Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií
Postoj seniorů k ústavní a deinstitucionalizované péči Magisterská diplomová práce
Bc. Petra Fejtková
Vedoucí práce: prof. PhDr. Libor Musil, CSc. Brno 2009
Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně, s použitím uvedené literatury a pramenů.
Petra Fejtková
V Ostravě, 30.11. 2008
2
Poděkování Děkuji vedoucímu mé magisterské diplomové práce prof. PhDr. Liboru Musilovi, CSc. za čas, který mi věnoval při konzultacích, za pomoc, podnětné připomínky a vždy vstřícné jednání. Dále chci poděkovat paní Haně Zálešákové, DiS. za zprostředkovávání mé účasti na konzultacích u prof. PhDr. Libora Musila, Csc.. Další dík patří lidem, kteří mi umožnili setkání se svými nejbližšími v seniorském věku a všem respondentům. Také chci poděkovat své rodině za vytvoření podmínek nezbytných k napsání diplomové práce.
3
Obsah 1 Úvod
7
2 Deinstitucionalizovaná a ústavní péče o seniory
9
2.1 Vývoj ústavní a deinstitucionalizované péče........................................................10 2.2 Ústavní péče ........................................................................................................11 2.3 Typy ústavní péče.................................................................................................12 2.3.1 Ústavní péče s vyšším prvkem autonomie....................................................12 2.3.2 Rysy ústavní péče s vyšším prvkem autonomie............................................13 2.3.3 Ústavní péče s nižším prvkem autonomie ...................................................13 2.3.4 Rysy ústavní péče s nižším prvkem autonomie ............................................14 2.4 Kontext vzniku a rozšíření deinstitucionalizované péče......................................15 2.5 Vymezení pojmu, principy a typy deinstitucionalizované péče .........................15 2.5.1 Neformální pečovatelé...................................................................................16 2.5.2 Rysy péče poskytované neformálními pečovateli.........................................17 2.5.3 Formální pečovatelé .....................................................................................18 2.5.4 Rysy péče poskytované formálními pečovateli.............................................19
3 Volba mezi ústavní a deinstitucionalizovanou péčí
20
3.1 Vymezení konceptu vyhledání pomoci................................................................20 3.2 Model volby péče seniory.....................................................................................22 3.3 Volba a preference seniorů...................................................................................23
4 Vliv subjektivně uvědomovaných potíží seniorů na volbu péče 4.1 4.2 4.3 4.4 4.5
25
Zdravotní stav.......................................................................................................25 Soběstačnost.........................................................................................................26 Osamělost ............................................................................................................27 Bydlení .................................................................................................................28 Finance..................................................................................................................29
5 Metodika
30
5.1 Plán výzkumu.......................................................................................................30 5.1.1 Volba a popis výzkumné strategie.................................................................30 5.1.2 Technika sběru dat.........................................................................................30 5.1.3 Výběr jednotky zkoumání a jednotky zjišťování...........................................31 5.2 Operacionalizace dílčích výzkumných otázek.....................................................32 5.2.1 Postup při sběru dat a zpracování dat............................................................33
6 Šetření
34
6.1 Důvody zamítnutí rozhovoru................................................................................34
7 Postoje seniorů k péči
35
7.1 Deinstitucionalizovaná péče realizovaná neformálními pečovateli.....................35 7.1.1 Zájem o využití péče......................................................................................35 7.1.2 Rysy péče.......................................................................................................36 7.1.3 Překážky volby péče .....................................................................................36 7.1.4 Deinstitucionalizovaná péče realizovaná formálními pečovateli..................37
4
7.1.5 Zájem o využití péče......................................................................................37 7.1.6 Rysy péče.......................................................................................................38 7.1.7 Překážky volby péče......................................................................................39 7.2 Ústavní péče.........................................................................................................39 7.2.1 Zájem o využití služeb...................................................................................40 7.2.2 Rysy péče.......................................................................................................40 7.2.3 Překážky volby péče......................................................................................42
8 Potíže seniorů
43
8.1 Percipovaný zdravotní stav a soběstačnost seniorů..............................................43 8.2 Percipovaná míra potíží zdravotního stavu a soběstačnosti respondentů.............43 8.2.1 Percipovaný zdravotní stav a soběstačnost ve vztahu k volbě péče..............44 8.3 Osamělost seniorů ................................................................................................44 8.3.1 Percipovaná míra potíží osamělosti respondentů..........................................44 8.3.2 Percipovaná osamělost ve vztahu k volbě péče.............................................45 8.4 Podmínky bydlení ................................................................................................45 8.4.1 Percipovaná míra potíží podmínek bydlení respondentů..............................45 8.4.2 Percipované podmínky bydlení ve vztahu k volbě péče................................45 8.5 Finanční situace respondentů ...............................................................................46 8.5.1 Percipovaná míra finančních potíží respondentů...........................................46 8.5.2 Percipovaná finanční úroveň ve vztahu k volbě péče....................................47
9 Vyhýbání se vyhledání pomoci
48
9.1 Vztah mezi postoji k potížím stáří a vyhýbáním se vyhledání pomoci................48 9.2 Percipované rysy péče..........................................................................................51 9.3 Kognitivní mapy strategií jednání seniorů............................................................52 9.3.1 Strategie ochoty vyhledat odbornou pomoc .................................................52 9.3.2 Strategie vyhýbání se pomoci........................................................................53 9.3.3 Strategie nutnosti vyhledat pomoc................................................................54 9.3.4 Vztah mezi ochotou účastnit se šetření a strategiemi seniorů.......................55
10 Diskuze
56
10.1 Připouštěné varianty, percipované rysy a překážky volby péče.........................56 10.2 Subjektivně uvědomované potíže seniorů ve vztahu k volbě péče....................59
11 Závěr a doporučení
62
Použitá literatura a prameny
63
Anotace
66
Jmenný rejstřík
67
Věcný rejstřík
69
Přílohy
71
Příloha č. 1 - Typy služeb formálních pečovatelů......................................................71 Příloha č. 2 - Scénář rozhovoru..................................................................................73
5
Příloha č. 3 - Charakteristika respondentů .................................................................74
Stať
75
6
1Úvod V souvislosti s demografickými změnami, s dlouhodobým snižováním počtu narozených dětí a zvyšováním počtu osob nad 65 let, se mění věková struktura obyvatelstva v České republice – populace stárne (Burcin, Kučera; Rychtaříková, 2002.) Senioři se často dožívají poměrně vysokého věku, jejich soběstačnost po dosažení určité věkové hranice v souvislosti s jinými faktory (např. polymorbiditou) většinou klesá. Změněný životní styl současné rodiny nevytváří optimální podmínky pro péči o seniory (současnost přináší sníženou možnost i ochotu poskytovat péči seniorům v rodinách dospělých dětí), zároveň stoupá počet samostatně žijících starých lidí, hlavně žen. To vše vytváří předpoklady pro zvyšující se nároky na pomoc společnosti seniorům. V současnosti je pomoc společnosti realizována prostřednictvím deinstitucionalizované a ústavní péče (Burcin, Kučera; Rychtaříková, 2002.) Baltes (In Sýkorová, 2007, s. 191) uvádí, že: „Nutnost volby seniora mezi zatížením dítěte, rodiny (volbou neformální péče), a případným vstupem do institucí se zdá být vskutku obtížným vývojovým úkolem životní etapy stáří.“ Lipner (In Glosová, 2006) upozorňuje, že by seniorům měla být nabídnuta variantní možnost svobodné volby a v souvislosti s tím by jednou z prioritních úloh, předcházejících úvahám a rozhodování o struktuře a zejména o typech péče o seniorky a seniory, mělo být zjišťování názorů populace na tuto péči. Základním úkolem takového zjišťování je poskytnutí podkladů pro racionální a reálnou (s co možná největší možnou mírou pravděpodobnosti) rozhodovací činnost nejen při predikování rozvoje tohoto typu sociální a sociálně-zdravotní péče v daném regionu a v daném typu ústavního zařízení, ale i zjišťování a zkoumání vztahu relevantní populace k jejich očekáváním (Lipner In Glosová, 2006.) Nabízí se tak otázka, jaké jsou postoje samotných seniorů k typům péče, jaký typ péče by si vybrali samotní senioři a na základě čeho? Faktory ovlivňující volbu seniorů mezi deinstitucionalizovanou a ústavní péči mohou být různé. Jedním z faktorů ovlivňujících tuto volbu mohou být osobní zkušenosti seniorů s potencionálními nebo narůstajícími omezeními sebeobsluhy. Cílem mé práce je pak odpovědět na otázku: Které subjektivně uvědomované potíže seniorů ovlivňují jejich volbu mezi ústavní a deinstitucionalizovanou péčí? První část práce je věnována teoretickým východiskům problematiky a je rozdělena na tři kapitoly. V první kapitole teoretických východisek se budu věnovat popisu vývoje ústavní a deinstitucionalizované péče, vymezení pojmů ústavní a deinstitucionalizované péče a popisu volby péče seniory. V druhé kapitole se zabývám modelem volby péče seniory odvozeným z konceptu vyhledávání pomoci, na konci kapitoly se věnuji představám seniorů o péči. Ve třetí kapitole jsou uvedeny oblasti, které mohou být nejčastějším zdrojem subjektivně uvědomovaných potíží seniorů. V empirické části práce popíši tvorbu a realizaci výzkumu. V další části práce budu prezentovat výsledky výzkumu a jejich interpretaci. Prezentací výsledků a jejich interpretací se zabývám ve třech kapitolách. V první kapitole prezentace výsledků popisuji preferované typy, percipované rysy a překážky volby péče. V druhé kapitole se věnuji percipované míře potíží respondentů a vztahem percipované míry potíží k volbě péče. Třetí kapitola se věnuje vyhýbání se vyhledávání pomoci a vztahem vyhýbání se vyhledávání pomoci k volbě péče.
7
V diskuzi porovnám výsledky se zjištěními uvedenými v teoretické části. Na závěr shrnu své poznatky a pokusím se odpovědět na hlavní výzkumnou otázku mé práce.
8
2 Deinstitucionalizovaná a ústavní péče o seniory Cílem kapitoly je vymezení pojmů deinstitucionalizované a ústavní péče, popis typů daných způsobů péče a popis rysů jednotlivých typů péče. Budu rozlišovat tyto způsoby a typy péče: 1. Ústavní péče Typy ústavní péče: Ústavní péče s vyšším prvkem autonomie představovaná zařízeními poskytujícími doplňkové služby. Ústavní péče s nižším prvkem autonomie představovaná zařízeními poskytujícími i základní ošetřovatelskou a zdravotnickou péči. 2. Deinstitucionalizovaná péče Typy deinstitucionalizované péče: Péče v rodině bez nároků na pomoc společnosti poskytovaná neformální pečovateli. Pomoc společnosti poskytovaná v přirozeném prostředí seniora poskytovaná formálními pečovateli. Pro pochopení současných trendů péče o seniory nejprve stručně uvedu přehled vývoje péče o seniory. Dále se pak budu věnovat soudobým formám péče o staré lidi. Nejdříve se budu zabývat konceptem ústavní péče o seniory. Nejprve vymezím pojem ústavní péče, dále definuji typy ústavní péče: ústavní péče s vyšším a nižším prvkem autonomie, u kterých uvedu rysy péče. Závěr kapitoly přibližuje deinstitucionalizovanou péči, u které uvedu kontext jejího vzniku a rozšíření. Následně vymezím pojem, principy a typy deinstitucionalizované péče. V závěru kapitoly se budu věnovat definování pojmů neformální a formální pečovatelé a uvedu rysy těchto typů péče.
9
2.1 Vývoj ústavní a deinstitucionalizované péče Péče o seniory se v průběhu času měnila. Vývoj jednotlivých forem péče úzce souvisí s proměnami rodinných struktur, zvláště pak společného bydlení rodičů a dospělých dětí – tzv. living arrangements (uspořádání bydlení1) (Rychtaříková, 2002.) Bydlení starých lidí se liší od bydlení jiných věkových skupin hlavně tím, že staří lidé jsou méně schopni bydlet úplně nezávisle, mají proto jiné některé potřeby a současně obvykle i méně finančních prostředků, klesá jejich soběstačnost a fyzické síly (Čillík, 1977.) V předindustriálních společnostech bylo obvyklé soužití rodičů a dospělých dětí (Rychtaříková, 2002) a rodina byla hlavním zdrojem pomoci2. O závislé seniory se tak postarala rodina v rámci společného bydlení. Dále byla sociální pomoc do 19. století poskytována převážně sousedy a obcí, prostřednictvím chudinských zákonů a za pomoci církevní charity3 (Navrátil, 2001.) Proces modernizace a sekularizace s sebou přinesl oddělení bydlení rodičů a dospělých dětí. Začal narůstat počet domácností jednotlivců a úbytek společných domácností dospělých dětí a jejich starých rodičů (Rychtaříková, 2002). Blažek (2003) uvádí, že v důsledku modernizace došlo k oslabení tradičních systémů autority, zejména autority církve, oslabování rodiny, individualizaci sociálního života a nárůstu anonymních sociálních vztahů. Procesy modernizace společnosti narušily účinnost podpůrných mechanismů, které byly uplatňovány v předindustriálních společnostech. Společnost reagovala dvěma způsoby, jednak budováním nových institucí (měly zabezpečit společnosti ty hodnoty, které se z ní začaly ztrácet - např. solidarita) a jednak posílením významu vědeckého pojmenování společenských jevů – právě v této době se objevuje také koncept stáří a dochází k rozvoji ústavní péče (Navrátil, 2001.) Jarošová (2006) uvádí, že u nás se začal systém sociální péče vyvíjet již v 18. století. Ústavní péče o seniory se více začala rozvíjet během první republiky, kdy začala vznikat nová zařízení pro staré lidi. Kromě ústavní státní péče poskytovaly pomoc starým lidem různé dobročinné organizace a církve (Charita, Diakonie, České srdce, Československý červený kříž (Staňková In Jarošová, 2006.) Péče o staré lidi pak byla následně rozdělena na péči sociální a zdravotní. 1
Všechny texty cizojazyčné literatury v diplomové práci uvedené v češtině jsou vlastní překlady autora diplomové práce. 2 Šiklová (In Glosová, 2006, s. 8) uvádí, že se jedná o zidealizovanou minulost a že žijeme v přesvědčení, že stáří a ubytování prarodičů společně s mladými bylo v minulosti krásné: „Výměnek byla individuálně uzavřená obchodní smlouva mezi rodiči a jejich dětmi o ubytování a ekonomickém zajištění starých lidí.....tyto smlouvy s rodiči byly zátěží a že si to vzájemně vyčítali, hádali se, je nabíledni.“ 3 V minulosti připadala starost o staré a nemohoucí zejména rodině, mnohdy pomohli bohatí a vlivní lidé, často tento úkol převzala také církev. Pro staré a nemohoucí se z iniciativy bohatých lidí začíná rozvíjet charitativní pomoc a péče. V dobách raného středověku vznikaly první církevní instituce zabývající se pomocí starým lidem – gerontotrofium a chudým – ptochotrofium (Geremek In Jarošová, 2006.) Přibližně ve 12. století vznikaly špitály provozované církevními řády. Plnily spíše funkci sociální než léčebnou. Poskytovaly nocleh, stravu a odpočinek chudým a starým lidem. Středověké špitály byly prvním zařízením pro dlouhodobý a trvalý pobyt starých lidí. Bohatí senioři byli léčeni doma nebo v klášterních nemocnicích. V 15. a 16. století vznikají obecní ústavy pro zchudlé a staré občany na území Prahy. Od 17. století jsou na našem území zakládány klasické nemocnice. Za vlády Josefa II. se na základě farní chudinské ústavy začala také rozvíjet cílená péče o staré lidi. Podle domovského práva z roku 1863 byla domovská obec povinna se postarat o chudé, handicapované a staré a poskytnout jim nutnou výživu a opatření v nemoci. Tato dvě práva se stala základem novodobého systému sociální péče (Haškovcová In Jarošová, 2006.)
10
V roce 1929 vznikla v Praze pod vedením R. Eiselta první specializovaná instituce pro seniory na světě – Klinika nemoci stáří, která měla velký význam pro rozvoj specializované zdravotní péče o seniory (Haškovcová In Jarošová, 2006.) Po druhé světové válce došlo k masivnímu rozvoji ústavní péče, zaměřené především na materiální a sociální zabezpečení. Po roce 1945 byly stávající „domy odpočinku“ pro seniory přetransformovány na domovy důchodců. Od poloviny minulého století docházelo také k rozvoji pečovatelských služeb pro osamělé seniory. O dvacet let později se budovaly první domy s pečovatelskou službou, kde byli soustředěni senioři ze vzdálených a špatně dostupných míst. V sedmdesátých letech vznikaly první léčebny dlouhodobě nemocných, jejichž pacientské spektrum tvoří převážně nemocní staří lidé. Nové potřeby poskytování péče seniorům se objevily ke konci 20. století. Během 20. století, kdy se rodina stává čím dál více prostorem, ve kterém si jednotlivci chrání svoji individualitu jako zvláštní hodnotu, vyvstal požadavek osobní autonomie a snížil se význam závislosti člověka na institucích a dalších osobách (Singly, 1999.) Zavázalová (2001) uvádí, že u nás nastala změna funkce a struktury rodiny asi v 50. letech minulého století. Došlo ke změně počtu členů nukleární rodiny (rodiče a děti), změnil se způsob života a životní úroveň. Došlo k uvolnění tradičních rodinných vazeb. Jarošová (2006) upozorňuje na skutečnost, že rodinné zázemí je jednou z nejdůležitějších sociálních jistot člověka ve stáří a hlavním zdrojem očekávané pomoci, ale v současnosti již není možné tento tradiční a osvědčený model nadále realizovat. Tyto okolnosti dává do souvislosti s politickými změnami, které nastaly po roce 1989, kdy došlo k tzv. odklonu od rodiny a vyššímu důrazu na individualitu každého jejího člena. Trendem v poskytování služeb pro seniory se stala deinstitucionalizovaná péče. V České republice se deinstitucionalizovaná péče začala více rozvíjet po roce 1989, a to v souvislosti se změnou politické situace a vlivem iniciativ nestátních subjektů (především církevních). V roce 1990 byla založena domácí ošetřovatelská péče a v roce 1995 první hospicové zařízení (Jarošová, 2006.) V tomto období se také otevřela možnost zakládat nestátní sociální a zdravotní ústavy (Matoušek, 1999.)
2.2 Ústavní péče Pojem ústavní (rezidenční) péče vymezuje Matoušek (2003) jako péči poskytovanou klientům profesionály (případně také dobrovolníky) v ústavním zařízení. Personál je v něm zaměstnán jako v jakékoliv jiné organizaci, pro klienty je však ústav „trvalou náhradou domova“ (Matoušek, 1999.) Podle Musila (2008, osobní konzultace) není pojem trvalá náhrada příliš přesný pojem a to z toho důvodu, že ústavní péče jen v málo případech může trvale nahradit domov. Vhodnějším označením je pak místo trvalého pobytu. Pod pojmem ústavní péče budu tedy v práci chápat takovou péči, která je poskytována seniorům profesionály v ústavním zařízení, které pro staré lidi představuje místo trvalého pobytu.
11
2.3 Typy ústavní péče Vymezení typů ústavní péče je obtížné. Kalvach (2006, s. 490) k tomuto uvádí: “Třídění ústavních služeb, zvláště dlouhodobých je komplikované, neboť se prolínají hlediska rezortní příslušnosti (zařízení zdravotnická a sociální), hlediska časová (délka pobytu), věcná (povaha pobytu a poskytovaných služeb), úhradová či zřizovatelská (zařízení státní, nestátní zisková, nestátní nezisková – obecná, církevní, jiná). Terminologie je zvyková a často neustálená.“
Navíc se ústavní zařízení navzájem liší i z hlediska autonomie, nezávislosti a soukromí svých klientů. Při pojetí členění ústavní péče pro seniory, je v diplomové práci brána v potaz skutečnost, že senioři nejsou podrobně obeznámeni s typy a charakteristikami jednotlivých ústavních zařízení. V širším povědomí starých lidí jsou jen domovy důchodců. Senioři do jisté míry také vědí o existenci penzionů pro důchodce (Kalvach, 2006; Kubalčíková, 2007.) Vzhledem k tomu, že sami senioři nerozlišují ústavní typy péče na základě nové právní úpravy, není v práci brán zřetel na současnou legislativu, která již nezná pojem domov důchodců či penzion pro důchodce. Také v nově realizovaných výzkumech (např. Kubalčíková, 2007 – ve výzkumu není uvedeno bližší určení sběru dat) jsou dosud používány pojmy domov důchodců, penziony pro důchodce apod. V diplomové práci budu typy ústavní péče členit podle Lipnera (In Glosová, 2006, s. 38) – viz tabulka č. 2.1. Tabulka č. 2.1 - Členění ústavních služeb Ústavní péče s vyšším prvkem autonomie Domy zvláštního určení s pečovatelskou službou (zařízení poskytující doplňkové služby) Bývalé penziony pro důchodce (nově domovy pro seniory Ústavní péče s nižším prvkem autonomie Bývalé domovy důchodců (nově domovy pro (zařízení poskytující i základní ošetřovatelskou a seniory) zdravotnickou péči)
Pramen: Lipner In Glosová, 2006, s. 38; upraveno. Takové členění odpovídá znalostem seniorů o zařízeních rezidenční péče. Pokud senioři mají volit péči, vybírají si ze dvou variant, jedná se péči s vyšším nebo nižší prvkem autonomie4. 2.3.1 Ústavní péče s vyšším prvkem autonomie Pod pojmem zařízení s vyšším prvkem autonomie budu chápat taková zařízení, která seniorům poskytují pouze doplňkové služby. Do takových zařízení lze zařadit domy zvláštního určení s pečovatelskou službou a domov-penzion pro důchodce (v 4
Mimo zařízení uvedená v tabulce je seniorům poskytována péče také v zařízeních s převahou medicínské péče (například léčebny dlouhodobě nemocných). Tato zařízení však nejsou předmětem volby péče a proto se zařízením tohoto typu nebudu již dále věnovat.
12
současnosti domov pro seniory). Domy zvláštního určení s pečovatelskou službou jsou určeny pro starší soběstačné občany, kteří nepotřebují celodenní péči, ale již vyžadují pomoc při obstarávání některých životních potřeb a současně jsou poživateli důchodu starobního nebo invalidního. Nejedná se o zařízení sociální péče, do nichž by se občané umisťovali na základě správního rozhodnutí o přijetí do zařízení. Byty v domech s pečovatelskou službou jsou pronajímány na základě nájemní smlouvy podle obecných předpisů o nájmu bytu – § 685 a násl. Občanského zákoníku. Dalším typem ústavní péče s vyšším prvkem autonomie jsou domovy – penziony pro důchodce. U vymezení tohoto pojmu domovy pro důchodce je problém v tom, že podle současné legislativy se tento název již nepoužívá, ačkoliv o něm lidé stále ještě mluví a meritorně instituce penzionu pro důchodce pořád existuje (Musil, 2008, osobní konzultace), proto při vymezení pojmu penzionu pro důchodce budu používat minulý čas. Domovy - penziony pro důchodce byly určeny občanům důchodového věku a pro občany plně invalidní, jejichž celkový zdravotní stav nevyžadoval celodenní péči, ale jen služby přiměřené jejich věku a zdravotnímu stavu. V domově-penzionu pro důchodce nebyl přítomen zdravotnický personál. Domovy-penziony pro důchodce byly upraveny § 73 prováděcí vyhl. č. 182/1991 Sb., k zákonu O sociálním zabezpečení. 2.3.2 Rysy ústavní péče s vyšším prvkem autonomie Penziony pro důchodce představují formu individuálního bydlení starých lidí a podle Lipnera (In Glosová, 2006) jsou tyto formy péče vysoce pozitivně vnímány. Přechod do takového zařízení je snadnější, protože nové prostředí ponechává starému člověku dostatek autonomie. Tito lidé jsou také soběstačnější než kandidáti pobytu v domově důchodců (Kalvach, Hrabětová, 2005.) Podle Kalvacha, Hrabětové (2005, s. 50) je rozsah poskytovaných služeb různý: „Obvykle jde o běžné činnosti pečovatelské služby, v domě je také obvykle jídelna pro společné stravování, které občan může, ale nemusí využívat. Bohužel v řadě penzionů pro důchodce není nouzová signalizace ani non-stop recepční služba. Pracovní doba pečovatelek končí obvykle kolem 16. hodiny – po této době není obvykle v penzioně pro důchodce žádná 'služba'. Stále častěji zde nejsou stálým personálem poskytovány ošetřovatelské úkony – v penzionech pro důchodce ubývá zdravotních sester a kvalifikované ošetřovatelské úkony zajišťují především vnější agentury domácí ošetřovatelské péče. Pokud jde o lékaře, obyvatelé penzionů pro důchodce se registrují u praktických lékařů v okolí jako každý jiný občan.“
V těchto zařízeních většinou schází zdravotní péče, a proto se problémem stávají dlouhodobá onemocnění jeho obyvatel, která dříve nebo později vyžadují plnou péči. V případě zhoršení zdravotního stavu je tedy nutný přechod do domova důchodců (Matoušek, 1999.) 2.3.3 Ústavní péče s nižším prvkem autonomie Pod pojmem zařízení s nižším prvkem autonomie budu chápat takové zařízení, které poskytuje seniorům základní ošetřovatelskou a zdravotnickou péči. Zařízení poskytující i základní ošetřovatelskou a zdravotnickou péči mají jediného zástupce: domovy důchodců (nově domovy pro seniory). Domovy pro seniory nahrazují dřívější
13
domovy důchodců a domovy-penziony pro důchodce, tak jak byly definovány v předchozí legislativní úpravě v § 72 a § 73 prováděcí vyhl. č. 182/1991 Sb., k zákonu O sociálním zabezpečení. Zákon č. 108/2006 Sb., O sociálních službách definuje domovy pro seniory jako pobytovou službu s celoročním provozem, které zabezpečují seniorům se sníženou soběstačností, vyžadujícím pravidelnou pomoc, komplexní péči5 a současně nabízejí aktivizační a sociálně terapeutické činnosti. Tato služba je určena především těm seniorům, kterým z objektivních důvodů již nelze zabezpečit pomoc v jejich přirozeném sociálním prostředí. 2.3.4 Rysy ústavní péče s nižším prvkem autonomie Domovy důchodců byly převládajícím typem ústavní péče pro seniory v našem státě před rokem 1989 a zatím převládajícím typem rezidenční péče zůstávají (Matoušek, 2003.) S tou skutečností souvisí obecně vnímané rysy péče domovů důchodců i četnost uváděných rysů v odborné literatuře. U tohoto typu péče v literatuře nalezneme nejvíce popsaných vlastností. Nejvýznamnějším rysem péče a důvodem, proč senioři vyhledávají tato ústavní zařízení, je poskytování zdravotní péče (tento rys péče vyplývá z vymezení pojmu ústavní péče s nižším prvkem autonomie). Domovy důchodců se daly podle Matouška (2003) charakterizovat jako „velká samota s minimálním soukromím“. To souviselo jednak s velikostí domovů důchodců (jsou příliš velké, v jednom zařízení žije až 300 obyvatel) a jednak s nedostatkem jednolůžkových pokojů. Dosud v domovech důchodců tvoří jednolůžkové pokoje jen asi 15 % kapacity. Přibližně polovina obyvatel žije na pokojích dvoulůžkových a více než třetina na vícelůžkových – smlouva není na bytovou jednotku/pokoj, ale na lůžko (Kalvach, Hrabětová, 2005.) Přestěhování do domova důchodců může znamenat ztrátu vazeb na dřívější prostředí, oslabení kontaktu s rodinou, dezorientaci v novém prostředí a nutnost navázat nové vztahy k neznámým lidem (Matoušek, 1999.) Dále podle Matouška (2003) může být pro některé seniory problémem péče v domovech důchodců absence přitažlivých a aktivizujících programů6. Často uváděným rysem péče je přístup personálu ke klientům, který bývá vnímán jako přezíravý k potřebám seniorů. Tlustá (2006) uvádí i další nevhodné chování vůči starým lidem v zařízeních: 1. porušování soukromí – např. vstoupení do místnosti bez zaklepání; 2. ignorování – mluvení o přítomném seniorovi, jako by tam nebyl; 3. zneschopňování – rozhodování za klienta, podceňování jeho názorů a přání; 4. infantilizace – jednání s klientem, jako by nebyl dospělou bytostí s vlastní vůlí.
5
Podle Musila (2008, osobní konzultace) je pojem komplexní péče zavádějící. Vhodnějším termínem je pojem totální zabezpečení, který lépe vyjadřuje, že se jedná o zabezpečení seniora během dne. 6 Podle Musila (2008, osobní konzultace), Tlusté (2006) je třeba přistupovat k aktivizaci seniorů obezřetně. Podle Tlusté (2006) je při aktivizaci důležité, být si vědom toho, že hlavní úlohu v ní hraje uživatel, jeho vůle, pocity a prožívání. Proto je potřebné se klientů často ptát, zvlášť těch, kteří se sami neprojevují. Tlustá (2006, s. 3) dále uvádí výrok své kolegyně, který je podle slov Tlusté varovným mementem. Dotyčná kolegyně uvedla: "Až já budu stará a budu sama klientkou, tak doufám, že už ta móda aktivizace nebude. Chtěla bych mít na stará kolena klid, a ne aby mě stále někdo aktivizoval."
14
Janečková, Hnilicová (1999, s. 16) pak uvádí, že chování personálu může staré lidi psychicky deprivovat. Podle Janečkové, Hnilicové (1999, s. 16): „Chybí nasycenost vřelým lidským vztahem, opravdovým zájmem ze strany druhého člověka. Lidé verbálně vyjadřují sestrám pochopení a shovívavost (mají toho hodně, každý má své starosti, všichni se o nás starají, dělají co mohou), ale zároveň vyslovují přání, aby někdo konkrétní byl častěji přítomen.“
Dílčí výzkumné otázky: Které varianty institucionalizované péče senioři připouštějí? Které percipované rysy institucionalizované péče senioři vnímají? Které z těchto rysů institucionalizované péče senioři vnímají jako překážky volby péče?
2.4 Kontext vzniku a rozšíření deinstitucionalizované péče Jak již bylo uvedeno v podkapitole 2.1, v sociální práci se v 19. a zejména ve 20. století projevila řada protichůdných tendencí, které lze obecně označit jako „vývojová dilemata“. Jestliže v devatenáctém století byla sociální práce převážně iniciativou soukromých a církevních organizací, je dvacáté století dobou rozšíření státem organizovaných služeb (Navrátil, 2001.) Podle Piat (1997) v 50. a 60. letech 20. století sociální a ekonomické klima v různých zemích položilo základy principu deinstitucionalizace. Hlavně ekonomické problémy přinutily vlády různých států najít kreativní cestu redukce nákladů. Mnoho autorů (Bachrach, Dufour, Lecomte, Rose In Piat, 1997) tvrdí, že hlavní roli v šíření deinstitucionalizace hrály ekonomické aspekty. Na jedné straně byly vlády konfrontovány s rostoucími náklady, zatímco na straně druhé nedokázaly udržet ani ospravedlnit břemeno přelidněných institucí. Kromě ekonomických aspektů popularitu deinstitucionalizace posílilo masívní liberální hnutí, které volalo po přiznání práv jednotlivců, práv žít v co nejméně omezujícím prostředí a přijímání služeb v komunitě. Nová filozofie tvrdila: „nejhorší domov je lepší než nejlepší nemocnice.“ Princip deinstitucionalizace tak spojoval obhájení práv jednotlivce a peněžní úspory (Piat, 1997.) Walker (In Kubalčíková, 2005, s. 53) vnímá rozvoj deinstitucionalizace: „Jako výsledek socio-demografického tlaku, fiskálních potíží, tlaku ideologického a tlaku tzv. zezdola.“7
2.5 Vymezení pojmu, principy a typy deinstitucionalizované péče Wolfswinkel (In Kubalčíková 2005, s. 54) vnímá termín deinstitucionalizace jako: “Vyjádření posílení prvku bydlení, komunity, individuálního přístupu a zachování kontinuity života, včetně posílení role rodiny“. Podle Matouška (2003, s. 45) je deinstitucionalizace: „Vlivný trend v soudobé 7
Podle Walker (In Kubalčíková, 2007, s. 54) jsou: „Tlakem „zezdola“ jsou myšleni především samotní uživatelé sociálních služeb, kteří dlouhodobě kritizovali způsob poskytování pomoci a to včetně pečovatelské služby v domácnosti a poukazovali na byrokratický způsob organizování služeb, které nedostatečně, popř. špatně reagovaly na jejich potřeby. Dalším významným aktérem byly rodiny, přesněji řečeno šlo o ženy jako tradiční pečovatelky v rámci rodinných sítí“.
15
sociální práci, prosazující ve všech případech, kdy je to možné, neústavní formy péče, dobře klientovi dostupné a nevytrhující klienta z jeho přirozeného prostředí.“ Kalvach (In Jarošová, 2006) princip deinstitucionalizace rozpracovává podrobněji jako princip „4D“: deinstitucionalizace - priorita ošetřování a zabezpečení v domácím prostředí, prioritní rozvoj terénních služeb, podpora integrace seniora do společnosti; demedicionalizace – akcent na kvalitu života seniorů, přirozenost prostředí, autonomii; desektorizace – akcentace multidimenzionální a multidisciplinární povahy potřeb a služeb, týmová práce, propojení zdravotních a sociálních potřeb, propojení rodinné a profesionální péče; deprofesionalizace – podpora rodiny, sousedské pomoci, seniorské svépomoci, dobrovolnictví. Do deinstitucionalizované péče lze zařadit takové typy péče, které jsou poskytovány v přirozeném prostředí seniora. Přirozené prostředí nelze pojímat jen jako vlastní domácnost, ale je nezbytné chápat přirozené prostředí jako životní prostor, který představuje kromě bydlení samotného zejména rodinné vazby a síť sociálních kontaktů vázaných na dané místní společenství (Hošek, 2006.) Deinstitucionalizovanou péči budu dále členit podle poskytovatelů péče. Podle poskytovatelů lze vymezit dva základní typy této péče: péče v rodině bez nároků na pomoc společnosti poskytovanou neformálními pečovateli; pomoc společnosti poskytovaná v přirozeném prostředí seniora poskytovanou formálními pečovateli. 2.5.1 Neformální pečovatelé Neformální pečovatelé, jak jsem již uvedla výše, jsou rodinní příslušníci, ale také sousedé, přátelé, známí poskytující seniorovi pomoc. Na základě zkušeností a poznatků z minulosti je za nejoptimálnější způsob péče o seniory považována možnost setrvání starého člověka co nejdéle v domácím prostředí za současné podpory a péče jeho rodiny (Sýkorová, Loučková, 2002; Veselá, 2002; Vidovičová, Rabušic, 2003, Vohralíková, Rabušic, 2004; Zavázalová, 2001.) Došlová (2007, s. 17) k neformálním pečovatelům uvádí: „Neformální pečovatelé jsou často prvními pomocníky při snížení soběstačnosti seniorů, doplňují péči formálních institucí nebo kompenzují nedostatečné fungování formálních organizací. Osvědčují se zejména při zvládání neuniformních, osobních a jedinečných událostí (Mancini, Shanas, Streib, In Sýkorová, 1996, s. 5.) Jsou pro seniory záchrannou sítí, tedy něčím, čemu věří, že nebudou nikdy potřebovat (a snaží se uspořádat záležitosti tak, aby ji nikdy nepotřebovali), ale v případě nutnosti se jí zachytí (Finch In Sýkorová, 1996, s. 11.) Struktura sítě neformálních pečovatelů se může měnit v závislosti na situaci, podmínkách a povaze pomoci, kterou senior potřebuje. Odvíjí se také od tradic a rozsahu sociálních služeb dané země (Walker, 1996, s. 5.)“
Péče v rodině bez nároků na pomoc společnosti může být poskytována buď ve vlastním bytě seniora nebo v bytech dospělých dětí či jiných příbuzných (Lipner In Glosová, 2006; Čillík, 1977.)
16
Péče může být také poskytována v domácnosti dospělých dětí. Zde je třeba říci, že společné bydlení několika generací ovlivňuje mezilidské vztahy v rodině. Záleží na tom, zda je bydlení několika generací dobrovolné nebo okolnostmi vynucené, trvalé, dlouhodobé nebo jen dočasné. Někdy je důvodem společného bydlení argument: „co by tomu řekli lidé, sousedi, kdybychom nechali staré rodiče o samotě“ (Zavázalová, 2001.) V diplomové práci budu pod pojmem neformální pečovatelé chápat spíše pomoc dospělých dětí, o které se v České republice hovoří více než o pomoci sousedské. 2.5.2 Rysy péče poskytované neformálními pečovateli Pojmem rysy deinstitucionalizované péče se v diplomové práci rozumí vlastnosti dané péče. Základní vlastností deinstitucionalizované péče poskytované jak neformálními, tak formálními pečovateli je, že je poskytována v přirozeném prostředí seniorů (viz Hošek, 2006.) Podstatným rysem péče o starší osobu v jeho domácnosti je zátěž pro rodinné příslušníky. Dospělé děti mohou být pracovně vytížené, bydliště seniora a jeho dětí může být vzdálené. Roli může hrát odborná náročnost pečovatelských aktivit, ale také postoj životního partnera k omezením, jež by v souvislosti s poskytovanou péčí mohly nastat, ale např. i ochotu sourozenců se na péči podílet (Sýkorová, Loučková, 2002; Veselá, 2002.) V této souvislosti je třeba zmínit i skutečnost, že ne všichni senioři mohou spoléhat na pomoc dětí, jedná se například o ty seniory, kteří zůstali bezdětní (Sýkorová, Loučková, 2002.) Také při péči o seniora v domácnosti dětí, je významným rysem péče její náročnost, hlavně je-li dlouhodobá a fyzicky náročná, představuje pro rodinného příslušníka vysokou zátěž. To pak může vést k zhoršování vztahů, ke ztrátě přátel, omezení společenských vztahů, k izolaci a často také k rozvoji zdravotních a ekonomických problémů pečovatele. Navzdory úsilí i dobré vůli se z mnoha důvodů stává, že se seniorem je špatně zacházeno, dochází ke zneužívání či zanedbávání ze strany rodinných pečovatelů (Veselá, 2003.) Podle Pacovského (In Jarošová, 2006) musí rodina chtít, umět a mít možnost se o starého člověka postarat. Občasná péče většinou nepůsobí rodinám potíže. Více než občasná péče v rodině může být limitovaná. Mnohým seniorům musí být s přibývajícím věkem a nemocemi poskytována stále náročnější a dlouhodobější péče, na kterou již jejich rodinní příslušníci nestačí. Vzhledem ke stárnutí populace a zvyšující se střední délce života se často stává, že pečují staří lidé (nad 60 let věku) o své nesoběstačné rodiče (80 a více let) (Zavázalová, 2001.) Péče o seniory může mít i své kladné stránky, mezi pozitiva rodinného pečování bývá uváděno posilování vzájemných vazeb, společného sdílení a pocitu sounáležitosti (Zavázalová, 2001.) Švancara (1979) uvádí také rysy péče neformálních pečovatelů, které podle něj často bývají zárodky třenic a sporů: 1. vztah k zeti/snaše; 2. přítomnost u sporů dospělého dítěte s manželem; 3. rozdíly ve vztahu k věcem; 4. změna vytvořených návyků; 5. nedostatek soukromí; 6. nevhodné prostory (málo pokojů); 7. rozdílnost názorů na podíl výchovy a celkové péče o vnoučata.
17
Dílčí výzkumné otázky: Které varianty deinstitucionalizované péče realizované neformálními pečovateli senioři připouštějí? Které percipované rysy deinstitucionalizované péče realizované neformálními pečovateli senioři vnímají? Které z těchto rysů deinstitucionalizované péče realizované neformálními pečovateli senioři vnímají jako překážky volby? 2.5.3 Formální pečovatelé Vymezit péči, poskytovanou formálními pečovateli, není snadné, protože se v této oblasti prolínají dva druhy péče – sociální a zdravotní. Zdravotně-sociální péče není považována za zvláštní typ péče, ale za oblast péče nacházející se v průniku dvou resortů: zdravotnictví a sociální péče. Podle Kalvacha (2006) je žádoucí zdravotní a sociální péči od sebe neoddělovat. Zdravotní problémy jsou doprovázeny často sociálními a naopak. Může se jednat o převážně péči sociální s výraznými prvky péče zdravotní nebo o péči zdravotní s výraznými prvky sociální péče nebo o péči integrovanou, kde lze jednotlivé prvky velmi těžko odlišit (Jarošová, 2006.) V současnosti upravují služby formálních pečovatelů dvě základní právní úpravy: Zákon č. 108/2006 Sb., O sociálních službách a Zákon č. 48/1997 Sb., O veřejném zdravotním pojištění. Přehled typů deinstitucionalizované péče realizované formálními pečovateli podle předpokladů zákona jsou uvedeny v tabulce č. 2.2. Tabulka č. 2.2 – Přehled typů služeb formálních pečovatelů Typy služeb
Sociální služby
Zdravotní služby
Formy poskytování sociálních služeb Ambulantní
Terénní
Pobytové
Osobní asistence
--------------
ANO
-----------
Pečovatelská služba
ANO
ANO
-----------
Tísňová péče
--------------
ANO
-----------
Průvodcovské a předčitatelské služby
ANO
ANO
-----------
Podpora samostatného bydlení
--------------
ANO
-----------
Odlehčovací služby
ANO
ANO
ANO
Denní stacionáře
________
ANO
-----------
Týdenní stacionáře
--------------
----------
ANO
Domácí zdravotní péče
--------------
ANO
-----------
Zdravotní péče ve stacionářích
--------------
----------
ANO
Pramen: Zákon č. 108/2006 Sb., O sociálních službách, Zákon č. 48/1997 Sb. O veřejném zdravotním pojištění. Podle mého názoru je z tabulky č. 2.2 patrné, že je poměrně obtížné se ve službách poskytovaných formálními pečovateli orientovat, zvláště pro seniory, to
18
vyplývá i z různých šetření. Kubalčíková (2007, s. 16) uvádí: „Během rozhovoru senioři sami spontánně nepoužívali obvyklé názvy sociálních služeb, ale s pomocí různých opisů, jako např. „taková ta služba, co k vám chodí domů…“ Proto budu jako formální péče vnímat takové služby, které jsou poskytovány v přirozeném prostředí seniora nebo senior tyto služby navštěvuje, ale nemění trvale místo svého bydliště. Vzhledem k tomu, že zdravotní i sociální formální péče pro seniory mají široké spektrum zaměření, jejich charakteristiku uvádím v příloze č.1. 2.5.4 Rysy péče poskytované formálními pečovateli Jak jsem již uvedla v podkapitole 2.5.2 základní vlastností deinstitucionalizované péče poskytované jak neformálními, tak formálními pečovateli je, že je poskytována v přirozeném prostředí seniorů. Rysům péče poskytované formálními pečovateli se odborná literatura příliš nevěnuje. Veselá (2003) se zabývala percipovanými rysy péče u seniorů, kteří již danou službu využívají. Senioři ve výzkumu měli deinstitucionalizovanou formální péči spojenou s následujícími vlastnostmi:
Kvalita donášené stravy ( občas studená, někdy pozdě – množství a skladba jídla). Nutnost úhrady služeb (nejraději by měli vše zadarmo, služby jsou drahé, cena oběda je vysoká). Krátký čas, který pracovník pečovatelské služby klientovi věnuje (potřeba kontaktu s jinou osobou, nejraději by měli pečovatelku celý den a nejlépe jen sami pro sebe). Změny pečovatelek (střídání personálu, přáli by si 1 osobu). Chování pracovníků (nervozita pečovatelek, nedodržování času příchodu). Neposkytování pečovatelské služby ve dnech volna (nebo jen výjimečně). Špatně provedené úkony. Neposkytování zdravotnických úkonů, které zdravotní pojišťovny neplatí. Malá návštěvnost ošetřujícího lékaře. Koupení jiného zboží než požadovaného.
Dílčí výzkumné otázky: Které varianty deinstitucionalizované péče realizované formálními pečovateli senioři připouštějí? Které percipované rysy deinstitucionalizované péče realizované formálními pečovateli senioři vnímají? Které z těchto rysů deinstitucionalizované péče realizované formálními pečovateli senioři vnímají jako překážky volby?
19
3 Volba mezi ústavní a deinstitucionalizovanou péčí Pojem volby péče odborná literatura nezná, lze říci, že termíny jako volba a rozhodování v souvislosti se seniory nejsou v literatuře uváděny vůbec. Nejčastěji jsou uváděny pojmy přání8 a preference 9. V psychologické literatuře je však uváděn koncept „vyhledávání pomoci“ (help-seeking), který považuji za vhodné teoretické východisko pro vymezení pojmu volby péče. Cílem kapitoly je popis konceptu vyhledávání pomoci (help-seeking) ve vztahu k seniorům, odvození pojmu volby péče a vymezení představ seniorů o péči a z toho vyplývající implikace. Pojmy se budu zabývat v pořadí, které jsem již naznačila: nejprve se budu věnovat konceptu vyhledávání pomoci, z toho odvodím model volby péče a nakonec uvedu představy seniorů o péči.
3.1 Vymezení konceptu vyhledání pomoci Za vyhledávání pomoci budu považovat takové chování, kdy osoba s potíží nebo potížemi aktivně sama vyhledá pomoc druhých osob, ale také projeví zájem o poskytnutí pomoci, případně je alespoň ochotna nabízenou pomoc přijmout. Vyhledávání pomoci je forma copingu10, který se vztahuje k druhým lidem, a je proto často založená na sociálních vztazích a interpersonálních schopnostech (Hájková, 2007.) Fáze procesu vyhledání pomoci jsou graficky znázorněny na obrázku č. 3.1.
Obrázek č. 3.1- Model vyhledání pomoci Pramen: Rickwood, Dean In Mareš In Hájková, 2007, s. 17, 18. Podle Hájkové (2007) do procesu vyhledání pomoci zasahuje celá řada vlivů. Některé vlivy rozhodnutí vyhledat pomoc podpoří, kvůli jiným se lidé rozhodnou pomoc nevyhledat. V literatuře zabývající se seniory zjistíme, že častým důvodem kvůli kterému se senioři rozhodnou pomoc nevyhledat je přímo některá z fází procesu vyhledávání pomocí, případně více fází tohoto procesu nebo proces celý. Dále se budu zabývat různými aspekty jednotlivých fází procesu vyhledávání pomoci, které představují pro seniory potíže. 8
Preference – to co je upřednostňováno, způsob výběru z možností, nejčastěji u hodnot, sklon k určitým činnostem, zájmům (Hartl, 1994.) 9 Přání - motiv činnosti char. vznikem a uvědoměním si potřeb, zapojením vůle vzniká úsilí (Hartl, 1994.) 10 Stres a situace s ním spjaté (velké a závažné i malé každodenní) před nás staví úkol – nějakou cestou se s nimi vyrovnat, zvládnout je. V této spojitosti se používá termínu zvládání (stresu či zátěže) či původně anglického termínu coping (Hájková, 2007.)
20
1. Problematika uvědomění si potíží seniory Významným jevem ovlivňujícím vyhledávání pomoci seniory je problematika uvědomování si potíží. Někteří senioři si své hendikepy neuvědomují. Takové chování se týká například seniorů s onemocněním demence. Uvědomování si potíží seniory úzce souvisí s autonomií, heteronomií a nezávislostí a závislostí seniorů (Nečasová, 1998.) V souvislosti s tím lze vytipovat čtyři kategorie seniorů, jejichž přehled a stručnou charakteristiku uvádím v tabulce č. 3.1 Tabulka č. 3.1 - Vztah mezi autonomií, heteronomií a nezávislosti, závislosti Autonomie
Heteronomie
Nezávislost
Senior je schopen sám o sobě rozhodovat Senior dokáže uspokojit svoje potřeby, ale a sám může uspokojovat svoje potřeby potřebuje být veden při rozhodování
Závislost
Senior je závislý v některých činnostech Senior sám nemůže uspokojovat svoje potřeby a běžného života, může sám uspokojovat pravděpodobně si ani neuvědomuje, co je pro něj svoje potřeby za určité asistence. Je dobré a co ne. schopen sám o sobě rozhodovat.
Pramen: Pichaud, Tharearuová In Nečasová, 1998, s. 48; upraveno. Tabulka č. 3.1 naznačuje, jakým způsobem může hledisko autonomie, heteronomie a závislosti, nezávislosti ovlivňovat vyhledávání pomoci seniorů. Senioři autonomní dokáží o sobě rozhodovat a proto předpokládám, že jsou schopni uvědomovat si také své potíže. Je možné, že i senioři heteronomní a nezávislí si mohou své potíže uvědomovat. U heteronomních a závislých seniorů nelze předpokládat, že by si své potíže uvědomovali. Problematiku rozhodování seniorů o typu péče ztěžuje i skutečnost, že hranice mezi autonomií a heteronomií stejně jako mezi závislostí a nezávislostí je plynulá, místy těžko postřehnutelná, a mění se i v čase. V diplomové práci se budu věnovat všem skupinám seniorů11 s výjimkou starých lidí heteronomních a závislých. Kategorie seniorů, kterým se budu věnovat, jsem barevně zvýraznila. 2. Problematika vyjádření potřeby pomoci Dalším aspektem komplikujícím seniorů vyhledání pomoci je vyjádření potřeby pomoci. Často se stává, že senioři, trpící závažnými potížemi, se brání vyhledání pomoci a nepřipouští ani tyto potíže, ani případné další zhoršení situace (Kasalová, 1987.) Jedná se přitom o seniory, kteří jsou schopni si své potíže uvědomovat (viz tabulka č. 3.1). Proč senioři jednají uvedeným způsobem se zřejmě přesně neví, ale odborná literatura nabízí možná vysvětlení. Veselá (2003) uvádí, že důvodem proč senioři nevyjadřují potřebu pomoci může být pocit studu, že nejsou schopni zvládnout to, co dříve, že jsou odkázáni na pomoc druhých a proto nechtějí být závislí na dětech. Od vyhledání pomoci je odrazuje i strach z reakce okolí. Podle Sýkorové, Loučkové (2002) může být pro seniory velmi obtížné akceptovat pomoc druhých při zajištění osobních potřeb, neboť 11
Jako senioři jsou v práci chápany osoby nad 60 let věku. Při vymezení pojmu senior jsem vycházela z odborné literatury Kubalčíková (2005). Podle Kubalčíkové (2005, s. 23) jsou: „V soudobé společnosti za seniory považovány všechny osoby věkové kategorie nad 60 let. Tato „admistrativní hranice“ je odvozena obvykle od věku, který je v daném systému stanoven jako rozhodný pro odchod do penze.“
21
je v sázce jejich ztráta autonomie. 3. Problematika dostupnosti péče ve vztahu k ochotě vyhledat pomoc Problematikou dostupnosti péče ve vztahu k ochotě vyhledat pomoc se zabývá Komunitní plán rozvoje sociálních služeb ve městě Ostrava (Statutární město Ostrava, 2006.) Podle tohoto zdroje senioři: 1. V případě dobrého zdravotního stavu nemají zájem o informace o sociálních službách. 2. V ostatních případech považují informovanost za nedostatečnou. 3. Vzhledem k neznalosti možností služeb formálních pečovatelů pociťují nedostatek míst v domovech důchodců. Také Kalvach (2006) na obecné úrovni konstatuje, že jen malá část seniorské populace je informována o typech zařízení pro staré občany. Pro informované seniory mohou být zdroje formální a ústavní péče dostupnější, protože ví, kde pomoc vyhledat (za předpokladu, že služby formální a ústavní péče v daném místě existují). 4. Problematika ochoty vyhledat pomoc Fáze procesu vyhledání pomoci, které senioři vnímají jako problematické, mohou vyústit v neochotu vyhledat pomoc, ačkoliv senioři mohou trpět závažnými potížemi. Vzhledem k tomu, že je poměrně problematické blíže specifikovat, se kterou fází procesu má senior potíže, budu o potížích s vyhledáváním pomoci hovořit jako o neochotě vyhledat pomoc. Dílčí výzkumné otázky: Připouštějí senioři na základě rozdílné percepce ochoty vyhledání pomoci jiné varianty péče? Vnímají senioři odlišné rysy různých variant péče na základě rozdílné percepce ochoty vyhledat pomoc? Vnímají senioři rysy péče jako překážky volby v závislosti na rozdílné percepci ochoty vyhledat pomoc?
3.2 Model volby péče seniory Model vyhledávání pomoci je psychologickým konceptem, který nemá bezprostřední vztah k oboru sociální práce. Proto jsem na základě modelu vyhledávání pomoci odvodila model volby péče na základě percipovaných potíží seniorů. Předpokládám, že výchozím bodem volby péče jsou subjektivně uvědomované potíže seniora, které vedou k potřebě pomoci nebo senior předpokládá, že by v budoucnu k potřebě pomoci vést mohly. Vliv na volbu seniorů pak má: 1. Působení jednoho problému v různé míře intenzity. S nárůstem potíží roste uvědomovaná potřeba formální péče s následnou možností volby ústavní péče. 2. Kumulace více potíží v různé míře. Pokud problémy nejsou velké, ale kumulují se, vzrůstá také potřeba péče a pravděpodobnost péče ústavní. Podle teorie rozhodování pak jakákoli volba probíhá na základě kritéria (kritérií), podle kterého je vybírána jedna z možných variant řešení (Rytíř, 2001.) Kritériem volby péče v diplomové práci je hodnocení percipovaných rysů seniory. Hodnocení percipovaných rysů pak představuje spojení hodnot seniora s
22
percipovanými rysy péče (Musil, 2008, osobní konzultace.) Dále předpokládám, že volbě péče předchází ochota pomoc vůbec vyhledat. Domnívám se, že schází-li starému člověku ochota vyhledat pomoc, nebude ani volit péči. Proces volby péče však mohou komplikovat překážky volby péče, kterými mohou být: 1. percipované rysy péče, které seniorů vadí natolik, že si tuto péči nevyberou; 2. neochota pomoc vůbec vyhledat. Model volby péče na základě percipovaných potíží znázorňuje obrázek č. 3.2.
Obrázek č. 3.2 - Model volby péče
3.3 Volba a preference seniorů Sýkorová (2007) uvádí, že volba seniorů se odehrává ve dvou rovinách: volba mezi neformální a formální péčí; v případě volby formální péče pak výběr ústavního zařízení s vyšším nebo nižším prvkem autonomie. Co tedy senioři preferují? Senioři v naprosté většině případů preferují setrvání ve své domácnosti za pomoci rodinných příslušníků (Sýkorová, Loučková, 2002; Veselá, 2002; Vidovičová, Rabušic, 2003; Vohralíková, Rabušic, 2004.) Příjímání pomoci od příbuzných ve své domácnosti tak sice může být spojeno s problémy, ale je to stále nejžádanější typ podpory. Naopak naprosto odmítavý postoj mají senioři k péči rodiny v bytě dětí nebo jiných příbuzných. Lipner dokonce hovoří o nechuti k bydlení a péči v bytě svých dětí (Lipner In Glosová, 2006.) Čillík (1977) jako důvod, proč senioři odmítají pomoc v bytě dospělých dětí, uvádí nedostatek soukromí a klidu. S přibývajícím věkem však podle Sýkorové, Loučkové (2002) dochází k „prozření“ o výlučné pomoci příbuzných. V osmé dekádě životě staří lidé volí větší diverzifikaci osobní péče, konkrétní spojení pomoci příbuzných a formálních pečovatelů, případně volí ústavní péči. Více možností péče však připouštějí hlavně vysokoškolsky vzdělaní senioři a senioři žijící ve městech. Preference týkající se deinstitucionalizované péče v literatuře nejsou popsány, zřejmě proto, že senioři nejsou obeznámeni s existencí těchto služeb a mají tak mlhavou představu, co jim služby mohou nabídnout (Kubalčíková, 2007.) Nelze tak s určitostí říci, zda senioři volí ústavní nebo deinstitucionalizovanou péči.
23
Podle Sýkorové (2007) v případě ústavní péče vyvstává před seniorem další dilema: přímá cesta do domova důchodců, anebo cesta přes penzion? První pro ně znamená náhlou konfrontaci s nutností vzdát se soukromí a svých věcí. Druhá sice v první fázi poskytne prostor „pro kus seniorova domova“, ale zatěžuje dvojím „zvykáním si na nové prostředí.“ Podle Veselé (2002) by si senioři spíše vybrali domovy s pečovatelskou službou nebo penziony pro důchodce než domovy důchodců.V případě respondentů, kteří uvádějí volbu péče v penzionu, je podle Veselé (2002) však třeba vzít v úvahu, že tito s největší pravděpodobností nejsou informováni o skutečnosti, že v těchto zařízeních se předpokládá vysoká soběstačnost obyvatele. Svoji roli zřejmě sehrává i psychologický aspekt - pro okolí lépe zní, mohu-li říci, že žiji v penzionu než v domově důchodců. Ze všech služeb jsou senioři nejvíce obeznámeni s klasickým typem ústavní péče – s domovem důchodců. Podle Matouška (1999) jsou domovy důchodců nejčastěji voleny jen v případě nutnosti a to tehdy, když už není senior schopen se sám o sebe postarat. V některých případech je rozhodnutí spojeno s tlakem blízkých příbuzných, kteří se o starého člověka nechtějí nebo nemohou starat. Podle Kubalčíkové (2007, s. 15) si však senioři také uvědomují, že: „Tato služba zajišťuje širší spektrum pomoci a může nabídnout řešení i velmi náročných situací. Na straně druhé používali pro tuto službu označení 'konec' nebo 'konečná stanice' a zjevně byla vnímána jako ne zcela šťastná varianta završení života.“ Běžnou praxí je v ČR podat „v každém případě“ nebo „pro jistotu“ žádost (případně kombinace obojího) do domova důchodců. Tito žadatelé se dělí do dvou skupin: „Vážní zájemci“ o nástup, často s akutně vzniklou potřebou ústavní péče. Nedostatek míst u nich znamená prodlení s nezabezpečeností, se zbytečně nízkou kvalitou života, s nadměrným strádáním, s úzkostí a také s neúčelným vynakládáním společenských prostředků, např. s blokováním nemocničních lůžek (tzv. sociální hospitalizace), jako náhradním řešením. „Potenciální zájemci“, pro něž je podání žádosti o přijetí zvláště do domova důchodců pojistkou pro budoucí možné zhoršení stavu či odkládání situace. Mnohdy opakovaně odkládají pořadníkové termíny nástupu (Kasalová In Kalvach, 2007). Důvodem tohoto jednání je nedostatečná kapacita ústavní péče s často mnohaletou čekací lhůtou (Kalvach, 2007.) Obdobnou praxi uvádí také Kubalčíková (2007). O zbývajících ústavních zařízeních se literatura nezmiňuje.
24
4 Vliv subjektivně uvědomovaných potíží seniorů na volbu péče Ve vztahu k hlavní výzkumné otázce je významné zjištění, co vnímají senioři jako subjektivní potíže. Subjektivní problémy lze definovat jako potíže, které z vlastního úhlu pohledu vnímá jednotlivec jako záležitost k řešení (Geist, 1992.) Subjektivní problémy seniorů byly vymezeny na základě obsahové analýzy dostupné literatury, zabývající se problémy seniorů (Kuchařová, 2000), (Kalvach, 2007), (Rychtaříková, 2002), (Glosová, 2006), (Kubalčíková, 2005, 2007.) Lze rozlišit následující zdroje nejčastěji uvědomovaných potíží seniorů12: zdraví, soběstačnost, osamělost, úroveň bydlení a finance. Cílem této kapitoly je popis subjektivně uvědomovaných potíží seniorů. Jednotlivým potížím se budu věnovat v pořadí, které jsem uvedla výše.
4.1 Zdravotní stav Zdravotní faktory závislosti seniorů představují širokou oblast, ve vztahu k hlavní výzkumné otázce jsou významné ty otázky zdravotního stavu, které senioři vnímají jako své subjektivní potíže. Zdravotní stav13 hraje v životě seniorů významnou roli tím, že do značné míry ovlivňuje možnosti autonomního života seniorů, určuje hranice jejich soběstačnosti nebo naopak závislosti na druhých. Pocit zdraví je obvykle chápán jako stav, kdy se člověk cítí dobře, zvládá vše potřebné, má rezervy i pro zátěžové situace, není neobvykle limitován a vyšetření nenalézá významných odchylek14 (Kalvach, 2007.) U seniorů může docházet k diskrepancím mezi subjektivním hodnocením a objektivním zdravotním stavem. V geriatrii se často zjišťuje, že (Kalvach, 2007): zdravotnický personál hodnotí kvalitu života geriatrických pacientů hůře než oni samotní; senioři často hodnotí zdravotní stav jako špatný ve srovnání s obecnou, „mladou“ normou, ale dobrý ve srovnání s vrstevníky; hodnocení zdraví je podmíněno řadou faktorů, to může zkreslovat objektivitu hodnocení. V diplomové práci se budu zabývat percipovaným zdravotním stavem seniorů a 12
V otázce potíží seniorů, jejich životní spokojenosti a zajištěním si sociální opory ve stáří hrají roli i jiné faktory, např. osobnost seniorů, míra jejich extraverze a neuroticismu (Tišanská, Kožený, 2004.) Tyto aspekty však nebudou v práci řešeny. 13 Podle Kalvacha (2007) je parametr percepce zdravotního stavu jednoduše zjistitelný a vcelku jednoznačný. Respondent jej může vyjádřit graficky zakreslením na vizuální škálu (úsečku) nebo zaškrtnutím dotazníkového vyjádření. Výhodnější jsou nabídky sudého počtu možností (např. Své zdraví považuji za velmi dobré-dobré-špatné-velmi špatné) bez středové nabídky „průměrnosti“. 14 Za pozornost stojí množství relativizací. To, že stačí nepřítomnost „významných“ odchylek při vyšetření, znamená, že v definici zdraví definujeme „nevýznamné“ odchylky. Zvládá-li pacient potřebné, není-li limitován v rámci norem své skupiny a nároků svého prostředí, znamená to, že i při konstatování „zdraví“ připouštíme, že nezvládá nepotřebné. Ovšem co je „nepotřebné“ pro někoho dnes, může být potřebným zítra či již dnes pro někoho jiného. A také připouštíme, že onen člověk přes dobré zdraví nezvládá nároky jiného prostředí či samozřejmosti skupiny (Kalvach, 2007).
25
vztahem percipovaného zdravotního stavu k volbě péče. Dílčí výzkumné otázky: Připouštějí senioři s rozdílnou percepcí zdravotního stavu odlišné varianty péče? Vnímají senioři odlišné rysy různých variant péče na základě rozdílné percepce zdravotního stavu? Vnímají senioři rysy péče jako překážky volby v závislosti na rozdílné percepci zdravotního stavu?
4.2 Soběstačnost V literatuře je uváděno několik konceptů, které spolu bezprostředně souvisí. Do značné míry se prolínají také způsoby jejich vymezení. Jedná se o pojmy soběstačnost, nesoběstačnost, samostatnost a závislost. Soběstačnost budu chápat jako synonymum nezávislosti a samostatnosti; nesoběstačnost pak jako synonymum závislosti a nesamostatnosti (viz Pacovský, 1994.) Soběstačnost je schopnost vykonávat běžné aktivity denního života, tzv. ADL activities of daily living. Charakteristická je pro ně pravidelnost, automatičnost, spojená často s určitými rituály. Aktivity denního života jsou součástí návyků a ve své podstatě odpovídají základním biologickým potřebám člověka (Trachtová In Došlová, 2007.) Soběstačný je člověk, který nemá podstatné omezení tělesných a duševních funkcí a samostatně (bez pomoci, bez asistence jiných) zvládá všechny potřebné aktivity denního života v prostředí v němž žije. Opakem samostatnosti je závislost (Pacovský, 1994.) Prevalence závislosti je nejčastěji spojována s kalendářním věkem. Podle Kubalčíkové (2005) je vztah mezi věkem a závislostí mylně interpretován, jedná se o nepravou korelaci. Kubalčíková (2005) dělí faktory závislosti na: sociální15 a zdravotní16. Tyto faktory riziko závislosti podporují, ovšem závažné důsledky přináší jejich sdružování (např. osamělost z důvodu ztráty partnera spojená s poklesem motivace k účasti na aktivitách a paralelní onemocnění pohybového aparátu). U poměrně vysokého procenta lidí nad 60 let věku dochází ke sdružování rizikových faktorů. Za nejzávažnější je možné označit situaci, kdy se kumuluje špatný zdravotní stav s vysokým věkem a osamělým způsobem života. Souběh těchto rizik většinou vyúsťuje v neschopnost postarat se odpovídajícím způsobem o sebe a svou domácnost. Vzniká různý stupeň závislosti na pomoci druhé osoby. Výrazné je sdružování rizikových faktorů u starých žen nad 75. let věku. Žijí ve vysokém procentu osaměle, je u nich prokázán špatný zdravotní stav s postižením hybnosti (Zavázalová, 2001.) Není-li senior schopen uspokojovat své základní životní potřeby a zvládat aktivity denního života, stává se člověkem nesoběstačným a závislým na pomoci. Podle Jarošové (2006) je z literatury zabývající se soběstačností seniorů zřejmé, že 15
Mezi faktory zdravotní patří: výskyt chronických somatických chorob, onemocnění pohybového aparátu projevující se snížením mobility nebo zvýšenými nároky na používání kompenzačních pomůcek, smyslové poruchy, psychiatrické diagnózy, časté hospitalizace ve zdravotnických zařízeních, nízká dostupnost základní zdravotní péče. 16 Za významné sociální faktory lze považovat: nevhodné podmínky bydlení (obtížně dostupný byt nebo dům, bez výtahu, mimo obec apod.), nedostatečná vybavenost domácnosti (topení na tuhá paliva, bez telefonu, bez koupelny), osamělost, špatné nebo žádné kontakty s rodinou, špatná vazba na komunitu, ztráta motivace aktivně využívat čas, nedostatečné materiální zabezpečení.
26
ztráta soběstačnosti je z pohledu seniorů vysoce obávanou realitou. S postupující závislostí na druhé osobě se senior může cítit nepotřebný, bývá zatěžován strachem ze samoty a bezmoci, strachem ze smrti. Obavy narůstají s vědomím, že při nedostačující péči rodiny hrozí ústavní péče. Podle Chromého (In Kalvach, 2007) není otázka přechodu do ústavní péče přímo úměrná narůstající nesoběstačnosti. Často záleží na úhlu pohledu a na podmínkách: s týmiž mentálními deficity může být 80 letý člověk zapomnětlivým dědečkem žijícím ve své rodině, ale také dementním pacientem dlouhodobě umístěným v ústavní péči. S touž hemiparézou je pacient soběstačný v bytě první kategorie, ale zcela závislý v bytě 4. kategorie. Lidé často přeceňují ve vztahu k soběstačnosti význam chorob a jejich léčení. Neuvědomují si, že soběstačnost je dána vhodným poměrem mezi zdatností (výkonností) člověka a nároky jeho prostředí. Pokud vznikne nerovnováha se ztrátou soběstačnosti, lze řešit situaci buď zlepšením funkčního stavu (zaléčením chorob, fyzioterapií, ergoterapií), nebo snížením nároků prostředí a lepší koordinací podpůrných služeb. Různá opatření pak ve svém souhrnu mnohdy zajistí, že stará paní „nemusí do ústavu“, ale může dál žít se zavedenou podporou v upraveném domácím prostředí (Kalvach, Hrabětová, 2005.) Ukazuje se tak, že soběstačnost starých občanů je pojem relativní, který je třeba zvažovat nejen z hlediska fyzických a psychických sil, ale i v kontextu jejich sociálního zázemí a kvality prostředí, v němž tyto osoby žijí. Na základě teoretických východisek je v práci vymezena soběstačnost jako celková schopnost postarat se o sebe a svou domácnost. V diplomové práci se budu zabývat percipovanou soběstačností a vztahem percipované soběstačnosti k volbě péče. Dílčí výzkumné otázky: Připouštějí senioři percipující různou míru soběstačnosti odlišné varianty péče? Vnímají senioři odlišné rysy různých variant péče na základě percepce různé míry soběstačnosti? Vnímají senioři rysy péče jako překážky volby v závislosti na percepci různé míry soběstačnosti?
4.3 Osamělost Osamělost patří k hlavním potenciálním problémům stárnoucího člověka (Příhoda In Jarošová, 2006) a je vysoce subjektivní záležitostí. Nelze určit všechny okolnosti, v důsledku kterých se senioři mohou cítit osamělí. Může se jednat o osamělé seniory bez partnera (ovdovělé, rozvedené), o bezdětné seniory nebo staré lidi izolované od rodiny. Kasalová (1991) například uvádí, že paradoxně trpí pocitem osamělosti častěji ti, kteří žili společně s rodinou dětí, nežli ti, kteří už žili zcela sami. Dospělé děti mohou poskytovat rodičům „jen“ stravu a byt a v souvislosti s tím se senioři mohou cítit osamělí. Někteří senioři se mohou cítit osamělí v důsledku ztráty přátel. Výzkumy ale ukázaly, že odcizování se okolí je omezeno v podstatě jen na ty jedince, kteří byli vždy samotářští. Introvertní senioři nemusí potřebovat žádné přátele, nemusí tak vůbec pociťovat samotu (Maddox In Stuart-Hamilton, 1999.) Osamoceni se naopak nemusí cítit chovatelé domácího zvířectva, ačkoli jsou jinak sami. Chováním zvířátka starý člověk získává náhradu za ztracené kontakty
27
s lidmi, péče o zvíře mu vrací pocit užitečnosti (Kasalová, 1987.) V diplomové práci se budu zabývat percepcí osamělosti seniorů a vztahem percipované osamělosti k volbě péče. Dílčí výzkumná otázka: Připouštějí osamělí senioři jiné varianty péče než neosamělí senioři? Vnímají senioři odlišné rysy různých variant péče na základě percepce osamělosti? Vnímají senioři rysy péče jako překážky volby v závislosti na percepci osamělosti?
4.4 Bydlení Velmi významným faktorem, který ovlivňuje odchod seniora z přirozeného prostředí, jsou podmínky jeho bydlení. V případě, že situace seniora nevyžaduje pobyt ve speciálně upravených bytech, má být stávající domácnost dostatečně vybavena pro poskytování kvalitní péče (Kubalčíková, 2005.) Míra soběstačnosti starých lidí přitom přímo souvisí s kvalitou bytu a vybavením jejich domácností. Zlepšení podmínek bydlení pro seniory také přispívá k eliminaci nákladné ústavní péče tam, kde (ještě) není třeba (Glosová, 2006.) Proto je významným aspektem podporujícím autonomii seniorů přiměřená velikosti bytu, vhodná dispozice bytu a vybavení domácnosti, případně domu. Takovým vybavením se myslí např. položení protismykového povrchu podlah, výměna toalety za vyšší, instalace úchytných madel, odstranění prahů atd. Oblast vybavení bytu nebo domu patří k oblasti, kde se subjektivní a objektivní problémy velmi často odlišují. Výzkumy dokládají, že senioři jsou se svými byty spokojeni. Výzkum Zavázalové (2001) řešil spokojenost s bytem u osob nad 60 let věku, kdy se svým bytem bylo spokojeno 82,4%, přání zlepšení vlastního bytu uvedlo 12,2% a 5,4% požadovalo jiný byt. Také Kuchařová (2002) se zabývala problematikou bydlení komplexně. Kuchařová uvádí, že míra spokojenosti se současným bydlením je natolik vysoká, že prakticky nelze zjišťovat smysluplné determinace dílčích odlišností. Výzkumy neuvádějí, zda byla řešena otázka existence výtahu, zejména pokud senioři žijí ve vyšších patrech. Podstatným parametrem samostatného bydlení je také výtah v domě, kde respondenti žijí. Kubalčíková (2007, s. 11) uvádí, že respondenti jejího výzkumu vnímali absenci výtahu jako subjektivně uvědomovanou potíž: „Absence výtahu nebo jeho časté poruchy byly ze strany klientů spojovány s potřebou pomoci další osoby – respondenti si celkem jasně uvědomují, že tímto se zvyšuje jejich závislost v situacích, které by mohli zvládnout i sami, jako např. nákupy, zařizování záležitostí, ale vnímají i problém vyjít ven a omezený kontakt s lidmi.“
V diplomové práci se budu věnovat percipovaným podmínkám seniorů bydlení a vztahu percipovaných podmínek bydlení k volbě péče. Dílčí výzkumná otázka: Připouštějí senioři percipující rozdílné podmínky bydlení jiné varianty péče? Vnímají senioři odlišné rysy různých variant péče na základě percepce rozdílných podmínek bydlení? Vnímají senioři rysy péče jako překážky volby v závislosti percepce rozdílných podmínek bydlení?
28
4.5 Finance Peněžní prostředky jsou považovány za důležitou součást individuálních zdrojů, na nichž závisí možnosti jedinců kontrolovat svoji životní situaci (Sýkorová, 2007.) Odchod do penze představuje významný, arbitrárně určený práh životního cyklu (Možný In Sýkorová, 2007.) Po ukončení pracovní aktivity se snižuje příjem, což může mít za následek i výraznější snížení životní úrovně (Rychtaříková, 2002.) Na kolik představují finance pro staré lidi problémy? Čeští senioři čelí od počátku devadesátých let 20. století změnám, které rozhodně nejsou vůči nim přátelské, neboť znamenají: „Redistribuci příjmů a také přesuny životních příležitostí od starších osob k mladším.“ (Hraba In Sýkorová, 2007, s. 120.) Senioři si v dané chvíli nemohou žádným způsobem pomoci, protože lepší výdělky či různá připojištění, stejně jako hromadění majetku, to vše se musí udělat v mladším věku (Bartošová, Hiršl In Sýkorová, 2007.) Nicméně vnímání seniorů jako univerzálně chudých je více mýtem než realitou. Rabušic (1998) uvádí, že chudoba českých seniorů není problém z hlediska současného standardu životní úrovně. Podle Sýkorové (2007) senioři nevnímají finance jako svůj životní problém. Představa nespokojených seniorů, neustále a hlasitě si stěžujících na nízké důchody, se zdá být mýtem. Vystupují jako lidé, kteří mají sice málo, ale nestěžují si – ačkoliv mají málo, i s tím dokáží vyjít a podporovat druhé. Svoboda volby „umístění investic“ je ovšem u mnoha seniorů podstatně redukována a finanční soběstačnost pro ně znamená pouze mít na to, co je nezbytné – na nájemné, poplatky a jídlo, a pokud možno být připraveni na nejnutnější nenadálá vydání (Sýkorová, 2007.) Senioři akcentují peníze jako prostředek podpory zdraví. V souvislosti s možností či nemožností koupit si léky, zajistit si (nad)standardní zdravotní péči, lázně, pociťují finanční napětí. Ve výzkumu Sýkorové (2007.) Senioři neuváděli finance ani jako podmínku samostatného bydlení mimo ústavní péči, na rozdíl od fyzické soběstačnosti. Téměř všichni žijí skromně, protože vzhledem ke svým možnostem musejí – hlavně však proto, že chtějí být finančně soběstační. O finanční nedostupnosti služeb pro rodiče seniory dospělé děti explicitně nehovořily. O tom, zda sami senioři vnímají služby jako finančně nedostupné, se Sýkorová (2007) nezmiňuje. Dunn (In Sýkorová, 2007) uvádí, že zámožnější senioři si ale mohou svobodně vybírat, např. kvalitní domácí péči, speciální penziony, rychlé lékařské ošetření na úrovni, jejich sociální život nemusí být limitován ani ztrátou mobility – mohou být autonomní. V současnosti (v době psaní diplomové práce) je diskutován dopad regulačních poplatků u lékaře na seniory, v dostupné odborné literatuře tato situace nebyla analyzována. Literatura se nezmiňuje, zda mají senioři problémy s úhradou sociálních služeb. V diplomové práci se budu zabývat percipovanou finanční úrovní a vztahem percipované finanční úrovně k volbě péče. Dílčí výzkumné otázky: Připouštějí senioři percipující rozdílnou finanční úroveň jiné varianty péče? Vnímají senioři odlišné rysy různých variant péče na základě percepce rozdílné finanční úrovně? Vnímají senioři rysy péče jako překážky volby v závislosti na percepci rozdílné finanční úrovně?
29
5 Metodika Hlavní výzkumná otázka diplomové práce zní: Které subjektivně uvědomované potíže seniorů ovlivňují jejich volbu mezi ústavní a deinstitucionalizovanou péčí? Cílem této kapitoly je popis metodiky výzkumu v diplomové práci. Nejprve charakterizuji plán výzkumu, dále se budu věnovat operacionalizaci výzkumných otázek. V závěrečné části této kapitoly uvádím postup při sběru a zpracování dat.
5.1 Plán výzkumu Plán výzkumu stanovím prostřednictvím volby výzkumné strategie, popsáním techniky sběru dat, určením jednotky zkoumání a jednotky zjišťování. 5.1.1 Volba a popis výzkumné strategie K zodpovězení hlavní výzkumné otázky této diplomové práce lze dospět porozuměním potížím seniorů a jejich percepci ústavní a deinstitucionalizované péče. Z hlavní výzkumné otázky tedy vyplývá nutnost interpretativního porozumění konstruktům vytvořeným lidmi v životném světě (Žižlavský, 2005), proto byla zvolena procedura kvalitativního výzkumu. Creswell (In Hendl, 2005, s. 50) ke kvalitativní výzkumné strategii uvádí: “Kvalitativní výzkum je hledání porozumění založené na různých metodologických tradicích zkoumání daného sociálního nebo lidského problému. Výzkumník vytváří komplexní, holistický obraz, analyzuje různé typy textů, informuje o názorech účastníků výzkumu a provádí zkoumání v přirozených podmínkách.“
Proto jsem pro zodpovězení hlavní a dílčích výzkumných otázek zvolila kvalitativní výzkumnou strategii. Pro kvalitativní výzkum neexistuje obecně uznávaný způsob vymezení (Hendl, 2005.) Glaser, Corbinová (In Hendl, 2005) za kvalitativní považují jakýkoliv výzkum, jehož výsledků se nedosahuje pomocí statistických metod nebo jiných způsobů kvantifikace. Disman (2002) vnímá kvalitativní výzkum jako nenumerické šetření a interpretaci sociální reality. Cílem kvalitativního výzkumu je odkrýt význam sdělovaných informací. 5.1.2 Technika sběru dat Mezi základní techniky sběru informací v kvalitativním výzkumu patří: pozorování, interview a analýza dokumentů (Disman, 2002; Hendl, 2005.) Volba techniky sběru dat se pak řídí výzkumným problémem, výzkumné otázce nejvíce odpovídá technika hloubkového rozhovoru. Hloubkový rozhovor (in-depth interview) je definován jako nestandardizované dotazování jednoho účastníka výzkumu zpravidla jedním badatelem pomocí několika otázek (Švaříček, 2007.) Kvale (In Švaříček, 2007, s. 159) definuje hloubkový rozhovor jako techniku, „jejímž cílem je získat vylíčení žitého světa dotazovaného s respektem k interpretaci významu popsaných jevů.“ Hloubkovým
30
rozhovorem jsou zkoumáni členové určitého prostředí, určité specifické sociální skupiny s cílem získat stejné pochopení událostí, jakým disponují členové dané skupiny. Švaříček (2007) vymezuje dva hlavní typy hloubkového rozhovoru: 1. polostrukturovaný rozhovor, který vychází z předem připraveného seznamu témat a otázek; 2. nestrukturovaný (neboli narativní) rozhovor, který je založen na jediné předem připravené otázce, a dále se badatel dotazuje na základě informací poskytnutých respondentem. Při výběru způsobu rozhovoru jsem brala v potaz skutečnost, že respondenty jsou senioři, kterým technika hloubkového nestrukturovaného rozhovoru nemusí vyhovovat vzhledem k jejich zdravotnímu a psychickému stavu. Proto jsem pro seniory jako techniku sběru dat zvolila polostrukturovaný hloubkový rozhovor. Chtěla bych dodat, že volba tohoto způsobu rozhovoru se ukázala při dotazovaní podle mého názoru jako nejlepší možná (viz kapitola 6.1 Důvody zamítnutí rozhovoru). Jsem přesvědčena o tom, že nestrukturovaný rozhovor by seniorům, zvláště starším, nevyhovoval. Hendl (2005) uvádí, že základní zásadou pro vedení rozhovoru je důkladná příprava a nácvik rozhovoru. Proto byl pro hloubkový polostrukturovaný rozhovor vytvořen scénář, který byl sestaven na základě operacionalizace dílčích výzkumných otázek (viz příloha 2). Otázky týkající se potíží seniorů byly zařazeny na začátek rozhovoru ze tří důvodů: jednak jsem předpokládala, že na toto téma se senioři rozhovoří, jednak mi tyto otázky připadaly méně citlivé než otázky na případnou péči, které senioři mohou vnímat jako útočící na jejich autonomii, a také jsem předpokládala, že otázky na potíže se týkají přítomnosti, a otázky na péči s větší pravděpodobností budoucnosti (viz Hendl, 2005.) 5.1.3 Výběr jednotky zkoumání a jednotky zjišťování Jednotkou zkoumání i jednotkou zjišťování výzkumu realizovaného v rámci diplomové práce jsou senioři žijící ve vlastní domácnosti. Jako seniory budu vnímat osoby starší 60 let. V diplomové práci byl výzkumný vzorek vybrán na základě zaměřeného výběru (theoretical sampling), což představuje vyhledání respondentů na základě teoretického konstruktu (Hendl, 2005.) Teoretickým východiskem pro výběr respondentů byl vztah věku seniorů k potřebě péče. S věkem klesá schopnost seniora se o sebe postarat a je nutná pomoc jiné osoby. Jarošová (2006) uvádí, že u lidí starších 75 let roste pravděpodobnost, že budou vzhledem ke svým zdravotním problémům potřebovat pomoc okolí. Postupná schopnost ztráty soběstačnosti, pokud je zapříčiněná věkem, je signálem pro potřebu poskytnutí pomoci rodinou nebo příslušnou sociální službou (Veselá, 2002.) Kritériem pro volbu respondentů byl tedy věk respondentů. Respondenti byli rozděleni do dvou skupin: 1. senioři mladší 75 let; 2. senioři starší 75 let. Bližší charakteristiku respondentů uvádím v příloze č. 3. Vzhledem k výběru vzorku respondentů nebylo možno aspirovat na přenos závěrů šetření na celou cílovou populaci. Výzkumné závěry slouží pro obraz populace, která je popsána v diplomové práci (Loučková, Sýkorová, 2002.)
31
5.2 Operacionalizace dílčích výzkumných otázek Dílčí výzkumné otázky týkající se potíží seniorů jsou zodpověditelné v kombinaci s dílčími výzkumnými otázkami, které se zabývají ústavní a deinstitucionalizovanou péčí, proto operacionalizované otázky v řádku č. 4 se zaměřují pouze na zjištění potíží seniorů. Proměnlivost odpovědí percepce péče v závislosti na potížích seniorů byla řešena při analýze rozhovorů se seniory. Indikátorem jsou subjektivní výpovědi seniorů, které se váží k tématu dílčí výzkumné otázky. Operacionalizace dílčích výzkumných otázek je uvedena v tabulce č. 5.1. Tabulka č. 5.1 - Operacionalizace DVO Číslo Dílčí výzkumné otázky řádku
Operacionalizované otázky
1
Které varianty ustavní péče/ deinstitucionalizované péče realizované neformálními pečovateli/formálními pečovateli senioři připouštějí?
Jaké typy péče znáte? Co si myslíte o péči pro seniory? Máte zájem poznat ještě další typy péče? Jak si představujete péči/služby, která by řešila vaše problémy? Které služby byste chtěli využít? Využívali by jste nějakou kombinaci služeb?
2
Které percipované rysy ústavní péče/ deinstitucionalizované péče realizované neformálními pečovateli/ formálními pečovateli/ senioři vnímají?
3
Které z těchto rysů ústavní péče/ deinstitucionalizované péče realizované neformálními pečovateli/formálními pečovateli senioři vnímají jako překážky volby?
4
Připouštějí senioři s rozdílnou percepcí Co považujete v současnosti za své zdrav. stavu/ různé míry hlavní potíže a proč? soběstačnosti/osamělosti/ podmínek bydlení/ finanční úrovně/ochoty vyhledávání pomoci/ odlišné varianty péče? Vnímají senioři odlišné rysy různých variant péče na základě rozdílné percepce zdrav. stavu/ různé míry soběstačnosti/osamělosti/ podmínek bydlení/finanční úrovně/ochoty vyhledávání pomoci? Vnímají senioři rysy péče jako překážky volby v závislosti na rozdílné percepci zdrav. stavu/ různé míry soběstačnosti/osamělosti/podmínek bydlení/finanční úrovně/ochoty vyhledávání pomoci?
32
Jaké vidíte klady a zápory jednotlivých variant péče?
péče
Myslíte si, že existuje nějaký důvod, kvůli kterému byste odmítl/a některou z variant péče?
5.2.1 Postup při sběru dat a zpracování dat Sběr dat probíhal v souladu s etickými principy kvalitativního výzkumu17. Senioři byli zařazeni do výzkumu, jen pokud s účastí souhlasili. Rozhovory byly anonymní a byly realizovány v soukromí. Obsah rozhovorů byl (pokud senioři souhlasili) nahráván na diktafon. Pokud senioři nesouhlasili s nahráváním, byl použit ruční zápis. Při sběru dat jsem si také zapisovala terénní poznámky18. Zpracování dat bylo provedeno na základě postupu uvedeného Žižlavským (2005). Záznamy byly přepsány a uspořádány. Také byly přepsány terénní poznámky. U přepsaných a uspořádaných záznamů odpovědí bylo provedeno značkování dat, jejich indexace a třídění. Data byla následně interpretována. Při analýze dat bylo použito textového editoru.
17
Hendl (2005) uvádí jako etické zásady: souhlas respondenta, zveřejnění okolností výzkumu, svobodu odmítnutí, anonymitu, soukromí a emoční bezpečí. 18 Terénní poznámky obsahují, co výzkumník slyšel, viděl, prožil, o čem uvažoval v průběhu shromažďování a reflektování dat (Hendl, 2005.)
33
6 Šetření V této kapitole se stručně zabývám účastí seniorů v šetření, důvody odmítnutí rozhovoru a charakteristikou respondentů.
6.1 Důvody zamítnutí rozhovoru Celkem bylo osloveno 11 seniorů, kteří v době konání rozhovoru žili ve své vlastní domácnosti, účast v šetření odmítlo pět starých lidí, rozhovoru se tedy nechtěla zúčastnit skoro polovina vytipovaných osob. To mne do jisté míry překvapilo, očekávala jsem ze strany seniorů větší zájem. Tato skutečnost mne zarazila v souvislosti s tím, že v ordinacích lékařů, v lékárnách apod., staří lidé spontánně hovoří o svých potížích. Vzhledem k tomu, že si nejsem vědoma nešetrného nebo nevhodného způsobu požádání o účast v šetření, začala jsem se zabývat důvody odmítnutí respondentů. Také jsem požádala příbuzné seniorů, kteří mi zprostředkovávali kontakt s potenciálními respondenty (dveřníci), o bližší údaje o starých lidech. Zjistila jsem, že: 1. Téma rozhovoru je pro starší seniory velmi citlivé, jen neradi o něm hovoří. Potřeba péče představuje tabuizované téma, zvláště mezi rodinnými příslušníky. Dveřníci často říkali: „Moje babička to pochopila, že jí chci dát do domova důchodců... Těžko jsem jí to vysvětlovala, těžko...“ 2. Ne všichni oslovení senioři byli schopni účastnit se rozhovoru. Jednou rozhovor skončil na: „To jste hodná mladá paní, že se tak staráte...“ a jednou ztroskotal na: „To je těžký...“ Senioři, odmítající rozhovor, měli společné to, že se jednalo o jedince se značnými potížemi: ovdovělé, ve špatném zdravotním stavu, seniory bez kontaktu s jinými lidmi. Šetření se tedy zúčastnili respondenti s „menšími potížemi“, účastníky šetření se stali senioři soběstační, pouze s částečnými omezeními. Ve vztahu k typologii rozhodování seniorů v kontextu autonomie/heteronomie a nezávislosti/závislosti uváděných Nečasovou (viz tabulka č. 3.1) lze říci, že se rozhovoru ochotně zúčastnili autonomní, nezávislí senioři. Seniorky R4 ( žena, 75 let), R6 (žena, 87 let) trpěly značnými potížemi (ale byly soběstačné) a nejevily zájem se rozhovoru zúčastnit, účast přislíbily pod podmínkou konání rozhovoru s přítomností svých příbuzných. Dále se budu této problematice věnovat v souvislosti se strategiemi jednání seniorů v kapitole 9. Za předpokladu, že na stáří by se měli senioři připravovat dříve, než u nich vyvstane akutní potřeba péče, je hlavní výzkumná otázka relevantní. Přehled základních charakteristik respondentů je uveden v příloze č. 3.
34
7 Postoje seniorů k péči V kapitole jsou prezentována data získaná empirickým šetřením. Text je členěn do podkapitol, které tematicky odpovídají dílčím výzkumným otázkám. Cílem kapitoly je popis postojů respondentů k péči. Budu rozlišovat tyto typy péče: 1. Deinstitucionalizovanou péči realizovanou neformální pečovateli 2. Deinstitucionalizovanou péči realizovanou formálními pečovateli 3. Ústavní péči U každého z těchto typů péče uvedu, které formy péče oslovení senioři znají („mají je v rejstříku“), o který typ pomoci měli respondenti zájem, jaké rysy péče u jednotlivých typů pomoci senioři vnímají a co představuje pro respondenty překážky volby péče.
7.1 Deinstitucionalizovaná péče realizovaná neformálními pečovateli Deinstitucionalizovaná péče realizovaná neformálními pečovateli měla u seniorů jediného zástupce: péči dětí. Péče dětí podle respondentů může nabývat těchto podob: péče dospělých dětí ve vlastní domácnosti; péče v domácnosti dospělých dětí. 7.1.1 Zájem o využití péče Varianty péče, o které oslovení senioři měli zájem, se nejvíc lišily podle věku. Starší senioři připouštěli ve vlastní domácnosti péči dospělých dětí, která však byla občasná. Otázkou na péči, kterou by potřebovali od svých dospělých dětí, byli spíše překvapeni. V rodinách fungovalo něco jako pomoc nenápadně poskytovaná dětmi. Starší senioři sami od sebe hovořili o potřebě většího množství kontaktů s dospělými dětmi, vnoučaty. Zajímavé bylo, že senioři hovořili o přání alespoň částečné vypomoci dětem nebo vnoučatům, být užitečný v rámci rodiny: „Kdybych byla zdravá, tak bych chtěla ještě něco dělat, třeba bych chodila do školky pomáhat nebo bych hlídala něčí děcko.“ (R6: žena, 87 let); „Jeden čas už mě život nebavil, nic mě nezajímalo. Pak měla vnučka druhé dítě a potřebovala hlídat. Těžko jsem to zvládala, ale tak nějak jsem pookřála a funguji zase dobře.“ (R4: žena, 75 let). Na opakované dotazy, zda přece jen není něco, co by od svých dospělých dětí starší senioři potřebovali, po dlouhých úvahách dospěli většinou k potřebě pomoci doprovodit či odvézt - nejčastěji k lékaři nebo na úřad: „Potřebuji odvoz někoho z rodiny na oční, které je ve městě dalekém 15 km a pak přes celé město pěšky. Léta beru stejné kapky a nenapíšou mi je na moc dlouhou dobu.“ (R4: žena, 75 let). Další občasnou výpomocí byly údržbářské práce v domácnosti a/nebo na domě: „Pokud třeba spadly tašky ze střechy, nebo kape kohoutek, tak to udělá některý syn.“ (R4: žena, 75 let). Jak jsem již uvedla, respondenti byli překvapeni dotazem, jakou pomoc potřebují od svých dětí. Doprovod k lékaři, pomoc v domácnosti nespojovali okamžitě s termínem pomoc. Je možné, že se jedná o napětí mezi tím, co senioři potřebovali a co dokázali připustit.
35
Mladší senioři, kteří bydleli bez dospělých dětí, péči dětí v domácnosti odmítali, nepovažovali ji za potřebnou. Mladší senior (R2: muž, 60 let) žijící se svou dcerou, byl vdovec a dospělá dcera participovala na chodu domácnosti. Zajímavé bylo, že respondent (R1: muž, 60 let) uváděl finanční spoluúčast dětí jako podmínku možnosti žít ve vybraném zařízení pro seniory s vyšším prvkem autonomie: „Jsou třeba domovy, co jsou ty vyšší kategorie, co si může rodina dovolit, že jim to zaplatí.“ (R1: muž, 60 let). Péči neformálních pečovatelů v jejich bytě nebo domě odmítali jak mladší, tak starší senioři. 7.1.2 Rysy péče S péčí dětí měli respondenti spojené tyto vlastnosti: 1. předpoklad, že děti budou obtěžovány; 2. přirozenost; 3. důvěra a blízkost; 4. pracovní vytíženost dětí. Vnímání rysů péče se nejvíce lišilo podle věku oslovených seniorů. Mladší senioři uváděli jako rys této péče předpoklad, že dětí by byly pomocí obtěžovány. Postoj vyjadřovali jako “máme každý svůj život“, péči vnímali jako: “zásah do života“, „obtěžování dětí“. Nutno dodat, že tito senioři byli plně soběstační, žili poměrně společenským životem nezávislým na rodině a netoužili být více zapojeni do rodinných aktivit dětí na rozdíl od starších seniorů. Hlavně starší senioři vnímali pomoc dospělých dětí jako přirozenou: přirozeně vyplývající z fungujících vztahů v rodině. U seniorů se objevil rozporuplný postoj k péči dětí, která byla na jedné straně vnímána jako přirozená a žádoucí, na druhé straně však měli senioři obavy, zda děti péče nebude obtěžovat „...Člověk je se svýma, ale může být na obtíž...“ (R4: žena, 75 let). Respondenti vyjadřovali, že ke svým blízkým mají důvěru a pociťují k nim blízkost. Rodinnými příslušníky se necítili být ohroženi (tuto zkušenost jsem získala s respondenty odmítajícími účast v šetření, kdy tři senioři odmítli účast právě z důvodů obav o své bezpečí, byť by se rozhovor uskutečnil za přítomnosti jejich rodinného příslušníka). Starší ženy – vdovy - uváděly také (pracovní) vytíženost dětí, hlavně v dopoledních hodinách, která například kolidovala s ordinačními dobami lékařů: “Můj doktor mi je dát nemůže (míněno oční kapky), a tohle mě vždy nervuje, jestli bude někdo, kdo mě může zavést na oční a čekat tam na mě, když všichni pracujou...“ 7.1.3 Překážky volby péče Důvodem pro vyhýbání se vyhledávání pomoci dětí byly: 1. obavy ze zhoršení vztahů s dětmi; 2. obavy z toho, že budou dětem „na obtíž“; 3. obavy ze zátěže dětí. Překážkou volby péče dospělých dětí bylo zhoršení vztahů s dětmi:„Proto, že by se to nesnášelo. Že by vztahy nebyly dobré...“ (R5: žena, 75 let) nebo předpokládána zátěž dospělých dětí péčí o seniory. Senioři ji vyjadřovali různě: nejčastěji jako: „být na obtíž“. „No já bych je nechtěl obtěžovat. I když si myslím, že by mě vzali, ale vždycky to je
36
nějaké obtěžování. Mají svůj život, já svůj. I když jako scházíme se, je to všecko fajn… ale nechtěl bych být někomu na obtíž.“ (R1: muž, 60 let). „Nerad bych využíval vlastní děti, poněvadž mají svých problémů dost a vím, že by to nebylo to pravé ořechové.“ (R2: muž, 60 let). V „obavě, že budu děti zatěžovat“ senioři zjevně reflektovali náročnost pomoci rodičům, která je „v dnešní uspěchané době“ obtížně realizovatelná. Senioři měli obavy, že dětem budou komplikovat život, že na ně „uvalí“ obtížný úkol. Ve výpovědích oslovených seniorů byl obsažen ohled na děti, že toho budou mít hodně. Tato překážka volby péče o rodiče zahrnovala tři aspekty: 1. Blíže nespecifikované množství životních úkolů dětí, které s sebou přináší dnešní doba:“Každý má svých starostí dost.“ (Tento nebo podobný výrok uvedli téměř všichni respondenti). 2. Pracovní vytížení dětí: „Děti musí pracovat, co můžeš po dětech chtít...“ Jeden by musel zůstat doma a ztratili by práci, a pak i možnost ji znovu najít, máme toho v rodině hodně a vidím, že rodiče takhle docela zničili pracovní život dětem.“ (R4: žena, 75 let). 3. Náročnost samotné péče o seniora:„Když si představím starého dědka, protivný, zapšklý a mají se o něho starat vlastní děti, aby si je nakonec života znepřátelil svým chováním.... to není dobrý nápad...“ (R2: muž, 60 let). Žádný ze seniorů si však s dětmi otevřeně nepromluvil o tom, zda by je pomoc skutečně obtěžovala nebo jaká míra pomoci by je zatěžovala. Za „být na obtíž“ se tak může skrývat nepřiznaný ostych či neochota seniorů požádat rodinné příslušníky o pomoc. Ve výpovědích seniorů k překážkám volby péče se objevoval společný motiv, který může být interpretován dvěma způsoby. Společným jmenovatelem, explicitně vyplývajícím z rozhovoru s respondenty, byla anticipace negativních dopadů na děti a vztahy s nimi. V této anticipaci negativních dopadů na děti a na vztahy s nimi se implicitně mohla skrývat snaha vyhýbat se péči dětí, a tím si udržet identitu autonomie. 7.1.4 Deinstitucionalizovaná péče realizovaná formálními pečovateli Z variant péče formálních pečovatelů znali senioři tyto typy péče: 1. z terénních služeb: pečovatelskou službu, nejčastěji pak dovážku obědů; 2. z ambulantních služeb: denní stacionáře. Tento výčet forem deinstitucionalizované péče je zajímavý v porovnání s tabulkou č. 2.1 „Přehled typů služeb formálních pečovatelů“. Podle předpokladů zákona existuje až deset různých typů deinstitucionalizované péče realizované formálními pečovateli, proto je zajímavé, že senioři uvedli jen dva typy. Je otázkou, proč tomu tak je19. 7.1.5 Zájem o využití péče Oslovení senioři o pečovatelskou službu v současnosti neměli zájem a ani do budoucna s tímto druhem péče příliš nepočítali. O ambulantní služby – denní stacionáře – projevila zájem nejstarší účastnice šetření „Chybí mi jenom ta společnost...“ (R6: žena, 87 let). Tato seniorka měla zájem o aktivity speciálně určené pro seniory „Brala bych nějaké aktivity pro důchodce...“ (R6: žena, 87 let). Dcera, která byla přítomna rozhovoru doplnila: 19
Jedná se o tyto právní úpravy: Zákon č. 108/2006 Sb., O sociálních službách, Zákon č. 48/1997 Sb. O veřejném zdravotním pojištění.
37
„Školka pro důchodce, též už přemýšlím, že by tam jednou, dvakrát za týden šla... Potřebuje vedení, už je opravdu hodně stará... už ji táhne k 90, být to o 10 roků spíš, tak by se všech aktivit pro důchodce zúčastnila.“ Chci zdůraznit, že chudý výčet variant péče v rejstříku a minimum připouštěných variant péče formálních pečovatelů ovlivnila skutečnost, že senioři byli alespoň částečně soběstační a nepředpokládali, že by jim služby přinesly nějaký užitek. Ani nejstarší respondentka šetření neuváděla, že by jí péče formálních pečovatelů v něčem ulevila: “Nene, to málo co můžu dělat, to bych nemohla dělat, už si neuvařím nic extra, udělám si obyčejná jednoduchá jídla a to mě přinutí, aby si šla nakoupit, takže mám tu činnost, nevidím, mám ale zdravé nohy, tak můžu chodit. Takže využívám toho, co můžu dělat..“ (R6: žena, 87 let). Poněkud zarážející je, že ani starší senioři, u kterých je relativně velká pravděpodobnost, že u nich vyvstane potřeba péče cizí osoby, neznali více variant péče, netušili, kde a proč by se měli o službách informovat. 7.1.6 Rysy péče S deinstitucionalizovanou péčí formálních pečovatelů měli respondenti spojené tyto vlastnosti: péče poskytovanou cizí osobou, cenu, kvalitu a regionální dostupnost služeb. Dále se budu věnovat přiblížení jednotlivých rysů péče. Péče poskytovaná cizí osobou Hlavním rysem péče, který oslovení senioři uváděli, byla skutečnost, že se jedná o péči, kterou poskytuje cizí osoba u nich v domácnosti. Postoje k tomuto rysu péče se lišily podle ochoty vyhledat pomoc. Senior, který byl v budoucnu ochotný vyhledat pomoc a volit některý typ péče, uvedl:„Všichni senioři by měli být zařazeni do pečovatelské služby, kde se o ně starají lidi, kteří to mají v popisu práce a tu chvilku vždy vydrží, aby poslouchali blbé řeči od dementních staříků...“ (R2: muž, 60 let). Senioři, neochotní vyhledat pomoc a volit některý typ péče uváděli, že by si neuměli představit, že by se jim v domácnosti vyskytovala cizí osoba: “Pro mě je to nepředstavitelné.“ (R2: muž, 60 let); „Třeba bych se bála, že by mě ošidila. Že by byla nedůvěryhodná...“ (R6: žena, 75 let). Cena služeb Dalším významným rysem péče byla cena služeb. Některým seniorům se zdála cena služeb (v tomto případě obědů) vysoká, mohou-li si uvařit něco jednoduššího, nejčastěji pak bezmasé pokrmy. Tato strategie byla mezi ženami seniorkami rozšířená. Zároveň je nutno dodat, že se jednalo vždy o vdovy, kterým se také nechtělo vařit jen pro jednu osobu nebo se jim porce kupovaného jídla zdála velká: „Kupované obědy nechci, jsou drahé. K jídlu si dám něco jednoduchého, levného.“ (R4: žena, 75 let) Stará paní (R6: žena, 87 let) před lety jedla pouze bezmasou stravu (pohanku, kroupy), až skončila v nemocnici, kde jí doporučili konzumaci potravin s obsahem železa (v současnosti se několikrát týdně chodí stravovat k dceři). Žádný ze seniorů nepobíral příspěvek na péči, bylo pro ně obtížné hodnotit, zda by si při pobíraní příspěvků péči objednali (příspěvek na volbu péče koresponduje s různými stupni snížení soběstačnosti). Kvalita služeb Dalším důvodem odmítání služeb byla kvalita služeb resp. výhrady seniorů, kteří
38
služby využívali a sdělovali je osloveným seniorům, kteří služby nevyužívali. U dovážky jídla seniorům vadila kvalita a nízká teplota oběda: „Mařce vozí obědy, ale stěžuje si, maso je tuhé, starý člověk přece už tvrdé maso nepokouše, zuby jsou špatné, potřebuje měkké maso. Taky jí obědy vozí často studené a ona už nemá sílu si oběd ohřát, takže ho jí prostě studené.“ (R5: žena, 80 let) Respondentka (R5: žena, 80 let) pak dodala, že vhodné jídlo pro seniory je z mateřských školek, které spíše konzistencí odpovídá nárokům seniorů na stravu. U aktivit pro seniory pak vadil program pro seniory: „Chodívala jsem tam kdysi (do klubu důchodců), ale nic se tam nedělo. Tam hrála nějaká hudba, tam si zatančili ti důchodci, bylo tam málo chlapů, tancovaly dvě ženy spolu, to je všecko, tam se prostě nic neděje. Jako tam to bylo tak o ničem, to mi chybí.“ (R6: žena, 87 let). Regionální dostupnost služeb Seniorka (R3: žena, 63 let), žijící v poměrně obtížně dostupné lokalitě (mimo veřejnou komunikaci), zmínila skutečnost, že mimo město jsou služby prostě nedostupné: „Tady je obtížné se dostat, možná sanitka, kdybychom potřebovali, tak by dojela. Ale pravidelně to nevím, ani pošta nám nechodí.“ Dostupnost byla uvedena také u aktivit pro seniory:“Jinde mohou jet důchodci na dovolenou nebo do lázní. Mohou se přihlásit, mají to zdarma, v Orlové to není. Do cvičení pro důchodce bych chodila, není...“ (R6: žena, 87 let). 7.1.7 Překážky volby péče Překážky volby deinstitucionalizované péče realizované formálními poskytovateli lze rozdělit do dvou kategorií překážky volby péče na straně seniorů a překážky volby péče na straně formálních pečovatelů. Dále se budu věnovat bližší specifikaci kategorií překážek volby péče. Překážkami volby péče na straně seniorů se stávaly ty rysy péče, které senioři nebyli ochotni akceptovat (péče poskytovaná cizí osobou, cena a předpokládaná kvalita služeb) v souvislosti s celkovou neochotou vyhledat pomoc. Překážky volby péče na straně formálních pečovatelů péče představovaly takové bariéry, kdy ani senioři ochotní tuto péči vyhledat z nějakého důvodu nemohli, a to nejčastěji z důvodu regionální nedostupnosti služeb. Senioři, ačkoliv projevili zájem o využití služeb a věděli, že jinde taková služba existuje, nemohli služby využít, protože v místě jejich bydliště neexistovala. Je možné, že senioři vnímali využívání služeb formálních pečovatelů při svém současném zdravotním stavu jako neefektivní. Efektivita je definována jako dosažení cíle při optimálních nebo minimálních nákladech a při minimalizaci vedlejších negativních účinků (Musil, 2008, osobní konzultace). Cena byla vyšší než si respondenti mohli dovolit, náklady s využíváním služby byly o to vyšší, že služby byly regionálně nedostupné, kvalita se zdála být problematická. Vzhledem k tomu, že oslovení senioři byli soběstační, zřejmě neviděli jako užitečné tyto služby využívat.
7.2 Ústavní péče „Rejstřík seniorů“ týkající se variant ústavní péče zahrnoval: 1. domovy pro důchodce; 2. penziony pro důchodce (do penzionů pro důchodce senioři také zahrnovali domy s pečovatelskou službou).
39
7.2.1 Zájem o využití služeb Senioři nerozlišovali „jemné“ rozdíly mezi jednotlivými typy ústavní péče – hlavně u zařízení s vyšším prvkem zachování autonomie. Senior (R5: muž, 79 let) uvedl, že vůbec netušil, že existuje tolik variant ústavní péče (ty mu „poradila“ až manželka před rozhovorem). Senioři jednoznačně preferovali zařízení s vyšším prvkem autonomie a s respektováním osobního soukromí: „Pokud bych si mohl vybrat péči, tak můj známý má takový projekt, nevím jak daleko, má to někde tam u bavorských hranic, zřizuje takové městečko pro důchodce, postaví jim tam domky, takže ten byt bude samostatný a bude mít kousek zahrádky a vlastně tam budou mít obchod, všechno a autobusem je bude svážet, atakdále. To by měly být dřevostavby. To si dovedu představit něco takového.“ (R1: muž, 60 let). Domovy důchodců senioři většinou odmítali: “Je to taková úschovna... to je fakt takové čekání na smrt, to chce opravdu takový komplex aktivit, že, kdy ti lidi si můžou vybrat svoje zájmy a můžou komunikovat, bude tam nějaké kulturní vyžití, nebude to taková pobočka prosektury, jak bych řekl...“ (R1: muž, 60 let). 7.2.2 Rysy péče Senioři vnímali následující rysy péče: přítomnost zdravotnického personálu, respektování soukromí, bydlení v zařízení, možnost stravování, aktivizační programy, vybavení dalšími službami, bezbariérovost, umístění ústavního zařízení, cenu služeb a nedostatek míst v zařízení. Přítomnost zdravotnického personálu Přítomnost zdravotnického personálu představovala pro některé seniory jistotu, že o ně bude postaráno hlavně v případě akutních zdravotních potíží: „Většina domovů má i vlastního lékaře, který je denně k dispozici a spoustu sester, takže je postaráno i o ležáky a podobné pacienty...“ (R2: muž, 60 let); „Je tam zdravotní sestra, známý pán měl mrtvici, sestra tam byla do minuty, sanitka do 10 minut, je to taková jistota.“ (R3: žena, 63 let). Respektování soukromí Významným percipovaným rysem bylo respektování soukromí. Představy o soukromí se různily. Pro některé respondenty soukromí znamenalo, být na pokoji sám: „Prostě nechci s být na pokoji s někým cizím....“ (R1: muž, 60 let). Někteří senioři byli ochotni akceptovat ve společné místnosti další osobu za předpokladu vzájemného porozumění: „Když je někdo na pokoji se mnou, s kým si člověk rozumí, tak není sám. Ale jeden chce to a jiný nechce, tak to je těžký...“ (R4: žena, 75 let). Bydlení v zařízení Percipovaná úroveň bydlení v zařízení se skládala z více aspektů: Vybavení pokojů: senioři preferovali možnost vzít si své věci, svůj nábytek: Výhoda je, že si snad můžou vzít vlastní nábytek...“ (R4: žena, 75 let); „Oni tam mají nějaké svoje věci, mají tam nějaké svoje obrázky, sklo, porcelán, mají tam svoji televizi.“ (R3: žena, 63 let) Možnost vzít si svůj nábytek pak v ideálním případě byla kombinována se speciálním vybavením, které by si senioři domů zřejmě nepořídili např. lůžka pro seniory s problémy při vstávání:
40
“Ložnice je tam toho podniku, ale mají tam třeba ty vysoké postele s polohováním na všechny strany, to by nezaplatili, jo... I s těmi rošty zdravotními, jo. Oni tam mají luxus, který by si doma vůbec nemohli dovolit, protože kdo si může dovolit, no já nevím postel za 30, 40,50 tisíc. No já nevím, kolik ta postel může stát. A ona je ještě na takových těch kolečkách, kdyby se náhodou něco, takže oni hned ho vezmou.“ (R3: žena, 63 let). Úprava místností sloužících k osobní hygieně. Seniorka (R5: žena, 80 let) vnímala pozitivně vybavení toalety madlem u WC a zvýšení úrovně sedací mísy. V koupelně pak ocenila sprchový kout ovšem s bezbariérovým vstupem.
Balkóny. „A mají balkon, na balkoně mají kvítka, mají tam posezení, mají tam ten velký deštník, protože oni když je hezky, tak si normálně sedí venku a jako jsou tam v pohodě.“ (R3: žena, 63 let).
Bezbariérovost ústavního zařízení byla kladně vnímaným rysem péče: „Kdyby se náhodou něco, takže oni hned ho vezmou, nejsou tam bariéry, takže opravdu... no mají ten pocit jistoty...“ (R3: žena, 63 let).
Možnost stravování
Pro seniory je významná možnost kvalitního stravování: “Teďka vaří se tam, jo a mají tam snídaně, obědy, večeře, že tam je prostě všechno, ale když někdo chce, je tam i dvouplotýnkový vařič a je i lednička, rychlovarka, takže si třeba dělají večeři sami i snídani, ale na obědy chodí a vaří se tam velice dobře, no.“ (R3: žena, 63 let).
Aktivizační programy
Na aktivity v zařízeních byly názory různé, přesto se o nich zmínili téměř všichni senioři. Názory na aktivizační programy se lišily podle ochoty vyhledat pomoc. Senioři, kteří byli ochotni vyhledat pomoc, uváděli: „Snaží se tam i o kulturní činnost a zapojení důchodců do aktivit.“ (R2: muž, 60 let); „Takže programy jsou tam pro ně, prostě chodí tam děcka vystupovat, jako to a je to pro zpestření a i když oni jsou schopni chodit ven, tak to berou tak, že tam nejsou takoví ztracení.“ (R3: žena, 63 let). Zbývající senioři hodnotili aktivizační programy jako nedostačující: „Oni jsou v podstatě sami, pokud nevylezou nebo není nějaká akce, to je takové řešení...no, že nevím, no.“ (R6: žena, 87 let); „Někde jednou za rok vás vyvezou na zájezd nebo na bazén. No nevím, ta představa je hrozná...“ (R1: muž, 60 let).
Vybavení dalšími službami
Senioři vnímali jako pozitivní, pokud bylo ústavní zařízení vybaveno dalšími službami (poštu, přítomnost sociální pracovnice): „Je tam pošta, takže když jsou důchody, oni nemusí stát frontu jako na poště a nemusí mít strach, že je někdo okrade, protože oni si to přímo v tom areálu vyzvednou na poště.... Je tam sociální pracovnice, která tam jako je, má tam trvale svoje pracoviště, jo, takže hodně zařídí...“ (R3: žena, 63 let).
Umístění ústavního zařízení
Důležitým rysem péče byla lokalita, kde zařízení stálo. Senioři upřednostňovali takovou lokalitu, která korespondovala s místem jejich předchozího bydliště nebo tam měli část svých příbuzných, se kterými chtěli být v kontaktu: „Hlavně to je v místě
41
bydliště, takže mají kontakty nepřerušené, no.... A výhoda je ta, že oni v tom Havířově celý život bydleli, takže mají i svoje známé a i ti, kteří bydlí ještě doma, tak je tam mohou navštěvovat.. vlastně, takže tam mají co dělat.“ (R3: žena, 63 let). Dalším významným aspektem umístění ústavního zařízení byla jeho vzdálenost od zdravotnického zařízení, kam senioři musejí dojíždět často na specializovaná vyšetření a blízkost obchodů: „V Rychvaldě je Božka tam, kde lišky dávají dobrou noc, jezdí tam 2x denně autobus, žádné obchody, k doktorovi taxíkem, mají na to dávky.“ (R5: žena, 80 let).
Cena služeb
Cena služeb se týkala hlavně zařízení s vyšším prvkem autonomie a respektování soukromí. S penziony pro důchodce mají senioři jednoznačně spojené: „Vysoké poplatky.“ (R4: žena, 75 let).
Nedostatek míst v zařízeních
Navzdory obecné neoblibě ústavní péče senior (R2: muž, 60 let ) zmiňoval nedostatek míst v zařízeních: „Péče pro seniory je dosti málo, protože na domovy důchodců nebo penziony pro důchodce jsou vypsané pořadníky, takže než se tam člověk dostane, dřív umře, pokud nemá nějakou tlačenku, nebo hodně plných obálek.“ (Tento senior měl zájem o umístění v ústavní péči v případě potíží). 7.2.3 Překážky volby péče Překážky volby ústavní péče lze také rozdělit do dvou skupin: 1. překážky na straně seniorů; 2. překážky na straně poskytovatelů ústavních služeb. Překážky volby ústavní péče uváděli i senioři, kteří byli ochotni ústavní péči akceptovat. Nejednalo se tak o „buď-anebo“ jako u deinstitucionalizované péče formálních pečovatelů. Zřejmě proto, že o zařízeních ústavní péče měli staří lidé přece jen více povědomí, na rozdíl od služeb formálních pečovatelů. Nejčastější bariéry vyhledání péče představovaly: Nerespektování soukromí. Percipovaná nevhodná lokalita zařízení ústavní péče. Špatná „pověst“ ústavních zařízení. Podobně jako u služeb formálních pečovatelů se jednalo o takové překážky volby péče, kdy si vybrat ústavní péči nemohli ani senioři, kteří byli ochotni ji vyhledat. Nedostatek finančních zdrojů na pokrytí nákladů preferovaného typu péče. Nedostatek míst v zařízeních.
42
8 Potíže seniorů Také v této kapitole jsou prezentována data získaná empirickým šetřením a text je členěn do podkapitol, které tematicky odpovídají dílčím výzkumným otázkám. Cílem kapitoly je popis míry subjektivně uvědomovaných potíží respondentů a vztahu potíží k připouštěným variantám, percepci rysů a překážkám volby péče. Za potencionální oblasti vzniku subjektivně uvědomovaných potíží budu v návaznosti na literaturu považovat (viz kapitola 4): zdravotní stav a soběstačnost seniorů; osamělost; podmínky bydlení; finance. U těchto možných zárodků subjektivně uvědomovaných potíží seniorů popíšu: nejprve percipovanou míru potíží seniorů a následně percepci jednotlivých potíží ve vztahu k volbě péče.
8.1 Percipovaný zdravotní stav a soběstačnost seniorů Zdravotní stav může hrát v životě seniorů významnou roli tím, že do značné míry ovlivňuje možnosti autonomního života seniorů, určuje hranice jejich soběstačnosti nebo naopak závislosti na druhých.
8.2 Percipovaná míra potíží zdravotního stavu a soběstačnosti respondentů Zdraví nepředstavuje pouze absenci nemoci20, což dokládají výpovědi seniorů. Senioři trpící chronickým onemocněním vnímali svůj zdravotní stav jako největší, nejvíce zatěžující a omezující potíž. Zhoršený zdravotní stav senioři často spojovali s bolestí, úbytkem fyzických sil a radosti ze života: „Co považuji za své hlavní potíže: je hlavně zdraví, protože v současné době již nemůžu provozovat různé aktivity, které mě bavily a stále baví. Vyskytují se různé zdravotní potíže, takže se to nedá. No zkrátka staroba je na pendrek...“ (R2: muž, 60 let); „Největší potíž je zdraví. Bolesti mě omezují v pohybu. Kazí náladu a celkově vše je pak složitější.“ (R4: žena, 75 let); „Největší problém je zdraví, nemám žádnou radost ze života, protože nevidím, nemůžu nic dělat, nevidím na televizi, špatně slyším, kdybych byla zdravá, tak bych chtěla ještě něco dělat, třeba bych chodila do školky pomáhat nebo bych někoho hlídala, jo takže, to je jediný problém, jsem hrozně omezená...“ (R6: žena, 87 let). Spolu se zdravotním stavem také senioři spontánně hodnotili svou soběstačnost. Poměrně dobrou vypovídající schopnost o soběstačnosti měly výpovědi seniorů, v nichž se srovnávali se stejně starými seniory: „Božka už do vany nevleze, to já ještě pořád jó“. (R5: žena, 80 let). Neobjektivně pak působilo hodnocení vlastních možností v porovnání s činnostmi, které senioři vykonávali v mládí: „Já už jsem chabá, i když nevypadám, už neuvařím těch 10-12 obědů (míněno na oslavu)...když mi bylo 30, to jsem vynesla dceru do třetího patra, když ji našli šelest na srdíčku, teď už by to nešlo.“ (R5: žena, 80 let). Mladší senioři si také velmi dobře uvědomovali, že může nastat okamžik, kdy se jejich stav nečekaně zhorší a budou potřebovat péči (reflexe nečekaného zhoršení zdraví, reflexe soběstačnosti je výchozím bodem pro ochotu vyhledat pomoc a volbu 20
Zdraví je stav kompletní fyzické, duševní a sociální pohody a ne pouze nepřítomnost nemoci (WHO, 1948.)
43
péče). Žádný ze starších seniorů neuváděl možnost, že by se jejich zdravotní stav nebo soběstačnost mohly zhoršit. 8.2.1 Percipovaný zdravotní stav a soběstačnost ve vztahu k volbě péče Senioři se obecně shodovali na tom, že špatný zdravotní stav a snížená soběstačnost je impulzem pro vyhledání pomoci dalších osob. Nejpreferovanějším subjektem pomoci byly dospělé děti. Senioři však byli ochotni přijmout od dětí pouze pomoc občasnou, měli jinak pocit, že jim budou na „obtíž“. „Bytí na obtíž“ by senioři řešili volbou žádné nebo ústavní péče. Co je však zajímavé, senioři o vztahu zdravotního stavu a soběstačnosti k nutnosti péče mluvili vždy obecně, o druhých. Pouze dva senioři připustili volbu péče v souvislosti se zhoršením vlastního zdravotního stavu a snížením soběstačnosti u sebe sama (jednalo se o seniory ochotné vyhledat pomoc). Senioři tedy buď hledají pomoc u svých dětí nebo ví o existenci domovů důchodců, kam nechtějí a mají obavy, že v případě zhoršeného zdravotního stavu, snížené soběstačnosti je: „děti dají do domova.“ Připouštěné varianty péče nejvíce souvisely s ochotou vyhledat pomoc, nikoliv s percipovaným zdravotním stavem. Senioři, kteří nebyli ochotni vyhledat pomoc, nepřipouštěli v rozhovoru úvahu: „Můj zdravotní stav se může zhoršit, měl bych se zajímat o typy péče.“ Překážkami volby péče v závislosti na percepci svého zdravotního stavu a soběstačnosti jsou : u neformálních pečovatelů: odmítání více než občasné péče, špatné rodinné vztahy, pracovní vytíženost dětí; u formálních pečovatelů: odmítání péče spojené s neinformovaností, nedůvěrou k pracovníkům, finanční a regionální nedostupnost; ústavní péče: odmítání péče jako „poslední štace“.
8.3 Osamělost seniorů Osamělost obecně vzniká v důsledku nemožnosti uspokojit potřebu svých sociálních kontaktů z různých důvodů. Senioři mohou své nejvýznamnější zdroje sociálních kontaktů ztratit v důsledků ovdovění, izolace od rodiny apod. Z hlediska rodinného stavu byly čtyři senioři ovdovělí, tři z nich však žili s další osobou v domácnosti nebo měli kontakty s dětmi. 8.3.1 Percipovaná míra potíží osamělosti respondentů Osamělost jako potíž uvedla pouze nejstarší účastnice šetření (R6, žena: 87let), které vymizela možnost téměř všech sociálních kontaktů. Tato paní byla ovdovělá, dcera bydlela v jiném městě a měla náročné povolání, a respondentka vzhledem k svému věku postupně ztrácela své vrstevníky. Navíc ji omezovala částečná ztráta zraku a sluchu, kvůli které nenavazovala žádné nové kontakty. “To je na tom to nejhorší, že nemám muže, že jsem sama, dokud žil manžel bylo to o ničem jiném, je pravda, že jsem byla i mladší, ale umřel, chvilku to byla úleva, protože byl nemocný, do všeho mluvil, ale jak to přešlo...Jsem sama....Jenže za mnou už nikdo nechodí, asi zrovna protože jsem stará a už se s mnou špatně komunikuje a mi to hrozně vadí...dala bych se s někým do řeči, kdyby se s mnou někdo začal bavit, ale špatně vidím, takže já se s nikým tak do řeči nedám, jo....Chybí mi jenom ta společnost, jsem ještě soběstačná, nezvládám ale všecko, protože je ten život šíleně zpomalený...no... často usínám...“
44
8.3.2 Percipovaná osamělost ve vztahu k volbě péče Ve vztahu k percipované osamělosti připouštěla respondentka variantu deinstitucionalizované ambulantní péče – denních center. Jako významný rys této péče seniorka uváděla kontakty s dalšími seniory, vhodnou činnost během dne: „Brala bych aktivity pro důchodce, seniorský klub...“ (R6: žena, 87 let) Sportovních a kulturních aktivit pořádaných pro široké věkové spektrum se nechtěla zúčastňovat: „ Na bazén bych zašla, protože s tou pateří..., nejde to tam, mezi mladé už nepůjdu, dyť by se na mě každý koukal, že no...“ (R6: žena, 87 let). Překážkou volby péče byla regionální dostupnost služeb:“Jinde mohou jet důchodci na dovolenou nebo do lázní. Mohou se přihlásit, mají to zdarma, v Orlové to není. Do cvičení pro důchodce bych chodila, není...“ (R6: žena, 87 let).
8.4 Podmínky bydlení Bydlení v nevyhovujících podmínkách může seniorům působit potíže, zvláště tehdy, mají-li senioři např. omezenou pohyblivost. 8.4.1 Percipovaná míra potíží podmínek bydlení respondentů Všichni respondenti šetření bydleli v takovém bydlení, které si pořídili v aktivní době svého života. Žádný ze seniorů tedy nepřizpůsobil své bydlení svým současným potřebám. To se nejčastěji odráželo ve třech aspektech (tato významná hlediska popisuje též Glosová (2006): 1. Velikost bydlení pořizovaného často pro manžele s dětmi neodpovídala potřebám samostatně žijících starších seniorů nebo ovdovělých žen: „Je to malý domek. Má dva pokoje a obytnou kuchyň. Kuchyň je uprostřed a mám tam stůl, židle, kanape a sedáváme tam. V ložnici jen spím a mám tam "almary" ...Obývák vlastně vůbec nepoužívám...“ (R4: žena, 75 let). 2. Bydlení seniorů bylo dobře situováno, respondenti měli k dispozici výtah, pokud měli byt ve vyšším patře. Pouze seniorský pár bydlel v bytě ve třetím patře bez výtahu. 3. Vybavení bytu: senioři vlastnili nábytek pořízený v době vybavování domácnosti, žádný z respondentů si nepořizoval nové vybavení. Senioři nehovořili bezprostředně o podmínkách svého bydlení jako o potížích.. Nejstarší účastnice šetření bydlela v panelovém domě s výtahem, nebyla pohybově omezena a neuváděla žádné problémy s bydlením, ani s vybavením bytu. Neměla problém se v bytě pohybovat. Manželský pár bydlel ve třetím patře bez výtahu, což žena vnímala jako subjektivně uvědomovanou potíž. Tato respondentka vnímala také nutnost adaptace bytu, konkrétně uváděla potřebu instalace úchytných madel na WC a demontáž a instalaci nové vany (sprchového koutu): “Ty úchyty na WC bych už potřebovala, do vany ještě pořád vlezu, ale možná bychom potřebovali jinou vanu.“ Také respondentka (R4: žena, 75 let) k vybavení domácnosti uvedla: „Mám vanu poměrně nízkou, ale i tak už se mi tam hůř leze. Pokud bych měla peníze tak bych docela ráda sprcháč místo toho.“ 8.4.2 Percipované podmínky bydlení ve vztahu k volbě péče Nelze říci, že by ztížené podmínky bydlení byly přímo důvodem pro volbu péče, jednalo se spíše o občasnou výpomoc například při údržbě domku nebo domácnosti
45
dospělých dětí: „Když potřebuju vymalovat, tak to většinou udělá jeden syn a dcera s vnučkou to uklidí...“ (R4: žena, 75 let). Je otázkou, jak by senioři svou situaci řešili, pokud by nemohli využít výpomoci dospělých dětí. Senioři potřebující péči v souvislosti s bydlením více hovořili o nepříjemných pocitech, když mají své příbuzné žádat o pomoc: „Co můžu, tak to dělám sama. Okna si myju sama. Pokud ale třeba spadly tašky ze střechy, nebo kapal kohoutek, tak udělá nějaký syn, ale vždy si někdo musí udělat čas a to pro mne není moc příjemné... Taky ne vždy je to taky tak, jak chci. Právě to tak nedávno bylo. Chtěla jsem to bílé a syn udělal kuchyň tmavě zelenou.“ (R4: žena, 75 let). Bydlení tedy v šetření nebylo důvodem pro volbu péče, nebudu se tedy zabývat překážkami volby péče. Bydlení však způsobuje starým lidem potíže a v mnoha případech by stačila taková úprava bydlení, aby senioři byli více nebo úplně soběstační. Také je větší pravděpodobnost, že bydlení přizpůsobené jejich věku by dokázali udržovat sami, nemuseli by tak žádat o pomoc, která jim je nepříjemná. A právě v oblasti úpravy stávajícího bydlení (ne tedy volby péče) existují následující překážky: 1. jsou sžiti se svým stávajícím bydlením, se svým nábytkem; 2. senioři si své problémy s bydlením neuvědomují jako potíže; 3. nechtějí již investovat do nového vybavení, často by si ho ze současných příjmů (důchodu) obtížně pořizovali; 4. k problematice bydlení seniorů existuje osvěta pouze ve vztahu k prevenci úrazů ve stáří, nikoliv ve vztahu k soběstačnosti.
8.5 Finanční situace respondentů Finanční situaci obecně ovlivňuje výše příjmů domácnosti a životní náklady. Hlavním zdrojem příjmů seniorů je nejčastěji starobní nebo vdovecký důchod. Ve vztahu k potřebě péče mohou být senioři příjemci „příspěvku na péči“. 8.5.1 Percipovaná míra finančních potíží respondentů Hlavním zdrojem příjmů dotazovaných seniorů byl vdovský a starobní důchod. Senior (R1) podnikal a neměl v plánu odejít do důchodu:“Hodlám pracovat do smrti, z té almužny se nedá žít.“ Tři respondenti pak žili ve společné domácnosti s další osobou, která měla další příjem, u dvou seniorů se jednalo o rodinného příslušníka neseniora a v jedné domácnosti žili dva senioři. Žádný se seniorů nepobíral příspěvek na péči. Senioři neuváděli, že by výše jejich příjmu nebo příjmu domácnosti představovala jejich potíž. Žádný ze seniorů nespokojenost s výši příjmů neuvedl spontánně, bezprostředně, na své příjmy si senioři nestěžovali. Potíže s příjmy nejmenovaly ani ženy vdovy, které žily velmi skromně a naučily se přizpůsobovat svou spotřebu svým finančním příjmům. Náklady na bydlení jsou spíše neměnné nebo rostou, vdovy seniorky šetřily hlavně na jídle. Zajímavé bylo, že výpovědi seniorů nereflektovaly dramatické zvýšení cen potravin a energií, ke kterému došlo na konci roku 2007 a v roce 2008. Senioři také neuváděli ani problémy s placením regulačních poplatků u lékaře. Pouze jeden senior (R5) spontánně zmínil ceny léků:“Je to hrozné, šel jsem si koupit kapky do očí a nechal jsem v lékárně 200 Kč.“
46
8.5.2 Percipovaná finanční úroveň ve vztahu k volbě péče Senioři tedy navzdory různým příjmům neuváděli odlišnou percepci své finanční situace. Na variantách péče, které senioři připouštěli ve vztahu k financím se shodovali. Péči, kterou senioři byli ochotní vyhledat - jednalo se o zařízení s vyšším prvkem autonomie - vnímali jako drahou, často nad své možnosti. Respondent (R5: muž, 79 let) uvedl, že zná seniory, kteří právě z finančních důvodů odmítli nástup do „nového, krásného penzionu v místě bydliště“. Možnost jít do takového zařízení byla často uváděna v souvislosti s prodejem nemovitosti: „Měli hodně peněz, prodali chatu, tak řekli klukům, ať si to nechají, ale kluci jim řekli, že to vybudovali, takže jim z toho nějakou tu částku nechají. Takže si nechali několik desítek tisíc, oni jim řekli, že by to nebylo spravedlivé, protože jim ještě každému postavili řadovku. Řadovka se též prodala...“ (R3: žena, 63 let); „Je to drahé, Mařka si zařídila penzion, protože prodala dům. Na co dům jak hrad, když člověk už nic nemůže.“ (R5: žena, 80 let). Senior (R1) pak uváděl potřebu finanční spoluúčasti dospělých dětí: „Jsou třeba domovy, co jsou ty vyšší kategorie, co si může rodina dovolit, že jim to zaplatí...“ (R1: muž, 60 let). Senioři negativně vnímali situaci, kdy by jim po zaplacení úhrad v ústavním zařízení nezbylo na jinou útratu. Jednalo se o možnost útraty: „Na koláč jim sice zbývá, ale spokojeni s tím moc nejsou.“ (R3: žena, 63 let). V době šetření se jednalo také o platbu regulačních poplatků a poplatků za recept: „Vždyť těm důchodcům v důchoďáku nezbývá ani na doktora.“ (R4: žena, 75 let). (Po ukončení šetření seniorů byla podepsána novela zákona, osvobozující od regulačních poplatků obyvatele ústavů; to se však v šetření neprojevilo). Senioři nevnímali odlišné rysy různých variant péče na základě percepce své finanční úrovně. Ve vztahu k percepci své finanční situace senioři uváděli jediný rys různých variant péče, kterým byla cena služeb. Ačkoliv se u seniorů lišily finanční zdroje jejich domácností a lze proto předpokládat, že se lišily i jejich příjmy, z finančního hlediska žádný ze seniorů nedosáhl na takový typ péče, který by volil. To může znamenat, že čím větší finanční možnosti seniorů, tím náročnější jsou požadavky na požadované služby. Cena služeb, která podle výpovědí seniorů vždy převyšovala možnosti pravidelných finančních měsíčních příjmů seniorů, také může do jisté míry souviset s tím, že žádný ze seniorů nebyl příjemcem „příspěvků na péči“. Cena služeb převyšující možnosti jejich pravidelných finančních měsíčních příjmů také představovala překážku volby péče.
47
9 Vyhýbání se vyhledání pomoci „Vyhýbání se vyhledávání pomoci“21 představuje takové chování, kdy senior nevyhledá péči, přestože ji potřebuje nebo nepředpokládá, že ji v budoucnu vyhledá, ačkoliv je velká pravděpodobnost, že ji bude potřebovat. Jako důležitý se ukázal vztah mezi postojem k potížím stáří a „vyhýbání se vyhledávání pomoci“, který znázorňuje obrázek č. 9.1. V závislosti na různých postojích k potížím stáří v kombinaci s ochotou nebo neochotou vyhledat pomoc se u respondentů lišil: 1. původ informačních zdrojů o péči a vnímání, přijetí a zpracování informací o odborné péči; 2. množství a kladné či záporné hodnocení percipovaných rysů péče. Informovanost a percepce rysů péče pak působila na ochotu či vyhýbání se vyhledávání pomoci. Cílem kapitoly je popsat vztah mezi postoji k potížím staří a „vyhýbáním se vyhledání pomoci“. Nejprve popíšu vztah mezi různými postoji k potížím stáří, ochotou vyhledat pomoc, informovaností a vyhýbání se vyhledávání pomoci. Percepce rysů péče ve vztahu k ochotě vyhledat pomoc je dílčí výzkumnou otázkou, proto se těmito percipovanými rysy budu věnovat v samostatné podkapitole. Vyhýbání se vyhledávání pomoci se ukázalo být nejvýznamnějším faktorem ovlivňujícím připouštěné varianty péče, percepci rysů péče a také překážkou volby péče, proto jsem zkonstruovala kognitivní mapy strategií jednání seniorů, kterým se věnuji v další podkapitole. Podle mého názoru zajímavým doplněním je vyhýbání se vyhledání pomoci ve vztahu k deklarované ochotě seniorů zúčastnit se výzkumu v diplomové práci, které uvádím na konci kapitoly.
Obrázek č. 9.1 – Vztah mezi postoji k potížím stáří a „vyhýbáním se vyhledávání pomoci“
9.1 Vztah mezi postoji k potížím stáří a vyhýbáním se vyhledání pomoci Do první skupiny seniorů patřili respondenti R2: (muž, 60 let) a R3: (žena, 63 let). Tito senioři počítali s potížemi stáři a věděli, jak by se zařídili, kdyby tyto potíže nastaly. Oslovení senioři měli společné to, že sami pečovali o nesoběstačného seniora a následně zařizovali jeho umístění do ústavního zařízení. Tito respondenti v důsledku svých zkušeností byli velmi dobře informováni o možnostech různých variant péče. Z této zkušenosti se odvíjel jejich postoj k vyhledání péče: „Neodmítal bych žádnou pomoc, kdybych ji potřeboval, ale na to zatím nemyslím, i když bych si 21
Tento termín jsem odvodila ze studie Howse, Ebrahim, Gooberman-Hill (2005.)
48
měl po zkušenostech (opatrování bezmocné maminky) někde zajít a nechat se zapsat do pořadníku, kdyby se moje zdraví zhoršilo nečekaně rychle a já něco takového potřeboval a nerad bych využíval vlastní děti, poněvadž mají svých problémů dost a vím, že by to nebylo to pravé ořechové.“ (R2: muž, 60 let); „Řekla jsem synovi, až nebudu soběstačná, že chci do nějakého zařízení, taky jsem to řekla lidem v okolí, aby si nemysleli, že je syn na nás zlý (R3: žena, 63 let). Tito respondenti byli velmi dobře informováni o možnostech různých variant péče. „Typy ústavní péče znám všechny a navíc sociální péči v nemocnici na sociálních lůžkách, kde je to podobné jako v penzionu...v domově důchodců nebo v penzionu je péče na dobré úrovni, podle mých zkušeností a znalostí...neodmítal bych žádnou pomoc....“ (R2: muž, 60 let). Zájem měli o ty varianty péče, které by nejlépe odpovídali stupni jejich potíží. Jejich volba péče by tedy závisela na konkrétních okolnostech, nevolili by obecně, ale konkrétní zařízení. Tato skupina seniorů preferovala vyhledávání odborné pomoci, jak formálních pečovatelů, tak ústavní péče. Odmítali však více než občasnou pomoc dospělých dětí. Je možné, že vůči dětem senioři uplatňovali strategii zachování autonomie. Podobný jev popisuje Kasalová (1991), kdy „nechci být rodině na obtíž“, tedy odmítání více než občasné pomoci neformálních pečovatelů, bylo v jejím výzkumu často důvodem pro vyhledání ústavní péče. Je pravděpodobné, že vyhýbání se péči dospělých dětí způsoboval zájem respondentů o informace o možnostech odborné péče a preferenci toho typu péče. V dalším textu budu tuto skupinu seniorů označovat jako „seniory s předvídáním potíží a se strategií zachování autonomie vůči dětem“ – zkráceně jako S1. Druhá skupina seniorů hodnotila své poznatky o péči jako dostatečné pro rozhodování o volbu péče. Také do této skupiny patřili dva respondenti R1 (muž: 60 let), R5 (žena: 80 let). Oba senioři uváděli, že mají z okolí dost poznatků o formálních pečovatelích a v nedávné době navštívili více ústavních zařízení. Senior R1 (muž: 60 let) uskutečnil návštěvu v souvislosti se svými podnikatelskými aktivitami, kdy dodával do domovů důchodců zařízení. Respondentka R5 (žena: 80 let) pak v domově důchodců pobývala příležitostně u svých kamarádek. Tito senioři zřejmě tušili o potížích stáří, k této problematice se však příliš nevyjadřovali, je možné, že o těchto problémech věděli, počítali s nimi, ale nechtěli v souvislosti s nimi připustit nutnost vyhledání péče: „Kdybych měl nějaké problémy, tak tu nebudu...buď anebo....Možná že k tomu dojde, jo, ale že budu ve stavu, když bych byl už nějaký takový, to bych jako nechtěl... Nemám rád péči, když se o mě někdo stará, možná že k tomu dojde, jo, to bych jako nechtěl...Kdybych měl nějaké problémy, jak říkám radši umřu...Nechtěl bych se dostat do nějakého domova důchodců, co jsou teď, co jsem třeba viděl, protože jsem měl možnost navštívit nějaké, to je taková úschovna pro staré lidi...“ (R1: muž, 60 let). Mám za to, že tento výrok dotazovaného seniora vypovídá o obtížném přijímaní pomoci druhých právě z důvodů obav o ztrátu autonomie. Tito respondenti usilovali o udržení pocitu vysokého stupně soběstačnosti (dokladem toho jsou výpovědi respondentky uvedené v podkapitole 8.2, kdy své současné možnosti srovnávala s možnostmi v mládí a svou soběstačnost se soběstačností svých známých vrstevníků. Podle Sýkorové (2007) je toto srovnání strategií zvládání stáří a zjevně přispívá k přijetí aktuální sociální situace a současného
49
Self. Musil ke strategii seniorů zachovat autonomii dodává (2008, osobní konzultace): „Máme tendenci, když o někom říkáme, že si někdo něco zastírá nebo
nepřipouští, spojovat to s negativním hodnocením člověka. Něco zastírat – to se přeci nedělá, ale v tomto případě, to je krásný případ toho, když si někdo nechce připustit, že je nemohoucí, tak sice komplikuje všem život, ale v podstatě je to dobře, může to být chápáno velmi pozitivně, že ten člověk bojuje, že to nevzdává.“
Senioři se strategií zachování autonomie se vyhýbali vyhledání jak odborné pomoci, tak pomoci svých dětí. V dalším textu budu tuto skupinu seniorů označovat jako „senioři s nevyjádřenými potížemi a se strategií zachování autonomie“ – zkráceně jako S2. Do poslední skupiny patřily respondentky R4 ( žena, 75 let) a R6 (žena, 87 let). Seniorky v této skupině patřily mezi starší respondenty šetření tzn. nad 75 let, potýkaly se s různými potížemi (ženy byly osaměle žijící vdovy s percipovaným zhoršeným zdravotním stavem). Zdrojem informací byly kamarádky respondentek nebo jiní senioři, samotné respondentky neměly na péči často žádný názor na otázky často odpovídaly, že to nedokážou posoudit: „Slyšela jsem od jedné paní, že jim tam ani neumyli okna a musela si to paní dělat sama...“ (R4: žena, 75 let); Domovy důchodců nedokážu posoudit, nikdy jsem tam nebyla, mám tam nějaké kamarádky, které tam prostě jsou, jsou tam ty, které tam chtěly nebo je tam daly děti, takže nevím...“ (R6: žena, 87 let). Postoje k vyhledání péče byly nejednotné: jedna seniorka péči se vyhýbala a to jak péči formálních, tak neformálních pečovatelů, měla strach, že ji děti dají jednou do domova důchodců, pomoc dětí jí byla nepříjemná. Druhá oslovená žena (R6: žena, 87 let) sice pomoc sama nevyhledala, ale byla ochotna ji vyhledat s pomocí dcery. Uvedla, že si přeje navštěvovat aktivizační programy v denním centru, protože se cítí být osamělá. Vyjádřila se také, že v okolí jejího bydliště žádné centrum není, klub důchodců do kterého chodila ji nevyhovoval programem. Sama již nevěděla, kde a jak by hledala společenské vyžití a proto jí ho hledala dcera). Nutno dodat, že seniorka (R6: žena, 87 let) v minulosti také preferovala strategii zachování autonomie. Dcera, která se zúčastnila šetření, vyprávěla, že s maminkou měla potíže, protože je „tvrdohlavá“ a nechtěla si nechat pomoci, chtěla si všechno udělat sama. V současnosti vzhledem k věku u ní vyvstávaly potíže takové míry, že byla nucena tuto strategii částečně opustit, ale současně neměla dostatek informací k vyhledání vyhovující péče. To může být přičteno jednak vysokému věku, kdy je určitě obtížné něco řešit a není na to ani dostatek sil. Nelze říct, že tyto seniorky přímo preferovaly péči svých dětí (viz výpovědi respondentky R4 v podkapitole 8.4.2), vzhledem ke svému věku však spíše byly nuceny je požádat o pomoc a přenechávaly na nich zjišťování informací o péči a předpokládám, že by na ně „delegovaly“ také volbu péče. Tyto respondentky symbolizovaly nepostřehnutelný přechod od autonomie k heteronomii (viz tabulka č. 3.1). V dalším textu budu tuto skupinu seniorů označovat jako „seniory s potížemi a v minulosti uplatňovanou strategií zachování autonomie“ – zkráceně jako S3.
50
9.2 Percipované rysy péče Připouštěné varianty péče a zájem o typy péče se zásadně lišily u seniorů, kteří byli ochotni vyhledat formální péči a u starých lidí, kteří se vyhledání pomoci vyhýbali. Je otázkou, zda se dívat na „vyhýbání se vyhledání pomoci“ jako na potíž? Tato neochota vyhledat péči byla u respondentů spojena se strachem, že se jejich zdravotní stav a potažmo i soběstačnost náhle zhorší a děti „je dají do domova důchodců“. To podle mne představuje subjektivně uvědomovanou potíž starých lidí, byť to senioři neumí úplně přesně pojmenovat. V tabulce č. 9.1 uvádím rozdíly v percepci péče u 1. „Seniorů s předvídáním potíží a se strategií zachování autonomie vůči dětem“ – S1; 2. „Seniorů s nevyjádřenými potížemi a se strategií zachování autonomie“– S2 3. „Seniorů s potížemi a v minulosti uplatňovanou strategií zachování autonomie“- S3. Jednotlivé rysy péče jsem označila znaménky + nebo -, zda senioři vnímali tento rys péče pozitivně (+) nebo negativně (-). Tabulka č. 9.1 - Rozdíly v percepci rysů péče Percipované rysy péče S1
S2
S3
Deinstit. péče Odborná péče (+) Kvalita (+,-) Nejsou zatěžovány Cena obědů (+) Formální vztahy v rodině (+) pečovatelé Trpělivost se seniory (+) Cena obědů (+) Reg. nedostupnost(-)
Nedůvěryhodnost (-) Cena obědů (-) Reg. nedostupnost (-)
Ústavní péče
Soukromí (-) Svůj nábytek (+) Cena (-) Aktivizační programy (-)
Zdrav.personál (+) Svůj nábytek (+) Speciální vybavení (+) Archit. úpravy (+) Náročnost péče (+) Stravování (+) Bezbariérovost (+) Další služby (+) Aktivizační programy (+) Cena (-) Lokalita (+) Nedostatek míst (-)
Soukromí (-) Svůj nábytek (+) Archit. úpravy (+) Bezbariérovost (+) Aktivizační programy (-) Cena služeb (-) Lokalita zařízení (+,-)
51
Podle mého názoru z rozdílů v percepci rysů péče uvedených v tabulce č. 9.1 vyplývá souvislost mezi různými stupni vědomí potíží stáří a vnímáním, přijetím informací a percepcí rysů péče. „Senioři s předvídáním potíží a se strategií zachování autonomie vůči dětem“ uvedli nejvíce rysů péče, které byly hlavně kladné; „Senioři s nevyjádřenými potížemi a se strategií zachování autonomie“ jmenovali menší počet rysů péče než senioři v první skupině, tito senioři vnímali kladné i záporné rysy péče; „Senioři s potížemi a v minulosti uplatňovanou strategií zachování autonomie“ dokázali říci nejmenší počet percipovaných rysů péče, zejména záporných. Jak si vysvětlit vazbu mezi různými stupni vědomí potíží stáří a vnímáním, přijetím informací a percepcí rysů péče? Vysvětlení nabízí Dethlefsen (1992), který uvádí, že se snižujícím se vědomím něčeho také klesá schopnost správně zařadit události a vyhodnotit informace. Tento jev přirovnává k ladičce, která se rozezvučí při zaznění tónu, odpovídajícího pouze jejímu kmitočtu. Pokud tomu tak není, tón pro ladičku neexistuje, jelikož ho nemůže vnímat. Podobně tak i člověk potřebuje pro každé vnímání mít v sobě analogii schopnou „souznít“, která mu svojí rezonancí toto vnímání umožní. S rozšiřujícím se vědomím se pak zvyšuje schopnost správně zařadit události a vyhodnotit informace. Předvídání potíží u seniorů fungovalo jako „vědomí potíží stáří“ ve vztahu k odborné péči a tito senioři „zachytávali“ větší množství informací, které pro ně byly relevantní. Strategie zachování autonomie spojená s vyhýbáním se vyhledávání pomoci pak působila jako „filtr“ vnímání informací o péči. „Vyhýbání se vyhledání pomoci“ byla nejvýznamnější překážkou volby péče.
9.3 Kognitivní mapy strategií jednání seniorů „Vyhýbání se vyhledání pomoci“ bylo nejvýznamnějším faktorem ovlivňující množství připouštěných variant, percepci rysů péče a také největší překážkou volby péče. Proto jsem vytvořila kognitivní mapy zachycující strategie jednání seniorů. Podle Loučkové (2007) kognitivní mapy názorně popisují strategie jednání lidí a poukazují na stadia, která jsou klíčová pro pochopení a hodnocení jednání osob. Na základě výpovědi seniorů v šetření lze vymezit tři hlavní strategie jednání oslovených seniorů: 1. strategie ochoty vyhledat odbornou pomoc; 2. strategie vyhýbání se pomoci; 3. strategie nutnosti vyhledat pomoc. 9.3.1 Strategie ochoty vyhledat odbornou pomoc Tuto strategii uplatňovali „Senioři s předvídáním potíží a se strategií zachování autonomie vůči dětem“. Senioři věděli o potížích, které mohou nastat a měli jasnou představu, co udělají až potíže nastanou (1.stadium). Na příjímání informací o péči neměla vliv neochota vyhledat odbornou pomoc, která by působila jako filtr těchto informací. Naopak strategie zachování autonomie vůči dětem podporovala získávání informací o odborné péči (2.stadium). Respondenti informace získávali osobně (3.stadium). V důsledku toho vnímali hodně percipovaných rysů péče, které byly
52
kladné, měli za to, že odborná pomoc by řešila potíže jejich stáří (4.stadium). Byli ochotni vyhledat odbornou pomoc, péči dětí se vyhýbali. Vyhýbání se péči dospělých dětí způsoboval zájem respondentů o odbornou péči (5.stadium). Byli ochotni volit deinstitucionalizovanou nebo ústavní péči v závislosti na stupni svých potíží (6.stadium).
Obrázek č. 9.2 – Strategie ochoty vyhledat odbornou pomoc 9.3.2 Strategie vyhýbání se pomoci Tuto strategii uplatňovali „Senioři s nevyjádřenými potížemi a se strategií zachování autonomie“. Tito senioři si potíže stáří plně uvědomovali, ale v souvislosti se strategií zachování autonomie, o nich příliš nehovořili (1.,2. stadium). Tito senioři sice měli vlastní zdroje informací (3.stadium), strategie zachování autonomie však působila jako „filtr“ vnímání percepce rysů, senioři vnímali pozitivní i negativní rysy (4.stadium). Respondenti jednající touto strategií se vyhýbali vyhledání pomoci jak dětí, tak odborné (5.stadium). Předpokládám, že v případě akutní potřeby by péči volila jiná osoba (6.stadium).
53
Obrázek č. 9.3 - Strategie vyhýbání se pomoci 9.3.3 Strategie nutnosti vyhledat pomoc Tuto strategii uplatňovali „Senioři s potížemi a v minulosti uplatňovanou strategií zachování autonomie“. U těchto seniorek se zřejmě v důsledku vysokého věku objevovaly největší potíže (percipovaný zhoršený zdravotní stav, ovdovělé, žily samy, nízké příjmy atd.) (1. stadium). Dříve tyto seniorky uplatňovaly strategii zachování autonomie, v současnosti to již nebylo možné z důvodu kumulace potíží. Dřívější strategie však zřejmě působila jako „filtr“ na informace o možnostech péče (2. stadium), respondentky neměly žádné vlastní poznatky o péči (3.stadium). To způsobovalo omezené vnímání percipovaných rysů péče, kterých seniorky uvedly málo, téměř všechny záporné (4. stadium). Oslovené ženy se sice vyhýbaly vyhledání pomoci, v důsledku kumulujících se potíží ji byly ochotny vyhledat s pomocí dospělých dětí, které také zjišťovaly informace o péči (5. stadium). Z toho vyvozuji, že volba péče by byla delegována na děti (6. stadium). Je možné, že tato strategie je pouze vývojem „strategie vyhýbání se vyhledávání pomoci“, kdy se autonomie seniorů plíživě mění v heteronomii a již není možné uplatňovat strategii zachování autonomie.
54
Obrázek č. 9.4 - Strategie nutnosti vyhledat pomoc 9.3.4 Vztah mezi ochotou účastnit se šetření a strategiemi seniorů Z důvodů vysokého odmítání účasti ve výzkumu v diplomové práci jsem se také zabývala dodatečně otázkou, jak může souviset toto odmítání se zjištěnými strategiemi jednání seniorů. Vrátila jsem se zpátky k terénním poznámkám a zjistila jsem, že také postoje oslovených respondentů k účasti v šetření odpovídají zařazením strategiím seniorů: 1. 2. 3.
„Senioři s předvídáním potíží a se strategií zachování autonomie vůči dětem“ „Senioři s nevyjádřenými potížemi a se strategií zachování autonomie“ měli neutrální postoj k účasti v šetření; „Seniorky s potížemi a v minulosti uplatňovanou strategií zachování autonomie“ se zúčastnily šetření s nedůvěrou. Velkou oporu jsem měla v příbuzných starých osob (jednalo se o dceru a vnučku), které mi zprostředkovávaly kontakt a které šetření zajímalo. Intervenovaly za mne u seniorek, které souhlasily za podmínky účasti dcery a vnučky při rozhovoru. Chci dodat, že jsem na tyto respondentky nevyvíjela nátlak a jejich účast v šetření byla dobrovolná a v souladu s etickými principy výzkumu.
Je proto možné, že senioři odmítající účast v šetření, uplatňovali strategii nutnosti vyhledat pomoc s podporou dětí.
55
10 Diskuze Kapitola diskuze porovnává zjištění šetření diplomové práce s výsledky jiných výzkumů a komentáři odborné literatury. Text je členěn do dvou podkapitol. První podkapitola se zabývá připouštěnými variantami, percipovanými rysy a překážkami volby péče. Druhá podkapitola se pak věnuje subjektivně uvědomovaným potížím seniorů ve vztahu k volbě péče. Pro relevantnost srovnání závěrů diplomové práce s jinými výzkumy jsem se snažila reflektovat výběr respondentů v těchto výzkumech. Zjistila jsem, že ne vždy je to možné a to hlavně z toho důvodu, že některé informace jsou v literatuře uváděny bez uvedení metodiky výzkumu. Všude tam, kde to bylo možné, uvádím způsob výběru respondentů. Domnívám se, že prezentovaná zjištění jsou natolik zajímavá, že je uvádím, i bez uvedení způsobu výběru. Na tuto skutečnost upozorňuji a doporučuji na ni brát zřetel při četbě kapitoly.
10.1 Připouštěné varianty, percipované rysy a překážky volby péče První sada dílčích výzkumných otázek se týká připouštěných variant péče, rysů a překážek volby deinstitucionalizované péče realizované neformálními pečovateli. Nejpreferovanější variantou péče je pomoc poskytovaná rodinnými příslušníky v domácnosti seniorů. Tuto skutečnost uvádí řada výzkumů např. Sýkorová, Loučková, 2002; Veselá, 2002; Vidovičová, Rabušic, 2003; Vohralíková, Rabušic, 2004; Zavázalová, 2001. Preference rodinných příslušníků je prezentována ve výzkumech bez ohledu na výběr seniorů. V literatuře je preference rodinných příslušníků uváděna jako „obecně platný jev“, např. Sýkorová, Loučková uvádí (2002, s. 70): “Víme, že rodinní příslušníci jsou obvyklým, a seniory preferovaným zdrojem pomoci.“ I proto jsou zajímavá data publikovaná Nešporovou, Svobodovou, Vidovičovou (2008) v tabulce č. 10.122. Data jsou z výzkumu 50+23, kde byl uplatněn kvótní výběr. Celkový výzkumný vzorek obsahoval 1302 respondentů ve věku 50 až 91 let, ve složení 46 % mužů a 56 % žen.
22
V tabulce č. 10.1 není uveden údaj v absolutních četnostech., údaj v absolutních četnostech uvádím dále v textu. 23 Survey 50+ se uskutečnil v rámci projektu Senioři v české společnosti GAČR 403/95/0525 realizovaném prof. Ladislavem Rabušicem a prof. Petrem Marešem. Terénní sběr dat uskutečnil IVVM v září a říjnu 1996. Byl uplatněn kvótní výběr (Nešporová, Svobodová, Vidovičová, 2008.)
56
Tabulka č. 10.1 - Preferované uspořádání bydlení v případě snížené samostatnosti 24 za žádnou cenu by se nestěhoval/a, zůstal/a by tam, kde bydlí, zařídil/a by si pečovatelskou službu k dětem by nešel/nešla v žádném případě, i kdyby to bylo možné, zařídil/a by si bydlení v jednom z těch nově budovaných moderních domovů důchodců rozhodně by se přestěhoval/a k dětem, a kdyby bylo jejich bydlení malé, našli by společně větší bydlení protože nikdo z dětí nemá takový byt, aby mohl/a u nich bydlet, zůstal/a by tam, kde je, a zařídil/a pečovatelskou službu protože nikdo z dětí nemá dostatečně velký byt, musel/a by odejít do domova k dětem by v žádném případě nešel/a, přestěhoval/a by se k příteli/přítelkyni nastěhoval/a by si děti k sobě
46,0% 16,9% 13,5% 12,3% 8,7% 2,6% 0,2%
Pramen: Nešporová, Svobodová,Vidovičová, 2008, s. 38.
Z tabulky vyplývá podle Nešporové, Svobodové, Vidovičové (2008, s. 38): „Vlastní děti nejsou první, a dokonce ani druhou nejpreferovanější skupinou, se
kterou by respondenti ve vyšším věku chtěli sdílet svůj intimní prostor domova, a to ani v případě potřeby péče. Paradox je to ovšem jen částečný - svůj vliv zde projevuje potřeba autonomie, potřeba soukromí a nezávislosti.“
Podle mého názoru podobné strategie jednání uplatňovali také respondenti v diplomové práci. Také rysy péče neformálních pečovatelů, uváděné respondenty v šetření, se shodovaly se zjištěními odborné literatury. Jednalo se o skutečnost, že pomoc v rámci rodiny je vnímána jako přirozená snaha obracet se své na nejbližší (Možný In Vidovičová, Rabušic, 2003.) Tato snaha je dle Možného výsledkem pozůstatku prorodinné orientace české společnosti z dob normalizace, a je tak otázkou, zda mladší senioři odmítali pomoc dospělých dětí jen proto, že měli silnou potřebu nezávislosti nebo ji zatím nepotřebovali. Nejčastější překážky volby péče byly v souladu s výsledky výzkumu Kasalové (1991), která uvádí, že „nechci být rodině na obtíž“ je důvodem pro podání žádosti do domova důchodců.25 Podle Satirové (1994) pak lze „nebýt na obtíž“ interpretovat jako neefektivní komunikační vzorec skrývající obavy z odmítnutí. Satirová pak nabízí různé způsoby, jak minimalizovat v komunikaci tyto neefektivní komunikační vzorce, a proto se již dále nebudu Satirovou zabývat. Otázce připouštěných variant péče, rysů a překážek volby deinstitucionalizované péče, realizované formálními poskytovateli, se věnovala druhá sada dílčích výzkumných otázek. Senioři nepřipouštěli mnoho variant péče poskytované formálními pečovateli a neuváděli ani mnoho výhod, plynoucích ze současného trendu, kdy je odborná péče 24
Znění otázky: „Představte si nyní: Nějakou dobu už žijete sám/a bez svého partnera/partnerky, a i když nejste nijak těžce nemocen/a, přestáváte být schopen/a se sám/a o sebe postarat. Jak byste tuto situaci chtěl/a řešit? Kam byste se chtěl/a přestěhovat?“ 25 Kasalová (1991) která zkoumala seniory, kteří podali žádosti do domova důchodců. Základním souborem dat o jejich životní situaci byly údaje uvedené v jejich žádostech. Celkem bylo analyzováno 155 žádostí, u části respondentů byly informace doplněny o rozhovory nejen se seniory, ale také s rodinnými příslušníky.
57
poskytována seniorům v jejich domácnosti co nejdelší dobu. Kalvach, Hrabětová (2005) např. uvádí, že velmi cenným efektem deinstitucionalizované péče poskytované formálními pečovateli je jistota osamělého seniora, že za ním pravidelně někdo přijde („někoho za den uvidím“, „s někým promluvím“) a že to bude dokonce kvalifikovaný zdravotník (Kalvach, Hrabětová hovoří konkrétně o home care), s nímž může zkonzultovat své obtíže a obavy. Takový rys péče senioři v šetření diplomové práce neuváděli. Také ve výzkumu Zoubkové, Schneidera (In Moudrá, 2006), kteří realizovali dotazníkové šetření 100 seniorů žijících ve městě Říčany, většina dotázaných seniorů v Říčanech neměla dostatek informací, aby dokázala posoudit výhody pro ně plynoucí z takového typu péče. Nejstarší účastnice (R6: žena, 87 let) šetření v diplomové práci uváděla nedostatek ambulantních služeb v místě bydliště z důvodů osamělosti, nedostatečného zapojení do společenského života. Podle Zoubkové, Schneidera (In Moudrá, 2006) senioři v Říčanech vnímají jako nejvíce potřebné zřízení Seniorského klubu ve městě. Tento požadavek seniorů je podle Sýkorové (2007) více než legitimní. Důvodem jsou obavy seniorů z návštěv takových akcí, které by odhalily pokles jejich schopností a sil, v nichž by se stali terčem ageistického chování (kurzy práce na počítači, náročné zájezdy, akce navštěvované mládeží). Proto je důležitá podpora aktivit výhradně pro staré občany. Percipovaným rysům péče se pak věnuje ve svém výzkumu Veselá (2003), která však zkoumala seniory, kteří již pečovatelskou službu využívají, a tak ve svém výzkumu uvádí více percipovaných rysů. Některé percipované rysy se však shodují jedná se hlavně o kvalitu donášené stravy: občas studená, někdy pozdě, množství a složení jídla. Vítková (2006, s. 74) upozorňuje na to, že nelze stravování seniorů podceňovat: “V domácím prostředí se setkáváme s určitými nedostatky ve stravování seniorů. Zhoršení hybnosti nebo zraku výrazně omezují schopnost nákupu a přípravy stravy. Nezanedbatelnou roli hrají i problémy ekonomické. Ve větších městech se přidává deprese z osamělosti a sociální izolace, umocněná nedostatečnou stimulací a většinou nulovou pomocí okolí. Takový člověk nemá potřebu si připravit, esteticky upravit a naservírovat pokrm. Dochází k začarovanému kruhu, protože jeho zdravotní stav se díky nedostatečné výživě stále zhoršuje.“
Tyto poznatky Vítkové se shodují se zjištěními šetření v diplomové práci. Překážky volby péče korespondovaly se zjištěními v šetření Zoubkové, Schneidera (In Moudrá, 2006). Většina respondentů (73,5%) nevyužívala služby, a to proto, že senioři necítí pomoc jako potřebnou, pro finanční či místní nedostupnost a nedostatek informací. Podle Matajsové26 (2008) volbu deinstitucionalizované péče ovlivňuje také přiznání a výše příspěvků na péči: „....Ani tu pečovatelskou službu si ti lidé doma nenasmlouvávají o moc víc...o malinko víc...přidají dětem na dovolenou, na auto, ale to jsou ty příspěvky 2-4 tisícový, kdo pobírá příspěvek 8 a 11 tisíc, tak ten má opravdu co dělat a peníze má naprosto zaslouženě.“ Stejná zjištění27 uvádí také Nešporová, Svobodová, Vidovičová (2008.) Podle Holmerové (2008) je významnou 26
Problematika úhrady sociálních služeb je relativně nová, výzkumů týkající se deinstitucionalizované péče realizované formálními pečovateli není mnoho, problémy péče poskytované neformálními pečovateli byly tématem v pořadu ČT1 Máte slovo, kde vystupovala Jany Matajsová a MUDr. Holmerová, Ph.D. Informace, které tam zazněly byly podnětné, a proto uvádím je v přepisu.
58
překážkou regionální nedostupnost služeb:“...Ale je to taky tím, že ty služby neexistují, jsou prostě regiony, a bylo prokázáno, že až na 80% území obcí není pečovatelská služba zajištěna. A ty terénní nebo pečovatelské služby se poplatností zákona prostě nerozvíjejí.“ Podle Nešporové, Svobodové, Vidovičové (2008) volbu deinstitucionalizované péče ovlivňují tyto faktory: regionální nedostupnost služeb, neinformovanost seniorů a také skutečnost , že senioři služby nepovažují za vhodné či dostatečně kvalitní, nebo prostě nejsou zvyklí si podobné služby kupovat a s pomocí svých blízkých si nějak vystačí. Je zajímavé, že požadavky na deinstitucionalizované pečovatele představovaly: doprovod k lékaři a na úřady. Zatímco senioři v šetření diplomové práce tuto pomoc doprovodu chtěli po dospělých dětech, v šetření Zoubkové a Schneidra (In Moudrá, 2006) tyto nároky vznášeli staří lidé na formální pečovatele. Třetí sada dílčích výzkumných otázek této části práce se týkala preferovaných variant, percipovaných rysů a překážek volby ústavní péče. Respondenti šetření v diplomové práci měli jen malý přehled o typech ústavních zařízení, takovéto informace uvádí také Kubalčíková (2007). V tomto výzkumu bylo zkoumáno 17 seniorů s poklesem funkčního potenciálu a tedy i jistou závislostí na pomoci druhé osoby (Kubalčíková, 2007). Senioři připouštěli spíše možnost umístění do zařízení s vyšším prvkem autonomie, s respektováním osobního soukromí, toto zjištění odpovídá zjištěním uváděným ve výzkumech (např. Lipner In Glosová, 2007)28. Překážkám volby péče se odborná literatura příliš nevěnuje, což má dva aspekty: jednak dle Kalvacha (2005) v ČR není zvykem, aby si občané nárokovali formy různých služeb, a s tím zřejmě souvisí málo probádaná oblast strategií seniorů vyhledat pomoc (Hájková, 2007) – této problematice jsem se věnovala blíže v podkapitole 3.1.
10.2 Subjektivně uvědomované potíže seniorů ve vztahu k volbě péče Na základě literatury a výpovědí seniorů v šetření diplomové práce lze vymezit významné subjektivně uvědomované potíže ovlivňující volbu péče: jedná se o zdraví a soběstačnost, osamělost, bydlení, finance a obavy v souvislosti s vyhledáváním péče. Výzkumů k této problematice není mnoho, a proto nebudu text členit jako v části 10.1. Nejčastější potíží, kvůli které senioři potřebují pomoc, je percipované zdraví a s tím související snížená schopnost soběstačnosti. Takové zjištění uvádí ve svých výzkumech Kubalčíková (2007), Kasalová (1991). Zdravotní stav v kombinaci se sníženou soběstačností je v podstatě prvotním impulzem pro vyhledání jakékoliv pomoci. V šetření diplomové práce starší senioři se zhoršeným stavem preferovali péči 27
„Podle původních představ by se měl příspěvek na péči dostat k poskytovatelům sociálních služeb, kteří ho vyberou od svých klientů. V praxi však zejména u osob s nižším stupněm závislosti dochází mnohdy k tomu, že příjemce tuto finanční dávku poskytovateli služby nezaplatí, protože žádné formálně poskytované sociální služby nevyužívá (nebo je využívá pouze v omezeném množství). Tím se stalo, že formálním poskytovatelům služeb chybí část financí, o které se předpokládalo, že bude investována do sociálních služeb. A přitom není dost dobře kontrolovatelné, jak příjemce tyto finanční prostředky využije, a pokud je dá rodinným členům nebo blízkým, nakolik se tyto osoby o něj skutečně postarají.“ Nešporová, Svobodová, Vidovičová (2008.) 28 Lipner (In Glosová, 2007) neuvádí výzkumný vzorek, odkazuje se na „většinu našich výstupů v poslední době realizovaných výzkumů“. Tyto publikace však nejsou běžně dostupné.
59
občasnou, výpomoc rodinných příslušníků. Ve výzkumu Kasalové (1991), podle které se špatný zdravotní stav často pojí s důvodem „rodina mi už nestačí zajistit péči“, byl zhoršený zdravotní stav nejčastějším důvodem k podání žádosti do domova důchodců. Lze tedy říci, že senioři na základě percepce svého zdravotního stavu a soběstačnosti připouštějí různé varianty péče. Osamělost představuje další významnou potíž, ovlivňující volbu péče. Podle Kasalové (1991) je osamělost třetím nejčastějším důvodem pro volbu ústavní péče29. V šetření diplomové práce chtěla osamělá seniorka vyhledat denní centra pro seniory, což by mělo korespondovat s cíli těchto denních center a může to být dobré znamení toho, že osamělí staří lidé vidí jiné východisko z osamělosti než ústavní péči. Podle Kasalové (1991) v minulosti byly bytové podmínky podstatným důvodem k volbě ústavní péče. Podle Kasalové (1991) a nověji i podle Glosové (2007) stále existují lidé, kteří se stěhují do ústavu a jsou ještě schopni se o sebe postarat, ale byt, ve kterém celý život žili, jim samostatný život neumožní. V šetření diplomové práce senioři neuvažovali o odchodu do ústavního zařízení z důvodu nevyhovujícího způsobu bydlení, pomoc ale potřebovali. V případě respondentů v šetření vypomáhali rodinní příslušníci. Řešením by mohla být úprava bytu či domů seniorů (více viz Glosová, 2007), kterou však senioři příliš nepřipouštěli. Senioři preferovali soukromá, novější zařízení, která jsou podle nich drahá. Podobné zjištění uvádí také (Sýkorová, 2008, s. 127): „Kdy rejstřík možných voleb investic je seniory vymezen jednak „nadstandardem“ a jednak podporou jejich blízkých..... Svoboda volby umístění investic je ovšem u mnoha seniorů podstatně redukována a finanční soběstačnost pro ně znamená pouze mít na to, co je nezbytné – na nájemné, poplatky a jídlo, a pokud možno být připraveni na nejnutnější nenadálá vydání.“
Zajímavým tématem je vyhýbání se vyhledání pomoci, které lze diferencovat podle poskytovatele pomoci. Lze vyčlenit dvě skupiny: 1. odmítání více než občasné pomoci dospělých dětí; 2. odmítání vyhledání odborné pomoci. „Větším“ tématem plným dosud neprozkoumaných otázek je problematika odmítání odborné péče. Například Sýkorová, Loučková (2002) se ptá: „Naši senioři zřídka využívají pomoci odborníků, institucí: Nechtějí obtěžovat druhé? Nedůvěřují jim nebo se ostýchají? Anebo je institucionální pomoc pro ně finančně i jinak nedostupná – neumějí se zorientovat, nemají přehled?“ Komunitní plán rozvoje sociálních služeb ve městě Ostrava (Statutární město Ostrava, 2006.) uvádí, že uživatelé: 1. v případě dobrého zdravotního stavu nemají zájem o informace o sociálních službách; 2. v ostatních případech považují informovanost za nedostatečnou; 3. pociťují nedostatek míst v domovech důchodců, protože neznají alternativní možnosti sociálních služeb. 29
Kasalová (1991, s. 17) uvádí: „Je-li motivem pro podání žádosti do domova důchodců touha po lidském společenství (o čemž svědčí skutečnost, že s brzkým nástupem do domova důchodců počítali ti žadatelé, kteří trpěli pocitem osamělosti), pak se dá předpokládat, že tito občané budou v domovech důchodců skutečně nešťastní: jen zřídka je možné v domovech důchodců dnešního typu nalézt uspokojující lidské společenství.“
60
To podle mne odpovídá uplatňování strategie zachování autonomie jak ve vztahu k dětem, tak odborné pomoci a vyhýbání se vyhledání péče. V důsledku toho považují senioři informace o péči jako nepotřebné a nemají o něm zájem. Pokud se jejich zdravotní stav zhorší, je informovanost starých lidí nedostatečná. Tyto své závěry nemohu konfrontovat se závěry jiných výzkumů. Výzkumům zabývajících se vyhledáním pomoci není v České republice příliš věnována pozornost. A pokud jsou výzkumy realizovány, zaměřují se na děti a adolescenty (Hájková, 2007.) Hájková (2007, s. 17) pak dodává: „Mezery vidím ve zkoumání tohoto tématu v období stáří, které by bylo nejen zajímavé, ale i potřebné objevovat.“
61
11Závěr a doporučení Cílem diplomové práce bylo zodpovězení hlavní výzkumné otázky: „Které subjektivně uvědomované potíže seniorů ovlivňují jejich volbu mezi ústavní a deinstitucionalizovanou péčí?“ Klíčovým zjištěním podle mého názoru jsou strategie jednání seniorů. Jedná se o tyto strategie jednání starých lidí: strategie „ochoty vyhledat odbornou pomoc“; strategie „vyhýbání se vyhledání pomoci“; strategie „nutnosti vyhledat pomoc“. Rizikovým momentem strategií je pak okamžik, kdy u seniorů vyhýbajících se vyhledání péče dojde ke zhoršení jejich potíží či ke kumulaci potíží. Může se jednat o např. o zhoršení zdravotního stavu, poklesu soběstačnosti nebo i ovdovění apod. Senioři vyhýbající se vyhledání pomoci nejsou příliš připraveni na okamžik, kdy budou nuceni vyhledat péči. Otázkou zůstává, jak tuto problematiku řešit? Na jedné straně je možné chápat, že si senioři chtějí zachovat autonomii a odrazování od této strategie by mělo kontraproduktivní účinky. Naopak je dobré strategii zachování autonomie z různých důvodů u seniorů podporovat. Na druhé straně je žádoucí, aby senioři byli připravení na možnost, že u nich může dojít ke zhoršení nebo kumulaci potíží, a budou potřebovat pomoc cizí osoby. Zásadní otázkou tedy je, jakým způsobem je možné docílit u seniorů zachování autonomie a zároveň je připravit na eventualitu vyhledání pomoci tak, aby věděli, kam se mají obrátit v případě potřeby (nejde přitom o vyhledávání pomoci za každou cenu, je důležité, aby vyhledávání i poskytování pomoci bylo přiměřené30). Tato otázka je pro pomáhající profese, kterou sociální práce je, významná. Na základě těchto závěrů bych doporučení adresovala výzkumníkům. Badatelé by se, podle mého názoru, měli orientovat na výzkum zaměřený na faktory „vyhýbání se pomoci seniory“. Cílem takto orientovaného výzkumu by bylo zjištění, které další faktory působí na ochotu vyhledat pomoc a jak lze předejít problémům, které mohou vzniknout, jestliže starý člověk pomoc nevyhledá, přestože ji potřebuje. Vzhledem k tomu, že nárůst stárnoucí populace představuje celospolečenský problém, je řešení problematiky péče o seniory nutností i výzvou.
30
(viz Hájková, 2007.)
62
Použitá literatura a prameny 1. BLAŽEK, L. 2003. Vývojová tendence podniků. Brno: Masarykova univerzita. 2. BURCIN, B., KUČERA, T. 2002. Stárnutí obyvatelstva a hranice důchodového věku. Demografie, roč. 44. č. 1: str. 30-34. 3. ČILLÍK, Z. A KOL. 1977. Bývanie starých ludí a spolunažívanie viac jako dvoch generací. Bratislava: Výzkumný ústav životnej úrovně. 4. DETHLEFSEN, T. 1992. Osud jako šance. Brno: O. Svoboda. 5. DISMAN, M. 2002. Jak se vyrábí sociologická znalost. Praha: Karolinum. 6. DOŠLOVÁ, J. 2007. Postoj neformálních pečovatelů k uspokojování potřeb seniorů a co jej ovlivňuje. Brno: FSS MU (diplomová práce). 7. GEIST, B. 1992. Sociologický slovník. Praha:. Victoria Publishig, a. s. 8. GLOSOVÁ, D. eds. 2006. Bydlení pro seniory. Brno: ERA group. 9. HÁJKOVÁ, M. 2007. Vyhledávání odborné pomoci. Brno: FSS MU (diplomová práce). 10. HARTL, P. 1994. Psychologický slovník, Praha: Jiří Hudka. 11. HENDL, J. 2005. Základní metody a aplikace kvalitativního výzkumu. Praha: Portál. 12. HOŠEK, M. 2006. Koncepce podpory transformace pobytových sociálních služeb v jiné typy sociálních služeb, poskytovaných v přirozené komunitě uživatele a podporující sociální začlenění uživatele do společnosti. [online]. Praha: Ministerstvo práce a sociálních věcí [cit. 24. 5. 2008]. Dostupné na Worl Wide Web: <www.mpsv.cz/files/clanky/3858/Koncepce_podpory.pdf>. 13. HOWSE, K., EBRAHIM, S., GOOBERMAN-HILL, R. 2005. Help-avoidance: why olderly people do not always seek help. Reviews In Clinical Gerontology [online]. 2005, pp.63-70 [citováno 5. 9. 2008]. Dostupné na World Wide Web: <journals.cambridge.org/production/action/cjoGetFulltext?fulltextid=276121>. 14. JANEČKOVÁ, H., HNILICOVÁ, H. 1999. Spokojenost seniorů s institucionální péčí. Zdravotnické noviny, roč. 1999, č. 33: s.16. 15. JAROŠOVÁ, D. 2006. Péče o seniory. Ostrava: Ostravská univerzita. 16. KALVACH Z. A kol. 2004. Geriatrie a Gerontologie. Praha: Grada. 17. KALVACH, Z. HRABĚTOVÁ E. 2005. Senior a já. [online]. Společnost přátelská všem generacím [citováno 19. 2. 2008]. Dostupné na World Wide Web:
. 18. KASALOVÁ, H. et al. 1987. Služby a dávky sociální péče z hlediska života a potřeb starých občanů. Praha: Výzkumný ústav sociálního rozvoje a práce. Bratislava. 19. KASALOVÁ, H. et al. 1991. Problémy starých občanů se sníženou soběstačností. Bratislava: Výzkumný ústav práce a sociálních věcí, Bratislava, pobočka Praha. 20. KUBALČÍKOVÁ, K. 2005. Sociální služby pro seniory závislé na pomoci druhé osoby jako způsob snižování rizika sociálního vyloučení. Brno: FSS MU (disertační práce). 21. KUBALČÍKOVÁ, K. 2007. Zpráva z předvýzkumu uživatelů pro cílovou skupinu senioři. [online]. Brno: Asociace vzdělavatelů v sociální práci [cit. 19. 2. 2008]. Dostupné na World Wide Web:
63
<www.brno.cz/download/osp/1197448721.doc>. 22. KUČERA, M. 2002. Sociální důsledky stárnutí obyvatelstva České republiky. Demografie, roč. 44. č. 1: str. 38-40. 23. KUCHAŘOVÁ, V. 2002. Život ve stáří. Zpráva o výsledcích empirického šetření. Praha: SOCIOKLUB – VÚPSV. 24. LIPNER, M. Bydlení a kvalita seniorů, Základní principy bydlení seniorů z hlediska sociálního a sociálně-zdravotního In GLOSOVÁ, D. eds. 2006. Bydlení pro seniory. Brno: ERA group. 25. LOUČKOVÁ, I. 2007. Metodologické přístupy ve výzkumu seniorů. [online], Praha: Psychiatrická klinika 1. LF a VFN, Univerzita Karlova v Praze, Centrum adiktologie [citováno 10.10.2008]. Dostupné na World Wide Web: . 26. LOUČKOVÁ, I., SÝKOROVÁ, D. 2002. Hodnotové hierarchie seniorů a několik poznámek k metodologii gerontologického výzkumu. Ostrava: Dům techniky Ostrava. 27. MATOUŠEK, O. 1999. Ústavní péče. Praha: SLON. 28. MATOUŠEK, O. 2003. Slovník sociální práce. Praha: Portál. 29. MOUDRÁ, I. 2006. Průzkum: senioři a Říčany. [online]. [cit. 19. února 2008] Dostupné na World Wide Web: . 30. NAVRÁTIL, P. 2001. Teorie a metody sociální práce. Brno: Marek Zeman. 31. NEČASOVÁ, M. 2004. Respekt ke klientům na praktickém příkladu kvality života seniorů v domově. Sociální práce/Sociálna práca, roč. 2004.č. 4: str. 39 – 54. 32. NEŠPOROVÁ, O., SVOBODOVÁ, K., VIDOVIĆOVÁ, L. 2008. Zajištění potřeb seniorů s důrazem na roli nestátního sektoru. Praha: VÚPSV. 33. WHO. 1946. WHO definition of Health. [online]. [cit. 29. 12. 2008]. Dostupné na World Wide Web:< http://www.who.int>. 34. PACOVSKÝ, V. 1994. Geriatrie. Praha: Scientia Medica. 35. PIAT, M. 1997. Community opposition toward group homes. [online]. Laval: University. Faculté des scienties sociales. [citováno 5. 5. 2008]. Dostupné na World Wide Web: . 36. RABUŠIC, L. 1998. Jsou čeští senioři chudí? Sociologický časopis, roč. 34, č. 3: str. 303-320. 37. RYCHTAŘÍKOVÁ, J. 2002. Úspěšné stárnutí – leitmotiv 21. století. Demografie, roč. 44. č. 1: str. 43-46. 38. RYTÍŘ, V. 2001. Rozhodování při riziku a nejistotě. Zlín: Univerzita Tomášě Bati ve Zlíně. 39. SATIROVÁ, V. 2006. Kniha o rodině. Nakladatelství Práh. 40. SINGLY, F. 1999. Sociologie současné rodiny. Praha: Portál. 41. STATUTÁRNÍ MĚSTO OSTRAVA. 2005. Komunitní plán rozvoje sociálních služeb ve městě Ostrava do roku 2006. Ostrava: Magistrát města Ostravy, odbor sociálních věcí a zdravotnictví. 42. STUART-HAMILTON, I. 1999. Psychologie stárnutí. Praha: Portál. 43. SÝKOROVÁ, D. 2007. Autonomie ve stáří. Kapitoly z gerontosociologie. Praha: SLON. 44. SÝKOROVÁ, D., LOUČKOVÁ, I. 2002. Senioři ve společnosti: strategie zachování osobní autonomie. Ostrava: Dům techniky Ostrava.
64
45. ŠIKLOVÁ, J. Jak přežít stáří? In GLOSOVÁ, D. eds. 2006. Bydlení pro seniory. Brno: ERA group. 46. ŠVANCARA, J. 1979. Psychologie stárnutí a stáří. Praha: Státní pedagogické nakladatelství. 47. ŠVAŘÍČEK, R. a kol. 2007. Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách. Praha: Portál. 48. TIŠANSKÁ, L., KOŽENÝ, J. 2004. Osobnost, anticipovaná sociální opora a adaptace seniorek na stárnutí: test modelu životní spokojenosti. Československá psychologie, roč. 48, č.1: str. 27-37. 49. TLUSTÁ, K. Aktivizace seniorů v denním centru. [online]. Praha: Denní centrum seniorů Židovské obce v Praze [citováno 10 .8. 2008]. Dostupné na World Wide Web: <www.dcszop.wz.cz/doc/PGD06Aktiviz.doc>. 50. VESELÁ, J. 2002. Představy rodinných příslušníků o zabezpečení péče nesoběstačným rodičům. Praha: VÚPSV. 51. VESELÁ, J. 2003. Sociální služby poskytované seniorům v domácnostech. Praha: VÚPSV. 52. VIDOVIČOVÁ, L., RABUŠIC, L. 2003. Senioři a sociální opatření v oblasti stárnutí v pohledu české veřejnosti. Zpráva z empirického výzkumu. Praha výzkumné centrum Brno: VÚPSV. 53. VÍTKOVÁ, M. 2006. Kvalitní stravování jako sociální služba. Hradec Králové: Gaudeamus. 54. VOHRALÍKOVÁ, L., RABUŠIC, L. 2004. Čeští senioři včera, dnes a zítra. Praha, VÚPSV - Výzkumné centrum Brno. 55. ZAVÁZALOVÁ, H. A KOL. 2001. Vybrané kapitoly ze sociální gerontologie. Praha: Karolinum. 56. ŽIŽLAVSKÝ, M. 2003. Metodologie pro sociální politiku a sociální práci. Brno: Masarykova univerzita. Právní normy: Zákon č. 108/2006 Sb., O sociálních službách. Zákon č. 48/1997 Sb., O veřejném zdravotním pojištění. Občanský zákoník. Další prameny: Dalšími zdroji informací v práci byly osobní konzultace s prof. PhDr. Liborem Musilem, Csc. a informace uvedené v pořadu České televize Máte slovo vysílaném dne 24.4. 2008. V práci jsou uvedeny komentáře Jany Matajsové (nebyl uveden titul) a MUDr. Ivy Holmerové, Ph.D.
65
Anotace Autorka diplomové práce: Bc. Petra Fejtková Název práce: Postoj seniorů k ústavní a deinstitucionalizované péči Klíčová slova: senioři, subjektivně uvědomované potíže, vliv, volba, ústavní péče, deinstitucionalizovaná péče Počet slov: 19 973 (bez poznámek pod čarou, příloh a stati) Diplomová práce se zabývá postoji seniorů k ústavní a deinstitucionalizované péči. Cílem diplomové práce je odpovědět na otázku: Které subjektivně uvědomované potíže seniorů ovlivňují jejich volbu mezi ústavní a deinstitucionalizovanou péčí? Deinstitucionalizovaná péče je dále členěna na péči formálních a neformáních pečovatelů. Ústavní péče je blíže diferenciována jako ústavní péče s vyšším a nižším prvkem autonomie. Mezi nejvýznamnější percipované potíže seniorů patří: zdravotní stav, soběstačnost, osamělost, bydlení, finance a obavy ze ztráty autonomie po vyhledání pomoci. Obavy ze ztráty autonomie po vyhledání pomoci fungují jako bariéry vyhledání pomoci, které výrazně ovlivňují percepci rysů jednotlivých typů péče a vnímání informací o odborné péči. V konečném důsledku pak působí jako největší překážka volby péče.
Annotation Author of the diploma thesis: Bc. Petra Fejtková Title of the diploma thesis: The attitudes of people to residential and deinstitutionalized care Key words: seniors, subjectively realized problems, influence, choice, institutional care, deinstitutionalized care Number of words: 19 973 The diploma thesis focuses on the attitude of seniors to institutional and deinstitutionalized care. The aim of the diploma thesis is to answer a question: Which subjectively realized problems of seniors influence their choice between institutional and deinstitutionalized care? The deinstitutionalized care is further divided into the care of formal and informal tenders. The institutional care is then split into the care with higher or lesser portion of independence. The most significantly perceived problems of seniors are: health, self sufficiency, solitude, housing, finance and the fear of the loss of independence when using any type of care. The fear of the loss of independence in case of using some type of care acts as a barrier in help searching, which significantly influences the perception of particular care‘s types features as well as the perception of information about specialized care. In the end, it acts as the biggest barrier when choosing care.
66
Jmenný rejstřík Bachrach..................................................................................................................................................... 15 Baltes............................................................................................................................................................. 7 Bartošová ....................................................................................................................................................29 Blažek......................................................................................................................................................... 10 Burcin............................................................................................................................................................ 7 Corbinová.................................................................................................................................................... 30 Creswell ......................................................................................................................................................30 Čillík............................................................................................................................................... 10, 16, 23 Dean............................................................................................................................................................ 20 Dethlefsen................................................................................................................................................... 52 Disman........................................................................................................................................................ 30 Došlová................................................................................................................................................. 16, 26 Dufour......................................................................................................................................................... 15 Dunn............................................................................................................................................................ 29 Ebrahim....................................................................................................................................................... 48 Finch........................................................................................................................................................... 16 Geist............................................................................................................................................................ 25 Geremek...................................................................................................................................................... 10 Glaser.......................................................................................................................................................... 30 Glosová............................................................................................. 7, 12, 13, 15, 16, 23, 25, 28, 45, 59, 60 Gooberman-Hill.......................................................................................................................................... 48 Hájková..................................................................................................................................... 20, 59, 61, 62 Hartl............................................................................................................................................................ 20 Haškovcová........................................................................................................................................... 10, 11 Hendl............................................................................................................................................... 30, 31, 33 Hiršl............................................................................................................................................................. 29 Hnilicová..................................................................................................................................................... 15 Holmerová................................................................................................................................................... 58 Hošek.................................................................................................................................................... 16, 17 Howse......................................................................................................................................................... 48 Hraba........................................................................................................................................................... 29 Hrabětová.................................................................................................................................. 13, 14, 27, 58 Chromý....................................................................................................................................................... 27 Janečková.................................................................................................................................................... 15 Jarošová............................................................................................................. 10, 11, 16, 17, 18, 26, 27, 31 Kalvach........................................................................................... 12, 13, 14, 16, 18, 22, 24, 25, 27, 58, 59 Kasalová............................................................................................................ 21, 24, 27, 28, 49, 57, 59, 60 Kožený.........................................................................................................................................................25 Kubalčíková.......................................................................................... 12, 15, 19, 21, 23, 24, 25, 26, 28, 59 Kučera........................................................................................................................................................... 7 Kuchařová............................................................................................................................................. 25, 28 Kvale........................................................................................................................................................... 30 Lecomte....................................................................................................................................................... 15 Lipner.............................................................................................................................. 7, 12, 13, 16, 23, 59 Loučková........................................................................................................... 16, 17, 21, 23, 31, 52, 56, 60 Maddox....................................................................................................................................................... 27 Mancini....................................................................................................................................................... 16 Mareš..................................................................................................................................................... 20, 56 Matajsová.................................................................................................................................................... 58 Matoušek............................................................................................................................. 11, 13, 14, 15, 24 Moudrá.................................................................................................................................................. 58, 59 Možný................................................................................................................................................... 29, 57 Musil..............................................................................................................................11, 13, 14, 23, 39, 50 Navrátil................................................................................................................................................. 10, 15 Nečasová............................................................................................................................................... 21, 34
67
Nešporová................................................................................................................................. 56, 57, 58, 59 Pacovský............................................................................................................................................... 17, 26 Piat.............................................................................................................................................................. 15 Pichaud........................................................................................................................................................ 21 Příhoda........................................................................................................................................................ 27 Rabušic................................................................................................................................ 16, 23, 29, 56, 57 Rickwood.................................................................................................................................................... 20 Rose............................................................................................................................................................. 15 Rychtaříková............................................................................................................................... 7, 10, 25, 29 Rytíř............................................................................................................................................................ 22 Satirová....................................................................................................................................................... 57 Shanas......................................................................................................................................................... 16 Schneider............................................................................................................................................... 58, 59 Singly.......................................................................................................................................................... 11 Staňková...................................................................................................................................................... 11 Streib........................................................................................................................................................... 16 Stuart-Hamilton........................................................................................................................................... 27 Svobodová................................................................................................................................. 56, 57, 58, 59 Sýkorová..................................................................................... 7, 16, 17, 21, 23, 24, 29, 31, 49, 56, 58, 60 Šiklová........................................................................................................................................................ 10 Švancara...................................................................................................................................................... 17 Švaříček................................................................................................................................................. 30, 31 Tharearuová................................................................................................................................................ 21 Tišanská.......................................................................................................................................................25 Tlustá........................................................................................................................................................... 14 Trachtová.................................................................................................................................................... 26 Veselá................................................................................................................ 16, 17, 19, 21, 23, 31, 56, 58 Vidovičová.................................................................................................................... 16, 23, 56, 57, 58, 59 Vítková........................................................................................................................................................ 58 Vohralíková..................................................................................................................................... 16, 23, 56 Walker................................................................................................................................................... 15, 16 Wolfswinkel................................................................................................................................................ 15 Zavázalová.................................................................................................................... 11, 16, 17, 26, 28, 56 Zoubková.............................................................................................................................................. 58, 59 Žižlavský............................................................................................................................................... 30, 33
68
Věcný rejstřík Autonomie..............................9, 11, 12, 13, 14, 21, 22, 23, 34, 36, 37, 40, 42, 47, 49, 50-55, 57, 59, 61, 62 ..................................................................................................................................................................... Ústavní péče s nižším prvkem autonomie viz Ústavní péče Ústavní péče s vyšším prvkem autonomie viz Ústavní péče Strategie zachování autonomie viz Strategie Bydlení.............................................10, 13, 15, 16, 17, 18, 23, 25, 26, 28, 29, 32, 40, 43, 45, 46, 57, 59, 60 Coping..........................................................................................................................................................20 Deinstitucionalizace...............................................................................................................................15, 16 Deinstitucionalizovaná péče..................7, 9, 10, 11, 15-20, 23, 30, 32, 35, 37, 28, 39, 42, 45, 53, 56-59, 62 Demedicionalizace.......................................................................................................................................16 Deprofesionalizace.......................................................................................................................................16 Desektorizace...............................................................................................................................................16 Domovy - penziony pro důchodce...........................................................................12, 13, 14, 24, 29, 39, 42 Domovy důchodců.................................11, 12, 13, 14, 22, 24, 34, 36, 39, 40, 42, 44, 47, 49, 50, 51, 57, 60 Domovy pro seniory..............................................................................................................................13, 14 Efektivita......................................................................................................................................................39 Finance.................................................................................10, 25, 29, 32, 36, 42, 43, 44, 46, 47, 58, 59, 60 Heteronomie...............................................................................................................................21, 34, 50, 54 Kognitivní mapy....................................................................................................................................48, 52 Kvalitativní výzkum.....................................................................................................................................30 Modernizace.................................................................................................................................................10 Nezávislost...........................................................................................................................12, 21, 26, 34, 57 Občanský zákoník........................................................................................................................................13 Ochota vyhledat pomoc.................................................22, 23, 32, 38, 41- 44, 47, 48, 50, 51, 52, 53, 54, 62 Neochota vyhledat pomoc.........................................................................................22, 23, 37, 39, 48, 52 Vyhýbání se vyhledání pomoci.......................................................7, 8, 36, 48, 49, 51, 52, 53, 54, 61, 62 Strategie ochoty vyhledat pomoc viz Strategie jednání
Strategie vyhýbání se vyhledání pomoci viz Strategie jednání Operacionalizace....................................................................................................................................31, 32 Osamělost...................................................................................25, 26, 27, 28, 32, 43, 44, 45, 50, 58, 59, 60 Péče Péče formální...............................................................................................................................19, 22, 23 Péče neformální...................................................................................................................................7, 23 Pečovatelé formální ................9, 16, 17, 18, 19, 22, 23, 32, 35, 37, 38, 39, 42, 44, 49, 50, 51, 57, 58, 59 Pečovatelé neformální.......................................................9, 16, 17, 18, 19, 32, 35, 36, 44, 49, 50, 56, 57 Pečovatelská služba...............................................................11, 13, 15, 18, 19, 24, 37, 38, 39, 57, 58, 59 Domy s pečovatelskou službou.......................................................................................11, 12, 13, 24, 39 Volba péče......................................................................7, 8, 20, 22-30, 43-49, 50, 54, 56, 58, 59, 60, 62 Překážky volby péče.................7, 15, 18, 19, 22, 23, 26, 27, 28, 29, 32, 35, 36, 37, 39, 42-48, 52, 56-59 Postoj..............................................................................................................7, 17, 23, 35, 36, 38, 48, 50, 55 Potíže..............7, 15, 17, 20, 21, 22, 23, 25, 28, 30, 31, 32, 34, 40, 42, 43, 44, 45, 46, 48, 50-56, 59, 60, 62 Subjektivně uvědomované potíže.......................................................7, 22, 25, 28, 30, 43, 45, 51, 56, 59 Překážky volby péče.........7, 15, 18, 19, 22, 23, 26, 27, 28, 29, 32, 35, 36, 37, 39, 42-48, 52, 56, 57, 58, 59 Přirozené prostředí...........................................................................................................9, 14, 16, 17, 19, 28 Rozhovor....................................................................................19, 30, 31, 32, 33, 34, 36, 37, 40, 44, 55, 57 Sekularizace.................................................................................................................................................10 Senior31.........................................................................................................................................................21 Soběstačnost.................................................................7, 9, 13, 16, 24-29, 31, 32, 43, 44, 49, 51, 59, 60, 62 Strategie...................................................................30, 34, 38, 48, 49, 50, 51, 52, 53, 54, 55, 57, 59, 61, 62 Strategie jednání........................................................................................................34, 48, 52, 55, 57, 62 Strategie nutnosti vyhledat pomoc........................................................................................52, 54, 55, 62 Strategie ochoty vyhledat odbornou pomoc................................................................................52, 53, 62 Strategie vyhýbání se vyhledání pomoci...............................................................................52, 53, 54, 62 Strategie zachování autonomie.....................................................................49, 50, 51, 52, 53, 54, 55, 61 31
Pouze vymezení pojmu senior.
69
Strategie výzkumná viz výzkumná strategie Ústavní péče....7, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 20, 22, 23, 24, 27, 28, 29, 30, 32, 35, 39, 40, 42, 44, 49, 51, 53, 59, 60, 62 Rezidenční péče..........................................................................................................................11, 12, 14 Výzkumná strategie.....................................................................................................................................30 Zákon č. 108/2006 Sb., O sociálních službách................................................................................14, 18, 37 Zákon č. 48/1997 Sb., O veřejném zdravotním pojištění......................................................................18, 37 Závislost.......................................................10, 12, 16, 21, 22, 25, 26, 27, 28, 29, 32, 34, 43, 44, 48, 53, 59 Zdravotní stav..................................12, 13, 22, 25, 26, 31, 32, 34, 39, 43, 44, 50, 51, 54, 58, 59, 60, 61, 62
70
Přílohy Příloha č. 1 - Typy služeb formálních pečovatelů Sociální služby Sociální služby v současnosti upravuje Zákon č. 108/2006 Sb., O sociálních službách. Zákon č. 108/2006 Sb., O sociálních službách vymezuje tyto druhy sociálních služeb, které lze označit jako deinstitucionalizovanou péči: Služby sociální péče napomáhají osobám zajistit jejich fyzickou a psychickou soběstačnost, s cílem umožnit jim v nejvyšší možné míře zapojení do běžného života společnosti, a v případech, kdy toto vylučuje jejich stav, zajistit jim důstojné prostředí a zacházení. Osobní asistence je terénní služba poskytovaná osobám, které mají sníženou soběstačnost z důvodu věku, chronického onemocnění nebo zdravotního postižení, jejichž situace vyžaduje pomoc jiné fyzické osoby. Služba se poskytuje bez časového omezení, v přirozeném sociálním prostředí osob a při činnostech, které osoba potřebuje. Osobní asistenti pomáhají člověku zvládnout péči o sebe a umožňují jim účastnit se života společnosti. Pečovatelská služba je terénní nebo ambulantní služba poskytovaná osobám, které mají sníženou soběstačnost z důvodu věku, chronického onemocnění nebo zdravotního postižení, a rodinám s dětmi, jejichž situace vyžaduje pomoc jiné fyzické osoby. Pečovatelé pomáhají člověku zvládnout péči o sebe a o domácnost. Tísňová péče je terénní služba, kterou se poskytuje nepřetržitá distanční hlasová a elektronická komunikace s osobami vystavenými stálému vysokému riziku ohrožení zdraví nebo života v případě náhlého zhoršení jejich zdravotního stavu nebo schopností, poskytnutí nebo zprostředkování neodkladné pomoci při krizové situaci. Průvodcovské a předčitatelské služby jsou terénní nebo ambulantní služby poskytované osobám, jejichž schopnosti jsou sníženy z důvodu věku nebo zdravotního postižení v oblasti orientace nebo komunikace, a napomáhá jim osobně si vyřídit vlastní záležitosti. Služby mohou být poskytovány též jako součást jiných služeb. Podpora samostatného bydlení je terénní služba poskytovaná osobám, které mají sníženou soběstačnost z důvodu zdravotního postižení nebo chronického onemocnění, včetně duševního onemocnění, jejichž situace vyžaduje pomoc jiné fyzické osoby. Náplní této služby je pomoc při zajištění chodu domácnosti, výchovné, vzdělávací a aktivizační činnosti, zprostředkování kontaktu se společenským prostředím, sociálně terapeutické činnosti a pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záležitostí. Odlehčovací služby jsou terénní, ambulantní nebo pobytové služby poskytované osobám, které mají sníženou soběstačnost z důvodu věku, chronického onemocnění nebo zdravotního postižení, o které je jinak pečováno v jejich přirozeném sociálním prostředí; cílem služby je umožnit pečující fyzické osobě nezbytný odpočinek. V centrech denních služeb se poskytují ambulantní služby osobám, které mají sníženou soběstačnost z důvodu věku, chronického onemocnění nebo zdravotního postižení, jejichž situace vyžaduje pomoc jiné fyzické osoby. V centrech denních služeb je poskytována pomoc při osobní hygieně, poskytnutí stravy, výchovné,
71
vzdělávací a aktivizační činnosti, zprostředkování kontaktu se společenským prostředím, sociálně terapeutické činnosti, pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záležitostí. V péči tohoto druhu může mnoho starých lidí prosperovat, mají-li navíc dobré rodinné zázemí (Matoušek, 1999:85). Denní stacionáře seniorům poskytují v zásadě stejné služby jako centra denních služeb, navíc je však poskytována pomoc při zvládání běžných úkonů péče o vlastní osobu. Týdenní stacionáře poskytují tytéž služby jako denní stacionáře, senioři však mohou být navíc v týdenním stacionáři ubytováni. Zdravotní služby Mimo sociálních služeb se senioři mohou setkat s tzv. domácí péčí, která představuje formu zdravotní (Home-Care) a sociální péče (Home-Help), včetně péče laické, poskytované potřebnému pacientovi ve vlastním domácím prostředí. Služby jsou poskytovány na základě indikace praktického lékaře pro dospělé, praktického lékaře pro děti a dorost nebo na doporučení ošetřujícího lékaře při hospitalizaci, a to pacientům všech věkových, indikačních i diagnostických skupin. Pojem domácí zdravotní péče je definován v zákoně č. 48/1997 Sb. o veřejném zdravotním pojištění. Tato legislativní úprava neřeší vymezení ambulantních a terénních služeb, domácí zdravotní péče je vnímána jako ambulantní, ačkoliv je poskytována seniorům v jejich vlastním sociálním prostředí. Podle stávající úpravy hradí zdravotní pojišťovny svým klientům úkony home care do rozsahu 3x 1 hodina denně po 7 dní v týdnu32. Použitá literatura: Právní normy: Zákon č. 108/2006 Sb., O sociálních službách. Zákon č. 48/1997 Sb. O veřejném zdravotním pojištění. Občanský zákoník.
32
Kromě základní ošetřovatelské péče jde např. o ošetření chronických ran či ošetření vývodů, o aplikaci léků včetně injekcí (např. insulin, pokud si jej není schopen nemocný aplikovat sám), o kontrolu zdravotního stavu se změřením pulzu, krevního tlaku, s kontrolou výživového stavu, hydratace (dostatečného příjmu tekutin), psychického stavu či nežádoucích účinků léků, o rehabilitačně ošetřovatelské úkony včetně nácviku chůze, o výměnu absorpčních pomůcek pro inkontinentní. Pro řadu nemocných odpadá nepříjemné a mnohdy nemožné dojíždění na určité opakované výkony (např. převazy chronických ran).
72
Příloha č. 2 - Scénář rozhovoru Dobrý den, v rámci diplomové práce se zajímám o potíže seniorů a o to, jak senioři vnímají péči, které se jim dostává. Zdá se, potížím seniorů není věnována patřičná pozornost. Pozornost není věnována názorům seniorů na péči. Chci Vás proto požádat o rozhovor, kde budete moci vyjádřit své pocity o potížích, se kterými se potýkáte a o svých názorech na péči o seniory. Šetření je zcela dobrovolné a anonymní. DĚKUJI ZA VÁŠ ČAS! ______________________________________________________________________ Otázky rozhovoru: Co považujete v současnosti za své hlavní potíže a proč? Jaké typy péče znáte? Co si myslíte o péči pro seniory? Máte zájem poznat ještě další typy péče? Jak si představujete péči/služby, která by řešila vaše problémy? Které služby byste chtěli využít? Využívali by jste nějakou kombinaci služeb? Jaké vidíte klady a zápory péče jednotlivých variant péče? Myslíte si, že existuje nějaký důvod, kvůli kterému byste odmítl/a některou z variant péče?
____________________________________________________________ Kolik je Vám let ? Jaké je Vaše dokončené vzdělání ? Jaký je váš rodinný stav? S kým v současnosti bydlíte?
73
Příloha č. 3 - Charakteristika respondentů Tabulka 1 - Přehled základních charakteristik respondentů Respondent
Pohlaví
Věk
Rodinný stav
Vzdělání
R1
Muž
60 let
Rozvedený
SŠ
R2
Muž
60 let
Vdovec
UŠ
R3
Žena
63 let
Vdaná
VŠ
R4
Žena
75 let
Vdova
ZŠ
R5
Manželský pár
Muž 79 a žena Vdaný/ženatý VŠ, SŠ 80 let
R6
Žena
87 let
Vdova
74
UŠ
Stať Vliv subjektivně uvědomovaných potíží seniorů na volbu péče Petra Fejtková Abstrakt Článek se zabývá vlivem subjektivně uvědomovaných potíží seniorů na volbu péče. Mezi nejvýznamnější subjektivně uvědomované potíže seniorů patří: zdravotní stav, soběstačnost, osamělost, bydlení, finance a obavy ze ztráty autonomie po vyhledání pomoci. Obavy ze ztráty autonomie výrazně ovlivňují percepci rysů jednotlivých typů péče a vnímání informací o odborné péči. V konečném důsledku pak působí jako největší překážka volby péče. Klíčová slova: senioři, subjektivně uvědomované potíže, vliv, volba, ústavní péče, deinstitucionalizovaná péče Impact of subjectively realized problems on care choice Petra Fejtková Abstract The article focuses on impact of subjectively realized problems on care choice. The most significantly perceived problems of seniors are: health, self sufficiency, solitude, housing, finance and the fear of the loss of independence when using any type of care. The fear of the loss of independence significantly influences the perception of particular care‘s types features as well as the perception of information about specialized care. In the end, it acts as the biggest barrier when choosing care. Key words: seniors, subjectively realized problems, influence, choice, institutional care, deinstitutionalized care 1 Úvod V souvislosti s demografickými změnami, s dlouhodobým snižováním počtu narozených dětí a zvyšováním počtu osob nad 65 let, se mění věková struktura obyvatelstva v České republice – populace stárne (Burcin, Kučera; Rychtaříková, 2002.) Senioři se často dožívají poměrně vysokého věku, jejich soběstačnost po dosažení určité věkové hranice v souvislosti s jinými faktory (např. polymorbiditou) většinou klesá. Změněný životní styl současné rodiny nevytváří optimální podmínky pro péči o seniory (současnost přináší sníženou možnost i ochotu poskytovat péči seniorům v rodinách dospělých dětí), zároveň stoupá počet samostatně žijících starých lidí hlavně žen (Burcin, Kučera; Rychtaříková, 2002.) V současnosti je pomoc společnosti realizována prostřednictvím deinstitucionalizované a ústavní péče (Burcin, Kučera; Rychtaříková, 2002.) Baltes (In Sýkorová, 2007, s. 191) uvádí, že: „Nutnost volby mezi zatížením dítěte, rodiny
75
(volbou neformální péče), a případným vstupem do institucí se zdá být vskutku obtížným vývojovým úkolem životní etapy stáří.“ Lipner (In Glosová, 2006) v této souvislosti upozorňuje na to, že by seniorům měla být nabídnuta variantní možnost svobodné volby a v souvislosti s tím jednou z prioritních úloh, předcházejícím úvahám a rozhodování o struktuře a zejména typech péče o seniorky a seniory, by mělo být zjišťování názorů populace na tuto péči. Faktory ovlivňující volbu seniorů mezi deinstitucionalizovanou a ústavní péči mohou být různé. Jedním z faktorů ovlivňujících tuto volbu mohou být osobní zkušenosti seniorů s potencionálními nebo narůstajícími omezeními sebeobsluhy. Proto se nabízí otázka, jaké postoje mají senioři k deinstitucionalizované a ústavní péče a které subjektivně uvědomované potíže ovlivňují volbu mezi těmito typy péče. 2 Metodika výzkumu Pro výzkum byla zvolena kvalitativní výzkumná strategie a technika polostrukturovaného hloubkového rozhovoru. Při výběru způsobu rozhovoru jsem brala v potaz skutečnost, že respondenty jsou senioři, kterým technika hloubkového nestrukturovaného rozhovoru nemusí vyhovovat vzhledem k jejich zdravotnímu a psychickému stavu. Po zkušenostech z vedení rozhovoru se seniory v rámci toho šetření, jsem přesvědčena o tom, že nestrukturovaný rozhovor by seniorům, zvláště starším, nevyhovoval. Jednotkou zkoumání i jednotkou zjišťování výzkumu byli senioři žijící ve vlastní domácnosti. Za seniory byli považováni osoby starší 60 let. Celkem bylo dotazováno šest respondentů. Kritériem pro volbu respondentů byl věk respondentů. Respondenti byli rozděleni do dvou skupin: senioři mladší 75 let a senioři starší 75 let. Sběr dat probíhal v souladu s etickými principy kvalitativního výzkumu. Senioři byli zařazeni do výzkumu, jen pokud s účastí souhlasili. Rozhovory byly anonymní a byly realizovány v soukromí. 3 Teoretická východiska V teoretických východiscích jsou vymezeny nejvýznamnější pojmy vztahující se k dané problematice, kterými jsou koncept vyhledávání pomoci seniorů na základě subjektivně uvědomovaných potíží a možnosti volby péče seniory. 3.1 Vyhledávání pomoci seniorů na základě subjektivně uvědomovaných potíží U seniorů s věkem klesá schopnost seniora se o sebe postarat, a je nutná pomoc jiné osoby (Jarošová, 2006.) K zásadnímu zlomu ve schopnostech dochází mezi 75. a 79. rokem života. Největší význam má omezení hybnosti, které se následně promítá do zvládání dalších činností (Veselá, 2002.) A právě v důsledku zhoršení zdravotního stavu a snížené soběstačnosti, ale také kvůli jiných subjektivně uvědomovaným potížím (např. osamělost) senioři vyhledavají pomoc jiných osob. Do procesu vyhledání pomoci zasahuje celá řada vlivů, některé vlivy rozhodnutí pomoc vyhledat podpoří, kvůli jiným se lidé rozhodnou pomoc nevyhledat. Teoretickým konceptem zabývající se touto problematikou je pojem “vyhledávání pomoci”. Za vyhledávání pomoci budu považovat takové chování, kdy osoba s potíží nebo potížemi aktivně sama vyhledá pomoc druhých osob, ale také projeví zájem o poskytnutí pomoci, případně je alespoň ochotna nabízenou pomoc přijmout.
76
Vyhledávání pomoci je forma copingu33, který se vztahuje k druhým lidem, a je proto často založená na sociálních vztazích a interpersonálních schopnostech (Hájková, 2007.) Fáze procesu vyhledání pomoci jsou graficky znázorněny na obrázku č. 1.
Obrázek č. 1- Model vyhledání pomoci Pramen: Rickwood, Dean In Mareš In Hájková, 2007, s. 17, 18. Podle Hájkové (2007) do procesu vyhledání pomoci zasahuje celá řada vlivů, některé vlivy rozhodnutí pomoc vyhledat podpoří, kvůli jiným se lidé rozhodnou pomoc nevyhledat. V literatuře zabývající se seniory zjistíme, že častým důvodem kvůli kterého se senioři rozhodnou pomoc nevyhledat je přímo některá z fází procesu vyhledávání pomocí, případně více fází tohoto procesu nebo proces celý. Fáze procesu vyhledání pomoci, které senioři vnímají jako problematické, mohou vyústit v neochotu vyhledat pomoc, ačkoliv senioři mohou trpět závažnými potížemi. Vzhledem k tomu, že je poměrně problematické blíže specifikovat, se kterou fází procesu má senior potíže, budu o potížích s vyhledáváním pomoci hovořit jako o neochotě vyhledat pomoc. 3.2 Možnosti volby péče seniory Obecně se má za to, že pokud senioři potřebují pomoc cizí osoby, mají v souvislosti s charakterem a rozsahem svých potíží několik možností volby péče (Čillík, 1977.) Možnosti volby péče lze členit na péči ústavní a deinstitucionalizovanou. Pod pojmem ústavní péče je chápana taková péče, která je poskytována seniorům profesionály v ústavním zařízení, které pro staré lidi představují místo trvalého pobytu (Matoušek, 1999.) Do deinstitucionalizované péče lze zařadit takové typy péče, které jsou poskytovány v přirozeném prostředí34 seniora (Hošek, 2006.) 3.2.2 Ústavní péče Ústavní péče je dále členěna na: ústavní péči s vyšším prvkem autonomie a ústavní péči s nižším prvkem. Pod pojmem zařízení s vyšším prvkem autonomie jsou chápána taková zařízení, která seniorům poskytují pouze doplňkové služby. Do takových zařízení lze zařadit domy zvláštního určení s pečovatelskou službou a domov-penzion pro důchodce (v současnosti Domov pro seniory). Ústavní péče s vyšším prvkem autonomie, poskytuje seniorům možností více osobní svobody a těší se větší oblibě (Lipner In Glosová, 2006.) Nevýhodou tototo typu péče je omezené spektrum poskytování služeb. Pod pojmem zařízení s nižším prvkem autonomie jsou vnímána taková zařízení, která poskytují seniorům základní ošetřovatelskou a zdravotnickou péči. Zařízení
33
Stres a situace s ním spjaté (velké a závažné i malé každodenní) před nás staví úkol – nějakou cestou se s nimi vyrovnat, zvládnout je. V této spojitosti se používá termínu zvládání (stresu či zátěže) či původně anglického termínu coping (Hájková, 2007.) 34 Přirozené prostředí nelze pojímat jen jako vlastní domácnost, ale je nezbytné chápat jako životní prostor, který představuje kromě bydlení samotného zejména rodinné vazby a síť sociálních kontaktů vázaných na dané místní společenství (Hošek, 2006.)
77
poskytující i základní ošetřovatelskou a zdravotnickou péči mají jediného zástupce: domovy důchodců (nově domovy pro seniory). Zařízení ústavní péče s nižším prvkem autonomie jsou volena seniory z toho důvodu, že poskytují hlavně zdravotní péči, kterou senioři již většinou potřebují. Přestěhování do takového zařízení však může pro seniory znamenat ztrátu vazeb na dřívější prostředí, oslabení kontaktu s rodinou, dezorientaci v novém prostředí a nutnost navázat nové vztahy k neznámým lidem (Matoušek, 1999.) Často uváděným rysem péče je přístup personálu ke klientům, který Matoušek (2003) vnímá jako přezíravý). 3.2.1 Deinstitucionalizovaná péče Deinstitucionalizovaná péče je dále členěna podle poskytovatelů péče. Podle poskytovatelů lze vymezit dva základní typy této péče: péče v rodině bez nároků na pomoc společnosti poskytovaná neformálními pečovateli; pomoc společnosti poskytovaná v přirozeném prostředí seniora realizovaná formálními pečovateli. Neformální pečovatelé, jak jsem již uvedla výše, jsou rodinní příslušníci, ale také sousedé, přátelé, známí poskytující seniorovi pomoc. Na základě zkušeností a poznatků z minulosti je tento způsob péče o seniory považován za nejoptimálnější (např. Sýkorová, Loučková, 2002; Veselá, 2002.) Péče neformálních pečovatelů může být realizovaná v domácnosti seniora nebo v domácnosti dospělých dětí. Podstatným rysem péče o starší osobu v jeho domácnosti je zátěž pro rodinné příslušníky. Dospělé děti mohou být pracovně vytížené, bydliště seniora a jeho dětí může být vzdálené. Také při péči o seniora v domácnosti dětí je významným rysem péče náročnost péče, hlavně je-li dlouhodobá a fyzicky náročná, představuje pro rodinného příslušníka vysokou zátěž. To pak může vést k zhoršování vztahů, ke ztrátě přátel, omezení společenských vztahů, k izolaci a často také k rozvoji zdravotních a ekonomických problémů pečovatele. Navzdory úsilí i dobré vůli se z mnoha důvodů stává, že se seniorem je špatně zacházeno (Veselá, 2002.) Péče v rodině může být limitovaná. Mnohým seniorům musí být s přibývajícím věkem a nemocemi poskytována stále náročnější a dlouhodobější péče, na kterou již jejich rodinní příslušníci nestačí (Zavázalová, 2001.) Péče formálních pečovatelů může mít několik typů. Podle zákona č. 108/2006 Sb., O sociálních službách se může jednat o osobní asistenci, pečovatelskou službu, tísňovou péči, průvodcovské a předčitatelské služby, odlehčovací služby, denní, týdenní stacionáře, podporu samostatného bydlení. Zákon č. 48/1997 Sb. O veřejném zdravotním pojištění uvádí ještě domácí zdravotní péči a zdravotní péči ve stacionářích. Veselá (2003) se zabývala percipovanými rysy péče seniory, kteří již danou službu využívají. Senioři ve výzkumu měli deinstitucionalizovanou formální péči, spojenou s následujícími vlastnostmi: kvalitou donášené stravy, nutností úhrady služeb, změnami pečovatelek, chováním pracovníků, neposkytováním pečovatelské služby ve dnech volna, špatně provedenými úkony, malou návštěvností ošetřujícího lékaře, koupením jiného zboží než požadovaného a neposkytováním zdravotnických úkonů nehrazených pojišťovnou.
78
4 Výsledky Ve výsledcích jsou prezentována data získaná empirickým šetřením. Ve výsledcích uvádím postoje seniorů k péči a percipované potíže seniorů ve vztahu k volbě péče. 4.1 Postoje seniorů k deinstitucionalizované a ústavní péči U postojů seniorů k deinstitucionalizované a ústavní péči jsem se zabývala variantami péče, které senioři znali; typy péče, o které měli senioři zájem; percipovanými rysy a překážkami volby péče. Senioři měli v „rejstříku“ tyto varianty péče: Z variant péče neformálních pečovatelů: péče dospělých dětí ve vlastní domácnosti; péče v domácnosti dospělých dětí. Z variant péče formálních pečovatelů: z terénních služeb: pečovatelskou službu, nejčastěji pak dovážku obědů; z ambulantních služeb: denní stacionáře. Z variant ústavní péče: domovy pro důchodce; penziony pro důchodce (do penzionů pro důchodce senioři také zahrnovali domy s pečovatelskou službou). Zajímavé je, že u péče formálních pečovatelů senioři uváděli méně možnosti volby péče než kolik jich podle předpokladů zákona35 existuje. K využití variant péče, které měli respondenti v “rejstříku“, měli respondenti různý postoj. Varianty péče neformálních pečovatelů, o které se oslovení senioři měli zájem, se nejvíc lišily podle věku. Starší senioři připouštěli ve vlastní domácnosti péči dospělých dětí, která však byla občasná. Mladší senioři, kteří bydleli bez dospělých dětí, péči dětí v domácnosti odmítali, nepovažovali ji za potřebnou. O péči formálních pečovatelů oslovení senioři (v tomto případě o pečovatelskou službu) v současnosti neměli zájem a ani do budoucna s tímto druhem péče příliš nepočítali. O ambulantní služby – denní stacionáře – projevila zájem jedna účastnice šetření (počet dotazovaných seniorů byl šest). Chci zdůraznit, že minimum připouštěných variant péče neformálních pečovatelů ovlivnila skutečnost, že senioři byli alespoň částečně soběstační a nepředpokládali, že by jim služby přinesly nějaký užitek. U ústavní péče senioři jednoznačně preferovali zařízení s vyšším prvkem autonomie a s respektováním osobního soukromí, domovy důchodců respondenti většinou odmítali. Senioři také jednotlivým typům péče přisuzovali různé vlastnosti péče. S péčí dětí měli respondenti spojené tyto vlastnosti: předpoklad, že děti budou obtěžovány; přirozenost; důvěra a blízkost; zátěž pro děti. S péči formálních pečovatelů oslovení respondenti spojovaly tyto vlastnosti: péči poskytovanou cizí osobou, cenu, kvalitu a regionální dostupnost služeb. U ústavní péče senioři vnímali následující rysy: přítomnost zdravotnického personálu, respektování soukromí, bydlení v zařízení, možnost stravování, aktivizační programy, vybavení dalšími službami, bezbariérovost, místo ústavního zařízení, cena služeb a nedostatek míst v zařízení. Překážky volby péče představovaly důvody, které seniorů brání ve volbě péče. Překážky volby péče se lišily u jednotlivých způsobů péče. Překážkou volby pomoci 35
Jedná se o tyto právní úpravy: Zákon č. 108/2006 Sb., O sociálních službách, Zákon č. 48/1997 Sb., O veřejném zdravotním pojištění.
79
dětí byly tyto důvody: obavy ze zhoršení vztahů s dětmi; obavy z toho, že respondenti budou dětem „na obtíž“ a obavy ze zátěže dětí. Ve výpovědích seniorů k překážkám volby péče neformálních pečovatelů se objevoval společný motiv, který může být interpretován dvěma způsoby. Společným jmenovatelem, explicitně vyplývajícím z rozhovoru s respondenty, byla anticipace negativních dopadů na děti a vztahy s nimi. V této anticipaci negativních dopadů na děti a na vztahy s nimi se implicitně mohla skrývat snaha vyhýbat se péči dětí, a tím si udržet identitu autonomie. Překážky volby deinstitucionalizované péče realizované formálními poskytovateli lze rozdělit do dvou kategorií: překážky volby péče na straně seniorů a překážky volby péče na straně formálních pečovatelů. Překážkami volby péče na straně seniorů se stávaly ty rysy péče, které senioři nebyli ochotni akceptovat (péče poskytovaná cizí osobou, cena a předpokládaná kvalita služeb) v souvislosti s celkovou neochotou vyhledat pomoc. Překážky volby péče na straně formálních pečovatelů péče představovaly takové bariéry, kdy ani senioři ochotní tuto péči vyhledat z nějakého důvodu nemohli, a to nejčastěji z důvodu regionální nedostupnosti služeb. Senioři, ačkoliv projevili zájem o využití služeb a věděli, že jinde taková služba existuje, nemohli služby využít, protože v místě jejich bydliště neexistovala. Je možné, že senioři vnímali využívaní služeb formálních pečovatelů při svém současném zdravotním stavu jako neefektivní36. Cena byla vyšší než si respondenti mohli dovolit, náklady s využíváním služby byli o to vyšší, že služby byly regionálně nedostupné, kvalita se zdála být problematická. Vzhledem k tomu, že oslovení senioři byli soběstační, zřejmě neviděli jako užitečné tyto služby využívat. Také překážky volby ústavní péče lze také rozdělit do dvou skupin: 1. překážky na straně seniorů; 2. překážky na straně poskytovatelů ústavních služeb. Překážky volby ústavní péče uváděli i senioři, kteří byli ochotni ústavní péči akceptovat. Nejednalo se tak o „buď-anebo“ jako u deinstitucionalizované péče formálních pečovatelů. Zřejmě proto, že o zařízeních ústavní péče měli staří lidé přece jen více povědomí, na rozdíl od služeb formálních pečovatelů. Překážky volby péče na straně seniorů představovaly: nerespektování soukromí, percipovaná nevhodná lokalita zařízení ústavní péče a špatná „pověst“ ústavních zařízení. Překážky volby péče na straně poskytovatelů ústavních služeb podobně jako u služeb formálních pečovatelů se jednalo o takové překážky volby péče, kdy si vybrat ústavní péči nemohli ani senioři, kteří byli ochotni ji vyhledat. Jednalo se o: nedostatek finančních zdrojů na pokrytí nákladů preferovaného typu péče, nedostatek míst v zařízeních. 4.2 Percipované potíže seniorů ve vztahu k volbě péče Jak jsem již uvedla výše, potíže seniorů často vedou k tomu, že je senior nucen vyhledat pomoc cizí osoby. Přesto se stává, že ani senioři percipující velkou míru potíží se vyhýbají vyhledání pomoci Proto se budu dále zabývat percipovanou mírou potíží, percepcí potíží ve vztahu k volbě péče a vyhybáním se vyhledání pomoci. 4.2.1 Percipovaná míra potíží
36
Efektivita je definována jako dosažení cíle při optimálních nebo minimálních nákladech a při minimalizaci vedlejších negativních účinků.
80
Senioři percipovali své potíže v různé míře. Největší a nejvíce zatěžující potíží vnímali respondenti trpící chronickým onemocněním svůj zdravotní stav. Zhoršený zdravotní stav senioři často spojovali s bolestí, úbytkem fyzických sil a radosti ze života. Osamělost jako potíž uvedla pouze nejstarší účastnice šetření, které vymizela možnost téměř všech sociálních kontaktů. Tato paní byla ovdovělá, dcera bydlela v jiném městě a měla náročné povolání, a respondentka vzhledem k svému věku postupně ztrácela své vrstevníky. O podmínkách svého bydlení nehovořili senioři jako o potížích, ačkoliv všichni respondenti bydleli v takovém bydlení, které si pořídili v aktivní době svého života. Žádný ze seniorů tedy nepřizpůsobil své bydlení svým současným potřebám. Nevhodné podmínky bydlení pak způsobovaly potřebu péče další osoby např. velikost bydlení neopovídala potřebám samostatně žijícíh starších seniorů nebo ovdovělých žen. Nutnost starat se o větší domácnost seniorům přidělávala starosti. Ani výši svých příjmů neuváděli senioři jako významnou potíž. Nespokojenost s výši příjmů neuváděl spontánně, bezprostředně, na své příjmy si senioři nestěžovali. Potíže s příjmy nejmenovaly ani ženy vdovy, které žily velmi skromně a naučily se přizpůsobovat svou spotřebu svým finančním příjmům. Náklady na bydlení jsou spíše neměnné nebo rostou, vdovy seniorky šetřily hlavně na jídle. Zajímavé bylo, že výpovědi seniorů nereflektovaly dramatické zvýšení cen potravin a energií, ke kterému došlo na konci roku 2007 a v roce 2008. 4.2.2 Percipované potíže ve vztahu k volbě péče Senioři se obecně shodovali na tom, že špatný zdravotní stav a snížená soběstačnost je impulzem pro vyhledání pomoci dalších osob. Nejpreferovanějším subjektem pomoci byly dospělé děti. Senioři však byli ochotni přijmout od dětí pouze pomoc občasnou, měli jinak pocit, že jim budou na „obtíž“. „Bytí na obtíž“ by senioři řešili volbou žádné nebo ústavní péče. Co je však zajímavé, senioři o vztahu zdravotního stavu a soběstačnosti k nutnosti péče mluvili vždy obecně, o druhých. Pouze dva senioři připustili volbu péče v souvislosti se zhoršením vlastního zdravotního stavu a snížením soběstačnosti u sebe sama (jednalo se o seniory ochotné vyhledat odbornou pomoc). Senioři tedy buď hledali pomoc u svých dětí nebo věděli o existenci domovů důchodců, kam nechtěli a měli obavy, že v případě zhoršeného zdravotního stavu, snížené soběstačnosti je: „děti dají do domova.“ Připouštěné varianty péče nejvíce souvisely s ochotou vyhledat pomoc, nikoliv s percipovaným zdravotním stavem. Senioři, kteří nebyli ochotni vyhledat odbornou pomoc, nepřipouštěli v rozhovoru úvahu: „Můj zdravotní stav se může zhoršit, měl bych se zajímat o typy péče“. Překážkami volby péče v závislosti na percepci svého zdravotního stavu a soběstačnosti jsou : u neformálních pečovatelů: odmítání více než občasné péče, špatné rodinné vztahy, pracovní vytíženost dětí; u formálních pečovatelů: odmítání péče spojené s neinformovaností, nedůvěrou k pracovníkům, finanční a regionální nedostupnost; ústavní: odmítání péče jako „poslední štace“. Ve vztahu k percipované osamělosti připouštěla respondentka variantu deinstitucionalizované ambulantní péče – denních center. Jako významný rys této péče seniorka uváděla kontakty s dalšími seniory, vhodnou činnost během dne. Překážkou volby byla regionální dostupnost služeb. Bydlení senioři nevnímali jako potíž a v
81
souvislosti s bydlením senioři nechtěli senioři volit žádnou péči, pouze jednorázovou pomoc dospělých dětí např. při malování. Senioři navzdory různým příjmům neuváděli odlišnou percepci své finanční situace. Na variantách péče, které senioři připouštěli ve vztahu k financím se shodovali. Péči, kterou senioři byli ochotní volit jednalo se o zařízení s vyšším prvkem autonomie - vnímali jako drahou, často nad své možnosti. Senioři nevnímali odlišné rysy různých variant péče na základě percepce své finanční úrovně. Ve vztahu k percepci své finanční situace senioři uváděli jediný rys různých variant péče, kterým byla cena služeb. Lze tedy shrnout, že percepce různé míry obtíží tedy neměly větší vliv na vnímání variant, rysů a překážek péče. 4.2.3 Vyhýbání se vyhledávání pomoci „Vyhýbání se vyhledávání pomoci37“ (avoidance of help-seeking) představuje takové chování, kdy senior nevyhledá péči, přestože ji potřebuje nebo nepředpokládá, že ji v budoucnu vyhledá, ačkoliv je velká pravděpodobnost, že ji bude potřebovat. Nejčastější důvodem vyhýbání se vyhledávání pomoci byla snaha o zachování autonomie. Snaha o zachování autonomie v souvislosti s různými postoji k potížím stáří ovlivňovala: 1. původ informačních zdrojů o péči a vnímání, přijetí a zpracování informací o odborné péči; 2. množství a kladné či záporné hodnocení percipovaných rysů péče. Informovanost a percepce rysů péče pak působila na ochotu či vyhýbání se vyhledávání pomoci. Připouštěné varianty péče a zájem o typy péče se zásadně lišily u seniorů, kteří byli ochotni vyhledat formální pomoc a u starých lidí, kteří se vyhledání pomoci vyhýbali. „Vyhýbání se vyhledání pomoci“ bylo nejvýznamnějším faktorem ovlivňující množství připouštěných variant, percepci rysů péče a také největší překážkou volby péče. Proto jsem vytvořila kognitivní mapy zachycující strategii jednání seniorů. Podle Loučkové (2007) kognitivní mapy názorně popisují strategie jednání lidí a poukazují na stádia, která jsou klíčová pro pochopení a hodnocení jednání seniorů. Na základě výpovědi seniorů v šetření lze vymezit tři hlavní strategie jednání oslovených seniorů: 1. strategie ochoty vyhledat odbornou pomoc; 2. strategie vyhýbání se pomoci; 3. strategie nutnosti vyhledat pomoc. Strategie ochoty vyhledat odbornou pomoc Tuto strategii uplatňovali „Senioři s předvídáním potíží a se strategií zachování autonomie vůči dětem“. Tuto strategii uplatňovali „Senioři s předvídáním potíží a se strategií zachování autonomie vůči dětem“. Senioři věděli o potížích, které mohou nastat a měli jasnou představu, co udělají až potíže nastanou (1.stadium). Na příjímání informací o péči neměla vliv neochota vyhledat odbornou pomoc, která by působila jako filtr těchto informací. Naopak strategie zachování autonomie vůči dětem podporovala získávání informací o odborné péči (2.stadium). Respondenti informace získávali osobně (3.stadium). V důsledku toho vnímali hodně percipovaných rysů péče, které byly kladné, měli za to, že odborná pomoc by řešila potíže jejich stáří (4.stadium). 37
Tento termín jsem odvodila ze studie Howse, Ebrahim, Gooberman-Hill (2005).
82
Byli ochotni vyhledat odbornou pomoc, péči dětí se vyhýbali. Vyhýbání se péči dospělých dětí způsoboval zájem respondentů o odbornou péči (5.stadium). Byli ochotni volit deinstitucionalizovanou nebo ústavní péči v závislosti na stupni svých potíží (6.stadium).
Obrázek č. 2- Strategie ochoty vyhledat odbornou pomoc Strategie vyhýbání se pomoci Tuto strategii uplatňovali „Senioři s nevyjádřenými potížemi a se strategií zachování autonomie“. Tito senioři si potíže stáří plně uvědomovali, ale v souvislosti se strategií zachování autonomie, o nich příliš nehovořili (1.,2. stadium). Tito senioři sice měli vlastní zdroje informací (3.stadium), strategie zachování autonomie však působila jako „filtr“ vnímání percepce rysů, senioři vnímali pozitivní i negativní rysy (4.stadium). Respondenti jednající touto strategií se vyhýbali vyhledání pomoci jak dětí, tak odborné (5.stadium). Předpokládám, že v případě akutní potřeby by péči volila jiná osoba (6.stadium).
Obrázek č. 3 - Strategie vyhýbání se pomoci
83
Strategie nutnosti vyhledat pomoc Tuto strategii uplatňovali „Senioři s potížemi a v minulosti uplatňovanou strategií zachování autonomie“. U těchto seniorek se zřejmě v důsledku vysokého věku objevovaly největší potíže (percipovaný zhoršený zdravotní stav, ovdovělé, žily samy, nízké příjmy atd.) (1. stadium). Dříve tyto seniorky uplatňovaly strategii zachování autonomie, v současnosti to již nebylo možné z důvodu kumulace potíží. Dřívější strategie však zřejmě působila jako „filtr“ na informace o možnostech péče (2. stadium), respondentky neměly žádné vlastní poznatky o péči (3.stadium). To způsobovalo omezené vnímání percipovaných rysů péče, kterých seniorky uvedly málo, téměř všechny záporné (4. stadium). Oslovené ženy se sice vyhýbaly vyhledání pomoci, v důsledku kumulujících se potíží ji byly ochotny vyhledat s pomocí dospělých dětí, které také zjišťovaly informace o péči (5. stadium). Z toho vyvozuji, že volba péče byla delegována na děti (6. stadium). Je možné, že tato strategie je pouze vývojem „strategie vyhýbání se vyhledávání pomoci“, kdy se autonomie seniorů plíživě mění v heteronomii a již není možné uplatňovat strategii zachování autonomie.
Obrázek č. 4 - Strategie nutnosti vyhledat pomoc 5 Závěr Článek se zabývá vlivem subjektivně uvědomovaných potíží na volbu péče. Nejvýznamnější potíží, která ovlivňuje volbu péče, jsou obavy se ztráty autonomie po vyhledání pomoci. V souvislosti s obavami ze ztráty autonomie lze vymezit strategie jednání seniorů. Jedná se o tyto strategie jednání starých lidí: strategie „ochoty vyhledat odbornou pomoc“; strategie „vyhýbání se vyhledání pomoci“; strategie „nutnosti vyhledat pomoc“. Rizikovým momentem strategií je pak okamžik, kdy u seniorů vyhýbajících se vyhledání péče dojde ke zhoršení jejich potíží či ke kumulaci potíží. Může se jednat o
84
např. o zhoršení zdravotního stavu, poklesu soběstačnosti nebo i ovdovění apod. Senioři vyhýbající se vyhledání pomoci nejsou příliš připraveni na okamžik, kdy budou nuceni vyhledat péči. Otázkou zůstává, jak tuto problematiku řešit? Na jedné straně je možné chápat, že si senioři chtějí zachovat autonomii a odrazování od této strategie by mělo kontraproduktivní účinky. Naopak je dobré strategii zachování autonomie z různých důvodů u seniorů podporovat. Na druhé straně je žádoucí, aby senioři byli připravení na možnost, že u nich může dojít ke zhoršení nebo kumulaci potíží, a budou potřebovat pomoc cizí osoby. Zásadní otázkou tedy je, jakým způsobem je možné docílit u seniorů zachování autonomie a zároveň je připravit na eventualitu vyhledání pomoci tak, aby věděli, kam se mají obrátit v případě potřeby (nejde přitom o vyhledávání pomoci za každou cenu, je důležité, aby vyhledávání i poskytování pomoci bylo přiměřené). Vzhledem k tomu, že nárůst stárnoucí populace představuje celospolečenský problém, je řešení problematiky péče o seniory nutností i výzvou. Použitá literatura: 1. BURCIN, B., KUČERA, T. 2002. Stárnutí obyvatelstva a hranice důchodového věku. Demografie, roč. 44. č. 1: str. 30-34. 2. ČILLÍK, Z. A KOL. 1977. Bývanie starých ludí a spolunažívanie viac jako dvoch generací. Bratislava: Výzkumný ústav životnej úrovně. 3. HÁJKOVÁ, M. 2007. Vyhledávání odborné pomoci. Brno: FSS MU (diplomová práce). 4. HOŠEK, M. 2006. Koncepce podpory transformace pobytových sociálních služeb v jiné typy sociálních služeb, poskytovaných v přirozené komunitě uživatele a podporující sociální začlenění uživatele do společnosti. [online]. Praha: Ministerstvo práce a sociálních věcí [cit. 24. května 2008]. Dostupné na Worl Wide Web: <www.mpsv.cz/files/clanky/3858/Koncepce_podpory.pdf>. 5. HOWSE, K., EBRAHIM, S., GOOBERMAN-HILL, R. 2005. Help-avoidance: why olderly people do not always seek help. Reviews In Clinical Gerontology [online]. 2005, pp.63-70 [citováno 5.září 2008]. Dostupné na World Wide Web: <journals.cambridge.org/production/action/cjoGetFulltext?fulltextid=276121>. 6. JAROŠOVÁ, D. 2006. Péče o seniory. Ostrava: Ostravská univerzita. 7. LIPNER, M. Bydlení a kvalita seniorů, Základní principy bydlení seniorů z hlediska sociálního a sociálně-zdravotního In GLOSOVÁ, D. (Eds) 2006. Bydlení pro seniory. Brno: ERA group. 8. LOUČKOVÁ, I. 2007. Metodologické přístupy ve výzkumu seniorů. [online]. Praha: Psychiatrická klinika 1. LF a VFN, Univerzita Karlova v Praze, Centrum adiktologie [citováno 10.10.2008]. Dostupné na World Wide Web:. . 9. MATOUŠEK, O. 1999. Ústavní péče. Praha: SLON. 10. MATOUŠEK, O. 2003. Slovník sociální práce. Praha: Portál. 11. RYCHTAŘÍKOVÁ, J. 2002. Úspěšné stárnutí – leitmotiv 21. století. Demografie, roč. 44. č. 1: str. 43-46. 12. SÝKOROVÁ, D. 2007. Autonomie ve stáří. Kapitoly z gerontosociologie. Praha: SLON. 13. SÝKOROVÁ, D., LOUČKOVÁ, I. 2002. Senioři ve společnosti: strategie
85
zachování osobní autonomie. Ostrava: Dům techniky Ostrava. 14. VESELÁ, J. 2002. Představy rodinných příslušníků o zabezpečení péče nesoběstačným rodičům. Praha: VÚPSV. 15. VESELÁ, J. 2003. Sociální služby poskytované seniorům v domácnostech. Praha: VÚPSV. 16. ZAVÁZALOVÁ, H. A KOL. 2001. Vybrané kapitoly ze sociální gerontologie. Praha: Karolinum. Právní normy: Zákon č. 108/2006 Sb., O sociálních službách. Zákon č. 48/1997 Sb., O veřejném zdravotním pojištění.
86
