Právnická fakulta Masarykovy univerzity
Katedra správní vědy, správního práva a finančního práva
DIPLOMOVÁ PRÁCE
Správa na úseku vězeňství – komparace s vybranou zemí EU (Velká Británie) Michal Burček 2005/2006
„Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Správa na úseku
vězeňství – komparace s vybranou zemí EU (Velká Británie) zpracoval
sám a uvedl jsem všechny použité prameny.“
……………………………………………..
Úvod Diplomovou práci na téma Správa na úseku vězeňství – komparace s vybranou
zemí EU jsem si zvolil ze dvou hlavních důvodů. Prvním důvodem je, že ve svém
budoucím profesním životě bych se rád uplatnil ve funkci státního zástupce. Jelikož státní zástupce navrhuje uvalení vazby na obžalovaného a provádí nad jejím výkonem
dozor, navrhuje druh a výměru trestu, měl by být, dle mého názoru, s touto problematikou blíže obeznámen. Druh trestu, délka trestu, ale také to, do jakého typu zařízení bude odsouzený umístěn, ovlivňuje, zda výkon trestu vedle funkce represivní naplní také funkci nápravnou a generálně preventivní. Zpracování daného tématu by pro mě z tohoto hlediska mělo být do budoucnosti velkým přínosem.
Druhým důvodem je komparace s další zemí Evropské unie. Jevilo se mi zajímavé
porovnat správu našeho vězeňství se zemí, jejíž tradice, kultura, historický a politický vývoj a systém a struktura práva, by byl odlišný. Nejen proto má volba padla na Velkou Británii. Přiznávám, že jedním z kritérií mé volby, byly také mé jazykové (ne)znalosti.
Vývoj vězeňství, jeho celková kulturní úroveň a materiální podmínky, je odrazem
kulturního, historického a ekonomického vývoje a úrovně celé společnosti. Způsob zacházení s pachateli trestných činů vyjadřuje velmi realisticky i vztah společnosti, resp. státu k samotnému jedinci a základním lidským právům a svobodám, jež jsou
zaručeny každému. Tyto požadavky a skutečnosti velmi trefně vyjádřil slavný britský politik Winston Churchil ve svém lakonickém výroku: „Ukažte mi vaše vězení a já vám řeknu, jaká je vaše společnost.“1
Vzhledem k rozsáhlosti daného tématu je prakticky nemožné, abych se mu věnoval
v celém jeho rozsahu s potřebnou pečlivostí a tak podrobně, jak by si daná problematika vyžadovala a zasluhovala. Na tento úkol jedna diplomová práce nestačí, a proto si ani já zde nečiním nároky na úplnost a celkové vyčerpáni tématu.
A čím konkrétně se budu v práci zabývat? Nejdříve se pokusím vymezit obecné
pojmy, jakými jsou trest, trestání, jeho historický vývoj a účel a funkce trestu. Po té se zaměřím na samotný pojem vězeňství a jeho rozvoj od jeho vzniku až po současnost obecně, a následně konkrétně v obou zemích.
V následující kapitole se pokusím vyjmenovat základní prameny právní úpravy, a to
od mezinárodních úmluv až po vnitrostátní právní předpisy jednotlivých zemí. 1
Hála, J.: Úvod do teorie a praxe vězeňství. České Budějovice: Vysoká škola evropských a regionálních studií, 2005, s.7.
2
V kapitole Správa vězeňství se podrobněji zabývám problematikou organizace
institucí vykonávajících správu na úseku vězeňství, včetně problému vězeňského personálu, jeho kvalifikace a odborného vzdělávání a přípravy.
V páté kapitole se pokusím přiblížit zásadní složku problematiky vězeňství, kterou
je výkon vazby a trestu odnětí svobody ve věznicích a vazebních věznicích, problematiku diferenciace a zařazování odsouzených, jejich práv a povinností, a to jak v České republice tak ve Velké Británii, přičemž se pokusím upozornit na jejich vzájemné rozdíly.
Důležitou složku, možná tu nejdůležitější, výkonu trestu odnětí svobody představují
tzv. programy zacházení, o nichž pojednám také ve zvláštní kapitole. Uznáme-li totiž,
že účelem trestu není jen izolace kriminálníků před „slušnými a spořádanými lidmi“, ale
také jejich návrat a úspěšné začlenění do společnosti, tak potom si systém a metody jejich převýchovy bližší pozornost vyžadují.
Ačkoliv nemalou část práce věnuji také problému s řešením přeplněnosti věznic
cestou tzv. alternativních trestů, zdaleka nevyčerpám veškerý arsenál, který je zde
k dispozici. Vedle osvětlení pojmu u účelu alternativních trestů uvedu jen příkladný výčet alternativních sankcí, jež jsou užívány v jednotlivých zemích, a pravidla jejich uložení.
Na závěr věnuji bližší pozornost trestní odpovědnosti, trestání a potencionálním
sankcím možná té nejcitlivější skupiny osob, jež se může dostat do křížku se zákonem, a tou je skupina nedospělých pachatelů trestných činů. Upozorním zejména na
odlišnosti v posuzování trestnosti jejich činů v Anglii a v ČR a také v systému sankcí, jež jim lze za tyto činy uložit.
Pro pořádek dodávám, že ačkoliv ve své práci mluvím na různých místech o Velké
Británii nebo naopak jen o Anglii, vždy mám na mysli konkrétně úpravu vězeňství v Anglii a Walesu.
Pevně věřím, že se při čtení následujících stránek nebudete nudit a že v nich také
naleznete něco pro Vás zajímavého.
3
Obsah ÚVOD.................................................................................................................................................................. 2
OBSAH................................................................................................................................................................ 4
1. POJEM A VÝVOJ TRESTU, TRESTÁNÍ..................................................................................................... 6
2. VĚZEŇSTVÍ A JEHO VÝVOJ ...................................................................................................................... 8 2.1 HISTORIE VĚZEŇSTVÍ ČR ............................................................................................................................. 9 2.2 HISTORIE VĚZEŇSTVÍ VB ........................................................................................................................... 11
3. PRAMENY PRÁVNÍ ÚPRAVY ................................................................................................................... 13 3.1 MEZINÁRODNÍ ÚROVEŇ.............................................................................................................................. 13 3.2 PRÁVNÍ ÚPRAVA V ČR ............................................................................................................................... 14 3.3 PRAMENY PRÁVA VELKÉ BRITÁNIE (VB).................................................................................................... 16 3.3.1 Struktura a systém pramenů práva VB ............................................................................................... 16 3.3.2 Základní prameny „vězeňského práva“ ve VB.................................................................................... 17
4. SPRÁVA VĚZEŇSTVÍ (ORGANIZACE INSTITUCÍ VYKONÁVAJÍCÍCH SPRÁVU NA ÚSEKU VĚZEŇSTVÍ).................................................................................................................................................... 19
4.1 ORGANIZACE VĚZEŇSTVÍ V ČR .................................................................................................................. 19 4.1.1 Ministerstvo spravedlnosti ................................................................................................................. 19 4.1.2 Vězeňská služba ČR........................................................................................................................... 20 4.1.3 Organizační jednotky Vězeňské služby ............................................................................................... 21 4.1.4 Personální zabezpečení...................................................................................................................... 22 4.1.5 Vzdělávání personálu ........................................................................................................................ 23 4.2 ORGANIZACE VĚZEŇSTVÍ VE VELKÉ BRITÁNII ............................................................................................. 24 4.2.1 Ministerstvo vnitra ............................................................................................................................ 24 4.2.2 Královská vězeňská služba................................................................................................................. 24 4.2.3 Organizační uspořádání vězeňské služby............................................................................................ 25 4.2.4 Personální zabezpečení...................................................................................................................... 26 4.2.5 Vzdělávání personálu ........................................................................................................................ 27
5. VÝKON VAZBY A TRESTU ODNĚTÍ SVOBODY.................................................................................... 29
5.1 SITUACE V ČR ........................................................................................................................................... 30 5.1.1 Výkon vazby ...................................................................................................................................... 31 5.1.2 Výkon trestu odnětí svobody (VTOS) .................................................................................................. 35 5.1.2.1 Zařazování vězňů ........................................................................................................................................36 5.1.2.2 Práva a povinnosti odsouzených ve VTOS ...................................................................................................37
5.2 VÝKON VAZBY A TRESTU V ANGLII A WALESU ........................................................................................... 39 5.2.1 Vyšetřovací vazba.............................................................................................................................. 41 5.2.2 Výkon trestu odnětí svobody............................................................................................................... 42 5.2.2.1 Zařazování vězňů ........................................................................................................................................43 5.2.2.2 Práva a povinnosti vězněných osob ..............................................................................................................44
6. PROGRAMY ZACHÁZENÍ S VĚZNI......................................................................................................... 46
6.1 ZAMĚSTNÁVÁNÍ VĚZŇŮ ............................................................................................................................. 47 6.1.1 V České republice.............................................................................................................................. 48 6.1.2 V Anglii a Walesu.............................................................................................................................. 49 6.2 VZDĚLÁVÁNÍ VĚZŇŮ .................................................................................................................................. 50 6.2.1 V České republice.............................................................................................................................. 50 6.2.2 Vzdělávání vězňů ve Velké Británii..................................................................................................... 51
7. ALTERNATIVNÍ TRESTY.......................................................................................................................... 53
7.1 ALTERNATIVNÍ TRESTY V ČR ..................................................................................................................... 54 7.1.1 Probační a mediační služba............................................................................................................... 54 7.1.2 Obecně prospěšné práce.................................................................................................................... 55 7.1.2 Narovnání ......................................................................................................................................... 56 7.2 ALTERNATIVNÍ TRESTY VE VELKÉ BRITÁNII ............................................................................................... 57 7.2.1 Národní probační služba.................................................................................................................... 57 7.2.2 Elektronický dohled........................................................................................................................... 59 4
7.2.3 Parole ............................................................................................................................................... 60
8. MLADÍ PACHATELÉ TRESTNÝCH ČINŮ............................................................................................... 62
8.1 TRESTÁNÍ MLÁDEŽE V ČR .......................................................................................................................... 62 8.2 VÝKON TRESTU MLADISTVÝCH VE VELKÉ BRITÁNII .................................................................................... 66
9. ZÁVĚR.......................................................................................................................................................... 69
SUMMARY....................................................................................................................................................... 72
SEZNAM LITERATURY................................................................................................................................. 74 PŘÍLOHY .......................................................................................CHYBA! ZÁLOŽKA NENÍ DEFINOVÁNA.
5
1. Pojem a vývoj trestu, trestání Trest je, vedle prostředků politických, ekonomických aj., prostředkem státního
donucení, který stát používá při plnění svých funkcí. Úloha trestu spočívá v tom, že je
prostředkem v rukou státu k ochraně občanů a společnosti před trestnými činy. Stejně tak, jako se vyvíjí sama lidská společnost, vyvíjí se i její systém obranných
mechanismů k ochraně před deliktním jednáním. V moderní společnosti se jedná o více či méně dokonalý systém sankcí kodifikovaný trestním řádem a zákonem.
Vznik trestu je vázán na uchopení moci. Tedy jen nositel moci může rozhodovat o
vině a trestu za ni. Dnes je tímto nositelem ve všech moderních demokratických společnostech stát, který pohrůžkou, ukládáním a výkonem trestů poskytuje ochranu základním právním hodnotám, a to vždy jen na základě zákona.
Nejcharakterističtějším a nezbytným znakem trestu je, že se jím působí určité
osobě určitá újma.2 Velikost či intenzita této újmy úzce souvisí se samotnou funkcí
trestu, jež se postupem doby vyvinula od odplaty k nápravě, přičemž odplata se vztahuje pouze k minulému činu, je tedy zaměřena do minulosti, kdežto náprava je orientována na budoucnost pachatele i společnosti, naplněním spravedlnosti3.
Původním cílem trestu byla odplata. Podle této koncepce „sociální a individuální
msty“ se má trest co nejvíce podobat povaze provinění, což mimochodem nalezneme
již v Mojžíšových zákonech či v knize Genesis, odkud pochází všem dobře známé „oko
za oko, zub za zub…“. Na bázi tohoto krutého principu bylo založeno trestání ve středověku, ovšem utrpení potencionálních viníků zde bylo umocněno ještě
specifickými „vyšetřovacími“ metodami, jakými byly různé typy mučení a jiné způsoby vynucování přiznání obviněných.
Teprve v současnosti je trest chápán jako cesta směřující především k nápravě
pachatele, k zamezení recidivy a k preventivnímu působení na ostatní členy společnosti. Moderním, humánním a vědeckým odůvodněním trestu jako společenské
odplaty není odplata sama, ale společenská potřeba uzpůsobit, resocializovat a reedukovat zločince tak, aby byl schopen se vyvarovat recidivy, dosáhnout u něj změny chování z asociálního na chování společensky akceptovatelné a žádoucí.4 Dnešní
pojetí trestání je tedy pevně spjato se zásadou humanity. Jinými slovy, „humánní
Novotný O., Dolenský A., Jelínek J., Vanduchová M.; Trestní právo hmotné-I. obecná část; Praha: Aspi Publishing, 2003; str. 268. 3 Mezník J., Kalvodová V., Kuchta J.; Základy penologie; Masarykova universita v Brně, 1995; str. 4 4 Ad poznámka 2, str. 7
2
6
přístupy i k těm lidem, kteří se sami v rámci páchání své trestné činnosti chovají nehumánně, jsou základním rysem trestní politiky všech demokratických států.“5
Tato zásada je vyjádřena nejen v mnoha mezinárodních úmluvách o lidských
právech, ale i v českém právním řádu v zákoně č. 140/1961 Sb., trestní zákon, v platném znění, ze kterého vyplývají čtyři hlavní cíle trestu v ČR, a to: 1) ochránit společnost před pachateli trestných činů,
2) zabránit pachateli v dalším páchání trestné činnosti, 3) vychovat pachatele k tomu, aby vedl řádný život a
4) působit výchovně i na ostatní členy společnosti jako projev prevence.
To vše s tím, že výkonem trestu nesmí být ponížena lidská důstojnost.
S dosažením cíle pod bodem 4) úzce souvisí i pojmy spravedlivost trestu a adekvátnost trestu. Aby trest byl spravedlivý, nesmí být ani přísnější, ani mírnější, než
je nutné k ochraně společnosti. Adekvátnost trestu vyjadřuje stupeň takové přísnosti trestu, jaký je žádoucí.6
Karabec Z. in České vězeňství, 1/1993, str. 3 in fine Blíže např. Karabec Z.; Účel trestání, in Novotný O., Zapletal J. a kol.; Kriminologie; Praha: Eurolex Bohemia, 2001; str. 198 an.
5 6
7
2. Vězeňství a jeho vývoj Na pojem „vězeňství“ se můžeme dívat z dvojího pohledu. Pod pojmem vězeňství
lze zaprvé spatřovat soubor zařízení a opatření, které zajišťují výkon trestů odnětí svobody uložené soudy, a pak lze pod tento pojem zahrnout také vazbu a její výkon.
Vedle těchto s pojmem vězeňství také úzce souvisí i výkon tzv. alternativních trestů (podrobněji v kapitole 7).
V prvotních společnostech byl téměř universálním trestem trest smrti. Ten se
uplatňoval jednak jako prostředek prevence (díky svému odstrašujícímu účinku),
jednak jako způsob vyloučení pachatele z komunity. První zmínky o vězeních tak
pocházejí z dob římského impéria, ovšem ta sloužila jen jako prostředek výkonu právě trestu smrti – hladem. Ve starověku byl potom trest odnětí svobody pouze okrajovou
formou represe, vedle různých tělesných a mrzačících trestů. První vězeňské předpisy tak vydal v r.435 n.l. císař Teheodis II.
Vězení jako výkon trestu se začalo rozšiřovat v polovině 16. století, společně
s rozvojem renesančního myšlení a změny postoje k lidskému životu a jeho ceně. Tato vězení byla většinou společná pro muže, ženy i mladistvé, poměry v nich byly neutěšené a materiální podmínky ubohé.
Zásadní rozvoj vězeňských systémů proběhl v druhé polovině 17. století v USA,
kde pod vlivem rapidního přílivu přistěhovalců a tím zvyšující se kriminality docházelo
k radikálním změnám v trestní spravedlnosti. Vznikl tzv. pensylvánský systém, který spočíval v tom, že vězni v něm byli zavíráni izolovaně od ostatních, bez možnosti
komunikace a kontaktu s ostatním světem. Tento systém byl velice trýznivý, což dokládá fakt, že většina vězňů páchala sebevraždu. V auburnském systému naopak
vězni přes den pracovali ve společných dílnách, ovšem za absolutního mlčení, a noci trávili samostatně ve svých celách.
Vývoj vězeňských systémů a získané zkušenosti vyzrály do obecně přijímaných
zásad. Negativní zkušenosti z izolace a samovazby i metody tzv. tichého vězení vedly
k výraznému omezení těchto principů. Zavedení smysluplné práce pro vězně podle
individuálních možností a schopností vězně, s přiznáním částečné odměny, zajišťovalo a upevňovalo pracovní postoje i návyky vězňů i jejich sebekázeň.
Režim ve věznicích byl od samého počátku stavěn na disciplíně a slepé kázni,
která byla vynucována bitím či jinými disciplinárními tresty. Od 30. let 20. století je 8
téměř ve všech vězeňských řádech evropských kulturních zemí zakotvena zásada humanizace, je kladen důraz na zajištění hygienických, zdravotních a sociálních potřeb. Tento trend se projevuje stále intenzivněji dodnes7.
2.1 Historie vězeňství ČR
Po rozpadu Velkomoravské říše se začal formovat český stát pod vládou rodu
Přemyslovců. Ačkoliv začala být vytvářena řada státních a církevních institucí, soudnictví stále náleželo v rukou šlechty, přičemž jako tresty se přednostně ukládaly
prodej do otroctví nebo vyhnanství. Pozdější středověké soudnictví se opíralo o vrchnostenské, církevní a městské soudy, kdy obviněný musel sám prokazovat svou
nevinu (presumpce viny), což u provinění, jakými bylo např. čarodějnictví, bylo při soudech za použití mučidel takřka nemožné. Ani území českých zemí se nevyhnuly
trendy tehdejší doby, kdy se stále častěji uplatňovaly soudy inkviziční, v naprosté většině s fatálními následky pro obviněného.
Pod vlivem osvícenství vydala císařovna Marie Terezie v roce 1776 trestní kodex,
kterým omezila ukládání trestu smrti a zakázala mučení ve vězeních. Pokračovatelem této soudní a vězeňské reformy byl Josef II., který trest smrti zrušil a nahradil jej
doživotním žalářem v pevnosti, kam nepronikalo denní světlo. Poté, co František II.
trest smrti zavedl, byla v roce 1823 v Praze otevřena první státní Svatováclavská trestnice, kde došlo poprvé také k diferenciaci vězněných osob, tj. na muže, ženy a mladistvé.
Císař František Josef I. vydal v roce 1852 císařský patent o zločinech, přečinech a
přestupcích, který platil dalších 100 let. Trest odnětí svobody byl podle tohoto zákona vykonáván v těžkých žalářích a věznicích, kdy vězeňství bylo zestátněno pod řízením
ministerstva spravedlnosti. Vznikaly tzv. justiční komplexy tvořené soudní budovou a vazební věznicí. Vězňové byli rozdělování do disciplinárních tříd, které byly vzájemně
prostupné podle chování vězňů a odlišovaly se systémem různých výhod a sankcí. Nevzdělaní vězni mohli vystudovat elementární školu.
V roce 1856 vznikla nová státní věznice ze středověkého hradu Mírov, v roce 1857
další trestnice z kartuziánského kláštera ve Valdicích, v r.1856 byla nově zřízena centrální ženská věznice v Řepích u Prahy pronájmem kláštera Kongregace 7
Čerpáno převážně z Mezník J., Kalvodová V., Kuchta J.; Základy penologie; Masarykova universita v Brně, 1995; str. 8-18
9
Milosrdných sester sv. Karla Baromejského, která se přímo podílela na práci
s vězněnými ženami. Nově byly postaveny, na tehdejší dobu moderní, věznice Bory v Plzni r. 1878 a v Praze na Pankráci r. 18898.
Nově vzniklá Československá republika v roce 1918 navázala na rakouský trestní
zákon, ale přirozeně naše vězeňství v té době ovlivnily i světové trendy. Věznice byly
menší, ale bylo jich víc – prakticky každé okresní nebo větší město mělo svou věznici,
přičemž vězni v nich si odpykávali především kratší tresty. Pro delší tresty sloužily
trestnice postavené před r. 1918. Také v tomto období platil v ČSR trest smrti, ačkoliv užíván byl jen velice zřídka9.
V období nacistické okupace byla celková správa vězeňství subsumována pod
správu německou, když i činnost justice podléhala dozoru Gestapa. Občané Čech a Moravy byli zatýkáni a poté souzeni německým zemským soudem, zvláštním soudem,
stanným soudem nebo rychlým soudem. Německá trestní justice umisťovala zatčené
ve věznicích vyšetřovací vazby a posílala je (nejen odsouzené) do koncentračních táborů. Na našem území byl zřízen koncentrační tábor v bývalé vojenské pevnosti
Terezín, jako vyšetřovací zařízení smutně prosluly pankrácká věznice v Praze, Kounicovy koleje či pevnost Špilberk v Brně.
Po skončení druhé světové války bylo vězeňství řízeno opět ministerstvem
spravedlnosti a také vznikl nově uniformovaný Sbor vězeňské stráže – SVS. Po roce 1948 se vězeňství opět deformovalo. Stalo se jednou z významných represivních
složek systému státní moci sloužící k izolaci třídních nepřátel. V roce 1951 byla velká část vězňů převedena do pracovních útvarů, kdy vězňové vykonávali převážně namáhavou a nebezpečnou práci např. v uranových dolech za vysloveně nehumánních
životních podmínek. Byl vydán Vězeňský řád a v r. 1952 bylo samo vězeňství
převedeno do pravomoci ministerstva národní bezpečnosti. V roce 1965 byl vydán
nový zákon o výkonu trestu odnětí svobody č.59/1965 Sb. Byl zřízen Sbor nápravné výchovy (SNV), který byl organizován podle vojenských zásad a podřízen ministru
vnitra. Po dílčích zmírňujících úpravách v oblasti vězeňství se po roku 1968 opět přitvrdilo. Do výkonu vazby a trestu odnětí svobody začali přicházet zastánci lidských práv.
Pro období po 17. listopadu 1989 je charakteristická snaha o vytvoření nového
systému vězeňství, který by odpovídal potřebám demokratického státu. Byl zrušen SNV 8 9
časopis České vězeňství; 4a5/1995; str. 4 České vězeňství; 2-3/1999; str. 10
10
a na jeho místo nastoupila Vězeňská služba zřízená zákonem ČNR č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky. Nutno dodat, že zákon č.59/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů, byl definitivně zrušen až účinností nového zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, tj. od 1. 1. 2000.10
2.2 Historie vězeňství VB
Již zákon anglického krále Eduarda III. z roku 1349 hrozil vězením všem lidem,
kteří byli bez práce a pracovat odmítali11. Anglie, společně s Nizozemím, je země, kde
se myšlenky, vytvořit nějaký systém vězení, objevují nejdříve. Tato vězení byla spojením útulku, zajišťovacího ústavu a pracovního ústavu. Právě po vzoru Anglie se
v 16. a 17. století zakládaly podobné ústavy po celé Evropě. Roku 1764 byla sepsána
Cesarem Beccaviou první kniha o vězeňství – Esej o zločinech a trestech, kde se na vědeckém základě řešily některé praktické problémy výchovy mladého delikventa, a kde byly stanoveny následující zásady:
1/ vštěpení morálních zásad opřených o zásady katolického náboženství,
2/ vyučení řemeslu,
3/ přivyknutí k práci.
Právě tento pohled nikoliv do minulosti, ale právě naopak do budoucnosti
delikventa je významným krokem k jeho nápravě a převýchově. V 18. století se o rozvoj
vězeňství velkou měrou přičinil Angličan John Howard, který v r. 1789 vydal popis
všech anglických a některých jiných evropských vězení. Prosazoval nutnost vzdušných
a prostorných cel, dostatečné stravy, potřebu hygieny, odlišný režim pro vyšetřované a pro odsouzené, morální a náboženskou výchovu a hlavně vedení k práci.
Velice zajímavý byl tzv. „anglický progresivní“ systém zavedený Alexandrem
Maconchiem. Spočíval v tom, že vězeň pracoval a za způsob vykonané práce, její
množství, kvalitu a za způsob chování dostával určitý počet známek. Následně, po získání stanoveného počtu známek, získával vězeň svobodu, přičemž počet známek
potřebný pro získání svobody závisel na závažnosti spáchaného činu. Tento systém
byl zaváděn pro svou snahu zachovat či obnovit lidskou důstojnost a zvláště se uplatnil v tzv. Barstalských ústavech, které byly od roku 1905 v Anglii zřizovány pro mladistvé. Vycházím zejména z časopisů České vězeňství 4 a5/1995, str. 3-4, Bajcura L.;Nástin periodizace dějin vězeňství v českých zemích in České vězeňství 2-3/1999, Uhlík J.; Zrod československého vězeňství in České vězeňství 3/2003 11 Mezník J., Kalvodová V., Kuchta J.; Základy penologie; Masarykova universita v Brně, 1995; str. 8
10
11
Po příchodu do ústavu byl vězeň na čas zavřen v úplné izolaci, poté chodil do práce, kde platila přísná zásada mlčení, a nakonec si mohl pomocí známek získat podmíněně
svobodu. Propuštěný vězeň byl však pod neustálou kontrolou a za případné prohřešky proti stanoveným pravidlům byl vrácen zpět do vězení.
Zastaralé Viktoriánské předpisy pro výkon trestu odnětí svobody platily v Anglii
velice dlouho (některé z nich dokonce platily ještě na počátku 90. let minulého století!). Po vlně nepokojů a vzpour byly definitivně všechny nahrazeny nebo novelizovány v souladu s Evropskými vězeňskými pravidly a dokumenty OSN týkajících se lidských práv a vězeňství.12
12
Hála J.; Úvod do teorie a praxe vězeňství; Vysoká škola evropských a regionálních studií České Budějovice: 2005; str. 28
12
3. Prameny právní úpravy
3.1 Mezinárodní úroveň
Po druhé světové válce celý svět, poznamenán zrůdnostmi páchanými během
války na lidech, prakticky jako jeden muž začal klást důraz na zajištění ochrany základních lidských práv. Na půdě nově založených OSN vznikla r. 1948 Všeobecná deklarace základních lidských práv svobod jako nezávazný dokument, jehož
obsahem je základní katalog práv a svobod, který by měly jednotlivé členské státy
mezinárodního společenství každému jednotlivci zaručit. Jelikož se jedná o
nezávaznou deklaraci, bylo třeba tyto základní postuláty zakotvit v dokumentu, který by již měl povahu „hard law“. Na základě Deklarace z 1948 vznikla na poli Rady Evropy
v roce 1950 Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, na
půdě OSN pak jako universální dokument Mezinárodní pakt o občanských a
politických právech z roku 1966. Jako obecné dokumenty se v nich přímo o právech a povinnostech vězněných osob nehovoří, ale z dikce jejich textu: „každý má právo …“ či „státy se zavazují zaručit každému ...“, však vyplývá, že osoby odpykávající si trest
ve vězeňství (a tím spíše už osoby umístěny ve vazbě) mají právo se práv v těchto dokumentech dovolávat a obracet se na příslušné mezinárodní instituce se svými stížnostmi.
Vedle těchto obecných proklamací a dohod vznikají na mezinárodní půdě i
dokumenty speciální. První mezinárodní kongres týkající se otázek vězeňství se konal v Londýně již v roce 1872. V roce 1885 byla v Římě zřízena Italská společnost ve
vězeňství, která poukazovala na nutnost právního myšlení ve vězeňství. První moderní ucelená pravidla zacházení s vězni byla předložena na prvním kongresu OSN
v Ženevě v r. 1955, které byly základem pro Standardní minimální pravidla OSN pro zacházení s vězni, schválené Hospodářskou a sociální radou OSN v roce 1957, jako ohlas na neutěšené, nehumánní a stále se zhoršující podmínky ve vězeních po celém světě. Obsahem těchto pravidel je zejména: -
právo na svobodu myšlení,
-
právo na přiměřenou životní úroveň,
-
právo na svobodné vyznání víry, právo na zdravotní péči.
13
V roce 1990 pak v Havaně definovalo OSN základní zásady, jak zacházet s vězni.
Byly zde nastoleny takové požadavky, jako např. zrušení samovazby, smysluplné zaměstnávání vězňů, re-integrace vězňů do společnosti a další.
Dalším podstatným krokem ke zlepšení vězeňské situace v Evropě byl počin Rady
Evropy, když v roce 1973 jí vydaná Evropská vězeňská pravidla vstoupila v roce 1987 v širokou platnost. Jejich obsahem jsou doporučení týkající se: -
organizačního a personálního zabezpečení věznic,
-
specifických kategorií odsouzených a
-
praxe zacházení s vězni,
dodržování humánních podmínek pro výkon jejich trestu.
Jak ČR, tak Velká Británie, jako řádní členové Mezinárodního společenství, OSN i
Rady Evropy, jsou všemi výše zmíněnými mezinárodními dokumenty vázány a pro
dosažení požadavků v nich stanovených byla tato základní doporučení zabudována do jejích právních úprav.
3.2 Právní úprava v ČR13
Jestliže Ústavu, jako předpis s nejvyšší právní silou, uvedu na prvém místě a dále
budu pokračovat sestupně k předpisům s právní silou nejnižší, pak lze v České republice prameny „vězeňského práva“ dělit dle právní síly následovně: Ústavní zákony: -
Zákony:
13
Ústavní zákon ČNR č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky
Ústavní zákon NS č. 23/1991 Sb., kterým se uvozuje Listina
základních práv a svobod
Usnesení předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny
základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky
-
Zákon č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody
Všechny právní předpisy ve znění veškerých změn, novelizací a doplňků k 1. 3. 2006
14
-
Z. č. 293/1993 Sb., o výkonu vazby
-
Z. č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (Trestní řád)
-
Z. č. 140/1961 Sb., trestní zákon
Z. č. 257/2000 Sb., o Probační a mediační službě Z. č. 200/1990 Sb., o přestupcích
Z. č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České
republiky
Z. č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů
státní správy České republiky
Z. č.283/1993 Sb., o státním zastupitelství
Z. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu
veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem
Z. č. 3/2002 Sb., o svobodě náboženské víry a postavení církví a
náboženských společností
Z. č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění Z. č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění
Nařízení vlády: -
-
Nařízení vlády č. 365/1999 Sb., o výši a podmínkách odměňování
odsouzených osob zařazených do zaměstnání ve výkonu trestu odnětí svobody
NV č. 330/2003 Sb., o platových poměrech zaměstnanců ve veřejných
službách a správě
NV č. 333/1993 Sb., o stanovení minimálních mzdových tarifů a
mzdového zvýhodnění za práci ve ztíženém a zdraví škodlivém prostředí a za práci v noci
Vyhlášky ministerstva spravedlnosti: -
-
Vyhláška MS č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu
odnětí svobody
Vyhláška MS č. 109/1994 Sb., kterou se vydává řád výkonu vazby 15
-
Vyhláška MS č. 93/2001 Sb., o hospodářské činnosti Vězeňské služby
České republiky
Vyhláška MS č. 10/2000 Sb., o srážkách z odměny osob, které jsou ve
výkonu trestu odnětí svobody zaměstnány, o výkonu rozhodnutí srážkami z odměny těchto osob a chovanců zvláštních výchovných zařízení a o úhradě dalších nákladů
Dále se mezi prameny řadí interní nařízení generálního ředitele Vězeňské služby
ČR, nařízení ministra spravedlnosti a mezinárodní smlouvy, jimiž je ČR vázána dle článku 10 Ústavy ČR.
3.3 Prameny práva Velké Británie (VB) 3.3.1 Struktura a systém pramenů práva VB
Zatímco v kontinentální Evropě je základním pramenem práva zákon, tj. obecně
formulovaný právní předpis, jakož i další obecné právní normy vydávané v rámci nařizovací pravomoci orgánů moci výkonné, je pramenem anglického práva především
množství „legal rules“ – právních pravidel, zachycených a zveřejněných v rozsudcích
vyšších soudů v Anglii. Anglické právo se tedy v mnoha směrech od práva evropského kontinentu odlišuje. Zejména je odlišná jeho struktura, neboť anglické právo nezná ani
právo veřejné, ani soukromé a už vůbec potom nezná právo občanské, správní, sociální atd. Místo tohoto dělení se anglické právo rozděluje na dvě velké skupiny, a to na „Common Law“ a „Equity“.
Základním právním odvětvím v Anglii je „Common Law“, což je archaický systém,
který se zakládá na respektování soudních rozhodnutí dokonce až ze 14. nebo 15. století. Tato aplikace starých rozsudků na moderní poměry je možná jen tím, že se jejich výklad upravuje novým poměrům a tak se přibližuje modernímu životu, čímž se anglické právo neustále modernizuje a přizpůsobuje novým podmínkám. Druhým
velkým odvětvím anglického práva je „Equity“. Tato kategorie vznikla v Anglii historicky
jako prostředek intervence krále v těch případech, kdy ke spravedlivému rozřešení případů nestačila aplikace common law. Equity se tedy historicky nazývala ta pravidla, jež byla vydávána při soudní činnosti kancléře, aby se jimi doplnil a revidoval systém common law tam, kde byl nedostatečný a defektní.
16
To, že základem anglického práva je právo soudní, neznamená, že by obecné
právní normy jako např. zákony a delegované zákonodárství neměly žádný význam.
Naopak, hospodářský, politický a sociální vývoj britské společnosti vedl k tomu, že
v současné době britský parlament produkuje čím dál větší množství zákonů (statute
law) přičemž oba dva tyto principy (právo soudní praxe a zákonodárce) vedle sebe existují, aniž by došlo k jejich vzájemnému konfliktu.
3.3.2 Základní prameny „vězeňského práva“ ve VB
Velká Británie jako jediný členský stát Evropské unie nemá psanou ústavu, což
ovšem neznamená, že by neměla žádnou ústavu. Chápeme-li ústavou systém principů upravujících vztah občana ke státu, organizaci a kompetence státních orgánů a jejich
vzájemné vztahy, pak má ústavu i VB, dokonce z poměrně velké části v písemné
podobě. Nejrozsáhlejší psanou část ústavy tvoří zákony, které, dle všeobecného
konsensu, mimo jiných, obsahují základní práva a svobody všech občanů a tedy i
vězňů. Mezi tyto základní a další zákony, týkající se mj. trestání osob výkonu trestu patří:
-
-
Magna Charta Libertatum z r. 1215,
Habeas Corpus Act (1679) – Zákon k lepšímu zajištění svobody
poddaných a k ochraně před uvězněním v zámoří,
Bill of Rights (1689) – Zákon o prohlášení práv a svobod poddaných a
o stanovení následnictví trůnu,
Human Rights Act z 9.11.1998 – Zákon o lidských právech – tímto
zákonem se stala součástí vnitřního práva Velké Británie evropská Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod,
The Criminal Justice Act z 11.10.1991 – Trestní zákon,
Criminal Justice and Public order z r. 1994 – Zákon o veřejném
pořádku,
Powers of Criminal Courts (Sentencing) Act 2000 – Zákon o
pravomoci trestních soudů,
Crime and Disorded Act z r. 1998, jehož součástí byl také Home
Detention Curfew – Domácí vězení,
Young Offender Institution Statutory Rules z r. 1988 – Statutární
pravidla pro ústavy určené mladým pachatelům, 17
-
-
The Detention and Training Order (2000) – Řád týkající se uvěznění a
výchovy mladistvých a mladých pachatelů,
The Probation of Offenders Act (1958) – Zákon o probaci,
The Probation Rules (1965) – upravuje práva a úkoly probačních
úředníků,
Případně další právní předpisy či zákony, o kterých se zmíním při výkladu
v jednotlivých kapitolách.
18
4. Správa vězeňství (organizace institucí vykonávajících správu na úseku vězeňství) Správou v obecném slova smyslu se rozumí zpravidla lidská činnost, sledující
záměrně nějaký cíl. V tomto obecném smyslu je správa tedy většinou ztotožňována s hospodářstvím. Správou v kontextu práva pak rozumíme takovou činnost, která je
vždy účelově zaměřena na konkrétní cíl a která je řízena právními normami, neboť tato je vždy zasazena do konkrétního právního řádu.
Správa vězeňství je potom podmnožinou tzv. justiční správy, která se zabývá
„pomocnými činnostmi, jež slouží udržování provozu soudnictví a výkonu justice, např. personální záležitosti soudních úředníků všeho druhu, udržování věcných prostředků,
jako budovy soudů atd., zastupování státu státním zastupitelstvím v trestním procesu a výkon trestu“14. Nejvyšším správním orgánem justiční správy, a tedy i správy
vězeňství, je zpravidla ministerstvo spravedlnosti a nejinak je tomu také u nás, kdežto
v Anglii a Walesu je tímto orgánem ministerstvo vnitra (Home Office).
4.1 Organizace vězeňství v ČR 4.1.1 Ministerstvo spravedlnosti
Jak již jsem se zmínil, správa vězeňství, jako jedna ze složek státní správy15, byla
svěřena do působnosti ministerstva spravedlnosti, a to zákonem č.2/1969 Sb.16.
Ministerstvo spravedlnosti (dále taky jen „MS“) je ústředním orgánem státní správy pro vězeňství,
je
mu
podřízena
Vězeňská
služba
České
republiky
a
zajišťuje
telekomunikační síť Vězeňské služby České republiky. Ministerstvo vytváří Vězeňské službě podmínky k řádnému výkonu její činnosti, provádí kontrolu dodržování
povinností stanovených právními předpisy při hospodaření s majetkem státu a kontrolu dodržování ostatních právních předpisů.17
Pošvář J., Obecné pojmy správního práva, Brno 1946, str. 44 K pojmu „státní správa“ blíže např. Průcha P., Správní právo – obecná část, 6. doplněné a aktualizované vydání, Masarykova univerzita a Doplněk, Brno 2004; str. 57 a násl. 16 § 11 z. č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, v platném znění. 17 §§ 4a a 4b z. č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky, v platném znění.
14 15
19
4.1.2 Vězeňská služba ČR
Státní správu v oblasti vězeňství vykonává ministr spravedlnosti prostřednictvím
Vězeňské služby České republiky zřízené z. č. 555/1992 Sb.18 S účinnosti od 1.1. 2004
byla přijata novela tohoto zákona, která se zaměřila na zpřesnění některých vztahů, ať již v rámci Vězeňské služby České republiky (dále jen „Vězeňská služba“ nebo „VS“)
nebo vůči subjektům stojícím mimo ni v oblasti působnosti této služby při zabezpečování vztahů s jinými službami, např. s Policií České republiky. Například
Vláda České republiky je nyní oprávněná při mimořádných situacích povolat příslušníky Vězeňské služby (dále jen „příslušník“) k plnění úkolů policie. Novela také umožňuje působení příslušníků Vězeňské služby v zahraničí na základě mezinárodních dohod.
Vězeňská služba je ozbrojeným bezpečnostním sborem, rozpočtovou jednotkou,
kterou řídí generální ředitel Vězeňské služby, kterého jmenuje a odvolává ministr
spravedlnosti a který za činnost Vězeňské služby ministrovi přímo odpovídá. Základními organizačními jednotkami Vězeňské služby jsou Generální ředitelství,
ústavy pro výkon vazby, ústavy pro výkon trestu odnětí svobody a účelová zařízení Vězeňské služby ČR. Při plnění svých úkolů spolupracuje Vězeňská služba zejména s
ozbrojenými bezpečnostními orgány České republiky a s dalšími orgány státu, např. s orgány obcí a s obdobnými institucemi v zahraničí.
Úkoly Vězeňské služby jsou zákonem stanoveny takto: VS zejména spravuje a
střeží vazební věznice a věznice a odpovídá za dodržování zákonem stanovených podmínek výkonu vazby a výkonu trestu odnětí svobody, střeží, předvádí a eskortuje osoby ve výkonu vazby a ve výkonu trestu odnětí svobody, prostřednictvím programů
zacházení na tyto osoby soustavně působí s cílem vytvořit předpoklady pro jejich
„zákonný“ život po propuštění, vytváří pro ně podmínky pro pracovní a jinou účelnou
činnost, vede evidenci těchto osob, zabezpečuje vzdělávání příslušníků a občanských zaměstnanců Vězeňské služby a další.
Takto stanovené úkoly Vězeňská služba zajišťuje prostřednictvím svých složek,
kterými jsou vězeňská stráž, justiční stráž, správní služba. Povahu ozbrojených
sborů mají pouze vězeňská a justiční stráž, kdy příslušníci těchto dvou složek jsou vůči Vězeňské službě ve služebním poměru a vztah ostatních, tzv. „občanských“ zaměstnanců se řídí zvláštními zákony.19 Všichni příslušníci Vězeňské služby jsou
povinni jednat s osobami ve výkonu trestu odnětí svobody a ve výkonu vazby vážně a
18
19
§ 1 z. č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky, v platném znění. Z. č. 218/2002 Sb., o službě státních zaměstnanců ve správních úřadech a o odměňování těchto zaměstnanců a ostatních zaměstnanců ve správních úřadech (služební zákon) a z. č. 65/1965 Sb., zákoník práce, v platných zněních.
20
rozhodně, respektovat jejich práva, dbát jejich cti a důstojnosti a nepřipustit, aby jim vznikla bezdůvodná újma.
Vězeňská stráž střeží vazební věznice a věznice, střeží, předvádí a eskortuje
osoby ve výkonu vazby a ve výkonu trestu odnětí svobody, případně, je-li to potřeba,
se souhlasem generálního ředitele plní úkoly justiční stráže, střeží budovy soudů, státních zastupitelství a ministerstva a zajišťuje při této činnosti stanovený pořádek a kázeň.
Justiční stráž zajišťuje pořádek, bezpečnost a kázeň v budovách soudů, státních
zastupitelství a ministerstva a v jiných místech jejich činnosti, a je-li to potřeba, se souhlasem generálního ředitele plní úkoly jinak svěřené vězeňské stráži.
Správní služba zabezpečuje organizační, ekonomickou, vzdělávací, výchovnou,
zdravotnickou a další odbornou činnost a rozhoduje ve správním řízení podle zvláštních právních předpisů. Také příslušníci zařazení do správní služby mohou být
rozhodnutím ředitele věznice dočasně pověřeni plněním úkolů vězeňské stráže, pokud vězeňská stráž jí svěřené úkoly nemůže vlastními silami plnit.
4.1.3 Organizační jednotky Vězeňské služby Generální
ředitelství
Vězeňské
služby
ČR
je
kontrolním,
koncepčním,
koordinačním a metodickým centrem, které řídí činnost ostatních článků. V čele Generálního ředitelství stojí generální ředitel, který je nadřízen všem příslušníkům
vězeňské služby a přísluší mu také pravomoc upravovat v souladu s právními předpisy právní vztahy ve Vězeňské službě, ve výkonu trestu a ve výkonu vazby. Generální ředitelství se člení na sekretariát GŘ a na jednotlivé specializované odbory, do jejichž působnosti patří vždy konkrétní odborně specializované úseky.20
Odbory Generálního ředitelství v rámci své působnosti metodicky řídí a kontrolují
činnost odborných úseků v organizačních jednotkách Vězeňské služby, získané
poznatky analyzují a navrhují potřebná opatření, podílejí se na vyřizování stížností, oznámení a podnětů, zpracovávají návrhy vnitřních předpisů, podílejí se na
připomínkovém řízení k právním předpisům a na zpracování právních stanovisek,
připravují podklady pro jednání generálního ředitele, jeho poradních orgánů a ve stanoveném rozsahu též zpracovávají další odborné materiály a písemnosti. Kromě stanovených specializovaných činností plní další úkoly uložené generálním ředitelem a
20
Viz příloha č.1
21
ministrem spravedlnosti. Tyto odbory jsou dále vnitřně členěny na oddělení a referáty, v jejichž čele stojí ředitel odboru, respektive pověřený referent.
Vazební věznice a věznice (podle dřívější terminologie ústavy pro výkon vazby a
ústavy pro výkon trestu odnětí svobody) jsou základními a nejpodstatnějšími články
organizace Vězeňské služby. Jejich prostřednictvím se naplňuje a realizuje účel vězeňství. V čele každé z nich stojí ředitel, kterého jmenuje a odvolává generální ředitel VS. Vazební věznice a věznice zřizuje a zrušuje ministr spravedlnosti.
Účelovými zařízeními Vězeňské služby ČR jsou jednak Institut vzdělávání
Vězeňské služby, který je resortním vzdělávacím zařízením, který zabezpečuje jednak
teoretické vzdělávání příslušníků a občanských zaměstnanců Vězeňské služby, pak
také jejich praktické zdokonalování jejich dovedností. Sídlem tohoto Institutu je Stráž pod Ralskem, pobočku má v Kroměříži.21 Druhými účelovými zařízeními VS ČR jsou
pak zotavovny Vězeňské služby, jako příspěvkové organizace zřízené ministerstvem
spravedlnosti, které slouží jako rekreační a rehabilitační centra, která zabezpečují mj.
akce služebního a pracovního charakteru pro příslušníky, občanské pracovníky a jejich rodiny.
4.1.4 Personální zabezpečení
Vláda České republiky určila svým usnesením č. 1015 ze dne 13. října 2003
početní stav zaměstnanců Vězeňské služby České republiky pro rok 2004 na 10 765 osob. Skutečný stav zaměstnanců Vězeňské služby České republiky (zaměstnanců
v pracovním poměru i příslušníků) k 31. 12. 2004 činil 10 613 osob. Z uvedeného počtu je 6 495 ve služebním poměru příslušníka Vězeňské služby České republiky a 4 118 zaměstnanců v pracovním poměru. Z hlediska složení struktury zaměstnanců je 11,1 % zaměstnanců
zařazeno
ve
vzdělávacích
nebo
výchovných
funkcích,
v nichž
prostřednictvím programů zacházení soustavně působí na osoby ve výkonu trestu odnětí svobody a obdobně i na některé skupiny osob ve výkonu vazby, dále 58,1 %
zaměstnanců ve výkonu strážní a dozorčí služby a 13,7 % zaměstnanců vykonává administrativní
činnosti.
Ve
Vězeňské
službě
uvedeného celkového počtu zaměstnanců 24 % žen.
České
republiky
je
z
Při porovnání údajů o vzdělání zaměstnanců za období od roku 2000 do roku 2004
se projevuje soustavný zřetelný nárůst vzdělanosti zaměstnanců Vězeňské služby.
Klesá počet zaměstnanců se základním a středním vzděláním bez maturity. Naproti tomu roste počet zaměstnanců se středním vzděláním s maturitou, s vyšším odborným 21
http://www.vscr.cz/institut
22
vzděláním včetně zaměstnanců s vysokoškolským vzděláním bakalářského i magisterského směru.
Jelikož se do budoucna počítá se snižováním počtu obviněných i odsouzených, lze
výhledově očekávat také snižování počtu zaměstnanců Vězeňské služby. Důraz má být
přitom kladen na odbornou vzdělanost a profesionalitu pro vychovávání vězňů. Také vzhledem ke stále vyšší kvalitě jak vnitřního, tak vnějšího technického zabezpečení by bylo účelnější snižování právě počtu dozorců ve prospěch specializovaných odborných zaměstnanců.
4.1.5 Vzdělávání personálu
Důsledkem ještě stále progresivního vývoje našeho vězeňství dochází postupně
k jeho většímu zcivilnění. Aby se povedlo zahubit či oslabit patologické jevy a vazby mezi vězni uvnitř věznic, je třeba se pokoušet vnést do těchto zařízení pokud možno co
nejvíce „normálního“ života. Z tohoto důvodu jsou na chování personálu kladeny
vysoké požadavky, jako např. ctít lidskou důstojnost vězně, neponižovat jej, snižovat
agresivitu a nepřátelství mezi vězni atd. Za tímto účelem je potřeba klást vysoké kvalifikační kriteria pro uchazeče o práci ve Vězeňské službě a zároveň stávající personál stále odborně vzdělávat.
Zabezpečování vzdělávání vězeňského personálu v ČR je legislativně zakotveno
v Nařízení generálního ředitele Vězeňské služby ČR. Veškeré vzdělávání je svěřeno Institutu vzdělávání VS ve Stráži pod Ralskem, kde se profesně připravují příslušníci VS a ve vzdělávacím středisku v Kroměříži, které se věnuje občanským zaměstnancům
VS, kteří budou služebně přicházet do kontaktu s odsouzenými a obviněnými. Pro všechny pracovníky Vězeňské služby se v rámci vzdělávací činnosti připravují a organizačně zabezpečují tyto kurzy: a) nástupní,
b) zdokonalovací, c) rozšiřovací,
d) individuální školení.
Nástupní kurzy se dělí na typy „A“ pro příslušníky bez rozdílu služebního zařazení
a na typ „B“ pro zaměstnance, kteří jsou ve styku s odsouzenými a obviněnými. Zdokonalovací kurzy se člení na typy kvalifikační a rekvalifikační s cílem prohlubovat a udržovat potřebnou kvalifikaci pracovníků VS na daných funkcích. Rozšiřovací kurzy se
organizují jako specializační kurzy pro získání další odborné kvalifikace a specializace. 23
Pro zaměstnance VS nepřicházející do styku s odsouzenými a obviněnými je
vzdělávání zabezpečováno formou individuální přípravy na kmenovém organizačním článku.
Institut vzdělávání působí ve VS jako jeden z význačných činitelů v ovlivňování její
celkové úrovně. Právě vzdělanostní a profesní úroveň zaměstnanců VS především
zvýší jejich erudovaný a odborný přístup v zacházení s obviněnými a odsouzenými v souladu s Evropskými vězeňskými pravidly a dalšími mezinárodními normami.22
4.2 Organizace vězeňství ve Velké Británii 4.2.1 Ministerstvo vnitra
Za chod trestní justice jako celku v rámci Anglie a Walesu nesou odpovědnost tři
složky vlády, a to Ministerstvo vnitra (Home Office), Oddělení lorda kancléře (Lord Chancellor’s Department) a Úřad královské prokuratury (Crown Prosecution Service).
Z těchto tří složek je to právě Ministerstvo vnitra, které, kromě vnitřní bezpečnosti obecně, správy policie a probace, se zabývá a zodpovídá za správu a výkon vězeňství. Ministr vnitra, krom toho že jmenuje a odvolává ředitele Vězeňské služby, je povinen každoročně publikovat zprávu o vývoji a stavu ve věznicích.
4.2.2 Královská vězeňská služba
Královská vězeňská služba Velké Británie (Her Majesty’s Prison Service) byla
zřízena jako výkonný orgán Ministerstva vnitra k 1. dubnu 1993. V čele Vězeňské
služby stojí ředitel, který nese odpovědnost za její každodenní chod a za její činnost a fungování odpovídá přímo ministru vnitra. Posláním vězeňské služby je zajistit
bezpečnou, spravedlivou a tolerantní společnost, kde práva a odpovědnost jednotlivců
a rodin jsou správně vyvážena a kde je zajištěna ochrana a bezpečnost společnosti. Vězeňská služba má dva hlavní cíle, a to
a) izolovat jedince páchající trestnou činnost a tím zajistit bezpečnost veřejnosti a omezení kriminality,
b) zajistit režim zaměřený na výchovu, zajištění vzdělání, zlepšování pracovních dovedností vězňů, ale také aby se chovali podle zákona (within the law) nejen ve vazbě či vězení, ale také po svém propuštění na svobodu.
Dalšími cíli Vězeňské služby jsou zejména 22
Jůzl M.; Zabezpečování dalšího vzdělávání příslušníků a pracovníků VS; České vězeňství 1/1999; str. 27–28
24
c) udržovat pořádek, kontrolu, kázeň a bezpečné prostředí,
d) poskytnout vězňům slušné životní podmínky a uspokojovat jejich potřeby včetně zdravotnické péče
e) vytvářet pozitivní systém, který vězňům pomáhá analyzovat jejich trestné chování a umožňuje jim žít plnohodnotným a odpovědným životem a
f)
poskytovat vězeňské služby, využívaje přitom finanční prostředky přidělené Parlamentem maximálně efektivním způsobem.
Za účelem dosažení těchto cílů Vězeňská služba vydává Korporativní plán, ve
kterém si vytyčuje strategie a priority vždy na tříleté období, a dále si potom stanoví roční služební plán, který vymezuje klíčové úkoly a plán činnosti na následující rok.
4.2.3 Organizační uspořádání vězeňské služby
Jak jsem se již dříve zmínil, v čele Královské vězeňské služby stojí Generální
ředitel, který byl jmenován ministrem vnitra na základě Zásady vedení ve veřejné službě (Senior Civil Service Management Code). Ten po dohodě s ministerským
úřadem (Permanent Secretary) jmenuje a odvolává ředitele jednotlivých úseků. Generální ředitel odpovídá za finanční výkazy, které následně postupuje kontrolnímu
komisaři a auditorovi. Dále dohlíží na vnitřní chod a hospodaření, zejména pak na jeho vnitřní kontrolu cestou publikování pravidelných zpráv o hospodaření.
Organizační struktura Královské vězeňské služby je velmi členitá.23 Pod
generálního ředitele spadají náměstek generálního ředitele a jednotliví výkonní ředitelé, kteří mají na starosti vždy určitý sektor správy vězeňské služby: -
ředitel pro výkon vazby a trestu odnětí svobody,
-
finanční ředitel,
-
provozní ředitel,
personální ředitel,
obchodní ředitel a
ředitel zdravotního zařízení.
Každý z těchto ředitelů odpovídá za činnost svého odborného úseku, hodnotí ji,
navrhuje případná řešení a alternativy a vyřizuje stížnosti. Mimo to je povinen poskytovat generálnímu řediteli veškeré potřebné podklady k plnění jeho úkolů a cílů. 23
Viz příloha č.2
25
Věznice jsou také ve Velké Británii jedním z nejdůležitějších článků organizace
vězeňství. Anglie a Wales jsou hustě osídlené oblasti, kde žije přes 50 milionu
obyvatel. Na tento počet je určeno 138 věznic, z nichž 10 je soukromých. Celá oblast Anglie a Walesu je rozdělena na dvanáct regionů v návaznosti na rozdělení území
podle policejních obvodů, přičemž v každém z regionů je kolem desíti věznic. Správou
těchto věznic je pověřen příslušný oblastní manažer, který své pravomoci v jednotlivých
věznicích vykonává prostřednictvím tří (ve větších věznicích šesti) guvernérů, kteří tvoří radu věznice, a každý z nich odpovídá za určité oddělení.
Jelikož v Anglii a Walesu fungují také soukromé věznice, je třeba dodat, že na ně
se pravomoc Prison Service, ve shora uvedeném systému pravomocí, nevztahuje.
Jejich činnost a hospodaření jsou koordinovány prostřednictvím Úřadu pro smluvní
vězení (Office of Contracted Prisons). Soukromé věznice začaly vznikat na počátku devadesátých let, přičemž na počátku své existence se potýkaly s vlnou odporu,
vycházející mimo jiné z tradiční myšlenky, že trestání provinilců, a tedy i výkon vězeňství by mělo být v rukou státu. Nicméně tyto počáteční obtíže byly překonány a činnost těchto věznic, stejně jako státních věznic, je kontrolována Vrchním
inspektorem Vězeňské služby.
4.2.4 Personální zabezpečení
V roce 2005 měla Vězeňská služba Anglie zhruba 48 000 zaměstnanců, z toho 33
tisíce pracovalo ve státním sektoru a 15 tisíc v rámci soukromých věznic. Jelikož správa vězeňství spadá pod ministerstvo vnitra, patří zaměstnanci Vězeňské služby
mezi policisty. Nejpočetnější skupinu zaměstnanců tvoří pracovníci ostrahy věznic, která představuje téměř 74% všech pracovníků. Naproti tomu v administrativě je zaměstnáno z celkového počtu jen asi 14% personálu.
V minulosti přicházeli do vězeňské služby často bývalí vojáci, kdežto v současnosti
převažují zájemci z řad absolventů humanitních oborů středních a vysokých škol. Pro
přijetí do Prison Service platí přísná kriteria, a to jak pro muže, tak i pro ženy. Co se
žen týká, ty jsou zde více než v jiných zemích přijímány i pro výkon služby ve výhradně mužských věznicích, což je trend, který je možno podporovat, neboť lze souhlasit
s tvrzením, že: „Ženy přinášejí do jinak šedivého, pochmurného vězeňského prostředí prvky normalizace, plnosti a barvitosti extramurálního života.“24
Britští vězeňští experti považují za hlavní článek vězeňského systému pozitivní
přístup personálu k vězňům. Pracovníci vězeňské služby vykonávají svou službu ve 24
Hála J., Úvod do teorie a praxe vězeňství, České Budějovice – Vysoká škola evropských a regionálních studií 2005, str. 30
26
stejnokrojích a jsou neozbrojeni – nemají ani obušek, jen vedoucí mají vysílačku. Ženy, které pracují v mužských věznicích, mají navíc osobní tísňový hlásič a cca deset
centimetrů dlouhou „tyčku“ s očkem sloužící k obraně. Dále platí zásada, že žádný pracovník vězeňské služby nesmí pracovat v jedné věznici déle než pět let, kdy je přeložen, často i dříve, do jiné věznice, což bývá většinou spojeno také s jeho povýšením.
S tím, že se v současnosti mísí původní pracovníci vězeňské služby s nově
příchozími mladými vzdělanými lidmi, jistě souvisí i jisté napětí mezi příslušníky vězeňské služby, kdy na jednom pólu stojí tzv. „dinosauři“, kteří odmítají jakoukoliv modernizaci a zejména humanizaci, a na druhém tzv. „optimisté“, kteří se k těmto
změnám výrazně přiklánějí, aniž by měli potřebné praktické zkušenosti, což má zase
svá bezpečnostní rizika. Nejsprávnější a nejúčinnější se zde jeví zlatá střední cesta, kdy specializovaní pracovníci kráčejí za svým cílem „napravit“ vězně ruku v ruce s přísnými dozorci vyžadujícími pořádek a kázeň.
4.2.5 Vzdělávání personálu
Při vlastním výkonu služby vězeňští pracovníci průběžně komunikují s vězni, řeší
jejich žádosti a podněty, reagují na každou jejich připomínku, jednají s nimi ve stylu fair-play a přitom je nenásilně vedou k akceptování pocitu viny. To vše ovšem vyžaduje
vysokou profesionalitu. Proto je získávání, výběru, přípravě a vedení vězeňského personálu věnovaná veliká pozornost.
Pro anglické a velšské věznice jsou zřízeny dvě školy pro výcvik nově
nastoupivších pracovníků. Při nástupu do školy jsou posluchači vybaveni uniformou a všemi nezbytnými pomůckami.
Základní nástupní kurz je rozdělen na dvě části. Prvních 14 dnů je testovacích, kdy
se zkoumá, zda uchazeč skutečně splňuje předpoklady pro práci ve vězeňství, přičemž je běžným pravidlem, že 20% uchazečů je v tomto období posláno domů a je s nimi
služební poměr ukončen. Druhou části je samotná výuka, která je zásadně praktická a také je orientována jen na praktické dovednosti a znalosti. Každý student absolvuje
povinný základní výcvik v zacházení s počítačem a jeho užívání, povinný výcvik v sebeobraně a nácvik skupiny pro likvidaci vzpour, základy praktické psychologie (vedení dialogu, asertivní trénink, koncentrace a relaxace, komunikace…) a dále pak
výcvik v normách upravujících výkon trestu ve všech typech ústavů. Nároky na muže i ženy jsou zásadně stejné.
27
Mimo nástupního kurzu jsou zde prováděny půlroční internátní kurzy pro
pracovníky vězeňství podle jeho potřeb. Např. kurz pro příslušníky zařazené ve stravovacím provoze, údržbě, účetnictví apod. Zásada spočívá v tom, že když je třeba obsadit kvalifikované místo, vybere se ze stavu vhodný pracovník, zorganizuje se kurz, který je nakonec završen zkouškou uznávanou veřejným školstvím a národním úřadem pro vzdělání.
Základním kriteriem úspěšného absolvování kurzu je osvojení si vyvážených
dovedností psychologických a sebeobranných. Absolvent musí umět verbálně i neverbálně svým chováním zvládat modelové situace a komunikovat s vězni a je k této dovednosti cvičen, dále pak musí zvládat prvky sebeobrany a týmové práce. Klasická
výuka, známá z našich školských zařízení, kdy učitel přednáší a studenti píší, se prakticky neprovádí.
28
5. Výkon vazby a trestu odnětí svobody Základním úkolem vězeňství jako takového je ochrana společnosti, omezit
obviněnému a pachatele v působení na svědky, případně na spolupachatele, zabránit
negativnímu vlivu silně narušených jedinců na jedince nenarušené či méně narušené a
v neposlední řadě zabránit obviněnému a odsouzenému v útěku a skrývání se před spravedlivým trestem.
Za tímto účelem si státy budují různě rozsáhlou síť speciálních zařízení a ústavů,
kde tyto osoby na základě rozsudků příslušných soudů drží odděleně od společnosti,
aby tak naplnili základní funkce a cíle trestu.25 Obvinění jsou zpravidla v těchto zařízeních drženi odděleně (vazební věznice) od osob odsouzených (věznice), ovšem
u těch zařízení, ve kterých se vykonává trest i vazba, musí být tyto prostory od sebe dostatečně architektonicky odděleny.
Rozdíly ve společenské nebezpečnosti spáchaného trestného činu, délce
uloženého trestu, narušenosti či nebezpečnosti pachatelů atd., vyžadují i rozdílné podmínky pro výkon trestu. Na základě tohoto lze zařízení sloužící k tomuto účelu dělit podle různých hledisek:26
a) podle míry ostrahy od maximálně střežených ústavů k ústavům téměř bez ostrahy
- uzavřená – nejpřísněji střežená zařízení s využitím ozbrojeného personálu,
elektronické
zabezpečovací
techniky,
služebních psů a dalších dostupných nejmodernějších způsobů ostrahy,
- polootevřená – bezpečnost zde zpravidla zajišťují vysoké vnější zděné ploty, ochranná střežená pásma a služební psi,
- otevřená – architektonickým provedením a vybavením se podobají ubytovacím zařízením internátního typu,
b) podle způsobu zacházení a přístupu k vězňům na klasické a specializované ústavy,
25 26
Podrobněji viz kapitola I. Netík K.; Koncepce rozvoje vězeňství v ČR; příloha časopisu České vězeňství 1/1998
29
c) podle množství odsouzených, podle umístění různých skupin odsouzených, podle vězeňské architektury aj.
Zařazování vězňů do jednotlivých vězeňských typů provádí ve většině evropských
zemí vězeňská správa na základě různých klasifikačních a diferenciačních kritérií.
Vězni se třídí podle pohlaví, stáří, psychického nebo zdravotního stavu tak, aby se oddělili více narušení od méně narušených a tím se eliminovala možnost „kriminální infekce“27.
V posledních letech je trendem utvářet spíše heterogenní skupiny vězňů z toho
důvodu, že takovéto skupiny mají znemožnit nebo alespoň snížit ohrožení slabších jedinců, kteří mohou být v homogenní skupině vězňů objektem šikanování. Tyto
heterogenní skupiny více odpovídají běžným sociálním podmínkám normálního života a navíc mohou pozitivně působit v rámci terapie a nápravy.
K vymezenému dělení se v některých evropských zemích připojují ještě speciální
„detenční ústavy“, ve kterých jsou zajišťovány vysoce odborné služby pro skupiny odsouzených vyžadující mimořádně speciální zacházení. Jedná se např. o nemocné osoby, přestárlé, alkoholiky, toxikomany, sexuální devianty atp. Jelikož by umisťování těchto osob do civilních zařízení podobného typu mohlo být krajně nebezpečné (nejen pro personál), je zřizování takovýchto ústavů zcela na místě.
5.1 Situace v ČR
V České republice jsou zřizovány čtyři základní typy věznic a také zvláštní typy
oddělení nebo věznic, a to podle míry vnější ostrahy, zajištění bezpečnosti a typu uplatňovaných resocializačních programů zacházení: 1)
s dohledem – odsouzení se mohou ve věznici volně pohybovat, mají
civilní oděv, podle možností pracují vně prostorů věznice, mohou navštěvovat různé sportovní a kulturní akce s povolením ředitele věznice.
Každý týden mohou přijímat návštěvu bez dozoru příslušníka VS a jednou 2)
27
za čtrnáct dní balíček s osobními potřebami a jídlem,
s dozorem – taktéž je zde volný pohyb v prostorách věznice, ovšem
civilní oděv smí vězni nosit jen v době návštěv, při bohoslužbách a sportu,
Mezník J., Kalvodová V., Kuchta J.; Základy penologie; Masarykova universita v Brně, 1995; str. 43
30
pracovat mimo věznice smí jen na propustku ředitele věznice, návštěvy 3)
smí přijímat jedenkrát za čtrnáct dní a balíček jednou do měsíce,
s ostrahou – zde se již vězni mohou pohybovat po věznici jen pod
dozorem zaměstnance VS, pracovat mohou jen v prostorách věznice
nebo na střežených pracovištích a jedině pod stálým dozorem VS,
návštěvy smí přijímat jednou za měsíc pod dohledem pracovníka VS a 4)
balíček do 5 kg jen jednou za dva měsíce,
se zvýšenou ostrahou – odsouzení zde zpravidla již bývají uzamykáni v celách, pracují pouze ve věznici (případně jen ve svých celách), nemají
možnost volného pohybu po věznici, návštěvy smějí mít jen jedenkrát za šest týdnů jen pod dohledem zaměstnance VS a balíček každé tři měsíce.
Vedle těchto základních typů se zřizují ještě zvláštní věznice nebo oddělení pro
mladistvé, ženy a pro matky s dětmi. Tyto jednotlivé typy oddělení mohou být zřizovány v rámci jediné věznice, ovšem jen za předpokladu, že budou dodržena veškerá
bezpečnostní a jiná opatření k zachování účelu výkonu trestu odnětí svobody jednotlivých typů.
5.1.1 Výkon vazby
Pro vazbu a její výkon stanoví základní pravidla trestní řád28, a to zejména
vymezením okruhu osob, které lze do vazby vzít, stejně jako vazební důvody a dobu trvání vazby. Vzhledem ke zvláštnímu charakteru tohoto procesního institutu zakotvují
podrobnější úpravu podmínek, za nichž k výkonu vazby dochází, další právní předpisy, a to zejména z. č. 293/1993 Sb., o výkonu vazby, z. č. 555/1992 Sb., o Vězeňské
službě a justiční stráži České republiky, vyhláška MS č. 109/1994 Sb., kterou se vydává řád výkonu vazby a další.
Tak tomu je proto, že nařízení výkonu vazby představuje mimořádně vážný zásah
do základních občanských práv a svobod zaručených Listinou základních práv a svobod, a proto smí být osobní svoboda občana a každého jiného omezena jen
zákonem a na jeho základě. Navíc, na osoby obviněné ze spáchání trestného činu je
nutno v souladu se zásadou presumpce neviny až do pravomocného rozhodnutí soudu hledět jako na nevinné.
Účelem vazby je především zajištění osoby obviněného pro účely trestního řízení a
pro výkon trestu odnětí svobody, popřípadě zabránění obviněnému, aby v trestné 28
Z. č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších právních předpisů
31
činnosti pokračoval nebo mařil její vyšetřování. Podle trestního řádu lze vzít do vazby
toliko osobu, jíž bylo sděleno obvinění a o jejím uvalení smí rozhodnout pouze soud, a to jen ze zákonem stanovených důvodů29, podle kterých také vazbu dělíme na tři
základní druhy:
a) vazba útěková – ukládá se obviněnému, je-li zde obava, že by mohl uprchnout nebo se skrývat, aby se tak vyhnul trestnímu stíhání nebo trestu,
b) vazba koluzní – hrozí-li nebezpečí, že obviněný bude působit na dosud nevyslechnuté svědky nebo spoluobviněné, nebo jinak mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání, nebo
c) vazba předstižná – je-li zde důvodná obava, že obviněný bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, dokoná trestný čin, o který se pokusil, nebo vykoná trestný čin, který připravoval nebo kterým hrozil.
S realizací zásady presumpce neviny je úzce spojen princip humánního výkonu
vazby, který je zaměřen na způsoby zacházení s obviněnými, prostředí a podmínky,
v nichž jsou nuceni obvinění žít. Velký důraz je přitom kladen na zákaz ponižování
lidské důstojnosti, zákaz používání nepřiměřených fyzických a psychických tlaků. Vazba může trvat v přípravném řízení a v řízení před soudem jen nezbytně nutnou dobu, maximálně pak čtyři roky (až na ojedinělé výjimky), přičemž doba ve vazbě se započítává do případného uloženého trestu.
Výkon vazby je prováděn ve vazební věznici nebo ve zvláštním oddělení věznice.
Do výkonu vazby lze podle zákona30 přijmout obviněného jen na písemný příkaz soudu vydaný na základě rozhodnutí o vzetí do vazby. Toto rozhodnutí musí být k písemnému
příkazu připojeno. Při přijetí do výkonu vazby musí být obviněný prokazatelně a
dostatečně seznámen se svými právy a povinnostmi podle zákona o výkonu vazby, řádu výkonu vazby a s vnitřním řádem věznice. Obviněný je povinen podstoupit osobní prohlídku, kterou vždy vykonává osoba stejného pohlaví, prohlídku věcí majících u
sebe a taktéž vstupní preventivní lékařskou prohlídku. Přijímání do vazby se provádí nepřetržitě.
Při umísťování obviněných do cel se dbá na to, aby byl dodržen účel vazby a aby
nedocházelo k mravnímu nebo jinému ohrožení obviněných. Jestliže o to obviněný požádá, může ředitel věznice v odůvodněných případech rozhodnout o jeho umístění se do samostatné cely nebo o přeřazení do cely jiné. 29 30
§ 67 z. č. 141/1961 Sb. Z. č. 293/1993 Sb., o výkonu vazby, v aktuálním znění
32
Odděleně se vždy umísťují: a) muži od žen,
b) obvinění, u nichž je důvodem vazby obava, že budou mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání, od ostatních obviněných,
c) obvinění, proti nimž je vedeno společné řízení,
d) obvinění, kteří jsou stíháni pro některý z trestných činů uvedených v § 62 trestního zákona, od ostatních obviněných,
e) obvinění, kteří jsou stíháni pro trestný čin spáchaný z nedbalosti, a
obvinění, kteří nebyli dříve odsouzeni k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, od ostatních obviněných,
f) obvinění od pravomocně odsouzených,
g) obvinění, u nichž je podezření na infekční nebo duševní onemocnění, a
h) obvinění ve vazbě z důvodů uvedených v § 350c trestního řádu od ostatních obviněných,
a dále pak
i) v případě obviněných nekuřáků lze tyto osoby na jejich žádost umístit odděleně od obviněných osob kuřáků,
j) obviněný, který se ve vazbě chová agresivně nebo soustavně porušuje
řád výkonu vazby nebo vnitřní řád věznice, se umístí ve zvláštní cele, odděleně od ostatních obviněných (tzv. krizové oddělení).
Obviněné lze také na návrh příslušné komise zařadit do oddělení výkonu vazby se
zmírněným režimem. Tato zařízení vznikala od roku 1990 a vyznačují se tím, že
ubytovací prostory jsou otevřené a cely mají charakter ložnicového typu. Do těchto zařízení se umisťují obvinění, kteří svým chováním dávají záruku, že volným pohybem
ve vymezeném prostoru oddělení a stykem s ostatními obviněnými nebudou narušovat účel vazby a vnitřní řád příslušné věznice. Do oddělení výkonu vazby se zmírněným
režimem však nelze umístit obviněného, který porušuje stanovený pořádek a kázeň,
nebo nemůže být do tohoto oddělení umístěn z bezpečnostních důvodů. Rovněž se do tohoto oddělení neumístí obviněný, u něhož to nedoporučil lékař vzhledem k jeho zdravotnímu stavu, nebo psycholog.
33
Pro každého obviněného musí být v cele jedno lůžko a skříňka na uložení osobních
věcí. Cely jsou dále vybaveny stolkem a židlemi v počtu odpovídajícím počtu
obviněných a sociálním zařízením, odděleným od zbývajícího prostoru cely
neprůhlednou zástěnou. Do každé cely musí být zavedeno elektrické osvětlení a signalizační přivolávací zařízení. Ubytovací plocha včetně sociálního zařízení na
jednoho obviněného musí činit nejméně 3,5 m2, přičemž umístit obviněného do cely, kde by na něj připadala plocha menší, lze jen na nezbytně nutnou dobu a pouze za
okolností stanovených v řádu výkonu vazby.
Neplnění a zaviněné porušování povinností, které jsou osobám ve výkonu vazby
uloženy zákonem o výkonu vazby, řádem výkonu vazby a vnitřním řádem věznice, je
kázeňským přestupkem a obviněnému tak vzniká zvláštní správněprávní tzv.
disciplinární odpovědnost a hrozí mu uložení kázeňského trestu. Řízení o kázeňských
přestupcích je zvláštním druhem správního řízení, na které se ovšem správní řád nepoužije. Ukládat kázeňské tresty je oprávněn ředitel věznice, vedoucí oddělení výkonu vazby a vrchní dozorce, přičemž pouze ředitel věznice je oprávněn ukládat
všechny druhy kázeňských trestů v plném rozsahu. O kázeňském přestupku obviněného se vždy sepíše úřední záznam.
Při ukládání kázeňského trestu musí orgán trest ukládající zejména respektovat,
aby uložený kázeňský trest byl úměrný závažnosti kázeňského přestupku a jiné
základní zásady pro ukládání trestů, jako např. zásadu humanity, zákonnosti, materiální pravdy atd. Kázeňský trest lze uložit jen po náležitém objasnění rozhodných
okolností, za nichž byl kázeňský přestupek spáchán a po prokázání viny obviněného. Výsledkem tohoto řízení je rozhodnutí o uložení kázeňského trestu, proti němuž je
přípustný jediný opravný prostředek, a to stížnost, která má odkladný účinek. Stížnost
proti rozhodnutí o uložení kázeňského trestu lze podat ústně nebo písemně a rozhoduje o ní ředitel věznice, případně pověřený orgán generálního ředitelství Vězeňské služby.
A jaké tresty lze tedy obviněným za jejich kázeňské tresty uložit? a) důtka,
b) pokuta do výše 1000 Kč – při její výměře pokuty je třeba přihlédnout k osobním poměrům obviněného a vlastníkem částky zaplacené na pokutě se stává stát,
c) zákaz nákupu potravin a věcí osobní potřeby až na dobu jednoho měsíce,
34
d) propadnutí věci – možno uložit samostatně nebo vedle jiného kázeňského trest
jde-li o věc, kterou použil ke spáchání kázeňského přestupku, nebo byla k tomuto
určena a nebo kterou svým činem získal, přičemž vlastníkem takto zabrané věci se stává stát,
e) umístění do samovazby až na 10 dní – umístění obviněného, je-li zdravotně
způsobilý, do zvláštní cely a po dobu umístění v samovazbě nesmí přijímat návštěvy s
výjimkou obhájce a advokáta, nemá právo na přijetí balíčku, nákupu potravin a věcí osobní potřeby, není mu dovoleno čtení časopisů a knih, jakož i hraní společenských
her a používání rádia a televizoru. Obviněný však smí přijímat a odesílat
korespondenci a je mu dovoleno čtení denního tisku. Kázeňský trest umístění do samovazby nelze uložit těhotné ženě a obviněnému, u něhož by výkonem takového trestu bylo ohroženo jeho zdraví.
5.1.2 Výkon trestu odnětí svobody (VTOS)
Účelem výkonu trestu odnětí svobody by mělo být především zajištění ochrany
společnosti před pachateli trestných činů. Protože i sama odborná penitenciární praxe
se staví k ukládaní trestu odnětí svobody skepticky, neboť výkon tohoto trestu působí destruktivně na rodinné a sociální vazby odsouzených a stále ještě má vliv na
odsouzeného také prizonizační efekt, má být (a také v dnešní době je) ukládání trestu odnětí svobody až krajním, nejzazším prostředkem – tzv. ultima ratio31 – reakce společnosti na nejzávažnější trestné činy pro nejnebezpečnější pachatele, a to mimo
jiné proto, že při VTOS je odsouzený omezen na některých základních právech zaručených Listinou. Přesto, nebo právě proto, může být trest vykonáván jen takovým
způsobem, který respektuje důstojnost osobnosti odsouzeného a omezuje škodlivé účinky zbavení svobody. S odsouzenými ve výkonu trestu se musí jednat tak, aby bylo
zachováno jejich zdraví, a pokud to doba výkonu trestu umožní, aby se podporovaly takové jejich postoje a dovednosti, které jim pomohou k návratu do společnosti a umožní vést po propuštění soběstačný život v souladu se zákonem.
Výchozí pravidla zakotvující režim výkonu trestu odnětí svobody jsou stanovena
jednak trestním zákonem (TZ) a trestním řádem (TŘ)32, dále pak, a vzhledem ke
specifické povaze tohoto institutu, jeho charakteru a účelu, je podrobná úprava podmínek výkonu tohoto trestu zakotvena ve speciálním zákoně č. 169/1999 Sb., o Kratochvíl V., Kuchta J., Mates P. a kol.: Trestní právo hmotné – obecná část, 3. přepracované a doplněné vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2002, str. 18. 32 Z. č. 140/1961 Sb., trestní zákon, z. č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) 31
35
výkonu trestu odnětí svobody, v jeho prováděcí vyhlášce Ministerstva spravedlnosti č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody aj.
5.1.2.1 Zařazování vězňů
Výkon trestu odnětí svobody je prováděn ve věznici nebo ve zvláštním oddělení
vazební věznice. Věznice jsou v závislosti na míře vnější ostrahy, zajištění bezpečnosti
a dále způsobů uplatňování resocializačních programů členěny do čtyř základních typů (viz. výše), přičemž k zařazení odsouzeného do věznice určitého typu dochází jedině
rozhodnutím soudu, které je součástí pravomocného rozsudku, jímž se ukládá odsouzenému trest odnětí svobody nepodmíněně. Podle § 39a TZ soud zpravidla zařadí do věznice:
a) s dohledem pachatele, kterému byl uložen trest za trestný čin spáchaný z
nedbalosti a který dosud nebyl ve výkonu trestu pro úmyslný trestný čin,
b) s dozorem pachatele, kterému byl uložen trest za trestný čin spáchaný z
nedbalosti a který již byl ve výkonu trestu pro úmyslný trestný čin, nebo pachatele,
kterému byl uložen trest za úmyslný trestný čin ve výměře nepřevyšující dva roky a který dosud nebyl ve výkonu trestu pro úmyslný trestný čin,
c) s ostrahou pachatele, kterému byl uložen trest za úmyslný trestný čin a nejsou
zároveň splněny podmínky pro jeho umístění do věznice s dozorem nebo se zvýšenou ostrahou, a pachatele, který byl odsouzen pro trestný čin spáchaný z nedbalosti a nebyl zařazen do výkonu trestu odnětí svobody do věznice s dohledem nebo s dozorem,
d) se zvýšenou ostrahou pachatele, kterému byl uložen trest odnětí svobody na
doživotí, kterému byl uložen trest odnětí svobody jako zvlášť nebezpečnému
recidivistovi, kterému byl za zvlášť závažný trestný čin uložen trest odnětí svobody ve
výměře nejméně osmi let, nebo který byl odsouzen za úmyslný trestný čin a v
posledních pěti letech uprchl z vazby nebo z výkonu trestu. Do tohoto typu věznice se odsouzení zařazují vždy, když jim je uložen výjimečný trest.
Do výkonu trestu odnětí svobody může být odsouzený přijat pouze na základě
pravomocného a vykonatelného rozhodnutí soudu a nařízení výkonu trestu odnětí
svobody, případně na jejich základě vydané výzvy soudu k nastoupení VTOS nebo příkazu soudu k dodání odsouzeného do VTOS, jestliže se odsouzený skrývá nebo jinak vyhýbá splnění této povinnosti. Umístění odsouzených do jednotlivých věznic dle
rozhodnutí soudu provádí generální ředitel Vězeňské služby. Při přijetí do výkonu trestu 36
musí být odsouzený prokazatelně seznámen se svými právy a povinnostmi podle zákona a řádu výkonu trestu odnětí svobody a také s vnitřním řádem věznice.
Pro příjem odsouzených se ve věznicích zřizují tzv. nástupní oddělení, v nichž
odsouzení absolvují preventivní lékařské prohlídky a další nezbytná diagnostická a laboratorní vyšetření. V průběhu výkonu trestu v nástupním oddělení se zpracuje
komplexní zpráva o odsouzeném, v níž se zhodnotí jeho sociální úroveň, osobnostní
rysy a zváží se možnosti výchovného působení a předpoklady jeho účinnosti. Na základě této komplexní zprávy se pak odsouzenému umožní, aby si zvolil jeden z připravených alternativních resocializačních programů.
Umístění vězně do konkrétní věznice či oddělení určitého typu však není definitivní,
neboť zákon o VTOS počítá s řadou případů, kdy je možno vězně přemístit do jiné věznice, buď na dobu přechodnou (na návrh lékaře, za účelem účasti na
občanskoprávním řízení před soudem,…), nebo na dobu „nikoliv přechodnou“ (na
základě kladného rozhodnutí o žádosti odsouzeného nebo jemu blízkých osob aj.). O přeřazení odsouzeného do věznice jiného typu během výkonu trestu rozhoduje soud,
přičemž od věznice, v níž dosud odsouzený trest vykonává, se může lišit o jeden stupeň.
Zpravidla šest měsíců před očekávaným skončením výkonu trestu ředitel věznice
(na návrh odborných zaměstnanců) umísťuje odsouzené do výstupního oddělení, a to
proto, aby si po dlouhém pobytu ve vězení postupně přivykali větší míře samostatnosti, připravili se na povinnosti, které je čekají v běžném životě a na které již mohli zapomenout.
5.1.2.2 Práva a povinnosti odsouzených ve VTOS
Odsouzeným se poskytuje pravidelná strava (zpravidla třikrát denně) za podmínek
a v hodnotách, které odpovídají požadavku udržení zdraví a přihlížejí k jeho
zdravotnímu stavu, věku a obtížnosti vykonávané práce, přičemž se přihlíží k požadavkům kulturních a náboženských tradic odsouzených. Ošacení odsouzených
musí odpovídat klimatickým podmínkám a musí dostatečně chránit jejich zdraví. Každý
odsouzený musí mít zabezpečeno lůžko a prostor pro uložení osobních věcí, denně osmihodinovou dobu ke spánku, dobu potřebnou k osobní hygieně a úklidu, stravování, nejméně jednohodinovou vycházku a přiměřené osobní volno.
Odsouzený může bez omezení přijímat a na svůj náklad odesílat korespondenci,
kdy Vězeňská služba je oprávněna provádět její kontrolu. Přitom je oprávněna 37
seznámit se s jejím obsahem, což ovšem neplatí pro korespondenci mezi odsouzeným
a advokátem zmocněným ho zastupovat, mezi odsouzeným a státními orgány České
republiky, nebo diplomatickou misí anebo konzulárním úřadem cizího státu. V odůvodněných případech má odsouzený dokonce možnost použít telefonu, aby se mohl kontaktovat s osobou blízkou.
Odsouzený může odebírat a číst knihy a jiné publikace podle svého zájmu,
duševních potřeb a vyznání víry. Za tímto účelem jsou ve věznicích zřízeny knihovny, v nichž si odsouzení mohou půjčovat knihy dle vlastního výběru. Odsouzenému se
zajišťuje právo na poskytování duchovních a dalších obdobných služeb sledujících humanitární cíle v rozsahu vyplývajících ze zvláštních právních předpisů33, o čemž věznice informuje odsouzené ve svém vnitřním řádu nebo jiným vhodným způsobem.
Obviněný má rovněž právo na nákup potravin a věcí osobní potřeby ve speciálně
zřízených vězeňských prodejnách, má právo přijímat čtyřikrát ročně balíčky s potravinami a věcmi osobní potřeby do 5 kg váhy, půjčovat si a hrát společenské hry, v závislosti na typu věznice smí přijímat návštěvy v termínech stanovených ředitelem věznice, a další.
Zaměstnanci Vězeňské služby jsou povinni dbát na zachovávání práv, která
odsouzení ve výkonu trestu mají. K uplatnění svých práv smí odsouzený podávat
stížnosti a žádosti orgánům příslušným k jejich vyřízení. Ředitel věznice určí okruh zaměstnanců Vězeňské služby, které pověří přebíráním a odesíláním stížností a žádostí a vytvoří takové podmínky pro jejich podávání, aby bylo vyloučeno, že s nimi budou zacházet nežádoucí osoby.
Pokud jde o základní povinnosti, odsouzený je povinen dodržovat stanovený
pořádek a kázeň, plnit pokyny a příkazy příslušníků Vězeňské služby, řádně plnit
pracovní úkoly, plnit úkoly vyplývající pro něj z programu zacházení, šetrně zacházet se svěřenými věcmi, dodržovat zásady slušného jednání s dalšími lidmi a zachovávat
ustanovení vnitřního řádu věznice. Odsouzený nesmí vyrábět, přechovávat a konzumovat alkoholické nápoje a jiné návykové látky, vyrábět a přechovávat předměty, které by mohly být použity k ohrožení bezpečnosti osob nebo k útěku a za tímto
účelem je povinen se podrobit osobní prohlídce. Vůči odsouzenému, který
neoprávněně odmítá plnit své povinnosti a k jeho nápravě nestačí výzva nebo napomenutí, může vězeňská služba v nezbytném rozsahu použít zákonem povolené a stanovené prostředky. 33
Z. č. 3/2002 Sb., o svobodě náboženské víry a postavení církví a náboženských společností
38
Za vzorné chování, poctivý přístup k práci, nebo za nějaký příkladný čin, může být
odsouzenému udělena odměna, která může spočívat v udělení pochvaly, mimořádném
prodloužení návštěv, zvýšení kapesného, v udělení věcné nebo peněžité odměny do
výše 1000 Kč, rozšíření osobního volna, povolení opustit věznici v souvislosti s programem zacházení, nebo v přerušení výkonu trestu.
Naopak, za kázeňský přestupek, jímž se rozumí zaviněné porušení stanoveného
pořádku a kázně, může být odsouzenému uložen jeden z kázeňských trestů, jimiž jsou
důtka, snížení kapesného, zákaz přijetí balíčku, pokuta, propadnutí věci, umístění do
uzavřeného oddělení až na 20, resp. 28 dnů, umístění do samovazby až na 20 dnů, či odnětí výhod vyplývajících z předchozí kázeňské odměny.
Jediným opravným prostředkem proti rozhodnutí o uložení kázeňského trestu je
stížnost, o které je povinen do pěti dnů od jejího podání rozhodnout ředitel věznice
nebo jím zmocněný pracovník. Pokud stížnost směřuje proti kázeňskému trestu uloženému ředitelem věznice, rozhoduje o ní generální ředitel Vězeňské služby nebo opět jím pověřený pracovník.
5.2 Výkon vazby a trestu v Anglii a Walesu
Jak jsem se již zmínil, v Anglii a Walesu je celkem 138 věznic. Tyto věznice
zahrnují „rozptýlená“ vězení se zvýšenou ostrahou pro nejnebezpečnější vězně, místní vězení pro muže a ženy, uzavřená a otevřená výcviková vězení pro muže a ženy,
uzavřená a otevřená zařízení pro mladé pachatele (tj. odsouzené vězně mladší 21 let) a vazební věznice. Kapacita věznic se pohybuje v široké škále od malých, čítajících
pouhých 66 míst, až po velkokapacitní věznice, jež pojmou až více než 1150 vězňů.
Anglické věznice jsou rozděleny do pěti kategorií s různou mírou otevřenosti – uzavřenosti. To umožňuje diferencované umísťování vězňů i zacházení s nimi podle
charakteru trestného činu, chování v případném předchozím výkonu trestu odnětí svobody i aktivity vězně při práci na sobě samém. Těmito základními kategoriemi věznic jsou: 1)
kategorie „A“ – zřízena pro nejtěžší zločince, teroristy, mezinárodní
obchodníky s drogami, odsouzené k doživotním trestům a pachatele ostatních brutálních trestných činů. Tyto věznice jsou střeženy z venku za pomocí služebních psů a ozbrojené ostrahy, 39
2)
3)
kategorie „B“ – pro odsouzené za převážně násilnou trestnou činnost, kteří měli v předchozích výkonech trestu závažné poklesky v chování či pokusy o útěk nebo zneužili dovolenou z výkonu trestu,
kategorie „C“ – ta je zřízena pro odsouzené s výměrou trestu nepřevyšující pět let, odsouzené pro běžnou kriminální trestnou činnost a jejich chování lze označit jako pozitivní ve smyslu účinné spolupráce na
4)
5)
vlastní nápravě,
kategorie „D“ – určena pro odsouzené, kteří mají pozitivní přístup k výkonu trestu a pro ty, kteří jsou odsouzení k trestu odnětí svobody v délce trvání do dvou let,
kategorie „E“ – jedná se o zcela otevřený ústav, kde jsou umisťováni vybraní prvotrestaní a odsouzení, kteří svým vzorným chováním si zasloužili umístění do otevřeného ústavu.
Anglický progresivní vězeňský systém umožňuje hladký průnik mezi jednotlivými
typy ústavů a jediným kriteriem pro posun mezi ústavy je chování odsouzeného. Ústavy se od sebe liší jednak vnitřní ostrahou, jednak rozsahem práv a možností zapojení se do vzdělávacích, kvalifikačních a kulturních a rekreativních programů i dobou, kdy je odsouzený umístěn na cele sám a dobou umožňující zapojení se do kolektivu.
Vězeňská architektura od nejstarších věznic až po moderní ústavy reprezentuje
navenek důstojnost, sílu a neotřesitelnost státní moci schopné chránit společnost „ctihodných občanů“ a vzbuzovat potřebnou bázeň u stávajících i potencionálních zločinců. Budovy jsou maximálně třípatrové, staré nejsou postaveny do hvězdice, ale
do kříže, a většina budov je postavena z neomítaných tvrdě pálených cihel. Věznice
jsou obklopeny vysokou 7–8 metrovou zdí, která je dostatečnou překážkou v případném pokusu o útěk. Strážní věže ani ozbrojená vnější ostraha, s výjimkou
věznic kategorie „A“, zřízeny nejsou. Jednotlivé části věznice jsou od sebe odděleny vysokými drátěnými ploty, které mají zamezit volnému přecházení vězňů.
Koncipování vnitřních prostorů vychází z tradiční anglické filosofie přiznávající
každému vězni právo i povinnost samostatného bydlení. Jednomístné cely bývají
prostorné (250 x 300 cm), s přívodem teplé i studené vody, s okny zaručujícími dostatek světla i čerstvého vzduchu, vytápěnými (ve starších budovách tělesem
ústředního topení) skrze betonové podlahy natřené tepelně izolující barvou a s nábytkem
diferencovaným
podle
typu 40
věznice
–
v celách
zřízených
pro
nejagresivnější vězně je instalován jen lehký, pro personál nikoli nebezpečný nábytek z lisovaného papíru. Na každé cele je nástěnka, kam si odsouzený může lepit plakáty dle vlastního výběru.
Kolem cel je ochoz opatřený zábradlím a celý vnitřní prostor mezi ochozy je
opatřen záchranou sítí, která má zabránit případným sebevražedným skokům z patra dolů. Důraz je kladen na promyšlené, příznivě působící barevné řešení všech
vězeňských interiérů (chodeb, prostorů pro společné činnosti atd.). Jsou zřizovány
místnosti vybavené televizí a videem, stolky s hrami, kulečníky, stoly na stolní tenis, nechybí ani tělocvičny a moderní posilovny.
Na každém patře jsou tzv. bezpečnostní cely, kde není vůbec nic jen holá kobka,
kam jsou umisťováni vězni v afektivním záchvatu na nezbytně nutnou dobu a je-li třeba, aby tam byl vězeň umístěn i přes noc, má k dispozici molitanovou matraci.
5.2.1 Vyšetřovací vazba
Většina věznic v Anglii slouží jak k výkonu trestu, tak k výkonu vazby. Objekty pro
obviněné jsou v rámci celkového vězeňského prostoru odděleny zdí nebo častěji drátěným plotem od objektů pro odsouzené. V průběhu řízení před Magistrátním soudem (v 96% případů soudy nejnižší instance v trestních věcech) může soud
kdykoliv odročit jednání a buď vzít obviněného do vazby nebo jej propustit na kauci. Ta může být odepřena, což tedy znamená uvalení vazby na obviněného, dle Zákona o kauci (Bail Act) z r. 1993, ze specifických důvodů, a to v případě že: -
-
-
je soud přesvědčen, že by se obviněný trestnímu stíhání vyhýbal nebo
se před soudem skrýval,
je zde podezření, že by v průběhu kauce v trestné činnosti pokračoval, hrozilo-li by nebezpečí, že by ovlivňoval svědky nebo mařil by jiným způsobem výkon spravedlnosti,
ale také kvůli ochraně samotného obžalovaného.
Dále Zákon o trestním soudnictví a veřejném pořádku (Criminal Justice and Public
Order Act) z r. 1994 ukládá automatické uvalení vazby na pachatele obžalované pro
zabití nebo znásilnění, byl-li pachatel v minulosti již pro některý z těchto činů odsouzen a byl mu za něj uložen trest spojený s odnětím svobody.
Magistrátní soud je oprávněn ponechat obviněného ve vazbě nejprve na dobu
nejvýše osmi dnů, poté ale až na dobu dalších 28 dnů za předpokladu, že obžalovaný 41
je soudnímu líčení přítomen a byl již předtím pro týž trestný čin ve vazbě (čl. 128A Zákona o magistrátních soudech z r. 1980 – Magistrate’s Court Act).
Kromě všeobecných důvodů pro uvalení vazby lze pachateli mladšímu 17 let vazbu
uložit, je-li soud přesvědčen, že by měl být mladistvý v zájmu vlastní ochrany držen ve
vazbě. Dále je na tyto mladé provinilce uvalena vazba, jsou-li obžalováni z násilného nebo sexuálního trestného činu nebo činu, za který by byl dospělý pachatel ohrožen
nepodmíněným trestem odnětí svobody od 14 led výše. Tito mladiství pachatelé, kterým byla zamítnuta možnost kauce, musí být umístěni do zařízení místního úřadu.
Co se týče práv a povinností obviněných pobývajících ve výkonu vazby, ta jsou
prakticky stejná, jako práva a povinnosti odsouzených ve výkonu trestu odnětí svobody. Existují jen nepatrné rozdíly, např. obviněný je oprávněn kdykoliv během dne
přijímat obhájce, má právo vykonávat vazbu ve vlastním oblečení, pokud mu rodina pravidelně donáší čisté oděvy a prádlo nebo jsou ochotni si je prát sami apod.
5.2.2 Výkon trestu odnětí svobody
Podle zákonné úpravy ukládání trestů obsažené v Zákoně o trestním soudnictví
z r.1993 (Criminal Justice Act) se od soudů obvykle požaduje, aby ukládaly tresty, které jsou úměrné závažnosti trestného činu nebo trestných činů spáchaných pachatelem. Při úvaze o druhu a výši uloženého trestu musí soudce zvážit: a) b)
c)
skutkovou
podstatu
trestného
činu
včetně
všech
přitěžujících
polehčujících okolností, které jsou soudu předkládány k posouzení,
a
poměry pachatele, sestávající se z informací o jeho „trestní“ minulosti,
jeho charakterových vlastnostech, osobnosti, sociálních a rodinných poměrech obžalovaného a o jeho vzdělání a zaměstnání, veškeré polehčující okolnosti přednesené obhajobou.
Nepodmíněný trest odnětí svobody je nejpřísnějším trestem běžně používaným
soudy, v jejichž pravomoci je ukládat trest až maximálního trvání, tedy doživotí. Podle Zákona o trestním soudnictví lze trest spojený s odnětím svobody uložit pouze tehdy, jedná-li se o trestný čin „natolik závažný“, že pouze uložení takového trestu je
vzhledem ke spáchanému činu jedině možné, nebo je uložen proto, aby veřejnost byla chráněna před závažnou újmou způsobenou násilným ne sexuálním pachatelem, nebo nesouhlasí-li pachatel s výkonem trestu veřejně prospěšných prací. Maximální délka
nepodmíněného trestu odráží závažnost nejhoršího možného případu - doživotní trest za vraždu, u níž je uložení tohoto trestu závazné, dále pak možnost uložení tohoto 42
trestu za znásilnění, loupež nebo zabití, případně 14 let za krádež vloupáním. Nadto,
je-li pachatel odsouzen k nepodmíněnému trestu za několik trestných činů, může soud tresty nařídit tak, aby se vykonávaly buďto souběžně, nebo i po sobě. Obecně, dá se
říci, je délka uložených trestů odnětí svobody v Anglii delší než v ČR. Odsouzení k nepodmíněným trestům odnětí svobody jsou ihned po vynesení rozsudku eskortováni k výkonu trestu, čímž je jim efektivně zabráněno ve vyhýbání se „nástupu trestu“.
5.2.2.1 Zařazování vězňů
Praxe v Anglii je taková, že v celé zemi jsou čtyři specializované věznice, kam se
dovážejí odsouzení od soudů s právoplatným rozsudkem. V těchto specializovaných
ústavech se během dvou až tří týdnů provede komplexní lékařské penologické
vyšetření vězně a je navržen typ ústavu, kam bude zařazen k výkonu trestu. Progresivita současného anglického vězeňství spočívá mimo jiné v tom, že je
umožňován hladký průnik mezi jednotlivými typy věznic, a to díky tomu, že zařazování a přeřazování vězňů v rámci celého systému je plně v kompetenci Prison Service. Zařazování probíhá administrativní formou a provádí je pověřený guvernér s týmem tři vyšších vedoucích pracovníků.
Při rozhodování o zařazení vězně do konkrétního typu ústavu vycházejí guvernér
se svým týmem především z: -
podrobné policejní zprávy, kde je popsán přístup odsouzeného
k vyšetřování, všechny jeho vazby na kriminální podsvětí, operativní
údaje, způsob vyšetřování apod. Policejní zpráva je v podstatě -
-
v našich podmínkách vyšetřovací spis,
podrobného studia chování vězně v předchozích výkonech trestu,
všech jeho projevů, absolvování kurzů i kázeňských poklesků, pokusů o útěk, nevrácení se z dovolené atd.,
zdravotního stavu, věku, nutnosti realizovat speciální výchovný
program,
rodinné anamnézy a rodinného zázemí a také z místa trvalého bydliště.
43
5.2.2.2 Práva a povinnosti vězněných osob34
Odsouzení nosí povinně vězeňský oděv, spočívající z kalhot modré barvy
připomínající džínovinu, modrobílou proužkovanou košili a svetr šedé barvy. Mají
možnost nosit jakoukoliv vlastní obuv a kdo ji nemá, dostane erární obuv vězeňskou. Vězni se musí povinně holit, kdežto úprava vlasů není nijak stanovena (vedle Angličanů je možno ve věznicích vidět Indy s turbany, Pákistánce s čelenkami, černochy nejrůznějších kmenů s rituálními předměty na těle, členy sekt mající např.
vlasy nestříhané desítky let a omotané podivným způsobem kolem těla, Číňany, Vietnamce atd.). Ne všichni cizinci umí anglicky, což je ale jen jejich problém, navíc mají možnost se ve vězení, mimo jiné, řeč učit (podrobněji v kapitole 6.2).
Vězni dostávají dvě kompletní soupravy oděvů a jsou vedeni k maximální péči o
svoje oblečení. V každém větším ústavu je zřízena prádelna a žehlírna (automatická pračka s elektrickou sušičkou, žehlící zařízení…), kde vykonává nepřetržitě službu
jeden z vězňů a kde si vězni sami perou. Praní je organizováno po celách, případně po
malých celcích. Krom toho, že praní ve veřejných prádelnách by bylo podstatně dražší, nelze podceňovat ani výchovný prvek spočívající v péči vězňů o svůj zevnějšek.
Odsouzení u sebe nemají žádné peníze. Mají však možnost nakupovat
v kantýnách, kde se jim z osobního konta odepisují částky za zboží. Peníze na konto jim mohou posílat příbuzní či kdokoliv a v jakékoliv výši. Vězni však nedostávají žádné
balíčky. Kapesné jim činí zhruba 3 – 6 liber týdně v závislosti na vykonávané práci či aktivity v kurzu. Návštěvy jsou povoleny jedenkrát do měsíce na jednu hodinu a probíhají v místnostech restauračního typu, kde je vždy kantýna a kde mohou
návštěvníci cokoliv koupit pro okamžitou konzumaci. Na cely mají vězni zakázáno si cokoliv přinést. Nestandardní návštěvy nejsou povoleny. Vězni mají dále možnost telefonovat, pokud o to požádají dozorce, který uzná důvod za závažný, a pokud mají
odsouzení na telefonát peníze. Mnozí dostávají od svých rodin telefonní karty, aby mohli volat domů.
Na stravování vězni prakticky žádné stížnosti nemají. Stravování je organizováno
tak, že se jídlo vozí v termoboxech na jednotlivá oddělení, kde kuchaři vydávají jídlo
neporcované a kde si každý vězeň může vybrat ze dvou připravených jídel. Jídla je
dostatek a je vždy velice vkusně upraveno, jeho skladba je dobrá i co do obsahu kalorií
a vitamínů. Strava se podává třikrát denně a večer se navíc, před uzavíráním cel a oddělení, ještě podává čaj a sušenky. 34
Vycházím především z článku: Mezník J., Výkon vězeňské služby v anglických věznicích, České vězeňství 1/1993, s. 8 - 9
44
Vězni mají mimo povinných hodinových vycházek, kdy mají možnost navštívit
knihovnu a půjčit si knížky, ještě hodinu aktivity v tělocvičně, a pak ještě aktivity v kurzech a vzdělávání. Jinak jsou prakticky stále na celách. Čím
aktivnější a
ukázněnější vězeň je, tím více času tráví mimo celu v různých organizovaných aktivitách a naopak, čím více má problémů a nekázně, tím delší čas tráví na cele sám.
Tento systém je pro vězně nesmírně motivující a pro drtivou většinu z nich přijatelný, neboť většina z nich snáší samotu špatně a proto se v co největší míře zapojují do nabízených aktivit.
Vězni jsou kontrolováni a sečítáni na celách čtyřikrát denně. Jsou vyváděni do
zaměstnání, kurzů, na stravu, hygienu, na církevní aktivity a v případech, kdy požádají
o rozhovor se specialistou (duchovní, psycholog, sociální pracovník apod.). Jinak jsou
vězni stále na cele. Každý třetí den mají možnost sledovat televizi či video a
samozřejmě mají právo na přijímání a odesílání korespondence (kromě balíčků) v libovolném počtu.
Ve všech ústavech jsou zavedeny léčebně výchovné programy pro toxikomany,
sexuální devianty a agresivní vězně, které vedou vždy odborně vzdělaní specialisté.
Kázeňský systém, jak jsem se již několikrát zmínil, je tedy postaven progresivně.
Vězeň má určitá práva či vymoženosti a za poklesky v chování je mu z těchto práv ujímáno. Kázeňské řízení provádí jeden z guvernérů. Vězeň je před tímto řízením (ať
se jedná o jakýkoliv jeho přestupek proti řádnému výkonu trestu) umístěn na zvláštní cele o samotě, kde má k dispozici k prostudování hlášení dozorce o kázeňském
poklesku a písemné poučení o možnostech obrany a odvolání proti případnému
kázeňskému trestu. Po dvou hodinách je předveden ke guvernérovi, který zkontroluje,
zda byly dodrženy všechny formální náležitosti kázeňského řízení a vyhlásí trest, resp. újmu. Kázeňské odměny naproti tomu spočívají v navrácení či rozšíření práv vězňům náležejících nebo dokonce až v přeřazení do věznice s liberálnějším režimem.
45
6. Programy zacházení s vězni Během výkonu trestu je odsouzený povinen podrobit se vnitřnímu řádu věznice,
který kromě jiného vymezuje druh a obsah činností, které jsou pro jednotlivé skupiny odsouzených buď povinné, nebo dobrovolné. Okruh konkrétních činností, kterých je
odsouzený povinen se zúčastnit nebo které může vykonávat, jsou stanoveny v tzv.
programu zacházení. Pokud má odsouzený vykonat trest odnětí svobody delší než tři měsíce, stanoví věznice pro každého takto odsouzeného individuální program
zacházení jako základní formu cílevědomého a komplexního působení na vězně. Program zacházení se zpracovává na základě komplexní zprávy o odsouzeném
(shrnutím výsledků psychologického, pedagogického, případně lékařského posouzení)
s ohledem na délku jeho trestu, charakteristiku jeho osobnosti, příčiny jeho trestné činnosti a také s ohledem na míru aktivního přístupu odsouzeného k nabízeným alternativám.
Program zacházení obsahuje vždy konkrétně formulovaný cíl působení na
odsouzeného, metody zacházení s odsouzeným a způsob a četnost hodnocení. Pravidelnou
součástí
programu
zacházení
je
určení
způsobu
zaměstnávání
odsouzeného, jeho účasti na pracovní terapii, vzdělávání anebo jiné náhradní činnosti,
směřující k vytvoření předpokladů pro jeho samostatný způsob života – resocializaci. Cílem všech resocializačních programů je poskytnout vězni dostatek informací a tzv. kognitivních (poznávacích) vzorců konformního chování, týkající se práce, vzdělání, řízení „svého osudu“ a odpovědnosti za vlastní jednání.
Takto stanovené resocializační programy mají tedy především směřovat k naplnění
tří hlavních cílů, a to ke kultivaci návyků prostřednictvím dalšího vzdělávání, která by měla sloužit ke změně či zlepšení životního stylu po propuštění, k osvojování vhodných
sociálních dovedností pro pozdější přizpůsobení se životu mimo vězení a k poskytnutí pomoci a odborného poradenství při řešení osobních problémů vězňů.35
Aby bylo výchovné působení účelné, je vhodné odsouzené rozdělovat podle
základních typů osobnosti na:
a) prosociální typ – největší možnost jeho nápravy z hlediska případné
integrace do společnosti (velmi silná vazba na rodinu a přátele, dobré vztahy s personálem věznice, většinou pachatelé nedbalostních trestných činů),
35
Hájek, S.: Profilace vězeňských zařízení v České republice in Kriminalistika, 1/1993, str. 65
46
b) antisociální typ – menší pravděpodobnost jeho nápravy, spíše
orientace na kriminální normy a pevné vazby na tzv. kriminální sféru společnosti (pachatelé krádeží, loupeží, ublížení na zdraví atd.),
c) pseudosociální typ – disharmonická osobnost, jejíž převýchova se jen
málokdy setká s úspěchem (zásadní hodnotou je osobní prospěch, pro něž udělá cokoliv),
d) asociální typ – silný egocentrismus, praktický nenapravitelní, základní předpoklad chronické recidivy.
6.1 Zaměstnávání vězňů
Fenomén práce odsouzených je znám již z dob dávno minulých, kdy práce vězňů
sloužila buď k pokrytí škody způsobené spáchaným zločinem, nebo jako způsob či
druh trestu, který spočíval v nucení odsouzených k práci v absolutně nehumánních podmínkách hlavně v kamenolomech a dolech. Běžnou praxí bylo spojování vězňů k sobě navzájem železnými řetězy či připoutávání těžkých železných koulí k nohám
vězňů, za účelem poskytnout jim jen nezbytně nutný prostor potřebný k výkonu práce. Častokrát docházelo prakticky ke splynutí výkonu trestu odnětí svobody s nucenými
pracemi, jak tomu bylo například ještě v dobách nedávno minulých v zemích střední a
východní Evropy ideologicky napojených na Sovětský svaz (internace „politicky
nepohodlných“ lidí do pracovních táborů na Sibiř mnohokrát prakticky znamenala pro dotčené osoby nastoupení k výkonu trestu smrti „prací, hladem a zimou“).
V dnešní době je zaměstnávání vězňů jedním z nejdůležitějších prvků výchovy
vězňů. Potřebnost zaměstnávání vězňů má tři základní aspekty, a to aspekt: a)
sociální – vězeň prací využívá cíleně svůj pobyt ve vězení a
b)
psychologický – vězeň komunikuje s personálem věznice, se
c)
připravuje se tak na pozdější návrat do společnosti,
zástupci externích společností, se spoluvězni, což zabrání přemýšlení pouze o tom, jak přežít dobu ve výkonu trestu,
ekonomický – spojen s možností získat finanční prostředky na pobyt ve vězení, na jeho vylepšení, na podporu rodiny, placení výživného, vyrovnání způsobené újmy srážkami souvisejícími s povinnostmi vězňů vůči poškozenému či jeho rodině apod. 47
6.1.1 V České republice
Odsouzení jsou dle zákona o výkonu trestu odnětí svobody povinni pracovat, musí
se však přihlížet k jejich zdravotnímu stavu. Statistiky uvádějí, že v ČR je zaměstnáno
něco málo přes 47% odsouzených, což je Vězeňskou službou ČR považováno za úspěch. Průměrná hodinová mzda odsouzených stále mírně roste a v současnosti činí zhruba třicet korun.
Osoby ve výkonu trestu odnětí svobody konají svou práci ve třech formách
zaměstnání:
-
ve vnitřní režii věznic a vazebních věznic. Odsouzení jsou zařazeni na jednotlivá pracoviště vybavená vlastní výrobní technologií. Zde, na základě požadavků věznic a vazebních věznic, je prováděna vlastní
výrobní činnost zahrnující výrobky a služby pro potřeby Vězeňské služby ČR (např. šití oděvů, osobního a ložního prádla pro vězně, ochranné pracovní oděvy apod.). Je zde také zajišťována výroba vězeňského, kancelářského a skladového nábytku, knihařská výroba
či praní prádla, přičemž tyto činnosti jsou financovány z rozpočtových -
prostředků na mzdy odsouzených,
v provozovnách střediska hospodářské činnosti (uvnitř i vně věznic). Prostřednictvím těchto středisek vstupují věznice na trh. Existuje jich třináct a svou činnost provádějí na základě smluv
s právnickými a fyzickými osobami, které bývají zadavateli i odběrateli
zakázek. Jejich činnost nesmí být dotována z rozpočtu, takže tato -
střediska musí být ekonomicky soběstačná,
u právnických a fyzických osob. Největší díl odsouzených je
zaměstnáván v soukromých společnostech, a to buď v pronajatých
prostorách uvnitř areálů věznic, nebo mimo ně na střežených, ale i nestřežených pracovištích.
o Nestřežené pracoviště mimo věznici je takové místo výkonu práce odsouzených, na němž nejsou
používány žádná
stavebně technická opatření ani ozbrojená stráž. V těchto
zařízeních nesmí počet pracujících odsouzených přesáhnout 25 na jednoho dohlížejícího zaměstnance.
48
o Střežené pracoviště typu „A“ připadá v úvahu pouze jako vnější
pracoviště s dlouhodobou perspektivou trvání a má pro své vybudování přesně zpracovaná specifika týkajících se stavebně technických
prostředků
(oplocení,
strážní
věže,…)
a
bezpečnostního vybavení strážných, přičemž sem bývají zařazováni odsouzení vykonávající TOS ve věznici s ostrahou.
o Střežené pracoviště typu „B“ je pracoviště jen s krátkodobou
perspektivou trvání, kdy je prostor výkonu práce střežen příslušníky Vězeňské služby a objekt (prostor) je vymezen
barevnými praporky (jedná se např. o nasazení odsouzených na úklidové práce po povodních atd.)
6.1.2 V Anglii a Walesu
Práce ve vězení hraje zásadní roli pro získávání návyků a odborných znalostí. Díky
těmto předpokladům mají vězni po propuštění větší šanci na získání zaměstnání. Ve
věznicích jsou nejdříve posuzovány preference samotného vězně a také jeho vhodnost pro danou práci. V průběhu svého pobytu ve vězení je vězeň sledován a jsou
zaznamenávány jeho pracovní výkony. Vězni vykonávají práci ve třech typech zaměstnání:
-
ve vnitřní režii věznic je typ vykonávaných prací závislý na dostupnosti zdrojů a míře bezpečnosti daného zařízení. Běžně se jedná o činnosti v průmyslových dílnách (práce s textilem, dřevem,
lehké strojírenství, tiskařství, tvorba plastových výlisků, montáž součástek,…) nebo zahradnické práce či úklid věznice. Vězni pracují
v průměru 25 hodin týdně a výše mzdy se v jednotlivých věznicích liší,
přičemž záleží především na množství prostředků té které věznice a -
na druhu vykonávané práce,
v průmyslových střediscích, která zajišťují pro vězně smysluplnou a účelnou práci většinou mimo areál věznice. Tento typ zaměstnávání vězňů je pro věznice mnohem výhodnější, neboť jim tak odpadnou
nemalé ekonomické zátěže související se zajištěním práce ve vlastní režii,
49
-
pro
fyzické
a
právnické
osoby
vykonávají
vězni
činnosti
nejrůznějších typů a kategorií - od lepení obálek, přes montáž lehkých elektronických součástek, až po stavební práce.
Koncem 90. let byl v Anglii proveden výzkum, který se zabýval právě
zaměstnáváním vězňů. Jejich práce byla vesměs hodnocena jako podřadná,
monotónní a nemotivující. Pracující vězni dostanou v průměru za 25 hodinovou práci týdně v přepočtu 330 až 560 Kč, zatímco vězni nezaměstnaní dostanou konstantních zhruba 120 Kč. Existuje však i hrstka soukromých obchodních společností, jež jsou ochotny vězňům za vykonanou práci platit až 1800 – 2400 Kč za týden. Dalším
pozitivním prvkem je ta skutečnost, že tyto společnosti jsou mnohdy ochotny zaměstnávat vězně i po jejich propuštění z výkonu trestu.
6.2 Vzdělávání vězňů
Na vzdělávání vězňů by měl být kladen velký důraz. Již v roce 1981 Rada Evropy
doporučila, aby se v problematice vzdělávání vězňů postupovalo jednotně. Zdůraznila,
že na vzdělávání vězňů by se mělo pohlížet jako na významný faktor ekonomického a
sociálního rozvoje a poukázala na skutečnost, že existuje mnoho důvodů, proč podporovat vzdělání ve věznicích. Jedním z nejdůležitějších je ten, že recidivisté jsou již svým způsobem narušené osoby a vzdělávání, ve spojení s jinými prvky programů resocializace, by mohlo tyto odlišnosti, když ne odstranit, tak alespoň zmírnit.
Oficiální organizací na evropské úrovní, která se zabývá vzděláváním vězňů, je
Evropská asociace vzdělání ve vězení. Tato organizace funguje třináct let a byla založena po vzoru americké Nápravné vzdělávací společnosti. Evropská asociace vzdělání ve vězení je nevládní organizace a její činnost zasahuje do více než 30 zemí v
Evropě. Jejími hlavními úkoly a cíly jsou zlepšení úrovně vzdělání ve vězeních podle doporučení Rady Evropy, podpora profesionálního rozvoje odborníků zabývajících se touto problematikou a výzkum této oblasti.
6.2.1 V České republice
Odsouzeným, u nichž jsou pro to předpoklady, se obvykle umožní, aby získali
vzdělání na základní nebo i střední škole, anebo se zúčastnili dalších forem
vzdělávání, které jim umožní získat a zvyšovat si svoji pracovní kvalifikaci. Ti
odsouzení, kteří byli zařazeni do denní formy studia, jsou posuzování stejně jako vězni 50
zařazeni do práce. Dospělí odsouzení mají tedy možnost vybrat si mezi studiem a
prací, kdežto mladistvým je stanovena povinnost se vzdělávat, respektive Vězeňská
služba zabezpečuje mladistvým odsouzeným dokončení povinné školní docházky ve spolupráci s příslušnými školami a orgány státní správy a samosprávy ve školství.36
Samotné vzdělávání je zajišťováno na středním odborném učilišti, které působí
v rámci Vězeňské služby a má v šesti věznicích svá vzdělávací střediska. SOU bylo
zřízeno v roce 1983 a na počátku let devadesátých bylo zařazeno do sítě škol ČR. Školící a vzdělávací středisko Vězeňské služby se skládá ze středního odborného učiliště, učiliště a odborného učiliště, přičemž vězni jsou do nich zařazováni podle
dosaženého vzdělání. Je možné zde získat vzdělání v oboru elektrikář, obráběč kovů, zahradník, zedník, kuchař či v případě žen švadlena. Věznice mohou také navázat
spolupráci se střední nebo vysokou školou, kdy vybraní vězni, kteří ovšem splní
přijímací kritéria konkrétní školy, mohou dálkově na těchto školách studovat, případně, v závislosti na typu věznice, mohou docházet přímo do školy, tedy opustit areál věznice.
Daleko nejrozšířenější je ovšem absolvování různých rekvalifikačních kurzů, jež
mají krátkého trvání (3 – 12 měsíců) a mimo jiné jsou vězňům k dispozici také kurzy
jazykové, které ovšem neoplývají nejhojnější účastí ze strany odsouzených, neboť ti si je musí hradit z „vlastní kapsy“.
I když jsou vězni motivováni škálou výhod a úlev, jakými jsou např. volné vycházky,
využívání volných učeben, samostatné ubytování …, vzdělává se jen okolo 20% vězňů, z nichž pouhých 25% složí závěrečné zkoušky. Zájem o studium mají ponejvíce odsouzení ve věku 18 – 35 let, kteří tvoří více než 50% všech studujících.
6.2.2 Vzdělávání vězňů ve Velké Británii
V anglických věznicích jsou vytvořena specializovaná vzdělávací střediska, kde se
provádí výuka a výcvik odsouzených jak po teoretické, tak také po praktické stránce. Výuku realizují odborní učitelé a instruktoři z civilních škol i vyčleněný a pro tyto účely speciálně vyškolený personál věznice. Účast odsouzených na těchto programech je
dobrovolná. Stejně tak si vězni mohou zcela dobrovolně vybrat druh kurzu či učebního oboru, pokud se však již do některého přihlásí, je povinen se výuky zúčastňovat. V anglických věznicích jsou poskytovány tyto základní kurzy:
36
§ 34 z.č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, § 46 vyhlášky MS č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody
51
-
obsluha a užívání výpočetní techniky,
-
zednické, stolařské,
-
kuchařské,
malíř, natěrač, tapetář, šití a krejčovství, výtvarné,
zahradnické a
kurzy pečovatelské.
Tyto kurzy jsou všechny ukončeny zkouškou a vězeň obdrží výuční list platný
v celé zemi. Aktivní účast a činnost v kurzech je dále odměněna rozšířením přiznaných výhod. Všechny tyto kurzy jsou řízeny Jednotkou pro zlepšení vzdělání a kvalifikace odsouzených (Offenders´ Learning and Skills Unit), která byla zřízena v dubnu roku
2001 za účelem dosažení lepší vzdělanosti vězňů37. Tato spolupracuje také
s Oddělením pro vzdělání a dovednosti (Department for Education and Skills) a od dubna roku 2001 také s Vězeňskou službou (Prison Service).
Vzdělávání vězňů je klíčovou záležitostí v jejich pozdější snaze začlenit se zpět do
společnosti a také je dobrým předpokladem pro to, aby se opět neuchylovali
k deliktnímu jednání. Potřebu vzdělávání dokazuje i fakt, že celých 70% dospělých žen a 55% dospělých mužů ve výkonu trestu odnětí svobody nemají žádné vzdělání.
Polovina vězňů je pod úrovní jedna ve čtení, dvě třetiny v počítání a čtyři pětiny v psaní (!!!), přičemž úrovní jedna jsou označovány vědomosti a dovednosti, kterých by měl
normální člověk dosáhnout v jedenácti letech.
Ucelené a souvislé vzdělávání vězňů komplikuje mimo jiné ta skutečnost, že více
než 30% vězňů je po třech měsících propuštěno z vyšetřovací vazby nebo přesunuto
do jiného zařízení. Je proto důležité, aby vězni měli jistotu, že i po přesunutí do jiného zařízení budou moci v započatém kurzu pokračovat. Přes ucelené a na sebe navazující kurzy mohou vězni dosáhnout až vysokoškolského vzdělání přes tzv. Otevřenou
univerzitu (Open University), kde mezi nejoblíbenější patří zaměření na humanitní
studia a matematiku.
37
http://www.gfes.gov.uk/offenderlearning/
52
7. Alternativní tresty Ve všech zemích prakticky trvalá přeplněnost věznic a obecně zjištěná neúčinnost
trestů odnětí svobody podnítily již na konci osmdesátých let široce koncipovanou
diskuzi o jiných, modernějších trestech. Pod pojmem „alternativní tresty“ se tradičně rozumí jakékoliv tresty nespojené s odnětím svobody spočívající v uložení jiné kontrolované povinnosti. Lze je ale také chápat jako moderní formy zacházení
s pachatelem, ať už mají povahu trestu či jiného opatření, které proběhne často se souhlasem pachatele.
Pozitiva alternativních trestů jsou zřejmá a jsou odbornou veřejností spatřována
zejména v hlubší individualizaci při ukládání sankce, možnosti zachování sociálních
vazeb delikventa k jeho užšímu prostředí (rodině, komunitě, obci) a ve stimulaci odsouzeného k převzetí plné odpovědnosti za svůj čin a za následky svého jednání, které je tak nucen nějakým způsobem odčinit. Takové působení bude mít v mnohých
případech daleko větší výchovný efekt než trest odnětí svobody. Větší využívání
alternativních trestů je zajisté také jednou z cest, jak snižovat stavy vězňů v přeplněných věznicích.
Náš platný trestní zákon uvádí, že soud může za spáchané trestné činy mimo
trestu odnětí svobody uložit tyto – alternativní – tresty: obecně prospěšné práce, ztrátu čestných titulů a vyznamenání, ztrátu vojenské hodnosti, zákaz činnosti, propadnutí majetku, peněžitý trest, propadnutí věci, vyhoštění a zákaz pobytu. Dále připouští
možnost upuštění a podmínečného upuštění od potrestání, podmíněného odsouzení a
podmíněného odsouzení k trestu odnětí svobody s dohledem a podmíněné propuštění a podmíněné upuštění od výkonu zbytku trestu. Trestní řád38 zná také institut narovnání jako procesněprávní formu alternativy k TOS (§ 309 a násl.).
Podle Anglické úpravy obsažené v Zákoně o trestním soudnictví (Criminal Justice
Act) může soud, vedle klasického trestu odnětí svobody, uložit následující alternativní
tresty: upuštění od potrestání, podmíněný trest, peněžitý trest, parole, nebo trest vykonávaný ve společenství, jimž může být např. nařízení veřejně prospěšných prací (Community Service Order), nařízení probace a dohledu (Probation Order, Supervision Order), zákaz vycházení (Curfew Order), a další.
38
Z. č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů
53
Jen z uvedeného letmého výčtu je patrné, že problematika alternativního trestání je
téma velice široké, čítající problematiku na samostatnou práci. Proto provedu srovnání, resp. uvedu jen některé z institutů, které jsou v dané zemi nejvyužívanější.
7.1 Alternativní tresty v ČR 7.1.1 Probační a mediační služba
Probační a mediační služba ČR (dále jen „PMS“) zahájila oficiálně svou činnost k 1.
lednu 2001 na základě účinnosti zákona č. 257/2000 Sb., o Probační a mediační službě a o změně některých zákonů. PMS vytváří předpoklady - mimo jiné - k tomu,
aby mohl být uložen a vykonán trest nespojený s odnětím svobody (obecně prospěšné
práce, podmíněné odsouzení s dohledem, podmíněné upuštění či propuštění s dohledem…) anebo vazba byla nahrazena jiným opatřením. Za tím účelem poskytuje
obviněnému (obžalovanému, odsouzenému) odborné vedení a pomoc, sleduje a
kontroluje jeho chování, spolupracuje s jeho rodinou a dalšími osobami ze sociálního
prostředí, ve kterém žije a pracuje, s cílem, aby v budoucnu vedl řádný život = probace.
Mediací se rozumí mimosoudní zprostředkování řešení sporu mezi obviněným a
poškozeným a činnost směřující k urovnání konfliktního stavu, přičemž tuto lze provádět jen s výslovným souhlasem obviněného a poškozeného. Dále zákon výslovně stanoví jako další formu její činnosti pomoc poškozeným a dalším osobám dotčeným
trestným činem, dalším úkolem je věnovat zvláštní pozornost mladistvým a obviněným
ve věku blízkém věku mladistvých, přispívat ke koordinaci sociálních a terapeutických programů práce s obviněnými, zejména jde-li o mladistvé a uživatele omamných a psychotropních látek.
V čele PMS stojí ředitel, který je přímo podřízen ministrovi spravedlnosti a je jím
také jmenován a odvoláván. Organizaci dále tvoří a její úkoly zabezpečují střediska,
která jsou zřizována u okresních (nebo jiných jim na roveň postavených) soudů. Střediska při výkonu svých pravomocí spolupracují s orgány Policie ČR, Vězeňskou
službou, státními zastupitelstvími, s orgány sociálního zabezpečení, školskými a zdravotnickými zařízeními apod.
Přestože má Probační a mediační služba ČR za sebou přes pět let aktivního
fungování, je na objektivní a ucelené hodnocení její činnosti stále ještě příliš brzy. Statistické údaje, vzhledem k jejich krátkému shromažďování a sledování, nemají ještě 54
tu vypovídací hodnotu, aby se dalo jednoznačně tvrdit, že PMS dostatečně a efektivně
plní cíl, pro který byla zřízena, ale nelze to ani popřít. Nejdříve za dalších pět let budeme moci seriózně tvrdit, zda se cíl naplnil docela, částečně, či zcela bez efektu.
7.1.2 Obecně prospěšné práce
Obecně prospěšná práce (community service) představuje jednu z forem
zacházení s pachateli méně závažných trestných činů. Dnes je tato sankce
považována za jednu z hlavních alternativ k trestu odnětí svobody, a to i díky mezinárodnímu společenství usilujícímu o snížení vězeňské populace. Obecně prospěšná práce (dále jen „OPP“) je součástí systému trestů všech členských států EU a většina z nich má s výkonem této sankce pozitivní zkušenosti. Všem právním
úpravám je společné, že pachatel bezplatně ve svém volném čase vykonává ve
prospěch společnosti určitý počet hodin práce. Ze všech nově zaváděných
alternativních trestů je trest OPP jako jeden z mála ukládán ve větší míře a naše soudy jej mají ve stále větší oblibě. V mnohých státech se OPP stala třetí nejužívanější
alternativou k trestu odnětí svobody a dostala se tak hned za peněžitý trest a podmíněný trest.39
Hlavní účel trestu OPP spočívá v omezení nepodmíněných trestů odnětí svobody a
v pomoci řešit problém přeplněnosti věznic. Dále by měl minimalizovat ukládání krátkodobých TOS. Tresty OPP by neměly nahrazovat tresty podmíněné, neboť tím by se vězeňská populace výrazněji nezredukovala.
Do našeho právního řádu byl trest OPP zaveden novelou trestního zákona č.
152/1995 Sb. s účinností od ledna 1996. Dle aktuální verze trestního zákona je možné
jej uložit všude tam, kde soud může odsoudit pachatele k TOS v délce max. pět let, a kde uložení jiného trestu (kteréhokoliv, tedy ne jen TOS) k dosažení účelu trestu není třeba. Nejčastěji je trest OPP ukládán za trestné činy majetkové, z nichž jednoznačně dominuje trestný čin krádeže
Trest obecně prospěšných prací záleží v povinnosti odsouzeného provést ve
stanoveném rozsahu práce k obecně prospěšným účelům spočívající v údržbě
veřejných prostranství, úklidu a údržbě veřejných budov a komunikací nebo jiných
obdobných činnostech ve prospěch obcí, nebo ve prospěch státních nebo jiných obecně prospěšných institucí, které se zabývají vzděláním a vědou, kulturou, školstvím,
ochranou zdraví, podporou a ochranou mládeže apod. Práce nesmí v žádném případě Kalmhout A. M., Ouředníková L., Realizace alternativních trestů, některé zkušenosti západoevropských zemí, Právní rozhledy 12/1997, str. 623
39
55
sloužit výdělečným účelům. Odsouzený je povinen tento trest vykonat osobně a
bezplatně ve svém volném čase nejpozději do jednoho roku ode dne, kdy soud nařídil výkon tohoto trestu.
Při ukládání trestu OPP musí soud přihlédnout ke stanovisku pachatele k možnosti
uložení mu tohoto trestu a k jeho zdravotní způsobilosti. Bylo by krajně nesmysluplné
ukládat tento trest pachateli, jež dává jasně najevo svůj úmysl tento trest nevykonat. Pro ty případy, kdy odsouzený sice plně souhlasil s trestem OPP, avšak v době určené soudem k jeho výkonu nevedl řádný život nebo úmyslně OPP nevykonal, přemění soud
trest OPP nebo zbytek tohoto trestu v trest nepodmíněného odnětí svobody podle pravidel stanovených zákonem.
Je třeba uvést, že jednou ze základních podmínek pro úspěšné uplatnění tohoto
trestu je vysoký stupeň zaměstnanosti. V zemích, a ČR je toho příkladem, kde je míra
nezaměstnanosti tak vysoká, že uchazeči o zaměstnání jsou nuceni přijímat práci vzhledem k jejich kvalifikaci podřadnou, je zákonitě výkon trestu OPP mnohem
obtížnější, protože se jen stěží hledá pro odsouzené smysluplná práce, ačkoli ti by ji s radostí vykonali.
7.1.2 Narovnání
Institut narovnání byl zařazen do trestního řádu jeho novelou (č. 152/1995 Sb. ),
která nabyla účinnosti dnem 1. 9. 1995. Narovnání, jakožto dohoda mezi obviněným a
poškozeným, představuje formu odklonu v trestním řízení a má přispět k řešení konfliktu mezi pachatelem a poškozeným ve společenských vztazích. Na rozdíl od podmíněného zastavení trestního stíhání však narovnání není mimosoudním vyřízením
případu, protože platná právní úprava svěřuje rozhodování o narovnání výlučně soudu (a to i v přípravném řízení). Rozhodnutí soudu o schválení narovnání je konečné a nelze stanovit žádnou zkušební dobu ani přiměřená omezení.
Účelem narovnání především je, aby pachatel důsledně odčinil všechny škodlivé
následky, které byly poškozenému způsobeny trestným činem, přičemž tomuto zájmu
se dává větší význam než zájmu na potrestání pachatele. Určitý prvek trestní represe je obsažen v tom, že pachateli se uloží povinnost k dalšímu majetkovému plnění nad rámec výše škody, když toto slouží pro obecně prospěšné účely.
Vedle toho plní narovnání také významnou funkci restituce narušených vztahů
pachatele a oběti trestného činu. Obviněný a poškozený se aktivně podílejí na řešení
konfliktu, který mezi nimi po spáchání trestného činu vznikl. Zároveň je narovnání 56
významným prostředkem prevence, protože pachatel je vtažen do problémů oběti a musí si uvědomit rozsah, závažnost a důsledky spáchání trestného činu vůči poškozenému, čímž je bezprostředně motivován k tomu, aby se aktivně podílel na
odstranění těchto nepříznivých důsledků, sám si uvědomil nesprávnost svého počínání a napříště se ho vyvaroval.
Obviněný musí prohlásit, že spáchal skutek, pro který je stíhán. Prohlášení musí
být učiněno výslovně, způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o obsahu projevené vůle a musí se vztahovat ke skutku, pro který je obviněný stíhán. Dále obviněný musí
poškozenému uhradit škodu způsobenou trestným činem nebo učinit potřebné úkony k její úhradě.
Přiměřenost plnění závažnosti činu se posuzuje podle okolností konkrétního
případu, když rozhodujícím kritériem pro rozhodování je zde hledisko spočívající v
závažnosti trestného činu. Samozřejmě je nezbytné přihlédnout také ke všem
polehčujícím a přitěžujícím okolnostem. Rozhodující při posuzování povahy a závažnosti spáchaného činu je zejména nebezpečnost jednání pro společnost, přičemž v úvahu se nebere typová závažnost, ale závažnost konkrétního trestného činu.
Pro úplnost je třeba konstatovat, že ve výpise z trestního rejstříku se zápis o
schválení dohody o narovnání neobjeví, avšak v opise, vydávaném pro účely orgánů činných v trestním řízení, bude dohoda o narovnání zaznamenána.
7.2 Alternativní tresty ve Velké Británii 7.2.1 Národní probační služba
Historie britské Národní probační služby (The National Probation Service for
England and Wales) sahá až do roku 1820, kdy první „probátoři“ byli jakýmisi
„misionáři“, jejíchž úkolem bylo zavést provinilce na správnou cestu a pomoci jim vzdát
se pití alkoholu, najít práci a ubytování. Historickým milníkem se stal rok 1907, kdy byl přijat první Zákon o probaci (Probation of Offenders Act) dovolující soudům uvalit dohled probačního úředníka jako alternativu trestu odnětí svobody. Dalším významným
datem je rok 1966, kdy začala probační služba pracovat také s vězněnými, rok 1968,
kdy byl zaveden institut parole (podmíněné propuštění s dozorem probačního úředníka) a rok 1973, kdy byl poprvé představen komplexní Community Service. Podmínky udělení všech trestů spojených s probací jsou v dnešní době zakotveny v Criminal Justice Act.
57
V National Probation Service pracují specializované týmy40, které se orientují na
práci s klienty s malým rizikem (více klientů na jednoho pracovníka), se středním rizikem (méně klientů na jednoho pracovníka) a s vysokým rizikem (minimum, často
jeden klient na jednoho pracovníka). Dále zde působí specializované týmy pro práci s oběťmi trestné činnosti, speciální týmy pracující u soudů a týmy ve věznicích. V každém týmu může pracovník setrvat nejvýše pět let. Navíc, pracovníci z týmu pracujícího s klienty s vysokým rizikem mají povinný kontakt s psychologem. Mezi základní povinnosti probačních úředníků tedy patří: •
•
•
podávat soudům zprávy o osobních sociálních, pracovních a finančních
poměrech klienta (Social Inquiry Report),
pomáhat a dohlížet na klienta v probaci, aby řádně plnil povinnosti a
dodržoval omezení mu soudem uložené (Probations Orders),
pomáhat a dohlížet osobám, nad kterými je vykonáván dohled
(Supervision Order) – činnost probačního úředníka je vymezena jako „přátelský dohled, poskytování rad a konkrétní pomoc klientovi“,
•
•
organizovat a provádět dohled nad osobami vykonávajícími trest
společensky prospěšných prací (Community Service Order),
pomáhat uvězněným občanům (Prison Probation Work) – cílem všech
činností je příprava na propuštění ať už podmíněně, po odpykání celého trestu, nebo na vězeňskou dovolenou, a
•
následná péče (after – care) mající dvě složky, a to dobrovolnou
(voluntary after – care) a nucenou (compulsory after – care), která je vždy
spojena s podmíněným propuštěním. Dobrovolná postpenitenciární péče není časově ohraničena – závisí pouze na odpovědnosti sociálního
pracovníka a potřebnosti klienta, kdežto nucená péče má být ukončena po dvanácti měsících, ale může být prodloužena.
Z uvedeného je zřejmé, že veškeré tresty nespojené s odnětím svobody, respektive
i tento trest, jsou spojeny s činností anglické probační služby. Pro klienty bez vlastního
domova byly zřízeny probační službou ubytovny, kde mohou být ubytování jak klienti
v probaci či parole, tak osoby bez trvalého bydliště, proti nimž je vedeno trestní řízení a na které by jinak byla uvalena vazba. Zde působící probační úředníci nevykonávají 40
Krpata P., Systém parole a integrace propuštěných ve Velké Británii – příspěvek na semináři k zahraničním pracovním cestám konaném dne 22. 7. 2003 v Brně. Autor je pracovníkem Probační a mediační služby ČR – středisko Znojmo.
58
dohled nad ubytovanými, ale snaží se jim radou i skutkem pomoci, navázat s nimi kontakt a získat si jejich důvěru pro případnou další spolupráci.
Od dubna 2001 se Národní probační služba člení na 42 oblastních jednotek,
v jejichž čele stojí Probační výbor. Jeho členové jsou jmenováni z místních společenství (jsou jimi nejvyšší oblastní úředník a oblastní soudce) ministerstvem
vnitra. Ředitel probační oblasti odpovídá za hospodaření a činnost své oblastní jednotky ministru vnitra – tedy vládě – skrze Generálního ředitele Národní probační služby.
7.2.2 Elektronický dohled
Elektronický dohled byl do systému trestů v Anglii a Walesu zaveden ve spojení
s trestem domácího vězení jako samostatného trestu již v roce 1991. Od roku 1999 se
uplatňuje tzv. back – end41 model v podobě tzv. domácí vazby (Home Detention
Curfew). Osoby, které si odpykávají trest odnětí svobody v trvání do čtyř let, mohou být
na určitou dobu (max. 2 měsíce) před propuštěním umístěny do domácího vězení a podrobeny elektronické kontrole. Dále je v Británii užíván soudní zákaz vycházení
(Curfew Order), alternativní trest typu front – end s maximální délkou šest měsíců,
přičemž odsouzený starší 16 let je podroben zákazu vycházení až na dvanáct hodin denně jeden až sedm dní v týdnu. Tento typ zákazu, spojený s elektronickým
monitorováním, v posledních letech soudy hojně vydávaly v případech fotbalových chuligánů, jimž tak bylo zabráněno účastnit se výtržností při sportovních utkáních.
V západní Evropě probíhala bouřlivá diskuse o etické stránce elektronického
monitorování. Tento instrument kontroly odsouzených bývá totiž vnímán jako součást
sílící tendence státu i jiných subjektů zasahovat pomocí rychle se rozvíjejících technologií do soukromé sféry občanů. Argumenty proti užívání domácího vězení jako
alternativního trestu jsou také živeny obavami, že soudy budou užívat tohoto trestu nikoliv jako alternativy k nepodmíněnému TOS, ale naopak jako alternativu
k podmíněnému odsouzení, čímž v důsledku dochází k zostření trestní represe. Dále se uvádí, že tento trest v sobě nese riziko narušení sociálních vazeb odsouzeného, neblahé reakce členů jeho domácnosti a dopad elektronického sledování na jeho sebeúctu.42
Hořák J., Domácí vězení a elektronická kontrola odsouzených, Trestní právo 12/2005, str. 8: Tzv. back – end typ domácího vězení se nejprve (v r. 1986) objevil v USA a záhy také v Kanadě. Odsouzený se podrobuje domácímu vězení až po odpykání trestu odnětí svobody. Vychází se zde z předpokladu, že takové opatření snižuje pravděpodobnost opětovného spáchání trestného činu, popřípadě že se prodlužuje interval mezi propuštěním z výkonu trestu a opětovným pácháním trestné činnosti. 42 Tamtéž.
41
59
Osobně se však přikláním k názoru, že i domácí vězení, a s ním spojený
elektronický monitoring, je a stále má zůstat trestem, a proto musí být jako takové
odsouzeným pociťováno. Navíc, domácí vězení většinou nelze nařídit bez souhlasu odsouzeného, přičemž motivací k souhlasu bezpochyby je vyhnutí se pobytu v nápravném zařízení. Dalším argumentem pro tento druh trestu je, že elektronická kontrola dává šanci vštípit odsouzenému určité návyky a naučit jej pravidelnému
dennímu režimu přímo ve vlastním prostředí. Přitom nasazení náramku dává
odsouzenému jasně najevo, že společnost odmítá jeho dosavadní způsob života a požaduje, aby jej radikálně změnil.
7.2.3 Parole
Parole znamená podmíněné propuštění odsouzeného z výkonu trestu odnětí
svobody s dohledem probačního úředníka. Na trest odnětí svobody je pohlíženo jako
na celek, který je částečně vykonáván ve vězení a částečně ve společenství. To znamená, že, je-li pachatel podmíněně propuštěn, je stále ve výkonu trestu
stanoveného soudem a dopustí-li se opět jakéhokoliv trestného činu, vrací se zpět do cely, kde musí vykonat zbytek původního trestu.
K podmíněnému propuštění z výkonu trestu dochází dle Criminal Justice Act,
v závislosti na délce uloženého trestu odnětí svobody, následujícím způsobem: -
automatické nepodmíněné propuštění (Automatic Unconditional Release),
kde každý vězeň je po odpykání poloviny trestu, zejména u těch kratších do dvanácti měsíců a dle závažnosti, automaticky propuštěn a nějaký čas
sledován probační službou. Rozhodnutí o podmíněném propuštění je
v kompetenci komise sestávající se ze zástupců probační služby a vězeňské služby (v ČR rozhoduje o podmíněném propuštění soud). Při porušení
stanovených povinností nerozhoduje o vykonání zbytku trestu soud, ale opět -
probační úředník,
automatické podmíněné propuštění (Automatic Conditional Release), určený pro odsouzené ve výkonu trestu v trvání od dvanácti měsíců do čtyř let.
Všichni tito vězni jsou automaticky propuštěni po odpykání si poloviny trestu,
přičemž povolení dává jménem ministra vnitra ředitel věznice. Takto
propuštění vězni se musí podrobit dohledu probačního úředníka po dobu rovnající se ¾ délky uloženého trestu. Nad některými pachateli sexuálních trestných činů lze dohled vykonávat po dobu rovnající se délce uloženého trestu, nařídí-li to soudce, který ho soudil, 60
-
podmíněné
propuštění
s úvahou
(Discretionary
Conditional Release),
vztahující se na odsouzené ke čtyřem a více letům odnětí svobody. Všichni
tito vězni mají nárok na podmíněné propuštění po odpykání poloviny trestu, přičemž v těchto případech o propuštění rozhoduje Výbor pro podmíněné propuštění, a to až do doby než si odpykají 2/3 trestu. Těm, kteří v tomto
období nejsou propuštěni, bude automaticky povoleno předčasné propuštění
z výkonu trestu po absolvování jeho 2/3. Stran vězňů, kteří si odpykávají trest
odnětí svobody v délce 7 let a delší, je konečné rozhodnutí na ministru vnitra.
Všichni vězni jsou po propuštění podrobeni dohledu po dobu, kterou stanoví soudce dle volného uvážení.
Špatné chování pachatele ve vězení může mít za následek uložení tzv.
„dodatečných dnů“ (Additional Days Awarded), které se připojují k době strávené ve
výkonu trestu před tím, než přichází v úvahu automatické předčasné propuštění. Uložení dodatečných dnů nevede k prodloužení původního trestu což znamená, že
v nejkrajnějším případě na předčasné propuštění vůbec nedojde a pachatel si trest odpyká ve vězení v plné délce.
61
8. Mladí pachatelé trestných činů Je prokázáno a dnes v moderních civilizovaných společnostech všeobecně známo,
že se mladí lidé chovají zcela jinak a že mají specifické vlastnosti a potřeby odlišné od osob dospělých. Stupeň jejich duševního vývoje začasto neodpovídá jejich věku a
jejich rozumová vyspělost věk (v dnešní době plné elektroniky a techniky) nezřídka
předstihne. Z těchto důvodů si tito delikventi po právu zasluhují zvláštní pozornost a rozdílný přístup, než je uplatňován vůči dospělým pachatelům.
Trestní postih mladého pachatele je pro něj samého velmi závažnou událostí, jež
ho může ovlivnit na zbytek života. Mladý pachatel by měl být proto hodnocen velice
obezřetně. V úvahu by se měly brát nejen individuální zvláštnosti delikventa, ale také vliv sociálního působení rodiny, okolí, zda se činu dopustil v rámci party nebo sám a
v neposlední řadě také, jestli se protiprávního jednání dopustil pod vlivem alkoholu nebo jiné drogy. Již podle struktury obviněných mladistvých je zřejmé, že převážná
většina mladých delikventů pochází z rozvrácených rodin, nedobrých sociálních poměrů a kriminálního prostředí.
8.1 Trestání mládeže v ČR
Podmínky odpovědnosti mládeže za protiprávní činy, opatření ukládaná za takové
protiprávní činy, postup, rozhodování a výkon soudnictví ve věcech mládeže, je v ČR s účinností od 1.1.2004 upraveno zvláštním zákonem43. Podle tohoto zákona se mladí
pachatelé dělí na dvě skupiny: dítětem mladším patnácti let označujeme toho
pachatele, který v době spáchání „činu jinak trestného“ nedovršil patnáctý rok věku, a
mladistvým je ten delikvent, který v době spáchání „provinění“ dovršil patnáctý rok a nepřekročil osmnáctý rok svého věku. Soudnictví ve věcech mladistvých a ve věcech posuzování činů jinak trestných spáchaných dětmi mladšími patnácti let vykonávají
soudy pro mládež, resp. specializované senáty obecných soudů. Celé řízení ve věcech mládeže musí směřovat k tomu, aby poškozený dosáhl náhrady za utrpěnou újmu, což
znamená, že mladí pachatelé jsou především vedení k reparaci způsobené škody nebo jinému adekvátnímu plnění.
43
Z. č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže)
62
Mladiství pachatelé protiprávních jednání (zákon hovoří o přečinech) jsou za jimi
spáchané skutky zásadně plně odpovědni, ledaže by nedosahovali takové rozumové a
mravní vyspělosti, aby mohli rozpoznat nebezpečnost skutku pro společnost nebo ovládat své jednání - vůči těmto pachatelům se postupuje stejně jako vůči dětem
mladším 15 let. Za spáchaný přečin může soud uložit mladistvému následující opatření: 1) Uzná-li soud, že vzhledem k závažnosti činu, osobě mladého pachatele, jeho
projevené lítosti a snaze odčinit svůj skutek, není uložení trestního opatření potřebné, může uložit výchovná opatření, která, jsou-li ukládána jako samostatný trest, lze uložit nejdéle na dobu tří let. Jsou jimi:
a) dohled probačního (sledování a kontrola chování mladistvého, odborné vedení a pomoc mladistvému atd.),
b) probační program (program sociálního výcviku, terapeutický program, psychologického poradenství apod.),
c) výchovné povinnosti (uhrazení škody, podrobení se sociálnímu výcviku…),
d) výchovná omezení (zákaz navštěvovat určité akce, užívat určité látky atd.), e) napomenutí s výstrahou.
Cílem výchovných opatření je usměrňovat způsob života mladistvého a tím
podporovat a zajišťovat jeho výchovu. Na výkon výchovných opatření dohlíží probační úředník, v jehož plné kompetenci je i hodnocení mladistvého, co se týká plnění mu uložených povinností soudem.
2) Ochrannými opatřeními jsou opatření, jejichž účelem je kladně ovlivnit
duševní, mravní a sociální vývoj mladistvého a chránit společnost před
pácháním provinění mladistvými. Jsou jimi:
a) ochranná výchova – ukládá se, pokud o výchovu mladistvého není náležitě
postaráno a nedostatek řádné výchovy nelze odstranit v jeho vlastní rodině,
dosavadní výchova mladistvého byla zanedbána, nebo prostředí, v němž
žije, neposkytuje záruku jeho náležité výchovy a nepostačuje uložení
výchovných opatření. Ochranná výchova se vykonává v diagnostických
ústavech44, avšak vyžaduje-li to zdravotní stav mladistvého, umístí se do zdravotnického zařízení.
44
Z. č. 109/2002 Sb., o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních a o změně dalších zákonů
63
b) ochranné léčení – soud uloží mladistvému pachateli tehdy, spáchal-li přečin v důsledku duševní poruchy, kterou trpí nebo v důsledku dlouhodobého užívání drog a jiných návykových psychotropních látek, a
c) zabrání věci.
Jestliže převýchova mladistvého pokročí do té míry, kdy lze očekávat, že i bez
omezení, kterým je podroben během výkonu ochranné výchovy, se bude řádně chovat a pracovat, může soud rozhodnout o podmíněném umístění mladistvého mimo takové
výchovné zařízení, přičemž může mladistvému uložit dohled probačního úředníka nebo jiné výchovné opatření.
3) Shledá-li soud, že nejsou splněny předpoklady pro uložení výchovného nebo ochranného opatření, uloží pachateli přečinu trestní opatření, kterými jsou
obecně prospěšné práce, peněžité opatření (s podmíněným odkladem výkonu),
propadnutí věci, zákaz činnosti, vyhoštění, odnětí svobody podmíněně a odnětí svobody nepodmíněně.
Nepodmíněné odnětí svobody může soud pro mládež mladistvému uložit jen tehdy,
jestliže by s ohledem na okolnosti případu, osobu mladistvého nebo předchozí použitá opatření uložení jiného trestního opatření zjevně nepostačovalo k dosažení účelu trestu. Trestní sazby odnětí svobody stanovené v trestním zákoně se u mladistvých snižují na polovinu, přičemž však horní hranice trestní sazby nesmí převyšovat pět let a
dolní hranice jeden rok. V případě, že mladistvý spáchal provinění, za které lze dospělému pachateli uložit výjimečný trest, a že stupeň nebezpečnosti takového
provinění je pro společnost mimořádně vysoký, může soud pro mládež uložit
mladistvému odnětí svobody až na deset let.
Na základě charakteristiky osobnosti a spáchaného provinění se ve věznicích pro
mladistvé rozdělují odsouzení do čtyř základních diferenciačních skupin, přičemž o
zařazení mladistvého do konkrétní diferenciační skupiny rozhoduje ředitel věznice na základě doporučení odborných zaměstnanců (psycholog, speciální pedagog, sociální pracovník, vychovatel, popřípadě další zaměstnanci Vězeňské služby). •
Do základní skupiny A se zařazují odsouzení se základní charakteristikou
osobnosti v normálu, u nichž poruchy chování vyplývají z nevhodného
sociálního prostředí, emocionální a sociální nevyzrálosti, popřípadě špatného zacházení,
64
•
•
do
základní
skupiny
B
se
zařazují
disharmonickým vývojem osobnosti,
odsouzení
se
naznačeným
odsouzení s poruchami chování včetně poruch chování způsobených
užíváním návykových látek, kteří vyžadují specializovaný výkon trestního opatření se zařazují do základní skupiny C a
•
odsouzení s mentální retardací do základní skupiny D.
Tyto základní skupiny se zpravidla člení na tři prostupné stupně, do kterých jsou
mladiství odsouzení zařazováni na základě svého chování, jednání, postojů ke
spáchanému provinění a výkonu trestního opatření. O zařazení a změně zařazení mladistvého do konkrétního prostupného stupně rozhoduje vedoucí oddělení výkonu
trestu na návrh speciálního pedagoga, zpravidla při zpracování a hodnocení plnění programu zacházení s mladistvým odsouzeným. Takto utvořený ucelený systém je pro
odsouzené velice pozitivní a motivující, neboť jim s sebou přináší různou míru práv a vymožeností.
Dítě mladší patnácti let není trestně odpovědné. Dopustí-li se však činu jinak
trestného, může mu soud pro mládež uložit, a to zpravidla na základě výsledků předchozího pedagogicko-psychologického vyšetření, pouze tato opatření: a) dohled probačního úředníka,
b) zařazení do terapeutického, psychologického nebo jiného vhodného výchovného programu ve středisku výchovné péče, nebo
c) ochrannou výchovu,
přičemž posledně jmenovanou lze uložit pouze dítěti, které v době spáchání činu, za
který by dospělému pachateli hrozil výjimečný trest, dovršilo dvanáctý rok svého věku, nebo je-li to nezbytné vzhledem k závažnosti činu a k zajištění řádné výchovy dítěte. 45
Pravidla pro výkon zbylých dvou opatření dětmi, jež nedovršili patnáct let věku, jsou prakticky shodná s pravidly pro výkon těchto opatření mladistvými.
45
První speciální zařízení, určené pro děti s uloženou ochrannou výchovou, u nichž se projevují závažné odchylky ve vývoji osobnosti, často i v kombinaci s psychickými poruchami či psychiatrickým onemocněním, se nachází při Výchovném ústavu v Boleticích nad Labem a zahájilo svou činnost v červenci 2005.Celková kapacita dvou výchovných skupin je 12 dětí, v současné době je zde umístěno 5 dětí (k 26. 1. 2006). Toto zařízení se specializuje na extrémní poruchy chování u jedinců do 15 let, plnících povinnou školní docházku, výjimečně pak do 18 let. Cílem činnosti tohoto zařízení je snaha přerušit sociálně negativní vývoj u zmíněných chovanců a vytvořit předpoklady pro navození procesu změn v projevech, chování, v osobnostním vývoji, sociálních vztazích atd.
65
8.2 Výkon trestu mladistvých ve Velké Británii
Ve Velké Británii byl již roku 1908 zaveden rozhodnutím parlamentu tzv. „borstalský
systém“ polepšoven pro mladistvé delikventy. (Borstal je vesnice v Anglii, kde byla
založena první taková polepšovna.) Tento systém byl založen na progresivně
sestaveném stupňovitém režimu pro svěřence, kdy každý vzestup o stupeň výš znamenal přiblížení se ke svobodě. Každé porušení kázně a stanovených povinností znamenalo naopak sestup do přísnějšího režimu.
Může se zdát, že dnešní trestní justice v Anglii je vůči mladým delikventům
nastavená velice přísně. Věková hranice trestní odpovědnosti (dle Criminal Justice
Act) je zde stanovena totiž poměrně nízko, a to na deset let. Případy pachatelů ve věku 10 – 14 tak mohou být řešeny u soudu, ale trest jimi uložený může být vykonán buď v místě bydliště nebo v internátním zařízení, za což nese odpovědnost odbor sociální
péče a odbor vzdělávání. Pachatelé trestné činnosti ve stáří 15 až 17 let mohou být již odsouzeni soudy pro mládež (Youth Courts) do vězení na dobu obvykle nepřesahující
dva roky, přičemž trest vykonávají ve speciálních střediscích (ústavech) pro mladistvé, která jsou řízena a kontrolována vězeňskou službou, resp. v jejím rámci speciálně
vyškolení pracovníci. Pachatelé ve věku 17 až 21 let mohou být odsouzeni již na libovolně dlouhý trest odnětí svobody v závislosti na závažnosti zločinu podle zásad,
které se téměř shodují s pravidly pro dospělé. Trest však musejí nastoupit v Ústavu pro mladistvé delikventy, který je také spravován Vězeňskou službou. Magická věková hranice, po jejímž dosažení je mladý člověk považován za dospělého, činí 21 let.
Výkon trestu nezletilých (15 – 17 let) a dospívajících (18 – 21 let) musí probíhat
odděleně, aby nedošlo k „nakažení“ mladších a citlivějších delikventů od starších a
„zkušenějších“, přičemž tyto jednotky jsou zřizovány jako oddělení či křídla v klasických věznicích vedle odděleních pro dospělé. Tyto jednotky nejsou projektovány speciálně pro mládež, jedná se většinou o jednolůžkové cely s klasickým vybavením, které najdeme v celách dospělých vězňů.
Ústav pro mladistvé sleduje přípravu pachatele na jeho návrat do společnosti.
Poskytuje mu flexibilní a promyšlený program aktivit zaměřený na pomoc při rozvíjení osobní odpovědnosti, sebekázně, fyzické zdatnosti a při získání vhodného zaměstnání
po propuštění. Mladiství, kteří jsou dosud školou povinní, se musí podrobit výuce v trvání minimálně 15 hodin týdně. U starších chovanců tvoří důležitou součást režimu pracovní výcvik a pracovní výchova.
66
V posledních letech však postupně dochází k pozvolnému poklesu počtu všech
těchto trestů ukládaných mladistvým pachatelům, neboť se zvýšila škála dostupných trestů realizovaných ve společenství a důvěra orgánů ukládajících tyto tresty v ně stále
stoupá. Pachatelům ve věku 16 – 17 let lze dokonce uložit kompletní škálu trestů vykonávaných ve společenství, které jsou stanoveny pro dospělé pachatele, tj. probaci, obecně prospěšnou práci, kombinovaný příkaz a zákaz vycházení. Mladším delikventům lze z těchto trestů ve společenství uložit pouze dohled. Uložení dohledu
Tyto druhy příkazů lze uložit pouze pachatelům, kteří nedovršili 18 let věku.
Neomezují se pouze na trestné činy, za které může být uložen trest uvěznění a maximální doba, po kterou smí být dohled vykonáván, činí tři roky. Nevyžaduje se
souhlas pachatele a spolu s tímto trestem mají soudy možnost uložit i další povinnosti,
avšak pouze tehdy, je-li trestný čin natolik závažný, že by jinak uložil trest odnětí svobody.
Uložení povinnosti docházet do zařízení dohledu
Povinnost docházet do zařízení dohledu je ukládána pachatelům, kteří nedovršili
21 let věku. Tuto povinnost tedy ukládá soud mládeže (resp. magistrátní pro pachatele ve věku 18 – 21 let) a lze ji uložit i těm delikventům, kteří si již odpykali trest spojený
s odnětím svobody. Uložení této povinnosti nevyžaduje souhlas pachatele a pokud poruší uložené podmínky, může mu soud uložit pokutu až 1000 anglických liber, nebo příkaz zrušit a uložit trest nový.
Tresty vykonávané ve společenství určené pachatelům ve věku 16 a 17 let
Soudy mohou uložit šestnácti a sedmnáctiletým pachatelům buď probační příkaz
nebo dohled. Criminal Justice Act z roku 1991 dále řadí mezi příkazy k trestu ve společenství (Community Punishment Order), jež lze delikventům této věkové kategorie
uložit, trest obecně prospěšných prací, kombinovaný příkaz či zákaz vycházení spojený s elektronickým dohledem.
Obecně prospěšné práce byly zavedeny ve Velké Británii již v roce 1972 tehdejším
zákonem o trestním soudnictví. Tato sankce může být uložena pachatelům starším
šestnácti let za trestné činy, za něž jim hrozí nepodmíněný trest odnětí svobody. Odsouzení, jimž byl tento trest uložen, musí v době svého volna bezplatně odpracovat minimálně 40 a maximálně 240 hodin pod dohledem probačního pracovníka ve lhůtě 12 měsíců.
67
Kombinovaný příkaz je trest ve společenství, spočívající ve výkonu neplacené
práce pro společnost spojené s příkazem k nápravě – Community Punishment and Rehabilitation Order. Tento příkaz slučuje probaci a obecně prospěšnou práci, resp.
kombinuje prvky probačního příkazu a výkonu obecně prospěšné práce do jednoho
trestu. Probační prvek příkazu spočívá v tom, že dohled probačního úředníka nad pachatelem je ukládán minimálně po dobu jednoho až tří let a minimální počet bezplatně odpracovaných hodin činí čtyřicet, maximálně však jedno sto. Kombinované příkazy jsou určeny především pro narušenější pachatele.
68
9. Závěr Je nepochybné, že v systémech vězeňství a jeho správy existuje mezi Českou
republikou a Velkou Británií řada rozdílů, což je způsobeno hlavně odlišnými tradicemi
a samotnou strukturou a systémem práva v jednotlivých zemích (kontinentální normativní systém x angloamerický obyčejový systém). Proto vězeňské systémy ČR a Anglie prošly odlišným kulturním, společenským, ale také ekonomickým vývojem.
Český vězeňský systém vychází z tradic starého rakouského práva z druhé
poloviny 19. století. Po roce 1948 se pro změnu náš vězeňský systém v hledání svého
vzoru orientoval na východ a v sedmdesátých letech si prošel vlnou „normalizace“, čímž zanechal za sebou nesmazatelné stopy nehumánnosti a nespravedlnosti, jež se
jen s velkými obtížemi daří vymýtit. Reformní snahy se v České republice plně ujaly a prosadily až po roce 1989 s přijetím tradičních hodnot západoevropský zemí.
Naopak, co se revolučních změn v systému vězeňství týče, prožila Anglie
v porovnání s námi poměrně klidnou minulost. Až donedávna totiž vycházel novodobý
vězeňský systém Anglie ze zastaralých viktoriánských předpisů. Již v dobách osvícenství se začaly objevovat snahy o humánnější zacházení s vězni, Cesarem
Beccaviou byly formulovány na 18. století poměrně nadčasové zásady jako např. vyučení řemeslu a přivyknutí k práci, jež jsou vlastní dnešním vězeňským systémům
demokratických států. Nicméně předpisy z období královny Viktorie byly prosazeny a přes tlak na jejich změnu, který vrcholil v době první světové války, kvůli jejich
nehumánnosti, nemorálnosti a krutosti, přetrvaly a vycházelo se z nich až do počátku 90. let minulého století, kdy byly všechny zrušeny v důsledku hromadných vězeňských vzpor a nepokojů.
V devadesátých letech minulého století se tedy vězeňství obou zemí začalo
orientovat na mezinárodně uznávané zásady zacházení s osobami ve výkonu vazby a
trestu odnětí svobody, které kladou důraz na dodržování lidských práv, zákonnosti či reintegraci odsouzených zpět do společnosti. V tomto směru asi nejvýznamnější byl počin Rady Evropy, která vydala v r. 1987 Evropská vězeňská pravidla, která kladou
největší důraz na vězeňský personál, zejména na jejich profesionalitu a týmovou
spolupráci, dále pak na zlepšení nejen pracovních podmínek vězňů, ale také na jejich vzdělávání. Obě země k těmto pravidlům přistoupily a jsou závazky v nich uvedenými vázány.
69
Výkon Vězeňské služby ČR spadá od r. 1992 do působnosti Ministerstva
spravedlnosti ČR, jedná se tedy o výkon justice, kdežto v Anglii spadá Královská vězeňská služba pod Ministerstvo vnitra (Home Office), takže se její příslušníci řadí
k policistům. Nejpodstatnější rozdíl mezi těmito složkami však spatřuji v jejich
pravomocích. Zatím co v ČR rozhoduje o zařazení i přeřazení odsouzeného do věznice určité kategorie ostrahy a přísnosti režimu zásadně a jedině soud, v Anglii je toto plně
v pravomoci vězeňské služby (samozřejmě se nejedná o libovůli jejich příslušníků – ti se musí při výkonu této pravomoci řídit platnými pravidly), což, mám za to, činí tento
systém mnohem pružnější a přijatelnější pro vězně samé. Ti totiž, plní-li si důsledně
své povinnosti, jsou-li aktivní v pracovním či studijním kurzu, projevují-li pozitivní přístup k celkovému resocializačnímu programu a nemají-li žádné kázeňské přestupky, mohou být operativně velice rychle přeřazeni do věznice s mírnějším režimem a více osobními vymoženostmi (v opačném případě samozřejmě do kategorie přísnější).
Také organizační struktura Královské vězeňské služby se mi jeví jako efektivnější.
Zatímco v ČR jsou jednotlivé věznice podřízeny přímo Generálnímu řediteli VS, ve Velké Británii je tato více decentralizovaná, kdy je celá Anglie rozdělena na 12 oblastí,
v nichž správou do konkrétní oblasti spadajících věznic je pověřen oblastní manažer, na nějž jsou v rámci zásady subsidiarity delegovány pravomoci.
Ten rozdíl, že v ČR mohou být odsouzení zařazeni do čtyř typů věznic a v Anglii
do věznic pěti kategorií, nepovažuji za podstatný. Důležité je, že se v obou úpravách setkáváme s diferenciací odsouzených podle nebezpečnosti skutku jimi spáchaného pro společnost, osobnosti pachatele a možnosti jeho nápravy a na to navazujícím
zařazováním pachatele do konkrétního zařízení. Za daleko podstatnější považuji
možnost existence soukromých věznic, jichž se v Anglii, přes počáteční nedůvěru a odpor, od roku 1990 zřídilo již deset. Tento krok směrem k vzájemnému prolínání
soukromého a veřejného sektoru považuji za velice pokrokový a, řekl bych, měl by také být pro naši legislativu vzorem a námětem pro budoucí práci.
Na základě reformního úsilí a snah o sbližování vězeňských systémů členských a
kandidátských
zemí
EU
ve
smyslu
Evropských
vězeňských
pravidel
došlo
v devadesátých letech 20. století k reformám trestního práva ČR i Anglie. Cíle těchto
reforem byly radikálně snížit vězeňskou populaci a za tím účelem zavést širší
uplatňování alternativních trestů. Jedná se především o podmíněné odsouzení či propuštění z výkonu trestu (parole), narovnání mezi pachatelem a poškozeným, či veřejně prospěšné práce a další.
70
Nedílnou podmínkou všech alternativních trestů, jak v ČR tak v Anglii, je zákonem
stanovená účast probační (a mediační) služby a její dohled (probace) nad plněním
povinností a omezení uložených odsouzenému soudem (v Anglii také tzv. Parolovou radou). Jako náhrada vězení je v Anglii také zaveden trest „domácího vězení“ s elektronickým dohledem, což také, přes všechny námitky týkající se zasahování do osobnostních práv a lidské důstojnosti pachatele, považuji za velice přínosné a účinné.
Zde proto dávám zapravdu a také chválím našeho zákonodárce, který o tento trest rozšířil katalog trestů, které lze pachateli za spáchaný trestný čin uložit, v nově připravovaném trestním zákoníku.
Za základní přednost české právní úpravy považuji oblast trestního postihu
mládeže. Vzhledem k jejímu mládí se také nemůžeme divit. Náš zákon o soudnictví ve
věcech mládeže spatřil světlo světa v roce 2003 a při procesu svého vzniku byl inspirován již zavedenými tradičními úpravami demokratických zemí západního světa,
anglickou nevyjímaje. Troufám si tvrdit, že naše úprava je ucelená, logická i spravedlivá
s uplatněním velmi široké škály opatření, jež lze mladým pachatelům uložit. Jde jen o to, jak se s ní vypořádají orgány činné v trestním řízení a všechny ostatní subjekty, jichž se tato úprava týká a do jaké míry se jim podaří plnit základní cíl této úpravy, tj.
náprava mladého pachatele, aby si osvojil základní společenské návyky, získal pozitivní vztah k práci, vzdělání, aby se úspěšně začlenil do společnosti.
Přes veškeré rozdíly můžeme konstatovat, že aktuální funkce a cíle vězeňských
systémů Anglie i České republiky jsou si velice blízké, ne-li stejné. Pramení to ze
základních požadavků na vězeňství, kterými jsou: 1) izolovat osoby, které se provinili
proti zásadám a pravidlům právního systému dané společnosti, a 2) jejich náprava, která usnadní jejich návrat zpět do společnosti.
Do jaké míry se to daří, hlavně co se týče bodu 2), je diskutabilní. Mnoha
odsouzeným jedna zkušenost z pobytem ve vězení stačí a vedou po svém návratu
řádný život, a to i díky nastoleným programům zacházení. Najdou se však i takoví, kteří svůj pobyt ve vězení využijí jen jako školu zločinu a paradoxně jsou pak po svém
návratu společnosti ještě více nebezpeční. Přesto si myslím, že názory lidí typu: „Vždyť oni se tam mají jako v hotelu…“, „tvrdě na ně…!“ atd. jsou scestné, a jestliže se z deseti „kriminálníků“ podaří pět napravit a přivést je k řádnému životu, považuji to za úspěch.
71
Summary My Diploma project subject is „Prison system administration in CR compared with
EU member country“. I chose this topic from two major reasons: first - I would like to start my professional career as a state’s attorney, and second – I find very challenging to make a comparison and research of the prison system of a foreign country with traditions, social and political background and legal system so much different from Czech Republic. My choice is United Kingdom.
The stage of evolution of prison system and its cultural and material conditions
always reflect the standards of society – economical, cultural, and political. The way,
how the society treats the convicts, is much like the relationship between the state authorities and single individual and their rights and freedoms, guaranteed by law.
In the first part of my essay, I attempted to identify general terms as punishment,
penalty, its historical evolution, purpose and function. Further I described a prison service sector in general, from routes till nowadays, and the differences between the two chosen countries. Following chapter is dedicated to elementary sources of legal
environment, from international treats to home legislative. Structure of the prison service institutions and prison service crew education is described in next chapter.
5th chapter discuss the essential part of a prison service – execution of the arrest
and punishment in jails, hierarchy of the imprisonment in terms of severity and prisoners’ rights and duties, both in Czech Republic and United Kingdom.
In resume, I researched the up-coming problems on the field of prison service
today – Treatment programs, overcrowded jails vs. alternative penalties and finally the question of criminal liability of juvenile delinquents.
Czech and British prison systems differ in many aspects, due to different traditions
and sources of legal culture in both countries (continental regulative system vs. Anglo-
Saxon traditional system). Czech prison service was built on the foundations of the old
Austrian legal system in the second half of 19th century. After revolutionary year 1948, the inspiration was searched on East, in Soviet Union. Reforming efforts were fully recognized after 1989, together with implementation of western traditional values into Czech legal environment. United Kingdom, contrary, was merely touched by revolutionary shifts and moves in other parts of Europe, being firmly anchored in ancient Victorian rules until nearly today.
72
Czech prison service is beyond the jurisdiction of dept. of Justice of Czech
Republic, while Her Majesty’s Prison Service (HMPS) falls within UK Home Office dept. cognizance. Therefore, HMPS officers form a special Police organization. HMPS holds
the right to decide which prison category would be a convict assigned to, while this decision can be made only by the Court in Czech Republic.
I find HMPS more efficient then Czech Prison Service (CPS) also in other aspects.
While all prisons in CR are directly responsible to CPS chief officer, HMPS is more
decentralized. British territory is divided into 12 areas with area managers, who are given more independence in decision-making about the prison service operations.
Both countries use similar tools in order to separate criminals into groups according
to a crime type they committed. However, still the main differences remain, like privately owned and operated prisons in UK.
As a result of continuing European integration and legal systems synchronization,
new reforms of criminal law did avoid neither Czech Republic, nor United Kingdom.
Nevertheless, the function and aim of prison services, both in Czech Republic and United Kingdom, remain very similar, if not completely identical.
73
Seznam literatury Monografie: •
Filip J.: Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva. Brno: Masarykova univerzita,
•
Barclay G. C.: Systémy trestní justice v Anglii a Walesu. Přeložila Válková Jana.
•
Barclay G. C., Tavar C., Prout A.: Informace o systému trestní justice v Anglii a
2001.
Praha: Institut pro kriminologii a sociální prevenci, 1995
Walesu. Přeložila Válková Jana. Praha: Institut pro kriminologii a sociální prevenci, 1996
•
Hála J.: Úvod do teorie a praxe vězeňství. České Budějovice:Vysoká škola
•
Mezník J., Kalvodová V., Kuchta J.; Základy penologie. Masarykova universita
•
Nedorost L.: Vězeňství a správa vězeňství. Brno: Masarykova univerzita, 1995.
evropských a regionálních studií, 2005. v Brně, 1995.
•
Novotný O., Dolenský A., Jelínek J., Vanduchová M.: Trestní právo hmotné-I.
•
Novotný O., Zapletal J. a kol.: Kriminologie: Praha: Eurolex Bohemia, 2001.
•
Pošvář J.: Obecné pojmy správního práva. Brno: Nákladem Čs. Akademického
•
Průcha P.: Správní právo – obecná část. 6. doplněné a aktualizované vydání,
•
Průcha P.: Základní pojmy a instituty správního práva, Brno: Masarykova
•
Rychlá referenční příručka k zákonu o trestním soudnictví Velké Británie z r. 1991.
obecná část. Praha: Aspi Publishing, 2003.
spolku Právník 1946.
Masarykova univerzita a Doplněk, Brno 2004. univerzita, 1998.
publikováno odborem probační služby, Home Office, Londýn 1992. Přeložila Válková Jana. Praha: Institut pro kriminologii a sociální prevenci, 1996
•
Voňková J., Chalupová J.: Sociální práce s pachateli. Praha: LEGES, 1992.
74
Články: •
Asher G. B.: Jak se mladí lidé vyrovnávají s uvězněním. České vězeňství, 2003, č.2.
•
Bajcura L.: Nástin periodizace dějin vězeňství v českých zemích. České vězeňství,
•
Brooke N.: Aspekty výkonu trestu mladistvých a specifické problémy s ním spojené.
•
Hájek S.: Profilace vězeňských zařízení v České republice. Kriminalistika, 1993,
•
Háková L., Kotulan P., Rozum J.: Několik poznámek k trestu obecně prospěšných
•
Haynes P.: Prevence kriminality – Velká Británie. České vězeňství, 1994, č.4.
1999,č.2-3.
České vězeňství, 1996, č.3. č.1.
prací. Trestní právo, 2005, č.4.
•
Hořák J.: Domácí vězení a elektronická kontrola odsouzených. Trestní právo, 2005,
•
Hutchings J.: Sociální služby v justici v Anglii a Walesu. Přeložila Nangue Otmara.
•
Chalupová J.: Alternativní tresty – prostor v současné legislativě a perspektivy.
•
Jůzl M.: Zabezpečování dalšího vzdělávání příslušníků a pracovníků VS. České
•
Kalmhout A. M., Ouředníková L.: Realizace alternativních trestů, některé
•
Karabec Z.: Krátkodobé tresty – jeden z problémů českého vězeňství. Trestní právo,
•
Mates P., Mazanec, M.: Obecní vězení, ano či ne? Právní rádce, 1995, č.3.
•
Malá-Scherer V., Bandura L.: Projekty zacházení s vězni v Anglii. České vězeňství,
•
Marešová A.: Důsledky dlouhodobého uvěznění. Trestní právo, 2004, č.4.
•
Mezník J.: Výkon vězeňské služby v anglických věznicích. České vězeňství, 1992
č.12.
České vězeňství, 2001, č. 3. České vězeňství, 1993, č.3. vězeňství, 1999, č.1.
zkušenosti západoevropských zemí. Právní rozhledy,1997, č.12. 2000, č.4.
2004, č.6.
•
Mezník J.: Výkon vězeňské služby v anglických věznicích. České vězeňství, 1993,
•
Netík K.: Koncepce rozvoje vězeňství v ČR. České vězeňství, 1998, č.1.
•
Osborn R.: Resocializace vězňů v Anglii a Walesu. Přeložil Ladislav Valent. České
•
Přesličková H., Tomášek J., Zeman P.: K navrhované právní úpravě institutu
•
Řeháček M.: Výkon vazby a trestu odnětí svobody u mladistvých v České republice.
•
Řezníček M.: Alternativní opatření k trestu odnětí svobody. České vězeňství, 1994,
•
Sedlák J.: Způsob výkonu trestu u zvláště narušených osob, 1. část disertační práce.
•
Sedlák J.: Způsob výkonu trestu u zvláště narušených osob – pokračování disertační
•
Ščerba F.: Metody činnosti Probační a mediační služby. Trestní právo, 2002, č.6.
č.1.
vězeňství, 2000, č.2.
zabezpečování detence. Trestní právo, 2004, č.8. České vězeňství, 1996, č.3. č.4.
České vězeňství, 1994, č.1-2.
práce. České vězeňství, 1994. č.3.
•
Sociální práce ve vztahu k mládeži ve Velké Británii. České vězeňství, 2001, č.3.
•
Ústavy pro nebezpečné psychopatické pacienty v Anglii. Přeložil J.Máša. České vězeňství, 1996, č.2.
www-stránky a jiné:
www.vscr.cz
www.msmt.cz
www.hmprisonservice.gov.uk www.prisonstudies.org
http://ad.vscr.cz/news_files/Evropska_vezenska_pravidla.rtf http://www.probation.homeoffice.gov.uk/
Výroční zpráva Královské vězeňské služby za rok 2005
(www.hmprisonservice.gov.uk/assets/documents/10000DFBannual_rep_05_ pt1.pdf).
76
Statistická ročenka VS ČR za rok 2005 (www.vscr.cz/clanky/?cl_id=25).
Krpata P.: Systém parole a integrace propuštěných ve Velké Británii –
příspěvek na semináři k zahraničním pracovním cestám konaném dne 22. 7. 2003 v Brně. PMS Brno.
Evropské vězeňské systémy = European prison systems : sborník
z mezinárodní konference konané ve dnech 21. – 25. 6. 2004 v Kroměříži. Praha: Generální ředitelství Vězeňské služby České republiky, 2004.
77