MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ
Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií Obor Evropská studia
Postoj Ruska k Společné zahraniční a bezpečnostní politice EU Bakalářská práce
Helena Vlasáková
Vedoucí práce: Mgr. Jana Urbanovská, Ph.D. UČO: 378554 Obor: Mezinárodní vztahy a Evropská studia Imatrikulační ročník: 2012 V Brně, 2015
Čestné prohlášení Tímto prohlašuji, že jsem bakalářskou práci „Postoj Ruska k Společné zahraniční a bezpečnostní politice EU“ vypracovala sama s použitím zdrojů uvedených v seznamu literatury. V Brně dne 6. 5. 2015
….....................................
Děkuji Mgr. Janě Urbanovské, Ph.D za pomoc, odborné vedení, cenné rady, vstřícnost a obrovskou trpělivost při zpracování této práce. Dále děkuji mé rodině za pomoc a podporu během studia.
Obsah Seznam použitých zkratek ................................................................................................ 5 Úvod ................................................................................................................................. 6 1 Metodologie a teoretická východiska ............................................................................ 8 2 Principy ruské zahraniční politiky ................................................................................11 3 Vzájemné vztahy Ruska a EU v bezpečnostní oblasti do nástupu D. Medveděva do funkce prezidenta............................................................................................................ 14 4 Vybrané strategické dokumenty Ruska v bezpečnostní a obranné dimenzi ................ 19 4. 1 Koncepce zahraniční politiky Ruské federace..................................................... 19 4. 2 Strategie národní bezpečnosti Ruské federace do roku 2020 .............................. 23 4. 3 Vojenská doktrína ................................................................................................ 26 5 Praktická rovina vztahů Ruska a EU ve vztahu k SZBP EU ....................................... 31 5. 1 Válka v Gruzii ..................................................................................................... 31 5. 2 Medveděvův návrh na vytvoření nové bezpečnostní architektury ...................... 33 5. 3 Protiteroristická spolupráce ................................................................................. 35 6 Komparace rétorické a praktické roviny ..................................................................... 38 Závěr ............................................................................................................................... 41
Seznam použitých zkratek EBOP
Evropská bezpečnostní a obranná politika
EBS
Evropská bezpečnostní strategie
EU
Evropská unie
EUPOL
European Union Police Mission
ISAF
International Security Assistance Force
NATO
North Atlantic Treaty Organization
OBSE
Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě
OSKB
Organizace Smlouvy o kolektivní bezpečnosti
OSN
Organizace spojených národů
PCA
Partnership and Cooperation Agreement
RF
Ruská federace
RZP
Ruská zahraniční politika
SBOP
Společná bezpečnostní a obranná politika
SNS
Společenství nezávislých států
SZBP EU
Společná zahraniční a bezpečnostní politika Evropské unie
SSSR
Svaz sovětských socialistických republik
ŠOS
Šanghajská organizace spolupráce
USA
United States of America
WTO
World Trade Organization
ZP
Zahraniční politika
Úvod Ruská federace je spjata s Evropskou unií geograficky, historicky, ekonomicky, kulturně i politicky. Vzájemný vztah je tak dlouholetý a mnohem složitější než např. s NATO, USA nebo Asií. A spolupráce v bezpečnostní oblasti je dnes jedna z nejdůležitějších a nejnestabilnějších v tomto vztahu. Právě svou nedávnou činností na Krymu Rusko vyvolalo mnoho diskuzí a jednou z otázek, které mě zaujaly, je i jaký je skutečný postoj Ruska k evropské bezpečnostní politice. Proto jsem si i z podnětu této ruské činnosti na Ukrajině, za téma bakalářské práce zvolila Postoj Ruska k Společné zahraniční a bezpečnostní politice EU. Bakalářská práce je koncipována jako srovnání rétorické roviny ruského postoje k SZBP EU obsahující analýzu ruských strategických dokumentů a praktické roviny analyzující chování RF ve vymezeném období, tedy v letech 2008 až 2012. Práce se soustředí pouze na období let 2008 až 2012 z toho důvodu, že v tomto období byly zpracovány a vydány nové strategické dokumenty, období je spojeno pouze jednou osobou prezidenta tedy Dmitrija Medveděva a také se na toto období můžeme dívat s určitým časovým odstupem a posoudit následky. Bakalářská práce je rozdělena do šesti kapitol. Účelem první kapitoly je vymezit metodologická a teoretická východiska práce, především definovat pojmy bezpečnost a Společná zahraniční a bezpečnostní politika EU. Druhá kapitola vymezuje základní principy a determinanty ruské zahraniční politiky ve vztahu k EU. V další kapitole nazvané Vzájemné vztahy Ruska a EU od vzniku SZBP do nástupu D. Medveděva do funkce prezidenta se věnuji historickému vývoji ruského postoje k EU v bezpečnostní oblasti od vzniku SZBP do roku 2008. Účelem této části je stručně shrnout milníky vzájemného vztahu RF a EU do nástupu D. Medveděva do funkce prezidenta. Ve čtvrté kapitole se budu věnovat analýze strategických ruských dokumentů vydaných v určeném období a to Koncepci zahraniční politiky Ruské federace z roku 2008, Národní bezpečnostní strategii Ruské federace do roku 2020 z roku 2009 a Vojenské doktríně Ruské federace z roku 2010. Účelem této kapitoly je vymezit rétorický postoj Ruské federace k SZBP EU pouze na základě těchto strategických dokumentů. Pátá kapitola se zabývá konkrétními ruskými projevy ve vztahu k SZBP EU a jejich analýzou ve stejném období, tedy v letech 2008 - 2012. V této části analyzuji konkrétní činnosti RF jako státu či jejích oficiálních představitelů a to ruskou účast ve válce v Gruzii, Medveděvův návrh nové bezpečnostní architektury v Evropě a spolupráci Ruska a EU v oblasti terorismu. Tato část obsahuje praktickou rovinu ruského postoje k SZBP 6
EU a výše zmíněné projevy jednání byly vybrány z toho důvodu, že reprezentují buď postoj, který oficiálně směřuje k posílení bezpečnostní spolupráce s EU, ale prakticky nemusí (návrh nové bezpečnostní architektury v Evropě, spolupráce v oblasti terorismu), nebo naopak na první pohled rozporuje se SZBP EU (válka v Gruzii). Také byly vybrány pouze tyto tři projevy ruského jednání a nebyly zohledněny další faktory, např. energetická bezpečnost nebo ekonomické vztahy z důvodu omezení rozsahu této práce. V poslední kapitole dochází ke srovnání rétorické roviny ruského jednání projevené ve vybraných strategických dokumentech a praktické roviny obsahující faktické jednání RF. Snažím se najít definiční znaky v obou rovinách a vzájemné odlišnosti.
7
1 Metodologie a teoretická východiska
Bakalářská práce si klade za cíl odpovědět na otázku Jaký je postoj Ruska k SZBP EU při porovnání rétorické a praktické roviny jednání v letech 2008 – 2012? Další výzkumné otázky, na které si kladu za cíl odpovědět jsou: Odlišuje se rétorická rovina strategických dokumentů vydaných v období 2008 – 2012 od ruských aktů? Jaké hlavní teze vyplývají ze strategických dokumentů? Co vyplývá z ruské činnosti v tomto období? V čem se odlišují obě roviny? Z hlediska použití metodologie byl zvolen empiricko-analytický přístup. Cílem práce je sledování vývoje prvků ruského postoje k SZBP EU ve dvou rovinách pomocí metod popisných a analytických, jejich následné zhodnocení a komparace, a definování ruského postoje k SZBP EU. Práce je rozdělena na analýzu vybraných ruských strategických dokumentů věnující se SZBP EU, analýzu jednání Ruské federace v oblasti SZBP EU a porovnání prvků obsažených v obou částech. Dále je třeba si v teoretické rovině vymezit klíčové pojmy práce. Nejprve je pro účely této práce třeba definovat koncept bezpečnosti, jak bude v práci využíván. Koncept bezpečnosti nemá jednotnou definici, rozdílné názory na podstatu bezpečnosti vedly ke vzniku několika rozdílných pojetí, např. mezinárodní bezpečnost, národní, globální či regionální bezpečnost. Tyto pojetí byly ovlivněny teoretickými přístupy i proměnou mezinárodního prostředí (Waisová 2004: 66). Dle Arnolda Wolferse se dá bezpečnost charakterizovat jako absence hrozeb na získaných hodnotách. Na základě tohoto vymezení však pod pojem hrozby bezpečnosti spadá například i zemětřesení. Pro účely této práce je proto toto vymezení příliš široké. Wolferse tak přidává subjektivní dimenzi bezpečnosti definovanou určitým mírem v mysli či absencí strachu. Důležité je tak vymezit bezpečnost z hlediska, jaké hodnoty chrání a pro koho je určena (Baldwin 1997: 14). Diplomová práce zkoumá ruský postoj k bezpečnostní politice EU z hlediska ochrany ruských národních zájmů a hrozeb vycházejících ze strategických dokumentů platných v časovém období. Kodaňská škola dále vymezuje konceptualizaci bezpečnosti skrze rozlišení tří tradic a to realistické, racionalistické a revoluční. Pro účely práce je tak bezpečnost chápána z realistického pojetí, které vytváří státocentrický koncept bezpečnosti, kde je bezpečností pouze bezpečnost vlastního státu a ostatní státy jsou chápány jako hrozba (Waisová 2004: 69). B. G. Buzan dále při definování bezpečnosti vychází z předpokladu, že bezpečnostní hrozby nejsou jen vojenského charakteru ale politického, ekonomického, sociálního nebo environmentálního charakteru. Bezpečnost státu ovlivňuje i vnitřní charakter, politika a systém státu (Waisová 8
2004: 67, 70). Pro účely práce je na bezpečnost nahlíženo pouze v rámci vojensko-politického pojetí a ne tzv. širokého zahrnující i jiné otázky (Romancov 2003: 75). Velkou roli v otázce bezpečnosti hraje například energetická bezpečnost, v této práci není zcela opomíjena, ale je řešena pouze okrajově. Stejně tak nejsou řešeny vnitrostátní podněty ruského postoje k SZBP EU. Dalším důležitým pojmem je Společná zahraniční a bezpečnostní politika Evropské unie (SZBP EU) založená v roce 1993 Maastrichtskou smlouvou. Potíže v bývalé Jugoslávii a neochota USA dále hrát svoji tradiční roli hegemona v Evropě, upozornily, že Evropa opravdu potřebuje svůj vlastní autonomní bezpečnostní systém (Larivé 2014: xi). SZBP EU se od svého vzniku neustále modifikovala. Dnes je součástí vnějších vztahů EU a její součástí je dle čl. 42 Smlouvy o EU i společná bezpečnostní a obranná politika (SBOP) 1, která zajišťuje Unii operativní schopnost. Pro účely práce je tak Společná zahraniční a bezpečnostní politika vnímaná jako celek, kterého je součástí SBOP, a tedy jako spolupráce členů EU ve vojenské oblasti, v oblasti krizového managementu a pracovních skupin v hodnotovém rámci vymezeném Smlouvou o EU2 a Evropskou bezpečnostní strategií (EBS) z roku 2003. EBS chráněné hodnoty určené Smlouvou o EU dále rozvíjí a konkretizuje skrze definování bezpečnostních hrozeb a strategických cílů EU (Larivé 2014: 119, 120). Za hrozby označuje terorismus,
šíření
zbraní
hromadného
ničení,
regionální
konflikty,
selhání
států
a organizovanou trestnou činnost. Dále EBS deklaruje, že EU má na svoji ochranu a prosazování svých hodnot tři strategické cíle. Jako strategické cíle označuje právě boj proti těmto hrozbám, budování bezpečnosti v našem sousedství a mezinárodní řád založený na účinném multilateralismu, jehož základem jsou normy mezinárodního práva (EBS 2003). Ruský postoj k SZBP je tak hodnocen na základě ruských strategických dokumentů a jednání, které jsou porovnávány právě se strategickými cíli a hrozbami definovanými EBS. Kromě vymezení z hlediska objektu, je tato práce vymezena z hlediska časového, územního a z hlediska aktérů. Výzkum ruského postoje k SZBP EU je časově omezen na období roku 2008 až 2012, kdy prezidentský úřad v Ruské federaci zastával Dmitrij Medveděv, z důvodů definovaných v úvodu této práce. Mimo to je shrnut vztah Ruska k Evropské unii po vzniku SBZP EU do roku 2008. Nedávné události na Ukrajině z roku 2014 jsem se rozhodla do práce nezařadit z důvodu stále nedořešené a nejisté situace, i když
1 2
Dříve EBOP Smlouva o EU vymezuje SZBP EU za účelem ochrany zásad demokracie, právního státu, univerzálnosti a nedělitelnosti lidských práv a základních svobod, úcty k lidské důstojnosti, zásady rovnosti a solidarity a dodržování zásad Charty Organizace spojených národů a mezinárodního práva, především zachovávat mír, předcházet konfliktům a posilovat mezinárodní bezpečnost (čl. 21 Smlouvy o EU).
9
posloužily jako podnět pro psaní této práce. Ohledně vymezení zkoumaného území, práce se zaměřuje na výkon SZBP EU na evropském kontinentu, výjimku tvoří podkapitola, která se zabývá protiteroristickou spolupráci věnující se především misi v Afganistánu. Z pohledu aktérů se práce zaměřuje na Ruskou federaci, která se pro účely této práce chápe jako jednotný aktér působící navenek. Za ústředního aktéra zahraniční politiky je považován prezident Ruské federace, ve zkoumaném období Dmitrij Medvěděv. Na vnější politiku Ruska působí také politická elita a vnitropolitický vývoj. Tyto proměnné nebo vnitřní a systémové faktory, které také jistě ovlivňují ZP, nejsou v této práci více dopodrobna řešeny a za ruské chování se bude pokládat oficiální chování Ruska jako státu nebo jeho prezidenta. Předmětem ruského postoje je také bezpečnost pouze v souvislosti s Evropskou unií. Vztahy s jinými relevantními aktéry zejména USA, NATO, jednotlivými členskými státy EU, SNS, ŠOS nebo Čínou nejsou předmětem této práce, zmiňují se pouze, pokud se téma týká i SZBP EU. Dále je třeba vymezit si zdroje. Stěžejní část bakalářská práce čerpá z primárních dokumentů RF i EU a to především ze strategických bezpečnostních dokumentů. Dále jsou využívány sekundární zdroje v podobě odborných knižních publikací i článků reflektujících ruský postoj k otázce bezpečnosti v Evropě. Práce využívá převážně anglické texty, ale i několik českých a i odborné texty ruských autorů. Z českých autorů za zmínku stojí Petra Kuchyňková a Šárka Waisová. Z anglických autorů byly stěžejní díla Marcela de Haase Russia´s Foreign Security Policy in the 21st Century: Putin, Medvedev and beyond a Jeffreyho Mankoffa Russian foreign policy: the return of great power politics. Z těchto knih bylo čerpáno pro vymezení principů a determinantů ruské zahraniční politiky i v druhé části v rámci zkoumání praktické roviny vztahů. Mezi další významné anglicky píšící autory, z kterých bylo čerpáno v této práci, patří, např. Maxime Larivé, Dov Lynche, Bobo Lo, Piccardo nebo G. P. Lannon. V práci byly dále použity texty ruských autorů píšící anglicky a to zejména odborné knižní publikace a články od autorů jako Nadezhda Arbatova, Dmitri Trenin, Arkady Moshes nebo Andrei Zagorski.
10
2 Principy ruské zahraniční politiky Postoj k evropské bezpečnostní politice Rusko vyjadřuje skrze svoji zahraniční politiku. Nejprve je tedy pro účely této práce třeba definovat základní principy a determinanty ruské zahraniční a bezpečnostní politiky. Na zformování ruské zahraniční politiky měl velký podíl rozpad sovětského svazu. Od kolapsu komunismu, Rusko prošlo zmateným a často mučivým procesem sebedefinice. Po rozpadu SSSR bylo Rusko vytrženo z ideologických a geopolitických jistot sovětské politiky a bylo nuceno zodpovědět několik základních otázek týkajících se jeho vlastní identity jako státu a ve vztahu k novému světovému systému. Na začátku devadesátých let je tak pro Rusko určující proces hledání vlastní identity. Mezi základní komponenty tohoto procesu patřilo vypracovat novou vizi zahraniční politiky náležitou pro oslabenou ale stále impozantní velmoc čelící světu nejistých hrozeb. V raných devadesátých letech Rusko spělo k přidání se k bývalým nepřátelům v novém demokratickém západu, tedy k integraci do Evropy. Uprostřed devadesátých let tuto vizi nahradilo odhodlání obnovit Rusko jako nezávislého mezinárodního aktéra, jehož zájmy zůstanou odlišné od liberálně kapitalistického západu (Mankoff 2009: 11). Ministr zahraničních věcí Primakov založil ruskou postkomunistickou zahraniční politiku na pevnější doktríně v roce 1996. Doktrína se zakládá na třech pilířích. První pilíř preferuje světový řád jako multipolární, podle které je mezinárodní agenda nastavena více majoritními hráči, mezi nimiž je Rusko nebo EU. Je to především reakcí na hegemonii USA, jako jedinou supervelmoc, která přežila studenou válku. Druhý pilíř ztělesňuje ambici obnovit Ruskou pozici jako velmoci ve světě. Rusko si je vědomo svého oslabení a chce se navrátit jako velmoc, ale ne ve smyslu soupeření proti USA, ale ve smyslu uznání ostatními aktéry. Třetí pilíř referuje k prostředkům k dosažení cíle. Rusko především potřebuje bránit svoje národní zájmy konzistentním způsobem. Tento aspekt je také základem doktríny zahraniční politiky a byl velmi ovlivněn rostoucím vnímáním, že západ využívá oslabení Ruska po studené válce. Dneska ZP Ruska pokračuje s tradicí této trojice multipolarity, statusu mocnosti a národních zájmů (Casier 2013: 123). Ve 21. století se tak ruské zájmy v postsovětském prostoru příliš nemění, ale mění se prostředky sloužící k dosahování těchto zájmů a cílů. Objevují se nově ekonomické nástroje, politika vůči menšinám či soft power. Silové prostředky tak ustupují do pozadí. Stabilita postojů, zájmů, cílů i prostředků bude záviset na vnějších skutečnostech ale i na vnitropolitickém vývoji ruské zahraniční politiky (Kuchyňková 2006: 48). Dle Alexandra Nikitina ruská zahraniční politika záleží na pěti měnících se faktorech. A to na charakteru vládnoucí politické skupiny; světových cen oleje a plynu a obecně na stavu ekonomiky 11
závislé na přírodních zdrojích; méně rozvinutému vztahu se západem, ale více zaměřeném na Kavkaz, Centrální Asii a jih Evropy; dále na identifikaci Ruska jako globální supervelmoci nebo jako regionální mocnosti; a v rámci volby ruských politických elit mezi izolacionismem, aktivním nacionalismem a globalismem (Nikitin 2008: 7). Rusko si tak v průběhu svého vývoje vytvořilo vlastní pojmy politické a sociální identity skrze vlastní národní ideologii, které se v mnohém odlišují od těch evropských (de Haas 2010a: 3). Marcel de Haas definuje čtyři kontinuální prvky v zahraniční a bezpečnostní politice Ruska od rozpadu SSSR. Prvním prvkem je strach z neznámého a pocit obklopení pouze nepřáteli, který se promítá v důrazu na vnější hrozby ve strategických dokumentech. Druhým principem je neukojitelná touha pro bezpečí, která se projevuje v rozšiřování tzv. nárazníkových zón. Tento princip je promítnut ve vojenské spolupráci vedené Ruskem ve Smlouvě o kolektivní bezpečnosti v SNS a v Šanghajské organizaci s Čínou. Třetím charakteristickým rysem tradičního ruského bezpečnostního myšlení je pocit nadřazenosti, který je vyjádřen v referencích na jedinečné postavení Ruska a jeho vedoucí role ve světě. Toto označení a obecně myšlení s referencemi na ruské velmocenské postavení a prohlášením, že se Rusko nenechá dále utlačovat od západu, se často objevuje i v oficiálních prohlášeních Putina a Medveděva. Čtvrtým prvkem je, že Rusové nemají žádné dědictví demokratických tradic. Důsledkem tohoto faktu je například vertikální politika Vladimira Putina ohledně navrácení centralizované moci z Kremlu nebo vnitřní bezpečnostní politika, která pod záminkou hrozby terorismu má zdrženlivost v demokratické instituce (de Haas 2010a: 3). Dalším důležitým determinantem ruské zahraniční politiky je ochrana zájmů ruské diaspory v blízkém zahraničí. Rusko mělo v mnoha státech bývalého SSSR své jednotky z důvodu možného vypuknutí etnického konfliktu ještě před rozpadem. Po rozpadu SSSR v mnoha nově vzniknuvších státech byly velké ruské menšiny a rusifikované obyvatelstvo. I v EU žije téměř dva miliony Rusů nebo rusky mluvících lidí, většina v balkánských státech (Casier 2013: 123). V devadesátých letech se tak ochrana ruské diaspory mimo území RF jako prostředek nacionalismu stala nástrojem domácí zahraniční politiky. (Kuchyňková 2006: 28, 30). Ochrana Rusů žijících mimo území RF je pravidelně vyjádřena i v ruských strategických dokumentech. Postoj Ruska je také typicky na pomezí Evropy a Asie. Rusko tak touto polohou získává funkci jakéhosi mostu mezi oběma kontinenty. Má významný potenciál stát se politickým a mocenským aktérem v obou regionech, ke kterým má oběma blízko 12
geograficky, kulturně i jazykově. Jako regionální supervelmoc může dále usilovat o mocenské postavení v mezinárodním prostředí (Kuchyňková 2006: 22 – 24). Rusko vždycky balancovalo mezi možností být zásadním hráčem v Evropě anebo skončit jako periferie kontinentu. A to se nezměnilo ani dvacet let po pádu SSSR, kdy je pozice Ruska v Evropě stále nerozhodnutá. V tomto kontextu si Rusko vybralo vlastní cestu zahraniční politiky spoléhající se převážně na regionální iniciativy. Nehledě na tuto nejasnou geopolitickou pozici, Rusko nepopíratelně hraje zásadní roli v Evropě. Je to stále evropská hlavní vojenská a jaderná síla a největší země světa, rozlohou pětkrát větší než EU. (Casier 2013: 123). Hlavním prvkem vnímání dnešního Ruska je tak především vnímání Ruska jako stále hlavní síly s možností přispět nebo vykolejit úsilí západních mocností. A to především skrze jeho postavení v Radě bezpečnosti OSN, v systému regionálních aliancí a s řadou ekonomických a diplomatických nástrojů, které nemusí být nutně transparentní, a které můžou být použity k podpoře jeho pozice po celém světě a zejména v Evropě. Pro Evropu je tedy lepší zabránit napětí ve vztazích s Ruskem a udržovat vztahy spíše na přátelské úrovni, než s Ruskem soupeřit (Moshes 2012: 28). Vztahy mezi EU a Ruskem jsou pro všechny tyto důvody stěžejní.
13
3 Vzájemné vztahy Ruska a EU v bezpečnostní oblasti do nástupu D. Medveděva do funkce prezidenta V této kapitole dochází k nastínění vývoje vzájemného vztahu Ruska a EU do roku 2008. Kapitola se soustředí především na strategické či bezpečnostní dokumenty mezi EU a Ruskem upravující vzájemný vztah. Vztah mezi Ruskem a EU byl zpočátku 90. let definovaný převážně ekonomickými otázkami. Stěžejní pro vymezení vzájemného vztahu je Dohoda o partnerství a spolupráci (PCA)3 z roku 1994, která klade hlavní důraz právě na ekonomickou oblast. (Kuzmitcheva 2004). Vstoupila v platnost 1. 12. 1997 na dobu 10 let s tím, že se každý rok automaticky prodlužuje, dokud ji strany nevypoví. Dohoda je dlouhodobou strategií, jejíž původní cíl byl ruská integrace do Evropy a byla tak spíše projevem oboustranné euforie po konci studené války. Důležité ale je, že definuje Rusko a EU jako strategické partnery, a v té době tedy zakládá od počátku nový vztah mezi oběma aktéry (Arbatova 2007: 100, 101). Dohoda se tak stala důležitým milníkem, který umožnil další spolupráci obou aktérů (Piccardo 2010: 122). V rámci bezpečnostní oblasti deklaruje společné demokratické hodnoty Ruska a EU a dodržování základních lidských práv a svobod, závazek řešení sporů mírovým způsobem a závazek
obou
států
zachovávat
mezinárodní
mír
a
bezpečnost
jako
podporu
pro demokratickou společnost založenou na politické a ekonomické svobodě. V této rovině tedy vymezuje ochotu Ruska po rozpadu SSSR dodržovat hodnoty, které jsou typicky chráněny v rámci SZBP Evropské unie, a aktivně se tak podílet na bezpečnosti v Evropě. Dohoda se postupem času ukázala jako velmi obecná a tím pádem neefektivní a zůstala pouze v rétorické rovině. Jak se vztah mezi oběma aktéry vyvíjel a měnil, docházelo k jejímu doplnění v konkrétních oblastech (PCA 1994: 1 – 3). Koncepce národní bezpečnosti Ruské federace, Koncepce zahraniční politiky Ruské federace a Vojenská doktrína Ruské federace z roku 1993 byly prvními strategickými dokumenty Ruské federace. Objevují se v nich prvky zmíněného eurosianismu a nacionalismu. Už v nich se projevuje tendence Ruska projevovat svoji nadřazenost nad ostatními státy a kladou si za cíl upevnění role Ruska v postsovětském prostoru jako regionální mocnosti i na globální úrovni. Také zakotvují prioritu regionálních vztahů a bezpečnosti v blízkosti RF, které se stávají ruskými národními zájmy. Za hlavní hrozby definují právě ty v bezprostřední blízkosti Ruské federace, které ohrožují její národní 3
Dohoda o partnerství a spolupráci zakládající partnerství mezi Evropskými Společenstvími a jejich členskými státy na jedné straně a Ruskou federací na straně druhé (PCA), ze dne 28. 11. 1997.
14
bezpečnost. Nejdůležitějším úkolem ZP definovaným strategickými dokumenty je také urovnání konfliktů v blízkosti ruských hranic a zabránění možnému přesahu do Ruska. V dokumentech se ale projevuje i tehdejší náklonnost k západu, kdy je Rusko prezentováno jako spolupracující a rovný partner západu a spolutvůrce mezinárodních norem (Kuchyňková 2006: 34, 35). Vyjadřují tedy rétoricky vstřícný pohled ohledně bezpečnosti v Evropě. Ve vztahu k Evropě vojenská doktrína určuje základní pokyny pro zajištění vojenské bezpečnosti Ruské federace, mezi nimi i rozvoj vzájemně výhodné spolupráce se zahraničními státy ve vojenské oblasti. V doktríně se projevuje princip regionálních priorit, kdy ve věci zachování mezinárodního míru a bezpečnosti Rusko bude spolupracovat se SNS, potom na regionální úrovni v rámci KBSE a dalších existujících systémů kolektivní bezpečnosti, jako poslední úroveň je zmíněna globální. Evropa je tedy v rámci bezpečnostních vztahů na úkor regionální bezpečnosti opomíjena (Vojenská doktrína RF 1993). V rámci SZBP EU po svém vzniku definuje spolupráci Ruska s EU Společná strategie EU vůči Rusku z roku 1999, která je dlouhodobou strategií. Dokument tvrdí, že spolupráce mezi EU a Ruskem podporuje nejen vzájemnou, ale i globální bezpečnost. Společná strategie nevylučuje možnost pro rozvoj iniciativ společné zahraniční politiky a účast Ruska v evropských misích, stejně jako nutnost užší spolupráce v nové evropské bezpečnostní architektuře v rámci OSCE. Tato výzva byla pro Rusko považována za velkého významu (Kuzmitcheva 2004). Společná strategie tak stanovuje hlavní bezpečnostní strukturu v Evropě, počítá se spoluprací Ruska a EU a klade si za cíl strategické partnerství obou zemí. Na to je ruskou odpovědí Střednědobá strategií vůči EU na období let 2000 – 2010. Obě strategie se už více věnují bezpečnostní oblasti ale stále více hospodářským cílům. Z obou strategií je již patrné, že odpadlo nadšení po konci studené války a nijak se nesnaží o ruské členství ve strukturách EU. Rusko ve strategii naopak zdůrazňuje svoji nezávislost a odlišnost od EU. Cílem Střednědobé strategie bylo ukázat, že vzájemné vztahy nebudou definovány pouze unilaterálně ze strany EU. Střednědobá strategie tak především vyjadřuje ruský nesouhlas dovolit EU zasahovat do jeho suverénních záležitostí. Projevuje se ruská snaha o vymezení jako rovnoprávného partnera vůči EU a princip ochrany suverenity a státnosti RF. Ohledně bezpečnostních hrozeb a strategických priorit se ale strategie vymezují podobně, ruská střednědobá strategie tedy není v rozporu se SZBP EU. Strategie měly prakticky malé využití a později byly vypracované nové podrobnější koncepty (Společná strategie EU vůči Rusku 1999; Lynch 2004: 103). Rusko i EU tak prokázaly pragmatický přístup k rozvoji vzájemné spolupráce. Přístup strategického partnerství ze strany Ruska odpovídá ruskému vnímání sebe sama jako 15
regionální mocnosti, která nechce být plně integrována do multilaterálního rámce EU, ale zároveň, si uvědomuje, že je třeba rozvinout užší spolupráci s EU. Evropská unie si zase začala uvědomovat vliv, jaký může mít na ruský vývoj. (Zagorski 2002: 8). Strrategie národní bezpečnosti Ruské federace, Koncepce zahraniční politiky Ruské federace a Vojenská doktrína Ruské federace z roku 2000 jsou od těch z roku 1993 ještě asertivnější. Jazykem koncepce zahraniční politiky je geopolitika, tedy svět států hledající moc a usilující o národní zájmy a zároveň vyrovnávající rovnováhu moci. Tím se také tyto strategické dokumenty liší od oficiálních koncepcí EU či USA. V dokumentech se objevuje pozornost na suverenitu, velmoc a partnerství mezi státy (Mankoff 2009: 13). Dokumenty tak počítají s Ruskem jako s nezávislým hráčem, který usiluje o asertivní politiku v globálním kontextu, a který sleduje ruské zájmy. Koncepce zahraniční politiky i národní bezpečnosti také zdůrazňují jedinečnost strategické ruské polohy na pomezí Evropy a Asie, která definuje Rusko jako globálního strategického hráče. Strategie národní bezpečnosti ani vojenská doktrína specificky vztahy s EU nezmiňují. Koncepce zahraniční politiky opět zdůrazňuje regionální priority jako ta předchozí z roku 1993, mezi nimi i vztahy s EU, na prvním místě ovšem se SNS (Kuchyňková 2006: 39, 40, 43). Evropské státy jsou potom označeny za „tradiční prioritní linii“ ruské zahraniční politiky. Koncepce také označuje EU za jednoho z nejdůležitějších politických a ekonomických partnerů a deklaruje, že se bude snažit o intenzivní, stabilní a dlouhodobou spolupráci. Za hlavní cíl je označeno vytvoření stabilního demokratického systému celoevropské bezpečnosti a spolupráce. Koncepce tak sice staví Rusko do silné geopolitické a strategické pozice jako všechny strategické dokumenty a zdůrazňuje jeho výjimečnost, ale na druhou stranu se staví pozitivně k bezpečnosti v Evropě. (Koncepce ZP RF 2000: 13, 14). V roce 2003 byla v rámci SZBP EU na zasedání Evropské rady v Bruselu přijatá Evropská bezpečnostní strategie. V tom samém roce na summitu v St. Petersburgu se země také oficiálně shodly na vytvoření střednědobého akčního plánu v podobě Roadmaps pro vytvoření čtyř společných prostor. Společný hospodářský prostor, společný prostor pro výzkum a vzdělání, společný prostor pro vnější bezpečnost a společný prostor svobody, bezpečnosti a soudnictví (Lynch 2004: 108). Společný prostor vnější bezpečnosti se věnuje oběma aktérům v mezinárodním měřítku. Zdůrazňuje sdílenou odpovědnost za mezinárodní pořádek založený na multilateralismu, a dále spolupráci v oblasti mezinárodní bezpečnosti. Je tu začleněna spolupráce s OSN, OBSE, Radou Evropy a dalšími mezinárodními organizacemi. Projevuje se zde tak princip multilateralismu, který se v ruské rétorické rovině objevuje pravidelně. Rusko a EU se dále zavazují posílit dialog v oblasti krizového 16
managementu k řešení globálních i regionálních hrozeb jako terorismu, šíření zbraní hromadného ničení nebo existujících i potenciální regionálních konfliktů. Dále se strany zavazují sdílet společné hodnoty především respekt pro mezinárodní právo, respekt pro demokratické principy a lidská práva včetně ochrany menšin. I v této oblasti, když Rusko prosazuje vázanost mezinárodním právem, jedná v souladu s SZBP EU.4 Bohužel ve srovnání s ostatními prostory se zrovna tento jeví pro obě strany jako méně závazný a mnohem méně určitý. V dokumentu jsou např. poměrně vágně vymezeny společné hodnoty. Od vzniku SZBP se tak projevuje neschopnost Ruska a EU formulovat konkrétněji společné strategické cíle a úkoly a definovat společné hodnoty a skutečné zájmy. Roadmaps například nedělají nic, aby pomohly vyřešit problémy v dlouhodobém měřítku, a ve své době jen sledují politiku pragmatismu (Bordachev 2006). Dále v roce 2003 a 2004 došlo obecně k mnoha iniciativám ze strany obou aktérů, společným summitům a diskuzím uvnitř EU. Způsobily to páté rozšíření EU v květnu 2004, rozšíření NATO a také předešlá válka v Čečensku, kdy vzájemné vztahy utrpěly (Piccardo 2010: 124). Konkrétně v Čečensku se ukázalo, že EU nemá žádné páky, které by použila proti Rusku v případě rozporu jednání, jak s ruskými strategickými dokumenty, tak se SZBP EU. Aby předešla rozšíření konfliktu do dalších oblastí, EU nejednala v rámci SZBP, ale rozšířila volnost jednání pro členské státy na Rusko. Ty potom daly přednost bilaterálním vztahům s Ruskem a svým vlastním strategickým a ekonomickým zájmům před společným normativním přístupem EU. Tato situace ukázala, jak neefektivní politika EU vůči Rusku je (Herd 2009: 101). Mimo jiné tyto události iniciovaly snahy o předefinování vzájemných vztahů s Ruskem. V roce 2004 EU a Rusko vydaly společný dokument a to Společné stanovisko k rozšíření EU a k EU-Ruským vztahům, jež mělo posílit vzájemné strategické vztahy. Společné stanovisko řešilo převážně obchodní vztahy, tedy export a import do nových členských států EU. Oba státy v závěru uznávají důležitost rostoucího potenciálu v rámci vzájemné spolupráce v energetické oblasti. EU i Rusko se tímto dokumentem ujišťují, že rozšíření je navzájem sblíží a zavazují se vytvořit společný prostor svobody, bezpečnosti a spravedlnosti dle Roadmaps (Společné stanovisko o rozšíření EU 2004; Lynch 2004: 108). V tomto období tak sice Rusko rétoricky potvrzuje spolupráci v rámci SZBP EU ale prakticky se postoj rozchází. To potvrzuje ruská účast v Čečensku ohrožující evropskou bezpečnost nebo zvýšení cen plynu, které vyústilo až v zastavení zásobování plynu na Ukrajinu na Nový rok v roce 2006 a k přerušení dodávek plynu v Bělorusku. V tomto období RF tak obecně
4
Roadmaps. Annex 3 – Road map for the common space of external security, 2005. p. 35.
17
využívá svoji energetickou moc jako účinný politický nástroj mimo jiné i k vymezení proti rozšiřování EU a NATO ke svým hranicím. Rozšiřování NATO o Gruzii a Ukrajinu potom ve svých strategických dokumentech vymezuje přímo jako národní hrozbu (Trenin 2008: 241). V roce 2007 nastal další problém ve vzájemných vztazích ohledně vypršení PCA. Sice probíhala jednání o nové dohodě, ale ty blokovala např. Litva z důvodu ruské politiky vůči Abcházii a Jižní Osetii. Ale většina zbylých států EU byla nakloněna další spolupráci s Ruskem v oblasti obchodní, energetické i politické. V červnu se konal v Chanty-Mansijsku summit EU – Rusko, na kterém se rozhodlo, že se o nové smlouvě bude jednat. (Gregor, Šafránková 2010: 80). Od července 2008 tak EU s Ruskem vyjednává novou rámcovou dohodu, a která by měla být detailnější než původní PCA a věnovat se i vnější bezpečnosti a dodržování lidských práv. Rozhovory však krátce po jejich zahájení byly přerušeny z důvodu ruské účasti v Gruzínském konfliktu v srpnu 2008. Na podzim 2008 byly sice znovu obnoveny, ale situace opět ukazuje rozpor s rétorickou a praktickou rovinou ruského postoje k SZBPE EU.5 Neshody v bezpečnostní politice Ruska a EU se objevily také v rámci vyhlášení nezávislosti Kosova dne 17. 2. 2008, kdy ji USA a většina států EU formálně uznala. Po vyhlášení nezávislosti ale Rusko spolu s Řeckem, Slovenskem a Srbskem toto oficiálně odmítly. Rusko se odvolávalo a trvalo na dodržování norem mezinárodního práva, tedy na principu teritoriální integrity a suverenity Srbska (Herd 2009: 104, 105), kdy přímo jednostranné uznání nezávislosti Kosova od USA a EU označilo za porušení norem mezinárodního práva (Hughes 2013: 1012). Rusko tak z důvodů vlastních zájmů v regionu, pohrozilo přislíbením formálního uznání i dalším odtrhujícím se republikám jako například Abcházii, Jižní Osetii či Podněstří, které by mohlo způsobit nestabilní prostředí v blízkém sousedství EU například v Makedonii nebo Bosně a Hercegovině. Zároveň by posílily už tak dost silné postavení Ruska v regionu jihovýchodní Evropy a vedlo by tak ke krizi ve vztazích Rusko-EU. V této otázce se sice Rusko a EU primárně rozcházejí ohledně názorů, co je porušování norem mezinárodního práva6, ale v důsledku toho Rusko ohrožuje bezpečnost v regionu Evropy. Proti SZBP EU se Rusko vymezuje podněcováním dalších regionálních konfliktů a podporováním možných separatistických oblastí a také možností jednostranné vojenské akce v případě konfliktu v oblasti svých zájmů (Herd 2009: 104, 105)
5 6
Král, D.: Evropská unie a svět. Euroskop.cz: Věcně o Evropě, on-line text Mezinárodní soudní dvůr v Haagu se k této věci vyjádřil pouze v tom smyslu, že ohledně vyhlášení nezávislosti Kosova se nejednalo o porušení norem mezinárodního práva.
18
4 Vybrané strategické dokumenty Ruska v bezpečnostní a obranné dimenzi V této kapitole jsou popisovány strategické dokumenty platné a účinné ve sledovaném období, tj. Koncepce zahraniční politiky Ruské federace z roku 2008, Strategie národní bezpečnosti Ruské federace do roku 2020 z roku 2009 a Vojenská doktrína Ruské federace z roku 2010. Každý dokument je rozebrán z hlediska jeho struktury a obsahu s důrazem na vztah dokumentu k SBZP EU.
4. 1 Koncepce zahraniční politiky Ruské federace Koncepce zahraniční politiky Ruské federace z června roku 2008 (dále jen „Koncepce“) „je systémem pohledů na obsah, principy a hlavní oblasti zahraničněpolitických aktivit Ruska“ (Koncepce ZP RF 2008). Tato Koncepce také doplňuje a rozvíjí Koncepci ZP RF z roku 2000. Obecná ustanovení v souladu s bezpečnostní politikou EU stanovují, že Koncepce je založena na ruské ústavě, zákonech, obecně uznávaných zásadách a normách mezinárodního práva, mezinárodních smlouvách a dalších nástrojích ZP RF, stejně jako na Strategii národní bezpečnosti a vojenské doktríně. Dokument tedy deklaruje, že bude ctít na zásadách mezinárodního práva stejně jako EBS. Již z počátku se tedy v Koncepci stanovuje vázanost mezinárodním právem, což je hlavním znakem všech strategických dokumentů v tomto období, a zároveň je jednou z priorit EBS. Mezi cíle ZP stanovené v koncepci patří podporovat dobré sousedské vztahy se sousedícími státy a hledat shodné zájmy s dalšími státy a mezinárodními organizacemi podle národních priorit Ruska. Cíle uvedené v Koncepci, tak odpovídají strategickým cílům uvedeným v EBS. Na druhou stranu Koncepce v úvodních ustanoveních také konkrétně nedefinuje EU jako strategického partnera. Ostatně v úvodních ustanoveních nezmiňuje žádný konkrétní stát, jen první uvádí a vypichuje sousedské vztahy. Vztah s EU se potom dá v rámci pojmosloví Koncepce zařadit do „dalších států“ (Koncepce ZP RF 2008). Druhá část věnující se modernímu světu zdůrazňuje hlavní faktory vlivu státu v mezinárodních záležitostech a to vojenskou sílu států, dále ekonomické, vědecké a technologické, environmentální, demografické a informační faktory. Explicitně zdůrazňuje ekonomickou provázanost států jako jeden z klíčových faktorů mezinárodní stability. Další tendencí Koncepce je tak zdůraznění především ekonomického faktoru a staví ho do popředí před jiné faktory ovlivňující mezinárodní prostředí. Mezinárodní hrozby Koncepce definuje
19
jako globální problémy, které vyžadují odpovídající odezvu celého mezinárodního společenství a solidarity úsilí o jejich překonání. Tato část Koncepce se shoduje s EBS ohledně varování o vzniku nových hrozeb způsobených globalizací. Také opět zmiňuje spolupráci celého mezinárodního společenství, projevuje se tedy princip multilateralismu, který je i základním principem SZBP EU. Dále Koncepce odsuzuje jakékoliv jednostranné akce ze stran států. Ty vedou k destabilizaci mezinárodní situace, mohou vyvolat dokonce závody ve zbrojení a ohrožují bezpečnost ostatních států. Použití vojenské síly tímto způsobem podkopává základní principy mezinárodního práva a vede k rozšíření konfliktu včetně oblasti v blízkosti Ruska. I tady se koncepce vymezuje v souladu s cíli EBS proti regionálním konfliktům (Koncepce ZP RF 2008). Dále je spolupráce s EU zmíněna v rámci zájmů RF. Mezi zájmy Ruska, které jsou označeny jako zájmy globální, patří globalizace světové ekonomiky; rostoucí role mnohostranné diplomacie a mezinárodních institucí; rozvoj regionální a sub regionální integrace v rámci SNS, v euroatlantické a asijsko-tichomořské oblasti, v Africe a Latinské Americe. Koncepce tak klade na první místo regionální zájmy, specificky SNS, potom zmiňuje zájmy v euroatlantické oblasti, konkrétně i Evropskou unii. Koncepce v této části za zájem RF označuje kooperaci s mezinárodním společenstvím, což je i zájmem SZBP EU (Koncepce ZP RF 2008). Třetí a nejobsáhlejší část se zabývá prioritami RF spojenými s globálními problémy, která zmiňuje i posílení právního základu spolupráce v rámci SNS, s Evropskou unií a v rámci Rady Evropy. Koncepce zde opět klade na první místo regionální zájmy, na druhém potom spolupráci s EU. Třetí oddíl této části se se zabývá posilněním mezinárodní spolupráce. „Rusko vytrvale požaduje zmenšenou roli faktoru síly v mezinárodních vztazích se současným posílením strategické a regionální stability“ (Koncepce ZP RF 2008). Dále konstatuje, že bezpečnostní hrozby nemůžou už být řešeny výhradně v rámci vztahů Rusko - USA a snaží se zapojit významné státy, především ty jaderné, s cílem zajistit systém založený na společné bezpečnosti, v první řade zmiňuje kolektivní protiopatření proti potenciálním raketovým hrozbám pro Evropu. I když není v Koncepci explicitně vyjádřen postoj k SZBP Evropské unie, v této části Rusko vyjadřuje kladný postoj k systému společné bezpečnosti, který by zahrnoval evropské státy a vyjadřuje se stejně jako SZBP EU kladně k multipolárnímu systému (Koncepce ZP RF 2008). Koncepce dále důsledně hovoří o prevenci závodů ve zbrojení a vymezuje se stejně jako SZBP proti šíření zbraní hromadného ničení. Rusko se ve vztahu k EU zavazuje, že bude právě svojí účasti v procesech omezování a snižování konvenčních ozbrojených sil 20
a prostřednictvím opatření k budování důvěry ve vojenské oblasti podporovat posílení regionální stability v Evropě, které by vedlo k rovnému zabezpečení pro všechny strany. Rusko tak skrze koncepci vyjadřuje svůj zájem na podílení se na bezpečnosti a stabilitě v Evropě. Pokud jde o budování mezinárodního míru a boji proti mezinárodnímu terorismu, tak Rusko výlučně trvá primárně na procesu pod záštitou OSN a potom v rámci spolupráce s regionálními a mezinárodními organizacemi. Pevně vychází z předpokladu, že pouze Rada bezpečnosti OSN má pravomoc ukládat sankce za použití síly za účelem donucení k míru. EU se v Koncepci tedy často dostává do pozadí, kdy je preferována bezpečnostní spolupráce v rámci OSN, např. právě v rámci spolupráce v oblasti mezinárodního terorismu. Dále se Koncepce věnuje mezinárodní ekonomické a ekologické spolupráci, přičemž velký prostor je věnován energetické bezpečnosti jako nepostradatelného ekonomického vstupu a zmiňuje se i SNS. V pátém oddílu se Rusko zavazuje chránit práva a oprávněné zájmy ruských občanů a krajanů žijících i mimo ruské území. Tyto dva oddíly tak vyjadřují elementární ruské zájmy a to důležitost energetické bezpečnosti a silný nacionalismus skrze ochranu svých občanů i přes hranice státu. Tyto dva národní zájmy nejsou v rozporu se SZBP EU ale nastal by problém, kdyby se dostaly do kolize s bezpečnostními zájmy EU (Koncepce ZP RF 2008). Postoj k SZBP EU je vyjádřen hlavně ve čtvrté části Koncepce, která se věnuje regionálním prioritám. Za prioritní oblast zahraniční politiky Ruska není na prvním místě uvedena EU, ale je označen rozvoj bilaterální a multilaterální spolupráce s členskými státy SNS, dále s OSKB a ŠOS. Ohledně EU Rusko vytyčuje hlavní cíl své ZP vytvořit skutečně otevřený, demokratický systém regionální kolektivní bezpečnosti a spolupráce zajišťující jednotu celého euroatlantického prostoru. Cílem této iniciativy je uzavřít evropskou bezpečnostní smlouvu a jednání by měly být zahájeny na společném euro-ruském summitu. Rusko tak vyjadřuje iniciativu vytvořit nový systém evropské kolektivní bezpečnosti založený na principu multipolarity a rétoricky se tak staví do pozice zodpovědného aktéra mezinárodního společenství. Rusko dále vyzývá k budování skutečně sjednocené Evropy bez dělicích čar prostřednictvím rovné spolupráce mezi Ruskem, Evropskou unií a USA. V této souvislosti Rusko prosazuje posílenou úlohu Rady Evropy jako nezávislé, univerzální a právní evropské organizace a deklaruje důležitou roli OBSE. Rusko se tak staví pozitivně k bezpečnosti v euroatlantickém prostoru, ale opomíjí roli SZBP jako nástroje EU v této oblasti. Rusko označuje EU primárně za hlavního obchodního a ekonomického partnera. Dále za zahraničně-politického partnera a zavazuje se s ní rozvíjet vzájemné vztahy například prostřednictvím zavedení společných prostor v oblasti ekonomiky, vnější a vnitřní bezpečnosti, školství, vědy a kultury. Ruská federace má dále zájem o posílení Unie a jejího 21
společného postoje v oblasti obchodu, ekonomické, humanitární, zahraniční politiky a bezpečnostní oblasti. V rámci dlouhodobé perspektivy ve vztahu k EU Rusko vyjadřuje zájem sjednat strategickou smlouvu o partnerství zakládající speciální vzájemně prospěšnou spolupráci ve všech oblastech. Koncepce tak vyjadřuje zájem na udržení strategického partnerství s EU (Koncepce ZP RF 2008). Dále v rámci bezpečnostní oblasti Koncepce upozaďuje roli SZBP EU před NATO, kdy zdůrazňuje jeho realistickou roli a považuje za důležité zajistit postupný rozvoj spolupráce v podobě Rady Rusko-NATO. Rusko také v tomto strategickém dokumentu stále drží svůj negativní postoj k rozšíření NATO, zejména k plánům ohledně Ukrajiny a Gruzie a obecně k posouvání vojenské infrastruktury NATO blíže k ruským hranicím a označuje to za národní hrozbu (Koncepce ZP RF 2008). Koncepce tak k SZBP EU na první pohled vyjadřuje spíše pozitivní přístup. Za své cíle označuje stejně jako EBS bezpečné sousedství a mezinárodní řád založený na multilateralismu a mezinárodním právu. Na druhou stranu dbá i na uvedení Ruska jako suverénního silného aktéra. Koncepce definuje Rusko jako silnějšího aktéra zodpovědného za mezinárodní dění a obecně ambiciózněji směřuje k posílení pozice Ruska v mezinárodní bezpečnosti a v globálním dění. Na rozdíl od koncepce z roku 2000, která se více snaží o pozitivní vnímání Ruska ve světě, tato koncepce si spíše klade za cíl nahlížení na Rusko jako na suverénní demokratický stát. Mezi hlavní tendence ZP na základě této koncepce patří zajištění bezpečnosti a svrchovanosti RF a jeho silné a autoritativní pozice v globálním světě, ovlivnění globálních procesů s cílem vytvořit spravedlivý a demokratický světový řád založený na kolektivních principech, vytvoření dobrých sousedských vztahů se sousedními státy, hledání konsensu s ostatními státy v rámci řešení úkolů definovaných národními zájmy Ruska a komplexní obrana práv a zájmů ruských občanů žijící v zahraničí (Oldberg 2010: 3). Pokud jde o bezpečnost euroatlantického prostoru, jako celku Koncepce vyjadřuje ruské přání vytvořit jiný regionální kolektivní systém bezpečnosti a spolupráce, než v rámci SZBP EU. Kromě toho, Koncepce zamítla další rozšiřování NATO, zvláště pokud jde o Ukrajinu a Gruzii. Dokument také zopakoval ruský nesouhlas s plánovanou americkou protiraketovou obranou v Evropě (de Haas 2009: 2). Koncepce se tak primárně stará o ruské národní zájmy a ruskou pozici ve světě a až sekundárně o spolupráci v rámci SZBP EU a v rámci dalších platforem. Výzva k demokracii a multipolaritě tak může směřovat pouze proti pozici USA jako dominujícímu státu. Na základě Koncepce také vzniká jasné riziko konfliktu mezi primárním cílem posílení 22
postavení Ruska ve světě a bránit Rusy v zahraničí na jedné straně, a hledáním konsensu s dalšími státy na straně druhé (Oldberg 2010: 4.). V případě rozporu se tak Rusko pravděpodobně přikloní k ochraně vlastních národních zájmů než cílů stanovených v EBS a chráněných SZBP EU.
4. 2 Strategie národní bezpečnosti Ruské federace do roku 2020 Strategie národní bezpečnosti ruské federace do roku 2020 z roku 2009 (dále jen „Strategie“ nebo „Strategie NB“) byla schválená výnosem prezidenta č. 537 dne 12. května 2009. Strategie má 112 článků a je rozdělena do šesti částí. Ve Strategii je Evropská unie poprvé a naposled explicitně zmíněna v článku 16., kdy Strategie označuje RF v přízni pro posílení mechanismů spolupráce s EU všemi dostupnými prostředky včetně formování společných prostorů v oblasti hospodářství, bezpečnosti, vzdělávání, vědy a kultury, a pokud jde o vnitřní i vnější bezpečnost. Co se týká vnější bezpečnosti Strategie, tak se staví pozitivně a aktivně k SZBP EU a chce se podílet na jejím vytváření Strategie (NB RF 2009). Ve vzájemném vztahu s EU ze Strategie vyplývá priorita hospodářských vztahů, bezpečnost je uvedena až na druhém místě. V rámci ruských priorit rozvíjení vztahů Evropská unie také nezabírá první místo. Nejprve jsou uvedeny v čl. 15 na prvním místě regionální zájmy, především SNS a region centrální Asie. Potom Strategie uvádí vztah s EU a až na třetím místě spolupráci s NATO a USA. Z pořadí uvedených priorit se tak dá předpokládat přednost regionálních zájmů, potom zájmů v Evropě a nakonec Spojené státy. Slovně tedy počítá se spoluprací s EU v rámci SZBP i když stejně jako v Koncepci převažuje princip regionálních zájmů. Dlouhodobý národní zájem Ruska odpovídá dle Strategie vytvoření otevřeného systému euroatlantické kolektivní bezpečnosti založeného na jasných právních a smluvních základech. Strategie tak stejně jako Koncepce usiluje o nový společný bezpečnostní kolektivní systém a odvrací se tak od SZBP EU. Také se explicitně vytyčuje vůči rozšiřování NATO a označuje to za národní hrozbu RF (Strategie NB RF 2009). Z obecných ustanovení i celé Strategie je zase vidět tendence RF být ambicióznější a sebevědomější na mezinárodní scéně než v minulých strategických dokumentech. Strategie v úvodu definuje mimo jiné pojem národního zájmu, kdy se jedná o souhrn vnitřních i vnějších potřeb státu v oblasti zajištění ochrany a stabilního rozvoje občana, společnosti a státu. Za hrozbu národní bezpečnosti je potom označena „přímá nebo nepřímá možnost vzniku poškození ústavních práv, svobod, důstojné kvality a úrovně občanského života, suverenity a teritoriální integrity, stabilního rozvoje Ruské federace, obrany a bezpečnosti 23
státu“ (Strategie NB RF 2009). Projevuje se zde důraz na suverenitu státu a zachování teritoriální integrity, obrany, bezpečnosti a stabilního rozvoje RF, jež jsou neodmyslitelnou součástí ruské ZP. Problém v rámci SZBP může nastat, pokud se dostane do rozporu s těmito hodnotami, protože Rusko jejich ochraně dává nejvyšší národní prioritu a pojmy vykládá velmi široce. Největší část Strategie se zabývá právě zajištěním národní bezpečnosti RF. Strategickým cílem v oblasti zdokonalování národní obrany je předcházení globálním i regionálním válkám a konfliktům, což koresponduje se strategickým cílem SZBP EU. Při zajišťování národní obrany vychází z principů rozumné dostatečnosti a efektivity včetně prostředků nevojenského reagování, veřejné diplomacie, míru nebo mezinárodní vojenské spolupráce. Strategie dále zmiňuje negativní vliv odstupování od mezinárodních smluv v oblasti odzbrojování a narušování stability varovných a obranných systémů jaderné energetiky, fungování strategických jaderných sil, chemického a jaderného průmyslu a dalších potenciálně nebezpečných zbraní. Dalším relativně novým znakem ruských strategických dokumentů je právě důraz na odzbrojování v oblasti jaderných zbraní i jiných v souladu se SZBP EU (Strategie NB RF 2009). Ve Strategii je nepřímo zohledněno strategické partnerství s EU a v souladu se SZBP vyjádřen princip multilateralismu. V úseku zajištění národní bezpečnosti se aktivní ruská vnější politika „soustředí na zajištění společných zájmů s jinými státy, na základě bilaterálních a multilaterálních výhodných partnerských vztahů“ (Strategie NB RF 2009). Dále se Rusko stejně jako EU v EBS v mezinárodní oblasti řídí principem zachování stability a předvídatelnosti co se týká strategických zbraní skrze jejich snižování a omezování. Také se zavázalo, že bude dodržovat smlouvy a úmluvy, ke kterým se zavázalo. Hlásí se tak k mezinárodnímu řádu a dodržování norem mezinárodního práva v souladu se SZBP. Na druhou stranu se ale v této části vyjadřuje, že přítomnost ruských ozbrojených jednotek v konfliktních oblastech může vlastně napomoci strategické stabilitě a rovnoprávnému strategickému partnerství. Toto ustanovení se tak jeví jako účelové a sloužící k zachování a ochraně ruských národních zájmů a ne zajištění bezpečnosti, jak stanovuje EBS pro EU (Strategie NB RF 2009). Kromě toho, že Strategie na první místo staví suverenitu a teritoriální integritu státu, shodují se bezpečnostní hrozby RF s těmi vytyčenými EBS. Základními hrozbami jsou na základě dokumentu zpravodajské činnosti jiných států ohrožující bezpečnost státu, jednotu a teritoriální integritu, teroristické akty ohrožující fungování státu nebo zbraně hromadného ničení zastrašující občany. Specificky je potom řečeno, že jednou z podmínek zajištění národní bezpečnosti je spolehlivá obrana a ochrana státních hranic. V souvislosti s tím jsou 24
za hrozby označeny výskyt a eskalace hraničních ozbrojených konfliktů nebo konfliktů blízko hranic Ruska, nedokončený proces mezinárodněprávního uznání státní hranice s některými hraničními státy a činnost mezinárodních teroristických organizací. RF tak ve Strategii vyjadřuje důraz na zachování své teritoriální integrity a celkově bezpečnosti státu i jednotlivce a zároveň vyjadřuje prioritu eliminování válečných konfliktů u svých hranic (Strategie NB RF 2009). Další část nazvaná Rusko a moderní svět zmiňuje potenciál ruských přírodních zdrojů jako prostředek k upevnění ruského vlivu ve světě a k zajištění pozice mezi vedoucími státy světové ekonomiky a říká, že v podmínkách konkurenčního boje o zdroje nelze vyloučit řešení použití vojenské síly. Z této části vyplývá, jaký důraz klade Rusko na energetický sektor, když explicitně uvádí, že využije své surovinové bohatství jako mocenský prostředek a že přímo povoluje možnost vojenského řešení v případě ohrožení tohoto bohatství (Strategie NB RF 2009). K SZBP EU se Strategie staví pozitivně a má jednoznačně zájem o bezpečnou a stabilní Evropu, i když klíčovým prvkem dokumentu je vnímání ruského ohrožení. Za prioritní národní zájem se považuje státní suverenita, nezávislost, zachování teritoriální integrity a udržitelný rozvoj RF. Pokud tak dojde k rozporu těchto zájmů s SZBP EU, Strategie určuje prioritu jejich ochrany. Za hrozbu je také výslovně opět označeno rozšiřování NATO k ruským hranicím a snaha NATO o získání globální role v mezinárodních vztazích. Dále Strategie rétoricky stejně jako EBS zakotvuje princip rovnoprávného partnerství s EU, odzbrojování, multipolarity a vázanosti mezinárodním právem, které mnohdy staví na první místo, dokonce i před zákony RF. Strategie také zmiňuje několik cílů, kterých je třeba v bezpečnostní oblasti dosáhnout. Poprvé ale nějaký strategický bezpečnostní dokument dospěl k závěru s řadou ukazatelů, jako je hospodářský růst, míra nezaměstnanosti a úroveň vojenské modernizace. Pokud tedy budou tyto ukazatelé sledovány, pak šance na úspěšně dosažení cílů bude vyšší (de Haas 2009: 3, 4). Na druhou stranu Strategii i připouští vojenské řešení situace, kdy celkem elasticky zdůvodňuje přítomnost ruských vojenských jednotek v konfliktních oblastech. Ze Strategie je také opět vidět tendence RF být ambicióznější a sebevědomější na mezinárodní scéně než v minulých strategiích národní bezpečnosti.
25
4. 3 Vojenská doktrína Vojenská doktrína Ruské federace z roku 2010 (dále jen „Doktrína“) je jedním ze základních strategických dokumentů RF. Podle vlastních slov reprezentuje systém oficiálních názorů na přípravu ozbrojené obrany státu. Právním základem doktríny je Ústava, normy a smlouvy mezinárodního práva a další zákony a právní akty prezidenta a vlády. I ve vojenské doktríně je tak vidět vázanost mezinárodním právem v souladu se SZBP EU. Doktrína definuje současný světový vývoj ustupujícím významem ideologií, zánikem bipolarity a všeobecnou globalizací a jako celkový důsledek snížení ekonomického, vojenského a politického vlivu skupiny států a naopak větším nárůstem vlivu jiné skupiny států nárokujíce si všeobecnou dominanci. Dále doktrína zmiňuje mezinárodně právní mechanismy a mezinárodní bezpečnostní systém, který ale nezahrnuje rovnoprávnou ochranu všech států. Zdůrazňuje tak sice opět vázanost mezinárodními normami jako v rámci SZBP, ale zároveň shledává jejich mezery, tudíž neakceptuje bezhlavou vázanost mezinárodním řádem (Vojenská doktrína RF 2010). Doktrína dále stejně jako EBS označuje za hrozbu regionální konflikty, ale zdůrazňuje nevyřešení regionálních konfliktů v oblastech sousedících s Ruskem. To Rusko znepokojuje, a doktrína to označuje jako jednu z vnějších hrozeb, tudíž v případě ohrožení zde na základě strategických dokumentů může RF vojensky zasáhnout a způsobit další regionální konflikt nebezpečný pro EU a porušit tak bezpečnost v sousedství EU. Regionální konflikty jsou tak typickou hrozbou RF i pro SZBP EU. Podle doktríny se obecně vojenská nebezpečí pro Rusko zvyšují. Mezi těmito vojenskými nebezpečími je mimo jiné globalizace NATO a rozšiřování NATO směrem k Rusku, pokusy o destabilizace regionů, vojenské posilování států sousedící s Ruskem nebo rozmisťování zbraní hromadného ničení. Spolu s obavou ohledně posilování států sousedících s Ruskem, tak Doktrína opět vyjadřuje svoje regionální priority definované již v Koncepci zahraniční politiky a ve Strategii národní bezpečnosti. Mezi vnitřní vojenské hrozby patří jakékoliv pokusy o změnu ruského státního systému, ohrožování územní celistvosti Ruska a jeho suverenity a dezorganizace státních orgánů. Doktrína označuje dále za agresi jakoukoliv agresi proti ruskému státu, ruské státnosti nebo dokonce proti jejímu spojenci a opravňuje použít proti této agresi ozbrojené síly v normách mezinárodního práva. Zdůrazňuje tak opět svoji suverenitu, státnost a princip teritoriální integrity. Tím, že ohrožení těchto principů Doktrína definuje jako přímé hrozby RF, Rusko ukazuje ochranu těchto principů za každou cenu i vojensky, i kdyby byly v rozporu s principy v EBS, avšak zavazuje se pouze v normách mezinárodního práva. Dále vojenská doktrína
26
opravňuje ozbrojené síly ruské federace být použity i mimo území ruského státu ale za účelem ochrany zájmů Ruska, jejích občanů, světového míru a bezpečnosti. Ale zase pouze v souladu s obecně uznávanými zásadami mezinárodního práva a ruskou legislativou (Vojenská doktrína RF 2010). S tímto článkem by byl problém, kdyby Rusko jednalo unilaterálně, bez kooperace s mezinárodním společenstvím a EU nebo porušilo normy mezinárodního práva. V tom případě by se jednalo o hrozbu dle EBS. Další bod doktríny, který vzbudil rozruch a pro nějž byla RF kritizována, že se vrací k sovětským principům, je explicitní vyjádření možného prvního použití jaderných zbraní Ruskem i proti zbraním konvenčním, „jestliže je ohrožena samotná existence státu“ (Vojenská doktrína RF 2010). Toto ustanovení se považuje za dost kontroverzní a v rozporu s SZBP EU a i samotnými mezinárodními principy, kterými Rusko prohlašuje, že je vázáno. Také vzniká rozpor s tím, že se v koncepcích Rusko obecně zasazuje o jaderné odzbrojování a zákaz šíření zbraní hromadného ničení stejně jako to zakotvuje EBS (Vojenská doktrína RF 2010). Ve třetím oddíle doktrína definuje vojenskou politiku ruské federace. Jak bylo stanoveno již ve Strategii národní bezpečnosti, ruská vojenská politika se staví „proti závodům ve zbrojení, potlačování válečných konfliktů a předcházení jim, zdokonalování vojenské organizace, forem a způsobů nasazení ozbrojených sil a jiných vojsk, jakož i prostředků ničení za účelem obrany a zajištění bezpečnosti Ruské federace i zájmů jejích spojenců“ (Vojenská doktrína RF 2010). Vojenská politika tak dává rétoricky přednost mírovému řešení před vojenským stejně jako SZBP. Za důležitý úkol si RF klade posílení systému kolektivní bezpečnosti v rámci mezinárodních bezpečnostních organizací, stejně jako předcházející strategické dokumenty, a opět dává přednost regionálním organizacím OSKB, SNS, OBSE, ŠOS a pak EU a NATO. Potom mezi další úkoly doktrína řadí rozšiřování partnerských vztahů s v rámci mezinárodní bezpečnosti a v souladu s chartou OSN a na základě norem mezinárodního práva, uzavírání a dodržování mezinárodních smluv v oblasti strategických, konvenčních i jaderných zbraní, podílení se na mírotvorné činnosti a boj proti mezinárodnímu terorismu. Doktrína tak opět zdůrazňuje strategické cíle EBS jako multilateralismus, nadřazenost mezinárodního práva a boj proti terorismu. Mezi úkoly ozbrojených sil patří také mezi jinými plnění závazků Ruské federace v souladu s mezinárodními smlouvami, kterými je Rusko vázáno ve vojenskoekonomické oblasti. Vojenská doktrína také v ustanoveních reflektuje modernizaci ruské armády, jejíž nutnost vznikla po válce v Gruzii. Mezi úkoly vybavení ozbrojených sil doktrína definuje nejen nutnost komplexního vybavení moderními typy zbraní a vojenské a speciální techniky 27
strategických jaderných sil, ale i zachování těchto útvarů v takovém stavu, který zaručuje jejich okamžité bojové nasazení. Operativní rozhodnutí týkající se vybavení cizího státu novými typy zbraní jsou potom na ruské vládě (Vojenská doktrína RF 2010). Mezi úkoly mobilizační přípravy ekonomiky, orgánů veřejné moci i organizací v rámci obranného průmyslu patří i vojenskopolitická a vojensko-technická spolupráce s dalšími státy a mezinárodními organizacemi na základě zahraničněpolitické a ekonomické účelnosti za podmínek souladu s legislativou a mezinárodními smlouvami. Mezi úlohy této vojenskopolitické spolupráce potom patří právě upevněni mezinárodní bezpečnosti a plnění ruských závazků v mezinárodní oblasti, rozvoj vztahů v rámci OSKB a SNS a přátelských vztahů s jinými státy a s mezinárodními organizacemi v rámci mírových operací, vytváření regionálních systémů bezpečnosti s ruskou účastí a zachování rovnoprávných vztahů se státy a organizacemi ohledně zamezování šíření zbraní hromadného ničení. Doktrína tak ničím neodporuje mezinárodnímu právu či SZBP EU a zdůrazňuje mezinárodní spolupráci na základě mezinárodních norem. Ale celkově preferuje regionální organizace, potom další organizace a státy a například EU, NATO nebo USA ani přímo neuvádí. Doktrína tak spíše působí dojmem, že chrání své vlastní zájmy především v regionu než mezinárodně. Mezi prioritami vojenské spolupráce Doktrína vymezuje konkrétně oblast Běloruska, kdy vymezuje koordinaci činnosti v oblasti rozvoje národních ozbrojených sil a využití vojenské infrastruktury a podpory obranyschopnosti Ruska s touto vojenskou doktrínou. Dále potom vymezuje s členskými státy OSKB pracovat na kolektivní spolupráci, se státy SNS na regionální bezpečnosti, se státy ŠOS koordinaci ohledně vojenské prevence a vytvoření společné normativní základny a se státy OSN a dalšími mezinárodními organizacemi spolupráci v rámci mírového plánování a operací (Vojenská doktrína RF 2010). Vojenská doktrína tak ze všech tří zkoumaných strategických dokumentů vyjadřuje nejrozporuplnější postoj k SZBP EU. Na několika místech sice prohlašuje vázanost mezinárodním právem, ale již upozorňuje na nerovné postavení států v mezinárodním řádu. Projevuje zde hodně ochrana ruské státnosti, suverenity a teritoriální integrity a ochrana regionálních zájmů, které se mohou v případě ruské ochrany národních zájmů a považováním SZBP za hrozbu dostat do rozporu s EBS a ohrozit bezpečnost EU např. regionálním konfliktem nebo obecně narušením bezpečnosti v sousedství EU. Ruská akce proti agresi na ruský stát nebo v rámci ochrany národních zájmů by však měla být v rámci rétorické roviny v normách mezinárodního práva. Vojenská doktrína dále vyjadřuje znepokojení nad šířením zbraní hromadného ničení, 28
šířením terorismu, separatismu a jiného mezinárodního napětí stejně jako EBS (Weitz 2010). Doktrína dále vykazuje stejně jako ostatní strategické dokumenty na počátku 21. století kontinuitu, především co se týče mezinárodního práva a ochrany národních zájmů. Také dochází ve srovnání s dřívějšími vojenskými doktrínami k výraznému posunu od unilateralismu k multilateralismu a k oddanosti mezinárodnímu právu, dokonce nadřazování ruským zákonům, což je v souladu s principy EBS. Pro sovětské dokumenty je dále již od počátku 21. století typické, že zdůrazňují použití jaderných zbraní pouze jako odpověď proti jadernému útoku a jiným zbraním hromadného ničení nebo jiné rozsáhlé agresi s použitím konvenčních zbraní proti sobě nebo svému spojenci. Doktrína RF ale umožnuje použití jaderných zbraní jako odpověď proti jakékoliv vojenské agresi – jaderné, zbrani hromadného ničení i proti konvenčním zbraním, pokud je ohrožena existence ruského státu. Nakonec ale přes očekávání dřívějších ruských vládních prohlášení, Doktrína nerozšiřuje rozsah možností použití jaderných zbraní, aby zahrnovala preemptivní jaderné údery. I vzhledem k této ojedinělosti v doktríně, kterou v jaderných doktrínách západních států nenajdeme, ale můžeme sledovat linii k jadernému odzbrojování jako v koncepcích USA, NATO, VB, Francie nebo Číny. I přes toto přesvědčení o jaderném odzbrojování je ale patrná militarizace politiky (Krejčí 2011: 7, 9).
Společným znakem těchto strategických dokumentů je asertivnější přístup RF k mezinárodní bezpečnosti, globálnímu dění a tedy i k Společné zahraniční a bezpečnostní politice EU. Rusko se snaží vyjádřit a zdůraznit svou pozici ve světě jako silného aktéra. K SZBP se všechny strategické dokumenty v rétorické rovině staví pozitivně. Zavazují se k respektování mezinárodního řádu založeného na multilateralismu a normách mezinárodního práva stejně jako cíl SZBP EU a hrozby definují de facto stejně, především mezinárodní terorismus, šíření zbraní hromadného ničení se zvláštním apelem na regionální konflikty a ochranu vlastních hranic a Rusů i mimo území RF. Ve všech strategických dokumentech je promítnuta priorita ochrany územní integrity, suverenity a bezpečnosti státu a udržitelného rozvoje RF, kdy v případě ohrožení si RF vyhrazuje použít i vojenské prostředky ale zavazuje se k jednání v normách mezinárodního práva. Marcel de Haas spatřuje čtyři znaky společné pro všechny zkoumané strategické dokumenty. Za prvé všechny dokumenty zdůrazňují multipolární svět bez jednostranné dominance
jako
například
USA.
Dále
vyjadřují
touhu
spolupracovat
a
udržovat přátelské vztahy, a to i se Západem. Za třetí každý zmíněný bezpečnostní systém 29
podtrhuje
ochranu
Rusů
v
zahraničí
jako
politickou
prioritu.
Také
všechny
indikují, že Rusko má privilegované zájmy ve specifických regionech, tedy především v bývalých oblastech Sovětského svazu. V důsledku toho všechny tři hlavní bezpečnostní dokumenty Medveděvovi iniciativy prokázaly soudržný přístup zahraniční a bezpečnostní politiky (de Haas 2010a: 90, 91).
30
5 Praktická rovina vztahů Ruska a EU ve vztahu k SZBP EU Tato kapitola se věnuje praktické rovině ruské zahraniční a bezpečnostní politiky ve vztahu k SZBP EU ve vymezeném období. Kapitola tak řeší konkrétní projevy ruského jednání v souvislosti se strategickými cíli a hrozbami EBS. Konkrétně se jedná o válku v Gruzii, Medveděvův návrh nového bezpečnostního uspořádání v Evropě a protiteroristickou spolupráci s EU v Afganistánu. Nástup prezidenta Dimitrije Medveděva na jaře 2008 přinášel naděje nejenom na domácí liberalizaci země ale také na jinou zahraniční politiku, především ohledně vztahů k západu a SZBP EU. Slíbené zlepšení dokazovalo několik faktorů. Například Medveděv prohlásil, že má v úmyslu modernizovat zemi za pomoci technologických a finančních zdrojů, které nabízí Evropa. Dále začalo ruské politické elitě docházet, že Rusko nemůže soupeřit s Čínou a obecně Asií samo. K uvolnění situace také přispěl fakt, že se v době jeho nástupu do funkce a blízké době nechystá rozšíření NATO o východní státy. (Moshes 2012: 17, 18, 24). Od svého nástupu do funkce se Medvěděv činil. Hned v prvním roce se účastnil války v Gruzii, modernizoval armádu, dále podepsal nový START s USA a navrhl nové bezpečnostní uspořádání v Evropě.
5. 1 Válka v Gruzii Pár měsíců po nástupu do funkce a necelý měsíc po vydání Koncepce zahraniční politiky, nastala krize v bezpečnostních vztazích s EU ohledně válečného konfliktu v Gruzii v souvislosti s vyhlášením nezávislosti Jižní Osetie a Abcházie. K válce v Gruzii s Ruskem došlo 7. - 12. 8. 2008. Ruské jednání bylo reakcí na gruzínskou vládu, která poslala do problémového regionu Jižní Osetie vojenské jednotky s úmyslem přivést region pod gruzínskou plnou politickou kontrolu. Rusko potom prohlásilo, že musí ochránit tamější lidi před gruzínskou genocidou a odpovědělo invazí do Jižní Osetie a útokem na gruzínské síly v Abcházii. Rusko podnikalo přímo nálety na gruzínském území a bombardovalo město Poti (Lannon 2011: 27). Ruská armáda útočila také z Abcházie, kdy Černomořská flotila potopila většinu malého gruzínského námořnictva, letectvo bombardovalo gruzínská města a vláda byla vystavena kybernetickému útoku (Olderberg 2011: 16). Ze strany Ruska tak došlo k vojenským útokům přímo na území Gruzie. Ruské ozbrojené síly se stáhly z Gruzie, ale zůstaly v Jižní Osetii a Abcházii a odmítly se stáhnout. 26. 8. 2008 ruský prezident Medveděv uznal jednostranné vyhlášení nezávislosti obou republik. Zkomplikovalo to vztahy nejen s EU 31
ale i s NATO. NATO zmrazilo vztahy s Ruskem a některé členské státy byly pro okamžitý vstup Ukrajiny a Gruzie do NATO i s vědomím, že Rusko považuje rozšiřování NATO ke svým hranicím za vojenskou hrozbu. Ale počet vojenských incidentů z obou stran se ještě zvýšil. EU v návaznosti na to pozastavilo platnost PCA, ale přesto nepoužilo žádné jiné sankce vůči Rusku (Herd 2009: 105). Společná akce Rady 2008/736/CFSP zřídila v rámci SZBP monitorující misi v Gruzii, EUMM Georgia. Hlavním úkolem mise bylo sledovat stabilizační proces. Dalšími účely byla snaha o normalizaci vztahů a řešení otázky uprchlíků. Poté, co EU zasáhlo, aby zastavilo válku, Rusko souhlasilo s příměřím a ustoupilo v říjnu z Gruzie, i když ne do původní polohy, jak bylo dohodnuto s EU. Když přijeli pozorovatelé EU, byl jim odepřen vstup do těchto regionů,
dokud tyto
odtrhující
se státy nebudou uznány jako suverénní
státy
(Olderberg 2011: 16). EU, státy Evropské unie, USA ani jiné státy kromě Nikaraguy a Venezuely tyto regiony neuznaly (Roudik 2008). Ruské vojenské operace probíhaly i bez mandátu Rady bezpečnosti OSN. Rusko také donutilo ukončit pozorovatelské mise OSN a OBSE v Abcházii a Jižní Osetii a stále trvá na odepření přístupu pozorovatelské mise EU do těchto separatistických regionů. Rusko tak ukázalo jednostranné chování a blokování mezinárodních institucí, jež rozhodně nepodporuje spolehlivost Moskvy jako partnera pro zvýšenou bezpečnostní spolupráci v Evropě (de Haas 2010b: 47, 48). Vojenské invaze ze strany Ruska a obecně kroky, které podnikla RF, byly provedeny v rozporu se zásadními principy mezinárodního práva i ruské národní legislativy (Roudik 2008) a byly tak v rozporu se SZBP EU. Rusko porušením norem mezinárodního práva nejen porušilo strategický cíl EBS ale i vytvořilo novou hrozbu pro SZBP
zejména hrozbu
regionálního konfliktu a ohrozilo budování bezpečnosti v sousedství EU. Důsledkem gruzínského konfliktu byla také modernizace ruské armády. Asi čtyři měsíce po gruzínském konfliktu, Rusko oznámilo, že celá ruská armáda bude radikálně transformována za účelem odstranění všech stop struktury SSSR (Lannon 2011: 27). I když ruská vláda považovala operaci v Gruzii za politicky úspěšnou, konflikt rovněž odhalil několik závažných nedostatků v ruské armádě v souvislosti se strukturou ozbrojených sil, velením a výzbrojí. Modernizace a transformace armády byla promítnuta ve vojenské doktríně (Lannon 2011: 27). K modernizaci došlo v rámci zlepšení bojeschopnosti a permanentní připravenosti ozbrojených sil, vytvořením výsadkové brigády v každém ze šesti vojenských okresů, snížením počtu vyšších důstojníků, ale zvýšením nižších a předností jaderných zbraní před konvenčními (de Haas 2010a: 90, 91). Tyto reformy, které 32
byly ve vojenských ruských spisech označeny jako „New Look“(Novy Oblík), byly označeny za průlomové v jejich působnosti a jejich potenciálním dlouhodobém dopadu na vojenské schopnosti Ruska. Za předpokladu naplnění rétorické roviny, Rusko úmyslně vytvořilo armádu, která bude mít určitě omezenou schopnost vytvořit vojenskou sílu, než tomu bylo v sovětských dobách. Snaha o restrukturalizaci armády v souladu s New Look mohlo znamenat, že Rusko dále nevnímá jako vojenskou hrozbu ani tu ze Západu (bloku NATO), ani z Východu (z Čínské lidové republiky). A že jedinou rozumnou vojenskou pozicí je postoj proti oběma osám primárně defenzivní povahy. Také se nabízí vysvětlení, že reforma New Look je výsledkem nových vjemů hrozeb, a je tedy potřeba vytvořit armádu, jejíž síla struktury bude optimalizována pro řešení se silami menších armád. To by znamenalo, že Rusko vnímá jako primární hrozbu tu pocházející z „jihu“, a ne ze západu tedy odtržené autonomní regiony Ruské federace jako je Čečensko a Dagestán, nebo problémy týkající se bývalých republik SSSR jako je Gruzie (Lannon 2011: 28 – 30). Krize v Gruzii sama o sobě roznítila politické, vojenské a ekonomické zdroje nejistoty a ukazuje vážný rozpor, co se týká identity, idejí, institucí a zájmů mezi Ruskem a zbytkem Evropy (Herd 2009: 94, 95). Ze strany Ruska tak došlo bezpochyby k rozporu se svými vlastními strategickými dokumenty i s Evropskou bezpečnostní strategií. RF vojenským útokem proti gruzínské vládě a na gruzínském území přímo porušila normy mezinárodního práva. Také podnikla akci bez jakékoliv spolupráce s EU či OSN a jinými mezinárodními organizacemi, čímž se rozchází i s principem multilateralismu, který je ve strategických dokumentech několikrát zmíněný. RF také dala přednost vojenskému řešení situace před politickým či diplomatickým a vytvořila nové hrozby pro SZBP Evropské unie.
5. 2 Medveděvův návrh na vytvoření nové bezpečnostní architektury Po válce s Gruzií přišel prezident Dmitrij Medeveděv s návrhem nového bezpečnostního systému euro-atlantické bezpečnosti nahrazující dnešní systém, který by se rapidně dotkl i SZBP EU. Nová celoevropská bezpečnostní smlouva se následně stala hlavním bodem v ruské zahraniční politice. Smlouva měla být vypracována pro všechny státy a organizace z Vancouveru po Vladivostok. Měla potvrdit základní principy OSN a mít právně závazný charakter. Medveděv prohlásil, že unipolární bezpečnostní systém už nefunguje a měl by být nahrazen multipolárním, který posílí územní celistvost, nenásilí a vyjednání. Klíčovým principem bylo, že žádná ze stran smlouvy by nesměla zvýšit svou bezpečnost na úkor jiné. 33
Smlouva zmiňovala i východní rozšíření NATO, a plánovaný raketový systém USA v Polsku a České republice, které byly zmíněny jako relevantní problém na vyřešení. Dále návrh počítal s úpravou kontroly zbrojení. Na druhou stranu nic nebylo řečeno o demokracii a lidských právech. Již v tomto úmyslu se tedy návrh ideově rozcházel se SZBP, když EU je postavena na rozsáhlém hodnotovém základu. Záměrem samozřejmě také bylo nahradit OBSE, Helsinskou smlouva a CFE (Oldberg 2010: 5). Návrh klade důraz na snahu o vytvoření společného a nerozděleného bezpečnostního prostoru v euroatlantické oblasti, a k trvalému odstranění pozůstatků studené války. Smlouva stanovuje mechanismy konzultace a konference v případě ohrožení bezpečnosti. Konference rozhoduje jednomyslně a závazně, když toto rozhodnutí musí být dále provedeno v signatářských státech. Je tak zřejmé, že smlouvou chtěl Medveděv zabránit například rychlé nezbytné vojenské akci západních aktérů. Dále smlouva umožňuje signatářskému státu vojensky pomoci, pokud je jiný signatář napaden. Dalším cílem návrhu bylo tak posílit regionální bezpečnostní spolupráci, což by rétoricky jako strategický cíl bylo v souladu se SZBP EU. Návrh dokumentu omezuje ale SZBP EU tím, že vynechává EU i NATO a OBSE, tedy západně orientované organizace, z rozhodovacího procesu konference. USA by tak byla úplně vyřazena z vojenského dění v Evropě. Medveděvův návrh tak jasně poškozoval Západ a SZBP EU (de Haas 2010b: 47, 48). Projekt představoval ruskou vizi evropské a euro-atlantické bezpečnosti. Bobo Lo Medveděvovu snahu o vytvoření nové evropské bezpečnostní architektury označuje za nejaktivnější iniciativu podnícenou ruskou stranou v posledních letech. Jeho reakce nebyla pouze reakcí na bezpečnostní situaci v Evropě, ale i na rozšiřování NATO, protiraketovou obranu a jednostranné jednání ze strany USA. Podnět také nevychází čistě z bezpečnostní hrozby, ale jen reflektuje ruskou touhu mít vedoucí roli jako „zodpovědného stakeholdera“ v mezinárodních vztazích. Medveděv se tak odchýlil od běžné podoby zahraniční a bezpečnostní politiky RF. Za Putina se jednání Ruska dá označit jako pouze agresivní reakce a frustrace na jednání jiných. Objevovala se zde snaha o roli zodpovědného aktéra, ale tyto momenty měly velmi krátkého trvání z důvodů neshod jako irácká válka, revoluce v Gruzii a na Ukrajině a snaha USA o rozmístění protiraketové obrany v Evropě. Návrh nové bezpečnostní architektury byl tak ojedinělým návrhem svého druhu ze strany RF a značil novou sebedůvěru Ruska ve správném slova smyslu, že je konečně připraveno hrát efektivnější roli v mezinárodním systému a ostatní státy musí respektovat jeho zájmy. Na druhou stranu pravděpodobným motivem Ruska pro takový návrh bezpečnostního uspořádání je snaha o jeho přeskupení a přizpůsobení více ruským zájmům a snaha o omezení 34
amerického vlivu v Evropě. Celkovým cílem návrhu očividně bylo zvýšit vliv Ruska v Evropě na úkor NATO a vytvořit rozdělující linii mezi USA a EU (Lo 2009: 3). Návrh tak podkopával princip multipolarity v rozporu s EBS a směřoval k zásadnímu omezení vlivu SZBP v Evropě. Návrh nového bezpečnostního uspořádání v Evropě tak nebyl technicky, ani politicky pro většinu členských států NATO přijatelným návrhem. Selektivně vybírá pouze některé ze zásad Helsinského závěrečného aktu, úplně ignoruje lidský rozměr. V podstatě se jednalo o špatně maskovaný návrh, jak omezit rozšiřování NATO (Emerson 2010). Nápad zemřel především z nedostatku podpory EU. Dokument byl kritizován i pro jeho vágnost po legální stránce (Moshes 2012: 24, 25). Medveděvův návrh se tak rozchází se SZBP ohledně principu multipolarity, na kterém staví SZBP EU a tím, že omezuje vliv mezinárodních bezpečnostních organizací v Evropě, by došlo i k omezení SZBP Evropské unie. Také je úplně opomíjena lidskoprávní stránka a demokratické hodnoty, na kterých SZBP staví. Návrh tohoto nového bezpečnostního uspořádání de facto značí ruský pokus o soft power podtrhující důležitost RF jako konstruktivního a vlivného aktéra. Snaha o novou bezpečnostní organizaci se tak na první pohled tváří přívětivě, ale je viditelná snaha o omezení vlivu jiných aktérů, tedy mezinárodních bezpečnostních organizací.
5. 3 Protiteroristická spolupráce Po útocích na USA 11. září 2001 a následných teroristických akcí v Madridu (11. března 2004) a v Londýně (7. července 2005) se protiteroristická agenda stala prioritou EU i Ruska. Ve všech analyzovaných ruských strategických dokumentech je zakotven boj proti mezinárodnímu terorismu a ohledně toho spolupráce s jinými státy stejně jako to zakotvuje SZBP EU. Klíčovým dokumentem EU v této oblasti je Strategie EU pro boj proti terorismu z roku 2005. Mezinárodní terorismus je definován i v Evropské bezpečnostní strategii jako vnější hrozba a v dokumentu je i řešení, jak jí čelit. A to účinným multilateralismem i použitím síly. V rámci principů EU ovšem strategie zdůrazňuje, že normy mezinárodního práva a bezpečnost musí zůstat v rovnováze. Ruské strategické dokumenty jsou postaveny na stejných principech. V rétorické rovině se tedy strategické dokumenty EU
35
i Ruska shodují.7 Rusko a EU mají kromě strategických dokumentů oblast spolupráce v oblasti potlačování mezinárodního terorismu bilaterálně upravenou pomocí Roadmaps.8 Oba státy se zavazují spolupracovat v boji proti terorismu především skrze nešíření jaderných zbraní nebo zbraní hromadného ničení, spoluprací v krizovém managementu a spoluprací v rámci civilní ochrany (Roadmaps. 2005: 36). EU – ruský summit v St. Petersburgu v květnu 2003 tak zahájil novou iniciativu vytváření společného prostoru spolupráce v oblasti vnější bezpečnosti, potvrdil boj proti terorismu a vyjádřil odhodlání, aby se zabránilo šíření zbraní hromadného ničení a byly uznány základní kameny spolupráce v boji proti terorismu. Obecně platí, že dokument zahrnuje tradiční sadu slibů obou stran jako vést vzájemný dialog ohledně spolupráce v oblasti boje proti mezinárodnímu terorismu, podporovat výměnu názorů odborníků a pracovat na společném postupu v oblasti krizového řízení. Pokud jde o společnou zahraniční a bezpečnostní politiku EU, byl terorismus ústředním tématem v EU-Ruské bezpečnostní interakci. Po teroristických útocích v USA v září 2001, téma získala ještě větší význam. Ačkoli zahájení vojenského tažení v Afghánistánu vyvolalo diskuze a neshody v Evropě, Rusko a EU se shodly a vydaly četná společná prohlášení zajišťující spolupráci v boji proti terorismu (Kuzmitcheva 2004). V rétorické rovině je tedy postoj RF i EU v oblasti boji proti terorismu stejný. Vzájemná praktická spolupráce se ve zkoumaném období projevuje nejvíce v Afganistánu. V rámci Evropské unie zde působí mise EUPOL a v rámci NATO ISAF, se kterou svým způsobem spolupracuje i RF. V rámci obou misí byli jmenováni styční důstojníci nebo týmy z obou organizací, aby zajistili komunikaci na všech úrovních a vzájemnou výměnu informací mezi mezinárodními organizacemi a místními aktéry (Orsini 2014: 166). EU stanovila misi EUPOL Afghánistán v polovině června roku 2007, přičemž mandát mise byl Radou prodloužen o tři roky, tedy do roku 2013 (Slavíková 2011). Souběžně s prvními kroky implementovat vojenskou reformu New Look, ruský zástupce při NATO Dmitrij Rogozin prohlásil, že boj ISAF proti Talibanu v Afghánistánu je také v mnoha ohledech i ruský boj, a že Rusko tak společné úsilí NATO a EU podpoří, i když ne prostřednictvím přímé vojenské pomoci, ale prostřednictvím východních organizací jako OSKB a ŠOS. Skutečná vojenská spolupráce mezi NATO a OSKB či ŠOS se zdá být stále nedosažitelná a politicky citlivá. Ale přesto i tato spolupráce svědčí o společném cíli a fungující intenzivní kooperaci států v boji proti mezinárodnímu terorismu. Rusko tak skrze 7 8
EU a boj proti terorismu (2006), EurActiv.cz. tamtéž
36
tento společný boj proti terorismu prakticky podporuje mezinárodní řád a multilateralismus a zavazuje se k ochraně stejných hodnot jako SZBP EU. A na ochraně a vynucování těchto zásad pracuje mimo jiné v rámci krizového managementu a prosazování zákazu proliferace zbraní hromadného ničení přímo s EU. Příkladem této spolupráce mezi Východem a Západem v Afghánistánu, je to, že Rusko a ostatní členské státy ŠOS či SNS udělily právo tranzitu NATO na dopravu zboží pro operaci ISAF přes svá území. Kromě toho je domluveno, že Rusko tato oprávnění v případě zhoršení vzájemných vztahů nezruší (Orsini 2014: 162). Boj proti mezinárodnímu terorismu je tak společným strategickým cílem Ruska i EU a tento společný boj a spolupráce vyjadřují v této oblasti kladný postoj RF k SZBP.
Válka v Gruzii a návrh nového bezpečnostního uspořádání v Evropě tak k SZBP EU zastávají spíše negativnější přístup. V ruském jednání se ale projevuje i spolupráce a to v rámci SZBP EU v oblasti mezinárodního terorismu. Vybrané projevy ruského jednání potvrzují sebevědomý přístup v oblasti mezinárodní bezpečnosti a prosazování své pozice jako silného a zodpovědného aktéra v mezinárodních vztazích. Projevuje se zde také priorita ochrany územní integrity, suverenity, bezpečnosti státu a Rusů i mimo území RF ale na rozdíl od strategických dokumentů, v rámci praktické roviny došlo i k porušení norem mezinárodního práva v rámci ochrany těchto hodnot. Svojí jednostrannou vojenskou intervencí v Gruzii Rusko přímo porušilo normy mezinárodního práva, ke kterým se zavázalo, a princip multilateralismu. Medveděvův návrh zase sledoval pouze prosazení ruského vlivu a omezení jiných aktérů v Evropě. Obě jednání byly v rozporu se SZBP EU. Na konci volebního období tak bylo zřejmé, že Medveděv pokračoval v ruské pragmatické politice svého předchůdce ignorující západní hodnoty. Ohledně EU jako bezpečnostního hráče bylo Rusko i v tomto období tradičně spíše pohrdavé a bezpečnostní spolupráce v rámci SZBP EU byla odsouvána do pozadí na úkor NATO (Moshes 2012: 17, 18, 24).
37
6 Komparace rétorické a praktické roviny Tato kapitola srovnává rétorickou a praktickou rovinu ruského postoje k SZBP EU. Rétorickou rovinu představují ruské strategické dokumenty Koncepce zahraniční politiky RF, Strategie národní bezpečnosti RF a Vojenská doktrína RF a postoj zjištěný z těchto oficiálních dokumentů. Kapitola se postupně věnuje principům, ke kterým se RF v této rétorické rovině hlásí a které vyjadřují pozitivní postoj k SZBP EU. Rusko ve strategických dokumentech usiluje o vytvoření a respektování mezinárodního řádu založeného na multilateralismu a normách mezinárodního práva, dobré sousedské vztahy a o budování bezpečnosti v Evropě, stejně jako o to usiluje EU skrze SZBP EU. Za hrozby považuje shodně jako EBS regionální konflikty, zbrojení a šíření zbraní hromadného ničení a mezinárodní terorismus. Za národní zájmy označuje ochranu vlastních hranic a Rusů i mimo území RF, ochranu územní integrity, suverenity a bezpečnosti státu a udržitelného rozvoje RF v mezích norem mezinárodního práva. Jednotlivé principy jsou v tomto pořadí srovnávány s praktickou rovinou ruského postoje a to s válkou v Gruzii, Medeveděvovým návrhem nového bezpečnostního uspořádání v Evropě a protiteroristickou spoluprací v Afganistánu. Strategické dokumenty v první řadě zavazují Rusko v souladu s cíli SZBP uvedenými v Evropské bezpečnostní strategii k respektování mezinárodního řádu založeného na zásadách multilateralismu a normách mezinárodního práva. Multilateralismus je jedním z hlavních principů RZP vyplývající ze zkoumaných dokumentů. Často a důsledně byly ve strategických dokumentech zmiňovány EU, OSN a NATO. OSN bylo zmiňováno především v souvislosti s deklarovanou prioritou mezinárodního práva. NATO potom převážně jako kontinuální protivník a EU jako nejdůležitější partner v rámci spolupráce na společném kontinentu. Strategické dokumenty také preferují dobré sousedské vztahy a za prioritní vztahy v rámci regionálních vztahů byly označeny ty se SNS a ŠOS. Na základě strategických dokumentů chce Rusko aktivně v bezpečnostní rovině spolupracovat s EU. Ale konkrétní Medveděvův návrh na nový systém euroatlantické kolektivní bezpečnosti se sice v mnohém shodoval rétoricky s dokumenty, avšak jeho provedení by znamenalo posílení Ruské pozice v Evropě, přizpůsobení evropské bezpečnosti ruským zájmům, omezení vlivu EU, OBSE, Rady Evropy a především omezení vlivu NATO, které by bylo vyřazeno z kontinentu. Medveděvův návrh se tak rozchází s principem multilateralismu a dobrých sousedských vztahů, rozchází se i se samotnou rétorickou rovinou strategických dokumentů a především se SZBP EU. Dalším důležitým znakem rétorické roviny je dodržování norem mezinárodního práva. Strategické dokumenty mezinárodní právo dokonce nadřazují nad ruskou federální legislativu. 38
Vázanost normami mezinárodního práva se v souladu s SZBP EU v rétorické rovině objevuje, jak v úvodních ustanoveních, tak v průběhu celého dokumentu. V rámci praktické roviny ale dochází v rámci ruského jednání v Gruzínské válce k zásadnímu rozporu s rétorickou rovinou a k porušení mezinárodního práva. Kybernetický útok a vojenský útok na území cizího suverénního státu je rozhodně v rozporu s normami mezinárodního práva. Také se ze strany Ruska jednalo o jednostrannou akci a došlo k přednosti vojenskému řešení situace před diplomatickým řešením. I tyto principy se rozporují s rétorickou rovinou a SZBP EU. Strategické dokumenty i činnost Ruské federace vyjadřují vážný zájem na podílení se na bezpečnosti v Evropě a jejím sousedství. Odlišují se ale v podání. Všechny tři zkoumané strategické dokumenty, tedy Koncepce zahraniční politiky RF, Strategie národní bezpečnosti RF a Vojenská doktrína vyjadřují relativně pozitivní postoj k SZBP EU. Všechny vyjadřují zájem podílet se na bezpečnosti v Evropě a jejím sousedství a za strategické cíle stanovují i evropskou bezpečnost. Rusko i SZBP EU za hrozby mimo jiné označují i regionální konflikty. Praktické jednání ale odporuje jednak konceptu bezpečnosti dle EBS a tedy SZBP ale i ruským strategickým dokumentům a mezinárodnímu právu. V rámci ruské účasti v ozbrojeném konfliktu v Gruzii došlo jednoznačně k naplnění hrozby regionálního konfliktu a tedy k ohrožení bezpečnosti v sousedství EU. V rétorické rovině také dochází k vyjádření principu předcházení globálním i regionálním válečným konfliktům a preference veřejné diplomacie a nevojenských prostředků. Tady se praktická rovina také rozchází s rétorickou, kdy ozbrojenou invazí do Gruzie došlo k použití vojenských prostředků i rozpoutání konfliktu, ohrožení bezpečnosti EU v jejím sousedství a tedy rozporu se SZBP EU. Dále se ve všech dokumentech promítá důraz na jaderné i konvenční odzbrojování. Rusko se také staví proti závodům ve zbrojení a šíření zbraní hromadného ničení. Rétorický postoj je tak v souladu se SZBP EU. Tomu dosvědčuje i ruské jednání, především podepsáním smlouvy START s USA v roce 2010, kde se obě strany dohodly na snížení zbraní zhruba o jednu třetinu do sedmi let. Jaderných zbraní se ale Rusko nechce vzdát úplně a jaderná deterrence je součástí ruské jaderné doktríny a zahraniční politiky. Dále na rozdíl od jaderných doktrín západních zemí, např. VB a Francie je v ruských strategických dokumentech stanoveno použití jaderných zbraní nejen proti jadernému útoku ale proti jakékoliv vojenské agresi, která ohrožuje existenci ruského státu. Ponechání jaderných zbraní Ruskem je více než zřejmé, doktrína umožňující použití jaderných zbraní je neobvyklá a neodpovídá rétorice západních mocnosti, ale stále jde o použití v rámci sebeobrany. Rétorický ani praktický přístup tak nejsou v rozporu a jsou i v souladu se SZBPE EU. Stejně na tom je i zákaz proliferace zbraní hromadného ničení. 39
Rusko dále ve strategických dokumentech stejně jako EBS označuje za vnější hrozbu mezinárodní terorismus. V této oblasti EU i Rusko aktivně spolupracují, jak ukazuje například kooperace v Afganistánu. Rétorická i praktická rovina jsou tedy v souladu a i postoj k SZBP EU je v rámci spolupráce dobrý. Dalším nepomíjitelným znakem ruských strategických dokumentů je také princip územní integrity a ochrana státnosti a suverenity Ruské federace a chránit ruské nebo rusky mluvící občany mimo hranice státu. Tyto principy jsou v souladu se SZBP pokud jsou vykonávány v mezích mezinárodního práva. Princip ochrany státních hranic a suverenity jsou také důvodem, proč za hrozbu Rusko považuje přibližování NATO k jeho hranicím a regionální konflikty. Ve strategických dokumentech se tak výslovně staví proti rozšiřování NATO o Gruzii a Ukrajinu. Tyto oblasti považuje za oblast svých zájmů a i po rozpadu SSSR zde má velký vliv a o ten nechce přijít. To je vidět například z ruského zapojení se do gruzínského konfliktu v roce 2008, který byl i projevem národního zájmu ochrany ruských občanů mimo Ruskou federaci. V tomto případě je sice ruské chování projevem výše uvedených principů a regionálních priorit ale toto chování bylo zároveň porušením norem mezinárodního práva, které se Rusko ve strategických dokumentech zavazuje dodržovat. Tím se praktická rovina rozchází jednak s rétorickou a jednak se SZBP EU. V období, kdy zastával prezidentský úřad Dimitrij Medveděv, také došlo k významné modernizaci armády. Armáda byla modernizována pro řešení se silami menších armád, tedy na ochranu svých vitálních zájmů. Modernizace armády, tak vyjadřuje princip ochrany ruských hranic a regionálních zájmů vyjádřených ve strategických dokumentech a upouští od orientace na západ a není v rozporu ani s rétorickou rovinou ani SZBP EU. Ruský postoj k SZBP EU se při srovnání rétorické a praktické roviny značně odlišuje. Odlišuje se v principu respektování mezinárodního řádu založeného na multilateralismu a normách mezinárodního práva, budování bezpečnosti v Evropě, priority dobrých sousedských vztahů, bezpečnosti v Evropě a vyvarování se regionálních konfliktů. Rétorická rovina se v těchto principech a prioritách shoduje se SZBP EU, praktická je porušuje. Rétorická rovina i praktická je v přístupu k SZBP shodná v oblasti zákazu zbrojení a šíření zbraní hromadného ničení a spolupráci v oblasti mezinárodního terorismu. Ochrana Rusů i mimo území RF, ochrana územní integrity, suverenity a bezpečnosti státu a udržitelného rozvoje RF jsou tendence prolínající obě roviny. Tyto principy se nedostávají do konfliktu se SZBP EU, pokud jsou v mezích norem mezinárodního práva.
40
Závěr Bakalářská práce se zabývala ruským postojem k Společné zahraniční a bezpečnostní politice EU v letech 2008 - 2012. Srovnávala rétorickou rovinu ruského postoje, kterou tvoří Koncepce zahraniční politiky RF, Strategie národní bezpečnosti RF a Vojenská doktrína RF, a praktickou rovinu, která analyzovala ruské jednání ohledně války v Gruzii, Medveděvův návrh nového bezpečnostního uspořádání v Evropě a protiteroristickou spolupráci. Koncepce zahraniční politiky RF, Strategie národní bezpečnosti RF a Vojenská doktrína všechny prohlašují vázanost RF národní legislativou i mezinárodním řádem založeném na účinném multilateralismu, který je založený na normách mezinárodního práva v souladu se Společnou zahraniční a bezpečnostní politikou EU. V praktické rovině se Rusko však se SZBP dostalo do rozporu, když normy mezinárodního práva prokazatelně porušilo vojenskou invazí do Gruzie. Ruskou účastí v gruzínském konfliktu došlo také k bezpečnostnímu ohrožení EU. EBS výslovně označuje za hrozby regionální konflikty a selhání států. Rusko v tomto případě vojenskou intervencí porušilo mezinárodní právo a jednalo jednostranně, čímž ohrozilo zájmy Evropské unie, především bezpečnost v Evropě. Strategické dokumenty RF označují stejně jako EBS za hrozbu bezpečnosti šíření zbraní hromadného ničení. Rusko se jeví, jak rétoricky, tak prakticky, především podpisem smlouvy START, že pracuje na jaderném odzbrojování a nepodporuje šíření jaderných zbraní v souladu s SZBP EU, i když jaderné zbraně považuje za významnou součást svého deterrentu a v nejbližší budoucnosti se jich jistě nehodlá vzdát. Oba aktéři také aktivně spolupracují v oblasti terorismu. Návrh nového systému euroatlantické kolektivní bezpečnosti navrhovaný Dmitrijem Medveděvem se také rozchází se Společnou zahraniční a bezpečnostní politikou EU především s principem multilateralismu. Návrh smlouvy se sice tváří, že podporuje kooperaci mezi organizacemi, přitom ale pouze posiluje Rusko v regionálním i globálním dění a omezuje OBSE, EU a především NATO. Také SZBP EU a EU obecně mají velký lidskoprávní a demokratický základ, což návrh smlouvy opomíjí. Dílčími výzkumnými otázkami, na které práce kladla za cíl odpovědět, byly, zda se Odlišuje se rétorická rovina strategických dokumentů vydaných v období 2008 – 2012 od ruských aktů? Jaké hlavní teze vyplývají ze strategických dokumentů? Co vyplývá z ruské činnosti v tomto období? V čem se odlišují obě roviny? Na tyto otázky 41
již odpověděla předcházející kapitola, když pomocí metody komparace srovnala obě roviny. Obě roviny se od sebe vzájemně odlišují. Rétorická rovina, jejíž jádro tvoří výše uvedené strategické dokumenty, se staví pozitivně k Společné zahraniční a bezpečnostní politice EU. Ruské jednání, které tvoří praktickou rovinu ruského postoje, je převážně v rozporu, jak se strategickými dokumenty, tak se SZBP EU, kdy porušuje její základní strategické cíle a ohrožuje bezpečnost v Evropě. Ze strategických dokumentů vyplývají následující hlavní principy a tendence ke vztahu k SZBP EU. Princip multilateralismu, podřízenost normám mezinárodního práva, priorita sousedských vztahů, bezpečnost v Evropě, ochrana hranic a Rusů mimo území státu a princip suverenity, územní integrity a státnosti RF. Za hlavní hrozby strategie označují regionální konflikty, šíření zbraní hromadného ničení a mezinárodní terorismus. Z ruské činnosti vyplývá především porušování norem mezinárodního práva, porušení principu multilateralismu a jednostranné jednání, ohrožení bezpečnosti v našem sousedství a v rámci regionálních konfliktů a spolupráce v oblasti mezinárodního terorismu. Také princip ochrany Rusů i mimo území RF, ochrana územní integrity, suverenity a bezpečnosti státu, které se shodují s rétorickou rovinou, ale v praktické rovině se dostávají do konfliktu normami mezinárodního práva. Obě roviny se dále shodují v oblasti spolupráce v boji proti mezinárodnímu terorismu a proliferaci zbraní hromadného ničení. Obě roviny se odlišují ve výše vyjmenovaných principech a ve svém postoji k SZBP EU. Konkrétně rétorická rovina respektuje strategické cíle v EBS jako multilateralismus, dodržování norem mezinárodního práva a neohrožování bezpečnosti v Evropě a staví se tak pozitivně k SZBP EU. Praktická rovina ruského postoje porušuje cíle stanovené v EBS, konkrétně princip multilateralismus, mezinárodní právo, předcházení regionálních konfliktů a ohrožuje tím bezpečnost v EU a v jejím sousedství, čímž vzniká rozpor mezi zájmy SZBP EU a RF. Cílem bakalářské práce bylo zjistit jaký je postoj Ruska k SZBP EU při porovnání rétorické a praktické roviny jednání ve zkoumaném období, tedy v letech 2008 – 2012. Postoj Ruska se odlišuje ve své rétorické a praktické rovině. Rozbor praktické roviny zjistil, že jednak činnosti představitelů RF neodpovídají strategickým dokumentům a jednak, že jsou v rozporu se SZBP EU. Za skutečný postoj se tak dá považovat toto ruské jednání a ne deklarované ve strategických dokumentech. Jak ukázalo srovnání rétorické a praktické roviny, Rusko porušuje mezinárodní právo, jedná unilaterálně a ne v souladu se SZBP EU a tím ohrožuje bezpečnost v Evropě. Především princip územní integrity, státní svrchovanosti, velký důraz na regionální zájmy a 42
ochranu zájmů ruských občanů mimo území RF jde často proti mezinárodnímu právu a proti bezpečnosti v našem sousedství.
43
Seznam použité literatury
Primární prameny: Dohoda o partnerství a spolupráci zakládající partnerství mezi Evropskými Společenstvími a jejich členskými státy na jedné straně a Ruskou federací na straně druhé (PCA), ze dne 28. 11. 1997, on-line text (http://trade.ec.europa.eu/doclib/docs/2003/november/tradoc_114138.pdf). Evropská bezpečnostní strategie, 2003. online tex (http://www.consilium.europa.eu/uedocs/cmsUpload/031208ESSIICS.pdf). Koncepce zahraniční politiky Ruské federace, 2000. on-line text (http://fas.org/nuke/guide/russia/doctrine/econcept.htm). Koncepce zahraniční politiky Ruské federace, ze dne 12. července 2008, on-line text (http://archive.kremlin.ru/eng/text/docs/2008/07/204750.shtml). Roadmaps. Annex 3 – Road map for the common space of external security, 2005, online text (http://ec.europa.eu/research/iscp/pdf/policy/russia_eu_four_common_spaces%20roadmap_en.pdf). Společná strategie EU vůči Rusku (Common Strategy of the European Union on Russia), ze dne 4. června 1999, on-line text (http://trade.ec.europa.eu/doclib/docs/2003/november/tradoc_114137.pdf). Společné prohlášení o rozšíření EU a o vztazích Rusko EU (Joint Statement on EU Enlargement and EU-Russia Relations), ze dne 27. dubna 2004, on-line text (http://eeas.europa.eu/russia/docs/js_eu-russia_2004_en.pdf). Strategie národní bezpečnosti Ruské federace do roku 2020, ze dne 12. května 2009, online text (http://rustrans.wikidot.com/russia-s-national-security-strategy-to-2020). V práci byl používán i český překlad dostupný z: http://blisty.cz/art/46859.html a http://blisty.cz/art/46954.html
44
Vojenská doktrína Ruské federace, ze dne 2. listopadu 1993, on-line text (http://fas.org/nuke/guide/russia/doctrine/russia-mil-doc.html). Vojenská doktrína Ruské federace, ze dne 5. února 2010, on-line text (http://carnegieendowment.org/files/2010russia_military_doctrine.pdf).
Sekundární prameny: Antonenko, O. (2007): Russia and the Deadlock over Kosovo. Survival, Vol. 49 Issue 3, Autumn2007, pp. 91-106, on-line verze (http://ehis.ebscohost.com/eds/pdfviewer/pdfviewer?sid=a7af7d35-ee96-4553-9794d4ba51269b11%40sessionmgr4004&vid=0&hid=4113). Arbatova, N. (2006): Russia-EU Quandary 2007. Russia in Global Affairs, vol. 4, no. 2, April –June 2006, pp. 100 – 110, on-line verze (http://eng.globalaffairs.ru/number/n_6575). Baldwin, D. A. (1997): The concept of security, Review of International Studies, Vol. 23, pp. 5-26, on-line verze (http://www.princeton.edu/~dbaldwin/selected%20articles/Baldwin%20%281997%29% 20The%20Concept%20of%20Security.pdf). Bordachev, T. (2006): Towards a strategic alliance. Russia in Global Affairs. no 2, 2006, on-line verze (http://eng.globalaffairs.ru/number/n_6581). Casier, T. (2013): The EU–Russia Strategic Partnership: Challenging the Normative Argument. Europe-Asia Studies, VoL. 65, Issue 7. de Haas, M. (2009): Medvedev Security Policy: A Provisional Assessment, Russian Analytical Digest, Nr. 62, Brémy, Research Centre for East European Studies, pp. 2-5, on-line verze (http://www.clingendael.nl/publications/2009/20090618_cscp_medvedev_homan.pdf).
45
de Haas, M. (2010a): Russia´s Foreign Security Policy in the 21st Century: Putin, Medvedev and beyond, London, Routledge, c2010, xviii, 211 p. ISBN 9780415477307. de Haas, M. (2010b): Medvedev's alternative European security architecture, Security & Human Rights, 2010, Vol. 21 Issue 1, pp. 45-48, on-line verze (http://ehis.ebscohost.com/eds/pdfviewer/pdfviewer?sid=20b424c8-a2aa-4cda-a40d504c04446c7d%40sessionmgr114&vid=0&hid=126). Emerson, M. (2010): Russia in Europe and the West. CEPS Commentaries, 1 April 2010, pp. 2, on-line verze (http://aei.pitt.edu/14512/1/Russia_in_Europe.pdf). EU a boj proti terorismu (2006), EurActiv.cz, on-line text (http://www.euractiv.cz/bezpecnost-a-spravedlnost0/link-dossier/eu-a-boj-protiterorismu). Gregor, J., a Šafránková, M. (2010): Rusko členem EU?: (historické, kulturní, geopolitické a socioekonomické aspekty). 1. vyd. České Budějovice: Vysoká škola evropských a regionálních studií, 2010, 138 p. ISBN 9788086708935. Herd, G. P. (2009): Europe and Russia. From strategic dissonance to strategic divorce? In: Tardy, T. European security in a global context: Internal and external dynamics. London; New York: Routledge, 2008, 236 p. ISBN 9780415476829. Hughes, J. (2013): Russia and the Secession of Kosovo: Power, Norms and the Failure of Multilateralism. Europe-Asia Studies. Vol. 65, No. 5, July 2013, pp. 992–1016. Král, D.: Evropská unie a svět. Euroskop.cz: Věcně o Evropě, on-line text (https://www.euroskop.cz/8915/sekce/evropska-unie-a-svet) Krejčí, O. (2011): Doktrinální myšlení. Pro a Proti. Vysoká škola mezinárodních a veřejných vztahů Praha Res Publica, Sdružení pro informace. Společný projekt od roku 2007, no 4, 2011, on-line verze (http://www.vip-vs.sk/images/data/Pre_a_proti/11_4Doktrinalne_myslenie.pdf). Kuchyňková, P. a kol. (2006): Rusko jako geopolitický aktér v postsovětském prostoru. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita. Mezinárodní politologický ústav, 2006, 200 p. ISBN 8021041714. 46
Kuzmitcheva, L. (2004): Russia and European Security and Defence Policy: Problematic „Strategic Partnership”? Středoevropské politické studie: Central European Political Studies Review, 4/VI/podzim 2004, on-line text (http://www.cepsr.com/clanek.php?ID=213). Lannon, G. P. (2011): Russia's New Look Army Reforms and Russian Foreign Policy, Journal of Slavic Military Studies, Vol. 24 Issue 1, Jan-Mar2011, pp. 26-54, on-line verze (http://web.ebscohost.com/ehost/pdfviewer/pdfviewer?sid=76f39e45-79c0-4fa8a551-d227159e1b32%40sessionmgr10&vid=1&hid=17). Larivé, M. H. A. (2014): Debating European Security and Defense Policy : Understanding the Complexity, Global interdisciplinary studies series, Ashgate Publishing Limited, 2014. 262 p. ISBN-13: 978-1472409959. Lo, B. (2009): Medvedev and the new European security architecture, online text (http://www.cer.org.uk/sites/default/files/publications/attachments/pdf/2011/pbrief_med vedev_july09-741.pdf). Lynch, D. (2004): Russia´s Strategic Partnership with Europe. Washington Quarterly, spring2004, on-line verze (http://www.iss.europa.eu/uploads/media/analy077.pdf). Mankoff, J. (2009): Russian foreign policy: the return of great power politics. Lanham, Md.: Rowman & Littlefield, c2009, xii, 359 p. ISBN 9780742557949. Moshes, A. (2012): Russia’s European policy under Medvedev: how sustainable is a new compromise?. International Affairs. Vol. 88 Issue 1, Jan2012, pp. 17-30, on-line verze (http://eds.b.ebscohost.com/eds/pdfviewer/pdfviewer?vid=6&sid=5e0d15df-c4ab4c85-b093-ee61fe8c70a2%40sessionmgr113&hid=119). Nikitin, A. (2008): Russian Foreign Policy in the Fragmented Post-Soviet Space, International Journal on World Peace; Vol. 25 Issue 2, Jun2008, pp. 7-31, on-line verze (http://ehis.ebscohost.com/eds/pdfviewer/pdfviewer?vid=1&sid=5fda938f-50ee-43b2a0a6-ff21d17cac7d%40sessionmgr4004&hid=4111).
47
Oldberg, I. (2010): Russia´s Great Power Strategy under Putin and Medvedev, Occasional UIpapers, Nr. 1/2010, Stockholm, Utrikespolitiska Institutet, on-line verze (http://www.ui.se/upl/files/44020.pdf). Orsini, A. (2014): The European Union With(in) International Organisations: Commitment, Consistency and Effects Across Time, Ashgate Publishing, 2014, 212 p. Piccardo, L (2010): The European Union and Russia: Past, Present, and Future of a Difficult Relationship. In: Bindi, F. a kol: The Foreign Policy of the European Union: Assessing Europe's Role in the World. Washington, DC: Brookings Institution Press, 2010. ISBN 9780815701408, 0815701403. Romancov, M. (2003): Prostor a bezpečnost v geopolitické perspektivě. In: Waisová, Š. a kol: Bezpečnost a strategie. Východiska – Stav – Perspektivy, Aleš Čeněk, Dobrá Voda 2003. ISBN 80-86473-46-5. Roudik, P. (2008): Russian Federation:Legal Aspects of War in Georgia. Library of congress, 2008, on-line text (http://www.loc.gov/law/help/russian-georgia-war.php). Slavikova, P. (2011): EUPOL Afghánistán: aktér číslo tři? E-Polis.cz: Společenskovědní časopis, on-line text (http://www.e-polis.cz/clanek/eupol-afghanistanakter-cislo-tri.html). Trenin, D. In: Lennon, A., Kozlowski, A. (2008): Global powers in the 21 st century: Strategies and relations. A Washington Quarterly Reader, August 2008, 456 p. ISBN: 9780262622189. Waisová, Š. (2004): Od národní bezpečnosti k mezinárodní bezpečnosti. Kodaňská škola na křižovatce strukturálního realismu, anglické školy a sociálního konstruktivismu. Mezinárodní vztahy, vol. 39, r. 2004, on-line verze (http://mv.iir.cz/article/view/124/pdf).
48
Weitz, R. (2010): Global Insight: Russia´s New Military Doctrine Reaffirms Old Values. World Politics Review. 09 Feb 2010, on-line verze (http://ehis.ebscohost.com/eds/detail/detail?sid=f9dc4c0d-c3a7-4085-86c752db1b3c0f2a%40sessionmgr110&vid=2&hid=113&bdata=JkF1dGhUeXBlPWlwLGN vb2tpZSx1aWQmbGFuZz1jcyZzaXRlPWVkcy1saXZlJnNjb3BlPXNpdGU%3d#db=a9 h&AN=80213878) Zagorski, A. (2002): EU Policies Towards Russia, Ukraine, Moldova and Belarus. Occasional Papers Series, No. 35, 2002, pp. 14. (http://www.isn.ethz.ch/DigitalLibrary/Publications/Detail/?lang=en&id=10671).
Veškeré elektronické zdroje ověřeny ke dni 6. května 2015.
49
