EDITH PIAF. Jean-Dominique Brierre

EDITH PIAF

1

Jean-Dominique Brierre

EDITH PIAF

EDITH PIAF_TISK.indd 1

17.9.2014 11:20:31

EDITH PIAF

3


EDITH PIAF BEZ LÁSKY NEJSME NIC

Přeložil Jakub Volný


17.9.2014 11:20:31

4


Práva na písně a výňatky z originálů písňových textů Edith Piaf uvedené v této knize náležejí vydavatelstvím: Warner Chappel Beuscher S. E. M. I Salabert Raoul Breton E. M. I. Publishing Le Chant du Monde Céline M. C. A. Caravelle

Copyright © Hors Collection un département de Place des Editeurs, 2013 Translation © Jakub Volný, 2014 Czech edition © Metafora, 2014 All rights reserved ISBN 978-80-7359-820-4 (PDF)


17.9.2014 11:20:31

EDITH PIAF

5

OBSAH

Po padesáti letech…

9

Tajemství zrození 23 Zpěvačka ulice 32 Le Gerny’s 42 Můj legionář 56 Le Bel Indifférent 68 V Berlíně 79 Montand 88 Dobývání Ameriky 97 Edith a Marcel 110 Američan v Paříži 124 Vrabčák a motýlek 136 Sňatek z rozumu 145 Emportée par la foule 161 Milord 171 Znovu od nuly 178 Théo 188 Znovuzrozená v Hollywoodu

204

Diskografie 212 Filmografie 225 Poděkování 231


17.9.2014 11:20:31

6



17.9.2014 11:20:31

EDITH PIAF

7

„Zemřu a lidé budou říkat, že neexistuje nikdo, kdo ví, kým skutečně jsem. To přece vůbec není důležité, namítnete nejspíš. To je pravda. Jenže právě tohle pomyšlení mě naplňuje bolestí.“ Edith Piaf „Edith je nenapodobitelná. Možná založila školu, nikoho by ale ani nenapadlo zkusit ji napodobovat…“ Michel Simon


17.9.2014 11:20:31

8



17.9.2014 11:20:31

EDITH PIAF

9

PO PADESÁTI LETECH…

Co nám zbývá po Edith Piaf padesát let po její smrti a skoro sto let po jejím narození? Úchvatný repertoár a legenda. Hlas a obrázky. Na rozdíl od ostatních hvězd té doby, jakými byli například Tino Rossi nebo André Claveau, které už upadly do zapomnění, přežívá vzpomínka na Edith Piaf nejen ve Francii, ale i v zahraničí (jen na Googlu najdete více než dvanáct milionů odkazů!), zejména pak ve Spojených státech.1 Svůj odkaz začala tvořit už během svého života, jen si toho ne vždy byla vědoma. Už jen tím, že projela celý svět (kromě Asie), aby ji lidé znali. Kvůli několika navazujícím turné (především po americkém kontinentu) se v rodné Francii neobjevila i rok a půl. Její křehká postava, nenápadné černé šaty, tragické pohyby, to všechno ukázala na jevištích divadel a kabaretů ve Stockholmu, Athénách, New Yorku, Hollywoodu, Montrealu, Mexiku i Buenos Aires. Neustálé a obtížné cestování ji zákonitě muselo unavovat a možná bylo i jednou z příčin její předčasné smrti. Když takhle vozila svoje písně (z nichž některé byly přeloženy do angličtiny) a tělo po světě, upravovala si svůj život, dětství, lásky i trápení, přičemž fakta předkládala s maximální svobodou, takže celek tvoří působivý 1

iz americký televizní pořad Piaf Biography, který je dostupný V na serveru YouTube.


17.9.2014 11:20:32

10


příběh, který je dodnes předmětem fascinace i bádání. Edith Piaf měla úžasnou schopnost využít melodramatický aspekt svého života v písních a dát jim univerzální dimenzi. Nepřekvapí proto, že dvě z jejích nejosobnějších písní, tedy L’Hymne à l’amour, která vznikla po smrti Marcela Cerdana, a Non, je ne regrette rien, znamenající poslední znovuzrození Edith Piaf, kdy už všichni mluvili o jejím konci, patří dnes k jejím nejhranějším skladbám. Takový vztah mezi životem a uměním se v uměleckém světě nevidí často a možná ještě vzácněji se objevuje v oblasti písně, „malého umění“, jak to nazýval Serge Gainsbourg. „Paní Edith Pia (…) je nezaměnitelná,“ tvrdil její přítel Jean Cocteau. „Nikdy předtím žádná Edith Piaf nebyla a nikdy už žádná jiná nebude.“ Tohle smělé prohlášení se nakonec ukázalo pravdivé. Stejně jako Billie Holiday, k níž bývá často přirovnána, nemá rovnocenné pokračovatele. Přesto zanechala ve francouzské i světové písňové tvorbě hlubokou stopu. Po její smrti se přesto našlo pár osob, které si myslely, že by slavnou zpěvačku mohly nahradit. Například roku 1965 se Johnny Stark, impresário Johnnyho Hallydaye, rozhodl vzít pod svá křídla Mireille Mathieu (narozenou roku 1946), mladičkou dělnici z Avignonu, která vystoupila v rozhlasové soutěži s písněmi Edith Piaf, zejména Jezebel a Exodus. 2 I když se občas její působivý hlas skutečně svému vzoru blíží, novou Edith Piaf se nikdy nestala. Přesto, stejně jako ona, dosáhla obrovského mezinárodního úspěchu (122 milionů prodaných alb po celém světě) a zůstává jednou z nejoblíbenějších a nejznámějších francouzských zpěvaček v zahraničí (roku 2008 dokonce vystoupila v moskevském Kremlu, kde zazpívala… Puti2

této soutěži Mireille Matthieu skončila jako druhá za V Michèle Torr, ikonou období jé-jé, která později také nahrála album na počest Edith Piaf s názvem Michèle Torr chante Piaf (2003).


17.9.2014 11:20:32

EDITH PIAF

11

novi a Kaddáfímu). Ani jednou nevynechala příležitost, aby mohla vzdát hold Edith Piaf, a při každém vystoupení zpívala La Vie en rose. Roku 1993 vydala album Mireille Matthieu chante Piaf, které se dočkalo opětovného vydání roku 2003 a ve verzi rozšířené o À quoi ça sert l’amour? a La Goualante du pauvre Jean ještě roku 2012. Pařížanku jménem Georgette Lemaire (narozena roku 1943) objevili zhruba ve stejnou dobu jako Mireille Mathieu, nedosáhla však takového věhlasu. Znalci ovšem tvrdí, že Edith Piaf se podobá nejvíce, a to jak uměleckým projevem, tak životem. Není proto velkým překvapením, že pro ni tvořili i tři blízcí spolupracovníci slavné zpěvačky: skladatel Charles Dumont a textaři Michel Vaucaire a Michel Rivgauche. Navzdory kolísavým úspěchům u zpěvu zůstala a roku 2013 nazpívala album písní o Paříži, z nichž Sous le ciel de Paris a J’m’en fous pas mal si vypůjčila právě od Edith Piaf. Když uhasly naděje, že by se mohla najít pokračovatelka Edith Piaf, dostavily se snahy oživit její repertoár. A protože Edithin klon stejně nebylo možné vytvořit, vstoupili do hry vedle zpěvaček i zpěváci. Například takový Claude Nougaro sám sebe v jedné ze svých písní označil za „mužskou verzi Edith Piaf“ a roku 1980 úžasně nazpíval L’Accordéoniste, čímž skutečně dokázal, že i muž svede zpívat Piaf. Během následujících deseti let mu vydatně šlapal na paty Johnny Hallyday, který svoje koncerty uzavíral skladbou L’Hymne à l’amour. Jen verš „odbarvím se na blond“ musel pro své mužné rty upravit na „zapomenu na brunety i blondýny“. Na začátku tisíciletí do repertoáru zařadil Non, je ne regrette rien. Roku 2003 zazářil s velmi povedenou a překvapivě upřímnou verzí Sous le ciel de Paris zpěvák Enrico Macias. Píseň je jako obraz: „Neměli bychom se pokoušet měnit její barvy,“ tvrdil po svém vystoupení zpěvák narozený v severní Africe. „Sous le ciel de Paris má barvu, kterou je nutné dodržovat. Zpívá se v ní přece o Paříži, a ne o Andalusii!


17.9.2014 11:20:32

12


Nelze vymýšlet aranžmá, které by neodpovídalo duchu melodie a textu.“ Pak promluvil i o samotné Edith Piaf: „Nestává se často, že by zpěvák, řekněme z varieté, žil i po své smrti. A Edith Piaf bude žít navěky. Je tu ještě její hlas, který se pohybuje někde mezi operou a varieté. Je to nehynoucí památník zpěvu.“ O deset let dříve, tedy roku 1993, vystoupil v koncertní síni Olympia Étienne Daho, který je pravým opakem zpěváka opírajícího se o hlas. Je to ale vyhlášený znalec francouzského šansonu a do svého repertoáru zařadil Mon manège à moi. Coby archetyp popového zpěváka otevřel cestu šansonu i mladší generaci a dnes bychom jen stěží spočítali umělce, kteří z tohoto dědictví těží. Anaïs (narozena roku 1976), obrovská fanynka takzvané realistické písně, zařadila na své album À l’eau de Javel i skladbu Mon Dieu. Zpěvačka Zaz (narozena roku 1980) zdařile interpretuje L’Accordeoniste stejně jako Olivia Ruiz (narozena téhož roku). Chimène Badi, objev pěvecké reality show Popstars, zazářila se svou verzí písně Padam, padam. „Edith Piaf byla zkrátka jedinečná,“ tvrdí mladá zpěvačka (narozená roku 1982). „Mám ráda i Mireille Mathieu, která má podobný typ hlasu, ale Edith Piaf byla výjimečná. Nezajímá mě, že ji mnozí považují za staromódní přežitek, já se ráda zabývám nejrůznějšími styly. Ale interpretovat Piaf není žádná legrace. Naopak, je to hodně náročné, protože velmi často přechází z hlubokých poloh do vysokých. Ne, její písně jsou opravdu hodně těžké na zpívání.“ Také Axelle Red a Patricia Kaas, zpěvačky předchozí generace (obě se narodily na konci šedesátých let), propůjčily své chraplavé bluesové hlasy do jisté míry písním Edith Piaf. Vlámská zpěvačka a královna duetů (Renaud, Youssou N’Dour, Arno) se v tomto případě uchýlila k sólovému zpěvu a vložila veškerou sílu svého působivého výrazu do rhythm’n’bluesového remaku skladby Mon Dieu. „Nemusíte nutně sáhnout po akordeonu, když chcete


17.9.2014 11:20:32

EDITH PIAF

13

dnešnímu světu přiblížit tvorbu Edith Piaf. Musíte ale lidi umět dojmout k slzám, jak to uměla ona. Musíte zpívat opravdu ze srdce. Dokázala to i taková Aretha Franklin, i když to byl zcela odlišný typ zpěvačky než Edith Piaf. Podle mého názoru by bylo chybou, kdybychom se za každou cenu nechali inspirovat jejím způsobem zpěvu. Velmi snadno bychom totiž mohli sklouznout do obyčejné imitace. Po tom jsem já nikdy netoužila.“ Patricia Kaas, mezinárodní hvězda obrovského věhlasu, vydala roku 2012 celé album věnované odkazu Edith Piaf. Natáčela ho v Londýně ve spolupráci s královským symfonickým orchestrem Royal Philharmonic Orchestra, se kterým si zazpívaly i jiné hvězdy showbyznysu (Pink Floyd, Queen, The Police, ABBA nebo Deep Purple). Album Kaas chante Piaf vedl Abel Korzeniowski. Tento mladý polský muzikant, žák legendárního Krzysztofa Pendereckého, žije v Los Angeles a proslavil se jako skladatel filmové hudby pro Hollywood. Na rozdíl od lidí, kteří se spokojí s tím, že si pohodlně kráčí ve stopách Edith Piaf, a pokoušejí se identicky reprodukovat její písně, aby se pochlubili svými hlasovými kvalitami, měla Patricia Kaas s Abelem Korzeniowským cíl (a odvahu) vyzkoušet si zcela novou interpretaci repertoáru Edith Piaf. „Musím přiznat, že jsme pár skladeb zcela předělali. Dlouhé úvody vyvolávaly pochybnosti a otázky. Kdybyste neměli v ruce seznam skladeb, museli byste při prvním poslechu několik sekund počkat, než by vám došlo, o jakou píseň se jedná… My ale chtěli dílo Edith Piaf respektovat. Několik písní, například Milord, jsme převedli z durové do mollové stupnice, takže dostaly temnější ráz. I já jsem se však musela těm písním hodně přizpůsobit, což ale není příliš slyšet. Musela jsem se pohybovat mezi tím, co chtěla do svých písní vetknout sama Edith Piaf, a zároveň respektovat Abelovo aranžmá. Musela jsem si v těchto mezích zkrátka najít své místo. A také mě to stálo spoustu času! Ze začátku jsem byla tak trochu ztracená.“


17.9.2014 11:20:32

14


Než Patricia Kaas pro svoje album vybrala šestnáct skladeb, naposlouchala 435 písní z repertoáru Edith Piaf. Vybrala si jak notoricky známou klasiku jako L’Hymne à l’amour, La Foule nebo Mon manège à moi, tak méně proslulé skladby, například Je t’ai dans la peau (za jejímž vznikem stojí Jacques Pills a Gilbert Bécaud) nebo T’es beau, tu sais (hudba Georges Moustaki, text Henri Contet). Teprve pak začala práce na úpravě a interpretaci ve spolupráci s Abelem Korzeniowským. „Když jsem nahrávala Je t’ai dans la peau, která je v jistém smyslu vlastně takovým erotickým snem, poradil mi Abel, abych to zazpívala, jako bych mu text šeptala do ucha. Nemělo to být použito do alba. Zazpívala jsem píseň, jak mi poradil, pak mi ji pustil. Byl to další způsob, jak ke skladbě přistoupit. Další možná interpretace, která mě předtím nenapadla. Můj způsob zpěvu se také úzce dotýká vizuálního dojmu. Když jsem se vžila do role šlapky, byl můj přednes zase úplně jiný. Proč jsme zvolili tak křehkou interpretaci T’es beau, tu sais? To proto, že v písni mluví slepá žena k muži, kterého nevidí. V duchu si ho přikrášluje, protože ho miluje. On možná není ani trochu krásný, ale ona si ho tak představuje. Tohle všechno jsem měla během nahrávání v hlavě. Právě takové detaily podle mého názoru dělají ty nejzásadnější rozdíly v interpretaci.“ Všudypřítomnost všech devadesáti hudebníků Královské filharmonie občas působí přehnaně a občas zbytečně pompézně. Tento dojem může vadit zejména u L’Hymne à l’amour, která je dostatečně působivá sama o sobě a nadbytečný instrumentální doprovod nevyžaduje. Navzdory místy přemrštěné orchestraci a smělým, byť destabilizačním okamžikům, lze album Kaas chante Piaf díky jeho originalitě a invenci považovat za jednu z nejpovedenějších interpretací tvorby Edith Piaf. Už jen proto, že jde o skutečné přepracování, a ne pouhé napodobení. Patricia Kaas nesklouzla do zpěvu „à la Piaf“ a díky tomu vdechla do písní i svou osobnost.


17.9.2014 11:20:32

EDITH PIAF

15

Další možností, jak zpívat Piaf a zároveň nespadnout do obyčejné imitace, je pokus o převedení jejích šansonů do jiného hudebního stylu, i když občas to není dost dobře možné. Valčík Padam, padam si vysloveně říkal o jazzovou harmonizaci, jak dokládá verze Arthura H,3 nebo instrumentální interpretace trumpetisty Wyntona Marsalise s akordeonistou Richardem Gallianem (na albu From Billie Holiday to Edith Piaf). V trochu exotičtějším rejstříku se o interpretaci písní Edith Piaf pokusila Gertrude Seinin z Martiniku. Podařilo se jí dokonce natočit celé album skladeb Edith Piaf v rytmickém doprovodu karibského steel bandu. Výsledek je ohromující, zejména píseň Le Grand Voyage du pauvre nègre, mistrovské dílko Raymonda Assa z roku 1937. Písně Edith Piaf se chopili i umělci z reggae skupiny Danakil (Non, je ne regrette rien), kteří ji přetvořili na počest jamajského zpěváka U Roye. Po Edithině tvorbě zašilhali dokonce i zástupci rapu. Například rapper Youssoupha, původem z Konga, propůjčil svůj impozantní flow písni La Foule. I zástupci Maghrebu museli přispět svou troškou do mlýna, konkrétně v podobě prince raï, Cheba Mamiho, který se pochlubil arabizující verzí Non, je ne regrette rien. „Tuhle písničku jsem zvolil hlavně proto, že má podle mého názoru orientální rozměr. Mohl jsem si to dovolit. Srovnával jsem totiž Piaf s Oum Kalsoum, která zastupuje arabskou hudební školu, zatímco Edith Piaf francouzskou.“ Edith Piaf se stala mezinárodní hvězdou ještě za života. Od té doby žádná jiná celebrita z frankofonní země takového věhlasu nedosáhla. Pro začátek se podívejme do Québeku, kde uprostřed sedmdesátých let zazářil fenomén „nové quebecké písně“. V rámci tohoto hnu3

rthurův otec, Jacques Higelin, zpíval La Foule v duetu A s komičkou Agnès Jaoui. Dřívější Higelinova partnerka, Brigitte Fontaine, se zase zhlédla v písni L’Homme à la moto.


17.9.2014 11:20:32

16


tí vynikla skupina Offenbach, jejíž zpěvák Gerry Boulet (zemřel roku 1990) se chopil L’Hymne à l’amour, aby ji přetvořil do podoby elektropopového hitu. Dnes převzala pochodeň nová generace quebeckých zpěvaček opírajících se o kvalitu a sílu hlasu (Céline Dion, Isabelle Boulay, Natasha St-Pier), které s oblibou přirovnávají úspěchy svých koncertů k úspěchu Edith Piaf, nikdy se jim to ovšem zcela nepovedlo. Quebečané ale nejsou jedinými Kanaďany, kteří si Edith Piaf zamilovali. Její tvorbou se nechaly inspirovat i některé anglofonní zpěvačky. Například Patricia O’Callaghan (narozena roku 1970 v Ontariu) zazpívá stejně dobře I’m Your Man Leonarda Cohena jako Mon manège à moi (ve francouzštině). Nebo dcera amerického folkaře Loudona Wainwrighta III. a kanadské zpěvačky Kate McGarrigle (zemřela roku 2010) Martha Wainwright (sestra zpěváka Rufuse) se také vrhla na repertoár Edith Piaf v podobě alba Sans fusils, ni souliers a stejnojmenného vystoupení, které předvedla v newyorském Dixon Place v červnu roku 2009. Na rozdíl od svých kanadských kolegyň se tato mladá zpěvačka (narozena roku 1976), kterou odkojil rock’n’roll, nebála dílo Edith Piaf posunout opět o kousek dál. Výběrem písní, kam zařadila několik klasických kousků i téměř neznámých skladeb (Les Grognards, Marie Trottoir, Le Métro de Paris, Le Brun et le Blond), originálním aranžmá i rozkošným anglickým přízvukem obohacuje Edithiny písně vítaným dotykem své osobnosti. Ke Spojeným státům měla Edith Piaf takřka milostný vztah a za ta léta je procestovala křížem krážem. Zanechala tam také po sobě hlubokou stopu, kterou oživil úspěch filmu Edith Piaf (La Môme) z roku 2007 (za zmínku v tomhle ohledu stojí zejména kapitola věnovaná jejímu zmrtvýchvstání v Hollywoodu). Je proto celkem překvapivé, že moc amerických hudebníků, kteří by se pokusili ztvárnit její písně, nenajdete. Musíme se ovšem


17.9.2014 11:20:32

EDITH PIAF

17

zmínit o Louisi Armstrongovi, který si ještě za života Edith Piaf, konkrétně roku 1950, půjčil její skladbu La Vie en rose, a Iggym Popovi, jenž tutéž píseň zařadil na svoje album Après (vyšlo roku 2012), a nádherně tím dokazuje, že i takový jazzman nebo rocker si může její skladbu užít. A neměli bychom zapomínat ani na Grace Jones a Lady Gaga, která během svého koncertu v Stade de France v září 2012 zanotovala pár taktů Padam, padam. Na Edith Piaf se ale vzpomíná i v zemích, které tak často nenavštěvovala. V Jižní Americe ji zpívala mimo jiné Brazilka Cassia Eller (zemřela roku 2001) nebo argentinská herečka Elena Roger, která na plátně ztvárnila Evitu Perón. Ve Švédsku, kam na konci čtyřicátých let často jezdila, po sobě zanechala hlubokou stopu, kterou oživila Helen Sjöholm adaptací písně L’Hymne à l’amour. Dokonce i v Nizozemsku jí celé album věnovala Conny Vandenbos (zemřela roku 2002). V Německu si Ute Lemper, známá pro své interpretace písní Kurta Weilla i zálibu v kabaretní tvorbě, vypůjčila L’Accordéoniste a převedla ho do jazzové formy. Tutéž píseň si zazpívala i Italka Stefania Miele. V arabských zemích oslovila Edith Piaf zejména Maročanku Nabylu Maan nebo Libanonku Majidu El Roumi či Alžířanku Mucat, která přednesla píseň La Foule ve své rodné kabylštině. Umělci se ale nenechávali inspirovat jen hudbou Edith Piaf, pokoušeli se po jejím vzoru tvořit i samotná vystoupení. I když se postupem let vzdalovaly od pěveckých turné, která spojovala úspěch môme, začaly od devadesátých let jisté zpěvačky přejímat podobné koncepty představení. Někdy dílo přijmou celé nebo jen částečně, jindy do své tvorby integrují prvky ze života slavné zpěvačky. Jedním z průkopníků tohoto trendu byl Serge Hureau, který dnes řídí Hall de la Chanson. Roku 1993 vydal album Gueules de Piaf, díky němuž ožily i polozapomenuté skladby Edith Piaf, zejména z jejích


17.9.2014 11:20:32

18


začátků a čtyřicátých let, mezi nimiž se objevují i písně Raymonda Assa a Henriho Conteta: Paris-Méditerranée, Browning, Coup de grisou. O dvacet let později už existuje takových představení celá řada a patrně ani není žádoucí představovat celý seznam. Mezi ty nejzajímavější a nejoriginálnější bychom ale mohli zařadit Madame Anny Pekoslawské, mnohostranné umělkyně francouzsko-polského původu. Je zpěvačkou, ale i talentovanou komičkou, tanečnicí a saxofonistkou, takže prostřednictvím repertoáru Edith Piaf dokáže nádherně vykreslit dávno ztracenou Paříž… Paříž, kde ještě stála čtvrť gaunerů a hrdlořezů. Ještě překvapivějším počinem je L’Empiafée od Christelle Chollet. Jde o „one woman show“, která svou komickou stránkou drtí klišé spojená s Edith Piaf. Více při zemi se drží představení Piaf, une vie en rose et noir, které představuje klíčové momenty ze života legendární zpěvačky (tu hraje Nathalie Lhermitte, doprovází ji akordeonista Aurélien Noël). Piaf, une vie en rose et noir napsal novinář a rozhlasový moderátor Jacques Pessis, na produkci se podílel Alain Delon.4 Od roku 2005 hra navštívila už několik zemí po celém světě (Itálii, Řecko, Čínu, Rusko) a roku 2013 představení převléklo kabát a ukázalo i Edith Piaf, která se směje a baví. Patricia Kaas, která je zvyklá na velká mezinárodní turné, vyrazila roku 2013 do světa s vystoupením, které navazuje na její album. Turné začalo 5. listopadu 2012 a zahrnovalo i koncerty v sálech, kde měla Edith Piaf svá legendární vystoupení: Royal Albert Hall v Londýně, Carnegie Hall v New Yorku nebo Olympia v Paříži. K šestnácti písním, které najdete v albu, přidala zpěvačka z Lotrinska na scéně osm dalších, například Les Blouses blanches. Kaas chante Piaf zdaleka není obyčejným recitálem. Jde naopak 4

S lavný herec se objevil i v klipu Patricie Kaas, který se promítal na scéně během písně Milord.


17.9.2014 11:20:32

EDITH PIAF

19

o velmi divadelní spektákl, kde se promítají i neznámé záběry z Edithina života. „Je přítomná během celého představení. Je to pro mě hodně důležité,“ říká Patricia Kaas. „V jednu chvíli ji slyšíte zpívat, je přímo na pódiu… Ne ale v tom smyslu, že by stála za mnou, když zpívám. K tomuhle klišé jsem se nechtěla uchylovat. Cítila jsem potřebu vnést do svého představení i trochu moderního světa. Na pódiu se mnou vystupuje i hiphopový tanečník, který má tak poetickou choreografii, že mi tak trochu připomíná mima…“ Dvojsmysl ukrytý v podtitulku představení – Deux voix, deux destins, un hommage (Dva hlasy, dva osudy, jedna pocta) – prozrazuje ambice Patricie Kaas: Vzdát úctu památce Edith Piaf, k níž bývá občas přirovnávána, ovšem bez ztráty své vlastní identity. Byl to hazard, ale to si zpěvačka moc dobře uvědomovala. „Zpívat Piaf je jedna věc,“ prohlašuje. „Pokud ji ale chce člověk skutečně kvalitně interpretovat, musí mít už něco za sebou. I já pocházím z chudé rodiny, musela jsem se prát se životem, zažila jsem těžké chvíle, a přestože jsem neměla tak smutný život jako Edith, věřím, že jsem ji dokázala pochopit… Samotu řešila tak, že se obklopovala lidmi, pořádala večírky, pila. Já jsem jiná a odloučení naopak vyhledávám. Neříkám, že jsem smutný člověk, mám v sobě ale jistý druh samoty, která mě k písním Edith Piaf přibližuje. Tato paralela mi pomáhá žít a vzdát pěknou poctu… V těch dvaceti písních je srdce Patricie Kaas – nekradu emoce Edith Piaf, prožívám je po svém. Dávám do těch skladeb všechno, co jsem prožila ve svém osobním životě, a všechno, co jsem se naučila v životě profesionálním, chvíle bolesti i chvíle radosti. Ano, Piaf můžete zpívat i ve dvaceti. Pokud si ale něco zažijete a na vlastní kůži poznáte životní dramata, pak se vám pár písní bude zpívat snadněji. Já nepotřebuji hledat cizí emoce, vystačím si s těmi svými.“ Připomenout padesátileté výročí smrti Edith Piaf a vy-


17.9.2014 11:20:32

20


hnout se přitom klišé znamenalo výzvu. Patricia Kaas se toho úkolu zhostila po svém a do značné míry modernizovala hudební univerzum zpěvačky, která roku 1963 odešla ze světa. Dobrodružný život Edith Piaf už převyprávěly stovky lidí, a to na papíře, televizní obrazovce i na divadelním jevišti. Doslova vybízí k hudební komedii, která by představovala Edith Piaf v jednotlivých výjevech oddělených písněmi. Představení Les Amants d’un jour, které vzniklo ve varieté Bobino 24. září 2013, se od tohoto laciného pojetí odvrací a pokouší se o modernizaci žánru. Ansámbl tvořený čtrnácti zpívajícími herci a sedmi muzikanty nechce poněkolikáté čerpat ze životopisu Edith Piaf a místo toho si za výchozí bod bere jednu z nejznámějších a nejteatrálnějších skladeb repertoáru slavné zpěvačky. Píseň Les Amants d’un jour 5 (slova Claude Delécluse a Michelle Senlis, hudba Marguerite Monnot), kterou Edith Piaf nahrála 8. února 1956, vypráví ústy pokojské o lásce, která odkazuje k šedé všednosti jejího vlastního života, i o tragickém skonu dvou mladých milenců na pokoji ve špinavém laciném hotelu. Tato hudební komedie, kterou vede Jean-Louis Grinda, ředitel opery v Monte Carlu, vypráví příběh postav písně a zasazuje ho na Montmartre do roku 1957. V rámci této originální myšlenky pak mohli zpěváci představit ty nejznámější písně Edith Piaf. Také zástupci Spojených států amerických chtěli uctít památku pout, která francouzskou zpěvačku k zemi za oceánem pojila, a oslavili padesátileté výročí její smrti po svém. Na 21. září 2013 proto přichystali velký francouzsko-americký koncert v Bacon Theatre v New Yorku (událost přenášela francouzská televize France 2). Mezi pozvanými byli Patricia Kaas, Jean-Louis Aubert, Charles Aznavour, Calogero, Catherine Ringer, Zaz, ale i Madonna, Beyon5

T uto píseň přezpívala roku 1977 Catherine Ribeiro a zařadila ji do alba Les Blues de Piaf. Později si ji vypůjčil Alain Bashung.


17.9.2014 11:20:32

EDITH PIAF

21

cé, Liza Minelli a Scarlett Johansson. Zatímco Newyorčané vzpomínku na Edith Piaf uctili honosnou akcí, paměť Pařížanů překvapivě tak hluboko nesahá. I když se po celé Francii pořádaly drobné výstavy a další vzpomínkové akce věnované legendární zpěvačce, starosta Paříže při této příležitosti žádnou zvláštní slavnost neohlásil, jako by zcela zapomněl, že Edith Piaf byla a nadále je tou nejslavnější Pařížankou na světě!


17.9.2014 11:20:33

22



17.9.2014 11:20:33

EDITH PIAF

23

TAJEMSTVÍ ZROZENÍ (1915–1929)

Píše se rok 1966, nacházíme se v domě č. p. 72 v ulici Belleville ve 20. pařížském obvodu. Na svažitých chodnících postávají stovky zvědavců. U skromného pětipatrového domu se sešly i některé významné osobnosti tehdejšího kulturního světa. Mezi nimi stojí i osmasedmdesátiletý Maurice Chevalier, který se narodil ve čtvrti Ménilmontant na vedlejším kopci, šestapadesátiletý ředitel Olympie Bruno Coquatrix, třicetiletý Théo Sarapo, bývalý kadeřník, který se o čtyři roky dříve vydal na dráhu zpěváka. Všichni obdivovali pamětní desku, která byla vyvěšena nad vraty a na níž stálo: „Na schodech tohoto domu se 19. prosince 1915 ve strašné bídě narodila Edith Piaf, jejíž hlas změnil svět.“ Ti tři se u pamětní desky sešli tři roky po smrti slavné zpěvačky, protože byli s jejím životem silně spjati. Chevalier s Coquatrixem ji znali už od roku 1935, kdy zaznamenala první větší úspěch, Sarapo byl jejím posledním manželem. Přihlížející, přátelé, rodina, všichni při tomto výjevu, který připomíná melodrama Eugèna Suea, cítí dojetí. Jedna z největších zpěvaček století se narodila na pařížském chodníku. Je však možné, že Edith Piaf nepřišla na svět za až tak bídných podmínek a že i tato událost byla „přibarvena“, aby mohla vzniknout legenda. Nelze však pochybovat o tom, že Edith Piaf se zrodila na ulici… Přesněji: zrodila se tam zpěvačka Edith Piaf.


17.9.2014 11:20:33

24


Toto tvrzení hojně používal Louis Leplée, který ji objevil a ukázal světu. Odtud to byl už jen krůček k legendě o narození děvčátka na pařížské dlažbě, čehož se už na počátku Edithiny kariéry chytili jistí novináři. Sama zpěvačka navíc tento mýtus nikdy nevyvrátila. Zprvu, protože díky své vrozené profesionalitě pochopila, že pokud dojemnou historkou o svém narození zabrnká lidem na citlivou strunu, mohla by z toho jen těžit. Později nejspíš proto, že sama přesně nevěděla, za jakých okolností se vlastně narodila. Pravdu se asi nikdy nedozvíme; zpráva o narození holčičky nám ale umožňuje navrhnout pravděpodobnou hypotézu. Co tedy říká? Že 15. prosince 1915 v pět hodin ráno se „v ulici de la Chine narodila Edith Giovanna, dcera Louise Gassiona, 34 let, povoláním akrobata, a Annetty Giovanny Maillard, 20 let, povoláním zpěvačky, s bydlištěm v ulici de Belleville, číslo popisné 72“. Znamená tento zápis, že Edithina matka byla nucena rodit na ulici, protože neměla trvalé bydliště? Nabízí se ale také otázka: Kdyby opravdu bydlela v ulici de Belleville 72, proč by svoje dítě rodila přede dveřmi svého domu? Další zajímavost: zmínka o „ulici de la Chine“, kde se Edith Piaf měla podle zápisu narodit. Dočteme se tam také, že přišla na svět v nepřítomnosti otce a že ji na radnici 20. obvodu nahlásila ošetřovatelka Jeanne Crauzier bydlící v ulici de la Chine 4. Porodila tedy Edithina matka u této ženy? Ne, odpověď je ještě jednodušší. Na této adrese totiž sídlí nemocnice Tenon a její porodnické oddělení. Zápisy samotné nemocnice potvrzují, že k porodu došlo skutečně tam. Řídila jej porodní bába Jeanne Crauzier, které pomáhali dva lékaři Jules Defleur a asistent Jacques Goviet. Četba lékařské zprávy o porodu nám pak dovolí rozlousknout další oříšek, a tím je přítomnost otce u Edithina narození. Podle fantaskních příběhů různých životopisců měl Louis Gassion, toho času voják (probíhala


17.9.2014 11:20:33

EDITH PIAF

25

zrovna válka), povolení přijet při této příležitosti do Paříže. Edithin tatínek byl ale pořádný násoska a po cestě se zdržoval v nejrůznějších výčepech, takže prostě nedorazil včas, aby svou ženu odvedl do porodnice. Podle jiných verzí zase včas dojel a v hospodě se zdržel, až když vyrazil pro doktora. Nemůžeme se tedy divit, že takové detaily, hodné románů Emila Zoly, svedly životopisce na scestí. Naneštěstí ale neexistuje ani náznak nějakého důkazu, o který bychom se mohli opřít a tato tvrzení vyvrátit. Podle Bernarda Marchoise, prezidenta Asociace přátel Edith Piaf, je nejpravděpodobnější, že Louise Gassiona jednoduše zdržely vojenské povinnosti, a proto tou dobou nebyl v Paříži. Edith tedy byla dcerou akrobata a zpěvačky. Louis Gassion se narodil 10. května 1881 ve Falaise (v departementu Calvados), což je vesnička v Normandii, kde jeho rodina žila po několik generací. Louis se věnoval tradičnímu rodinnému řemeslu, tedy cirkusáctví. Jeho otec Victor byl krasojezdec, dvě z jeho sester také provozovaly akrobacii a sám Louis byl hadím mužem a antipodistou. Jinými slovy, byl natolik ohebný a pružný, že se dokázal zkroutit do nepřirozených poloh, uměl chodit po rukou a nohama přitom žonglovat. S Annettou (Anitou) se Louis seznámil krátce před vypuknutím první světové války. Edithině matce tehdy táhlo na devatenáct, a ne na šestnáct, jak manželé tvrdili později. Byla zpěvačkou a příležitostně prodávala nugát, aby vyšla s penězi. Akrobat s perfektní figurou ji svedl, ačkoli byla o dobrých patnáct let mladší. Zanedlouho však musel narukovat a přidat se ke svému regimentu v Sens. Právě v této malé vesnici v departementu Yonne dvojice 4. září 1914, tedy jen pár dní po vypuknutí první světové války, uzavřela manželství. Annetta nebyla žádnou velkou umělkyní. Pod pseudonymem Line Marsa zpívala po ulicích. O jejím repertoáru toho moc nevíme, ale herec Michel Simon, který


17.9.2014 11:20:33

26


se s ní v mládí seznámil, tvrdil, že měla nádherný hlas. Line Marsa ztratila velmi brzy otce a žila jen se svou matkou, Kabylkou Emmou Saïd ben Mohammed. Ta zamlada vedla pod uměleckým jménem Aïcha bleší cirkus, později se živila jako služka. Annetta alias Line dceři vybrala jméno na počest Edith Cavell, anglické dělnice, kterou o dva měsíce dříve Němci zastřelili za špionáž. Když se dítě narodilo, zůstala s ním sama. Byla pořád manželkou Louise Gassiona, ten ale bojoval ve válce a do Paříže jezdil, jen když dostal opušťák, což se nestávalo často. Během jedné z těchto vzácných návštěv mladá matka otěhotněla podruhé. A tak se 31. srpna 1918 Gassionovým narodilo druhé dítě, Herbert Gassion. Edith ale neměla čas svého bratříčka poznat. Když se Louis Gassion vrátil po skončení války do Paříže, vyděsilo ho, v jaké špíně jeho dcerka vyrůstá. Zjistil, že Line zpívá kvůli přivýdělku po ulicích a dceru zcela svěřila do péče své matky Aïchy, která bydlela hned naproti, v ulici Rébeval 91. Cvičila bývalá principálka blešího cirkusu své roztomilé hmyzí svěřence doma? Kdo ví…? Různá svědectví však vypovídají, že se tahala po hospodách a životní potřeby své vnučky ignorovala. Louis nemusel čelit velkému odporu a protestům Line, u níž se mateřský instinkt nikdy příliš nevyvinul, ani Aïchy, a vyrval malou Edith ze špíny Belleville. Chtěl se ale vrátit ke svému životu potulného akrobata, a o tříletou dceru se tak nemohl starat. Rozhodl se tedy, že ji pošle do Normandie ke své matce, která si na chleba nevydělávala zrovna počestně. Edithina babička z otcovy strany opustila Falaise a přestěhovala se do Bernay v departementu Eure, kde v ulici Saint-Michel 7 vedla vykřičený dům. Edith se tedy jako mávnutím kouzelného proutku přesunula z bídy a nuzoty Paříže do nevěstince v Normandii. Obyvatelky vykřičeného domu jí sice nebyly dobrým mravním pří-


17.9.2014 11:20:33

EDITH PIAF

27

kladem, daly jí ale lásku, jakou do té doby nepoznala. Edith se stala miláčkem těchto dam a v Bernay prožila tři víceméně šťastné roky v prostředí venkovské prostituce, jak ho popsal Guy de Maupassant v povídce U Tellierů. Tehdy také Edith prožila svou jedinou zkušenost se školou. Tamní učitelka, paní Laperruque, o ní mluvila jako o „pilné žačce, která si rychle zapamatovala všechno, čemu se zrovna učili“.6 V pěti letech začala mít malá Edith problémy se zrakem. Lékař u ní diagnostikoval zánět rohovky v obou očích. V budoucnu se našlo dost autorů, kteří pomocí této historky chtěli Edithino dětství opříst legendami. Podle nich Edith oslepla, zrak se jí ale zázračně vrátil poté, co se obyvatelky nevěstince z Bernay vydaly na pouť do Lisieux, aby se modlily ke svaté Terezii. „Pravda ale byla úplně jiná,“ vyprávěl později Raymond Asso, první textař Edith Piaf, který poznal i její babičku z Bernay. „Kvůli tomu zánětu jí doktor zavázal oči obvazem, a tak Edith prožila dlouhých šest měsíců v naprosté temnotě. Jednoho dne doktor prohlásil: ‚Tak se na to podíváme,‘ a Edith zvolala: ‚Já vidím!‘“ (France Soir, 30. září 1959). Jestliže tedy dámy z vykřičeného domu vyrazily do Lisieux (v srpnu 1921), pak proto, aby svaté Terezii poděkovaly za uzdravení své milované Edith. Uzdravení ale podle legendy mělo ještě jiné následky. Když se holčičce navrátil zrak, mohla znovu hledět na morálně nevhodné výjevy ze života nevěstince. Místní farář prý prohlásil, že už je příliš stará na to, aby mohla nadále setrvávat v místě hříchu, a začal tlačit na jejího otce, aby si ji odvedl. A tak roku 1922 Louis Gassion definitivně odvedl Edith z veřejného domu v Bernay. Bylo jí tehdy šest let 6

S lova učitelky madame Laperruque citoval Bernard Marchois v knize Edith Piaf, emportée par la foule, nakladatelství Vade Retro, 1995.


17.9.2014 11:20:33

28


a s otcem zůstala až do roku 1929. Během těch sedmi let s ním cestovala po Francii a do jisté míry si sama osvojila řemeslo potulných umělců. Zprvu se Louis Gassion přidal k ansámblu cirkusu Caroli. Edith, která otce na turné doprovázela, začala vést život v rytmu neustálého stavění a bourání šapitó i přesunů z místa na místo. Louis byl ale silnou osobností a život ve velké cirkusové rodině se mu zanedlouho začal zajídat. Rozhodl se proto, že se bude světem protloukat na vlastní pěst. Bezpochyby totiž poznal, jaký trumf pro jeho řemeslo představuje malá holčička po jeho boku, a tak zatímco předváděl po ulicích svoje kousky, malá Edith obcházela diváky s kloboukem v ruce a vybírala peníze. Také Edith brzy došlo, že pokud má být otci opravdu přínosem, musí publikum co nejvíc dojmout a zahrát na strunu jeho šlechetnosti. Život nebyl žádné peříčko a bydlení v maringotce jako za časů v cirkuse Caroli odzvonilo. Když měli Louis s Edith dobrý den, mohli si zaplatit pokoj v hotelu, když naopak vybrali málo, museli se spokojit s noclehem na ulici. Louis, který nám může připomínat siláka Zampana z Felliniho filmu Silnice, udržoval se svou dcerkou vztahy, v nichž se mísila hrubost s bezmála sadistickou přísností. Patrně věřil, že se žádná výchova nevyrovná tělesným trestům, a tak nikdy nešel daleko pro pořádnou ránu, kdykoli se mu zdálo, že se Edith při představení dostatečně nečinila nebo zlobila. Tato zkušenost s fyzickou surovostí patrně později ovlivnila Edithiny vztahy s muži. Ve snaze rozšířit obsah svého akrobatického vystoupení, donutil Louis svou dceru, které tehdy bylo devět let, aby lidem zpívala. Napříště tedy Edith zpívala jedinou píseň, kterou znala: francouzskou hymnu, Marseillaisu od Rougeta de Lisle. Tento pokus se skutečně vyplatil a mladičká zpěvačka od té doby přispívala do rodinné kasy pravidelně. Během těchto let na cestách sice ztratila veškerý kontakt se svou matkou, na úplnou absenci ženského prvku


17.9.2014 11:20:33

EDITH PIAF

29

si však stěžovat nemohla. Louis Gassion platil díky své impozantní figuře a výřečnosti za neodolatelného svůdníka. A když si vyhlédl mladou ženu, která se mu líbila, skončil s ní zanedlouho v posteli… Pokud tedy nějakou zrovna měl. Jelikož se ale neustále přesouvali z místa na místo, musel své svůdnické schopnosti opakovaně uplatňovat večer co večer. Ve snaze prodloužit životnost svých lásek podával si akrobat inzeráty do novin. Nehledal v nich ale manželku, nýbrž jakousi pečovatelku, která by se postarala o dceru a při té příležitosti i o jeho potřeby. Během putování po Francii se tedy Edith seznámila s celou řadou nevlastních matek. Na některé si odnesla příjemné vzpomínky, na jiné už méně. Tyto svazky, které se během cestování řetězily, většinou netrvaly dlouho, protože život potulného akrobata nebyl nijak jednoduchý. Velmi často se stávalo, že po několika měsících taková „pečovatelka“ vrátila zástěru a nechala akrobata s dcerou, ať si jdou vstříc novým zážitkům sami. Jednoho dne v Nancy se však Louis seznámil s jistou Georgette L‘Hote,7 do níž se zamiloval. A to natolik, že se rozhodl pověsit potulný život na hřebík a usadit se v Paříži. Došlo k tomu roku 1930, kdy bylo Edith čtrnáct let. Když se vrátili do ulice de Belleville 72, založili si Louis s Georgette domácnost. O rok později se jim narodila Denise, Edithina nevlastní sestra. Tou dobou už s nimi však dospívající zpěvačka nežila. Během roku se rozhodla, že si na živobytí bude vydělávat úplně sama a že se postaví na vlastní nohy.8 Zůstala ale ve stejné čtvrti. Vlastně se odstěhovala jen naproti, do čísla 11 v ulici de Belleville. Díky tomu na ni mohl otec i nadále tu a tam dohlížet. 7 8

Někteří životopisci o ní hovoří jako o Jeanne. T uto touhu po nezávislosti Edith Piaf prokázala už před návratem do Paříže. V jistém televizním vystoupení v padesátých letech se zmínila o útěku, k němuž se rozhodla, když putovala se svým otcem. Ztratila se mu prý v Saint-Jean-de-Maurienne v Savojsku a utekla do Bernay v Normandii.


17.9.2014 11:20:33

30


A co se stalo s její matkou? V rodině Gassionových se znovu objevila během rozvodového řízení, které Louis roku 1929 vyvolal. K rozvodu došlo 4. června téhož roku a soud rozhodl, že o malou Edith bude nadále pečovat otec. Tohle rozhodnutí je blíže vysvětleno v rozvodovém spisu: „Pan Gassion tvrdí, že v roce 1916 jej paní Gassionová opustila a od té doby měla hříšné poměry s několika různými muži. Že čtyři roky žila s jistým panem H. Že paní Gassionová už deset let o svou dceru nejeví žádný zájem. Že na spořádaný život už dávno rezignovala…“ Louis Gassion pak už Belleville neopustil a skonal v malém bytečku v ulici Rébeval, jen pár kroků od bytu, kde Edith jako malá žila s babičkou Aïchou. Až do jeho smrti 3. března 1944 udržovala Edith Piaf s otcem vřelý vztah. Neustále dohlížela na to, aby mu nic nechybělo, věnovala mu také měsíční rentu. Peníze dávala i své matce, která s ní znovu navázala kontakt, když zjistila, že se z její dcery stala hvězda. Vztah slavné zpěvačky s Line Marsou však byl mnohem komplikovanější a bolestivější a lze se domnívat, i když to Edith Piaf nikdy zcela nepotvrdila, že jí nikdy nepřestala vyčítat, že ji jako malou opustila. V knize, která vyšla třicet let po smrti Edith Piaf, zveřejnila Danielle Bonel, poslední asistentka slavné zpěvačky, pár dopisů, které zaslala Line Marsa své dceři během okupace. Objevujeme v nich odevzdanou ženu, která si neustále stěžuje na hlad a žádá Edith, aby jí něco poslala. Žena, která se často jen přesouvala z hospicu v Nanterre do vězení Roquette, 22. ledna 1944 napsala: „Jak ráda bych se přestala toulat po ulicích, jak ráda bych žila stejně jako všichni ostatní. Ten věčný strach z vězení, protože dneska se všechno trestá dvěma až třemi měsíci za mřížemi. Už nikdy se tam nechci vrátit.“9 Line Marsa zemřela o rok později, přesněji 6. února 9

Z knihy Marca a Danielle Bonelových Edith Piaf, le temps d’une vie, nakl. Fallois, 1993.


17.9.2014 11:20:33

EDITH PIAF

31

1945. Nikdo nepochyboval, že se předávkovala drogami. Lidé ji našli, když se v agonii svíjela na ulici, pak byla převezena do nemocnice Bichat. Je pochována na hřbitově Thiais. Edith Piaf nikdy nenechala její ostatky převést do rodinné hrobky na hřbitově Père-Lachaise, kde sama leží, přestože slibovala, že tak učiní.


17.9.2014 11:20:33

32


ZPĚVAČKA ULICE (1930–1934)

Patnáctiletá holka, samotná ve velkoměstě. Přímo se nabízí, abychom tato slova použili pro popis Edithiny situace poté, co opustila ochranný dozor svého otce. Jenže i v tomto případě je situace poněkud odlišnější. Už jen proto, že tehdy čtvrť Belleville nepřipomínala Paříž tak jako dnes. K hlavnímu městu byla připojena sotva šedesát let a do značné míry si udržovala svůj vesnický charakter. Kromě malebného vzhledu, strmých a občas křivolakých uliček nebo dlážděných dvorků se Belleville od ostatních pařížských čtvrtí odlišovala specifickou populací. Žili tam vesměs obyčejní chudí lidé, tedy potomci dělnických rodin, které za druhého císařství vyhnaly z centra Paříže práce barona Haussmanna, a četní potomci venkovanů ze všech francouzských krajů,10 kteří v metropoli hledali práci. Následovalo hned několik imigračních vln, které do ulic Belleville přivedly Italy, imigranty z Magrebu a Číňany. Belleville, kde dospívala mladá Edith, byl chudou čtvrtí s chátrajícími rozpadajícími se domy, ale také lidovou čtvrtí se vším, co k tomu patří, tedy i s výrazným po10

T o byl také zcela jistě důvod, proč takzvaní „Parigots“ vyslovovali hlásku „r“ tak, jak to můžeme slyšet na nahrávkách Maurice Chevaliera nebo Damie. Od třicátých let se tento zvyk vytrácel a přízvuk Edith Piaf se už od pařížské francouzštiny prakticky neliší.


17.9.2014 11:20:33

EDITH PIAF

33

citem sounáležitosti. A tak se mladá dívka, která právě vstoupila do neznámého města (opustila ho ve třech letech), celkem rychle rozkoukala a stala se součástí ulic, kde se stýkala s dělníky, drobnými umělci i zlými hochy, kterým se tehdy říkalo apaches (Apači). Dospívající Edith musela začít řešit, jak se uživí. Pustila se tedy do hledání práce na příslušném úřadě (předchůdci dnešního úřadu práce Pôle). Zanedlouho dostala místo v mlékárně. Do zaměstnání sice nastoupila, po několika dnech z něj však zase odešla. Po dalších dvou třech podobných pokusech si uvědomila, že se bude muset vydat jinou cestou. Její spolupráce s potravinářstvím se tímto ukončila. A je to celkem pochopitelné. Edith nikdy ve svém okolí neviděla, že by byl někdo zaměstnaný, nota bene že by ke svému zaměstnání přilnul. Zcela přirozeně se tedy rozhodla následovat příklad svých rodičů a věnovat se pouličnímu umění, které pro ni znamenalo ten nejjednodušší způsob, jak se uživit. Od onoho dne, kdy akrobatické vystoupení svého otce doprovázela zpěvem francouzské hymny, se naučila pár dalších skladeb, které se ve dvacátých letech hrály. Písně se tehdy ještě nešířily rádiem nebo gramofonem, který vlastnili jen ti nejzámožnější, mezi lidi se dostávaly prostřednictvím okruhu pouličních zpěváků. Ti novinky znali díky malým sešitkům, které vydávala hudební nakladatelství. Některé písně se tedy anonymně šířily po ulicích a teprve po letech je nějaká hvězda nazpívala. To byl i případ písně Nuits de Chine, kterou na konci dvacátých let nahrál Louis Lynel. Lidé ale tenhle song znali už od roku 1922. Tento koncentrát exotického kýče s „lascivním nápěvem a textem odkazujícím ke kuřákům opia a smyslnosti exotických konkubín,“11 převzala Edith Gassion do svého repertoáru už před návratem do Paříže. Byla tedy ještě dítě. A nabízela ji svým po11

Y’a d’l’amour en chansons, nakladatelství Larousse, 2002.


17.9.2014 11:20:33


34

sluchačům i o několik let později, když začala zpívat ve dvorech a na ulicích Belleville. Ve snaze rozšířit si repertoár přejala mladičká umělkyně i pár skladeb dvou slavných zpěvaček Fréhel a Damie, kterým tou dobou bylo už přes čtyřicet. Tu nejstarší z písní, které si Edith vypůjčila, Sur les bords de la Riviera, napsal Léo Daniderff (přezdívalo se mu Falešný Rus) a vznikla ještě před první světovou válkou. Právě tato píseň proslavila Fréhel, tehdy krásnou mladou dívku jménem Pervenche. Zcela zmizela ze scény a objevila se až o deset let později na francouzské ambasádě v Konstantinopoli, neboť ji z Turecka vypověděli kvůli nezřízené toxikomanii. Do Paříže se kdysi krásná Pervenche vrátila jako Fréhel, uštěpačná matrona, která znovu zaznamenala úspěch roku 1925 díky písni Comme un moineau. Kromě titulu (v překladu „Jako vrabčák“) musel budoucí Edith Piaf zaujmout i celý zbývající text písně, který popisuje život mladé dívky:

On s’accoutume à ne plus voir La poussière grise du trottoir Où l’on se vautre Chaque soir sur l’pavé parigot On cherche son pain dans le ruisseau.

Zvykneš si, přestaneš si všímat šedého prachu na chodníku, kde se povalujeme každý večer, na pařížské dlažbě, v jejíchž stružkách hledáme kus žvance.* Od Fréhel si Edith Piaf vypůjčila i J’ai l’cafard, která vznikla roku 1927. Tuto píseň jí prý zakázali zpívat čet* ( Stejně jako u všech dalších úryvků z písní v této knize jde o doslovný překlad, nikoli přebásněný text, pozn. red.)


17.9.2014 11:20:33

EDITH PIAF

35

níci, jak se později svěřila v zábavném pořadu La Joie de vivre. Druhým velkým Edithiným vzorem byla další slavná zpěvačka, Damia. Na rozdíl od Fréhel, která se vyznačovala přirozenou povahou a občas obhroublým stylem, byla Damia považována za rafinovanější zpěvačku. Mluvilo se o ní jako o „tragédce písně“ a proslula i svým smyslem pro dramatizaci zpěvu. Tímhle jejím uměním se inspirovala celá řada zpěvaček, v čele s Juliette Gréco a později Barbarou, Edith Piaf se od ní ale bezesporu také lecčemus přiučila. Ze všeho nejdříve si však od Damie vypůjčila dvě zcela rozdílné písně. Skladba Les Deux Ménétriers od básníka Jeana Richepina, který zemřel roku 1926, je spíše literárním útvarem, zatímco La Mauvaise Prière zastupuje realistickou píseň, jejíž melodramatičnost zachází do krajnosti. V textu se popisuje utrpení mladé dívky, jejíž milý je námořníkem „na trojstěžníku“. Hrdinka písně šílí žárlivostí a představuje si, jak ji její milovaný podvádí ve všemožných přístavech, kde jeho loď zakotví. A tak nakonec prosí pánaboha, aby jeho loď potopil, a domnělou námořníkovu nevěru tak ukončil. Když Edith ve třicátých letech se zpěvem začínala, inspirovala se i hudbou svých současníků. Zajímala se tedy i tvorbu nové generace zpěvaček: Joséphine Baker, kterou roku 1925 objevila Revue nègre a která o deset let později nazpívala J’ai deux amours, nebo Lys Gauty, jejíž skladba Le chaland qui passe zaznamenala roku 1932 obrovský úspěch. Na druhé straně ale ignorovala novátorský styl Mireille, jejíž píseň Le Petit Chemin zněla následujícího roku v hlavách všem Pařížanům. Tou dobou zažívá triumf báseň Francise Carca Les Deux Caboulot, která se mladé zpěvačce líbí, do svého repertoáru ji však nezařadí. Sama Edith však tvrdí, že ze všech zpěvaček ji nejvíce ovlivnila Marie Dubas. Prohlásila dokonce, že když ji poprvé uviděla na scéně, byl to pro ni nejsilnější moment kariéry. „To ona mi toho dne


17.9.2014 11:20:33

36


ukázala [roku 1937], kolik mě toho ještě čeká a že se musím pustit do práce.“ Edith, vyzbrojena obstojným repertoárem, se tedy vydala do ulic Belleville, aby si vysloužila pár „chodicích“ drobných, což často vůbec nebylo snadné, protože tam hlídali strážci zákona. Naučila se také pracovat s hlasem, aby ji lidé slyšeli už zdaleka. Tato škola ulice navždycky pozměnila styl jejího zpěvu. „Zpívala s razancí, která pramenila z ulice,“ vysvětluje nyní zpěvák Serge Hureau, který se na tvorbu Edith Piaf specializuje. „Měla takzvaný hrudní hlas a zároveň zpívala nosově čili rezonačně.“ Stejně jako lehké holky pracovali i potulní umělci na ulici. Ovšem s tím rozdílem, že umělci dostali peníze až po vystoupení, a hrozilo, že nedostanou zaplaceno vůbec. Obcházet po akrobatickém vystoupení nebo dojemné písni přihlížející s kloboukem navíc nebylo vždycky jednoduché. Proto se spousta kejklířů a pouličních muzikantů, kteří opovrhovali rolí prosebníka, snažila oddělit umělecké vystoupení od vybírání peněz a obcházením diváků či posluchačů pověřovala někoho jiného. Totéž dělal i Louis Gassion s malou Edith. Ještě dnes se takoví umělci snaží pracovat v tandemu a Edith, která byla odkázaná sama na sebe, začala hledat pomocníka. Jednoho dne roku 1931 u otcova kamaráda Camilla Ribona, který se také živil jako akrobat, náhodou potkala o dva roky mladší dívku. Třináctiletou Simone Berteaut, jež vyrůstala v rodině s devíti dětmi a žila s matkou, správcovou v Ménilmontant. Obě děvčata si ihned padla do oka. Už tehdy prohnanou „Momone“, jak ji Edith nazývala, okouzlilo, že se její starší kamarádka rozhodla postavit se na vlastní nohy. Edith jí vyprávěla o svém řemesle i o životě na ulici. Věděla o něm víc ona, nebo Momone…? Na každý pád, když se měly rozloučit, slíbily si, že se setkají a zkusí pracovat společně. A tak se, až na pár přestávek, staly ze Simone Berteaut a Edith na více než třicet let přítelkyně. Zakusily spo-


17.9.2014 11:20:33

EDITH PIAF

37

lu dobré i zlé – hlavně zlé, podotkli by mnozí jízlivě. Pár let po smrti slavné zpěvačky Momone prohlásila, že ji Edith často představovala jako svou „sestřičku“. Momone se ale vydávala za skutečnou Edithinu sestru, a to v knize, jejíž výpovědní hodnotu doposud mnozí zpochybňují a ve které popsala jejich dobrodružství z mládí. Navzdory chatrné faktografické stránce nám její knížka může dát celkem dobrou představu, jak asi vypadal život Edith Piaf, než se roku 1935 prezentovala v Gerny’s. Hned ze začátku jejich spolupráce se obě shodly, že z ekonomických důvodů bude nejlepší, když budou bydlet v jednom bytě. Dělily se tedy o jediný pokoj v hotelu Avenir, na ulici Orfila 105, kousek od zastávky metra Pelleport. Zatímco se Momone učila, jak správně nabídnout přihlížejícím klobouk, Edith, které tou dobou táhlo na šestnáct, zažívala první milostná vzplanutí. V kavárně v malé předměstské vesničce Romainville se seznámila s Louisem Dupontem, kterému nikdo neřekl jinak než P’tit Louis (Ludvíček). P’tit Louis byl sotva o dva roky starší než Edith a pracoval jako poslíček. „Líbím se ti, ty se líbíš mně, no tak to je ruka v rukávě…,“ zpíval o pár let později Brassens. Zahořeli k sobě láskou a rozhodli se pro společné bydlení, než by řekl P’tit Louis. Tento krok ovšem s nelibostí vnímala Momone, která měla pocit, že ji Edithin milenec odsouvá na vedlejší kolej, což koneckonců později ukázala ještě mnohokrát… Mladičká zpěvačka poprvé od chvíle, co se vrátila do Paříže, opustila 20. obvod a usadila se s Louisem v ulici German-Pilon na sever od Pigalle. Edith v této čtvrti velmi špatné pověsti vydržela pět let, až do března 1937. V Pigalle objevila zcela nový svět… Svět pochybných hospůdek, hodinových hotelů a drobných kuplířů. Z jejich vlivu se Edith bude osvobozovat dlouho. My si tehdejší Pigalle můžeme jen představovat. P’tit Louis byl relativně slušný hoch a na práci své přítelkyně hleděl skrz prsty. Pouliční zpěvačka, to nepatřilo zrovna


17.9.2014 11:20:33

38


mezi ctihodná zaměstnání. Na jeho naléhání tedy stále ještě zamilovaná Edith přijala práci lakýrnice u firmy Taupin et Marquet, která vyráběla dřeváky. Také díky zkušenostem z předešlých zaměstnání si ale brzy uvědomila, že z ní dělnice asi nikdy nebude, a po třech měsících podala výpověď. Tohle rozhodnutí výrazně podpořil i fakt, že tou dobou už byla těhotná. Jedenáctého února 1933 Edith Gassion v nemocnici Tenon, kde sama před osmnácti lety přišla na svět, porodila maličkou Marcelle Dupont, které říkali Cécelle. Narození děvčátka vnímala dvojice celkem pozitivně, ale P’tit Louis se svým platem poslíčka nemohl celou rodinu uživit. A nepřipadalo v úvahu, že by se Edith vrátila do fabriky. Zbývala tedy jediná možnost: vrátit se i s Momone na ulici. Ale co s dítětem? Edith stále ještě cítila jako obrovskou křivdu, že ji její matka Line Marsa opustila, a od svého dítěte se nehodlala vzdalovat. Na podzim roku 1933 se tedy na pařížské dlažbě znovu objevila s Momone po boku a holčičkou v náručí. Přestože přítomnost miminka zachumlaného v dece dojímala přítomné k slzám a probouzela v nich štědrost, Edith s Momone brzy na takové vystupování rezignovaly. Mladá matka si totiž moc dobře uvědomovala, že dítěti rozhodně neprospěje, když s ním bude i nadále trávit dlouhé hodiny na chladném vzduchu. Musela proto buď najít někoho, kdo se o kojence postará, nebo místo pod střechou, kde by mohla zpívat a nečelit přitom studené pařížské zimě. V téhle situaci znovu potkala Camilla Ribona, u něhož se seznámila s Momone. Akrobat jí pověděl, že tu a tam se svojí partnerkou vystupuje v kasárnách, a nabídl jí, aby se k němu přidala a rozšířila jeho představení. Poprvé tedy s Camillem Ribonem vystoupila 9. prosince v kasárnách v Clignancourtu. Další vystoupení přišlo o šest dní později v pevnosti ve Vincennes, jak dosvědčuje doklad, který akrobat předal tisku krátce po smrti Edith Piaf. Tento dokument, podepsaný plukovníkem Rober-


17.9.2014 11:20:33

EDITH PIAF

39

tem de Saint-Vincent, velitelem 72. dělostřeleckého regimentu, upřesňuje, že „pan Ribon (…) spolu se slečnami Marcelle Castel a Edith Gassion, které ho doprovázejí, má svolení vystupovat před 72. dělostřeleckým regimentem (v jídelně 1. skupiny), a to ve středu 15. prosince 1933. Vstupné: Jeden frank.“ Na okraji tohoto dokumentu jsou vidět poznámky psané rukou, které dokazovaly, jak představení dopadlo: „Zajímavý večírek a varieté, kde umělci vystupovali s vervou, i když se dostavilo jen málo hostí.“ Edith Piaf jezdila po kasárnách až do dubna 1934. Patnáctého ledna vystupovala ve vojenské škole před eskadronou obrněných vozů. O tři dny později zpívala v Croyově velitelství ve Versailles pro vozovou četu. Třicátého prvního ledna už byla v Nanterre, kde měly vystoupení pro 1. vzdušný batalion. Další zprávu o Edithině účinkování máme z kasáren v pařížské čtvrti Lilas před 21. koloniálním regimentem infanterie. Tam se také seznámila s vojákem Henrim, nebo snad Albertem, se kterým prý měla krátký milostný poměr. O této avantýře se sama několikrát zmínila, rozsáhlou zprávu o ní najdeme i v jejím životopise Au bal de la chance. O několik let později Edith o svém vztahu s vojákem vyprávěla i Raymondu Assovi, kterého ta historka pravděpodobně inspirovala k textu dvou prvních skutečných hitů Môme Piaf, Mon Légionnaire a Le Fanion de la Légion.12 Když turné po kasárnách za doprovodu Camilla Ribona13 skončilo, ocitla se Edith znovu na začátku. Její vztah s P’tit Louisem definitivně zkrachoval, o čemž koneckonců svědčí i milostný poměr s vojákem koloniální armády. Když ukončila putování po kasárnách, rozešla se s P’tit Louisem a začala opět bydlet se Simone Berteaut. Dcerku si vzala s sebou. Mladé kamarádky se s dítětem 12 13

Viz kapitola „Můj legionář“. Edith Piaf byla Camillu Ribonovi za pomoc vděčná a po zbytek života vyplácela starému akrobatovi penzi.


17.9.2014 11:20:33

40


znovu usídlily v Pigalle, kde šly z jednoho ubohého hotelu do druhého. Když vyrážely pracovat do ulic, svěřovaly starost o Cécelle majitelce bytu. Když se jednoho dne vrátily, zjistily, že si pro dceru přišel P’tit Louis. Historie se tedy zopakovala. P’tit Louis, stejně jako kdysi Louis Gassion, vzal dceru matce a Edith, stejně jako Line Marsa, de facto přišla o dítě. Proč se vlastně Cécelle zřekla? Zprvu mladou dívku, která se nevyznala v zákonech, zcela jistě překvapil únos její dcery. Patrně k tomu ale měla ještě jeden důvod. Rodiče, kteří týrají své děti, byli sami většinou jako malí týráni, a tak Edith podvědomě chtěla předat své dceři stejnou zkušenost, jakou zažila ona sama. Navíc, když se zbavila dítěte, získala zpět volnost, díky níž mohla opět zcela svobodně vykonávat povolání pouliční zpěvačky. Od roku 1934, kdy se už opět naplno věnovala zpívání na ulici, rozšířila pole své působnosti na kabarety. Nešlo ale o typické kabarety, jaké známe dnes. Podniky v Pigalle totiž připomínaly spíše „putyky a nevěstince“ než luxusní kabarety na Champs-Élysées. A tak mladá zpěvačka, které tou dobou už bylo osmnáct, získala angažmá v Juan-les-Pins. Následoval kabaret Clair de Lune, jehož majitelka zvaná Lulu nabídla Edith a Momone i ubytování. Edith šla z kabaretu do kabaretu a stávala se z ní stále větší a větší profesionálka. Přijímala i různé umělecké pseudonymy, a to podle míst, kde vystupovala, nebo podle doby, například Huguette Élias nebo Denise Jay. Měnilo se i technické zázemí. Když zpívala na ulici, vystupovala takzvaně a capella nebo jen v doprovodu bendža, vystoupení v kabaretech už ale vyžadovalo doprovod dalšího muzikanta. Prvním takovým se stal akordeonista Jean Vaissade v kabaretu Tourbillon. Tento hudebník nebyl žádný začátečník a nahrál dokonce i několik desek. Na jedné z nich ho doprovázel mladičký a tehdy ještě neznámý Django Reinhardt, který se později stal legendou francouzského gypsy jazzu.


17.9.2014 11:20:33

EDITH PIAF

41

Roky v Pigalle Edith považovala spíše za příjemné. „Měla jsem hlad a byla mi zima,“ vzpomínala. „Byla jsem ale naprosto svobodná. Nemusela jsem vstávat, nemusela jsem jít spát, mohla jsem se opít, kdy se mi zachtělo, mohla jsem snít a doufat.“ Svobodu objevila i ve svém sexuálním životě. V této době mladá zpěvačka sbírala jednu milostnou zkušenost za druhou. V jednu chvíli udržovala vztah současně se třemi milenci, jejichž barvité přezdívky skvěle představují kolorit tehdejšího Pigalle. Jmenovali se Pierrot le Marin, Léon le Spahi a René le Mineur a Edith si je vybírala do postele na základě svého momentálního rozpoložení. Dívenky, které se zatoulaly na Pigalle, navštěvovaly podniky s nevalnou pověstí a Edith s Momone samozřejmě přitahovaly pozornost místních pasáků, kteří by je s gustem poslali šlapat chodník. Děvčata ale jejich návrhy odmítala a ve snaze dosáhnout míru nabídla pasákům dohodu. Edith, která už dokázala vydělat víc hlasem, než by se jí podařilo tělem, si z pasáků udělala své ochránce. Když zpívala na ulici, postavil se vždy jeden z místních vyvrhelů na roh a hlídal, jestli se neblíží policajt. Za to Edith odváděla pasákům část svých příjmů. Díky této dohodě se vyhnula prostituci, z prostředí prodejné lásky se jí ale uniknout nepodařilo. Později toho také hořce litovala. Tehdy to byl rok od chvíle, co Edith opustila Louise Duponta. Ten se jednoho večera objevil na Pigalle, aby vyhledal Edith a oznámil jí, že Cécelle stůně. Mladá matka ihned vyrazila do dětské nemocnice, kde na lůžku ležela její dcerka. Diagnostikovali jí zánět mozkových blan, meningitidu. Na druhý den, 7. července 1935, Marcelle Dupont ve věku dvou let zemřela. Na Pigalle se Edith vrátila zdrcená. Často plakala, křičela a opíjela se. Patrně se musela i prostituovat, aby mohla zaplatit pohřeb své dcery, to jsou ale jen domněnky. Jedno je ale jisté: Bylo jí osmnáct a už nikdy nezakusila, jaké to je být matkou.


17.9.2014 11:20:33

42


LE GERNY’S (1935–1936)

Bylo to nyní už více než čtyři roky, co Edith spojila své síly s Momone. Už déle než čtyři léta se dvojice potloukala po kabaretech pochybné pověsti na Pigalle, po rozpadajících se domech, kde ze země sbíraly každé sou, po pařížských chodnících, kde se musely vyhýbat policii jako čert kříži. Mladé dívky se za hranice chudších čtvrtí, tedy Belleville, Ménilmontant, Montmartre a Pigalle, odvážily za obživou jen zřídka. Zde se cítily v bezpečí, staly se součástí těchto míst, kde znaly každou dlažební kostku. Velmi dobře se také vyznaly v mluvě, slangu a nejrůznějších pravidlech a způsobech místních obyvatel. Cesta mezi bohaté pro ně byla jako výprava na jiný kontinent. Byl to zcela jiný svět, který je přitahoval a děsil zároveň, svět, kde se cítily odstrčené, svět, který kromě fascinace mohl vyvolávat i zoufalství a násilí. Ačkoli chudí k bohatým vzhlíželi se závistí a nedůvěrou, potřebovali je k životu. A tak se obě dívky tu a tam přece jen bojácně vydaly za hranice svého rajonu a pokoušely se postupně proniknout do oblasti Champs-Élysées. Zprvu váhavě, pak neohroženě a nakonec už bez jakéhokoli ostychu vystavovaly šokovaným boháčům na odiv své špinavé hadry. Jednoho sychravého odpoledne v říjnu roku 1935 Edith s Momone povýšily na pódium kousek asfaltu na rohu ulice de Troyon a avenue Mac-Mahon, jen pár kroků od Vítězného oblouku. Edith svým působivým hla-


17.9.2014 11:20:33

EDITH PIAF

43

sem jako vždy rychle přilákala pozornost. Mladou zpěvačku si přišel prohlédnout i jistý elegantní pán, který napadal na jednu nohu. Když dozpívala a zkasírovala od posluchačů pár drobných, onen elegantní padesátník k ní přistoupil, vložil jí do ruky bankovku a zapředl s ní hovor. Edith, která na ulici zpívala často, takže byla na návrhy nejrůznějších mužů zvyklá, si od něj však zprvu udržovala odstup. Co po ní asi tak může chtít? Zanedlouho však zjistila, že hovoří spíš s ochráncem a mentorem než svůdníkem. A také zdatným podnikatelem. Proč prý s tak úžasným hlasem zpívá po ulicích, a ne v nějakém kabaretu? „Proč se ptáte? Chcete mě snad zaměstnat?“ odtušila uštěpačně. Načež se jí neznámý představil a věnoval jí svou navštívenku. Jmenoval se Louis Leplée a vedl populární kabaret le Gerny’s, který se nacházel nedaleko, konkrétně v ulici Pierre-Charron 54. Nato pozval Edith, aby za tři dny ve čtyři hodiny odpoledne přišla do Gerny’s zazpívat. Tato romantická historka o seznámení Edith Gassion s člověkem, který ji během několika týdnů proslavil po celé Paříži, se vyprávěla snad tisíckrát. Šířila ji jak sama zpěvačka, tak Momone, a představuje tedy notoricky známou součást legendy o Edith Piaf. Realita ale možná byla o trochu všednější. Leplée bezpochyby vynikal v oblasti, kterou bychom dnes nazvali marketink. Menší úprava skutečnosti pro něho tedy byla výhodná. Pokud tohle setkání hodné shledání Jeana Valjeana a Cosetty přímo nezinscenoval, tak ho nejspíš aspoň přibarvil, aby vytvořil zajímavou osobnost a přitáhl zvědavost hostů svého kabaretu. Když Edith zpívala v Gerny’s poprvé, okázale ji představil on sám osobně a samozřejmě dal k lepšímu i historku o jejich seznámení na rohu ulice Troyon. Našel se ale jistý Gilbert Hauchecorne, který často navštěvoval kavárnu Sans-Souci, kam chodívala i Edith. Ten tvrdil, že setkání Edith s Lepléem zařídil on. Když zaslechl úchvatný hlas budoucí Piaf, zmínil se o něm své


17.9.2014 11:20:33

44


matce Germanie Gilbert, která v Gerny’s zpívala. Poté, co se Germaine prostřednictvím svého syna s Edith seznámila, odvedla ji jednoho večera do kabaretu a doporučila Lepléemu. Ten si s ní domluvil schůzku o několik dní později, aby si ji poslechl… Tato méně romantická verze je uvěřitelnější i proto, že Pigalle Leplée velmi dobře znal. Než si otevřel svůj kabaret Gerny’s (jeden podnik téhož jména se nacházel i v blízkosti Opery), pracoval v baru Liberty na náměstí Blanche, kde vystupoval v duetu se svou uměleckou partnerkou Bobette. Leplée se nikdy netajil svou homosexuální orientací a tu a tam si odskočil, jak se říká, vyhodit si z kopýtka do čtvrti Pigalle, která proslula mimo jiné i sexuálně otevřeným životem a Lepléemu zajišťovala hojnost povolných mladých milenců. Oproti vnějšímu zdání tedy nebyl mezi mladou zpěvačkou z ulice a „váženým“ majitelem Gerny’s zase tak velký kulturní rozdíl. Lepléeho síla spočívala mimo jiné i v tom, že dokázal spojit nejrůznější aktivity a různá prostředí. Jak na Pigalle, tak na Champs-Élysées navíc získal pověst obchodníka, který díky svému uměleckému citu disponuje i mimořádnou intuicí. Navzdory svým měšťanským způsobům zůstal Leplée malým komediantem, což ho také poutalo k Edith. Stejně jako budoucí Piaf byl totiž i on potomkem umělců. Jeho strýcem byl slavný Polin, legenda hudebních kaváren caf’conc, který zemřel roku 1927. Polin, jenž roku 1906 představil slavnou skladbu La Petite Tonkinoise (text Henri Christiné, hudba Vincent Scotto), patřil vedle Ouvrarda k nejznámějším představitelům vojenských komiků a výrazně ovlivnil podobu tančíren začátku století. Vymyslel totiž výrazně strohý scénický styl, který se částečně opíral o strnulost protagonisty. Upozornil také na samotný přístup jevištního projevu, který se dále rozvíjel o několik desetiletí později s nástupem mikrofonu a který Edith Piaf pozdvihla na umění.


17.9.2014 11:20:33

EDITH PIAF

45

Mladý Louis se po vzoru svého strýce vydal na dráhu kabaretního umělce. Během první světové války ale utrpěl zranění nohy a musel na své plány rezignovat. Nočního života se však nehodlal zcela vzdát. A tak si otevřel svůj první kabaret na ulici Faubourg-Montmartre v podzemní části tančírny Palace, která se pak stala kinem a v letech 1970–1980 fungovala jako populární noční klub. Peníze, které vydělal v Palace, investoval na Champs-Élysées a otevřel restauraci s kabaretem pro velmi movité klienty.14 Pochopila už tehdy Edith, že jí setkání s Lepléem navždy změnilo život? To není vůbec jisté, protože na domluvenou schůzku, kde měla zazpívat, dorazila s několikahodinovým zpožděním. Pila snad až do noci a zapomněla, že má jít do Gerny’s? Brala vůbec Lepléeho nabídku vážně? Nebo se bála vstoupit do neznámého světa? Nakonec se však odhodlala odkráčet do ulice Pierre-Charron, kde vestoje a v doprovodu místního pianisty Jeana Uremerella zazpívala před Lepléem písně, které obyčejně interpretovala na ulici, tedy Nini peau d’chien od Aristida Bruanta, La Valse brune Georgese Villarda a Georgese Kriera a Les Mômes de la cloche, k níž napsal hudbu Vincent Scotto. Kromě Les Mômes de la cloche zpívala překvapivě spíše starší kusy, které vznikly před třiceti lety. Jen pro srovnání: To je, jako by se dnešní interpret pokoušel prorazit s písničkami ze sedmdesátých let. Tehdy se ale móda měnila mnohem pomaleji než dnes, a tak tyto „standardy“ byly do značné míry současné, protože popisovaly sociální realitu, která byla ještě zcela aktuální. Například Nini peau d’chien byla o prostitutce ze čtvrti Bastille. Tato veselá živá píseň popisuje prostituci jako zcela normální součást života dívky z předměstí: 14

L áhev šampaňského u Lepléeho stála 100 franků. Pro srovnání: Edith s Momone platily za pokoj týdně 75 franků.


17.9.2014 11:20:33


46

Quand elle était petite, Le soir elle allait À Sainte-Marguerite Où c’qu’elle désalait Maintenant qu’elle est grande Elle marche le soir Avec ceux de la bande De Richard-Lenoir. Když byla malá, chodívala večer ke svaté Markétě, kde se otrkala. A teď, když už je velká, chodí po večerech s partou Richarda-Lenoira. Píseň Valse brune vznikla roku 1909. Poetický základ (Je to hnědý valčík/rytířů noci…) představuje strategii k odvedení pozornosti, zatímco ve stínu probíhá obyčejné vloupání: Quand le rôdeur dans la nuit part en chasse Et qu’à la gorge il saisit un passant Les bons amis pour que tout bruit s’efface Non loin de lui chantent en s’enlaçant Tandis qu’il pille un logis magnifique…

Když se raubíř vydá v noci na lup a chytne kolemjdoucího pod krkem, jeho kumpáni, aby zakryli hluk, co nadělá, opodál zpívají a křičí, zatímco on vykrádá luxusní byt…


17.9.2014 11:20:34

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.

EDITH PIAF. Jean-Dominique Brierre

Recommend Documents