Univerzita Palackého v Olomouci Fakulta tělesné kultury
ANALÝZA FENOMÉNU TETUÁŽ U STUDENTŮ FTK Diplomová práce (magisterská)
Autor: Radka Tomášková, Rekreologie Vedoucí práce: Mgr. Radek Hanuš, PhD. Olomouc 2013
1
Jméno příjmení autora: Radka Tomášková Název závěrečné písemné práce: Analýza fenoménu tetuáž u studentů FTK. Pracoviště: Katedra rekreologie Vedoucí: Mgr. Radek Hanuš, PhD. Rok obhajoby: 2013
Abstrakt: Záměrem práce je zpracování problematiky vztahu mezilidské komunikace a fenoménu tetuáže u studentů Fakulty tělesné kultury. Předkládaná práce nejprve zpracovává teoretické základy mezilidské komunikace, fenoménu tetuáže a dalších oblastí, které s tématem souvisí. Především oblasti psychologie osobnosti zaměřené na problematiku motivace, tělesného pojetí, vnímání bolesti, sebepoškozujícího jednání. Zamýšlíme se nad významy rituálu a nahlížíme na problematiku tetuáže z různých úhlů pohledu. Metodou obsahové analýzy zjišťujeme motivaci a významy tetuáže u studentů FTK.
Klíčová slova: tetuáž, motivace, mezilidská komunikace.
Souhlasím s půjčováním diplomové práce v rámci knihovnických služeb.
2
Author‘s first name and surname: Radka Tomášková Title of the master thesis: Analyse of the tattoo described by students of the Faculty of Physical Culture. Department: Department of Recreology Supervisor: Mgr. Radek Hanuš, PhD. The year of presentation: 2013
Abstract: The aim of thesis is to analyse the issue of interpersonal communication and phenomenon of the tattoo described by students of the Faculty of Physical Culture. Firstly, the thesis processes theoretical basis of interpersonal communication, the theory of tattoo decoration and other issues related to this topic. Main focus is given to psychology of a person from the motivation, body appearance, pain tolerance and self harming behaviour point of view. The meaning of a ritual is also discussed and different points of views are considered when talking about issue of the tattoo. The paper is executed as a content analysis of the FTK students’ motivation and meaning behind the tattoo.
Keywords: tattoo, motivation, communication
I agree the thesis being lent within the library service.
3
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci zpracovala samostatně pod vedením Mgr. Radka Hanuše, PhD., uvedla všechny použité literární a odborné zdroje a dodržela zásady vědecké etiky.
V Olomouci dne 26. dubna 2013
………………………………………
4
Děkuji Mgr. Radkovi Hanušovi, PhD. za cenné rady a pomoc. Neméně pak za jeho vlídný a lidský přístup v průběhu zpracování diplomové práce. Dále děkuji Elišce Huršovské, za její úhel pohledu na analýzu textů. Příteli Jindřichovi Mrázkovi děkuji za korekci historických souvislostí tetuáže a svým klukům Jirkovi, Ondráškovi a Adámkovi za jejich duševní podporu a smích.
5
OBSAH 1
ÚVOD............................................................................................................................ 9
2
PŘEHLED POZNATKŮ ............................................................................................. 10 2.1
Komunikace .................................................................................................................................. 10
2.1.1
Definice komunikace ............................................................................................................... 10
2.1.2
Komunikační modely .............................................................................................................. 12
2.1.3
Verbální komunikace ............................................................................................................... 13
2.1.4
Neverbální komunikace ........................................................................................................... 14
2.1.5
Sociální komunikace ................................................................................................................ 16
2.1.6
Chyby sociální percepce .......................................................................................................... 16 Fenomén tetuáže ........................................................................................................................... 18
2.2 2.2.1
Historie tetuáže ........................................................................................................................ 18
2.2.1.1
Nejstarší tetování............................................................................................................ 19
2.2.1.2
Tetování ve světě ........................................................................................................... 19
2.2.1.3
Tetuáž v Polynésii .......................................................................................................... 20
2.2.1.4
Tetuáž na Novém Zélandu ............................................................................................. 20
2.2.1.5
Tetuáž na Borneu ........................................................................................................... 21
2.2.1.6
Tetuáž na Filipínách ....................................................................................................... 21
2.2.1.7
Tetuáž v Číně ................................................................................................................. 21
2.2.1.8
Tetuáž v Japonsku .......................................................................................................... 22
2.2.1.9
Tetuáž v Severní Americe .............................................................................................. 23
2.2.1.10
Tetuáž ve Střední a Jižní Americe.................................................................................. 23
2.2.1.11
Tetuáž v Evropě, Středomoří a Euroasii ........................................................................ 24
2.2.2
Málo známé reálie o tetuáži ..................................................................................................... 26
2.2.3
Techniky tetuáže ...................................................................................................................... 27
2.2.4
Význam tetuáže ....................................................................................................................... 27
2.2.4.1
Význam společensko - sociální ...................................................................................... 27
2.2.4.2
Význam komunikační .................................................................................................... 28
2.2.4.3
Význam estetický a sexuálně - erotický ......................................................................... 29
2.2.4.4
Význam léčebný ............................................................................................................. 29
2.2.4.5
Význam magický a náboženský ..................................................................................... 30
2.2.4.6
Význam Individualizační ............................................................................................... 30
2.2.5
Tetuáž v umění ........................................................................................................................ 31
2.2.6
Jiné významné formy zdobení těla .......................................................................................... 32
2.2.6.1
Piercing .......................................................................................................................... 33
2.2.6.2
Branding ......................................................................................................................... 33
2.2.6.3
Skarifikace ..................................................................................................................... 34
2.2.6.4
Cutting............................................................................................................................ 34
2.2.7
Mutilace těla ............................................................................................................................ 35
6
2.2.8
2.2.8.1
Motivace k sebepoškozování ......................................................................................... 37
2.2.8.2
Subkultura ...................................................................................................................... 37
2.2.8.3
Subkultura Emo.............................................................................................................. 38
2.2.8.4
Mužská obřízka .............................................................................................................. 40
2.2.8.5
Ženská obřízka ............................................................................................................... 40
Rituál ............................................................................................................................................ 41
2.3 2.3.1
Vznik rituálu ............................................................................................................................ 41
2.3.2
Definice rituálu ........................................................................................................................ 42
2.3.3
Funkce rituálu ve společnosti .................................................................................................. 44
2.3.4
Přechodový rituál ..................................................................................................................... 45
2.3.5
Role mýtu v rituálu .................................................................................................................. 51
2.3.6
Rituální tvorba ornamentu na kůži........................................................................................... 52 Kůže .............................................................................................................................................. 52
2.4 2.4.1
Škára (dermis) ................................................................................................................ 53
2.4.1.3
Podkoží (subcutis) .......................................................................................................... 54
5
Psychosomatický význam kůže ............................................................................................... 54
2.5
Bolest ............................................................................................................................................ 56
2.6
Psychologické aspekty osobnosti .................................................................................................. 58
2.6.1
Osobnost .................................................................................................................................. 58
2.6.2
Temperament ........................................................................................................................... 60
2.6.3
Inteligence ............................................................................................................................... 61
2.6.4
Motivace osobnosti .................................................................................................................. 62
2.6.6
Socializace ............................................................................................................................... 65
2.6.7
Vědomí těla ............................................................................................................................. 66
2.7
4
Anatomie kůže ......................................................................................................................... 52
2.4.1.2
2.4.2
3
Sebepoškozování těla .............................................................................................................. 36
Zážitek .......................................................................................................................................... 67
CÍLE PRÁCE .............................................................................................................. 69 3.1
Dílčí cíle ....................................................................................................................................... 69
3.2
Výzkumné otázky .......................................................................................................................... 69
Metodika ...................................................................................................................... 70 4.1
Konceptuální rámec práce ........................................................................................................... 70
4.2
Metoda výzkumu ........................................................................................................................... 70
4.3
Obsahová analýza ........................................................................................................................ 70
4.4
Výzkumný vzorek .......................................................................................................................... 70
VÝSLEDKY................................................................................................................ 78
7
Výsledky zjištěné symboliky tetuáže .............................................................................................. 78
5.1 5.1.1
Symbolika u mužů ................................................................................................................... 78
5.1.2
Symbolika u žen ...................................................................................................................... 79 Výsledky lokalizace tetuáže na těle ............................................................................................... 81
5.2 5.2.1
Tělo muže ................................................................................................................................ 81
5.2.2
Tělo ženy ................................................................................................................................. 82 Výsledky prezentace tetuáže ......................................................................................................... 82
5.3 5.3.1
Komunikace tetuáží - muži ...................................................................................................... 83
5.3.2
Komunikace tetuáží - ženy ...................................................................................................... 84 Výsledky polohy tetuáže k „Já“ .................................................................................................... 85
5.4 5.4.1
Poloha tetuáže k „Já“ u mužů .................................................................................................. 85
5.4.2
Poloha tetuáže k „Já“ u žen ..................................................................................................... 86 Komunikace tetuáže ...................................................................................................................... 86
5.5 5.5.1
Komunikace mužů ................................................................................................................... 87
5.5.2
Komunikace žen ...................................................................................................................... 87
5.5.3
Výsledky analýzy klíčových slov „Motivace“ ......................................................................... 88
5.5.3.1
Klíčová slova „Motivace“ - muži ................................................................................... 88
5.5.3.2
Klíčová slova „Motivace“ - ženy ................................................................................... 90
5.5.4
Výsledky analýzy klíčových slov „Význam“ - muži ............................................................... 92
5.5.4.1
Klíčová slova „Význam“ - muži .................................................................................... 92
5.5.4.2
Klíčová slova „Význam“ - ženy ..................................................................................... 93
5.5.4.3
Rozbor slov „významu“ tetuáže - muži a ženy .............................................................. 94
6
DISKUSE .................................................................................................................... 97
7
ZÁVĚRY ................................................................................................................... 100
8
SOUHRN ................................................................................................................... 101
9
SUMMARY .............................................................................................................. 102
10 REFERENČNÍ SEZNAM ......................................................................................... 103 11 PŘÍLOHY .................................................................................................................. 108
8
ÚVOD
1
Obrázky na kůži, skryté v tajných záhybech těla nebo okázale vystavené na odiv okolnímu světu. Obrázky zasahující velikou plochu těla, malé symboly, citáty a znaky. Mají jedno společné, a sice to, že jsou trvalé. Nejdou umýt, snad jen odstranit stejnou bolestí za jaké vznikly. V této diplomové práci píši o tetuáži. Píši o tetuáži proto, že mě zajímá lidské tělo z pohledu celostního. Jsem profesí fyzioterapeutka a v praxi se potkávám s různě vyzdobenými těly různých lidí, s různým životním příběhem a s různou povahou. Vstupuji do jejich intimity s tichou úctou a s úžasem sleduji symboliku, kterou mají lidé navždy vrytou pod kůži. Vždy si ráda vyslechnu příběh, který se k jejich tetuáži pojí. Také si všímám, že lidé obrázky na těle vnímají jako součást sebe sama a jsou s ním spojeni skrze své emoce. Zamýšlím se v této práci nad fenoménem, který je tak starý, že se nám až tají dech. Fenomén tetuáže se pojí k mýtům, rituálům a náboženstvím celého světa i k magii. Má mnoho historických významů, které spolu navzájem souvisí a vzájemně se doplňují či prolínají. Co se skrývá za vznikem tetuáže v minulosti a co se za jeho vznikem skrývá dnes? Co je to za sílu, která nutí člověka od nepaměti zdobit svoje tělo nebo jej dokonce nechat procházet krutou bolestí a poškozovat jej? Co znamená tetuáž pro současné studenty Fakulty tělesné kultury? Čím promlouvá tetuáž k nim samotným? Co chtějí říci prostřednictvím tetuáže světu? V této práci představuji fenomén tetuáže z mnoha úhlů pohledu. Kladu si za cíl zjistit motivaci k tetuáži současného studenta FTK. V této práci postupuji metodou obsahové analýzy seminárních prací, ve kterých studenti svou motivaci k tetuáži sdělují. V neposlední řadě nahlížím na tetuáž jako na způsob komunikace, kterou dělím na komunikaci se svým já a s okolním světem. Uvědomuji si, že tato metoda přináší mnohá rizika. Uvádím zde tedy nejen získané výsledky ale i problémy a faktory ovlivňující výzkum.
9
2
PŘEHLED POZNATKŮ
2.1
Komunikace „Zdá se, jako by řeč byla překážkou skutečné komunikace.“ Soňa Hermochová Komunikace je permanentní proces. „Nekomunikovat nelze“, jak říká americký
psycholog, psychoterapeut a filozof Paul Watzlawick (1999, 64). Abychom však poskytli ucelený rámec, je třeba zakotvit komunikaci v celém kontextu zkoumané problematiky. U tetuáže mluvíme o komunikaci neverbální, zároveň však o komunikaci intrapersonální i interpersonální. Svůj význam má tetuáž i jako komunikační prostředek v rámci malých skupin. Jedinec, který si nechá vytetovat na svůj obličej reklamní sdělení (i tací jsou mezi námi), komunikuje zjevně veřejně. Prostřednictvím kůže, symbolů, komunikujeme beze slov, a přesto sdělujeme mnoho. V této kapitole představujeme obecně komunikaci jako takovou. A co je předmětem neverbální komunikace si dovolíme objasnit v této kapitole také.
2.1.1
Definice komunikace Slovo komunikace pochází z latinského slovesa communicare (v překladu sdělit,
oznámit, sdílet nebo účastnit se). Svůj význam má i anglické slovo common (ve významu něčeho společného, co spolu mohou všichni sdílet). Původní vnímání výrazu komunikace, bylo sdílení, účastnění se, až byl tento význam přenesen do dnešního chápání ve významu přenosu informací, sdělení, slovních spojení (Adair, 2004). Carnegie (2010) komunikaci vnímá jako součást každodenního života, probíhá na každé úrovni lidského života a bytí. Od toho jakým způsobem slova a myšlenky sdělujeme, se odvíjí náš úspěch či neúspěch. Naše každodenní komunikace je prostorem, kde může docházet k nedorozumění a nepochopení. Proto je třeba učit se vnímat a interpretovat vlastní myšlenky (Carnegie, 2010). Anthony Robins definuje komunikaci následovně: „Komunikace představuje moc. Kdo se naučí ji efektivně využívat, může změnit svůj pohled na svět i pohled, kterým svět pohlíží na něj.“(in DeVito, 2001, 15). Znamená to tedy s někým se z něčeho společně radovat, druhému něco předávat, propůjčovat, dávat a přijímat, navzájem se sdílet. „Komunikovat znamená něco si 10
vzájemně sdělovat, otevírat nitro jeden druhému tak, jak je tomu například při sdělování tajemství…“ (Křivohlavý, 1988, 20). Komunikaci dělíme předně na „verbální“ - slovní a „non verbální, neverbální“ - beze slov. „Komunikujeme také svými činy. Na rozdíl od slov jsou činy vždy srozumitelné…“(Křivohlavý, 1988, 19). Proces komunikace je možné obecně vymezit jako vzájemnou výměnu informací a projevů. K této vzájemné výměně může docházet dle DeVita (2001) v rámci čtyř základních oblastí: Intrapersonální komunikace Interpersonální komunikace Komunikace v malých skupinách Veřejná komunikace Intrakomunikace je komunikace se sebou samým. Interpersonální komunikace bývá také označována za mezilidskou komunikaci a jedná se o vzájemnou výměnu informací mezi lidmi. Při komunikaci v malých skupinách (rodina, pracovní tým, sportovní oddíl, jiná sociální skupina) dochází ke vzájemnému působení mezi jednotlivými členy této skupiny. Pomocí veřejné komunikace se snažíme informovat, přesvědčovat, bavit (Konečná, 2009). Každý komunikační proces má svůj cíl. „Komunikace je velmi složitým procesem, dochází často ke kombinaci a střídání jednotlivých cílů“ (Konečná, 2009, 8). Rubin a Piele (in Konečná, 2009) identifikovali pět hlavních cílů pro většinu forem komunikace: Učit se (získávat znalosti o druhých, sobě o světě) Spojovat (vytvářet vztahy, vzájemně reagovat) Pomáhat (naslouchat druhým, nabízet jim řešení) Ovlivňovat (posilovat, měnit postoje nebo chování druhých) Hrát si (těšit se z okamžitého prožitku)
11
Komunikace je vždy: nevyhnutelná nevratná neopakovatelná Jsou to její základní charakteristiky. Princip nevyhnutelnosti už vyplývá z Watzlawikovy teze: „Nelze nekomunikovat.“ Je pravdou, že i tím, že nic neříkáme, komunikujeme svým tělem. Princip nevratnosti komunikace spočívá ve skutečnosti, že jednou vyřčená slova nelze nikdy vzít zpět. Neopakovatelnost komunikace spočívá v neopakovatelnosti osobnosti, která komunikuje a v neopakovatelnosti situace, v níž se při každé komunikaci ocitáme. Komunikace je ohraničena místem i časem, celým kontextem situace (Křivohlavý, 1988; Konečná, 2009; Watzlawick, 1999).
2.1.2
Komunikační modely Pro snadnější pochopení procesu komunikace byly vyvinuty modely zjednodušující
tento složitý komplexní proces, kterým komunikace bezesporu je. DeVito (2001) zachycuje komunikaci jako: Lineární Interakční Transakční Lineární model pohlíží na komunikaci jako na jednosměrný tok informací. Interakční model předpokládá vzájemné střídání pozice mluvčího a toho kdo naslouchá. Transakční model pojetí komunikace dokazuje současné a vzájemné přijímání a vysílání komuniké, což je soubor zakódovaných informací, které jsou vysílány a přijímány. Komuniké může mít charakter verbálního nebo neverbálního projevu (Konečná, 2009). Jaro Křivohlavý (1988) popisuje, co vše si sdělujeme při vzájemném setkání: Zprávy a informace Jak chápat to, co říkáme Postoj k věci, o níž hovoříme Postoj k posluchači
12
Své sebepojetí Kvalitu vzájemného vztahu Pravidla hry Žádosti a přání Kromě toho spolu také mluvíme slovně, neverbálně a promlouváme k sobě navzájem i svými skutky, činy.
2.1.3
Verbální komunikace „ Bez schopnosti řeči by člověk nebyl člověkem.“ Jiří Toman Mluvením
se rozumí
vyjadřování
myšlenek artikulovanou řečí,
případně
dorozumívání se nějakým jazykem. Mluvení patří do oblasti označované termíny, jako je „ řeč, jazyk, slovo“. Řeč je naproti tomu schopnost určitého společenství dorozumívat se navzájem určitým jazykem, je jednou z nejdůležitějších forem sociální komunikace (Křivohlavý, 1988). Vědy, které se zajímají o řeč: Lingvistika - jazykověda, obecná věda o jazyku. Filozofie řeči - (z řec. milovník - philos - moudrost), řeší filozofické otázky řeči. Filologie - věda o lidské řeči, (z řeckého Philologos - ten, kdo má rád řeč) Fonetika a fonologie - věda o akustické stránce řeči. Sémiotika - nauka o jazykových znacích, slovech. Etymologie - sleduje historický vývoj slov, jejich změny v čase. Sémantika - věda o významu slov, které používáme ke komunikaci. Paralingvistika - studuje svrchní tóny řeči, přestávky, tóny mluveného projevu. Gramatika - mluvnice, nauka o určitém pravopisu. Syntax - nauka o správném řazení slov. Pragmatika - studuje mluvený projev z pohledu toho, co se doopravdy děje. Estetika - nauka o kráse lidské řeči, řeči básníků. Rétorika - umění řečnické.
13
Teorie informace - věda o přenosu informací. Sociální komunikace - mezilidská komunikace. Neverbální komunikace
2.1.4
„I bez jediného slova víme, zda nás někdo miluje nebo nenávidí.“ Jan Werich Neverbální komunikaci vymezuje Křivohlavý (1988) ve své knize Jak si navzájem lépe porozumíme, jako komunikaci beze slov, jíž sdělujeme druhému něco: Výrazem obličeje Oddálením Dotekem Postojem Pohyby Gesty Pohledy Tónem řeči Úpravou zevnějšku Kdo rozumí řeči beze slov? Obecně se dá říci, že řeči pohledů, úsměvů a gest rozumí daleko lépe lidé z oblasti dramatického a výtvarného umění než lidé vědy. Umělci, klauni, mimové, herci, malíři, sochaři, básníci a spisovatelé mají mimořádně vyvinutý smysl pro tuto řeč. Goffmann (in Křivohlavý, 1988, 9) se vyjadřuje k neverbální komunikaci následovně: „Neverbální sociální komunikací se rozumí způsoby chování lidí a způsoby jejich působení na druhé lidi, při jejich bezprostředním styku či pouhou jejich přítomností v blízkosti druhých lidí.“ Disciplíny neverbální komunikace jsou dle Křivohlavého (1988) rozděleny na následující:
Kinezika - nauka o komunikačních pohybech člověka.
14
Proxemika - se zabývá umístěním komunikujících osob v prostoru, který považují za bezpečný či naopak.
Posturologie - se zabývá postojem těla při komunikaci.
Haptika - nauka o prostorovém chování člověka.
Gestika - nauka o pohybu rukou, doprovázejících mluvené slovo. Komunikace pomocí symbolů, ilustrátorů, regulátorů, adaptérů.
Mimika - nauka o komunikačním významu pohybů a konstelací obličejových svalů.
Pantomimika - nauka o pohybech, fyzických postojích, polohách a pohybových konfiguracích částí těla.
Haptika - nauka o dotycích v mezilidském styku
Paralingvistika - nauka o jiných než jazykovědných, lingvistických projevech člověka v mezilidském styku. Například hlasitost sdělení, srozumitelnost, rychlost řeči, kadence, melodie, pauzy.
Zraková komunikace - nejbohatší zdroj neverbální komunikace, má velmi akční sílu, srovnatelnou s gesty, slovy. O jednotlivých druzích neverbální komunikace nebudeme pojednávat odděleně.
Žádný neverbální projev se nevyskytuje zcela izolován od ostatních. Pro naši práci je důležitá oblast doteků, které se věnuje část neverbální komunikace, haptika. Dále pak vnímáme komunikační působení „úpravy zevnějšku“ na okolí. Haptika je dotyk „kůže kůží“ (Křivohlavý, 1988, 54). Tento autor dále rozvíjí haptiku jako soubor smyslů. Nejde tedy jen o pouhý hmat. Souhrnně Jaro Křivohlavý (1988) hovoří o taktilním kontaktu - dotykovému stimulování kožních smyslů. Tento taktilní kontakt zahrnuje: Příjem zpráv o působení tlaku, který působí deformaci kůže. Příjem zpráv o působení tepla. Příjem zpráv o působení chladu. Příjem zpráv o vlivu podnětů, které působí bolest. Smysl pro příjem chvění a vibrací.
15
Křivohlavý (1988) rovněž upozorňuje na nerovnoměrné rozložení bohatých receptorů uložených v kůži. Některá místa na těle jsou poseta hojněji a mají různou účinnost. Důkazem je individuální rozložení např. erotogenních zón na těle, různá snášenlivost bolestivých podnětů na kůži. Mapy sexuálních bodů jsou jiné než ty, které vnímají teplo, chlad, bolest. Sociální komunikace
2.1.5
Sociální komunikace vystihuje dle Křivohlavého (1988) skutečnost existence dvou navzájem se prolínajících rovin vzájemných vztahů mezi lidmi: 1. Roviny společenských vztahů. 2. Roviny interpersonálních vztahů. Nedocenění jedné roviny brání poznat rovinu druhou a naopak. Sociální styk je realizací celého systému vztahů člověka. Realizují se v něm jak vztahy společenské tak interpersonální. Sociální styk má dle Andrejevové (in Křivohlavý, 188) tři základní aspekty, dimenze funkce, které jsou opět navzájem propojené: a) Komunikační - sdělení informací. b)Interakční - působení lidí navzájem na sebe. c) Perceptivní - vnímání lidí navzájem. Percepční složka sociální komunikace hraje významnou úlohu ve styku lidí. Jde o vnímání člověka člověkem. Tato činnost neprobíhá mechanicky, přímočaře, ale je způsobem komunikace, který zapojuje empatii, představy, dojmy, soucit, předsudky…atd. Často proto dochází k chybám právě v percepci sdělení. K chybě může dojít jak v příjmu sdělení, tak v jeho třídění nebo ve vyhodnocení vjemů. Chyby sociální percepce
2.1.6
Nejčastějšími chybami sociální percepce, neboli atribuční chyby jsou dle DeVita (2001):
16
Haló efekt: tendence usuzovat na základě jednotlivých, zcela náhodných znaků na přítomnost
dalších
podstatných
charakteristik
nebo
na
celou
osobnost
(Wintersperger, 2006, Konečná, 2009).
Efekt prvního dojmu: to, co vidíme nejdříve, v nás vyvolá první dojem. Pokud je kladný, sledovaná osoba získává plus body a naopak. Tyto body, nemají nic společného se skutečnými charakteristikami osobnosti, ale jsou velmi mocné.
Analogizace: sklon utvářet si schémata obrazů osobnosti, která mechanicky aplikujeme. Kdo se mračí, je bručoun. Ve skutečnosti daná osoba jen prožívá těžké období.
Pygmalion efekt: vychází z předpokladu, že chování a výkon chování jedince je závislý na očekávání ostatních. Pozitivní nebo naopak negativní očekávání předem vůči někomu.
Kategorizace: je tzv. „škatulkování“, řadíme jedince do již připravené kategorie.
Projekce: při projekci jsme ovlivněni vlastní osobností, dle které posuzujeme druhé. Druhým jsou takto připisovány vlastnosti a charakteristiky, které nemá a my je od něj očekáváme.
Efekt pořadí: usuzování podle prvního nebo posledního dojmu.
Další atribuční chyby mohou způsobovat: předsudky, deformace prostředím, figura a prostředí, tradice, hodnocení dle vlastního hodnotového žebříčku, vliv citového vztahu k druhé osobě, deformace způsobená rolí, profesionální deformace, aktuální psychický stav, podezření, nedůvěra. Velmi zajímavým pojetím mezilidské komunikace je také transakční analýza Erica
Berneho (1997), který dělí komunikaci na tři úrovně ze strany komunikátora i komunikanta. Každá osobnost je schopná komunikace na úrovni „Dítě, Dospělý, Rodič“. Kombinací se tedy ke komunikaci nabízí nesčetně mnoho. Mezilidskou komunikaci, Berne
17
nazývá marťanštinou. Vzhledem ke složitosti mezilidské komunikace konstatujeme, že rozhodně není daleko od pravdy.
2.2
Fenomén tetuáže
„Umění tetování provází lidstvo od pradávna. Kromě původní magické a rituální funkce plní i funkci estetickou. Jistě - estetický názor je věcí každého svobodného jednotlivce. Tetování je projevem svobodné vůle, nikomu druhému nezasahující do jeho svobod. Jde o výraz trvalého a neměnného rozhodnutí stát si za svým, a to v dobrém i zlém. Vím, že otázek na toto téma je mnoho a jistě jich bude mnoho i nadále. Chci však dodat, že moje tetování je výsledkem dlouhodobě promýšlené koncepce, nikoli náhlého hnutí mysli.“ Vladimír Franz
2.2.1
Historie tetuáže Samotné dějiny tetování jsou velmi spletité. Odborníci se shodují, že prvotní vznik
tetování byl v zásadě náhodný. Do otevřených ran se dostala hlína či popel a po zhojení rány zůstal barevný obrazec. Odtud již zřejmě nebylo daleko k nápadu onu ránu vytvořit uměle a zanést do ní barvivo. Rané počátky tetování se ztrácejí v daleké historii. Mnohde proto o používání tohoto způsobu zdobení těla svědčí pouze nepřímé důkazy, nálezy misek s barvivy či šídla, jako tetovacího nástroje. V rámci jedné kultury se pohled na tetování v průběhu staletí mohl také měnit, můžeme ji sledovat jako jev rozšířený, který přešel až ke striktnímu zákazu. Tetování samozřejmě nebylo vytvořeno jen k ukrácení dlouhých chvil. Původně mělo svůj význam, kterému široké okolí rozumělo. Každá kultura ovšem tetování vnímala jiným způsobem. Někde mělo tetování estetický význam, jindy bylo provedeno v tzv. akupunkturních bodech a mělo význam terapeutický. Významnou kapitolou je sociální význam tetuáže. Některé kultury pomocí tetování určovaly kmenovou příslušnost, zásluhy, dosažení věku resp. životního předělu, postavení ve společenské hierarchii, jiné zase tetovaly kriminální živly a otroky. Je zřejmé, že mnohé tyto funkce se vzájemně prolínaly (Rychlík, 2005).
18
2.2.1.1
Nejstarší tetování
Již nikdy nezjistíme, kdy vzal poprvé člověk do ruky barvivo a ostrý nástroj. Někteří archeologové se domnívají, že rituální jizvení je možné, podle kosterních nálezů, zářezů na nich a drobných artefaktů, sledovat až do období před 14.000 lety. Zatím nejstarší dochované tetování je staré přibližně 5300 let a pochází z Jižního Tyrolska. V ledu se zde pro vědu zachovalo tělo muže z doby měděné, které dostalo jméno Ötzi. Ten byl tetován čárami a křížky, provedenými z drceného dřevěného uhlí. Vzhledem k jeho artritidě můžeme
říci,
že
jeho
50
tetování,
mělo
terapeutický
a
rituální
charakter
(http://www.iceman.eurac.edu/; 12. 2. 2013). V Egyptě se zachovaly mumie kněžek a chrámových tanečnic z období Střední říše (2040-1650 př. n. l.). Snad nejznámější je Amunet, kněžka bohyně Hathor v Thébách, ozdobená podélnými čarami na stehnech a rukou. Estetický a snad i erotický podtón podtrhuje tečkovaná elipsa na podbřišku. Další mumie byly nalezeny na hřbitově Kubbanu v oblasti Núbie datované do období 1800 př. n. l (http://www.tattooscout.de/; 25. 2. 2013). Další zmínku o tetování můžeme nalézt zhruba 800 let př. n. l. v perské literatuře. Umělecky je zde ztvárněn příběh muže, který chce být tetován motivem lva. Za zmínku stojí, že nalezené sochy a kamenné rakve, datované do období 550 až 330 př. n. l. zobrazují piercing a náušnice. Je otázkou, zda se jednalo o zvyklost původní, nebo rozšířenou z Egypta (Fiksa, 2005). Z oblasti Altaje, z údolí Pazyryku, jsou známy skytské mumie s tetovanými zvířecími motivy, rybami, ptáky, hady či jeleny, jako například "Zmrzlá princezna". Pazyrský muž byl navíc tetován množstvím teček kolem páteře. Tyto nálezy jsou datovány do doby asi 400 př. n. l. (Rychlík, 2005). Další mumie, objevená tentokráte v Peru byla datována do roku 450 n. l. a náležela ke kultuře Močiků (Mochica). Její zvláštnost spočívá v použití jiných vzorů, než bylo v této kultuře obvyklé. Protože pohřeb obsahoval kromě šperků, rituálních předmětů a obětované mladé dívky i válečné kyje, vedla tato skutečnost některé vědce ke spekulaci, že se jednalo o válečnici nebo o příslušnici vládnoucí vrstvy (Fiksa, 2005).
2.2.1.2
Tetování ve světě
Jak již bylo výše naznačeno, každá kultura měla na tetování svůj pohled, který se v průběhu času mohl měnit. Vzhledem k rozšíření tohoto umění po celém světě si všimneme blíže pouze několika jednotlivých oblastí, přičemž začneme v kolébce moderní tradice tetování, v Polynésii a Tichomoří, odkud se vrátilo do Evropy. 19
2.2.1.3
Tetuáž v Polynésii
V této části světa má původ i novodobý název tetování, anglicky "tattoo". Jedná se o zkomoleninu z tahitského "tatau", "tatu", což znamená "označovat, značkovat". Jiný výklad říká, že se jedná o slova "tata" - poklepávat, klepat, jako na zjevný odkaz k samotnému technickému provedení, a "u", což znamená "inkoust, barva". Zde se s tetováním seznámil v roce 1768 i James Cook, který v roce 1771 přivezl do Evropy Polynésana. Díky němu a jeho námořníkům se tetování vrátilo zpět do Evropy (Rychlík, 2005). Je ovšem pravdou, že již v roce 1691 představil William Dampier tetovaného domorodce, který byl zakoupen na filipínském trhu s otroky. Samotná tetování vyjadřovala jak příslušnost k jednotlivým kmenům, tak i společenské postavení. Marakézané například byli tetovaní po celém těle. Tetovaný ret, na Hawai jazyk, vyjadřoval smutek. Na Hawaiských ostrovech měla tetování rodinný a příbuzenský charakter, šlo o jakýsi rodokmen na těle. Samozřejmě nesmíme zapomenout i ochranný význam tetuáže (Bowie, 2008).
2.2.1.4
Tetuáž na Novém Zélandu
Zde je tetování u chlapců předělem mezi dětstvím a dospělostí. Je vyjádřením úcty k tradici a předkům. Tetování obličeje "moko", je individuální a jedinečné, a dalo by se připodobnit k jedinečnosti DNA. Je tvořeno ornamenty rodovými, zděděnými po předcích, dále ornamenty vztahujícími se k událostem, které tetovaný prožil, a v neposlední řadě i ornamentem osobním. Není bez zajímavosti, že osobní ornamenty byly používány jako podpis. Maorové hlavy dokonce uchovávali, aby se předci mohli účastnit důležitých jednání. Princip zachování hlavy předka či nepřítele "mokomokai" byl v zásadě jednoduchý. Z hlavy byl odstraněn mozek, hlava se vařila, udila, sušila na slunci a nakonec natřela olejem. Proto také mohl J. Cook ukázat v Anglii "pakipaki", kterou vyměnil za lněné kalhoty. Později se z prodeje tetovaných hlav stal výnosný obchod. Natolik výnosný, že se tetovali zajatci a otroci, aby pak jejich hlavy byly prodány. Tato praxe pak byla v roce 1831 koloniální správou zakázána. Zde můžeme zmínit i českého malíře Bohumíra Lindauera, který připlul na Nový Zéland v roce 1874 a vytvořil zde kolekci dvou stovek obrazů. Dva z nich jsou v současné době v majetku Náprstkova muzea. Zapomenout nelze na cestovatele Johna Rutherforda, který se z cest vrátil potetovaný od hlavy až k patě s historkou, že byl zajat Maory, kteří jej bez svolení potetovali. Pravdou je, že někteří tzv.
20
"bílí Maoři" mohou být tetovaní v obličeji tradičními vzory, nicméně právě s ohledem na tuto silnou tradici nikdy nedosáhnou na plnohodnotná "moko" (Rychlík, 2005).
2.2.1.5
Tetuáž na Borneu
Mnoho zdejších kmenů bylo odříznuto od světa. Proto se zde tetování provádí tradičním způsobem, který nebyl zkreslen okolními vlivy. Tato tetování jsou označována jako "kmenová" neboli "tribal" a jsou v současné době velmi populární. Ochranu před nemocemi zajišťovala tetuáž zápěstí a prstů na rukou (Rychlík, 2005; Fiksa, 2008).
2.2.1.6
Tetuáž na Filipínách
Na Filipínách jsou velice známá tetování ve stylu tribalů a ornamentů. Když se Španělé poprvé vylodili 1566 na pobřeží Filipín, byli přivítání lidmi zvanými Visayové, potetovanými různými tribaly, kteří byli kompletně potetování po celém těle. Z tohoto důvodu Španělé pojmenovali tyto ostrovy jako "La Isla De Los Pintados", rozumějme "Ostrovy pomalovaných" (Rychlík, 2005). Tetování zde mělo různé významy. Počínaje příslušností ke kmeni a postavení v něm, přes magické a rituální významy až po čistě estetické tetování u žen. Taktéž kmenové zvyklosti jsou různé, v horách Luzonu si ženy tetovaly celé paže či prsa, jinde bylo tetování prováděno jen na zápěstích a rukou. Zapomenout samozřejmě nesmíme na tetování lovců lebek, kdy měl bojovník za každý úspěch právo na tetuáž (Jersáková, 2012).
2.2.1.7
Tetuáž v Číně
Již v antice bylo tetování rozšířené mezi všemi vrstvami. V čínské klasické literatuře se dokonce vyskytují osoby tetované po celém těle. Postupem času se samozřejmě význam tetování posouval. Nalezneme zde označení poddaných, otroků, konkubín, osob s kriminálním deliktem či sníženého stavu. V mnoha případech šlo o tetuáže v oblasti obličeje. Na druhou stranu vzpomeňme tetování ochranná, přičemž ochrana byla jak ryze mytická, proti vodním příšerám a drakům, tak i kmenové tetování proti únosům. Kmen "Drung", který byl často napadán kmeny ostatními, začal své ženy tetovat zhruba ve 13 letech, což je mělo pro únosce učinit neatraktivními. Tento zvyk u kmene přetrvává dodnes. Je zajímavé, že podobný způsob ochrany křesťanských žen byl zvolen na území dnešního Chorvatska, jak bude níže uvedeno (Rychlík, 2005). Zmínit musíme i tetování s vlasteneckým podtextem, které ovšem zařadíme do oblasti mýtů a legend s reálným základem. Za dob dynastie Song, známé spíše 21
hospodářskoobchodními než vojenskopolitickými úspěchy, jistý generál Yueh Fei po zradě svého polního maršála rezignoval a vrátil se domů. Jeho matka mu jeho čin vytkla, zdůraznila, že největší ctností vojáka je loajalita k vlasti, a aby si vše zapamatoval, vytetovala mu na záda motto (samozřejmě v čínských znacích) „zcela oddán slouží své vlasti“ či "zaplať své zemi svou věrností". Když se v zemi rozšířilo učení slavného Konfucia, stalo se tetování a piercing překážkou v jakémkoliv společenském zařazení a nastala doba jeho úpadku. Konfuciovo učení s sebou mimo jiné neslo myšlenku, že tělo je dar od rodičů potažmo předků, a mělo by být v duchu těchto tradic uchováváno nedotknuté (http://www.chinapage.com/tattoo.html, 12. 3. 2013). Tetování se udrželo pouze na relativně uzavřených kmenových územích či jako forma trestu a zdůraznění sníženého stavu. První evropskou zmínku o tetování z oblasti Indie a Číny pak nalezneme i ve slavném cestopise Marca Pola.
2.2.1.8
Tetuáž v Japonsku
Podle nalezených artefaktů, tzv. figurek „dogú“, můžeme předpokládat výskyt tetování již v období okolo 8000 př. n. l. Písemnou zmínkou o japonském tetování je pak záznam cestovatelů v čínské kronice „Wej ti“ datované do období 300 př. n. l. Ainové, kteří jsou považováni za původní obyvatele japonských ostrovů, prováděli u žen tetuáž v oblasti tváří připomínající úsměv či kníry. Byla to záležitost na mnoho let, neboť u mladých dívek (cca 5 let) se začínalo linkou nad horním rtem a postupem času bylo tetování doplňováno a rozšiřováno, např. podle dosaženého věku, po sňatku (http://artmagik.webs.com/; 1. 3. 2013). Ainští muži naopak tetovaní nebyli. Odhlédneme-li od tohoto tradičního tetování, až do 16. století se tetování používalo k označení nízkého společenského statutu. Např. u kriminálních živlů se k označení nejčastěji používal kruh na rukou. Odtud již nebylo daleko k pokusům zakrýt dehonestující označení doplňujícím tetováním. Ve třídě samurajů mělo tetování jiný význam, sami se takto označovali roninové - válečníci. Ve století 17. a 18. se stalo tetování uměním. Japonština používá pro tetování tři výrazy, "irezumi“ pak požívá výraz, "šisei" a "horimono". První dva označují malá, lokálně omezená tetování. Výraz "horimono", který vznikl v tomto období, pak označuje propracované tetování - umělecké dílo (http://www.rastattoo.eu/vite-ze-/trocha-historie-/12.12.2012). Později, v období bouřlivého přechodu Japonska v moderní stát západního typu, v tzv. reformách Meidži, bylo tetování zakázáno. Přesto však nikdy nevymizelo. Zásluhu na tom 22
mělo tetování cizinců, kteří Japonsko právě za tímto účelem navštěvovali, tak i mafie známá pod jménem "Yakuza". Tato organizace má dodnes na vnímání tetování japonskou společností zásadní vliv. Její příslušníci si často pořizovali tetování celého těla, s výjimkou částí, které jsou vidět, když je člověk oblečen. Tetovaní lidé pak byli, a často dosud jsou, díky předsudkům společnosti považováni za kriminální živly, se kterými není vhodné se stýkat. Členové „Yakuzy“ byli dokonce cennou kořistí sběračů kůže. Byli vražděni a po smrti stahováni z kůže. Tato umělecká díla mají nesmírnou hodnotu a jsou dnes již umístěna jako exponáty v depozitářích muzeí. Dodnes může být v Japonsku člověk s touto ozdobou vykázán například z veřejných lázní. Pokud hovoříme o Japonsku, hovoříme o světu, kde se tisíciletá tradice snoubí s moderním, dynamicky se rozvíjejícím světem. Nejinak je tomu i v této oblasti umění. Mistři stále používají tradiční rozvržení práce na náčrtek, stínování a dobarvení. Na vytvoření náčrtku ovšem neváhají použít tetovací strojky západního provedení, které umožňují zrychlení celého procesu, aby jej pak odložili a použili tradiční nástroj, jehlu "hari" (http://www.dontpaniconline.com/magazine/radar/horiyoshi-iii-inks-japan; 5. 4. 2013).
2.2.1.9
Tetuáž v Severní Americe
Motivy severoamerických tetování jsou těsně spjaty s duchovnem a animistickým vnímáním světa. Nejčastěji jsou to zobrazení zvířat, kterým dominují vlci, orli, jeleni či medvědi, přičemž tyto obrazy jsou chápány jako obrazy duchů zemřelých, kteří chrání nejen dotyčného, ale i celý rod. Významy tetování mohly být různé a kmen od kmene se lišit, od sociálního postavení např. u Irokézů, přes upomínku na prodělané bitvy až po léčení revmatu či bolení zubů. Dakotové a s nimi i Siouxové, kteří se proslavili bitvou u Little Big Hornu, věřili, že pokud se po smrti neprokážou tetováním, bude jejich duch věčně bloudit podsvětím. Na severu pak Inuité (Eskymáci) tetovali své ženy, přičemž šlo o vyjádření manželského svazku a příslušnosti ke skupině (http://www.rastattoo.eu/vite-ze/trocha-historie-/; 12. 12. 2012).
2.2.1.10
Tetuáž ve Střední a Jižní Americe
O tetování v této oblasti máme zevrubné informace od conquistadorů a jejich následovníků. U Mayů byla tetuáž velmi rozšířená a byla prováděna po celém těle. Naopak netetovaní byli cílem posměchu. Protože byla tetuáž velmi bolestivá a častokrát docházelo k zánětům kůže, bylo prováděno po částech, v delším časovém intervalu. Tetování specifickými značkami pak bylo prováněno zločincům na obličej. Tetování bylo rozšířené i 23
u jiných kultur té doby, např. u Huastéků, Olméků či Kaďuvejů, po celé Amazonii až po Ohňovou zemi. Jak již bylo naznačeno výše, tetovali se i Inkové, jejich nejstarší zachované mumie jsou datovány do 11. století (Rychlík, 2005). Jako zvláštnost uveďme např. kmen Passe, kde je tetování prováděno v genderové linii. Otcové tetují své syny, matky zase své dcery. Opět se jedná o rituál přechodu k dospělosti. Další perličku nalezneme u jiných kmenů. Permanentní make-up není rozhodně výmyslem moderní doby, některé kmeny vytrhávají obočí a nahrazují jej obočím tetovaným (http://www.tetovani1.cz/historie_tetovani/; 2. 3. 2013).
2.2.1.11
Tetuáž v Evropě, Středomoří a Euroasii
O dlouhé tradici tetování v Evropě máme neoddiskutovatelný důkaz, totiž mumii Ötziho, jak již bylo popsáno výše. Dalšími důkazy, tentokráte již z dob pozdějších, jsou písemné zmínky. O tetování Thráků, předchůdcích dnešních Slovanů, kteří patřili ke kmenům keltského osídlení, psal již v 5. století př. n. l. Hérodotos. Tetovaní byli podle něj lidé s vysokým společenským statusem, naopak absence tetuáže značila nízký původ. Další spisovatelé uvádějí použití tetuáže nejen k označení kriminálních živlů, ale i jako zkrášlující techniky. Například u Skytů, ke kterým patřila i výše uvedená "Ledová princezna" z Pazyryku (http://www.cernalabut.cz/sites/default/files/sm_v_b.pdf; 5. 3. 2013). Tacitus popisující Germány a jejich život zmiňuje časté použití kance jako vzoru pro tetuáž. Slavný Gaius Julius Caesar ve svém spisku Zápisky o válce galské, popisuje zvyklosti panující na území, kterým procházel. Nejzajímavější jsou zřejmě odkazy na keltský kmen Britanů, kteří svá těla natírali na modro, a mnozí se i tetovali. Název tohoto kmene Piktové pak vyšel z latinského základu pingo, pingere, pinxi, - pomalovat, namalovat též tetovat (http://www.tetovani1.cz/historie_tetovani/; 2. 3. 2013). Ani Římská říše nebyla výjimkou v použití označování trestanců a otroků. Odsouzenci k práci v dolech byli značeni na čele. Raní křesťané pro označení příslušnosti k církvi používali všeobecně známé symboly kříže, ryby, jehněte či nápisy. Postupem času se v Římě a celém Středomoří přenášelo tetování do nižších a nižších sociálních vrstev. V roce 787 bylo tetování papežem Hadriánem I. jako "ritus paganorum", tedy "skutek prznící božské
dílo",
zakázáno.
Šlo
v
zásadě
o
navázání
na
starozákonní
zákaz
(http://www.antropologieumeni.unas.cz/TXT/rychlikkoktejl.pdf; 15. 2. 2013). Podobný vývoj jsme mohli sledovat například v Číně. Také Islám tento zásah do Božího díla přísně zapovídá. Nicméně ani tento církevní zákaz nezabránil například 24
účastníkům křížových výprav ve značení svých těl křížem, aby byli v případě smrti patřičně pohřbeni. Další symboly pak odkazovaly na návštěvu Svaté země. Zajímavé je tetování žen na Balkáně, které byly tetovány na rukou. Jednalo se jednoznačně o náboženské motivy, většinou kříže, které měly původně ochranný charakter. Uvědomme si, že Balkán byl dlouhou dobu součástí Osmanské říše a umístění ženy s křesťanskými symboly v islámském harému bylo nemyslitelné. (http://www.antropologieumeni.unas.cz/TXT/rychlikkoktejl.pdf; 15. 2. 2013). Zajímavý je osud tetování v Rusku. Po jeho "znovuobjevení" v Evropě bylo od 17. století používáno k označení zločinců. Tito si pak značky nechávali doplňovat a skrývat v tetuáži většího rozsahu. Vžila se také dodnes platná tradice, kdy jednotlivá tetování vypovídala o kriminálním zaměření jedince, o jeho skutcích, o délce trestu, vznikl dokonce i symbol pro označení závazku zabít policistu. V této souvislosti nezbývá, než vzpomenout na podobný vývoj v Japonsku (Rychlík, 2005). Vrátíme-li se trošku do historie, zjistíme, že ani severské země nebyly v tetování výjimkou. Ahmed Ibn Fadlán, který byl vyslán jako doprovod na Střední Volhu v roce 921 ve své zprávě Risale popisuje Varjagy, kteří připlouvali po Volze následovně: "Každý muž má na krku hřebíkem vytetované tmavě zelené (nebo zelené nebo modročerné) stromy, postavy…" (Fiksa, 2008, 15). U Dánů je prokázáno tetování rodových erbů. V Británii byl vývoj po roce 787 a výnosu Hadriána I poněkud odlišný. Sasové se tradice tetování přes christianizaci nevzdali. Ovšem po bitvě u Hastigsu v roce 1066 nastoupil na uvolněný trůn normanský Vilém Dobyvatel. Normané se s tetuáží neztotožňovali, a proto tato tradice na dlouhá léta zanikla. Obnovena byla až v dobách koloniálního rozkvětu Anglie. Jak již bylo naznačeno výše, v roce 1691 byl Williamem Dampierem v Británii představen tetovaný domorodec, dalšího pak přivezl James Cook v roce 1771. Zcela logicky byli mezi prvními tetovanými jedinci, námořníci. O rychlosti a míře existence tetování v námořnictvu nám podávají přesné zprávy Britské Admirality. Jako příklad uveďme zprávu Williama Blighe o vzpouře na lodi Bounty v roce 1789, která, mimo jiné, obsahuje i fyzický popis členů posádky. Tetování se brzy z okruhu námořníků a přístavů rychle rozšířilo do všech vrstev společnosti, královskou rodinu nevyjímaje. Následovalo období šíření obliby po Evropě, kterému dopomohl i vynález tetovacího strojku na počátku 19. století. V moderní době byl tento způsob trvalého označení těla hrubě zneužit. A sice, Třetí říší, kdy bylo vězňům v koncentračních táborech tetováno číslo. V současné době byl zaznamenán trend mezi
25
potomky a příbuznými těchto vězňů, nechat si z piety a jako memento tetovat totéž číslo (http://library.puc.edu/pitcairn/bounty/crew.shtml; 25. 2. 2013).
2.2.2
Málo známé reálie o tetuáži Pokud bychom chtěli uvést příklad všeobecně známých osob z historie, kteří se
nechali tímto fenoménem inspirovat a ovlivnit, začneme u již zmiňované bitvy u Hastingsu, ve které byl zabit anglosaský král Harold II Godwinson. Ze záznamů víme, že byl tetován v roce 1044 a že měl nad srdcem vytetovány dvě slova, "England" a "Edith". Je pak jen pouhou hříčkou osudu, že obě jeho ženy nesly stejné jméno. Dalším korunovaným tetovaným byl král Edward VII, který si v roce 1862 ještě jako princ z Walesu nechal vytetovat na paži tzv. Jeruzalémský kříž. V roce 1882 byli japonským mistrem tetováni i jeho dva synové Albert Viktor, vévoda z Clarence a Avondale a Jiří, vévoda Yorku a pozdější král Jiří V. Tetováni byli i korunovaní protivníci, car Mikuláš II a císař Vilém II (http://www.antropologieumeni.unas.cz/TXT/rychlikkoktejl.pdf; 15. 3. 2013). Pokud hovoříme o tetování a námořnících nesmíme zapomenout i na Winstona Churchilla, který jistý čas zastával funkci prvního lorda admirality, což není nic menšího než ministr námořnictva. Jeho paže byla naprosto tematicky ozdobena kotvou. A pokud jsme zmínili Sira Winstona Churchilla, překvapivě nesmíme zapomenout ani na zbylé dva účastníky Jaltské konference. Theodore Roosevelt měl na hrudi vytetován rodový znak, Josif Vissarionovič Džugašvili známý jako Stalin měl na prsou, jako připomínku na značně kriminální minulost, příznačnou lebku (http://www.fimho.com/lady-randolph-churchilltattoos.html#more-9598; 11. 2. 2013). Známá je skutečnost, že v období Třetí říše byli příslušníci SS povinně označeni runovým symbolem resp. krevní skupinou. Nechvalně známý Dr. Josef Mengele ovšem označení odmítl s argumentem, že žádný lékař nebude věřit tetování a provede zkoušku skupiny. Nemožnost označit jej za příslušníka SS mu posléze umožnila opustit s padělanými dokumenty zajatecký tábor (Rychlík, 2005). A jako příslušnice něžného pohlaví uveďme operní pěvkyni Emu Destinnovou a matku již zmíněného Winstona Churchilla, Jeanette Jerome Churchill, známou spíše jako Lady Randolph Churchill. Obě spojuje nejen vlastnictví této trvalé ozdoby, ale též její motiv, totiž motiv hada (http://www.fimho.com/teddy-roosevelt-tattoos.html; 12. 4. 2013).
26
Techniky tetuáže
2.2.3
Základní ideou tetování je dopravení barvy do přesně vymezené části pokožky. Jde o mikropigmentální implantaci. Pokud bude barvivo příliš hluboko, dojde k jeho vyplavení tělními tekutinami nebo naopak dojde k jeho ztrátě v důsledku výměny svrchní části pokožky. Ostatně na tomto principu jsou založena dočasná tetování. Jako barvivo byly používány různé materiály. Dřevěné uhlí, šťávy rostlin, saze, prach, ale i barviva syntetická. Jak bylo popsáno výše, mnohé kmeny barvu vtíraly do říznutí, jiné propichovaly
kůži.
Používány
byly
různé
trny,
či
např.
ostny
dikobraza
(http://sagy.vikingove.cz/nezaraditelna-dila/ahmed-ibn-fadlan-risala; 13. 4. 2013). Na Sibiři byla k vytvoření symbolu použita metoda jehly a nitě, která je napuštěna barvivem. V Polynésii a Mikronésii je barva aplikována hrabičkami. Dříve kostěnými, ze zubů divočáků a želvího krunýře a posléze kovovými. Po vynálezu tetovacího strojku nastal rozmach tetování, neboť již nejde o tak drastickou metodu. Přesto si mnohé regiony podržely své kulturní zvyky a nástroje byly pouze upraveny s ohledem na hygienu. Samostatnou kapitolou, jak bylo naznačeno výše, je tetování japonské, kde mistři provedou základní náčrt strojkem a poté již pokračují tradičním nástrojem. A vrátíme-li se do České kotliny, v primitivních podmínkách, např. ve věznicích, či v období základní vojenské služby byly k vytvoření tetování používány obyčejné hřebíky či jehly na šití (Rychlík, 2005). Význam tetuáže
2.2.4
Možnosti významu vnímáme z pohledu tetovaného jedince v obecné rovině. Chceme nastínit velice širokou platformu významů, které lze v tetuáži hledat. I tak lze říci, že každý jedinec má svou vlastní představu a motivaci, vztahující se k rozhodnutí nechat se tetovat. Všechny možnosti významů tedy nelze ani při nejlepší vůli dopodrobna obsáhnout.
2.2.4.1
Význam společensko - sociální
Základní význam tetování je společenský. Společnost, v níž žili naši předkové a ve které žijeme, dnes tvoří ideový základ vzniku tetování. Každý z nás je členem společnosti, která nás prostřednictvím členství v socializačních skupinách utváří jako osobnost. Každý z nás je členem jistých sociálních skupin. Tou nejzákladnější a také nejdůležitější socializační skupinou je rodina, má veliký socializační vliv na utváření osobnosti. U přírodních kmenů tomu bylo rodové společenství.
27
Na Marakézských ostrovech bylo tetování znakem velikého bohatství. Otcové dlouho šetřili na tetování svých synů, za něž platili prasaty a vzácným pěstováním rostliny „Ute“ (Papírovník čínský). Tetovaní lidé patřili také k významným společenským osobnostem, k vyšším vrstvám, dnes je však tetování zákonem zakázáno a jeho tradice postupně mizí (Handy, 2012). Provázanost tetování s rodinnými vztahy dokazuje Handy (2012), když cituje Berchona popisujícího situaci roku 1856 v Tichomoří: „ …pro ženy bylo tetování spíše povinností než rozlišovacím znakem. Pravá ruka musela být na Marakézských ostrovech tetována do dvanácti let věku ženy. Netetovaná ruka nesměla tetovat a také jíst ze stejné mísy jako tetovaný. Žena by si nikdy nevzala netetovaného muže.“ (Handy, 2012,7). Dalším významným aspektem socializačního procesu jsou a vždy byly neformální, zájmové skupiny. Příslušnost ke skupině se zcela jistě odráží i v touze mít tetování. Že jde o doživotní členství v dané skupině, nemáme pochyb. Tetování nás může zařadit mezi udatné a vyspělé muže, plodné ženy, mezi vězně, členy motorkářského gangu, mezi členy náboženské sekty nebo fotbalové fanoušky. Pro štěstí některých dnešních jedinců, lze s těžkostmi svoje nechtěné tetování a tím i nechtěné členství ve skupině odstranit. Laserové ošetření tetování dermatologem je stejně bolestivé a finančně náročné jako tetování samo, ale dává šanci uniknout minulosti (Rychlík, 2005).
2.2.4.2
Význam komunikační
Komunikace, v našem případě ve vztahu k tetuáži, je neverbální. Její význam je nesporný pro přírodní kmeny jako dnes pro moderní společnost. Křivohlavý (1977) uvádí, že vzhled a upravenost patří k projevům neverbální sociální komunikace. Tetuáží vyjadřuje majitel svůj názor, postoj, příslušnost ke skupině. Dříve dával číst životní zkušenosti, prohry, výhry a vítězství v boji. Tetování bylo sdělením světu, kdo jsem, kam směřuji. Bylo tedy odjakživa prostředkem komunikace a neverbálním vyjádřením. Ať už ve smyslu pozitivním jako například u válečníků indiánských kmenů či ve smyslu negativním, jako je například forma stigmatizace, což je identifikace za trest. Rychlík (2005) upozorňuje na známost této formy značení trestanců nebo otroků již z doby antiky. Platón (427 - 347 př. n. l.) ve svých spisech navrhuje tetovat vykradače svatyní symbolem na čele. S tetováním trestanců, otoků, vězňů se setkáme dále ve středověku, stejně jako v koncentračních táborech během 2. světové války. Komunikační funkci mělo tetování i jako šifra, kdy byl text zprávy vytetován například otrokovi na holou hlavu, zprávu předal po novém růstu vlasů, čím zprávu maskoval před zvědy. 28
Významný komunikační prvek najdeme u tetování v rámci subkultury vězňů, skinheadů, bílých rasistů Ku Klux klanu. Tito bílí rasisté terorizovali černošské obyvatelstvo od roku 1865 v jižní Americe. Jejich tetování bylo ukryté v podpaží a symbolem byl prastarý, původem keltský Ódinův kříž. Ten je dodnes považován za rasistické a velmi nenávistné znamení. Špatně zvolené tetování, špatně zvolený symbol ve zločineckých skupinách mohlo mít a stále má pro jedince fatální následky. Ve vězení je často důvodem k fyzickému násilí i vraždě. Pokud mluvíme o komunikaci skrze symboly, je nutné zmínit se o zneužívání symbolů. Nejen Ódinův kříž, ale i železný kříž nebo svastika byly v minulosti a jsou tetuáží zneužívány nacisty. Ať tetování zdobilo tělo muže či ženy. Ať zdobilo z důvodu hrdinství či trestu, jeho komunikační význam byl vždy silně spjatý s dědictvím společnosti, v níž jedinec žil (Rychlík, 2005; Jersáková, 2010; Ferguson, 1998).
2.2.4.3
Význam estetický a sexuálně - erotický
Touha líbit se, cítit se krásný sám o sobě nebo pro opačné pohlaví. Dnes je estetický význam ve vztahu k tetuáži velmi silný, neboť je velmi často tetování vnímáno zároveň jako módní doplněk. To platí u mužů stejně jako u žen. Estetická funkce tetování byla a je velmi důležitá. „Když se člověk tetuje, hlavní účel toho je nepochybně krása, jako když se pokryje vzorky křivých čar, jakými by jindy zkrášlil svůj kyj nebo člun…“ (Rychlík, 2005, 44) Touha být přitažlivý pro druhé pohlaví. Stát se atraktivním pro budoucího partnera, prezentace sebe jako symbolu plodnosti, potence, síly, schopnosti uživit rodinu. Sexuálněerotický význam koexistuje s významem estetickým. Podporují se navzájem, neboť je milováno to, co je krásné. Podle způsobu tetování různých částí těla, můžeme soudit, co v kterém přírodním kmeni muži na ženách oceňují. Nejčastěji jsou to partie hýždí, úst, ňader, klínu. Silně erotický náboj má tetování i dnes. Muži svým tetováním podtrhují svou sílu, dravost, rychlost, výkonnost, mužnost (Jersáková, 2010).
2.2.4.4
Význam léčebný
Dnes již tetování neplní léčebnou funkci jako v hluboké historii. Příkladem uvádíme nález mumie Ötziho. Jeho mumie byla tetována právě z důvodů potlačení bolesti kloubů. Ötzi byl nalezen dvojicí německých turistů, Helmuta a Erika Simonových, kteří se 19. září 1991 vraceli z dlouhé alpské túry poblíž rakousko-italské hranice, v nadmořské výšce 3210 metrů nad mořem Když scházeli z hory, všimli si, že z ledu vyčnívá hlava s rameny. Stáří 29
mumie je odhadováno z doby přibližně 3300 let př. n. l. Ötziho tetování se skládá z různých rovnoběžných pruhů a křížků. Má čtyři skupiny pruhů na levé lopatce a další na pravé. Tři skupiny jsou vytetované na levém lýtku, na pravém nártu a na obou čéškách. Na zadní straně kolene a u Achillovy šlachy levé nohy má vytetované dva malé křížky (Kent, Graber, 2012). Skutečnost, že je tetování viditelné v takovýchto přesných bodech, přesvědčila odborníky o tom, že byla vytvořena pravděpodobně pro léčebné účely. Tato tetování jsou ve skutečnosti soustředěna podél páteře, kolen a kotníků. A ve všech těchto oblastech je důkaz
účinků
na
lidský
organismus
existencí
akupunkturních
bodů
(http://www.tetovani.com/clanek.php?id=14, 15. 2. 2013).
2.2.4.5
Význam magický a náboženský
Prvek nadpřirozena, magie, mýtu a víry je zastoupen u tetuáže odjakživa. Symbolika spojená s tímto významem dala vzniknout ochranným ornamentům, které jednak oslavovaly konkrétní božstva, ale také přiřazovaly jejich nositelům nadpřirozené schopnosti. Proud krve vytékající z tetované rány byl symbolem odchodu zlé síly z těla. Přírodní posvátné extrakty rostlin smíchané s popelem a olejem, přiváděly mnohdy tetovaného do jiných stavů vědomí. Skrze pokožku docházelo k přijetí božské síly.
2.2.4.6
Význam Individualizační
S pýchou a hrdostí nosili své tetování jak naši předchůdci, tak i „většinou“ jeho současní majitelé. Tetování je způsobem sebevyjádření, dotváří osobnost, je její součástí. Pro každého má jeho tetování osobní a nezaměnitelný význam. Individualizační význam má co dočinění se sebepojetím, sebevědomím každého jedince. Význam individuality, jedinečnosti, vymezení se vůči ostatním, je jasný. Musíme si ale uvědomit, že i tento význam je utvářen okolím. Společenskou normou, skupinou, ve které se jedinec pohybuje. I reakce okolí utváří osobní vnímání tetování. Ať se to někomu líbí či ne, je to tak. Představme si jednoduchý akt sebeprezentace v jeho interakčním zřetězení a v různých kombinacích jaké mohou nastat. Zjistíme, že prezentovat se, lze jen veřejně. Každá veřejná prezentace je však zároveň i vztahovou záležitostí. Tato vztahová záležitost je dle Kučery (2008) chápána: „jako tah ve hře, jako útok, jako upoutání pozornosti na sebe, jako dosažení priority ve skupině, jako předběhnutí na dráze dospívání…“ (Kučera, 2008,105).
30
Individualizační význam se tedy může a velmi často se tomu tak děje, rozdělit na dva odlišné protipóly reality. Buď se „já“ chce úplně vymezit a odlišit od ostatních nebo naopak chce zapadnout, patřit do určité v rámci celé společnosti. Lze se prostřednictvím tetování vymezit vůči ostatním, svými činy, svou životní cestou, potažmo tetovaným příběhem na těle, který vše znázorňuje. Lze si zvýšit sociální status, lze postoupit na žebříčku hierarchie skupiny směrem vzhůru. Opět narážíme na širokou platformu náhledů na problematiku, která ve spojení s individualizačním významem nemá jednoznačnou mez (Rychlík, 2005). Uvědomujeme si, že tetování, má-li mít silný individualizační význam, měl by být podepřen hlubokou filozofií, vírou a smyslem minimálně pro jedince samotného. V historii tomu tak bezesporu vždy bylo. Jestli je tomu tak i v dnešní době, se budeme snažit ukázat v praktické části této práce. Dle Kučery v rámci skupiny dnešní jedinec často uvažuje: „Někdy skutečně nic lepšího než ostatní nemám, tak si to alespoň vymyslím.“ (Kučera, 2008, 106). I tato úvaha by mohla být nakonec pohnutkou k tomu, být tetován.
2.2.5
Tetuáž v umění
„Umělecké dílo nemá stát osamoceně v prostoru našeho světa, ale udávat se v čase našeho života.“ Jindřich Chalupecký Tetuáž je vnímána jako styl umění. A bezesporu uměním je. Ve skutečnosti jde o jeden z nejranějších způsobů výtvarného vyjádření. Jeho stáří lze přirovnat k jeskynním malbám, na kterých byly znázorněny výjevy z přírody, ze života lidí. Aplikace na kůži je jedinečná a symbolická ve své trvalosti, spjatosti s dalšími významy. V této kapitole naznačujeme pohled na tetuáž, coby formu výtvarného umění. Zmínky o tetování se dříve objevovaly převážně jen v cestopisech. Edmond Locard (in Kiškelová, 2010) tuto situaci svého času komentoval takto: „Umělečtí kritici a dějepisci systematicky opomíjejí jeden z nejzajímavějších aspektů svých disciplín: tetování. Je to totiž jediná forma umění, která jako materiálu využívá živé tkáně, a proto se jedná o nejušlechtilejší umění ze všech.“ Touto myšlenkou se ve své práci zabývá Kiškelová (2010). Pochopení a posuzování tetování je podle jejího názoru velmi důležitá. Nejedná se pouze o „nějaké zdobení“ těla, tetování je trvalé. Může být hledáním identity nebo tradice, 31
přechodovým rituálem, sebepoznávacím obřadem, magickým aktem, spirituální léčbou i spojením s Bohem. Kučera (2008) se ve své knize Formy citů zamýšlí: „Představa, že umění je velmi hodící se nástroj psychiky, by neměla budit překvapení či odpor“ (Kučera, 2008,16). Tetuáž je natolik historicky zakořeněný fenomén výtvarného projevu, že je mnohými vnímám jako druh umění. Tento druh umění je dnes nazýván „bodyart“. Naproti tomu výraz „Bodypainting“ je však často vnímám spíše jako forma malování, nanášení barvy na nahé tělo, jak je tomu například v Indii, kde se hojně především ženy oddávají zkrášlování hennou. Slavík konstatuje: „Bez každodenní zkušenosti života by nebylo umění a bez umění by lidská zkušenost ztratila šanci uchovat svou jedinečnou zážitkovou podobu, vznikala by sama v sobě. Proto se umění a život musí potkávat a vzájemně na sebe působit.“ (Slavík, 2001, 20). Slavík (2001) rovněž upozorňuje na hranici mezi uměním a životem, která je ovšem neostrá, pohyblivá a obtížně určitelná. Nadto její zřejmost a tvar se v historii mění. „Žhavým prostorem tvorby je prostor kulturní současnosti. Mimo něj se těžko můžeme pokoušet rozumět jak umění, tak i životu své doby.“ (Slavík, 2001, 30). Tetuáž je jedinečný způsob tělesného zdobení a jako umělecký směr se řadí do bodyartu. Není však jediným postupem, jakým se lidé v průběhu dějin dotvářeli. Do bodyartu patří i jiné formy zdobení těla jako je piercing, branding, skarifikace, aplikace nepřeberného množství šperků a jiných doplňků je více než přesvědčivým svědectvím (Rychlík, 2005).
2.2.6
Jiné významné formy zdobení těla Ve spojení s tetuáží nacházíme i jiné formy zdobení těla, které s tetuáží úzce souvisí,
doplňují jej a obohacují. Historický vznik těchto forem zdobení je možné s tetuáží srovnávat. Zaměřujeme se na formy zdobení, které měly kromě rituálních a náboženských významů silnou estetickou funkci, která trvá do současnosti. Jejich základní formy představujeme v následujících řádcích.
32
2.2.6.1
Piercing „Propíchněte mou inteligenci nebo moje srdce. Ale kvůli mně si neubližujte.“ Annie Griffinová
Body piercing, zdobení těla kovovými ozdobami, má obecně dlouhou historii. První zmínky o piercingu se datují stejně dávno jako počátky tetování. Z počátku měl piercing význam rituální a náboženský, byl prováděn zejména četnými tzv. primitivními komunitami a kmeny. Tělo bylo zdobeno především kostnatými výčnělky, později je nahradily kovové ozdoby (Randall, 1998). V novodobé historii piercingu, jako o jevu, jež se stal populárním , hovoříme zhruba od poloviny 70. let doposud. Samozřejmě pohnutky, pro které si lidé nechávají dělat piercing, jsou různé. U někoho je to prostá touha stylizovat se, z důvodu estetického vzhledu, u dalších je to příjemný pocit smyslového zážitku a vyvolávání příjemných požitků, nezřídka to bývá závazek či poměr k určitému kolektivu či skupině lidí, jindy je to revolta vůči stávajícím poměrům, vyjádření extrémního individualismu a další důvody. Z počátku byl piercing považován za bizardní a stal se součástí izolovaných sexuálních experimentů. Taktéž hrál významnou roli jako aspekt sadomasochistické komunity. Ovšem myšlenka piercingu, jako možného alternativního stylu postupně pronikala do podvědomí západního světa (Rychlík, 2005; Fiksa, 2005). Prvním významným impulzem k oblibě piercingu vedla punková vlna. Punk vtrhnul do života veřejnosti v roce 1975 a svými všudypřítomnými zavíracími špendlíky se poprvé předvedl piercing veřejnosti. V raných osmdesátých letech se stal piercing součástí image řady uznávaných hudebníků. V druhé polovině 80. let přijala piercing jako jednu z forem zdobení lidského těla téměř celá klubová kultura. V této době objevili piercing módní návrháři a showbyznys, jeho obliba trvá dodnes (Bodyartmagazin, 2013). Randall (1998) ve své knize popisuje nejčastější místa aplikace piercingu. Těmi jsou na obličeji nosní přepážka, obočí, ušní lalůčky, rty, jazyk. Dále na těle především prsní bradavky, řasa pupku, genitálie. Stejný autor považuje piercing za oslavu těla, která mísí primitivismus s modernismem za použití „kmenové estetiky“.
2.2.6.2
Branding
Branding neboli vypalování nebyl původně ničím jiným, než označením extrémních zločinců ve věznicích. Jeho historie sahá do starého Řecka, ale i v Římě jím byli 33
cejchováni, stigmatizováni ti opravdu nejhorší z nejhorších. Nejčastěji se jednalo o vypalování čísel a písmen na čelo, paže a záda. To byl ale nedobrovolný způsob brandingu. Součástí bodyartu se branding stal zhruba v polovině 30. let v Americe. Součástí života v ghettu totiž bylo mimo jiné i téměř samozřejmé členství v klanu, gangu, rodině, a zde se právě jakožto symbol bratrství a oddanosti branding nejvíce uplatňoval. Jednalo se především o stylizovaná písmena řecké abecedy a o domorodé znaky z domovských afrických zemí. Podle toho se stejně, jako později např. podle tetování, jednotliví hlavně mladší obyvatelé černošských čtvrtí poznávali. Jedná se o bolestivou proceduru. Železo s cejchem, se zahřívá nad plynovým hořákem na teplotu 700 -
800
stupňů
Celsia,
poté
se
přiloží
na
požadované
místo
na
těle
(http://www.tetovani.com/clanek.php?id=17, 15. 2. 2013).
2.2.6.3
Skarifikace
Jedním z dalších významných stylů bodyartu je také takzvaná skarifikace neboli jizvení. Je staré zhruba stejně jako tetování a branding. Již ve starém Egyptě byla nalezena mumifikovaná těla, jež nesla známky ozdobného jizvení. Zajímavostí je, že se nejednalo ani tak o obyčejné poddané, jako spíše o příslušníky vyšších kast. Skarifikace je tedy ozdobné vyřezávání ornamentů i různých jednodušších obrázků většinou skalpelem, dle dopředu na kůži předkreslených forem. Ten způsob, čím jak a kde se liší vlastně hlavně geografickými a kulturními odlišnostmi. Ve většině evropských států, kde se skarifikace provádí, je hygiena na prvním místě, tedy se skarifikace realizuje sterilizovaným skalpelem. Na druhou stranu třeba v Africe, při iniciačních obřadech chlapců jakožto symbol přijetí bolesti a trvalého označení sounáležitosti ke kmeni při vstupu do dospělosti nebo u dívek při obřízce, jde skoro vždy o kuchyňský nůž, leckdy i velmi pochybné ostrosti. Dvacáté století i současnost je revoluční dobou, co se vizuality člověka týče a skarifikace se stejně jako tetování, piercing a branding stala nedílnou součástí projevu individuality (Bodyartmagazin, 2013; http://www.tetovani.com/clanek.php?id=17, 15. 2. 2013).
2.2.6.4
Cutting
Dalším způsobem zdobení těla je vyřezávání do kůže neboli řezání, z anglického „to cut“, řezat. Takto vzniklou jizvu je možno obarvit vsypání popela nebo aplikací tetovacího barviva. Jizva vzniká většinou za použití skalpelu, a buďto jsou řezné jen linky (čáry, 34
obrysy) nebo je možné i kůži zcela vyříznout pryč a vytvářet tak jizvené plochy. V anglické terminologii se úplné odstranění kůže označuje jako „skeen peeling“, sloupávání kůže. Design jizvy je tvořen většinou jednoduchými linkami. Kůže je nařezávána do hloubky 0,5 až 2 mm, podle toho jak širokou jizvu chceme vytvořit (Rychlík, 2005). Fiksa poukazuje na důležitost místa cuttingu. Na různých místech na těle je totiž kůže jinak tlustá a chová se jinak. Ve výsledku jsou jizvy plastické. Je ale třeba vzít v potaz to, že se každý hojí jinak a že u lidí, které k tomu mají sklony, se mohou řezné rány hojit tak, že jizva bude keloidní, výrazně rozšířená nebo vystouplá směrem ven. V takovém případě, je třeba řezat méně do hloubky nebo volit méně detailní motivy a počítat s vytvořením velké a výrazné jizvy. Zájemci o scarifikaci jsou často lidé, kteří již v oblasti nejsou žádnými nováčky a mají k bolesti, která zdobí, již vytvořený určitý vztah. Bolest neberou jako něco špatného, ale baví je se na ní připravit, nechat si ji způsobovat a pracovat s ní, užívat si jí, překonávat jí a tím i sama sebe. Dá se říci, že jsou lidé zdobení cuttingem velmi otrlí, co se bolesti týče (Fiksa, 2005).
2.2.7
Mutilace těla Pod pojmem mutilace rozumíme z medicínského hlediska zmrzačení, znetvoření z
lat. mutilus z řec. mytilos - zkomolený, tupě končící. Mutilace je ale i jakákoliv úprava, modifikace povrchových částí těla. Tedy i stříhání nehtů, vlasů, úprava vlasů. Extrémními formami mutilace je tetuáž kůže, stejně jako jiné již výše zmíněné formy zdobení těla (Rychlík, 2005). Stejný autor hovoří i o dalších formách mutilací, jaké můžeme vystopovat v minulosti u přírodních kmenů, ale jsou k vidění i dnes. Rychlík uvádí: „Lidé všech epoch a míst světa se skutečně nebáli operativně napravit, dle kulturně daných ideálů, své fyzično.“ (Rychlík, 2005, 20). Jsou jimi například: Ušní lalůčky - provlékáním objemných ozdob. Rty - vkládání kotoučů. Úpravy lebky - jizvením, implantováním kovových částí. Úpravy zubů - pilování, navrtávání, vkládání drahých kamenů. Jazyk - nastřižení jazyka (hadí jazyk). Žirafí krky - mohutné ozdoby a vytahování krční páteře.
35
Kůže - tetuáž, skarifikace, cutting, piercing, bodypainting, věšení se za kůži. Chodidlo - liliové květy (japonské deformace chodidel). Vlasy - ornamentální náboženské vyholování vlasů. Ruce - úprava nehtů, nechávání dlouhých nehtů (Čína, vysoký status). Podkoží - implantáty, tvarování těla. Oči - vstřikování inkoustu do duhovky. Pohlavní orgány - obřízka, piercing.
2.2.8
Sebepoškozování těla „Raději zemřu jako živý, než abych žil jako mrtvý.“ Jimmy Buffett Honzíková (2012) ve své práci podrobně pojednává o problému sebepoškozování
těla. Uvádí, že laický pohled na sebepoškozování je spojen se smrtí, ale odborníci zdůrazňují, že smrt, na rozdíl od sebevraždy, není vždy cílem sebezraňujícího jednání. Nebylo tomu tak ovšem vždy. Sebepoškozování bylo zpočátku zařazováno do kategorie suicidálního jednání. Teprve v 60. letech E. M. Pattison a J. Kahan (in Babáková, 2003). Zavedli nový termín „syndrom záměrného sebepoškozování“, který se stal samostatnou kategorií. Později se terminologie v této oblasti rozvinula a obohatila o termín „hraničního sebepoškozování“, které bylo již spojováno s určitými osobnostními rysy. Podle Ulbertové (in Honzíková, 2012) je sebepoškozování ve většině případů možno spojit také se stavem deprese a emoční labilitou, se suicidálními myšlenkami a fantaziemi. Dále lze na sebepoškozování pohlížet jako na poruchu zvládání impulsů. Toto pojetí koresponduje také s tvrzením Koutka (in Honzíková, 2012) o tom, že sebepoškozování je především kategorií nežádoucího jednání, které je vázáno na sociální kontext a sociokulturní pozadí, v rámci jehož jsou determinovány určité rituály či praktiky zacházení s vlastním tělem. Předchází mu spouštěcí události a zvyšování pocitů nepohody. Některé formy sebepoškozujícího jednání jsou společností tolerovány. Jedná se o formy rizikového chování, které je nutné při klasifikaci odlišovat od sebepoškozujícího jednání. Do této kategorie patří především nadbytek alkoholu, aplikace piercingů, tetování,
36
užívání drog, přejídání či poruchy příjmu potravy. Primárním cílem takových forem rizikového jednání je sexuální uspokojení, ozdobení těla či začlenění se do vrstevnické skupiny a jakési sebevyjádření. V minulosti byly některé tyto akty sebepoškozování součástí iniciačního rituálu, který u některých subkultur přetrvává dodnes (Platznerová, 2009).
2.2.8.1
Motivace k sebepoškozování
Jelikož je záměrné sebepoškozování velmi intimní individuálně specifický problém, tak i motivace a funkce se liší od jedince k jedinci. Někdy je důvod k tomuto chování pouze jeden, jindy sebepoškozování plní hned několik funkcí současně. Kriegelová (2009) ve své disertační práci pojednává o tom, že záměrné sebepoškozování může být: strategií zvládání zátěže, způsobem jak zvládnout silné emoce nebo regulovat psychickou tenzi; snahou o znovunastolení kontroly a plné moci sám nad sebou, formou očištění sebe sama při pocitech viny nebo hanby; potvrzením vlastní existence, útěkem od silných emocí ve snaze navodit stavy otupělosti formou sebetrestání, způsobem vyjádření vnitřních prožitků při neschopnosti jejich verbalizace, testováním hranic nebo manipulací druhými, voláním o pomoc a snahou být zachráněn, prostředkem k dosažení euforie, výrazem příslušnosti ke skupině. Zahraniční odborníci již vytvořili řadu modelů průběhu či cyklu záměrného sebepoškozování (Sutton, 2005; Alderman, 1997) se shodují, že na začátku jsou silné negativní emoce nebo pocity osamělosti či deprese. Tyto vedou k tenzi, ochromující psychické bolesti nebo silným pocitům nereálnosti. Akt záměrného sebepoškození tak krátkodobě uvolní tenzi, zlepší náladu nebo umožní znovu pociťovat realitu. Nálada ovšem rychle znovu klesá při pocitech viny z existence nových poranění. Vina a stud vede zpět k silným negativním emocím nebo k pocitům osamělosti a k depresi (in Kriegelová, 2009).
2.2.8.2
Subkultura
Je pojmem vyjadřujícím variantu životního stylu, která se utváří na podkladě daných společenských poměrů u určitých skupin populace jako reakce na společenské poměry. Může však zahrnovat i kulturu menšin. Subkultura je rovněž produktem socializace, jehož činitelem je „duch doby“ utvářený společenskými poměry (Nakonečný, 2009)
37
2.2.8.3
Subkultura Emo „Děti potřebují spíše vzory než kritiku.“ Milton
Emo je zkratkou slovního spojení emocionální hudba (také emocionální hardcore, emocore), což dokazuje, že Emo subkultura ve svých počátcích, byla spojená s poslechem specifické hudby, která vyjadřovala silné emoce prostřednictvím textů písní a podněcovala toto emocionální prožívání také ve svých posluchačích Bailey (in Honzíková, 2012). Poprvé byl pojem Emo subkultura použit na konci 80. a začátku 90. let jako označení fanoušků rozšiřujícího se hudebního trendu, který je mnohými autory považován za pod styl gothic rocku či punk rocku (Smolík, 2010). Černé mikádo, černé oční linky, proklamovaný smutek, těsné kalhoty a trička, nenávist k současnému střednímu proudu - to je Emo. Tento specifický žánr se postupně rozšiřoval do evropských zemí a v posledních letech se stal jakýmsi celosvětovým fenoménem. Prostřednictvím hudby jsou vyjadřovány hlavní postoje a hodnoty dané subkultury, texty Emo skupin obsahují emocionálně rozbouřená témata, jako např. beznaděj, zoufalství, nostalgii, naději a odpor k vlastní osobě (Heider, 2008). Jedná se tedy o fenomén vzbuzující velké obavy a vyvolávající řadu otázek. Nejčastější asociace spojené s tímto fenoménem jsou zasněnost, smutek a rozervanost (Heider, 2008). J. Šustr (2009) doplňuje, že vznik Emo subkultury, je spojen s apatií, ignorancí, beznadějí a ztrátou víry v budoucnost, které vedly mládež k zakládání podobných subkultur jakožto prostředku vyrovnání se s pociťovanou frustrací. Subkultura Emo, obdobně jako subkultury obecně, vyjadřuje odpor vůči dominantní ideologii, čímž získává mnohdy přívlastek alternativní kultury. Jejich kritika je namířena proti většinové společnosti, která se žene za úspěchem, vyzdvihuje moc peněz a nutnost jejich hromadění, popírá či odsuzuje smutek, smrt a neúspěch (Kuška, 2010). Dle Kušky je potřeba oddělit od sebe tři zásadně odlišné roviny pohledu na Emo: 1. Čím a jak se emaři sami navenek prezentují. 2. S čím se vnitřně ztotožňují. 3. Jak jsou interpretováni médii. Tento fenomén nemusí být ovšem nutně pojímán negativně, pozitivní stránkou existence takové subkultury zůstává fakt, že výrazně napomáhá přechodu z dětství do
38
dospělosti a redukuje tak značnou zátěž, jíž dospívající jedinec prožívá a s níž se nedokáže sám adekvátně vyrovnat (Černá, Šmahel, 2009). Příslušnost k určité skupině shodně smýšlejících adolescentů je opět hodnocena kladně především z toho důvodu, že nabízí uspokojení pocitu sounáležitosti, popření pocitu vlastní osamocenosti a také jedinečnosti vlastních problémů Vágnerová (in Honzíková, 2012). Ve skupině se zkrátka s problémy člověk vyrovná lépe, obzvláště když si uvědomuje, že tento problém postihuje i další vrstevníky. Pro některé tato subkultura umožňuje jakousi katarzní zkušenost realizovanou skrze uvolnění tíživých emocí, pro jiné je výrazem odmítání jakéhokoliv mainstreamu (v hudbě, oblékání, životním stylu) dodává Bailey (in Honzíková, 2012). Pro dospívající jedince subkultura Emo dává ještě jiné významy. Je výrazem buď extrémně citového chování a prožívání, respektování citů jiných lidí, nebo naopak jen následováním ryze povrchní, vnější stránky tohoto stylu, a sice stylu oblékání a líčení. Tuto dvojakost potvrzuje také Heider (in Honzíková, 2012), podle něj existují jedinci, kteří jsou skutečnými členy Emo subkultury, tedy respektují pravidla tohoto stylu na úrovni hudby, životního stylu, způsobu oblékání a životního postoje, ale také existují jedinci, označovaní jako „pozéři“, kteří se ztotožňují pouze s vnějšími znaky, které tento styl charakterizují, ostatní výše zmíněné znaky odmítají. Podstatnou součástí životního stylu Emo je, že se často odehrává ve virtuálním světě. Emo příslušníci si v něm nacházejí virtuální „přátelství“, sdílejí své pocity, vyměňují si názory a postřehy a posílají si textové, zvukové i obrazové soubory o Emo stylu (Brown, 2012). Emo, jako současná subkultura mládeže se dostává do průniku podobností a zároveň odlišností s jinými subkulturami, které dnes ovlivňují mládež. Patří sem například punk, gothic, hip hop a straight edge. Původní punkeři se programově stavěli proti společnosti kritizováním zejména přetvářky a konzumního způsobu života. K nejznámějším hudebním skupinám punkového hnutí patří například Sex Pistols. Ve svém vývoji prošel punk mnohými podobami, přičemž za jeden z punkových proudů je možné považovat i Emo. Mnohé podobnosti najdeme mezi příslušníky Emo a gothicu. Gothic jako hudební žánr vznikl, podobně jako Emo, na punkové scéně již v 70. letech minulého století. Charakteristickými rysy tohoto stylu jsou černé oblečení, zvýrazněná bílá tvář a „tajemné vystupování“. Projevují se také zájmem o ochranu zvířat a s ní spojené vegetariánství. Dle Šustra (2009) může být tato subkultura pojímána jednak jako projev určitého životního stylu, 39
vyjadřujícího tzv. generační identitu, či jako atribut sociálně-psychologického moratoria, vyjadřujícího tak experimentaci dospívajícího s vlastní sociální rolí ve společnosti a vlastní identitou. Tento pohled je společností podporován, tudíž není považován za hrozbu.
2.2.8.4
Mužská obřízka
Mutilace genitálií se týká jak pohlaví mužského, tak ženského. Její používání má výrazně náboženský podtext. V současné době se s mutilací stále můžeme setkat jako součástí náboženského obřadu. Skutečnost, že mutilace pohlavních orgánů patří k nejbolestivějším procedurám je zřejmá (Bowie, 2008) . U mužů je prováděna obřízka především u sionistické církve, ale i u přívrženců islámského náboženství. Židé nechávají obřezat své chlapce už od osmého dne po narození. Jinak je v současnosti také obřízka mužského pohlaví indikována z důvodů špatné funkce předkožky, která je buď příliš úzká, nebo přilepená tenkou blankou ke špičce penisu. Z preventivních důvodů je uvažováno ze strany WHO o plošné aplikaci obřízky v rámci prevence infikování se virem HIV, herpes simplex typu 2 a papillomaviru (HPV). Je dokázáno, že obřízka snižuje riziko nákazy o 60%. V historii byla však úprava penisu zcela běžnou záležitostí, která byla často součástí iniciačního rituálu při přechodu chlapce k muži. Vzácnou mutilaci penisu popisuje Eliade (1998) u domorodých australských obyvatel, kteří za účelem získání dokonalosti, tedy dvojího pohlaví, provádějí v určitém věku naříznutí spodní strany penisu až na úroveň močové trubice (http://aids.alms.cz/, 26. 3. 2013).
2.2.8.5
Ženská obřízka
Genitální mutilace ženská, se v současnosti provádí v různých stupních, ve 26 afrických státech u žen v populaci napříč socioekonomickými, etnickými, náboženskými a kulturními skupinami. Údaje o ženské obřízce pocházejí již od Hérodota z Halikarnássu, který jako první významný řecký historik, zaznamenal, že zvyk obřezávat ženy měli Egypťané, Féničané, Etiopané a Chetité v době 500 př. n. l (in Rybová, 2011). Podle definice World Health Organization (WHO) pod pojem ženské obřízky spadají veškeré procedury, které zahrnují částečné či úplné odstranění a jiná poranění vnějších pohlavních orgánů z nelékařských a kulturních důvodů. 40
V posledním desetiletí se čeští gynekologové v souvislosti se světovou migrací stále častěji setkávají s takto postiženými pacientkami. Kulturně historické pozadí mutilace je různé, stejně jako různé typy a formy provedení. Komplikace vzhledem k často velice špatným hygienickým podmínkám provedení jsou velice časté. Nutno říci, že ženská obřízka bývá pro ženu velikým zdravotním hendikepem. Poškozuje ji na úrovni prožívání spokojeného pohlavního styku, vzniku inkontinence moči i stolice, přirozeného porodu. Jizvy, které často znemožní průchod porodními cestami, poškozují klitoris, močové ústrojí a vstup do vulvy. Ženy s nepovedenou obřízkou trpí velikými bolestmi a jsou často vytěsněny na okraj společnosti. To je paradox, který lze těžko chápat, jelikož důvod, pro který je ženská obřízka prováděna je právě přijetí do společenství plodných žen, vdaných žen, které mají do budoucna rodit zdravé děti. Neobřezané ženy jsou sociálně znevýhodněné tím, že se nenajde partner v okolí, který by si takovou ženu rád vzal za právoplatnou manželku. Lze jednoznačně konstatovat, že ženská obřízka je mrzačením genitálu, s vážnými zdravotními i psychickými následky (WHO, 2008).
2.3
Rituál
„Tam, kde chybí rituál, jsou mladí lidé neklidní či divocí, nejsou tam žádní skuteční starší kmene a dospělí jsou zmatení. Budoucnost je nejistá.“ Malidoma Somé V této kapitole podrobně pojednáváme o úzkém vztahu tetuáže a rituálu. Objasňujeme pojem rituál, zabýváme se jeho významem a funkcí ve společnosti. Dále svou pozornost zaměřujeme na rituál přechodový, který byl v historii silně spojen s tetuáží.
2.3.1
Vznik rituálu Původně je fenomén tetuáže spojován s různými typy rituálů. Především u přírodních
kmenů bylo tetování známkou určitého posunu ve vývoji jedince. Přechod z dětství mezi dospělé, přechod z kmene do kmene, u žen nabytá plodnost. Tyto rozhodující momenty byly často doprovázeny speciálním tetováním, které člověka zařadilo do jiné skupiny a jiného časového životního období. Obřad si často žádal oběť vlastní krve a bolesti. Rituál se vyskytuje v náboženských aktivitách, stejně jako ve světských činnostech. Může se dále týkat konkrétních věcí či naopak abstraktních struktur nebo nadpřirozených 41
bytostí. Tento obrovský záběr se projevuje ve velkém množství různých teorií rituálu. Rituál je tedy možno nahlížet z mnoha různých pozic a charakteristik. Náš svět je například dle Dahlkeho (2011) určován obrazy a vzory, které budují a značně ovlivňují morfogenetické pole každého z nás. Vzory chápeme jako archetypy, vzory chování, myšlení, řešení životních situací, převzaté od předků. Nejen od rodičů, ale především od prapředků a všech vzdálených předků. Morfogenetické pole (dále jen pole) chápeme jako formu udávající vývoj. Podle těchto polí se děje a je řízen veškerý vývoj. Dahlke razí teorii, že každá forma, potřebuje mít své nadřazené pole. Toto pole musí být neustále spojeno s vědomím, aby existovalo. „Musí rezonovat s formou, po celou dobu trvání. To dává tušit, jak úzce musí být všechna pole spojena s vědomím a životem člověka“ (Dahlke, 2011, 203). Máme-li před sebou obraz, umíme jej napodobit. Záleží jen, jaký ten obraz je. Síla jeho účinku je nesporná, proto je důležité dávat pozor na to, co všechno vstřebáváme v podobě obrazů a představ, stejně jako dbáme na to, jaké hmotné látky přijímáme. O tom, že pole působí, není pochyb. Stojí také za vznikem rituálů, které prostřednictvím pole, tedy prostřednictvím obrazů a předloh, dědíme od všech svých předků. My sami se stáváme informací pro budoucí generace (Dahlke, 2011).
2.3.2
Definice rituálu Pro úspěšné definování pojmu rituál je nejprve nutné zmínit komplikace vycházející
ze samotné podstaty pojmu. Na rituál neexistuje jednotný pohled, názory na něj jsou velmi rozdílné. Pojem „rituál“ je odvozen z latinského slova ritualis (obřadný) mající kořen ve slově ritus, to můžeme chápat jako řád a také jako obřad. Význam tohoto slova má tedy původ v antickém pojetí řádu. Rituál vzniká jako „reakce jednajících osob na situace rozhodování nebo strachu, přičemž pro svou identickou opakovatelnost funguje jako stabilizátor chování. Je nástrojem, pomocí něhož dané společenství udržuje a upevňuje své normativní uspořádání a organizaci, resp. představuje komunikativní strukturu náboženského kultu.“ (Velký sociologický slovník, 1996, 938). Nakonečný ve své knize Magie v historii, teorii a praxi, za rituál označuje obřad s přesně stanovenými kroky. Je to tradicí vytvořená a přesně stanovená činnost zaměřená na užívání symbolů. Rituál je operace se symboly. Nemusí se vztahovat jen k oblasti náboženství nebo magie, ritualizovány jsou i určité společenské činnosti, sociální vztahy a
42
děje (svatby, hostiny), ale rituální podobu mohou mít i každodenní stereotypy chování (Nekonečný, 2009, 330). V antickém Řecku se snaha pochopit řád, popřípadě pomoci dosáhnout jej, objevovala u všech významných myslitelů. Z autorů, kteří se zabývají rituálem a náboženstvím, Lévi Strauss poukazuje v knize Myšlení přírodních národů na to, že požadavek řádu je společným a základním stavebním prvkem myšlení člověka. „Nuže, právě tento požadavek řádu tvoří základ myšlení, který nazýváme primitivní, ale pouze jen proto, jelikož tvoří základ myšlení vůbec. Právě z hlediska zaměřeného na společné vlastnosti se nám totiž k formám myšlení, které nám připadají velmi cizí, otvírá nejjednodušší přístup.“ (Lévi Strauss, 1996, 25). Rituál tedy, jako určité potvrzení řádu skrze jednání, lze označit za univerzální společenský prvek. Další autor, v kapitole zabývající se vztahem náboženství a rituálu zmiňuje obdobný problém. Vzhledem k různorodosti a množství empirických pozorování a výzkumu je velmi nepravděpodobný vznik jakékoliv sjednocující teorie. Každý kmen, rituální společenství i náboženský celek jsou jedinečným a specifickým jevem a i přesto, že se mnoho autorů snaží dosáhnout při zkoumání dané populace co největší úrovně obecnosti, nikdy nelze naprosto oddělit zkoumaný obřad od místa jeho vzniku a aplikace (Eriksen, 2008). Další definici nám představuje Fiona Bowie ve své knize Antropologie náboženství. Ta na začátku kapitoly týkající se určení rituálu poukazuje na problém jeho definování. Rituál je podle ní „… velmi specifický pohled na svět a na jeho organizaci, který vypovídá jak o antropologovi a jeho referenčním rámci, tak i o lidech a jejich chování, jež jsou předmětem zkoumání.“(Bowie 2008, 147, 148). Eriksen dodává: „že rituály jsou veřejné události svázané pravidly, jež tím či oním způsobem tematizují vztah mezi pozemským a duchovním světem“ (Eriksen, 2008, 263). Rituál, je zažitý vzorec. Dokazuje nejzřetelněji účinek morfogenetických polí. Rituál žije z toho, že je neustále opakován v nezměněné podobě. To jej ukotvuje v realitě. Je spojením určitého myšlenkového pole s vědomím účastníka rituálu (Dahlke, 2011). Rituál, je také vědomé završení určitého faktu (Hálová, 2013). Každá definice je tedy jakousi subjektivní interpretací. Různorodé může být také členění rituálu. Lze jej rozdělit do různých skupin podle formy, způsobu použití nebo cíle.
43
2.3.3
Funkce rituálu ve společnosti „Když se životní role chopí nedostatečně iniciovaní jedinci, nastane chaos.“ Joseph Campbell Společenská funkce rituálu je tou základní. Většina rituálních obřadů se týká buď
daného jedince, nebo společenství a jsou vykonávány ze sociálních pohnutek. Rituál slouží k upevnění pozice univerza a vlastně umožňuje danému kmenu či skupině pokračování existence, protože zachraňuje svět takový, jaký je. Pokud šaman vykonává obřad vtiskující realitu určitým objektům, činí tak proto, aby dosáhl existenčního opodstatnění kmene. Eriksen rozebírá sociální funkci a tvrdí, že rituál je vlastně syntéza několika důležitých úrovní společenské reality (Eriksen, 2008, 264). Způsob, jak objektům vtisknout realitu, je rituál. Ten v tomto pojetí slouží jako prostředek, který dokáže vtisknout bytí do hmotných věcí. Těmi může být skála, zvíře nebo jiné objekty. V obecnějším pohledu se Eliade vyjadřuje takto: „Pomocí rituálu je chaosu propůjčena forma, která mu dává realitu.“ (Eliade, 2009, 16, 17). Funkce rituálu tedy spočívá ve zprostředkování vstupu posvátného do světa světského, a tím vlastně tvoří hodnoty ve světě dříve bez hodnoty. Při rituálním vytváření reality mají v Eliadeho pojetí velký význam archetypy. Pro tradiční kultury je čas mýtů, archaických legend, ten opravdový a hodnotný čas. Eliade k tomu píše: „Obsah rituálu je jistě archaický a má vztah k svátostem, tedy úkonům, které předpokládají absolutní, mimolidskou realitu.“ (Eliade, 2009, 31). Zde vnímáme spojitost s Dalkheho pojetím rituálu, jako vzoru obrazu všech našich dávných předků. Také u Durkheima (2002) se můžeme setkat se sbližujícím sociálním prvkem. Rituál v tomto pojetí probouzí společenské vědomí, představy a komplexně napomáhá soudržnosti skupiny. Cituji zde Durkheimův názor: „ představuje rituál jako prostředek dané komunity, kterým se kolektivní víra a ideály neustále generují, zažívají a potvrzují se jako reálné.“(Durkheim 2002, 233) Jinak by se dalo říci, že obřady jsou mazivem, které udržuje soukolí společnosti v chodu. Rituál má také roli sociálního ukazatele, vymezuje vztah jednotlivců mezi sebou a také mezi nimi a kmenem, přírodou, božstvem, jednoduše přiřazuje jedincům jejich místo. Sjednocuje protiklady, jakými jsou například dvojice muž a žena, vládnoucí a ovládaný, příroda a společnost. (Eriksen, 2008) 44
Náš život je plný rituálů. Jsou jím svatba, oslava Vánoc či Velikonoc, stejně jako oslava narozenin. S rituály se potkáme ve zdravotnictví, stejně jako v armádě nebo ve vězení. Jejich absenci si v životě umí představit jen málo lidí. Dávají nám pocit bezpečí, sounáležitosti. Nabízí se však otázka, jak kdo svůj rituál prožije? V jakém kontextu? Kvalita prožitku a hloubka emocí spojená s aktem rituálu, tvoří teprve rituál samotný. Je také důležité místo i doba, kdy je rituál proveden. Že není rituál, jako rituál dokazuje například skok „Bungee jumping“. Tento akt je přímou kopií rituálu mužnosti v Tichomoří, u nás však k dospělosti jedince nevede. Pokud je však tento akt rituálně začleněný například při skocích mladých mužů z lián na ostrově Pentecote, podaří se dosáhnout dospělosti prakticky pokaždé (Dahlke, 2011). V několika zbývajících starobylých kulturách nalézáme dodnes dobře fungující rituály, které nám ještě dnes mohou ukázat, jak lze vybudovat účinná pole a překonat s jejich pomocí obtížné životní kroky a přechodová období. Ve výše zmíněných kulturách jsou do rituálu zasvěceni všichni členové a vnitřně nesou pole společně. Rezonují spolu navzájem v myšlenkách i skutcích. Obvykle používají rytmické tance, zpěv, záměrně navozují soulad až jednomyslnost podobající se transu. Problém dnešních upadajících rituálů je jejich nízký obsahový a emocionální náboj v rodině, ve společnosti. Jinými slovy, rituály přestaly být syceny. Proto mizí jejich síla, účinnost, stávají se povrchními, směšnými, nijakými. Tato skutečnost se pak odráží na jedinci samotném v negativním smyslu (Dahlke, 2011).
2.3.4
Přechodový rituál „Pokud rituál není dostatečně děsivý, je to jen ceremoniál.“ Malidoma Somé Pro tradiční společnost je charakteristická ritualizovaná sociální struktura. Rituály se
objevují v každodenním životě, jak jsme uvedli v předchozí kapitole. Mezi významnější a četnější patří ty, které se týkají změny společenského postavení nebo jakékoliv proměny člověka, společnosti či přírody. Těmi jsou přechodové, neboli iniciační rituály. Tetuáž byla velmi silně spojena právě s přechodovým rituálem. Arnold van Gennep se ve svých knihách zabývá právě rituály přeměny, tedy přechodovými rituály. Typickými příklady jsou ty související s narozením, iniciací nebo se 45
smrtí. Gennep (1997) však zahrnuje pod přechodové rituály mnohem větší škálu činností, například různé sezónní obřady či obětní rituály. Šafránek (2011) ve své diplomové práci vysvětluje šíři aplikace přechodového rituálu tím, že rituály vycházejí, mimo jiné, i z rytmů přírody, které jsou absolutními a všudypřítomnými prvky obklopující všechny primitivní národy. Dále je příroda ve svých pochodech stejná na celém světě bez rozdílu například v projevech stárnutí u amerického indiána nebo afrického domorodce (Šafránek, 2011). Přechodové rituály jsou vlastně posloupností dílčích rituálů na sebe podle daných pravidel navazujících. Tyto dílčí části rozděluje Van Gennep na tři fáze, které pojmenovává jako preliminární, liminární a postliminární rituály. Obecné van Gennepovo dělení rituálů je: sympatetické - působící na dálku pomocí vztahů podobnosti. pozitivní - snaha o efekt. přímé - působí okamžitě. kontaktní - působí bezprostředně. negativní - vyhnutí se něčemu. nepřímé - jsou prvotním impulsem. Dalšími kategoriemi jsou rituály: Animistické Dynamistické Toto dělení však není ani zdaleka vyčerpávající a absolutní, jednotlivé obřady se mohou prolínat všemi kategoriemi. Mezi další v životě člověka důležité patřily rituály cyklické, které se řídí fázemi měsíce i kosmologické (Nový rok, slunovrat). Jedná se o obřady zajišťující komunikaci s přírodními objekty a také rituály důležitých časových milníků. Pro naše potřeby však zůstává významný rituál spíše v podobě přechodu z jedné životní etapy do druhé, podpořené novou životní zkušeností. A tato zkušenost se stává dle Šafránka (2011) zvnitřelou motivací k potřebě zdobení pomocí tetuáže jako rituálem.
46
Přechodové rituály se dále prolínají svým významem s ostatními typy. Benedict (1999) na cestě hledání a nalézání jednotlivých forem rituálů přispěl k této sociologicky významné tématice dalším vymezením rituálů:
Opakující se, cyklické.
Stylizované - spíše formální, než spontánní.
Následné - proces navazujících rituálních praktik.
Výjimečné - vzdálené od běžných rituálních praktik.
Účinné - spojené s vírou vysoké míry účinnosti ovlivnit danou situaci.
Oslavné - výraz úspěšnosti a nadřazenosti určitého společenství.
Respektující - ilustrující vztahy nadřízenosti a podřízenosti.
2.3.4.1
Iniciace mužů
„Chlapec je otcem muže. To, čím muž je…je mnohem méně důležité než to, čím se stává.“ Clarence King Iniciační rituály chlapců (neofytů), mužů jsou ve starých kulturách velmi dramatické. „Člověk je takový jaký je, díky tomu, že na úsvitu času se mu udály věci, o nichž vyprávějí mýty.“(Eliade, 2004,5). Stejný autor hovoří ve své knize Iniciace, rituály, tajné společnosti, mytická zrození o velmi různorodých postupech iniciací chlapců do role dospělého muže. Odtržení od matky, mnohdy podobné násilnému přepadení. „Matky často na obranu chlapců braly do rukou kopí…“(Eliade, 2007,209). Izolace v lese, absence jídla, pití, podávání omamných látek, které dokonce způsobují ztrátu paměti na dětství. Někteří chlapci zapomínají svůj rodný jazyk, po iniciaci se učí jiný. Po iniciačním rituálu se tedy domů vrací úplně jiná bytost. Mnozí chlapci prožijí situace podobné smrti, podstoupí obrovské bolesti. Základní motiv všech iniciací je dle Eliadeho (2004) a Stephensona (2012) „zkušenost smrti a vzkříšení, která radikálně mění jednak ontologický úděl neofyta, ale také mu zároveň zjeví posvátnost existence člověka a světa. Iniciace odhaluje tajemství společné všem náboženstvím, že člověk, kosmos a všechny formy života jsou dílem bohů a nadpřirozených bytostí. Neofyt se
47
dozvídá, jak jsou věci připravené k životu, že je sám výtvorem někoho jiného, důsledkem posvátných dějin.“ (Eliade, 2004, 40). Nejčastější iniciační témata mužů dle Eliadeho: Proměna chlapce v muže. Vykonání významného činu. Odloučení od matky, rodiny - konec blaženého dětství. Pobyt v izolaci. Nahota - zdobení těla. Absence jídla, pití, spánku. Fyzická zátěž. Překonání velikého strachu - většinou o svůj život. Překonání bolestivých podnětů (obřízka, řezné rány, tetování). Krev - ztráta, pohled na ni. Zkouška ohněm - chůze po rozžhavených uhlících. Zkouška chladem - sušení mokrých textilií vlastním nahým tělem (sibiřský šamanismus). Stát se celistvým - propichování penisu jako symbol, získání dvojího pohlaví. Odlišení se od zvířat. Uctívání přírody. Simulace smrti. Pochopení vzkříšení - smrt není konec. Bílý (2012) naproti tomu ve své knize Kruh mužů zmiňuje významné etapy současného muže a nutné přechodové etapy k dosažení mužství. Postoje k rituálům a především přechodovým rituálům muže, tohoto zajímavého současného psychoterapeuta nelze nezmínit. Bílý (2012) dělí přechodové rituály současného muže následovně, vzhledem k jeho významným životním etapám: Narození muže - za jakých okolností se muž narodil. Přechod od matky k otci - překonání strachu. Přechod od chlapce k muži - iniciace bojovníka. Hieros gamos - posvátný sňatek mezi mužem a ženou.
48
Zaměstnání, povolání, poslání - neví, li muž, je to jeho největší bolest. Oběť - něco za něco, v životě se musí platit. Čeho jsme ochotni se vzdát? Zasvěcení - do mystérií života a smrti. Orfeova cesta - cesta do nitra duše. Moudrý muž - získání moudrosti. Smrt - jak správně odejít z tohoto světa. Jsme toho názoru, že absence rituálních etap v životě člověka jej nutí hledat si svá ukotvení v realitě jinde a jiným způsobem, pokud mu nejsou nabídnuta v přirozeném prostředí, v němž vyrůstá nebo žije. Další terapeutická osobnost Bert Stephenson (2012) ve své knize Co dělá z chlapců muže, pojednává: „iniciace a přechodové rituály byly propracovány tak, aby nezvladatelným silám v mladých lidech daly průchod, nikoli aby je potlačovaly. Starodávné kultury, místo aby děti nutily zapadnout do konceptů dospělých, budovaly systémy odpovídající instituci a klientele, a tudíž se setkávaly s mnohem menšími konflikty a konfrontacemi než my dnes.“(Stephenson, 2012, 53). Stejný autor vnímá rozdíl mezi tradičním a moderním pojetím rituálu. Tento rozdíl přirovnává k rozdílu mezi bludištěm a labyrintem. Bludiště mate každého, kdo přichází, je plný slepých uliček, které nevedou nikam a frustrují. Naopak labyrint je jednoduše vedená cesta umožňující cestu dovnitř a zase zpět. Je to do nitra zaměřený výlet, kde je člověku učitelem jeho vnitřní klid. Dnešní dospívání v bludišti považuje Stephenson (2012) za brzdu produktivity mladých dospívajících lidí. Tetuáž svým způsobem může nahradit rituál, či jej může simulovat. Přechod od matky k otci je jasným příkladem přechodu, kdy překonání bolesti a strachu z tetování může „převést“ jedince k přechodu na stranu „svého vzoru“. Tímto vzorem nemusí být otec. To by byl jistě ideál, ale může jím být kdokoliv, kdo tetovaného jedince za jeho „výkon“ ocení. Kamarád, spoluvězeň, členové party, vysněná partnerka. Právě překonání životní zkoušky, dovršení dospělého věku, změna partnera, vyrovnání se s traumatem a následnou rituální, bolestivou procedurou kresby na tělo může být důvodem k tetování.
49
2.3.4.2
Iniciace žen
„Zamýšleným smyslem iniciace, jejíž některé postupy jsou naivní a jiné úžasné, některé surové, je vytvořit prostředek dokončení vývoje bytosti ze stavu neutrální bezpohlavnosti do skutečného mužství a ženství.“ Robert Bly Eliade (2004) poukazuje na nerovnováhu v propracovanosti iniciačních rituálů mužů a žen. Ženské rituály jsou mnohem méně propracované. „Ženy jsou považovány za více světské (profánní, všední) bytosti než muži“ (Durkheim, 2002, 48). První rituály jsou spojovány v minulosti s příchodem první menstruace. Menstruační krev budila ve společenstvích strach, stejně jako úctu. Byla považována za očistnou, díky ní odcházela zlá krev z těla. Muži často vnímali absenci menstruace jako hendikep. Dívka je při rituálu izolována od původní rodiny, stejně jako chlapci jsou odděleni od matky. U dívek jde ale o individuální odtržení, zatímco u chlapců jde o odtržení kolektivní, hromadné. Doba odloučení neofytek se liší regionálně, od 3 dnů až po několik měsíců. Dívka během iniciace pobývá v lese, kde bývá zasvěcena do budoucí role matky stvořitelky. Vždy následuje slavnost, rituální malba těla, někdy obřízka a další bolestivé mutilace těla. Témata ženské iniciace dle Eliadeho jsou: Proměna - dívky v dospělou ženu. Strach z menstruační krve u mužů. Posvátnost krve. Izolace od rodinných vlivů. Sňatek s mužem. Překonání bolesti - tetování, mutilační praktiky, obřízka. Těhotenství. Porod - příchod nové duše do společenství. Uchránění od cizoložství. Van Gnepp (1996) píše o rituálech spojených s těhotenstvím a porodem, že tvoří společný celek. Těhotná žena se nejprve vyčleňuje ze společenství a to i z ženského.
50
Důvodem je její ochrana týkající se stravy, ozdob a sexuality. Těhotná žena je pro společenství buď nebezpečná nebo nečistá nebo v nezvyklém stavu. Pak následuje oslava těhotenství a porodní rituály, které ženu a čerstvé dítě jednak chrání a také ženu opět začleňují zpět, v jiném postavení. Pokud je žena prvorodička a narodil se jí chlapec, je rituál neobyčejně významný, stejně jako nové postavení ženy. Některé ženy se mohou po porodu teprve vdát. O strachu z chaosu a nerovnováhy podává svědectví Clasters (2003): „Narození dítěte s sebou přivádí chaos. Indiáni věří, že bez provedení příslušných obřadů by mohl chaos nad kosmem zvítězit. Společnost indiánů a okolní prostředí jsou ve velmi úzkém vzájemném vztahu. „Když žena porodí, zásadně to změní situaci celé skupiny, dočasná ztráta řádu postihne rovněž přírodu a sám život pralesa dostává nový impuls.“ (Šafránek, 2011). Je s podivem, jak automaticky a povrchně v dnešní době bereme tak zásadní životní období jako je u ženy nástup menstruace, těhotenství a porod. Je až úsměvné srovnání starobylých rituálů s dnešním vítáním občánků a almužnou porodného, jako jediným výrazem společenské úcty k ženě a novému životu. Role mýtu v rituálu
2.3.5
Stejně jako s cyklem života a potřeby transformace osobnosti je rituál starých kultur pevně spjat s mytologií. Tetuáž jako symbol víry, ochrany, talismanu, zdroje síly a odvahy. Roli mýtu v tetování rovněž nelze opominout. Mýtus je dle Lévi Strausse (2009) lupa, která umožňuje lépe nahlédnout způsob, jímž člověk odjakživa uvažoval. Mýtus napodobuje mysl sama sebe jako objekt. Díky tomu představují mýty dokonalé zrcadlo, v němž může mysl spatřovat mody svého vlastního fungování. Mýtus je projevem svobodné mysli, je minimálně narušován vnějšími faktory. „Mýtus je královská cesta prostorem, v němž jsou do strukturálních vzorců uspořádány obrazy, vzpomínky, emoce, pohnutky, které samy o sobě přišly odjinud“ (Lévi Strauss, 2009, 136). Podle Eliadeho (2009) je každá mytologie způsob, jakým člověk odhaluje strukturu skutečnosti, světa. Vypráví o tom, co se vlastně „doopravdy“ tenkrát stalo, jsou objevovány skutečné příběhy, které měly vliv na formování světa daného jedince. Tyto příběhy představovaly absolutní pravdu, pro archaického člověka a ukazovaly jediné platné odhalení reality (Eliade, 2009).
51
Yeats v knize Magie (in Nakonečný, 2009) hovoří o své víře: „Věřím, že meze našich myslí, že se neustále mění. A že mnohé duše mohou splynout takřka navzájem v sebe a vytvořit nebo projevit duši jedinou a energii jedinou. Věřím, že meze naší paměti se rovněž mění, a že naše paměti jsou částí jedné veliké paměti, paměti přírody samé. Věřím, že tato veliká duše a veliká paměť může být vyvolána symboly.“ Tímto mohla být po staletí symbolika v podobě tetování.
2.3.6
Rituální tvorba ornamentu na kůži Zdobení ornamenty na kůži je bezesporu z historického hlediska spjato s rituálem.
Kůže byla jedna z prvních způsobů vyjádření individuální identity a kulturních rozdílů. Schildkrout (2004, 15) odkazuje na sociální dimenzi kůže. Tato teorie se netýká pouze tetování, Lévi Strauss (2001) popisuje masky, pomalování těla jako součást dualismu obličeje a výzdoby. Pomalování tváře má podobný charakter jako tetování. Také píše o smyslu přechodu mezi dobou minulou a přítomnou, mezi zvířecími předky a člověkem. Obličej si často tetovali Maoři. Handy (2012) se zmiňuje ve své knize Tetování na Marakézách o tetování: „…pro pokrývání tetováním různých částí těla, jsou udávány různé důvody.“ (Handy, 2012, 14). Z hlediska komunikace s přírodními předky a nadpřirozenem se objevuje další aspekt zdobení těla. Je jím hledání ochrany, symbolikou se snaží indiáni ovlivnit úspěch při lovu nebo určitými motivy zvýšit pravděpodobnost početí. Významná část rituálů starých kultur představuje symbolické vyjádření ve formě kresby, tetování nebo jiné techniky zdobení těla. Mnohé přírodní kmeny se při vytváření rituálních ornamentů inspirují svými mytologickými hrdiny a přistupují k permanentnímu vyjádření ve formě tetování. I dnes se snaží tedy lidé přiklonit duchy na svou stranu, mít talisman v podobě ornamentu na svém těle. I dnes musíme poukázat na fakt, že důvodů k rituálnímu zdobení těla je nesčetně mnoho.
2.2
Kůže „Dobrý pastýř má ovce stříhat, ne je stahovat z kůže.“ Tiberius
2.4.1
Anatomie kůže 52
Kůže je bezesporu největším orgánem lidského těla. Plocha kůže u dospělého člověka dosahuje přibližně 1,6 až 1,8 metru čtverečného. Její hmotnost činí přibližně 7 procent celkové tělesné hmotnosti. Tloušťka kůže se liší podle jednotlivých částí těla. Pohybuje se od 0,4 milimetru na očních víčkách až po 4 milimetry na zádech. Jde o mnohem víc než o pouhý „obal“ tělesné schránky. Kůže plní celou řadu důležitých funkcí:
Ochrana - proti teplotním výkyvům, před ztrátou tekutin, před vstupem škodlivých mikroorganismů a nečistot do organismu.
Vnímání - smyslové buňky v kůži informují o teplotě nebo poranění.
Termoregulace - výměna tepla mezi organismem a okolím, tepelná izolace.
Skladování - kůže se podílí na látkové výměně a uchovávání tuků, vody, minerálů a vitamínů.
Vylučování - mazové a potní žlázy vylučují vodu, soli, tuky, oxid uhličitý a dusíkaté látky.
Vstřebávání - kůží pronikají látky rozpustné v tucích a dýchací plyny.
Estetická funkce - vzhled a úprava kůže je jedním z prvních znaků, kterých si při vzájemném kontaktu všímáme.
Kůže se skládá ze tří základních částí:
2.4.1.1
Pokožka (epidermis)
Zevní vrstva, tvořená několika vrstvami kožních buněk; neobsahuje cévy. Buňky pokožky připomínají dlaždice naskládané v několika vrstvách na sobě. Ve spodních částech pokožky se tyto dlaždice neustále dělí a vytlačují buňky nad sebou blíže k povrchu. Postupem do horních vrstev pokožky dlaždice postupně rohovatí, odumírají a odlupují se. Tím dochází k plynulé obměně pokožky. Přibližně každé 3 týdny dochází ke kompletní obměně pokožky. Z kůže se za celý lidský život oloupe asi 20 kilogramů mrtvých buněk.
2.4.1.2
Škára (dermis)
Střední vrstva, tvořená vazivem s bohatou sítí cév a nervových zakončení. Tato vrstva rozhoduje o pružnosti, mechanické odolnosti a pevnosti kůže. Součástí škáry jsou
53
nervová zakončení, díky kterým vnímáme teplo, chlad a bolest. Vedle nervů obsahuje škára i jemné cévy důležité pro regulaci tepla a imunitní buňky zajišťující ochranu. Podkoží (subcutis)
2.4.1.3
Nejhlubší vrstva, tvořená řídkým vazivem a tukem. Podkoží tvoří izolační vrstvu chránící proti teplotním vlivům i mechanickému poškození. V tukové tkáni si organismus uchovává přebytky energie. Počet tukových buněk v podkoží je stejný, ať už hubneme, nebo naopak přibíráme na váze. Buňky mají schopnost výrazně měnit svůj objem. Kůže obsahuje tzv. přídatné kožní orgány, někdy označované jako „kožní deriváty“ nebo adnexa: vlasy a chlupy nehty mazové a potní žlázy pachové žlázy mléčné žlázy Tetuáž zasahuje povětšinou střední vrstvy kůže, výraznější techniky zdobení těla pak prostupují až do nejnižších vrstev kůže. Zde máme na mysli především skarifikaci, cutting aj.
2.4.2
Psychosomatický význam kůže
K základním funkcím kůže dle psychosomatiky patří: Dýchání Odvádění potu - vylučování Výraz k zobrazení Tepelná regulace Vymezení a ochrana Dotek a kontakt Sexualita - vůně
54
Všechny výše zmíněné funkce kůže oscilují dle Dahlkeho a Dethlevsena (2011) mezi dvěma póly vymezení se a kontaktem. Symbolický význam kůže je hranice, bariéra, opevnění hranic, zprostředkování kontaktu, něžností. Kůže tvoří izolační vrstvu, štít, který se ale může stát vězením duše. Kůže poskytuje ochranu tělu. Nikdo nemůže ze své kůže uniknout, zároveň se v ní nemusí cítit dobře. Kůže zprostředkovává lidské teplo, pozornost. Kůží komunikujeme navenek. Je zrcadlem vnitřního duševního světa, pokud změníme barvu obličeje. Je ukazatelem psychických pochodů a reakcí těla. „Mít hroší kůži“, „Nést svou kůži na trh“. Prostřednictvím kůže se ukazujeme světu. Je dvojitým zrcadlem. Prostřednictvím kůže cítíme. Kůže je poseta bohatou reflexní spletí bodů, jež jsou propojeny s vnitřními orgány těla. Čínská medicína už tisíce let nečerpá z jiných informací než z kůže. V kůži je vidět jen podobenství neviditelného. V každé části nalezneme celek. U kůže to platí stejně jako u jiných mikrosystémů těla. Druhou částí zrcadlení kůže jsou lidské psychické procesy a reakce. Když se stydíme, zčervenáme. Kůže reaguje na každé slovo, téma, otázku svou jednoznačnou odpovědí tzv. psychogalvanickým efektem. Kůže je tedy obrovskou projekční plochou (Dahlke, Dethlefsen, 2011). Dethlefsen se v knize Nemoc jako cesta zmiňuje kriticky o zdobení těla. Pokud kůže je odrazem našich psychických procesů, není třeba o kůži nijak extrémně pečovat. Má na mysli přehnanou kosmetickou péči, která vede v extrémních formách k plastickým operacím. Autor se pozastavuje i nad pradávnou touhou zdobit si tělo malbou či tetováním: „Jestliže je kůže vnějším výrazem nitra, pak je nutně nečestný jakýkoliv pokus uměle zkreslovat tento výraz. Snažíme se něco retušovat, předstírat něco jiného. Klamně vyjevujeme navenek něco, co uvnitř vůbec není. Budujeme falešnou fasádu a obsah se přestává shodovat s formou.“ (Dethlefsen, 2011, 176). Dahlke dodává: „Za všemi pokusy stát se někým jiným, se skrývá problém - člověku se málokdo protiví víc než on sám. Milovat sám sebe, to je jeden z nejobtížnějších úkolů“ (Dahlke, 2011, 178). Psychosomatické řešení onemocnění kůže nám nabízí dle osvícených lékařů Dahlkeho a Dethlefsena odpovědi na následující otázky: 1. Nevymezuji se příliš? 2. Jak je to s mou schopností stýkat se s ostatními? 3. Skrývá se za mým odmítavým postojem potlačená touha po blízkosti někoho druhého? 4. Co chce prozradit hranici a zviditelnit se? (agrese, pud, vášeň, sexualita, nadšení) 55
5. Co mě svědí ve skutečnosti? 6. Izoluji se samovolně od ostatních? Jsme toho názoru, že k zamyšlení se nad tématem tetování jsou slova výše zmíněných autorů velice cenná a nabízí moudrý a neotřelý pohled na kůži jako významnou součást těla.
2.5
Bolest „Bolest druhých nám pomáhá nést naši vlastní.“ Johann Wolfgang von Goethe Jak jsme již nastínili v předchozí kapitole, kůže je poseta četnými nervovými
zakončeními. Tato zakončení dokážou zprostředkovat pohlazení stejně jako chlad, teplo nebo bolest. Jelikož tetuáž patří mezi velice bolestivé procedury, nahlédneme v následujících řádcích pod pokličku vnímání bolesti. Podle Nakonečného (1996) je vyhýbání se bolesti jedním z nejsilnějších motivů člověka a živočichů vůbec. Tato teorie odporuje snaze o dobrovolné působení si bolest tetuáží. Pocit bolesti je signálem poškození a vyvolává vrozené obranné reflexní reakce. Podmiňováním bolesti se člověk „učí“ strachu z různých objektů a situací. Dále autor dodává: „reakce na bolest jsou interindividuálně různé.“ Reakce na bolest je nezávislá na poškození tkáně, je různě projevována (křik, sténání) a doprovázena vegetativními procesy organismu (pocení, stažení svalů, zarudnutí kůže). Nakonečný dále popisuje motivační vztah k bolesti, který podle něj dvojího druhu: vyhýbání se bolesti a snášení či ovládání bolesti. Obojí je především naučené, ale uplatňují se zde i faktory vrozených vlastností a dědičné výbavy (neurotické osobnosti snášejí bolest hůře, extroverti snesou více než introverti.) (Nakonečný, 1996, 188). Melzack (in Křivohlavý, 1992) konstatuje, že povaha receptorů v kůži je nespecifická. Všechny kožní počitky jsou tvořeny spíše časovým a prostorovým kódem nervových vzruchů než oddělenými, pro určitou modalitu specifickými přenosnými cestami. Descartes (in Křivohlavý, 2008) přirovnává bolest ke zvoníkovi, jež tahá za provázek a rozezvoní tím bolest. Bolest je možná ale i bez uložení receptorů v místě bolesti. To 56
dokazují četné, velmi výrazné bolesti amputovaných končetin. Takzvané fantómové bolesti, jejich léčba a potlačení je nesmírně těžká, vzhledem k paměťovým stopám v mozku poškozeného jedince. Další záhadné formy nejednoznačného působení receptorů vodících bolest jsou dle Křivohlavého (1992): Fantómové bolesti - nejurputnější bolesti, vyvrací Descartovo pojetí bolesti (chybí zvoník). Myofasciální bolesti - dokazují existenci spoušťových bodů, které však jsou uloženy jinde, než kde je jedinci působena bolest. Analgie - existence hojných případů, kdy v emočně vypjatých situacích (boj, sportovní utkání) je způsobeno vážné zranění, které však jedince vůbec nebolí. Stejný autor upozorňuje na možné modulování chodu bolestivých zpráv. Těmito faktory jsou: Osobnostní charakteristiky jedince Nálady jedince Vliv prostředí a okolnostní situace Vliv učení „Bolest tedy nedopadá na člověka jako na nepopsaný list papíru. Naopak, člověk je vždy popsán zkušenostmi, vypozorovaným vzorem jednání. Stejná bolest může být různá u dvou stejně postižených osob. Jde o integraci fyziologických, psychologických, sociálních a situačních faktorů“ (Křivohlavý, 1992, 6). Na kulturní a sociální faktory reakce na bolest upozorňují (Nakonečný, 1996; Křivohlavý, 2001; Rychlík, 2005; Lévi Strauss, 2009). Různé ideologie mají různé interpretace bolesti, např. karmické odplaty, iniciační rituální obřízky mužů i žen, dále drastické sebemučící praktiky, sebemrskačské pochody. Každá kultura má zároveň i své vlastní tišící prostředky bolesti. Ronald Melzack definuje pojem „kvalita bolesti“. Autor dodává: „Slovo bolest se vztahuje k téměř nekonečné paletě kvalit, které kategorizujeme pod tento jediný termín. Termínem „kvalita bolesti“ rozumíme „globální emocionální zážitek bolesti“ (in Křivohlavý, 1992, 23). Každá bolest je jinak vnímána a má mnoho emocionálních přízvuků, které jsou pro diagnostiku bolesti, velice významné. Velmi výrazné rozdíly najdeme nejen v senzorické složce bolesti, ale i ve způsobu rozlišení a toleranci bolesti. Způsob rozlišení, je schopnost
57
vnímat rozdílů bolestivých podnětů. Tolerance pak vypovídá o prahu bolesti, tedy o maximální hranici a minimální hranici vnímané bolesti jedincem. K toleranci bolesti se vztahují dle Saphiro, Morrise (in Křivohlavý, 1992) faktory: Věk Chronicita Denní rytmus Pohybová aktivita Pohlaví Stres Deprese Fobie Sugesce Placebo efekt Fiksa (2005) dodává, že každý zdravý jedinec by neměl mít problém v současnosti vydržet tetuáž do vítězného konce. Přiznává výskyt bolestivějších a naopak méně bolestivých partií těla. Aplikaci anestetik považuje za komplikaci v přirozeném hojení tetované rány.
2.6
Psychologické aspekty osobnosti
„Osobnost se buduje z určitého jedinečného souladu a nesouladu s okolním světem.“ Karel Čapek V této kapitole chceme objasnit důležité aspekty týkající se osobnosti. Individualita osobnosti totiž velmi rozhoduje o tom, jak přistupuje jedinec k sobě, ke svému tělu, k motivaci nechat se tetovat.
2.6.1
Osobnost Osobnost je dle Nakonečného (1995) pojmenování pro ten individuální celek
dispozic k psychickým reakcím, který způsobuje, že v téže situaci reagují různí lidé různě a
58
že tyto reakce vykazují určitou jednotu cítění, myšlení, vnímání, představ a snah. Pojem osobnosti v psychologii vyjadřuje vnitřní organizaci duševního života člověka, skutečnost že je jednotou dílčích funkcí, že tedy funguje jako jednotný celek interindividuálně odlišných dispozic, a jako takový vytváří smysluplné souvislosti s vnějšími projevy, tj. s chováním individua (Nakonečný, 1995,9). Osobností podle Hanuše a Chytilové (2009) „…rozumíme charakteristické vzorce myšlení, emocí a chování, které určují osobní styl jedince a ovlivňují jeho vzájemné působení s prostředím.“ (Hanuš, Chytilová, 2009, 53). Osobností se člověk stává v průběhu svého vývoje díky procesům začleňování do společnosti (socializací) a vytvářením osobní totožnosti (individualizace). Zejména akceptace druhými lidmi vytváří předpoklad, záruku osobnostního rozvoje a mentálního zdraví, neboť vede k pocitu bezpečí, vědomí vlastní hodnoty a k sebedůvěře. Stejní autoři pak vnímají také osobnost jako jednotu: Tělesné konstituce - vysoký, malý, štíhlý, tlustý. Temperamentu - citlivý, otevřený, uzavřený. Schopností - obecná inteligence + speciální nadání Zaměřenosti - potřeby, sklony, zájmy, postoje, ideály, hodnoty. Charakteru - zásadový, statečný, čestný, odpovědný, pracovitý.
Stát se osobností znamená zaujímat určitý životní a mravní postoj, v dostatečné míře si uvědomit odpovědnost za tento postoj, potvrzovat jej svými činy, skutky, celým svým životem. V tomto smyslu je člověk tím více osobností, čím více je autorem svých činů. Rozvoj osobnosti je dán genetickými faktory variability osobnostních rysů a faktory prostředí a interakcí mezi oběma. (Hanuš, Chytilová, 2009).
59
Obrázek 1. Faktory ovlivňující rozvoj osobnosti
Zdroj: (upraveno dle Hanuš, Chytilová, 2009); vlastní vyhotovení. Genetické faktory: stavba kostí, barva očí, barva vlasů, duševní schopnosti, temperament, inteligence, emoční stabilita, atd. Faktory prostředí: rodina, škola, skupiny vrstevníků, média, bydliště, atd. Sebeurčení a sebezapření: tvoří volní vlastnosti. Dalšími faktory utvářejícími osobnost jsou temperament a inteligence. Jejich podstatu nastíníme v následujících řádcích. Temperament a inteligenci nepovažujeme jako hlavní faktory, které vedou jedince k rozhodnutí o umístění tetuáže na svém těle, nicméně se podílejí na utváření osobnosti jako takové.
2.6.2
Temperament Temperament popisuje osobitý, citový, volní a duchovní postoj určitého člověka ve
vztahu k jeho projevům. Temperament je náš vnitřní „bubeník“, který tluče v určitém rytmu. Někomu rychleji někomu pomaleji. Temperament je danost, kterou máme od narození a kterou nezměníme. O temperamentu je dobré vědět, ale nelze z něj usuzovat nic ve vztahu k vlastnostem člověka, zvlášť v relaci dobra a zla (Hanuš, Chytilová, 2009).
60
Rozlišujeme čtyři základní typy temperamentu: Sangvinik Flegmatik Cholerik Melancholik Povahové rysy všech uvedených typů se mísí, ale jeden většinou vždy převládá. Introverze a extraverze jsou dalšími dimenzemi osobnosti. Dle Jiřincové (2010) jde o uzavřenost nebo otevřenost vůči okolnímu světu a lidem v něm. Extravert - je otevřený v komunikaci. Vyzařuje energii, je výřečný, činorodý, družný, rád se setkává s lidmi, plynně hovoří, přemýšlí nahlas, někdy je jeho aktivita v komunikaci až přílišná a nemusí být vždy přínosem situace. Intovert - má rád vlastní samotu a soukromí. Vyjadřuje se opatrně, rozvážně, je málomluvný, neprůbojný. Nemá potřebu se v komunikaci spojovat s vnějším světem (Jiřincová, 2010).
2.6.3
Inteligence Inteligence se začínají rozvíjet okamžikem narození. Inteligence je „potenciál“
osobnosti, který lze dále rozvíjet. Je to také schopnost rozpoznávat vztahy a využívat jich při řešení problémů, které nám chystá život. Historicky nejznámější je IQ - inteligenční kvocient. Který však nevypovídá příliš o komplexním pohledu na osobnost. Můžeme říci, že lidé s vysokým IQ jsou chytří. Neprozradí nám však nic víc. Naproti tomu středem zájmu je dnes EQ - emoční inteligence jedince. Ta jen dokazuje skutečnost, že rozum a cit patří k sobě. Emoční inteligence se týká zpracování informací, se kterými se potkáváme denně a je nutné je rychle řešit, bez velkého přemýšlení. Jde o zpracování informací ve dvou oblastech: Intrapersonální oblast (vnitřní) Interpersonální oblast (vnější) Intrapersonální inteligence je schopnost sledovat svoje vnitřní pocity a emoce, rozlišovat mezi nimi a používat informace o nich k usměrňování vlastních akcí. Interpersonální inteligence je schopnost všimnout si potřeb a stavů jiných jedinců, porozumět jim a sledovat jejich náladu, temperament a chování (Hanuš, Chytilová, 2009).
61
Americký profesor psychologie Howard Gardner definoval model mnohostranné (mnohočetné) inteligence:
Obrázek 2. Model mnohostranné inteligence dle Gardnera.
Zdroj: (Upraveno dle Hanuš, Chytilová, 2009) vlastní vyhotovení. Každá z inteligencí existuje samostatně, je svébytná a nezávislá a pracuje ve vyhraněných situacích jako samostatný systém. Zároveň je těsně spojena s ostatními inteligencemi v mozku a pracuje s nimi v propojení.
2.6.4
Motivace osobnosti „Motivace začíná touhou. Když po něčem toužíš, máš motiv to získat.“ Walt Disney Slovo motivace je termín odvozený z lat. motivus, což je odvozeno od slova moveo -
„hýbám se“. A slovo „movere - pohybovat se“ nám naznačuje v přeneseném smyslu, že
62
motivace je hybná síla k chování, jednání. Každé jednání má svůj účel, motivace dává motor jednání jedince (Hanuš, Chytilová, 2009). Eggert (2005, 6) v krátkosti definuje motivaci jako „proces“, kterým je podporováno a řízeno chování.“ Motivem se rozumí vnitřní síla, která uspokojuje potřeby a dosahuje určitých cílů. Teorie hnací síly je zaměřena na potřeby biologické, jako například hlad, žízeň nebo neklid. Teorie očekávání navrhuje, že chování je do značné míry podmiňováno očekáváním dosažených výsledků (Salomon, 2004). Ke struktuře osobnosti patří funkční prvky, které určují směr a intenzitu jejího chování a které jsou nazvány motivy. Vyjadřují psychologické příčiny i důvody lidského chování, dávají mu psychologický smysl. V psychologii však existují různé významy pojmu motiv: „v užším smyslu vyjadřují motivy vědomé záměry a vědomé cíle jednání v širším smyslu vyjadřující chování vůbec, tj. i nevědomé účely chování.“ Jsou-li motivy psychologické příčiny, jsou to pohnutky k dosahování určitých finálních psychických stavů, tzv. dovršujících reakcí či uspokojení. Vnitřní motivující pohnutka se stává motivem až tehdy, když se zpředmětňuje, tj. nachází objekt, jehož dosažením dospívá k uspokojení (Nakonečný, 1995). V souvislosti s motivací a jejími teoriemi je již od roku 1954 zmiňována Maslowova hierarchie potřeb (Hanuš & Chytilová, 2009; Eggert, 2005; Petty, 1996; Najmanová, 2010; Nakonečný, 1996). Podle A. H. Maslowa (in Najmanová, 2010) existují univerzální potřeby, které se každý člověk snaží uspokojit. Potřeby seřadil, jak už název napovídá, hierarchicky. Od těch spodních, které jsou pro každého jedince nejdůležitější. Ostatní začínají být důležité až ve chvíli, kdy jsou uspokojeny potřeby ve schématu umístěné níže.
63
Obrázek 3. Maslowova hierarchie potřeb.
Zdroj:(upraveno dle Hanuš, Chytilová, 2009), vlastní vyhotovení. 1. Fyziologické potřeby - hlad, žízeň, spánek. 2. Potřeby bezpečí - cítit se mimo nebezpečí. 3. Potřeby sounáležitosti, lásky - potřeba družit se s ostatními, někam patřit, být přijímán. 4. Potřeby uznání - potřeby dosáhnout úspěchu, být kompetentní, získat souhlas, uznání. 5. Poznávací potřeby - potřeby vědět, rozumět, zkoumat. 6. Estetické potřeby - potřeby symetrie, řádu a krásy. 7. Potřeby seberealizace - nalézt sebenaplnění, realizovat vlastní potenciál.
2.6.5
Zdroje sebevědomí osobnosti Rozvoj osobnosti je sycen i dalšími faktory. Například jsou to činnosti a oblasti
života jako práce, cestování, umění, láska, a další možné světy. Růst a rozvoj osobnosti není možný bez zpětné vazby sociálního společenství lidí, v němž se pohybujeme. Především v tomto procesu zpětných interakcí je syceno a utvářeno naše sebevědomí. Nejčastějšími podněty pro růst sebevědomí osobnosti dle Hanuše (2009) jsou: Naplňování smyslu života Uznání názorů
64
Uznání činností Eros/sex Souhlasná činnost se svědomím
2.6.6
Socializace Pojem socializace je pro náš celkový náhled na problematiku tetuáže opět dalším
z důležitých pojmů, které nemůžeme ve své práci připomenout. Socializace je proces učení, zejména sociálního, protože se uskutečňuje od nejranějšího věku dítěte. Toto učení je velmi ovlivňováno vrozenou konstitucí individua, jeho specifickými druhovými vlohami a dědičností (Nakonečný, 2009). Frölich, Wellek (in Nakonečný, 2009, 101) konstatují: „neexistuje jednotné pojetí socializace, ale ani logicky založená síť deskriptivních nebo explikativních konstruktů, na nichž by se dala definice založit.“ Další definice socializace představuje tvrzení Ziegler, Child: „ Socializace je široký pojem pro celkový proces, jehož rámci individuum vyvíjí jemu vlastní sociálně relevantní schémata chování a prožívání prostřednictvím aktivní interakce s druhými lidmi.“(in Nakonečný, 2009) Primární socializaci zajišťuje rodina, která dítě učí symbolům a společenským standardům, stejně jako orientaci v daném kulturním prostředí. Sekundární socializace je pak dílem dalších prostředí, ve kterých se jedinec dále pohybuje a rozvíjí tedy, škola, pracovní kolektivy, neformální kolektivy. Nejdůležitějšími produkty sociálního učení je dle Nakonečného (2009): Systém kulturních návyků (hygienické, sebeobslužné, zásady slušného chování) Role svého pohlaví, věku Orientace v hodnotách daného kulturního prostředí Mluvená řeč Sebeovládání
Další významný produkt socializace představuje dle stejného autora „identita osobnosti“. Jsou v ní zahrnuty kombinace všech dílčích vlivů a aspektů socializace. Tedy
65
systém návyků a rolí, hierarchie hodnot, identifikace se svým pohlavím a určitými skupinami, to vše v kontextu sociálního učení a genetické výbavy jedince. Myers dodává: „Motorem našeho chování je stálá interakce mezi tím, co se děje v naší hlavě a tím, co se děje v prostředí, čili konfrontace osobního „Já“ s podmínkami sociálního života.“ (in Nakonečný, 2009, 135).
2.6.7
Vědomí těla Křivohlavý (2010) uvádí, že osobností se člověk nerodí, nýbrž se jí stává v období,
kdy se u něho začne vytvářet specificky lidská forma organizace a dynamiky duševního života, a kdy se stává člověkem i psychicky. U dítěte se nejprve vyvíjí vědomí tělového já jako fyzické odlišnosti od vnějšího světa. Ten se nejprve diferencuje na fyzické já a fyzické ne-já: novorozenec nejprve neodlišuje vlastní tělo od okolního světa, k tomu přispívá teprve integrace dojmů z povrchu a nitra vlastního těla. Postupně tak vzniká „obraz vlastního těla“ (body image), který je významným činitelem duševního života člověka. Obraz vlastního těla je zdroj sebehodnocení, úrovně sebevědomí, ale je i vnějším aspektem osobnosti. To znamená, že lidé vnímaní jako hezcí, jsou svému sociálnímu okolí sympatičtí a jako sympatičtí jsou pokládáni, často ovšem omylně, také za důvěryhodné (Nakonečný, 1995). Stejný autor popisuje obraz vlastního těla jako představy o vlastním těle, pocity o vlastním zdraví, fyzické síly, přitažlivosti a pocity vitality. K tomu připisuje i oblékání a ostatní formy úpravy zevnějšku jako součást „já“. Z vědomí vlastního já, později z obrazu vlastního těla se vytváří tělesné sebepojetí, které stává složkou sebepojetí vůbec a je konfrontováno s dobovým ideálem krásy. Ten se v čase neustále mění. Autor dále uvádí: „Jádrem tělesného sebepojetí je tělesný zjev, jehož hodnocení jedincem i sociálním okolím se může značně lišit.“(Nakonečný, 2009, 87). Snaha udržet si atraktivní tělesný vzhled je pak spojena s pěstováním krásy, péčí o tělo a zevnějšek, líčení, zdobení, udržování. Dominantním aspektem krásy je pohlavní přitažlivost.
66
Obrázek 4. Trigon znaků tělesné krásy.
Zdroj: (Nakonečný, 2009) vlastní vyhotovení.
2.7
Zážitek
„Každý z nás je závislý na pokladnici zkušeností a hypotéz, které nám poskytuje minulost.“ Pierre Francastel Tetuáž jak jsme výše v četných souvislostech uvedli, je velmi úzce spjata s emocemi a prožíváním tetované osobnosti. Můžeme konstatovat, že má velmi blízko k povaze zážitku. Z historie vyplývá, že tetuáž svým významem, svou bolestí, symbolikou doprovází osobnost cestou sociálního učení. Bez pochyby přináší také svému nositeli nezaměnitelnou a jedinečnou zkušenost, která je závislá právě na kvalitě zážitku, na motivech jedince i na všech osobnostních faktorech jedince. Hartl a Hartlová v Psychologickém slovníku (2000, 701) zážitek charakterizují jako „každý duševní jev, který se hromadí celý život a skládá jedinečné duševní bohatství každého člověka.“ U slova prožitek odkazuje Hartl (2004) na termín zážitek, který definuje jako „každý duševní jev, který jedinec prožívá, tedy vnímání, myšlení, představivost, vždy vnitřní, subjektivní, citově provázaný; zdroj osobní zkušenosti…“ Hartl (2004, 303). Vážanský (1995) definuje historické předstupně zážitku, těmi jsou dle jeho názoru: „smyslové vnímání“, „v pocitu aplikovaná zkušenost“ a „produktivní mínění“.
67
Klawe, Fischer (in Vážanský, 1995, 132) definují zážitek jako: „…něco, co jsem sám zažil a cítil, viděl a pociťoval, a nemohu se toho zbavit. Něco, po čem zůstává stopa ve vědomí.“ Jirásek (2004) označuje zážitek jako prožitek uplynulý do minulosti. Hanuš a Chytilová (2009) charakterizují prožitek jako prvotní článek procesu na cestě ke zkušenosti. Posloupnost vyjadřují slovy: prožitek, zážitek a nakonec zkušenost. Znaky prožitku dále definují oba autoři následovně: Nenahraditelnost - jedná se o jedinečnou událost v lidském životě, ohraničenou v čase i prostotu. Jedinečnost - Prožitek se nedá vyměnit jeden za druhý. Individuálnost - Každý jedinec prožívá jinak, na základě vlastních osobnostních předpokladů. Intencionálnost - prožitek je nepřenositelný, nesdělitelný. Komplexnost - prožitek je u každého jedince celostní. Zasahuje tělo i duši. Prožitek vzniká z rozdílů vnitřní a vnější reality. Prožitek je akční, právě probíhající. Zážitek má obecnější a nadřazenější postavení a význam. Zážitek v sobě obsahuje něco završeného, celistvého, přesahujícího a současně uskutečněné prožitky a zvnitřnělé zkušenosti. V procesu tetuáže, najdeme stejně jako v procesu zážitku emoční působivost vnitřních prožitků a otisků. Vlastní zkušenost dle Hanuše (2009) můžeme vyvolat jenom „prožitím“. Zkušenost je pak výsledný otisk, který má v každém jedinci jinou dimenzi, a především se jedná výsledek procesů uvědomování a jednání ze situací, které měly značnou emoční působivost, velkou emoční hodnotu. Pokud je situace emočně nepůsobivá, hodnotově nízká, blízká úrovni každodennosti, nevzniká žádná významová zkušenost. Zážitek je tedy klíčový spolu s hloubkou a velikostí emočního náboje a následně s velikostí otisku (Hanuš, Chytilová, 2009). Břicháček (2008, 26) vnímá zkušenost jako to, co „propojuje různé zážitky do větších celků a používá je v aktuálních a často nových situacích či životních podmínkách.“ Jsme toho názoru, že tetuáž naplňuje veškeré předpoklady pro to, abychom na ni pohlíželi a vnímali ji mimo jiné, také z pohledu zážitku.
68
3
CÍLE PRÁCE
Cílem této práce je zjistit motivaci studentů Fakulty tělesné kultury pro tetuáž.
3.1
Dílčí cíle Vysvětlit jev tetuáže. Popsat tetuáž jako komunikační prostředek.
3.2
Výzkumné otázky
S ohledem na stanovený cíl vyplývají tři výzkumné otázky: 1. Jaké jsou motivy studentů pro tetuáž? 2. Co sděluje tetuáž jedinci samotnému? 3. Co sděluje tetovaný jedinec tetuáží okolnímu světu?
69
4
METODIKA
4.1
Konceptuální rámec práce V této práci se opíráme o teoretické a historické poznatky, které se týkají jevu
tetuáže. Dále čerpáme z internetových zdrojů, odborných prací studentů, které nám pomohly pochopit souvislosti jevu tetuáže s jinými významy. Využíváme vlastních zkušeností, při třídění informací v seminárních pracích, jejichž obsah sledujeme. Metoda výzkumu
4.2
Pro práci jsem zvolila metodu kvalitativního výzkumu. V kvalitativní analýze jde o zjištění četností výskytu v předem daných kategorií, dále sledujeme vztahy mezi výskyty jednotlivých kategorií v jednotkách textu. Kvalitativní výzkum využívá ke zkoumání jevů induktivní metodu, jež začíná pozorováním, sběrem dat, syntézou informací, ve kterých se následně zkoumá pravidelnosti existující v těchto datech. Na tomto základě se formulují předběžné závěry a výstupem jsou nově formulované hypotézy či nová teorie. V kvalitativním výzkumu není důležité mít srovnatelná data od všech zkoumaných jednotek, přesto může být validita zajištěna (Disman, 2002). Obsahová analýza
4.3
Metodologický postup zpracování práce je založen na metodě obsahové analýzy (content analysis) v kvalitativním výzkumu (Hendl, 2008, 388). Jde o analýzu dokumentů a textů s cílem rozkrýt jejich vlastnosti, přičemž je nutné brát na zřetel položenou otázku. V případě této diplomové práce se jedná o obsahovou analýzu 50 seminárních prací, vypracovaných pro předmět „Komunikativní dovednosti“ studentů oborů APA a MST forem studia FTK ve školním roce 2012/2013. Studenti dostali zadání seminární práce na téma: „Sledování Jevu tetuáže.“ Výzkumný vzorek
4.4
Základním výzkumným vzorkem se staly výpovědi studentů FTK na téma tetuáž v celkovém počtu 50. Studenti měli za úkol odpovědět ve svých seminárních pracích na otázky: Proč ses nechal/la tetovat?
70
Co bylo cílem tetuáže? Jaký má význam tato tetuáž? Pohlaví respondenta? Věk respondenta. Základní výzkumný vzorek tvořili práce osob, které vlastní tetuáž. Doplňkový vzorek tvořily práce osob účelově vybraných, které nevlastní tetování, ale mají ve svém okolí někoho, kdo tetování vlastní a může tedy zadané otázky zodpovědět. Údaj týkající se věku jsme při analýze nepoužili. Odpovědi studentů nebyly použitelné. Věk nebyl často uváděn nebo byl zmíněn pouze věk orientační. Místy byl uveden věk při prvních pokusech o tetuáž. O tomto údaji se ve výsledcích zmiňujeme. Věk respondentů nepovažujeme za důležitý údaj pro náš výzkum.
71
4.5
Výzkumný plán
Obrázek 5. Fáze výzkumu
1.
Četba seminárních prací.
2.
Manuální analýza seminárních prací. Nejdříve jsme si přečetli všechny zkoumané práce, podrobili jsme je základní
obsahové analýze. Při této analýze jsme zjistili, že někteří studenti nepíší k tématu, proto byly jejich práce vyřazené z výzkumu. Také jsme zjistili, že se v seminárních pracích
72
nachází text, který nám nevypovídá nic o osobní zkušenosti studenta s tetuáží. Tyto pasáže v textu seminární práce jsme se rozhodli ignorovat a k výzkumu nepoužívat. Šlo většinou o pasáže stažené z internetu, vztahující se k teorii a historii tetuáže obecně. V této fázi výzkumu jsme si udělali základní pojem o zkoumaném vzorku, který vedl k definování výzkumných otázek.
3.
Rozdělení prací na mužské a ženské výpovědi. Dále jsme zjistili, že někteří muži psali o ženách a naopak ženy o mužích. Provedli
jsme tedy základní rozdělení prací, které vypovídají o ženském pohledu (25 prací) a mužském pohledu (25 prací) na jev tetuáže.
4.
Přejmenování souborů. Seminární práce byly dále přejmenovány na mužské, pod kódy M 001 - M 025 a
ženské, pod kódy Z 001 - Z 025. Přejmenování souborů nám usnadnilo pracovat v programu Excel 2003.
5.
Tvorba klíčových slov.
Obrázek 5. Seznam všech klíčových slov V další fázi výzkumu jsme zachytili v textu první klíčová slova, týkající se motivace a významu tetuáže. Tato klíčová slova jsme zaznamenali v tabulce jako seznam, abychom na jeho základě později definovali základní kritéria, která budeme v práci sledovat. V této fázi výzkumu jsme získali také údaje o symbolice, kterou studenti nejčastěji pro tetuáž volí a dále údaje o lokalizaci tetuáže na těle. Zajímavé bylo zjištění o tom, zda
73
tetuáž má nebo nemá být viděna okolím. A také, zda je tetuáž na očích samotné tetované osoby, či skryta. I tyto údaje nám odkryla manuální analýza seminárních prací. Klíčová slova jsme dále rozdělili do dvou kategorií. První kategorie slov se týká „motivace“ k tetuáži a druhá k „významu“ tetuáže.
6.
Analýza seminárních prací nástrojem Text fixer. V další fázi jsme každou seminární práci nechali projít analyzačním nástrojem Text
fixter, abychom získali údaje o četnosti slov vyskytujících se v textu. Nástroj Text fixer umí seřadit slova podle abecedy a vyjádřit četnost zastoupených slov v textu. Tím se nám otevřel nový pohled na zkoumané texty, prostor pro získání odpovědí na výzkumné otázky a vytvoření závěrů práce o obsahu seminárních prací. Okno pro analyzační nástroj uvádíme pro ilustraci na obrázcích. Ve fázi před a po analýze nástrojem Text fixer. Do volného okna nástroje byly postupně zkopírovány všechny seminární práce a tlačítkem „COUNT WORDS“, došlo k seřazení slov podle počtu výskytu v daném textu.
Obrázek 6. Nástroj Text fixer před analýzou textu
74
Obrázek 7. Nástroj Text fixter po analýze textu Zanalyzované texty seminárních prací nástrojem Text fixer a získané počty výskytu slov jsme zkopírovali do nové tabulky Excel 2003, kde jsme postupně seřadily všechny zkoumané a zanalyzované seminární práce, rozdělené na mužské a ženské výpovědi.
Obrázek 8. Seminární práce po analýze Text fixer, zanesené do tabulky Excel 2003
7.
Filtrace prací skupinami klíčových slovy „Motivace“ a „Význam“.
Všechna slova ze seminárních prací jsme podrobili filtraci klíčovými slovy „Motivace“ a klíčovými slovy „Význam“. Tato slova jsme získali z manuální analýzy seminárních prací. Vyplynula z obsahu jako pro nás významem důležitá a zajímavá slova, která se k motivaci a významu tetuáže vztahují.
75
Obrázek 9. Klíčová slova „Motivace“ a „Významu“ tetuáže studentů FTK
8.
Vyjádření počtu klíčových slov a ostatních slov ve zkoumaných textech.
Každé klíčové slovo jsme poté hledali v každé seminární práci. Jejich počet výskytu jsme zaznamenali a vyjádřili celkovou sumou. Získali jsme tak přehled o tom, která slova jsou důležitá pro ženy a která spíše pro muže. A kolik takových slov se v textu nachází a utváří tak zásadní komunikaci. Všechna zanalyzovaná klíčová slova jsme sečetli. Také jsme provedli součet slov ostatních, která jsou součástí obsahu seminárních prací, slouží k pomoci vyjádření podstaty, ale jejich význam podstatou není. Jedná se o masu slovní zásoby.
Obrázek 10. Vyhledávání klíčových slov v seminárních pracích
76
9.
Syntéza dat, tvorba grafů. Z obsahové analýzy seminárních prací studentů FTK jsme získali data, týkající se
jevu tetuáže. Zjistili jsme informace o motivaci a významu tetuáže. Dále jsme zjistili údaje o lokalitě těla, která je u studentů FTK nejčastěji tetována. Také jsme získali přehled o tom, jaký typ symbolu je pro tetuáž volen nejčastěji. Analýza nám prozradila informace o tom, zda studenti FTK svoji tetuáž sami vidí, nebo nevidí. Zda tetuáž raději schovávají pod oděvem nebo naopak otevřeně prezentují před okolím a tím s okolím komunikují. Filtrace klíčovými slovy nám odkryla nejčastěji používaná klíčová slova v komunikaci a četnost těchto slov. Z filtrace klíčovými slovy lze usoudit, jaká klíčová slova vyjadřují motiv a význam tetuáže u studentů FTK. Tato data jsme zanesli do grafů na obrázcích. Každý zkoumaný jev je vyjádřen u žen i mužů v další samostatné kapitole.
77
5
VÝSLEDKY
5.1
Výsledky zjištěné symboliky tetuáže Obsahová analýza nám umožnila nahlédnout hlouběji pod povrch jevu tetuáže. Jak
už jsem se zmínila výše, zjistili jsme přehled o nejčastěji používané symbolice. Výsledky ilustrujeme v grafech. U mužů můžeme konstatovat, že nejoblíbenějším symbolem, který je tetován, je obrázek, čínský znak, jméno. Obrázkem máme na mysli velmi individuální grafický symbol.
5.1.1
Symbolika u mužů
Obrázek 11.: Symbolika zastoupena u mužů
Nejčastějšími symboly tetuáže mužů jsou:
Obrázky: Elvis, srdce, kotva, lebka, anděl, paličky na buben, voják, znak hudební kapely. Velmi individuální volba symbolů.
Čínský symbol: Láska, síla, štěstí, energie, čínské znamení zvěrokruhu.
78
Jméno: Muži si často nechávají vytetovat jméno rodinných příslušníků, manželek, milenek a dětí.
Datum: Data narození svých dětí, datum úmrtí maminky, babičky, dědy, datum svatby, datum životní změny. To jsou data, která stojí za to, nechat si vytetovat.
Zvíře: Had, býk, orel. Poměrně častým symbolem jsou u mužů i výjevy z náboženství. Portrét Ježíše,
andělé, kříž. Muži si také rádi nechávají tetovat osobní čísla. Například číslo fotbalového dresu. Ojediněle si muži nechávají vytetovat citát. Tradiční ornamentální motiv jsme zaznamenali pouze 1x.
5.1.2
Symbolika u žen
Obrázek 12. Symbolika zastoupena u žen
U žen se setkáváme s rozdílnou symbolikou. Ženy na rozdíl od mužů dávají přednost tetovaným citátům. Dále následuje obrázek, jméno a čínský symbol s květinou.
79
Citát: ženy si většinou nechávají vytetovat citáty v anglickém nebo latinském jazyce. Zaznamenali jsme jeden citát ve francouzském jazyce. Ženy potřebují znát přesný význam symbolu. Hledají v citátech přesně definovanou větu, která vystihuje jejich emoční stav. Na druhou stranu, lze říci, že každý uvedený citát si může každý jedinec vysvětlovat různými způsoby. Citáty tedy považujeme stejně jako obrázky za silně individuální. Symbol však není vyjádřen obrázkem, ale slovy. Níže uvádíme konkrétní znění tetovaných citátů a jejich uvedený význam. „ Carpe diem“- užívej dne. - 2x „Za každou krásou se skrývá nějaký druh bolesti“ - nebýt povrchní. „Osud si najde cestu“- víra v osud. „Family“ - symbol rodiny. „Intention“ - záměr, úmysl - mít vždy dobrý úmysl. „Esse est percipi“ - existovat znamená být vnímán. „Just breathe“- jen dýchej. ,,Smile“ - úsměv, symbolizuje sympatie k usměvavým lidem, vždy zlepší náladu. „la dance c ´est que je suis“ - tanec je to, co jsem. „Odi et amo“ - nenávidím a miluji. Obrázek: Opět skrývá velmi individuální symbol. U žen jsme se setkali se srdcem, hvězdou, sfingou, kotvou, nilským křížem „ ANCH“, s vojenskými známkami. Jméno: Jméno symbolizuje u žen většinou jejich jméno vlastní nebo svých dětí. Setkali jsme se i s iniciálami rodinných příslušníků. Čínský znak: Symboly síly, lásky, moudrosti, štěstí. Stejně jako u mužů. Květiny: Růže, lilie, kapradí, orchidej. Zvíře: Delfín, vlk, puma, vlaštovka.
80
5.2
Výsledky lokalizace tetuáže na těle Další grafy informují o nejčastěji volené lokalitě těla pro tetuáž. Tělo nabízí poměrně
mnoho možností, kam si svůj symbol můžeme nechat zvěčnit. Čistá kůže nabízí prostor k vyjádření, je pro tetovaného největší vzácností. Je to krajina, kterou můžeme utvářet po svém.
5.2.1
Tělo muže
Obrázek 13. Tetované tělo muže
Překvapivě nejčastější tetovanou lokalitou u mužů je horní končetina 53 %. Následují záda 22 % a dolní končetina 22 %. Mužný hrudník je u studentů FTK tetován zřídka 3 %. Horní končetina je často tetována na rameni, předloktí, zápěstí, někdy i na prstech ruky. Zajímavé je, že muži stejně jako ženy upřednostňují levou horní končetinu. Je blíže k srdci, tetuáž tedy chtějí mít blíže k srdci. Jde o srdeční záležitost.
81
Tělo ženy
5.2.2
Obrázek 14. Tetované tělo ženy Ženy mají nejčastěji tetovanou horní i dolní končetinu. Zatím co horní končetina u mužů převládá více jak z 50 %, u žen je to 38 %. Dolní končetina je tetována potom z 28%. Zbytek jsou velmi zajímavá místa. Břicho 10 %, záda 14 %, hýždě 3 %, boky 4%, ale také za uchem 3 %. Ženy si vybírají intimnější místa, která rafinovaně ukrývají ve svých záhybech těla. Ženy bezesporu volí místa s erotickým podtextem.
Výsledky prezentace tetuáže
5.3
Z analýzy seminárních prací nám zcela náhodně vyplynuly údaje o tom, zda studenti FTK svoji tetuáž raději prezentují před světem nebo raději ukrývají před zraky okolí. V mnoha pracích se o tomto problému studenti zmiňují. A zcela spontánně, bez toho aby se jich někdo dotazoval. Prezentace tetuáže je jasným důkazem komunikační funkce tohoto jevu. Prezentovat se, není možné bez komunikace (Křivohlavý, 1988). Skutečnost, že studenti tetuáž vystavují, znamená chuť něco sdělit světu. Jde o komunikaci interpersonální. Naopak to, že chtějí studenti tetuáž ukrýt, vnímáme jako komunikaci k sobě samému. Zde mluvíme o komunikaci intrapersonální. Intrapersonální komunikace souvisí i s volbou symbolu. Výše jsme popsali, že právě symbol vytetovaný na kůži je velmi individuální a osobní svým významem a vztahující se k „Já“ tetované osoby. Oba typy komunikace se většinou vyskytují současně, ale jeden způsob vždy převládá.
82
Původní tetování přírodních kmenů bylo totiž aplikováno proto, aby jej všichni viděli. Všichni ve skupině, ve společenství, všichni nepřátelé, všichni přátelé a všichni potenciální partneři a partnerky. Původní kultury neměly žádný zájem své tetování ukrývat. A nemají k tomu důvod ani dnes. Kdo své tetování skrývá, vnímá své tetování jako stigma, nebo jej považuje za příliš intimní. Svým způsobem se za něj stydí, způsobuje mu rozpaky. Nebo se stydí za své tělo, nebo se stydí za význam, který jeho tetuáž má. Také se jedinec může stydět, protože, jeho tetuáž žádný hluboký význam nemá. I s tímto jsme se při analýze setkali. Studenti často uvádějí, že tetuáž vnímají jako součást svého těla, která jim dodává sílu, energii, štěstí nebo jiné libé pocity. Přesto, tetuáž rádi ukryjí. Zde vnímáme veliký rozpor. O tom, jestli studenti FTK svojí tetuáží komunikují více směrem ven nebo dovnitř informujeme níže.
5.3.1
Komunikace tetuáží - muži
Obrázek 15. Komunikace tetuáží - muži
Muži z našeho výzkumu jednoznačně chtějí svoji tetuáž ukazovat světu. Vnímáme zde jednoznačně primitivní vzor předků. V dobrém slova smyslu. Primitivní, chápeme jako původní, přírodní, přirozený princip podložený archetypem. Ukazovat chtějí naši muži z 50 % a stále sami na očích chtějí mít ze 4 %. Další údaje vypovídají z 19 % o tom, že někdy muži rádi tetuáž ukryjí. Toto jednání je čistě účelové. Rádi příležitostně ukryjí tetuáž před zvědavci, před zaměstnavateli nebo tam, kde by tetuáž mohla přinést problémy a otázky. Muži chtějí programově schovat tetuáž jen ze 4 %. Ale 11 % mužů by tetuáž nejraději
83
nemělo a 12 % je rádo, že můžou tetuáž kdykoliv předělat na jiný symbol. Zde máme opět rozporuplnou výpověď. Muži sice rádi ukazují a sami se dívají na svou tetuáž, ale na druhou stranu často pochybují. O tetuáži, o zvoleném symbolu, tedy o sobě samých. Muži přesto, že se vědomě prezentují, mají nízké sebevědomí a nevěří si. Nízké sebevědomí však maskují tetuáží.
5.3.2
Komunikace tetuáží - ženy
Obrázek 16. Komunikace tetuáží - ženy
Ženy to mají s prezentováním své tetuáže trochu jinak než muži. Všimněme si, že 34% žen chce ukazovat svůj symbol světu, ale zároveň téměř stejná část, 33 % chce tetuáž cíleně schovat před okolím. 21 % žen někdy příležitostně ráda tetuáž ukryje. Zde se setkáváme opět s účelovým jednáním. 8 % žen si přeje mít tetuáž stále na očích a 4 % procenta by se své ozdoby nejraději vzdala a považuje ji za chybné rozhodnutí. Což je podstatně méně než u mužů (11 %). Z našeho průzkumu je patrné, že ženy jsou pevnější ve svém rozhodnutí nechat se tetovat. Zároveň se chovají více stydlivě. Pro své tetování hledají intimnější místa na těle a rády si nechávají svou symboliku pro sebe nebo pro své nejbližší. V žádném případě jsme se nesetkali u žen s myšlenkou předělání symbolu na jiný oproti mužským 12 %.
84
5.4
Výsledky polohy tetuáže k „Já“ Z obsahové analýzy seminárních prací nám také vyšel najevo údaj, který informuje o
tom, zda je tetuáž viděna jeho nositelem nebo není. Nad tímto rozdílem v pohledu nositele se pozastavujeme, protože jsme přesvědčeni, že jde o veliký psychologický rozdíl ve vnímání tetuáže. Zajímá nás i porovnání hodnot „Já“-pohledu s hodnotami komunikace tetuáže s okolím.
5.4.1 Poloha tetuáže k „Já“ u mužů
Obrázek 17. Umístění tetuáže vzhledem k „Já“ - muži U mužů jsme zjistili, že 76 % ze zkoumaných mužů potřebuje na svou tetuáž vidět. Potřebují s ní komunikovat, být v očním kontaktu. 24 % mužů se svojí tetuáží také komunikuje, pociťuje ji jako součást svého těla, ale nepotřebuje na ni vidět. Tato část mužů si nechává tetuáž dělat na zádech, což odpovídá výše popsaným výsledkům o tetované lokalitě těla. Záda jsou zajímavou částí těla, která je svou plochou a tím, že není pod kontrolou vlastních očí, spíše určena k prezentaci a komunikaci s okolním světem. Dle psychosomatického pohledu jsou záda, v našem případě plocha tetuáže ukrytá před vlastním pohledem, nosičem životních břemen, opora, schopnost pozvedávat, schopnost nést, schopnost snášet (Dahlke, 1996). Jeden z respondentů uváděl na svých zádech keltský symbol létání. Nechal si jej vytetovat ještě dříve, než se stal skutečným letcem. Symbol mu dodal odvahu a nakonec plně vystihuje jeho osobnost. Tetuáž mu dala křídla.
85
5.4.2
Poloha tetuáže k „Já“ u žen
Obrázek 18. Umístění tetuáže vzhledem k „Já“ - ženy
Ženy nevidí na svou tetuáž z 38 %. Hodnota je podstatně vyšší než u mužů (24%). Je to proto, že ženy volí intimní místa pro svou tetuáž. Záda, ale také krk, klíční kost, za uchem, v podpaží. Oblast zad je často u žen zdobena menšími drobnějšími, decentními symboly než u mužů. Záda nejsou zdobena celoplošně, ale třeba jen na lopatce, podél páteře či v bederní krajině.
5.5
Komunikace tetuáže V této kapitole popisujeme způsob, jakým studenti FTK našeho výzkumu
komunikují o své motivaci a významu tetuáže. Předkládáme výsledky analýzy nástrojem Text fixer, jehož pomocí jsme získali data o četnosti klíčových slov, vyskytujících se v seminárních pracích. První dva obrázky této kapitoly nám znázorňují celkové zastoupení klíčových slov v textu všech seminárních prací. Je s podivem, že významná slova vystihující podstatu motivace a významu tetuáže jsou v textech zastoupena pouhými 5 %. Zbytek je masa slovní zásoby 95 %. U mužů i žen nám vyšel tento údaj stejný.
86
5.5.1
Komunikace mužů
Obrázek 19. Celkové zastoupení slov - muži Muži použili při vyjádření v seminární práci celkem slov (5645). Je to méně než ženy. Podíl klíčových slov na jejich slovní zásobu je stejný jako u žen, 5 % (256). Z výzkumu plyne, že muži se vyjadřují k věci jednodušeji a mají menší slovní zásobu.
5.5.2
Komunikace žen
Obrázek 20. Celkové zastoupení slov - ženy Celkový počet slov požitý v komunikaci žen je (5908). To je o 263 slov více než u mužů. Podíl klíčových slov, pro nás významných činí 5 % (312) z celkového počtu slov. Ženy mají bohatší způsob vyjadřování. Zajímavým zjištěním je pro nás údaj o zastoupení klíčových slov v celé slovní zásobě. Pouhých 5 % slov vystihuje jádro informace u obou pohlaví.
87
Výsledky analýzy klíčových slov „Motivace“
5.5.3
Další data se týkala analýzy textů seminárních prací pomocí filtrace klíčovými slovy „Motivace“ jevu tetuáže. Klíčová slova jsme získali z prvotní fáze průzkumu. Čtením a pochopením významu prací jsme dokázali definovat kategorie klíčových slov. Nyní se věnujeme té kategorii, která se týká motivace k rozhodnutí nechat se tetovat. Zajímala nás slova s výskytem v textu 2x a více. Bližšímu rozboru podrobujeme slova s četností vyjádřenou v grafu nad hodnotou 5. Oba pojmy, motivace i význam souvisí také s výše uvedenou symbolikou, či lokalitou těla. Nyní se díváme na tetuáž, její motivaci prostřednictvím používání slov v komunikaci zkoumaného vzorku.
5.5.3.1
Klíčová slova „Motivace“ - muži
Obrázek 21. Klíčová slova „ Motivace“ u mužů Muži našeho průzkumu kladou při motivaci důraz na slova: život, chtít, líbí, mít, móda, jiný, rodiče, vzpomínka, láska. Tato slova svou četností převyšují číslo 5. a věnujeme se jejich vysvětlení. Dle naší analýzy je nejsilnějších motivů našich mužů celkem 9. Řadíme je podle největší důležitosti 1 - 9. 1.
Život: Nejsilnějším mužským slovem motivace k tetuáži je slovo život. Tetuáž je
podle našeho průzkumu často spojována s životem nositele. Život jako zaznamenaný
88
příběh, výjev ze života, ukončená nebo započatá etapa života, životní cesta, životní smysl ukrytý v symbolu tetuáže, prožitek, zážitek. Prožité zklamání, bolest, nemoc, smutek, smrt. V tomto slově jsme našli i touhu osamostatnit se. Žít svůj vlastní život. Žít podle svých představ. To vše v sobě skrývá slovo život jako motiv.
2.
Chtít: Slovo chtít symbolizuje touhu. Buď touhu po tetuáži přímo nebo touhu po
dosažení něčeho, co tetuáž simuluje. Štěstí, sílu, energii, sebevědomí. Vnímáme zde silné spojení s city, s emocemi. Na druhou stranu je slovo chtít motivem k tomu, chtít to, co mají ostatní.
3.
Líbí: Toto slovo je spojeno s estetickým motivem a sexuálním. Chci se líbit, já se
sám sobě více líbím, když mám tetuáž. Tetuáž se mi prostě líbí.
4.
Mít: Sloveso mít vyjadřuje materiální podstatu tetuáže. Chci mít tetuáž, oni ji mají,
já chci také mít. Něco mám, něco vlastním, mám u sebe. Chci mít u sebe. To co mám, je moje. Mám na těle, mám na kůži, nikdo mi to nevezme.
5.
Móda: Módní záležitost, je moderní se nechat tetovat, chci držet krok s módou.
Vyjadřuje jasný estetický motiv.
6.
Jiný: Toto slovo zastupuje touhu odlišit se. Chci být jiný. Tetuáž mi k tomu dává
prostor.
7.
Rodiče: Rodiče jsou důležitým motivem při rozhodnutí se pro tetuáž. Rodiče mi
tetuáž zakázali. Lákavá chuť zakázaného ovoce. Vzdor vůči rodičům. Také nápodoba. Oslovila mě tetuáž u matky, u otce. Chci mít rodiče stále u sebe. Symbol, který vystihuje rodiče, jejich lásku a porozumění. Tetuáž jako projev úcty k rodičům. I tento motiv je z obsahové analýzy seminárních prací zřejmý.
8.
Vzpomínka: Vzpomínka na vztah, cestu, rodiče, babičku, dědečka, na životní rány
osudu. Tetuáž upomíná na nějakou událost, pro tetovaného jedince důležitou svým významem. Suvenýr, vzpomínka z cest. Vzpomínka na milovanou osobu.
89
9.
Láska: Láska je tetuáží vyjádřena k nějaké osobě, ale také k tanci, ke sportu,
k hudbě, k hudební skupině, k dětem a také v jednom případě k válce.
5.5.3.2
Klíčová slova „Motivace“ - ženy
Obrázek 22. Nejčastější slova "Motivace" - ženy
Naše ženy mají méně výrazných motivů než muži. Počet slov s četností nad číslem 5 je osm oproti mužským devíti. Jejich zastoupení v textu je však vyšší než u mužů. To dokládá bohatší slovní zásobu žen. U žen převládají při rozhodnutí nechat se tetovat následující slova motivace: Líbí, život, chtít, rodiče, mít, změna, bolest, móda.
1.
Líbí: Tímto slovem rozumí ženy stejně jako muži, že se tetuáží chtějí líbit druhým.
Pociťují tetuáž jako ozdobu svého těla. Také znamená, že se ženám obecně tetování líbí. Líbí se jim samotným. S tetuáží si připadají hezčí. Volí si motiv, který se jim líbí. Jde o esteticko - sexuální úhel pohledu. Tento motiv je svou četností zastoupený v textu dvojnásobně oproti mužům. Jde tedy o velmi silný motiv.
90
2.
Život: U tohoto slova nám četnost vyšla u žen stejně jako u mužů. Platí zde stejné
motivy jako u mužů. Život jako cesta, kterou je dobré zvěčnit na kůži. Životní etapa, která se zrovna nepovedla nebo naopak povedla. Naplnění života. Završení úseku života. Také touha žít svůj vlastní život. Žít podle sebe.
3.
Chtít: Slovo chtít je u žen často vnímáno jako chtít to, co mají ostatní. Chci změnu
v podobě tetuáže. Chci ji mít. Chci, se váže stejně jako slovo mít k mnoha motivům.
4.
Rodiče: Dalším slovem s velkou četností je slovo rodiče. Co jsme zmínili u mužů,
platí zde také. Vzdor vůči rodičům, zákaz rodičů. Naopak projev úcty k rodičům, prarodičům. Osvobození se od rodičů.
5.
Mít: Slovo mít má i u žen význam touhy po materiálnu. Chci mít tetuáž jako druzí.
Tetuáž je moje vlastnictví, bohatství. Jeden z respondentů dokonce promlouval o tom, že chce ukázat, že na to má. Mám na to peníze.
6.
Změna: Toto slovo znamená u žen krok jinam, krok dále. Změna stavu, změna
v myšlení. Změna názoru. Něco se změnilo ve mně samotné. Změnila se má osobnost. Tato změna je často popisována změnou pozitivní. Ukazuje směr změny větru. Změna nejčastěji vede u žen k zrání osobnosti, k dospělosti. Změna jako rituální završení určitého faktu. Vnitřní změna.
7.
Bolest: Slovo bolest je u žen zastoupeno stejně často jako u mužů slovo láska. Je to
pro ženy významné slovo. Pro ženy je tetuáž způsobem překonání bolesti, kterou způsobilo životní trauma. Bolest způsobená tetuáží dává úlevu psychickou. Vnímáme zde podle výpovědí žen u tetuáže funkci rituální. Tetuáž ve spojení s bolestí dává nikoliv zapomenout, ale završit, posunout se z místa, iniciuje jedince. Můžeme říci, že naše ženy cítí psychickou bolest a z té se dostávají pomocí tetuáže. Vyhledávají bolestivý rituál, který přebije to, co bolí. Také překonání bolesti tetuáže bez předešlých životních traumat je považováno ženami i muži za zkoušku, která je posílila a na kterou jsou pyšní, že zvládli. Často jsou podle výpovědí studentů FTK první snahy o realizaci tetuáže v období dosažení oficiální dospělosti. Tedy ve věku mezi 16 - 18 let. Slovo bolest nám zde ilustruje důležitost rituálů jako takových. Důležitost opravdových rituálů. Těch, které bolí, jsou spojené s krví, opravdovým životním 91
prožitkem. Jen tak se stávají opravdovými a funkčními k iniciaci, k transformaci osobnosti. Konstatujeme, že tetuáž je způsobem rituálu platným i v dnešní době, překonání rituální bolesti je často i dnes silnou motivací k rozhodnutí nechat se tetovat.
8.
Móda: Toto slovo jde ruku v ruce s estetikou. Mediální hvězdy, bohatě tetované.
Tetované ideály krásy. Držím krok s módním trendem.
5.5.4 Výsledky analýzy klíčových slov „Význam“ - muži Druhou skupinou klíčových slov, která jsme použili k filtraci seminárních prací, byla klíčová slova významu tetuáže. Tato slova jsme opět získali při manuální analýze a čtení prací. Slova významu nám napoví, co říká tetuáž mě samotnému a co sděluje ostatním. Už nyní můžeme konstatovat, že významy vnitřní a vnější se navzájem prolínají. Ani jeden není orientován pouze na „Já“ a ani jeden pouze na „okolní svět“. Podrobně se vyjadřujeme ke slovům s četností 5 a více.
5.5.4.1
Klíčová slova „Význam“ - muži
Obrázek 23. Nejčastější slova "Význam" - muži
92
U mužů hovoříme o významech, které jsou spojeny se slovy: osobní, rozhodnost, líbí, sebe, vyjádřit, síla, svoboda, rodina, energie. Řadíme je od nejsilnějšího významu, po nejslabší.
5.5.4.2
Klíčová slova „Význam“ - ženy
Obrázek 24. Nejčastější slova "Význam" - ženy
U žen jsou zajímavá a četností 5 a více zastoupena slova následujícího významu: osobní, líbí, rozhodnost, sebe, rodina, síla, svoboda, patřit, vyjádřit, já. Pro přehlednost výsledků jsme zvolili srovnávací tabulku. Je společná pro muže a ženy. Významová slova nebudeme komentovat podle pohlaví zvlášť, neboť klíčová slova vypovídají o stejném významu u mužů i žen. Jiná je pouze četnost zastoupení v textu, jak je patrné z obrázků. Podrobnému rozboru podrobíme všechna slova, která se u mužů a žen vyskytují jako klíč k významu tetuáže.
93
Tabulka 1. Srovnání významových klíčových slov muži a ženy
Ženy
Muži
1. Osobní
1. Osobní
2. Líbí
2. Rozhodnost
3. Rozhodnost
3. Líbí
4. Sebe
4. Sebe
5. Rodina
5. Vyjádřit
6. Síla
6. Síla
7. Svoboda
7. Svoboda
8. Patřit
8. Rodina
9. Vyjádřit
9. Energie
10. Já Zdroj: Vlastní vyhotovení
5.5.4.3
1.
Rozbor slov „významu“ tetuáže - muži a ženy
Osobní: Slovo osobní zastupuje individualizační význam pro tetovanou osobnost.
Tetuáž je považována za osobní rozhodnutí, osobní názor, osobní postoj.
2.
Líbí: Vystihuje estetický a sexuální význam. Tetovaní jedinci z našeho průzkumu se
chtějí líbit opačnému pohlaví i sami sobě. Tento význam je silně zakořeněný už mezi primitivními kulturami.
3.
Rozhodnost: Zastupuje význam směrem k vnitřním významům tetuáže. Studenti
sdělují, že jim tetuáž dodává jistotu v rozhodování se. Rozhodnost vztahují k životním rozhodnutím, k volbě správné životní cesty. Správně se umět rozhodnout není vždy jednoduché. Chce to odvahu a tetuáž ji může symbolizovat.
4.
Sebe: Slovo sebe je velice zajímavým klíčovým slovem. Toto slovo tvoří základ
mnoha důležitým vnitřním významům. První dimenze slova ve svém jádru skrývá sebeúctu, sebepojetí, sebevědomí. Pro studenty je tetuáž zdrojem vyššího sebevědomí,
94
lepšího sebepojetí a sebeúcty. Jsme přesvědčeni, že i toto slovo je spojeno s existencí propojení s ritualizačním procesem, který je u tetovaných jedinců absolvován.
5.
Rodina: Rodina je silné slovo významu i motivace, stejně jako u symboliky. Rodina
je alfou a omegou našeho života. Máme-li štěstí na mámu, tátu, babičku, dědu a sourozence je náš život předurčen k úspěchu. Přání vytvořit zázemí pro svou harmonickou rodinu. Láska, zdravé vztahy, dobré zázemí rodiny je silný význam. Naopak trauma, předčasná a nečekaná úmrtí rodinných příslušníků nebo nepříznivé podmínky v rodině zraňují duši člověka. Obojí je informace, která může dát význam tetuáži. Konstatujeme, že slovo rodina simuluje socializační a společenský význam.
6.
Vyjádřit: Znamená touhu vyjádřit především svoje pocity, emoce. Tetovaní jedinci
se potřebují vyjádřit. Je těžké o všem mluvit. Je rozhodně pro někoho jednodušší své pocity vyjádřit tetuáží na kůži. I když to bolí. Bolí to možná méně než slova. Bylo by zajímavým pohledem zjistit, zda jsou tetovaní spíše introverti nebo extraverti.
7.
Síla: Je patrné, že tetuáž dodává jedinci pocit duševní síly. Muži často uvádějí i pocit
dodání síly fyzické.
8.
Svoboda: Svoboda je často míněna jako osvobození se od rodičů, od partnera, od
nesnází všeho druhu. Také znamená svobodné projevení názoru. Svobodnou volbu. Svobodné rozhodnutí nechat se tetovat.
9.
Patřit: Toto slovo znamená potřebu sounáležitosti. Každý z nás potřebuje někam
patřit, jde o fyziologickou potřebu. Tetuáž nám dává vstupenku do světa tetovaných. Do neformálních sociálních skupin. Pozor, můžeme díky tetuáži patřit i tam, kde v budoucnu nebudeme chtít být.
10.
Energie: Energie dodaná tetováním. Tetovaní jedinci cítí přísun energie z tetovaného
symbolu.
11.
Já: Slovo, které svým významem vystihuje, oč tu běží. Tetuáž bez „Já“, bez
osobnosti, bez individuality, originality, jedinečnosti není nic. Tetuáž bez „Já“, neexistuje. Aneb vyjádřeno principem polarity, „Já“ je tetuáž sama. Mám-li motiv, mám-li symbol, 95
pak mám i význam tetuáže. Za každým tetovaným obrázkem najdeme „Já“ tetované osobnosti se všemi svými chybami i přednostmi.
96
6
DISKUSE Výzkum jevu tetuáže považujeme za velmi křehkou oblast. Množství témat, která
s jevem souvisí, jemné osobnostní rozdíly tetovaných osob, symbolika, bolest, aplikace na tělo, množství individuálních motivů a významů činí z tetuáže fenomén, který nelze přirovnat k žádnému jinému. Stejně jako práce svých kolegů (Jersáková 2010; Rychlík 2005), kteří svůj vědecký zájem také zaměřili na tetuáž, předkládám svoji práci jako jednu z možností náhledů na tento složitý sociální jev a komunikační prostředek. Pro oblast komunikace v tetuáži jsem se nesetkala se srovnáním získaných výsledků u žádného kolegy. Způsob obsahové analýzy za pomoci nástroje Text fixer aplikovala ve své diplomové práci Hrušovská (2013). Sledovala téma utváření mezilidské komunikace u studentů FTK. S prací kolegyně mohu srovnávat jen částečně. Zde jsem zjistila shodu v údajích, které se týkaly výskytu klíčových slov ve slovní zásobě sledovaných jedinců. Stejně jako kolegyně jsem zjistila, že výskyt klíčových slov v mase slovní zásoby činí jen velmi malou část. V našem výzkumu to bylo 5 %. Hrušovská (2013) uvádí u mužů dokonce jen 2 %, u žen pak 4%. Svou práci nepovažuji za dogma, které lze zobecnit. Práce ale nabízí stavební kámen pro další, složitější, podrobnější výzkumy zájemců o problematiku tetuáže i oblasti mezilidské komunikace. V rámci zkoumání jevu tetuáže, v rámci zkoumání tetuáže jako komunikačního prostředku, docházím k závěrům, že se pohybuji na velmi abstraktní a intuitivní dobrodružné stezce. Narážím jako výzkumník na mnoho problémů, které brání zobecnění výsledků a podání přesných důkazů o sledovaném jevu. Snažím se zachytit abstraktní neuchopitelné informace, které svou povahou odpovídají ryze osobnímu zážitku, prožitku, osobnosti samé. Jsou tedy nesdělitelné, neopakovatelné ve svém kontextu, nepřenositelné. Dva stejné vytetované symboly mohou znamenat zcela odlišný, přesto platný význam pro jeho nositele. Uvedený výzkum naráží na problém v zobecnění výsledků. Uvědomuji si, že pod vlajkou jiného výzkumníka by měl celý výzkum jiný kontext, tedy i jiné výsledky. Pro mě nejtěžší překážky výzkumu popisuji v následujících bodech: 1.
Výzkumník - má osoba v pozici výzkumníka vnáší do celého výzkumu svůj vlastní
subjektivní pohled. Můj způsob myšlení a vnímání je charakteristický pro tuto práci. Už prvotní fáze výzkumu jako je četba prací, pozorování, indukce, syntéza informací je do značné míry ovlivněna mojí osobností. Připouštím fakt, že jiný výzkumník by seminární práce analyzoval jinak. Mohl by považovat za důležitá jiná klíčová slova. Tím by se výsledky rovněž odklonily od výsledků v mé práci. 97
2.
Zkoumaný vzorek - pro výzkum této práce jsem zvolila 50 prací studentů FTK. Už
pouhé navýšení vzorku o další práce by dokázalo pravděpodobně zamíchat s výsledky práce. Připustit si musíme i možnou snahu o zkreslení informací ze strany vypovídajících studentů. Studenti nemuseli vypovídat pravdivě o svých motivech a významech tetuáže. 3.
Analýza - způsob obsahové analýzy manuální i prostřednictvím nástroje Texter fixer
přináší s sebou také rizika. Tím, že chápu obsah prací jinak, než má na mysli autor, dochází k posunu od reality. Je možné, že bylo v prvotní fázi výzkumu některé klíčové slovo opomenuto nebo špatně vyloženo. Tato chyba se mohla nést dále celým procesem analýzy až do výsledků práce. Výše uvedené rizikové body nejsou rozhodně jediné, které můžeme v procesu celé analýzy jevu tetuáže potkat. Přes všechna tato úskalí, jsem došla během analýzy k zajímavým údajům o jevu tetuáže, které jev mapují a dávají odpovědi na předem stanovené výzkumné otázky. Práce vysvětluje jev tetuáže v širokém teoretickém kontextu. Stejně tak dopodrobna informuje o tetuáži, jako o komunikačním prostředku. Konstatuji, že práce splnila vytýčené cíle. Hlavním cílem práce je zjistit motivaci studentů FTK pro tetuáž. Jak se mi podařilo zjistit, motivace tetuáže pramení z individuální podstaty osobnosti. Nejsilnějším mužským motivem je život sám. Životní příběh, životní etapa, co jsem prožil, chci zaznamenat na kůži. Ženy nejvíce motivuje k tetuáži estetický motiv reprezentovaný klíčovým slovem líbí. Chtějí se líbit. Tetuáž se jim prostě líbí. Co sděluje tetuáž jedinci samotnému? Co sděluje tetovaný jedinec tetuáží okolnímu světu? Tetuáž sděluje mnoho. Význam je často vztahován jak k „Já“ tetované osobnosti i k jeho okolí. Směr komunikace dovnitř a ven se prolíná. Jeden způsob komunikace však vždy převládá nad druhým. Jako nejdůležitější význam tetuáže z výsledků práce vyšel u mužů i u žen jednoznačně osobní individualizační význam. Slovo osobní zcela vystihuje jev tetuáže. Tetuáž je osobní záležitost, každého z nás. Stejně jak komplikované je definovat osobnost samotnou, tak složité je konkretizovat osobní význam tetuáže. Slovo osobní je přesnou definicí, přesto činí z tetuáže neuchopitelný fenomén. Dalším důležitým významem tetuáže je zastoupen ve slovech rozhodnost a sebe. Studenti FTK se těžko rozhodují a tetuáž jim v rozhodování pomáhá. Samo rozhodnutí nechat se tetovat má silný význam, kde jsou patrné velmi hluboké významy spojené s rituálem a iniciací osobnosti. Překonání bolesti, překonání strachu a sebe, vede k sebeúctě, k posílení sebevědomí. Dimenzi slova sebe vnímáme také ve významu úcty k předkům. V projevu vděčnosti. Mít u sebe symbol, který vystihuje lásku k prostředí, ze 98
kterého jsem vzešel. Jsem překvapená, jak silně je tento význam, ale i motiv a symbolika z obsahu prací zřejmá. Projev vděčnosti je základní způsob jak poděkovat. Je to způsob uznání. Je to faktor uspokojení. Je pramenem šťastného života a pozitivní energie. Jsem-li vděčný, moc dobře si uvědomuji, co mám. Jaro Křivohlavý (2007) ve své knize Psychologie vděčnosti a nevděčnosti definuje tři momenty vděčnosti. Je to dárce, dar a obdarovaný. Ve smyslu tetuáže je zajímavé zamyslet se, kdo je dárce? Jsem to já, s mojí motivací a životní filozofií. Co je dar? Je to symbol, který si nechám vytetovat na své tělo. Kdo je obdarovaný? Jsem to zase já. Dostávám zkušenost, kterou mohu, ale nemusím nikomu vysvětlovat. Nabízí se otázka, když je tetuáž tak hojně volena jako prostředek ke zvýšení sebevědomí, proč muži pochybují o své tetuáži? Jak z průzkumu vyplynulo. Proč muži pochybují o zvoleném symbolu? Proč se lidé nechávají tetovat zas a znovu kvůli vyššímu sebevědomí? Žádný tetovaný domorodec o svém tetování nepochybuje ani vteřinu. Jsem toho názoru, že nám, naší společnosti chybí iniciační rituální zkušenost, která je smysluplná. Lidé a především muži ji hledají a z průzkumu je patrné, že ji postrádají. Symbolika nejčastěji volená, údaje o nejčastěji tetované části těla. I to jsou výsledky této práce. Muži volí často svůj osobní symbol, ženy citát. Muži jsou nejistí v rozhodování o symbolice, mnozí považují tetuáž za chybu nebo se v budoucnosti chystají tetuáž předělat na jiný symbol. Ženy, jsou rozhodné, stojí si za svou volbou. Tetuáž raději schovávají před okolím a volí drobné obrázky pro intimnější části těla. Práce poskytuje ucelený přehled o tématu. Pro budoucí práce je vhodnou inspirací pro další rozpracování fenoménu.
99
7
ZÁVĚRY Cílem této práce bylo zjistit motivaci studentů Fakulty tělesné kultury pro tetuáž.
Dílčími cíli této práce bylo vysvětlit jev tetuáže a popsat tetuáž jako komunikační prostředek. V souladu s těmito cíli jsem v počátku výzkumu nashromáždila a podrobně prostudovala definice základních pojmů a témat, spojených s jevem tetuáže. Uvědomuji si, že není možné téma tetuáže obsáhnout po teoretické stránce plně. Tetuáž zde prezentuji jako významný fenomén předků, který svými kořeny zasahuje i do současnosti. Fenomén tetuáže prezentuji jako abstraktní, velmi složitý a provázaný celek. Práce v sobě zahrnuje holistický pohled na historické podklady tetuáže, její symboliku, rituální podstatu, mýtus, hranice bolesti, sebepoškozování, osobnost a zážitek. Také se dotýkám teoretických základů mezilidské komunikace. Studiem informačních pramenů, induktivní metodou, syntézou informací hledám podstatná a pro práci významná data, která nacházím a vysvětluji v diskusi. Cíle práce považuji tímto za splněné. V rámci průzkumu se podařilo nashromáždit 50 zdrojů v podobě seminárních prací studentů FTK, které vypovídají o vztahu k tetuáži. Tento počet vzhledem ke kvalitativnímu přístupu celé práce považuji za významný. Všímám si myšlenkových dějů, rozhodovacích procesů, které vyúsťují ve výsledcích jako dané souvislosti mezi osobností, její motivací a významem tetuáže. Studenty FTK motivuje k tetuáži životní zkušenost. U žen pak více zájem líbit se. Muži svou tetuáž na rozdíl od žen více ukazují, ale jsou nejistí při volbě symbolu. Ženy jsou si naopak jisté, volí menší plochu těla, více tetuáž tají před okolím. Volí pro tetuáž intimní partie těla. Ve výsledcích zjišťujeme nejdůležitější významy tetuáže. Jsou jimi především individualizační význam a význam estetický. Zjišťuji ve výsledcích práce údaje o symbolice, také o lokalizaci tetuáže na těle. Jsem překvapena stále živou rituální funkcí tetuáže. Zjistila jsem, že je tetuáž stejně jako v minulosti pro naše předky i dnes pomůckou k iniciaci a přechodu z jedné životní etapy do druhé. Platí zde i význam ritualizační. Tetuáž je výrazným komunikačním prostředkem, který komunikuje s jeho nositelem až mytickou silou. Zároveň i s jeho okolím. Přesto, že jsem si vědoma úskalí výzkumu, uvědomuji si nízké šance na zobecnění výsledků práce, považuji cíle práce za splněné. Práci předkládám jako ucelený přehled významů, platný pro zkoumaný vzorek studentů Fakulty tělesné kultury. Nabízím prostor k zamyšlení se, k úvahám nad zkoumaným jevem. S úctou konstatuji, že jev tetuáže nezbývá než otevřenou myslí plně přijmout a akceptovat.
100
8
SOUHRN Předkládaná práce teoreticky zpracovává jev tetuáže. Zabývá se oblastmi teorie
tetuáže, její historie, spojení s mýtem a složitými osobnostními charakteristikami jedince. Práce se zaměřuje na obsah seminárních prací studentů Fakulty tělesné kultury 2012/2013, kteří navštěvují vyučující předmět Komunikativní dovednosti. Teoretické poznatky jsou konfrontovány s obsahem prací současných studentů. Práce je koncipována jako obsahová analýza. Analýza je prováděna v raných fázích výzkumu manuálně, poté je doplněna o analýzu nástrojem Texter fixer. Tento nástroj je využívám novináři a je volně přístupný veřejnosti. Nástroj je využíván k filtraci zvolených klíčových slov pro motivaci a význam tetuáže. Za cíl je zde kladeno ozřejmit motivaci studentů Fakulty tělesné kultury k tetuáži a způsob, jakým studenti skrze tetuáž komunikují. Komunikační funkce jde ruku v ruce s významem tetuáže. Výsledky všech zjištěných údajů jsou podrobně popsány v samostatné kapitole. Závěrem autorka v diskusi všechny výsledky shrnuje a poukazuje na možná rizika celé práce.
101
9
SUMMARY Thesis, which is presented, analyses the theory of tattoo decoration. It comprises not
just the theory, but also its history, myths of the tattoo and its complicated personal characteristics of tattooed person. The paper focuses on the content of seminar essays produced by students at the Faculty of Physical Culture 2012/2013. Their essays were written as part of the Communication Skills subject. The theory of tattoo is then compared to the analysis of students’ seminar essays. The paper is executed as a content analysis. At the start of the research, the analysis is done manually and then is added by the tool Texter fixer. This tool is used by journalists and it is widely available to public. The tool is used to filter chosen key words for motivation and meaning of the tattoo. The objective of this paper is to explain the motivation of the students behind the tattoo and what they try to communicate via tattoo decoration. All findings from the analysis are described in more details in separate chapter. At the end, the author summarises all the results and points at possible risks.
102
10
REFERENČNÍ SEZNAM
Adair, J. (2004). Efektivní komunikace. Praha: Alfa. Bílý, J. (2012). Kruh mužů. Praha: Synergie. Bowie F. (2008). Antropologie náboženství. Praha: Portál. Břicháček, V. (2008). Zážitková pedagogika ano, ale…Gymnasion, časopis pro zážitkovou pedagogiku.10, 25-30. Carnegie, D. (2010). Pět nejdůležitějších dovedností při jednání s lidmi. Praha: Beta. Cílek, V. (2010). Krajiny vnitřní a vnější. Praha: Dokořán. Clastres, P. (2003). Kronika indiánů Guayakíů. Praha: Argo. Dahlke, R. (1996). Nemoc jako symbol. Praha: Pragma. Dahlke, R., Dethlefsen, T. (2011). Nemoc jako cesta. Praha, Kroměříž: Triton. Eliade, M. (1998). Mýty sny a mystéria. OIKOYMENH. Eriksen, T. H. (2008). Sociální a kulturní antropologie. Praha: Portál. Ferguson, H. a Procterová, L. (1998). Umění Tetování. Praha: Trilobit. Fiksa, R. (2005). Tetování. Světnov: Sowulo Press. Handy, W. CH. (2012). Tetování na Marakézách. Žďár nad Sázavou: Bodyart Press. Hanuš, R. Chytilová, L. (2009). Zážitkově pedagogické učení. Praha: Grada. Hartl, P. Hartlová, H. (2012). Velký psychologický slovník. Praha: Grada. Heider, D. (2008). EMO: generace smutných teenagerů. Psychologie dnes, 14 (7. - 8.). Hendl, J. (2006). Přehled statistických metod zpracování dat: analýza a metaanalýza dat. Praha: Portál. Hendl, J. (2008). Kvalitativní výzkum: základní teorie, metody, aplikace. Praha: Portál. Honzíková, P. (2012). Vybrané osobnostní charakteristiky členů subkultury Emo. Diplomová práce, Univerzita Palackého, Filozofická fakulta, Olomouc. Hrušovská, E. (2013). Analýza utváření mezilidské komunikace očima studentů Fakulty tělesné kultury Univerzity Palackého v Olomouci. Diplomová práce, Univerzita Palackého, Fakulta tělesné kultury, Olomouc. Jersáková, K. (2010). Fenomén současného tetování a piercingu z hlediska rituálního chování. Diplomová práce, Jihočeská univerzita, Zdravotně sociální fakulta, České Budějovice. Jirásek, I. (2005). Filosofická kinantropologie: setkání filosofie, těla a pohybu. Olomouc: Univerzita Palackého. Jiřincová, B. (2010). Efektivní komunikace pro manažery. Grada. 103
Kriegelová, M. (2009). Záměrné sebepoškozování v dětství a adolescenci. Rigorózní práce, Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Brno. Křivohlavý, J. (1988). Jak si navzájem lépe porozumíme. Praha: Svoboda. Křivohlavý, J. (1988). Neverbální komunikace. Řeč pohledů, úsměvů a gest. Praha: Státní pedagogické nakladatelství. Křivohlavý, J. (2002). Psychologie nemoci. Praha: Grada. Křivohlavý, J. (2007). Psychologie vděčnosti a nevděčnosti. Kudy vede cesta k přátelství? Praha: Grada. Křivohlavý, J. (2009). Psychologie zdraví. Praha: Portál. Kučera, M. (2008). Formy citů. Praha: Karolinum. Lévi Strauss, C. (2009). Seznamte se, Lévi-Straus a strukturální antropologie. Praha: Portál. Lévi Strauss, C. (2001). Totemismus dnes. Praha: Dauphin. Linhart, J. (1996). Velký sociologický slovník. Praha: Karolinum. Nakonečný, M. (1996). Motivace lidského chování. Praha: Akademia. Nakonečný, M. (2009). Magie v historii, teorii a praxi. Praha: Vodnář. Najmanová, K. (2010). Strategie zvládání stresu u účastníků kurzu zážitkové pedagogiky. Diplomová práce, Univerzita Palackého, Katedra Rekreologie, Olomouc. Pavlovský, P. et al. (2009). Soudní psychiatrie a psychologie. Praha: Grada. Petty, G. (1996). Moderní vyučování. Praha: Portál. Platznerová, A. (2009). Sebepoškozování. Aktuální přehled diagnostiky, prevence a léčby. Praha: Galén. Robley, H. G. (2008). Tetování mezi Maori, Žďár nad Sázavou: Sowulo Press. Rybová, N. (2011). Ženská obřízka z antropologické perspektivy. Diplomová práce, Jihočeská univerzita, Katedra filosofie a religionistiky, České Budějovice. Rychlík, M. (2005). Tetování, skarifikace a jiné formy zdobení těla. Lidové noviny. Slavík, J. (2001). Umění zážitku, zážitek umění. Praha: Univerzita Karlova. Smolík, J. (2010). Subkultury mládeže. Uvedení do problematiky. Praha: Grada. Stephenson, B. (2012). Co dělá z chlapců muže. Praha: Dharma Gaia. Šafránek, R. (2011). Reflexe přírody v rituálu, srovnání rituálů kmenů Bororo a Aché. Diplomová práce, Masarykova univerzita, Katedra sociálních studií, Brno. Ulbertová, Z. (2008). Sebepoškozování. In Děti a jejich problémy II., (115-130). Vágnerová, M. (2005). Vývojová psychologie I., Dětství a dospívání. Praha: Karolinum Vážanský, M. (1992). Volný čas a pedagogika zážitku. Brno: Rektorát MU Brno. 104
Watzlawick, P. (1999). Pragmatika lidské komunikace. Praha: Konfrontace. WHO, (2008). Eliminating Female genital mutilation An interagency statement. Ženeva: WHO.
Internetové zdroje Babáková, L. (2003). Sebepoškozování v dětství a adolescenci. Psychiatrie pro praxi. Retrieved
15.
2.
2013
from
World
wide
web:
http://www.psychiatriepropraxi.cz/pdfs/psy/2003/04/05.pdf Brown, A. R. (2012). Suicide solutions?. Popular Music History 6, no., 19-37. Retrieved 24.
3.
2013
from
EBSCOhost
database
on
the
World
wide
web:
http://web.ebscohost.com.ezproxy.vkol.cz/ehost/pdfviewer/pdfviewer?sid=3efbf1af786b-477c-93d0-96e818989477%40sessionmgr10&vid=5&hid=26 Černá, A., Šmahel, D. (2009). Sebepoškozování v adolescenci: kontext reálného versus virtuálního prostředí a subkultur Emo a Gothic. (Czech). E-Psychologie [serial online].
3(4):26-44.
Retrieved
15.
2.
2013
from
World
wide
web:
http://web.ebscohost.com.ezproxy.vkol.cz/ehost/pdfviewer/pdfviewer?sid=3efbf1af786b-477c-93d0-96e818989477%40sessionmgr10&vid=5&hid=26 Fernet, C. (2013). The Role of Work Motivation in Psychological Health. Canadian Psychology 54, no. 1: 72-74. Retrieved 24. 3. 2013 from EBSCOhost database on the World
wide
web:
http://web.ebscohost.com.ezproxy.vkol.cz/ehost/pdfviewer/pdfviewer?vid=22&sid=3 efbf1af-786b-477c-93d0-96e818989477%40sessionmgr10&hid=26 Kent, K. M. and Graber, M. (2012). Laser Tattoo Removal: A Review. Dermatologic Surgery 38, no. 1: 1-13. Retrieved 24. 3. 2013 from EBSCOhost database on the World
wide
web:
http://web.ebscohost.com.ezproxy.vkol.cz/ehost/pdfviewer/pdfviewer?vid=16&sid=3 efbf1af-786b-477c-93d0-96e818989477%40sessionmgr10&hid=26 Informační server o tetování. Retrieved 2. 3. 2013 from World wide web: http://www.tetovani1.cz/historie_tetovani/ Japonská komunita tetování. Retrieved 15. 2. 2013 from World wide web: http://www.dontpaniconline.com/magazine/radar/horiyoshi-iii-inks-japan
105
Koutek, J. (2008). Suicidalita u adolescentů - rizikové faktory a prevence. Pediatrie pro praxi.
9(5).
Retrieved
23.
2.
2013
from
World
wide
web:http://www.pediatriepropraxi.cz/pdfs/ped/2008/05/07.pdf Kuška, M. (2010). Být emo. Na tom není nic špatného. MF Dnes. Retrieved 21. 2. 2010 from World wide web: http://zpravy.idnes.cz/byt-emo-na-tom-neni-nic-spatnehod3u-/kavarna.aspx?c=A101216_111333_kavarna_chu Oficiální stránky AIDS nemocných v ČR. Retrieved 10. 3. 2013 from World wide web: http://aids.alms.cz/ Oficiální stránky antropologie výtvarného umění. Retrieved 10. 3. 2013 from World wide web: http://www.antropologieumeni.unas.cz/ Oficiální stránky čínské tattoo komunity. Retrieved 15. 2. 2013 from World wide web: http://www.chinapage.com/tattoo.html Oficiální stránky databáze ság a jiných písemností. Retrieved 15. 2. 2013 from World wide web: http://sagy.vikingove.cz/nezaraditelna-dila/ahmed-ibn-fadlan-risala; 13. 4. 2013 Oficiální stránky Informačního portálu tattoo symbolů. Retrieved 15. 2. 2013 from World wide web: http://www.fimho.com/ Oficiální stránky Mezinárodního veletrhu tetování v Německu. Retrieved 15. 2. 2013 from World wide web: http://www.convention-frankfurt.de/joom/ Oficiální stránky německé tatoo komunity. Retrieved 15. 2. 2013 from World wide web: http://www.tattooscout.de/ Oficiální stránky Vladimíra Franze. Retrieved 11. 4. 2013 from World wide web: http://vladimirfranz.cz/ Oficiální stránky Zmrzlého muže Ötzi. Retrieved 1. 2. 2013 from World wide web: http://iceman.eurac.edu/ Oficiální stránky Pacific Union College. Retrieved 14. 3. 2013 from World wide web: http://library.puc.edu/pitcairn/bounty/crew.shtml; 25. 2. 2013). Randall, H. (1998). Piercing, moderní antalogie. Praha: Rebo Productions 1998 Retrieved
23.
2.
2010
from
World
wide
web:http://www.kapezet.cz/admin/data/articleFiles/119/soubor_7522416.pdf Umění starověku u Skytů. Retrieved 21. 2. 2013 from World wide web: http://artmagik.webs.com/ Walsh, R. J. (2011). Painting on a Canvas of Skin: Tattooing and the First Amendment. University Of Chicago Law Review 78, no. 3: 1063-1100. Retrieved 12. 1. 2013 from
EBSCOhost
database
on 106
the
World
wide
web:
http://web.ebscohost.com.ezproxy.vkol.cz/ehost/pdfviewer/pdfviewer?vid=19&sid=3 efbf1af-786b-477c-93d0-96e818989477%40sessionmgr10&hid=26
107
11
PŘÍLOHY ◦
Příloha 1. Seznam obrázků
◦
Příloha 2. Seznam tabulek
◦
Příloha 3. Obrazová příloha
108
Příloha 1. Seznam obrázků Obrázek 1.
Faktory ovlivňující rozvoj osobnosti
Obrázek 2.
Model mnohostranné inteligence dle Gardnera.
Obrázek 3.
Maslowova hierarchie potřeb.
Obrázek 4.
Trigon znaků tělesné krásy.
Obrázek 5.
Seznam všech klíčových slov
Obrázek 6.
Nástroj Text fixer před analýzou textu
Obrázek 7.
Nástroj Text fixter po analýze textu
Obrázek 8.
Seminární práce po analýze Text fixer, zanesené do tabulky Excel 2003
Obrázek 9.
Klíčová slova „Motivace“ a „Významu“ tetuáže studentů FTK
Obrázek 10.
Vyhledávání klíčových slov v seminárních pracích
Obrázek 11.
Symbolika zastoupena u mužů
Obrázek 12.
Symbolika zastoupena u žen
Obrázek 13.
Tetované tělo muže
Obrázek 14.
Tetované tělo ženy
Obrázek 15.
Komunikace tetuáží - muži
Obrázek 16.
Komunikace tetuáží - ženy
Obrázek 17.
Umístění tetuáže vzhledem k „Já“ - muži
Obrázek 18.
Umístění tetuáže vzhledem k „Já“ - ženy
Obrázek 19.
Celkové zastoupení slov - muži
Obrázek 20.
Celkové zastoupení slov - ženy
Obrázek 21.
Klíčová slova „ Motivace“ u mužů
Obrázek 22.
Nejčastější slova "Motivace" - ženy
Obrázek 23.
Nejčastější slova "Význam" - muži
Obrázek 24.
Nejčastější slova "Význam" - ženy
109
Příloha 2. Seznam tabulek Tabulka 1. Srovnání významových klíčových slov muži a ženy Ženy
Muži
11. Osobní
10. Osobní
12. Líbí
11. Rozhodnost
13. Rozhodnost
12. Líbí
14. Sebe
13. Sebe
15. Rodina
14. Vyjádřit
16. Síla
15. Síla
17. Svoboda
16. Svoboda
18. Patřit
17. Rodina
19. Vyjádřit
18. Energie
20. Já Zdroj: Vlastní vyhotovení
110
Příloha 3. Obrazová příloha Maorské tradiční tetování
Keltské tetování
111
Japonské tradiční tetování
Indiánské tradiční tetování
112
Marakézské tradiční tetování
Piercing
113
Branding
114
Skarifikace
Jiné formy tradičního zdobení těla
115
116
117
