Diplomová práce. Vysoká škola ekonomická. Fakulta mezinárodních vztahů. Mezinárodní politika a diplomacie

Diplomová práce

Jméno diplomanta:

Marina Šternová

Škola:

Vysoká škola ekonomická

Fakulta:

Fakulta mezinárodních vztahů

Obor:

Mezinárodní politika a diplomacie

Název práce:

Evropská unie a izraelsko-palestinský konflikt

Vedoucí diplomové práce:

V Praze dne 21. srpna 2006

PhDr. Otakar Volenec, CSc.

Děkuji vedoucímu své diplomové práce, PhDr. Otakarovi Volencovi, CSc., za účinnou pomoc a poskytnuté konzultace. Marina Šternová

2

Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci vypracovala samostatně a že jsem uvedla veškerou použitou literaturu a jiné zdroje, z nichž jsem čerpala.

Marina Šternová

3

OBSAH 1. ÚVOD

6

2. VZNIK IZRAELSKO-PALESTINSKÉHO KONFLIKTU

8

2.1.

Historické souvislosti

8

2.2.

Šestidenní válka

9

3. VZNIK MYŠLENKY SJEDNOCENÉ EVROPY A SUEZSKÁ KRIZE 10 3.1.

Suezská krize

10

3.2.

Důsledky Suezské krize

12

4. VZTAHY EU S IZRAELEM A PALESTINOU

14

4.1.

Počátky vývoje vztahů

14

4.2.

Camp David 1978

15

4.3.

Benátská deklarace

17

4.4.

Krize na libanonsko-izraelské hranici

18

4.5.

Oživení evropské zahraniční politiky

22

4.6.

První intifáda

23

4.7.

Diplomatický průlom v izraelsko-palestinských vztazích

26

4.8.

Období mírového procesu

27

4.9.

Madridská konference

29

4.10.

Dohody z Osla

31

4.11.

Izraelsko-jordánská mírová smlouva a Oslo II

33

4.12.

Mírový proces a Memorandum z Wye River

34

4.13.

Euro-středomořské partnerství a mírový proces

36

4.14.

Kvartet a stagnace mírového procesu

39

4

5. ČLENSKÉ ZEMĚ EU A IZRAELSKO-PALESTINSKÝ KONFLIKT

42

5.1.

Společná zahraniční a bezpečnostní politika EU

42

5.2.

Atlanticismus a Pobaltské státy

43

5.3.

Jednotlivé členské státy EU a izraelsko-palestinský konflikt

44

6. ČESKÁ REPUBLIKA, IZRAEL A PALESTINA

45

6.1.

Československo a vznik Státu Izrael

45

6.2.

ČSSR, arabské státy a Izrael v 50.letech

49

6.3.

ČSSR a Palestina

50

6.4.

ČR a Izrael po roce 1989

51

6.5.

ČR, arabské státy a Palestina po roce 1989

52

6.6.

ČR a blízkovýchodní mírový proces po roce 1989

53

7. FRANCIE, IZRAEL A PALESTINA

55

7.1.

Francie a její „vášeň“ pro izraelsko-palestinský konflikt

55

7.2.

Židovská menšina ve Francii

55

7.3.

Sionismus

56

7.4.

Arabská menšina a válka v Alžíru

57

7.5.

Dekolonizace

58

7.6.

Francouzsko-izraelské vztahy

60

7.7.

Francie a Palestina

63

8. SHRNUTÍ

65

9. ZÁVĚR

66

10. SEZNAM PRAMENŮ A LITERATURY

68

5

1. ÚVOD Oblast Blízkého východu je pro Evropskou unii z hlediska zahraničně-politickohospodářských vztahů klíčová. Tento fakt je dán nejen geografickou blízkostí, ale zejména historickými a kulturními vazbami evropských států na blízkovýchodní region. Z těchto důvodů nemůže být Evropská unie děním na Blízkém východě neovlivněna a dlouhodobě se snaží angažovat v politické i hospodářské sféře této oblasti. V souvislosti s formováním tzv. „evropské identity“, jejímž prostřednictvím se Evropská unie začala definovat jako samostatná politická, hospodářská a kulturní platforma, která vyjadřuje svůj specifický postoj v rámci mezinárodního dění, vyslovily evropské státy přání vystupovat vůči státům Blízkého východu společně v rámci programu Evropské politické spolupráce. Diplomatické vztahy s Izraelem navázala Evropská unie 1 v roce 1959. O 16 let později, na základě vize francouzského ministra zahraniční Maurice Schumanna o zóně volného obchodu se zeměmi Středomoří, evropská devítka 2 uzavřela s Izraelem, jakožto středomořským regionem, v roce 1975 dohodu o zóně volného obchodu. V roce 1996 pak EU uzavřela dohodu o připojení k euro-středomořskému projektu i s Palestinou 3 . Tyto kroky vytvořily Evropské unii podmínky proto, aby se mohla v budoucnu diplomaticky angažovat v izraelsko-arabském, posléze izraelsko-palestinském konfliktu. Přestože má Evropská unie na oblast Blízkého východu spíše malý politický vliv, disponuje silnými ekonomickými vazbami na blízkovýchodní státy, díky nimž se snaží také prosazovat své zájmy. Jedním z jejích důležitých zahraničně-politických nástrojů vztahujících se na izraelsko-palestinský konflikt jsou velké finanční dotace Palestincům. 1

Předchůdce dnešní Evropské unie bylo ESUO neboli Evropské společenství uhlí a oceli zformované roku 1952 šesti zakládajícími členy: Belgií, Francií, Itálií, Lucemburskem, Nizozemskem a Spolkovou Republikou Německo. Svou hospodářskou integraci těchto šest států dále utvrdilo přijetím Římské smlouvy , kde se shodly na podmínkách vytvoření Evropského společenství pro atomovou energii (Euratom) a Evropského hospodářského společenství (EHS). Smlouva o sloučení těchto orgánů, tj. ESUO, Euratom a EHS v Evropská společenství vstupuje v platnost roku 1967. V roce 1993 nabývá účinnosti smlouva o Evropské unii. První vlna rozšíření EU proběhla v roce 1973 o Dánsko, Irsko a Spojené království. Druhá a třetí vlna rozšíření proběhla v letech 1981 a 1986 o Řecko a poté o Španělsko a Portugalsko. Finsko, Rakousko a Švédsko byly integrovány v roce 1995. Zatím poslední kolo rozšiřování EU proběhlo v roce 2004 integrací České republiky, Estonska, Litvy, Lotyšska, Kypru, Maďarska, Polska, Malty, Slovenska a Slovinska. 2 Viz poznámka č. 1. 3 Palestinou je myšlena oblast Západního břehu a pásma Gazy. Palestinci pak představují obyvatele této oblasti a palestinské uprchlíky.

6

Evropská unie je největším dárcem finanční pomoci Palestincům, díky čemuž může v Palestině uplatňovat určitý vliv. Vedle Evropské unie existují ovšem i další externí státy, které mají zájmy v blízkovýchodním regionu. Jedná se především o Spojené státy americké a do roku 1991 se jednalo také o SSSR. Vliv samotného Ruska se výrazně zmenšil a Spojené státy se tak staly nejdůležitějším a jediným skutečně vlivným aktérem v blízkovýchodním regionu. Tato skutečnost se pak především odráží i ve vývoji blízkovýchodního mírového procesu. Zatím to byly vždy Spojené státy, komu se podařilo přivést znesvářené strany k jednomu stolu a dosáhnout pozitivních výsledků. Snahy Evropské unie podílet se na řešení izraelsko-palestinského konfliktu byly a

jsou

omezené.

Přesto

však

EU

v

této

oblasti

iniciovala

určité významné kroky. V některých případech se však takto, dle mého názoru, současně vymezovala proti aktivitám americkým. Ačkoli iniciativy Evropské unie jsou často zastíněny americkou aktivitou, je třeba jim věnovat pozornost. Tato práce sleduje vývoj postojů Evropské unie k izraelsko-palestinskému konfliktu. Vzhledem k tomu, že se jedná o velice komplexní téma, je nutné pojmout tuto práci v širším rámci. V první části se zabývám samotným izraelsko-palestinským konfliktem a vymezuji pojmy s ním související. Ve druhé části se zabývám

mezinárodně-politickými událostmi, které byly

klíčové pro vývoj vztahů EU – Izrael – Palestina. Kromě jiného se podrobněji zabývám krizí v Suezském průplavu. Události spojené s touto blízkovýchodní „roztržkou“ velmi ovlivnily vývoj v transatlantických vztazích. Byla to totiž Suezská krize a následná intervence Spojených států amerických (proti aktivitám Francie a Velké Británie v Suezském průplavu), která způsobila zásadní průlom ve vztahu Západní Evropy ke Spojeným státům, což mělo i zásadní důsledky pro další vývoj v jejich vztazích. Ve třetí části se pokouším podrobně analyzovat vývoj vztahů a postojů Evropské unie k Izraeli, Palestině a k izraelsko-palestinskému konfliktu, a to od roku 1959, kdy byly navázány diplomatické vztahy s Izraelem. Nakonec v poslední části se soustřeďuji na zkušenosti a postoje jednotlivých členských států EU vůči Izraeli a Palestině, podrobněji pak analýzou vývoje postojů Francie a České republiky vůči izraelsko-palestinskému konfliktu. Přestože ideu evropské identity členské státy Evropské unie přijaly, ve skutečnosti spíše společně

7

nevystupovaly. To bylo (a dosud je) patrné především v souvislosti s krizovými situacemi, kdy většina evropských států jednala podle svého národního zájmu bez ohledu na zájem „evropský“. Tato nejednotnost názorů a přístupů evropských států má vliv i na uplatňování společné zahraniční politiky vůči izraelsko-palestinskému konfliktu.

2. Vznik izraelsko-palestinského konfliktu 2.1. Historické souvislosti

Podle Bible vnikly židovské kmeny do Kanaánu 4 a založili zde Izrael někdy kolem 13. století před naším letopočtem. O několik století později byla židovská země ovládnuta Římany a samostatnost už nezískala. Posledním pokusem vybojovat nezávislost na Římanech bylo Velké židovského povstání v letech 132n.l.-135n.l.. To bylo rozdrceno a mnoho Židů muselo uprchnout do exilu. Římané pak změnili název území na Syrie-Palestina 5 . Po pádu Říma pak byla oblast dnešního Izraele a Palestiny postupně pod byzantskou nadvládou ( 324 – 640 ), arabskou nadvládou ( 640 - 1099 ), pod nadvládou evropských křižáků (1099 – 1291 ), mameluků (1291 – 1517 ), mezi lety 1571-1917 pod nadvládou Osmanské říše a do roku 1948 pod mandátní správou Velké Británie, které oblast Palestiny připadla na konci 1. světové války po rozpadu Osmanské říše. Oficiálně byl Izrael znovu obnoven až po druhé světové válce rezolucí OSN. Den po vyhlášení nezávislého státu Izrael, 14. května 1948, napadlo nově vzniklý stát šest arabských států; Egypt, Jordánsko, Libanon, Irák, Jemen a Saudská Arábie. Tím byly dány pevní základy 6 současnému izraelsko-arabského konfliktu. Předtím než arabské státy na Izrael zaútočili, varovali Araby, kteří bydleli v oblasti dnešního Státu Izrael, aby raději dočasně opustili domovy a vyhnuli se tak nebezpečí války. Poté, co Izrael válku s arabskými státy nečekaně vyhrál, se Arabům, kteří odešli, již nepodařilo vrátit. Ti dnes včetně svých potomků tvoří tzv. palestinské uprchlíky. 4

Oblast dnešního Izraele a Palestiny se jmenovala Kanaán podle Kananejců, kteří ji obývali do příchodu židovských kmenů. Ti ji ovládli a pojmenovali Izrael. 5 Název Palestina byl odvozen od mořského kmene Filištínů. 6 Vztahy mezi Židy a Araby nikdy nebyly dobré, je ovšem třeba podotknout, že v době arabské nadvlády, či nadvlády Osmanské říše nad biblickou Palestinou, měli vždy Židé náboženskou svobodu. To se nedá říct o evropských křesťanech, kteří v době křižáckých válek Židy i muslimy tedy „bezvěrce“ zabíjeli, vyháněli či nemilosrdně trestali.

8

2.2 Šestidenní válka

K událostem dávajícím nový rozměr izraelsko-arabskému konfliktu došlo v roce 1967 během Šestidenní války. Tato válka začala preventivním obranným úderem izraelského letectva na egyptské, syrské, jordánské a irácké letectvo. Izrael zvítězil a mimo jiné získal tato území: Západní břeh Jordánu, Gazu, Sinajský poloostrov a Golanské výšiny. Golanské výšiny původně patřily Sýrii a Sinajský poloostrov Egyptu, tedy s izraelsko-palestinským konfliktem nesouvisí 7 . Kontroverzní jsou pak území pásma Gazy 8 a Západního břehu 9 . Tato území byla obydlená Araby, kteří z velké části uprchli během válek v letech 1948-1949 a 1967. Přesto jich po skončení Šestidenní války zůstalo na území Gazy a Západním břehu přes milión. 10 Izrael v reakci na předchozí válku zpočátku využil tato dobytá území k zajištění své bezpečnosti a vybudoval na nich vojenské základny. V sedmdesátých letech se ale v rámci vládního programu rozhodl pro osídlovací politiku na těchto územích a začal rozšiřovat území Izraele o židovské osady. Araby, kteří uprchli během arabsko-izraelských válek a Arabové, kteří zůstali na Západním břehu a v pásmu Gazy jsou dnes ti, o nichž se mluví jako o Palestincích. Od Šestidenní války se v důsledku okupace pásma Gazy a Západního břehu Jordánu bezprostředně ocitli pod vojenskou správou Izraele. Palestinská společnost se začala daleko více radikalizovat a vyvíjet snahu o „osvobození Palestiny“ a „likvidaci Izraele“ 11 a nová éra arabsko-izraelského konfliktu tak dostala jméno. Izraelsko-palestinský konflikt je především sporem o území. Takových se odehrává v současném světě mnoho. Přesto je oproti jiným konfliktům pro evropské země a Spojené státy americké zásadnější, neboť je vnímán evropskou a americkou veřejností v důsledku kulturních a historických souvislostí intenzivněji.

7

Se Sýrií zůstává kvůli Golanským výšinám napětí, neboť Izrael je z bezpečnostních důvodů vrátit odmítá. Co se týče Sinajského poloostrova, z toho se Izrael stáhla v roce 1979 v rámci mírové dohody s Egyptem v Camp Davidu. 8 Pásmo Gazy bylo před rokem 1948 součástí mandátu Palestina, pak ji obsadil Egypt. Na rozloze 360 km² žije dnes 50 000 obyvatel na km². 9 Západní břeh Jordánu bylo území, které před rokem 1948 patřilo k mandátu Palestina. Poté bylo anektováno Jordánskem. Během Šestileté války uprchla velká část obyvatelstva této oblasti do Jordánska. Dnes ho obývá asi 2 miliony Palestinců a 300 000 židovských osadníků. 10 Čejka, Marek: Izrael a Palestina. Centrum strategickým studií, Brno, 2005. Str. 120. 11 „Osvobození Palestiny“ a „likvidace Státu Izrael“ byly hlavními body Charty OOP, ústředního dokumentu Organizace pro osvobození Palestiny, která vznikla v roce 1964.

9

3. Vznik myšlenky sjednocené Evropy a Suezská krize 3.1. Suezská krize

Zásadním zlomem a začátkem nové éry ve vztazích mezi Evropou, Amerikou, Sovětským svazem a oblastí Blízkého východu se stal rok 1956 a tzv. Suezská krize. Pro Francii a Velkou Británii znamenala konec imperiálního vlivu na Blízkém východě a počátek snah o vytvoření „společné, nové“ Evropy vybudované na nových jednotných základech – nikoli už na tradičním soupeření, nacionalismu, imperialismu a militarismu. Tato změna přístupu k vlastní identitě pak ovlivňuje vztahy mezi Izraelem a jednotlivými evropskými státy, stejně jako Evropou jako takovou, dodnes. Suezská krize ukázala nadřazenost a sílu Spojených států amerických ve vztahu k jejich západoevropským spojencům a zároveň dominantní postavení Spojených států (vyjma bývalého SSSR) při řešení jakéhokoli problému v oblasti Blízkého východu. Toto postavení Spojených států trvá dodnes. Pro Sovětský svaz byla krize vstupem na nové kolbiště studené války a dokončila změnu politiky od podpory Izraele k podpoře států arabských 12 . Zároveň mu tato epizoda umožnila konsolidaci moci ve východní Evropě 13 . Pro Izrael a arabský svět pak Suezská krize dokončila transformaci židovskopalestinského sporu na izraelsko-arabský konflikt. Tato blízkovýchodní krize začala znárodněním Suezského průplavu egyptským prezidentem Gamálem Abdulem Násirem. Prvním instinktem britského ministerského předsedy Antonyho Edena bylo tomuto aktu zabránit. S tragickými následky politiky „appeasementu“ v paměti byl okamžitě připraven Násira zastavit, a to i vojenskými prostředky 14 . Francie reagovala podobně, i když z jiných důvodů. Její čím dál tím krvavější koloniální válka v Alžíru nabírala na intenzitě a právě Násir, se svou ideologií pan-

12

Poté, co SSSR zjistil, že se z Izraele socialistický stát nestane, změnil svou zahraniční politiku a začal podporovat arabské státy. 13 Například odvedla pozornost od faktu, že SSSR právě krvavě potlačil povstání v Maďarsku. 14 Kissinger, Henry: Umění diplomacie. Prostor, Praha, 1999. Str. 553.

10

arabismu 15 , byl mocným spojencem alžírských povstalců. Další důvod byl čistě ekonomického rázu – společnost, která lukrativní kanál provozovala, byla francouzská. Obě země tak začaly připravovat invazi a jejich přirozeným spojencem byl Izrael, který čelil neustálým egyptským útokům z pásma Gazy na své území. Spojené státy byly však zdrženlivé 16 . Kromě jiného se obávaly, že koloniální válka by vehnala arabské státy do náruče komunistického bloku, kterému musely Spojené státy ve studené válce čelit. Americký Prezident Dwight David Eisenhower a ministr zahraničí John Foster Dulles se snažili oba evropské spojence zdržet natolik, aby výpad proti Egyptu už nebyl možný 17 . Ve spěchu se tak Francie a Británie dohodly, že záminkou pro invazi se musí stát Izrael, který nebyl proti tomu, udělit Egyptu lekci, zvláště když měl podporu obou evropských zemí. Izrael měl zaútočit a obsadit kanál, vojska Francie a Británie by pak do Egypta vstoupila jako „mírové sbory“. Spojené státy o plánu nebyly informovány. Izrael skutečně vstoupil do Egypta a když Egypt odmítl příměří, po kterém Francie a Británie volaly, Británie začala bombardovat egyptské pozice. Rozhořčené Spojené státy, které vnímaly chování Velké Británie a Francie jako zradu spojenců, v odvetě zasáhly britskou ekonomiku, když nedovolily Mezinárodnímu měnovému fondu poskytnout Britům půjčku 18 , bez níž Británie čelila finančnímu kolapsu. Británie tím byla donucena zastavit vojenské operace a Francii, jejíž vojska byla pod britským velením, nezbylo než následovat. Tato nepříliš úspěšná válka na Blízkém východě měla pro Evropu naprosto zásadní význam a doslova stála u zrodu nové, spojené Evropy, stejně jako u počátku komplikovaného vztahu mezi Británií a Francií a ještě komplikovanějšímu vztahu této nové Evropy ke Spojeným státům.

15

Násirova idea spočívala ve vytvoření jednotné arabské republiky. To se mu však nepodařilo zrealizovat. Hlavní důvod byl vnitropolitický – americký prezident Eisenhower chtěl vyhrát nadcházející prezidentské volby, a to na platformě „prezidenta míru“ a nechtěl se nechat zatáhnout do konfliktu, v němž Spojené státy neměly žádné strategické zájmy. Kissinger, Henry: Umění Diplomacie. Prostor, Praha, 1999. Str. 563. 17 Kissinger, Henry: Umění Diplomacie. Prostor, Praha, 1999. Str. 556. 18 Kissinger, Henry: Umění diplomacie. Prostor, Praha, 1999. Str. 556 16

11

3.2. Důsledky Suezské krize

Suezská krize znamenala smrtelnou ránu pro britský imperialismus a značně urychlila už probíhající rozpad impéria a osvobozenecké hnutí v britských koloniích a državách. Británie přestala být sebevědomou koloniální mocností a ze svého neúspěchu vyvodila změnu své zahraničněpolitické strategie v tom smyslu, že už vždy bude na mezinárodní scéně jednat společně se Spojenými státy. Tak tomu je dodnes a partnerství vlád Spojené státy a Velká Británie se zdá být nerozlučné. 19 Francie reagovala opačně – obrátila se proti Spojeným státům americkým i proti Velké Británii 20 . Jediným způsobem jak čelit hegemonii Spojených států v západním světě bylo spojit Evropu, vytvořit „Spojené státy evropské“. V okamžiku, kdy se francouzský prezident Guy Mollet dozvěděl o Američany zinscenovaném konci francouzsko-britského plánu v Egyptě, byl u něj právě na návštěvě německý kancléř Konrád Adenauer. Ten údajně Molletovi řekl, že jediná cesta, jak se „pomstít“ Spojeným státům, je spojit Evropu.

„Francie a Anglie se nikdy nestanou mocnostmi, které by bylo možno srovnávat se Spojenými státy a Sovětským svazem. Takového postavení nedosáhne ani Německo. Zbývá jim jediná možnost, jak by mohly ve světě hrát rozhodující úlohu: sjednocená Evropa. Anglie ještě není zralá, ale suezská záležitost ji na to pomůže připravit. Nemůžeme ztrácet čas: vaší odplatou bude Evropa.“ 21

A Francie a Německo skutečně na tomto návrhu začaly okamžitě pracovat. Už příští rok byla sepsána Římská smlouva a původně šestičlenný spojený evropský trh se nakonec rozrostl na dnes pětadvacetičlennou Evropskou unii 22 . 19

Přestože veřejné mínění v Británii začíná být stejně anti-americké, jako ve většině států Evropské unie. Soukromou iniciativou Francie, kterou se zároveň vymezila vůči Velké Británii a kterou se snažila osamostatnit, bylo vybudování svého vlastního vojenského potenciálu, nezávislého na Spojených státech. 21 Jones, Joseph, M.: The Fifteen Weeks. Viking Press, New York, 1955. Str. 141. in Kissinger, Henry: Umění diplomacie. Prostor, Praha, 1999. Str. 570. 22 Předchůdce dnešní Evropské unie bylo ESUO neboli Evropské společenství uhlí a oceli zformované roku 1952 šesti zakládajícími členy: Belgií, Francií, Itálií, Lucemburskem, Nizozemskem a Spolkovou Republikou Německo. Svou hospodářskou integraci těchto šest států dále utvrdilo přijetím Římské smlouvy , kde se shodly na podmínkách vytvoření Evropského společenství pro atomovou energii (Euratom) a Evropského hospodářského společenství (EHS). Smlouva o sloučení těchto orgánů, tj. ESUO, Euratom a EHS v Evropská společenství vstupuje v platnost roku 1967. V roce 1993 20

12

V reakci na britský postoj během Suezské krize se Francie pokoušela udržet Velkou Británii mimo integrující se Evropu jak nejdéle to šlo. Nedůvěra v britskoamerické speciální vztahy způsobila, že prezident Charles de Gaulle blokoval vstup Velké Británie do Evropských společenství 23 až do roku 1973.

nabývá účinnosti smlouva o Evropské unii. První vlna rozšíření EU proběhla v roce 1973 o Dánsko, Irsko a Spojené království. Druhá a třetí vlna rozšíření proběhla v letech 1981 a 1986 o Řecko a poté o Španělsko a Portugalsko. Finsko, Rakousko a Švédsko byly integrovány v roce 1995. Zatím poslední kolo rozšiřování EU proběhlo v roce 2004 integrací České republiky, Estonska, Litvy, Lotyšska, Kypru, Maďarska, Polska, Malty, Slovenska a Slovinska. 23 Viz poznámka pod čarou č.1.

13

4. Vztahy EU s Izraelem a Palestinou 4.1. Počátky vývoje vztahů

V roce 1960 zažádal Izrael o navázání vztahů s Evropským hospodářským společenstvím. Jednání započala v listopadu 1962 a vedla k navázání ekonomických vztahů, a to v rámci smlouvy z roku 1964 a roku 1970. 24 V roce 1975 byla podepsána s Izraelem dohoda o zóně volného obchodu. Avšak dojednání této dohody předcházely spory evropských států zastávající odlišné politické postoje k Izraeli. Francie a Itálie totiž zpočátku asociační dohodu s Izraelem vetovala. Naopak pro bylo Nizozemí 25 a Německo 26 . Řešením této situace byl nakonec kompromis v podobě preferenční obchodní dohody, která dávala Izraeli určité výhody. Ekonomické vztahy s Izraelem a později i ekonomické vztahy s Palestinou vytvořily EHS základy pro své budoucí iniciativy v izraelsko-arabském i v izraelskopalestinském konfliktu ( především v rámci Euro-středomořského partnerství viz kapitola 4.13 ). Gesta, kterými se EHS, jako organizace zastřešující devět evropských států, vyjadřovalo k situaci v Izraeli a Palestině, na sebe nenechala dlouho čekat. V roce 1975 evropská devítka hlasovala jednomyslně proti rezoluci Valného shromáždění OSN odsuzující sionismus jako formu rasismu. O několik let později pak také Evropská rada deklarovala své stanovisko k palestinskému problému. V něm odsoudila budování židovských osad na Západním břehu 27 a potvrdila nárok palestinského lidu na svou vlast. Tento nárok měl podle Evropské rady podléhat jasným pravidlům garantovaným OSN. Dalším důležitým politickým gestem bylo - na základě euro-arabského dialogu konaného v Bruselu v roce 1977 - přijetí OOP 28

jako legitimního orgánu

reprezentujícího Palestince. V souvislosti s uznáním OOP Evropským hospodářským 24

Yakemtchouk, Romain: La politique étrangère de l´Union européenne. L´Harmattan, Paris, 2005. Str. 354. 25 Nizozemí stejně jako Velká Británie tradičně zastávali více proizraelská stanoviska. Rozhodujícím vlivem pro tento přístup jsou jejich úzké vztahy se Spojenými státy. 26 Německo tradičně podporuje Izrael z morálních důvodů. 27 Počátkem sedmdesátých let bylo vybudováno několik židovských osad na Západním břehu. Jejich iniciátorem byl tehdejší ministr zemědělství Ariel Šaron. 28 OOP neboli Organizace pro osvobození Palestiny vznikla v roce 1964. Toto hnutí vzniklo jako zastřešující organizace dalších palestinských militantních a politických frakcí.

14

společenstvím, konstatovaly delegace jednotlivých zúčastněných arabských zemí, důležitost role, již by EHS mohla hrát na Blízkém východě. To bylo také poprvé, kdy bylo EHS, jakožto organizaci devíti evropských států, přiřknuta role možného aktéra na Blízkém východě. Ve srovnání s vlivem Spojených států či SSSR, mohla být však role EHS v blízkovýchodním konfliktu jen okrajová.

4.2. Camp David 1978

Význam Spojených států amerických pro blízkovýchodní konflikt potvrzují v první řadě úspěšná mírová jednání v Camp Davidu v roce 1978. Koncem sedmdesátých let totiž americký prezident James Earl Carter inicioval jednání mezi Izraelem a Egyptem, která byla završena uzavřením mírové smlouvy a posléze navázáním vzájemných diplomatických vztahů. 29 Právě při těchto jednáních se projevily ambice některých evropských států zasahovat do mírových jednání a hrát tak roli vyjednavače mezi Egyptem a Izraelem. Francie o tuto pozici velmi stála a prezident Valéry Giscard d´Estaing za tímto účelem pozval izraelského premiéra Menachema Begina na jednání do Paříže. Begin pozvání Francie odmítl, ale přijal jiné, a to od Velké Británie. I zde se opět ukázalo, že klíčové jsou především vztahy se Spojenými státy. Ve srovnání s Francií měla Velká Británie velmi dobré vztahy se Spojenými státy americkými a navíc si zachovávala dobré styky jak s Egyptem tak s Jordánskem, což bylo pro Izrael a mírová jednání podstatné. 30 Přestože uzavření mírové smlouvy mezi Egyptem a Izraelem bylo velkým úspěchem, evropská devítka nešetřila kritikou. Hlavní její výtkou bylo, že mírová smlouva řešila pouze jednu dílčí otázku blízkovýchodního konfliktu. Podle dohody se měl Izrael stáhnout ze Sinajského poloostrova a zrušit židovské osady, které tam vybudoval. Egypt pak měl zaručit volné proplouvání izraelských lodí Suezským průplavem. Na základě uskutečnění těchto kroků pak došlo k navázání diplomatických vztahů. Pokud jde o další otázky, především problematiku pásma Gazy, Západního břehu a postavením Palestinců, těmi se mírová dohoda hlouběji nezabývala. Tuto 29

http://www.jewishvirtuallibrary.org/jsource/Peace/camp_david_accords.html Yakemtchouk, Romain: La politique étrangère de l´Union européenne. L´Harmattan, Paris, 2005. Str. 354.

30

15

skutečnost kritizovala v rámci ES především Francie, která už v roce 1975 povolila otevření kanceláře OOP v Paříži. Evropský parlament posléze vydal prohlášení, ve kterém vyjádřil potěšení nad mírovou dohodou a zároveň vyslovil naději, že v blízké budoucnosti tento krok povede k dosažení takového míru, který se bude týkat „všech zúčastněných stran“. 31 Tímto prohlášením tak Evropský parlament podpořil kritiku Francie, jako členského státu ES, že mírová dohoda uzavřená mezi Egyptem a Izraelem není řešením blízkovýchodního konfliktu a že by řešení mělo být vztaženo na všechny zúčastněné, tedy i na Palestince. To byl také oficiální důvod, proč mírová dohoda nebyla akceptována ostatními arabskými státy. Egypt byl vyloučen z Ligy arabských států a některé arabské státy dokonce přerušily na protest s Egyptem diplomatické vztahy. Evropská devítka ve své kritice pokračovala, a to ve společném prohlášení ministrů zahraničních věcí, kteří se sešli v Paříži v červnu 1979. Tentokrát šlo o vyjádření nesouhlasu s židovskými osadami, zakládanými na Západním břehu Jordánu a o kritiku izraelského přístupu k Palestincům. Podle evropských ministrů mělo trvalé mírové uspořádaní na Blízkém východě zahrnovat kromě návratu do hranic před rokem 1967 rovněž uznání legitimity palestinského práva na vlast. Přes veškeré úsilí, které evropské státy vyvíjely, měla evropská diplomacie na vývoj izraelsko-palestinského konfliktu velmi omezený vliv. Nad blízkovýchodním konfliktem držely „diplomatický monopol“ 32 Spojené státy americké. Na rozdíl od evropských států byly totiž Spojené státy jak „schopné zajistit přežití Státu Izrael“, 33 tak na ni vyvinout tlak. Podobný tlak Spojené státy byly schopné uplatňovat i na některé arabské státy. Evropská společenství proto usilovala i o multilaterální formu řešení konfliktu a očekávala tak, že by jim v rámci mezinárodní konference byla umožněna účast. 34

31

Yakemtchouk, Romain: La politique étrangère de l´Union européenne. L´Harmattan, Paris, 2005. Str .357. 32 Raymond, Aron: L´Europe et le Proche-Orient. L´Express, Paris, 14. června 1980. 33 Raymond, Aron: L´Europe et le Proche-Orient. L´Express, Paris, 14. června 1980. 34 Bureš, Jaroslav: Evropská unie a blízkovýchodní mírový proces. Integrace, Praha, 24. listopadu 2004. http://www.integrace.cz/integrace/clanek.asp?id=848

16

4.3. Benátská deklarace

V roce 1980 vydala evropská devítka tzv. Benátskou deklaraci, ve které byly shrnuty všechny dosavadní postoje ES k blízkovýchodnímu konfliktu. Tato deklarace se stala na delší dobu základem pro evropskou politiku na Blízkém východě. Benátská deklarace byla vystavěna na třech základních pilířích: právo na existenci všech států v blízkovýchodním regionu, a to včetně Izraele; odsouzení budování židovských osad na Západním břehu jako aktu porušení mezinárodního práva; spravedlnost pro všechny blízkovýchodní národy včetně Palestinců, což implikovalo i uznání legitimních práv Palestinců na sebeurčení a právo na vlast. Evropská devítka zároveň odsoudila všechny jednostranné iniciativy Izraele včetně anexe Východního Jeruzaléma. 35 a vyzvala Izrael ke stažení do hranic z roku 1967. Izrael na tuto deklaraci příliš nereagoval, a to především proto, že v daném období čelil válečnému stavu na všech hranicích (kromě té s Egyptem) a Západní břeh považoval za strategicky nutné území. Navíc čelil nebezpečí ze strany Iráku a hrozbě jaderných zbraní, které vyvíjel. Podle izraelských tajných služeb se Irák snažil ve svém výzkumném centru vyvinout zbraně hromadného ničení, a to s pomocí reaktoru Osiris dodaného Francií. Na základě rozhodnutí izraelského premiéra Menachema Begina proto podniklo téhož roku izraelské letectvo preventivní nálet v rámci tzv. „Operace Opera“ na jaderné výzkumné centrum v Tuwaithu v Iráku. Rada bezpečnosti tuto akci jednomyslně (tedy i včetně Spojených států amerických) odsoudila v rezoluci č.487 z roku 1981 jako porušení Charty OSN a mezinárodního práva. Evropská rada se pod tuto rezoluci podepsala také a vztahy mezi Izraelem a některými členskými zeměmi, především Francií, se staly ještě více napjatými.

35

Západní Jeruzalém byl vyhlášen hlavním městem Izraele v roce 1950. V roce 1980 pak byl připojen k Jeruzalému i Východní Jeruzalém a Izrael ho prohlásil svým „jediným nedělitelným hlavním městem“. Tento krok nebyl de iure uznán mezinárodním společenstvím a až do dnešního dne se většina zastupitelských úřadů nachází spíše v Tel Avivu namísto Jeruzaléma.

17

4.4. Krize na libanonsko-izraelské hranici

Významnější zapojení Evropského společenství do blízkovýchodního mírového procesu

představovala

účast

některých

jeho

členů

na

Sinaji

v rámci

Mnohonárodnostních stabilizačních vojenských složek. 36 Tyto jednotky byly vytvořeny v době, kdy končila mírová mise OSN na Sinaji, která zde působila na základě dohod z Camp Davidu. Vzhledem k zájmu udržet mírový stav se Egypt a Izrael spolu se Spojenými státy dohodli na ustanovení těchto mnohonárodnostních vojenských jednotek, které by na Sinaji převzaly původní úlohu jednotek OSN. Přestože ES mírový proces z Camp Davidu kritizovala, rozhodla se zúčastnit mise těchto jednotek a podřídit se podmínkám dohody sjednané mezi americkým prezidentem Carterem, egyptským prezidentem Sadatem a izraelským premiérem Beginem. V roce 1982, několik měsíců po atentátu na prezidenta Sadata 37 , bylo přijato zřízení Mnohonárodních jednotek o 2500 vojácích, zahrnující kontingenty jedenácti zemí, tj. Spojených států amerických, Francie, Velké Británie, Itálie, Nizozemí, Norska, Austrálie, Nového Zélandu, Kolumbie, Uruguaje a Fidži. Napětí na Blízkém východě se s vraždou Sadata a problematickým postavením Palestinců nadále stupňovalo. OOP, která byla v sedmdesátých letech vyhnána z Jordánska 38 , se přemístila na jih Libanonu – tedy k severní hranici Izraele. Odtud organizovala ozbrojené operace proti Izraeli, což vedlo ke zhoršení vztahů mezi Izraelem a Libanonem, který nad jižním územím svého státu ztratil kontrolu. Izrael na útoky OOP odpovídal bombardováním hlavních center OOP v Libanonu. V roce 1978 však OOP provedla atentát na cestující v autobusu, jedoucího do Tel Avivu,přímo na izraelském území, kam se útočníkům podařilo dostat lodí z Libanonu. Po sérii takových atentátů toto bylo pro Izrael poslední kapkou a na tento čin reagoval vojenskou akcí „Litani“, tj. obsazením jižní části Libanonu až po řeku Litani. Libanonská vláda se obrátila na Radu bezpečnosti OSN a ostře se ohradila proti izraelské invazi. Argumentovala tím, že nemá s palestinskými ozbrojenými akcemi nic společného. Rada 36

http://www.mfo.org Atentát na egyptského prezidenta Sadata byl spáchán egyptskou radikálně-islamistickou opozicí, Egyptským islámským džihádem, který nesouhlasil s prezidentovými mírovými iniciativami. 38 OOP působila v 70.letech z palestinských uprchlických táborů v Jordánsku. Kvůli rostoucí moci OOP a odmítnutí podřídit se podmínkám jordánského krále, došlo ke střetu mezi jordánskou armádou a ozbrojenými guerillami OOP (v těchto střetech sehrála roli i izraelská armáda, což přispělo ke zlepšení vztahů mezi Jordánskem a Izraelem). Většina členů OOP poté uprchla do Libanonu. Měsíc, kdy se odehrál tento palestinsko-jordánský konflikt je také nazýván Černé září. 37

18

bezpečnosti vyzvala v rezoluci č. 425 Izrael ke stažení svých vojsk a vytvořila jednotky UNIFIL 39 , které byly určeny k zabezpečení míru v oblasti. Téhož roku se izraelská armáda stáhla z Libanonu a byla nahrazena mírovými vojenskými jednotkami OSN. Napětí v oblasti se však zmenšilo pouze na krátkou dobu. V roce 1981 byly opět obnoveny útoky jednotek OOP, které napadaly jak severoizraelská města tak Jiholibanonskou armádu 40 působící podél hranice s Izraelem. Proto se Izrael v roce 1982 rozhodl pro uskutečnění vojenské operace „Mír pro Galileu“, kterou vedl tehdejší ministr obrany Ariel Šaron. Tato operace se oproti té předchozí lišila v tom, že jejím cílem bylo úplné vypuzení OOP z Libanonu. To se skutečně povedlo, především díky americké diplomacii, která vyjednala odchod OOP do Tuniska. Tomu nicméně předcházela rozsáhlá vojenská operace ve velké části Libanonu. Byla obsazena většina jiholibanonských měst až po Bejrút, čímž byla překročena i ta část země, ze které guerilly OOP ohrožovaly Izrael. 41 Během vojenské intervence zemřelo mnoho libanonských civilistů. Izrael byl proto kritizován jak mezinárodním společenstvím, tak i velkou částí izraelské veřejnosti. Ke kritice se přidali také ministři zahraničních věcí deseti členských států Evropských společenství. ES izraelskou intervenci odsoudily jako neospravedlnitelnou akci, porušující mezinárodní právo a principy lidskosti. 14. června předseda Evropské rady, ministr zahraničí Belgického království Leo Tindemans, předal jménem deseti členských států izraelské vládě memorandum, ve kterém se požadovalo následující: volný vstup do Libanonu pro mezinárodní humanitární pomoc; aplikace a dodržení Ženevské úmluvy; uznání suverenity Libanonu a izraelsko-libanonské hranice; příslib odmítnutí okupace či anexe libanonského teritoria; ukončení nepřátelských intervencí týkajících se Palestinců a také ukončení bojů se Sýrií 42 , a konečně příměří. 43 Premiér Begin však memorandum označil za neakceptovatelné. Tato negativní reakce přiměla některé evropské státy k podání návrhu na zavedení ekonomických sankcí vůči Izraeli. Proti tomu se postavilo tradičně Německo, pak Dánsko, Nizozemí a Itálie. Evropská společenství se tedy spokojila alespoň s odročením podpisu prodloužení

39

United Nations Interim Force in Lebanon, http://www.un.org/Depts/dpko/missions/unifil/ Jiholibanonská armáda byla založena v roce 1976 protipalestinskými libanonskými křesťany, dokonce i šítskými muslimy a drúzy působícími v libanonské armádě. Jejich cílem bylo chránit Libanonce žijící na jihu Libanonu před ozbrojenci z OOP, posléze před šítským Hizballahem. Díky společnému nepříteli začala Izrael úzce spolupracovat s JLA a podporovat ji. 41 Čejka, Marek: Izrael a Palestina. Centrum strategickým studií, Brno, 2005. Str. 157. 42 Nejtěžší boje na libanonském území probíhala se Sýrií. 43 Le Monde, Paris, 1982. Č.: 1. září 1982. In Yakemtchouk, Romain: La politique étrangère de l´Union européenne. L´Harmattan, Paris, 2005. 40

19

finanční úmluvy mezi ES a Izraelem a s oddálením poskytnutí úvěru, který měl Izraeli být v rámci této úmluvy přiznán. 44 1.září 1982 byla válka v Libanonu oficiálně ukončena. Ačkoli Izrael dosáhl čeho chtěl, tedy odchodu ozbrojených jednotek OOP z Libanonu, klid v regionu nevydržel dlouho. V Libanonu sice působily Mnohonárodnostní vojenské jednotky složené z amerických, francouzských, italských a britských vojsk, ale jejich přítomnost situaci příliš nezměnila. Nepodařilo se zabránit jak atentátu na nově zvoleného prezidenta Libanonu, tak ani následným událostem spojených s masakry v Sabře a Šatile. Atentát na prezidenta Libanonu Bašíra Džumajila, proizraelského vůdce falangistů 45 , byl spáchán těsně po ukončení války. Izraelská armáda se v reakci na atentát rozhodla pro další vojenský zásah v Libanonu a obsadila západní Bejrút. Toho využili falangisté, kteří se rozhodli pomstít Džumajila. Přestože izraelská armáda byla předem informována, vnikly falangisté do palestinských uprchlických táborů Sabra a Šatíla v západním Bejrútu a pobili několik stovek civilistů. Tato událost byla Izraelcům, a především bývalému ministrovi obrany Arielovi Šaronovi, který byl za vojenské operace v Libanonu zodpovědný, ostře vyčítána formou veřejných protestních akcí a prohlášení. V Izraeli byla pak na nátlak veřejnosti vytvořena speciální vyšetřovací komise, která Ariela Šarona uznala nepřímo odpovědným a musel proto odstoupit z postu ministra obrany. V květnu 1983 podepsaly Libanon a Izrael za přítomnosti Spojených států dohodu o ukončení války. Podle této dohody měly země ukončit válečný stav, Izrael se zavázal stáhnout své jednotky a Libanon se zavázal k potlačení jakýchkoli skupin či organizací, které by chtěly vyvíjet nepřátelské akce proti Izraeli z území Libanonu. Ani jedna z podmínek však nebyla v podstatě splněna. Libanon na nátlak Sýrie tuto dohodu v roce 1984 dementoval a Izrael se v reakci na formující se libanonské hnutí Hizballáh46 rozhodl nestáhnout své jednotky úplně, ale zachovat si tzv. obranné pásmo, které se táhlo podél izraelsko-libanonské hranice a zasahovalo 20km do vnitrozemí Libanonu. 44

Yakemtchouk, Romain: La politique étrangère de l´Union européenne. L´Harmattan, Paris, 2005. Str. 364. 45 Falangisté byli maroničtí křesťané sdružení v libanonské Falangistické straně. Jejich postoj byl protisyrský a proti-palestinský. 46 Hizballáh neboli Strana boží je militantní organizace libanonských ší´itů, která vznikla v roce 1982 a působí na jihu Libanonu. Tato organizace je známa pro své násilné akce zaměřené proti Izraeli. Její motivací byla především izraelská okupace jižního Libanonu a jejím cílem je zničit Izrael. Proto Hizballáh s nepřátelskými ozbrojenými akcemi proti Izraeli pokračoval i po stažení izraelských vojáků z jižního Libanonu. Spojené státy zařadily Hizballáh na seznam teroristických organizací. Evropská unie má k Hizballáhu prozatím nejasný postoj.

20

Hlavním důvodem byla ochrana severu Izraele před organizacemi typu OOP či právě Hizballáhu. 47 Během jednání mezi Izraelem, Libanonem a Spojenými státy v květnu roku 1983 nehrála Evropská společenství opět žádnou úlohu. Jednání probíhala pouze za účasti prezidenta Ronalda Reagana, který také navrhl další plán týkající se míru na Blízkém východě. Tuto skutečnost glosoval jeden z novinářů deníku Le Monde slovy:

„zde máme další důkaz, že stejně tak jako v Camp Davidu, byli jedině Američané schopní Izraelce přimět držet se trochu zpátky. Je to Reagan a jedině on, který zapříčinil zastavení bombardování Bejrútu…“.

48

ES se k aktuálním událostem, tj. vyhoštění OOP, zastavení nepřátelských akcí mezi Libanonem a Izraelem, příliš nevyjadřovala. Jedním z významných názorů, který přispěl ke změně doposud aktivní evropské politiky, byl postoj německého kancléře Helmuta Kohla. Na základě Kohlovy vize měla ES koordinovat své zahraničně politické aktivity se Spojenými státy. Podle něj nebylo dost dobře možné, aby ES hrála roli aktivního mediátora či snad dokonce mluvčího jedné ze stran blízkovýchodního konfliktu. 49 Touto náhlou změnou přístupu evropské desítky byl vůdce OOP, Jásir Arafat, působící z tuniského exilu zklamán:

„Evropská benátská deklarace byla vydána už před čtyřmi lety. Od té doby nic. I po Bejrútu to, co jste vy, Evropané udělali, je skandální. Během konference v Dublinu nebyl Blízký východ ani zmíněn. Tento přístup pouze potvrzuje předpoklad, že Evropa schvaluje agresi, okupaci, konfiskaci půdy, atd.? Neuvěřitelné, neuvěřitelné!“.

50

Tento názor sdílela i egyptská diplomacie. Podle egyptského ministra zahraničních věcí Butruse Butruse Galiho se Evropská společenství přestala intenzivně 47

http://en.wikipedia.org/wiki/Israeli_Security_Zone Le Monde, Paris, 1982. Č.: 1. září 1982 In Yakemtchouk, Romain: La politique étrangère de l´Union européenne. L´Harmattan, Paris, 2005 49 Yakemtchouk, Romain: La politique étrangère de l´Union européenne. L´Harmattan, Paris, 2005. Str. 365. 50 Le Soir, Brusel, 1984. Č.: 12. října 1984 In Yakemtchouk, Romain: La politique étrangère de l´Union européenne. L´Harmattan, Paris, 2005. 48

21

zajímat o krizi na Blízkém východě, ač její vývoj mohla ovlivňovat. Gali konstatoval, že aktivní úloha ES na Blízkém východě je opodstatněná, neboť s bezpečností a stabilitou blízkovýchodního regionu souvisí i bezpečnost Evropy. Možnost vlivu ES na vývoj událostí na Blízkém východě Gali pak spatřoval ne v soutěžení, nýbrž ve spolupráci s americkou diplomacií. Evropa totiž jako tradiční významný spojenec Spojených států amerických mohla otevřít diskusi se Spojenými státy o nutnosti řešení palestinského problému a podnítit Spojené státy k akci tuto situaci řešit. 51

4.5. Oživení evropské zahraniční politiky

K oživení evropské zahraniční politiky na Blízkém východě došlo až za předsednictví Itálie, která předsedala ES v roce 1985. Evropskou zahraniční politiku se rozhodla oživit výraznější podporou Palestinců. Italský premiér Bettino Craxi a ministr zahraničních věcí Giulio Andreotti navštívili nejprve Jásira Arafata v Tunisu a o několik měsíců později se sešli s dalšími představiteli OOP, a to v Jordánsku. Tam se OOP a jordánská vláda dohodly za přítomnosti italského ministra zahraničních věcí na podmínkách a společné koordinaci při postupu řešení palestinského problému. Byla dohodnuta budoucí jordánsko-palestinská konfederace, jejímž králem by byl i nadále jordánský král. S Izraelem pak mělo být uzavřeno příměří výměnou za stažení se z okupovaných území. Tato konference měla posloužit jako základ pro další jednání o blízkovýchodním konfliktu s tím, že by OOP mohlo zastupovat na jednáních palestinský lid. Podpůrné iniciativy ES však byly narušeny několika atentáty na Izraelce, kterých se dopustilo radikální křídlo OOP, jež nesouhlasilo s možným zahájením mírového procesu s Izraelem. Tyto atentáty ES odsoudila a pozastavila svou účast na jednáních s OOP. Za této situace navíc Velká Británie obvinila syrskou vládu z organizace atentátu na letadlo izraelské společnosti El Al, které bylo přistavené na londýnském letišti Heathrow. V souvislosti s tvrdou protiteroristickou politikou se britská vláda rozhodla zmrazit své diplomatické vztahy se Sýrií. Svého velvyslance v Sýrii také na podporu Velké Británie okamžitě odvolaly Spojené státy a Kanada. Na popud britské premiérky

51

Yakemtchouk, Romain: La politique étrangère de l´Union européenne. L´Harmattan, Paris, 2005. Str. 366.

22

Margaret Thatcher pak ES, s výjimkou Řecka, přerušila komunikaci se syrskou diplomacií na „vysoké úrovni“ a zastavila veškerý vývoz zbraní do Sýrie. Přestože Velká Británie žádala od ostatních členů ES přerušení diplomatických vztahů se Sýrií, musela se spokojit alespoň s částečnou podporou svých evropských kolegů. 52 Tyto incidenty, tedy atentáty organizované členy OOP a napjaté vztahy se Sýrií, podpořily argumenty Spojených států amerických a Izraele, které se zdráhaly jednat o palestinském problému. OOP považovaly za teroristickou organizaci a vyjednávat s ní tudíž odmítaly. Za daných okolností byla proto pro Izrael a pro Spojené státy idea samostatného Palestinského státu nepřijatelná.

4.6. První intifáda

Během roku 1986 a 1987 se situace na Západním břehu a v Gaze stala velmi vážnou. Byla zapříčiněna střety Palestinců s židovskými osadníky a izraelskou armádou. V 70. a začátkem 80. let vznikla řada osad na okupovaných územích a přicházeli stále noví židovští osadníci. Výstavba židovských osad a snaha o zajištění bezpečnosti osadníků izraelskou armádou ztěžovala život Palestinců žijících na těchto územích. Šlo především o omezení pohybu Palestinců mezi jednotlivými městy, zavedení různých forem povolení a průkazů, a především vytvoření řady kontrolních stanic, tzv. checkpointů. Evropská společenství na vzniklou situaci reagovala návrhem na uspořádání mezinárodní konference o Blízkém východě pod záštitou OSN. Tato iniciativa měla znovu otevřít diskusi o mírovém procesu a problematice postavení Palestinců na okupovaných územích. ES zároveň schválila deklaraci, ve které odsuzovala izraelskou politiku výstavby nových osad na Západním břehu a v Gaze, neboť podle ES představovala vážné riziko ohrožující perspektivy budoucího míru. Jménem Evropských společenství rovněž vystoupil před Valným shromážděním OSN úřadující předseda Evropské rady Elleman-Jensen a potvrdil negativní stanovisko ES k politice Izraele na Západním břehu a v Gaze. Uvedl, že ES bude i nadále53 ekonomicky podporovat Palestince a snažit se o zlepšení jejich životních podmínek. V souvislosti 52

The Financial Times: Most EEC States Expected To Agree Action On Syria. Londýn, 1986. Č.: 10. listopadu 1986. Str. 1. 53 ES přispívala velkými finančními dotacemi Palestincům.

23

s ekonomickou podporou Palestinců se ES rozhodla pro poskytnutí výhodnějšího celního režimu pro zemědělské produkty vyvážené Palestinci ze Západního břehu a z Gazy. Na první pohled se tento postoj týkal pouze provozních a ekonomických záležitostí, nicméně právě politická stránka tohoto gesta byla důležitá. Vzhledem k tomu, že palestinské zboží bylo vyváženo z izraelských přístavů a Izraelci se zdráhali tomuto zboží udělit certifikát o původu, vzbuzovala situace otázku po zemi původu tohoto zboží

a zda se tímto gestem nesnažila

ES o jakýsi „počátek uznání

palestinského státu“. 54 Střety Palestinců s Izraelci na Západním břehu a v Gaze vyvrcholily několika vážnými incidenty způsobené oběma stranami konfliktu. 55 Tyto incidenty byly také poslední kapkou, která předcházela tzv. první intifádě (z arabštiny „povstání”). Protesty a násilné akce ze strany Palestinců se rozšířily po celém Západním břehu. Izraelská armáda nebyla na vzniklou situaci připravená a její reakce byly mnohdy neadekvátní a příliš ostré. To vyvolávalo vůči Izraeli ve světě vlnu odporu. Svou vyhroceností intifáda podstatně změnila vnímání palestinského problému mezinárodním společenstvím. Brutalita některých zásahů Izraele proti Palestincům poškodila image Izraele a naopak přispěla k nárůstu sympatií a soucitu s Palestinci. Izraelské zásahy tentokrát kritizovaly nejen arabské státy, Evropská společenství a OSN, ale i největší izraelský spojenec, Spojené státy americké. Na protest proti situaci na Blízkém východě zamítl Evropský parlament (EP) všechny tři projednávané body ekonomické spolupráce s Izraelem. Vzhledem k tomu, že se Palestinci kvůli vývozu svých zemědělských

výrobků neustále dostávali do

problémů s izraelskou administrativou, EP zamítl další protokol o vývozu zemědělských produktů, pocházejících z okupovaných území. Dále se EP rozhodl zamítnout úvěr, který měl být Izraeli Evropským společenstvím poskytnut. Také byla odmítnuta úprava zóny volného obchodu mezi EHS a Izraelem týkající se průmyslových výrobků. Tato rozhodnutí na základě požadavku Evropské rady EP zmírnil, nicméně připojil dodatek,

54

Yakemtchouk, Romain: La politique étrangère de l´Union européenne. L´Harmattan, Paris, 2005. Str. 370. 55 Klíčovou tragickou událostí vedoucí k intifádě bylo zabití sedmi Palestinců v Gaze, kteří byli izraelskou armádou mylně považováni za teroristy z organizace Islámský džihád. Těsně před vypuknutím intifády došlo k několika dalším po sobě jdoucím tragédiím: k zastřelení palestinské školačky izraelským osadníkem; k ubodání izraelského obchodníka v Gaze několika Palestinci a dva dny na to ke smrti čtyř Palestinců z uprchlického tábora Džabalija zaviněné dopravní nehodou při srážce s obrněným vozem Izraelské armády. http://en.wikipedia.org/wiki/First_Intifada

24

ve kterém žádá členské státy ES, aby zvážily alespoň částečné suspendování bilaterálních vztahů s Izraelem, například v oblasti kultury, a to dokud Izrael znovu neotevře palestinské školy a univerzity (ty byly uzavřeny během intifády). 56 Intifáda přispěla k upevnění postavení Palestinců a jejich sebeuvědomění. Vědomí, že žádný z arabských států jim nepřišel v době intifády na pomoc způsobilo, že se Palestinci začali snažit o změnu své situace nezávisle na aktivitách arabských států. To také současně zmenšilo vliv OOP působícího z Tunisu, neboť vzniklo několik dalších hnutí, která ovlivňovala dění přímo na území Palestiny. Mezi ty nejdůležitější patří hnutí Hamás a Islámský džihád. Jejich cílem nebyla propaganda a snaha o mezinárodní uznání, ale protiizraelský teror a charita pro Palestince. 57 Význam OOP znovu vzrostl až s rozhodnutím jordánského krále Husajna, který se vzdal suverenity nad Západním břehem ve prospěch Palestinců. Toto gesto bylo ránou pro Izrael, neboť možná varianta Jordánsko-palestinské federace v čele s jordánským králem byla pro Izrael nejpřijatelnější. Navíc Spojené státy i Izrael odmítaly i nadále s OOP vyjednávat. Tento přístup k OOP se však musel v souvislosti s nadcházejícími událostmi změnit. V Alžíru byl roku 1988 na setkání Palestinské národní rady (PNR) 58 vyhlášen samostatný Palestinský stát na základě rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 181. PNR zároveň přijala rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 242 a 338, kterými tak uznala právo na existenci a bezpečnost všech zemí v blízkovýchodním regionu, a to včetně Státu Izrael. Tento akt sice vyvolal odpor radikálních islamistů, kteří ho vnímali jako ústupek Izraeli, nicméně v rámci mezinárodního společenství Palestincům pomohl. Nezávislost Palestinského státu 59 pak uznaly státy Ligy arabských států, dále pak například Sovětský svaz, Čína, Indie, Řecko a Československo. Evropská společenství znovu potvrdila nárok Palestinců na sebeurčení a zároveň pochválila PNR za schválení rezolucí č. 242 a 338. Také vyjádřila uspokojení nad tím, že PNR odsoudila jakoukoli formu terorismu. V roce 1988 pověřila Evropská rada „trojku“ – Řecko, Španělsko a Francii- průzkumem možností, kterými by Evropa mohla přispět k řešení konfliktu na Blízkém východě. O rok později se zástupci trojky sešli v Madridu s Jásirem Arafatem. Tato iniciativa byla Izraelem kritizována. Vyčítala 56

Yakemtchouk, Romain: La politique étrangère de l´Union européenne. L´Harmattan, Paris, 2005. Str. 371. 57 Čejka, Marek: Izrael a Palestina. Centrum strategickým studií, Brno, 2005. Str. 172. 58 Palestinská národní rada je zákonodárný orgán OOP. 59 Palestinský stát zatím nezávislý není, protože nikdy fakticky neměl suverenitu nad žádným územím. Podle USA, EU a Ligy arabských států by měl být Palestinský stát na území Gazy, Západního břehu a východního Jeruzaléma. Stát Palestina a vyhlášení jeho nezávislosti v roce 1988 nebylo uznáno OSN.

25

evropským státům, že jejich snahy jen podpoří palestinské násilí a na návrh mezinárodní konference pod záštitou OSN Izrael reagoval odmítnutím s tím, že s OOP vyjednávat i nadále v žádném případě nebude.

4.7. Diplomatický průlom v izraelsko-palestinských vztazích

Diplomatický průlom nastal až 13. prosince na Valném shromáždění OSN. Zde poprvé vystoupil Jásir Arafat a přednesl svůj klíčový projev o změně politiky OOP, což mu získalo sympatie Spojených států amerických, které byly a jsou klíčovou konstantou pro jednání o blízkovýchodním mírovém procesu. Arafat zde znovu prohlásil, že OOP akceptuje rezoluce 242 a 338, odsoudil terorismus, uznal existenci Státu Izrael a vyzval mezinárodní společenství k řešení palestinského problému. Na základě těchto prohlášení Spojené státy v zastoupení amerického velvyslance v Tunisu 60 zahájily první rozhovory s OOP. Co se týče Evropských společenství, ta udržovala styky s OOP už delší dobu 61 , nicméně uznat Stát Palestina se zdráhala. Opět se projevila rozdílnost postojů jednotlivých evropských zemí. Na rozdíl od Španělska, Itálie a Řecka, které lobovaly za vyjádření větší podpory nezávislému Palestinskému státu, byla Francie spíše váhavá a Velká Británie společně s Nizozemím dokonce tvrdili, že vyhlášení nezávislosti bylo předčasné. V září navštívil Jásir Arafat Evropský parlament, kde se snažil dosáhnout co největší podpory pro uznání nezávislého Palestinského státu. Na setkání Evropské rady však k žádnému takovému kroku nedošlo. Francouzský ministr zahraničních věcí zdůvodnil postoj Francie v rozhodování o Palestinském státu pak těmito slovy:

„Francie proti uznání samostatného Palestinského státu není, ale stát není jenom koncept… Nemůžeme uznat stát, aniž bychom věděli, co vlastně uznáváme.“ 62

60

The Economist: The fluttering dove.Londýn, 1988. Č.: 17. prosince, 1988. Str. 41. Udržovala je především díky Francii, neboť v Paříži se nacházela oficiální kancelář OOP. 62 IPS – Inter Press Service: Palestine: EEC cautious over support for independent state. Brusel, 1988. Č.: 21. listopadu 1988. 61

26

Ačkoli Evropská společenství Palestinský stát neuznala, minimálně velmi přispěla k zviditelnění palestinského problému, a to i svým úsilím angažovat se na Blízkém východě za každou cenu. Proti této snaze Evropských společenství se Izrael začal bouřit. Izraelský premiér Yitzhak Šamir se při jednání s prezidentem Evropského parlamentu, Lordem Plombem, ohradil proti možnosti, že by ES mohla zastávat významnější roli v blízkovýchodním konfliktu, například mediátora. Z pohledu Šamira se ES projevovala konstantně propalestinsky, a proto nebyla způsobilá pro roli prostředníka v tomto konfliktu. 63 Svůj názor odůvodnil zaujatou náklonností ES k OOP. Zároveň kritizoval přístup Evropského parlamentu k řešení politických debat s tím, že politická stranickost EP ovlivňuje i jeho ekonomická rozhodnutí. Tak tomu bylo i v předchozím roce, kdy EP zamítl veškerou ekonomickou spolupráci v důsledku situace na okupovaných územích. Představitelé ES se snažili tato obvinění vysvětlit svou dobrou vůlí jak vůči Palestincům, tak vůči Izraelcům a pohrozili Izraeli, že nikdy nedosáhne klidu v regionu pokud nezačne více jednat o palestinském problému. Přesto Izrael odmítl přistoupit na možnost, že by ES působila jako vyjednavač v blízkovýchodním konfliktu. Premiér Šamir jednání o palestinském problému připustil, ale pod dohledem jiných velmocí nebo pod dohledem OSN. Žádnou roli pro ES v blízkovýchodním konfliktu neviděl ani izraelský ministr Yitzhak Rabin. Ten vytknul ES, že Palestincům, žijícím v neutěšených podmínkách v uprchlických táborech, dávají pouze neupřímné sliby a přitom selhávají v zajištění praktické pomoci, která by zlepšila jejich životní podmínky. Tuto pomoc pak zajišťovali, dle slov Rabina, samotní Izraelci, Palestinci a OSN. Rabin se proto k tématu evropské mediace vyjádřil tímto komentářem:

„Stačí když budeme jednat se Spojenými státy americkým. Ministři evropské trojky můžou říkat, co chtějí. To není vůbec důležité.“ 64

63

The Times: Israel dismisses EEC as Middle East peace mediator. Londýn, 1989. Č.: 11.ledna 1989. Le Figaro, Paris, 1989. Č.: 14. března 1989 In Yakemtchouk, Romain: La politique étrangère de l´Union européenne. L´Harmattan, Paris, 2005

64

27

4.8. Období mírového procesu

Období 90. let přineslo celou řadu změn, které měly vliv i na izraelskopalestinský konflikt. Nejdůležitější událostí byl pád železné opony. Oslabení Sovětského svazu způsobilo i oslabení ruského vlivu na Blízkém východě. Spojené státy se tím v blízkovýchodním regionu staly diplomatickým hegemonem. Kromě tohoto faktu také Válka v Zálivu výrazně přispěla k posílení role Spojených států na Blízkém východě. Vzhledem k tomu, že izraelsko-palestinský konflikt a jeho mírové řešení se stalo jednou z hlavních priorit zahraniční politiky Spojených států, bylo v průběhu 90. let uskutečněno mnoho významných summitů a dohod, které měly vést k touženému cíli – míru. Devadesátá léta byla také nejaktivnějším a nejproduktivnějším obdobím Evropských společenství v angažování se v blízkovýchodním mírovém procesu. Hlavní důraz ES kladla na vytvoření stability v regionu pomocí multilaterálních jednání. Mezi nejvýznamnější multilaterální jednání, ve kterých ES hrála důležitou roli nebo je přímo sama iniciovala byl Barcelonský proces a pracovní skupiny v rámci Madridského procesu, a to především pracovní skupina orientovaná na regionální a ekonomický rozvoj (REDWG 65 ). Byl také vytvořen post zvláštního evropského vyslance pro mírový proces, jehož úkolem bylo sjednávat tato multilaterální jednání. Válka v zálivu pozměnila nahlížení na znepřátelené strany blízkovýchodního konfliktu. Většina arabských států nesouhlasila s útokem Iráku na Kuvajt a podporovala Spojené státy americké, které v rámci operace „Pouštní bouře“ začaly vytlačovat společně s mezinárodní koalicí iráckou armádu z Kuvajtu. Izrael, přestože byl ostřelována iráckými raketami, přislíbil Spojeným státům americkým, že bude zdrženlivý. Důvod byl prostý – Spojené státy americké by v případě Izraele jako svého spolubojovníka proti Iráku ztratily arabské spojence, jejichž podpora byla pro tento konflikt klíčová. Izrael se proto „dobrovolně“ nechal bombardovat iráckými raketami s tím, že mu bylo americkou vládou přislíbeno značné finanční odškodnění. 66 Jediným spojencem Sadáma Husajna byl trochu „nestrategicky“ Jásir Arafat s OOP. Tento tah stál Arafata důvěru jak Spojených států tak arabských zemí. Bolestivé byly především 65

REDWG – Regional Economic Development Working Group. Smith, CH. D.: Palestine and the Arab-Israeli Conflict: A History with Documents. Bedford/St. Martin´s, Boston, 2001. Str. 434. 66

28

ekonomické sankce ze strany štědrých sponzorů Kuvajtu a Saúdské Arábie. 67 V této situaci se Spojené státy v čele s prezidentem Bushem st. rozhodly pro nastartování mírového procesu a Izrael a diplomaticky oslabená OOP přijaly jejich návrh.

4.9. Madridská konference

První mírovou konferencí, kde se sešli zástupci izraelské i palestinské strany, byla konference v Madridu, zahájená 30.října 1991. I když závěry vyvozené z této konference neměly větší váhu, přesto byla skutečnost, že se u jednoho stolu sešli zástupci arabských států, zástupci Palestinců a izraelští politici, velkým úspěchem. Cílem této konference bylo především vytvořit základy pro budoucí bilaterální rozhovory mezi Izraelci a Palestinci a mezi Izraelci a ostatními arabskými sousedy, tj. Sýrií, Jordánském a Libanonem 68 . Ty se měly odehrávat pod kontrolou Washingtonu a Moskvy. Paralelně měla probíhat také multilaterální jednání, která měla řešit společné otázky týkající se problematiky vodních zdrojů, životního prostředí či problematiky uprchlíků. Tyto otázky měla v kompetenci Kanada spolu s ES. Izrael zpočátku odmítal bilaterální jednání s OOP, ale nakonec se nechal přesvědčit kromě jiného také tím, že se konference nebude účastnit Jásir Arafat. Přesto se rozhovory mezi Izraelem a Palestinci hned od počátku zablokovaly ne příliš jednoznačně řešitelnými požadavky a prohlášeními izraelské a palestinské delegace. Palestinci požadovali suverenitu nad okupovaným územím a vodními a jinými přírodními zdroji, chtěli rovněž řešit otázku palestinské národnosti a vzniku palestinských právních a legislativních institucí. Izraelská delegace požadovala okamžité zastavení teroru ze strany Palestinců a odmítla vzdát se území dobytých v izraelsko-arabských válkách. Co se týče Evropských společenství, ta se velice angažovala v přípravách a vyjednáváních pro Madridský proces, a přestože aktuální prezident Evropského parlamentu Enrique Baron Crespo zdůraznil, že ES jsou připravena podílet se na připravovaných multilaterálních jednáních o blízkovýchodním konfliktu 69 , na 67

Čejka, Marek: Izrael a Palestina. Centrum strategickým studií, Brno, 2005. Str. 179. S Egyptem uzavřel Izrael mírovou smlouvu už v roce 1979 na summitu v Camp Davidu. 69 European Report: EEC/Mediterranean states: visit by European parliament president. Brusel, 1991. Č.: 9. listopadu 1991. 68

29

Madridskou konferenci přizvána nebyla. Hlavním důvodem bylo, že byla i nadále podezřívána Spojenými státy a Izraelem z „příliš pro-arabských postojů“. 70 Další kolo multilaterálních jednání proběhlo pak v roce 1992 v Moskvě a pokračovalo v různých dalších evropských nebo blízkovýchodních městech. V těchto jednáních měly mít arabské státy a Izrael i nadále možnost vytvořit regionální spolupráci a částečně tím překonat dosavadní rozpory. Během Madridské konference bylo vytvořeno pět pracovních skupin, které řešily otázky kontroly zbraní, uprchlíků, vodních zdrojů, životního prostředí a regionálního ekonomického rozvoje. ES v rámci těchto jednání získala funkci ve vedení pracovní skupiny pro regionální ekonomický rozvoj (REDWG). Tento multilaterální výbor pro dvoustrannou ekonomickou spolupráci byl největším výborem vytvořeným na konferenci. Cílem tohoto výboru bylo jednání o ekonomických a rozvojových otázkách s tím, že vytvářením ekonomické spolupráce a vzájemných vazeb v blízkovýchodní oblasti dojde i k větší vstřícnosti všech zainteresovaných stran k řešení politických otázek a otázek bezpečnosti. Na ES měla většina států Blízkého východu, včetně Izraele, silné ekonomické vazby, na kterých byly značně závislé. ES byla tedy pro jednání o ekonomických otázkách vhodným partnerem. Evropská společenství však měla daleko větší ambice a očekávala, že po rozpadu SSSR by mohla zaujmout jeho místo. Účast Ruska byla totiž spíše formální. 71 To se však nestalo a Spojené státy americké jako vždy jednáním dominovaly. ES nabízela v rámci REDWG zainteresovaným státům expertízy a zkušenosti z oblasti ekonomické integrace. Zároveň ekonomicky a technicky podporovala regionální

sítě

ekonomické

spolupráce

a

integrace.

Pro

lepší

komunikaci

s blízkovýchodními zeměmi zřídila ES stálý sekretariát REDWEG v Ammánu, kde pořádala workshopy a vypracovávala analýzy. 72 Naneštěstí stejně jako ostatní pracovní skupiny vytvořené Madridskou konferencí měla i tato pracovní skupina velmi sporé výsledky. Do roku 1992 v podstatě neprobíhala žádná jednání či pracovní setkání. Začalo být čím dál tím jasnější, že bez paralelně probíhajících bilaterálních jednání o mírovém procesu či bez uzavření dohody, která by částečně ukončila izraelsko-arabský 70

Bureš, Jaroslav: Evropská unie a blízkovýchodní mírový proces. Integrace, Praha, 2004. Č.: 24. listopadu 2004. http://www.integrace.cz/integrace/clanek.asp?id=848 71 Daněk, Libor: Blízkovýchodní politika Evropských společenství a Evropské unie ve stínu USA. FF MU, Brno. 72 EU Institute for Security Studies : The European Union and the crisis in the Middle East. ISS, Paris, 2003. Č.: 62. www.iss-eu.org

30

konflikt, nemůže dojít k žádným dohodám či spolupráci v ekonomické oblasti. Potřebný krok přineslo až podepsání dohod z Osla.

4.10. Dohody z Osla

Tajná jednání mezi palestinskou a izraelskou stranou se konala roku 1993 v Norsku, bez prostředníků, pouze za přítomnosti norské vlády. Izraelskou delegaci vedl Josi Bejlin a palestinskou Mahmúd Abbás. Vrcholní představitelé Palestinců a Izraelců, Jásir Arafat a Jicchak Rabin, se zúčastnili rozhovorů v Oslu až na závěr. Američané se jednání neúčastnili, nicméně jednání v Oslu podporovali a byli podrobně informováni o jejich průběhu. Dokument shrnující závěry vyjednané palestinskými a izraelskými vyjednavači a na jehož základě byla podepsána Dohoda z Osla, byl nazván Deklarace principů 73 . Podle této Deklarace se Izrael a OOP vzájemně uznaly, čímž byla do budoucna prolomena diplomatická bariéra. Bylo stanoveno pětileté období, během kterého měla následovat debata a rozhodnutí o konečném statusu a otázkách, jež s ním souvisejí, tedy vymezení hranic, otázka uprchlíků, Jeruzaléma, kontroly zbraní, suverenity, atd. Na toto přechodné pětileté období měla být vytvořena Palestinská národní samospráva v okolí města Jericho a v nežidovské části pásma Gazy, k čemuž oficiálně došlo v roce 1994. Arafat se stal prezidentem Palestinské samosprávy a přesídlil z Tunisu do Gazy. Civilní bezpečnost na palestinských územích pak měla vykonávat palestinská policie, která byla vycvičena v Jordánsku. Spojené státy plně tuto Deklaraci podpořily a nabídly její oficiální stvrzení podpisem Jásira Arafata a Jicchaka Rabina 74 ve Washingtonu. 13. září 1993 byl dokument oficiálně podepsán v Bílém domě. Uspořádání jednání mezi Izraelem a představiteli OOP patřila jednoznačně k cíli dlouhodobého evropského zájmu na Blízkém východě. Přesto se o tento diplomatický průlom zasloužilo svou neformální diplomacií Norsko, které není členem EU. Samotné podepsání deklarace ve Washingtonu pak opět potvrdilo absolutně-dominantní pozici Spojených států v mírovém procesu. Evropská unie však vyjádřila potěšení nad průběhem a výsledkem jednání v Oslu a rozhodla se alespoň finančně přispět na 73

Celý text dokumentu nese název The Declaration of Principles on Interim Self Government Arrangements. 74 Arafatovi, Peresovi a Rabinovi byla udělena za jejich snahy o dosažení míru Nobelova cena.

31

projekty dohodnuté v rámci Deklarace principů. Z evropského rozpočtu vyhradila další dotace na rozvoj ekonomické a sociální infrastruktury v regionu. Také zahájila politický dialog s oběma stranami na všech úrovních, tj. o možné rozvojové spolupráci v obchodní, zemědělské či energetické sféře. Nicméně i v této formě diplomacie byla EU mezinárodním společenstvím opomenuta. V roce 1994 byla uspořádána dárcovská konference svolaná Spojenými státy na podporu Palestinských území. Do té doby byla nejaktivnějším činitelem v oblasti rozvojové pomoci Palestincům Evropská unie. Byla - a doposud je- největším dárcem finanční podpory Palestincům. Kromě vlastních finančních dotací řídila také rozvojovou pomoc Palestincům z pozice představitele madridské pracovní skupiny REDWG, která se měla postupně změnit ve stálou regionální organizaci pro ekonomický rozvoj a spolupráci MENA-ORG. Na konferenci svolanou Clintonovou administrativou však EU přizvána nebyla. Naopak, ke spolupráci a kontrole nad přerozdělováním finanční pomoci byla pozvána Světová banka. Washington se nemínil vzdát politické kontroly nad procesem ekonomické spolupráce a systémem rozvojové pomoci. Trval na tom, aby ten, kdo bude kontrolovat a přerozdělovat rozvojovou pomoc, byla právě mezinárodní organizace jako je Světová banka. Tento záměr vyvolal napětí mezi Spojenými státy a Evropskou unií. 75 Dalším důležitým projektem bez participace EU byl projekt, který se týkal zóny volného obchodu zahrnující Blízký východ, severní Afriku a státy Zálivu (MENA). První významný summit této organizace se konal v Casablance v roce 1994. Ten opět zaštiťovaly Spojené státy společně s Ruskem a Světovým ekonomickým fórem. Zúčastnilo se ho celkem 64 států, a to včetně Izraele. Jedním z hlavních cílů bylo odstranění bojkotu Izraele a dále její regionální integrace. Až doposud se však konaly pouze čtyři MENA konference. Důvodem bylo především zpomalení mírového procesu. V důsledku takového vývoje izraelsko-palestinského konfliktu většina arabských států svou účast odmítla.

75

Bureš, Jaroslav: Evropská unie a blízkovýchodní mírový proces. Integrace, Praha, 2004. Č.: 24. listopadu 2004. http://www.integrace.cz/integrace/clanek.asp?id=848

32

4.11. Izraelsko-jordánská mírová smlouva a Oslo II

Mírová jednání z roku 1993 pokračovala jednáním Jordánska a Izraele ve Washingtonu, které bylo završeno izraelsko-jordánskou mírovou smlouvou podepsanou v roce 1994 králem Husajnem a Jicchakem Rabinem za přítomnosti americké administrativy v čele s Billem Clintonem. Tím byl ukončen válečný stav mezi oběma zeměmi. Kromě toho, došlo také k dalším dohodám mezi Izraelci a Palestinskou samosprávou. V roce 1995 byla podepsána rovněž ve Washingtonu tzv. Přechodná dohoda, někdy nazývaná Oslo II., která řešila otázku Západního břehu. Podle této dohody se měla izraelská armáda stáhnout z tzv. zóny A Západního břehu, která zahrnovala města Ramalláh, Džanín, Betlém, Tulkarem, Kalkíliji a Nábulus. Tato města měla stejně jako Jericho spadat pod Palestinskou samosprávu, což znamenalo plnou civilní a bezpečnostní kontrolu Palestincema. Oslo II také řešilo otázku města Hebron, ale tento problém musel být vzhledem ke své komplikovanosti řešen odděleně samostatnou smlouvou. Zóna B pak představovala 26% Západního břehu, tj. 450 malých arabských měst a vesnic, které měly spadat pod palestinskou samosprávu, ale pouze v civilních záležitostech. Zóna C spadala výlučně pod izraelskou pravomoc a zahrnovala sporný Východní Jeruzalém, židovské osady a pohraniční zóny. 76 Izrael se měl postupně stahovat ze zón B i C do zatím nestanovených hranic. Evropská unie byla tentokrát přizvána jako svědek k podpisu Osla II. V rámci jednání o Oslu II se také diskutovalo o uspořádání prvních demokratických voleb v rámci Palestinské národní autonomie. Této problematiky se ujala EU, která nabídla, že volby v PNA připraví, finančně podpoří a zajistí nezávislé pozorovatele. Zároveň zahájila s PNA asociační dohody o možnosti připojení PNA k euro-středomořskému projektu, k čemuž také v říjnu 1996 došlo. Záměrem ministrů zahraničí evropské patnáctky byla kontrola nad pokračováním mírového procesu v souvislosti s prohlubování vztahů s PNA v ekonomické, finanční, obchodní a politické oblasti. Smlouvy z Osla vyvolaly na obou stranách vlny protestů. Radikální islamisté z Hamásu či Islámského džihádu nesouhlasili s uznáním Izraele a chápali Arafatův mírotvorný přístup jako projev slabosti. Na straně Izraele se nejvíce bouřili zastánci pravicové politiky, především voliči strany Likud a také mnozí ortodoxní Židé, kteří 76

Čejka, Marek: Izrael a Palestina. Centrum strategickým studií, Brno, 2005. Str. 194.

33

nesouhlasili se stahováním Izraele ze Západního břehu a Gazy z náboženských důvodů. Tato oboustranná nespokojenost se projevila v krvavých atentátech z izraelské i palestinské strany 77 a 4.11.1995 vyvrcholila zabitím premiéra Jicchaka Rabina. Tím se mírový proces v podstatě zastavil.

4.12. Mírový proces a Memorandum z Wye River

Šimon Peres, který nastoupil pro Rabinově smrti na post premiéra, se sice snažil udržet dosavadní vládní politiku, ale Rabinův vliv bylo velmi těžké nahradit. Nicméně mír na Blízkém východě se snažili udržet při životě i ostatní zainteresované strany, a proto se v egyptském Šarm aš-Šajchu konala konference, jejímž hlavním tématem byla problematika islámského terorismu. Kromě jiných osobností se jí zúčastnil právě Šimon Peres společně s Billem Clintonem, Jásirem Arafatem, egyptským prezidentem Husní Mubarakem a jordánským králem Husajnem. Problematika islámského terorismu byla pro Izrael čím dál tím aktuálnějším tématem, neboť vlna násilí ze strany palestinských islamistických hnutí se stala každodenní hrozbou. Problém s palestinskými radikálními islamisty narostl v souvislosti s volbami do palestinského parlamentu a palestinskými prezidentskými volbami. S drtivou většinou vyhrál Jásir Arafat a strana Fatah78 . Právě radikální hnutí typu Hamás či Islámský džihád se rozhodly volby bojkotovat, a tím také přispěly k výsledku voleb. Palestinští radikálové se totiž rozhodli distancovat se od jakýchkoli demokratických procesů, které byly mimo jiné podporovány Spojenými státy i Evropskou unií. Na protest proti mírovému procesu podnikli těsně po volbách členové Hamásu a Islámského džihádu několik sebevražedných útoků na Izraelce. Tyto atentáty vyprovokovaly izraelskou odvetu a daly také impuls zainteresovaným zemím k uspořádání konference v Šarm aš-Šajchu. Evropská unie vyjádřila velké uspokojení nad výsledky voleb v PNA a „poblahopřála palestinskému lidu k politické vyspělosti, jejímž důkazem jsou právě

77

25.2.1994 na protest proti pokračování mírového procesu zmasakroval židovský osadník Baruch Goldstein ve Svatyni patriarchů v Hebronu 29 modlících se muslimů. V reakci na tuto tragickou událost spáchal Hamás v Tel Avivu první sebevražedný atentát na Izraelce cestující autobusem. Zemřelo 22 Izraelců. 78 Organizaci Fatah založil v roce 1965 Arafat. Ta působila v rámci OOP jako její důležitá složka.

34

volby ve jménu demokracie“ 79 . Naopak teroristické útoky radikálů z Hamásu či Islámského džihádu EU odsoudila a rozhodla se podpořit novou palestinskou vládu značnou finanční částkou na boj proti terorismu a na posílení palestinské civilní policie. V březnu pak Miguel Ángel Moratinos, zvláštní vyslanec EU pro mírový proces na Blízkém východě, navrhnul uskutečnit nový izraelsko-palestinský dialog týkající se palestinského boje proti terorismu a izraelského zastavení výstavby nových osad. Předseda izraelské strany Likud, Benjamin Netanjahu, který byl později zvolen izraelským premiérem však návrh Moratinose odmítnul s tímto komentářem:

„Každá vláda, která má alespoň trochu rozumu, nemůže udělat nic jiného než obratem odmítnout plán, který má zároveň řešit dvě naprosto nesouvisející věci jako vraždy páchané teroristy s budováním příbytků.“ 80

V roce 1996, tedy krátce po Rabinově smrti, po vysilující vojenské akci „Hrozny hněvu“ 81 a po sérii palestinských atentátů, se konaly volby v Izraeli. Šimon Peres podcenil v těchto volbách rostoucí vliv pravicové strany Likud v čele s Benjaminem Netanjahu. Ten si získal preference především díky svým tvrdým postojům k Palestincům a Hizballáhu. Kromě toho také získal hlasy díky své vstřícnosti k ultraortodoxním izraelským Židům 82 a také svým pozitivním přístupem k osadníkům, kterým přislíbil výstavbu nových osad. Přestože Peresova Strana práce ve volbách zvítězila, výslednou vládu nakonec sestavil Benjamin Netanjahu, který byl přímo zvoleným premiérem. Jeho vláda se rozhodla přibrzdit mírový proces a zmírnit tak jeho „dopady“. Pozornost byla věnována především výstavbě osad na Západním břehu. Tím si kromě arabských států Izrael proti sobě popudila i svého spojence Spojené státy. Evropská patnáctka reagovala konkrétně na výstavbu židovských osad v oblasti Jeruzaléma deklarací z února 1997, v níž Izrael také odsoudila.

79

Yakemtchouk, Romain: La politique étrangère de l´Union européenne. L´Harmattan, Paris, 2005. Str. 380. 80 Yakemtchouk, Romain: La politique étrangère de l´Union européenne. L´Harmattan, Paris, 2005. Str. 380. 81 „Hrozny hněvu“ je název izraelské vojenské akce, která byla reakcí na útoky libanonského Hizballáhu na severní Galileu. 82 Například osvobozením ultraortodoxních Židů od vojenské služby.

35

I přes Netanjahuův skeptický přístup k mírovému procesu a pro-osadnické politice, byly za jeho vlády podepsány dvě důležité dohody, a to Hebronský protokol 83 a Memorandum od Wye River 84 . Důležitou roli zde sehrál Bill Clinton, který přiměl Netanjahuovu vládu posunout mírový proces kupředu, což se mu podařilo právě Memorandem od Wye River. Tato smlouva se týkala postoupení části území Západního břehu Palestinské národní

autonomii,

částečného

stažení

izraelských

vojáků

z některých

částí

okupovaného území, otevření letiště v Gaze a vytvoření průchodu mezi pásmem Gazy a palestinskými územími na Západním břehu. Na oplátku Netanjahu dosáhl odstranění některých „kontroverzních“ pasáží ze zakládající Charty OOP, jež pojednávaly o zničení Izraele. Memorandum od Wye River sice bylo pozitivním krokem, nicméně jím nebylo možné uvést mírový proces náležitě do pohybu. Souviselo to mimo jiné také s výstavbou nových osad na Západním břehu a v pásmu Gazy, která samozřejmě zvyšovala napětí mezi Izraelci a Palestinci. Hlavním důvodem byla ale vnitropolitická situace v Palestinské národní autonomii. Jásir Arafat a organizace Fatah už neměl takovou podporu jako dříve. Bylo to způsobeno především značnou korupcí mezi členy Fatahu, která vyvolávala kritiku v řadách sociálně slabých Palestinců a dávala tak trumf do rukou radikálního hnutí Hamás, jež si získalo oblibu právě díky budování sociální sítě pro Palestince. Arafat, na němž leželo pokračování mírového procesu, začal ztrácet podporu Palestinců, a tím i podporu pro své mírotvorné záměry.

4.13. Euro-středomořské partnerství a mírový proces

V důsledku tvrdšího přístupu vlády Benjamina Netanjahua a růstu palestinského extrémismu došlo ke zhoršení vztahů Izraele s Ligou arabských států. Madridská pracovní skupina REDWG z tohoto důvodu zcela ukončila aktivitu, neboť žádná spolupráce či jednání nebyla již možná. Evropská unie zaangažovaná v této skupině tak 83

Protocol Concerning the Redeployment in Hebron ( 17.leden 1997) se týkal města Hebron, které touto dohodou z 80 procent přešlo pod palestinskou správu. Zbylých 20 procent města tvoří osady zpravidla velmi radikálních židovských osadníků, kteří jsou chráněni izraelskou armádou. I přes tato opatření Hebron zůstalo a zůstává i nadále jedním z nejhorších ohnisek izraelsko-palestinského konfliktu. http://www.jewishvirtuallibrary.org/jsource/Peace/hebprot.html 84 Wye River Memorandum, 23. říjen 1998. http://www.jewishvirtuallibrary.org/jsource/Peace/wye.html

36

přesunula těžiště veškeré své iniciativy do svého projektu – Barcelonského procesu. V jeho rámci, resp. v rámci programu EUROMED, EU poskytovala i nadále finanční pomoc pro Palestinská území a stala se tak největším dárcem nevojenské pomoci pro mírový proces. 85 Barcelonská konference se konala v roce 1995. Cílem této konference bylo spojit členské země Evropské unie se zeměmi Středomoří v integrovanou obchodní zónu. Stabilita zóny měla být zabezpečena bezpečnostními, politickými a kulturními rozhovory a postupným odstraňováním sociálních nerovností mezi jednotlivými členy. Výstupem Barcelonské konference byla společná deklarace, ve které byly shrnuty podmínky obchodní zóny (Barcelonská deklarace) a zároveň byl vytvořen zaštiťující rámec (EMP 86 ). Jak již bylo uvedeno, pro většinu blízkovýchodních států byla EU důležitým ekonomickým partnerem a vytvoření zóny volného obchodu s EU tyto státy uvítaly. S každou zemí byla vytvořena asociační dohoda, která zakládala partnerský vztah dané země s EU. V současné době jsou členy EMP Turecko, Izrael, Palestinská autonomní území, Egypt, Maroko, Tunis, Jordánsko, Sýrie, Libanon a Alžír. Libye je zatím čekatelem na plné členství. Evropská unie věřila, že multilaterální jednání a spolupráce v ekonomické oblasti mezi zeměmi středomořského regionu a Blízkého východu mohou přispět k překonání rozporů a zavedených stereotypů. Úspěšná integrace Západní Evropy po druhé světové válce byla zkušeností, která sloužila jako model pro projekt EMP. V případě vzniku Evropských společenství byly tmelícími body ocel a uhlí, v případě středomořského regionu to mohla být voda a energetika, která mohla být předmětem možných jednání o obchodní spolupráci při vytváření pásma míru a stability. EMP tak mělo nahradit zaniklou madridskou pracovní skupinu REDWG a stagnující MENA konferenci. Nejdůležitějším ekonomickým cílem tedy bylo vytvořit do roku 2010 středomořskou zónu volného obchodu. Výjimečnost EMP spočívá především v tom, že je v současnosti jedinou institucí, ve které se setkávají představitelé Izraele, Sýrie a Libanonu (a také 85

Spojené státy zajišťovaly naopak vojenskou pomoc, a to Izraeli a Egyptu jako signatářům mírové smlouvy v Camp Davidu. Někdy jsou spojené státy označovány za „válečníka“ a EU za „bankéře“ na Blízkém východě. 86 EMP – Euro-Mediterranean Partnership – Euro-středomořské partnerství. http://www.euromesco.net/index.php?option=com_frontpage&Itemid=1&lang=en

37

představitelé Turecka se zástupci Kypru). To se podařilo díky charakteru spolupráce, která se omezovala pouze na bilaterální dohody mezi EU a danými státy. Státy projektu EMP tudíž nebyly nuceny vzájemně spolupracovat což by jinak nejspíš i implikovalo politické diskuse o sporných tématech.

Přesto, a to i přes úzkostlivou izolaci

blízkovýchodního konfliktu od projektu Euro-středomořského partnerství, arabské země nebyly schopné akceptovat chybějící diskusi o blízkovýchodním konfliktu v rámci spolupráce v EMP. Tato skutečnost má samozřejmě vliv na celkový chod EMP. Opět se potvrdilo, že jakákoli spolupráce mezi arabskými zeměmi a Izraelem se bez paralelně probíhajících diskuzí o blízkovýchodního konfliktu neobejde. EU se proto rozhodla využívat v rámci EMP zvláštního vyslance pro mírový proces. Mezi jeho úkoly patřilo navazovat a udržovat kontakty se všemi stranami, sledovat všechna jednání a nabízet rady, na kterých se EU dohodne, kontrolovat, zda dosažené dohody byly realizovány v souvislosti s dodržováním principů demokracie a lidských práv, pomáhat při uvádění dosažených dohod do praxe a monitorovat kroky, které mohou mírový proces poškodit 87 . Další faktory, které i nadále brzdily rozvoj euro-středomořské spolupráce, byly velké ekonomické rozdíly mezi členy EMP. Na rozdíl od EU nebyla stanovena pevná vstupní ekonomická kritéria pro integraci do EMP, což zvyšovalo riziko nerovných a nejistých výsledků v rámci zóny volného obchodu. Kromě ekonomické nerovnosti jsou také členské země velmi kulturně odlišné, což zapříčinilo nemožnost přijetí jednotné platformy a schválení akcí v zájmů ochrany lidských práv a demokracie 88 . Nicméně EU nelze odepřít zásluhu za získání znesvářených států do společných kooperativních struktur. Evropská unie vytvořením EUROMEDU nijak zvlášť neposílila své postavení na Blízkém východě, ale rozšířila možné nástroje své zahraniční politiky. To se týkalo především vlivu na PNA skrze EMP, tj. možnosti ekonomického a finančního nátlaku na palestinské představitele.

87

http://www.europa-eu-un.org/articles/en/article_2547_en.htm Bureš, Jaroslav: Euro-středomořské partnerství. Mezinárodní politika, UMV, Praha, 2000. Č.: listopad 2000. 88

38

4.14. Kvartet a stagnace mírového procesu

Zatím posledním velkým pokusem o navázání na mírový proces byly rozhovory mezi izraelským prezidentem Ehudem Barakem a Jásirem Arafatem v Camp Davidu v roce 2000, které byly zprostředkované americkým prezidentem Billem Clintonem. Tato jednání však selhala. Neřešitelnou se ukázala otázka Východního Jeruzaléma, pro který Arafat požadoval úplnou palestinskou svrchovanost, dále problematika palestinských uprchlíků a také otázka definitivní velikosti palestinského území (resp. problematika rostoucích židovských osad v Gaze a na Západním břehu). Tento diplomatický neúspěch byl jednou z příčin vypuknutí druhé intifády neboli intifády AlAksá, která byla rozpoutána v srpnu 2000 v Jeruzalémě a posléze se rozšířila na celý region Izraele a Palestiny. Za této situace došlo ke změně na politické scéně, která vedla i ke změně celé situace. Rozpoutání násilností ze strany Palestinců vyvolalo tvrdou izraelskou reakci. V roce 2001 vyhrála volby v Izraeli pravice a známý politik Ariel Šaron nahradil dosavadního premiéra Ehuda Baraka. Podobně jako bývalý premiér Benjamin Netanjahu vystupoval Ariel Šaron k Palestincům nekompromisně a výrazně změnil přístup Izraele k mírovému procesu. Šaronova vláda aceptovala myšlenku vytvoření samostatného Palestinského státu. Odmítala však zahrnout do diskuse o jeho budování otázku Jeruzaléma, palestinských uprchlíků a definitivních hranic státu, tedy ty kritické body, na kterých selhala jednání v Camp Davidu. Nekompromisní přístup Šarona a radikalizace Palestinců vedla ke zvýšení násilností a brutality. Jásir Arafat od neúspěšných jednání v Camp Davidu ztratil důvěru většiny Palestinců, kteří začali spíše podporovat radikální palestinská hnutí, především Hamás a Islámský džihád. Aby tuto důvěru získal zpět, někdy dokonce otevřeně podněcoval k radikalismu. Izrael na Arafata proto během intifády uvalil domácí vězení. K politickým změnám došlo i ve Spojených státech. Prezident Bill Clinton byl vystřídán

republikánem

Georgem

Bushem

mladším.

Pro

novou

americkou

administrativu nebyl izraelsko-palestinský konflikt zdaleka takovou prioritou jako pro Clintona, proto americké snahy o iniciování nových jednání mezi Izraelci a Palestinci na čas utichly.

39

Naopak Evropská unie se snažila svými aktivitami neustále upozorňovat na nutnost řešení situace v Izraeli a Palestině a i nadále finančně podporovala Palestinskou samosprávu. Změnu ve vývoji izraelsko-palestinského konfliktu přinesl až rok 2002, kdy došlo k vytvoření nové iniciativy, tzv. Cestovní mapy 89 . Ta měla přispět ke znovuoživení mírového procesu mezi Izraelem a Palestinou. Na plánu se podílela i EU, poprvé jako rovnocenný partner, v rámci tzv. Kvartetu. Jeho členy jsou také Spojené státy americké, Rusko a OSN. Podle Cestovní mapy se mělo v po sobě jdoucích intervalech postupně odbourat izraelsko-palestinské násilí, zavést politické reformy v Palestině a oživit mírový proces. Cílem bylo vytvořit samostatný Palestinský stát do roku 2005. To se sice uskutečnit nepodařilo, nicméně došlo k několika pozitivním změnám (například došlo k některým politickým reformám v Palestinské autonomii a také byla uskutečněna nová jednání mezi palestinskými a izraelskými představiteli v Akabě). Evropská unie se v rámci Kvarteta snažila podpořit Jásira Arafata 90 , kterého i nadále považovala za legitimního prezidenta Palestiny. Proti Arafatovi totiž byla vedena kampaň podporovaná Bushovou samosprávou, jež měla nejspíše vyvrcholit Arafatovým svržením. Zde se proti postojům Spojených států stavěla EU do opozice. Naopak společně se Spojenými státy Evropská unie podpořila v rámci Kvarteta reformy palestinské samosprávy. Zároveň se stala členem Komise Kvarteta pro palestinské reformy, jejímž cílem bylo zkvalitnit politický, ekonomický a soudní systém Palestinské samosprávy 91 . Přestože tento mezinárodní zájem na řešení situace mezi Izraelem a Palestinou přinesl některé pozitivní výsledky, v současné době plán Cestovní mapy není zatím možné dále plnit. V únoru 2006 se konaly dlouho očekávané volby v Palestině, které proběhly podle mezinárodních pozorovatelů v souladu s demokratickými principy. Výsledek voleb však zaskočil většinu veřejnosti. Vítězem voleb se stal Hamás, teroristická organizace, která odmítá uznat právo Izraele na existenci a zatím tento postoj měnit nehodlá. V souvislosti s tímto stanoviskem Hamásu se Evropská unie rozhodla zmrazit finanční pomoc Palestině, na které je Palestina již dlouhodobě závislá, 89

Cestovní mapa neboli Road map for peace. Jásir Arafat zemřel v říjnu 2004. 91 Bureš, Jaroslav: Evropská unie a blízkovýchodní mírový proces. Integrace, Praha, 2004. Č.: 24. listopadu 2004. http://www.integrace.cz/integrace/clanek.asp?id=848 90

40

dokud nová palestinská vláda Izrael neuzná. I tato forma nátlaku zatím žádný výsledek nepřinesla a zdá se, že se situace ještě více zkomplikuje v souvislosti s aktuálními událostmi 92 na Blízkém východě. V současné době jsou hlavními cíly zahraniční politiky Evropské unie týkající se izraelsko-palestinského konfliktu úplné stažení izraelské armády ze všech okupovaných území do hranic z roku 1967 a vytvoření definitivních hranic na základě bilaterálních dohod s Palestinci. EU i nadále kritizuje výstavbu izraelských osad na okupovaných územích a považuje je za nepřípustné podle mezinárodního práva. Proto i nadále odmítá, aby zboží vyrobené v izraelských osadách na okupovaných územích bylo deklarováno jako izraelské a pronikalo bezcelně na evropské trhy 93 . Přestože možnosti a vliv EU jsou omezené, v souvislosti s aktuálními událostmi se Evropská unie 94 stala viditelnějším aktérem na Blízkém východě. Proto je možné, že se v nezbytné spolupráci se Spojenými státy, ať už v rámci Kvarteta či na jiné úrovni podaří EU na Blízkém východě dosáhnout větších výsledků.

92

Izraelsko-libanonský konflikt, Iránský jaderný program. Bureš, Jaroslav: Evropská unie a blízkovýchodní mírový proces. Integrace, Praha, 2004. Č.: 24. listopadu 2004. http://www.integrace.cz/integrace/clanek.asp?id=848 94 Státy Evropské unie se budou vojensky podílet na mírové misi OSN v Libanonu. 93

41

5. Členské země EU a izraelsko-palestinský konflikt 5.1. Společná zahraniční a bezpečnostní politika EU

Společná zahraniční a bezpečnostní politika (SZBP) Evropské unie vychází z Evropské politické spolupráce, která byla ustanovena mezi členskými státy Evropského hospodářského společenství (EHS) v roce 1970. Základním dokumentem pro slaďování zahraniční politiky členských států EHS se stala Maastrichtská smlouva o Evropské unii, přijatá v roce 1993. Hlavními cíly SZBP je zabezpečit společné hodnoty, základní zájmy a nezávislost Evropské unie; posilovat bezpečnost Unie a jejich členů; chránit mír a posilovat mezinárodní bezpečnost podle principů Charty OSN, helsinského Závěrečného aktu a cílů Pařížské charty; podporovat mezinárodní spolupráci; rozvíjet a upevňovat demokracii a právní stát a respektovat lidská práva a základní svobody 95 . Amsterodamskou smlouvou z roku 1996 byla pak ustavena funkce Vysokého představitele pro SZBP. Jedním z největších problémů současné SZBP je nejednotnost názorů a postojů členských zemí. Rozlišný přístup členů EU k mezinárodnímu dění vychází především z jejich „národních“ a nikoli „evropských“ potřeb. Jako příklad nejednotnosti vystupování EU navenek je možné uvést již zmiňovanou situaci vzniklou na základě pokusu o atentát na londýnském letišti Heathrow v roce 1986 (pravděpodobně organizovaným syrskou tajnou službou). Na rozdíl od Spojených států a Kanady, které okamžitě Velkou Británii podpořily stažením svého velvyslance v Sýrii, státy ES své velvyslance neodvolaly a zareagovaly pouze přerušením komunikace na vysoké úrovni a např. Řecko zcela odmítlo přerušit jakoukoli komunikaci se Sýrií. Toto je názorný příklad, kdy ES měla možnost vystupovat jako jednotná síla, ale zvítězily národní zájmy nad „evropskými“. Podobný příklad je možné uvést z nedávné minulosti v souvislosti s tzv. „karikaturami proroka Mohameda“.

95

http://www.mzv.cz/wwwo/mzv/default.asp?ido=9865&idj=1&amb=1&trid=1&prsl=&pocc1=5

42

5.2. Atlanticismus a Pobaltské státy

Rozšíření EU o další státy pak rozpory v jednotné SZBP ještě umocnilo. Někdy se v souvislosti s tímto problémem mluví o tzv. atlanticismu EU. Tím je myšlena silná vazba některých evropských členských států na Spojené státy americké. Pokud pomineme tradičního spojence Spojených států, Velkou Británii, jedná se pak o státy Střední a Východní Evropy. Ty mají k udržování pevných vztahů se Spojenými státy silné důvody, vyplývající z jejich historické zkušenosti. Například pro pobaltské země, konkrétně pro Lotyšsko a Estonsko, je důležité udržovat pevné vztahy s tak silným státem jako jsou Spojené státy, a to kvůli obavám z Ruska, které má v těchto zemích s početnými

ruskými menšinami silný vliv

(v Lotyšsku 30% ruská menšina a v Estonsku 28% ruská menšina). Ještě donedávna Rusko vyvíjelo na mezinárodních fórech tlak, aby se z Lotyšska a Estonska staly bikomunální země 96 . Zkušenost násilného obsazení pobaltských států Stalinem a odkládání podpisu smlouvy o hranicích vyvolává v pobaltských státech strach z velkého souseda. Všechny pobaltské země jsou také závislé na ruských dodávkách energie. Vzhledem k tomu, že mnoho starších členských zemí udržuje s Ruskem specifické vztahy, přesvědčit je, aby v rámci EU byla uplatněna tvrdší linie vůči Rusku, by bylo spíše nereálné. Lotyšsko, které tlačí na EU, aby uznala sovětskou agresi proti pobaltským státům po druhé světové válce a vystupovala v hovorech s Ruskem jednotně, je zatím neúspěšné. Naopak, vysloužilo si podporu Spojených států 97 . Proto „když pobaltské země cítí, že jejich hlas v Bruselu nikdo neposlouchá, obracejí se na Washington, kde je větší pravděpodobnost dosažení úspěchu – a to znovu ilustruje atlanticistní sklony.“ 98

96

Král, David: Zahraniční politika rozšířené EU. Europeum, Praha, červen, 2005. Str. 35. Jedním z významných diplomatických úspěchů Lotyšska byla zastávka prezidenta George Bushe v Rize na cestě do Moskvy na oslavu 60. výročí vítězství Spojenců nad nacismem. 98 Král, David: Zahraniční politika rozšířené EU. Europeum, Praha, červen, 2005. Str. 39. 97

43

5.3. Jednotlivé členské státy EU a izraelsko-palestinský konflikt

Tyto rozpory vedou i k nejednotnosti SZBP vůči ostatním zahraničně-politickým otázkám, včetně přístupu k izraelsko-palestinskému konfliktu. Přestože se státy EU snaží vystupovat vzhledem k tomuto konfliktu nestranně, reálné důsledky naznačují, že ve skutečnosti některé členské státy EU straní Palestině a jiné zase Izraeli. Faktorů, které mají vliv na rozhodování o přístupu k izraelsko-palestinskému konfliktu, je mnoho. Roli sehrávají obchodní vazby k arabskému světu, či snaha některých členských států, aby EU působila jako protiváha (to se vztahuje především na přístup Francie) nebo naopak jako spojenec (vztahuje se hlavně na Velkou Británii, dále pak na Polsko a Pobaltské státy) Spojených států, které jsou hlavním spojencem Státu Izrael v blízkovýchodním konfliktu. Velkou roli hraje také silná závislost evropských států na blízkovýchodní ropě (především Španělsko). Dalším, důležitým faktorem, je silná arabsko-muslimská menšina žijící v Evropě (celkem 21 milionů muslimů), a to především ve Francii, která vnímá izraelsko-palestinský konflikt velmi emocionálně a vytváří tak nátlak na francouzskou politickou reprezentaci. Jiným, zcela specifickým faktorem, je fenomén Holokaustu, jehož dopady se ale vztahují pouze na Německo. Během druhé světové války vyhladilo šest milionů Židů, takže se z morálního hlediska staví vždy na izraelskou stranu. Zvláštním případem je v současné době také Česká republika, která se od roku 1989 projevuje velmi pro-izraelskými sklony, o čemž svědčí i její současné vystupování v rámci EU. Následující část podrobně zkoumá dva rozdílné postoje, tj. spíše pro-palestinský přístup Francie a spíše pro-izraelský přístup České republiky, a mapuje důležité události, které vedly k vymezení jejich zahraniční politiky tímto směrem, na základě vývoje vztahů s Izraelem a Palestinou.

44

6. Česká republika a Izrael a Palestina Vztahy České republiky s Izraelem na jedné straně a s Palestinci na straně druhé se v průběhu minulého století často velmi radikálně měnily. Nejprve bylo poválečné Československo vnímáno jako hlavní evropský spojenec nově vznikajícího státu Izrael, posléze jako stát patřící k satelitům Sovětského svazu, s nímž nebyly udržovány ani diplomatické styky. Podle politických okolností byly definovány i československé vztahy s Palestinci. Proto je nutné vztahy s Izraelem a Palestinci vnímat odděleně (přestože formálně Palestinská autonomie nezávislým státem zatím není).

6.1. Československo a vznik Státu Izrael

V souvislosti se vztahy mezi Československem a Izraelem je nejprve třeba zmínit charakter soužití židovské menšiny a Čechů. Život Židů na území Československa nebyl vždy snadný. Agrese, pogromy, vyhoštění ze země či obvinění z rituálních vražd byly vyvolávány především antisemitismem a náboženskou intolerancí. I přes tyto nepřátelské tendence Židé na území dnešního Československa zůstali a tvořili důležitou národnostní menšinu. Jejich postavení se velmi pozitivně změnilo se vznikem samostatného Československa v roce 1918. Česká intelektuální elita, do té doby bojující za právo svého národa na sebeurčení a za samostatný stát, respektovala a uznávala Židy ve svém boji za národní identitu a ideály. Díky tomu Československo bez problémů uznalo židovskou národnost a sionisté mohli svobodně zakládat a působit ve svých organizacích a spolcích propagujících sionistické ambice. Mezi nejvýznamnější patřila: „Židovská strana Československa“, mládežnické hnutí „Modrá a bílá“ či studentské sionistické spolky „Sion“ a „Theodor Herzl“. Za první republiky se kromě tolerance sionismu také podařilo zlepšit veřejné vnímání Židů v československé společnosti. Zasadil se o to především prezident T.G. Masaryk, který kritizoval český antisemitismus a ještě v době, kdy nebyl prezident, bojoval proti jeho projevům. 99

99

T.G. M. se například ujal obhajoby Žida Leopolda Hilsnera, který byl na základě antisemitské propagandy v roce 1899 obviněn z rituální vraždy.

45

Prvorepubliková euforie trvala krátce. Zanedlouho byl již osud Čechů a českých Židů určován německou okupační politikou a Norimberskými zákony. Vybudované hodnoty a vztahy ztratily svůj význam, osud českých Židů byl zpečetěn nacistickým plánem konečného řešení a český národ byl potupen okupací. S koncem druhé světové války bylo jasné, že přerozdělený svět bude fungovat na jiných principech než dosud. Československo vyhlásilo druhou republiku s orientací na SSSR a východní blok. Židé, kteří přežili Holocaust, se upnuli k myšlence sionismu a masivně se začali stěhovat na Blízký východ. Myšlenka vytvoření vlastního židovského státu byla v poválečné situaci aktuálnější než kdykoli předtím. Přes mnohá úskalí se jí podařilo uskutečnit, 14.5. roku 1948 byl ukončen britský mandát nad Palestinou a Izraelci vyhlásili Stát Izrael. Vztahy mezi Československem a Izraelem byly od počátku velmi přátelské. Československo se totiž významně podílelo již na samotném utváření Státu Izrael (ČSR uznalo nezávislost Izraele pět dnů po jeho vzniku). Jako člen zvláštního výboru OSN 100 pro Palestinu podporovalo rozdělení Palestiny a vznik samostatného židovského státu. Jednalo se zejména o politickou podporu v rámci mezinárodního společenství, lobování u států zaujímajících odlišný přístup k rozdělení Palestiny (např. Jugoslávie) či mediálními prohlášeními některých předních československých politiků. Nejvíce se angažovali prezident Edvard Beneš a ministr zahraničních věcí Jan Masaryk. Ti byli pak za svou pomoc společně s Klementem Gottwaldem v roce 1948 zapsáni do izraelské „Zlaté knihy židovského národního fondu v Jeruzalémě“. 101 Kromě těchto rozsáhlých politických aktivit se také Československo snažilo pomoci samotným migrujícím Židům, kteří se na své cestě do Palestiny setkávali s mnoha nesnázemi. Šlo především o Židy odcházející z Maďarska, Rumunska či především Polska, ve kterém po válce docházelo k rozsáhlým pogromům. Československo se tak stalo tranzitní zemí pro židovské emigranty do Palestiny či do Západní Evropy. 102 100

UNSCOP - The United Nations Special Committe on Palestine bylo založeno v květnu roku 1947. Jejími členy byly: Austrálie, Československo, Guatemala, Indie, Írán, Jugoslávie, Kanada, Nizozemí, Švédsko, Peru a Uruguay. http://domino.un.org/UNISPAL.NSF/eed216406b50bf6485256ce10072f637/07175de9fa2de563852568d3 006e10f3!OpenDocument 101 Dufek, Jiří; Kaplan, Karel; Šlosar, Vladimír: Československo a Izrael 1947-1953. Doplněk, Brno, 1993. Str. 11. 102 Dufek, Jiří; Kaplan, Karel; Šlosar, Vladimír: Československo a Izrael 1947-1953. Doplněk, Brno, 1993. Str. 16.

46

Je však nutné podotknout, že vůle tehdejšího Československa pomáhat vzniku Státu Izrael nebyla zcela bez vedlejší motivace. Československo jako jeden z budoucích satelitů Sovětského svazu sledovalo zahraniční kurs SSSR a uzpůsobovalo mu svou zahraniční politiku. Vhledem k tomu, že Sovětský svaz zpočátku v Izraeli viděl možného levicového spojence proti Západní Evropě a Spojeným státům americkým, schvaloval založení Státu Izrael i všechny iniciativy Československa vedoucí k jejímu vzniku. Všechny československé proizraelské aktivity, ať už byly motivovány jinými politickými zájmy nebo ne, byly oceňovány izraelskými občany i celosvětovým židovstvem a československá vláda byla neustále ujišťována o budoucí izraelské loajalitě. 103 Další důležitou úlohu, která upevnila přátelství mezi dvěma státy sehrálo Československo během první arabsko-izraelské války v letech 1948 až 1949, kdy jako jediná země byla ochotna dodávat Izraelcům zbraně. Izrael byl v den vyhlášení státnosti napaden svými arabskými sousedy, tj. Egyptem, Jordánskem, Libanonem, Irákem, vojenskými jednotkami Jemenu a Saudské Arábie, kteří nesouhlasili se vznikem samostatného židovského státu na území Palestiny. Hrozba vojenského střetu byla zřejmá již během roku 1947, kdy docházelo k četným potyčkám mezi Araby žijícími na území Palestiny a židovskými přistěhovalci. Proto se Izraelci rozhodli pojistit své síly a ještě před vyhlášením Státu Izrael začali vyjednávat s evropskými státy o možném prodeji zbraní. Ve většině případů byli neúspěšní. Neochota evropských států prodávat Izraelcům zbraně pramenila z rezoluce z roku 1947 schválené Valným shromážděním OSN, která členským státům zakazovala vyvážet zbraně do Palestiny. 104 Československo se však i přes tento mezinárodní zákaz rozhodlo zbraně do Izraele vyvážet. 105 Potřebovalo totiž nové odbytiště pro svůj zbrojní průmysl. Na představitele židovské části Palestiny měla navíc velmi dobré vazby a Izrael byl ochoten platit ihned a v devizách, které československá ekonomika potřebovala. Československo dodávalo zprvu, tj. po druhé světové válce, také zbraně do Sýrie a Egypta, což Izrael velmi kritizoval. Nakonec se vzhledem k větší výhodnosti obchodování s Izraelem Československo rozhodlo obchody s arabskými zeměmi 103

V této souvislosti je možné zmínit Poděkování židovských institucí v českých zemích vládě za uznání státu Izrael z 22.5.1948, ve kterém Rada židovských náboženských obcí ujistila vládu o tom, že Izrael „půjde po cestě pokroku a socialismu“. SÚA, fond 100/24, sv.49. 104 http://daccessdds.un.org/doc/RESOLUTION/GEN/NR0/038/88/IMG/NR003888.pdf?OpenElement 105 Předem si Československo zajistilo politický souhlas Sovětského svazu. Dufek, Jiří; Kaplan, Karel; Šlosar, Vladimír: Československo a Izrael 1947-1953. Doplněk, Brno, 1993.Str. 40.

47

pozastavit a orientovat se na obchod s Izraelem. Pro Izrael, který byl mezinárodně izolován, byly tyto dodávky zbraní existenčně důležité, a proto jakékoli vstřícné gesto ohledně vývozu zbraní ze strany Československa vítal. Kromě zbrojního leteckého mostu z Žateckého letiště, které sloužilo jako základna pro tajné letecké přepravy vojenského materiálu do Izraele, zajišťovalo Československo také výcvik vojenských expertů. Na těchto vojenských výcvicích, do kterých vysílala Hagana 106 své vojáky, se školili především budoucí armádní piloti, parašutisti a tankisté. Je známo, že tímto školením prošel i bývalý izraelský prezident Ezer Weizmann. 107 Všechny formy pomoci Izraeli byly přísně utajované. Přesto se přes veškerou snahu brzy informace o tajných vazbách Československa na Izrael dostaly na veřejnost. Československo si tak vysloužilo ostrou kritiku zahraničních médií a mezinárodního společenství kvůli nedodržení rezoluce OSN. V první řadě to byly arabské státy, které se bouřily proti dodávkám československých zbraní Izraeli. Některé z nich dokonce reagovaly zmrazením diplomatických styků. Kromě arabských států československý přístup kritizovala také Velká Británie, Spojené státy a skandinávské země. Tato přátelská politika Československa vůči Izraeli se brzy radikálně změnila, a to v souvislosti s událostmi v roce 1948 a prosovětskou zahraniční politikou ČSR. Izrael byl do té doby východním blokem vnímán jako budoucí spojenec na Blízkém východě. Víra v budoucnost tohoto spojenectví měla své opodstatnění. V Izraeli byla velmi silná komunistická strana, která úzce spolupracovala se svými zahraničními soudruhy a hodlala orientovat zahraniční politiku spíše na východ Evropy. Důvodem této orientace nebyla jen komunistická vzájemnost, ale i nedůvěra a nenávist k Velké Británii, plynoucí z doby, kdy Velká Británie spravovala mandát Palestina a blokovala jak přistěhovalectví židovských uprchlíků do Palestiny během druhé světové války, tak také poválečné snahy o vybudování nezávislého státu na území své kolonie. 108

106

Hagana, z hebr. „obrana“ je název pro ozbrojenou izraelskou domobranu, která vznikla roku 1920. Později se přetransformovala na Cahal neboli izraelskou armádu. 107 Ezer Weizmann ( bratr prvního izraelského prezidenta, Chaima Weizmanna ) zastával úřad prezidenta Izraele v letech 1993-2000. 108 Velká Británie blokovala imigraci Židů do Palestiny během války i po válce. Většinu imigrantů, kterým se podařilo doplavit až do palestinských vod, zadržela a internovala v uprchlických táborech např. na ostrově Mauritius nebo po válce pak na Kypru. Známé jsou tragické případy uprchlických lodí Struma či Exodus. Sachar, M. Howard: Dějiny Státu Izrael. Regia, Praha, 1998. Str. 209, 243.

48

Impulsem vedoucím k pochybnostem o provýchodní politice Izraele byly události, které se odehrály v roce 1949. Parlamentní volby konané v Izraeli v lednu 1949 totiž dopadly velkým neúspěchem pro místní komunistickou stranu (Komunistická strana Izraele). Právě s představiteli této strany jednali českoslovenští komunisté o obchodních a jiných vztazích a od této strany si také slibovali levicově zaměřenou politiku Izraele. Navíc pak v září 1949 Izrael přijal půjčku poskytnutou Spojenými státy. Tento krok byl chápán jako obrat izraelské zahraniční politiky směrem na Západ. Přestože se členové Komunistické strany Izraele snažili přesvědčit o nezávislosti Izraele na Západu a i nadále trvali na přátelských vztazích s východním blokem, českoslovenští politici již nevěřili v budoucnost „socialistického Izraele

6.2. ČSSR, arabské státy a Izrael v 50.letech

Jakmile bylo jasné, že Izrael se začíná přiklánět k Západu, Sovětský svaz, který do té doby židovský stát podporoval, svou náklonnost zásadně přehodnotil. Ve většině zemí komunistického bloku byl dán průchod nové vlně antisemitismu, který vyvrcholil v procesy s „židovskými zrádci“ a „agenty sionismu“. Československo, přestalo ze dne na den dodávat Izraeli zbraně, zpřetrhalo všechny obchodní vazby a s izraelskými představiteli v podstatě přestalo komunikovat. Co se týče izraelské strany, ta se snažila alespoň o udržování obchodních vazeb s ČSSR, ale bez úspěchu. Mezi lety 1951-1952 došlo postupně k úplnému zmrazení vztahů mezi Izraelem a ČSSR, které vyústilo až v nepřátelství, a to především v souvislosti se zinscenovaným antisemitským politickým procesem s Rudolfem Slánským. 109 Většina československých občanů, kteří byli zapojeni do aktivit týkajících se pomoci Izraeli, ať už výcviku vojáků či dodávek zbraní, byli většinou kvůli tomuto náhlému nepřátelství ČSSR vůči Izraeli perzekuováni právě v rámci těchto antisionistických procesů. Co se týče arabských zemí, ty se začátkem padesátých let vymanily z „francouzského a britského vlivu a začaly vyvíjet protizápadní politiku“. 110 Tento

109

V procesech proti „agentům sionismu“ byl odsouzen i první československý velvyslanec v Izraeli Eduard Goldstücker a dva izraelští občané Mordechaj Oren a Šimon Orenstein, což vyeskalovalo vztahy mezi Izraelem a ČSR v nepřátelství. Time Magazine: Men with two faces. New York, 1952. Č.: 1. prosince 1952. 110 Čejka, Marek: Izrael a Palestina. Centrum strategickým studií, Brno, 2005. Str. 264.

49

přístup oceňoval především Sovětský svaz a začal s arabskými státy úzce spolupracovat. Jako jeden ze satelitů Sovětského svazu měla tedy ČSSR zájem na znovu obnovení dobrých vztahů s arabskými zeměmi. K tomu jí měla dopomoci její antisionistická politika a opětovné dodávání zbraní arabským zemím Blízkého východu. 111 Sblížení arabských zemí se socialistickým táborem se projevilo především během Suezské války v roce 1956 vedené Izraelem, Velkou Británií a Francií proti Egyptu. Východní blok včetně ČSSR stál na straně Egypta, a to přispělo i k prohloubení vzájemných vztahů s ostatními arabskými státy na Blízkém východě. Během padesátých let tedy vztahy mezi ČSSR a Izraelem postupně úplně ochladly a v roce 1967, tj. po vypuknutí Šestidenní války ČSSR dokonce přerušilo s Izraelem i vztahy diplomatické (tento pokyn Sovětského svazu následoval celý východní blok komunistických států).

6.3. ČSSR a Palestina

Rok 1967 představuje počátek izraelsko-palestinského konfliktu. Izrael v Šestidenní válce získala území, z nichž některá se stala hlavním předmětem sporu mezi Izraelci a Palestinci. Tato území jsou Pásmo Gazy, Západní břeh Jordánu a Východní Jeruzalém. 112 Arabové žijící na Západním břehu a v Gaze, kteří neuprchli během roku 1948 a během Šestidenní války, se rokem 1967 ocitli pod izraelskou vojenskou správou. První výraznější snahy o vytvoření organizovaného palestinského odboje se objevily v souvislosti se založením Palestinského osvobozeneckého hnutí - Fatah v roce 1958 a pak v roce 1964, kdy byla založena Organizace pro osvobození Palestiny - OOP. V rámci podpory arabských států a nepřátelské politiky proti Izraeli byla palestinská hnutí ČSSR podporována. Od roku 1959 do ČSSR přijížděli Palestinci, kteří zde byli (podobně jako Izraelci v roce 1948) připravováni na osvobozeneckou partyzánskou válku proti Izraelcům. 113 Navíc byl v roce 1976 v Praze zřízen zastupitelský úřad OOP. Ten byl po roce 1989 změněn na Velvyslanectví Státu Palestina, jímž je dodnes. Tak vznikla paradoxní situace, kdy ČSSR navázala diplomatické styky s neexistujícím

111

Od roku 1955 začala ČSSR opět vyvážet zbraně do Egypta. Viz kapitola Vznik izraelsko-palestinského konfliktu. 113 Čejka, Marek: Izrael a Palestina. Centrum strategickým studií, Brno, 2005. Str. 265 112

50

Státem Palestina 114 zatímco s existujícím Státem Izrael, jejíž součástí byla právě území obývané Palestinci, je v roce 1967 přerušila. Do roku 1990 byly československé styky s palestinskými představiteli velmi četné (některé oficiální návštěvy do ČSSR vedl Jásir Arafat).

6.4. ČR a Izrael po roce 1989

Porevoluční Československo se změnou politického systému a odklonu od zahraničně-politických ambicí Sovětského svazu utlumilo dříve spíše intenzivní vztahy s palestinskými představiteli a arabskými státy. Roku 1990 naopak ČSFR znovu obnovila přerušené diplomatické styky s Izraelem. Byla otevřena československá velvyslanectví v Izraeli a izraelské velvyslanectví v ČSFR. Z počátku velmi proizraelská zahraniční politika symbolizovala konec vlivu SSSR na českou zahraniční politiku. Znovu obnovit dobré vztahy s Izraelem na obchodní, politické a kulturní úrovni bylo poměrně snadné i díky přátelským aktivitám ČSR vůči Izraeli v minulosti, tj. uznání židovské národnosti, boj prezidenta Masaryka proti antisemitismu, či vojenská pomoc ČSR v první arabsko-izraelské válce. Obnovení přátelských vztahů s Izraelem ČSFR také rychleji sblížilo s USA, což bylo pro porevoluční ČSFR klíčové. Prvním porevolučním zádrhelem ve vztazích s Izraelem byly neukončené obchody se zbraněmi, které Československo tradičně dodávalo do některých arabských zemí, se kterými byl Izrael ve válečném stavu. Až v roce 1994 byl schválen zákon, který vymezil podmínky pro udělování licencí na export zbraní. Vývoz do některých konfliktních či rizikových oblastí podléhal přísnému přezkoumání. 115 ČR tak zastavila dodávky Íránu (zákon z roku 2000), které Írán potřeboval na dostavbu jaderné elektrárny v Búšehru a zároveň ukončila (zákon z roku 1994) vývoz zbraní do Sýrie. 116 Ve srovnání s ostatními zeměmi v regionu jsou v současné době vztahy s Izraelem na podstatně lepší úrovni, a to ve všech oblastech. V ekonomické oblasti

114

ČSSR uznala Stát Palestina vyhlášený v roce 1988 v Alžíru. Bureš, Jaroslav: Česká zahraniční politika vůči Středomoří a Blízkému východu. In: Zahraniční politika ČR 1993-2004. Úspěch, problémy a perspektivy. edt. Prof. Pick a V. Handl, ÚMV, 2005. Str. 122. Str. 129. 116 Yegar, Moshe: Československo, sionismus, Izrael. Victoria Publishing, Praha, 1997. Str. 201. 115

51

probíhá intenzivní spolupráce v rámci úplného odbourání cel, ministerstva obrany a zahraničí obou zemí pravidelně projednávají aktuální zahraničně-politické problémy.

6.5. ČR, arabské státy a Palestina po roce 1989

V souvislosti se změnou porevoluční zahraniční politiky se tedy ČR začala více orientovat na Izrael. To se projevilo především v utlumení dobrých vztahů s arabskými státy. Zákon č. 38 týkající se vývozu zbraní do Sýrie a zastavení spolupráce s Íránem na stavbě jaderné elektrárny v Búšehru toho byly důkazem. Se zahájením perského vysílání Rádia Svobodná Evropa – Rádia Svoboda v Praze pak došlo k ještě dalšímu ochlazení vztahů s Íránem. Mezi lety 2003 až 2004 Írán uplatňoval jednostranná obchodní sankční opatření vůči České republice. Až se vstupem ČR do Evropské unie v roce 2004 došlo k oživení vzájemných vztahů s Íránskou islámskou republikou a s dalšími arabskými zeměmi. 117 Před vstupem do EU měla ČR tedy nejintenzivnější politické a obchodní styky se Spojenými arabskými emiráty, Saudskou Arábií, Tuniskem a Egyptem. Ten byl z hlediska svého postavení v regionu pro ČR nejvíce preferovanou arabskou zemí v oblasti Blízkého východu. Obnovování styků s Izraelem se dotklo i vazeb na Palestinská autonomní území. Dá se konstatovat, že během devadesátých let intenzita vzájemných styků mezi politickými představiteli poklesla, nicméně již koncem devadesátých let se ČR o styky s Palestinskými autonomními územími opět začala více zajímat. Současným politickým cílem je udržovat kontakty s oběma zainteresovanými stranami. Proto i přes znovuobnovení vztahů s Izraelem se ČR rozhodla vyvíjet zahraničně politickou činnost vůči Izraeli a Palestinské národní samosprávě odděleně. V roce 2000 byl založen styčný úřad ČR v Ramalláhu na Západním břehu. Úředníci tohoto úřadu jsou schvalováni v Izraeli, nicméně nepodléhají českému velvyslanectví v Tel Avivu, ale přímo

117

www.mzv.cz/wwwo/mzv/default.asp?ido=16429&idj=1&amb=1&ikony=False&trid=1&prsl=False&poc c1=

52

Ministerstvu zahraničních věcí ČR. V souvislosti s mírovým procesem je však činnost obou úřadů koordinována. 118

6.6. ČR a blízkovýchodní mírový proces po roce 1989

Blízkovýchodní mírový proces patří v současné době mezi priority zahraniční politiky ČR, přestože tomu tak vždy nebylo. V devadesátých letech se ČR orientovala spíše na své začlenění do západních obranných a ekonomických struktur (NATO, EU). Navíc díky geografické poloze, nízké závislosti na arabské ropě a orientaci zahraničního obchodu na EU, neměla ČR během devadesátých let mimořádnou potřebu zintenzivňovat vztahy na Blízkém východě. Přesto zájem o českou aktivitu v mírovém procesu na Blízkém východě projevili někteří čeští politici ještě začátkem devadesátých let. 119 Přístup ČR k Blízkému východu se velmi měnil. Poválečná zahraniční politika ČR by se dala charakterizovat jako silně proizraelská, od 50. let pak v rámci bipolárně rozděleného světa ČR podporovala Palestince a arabské státy bojující proti Izraeli. Od devadesátých let se ČR snaží vybalancovat svoje postoje k Izraeli a Palestincům. Přesto se v důležitých momentech česká diplomacie přiklání spíše na stranu Izraele, za což je mnohdy kritizována některými evropskými státy. Tento přístup byl nejpatrnější v době, kdy ČR zastávala členství v Radě Bezpečnosti OSN (v letech 1994-1995). ČR např. odmítala nebo se zdržovala hlasování o jakémkoli návrhu, který byl silně kritický vůči Izraeli, ať už se jednalo o oblast lidských práv či izraelskou obrannou politiku vůči Palestincům. Naopak pak podporovala všechny aktivity týkající se humanitární pomoci Palestincům a především návrhy vedoucí k politickým a mírovým jednáním v izraelskopalestinském konfliktu. 120 V současnosti je při formulování české zahraniční politiky vzhledem k blízkovýchodnímu konfliktu brán ohled i na názory transatlantických spojenců a EU,

118

Čejka, Marek: Izrael a Palestina. Centrum strategickým studií, Brno, 2005. Str. 271

119

např. prezident Václav Havel se těsně po listopadu 1989 sešel s Jásirem Arafatem. ČR silně podporovala tyto snahy, a to především po fiasku v Camp Davidu, kdy naléhala na udržení mírových jednání za každou cenu. Bureš, Jaroslav: Česká zahraniční politika vůči Středomoří a Blízkému východu. In: Zahraniční politika ČR 1993-2004. Úspěch, problémy a perspektivy. edt. Prof. Pick a V. Handl, ÚMV, 2005. Str. 126. 120

53

jejímž je ČR členem. Nicméně zásadními a dlouhodobě neměnnými principy, na kterých je česká blízkovýchodní politika založena, jsou: podpora mírového procesu vycházejícího ze smluv z Osla a rezolucí RB OSN (č. 242 a č. 338); oboustranně přijatelné kompromisy; odmítnutí izraelských osad na Západním břehu; princip „území za mír“ a odmítnutí násilí v jakékoli podobě. V této souvislosti z hlediska vývoje izraelsko-palestinského

konfliktu

nemohly

být

tedy

zatím

politické

vztahy

s Palestinskou samosprávou plně rozvinuty. Český přístup k blízkovýchodnímu konfliktu totiž klade důraz na „ukončení násilí a obnovení politického dialogu, jehož výsledkem by se mělo stát ustavení nezávislého, demokratického a životaschopného palestinského státu, který bude schopen zaručit bezpečnost Státu Izrael.“ 121 Takový požadavek se v současné situaci 122 zdá být jen velkým přáním. ČR se každopádně velmi intenzivně zapojuje do aktivit souvisejících s mírovým procesem na Blízkém východě, a to například v rámci rozvojové pomoci Palestincům. ČR už několik let finančně zajišťuje rozvojový projekt ve městě Túbásu na Západním břehu Jordánu. Přestože řešení izraelsko-palestinského konfliktu je v souvislosti s současným děním na blízkém východě v nedohlednu, zůstává i nadále jednou z priorit české zahraniční politiky.

121

www.mzv.cz/wwwo/mzv/default.asp?ido=16429&idj=1&amb=1&ikony=False&trid=1&prsl=False&poc c1= 122 Izraelsko-palestinský konflikt se v současné době opět vyhrotil v souvislosti s palestinským únosem izraelského vojáka Gilada Schalita a únosem dvou izraelských vojáků zorganizovaným libanonskou teroristickou organizací Hizballáh.

54

7. Francie, Izrael a Palestina Stejně jako Česká republika měla Francie během 20. století velmi specifické a proměnlivé vztahy k Blízkému východu. Byly určovány zejména koloniální minulostí Francie a bipolárním rozdělením světa. Kromě období těsně po válce, kdy stejně jako Česká republika Francie podporovala vznik Izraele, byl vývoj vazeb mezi Francií, Izraelem a Palestinou, ve srovnání s Českou republikou, zcela odlišného rázu. V bipolárně rozděleném světě stála Francie na opačném břehu než tehdejší ČSSR, tudíž přístup k Izraeli by měl být logicky rovněž opačný. Přesto Francie nikdy nebyla zemí zcela podporující židovský stát. Její politika k Izraeli a Palestině byla a je determinována ještě dalšími důležitými faktory.

7.1. Francie a její „vášeň“ pro izraelsko-palestinský konflikt

Izrael, Palestinci, okupace, osady, sebevražední mučedníci jsou slova, která se dennodenně objevují ve francouzském tisku, televizních novinách, apod. Vášeň Francouzů pro izraelsko-palestinský konflikt je ve srovnání s ostatními evropskými státy skutečně silná. Není tomu tak však jen pouhou náhodou. Zájem francouzské veřejnosti o dění na Blízkém východě je dán především národnostním složením francouzské společnosti. Je logické, že kolem šesti set tisíc francouzských Židů a asi tří miliónů Francouzů maghribského 123 původu nemohou zůstat neteční k událostem týkajících se vývoje na Blízkém východě.

7.2. Židovská menšina ve Francii

Co se týče francouzské židovské populace, ta je dnes druhou nejsilnější židovskou menšinou na světě (po Spojených státech). Její postavení ve Francii bylo zcela odlišného rázu než například postavení Židů ve východní Evropě. Již v roce 1789 v rámci Francouzské revoluce, jim jako prvním Židům v Evropě byla přiznána 123

Maghreb je arabský termín pro severozápadní Afriku. Zpravidla zahrnuje Maroko, Tunis a Alžír.

55

rovnoprávnost. V roce 1870 byl pak vydán slavný dekret ministra spravedlnosti Crémieuxa 124 , který nabízel alžírským Židům francouzské občanství v případě, že se zřeknou částečně své náboženské židovské identity a integrují se tak do občanské společnosti Francouzské republiky. Cílem tohoto dokumentu bylo asimilovat Alžířany, kteří byli Francií kolonizováni, do francouzské společnosti. Cremieuxův dekret se měl v budoucnu vztahovat i na alžírské muslimy, ale ti se většinou odmítali přizpůsobit podmínkám tohoto dekretu. Podmínky zahrnovaly především vzdání se islámského práva a stejně jako u alžírských Židů, akceptování práva francouzského. 125 Francouzská republika tak díky svému přístupu k jiným etnikům upoutala pozornost židovských komunit východní Evropy, které často čelili pogromům a jiným formám diskriminace, a značná část se jich do „tolerantní“ Francie přistěhovala.

7.3. Sionismus

Dalším důležitým faktorem pro vztahy mezi Francií, Izraelem a Palestinou je sionismus. Sionistické hnutí vzniklo především v reakci na evropský antisemitismus 19. století. Prosazovalo myšlenku nutnosti vytvoření samostatného židovského státu. Přestože ve Francii od revoluce úspěšně probíhala integrace francouzských Židů do občanské společnosti, koncem 19.

století se objevily silné projevy antisemitismu,

podpořené teoriemi rasismu Arthura de Gobineaua či Vachera de Lapougea. Tyto xenofobní tendence vyvrcholily tzv. Dreyfusovu aférou v roce 1894 a o padesát let později diskriminačním programem vichistické vlády. Francouzská sionistická hnutí vznikající v reakci na antisemitské projevy přesto nebyla většinou francouzských Židů zpočátku podporována. Spíše naopak. Pocit zaintegrovanosti do francouzské občanské společnosti byl natolik silný, že většina Židů nad Dreyfusovou aférou přivřela oči a sionismus odmítla. Tento přístup se změnil až s druhou světovou válkou a Holocaustem. Po válce se část francouzských Židů, kteří přežili Holocaust, odstěhovala do Izraele, ale většina z nich, včetně Alžířanů majících francouzské občanství od roku 1870, se rozhodla pro 124

Adolphe Crémieux byl ministrem spravedlnosti mezi lety 1870-1871 v provizorní francouzské vládě během války s Pruskem. 125 Cremieuxova dekretu využilo 37.000 Židů, zatímco muslimů žijících v Alžíru tohoto práva využilo jen pár z nich.

56

Francii. Přestože se rozhodli nejít budovat Izrael, zkušenost Holocaustu je přiměla finančně i morálně podporovat myšlenku samostatného státu pro židovský národ. 126 V současné době má většina francouzských Židů na Izrael určité vazby, a to rodinného, obchodního či kulturního charakteru. Tyto vazby jsou natolik intenzivní,že francouzští Židé se o dění v Izraeli a Palestině zajímají a mají potřebu veřejně se k této problematice vyjadřovat. 127 Jejich identifikace s Izraelem má však za následek často zaujatý názor v izraelsko-palestinském konfliktu ve prospěch Izraelců. Kromě menších incidentů se situace pro židovské obyvatelstvo ve Francii během 20.století nijak zásadně neměnila. Prvním závažnějším projevem nespokojenosti francouzského židovstva byla manifestace v roce 2002, kterou byl vyjádřen nesouhlas s antisemitskými agresemi souvisejícími s vývojem situace v Izraeli a Palestině. Tím vznikl určitý precedens. Ve Francii poprvé došlo k projevům pomsty na Židech žijících v Evropě v souvislosti s děním na Blízkém východě. Solidarita francouzských Židů s Izraelci byla v rozporu se solidaritou francouzské arabské menšiny s Palestinci. Francouzští Arabové svůj nesouhlas s postavením Palestinců na Blízkém východě tak dávali také za vinu svým židovským spoluobčanům. Těmito incidenty se tudíž etabloval zcela nový, a to extrémnější vztah francouzské veřejnosti k blízkovýchodnímu regionu.

7.4. Arabská menšina a válka v Alžíru

Arabská menšina žijící ve Francii je velmi početná. Je to důsledek především francouzské koloniální minulosti a posléze francouzské imigrační politiky. Během svého druhého kolonizačního období Francie expandovala především do Severní a Severozápadní Afriky. V roce 1848 se stal součástí Francie Alžír, v roce 1881 pak Francie vytvořila protektorát v Tunisu a v roce 1911 i v Maroku. Koncem 19.století kontrolovala většinu severní, západní a střední Afriky.

126

O tomto přístupu mluví bývalý izraelský velvyslanec ve Francii Elie Barnavi jako o „sionizaci“ Židů Západní Evropy, tj. sionismus bez potřeby v Izraeli žít. Interview avec Elie Barnavi. L’Arche, Paris, 2002. Srpen, č. 533-534. 127 Francouzská židovská obec vydává měsíčník l´Arche, který se obšírně věnuje izraelsko-palestinskému konfliktu. Dále pak pod záštitou židovské obce existují rádia Judaique FM či Radio Communauté juive, ve kterém má například pravidelný příspěvek týkající se dění na Blízkém východě francouzský filozof Alain Finkielkraut.

57

Zejména krutá byla kolonizace Alžíru. Tam podnikla Francie invazi již v roce 1830, během následujících sedmnácti let zemi dobyla a prohlásila za francouzské teritorium. V roce 1900 byla Alžíru přiznána finanční autonomie a země byla spravována guvernérem. Byla vybudována infrastruktura, nemocnice, školy, ale to vše sloužilo spíše Evropanům než původnímu obyvatelstvu, přestože oficiálním cílem francouzské koloniální politiky bylo zaintegrování původního obyvatelstva do evropské společnosti a jejich příprava na plnohodnotné francouzské občanství. Expanze francouzských kolonizátorů a nedostatečný respekt vůči původnímu obyvatelstvu vedly postupně k velké nespokojenosti Alžířanů s francouzskou přítomností. Po dvou světových válkách se radikalizovala část muslimského obyvatelstva a vytvořila tzv. „Front de libération nationale“ (FLN) neboli Národní osvobozeneckou frontu. Jejím posláním byl boj proti francouzským kolonizátorům s cílem dosáhnout plné nezávislosti Alžíru. Po několikaletém únavném a krutém boji francouzských vojáků s FLN 128 se Francie musela z Alžíru stáhnout a roku 1962 byla vyhlášena nezávislost Alžíru.

7.5. Dekolonizace

Francouzský historik Henry Laurens tvrdí: „Francouzská revoluce začala Deklarací práv a svobod a končí dekolonizací“. Problémy dekolonizace souvisely především s integrací přistěhovalců z bývalých kolonií do francouzské společnosti. Tento problém přežívá dodnes. Většinou nespravedlivá kolonizační politika Francie je stále hluboce zakořeněna ve vztahu arabské menšiny k francouzským spoluobčanům. Je to také jedním z mnoha dalších důvodů, proč se francouzští Arabové, kteří se do Francie přistěhovali, nikdy nedokázali plně sžít s místním obyvatelstvem. 129 Je možné, že tato skupina obyvatelstva může projektovat pocit nespravedlivého vykořisťování arabského národa západními mocnostmi i do svého vnímání postavení národa palestinského. Nekompromisní podpora Palestinců francouzskými Araby nemusí být tedy založena jen na náboženské či etnické solidaritě. 130 Arabský svět, který byl v průběhu historie často západními mocnostmi využívaný, může Palestince vnímat jako 128

Během války v Alžíru bylo zabito přes 100 000 muslimů a na 10 000 francouzských vojáků. Válka se vyznačovala mimořádnou krutostí. http://www.answers.com/topic/algeria 129 Jako příklad je možné uvést nedávné rebelie v listopadu 2005 na předměstích Paříže, vedené nespokojenou mládeží pocházejících z přistěhovaleckých, většinou arabských rodin. 130 Sieffert, Denis: Israel-Palestine, une passion francaise. La Découverte, Paris, 2002. Str. 30.

58

vykořisťované, ale nikdy se nevzdávající Araby bojující s Izraelem, která pro mnohé reprezentuje západní kulturu. (Možná, že právě malý Palestinec z uprchlického tábora Khan Yunis či Jenin házející kameny po izraelských vojácích se tak trochu stává nositelem poničené arabské hrdosti). Vzhledem k souvislostem a historickým okolnostem konfliktu je však toto chápání mylné. Přesto je izraelsko-palestinský konflikt některými francouzskými politickými představiteli či „opinion makery“ přirovnáván ke konfliktu francouzskoalžírskému. 131 Jak už bylo uvedeno výše, v Alžíru za francouzské přítomnosti působila FLN. Právě toto radikální hnutí bojující za nezávislost Alžíru bývá připodobňováno k palestinské teroristické organizaci Hamás. Přestože praktiky FLN používané k vypuzení francouzských kolonizátorů z Alžíru byly podobného rázu jako jsou například sebevražedné atentáty páchané členy Hamásu na Izraelcích, obecné přirovnání izraelsko-palestinského konfliktu k francouzsko-alžírskému je při nejmenším nesprávné. V první řadě je třeba brát v úvahu, že cílem Francie byla kolonizace za účelem ekonomické expanze země. Proto Francie obsadila a připojila alžírské území i s jeho obyvateli k francouzské „metropoli“. Co se týče izraelsko-palestinského konfliktu, zde se o kolonizaci tohoto typu nejedná. Území, na kterém v roce 1948 vzniknul Stát Izrael bylo Izraelcům přiřknuto na základě vůle členů OSN. Sporná jsou pak území, která Izrael dobyl v Šestidenní válce v roce 1967. Válka začala preventivním obranným úderem izraelského letectva na egyptské, syrské, jordánské a irácké letectvo. Izrael zvítězil a mimo jiné získal tato území: Západní břeh Jordánu, Gazu,

Sinajský

poloostrov a Golanské výšiny. Kontroverzní jsou pak území pásma Gazy 132 a Západního břehu 133 . Tato území byla obydlená Palestinci, kteří z velké části uprchli během válek v letech 1948-1949 a 1967. Přesto po skončení Šestidenní války zůstalo na území Gazy a Západním břehu přes milión Palestinců. 134 Izrael v reakci na předchozí válku zpočátku využil tato dobytá území k zajištění bezpečnosti Izraele. Posléze se ale v rámci vládního programu rozhodl pro osídlovací politiku na těchto územích a začal rozšiřovat území Izraele o židovské osady. Tento krok byl v rozporu s rezolucí OSN 242, která požadovala stažení Izraele ze všech okupovaných území dobytých v roce 131

Sieffert, Denis: Israel-Palestine, une passion francaise. La Découverte, Paris, 2002. Str. 47. Pásmo Gazy bylo před rokem 1948 součástí mandátu Palestina, pak ji obsadil Egypt. Na rozloze 360 km² žije dnes 50 000 obyvatel na km². 133 Západní břeh Jordánu bylo území, které před rokem 1948 patřilo k mandátu Palestina. Poté bylo anektováno Jordánskem. Během Šestileté války uprchla velká část obyvatelstva této oblasti do Jordánska. Dnes ho obývá asi 2 miliony Palestinců a 300 000 židovských osadníků. 134 Čejka, Marek: Izrael a Palestina. Centrum strategickým studií, Brno, 2005. Str. 120. 132

59

1967. O kolonizovaní by se tedy dalo mluvit až v souvislosti s touto osídlovací politikou. Pakliže bychom hledali nějakou paralelu mezi konflikty, je třeba si uvědomit, že motivace tzv. agresorů, tedy Francie a Izraele byly odlišné. Přesto je pochopitelné, že zkušenost více než staleté kolonizace Maghrebu hraje roli ve francouzském chápání a nazírání na izraelsko-palestinský konflikt a že pro některé francouzské Araby toto může zintenzivňovat zaujetí či zvýšené emoce při jeho vnímání.

7.6. Francouzsko-izraelské vztahy

Po skončení druhé světové války se Francie spíše zdržovala akcí ve prospěch sionistů. Francouzské veřejné mínění bylo ale jejich myšlence nakloněno. V této době již média informovala veřejnost o koncentračních táborech nebo imigrantech do Palestiny držených Brity v uprchlických táborech na Kypru, což ovlivnilo veřejné mínění ve prospěch židovských emigrantů. Poprvé se francouzská vláda oficiálně postavila na stranu sionistů v souvislosti s kauzou lodi Exodus. 135 Francie, jako většina západoevropských zemí, hlasovala pro vytvoření židovského státu, nicméně tomuto rozhodnutí předcházely výhrůžky ze strany radikálů v kolonizovaném Alžíru. Příčinou dalšího negativního vývoje ve vztazích Francie a koloniií bylo uznání Státu Izraele. V tomto případě Francie posečkala se svým prohlášením, neboť v jejích koloniích začalo v souvislosti se vznikem Izraele docházet k různým incidentům. V Maroku dokonce došlo k pogromu,který následoval po obvinění místních židů, že mají

v úmyslu emigrovat s cílem pomoci při budování židovského státu. Proto

francouzská vláda s ohledem na vzniklou situaci uznala nezávislost Státu Izrael až v lednu 1949 (tedy více jak půl roku později než např. ČSR) a diplomatické vztahy navázala až v březnu 1949, tedy více jak rok po vzniku Státu Izrael). Padesátá léta představovala pro vztahy Francie a Izraele období intenzivních a přátelských vazeb. Toto období nejlépe vystihují slova Šimona Perese:

135

Tato loď převážející 4000 židovských uprchlíků emigrujících z Evropy do Palestiny byla zadržena britským královským loďstvem již ve vodách Palestiny a poslána zpět do Francie odkud vyplula. Francouzská vláda veřejně manifestovala podporu uprchlíkům proti přístupu Velké Británie.

60

„Začali jsme letadly, začali jsme tanky, začali jsme zbraněmi. Skončili jsme velkým a hlubokým přátelstvím mezi našima dvěma zeměmi – zlaté časy, které trvaly deset let. Získali jsme Francii a tedy i francouzské zbraně...“ 136

Vzájemné sympatie byli tedy jak ideologického tak strategického charakteru. Od roku 1954 totiž Francie vedla válku v Alžíru, kterou se snažila zabránit odtržení kolonie a dosažení nezávislosti pro Alžír. V Egyptě se v té době, tj. v roce 1955 dostal k moci prezident Gamál Abdul Násir, který otevřeně podporoval alžírské hnutí za nezávislost. Francii si ale daleko více znepřátelil až znárodněním Suezského průplavu. Tímto aktem byla postižena i Velká Británie. Téhož roku se Násir rozhodl k uzavření Tiranské úžiny pro izraelské lodě. Izraelské přístavní město Eilat tak zůstalo odříznuto. Události vedly Francii, Velkou Británii a Izrael ke společné vojenské akci a roku 1956 byl dobyt Sinajský poloostrov a pásmo Gazy 137 . O rok později bylo dobyté území postoupeno jednotkám OSN. Suezská krize kromě mezinárodního napětí měla ještě jiné důsledky, a to rozmach francouzsko-izraelského obchodního a vojenského přátelství. Od roku 1954 Francie dovážela Izraeli zbraně ve velkém. Izraelským představitelům se dokonce podařilo přimět francouzskou vládu, aby přestala vyvážet zbraně do Egypta. V podstatě se dá říci, že si Francie s Československem vyměnila obchodní partnery. Československo, které do té doby prodávalo Izraeli zbraně, se politicky a ideologicky přizpůsobilo SSSR a začalo od roku 1955 dovážet zbraně do Egypta. Vrcholem spojenectví mezi Izraelem a Francií byla dohoda v roce 1958 o spolupráci na stavbě atomové elektrárny v izraelském městě Dimona. Tato spolupráce byla tajná, a tím více se vztahy mezi oběma zeměmi prohloubily. Ještě donedávna „tajemství Dimony“ nebylo přiznáno. 138 V roce 1958 se stal prezidentem Páté republiky generál Charles de Gaulle. Během období jeho prezidentské funkce byla ukončena válka v Alžíru (1962), došlo k dekolonizaci a objevila se snaha o znovunavázání vztahů s arabskými zeměmi. V této 136

Rotivel, Agnes: Israel a 50 ans. La Croix, Paris, 1998. Č.: 7. květen 1998, Str. 23.

137

Viz kapitola Suezská krize. To, že Izrael má atomovou bombu nikdy oficiálně nepřiznala, přestože se o tomto faktu veřejně mluví. V roce 1986 izraelský jaderný technik Mordechaj Vanunu, který se podílel na stavbě jaderné elektrárny v Dimoně, prozradil novinám Sunday Times informace o izraelské jaderné elektráně. Spolupráci s Francií na jaderném programu později potvrdil Šimon Peres, Izrael však nikdy oficiálně existenci jaderného arsenálu nepřiznala. 138

61

době se také začala velmi měnit demografická struktura francouzské společnosti. Do Francie začaly proudit řady přistěhovalců z Maghrebu a během jednoho roku došlo k imigraci zhruba jednoho milionu přistěhovalců. Roku 1963 Francie obnovila diplomatické a obchodní vztahy s Egyptem a o pár měsíců později navštívil Paříž jordánský král Hussein. Přestože těmito tendencemi byl Izrael zneklidněn, v roce 1966 byl de Gaullem podepsán další velký kontrakt na dovoz francouzských zbraní a letadel Mirage. Koncem 60. let se však na Blízkém východě začala zvedat další vlna napětí. Na izraelsko-syrské hranici došlo k leteckým vojenským střetům 139 , na Sinajském poloostrově docházelo ke stále větší koncentraci egyptské armády a Tiranská úžina byla uzavřena a byla obnovena blokáda. Pro Izrael to byly dostatečné důvody k vojenské odpovědi. Francie, která se chtěla v souvislosti s upevňováním vztahů s arabskými zeměmi dostat do neutrální pozice, Izrael od války odrazovala. „Neválčete...“ Neútočte jako první...“ „Izrael není dostatečně silný, aby mohl tuto situaci vyřešit sám...“ byly slova generála de Gaulla, který se snažil přesvědčit izraelského ministra zahraničních věcí o klidu zbraní. 140 Udivující je poslední poznámka o síle Izraele. Izrael, od 50. let zásobený nejmodernější francouzskou vojenskou technikou a jištěný tehdy ještě tajnou jadernou technikou, posléze právě díky tomuto vojenskému potenciálu Šestiletou válku vyhrála. To potvrzuje i bývalý izraelský velvyslanec ve Francii Elie Barnavi: „Takto jsme Šestidenní válku vyhráli díky francouzským Mirage.“ 141

De Gaulle ve svém prohlášení k situaci na Blízkém východě dodal, že zemi, která jako první zaútočí, nebude ze strany Francie poskytnuta žádná podpora. Ve stejnou dobu také vyhlásil embargo na dodávky zbraní pro Blízký východ, což se v podstatě dotklo pouze Izraele, jako tehdy největšího klienta francouzského zbrojního průmyslu. Vztahy mezi Francií a Izraelem tedy v souvislosti s Šestidenní válkou ochladly. Po skončení války Francie nekompromisně poukázala na agresora a požadovala návrat do statutu quo ante, tj. situací před začátkem války podle rezoluce OSN č. 242. De Gaulle uvalil na Izrael zbrojní embargo a nešetřil kritikou. Během tiskové konference šest měsíců po válce charakterizoval Izraelce jako „elitní národ,

139

7. dubna vyprovokovaly syrské ataky z Golanských výšin na izraelské kibucy letecké vojenské střety mezi izraelskými a syrskými leteckými silami. Čejka, Marek: Izrael a Palestina. Centrum strategickým studií, Brno, 2005. Str. 113. 140 Barnavi, Elie; Rosenzweig, Luc: La France et Israel. Perrin, Paris, 2002. Str. 170. 141 Barnavi, Elie; Rosenzweig, Luc: La France et Israel. Perrin, Paris, 2002. Str. 31.

62

sebevědomý a

panovačný“, jehož „dojímavá přání“ se přeměnila v „dobyvatelské

ambice“. 142

7.7. Francie a Palestina

Po roce 1967 se Francie začala orientovat na arabské státy a upevnění dobrých vztahů s nimi. Jedním z hlavních bodů této „arabské politiky“ Francie byl i palestinský problém. Až do roku 1967 Palestinci v médiích představovali „uprchlíky“. Od roku 1964, kdy se konal v Jordánsku národní palestinský kongres, se ve francouzských médiích začalo mluvit a psát o „uprchlících“ jako o „Palestincích“.143 Francouzská veřejnost vnímala „palestinskou věc“ v souvislosti s „revolučními“ 60. a 70. léty a v souvislosti s nedávnou dekolonizací velmi pozitivně. V rámci pařížských univerzit vznikla Unie palestinských studentů 144 , která se vyjadřovala k palestinskému problému na univerzitách a mezi mladými lidmi. Jinou aktivitou Palestinců žijících ve Francii bylo například založení prvního palestinského deníku jménem Fedayin 145 , který si našel čtenáře v univerzitních campusech. Popularita

palestinských

bojovníků

poklesla

v souvislosti

s prvními

medializovanými teroristickými útoky, především s únosem izraelských olympijských sportovců v Mnichově v roce 1972. Zabití židovských sportovců komandem skupiny Černého září vyvolalo pohoršení především mezi levicově orientovanou francouzskou mládeží, která tento čin odsoudila. Přesto se mezi francouzskými médii našla některá, která se snažila palestinský atentát omluvit či vysvětlit vzhledem k situaci a bezmoci Palestinců žijících v uprchlických táborech. 146 Po přenesení konfliktu na půdu Paříže pochopila francouzská veřejnost závažnost konfliktu. Téhož roku totiž jako odplatu za „Mnichov“ izraelští agenti spáchali atentát na představitele Fatahu, Mahmuda Hamšarího, který žil a působil v Paříži. V říjnu 1974 se poprvé oficiálně sešel francouzský ministr zahraničních věcí 142

Sieffert, Denis: Israel-Palestine, une passion francaise. La Découverte, Paris, 2002. Str. 120. Sieffert, Denis: Israel-Palestine, une passion francaise. La Découverte, Paris, 2002. Str. 131. 144 Union générale des étudiants palestiniens 145 V překladu bojovník, partyzán, ten kdo se obětuje. Fidájíny se nazývali Palestinci z utečeneckých táborů v Egyptě, kteří bojovali v organizovaných komandech proti Izraelcům na začátku 50.let. Čejka, Marek: Izrael a Palestina. Centrum strategickým studií, Brno, 2005. Str. 99. 143

146

Charbonnieres, Luis. Le Monde, Paris, 1972. Č.: 14.9.1972.

63

Valéry Giscard d´Estaing s předsedou Organizace pro osvobození Palestiny Jásirem Arafatem. Tento mítink se uskutečnil na francouzské ambasádě v Bejrútu. O rok později Francie povolila oficiální otevření Kanceláře OOP v Paříži s tím, že bude základem pro vytvoření budoucí palestinské vyjednávací delegace. Tímto krokem se Francie stala zemí podporující Palestince, kterou je i nadále. Šestidenní válka, během níž se v očích Francie z Izraele ze dne na den stala expanzivní vojenská mocnost, která buduje své „colonies“ 147 na okupovaném území pásma Gazy a Západního břehu, krutost druhé intifády či tvrdý přístup izraelského premiéra Ariela Šarona k Palestincům - to vše také vedlo k dlouhodobě kritickému přístupu Francie k Izraeli a k velké francouzské podpoře Palestinců.

147

Colonies – v překladu kolonie. Tímto termínem Francie označuje židovské osady.

64

8. Shrnutí

V padesátých letech byla tedy Francie nejužším vojenským partnerem a spojencem Izraele. Francouzské levicové vlády zvolené v tomto období podporovaly Izrael a umožnily mu stát se jadernou mocností a vybudovat nejsilnější a nejmodernější letectvo v oblasti. Německo, se šesti milióny Židů na svědomí a silným pocitem viny, bylo v padesátých a šedesátých letech hlavním zdrojem finanční pomoci Izraeli. I v ostatních zemích byla situace podobná. S pamětí Holokaustu stále čerstvou a s vlnou levicové orientace šířící se Evropou, socialisté padesátých let viděli antisemitismus jako produkt pravicových sil a fašismu, a tak přirozeně inklinovali k podpoře Izraele 148 . To vše se v podstatě změnilo během šesti dnů roku 1967. Malý, Evropou oblíbený, přesile a vyhlazení se neustále bránící Izrael, se najednou stal okupantem Gazy, Západního břehu Jordánu, Golanských výšin a celého Sinajského poloostrova. Evropané vnímali Židy jako národ uprchlíků a běženců a najednou byli uprchlíky a běženci Palestinci. Z „utlačovaného“ se Izrael rázem stal „utlačovatelem“. Utlačovaní Palestinci se tak v očích Evropanů stali „novými oběťmi“, které si zaslouží sympatie a podporu. Evropa, která se po staletích válek prakticky ze dne na den vzdala kolonialismu a militarismu, žádala od ostatních to samé. Po Šestidenní válce Evropa rychle přestala vnímat Izrael jako stát, který vybudovali lidé, kteří přežili Holokaust a kteří se snaží o novou budoucnost, ale začala na něj nazírat jako na neokoloniální regionální velmoc, která svou vojenskou mocí upírá budoucnost svým sousedům. Tato změna náhledu na Izrael byla dána i vnitropolitickými změnami v Izraeli. Levicově orientované strany, které v Izraeli od roku 1948 většinou vládly, prohrály volby s pravicovým Likudem. Evropská levice to nesla velmi těžce a její obdiv pro kibucnický a socialistický duch Izraelců se změnil v kritický přístup k neústupnému Izreali, spoléhajícímu na ozbrojené síly. Další změna ve vývoji vztahů přišla s pádem železné opony. Členy EU se staly státy Střední a Východní Evropy, které jsou zatížené svou minulostí jinak než západoevropské státy. To se odráží především v jejich přístupu ke Spojeným státům americkým, ale například v případě České republiky i ve vztahu k Izraeli a Palestině. 148

To Israel with hate-and guilt. The Economist, Londýn, 2006. Č.: 17.8.2006.

65

9. Závěr

Zájem Evropské unie na rychlém řešení izraelsko-palestinského konfliktu je dán mnoha faktory: ekonomickým zájmem spojeným s potřebou blízkovýchodní ropy, snahou realizovat projekt Euro-středomořského partnerství, jehož nelze dosáhnout bez stabilního mírového řešení, a konečně i faktory vnitrostátními, neboť skutečnost izraelsko-palestinského konfliktu radikalizuje arabsko-muslimské menšiny žijící v Evropě. Tyto důvody mimo jiné také určují spíše proarabský potažmo propalestinský postoj EU v blízkovýchodním konfliktu. Kromě těchto jasně definovaných racionálních politických důvodů, existují ještě určité hlubší, kulturně-historické, motivy, které běžnou politikou přesahují. Spojená Evropa, tedy dnešní Evropská unie, vznikla de facto do značné míry jako akt vymezení se proti Spojeným státům. To nemohlo neovlivnit ani vztah EU k Izraeli a Palestině. S rostoucí silou Izraele během let jeho obliba v Evropě klesala. Za další „mimopolitické“ důvody lze považovat skutečnost, že to, jak je dnes stát Izrael vnímán, je v ostrém protikladu s určitými evropskými archetypy, na kterých je vybudována současná evropská identita. Evropa se vzdala kolonialismu, nacionalismu, militarismu, intervencionismu, apod. a vytvářela společnou evropskou identitu založenou na schopnosti vést dialog s kýmkoli, na mírovém řešení problémů, na respektu pro lidská práva, vyvíjení ekonomického tlaku na potenciální agresory různými obchodními smlouvami, atd. Skoro by se až dalo říct, že své vlastní chyby a krvavou historií nacionalismu a militarismu může dnes spojená Evropa reflektovat skrze Izrael, jakožto národní stát, který právě ukončil sedmou válku své krátké historie. Izrael může Evropě připomínat její vlastní, temnou minulost, jejíž důsledky stále řeší a jejíž principy odmítla. Proti této paralele je však třeba argumentovat tím, že Izrael vychází ze zcela jiných historických souvislostí a jeho militarismus je spíše než vlastní volbou dán okolnostmi jeho existence.

66

Ve své diplomové práci jsem se snažila poukázat na problematiku a komplexnost izraelsko-palestinského konfliktu, z níž vyplývá i problematičnost vztahů EU a jednotlivých členských evropských států k Izraeli a Palestině. Snažila jsem se zmapovat vliv či aktivity EU v blízkovýchodním mírovém procesu a ukázat tak na změny v evropském postoji, které vedly až k podpoře Palestinců a vymezení se vůči izraelskému militarismu. V části Evropské státy a izraelsko-palestinský konflikt jsem se pak snažila o zmapování jednotlivých přístupů členských států zatížených minulostí a specifickým vývojem vztahů s touto oblastí, a to konkrétně na příkladu Francie a České republiky.

67

10.

Seznam použitých pramenů a literatury

Knihy: Barnavi, Elie; Rosenzweig, Luc: La France et Israel. Perrin, Paris, 2002 Čejka, Marek: Izrael a Palestina. Centrum strategickým studií, Brno, 2005 Dufek, Jiří; Kaplan, Karel; Šlosar, Vladimír: Československo a Izrael 1947-1953. Doplněk, Brno, 1993 Kissinger, Henry: Umění Diplomacie. Prostor, Praha, 1999 Král, David: Zahraniční politika rozšířené EU. Europeum, Praha, červen, 2005 Sachar, M. Howard: Dějiny Státu Izrael. Regia, Praha, 1998 Sieffert, Denis: Israel-Palestine, une passion francaise. La Découverte, Paris, 2002 Yakemtchouk, Romain: La politique étrangère de l´Union européenne. L´Harmattan, Paris, 2005

Články: Bureš, Jaroslav: Evropská unie a blízkovýchodní mírový proces. Integrace, Praha, 24. listopadu 2004. http://www.integrace.cz/integrace/clanek.asp?id=848 Bureš, Jaroslav: Euro-středomořské partnerství. Mezinárodní politika, UMV, Praha, 2000. Č.: listopad 2000 Bureš, Jaroslav: Česká zahraniční politika vůči Středomoří a Blízkému východu. In: Zahraniční politika ČR 1993-2004. Úspěch, problémy a perspektivy. edt. Prof. Pick a V. Handl, ÚMV, 2005 Daněk, Libor: Blízkovýchodní politika Evropských společenství a Evropské unie ve stínu USA. FF MU, Brno The Economist: The fluttering dove.Londýn, 1988. Č.: 17. prosince, 1988 European Report: EEC/Mediterranean states: visit by European parliament president. Brusel, 1991. Č.: 9. listopadu 1991

68

EU Institute for Security Studies : The European Union and the crisis in the Middle East. ISS, Paris, 2003. Č.: 62. www.iss-eu.org The Financial Times: Most EEC States Expected To Agree Action On Syria. Londýn, 1986. Č.: 10. listopadu 1986 Charbonnieres, Luis. Le Monde, Paris, 1072. Č.: 14.9.1972 Interview avec Elie Barnavi. L’Arche, Paris, 2002. Srpen, č. 533-534 IPS – Inter Press Service: Palestine: EEC cautious over support for independent state. Brusel, 1988. Č.: 21. listopadu 1988 Raymond, Aron: L´Europe et le Proche-Orient. L´Express, Paris, 14. června 1980 Rotivel, Agnes: Israel a 50 ans. La Croix, Paris, 1998. Č.: 7. květen 1998 Smith, CH. D.: Palestine and the Arab-Israeli Conflict: A History with Documents. Bedford/St. Martin´s, Boston, 2001 The Times: Israel dismisses EEC as Middle East peace mediator. Londýn, 1989. Č.: 11.ledna 1989 Time Magazine: Men with two faces. New York, 1952. Č.: 1. prosince 1952 Yegar, Moshe: Československo, sionismus, Izrael. Victoria Publishing, Praha, 1997

Internetové zdroje: http://www.mfo.org http://www.un.org/Depts/dpko/missions/unifil/ http://en.wikipedia.org/wiki/First_Intifada http://www.euromesco.net http://www.mzv.cz

69

Dokumentační záznam Autor

Marina Šternová

Název práce

Evropská unie a izraelsko-palestinský konflikt

Fakulta

Fakulta mezinárodních vztahů

Specializace vedlejší

Mezinárodní politika a diplomacie

Rok obhajoby Počet stran Počet příloh Vedoucí práce Zadavatel

Komerční jazyky 2006 67 PhDr. Otakar Volenec, CSc. Středisko mezinárodních studií Jana Masaryka

Období

LS 2006

Anotace

Tato práce sleduje vývoj postojů Evropské unie k izraelskopalestinskému konfliktu. Vzhledem k tomu, že se jedná o velice komplexní téma, je práce pojata v širším rámci. První část se zabývá samotným izraelsko-palestinským konfliktem a vymezuje pojmy s ním související. Ve druhé části se zabývá mezinárodně-politickými událostmi, které byly klíčové pro vývoj vztahů EU – Izrael-Palestina, ve třetí části je podrobně analyzován vývoj vztahů a postojů Evropy k Izraeli, Palestině a k izraelsko-palestinskému konfliktu. Nakonec v poslední části se soustřeďuje na zkušenost a postoje jednotlivých členských států EU vůči Izraeli a Palestině, podrobněji pak analýzou vývoje postojů Francie vůči izraelsko-palestinskému konfliktu a ČR vůči izraelsko-palestinskému konfliktu.

Klíčová slova

území: Evropská unie, Blízký východ země: Izrael, Palestina, Francie, ČR, EU komodita: značka: firma: osoba: tematické skupiny: Izraelsko-palestinský konflikt, Evropská unie, Blízkovýchodní konflikt

Místo uložení

Signatura

70

Známka