Finanční krize na Islandu a její vliv na postoj země k EU

Mendelova univerzita v Brně Provozně ekonomická fakulta

Finanční krize na Islandu a její vliv na postoj země k EU Bakalářská práce

Vedoucí práce: Ing. Jana Oralová

Kateřina Němečková

Brno 2012

Na tomto místě bych ráda poděkovala Ing. Janě Oralové za cenné připomínky a odborné rady, kterými přispěla k vypracování této bakalářské práce.

Prohlašuji, ţe jsem tuto práci zpracovala samostatně a pouze s vyuţitím uvedených zdrojů. V Brně dne 10. května 2012

_______________________

Abstract Němečková, K. Icelandic financial crisis and its influence on the attitude of the country to the EU. Bachelor thesis. Brno: MENDELU, 2012. This bachelor thesis deals with the recent financial crisis, particularly its impact on the economy of Iceland. It focuses on the analysis of the causes and process of the local crisis which became evident here as a complete collapse of the banking sector. Further, the impact of this development on the real economy is evaluated through the analysis of basic macroeconomic indicators. Space is also devoted to the analysis of the relationship Iceland - The European Union and the suitability of accession of the country to the Union. Keywords Iceland, Financial Crisis, Monetary Policy, Currency Crisis, Banking Crisis, Collapse of Banking Sector, European Union.

Abstrakt Němečková, K. Finanční krize na Islandu a její vliv na postoj země k EU. Bakalářská práce. Brno: MENDELU, 2012. Tato bakalářská práce se zabývá nedávnou finanční krizí, konkrétně jejím vlivem na hospodářství Islandu. Zaměřuje se na analýzu příčin a průběhu lokální krize, která se zde projevila naprostým kolapsem bankovního sektoru. Dále je hodnocen dopad tohoto vývoje na reálnou ekonomiku za pomoci analýzy základních makroekonomických ukazatelů. Prostor je rovněţ věnován rozboru vztahu Island - Evropská unie a hodnocení vhodnosti vstupu země do společenství. Klíčová slova Island, finanční krize, monetární politika, měnová krize, bankovní krize, kolaps bankovního sektoru, Evropská unie.

Obsah

5

Obsah 1

2

3

Úvod a cíl práce

9

1.1

Úvod ......................................................................................... 9

1.2

Cíl a metodika práce ................................................................. 9

Literární rešerše

11

2.1

Koncepce hospodářské politiky ............................................... 11

2.2

Teorie ekonomického cyklu ..................................................... 12

2.3

Finanční krize ......................................................................... 14

2.4

Funkce centrální banky .......................................................... 15

2.5

Měnové kurzy ......................................................................... 17

Finanční krize na Islandu 3.1

20

Island před krizí...................................................................... 20

3.1.1

Politický vývoj .................................................................. 20

3.1.2

Mezinárodní vztahy a instituce ......................................... 21

3.1.3

„Islandský ekonomický zázrak“......................................... 22

3.1.4

Struktura ekonomiky před krizí........................................ 25

3.2

Analýza islandské krize ........................................................... 27

3.2.1

Předpoklady krize ............................................................. 28

3.2.2

Měnová krize .................................................................... 31

3.2.3

Vypuknutí bankovní krize ................................................ 32

3.3

Dopad krize na reálnou ekonomiku ......................................... 34

3.3.1

Vývoj HDP na Islandu ...................................................... 35

3.3.2

Vývoj nezaměstnanosti na Islandu.................................... 37

3.3.3

Vývoj inflace na Islandu ................................................... 38

3.3.4

Vývoj úrokové míry na Islandu ......................................... 39

3.3.5

Vývoj běţného účtu na Islandu ......................................... 40

3.4

Další důsledky krize................................................................ 42

3.4.1

Nová vláda ....................................................................... 42

6

4

3.4.2

Obnova bankovního sektoru ............................................. 43

3.4.3

Veřejné finance ................................................................. 44

Island a Evropská unie

47

4.1 Analytická zpráva komise ........................................................ 47 4.2 Pro a proti EU ......................................................................... 48 4.3 Predikce vztahu EU – Island .................................................... 50 5

Závěr

52

6

Literatura

54

Statistická data

59

Seznam obrázků a tabulek

7

Seznam obrázků a tabulek Obr. 1

Struktura islandské ekonomiky

26

Obr. 2

Struktura importu a exportu

26

Obr. 3

Vývoj míry inflace 1991 – 2008

30

Obr. 4

Vývoj středního kurzu ISK/EUR

31

Obr. 5

Vývoj islandského akciového indexu ICEXI

34

Obr. 6

Tempo růstu reálného HDP

35

Obr. 7

HDP na hlavu

36

Obr. 8

Nezaměstnanost

37

Obr. 9

Vývoj míry inflace podle CPI

39

Obr. 10

Úrokové sazby 10-letých vládních dluhopisů

40

Obr. 11

Běžný účet platební bilance

41

Obr. 12

Výsledky hospodaření vládních rozpočtů

45

Obr. 13

Vládní dluh

46

Tab. 1

Island v mezinárodních organizacích

22

Tab. 2

Dlouhodobý úvěrový rating Islandu

34

Tab. 3

Vývoj stavebnictví a finančnictví v % HDP

36

Tab. 4

Vývoj reálných mezd proti předešlému roku v %

38

Tab. 5

Vývoj položek běžného účtu na Islandu

41

Tab. 6

Struktura dluhu v prosinci 2011

46

Tab. 7

Plnění konvergenčních kritérií Islandem

51

8

Úvod a cíl práce

9

1 Úvod a cíl práce 1.1 Úvod Finanční krize, která se začala projevovat od roku 2007, zasáhla ekonomiky po celém vyspělém světě. V souvislosti s následky této krize bývá zmiňován akronym „PIGS“, který označuje nejvíce zasaţené evropské země. Jde o Portugalsko, Itálii, Řecko a Španělsko. Postupně přibylo další „I“ za Irsko a poslední verze zahrnuje i třetí „I“ představující Island. Právě tato země jen těsně před vypuknutím krize proţívala expanzi zapříčiněnou především přeorientováním z intervencionistické hospodářské politiky na liberální. Deregulace trhů a privatizace bank napomohly ekonomicky nevýrazné zemi s jedinou konkurenční výhodou - rybolovem - vybudovat si významnou pozici na mezinárodním finančním trhu. Další aspekty liberálních reforem podpořily rozvoj celé společnosti, která byla pyšná na svou měnu, samostatnost i bankovní úspěchy. Historicky byl Island vybudován na zásadách demokracie a nezávislosti, coţ dokazuje například nejstarší parlament na světě, Althing z roku 930. Ale ani tisícikilometrová vzdálenost od kontinentální Evropy nezabránila mocenským snahám severských panovníků, takţe od 13. století byl ostrov v područí norských posléze dánských králů, coţ rozvoj Islandu prakticky zastavilo. Po osamostatnění bylo v ekonomicky slabé zemi zřejmé silné národní vědomí a bezprecedentní finanční rozvoj na počátku 21. století představoval pro zemi „zadostiučinění“. Bohuţel Island se v roce 2008 zařadil k zemím nejhlouběji zasaţeným krizí, ta se zde totiţ projevila totálním selháním nejvýznamnějších islandských bank, jejich nuceným zestátněním a hlubokou depreciací národní měny. Tento velmi nepříznivý vývoj spojený s recesí ekonomiky dovedl neuvěřitelně zadluţenou zemi aţ na práh Evropské unie. Tato práce se zabývá příčinami totálního pádu islandské ekonomiky, průběhem krize a jejími dopady nejen na reálnou ekonomiku. Dále pak práce zasazuje situaci Islandu do kontextu Evropské unie.

1.2 Cíl a metodika práce Hlavním cílem práce bude objasnit příčiny finanční krize na Islandu a zmapovat její průběh aţ do okamţiku, kdy se země rozhodla přehodnotit svůj dosavadní postoj a podat přihlášku do Evropské unie. Dílčím cílem pak bude analyzovat, jaké následky s sebou krize přinesla pro tamní ekonomiku a politiku, jaké výhody a nevýhody představuje pro

10

Úvod a cíl práce

Island vstup do EU, a také predikovat, jak se můţe jejich vzájemná interakce dále vyvíjet. Metodický postup bude zahrnovat zpracování úvodní literární rešerše, která bude uvádět teoretický základ pro další práci. Následující část pojednávající o situaci Islandu před krizí bude zpracována metodou deskripce, kdy bude na základě různých zdrojů shrnut předkrizový vývoj a stav islandské ekonomiky. Na základě analýzy předkrizového stavu a doplňujících zahraničních studií budou poté definovány zásadní problémy, které vedly v rámci celosvětové finanční krize k destrukci bankovního sektoru na Islandu. Základem další části práce bude analýza časové řady makroekonomických ukazatelů islandské ekonomiky, půjde především o HDP, nezaměstnanost, inflaci, úrokové sazby, běţný účet platební bilance, ale i statistiky stavu veřejných financí. Tyto údaje budou pozorovány především z toho důvodu, protoţe nejvíce vypovídají o reálném stavu ekonomiky. Primárním zdrojem statistik pro analýzu bude Eurostat. V případě dlouhodobých úrokových měr a statistiky běţného účtu k HDP nejsou data Islandu na Eurostatu dostupná, proto budou vyuţity databáze OECD a Trading Economics. Sledované budou údaje na roční bázi za posledních deset let, čili z období 2001 – 2011, v případě dosud nezveřejněných informací pouze do roku 2010 a v případě nezaměstnanosti půjde o období 2003 – 2011 opět z důvodu nedostupnosti dat. Tento časový úsek pokrývá období islandské expanze, krize a částečně i situaci po krizi. Ke komparaci bude pouţit souhrnný údaj představující průměr zemí Eurozóny, od roku 2011 tedy celkem 17 zemí. Tento výběr představuje jednak vzorek ekonomik evropského kontinentu a rovněţ společenství, ke kterému se chce Island aktuálně přidat a kterému se bude muset přizpůsobit. Za pomoci těchto výstupů bude krize zasazena do názornějších makroekonomických souvislostí, dle nichţ bude jednak prezentován průběh krize. Závěrečná část se bude zabývat především dosavadními vztahy Evropské unie a Islandu. Rovněţ zde bude posouzena reálnost a vhodnost vstupu Islandu do evropského společenství a zhodnocení moţnosti přijetí eura.


11

2 Literární rešerše 2.1 Koncepce hospodářské politiky Islandská hospodářská politika prošla od 90. let zásadními změnami, které předznamenaly celý následný vývoj, proto je vhodné zde nastínit zásadní rozdíly v přístupech k národnímu hospodářství. Jak bude hospodářská politika vedena, čili jaké bude mít cíle a nástroje, záleţí na vládě a na koncepci myšlenkové proudu, ke kterému se hlásí (Kliková, 2003). Pro trţně orientovanou ekonomiku existují dva hlavní proudy: liberalismus a intervencionismus. Intervencionistická koncepce předpokládá, ţe efektivní trţní mechanismus musí být podporován státními zásahy - především v oblastech externalit, veřejných statků, udrţení konkurence, přerozdělování důchodů a řešení nerovnováţných stavů. Vychází z keynesiánské makroekonomie a projevuje se od 30. let 20. století, charakteristickým rysem je snaha o podporu ekonomického růstu a zaměstnanosti. Hlavním nástrojem je fiskální politika – podpora agregátní poptávky. V praxi sleduje krátkodobý časový horizont a snaţí se vyrovnávat cyklické výkyvy (Kliková, 2003). Liberální koncepce je zaloţena na přesvědčení, ţe všechny hlavní ekonomické otázky jsou řešeny v rámci trţního mechanismu. Proto jsou státní zásahy povaţovány za rušivé a hospodářská politika tak zaujímá pouze malý prostor – především zajištění vnitřní a vnější bezpečnosti, ochranu vlastnických práv a definování rámcových podmínek pro fungování trhu (peněţní trh, konkurence). Z této teorie vychází od 80. let 20. století pouţívaná konzervativní praktická hospodářská politika. Jejím charakteristickým rysem je snaha o udrţení stabilní cenové hladiny a vnější rovnováhy, hlavním nástrojem je tak monetární politika. Liberalismus v této formě se orientuje na střednědobý aţ dlouhodobý časový horizont a cílem je především konstantní mnoţství peněz v oběhu (zajišťuje centrální banka) a vyrovnaný vládní rozpočet (Kliková, 2003). Při praxi hospodářské politiky je koncepce vázána na spoustu faktorů, například na historický vývoj, národní zvyky a tradice, geografickou polohu nebo demokratickou tradici. Zásadním mezinárodním mezníkem hospodářsko-politického vývoje se stala velká hospodářská deprese ve 20. a 30. letech, kdy se intervencionismus stal povinnou obranou ekonomiky téměř kaţdé země. Významným protikladem se později stal v 70. a 80. letech v Evropě ekonomický program M. Thatcherové.

12


Thatcherismus se skládal ze strategie boje s inflací, sniţování daní, reformy odborů, privatizací a deregulace trhů. V mnoha odvětvích byl tento ekonomický program podobný či shodný s tím, co v témţ období prováděl prezident Reagan v americké ekonomice. Podobné či shodné byly i ideologické kořeny ostatních liberálních reforem včetně té na Islandu, společnými teoretickými východisky je zpravidla monetarismus, škola strany nabídky a tradiční hodnoty konzervatismu (Slaný, 2003).

2.2 Teorie ekonomického cyklu V nejzákladnějším pojetí se popisuje ekonomický cyklus jako krátkodobé kolísání růstu domácího produktu kolem dlouhodobého trendu – růstu potencionálního produktu (Hindls, 2003). Ovšem vzhledem ke komplexnosti celé ekonomiky je vhodné upozornit i na další makroekonomické agregáty, jejichţ vývoj cyklus také ovlivňuje. Podle této myšlenky je pak hospodářský cyklus tvořen neustálými výkyvy výstupu, inflace, úrokových měr a zaměstnanosti (Samuelson, 2007). Nejbanálnější definice popisuje cyklus jako střídání expanze a recese (Holman, 2005). Tím ovšem navazuje jiţ na průběhu a jednotlivé fáze cyklu nazývané expanze, vrchol, recese a dno (sedlo).

Obr. 1

Průběh hospodářského cyklu (Fuchs, 2003)

Vzhledem k zaměření práce na negativní vývoj hospodářského růstu a pokles ekonomiky je vhodné upřesnit pouţívanou terminologii, neboť


13

se zde setkáváme s více termíny, jejichţ vysvětlení není vţdy mezi ekonomy totoţné. Pojem kontrakce je základní propad, kdy dochází k poklesu skutečného produktu oproti předcházejícímu období (Fuchs, 2003). Recese nastupuje, je-li pokles výstupu, důchodů a zaměstnanosti v průběhu šesti aţ dvanácti měsíců a tento pokles je charakterizován útlumem ve většině sektorů ekonomiky (Samuelson, 2007), někdy je pouţíván zjednodušený výklad, kdy pro recesi stačí pokles ekonomiky delší neţ dvě čtvrtletí (Fuchs, 2003). Hlubokému a dlouhotrvajícímu hospodářskému poklesu se říká deprese (Holman, 2005). Pojem krize bude v této práci pouţit pouze ve významu finanční krize, který bude objasněn níţe. Příčiny tohoto kolísání nejsou vţdy zcela zřejmé a předvídatelné. Lze zmínit například rozdělení příčin na vnější a vnitřní. Vnitřní teorie hledají mechanismy, které mohou vyvolat sebegenerující hospodářské cykly uvnitř samotného ekonomického systému. K těmto zdrojů nerovnováhy patří například nadměrné investice, technologický faktor či mnoţství peněz v ekonomice (Czesaný, 2006). Oproti tomu vnější teorie nacházejí příčiny ve výkyvech některých faktorů, které se nacházejí vně ekonomického systému. Jde například o války, finanční krize, volby či vývoj cen významných komodit, např. ropy (Samuelson, 2007). Alternativní dělení je na monetární a reálné teorie, kdy monetární teorie cyklu vidí příčinu cyklických výkyvů ve změnách peněţní zásoby, které uštědřují ekonomice poptávkové „šoky“ (Holman, 2005). Hospodářský cyklus lze podle monetárních teorií eliminovat do jisté míry stabilizací cenové hladiny, resp. mnoţství peněz v oběhu (Sunega, 2009). Naproti tomu reálné teorie cyklu vidí příčinu cyklických pohybů v reálných silách ekonomiky, jako jsou investiční vlny nebo inovační vlny (Holman, 2005). Zde je vhodné si uvědomit, ţe se odlišné názory navzájem nevylučují. Cyklus můţe mít monetární i reálné příčiny (Holman, 2005). Kaţdý cyklus navíc probíhá za jiné konstelace faktorů a podmínek a je nemoţné uplatnit jednu universálně platnou teorii (Czesaný, 2006). Teorie hospodářského cyklu se vyvíjely spolu s různým chápáním ekonomické reality, čili odráţely soudobé problémy a posuny v myšlení. Současný přístup k chápání ekonomických cyklů nejlépe popisuje rakouská teorie, která zpodobňuje dnešní problémy v globální ekonomice. Rakouská teorie chápe hospodářské cykly jako úvěrové, čili nachází monetární příčiny kolísání. Pokud centrální banka neefektivní monetární politikou zvýší mnoţství peněz v oběhu, zvyšuje se nabídka úvěrů v ekonomice (Sunega, 2009). To způsobuje, ţe úrokové sazby zůstávají po příliš dlouhou dobu nízké, coţ vede k nadměrné výši úvěru, vzniku spekulativních bublin a sníţení míry úspor. Umělý „boom“ je tedy vyvo-

14


lán úvěrovou expanzí a sníţením úrokové míry. Během období úvěrové expanze banky postupně zvyšují svoji úrokovou míru. Toto zvyšování úrokové míry bývá nicméně nedostatečné k tomu, aby se obnovila rovnováha na trhu a zastavil se nezdravý „boom“. Jakmile nastane zpětný pohyb ekonomického cyklu následkem změny bankovní politiky, stane se mnohem obtíţnější získat půjčky díky všeobecné restrikci úvěru. Následně velmi rychle stoupne úroková míra a můţe dojít k náhlé panice, která vyústí opět v pokles úrokové míry. Ačkoli rezervy hotovosti jednotlivců a bank rostou, likvidita je akumulována, deprese pokračuje (von Mises, 2010). Takto začala americká hypoteční krize, problémy islandské ekonomiky souvisely rovněţ s úrokovými mírami, ovšem průběh byl díky otevřenosti ekonomiky poněkud odlišný s výraznými vazbami na zahraničí, coţ bude nastíněno níţe. Rakouská škola velmi přesně říká, ţe čím je období úvěrové expanze delší a čím déle banky oddalují změnu svojí politiky, tím horší budou následky chybných investic a nezřízené spekulace charakterizující období expanze. Výsledkem pak bude delší období deprese a pomalejší návrat k normální ekonomické aktivitě (von Mises, 2010).

2.3 Finanční krize Jasné definování titulního pojmu této práce bude zásadní především pro pochopení šíře dopadu finanční krize na Islandu. Jedna z moţných definic finanční krizí označuje situaci, kdy důsledky měnové nebo bankovní krize přerůstají do nepříznivých efektů v reálné ekonomice. Podobně se dá říci, ţe finanční krize jsou potenciálně těţké rozpady finančních trhů, které mohou mít nepříznivé dopady na měnový a hospodářský vývoj (Czesaný, 2006). Pod pojmem finanční krize bývají zahrnovány tyto specifické případy poruch finančního systému: měnová krize, bankovní krize, dluhová krize a systematická finanční krize, která je syntézou všech ostatních. Měnová krize se projevuje prudkým a neočekávaným oslabením kurzu domácí měny. V systému pohyblivého kurzu se projeví jako výrazná depreciace nominálního kurzu. V případě pevného kurzu obvykle spekulativní útok na směnný kurz vynutí devalvaci domácí měny nebo donutí centrální banku kurz bránit (Dvořák, 2008). Bankovní krize shrnuje problémy s nedostatečnou likviditou, především však s insolvencí některých, popř. většiny komerčních bank. Za bankovní krizi se označují nejen přímo krachy jednotlivých bank, ale i situace, kdy jsou banky zachráněny státním zásahem či centrální bankou (Dvořák, 2008).


15

Častým předpokladem bankovní krize v moderních ekonomikách je vznik „spekulační bubliny“ na trzích finančních aktiv. To je dáno především sniţováním úrokové míry, coţ vede k rozsáhlým investicím do akcií, dluhopisů, ale také hypotečních nemovitostí. „Bublina" ale nakonec nevyhnutelně praskne, ceny aktiv se zhroutí a způsobí bankovní krizi. Další příčinou můţe být bankovní panika. Je zřejmé, ţe sektor bankovnictví je závislý na důvěře vkladatelů, jakmile je tato důvěra narušena začne hromadné vybírání vkladů (tzv. „run na banku“). To můţe zapříčinit krachy i zdravých bank, protoţe banky mají pouze částečné rezervy a nejsou schopny vklady v poţadovaném objemu vyplácet. Důleţitým záchranným bodem je pak centrální banka a její funkce coby „věřitele poslední instance“ (Holman, 2005). Dluhová krize představuje situaci, kdy země není schopna splácet svůj zahraniční dluh. Rozlišujeme zde vnější krizi, kdy jsou v insolvenci zadluţené firmy a banky, a interní krizi, kdy je celá vnitřní ekonomika státu chronicky předluţena a prakticky nefunguje trh s úvěry (Dvořák, 2008). Za hlavní rizikové podmínky vzniku finanční krize lze povaţovat nadměrně expanzivní měnovou a fiskální politiku, rizikové chování bankovního sektoru bez dostatečné regulace a bankovního dohledu, vnější ekonomickou nerovnováhu v podobě deficitu běţného účtu platební bilance vyvolávající závislost na přílivu zahraničního kapitálu, kurzový reţim, konkrétně pevný kurz (Czesaný, 2006). Finanční krize v jakékoli podobě bývají velmi nebezpečným vyústěním hospodářské recese a představují pro ekonomiku váţné nebezpečí (Holman, 2005). O to závaţnější dopady mají finanční krize v dnešním globalizovaném1 světě.

2.4 Funkce centrální banky Centrální banky mají ve vyspělých trţních ekonomikách své pevné místo. Jejich postavení však vykazuje, vlivem historického vývoje bankovního systému a dalších politicko-ekonomických okolností, různý stupeň nezávislosti (Pánek, 2005) i různý rozsah pravomocí, který je jim 1

Globalizace je v dnešní době často zmiňovaný pojem a není úplně snadné jej vymezit.

Dá se říci, ţe jde o proces nastupující od 80. let 20. stol. jako důsledek deregulace finančních trhů, liberalizace mezinárodních toků zboţí a kapitálu a nástupu nových informačních technologií (Hindls, 2003). V této souvislosti je vhodné si uvědomit, ţe tato definice se vztahuje pouze k ekonomickému směru, celkově se ale globalizace projevuje rovněţ v technologických, politických, sociálních, ekologických, bezpečnostních a dalších jevech.

16


přidělen. Nezávislost spočívá především v tom, ţe dva své úkoly (provádění měnové politiky a poskytování úvěrů státu) plní zpravidla nezávisle na vládě (Jílek, 2004). Rozsah a důleţitost fungování centrální banky bude zásadní pro definování příčin selhání islandské ekonomiky. A to z toho důvodu, ţe právě přílišná liberalizace a deregulace bankovního sektoru, čili nečinnost centrální banky ve většině klíčových funkcí, byla jednou z hlavních příčin totálního kolapsu celého sektoru. Dá se říci, ţe centrální banka nese zodpovědnost za řízení nabídky peněz (Krugman, 1994), ovšem to ale není ani zdaleka její jediný význam. Někdy se její funkce rozdělují do dvou skupin, v rámci makroekonomické funkce emituje hotovostní peníze, vykonává monetární politiku a devizovou správu. V rámci mikroekonomické funkce reguluje a dohlíţí na bankovní systém, je bankou bank, bankou státu a reprezentuje stát v měnové oblasti (Pánek, 2005). V rámci zaměření této práce budou popsány pouze monetární politika, devizová správa a dále pak dohled a regulace bankovního systému. Monetárním cílem většiny centrálních bank je především dbát o měnovou stabilitu, čili cenovou stabilitu a devizový kurz (Kliková, 2003). Jinak řečeno spočívá měnová politika v tom, ţe centrální banka reguluje krátkodobé úrokové míry, aby nakonec ovlivnila inflaci (Jílek, 2004). Nástroj k nepřímému ovlivnění úrokové míry jsou hlavně operace na volném trhu, kdy centrální banka nakupuje či prodává cenné papíry, čímţ poskytuje, případně stahuje peníze z oběhu. Takto byla monetární politika ovlivňována především v době před tzv. „deregulací“, dnes tento nástroj pouţívají pouze některé méně vyspělé země (Jílek, 2004). Přímým nástrojem pak jsou nařízení centrální banky o výši určitých úrokových měr. Stabilní cenové hladiny je dnes v moderních ekonomikách dosahováno především strategií cílování inflace, kdy je stanoven střednědobý inflační cíl, který chce banka udrţet. Posléze zpracovává prognózy, a kdyţ se tyto prognózy odchylují od strategického cíle, vyuţije banka své nástroje tak, aby vývoj inflace přizpůsobila plánu (Kliková, 2003). Vzhledem k faktu, ţe většina vyspělých států přešla na víceméně nestabilní plovoucí měnový kurz, představuje cílovaná inflace záchytný bod pro stanovení očekávání ekonomických subjektů. Optimální devizový kurz, jak bude upřesněno v následující kapitole, můţe banka ovlivňovat dvěma způsoby. Přímé intervence představují nákup (prodej) zahraniční (domácí) měny na devizových trzích. Ke zhodnocení nakoupí domácí měnu a prodá zahraniční devizy, při znehodnocení prodá měnu a nakoupí devizy. Nepřímo lze kurz ovlivňovat prostřednictvím úrokových sazeb. Při zvýšení sazeb nastane příliv zahraničního kapitálu, neboť investoři zde budou moci kapitál lépe


17

zhodnotit, coţ vede k apreciaci místní měny. Při sníţení bude měna naopak depreciovat (Kliková, 2003). Co se týče druhé funkce, regulace bankovního sektoru, uplatňují se buď selektivní opatření pro jednotlivé obchodní banky, nebo plošné, které zasáhnou celý sektor. Mezi plošné zahrnujeme nastavení míry povinných minimálních rezerv, které musí komerční banky u centrální banky uloţit, a dále nastavení diskontních a dalších sazeb, za které jsou bankám poskytovány úvěry (Kliková, 2003), coţ ale souvisí s výše zmíněnou monetární politikou a ovlivnění úrokových sazeb. S poskytováním úvěrů souvisí i funkce centrální banky jako věřitele poslední instance, kdy je komerčním bankám poskytován úvěr při mimořádných finančních problémech v případě, ţe jim ostatní instituce a banky odmítají půjčit (Pánek, 2005). Mimo jiné i z tohoto důvodu musí mít centrální banka vybudované rezervy v domácí i zahraniční měně. Existují ovšem protiargumenty, které tvrdí, ţe tato funkce byla spojena s centrálními bankami v minulosti. Pokud dnes tuto funkci banka vůbec vykonává, potom ve značně omezeném rozsahu. Důvodem vypuštění funkce, je podle těchto názorů případ, kdy po případném krachu obchodní banky zůstává obtíţně vymahatelná pohledávka, která by nakonec musela být uhrazena ze státního rozpočtu, tj. z peněz daňových poplatníků (Jílek, 2004). Jakkoli je funkce věřitele poslední instance sporná, smyslem finanční pomoci obchodním bankám zůstává udrţení stability a důvěryhodnosti bankovního systému jako celku, protoţe zamezení úpadku jedné velké banky můţe znamenat omezení rizika ohroţení dalších bank a celého bankovního systému (Pánek, 2005).

2.5 Měnové kurzy Jeden z nejzávaţnějších následků krize na Islandu je znehodnocená národní měna, proto na tomto místě bude zmíněna i tato problematika a základní pojmy týkající se měnových kurzů. Vzhledem k faktu, ţe různé země mají různé národní měny, je nutné definovat ceny, za něţ se měny směňují – měnové kurzy. K této směně slouţí měnový trh, který ovšem není nijak místně či centrálně vymezen. Zde se v malé míře obchodují hotovosti – valuty a v mnohem větší míře bezhotovostní formy měn – devizy. Právě obchodní operace na devizovém trhu mají kurzotvorný význam (Rejnuš, 2008). Jako na kaţdém trhu se i na měnovém trhu setkává nabídka s poptávkou. Kdyţ poptávka po určité měně vzroste oproti její nabídce, dochází k apreciaci měny k jejímu zhodnocení v poměru k zahraničním měnám. Kdyţ naopak nabídka měny vzroste oproti po-

18


ptávce po ní, dochází k depreciaci měny - k jejímu znehodnocení vůči zahraničním měnám. Dá se konstatovat, ţe volně plovoucí kurz je určen výlučně trţní poptávkou a nabídkou bez jakékoli intervence státu (Samuelson, 2007). Jinak a moţná lépe vypovídá o volném kurzu následující věta: kurz je závislý spíše na chování investorů neţ na zahraničním obchodě; kdyţ investoři očekávají, ţe ekonomika poroste, investují do její měny a ta apreciuje (Holman, 2005). Vedle čistě volně plovoucího kurzu se ve větší míře uplatňují systémy, které se snaţí vývoj kurzu pokud moţno stabilizovat. Vzhledem k investorským náladám je měnový kurz dosti nestálou veličinou, pokud jsou výkyvy větší, mohou mít na ekonomiku nepříjemný dopad (Hindls, 2003), a to především na zahraniční obchod. Mezi systémy s centrálními intervencemi do vývoje měny patří řízený kurz a pevný kurz. Řízený kurz (tzv. řízený floating) je systémem plovoucích kurzů, kdy ovšem dochází ze strany centrální banky, uzná-li to za vhodné, k ovlivnění vývoje kurzu. Banka má devizové rezervy mimo jiné proto, aby je pouţívala k takovýmto intervencím. Účelem těchto zásahů je překlenout období náhlé ztráty důvěry investorů v národní měnu. Intervence centrální banky na měnovém trhu má dát investorům signál, ţe jejich ztráta důvěry v měnu není odůvodněná (Holman, 2005). Dále existují pevné kurzy, které jsou charakteristické předem stanovenými závazky vůči kurzu, které se centrální banka snaţí udrţovat devizovými operacemi, monetární politikou a také slovními intervencemi (Hindls, 2003). Základní moţností pevného kurzu je vazba domácí měny na jinou měnu (např. dolar nebo euro) nebo na koš měn. V těchto případech je často stanoveno fluktuační pásmo, v němţ se kurz udrţuje2 (Holman, 2005). Zvláštní moţností je systém kurzu s pravidelnými změnami ústředního kurzu, tzv. crawling peg. Pak je vţdy předem vyhlášeno, ţe bude domácí měna pravidelně (např. kaţdý měsíc či týden) a plynule devalvována. Systém je vhodný zpravidla pro ekonomiky s vyšší inflací. Druhým zvláštním případem je systém s neodvolatelným ústředním kurzem, tzv. currency board. Jde o systém absolutně pevného kurzu bez pásem oscilace, kde se banka vzdává veškerých svých nástrojů s výjimkou devizových intervencí. Centrální banka se pak zároveň zavazuje emitovat nové peníze pouze proti zvyšování devizových rezerv. Doporučuje se zejména zemím, kde centrální banka ztratila kredibilitu v důsledku neúspěšného boje s inflací (Durčáková, 2003). 2

Například v rámci Evropského mechanismu směnných kurzů II se smí cena domácí

měny pohybovat ±15 % od středního kurzu eura. Dvouleté setrvání v tomto reţimu je jednou z podmínek vstupu do Eurozóny a přijetí eura (Durčáková, 2003).


19

V souvislosti s pevnými a plovoucími kurzy je nutné odlišovat pojmy devalvace a depreciace. Rozdílem je, ţe devalvace udává řízené sníţení ceny měny, tj. pokles hodnoty pevného kurzu. Kurz tedy musí být oficiálně nastaven a je poté záměrně změněn (Samuelson, 2007). Depreciace se odehrává v jakémkoli systému kurzů v případě, ţe na měnovém trhu dojde k poklesu poptávky po dané měně. Nakonec je nutno dodat, ţe prakticky všechny země neváhají intervenovat v situacích, kdy se trh začne vymykat z rukou nebo kdyţ se kurz zdá být příliš daleko od fundamentálních ekonomických veličin, tj. pokud neodpovídá cenové úrovni a toku zboţí (Samuelson, 2007). Systém volně plovoucích kurzů je pro otevřené ekonomiky obecně nevhodný, protoţe na měnu pak velmi silně působí vnější prostředí (např. změny cen dováţeného zboţí), tento vliv navíc kolísá a je těţko predikovatelný. Island i ČR, jako představitelé malých otevřených3 ekonomik, pouţívají řízený plovoucí kurz, kdy jejich centrální banky v případě nutnosti zasahují do vývoje kurzu. Pokud však ani tento hybridní systém nezaručí optimální řešení, můţe být výhodné vzdát se měnově politické i kurzové autonomie a vstoupit do reţimu "currency board" nebo do měnové unie (Janáčková, 2002).

3

Pro otevřenou ekonomiku je typické, ţe část domácího výstupu je exportována, za-

tímco domácí důchod je utracen za importované zahraniční produkty (Krugman, 1994). Z toho vyplývá, ţe jde o hospodářství s malým vnitřním trhem a významnými ekonomickými vztahy s vnějším světem. Hospodářský vývoj u hlavních obchodních partnerů ovlivňuje vývoj i v těchto malých ekonomikách.

20

Finanční krize na Islandu

3 Finanční krize na Islandu 3.1 Island před krizí Island je v mnoha ohledech velmi specifickou zemí. Do počátku 20. století šlo o jednu z nejchudších zemí, 2/3 obyvatel byly ţivy díky agrárnímu sektoru; o sto let později 2/3 Islanďanů pracují ve sluţbách a Island aspiruje na evropské finanční centrum (Cental Bank of Iceland, 2007). Základní ekonomicko-politický vývoj, který k těmto změnám přispěl, bude shrnut v následujících kapitolách a poté pouţit při hodnocení příčin a dopadů finanční krize a vztahu k evropské integraci. 3.1.1

Politický vývoj

Islandská národní identita a vztah k období samostatnosti, popsaném v historických záznamech, byli vţdy velmi silné, ale aţ do konce 19. století chyběly osobnosti, které by Islandu k znovunabytí suverenity napomohly. Země byla pouze nevýznamnou kolonií Norska a posléze Dánska. Vývoj se zde prakticky zastavil ve středověku a průmyslová revoluce vypukla aţ na počátku 20. století. Spolu s tímto děním započaly aktivní snahy o získání autonomie. V roce 1918 nastalo první období islandského osamostatňování, kdy docílili vzniku personální unie mezi Dánským a Islandským království na dobu určitou (Kadečková, 2001). Jakmile bylo moţné tuto dohodu zrušit, okamţitě vznikla Islandská republika4. Vznik republiky včetně sepsání ústavy proběhl v roce 1944 a byl zvolen pluralitní parlamentní systém. Legislativním orgánem je jednokomorový parlament, výkonnou moc představuje vláda a soustava soudů je dvoustupňová. V historickém parlamentu Althing zasedá 63 poslanců, kteří jsou voleni kaţdé čtyři roky. Prezident poté jmenuje premiéra podle výsledku voleb a ten navrhne aktuálně devět (před rokem 2010 jedenáct) ministrů. Prezident má obdobná práva a povinnosti jako v ČR, ovšem je volen všelidovým hlasováním kaţdé čtyři roky a počet zvolení není omezen (Government Offices of Iceland, 2012). Současný prezident Ólafur Ragnar Grímsson se netají svým protiunijním postojem a věří, ţe islandské

4

O naprostém osamostatnění se konalo v květnu 1944 i celonárodní referendum, kte-

rého se účastnilo 98,6 % voličů: 97,35 % hlasujících schválilo zrušení unie a 98,6 % hlasů bylo pro zaloţení vlastní republiky (Kadečková, 2001). Z údajů plyne, jak silná byla touha po samostatnosti a také národní vědomí Islanďanů.


21

zájmy budou nejlépe ochráněny vně EU ve spolupráci s ostatními severskými zeměmi, USA, Ruskem a Čínou (Zastupitelský úřad Oslo, 2012). Významnou roli, co se týče politických stran, mají především tyto čtyři: Strana nezávislosti (SN) zastává liberální a konzervativní politiku, historicky vznikla v roce 1929 a prosazovala samostatnost. Dnes podporuje spojenectví s USA a staví se spíše proti evropské integraci. Sociálně demokratická aliance (SDA) je druhou nejsilnější stranou, razí nové myšlenky především v oblasti veřejné správy, rybolovu a Evropské unie, kdy výrazně podporuje vstup do společenství. Dříve agrární Pokroková strana (PS) je jiţ tradiční součástí politického spektra, k EU se staví spíše odmítavě. PS bojuje o třetí pozici s poslední významnější stranou Levicovými zelenými (LZ), kteří prosazují především environmentální témata a k EU mají rovněţ odmítavý postoj (Zastupitelský úřad Oslo, 2012). Volební účast Islanďanů do parlamentních voleb je velmi vysoká, podle údajů z Islandského statistického úřadu během posledních 30 let volilo v kaţdých volbách vţdy více neţ 80 % obyvatel. 3.1.2

Mezinárodní vztahy a instituce

Island zůstával po staletí kvůli své pozici a nadvládě Dánska izolovaný z hlediska mezinárodních obchodů a vztahů. S postupným osamostatňováním, vývojem moderní ekonomiky i politiky, celosvětovou globalizací a rozvojem komunikačních technologií se i tato země výrazně zapojila do světového dění a společenstev. Důleţitým aspektem pro zapojení Islandu do mezinárodních styků byl úzký, ač problematický vztah s USA. Ty od roku 1941 zajišťovaly na Islandu mimo jiné vojenskou ochranu5, ostrov totiţ vlastní armádou nedisponuje a mohl tak být snadným cílem ve 2. světové válce. Tato dohoda byla po značných komplikacích stvrzena po vstupu Islandu do NATO. Americké jednotky pobývaly na Islandu aţ do roku 2006, kdy byly americkým prezidentem staţeny (CIA, 2009). Ochrana ostrova poté byla svěřena oficiálně NATO, ačkoli garantem bezpečnosti zůstává USA. Aktuálně Island uzavřel bilaterální dohody o ochraně rovněţ s Norskem, Dánskem, Velkou Británií a Kanadou (Zastupitelský úřad Oslo, 2012). Následující tabulka chronologicky shrnuje významné mezinárodní společenství, do nichţ Island je či byl zapojen. Jak je zřejmé, Island je od svého osamostatnění členem mnoha mezinárodních mírových, politických i ekonomických organizací

5

Američané zde také například vybudovali moderní letiště, výrazně přispěli

k zaměstnanosti, poskytovali Islanďanům výhodné finanční půjčky a prostředky např. z Marshallova plánu 70 milionů dolarů. (Kadečková, 2001).

22


Tab. 1

Island v mezinárodních organizacích (Central Bank of Iceland, 2010) ORGANIZACE

ROK ZAPOJENÍ

Mezinárodní měnový fond (IMF)

1945

Světová banka (WB)

1945

Organizace spojených národů (UN)

1946

Severoatlantická aliance (NATO)

1949

Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD)

1949

Rada Evropy

1950

Severská rada (Nordic Council)6

1952

Mezinárodní finanční korporace (IFC) – WBG

1956

Mezinárodní rozvojová asociace (IDA) – WBG

1961

Všeobecná dohoda na clech a obchodu (GATT)

1964

Evropské sdružení volného obchodu (EFTA)

1970

Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OSCE)

1975

Evropská banka pro obnovu a rozvoj (EBRD)

1990

Západoevropská unie (WEU)

1992

Evropský hospodářský prostor (EEA)

1994

Světová obchodní organizace (WTO)

1995

S Evropou je Island spojen ekonomickou spoluprácí v rámci OECD. V souvislosti s Evropskou unií je součástí Evropské banky pro obnovu a rozvoj a Evropského hospodářského prostoru, coţ na daném území zaručuje volný pohyb zboţí, osob, sluţeb a kapitálu. Díky této smlouvě je dán úzký vztah k EU, kdy většina legislativy EU platí obousměrně i na Islandu, výjimkou je rybolov (Zastupitelský úřad Oslo, 2012). V rámci Evropského sdruţení volného obchodu spolupracuje Island s ostatními nečleny EU - Lichtenštejnskem, Švýcarskem a Norskem. 3.1.3

„Islandský ekonomický zázrak“

Po vzniku republiky následovaly ekonomické expanze i recese, vţdy souvisely se světovým vývojem nebo výlovem a zpracováním ryb (některé

6

České označení pro tyto země zní Severské nebo také Nordické země. Patří sem Švéd-

sko, Finsko, Island, Norsko a Dánsko, spolu s územím Grónska, Faerských ostrovů a ostrovů Aland. Kromě sousední polohy a společné historie, mají také podobnou strukturu hospodářství a tzv. severský model sociálního systému. Z politického hlediska netvoří samostatné uskupení, ale spolupracují ve vlastních institucích jako je například Nordic Council nebo Nordic Investment Bank. Významná mezinárodní spolupráce probíhá například mezi Nordickými zeměmi a státy při Baltském moři. (Norden, 2009)


23

druhy ryb byly v těchto obdobích téměř úplně vyhubeny). Po celou dobu se ovšem země potýkala s dlouhodobě velmi nestabilní a vysokou mírou inflace, které se za pomoci fiskální politiky nedovedla zbavit. V ostatních oborech kromě rybolovu byly rozdělovány velké státní dotace (Kadečková, 2001). Období falešné prosperity bylo zaloţeno na vládních intervencích a vměšování do ekonomických aktivit (Spruk, 2010). Toto protekcionistické zaměření ekonomiky se nakonec v 80. letech islandská vláda (koalice SN a PS) rozhodla řešit přeorientováním na více trţní ekonomiku po vzoru Margaret Thatcher v Británii (Kadečková, 2001). Transformace aktivně probíhala od roku 1991 do 2004 (období vlády premiéra Oddssona7) podle tzv. Islandského modelu, který vycházel z následujících principů:  privatizace státního majetku,  sniţování vládních dotací a výdajů,  stabilizace ekonomiky (řízení rybolovu),  vytvoření vlastnických práv k přírodním zdrojům,  sniţování příjmových daní,  liberalizace trhů včetně trhu práce,  posílení penzijních fondů (Gissurarson, 2007). Privatizován byl prakticky všechen státní majetek včetně veřejných budov, bank či penzijních fondů. Stát si ponechal pouze kontrolu nad energetickými zdroji a distribucí této energie. Dnes ale probíhá demonopolizace i v této oblasti (Kadečková, 2001). Druhý liberalizační aspekt – sniţování vládních výdajů nebylo realizováno v poţadovaném rozsahu a zemědělství je stále podporováno dotacemi, dovozními ochranami a systémem produkčních kvót (Central Bank of Iceland, 2007). Dlouhodobá snaha o efektivní řízení rybolovu vyústila v roce 1990 ve schválení jednotného zákona o managementu rybolovu (anglicky The Fisheries Management Act), který definuje individuální převoditelné kvóty na odlov pro téměř všechny komerční subjekty. Tím je dán kaţdému vlastní neměnný podíl na celkových přípustných odlovech, který je moţné dále volně dělit i obchodovat8 (Ministry of Fisheries and Agriculture, 2011). S tímto souvisí i vytvoření vlastnických práv k přírodním zdrojům, kdy se mořští ţivočichové a rostliny ţijící 7

David Oddsson (SN) byl islandský premiér v letech 1991 – 2004, v letech 2004 –

2005 ministr zahraničí a od roku 2005 – 2009 guvernér Centrální banky Islandu (Government Offices of Iceland, 2012). 8

Regulace kvótami vzbudila u menších rybářských firem i zbytku veřejnosti vzrušené

polemiky na téma nemorálnosti státního rozhodování o majetku všech a protěţování velkých rejdařů. Volná obchodovatelnost prý vede k postupné likvidaci malých rybářů, kteří si nemohou dovolit nakupovat uvolněné kvóty. (Kadečková, 2001)

24


v okolních vodách stali majetkem Islandu, tudíţ spadají do správy vlády. Ke stabilizaci ekonomiky přispěly i investice do hliníku, nového impulsu pro zpracovatelský průmysl (Central Bank of Iceland, 2007). Míra zdanění byla před reformami poměrně vysoká, daň z příjmů fyzických osob se sníţila z 30,41 % na 22,75 % a právnických osob klesla dokonce ze 45 % na 18 %. Obě nové míry daně byly rovné pro všechny příjmové skupiny. Mnohé další přímé i nepřímé daně byly zrušeny či redukovány (Gissurarson, 2007). Výrazné sniţování vysoko nastavených příjmových daní vedlo zákonitě podle Lafferovy křivky k zvýšení výnosů z daní a také k podpoře investic. Díky tomu odpadla další bariéra mezinárodním investicím, podnikání a obohacování (Spruk, 2010). Největší význam měly reformy na činnost bank, kde se investicím otevřel mezinárodní finanční trh. Banky, dříve vlastněny většinou státem, se privatizací dostaly do rukou různým investičním společnostem. Stále častěji docházelo k fůzím velkých výrobních podniků a bank, tedy k prolínání průmyslového a finančního sektoru (Kadečková, 2001). Na tyto investice byly brány úvěry ze zahraničních bank. Na Islandu operovalo před krizí 5 komerčních bank: Glitnir (dříve Íslandsbanki hf.), Kaupthing Búnadarbanki hf., Landsbanki Ísland hf., Sparisjódabanki Íslans hf. (Icebank) a Straumur-Burdaras Investment Bank hf. První tři z těchto bank prováděly běţné finanční operace včetně financování zahraničního obchodu a investic. Icebank, zajišťovala finanční operace pro celostátní síť 20 spořitelen. Poslední ze jmenovaných bank zastupovala investiční instituci (Zastupitelský úřad Oslo, 2012). Rok 2006 byl přelomový z hlediska přílivu zahraničních úspor do islandských bank. Icesave, pobočka islandské Landsbanki, získala v Británii během několika měsíců celkem 400 000 zákazníků, v Nizozemsku během pěti měsíců získala 125 000 klientů. K tomuto počtu je třeba přičíst další desítky tisíc v Německu a v Rakousku. Během krátké doby vyuţívalo výhodně úročený internetový spořicí účet islandských bank dvakrát tolik klientů, neţ kolik činí počet obyvatel samotného ostrova (Kohout, 2010). Před rokem 2008 dále operovalo na islandském finančním trhu dalších 13 pojišťovacích společností, 5 investičních bank, 3 leasingové společnosti, 3 společnosti pro platební karty, 2 investiční fondy, Housing Financing Fund - státem vlastněný fond s hypotékami a 32 penzijních fondů (Zastupitelský úřad Oslo, 2012). Penzijní systém byl reformou rozdělen do tří pilířů, kdy pouze první je financován státem z daní a garantuje kaţdému občanovi minimální penzi. Druhý je pracovní penzijní fond, který je plně financován ze zaměstnaneckých fondů, soukromě řízen a zaloţen na povinných


25

příspěvcích. Třetí pilíř je dobrovolný s individuálními spořicími účty (Spruk, 2010). V rámci liberalizace finančních trhů začaly i tyto fondy investovat v zahraničí. Zároveň se při liberalizaci a deregulaci trhu práce, který úzce souvisí s penzijním systémem, začal projevovat trend prodlouţené pracovní doby a předčasných odchodů do důchodu. Díky nastavení fondového financování penzí čelil Island menšímu riziku, ţe v případě vyplácení předčasných důchodů bude vystaven příliš velkému fiskálnímu tlaku na vládní výdaje. Delší odpracovaná doba obyvatelstva souvisí s větší efektivitou práce, která vede k růstu ţivotní úrovně. Vzhledem k velmi rovnostářskému zřízení na Islandu participoval na prosperitě nastolené reformami kaţdý (Spruk, 2010). 3.1.4

Struktura ekonomiky před krizí

Jak jiţ bylo naznačeno v předchozích kapitolách, islandská ekonomika se výrazněji vyvíjela aţ od osamostatňování ve 20. století, do té doby byla ryze agrární. Při vstupu na světové trhy sehrál hlavní roli rybolov, který představoval víceméně stabilní exportní artikl. Po velmi rychlém rozvoji podpořeném reformami a privatizacemi v 90. letech byla jasně dána orientace na sluţby stejně jako ve většině západních zemí, a to zejména na oblasti jako je finančnictví, software a biotechnologie (EurActiv, 2011). Islandské hospodářství se vyvinulo v malou, otevřenou ekonomiku s HDP 13,0 miliard eur (1 141,7 miliard islandských korun, 16,3 miliard amerických dolarů)9 v roce 2006. Vzhledem k malému počtu obyvatel má velmi vysoké HDP na obyvatele, to činí 42,8 tisíce eur/ob. a patří k nejvyšším na světě (Central Bank of Iceland, 2007). Národní hospodářství je smíšené podoby, ačkoli byla nastavena velmi vysoká úroveň volného trhu, role vlády a veřejných statků zůstala významná. Island je sice počítán do zemí s tzv. severským modelem sociálního státu, ale neupadá do přehnaných nákladů. V roce 2007 činily náklady 42,3 % HDP a byly niţší neţ rozpočtové příjmy státu - 47,7 % HDP. Nejvýznamnějšími poloţkami veřejných výdajů je sociální zabezpečení, školství a zdravotnictví (Statistics Iceland, 2012). Vláda se snaţila spravovat státní rozpočet víceméně vyrovnaně, coţ se jí v předkrizových letech dařilo, dokonce byly realizovány i významnější přebytky. Islandská ekonomika má zhruba tuto základní strukturu: v terciární sektor tvoří zhruba 70 % HDP, sekundární sektor čili průmysl 25 % a primární, především díky rybolovu, 5 % (CIA, 2009). Specifičtější rozdělení ekonomiky nabízí následující graf: 9

Asi 12 % HDP ČR v roce 2006

26

Obr. 1


Struktura islandské ekonomiky (data z Statistics Iceland, 2012)

Do země je dováţeno hlavně spotřební zboţí, potraviny, průmyslové produkty, paliva, kapitálové zboţí a dopravní prostředky. Celkově je import hodně důleţitý vzhledem k nedostatku většiny zdrojů na ostrově a procentně vyjádřeno se importuje 50,5 % HDP. Téměř dvě třetiny zboţí se dováţejí z EU (severské státy, Nizozemí, Německo, Velká Británie), desetina z USA a desetina také z rozvojových zemí (Cental Bank of Iceland, 2007).

Obr. 2

Struktura importu a exportu (data z Statistics Iceland, 2012)

Zásadní poloţkou exportu jsou produkty moře, zpracovaný hliník a ferosilicium, další zboţí zpracovatelského průmyslu a různé další pro-


27

dukty. Nejvýznamnější je export mořských produktů, jako jsou čerstvé, sušené či mraţené ryby, rybí olej, zpracované mraţené krevety a rybí filety. Celkový význam exportu je 32,6 % HDP. Hlavními exportními partnery jsou ze tří čtvrtin země Evropské unie (Nizozemí, Německo, Velká Británie), s desetinovým podílem USA a marginálními podíly pak rozvojové země (Central Bank of Iceland, 2007).

3.2 Analýza islandské krize Finanční krize, která v letech 2008 a 2009 zasáhla prakticky celý svět, započala americkou hypoteční krizí v roce 2007. Před tímto rokem byly na amerických trzích uzavírány velmi levné a nestandardní (tzv. subprime) hypotéky prakticky s kýmkoli, aniţ by byla sledována schopnost dotyčných půjčku splácet. Americké banky dále tyto rizikové hypotéky sekuritizací rozptýlily po světě v podobě velkých dluhopisových balíků10. Ţádná banka ani fond, který do dluhopisů investuje, si nemohl být jist, ţe právě v jeho portfoliu se tyto rizikové hypotéky nacházejí. Vypukla tedy panika, kdy investoři předpokládali, ţe toxické papíry mohou být všude, coţ několikanásobně zvýšilo moţné riziko. Dluhopisy byly po světě rozprostřeny právě proto, aby se minimalizovalo riziko podle jednoduché logiky: riziko rozptýlené po celém světě bude mít méně dramatické dopady neţ riziko soustředěné v několika málo bankách. Ovšem díky globalizaci a propojení všech kapitálových toků zafungovala tato logika přesně naopak, banky si přestaly důvěřovat – mezibankovní obchody zajišťující likviditu ustaly. Při tomto stavu hrozily tzv. runy na banky, čili hromadné vybírání peněz klientů, coţ by ohrozilo stabilitu celé ekonomiky. Zároveň pomalu končilo období úvěrového boomu, který bylo moţné pozorovat i u nás, coţ značilo pokles hospodářského růstu čili recesi. FED, centrální banka USA, spolu s ostatními centrálními bankami přestaly sledovat finanční cíle a snaţily se expanzivní politikou zabránit krizi, coţ ve svém důsledku zákonitě vedlo ke globální inflaci. Na začátku 2008 oznámily USA, ţe země je v hospodářské recesi. Nedostatečná likvidita a toxické hypotéky vedly ke krachu některých bank a pojišťoven, celý bankovní systém USA byl výrazně poznamenán. Poté začaly klesat akciové trhy a investoři preferovali jistější komoditní trhy, coţ spolu se zmíněnou inflací způsobilo růst ceny nafty, kovů i potravin. Na konci roku 2008 se recese obdobně projevila i na evropských trzích. V souvislosti se záchranou bankovního sektoru byl 10

Šlo o cenné papíry zvané CDO neboli collateralized debt obligations – zajištěné dluţ-

ní obligace (Kohout, 2010).

28


zaznamenán největší objem státních intervencí do finančního systému, jak ho pamatujeme (Kohout, 2010). V následujících podkapitolách bude popsán vývoj krize přímo na Islandu. 3.2.1

Předpoklady krize

Deregulační reforma v 90. letech byla zcela jistě hlavní příčinou, proč krize na Islandu udeřila s takovou razancí. Problém nastal jiţ při privatizaci bankovního sektoru. Zahraniční finanční instituce, které byly při privatizaci vítány, projevily pouze omezený zájem a to z důvodu vysoké úrovně indexace, roli státního fondu s hypotékami - Housing Financial Fund, nevýznamné měny, malé velikosti trhu a kolísavosti islandské ekonomiky. Místo aby tedy bylo vlastnictví privatizovaných bank rozděleno mezi několik firem a soukromé domácnosti, tak aby nikdo nevlastnil rozhodující podíl, jak bylo původním záměrem, prodala vláda v roce 2002 investorské skupině jménem Samson de facto rozhodující podíl 45 % v Landsbanki, největší bance Islandu (Jännäri, 2009). Tímto krokem byl vytvořen prakticky nový precedent, FME11 jako vrchní kontrolní orgán na Islandu ztratil kontrolu, a tak byly ještě další dvě komerční banky prodány investičním skupinám – Glitnir a Kaupthing. Zásadní je poznamenat, ţe tyto tři banky tvořily 85 % islandského bankovního sektoru (Carey, 2009). Noví vlastníci komerčních bank se neřídili tradičním konzervativním přístupem, ale namísto toho upřednostňovali inovace a poněkud dobrodruţné myšlení investičních bankéřů. Jejich strategie představovala prudký rozvoj a velmi spekulativní, agresivní obchody. Vyústěním této taktiky byla expanze do zahraničí. Ta probíhala, jednak zřizováním poboček v zahraničí, ale také – a výrazně – akvizicemi zahraničních subjektů, které se tak staly dceřinými společnostmi islandských bank (Jännäri, 2009). Na tyto dlouhodobé obchody si částečně půjčovaly u zahraničních bank. Šlo o pravidelně obnovované krátkodobé úvěry, tedy stabilně se v případě prodlouţení platí pouze úrok, jestliţe ale úvěr prodlouţen není, je nutné splatit celou částku (Kubeš, 2008). Své místo si tak islandské banky získaly především ve Velké Británii, nordických zemích, Lucembursku, Nizozemí a Německu. Vzhledem k vysokému nastavení islandské úrokové míry nabízely tyto pobočky v zahraničí vý-

11

FME (Fjármálaeftirlitið) neboli Financial Supervisory Authority lze chápat jako Úřad

pro finanční dohled. Byl vytvořen v roce 1999 a představuje nezávislý orgán pod záštitou Ministerstva pro obchodní záleţitosti (Jännäri, 2009).


29

hodně úročené internetové spořicí účty12 (Kohout, 2010). V této souvislosti lze konstatovat, ţe tři hlavní banky se aţ příliš zaměřovaly na investice do akcií nebo jiného rizikového kapitálu a spekulativních aktivit (Jännäri, 2009). Brzy se tak struktura bank a firem stala pro FME nekontrolovatelnou (Carey, 2009). Nezřízená expanze do zahraničí způsobila růst bankovních aktiv z méně neţ 100 % HDP na konci roku 2000 na 800 % HDP v roce 2006. Vrcholu bylo dosaţeno v říjnu 2008, a to 11násobku HDP, tento stav byl však jiţ poznamenán depreciací islandské koruny (Jännäri, 2009). Vysoké úrokové míry, které se dokonce stále zvyšovaly, se ovšem výrazně projevovaly i v domácí ekonomice. Jak bylo naznačeno v předchozí části, rostla ţivotní úroveň obyvatelstva. Domácnosti pak zvýšenou spotřebu financovaly pouţitím vlastních domů jako zástav pro půjčky či poptávaly úvěry v cizích měnách, které se staly součástí místní nabídky komerčních bank (Spruk, 2010). Kaţdopádně tato situace vedla k zadluţení domácností. Rovněţ islandské firmy rostly za pomoci úvěrů a půjček často denominovaných v zahraničních měnách. Při shrnutí tohoto bankovního vývoje můţeme říct, ţe největší islandské banky vlastněné investičními společnostmi obchodovaly více neţ z poloviny v zahraničí a velká část jejich domácí činnosti byla denominována v cizích měnách (Jännäri, 2009). První problémy takto nastolené struktury se projevily v roce 2006 tzv. mini-krizí. Příčinou byla vynořující se netransparentní vlastnická struktura obchodních bank a obavy z velkých tajných spojení mezi hlavními skupinami investorů. Islandská koruna po jedno čtvrtletí depreciovala. Přístup islandských bank na evropské kapitálové trhy byl váţně narušen. Banky se v obraně zaměřily i na jiné oblasti neţ Evropu a podařilo se jim diverzifikovat vlastní financování z trhu eura i do Severní Ameriky, Austrálie a Japonska (Jännäri, 2009). Mini-krize pominula a pokračovala prudká expanze. Na začátku 2007 se začala ozývat i politická přání ve smyslu, ţe banky by měly v expanzi ustat. Začalo být totiţ zřejmé, ţe vzhledem k omezené ostrovní ekonomice by nebylo moţné velký a rozvětvený bankovní sektor podpořit v krizi ať uţ ze strany islandské vlády, či centrální banky. Tento fakt tedy významně ohroţoval důvěryhodnost celého systému. Trh byl ale příliš napjatý, neţ aby se islandským bankám povedlo prodat zahraniční aktiva či segmenty operací bez značných ztrát. 12

Landsbanki představila své Icesave účty ve Velké Británii prostřednictvím pobočky

v Londýně v říjnu 2006, do Nizozemí byly rozšířeny v roce 2008. Kaupthing představila obdobné Edge účty ve Finsku a Švédsku v roce 2007, v následujícím roce pak v dalších zemích včetně Velké Británie (Jännäri, 2009).

30


Do této situace významně promluvily i psychologické faktory, kdy celá země sdílela ideu pokračovaní v nastoleném růstu bank. Národ byl pyšný na úspěchy bank. Dohlíţející autority nechtěly růst omezovat, protoţe podobně jako ostatní nordické země odmítají diskreční opatření (Jännäri, 2009). Cokoli, co splňuje zákonné podmínky, nemá být omezováno. V rámci expanze do zahraničí byl Evropský jednotný trh a Evropské pasy pro finanční instituce posvěcením zákonnosti a nedotknutelnosti expanze v rámci tamního prostředí práva. Rychlý příliv peněz do islandské ekonomiky měl za následek samozřejmě inflační tlaky. Ceny rostly tempem 15–17 % ročně, centrální banka na takový růst obvykle reaguje zvýšením úrokových sazeb, které ale uţ byly nastaveny velmi vysoko (Kohout, 2010). V případě natolik otevřené ekonomiky, jako je Island, vysoké úrokové sazby lákají zahraniční investory ke zhodnocování vlastního kapitálu, coţ souvisí s ještě větším přílivem cizího kapitálu ve formě nákupu místní měny. Islandská koruna tedy apreciovala, čili zvyšovala svou hodnotu oproti ostatním. Dá se říci, ţe naprosto selhala centrální banka, neboť neprováděla ţádnou regulaci finančního sektoru, nedokázala předvídat důsledky, jaké by prudká expanze na zahraničních trzích mohla způsobit. Aby zmírňovala inflaci, tak neustále zvyšovala úrokové sazby, čímţ pouze podporovala půjčky denominované v jiné neţ islandské měně a příliv zahraničního kapitálu investorů. Co se týče inflace, zavedla islandská centrální banka v roce 2001 po vzoru mnoha jiných ekonomik, tzv. cílování inflace. Mezní hranici nastavila na 2,5 % (Spruk, 2010). Následující graf demonstruje skutečný vývoj inflace před i po zavedení cílování.

Obr. 3

Vývoj míry inflace 1991 – 2008

Monetární politika a snaha o měnovou stabilitu tedy kompletně selhala. Navíc kdyţ celková bankovní aktiva překonala několikanásobně objem


31

islandské ekonomiky, centrální banka nevyhnutelně nemohla plnit funkci věřitele poslední instance. Nebylo totiţ moţné vybudovat silné zahraniční rezervy, kterými by komerční banky dokázala v případě nouze podpořit. V polovině roku 2007 se globální finanční situace dramaticky zhoršila díky hypoteční krizi v USA. Mnohé velké evropské instituce byly tvrdě zasaţeny. Například ve Velké Británii byly znárodněny hypotéky banky Northern Rock, čímţ byla veřejnost spolu s britskými orgány upozorněna na problémy spojené s pojištěním vkladů. Tento incident měl později významný vliv na osud islandských bank na britském trhu (Jännäri, 2009). 3.2.2

Obr. 4

Měnová krize

Vývoj středního kurzu ISK/EUR (data z Central Bank of Iceland, 2012)

Kurz islandské koruny se před krizí vyvíjel poměrně stabilně, ačkoli byl intenzivně obchodován na finančních trzích. V roce 2005 je zřejmé posílení kurzu v důsledku přílivu zahraničních investic podpořených vysokými úrokovými sazbami. Dále pak v roce 2006 nastala mírná depreciace způsobená výše zmíněnou „mini-krizí“. V důsledku globální finanční situace se na Islandu počátkem roku 2008 začala projevovat měnová krize. Investoři znepokojení vývojem na finančních trzích začali hromadně prodávat islandské koruny, ve kterých zde zhodnocovali své investice, za eura. Tento vývoj samozřejmě způsobil převis nabídky nad poptávkou domácí měny, coţ vedlo k prudké depreciaci. Investoři byli ochotni sniţovat cenu, coţ v březnu 2008 způsobilo pokles pod psychologickou hranici 100 ISK/EUR.

32


Samozřejmě se zde pokles kurzu nezastavil. Podpořený kolapsem bankovního sytému na podzim 2008, kterému se bude věnovat další kapitola, nakonec vyšplhal na konci roku 2009 téměř na trojnásobek předkrizového stavu. Centrální banka Islandu se samozřejmě snaţila negativní vývoj zvrátit. V rámci vyvrcholení krize na podzim 2008 se pokusila zafixovat kurz na 131 ISK/EUR, ale trh uţ nefungoval, jeho likvidita byla nulová. Všechny tři hlavní banky v té době byly jiţ znárodněny. Centrální banka tedy dočasně omezila obchodování islandské koruny. Situace došla tak daleko, ţe různé banky po celém světě prodávaly islandskou měnu za naprosto odlišné ceny (Kubeš, 2008) aţ do okamţiku, kdy bylo v zahraničí obchodování zcela zastaveno. Centrální banka nakonec rozhodla, ţe od 10. října 2008 budou cizí měny na ostrově prodávány omezeně, jen existujícím zákazníkům islandských bank a pouze za předpokladu, ţe prokáţí odjezd do zahraničí. Moţnost směny pro potřeby importu závisela na předchozím schválení, upřednostňovány byly nákupy jídla, léků a ropných produktů (Central Bank of Iceland, 2008). Následně Islandská centrální banka zafixovala směnný kurz na hodnotě 150 ISK za 1 Euro. Díky drastickému omezení směnitelnosti islandské měny centrální banka zamezila moţnosti spekulací, které by jí znemoţnily tento kurz udrţet (Kubeš, 2008). Ovšem jak je z grafu patrné, nebyla tato snaha příliš trvalého rázu, neboť v dalších měsících opět kurz výrazně stoupl a ustálil se aţ v průběhu roku 2010. Důleţité je rovněţ podotknout, ţe podle kurzu v grafu prodávala jen Centrální banka Islandu, ceny na volném trhu šly mnohem výše, přes 200 i 300 ISK/EUR (Kubeš, 2008). Největšími problémy spojenými s touto depreciací byl nárůst cen dováţeného zboţí, coţ jsou mimo jiné i potraviny a spotřební zboţí, a především pak prodraţování splácení dluhů denominovaných v zahraničních měnách. 3.2.3

Vypuknutí bankovní krize

Během prvních měsíců roku 2008 se Islandu v souvislosti s globální situací a také počátkem místní měnové krize začaly ozývat mezinárodní banky a orgány cizích států. Některé centrální banky začaly vyjadřovat obavy z rychlého růstu počtu drobných zahraničních střadatelů v pobočkách islandských bank a rovněţ z velkých částek, které si půjčovaly banky v zahraničí. K posouzení situace byl na Island v dubnu 2008 vyslán tým Mezinárodního měnového fondu, který shledal, ţe islandské banky jsou pod významným tlakem na likviditu a ţe pozice finančních regulačních orgánů je slabá, tedy není moţné shora zasáhnout a převzít banku.


33

Centrální banka Islandu se mezitím snaţila získat prostředky k posílení devizových rezerv, ovšem po vydání zprávy bylo jasné, ţe úvěr by pouze nepatrně prodlouţil čas k řešení primárních příčin – ohromné velikosti bankovního sektoru vůči kapacitě centrální banky a velikosti celkové ekonomiky (Jännäri, 2009). V září 2008 bylo jiţ zřejmé, ţe islandské banky, Centrální banka Islandu ani sama Islandská republika nemohou být povaţovány za bonitní. Situace se ještě vystupňovala po krachu americké investiční banky Lehman Brothers (15. září), tato událost znamenala otřes důvěry na všech finančních trzích. Jako první oznámila Glitnir, ţe není schopna splatit úvěr 600 miliionů eur a poţádala o mimořádnou půjčku. Vláda poté učinila veřejné prohlášení, ţe hodlá převzít Glitnir vydáním akciového kapitálu v částce 600 milionů eur, čímţ získá 75 % podíl v bance. Hodnota akcií banky tak výrazně klesla, coţ oslabilo i další komerční banku Landsbanki, která mnoho těchto akcií vlastnila (Carey, 2009). Tento vývoj zapříčinil paniku především ve Velké Británii a Nizozemí, neboť z těchto zemí pocházela většina vkladů u internetových účtů Icesave (britské pobočky Landsbanki). Británie vyzvala islandskou banku, aby sloţila 200 milionů liber jako rezervu u Banky Anglie, čímţ by tyto účty přešly pod britskou jurisdikci. Landsbanki samozřejmě peníze neměla a poţádala Islandskou centrální banku a vládu o úvěr, ti jej ale zamítli (Jännäri, 2009). V krizovém stavu byla na začátku října zrychleně schválena nouzová legislativa, která opravňovala vládu prostřednictvím finančního dozorce FME zasahovat při řešení bankovní krize do činnosti bank a dokonce je převzít (moţnost znárodnit či sloučit banky). Následujícího dne na základě tohoto zákona byla převzata kontrola nad Glitnir a Landsbanki. V obou bankách byl vyměněn management a výplácení britských vkladů bylo zmraţeno (Carey, 2009). Vláda Velké Británie pohrozila Islandu tvrdými právními kroky a dokonce zařadila islandské banky Landsbanki a Kaupthing na listinu mezinárodních teroristů, coţ způsobilo pád i poslední přeţívající banky. Kaupthing byla zestátněna 9. října 2008 (Jännäri, 2009). Následující graf prezentuje vývoj na islandské burze. Prudký vzestup, který bylo moţné do roku 2007 sledovat v celé ekonomice, je patrný i zde. Tři hlavní banky na burze vytvořily 77 % hodnoty obchodovatelných akcií, dále zde obchodovalo jen dalších 12 subjektů. Při znárodnění komerčních bank kleslo ocenění jejich akcií na 0, tedy ze dne na den došlo k 77 % propadu celé burzy a 9. října 2008 se zde přestalo obchodovat úplně. V pondělí 14. října 2008 bylo obchodování na burze obnoveno, akcie bank však zůstaly mimo hru.

34


Obr. 5

Vývoj islandského akciového indexu ICEXI v letech 2001 - 2011

Hodnota dluhopisů zestátněných bank je nyní nejasná, většina investorů jiţ ale s nějakou návratností nepočítá. Ten, kdo investoval své peníze do těchto instrumentů, tedy přišel prakticky o všechno. Na rozdíl od Evropy a především USA se zde tyto nástroje staly doménou pouze pro asi 10 % nejbohatších (Kubeš, 2008).

3.3 Dopad krize na reálnou ekonomiku Selhání bankovního sektoru mělo samozřejmě významný vliv na reálnou ekonomiku. Velmi názorně se vývoj odrazil mimo jiné i na ratingovém hodnocení země. Tab. 2

Dlouhodobý úvěrový rating Islandu (Central Bank of Iceland, 2007 a 2010) 2007

Agentura Měsíc Moody’s Standard & Poor’s Fitch

2010

cizí

domácí

Měsíc

cizí

domácí

/rok

měna

měna

/rok

měna

měna

8/07

Aaa

Aaa

Stabilní 7/10

Baa3

Baa3

Negativní

12/06

A+

AA

Stabilní 3/10

BBB-

BBB

Negativní

3/07

A+

AA+

Stabilní 1/10

BB+

BBB+

Negativní

Výhled

Výhled

Například agentura Moody’s13 sníţila v prosinci 2008 hodnocení stabilní Aaa na nejhorší rating v tehdejší historii - negativní Baa1. Později šlo 13

Tato agentura uděluje hodnocení kvalitních dluhopisů investičními stupni Aaa, Aa,

A, Baa, v případě méně kvalitních pak spekulativními stupni Ba, B, Caa, Ca, C. V jednotlivých třídách je dáno ještě rozlišení 1, 2, 3 (Rejnuš, 2008).


35

hodnocení ještě níţe na negativní Baa3 (Central Bank of Iceland, 2010), kdy se jiţ země pohybovala na hranici spekulativní stupnice. Obdobný vývoj je zřejmý i u ostatních ratingových agentur. To je ovšem jen jedno z moţných hodnocení vývoje ekonomiky. Následující část se bude zabývat analýzou klíčových makroekonomických ukazatelů. 3.3.1

Obr. 6

Vývoj HDP na Islandu

Tempo růstu reálného HDP (data z Eurostat; vlastní zpracování)

Graf č. 6 shrnuje statistiku meziročního růstu HDP, čili tempo růstu výstupu ekonomiky. Na křivce Islandu je patrná mírná recese v roce 2002 vyvolaná zahraniční situací, dále pak výše zmíněná „mini-krize“ v roce 2006, která odráţela nejistotu spojenou s netransparentností vedení islandských bank. Jinak je zřejmý významný růst daný investičním boomem. Podnikatelské investice během expanze v období 2003 - 2007 rostly meziročním tempem 19 %, a to především díky rozsáhlým projektům v oblasti tavení hliníku a souvisejícím rozšiřováním kapacit výroby elektrické energie. Z hlediska soukromých investicí dále vynikal především stavební průmysl a trhy s bydlením. Rozvoji napomáhala i vysoká spotřeba domácností podpořená růstem disponibilního důchodu (Carey, 2009). Přímým důsledkem krize je, ţe Island po období vysokého růstu vstoupil do hluboké recese. Ekonomika začala slábnout jiţ v první polovině roku 2008 a následkem krachu komerčních bank se propad rapidně prohloubil ve všech částech domácí poptávky. Pokles domácí poptávky je mnohem větší neţ v ostatních zemích OECD (OECD, 2009).

36


Nejvýznamněji lze pozorovat expanzi a posléze útlum islandského růstu na finančním a stavebním sektoru, jak prezentuje následující tabulka. Tab. 3

Vývoj stavebnictví a finančnictví v % HDP (Statistics Iceland, 2012) 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009 2010 2011

Stavebnictví 8,4

8,1

8,2

9,3

11,0

11,7

11,3

8,9

5,0

4,4

4,1

Finančnictví 6,6

6,7

8,0

8,7

9,4

9,4

6,4

8,5

6,0

7,8

6,4

Při srovnání s Eurozónou, pro kterou je typický předkrizový pomalý růst kolem 2 %, je zřejmé, ţe se recese zde i na Islandu projevila souběţně v průběhu roku 2008 v důsledku nepříznivé situace na finančních trzích. K nejhlubšímu propadu došlo v roce 2009 a na Islandu byl tento pokles výraznější neţ v Eurozóně o více neţ 2 %. Té se také povedlo i přes vnitřní problémy nastolit stabilní 2 % růst jiţ v roce 2010, zatímco Island zůstal ještě v mínusu i přes významnou zahraniční pomoc a snahu celé vlády. Situace se posléze obrátila, v roce 2011 jiţ Island vykazoval vyšší tempo hospodářského růstu neţ Eurozóna, coţ souviselo s dluhovou krizí v Eurozóně, obecnou nestabilitou a nedůvěrou vůči euru.

Obr. 7

HDP na hlavu (data z Eurostat; vlastní zpracování)

Zajímavě prezentuje pokles HDP rovněţ přepočet na obyvatele znázorněný na grafu č. 7, který také výstiţně popisuje ţivotní úroveň obyvatelstva. Ačkoli islandská populace v době expanze neustále rostla, ukazatel se stále pohyboval mezi nejlepšími na světě, poměrně významně dominoval i nad Eurozónou. V důsledku krize se i přes zastavení růstu populace (maximum 320 tis. obyvatel v roce 2010 (Statistics Ice-


37

land, 2012)) úroveň HDP na obyvatele jiţ přiblíţila Eurozóně a celé Evropské unii, jejíţ statistiku prezentuje hodnota 100 PPS. Pod touto hranicí je ještě pro ilustraci demonstrována statistika České republiky. Z grafu se můţe zdát, ţe ČR ani Eurozóna v důsledku krize prakticky nepoklesli. Ale zásadní je si uvědomit, ţe tento ukazatel vztahuje veškerá čísla k hranici 100 PPS, tudíţ ČR i Eurozóna vykázali propad srovnatelný s EU a Island byl poznamenán mnohem významněji. 3.3.2

Vývoj nezaměstnanosti na Islandu

Zpravidla nejnázorněji demonstruje dopad finanční krize míra nezaměstnanosti, neboť zde se recese vţdy projeví výrazně. O islandském pracovním trhu se dá říci, ţe se podobá americkému typu, je totiţ méně regulován, poměrně produktivní a především náklady na přijetí a propuštění pracovní jednotky nejsou příliš vysoké. Na druhou stranu je zde výrazný příjem od státu v případě nezaměstnanosti a neflexibilní stanovení mzdy (Spruk, 2010).

Obr. 8

Nezaměstnanost (data z Eurostat; přepočet měsíčních dat; vlastní zprac.)

V grafu č. 8 je prezentována roční průměrná míra nezaměstnanosti, která byla na Islandu stabilně nízká, kolem 3 %. V době vrcholícího cyklu v roce 2007 lze sledovat nejniţší hodnoty jak Islandu, tak Eurozóny. S jistým odstupem daným zpoţděním projevů krize na trhu práce začalo na Islandu propouštění a zkracování pracovní doby zaměstnanců, coţ se projevilo nárůstem nezaměstnanosti. Skok ukazatele v roce 2009, který zaznamenala Eurozóna, nebyl ani z daleka tak výrazný, šlo o zhruba 2% změnu, coţ je dáno především větší regulací evropského

38


pracovního trhu. Přesto je vhodné podotknout, ţe i přes následky krize a rychlé tempo růstu nezaměstnanosti má Island stále niţší nezaměstnanost neţ je průměr Eurozóny. Soudě podle situace v roce 2011 se dá předpokládat postupné sniţování míry nezaměstnanosti. Doprovodný trendem v období islandské expanze byl příchod imigrantů především z Polska, jejichţ příliv způsobil růst absolutního počtu zaměstnanců. Tento přesun pracovních sil vyplivnul z přijetí nových členů do EU v roce 2004. S nástupem krize nebyla jiţ pro tyto osoby práce, a tudíţ došlo k jejich propouštění a návratu do kontinentální Evropy (Carey, 2009), proto se často v souvislosti s islandskou krizí zmiňuje emigrace obyvatelstva. Při propouštění Islanďanů byli nejvíce postiţeni zaměstnanci státní správy, jejichţ počet od vypuknutí krize klesal a v roce 2011 jich byla téměř jen polovina počtu z roku 2001. Propouštění a nezaměstnanost, ať uţ místních či imigrantů dále poznamenala řemeslníky, dělníky a různé pomocné nekvalifikované pracovníky (Statistics Iceland, 2012). Tab. 4

Vývoj reálných mezd proti předešlému roku v % (Statistics Iceland, 2012) 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009 2010 2011

roční změna

2,0

2,2

3,4

1,4

2,6

2,6

3,8

-3,7

-7,3

-0,6

2,6

Samozřejmostí v takové situaci je pokles reálných mezd a, jak jiţ bylo naznačeno výše, pokles ţivotní úrovně obyvatel. Reálné mzdy poklesly podle tabulky č. 4 v roce 2008 o 3,7 % a rok poté dokonce o 7,3 %. Na Islandu se dále projevilo vysoké zadluţení obyvatelstva, jehoţ dluhy denominované v cizích měnách díky depreciaci měny a inflaci dosahovaly několikanásobně vyšších částek. V souvislosti s recesí a nezaměstnaností obvykle stoupá i sociální napětí, na Islandu se nepříznivá situace odrazila protivládními demonstracemi, jejichţ důsledky budou popsány níţe. 3.3.3

Vývoj inflace na Islandu

Problémy s inflací, s nimiţ se islandská ekonomika dlouhodobě potýká, byly jiţ naznačeny. Zavedení strategie cílování inflace nebylo centrální bankou Islandu příliš dodrţováno. Velká volatilita ukazatele je z grafu č. 9 patrná jiţ před vypuknutím krize. Oproti tomu je zřejmá rigidní monetární politika Evropské centrální banky, udrţující růst peněţní hladiny kolem 2 %. V roce 2008 je moţné v grafu sledovat zvýšení průměrné roční míry inflace peněz na Islandu i v Eurozóně, ačkoli tento růst je diametrálně odlišný. Zatímco v Eurozóně se v roce 2008 zvýšila meziročně asi o 3 %, na Islandu to bylo o necelých 13 %.


39

Inflační problémy Islandu byly způsobeny jednak zmiňovanou nezvládnutou monetární politikou, dále růstem mnoţství peněz v ekonomice odráţejícím se například na růstu spotřeby obyvatelstva. Nejextrémnějších čísel dosáhl ale ukazatel v souvislosti s přílivem, respektive odlivem zahraničního kapitálu. V roce 2008, kdy se ukázalo, ţe se situace na Islandu zhoršuje, začali investoři své prostředky odebírat zpět, coţ způsobilo velmi prudkou depreciaci měny. Vzhledem k velkému významu importu se rostoucí zahraniční ceny projevily růstem cen na islandském trhu. Navíc mnohé úrokové sazby úvěrů byly vázány na inflaci, coţ opět komplikovalo splácení dluhů díky nárůstu jejich hodnoty (Central Bank of Iceland, 2010). Trvající a prohlubující se problémy dovedly v roce 2009 zemi dokonce k průměrné 17% inflaci.

Obr. 9

Vývoj míry inflace podle CPI (data z Eurostat; vlastní zpracování)

Nová fiskální a monetární politika, vynucená bankovní krizí, podmínkami pro získání úvěru Mezinárodního měnového fondu a plněním podmínek vstupu do EU, napomohla v roce 2010 výraznému sníţení inflace i úrokových měr. Klesající trend je tedy nastolen a do budoucna hodlá Island udrţovat 2,5% inflační strategii (Statistics Iceland, 2012). 3.3.4

Vývoj úrokové míry na Islandu

Největší problém představovaly v krizi úrokové míry, centrální banka totiţ nezvládla vlastní monetární politiku. Od mírné recese v roce 2002 začala opakovaně zvyšovat úrokové sazby, čímţ způsobila mimo jiné i překračování limitu inflační strategie cílování. Po určitou dobu dosahovaly úrokové sazby poměrně vysokých dvouciferných hodnot. Místo, aby byl ekonomický růst podpořen nízkou úrokovou mírou, díky níţ by rost-

40


ly investice místních podniků, nasadil Island opačnou strategii zaměřenou na zahraničí, coţ způsobilo přehřátí ekonomiky. Významný rozdíl mezi islandskou a světovou úrokovou mírou způsobil apreciaci islandské měny a dále pak díky expanzi bankovních aktivit do zahraničí i významný nárůst vkladů zahraničních klientů (Spruk, 2010). Zároveň vysoká tuzemská míra podpořila půjčky obyvatelstva v cizích měnách, jejichţ úroky byly niţší. Celkově můţeme říci, ţe vysoko nastavené úrokové sazby byly zodpovědné za horentní zahraniční zadluţení.

Obr. 10 Úrokové sazby 10-letých vládních dluhopisů (data z OECD; vlastní zprac.)

Vývoj sazeb vládních dluhopisů na sekundárním trhu významně překračuje obdobnou sazbu v Eurozóně. Díky velmi přísné stabilizační politice ECB, která napomáhá udrţení důvěryhodnosti dluhopisů, i zde můţeme pozorovat poměrně vyrovnaný vývoj. Jak jiţ bylo zmíněno v souvislosti s inflací, díky změnám monetární politiky islandské úrokové sazby klesají a přibliţují se evropským hodnotám. 3.3.5

Vývoj běžného účtu na Islandu

Jak bylo naznačeno výše, Island nedisponuje dostatkem vlastních zdrojů, a proto je nutné dováţet prakticky všechno spotřební zboţí včetně potravin. S růstem spotřeby obyvatelstva se to v době expanze projevovalo stále se zvyšujícím záporným saldem běţného účtu, které dosáhlo vrcholu v roce 2006 právě v důsledku nadměrného importu zboţí a sluţeb. Oproti tomu v roce 2008 bylo saldo dle tabulky 5 způsobeno především převisem výdajů, které Islandu plynou z přímých zahraničních investic.

Finanční krize na Islandu Tab. 5

Vývoj položek14 běžného účtu na Islandu v milionech eur (Eurostat, 2012) 2001 2002 2003

OB

41

2004

2005

2006

2007

2008

2009

2010

2011

-472

725

962

818

-68

155

-288

-590 -1620 -2332 -1513

DŮCH -292

-21

-158

-448

-507

-813

-10

15

-13

-14

-23

-28

-372

149

TRAN Σ BÚ

-791 -2350 -1721 -1675 -1490 -44

-25

-52

-52

-52

-460 -1050 -2151 -3172 -2347 -2846 -1046

-767

-724

Důchody placené do zahraničí se v důsledku krize výrazně zvýšily, na druhou stranu v důsledku finančních problémů domácností poklesl dovoz zahraničního zboţí a sluţeb, coţ dokazuje kladné saldo obchodní bilance od roku 2009. Celkové saldo platební bilance je sice stále záporné, i kdyţ pravděpodobně díky přebytkům obchodní bilance se záporná částka od roku 2009 sniţuje.

Obr. 11 Běžný účet platební bilance (data z Trading Economics; vlastní zpracování)

Při srovnání s běţným účtem Eurozóny je zásadní podotknout, ţe jednotlivé účty států v rámci společenství se samozřejmě liší – Německo, Francie a země Beneluxu vykazují významné přebytky, tudíţ se celkový podíl vůči HDP jeví jako poměrně vyrovnaný, ačkoli je v posledních letech mírně deficitní. Ukazatel na Islandu je naopak nestabilní a deficitní, coţ je jednak dáno malostí ekonomiky a nedostatkem zdrojů 14

Běţný účet platební bilance tvoří obchodní bilance shrnující rozdíl mezi vývozem

a dovozem zboţí a sluţeb, důchody (mzdy, zisky, úroky) placené ze zahraničí a do zahraničí, a dále jednostranné transakce (pomoc, dary, dědictví aj.), z kterých neplynou zemi vůči zahraničí ţádné závazky či pohledávky (Holman, 2005).

42


na ostrově, otevřením země přímým zahraničním investicím a naopak také expanzí do zahraničí a souvisejícími investicemi, z kterých ne vţdy vzešly očekávané zisky. Pro určení rovnováhy či nerovnováhy bilance bývá obecně pouţívána hranice 5 % HDP. Pro Island je tedy zřejmá významná nerovnováha od roku 2004 (-9,8 %) do roku 2010 (-8,0 %), vrcholu nerovnováha dosáhla v roce 2008 celkovými -28,3 % HDP. Běţný účet spolu se všemi ostatními ukazateli (prudké tempo růstu HDP, pokles nezaměstnanosti, nárůst inflace) poukazoval na ohroţení vnější stability země a také přehřívání ekonomiky, způsobené především velkou mírou zahraničních investic.

3.4 Další důsledky krize Samozřejmě se krize odrazila i v jiných oblastech, neţ je ekonomika. Následující část se bude zabývat politickými důsledky finanční krize na Islandu. Zásadními tématy zde bude zvolení nové vlády, obnova komerčních bank a dopad krize na veřejné rozpočty, neboť všechny tyto faktory se dále odrazily i na vztahu Islandu s Evropskou unií. 3.4.1

Nová vláda

Islanďané nespokojení s vládním postupem v době krize poţadovali demisi vlády premiéra Haardeho15 (SN). V lednu 2009 se zintenzivnily demonstrace před parlamentem a na konci ledna bylo oznámeno, ţe se uskuteční předčasné volby. Islandská vláda se tak stala první na světě, která padla kvůli globální krizi finančních trhů. Vznikla tedy dočasná levicová menšinová vláda, která měla zemi řídit do dubnových předčasných voleb, šlo a koalici Sociálně demokratické aliance (SDA) a opozičních Levicových zelených (LZ) s podporou středové Pokrokové strany (PS). Parlamentní volby se uskutečnily na konci dubna 2009 a byla v nich potvrzena podpora dočasné koalice SDA a LZ v čele s Jóhannou Sigurdardóttir (SDA). Nová levicová koalice jiţ měla v parlamentu většinu a začala prosazovat zcela odlišnou politiku neţ dosavadní strany. (Zastupitelský úřad Oslo, 2012). Tento vývoj jen potvrdil odklon voličských preferencí od Strany nezávislosti, která byla vládní stranou od roku 1991 a zasadila se o liberální reformy v zemi. V roce 2010 a 2011 proběhly restrukturalizace ministerstev, jejichţ impulsem byly především personální změny a spravedlivé rozdělení křesel v rámci koalice. Počet aktivních zástupců vlády se tak sníţil 15

Geir Haarde byl islandský premiér v letech 2006 – 2009, čili v období finanční krize.


43

z dvanácti na osm, přičemţ resortů je 10 včetně kanceláře premiéra16. Dvouroční tahanice o vládní posty trvale oslabily pozici vlády a zapříčinily vznik mnoha nových pro veřejnost zajímavých politických subjektů, tudíţ se dá předpokládat neobnovení mandátu nynější vlády v řádných volbách 2013. Zásadními tématy současné islandské politiky jsou: členství v EU, vyuţití energetických zdrojů a management rybolovu. Vládní koalice SDA a LG se ve všech třech stěţejních tématech diametrálně rozchází. Přesto v červenci 2009 předloţil Island svou přihlášku do Evropské unie, a to po jejím schválení 16. 7. 2009 islandským parlamentem. V dalším postupu ohledně EU panuje zásadní rozkol, neboť z celého politického spektra je pouze SDA pro, ostatní strany preferují větší orientaci země na USA, Kanadu, skandinávské země, Rusko a Čínu (Zastupitelský úřad Oslo, 2012). V souvislosti s pádem vlády je na místě ještě zmínit soudní proces, který na Islandu právě probíhá s bývalým premiérem Geir Haardem, jde o vůbec prvního politika souzeného za následky finanční krize. Je obviněn z nedbalosti při zajišťování správných bezpečnostních postupů, které mohly zabránit naprostému kolapsu největších bank na podzim roku 2008 (IceNews, 2012). Na Islandu jsou v této souvislosti vyšetřovány i další osoby působící v bankovnictví či politice. 3.4.2

Obnova bankovního sektoru

Po zestátnění původních bank byly vytvořeny nové banky, které přebraly agendu zkrachovalých předchůdců. Aktuálně tvoří bankovní soustavu čtyři komerční banky: NBI (místo Landsbanki, státní), Islandsbanki (místo Glintnir, státní), Arion bank (místo Kaupthing Bank, státní), Sparisjodabanki (do r. 2008 známá jako Icebank, státní) a k tomu dvě investiční banky (Zastupitelský úřad Oslo, 2012). Při ustanovení nových bank převzala vláda domácí depozita a půjčky sjednané prostřednictvím tuzemských poboček, zbytek aktiv starých bank byl určen k likvidaci. Během převzetí nebyl domácí bankovní styk nijak omezen (Carey, 2009). Na konci roku 2009 byl stát absolutním, či alespoň částečným vlastníkem islandských bank. Vláda učinila v letech 2009-11 řadu kroků pro ozdravení bankovního systé16

Přesné názvy aktuálních ministerstev a stranický původ jejich představitelů jsou

Ministry of Economic Affairs - LZ, Ministry of Education, Science and Culture - LZ, Ministry for the Environment - LZ, Ministry of Finance - SDA, Ministry of Fisheries and Agriculture - LG, Ministry for Foreign Affairs - SDA, Ministry of Industry, Energy and Tourism - SDA, Ministry of the Interior (+ spravedlnosti) - LZ, Ministry of Welfare (+ zdravotnictví) - SDA (Government offices of Iceland, 2012).

44


mu. Ve spolupráci s MMF banky prošly zásadní restrukturalizací a od poloviny roku 2011 dochází k pozvolné privatizaci, resp. prodeji zdravých částí bank, nebo v rámci vypořádávání konkurzních podstat k prodeji majetku a dalších drţeb těchto bank k pokrytí pohledávek věřitelů a hlavně státu, který je převzal (Zastupitelský úřad Oslo, 2012). Nejproblematičtější situaci obnovy bankovního systému představuje vypořádání zahraničních závazků internetových účtů Icesave ve Velké Británii a Nizozemí. Místní vlády uhradily svým občanům ztracené vklady a nyní se snaţí dohodnout s Islandem na způsobu a výši kompenzace. Island uspořádal dvě referenda o náhradě těchto prostředků, islandská veřejnost ale pokaţdé odmítla17 (EurActiv, 2011). Z mezinárodní legislativy ale vyplývá, ţe kvůli posílení důvěry je na trhu nastaven systém pojištění vkladů. Ten zajišťuje kaţdému klientovi náhradu maximálně asi 20 tisíc eur v případě, ţe při krachu banky ztratí přístup ke svým vkladům (EFTA, 2012). Island je tedy povinen tyto vklady uhradit a aktuálně je tato záleţitost v projednávání soudu EFTA. 3.4.3

Veřejné finance

Největší problém Islandu nyní představuje zadluţení vůči zahraničí. V důsledku krize se výrazně zvýšilo zadluţení centrální vlády, lokálních vlád i centrální banky. Nejvyšší dluhy samozřejmě zůstaly po zestátněných bankách – přes 700 % HDP v roce 2008, jejichţ splacení zatím není vyřešené, viz aféra Icesave. Rovněţ dluhy domácností v roce 2008 dosáhly více neţ 350 % HDP (Central Bank of Iceland, 2010) v důsledku depreciace měny a inflace. Ačkoli se islandským vládám dařilo v předkrizovém období vykazovat přebytky v rámci státního rozpočtu, nedokázaly při kolapsu banky dostatečně podpořit. V důsledku krize se deficit státního rozpočtu propadl o zhruba 20 % HDP. Oproti tomu členové Eurozóny v návaznosti na uzavření Paktu stability a růstu mají definovánu jistou rozpočtovou disciplínu, ačkoli její plnění je poněkud diskutabilní. Smluvená hranice pro deficit státního rozpočtu jsou 3 %, tuto hranici se dařilo Evropské měnové unii víceméně drţet aţ do vypuknutí dluhové krize v roce 2009. Výrazný schodek státního rozpočtu způsobený krizí se nová levicová vláda rozhodla řešit zvýšením příjmové stránky rozpočtu. Byla například schválena daňová reforma vstupující v platnost 1. 1. 2012. V rámci nových daňových zákonů bylo zavedeno progresivní zdanění příjmu fyzických osob ve třech příjmových třídách ve výši od 37 % do 46 %. Právnické osoby odvádí 20 % příjmu. Novým specifikem Islandu je 17

Poprvé v roce 2010 bylo 98,1 % obyvatel proti, napodruhé v roce 2011 59,8 % proti

(Statistics Iceland, 2012).


45

zvláštní majetková daň, nazývaná daň z bohatství, jejíţ výše činí 1,5 % či 2 % podle hodnoty majetku (Zastupitelský úřad Oslo, 2012).

Obr. 12 Výsledky hospodaření vládních rozpočtů (data z Eurostat; vlastní zprac.)

Island okamţitě po vypuknutí krize začal jednat s několika státy o záchranných půjčkách. Nakonec získal podpůrnou půjčku od MMF ve výši přibliţně 1,4 miliardy eur. Úvěr má pomoci postupně obnovit důvěru k islandské ekonomice, stabilizovat měnu, posílit státní pokladnu a restrukturalizovat bankovní systém. Další půjčku poskytlo Norsko ve výši 480 milionů eur. Posléze byly ještě uzavřeny smlouvy s Dánskem, Finskem, Polskem, Faerskými ostrovy a Švédskem na celkem 1,75 miliardy eur. Dnes jiţ je zásadní uvést, ţe Island jiţ začal splácet některé tyto úvěry (Ministry of Finance, 2012). Na druhou stranu zde nelze opomenout země jako Velká Británie a Nizozemí, které předběţně uhradily vklady svých klientů (cca 4 miliardy eur) u Icesave, a řešení tohoto dluhu, jak bylo výše popsáno, není zatím jasné. Díky ekonomické konjunktuře se dařilo od roku 2001 celkový vládní dluh (graf č. 13) sníţit aţ pod hranici 30 % HDP, aţ do roku 2007 stagnoval trend právě na této hranici. Především kvůli znehodnocení domácí měny, financování zestátněných bank a vysoké inflaci se nyní pohybuje jiţ kolem 100 % HDP. Celkový veřejný dluh zahrnující i dluhy lokálních vlád se v roce 2010 pohyboval těsně pod 130 % HDP (CIA, 2011). Oproti tomu Eurozóna opět vykazovala do roku 2008 jistou rozpočtovou kázeň na hranici 70 % HDP, ačkoli poţadavky kladené na členy měnové unie jsou 60 % HDP, ovšem v důsledku vypuknutí dluhové krize je patrný i zde značný nárůst.

46


Obr. 13 Vládní dluh (data z Eurostat; vlastní zpracování)

Následující tabulka shrnuje strukturu dluhu vlády. Velmi významnými poloţkami je především refinancování bankovních institucí a centrální banky, které tvoří téměř čtvrtinu celého dluhu. Další čtvrtinu pak představují zahraniční úvěry, které v rámci finanční pomoci přijal Island na vybudování devizových rezerv. Zbývající polovina vládního dluhu je jiţ tvořena klasickými dluhopisovými papíry či méně zásadními poloţkami. Tab. 6

Struktura dluhu v prosinci 2011 – miliony ISK (Ministry of Finance, 2012)

DOMÁCÍ DLUH:

1 017 700 Pokladniční poukázky

obchodovatelný

neobchodovatelný

Státní dluhopisy vázané na inflaci

136 600

Nominální státní dluhopisy

399 200

Refinancování bankovních institucí

193 700

Refinancování centrální banky

172 000

Převzaté státní záruky

19 400

Další domácí závazky

37 900

ZAHRANIČNÍ DLUH: na měnové rezervy další půjčky CELKEM VLÁDNÍ DLUH

58 900

448 700 Bilaterální dohody (MMF, Norsko)

220 000

Další úvěry

172 500

Zahraniční půjčky z minulých let

56 200 1 466 400

Do budoucna uţ je stanovena střednědobá strategie řízení vládního dluhu, díky níţ se očekává do roku 2015 sníţení dluhu pod 75 % HDP (Ministry of Finance, 2012).


47

4 Island a Evropská unie Island s Evropskou unií spolupracuje jiţ delší dobu. Nejdůleţitější dohodou je z pohledu Islandu Dohoda o Evropském hospodářském prostoru z roku 1994, která definuje velmi úzký vztah k EU prostřednictvím přijímání související evropské legislativy (s výjimkou rybolovu). V průběhu roku 2000 byla dále dokončena jednání o oficiálním přistoupení země k Schengenskému systému, Island tak od 25. 3. 2001 získal status plného člena (Zastupitelský úřad Oslo, 2012). Podpisem těchto dohod se stal Island součástí evropského jednotného trhu, existuje zde tedy volný pohyb zboţí, sluţeb, osob a kapitálu. Islandský postoj k plnohodnotnému členství byl v dalších letech velmi vlaţný, a to jak ze strany vlády, tak veřejnosti. Situace se změnila aţ v důsledku finanční krize a volby levicové vlády SDA. Právě tato strana se zasadila o schválení přihlášky do EU 16. 7. 2009 islandským parlamentem. Na základě doručení ţádosti poţádala Rada EU Evropskou komisi, aby k islandské přihlášce připravila oficiální stanovisko (EurActiv, 2011).

4.1 Analytická zpráva komise Podle zprávy Evropské komise jsou podmínky členství v EU rozděleny do tří rovin. První z nich je politická, čili kandidátská země musí dosahovat takové institucionální stability, která zaručuje demokracii, právní stát, lidská práva a respektování a ochranu menšin. Druhá rovina je hospodářská a poţaduje existenci funkčního trţního hospodářství, stejně jako schopnost odolat konkurenčnímu tlaku a trţním silám v rámci Unie. Třetí poţadavek je schopnost převzít závazky spojené s členstvím, včetně dodrţování cílů politické, hospodářské a měnové unie. Na základě zprávy Evropské komise o Islandu lze říci, ţe v rámci politických poţadavků vyvstal problém s nezávislostí soudnictví a blízkými vazbami mezi podnikatelskou a politickou sférou. Netransparentní a poněkud korupční prostředí jsou tedy hlavní problematickou oblastí v jinak demokratické a právní společnosti. V oblasti hospodářství poukazuje Komise především na vysokou zadluţenost a nutnou restrukturalizaci veřejných financí, zahrnující i problém účtů Icesave. Dále je v této oblasti zásadní, jak dokázala sama krize, upravit fungování regulačních a dozorčích mechanismů na Islandu. Co se týče schopnosti převzetí závazků členství, vykazuje Island uspokojivých výsledků především podle dosavadní spolupráce v dílčích evropských uskupeních. Jistá nejistota panuje v některých citlivých kapitolách pří-

48


stupových rozhovorů, jako je například rybolov, zemědělství či regionální politika (Evropská komise, 2010). V červnu 2010 byl zemi udělen status kandidátské země a byla zahájena přístupová jednání zahrnujících celkem 33 kapitol. Vzhledem k postavení Islandu probíhají jednání poměrně rychle a hladce. Země má v tuto chvíli uzavřeno 10 z 33 kapitol, přičemţ dalších pět je jiţ otevřeno. Ambicí současné vlády je dokončit přístupové rozhovory v roce 2013. (Zastupitelský úřad Oslo, 2012).

4.2 Pro a proti EU Islandská vláda se rozhodla podat přihlášku do EU především kvůli problematické ekonomické situaci související s finanční krizí. Prakticky se uvaţuje o vstupu do EU hlavně kvůli vyuţití její měny. Pravděpodobně se tedy nedá předpokládat, ţe by země vstoupila do EU a přitom si dlouhodobě ponechala vlastní zdecimovanou měnu, z toho důvodu bude následující text zahrnovat argumenty nejen vůči EU, ale i vůči vstupu do Eurozóny. V prvé řadě tedy představuje i přes současné otřesy silné euro snadné řešení znehodnocení islandské koruny, jednoznačně by pomohlo celému hospodářství při stabilizaci a znovunabytí důvěry investorů. Některé islandské firmy jiţ nyní kalkulují v rámci svého účetnictví v eurech (mzdy zaměstnanců, náklady i další finanční toky) a konverzi na islandské koruny provádějí pouze na výstupu. Pokud firmy přešly na tento systém před krizí, nebyly jejími důsledky příliš ochromeny (Kubeš, 2008). Přísná monetární politika ECB by rovněţ pro Island představovala do budoucna ochranu před vysokou inflací a úrokovými sazbami. EU chápe přínos vstupu Islandu do společenství jako další posun k zeměpisné celistvosti EU, díky které by získala opěrný bod v oblasti Arktidy a moţnost účastnit se Arktické rady. Pro Island by členství v EU znamenalo posílení jeho postavení při hledání lepších forem mnohostranné správy Arktidy (Nilsson, 2010). Dále by se odstranil problém s nucenou akceptací závazků plynoucí z EHP a Schengenského prostoru, na jejichţ schvalování se Island nepodílí, neboť je o nich rozhodováno na úrovni EU. A samozřejmou výhodou jsou finanční programy a dotace, jinak řečeno díky vstupu do EU by Island získal přístup k evropským fondům. Doprovodným přínosem vstupu do EU, případně přijetí eura, by zajisté bylo odstranění posledních bariér zahraničnímu obchodu, toto otevření trhu by uvítali především průmyslový sektor a trh práce. Na druhou stranu je související vznik celní unie mezi Islandem a EU moţno brát jako nevýhodu, neboť tak islandská vláda přijde o silný protekcio-


49

nistický nástroj, jakým je stanovení vlastních cel a kvót v rámci obchodní politiky. Negativně by se tento vývoj projevil především v zemědělství, protoţe tento sektor aktuálně podléhá dotacím a podpoře státu. Trh by se musel otevřít levnějším evropským dovozcům, nárůstem konkurenčního prostředí by tak přišlo o práci mnoho islandských zemědělců. V Lisabonské smlouvě je dále definována další výlučně společná politika, která by pro Island mohla představovat problém, jde o Zachování biologických mořských zdrojů v rámci Rybářské politiky. Ačkoli Rybářská politika aktuálně spadá pod sdílené politiky, v podoblasti zachování mořských zdrojů by Island přišel o jakékoli vlastní rozhodovací pravomoci. Jednak by to představovalo volný přístup k lovištím Islandu pro celou EU a dále pak předepsané termíny a postupy (velikost sítí, povolené náčiní či výkon plavidla) pro výlov (Lacina, 2011). Tato nařízení by představovala výrazný zásah do důleţitého vývozního odvětví, jakým na Islandu rybolov bezesporu je. V neposlední řadě je skutečně palčivým problémem obnovení komerčního lovu velryb, ke kterému na Islandu došlo v roce 2006, neboť je v rozporu s politikou EU (Nilsson, 2010). Jako problém vstupu se dá chápat i poţadavek na vyřešení aféry Icesave se členy EU. Island tento problém příliš aktivně neřeší, a tudíţ by evropský tlak na nucené urovnání finančních vztahů mohl představovat argument proti integraci. Jak bylo na začátku práce několikrát avizováno, i národní vědomí Islanďanů představuje významný faktor. Tento psychologický blok je dále podpořen izolovaností ostrova, vztahy s USA v době studené války, malou správní strukturou a volebním systémem upřednostňujícím venkovské oblasti (Nilsson, 2010). Islandská veřejnost tedy není plně přesvědčena o vhodnosti vstupu do EU, ačkoli přístupové rozhovory jsou obecně podporovány. Pravděpodobně bude nutné zvýšit informovanost obyvatel o výhodách evropské integrace. Rozdíl mezi názorem vládnoucí strany a veřejným míněním by totiţ mohl posléze vstup do EU zásadním způsobem zkomplikovat. Ovšem ztráta národní suverenity je kaţdopádně protiargument pro tak nacionalisticky smýšlející společnost. Významným argumentem proti vstupu do EU nebo spíše do Eurozóny je současná dluhová krize celého systému, zapříčiněná především neschopností EU přinutit členské země k důsledné koordinaci hospodářských politik a dále pak nesystematickým udělování výjimek pro vstup zemím s vysokou hodnotou vládních deficitů a dluhů. Euro je tímto vnitřním rozporem mezi silnými státy a slabými články, jako jsou Řecko, Španělsko, Itálie, Portugalsko a Irsko, destabilizováno a ztratilo částečně i důvěru mezi investory. Eurozóna na záchranu systému při-

50


pravila nový koncepční přístup ke správě ekonomických záleţitostí, který zahrnuje přísnější dohled EU na hospodářskou a fiskální politiku, stabilizační mechanismus na podporu zadluţených zemí a ozdravení finančního sektoru (Lacina, 2011).

4.3 Predikce vztahu EU – Island Ačkoli přístupová jednání poměrně hladce pokračují, není vstup Islandu do EU vůbec jistý. Vzhledem k tomu, ţe pro Island představuje evropská integrace především řešení nestabilní a znehodnocené měny a euro se teď potýká s významnými vnitřními problémy, je celá situace poněkud nejistá. Ačkoli euro ztratilo díky dluhové krizi na své hodnotě, představuje stále vhodné řešení zásadních problémů Islandu. Je totiţ zřejmé, ţe situace ohledně islandské koruny se řešit musí. Ačkoli se islandská ekonomika postupně vzpamatovává z následků recese spojené s finanční krizí, národní měna se vůči euru stále i po třech letech pohybuje na dvojnásobku předkrizového stavu. Lze tedy předpokládat, ţe Island bude pravděpodobně usilovat o zavedení eura, pokud moţno v co nejkratším moţném termínu po přijetí do EU. Dokonce se objevil scénář, ţe by Island pouze přijal euro bez vstupu do společenství, coţ by pro zemi bylo pravděpodobně nejuspokojivější řešení. Podpora takového vývoje ze strany EU se ovšem očekávat nedá. Islandu tedy zbyly dvě reálné moţnosti, buď skutečně přijme euro spolu se členstvím v EU a v Eurozóně nebo obnoví kupní sílu islandské koruny vlastními silami. Pakliţe by země zůstala u národní měny, bude k obnovení důvěry zapotřebí velké reformní úsilí a především naprostá změna přístupu k monetární a fiskální politice země. Ohledně vstupu do EU bude nejdůleţitější, zda si Island prosadí nějaké výjimky v oblastech jako je například rybolov či zemědělství. Poté by byla významně posílena moţnost, ţe skutečně do společenstva vstoupí. EU samozřejmě vstup Islandu vítá, konečně se mezi kandidátskými státy ocitla země mimo východní Evropu, která můţe nabídnout například vzdělané obyvatelstvo, přírodní zdroje a obnovitelnou energii. Je tedy jisté, ţe poslední slovo bude mít Island a to především formulací svého konečného postoje vůči integraci. Nabízí se totiţ otázka, zda obnova měny bude dostatečnou záminkou vstupu, čili zda převáţí tento přínos nad dalšími náklady spojenými se vstupem. Pro vstup do Eurozóny a tedy pro standardní postup přijetí eura je zapotřebí splnit jistí ekonomická kritéria. Prvním z nich je dvouleté setrvání v reţimu Evropských směnných kurzů II, coţ znamená zavěšení měny na euro a udrţování ve fluktuačním pásmu ±15 % od kurzu eura. Pro Island by tato podmínka byla zajisté vítanou stabilizací a posílením


51

islandské koruny, předcházející přestupu na euro. Co se týče dalších konvergenčních kritérií, je jejich plnění Islandem v posledních 10 letech shrnuto v tabulce č. 7. Od roku 2001 představovaly problém především vysoko nastavené úrokové míry a výrazně nestabilní inflace. Tyto ukazatele se v posledních letech daří stabilizovat a sniţovat na evropskou úroveň. Na druhou stranu před rokem 2008 nebyl problém s dluhovými kritérii, ačkoli do budoucna budou především tyto statistiky vyţadovat řešení. Tab. 7 rok

Plnění konvergenčních kritérií Islandem (data z Eurostat, OECD) Inflace v %

Deficit v % HDP

Dluh v % HDP

Úrok. míra v %

podmínka Island podmínka Island podmínka Island podmínka Island

2001

3,1

6,6

3,0

-0,1

60,0

45,9

6,9

10,36

2002

2,6

5,3

3,0

-1,2

60,0

42,1

6,9

7,96

2003

2,7

1,4

3,0

-2,1

60,0

40,8

6,1

6,65

2004

2,2

2,3

3,0

0,8

60,0

34,5

6,3

7,49

2005

2,5

1,4

3,0

4,9

60,0

26,0

5,4

7,73

2006

2,9

4,6

3,0

6,3

60,0

27,9

6,2

9,33

2007

2,8

3,6

3,0

5,4

60,0

28,5

6,4

9,85

2008

4,1

12,8

3,0

-13,5

60,0

70,3

6,2

11,07

2009

1,5

16,3

3,0

-10,0

60,0

87,9

5,9

8,04

2010

2,4

7,5

3,0

-10,1

60,0

92,9

6,0

5,00

Lze předpokládat, ţe o skutečném vstupu bude nakonec rozhodnuto v národním referendu, tudíţ je nutné přesvědčit zatím poněkud skeptické občany o přínosnosti členství v EU. Jak dokázal příklad Irska a nadvakrát schvalované Lisabonské smlouvy, je moţné při dostatečné kampani významně ovlivnit a dokonce obrátit veřejné mínění. V takovém případě je ovšem potřeba alespoň politické přesvědčení a vládní příklon k EU, coţ na Islandu s výjimkou strany SDA zatím chybí. Navíc lze předpokládat, ţe tato strana mandát neobhájí a tudíţ pravděpodobně dojde ke změně vládního postoje k EU ještě během přístupových rozhovorů, tím pádem by pak proces přijímání dokončen nejspíš nebyl. Pakliţe by Island členství v EU nakonec skutečně odmítl, dá se předpokládat pokračující vzájemná spolupráce v rámci Evropského hospodářského prostoru, Schengenského prostoru a také další sbliţování legislativy vyplývající z proběhnuvších přístupových rozhovorů.

52

Závěr

5 Závěr Tato práce se zabývala finanční krizí na Islandu a její komplexní analýzou. Pokud by na základě ní měly být formulovány obecné předpoklady pro vypuknutí krize v malé otevřené ekonomice, dominovala by především přílišná deregulace a neřízená liberalizace finančního trhu, projevující se nekontrolovanou expanzí bankovního sektoru na zahraniční trhy. Ze zkušenosti Islandu se tento vývoj začal projevovat prudkou expanzí financovanou především úvěry a apreciací měny způsobenou přílivem zahraničních investic. V důsledku této činnosti vzrůstalo zadluţení vůči zahraničí a také nejistota ohledně udrţitelnosti bankovního sektoru v případě problémů. K situaci dále významně přispěla Centrální banka Islandu absencí dohledu nad svěřeným sektorem a příliš expanzivní monetární politikou, kterou prezentují především dvouciferné referenční úrokové sazby. Na makroekonomických ukazatelích lze toto přehřívání ekonomiky sledovat například na vysokém tempu růstu HDP, minimální nezaměstnanosti, zvyšující se inflaci a nárůstu salda obchodní bilance. Po očekávatelném propadu ekonomiky podpořeném nepříznivou mezinárodní situací byla nejhlouběji zasaţena místní měna. Recese s projevy finanční krize poznamenala subjekty islandské, ale i jiných ekonomik. V prvé řadě islandské banky nebyly schopny splácet zahraniční závazky a musely být převzaty státem, čímţ vzrostl vládní dluh. Domácnosti byly zasaţeny především ekonomickými důsledky krize, jako je nárůst nezaměstnanosti, pokles ţivotní úrovně. Island jako celek byl postiţen výraznou depreciaci měny spolu s vysokou inflací, coţ výrazně prodraţovalo veškeré exportované komodity. Firmy byly rovněţ poznamenány především problémy měny, které komplikovaly dovoz materiálu a vývoz výrobků, a samozřejmě i poklesem produkce. Mezi zahraničními subjekty je nutno vyzdvihnout dopad na domácnosti, které uloţily prostředky do internetových účtů Icesave, a pak státy, které půjčkami napomohly k nápravě islandských finančních poměrů. Jistý vliv měla islandská situace i na mezinárodní instituce. Finanční pomoc Mezinárodního měnového fondu byla podmíněna strukturálními reformami v zemi a díky finanční krizi bylo rovněţ otevřeno téma vstupu Islandu do EU. Ačkoli byla krize hlavním důvodem podání přihlášky do EU, není jisté, zda i nyní zůstane dostatečným podnětem pro reálný vstup. Nejasnosti panují především v otázkách rybolovu a zemědělství. Vstupu nenasvědčuje ani poněkud odmítavý postoj veřejnosti i většiny politické scény. Svou roli také sehraje budoucí vývoj Eurozóny, která se aktuálně potýká s významnými vnitřními problémy.

Závěr

53

Z tohoto shrnutí vyplývá, ţe v rámci práce byly naplněny hlavní i dílčí cíle definované v úvodu. Co se týče nynějšího vývoje na Islandu, můţeme jiţ konstatovat, ţe se země z krize vzpamatovává. V roce 2011 byl zřejmý kladný ekonomický růst, mírný pokles nezaměstnanosti a nárůst reálných mezd. Díky změně monetární politiky je rovněţ patrný trend sniţujících se úrokových měr a snahy o stabilizaci inflace podle strategie cílování. Dá se také říci, ţe Island většinu ekonomických následků krize jiţ překonal, ovšem stále zůstávají problémy s depreciovanou měnou, zestátněnými bankami a vysokým zahraničním dluhem. Významnou otázkou zůstává, proč islandská centrální banka nedokázala těsně před vypuknutím krize předvídat negativní vývoj a eventuálně mu zabránit. Díky své činnosti dokonce přispívala k prohloubení krize. Je tedy nasnadě upozornit na důleţitost monetární politiky a regulace podřízených subjektů, čili na základní funkce centrální banky. Ta by neměla nečinně sledovat nárůst bankovních aktiv na několikanásobek HDP celého hospodářství, ale měla by dbát na udrţitelnost a důvěryhodnost bankovního sektoru. Za cíl monetární politiky se povaţuje měnová stabilita, tudíţ by mělo být vţdy ze strany centrální banky dbáno na stabilitu peněţní hladiny a rovněţ na měnový kurz. Navíc pokud země udrţuje plovoucí kurz malé a globálně nevýznamné měny, je potřeba jisté rigidity monetární politiky o to naléhavější. Ţádná ekonomika nemůţe očekávat, ţe unikátní expanze a zisky pramenící z dočasné příznivé situace země nebudou mít vedlejší účinky. Centrální banka, definovaná jako poměrně nezávislá instituce, by měla dbát svých cílů za kaţdou cenu. Protoţe právě umírněnost v dnešních mezinárodních obchodech, můţe znamenat tolik potřebnou stabilitu.

54

Literatura

6 Literatura CAREY, D. Iceland: The Financial and Economic Crisis. [online]. 2009. Dostupné z: . CENTRAL BANK OF ICELAND. Economy of Iceland 2007 [online]. Reykjavík, Iceland: The Central Bank of Iceland. [cit. 2012-02-12]. Dostupné z: . ISSN 1024-6680. CENTRAL BANK OF ICELAND. Economy of Iceland 2010 [online]. Reykjavík, Iceland: The Central Bank of Iceland. [cit. 2012-02-12]. Dostupné z: . ISSN 1024-6680. CENTRAL BANK OF ICELAND. Exchange rate. Central Bank of Iceland. [online]. 2012. [cit. 2012-02-12]. Dostupné z: . CENTRAL BANK OF ICELAND. Temporary modifications in currency outflow [online]. 2008 [cit. 2012-04-14]. Dostupné z: . CIA. The World Factbook 2009: Iceland. [online]. Washington, DC: Central Intelligence Agency, 2009, 2011 [cit. 2012-02-12]. Dostupné z: . CZESANÝ, S. Hospodářský cyklus: teorie, monitorování, analýza, prognóza. Praha: Linde, 2006. ISBN 80-7201-576-1. DURČÁKOVÁ, J., M. MANDEL. Mezinárodní finance. 2., dopl. vyd. Praha: Management Press, 2003. ISBN 80-7261-090-2. DVOŘÁK, P. Veřejné finance, fiskální nerovnováha a finanční krize. Vyd. 1. V Praze: C.H. Beck, 2008. ISBN 978-80-7400-075-1. EFTA. Icesave - Q & A. EFTA Surveillance Authority [online]. 2012 [cit. 2012-04-21]. Dostupné z: . EURACTIV. Vztahy EU a Islandu. EurActiv [online]. 2011 [cit. 2012-0421]. Dostupné z: . Eurostat [online]. 2012 [cit. 2012-03-21]. Dostupné z: . EVROPSKÁ KOMISE. Sdělení komise evropskému parlament a radě. [online]. 2010 [cit. 2012-04-27]. Dostupné z:

Literatura

55

. FUCHS, K., P. TULEJA. Makroekonomie. Banská Bystrica: FF UMB, 2003. ISBN 80-8055-845-0. GISSURARSON, H. H. The Icelandic Economic Miracle. University of Iceland [online]. 2007 [cit. 2012-02-20]. Dostupné z: <stofnanir.hi.is/ams/sites/files/ams/hhg.ppt> Government Offices of Iceland [online]. 2012 [cit. 2012-02-18]. Dostupné z: . HINDLS, R., S. HRONOVÁ, R. HOLMAN. Ekonomický slovník. Vyd. 1. Praha: C.H. Beck, 2003. ISBN 80-7179-819-3. HOLMAN, R. Ekonomie. 3. vyd. Praha: C. H. Beck, 2005. ISBN 80-7179681-6. ICENEWS. Trial of former Icelandic PM has begun. IceNews: News from Nordics [online]. 2012 [cit. 2012-04-21]. Dostupné z: . JANÁČKOVÁ, S. Malá otevřená ekonomika, kurzové reţimy a měnově politická autonomie. Cepin [online]. 2002 [cit. 2012-04-10]. Dostupné z: . JÄNNÄRI, K. Report on Banking Regulation and Supervision in Iceland: past, present and future [online]. 2009 [cit. 2012-03-21]. Dostupné z: . JÍLEK, J. Peníze a měnová politika. 1. vyd. Praha: Grada, 2004. ISBN 80247-0769-1. KADEČKOVÁ, H. Dějiny Islandu. Praha: Lidové noviny, 2001. ISBN 807106-408-4. KLIKOVÁ, CH., I. KOTLÁN. Hospodářská politika. Vyd. 1. Ostrava: Institut vzdělávání Sokrates, 2003. ISBN 80-86572-04-8. KOHOUT, P. Finance po krizi: důsledky hospodářské recese a co bude dál. 2., rozš. vyd. Praha: Grada, 2010. ISBN 978-80-247-3583-2. KRUGMAN, P. R., M. OBSTFELD. International economics : theory & policy. 3. vyd. New York: Harper Collins College Publishers, 1994. ISBN 978-0-3215539-80. KUBEŠ, T. Island a ekonomická krize II – dopady a analýza. Islandský blog [online]. 2008 [cit. 2012-04-09]. Dostupné z:

56

Literatura

LACINA, L. Učebnice evropské integrace. 3. přeprac. a rozš. vyd. Brno: Barrister&Principal, 2011. ISBN 978-80-87474-31-0. MINISTRY OF FINANCE. Medium-term Debt Management Strategy 2012 2015 [online]. 2012 [cit. 2012-04-22]. Dostupné z: . MINISTRY OF FISHERIES AND AGRICULTURE. System developement. Icelandic Fisheries [online]. 2011 [cit. 2012-03-17]. Dostupné z: . NILSSON, S. Stanovisko Evropského hospodářského a sociálního výboru k tématu Island jako kandidátská země (průzkumné stanovisko). [online]. 2010 [cit. 2012-05-06]. Dostupné z: . Nordic Co-operation. Norden [online]. 2009 [cit. 2012-03-16]. Dostupné z: . OECD. Economic Survey of Iceland [online]. 2009 [cit. 2012-04-13]. Dostupné z: . OECD. Long-term Interest Rates. In: OECD Factbook 2011-2012: Economic, Environmental and Social Statistics [online]. 2011 [cit. 201204-13]. Dostupné z: . PÁNEK, D. Bankovní regulace a dohled. 1. vyd. Brno: MUNI ESF, 2005. ISBN 80-210-3660-5 REJNUŠ, O. Peněžní ekonomie: (finanční trhy). Vyd. 4., aktualiz. Brno: Akademické nakladatelství CERM, 2008. ISBN 978-80-214-3703-6. SAMUELSON, P. A., W. D. NORDHAUS. Ekonomie: 18. vydání. Vyd. 1. Praha: NS Svoboda, 2007. ISBN 978-80-205-0590-3. SLANÝ, A. Makroekonomická analýza a hospodářská politika. Vyd. 1. Praha: C.H. Beck, 2003. ISBN 80-7179-738-3.

Literatura

57

SPRUK, R. Iceland's Economic and Financial Crisis: Causes, Consequences and Implications. [online]. 2010 [cit. 2012-02-18]. Dostupné z: . STATISTICS ICELAND. Statistics Iceland [online]. Reykjavík, 2012 [cit. 201203-16]. Dostupné z: . SUNEGA, P. Teorie hospodářských cyklů a trh s bydlením. SOCIOweb [online]. 2009 [cit. 2012-05-07]. Dostupné z: . Trading Economics [online]. 2012 [cit. 2012-03-05]. Dostupné z: . VON MISES, L. Rakouská teorie ekonomického cyklu [online]. 2010 [cit. 2012-05-08]. Dostupné z WWW: . ZASTUPITELSKÝ ÚŘAD OSLO. Souhrnná teritoriální informace Island. BusinessInfo.cz [online]. 2012 [cit. 2012-03-05]. Dostupné z: .

58

Přílohy

Přílohy

Statistická data

59

Statistická data Následující data byla pouţita pro konstrukci grafů uvedených v práci. Tab. 1

Tempo růstu HDP v % (Eurostat, 2012) 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009 2010 2011

Island

3,9

0,1

2,4

7,8

7,2

4,7

6,0

1,3

-6,8

-4,0

3,1

Eurozóna

2,0

0,9

0,7

2,2

1,7

3,3

3,0

0,4

-4,3

1,9

1,4

Tab. 2

HDP na obyvatele v jednotkách PPS (Eurostat, 2012) 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009 2010 2011

Island

132

130

125

131

130

123

121

124

118

111

132

Eurozóna

112

111

110

109

109

109

109

109

109

108

112

Tab. 3

Míra nezaměstnanosti v % (Eurostat, 2012; vlastní přepočet) 2003

2004

2005

2006

2007

2008

2009

2010

2011

Island

3,36

3,06

2,59

2,88

2,30

2,98

7,25

7,58

7,06

Eurozóna

9,02

9,28

9,19

8,50

7,60

7,64

9,60

10,15

10,15

Tab. 4

Meziroční průměrná míra inflace podle CPI v % (Eurostat, 2012) 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009 2010 2011

Island

6,6

5,3

1,4

2,3

1,4

4,6

3,6

12,8

16,3

7,5

4,2

Eurozóna

2,4

2,3

2,1

2,2

2,2

2,2

2,1

3,3

0,3

1,6

2,7

Tab. 5

Dlouhodobé úrokové sazby 10-letých vládních dluhopisů v % (OECD,2011) 2001

2002

2003

2004

2005

2006

2007

2008

2009

2010

Island

10,36 7,96

6,65

7,49

7,73

9,33

9,85

11,07 8,04

5,00

Eurozóna

5,03

4,16

4,14

3,44

3,86

4,33

4,36

3,79

Tab. 6

4,92

4,03

Běžný účet platební bilance (Trading Economics, 2012) 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009 2010 2011

Island

-4,3

1,6

-4,8

-9,8

-16,1 -25,7 -15,7 -28,3 -10,4 -8,0

-4,3

Eurozóna

-0,4

0,6

0,3

0,8

0,1

-0,4

-0,4

2009

2010

Tab. 7

-0,1

0,1

-1,5

-0,3

Veřejný dluh v % HDP (Eurostat, 2012) 2001

2002

2003

2004

2005

2006

2007

2008

Island

45,90 42,10 40,80 34,50 26,00 27,90 28,50 70,30 87,90 92,90

Eurozóna

68,10 67,90 69,10 69,50 70,10 68,50 66,30 70,10 79,80 85,30

Tab. 8

Přebytky a deficity státního rozpočtu v % HDP (Eurostat, 2012) 2001

2002

2003

2004

2005

2006

2007

2008

2009

2010

Island

-0,1

-1,2

-2,1

0,8

4,9

6,3

5,4

-13,5

-10,0 -10,1

Eurozóna

-1,9

-2,6

-3,1

-2,9

-2,5

-1,3

-0,7

-2,1

-6,4

-6,2

Finanční krize na Islandu a její vliv na postoj země k EU

Recommend Documents