letech dvacátého století u kapel Mahavishnu Orchestra, u Billyho Cobhama, Chicka Corey a podobných. V širším kontextu dnes lze tento hudební žánr také vnímat jako nadžánrovou směsici nejrůznějších hudebních stylů, kde spojujícím prvkem je právě jazz.
5.2. O životě
Dave Weckl se narodil 8. ledna 1960 v Saint Louis ve státě Missouri. Jeho otec byl amatérským hráčem na piano. Matka sice aktivní muzikantka nebyla, nicméně hudbu měla velmi ráda. Dave na bicí začal hrát v osmi letech. V šestnácti se hraním začal živit a to působením v místních popových a jazzových kapelách. Studoval na běžné střední škole ve státě Missouri a hrál ve školních kapelách, se kterými už takto mladý získal svá první ocenění od NAJE (National Association of Jazz Educators) za mimořádné instrumentální výkony. Když školu v devatenácti letech dokončil, přestěhoval se do Connecticutu. Tam pokračoval ve studiích již na univerzitě v Bridgeportu, na které se věnoval hlavně jazzu, potkal se tam také s českým basistou Miroslavem Vitoušem. Jelikož New York nebyl příliš vzdálen, začal velmi rychle pronikat do tamního hudebního společenství. Naprosto zásadním zlomem v jeho kariéře bylo setkání s pianistou a skaldatelem Chickem Coreou. První velký úspěch 14
získal právě v kapele Electric Band Chicka Corey. V té době mu bylo pouhých 25 let a byl vnímán jako velký inovátor, hráč s velice dobrou technikou a nezaměnitelným způsobem doprovodu. Kompozice tehdejší Coreovy kapely byly velmi obtížně hratelné, komplikované a nepřehledné, nicméně Dave si i v takto komplikované hudbě dokázal ještě dotvořit vlastní specifický styl, kterým velmi silně ovlivňoval svou generaci. Dodnes mluví o této kapele jako o největší výzvě, se kterou se kdy setkal. Neexistovaly demo nahrávky, jen komplexní zápis v notách, který údajně někdy poprvé hráli až ve studiu. Stal se už v této době široce populárním fenoménem, který se často skloňoval v odborných časopisech. Po období v Electric Bandu hrával s Mikem Sternem, hrál a také nahrával nejrůznější popovou hudbu a také přišel se svým sólovým debutem Master Plan.
5.3. Desky Dave Weckla
Stejně jako na albech s Electric Bandem je album (Master Plan) co do zvuku velmi sterilní, syntetické a neakustické. Dokonce i dechové nástroje nezní příliš „živě“. Vzhledem k tomu, že Dave hraje velmi slušně na piano, podílel se na většině kompozic jakožto autor a aranžér. Jedinou převzatou skladbou je „Softly as a morning sunrise“, známý jazzový standard, který ovšem díky fusionovému smýšlení hráčů a zvuku do alba dobře zapadá. Druhou deskou pod Wecklovým jménem byla „Heads Up“, která následovala dva roky po Master Planu, tedy v roce 1992. Ze „starého“ Davova období určitě moje nejoblíbenější. Zvuk je opět sterilní a fusionový. Kompozice jsou malinko propracovanější, je zde slyšet již určitý posun oproti předešlému materiálu. Kapela skvěle frázuje, jsou zde výborné aranže dechových nástrojů, spousta rytmických povinností a samozřejmě mnoho bicích sól, které jsou bez sebemenších pochyb zcela „wecklovské“. Dave hojně využívá nejrůznějších polymetrických crossů, množství dlouhých, složitých a ucelených myšlenek, které často potvrzuje akcenty na první dobu po čtyřtaktích a tak je patrno, že skutečně velmi dobře ví, co dělá. Používá lineární systém – rytmické modely přísně instrumentuje mezi horní a dolní končetiny. K tomu přizpůsobuje i ladění velkého bubnu s velice krátkým a konkrétním zvukem. Tím docílí maximální zvukovou vyrovnanost a čitelnost jednotlivých 15
komponentů jeho bicí soupravy. Celkově kapela opět zní velmi nakomprimovaně a díky tomu poněkud sterilně. Sterilita je též podpořena v podstatě zkvantizovanou souhrou všech zúčastněných – zkrátka na nahrávce nemáte šanci najít sebemenší nepřesnost či nekonzistentnost. Album je opět velmi dravé a kompozičně je o něco málo vážnější, než předchozí Master Plan. Po dalších dvou letech Dave Weckl přichází se třetí deskou „Hard Wired“, kterou určitým způsobem uzavírá své starší bubenické a skladatelské období. Deska je určitě z prvních tří nejkomplikovanější a posluchačsky nejnepřístupnější. Podle mého osobního pocitu jde o hudebně nejslabší desku, která oproti prvním dvěma albům malinko ztrácí přímočarost a kompozičně je překombinovaná. Tyto tři alba však mají mnoho společného – způsob psaní, interpretace, zvuk. Ten je velmi ovlivněn dobovou nejmodernější elektronikou. Dave Weckl v tomto období své kariéry hojně využíval elektroakustický zvuk – barvu akustické soupravy dotvářel elektronikou – bicí snímal triggery (piezzo snímači) a k akustickým zvukům samotných bicích potom v reálném čase přiřazoval zvuky elektronické (takzvané samply). Výsledný mix tohoto potom spoluvytvářel jeho osobitý zvuk. Toto míchání akustického a elektronického přístupu jsme si mohli všimnout hlavně v 80. letech minulého století v populární hudbě. Spolu s několika dalšími Dave Weckl tento koncept vmísil i do hudby, která stála na jazzových kořenech. Po čtyřleté odmlce Dave zakládá novou kapelu – jednoduše nazvanou Dave Weckl Band. Jejich první deska nazvaná Rhythm of the Soul jasně dokazuje hráčský, filosofický, zvukový a koncepční posun. Jakým směrem? Určitě bych rád zmínil určitý odklon od předchozího zvuku – kapela zní mnohem přirozeněji, ačkoli je zde použito množství elektrických nástrojů, bicí zůstávají akustické a hudba zní mnohem organičtěji. Tato skutečnost také prospěla celkové dynamice, zvuk již není tak chemický, a má přirozenější charakter. Dalším výrazným prvkem je využívání elektrické kytary, o kterou se dělí fenomenální Buzz Feiten a Frank Gambale. Ve zvuku se podílí jak v rytmickoharmonické složce, tak v melodické, především častým unisonem s tenor saxofonem (velmi zajímavá barva specielně s „overdrive“ zvukem). Oba kytaristé jsou navíc naprosto skvělí sólisté a do hudebního spektra přidávají hodně rockových vlivů a prvků. Dave zde hraje mnohem přehledněji a umírněněji. Jakožto hudebník dozrává a jde mnohem více po samotné muzice. Jelikož se jedná o bubenickou desku a projekt, 16
nechybí zde samozřejmě několik bicích sól. Ty však působí velmi přirozeně a skvěle zapadají do celkového hudebního konceptu. Jak již samotný název napovídá, hudba je silně inspirována soulem a RnB. Melodie se také liší – Dave (společně s Jay Oliverem) zde jako skladatel krásně odhaluje i jemnost a velký cit pro estetiku a krásu jako takovou (skladba „Someone is Watching“). Weckl se na tomto albu také pouští do interaktivnějšího hraní. Projevuje se to v ochotě riskovat a nacházet tak věci, které celou hudbu posunují emocionálně a kvalitativně výš. Zkrátka je často cítit, že hraje mnohem více srdcem, než hlavou, jak tomu bylo na trojlístku alb Master Plan, Heads Up a Hard Wired. Pro mne jednoznačně veliké plus. Po roce vydává velmi zvláštní a zajímavé album Synergy. Cítím z názvu a z poměrně slušné znalosti desky, že nejde jen o pouhý název, ale hlavně o koncept. Deska totiž obsahuje skladby mnohých žánrů (jazzrock, poprock, moderní jazz, popjazz, avantgardní fusion, RnB, latin, popjazz balad, funk, RnR, objevíme zde čistě perkusní a velmi chytrou skladbu Cultural Concurence, kde Dave dokazuje, že je schopen hrát velmi melodicky, motivicky a „plnohodnotně“. Celé album pak navíc zakončuje retrospektivním re-makem první skladby z Master Planu – Tower of Inspiration). Ač je tedy žánrově deska velmi pestrá a na první pohled může působit nesourodě, po poslechu již nic takového vyřknouti nelze. Album drží bez ohledu k okolnostem velmi konzistentně (synergicky) při sobě, obsahuje zajímavý hudební materiál a opět bych zde rád vyzdvihl naprosto vynikajícího Buzze Feitena na elektrické kytaře. Tom Kennedy na basovou kytaru se svým skvělým „odděleným“ rytmickým zvukem funguje výtečně, stejně jako na předchozím albu. Podle mne jde o nejlepší sestavu Dave Weckl Bandu za období jeho existence. Po Synergy následovaly další alba v už pozměněné sestavě a hudebně mne již nikterak zvlášť neoslovily. Jako zásadní bych zcela určitě zmínil Heads Up, Rhythm of the Soul a Synergy. Následující desky jsou již velmi sobě podobné a nepřináší nic příliš nového. Jsou však více postaveny na pevných basových groovech, díky nimž má Weckl velký prostor pro vytváření melodičtějších a odvážnějších doprovodů. Pro úplnost zde shrnu všechna Davova autorská alba.
17
Dave Weckl: 1990 – Master Plan (GRP records) 1992 – Heads Up (GRP records) 1993 - J.K. Special (Lipstick Records) 1994 – Hard Wired (GRP records)
Dave Weckl Band: 1998 – Rhythm of the Soul (Stretch records) 1999 – Synergy (Stretch records) 2000 – Transition (Stretch records) 2001 – The Zone (Stretch records) 2002 – Perpetual Motion (Stretch records) 2003 – Live (And Very Plugged In) (Stretch records) 2005 – Multiplicity (Stretch records)
5.4. Zajímavosti
Dave Weckl je nejen hráčem na bicí soupravu, hraje velmi slušně i na piano, aranžuje, skládá, produkuje, mixuje a také se velmi intenzivně věnuje takzvanému home recordingu. Doma v Los Angeles má soukromé studio, ve kterém nahrál většinu svých bicích tracků. Nezajímá se jen o samotné nabírání zvukových stop, ale též o postprodukci. Davova manželka byla profesionální tanečnicí salsy. Samotný Weckl má k salse velmi vřelý vztah. Po jednom koncertě v ostravském Fabricu jsem zaslechl Wecklův rozhovor s nějakým fanouškem, který se jej zrovna na salsu ptal, a zajímalo jej, jaký volil přístup při cvičení podobných rytmů atd. Dave mu odpověděl, že přemluvil manželku, aby mu dávala lekce salsy a že po nějakém čase začal rytmus vnímat z jiného úhlu pohledu – z toho tanečního. Říkal, že mu to velmi pomohlo při studiu a následně i u interpretace. 18
Weckl miluje rychlou jízdu a silné automobily. Tuto vášeň v něm vzbudil jeho otec. Dave bere soukromé hodiny u šampiónů a profesionálních řidičů takzvaných „race cars“. Zajímá se o fyzikální principy řízení a vůbec o celou technickou stránku věci. Také je amatérským automechanikem, leccos si na autě opraví sám. Jeho oblíbený vůz je Chevrolet Corvette. V řízení auta vidí určitou paralelu s hraním na bicí. Říká, že i auto potřebuje správnou techniku řízení, že když se to člověk naučí, je méně z řízení unavený. Má také velmi kladný vztah k fitness. Pravidelně cvičí v posilovně. Bere to jako nutnost k tomu, aby mohl profesionálně fungovat na té nejvyšší možné úrovni. V kontextu této práce bych ještě rád zmínil vztah Weckla k Buddy Richovi. Rich byl pro Dava velkým vzorem už od jeho dvanácti let, kdy poprvé slyšel jeho desky. Často zmiňuje Big Swing Face, na které se snažil co nejvíce pochopit, jak Buddy při hraní uvažuje a jak dělá to, co dělá. Obdivoval jeho způsob hry a byl pro něj motivací k tomu, aby se stal co nejlepším a nejschopnějším bubeníkem. Už ve dvanácti letech se snažil kopírovat Buddyho licky. V rozhovoru z Buddy Rich Memorial koncertu v roce 2012 Dave řekl, že byli s Buddym pozváni k účinkování na Pasic festivalu, ale Dave musel odmítnout kvůli probíhajícímu turné s Chickem Coreou. V tom roce Buddy zemřel a Dave vyjádřil svou lítost, že se s ním nemohl naposledy potkat a vidět jej hrát naživo. Od té doby kdykoliv byl požádán o to, aby vystoupil na vzpomínkových koncertech Buddyho Riche, vždy nabídku přijal, dokonce i za cenu toho, že třeba v roce 2012 musel zrušit poslední část svého turné. Tak důležité to pro něj je, jak sám říká.
5.5. Weckl jako pedagog
Dave má rovněž pozitivní vztah k učení se a k předávání vědomostí méně zkušeným kolegům. Velmi silně jej ovlivnili Gary Chester a Freddie Gruber, u kterých studoval asi nejintenzivněji. Často pořádá kliniky a nejrůznější workshopy. Mezi určitou specialitu pak patří Davovy takzvané intenzivní kurzy, kdy se během sedmi 19
až osmi hodin za den věnuje malé skupině studentů (cca 10-15). To mu umožňuje trávit dostatek individuálního času s každým studentem a dostat se v problematice mnohem hlouběji, než u běžného workshopu. Předává zde hlavně Freddieho principy a zásady, které se u něj naučil. Samotného Weckla velmi překvapilo, jak Freddieho koncept funguje. Nešlo jen o samotné bubnování, ale Gruber jej učil o toku energie v těle a o spoustě řekněme „východních“ aspektů s přímým využitím v hudbě. Dave říká, že mu Freddie velmi pomohl v technice tak, aby si hraním neubližoval. Stali se taky blízkými přáteli. V roce 2011 tento velký pedagog, filosof hraní na bicí soupravu a lektor takových lidí, jako je Vinnie Colaiuta, Steve Smith, či Neil Peart, ve věku 84 let zemřel. Svoji potřebu předávat informace dál Weckl zpečetil na několika instruktážních videích: 1988 – Back to Basics (DCI music) 1990 – The Next Step (DCI music) 1993 – Working It Out: Latin Percussion I - S Walfredo Reyes, Sr. (DCI Music) 1993 – Working It Out: Latin Percussion II - S Walfredo Reyes, Sr. (DCI Music) 2000 – How to Develop Your Own Sound (Carl Fischer publishing) 2000 – How to Practice (Carl Fischer publishing) 2000 – How to Develop Technique (Carl Fischer publishing)
Vydal také několik učebnic, které stály samostatně, nebo souvisely s jeho videoškolami, či s jeho autorskou tvorbou: 1988 – Back to Basics 1992 – The Next Step (Manhattan Music) 1994 – Contemporary Drummer + One (Manhattan Music) 1997 – Ultimate Play-Along for Drums level I vol. I (Alfred Publishing Company) 1997 – Ultimate Play-Along for Drums level I vol. II (Alfred Publishing Company) 2001 – In Session with the Dave Weckl Band (Carl Fischer Music) 20
2004 – Exercises for Natural Playing (Carl Fischer Music)
5.6. Spolupráce
Mimo vlastní kapely byl a je také velmi aktivním sidemanem. Zde uvádím některé z jeho nejdůležitějších spoluprácí a angažmá. Chick Corea Electric Band, Mike Stern, Michel Camilo, Tom Kennedy, Robert Plant, Bill Connors, Bob Malach, Nite Sprite, French Toast, Simon a Garfunkel, George Benson, Diana Ross, The Brecker Brothers, Madonna, Manhattan Jazz Quintet, John Patitucci, Frank Gambale, Arturo Sandoval, Oz Noy...
5.7. Nástroje
Již přes třicet let je Dave hrdým endorserem bubnů Yamaha. Oceňuje na nich hlavně zvuk a kvalitu mechaniky. Dříve začínal hrát na legendární sérii Recording Custom (éra Electric Bandu a prvních Dave Weckl nahrávek). Volil tehdy menší průměry bubnů, aby se dostal na jejich přirozený základní tón. To znamená, že raději použil 8“ tom tom a naladil jej nízko, namísto 10“ tom tomu, který by musel pro dosažení stejné výšky tónu napnout výše kvůli jeho nižšímu fundamentálnímu tónu. Tento koncept mu umožňoval mít povolenější úderné blány, což preferoval. V té době, jak jsem již zmínil, také bubny triggeroval. Po Davově přerodu začal v poslední třetině devadesátých let používat i jiné soupravy a kritérium zvuku se mu naprosto změnilo. Často se nechal slyšet, že chtěl, aby mu bubny zněly jako jeden nástroj. To v praxi znamenalo, že použil všechny bubny z jedné modelové řady, na všechny natáhl stejné blány a ty napnul na stejný tah. Výsledek byl takový, že nic ze soupravy dynamicky, ani barevně, či frekvenčně nevyčnívalo a nástroj skutečně zněl velmi přirozeně. S Yamahou také navrhli a vyrobili jeho podpisovou modelovou řadu malých bubnů. Zajímavostí může být i to, že hraje na dva velké bubny (22“ a 18“). To nebývá běžné, často bubeníci používají dva stejně velké basové bubny, ale Dave vzhledem k muzice, kterou hraje, volí jeden velký a druhý malý. Osmnáctipalcový kopák potom 21
obsluhuje pravou nohou, ale pomocí levého pedálu dvojšlapky. Blány od začátku kariéry používá Remo. S touto firmou také přišel s vyvinutím poměrně zajímavého tlumítka, které funguje jako mechanický Noise Gate. Paličky má také vlastní a to od Vic Firth. Dříve používal kratší, ale při studiu u Freddieho Grubera přehodnotil i držení a tím pádem také model paliček. Činely používal dlouho Zildjian, ale posledních cca deset let hraje na Sabiany, se kterými opět vyvinul několik řad a modelů, které se snad nejen díky jeho jménu ve světě velmi dobře prodávají. Davovi na jeho vlastním zvuku velmi záleží – prakticky na všechny hraní si vozí vlastní mikrofony (Shure) a vlastní digitální mixpult od Yamahy. Vzhledem k tomu, že většina sálů v USA má několik základních charakteristik, má Dave v pultu uložené předdefinované presety, u kterých mu praxe ukázala, že fungují. Proto si nasnímaný zvuk sám smíchá a výsledek poskytne zvukaři, který jej jen pustí do hlavních beden. Pochvaluje si konzistenci zvuku a hlavně rychlost – nikomu nemusí nikde vysvětlovat, jakým způsobem si přeje, aby byly jeho bicí nazvučeny. Přináší tedy sám sebe jako hotový produkt.
5.8. Shrnutí
Asi nejvíce se mi zalíbil fakt, že ačkoliv by se v jistém slova smyslu dalo říci, že Weckl a Rich stojí na opačné straně spektra přístupu k hudbě, mají k sobě zároveň velmi blízko. Dave i Buddy jsou a byli oba velcí profesionálové. Ačkoliv ve srovnání s mladým Wecklem byl mladý Buddy spíše pudový hráč, přesto mu velmi imponoval. To je krásný důkaz toho, že dobrého výsledku je možno dosáhnout mnoha různými způsoby, které si ale mohou vzájemně dosti odporovat. Dave Weckl, stejně jako Buddy Rich, ovlivnil veliké množství bubeníků i muzikantů na celém světě. V době, kdy byl fusion na vrcholu popularity, patřil k tomu nejlepšímu, co se dalo ve světě hry na bicí soupravu najít. Oceňuji na Wecklovi dvě pro mne naprosto zásadní věci. Tou první je fakt, že na sobě neustále pracuje a má chuť se stále učit. To nejen na poli interpretačním, ale obecně na poli hudebním. Když si člověk poslechne nahrávky, které jsou od sebe třeba jen pět let vzdálené, je vždy slyšet, že Weckl nezůstává na místě. Asi nejmarkantnější zlom chápu mezi deskami Hard Wired a Rhythm of the 22
Soul, kdy během čtyřech let se Dave změnil v tom asi nejlepším možném slova smyslu. Často se setkávám s názory hudebníků, kteří o Wecklovi mluví dnes již pejorativně, že se zasekl v devadesátých letech, že není schopen hrát skutečně moderně a ani tradičně a že jeho hra je samoúčelnou etudou k prezentaci toho, co všechno je schopen na bicí zahrát. Osobně tyto názory nesdílím. Ačkoliv mne jeho hra neoslovuje tolik, jako hra jiných jeho kolegů, velmi si jej vážím jako umělce a hudebníka. Důkazem toho je pro mne jedno amatérské video na YouTube, kde na jakémsi bubenickém setkání hraje Dave Weckl s černošským gospelovým bubeníkem a střídají se po čtyřech nebo osmi taktech formou otázka-odpověď. Dave tady s naprostým nadhledem dokáže hrát stylově černošský gospel, svůj styl a ještě hrát tak chytré fráze, po kterých se lidé jednoduše od srdce smějí. I z tohoto usuzuji, že Dave ví, co dělá a hlavně proč to dělá. O jeho osobním životě jsem toho příliš nenašel, což pravděpodobně bude dáno tím, že o něm příliš veřejně nemluví. Vlastně jsem ani nezjistil, zda je stále ženatý a zda má nějaké děti. Pokud můžu usuzovat z nejrůznějších videí a rozhovorů, které jsem při psaní této práce měl možnost shlédnout, bude Weckl pravděpodobně klidný, vyrovnaný člověk s vysokou laťkou profesionality, která se bude opírat jak o teorii a filosofii, tak o samotnou praxi. Jsem přesvědčen, že jako bandleader má jasnou vizi, kterou dokáže asertivním přístupem nechat potvrzovat svými spoluhráči. Rozhodně si nemyslím, že půjde o pedanta a despotu, jako v případě jeho kolegy Buddyho Riche. Stejně jako všechny geniální osobnosti bude mít vždy své následovatele a odpůrce. Já se neřadím ani k jedněm z nich – Dava Weckla zkrátka hluboce respektuji a vážím si jej.
23
6. DALŠÍ ZAJÍMAVÁ OSOBNOST Vzhledem k tomu, že jsem rozsah této práce velmi podcenil, zbylého bubeníka bandleadera proto přiblížím jen velmi stručně.
7. MARK GUILLIANA Dlouhodobě patří mezi mé oblíbence. Mark se narodil roku 1980 v New Jersey. Hru na bicí studuje od svých 15 let. Byl žákem například Johna Rileyho. Kromě bicích hraje i na klávesy a trombón. Základ jeho hry tvoří tradiční jazz a moderní undergroundový groove spíše rovného charakteru. Jeho zvuk je velmi agresivní a dravý a jeho projev silně provokativní. Mark tíhne hlavně k současné „urban culture“, kterou otiskuje ve svém projektu Beat Music. Tato kapela nemá stálé složení, muzikanti se tam pravidelně mění. Mark píše hudbu sám. Inspirací se mu stává takřka cokoliv – rád používá samply z běžného života (hlášení telefonního automatu, proslovy Winstona Churchilla apod.), které zakomponovává do své jinak čistě instrumentální hudby. Beat Music funguje již více let, prakticky od skončení Markova působení u izraelského kontrabasisty Avishai Cohena. Chápu jej jako elektronické pokračování velmi zajímavé akustické newyorské kapely Heernt, pro kterou Mark komponoval. Hudba Beat Music rozhodně není oddechová, je ovšem velmi přímočará a přehledná. Staví hlavně na Markově schopnosti hrát neuvěřitelně usazené a přesné rytmy na bicí. Ty bývají jak přehledné, tak také velmi komplexní, znovu na samotné hranici současných špiček v oboru bicí soupravy. Zbytek kapely nejčastěji představuje hráč obsluhující nejrůznější elektroniku, jedny až dvoje klávesy, až dvě kytary, někdy rapper a hlavně baskytara. Jejich CD debut jednoduše nazvaný Beat Music vyšel teprve v roce 2013, i když by se dalo říci, že podobnou hudbu Mark prezentoval již před časem na EP, které se jmenuje jednoduše „Mark Guilliana“. Na produkci se podílela vynikající Meshell Ndegeocello. Koncerty Beat Music bývají velmi spontánní, energické, 24
psychedelické a díky celkové atmosféře hudby často poměrně ponuré. Skladby samotné mají relativně pevnou strukturu, ale je zde také velká míra improvizace, kterou má Mark zcela ve svých rukou – je tedy bandleadrem v nejširším slova smyslu (píše hudbu, hraje, „diriguje“ kapelu, moderuje koncerty, stará se o PR a podobně). Kapela někdy spolupracuje s lidmi, kteří vytvářejí tzv. „live instalation“ – vytváří přímo během koncertu na jevišti, či kolem něj různá výtvarná díla, věnují se tzv. „live VJingu“ (video jockeying), či různému „performance“. Mark v Beat Music používá velmi jednoduchý set – velký a malý buben, jeden floor tom, hi-hat, ride a dvě malé hi-hat vyrobené ze dvou splashů. K tomu sampler, looper a jinou elektroniku. Asi nejvíce mne v poslední době zaujal Markův koncept pro motivicky orientovanou improvizaci, kterou chápe ve vzájemném mixu čtyřech základních elementů: 1) dynamika (nejširší možná) 2) orchestrace (na jakýkoliv nástroj, zvukový zdroj) 3) subdivizní rank (osminy, čtvrtky, šestnáctiny, trioly apod.) 4) frázování (způsob interpretace)
Užitím všech těchto prvků a jejich vzájemným poměrem dokáže Mark hrát velmi nápaditě a zajímavě a vystačí si přitom s nejtriviálnější hudební myšlenkou. Mezi Guillianovy nejdůležitější angažmá patří/ly: Avishai Cohen, Gretchen Parlato, Heernt, Meshell Ndegeocello, Mehliana, Jason Lindner, Now vs. Now Trio, Tim Lefebre, Wayne Krantz, Bobby McFerrin, Donny McCaslin, Lionel Loueke, Tigran Hamasyan a další. Mezi významné vlivy řadí Tonyho Williamse a bubeníky jako je Dave Grohl, Chad Smith, Elvin Jones, Roy Haynes, Art Blakey, Philly Joe Jones a umělce, kteří se pohybují v elektronické hudbě (Aphex Twin, Squarepusher, Photek, či Venetian Snares). Je ženatý s výbornou americkou jazzovou zpěvačkou Gretchen Parlato.
25
Nástrojů během kariéry vystřídal mnoho, hraje ale dlouhodobě na činely Sabian a paličky Vic-Firth. Jeho souprava zřídkakdy zní tradičně – vlastního osobitého zvuku dociluje kromě techniky hry také různými úpravami. Pokládá na bubny tamburíny, často ladí floor tom velmi nízko a zároveň mu pomocí pásky zkrátí dozvuk na minimum. Malý buben ladí výše, ovšem znovu se neobává přidušení páskou, či jinými tlumítky. Na činely pokládá nerezové hrnce a hraje na ně ručním šlehačem na vejce. Motivací a zároveň cílem je pro něj dosažení zajímavého zvuku, ovšem ne samoúčelně jen proto, aby přišel za každou cenu s něčím novým a netradičním. Vždy chce tím pomoci samotné hudbě. Vývojově ze zmíněných bubeníků stojí na tom nejmodernějším konci pomyslného spektra oproti Buddymu Richovi a Dave Wecklovi, který je někde uprostřed. Nejen proto, že je nejmladší, ale protože je podle mne nejotevřenější. Uspokojivě tedy uzavírá trojlístek výjimečných umělců, o kterých tato práce pojednává.
26
8. ZÁVĚR
Tato práce popisuje tři bubeníky historie i současnosti – Buddyho Riche, Dava Weckla a Marka Guillianu – a to hlavně z hlediska jejich života profesního, osobního a z hlediska bandleaderovského. Obsahuje rozbory hry a nahrávek, stejně tak i zajímavosti ze života těchto umělců. Je zde shrnuta jejich diskografie coby bandleaderů a jejich počiny v oblasti hudebního vzdělávání. Přiblížil jsem zde také jejich nejvýznamnější spolupráce, jejich úspěchy ve formě inkasovaní nejrůznějších ocenění a podobně. Tato práce může být vhodným zdrojem informací nejen pro bubeníky, ale také pro ostatní muzikanty, nebo i lidi, kteří se o danou problematiku zajímají jen z amatérského pohledu. Jako hlavní prameny k utvoření práce sloužily základní biografické údaje ze serverů jako All Music a Drummerworld, ostatní informace pak většinou pocházejí z rozhovorů s Buddym, Davem a Markem, které jsou volně dostupné na serveru YouTube, či jinde na Internetu. Mnoho ze zmíněných myšlenek je pak čistě mých, které prezentuji na základě poslechu nahrávek, nebo z informací, které jsem během let, kdy se zajímám o hudbu a bubnování získal pasivně. I v tomto menším rozsahu mi práce přinesla mnoho nových informací, hlavně o Buddy Richovi, kterého jsem doposud znal jen velmi zevrubně. U Dave Weckla mne zase donutila se hlouběji zamyslet nad jeho hudbou a způsobem hraní a přemýšlení o něm. O Marka Guillianu se aktivně zajímám průběžně. Očekával jsem, že se však dovím více o mimohudebních podnětech, které všechny tři k jejich hudbě vedou, což se bohužel nestalo. Tato touha pramenila z faktu, že svůj autorský projekt Personal Highway tímto způsobem sám vnímám a doufal jsem, že se mi nashromážděná fakta stanou inspirací. Také chápu motivaci Buddyho Riche a Dava Weckla jako čistě hudební, narozdíl od Marka Guilliany, který propojuje hudbu i se současným uměním, což je mi velmi blízké. O něco podobného se totiž v mé kapele snažím také. Tuto práci považuji pro mne za přínosnou. 27
9. POUŽITÉ INFORMAČNÍ ZDROJE Biography.com: Buddy Rich. Dostupné online z http://www.biography.com/people/buddy-rich-9457049#musicalsuccess&awesm=~oCPw61h0HLYsRa BuddyRich.com Biography. Dostupné online z http://www.buddyrich.com/about/bio.html Allmusic.com Buddy Rich Biography. Dostupné online z http://www.allmusic.com/artist/buddy-rich-mn0000539774/biography Drummerworld.com: Buddy Rich. Dostupné online z http://www.drummerworld.com/drummers/Buddy_Rich.html Youtube. com: Buddy Rich Parkinson the last interview 1987 Part 1. Dostupné online z https://www.youtube.com/watch?v=5_8PmhaWskc Youtube.com: Buddy Rich Parkinson the last interview 1987 Part 2. Dostupné online z https://www.youtube.com/watch?v=IqpOwJXnitw Youtube.com: Buddy Rich Parkinson the last interview 1987 Part 2. Dostupné online z https://www.youtube.com/watch?v=LaM60-d1sKU Youtube.com: Buddy Rich on Larry King Live! Dostupné online z https://www.youtube.com/watch?v=jWiqcWKKSaA Youtube.com: Buddy Rich 1 The Worlds Greatest Drummer on EAUTV. Dostupné online z https://www.youtube.com/watch?v=w9PsQvJpAkU Tormé, Mel (1991). Traps - The Drum Wonder: The Life of Buddy Rich. New York: Oxford University Press. ISBN 978-1888408034 JazzWax.com: Bobby Shew on Buddy Rich part 2. Dostupné online z http://www.jazzwax.com/2010/02/bobby-shew-on-budy-rich-part-2.html Drummerworld.com: Dave Weckl. Dostupné online z http://www.drummerworld.com/drummers/Dave_Weckl.html DaveWeckl.com: Biography. Dostupné online z http://www.daveweckl.com/bio.htm VicFirth.com: Dave Weckl. Dostupné online z http://www.vicfirth.com/artists/weckl.php
28
Allaboutjazz.com: Dave Weckl – Rhythm Talk. Dostupné online z http://www.allaboutjazz.com/php/article.php?id=20315#.U1_IQaKFHng YouTube.com: Interview with Drummer Dave Weckl - Sweetwater Minute Vol. 217. Dostupné online z https://www.youtube.com/watch?v=Yv55egxplp8 YouTube.com: Dave Weckl: Have you ever been challenged on a gig? Dostupné online z https://www.youtube.com/watch?v=Fbk7A_yCjio YouTube.com: Dave Weckl interviewed at Buddy Rich Memorial Show. Dostupné online z https://www.youtube.com/watch?v=tP0HjaXOvBk YouTube.com: Dave Weckl - about cars - 1 of 2. Dostupné online z https://www.youtube.com/watch?v=-WeijtDSOUk YouTube.com: Mark Guiliana 1 - Master Class at Doron Giat's Drums School - Tel Aviv. Dostupné online z https://www.youtube.com/watch?v=TPqtWXJnL4o Allmusic.com: Mark Guilliana biography. Dostupné online z http://www.allmusic.com/artist/mark-guiliana-mn0000823835/biography Moderndrummer.com: Mark Guilliana´s Beat Music. Dostupné online z https://www.moderndrummer.com/site/2013/05/web-exclusive-mark-guilianas-beatmusic/#.U1_-CKKFHng Alyn Shipton, A New History of Jazz, 2.vyd., Continuum, 2007. Cohan, Jon. Star Sets: Drum Kits of the Great Drummers, Hal Leonard Corporation. 1995.
29
