Časopis Mladých konzervativců Brno Vážení čtenáři, rok 2005 se pomalu chýlí ke konci. Vládne nám již třetí sociálně demokratický premiér. Ten opírá své vládnutí stále více o hlasy komunistických poslanců a dává najevo, že by po příštích volbách rád spolupracoval pouze s nimi. Tento nový předseda vlády se také již nechal slyšet, že důchodová reforma je vlastně zbytečná. Jeho představivost je obrovská. Prohlásil totiž, jak nízké je zadlužení země a jak si dokáže představit zadlužení ve výši až 80 procent HDP. Z těchto příkladů lze naprosto jasně vyčíst, co nás může po volbách v roce 2006 čekat, jestliže levice neprohraje. Bude to snižování svobody ať již majetkovými přiznáními nebo novým tiskovým zákonem a jinými socialistickými regulacemi atd. Čekat nás může další zadlužování země, tj. nás všech. Bohužel spousta lidí tyto problémy nevnímá nebo je vnímat nechce, a tak se náš současný premiér těší velké podpoře veřejnosti. Mnoho lidí tvrdí, že hrozba komunismu a nesvobody je mrtvá. Po tomhle roce s tím nemohu souhlasit. Národ, který si nepamatuje chyby své minulosti, si je s vysokou pravděpodobností znovu zopakuje.
Číslo 13, rok 2005
Den CEPu v Brně Ve středu 7. listopadu 2005 jsme uspořádali Den Centra pro ekonomiku a politiku v Brně. Centrum pro ekonomiku a politiku (CEP) je významným českým think-tankem, který založil v roce 1998 Václav Klaus. Nosným tématem celodenního programu byla rovná daň. Kvalifikovaně o ní přednášel Ing. Petr Mach, Ph.D., výkonný ředitel CEPu a poradce prezidenta republiky. Přednášky, po nichž vždy následovala živá diskuse, proběhly na Právnické fakultě a Ekonomickosprávní fakultě MU v Brně. Na Ekonomicko-správní fakultě se navíc po celé odpoledne prodávaly publikace z produkce CEPu. Na závěr dne debatoval Petr Mach o rovné dani na celoměstském klubu ODS Brno – město.
Jiří Šilhánek Šéfredaktor Pohledu zprava
Citát
Zamyšlení ke 28. říjnu
Úctu k člověku - jako k neopakovatelnému svobodnému jedinci, jehož práva a svobody mají být státní mocí a byrokracií omezovány v míře co nejmenší - považuji za rozhodující prvek rozumného společenského uspořádání. Václav Klaus
Internet Slavná americká webová platforma amerických konzervativních svazů, kterou provozuje Heritage Foundation. V této době má více než 80 členských organizací. Naleznete tu obrovské množství denně nových zpráv a původních textů k nejrůznějším tématům.
www.townhall.com
JAN STRELIČKA Připomínat si výročí vzniku samostatného československého státu má smysl. 28. říjen by pro nás měl být příležitostí k zamyšlení se nad moderní historií našeho národa. Vzdát poctu bychom měli těm, kteří pevně a odhodlaně stáli na straně demokracie a svobody. Pro oživení historické paměti bychom si měli připomenout také ty, kteří demokracií pohrdali a svobodu lidem brali. S úctou k těm tradicím a hodnotám, které mají svou nepopiratelnou hodnotu, je nutné přemýšlet i o budoucnosti naší země. Stojí za to pojmenovat hlavní výzvy a rizika, které se nás všech dotýkají. V mezinárodně-bezpečnostní perspektivě můžeme hovořit o tom, že se naše země díky členství v NATO těší největší míře bezpečnostní jistoty v celé své historii. Světovou hrozbou číslo jedna je v současnosti islamistický terorismus a je správné, že i my si klademe za cíl proti němu bojovat. Na evropské úrovni se hlásíme ke členství v EU. Členství v této ojedinělé nadnárodní organizaci nám přináší několik pozitiv, zejména pak psychologický pocit toho, že jsme tzv. konečně v Evropě. Na druhou stranu není možné nevidět i určitá negativa. Ještě stále jsme kvůli zbytečným přechodným obdobím členem EU druhé kategorie. Pokračování na straně 3
2
POHLED ZPRAVA 2005
Jak na platy politiků ROBERT KOTZIAN Vděčným tématem z parlamentního života bývá otázka platů politiků. Zprávy o možném zmrazení jejich mezd již patří k mediálním evergreenům. Platy poslanců a senátorů jsou dány stejným zákonem jako platy členů vlády, soudců a dalších veřejných činitelů. Je však tolik diskutovaná výše těchto platů na nich to nejdůležitější? Zajímavější je způsob výpočtu těchto platů. Platy poslanců, senátorů i ministrů jsou násobením odvozeny od průměrné měsíční mzdy v nepodnikatelské sféře. Například poslanecký plat se vypočte jako přibližně trojnásobek průměrné měsíční mzdy v nepodnikatelské sféře, tedy průměrné měsíční mzdy státních zaměstnanců: úředníků, policistů, většiny učitelů, soudců, vojáků, policistů a dalších. Čím více rostou mzdy úředníků a ostatních státních zaměstnanců, tím více rostou i mzdy poslanců, senátorů, ministrů aj. Z ekonomického hlediska lze společnost rozdělit na nepodnikatelskou a podnikatelskou sféru. Nepodnikatelská, neboli veřejná sféra jsou všechny úřady, armáda, policie, soudy, veřejné školy apod. Podnikatelská sféra jsou všechny firmy, živnostníci, soukromí lékaři apod. Veřejná sféra bohatství nevytváří, pouze ho spotřebovává. Naopak podnikatelská sféra bohatství vytváří. Úřady, armáda, policie, soudy, školy jsou bezpochyby nutné instituce. Vytvářejí a udržují prostředí potřebné pro život i podnikání. Otázkou je však míra a kvalita. Kvalitní, průhledná a levná veřejná správa a kvalitní právní řád prospívají. Je-li veřejná sféra přebujelá a neefektivní, jsouli daně vysoké a složité a právní řád je nekvalitní, pak se
podnikání nedaří. To však nic nemění na faktu, že veřejná sféra bohatství netvoří. Přímý vliv na podmínky pro tvorbu bohatství mají volení zástupci lidu, nejvíce členové parlamentu a vlády. Zaměstnanci, celá veřejná sféra a koneckonců i sami politici jsou placeni z peněz vydělaných podnikatelskou sférou. Z peněz vyprodukovaných podnikateli jsou prostřednictvím veřejných rozpočtů financovány také silnice, důchody, památky, armáda, policie, zdravotnictví. Z toho není těžké odvodit, že snahou volených zástupců by mimo jiné měly být co nejlepší podmínky pro tvorbu bohatství, tedy pro podnikání. To je poněkud otřepaná fráze, ale připomeňme si ještě jednou, jak jsou vypočítávány platy politiků. Nebylo by lepší vypočítávat je nikoliv jako násobek průměrné měsíční mzdy státních zaměstnanců, ale jako násobek průměrné měsíční mzdy v podnikatelské sféře? Pak by poslanci, senátoři i ministři byli přirozeně motivováni k utváření lepších podmínek pro podnikání. Jejich platy by fungovaly jako zpětná vazba. Bezpochyby by do platového vzorce bylo možné zahrnout i další veličiny. Podstatné však je odvozovat plat volených zástupců z platů těch, kteří se přímo účastní na tvorbě bohatství. Možná je to jen drobná změna, ale měla by i svůj symbolický význam. Byla by výrazem úcty k těm, kteří tvoří bohatství. Pro pravicové politiky by takový výpočet neměl znamenat žádnou změnu, spíše naopak. Ovšem levicoví politici by měli vážný problém. Možná by tento způsob placení o levici mnohé prozradil.
Den boje za svobodu a demokracii – 16 a 66 let poté PETR HOSTINSKÝ Sedmnáctý listopad spojuje dvě významná výročí boje proti útlaku a nesvobodě. V roce 1939 byly v reakci na demonstrace studentů obsazeny vysoké školy a koleje jednotkami SS, studenti pozatýkáni a devět z nich popraveno. Následně byly vysoké školy uzavřeny. V roce 1989 je toto datum spojeno s počátkem procesu, který vedl k přechodu od nedemokratického režimu k režimu demokratickému a svobodnému. V obou případech, a samozřejmě nejen v těchto chvílích, stáli studenti na straně svobody. V tom prvním bohužel neuspěli. Hitler měl v roce 1939 takovou převahu, že se jej bál zbytek Evropy a pár stovek studentů na tom nemohlo nic změnit. Druhý boj, který samozřejmě nebojovali jen studenti, ale výrazná část obyvatel, dopadl lépe. Tentokráte jsme už nebojovali sami, ale na pádu socialistického tábora se významně podílel celý euroatlantický demokratický svět. Díky tomu si můžeme dnes svobodně připomínat nejen výročí z roku 1939, ale oslavovat svobodu každý den tím, že volně nakládáme se svými životy. Důležitým na každém výročí ale není jen ohlédnutí se do minulosti s pocitem uspokojení a radosti, že je to již historie. Stejně tak důležitý, ne-li důležitější, je pohled do současnosti a budoucnosti. Můj pohled se ubírá dvěma směry. Ten první je, že žiji v demokratické společnosti. Nikdo mi neříká co a jak mám dělat, rozhoduji se na základě svobodné volby a v rámci této svobodné volby mohu společnost ovlivňovat a nechat společnost ovlivňovat sebe. Ten druhý, že svoboda a demokracie není automatická. V roce 1939 kvůli ní několik studentů zemřelo a další byli perzekvováni. V roce 1989 se lidé tomuto riziku vystavovali také. Svoboda není ani trvalá. I přes všechny demokratické principy a ústavní systémy nemůže svoboda fungovat bez společnosti, jejíž členové svobodu hájí a jsou ochotni za ni bojovat. V naší společnosti je dostatek lidí, kteří každodenně svými postoji a činy bojují za svobodu. Ale je zde také dost těch, pro které je svoboda a demokracie pouze prázdný pojem. Těch, kteří svobodu projevu budou využívat a hájit pouze pro to, aby se dostali k moci a poté si ji ponechali pouze pro sebe. Těch, kteří usilují o to si ostatní podřídit a ovládat je. Bylo by neúctou vůči těm, které sedmnáctého listopadu oslavujeme, kdybychom opět dovolili, aby totalita a útlak získaly převahu. Den boje za svobodu a demokracii je v kalendáři jen jeden, ale aby z něj nezmizel, musíme tyto hodnoty hájit každý den v roce.
WWW.KONZERVATIVCI.CZ/BRNO
3
POHLED ZPRAVA 2005
Zločiny trestejme řádně! SAVINA FINARDI Otázka trestu smrti vždy vyvstane, když českou kotlinou otřese brutální vražda. Trest smrti je však natolik závažné téma, které nelze diskutovat pod tlakem například mediálních kauz (z poslední doby kauza recidivisty Lubiny). Pojďme se tedy naprosto seriozně zamyslet nad tím, zda je pro Českou republiku historicky, kulturně i společensky tento definitivní trest přijatelný. Protože ČR patří do evropského prostoru, resp. je členskou zemí EU, která výslovně potírá institut trestu smrti, pak jsou úvahy o obnovení tohoto trestu poněkud nerealistické. Ačkoliv Evropa i USA patří do stejného euroatlantického prostoru, je zjevné, že oba kontinenty chápou trest smrti odlišně. Evropa věří v něco jako v nápravu vraha, věří, že tento člověk bude dříve či později litovat svých činů, věří, že není humánní vraha zabít, nýbrž ho nechat dožít ve vězení. USA jsou mimo jiné založeny na principu individualismu, a proto je pro Američany zcela přirozené, když je zločinec za svůj čin souzen jako svéprávná a osoba odpovědná za své činy. Evropa na zločince nahlíží jako na malé dítě, které si zaslouží, aby mu společnost v níž žije, dala tzv. druhou šanci. Nezpochybňuji, že někdy skutečně může k této nápravě dojít. Důležité však je, že každý občan daného státu má nárok na ochranu svého života, majetku a životního prostoru, tedy prostoru, v němž žije a denně se pohybuje. Společnost, jež tyto hodnoty neochraňuje, je odsouzena ke strádání a morálnímu úpadku. Evropský morální relativismus dospěl tak daleko, že nejsme schopni rozlišit mezi dobrem a zlem. Bojíme se těchto pojmů. Bojíme se říct, že něco je dobré a něco je špatné. Pochybujeme o zrůdnosti totalitních režimů jako byl ten Saddámův. Relativizujeme zločiny komunismu a Che Guevara je pro mnohé mladé lidi vzorem. Pak se
nemůžeme divit tomu, že zločiny a zločinci jsou oslavováni a zbytek společnosti doplácí na marasmus, ve kterém se nacházíme. Není pravdou, že nikdo na tomto světě nemá právo odsoudit prokazatelně vinného člověka k trestu smrti. Demokratické společnosti jsou založeny na existenci fungujících soudů, které vykonávají spravedlnost (v křesťanském slova smyslu – boží vůli) na pozemském světě. Soud, jenž pronese verdikt smrti, pouze ochraňuje hodnotu lidského života. De facto v sobě implikuje značnou míru pokory společnosti vůči zmařenému životu. Lidský život není jen tak nějaká hodnota. Jedná se o naprosto fundamentální a kontinuální hodnotu, kterou je třeba bez diskuse ochraňovat před objektivním zlem. Není možné se nechat ukolébat tezemi, že někdo zabil neúmyslně. Na světě není závažnějšího zločinu než je akt vraždy. Společnost relativizující tento čin je společnost nespravedlivá. Evropa opouští, k mému smutku, své historické kořeny, když striktně zakazuje znovuzavedení trestu smrti. Naše historická zkušenost a priori ve 20. století je plná barbarských činů, zla a nespravedlnosti. Jako správní pokrytci jsme, namísto odsouzení všech těchto zločinů k historickému znemožnění, umožnili jejich latentní návrat a postupnou legitimizaci ve společnosti. Další z našich omylů je přehlížení těchto „malých“ zel. Nepotrestali jsme zlo všeobecné – komunismus a analogicky netrestáme zlo „malé“ s většinou individuálním dopadem – vraždu člověka. Evropa by měla konečně přestat být prostorem, kde se daří morálnímu relativismu a kde komunistickým stranám rostou preference na úkor všeho dobrého, co naše společnost kdy vykonala.
Zamyšlení … Pokračování ze strany 1 Z Bruselu se na nás chrlí směsice různých opatření, regulací, příkazů a zákazů. Evropský rozhodovací proces není transparentní. EU prochází po odmítnutí evropské ústavy v referendech ve Francii a Holandsku časem sebereflexe. Využijme proto této příležitosti a předefinujme náš většinový postoj z euronaivního na eurorealistický. Naše vnitropolitická situace je nelehká. Už téměř osm let nás všechny alarmujícím způsobem zadlužují vlády, v nichž dominuje sociální demokracie. Stát nám formou různých daní a poplatků odebírá velkou část našich peněz. Nezaměstnanost je příliš vysoká. Systém veřejného zdravotního pojištění je v krizi, s potřebnou důchodovou reformou se nezačalo. Dnes jako nikdy po znovunabytí svobody v roce 1989 čelíme nárůstu moci a vlivu komunistů. Předseda vlády se netají ochotou k čím dál větší spolupráci s nástupnickou stranou KSČ. Fakticky zlehčuje tu skutečnost, že komunismus reprezentuje nejen v našich dějinách obrovské množství zmařených životů, utrpení a zkázy. To je absolutní negací všeho dobrého a ctnostného, o co usilovali velcí lidé naší novodobé historie. Rizik a výzev, které naši zemi v budoucnu čekají není rozhodně málo. Státní svátek 28. října ať je pro nás mementem, že je potřebné ke své budoucnosti, demokracii a svobodě přistupovat zodpovědně. Psáno pro deník Rovnost dne 28. října 2005
Přidej se k nám! • • • •
Také si myslíš, že svoboda jednotlivce je nejdůležitější hodnotou? Také neuznáváš revoluci jako prostředek pro dosažení politických cílů? Také jsi přesvědčen(a), že svobodný kapitalismus je nejlepším společenským uspořádáním? Chceš se s námi podílet na propagaci pravicového myšlení a je Ti 15 až 35 let?
Přidej se k nám - staň se členem či členkou Mladých konzervativců!
4
POHLED ZPRAVA 2005
Akce Mladých konzervativců Brno, září – listopad 2005 Výlet do Jaderné elektrárny Česko-slovenské pravicové Dukovany dny 2005 Dne 24. září 2005 jsme příjemně strávili sobotní odpoledne na skupinovém výletu do Jaderné elektrárny Dukovany. Navštívili jsme informační centrum, kde jsme získali mnoho informací o jaderné energetice.
O víkendu 7. až 9. října 2005 se ve Slavkově u Brna konaly Česko-slovenské pravicové dny, které pořádal Občanský konzervativní klub. Měli jsme unikátní možnost se tohoto zajímavého víkendu osobně zúčastnit.
Návštěva běloruské politické opozice
Evropa po krachu Ústavy pro Evropu
Na středu 5. října 2005 jsme zorganizovali celodenní program na podporu běloruské politické opozice. V dopolední části přijal zástupce Svazu Bělorusů v zahraničí primátor města Brna PhDr. Richard Svoboda. Primátor města Brna oficiálně vyjádřil podporu opozičním demokratickým silám v Bělorusku a nakonec nabídl běloruským opozičním komunálním politikům možnost absolvování stáže na brněnském magistrátu. Na odpolední část jsme připravili seminář na Právnické fakultě MU v Brně s názvem „Bělorusko – poslední evropská diktatura“. Se svými příspěvky vystoupili doc. PhDr. Jan Holzer, Ph.D., Mgr. Petr Hlaváček (oba FSS MU) a Auhien Sydorik (předseda Svazu Bělorusů v zahraničí).
Ve čtvrtek 20. října jsme uspořádali na Fakultě sociálních studií MU v Brně seminář na téma „Evropa po krachu Ústavy pro Evropu“. Se svými příspěvky k zadanému tématu vystoupili Petra Kuchyňková (FSS MU v Brně), Kateřina Hodická (Evropští demokraté) a Robert Kotzian (Občanský konzervativní klub). Prezentován byl pohled akademický, eurooptimistický a euroskeptický/eurorealistický. Ve zbývajícím čase proběhla v přátelské atmosféře neformální diskuse mezi hosty a lidmi z publika. Z tohoto semináře bude na našich webových stránkách k dostání e-sborník s příspěvky jednotlivých hostů. Proto sleduje náš web.
NEZAMĚSTNANÝCH = 491 900 OSOB STÁTNÍ DLUH = 662 600 000 000 KČ MÍRA ZDANĚNÍ V POMĚRU K HDP = 39,9 %
5
POHLED ZPRAVA 2005
Akce Mladých konzervativců Brno, září – listopad 2005 Státní svátek 28. října Kulatý stůl MK a MKD Dne 28. října 2005 jsme si připomněli 87. výročí vzniku samostatného československého státu. Učinili jsme tak společně s brněnskými Mladými křesťanskými demokraty položením kytic k soše prvního československého prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka.
V rámci programu ke státnímu svátku 28. října jsme zorganizovali tzv. „Kulatý stůl Mladých konzervativců Brno a Mladých křesťanských demokratů Brno“. Diskutovali jsme o nebezpečí komunismu, o potřebě systémových reforem v Česku a o evropské integraci.
40 let totality – přímá svědectví
Happening proti sbližování ČSSD a KSČM
Dne 2. listopadu 2005 proběhla další přednáška z cyklu přednášek na středních školách o přímých svědectvích zločinů komunismu. Člen Konfederace politických vězňů ČR pan Dr. Zdeněk Křivka přednášel na Gymnáziu na Vídeňské ulici.
Dne 7. listopadu 2005, v den smutného výročí bolševické revoluce, tzv. Velké říjnové socialistické revoluce jsme uspořádali happening proti sbližování levicových sil v České republice.
Bowlingový turnaj Mladých konzervativců Brno 2005 Dne 12. listopadu 2005 se členové našeho brněnského klubu Mladých konzervativců utkali v bowlingovém turnaji. Nejlepšího výsledku ze všech 24 soutěžících dosáhl a trofej za 1. místo si odnesl místopředseda MK Brno Richard Duřpekt. Turnaj se konal při příležitosti oslavy sedmého výročí zahájení intenzivní činnosti našeho klubu. Za celých sedm let našeho aktivního působení jsme uspořádali mnoho konferencí, přednášek, seminářů a jiných akcí. Začali jsme také vydávat tento časopis „Pohled zprava“. Věříme, že naše aktivita má smysl a doufáme, že stojíte na naší straně.
6
POHLED ZPRAVA 2005
Lepší než Drathem do oka LUKÁŠ TĚŽKÝ Leckdo by si roku 2004 řekl, že s odchodem paní Součkové z ministerstva zdravotnictví není nikdo horší, kdo by ji na jejím postu mohl nahradit. Omyl. Přišla MUDr. Emmerová - apolitický člověk, neschopný jednat s lékaři, veřejností a snad ani s politiky samotnými. Volič by se dnes s odstupem času měl ptát, jaké výsledky nám přinesla tato změna? Větší zadlužení sektoru zdravotnictví, prohloubení deficitu VZP, silnější odtržení pacienta od vlastního zájmu o své zdraví. To vše bylo zapříčiněno neaktivitou paní ex-ministryně v otázkách, které si žádaly a stále žádají urychlenou odpověď a zároveň přehnanou snahou řešit naprosto irelevantní problémy (zdravotní knížky aj.). MUDr. Emmerová ale nebyla jen neschopná dělat svou práci, což samozřejmě koaliční pseudovláda popírala, ale její neschopnost reagovat na zásadní otázky snad dohnala premiéra Paroubka ke změně na tomto postu a 12. října 2005 ministryni Emmerovou odvolal z funkce. Na její místo si vybral člověka, se kterým sdílí několik velmi „šikovných“ vlastností – umí mluvit, zvládá novinářské dotazy a odpovídá na ně svým velmi osobitým (čti arogantním a ješitným) stylem. Tímto člověkem není nikdo jiný, než podnikatel a předseda České lékařské komory Dr. David Rath. President Václav Klaus neudělal nic jiného, než že chránil Ústavu České republiky a ze zřejmých důvodů nejmenoval Dr. Ratha ministrem. Dočkal se pouze urážek a výhrůžek, a to nejen ze strany Ratha, ale i premiéra, který ihned opět využil svůj mocenský „šarm“ a rozhodl se udělat z Ústavy pouhý cár papíru a obešel ji gestem tak dehonestujícím, jak je to jen jemu podobné. A tak se první náměstek ministra zdravotnictví Dr. Rath ujímá moci v českém zdravotnictví. Výsměch, který tím zaznamenává nejzákladnější státoprávní dokument České republiky, jako by všechny kromě presidenta Klause nechával chladnými. Když už fakt, že Rath zůstane pověřen vedením ministerstva zdravotnictví, není nikterak postižitelný, a že český právní řád s ním nemůže nic udělat, je důležité vědět,
co má Dr. Rath v plánu provést s resortem, který si od roku 1998 skutečně zaslouží nálepku český Titanic. Podle přísloví koho chleba jíš, toho píseň zpívej, distancoval se Rath od svého positivního názoru k zavedení spoluúčasti pacientů na zdravotní péči. Hodlá zabránit zefektivnění hospodaření státních nemocnic zablokováním jejich převedení do privátní sféry. Chce tedy, stejně jako všichni sociální demokraté, zabránit pacientům-klientům ve snaze starat se o své vlastní zdraví s větší motivací, než tomu bylo dosud. Reforma-nereforma, se kterou Rath přichází, ještě více uvrhává systém pacientů, lékařů, zdravotních pojišťoven a státu do stavu, kdy klient-pacient stojí mimo všechny tyto neprůhledné finanční machinace a nestačí se divit, do jaké propasti mizí jeho daně. Funkcí, které Dr. Rath vystřídal, je skutečně mnoho. Jedno mají ale tyto činnosti společné. Po odchodu - ať už z politických či odborářských - se vždy organisace, které Rath opouštěl, postavily proti němu a vždy se ukazovalo, jakou bezpáteřnost v sobě tento člověk nosí, když dokáže potlačit názor, který presentoval několik let a postavit se zcela na opačnou stranu zdravotnické barikády. David Rath se mimoto staví do posice nestraníka. Svého členství v Občanské demokratické straně se vzdal po zjištění, že absenci páteře uplatní daleko lépe na volné politické noze a přikláněním se dříve k ODS, dnes k ČSSD ve spolupráci s KSČM. Co je ale tou zbraní, kterou si Rath získal podporu premiéra Paroubka? Snadná odpověď: Užívání demagogických obratů, vykřikování týchž hesel stále dokola s jasným cílem – opakovaná lež se mnohdy stává pravdou a stejně jako reklamě, kterou nevídá u televizní obrazovky s důvěrou a libostí, člověk nakonec často podlehne. To také vidíme u rostoucích preferencí socialistů. Doufejme, že se ale ucho jednou utrhne a věřme, že se tomu tak stane do parlamentních voleb 2006. Protože nové nastartování resortu pod vedením po dlouhé době schopného ministra zdravotnictví bude vždy nespočetněkrát lepší, než jednou Drathem do oka…
Proletářata všech zemí, … MILAN JULÍNEK V podstatě ke každé velké, v českém politickém systému etablované politické straně lze přiřadit mládežnickou organizaci, která je jejím ideologickým odrazem. Přestože v médiích občas proběhne zpráva týkající se podobných organizací, nejsou zmiňovány takovým způsobem, aby se dostaly do povědomí širší veřejnosti. A to je chyba. Zájem o tyto organizace se přitom primárně netýká potenciální rekrutace nových politiků, jde spíše o různost názorů (ne však vždy nutnou) jednotlivých generací. Není tedy od věci seznámit se, či v tomto případě přímo upozornit na to, jak na politické a společenské problémy nahlížejí mladí. Oním upozorněním chci naznačit, že i mezi mládežnickými politickými organizacemi lze najít takové, které jsou patologickým jevem společnosti a kterých je třeba si všímat. V tomto případě nemám na mysli nikoho jiného, než Komunistický svaz mládeže (KSM). Ke kritice KSČM toho již bylo napsáno mnoho. Troufnu si však tvrdit, že KSM je mnohem radikálnější a antisystémovější (pokud se dá antisystémovost měřit) a otevřeně prosazuje názory, které by (vyslovené nahlas) pro představitele KSČM byly politickou sebevraždou. Uvedením některých faktů o tomto občanském sdružení bych tak rád přispěl k tvrzení, že komunismus je stále nebezpečnou ideologií a toto nebezpečí by nemělo být podceňováno. KSM je extremistickou levicovou organizací, která je postavena na principiálním odmítnutí čehokoliv, co je spojeno s kapitalismem, soukromým vlastnictvím či USA. Ve svých stanovách tito komsomolci, jak se sami rádi nazývají, odkazují na učení Lenina, což je to samé (a to i přes jeho dnes často shovívavé hodnocení vyplývající z nedostatečných znalostí) jakoby zde odkazovali na Hitlerův Mein Kampf. Ve svých prohlášeních pak prezentují názory podepřené naprosto nesmyslnými a neodůvodnitelnými argumenty. Pokračování na následující straně
7
POHLED ZPRAVA 2005
Příběhy několika ministrů JIŘÍ NĚMEC Vysoká politika je vážná věc. I když asi ne tak docela. Důkazem mohou být příběhy ministrů jmenovaných do vlády za ČSSD, případně za její koaliční partnery. Jen pro představu zde uvádím seznam ministrů, kteří již stačili od roku 2002 odcestovat ze Strakovy akademie někam úplně jinam. Zajímavý je často i důvod opuštění vládního křesla. Milada Emerová (ČSSD) Bývalá ministryně dopadla stejně jak mnoho jejích předchůdců. Avšak sama se dlouho držela “žezla” ministerstva zdravotnictví a dokonce za ní dlouho stál sám premiér Paroubek, svůj boj s naším zdravotnictvím nakonec stejně prohrála. Marie Součková (ČSSD) Součková, která se jako další žena v levicové vládě snažila uzdravit české zdravotnictví. Krátce po své absolutní prohře při volbách do Senátu ČR byla odvolána, údajně kvůli své totální neschopnosti. Josef Kubinyi (za ČSSD) Kubinyi je uznávaným odborníkem na nukleární medicínu, který nahradil Součkovou. Po aféře s klecovými lůžky skončila jeho krátká ministerská kariéra s pádem Špidlovy vlády. Petr Mareš (US-DEU) Mareš byl svého času předsedou US-DEU a místopředsedou vlády pro vědu a výzkum. Po totálně prohraných eurovolbách zaplatil svým postem. O dva týdny později skončil i jako předseda této dožívající strany. Vladimír Mlynář (US-DEU) Bývalá mediální hvězda US-DEU a ministr informatiky Mlynář musel opustit politiku kvůli nejasnému podílu na založení firmy Testcom servis. Stáhl se do soukromí. Jaroslav Palas (ČSSD) Býval ministrem zemědělství. Jaké to bylo od Grosse milé gesto vyhodit Palase za kritiku vlády, když i pan expremiér Gross velice brzy přišel o poslanecký post, titul ministerského předsedy, a aby toho nebylo málo, tak i předsedy ČSSD. Jaroslav Tvrdík (ČSSD) Vláda mu nedala peníze na plánovanou profesionalizaci armády, a tak podal demisi. Jako kompenzaci za nekolektivní chování jeho kolegů ministrů dostal křeslo prezidenta ČSA. Že by se stal z vojenského stratéga ze dne na den ekonom? Vladimír Špidla (ČSSD) V letech 2002 až 2004 byl premiérem vlády, která se pod tlakem mnoha problémů totálně zhroutila. Špidla dostal nabídku, jak se “uklidit” do ústraní, tu přijal a dnes pracuje jako eurokomisař. Otázkou zůstává, co je vlastně jeho pracovní náplní? Stanislav Gross (ČSSD) Jsem si téměř jist, že toto jméno určitě není potřeba více komentovat. Ale pro pořádek. Gross musel opustit post premiéra po “upřímné” aféře s financováním svého bytu a dalších nesrovnalostech a vážným podezřením z braní úplatků. Od roku opustili vládu také Karel Čermák (nahradil Pavla Rychetského), Jiří Rusnok (bývalý ministr průmyslu a obchodu), Miroslav Kostelka (nahradil Tvrdíka, také však dlouho nevydržel), Pavel Rychetský (dnes je předsedou ústavního soudu), Pavel Dostál (prohrál boj se zákeřnou nemocí). Poslední aktuální odchod – Petr Zgarba (podivné transakce s pozemky). Ministerské křeslo brzy určitě opustí Petra Buzková (oznámila, že končí v politice), Pavel Němec (jeho strana US-DEU klesla pod hranici volitelnosti), Martin Jahn (našel si lukrativnější nabídku, než být členem nefunkční vlády). Občan si po pročtení těchto příběhů může připadat jako v komedii. Úsměv však není na místě. Je to vše „tvrdá levicová realita”, která škodí celé naší zemi a všem občanům.
Proletářata všech zemí, … Pokračování z předchozí strany Požadují například absolutní zrušení soukromého vlastnictví výrobních prostředků, revoluční (tedy násilné) svržení kapitalismu a nastolení komunismu, umělé vytvoření kolektivistické morálky a s tím spojené neustálé utopické vytváření beztřídní společnosti (chybí jim jakákoliv reflexe společenské heterogenity) apod. KSM má na jedné straně plná ústa demokracie, na druhé straně však naprosto nekriticky podporuje brutální režimy v KLDR a na Kubě či opěvuje sovětský režim, jehož srp a kladivo má ve svém znaku. Pořádá populistické petice na snižování cen u čehokoliv (v poslední době u MHD či u cen kolejí), demonstruje při každé příležitosti a hraje si na světového spasitele. Na tomto malém prostoru se politika KSM nedá popsat podrobněji. V jejich utopickém programu je toho však mnohem víc, co by zde stálo za zmínku (plná zaměstnanost, nevratná půjčka 500 000,- na bydlení, právo na první zaměstnání, „trestně-právní přezkoumání osob, které ČR zatáhly do NATO“). Je nutné také upozornit, že ani ve světě nejsou se svými názory osamoceni. V této souvislosti bych zde chtěl připomenout, že se právě letos o prázdninách ve Venezuele konal XVI. Světový festival mládeže a studentstva, který pořádá levicová Světová federace demokratické mládeže a pravicové organizace jsou z tohoto festivalu a priori vyloučeny. Není se čemu divit. Přes deklarovaná poselství nebyl tento festival ničím jiným, než glorifikací komunismu a hlasitým protestem proti USA. Nyní je otázkou, nakolik by v nás KSM měl vzbuzovat obavy. Je pravda, že člověk podobné nesmysly slýchá skoro denně, čte je v novinách a vidí v televizních debatách. Časem je ale přestává brát vážně a otupí se jeho pozornost vůči nim. To je však špatně. Všem, které tento krátký článek nepřesvědčil o zrůdnosti KSM, doporučuji jejich internetové stránky. Přestože tito lidé dělají revoluci zatím jen na papíře, svoje požadavky myslí naprosto vážně a my bychom si jich měli všímat a upozorňovat na ně. Je nutné si uvědomit, že hrozbu komunismu v ČR nepředstavuje jen KSČM.
8
POHLED ZPRAVA 2005
Ptáme se ředitele Centra pro ekonomiku a politiku Ing. Petra Macha, Ph.D. Jaké jsou hlavní výhody rovné daně? Rovná daň snižuje daňové úniky, snižuje administrativní náklady, zvyšuje motivaci k práci a zvyšuje hospodářský růst. To vyplývá jednak z teorie – těžko zjednodušení daně může zvýšit byrokracii nebo zvýšit úniky – a jednak z praxe: země ve střední a východní Evropě, které zavedly rovnou daň, mají až dvojnásobné tempo růstu oproti zemím, které mají složitou daň s mnoha výjimkami a s progresivní stupnicí sazeb. Máme v principu tři možnosti: daně udělat více složitými, zjednodušit je nebo je nechat tak, jak jsou. Jedině zjednodušení daní nám umožňuje nastavit sazbu níž, a přitom nemuset drasticky škrtat výdaje. Až budeme mít rovnou daň a budeme dále chtít snížit daňové břemeno, nezbude nám než škrtat výdaje. Mohou být s rovnou daní spojeny i nějaké nevýhody? Z hlediska jednotlivce ano. Kdo například čerpá daňovou úlevu 300 tisíc ročně na hypotéku, u rovné daně by o úlevu přišel a je možné, že ani nižší sazba daně by mu nevykompenzovala současné zvýhodnění. Kdo si odečítá z daňového základu příspěvek na odborovou organizaci, v novém systému by si jej odečítat nemohl. Pro drtivou většinu těchto poplatníků bude zrušení odečitatelných položek vykompenzováno jednotnou nízkou sazbou, ale někteří poplatníci, kteří dokáží dnes maximálně využít všech možností a skulin, který daňový systém skýtá, mohou nakonec platit vyšší daň. Pokud navíc rovnou daň srovnáváme se stávajícím stavem, ušetří každý poplatník jinak velkou částku. To může samozřejmě vyvolávat závist a politické tlaky. Je podle Vás výhodné nebo nevýhodné harmonizovat daně v Evropské unii a proč? Kam až je výhodné zajít při sjednocovaní daňových soustav či sazeb? Harmonizace daní znamená přesný opak daňové konkurence. Minimální evropská základní sazba DPH ve výši 15 % znamená, že nemůžeme zavést nižší sazbu jednotné DPH než 15%. Stejné sazby daní z cigaret pro celou EU zase vedou k vyšším daňovým únikům v zemích s nižší úrovní HDP na hlavu. Největší nebezpečí ale vidím v současných návrzích Evropské komise zavést tzv. jednotný konsolidovaný základ daně z příjmu právnických osob. To by byl skutečný konec zdravé daňové konkurence a drastický zásah do suverenity členských zemí. K fungování mezinárodního obchodu není třeba mít stejné daně. Obchodujeme s USA i s Chorvatskem a nepotřebujeme mít stejné daně. Rozumím tomu, že je EU celní unií, a má tedy jednotné celní sazby. U všech ostatních daní by ale bylo rozhodně lepší zachovat konkurenci. A kdybychom se na stejnou věc podívali v rámci Česka: bylo by výhodné, kdyby si obce či kraje mohly stanovovat výši některých daní samy a vzájemně si tak konkurovat? Je to složitá otázka. Jsou země, obvykle federální, kde existuje daňová konkurence mezi jednotlivými státy, provinciemi či kantony (USA, Kanada, Švýcarsko). Tyto země také mají vždy v důsledku vnitřní daňové konkurence celkově nižší daně. Myslím, že to ale má smysl tam, kde jednotlivé samosprávné celky mají také významné pravomoci. Pokud ale naše kraje či obce pouze platí školy a silnice a zákon jim stejně neumožňuje tyto služby zpoplatnit či privatizovat, daňová konkurence by asi neměla příliš velký smysl. Myslím, že prvotní je otázka, jaké mají mít kraje a obce kompetence, a až od toho se musí odvíjet otázka, jaké mohou určovat daně. Otázky položil Richard Duřpekt.
Časopis Pohled zprava je vydáván občanským sdružením Mladí konzervativci, Regionálním klubem Brno. Naše adresa je Mladí konzervativci Brno, Česká 11, Brno, 602 00. Chcete-li nám poslat e-mail, pak na adresu
[email protected]. Šéfredaktorem Pohledu zprava je Jiří Šilhánek. Jakékoliv dotazy ohledně vydávání a distribuce mu zasílejte, prosím, na stejnou adresu, tj.
[email protected].
www.konzervativci.cz/brno
Knižní tip Kniha „Občan a obrana jeho státu“ je výsledkem snahy umožnit čtenáři v relativně ucelené formě seznámit se s názory Václava Klause na společnost a politiku, které v průběhu uplynulých deset let publikoval v desítkách sloupků, statí a projevů. Jejich výběr není vyčerpávající, některé již byly publikovány v některých dosud vydaných sbornících a knihách autora, s některými se naše veřejnost dosud neměla možnost seznámit. Přesto jde o výběr reprezentativní. Jedním z hlavních témat politického uvažování Václava Klause je spor o charakter společnosti, v němž žijeme, a jejž svou každodenní aktivitou vytváříme.
VYDÁVÁNÍ POHLEDU ZPRAVA JE DOTOVÁNO Z ROZPOČTU STATUTÁRNÍHO MĚSTA BRNA
