Masarykova univerzita, Filozofická fakulta Psychologický ústav Školní rok 2008/2009
Diplomová práce Strategie zvládání stresu a osobní nezdolnost u nezaměstnaných Jitka Pouzarová
Vedoucí práce: PhDr. Iva Burešová, Ph.D.
Brno 2009
„ Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci vypracovala samostatně a uvedla v ní veškerou literaturu a jiné prameny, které jsem použila.“
V Brně 14.4. 2009
………………………….
2
Ráda bych poděkovala vedoucí své práce PhDr. Ivě Burešové, Ph.D. za odborné vedení a cenné rady. Dále bych také ráda poděkovala PhDr. Martinu Jelínkovi, Ph.D. za pomoc při statistickém zpracování dat. Děkuji také všem respondentům, kteří se zúčastnili výzkumné části mé diplomové práce.
3
OBSAH: 1. Úvod
6
2. Teoretická část
7
2.1. Stres
7
2.1.1. Nastínění historie pojmu stres a přístupy k jeho zkoumání
7
2.1.2. Vymezení pojmu stres, stresor
9
2.1.3. Psychofyziologická reakce na stres, příznaky stresu
10
2.1.4. Vybrané přístupy k pojmu stres
12
2.2. Zvládání stresu a zátěže
14
2.2.1. Historie zkoumání zvládání stresu a zátěže
14
2.2.2. Coping (zvládání), adaptace, copingové strategie
15
2.2.3. Zdroje zvládání
18
2.2.4. Výběr strategie zvládání
20
2.2.5. Současné výzkumy zabývající se zvládáním stresu
22
2.3. Nezdolnost
26
2.3.1. Vymezení pojmů odolnost, nezdolnost, residence
26
2.3.2. Historie zkoumání nezdolnosti, nejdůležitější koncepce
27
2.4. Nezaměstnanost 2.4.1. Definice pojmu a druhy nezaměstnanosti
35 35
2.4.2. Vlny nezaměstnanosti v novodobé historii, významné výzkumy nezaměstnanosti
36
2.4.3. Vliv ztráty zaměstnání na život člověka
39
2.4.4. Nezaměstnanost v ČR
42
3. Empirická část
44
3.1. Cíle výzkumu
44
3.2. Metody
46
3.2.1. Výzkumný soubor a postup získávání dat
46
3.2.2. Použité metody
47
3.2.3. Metody zpracování dat
51
3.3. Výsledky 3.3.1. Strategie zvládání stresu
52 52 4
3.3.2. Hardiness
73
3.3.3. Vztah Hardiness a strategií zvládání stresu
84
3.4. Omezení, rizika a rezervy výzkumu
86
3.5. Diskuse
87
4. Závěr a shrnutí
96
5. Literatura
98
Přílohy
107
5
1. Úvod Témata zabývající se otázkami stresu jsou stále aktuální. Stres je všudypřítomný, některými autory je dokonce považován za neoddělitelnou a běžnou součást života v civilizovaném světě. Mnohé odborníky zajímá, jakým způsobem člověk reaguje na těžké životní situace, jakých zdrojů pro zvládání těchto obtíží využívá, co ovlivňuje odpovědi jedince na vyskytující se problémy a potíže. Zkoumají se také osobnostní charakteristiky, vztah temperamentu, vlastností jedince se zvládáním obtíží, souvislosti sebepojetí a copingových strategií. Několik let je již také v popředí i otázka vlivu stresu na zdraví jedince, hledají se souvislosti mezi působením stresových situací a konkrétními nemocemi. Na těchto základech také vznikaly některé koncepce psychické odolnosti, koncepce Hardiness je i součástí našeho výzkumu. Literatura vztahující se k tématu stresu a jeho zvládání je velmi obsáhlá a orientace v ní není zcela snadná. V teoretické části naší práce proto budeme věnovat pozornost základním poznatkům z oblasti výzkumu stresu, zvládání stresu a zátěžových situací, dále také z oblasti nezdolnosti. Vymezíme zde některé pojmy spadající do výše zmiňovaných tematických okruhů. V neposlední řadě se pak budeme zabývat i výzkumy z posledních let, nastíníme zde stručně některé významné studie z posledních desetiletí a to jak ze zahraničí, tak i z místních zdrojů. Dalším tématem, které nás v této diplomové práci zajímá a výrazně se oživilo v posledních měsících, je problematika nezaměstnanosti. S rostoucí mírou nezaměstnanosti stoupá i zájem i o tuto oblast. Odborníky z řad psychologů zajímají především dopady ztráty zaměstnání na běžný život člověka. Jsou zkoumány souvislosti mezi zdravím a nemocí a nezaměstnaností, životní styl a kvalita života nezaměstnaných, vliv různých proměnných na zvládání situace ztráty zaměstnání, jako je například sociální opora apod., zkoumají se také podmínky znovuzapojení se do pracovního procesu na straně nezaměstnaného, vliv délky nezaměstnanosti na prožívání člověka, atd. Nás bude především zajímat, jaké strategie zvládání stresových situací nezaměstnaní využívají, zda existují odlišnosti v těchto charakteristikách i mezi různými skupinami nezaměstnaných a zda je možné nalézt souvislost mezi psychickou odolností nezaměstnaných a výběrem konkrétních strategií.
V první části diplomové práce bychom rádi nastínili teoretické zakotvení našeho výzkumu. 6
2. Teoretická část Úvodem teoretické části se budeme věnovat vymezení pojmu stres a popsání základních poznatků z této oblasti. Nezaměstnanost, kterou se v naší práci zabýváme, je bezesporu výraznou stresovou situací, proto považujeme za podstatné se alespoň přehledově o tématu stresu zmínit.
2.1 Stres Otázka „Co je to stres?“ byla již položena nesčetněkrát. Přístupy a popisy stresu se různí, řada odborníků zabývající se touto problematikou má na tuto tématiku odlišný pohled. Je však nesporné, že stres je v dnešní době přítomný v životě každého člověka a možná proto je i stále v centru zájmu odborné veřejnosti. Stres je aktuálním problémem civilizované společnosti, dostává se tak na přetřes v souvislosti s duševní hygienou, zdravím, kvalitou pracovního prostředí apod. Odborných prací, které stres zkoumají z různých hledisek, je velké množství. Nebude tedy možné v této práci postihnout kompletní problematiku ani všechna díla, jež se stresu věnují. Svou pozornost proto zaměříme na základní informace o stresu a vymezíme některé pojmy vztahující se k problematice, kterou se zaobíráme v této práci.
2.1.1. Nastínění historie pojmu stres a přístupy k jeho zkoumání Situace, které člověka výrazně zatěžovaly a výrazně ovlivňovaly jak jeho prožívání, tak i jeho jednání, existují od pradávna. Je tedy možné předpokládat, že se tématem stres zabývali lidé již dávno před tím, než vznikly první koncepce věnující se tomuto tématu. Kebza ve své knize „Psychosociální determinanty zdraví“ (2005) uvádí, že pojem stres se v angličtině objevuje již zhruba na přelomu 14. a 15. století. Býval užíván v souvislosti se strastmi, útrapami, těžkostmi, tísní a obtížnými situacemi, neštěstím a nepřízní osudu. Od 17. – 18. století začal nabývat tento pojem odlišného významu, začal se objevovat v souvislosti s fyzikálním tlakem, sílou či napětím. Dnes je jeho pojetí většinou syntézou mezi oběma výše zmiňovanými.
7
Jako jeden z prvních odborníků moderní doby, kteří se tématu stresu začali věnovat, bývá často jmenován Cannon. Již v roce 1920 definoval stres jako stav, vyvolávající útěkovou nebo útočnou reakci (Renaudová, 1993). O přínosu výše jmenovaného autora se dále zmiňuje i Kebza a Šolcová (2004) či Sýkora a Dvořák (2005). Cannon přednesl tezi, že lidé i zvířata reagují na stresor na základě odhadu a ohodnocení jeho síly buď bojem, nebo útěkem. Také přišel s dalším poznatkem – podle jeho názoru je reakce organismu za situace zátěže ovlivněna sympatickým nervovým systémem. Prokázal též, že z dřeně nadledvin se uvolňují hormony a jejich smyslem je mobilizace organizmu. Za zakladatele tradice systematického výzkumu stresu však bývá považován kanadský fyziolog, endokrinolog a psycholog maďarsko-rakouského původu H. B. Selye (Kebza, 2005). O práci tohoto autora se budeme zmiňovat během dalšího textu. V jeho původním pojetí neznamená pojem stres zátěž, ale spíše způsob, jakým člověk na zátěž reaguje. Jako rozhodující pro reakci člověka na stresovou událost uváděl Selye kognitivní zpracování stresoru a zátěžové situace. Komplexní reakci, která vzniká jako reakce na stresovou situaci, nazval Selye Generálním adaptačním syndromem. (GAS). Více o něm pojednáme níže. Další historicky významnou změnou ve výzkumu stresu pak bylo poznání významu kognitivních determinant stresoru a jeho hodnocení, které může dále ovlivňovat reakci člověka. Nejde tedy pouze o jednostranný proces, ale o interakci. Výzkumem tohoto pojetí stresu se zabýval např. Lazarus. Kebza (2005) uvádí, že Lazarus s dalšími odborníky potvrdili, že osoby, jež nepovažují stresovou situaci za ztracenou či beznadějnou a hodnotí ji jako zvladatelnou vlastními silami, mohou ovlivnit další průběh situace tak, že nemusí dojít k Selyeho stresové reakci. Novější koncepce stresu se v mnoha případech opírají o nedostatky výše zmíněných přístupů, popřípadě výše popisované teorie dále rozvíjejí. Příkladem jedné z takových koncepcí je teorie Steinberga a Ritzmana (Hladký, 1993). Tito autoři
vytvořili syntézu
z koncepce Selyeho a teorie živých systému J. G. Millera, navrhli vlastní model stresu, kde stres definují jako přetížení nebo podtížení vstupu do živého systému hmotou, energií či informacemi, anebo výstupu z něj. Tímto narušením vnitřní rovnováhy vzniká podle autorů napětí, které vyvolává adaptační pochody, jimiž se systém snaží obnovit homeostázy. Fyziologický přístup ke stresu, který je v našem textu mimo Selyeho zastupován i Cannonovou teorií, dostál tedy řady změn. O tom, jak stres ovlivňuje fyziologické reakce,
8
pojednáváme v samostatné kapitole. Na koncepci Lazaruse také navazuje řada dalších odborníků, jeho model se dále rozvíjí. Dalším typem novějších teorií stresu jsou koncepce, zabývající se emocionální stránkou stresu. Kladou hlavní důraz na emoce, ukazují, že stres vede k neuspokojení potřeb, k frustraci, která se dále projevuje jako ztráta motivace či jako agresivní chování (Křivohlavý, 2003).
2.1.2. Vymezení pojmu stres, stresor Jednoduše, stručně a výstižně vymezit pojem stres je obtížné. I zde platí, že co autor zabývající se touto problematikou, to jiný názor. Podle Berndta Hütticha (1992) bylo na mezinárodním sympóziu výzkumu stresu v roce 1987 v Bratislavě konstatováno, že existuje více než 200 definic stresu. Například Šolcová (1995) uvádí, že stres je proces, který vzniká jako odpověď na nadměrné požadavky kladené na naše tělesné a duševní rezervy. Nesoulad mezi požadavky, které na nás doléhají a našimi schopnostmi na tyto požadavky odpovědět, je prožíván jako ohrožení rovnováhy organismu a lidské tělo na takovou situaci okamžitě reaguje. Podnět, který spouští tuto reakci, bývá nazýván stresorem. Schreiber v knize „Stres: Patofyziologie, endokrinologie, klinika“ (1985) definuje stres jako soubor regulačních mechanismů nastupujících při ohrožení vnitřní homeostázy. Podle Křivohlavého (1998) je stres definovaný působením dvou protikladných sil. Na jedné straně je to stresor, něco, co je pro nás velkou zátěží, na druhé straně je soubor tzv. salutorů. Tímto pojmem míní soubor našich obranných schopností, jak zvládat těžkosti. Jsouli tyto schopnosti vyrovnané, neděje se nic zlého. Převažují-li stresory, dochází ke stresu. Přesahuje-li pak tento nepoměr zvládnutelnou hranici, dochází k distresu, který je patologický. Další definice stresu je možné nalézt například v díle Křivohlavého (1998). Pojmem, který je pro naši práci dále podstatným, je „stresor“. Definuje se jako nadměrný požadavek působící na organismus, buď po psychické, nebo i po fyzické stránce. „O tom, zda se pro nás určitá situace stane stresorem, rozhoduje jednak charakteristika stresoru, jednak 9
naše psychika, naše vnímání a naše hodnocení této situace. Vyhodnotíme-li situaci jako ohrožující, tedy jako takovou, jejímž požadavkům nemůžeme dostát, vyvolává v nás stresovou odpověď.“ (Kebza, Šolcová, s. 13, 2004). Podněty, jež takové odpovědi organismu vyvolávají, mohou být vnější či vnitřní. Součástí odpovědi na stresor je reakce, kterou H. B. Selye charakterizoval jako Generální adaptační syndrom (Kebza a Šolcová, 2004). Tímto termínem označoval fyziologickou reakci organismu (Hošek, 1999). Čáp a Dytrych (1967) uvádějí, že tato odpověď organismu je generalizovaná, zahrnuje různé systémy v organismu a je stereotypní. Je obrannou reakcí. GAS (general adaptation syndrom) má tři fáze: 1. Alarm (poplachová reakce). V této fázi se mobilizují všechny pomocné mechanismy k záchraně života. 2. Rezistence (fáze odolávání). Znamená rozvoj specifické obrany organismu. Zmatek poplachové reakce je snížen a organismus se brání za cenu likvidace rezerv. Selye mluví o rezervoáru adaptační energie. 3. Exhausce (stádium vyčerpání). Pro Selyeho je selháním organismu po vyčerpání rezerv. Reakce se znovu rozšiřuje do celého organismu. Podle některých odborníků je také třeba rozlišovat termíny stres a zátěž. Zátěží se chápe požadavek na člověka, který vede k jeho dalšímu rozvíjení, je na něj možné reagovat aktivním přizpůsobením, zvládáním. Stres chápou odborníci jako nezvladatelný požadavek. Podle Hoška (1999) jsou tato slova synonymy. My je budeme dále používat jako termíny se stejným významem.
2.1.3. Psychofyziologická reakce na stres, příznaky stresu Na stresovou situaci a stresor tedy člověk nějakým způsobem odpovídá. V této podkapitole se budeme věnovat psychofyziologické reakci na stres. Z fyziologického hlediska jde o reakci velmi složitou, v dalším odstavci se jí pokusíme velmi stručně nastínit. Vinšová ve svém díle „Základy psychofyziologie stresu: Základy fyziologie pohybu“ (1993) přehledně vysvětluje vliv stresu na činnost organismu. Při aktivaci rozvoje stresové reakce zajišťuje somatomotorická oblast svalové napětí kosterního svalstva. V oblasti visceromotorické a neuroendokrinní dochází k aktivaci dvou os. Je aktivována osa hypotalamus – sympatický nervový systém – dřeň nadledvinek a osa hypotalamus – podvěsek 10
mozkový – kůra nadledvinek. Z hypotalamu se vyplavuje hormon vazopresin, zvyšuje se vstřebávání vody v ledvinách. Zároveň dochází na sympatických nervových zakončeních k vylučování noradrenalinu a z dřeně nadledvinek adrenalinu. Během krátké chvíle dochází k plné aktivaci organismu, ten je připraven k činnosti – z vývojového hlediska k „boji či útěku“. Během stresové reakce se vylučují další důležité hormony jako je adrenokortikotropní hormon (ACTH), prolaktin, růstový hormon (STH) a endorfiny a enkefaliny. Některé z těchto látek pak zabezpečují vylučování glukokortikoidů, které umožňují organismu pracovat se zvýšenými energetickými nároky. Vyplavování těchto hormonů poté výrazně ovlivňuje i psychické prožívání a další jednání člověka. Z evolučního hlediska byl člověk touto aktivací organismu připraven k aktivnímu jednání – útěku či útoku, o nichž jsme se již několikrát zmiňovali. V dnešní době však při působení mnoha stresorů není tato odpověď možná. Nastřádaná energie proto musí být vybita jinými způsoby. Podle některých odborníků je právě tento mechanismus příčinou řadou potíží (psychických i fyziologických), které působením stresu vznikají. Konkrétní způsoby toho, jak stres ovlivňuje zdraví, se stále zkoumají. Zajímavým je například výzkum Evanse a kol. (1997, in Šolcová, Kebza, 1998), který se zabývá vlivem stresu na imunitní systém. Přichází s hypotézou, že vliv na imunitu je závislý na délce působení stresoru. Akutní stres podle jeho teorie zvyšuje činnost imunitního systému, kdežto stres chronický vede ke snížení činnosti tohoto systému. Evans a jeho spolupracovníci předpokládají, že v situaci, kdy je třeba zvládnout těžký úkol, který je však pro nás výzvou a je pro nás splnitelný, aktivuje se sympatiko-adrenální systém. V situacích, kdy nemůžeme mít dlouhodobě problém, či situaci pod kontrolou, se aktivuje systém hypothalamo-hypofyzární. Opakované výzkumy však neprokázaly zcela všechny předkládané hypotézy, tuto teorii je třeba podrobit dalšímu zkoumání. Příznaky stresového stavu mohou být rozpoznatelné v několika oblastech. Křivohlavý ve své knize „Jak se zbavit stresu“ (1994) uvádí příznaky stresu, které jsou popsány v publikaci vydané Světovou zdravotnickou organizací v Ženevě. Mezi fyziologické známky stresu patří například bušení srdce, bolest a svírání za hrudní kostí, nechutenství, křečovité, svírající bolesti v oblasti břicha, časté nucení na močení, sexuální impotence a nedostatek sexuální touhy, změny v menstruačním cyklu, svalové napětí v krční oblasti, migréna, vyrážky apod. Mezi emocionální příznaky stresu se řadí prudké a výrazné změny nálad, nadměrné trápení se věcmi, které nejsou zdaleka tak důležité, neschopnost projevit náklonnost, nadměrné starosti o vlastní zdravotní stav a fyzický vzhled, nadměrné snění a stažení se ze sociálního 11
styku, nadměrné pocity únavy, obtíže při soustředění pozornosti, zvýšená podrážděnost, popudlivost a úzkostnost. Můžeme cítit napětí, strach, očekávání, či si celou situaci přehrávat znovu a znovu v představách. Chování a jednání lidí ve stresu je v mnoha případech charakteristické nerozhodností. Člověk může být také častěji nemocný, mít sklon ke zvýšené osobní nehodovosti, zhoršuje se kvalita jeho práce, může se zvyšovat konzumace alkoholu a cigaret, zneužívání návykových látek, objevuje se ztráta nebo zvýšení chuti k jídlu atd. To, že lidé reagují na stres různě, je nepopiratelné. Šolcová ve své práci „Psychosociální stres žen: Přehled současných poznatků“ (1996) upozorňuje například na rozdíly v reakci na stres mezi muži a ženami. Uvádí, že neuroendokrinní reakce žen na psychický stresor je nižší než tato reakce u mužů. Muži mají také vyšší reakci krevního tlaku na stres, ženy vyšší reakci srdeční frekvence. Odezva na stres však má mimo jiné i své kognitivní aspekty (Hošek, 1999). Například nezkreslené vnímání, dobrá orientace v problému, efektivní myšlení, střízlivé ocenění situace pomáhá člověku vyrovnat se se situací racionálně. Kognitivní aspekty odezvy na stres jsou podle Hoška (1999) potencionálním zdrojem psychické odolnosti člověka. Problematice odolnosti a zvládání stresových situací se budeme věnovat v dalších kapitolách.
V následujícím oddíle práce představíme vybrané přístupy k pojmu stres, definujeme konkrétní typy stresu.
2.1.4. Vybrané přístupy k pojmu stres Existuje několik možných přístupů k dělení stresu a to podle místa působení zátěže - na fyzický a psychický stres, podle kvalitativních stránek odezvy na eustres a distres či podle délky trvání na akutní a chronický stres. V této podkapitole vymezíme výše zmiňované pojmy. Fyzický stres bývá způsobený například chladem, horkem, hlukem, hladem, žízní, úrazem, jde tedy stresory působící z vnějšku. Do této kategorie můžeme zařadit například i tělesné přetížení (Hošek, 1999). Příčinami psychického stresu bývá duševní vypětí, nedostatek spánku, starosti, narušené mezilidské vztahy, konfliktní situace v rodině, na pracovišti, pociťovaná nebezpečí a podobně (Hošek, 1999). 12
Akutní stres je většinou způsobený náhlou událostí trvající jen krátkou dobu, projevuje s jak v psychice, tak i v narušení některých tělesných funkcí (ztráta paměti, zmatené jednání,…), může jít například i o traumatickou situaci či událost. Odpověď organismu bývá prudká (Matoušek, 2003). Chronický stres vzniká dlouhodobým působením jednoho nebo více stresogenních faktorů, mohou být různé intenzity, jejich intenzita také může v čase kolísat. Nepříznivě ovlivňuje fyzickou i psychickou stránku. Může se jednat například o dlouhodobé pracovní přetížení (Matoušek, 2003). Působení eustresu bývá spojováno s kladně laděnými emocemi, nemusí mít pro organismus negativní důsledky. Do skupiny situací, které eustres vytvářejí, patří kladné zážitky (např. svatba, výhra, oslavy), nebo i hraniční rizikové situace, do nichž se dostávají lidé z vlastní iniciativy (např. adrenalinové sporty) (Křivohlavý, 2003). Opakem je distres. Ten se váže k nepříjemně laděným emocím, má většinou nepříznivé důsledky na lidský organismus. Osobní ohrožení bývá vnímáno výrazně negativně, jedinec, na nějž distres působí, hodnotí prostředky, které má ke zvládnutí situace k dispozici, jako nedostatečné (Křivohlavý, 2003). Ztráta zaměstnání, která je v našem výzkumu podstatná, působí na jedince jako distresová situace. Není vázaná s kladnými emocemi, spíše naopak. Podle výzkumů některých odborníků v případě ztráty zaměstnání nejde pouze o akutní stresovou situaci, ale na jedince působící se stres se stává brzy chronickým. Více o této problematice pojednáme v kapitole týkající se nezaměstnanosti. Nyní jsme tedy popsali základní poznatky týkající se stresu, nastínili jsme historické souvislosti a vývoj koncepcí, v další kapitole se zaměříme na zvládání stresu a zátěže.
13
2.2. Zvládání stresu a zátěže Tato kapitola velmi úzce souvisí s kapitolou předcházející, proto v ní rozvineme některé poznatky týkající se stresu a jeho zvládání. Lidé, kteří se dostanou do náročných situací, do těžkých podmínek, v nichž je přítomný stres, se s ním vždy musí určitým způsobem vyrovnat či na něj zareagovat. Na to, jakým způsobem lidé zvládají těžké životní situace, se opět mnozí odborníci dívají různě. Zkoumají, jaké vlivy působí na vyrovnávání se situací, zda se jí lidé snaží aktivně řešit, či pasivně očekávají na zásah zvenčí, jaké jsou jejich osobní charakteristiky, které pomáhají stresové události zvládat a které naopak brání. Ve svých studiích zkoumají podmínky, za kterých se lidé chovají daným způsobem. V dalším textu tedy nastíníme vybrané pohledy na postupy, strategie, jež vedou ke zvládnutí stresové situace.
2.2.1. Historie zkoumání zvládání stresu a zátěže Výzkum zvládání zátěže byl často spjatý s výzkumem stresu jako takovým. Suls, David a Harvey (1996) uvádějí, že ve výzkumu zvládání stresu ve 20. století existují tři různé přístupy, tři generace. Prvním, uplatňujícím se nejvíce od dvacátých let, je psychodynamický přístup. Zvládání ztotožňuje v podstatě s ego-obrannými mechanismy. Jako jeho slabina se jeví to, že není příliš možné rozlišit mezi obrannými mechanismy a jejich výsledky, některé způsoby zvládání jsou postaveny i mimo jeho pozornost (např. sociální opora,…). Představitelem další generace je transakční model Lazaruse (Suls, David, Harvey, 1996), nejvíce využívaný od šedesátých let. Lazarus jej vypracoval se svými spolupracovníky Folkmanovou a Cohenem. Zdůraznili zde situační determinanty chování v zátěžových situacích a prakticky odmítli roli osobnostních dispozic, nepovažovali je za příliš kvalitní prediktor. Vyzdvihovali spíše kognitivní složku. Lidé volí strategie podle toho, jak zhodnotí událost či stresor a jak posuzují vlastní možnosti a zdroje zvládání. Lazarus se svými spolupracovníky navrhuje model, podle něhož stresující situace vnímané jako přístupné ke změně jsou spíše řešeny na problém orientovanou strategií, zatímco v situacích považovaných za relativně nezměnitelné jsou více užívány strategie zaměřené na emoce.
14
Od devadesátých let se pak opět do popředí dostávají osobnostní souvislosti a vliv osobnosti na zvládání. Zkoumají se specifičtější rysy, u nichž se předpokládá poměrně výrazná časová konzistence a současně úzká vazba k adaptačním funkcím a zvládání zátěže. Podle výsledků těchto prací například vyhledávání sociální opory souvisí s extroverzí (např. Amirkam, Risinger, Swickert, 1995), strategie vyhýbání se problému a sebeobviňování jsou spojeny s neuroticismem (např. McCrae, Costa, 1986, in Blatný, Kohoutek, Janušová, 2002) atd.… Výzkumům, týkajícím se osobnostních dispozic a jejich vlivu na zvládání, se budeme věnovat v závěru kapitoly. V následující podkapitole vymezíme základní pojmy týkající se zvládání zátěže a stresových situací.
2.2.2. Coping (zvládání), adaptace, copingové strategie Coping se všeobecně chápe jako úsilí zvládnout podmínky, které vyžadují nebo přesahují míru adaptačních schopností jedince (Ficková, 1993). Je třeba rozlišovat adaptaci a coping. Adaptací se myslí vyrovnání se s podmínkami či situacemi, které jsou běžné, poměrně dobře zvládnutelné, kdežto jako coping se označuje reakce na nadměrné zátěžové situace. Podobně také definuje rozdíl mezi adaptací a copingem Křivohlavý v publikaci „Jak zvládat stres“ (1994). Adaptací chápe vyrovnání se se zátěží, která je relativně v přijatelných mezích. Coping
pro něj znamená umět si poradit a vypořádat se s mimořádně obtížnou, téměř
nezvladatelnou situací, stačit na neobvykle těžký úkol. Uzel (2008) definuje zvládání jako proces řízení vnějších i vnitřních faktorů, které jsou člověkem ve stresu hodnoceny jako ohrožující jeho zdroje. Za jeden z důležitých faktorů považuje vnímání umístění centra kontroly. Má-li někdo vnitřní centrum kontroly, znamená to, že se cítí jako člověk, který může okolní dění ovládat. Má-li člověk vnější místo kontroly, má pocit, že toho příliš neovlivní. Vašina, Strnadová (2002) odlišují coping a copingové strategie. Copingem myslí jakékoliv zvládání zátěžových situací – tedy i pomocí nebezpečných a poškozujících postupů jako je alkohol či drogy. Tuto skupinu řešení stresových situací nazývají malcopingem. Dále podle jejich pojetí spadají do copingu i obranné mechanismy a copingové strategie. Coping je tedy pojmem zastřešujícím. Copingové strategie definují autoři jako vhodné způsoby zvládání.
15
Nyní si blíže nastíníme obranné mechanismy, v dalším textu se pak budeme věnovat copingovým strategiím. Obranné mechanismy Obranné mechanismy jsou jedním z možných způsobů, jak zvládat stresové situace. Podle Kebzy (2005) jsou však považovány spíše za náhradní, neplnohodnotný způsob zvládání, protože v nich nejde o skutečné řešení situace, ale spíše o jeho náhradu, související s vyrovnáváním se s potlačenými komplexy, zatímco skutečné strategie zvládání směřují ke skutečnému řešení stresové situace a bývají většinou realizovány vědomě. S tím, že jde spíše o iluzi řešení, souhlasí i Křivohlavý (1989). Detailní popis obranných mechanismů a vztah ke zvládání těžkostí můžeme nalézt například v textu „Obranné mechanismy a strategie zvládání těžkostí“ Křivohlavého (1989). Společným znakem obranných mechanismů a strategií zvládání je to, že se že vztahují na řešení pro daného člověka z jeho subjektivního pohledu neřešitelných situací. Objevení obranných mechanismů se připisuje Freudovi, sám jich popsal devět, později byly přidány další. Křivohlavý (1989) uvádí, že dnes je popsáno přibližně 40 různých druhů obranných mechanismů. Existují snahy vytvořit jejich klasifikaci. Jedním z takových systémů je systém DMI (Defence Mechanism Inventory), o němž u nás informovala Kotásková (1988, in Křivohlavý 1989), rozlišuje 5 skupin druhů obranných mechanismů: 1. Nepřiměřené či přehnané agresívní a hostilní reakce. Tyto mechanismy vytváří klamný dojem nadvlády a síly. 2. Sebeobviňující reakce. Jde o zaměření vlastních výčitek do vlastního nitra jedince. 3. Projekce – přisuzování vlastních snah druhým lidem. Je-li používán obranný mechanismus z této skupiny, externalizuje se zde vina z důvodu ohrožení, vlastní negativní myšlenky a záměry jsou přisuzovány jiným lidem. 4. Vytěsňování a popírání. Zde je patrná snaha odstranit vnímané konflikty a nepříjemnosti z vědomí. 5. Intelektualizace a racionalizace. Skutečnost je falšována, interpretována jinak, než by měla být. Tolik k základnímu přehledu obranných mechanismů, které mohou ovlivňovat zvládání zátěžových situací. V následujícím textu představíme některá další pojetí zvládání a copingových strategií. 16
Zvládáním – copingem – se podle definice Lazaruse a Cohena (in Křivohlavý, 1994) rozumí snaha, jak intrapsychická, tak zaměřená na určitou činnost – řídit, tolerovat, redukovat, minimalizovat vnitřní a vnější požadavky, kladené na člověka a střety mezi těmito požadavky. Jde přitom o požadavky mimořádně vysoké, které člověka značně namáhají a zatěžují nebo převyšují zdroje, které má daná osoba k dispozici. Za copingovou strategii (v širším slova smyslu) je pak považován vypracovaný plán, postup k dosažení určitého cíle, tedy ke snížení zátěže. Pojmy copingové strategie a strategie zvládání stresu považujeme pro naši práci za totožné termíny. Popisu těchto postupů se věnoval již Lazarus, níže překládáme jeho pojetí. Strategie zvládání stresu podle Lazaruse (in Křivohlavý, 1994): 1. Strategie netečnosti (apatie). Ten, kdo se dostává do stresové situace, nedbá na to, co se děje kolem, chová se apaticky, upadá do pocitů bezmoci, deprese a beznaděje. 2. Strategie vyhnutí se působení škodliviny. Tento postup se v emocionální sféře projevuje obavami, bázní, strachem. 3. Strategie napadení útočníka. Jde o útok na původce stresové situace. 4. Strategie posilování vlastních zdrojů síly. V předešlém textu jsme tedy nastínili klasické pojetí strategií zvládání, představíme zde proto i další pojetí, které vychází z práce výše zmiňovaného autora a má blíže k metodě, kterou jsme využili při vlastním výzkumu. Kebza v knize „Psychosociální determinanty zdraví“ (2005) rozlišuje 2-3 základní kategorie strategií. 2 skupiny z nich
- strategie
orientované na problém a strategie orientované na emoce - rozlišoval již Lazarus. Skupiny strategií (Kebza, 2005): 1. Strategie orientované na problém. Tato oblast se týká identifikace problému, jeho definice, hledání možností jeho řešení, změn v motivaci či aspirační úrovni, získávání speciálních dovedností, či znalostí. 2. Strategie orientované na emoce. Dělí se na behaviorální (využívání různého chování, vedoucí ke zmírnění prožívaného stresu) a kognitivní (přehodnocení situace). Strategie zaměřené na pozitivní emoce jsou přínosným způsobem zvládání těžkostí.
17
3. Postupy spadající pod vyhýbavé zvládání. To jsou způsoby řešení, při nichž se člověk stresové situaci vyhýbá, odvrací od ní pozornost či se snaží rozptýlit. Podle Kebzy však tuto skupinu neuznávají všichni odborníci.
Na zvládání obtížných životních situací, či na reakci na stresové situace, mají vliv i osobnostní charakteristiky, schopnosti, dovednosti jedince a jeho prostředí. V mnohých případech mohou zvládání tvořit snazším. V další kapitole si popíšeme některé možné zdroje zvládání.
2.2.3. Zdroje zvládání Zdroje zvládání (coping resources) můžeme pro snazší orientaci rozdělit na ty, které se váží přímo k člověku – tj. intrapersonální zdroje (např. osobnostní charakteristiky, schopnosti a dovednosti) nebo ty, které mají k člověku externí vztah – tj. extrapersonální zdroje (tj. např. sociální
opora,
finanční
zdroje).
V této
podkapitole
se
věnujeme
jak
zdrojům
intrapersonálním, tak i extrapersonálním. Nejprve nastíníme vybrané významné koncepce, které se zabývají osobnostními charakteristikami, jež mají vztah ke zvládání zátěže, poté popíšeme také vliv sociální opory. Hladký v publikaci „Zdravotní aspekty zátěže“ (1993) podává stručný přehled výsledků dosud provedených výzkumů, které se týkají osobnostních faktorů zvládání zátěže. Zmiňuje zde také pojetí Locus of control (umístění kontroly). Jako první uvádíme tuto koncepci, která má mnoho společného s odolností ve smyslu Hardiness, kterou využíváme v našem výzkumu. Locus of control (LOC) Locus of control 1966 definuje Rotter jako generalizované očekávání a víru člověka v to, že prostředí, odměny a úspěch jsou ovládány vnitřně buď člověkem samotným, anebo z vnějšku, nezávisle na něm. Vnitřní LOC znamená důvěru ve vlastní síly, člověk s vnějším LOC má pocit, že chod událostí nemůže ovládat ani ovlivňovat (Hladký, 1993). Podle této teorie je tedy odolnost člověka závislá na míře, do jaké má věci subjektivně pod kontrolou. Přisuzuje-li většinu problémů okolí, myslí si, že je jím vždy manipulováno, bývá méně odolný než člověk, který má podle sebe vše pevně ve svých rukou. Bylo zjištěno, že tato kategorizace je poměrně stabilní v čase. V případě vnitřní lokalizace kontroly pak umožňuje člověku zaujímat aktivní, samostatný, sebevědomý a účelný styl zvládání náročných životních 18
situací. Možnost kontrolovat okolní dění a pocit vlastního vlivu na situaci je také jednou ze škál Hardiness. Další koncepcí, která má vztah k našemu výzkumu - především k situaci nezaměstnaných, je teorie naučené bezmocnosti. Naučená bezmocnost V 80. letech během výzkumů reakcí na stres přednesl svou teorii zvládání těchto situací i Seligman.
Klade
důraz
na
vnímání
zátěžové
situace
jako
vysoce
ohrožující,
nepředpověditelný stres pak vede podle jeho názoru k naučené bezmocnosti. Pokud jedinec nemá možnost předvídat či zjistit, co se v jeho prostředí stane, přenáší se pocit bezmocnosti i na další situace (Smékal, 2002). Člověk vnímá, že v takových situacích nemá dostatek kontroly nad okolním prostředím, stává se apatickým, depresivním. I v této teorii spatřují odborníci jako podstatný prvek vlastní pocit kontroly nad okolím. Jedním z důsledků nezaměstnanosti, o níž pojednáváme v poslední kapitole teoretické části, je prožívání bezmoci, beznaděje, která může u některých jedinců vést k apatii a rezignaci. Při zvládání stresu má velký vliv i sociální opora, podpoření rodiny a blízkých. Konkrétně u nezaměstnaných je prokázaný výrazný vliv tohoto zdroje zvládání. Vliv sociální opory na zvládání Sociální opora pozitivně působí na zvládání zátěže. To potvrdila i řada výzkumů, např. Baumgartner, Adamková (2003). Pro jedince, nacházejícího se v distresové situaci, je mimořádně důležitou. Termínem sociální opora se podle Křivohlavého (1999) rozumí pomoc, která je danému člověku v zátěžové situaci poskytovaná druhými lidmi. Je systémem sociálních vztahů, který pomáhá člověku v dosahování cílů, chrání proti škodlivému vlivu stresových událostí. Může být řazena mezi tzv. salutory- vnitřní a vnější zdroje, které pomáhají zvládat stres. Z výsledků řady odborných prací je patrné, že významná je především opora ze strany partnera a rodiny, svobodní jsou na tom hůře, než ti, co žijí v manželství.
19
Sociální opora může mít několik podob (Křivohlavý, 1999): -
naslouchání partnerovi, který sociální oporu hledá
-
technická (materiální, věcná) pomoc
-
výzva mající např. podobu povzbuzování, i emocionální povzbuzování
-
emocionální pomoc
-
sdílení sociální skutečnosti s člověkem, který je v těžké situaci
Na konkrétní stresovou situaci může jedinec reagovat různými způsoby, například v závislosti na situačním kontextu, na emočním naladění, fyzickém a psychickém stavu. Stejně tak na stejnou zátěž odpovídají odlišní jedinci ne zcela shodnými způsoby. V dalším textu tedy stručně popíšeme výběr strategií zvládání.
2.2.4. Výběr strategie zvládání Jakým způsobem reaguje jedinec stresovou situaci, ovlivňuje několik faktorů. Na svět jsme přišli již s určitou genetickou výbavou, zároveň své schopnosti doplňujeme zkušenostmi se stresovými situacemi, učíme se reagovat různými způsoby na odlišné situace. Sýkora a Dvořák (2005) uvádějí, že existují specifické faktory, které ovlivňují vnímání situace jako stresogenní a tím i dále ovlivňují zvládání takové situace: Těmito faktory jsou: -
aktuální fyzický stav
-
vegetativní a biochemická dispozice organismu
-
historie organismu
-
aktuální psychický stav
-
dispoziční struktura osobnosti
-
historie osobnosti
-
jedincova interpretace sociálního kontextu.
Podle Hoška (1999) se při působení nové zátěže člověk chová nejprve náhodným způsobem. Později však přijde na to, které reakce mají menší negativní dopad, a začne jich využívat více. Existují tedy postupy, které nám pomáhají se zátěžovou situací vyrovnat snáze či rychleji.
20
Výše zmiňovaný autor dělí techniky zvládání stresových situaci na aktivní a pasivní. Mezi aktivní techniky zařazuje odpovědi na situace, odvozené od útočného řešení. Zpravidla obsahují momenty agrese a zvýšené aktivity. Nejjednodušším způsobem je přímá agrese, dalšími možnostmi pak jsou upoutávání pozornosti, identifikace s něčím příjemným, společensky ceněným (může mít například podobu vychloubání se autem, rodiči, přáteli,…). Dalšími aktivními copingovými technikami, které Hošek popisuje, jsou kompenzace, sublimace (nevědomé převádění společensky neschvalovaných pudů do roviny sociálně přijatelné) a racionalizace – ta je v dnešní době jednou z nejrozšířenějších technik vyrovnávání se se zátěží. Jako převážně pasivní techniky uvádí izolaci, denní snění, únik do nemoci, regresi, popření. Podle Křivohlavého (1994) existují 2 možnosti, jak řešit distresovou situaci. A to změnit něco na straně zátěže nebo na straně zdrojů sil a možností obrany. Změna na straně zátěže znamená nějakým způsobem ovlivnit okolní dění. Je možné ubrat zátěž (něco neudělat), něco zkrátit (přijít pozdě), delegovat (předat úkol někomu dalšímu), kooperovat s někým dalším (nepracovat na problému sám). Změna na straně zdrojů sil a možností obrany se pak týká změny na straně osoby, která se vyskytuje v distresové situaci. Volba strategie zvládání těžkých životních situací je soudobou psychologií chápána jako složitý myšlenkový proces (Křivohlavý, 1994). Důležitou roli v něm hrají osobnostní charakteristiky i pohled tohoto člověka na svět a na vhodnost a účinnost jednotlivých postupů. Při výběru strategie je třeba brát v úvahu kognitivní, emocionální a volní sféru. V kognitivní sféře jde o myšlenkové řešení či vyrovnání se se stresovou situací, v emocionální sféře se bere v úvahu vše, co souvisí s city, poslední volní je úzce spojená s chováním. Bojujeme-li se stresorem delší dobu, situace se mění. Za těchto podmínek je pak někdy třeba změnit strategie, vybrat ty, které jsou vhodnější a efektivnější. Některé strategie jsou vhodné při krátkodobě působícím stresu, při dlouhodobém však ztrácejí účinnost apod. (Ficková, 1994). V následující kapitole představíme vybrané poznatky týkající se zvládání stresu získané z odborných prací z posledních přibližně 15 let. Popíšeme tak blíže některé souvislosti mezi strategiemi zvládání a sebehodnocením, osobnostními charakteristikami, 21
apod. Tyto poznatky považujeme za hodnotné pro vnímání celkových souvislostí mezi strategiemi zvládání stresu, osobnostními charakteristikami i situačními faktory.
2.2.5. Současné výzkumy zabývající se zvládáním stresu Blatný a Osecká (1998) předpokládají vztah mezi sebehodnocením, životní spokojeností, osobností a strategiemi zvládání. Vycházejí ze svých předchozích výzkumů (např. Blatný, Osecká 1994), v nichž zjistili, že extraverze je spojená s tendencí o sobě tvrdit pozitivní hodnotící výroky, neuroticismus pak s tendencí volit spíše negativní sebehodnotící výroky. Co se týká konkrétně strategií zvládání stresu, je prokázáno, že extraverze souvisí s vyhledáváním
sociální
podpory
(např.
Amirkhan,
Risinger,
Swickert,
1995),
s neuroticismem se pojí volba strategie vyhýbání se problému a sebeobviňování (např. Atkinson, Violato, 1994, In Blatný, Osecká, 1998). V práci „Zdroje sebehodnocení a životní spokojenost: osobnost a strategie zvládání“ se zabývají otázkou, do jaké míry lze ze způsobů zvládání zátěžových situací predikovat sebehodnocení a životní spokojenost a zda je tato predikce nad predikcí sebehodnocení a životní spojenosti z temperamentových a interpersonálních osobnostních charakteristik. Došli k výsledkům, podle nichž strategie zvládání nemají výrazný vliv na predikci životní spokojenosti, více se uplatňují při predikci sebehodnocení. K vysokému sebehodnocení podle autorů přispívá užívání na problém orientovaných strategií, respektive tendence nevyužívat strategie odklonové. Vztah osobnostních charakteristik a strategií zvládání byl potvrzen i v diplomové práci Slavíkové (2007). Podle jejích výsledků má největší vztah k negativním strategiím zvládání neuroticismus, extraverze ovlivňuje výběr strategií odklon a kontroly, které jsou považovány za pozitivní způsoby zvládání. Blatný, Kohoutek, Janušová (2002) se v dalším výzkumu zajímali o souvislost mezi kognitivními a osobnostními determinantami chování v zátěžové situaci. Došli k závěrům, že z osobnostních rysů extraverze a neuroticismus, ovlivňuje chování v zátěžové situaci průkazně neuroticismus. Vliv extraverze nebyl jednoznačně prokázaný. Neuroticismus byl spojovaný se strategiemi vyjadřování emocí a fantazijní únik. Tyto strategie však mohly být mimo jiné ovlivněny i výzkumným vzorkem, kterým byla skupina adolescentů. Pokud jde o vliv situace a jejího zhodnocení na volbu strategie zvládání, zjištění nebyla zcela jednoznačná, 22
v podstatě však odpovídala interakčnímu modelu chování ve stresujících situacích. S posouzením jsou podle výzkumu spojovány strategie orientované na řešení problému, vyjádření emocí a sebeobviňování. Vztah sebepojetí a strategií zvládání studovali Balaštíková, Blatný a Kohoutek (2004) u skupiny adolescentů. Nezjistili však výrazný vztah mezi sebehodnocením, vědomím vlastní účinnosti a volbou určitých strategií zvládání stresu. Sebehodnocení či vlastní účinnost bývají vždy spojeny jen s jednou strategií. Nízké sebehodnocení vede podle závěrů výzkumu k úniku do fantazie, vědomí vlastní účinnosti souvisí se strategií vyhýbání se problému. Nejvíce souvislostí bylo nalezeno u jasnosti sebepojetí a výběru strategií. Osoby s vysokou mírou jasnosti sebepojetí neužívají především neadaptivních strategií jako je únik do fantazie, sebeobviňování, sociální izolace. Millová, Blatný, Kohoutek (2008) ve své práci Osobnostní aspekty zvládání zátěže zmiňují souvislost osobnostních stylů a copingových strategií. Vycházeli z předešlých výzkumných prací Blatného a Osecké, ve kterých bylo zjištěno, že čeští vysokoškolští studenti častěji využívají při zvládání stresových situací řešení problému, kognitivní restrukturalizace a sociální opora, nejméně často pak preferují vyhýbání se problému a sociální izolace. Dále vycházeli z teorie PSI (teorie interakce osobnostních systémů). Osobnostní styly, které se podle výše zmiňované teorie váží s kladnými emocemi (optimistický, loajální, ochotný) korelují s příklonovými, aktivními copingovými strategiemi. Osobnostní styly, které se váží k negativním emocím, kladně korelovali s odklonovými strategiemi a záporně s příklonovými. Strategie zvládání v náročných životních situacích a rysy interpersonálního chování byly předmětem práce Výrosta (1998). Z jeho výsledků vyplývá, že osoby, které preferují v náročných a stresových podmínkách strategii „pomož si sám“, jsou charakterističtí v interpersonálním chování vyšší mírou dominance. Lidé, preferující strategii „únik“ mají spíše sklon k introverzi a chladnému jednání. Lidé, kteří ve stresových podmínkách častěji využívají pomoci druhých a sociální opory, mají více sklon k poddajnému chování. Situaci však vždy ovlivňuje celkový kontext, například v konfliktních situacích se míra dominance, introverze i poddajnosti vyrovnává. Na konkrétní strategii se ve své studii zaměřil Mareš (2001). Jeho práce nese název Zvládání zátěže pomocí strategií záměrného sebeznevýhodňování. Věnuje se zde jednomu konkrétnímu postupu. Jedná se dle jeho názoru o defenzivní zvládací strategii, kterou se snaží 23
člověk omezit působení zátěžových situací, redukuje tak rizika, která mu hrozí při hodnocení jeho osoby či jeho výkonu druhými lidmi. K těmto rizikům patří hodnocení, která by mohla negativně ovlivňovat jedincovo sebehodnocení nebo sebepojetí. Jedinec proto připravuje okolí na své možné selhání, sám předem snižuje své schopnosti a možnost úspěchu před ostatními. Mareš uvádí tři různé podoby této strategie, 2 z nich pochází od Kimbleho et al. (1998, in Mareš, 2001), třetí přidal sám autor představované práce. Prvním z typů je behaviorální znevýhodňování – ponocování, nadměrná fyzická aktivita, nedodržování léčebného režimu apod. Druhou kategorií je verbální znevýhodňování – jedinec druhým předkládá předem možné příčiny, proč nemusí být úspěšný. Poslední typ pak zastupuje kombinace obou předchozích. Lidem, kteří tuto strategii často využívají, slouží především k externalizaci možných příčin. Během výzkumu strategie sebeznevýhodňování byly také zjišťovány faktory, které ovlivňují výběr této strategie – je jím samotný úkol, sebeoceňování a sebeúcta jedince, motivace, pohlaví jedince a jeho sociální okolí. Málo probádaný je věk a výběr strategie sebeznevýhodňování z vývojově psychologického pohledu. Na vztah osobnostních charakteristik a strategií zvládání stresu se zaměřují i zahraniční autoři. Jako příklad zde uvádíme např. práci Boucharda (2003), který ve své studii věnoval pozornost vztahu kognitivního zhodnocení, neuroticismu a otevřenosti a copingových strategií v řešení manželských obtíží. Zabýval se konkrétně vztahem těchto proměnných a 2 strategií zvládání a to „vyhnutí se“ a „plánované vypořádání se situací“. Byl prokázán fakt, že míra kognitivního zhodnocení, neuroticismu či otevřenosti umožňuje predikovat výběr strategií zvládání. Mezi pohlavími nebyly nalezeny výrazné rozdíly. Zahraničním výzkumem z poslední doby, který se věnoval oblastí strategií zvládání, se zabývali Vassilaki, Roussi, Moschandreas, Kritikos (2008). Ve své práci „Percived Control, coping and their relationship to mood in a greek rheumatoid arthritis population“ se snaží prozkoumat vztah mezi vnímanou kontrolou, copingem a náladou u vzorku řeckých pacientů trpících revmatickou artritidou. Z jejich výsledků není možné zcela jasně potvrdit vztah mezi osobnostními charakteristikami (jako je např. optimismus) a náladou či copingem. Náhradní kontrola se podle jejich výsledků pozitivně vztahuje k dobré náladě a její nedostatek k negativní náladě, v případě primární kontroly však tento vztah zjištěn nebyl. Vztah mezi copingem a náladou byl potvrzený pouze u některých strategií. Z výsledků například vyplývá, že strategie ventilování emocí má vztah k negativní náladě. 24
Copingové styly byly také zkoumány ve vztahu k psychickým onemocněním. Studii z této oblasti prezentuje například Vollrtahová, Alnaes a Torgersen (1998). Tito autoři se zaměřovali na vztah copingových stylů a poruch osobnosti, konkrétně na to, zda dispoziční copingové styly mohou efektivně působit na změny u poruch osobnosti. Copingové styly vysvětlovali 7% rozdílů ve změnách.
Z výše pospaných výzkumů je tedy patrné, že o problematiku je mezi odborníky stále velký zájem. Výsledky rozličných studií nejsou vždy shodné, není proto možné závěry zobecňovat. Je však prokázané, že na výběr strategií zvládání stresu i na samotné zvládání má velký vliv osobnost jedince. My se proto v této práci zaměříme na konkrétní specifickou osobnostní charakteristiku a to nezdolnost.
25
2.3. Odolnost, nezdolnost Ve vztahu zvládání stresu se nabízí otázka, zda existují určité osobnostní charakteristiky, které člověka vůči působení zátěže chrání nebo alespoň ovlivňují výběr strategií zvládání stresu pozitivním směrem. O některých souvislostech temperamentu, osobnostních předpokladů a charakteristik jsme již pojednali výše, v této kapitole se zaměříme na téma psychické odolnosti.
2.3.1. Vymezení pojmů odolnost, nezdolnost, resilience Osobní odolností či nezdolností se většinou myslí určité vlastnosti člověka (osobnostní charakteristiky), které člověka chrání před působením stresu. Matoušek (2003) uvádí, že pro osoby, které jsou odolné vůči stresu, jsou typické některé osobnostní rysy. Popisuje je jako jednoznačné určení hodnotové soustavy, vědomí vlastních schopností a dovedností, vysokou míru kontroly vlastního chování, hodnocení nepříznivých životních událostí jako výzvy k měření vlastních sil a další. V posledních letech bývá podle Hoška (1999) pojem odolnost vůči stresu chápán jako odolnost vůči škodlivému zdravotnímu dopadu stresu. Termín resilience lze většinou chápat jako pojem nadřazený ostatním. V angličtině vyjadřuje odolnost, nezdolnost či nezlomnost, v tomto smyslu je tento termín využíván i v psychologické terminologii. Uplatňuje se jak v obecnějším smyslu – tedy pro označení osobnostních dispozic, ovlivňujících odolnost jedince vůči působícím stresogením vlivům, tak i v užším smyslu jen pro některé koncepce, například Hardiness (Kebza, 2005, viz také Kebza, Šolcová, 2008). Pro resilienci jako takovou je typická pružnost, elasticita, schopnost člověka se vrátit do předchozího stavu. Pochází z latinského slova „salire“, což znamená odpružit, vynořit se, rychle vyrůst a „resilire“, jímž je míněno odskočit, skočit zpět. My budeme všechny tři termíny považovat pro náš výzkum za totožné – tedy nezdolnost, odolnost i resilience. Co ovlivňuje resilienci V této osobnostní charakteristice jsou prokázané interpersonální rozdíly. Někteří lidé se vzdávají snadno, jiní bojují za své cíle až do konce svých sil. Při utváření resilience se uplatňuje vliv mnoha vzájemně podmíněných vnitřních a vnějších faktorů, založených 26
primárně v osobnosti a tvarovaných v kontaktu s prostředím. (Kumpfer, 1999, In Kebza, 2005). Čáp, Dytrych v publikaci „Utváření osobnosti v náročných životních situacích“ (1968) uvádějí pro míru odolnosti jako podstatné vrozené vlastnosti organismu, věk jedince, životní zkušenosti, intelekt, zkušenost jednice s konkrétními náročnými životními situacemi, zkušenosti z období raného dětství, aktuální stav organismu, charakteristiky dané situace a společenské vztahy. Podle Hoška (1999) závisí odolnost člověka nepochybně na konfiguraci jeho osobnostních rysů. Už v minulém století se objevil voluntarismus, který zdůrazňoval sílu vůle, jako podstatnou vlastnost člověka, která rozhoduje mimo jiné i o jeho odolnosti v zátěži. Později se ukázalo, že není možné tuto problematiku takto zjednodušovat. Mezi podpůrné prostředky, které ovlivňují odolnost pozitivním směrem, se řadí především optimismus, spiritualita a fyzická kondice (Kebza, Šolcová, 2005). Podle Matějčka a Dytrycha (1998) je však také velmi důležitý vliv sociální opory v dětství. Tito autoři proto shrnují protektivní faktory proti rizikovým situacím. Řadí mezi ně dobrý vztah k někomu zdatnému dospělému v dětství, vysoké IQ, speciální talenty, přitažlivý zjev, sociální dovednosti, oporu manželského partnera a pozitivní zkušenosti ze školy či terapie. Nemá-li dítě správně vtvořený vztah s rodiči, může se snadno stát zranitelným. Stručně jsme shrnuli faktory, které mohou pozitivním i negativním směrem ovlivňovat míru odolnosti. I tento pojem prošel řadou obměn, odborníci přichází s odlišnými koncepcemi a pojetím odolnosti, pohledy na odolnost se stále vyvíjí. Považujeme tedy za vhodné přiblížit dále v této práci vývoj zkoumání nezdolnosti a představit vybrané významné koncepce.
2.3.2. Historie zkoumání nezdolnosti, nejdůležitější koncepce Mezi koncepce odolnosti patří řada teorií a různých přístupů. Většinou jde o koncepce, jež mají projektivní prvky k osobní pohodě, zdraví a kvalitě života. V této podkapitole je tedy stručně nastíníme. Z historického hlediska existují 3 etapy ve zkoumání odolnosti (Sýkora, Dvořák, 2005): 1. Prvním obdobím jsou studie o stresu. Charakteristickým znakem pro ně byla snaha vymezit odolnost jako více méně trvalý rys osobnosti. Odolnost byla vyjadřovaná pojmy
27
např. stresová tolerance, stresový práh apod. Obecný faktor odolnosti se však nepodařilo vymezit. 2. Druhá generace se zabývala především souvislostí mezi situačními proměnnými a jedincem, na straně jedince byla podstatná tzv. adaptační kapacita, zátěžová kapacita či vyrovnávací zdroje. Šlo o somatické, psychické a sociální dispozice jedince, které jsou aktivovány při působení stresu. 3. Třetí – současnou generací myslí výše zmiňovaní autoři studie, které se zabývají zdravím a negativními účinky stresu. Odolnost se zde chápe jako odolnost vůči škodlivému dopadu stresu na organismus člověka, je chápána jako dlouhodobě platná charakteristika osobnosti. Psychickou odolností se zabýval již Sigmund Freud či Carl Gustav Jung. První zmiňovaný autor považoval za pro odolnost podstatné obranné mechanismy jedince, Jung dával s nezdolností do souvislosti typ osobnosti (extraverze – introverze). Detailněji teď popíšeme modernější koncepce, které mají blízký vztah k našemu výzkumu. Jedněmi z prvních odborníků, kteří zkoumali stres a odolnost v souvislosti se zdravím a chorobami, byli autoři Friedmann a Roseman.
Friedman, Roseman - Typ osobnosti A, B Jak jsme již uvedli výše, je prokázáno, že psychosociální stres má závažné důsledky na zdraví člověka, na imunitní, kardiovaskulární a centrální nervový systém. Tyto fakta byla příčinou jednoho z prvních výzkumů odolnosti. Autoři této teorie se snažili určit a popsat chování typické pro jedince trpící konkrétními chorobami. Výsledkem jejich práce bylo rozpoznání dvou typů osobnosti - typu chování A a typu chování B (Křivohlavý, 2003). Typ chování A využívali častěji lidé, kteří jednali s mimořádnou energičností, dbali na preciznost výsledků své práce, často riskovali, hnali se za úspěchem, dělali více činností najednou, byli netrpěliví, soupeřiví, neuměli relaxovat. U těchto osob byl pak také prokázán častější výskyt syndromu vyhoření a dalších chorob, tito jedinci byli i více predisponování k infarktu myokardu (Kohoutek, 2006). Typ chování B využívali lidé s jinými charakteristikami. Úspěch za všech okolností pro ně nebyl životní prioritou, měli širší spektrum koníčků, zajímali se o svou práci, ale i o vlastní rodinu, byli uvolnění, sebejistí atd. Tento typ byl považován za „zdravý“ (Kohoutek, 2006). 28
Tato práce bývá často citována v řadě odborných i populárních knih a článků. Autoři výzkumu popisují konkrétní osobnostní charakteristiky, které mohou ovlivňovat osobní odolnost a tím i zvládání zátěže. Pro naši práci zajímavou je i koncepce Alberta Bandury, proto ji zde velmi stručně nastiňujeme.
Albert Bandura – Self-efficacy Autorem toho termínu je A. Bandura (Křivohlavý, 1994). Self-efficacy je v jeho koncepci chápáno jako důvěra ve vlastní schopnosti, možnost sebeuplatnění, možnost ovlivňovat chování, vnitřní osobní dispozice a vnější prostředí. Tato dispozice má pak vliv na zvládání zátěže, vyrovnávání se jedincem stresem.
Jako dvě nejvýraznější studie v oblasti nezdolnosti však bývají citovány koncepce Antonovského a Kobasové. Těm se budeme věnovat více v následujícím textu. Jako první představíme teorii Aarona Antonovského Sence od Coherence.
Aaron Antonovský – Sence of Coherence (SOC) Izraelský lékař Aaron Antonovský se ve svých pracích zajímal o vztah mezi zdravím, stresem a zvládáním obtíží. Ve své teorii navazuje na podněty existenciální a humanistické psychologie. Ve svých výzkumech zjišťuje (Křivohlavý, 1998), co ovlivňuje náchylnost člověka ke konkrétním chorobám. Studie prováděl na skupině respondentů, kteří prošli fašistickými koncentračními tábory. V rozhovorech s těmi, co přežili, hledal charakteristické znaky, které měli společné. Výsledky své práce shrnul do pojetí nezdolnosti – tzv. Sence of Coherence. Nejčastěji je do češtiny tento pojem překládán jako „smysl pro soudržnost“, „smysl pro integritu“ (Křivohlavý, 2001), „vědomí souvztažnosti“ (Hošek, 2003). Pojetí Sence od Coherence pracuje se třemi dimenzemi. Rozlišuje jedince s vysokou mírou soudržnosti osobnosti a s nízkou mírou (Křivohlavý, 1990, viz také Kebza, 2005).
29
Autor koncepce stanovil 3 dimenze nezdolnosti (Hošek, 2003): 1. Smysluplnost (meaningfulness). Váže se k emocionální stránce postoje člověka k životu. Jde o dispozici chápat svou životní pozici a aktivitu jako hodnou úsilí o její pochopení. 2. Srozumitelnost situací (comprehensibility). Jde o kognitivní stránku osobnosti, jak vnímá a chápe daná osoba svět a sebe v něm. Týká se otázky, zda člověk svět bere jako srozumitelný, poznatelný a uspořádaný celek, který funguje logicky, racionálně a s relativně vysokou mírou předvídatelnosti. 3. Představa zvládnutelnosti problémů (manageability). Tato dimenze vyjadřuje konativní, motivační, hybnou stránku osobnosti nezdolných lidí. Týká se schopnosti ovlivňovat, kontrolovat a zvládat své životní role a cíle v tomto světě. Křivohlavý (1998) uvádí, že podle této koncepce se ukazuje, že lidé, kteří se kloní ke kladnému pólu všech třech dimenzí, zvládají těžkosti snáze. Pro naši práci je však nejpodstatnější poslední koncepce, kterou v oblasti nezdolnosti uvádíme a to pojetí nezdolnosti Suzan Kobasové a jejích spolupracovníků.
Suzan Kobasová, Salvatore Maddi a S. Khann - Hardiness Toto pojetí, jak uvádí Hošek (1999), vznikalo a začalo se prosazovat v samém konci sedmdesátých let a v počátku let osmdesátých. Kobasová se svými spolupracovníky navázala na starší koncepce o vztahu osobnosti a odolnosti a přišli s existenciálním pojetím houževnaté (tuhé) osobnosti. Termín Hardiness je odvozen od anglického slova „hard“, v překladu znamená tvrdý, pevný, tuhý, neoblomný, odolný a otužilý atd. (Křivohlavý, 1991). Důležité bylo pro autory koncepce zjistit jaké faktory a charakteristiky ovlivňují a mohou zvyšovat rezistenci vůči onemocněním. Svým dotazníkem zjišťovali tři dimenze, tři důležité rysy, které tvoří odolnost v tomto pojetí (Křivohlavý, 1991, viz také Kebza, 2005): 1. Výzva (Challenge). Je schopností spatřovat v tlaku každodenních událostí nikoliv negativně působící zátěž, ale spíše výzvy. Stresové situace chápe pouze jako změny, nikoliv nutně setrvalý stav, který není možné ovlivnit. Změny v životě jsou chápány jako žádoucí, vedoucí ke zdokonalení.
30
2. Ztotožnění se s něčím, odpovědné zaujetí a oddanost (Commitment). Tato dimenze vyjadřuje věrnost sobě a svým zásadám, schopnost se plně věnovat a angažovat do veškeré vykonávané činnosti. Je to tendence vložit všechny své síly do úkolu, který považuje člověk za smysluplný a hodnotný. 3. Schopnost kontroly a řízení (Control). Do této kategorie spadá schopnost udržet si vývoj událostí pod kontrolou, a to i v případě situací a událostí s nepříznivým vývojem. Jde však především o vlastní vnímání toho, že situaci máme pod kontrolou, že ji můžeme ovlivňovat. Řízení situací vychází z životních plánů a představ člověka. Lidé s vysokou mírou Commitment spoléhají na své síly, které jim pomohou i v náročné situaci najít smysluplnost, něco zajímavého, čemu je možné se věnovat. Lidé s vysokým skóre v oblasti Control věří tomu, že i přes nepříznivé podmínky, mohou své okolní dění ovlivňovat, stále mají situaci ve svých rukou. Lidé, vidící ve změnách výzvu, se z nich dokážou učit novému, čerpat z nich informace, znalosti či dovednosti. Lidé s pocitem kontroly a řízení svého života, plným ztotožněním se se svými aktivitami a cítící výzvu ve změnách a nových situacích – tedy s vysokou mírou Hardiness - se snáze vyrovnávají se stresem a jsou lépe chráněni před nemocemi „ze stresu“ (Rincover, 1989). Stres nevnímají jako tolik závažný, jsou více motivování a aktivně se zapojují do řešení těžkých úkolů (Maddi, 2006). Co se týká souvislosti míry Hardiness a zdraví člověka podle údajů Hardiness Research Institute, Inc. nepostihne jedince s vysokou úrovní Hardiness s vysokou pravděpodobností (7:1) srdeční infarkt (Šolcová, Kebza, 1996), u lidí s nízkou úrovní Hardiness je tato pravděpodobnost 1:1. S.Maddi (2006) uvádí pozitivní vliv odolnosti se smyslu Hardiness na zdraví člověka a jeho výkonnost. Podle autora vysoká míra Hardiness poskytuje jedinci odvahu a motivaci pracovat na obtížných úkolech a přetvářet distresové situace na příležitosti. Ve stresových situacích nachází pak člověk zisk, růst, zvýšení vlastního výkonu v oblastech jako je tvořivost, moudrost a naplnění a podporu fyzického a psychického zdraví. Na obrázku č. 1. představujeme model Hardiness, kde je znázorněn vliv Hardiness na psychické a fyzické zdraví a vliv Hardiness na zvyšování výkonu a zdraví jedince. Model ukazuje, jak akutní a chronický stres ovlivňuje bdělost organismu. Pokud je napětí příliš dlouhé a silné, zdraví a výkon člověk může být snížen. Pokud jsou ale složky Hardiness či „odolné postoje“ člověka
31
dostatečně silné, výsledná motivace člověka usnadňuje možnost na situaci adekvátně reagovat, mírní využívání sociální opory, člověk více využívá ke zvládání vlastních zdrojů.
Obrázek č. 1: Hardiness model pro podporu zvyšování výkonu a zdraví. Hardiness Institute, Inc., cc. 1986 - 2006
32
Koncepce Hardiness byla během posledních let dále ověřována i vlastními autory. Bylo prokázáno, že úroveň Hardiness má vztah k celkovému psychickému zdraví jedince (Např. Maddi, Khoshaba, 1994). Dále bylo také upozorněno na negativní vztah mezi vysokou mírou Hardiness a úzkostí a depresí (Maddi, Kobasa, 1984, in Maddi, Khoshaba, 1994). Sami autoři koncepce odolnosti ve smyslu Hardiness upozorňují na skutečnost (Maddi, 2006), že Hardiness není vrozenou složkou osobnosti, ale vytváří se od raného dětství. Je tedy před námi otázka, zda existují rozdíly v úrovni Hardiness na základě kultury, ve které jedinec vyrůstá. Šolcová, Kebza (1996) pracovali na studii, v níž zkoumali rozdíly v úrovni Hardiness u české a americké populace. Největší rozdíly byly zaznamenány v subškále Challenge, u amerického souboru byla průměrnou hodnotou hodnota 34 (SD 5.3), u české populace 24.7 (SD 6.7). Kulturní rozdíly v celkové úrovni Hardiness byly potvrzeny i zahraničními studiemi (např. Chan, 2000). Chan (2000) věnoval se své práci pozornost úrovni Hardiness a výběru zvládacích strategií. U Hong Kongských studentů bylo prokázána souvislost mezi nižší mírou Hardiness a častějším výběrem pasivních zvládacích strategií.
Ačkoliv koncepce odolnosti nejsou totožné, je jasné, že souvislost mezi osobnostními charakteristikami a zvládáním stresových situací je nepopiratelná. Zde proto uvedeme některé další osobnostní charakteristiky, které ovlivňují odolnost a zvládání stresu. Bolger (1990) prokázal, že lidé s vysokou úrovní neuroticismu či úzkostnosti mají typicky sklon ke strategii „uvažování založené na přání“ a sebeobviňování, během stresové situace pak více prožívají úzkost, jsou méně odolní. Společným rysem (Sýkora, Dvořák, 2005) několika osobnostních charakteristik, které mírní dopad stresu na zdraví člověka, je osobní kontrola, možnost mít řízení situace ve svých rukou. Tato schopnost pak vede k aktivnímu zvládání těžkých životních situací. Mezi českými odborníky byl také potvrzen vztah mezi odolností ke zvládání stresu a subjektivně hodnocenému zdraví, lidé s vyšší Hardiness se cítili zdravější (např. Vašina a kol. 1995, in Vašina, 1999, viz také Kebza, Šolcová, 2008)).
33
Mimo koncepce odolnosti jednotlivce se v posledních dvaceti letech do popředí zájmu dostává také rodinná resilience, odolnost této struktury. Resilience rodiny je pro nás důležitá především proto, že se vztahuje k odolnosti členů této skupiny, ke zvládacím strategiím jednotlivců i k poskytované sociální opoře. Rodinná resilience Z dosavadních výzkumů vyplývá, že v rámci rodiny není tato charakteristika trvalá, spíše se proměňuje v čase. V našich podmínkách se tomuto tématu věnoval např. Matějček, Břicháček či Sobotková. Vycházejí především z teorií zabývajících se zvládáním stresu v rodinách, zkoumají zdravé rodinné fungování. Studií rodinné resilience však není zdaleka tak velké množství jako výzkumů resilience jednotlivců. Podle Sobotkové (2004) existují tři základní principy zdravého rodinného fungování, a to soudržnost, adaptabilita a komunikace. Tyto tři principy se odrážejí i ve zvládání zátěže v rodině. Resilience rodiny pak znamená její odolnost, vnitřní sílu. Na to, jak je rodina odolná, má vliv několik faktorů a to závažnost stresoru, zranitelnost rodiny, typ rodinného fungování, zdroje odolnosti rodiny (sociální podpůrná síť, kulturní a ekonomická úroveň rodiny, komunikace uvnitř rodiny a individuální charakteristiky jejích členů), způsob jak rodina hodnotí vzniklou situaci, strategie řešení problémů v rodině, strategie zvládání zátěže a osobnost rodičů.
Odolnost je úzce provázána s kapitolami, o kterých jsme již pojednávali výše v textu, jako je stres a zvládání stresu. Může být obtížné je od sebe oddělovat, nicméně jsme se o to alespoň částečně pro naše teoretické zakotvení výzkumu pokusili. V další kapitole nastíníme důležité poznatky z oblasti nezaměstnanosti.
34
2.4. Nezaměstnanost Další proměnnou, kterou se budeme ve své práci zabývat, je nezaměstnanost. Ztráta zaměstnaní je specifickou stresovou událostí, je tedy vhodné popsat její konkrétní charakteristiky. Nezaměstnanost jako taková se také dostává v posledních měsících více do popředí, než v předchozích letech, a to především v souvislosti s právě probíhající ekonomickou a hospodářskou krizí. V první podkapitole představíme druhy nezaměstnanosti.
2.4.1. Definice pojmu a druhy nezaměstnanosti Definici nezaměstnanosti popisuje podle Mezinárodního úřadu práce v Ženevě ve své knize Mareš (1994). Tento Mezinárodní úřad práce charakterizuje nezaměstnaného člověka jako takového, který je schopný práce, má zájem o zaměstnání a který v tuto chvíli i přes snahu práci získat, je stále bez zaměstnání. Výše zmiňovaný autor dále mluví o typech nezaměstnanosti. Níže je velmi stručně popíšeme: 1. Frikční nezaměstnanost. Jde o krátké epizody, normální změny zaměstnání, běžné přesuny mezi jednotlivými pracovními pozicemi, stav je přechodný. 2. Strukturální a technologická nezaměstnanost. Tato nezaměstnanost je výsledkem nerovnováhy mezi požadavky zaměstnavatelů a schopnostmi pracovníků. Mluvíme o ní například tehdy, kdy se ruší podniky určitým směrem zaměřené (zaměstnanci mají konkrétní dovednosti a schopnosti) a vytváří se zcela nové odvětví, na místa v nich pak není dostatek kvalifikovaných pracovníků. 3. Cyklická a sezónní nezaměstnanost. Často je spojená s tzv. sezónními pracemi, vyšší je především v zimě. 4. Skrytá nezaměstnanost. Do této skupiny patří lidé, kteří se neregistrují jako nezaměstnaní a zároveň ani práci nehledají. 5. Neúplná nezaměstnanost a nepravá nezaměstnanost. První termín se týká osob, které neúplně využívají své schopnosti (např. pracují pouze na částečný úvazek, i když nemají žádná zdravotní či jiná omezení). Nepravá nezaměstnanost je pak typická tím, že se nezaměstnaní spíše snaží v plném rozsahu využívat poskytovaných peněžních dávek, než by aktivně hledali práci. 35
My budeme pro naše potřeby výzkumu rozdělovat nezaměstnanost z hlediska délky a to na krátkodobou (do 6 měsíců od registrování do evidence uchazečů o práci) a na dlouhodobou (6 měsíců a déle). Ke specifikům dlouhodobé nezaměstnanosti se dostaneme na konci této kapitoly.
2.4.2. Vlny nezaměstnanosti v novodobé historii, významné výzkumy nezaměstnanosti Nezaměstnanost jako celospolečenský problém není konstantou, neměnící se situací, ale probíhá ve vlnách. Jak popisuje Kebza, Šolcová (2001), z historického hlediska, první výrazná vlna nezaměstnanosti se objevila během celospolečenské krize ve 30. letech a byla jednou příčin, která vedla k rozsáhlým výzkumům v oblasti nezaměstnaných, jejich prožívání situace ztráty zaměstnání a věnovala se i změnám ve zdraví a psychice, která souvisí s touto závažnou životní situací. Tato vlna se plně projevila i v Československu. Druhá vlna vysoké nezaměstnanosti pak přišla v 70. letech, již však díky dříve získaným poznatkům, měla mírnější sociální i zdravotní dopad. Bartley, Owen (1996, in Šolcová, Kebza, 2001) uvádějí, že ztráta zaměstnání působí alespoň v počátcích nástupu vlny nezaměstnanosti selektivně. Postihuje nejprve méně vzdělané a manuálně pracující starší osoby (z nich nejvíce ty nevyučené), zatímco manažeři a vysokoškolští odborníci a specialisté jsou propouštěni nejméně. Tohoto fenoménu jsme si všimli i během sběru dat našeho výzkumného vzorku. Ačkoliv se oblastí nezaměstnanosti zabývá řada odborníků poměrně dlouhou dobu a je známo již mnoho protektivních faktorů, které by měly zmírnit důsledky ztráty zaměstnání na lidské zdraví a psychický stav, přináší nezaměstnanost stále výrazný pokles životní úrovně a komplex psychických, psychosociálních a behaviorálních dopadů na život nezaměstnaných. Těm se budeme blíže věnovat v dalších podkapitolách.
36
Marienthalská studie Jedním z prvních a nejznámějších výzkumů zabývajících se důsledky nezaměstnanosti na život člověka je Marienthalská studie. Na výzkumu pracovala M. Jahodová a kol. Studie popisuje průběh nezaměstnanosti (v téměř uzavřené komunitě) z důvodu uzavření továrny v rakouském městečku Marienthalu. Hlavními zjištěnými psychologickými důsledky bylo „snížení aktivity, narušení vnímání času, ustavičné upadání do apatie“ (cit. Jahodová, 1933, in Buchtová, 2000) nezaměstnaných. Autoři výzkumu došli k závěrům, že lidé v těchto podmínkách ztrácí smysl života, dochází k omezení jejich sociálních společenských kontaktů, nastává postupná ztráta identity a úpadek statusu osobnosti, atrofují činnosti, které byly součástí běžného života. Studie také potvrzuje negativní vliv nezaměstnanosti na fyzické zdraví člověka. Buchtová (1994) uvádí, že v reakci na ztrátu zaměstnání byly v této studii zjištěny 4 různé postoje, a to rezignace, beznaděj, zoufalství a apatie. Na základě výsledků své studie předkládá Jahodová seznam potřeb, které člověku plní práce a jsou tedy pro smysluplný život člověka důležité (Jahodová, 1979, in Mareš, 1994).: -
Práce vytváří nezaměstnanému reálnou strukturu času.
-
Umožňuje mu pravidelně sdílet sociální zkušenosti mimo rámec rodiny.
-
Umožňuje člověku podílet se na cílech a účelech, které ho přesahují.
-
Vymezuje jeho osobní statut a osobní identitu.
-
Vynucuje si řadu aktivit, k nimž bez zaměstnání člověk není motivován.
Práce Jahodové byly v této oblasti velmi důležité, na jejich výsledcích pak stavěla řada dalších prací, odstartovala tak důkladný výzkum problematiky nezaměstnanosti (především z psychologického hlediska). Kultura nezaměstnaných, „typologie nezaměstnaných“ Z historického hlediska je další velmi zajímavou prací výzkum „kultury nezaměstnanosti“ Engbersena, Schuyta a Timmera (Engbersen, Schuyt, Timmer, 1990, In Buchtová, 1994). Tito autoři vycházeli ve své studii z Mertonovy typologie přizpůsobení se anomální situaci. Podle nich existuje pět možných reakcí na takové situace, popíšeme je níže v souvislosti s nezaměstnaností. Výše zmiňovaní autoři pracovali s dlouhodobě nezaměstnanými v Holandsku, nakonec přidali i k pěti Mertonovým skupinám i skupinu šestou. V závislosti na
37
tom, jak reagovali respondenti na dlouhodobou ztrátu zaměstnání, rozdělili autoři studie nezaměstnané do šesti skupin: 1. Lidé s konformním typem reakce. Usilují o získání dobře placeného zaměstnání, navštěvují úřad práce, aktivně se snaží získat novou pracovní pozici. Nezneužívají sociální systém ani se nesnaží získat práci nelegálním způsobem. Většinou sem patří muži ve věku do 40 let s nízkým či průměrným typem vzdělání. 2. Lidé s ritualistickým typem reakce. Rezignovali již na shánění zaměstnání, nicméně stále dodržují formální zásady, docházejí na úřad práce, nesnaží se získat práci nelegálně ani nezneužívají sociální systém. Patří sem především starší muži delší dobu bez zaměstnání, s nízkým vzděláním. 3. Lidé s únikovým typem reakce. Nesnaží se práci žádným způsobem získat, rezignují na hledání zaměstnání, většinou jde o dlouhodobě nezaměstnané s velmi nízkým stupněm vzdělání. Nevyhledávají nelegální způsoby práce. 4. Podnikaví nezaměstnaní. Jejich cílem je získat nové, lepší a více ohodnocené pracovní uplatnění, využívají především nekonformních cest. Tuto skupinu tvoří spíše mladí lidé s průměrným až vysokým vzděláním a delší dobou bez zaměstnání. 5. Vypočítaví nezaměstnaní. Málo využívají běžných způsobů získávání práce, více preferují nelegální způsoby zajištění zaměstnání, jsou závislí na sociálním systému. Sem patří početná skupina žen, studentů a mladých lidí bez zaměstnání kratší dobu než 6 let. 6. Autonomní nezaměstnaní. Plně vystačí s příjmem získaným od státu, o hledání zaměstnání nejeví žádný zájem. Vyhledávají pouze sezonní a nárazové brigády. Nejpočetněji zastoupení byli podle výsledku výzkumů lidé s konformním typem reakce a s únikovým typem reakce. Podobné typologie jsou popsány v mnoha publikacích (např. Mareš, 1996), v základních rysech se však shodují. Rozsah této práce nám nedovoluje se jim věnovat podrobněji. Dále se zaměříme na důsledky ztráty zaměstnání na život jedince.
38
2.4.3. Vliv ztráty zaměstnání na život člověka Buchtová (2000) ve článku „Nezaměstnanost a zdraví“ upozorňuje na to, že práce pro člověka nezajišťuje pouze materiální zabezpečení, ale je také prostorem pro seberealizaci. Dále také nezabezpečuje pouze ekonomickou stránku, nýbrž je i významných socializačním činitelem. Dalšími potřebami, které souvisí s pracovní činností, je i životní jistota, životní řád (denní režim), sociální zázemí a citová odezva, emocionální ohodnocení (Buchtová, 2004). Tyto potřeby jsou shodné s potřebami, na které upozorňovala již Jahodová ve výsledcích svých výzkumů, o nichž jsme pojednali výše. Ztráta zaměstnání je pro člověka vysoce emocionálně zabarvenou záležitostí, člověk ji velmi intenzivně prožívá. Vyrovnávání se takovouto situací je velmi individuální (Buchtová, 2000). Podle výše zmiňované autorky závisí zvládání této zátěže na odolnosti člověka vůči zátěži, dále je podmíněno věkem (a vnímáním vlastní odpovědnosti k nejbližšímu okolí), pohlavím, dosaženou kvalifikací, zkušeností jedince, předchozí profesní rigiditou či pružností, finančními možnosti a sociální oporou. Ztráta zaměstnání se vztahuje také ke změnám celkové pohody, odráží se v v celkovém životním názoru, emočním vyladění, sebepojetí a postoji k práci (Šolcová, Kebza, 2001). Lidé bez zaměstnání mohou mít pocit ztráty kontroly nad vlastním životem. Podle množství dosud publikovaných studií, souvisí nezaměstnanost a její prožívání s poklesem sebeúcty, poklesem pocitu sociálního přijetí, nárůstem pocitu sociální nežádoucnosti a sociální izolace. Nesporné je také to, že nezaměstnanost má vliv na fyzické zdraví člověka. Bylo prokázáno, že fyzické zdraví nezaměstnaných osob je horší, než lidí zaměstnaných (Kebza, 2005). Podle mnoha studií (např. Kulik, 2000, In Kebza, 2005) se ženy obecně lépe vyrovnávají se ztrátou zaměstnání. Jako jedním z možných důvodů tohoto jevu je tradičně vnímaná role ženy a tedy i její možnost realizovat své schopnosti i v jiné oblasti, než jakou je zaměstnání. Muži naproti tomu více vnímají ztrátu placené práce jako stigmatizující. To, jak hodnotí nezaměstnaní příčiny své situace, se snažily mimo jiné ve svém výzkumu popsat Schragereová, Rošková (2003). Zjistily, že nezaměstnaní, kteří nemohli delší dobu sehnat práci, spíše přisuzovali příčiny nezaměstnanosti vnějším podmínkám, lidé, kteří si nalezli práci poměrně rychle, pak vnitřním podmínkám. V další studii (2007) pak přidávají nové
poznatky.
Internalizace
příčin
ztráty
práce
vykazovala
více
souvislostí 39
s demografickými, osobnostními a situačními faktory. Výraznější se tento jev prokázal u opakovaně nezaměstnaných oproti lidem, kteří ztratili práci poprvé. Nezaměstnanost delší než 2 roky však představovala zlom, s vyšší délkou nezaměstnanosti rostla externalizace příčin. V těchto studiích byl mimo jiné potvrzen vztah délky nezaměstnanosti k jejím dopadům na běžný život. Dopady délky nezaměstnanosti na život člověka Již ve 40. letech byl popsán vliv délky nezaměstnanosti na prožívání. Einsenberg a Lazarsfeld (1938, in Buchtová, 2003) popsali čtyři fáze adaptace na změnu (myšleno na ztrátu placené práce, podstatou nezaměstnanosti není podle Šolcové a Kebzy (2001) nedostatek práce, ale hlavně nedostatek placeného zaměstnání., tj. práce vykonávané na smluvním základu a za finanční odměnu). Ztráta zaměstnání je nejdříve pro člověka šokem, vede k pocitu beznaděje, apatie a rezignace. V další fázi se nezaměstnaní stanou optimističtějšími, aktivně se snaží sehnat novou práci. Ve třetí fázi po neúspěšných pokusech prožívají znovu beznaděj, strach a rezignaci, v poslední fázi pak berou nezaměstnanost jako nezměnitelnou situaci. Řada
studií
upozorňuje
na
ničivější
dopady
dlouhodobé
nezaměstnanosti
(tj.
nezaměstnanost delší než 6 měsíců). Pravděpodobně se razantněji snižuje sebevědomí nezaměstnaných, oslabuje se jejich schopnost a odhodlání nalézt další pracovní uplatnění a blokuje udržování a rozvíjení profesionálních znalostí, schopností a dovedností. Při dlouhodobější nezaměstnanosti může docházet ke klesání zájmu o nástup do práce. Čím je nezaměstnanost delší, tím větší obtíže se objevují při hledání práce. Tyto problémy mohou být zapříčiněny ztrátou dovedností, morálními důsledky, psychickými důsledky (pokles sebevědomí, vnitřní nejistota, pocity nedostačivosti, snížená sebeúcta). Dopadům dlouhodobé nezaměstnanosti na život jedince se věnují i některé současné zahraniční studie. Jako příklad zde uvádíme práci Andersena (2002), který pracoval s dlouhodobě nezaměstnanými v Dánsku. Ve své práci potvrdil již výše přednesené poznatky. Podle Šolcové, Kebzy (2001) může být ztráta zaměstnání chápána jako akutní stresující událost. Nezaměstnanost restrukturuje životní podmínky a vede ke každodennímu chronickému stresu. Také danou osobu stigmatizuje, nezaměstnaný člověk musí přijmout novou roli, pro mnohé ne příliš příjemnou.
40
Vyrovnávání se se stigmatizací nezaměstnaný Pro mnohé může označení „nezaměstnaný“ být velmi nepříjemnou nálepkou, zraňující sebehodnocení, upozorňující na neschopnost člověka si nalézt nové zaměstnání či setrvat ve starém, na nedostatek schopností, zároveň pro něj znamená i odkázání se na pomoc druhých apod. Jak se s takovou stigmatizací nezaměstnaní vyrovnávají, popisuje Mareš (1994). Nejčastěji se ji snaží překonat: -
vytěsněním nepříjemné situace
-
únikem do sociálního prostředí, které nepovažuje daný člověk za ohrožující
-
alespoň částečně aktivním zapojením se do hledání nové práce
-
adaptací na aktivity volného času
-
externalizací příčin
-
aktivitami zacílenými do budoucnosti
-
únikem do jiných situací.
Vlivy především dlouhodobější ztráty zaměstnání bereme v potaz i v naší práci, kde předpokládáme u dlouhodobě nezaměstnaných využívání odlišných strategií zvládání stresu a odlišnou míru odolnosti, než u krátkodobě nezaměstnaných. Vzali jsme v úvahu i demografické faktory a vlivy pohlaví, o nichž jsme se zmiňovali výše. Strategie zvládání stresu v souvislosti s nezaměstnaností jsou předmětem i zahraničních prací. Autoři Christensen, Schmidt, Kriegbaum, Houghaard a Holstein (2006) studovali otázku, zda dosažené vzdělání ovlivňuje zvládání stresové situace, kterou je ztráta zaměstnání. Dospěli k závěrům, že copingové strategie mohou zmírňovat dopady nezaměstnanosti na zdraví a na vnímanou subjektivní pohodu a dále pak k závěru, že copingové strategie jsou ovlivněny stupněm vzdělání. Například strategie vyhýbání se byla rozpoznána jako typická pro respondenty s nízkým vzděláním (více u mužů). Dále bylo v téže studii zjištěno, že nezaměstnané ženy méně využívali aktivních copingových strategií než muži.
41
Tyto poznatky jsou zajímavé i pro náš výzkum, jelikož se snažíme zjistit, zda má stupeň vzdělání vztah k výběru strategií zvládání a k psychické odolnosti i v našich kulturních podmínkách. V následující podkapitole se pokusíme přiblížit specifika nezaměstnanosti v České republice, zaměříme se konkrétně na naše kulturní podmínky, popíšeme, jaké skupiny mají s hledáním zaměstnání potíže. Budeme se věnovat i dlouhodobé nezaměstnanosti a jejím charakteristikám v našem prostředí.
2.4.4. Nezaměstnanost v ČR V moderní postkomunistické historii České republiky byl zaznamenaný velký nárůst nezaměstnanosti na počátku 90. letech jako důsledek ekonomické transformace. Přesto byla nezaměstnanost v těchto letech poměrně nízká, například na začátku roku 1994 3,5%, v Evropě byla průměrně cca 11% nezaměstnanost. Detailněji situaci popisuje např. Sirovátka a Řezníček (1995). Rizikové skupiny uchazečů Rizikovými skupinami uchazečů o zaměstnání jsou podle Kotíkové (2003) v našich podmínkách občané se zdravotním postižením, mladiství uchazeči o zaměstnání, absolventi škol, uchazeči společensky nepřizpůsobiví, často měnící zaměstnání, se špatnou morálkou, dále pak nekvalifikovaní uchazeči, uchazeči pečující o děti do věku 15 let, vyšší věkové kategorie a osoby bydlící na okrajových částech okresu s omezenou dopravní obslužností. Dlouhodobá nezaměstnanost v ČR V pracích zjišťujících zastoupení různých skupin mezi dlouhodobě nezaměstnanými z poloviny 90. let vyplývá, že nejčastěji jsou dlouhou dobu bez práce nekvalifikovaní lidé, osamělé matky s dětmi, Romové, sociálně nepřizpůsobiví a uchazeči s problémy dojíždění do zaměstnání. Též je v těchto studiích uváděno, že většina z výše zmiňovaných nemá o práci ani vážný zájem (např. Sirovátka, Řezníček, 1995). Výše zmiňovaní autoři se ve své studii zabývali charakteristikami dlouhodobé nezaměstnanosti. Z jejich práce vyplývá jasný vliv vzdělání na délku nezaměstnanosti, nejdéle
42
nezaměstnaní jsou ti jedinci, kteří mají nízké vzdělání. Autoři výzkumu poukazují mimo jiné i na vliv okolního sociálního prostředí na profil dlouhodobě nezaměstnaných. Velkoměsto se jeví jako prostředí, jež více „přitahuje“ lidi, kteří žijí mimo rodinné a sociální vazby. Venkovské prostředí je typické silnou sociální kontrolou a talkem sociálních rolí a norem spojených s tradiční rolí. Podle Kuchaře (2003) existují 2 skupiny nezaměstnaných, první se věnuje aktivnímu hledání další práce, ačkoliv jí se to příliš nedaří, pro takového člověka je situace dlouhodobé nezaměstnanosti vysoce frustrující. Druhou skupinu pak tvoří lidé, kterým takovýto stav vyhovuje. Příčinu vidí autor práce především v tom, že nezaměstnaný se již na svou „novou“ situaci adaptoval, považuje ji za normální a běžnou, zvykl si na velký objem času, omezené finanční zdroje a na novou sociální pozici, nezaměstnanost se stává novým životním stylem. Úměrně s délkou nezaměstnanosti pak roste nechuť tuto situaci měnit. V dlouhodobé nezaměstnanosti existují rozdíly mezi Českou republikou a dalšími evropskými státy. Upozorňuje na ně například J. Kux (2003). Patrné jsou například rozdíly ve vlivu pohlaví na nezaměstnanost. Dlouhodoběji nezaměstnané jsou ženy, obdobná situace je však jen v Polsku a na Slovensku. Rozdíly jsou i ve věkové struktuře – u nás je nejčastěji zastoupena skupina 25 – 54 let, ve většině evropských zemí je nejpočetnější nejstarší věková skupina 55 – 64 let. Zvládání zátěže u nezaměstnaných, které je předmětem i našeho výzkumu, studoval v našich podmínkách ve své diplomové práci např. Záhurančík (2007). Výzkum byl prováděn na skupině dlouhodobě nezaměstnaných. Podle jeho výsledků zkoumané osoby nejčastěji využívali strategií Kontrola situace, Kontrola reakcí, Pozitivní sebeinstrukce a Vyhýbání se. Nezaměstnaní také častěji vybírají pozitivní strategie zvládání, než negativní. Dále se autor práce zaměřoval i na souvislosti osobnostních charakteristik a strategií zvládání – konkrétně na koncepci Locus of Control, kde dospěl k závěrům, že externalismus je spojený s výběrem negativních strategií zvládání a internalismus s pozitivními copingovými strategiemi. Věnoval pozornost i temperamentovým rysům, jako je extraverze a neuroticismus. Extraverze se pojí podle výsledků autora s pozitivními strategiemi, neuroticismus s negativními. Jak je z nastíněných poznatků zřejmé, ztráta zaměstnání je výrazně stresující a život měnící situací. Její zvládání může být ovlivněno mnoha okolnostmi, mimo jiné například i podle našeho předpokladu osobní nezdolností.
43
3. Empirická část 3.1.
Cíle výzkumu
Cílem výzkumu je ověřit, zda existují typické strategie, které využívají jednotlivé skupiny nezaměstnaných při zvládání zátěže. Zaměříme naši pozornost na to, zda výběr strategií zvládání stresu u nezaměstnaných ovlivňují další faktory jako místo bydliště, vzdělání, pohlaví či délka nezaměstnanosti. Výše uvedené proměnné nás také zajímají ve vztahu k psychické odolnosti nezaměstnaných. Dalším cílem našeho výzkumu je tedy popsání Hardiness u nezaměstnaných včetně prozkoumání možných vztahů s výše uvedenými faktory. Posledním cílem, který jsme si vytýčili, je snaha o potvrzení našeho předpokladu, že psychická odolnost ve smyslu Hardiness ovlivňuje výběr copingových strategií. Získané výsledky by mohly v budoucnu posloužit jako teoretický základ při další práci s nezaměstnanými, například při tvorbě a realizaci rozvojových programů, zaměřujících se na zvládání stresových událostí. Pro vlastní výzkum jsme zvolili kvantitativní přístup. Níže formulujeme hypotézy, které jsme si stanovili na základě výsledků předchozích výzkumů a na základě teorie popsané v předešlých kapitolách: VÝZKUMNÉ HYPOTÉZY: Hypotézy týkající se copingových strategií: Hlavní výzkumná hypotéza: H1: Mezi jednotlivými skupinami nezaměstnaných existují statisticky významné rozdíly v užívání strategií zvládání stresu. Dílčí hypotézy: H2: Mezi muži a ženami existují statisticky významné rozdíly v užívání strategií zvládání stresu.
44
H3: Mezi krátkodobě a dlouhodobě nezaměstnanými existují statisticky významné rozdíly v užívání strategií zvládání stresu. H4: Existují statisticky významné rozdíly v užívání strategií zvládání stresu v závislosti na pohlaví a délce nezaměstnanosti zároveň. H5: Mezi nezaměstnanými s různým stupněm vzdělání existují statisticky významné rozdíly v užívání strategií zvládání stresu. H6: Mezi nezaměstnanými bydlícími ve městě či na venkově existují statisticky významné rozdíly v užívání strategií zvládání stresu. Hypotézy týkající se Hardiness: Hlavní výzkumná hypotéza: H7: Mezi jednotlivými skupinami nezaměstnaných existují statisticky významné rozdíly v úrovni Hardiness. Dílčí výzkumné hypotézy: H8: Mezi muži a ženami existují statisticky významné rozdíly v úrovni Hardiness. H9: Mezi krátkodobě a dlouhodobě nezaměstnanými existují statisticky významné rozdíly v úrovni Hardiness. H10: Krátkodobě nezaměstnaní vykazují významně vyšší skór na jednotlivých subškálách Hardiness než dlouhodobě nezaměstnaní. H11: Existují statisticky významné rozdíly v úrovni Hardiness v závislosti na pohlaví a délce nezaměstnanosti zároveň. H12: Mezi nezaměstnanými s různým stupněm dosaženého vzdělání existují statisticky významné rozdíly v úrovni Hardiness. H13: Mezi nezaměstnanými bydlícími ve městě či na venkově existují statisticky významné rozdíly v úrovni Hardiness. Hypotézy týkající se vztahu Hardiness a strategií zvládání stresu: H14: Celkový skór na škále Hardiness ovlivňuje výběr strategií zvládání stresu. V další kapitole nastíníme metody, které jsme pro náš výzkum využili, blíže popíšeme výzkumný vzorek a představíme metody, jimiž jsme analyzovali získaná data. 45
3.2. Metody 3.2.1. Výzkumný soubor a postup získávání dat Výzkum byl prováděn na skupině nezaměstnaných, kteří jsou evidovaní na úřadech práce. Konečný otestovaný soubor, jehož výsledky jsme dále analyzovali, tvořilo 123 nezaměstnaných osob, mezi nimiž bylo zastoupeno 56 mužů a 67 žen. Věkové rozpětí se pohybovalo od 17 let do 59 let, věkový průměr tvořil 32,4 let (směrodatná odchylka s=10,2 let). 86 respondentů bylo bez zaměstnání méně než 6 měsíců (40 mužů a 46 žen), 37 respondentů 6 měsíců a déle (16 mužů a 21 žen). 90 otestovaných žije trvale ve městě, 33 osob pak na venkově. Vzdělání bylo mezi nezaměstnanými zastoupeno takto: 15 respondentů mělo základní vzdělání, 44 respondentů střední odborné vzdělání bez maturity, 43 respondentů dokončilo středoškolské vzdělání s maturitou, 21 respondentů vystudovalo vyšší odbornou či vysokou školu. Názorně představujeme tyto deskriptivní charakteristiky na grafu č. 1. Na ose Proměnné jsou znázorněné jednotlivé skupiny proměnných v pořadí pohlaví, nezaměstnanost, bydliště a stupeň vzdělání, na ose Četnost pak počet zastoupených v každé ze skupin.
Graf č. 1: Deskriptivní charakteristicky zkoumaného vzorku podle jednotlivých proměnných 46
Testový soubor tvořily dotazníkové metody PVS (Kobasová, 1985), SVF 78 (Janke, Erdmannová, 2002) a vlastní pro tento účel sestavený dotazník, který zjišťoval další údaje potřebné k naší analýze – věk, pohlaví, vzdělání, místo bydliště. Předběžně se počítalo se vzorkem přibližně 130 osob, nakonec byla sebrána data od 138 respondentů, k výsledné analýze jsme jich využili 123. 15 dotazníkových souborů bylo pro neúplnost vyřazeno. Při sběru dat byl využit stratifikovaný náhodný výběr, uchazeči o zaměstnání byli vybíráni podle pohlaví a délky nezaměstnanosti. Podle pohlaví probíhal náhodný výběr ve dvou skupinách – muži a ženy, podle délky nezaměstnanosti pak mezi uchazeči, kteří jsou bez zaměstnání do 6 měsíců a déle jak 6 měsíců. Sběr dat probíhal od ledna 2009 do března 2009 v úředních dnech na úřadech práce ve dvou okresních městech a v jednom krajském městě během doby, kdy uchazeči čekali na konzultaci se zprostředkovatelkami práce. Dotazníky byly administrovány klasicky, ve formě tužka-papír, jednalo se o individuální administraci. Respondenti nebyli za vyplnění dotazníků odměněni, výzkum byl založen na jejich dobrovolnosti. Po testovaných osobách nebyly požadovány žádné konkrétní osobní údaje, podle nichž by bylo možné je následně identifikovat. Všichni výše popsaní respondenti vyplnili kompletní testový soubor, o němž se dále zmíníme v následující kapitole.
3.2.2. Použité metody Pro prozkoumání problematiky strategií zvládání stresu jsme k administraci zvolili dotazník SVF 78 (Janke, Erdmannová, 2002), výslednou úroveň Hardiness jsme zjišťovali pomocí dotazníku PVS (Kobasová, 1985), k němuž byl připojen jako poslední list dotazník týkající se osobních údajů respondentů. Poslední dotazník je možné nalézt v příloze na str. 108.
47
Dotazník Strategie zvládání stresu - SVF 78 Prvním administrovanou metodou byl dotazník SVF 78 (Stressverarbeitungsfragebogen) od W. Janke a G. Erdmannové, do češtiny jej přeložil a upravil J. Švancara. Dotazník byl vydán Testcentrem v roce 2003. Jde o sebepozorovací inventář, který má odhalit zvládací strategie, obsahuje 78 položek. Umožňuje zachytit variabilitu způsobů, které jedinec rozvíjí a uplatňuje při zvládání stresových situací. Jedná se o zkrácenou verzi dotazníku SVF 120 (manuál SVF 78 v úpravě prof. Švancary z roku, 2003). Strategie zvládání stresu chápou autoři dotazníku jako rysy relativně stabilní v čase. Dále předpokládají, že způsoby, které osoba při zvládání zátěže užívá, jsou relativně nezávislé na druhu situace způsobující stres. Vycházejí dále z teze, že změny vyvolané stresem nejsou pojímány pasivně. Dotazníková metoda také předpokládá, že strategie zvládání určité osoby jsou natolik vědomé, že se lze na ně verbálně dotázat. (manuál SVF 78 v úpravě prof. Švancary z roku, 2003). Švancara (v témže zdroji) upozorňuje na možné nepřesnosti výsledků vzniklé nedostatečným stupněm sebereflexe jednotlivých respondentů a menší ochotou informace o sobě sdělovat dále. V dotazníku odpovídají probandi na škále 0-4 (vůbec ne – spíše ne – možná – pravděpodobně – velmi pravděpodobně) na 78 výroků, posuzují, nakolik předkládaný výrok odpovídá jejich chování v situacích, kdy jsou „..něčím nebo někým poškozeni, vnitřně rozrušeni, nebo vyvedeni z míry“. V české verzi bylo použito 13 škál (subtestů), které jsou zároveň strategiemi zvládání stresu. Zde uvádíme přehledově jednotlivé škály: Podhodnocení, Odmítání viny, Odklon, Náhradní uspokojení, Kontrola situace, Kontrola reakcí, Pozitivní sebeinstrukce, Potřeba sociální opory, Vyhýbání se, Úniková tendence, Perseverace, Rezignace, Sebeobviňování. Strategie jsou rozděleny na ty, které směřují k redukci stresu (pozitivní strategie) a strategie vedoucí k zesílení stresu (negativní strategie) (manuál SVF 78 v úpravě prof. Švancary z roku, 2003). Stručný popis jednotlivých strategií zvládání nalezneme v tabulce č. 1.
48
Tabulka č. 1: Strategie zvládání v SVF 78 a jejich charakteristika (manuál SVF 78 v úpravě prof. Švancary z roku, 2003)
NÁZEV STRATEGIE Podhodnocení Odmítání viny Odklon Náhradní uspokojení Kontrola situace Kontrola reakcí Pozitivní sebeinstrukce Potřeba sociální opory Vyhýbání se Úniková tendence Perseverace Rezignace Sebeobviňování
CHARAKTERISTIKA tendence podhodnocovat vlastní reakce ve srovnání s ostatními nebo je hodnotit příznivěji chybí zde vlastní odpovědnost za zátěž, je spíše defenzivní strategií odvrácení se od zátěže nebo tendence navodit psychické stavy, které stres zmírňují tendence k jednání zaměřené na kladné city, které nejsou kompatibilní se stresem a vztahují se k sebeposílení vnějšími odměnami tendence získat kontrolu nad zátěžovými situacemi, má tři komponenty - analýza aktuální situace a jejího vzniku, plánování opatření vedoucí ke zlepšení stavu a aktivní zásah do situace tendence kontrolovat vlastní reakce při zátěži, nedovolit, aby došlo k vzrušení, případně je nedat na sobě znát, a vzniklému vzrušení čelit snaha přisuzovat kompetenci sobě, dodávat si odvahu v zátěžových situacích, zahrnuje kladné myšlenky a postoje zvyšující sebedůvěru a apely vydržet, nevzdat se tendence při stresu navázat kontakt s druhými za cílem získat podporu tendence vyhnout se zátěži, záměr zamezit další konfrontaci s podobnou situací rezignační tendence vyváznout ze zátěže, snížená pohotovost nebo schopnost čelit zátěžové situaci, dlouhodobě stres spíše zvyšuje prodloužené přemítání, neschopnost se myšlenkově odpoutat od prožívaných zátěží subjektivní nedostatek možností zvládnout zátěžovou situace - pocity bezmocnosti, beznaděje, jedinec se v jejich důsledku vzdává dalšího snažení o zdolání situace sklon ke sklíčenosti a přisuzování chyb vlastnímu jednání v souvislosti se zátěžemi
Pro vyhodnocování dotazníku SVF existují speciální vyhodnocovací listy, v nichž jsou položky řazeny do sloupců podle jednotlivých škál, sečtením bodů u každé skupiny pak vzniká hrubý skór každého subtestu, pomocí tabulek ho převádíme na T-skór. Zároveň zjišťujeme u testované osoby celkovou pozitivní strategii a negativní strategii. V rámci pozitivních strategií můžeme ještě rozlišovat dílčí strategie – strategie podhodnocení a devalvace viny, strategie odklonu a strategie kontroly. Negativní strategie spočítáme jako aritmetický průměr posledních čtyř subtestů. Subtesty Potřeba sociální opory a Vyhýbání se 49
se nevztahují k žádné z výše uvedených dvou skupin, vyžadují samostatnou interpretaci (manuál SVF 78 v úpravě prof. Švancary z roku, 2003) Reliabilita testu je podle výše uvedeného zdroje vyšší než 0,80, z části dokonce 0,90, u subtestů Odklon a Kontrola situace jsou hodnoty nižší.
Dotazník Personal Views Survey - PVS Druhým administrovaným dotazníkem byl dotazník PVS (Personal Views Survey). Dotazník vznikl již roku 1985, jejím autorem je S. Kobasová. Přeložila ho a pro české podmínky naposledy upravila I. Šolcová 1995 (první překlad vznikl již 1987). Překlad dosud není oficiální, v současné době je využíván pro výzkumné účely. Dotazník vychází z předpokladu, že existují osobnostní charakteristiky, které chrání člověka před působením negativních vlivů, v našem případě před působením nadměrné zátěže v podobě ztráty zaměstnání. Takovou charakteristikou je odolnost v pojetí Hardiness. Blíže jsme ji popsali již v přecházejících kapitolách. Míra Hardiness se zkoumá ve třech již výše popisovaných škálách – Commitment, Challenge a Control. Dotazník PVS obsahuje 50 položek (17 ke zjištění úrovně Challenge výzvy, 16 ke zjištění úrovně Commitment - odpovědnosti a 17 ke zjištění úrovně Control zvládání). Probandi odpovídají na škále 0-3 (vůbec nesouhlasí - částečně nesouhlasí - spíše souhlasí - rozhodně souhlasí), nakolik souhlasí s předkládaným výrokem. Součtem konkrétních položek získáme hrubá skóre škál Challenge (CA), Commitment (CM), Control (CO), součtem všech položek získáme hrubý skór celkové úrovně odolnosti - Hardiness (C). Abychom získali vážená skóre, hrubé skóre u Challenge dělíme 51, u Commitment dělíme 48, u Control dělíme 51. Výslednou hodnotu váženého skóre Hardiness získáme součtem vážených skórů ze subškál, vydělíme 3 a znásobíme 100. Podle údajů Hardiness Research Insitute, Inc. (in Šolcová, Kebza, 1996) je reliabilita dotazníku vyjádřená koeficientem alfa 0.92.
50
3.2.3. Metody zpracování dat K zápisu a ke zpracování dat získaných dotazníky SVF 78 a PVS jsme využili programů Microsoft Office Excel 2007 a Statistica 8. Základní charakteristiky souboru zkoumaných osob jsme uvedli na začátku kapitoly Výzkumný soubor a postup při získávání dat. Tyto charakteristiky jsme získali popisnými statistikami a tabulkami četností. Získaná data odpovídala normálnímu rozložení, pracovali jsme proto dále s parametrickými statistickými metodami. Analýzu strategií zvládání stresu a porovnání využívání jednotlivých strategií u konkrétních skupin nezaměstnaných jsme prováděli pomocí T-testů pro nezávislé výběry, v případě pohlaví a délky nezaměstnanosti jsme pracovali s vícerozměrnou analýzou rozptylu (vícerozměrná ANOVA) a v případě místa bydliště s jednofaktorovou analýzou rozptylu (jednofaktorová ANOVA). T-test pro nezávislé výběry jsme využili i pro popsání Hardiness u jednotlivých skupin nezaměstnaných. Pro zjištění vztahu mezi Hardiness a výběrem strategií jsme volili korelace. V další kapitole popíšeme a zinterpretujeme výsledky, ke kterým jsme došli na základě výše zmiňovaných analýz.
51
3.3. Výsledky V této části práce uvedeme výsledky týkající se strategií zvládání stresu, poté odolnosti a nakonec jejich společného vztahu.
3.3.1. Strategie zvládání stresu Významné výsledky představíme samostatně pro analyzované proměnné. Vliv pohlaví a délky nezaměstnanosti na výběr strategií zvládání stresu Pomocí vícerozměrné analýzy rozptylu jsme zjišťovali rozdíly v jednotlivých strategiích mezi krátkodobě a dlouhodobě nezaměstnanými a rozdíly ve výběru konkrétních strategií mezi pohlavími. Velikost výzkumného vzorku nám dovolila vzít v úvahu i oba tyto faktory zároveň, tudíž jsme je rovněž zohlednili v této analýze. Popíšeme zde významné výsledky pro jednotlivé strategie. Podhodnocení Co se týká vlivu pohlaví na výběr strategie Podhodnocení, nebyl nalezen interpretovatelný rozdíl mezi muži a ženami. Dle výsledků je možné usuzovat, že tuto strategii využívaní stejně často nezaměstnané ženy i nezaměstnaní muži. Co se týká vlivu délky nezaměstnanosti na výběr jednotlivých strategií, ve strategii Podhodnocení nebyl mezi krátkodobě nezaměstnanými a dlouhodobě nezaměstnanými průkazný rozdíl. Uvažujeme tedy, že tuto strategii využívají stejně často krátkodobě i dlouhodobě nezaměstnaní. Zajímá-li nás společný vliv obou faktorů na preferenci této strategie, nacházíme zajímavý výsledek (viz tabulka č. 2, graf č. 2). U mužů s rostoucí délkou nezaměstnanosti stoupá využívání strategie Podhodnocení, u žen je tato tendence opačná. Výsledek není možné interpretovat jako zcela statisticky významný (p = 0,053), domníváme se však, že tomu je tak zřejmě z důvodu menšího počtu respondentů zastoupených v jednotlivých analyzovaných skupinách (40 mužů a 46 žen krátkodobě nezaměstnaných, 16 mužů a 21 žen dlouhodobě nezaměstnaných).
52
Tabulka č. 2: Výsledek vícedimenzionální ANOVY pro strategii Podhodnocení v závislosti na pohlaví, délce nezaměstnanosti a na obou proměnných zároveň.
Analýza rozptylu pro Podhodnocení SČ
Stupně - volnosti
PČ
F
p
300638,6 1
300638,6 2672,563 0,000000
pohlaví
89,3
1
89,3
0,794
0,374831
nezaměstnanost
2,5
1
2,5
0,022
0,882468
1
431,0
3,832
0,052639
119
112,5
abs. člen
pohlaví*nezaměstnanost 431,0 13386,4
Chyba
pohlaví*nezaměstnanost; Průměry MNČ Současný efekt: F(1, 119)=3,8315, p=,05264 Dekompozice efektivní hypotézy Vertikální sloupce označují 0,95 intervaly spolehlivosti 64 62 60
Podhodnocení
58 56 54 52 50 48 46 44 do 6 m
nad 6 m nezaměstnanost
pohlaví muž pohlaví žena
Graf č. 2: Závislost využívání strategie Podhodnocení na pohlaví a délce nezaměstnanosti Vliv pohlaví či pouze délky nezaměstnanosti samostatně se nejeví u této strategie jako významný. Domníváme se, že vlivy pohlaví se stávají výraznější právě v situaci ztráty zaměstnání, kdy ženy dlouhodoběji nezaměstnané hůře snášejí tuto situaci. Důležitou roli pak zde sehrává právě dlouhodobá ztráta zaměstnání, kdy muži i ženy reagují odlišným způsobem. Odmítání viny, Odklon, Náhradní uspokojení, Kontrola situace, Kontrola reakcí Ve výběru těchto strategií nebyl nalezen významný rozdíl mezi výše zmiňovanými skupinami. Dlouhodobě či krátkodobě nezaměstnaní, muži i ženy využívají přibližně stejně často strategií Odmítání viny, Odklon, Náhradní uspokojení, Kontrola situace a Kontrola reakcí. 53
Pozitivní sebeinstrukce Výsledek analýzy pro strategii Pozitivní sebeinstrukce ukazuje na možný vliv pohlaví a zároveň délky nezaměstnanosti (graf č. 3), rozdíl však nedosahuje statistické významnosti (p = 0,15). Zdá se ale, že muži s rostoucí délkou nezaměstnanosti častěji využívají strategie zvládání Pozitivní sebeinstrukce, u žen tato tendence klesá. Tento fakt by bylo vhodné dále ověřit. Tyto rozdíly si opět vysvětlujeme faktem, že v případě dlouhodobě působící zátěže, v našem případě ztráty zaměstnání, se výrazně liší prožívání mužů i žen. Tento vliv je však patrný až při dlouhodobém účinku stresu. pohlaví*nezaměstnanost; Průměry MNČ Současný efekt: F(1, 119)=2,1359, p=,14652 Dekompozice efektivní hypotézy Vertikální sloupce označují 0,95 intervaly spolehlivosti 56 54
PozitivníSebeinstr
52 50 48 46 44 42 40 38 do 6 m
nad 6 m nezaměstnanost
pohlaví muž pohlaví žena
Graf č. 3: Závislost využívání strategie Pozitivní sebeinstrukce na pohlaví a délce nezaměstnanosti
Sociální opora K zajímavému, opět však ne statisticky významnému (p = 0,12), výsledku jsme došli u strategie Sociální opora. Muži se jeví jako ti, kteří častěji využívají této strategie (graf č. 4). Tento výsledek je překvapující, proto na něj v této práci upozorňujeme. Zdá se, že využívání sociální opory považují muži za více efektivní strategii zvládání obtíží než ženy.
54
pohlaví; Průměry MNČ Současný efekt: F(1, 119)=2,3879, p=,12493 Dekompozice efektivní hypotézy Vertikální sloupce označují 0,95 intervaly spolehlivosti 59 58 57 56 SociálníOpora
55 54 53 52 51 50 49 48 47 muž
žena pohlaví
Graf č. 4: Závislost využívání strategie Sociální opora na pohlaví Vyhýbání se Této strategie podle našich výsledků častěji využívají ženy (viz tabulka č. 3, graf č. 5), opět však ne statisticky významně (p = 0,06). Dle dat vyplývajících z analýzy je však možné usuzovat na to, že pohlaví ovlivňuje výběr této strategie. Nižší statistická významnost tohoto výsledku může být ovlivněna menším počtem respondentů zastoupených v jednotlivých skupinách. Zdá se, že vliv pohlaví na výběr této strategie je výrazný, ačkoliv ne zcela průkazný a je typický pro ženy ve většině stresových situací. Dle získaných výsledků se snaží ženy více předcházet stresovým situacím, se kterými již mají konkrétní zkušenost, než muži. Tabulka č. 3: Výsledek vícedimenzionální analýzy rozptylu pro strategii Vyhýbání se v závislosti na pohlaví, délce nezaměstnanosti a na obou proměnných zároveň.
Analýza rozptylu pro Vyhýbání se SČ
Stupně volnosti
PČ
F
p
300867,4 1
300867,4 5101,260 0,000000
pohlaví
210,1
1
210,1
3,562
0,061544
nezaměstnanost
55,7
1
55,7
0,944
0,333261
1
131,7
2,233
0,137747
119
59,0
Abs. člen
pohlaví*nezaměstnanost 131,7 Chyba
7018,5
55
pohlaví; Průměry MNČ Současný efekt: F(1, 119)=3,5622, p=,06154 Dekompozice efektivní hypotézy Vertikální sloupce označují 0,95 intervaly spolehlivosti 59 58 57
Vyhýbání
56 55 54 53 52 51 50 49 muž
žena pohlaví
Graf č. 5: Závislost využívání strategie Vyhýbání se na pohlaví
Je možné také dále upozornit na vliv délky nezaměstnanosti a zároveň pohlaví na výběr strategie Vyhýbání se. Dopustili bychom se však chyby, kdybychom tato fakta jednoznačně interpretovali, výsledek opět není statisticky významný (p = 0,14). Přednášíme jej zde především proto, že tato informace je zajímavá a zasloužila by si další pozornosti. U žen se výběr této strategie s rostoucí dobou nezaměstnanosti mírně zvyšuje, popřípadě strategie zůstává využívána přibližně stejně, u mužů naopak její používání výrazně klesá (graf č. 6). Domníváme se, že na výběr této strategie může mít mimo pohlaví i vliv délka nezaměstnanosti. Podle předcházejících výsledků, kde byla představena možnost vlivu pohlaví jako samostatné proměnné, usuzujeme, že muži v situaci ztráty zaměstnání krátkodobě využívají strategie Vyhýbání se častěji, než v běžných stresových situacích. S narůstající délkou nezaměstnanosti však výběr této strategie klesá. U žen je výběr strategie Vyhýbání se přibližně podobný v situaci krátkodobé i dlouhodobé ztráty zaměstnání. Tato teze je však spíše možnou hypotézou vhodnou pro další zkoumání, výsledek nebyl průkazný na 5% hladině významnosti.
56
pohlaví*nezaměstnanost; Průměry MNČ Současný efekt: F(1, 119)=2,2329, p=,13775 Dekompozice efektivní hypotézy Vertikální sloupce označují 0,95 intervaly spolehlivosti 62 60 58
Vyhýbání
56 54 52 50 48 46 pohlaví muž pohlaví žena
44 do 6 m
nad 6 m nezaměstnanost
Graf č. 6: Závislost využívání strategie Vyhýbání se na pohlaví a délce nezaměstnanosti Úniková tendence Ve výběru této strategie mezi nezaměstnanými jsme nalezli přesvědčivé rozdíly závislé na pohlaví (tabulka č. 4, graf č. 7). Ženy statisticky významně (p = 0,004) častěji volí tuto strategii při zvládání zátěžové situace než muži. Další, na co ve svých výsledcích poukazujeme, je téměř statisticky významný vliv pohlaví a nezaměstnanosti zároveň na výběr strategie Úniková tendence (graf č. 8). Rozdíl zde však není zcela průkazný (p = 0,058), opět zřejmě z důvodu menšího počtu respondentů v jednotlivých skupinách. Podle našich výsledků ženy s rostoucí dobou nezaměstnanosti více preferují tuto strategii. Muži naopak s narůstající délkou nezaměstnanosti využívají tuto strategii méně. Tabulka č. 4: Výsledek vícedimenzionální ANOVY pro strategii Úniková tendence v závislosti na pohlaví, délce nezaměstnanosti a na obou proměnných zároveň.
Analýza rozptylu pro strategii Úniková tendence SČ
Stupně - volnosti
PČ
F
p
314761,9 1
314761,9 3541,124 0,000000
pohlaví
729,9
1
729,9
8,212
0,004922
nezaměstnanost
17,5
1
17,5
0,197
0,658054
1
326,5
3,674
0,057678
119
88,9
Abs. člen
pohlaví*nezaměstnanost 326,5 Chyba
10577,6
57
pohlaví; Průměry MNČ Současný efekt: F(1, 119)=8,2119, p=,00492 Dekompozice efektivní hypotézy Vertikální sloupce označují 0,95 intervaly spolehlivosti 62 60
ÚnikováTendence
58 56 54 52 50 48 muž
žena pohlaví
Graf č. 7: Závislost využívání strategie Úniková tendence na pohlaví Vliv pohlaví na výběr strategie Úniková tendence je zcela zřejmý (na 1% hladině významnosti). Výrazně častěji ji ve stresových situacích využívají nezaměstnané ženy, nežli nezaměstnaní muži. Domníváme se, že tohoto výsledku jsme dosáhli díky odlišnému prožívání náročných životních situací nezaměstnanými muži a ženami, kdy ženy mohou mít větší tendence ze stresové situace unikat, co nejdříve vyváznout z obtížné životní situace, kdežto muži volí spíše pozitivně zaměřené strategie zvládání. pohlaví*nezaměstnanost; Průměry MNČ Současný efekt: F(1, 119)=3,6736, p=,05768 Dekompozice efektivní hypotézy Vertikální sloupce označují 0,95 intervaly spolehlivosti 68 66 64
Úniková Tendence
62 60 58 56 54 52 50 48 46 44 do 6 m
nad 6 m nezaměstnanost
pohlaví muž pohlaví žena
Graf č. 8: Závislost využívání strategie Úniková tendence na pohlaví a délce nezaměstnanosti
58
V závislosti na délce nezaměstnanosti se nám zdá vliv pohlaví ještě výraznější a prokazatelnější, i když výsledky nejsou významné na 5% hladině významnosti. Dlouhodobě působící stres u žen (ztráta zaměstnání) má za následek častější využívání strategie Úniková tendence, než pouze krátkodobé působení zátěže či působení stejné zátěže u mužů (graf č. 8). Perseverace Tuto strategii dle výsledků naší analýzy více využívají ženy, než muži (graf č. 9), získané hodnoty však nejsou statisticky významné (p = 0,135), nicméně informaci považujeme i tak za hodnotnou pro náš výzkum, proto ji zde uvádíme. Existuje zde možnost, že výběr strategie Perseverace při zvládání životních obtížích je ovlivňován pohlavím. Ženy tuto strategii volí častěji než muži, vysvětlení tohoto stavu považujeme za totožné s vysvětleními u předchozích strategií. Přesvědčivější je však vliv pohlaví a délky nezaměstnanosti zároveň na výběr strategie Perseverace (tabulka č. 5). Na základě získaných faktů můžeme tvrdit, že krátkodobě nezaměstnaní muži i ženy využívají této strategie přibližně ve stejné míře, s rostoucí délkou nezaměstnanosti však u mužů tento způsob zvládání zátěžových situací klesá, kdežto u žen nabírá na významu (p= 0,002) (graf č. 10). Zdá se, že vliv pohlaví je výraznější v souvislosti s délkou působení zátěže - tj. v našem případě s dlouhotrvající nezaměstnaností. Tabulka č. 5: Výsledek vícedimenzionální ANOVY pro strategii Perseverace v závislosti na pohlaví, délce nezaměstnanosti a na obou proměnných zároveň.
Analýza rozptylu pro strategii Perseverace SČ Abs. člen pohlaví nezaměstnanost
PČ
F
p
231192,9 1
231192,9 2129,006 0,000000
245,6
1
245,6
2,262
0,135224
0,0
1
0,0
0,000
0,990399
1
1081,5
9,959
0,002027
119
108,6
pohlaví*nezaměstnanost 1081,5 Chyba
Stupně - volnosti
12922,4
59
pohlaví; Průměry MNČ Současný efekt: F(1, 119)=2,2621, p=,13522 Dekompozice efektivní hypotézy Vertikální sloupce označují 0,95 intervaly spolehlivosti 53 52 51
Perseverace
50 49 48 47 46 45 44 43 42 muž
žena pohlaví
Graf č. 9: Závislost využívání strategie Perseverace na pohlaví
pohlaví*nezaměstnanost; Průměry MNČ Současný efekt: F(1, 119)=9,9594, p=,00203 Dekompozice efektivní hypotézy Vertikální sloupce označují 0,95 intervaly spolehlivosti 60 58 56 54
Perseverace
52 50 48 46 44 42 40 38 36 34 do 6 m
nad 6 m nezaměstnanost
pohlaví muž pohlaví žena
Graf č. 10: Závislost využívání strategie Perseverace na pohlaví a délce nezaměstnanosti Rezignace Z analýzy dat, kterou jsme provedli, je patrný statisticky významný rozdíl (p = 0,017) ve volbě strategie Rezignace mezi pohlavími (tabulka č. 6, graf č. 11). Ženy tuto strategii zvládání volí častěji, než muži. I tato strategie spadá mezi negativní strategie zvládání stresu. Domníváme se, že nezaměstnané ženy obtížněji zvládají zátěžové situace než muži, což má za následek využívání spíše méně efektivních copingových strategií.
60
Co se týká vlivu délky nezaměstnanosti a pohlaví zároveň, může tvrdit, že krátkodobě nezaměstnané ženy i muži tuto strategii využívají ve stejné míře, s rostoucí délkou nezaměstnanosti se však u mužů tendence vybírat strategii Rezignace snižuje, u žen naopak roste (p = 0, 019) (graf č. 12). Tuto situaci si vykládáme tak, že muži volí strategii Rezignace spíše při odpovídání na akutní, krátkodobé stresové situace, s narůstající délkou nezaměstnanosti pak vystupují více aktivně v řešení nesnází a strategii opouští. U žen je tendence opačná, s dlouhotrvající zátěží rostou i pocity beznaděje a bezmoci a ženy vzdávají snahu situaci zdolávat. Tabulka č. 6: Výsledek vícedimenzionální ANOVY pro strategii Rezignace v závislosti na pohlaví, délce nezaměstnanosti a na obou proměnných zároveň.
Analýza rozptylu pro strategii Rezignace SČ Abs. člen pohlaví nezaměstnanost
PČ
F
p
281775,9 1
281775,9 2486,218 0,000000
658,1
1
658,1
5,807
0,017497
0,6
1
0,6
0,005
0,941023
1
639,1
5,639
0,019164
119
113,3
pohlaví*nezaměstnanost 639,1 13486,9
Chyba
Stupně - volnosti
pohlaví; Průměry MNČ Současný efekt: F(1, 119)=5,8068, p=,01750 Dekompozice efektivní hypotézy Vertikální sloupce označují 0,95 intervaly spolehlivosti 60 58
Rezignace
56 54 52 50 48 46 44 muž
žena pohlaví
Graf č. 11: Závislost využívání strategie Rezignace na pohlaví
61
pohlaví*nezaměstnanost; Průměry MNČ Současný efekt: F(1, 119)=5,6390, p=,01916 Dekompozice efektivní hypotézy Vertikální sloupce označují 0,95 intervaly spolehlivosti 66 64 62 60
Rezignace
58 56 54 52 50 48 46 44 42
pohlaví muž pohlaví žena
40 do 6 m
nad 6 m nezaměstnanost
Graf č. 12: Závislost využívání strategie Rezignace na pohlaví a délce nezaměstnanosti Sebeobviňování Při analýze dat týkajících se strategie Sebeobviňování a proměnných pohlaví a nezaměstnanost jsme zjistili následující: Muži, kteří jsou krátkodobě nezaměstnaní, volí strategii mírně častěji než krátkodobě nezaměstnané ženy. Dlouhodobě nezaměstnané ženy vybírají na ke zvládání stresových situacích statisticky významně častěji Sebeobviňování, než muži (p= 0,01) (tabulka č. 7, graf č. 13). Výsledky si vykládáme opět podobným způsobem jako u předcházejících strategií – tj. že vliv pohlaví je výraznější v závislosti na délce působení stresové situace, negativní strategie zvládání pak volí více ženy, než muži. Tabulka č. 7: Výsledek vícedimenzionální ANOVY pro strategii Sebeobviňování v závislosti na pohlaví, délce nezaměstnanosti a na obou proměnných zároveň.
Analýza rozptylu pro Sebeobviňování SČ
Stupně - volnosti
PČ
F
p
242834,6 1
242834,6 1768,318 0,000000
pohlaví
258,5
1
258,5
1,883
0,172617
nezaměstnanost
89,6
1
89,6
0,652
0,420891
1
925,5
6,739
0,010619
119
137,3
Abs. člen
pohlaví*nezaměstnanost 925,5 Chyba
16341,7
62
pohlaví*nezaměstnanost; Průměry MNČ Současný efekt: F(1, 119)=6,7393, p=,01062 Dekompozice efektivní hypotézy Vertikální sloupce označují 0,95 intervaly spolehlivosti 65
Sebeobviňování
60
55
50
45
40
35 do 6 m
nad 6 m nezaměstnanost
pohlaví muž pohlaví žena
Graf č. 13: Závislost využívání strategie Sebeobviňování na pohlaví a délce nezaměstnanosti Pozitivní strategie Ve výběru pozitivních strategií mezi pohlavími nebyl nalezen významný rozdíl. Totéž platí i pro skupinu krátkodobě – dlouhodobě nezaměstnaní. Dle našich výsledků využívají tyto strategie obě skupiny přibližně stejně často a v podobné míře. Nebyl prokázán ani vliv pohlaví a délky nezaměstnanosti zároveň. Nemůžeme tedy s jistotou tvrdit, že muži využívají více některých pozitivních strategií než ženy, jak by se dalo předpokládat z výše popsaných výsledků. V těchto strategiích neexistují příliš průkazné rozdíly. Negativní strategie V celkovém výběru negativních strategií byl prokázán vliv pohlaví, ženy výrazně častěji volí negativně hodnocené způsoby zvládání (p = 0,008) (tabulka č. 8 graf č. 14). Dále také můžeme tvrdit, že vliv pohlaví je výraznější s ohledem na délku nezaměstnanosti (p = 0,0016). Ženy sahají k negativním strategiím více, jsou-li nezaměstnané déle jak 6 měsíců (graf č. 15). Rozdíly ve výběru negativních strategií mezi pohlavími uzavírají námi již přednesené výsledky a korespondují s nimi. Ženy zřejmě obtížněji zvládají především dlouhodobou ztrátu zaměstnání, více volí spíše pasivní způsoby zvládání zátěže, mají tendence se zátěži vyhýbat, popřípadě z obtížných situací unikat či rezignovat na řešení.
63
Tabulka č. 8: Výsledek vícedimenzionální ANOVY pro Negativní strategie v závislosti na pohlaví, délce nezaměstnanosti a na obou proměnných zároveň.
Analýza rozptylu pro Negativní strategie (NEG) SČ
Stupně - volnosti
PČ
F
p
276121,0 1
276121,0 2277,309 0,000000
pohlaví
882,4
1
882,4
7,278
0,007996
nezaměstnanost
10,0
1
10,0
0,083
0,774180
1
1268,2
10,459
0,001580
119
121,2
Abs. člen
pohlaví*nezaměstnanost 1268,2 14428,6
Chyba
pohlaví; Průměry MNČ Současný efekt: F(1, 119)=7,2777, p=,00800 Dekompozice efektivní hypotézy Vertikální sloupce označují 0,95 intervaly spolehlivosti 60 58 56
NEG
54 52 50 48 46 44 muž
žena pohlaví
Graf č. 14: Závislost využívání Negativních strategií na pohlaví pohlaví*nezaměstnanost; Průměry MNČ Současný efekt: F(1, 119)=10,459, p=,00158 Dekompozice efektivní hypotézy Vertikální sloupce označují 0,95 intervaly spolehlivosti 70 65 60
NEG
55 50 45 40 35 do 6 m
nad 6 m nezaměstnanost
pohlaví muž pohlaví žena
Graf č. 15: Závislost využívání Negativních strategií na pohlaví a délce nezaměstnanosti 64
Vliv bydliště nezaměstnaných na výběr strategií zvládání stresu Další proměnnou, která nás během analýzy dat zajímala, bylo bydliště (dlouhodobé či trvalé místo bydliště) nezaměstnaného. Výsledky jsme zpracovávali T-testem pro nezávislé výběry, jejich kompletní výsledky předkládáme v tabulce č. 9. Nezjistili jsme však signifikantní rozdíly ve výběru strategií mezi nezaměstnanými trvale či dlouhodobě bydlícími ve městě a nezaměstnanými žijícími na venkově. Výraznější rozdíl v preferenci konkrétní strategie bylo možné nalézt pouze u strategie Vyhýbání se, kterou častěji volili nezaměstnaní žijící ve městě, rozdíl mezi skupinami však není statisticky významný (p = 0,066). Usuzujeme tedy, že místo bydliště (trvalého pobytu) výrazně neovlivňuje výběr těchto konkrétních strategií. Je možné, že vliv této proměnné není patrný z důvodu toho, že místo trvalého bydliště nemusí nutně vypovídat o tom, kde člověk pobývá většinu svého času – tj. jaké sociální prostředí jej ovlivňuje. Tabulka č. 9: Výsledek T-tesů pro Strategie zvládání stresu podle SVF 78 a místo bydliště
t-testy; grupováno:bydliště Skup. 1: město Skup. 2: venkov Průměr - město Průměr - venkov
t
sv
p
Podhodnocení
54,61111
53,39394
0,56007 121 0,576467
Odmítání viny
54,83333
55,12121
-0,13992 121 0,888956
Odklon
53,36667
53,93939
-0,31817 121 0,750901
Náhradní uspokojení
54,28889
55,45455
-0,59129 121 0,555428
Kontrola situace
49,80000
48,24242
0,72659 121 0,468883
Kontrola reakcí
50,16667
48,78788
0,77000 121 0,442799
Pozitivní sebeinstrukce 47,12222
48,78788
-0,81987 121 0,413902
Sociální opora
53,06667
52,30303
0,35989 121 0,719559
Vyhýbání
55,50000
52,60606
1,85664 121 0,065794
Úniková tendence
55,81111
55,06061
0,37988 121 0,704698
Perseverace
48,42222
45,78788
1,20953 121 0,228816
Rezignace
53,22222
51,63636
0,71540 121 0,475741
Sebeobviňování
49,00000
47,27273
0,70806 121 0,480267
POZ
54,92222
54,33333
0,30784 121 0,758733
NEG
52,67778
50,66667
0,86099 121 0,390948
65
Vliv vzdělání nezaměstnaných na výběr strategií zvládání stresu Analýzu dat jsme v tomto případě prováděli jednodimenzionální analýzou rozptylu. Zjistili jsme rozdíly v četnosti výběru některých konkrétních strategií, které jsou závislé na výši vzdělání, jíž nezaměstnaní dosáhli. Nezaměstnaní podle vzdělání tvořili 4 skupiny – nezaměstnaní se základním vzděláním, nezaměstnaní vyučení nebo se středoškolským vzděláním bez maturity, nezaměstnaní se středoškolským vzděláním ukončeným maturitní zkouškou a poslední skupinou byli vysokoškolsky vzdělaní nezaměstnaní nebo nezaměstnaní, kteří dokončili vyšší odborné vzdělání. V následujícím textu se budeme věnovat proměnným, v nichž byl nalezen mezi jednotlivými skupinami rozdíl.
Podhodnocení Ve využívání této strategie byl prokazatelně potvrzen vliv vzdělání (p = 0,035) (tabulka č. 10). Nejčastěji strategii Podhodnocení využívají lidé se základním vzděláním, přibližně v podobné míře pak lidé s výučním listem (středoškolské vzdělání bez maturity). Méně často po strategii Podhodnocení sahají středoškoláci s maturitou a nejméně ji využívají nezaměstnaní, kteří dokončili vyšší odbornou školu nebo vysokou školu (graf č. 16). Domníváme se, že tomu je tak především z důvodu průměrné dlouhodobější nezaměstnanosti respondentů se základním vzděláním, jejich menší úspěšností na trhu práce. S rostoucím vzděláním a tím i s rostoucím uplatněním uchazečů o zaměstnání výběr strategie Podhodnocení klesá. Tabulka č. 10: Výsledek jednodimenzionální analýzy rozptylu pro strategii Podhodnocení v závislosti na proměnné vzdělání
Analýza rozptylu pro Podhodnocení SČ
Stupně - volnosti
PČ
F
p
Abs. člen 293452,6 1
293452,6 2711,907 0,000000
vzdělání 958,2
3
319,4
119
108,2
Chyba
12876,9
2,952
0,035486
66
vzdělání; Průměry MNČ Současný efekt: F(3, 119)=2,9516, p=,03549 Dekompozice efektivní hypotézy Vertikální sloupce označují 0,95 intervaly spolehlivosti 66 64 62 60 Podhodnocení
58 56 54 52 50 48 46 44 42 základní
výuční
maturita
VŠ
vzdělání
Graf č. 16: Závislost využívání strategie Podhodnocení na stupni vzdělání Kontrola reakcí Podle výsledků naší analýzy využívají nejvíce této strategie nezaměstnaní se základním vzděláním, méně pak po této strategii zvládání těžkostí sahají nezaměstnaní s nejvyšším stupněm vzdělání. Nejméně ji vyhledávají nezaměstnaní se středoškolským vzděláním bez maturity (výučním listem) (graf č. 17). Vliv vzdělání na využívání této strategie je statisticky významný (p = 0, 035) (tabulka č. 11). Schopnost kontrolovat vlastní reakce dle našeho názoru souvisí s dosaženým vzděláním. Vzhledem k náročnosti dosažení určité úrovně vzdělání předpokládáme nutnost v některých případech tuto strategii využívat již během studia, jestliže se vyskytnou stresové situace. Zároveň s vyšší úrovní vzdělání předpokládáme i výraznější využívání aktivních a racionálních způsobů zvládání. Za málo pravděpodobné považujeme tedy to, že by strategie Kontrola reakcí nejvíce využívali respondenti se základním vzděláním. Domníváme se spíše, že u těchto respondentů mohlo dojít ke zkreslení výsledků v důsledku nižší schopnosti sebereflexe.
67
Tabulka č. 11: Výsledek jednodimenzionální analýzy rozptylu pro strategii Kontrola reakcí v závislosti na proměnné vzdělání Analýza rozptylu pro strategii Kontrola reakcí SČ
Stupně - volnosti
PČ
F
p
Abs. člen 258267,6 1
258267,6 3509,358 0,000000
vzdělání 656,2
3
218,7
119
73,6
Chyba
8757,7
2,972
0,034567
vzdělání; Průměry MNČ Současný efekt: F(3, 119)=2,9723, p=,03457 Dekompozice efektivní hypotézy Vertikální sloupce označují 0,95 intervaly spolehlivosti 62 60 58
KontrReakcí
56 54 52 50 48 46 44 42 základní
výuční
maturita
VŠ
vzdělání
Graf č. 17: Závislost využívání strategie Kontrola reakcí na stupni vzdělání Perseverace V této strategii nebyl rozpoznán statisticky prokazatelný vliv vzdělání (p = 0, 092) (tabulka č. 12), na výsledky však poukazujeme i přesto, jelikož považujeme tuto strategii za vhodnou pro další zkoumání. Strategii Perseverace volí výrazně častěji nezaměstnaní s dokončeným základním vzděláním oproti ostatním skupinám nezaměstnaných (graf č. 18). Zde je patrný vliv nízkého stupně vzdělání. Domníváme se, že výsledek může nabývat nízké statistické významnosti i z důvodu menšího zastoupení některých stupňů vzdělání mezi respondenty. Častější využívání strategie Perseverace u respondentů se základním vzděláním podporuje naše předpoklady, že tato skupina nezaměstnaných více využívá negativních zvládacích strategií. Zdá se, že nezaměstnaní se základním vzděláním nejsou po dlouhou dobu schopni se odpoutat od situace ztráty zaměstnání, snaží se přemítat nad právě prožívanou zátěží déle, než nezaměstnaní s vyšším stupněm vzdělání.
68
Tabulka č. 12: Výsledek jednodimenzionální analýzy rozptylu pro strategii Perseverace v závislosti na proměnné vzdělání
Analýza rozptylu pro strategii Perseverace SČ
Stupně - volnosti
PČ
F
p
Abs. člen 237608,9 1
237608,9 2127,188 0,000000
vzdělání 734,6
3
244,9
119
111,7
Chyba
13292,4
2,192
0,092540
vzdělání; Průměry MNČ Současný efekt: F(3, 119)=2,1923, p=,09254 Dekompozice efektivní hypotézy Vertikální sloupce označují 0,95 intervaly spolehlivosti 62 60 58
Perseverace
56 54 52 50 48 46 44 42 40 základní
výuční
maturita
VŠ
vzdělání
Graf č. 18: Závislost využívání strategie Perseverace na stupni vzdělání Rezignace Podle analýzy námi získanými dat docházíme u této strategie k závěrům, že je častěji vybírána pro zvládání stresových situací nezaměstnanými s nižším stupněm vzdělání – tedy respondenty se základním vzděláním a s výučním listem (popř. středoškolským vzděláním bez maturity) (graf č. 19). Nezaměstnaní, kteří dosáhli středoškolského či vysokoškolského vzdělání, tuto strategii vybírají v podstatně menší míře. V interpretaci získaných dat však musíme být opatrní, výsledek opět není statisticky významný (p=0,068) (tabulka č. 13). Domníváme se, že tuto strategii volí častěji nezaměstnaní s nízkým stupněm vzdělání především z důvodu nižších volních a rozumových schopností, v jejichž důsledku obtížněji nacházejí efektivnější způsoby zvládání.
69
Tabulka č. 13: Výsledek jednodimenzionální analýzy rozptylu pro strategii Rezignace v závislosti na proměnné vzdělání
Analýza rozptylu pro strategii Rezignace SČ
Stupně - volnosti
PČ
F
p
Abs. člen 282657,1 1
282657,1 2476,052 0,000000
vzdělání 833,3
3
277,8
119
114,2
Chyba
13584,6
2,433
0,068348
v z dělání; Průměry MNČ Souč as ný efekt: F(3, 119)=2,4333, p=,06835 Dek ompoz ic e efek tiv ní hy potéz y Vertik ální s loupc e oz nač ují 0,95 interv aly spolehliv os ti 66 64 62 60
Rez ignac e
58 56 54 52 50 48 46 44 z ák ladní
v ý uč ní
maturita
VŠ
v z dělání
Graf č. 19: Závislost využívání strategie Rezignace na stupni vzdělání Odmítání viny, Odklon, Náhradní uspokojení, Kontrola situace, Pozitivní sebeinstrukce, sociální opora, Vyhýbání se, Úniková tendence, Sebeobviňování Ve strategiích Odmítání viny, Odklon, Náhradní uspokojení, Kontrola situace, Pozitivní sebeinstrukce, Sociální opora, Vyhýbání se, Úniková tendence a Sebeobviňování nebyl nalezen významný rozdíl mezi skupinou nezaměstnaných s dokončeným základním vzděláním, středoškolským vzděláním bez maturity (vyučených), středoškoláků s maturitou a vysokoškolsky vzdělaných nezaměstnaných. Pozitivní strategie Ve využívání pozitivních strategií jsme nenalezly významný rozdíl mezi skupinou nezaměstnaných s dokončeným základním vzděláním, středoškolským vzděláním bez maturity
(vyučených),
středoškoláků
s maturitou
a
vysokoškolsky
vzdělaných
nezaměstnaných. 70
Negativní strategie Ani v četnosti užívání této skupiny strategií nejsou výsledky mezi respondenty s určitým stupněm vzdělání zcela prokazatelné (p = 0,081), přesto je zde pro přehled uvádíme (tabulka č. 14). Dle námi získaných dat je možné poukázat na to, že negativní strategie jsou častěji vybírány ke zvládání těžkých situací nezaměstnanými se základním vzděláním (graf č. 20). Tyto výsledky si vysvětlujeme již jednou zmíněnými příčinami uvedenými u konkrétních strategií a to je především nižšími rozumovými a volními schopnostmi. S rostoucím vzděláním také mohou výsledný výběr strategií zvládání stresu ovlivňovat i nově nabyté životní zkušenosti. Tabulka č. 14: Výsledek jednodimenzionální analýzy rozptylu pro Negativní strategie v závislosti na proměnné vzdělání Analýza rozptylu pro Negativní strategie SČ
Stupně - volnosti
PČ
F
p
Abs. člen 282067,0 1
282067,0 2214,244 0,000000
vzdělání 879,5
3
293,2
119
127,4
Chyba
15159,1
2,301
0,080679
vzdělání; Průměry MNČ Současný efekt: F(3, 119)=2,3015, p=,08068 Dekompozice efektivní hypotézy Vertikální sloupce označují 0,95 intervaly spolehlivosti 68 66 64 62 60 NEG
58 56 54 52 50 48 46 44 základní
výuční
maturita
VŠ
vzdělání
Graf č. 20: Závislost využívání Negativních strategií na stupni vzdělání
71
Shrnutí výsledků V této části shrneme výsledky získané analýzou dat, které se týkala výběru strategií zvládání stresu u nezaměstnaných a proměnných pohlaví, délka nezaměstnanosti, místo bydliště a stupeň vzdělání. Vliv pohlaví na výběr strategie zvládání byl jasně potvrzen u strategií Úniková tendence, Rezignace a u Negativních strategií. Diskutabilní je vliv těchto dvou proměnných zároveň u strategie Vyhýbání se (p = 0,06), nižší statistická významnost však může být zapříčiněna menším počtem respondentů zastoupených v jednotlivých skupinách. Méně průkazný rozdíl mezi zkoumanými skupinami, avšak pro další práce jistě zajímavý, jsme nalezli u strategií Sociální opora a Perseverace. Vliv pouze délky nezaměstnanosti na výběr strategie zvládání jsme u konkrétních strategií nezjistili. Vliv pohlaví a zároveň délky nezaměstnanosti na volbu strategie zvládání stresových situací jsme popsali u strategií Perseverace, Rezignace, Sebeobviňování a u Negativních strategií. Diskutabilní je vliv těchto dvou proměnných zároveň u strategie Podhodnocení (p = 0,053) a Úniková tendence (p = 0,058), nižší statistická významnost však může být zapříčiněna menším počtem respondentů zastoupených v jednotlivých skupinách. Méně průkazný rozdíl mezi zkoumanými skupinami, avšak pro další práce možná cenný, jsme nalezli u strategií Pozitivní sebeinstrukce a Vyhýbání se. Vliv místa bydliště volbu strategií zvládání neměl průkazný vliv, hladině statistické významnosti 5% se blížila pouze strategie Vyhýbání se (p = 0,066). Vliv vzdělání na volbu strategií zvládání jsme nalezli u strategií Podhodnocení a Kontrola reakcí. Méně průkazný rozdíl mezi zkoumanými skupinami jsme nalezli u strategií Perseverace a u Negativních strategií. Diskutabilní je vliv vzdělání na užívání strategie Rezignace (p = 0,068).
72
3.3.2. Hardiness V této části práce se budeme věnovat analýze dat a výsledkům týkajících se proměnné Hardiness, jejím jednotlivým subškálám i celkové úrovni Hardiness. U proměnných Challenge, Commitment, Contol a celkové Hardiness budou popsány rozdíly mezi skupinami rozdělenými podle pohlaví, délky nezaměstnanosti, pohlaví a délky nezaměstnanosti zároveň, podle bydliště a stupně vzdělání. Challenge Rozdíly ve škále Challenge podle pohlaví, délky nezaměstnanosti, podle pohlaví a délky nezaměstnanosti zároveň. Analýzu dat jsme v tomto případě prováděli opět vícedimenzionální analýzou rozptylu. V této škále Hardiness jsme nalezli statisticky významné rozdíly jednak mezi muži a ženami (graf č. 21), kde muži vykazují vyšší míru Challenge (p = 0,004) a také mezi skupinami krátkodobě nezaměstnaných mužů či žen a dlouhodobě nezaměstnaných mužů či žen (p = 0,016) (tabulka č. 15). Ženy nezaměstnané déle jak 6 měsíců, vykazují nižší míru Challenge, než ženy nezaměstnané do 6 měsíců a než muži, kteří jsou bez placené práce déle jak 6 měsíců. Pro muže je naopak dlouhodobější ztráta práce výzvou, vykazují vyšší míru Challenge, než muži krátkodobě nezaměstnaní (graf č. 22). Tyto výsledky podle našeho názoru odpovídají výsledkům, které již popsali u strategií zvládání stresu. Tabulka č. 15: Výsledek vícedimenzionální analýzy rozptylu pro proměnnou Challenge v závislosti na pohlaví, délce nezaměstnanosti a obou proměnných zároveň
Analýza rozptylu pro Challenge SČ
Stupně - volnosti
PČ
F
p
19,77573 1
19,77573 1495,464 0,000000
pohlaví
0,11278
1
0,11278
8,528
0,004184
nezaměstnanost
0,00490
1
0,00490
0,371
0,543731
pohlaví*nezaměstnanost 0,07852
1
0,07852
5,938
0,016297
119
0,01322
Abs. člen
Chyba
1,57363
73
pohlaví; Průměry MNČ Současný efekt: F(1, 119)=8,5285, p=,00418 Dekompozice efektivní hypotézy Vertikální sloupce označují 0,95 intervaly spolehlivosti 0,54 0,52 0,50
Challenge
0,48 0,46 0,44 0,42 0,40 0,38 0,36 muž
žena pohlaví
Graf č. 21: Míra Challenge v závislosti na pohlaví
pohlaví*nezaměstnanost; Průměry MNČ Současný efekt: F(1, 119)=5,9381, p=,01630 Dekompozice efektivní hypotézy Vertikální sloupce označují 0,95 intervaly spolehlivosti 0,60 0,55
Challenge
0,50 0,45 0,40 0,35 0,30 0,25 do 6 m
nad 6 m nezaměstnanost
pohlaví muž pohlaví žena
Graf č. 22: Míra Challenge v závislosti na pohlaví a délce nezaměstnanosti
Rozdíly ve škále Challenge podle místa bydliště Během analýzy těchto dat jsme nenalezly průkazné rozdíly v míře Challenge mezi nezaměstnanými žijícími ve městě a nezaměstnanými žijícími na venkově. Výsledky všech subškál Hardiness i celkové Hardiness v souvislosti s místem bydliště představujeme v tabulce č. 16.
74
Tabulka č. 16 : Výsledky T-testů pro proměnné Challenge, Commitment, Control a Hardiness v porovnání s místem bydliště respondentů
t-testy; grupováno:bydliště (diplomka2.sta) Skup. 1: město Skup. 2: venkov Průměr - město Průměr - venkov
t
sv
p
Challenge
0,43367
0,45848
-1,02625 121 0,306820
Commitment
0,54889
0,57515
-0,90090 121 0,369432
Control
0,55867
0,58424
-0,94780 121 0,345119
53,93030
-1,02200 121 0,308818
Celkové Hardiness 51,60778
Domníváme se, že tyto výsledky mohou být způsobeny tím, že místo trvalého (dlouhodobého) bydliště nemusí nutně vypovídat o tom, kde člověk pobývá většinu svého času, jaké podmínky ho tedy ovlivňují a jaké schopnosti v nich na základě svých zkušeností uplatňuje. Rozdíly ve škále Challenge podle vzdělání Za skupinu, která má výrazně nejnižší skór na škále Challenge, lze považovat nezaměstnané se základním vzděláním, nejvyšších výsledků dosahují nezaměstnaní s dokončeným vyšším či vysokoškolským vzděláním. Respondenti se základním vzděláním nechápou změny a stresové situace jako možnost dalšího rozvoje, ale spíše jako výraznou přítěž. Mezi vyučenými nezaměstnanými (popř. nezaměstnanými se středoškolským vzděláním bez maturity) a středoškolsky vzdělanými nezaměstnanými, kteří složili maturitní zkoušku, nebyly prokázány výrazné rozdíly (graf č. 23). Tyto výsledky je však třeba interpretovat s opatrností, rozdíly nejsou statisticky významné na hladině 5% (p = 0, 067) (tabulka č. 17). Tato zjištění však dle našeho názoru opět korespondují s výsledky týkajícími se výběru strategií zvládání stresu v závislosti na úrovni vzdělání, kdy nezaměstnaní se základním vzděláním mají výrazně vyšší sklon ke strategii Rezignace než ostatní skupiny nezaměstnaných.
75
Tabulka č. 17: Výsledky jednodimenzionální analýzy rozptylu pro Challenge a stupeň vzdělání
Analýza rozptylu pro Challenge SČ
Stupně - volnosti
PČ
F
p
Abs. člen 18,75595 1
18,75595 1374,771 0,000000
vzdělání 0,10007
3
0,03336
119
0,01364
Chyba
1,62351
2,445
0,067335
vzdělání; Průměry MNČ Současný efekt: F(3, 119)=2,4451, p=,06733 Dekompozice efektivní hypotézy Vertikální sloupce označují 0,95 intervaly spolehlivosti 0,55
0,50
Challenge
0,45
0,40
0,35
0,30
0,25 základní
výuční
maturita
VŠ
vzdělání
Graf č. 23: Míra Challenge v závislosti na stupni vzdělání Commitment Rozdíly ve škále Commitment podle pohlaví, délky nezaměstnanosti, podle pohlaví a délky nezaměstnanosti zároveň. Ve škále Commitment jsme nalezli významné odlišnosti pouze mezi skupinou krátkodobě a skupinou dlouhodobě nezaměstnaných (p=0,001). Krátkodobě nezaměstnaní vykazují výrazně vyšší Commitment, než dlouhodobě nezaměstnaní (tabulka č. 18, graf č. 24). Tyto výsledky se shodují s našimi předpoklady, kdy krátkodobá nezaměstnanost nemusí mít na život jedince natolik ničivý dopad, jako dlouhodobá nezaměstnanost. Krátkodobě nezaměstnaní jsou ochotni vkládat veškeré své síly do splnění úkolu, hledání nového zaměstnání je pro ně smysluplné.
76
Tabulka č. 18: Výsledky vícedimenzionální analýzy rozptylu pro Commitment v závislosti na pohlaví, délce nezaměstnanosti a obou proměnných zároveň.
Analýza rozptylu pro Commitment SČ
Stupně - volnosti
PČ
F
p
29,45419 1
29,45419 1530,824 0,000000
pohlaví
0,00463
1
0,00463
0,241
0,624655
nezaměstnanost
0,20857
1
0,20857
10,840
0,001308
pohlaví*nezaměstnanost 0,00298
1
0,00298
0,155
0,694587
119
0,01924
Abs. člen
Chyba
2,28965
nezaměstnanost; Průměry MNČ Současný efekt: F(1, 119)=10,840, p=,00131 Dekompozice efektivní hypotézy Vertikální sloupce označují 0,95 intervaly spolehlivosti 0,64 0,62 0,60
Commitment
0,58 0,56 0,54 0,52 0,50 0,48 0,46 0,44 0,42 do 6 m
nad 6 m nezaměstnanost
Graf č. 24: Míra Commitment v závislosti na délce nezaměstnanosti
Rozdíly ve škále Commitment podle místa bydliště V úrovni Commitment u skupiny nezaměstnaných žijících ve městech a u skupiny nezaměstnaných bydlících na venkově jsme nezjistili průkazné rozdíly (tabulka č. 16). Naše možné vysvětlení jsme předložili již u výsledků vztahujících se k subškále Challenge.
77
Rozdíly ve škále Commitment podle vzdělání Podle výsledků analýzy námi získaných dat jsme dospěli k závěrům, že nejnižší míru Commitment vykazují nezaměstnaní se základním vzděláním (graf č. 25). S vyšším stupněm vzdělání pak míra Commitment roste. Nejvyšší skór nalézáme u vysokoškolsky vzdělaných nezaměstnaných. Rozdíly v této charakteristice mezi nezaměstnanými s různým stupněm vzdělání jsou prokazatelné (p=0,0002) (tabulka č. 19). Předpokládáme, že tyto rozdíly vznikají v souvislosti se schopností sebereflexe, kognitivním zhodnocením celé zátěžové situace, rozumovými schopnostmi a působením sociálního prostředí, které je pro každou skupinu charakteristické. Tabulka č. 19: Výsledky jednodimenzionální analýzy rozptylu pro Commitment a stupeň vzdělání
Analýza rozptylu pro Commitment SČ
Stupně - volnosti
PČ
F
p
Abs. člen 30,69072 1
30,69072 1720,835 0,000000
vzdělání 0,37723
3
0,12574
119
0,01783
Chyba
2,12234
7,050
0,000211
vzdělání; Průměry MNČ Současný efekt: F(3, 119)=7,0504, p=,00021 Dekompozice efektivní hypotézy Vertikální sloupce označují 0,95 intervaly spolehlivosti 0,75 0,70
Commitment
0,65 0,60 0,55 0,50 0,45 0,40 0,35 základní
výuční
maturita
VŠ
vzdělání
Graf č. 25: Míra Commitment v závislosti na stupni vzdělání
78
Control Rozdíly ve škále Control podle pohlaví, délky nezaměstnanosti, podle pohlaví a délky nezaměstnanosti zároveň. Statisticky významně rozdílné výsledky na škále Control jsme nalezli pouze mezi krátkodobě a dlouhodobě nezaměstnanými (p = 0,012). Mezi ostatními proměnnými nebyly objeveny souvislosti (tabulka č. 20). Podle našich výsledků krátkodobě nezaměstnaní mají vyšší míru Control než dlouhodobě nezaměstnaní (graf č. 26). Toto tvrzení opět podporuje poznatky, týkající se vlivu dlouhodobé a krátkodobé nezaměstnanosti na jedince a zároveň může vysvětlovat výběr negativních strategií zvládání stresu u konkrétních skupin nezaměstnaných. Tabulka č. 20: Výsledky vícedimenzionální analýzy rozptylu pro Control v závislosti na pohlaví, délce nezaměstnanosti a obou proměnných zároveň.
Analýza rozptylu pro Control SČ
Stupně - volnosti
PČ
F
p
31,22869 1
31,22869 1844,994 0,000000
pohlaví
0,00705
1
0,00705
0,416
0,519978
nezaměstnanost
0,10899
1
0,10899
6,439
0,012457
pohlaví*nezaměstnanost 0,00603
1
0,00603
0,356
0,551790
119
0,01693
Abs. člen
Chyba
2,01422
nezaměstanost; Průměry MNČ Současný efekt: F(1, 119)=6,4390, p=,01246 Dekompozice efektivní hypotézy Vertikální sloupce označují 0,95 intervaly spolehlivosti 0,64 0,62 0,60
Control
0,58 0,56 0,54 0,52 0,50 0,48 0,46 do 6 m
nad 6 m nezaměstanost
Graf č. 26: Míra Control v závislosti na délce nezaměstnanosti 79
Rozdíly ve škále Control podle místa bydliště Mezi proměnnými Control a místo bydliště nebyl prokázán významný vztah, nenalezly jsme prokazatelné rozdíly v míře Control mezi nezaměstnanými žijícími ve městě a nezaměstnanými žijícími na venkově (tabulka č. 16). Možné zdůvodnění jsme předkládali již u subškály Challenge. Rozdíly ve škále Control podle vzdělání V této škále byly nalezeny významné rozdíly mezi skupinou nezaměstnaných se základním vzděláním, skupinou vyučených (popř. se středoškolským vzděláním bez maturity), středoškolsky vzdělaných s maturitou a vysokoškolsky vzdělanými nezaměstnanými (p=0,003) (tabulka č. 21). Nejnižšího skóre na subškále Control dosahovali respondenti se základním vzděláním, s rostoucím stupněm vzdělání se poté skór u jednotlivých skupin zvyšoval (graf č. 27). Nezaměstnaní se základním vzděláním sami sebe nevnímají jako ty, kteří mají vývoj událostí pod svou kontrolou. Tyto výsledky korespondují s výše popsanými fakty. Tabulka č. 21: Výsledky jednodimenzionální analýzy rozptylu pro Control a stupeň vzdělání Analýza rozptylu pro Control SČ
Stupně - volnosti
PČ
F
p
Abs. člen 31,48393 1
31,48393 1963,723 0,000000
vzdělání 0,23534
3
0,07845
119
0,01603
1,90790
0,003046
vzdělání; Průměry MNČ Současný efekt: F(3, 119)=4,8929, p=,00305 Dekompozice efektivní hypotézy Vertikální sloupce označují 0,95 intervaly spolehlivosti 0,75 0,70 0,65 0,60 Control
Chyba
4,893
0,55 0,50 0,45 0,40 0,35 základní
výuční
maturita
VŠ
vzdělání
Graf č. 27: Míra Control v závislosti na vzdělání 80
Celková Hardiness Rozdíly v celkové míře Hardiness podle pohlaví, délky nezaměstnanosti, podle pohlaví a délky nezaměstnanosti zároveň. Jako méně odolní se podle našich výsledků jeví dlouhodobě nezaměstnaní, rozdíl v míře Hardiness je statisticky významný (p = 0,008), krátkodobě nezaměstnaní dosahují výrazně vyššího skóru na škále Hradiness (graf č. 28). Rozdílné Hardiness u dalších skupin analyzovaných proměnných nebylo potvrzeno (tabulka č. 22). Existují zde 2 možná vysvětlení, proč krátkodobě nezaměstnaní vykazují vyšší úroveň této proměnné. Jelikož víme, že Hardiness není celý život konstantní, první z možností je, že úroveň Hardiness je ovlivněna délkou nezaměstnanosti, čili působí na její úroveň dlouhodobá stresová událost. Tento předpoklad však považujeme za reálný pouze v případě dlouhodobé nezaměstnanosti trvající v řádu několik let. Hardiness jako taková by totiž měla pomáhat tyto situace sama zvládat. Druhým možným vysvětlením, ke kterému se přikláníme, je fakt, že krátkodobě nezaměstnaní vykazují vyšší úroveň Hardiness z toho důvodu, že aktivně zvládají novou životní situaci a vnímají ji jako možnost svého dalšího rozvoje, považují ji za smysluplnou a mají zájem zátěž zvládnout, což nemusí platit pro nezaměstnané dlouhodobě. Tabulka č. 22: Výsledky vícedimenzionální analýzy rozptylu pro Hardiness v závislosti na pohlaví, délce nezaměstnanosti a obou proměnných zároveň.
Analýza rozptylu pro celkové Hardiness SČ
Stupně - volnosti
PČ
F
p
267158,4 1
267158,4 2250,393 0,000000
pohlaví
159,9
1
159,9
1,347
0,248133
nezaměstnanost
868,4
1
868,4
7,315
0,007840
1
14,8
0,124
0,725074
119
118,7
Abs. člen
pohlaví*nezaměstnanost 14,8 Chyba
14127,2
81
nezaměstnanost; Průměry MNČ Současný efekt: F(1, 119)=7,3153, p=,00784 Dekompozice efektivní hypotézy Vertikální sloupce označují 0,95 intervaly spolehlivosti 58 56
celkové Hardiness
54 52 50 48 46 44 42 do 6 m
nad 6 m nezaměstnanost
Graf č. 28: Míra Hardiness v závislosti na délce nezaměstnanosti Rozdíly v celkové míře Hardiness podle místa bydliště V celkové úrovni Hardiness se neprokázal výrazný rozdíl mezi nezaměstnanými, kteří žijí dlouhodobě na venkově a mezi nezaměstnanými, žijícími ve městech (tabulka č. 16). Domníváme se, že tyto výsledky mohou způsobeny tím, že místo trvalého (dlouhodobého) bydliště nemusí nutně vypovídat o tom, kde člověk pobývá většinu svého času, jaké podmínky ho tedy ovlivňují a jaké schopnosti a osobnostní charakteristiky v nich na základě svých zkušeností uplatňuje. Rozdíly v celkové míře Hardiness podle vzdělání Jako nejvíce odolní se podle našich výsledků jeví vysokoškolsky vzdělaní nezaměstnaní, nejnižšího skóru v celkové úrovni Hardiness pak dosahují nezaměstnaní se základním vzděláním. S rostoucím vzděláním roste i míra odolnosti (p = 0,0001). Zdá se, že existuje prokazatelná souvislost mezi vzděláním a výslednou úrovní Hardiness u nezaměstnaných (tabulka č. 23, graf č. 29). Naše možná vysvětlení jsme již předložili u jednotlivých subškál. Tabulka č. 23: Výsledky jednodimenzionální analýzy rozptylu pro Hardiness a stupeň vzdělání
Analýza rozptylu pro celkové Hardiness SČ
Stupně - volnosti
PČ
F
p
Abs. člen 268806,3 1
268806,3 2492,377 0,000000
vzdělání 2384,7
3
794,9
119
107,9
Chyba
12834,3
7,370
0,000143
82
vzdělání; Průměry MNČ Současný efekt: F(3, 119)=7,3703, p=,00014 Dekompozice efektivní hypotézy Vertikální sloupce označují 0,95 intervaly spolehlivosti 70 65
celkové Hardiness
60 55 50 45 40 35 základní
výuční
maturita
VŠ
vzdělání
Graf č. 29: Míra Hardiness v závislosti na vzdělání
Shrnutí výsledků V této části shrneme výsledky získané analýzou dat, která se týkala míry Hardiness, Challenge, Commitment a Control v závislosti na pohlaví, délce nezaměstnanosti, pohlaví a délce nezaměstnanosti zároveň, místu bydliště a na vzdělání. Významně rozdílné hodnoty v míře Challenge jsme nalezli u působících proměnných pohlaví, pohlaví a nezaměstnanost. Zda existují prokazatelné rozdíly v míře Challenge i mezi nezaměstnanými s různým stupněm vzdělání je diskutabilní, výsledky tuto tezi částečně potvrzují, nedosahují však 5% hladiny významnosti (p = 0,067). Významně rozdílné hodnoty v proměnné Commitment jsme zjistili mezi krátkodobě a dlouhodobě nezaměstnanými, dále byly prokázány i odlišnosti v míře Commitment mezi nezaměstnanými s různým stupněm vzdělání. Rozdíly ve skórech na subškále Control, které dosahují 5% hladiny významnosti, jsme nalezli u proměnných délka nezaměstnanosti a vzdělání. Významně rozdílné hodnoty v proměnné Hardiness jsme zjistili mezi skupinami krátkodobě a dlouhodobě nezaměstnaných a dále v proměnné vzdělání.
83
3.3.3. Vztah Hardiness a strategií zvládání stresu Analýzu těchto dat jsme prováděli pomocí korelací, zjišťovali jsme těsnost vztahu mezi celkovou úrovní Hardiness a výběrem konkrétních strategií zvládání stresu, dále těsnost vztahu mezi Hardiness a Negativními či Pozitivními strategiemi zvládání. U strategií, kde byl prokázán těsný vztah s Hardiness, jsme dále korelovali i složky Hardiness s vybranými strategiemi. Získané výsledky zde předkládáme. Hardiness nekoreluje podle našich výsledků s Pozitivními strategiemi, dále pak se strategiemi Sociální opora, Vyhýbání se, Kontrola reakcí, Kontrola situace, Náhradní uspokojení, Odklon, Odmítání viny a Podhodnocení. Velmi mírně, kladně koreluje Hardiness se strategií Pozitivní sebeinstrukce (r = 0,20). Další strategie, kde jsme nalezli určitý vztah s Hardiness, popisujeme níže, jejich přehled je také možné nalézt v tabulce č. 24. Tabulka č. 24 Výsledky korelací Hardiness se strategiemi zvládání stresu podle SVF 78, v nichž byl nalezen alespoň mírně těsný vztah mezi proměnnými. Hardiness Negativní strategie Sebeobviňování Rezignace Perseverace Úniková tendence
-0,452843 -0,273472 -0,551823 -0,312263 -0,450133
Hardiness a výběr Negativních strategií zvládání stresu Podle našich výsledků koreluje (r = -0,45) Hardiness středně těsně a záporně s negativními strategiemi zvládání stresu. Ze získaných dat usuzujeme, že nižší míra Hardiness souvisí s výběrem méně efektivních, negativních postupů při zvládání zátěžových situacích. Provedli jsme zde i korelace mezi subškálami Hardiness a Negativními strategiemi. Došli jsme k těmto výsledkům: Proměnná Challenge koreluje středně těsně záporně s negativními strategiemi (r = -0,45), mírně záporně koreluje s Negativními strategiemi subškála Commitment (r = -0,36) a mírný záporný vztah je i mezi subškálou Control a Negativními strategiemi (r = -0,33). Tyto závěry podporují naše teze, které jsme přednesli u výsledků k jednotlivých subškálám.
84
Hardiness a výběr strategie Sebeobviňování Mírně těsný záporný vztah (r = -0,27) jsme nalezli i mezi hodnotami Hardiness a výběrem strategie Sebeobviňování. Lze tedy předpokládat, že nižší míra Hardiness může souviset s výběrem strategie Sebeobviňování při zvládání zátěžových situací. Nízké korelace byly nalezeny i mezi proměnnými Challenge (r = -0,28), Commitment (r = -0,22), Control (r = 0,22) a strategií Sebeobviňování. Hardiness a výběr strategie Rezignace Mezi mírou Hardiness a strategií Rezignace byl nalezen nejtěsnější vztah ze všech posuzovaných strategií, je opět vztahem záporným, středně těsným (r = -0, 55). Můžeme předpokládat, že nižší míra Hardiness má spojitost s využíváním strategie Rezignace při zvládání obtížných, stresových životních situací. Zde jsme tedy dále zpracovávali i proměnné Challenge, Commitment a Control. U subškály Commitment jsme nalezly středně těsný záporný vztah (r = -0,49), středně těsný záporný vztah můžeme popsat i mezi subškálou Challenge a strategií Rezignace (r = -0,46). Mezi subškálou Control a strategií Rezignace byla také zjištěna středně těsná záporná korelace (r = -0,46). Hardiness a výběr strategie Perseverace Mezi celkovou odolností (Hardiness) a výběrem strategie Perseverace jsme nalezli mírně těsný záporný vztah (r = -0,31). Středně těsný vztah můžeme nalézt mezi subškálou Challenge (r= -0,40), mírný záporný vztah mezi subškálou Commitment a strategií Perseverace (r = 0,21), nevýznamnou korelaci jsme zjistili mezi strategií Perseverace a proměnnou Control (p = -0,16). Hardiness a výběr strategie Úniková tendence Středně těsnou zápornou korelaci (r = -0,45) můžeme popsat mezi celkovým Hardiness a výběrem strategie Úniková tendence. I zde předpokládáme, že s nižší úrovní Hardiness se zvyšuje tendence využívat strategie Úniková tendence. Středně těsný záporný vztah jsme nalezli i mezi subškálou Challenge a strategií Úniková tendence (r = -0,40), mírně těsný až středně těsný záporný vztah jsme zjistili u subškály Commitment a strategií Úniková tendence (r = -0,38), a mírný záporný vztah u subškály Conrol (r = -0,34). 85
Jelikož nebylo během analýzy vztahu Hardiness a strategií zvládání stresu popsáno velké množství výsledků, nepovažujeme za nutné vytvářet na závěr této podkapitoly jejich souhrn. V další kapitole nastíníme některé možná omezení našeho výzkumu.
3.4. Omezení, rizika a rezervy výzkumu Jsme si vědomi toho, že výsledky mohly být ovlivněny dalšími proměnnými jako např.: kognitivními schopnostmi respondentů a nemuseli jsme tak dojít ke zcela přesným výsledkům. Proto bychom v této podkapitole rádi zmínili nedostatky a možné rezervy našeho výzkumu. Za největší rezervu výzkumu považujeme především velikost testovaného vzorku. Pro důkladnější analýzu všech vztahů mezi strategiemi zvládání, nezaměstnaností a psychickou odolností by bylo přínosné získat výrazně větší počet respondentů, než který jsme měli k dispozici. Bylo by tak možné zpracovávat data detailněji a důkladněji zjišťovat vztahy i mezi kombinacemi proměnných, jak jsme například učinili s vlivem délky nezaměstnanosti a pohlavím na strategie zvládání a na psychickou odolnost. I v tomto případě však již byla možnost data analyzovat na hranici využitelnosti, jelikož rozdělení celého vzorku do 4 skupin vedlo k menšímu počtu respondentů v každé z analyzovaných skupin. Dalším rizikem, které musíme brát v úvahu při interpretaci výsledků je fakt, že oba dotazníky, které byly zkoumaným osobám předkládány, jsou dotazníky závislými na úrovni sebereflexe testovaných osob a na ochotě informace o sobě dále sdělovat. Tento vliv jsme se snažili omezit dobrovolným zapojením respondentů do výzkumu, byla jim zároveň zdůrazňována i anonymita všech sdělených údajů. Rizika můžeme spatřovat i ve využití koncepce Hardiness pro naše účely, jelikož ji ne všichni odborníci považují za zcela přesný konstrukt. Diskuse panují především o složkách Hardiness, zda je možné využívat je jako jednotlivé subškály Hardiness a nakolik jsou pro Hardiness všechny 3 složky podstatné. Další výtky směřují ke koncepci Hardiness jako takové. Podle některých autorů je Hardiness pouze opačným pólem neuroticismu. Jak uvádí Maddi (2006), tato myšlenka však potvrzena nebyla. O využitelnosti koncepce svědčí i fakt, že na téma Hardiness již bylo provedeno více jak 600 studií (Maddi, 2006). I přes tato rizika doufáme, že byla naše práce přínosná alespoň jako nastínění možných vztahů mezi nezaměstnaností, strategiemi zvládání stresu a Hardiness pro další zkoumání. 86
3.5. Diskuse V této kapitole se budeme věnovat výsledkům v souvislosti s našimi hypotézami, které jsme nastínili na začátku empirické části této práce. První hlavní hypotéza zněla: „Mezi jednotlivými skupinami nezaměstnaných existují statisticky významné rozdíly v užívání strategií zvládání stresu“. Tuto hypotézu jsme rozdělili na několik dílčích hypotéz, stručně tedy v následujícím textu pojednáme o každé z nich: H2: Mezi muži a ženami existují statisticky významné rozdíly v užívání strategií zvládání stresu. Rozdíly ve výběru strategií zvládání mezi muži a ženami jsou popsány i v běžné populaci, proto jsme předpokládali, že se projeví i ve vzorku nezaměstnaných. V běžné populaci muži vykazovali vyšší hodnoty ve strategiích Podhodnocení a Odmítání viny, ženy dosahovaly vyšších skórů ve strategiích Potřeba sociální opory, Úniková tendence, Perseverace, Rezignace a Sebeobviňování, u žen byly také zjištěny vyšší tendence využívat strategií Náhradní uspokojení a Vyhýbání se. Rozdíl byl patrný i ve využívání Negativních strategií jako celku, kde ženy dosahovali vyšších hodnot (manuál SVF 78 v úpravě prof. Švancary z roku 2003). Námi získané výsledky souhlasí s výsledky populace pouze v některých strategiích. Vliv pohlaví byl prokázán u strategií Úniková tendence, Rezignace a u Negativních strategií. Ženy se podle námi získaných výsledků jeví jako ty, které výrazně častěji volí strategii Úniková tendence, totéž platí pro strategii Rezignace a pro Negativní strategie. Vyšší sklon také měly ženy k volbě strategie Vyhýbání se, zde však nebyl rozdíl mezi pohlavími statisticky významný na 5% hladině. Vyšší, avšak ne staticky významný rozdíl, byl objeven u strategie Perseverace, kterou více vybíraly ženy, a u strategie Sociální opora, kterou překvapivě více využívali muži. Podle některých studií (např. Kulik, 2000, In Kebza, 2005) se ženy obecně lépe vyrovnávají se ztrátou zaměstnání než muži. Jako jedním z možných důvodů tohoto je uváděná tradičně vnímaná role ženy a tedy i její možnost realizovat své schopnosti i v jiné oblasti, než kterou je zaměstnání. Jelikož z našich výsledků vyplývá, že ženy využívají 87
prokazatelně více Negativní strategie zvládání stresu než muži, nemůžeme tyto studie potvrdit. Nesoulad si vysvětlujeme především změnami ve vnímání mužské a ženské role, kdy se rozdíly v tradičních rolích stírají, možnost realizace svých schopností v jiné oblasti než je zaměstnání je již možná jak pro muže, tak pro ženy a i ženy mohou být výrazně stigmatizovány statusem nezaměstnaného, neschopností živit rodinu. Dílčí hypotéza byla potvrzena. H3: Mezi krátkodobě a dlouhodobě nezaměstnanými existují statisticky významné rozdíly v užívání strategií zvládání stresu. Dalším ovlivňujícím faktorem, který byl pro nás během výzkumu důležitý, je délka nezaměstnanosti. Jelikož nám jsou známy negativní důsledky nezaměstnanosti na psychický stav člověka, předpokládali jsme, že rozdílná délka nezaměstnanosti se bude odrážet i ve výběru strategií zvládání stresové situace. Tato hypotéza se nám však jednoznačně nepotvrdila, vliv délky nezaměstnanosti na výběr strategií zvládání byl patrný pouze v souvislosti s pohlavím. H4: Existují statisticky významné rozdíly v užívání strategií zvládání stresu v závislosti na pohlaví a délce nezaměstnanosti zároveň. Ve výběru konkrétních strategií zvládání stresu byly nalezeny prokazatelné rozdíly ve skupinách krátkodobě nezaměstnané ženy, krátkodobě nezaměstnaní muži, dlouhodobě nezaměstnaní muži a dlouhodobě nezaměstnané ženy. Strategii Perseverace užívají krátkodobě nezaměstnaní muži i ženy přibližně se stejné míře, dlouhodobě nezaměstnaní muži však strategii volí ve výrazně menší míře než dlouhodobě nezaměstnané ženy a podstatně méně, než krátkodobě nezaměstnaní. Usuzujeme proto, že s narůstající délkou nezaměstnanosti mají ženy tendenci se více zaměřovat na myšlenky týkající se ztráty zaměstnání, více přemítají o možných příčinách, zabývají se situací opuštění zaměstnání apod., u mužů se jeví jako pravděpodobné spíše krátkodobější využívání této strategie. Rozdíly ve výběru strategie Rezignace jsou podobné rozdílům ve strategii Perseverace, dlouhodobě nezaměstnané ženy ji volí výrazně častěji, než dlouhodobě nezaměstnaní muži, muži bez zaměstnání déle jak 6 měsíců pak tuto strategii volí méně než krátkodobě
88
nezaměstnaní muži, situaci chápou jako lépe zvládnutelnou než ženy, nepodléhají příliš pocitům bezmoci a beznaděje. Prokazatelný vliv pohlaví a délky nezaměstnanosti byl také zjištěn u strategie Sebeobviňování. Krátkodobě nezaměstnaní muži vybírají tuto strategii mírně častěji než ženy, s rostoucí délkou nezaměstnanosti ji volí výrazně méně než ženy stejně dlouhou dobu bez zaměstnání i než krátkodobě nezaměstnaní muži i ženy. Zajímavým výsledkem je fakt, že muži s rostoucí délkou nezaměstnanosti více než ženy využívají strategie Podhodnocení, u žen naopak tendence hodnotit příznivěji reakce ostatních než vlastní reakce či vlastní reakce podhodnocovat výrazně klesá. U této strategie však musíme být v interpretaci opatrní, jelikož nedosahuje 5% hladiny významnosti (p = 0, 053). Podobný vliv pohlaví a délky nezaměstnanosti jako u výběru strategií Perseverace a Rezignace je možné nalézt u strategie Úniková tendence. Ani zde však není výsledek významný na 5% hladině (p = 0, 058). Negativní strategie zvládání zátěžových situací volí častěji dlouhodobě nezaměstnané ženy než muži, v případě krátkodobé nezaměstnanosti jsou výsledky mezi pohlavími srovnatelné. Na základě výše popsaných výsledků zvažujeme myšlenku, že ženy zvládají dlouhodobou ztrátu zaměstnání výrazně hůře a více ji emocionálně prožívají, než dlouhodobě nezaměstnaní muži. Muži mají s rostoucí délkou nezaměstnanosti tendenci spíše negativní strategie zvládání opouštět, se stresovou situací se vyrovnávají efektivnějšími způsoby než dlouhodobě nezaměstnané ženy. Tato dílčí hypotéza tedy byla potvrzena, existují rozdíly ve výběru strategií zvládání mezi muži a ženami v závislosti na délce nezaměstnanosti. H5: Mezi nezaměstnanými s různým stupněm vzdělání existují statisticky významné rozdíly v užívání strategií zvládání stresu. Vztah délky nezaměstnanosti a stupně vzdělání je prokázaný mnoha výzkumy (např. Sirovátka, Řezníček, 1995). Zajímalo nás tedy, jak stupeň vzdělání ovlivňuje výběr strategií zvládání stresu. Došli jsme k těmto výsledkům: statisticky významné rozdíly mezi respondenty s konkrétním stupněm vzdělání byly prokázány u strategií Podhodnocení a Kontrola reakcí, mírné, avšak ne statisticky významné rozdíly jsme zjistili u strategie Rezignace (p = 0,068). Své reakce nejvíce podhodnocovali nezaměstnaní se základním 89
vzděláním, nejméně této strategie využívali vysokoškolsky vzdělání nezaměstnaní. Snahu kontrolovat své projevy a reakce a nedat na sobě znát rozrušení dle našich výsledků nejvíce využívaly testované osoby se základním vzděláním, za nimi následovali respondenti s vysokoškolským vzděláním. V případě respondentů se základním vzděláním však zvažujeme vliv stylizace na udávaný výběr této strategie. Nejméně využívali strategii Kontrola reakcí nezaměstnaní se středoškolským vzděláním bez maturity. Vzdávání se dalšího zvládání o zdolávání situace bylo ve větší míře voleno jako strategie zvládání stresu u respondentů s nižším stupněm vzdělání, u zkoumaných osob s dokončeným středoškolským vzděláním či vysokoškolským vzděláním byla tato strategie užívána v podstatně nižší míře. Menší ochotu respondentů se středoškolským vzděláním s maturitou a vysokoškolským vzděláním na situaci rezignovat podporují i výsledky výzkumů osobnostních aspektů zátěže Millové, Blatného a Kohoutka (2008), kde bylo zjištěno, že čeští vysokoškolští studenti častěji využívají při zvládání stresových situací strategií řešení problému, kognitivní restrukturalizace a sociální opora, nejméně často pak preferují vyhýbání se problému a sociální izolace. Častější využívání Negativních strategií je patrné u nezaměstnaných se základním vzděláním, rozdíly mezi jednotlivými stupni vzdělání však nejsou v této skupině strategií významné na 5% hladině (p = 0,081). Tuto informaci však považujeme za užitečnou, domníváme se, že souvisí mimo jiné i s délkou nezaměstnanosti osob se základním vzděláním. Nezaměstnaní se základním vzděláním jsou skupinou nejvíce zastoupenou mezi dlouhodobě nezaměstnanými. Je možné, že v případě společné analýzy proměnných délka nezaměstnanosti a vzdělání by bylo možné nalézt prokazatelnější výsledky. V této práci však nebylo možné tuto analýzu z důvodu malého počtu respondentů provést. Rozdíly v užívání konkrétních strategií mezi nezaměstnanými s různým stupněm vzdělání potvrzují i závěry zahraniční studie, kterou provedli Christensen, Schmidt, Kriegbaum, Houghaard a Holstein (2006). Konkrétně strategie Vyhýbání se byla rozpoznána jako typická pro respondenty s nízkým vzděláním (více u mužů). Dále bylo v téže studii zjištěno, že nezaměstnané ženy méně využívali aktivních copingových strategií než muži, což podporuje naše výsledky, týkající se pohlaví. Tato dílčí hypotéza byla potvrzena.
90
H6: Mezi nezaměstnanými bydlícími ve městě či na venkově existují statisticky významné rozdíly v užívání strategií zvládání stresu. Zjištění, zda ovlivňuje místo bydliště výběr strategií zvládání stresu, bylo další součástí ověřování první hypotézy. Např. Sirovátka a Řezníček (1995) upozorňují na vliv okolního sociálního prostředí na profil dlouhodobě nezaměstnaných. Vycházeli jsme tedy z toho, že život ve městě - vyšší anonymita, slabší sociální vazby a život na venkově – vyšší sociální kontrola, užší sociální vazby a tradiční role mohou ovlivňovat výběr strategií zvládání stresu. Tato teze však nebyla našimi výsledky potvrzena. Mírné rozdíly byly nalezeny pouze ve strategii Vyhýbání se, kde respondenti žijící ve městech volili jako efektivní postup vyhýbání se zátěži častěji než lidé bydlící na venkově. Tato dílčí hypotéza potvrzena nebyla. První hlavní hypotéza se jako celek nepotvrdila, nebyly prokázány statisticky významné rozdíly ve výběru strategií mezi respondenty žijícími ve městě a na venkově, ani mezi respondenty rozdělenými na základě délky nezaměstnanosti.
Druhá hlavní zkoumaná hypotéza (celkově hypotéza č. 7) zněla: „Mezi jednotlivými skupinami nezaměstnaných existují statisticky významné rozdíly v úrovni Hardiness.“ I tuto hypotézu jsme rozdělili na dílčí hypotézy, v následujícím textu se jim budeme postupně věnovat. H8: Mezi muži a ženami existují statisticky významné rozdíly v úrovni Hardiness. Podle výzkumů Šolcové (manuál PVS v úpravě dr. Šolcové z roku 1985), která se zabývala Hardiness u české populace, je míra Hardiness u zdravých osob ovlivňovaná pohlavím a věkem. Hardiness je vysoce signifikantně vyšší u mužů a to jak v celkovém skóru, tak v jednotlivých komponentách. Významnou proměnnou je však věk: Ve věkovém souboru do 25 let a od 26 do 35 let se muži neliší od žen v žádném z parametrů. Ve věkovém souboru od 36 do 50 let jsou již rozdíly ve prospěch mužů ve všech parametrech průkazné. Naproti tomu psychosomaticky nemocní muži se od psychosomaticky nemocných žen statisticky významně neliší, neuplatňuje se zde ani vliv věku. V našem výzkumu se věk neukázal jako významná proměnná, proto jej v analýze a 91
výsledcích nezmiňujeme. Ve vlastní práci nás však zajímal vztah Hardiness a pohlaví. Podle získaných výsledků jsme dospěli k závěru, že míra Hardiness se u mužů a žen statisticky významně neliší. Přesvědčivé rozdíly však byly nalezeny v subškále Challenge, výzvy ve stresových situacích a náhlých zprvu nepříjemných změnách podle našich výsledků více spatřují muži, než ženy. Rozdíly v úrovni Hardiness u mužů a u žen obecně nejsou podle výsledků mnoha výzkumů zcela průkazné. Podle některých studií zde významné rozdíly neexistují (např., Parkes, Rendall, 1988, in Chan, 2000), někteří autoři naopak poukazují na průkazný rozdíl především ve škále Commitment, kde dívky/ženy skórují výše (Chan, 2000). Tato teze se nám u nezaměstnaných nepotvrdila. Tuto dílčí hypotézu jsme nepotvrdili. H9: Mezi krátkodobě a dlouhodobě nezaměstnanými existují statisticky významné rozdíly v úrovni Hardiness. Další proměnnou, která nás ve vztahu k Hardiness zajímala, byla délka nezaměstnanosti respondentů. U dlouhodobě nezaměstnaných se často upozorňuje na snížené sebevědomí, oslabení jejich odhodlání hledat další pracovní uplatnění a menší zájem se s rostoucí délkou nezaměstnanosti vracet do pracovního procesu. Na základě těchto údajů jsme předpokládali, že dlouhodobě nezaměstnaní vykazují nižší míru Hardiness než krátkodobě nezaměstnaní. Tento předpoklad byl získanými výsledky potvrzen na 1% hladině významnosti. Rozdíly mezi krátkodobě a dlouhodobě nezaměstnanými byly prokázány i v dosažených skórech na subškále Commitment a Control. Krátkodobě nezaměstnaní prokazují vyšší schopnost se plně věnovat vykonávané činnosti, vkládat všechny své síly do pro ně smysluplného úkolu i si udržují vývoj událostí pod svou kontrolou. H10: Krátkodobě nezaměstnaní vykazují významně vyšší skór i na jednotlivých subškálách Hardiness než dlouhodobě nezaměstnaní. K této hypotéze jsme se vyjadřovali již v předchozím přehledu výsledků, průkazný rozdíl (vyšší skór) byl prokázán pouze u subškály Commitment a Control, nikoliv na škále Challenge. Hypotézu č. 10 tedy musíme zamítnout. Zdá se, že pro krátkodobě nezaměstnané nemusí jejich situace výzvou a možností vedoucí k dalšímu zdokonalení.
92
Další dílčí hypotéza (H11) zní: „Existují statisticky významné rozdíly v úrovni Hardiness v závislosti na pohlaví a délce nezaměstnanosti zároveň.“ Rozdíly v celkové úrovni Hardiness v souvislosti s pohlavím a délkou nezaměstnanosti současně nebyly potvrzeny. Tuto dílčí hypotézu tedy musíme zamítnout. Zajímavé rozdíly, které zde pro úplnost uvádíme, byly zjištěny v míře Challenge ve skupinách krátkodobě a dlouhodobě nezaměstnaných rozdělených podle pohlaví. Muži, nezaměstnaní déle jak 6 měsíců vykazují výrazně vyšší úroveň Challenge než ostatní skupiny, nejnižší míra Challenge byla zjištěna u dlouhodobě nezaměstnaných žen. I tato subškála může podle našeho názoru vysvětlovat vyšší využívání negativních strategií zvládání u dlouhodobě nezaměstnaných žen. Subškála Challenge je podle Šolcové a Kebzy (1996) nejvíce ovlivněna kulturou, v míře spařovat v tlaku každodenních událostí výzvy vykazuje česká populace výrazně nižší skór než americký soubor, který byl s českým souborem porovnáván. Kulturní rozdíly v celkové úrovni Hardiness byly potvrzeny i zahraničními studiemi (např. Chan, 2000). H12: Mezi nezaměstnanými s různým stupněm dosaženého vzdělání existují statisticky významné rozdíly v úrovni Hardiness. Míru Hardiness jsme dále posuzovali mezi nezaměstnanými s různým stupněm vzdělání. Dospěli jsme k výsledkům, které potvrzují rozdíly v celkové úrovni Hardiness v závislosti na vzdělání respondentů. Nejnižší celkovou odolnost jsme zjistili u nezaměstnaných se základním vzděláním, nejvyšší pak u vysokoškolsky vzdělaných, s rostoucím vzděláním rostla i celková míra Hardiness. Rozdíl závislý na úrovni vzdělání jsme také nalezli na všech subškálách Hardiness. Na subškále Challenge není rozdíl ve výsledném skóru významný na 5% hladině (p = 0, 067), výsledek zde však uvádíme i přesto, jelikož považujeme za podstatné,
že
nejnižšího
skóre
dosahují
nezaměstnaní
se
základním
vzděláním.
Předpokládáme, že nižší úroveň Challenge může mít souvislost s využíváním spíše Negativních strategií zvládání stresových událostí.
93
H13: Mezi nezaměstnanými bydlícími ve městě či na venkově existují statisticky významné rozdíly v úrovni Hardiness. Rozdíly mezi úrovní Hardiness a místem bydliště nezaměstnaných zkoumaných osob nebyl v naší práci prokázán. Podle našeho názoru je tento fakt možné vysvětlit stíráním rozdílů mezi působením sociálního prostředí města a venkova, kdy odlišné sociální podmínky již nejsou tolik markantní a mnozí občané tráví rovnoměrně čas na venkově i ve městě (např. žijí na venkově, ale pracují či dojíždějí často do velkých měst). Druhou hlavní hypotézu (H7) jako celek jsme nepotvrdili, jelikož v úrovni Hardiness nebyly nalezeny prokazatelné rozdíly závislé na místu bydliště nezaměstnaných, ani rozdíly závislé na pohlaví a délce nezaměstnanosti současně.
Poslední hlavní hypotéza (H14) zní: „Celkový skór na škále Hardiness ovlivňuje výběr strategií zvládání stresu“. Psychická odolnost jedince podle našeho názoru ovlivňuje výběr strategií zvládání stresu. Tuto naši tezi nepřímo potvrzuje i Buchtová (2000), které považuje zvládání zátěže vyplývající ze ztráty zaměstnání závislé mimo jiné na psychické odolnosti. Osoby s vysokou úrovní Hardiness volí podle Šolcové a Tománka (1994, in manuál PVS v úpravě dr. Šolcové z roku 1985) takové strategie zvládání stresu, které jim umožňují řešit problémy každodenního života za cenu minimálního stresu. Chan (2000) věnoval se své studii pozornost úrovni Hardiness a výběru zvládacích strategií. U Hong Kongských studentů byla prokázána souvislost mezi nižší mírou Hardiness a častějším výběrem pasivních zvládacích strategií. V naší práci jsme dospěli k závěrům, že lze prokázat souvislosti mezi celkovou mírou Hardiness a některými konkrétními strategiemi zvládání stresu. Nejtěsnější záporný vztah byl objeven mezi strategií Rezignace (r = -0,55), zde považujeme za pravděpodobné, že jedinci s nízkou úrovní Hardiness se výrazně častěji vzdávají snažení o zdolání situace než nezaměstnaní s vyšší úrovní této proměnné. Záporný středně těsný vztah byl zjištěn i mezi strategií Úniková tendence a Hardiness (r = - 0,45) a Perseverace a Hardiness (r = -0,31), mírně těsný vztah jsme pak nalezly u strategie Sebeobviňování a Hardiness. Korelace mezi Negativními strategiemi a Hardiness byla také záporná, středně těsná (r = -0,45). Podle našich závěrů nižší míra Hardiness souvisí s častějším výběrem méně efektivních, Negativních strategií. Zde bychom považovali za přínosné zapojit do analýzy 94
Hardiness i další proměnné jako je délka nezaměstnanosti a vzdělání a zjistit souvislosti mezi Hardiness, zvládacími strategiemi a ostatními proměnnými. Tato analýza bohužel nemohla proběhnout z důvodu malého počtu respondentů. Šolcová a Kebza (1996) uvádějí, že podle dosud provedených studií osoby s vysokou úrovní Hardiness mají pozitivní náhled a kontrolu nad situací, vyšší odpovědnost a pozitivnější postoj ke změnám, stresor vnímají jako méně stresogenní, což ovlivňuje jejich emoční prožívání a další jednání. Souvislost s vyšší mírou Hardiness a výběrem pozitivních strategií jsme však naší práci nepotvrdili. Hypotézu jako celek jsme opět nepotvrdili, nenalezli jsme souvislost mezi mírou Hardiness a výběrem Pozitivních strategií.
95
4. Závěr a shrnutí V naší práci jsme se zabývali tématem zvládání stresu a psychické odolnosti u skupiny nezaměstnaných. V teoretické části jsme popsali základní poznatky týkající se stresu, zvládání zátěže, psychické odolnosti a nezaměstnanosti. Empirická část se pak skládala z popisu výzkumného designu předkládané práce a z představení získaných výsledků, které jsme dále rozpracovali v diskusi. Respondenty jsme rozdělili do několika skupin a to na základě pohlaví, délky nezaměstnanosti, místa bydliště a dosaženého stupně vzdělání. V případě pohlaví a délky nezaměstnanosti jsme ještě obě proměnné zkombinovaly. U všech výše zmiňovaných skupin nás zajímal výběr strategií zvládání stresu a psychická odolnost. Dále jsme se také pokusili popsat souvislosti mezi mírou odolnosti a výběrem konkrétních copingových strategií. Shrneme-li nejdůležitější výsledky, zjistili jsme, že výběr strategií zvládání stresu je rozdílný v závislosti na délce nezaměstnanosti a pohlaví zároveň. Ženy se jeví jako ty, které obtížněji zvládají stav dlouhodobé nezaměstnanosti, více sahají k negativním zvládacím strategiím, muži naopak s rostoucí délkou nezaměstnanosti tyto strategie opouští. Tyto výsledky podporují i rozdíly ve škále Challenge, kde dlouhodobě nezaměstnaní muži vykazují vyšší skór než ostatní skupiny, vidí tedy v situacích výzvu, aktivněji se snaží zátěž zvládat. V celém souboru pak bylo prokázáno, že dlouhodobě nezaměstnaní prokazují nižší míru Hardiness než krátkodobě nezaměstnaní. Ve skupinách rozlišených podle místa bydliště jsme nenalezli významné rozdíly. Zajímavé poznatky, vhodné k dalšímu prozkoumání, jsme zjistili ve výběru strategií zvládání stresu a úrovni Hardiness v závislosti na stupni vzdělání. Výsledky nejsou zcela průkazné na 5% hladině významnosti, přesto upozorňujeme na fakt, že tendenci k výběru Negativních strategií zvládání mají spíše respondenti se základním vzděláním. Míra Hardiness pak roste součastně s rostoucím stupněm vzdělání. Co se týká vztahu Hardiness a výběru copingových strategií, dospěli jsme k závěrům, že míra Hardiness středně těsně záporně koreluje s výběrem Negativních strategií, nižší míra Hardiness má tedy souvislost s užíváním méně efektivních způsobů zvládání. Souvislost mezi mírou Hardiness a výběrem pozitivních strategií se nám nepotvrdila.
96
Závěry naší práce nejsou zcela jednoznačné, nastiňují však některé další oblasti možného zkoumání, které nemohly být důkladně popsány z důvodu malého vzorku respondentů. V úvahu by bylo vhodné vzít více proměnných současně, což by mohlo přinést přesnější výsledky. Ačkoliv nebyly potvrzeny hlavní hypotézy, některé naše dílčí hypotézy přinesly zajímavá fakta. Získané poznatky by mohli být podle našeho názoru využity například při tvorbě a realizaci rozvojových programů pro nezaměstnané.
97
5. Literatura Adams, A.V., Mangum, G. L. (1978). The lingering crisis of youth unemployment. Kalamazoo: W. E. Upjohn Institute for Emploument Research. Amirkham, J. H., Risinger, R. T., Swickert, R. J. (1995). Extraversion: A „hidden“ personality factor in coping? Journal of Personality, 63, 189 – 212. Andersen, J. G. (2002). Coping with long – term unemployment: economic security, labour market integration and well-being. Results form a Danish panel study, 1994 – 1999. International Journal of Social Welfare, 11, 178 – 190. Staženo 19. 3. 2009 z databáze EBSCO. Balaštíková, V., Blatný, M., Kohoutek, T. (2004). Aspekty sebepojetí jako determinanty výběru strategií zvládání u adolescentů. Československá psychologie, 48 (5), 410 – 415. Barr, L. K., Kahn, J. H., Schneider, W. J. (2008). Individual differences in emotion expression: Hierarchical structure and relations with psychological distress. Journal of social and clinical psychology, 27 (10), 1045-1077. Baštecká, B., Goldmann, P. (2001). Základy klinické psychologie. Praha: Portál. Baumgartner, F. (2004). Kvalita života nezamestnaných vo vzťahu k strategiám zvládania záťaže. In Buchtová, B. (ed.) (2004). Psychologie a nezaměstnanost: zkušenosti a praxe. Sborník referátů z mezinárodní konference: „Psychologie a nezaměstnanost: zkušenosti a praxe.“ Konané dne 24. Června v Brně. Brno: Masarykova univerzita v Brně. Baumgartner, F., Adamková, F. (2003). Vzťahy kvantitatívnej a kvalitatívnej stránky sociálnej opory a postupov zvládania záťaže. In Blatný, M., Svoboda, M., Rusiel, I., Výrost, J. (Eds.) (2003). Sociální procesy a osobnost: sborník příspěvků. Brno: Psychologický ústav AV ČR v Brno a Sdružení SCAN, 5-10. Blais, A., R. (2002). Coping with stressful decisions: Individual diferences, appraisals, and choice. Scientific Series. Montreal: Cirano. Retrieved December 8, 2007. Staženo dne 18. 3. 2009 z www.cirano.qc.ca/pdf/publication/2002s-05.pdf. Blatný, M., Kohoutek, T., Janušová, P. (2002). Situačně kognitivní a osobnostní determinanty chování v zátěžové situaci. Československá psychologie, 46 (2), 97-108. 98
Blatný, M., Osecká, L. (1998). Zdroje sebehodnocení a životní spokojenosti: Osobnost a strategie zvládání. Československá psychologie, 42 (5), 385-394. Blatný, M., Osecká, L., Hrdlička, M. (1998). Zdroje sebehodnocení u temperamentových typů. Československá psychologie, 42 (4), 297-305. Blatný, M., Svoboda, M., Rusiel, I., Výrost, J. (Eds.) (2003). Sociální procesy a osobnost: sborník příspěvků. Brno: Psychologický ústav AV ČR v Brno a Sdružení SCAN. Bolger, N. (1990). Coping as a personality process: A prospective study. Journal of Personality and Social Psychology, 59, 525-537. Staženo dne 17. 3. 2009 z www.columbia.edu/~nb2229/docs/bolger-jpsp-1990.pdf. Bouchard, G. (2003). Cognitive appraisals, Neuroticism, and Openness as Correlates of Coping Strategies: An Integrative Model of Adaptation to Marital Difficulties. Canadian Journal of Behaviour Science, 35 (1), 1 -12. Staženo 19. 3. 2009 z databáze ProQuest. Brockert, S. (1993). Ovládání stresu. Praha: Melantrich. Buchtová (2003). Zpráva o výzkumu dlouhodobě nezaměstnaných v České republice. In: Sirovátka, T., Mareš,P. (Eds.) (2003). Trh práce, nezaměstnanost, sociální politika. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 149 – 158. Buchtová, B. (1994). Vývoj a analýza psychologických výzkumů nezaměstnanosti. Československá psychologie, 38 (2), 119 – 130. Buchtová, B. (1998). Sebereflexe dlouhodobé ztráty zaměstnání. Sociální politika, 2, 13-14. Buchtová, B. (2000). Psychologické a medicínské aspekty nezaměstnanosti. Brno: Masarykova univerzita. Buchtová, B. a kol. (2002). Nezaměstnanost: Psychologický, ekonomický a sociální problém. Praha: Grada Publishing, a.s. Buchtová, B. (2004). Kvalita života dlouhodobě nezaměstnaných. Československá psychologie, 48 (2), 121-135. Buchtová, B. (ed.) (2004). Psychologie a nezaměstnanost: zkušenosti a praxe. Sborník referátů z mezinárodní konference: „Psychologie a nezaměstnanost: zkušenosti a praxe.“ Konané dne 24. Června v Brně. Brno: Masarykova univerzita v Brně. 99
Buchtová, B. (ed.) (2007). Nezaměstnanost – technologické a sociální proměny práce. Sborník příspěvků z mezinárodní konference „Nezaměstnanost – technologické a sociální proměny práce“ konané 6. Září 2007 v Brně. Brno: Masarykova univerzita. Contrada, R. J. (1989). Type A behavior, personality hardiness, and cardiovascular responses to stress. Journal of Personality and Social Psychology, 57 (5), 895 – 903. Staženo 18. 3. 2009 z http://www.rci.rutgers.edu/~contrada/Contrada%20(1989).pdf Cungi, Ch. (2001). Jak zvládat stres. Praha: Portál. Čáp, J., Dytrych, Z. (1967). Konflikt, frustrace, stres a utváření osobnosti. Praha: Státní pedagogické nakladatelství. Čáp, J., Dytrych, Z. (1968). Utváření osobnosti v náročných životních situacích. Praha: Státní pedagogické nakladatelství. Eis, Z. (1994). Krize všedního dne. Praha: Grada publishing. Ficková, E. (1993). Determinanty zvládania stresu: I. Teoretické přístupy. Československá psychologie, 37 (1), 37-42. Ficková, E. (1993). Determinanty zvládania stresu: II. Metodologické problémy. Československá psychologie, 37 (2), 129-138. Frej, D. (2004). Stres. Praha: Triton, s.r.o. Hladký, A., a kol. (1993). Zdravotní aspekty zátěže a stresu. Praha: Karolinum. Hodačová, L., Šmejkalová, J., Skalská, H., Bendová, M., Borská, L., Fialová, D. (2007). Hodnocení pracovní psychické zátěže u zaměstnanců různých profesí. Československá psychologie, 51 (4), 335-346. Honzák, R., Novotná, V. (1994). Krize v životě, život v krizi. Praha: ROAD. Hoskovcová, S. (2006). Psychická odolnost předškolního dítěte. Praha: Grada Publishing, a.s. Hošek, V. (1979). Psychická odolnost při neúspěšné činnosti. Praha: Univerzita Karlova. Hošek, V. (1999). Psychologie odolnosti. Praha: Karolinum. 100
Chan, D. W. (2000). Dimensionality od Hardiness and Its role in the Stress-Distress Relationship Among Chinese Adolescents in Hong Kong. Journal of Youth and Adolescence, 29 (2), 147 – 161. Staženo 19. 3. 2009 z databáze ProQuest. Christensen, U., Schmidt,L., Kriegbaum, M., Houghaard Ch. O., Holstein, B. E. (2006). Coping with unemployment: Does educational attainment make any difference? Scandinavian Journal of Public Health, 34, 363 – 370. Staženo 19. 3. 2009 z databáze EBSCO. Janke, W., Erdmannová, G. (2003). Strategie zvládání stresu. Praha, Testcentrum. Kebza, V. (1997). Zvládání stresu. Praha: Státní zdravotní ústav Praha. Kebza, V., Šolcová, I. (2004). Komunikace a stres. Praha: Státní zdravotní ústav. Kebza, V. (2005). Psychosociální determinanty zdraví. Praha: Academia. Kebza, V., Šolcová, I. (2008). Hlavní koncepce psychické odolnosti. Československá psychologie, 52 (1), 1-19. Kennerleyová, H. (1998). Jak zvládat úzkostné stavy. Praha: Portál. Klag, S., Bradley, G. (2004). The role of hardiness in stress and illness: An exploration of the effect of negative affectivity and Gender. British Journal of Health Psychology, 9, 137 – 161. Staženo 19. 3. 2009 z databáze ProQuest. Kolaříková, O. (2005). Téma osobnostních rysů v psychologii dvacátého století. Praha: Academia. Kohoutek, R. (2006). Úvod do psychologie: Psychologie osobnosti a zdraví žáka. Brno: Masarykova univerzita. Kotíková, J. (2003). Rizikové skupiny uchazečů o zaměstnání z pohledu úřadu práce. In Sirovátka, T., Mareš, P. (Eds.) (2003). Trh práce, nezaměstnanost, sociální politika. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 128 – 138. Křivohlavý, J. (1989). Obranné mechanismy a strategie zvládání těžkostí. Československá psychologie, 33 (4), 361 – 368. Křivohlavý, J. (1990). Nezdolnost v pojetí SOC. Československá psychologie, 34 (6), 511518.
101
Křivohlavý, J. (1991). Nezdolnost typu Hardiness. Československá psychologie, 35 (1), 59-65. Křivohlavý, J. (1994), Jak zvládat stres. Praha: Grada avicenum. Křivohlavý, J. (1998). Jak neztratit nadšení. Praha: Grada publishing. Křivohlavý, J. (1999). Moderátor zvládání zátěže typu sociální opory. Československá psychologie, 43 (2), 106-118. Křivohlavý, J. (2002). Psychologie nemoci. Praha: Grada Publishing a.s. Křivohalý, J. (2003). Psychologie zdraví. Praha: Portál. Kuchař, P. (2003). Dlouhodobá nezaměstnanost jako životní styl. In Sirovátka, T., Mareš, P. (Eds.) (2003). Trh práce, nezaměstnanost, sociální politika. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 139 -148. Kux, J. (2003). Diskuse: Dlouhodobá nezaměstnanost v České republice ve světle mezinárodních srovnání. In: Sirovátka, T., Mareš, P. (Eds.) (2003). Trh práce, nezaměstnanost, sociální politika. Brno: Masarykova univerzita v Brně. Lazarus, R. S. (1966). Psychological stress and the coping process. USA: McGraw-Hill Book Company. Macek, J. (1923). Jak se dělá nezaměstnanost, drahota a bytová tíseň a proč se prohrávají stávky. Praha: Ústřední dělnické knihkupectví a nakladatelství A. Svěcený v Praze II. Machačová, H. (1999). Behavioral Prevention od Stress. Prague: The Karolinum Press. Maddi, S. R., Khoshaba, D. M. (1994). Hardiness and Mental Health. Journal of Personality Assessment, 63(2), 265 – 274. Staženo 19. 3. 2009 z databáze EBSCO. Maddi, S. R. (2006). Hardiness: The courage to grow form stresses. The Journal of Positive Psychology, 3 (1), 160 - 168 . Staženo 19. 3. 2009 z databáze EBSCO. Mareš, J. (2001). Zvládání zátěže pomocí strategií záměrného sebeznevýhodňování. Československá psychologie, 45 (4), 311- 322. Mareš, J. (2008). Posttraumatický rozvoj: nové pohledy, nové teorie a modely. Československá psychologie, 52 (6), 567 – 583.
102
Mareš, P. (1994). Nezaměstnanost jako sociální problém. Praha: Sociologické nakladatelství. Matějček, Z., Dytrych, Z. (1998). Riziko a resilience. Československá psychologie, 42 (2), 97105. Matoušek, O. (2003). Bezpečný podnik – pracovní stres a zdraví. Praha: Výzkumný ústav bezpečnosti práce. Millová, K., Blatný, M., Kohoutek, T. (2008). Osobnostné aspekty zvládania záťaže. Epsychologie. Staženo 31. 7. 2008 z http://e-psycholog.eu/pdf/millova-etal.pdf Možný, I., Mareš, P. (Eds.) (1991). Nezaměstnanost – nizozemská zkušenost a československá realita. Brno: Filozofická fakulta Masarykovy univerzity. Nakonečný, M. (1995). Psychologie osobnosti. Praha: Academia. Nakonečný, M. (2003). Úvod do psychologie. Praha: Academia. Novák, T. (2004). Jak bojovat se stresem. Praha: Grada Publishing, a.s. Paulík, K. (2006). Základy psychologie osobnosti. Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, Pedagogická fakulta. Praško, J., Prašková, H. (2001). Proti stresu krok za krokem. Praha: Grada Publishing. Praško, J. (2003). Jak se zbavit napětí, stresu a úzkosti. Praha: Grada Publishing a.s. Rákosník, J. (2008). Odvrácená tvář meziválečné prosperity: Nezaměstnanost v Československu v letech 1918 – 1938. Praha: Karolinum. Renaudová, J. (1993). Stres. Praha: Práce. Rincover, A. (1989). Hardiness plays role in dealing with stress. Toronto: Toronto star. Staženo 19. 3. 2009 z databáze ProQuest. Říčan, P. (2007). Psychologie osobnosti: Obor v pohybu. Praha: Grada Publishing, a.s. Selye, H. (1966). Život a stres. Bratislava: Obzor. Schäfgen, M. (1995). Stress beiseite. Berlin: Orlanda Frauenverl.
103
Schraggeová, M., Rošková, E. (2003). Psychologické súvislosti znovuzaměstnania. Československá psychologie, 47 (1), 42-55. Schraggeová, M. (2007). Osobnostné a situačné prediktory vnímania príčin nezamestnanosti. Československá psychologie, 51 (4), 347-359. Schreiber, V. a kol. (1985). Stres: Patofyziologie, endokrinologie, klinika. Praha: Avicenum. Schreiber, V. (2000). Lidský stres. Praha: Academia. Sirotková, H. (2008). Copingové strategie u sportovců. Nepublikovaná diplomová práce, Masarykova univerzita, Brno, Česká republika. Sirovátka, T., Řezníček, I. (1995). Dlouhodobá nezaměstnanost a záchranná sociální síť: Srovnávací studie tří okresů. Brno: Vydavatelství Masarykovy univerzity v Brně pro Ekonomicko-správní fakultu. Sirovátka, T., Mareš, P. (Eds.) (2003). Trh práce, nezaměstnanost, sociální politika. Brno: Masarykova univerzita v Brně. Slavíková, K. (2007). Osobnostní souvislosti zvládání zátěže. Nepublikovaná diplomová práce, Masarykova univerzita, Brno, Česká republika. Smékal, V. (2002). Pozvání do psychologie osobnosti: Člověk v zrcadle vědomí a jednání. Brno: Barrister & Principal. Sobotková, I. (2003). Pěstounské rodiny: jejich fungování a odolnost. Praha: Ministerstvo práce a sociálních věcí. Sobotková, I. (2004). Rodinná resilience. Československá psychologie, 48 (3),233-246. Sýkora, J, Dvořák, J. (2005). Člověk v krizi. Praha: Česká zemědělská univerzita v Praze: Provozně ekonomická fakulta. Suls, J., David, J. P. (1996) Coping and personality: Third Time‘s the Charm? Journal of Personality, 64 (4), 993 – 1008. Staženo 19. 3. 2009 z databáze EBSCO. Suls, J. David, J. P., Harvey, J. H. (1996). Personality and Coping: Three Generations of Research. Journal of Personality, 64 (4), 711-735. Staženo 19. 3. 2009 z databáze EBSCO.
104
Šolcová, I. (1995) Manuál k administraci a vyhodnocení dotazníku Personal Views Survey. Nepublikovaná práce. Šolcová, I. (1995). Umíte si poradit se stresem? Praha: Národní centrum podpory zdraví. Šolcová, I. (1996). Psychosociální stres žen: Přehled současných poznatků. Československá psychologie, 40 (3), 237-247. Šolcová, I., Kebza, V. (1996). Rozdíly v úrovni a struktuře osobní odolnosti (Hardiness) u vzorku americké a české populace. Československá psychologie, 40 (6),480 - 487. Šolcová, I. (1997). Celkové pracovní zatížení české populace. Československá psychologie, 41 (2), 157 – 163. Šolcová, I., Kebza, V. (1998). Psychoneuroimunologie a zvládání stresu. Československá psychologie, Československá psychologie, 42 (1), 32-41. Šolcová, I., Kebza, V. (2001). Nezaměstnanost a zdraví. Československá psychologie, 45 (2), 127-134. Šolcová, I. (2008). Poznatky o psychické odolnosti malých skupin izolovaných v náročných podmínkách. Československá psychologie, 52 (3), 253-264. Štěrbová, D. (2007). Family stress and coping behaviour in families of children with hearing disabilities. Olomouc: Palacký University in Olomouc. Trhlíková, J., Úlovcová, H., Vojtěch, J. (2006). Sociální aspekty dlouhodobé nezaměstnanosti mladých lidí s nízkou úrovní vzdělání. Praha: Národní ústav odborného vzdělávání. Uzel, J. (2008). Bezpečný podnik – prevence a zvládání stresu. Praha: Výzkumný ústav bezpečnosti práce. Vassilaki, E., Roussi, P., Moschandreas, J., Kritikos, I. (2008). Percived Control, coping and thein relationship to mood in a greek rheumatoid arthritis population. Studia Psychologica, 50 (1), 95-107. Vašina, L., Strnadová V. (2002). Psychologie osobnosti I. Hradec Králové: Gaudeamus. Vinay, J. (2005). Stres a zdraví. Praha: Portál.
105
Vinšová, E. (1993). Základy psychofyziologie stresu: Základy fyziologie pohybu, 1. díl. Praha: Policejní akademie ČR. Vollrath, M., Alnaes, R., Torgersen, S. (1998). Coping styles predict chase in personality disorders. Journal of Personality Disorders, 12 (3), 198 – 209. Staženo 19. 3. 2009 z databáze ProQuest. Vyplel, V. (2002). Uchazeč o zaměstnání – práva a povinnosti. Praha: Ministerstvo práce a sociálních věcí. Výrost, J. (1998). Multidimenzionálna analýza súvislostí medzi stratégiami správania v náročných životných situacích a črtami interpersonálního správania. Československá psychologie, 42 (1), 21-31. Výrost, J., Slaměník, I. (2001) (Eds.). Aplikovaná sociální psychologie II. Praha: Grada Publishing. Záhurančík, J. (2007). Zvládanie záťaže u dlhodobo nezaměstnaných. Nepublikovaná diplomová práce, Masarykova univerzita, Brno, Česká republika.
106
Přílohy Příloha č. 1.: Dotazník – Osobní údaje
107
Příloha č. 1
Dotazník – osobní údaje Pro úplnost obou dotazníků prosím pečlivě vyplňte následující osobní údaje. Hodící se odpověď viditelně zakroužkujte. Pohlaví:
muž
žena
Věk: Délka nezaměstnanosti: Místo bydliště:
venkov
město
Nejvyšší dosažené vzdělání: Základní Výuční list Středoškolské s maturitou Vyšší odborné Vysokoškolské Jiné
108
