Vztah hospodářské a měnové politiky v rámci EU

Bankovní institut vysoká škola Praha

Vztah hospodářské a měnové politiky v rámci EU Bakalářská práce

Lenka Zouharová

Duben, 2012

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva a veřejné správy

Vztah hospodářské a měnové politiky v rámci EU Bakalářská práce

Autor:

Lenka Zouharová Veřejná správa a Evropská unie

Vedoucí práce:

Praha

Ing. Vladimír Karásek

Duben, 2012

Prohlášení: Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a v seznamu uvedla veškerou použitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, že odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámena se skutečností, že se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.

V Praze dne 30. 04. 2012

Lenka Zouharová

Poděkování Ráda bych tímto poděkovala vedoucímu práce Ing. Vladimírovi Karáskovi za odborné rady, morální podporu a neutuchající nadšení pro věc.

Anotace Ve a

své

bakalářské

měnové

politiky,

práci

jsem

problémům

se

věnovala vyplývajícím

problematice

vztahu

z nejednotnosti

hospodářské

těchto

politik

a možnostem jejich řešení. Evropská integrace prošla od svého začátku dlouhým a složitým vývojem a musela se potýkat s mnoha nepříjemnostmi, které vyplynuly ze světových událostí, z heterogennosti Evropské unie a z neochoty členských států udělat kompromis či dodržovat pravidla. Myšlenka vytvoření společné měny sebou nesla mnoho změn pro členské státy, např., měnová politika se stala nadnárodní záležitostí a státy tak ztratily část své suverenity v měnové oblasti. Hospodářská politika zůstala v jejich kompetencích a je pouze koordinovanou politikou. Pro vstup do hospodářské a měnové unie byly zavedeny konvergenční kritéria a pro jejich plnění i po vstupu, byl zaveden Pakt stability a růstu, který umožňoval udělení sankcí. Nyní prožíváme celosvětovou krizi, která se nevyhnula ani Evropě a na povrch začala vystupovat realita minulých desetiletí, kdy členské státy provozovaly žití na dluh, kreativní účetnictví, nedodržování pravidel atd. Jak vyřešit současnou krizi eurozóny a celé Evropské unie? Dalo by se říci, „že co odborník, to jiné řešení“. Tím nejdiskutovanějším řešením současnosti je Pakt euro plus. Jak bude úspěšný, uvidíme až s odstupem, ale z velké části jeho úspěch stojí na politické vůli jednotlivých členských států. Klíčová slova: Evropská unie, Hospodářská a měnová unie, hospodářská politika, měnová politika, eurozóna, konvergenční kritéria, Pakt stability a růst, Pakt euro plus,

Annotation

In my thesis, I devoted to the issues of the relationship of economic and monetary policy to the issues arising from inconsistency of these policies and their possible solutions. European integration has undergone a long and complicated development since its beginning and had to deal with many inconveniences that arised from world events, heterogeneity of the European Union and member States´ unwillingness to compromise or follow the rules. The idea of creating of common currency brought about many changes for Member States, for example, monetary policy has become a transnational issue and member states have lost some of their competence as only coordinated. To enter the EMU, one must have fulfilled the convergence criteria that have been introduced. To ensure the convergence criteria are still being fulfilled after joining the EMU, the Stability and Growth Pact was introduced, according to which Member States can be sanctioned for not following the convergence criteria. Now, we are experiencing a global crisis that has not escaped Europe and the reality of past decades has began to appear with Member States living on debt, making creative accounting and not following the rules, etc. How to solve the current eurozone and the European Union Crisis? You could say: “many experts, many solutions”. The most discussed solution in these days is Euro Plus Pact. If it is successful, we will see after some time, but much of its success lies on the political will of individual Member States.

Key words: European Union, Economic and Monetary union, economic policy, monetary policy, eurozone, convergence criteria, Stability and Grow Pact, Euro Plus pact

Obsah Úvod 1.

..................................................................................................................................... 7

Hospodářská politika a měnová politika........................................................................... 8 1.1. Hospodářská politika ............................................................................................................ 8 1.1.1. Evropský rozpočet....................................................................................................... 11 1.2. Měnová politika................................................................................................................... 13 1.2.1. Evropská centrální banka ............................................................................................ 16

2.

Vývoj měnové politiky a hospodářské politiky v rámci EU ............................................ 18 2.1.

Počátky měnové spolupráce ................................................................................................ 19

2.2. Rozvoj měnové integrace .................................................................................................... 21 2.2.1. Nové iniciativy ............................................................................................................ 21 2.2.2. Wernerova zpráva ....................................................................................................... 23 2.2.2.1.

2.2.3. 2.2.3.1. 2.2.3.2. 2.2.3.3. 2.2.3.4.

Had v tunelu .................................................................................................................................... 25

Evropský měnový systém ........................................................................................... 27

Koncepce, vývoj a fungování systému ............................................................................................ 28 Evropská měnová jednotka ............................................................................................................. 28 Mechanismus měnových kurzů ....................................................................................................... 30 Úvěrové mechanismy...................................................................................................................... 31

2.3. Cesta k jednotné měně ........................................................................................................ 32 2.3.1. Delorsova zpráva......................................................................................................... 33 2.3.2. Smlouva o Evropské unii (Maastrichtská smlouva) .................................................... 34 2.3.3. Realizace projektu společné evropské měny – budování HMU.................................. 36 2.3.3.1. 2.3.3.2. 2.3.3.3.

2.4.

3.

Přípravná a startovací fáze .............................................................................................................. 37 Přechodná a klíčová fáze................................................................................................................. 38 Závěrečná a cílová fáze ................................................................................................................... 39

Vznik HMU, dovršení měnové integrace a koordinace hospodářské politiky .................. 41

Současné problémy vyplývající z nejednotnosti měnové a hospodářské politiky .......... 41 3.1.

Konvergenční (maastrichtská) kritéria .............................................................................. 43

3.2. Pakt stability a růstu ........................................................................................................... 48 3.2.1. Pozadí vzniku paktu .................................................................................................... 50

4.

Možnosti řešení ................................................................................................................ 52 4.1. Pakt Euro plus .................................................................................................................... 56 4.1.1. Hlavní cíle Paktu euro plus ......................................................................................... 56 4.1.1.1. 4.1.1.2. 4.1.1.3. 4.1.1.4.

5.

Podpora konkurenceschopnosti....................................................................................................... 57 Podpora zaměstnanosti.................................................................................................................... 57 Podpora udržitelnosti veřejných financí .......................................................................................... 57 Podpora finanční stability ............................................................................................................... 58

4.2.

Strategie Evropa 2020 ......................................................................................................... 59

4.3.

Evropský semestr................................................................................................................. 60

Výsledky ........................................................................................................................... 63

Závěr

................................................................................................................................... 65

Seznam použité literatury ........................................................................................................ 67 Primární zdroje ................................................................................................................................ 67 Sekundární zdroje ............................................................................................................................ 67

6

Úvod Ve své bakalářské práci jsem se zaměřila na vztah hospodářské a měnové politiky v rámci Evropské unie, jejich definování, na jejich vývoj, současné problémy a možnosti jejich řešení. Toto téma jsem si vybrala, protože si myslím, že tato část evropské integrace byla jedním z největších, nejzásadnějších a také nejvíce kontroverzních projektů Evropské unie a z tohoto důvodu mě toto téma velice zajímá. V první kapitole definuji hospodářskou a měnovou politiku tak, jak je chápu já. Mým cílem je popsat, v koho kompetencích se nacházejí, a pomocí jakých mechanismů a nástrojů jsou v rámci EU usměrňovány a koordinovány. Každá z politik se totiž nachází v jiném stupni vývoje, zatímco měnová politika je v podstatě ukončený proces, hospodářská politika se nachází v podstatě na začátku. Druhá kapitola se zaměřuje na vývoj měnové a hospodářské politiky. Na tuto kapitolu chci dát důraz, protože si myslím, že na základě historického vývoje lze mnoho věcí pochopit a také vysvětlit. Na vývoj pohlížím jako na celek formování evropské integrace, který ovlivňovaly politické, ekonomické, historické a právní aspekty. Poslední částí vývoje je brán vznik Hospodářské a měnové unie a společné měny. Třetí kapitola poukazuje na některé z problémů, které vyplývají jak z nejednotnosti měnové a hospodářské politiky, tak z problémů Evropské unie jako takových. Nemalý podíl zde má i probíhající ekonomická a finanční krize. Zaměřuji se především na konvergenční kritéria a na Pakt stability a růstu a jako příklad problémové země jsem si vybrala Řecko. Poslední kapitola se věnuje řešení daných problémů tak, jak je navrhuje Evropská unie či ekonomové. Jako zemi, která neměla problémy se vstupem do eurozóny, jsem si vybrala Nizozemsko. Za hlavní bod této kapitoly ovšem považuji Pakt euro plus.

Cíl celé své práce vidím v tom, že se dostanu více do této složité problematiky a trochu více pochopím jednání jak členských států, tak Evropské unie v rámci evropské integrace. Mým záměrem bylo tuto problematiku pojmout z trochu jiného pohledu a doufám, že se mi to podařilo.

7

1. Hospodářská politika a měnová politika První kapitola se zaměřuje na vysvětlení pojmů hospodářská politika a měnová politika. Vysvětlení pojmu hospodářská politika je podle mého názoru v rámci českého jazyka nejednoznačné. Některá literatura, ze které jsem čerpala, uvádí, že hospodářská politika se dělí na měnovou a fiskální. Jiná rozděluje měnovou politiku a pak hospodářskou politiku, většinou s názvem fiskální politika. Co zdroj, to také jiný obsah těchto pojmů. Ve své práci pojem hospodářská politika a měnová politika řadím na stejnou úroveň, dále také chápu název hospodářská politika jako synonymum ke slovu fiskální politika s tím, že uvádět budu název hospodářská politika.

1.1. Hospodářská politika Hospodářskou politikou Evropské unie (dále jen „EU“) rozumím fiskální a strukturální rámec, který se EU snaží vzájemně propojit tak, aby se tyto dvě části mohly vzájemně doplňovat a přispívat tak k základním cílům, které si Společenství (EU) na svém začátku stanovilo. 1 Je také nezávislou záležitostí členských států, která podléhá jejich vzájemné koordinaci v rámci Rady. Radou je myšlena Rada ministrů (Rada EU). 2 EU je integrované společenství, které bylo vytvořeno se základním cílem, a to s cílem vzájemného obchodu, čili volného pohybu zboží, služeb, osob a kapitálu. Již v Římských smlouvách bylo prioritou číslo jedna ekonomické propojení se vzájemnou závislostí členských států. Tato závislost členských států se projevuje tzv. spill-over efektem, což znamená, že hospodářská opatření, které provádí jeden členský stát, mají dopady i na jiné členské státy, např. na jejich zaměstnanost či na jejich vzájemný obchod. Vyrovnání se s tímto efektem je základním důvodem pro koordinace hospodářských politik, který se snaží snížit či vyloučit negativní dopady a na druhé straně podporovat efekty pozitivní. 3 Pro lepší představu nyní uvedu příklad spill-over efektu na snižování deficitu Německa. Německo mělo v roce 2002 deficit 3,8% HDP, kdyby ale dosáhlo deficitu pouze 2,8% HDP, Luděk Urban, koordinace hospodářské politiky, AUCO Czech Economic Review, 2007, vol. 1, no. 2 Zdeněk Sychra, Jednotná evropská měna – Realizace hospodářské a měnové unie v EU, Masarykova univerzita mezinárodní politologický ústav Brno 2009, ISBN 978-80-210-5082-2 3 Luděk Urban, koordinace hospodářské politiky, AUCO Czech Economic Review, 2007, vol. 1, no. 2 1 2

8

tak by tento pokles musel být vykompenzován snížením vládních výdajů o 6,8%, což by znamenalo i snížení celkového HDP a muselo by zvýšit daně. Tento problém by však nezůstal pouze na území Německa, ale podle výpočtu Giuliodoriho a Klaasena by toto řešení stálo ostatní členské státy v průměru 0,21% poklesu HDP a také by se jim průměrně navýšily deficity o 0,1% HDP.

4

EU dosahuje svých vytyčených cílů díky systému nástrojů, kterým překonává jednotlivé překážky. Mezi nástroje řadí tzv. principy, které reprezentují obecné zásady pro realizaci. Každá z politik, včetně hospodářské politiky, je pak založena na dodržování těchto jednotlivých principů, jejichž počet je různý pro každou z politik. Dalšími pomocníky jsou pak mechanismy pro koordinaci hospodářských politik jednotlivých členských států. EU dává k dispozici tři mechanismy: 1. Standardizované postupy,

pomocí

kterých

koordinuje hospodářské politiky

jednotlivých členských států. Jedná se o tzv. hlavní směry hospodářských politik, kde EU, pomocí každoročních analýz, navrhuje konkrétní doporučení adresovaná členským státům. 2. Tzv. mnohostranný dohled, pomocí kterého dohlíží na naplňování hlavních směrů hospodářských politik a dohlíží na celý ekonomický vývoj EU. 3. Mechanismus koordinace, který sleduje fiskální disciplínu zavedenou Paktem stability a růstu. Od lucemburského summitu v roce 1977 se mezi nástroje zařadila i tzv. otevřená metoda koordinace. Není založena na nadnárodním přístupu, při kterém se musí zavádět nová legislativa, ale je založena na hodnocení zkušeností, jak států EU, tak nečlenských států. Tyto zkušenosti mají pomoci členských státům EU stanovit vlastní postupy v určitých oblastech. Tato metoda má několik součástí: 1. „Vytyčují se obecné směry (guidelines) postupu v určité oblasti adresované všem členským státům (např. v otázkách zaměstnanosti, inovací atd.), jež jsou doplněny návrhem časového harmonogramu v krátkém, středním i delším časovém horizontu.

4

Beetsma, R. – Giuliodori, M. – Klaassen, F.: Trade spill-overs of fiscal policy in the European Union : a panel analysis. s. 675 – 678. Dostupné z WWW:
9

2. Kde je to vhodné, stanovují kvantitativné a kvalitativní ukazatele (benchmarks), které jsou odvozeny z toho nejlepšího, čeho bylo ve světě (v zemích EU i v nečlenských zemích) dosaženo. Tím se šíří nejlepší zkušenosti a výsledky, které jsou vodítkem a inspirací členských zemí a jejich regionů při formulaci jejich postupů. 3. Na základě obecných směrů si členské země formulují specifické cíle a přijímají konkrétní rozhodnutí na úrovni členských států a regionů, čímž je převádějí do národních a regionálních politik. 4. Pravidelně se realizuje, nejčastěji prostřednictvím tematických přehledů o situaci v různých zemích (tzv. scoreboards), monitorování a vyhodnocování; to je chápáno jako proces vzájemného učení. 5“ Všechny

tyto

postupy

respektují

princip

subsidiarity,

určují,

co

mají

státy

ve společném zájmu dělat, nikoli jakým způsobem. Záleží na jednotlivých státech, jejich vládách a na jejich politické vůli. Výhodou otevřené metody koordinace je, že do procesu výkonu zapojuje: orgány EU, orgány jednotlivých členských států, také orgány regionální, sociální partnery, ale i občanskou společnost. Z orgánů EU bych jmenovala např. Evropskou Radu, která schvaluje Hlavní hospodářské politiky předkládané Radou nebo např. Radu ministrů

hospodářství

a

financí

(ECOFIN),

která je

odpovědná za koordinaci

makroekonomické politiky a je také zodpovědná za dodržování paktu stability a růstu a přijímá všechny právní akty týkající se hospodářské a měnové unie. 6 Nevýhodou je, že otevřená metoda komunikace je založena na dobrovolnosti, není tedy přímo vynutitelná a funguje jako tzv. metoda vzájemného učení se. Tato metoda se později v lisabonské strategii stala hlavní metodou pro koordinaci hospodářských politik. 7 Do hospodářské politiky patří také fiskální část. Ve většině států je za ní odpovědná vláda, která má legislativu pro její tvorbu. V EU je to odlišné, nemá totiž tak velký rozpočet, kterým by mohla provádět zásahy do hospodářství. Jelikož v současné době není politická vůle v jednotlivých státech k navýšení evropského rozpočtu, zůstává jak fiskální část, tak celá hospodářská politika v rukách členských států.

Luděk Urban, koordinace hospodářské politiky, AUCO Czech Economic Review, 2007, vol. 1, no. 2 Ibid. 7 Irah Kučerová, Hospodářské politiky v kontextu vývoje Evropské unie, 2010, ISBN 978-80-246-1628-5 5 6

10

Členské státy, potažmo jejich vlády, navrhují fiskální politiku tak, aby v době, kdy je recese, veřejné výdaje rostly a povzbudily tím produkci. To vyvolá větší poptávku po penězích a tím se zvýší úroková míra, ta ale také může z dlouhodobého hlediska přinést i opětovné utlumení investic. Centrální banka se pak rozhoduje, zda poskytne více peněz a zachová tak nízkou úrokovou míru, nebo bude provozovat restriktivní politiku a výsledkem bude růst úrokových měr. Dalším problémem, který musí vláda řešit, je veřejný dluh. Když dochází ke každoročnímu narůstání schodků státního rozpočtu, vzniká veřejný dluh. Jedním z řešení je možnost emise peněz centrální bankou, tento krok ale znehodnocuje měnu a navíc zvyšuje inflaci. Všechny možnosti řešení jsou nesmírně složité, především v koordinaci postupů, rychlosti realizace změn a výsledku účinnosti. Často se stává, že řešení, které bylo přijato, začne v praxi fungovat až když je hospodářství opět v expanzi a pak by jeho účinek byl opačný. Tyto možnosti řešení se týkají národní úrovně, na úrovni EU by toto bylo ještě složitější. Zde je problémem ten fakt, že zatímco hospodářská politika zůstala v kompetencích jednotlivých členských států, měnová politika se přesunula na nadnárodní úroveň. 8 V této kapitole byl zmíněn evropský rozpočet. Jak bylo již řečeno, není tak velký, aby jeho pomocí EU mohla zasahovat do hospodářské politiky, a nyní se podíváme na jeho složení. O evropském rozpočtu by se dala napsat práce sama o sobě, proto se mu budu věnovat pouze okrajově, ale zároveň jako důležité součásti hospodářské politiky. 9

1.1.1. Evropský rozpočet Evropský rozpočet je oproti státnímu rozpočtu malý. Pro roky 2007 - 2013 je to 864,3 mld. eur, tzn. přibližně 123 mld. eur ročně. Pro srovnání uvádím rozpočet Francie pro rok 2004, který měl objem 801 mld. eur. Výše rozpočtu je velmi citlivým tématem, jeho velikost totiž kopíruje převod kompetencí jednotlivých členských států na EU. Vysoký rozpočet by tak popíral princip subsidiarity, tedy snahu o rozhodování na co nejlokálnější úrovni. Hlavní sporné oblasti tak jsou velikost rozpočtu, alokace příspěvků jednotlivých členských států a také alokace čerpání z rozpočtu. Evropský rozpočet také nemá makroekonomickou stabilizační roli jako státní rozpočty a mimo něj zůstávají tradičně největší výdaje jako např. obrana, vzdělání, zdravotnictví nebo sociální služby. 8 9

FUCHS, K., TULEJA, P., Základy ekonomie. 1. vyd. Praha: Ekopress, 2003. ISBN 80-86119-74-2 Irah Kučerová, Hospodářské politiky v kontextu vývoje Evropské unie, 2010, ISBN 978-80-246-1628-5

11

Uvedu jeden příklad sporu o alokaci plateb z roku 1973. V tuto dobu rostly náklady na společnou zemědělskou politiku (dále jen „CAP“), což se nelíbilo neagrárním státům, které byly hlavními přispěvateli. Mezi hlavní odpůrce patřila Velká Británie (dále jen „VB“), která byla čistým přispěvatelem do evropského rozpočtu, ale zároveň patřila mezi nejchudší státy tehdejší EU10. Důvodem bylo, že obchodovala více s externími státy, odváděla tedy hodně peněz na clech, ale zároveň byla neagrární státem, tudíž nepobírala žádné benefity z CAPu. Řešením této situace byla finanční kompenzace mezi příspěvky a čerpáním, a to tak, že se VB vrátilo zpět 2/3 rozdílu. Tato kompenzace platí dodnes. Ale tlaky na zrušení této kompenzace stále sílí. Po rozšíření EU na 27 států se k EU připojily daleko chudší státy. VB se tak vzdala 20% kompenzací pro rok 2007 - 2013 ovšem za podmínky, že tyto peníze nepůjdou na CAP. Tento problém s přispívání a čerpáním z evropského rozpočtu je založen na tom, že státy mají strukturálně odlišné ekonomiky. Např. zde uvedená VB a Francie. Francie čerpá na CAP 22%, zatímco Velká Británie pouze 9%. Tento nepoměr má však i další negativní dopady např. i na to, že VB udržuje při životě francouzský neefektivní zemědělský sektor. Přesto, že je Francie největším přispěvatelem na kompenzaci, tak kdyby se úplně zrušily kompenzace vyplácené VB, tak by byla VB 14x větším přispěvatelem než právě Francie. Do rozpočtových příjmů patří vlastní a ostatní zdroje. Vlastním zdrojem je od roku 1970 hrubý národní důchod (dále je „HND“), který patří mezi největší část rozpočtu, maximum je stanoveno na 1,27% HND. Výhodou HND oproti dříve největšímu příspěvku DPH je, že je více spravedlivý, odráží reálnou sílu jednotlivých ekonomik. Ovšem tím vzniká i problém, a to při zpomalování ekonomik, kdy do rozpočtu jde málo peněz. Dalším vlastním zdrojem je DPH, potažmo přibližně 0,33% vybraných v jednotlivých členských státech. V rozpočtovém záměru EU je snižování role DPH v rozpočtu, protože poškozuje chudé státy, které vydávají větší část svých příjmů na spotřebu a přispívají tak daleko víc než bohaté státy, které spoří a investují. Tradičním vlastním zdrojem rozpočtu jsou i cla na dovezené zboží z nečlenských států, která jsou vybírána státem, ve kterém zboží překročí hranice EU. Stát si smí ponechat 25% na pokrytí administrativních poplatků, zbytek se odvádí do rozpočtu. Ke clům jde zařadit i poplatky za dovoz zemědělských plodin, kdy nejde o cla, ale kompenzují rozdíly cen vůči cenám tržním. Mezi ostatní zdroje pak patří např. úroky za půjčky či pozdní splátky.

12

Mezi rozpočtové výdaje patří mandatorní výdaje, které vyplývají ze základních smluv. Např. již zmiňovaný CAP, na který dříve připadaly 2/3 výdajů, nyní méně než ½ rozpočtu. A nemandatorní výdaje, které nevyplývají ze smluv a jde o různé fondy a dotační programy. Např. regionální politika, energetika, výzkum atd. Současný rozpočet EU se sestavuje na období sedmi let a je, oproti letům před rokem 1970, více finančně nezávislý. Peníze totiž nepatří členským státům, ale EU. Hlavními rozpočtovými institucemi jsou Rada, která má hlavní roli, a Evropský parlament, který má na starosti hlavně nemandatorní výdaje a Evropská komise, která je spravující institucí. Dohled na správné financování peněz EU provádí Účetní dvůr. Ten také uvádí, že 7-10% rozpočtu se zpronevěří. Až 80% této korupce probíhá na národních úrovních pomocí zprostředkovatelských agentur, přes které Evropská komise peníze umisťuje. Jde např. o tzv. tendry. Státem, který v historii zpronevěřil nejvíce peněz, byla Itálie, která zpronevěřila přes 50% těchto prostředků. Jednalo se především o dotace na CAP.

10

Důležitou součástí hospodářské politiky jsou i Konvergenční kritéria a Pakt stability a růstu. Kritériím i Paktu se ale podrobně věnuji v kapitole číslo tři, kde na jejich základě poukazuji na problémy eurozóny a na problémy vyplývající z nejednotnosti hospodářské a měnové politiky, proto jim zde nebude více dán prostor.

1.2. Měnová politika Měnová politika je „souhrnem opatření a zásad, které mají prostřednictvím měnových nástrojů prosazovat plnění měnových cílů 11“ Ovlivňuje ekonomiku prostřednictvím měnového trhu a jejím hlavním cílem je udržovat cenovou stabilitu, čili nízkou míru inflace, nízkou míru nezaměstnanosti a zajistit stabilní ekonomický růst. Odpovědnou institucí za její provádění je Evropská centrální banka a ostatní centrální banky jednotlivých členských států (dále jen „ESCB“), které mají za účelem plnění svých cílů souhrn opatření a zásad. Hlavním cílem ESCB je udržování cenové stability. ESCB také podporuje obecné hospodářské politiky Unie k dosažení unijních cílů, jak jsou vymezeny v článku 3 smlouvy o Evropské unii: „Unie vytváří vnitřní trh. Usiluje o udržitelný rozvoj 10 11

Lenka Eisenhamerová, přednáška č. 4 Rozpočet EU, Bankovní institut vysoká škola, a.s. http://www.finance.cz/makrodata-eu/menove-ukazatele/monetarni-politika/

13

Evropy, založený na vyváženém hospodářském růstu a na cenové stabilitě, vysoce konkurenceschopném sociálně tržním hospodářství směřujícím k plné zaměstnanosti a společenskému pokroku a na vysokém stupni ochrany a zlepšování kvality životního prostředí.(…) 12“ ESCB plní v rámci měnové politiky tyto základní cíle: vymezování a provádění měnové politiky Unie; provádění devizových operací; drží a spravuje oficiální devizové rezervy členských států; podporuje plynulé fungování platebních systémů. 13 Dále dohlíží na plnění Paktu stability a růstu, má publikační činnost při hodnocení ekonomického vývoje eurozóny aj. Při výkonu měnové politiky ESCB využívá několik nástrojů. Nejdůležitějším nástrojem jsou operace na volném trhu, které provádí národní centrální banky. Patří mezi ně reverzní transakce, přímé transakce, měnové swapy, přijímání termínovaných vkladů a vydávání dluhových cenných papírů. 14 Podle knihy Měnová integrace od Lubora Laciny a kol. lze rezervní transakce rozdělit z hlediska postupů, pravidelnosti a cílů na: 1. Hlavní refinanční operace – při sledování cílů monetární politiky mají hlavní roli, ovlivňují úrokové sazby a poskytují bankovnímu systému největší část likvidity; jde o týdenní vyhlašování tendrů formou refinančních repo operací centrální bankou se splatností dva týdny; jako protistrana eurosystému se mohou operací účastnit úvěrové instituce, které sídlí v eurozóně. 2. Dlouhodobější refinanční operace – cílem je poskytnout dlouhodobější refinancování finančního sektoru, četnost je jeden měsíc se splatností tří měsíců; stejně jako u hlavních refinančních operací se mohou účastnit úvěrové instituce sídlící v Eurozóně.

Lisabonská smlouva; Konsolidované znění Smlouvy o Evropské unii a Smlouvy o fungování Evropské unie; 2. přepracované a doplněné vydání; Odbor informování o evropských záležitostech, Úřad vlády České republiky 2009 13 Lubor Lacina a kol. Měnová integrace. Náklady a přínosy členství v měnové unii. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007 14 Ibid. 12

14

3. Operace jemného doladění – jejich výhodou je rychlá akceschopnost např. v případě neočekávaných šoků v likviditě na finančním trhu, často mají podobu reverzních operací, ale rovněž mohou mýt podobu měnových swapů („kombinace nákupu a prodeje deviz s využitím kombinace promptního a forwardového kurzu

15

“),

přímých transakcí nebo příjmů termínovaných vkladů, provádí je jak jednotlivé centrální banky, tak sama Evropská centrální banka, pokud tak rada guvernérů rozhodne. 4. Strukturální operace – používají se k úpravě pozice ESCB vůči finančnímu sektoru a k úpravě likvidity na finančním trhu, jde o vydávání dlouhodobých certifikátů a uskutečňování operativních přímých i zpětných transakcí. „Přímé transakce lze definovat jako nákup či prodej způsobilých aktiv přímo na trhu. 16“ Nejčastěji jsou prováděny decentralizovaně centrálními bankami jednotlivých členských států a provádějí se pouze pro účely jemného doladění a pro strukturální účely. Mezi přímé transakce můžeme zařadit vydávání dluhových cenných papírů za účelem vytvoření či rozšíření nedostatku likvidity na trhu. Mohou být vydávány pravidelně či nepravidelně se splatností kratší než dvanáct měsíců. Další přímou transakcí jsou měnové swapy, které „zahrnují souběžné spotové a forwardové transakce s cizí měnou 17“ a jsou prováděny centrálními bankami. U příjmu termínovaných vkladů může ESCB vyzvat protistrany, aby si uložily úročené termínované vklady u příslušné centrální banky. Druhým nástrojem ESCB při výkonu měnové politiky, po operacích na volném trhu, jsou stálé facility. „Pomocí mezní zápůjční facility poskytuje centrální banka úvěry do druhého dne oproti zajištění a za předem určenou úrokovou sazbu. 18“ Úroková sazba je často vyšší než tržní sazba, a proto se mezní zápůjční facilita pro získání finančního kapitálu používá jako poslední možnost. Oproti tomu vkladová facilita, kde je úroková míra nižší než odpovídající sazba „a umožňuje bankám ukládat prostředky u centrální banky do druhého dne za předem

RNDr. Jaromír Fuchs, Monetární teorie, přednášky UTB Zlín 2006 Lubor Lacina a kol. Měnová integrace. Náklady a přínosy členství v měnové unii. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007 17 Ibid. 18 http://www.ecb.int/pub/pdf/other/ecbhistoryrolefunctions2006cs.pdf 15 16

15

určenou úrokovou sazbu 19“, ukládají banky své volné prostředky pouze tehdy, nemohou-li je využít jinak. Třetím nástrojem jsou pak povinné minimální rezervy, které však ECB nepoužívá primárně jako nástroj měnové politiky, ale „jejím cílem je podpora stanovení krátkodobých úrokových sazeb na mezibankovním trhu“ 20. ECB od úvěrových institucí požaduje, aby si u národních centrálních bank povinně ukládaly vklady, které se nazývají povinné minimální rezervy. Jejich výše se vypočítává „jako základ pro stanovení minimálních rezerv vynásobený sazbou rezerv. 21“ Nositelem měnové politiky Evropské unie je výhradně Evropská centrální banka, proto se teď budu věnovat jejím cílům, úkolům a její nezávislosti.

1.2.1. Evropská centrální banka „Evropská centrální banka (dále jen „ECB“) byla založena v roce 1998 ve Frankfurtu nad Mohanem jako nezávislý orgán s cílem koordinovat měnovou politiku v eurozóně (…) 22“, a navázala na svého předchůdce Evropský měnový institut (EMI). Mezi orgány Evropské unie ECB však zařadila až Lisabonská smlouva, čímž ECB získala právní subjektivitu. Eurozóna se skládá ze zemí, které zavedly euro jako svou měnu. V současné době má 17 členů: Portugalsko, Španělsko, Irsko, Francii, Belgii, Nizozemsko, Lucembursko, Itálii, Finsko, Německo, Rakousko, Slovensko, Slovinsko, Estonsko, Kypr, Maltu, Řecko. Prvotním cílem ECB je udržovat cenovou stabilitu, tzn. chránit hodnotu eura. „ Rada guvernérů definovala cenovou stabilitu jako meziroční růst harmonizovaného indexu spotřebitelských cen (HICP) pro eurozónu o méně než 2%, přičemž takto definovaná cenová stabilita má být zachována ve střednědobém horizontu. 23“ Rada guvernérů také později oznámila, že na základě této definice chce udržovat míru inflace na hladině pod 2%. Cílování inflace ECB umožňuje předpovídat inflaci díky objemu peněžní zásoby a zároveň plně 19

http://www.ecb.int/pub/pdf/other/ecbhistoryrolefunctions2006cs.pdf Ibid. 21 http://www.ecb.int/pub/pdf/other/ecbhistoryrolefunctions2006cs.pdf 22 Po stopách Evropské unie, Informační kancelář Evropského parlamentu, aktualizované vydání 09/2010 23 http://www.mvcr.cz/clanek/evropska-centralni-banka.aspx, Ing. Richard Pospíšil, Ph.D. 20

16

využívat měnových nástrojů. Tato definice cenové stability také dává veřejnosti „vodítko pro utváření předpokladů o budoucím vývoji cen“.

24

Důležitým úkolem ECB je i výlučná pravomoc vydávání bankovek v eurozóně. Mezi další úkoly ECB patří provádění devizových operací, dohled nad centrálními bankami členských států eurozóny a spolupráce s nimi, správa měnových rezerv členských států eurozóny, provádí dozor nad úvěrovými institucemi a stabilitou finančního systému, spolupracuje s Evropskou unií a mezinárodními institucemi. 25 ECB a národní centrální banky musí být při plnění svých úkolů, povinností a při výkonu pravomocí nezávislé. Jejich nezávislost je upravena Smlouvou o založení Evropského společenství (dále jen „ES“) a statutem ESCB/ECB. Dále se také vlády členských států, orgány a instituce Společenství zavázali dodržovat tuto zásadu nezávislosti a neovlivňovat tak členy rozhodovacích orgánů ECB či národní centrálních bank. 26 Nezávislost ECB a národních centrálních bank zahrnuje tyto pravidla: 1. Institucionální nezávislost – „ Banky nesmějí požadovat nebo přijímat pokyny vlády členského státu nebo jiného orgánu, 27“ ani od jiných vnitrostátních, mezinárodních, soukromých či veřejných subjektů. ECB a další vnitrostátní centrální banky však mohou tyto subjekty požádat o informace či s nimi komunikovat. 2. Právní nezávislost – ECB i národní banky mají každá svou právní nezávislost a pro ECB to také mimo jiné znamená, že pokud by chtěl nějaký stát nebo instituce Společenství zasahovat do její působnosti, tak má ECB právo se obrátit na Evropský soudní dvůr, aby její výsady potvrdil. 3. Osobní nezávislost – Statut ECB chrání i osobní nezávislost členů rozhodovacích orgánů a také určuje jejich funkční období. U guvernérů centrálních bank je funkční období stanoveno na minimálně pět let s možností opakovaného jmenování. U členů Výkonné rady je funkční období stanoveno na osm let, bez možnosti znovu jmenování. „Představitelé centrálních bank mohou být odvoláni pouze z důvodů 24

http://www.mvcr.cz/clanek/evropska-centralni-banka.aspx, Ing. Richard Pospíšil, Ph.D. http://www.ngo-eu.cz/ 26 http://www.euroskop.cz/82/sekce/evropska-centralni-banka/ 27 čl. 108 Smlouvy, čl. 7 Statutu ESCB a ECB 25

17

uvedených ve Smlouvě (resp. čl. 14 Statutu). 28“ „Lze jej odvolat, pouze přestane-li splňovat podmínky nezbytné k jejímu výkonu nebo dopustí-li se vážného pochybení. 29“ 4. Funkční a provozní nezávislost – Aby ECB mohla plnit svůj prvotní cíl, a to udržování cenové stability, byly jí svěřeny určité pravomoci. Např. monopol na vydávání euro bankovek; vydávání mincí schvaluje ECB, která má tudíž kontrolu nad měnovou bází v eurozóně a zákonná platidla tedy nelze vydávat proti její vůli. 30 5. Finanční a organizační nezávislost – Umožňuje faktické fungování nezávislosti ECB. Vlády nesmí zasahovat do rozpočtu ECB a nesmí využívat ECB k financování svých výdajů. 31 Založení nadnárodní instituce, Evropské centrální banky, a eurozóny byl významný krok v dlouhém procesu evropské integrace.

2. Vývoj měnové politiky a hospodářské politiky v rámci EU Vývoj měnové a hospodářské politiky je úzce spjat, avšak v rámci integračního vývoje se každá z politik vyvíjela jiným tempem, jiným stylem a s jinou intenzitou. Vývoj měnové politiky je v rámci integračního procesu ukončen a zavedením společné měny se jedná o plně komunitarizovanou politiku. Hospodářská politika zůstává pouze v koordinaci Společenství, stále je nástrojem jednotlivých členských států a nachází se v nízkém stupni koordinace. Vliv hospodářské politiky na měnovou politiku se dá nelézt v jednotlivých historických etapách vývoje měnové integrace a vytváření Hospodářské a měnové unie, kde koordinace hospodářské politiky určitým způsobem kopírovala vývoj měnové integrace, proto jejich vývoj v rámci EU popíši na základě integrace měnové.

28

http://www.euroskop.cz/82/sekce/evropska-centralni-banka/ článek 11.4 Statutu ESCB 30 ISBN 978-92-899-0212-0, Evropská centrální banka, Eurosystém, Hanspeter K. Schiller, druhé upravené vydání z roku 2006 31 http://www.euroskop.cz/82/sekce/evropska-centralni-banka/ 29

18

Zdeněk Sychra ve své Disertační práci „Realizace hospodářské a měnové unie v EU“ rozděluje evropskou měnovou integraci na čtyři základní etapy, podle kterých se budu v této práci řídit, rozděluje ji na: 1. „období

mezivládní

spolupráce

(1958-1970),

kdy

docházelo

pouze

ke koordinaci měnových politik v rámci fungování bretonwoodského měnového systému 2. období užší kooperace (1971-1990), kdy došlo k novým integračním aktivitám – návrhu prvního plánu na vytvoření společné měny a vytvoření Evropského měnového systému 3. období

přípravy na

zavedení

jednotné

evropské měny (1990-1998),

charakteristické definováním základní koncepce projektu HMU a následně jeho postupnou, ale rychlou realizací 4. období vzniku HMU a dovršení měnové integrace (1999 - dosud), kdy byla zavedena jednotná měna nejprve bezhotovostní, následně jako platidlo a veškeré kompetence v oblasti měnové politiky převzala od členských států HMU Evropská centrální banka.“ 32

2.1. Počátky měnové spolupráce Ve Smlouvě o EHS z roku 1957 se měnová politika stala koordinovanou oblastí, kde šestice zakládajících členských států měla na základě svých ekonomických priorit, dosažených politických konsenzů a také díky poválečnému Bretonvoodskému systému, usnadnit vytvoření společného trhu. Společný trh v té době předpokládal pevně směnitelné měny, sjednocování cen agrárních produktů a stabilní měnové kurzy, které byly důležité pro vytvoření společné zemědělské politiky, která byla v té době prioritou číslo jedna. Členské státy však byly spokojeny s Brettonwoodským systémem, více jim vyhovovaly pevně stanovené kurzy než kurzy plovoucí. S plovoucími kurzy totiž měly státy už v minulosti negativní zkušenosti, hlavně z oblasti obchodu, přímých investic a zavádění společné zemědělské politiky.

Zdeněk Sychra, Disertační práce „Realizace hospodářské a měnové unie EU: implementace, přístupy, důsledky dostupné na: http://is.muni.cz/th/7697/fss_d/Disertacni_prace.pdf 32

19

V rámci měnové spolupráce byl zřízen Měnový výbor, který měl působit jako poradní orgán a měl sledovat finanční a měnovou situaci členských států a podávat zprávy Radě ministrů a Komisi. Odpovědným orgánem za měnovou politiku na počátku měnové integrace byla Rada. Mezi její úkoly patřila agenda makroekonomických cílů, a to rovnováha platební bilance, vysoká zaměstnanost či stabilita cenové hladiny. Rada také zřídila několik poradních výborů, např. Výbor pro střednědobou hospodářskou politiku či Výbor pro rozpočtovou politiku. Větší zájem o měnovou integraci začaly členské státy projevovat v 60. letech. Důvodem byly výkyvy amerického dolaru a také nestabilní mezinárodní systém. Prvním pokusem o prohloubení měnové integrace byl tzv. Marjolinův akční plán, přesněji řečeno Memorandum Komise k akčnímu programu Společenství během druhé fáze rozvoje EHS. Tento plán navrhoval zavést nové instituce a povinné konzultace v přesně vymezených případech. Ovšem jediným, co se povedlo v rámci tohoto akčního plánu uskutečnit, bylo vytvoření Výboru guvernérů centrálních bank. Díky tomu, že Společenství v tomto období věnovalo většinu své pozornosti vytváření celní unie a zavádění společné zemědělské politiky, tak se v oblasti měnové politiky neuskutečnily žádné revoluční kroky. 33 V této podkapitole byl zmíněn systém Bretton Wood, ke kterému se nyní vrátím. Vznikl v důsledku meziválečných zkušeností s plovoucími kurzy. Jeho tvůrci chtěli zamezit dvěma krajnostem, a to makroekonomické nerovnováze a destruktivním účinkům použití kurzu jako nástroje hospodářské politiky, čili kompetitivní devalvaci, která se poeticky nazývá také „ožebračováním vašeho souseda“. Kurzové uspořádání tak dostalo podobu pevných, ale přizpůsobivých kurzů. Pevná část kurzů se opírala o americký dolar a přizpůsobitelná část, která směla být použita pouze v situaci podstatné nerovnováhy. Brettonwoodský systém také zavedl novou instituci, a to Mezinárodní měnový fond (dále jen „MMF“), kterému byla přidělena dohlížitelská funkce. MMF měl využívat svou autoritu v jednáních se členskými státy o přiměřených změnách kurzů. Jeho úvěrové prostředky měly být připraveny k použití pro členské státy, které by se dostaly do přechodných platebních Lubor Lacina a kol. Měnová integrace. Náklady a přínosy členství v měnové unii. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2007 33

20

potíží. Takto nastavená pravidla se zavázaly členské státy dodržovat a MMF se zavázal na toto dodržování dohlížet. Toto mělo být zárukou, že se nebude opakovat chaos světového měnového systému jako v období mezi dvěma světovými válkami. K Brettonwoodskému systému se připojila i šestice zakládajících členů Společenství, kteří se rozhodli jíti cestou pravidel tohoto systému a využívat jeho výhod z členství. Plány Brettonwoodského systému se ovšem příliš nenaplnily. Systém se v poválečných letech v Evropě neuplatňoval, protože pro jeho fungování neexistovaly institucionální předpoklady a až do roku 1958 nemohl kurz působit jako usměrňovač toků platební bilance, neboť evropské měny nebyly vzájemně směnitelné. Roli Brettonwoodského systému tak zastávaly bilaterální obchodní smlouvy a obchodní restrikce. Z počátku proto prokazovala své přínosy jiná měnová instituce, a to Evropská platební unie (dále jen „EPU“). EPU vznikla na základě členství v OEEC (Organization for European Economic Cooperation), zahrnovala i bývalé francouzské a britské kolonie a zahrnovala tak až 70% světového obchodu. Tato instituce každý měsíc nashromáždila pohledávky a závazky, které vznikly při obchodování mezi členskými státy OEEC a převedla je na jediný dlužnický vztah, kterého se účastnila jako jedna ze stran. Všechny tyto nahromaděné zůstatky na účtu se podle dohodnutých pravidel vypořádávala. Tento ustálený proces přinesl mnoho výhod. Evropské země směřovaly své závazky a pohledávky vůči EPU a přestávaly tak být vůči sobě dlužníky a věřiteli. Důležitost EPU umocňoval fakt, že to byla jedna z prvních evropských institucí, kde se „znepřátelené“ členské státy učily vzájemným ústupků a kompromisům, které mohly být vnímány i jako zasahování do hospodářských politik jednotlivých členských států. 34

2.2. Rozvoj měnové integrace 2.2.1. Nové iniciativy Nejednotnost národních hospodářských politik se plně projevila v době, kdy v roce 1968 došlo k ukončení prvního kroku v uskutečňování společného trhu, a to k vytvoření celní unie. Německá ekonomika se dostala do potíží a uplatňováním restriktivní měnové politiky rychle Oldřich Dědek, Historie evropské měnové integrace. Od národních měn k Euru. Studie národohospodářského ústavu Josefa Hlávky. Studie 5/2008

34

21

klesla její poptávka po dovozech, což mělo za následek pokles exportů u hlavních obchodních partnerů. A tím, že je německá ekonomika svou velikostí důležitá pro obchod většiny členských států, tak její hospodářské problémy měly dopad přes zahraniční obchod i na ostatní členské státy. Po roce 1968 členské státy reagovaly na měnové tlaky odlišnými způsoby, např. Francie a Německo. Francie reagovala devalvací franku, zatímco Německo marku revalvovalo. Toto napětí ohrožovalo další rozvoj společného trhu a dalších politik, např. politiky zemědělské. Proto se začalo hovořit o užší integraci hospodářské a měnové politiky. Začaly se objevovat různé analýzy a konkrétní návrhy, které se shodovaly v harmonizaci, avšak se rozcházely v způsobu provedení. Komise na nastalou situaci zareagovala tzv. druhým Barreho plánem (první Barreho plán byl po velké kritice přepracován a následně představen jako druhý Barreho plán), který hovořil o koordinaci hospodářských politik a měnové spolupráci v rámci Společenství. Detailně popisoval, že nejprve je nutné společné snahy demonstrovat na měnové jednotě, čili co nejužší měnové integraci s pevně fixovanými kurzy, protože koordinace hospodářských politik by měla vycházet z měnové podpory Společenství. Plán uvedl také tři doporučení, a to: „koordinaci krátkodobých střednědobých národních hospodářských politik, užší koordinaci krátkodobých národních politik a ustavení společného mechanismu pro měnovou spolupráci.“ 35 Barreho plán tak představoval monetaristické pojetí HMU. Na rozdíl od dalšího plánu, který představila o rok později německá vláda, tzv. Schillerův plán, který představoval ekonomistické pojetí HMU. Schillerův plán uváděl, že jsou to právě rozdíly v hospodářských politikách, které působí na změny kurzů pomocí tržních tlaků. Proto nejprve musí nastat účelná koordinace hospodářské politiky v rámci Společenství a poté pokus o fixaci kurzů. Schillerův plán zahrnoval čtyři stupně k dosažení hospodářské a měnové unie: 1. „konzultace v měnové a hospodářské politice k posílení společné koordinace a ustavení nástrojů krátkodobé pomoci

Lubor Lacina a kol. Měnová integrace. Náklady a přínosy členství v měnové unii. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2007 35

22

2.

potřebu dosáhnout užší harmonizace ekonomických trendů, především společným rozhodováním některých záležitostí v Radě

3. ustavení společné centrální banky, fixaci měnových kurzů a zavedení volného pohybu kapitálu 4. vytvoření společné měny a nadnárodní hospodářské kontroly“ 36

2.2.2. Wernerova zpráva V 60. letech dvacátého století Evropa zažívala éru zlatého věku. Hospodářský růst rostl vysokým tepem, nezaměstnanost byla minimální a zahraničnímu obchodu se velice dařilo. S tímto příznivým ekonomickým vývojem se příznivě vyvíjela i hospodářská integrace. Uplatňoval se koncept tzv. dvourychlostní Evropy, kdy se země seskupily do dvou skupin. Jednou ze skupin bylo Evropské hospodářské společenství (EEC – European Economic Community), které se vyznačovalo prvky nadnárodní spolupráce, kde zakladatelská smlouva přiznala rozhodovací či legislativní pravomoci Komisy a Evropskému soudnímu dvoru. Druhou skupinou bylo Evropské sdružení volného obchodu (EFTA – European Free Trade Association), které uplatňovalo filozofii mezivládní spolupráce a všechny významné kompetence ponechalo na úrovni národní. EEC se vyvíjelo rychleji, bylo hospodářsky silnější a mnohem dříve také dosáhlo vytyčených cílů v oblasti vytváření celní unie a sjednotilo svoje postoje vůči třetím zemím. 37 Jedním ze zásadních mezníků, v této časové dekádě, měnové integrace se stal summit hlav států a šéfů vlád konaný v roce 1969 v Haagu, na kterém poprvé zazněly konkrétní návrhy na vytvoření hospodářské a měnové unie. Důvodem byly přetrvávající problémy s autonomními hospodářskými a měnovými politikami. Společenství také chtělo podpořit své vyhlídky do budoucnosti, a to vyhlídky na dokončení celní unie a vidinu prvního rozšíření současné zakládající šestice států. Vytvořením HMU chtělo Společenství podpořit myšlenku vzniku prostoru volného pohybu zboží, služeb, osob a kapitálu, ke kterému ale zatím pouze směřovalo. Díky tomu, že tento Lubor Lacina a kol. Měnová integrace. Náklady a přínosy členství v měnové unii. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2007 37 Oldřich Dědek, Historie evropské měnové integrace. Od národních měn k Euru. Studie národohospodářského ústavu Josefa Hlávky. Studie 5/2008 36

23

stupeň integrace nebyl ještě realizován, státy byly na pochybách, zda akceptovat ztrátu svých nástrojů měnové politiky. Ztrátou nástrojů měnové politiky se zabývalo i mnoho ekonomů. Ti se zaměřili na tzv. teorii optimální měnové oblasti. Společenství považovali za velice různorodý ekonomický prostor, který optimální měnové oblasti neodpovídá. Tento fakt se podepsal na další užší měnové integraci, neboť se k otázkám společné měny přistupovalo velice opatrně. Vytvořením plánu pro užší měnovou integraci a vytvoření HMU byla pověřena odborná skupina v čele s tehdejším lucemburským premiérem a ministrem financí Pierrem Wernerem. Tato skupina měla navázat na Barreho plán, a to ve spolupráci s Komisí, která vydala tzv. stupňovitý plán pro vytvoření HMU. Výsledkem byla Wernerova zpráva ze 7. října 1970, oficiálně nazvaná Zpráva Radě a Komisi o realizaci stádií hospodářské a měnové unie ve Společenství. Wernerova zpráva byla prvním podrobným plánem na vznik HMU, kterou chtělo Společenství vytvořit do roku 1980. Zpráva se snažila najít kompromis mezi dvěma přístupy vzniku HMU. Šlo o kompromis mezi ekonomisty a monetaristy. Ekonomisté čili zastánci tzv. korunovační teorie, kam patří zejména Německo a Nizozemsko říkali, že měnová unie nemůže vzniknout bez vysokého stupně koordinace národních ekonomik. Po koordinaci by následovaly pevně fixované měnové kurzy s následným vznikem společné měny. Měnová unie tak měla představovat korunovační vrchol postupného procesu s vysokou koordinací hospodářských politik v rámci Společenství. Monetaristé, kteří zastávali tzv. teorii lokomotivy, kam patřila Francie, Belgie, Lucembursko, ale i Komise, říkali, že základním předpokladem pro integraci hospodářské integrace je integrace měnová. Chtěli co nejrychlejší zavedení společné měny, která přirozeně povede ke sbližování hospodářských politik. Wernerova zpráva tak ve vytvoření HMU postupovala opatrně. Měnovou unii chtěla zavést ve třech etapách. První dvě etapy uváděla velice detailně, v třetí etapě pak uváděla reformy, které je třeba ke vniku uskutečnit. V první etapě se Společenství mělo zaměřit na koordinaci hospodářských a měnových politik, s časovým trváním tří let. Konvergence měla zajistit, že v druhé etapě nebude docházet k měnovým výkyvům. 24

22. března 1971 tak Rada ministrů přijala, na základě Wernerovi zprávy a připomínek Komise, usnesení o vytvoření HMU. K jejímu vytvoření mělo dojít do deseti let ve třech etapách. Rada také přijala rozhodnutí, která byla důležitá k realizaci první etapy HMU.

2.2.2.1.

Had v tunelu

Počátek vzniku HMU byl poznamenán mnoha problémy. V roce 1971 přišla měnová krize, která vedla ke zhroucení brettonwoodského systému, dolar přestal být směnitelný a přešlo se od pevných kurzů ke kurzům plovoucím. Společenství mělo snahu udržet měnovou spolupráci v rámci první etapy HMU a tak byla podepsána Basilejská dohoda, kde měly být evropské měny navázány na americký dolar a zajistit tak jejich stabilitu. Dohodu podepsali Irsko, Dánsko, Velká Británie, Norsko a šestice zakládajících států. Tato dohoda byla základním kamenem systému zvaný had v tunelu. Had v tunelu čili „systém pro sbližování bilaterálních měnových kurzů evropských měn, jejichž hodnota byla určována ve vztahu k americkému dolaru“ 38. Maximální rozpětí evropských měn bylo 2,25% a rozpětí vůči dolaru bylo 4,5%. Cílem tohoto systému tak bylo navázat evropské měny a zajistit jejich stabilitu navázáním na americký dolar. Jak měnová, tak hospodářská část měly být vytvářeny souběžně a zároveň tento systém kladl velký důraz na koordinování hospodářských politik s dohledem Rady ministrů financí (ECOFIN). Obrázek č. 1 Fungování evropského měnového hada

Zdroj: Meyer 2001 Oldřich Dědek, Historie evropské měnové integrace. Od národních měn k Euru. Studie národohospodářského ústavu Josefa Hlávky. Studie 5/2008

38

25

Had v tunelu ve své základní podobě ovšem nevydržel dlouho. Devalvace dolaru přiměla státy k opouštění tunelu. Nakonec v tunelu zůstalo pouze Německo se svou silnou markou a Dánsko s dánskou korunou. V následujících několika letech tak zůstal had v podstatě zónou německé marky, na kterou ostatní státy, které s Německem pojily úzké obchodní vztahy, vázaly své měnové politiky. Šlo o Dánsko a Benelux. To, že byl had neúspěšný, mělo dopad na celou ideu HMU a Společenství se i přes snahu nepodařilo Wernerův plán udržet a nakonec ztroskotal. Jednou z příčin byla světová měnová krize 39, druhou příčinou mohla být ropná krize, která udeřila velkou silou na ekonomiky, které byly závislé na jejím dovozu. Ze začátku sedmdesátých let stál totiž barel ropy dva dolary, což pomáhalo hospodářskému růstu vyspělých zemí, které ve velkém spotřebovávaly tuto surovinu. Tzv. první šok byl způsoben embargem, které vyhlásili arabští členové OPEC, jako pomstu za podporu Izraele v jeho válce s Egyptem a Sýrií. Touto situací vzrostla cena za barel ropy na dvanáct dolarů, což znamenalo zvýšení o 550%. Následkem toho se zpomalil ekonomický růst a zvýšila se inflace. Tzv. druhý ropný šok byl následkem iránsko-iráckého vojenského konfliktu a nemalý vliv mělo také svržení iránského šáha. Tyto události totiž zvedly ceny saudské lehké ropy na třicet čtyři dolarů za barel ropy. Oba tyto šoky donutily vyspělé státy západní Evropy k úsporným opatřením, tak aby snížily svou spotřebu. 40 Třetím důvodem mohly však být i velké ideové rozdíly mezi Francií a Německem, čili ekonomickou a monetaristickou podobou vzniku HMU. Ukázal se i fakt, že hospodářství jednotlivých států bylo opravdu rozdílné, než aby se mezi nimi udržely pevné měnové kurzy. Chyběla koordinace v základních ekonomických ukazatelích. Nicméně i neúspěch ukázal mnoho faktorů, díky kterým se Společenství posouvalo v integraci dále. Jednak jasně vyšlo najevo, že další kroky Společenství povedou směrem k jednotné měně. Také se ukázalo, že „tzv. ekonomicko-funkční cesta evropské integrace nebude tak snadnou a rychlou záležitostí“41a že nejsložitější bude zřejmě integrace politická. Některé státy, např. Francie zjistily, že jejich hospodářské politiky potřebují změny. A jednak také

Lubor Lacina a kol. Měnová integrace. Náklady a přínosy členství v měnové unii. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2007 40 Oldřich Dědek, Historie evropské měnové integrace. Od národních měn k Euru. Studie národohospodářského ústavu Josefa Hlávky. Studie 5/2008 41 Lubor Lacina a kol. Měnová integrace. Náklady a přínosy členství v měnové unii. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2007 39

26

Francie a Německo obnovily své vztahy a rozhodly se postupovat společně a udržovat myšlenku dalšího prohlubování měnové integrace. 42

2.2.3. Evropský měnový systém Druhé polovině sedmdesátých let a první polovině let osmdesátých se přezdívá letům eurosklerózy, kdy Společenství jakoby zapomnělo na původní ideu otců evropské integrace, a to na stále širší a těsnější Unii. Hospodářská situace vykazovala stagnující růst a vysokou inflaci a situace zasáhla též kurzovou spolupráci, kde se státy seskupily do dvou táborů. Jeden tábor tvořila nesourodá skupina v čele s velkou ekonomikou Německa a malými ekonomikami Belgie, Lucemburska, Nizozemska a Dánska, které zůstali u oficiálního systému kurzů Společenství. Druhý tábor tvořily ostatní velké ekonomiky Francie, Itálie a Velké Británie, kdy každá země zůstala v systému chodu plovoucích kurzů. V této době nesourodého prostředí byly předkládány různé podněty, jak koordinaci kurzových politik vyvést z mrtvého bodu. Tyto snahy však většinou zkrachovaly na odmítnutí některé z rozpolcených stran. I přes odmítnutí tyto časté snahy měly velký význam. Pomáhaly utvářet manévrovací prostor, uváděly inovace a definovaly vyjednávající pozice. S tímto úsilím pak bylo následně jednodušší dospět k jednomu konceptu, který byl v praxi realizován. Euroskleróza se však šířila i z jiných ohnisek. Např. když celní unie odstranila tradiční obchodní bariéry, tak státy začaly reagovat na pomalejší ekonomický růst technickými překážkami obchodování. Ty stěžovaly přístup ostatním států na své domácí trhy technologickými, ekologickými, bezpečnostními či zdravotními standardy. Dalším z ohnisek bylo sestavování rozpočtu Společenství. Se stále větším počtem členských států se zostřovaly debaty o spravedlivých příspěvcích pro jednotlivé státy. Do problémů se dostávalo o financování společné zemědělské politiky, kde rostlo napětí mezi čistými přispěvateli a čistými příjemci rozpočtových prostředků. Za ukončení období eurosklerózy se považuje až podpis Jednotného evropského aktu v roce 1986. 43

Lubor Lacina a kol. Měnová integrace. Náklady a přínosy členství v měnové unii. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2007 43 Oldřich Dědek, Historie evropské měnové integrace. Od národních měn k Euru. Studie národohospodářského ústavu Josefa Hlávky. Studie 5/2008 42

27

2.2.3.1.

Koncepce, vývoj a fungování systému

Evropský měnový systém (dále jen „EMS“) vznikl z politického důvodu. Cílem bylo udržet myšlenku užší měnové integrace a stabilitu evropských měnových kurzů. EMS se tak stal náhradní a volnější alternativou měnového hada. Měl udržet měnovou stabilitu prostřednictvím intervenčních mechanismů, rozšířením úvěrových mechanismů a zavedením nové účetní jednotky. Návrh na zřízení EMS představil tehdejší předseda Komise Roy Jenkins s politickou podporou francouzského prezidenta Valéry Ciscard d´Estaingna a německého kancléře Helmuta Schmidta. V roce 1979 začal EMS po schválení Radou fungovat. Jeho hlavním úkolem bylo vytvořit zónu měnové stability, ke které mu pomáhal i fakt, že díky poklesu kurzu amerického dolaru posílil zájem Společenství o samostatnou měnovou spolupráci i za cenu vysokého stupně koordinace. Ovšem sjednocující cíle EMS byly od začátku mizivé, protože celý projekt neměl institucionální rámec. Vznik byl založen na dohodách jednotlivých centrálních bank a smluvní základně Společenství a jednotlivých států. Do primárního práva se EMS dostal až podpisem Jednotného evropského aktu v roce 1987. EMS zahrnoval tří základní prvky. Skládal se z Evropské měnové jednotky, která svým názvem vyvolává vzpomínku na středověkou francouzskou a anglickou minci, mechanismu měnových kurzů a úvěrových mechanismů.

2.2.3.2.

Evropská měnová jednotka

Evropská měnová jednotka (dále jen „ECU“ – European Currency Unit) se skládala z koše, ve kterém byly obsaženy všechny měny zúčastněných států. Poměr zastoupení měny záležel na ekonomické síle dané země, což odpovídalo podílu HDP členské země na celkovém HDP Společenství a měnil se každých pět let. Tabulka č. 1 ukazuje podíl jednotek národní měny v 1 ECU v %.

28

Tabulka č. 1 Podíl jednotek národní měny v 1 ECU v % Měna

13.3.1979 - 16.9.1984

17.9.1984 - 21.9.1989

21.9.1989-31.12.1999

Belgický frank

9,64%

8,57%

8,183%

Německá marka

32,98%

32,08%

31,955%

Dánská koruna

3,06%

2,69%

2,653%

-

-

4,138%

Francouzský frank

19,83%

19,06%

20,316%

Britská libra

13,34%

14,98%

12,452%

-

1,31%

0,437%

Irská libra

1,15%

1,20%

1,086%

Italská lira

9,49%

9,98%

7,840%

Lucemburský frank

-

-

0,322%

Nizozemský gulden

10,51%

10,13%

9,98%

Portugalské escudo

-

-

0,695%

Španělská peseta

Řecká drachma

ECU nahradila Evropskou účetní jednotku EUA (European Unit of Account) z roku 1975, která předtím nahradila Evropskou měnovou účetní jednotku EMUA (European Monetary Unit of Account). ECU byla zavedena pouze pro bezhotovostní operace 44, byla tedy „peněžním médiem bez mateřské centrální banky a tudíž bez mezibankovního clearingového systému pro bezhotovostní převody, které centrální banky pro své národní měny obvykle provozují 45“ Jejím hlavním úkolem bylo plnění funkce rezervní měny pro transakce mezi centrálními bankami, pro převody strukturálních fondů, při sestavování rozpočtu či na zemědělské platby, a také mělo sloužit jako nástroj transakcí uvnitř Evropského měnového systému (dále jen „EMS“). Vzhledem k těmto úkolům se ECU rozdělovala na tři části. První byla tzv. oficiální, která se používala v rámci celého EMS, druhá byla tzv. soukromá, používaná pro bankovní operace a třetí tzv. zelená ECU, určená pro zemědělské platby. 46

Lubor Lacina a kol. Měnová integrace. Náklady a přínosy členství v měnové unii. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2007 45 Oldřich Dědek, Historie evropské měnové integrace. Od národních měn k Euru. Studie národohospodářského ústavu Josefa Hlávky. Studie 5/2008 46 Lubor Lacina a kol. Měnová integrace. Náklady a přínosy členství v měnové unii. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2007 44

29

2.2.3.3.

Mechanismus měnových kurzů

Výsledná podoba Evropského měnového systému byla mistrná ukázka toho, jak se dají nalézt fungující kompromisy mezi rozdílnými představami jednotlivých aktérů. Opět se zde střetával názor Francie, která požadovala zařadit do centra mechanismu košovou měnu ECU a Německa, které požadovalo zachování principu hada. EMS měl být projektem, který nerozdělí jednotlivé členské státy do skupin, ale spojí je v rámci jednoho měnového systému. Zainteresovával všechny členské státy, ale nenutil se je zapojit do všech součástí tohoto systému včetně Mechanismu měnových kurzů (dále jen „ERM“ - Exchange Rate Mechanism). Tomuto přístupu se říká tzv. à la carte přístup, čili „výběr z jídelního lístku“. Tím každá ze stran mohla říci, že prosadila skoro vše podstatné, co navrhovala. Z tohoto hlediska se tvůrcům projektu EMS nesmí upřít politická odvaha, protože vrátit se k sytému měnových kurzů, kde první už jednou selhal a v druhém pouze živořila skupina zastánců měnového hada, byl risk, který mohl vyústit v neúčast některých členských států. EMS systém totiž navazuje jak na brettonwoodský měnový systém, tak také na uspořádání hada. 47 „Měny zúčastněných zemí byly pevně svázány ve dvojicích (tzv. směnné kurzy) a tvořily paritní mřížku, v níž se mohly pohybovat ve fluktuačním rozpětí ± 2,25% od centrální parity, kurzu ECU.“ 48 Některé státy si dostaly výjimku a mohly zvolit i širší rozpětí, a to ± 6%. Pokud některá z dvojic tuto hodnotu porušila, centrální banky obou států musely opět kurz ustálit. K ustálení kurzu sloužily mimo jiné i úvěrové mechanismy, které sloužily např. k překlenutí schodku platební bilance poskytováním úvěrů, a to úvěrů velmi krátkodobých, krátkodobých a střednědobých. Netradičním nástrojem včasného varování se stal indikátor divergence, který zajišťoval, že se úřední zásah mohl provádět i před porušením povoleného rozpětí, a to při překročení 75% tohoto pásma. Šlo o nastavení zarážek, které měly poukazovat na kritická vychýlení kurzů a včas tak varovat před problémy a nalézt možnosti jejich řešení. Pro další rozvoj měnové integrace byl tento kurzový mechanismus důležitý i po politické stránce, protože čím Oldřich Dědek, Historie evropské měnové integrace. Od národních měn k Euru. Studie národohospodářského ústavu Josefa Hlávky. Studie 5/2008 48 Lubor Lacina a kol. Měnová integrace. Náklady a přínosy členství v měnové unii. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2007 47

30

užší bylo nastavení pásma, tím více museli členové EMS koordinovat hospodářské a měnové politiky a koordinace měnových politik sebou nesla i omezování pravomocí jednotlivých centrálních bank. Šíře pásma též podávala zprávy o úrovni koordinace hospodářských politik jednotlivých zemí v rámci celého Společenství. Koordinace hospodářských politik byla jedním z důvodů, proč se ne všechny země od začátku podílely na kurzovém mechanismu. Pro některé země, např. Velkou Británii, byla koordinace hospodářských politik nepřekonatelným problémem, který nebyly schopné akceptovat. EMS ovšem v letech 1992-1993 prošel krizovou situací a optimistické pohledy na EMS dostaly trhliny. Tato krize přišla nečekaně a spustily ji politické a ekonomické faktory. Faktory politického rázu vzniku krize EMS se dostaly na povrch při ratifikaci Smlouvy o EU, ale také sjednocováním Německa a ekonomické faktory se týkaly velkých rozdílů úrokových sazeb mezi členskými státy Společenství a USA a Japonskem, kdy rozdíl mezi silnou markou a slabým dolarem nebyly udržitelné a následky tlaků na devizových trzích vyvrcholily devalvací některých měn Společenství a dokonce i následným vystoupením z ERM např. pro Itálii a Velkou Británii. Centrální banky Společenství se ale snažily tuto krizi potlačit a rozšířily pásmo až na ± 15%, což ale znamenalo, že se EMS stal v podstatě nefunkční. 49

2.2.3.4.

Úvěrové mechanismy

Úvěrové mechanismy obecně sloužily k zažehnávání konfliktů mezi zájmy dlužnických a věřitelských stran. Centrální banky, které byly v roli dlužníka, si chtěly přirozeně půjčit za nejvýhodnější úvěrové podmínky, tedy půjčit si co nejvíce za co nejnižší úrok a na co nejdelší dobu. Proti dlužnickým centrálním bankám stály ty centrální banky, které byly v roli věřitele. Ty chtěly půjčovat pouze ty částky, u kterých měly záruku návratnosti, které by neměly škodlivý vliv na domácí ekonomiku a chtěly půjčovat na krátké období a za přiměřené úroky. V rámci EMS byly v nabídce tři úvěrové nástroje: 1. Nejvýznamnější bylo tzv. ultrakrátké financování. Tento nástroj byl pozůstatek z měnového hada a měl neomezenou velikost výpůjční částky se splatností v délce 45 dní s možností prodloužení na 75 dní od konce měsíce uskutečnění půjčky. Lubor Lacina a kol. Měnová integrace. Náklady a přínosy členství v měnové unii. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2007 49

31

Celková doba splácení dluhu však mohla, za podmínky souhlasu věřitele, být prodloužena až na devět měsíců. 2. Dalším nástrojem byla tzv. krátkodobá peněžní výpomoc, která navazovala na Barreho plán, který mimo posilování spolupráce v rámci hospodářských politik také navrhoval vytvoření mechanismu, který by pomáhal při překlenování krátkodobých problémů se splácením. Každý členský stát měl stanovenou částku, do jejíž výše měl povinnost přispívat na finanční výpomoc a také částku, do jejíž výše směl daný stát finanční výpomoc čerpat. Základní výpůjční lhůta byla stanovena na tři měsíce. O tento typ úvěru byl ale malý zájem, protože stejné a navíc neomezené podmínky nabízelo ultrakrátké financování. 3. Posledním nástrojem byla tzv. střednědobá finanční výpomoc. Šlo o půjčky se splatností 2 až 5 let, s využitím pro ty členské státy, které měly vážné problémy s platební bilancí. O těchto úvěrech rozhodovala Rada Ecofin, která schvalovala podmínky úvěrů a kontrolovala jejich následné plnění. 50 Závěrem k Měnovému systému chci poukázat na fakt, že EMS stejně jako ostatní měnové režimy, nemohl mít dlouhého trvání. Pokud ho chtělo Společenství dlouhodobě udržet, byly pouze dvě řešení. Prvním z nich bylo rozhodnutí pro větší pružnost měnových kurzů. Druhým řešením bylo vytvoření úplné měnové unie se společnou měnou a jednou centrální institucí, která bude zodpovědná za rozhodování v této unii. Většina členských států se rozhodla pro druhou variantu.

51

2.3. Cesta k jednotné měně Tím, že se většina členských států přiklonila k vytvoření jednotné měnové unie s jednou měnou a jednou centrální bankou, se znovuobnovily myšlenky na vznik Hospodářské a měnové unie (dále jen „HMU“). Jasný směr tomuto záměru dodal Jacques Delors v roce 1985, kdy komise vydala zprávu, kde hlavním cílem bylo dokončení jednotného vnitřního

Oldřich Dědek, Historie evropské měnové integrace. Od národních měn k Euru. Studie národohospodářského ústavu Josefa Hlávky. Studie 5/2008 51 Lubor Lacina a kol. Měnová integrace. Náklady a přínosy členství v měnové unii. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2007 50

32

trhu. Otázka vytvoření HMU se objevila v Jednotném evropském aktu (dále jen „JEA“), kde v právně nezávazné preambuli, bylo vytvoření specifikováno, ovšem bez časového upřesnění. JEA také zavedlo nový článek věnovaný spolupráci v hospodářské a měnové politice, a to článek č. 102a, a také cíl, a to vytvoření společného trhu do roku 1992. S vytvoření jednotného vnitřního trhu se začalo hovořit o tom, zda k tomuto kroku je zapotřebí i vytvoření měnové unie a také se vedly debaty o tom, jak měnovou unii realizovat. Největším odpůrcem měnové unie se stala Velká Británie, v čele s premiérkou Margaret Thatcherovou, která nechtěla další přenesení státní suverenity na úroveň Společenství. Francie a Itálie zase nechtěly pouhou reformu stávajícího EMS a Německo požadovalo vznik Evropského měnového prostoru a centrální banky. Další vývoj vzniku HMU se proto stal otázkou dalšího jednání na úrovni Společenství. 52

2.3.1. Delorsova zpráva V létě roku 1988 v Hannoveru zasedala Evropská rada, která ustanovila tzv. Výbor pro studium hospodářské a měnové unie v Evropském společenství, která byla složena z tehdejšího prezidenta Komise Jacquese Delorse a dvanácti guvernérů centrálních bank členských států Společenství a ještě z dalších čtyř přizvaných expertů a měla za úkol určit směr ke vzniku HMU. Tento výbor zasedal deset měsíců a s výstupy jednání seznamoval Radu ECOFIN. Výsledkem těchto jednání byla Zpráva o hospodářské a měnové unii v Evropském společenství čili Delorsova zpráva. Delorsova zpráva uváděla, že ke vzniku HMU je zapotřebí centralizace v rámci měnové politiky, avšak centralizace hospodářských politik není nutná. Místo toho se zaměřila na odstraňování bariér finanční integrace. Neuváděla ani návrh na vznik např. centra pro hospodářskou politiku, nechávala vše pouze ve stádiu koordinování s odpovědností Rady ECOFIN, která byla způsobilá k jejímu provádění. Doporučení k hospodářské politice zpráva vztahovala na posílení účinnosti regionálních a strukturálních politik, a to i za podpory Společenství díky programům regionální a strukturální pomoci. Dále také očekávala naprostou ukázněnost států u sestavování jejich rozpočtů a také připomenula, že vysoké rozpočtové deficity jsou nežádoucí. Zpráva se věnovala i rozvržení vzniku HMU do tří stádií, Lubor Lacina a kol. Měnová integrace. Náklady a přínosy členství v měnové unii. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2007 52

33

ovšem bez definování termínů jejího vzniku. Pouze definovala, že první fáze by měla být zahájena do července roku 1990. Věnovala se také otázce společné měny. Připustila, že společná měna není podmínkou pro vznik měnové unie, avšak se vyslovila „pro“ společnou měnu, která by přinesla pozitivní dopady jak na fungování HMU, tak na celý integrační proces Společenství. Co se týkalo ECU, pouze bylo řečeno, že by ECU mělo potenciál být společnou měnou a nemělo by se tudíž vůči ECU provádět administrativní diskriminace. Administrativní diskriminace spočívala v tom, že některé státy, např. Německo či Portugalsko, neuznávaly ECU jako zahraniční měnu, což neumožňovalo soudům uznat ECU jako prostředek platebního styku. Pokud bychom hodnotili to, jak byla Delorsova zpráva v praktickém využití úspěšná, zněl by verdikt ano, byla úspěšná a dalo by se říci, že velice úspěšná. Většina z navrhovaných doporučení se totiž dostala do konečné verze Maastrichtské smlouvy. Ovšem ne na všechny otázky dokázala odpovědět a ne všechny návrhy se setkaly se souhlasným přijetím. Bylo ale dosaženo účelu, který si Delorsova zpráva vytyčila, a to předložit politickým autoritám znalecký posudek, který usměrní další jednání. 53 Největší zkouškou si zpráva prošla na dalších jednáních a summitech Společenství.

2.3.2. Smlouva o Evropské unii (Maastrichtská smlouva) Usilovná jednání, taktizování a vzájemné ústupky nakonec vyústily na jednání v Maastrichtu v přijetí historicky největší reformy primárního práva, a to k přijetí Smlouvy o Evropské unii, která měla Společenství dovést k dalšímu integračnímu stupni, a to k Hospodářské a měnové unii. Maastrichtskou smlouvou oficiálně vznikla Evropská unie (dále jen „EU“) a byla zavedena třípilířová struktura. HMU byla v rámci pilířové struktury zařazena do prvního, nadnárodního pilíře a stala se cílem EU číslo jedna. Maastrichtská smlouva rozčlenila HMU na kapitolu o hospodářské politice a na kapitolu o měnové politice a stanovila také fakt, že se měnová politika stane společnou politikou Unie. Uváděla zásady, které měly přispět ke koordinaci hospodářské politiky, dále podmínky pro start druhé fáze a třetí fáze, jako např.

Oldřich Dědek, Historie evropské měnové integrace. Od národních měn k Euru. Studie národohospodářského ústavu Josefa Hlávky. Studie 5/2008 53

34

podmínky členství či rozhodovací postupy. 54 Oldřich Dědek tyto zásady, které uvádí Maastrichtská smlouva, shrnuje do těchto bodů: i.

„proces utváření měnové unie byl rozvržen do tří stádií, která byla ukotvena pevnými daty a kterým byly přiřazeny jasné cíle a úkoly

ii.

časový harmonogram stanovil 1. leden 1999 jako nejzazší termín vzniku měnové unie

iii.

zformulována byla konvergenční kritéria, jejichž splněním byla podmíněna účast v měnové unii

iv.

členům Společenství byla uložena povinnost usilovat o členství v měnové unii, pouze Dánsko a Velká Británie si z tohoto obecného závazku vyjednali výjimku

v.

vyjasněna byla institucionální podoba budoucí měnové unie v čele s nezávislou Evropskou centrální bankou, pověřenou mandátem pečovat o cenovou stabilitu“ 55

Čím více se ukazovala politická snaha o reálné zavedení HMU, tím více vyvstávaly na povrch otázky, jaké změny v životě Společenství bude toto zavedení znamenat. Jasnou hnací silou byl cíl semknutí Společenství v rámci měnové unie, ale tyto ambice také znamenaly pro jednotlivé členské státy ztrátu rozhodovací suverenity. Proto vznikl tým ekonomů, který měl mnohem podrobněji identifikovat a utřídit cílové uspořádání. Později vydali studii s názvem Jeden trh, jedny peníze: Ocenění potenciálních přínosů a nákladů vytvoření hospodářské a měnové unie, která uváděla argumenty pro i proti měnové unii, prováděla hloubkové analýzy a jednotlivým výsledkům dávala časové určení. 56 K tématu HMU se také přesně vyjádřil čl. 4, který hovoří o HMU takto: „ Činnosti členských států a Společenství ve smyslu článku 2 zahrnují za podmínek a v harmonogramu stanoveném touto smlouvou zavedení hospodářské politiky, která je založena na úzké koordinaci hospodářských politik členských států na vnitřním trhu a na vymezení společných cílů a která je prováděna v souladu se zásadou otevřeného tržního hospodářství s volnou soutěží. Souběžně s tím zahrnují tyto činnosti za podmínek, v harmonogramu a v souladu s postupy stanovenými v této smlouvě neodvolatelné stanovení měnových kurzů vedoucí k zavedení jednotné měny - ECU, jakož i vymezení a provádění jednotné měnové a devizové politiky, Lubor Lacina a kol. Měnová integrace. Náklady a přínosy členství v měnové unii. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2007 55 Oldřich Dědek, Historie evropské měnové integrace. Od národních měn k Euru. Studie národohospodářského ústavu Josefa Hlávky. Studie 5/2008 56 Lubor Lacina a kol. Měnová integrace. Náklady a přínosy členství v měnové unii. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2007 54

35

jejímž prvořadým cílem je udržet cenovou stabilitu, a aniž je dotčen tento cíl, podporovat obecnou hospodářskou politiku ve Společenství v souladu se zásadou otevřeného tržního hospodářství s volnou soutěží.“ 57 Maastrichtská smlouva zavedla konvergenční kritéria, která když daný stát neplnil, nemohl být přijat za člena měnové unie. Tato kapitola se nebude věnovat přesné definici konvergenčních kritérií. Přesně definované jsou v kapitole další. V kapitole s názvem Problémy vyplývající z nejednotnosti měnové a politiky a hospodářské politiky, kde jsou na základě jejich formulace rozebírány jednotlivé problémy s poukazem na jejich originální znění. Pro přechodnou druhou fázi EU zřídila, předchůdce Evropské centrální banky, Evropský měnový institut (dále jen „EMI“), který ovšem neměl skoro žádné kompetence, nemohl zasahovat do měnových politik členských států, nemohl zasahovat do instrukcí pro centrální banky. Mohl plnit pouze úkoly, které mu byly svěřeny statutem EMI a také Smlouvou o ES, a to např. dohlížet na fungování EMS, převzal úkoly od Evropského fondu pro měnovou spolupráci, připravoval nástroje a postupy pro vznik HMU, vytvářel pravidla pro provádění operací národními centrálními bankami či dohlížel na technické zavedení bankovek společné měny. Evropská centrální banka měla začít fungovat od startu třetí fáze HMU. Co se týkalo samotných hospodářských politik členských států, tak dávala smlouva zřetel na makroekonomické ukazatele, hlavně na deficity veřejných financí, a dále na jejich hodnocení s cílem prevence před nezodpovědným chováním některého z členských států. 58

2.3.3. Realizace projektu společné evropské měny – budování HMU HMU v kontextu EU označuje dvě podstaty věci, které se na jednu stranu vzájemně podmiňují a doplňují, na druhé straně představují dva odlišné, i když související, faktory. Je to tedy kombinace jak měnové unie, tak hospodářské unie. Ke správnému fungování měnové unie je zapotřebí volný pohyb kapitálu, propojování finančních trhů, volnou směnitelnost měn a pevně fixované měnové kurzy. Zatímco hospodářská unie zahrnuje 57

http://www.euroskop.cz/gallery/2/756-smlouva_o_es_nice.pdf Lubor Lacina a kol. Měnová integrace. Náklady a přínosy členství v měnové unii. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2007 58

36

v první řadě jednotný trh, dále společná pravidla pro hospodářskou soutěž, strukturální a regionální politiku, závazná pravidla pro rozpočtovou politiku a v neposlední řadě také koordinaci hospodářských politik. Z pohledu EU se tak v projektu HMU v případě měnové unie jedná o výkon této politiky a v případě hospodářské politiky pouze o koordinaci. Součástí HMU jsou všechny státy, tedy i ty, které nevstoupily do její třetí etapy (té se podrobně věnují dále), v praxi to ale vypadá tak, že tyto státy jsou pouze součástí této unie, jejíž postoje však zastupuje EU. Hospodářská unie je tedy postavena na společenství států s rozhodovacím centrem na mezivládní úrovni, a to Radou EU, měnová politika je naopak postavena na nadnárodní působnosti EU, v čele s Evropskou centrální bankou. Tento rozdíl v přístupu k hospodářské a měnové unii podává definici o pojmu HMU v rámci evropské integrace. Pojetí HMU tak musí zohledňovat nerovnováhu obou částí a také zohledňovat odlišný postup jejich vývoje. Hospodářská unie je podle Zdeňka Sychry označením bez skutečného obsahu a měnová unie vyjadřuje skutečnou podstatu tohoto integračního procesu. 59 K realizaci HMU tedy došlo ve třech fázích, které definovala Maastrichtská smlouva v časově na sebe navazujících blocích. První z fází byla startovací s ne příliš velkou koordinací a náročností. Druhá fáze byla nejdůležitější, protože rozhodovala o vstupu do závěrečné fáze, do které mohly vstoupit pouze ty státy, které plnily konvergenční kritéria. Navíc nebylo zpočátku jisté, jak dlouho tato fáze potrvá, rozhodnutí o délce trvání padlo až v jejím průběhu. Třetí fáze byla konečná fáze, ve které došlo ke vzniku HMU a společná měna byla zavedena i v hotovostní podobě. Před samotným popisem jednotlivých fází chci ještě zmínit, že výsledný projekt HMU byl nakonec kompromisem mezi monetaristickou koncepcí, která požadovala rychlé zavedení společné měny, a ekonomistickou koncepcí, která požadovala pevně dané podmínky vstupu. V průběhu celého vývoje se Společenství nebylo schopno se, a ani v podstatě nemohlo, přiklonit jenom k jedné koncepci.

2.3.3.1.

Přípravná a startovací fáze

První fáze trvala od 1. července 1990 do 31. prosince 1993 a zahájila přípravné kroky pro vznik HMU. Došlo k vytvoření jednotného vnitřního trhu a volným pohybem osob, zboží, Zdeněk Sychra, Jednotná evropská měna – Realizace hospodářské a měnové unie v EU, Masarykova univerzita mezinárodní politologický ústav Brno 2009, ISBN 978-80-210-5082-2

59

37

služeb a kapitálu. Za účelem vyrovnání regionů uvnitř EU byly navýšeny výdaje z rozpočtu na politiku hospodářské a sociální soudržnosti, především prostřednictvím strukturálních fondů. Začaly se koordinovat rozpočtové politiky členských států a odstraňovat překážky, které tomu zabraňovaly. K dosažení cenové stability byla posílena konzultace měnových politik, která probíhala v rámci Výboru guvernérů centrálních bank. Co se týká členských států, tak všechny měly vstoupit do mechanismu měnových kurzů a také měly odstranit bariéry, které kladly soukromému používání ECU.

2.3.3.2.

Přechodná a klíčová fáze

Druhá fáze probíhala od 1. ledna 1994 do 31. prosince 1998, byla to nejnáročnější a také nejvíce důležitá fáze celé HMU. V druhé fázi se vytvořily všechny předpoklady pro samotný vznik HMU, a to předpoklady ekonomické, institucionální a právní. Za samotný vznik HMU se považuje začátek třetí fáze. Jednou z nejdůležitějších institucí v této fázi byl Evropský měnový institut (EMI), který koordinoval měnovou politiku ve Společenství, bez zasahování do práv centrálních bank jednotlivých členských států, a připravoval Společenství na vznik Evropského systému centrálních bank (ESCB) a Evropské centrální banky (ECB). EMI zanikl společně s touto druhou fází HMU. Komise v této fázi vydala tzv. zelenou knihu o vytvoření HMU, která popisovala jednotlivé další kroky a upřesnění přechodu do třetí fáze. Dále také vydala společně s Evropským parlamentem v rámci Programu informovanosti občana Evropy (PRINCE) strategii, která měla zvýšit informovanost pro občany, instituce, firmy a další účastníky HMU. V prosinci roku 1995 bylo na Madridském summitu Evropské rady rozhodnuto, že společná měna ponese název euro a že hodnocení států pro vstup do třetí fáze bude na základě jejich ekonomických výsledků za rok 1997. V červnu roku 1997 byl na Amsterdamském zasedání Evropské rady schválen Pakt stability a růstu, jehož cílem bylo zajistit dodržování konvergenčních kritérií po vstupu jednotlivých členských států do HMU. Pakt umožňoval udělení sankcí při nedodržování povolené hranice deficitu. Maastrichtská smlouva udělení sankcí neumožňovala, neměla k tomu dostatečné mechanismy. Dále se na tomto setkání dohodl mechanismus měnových kurzů zemí mimo eurozónu tzv. ERM II. Nový mechanismus měnových kurzů prakticky kopíruje předchozí

38

měnový mechanismus. Měnové kurzy kolísají v rozmezí ±15 %. Odsouhlasena byla však i užší pásma, např. dánské koruně bylo povoleno rozmezí ±2,25 %.

V prosinci roku 1997 na zasedání Evropské rady v Lucemburku bylo rozhodnuto o založení skupiny nazvané Euro-11 rada, oficiálně nazvaná Euro-x rada a dnes ji známe pod pojmem tzv. Euro group. Tato skupina je poradní orgán, který se skládá ze všech členských států, které přijaly Euro jako svou měnu. Důvodem pro vznik této skupiny byl fakt, že bylo potřeba zřídit instituci, která by, na úrovni ministrů, prodiskutovávala a koordinovala jednotlivé návrhy a stanoviska jednotlivých členů eurozóny ještě předtím, než se dostanou na jednací stůl Rady ECOFIN. V květnu 1998 Rada EU rozhodla, že do eurozóny k 1. lednu 1999 vstoupí jedenáct členských států, a to: Belgie, Nizozemsko, Lucembursko, Irsko, Francie, Španělsko, Portugalsko, Itálie, Německo, Rakousko a Finsko. Základním požadavkem vstupu bylo plnění konvergenčních kritérii a sladění právních předpisů s pravidly HMU. Jednalo se především o sladění statutů jednotlivých národních centrálních bank se statutem Evropského systému centrálních bank. Mimo eurozónu zůstaly Řecko, Švédsko a také ostatní státy, které podle Rady nesplnily konvergenční

kritéria.

Velká

Británie

společně

s Dánskem

využily tzv.

opt-out,

což je výjimka ze Smlouvy o EU, a do další fáze HMU se nepřipojily. V květnu 1998 vlády jednotlivých členů eurozóny jmenovalo prezidenta, viceprezidenta a další čtyři členy Výkonné rady ECB. Nabitím účinnosti fakticky vznikla i ECB a převzala tak funkci po EMI. Národní centrální banky společně s ECB pak vytvořily Evropský systém centrálních bank a v poslední etapě vzniku HMU začaly přesně určovat jednotnou měnovou politiku EU.

2.3.3.3.

Závěrečná a cílová fáze

Třetí etapa měla trvání od 1. ledna 1999 do 30. června 2002 a HMU oficiálně zahájila svou činnost. Měnová politika přešla z národní úrovně na úroveň nadnárodní. Měnové kurzy byly pevně zafixovány s eurem, jak ukazuje tabulka níže.

39

Tabulka č. 2 - Přepočítací koeficienty mezi měnami zemí HMU a eurem Stát

Měna

Ekvivalent za 1 euro

Irsko

IEP

0,787564

Německo

DEM

1,95583

Nizozemí

NLG

2,20371

Finsko

FIM

5,94573

Francie

FRF

6,55957

Rakousko

ATS

13,7603

BEF/LUF

40,3399

Španělsko

ESP

166,386

Portugalsko

PTE

200,482

Řecko

GRD

340,750

Itálie

ITL

1 936,27

Belgie/Lucembursko

Pramen: Evropská centrální banka V roce 2001 se k eurozóně připojilo Řecko. V roce 2002 se do oběhu dostalo euro a nahradilo u dvanácti členů eurozóny jejich národní měny. Státy se rozhodli, že zavedení eura, kvůli velké zátěži jak pro bankovní sektor, tak pro obchodní sektor, firmy a také širokou veřejnost, proběhne ve stejnou dobu. Samotným vznikem HMU by se dalo říci, že je měnová integrace ukončena, ovšem podle názoru Lubora Laciny, se kterým se ztotožňuji, tomu tak není. I když se postupně eurozóna rozrostla na 17 členů, ke dvanáctce se připojily ještě Estonsko, Kypr, Malta, Slovensko a Slovinsko, tak zbývá ještě mnoho států, které v eurozóně nejsou. Buď z důvodu nesplnění konvergenčních pravidel, nebo mají opt-out, či tvrdí, že na vstup do eurozóny nejsou ještě připraveni. Všechny členské státy EU musí časem do eurozóny vstoupit, nikde ale není řečeno jak rychle. Jednou za dva roky jsou přezkoumány jejich konvergenční programy a připravenost vstupu. Jelikož tedy neexistuje konkrétní termín, do kterého se státy musí stát členy, existují různé národní strategie, které se také liší v termínu, do kterého chtějí státy do eurozóny vstoupit.

40

2.4. Vznik HMU, dovršení měnové integrace a koordinace hospodářské politiky Zavedení HMU ukázalo, jak složitým vývojem EU prošla. Zavedení eura je bezpochyby integrační úspěch, celkové hodnocení však musí vycházet ze spousty faktorů, které byly uvedeny v rámci této kapitoly. Už na začátku bylo zmíněno, že zatímco měnová unie je „dokončená“, tak hospodářská unie zatím podléhá pouze koordinaci. Není to jednotná politika se společným fiskálním a daňovým systémem. Tuto nerovnováhu nevyvážil ani Pakt stability a růstu. K dalšímu rozvoji, který by přispěl k optimálnímu zajištění měnové politiky, je zapotřebí dosáhnout větší hospodářské koordinace i v jiných oblastech, nejlépe však dosáhnutím společné hospodářské politiky. Dalším vývojem hospodářské a měnové politiky se mimo jiné zabývají i další kapitoly. 60

3. Současné problémy vyplývající z nejednotnosti měnové a hospodářské politiky V rámci HMU měnová a hospodářská politika podléhají odlišné organizaci. Zatímco měnová politika byla přesunuta z národní na nadnárodní úroveň, hospodářská politika zůstala v kompetenci jednotlivých členských států. „Národní hospodářské politiky ale musejí být prováděny

v souladu

s celoevropským

rámcem

spolupráce

v makroekonomických

61

otázkách. “ Tyto rozdíly mezi jednotlivými politikami v rámci evropské unie odpovídají principu subsidiarity. Který říká, že odpovědnost na úrovni Společenství může být pouze za předpokladu, že členské státy nemohou plnit dané cíle sami, nebo pokud má Společenství lepší předpoklady plnit tyto cíle lépe z důvodu např. velkého dopadu navrhované činnosti nebo velikosti činnosti. V případě měnové politiky Společenství říká, že používání jednotné měny a národní měnové politiky se navzájem vylučují. Kdežto pokud je hospodářská politika v souladu s cíli HMU, tak

je

lepší

ponechat

hospodářské

politiky

na

jednotlivých

členských

státech.

Lubor Lacina a kol. Měnová integrace. Náklady a přínosy členství v měnové unii. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2007 61 http://www.ecb.int/pub/pdf/other/ecbhistoryrolefunctions2006cs.pdf 60

41

Tzn., že ani eurozóna nemá argumenty pro úplné převedení odpovědnosti za hospodářskou politiku na Společenství. Podle mého názoru je toto jeden z možných problémů „krachující“ eurozóny. Dalším problémem s tím souvisejícím je, že jsou hospodářské politiky jednotlivých členských států přijímány v rámci doporučení, nejsou tedy právně vymahatelné a ani závazné. Čl. 119 odst. 1 Smlouvy o ES přesně říká: „Činnosti členských států a Unie ve smyslu čl. 3 Smlouvy o ES zahrnují za podmínek stanovených Smlouvami zavedení hospodářské politiky, která je založena na úzké koordinaci hospodářských politik členských států, na vnitřním trhu a na vymezení společných cílů a která je prováděna v souladu se zásadou otevřeného tržního hospodářství s volnou soutěží. 62“ Dále také podle čl. 120 Smlouvy o ES „členské státy směřují své hospodářské politiky tak, aby v rámci hlavních směrů (…) přispívaly k dosahování cílů Unie (…) 63“. A dále ještě čl. 121 Smlouvy o ES přesně říká: „Členské státy považují své hospodářské politiky za věc společného zájmu a koordinují je v rámci Rady v souladu s čl. 120

64

“. Jednotlivé členské státy tyto doporučení nedodržují

a jediným tlakem, kterým jednotlivé vlády procházejí, jsou pouze tlaky ostatních států apelujících na dodržování vydaných doporučení. Ale tím, že hlavní směry v různých oblastech (např. veřejné finance, daňová politika, strukturální reformy) jsou schvalovány Evropskou radou, jsou tyto tlaky na vlády jednotlivých států i politického rázu. 65 Členské státy by se podle Společenství měly vyvarovat nadměrných schodků veřejných financí, proto na ně při koordinaci hospodářských politik klade Společenství největší důraz a při porušování umožňuje uplatnění případných sankcí. Schodek veřejných financí je také úzce spjat s konvergenčními kritérii. 66 Podle mého názoru problémy vyplývající jednak z nejednotnosti měnové a hospodářské politiky a jednak z celkového nastavení pravidel eurozóny pocházejí právě od formulace konvergenčních kritérií. Společenství si prostřednictvím konvergenčních kritérií zajistilo nepřímý vliv na fiskální oblast, která spadá do kompetence jednotlivých států. Tím se snaží o předejití nepříznivým Lisabonská smlouva; Konsolidované znění Smlouvy o Evropské unii a Smlouvy o fungování Evropské unie; 2. přepracované a doplněné vydání; Odbor informování o evropských záležitostech, Úřad vlády České republiky 2009 63 Ibid. 64 Ibid. 65 http://www.ecb.int/pub/pdf/other/ecbhistoryrolefunctions2006cs.pdf 66 Zdeněk Sychra, Jednotná evropská měna – Realizace hospodářské a měnové unie v EU, Masarykova univerzita mezinárodní politologický ústav Brno 2009, ISBN 978-80-210-5082-2 62

42

důsledkům stability unie z nedostatečné konvergence hospodářských politik. Na druhé straně je tu možnost, že se národní hospodářské priority mohou rozcházet s cíli Společenství a mohou vznikat konflikty. 67 Na možnost vzniku konfliktů z priorit jednotlivých členských států a Společenství se dále zaměřovat nebudu, podle mého názoru je mnohem závažnější problém vyplývající z jejich formulování a různé interpretace v jednotlivých státech a také jejich nedodržování. Pokud chce členský stát EU vstoupit do eurozóny, musí splnit a plnit tzv. konvergenční kritéria, což jsou přesně formulované vstupní podmínky, které koncepčně vymezila Smlouva o ES a připojené Protokoly. Konvergenční kritéria spatřila světlo světa na mezivládní konferenci v Maastrichtu, proto se jim říká též maastrichtská kritéria.

3.1. Konvergenční (maastrichtská) kritéria Nyní se ve své práci zaměřím na konvergenční kritéria, jak je uvádí Zdeněk Sychra ve své knize Jednotná evropská měna – Realizace hospodářské a měnové unie, na kterých chci poukázat na jednotlivé problémy vyplývající z jejich formulování. 1. „Rozpočtový deficit veřejného sektoru nesmí dlouhodobě překročit tři procenta HDP. Kritérium se nepovažuje za porušené, pokud je doporučená hranice výjimečně a přechodně překročena, nebo když se rozpočtový schodek neustále nebo výrazně snižuje a přibližuje se stanovené hodnotě tří procent. 2. Celkový dluh veřejného sektoru nesmí dlouhodobě překročit 60 procent HDP. Kritérium se nepovažuje za porušené, pokud se veřejný dluh dostatečně snižuje a blíží se uspokojivým tempem zpět ke stanovené hranici. 3. Měna musí být udržována v povoleném fluktuační pásmu mechanismu směnných kurzů (ERM) bez devalvace vůči jiným měnám po dobu dvou let před rozhodnutím o vstupu.

67

http://diplomovka.sme.sk/praca/3628/problemy-vztahu-fiskalni-a-menove-politiky-v-emu-a-jejich-reseni.php

43

4. Míra inflace členského státu - měřeno podle spotřebitelských cen – nesmí přesáhnout během jednoho roku před rozhodnutím o jeho vstupu do HMU 1,5 procentního bodu průměrné inflace tří zemí s nejnižší inflací. 5. Úroveň dlouhodobých úrokových sazeb nesmí překročit během jednoho roku před rozhodnutím o jeho vstupu o více než dva procentní body průměr ve třech cenově nejstabilnějších členských zemích.“ 68 Dále také musí být národní centrální banky slučitelné se statuty ESCB. Osobně bych na základě „tvrdých“ konvergenčních pravidel řekla, že Evropská unie usilovala o založení pouze malé měnové unie, do které budou přijaty jen ty státy, které tyto pravidla splní, a také na pozdějším vytvoření HMU, ale EU ke vstupu do eurozóny přistoupila jinak. Podle více faktorů bylo cílem EU přijetí velkého počtu států, v podstatě všech, kterých o to požádaly. Např. faktor, že nejstriktnější kritéria, a to fiskální kritéria, jsou prakticky volně interpretovatelná, k čemuž velmi přispěly změkčující ustanovení ve Smlouvě o ES. Dalším faktorem přispívajícím k mému tvrzení je, že přestože formálně o vstupu do eurozóny rozhodovala Rada, konečné rozhodnutí leželo na nejvyšších představitelích jednotlivých členských států. Smlouva o ES ale také vytvořila prostor pro kontrolování rozhodnutí o prvních členech eurozóny. Někteří právníci dokonce označují Smlouvu o ES za právně nedokonalou. Hlavně díky tomu, že aplikační praxe Smlouvy rozdělila kritéria na měnové a úrokové kritérium, tzv. soft law a na zbývající kritéria tzv. hard law, kdy v hard law zůstalo v podstatě pouze inflační kritérium. Soft law jsou tzv. „akty ES bez právní závaznosti 69“, kdy jde vlastně o normy, které Komise považuje na nutné a důležité pro uskutečnění některého z cílů Společenství. Při jejich vydávání záleží pouze na vnitřních pravidlech instituce, která je vydává. Toto neformální přijímání soft law je proto často kritizováno. Např. „sdělení Komise (communication

Zdeněk Sychra, Jednotná evropská měna – Realizace hospodářské a měnové unie v EU, Masarykova univerzita mezinárodní politologický ústav Brno 2009, ISBN 978-80-210-5082-2 69 http://www.europeum.org/doc/publications/Pravni_ramec_kap3.pdf 68

44

of the Commission) sice není závazné, ale často přiměje firmy na území Unie ke změně chování v souladu s ním. 70“ K problému interpretace primárního práva se vyjádřil i tehdejší předseda Komise Jacques Delors, který se spolupodílel na vzniku podmínek. Řekl: „ Když čte člověk smlouvu pozorně, vidí, že si dovoluje odlišnou interpretaci. (…) Musíme číst smlouvu s velkou péčí, byla vypracována chytře a ponechala prostor pro politická rozhodnutí o celé skupině zemí, které chtějí vstoupit do HMU. 71“. Jednou ze zemí, které si nechaly vypracovat své právní stanovisko ke konvergenčním kritériím, bylo Německo, které na jejím základě uznalo, že vstup do měnové unie má politické důsledky a vstup musí pečlivě uvážit. Dále řeklo, že výběr zúčastněných zemí je politickým rozhodnutím. Toto je jasným příkladem, že i přes snahu o kvantitativní vymezení definice kritérií, se stala kritéria interpretovatelnými. Nebyla výlučným předpokladem pro vstoupení do HMU. Stala se tak ukazatelem, na kterém se mohou zakládat rozhodnutí odpovědných politiků. Na základě politických důvodů vstoupily do eurozóny např. Belgie či Itálie. Další problémy, lépe řečeno obavy, panovaly kvůli dlouhodobější udržitelnosti fiskálních kritérií, protože (jak už jsem zmínila výše) na rozdíl od měnových kritérií, které se přesunuly na nadnárodní úroveň, zůstala fiskální kritéria v kompetenci jednotlivých členských států. Povolená míra inflace se tak stala jediným přísným kritériem. Všechny problémy, které jsem zde uvedla, teď popíši na příkladu země, která porušovala pravidla už od samého začátku a navíc jí porušování bylo i dovoleno liknavostí evropských institucí a nedůslednou kontrolou příslušných orgánů. Touto zemí je v dnešní době tolik diskutované a propírané Řecko.

Řecko Připojilo se k zakládající skupině již v roce 2001, ale jako jediná země byla odmítnuta orgány EU z důvodu neplnění konvergenčních kritérií. I přesto však zavedení Eura spustilo společně 70

http://www.europeum.org/doc/publications/Pravni_ramec_kap3.pdf. Zdeněk Sychra, Jednotná evropská měna – Realizace hospodářské a měnové unie v EU, Masarykova univerzita mezinárodní politologický ústav Brno 2009, ISBN 978-80-210-5082-2

71

45

s dalším členy HMU v lednu roku 2002. Oficiálně požádalo Řecko o vstup 9. března 2000 s tvrzením, že je připraveno. Zkoumané období pro vstup byl rok 1999, kde byly výsledky oproti minulému hodnocení z roku 1998, kdy Řecko nesplňovalo ani jedno z kritérií, velmi pozitivní a se znatelným pokrokem. Jediným nesplněným kritériem bylo kritérium veřejného dluhu, kde Řecko nezaznamenalo v podstatě žádné zlepšení. Prvním, kdo vydal zprávu o připravenosti Řecka, byla ECB. Následovaly Evropská Komise a Rada EU, které shodně uznaly, že Řecko splnilo podmínky pro přijetí. Obě dvě instituce však považovaly za splněné i nesplněné kritérium veřejného dluhu. Řecko tedy dostalo „zelenou“

i s výrazným překročením jednoho z kritérií, ale plněním všech ostatních.

Zde si myslím nastal původní problém s povolením nedodržování pravidel a také s argumentem, že EU chtěla přijmout do eurozóny co nejvíce států. Rada tehdy vydala prohlášení, ve kterém říká, že „zachová stejný přístup ke všem kandidátům 72“ Přitom Společenství nemělo důvod přijímat Řecko do HMU, jelikož nebylo připraveno a porušovalo kritéria, potažmo kritérium. Rada ECOFIN však vydala konečné doporučení, a to Řecko přijmout. To ale ještě žádná z institucí nevěděla, že Řecko zfalšovalo údaje, na základě kterých bylo opravdu přijato. To, že Řekové falšovali údaje, vyšlo najevo až po čtyřech letech jejich členství, když se v Řecku změnila vláda a ta oznámila Komisy, že oproti uvedeným údajům, korigovali rozpočtové deficity v letech 2000-2003. Komise okamžitě provedla šetření údajů o rozpočtovém deficitu a veřejném dluhu od roku 1997. Na základě šetření, které provedl Eurostat, (statistický úřad Evropských Společenství) se ukázalo, že Řecko zmanipulovalo údaje v letech 1997-2003. Na základě zmanipulovaných údajů bylo Řecko roku 2001 přijato, přitom už v roce 1998 bylo i na základě „přikrášlených“ údajů odmítnuto. To podle mého názoru dokazuje, že selhalo jak Řecko, tak i Evropská unie. Ale je pravda, že kdyby údaje nebyly falšovány, Řecko by s největší pravděpodobností přijato nebylo. 73 To, že Řekové falšovali údaje, vyšlo tedy najevo po změně řecké vlády, kdy vláda provedla hloubkový fiskální audit. Audity nejsou něčím výjimečným, státy často data později opravují, protože mají k dispozici jiné a mnohdy podrobnější informace, ale obvykle se jedná o opravy Zdeněk Sychra, Jednotná evropská měna – Realizace hospodářské a měnové unie v EU, Masarykova univerzita mezinárodní politologický ústav Brno 2009, ISBN 978-80-210-5082-2 73 Ibid. 72

46

čísel v řádu desetin procenta. U Řecka se však jednalo v případě rozpočtového deficitu o tři procentuální body a v případě státního dluhu dokonce o sedm procentuálních bodů. Řecká statistická manipulace spočívala se snižování objemu výdajů a přeceňování výnosů, především z oblasti sociálního zabezpečení a daňových výnosů, jak ukazuje tabulka č. 1. 74 Tabulka č. 3 – Komparace vybraných údajů maastrichtských kritérií původních a

revidovaných původní údaje

revidované údaje

(3/2004)

(9/2004)

deficit rozpočtu

- 4,0

- 6,6

státní dluh

108,2

114,0

deficit rozpočtu

- 2,5

- 4,3

státní dluh

105,8

112,3

deficit rozpočtu

- 1,8

- 3,4

státní dluh

105,2

112,3

deficit rozpočtu

- 2,0

- 4,1

státní dluh

106,1

114,0

deficit rozpočtu

- 1,4

- 3,7

státní dluh

106,6

114,7

deficit rozpočtu

- 1,4

- 3,7

státní dluh

104,6

112,5

deficit rozpočtu

- 1,7

- 4,6

státní dluh

102,6

údaje v % k HDP

1997

1998

1999

2000

2001

2002

2003

Zdroj: Report by Eurostat on the revision of the greek goverment deficit and debt figures.

109,0 75

Okamžitě po zjištění reagovala Komise, která upozornila Evropský parlament a Radu na falšování řeckých údajů, ale také na slabiny při sestavování rozpočtových dat Eurostatem. Komise také zahájila s Řeckem jednání o porušení smlouvy, které může vést až k předání věci Soudnímu dvoru ES. Společenství také označilo za viníka řecké úřady a požadovalo, aby přijaly opatření také na národní úrovni. Jako částečného viníka Rada označila i instituce EU, za nedostatečnou kontrolu. Už v minulosti totiž existovaly opakované pochyby o pravdivosti řeckých dat. 74 75

http://is.muni.cz/th/99763/fss_b/Vstup_Recka_do_Hospodarske_a_menove_unie.pdf http://epp.eurostat.ec.europa.eu/cache/ITY_PUBLIC/GREECE/EN/GREECE-EN.PDF

47

Nicméně šetření a zjištěné prohřešky nevedly k žádným sankcím a Řecko nebylo nijak postihnuto, ani se nehovořilo o žádných důsledcích pro jeho členství v eurozóně. Ještě ke všemu nakonec Komise i Rada došly k názoru, že Řekové spolupracovali a celou věc zveřejnili sami, takže se Řekům dostalo pouze morálního odsouzení a k podání žaloby Soudnímu dvoru ES nikdy nedošlo, problémem se dále nezabývala ani Rada. Pro mě další signál, že se EU spíš než vyvozování možných důsledků jednání Řecka do budoucna a možností znovu porušování kritérií a pravidel, „chlácholila“ euforií ze vstupu velkého počtu států do eurozóny a tím, jak eurozóna „bezproblémově“ funguje. V roce 2009 oznámil řecký ministr financí, že Řecko opět koriguje údaje rozpočtového deficitu, tentokrát pro rok 2009. Řecký reálný deficit dosáhl v tomto roce nejvyšší hodnoty v celé EU. Skutečný stav zveřejnila nová vláda po vítězných parlamentních volbách. Řecký případ je ojedinělý svým rozsahem i dopadem, avšak ne zdaleka jediným. Kreativního účetnictví se dopouštěly např. i státy jako Francie či Německo. Ty ovšem ze začátku toto neměly, na rozdíl od Řecka, v plánu, což ale ovšem nezlehčuje jejich následné porušení. 76 Evropská unie by také měla vyvinout nástroje, které by takovéto situace ošetřovaly, a měla by nalézt efektivní systémové řešení, protože všechny problémy dopadají na celé Společenství, eurozónu, vnímání EU v celosvětovém měřítku a hlavně na pozitivní vnímání integračního procesu.

3.2. Pakt stability a růstu Protože dosavadní úprava a pravidla pro vyvarování se nadměrného schodku a tedy i dodržování fiskální disciplíny nezaručovala dodržování členskými státy i po vstupu do HMU a sankční mechanismus byl příliš obecný a neúčinný, EU se snažila přijmout nástroj, který by podmínky specifikoval. Proto byl 17. června 1997 přijat Pakt stability a růstu. Pakt neobsahuje pouze jeden dokument, jeho součástí jsou tři části, a to „vlastní rezoluce Evropské rady o Paktu stability a růstu, přijaté v Amsterdamu (…), a dvou nařízení, která na ni přímo navazují a zároveň upřesňují a rozvádějí příslušné články smlouvy. Nařízení Rady (ES) Zdeněk Sychra, Jednotná evropská měna – Realizace hospodářské a měnové unie v EU, Masarykova univerzita mezinárodní politologický ústav Brno 2009, ISBN 978-80-210-5082-2

76

48

č. 1466/97, o posílení dohledu nad stavy rozpočtů a nad hospodářskými politikami o posílení koordinace hospodářských politik (…) a nařízení Rady (ES) č. 1467/97, o urychlení a vyjasnění postupu při nadměrném schodku. 77“ První nařízení se týká předkládání konvergenčních programů a druhé nařízení se týká výstražných a sankčních mechanismů. Před vstupem jednotlivého státu do eurozóny musí takový stát splnit, jak už jsem avizovala, konvergenční kritéria, která kdyby se plnila tak, jak byla striktně nastavena, by znamenala sankci, a to nepřijetí státu do eurozóny. Ovšem po vstupu do eurozóny už členské státy nemohou ovlivňovat měnovou část konvergenčních kritérií, protože kompetence přecházejí výhradně do rukou EU. Fiskální kritéria však v jejich kompetencích zůstávají. Pakt stability a růstu však nic nezměnil, stále členským státům jejich kompetence ponechal, pouze došlo k dohodě o pravomocích jednotlivých institucí Společenství a členských států. Hlavním aktérem byly stanoveny členské státy, které se zavázaly dodržovat vyrovnaný či přebytkový rozpočet. Radě zůstala její rozhodovací funkce a navíc jí dává povinnost uplatnit sankce na stát, který nepodnikne kroky k odstranění nadměrného schodku. Komisy vydává zprávy, doporučení a stanoviska, která musí vést k rychlému rozhodování rady, a musí vypracovat zprávu, pokud je tu možnost, že členský stát překročí hranici pro veřejný schodek. Přesné hodnoty uvádí Protokol č. 12 o postupu při nadměrném schodku. „Referenční hodnoty uvedené v čl. 126 odst. 2 Smlouvy o fungování Evropské unie jsou: -

3% pro poměr plánovaného nebo skutečného schodku veřejných financí k hrubému domácímu produktu v tržních cenách

-

60% pro poměr veřejného dluhu k hrubému domácímu produktu v tržních cenách“ 78

EU si uvědomovala, že díky nekontrolované fiskální politice plyne jisté nebezpečí. A že příliš vysoké deficity mohou poškodit i ostatní členské státy, tak se rozhodla zavést určitá pravidla, jejichž výhodou měla být jejich závazná povaha, která byla podpořena sankčním mechanismem. 79

Zdeněk Sychra, Jednotná evropská měna – Realizace hospodářské a měnové unie v EU, Masarykova univerzita mezinárodní politologický ústav Brno 2009, ISBN 978-80-210-5082-2 78 http://www.zavedenieura.cz/cps/rde/xbcr/euro/Protokol_12.pdf 79 Zdeněk Sychra, Jednotná evropská měna – Realizace hospodářské a měnové unie v EU, Masarykova univerzita mezinárodní politologický ústav Brno 2009, ISBN 978-80-210-5082-2 77

49

I jednotlivé země EU se chtěly chránit, a to před chováním svých sousedů, jako „černých pasažérů“, které se již v minulosti ukázalo jako problémové. „Černí pasažéři“ v takovém případě využívají toho, že v oblasti s jednotnou měnovou politikou je fiskální politika bez omezení a jsou tak schopni se vyhnout nákladům z vysokých úrokových sazeb a případné nemožnosti si půjčit (v nejčernějším případě by takovému státu nikdo nebyl ochoten půjčit). Taková země pak může podlehnout pocitu, že v případě platební neschopnosti budou ostatní členové měnové unie nuceni poskytnout jí peněžní prostředky. 80 Takovému morálnímu hazardu podlehlo i Řecko, které spoléhalo a dále spoléhá, že ostatní země a instituce EU, vlastně i země a instituce z celého světa, budou poskytovat peněžní prostředky na to, aby nezkrachovali, protože by to mělo nedozírné následky na evropskou ekonomiku a hlavně na fungování eurozóny.

3.2.1. Pozadí vzniku paktu Ještě před tím, než se vytvořila samotná kritéria Paktu stability a růstu a ještě před samotným vznikem HMU Společenství vedlo diskuze o tom, jak vyřešit situaci, kdy se Společenství snažilo řešit problémy fiskální disciplíny a členské státy v rámci Evropské rady a rady ECOFIN snažili uplatnit své vlastní zájmy. Za Společenství se výrazně a úspěšně angažovala Komise, která se snažila o vnesení mezivládní agendy na úroveň Společenství. Tím jednak posílila svou úlohu, ale také se jí povedlo začlenit Pakt stability a růstu do svých budoucích záměrů, a to proměnit volnou strukturu hospodářské politiky a zachovat schopnost spolupráce jednotlivých institucí provádějící hospodářskou a měnovou politiku. Prvním důležitým hráčem z řad členských států bylo Německo, které chtělo prosadit dodržování kritérií i po vstupu do HMU, dále aby se státy vyvarovaly nadměrných deficitů a zajištění co nejstabilnější společné měny. Chtělo také omezit politické zasahování do těchto záležitostí, a to díky přesnému vymezení podmínek recese, následných finančních sankcí a rychlejšímu postupu při nadměrném schodku. Co se Německu však nepovedlo prosadit, byl fakt, že rozpočtová disciplína nebyla díky odporu ostatních států zakotvena v primárním David Prušvic, Interakce měnové a fiskální politiky v malé otevřené ekonomice v systému s autonomní měnovou politikou a fiskálním pravidlem, příspěvek k XII. ročníku mezinárodní konference „Teoretické a praktické aspekty veřejných financí“

80

50

právu EU. Primární právo pouze přiznává pravomoc Radě, která musí schválit udělení sankce vůči sátu, který pravidla porušuje. Německo bylo důležitým hráčem nejen díky jeho silné pozici ve Společenství, jeho pozici jako takové, ale i díky jeho silné pozici měnové. Druhým hráčem byla Francie, která vyvažovala silnou měnovou pozici Německa a také zastupovala zájmy dalších států, hlavně z jižní Evropy, kterým se zpřísnění rozpočtových pravidel zpočátku nezamlouvalo. Cílem Francie bylo poukázat i na jiný úhel pohledu, než na zpřísňování rozpočtových pravidel, ale např. i na hospodářský růst. Byla ochotna jednat o německých požadavcích, ale zároveň chtěla zachovat co největší možnost zasahování. Přesto, že se zdá, že chování Francie bylo protikladné, svůj postoj si udržela po celou dobu jednání. Dohoda Německa s Francií byla důležitá pro konečnou verzi Paktu stability a růstu. Ovšem jejich další jednání o přesné podobě úspěšná nebyla. Celé jednání se tak přesunulo z Rady až na úroveň hlav států a šéfů vlád. Konečná podoba tak nezáležela na ekonomických datech, ale víceméně na politických vyjednávacích bojích, které nakonec skončily kompromisem, při kterém ani jedna ze stran nebyla vítězem či poraženým. Německo však dosáhlo většiny ze

svých

požadavků,

a

to

„posílení

fiskálních

ustanovení

smlouvy,

zvýšila

se pravděpodobnost uplatnění sankcí, zkrátily se časové lhůty pro jejich aplikaci a dosáhlo se jasného stanovení podmínek recese 81. Francie dosáhla zmírnění německých požadavků, včetně toho, že sankce nebudou uplatňovány automaticky, tzn., že zůstalo místo pro politická jednání. Konečná verze se tak nezaměřila pouze na udržování rozpočtové disciplíny, ale též na dosažení ekonomického růstu. Ovšem fakt, že sankce nebudou uplatňovány automaticky, nahrává opět tomu, že státy dohodnutá pravidla nebudou dodržovat. V minulosti i přes porušování žádná sankce udělena nebyla, takže možnost, že porušující stát vyvázne bez trestu, byla velmi pravděpodobná a státy tak neměly pomyslného „strašáka“, který by jim v takovém jednání zabránil. Pakt Stability a růstu tak už od začátku vzbuzoval pochybnosti, protože případné sankce si mají schvalovat, jak jsem již zmínila výše, státy v rámci Rady. Tzn., že ministři financí, kteří vytváří rozpočty svých států a jsou za ně zodpovědní, si mají poté odhlasovat to, že špatně rozpočty sestavili, popř. špatně realizovali a porušili tak pravidla unie. Je pravdou, že stát, který pravidla poruší, tak ztrácí hlasovací právo, ale v dnešní době, kdy pravidla porušuje více států, je nepravděpodobné,

Zdeněk Sychra, Jednotná evropská měna – Realizace hospodářské a měnové unie v EU, Masarykova univerzita mezinárodní politologický ústav Brno 2009, ISBN 978-80-210-5082-2

81

51

že se najde potřebná většina hlasů pro přijetí radikálních kroků či přímo dojde k udělení sankce. Pakt stability a růstu je tedy nástrojem sekundárního práva, kdy pouze rozvíjí ustanovení smlouvy prostřednictvím nařízení. Na rozdíl od konvergenčních kritérií, které zakotvuje smlouva, čili jsou nástrojem primárního práva. Tzn., že se nic nového nebo závratného nezměnilo, Pakt pouze doplnil, rozvedl a upřesnil již stávající formu. 82

4. Možnosti řešení V předcházející kapitole jsem popsala některé problémy, se kterými se Společenství muselo, musí a také bude muset vypořádávat. Najít úspěšná řešení je velice náročné, bez ohledu na skutečnost, zda je další prohlubování evropské integrace prospěšné či nikoli. Pro stabilitu eura a celkovou měnovou stabilitu EU je podle mého názoru důležitý jednotný fiskální rámec, který ovšem neexistuje a dosažení alespoň takových podmínek, které by ho z části nahrazovaly je dosti obtížné. Jediný stabilizační rozpočtový nástroj je tak Pakt stability a růstu, s jehož dodržováním, jak už víme, mají některé členské státy eurozóny problémy. Státům chybí politická vůle, a to i v obdobích, kdy EU neprochází finanční či ekonomickou krizí. Dále také státy chovající se nezodpovědně tak činí na úkor ostatních států, kterým svým počínáním zvyšují politické a ekonomické náklady na udržení evropské měny. Členské státy eurozóny však také řeší, zda je pro ně členství v eurozóně prospěšné a zda by nebylo lepší z ní vystoupit. Tyto diskuze jsou ještě intenzivnější právě v době krizových momentů. Např. při selhání ratifikace ústavní smlouvy, protahování ratifikace Lisabonské smlouvy a nebo při právě probíhající finanční krizi. Právě probíhající krize ukázala, že ekonomický vývoj členských států se zastavil, ne-li, že má přímo opačnou tendenci. Proto si také myslím, že vystoupení některého státu z eurozóny je nereálné. Státy věnovaly tomuto projektu mnoho politického kapitálů, než aby se rozhodly pro opuštění eurozóny, či EU přímo někoho vyloučila. K tomuto kroku ani EU nemá potřebné mechanismy. Daleko přijatelnější, si myslím, že je dlouhodobé nepřijetí států, které do eurozóny ještě nevstoupily. A pokud by se tak přeci jenom stalo, tak již z historie známe, že uskupení neopouští ten nejslabší, ale ten nejsilnější. Otázka vystoupení z eurozóny je však velice ožehavá i z pohledu dalšího Zdeněk Sychra, Jednotná evropská měna – Realizace hospodářské a měnové unie v EU, Masarykova univerzita mezinárodní politologický ústav Brno 2009, ISBN 978-80-210-5082-2

82

52

prohlubování evropské integrace, přičemž si nejsem úplně jistá, zda stále užší integrace bude k prospěchu dlouhotrvající stability EU. Společná měna je tak hra, která má otevřený konec, ovšem s dopadem na další, hlavně politický, vývoj EU. 83 Nyní se vrátím ke konvergenčním kritériím. V předchozí kapitole jsem popsala možné problémy, které vyplývají z jejich volné interpretace, nedodržováním ze strany členských států, ale také z liknavosti evropských institucí při kontrole a případných postizích. Otázkou je ale i vhodnost kritérií. Tím myslím, že EU je heterogenní prostor, na který není možné použít stejná měřítka jako na jednotlivý stát. Možným řešením v minulosti tak mohl být názor některých ekonomů, a to nezavádět žádná kritéria a počkat, až se národní ekonomiky sblíží sami. Osobně si ale myslím, že v tomto případě by společná měna rozhodně nebyla zavedena v ten samý čas, co byla oficiálně zavedena, a s největší pravděpodobností bychom se jí ještě dlouho nedočkali. Společenství se však vydalo cestou konvergenčních kritérií, které z obecného hlediska splňují moderní představu o ideální ekonomice, protože jak politici, tak ekonomové se shodnou na faktu, že ideální pro každý stát je nízká inflace, nízké úroky, nízký dluh, nízký deficit a stabilní měna. Přesto, že v reálném provedení konvergenční kritéria nejsou ideální, tak si myslím, že mají svůj velký význam pro rozhodování o vstupu států do eurozóny. Bez nich by pozbýval význam celý rozhodovací proces, který určoval členy eurozóny. I když jsem již avizovala, že nakonec se EU rozhodla přijmout v podstatě všechny státy, které o to požádaly, bez konvergenčních kritérií by eurozóna vypadala jistě jinak, včetně počtu zúčastněných států. Kdyby ještě státy přistupovaly ke kritériím zodpovědně, a ne předem rozhodnutí pravidla porušit, by kritéria naplňovala svůj cíl velice dobře. Bez kritérií by se také společná měna mohla potýkat, ještě před svým vznikem, s nedůvěrou, která by byla velkou nevýhodou v projektu, na kterém měla EU neobyčejný záměr. A nakonec mých argumentů pro konvergenční kritéria bych ještě ráda zmínila, že bez nich by společná měna nevznikla, a to z důvodu, že některé státy, např. Německo, by k tomuto kroku nedaly souhlas. V předchozí kapitole jsem jako příklad, pro porušování pravidel použila řecký případ. V této části bych tak chtěla popsat stát, pro který byl vstup do eurozóny hladkým a žádaným krokem.

Zdeněk Sychra, Jednotná evropská měna – Realizace hospodářské a měnové unie v EU, Masarykova univerzita mezinárodní politologický ústav Brno 2009, ISBN 978-80-210-5082-2

83

53

Nizozemsko Jako příklad pro zemi eruozóny jsem si vybrala Nizozemí. Pro Nizozemsko vstup do eurozóny neznamenal nějaký zásadní krok, který by měl dopad na jeho politiku, ekonomiku či suverenitu státu. Tento postoj souvisel právě se striktním dodržováním konvergenčních pravidel. Nizozemsko je malá otevřená ekonomika, pro kterou hospodářská a měnová unie znamenala větší obchodní možnosti. Chápali tuto unii jako vyplývající pokračování jednotného trhu s pozitivními dopady. Jejich role v integračním procesu byla role aktivně přistupujícího státu, který byl důležitým spojencem Německa. Oba státy kladly velký důraz na stabilitu a věrohodnost. Z pohledu Nizozemska to byl historický přístup, kdy v minulosti čelilo velmi nepříznivé situaci, zažívalo vysokou nezaměstnanost, nebylo konkurenceschopné a mělo vysoký veřejný dluh. Tato skutečnost přispěla k tomu, že si Nizozemci uvědomili, že vysoká inflace může mít pro malou otevřenou ekonomiku zničující dopad a tak zahájili strukturální reformy, které je posouvali k měnové stabilitě. Jejich spojenectví také vycházelo z toho, že nizozemská centrální banka opisovala německou měnovou politiku a jejich měna byla silně fixovaná na německou marku. V rámci integrace také prosazovali dvourychlostní Evropu, a to v případě, že by některý stát nedodržoval konvergenční kritéria. Dále chtěli vytvoření HMU v malém počtu, kde by se neúčastnily státy z jižní Evropy. Z tohoto důvodu se také jako jediní vyjádřili proti přijetí Itálie. Co se týkalo vnitřních záležitostí Nizozemska, tak ke vstupu do HMU se kladně vyjádřily jak politici, centrální banka, odbory, tak i zaměstnavatelské svazy. Vstup Nizozemci pojali jako podnět ke změně veřejných výdajů, reformovali svůj sociální systém a pracovní trh. Ratifikace se nesetkala s odporem a podpora veřejnosti byla kolem 60%. Odporu se vstup do HMU dočkala až později, kdy skupina ekonomů vydala nesouhlasnou deklaraci s názvem „S touto HMU si Evropa volí špatnou cestu 84“. Deklarace říkala, že HMU ohrozí blahobyt a sociální stát. Kritika se však nesetkala s větší odezvou. Někteří odborníci tvrdí, že to bylo tím, že Nizozemsko nemělo, na rozdíl od většiny zemí, problémy s plněním konvergenčních kritérií. Na závěr části o Nizozemsku shrnu jeho postoj ke vstupu do HMU a také to jak plnilo konvergenční kritéria. Proces vstupu do HMU Nizozemsko pojalo jako prostředek Zdeněk Sychra, Jednotná evropská měna – Realizace hospodářské a měnové unie v EU, Masarykova univerzita mezinárodní politologický ústav Brno 2009, ISBN 978-80-210-5082-2

84

54

k realizování vlastních cílů. Na rozdíl od jiných zemí nebylo toto přizpůsobení se HMU vynucené. Konvergenční kritéria plnilo na jedničku a jediný problém, který se v Nizozemsku se vstupem řešil, bylo neplnění konvergenčních kritérií jinými státy. Tato bezproblémová realizace se stala v rámci EU spíše ojedinělou výjimkou, která nejspíše potvrzuje pravidlo, a to pravidlo, že celá realizace HMU v rámci EU byla velice složitá. 85 Světová hospodářská a finanční krize poukázala na fakt, že Evropa potřebuje v rámci hospodářské a měnové unie posílit koordinaci a dohled v oblasti hospodářských politik. Současná koordinace a dohled umožnily EU doposud přestát krizi tak, jak by jednotlivé členské státy samostatně s největší pravděpodobností nepřestály. Koneckonců i zmíněné Nizozemsko má velké problémy. Orgány EU a členské státy však okamžitě zareagovaly a dále společně pracují na obnově po následcích, které krize napáchala. Proto se v kapitole možnosti řešení zaměřím na řešení, které EU navrhuje na základě nedávných zkušeností, které mimo jiného odhalily mezery a slabiny, které stále přetrvávají. V EU panuje názor, že by měl být rámec HMU posílen tak, aby bylo možné udržet veřejné finance a zajistit makroekonomickou stabilitu, přičemž je toto velice důležité pro zajištění trvalého hospodářského růstu a růstu zaměstnanosti. Krize totiž zvrátila příznivý vývoj, který trval do roku 2007, a ukázala, že v době, kdy EU prosperovala, nemyslela na „zadní vrátka“, které by byly využity v době, kdy by se situace výrazně zhoršila. Členské státy tak budou muset zahájit postupné snížení svých veřejných dluhů. Zadluženost států má nepříznivý dopad na růst a hospodářské pobídky a veřejný dluh bude potřeba snížit hlavně díky vyšším daním a rizikovým prémiím. Tato opatření jsou nutná i vzhledem ke stárnutí populace, tlaky na veřejné finance a zajištění pracovních sil totiž budou stále větší. 86 Vyvrcholením snah o nápravu a užší spolupráci byl Pakt euro plus, který byl schválen na březnovém summitu Evropské rady. 87

Zdeněk Sychra, Jednotná evropská měna – Realizace hospodářské a měnové unie v EU, Masarykova univerzita mezinárodní politologický ústav Brno 2009, ISBN 978-80-210-5082-2 86 Nařízení Evropského parlamentu a Rady, kterým se mění nařízení (ES) č. 1466/97 o posílení dohledu nad stavy rozpočtů a nad hospodářskými politikami a o posílení koordinace hospodářských politik, KOM(2010) 526 v konečném znění 2010/0208 (COD) 87 Ibid. 85

55

4.1. Pakt Euro plus Pakt euro plus reaguje na dluhovou krizi v některých z členských států EU. Původně se mělo jednat o rozšíření Paktu stability a růstu, poté o tzv. Pakt konkurenceschopnosti, navrhovaný Německem a Francií, který navrhoval velmi přísná pravidla dodržování Paktu a možnosti udělení sankcí pro porušující stát. Měl také přispět k harmonizování daňové politiky pro právnické osoby, chtěl zavést jednotný věk pro odchod do důchodu atd. Počítal také s určitou formou hospodářské vlády EU a právě na základě této části se k Paktu chtěla připojit i Francie. Ovšem návrh Paktu vzbudil v členských státech vlnu nevole, které vycházely jak ze způsobu vytvoření Paktu, a to z dohod mezi Německem a Francií, tak také z obsahu Paktu, kdy největší překážkou byla daňová harmonizace. Nakonec byla schválena pozměněná verze, a to Pakt euro plus. 88 Hlavní cílem Paktu euro plus je posílení koordinace hospodářské politiky a snaží se tak učinit v rámci konvergence a konkurenceschopnosti. K Paktu se připojily všechny země eurozóny, dále také Bulharsko, Dánsko, Litva, Lotyšsko, Polsko a Rumunsko. Přesný název Paktu zni89: “Pakt euro plus, posílení koordinace hospodářských politik v zájmu konkurenceschopnosti a konvergence 90“. Zaměřuje se hlavně na oblasti spadající do kompetencí členských států. Pakt má také spolupracovat s dalšími strategiemi a nástroji EU. Jedná se o Strategii Evropa 2020, o hlavní směry hospodářských politik, Evropský semestr, Pakt stability a růstu a také nový rámec makroekonomického dohledu. Ke každému zde uvedenému má přidat určitou hodnotu navíc. Všechny závazky budou součástí Národních reformních programů, stabilizačních konvergenčních programů a s pravidelným hodnocením Rady, Komise a Euroskupiny v rámci Evropského semestru. 91

4.1.1. Hlavní cíle Paktu euro plus Hlavními cíli Pakt definoval podporu konkurenceschopnosti, podporu zaměstnanosti, posílení finanční stability a přispívání ke stabilitě veřejných financí. Uvádí, že tyto cíle jsou 88

http://is.muni.cz/th/174192/fss_m/Diplomova_prace_-_Roman_Hlavac.pdf http://www.denikreferendum.cz/clanek/10845-kriticky-pohled-na-pakt-euro-plus-i 90 Evropský integrační tým ČMKOS informace, interní zpravodaj č. 09/2011, 30.3.2011 91 http://is.muni.cz/th/174192/fss_m/Diplomova_prace_-_Roman_Hlavac.pdf 89

56

ponechány v kompetencích jednotlivých států a jsou také za dodržování odpovědni, ale postup ke zmíněným cílům bude ze strany EU sledován. Pokud by některý z členských států měl potíže, musí se zavázat k řešení nastalých problémů v daném časovém období. Nyní přiblížím jednotlivé cíle Paktu

4.1.1.1.

Podpora konkurenceschopnosti

Pakt uvádí, že pokrok v této části je založen na mzdách, vývoji produktivity a také nutnosti konkurenčního přizpůsobení. Sledovaný bude soulad mezi mzdami a produktivitou práce a náklad jednotky práce bude porovnáván v čase, dále se zeměmi v eurozóně a v neposlední řadě i s hlavními obchodními partnery. Pakt také hovoří o tom, že by se měly přehodnotit mechanismy tvorby mezd. Nemalý důraz také klade na zlepšení vzdělávacích systémů, na zlepšení prostředí pro malé a střední podniky a také uvolnění podmínek v chráněných odvětvích.

4.1.1.2.

Podpora zaměstnanosti

K podpoře zaměstnanosti Pakt hovoří o nutnosti provést reformy trhu práce, přičemž vzorem má být dánský model, který je založený na celoživotním učení a daňových reformách, které by snížily zdanění práce, ovšem bez poklesu celkových daňových příjmů.

4.1.1.3.

Podpora udržitelnosti veřejných financí

Zde Pakt uvádí, že nutností číslo jedna je udržitelnost důchodů, sociálních dávek a zdravotnictví. Úspěšnost se bude měřit právě podle toho, zda je úroveň dluhu udržitelná k těmto prioritám a také jestli systém zároveň počítá s demografickým vývojem. V rámci reforem se počítá např. s napojením věku odchodu do důchodu s věkem dožití, je zde také snaha o to, aby byla omezena možnost předčasného odchodu do důchodu či podpora pro zaměstnávání pracovníků starších 55 let. Členské státy musí aplikovat fiskální pravidla do národních legislativ např. jako ústavní zákon a musí fiskální disciplínu udržovat jak na národní, tak regionální úrovni.

57

4.1.1.4.

Podpora finanční stability

Je zvláštní, že tomuto cíli není věnována větší pozornost, ačkoli podle ekonomů je právě finanční sféra zodpovědná za krizi. V tomto cíli Pakt pouze uvádí, že banky budou procházet přísnými zátěžovými testy, také se bude sledovat výše jejich zadlužení, ale i domácností či firem. 92 Pátým, ale nepsaným cílem Paktu euro plus je koordinace daňových politik. Zdanění stále zůstává na národní úrovni, ale koordinace daňových politik je důležitá pro silnou hospodářskou politiku EU. Státy se zavázaly, že povedou dialogy, vymění si zkušenosti a pokusí se navrhnout společný postup při boji proti podvodům a daňovým únikům. Hlavně se chce EU zaměřit na koordinování daně z příjmu právnických osob. Jestli bude Pakt euro plus úspěšný, je předčasné říci, protože jakékoli rozhodnutí bude záviset na politické vůli. Také si myslím, že nebude nijak zásadní pro další evropskou integraci a dostání se z krize. Nicméně pro Evropu je důležité, že jak EU, tak členské státy se snaží najít funkční řešení. To je ovšem v současné době složité především, jak už jsem zmínila z politického hlediska. Veškerá spolupráce totiž funguje na politické bázi. A už na jeho začátku se k Paktu odmítla připojit Velká Británie a Česká republika a jednání v těchto státech doprovázelo mnoho výbušných politických jednání. Ve své práci nebudu hodnotit klady nebo zápory tohoto Paktu, ale na první pohled mě zarazila ještě jedna věc, a to že z jeho obsahu jaksi vymizelo slovo občan. Už na začátku, a to u jeho přijetí, se objevila snaha vyhnout se přímému střetnutí s občanem. Nejspíše po zkušenostech s Evropskou ústavou. Ale tento Pakt je zásadním dokumentem, který se dotkne každého občana, přičemž občané nedostali možnost se k němu vyjádřit. Což já osobně nehodnotím jako zásadní problém, ale dále se tím prohlubuje demokratický deficit jako takový. Mnohem závažnějším problémem vidím ale to, že z obsahu Paktu kamsi vymizel jeden z cílů, a to důstojný život každého z nás. Pakt se zaměřuje především na konkurenceschopnost a nejspíše by to měla být naše jediná starost a měli bychom se tedy asi co nejdříve dostat na úroveň Číny, kde běžně pracují děti a lidé pracují za minimální mzdu. Působí to dojmem, že lidé by tu měli být pro ekonomiku a ne ekonomika pro lidi. Toto je Evropa 21. století?

92

://www.denikreferendum.cz/clanek/10845-kriticky-pohled-na-pakt-euro-plus-i

58

Já doufám, že ne. V této části jsem se zmínila ještě o dalších strategiích a postupech, které má tento Pakt posílit. Nyní bych se k nim chtěla vrátit a dát pouhým pojmům Strategie Evropa 2020 a Evropský semestr i obsah.

4.2. Strategie Evropa 2020 Tato strategie navazuje na končící a „neúspěšnou“ Lisabonskou strategii a definuje cíle, kterých by do roku 2020 měly členské státy dosáhnout. Jde o tzv. exit strategii, která by měla zajistit stažení podpůrných stimulů v době, kdy dojde k oživení. Jako priority související s HMU strategie uvádí Komise v článku Communication from the Commission - Europe 2020 tyto kroky: •

inteligentní růst, který vychází z hospodářství, které je založení na vzdělání a inovacích

•

udržitelný růst, který podporuje konkurenceschopnost a udržitelnost ekonomiky, která je méně náročná na zdroje

•

růst podporující začlenění, kterým EU rozumí ekonomiku, která se prezentuje vysokou zaměstnaností a přinese tak hospodářskou, sociální a ekonomickou soudržnost

Strategie představuje mnohem silnější rámec pro koordinaci hospodářských politik a požaduje větší dohled na členské státy ze strany institucí Evropské unie. Chce vytvořit donucovací mechanismy, které budou účinnější a přísnější. Byla přijata v roce 2010 s návazností na nově vzniklý nástroj EU, a to evropský semestr. Prostřednictvím kterého mají členské státy eurozóny předkládat své Stabilizační programy a ostatní členské státy stojící mimo eurozónu Konvergenční programy. V rámci strategie 2020 byly také rozděleny pravomoci evropských institucí. Evropská rada celkovým ročním vyhodnocením pokroku na úrovni EU a členských států určuje hlavní směry strategie. Vytvoří tím mimo jiné politické návrhy daňových, makroekonomických a dalších témat. Rada EU sleduje vyhodnocování, za které jsou zodpovědní ministři členských zemí. Komise zde funguje jako odborný orgán, který sleduje vývoj na základě ukazatelů a má tak možnost zhodnotit plnění cílů Strategie. Dále také předkládá roční analýzu, kterou sama zpracuje a provádí hodnocení zpráv, které vypracují jednotlivé členské státy. Díky těmto

59

zprávám pak vydává politická upozornění či doporučení jednotlivým státům. Evropský parlament má tu možnost, že před každým jarním jednáním předloží Evropské radě usnesení, ve kterém zhodnotí Strategii 2020 a toto usnesení musí být předmětem jednání.

4.3. Evropský semestr Evropský semestr byl jedním z prvních podnětů v posílení koordinace hospodářských politik, obzvláště v rozpočtové části. Začíná analýzou, kterou předloží Komise vždy v lednu. Oficiální název této analýzy je Roční analýza růstu a je sestavována na základě pokroku v plnění cílů Strategie Evropa 2020. Analýza se týká jak celé EU, tak i jednotlivých členských států. Musí být projednána Radou a Evropským parlamentem. Následuje rozhodnutí členských států o společných strategiích v oblasti hospodářské politiky, přičemž výsledky musí zapracovat do svých Stabilizačních a Konvergenčních programů, které předloží Komisy. Ta vydá návod pro Radu EU pro případ, že by programy států nebyly příliš realistické. Rada tedy následně odešle všem vládám a parlamentům návrhy, které mohou využít při tvorbě vlastních rozpočtů. Konečné slovo ovšem zůstává čistě na parlamentech jednotlivých členských států. Žádná z institucí EU, nevyjímaje Soudní dvůr, nemá pravomoc vymáhat tato doporučení na členských státech. Díky Evropskému semestru se začal používat obrácený model načasování předkládání Stabilizačních a Konvergenčních programů. Dříve se tak hospodářské politiky koordinovaly pouze prostřednictvím strukturálních reforem a rozpočtových politik. Nyní se tak děje už na samém začátku, a to při přípravě národních rozpočtů. Státem, který si vymohl výjimku, byla Velká Británie, která jako jediná svůj rozpočet prvně předloží svému parlamentu a až poté jí pošle ke zhodnocení. Těmito změnami se nijak nezměnil fakt, že hospodářské politiky patří do kompetencí členských států, Evropský semestr pouze zavedl, že by měly členské státy prosadit tato doporučení na národní úroveň, ovšem stále ještě mohou a ne musí, stále neexistuje ani donucovací, ani sankční mechanismus. Evropský semestr zahrnuje hospodářskou a také fiskální koordinaci ve všech 27 členských států. Ovšem krize ukázala, že hlavní problém se odehrává uvnitř eurozóny, kde neexistující fiskální nástroje ohrožují společnou měnu.

60

Pro eurozónu by tak byly potřeba zavést nové nástroje, které by nezodpovědné rozpočtové politice daly jasně daná pravidla, která by byla vynutitelná. 93 Na konec této kapitoly bych ráda položila otázku, která byla položena mnoho ekonomům. Je ekonomická situace Evropy beznadějná? Většina ekonomů se shoduje, že není a já se k jejich názoru přikláním. Evropa má totiž stále velké lidské a materiální zdroje a je velmi pravděpodobné, že za pomocí reforem vykročí správným směrem. Disponuje také velkou ekonomikou s velkým objemem vývozu a hlavně její občané mají oproti jiným kontinentům vyšší vzdělání. Jak se k současnému stavu vyjadřují vrcholoví politici a odborníci? Např. Michel Camdessuse, bývalý ředitel Mezinárodního měnového fondu, řekl: Propadáme se, a pokud s tím něco neuděláme, dosáhneme za deset let stavu, z něhož již nebude návratu. 94“ Tento katastrofický scénář však nemusí nastat. Krize v Evropě má totiž jasně definované příčiny, jejichž odstraněním lze tuto situaci velmi zlepšit. Např. Francie publikovala zprávu, kterou vytvořil bývalý ministr financí Nicolas Sarkozy a ministr zaměstnanosti Jean-Luis Borlooa, v které odhadli, že pokud odstraní bariéry, které brání v podnikání, tak by mohla Francie vytvořit milion nových pracovních míst. Nebo Wim Kook, bývalý ministerský předseda Nizozemska, zase definoval největším problémem Evropy neustálé porušování Paktu stability a růstu, hlavně ze strany Francie a Německa, a zemí tvořících jádro Evropské unie. Američané dokonce vidí Evropskou unii jako úsměvný projekt s „grandiózními, nicméně fádními budovami v Bruselu a Štrasburku, s nestydatými privilegii úředníků, extravagantními hostinami a plýtváním prostředků na okázalé konference, jež kontrastují s její politickou bezradností, vojenskou slabostí, přehnaně objemnou ústavou a navyklým reflexem bezmocně hrozit přes Atlantik namísto toho, aby věnovala pozornost tomu, co se děje v Rusku, Číně či na Blízkém východě, nebo vlastním národnostním třenicím a dysfunkční ekonomice.“ 95 Tyto slova si myslím, že jsou dosti přehnaná, i když, jak se říká: „Na každém šprochu, pravdy trochu.“ Ale rozhodně toto tvrzení podceňuje vytrvalý a hluboký proces, kterým se Evropa snaží přetvořit v jednotný útvar. Evropská unie nevznikla v grandiózních a fádních budovách, ale vznikla v ohni světových válek, které přivedly Evropany na myšlenku nutnosti vzájemné

93

http://is.muni.cz/th/174192/fss_m/Diplomova_prace_-_Roman_Hlavac.pdf Michele Camdessuse, bývalý ředitel mezinárodního měnového fondu 95 Artur Waldron 94

61

spolupráce. Že cesta byla dlouhá, trnitá, úspěšná a někdy ne, náklady se vyšplhaly do závratných výšin a dále porostou, myslím si, že cíle nakonec dosaženo bude. Pokud Evropská unie dosáhne nějakého konečného cíle, je otázkou, jaká Evropa to pak bude. Na tuto otázku bych použila opět citaci amerického novináře a odborníka Arthura Waldrona, který řekl: „Otázka zní, jak bude Evropa, až doputuje, vypadat. Bude to vitální Evropa, jež bude hrát aktivní úlohu při řešení problémů války, míru, vývoje, či to bude naopak Evropa pasivní a zahleděná sama do sebe, Evropa, kterou bude okolní svět považovat za irelevantní? Pokud se totiž Evropské unii podaří alespoň částečně realizovat svoji další plánovanou integraci a jestliže zároveň vyřeší i politické a ekonomické problémy, které ji nyní sužují, její potenciální síla se může velmi rychle proměnit v sílu skutečnou. 96“ Ztotožňuji se s hlavní myšlenkou této citace, jsem „eurooptimista“ a doufám, že to bude Evropa vitální se skutečnou silou. 97

96 97

Artur Waldron http://www.cdk.cz/rp/clanky/267/krize-evropy/?PHPSESSID

62

5. Výsledky Na konci své práce bych chtěla provést závěrečné shrnutí dané problematiky. Na tuto problematiku se musíme dívat v rámci celé integrační logiky, a to hlediska národní i nadnárodní úrovně a brát v úvahu, že do ní vstupuje celá škála různých faktorů. V celém hospodářském a měnovém snažení Evropské unie vidím hlavní cíl, a to vytvoření Hospodářské a měnové unie (HMU). Myslím si, že jde hlavně o politický projekt, co se týká vzniku HMU, i když mnozí by se mnou nejspíše nesouhlasili. Ale nebýt politické vůle, HMU by se nevymanila ze stagnujícího vývoje. Politické špičky Německa a Francie daly HMU v podstatě konečnou formu. Evropská rada zase svolávala mezivládní konference, díky ní vznikla Delorsova zpráva a také díky ní vstoupila v platnost Maastrichtská smlouva. Největším argumentem pro mé tvrzení je, že při vzniku HMU se příliš nedbalo názorů ekonomů a ideu hnala vpřed politická angažovanost. Nicméně v průběhu si státy uvědomily, že prostřednictvím HMU mohou prosazovat své ekonomické zájmy. Např. Německo si uvědomilo, že se může stát větším protihráčem USA, potažmo dolaru, když prostřednictvím měnové unie bude prosazovat své pojetí cenové stability i za hranicemi své země a tím vytvoří stále základy pro svobodu kapitálového trhu. Francie se zase snažila prostřednictvím HMU potlačit velký vliv Německa v EU. Ekonomickou logiku vidím ve třech stádiích přechodu k jednotné měně. Kde byla tato strategie založena na závazných konvergenčních kritériích, které ukazovaly, jak se jednotlivé země potýkají s vysokým stupněm cenové stability, jak je jejich fiskální pozice udržitelná, jak jsou schopni udržovat kurz v úzkém pásmu kolísání atd. Konvergenční kritéria tak prezentují ekonomistické pojetí HMU, které říká, že měnovou unii mohou založit pouze státy, které prokáží vysoký stupeň konvergence a také makroekonomickou stabilitu. Na své si přišlo ale i monetaristické pojetí, které dokázalo prosadit termín vzniku, bez toho, aby byl určen počet zemí, které splní požadavky. Nakonec všechny snahy vyústily v založení HMU ve „velkém“ počtu jedenácti zakládajících zemí. Vznik HMU provázely dekády vzestupů i pádů, které dokázala přestát a společná měna se tak stala skutečností. 98

Oldřich Dědek, Historie evropské měnové integrace. Od národních měn k Euru. Studie národohospodářského ústavu Josefa Hlávky. Studie 5/2008

98

63

Ještě bych také chtěla vyjádřit k probíhající krizi. Samotná krize či její řešení nebylo cílem mé práce, avšak nejde ji vynechat. Prolíná se životy všech z nás a prolíná se také mojí prací. Současná krize není jenom finanční a ekonomickou krizí, jedná i o krizi politickou a společenskou. Odkryla slabiny Evropské unie, se kterými se teď musí poprat. Rozpad eurozóny by podle mého názoru znamenal katastrofu. Společná měna byla totiž zavedena předně jako prostředek konkurenceschopnosti vůči světovým velmocím, jako jsou Spojené státy, Čína či Japonsko, a rozpad eurozóny by tak měl nedozírné následky. Řešením by mohla být např. menší eurozóna či dvourychlostní Evropa. První z řešení by ovšem znamenalo izolací některých zemí, např. Řecka. Tyto země by ale nebyly schopny splatit své dluhy a výsledkem by bylo vrácení se ke své měně. Druhé řešení by mohlo mít dva efekty. Návrat k vlastním měnám či vytvoření dvou zón, kdy jedna ze zóny by byla měnovou unií se silným eurem a druhá zóna by zahrnovala slabší variantu společné měny. Toto řešení by ale u států se slabší variantou společné měny znamenalo, že by se potýkaly s ještě větší nedůvěrou, než momentálně celá eurozóna. Řešení, které je zřejmě nevyhnutelné, bych osobně viděla v užší integraci, a to ve vytvoření ekonomické unie. Chybí zde instituce, jejichž neexistence ohrožuje jak euro, tak Evropskou unii jako takovou, např. federální ministerstvo financí. Je třeba zavést rozpočtovou disciplínu, harmonizovat hospodářské politiky a také daně. Zavedení rozpočtové unie by dávalo Komisy právo veta nad státními rozpočty a státy by musely do svých ústav zavést dluhovou brzdu, a to střednědobý závazek vyrovnaných rozpočtů. Změny unijních smluv pro všechny členské státy ovšem neprošly a tak vzniká jakýsi „rozpočtový Schengen“, alias dobrovolná fiskální unie, kde se členské státy eurozóny vzdaly výsadního práva nad svými rozpočty. Každé z řešení bude zřejmě v budoucnu zpochybňováno a zatím se žádné z řešení nejeví jako ideální a tak bude nutné najít řešení, které bude co nejméně bolestivé.

64

Závěr Ve své bakalářské práci jsem se zaměřila na vztah hospodářské a měnové politiky, definování těchto jednotlivých politik, jejich vývoj, možné problémy a jejich řešení. Čerpala jsem z velkého množství literatury, jak z primárních, tak ze sekundárních pramenů. Hlavní knihy, které mi pomohly k pochopení problematiky a napsání této práce jsou: Měnová integrace, náklady a přínosy členství v měnové unii od Lubora Laciny a kolektivu; dále jednotná evropská měny, realizace hospodářské a měnové unie v EU od Zdeňka Sychry; a také Historie evropské měnové integrace, od národních měn k Euru od Oldřicha Dědka. Mezi další zdroje patří Lisabonská smlouva a další primární zdroje a v neposlední řadě také internet, z kterého jsem čerpala mnoho poznatků. V první části jsem definovala pojmy hospodářská a měnová politika. Kde se v rámci EU hospodářská politika nachází v kompetencích jednotlivých států a je součástí koordinace v rámci Rady. Měnová politika je v plné kompetenci EU s Evropskou centrální bankou jako odpovědnou institucí za její provádění. Na druhou část o vývoji těchto politik jsem dala velký důraz. Vývoj hospodářské a měnové politiky jsem pojala od samého začátku až do vzniku Hospodářské a měnové unie. Bylo to totiž poprvé za historii, kdy se tak velká skupina států rozhodla, že se dobrovolně vzdá svých výlučných pravomocí a měn ve prospěch jedné jediné. Celý projekt se také neustále vyvíjí a vlastní koncepce HMU stále představuje překážku, která brání účasti všech členských států. To, že se projekt stále vyvíjí, dokládají i skutečnosti, např. vstup nových zemí, přijetí Lisabonské smlouvy, dopady celosvětové krize, vznik Paktu euro plus atd. Mnoho poučení vychází i z historických zkušeností, proto jsem kladla na vývoj tak velký důraz. Třetí

část

se

zaměřovala

na

problémy

vyplývající

z nejednotnosti

měnové

a hospodářské politiky a z problémů jako takových. Věnovala jsem se konvergenčním kritériím a problémům vyplývajícím hlavně z jejich volné interpretace, nedodržování z řad členských států a také umožňování takového jednání z řad institucí EU. Jako praktický případ pro takovéto jednání jsem použila řecký případ, který je v současné době tak medializovaný. Řekové porušovali pravidla už od samého začátku a teď na takové jednání doplácí jak samo Řecko, tak celá EU. Dále jsem se zaměřila na Pakt stability a růstu, který

65

sice umožňuje, na rozdíl od konvergenčních kritérií, udělení sankcí, ovšem dospěla jsem závěru, že tak Evropská unie nikdy neučinila, i když k tomu měla více důvodů. V poslední kapitole jsem popsala možná řešení, která jednak navrhuje Evropská unie, nebo vycházejí z historických zkušeností či návrhů ekonomů, na jejichž názor se ovšem obvykle nedalo. Jako zemi, která neměla problém s plněním kritérií, jsem si zvolila Nizozemí. Hlavním řešením EU jsem zvolila Pakt euro plus, který je posledním návrhem, který má pomoci se Evropě dostat jak z krize ekonomické, finanční, tak i politické a společenské. Zaměřila jsem se také na základní filozofii Evropské unie, její sílu a došla k závěru, že jsem v podstatě eurooptimista a věřím, že se pomocí reforem a vrácením k základním ideám Společenství, Evropská unie schopí a svoji sílu převede ve skutečnost Svých hlavních cílů jsem dosáhla. Dostala jsem se do obtížné problematiky, pochopila mnohé důvody, proč se členské státy chovaly, tak jak se chovaly, i když jsem s jejich počínáním nesouhlasila. Evropská unie se mi otevřela v jiném světle a zjistila jsem, že jsem si dobře vybrala jak obor Evropská unie, který studuji, tak téma mé bakalářské práce. Dále jsem se také utvrdila v názoru, že jsem pro stále větší integraci Evropské unie i za cenu ztráty části suverenity státu a navrhuji ekonomickou unii v čele s Federálním ministerstvem financí.

66

Seznam použité literatury Primární zdroje Bibliografie 1. Lisabonská smlouva; Konsolidované znění Smlouvy o Evropské unii a Smlouvy o fungování Evropské unie; 2. přepracované a doplněné vydání; Odbor informování o evropských záležitostech, Úřad vlády České republiky 2009 2. Nařízení Evropského parlamentu a Rady, kterým se mění nařízení (ES) č. 1466/97 o posílení dohledu nad stavy rozpočtů a nad hospodářskými politikami a o posílení koordinace hospodářských politik, KOM(2010) 526 v konečném znění 2010/0208 (COD)

Internetové stránky 3. Právní systém Evropského společenství. Dostupné na: http://www.europeum.org/doc/publications/Pravni_ramec_kap3.pdf 4. Smlouva o fungování Evropské unie. protokol č. 12, O postupu při nadměrném schodku. Dostupné na? http://www.zavedenieura.cz/cps/rde/xbcr/euro/Protokol_12.pdf 5. Smlouva o založení Evropského společenství. Dostupné na: http://www.euroskop.cz/gallery/2/756-smlouva_o_es_nice.pdf

Sekundární zdroje Bibliografie 6. DĚDEK, Oldřich. Historie evropské měnové integrace. Od národních měn k Euru. ISBN 978-80-7400-076-8 7. FUCHS, K., TULEJA, P., Základy ekonomie. 1. vyd. Praha: Ekopress, 2003. ISBN 80-86119-74-2 8. KUČEROVÁ, Irah. Hospodářské politiky v kontextu vývoje Evropské unie, 2010, ISBN 978-80-246-1628-5 9. LACINA, Lubor a kol. Měnová integrace. Náklady a přínosy členství v měnové unii. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, ISBN 978-80-7179-560-5 10. PRUŠVIC, David. Interakce měnové a fiskální politiky v malé otevřené ekonomice v systému s autonomní měnovou politikou a fiskálním pravidlem. Příspěvek k XII. ročníku mezinárodní konference „Teoretické a praktické aspekty veřejných financí“ 67

11. SCHILLER, Hanspeter K. Evropská centrální banka, Eurosystém. Druhé upravené vydání z roku 2006 ISBN 978-92-899-0212-0 12. SYCHRA, Zdeněk. Jednotná evropská měna – Realizace hospodářské a měnové unie v EU, Masarykova univerzita mezinárodní politologický ústav Brno 2009, ISBN 97880-210-5082-2 13. URBAN, Luděk. Koordinace hospodářské politiky, AUCO Czech Economic Review, 2007, vol. 1, no. 2 14. Po stopách Evropské unie. Vydává Informační kancelář Evropského parlamentu, Jungmannova 24, aktualizované vydání 09/2010

Přednášky 15. EISENHAMEROVÁ, Lenka. Přednáška č. 4, Rozpočet EU, Bankovní institut vysoká škola, a.s. 16. FUCHS, Jaromír. Monetární teorie, přednášky UTB Zlín 2006

Internetové stránky 17. BEETSMA, R. – GIULIODORI, M. – KLAASSEN, F.: Trade spill-overs of fiscal policy in the European Union : a panel analysis. s. 675 – 678. Dostupné na: http://www.jstor.org/stable/3874044 18. HLAVÁČ, Roman. Posuny v koordinaci fiskální politiky EU v kontextu globální finanční krize. Dostupné na http://is.muni.cz/th/174192/fss_m/Diplomova_prace__Roman_Hlavac.pdf 19. KUTRA, Milan. Řecko a jeho vstup do Hospodářské a měnové unie. Dostupné na: http://is.muni.cz/th/99763/fss_b/Vstup_Recka_do_Hospodarske_a_menove_unie.pdf 20. MARCINKO, Marián. Problémy vztahu fiskální a měnoví politiky v EMU a jejich řešení. Dostupné na http://diplomovka.sme.sk/praca/3628/problemy-vztahu-fiskalni-amenove-politiky-v-emu-a-jejich-reseni.php 21. POSPÍŠIL, Richard. Evropská centrální banka. Dostupné na: http://www.mvcr.cz/clanek/evropska-centralni-banka.aspx 22. SCHILLER, Hanspeter K. Evropská centrální banka. Historie, role a funkce. Dostupné na http://www.ecb.int/pub/pdf/other/ecbhistoryrolefunctions2006cs.pdf 23. SYCHRA, Zdeněk. Disertační práce „Realizace hospodářské a měnové unie EU: implementace, přístupy, důsledky. Dostupné na: http://is.muni.cz/th/7697/fss_d/Disertacni_prace.pdf 24. ŠVIHLÍKOVÁ, Ilona. Kritický pohled na Pakt euro plus. Dostupné na: http://www.denikreferendum.cz/clanek/10845-kriticky-pohled-na-pakt-euro-plus-i 68

25. WALDRON, Arthur. Krize Evropy. Dostupné na: http://www.cdk.cz/rp/clanky/267/krize-evropy/?PHPSESSID 26. Evropská centrální banka. Dostupné na www.ngo-eu.cz 27. Evropská centrální banka. Dostupné na http://www.euroskop.cz/82/sekce/evropskacentralni-banka/ 28. Monetární politika. Dostupné na http://www.finance.cz/makrodata-eu/menoveukazatele/monetarni-politika/ 29. Report by Eurostat on the revision of the Greek government deficit and debt figures. Dostupné na http://epp.eurostat.ec.europa.eu/cache/ITY_PUBLIC/GREECE/EN/GREECEEN.PDF

69