Komparace cílů energetické politiky EU a Ruska Lukáš Tichý
Úvod Problematika energetické bezpečnosti představuje jedno z nejdůležitějších a nejvíce diskutovaných témat, které se dlouhodobě objevuje ve vztazích mezi Evropskou unií (EU) a jejím největší východním sousedem Ruskou federací (RF) (Kratochvíl a Tichý 2012). Na jednu stranu téma energetiky představuje klíčový faktor v posilování formálních a neformálních vztahů EU a Ruska. Na druhou stranu otázka plynulých a bezpečných dodávek ropy a zemního plynu způsobuje mezi EU a Ruskem pnutí a přispívá ke zhoršení vzájemných vztahů. Důvodů „brzdících“ vzájemnou energetickou spolupráci EU a Ruska existuje celá řada a liší se podle toho, jak která strana je vnímá a interpretuje. Nicméně podle mnohých odborných studií a názorů analytiků, lze jako hlavní příčinu identifikovat: (1) různý stupeň vzájemné závislosti
v energetických vztazích mezi EU a Ruskem; (2) odlišné ideové
vnímání energetické bezpečnosti a politiky ze strany EU a Ruska; a (3) rozdílné zájmy a cíle energetické politiky EU a Ruska, což do značné míry nejlépe charakterizuje dosavadní vzniklé překážky ve vývoji vzájemných energetických vztahů (Romanova 2008, 2010; Böhme 2011; Tichý a Binhack 2011: 37-66). Zatímco cílem energetické politiky Evropské unie je zabezpečení plynulých a stabilních dodávek energie a zajištění ekonomického růstu. Vize energetické politiky Ruské federace naproti tomu osciluje mezi představou dosažení maximálního finančního zisku a užívání energetických zdrojů k získání dominantního postavení ve světě, kdy energetika je zcela otevřeně vnímána jako politický a ekonomický prostředek obnovy moci v mezinárodním prostředí a obrany suverenity státu. Smyslem této kapitoly je komparovat a analyzovat rozdílné cíle a zájmy energetické politiky EU a Ruska směřující k zajištění vlastní energetické bezpečnosti. Dále bude pozornost věnována jednak konkrétním cílům unijní energetické politiky, které mohou ve svém důsledku negativně ovlivnit ruskou energetickou bezpečnost, ale také jednotlivým cílům energetické politiky Ruska, jež mohou ohrozit energetickou bezpečnost EU. Druhým záměrem kapitoly je definovat a analyzovat stávající rámec energetických vztahů mezi Evropskou unií a Ruskou federací, který ve vztahu k jednotlivým cílům energetické politiky EU a Ruska odráží důležitou informační a poziční základnu.
Při zkoumání hlavního a vedlejšího cíle hledá předkládaná kapitola odpovědi na několik dílčích otázek: (1) Do jaké míry závisí EU/členské státy na dovozu energetických surovin z Ruska? (2) Jaká je závislost Ruska na EU? (3) Lze energetickou vzájemnou závislost mezi EU a Ruskem definovat jako asymetrickou, nebo symetrickou? (4) Jaké jsou cíle energetické politiky Ruska, které mohou negativně ovlivnit energetickou bezpečnost EU? (5) Jaké jsou cíle evropské energetické politiky, které mohou nepříznivě ohrozit energetickou bezpečnost Ruska? (6) Jaké jsou hlavní zájmy energetické politiky EU a Ruska? Na teoretické úrovni vychází kapitola z konceptu energetické politiky a energetické bezpečnosti (Van der Linde 2004; Yergin 2006: 76; Sovacool 2011: 1-43). Řada prací analyzuje energetickou bezpečnost jen velmi omezeným způsobem - např. jako zajištění bezpečných energetických dodávek. K zabránění přílišného zjednodušení dané problematiky, se tato kapitola změří nejen na analýzu energetické bezpečnosti na úrovni spotřebitelského státu, ale i na energetickou bezpečnost producentského státu (Kaveshnikov 2010: 586). Stejně tak je pro pochopení rozdílných cílů energetické politiky EU a Ruska důležité rozlišovat mezi energetickou politikou producentských a spotřebitelských zemích. V neposlední řadě je v kapitole použita teorie vzájemné závislosti (interdependence), která se pokouší analyzovat otázku spolupráce a konfliktu v mezistátní interakci a současně vymezuje hlavní faktory k měření energetické vzájemné závislosti (Keohane a Nye 2001: 9). Metodologicky je tato kapitola založena na komparativní metodě, která v sobě zahrnuje srovnání, jehož prostřednictvím přiřazujeme jeden jev druhému s cílem zjistit, jak se od sebe liší, resp. jak jsou si podobné (Říchová 2002: 21). Komparativní metoda je vedle předmětu komparace (analýza energetických cílů a zájmů) a cíle (zkoumání vzájemných rozdílů) založena na sérii kritérií (geopolitický, ekonomický a bezpečnostní přístup k cílům vnitřní a vnější dimenze energetické politiky), které přispějí k úspěšnému porozumění zkoumaných jevů, tj. rozdílných cílů a zájmů energetické politiky EU a RF (Hopkin 2010: 289-293; Almond et al. 2008: 28-29). V tomto ohledu pak byla zvolena synchronní komparace, která analyzuje zvolené prvky v konkrétním časovém úseku (Říchová 2002: 21). První část popisuje teoretické koncepty energetické bezpečnosti a energetické politiky a jejich hlavní charakteristické znaky, jejichž pomocí bude zkoumána energetická politika a bezpečnost EU a Ruska. V první části je také analyzována teorie vzájemné závislosti, která je následně ve druhé části aplikována na stávající rámec energetických vztahů mezi EU a Ruskem. Třetí a čtvrtá část se pak zaměňuje na vymezení energetické bezpečnosti a politiky EU a Ruska a analýzu jejich rozdílných bezpečnostních, geopolitických a ekonomických cílů. Na závěr jsou pak komparovány rozdílné cíle a zájmy energetické politiky EU a Ruska.
1. Základní koncepty a teoretický rámec zkoumání 1.1. Energetická bezpečnost Koncept energetické bezpečnosti, jako specifický sektor či dimenze bezpečnosti, je relativně nový. Do teorií mezinárodních vztahů a bezpečnostních studií byl pojem energetické bezpečnosti přenesen na začátku roku 1990 prostřednictvím tzv. kodaňské školy, reprezentované především autory Barry Buzanem a Ole Waeverem (Kovačovská 2007: 6). Pokud se zaměříme podrobněji na definici energetické bezpečnosti1, zjistíme, že pojem energetická bezpečnost nemá v současné době ve vědecké literatuře univerzální výklad, ale existuje celá řada definic. Například Daniel Yergin podává definici energetické bezpečnosti jako „dostupnost dostatečných dodávek za přijatelné ceny“ (Yergin 2006: 76). Barry Barton definuje energetickou bezpečnost jako „stav, ve kterém národ, jeho občané a podniky mají přístup k dostatečným zdrojům energie za přijatelné ceny, přičemž v dohledné budoucnosti se neobjeví žádná vážná rizika, která způsobí narušení tohoto přístupu“ (Barton et al. 2004: 5). Na druhé straně Anas F. Alhajji kritizuje většinu definic energetické bezpečnosti z důvodu jejich nedostatečného obsahu a zaměření. Podle Alhajjiho by se výzkum konceptu energetické bezpečnosti měl zaměřit na šest dimenzí, který mi jsou ekonomická, enviromentální, sociální, zahraničněpolitická, technická a bezpečnostní dimenze (Alhajji 2007). Zároveň při zkoumání konceptu energetické bezpečnosti je potřeba zohlednit rozdílné přístupy a zájmy všech zúčastněných stran zahrnutých v tomto vztahu tj. spotřebitelů/dovozců energie, producentů/vývozců energie a tranzitních zemí (Kaveshnikov 2010: 587). Například producentské země kladou hlavní důraz na udržení stability a bezpečnosti poptávky po energetických surovinách a jejich vývoz, který generuje převážnou část jejich státních příjmů. Bezpečnost energetické náročnosti pak vyžaduje systém opatření pro strukturální a geografickou diverzifikaci vývozu a investic do energetického sektoru (Shadrina 2010: 29). Naopak spotřebitelské státy zase požadují zajištění dostatečného objemu dodávek energie v dostupných cenách a snaží se používat svůj kapitál na podporu svých zájmů. Dovozní státy řeší své problémy a obavy o bezpečnost dodávek prostřednictvím široké škály prostředků, kam patří mj. investice do tuzemských energetických systémů a dodavatelských řetězců pro zajištění jejich přiměřenosti a odolnosti, nebo podpora pro národní společnosti, atd. (Kaveshnikov 2010: 586). 1
Primárně se energetickou bezpečností rozumí stupeň nebezpečí spojeného se specifickým způsobem dodávek energie, buď ve vztahu k dodavateli nebo zásobám paliva. V této kapitole je energetická bezpečnost chápána jako zajištění plynulých a stabilních dodávek energií za přijatelnou cenu. Zároveň tuto definici energetické bezpečnosti je potřeba rozšířit o tři klíčové aspekty, kterými jsou: 1) možnost substituce, 2) diverzifikace zdrojových oblastí a 3) bezpečnost přepravních trasů (k tomu dále srov. Sovacool 2011: 1-31).
Problémem se stává i percepce hrozeb a rizik energetické bezpečnosti. Nejedná se pouze o skutečnost, že energetická bezpečnost má odlišný význam pro země vyvážející a pro země dovážející energie, ale o prosté zjištění, že pojmy jako závislost, diverzifikace či zásoby ropy/zemního plynu jsou různě přijímané termíny, kterým jsou udělovány odlišné významy a stupeň důležitosti. Přesto mohou producenti/exportéři a spotřebitelé/importéři energetických zdrojů na jedné straně v energetické bezpečnosti operovat stejnými kategoriemi, jako je objem, cena a kontinuita, ale na druhé straně věnují těmto parametrům rozdílnou pozornost, zdůrazňují své zájmy a přístupy a formulují své obavy odlišně (viz tabulka č. 1). Tabulka 1: Příklady rozdílných přístupů k energetické bezpečnosti Spotřebitelé /importéři
Producenti/ exportéři OBJEM dostatečnost dodávek přiměřenost poptávky CENA dostupnost energetických zdrojů k příjmy umožňující rozšířenou reprodukci zajištění udržitelného hospodářského (obměna surovinové základny a rozšíření rozvoje přepravní infrastruktury) KONTINUITA stabilita dodávek předvídatelnost poptávky Zdroj: Shadrina 2010: 29
Energetická bezpečnost se postupně stala jedním z hlavních cílů a zájmů všech států a jejich národních podniků a na bezpečném zásobování energetickými zdroji jsou v jednotlivých zemích závislé všechny společnosti a domácnosti. Energetická bezpečnost v sobě zahrnuje nejen surovinové a ekonomické hledisko, ale stává se také otázkou politického a bezpečnostního významu a dopadu (Kovačovská 2007: 6-7). 1.2. Energetická politika Klíčový nástroj pro zajištění energetické bezpečnosti představuje energetická politika, přičemž zabezpečení a zajištění energetických dodávek je jedním z hlavních faktorů v oblasti tvorby energetické politiky. Energetická politika je tak kombinací faktorů měnící domácí politiku, národní zájmy a preference, atd. (Kuchyňková 2010). Zároveň je energetická politika ovlivněna řadou vnějších cílů a závazků v různých oblastech, jako je rozvojová spolupráce nebo obchodní politika, které mají podstatný vliv na formování domácí a zahraniční politiky dané země (Hoogeveen a Perlot 2005: 34). Stejně jako v případě energetické bezpečnosti, je potřeba pro pochopení cílů energetické politiky EU a Ruska rozlišovat mezi energetickou politikou producentských a spotřebitelských zemí.
Energetická politika spotřebitelských zemí zahrnuje tři hlavní komponenty respektive úrovně. Na první úrovni spočívá energetická politika na třech důležitých elementech, kterými jsou: a) nízké náklady na energetické dodávky, b) zabezpečení energetických dodávek (resp. plynulost dodávek), a c) význam enviromentálních aspektů. Na druhé úrovni zkoumá, jaké jsou tyto základní cíle nebo jak mohou být dosaženy. Způsob jakým lze tyto základní cíle dosáhnout se liší mezi jednotlivými zeměmi a závisí například na existenci domácích zdrojů či politických rozhodnutích. Na třetí úrovni energetické politiky si mohou země vybrat mezi různými politickými nástroji, které mají k dispozici. Ty mohou zahrnovat zdanění, subvencování, veřejné vlastnictví, regulace atd. (Van der Linde 2004: 63). Naproti tomu energetická politika producentských zemí se převážně zaměřuje na vývoz energetických surovin a příjmy z nich, které se podstatnou částí podílejí na tvorbě HDP. To řadí země exportující energie do skupiny tzv. na zdrojích závislých ekonomikách, kde přírodní zdroje tvoří více než 10 % HDP a 40 % vývozu (Skurbaty 2007: 20). Nicméně jak tvrdí Robert Larsson, producentské státy využívají energetickou politiku často také jako ekonomický nebo politický nástroj, zejména k: a) dosažení lepší ceny za energetické dodávky, b) prosazení hospodářského ústupku, c) ovládnutí distribuční infrastruktury v různých zemí atd. (Larsson 2006). 1.3 Teorie vzájemné závislosti (interdependence) Vedle konceptů energetické politiky a bezpečnosti, které leží v „srdci“ zájmů Evropské unie a Ruské federace, je důležité pro pochopní energetické interakce mezi EU a Ruskem definovat rámec jejich vzájemných energetických vztahů. Důležitým termínem v rámci debaty o energetické bezpečnosti je otázka vzájemné závislosti, kdy spotřebitelské země jsou závislé na dodávkách energie, zatímco producentské země jsou závislé na energetických trzích spotřebitelských zemí. Tím jsou obě strany na sobě vzájemně závislé (Laryš 2010; Keohane a Nye 2001). Teorie vzájemné závislosti je široce užívaný koncept v politických a ekonomických studiích mezinárodních vztahů, který se pokouší analyzovat komplikovanost spolupráce a konfliktních otázek v mezistátních vztazích. (Burchill et al. 2009: 65-68, Keohane, Nye 2001: 8; Proedrou 2007: 335). Vzájemnou závislost ve formě základního konceptu respektive základního analytického nástroje definují Joseph Nye a Robert Keohane jako situaci, v níž „napříč hranicemi států probíhají intenzivní transakce (toky peněz, zboží, osob a informací), které s sebou přinášejí určité náklady“ (Keohane a Nye 2001: 9; Burchill et al. 2009: 65-68; Tichý 2011a: 119).
Vzájemné působení aktérů musí zahrnovat výnosy nebo ztráty, které by bez jejich existence nevznikaly. Tím se vzájemná závislost odlišuje od pouhé propojenosti (interconnectedness), z níž pro zapojené aktéry náklady nevyplývají (Kratochvíl a Drulák 2009: 294). Vztahy vzájemné závislosti tak budou vždy zahrnovat náklady, protože interdependence omezuje samostatnost; ale je důležité specifikovat a priori zdali zisky poměru budou převyšovat náklady (Keohane a Nye 2001: 10). Analýza nákladů a zisků ve vztazích vzájemné závislosti následně přináší závěry, že interdependence nemůže být omezována pouze na situaci rovnoměrné vzájemné závislosti, která odkazuje k relativně symetrické situaci (Nye 2007: 215). Keohane a Nye zdůrazňují, že „nerovnoměrná distribuce zisků a nákladů leží v jádru asymetrické vzájemné závislosti, která zajišťuje zdroj moci“ (Keohane a Nye 2001: 9). To znamená, že asymetrická interdependence může jednoduše sloužit jako zdroj vlivu při vyjednávání, kdy silnější stát využívá závislosti slabšího k zajištění lepších výhod a zisků (Tichý 2011a: 192). Jestliže hovoříme o tom, že asymetrická interdependence může být zdroj moci, potom je nutné vnímat moc jako kontrolu nad zdroji nebo jako schopnost ovlivnit výsledek. Pro méně závislého aktéra, který má významné politické zdroje, budou změny ve vzájemném poměru méně nákladné, než pro jeho partnera. Tato výhoda není garantovaná, nicméně politické zdroje zajišťující asymetrickou vzájemnou závislost povedou k podobnému vzoru kontroly nad výsledky (Keohane a Nye 2001: 10). K pochopení povahy asymetrické vzájemné závislosti jako zdroje moci je důležité vidět bližší charakteristické znaky její dimenze a cesty, jak může být zpracovávána. Těmito znaky jsou citlivost (sensitivity) a zranitelnost (vulnerability), které dávají jasný obraz účinků vzájemné závislosti (Keohane a Nye 2001:10). Zranitelnost2 je stupněm slabosti vzájemně závislého státu, pokud se jiný stát pokouší ukončit jejich vztah oboustranné závislosti (Wendt 1999: 343). Zranitelnost při tom odkazuje k relativním nákladům měnící se struktury systému vzájemné závislosti (Nye 2007: 214; Keohane a Nye 2001: 11). Naproti tomu citlivost3 představuje míru schopnosti reagovat na podněty v politickém rámci, například jak rychle změny v jedné zemi přinesou nákladné změny v druhé a jak velké jsou nákladné efekty. Citlivost tedy označuje rychlost a rozsah změn v jedné zemi způsobené změnou v druhé za předpokladu, že politika v postižené zemi se nezměnila (Wendt 1999: 343; Tichý 2011a: 192-193). 2
Státy s oboustranně vyšší zranitelností mají v podmínkách interdependence tendenci spolupracovat a zesilovat svoje vztahy vzájemné závislosti s cílem pevněji se navzájem propojit a snížit možnost jednostranného ukončení společného vztahu (Skurbaty 2007). 3 Vyšší citlivost způsobuje, že státy si uvědomují možné následky svojí přílišné závislosti na druhé straně. Následně vyšší citlivost vede státy k hledání alternativních schémat spolupráce, která mohou v konečném důsledku snížit intenzitu jejich závislosti (Nye 2007: 214; Wendt 1999: 344).
2. Energetická interdependence mezi EU a Ruskem Na základě tohoto teoretického rámce vzájemné závislosti je následně zkoumána a analyzována energetická interakce Evropské unie a Ruské federace v sektoru zemního plynu a ropy. Relativní sílu energetické interdependence můžeme měřit pomocí takových faktorů jako jsou rovnováha energetického obchodu, zásoby domácích zdrojů, možnosti diverzifikace a konkrétní spotřeba celkové energie v dané zemi (resp. poměr dané suroviny k celkové primární spotřebě). To slouží k určení míry interdependence ze strany spotřebitele energetických surovin (Palonkorpi 2006). Na území Evropské unie se nenacházejí žádné výrazné zásoby nerostných surovin. Evropská unie vlastní pouze asi 2 % světových zásob ropy a 4 % zemního plynu, které lze využít v průběhu následujících dvaceti let (Vošta et al. 2008: 39). Do prostoru EU 27 je v současné době dováženo kolem 55 % všech paliv. Nejzávažnější je situace u ropy, jejíž dovozní závislost je kolem 84 %. O něco příznivější je situace u zemního plynu, kde import pokrývá asi 64 % (Ratner et al. 2013: 5). Primární spotřeba energie v zemích Evropské unie je rozdělena následovně: ropa 37 %, zemní plyn 24 %, uhlí 16 %, jaderná energie 14 %, obnovitelné zdroje 9 % (European Commission 2011a: 11). Když zanalyzujeme zdroje dodávek ropy do EU, vede Ruská federace. Velký podíl mají také Norsko (12 %), Saúdská Arábie (8 %), Libye (3 %), Irák (3 %), Alžírsko (3 %) (European Commission 2011a: 7). Vlastní produkce všech zemí Evropské unie je na úrovni kolem 5 % a tohoto čísla je dosaženo především těžbou ve Velké Británii a Dánsku. Evropská unie v současné době dováží z Ruska kolem 30 % ropy, což představuje 28 % evropské spotřeby ropy. Kvalitativně ale panují obrovské rozdíly mezi jednotlivými členskými státy, z nichž některé jsou z více jak 90 % závislé na dovozu ruské ropy (viz tabulka č. 2). Tabulka 2: Závislost vybraných zemí EU-27 na dovozu ropy z Ruska Slovensko
98%
Litva
94%
Rumunsko
62%
Maďarsko
97%
Bulharsko
84%
Belgie
40%
Lotyšsko
96%
Finsko
77%
Německo
33%
Polsko
97%
Česká republika
71%
Řecko
29%
Zdroj: European Commission 2011a
Dodávkám zemního plynu, který je do Evropské unie z 80 % dopravován plynovody a z 20 % ve formě LNG, dominují dlouhodobě tři země: Ruská federace, Norsko a Alžírsko. V roce 2011 představovaly dodávky z těchto zemí 76,7 % celkového dovozu. Mezi další dodavatele patří zejména Nigerie (5,2 %), Katar (5 %), Libye (3,1 %), Egypt (2,1 %),
Trinidad a Tobago (0,9 %) (European Commission 2011a: 7). Menší část importu z jednotlivých zemí je pokryta dovozem plynu z jiného členského státu EU (hlavně z Nizozemska a Velké Británie, v menší míře z Dánska), přičemž Evropská unie v současnosti zajišťuje vlastní produkcí kolem 22 % své spotřeby plynu. Evropská unie importuje z Ruska kolem 40,8 % zemního plynu, který představuje více jak 25 % celkové spotřeby plynu v EU. Vzhledem k tomu, že se plyn podílí jen necelou ¼ na celkové spotřebě energie v Evropské unii a ruské dodávky plynu tvoří kolem 6 % primárních zdrojů energie, lze učinit závěr, že čistě nominálně není EU příliš závislá na přísunu ruského plynu (Ratner et al. 2013: 7; Laryš 2011: 133). Stejně jako v případě ropy, také u dodávek plynu panují kvantitativně obrovské rozdíly mezi jednotlivými členskými státy, z nichž některé jsou ze 100 % závislé na importu plynu z Ruska nebo plyn tvoří značnou část celkové spotřeby energie dané země. Na ruském plynu jsou nejvíce závislé Slovensko, Rumunsko, Bulharsko a Pobaltské země. Za nimi je Rakousko, Řecko, Maďarsko, Česká republika, Německo (42,5 %), Itálie (21,6 %) a Francie (21,3 %) (viz tabulka č. 3). Tabulka 3: Závislost vybraných zemí EU27 na dovozu plynu z Ruska Bulharsko
100 %
Litva
100 %
Rakousko
82%
Estonsko
100 %
Rumunsko
100 %
Řecko
82 %
Finsko
100 %
Slovensko
100 %
Maďarsko
81 %
Lotyšsko
100 %
Polsko
91 %
Česká republika
75 %
Zdroj: European Commission 2011a
Učiníme-li stejný výpočet jako v případě celkové závislosti EU na ruském zemním plynu s ohledem na celkovou primární spotřebu energie, zjistíme, že na této komoditě jsou nejvíce závislé následující země: Lotyšsko (34 %), Litva (33 %), Slovensko (32 %) a Maďarsko (31 %). Za nimi se nacházejí Rakousko (18 %), Estonsko (16 %), Česká republika a Finsko (15 %). Naopak nulovou závislost na ruském plynu vykazují Kypr, Dánsko, Portugalsko, Irsko, Španělsko, Švédsko, Velká Británie a Malta (Laryš 2011: 133). Pro určení toho, nakolik na energetickém exportu závisí dodavatel, slouží takové ukazatele, kterými jsou: podíl příjmů z exportu (ropy a zemního plynu) na tvorbě HDP, podíl příjmů z exportu energetických surovin na příjmech do státního rozpočtu a podíl z těchto příjmů z exportu na příjmech z celkového exportu (Palonkorpi 2006). V případě Ruska představuje energetický sektor nejdůležitějšího činitele ruské ekonomiky, který výrazným způsobem přispívá k národní bezpečnosti.
Sektor ropy a zemního plynu tvoří 65 - 70 % veškerého ruského exportu. Přes 60 % exportu ruské ropy a 90 % vývozu zemního plynu z Ruska přichází přímo na evropský trh. Mezi 75 % až 80 % ruských příjmů z exportu je přímo napojeno na energetický trh EU (Paillard 2010). Přibližně 40 % ruských veřejných příjmů pochází z evropských trhů s ropou a plynem a až 60 % zisků z prodeje ropy a zemního plynu do Evropské unie se stává součástí ruského státního rozpočtu (Proedrou 2007). Zároveň energetický sektor přispívá asi ¼ k celkové produkci ekonomiky a v posledních několika letech se podílel přibližně 30 % na tvorbě ruského HDP, z toho příjmy z exportu ropy a plynu tvořily v roce 2011 okolo 20 % HDP (Böhme 2011). Energetický průmysl pak v Rusku tvoří až 1/3 průmyslové výroby (Skurbaty 2007). V neposlední řadě je Evropská unie hlavním obchodním partnerem Ruské federace, kdy více jak 50 % veškerého energetického obchodu (exportu) jde do členských zemí Evropské unie. Vezmeme-li v úvahu závislost RF na EU a vice versa, můžeme stav energetické interakce mezi EU a RF definovat jako vzájemnou závislost. EU v současné době získává podstatnou část energetických dodávek z Ruska, zatímco prostor EU představuje lukrativní trh pro ruský export energetických komodit. Jinak řečeno, Rusko vývozem nerostných surovin přispívá k evropské energetické bezpečnosti, která je jedním z hlavních předpokladů stability a naopak finanční příjmy z EU se výraznou měrou podílejí na ekonomickém růstu RF. Interdependence jako rámec vztahů mezi EU a Ruskem pak přináší několik závěrů: Zaprvé, interdependenci mezi Ruskem a EU lze označit jako asymetrickou v neprospěch Ruska, protože reflektuje nerovnou distribuci zisků a nákladu ve vzájemných energetických vztazích. Jak z výše uvedeného vyplývá finanční závislost Ruska na evropském trhu je výrazná a tvoří podstatnou část ruského rozpočtu i podílu na exportu, nehledě na významný podíl na tvorbě HDP.4 Zatímco zranitelnost EU by v důsledku zastavení importu ropy nebo zemního plynu byla relativně menší, neboť část energetické spotřeby může nahradit jinými dodavateli (zvýšený import norského či severoafrického plynu, využití kapacit evropských zásobníků s plynem5 nebo zvýšený import saudské či libyjské ropy) či jinými zdroji energie (jaderná energie, LNG). Citlivost a zranitelnost Ruské federace by byla zasažena daleko více, neboť by své finanční příjmy neměla čím nahradit (Laryš 2011: 134). Zároveň Rusko v současnosti, ale ani v krátkodobém či střednědobém časovém horizontu nedisponuje plnohodnotnou alternativou, především jde-li o přesměrování plynu. 4
Podle zprávy CIA je závislost Ruska na vývozu nerostných surovin tak vysoká, že pokud by ropa a zemní plyn byly vyloučeny z ruského exportu, byla by hodnota jeho vývozu menší než České republiky (CIA 2010). 5 Celková kapacita všech podzemních zásobníků s plynem na území EU je v současné době kolem 86, 743 bcm, což představuje přibližně 1/6 celoroční spotřeby zemního plynu v EU, která se pohybuje něco pod 500 bcm/y.
Zadruhé, tento vzorec platí zejména pro staré členské státy EU. Rusko je ve výhodnější pozici vůči většině nových členských států EU, které jsou dlouhodobě závislé na dodávkách energetických komodit, zejména plynu a ropy z Ruska. Jedná se o asymetrickou interdependenci v jejich neprospěch, protože pro tyto země by úplné zastavení energetických dodávek mohlo mít katastrofální následky.6 Zároveň výrazná závislost na ruském zemním plynu a ropě činí tyto nové členské státy silně zranitelné vůči případnému využívání energetických komodit ze strany Ruské federace (Tichý 2011a: 196). Zatřetí, asymetrická interdependence a vysoká citlivost způsobují konflikt ve vztazích mezi Evropskou unií a Ruskou federací. Obě strany jsou proto vysoce citlivé vůči ukončení energetického obchodu. Tento poměr vede v důsledku obav z jednostranného přerušení energetických vztahů k přijetí takových opatření (na straně Evropské unie snížení energetické závislosti a zmírnění finanční závislosti na straně Ruské federace), která přinesou zlepšení pozice jednoho vůči druhému. Vzájemná zranitelnost naopak posiluje energetickou spolupráci mezi EU a Ruskem (Proedrou 2010: 85). Začtvrté, různý stupeň energetické interdependence zůstává jedním z hlavních problémů současných energetických vztahů EU-Rusko. Zatímco Evropská unie se nebojí vzájemné závislosti, Ruská federace nechce být na nikom a ničem závislá (Laryš 2010). Z pohledu Evropské unie je ruský způsob jednání velmi konfrontační, neboť Rusko má tendenci přemýšlet o energetickém vyjednávání a energetické spolupráci jako hře s nulovým součtem (Tichý 2011a: 196).7 Zároveň se Ruská federace ve svých vztazích zaměřuje většinou na krátkodobou spolupráci a z ní plynoucí relativní zisky a na rozdíl od Evropské unie neprosazuje absolutní zisky. Jinak řečeno, myšlení a přístup Evropské unie a Ruské federace ke spolupráci je v mnoha ohledech odlišný. Jestliže ruští představitelé přijali spíše realistický pohled na svět, politika Evropské unie je naopak formována představou o důležitosti mezinárodních organizací a pozitivní vzájemné závislostí. Tyto skutečnosti pak ve svém důsledku činí energetickou spolupráci mezi Evropskou unií a Ruskou federací velmi komplikovanou. K pochopení povahy energetických vztahů mezi EU a Ruskem je důležité se podrobněji zaměřit jednak na chápání energetické bezpečnosti obou stran, ale také na cíle a zájmy energetické politiky Evropské unie a Ruské federace. 6
Na druhu stranu společný podíl zemí V4 na ruském exportním trhu se zemním plynem ve výši 18 % je druhý nejvyšší po Německu. Tato kupní síla by se v případě koordinace a spolupráce při vyjednávaní s Ruskem a vytvoření regionálního trhu se zemním plynem mohla projevit například v konvergenci cen plynu, které platí státy Visegrádu a které platí Německo nebo Rakousko (Nosko a Thim 2010: 71). 7 Hra s nulovým součtem představuje vztah dvou hráčů, v němž zisk jednoho hráče rovná se ztrátě druhého hráče, resp. vítězství jednoho se rovná prohře druhého.
3. Energetická bezpečnost Ruské federace a cíle energetické politiky Všechny zásadní priority a cíle energetické politiky Ruské federace byly formulovány ve „Strategii rozvoje energetické politiky Ruské federace do roku 2020” (dále jen Strategie), uveřejněné v srpnu 2003 během prvního volebního období Vladimira Putina ve funkci ruského prezidenta (2000-2004). Energetickou bezpečnost formuluje Strategie jako „stav bezpečnosti státu, jeho občanů, společnosti a ekonomiky od hrozeb spolehlivému zásobování energetickými surovinami a elektrickou energií” (Мinisterstvo promyšlennosti i torgovli 2003). Jako hlavní úkol dlouhodobé energetické politiky pak Strategie vymezuje povinnost státu ochraňovat zákonné zájmy občanů a hospodářských subjektů, zabezpečit obranu státu a dosáhnout kvalitativně nového stavu celé energetické politiky (Мinisterstvo promyšlennosti i torgovli 2003). Energetická otázka získala váhu v ruském politickém myšlení jak v průběhu druhého období prezidentství V Putina (2004-2008), tak i během prezidentství Dmitrije Medveděva (2008-2012). Příkladem důležitosti energetiky (energetické bezpečnosti a energetických zdrojů) pro politiku D. Medveděva bylo její zahnutí například do „Koncepce zahraniční politiky Ruské federace“, schválené v květnu 2008, která popisuje význam energetických zdrojů a jejich prodej pro stabilitu domácí ekonomiky (Мinisterstvo inostrannych del 2008; De Haas 2010: 85). Podobně „Národní bezpečnostní strategii Ruské federace do roku 2020“, kterou D. Medveděv schválil v květnu 2009 se zabývá otázkou energetické bezpečnosti a důležitostí nerostného bohatství pro ekonomický rozvoj Ruska. Tento strategický dokument považuje využívání energetických komodit za významný prostředek obrany suverenity a posilování vlivu Ruska ve světě (Sovet bezopasnosti 2009; De Haas 2010: 85). V listopadu 2009 vláda zveřejnila upravenou „Energetickou strategii Ruské federace do roku 2030” (dále jen Energetická strategie), která má převážně technický charakter. Nová Energetická strategie nejenom rozšiřuje časový rámec předešlé strategie, ale zároveň vytváří novou strategickou orientaci pro energetický sektor v přechodu ruské ekonomiky na inovační cestu vývoje a zakládá priority pro dlouhodobý strategický rozvoj ruského palivoenergetického komplexu. Hlavním cílem Energetické strategie je co nejefektivnější využití přírodních zdrojů a potenciálu energetického sektoru pro dlouhodobě udržitelný růst domácí ekonomiky, zlepšení životní úrovně občanů Ruské federace a posílení ruské pozice v zahraničí (Мinisterstvo promyšlennosti i torgovli 2009:1). Ruská energetická politika by se zároveň měla zaměřit především na rozvoj domácího energetického sektoru, na investice a modernizaci (Мinisterstvo promyšlennosti i torgovli 2009: 6-7).
Zároveň energetická bezpečnost je v kruhu vládnoucí elity vnímána nejen z hlediska ekonomického zabezpečení, ale také jako základní prvek širšího pojmu národní bezpečnosti, protože vývoz energetických zdrojů a příjmů z vývozu jsou hlavním impulsem pro rozvoj ruské ekonomiky a státu (Grošelj 2009, Laryš 2011: 138; Kaveshnikov 2010: 595). Mezi hlavní cíle ruské energetické bezpečnosti náleží jednak zvyšování palivo-energetického komplexu zajištěním ekonomicky odůvodněné poptávky po energetických surovinách, ale také zvyšování schopnosti spotřebitele účinně používat a posilovat stabilitu energetického sektoru vůči vnějším i vnitřním hrozbám (Kaveshnikov 2010: 595). Tabulka č. 4 ukazuje na ruské možnosti zajištění energetické bezpečnosti. Tabulka 4: Možnosti Rusko k posílení energetické bezpečnosti, vývozu a výnosu 1. Investice do tranzitních tras a získání kontroly nad stávajícími tranzitními trasami 2. Investice do diverzifikace vývozu na Dálný východ a do terminálů LNG 3. Investice do výroby prostřednictvím dlouhodobých smluv pro EU a domácí potřeby 4. Investice do energetického sektoru (v zahraničí) s cílem posílit vlastní pozici a zisk 5. Investice do produkce k zajištění dodávek zemního plynu a ropy do EU Zdroj: Böhme 2011: 227
Jak z obou energetických strategií a dalších klíčových dokumentů vyplývá, energetická politika, jako hlavní nástroj zajištění energetické bezpečnosti Ruska, je založena na třech kritériích. První se týká geopolitické vize Ruska jako vyspělého dodavatele energie. Druhé kritérium jasně odkazuje na komoditizaci energetických vztahů. Třetí kritérium se pak zaměřuje na vztahy v oblasti energetiky jako nejefektivnější prostředek politického nátlaku na mezinárodní scéně a jako nástroj vyjednávání o nové bezpečnostní architektuře s cílem zabránit rozšiřování cizího vlivu na ruských hranicích (Tichý a Binhack 2011: 48). Zároveň energetická politika Ruské federace je v současné době řízena dvěma, do značné míry vzájemně si odporujícími faktory, které oscilují mezi představou dosažení maximálního zisku z prodeje energetických surovin na lukrativní energetické trhy a užíváním energetiky k získání dominantního ekonomického a politického postavení ve světě (Romanova 2008). 3.1. Cíle energetické politiky Ruské federace vůči EU Cílem energetické politiky Ruska je posílení energetické bezpečnosti v souladu se zájmy producentského státu a snížení citlivosti a zranitelnosti v energetické interdependenci s EU. V kontextu tohoto cíle lze pomocí kritérií ekonomického, geopolitického a bezpečnostního přístupu zkoumat tři hlavní cíle energetické politiky Ruska, které ve svém důsledku mohou nepříznivě ohrozit zajištění unijních energetických dodávek a negativně ovlivnit zranitelnost a citlivost Evropské unie.
3.1.1 Ekonomický cíl - posílení pozice Gazpromu na energetických trzích EU Z ekonomického hlediska je primárním cílem energetické politiky Ruska upevnění přítomnosti na stabilních energetických trzích EU. Jeden z hlavních nástrojů této strategie představuje plynárenská společnost Gazprom. Export na trhy členských států Evropské unie je považován za hlavní zdroj příjmů pro Gazprom, který získává více jak 70 % svých příjmů z prodeje na evropské trhy a přispívá do státního rozpočtu 20 % celkové částky. Společnost Gazprom také přináší asi 20 % devizových příjmů a podílí se přibližně 10 % na tvorbě HDP (Kirchner a Berk 2010; Bilgin 2011). Ruská federace proto usiluje o posílení expanze Gazpromu na energetické trhy Evropské unie, a to několika způsoby. Zaprvé, uzavíráním dlouhodobých smluv, které napomáhají zajistit konkrétní trhy. Pomocí těchto smluv hledá ruská energetická společnost Gazprom přístup ke konečnému spotřebiteli a jejich dlouhodobost umožňuje společnosti s jistotou investovat více prostředků do velkých těžebních projektů. Evropská strategie Gazpromu naráží na obtížnou udržitelnost těžby a exportu bez dodatečných miliardových investic. Dlouhodobé smlouvy tak umožňují Gazpromu optimalizovat výdaje na export plynu do EU (Laryš 2010; Proedrou 2010). Zároveň ceny ruského plynu se v jednotlivých částech EU také liší. Zatímco smluvní cena za ruský plyn na hranici s Německem je kolem 409,7 dolarů za 1000 m3, cena ruského plynu na polské hranici se pohybuje mezi 420 a 500 dolary. V neposlední řadě Gazprom prodává svůj plyn v různých zemích za politické ceny. To je patrné na případu Běloruska a Ukrajiny. Zatímco Bělorusko, které má k Moskvě vřelejší vztahy, platí za 1000 m3 plynu kolem 100 dolarů, Ukrajina za stejnou dodávku ruského plynu zaplatí přibližně 508 dolarů. Rozdíly v cenách, které platí jednotlivé země za 1000 m3 ruského zemního plynu znázorňuje následující tabulka č. 5. Tabulka 5: Ceny ruského plynu ve vybraných zemích Evropy v dolarech za 1000 m3 Západní Evropa a Turecko 313,4 Velká Británie 371,4 Nizozemsko 379.3 Německo 384,5 Finsko 393,7 Francie 397,4 Rakousko 406,7 Turecko 440,0 Itálie 442,2 Švýcarsko 476,7 Řecko 495,0 Dánsko Zdroj: Vatansever a Koranyi 2013: 3
Východní Evropa 100,0 Bělorusko 390,8 Maďarsko 429,0 Slovensko 431,8 Rumunsko 457,3 Srbsko 485,6 Slovinsko 501,0 Bulharsko 503,1 Česká republika 508,0 Ukrajina 525,5 Polsko 564,3 Makedonie
Zadruhé, zakládáním společných projektů a podniků. Výměnou za spolupráci Gazprom navrhuje největším společnostem podílovou účast v ruských strategických projektech. Tím chce společnost Gazprom získat přístup k novým technologiím, nutným pro dlouhodobý rozvoj těžby ve větších hloubkách a pobřežních nalezištích. Přitažlivost ruských zdrojů nutí evropské koncerny pouštět ruské společnosti na své trhy. Gazpromu se například podařilo vstoupit na liberalizovaný trh Velké Británie (Tichý 2011a: 198; Laryš 2010). Zatřetí, postupná liberalizace trhu se zemním plynem v EU nabízí Gazpromu možnost investovat do pořízení majetku a získání podílu v distribuci zemního plynu. Ruská společnost Gazprom se dostává na trhy skupováním podílů ve společnostech operujících na konečném plynárenském trhu prostřednictvím svých dceřiných společností, prostřednictvím společných podniků a někdy využívá společností, které jsou nepřímo nebo neoficiálně spojeny s Gazpromem. V Evropě ruská společnost dále nakupuje jak části evropské energetické infrastruktury, tak distribuční společnosti v Evropské unii. Gazprom se také podílí nebo se plánuje podílet na systému podzemních zásobníků zemního plynu, například v Belgii, Maďarsku, České republice, Rumunsku, Slovensku, Turecku a dalších evropských zemích (Proedrou 2010; Bilgin 2011). Začtvrté, pro ruskou společnost Gazprom je rovněž výhodná budoucí expanze energetických dodávek k podpoře ruských zájmů v konkrétních zemích. Dnešní plynovodní síť nutí obě strany spolupracovat, jelikož dosavadní infrastruktura zvyšuje interdependenci. Gazprom se proto snaží posílit svoji pozici na energetickém trhu Evropské unie prostřednictvím dvou nových plynovodů, které budou přivádět zemní plyn přímo k evropským spotřebitelům a sníží jeho závislost na tranzitních zemích. Prvním z nich je plynovod Nord Stream, jehož první trasa o kapacitě 27,5 bcm/y plynu byla spuštěna v listopadu 2011. Druhá linka o stejné kapacitě byla spuštěna v říjnu roku 2012. Nord Stream vede z ruského Vyborgu do německého Greifswaldu a prochází výlučnými ekonomickými zónami Ruska, Finska, Švédska, Dánska a Německa. Dalším projektem je plynovod South Stream, jehož výstavba byla zahájena koncem roku 2012, a který povede z Ruska po dně Černého moře do Bulharska s jednou větví pokračující do Řecka a Itálie a s druhou větví vedoucí přes Srbsko, Rumunsko a Maďarsko do Rakouska, kde by se měla napojovat na plynovody do západní Evropy. Původní kapacita 31 bcm/y plynu byla navýšena až na 63 bcm/y (Tichý a Binhack 2011: 60-63; Predrou 2012: 80-83). Oba projekty jsou založeny na bilaterální, nikoliv na unijní úrovni, což odpovídá ruské energetické strategii narušovat potenciální jednotnou energetickou politiku EU bilaterálními dohodami. Tato politika nachází pochopení u řady velkých spotřebitelů (jako je Itálie nebo
Německo). Úspěšná realizace ruských plynovodních projektů ovšem může vážně zvýšit závislost členských států na ruském plynu a tím i zranitelnost EU. Jinak řečeno, hlavním politickým a ekonomickým cílem Ruské federace je udržení pozice přímého prodejce či zprostředkovatele prostřednictvím ruských energetických společností přímo na území Evropské unie, prostřednictvím zapojení ruské společnosti Gazprom do plynovodných sítí v členských státech Evropské unie a podílem na realizaci produktovodných projektů (Kuchyňková 2010). Přehled hlavních nástrojů a forem fungování, které charakterizují činnost Gazpromu na vnitřním trhu Evropské unie v zájmu dosažení cílů firmy zobrazuje tabulka č. 6 Tabulka 6: Hlavní nástroje a formy fungování Gazpromu na vnitřním trhu EU Nástroje fungování 1. Využití určující tržní pozice 2. Uplatňování nejednotné cenové politiky vůči jednotlivým členským státům 3. Praxe vybudování neprůhledné podnikové struktury 4. Budování a udržování kontroly nad středoasijskými dodavateli zemního plynu pro trh Evropské unie -------------------
Formy fungování 1. Nákup akcií podniků v plynárenském průmyslu členských států EU 2. Zakládání dceřiných podniků v prvé řadě ve spojení s plynárenským sektorem 3. Zakládání společných podniků – s bezprostředním napojením na Gazprom 4. Zakládání společných podniků – bez přímého napojení na Gazprom (přes prostřednickou společnost) 5. Zakládání firem s využitím neformálních kontaktů
Zdroj: Kaló, 2012, s. 69
3.1.2 Geopolitický cíl - diverzifikace přepravních tras Ruska Na druhou stranu v souladu s energetickými strategiemi do roku 2020 a 2030 je dlouhodobým zájmem energetické politiky Ruské federace naplnění několika vzájemně provázaných cílů. Zaprvé, diverzifikovat export ruského zemního plynu a ropy na více „velkých“ klientů, zejména ve východní Asii a na Dálném východě a snížit svou závislosti na vývozu plynu do Evropy, kde poptávka po jeho zemním plynu stagnuje. Zadruhé, minimalizovat rizika spojená s tranzitními zeměmi, zejména Ukrajinou a Běloruskem, přes jejichž území prochází většina dodávek ruské ropy a plynu do zemí EU. Zatřetí, zabránit výstavbě evropských alternativních projektů na přepravu ropy a plynu (Мinisterstvo promyšlennosti i torgovli 2003, 2009). Zaprvé, Rusko hodlá expandovat na asijské a tichomořské trhy ve snaze najít nové odběratele. Rusko proto plánuje do roku 2020 na tyto energetické trhy exportovat až 22 % zemného plynu a 25 % svých dodávek ropy. K dosažení těchto cílů zahájilo Rusko výstavbu ropovodu Východní Sibiř-Tichý oceán (VSTO) s kapacitou až 80 milionů tun ropy ročně, který představuje jeden z největších projektů v soudobém ruském ropném průmyslu. VSTO
zabezpečuje z obrovských nalezišť na východě Sibiře dodávky ropy do Číny, Japonska a Jižní Koreje. První úsek z Tajšetu do Skovorodina byl dokončen v prosinci 2009. Druhý úsek ropovodu ze Skovorodina do Kozmina pak byl dokončen v roce 2012. Zároveň Rusko postavilo závod na zkapalňování zemního plynu (LNG) v rámci projektu Sachalin II8 s cílem vyvážet LNG do Číny, Japonska, USA a Jižní Koreje. V září 2012 pak podepsali šéf Gazpromu Alexej Miller a generální ředitel japonské Agentury pro přírodní zdroje a energie Ichiro Takahara předběžnou dohodu o spolupráci při financování projektu výstavby zařízení na výrobu LNG nedaleko Vladivostoku (Tichý 2012)9. V neposlední řadě Rusko plánuje vybudovat několik nových systémů přepravy zemního plynu, například Sachalin-Chabarovsk–Vladivostok, uvedený do provozu v září 2011 a Jakutsk-Chabarovsk– Vladivostok10 nebo dva plynovody do Číny11.12 Pro naplnění ropovodu VSTO potřebuje Rusko kolem 80–100 milionů tun ropy ročně. Přestože těžba ropy od roku 2009 roste, nedisponuje RF schopností tak razantního zvýšení těžby. Zároveň bude mít RF problémy i se sháněním takového objemu ropy v jiných producentských státech. To může vést k rozhodnutí optimalizovat exportní trasy svých surovin na světové trhy, což se dotkne v první řadě infrastruktury, která je zastaralá a vede přes řadu tranzitních států, jako je například ropovod Družba (Ungermann 2010: 3). Podobně k realizaci nových projektů na přepravu zemného plynu bude Rusko potřebovat dostatečné množství plynu, v řádu stovek miliard metrů krychlových plynu. Podle profesora Jonathana Sterna se Rusko již delší dobu potýká s vyčerpaností nalezišť a během několika posledních let byl zaznamenán značný pokles produkce na hlavních těžebních polích (Urengojské, Jamburské a Medvězí), ze kterých pochází 73 % současné těžby plynu v Rusku a tato naleziště se dále vyčerpávají. Jejich zásoby se zmenšily na 46 % (Jamburské) a 79 % (Medvězí) původního objemu. Poklesla také intenzita prací na nových nalezištích na poloostrově Jamal a na těžebním poli Štokman v šelfu Barentsova moře. Nová významná 8
První terminál na LNG v rámci projektu Sachalin II byl v Ruské federaci spuštěn v únoru 2009. Od roku 2020 by měl nový plánovaný závod na LNG produkovat ročně až 20 milionů tun suroviny, která by putovala na asijské trhy, především do Číny a Japonska 10 Podle generálního ředitele Gazpromu Alexeje Millera se na nalezišti Čajanda v Jakutské oblasti nachází přibližně 1,3 tcm (trillion cubic meters - bilion metrů krychlových) zemního plynu. Asi 3.200 kilometrů dlouhý plynovod vedoucí do Vladivostoku by měl být dokončen do roku 2017. 11 Mezi Ruskem a Čínou bylo od roku 2006 podepsáno mnoho předběžných dohod, týkajících se dodávek plynu skrz plánovaný plynovod Altaj. V říjnu 2009 podepsali představitelé Ruska a Číny dokument o zajištění dodávek ruského zemního plynu do Číny. Rusko by na základě této rámcové smlouvy mohlo zásobovat Čínu až 70 bcm/y plynu. Zemní plyn by měl na čínské území směřovat z východosibiřského ostrova Sachalin, nebo ze západní Sibiře a první dodávky prostřednictvím plynovodu Altaj jsou plánovány v období 2015-2018. Zatím hlavním faktorem, který nepovoluje export plynu do Číny, jsou nedostatečné plynárenské sítě a obě strany také hledají kompromis ohledně ceny za zemní plyn (Tichý a Binhack 2011: 51-52). 12 Pro expanzi na východ plánuje Gazprom vybudovat také další plynovod, který by měl vést ze sibiřského pole Kovykta. Nachází se tam údajně až 2,5 tcm zemního plynu. 9
ložiska plynu jsou kromě toho příliš vzdálena od produktovodů. Navíc leží v těžce přístupných oblastech a jejich těžba je technologicky a i finančně náročnější (Stern 2009). V současné době je kapacita ruských tranzitních plynovodů do Evropy/EU kolem 257 bcm/y plynu13, přičemž navrhované projekty (viz tabulka č. 7) dosahují kapacity kolem 133 bcm/y plynu. V důsledku toho kapacita energetického koridoru z Ruska dosáhne do roku 2020 objemu ve výši 390 bcm/y plynu.14 Pokud připočteme i plány Gazpromu na vývoz plynu ve formě LNG (cca 70 bcm plynu v roce 2020) a plynovodem Altaj do Číny (40 bcm plynu v roce 2020), vyplyne nám, že exportní kapacity Ruska se z 257 bcm plynu v roce 2012 a prakticky 100% závislosti na evropském trhu zvýší přibližně na 500 bcm zemního plynu v roce 2020, z nichž téměř 100 bcm/y plynu nebude určeno na evropský trh (EEGA 2013; Tichý a Binhack 2011: 52). Zároveň pro roky 2020 až 2025 mají státy EU garantovaný objem zemního plynu ze strany Gazprom pouze ve výši 158 bcm/y. Exportní kapacitu současných a plánovaných plynovodů z Ruska do Evropy/EU v bcm/y znázorňuje tabulka č. 7. Tabulka 7: Kapacita současných a plánovaných ruských plynovodů do Evropy/EU v bcm/y Koridory a plynovody Kapacita v bcm/y Ukrajinský koridor 142 Běloruský koridor 38 Další existující plynovody plynovod Petrohrad-Finsko – 2 větve 6 plynovod Blue Stream 16 plynovod Nord Stream – 2 větve 55 Celková současná exportní kapacita 257 Nové a plánované projekty plynovod South Stream 63 plynovod Nord Stream 3 a 4 55 plynovod Jamal-Europe 2 15 Celková kapacita plánovaných plynovodů 133 Celková exportní kapacita současných a plánovaných plynovodů 390 Garantovaný objem exportu ruského plynu v letech 2020-2025 158 Zdroj: EEGA 2013
Z projekcí vývoje těžby a spotřeby plynu v Rusku vyplývá, že s růstem exportních kapacit neporoste adekvátně produkce. Produkce bude v roce 2020 na úrovni 700 bcm plynu z 607 bcm plynu v roce 2011. Poroste ovšem i spotřeba zemního plynu v Rusku. Domácí trh spotřebuje přibližně 2/3 celkové produkce. V roce 2020 bude tedy k exportu 250 bcm plynu. I pokud připočteme reexportovaný turkmenský plyn (40-50 bcm/y), neodpovídá výsledných 300 bcm/y plynu kapacitě plánovaných přepravních kapacit (Tichý a Binhack 2011: 52). 13 14
Na druhou stranu Rusko v současné době nevyužívá plnou kapacitu všech plynovodů. Rusko plánuje do roku 2020 vyvážet do EU kolem 225 bcm/y plynu.
Dalším problémem je zastaralá ruská plynová infrastruktura, kde jsou nezbytné investice odhadovány mezi 65 až 70 miliardami dolarů do roku 2020. V neposlední řadě existuje nejistota ohledně zásob zemního plynu v Rusku. Podle odhadů společnosti British Petrol (BP) se předpokládá, že Rusko vlastní přibližně 30 % prozkoumaných zásob zemního plynu, což představuje asi 44,6 tcm/y zemního plynu. Přesné množství zemního plynu zůstává státním tajemstvím. Kumulace těchto faktorů pak přestavuje riziko, že Rusko nebude ve střednědobé a dlouhodobé perspektivě schopno pokrýt potřebu zemního plynu členských států EU, respektive se může výrazně snížit (Stern 2009). Zadruhé, Rusko plánuje výrazně snížit svoji závislost na tranzitních zemích. V tomto ohledu například začátkem února 2012 naznačili představitelé Gazpromu možnost úplného ukončení tranzitu ruského plynu do EU přes Ukrajinu do roku 2019, přes níž je v současné době exportováno kolem 142 bcm/y plynu. Zde je patrný velmi silný politický aspekt, který má za účel zbavit se politických a ekonomických rizik, plynoucích ze strany tranzitních zemí a vyhnout se jejich případnému nátlaku na (cenové) zvýhodnění vůči ostatním zemím. Absence prostředníka jde navíc ruku v ruce s plánem Gazpromu maximalizovat zisky a svůj podíl na trhu a zároveň eliminací tranzitních zemí sníží Rusko svoji energetickou citlivost (Tichý 2011a: 200). Zatřetí, Ruská federace se snaží odpovídat na snahy EU o zvýšení energetické bezpečnosti a předejít výstavbě konkurenčních transportních tras (například plynovodu Nabucco resp. Nabucco West), které jej obcházejí a jsou v rozporu s jeho zájmy na zajištění pozice důležitého dodavatele a dále zabránit zemím EU, aby se dostaly k středoasijským nalezištím zemního plynu. Podle Medveděvovy doktríny, zveřejněné v srpnu 2008, má Rusko „přednostní zájmy“ v regionech postsovětského prostoru, zejména v oblasti Kaspického moře a střední Asie. K tomu Rusko potřebuje blokovat přístup dalších zemí k evropskému trhu (Turkmenistán, Kazachstán, teoreticky také Írán), udržet dobré vztahy s těmito zeměmi nebo se jich naopak efektivně zbavit a v tom případě diverzifikovat tranzitní trasy (Laryš 2010). Expanzivní politika Gazpromu, která rozšiřuje svůj vliv i v ostatních částech světa, přináší zásadní dopady jako pro energetickou bezpečnost EU, tak pro Rusko, které tím posílí svoji dominantní pozici ve Střední Asii, maximalizuje exportní potenciál a získá přístup k dalším nalezištím zemního plynu v geografické blízkosti Evropy. Následným zabráněním diverzifikačních snah EU a současně s upevněním přítomnosti na evropském energetickém trhu, sníží Rusko svoji energetickou zranitelnost. Naopak omezením přístupu evropských společností k oblastem s potenciálními zásobami zemního plynu může dojít ke zvýšení energetické citlivosti Evropské unie (Tichý 2011a: 201).
3.1. 3 Bezpečnostní cíl - ruské užívání energetiky jako politického nástroje Asi největší hrozbou pro citlivost, ale i zranitelnost energetické bezpečnosti Evropské unie, je reálné riziko omezení dodávek plynu ze strany Ruska v důsledku užívání surovinových zdrojů jako zahraničněpolitického nástroje. Ruský odborník na ruskou energetickou politiku Vladimir Milov současně uvádí čtyři základní scénáře prosazování energetiky jako nástroje zahraniční politiky za účelem: 1) využívání energetické závislosti k dosažení určitých politických cílů vůči státům, které nakupují ruský zemní plyn a ropu; 2) užití potenciální příležitosti budoucí expanze dodávek energie prostřednictvím nových produktovodů k podpoře zájmů Ruska v různých zemích; 3) zapojení investorů a energetických firem ze zemí závislých na dovozu energie k účasti na správě projektů těžby ropy a zemního plynu nebo rozvoji ruských energetických rezerv za účelem podpory bilaterálních vztahů s těmito zeměmi; 4) získání kontroly nad subjekty zajišťujícími import ropy a plynu v dané zemi a nad klíčovými energetickými společnostmi, které na svém území spravují sítě ropovodů a plynovodů k dosažení ekonomických a politických cílů (Milov 2006)15. Hrozba přerušení dodávek pro evropské země mimo postsovětský prostor je velmi nízká, ale existuje vysoké riziko, že Evropa bude postižena přerušením dodávek některé z evropských postsovětských zemí. Dlouhodobá rizika lze jen stěží odhadnout (Laryš 2010). Robert Larsson vymezuje několik motivů, které vedou RF k politickému využívání energetických zdrojů: 1) získání lepší ceny za dodávky ropy a plynu od druhé strany; 2) ovládnutí distribuční infrastruktury produktovodů druhých zemí; 3) omezení limitu autonomie a sféry zahraniční politiky sousedních států; 4) potrestání za prozápadní orientaci a neloajálnost sousedních států vůči Rusku; vynucení ekonomických ústupků (Larsson 2006). Konkrétním důkazem ruského užívání nerostného bohatství jako politického nástroje bylo několik plynových a ropných krizí mezi Ruskem na jedné straně a Ukrajinou a Běloruskem na straně druhé, které se projevily krátkodobým přerušením dodávek plynu resp. ropy a bezprostředně ohrozily energetickou bezpečnost členských zemí (Tichý 2010a). Stejně tak Ruská federace využila nerostného bohatství v posledních několika letech vůči Lotyšsku, Litvě, Estonsku, Gruzii, Moldávii a dalším zemím bývalého Sovětského svazu. Na druhou stranu si je třeba uvědomit, že energetika je dosti hrubá a v mnoha případech neefektivní zbraň, kterou je složité nasměrovat přesně na cíl, a strana-iniciátor může sobě způsobit nemenší škody (ne li větší) než proti straně, proti níž se využije (Laryš 2010).
15
První a čtvrtý scénář je primárně praktikován v politice proti zemím bývalého Sovětského svazu. Naproti tomu druhý a třetí scénář se zaměřuje zejména na vztahy mezi Ruskou federací a vybranými státy Evropské unie, například Francií či Německem (Milov 2006).
4. Energetická bezpečnost Evropské unie a cíle energetické politiky Zajištění energetické bezpečnosti a snížení závislosti na vývozu energetických surovin představuje dlouhodobě jeden z hlavních podnětů a stimulů směrem k vytvoření společné a koherentní energetické politiky Evropské unie a to jak na úrovni její vnitřní tak její vnější dimenze. Na druhou stranu v současné době je energetická politika EU stále limitována řadou faktorů, které jsou politické i ekonomické povahy. Z tohoto důvodu paralelně existují energetické politiky 27 stávajících členských států a vedle nich se rodí nová energetická politika Evropské unie. První konsolidovaná formulace cílů evropské energetické politiky, jež odkazovala nejen na vnitřní, ale i na vnější dimenzi energetické politiky EU a vyzývala ke krokům legislativní i nelegislativní povahy, byla navržena Komisí dne 10. 1. 2007 v podobě balíku dokumentů s názvem „Energetická politika pro Evropu“ (EPE). V EPE najdeme jako tři témata energetické politiky EU: 1) konkurenceschopnost (otevření trhu s energiemi), 2) udržitelnost (OZE, změny klimatu) a 3) zabezpečení dodávek (diverzifikace zdrojů energie, zajištění přístupu k energii). Tyto cíle se současně promítají do třech tzv. pilířů, kterými jsou boj proti změnám klimatu, snížení vnější závislosti Evropské unie a podpora konkurenceschopnosti (European Commission 2007). Z důvodu revize předchozích opatření, Evropská komise v listopadu 2008 zveřejnila tzv. „Druhý strategický přezkum energetiky” (SER II), který se zaměřuje na energetickou budoucnost EU v delším časovém horizontu, konkrétně na období let 2020–2050. Komise v něm stanovila pět oblastí, kde je třeba zintenzivnit práci, aby se v budoucnosti mohla EU vydat směrem k bezpečnějším a udržitelným dodávkám energie a aby se zamezilo riziku krize v celé Evropské unii. Podle Akčního plánu přispěje důkladnější zaměření na energetiku v mezinárodních vztazích EU, s dodavatelskými, tranzitními i spotřebitelskými zeměmi, k dosažení cílů energetické politiky EU a rovněž zvýšení vlivu EU na mezinárodní scéně v oblasti energetiky. Zároveň byla vyjádřena potřeba stabilního a transparentního právního a regulačního rámce, které jsou nezbytným předpokladem pro efektivní energetickou politiku členských států, ale i EU (European Commission 2008a). Asi nejdůležitější změny v procesu formování společné energetické politiky přináší nová „Smlouva o fungování EU“ (SFEU), která je součástí „Lisabonské smlouvy“ (LS), platné od 1. prosince 2009. SFEU zavádí v 3. části zcela novou hlavu XXI, kterou je evropská energetická politika vůbec poprvé formálně konstituována v rámci primárního práva a tvoří nový právní základ pro přijímání opatření prostřednictvím legislativních aktů sekundárního
práva a zajišťuje rámec pro energetickou spolupráci. LS je svým formátem první smlouvou, kde je v duchu solidarity explicitně odkazováno na energetickou politiku s konkrétními cíli, jako jsou fungování vnitřního energetického trhu, bezpečnost energetických dodávek, propojení energetických sítí, energetická účinnost či ochrana životního prostředí. Energetika je pak řešena v článku 194 SFEU, který obsahuje celkem tři relativně stručné odstavce. Podstatnou skutečností je zařazení energetiky a energetické bezpečnosti do oblasti sdílených pravomocí. V těchto otázkách členské státy vlivem LS ztrácejí možnost výhradně kontrolovat tuto strategickou oblast. Evropský parlament a Rada EU, která rozhoduje kvalifikovanou většinou, přijmou řádným legislativním postupem opatření nezbytná pro dosažení cílů uvedených v prvním odstavci. Tím LS přesouvá například energetickou účinnost, rozvoj nových zdrojů energie nebo vytváření jednotného energetického trhu mezi sdílené pravomoci EU a členských států. Opatření se naopak nedotýkají práva členského státu na stanovení míry zdanění v oblasti energetiky a skladby energetických zdrojů.16 O rok později v listopadu 2010 zveřejnila Evropská komise sdělení s názvem „Energie 2020. Strategie pro konkurenceschopnou, udržitelnou a bezpečnou energetiku“. Sdělení vyjmenovává 5 základních priorit energetické politiky EU, kterými jsou: 1) snížení energetické spotřeby a zvýšení energetické efektivity, 2) zvýšení konkurenceschopnosti trhu s energiemi a další posílení jeho integrace, což s sebou nese infrastrukturní plány, především dokončení celoevropské rozvodné sítě spojující členské státy, 3) zabezpečení energetických dodávek a zvýšení ochrany spotřebitele, 4) důraz na inovace a rozvoj nových technologií v energetice, 5) problematika vnější dimenze energetických vztahů s důrazem na státy sousedící s EU (European Commission 2010a). Komise ve sdělení konstatuje, že EU stále nemá společnou vnější energetickou politiku, čímž EU ztrácí svůj vliv na mezinárodní energetický trh. Zároveň Komise upozorňuje na nutnost vystupovat v otázkách energetické bezpečnosti a změnách klimatu „jednotným hlasem“. Sdělení proto zdůrazňuje potřebu lepší koordinace při jednání s partnerskými zeměmi, při zaujímaní stanovisek v mezinárodních organizacích i vůči třetím zemím a při rozvíjení komplexních energetických partnerství navenek. Strategie 2020 v této souvislosti zdůrazňovala takové nástroje vnější politiky EU, jako je evropská politika sousedství, či propojení této agendy s aktivitami, jako je podpora dalšího rozšiřování Energetického společenství. Od roku 2000 běží také energetického dialogu mezi EU a Ruskem, které je nejdůležitějším dodavatelem některých energetických surovin (European Commission 2010a). 16
Na druhou stranu ačkoliv skladba energetického mixu nadále zůstává v rukou členských států, sekundární normy typu klimaticko-energetického balíčku nebo třetího liberalizačního balíčku ji nepřímo ovlivňují.
Další iniciativu představuje sdělení Komise o zabezpečení dodávek energie a mezinárodní spolupráci - „Energetická politika EU: jednání s partnery za našimi hranicemi“ ze září 2011, kde Komise vyzvala členské státy k jednotnému vystupování v energetických otázkách a silnějšímu mandátu pro vyjednávání a prosazování energetických cílů EU ve vztahu k Rusku, Turecku a zemím Střední Asie a severní Afriky. Podle EK má jít o pokus poprvé formulovat jasnou a širší strategii pro vnější dimenzi energetické politiky EU, což má přispět k lepší koordinaci mezi členskými státy při formulaci priorit v této oblasti. Právě nedostatek koordinace bývá kritizován jako příčina malé efektivity při vyjednávání s externími partnery (dodavateli energetických zdrojů) (European Commission 2011b). V souladu s obsahem sdělení Komise přijala Rada EU dne 24. 11. 2011 závěry, které se týkají „Vnější energetické politiky EU a posílení této dimenze“. Podle závěrů Rady by vnější energetická politika EU měla přispívat k zajišťování bezpečné a udržitelné energie. Cílem by mělo být posílení koordinace v této oblasti, která se dotýká také spolupráce EU s třetími zeměmi, ať již jde o dodavatele energetických zdrojů, jiné spotřebitele či tranzitní země. Závěry kladou důraz nejen na vnější dimenzi energetiky, ale také na další pokroky v oblasti integrace a propojení vnitřního trhu s energií. Co je významné a co může do budoucna ovlivňovat i energetickou politiku zemí sousedících s EU, je důraz na klíčovou roli spolupráce a sbližování se sousedními zeměmi v oblasti regulace. EU má ambice rozšiřovat platnost regulativní legislativy v oblasti vnitřního trhu s energiemi i za své hranice, do sousedních zemí, jak se to děje již dnes prostřednictvím takových iniciativ či struktur, jako byla Iniciativa z Baku či Energetické společenství. V části věnované Posílení partnerství v energetické oblasti - v oblasti partnerských dohod je zdůrazněn význam Ruska jako strategického partnera a využití dokumentu Partnerství pro modernizaci k realizaci společných projektů například v oblasti výzkumu či technologií přátelských k životnímu prostředí (Council of the EU 2011). Prozatím poslední dokument, který se zaměřuje na jednotlivé cíle energetické politiky EU, představuje sdělení s názvem „Energetický plán do roku 2050“, které Komise přijala dne 15. 12. 2011. Jako hlavní priority energetické politiky EU do roku 2050 dokument zdůrazňuje snižování emisí CO2, a to až o 80 %. Sdělení dále požaduje zvýšení investic do energetické infrastruktury, aby bylo možné v EU využívat moderních nástrojů typu přeshraničních propojení, inteligentních sítí a nízkoemisních technologií nejen pro produkci, ale také pro přenos či skladování energie V přechodu na rok 2050 pak podle sdělení musí Evropa zajistit a diverzifikovat své dodávky fosilních paliv a zároveň rozvíjet spolupráci s energetickými partnery Evropské unie, jako je Norsko, Ukrajina, Ázerbájdžán, Turkmenistán, země oblasti Maghrebu a Perského zálivu a Ruská federace (European Commission 2011c).
4.1. Cíle energetické politiky Evropské unie vůči Ruské federace Postoje členských států na ruskou energetickou politiku jsou velice rozdílné, což Rusku vyhovuje, neboť Unie není schopna zaujmout jednotné stanovisko. Některé evropské země vyjadřují obavu, že se EU stane vysoce závislá na energetických dodávkách z Ruska a ocitne se pod ruskou energetickou nadvládou. EU řeší také důvěryhodnost Ruska jako spolehlivého a stabilního partnera, zejména v důsledku předchozích energetických krizí v letech 2006 až 2009 (Monaghan 2006; Deák 2010). Podle Dimo Böhme má EU nejméně šest různých možností, jak může pomocí unijní energetické politiky zvýšit svoji energetickou bezpečnost a snížit energetickou závislost na RF (Böhme 2011) (viz Tabulka č. 8). Tabulka 8: Možnosti EU na zvýšení energetické bezpečnosti 1. Diverzifikace přepravních tras a blokování vstupu Ruska na trh EU 2. Diverzifikace zdrojů 3. Úspory energií 4. Kontrola přepravních tras 5. Zajištění potřebných investic v energetickém sektoru Ruska 6. Vytvoření jednotného a propojeného energetiko trhu, budování zásobníku s ropou a plynem a zajištění solidarity mezi členskými státy Zdroj: Böhme 2011: 227
Zároveň k odstranění případných rizik a hrozeb ze strany RF podporuje EU dlouhodobou energetickou spolupráci založenou na Dohodě k Energetické chartě (ECT), která je právně závazným mnohostranným dokumentem. EU se snaží prostřednictvím ECT přimět Rusko, aby liberalizovalo svoje energetické trhy a přístup světových korporací k jeho kapacitám byl limitován jen tržními pravidly, nikoliv politickými zásahy. RF sice ECT podepsala, ale její ratifikaci se brání.17 Hlavní překážkou pro ruskou ratifikaci jsou podmínky týkající se energetického tranzitu. Svobodný tranzit po území Ruska neumožní získávat příjmy z tranzitu v tomtéž objemu jako evropské země následkem značně nižších tarifů na přečerpání zemního plynu do RF, která by tím ztratila nejpřitažlivější trhy a musela by snížit exportní ceny (Skurbaty 2007). EU tak ve snaze o zajištění energetické bezpečnosti členských států prosazuje v souladu s cíli své současné energetické politiky řadu legislativních a politických opatření respektive nástrojů (zaměřených dovnitř i vně), z nichž některé se bezprostředně dotýkají také Ruska. Podobně jako u ruské energetické politiky, také v případě EU je možné použít ekonomické, bezpečnostní a geopolitické kritérium v přístupu při zkoumání energetické politiky EU, které se odráží do podoby tří hlavních cílů unijní energetické politiky. 17
Rusko podepsalo ECT v roce 1994. V říjnu 2009 se pak Rusko rozhodlo k jednostrannému vypovězení tohoto provizorního stavu a oficiálně oznámilo svůj úmysl odstoupit od někdejšího podpisu ECT.
4.1.1 Ekonomický cíl - liberalizace trhu s energiemi Jedním z prioritních cílů a klíčovým předpokladem účinné energetické politiky EU je vytvoření transparentního, funkčního a vzájemně propojeného vnitřního trhu s elektřinou a zemním plynem, který je zároveň nutnou podmínkou zajištění udržitelných dodávek energie. Jeho existence představuje strategický nástroj, který vytvoří stabilní prostředí nezbytné pro investice a přeshraniční spolupráci a poskytne evropským zákazníkům možnost výběru mezi různými společnostmi dodávající plyn a elektřinu v dostupných cenách. Proces liberalizace si klade tyto základní cíle: 1) zvýšení komfortu a služeb pro konečné spotřebitele, 2) zvýšení konkurenceschopnosti prostřednictvím nižších cen plynu a elektřiny pro průmysl, 3) zvýšení flexibility a stability dodávek plynu a elektrické energie v rámci EU (Tichý 2011b: 53). Po předchozích dvou pokusech o vytvoření právních podmínek pro další liberalizaci trhů s elektřinou a zemním plynem, jak na úrovni členských států, tak na unijní, předložila Komise v září 2007 tzv. třetí liberalizační balíček, který obsahuje soubor pěti legislativních norem, s cílem zajistit fungování vnitřního energetického trhu uvnitř Evropské unie. Třetí liberalizační balíček vstoupil v platnost v září 2009 a následně měly členské země 18měsíční lhůtu k zajištění implementace liberalizačního balíčku do národního práva. To na konci roku 2011 neučinila více jak polovina členských států. Naopak 9 členských států, mj. také Česká republika, balíček již implementovaly. Podle komisaře pro energetiku Günthera Oettingera by měl být plně liberalizovaný vnitřní trh s elektřinou a zemním plynem v Evropské unii dokončen v roce 2014. Patrně nejvýznamnějším aspektem liberalizačního balíčku je tzv. vlastnický unbundling (vlastnické oddělení produkčních kapacit od přenosu a distribuce energií). Komisí původně navrhovaná varianta úplného unbundlingu by v praxi znamenala, že žádná dodavatelská společnost aktivní v Evropské unii nesmí vlastnit přepravní síť v žádné členské zemi. To má donutit společnosti, aby prodaly své přenosové soustavy, čímž by došlo k vytvoření nezávislých provozovatelů přenosových a distribučních soustav. Výrobní a dodavatelské společnosti by v tomto případě nemohly vlastnit majoritní podíl v přenosových a distribučních společnostech (Eikeland 2011). Tento návrh se ovšem setkal s velkým odporem řady členských států, a proto byla navržena ještě druhá a třetí varianta. Druhá varianta předpokládá vznik nezávislého provozovatele soustav (ISO), který bude fungovat jako vlastnicky oddělená společnost provozující přenos energie na cizím majetku. Třetí varianta předpokládá vznik nezávislého provozovatele přenosových soustav (ITO), což znamená právní oddělení přenosové soustavy a produkce energie (Kuchyňková 2010).
Vedle členských států byl třetí liberalizační balík pozorně sledován také v Ruské federaci. Podle politických představitelů Ruska ohrožuje liberalizační balík energetickou bezpečnost a spolupráci s EU a brání rovnému přístupu ruských subjektů na trhy členských států. Rusko se obává, že v důsledku zavedení unbundlingu na trzích členských států ztratí prioritu v přístupu k infrastruktuře, neboť podle třetího energetického balíčku budou dodavatelé plynu povinni prodat své distribuční sítě. Gazprom, který prakticky jinam, než do Evropy zemní plyn nevyváží, by pak musel podle nové legislativy předat právo na prodej plynu evropským společnostem (Tichý 2011b: 53-54). Energetický balík obsahuje také ustanovení pro řešení vztahů se třetími zeměmi s neliberalizovaným energetickým sektorem, včetně systému certifikace pro investory z třetích zemí, kteří usilují o kontrolu nad přenosovým systémem či operátorem (tzv. klauzule Gazprom). Základním principem je zabránit společnostem ze zemí mimo Evropskou unii v nákupu strategických distribučních sítí bez souhlasu vlády členského státu a přimět subjekty ze třetích zemí, aby dodržovaly stejná pravidla, která platí pro společnosti sídlící na území Evropské unie (Kuchyňková 2010; Eikeland 2011). Liberalizační balíček se dále zaměřuje na uzavírání dlouhodobých kontraktů na dodávky plynu, které ruská společnost Gazprom podepisuje obvykle na dobu 25–30 let, což je v kontextu obchodních praktik evropského trhu podmínka, která může být kvalifikována v rozporu s pravidly hospodářské soutěže. Dlouhodobé smlouvy, které představují více než 70 % kontraktů v Evropské unii, na jedné straně zajišťují Unii záruku stabilních dodávek a Rusku umožňují optimalizovat pravidelné investiční výdaje do energetiky a kryjí riziko výpadů poptávky (Kuchyňková 2010). Na straně druhé poskytují málo flexibility v případě, že se situace na trhu změní. Velká část kontraktů byla uzavírána s očekáváním stabilního růstu spotřeby, což se v důsledku finanční krize v posledních třech letech změnilo. Kontrakty Gazpromu navíc často obsahují klauzuli „take or pay“, která odběratele zavazuje odebrat ročně určité množství plynu, případně zaplatit za neodebrané množství (Dreyer et al. 2010). Ruská energetická společnost Gazprom tak bude muset v důsledku nových unijních podmínek postupně přejít od termínovaných kontraktů více na spotové trhy, kde již ovšem Gazprom začíná být také aktivním hráčem (Proedrou 2012: 85). V neposlední řadě liberalizační balíček podstatným způsobem omezuje možnosti Gazpromu získat dominantní postavení převzetím pozice výhradního distributora plynu na trzích členských států EU. Liberalizační opatření EU pak mohou změnit stav vzájemné závislosti v neprospěch Ruska, jehož energetická citlivost bude zasažena v důsledku snížení přítomnosti Gazpromu na evropských energetických trzích.
4.1.2 Bezpečnostní cíl - budování energetických sítí (TEN-E) a jejich propojování Jedním z předpokladů účinného a efektivního fungování unijního trhu s energiemi, který zároveň přispěje k posílení energetické bezpečnosti Evropské unie, je propojení přepravních tras a přenosových soustav mezi členskými státy uvnitř Evropské unie, budování nových energetických sítí a posílení investic v tomto směru. „Druhý strategický přezkum energetiky” proto navrhl revizi fungování již existujícího finančního nástroje pro financování projektů transevropských energetických sítí (Trans-European Energy Networks – TEN-E), zejména navýšení finančních prostředků a možností zapojení jednotlivých členských států i soukromého sektoru do nových infrastrukturních projektů týkajících se evropských energetických sítí (Kuchyňková 2010). Seznam strategických iniciativ pro energetickou bezpečnost Evropské unie pak přináší Zelená kniha s názvem „Na cestě k zabezpečené, udržitelné a konkurenceschopné evropské energetické síti“ z roku 2008. Ta naznačuje strategické směry evropských investic, které při budování nových energetických sítí mají směřovat zejména do: 1) Pobaltí, 2) vybudování Středomořského energetického okruhu, 3) propojení plynárenských a elektrizačních soustav mezi severem, jihem, střední a jihovýchodní Evropou, 4) vybudování rozvodné sítě v Severním moři, 5) Jižního koridoru pro přepravu plynu, a 6) zefektivnění a další podpory dodávek zkapalněného plynu (LNG) pro Evropu (European Commission 2008b). „Souvislost s některými prioritami i problémy vnějších vztahů Evropské unie je přitom v těchto šesti strategických směrech více než zřejmá, především poslední tři priority jasně odrážejí snahu oslabit trvající energetickou závislost EU na dodávkách ruského zemního plynu“ (Kuchyňková 2010). Současným problémem v tomto ohledu ovšem stále zůstává nedostatečné propojení energetické infrastruktury uvnitř Evropské unie. Toho si je vědoma Evropská komise, která ve Zprávě „Priority energetických infrastruktur do roku 2020 a na další období – návrh na integrovanou evropskou energetickou síť“ z listopadu 2010 uvádí: „Zatímco na úrovni Evropské unie jsou dodávky diverzifikovány podél tří koridorů – severní koridor z Norska, východní koridor z Ruska, středomořský koridor z Afriky – a přes LNG, v některých regionech ještě stále převažuje závislost na jediném zdroji. Každý evropský region by měl realizovat infrastrukturu, která umožní fyzický přístup k nejméně dvěma různým zdrojům“ (European Commission 2010b). Tento stav by se proto podle Komise měl do budoucna postupně zlepšit, například spojením Černého, Baltského, Jaderského a Egejského moře za pomocí realizace projektu BEMIP (Baltic Energy Market Interconnection Plan) a severojižního koridoru ve střední, východní a jihovýchodní Evropě (Binhack et al. 2011: 23).
Pro ruskou společnost Gazprom představuje vytvoření jednotného trhu s plynem určitou hrozbu, neboť vzájemně propojený trh v EU umožní volný tok zemního plynu mezi jednotlivými zeměmi a tak se zvýší konkurence v dodávkách plynu. Zároveň pokud by došlo k energetické krizi, bude ruský plyn dodávaný Gazpromem nahrazen jiným plynem či zdrojem, čímž se sníží účinek možného zneužívání plynu jako politického nástroje ze strany Ruska. V neposlední řadě na otevřený a vzájemně propojený trh EU by mohl být dodáván břidlicový plyn v podobě LNG například ze Spojených států, kde probíhá intenzivní debata o možnosti exportu nekonvenčního zemního plynu do Evropy či zvýšený objem LNG z Kataru nebo jiných zemí severní Afriky, což povede k dalšímu posílení hospodářské soutěže a energetické bezpečnosti Evropské unie. 4.1.3 Geopolitický cíl - diverzifikace a význam plánovaných plynovodů EU V neposlední řadě je při zajišťování energetické bezpečnosti dlouhodobým cílem EU diverzifikovat tranzitní cesty pro dodávky plynu. Proti oficiálnímu přístupu EU k zajištění energetické bezpečnosti prostřednictvím interních i externích opatření je diversifikační přístup zaměřen výhradně na vnější aspekty energetické politiky. To je reprezentováno silnou rétorikou o zranitelnosti EU s ohledem na potřebu zvýšit dovoz energie a výzvou ke snížení závislosti na hlavních energetických dodavatelích, zejména Ruska. V tomto ohledu je energetická bezpečnost chápána nejen jako požadavek právního prostředí zajišťující rovný přístup subjektů na trh s energiemi, ale spíše jako jeden z cílů, který odkazuje na nutnost, aby EU měla strategii pro vnější vztahy v oblasti energetiky. Diversifikační proces EU se v současné době zaměřuje na dva směry, a to východní a středomořský V rámci východního směru diversifikace plánuje Evropská unie vybudování tzv. čtvrtého/jižného energetického koridoru, který má do členských států přivádět zemní plyn z Blízkého východu a Kavkazu, případně ze Střední Asie. V rámci Jižního energetického koridoru plánuje EU vybudovat řadu plynovodů (Linke a Viëtor 2010). Prvním z nich je Transadriatický plynovod (TAP), který povede z řeckého města Soluň do Albánie a přes Jaderské moře do Itálie a dále do Evropy s kapacitou kolem 10 bcm/y plynu. Druhým projektem je prodloužení stávajícího plynového interkonektoru spojujícího Turecko s Řeckem (ITGI) o další zemi, a to Itálii a jeho podmořská část IGI Poseidon (propojení Řecka a Itálie). Kapacita ITGI je plánovaná na 12 bcm/y zemního plynu (Tichý 2011a: 207). Dalšími projekty jsou propojení mezi Ázerbájdžánem, Gruzií a Rumunskem (AGRI) s roční propustností až 8 bcm zemního plynu ve formě LNG, plynovod White Stream, který by měl přivádět až 8 bcm/y zemního plynu z Ázerbájdžánu přes Gruzii do Rumunska a
dále na evropský trh a nově Jihovýchodní evropský plynovod (SEEP), který je zatím posledním projektem navrženým společností British Petrol v září 2011, by měl ročně přivádět kolem 10 bcm zemního plynu z Ázerbájdžánu přes Turecko, Bulharsko, Rumunsko a Maďarsko do Rakouska (Tichý 2011b: 55). Hlavním projektem Jižního koridoru je plynovod Nabucco, který by měl ročně přivádět z kaspických a blízkovýchodních nalezišť do střední Evropy 31 bcm plynu, aniž by procházel ruským územím či územím nejvytíženějších tranzitních států Ukrajiny a Běloruska. Přípravy tohoto projektu začaly v únoru v roce 2002, kdy proběhla první jednání mezi rakouskou OMV a tureckou společností Botas. V červnu 2002 pět společností (OMV z Rakouska, MOL z Maďarska, Bulgargaz z Bulharska, rumunský Transgaz a Botas z Turecka) podepsalo protokol o záměru výstavby plynovodu Nabucco. Později se připojila také RWE z Německa (Sierra 2010). Problematika výstavby plynovodu na zamýšlené trase byla vyřešena mezivládní dohodou 13. července 2009, která byla podepsána v Ankaře. Tato dohoda byla do 4. března 2010, kdy ji jako poslední ratifikovalo Turecko, schválena všema zúčastněnými státy (LinkeViëtor 2010). Začátkem října 2011 předalo vedení tří konsorcií: Nabucco, TAP a ITGI, ázerbájdžánské straně své nabídky na odběr zemního plynu v ročním objemu 10 bcm. Zemní plyn by do Evropy měl přicházet některým z těchto projektů v rámci druhé fáze těžby ázerbájdžánského pole Šah Deniz, které bude plně v provozu v roce 2017 a jehož zásoby jsou odhadovány ve výši 1, 2 tcm zemního plynu (Tichý 2011a: 206-207). Na druhou stranu Nabucco představuje z pohledu Evropské unie dlouhodobě problematickou otázku. Realizaci plynovodu stále chybí dostatečná vůle členských států jednomyslně se dohodnout na uvedení tohoto projektu v život. Zároveň existuje nejistota o dostatečném množství zemního plynu pro Nabucco. V současné době je jeho realizace zpochybňována, především v souvislosti s odstoupením maďarské společnosti MOL z konsorcia a plánovaným odchodem společnosti RWE. V této souvislosti se proto nejčastěji hovoří o kratší verzi plynovodu Nabucco tzv. Nabucco-West, který by měl vést z tureckobulharské hranice do Baumgartenu v Rakousku. Nejnadějněji nyní vypadá budoucnost plynovodu TANAP (Trans-Anatolian Gas Pipeline) s plánovanou roční kapacitou kolem 16 bcm zemního plynu, který by měl začínat na gruzínsko-turecké hranici a surovinu dopravit až k turecko-bulharskému pomezi. Odtud by mohla navazovat zkrácená verze plynovodu Nabucco. Hlavním investorem projektu má být ázerbájdžánská státní ropná společnost SOCAR, která je schopná poskytnout patřičné finanční prostředky na jeho realizaci. Samotné stavební práce by měly být zahájeny přibližně začátkem roku 2013.
S plynovodem Nabucco je úzce spojen plánovaný Transkaspický plynovod. Ten by měl vést plyn z Kazachstánu a Turkmenistánu do Baku a odtud prostřednictvím již existujícího plynovodu Baku-Tbilisi-Erzurum (BTE) a plánovaného evropského plynovodu Nabucco do střední Evropy. Existence Transkaspického plynovodu je závislá především na politické realitě vztahů mezi zúčastněnými státy v oblasti a vyřešení právního statusu Kaspického moře. Vývoj posledních měsíců roku 2010 však naznačil, že politické překážky tohoto projektu by mohly být překonány s tím, jak se Turkmenistán snaží o diverzifikaci svého exportu a dochází k oteplování jeho vztahů s Ázerbájdžánem (Tichý a Binhack 2011: 64). Dne 12. září 2011 pak ministři pro evropské záležitosti a ministři zahraničí pověřili Komisi, aby vyjednávala s Ázerbájdžánem a Turkmenistánem za celou Evropskou unii o vybudování Transkaspického plynovodu. Přehled rezerv, produkce a exportu zemního plynu jednotlivých zemí Střední Asie do EU znázorňuje tabulka č. 9. Tabulka 9: Rezervy, produkce a export plynu jednotlivých zemí Střední Asie do EU v bcm Stát Ázerbájdžán Kazachstán Turkmenistán Uzbekistán Celkem
Rezervy 1 294,9 1 941,4 25 235,8 1 647,6 30 119,7
Produkce 14,8 19,3 59,5 57,0 150,6
Export do EU 0,5a) 0,0 0,0 0,0 0,5
Zdroj: BP Statistical Review of World Energy 2012 a) Ázerbájdžán exportuje zemní plyn do Turecka, které část ázerbájdžánského plynu posílá dále do Řecka.
Naproti tomu středomořská dimenze diverzifikace počítá s posílením dovozů zemního plynu z Blízkého východu a severní Afriky, tedy z oblastí s roční produkcí kolem 255 bcm plynu, respektive 143 bcm plynu (BP 2012). Již v 80. letech minulého století vybudovaly Alžírsko, Tunis a Itálie plynovod Trans-Med na Sicílii dodávající plyn z ložiska Hassi R'Mel. V 90. letech byla kapacita plynovodu zvýšena na 27 bcm/y zemního plynu a v březnu 2009 byla kapacita zvýšena na 33,5 bcm/y zemního plynu (Binhack et al. 2011: 19). V 90. letech minulého století byl uveden do provozu rovněž plynovod Maghreb-Evropa, vedoucí od ložiska se zemním plynem Hassi R'Mel v Alžírsku přes Maroko do Cordoby ve Španělsku, kde se napojuje na španělskou a portugalskou plynovodní síť, který byl plánovaný již od 60. let minulého století. Původní kapacita plynovodu 8,9 bcm/y plynu byla postupně navýšena až na12 bcm/y plynu (Proedrou 2012: 109-110). Plynovod Green Stream vedoucí z Wafy v Libyi do Gely na Sicílii s původní kapacitou 8 bcm/y plynu, později zvýšenou na 11 bcm/y plynu, byl kvůli občanské válce v zemi dočasně mimo provoz, ale v průběhu října 2011 byly dodávky opět obnoveny (Binhack et al. 2011: 19).
Po vybudování plynovodu Galsi (8 bcm/y zemního plynu) spojujícího přes Sardinii Alžírsko a Itálii, jehož uvedení do provozu se předpokládá v roce 2014, zahájení provozu plynovodu MedGaz s propustností 8 bcm zemního plynu ročně v roce 2011 a případném rozšíření plynovodu Green Stream by se celková kapacita středomořského koridoru zvýšila ze současných 64,5 bcm/y zemního plynu až na 72,5 bcm/y zemního plynu (Binhack et al. 2011: 19). Přehled rezerv, produkce a exportu zemního plynu jednotlivých zemí severní Afriky do Evropské unie znázorňuje tabulka č. 10. Tabulka 10: Rezervy, produkce a export plynu jednotlivých zemí severní Afriky do EU v bcm Stát Alžírsko Egypt Libye Celkem
Rezervy 4 676,1 2 264,3 1 529,8 8 470,2
Produkce 78,0 61,3 4,1 143,4
Export do EU 62 3b) 2,5 67,5
Zdroj: BP Statistical Review of World Energy 2012 b) Egyptský zemní plyn je do EU dopravován ve formě LNG.
Oba diversifikační směry sledují i ruské energetické strategie ve snaze neztratit svoji dominantní pozici v obchodu se zemním plynem pro Evropu. Hlavními nástroji Gazpromu jsou investiční záměry v severoafrických zemích, ale také politický vliv na státy potenciálně zapojené do projektu Jižního energetického koridoru. Snaha EU o diverzifikaci přepravních tras může vést k ohrožení postavení Ruska coby největšího importéra ropy a plynu na evropský trh. Pokud odhlédneme od ekonomických ztrát, jsou zde také geopolitické faktory realizace evropských projektů, které mohou jednak způsobit omezení vlivu Ruska v oblastech jeho strategického zájmu a zároveň ohrozit jeho energetickou zranitelnost. Naopak výstavba nových ropovodů a plynovodů povede ke snížení energetické závislosti EU.
5. Komparace cílů energetické politiky EU a Ruska Předchozí analýza ukázala odlišné vnímání energetické bezpečnosti ze strany RF a EU, což je mimo jiné dáno rozdílným charakterem a přístupem k energetické bezpečnosti, kdy Ruska jako producentský stát ve své energetické bezpečnosti usiluje o zajištění stabilní poptávky po energetických zdrojích a EU jako spotřebitel potřebuje pro zajištění své energetické bezpečnosti stabilní energetické dodávky. Tento odlišný přístup k energetické bezpečnosti se poté odráží i ve formulaci priorit a cílů energetické politiky, ale také zájmů EU a Ruska. Komparaci rozdílných ekonomických, bezpečnostních a geopolitických cílů a zájmů energetické politiky EU a Ruska se věnuje závěrečná část kapitoly.
5.1 Ekonomické cíle energetické politiky Ruska a EU V energetické politice Ruské federace hraje důležitou roli ekonomický faktor, který se projevuje ve snaze maximalizovat příjmy z prodeje zemního plynu a ropy a upevnit svoji přítomnost na trzích členských států. Evropská unie je hlavním obchodním partnerem Ruska a evropský energetický trh představuje nejdůležitější ekonomický prostor pro odbyt ruských nerostných surovin. Ekonomickou prioritou ve vztahu k členským zemím EU je rozvoj dlouhodobého energetického partnerství a Rusko v prvé řadě deklaruje snahu být stabilním a spolehlivým energetickým dodavatelem pro Evropu (Laryš 2010). K posílení své pozice na vnitřním energetickém trhu Evropské unie plánuje Gazprom například rozšířit plynovod Nord Stream o další dvě větve (Nord Stream 3 a 4) s kapacitou 55 bcm/y, které by přiváděly plyn do Nizozemska a Velké Británie. Stejně tak Gazprom v dubnu 2013 podepsal memorandum s polskou společností Europol Gaz o výstavbě druhé větvě plynovodu Jamal – Evropa s kapacitou 15 bcm/y, jejíž trasa povede přes polské území na Slovensko a do Maďarska. Vedle toho ovšem je hlavním záměrem Ruské federace zabránit při prodeji ropy a zemního plynu do členských států aplikaci legislativních opatření ze strany Evropské unie a získat podíl ve strategických energetických společnostech. Naproti tomu ekonomickým cílem energetické politiky EU je dosažení plné liberalizace trhu s energiemi a to jak na úrovni členských států, tak na unijní. Funkční vnitřní trh s elektřinou a plynem představuje strategický nástroj k zajištění stabilního prostředí pro příliv investic. K dosažení tohoto cíle je EU odhodlána používat legislativní nástroje vůči subjektům, které vystupují v rozporu s principy liberalizace. Důkazem EK prosazovat dodržování pravidel spojených s liberalizací energetického trhu, bylo nařízení razie koncem září 2011 v deseti zemích střední a východní Evropy, která byla zaměřena na údajně nekalé praktiky firem zajišťujících dodávky plynu, včetně dceřiných firem Gazpromu. (Tichý 2012). V září 2012 pak nařídila Evropská komise vyšetřování ruské společnosti Gazprom z důvodů možného zneužití dominantního postavení a porušování pravidel hospodářské soutěže na trzích se zemním plynem v zemích střední a východní Evropy. Evropská komise dále ruskou společnost viní z údajného porušováni pravidel hospodářské soutěže, které se týkají tří oblastí. Zaprvé, podle EK brání Gazprom volnému toku zemního plynu mezi jednotlivými členskými státy a tak rozděluje evropské trhy. Zadruhé, Komise podezřívá Gazprom, že se snaží bránit diverzifikaci dodávek zemního plynu do evropských zemí. Zatřetí, podle Evropské komise ruská společnost Gazprom údajně neférovým způsobem ovlivňuje ceny energie tím, že ceny svého plynu váže na světové ceny ropy, které v posledních letech stoupají (Tichý 2012).
Zatímco ekonomickým cílem ruské energetické politiky je zvýšit své zisky z vývozu energetických surovin na trhy EU, současně při zachování svoji suverenity a samostatnosti v rozhodovacím procesu, cílem energetické politiky EU je zajištění ekonomického růstu a vytvoření liberalizovaného trhu, který bude dostupný pro všechny společnosti. Jinými slovy, přístup Unie vychází z makroekonomické perspektivy, zatímco ruský přístup je postaven především na mikroekonomické úrovni, ovlivněné neo-merkantilistickým pojetím ekonomiky. 5.2 Bezpečnosntí cíle energetické politiky Ruska a EU Nezbytnou podmínku pro vytvoření plně funkčního vnitřního energetického trhu představuje budování energetických sítí a jejich propojování, které Evropská komise věnuje nemalé finanční prostředky. V roce 2009 byl například schválen „Evropský energetický program pro hospodářské oživení” (EEPR), ze kterého byla vyčleněna částka ve výši 2,365 mld. EUR na realizaci plynárenské a elektrizační infrastruktury (na propojení elektroenergetických a plynárenských soustav členských států a zajištění reverzního toku plynovodů). V říjnu 2011 pak Komise ohlásila historicky první plán, který počítá s využitím části evropského rozpočtu pro období let 2014-2020 na výstavbu plynovodů nebo elektroenergetických přenosových soustav. V infrastrukturním fondu má být na projekty, jejichž úkolem je přispívat k plnění cílů v oblasti klimatu a energetiky, vyhrazeno 9,1 mld. EUR (Tichý 2012). Vzájemná propojenost národních přenosových soustav a přepravních energetických tras mezi členskými státy uvnitř Evropské unie, která představuje bezpečnostní cíl energetické politiky EU, umožní volný tok elektrické energie a zemního plynu mezi jednotlivými zeměmi, čímž se zvýší konkurence v dodávkách elektřiny a zemního plynu a v konečném důsledku přinese posílení unijní energetické bezpečnosti. Zároveň vzájemné propojení plynárenských soustav členských států přinese v případě energetické krize spojené s částečným či úplným zastavením energetických dodávek do členských států Evropské unie, jak tomu bylo u ruskoukrajinské plynové krize v letech 2006 a 2009, možnost nahradit ruský plyn jiným zemním plynem či zdrojem, čímž se sníží dopad možného zneužívání zemního plynu jako politického nástroje ze strany Ruské federace. Podle Roberta Larssona politická spolehlivost Ruska jako energetického dodavatele záleží na časové perspektivě, příjemci a kontextu. Ruská federace je spolehlivým dodavatelem v tom smyslu, že drtivá většina energetického exportu dosáhla (a dosáhne) své destinace. To ale neznamená, že jsou dodávky nutně ušetřeny přerušování nebo politických či ekonomických konfliktů (Larsson 2006; Laryš 2010). V ruském zneužívání energetických zdrojů prostřednictvím energetické politiky můžeme najít několik motivů.
Zaprvé, Rusko využívá energetických zdrojů jako nástroj obnovy moci a prostředek obrany suverenity proti vnějším vlivům. Zadruhé, Rusko používá energetickou politiku jako nástroj k dosažení rovnosti s ostatními důležitými subjekty mezinárodních vztahů. Zatřetí, Rusko využívá energetické komodity jako prostředek prosazování vlivu, především v zemích bývalého Sovětského svazu, s cílem zajistit si tímto postupem určité ekonomické a politické ústupky na energeticky závislých zemích, což představuje jednání neslučitelné s představou EU a narušuje koncept vzájemné závislosti (Romanova 2010: 7-8). V souladu s těmito motivy se energetika stává nedílnou součástí ruské zahraniční a bezpečnostní politiky a zároveň představuje podpůrný strategický nástroj k prosazování zájmů Ruska. Energetické komodity tak v jistém ohledu Rusku poskytují zdroj posílení národní bezpečnosti a identity a nový nástroj zdůraznění jeho síly, kterým v době Sovětského svazu byly jaderné zbraně (Lough 2011). Naproti tomu bezpečnostním cílem energetické politiky EU je pomocí propojení přepravních tras zajistit stabilní energetické dodávky a zabezpečit plynulý tok energie pro případ přerušení. 5.3 Geopolitický cíl energetické politiky Ruska a EU Zároveň EU k posílení energetické bezpečnosti prosazuje diverzifikaci zdrojů a přepravních tras, které obcházejí ruské území. Stejně tak Unie usiluje o zajištění přímých dodávek, bez závislosti na tranzitních zemích a podporuje vyjednávání s potenciálními dodavateli o nákupu určitého objemu dodávek energetických komodit pro plánované produktovody. Tyto priority pak představuji hlavní geopolitické cíle energetické politiky EU. Vedle již zmíněných projektů v rámci jižního a středomořského koridoru, má pro EU význam také Transsaharský plynovod, který by měl přivádět zemní plyn z Nigérie přes Niger do Alžírska a odtud dále do Evropy. Kapacita navrženého plynovodu má být kolem 30 bcm/y plynu s možností navýšení až na 56 bcm/y plynu. V roce 2009 byla podepsána mezivládní dohoda o vybudování plynovodu mezi vládami Nigérie, Nigeru a Alžírska. Plynovod bude zahájen v regionu Warri v Nigérii a povede na sever přes Niger do Hassi R'Mel v Alžírsku, kde se plynovod připojí na již existující plynovody Trans-Med, Maghreb-Evropa, MedGaz, případně na budoucí plynovod Galsi, jejichž prostřednictvím bude plyn dopravován do Evropy. Realizaci plynovodu prozatím brání řada faktorů technické, politické a bezpečnostní povahy (Tichý 2011a). V případě výstavby plynovodu Nabucco by mohl prostřednictvím již existujícího Arabského plynovodu (Egypt-Jordánsko-Sýrie-Libanon) a jeho prodloužení do Turecka (po jeho napojení na plynovod Nabucco) být do EU dodáván zemní plyn ve formě LNG z Egypta a v případě dalšího rozšíření plynovodu také z Iráku (Proedrou 2012: 110).
Podobně mezi geopolitické cíle ruské energetické politiky patří odstranění závislosti na tranzitních zemích (především Ukrajiny a Běloruska) a diverzifikace odběratelů směrem k neevropským zákazníkům, zejména na asijské trhy a tím snížení závislosti na exportu do Evropy. Současně je cílem energetické politiky Ruska posílit svoji dominantní pozici v zemích Střední Asie s cílem zabránit vybudování konkurenčních přepravních tras EU. Vedle středoasijské dimenze, rozšiřuje Rusko svůj vliv také v oblasti severní Afriky a Blízkého východu, kde například společnost Gazprom v posledních několika letech podepsala řadu obchodních dohod s Nigerií, Alžírskem, Egyptem, Íránem a Katarem o spolupráci v rozvoji těžby plynu na území těchto států. Na severoamerickém trhu se pak chce Gazprom stát největším dodavatelem na trhu s LNG. Zahájení exploatace v oblasti Barentsova moře, kde nacházejí obrovské zásoby plynu, umožní v budoucnu – zkrácením nynějších podstatně delších lodních tras – výrazné snížit přepravní náklady V neposlední řadě se Gazprom snaží dostat na trhy Číny a dalších asijských zemí, například do Vietnamu, kam zvažuje vyvážet LNG. Gazprom a jeho zkušenosti, finanční možnosti a garance státu představují důležitý strategický faktor, který posiluje spolupráci těchto zemí s RF a limituje možnosti EU při jednávání o budoucích energetických dodávkách v těchto oblastech (Tichý 2013: 60). Zatímco geopolitickým cílem energetické politiky RF je snížení závislosti na exportu ropy a plynu do členských států EU, hlavním geopolitickým cílem energetické politiky EU je snížení závislosti na importu ruské ropy a plynu. Srovnání ekonomických, bezpečnostních a geopolitických cílů energetické politiky EU a Ruska pak znázorňuje tabulka č. 11. Tabulka 11: Komparace cílů energetické politiky EU a Ruska Cíle energetické politiky Ekonomický
Bezpečnostní
Geopolitický
Zdroj: sestaveno autorem
Evropská unie Dokončení plně funkčního a liberalizovaného vnitřního trhu s elektřinou a zemním plynem, který zajistí stabilní prostředí nezbytné pro investice Budování nových energetických sítí a posílení investic v tomto směru; propojení přepravních tras a přenosových soustav mezi členskými státy uvnitř Evropské unie; zajištění reverzního toku plynovodů Diverzifikace dodavatelů, energetických zdrojů a přepravních energetických tras obcházející území RF; odstranění závislosti na tranzitních zemích; vyjednávání s potenciálními dodavateli
Ruská federace Upevnění přítomnosti ruských energetických společností, zejména Gazpromu na lukrativních energetických trzích Evropské unie Využívání energetických zdrojů jako nástroj obnovy moci a jako prostředek obrany suverenity proti vnějším vlivům a k zajištění ekonomických a politických ústupků na energeticky závislých zemích Diverzifikace odběratelů směrem k neevropským zákazníkům; odstranění závislosti na tranzitních zemích; zabránění vybudování konkurenčních přepravních projektů EU
Jednotlivé cíle energetické politiky EU a Ruska jsou odvozeny z jejich zájmů. Komparaci rozdílných zájmů Evropské unie a Ruské federace v jejich energetické politice znázorňuje tabulka č. 12. Tabulka 12: Komparace zájmů EU a Ruska v energetické politice Zájmy Cena a náklady Stabilita Přeprava
Investice Konkurence Životní prostředí a energetická účinnost Dotace Politický vliv
Evropská unie Nízké a stabilní ceny, nízké tranzitní poplatky Stabilní dodávky Diverzifikované a přímé dovozní trasy obcházející tranzitní země a zabránění Rusku v exportní diverzifikaci Přístup ke zdrojům a exportním přepravním trasám a sítím pro evropské společnosti Konkurence mezi dodavateli Enviromentální bezpečnost, úspory energie a zvyšování energetické efektivity Rovné ekonomické podmínky proti cenové dotaci Nad dodavateli a tranzitními zeměmi
Ruská federace Vysoké a stabilní ceny, nízké tranzitní poplatky Stabilní poptávka Diverzifikované a přímé vývozní trasy, kontrola přepravní infrastruktury a zachování podílu na energetickém trhu EU Zahraniční investice a technologie, při zachování kontroly nad zdroji a sítí přepravní infrastruktury Konkurence mezi spotřebiteli Bezpečnost životního prostředí, energetické úspory a posílení energetické účinnosti Státní intervence a dotace do energetického sektoru Nad tranzitními zeměmi a spotřebiteli
Zdroj: Böhme 2011: 240
Rozdílné zájmy a cíle energetické politiky Evropské unie a Ruské federace pak ve svém důsledku mohou negativně ovlivnit energetickou bezpečnost obou aktérů. Srovnaní možných hrozeb pro energetickou bezpečnost Evropské unie a Ruské federace zachycuje následující tabulka č. 13. Tabulka 13: Možné hrozby energetické bezpečnosti EU a Ruska Hrozby importní energetické bezpečnosti Evropské unie Nedostatečné investice do průzkumu nových ropných polí a těžby zemního plynu ze strany Ruska, stejně jako rostoucí energetická poptávka v Rusku Diverzifikace vývozu z Ruska Nebezpečí přepravních tras, zejména politická rizika a nedostatečné investice Technologická zaostalost Ruska Závislost na jednom dodavateli (riziko přerušení dodávek a politické vydírání ) Zvýšení energetické spotřeby EU Zdroj: Böhme 2011: 220
Hrozby exportní energetické bezpečnosti Ruské federace Chybějící finanční prostředky do průzkumu a klesající poptávka ze strany EU, zejména z důvodu naplnění cílů v oblasti ochrany klimatu a životního prostředí Importní diversifikace EU Nebezpečí přepravních tras, zejména politická rizika a nedostatečné investice Technologická zaostalost Ruska Závislost na jednom odběrateli a jednom energetickém trhu Snížení energetické spotřeby EU
Závěr Hlavním cílem této kapitoly bylo srovnat a analyzovat rozdílné cíle a zájmy v energetické politice EU a Ruska směřující k zajištění vlastní energetické bezpečnosti. Zároveň byla v této kapitole věnována pozornost konkrétním cílům energetické politiky EU, které mohou ve svém důsledku ohrozit energetickou bezpečnost Ruska a zároveň se kapitola zaměřila na jednotlivé cíle ruské energetické politiky, které mohou negativně ovlivnit unijní energetickou bezpečnost. Druhým záměrem této kapitoly bylo definovat a analyzovat stávající rámec energetické interakce EU a RF. Spíše než jednostranná závislost EU na Rusku a obráceně, je možné stav energetické interakce mezi EU a Ruskem definovat jako vzájemnou závislost. Zároveň energetické vztahy mezi Evropskou unií a Ruskou federací jsou výsledkem složité souhry celé řady různých faktorů, z nichž některé jsou primárně geopolitické či energeticko-bezpečnostní a jiné jsou naopak ekonomické a hospodářské. Na jedné straně tak energetika přispívá k posílení vztahů EU a Ruska. Na druhé straně způsobuje ve vztazích EU-Rusko soupeření. Za hlavní faktory, které negativně ovlivňují efektivní energetickou kooperaci mezi Evropskou unií a Ruskou federací, lze vymezit: Za prvé, různý stupeň vzájemné závislosti v energetických vztazích, kterou lze definovat jako asymetrickou v neprospěch Ruské federace, jejíž finanční závislost na energetickém trhu Evropské unie je výrazná a tvoří podstatnou část ruského rozpočtu i podílu na exportu. Jestliže Ruská federace usiluje o maximální autonomii, Evropská unie se určité formě vzájemné závislosti nebrání. Za druhé, odlišné ideové vnímání energetické bezpečnosti a politiky ze strany Ruské federace a Evropské unie. Zatímco Ruská federace se zaměřuje na zachování bezpečnosti poptávky po energiích, jejichž vývoz a prodej tvoří důležitou část státních příjmů. Evropská unie naopak požaduje zajištění dostatečného množství energetických dodávek za přijatelné ceny a snaží se používat svůj kapitál k podpoře svých zájmů. Za třetí, výše zmíněné dva faktory bezprostředně ovlivňují jednotlivé cíle energetické politiky EU a Ruska. Zatímco EU jako čistý dovozce prosazuje ve světě tržní hodnoty a změnu stávajících mezinárodních pravidel v oblasti energetiky, které zvýší konkurenci mezi dodavateli. RF jako čistý vývozce chce opak, tj. zachování současného režimu mezinárodního obchodu, který generuje větší konkurenci mezi spotřebiteli. Podobnou diferenciaci najdeme také v případě ekonomických, bezpečnostních a geopolitických cílů energetické politiky EU a Ruska, jejichž komparací se zabývala tato kapitola.
Seznam zkratek: AGRI - Azerbaijan–Georgia–Romania Interconnector – interkonektor mezi Ázerbájdžánem, Gruzií a Rumunskem bcm/y – billion cubic meters/year – miliard krychlových metrů za rok BEMIP - Baltic Energy Market Interconnection Plan – Plán propojení baltského trhu s energií BP - British Petrol BTE - plynovod Baku-Tbilisi-Erzurum. ECT - Energy Charter Treaty / Energetická charta EEGA – East European Gas Analysis EEPR - European Energy Programme for Recovery - Evropský energetický program pro hospodářské oživení EHS - Evropské hospodářské společenství EK - Evropská komise EPE – Energy Policy for Europe – Energetická politika pro Evropu ES - Evropské společenství EU – Evropská unie HDP – hrubý domácí produkt ISO - Independent System Operator – nezávislý provozovatel soustav ITGI - Interconnector Turkey-Greece-Italy pipeline - interkonektor spojující Turecko s Řeckem a Itálií ITO – Independent Transmission Operator – nezávislý provozovatel přenosovou soustav LNG – Liquefied Natural Gas - zkapalněný zemní plyn LS – Lisabonská smlouva OZE - obnovitelné zdroje energie RF – Ruská federace SEEP - South East Europe Pipeline - Jihovýchodní evropský plynovod SER II - Second Strategic Energy Review / Druhý strategický přezkum energetiky SFEU - Smlouva o fungování Evropské unie SOCAR - State Oil Company of Azerbaijan Republic SPP - Slovenský plynárenský priemysel TANAP - Trans-Anatolian Gas Popelíne – Transanatolský plynovod TAP - Trans Adriatic Pipeline - Transadriatický plynovod tcm – trillion cubic meters – bilion krychlových metrů TEN-E – Trans-European Energy Networks – transevropské energetické sítě VSTO - ropovod Východní Sibiř-Tichý oceán
Seznam použité literatury: ALHAJJI, A. F. (2007): What Is Energy Security? Definitions and Concepts (Part 3/5). Middle East Economic Survey, 2007, vol. 50, no. 45. Dostupné z http://8785.netway.com.cy/postedarticles/oped/v50n45-5OD01.htm. ALMOND, G. A. et al. (2008): Comparative Politics Today. A World View. New York: Longman, ISBN-10:0-205-58976-6. BARTON, B. et al. (2004): Energy Security: Managing Risk in a Dynamic Legal and Regulatory Environment. Oxford: Oxford University Press. ISBN-10: 0199271615. BILGIN, M. (2011): Energy Security and Russia’s Gas Strategy: The Symbiotic Relationship between the State and Firms. Communist and Post-communist Studies, vol. 44, no. 4, s. 119127. BINHACK, P. et al. (2011): Evropská unie a Česká republika v kontextu globálních energetických vztahů: zemní plyn. In BINHACK, P a TICHÝ, L. (eds.): Energetická bezpečnost ČR a budoucnost energetické politiky EU. Praha: Ústav mezinárodních vztahů, 2011, ISBN 978-80-87558-02-7, s. 11-36. BP (2012): Statistical Review of World Energy 2012. British Petrol, June 2012. Dostupné z http://www.bp.com/assets/bp_internet/globalbp/globalbp_uk_english/reports_and_pub lications/statistical_energy_review_2011/STAGING/local_assets/pdf/statistical_review _of_world_energy_full_report_2012.pdf. BURCHILL, S. et al. (2009): Theories of International Relations. New York: Palgrave Macmillan, ISBN-10:0-230-21923-3. BUZAN, B. (1991): People, States and Fear: An Agenda for International Security Studies In the Post-Cold War Era. Harvester Press Group. ISBN-10: 0745007201. BÖHME, D. (2011): EU-Russia Energy Relations: What Chance for Solutions? A Focus on the Natural Gas. Potsdam: Universitätsverlag. ISBN 978-3-86956-120-2. CIA (2010): CIA World Factbook. Dostupné z http://www.cia.gov. Council of the European Union (2011): Council conclusions on strengthening the external dimension of the EU energy policy, 3127th Transport, Telecommunications and Energy Council meeting (Energy items). Dostupné z http://www.consilium.europa.eu/ uedocs/cms_Data/docs/pressdata/en/trans/126327.pdf. DEÁK, A. (2010): Europe Speaks Gas, Russia Thinks Oil? Center for EU Enlargement Studies, Policy Paper No. 2. Dostupné z http://cens.ceu.hu/sites/default/files/ publications/policypaperno2eufrontiersdeak.pdf. DREYER, I. et al. (2010): The Quest for Gas Market Competition: Fighting Europe’s Dependency on Russian Gas More Effectively. ECIPE, Occasional Paper No. 1. Dostupné z http://www.ecipe.org/media/publication_pdfs/the-quest-for-gas-marketcompetition.pdf. EEGA (2013): Gazprom pipelines and export capacity. East European Gas Analysis, 2013. Dostupné z http://www.eegas.com/fsu.htm. EIKELAND, P. O. (2011): The Third International Energy Market Package: New Power Relations among Member States, EU Institutions and Non-state Actors? Journal of Common Market Studies, vol. 49, no. 2, s. 243-263. European Commission (2007): Energy Policy for Europe. Dostupné z http://eurlex. europa.eu/smartapi/cgi/sga_doc?smartapi!celexplus!prod!DocNumber&lg=en&type_ doc=COMfinal&an_doc=2007&nu_doc=1. European Commission (2008a): Second Strategic Energy Review - Securing our Energy Future. Dostupné z http://eurlex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=CELEX: 52008DC0781:EN:HTML:NO.
European Commission (2008b): Green Paper - Towards a secure, sustainable and competitive European energy network. Dostupné z http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/ LexUriServ.do?uri=CELEX:52008DC0782:EN:NOT. European Commission (2010a): Energy 2020. A strategy for competitive, sustainable and secure energy. Dostupný z http://eurlex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri= COM:2010: 0639:FIN:EN:PDF. European Commission (2010b): Europe 2020 initiative - Energy infrastructure priorities for 2020 and beyone. Dostupné z http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri= CELEX:52010DC0677:EN:HTML:NOT. European Commission (2011a): Market Observatory for Energy, Key Figures. June 2011. Dostupné z http://ec.europa.eu/energy/observatory/countries/doc/key_figures.pdf. European Commission (2011b): On Security of Energy Supply and International Cooperation – The EU Energy Policy: Engaging with Partners beyond Our Borders. Dostupné z http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=COM:2011:0539:FIN:EN: PDF. European Commission (2011c): Energy Roadmap 2050. Dostupné z http://eurlex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=COM:2011:0885:FIN:EN:PDF. GROŠELJ, K. (2007): Energy Security in EU-Russia Partnership, Western Balkan Security Observer, no. 6, July-September 2007, s. 5 – 17. DE HAAS, M. (2010): Russia’s Foreign Security Policy in the 21st Century Putin, Medvedev and beyond. London and New York: Routledge. ISBN10: 0-415-47730-1. HOOGEVEEN, F. – PERLOT, W. P. (2005): Tomorrow’s Mores: The International System, Geopolitical Changes and Energy. The Haag: CIEP. Dostupné z http://www.clingendael.nl/publications/2006/20060117_ciep_study_hoogeveen_ perlot.pdf. HOPKIN, J. (2010).The Comparative Method. In MARSH, D. a STOKER, D. (eds.): Theory and Methods in Political Science. New York: Palgrave Macmillan, 2010, ISBN 978-0-23057626, s. 285-307. KALÓ, O. (2012): Politika Gazpromu v Evropské unii. In TICHÝ. L. (ed.): Energetické vztahy mezi Evropskou unií a Ruskou federací: partnerství nebo rivalita? Praha: Metropolitan University Prague Press, s. 58-72. KAVESHNIKOV, N. (2010): The issue of energy security in relations between Russia and the European Union, Energy Security, vol. 19, no. 4, December 2010, s. 585-605. KEOHANE, O. R. - NYE, J. (2001): Power and Interdependence. New York: Longman. ISBN0-321-04857-1. KIRCHNER, E. a BERK, C. (2010): European Energy Security Co-operation: Between Amity and Enmity. Journal of Common Marker Studies, vol. 48, no. 4. pp. 829-880. KOVAČOVSKÁ, L. (2007): European Union’s Energy (In)security: Dependence on Russia. Obrana a strategie, vol. 7, no. 2, s. 5–21. KRATOCHVÍL, P. a DRULÁK, P. (eds.). (2009): Encyklopedie mezinárodních vztahů. Praha: Portál, ISBN 978-80-7367-469-4. KRATOCHVÍL, P. a TICHÝ, L. (2012): Diskurz Evropské unie o energetických vztazích s Ruskou federací. Politologický časopis, vol. 19, no. 2/2012, s. 95-112. KUCHYŇKOVÁ, P. (2010): Vývoj vztahů Ruské federace a Evropské unie v kontextu problematiky energetické bezpečnosti. Disertační práce, Brno: MU, nepublikováno. LARSSON, R (2006): Russia’s Energy Policy: Security Dimensions and Russia´s Realibity as an Energy Supplier. Stockholm: Swedis Defence Resaerch Agency, March 2006. Dostupné z http://www 2.foi.se/rapp/foir1934.pdf.
LARYŠ, M. (2010): Ruská energetická politika a problematika interdependence EU a Ruské federace v sektoru zemního plynu. Text prezentovaný na konferenci Globální bezpečnost v Obamově éře. Praha: Metropolitní univerzita Praha 9.4. 2010, nepublikováno. LARYŠ, M. (2011): Ruská energetická politika a problematika interdependence EU a Ruské federace v sektoru zemního plynu. In SOULEIMANOV, E. et al. Energetická bezpečnost. Plzeň: Aleš Čeněk, 2011, ISBN 978-80-7380-331-5, s. 128-146. LINKE, K -VIËTOR, M. (eds.). (2010): Beyond Turkey the EU’s Energy Policy and the Southern Corridor. Friedrich Ebert Stiftung, November 2010. Dostupné z http://en.dgap.org/wp-content/uploads/2010/11/Linke-Vi%C3%ABtor_Beyond Turkey-Southern-Corridor.pdf. LOUGH, J. (2011): Russia´s Energy Diplomacy. Briefing Paper, Chatham House, May 2011. Dostupné z http://www.chathamhouse.org/sites/default/files/19352_0511bp_lough.pdf. LUSSAC, S. J. (2010): Ensuring European energy security in Russian „Near Abroad“: the case of the South Caucasus. European security, vol. 19, no. 4, December 2010, s. 607-625. MILOV, V. (2006): The Use of Energy as a Political Tool. EU-Russia Centre Review, May 2006. Dostupné z http://eu-russiacentre.org. MILOV, V. (2008): Russia and the West – The energy factor. Institute français des relations internationales and Center for Strategic and International Studies, July 2008. Ministerstvo inostrannych del Rossiiskoj Federaciji (2008): Koncepcija vnešnej politiki Rossijskoj Federaciji. Dostupné z http://mid.ru/ns-osndoc.nsf/Open. Document. Мinisterstvo promyšlennosti i torgovli (2003): Energetičeskaja strategija Rossijskoj Federaciji na period do 2020 goda. Dostupné z http://www.energystrategy.ru/ projects/ES-28_08_2003.pdf. Мinisterstvo promyšlennosti i torgovli (2009): Energetičeskaja strategija Rossijskoj Federaciji na period do 2030 goda. Dostupné z http://www.energystrategy.ru/ projects/es-2030.htm. MONAGHAN, A. (2006): Russia-EU Relations: An Emerging Energy Security Dilemma. Carnegie Endownment for International Peace. Dostupné z http://carnegieendowment.org/ files/EmergingDilemma1.pdf. NOSKO, A. a THIM, M. (2011): Energetická spolupráce na subregionální úrovni: případ V4. In BINHACK, P a TICHÝ, L. (eds.): Energetická bezpečnost ČR a budoucnost energetické politiky EU. Praha: Ústav mezinárodních vztahů, 2011, ISBN 978-80-87558-02-7, s.67-82. NYE, J. (2007): Understanding International Conflicts: An Introduction to Theory and History. New York: Longman, ISBN -10: 0205658873. PAILLARD, CH. A. (2010): Rethinking Russia: Russia and Europe’s Mutual Energy Dependence, Journal of International Affairs, vol. 63, no. 2, Spring/Summer 2010, s. 65-84. PALONKORPI, M. (2006): Energy Security and the Regional Security Complex Theory. University of Helsinki: Finnish Centre for Russian and Eastern European Studies. Dostupné z http://busieco.samnet.sdu.dk/politics/nisa/papers/ palonkorpi.pdf. PROEDROU, F. (2007): The EU-Russia Energy Approach under the Prism of Interdependence. European Security, vol. 16, no. 3-4, September-December 2007, s. 329355. PROEDROU, F. (2010): Sensitivity and Vulnerability Shifts and the New Energy Pattern in the EU-Russia Gas Trade. Studia Diplomatica, vol. 63, no. 1, s. 95-104. PROEDROU, F. (2012): EU Energy Security in the Gas Sector. Evolving Dynamics, Policy Delemmas and Prospects. Farnham: Ashgate. RATNER, M. et al. (2013): Europe´s Energy Security: Options and Challenges to Natural Gas Supply Diversification. CRS Report for Congress, March 2013. ROMANOVA, T. (2008): The EU-Russian Energy Dialogue: What Causes Limited Progress? Working Paper, St. Petersburg: School of IR.
ROMANOVA, T. (2010): The Confusing Results of the EU-Russia Energy Dialogue– Market Making vs. Clean Energy Agenda. Policy Brief, Center for EU Enlargement Studies. ŘÍCHOVÁ, B. (2002): Úvod do současné politologie. Srovnávací analýza demokratických politických systémů. Praha: Portál, ISBN 80-7178-628-4. SHADRINA, E. H. (2010): Russia’s foreign policy: norms, ideas and driving dynamics. Turku School of Economics: Pan-European Institute, 18/2010. Dostupné z http://www.tse.fi/pei. SIERRA, O. P. (2010): A Corridor through Thorns: EU Energy Security and the Southern Energy Corridor, European Security, vol. 19, no. 4, December 2010, s. 643-660. SKURBATY, T. (2007): Understanding the EU-Russia Energy Relations Conflictual Issues of the ED and the ECT. Lund University, Spring 2007. Dostupné z http://lup.lub.lu.se/ luur/download?func=downloadFile&recordOId=1321210&file OId=1321211. SOVACOOL, B. K. (2011 ed.): The Routledge Handbook of Energy Security. London and New York: Routledge. ISBN13: 978-0-415-95117-1. Sovet bezopasnosti Rossiiskoj Federaciji (2009): Strategija nacionalnoj bezopasnosti Rossijskoj Federaciji do 2020 goda. Dostupné z http://www.scrf.gov.ru/documents/ 99.html. STERN, J. P. (2009): Future Gas Production in Russia: is the concern about lack of investment justified? Oxford: Oxford Institute for Energy Studies, October 2009. Dostupné z http://www.oxfordenergy.org/pdfs/NG35.pdf. TICHÝ, L. (2011a): Vztahy mezi Evropskou unií a Ruskou federací v sektoru zemního plynu. Středoevropské politické studie, vol. 13, no. 2-3. Dostupné z http://www.cepsr.com/ clanek.php?ID=451. TICHÝ, L. (2011b): European Union’s Energy Security and Relations with Russia. In POPOVÁ, M. a JAROLÍM, A. (eds.). New Challenges for the European Union. Praha: VŠE Oeconomica 2011, ISBN 978-80-245-1832-9, s. 33-64. TICHÝ, L. (2012): Evropská komise versus Gazprom: otevření druhé fronty vůči Rusku. Natoaktual.cz, 25.9.2012. Dostupné z http://www.natoaktual.cz/evropska-komise-versusgazprom-otevreni-druhe-fronty-vuci-rusku-p97-/na_analyzy.aspx?c=A120925_ 095325_na_analyzy_m02. TICHÝ, L. (2013): Energetické zájmy Gazpromu v zemích Visegrádské čtyřky. Politické vedy, vol. 16, no. 1/2013, s. 58-82. TICHÝ, L. a BINHACK, P. (2011): Energetické vztahy mezi evropskou unií a Ruskou federací. In BINHACK, P a TICHÝ, L. (eds.): Energetická bezpečnost ČR a budoucnost energetické politiky EU. Praha: Ústav mezinárodních vztahů, 2011, ISBN 978-80-87558-027, s. 37-66. UNGERMANN, J. (2010): Nové linie ropovodů a plynovodů ve východní Evropě. Pro a proti, březen 2010. VAN DER LINDE, C. (2004): Study on Energy Supply Security and Geopolitics. The Haag: CIEP. Dostupné z http://www.nbiz.nl/publications/2004/2004 01000_ciep_study.pdf. VATANSEVER, A. a KORANYI, D. (2013): Lowering the Price of Russian Gas: A Challenge for European Energy Security. Atlantic Council, March 2013. dostupné z http://www.acus.org/publication/lowering-price-russian-gas-challenge-europeanenergy-security. VOŠTA, M. et al. (2008): Energetická náročnost: determinanta změn toků fosilních paliv a implikace pro EU a ČR. Praha: Professional Publishing. ISBN 978-80-86946-83-2. WENDT, A. (1999): Social Theory of International Politics. Cambridge: Cambridge University Press. ISBN-13 978-0-521-46557-1. YOUNGS, R. (2009): Energy Security Europe’s New Foreign Policy Challenge. London and New York: Routledge. ISBN 978-0-415-47804-5.
YERGIN, D. (2006): Ensuring Energy Security. Foreign Affairs, vol. 85, no. 2, Marz/April 2006,s.70–82.
Jmenný rejstřík: Alhajji, Anas F. Barton, Barry Böhme, Dimo Buzan, Barry Keohane, Robert Larsson, Robert Medveděv, Dmitrij Milov, Vladimir Nye, Joseph Oettinger, Günther Putin, Vladimir Waever, Ole Yergin, Daniel
