D w t (

s t u d í

E

o c\

• w

A

t—I

w t—(

S

w Q

<5 C

C/D

< Z

CO w Pí ^

v

CISLO

0 Z -

1 X

O B S A H

Studíc a články LADISLAV R A D I M S K Ý :

F U T U R O L O G I E ,

KAREL

R E V O L U C E NAŠICH D N Ů ČLOVĚK A TECHNIKA P f Ü R O D A NA Ú S T U P U SVĚTLA A STÍNY F E N O M É N U BIOS KRISE VÝVOJE ČLOVĚKA (recense)

SKALICKÝ:

DOMINIK PAVEL

PECKA:

ŽELIVAN:

JOSEP K R A T O C H V Í L : JEAN FRISCH:

R E V O L U C E ,

KŘJESŤANSTVÍ 6 23 54 67 77

Poesie a literatura IVAN JELÍNEK:

F R E S K Y

87

J O SIL P S O U K U P :

VESNICE

JIIÍÍ R I T T E R

T O H O

PATH D E N :

T U R I S T É

V

LETHARGII

94

J E D E N A D V A C Á T É H O . . . A

P O U T N Í C I

98

B O Ž Í

102

Recense a glosy PETR

DEN:

B A R Z U N Ú V

KS.:

R O Z M A C H

IVAN JELÍNEK:

M Ě S T O

B E Z

ESEJ

O

SLÁVĚ

A

BÍDĚ

V Ě D Y

M E R I T O K R A C I E

106 108

H R A D E B

109

Diskuse JINDIÍICH

STKEDA:

K A P I T O L A

S K O R O

N A L É H A V Á

STUDIE • • • •

Vydává Křesťanská akademie v Římě. Vychází čtvrtletně. Redakce a administrace: Accademia Cristiana, Via Concordia 1, 00183 Roma, Italia. Redaktor: Dr. Karel Skalický.

•

Redakční rada: Prof. Dr. Josef Benáček, P. Vojtčch Engelhart OSB, Dr. Alexander Heidler, P. Vladimír Koudelka O. P., Dr. Antonín Kratochvil, Prof. Dr. Josef Krejčí, Dr. Alois Krchňák, Dr. Ladislav Radimský, Dr. František Rýpar, Věra Stárková B.A., Prof. Dr. Karel Vrána.

• • •

Předplatné na jeden ročník: US. S 5 Cena jednotlivého čísla: US. 8 1,50 Předplatné a finanční příspěvky posílejte na: Accademia Cristiana, Administrace Studil, Via Concordia 1, 00183 Roma, Italia. Tamtéž hlaste změny bydliště.

•

Rukopisy a ostatní redakční poštu přejímá: Dr. Karel Skalický, Piazza Champagnat 2, Roma, Italia. Redakční uzávčrka: 1, prosince, 1. března, 1. června a 1. záři. Nevyžádané rukopisy se nevracejí. Redakce si vyhrazuje právo zkracovat a upravovat příspěvky. Podepsané prlspévky nevyjadřují nutně stanovisko jednotlivých redaktorů nebo členů redakční rady.

• • • • •

Vytiskla tiskárna PRO - Roma (Itálie). Printed in Italy

I N

Co svčt? Co člověk? Jen bubliny a stín v prismatu našeho vědomí? Jen nadutí jež splaskne a bude zase nic jako na počátku? Ale nic - ó bída - se samo popírá a bytí mezi prsty uniká ... Však tuším že je ... Je!

STUDIE I

/

,, Pravda

reis osvobodí

,,

(Jan 8,32)

1970

Mo

A / ?

Studie a Články LADISLAV

RADIMSKÝ FUTUROLOGIE,

REVOLUCE,

KŘESŤANSTVÍ

Stí ní lidé i staré národy žijí ve vzpomínkách, podvědomě cítíce, ir mnut jí budoucnost. Mladí lidé a mladé národy bez dostatečných zkušeností mlhavě plánují budoucnost. Tak mezi tradicí a stavením, mezi stářím a mládím, roste rozpor, přes který denně přemýšlející člověk klopýtá. Není divu, že proti přehtiimému historicismu vzniká opozice, která se krystalizuje v mlhavých tužbách po vědecké cestě ke zkoumání problémů budoucnosti. Rodí se něco, Čemu se začíná říkat juturologie, a co by mělo zharmonizovat zkušenosti starých s rozletem mladých. Obírat se jen minulostí a dějinami je stejně chybné jako plánovat budoticnost bez znalosti již prožitého. Mělo by se poznat, že historie je užitečná jen jako magistra vitae, ale také že příliš rychlá jízda bez brzd tradice a zkušeností musí vždy končit v příkopě. Tohle vše myslící lidé vědomě i podvědomě cílí a vědí, že lze rozumně plánovat budoucnost jen na podkladě existující skutečnosti, zrozené z činu minulých generací. Futurologie má tedy smířit staré s mladými, minulost s budoucností,
I

I

V

V-Vt

1

V/

o

sich a bezpecnejsich přístavu. Naše doba j c revoluční, protože se přímo kymácí nepokojem ve světě i v člověku. Nepokoj světa ničí klid lidí, nepokoj člověka otřásá světem. Který nepokoj je příčinou a který následkem? Dělá současný mizerný svět mizerného člověka, nebo člověk je vinen mizerností světa? Marxista bude hájit tézi první, křesťan druhou. Tak jednoduché to však není, i marxista po klanění se historickým silám chtě nechtě se musí starat o člověka, i křesťan se ve své modlitbě modlí: » a neuved nás v pokušení«/ Člověk je jistě tvůrcem svého štěstí i neštěstí, ve světě však je dnes těch pokušení naň příliš mnoho. Možná, že budoucí dějepisci současný nepokoj, ba vzpouru, mladých lidí budou jednou považovat za jeden z nejdůležitějších zjevů druhé poloviny dvacátého století. Mladí vždy rebelovali proti starým, dnešní vzpoura je však rozhodně hlubší než byly vzpoury generací minulých dob. Nemíří již proti určitému systému,

i i

jako moje generace na střední škole rebelovala - ach tak neškodným způsobem - proti Rakousku, míří proti všemu, proti celku dnešního života, proti tomu, čemu se již i česky říká » establišment«. Zda se, jakoby poprvé v dějinách staří mladé nic nenaučili, jakoby mladí se už od starých ničemu naučit nechtěli. Zdá se, jakoby mladí chtěli všecko začít od počátku - jako ten Adam Stvořitel v Čapkově hře. VŠak víme, jak to dopadlo. Vzpoura mladých je tedy především negativní. Správně se již mnohokrát napsalo, že vědí proti čemu jsou, že však nevědí, co chtějí. Je snadné být proti svět je dnes skutečně nehezký, což mládež instinktivně cítí lépe než staří, protože do něj přišla bez přípravy a ještě neměla čas si zvyknout na to, na co si musili zvyknout staří. Tato zápornost rebelie mládí není však bez svých kladných stránek : nehřeší faustovským hříchem spokojenosti a jistě okamžik je nevábí k slovu : »Jsi tolik krásný! Prodli jen «, kteréžto zatracující slovo říkaly ge terace měsťácké a ještě říkají generace Djilasovy nové třídy v zemích za železnou oponou. Nehřeší také indiferentností, tímto znakem úpadkových dob, a nutí k hledání - k hledání smyslu života. A nenašli-li mladí ještě nic, tlučou-li na bránu dnešní společnosti často příliš násilně a uličnicky, přece v nich podvědomě dřímá naděje věčných slov Kázání na hoře: »Hledejte, a naleznete, tlucte, a bude vám otveřeno. « Vzpoura mladých, zvláště mladých intelektuálů, zcela protikladná ke » zradě vzdělanců «, jak ji líčil Julien Benda ve dvacátých letech, nebo ke » vzpouře davů « Ortégy y Gasseta z roku 1930, je v současné době vzpourou mnoha forem a mnoha zemí, patrně má však něco společného. Není snadné nalézt jejího společného jmenovatele. Společného jmetiovatele všeho, proti čemu je vzpoura namířena, a všeho, k čemu podvědomě a klikatě cílí. Snad nechybím příliš - a četl jsem o tom již mnohé knihy a mluvil s mladými - řeknu-li, že nepřítelem mládí číslo jedna je současná vláda všemocné technologie nad dnešním světem a nad mladým člověkem. Mladí vidí nevinnějším a čerstvějším zrakem než staří onu zející propast mezi velikými úspěchy moderní techfiiky a ubohým mravním stavem světa. Mezi dobytím měsíce člověkem a hladem miliónů Udí. Mezi milióny letadel a automobilů a otráveným ovzduším a sntardlavými řekami. Mezi skvělými objevy moderního lékařství a nedostatkem péče o nemocné ve velkoměstech a zmizením rodinného doktora, který by rozuměl svému pacientu. Mládež nerozumí a nechce rozumět nehezkým praktikám ohromných monopolních společtiostí na západě a gigantické státní mašině na východě. Mládež, často marně se snažící dostat vyšší vzdělání, nerozumí vědecko-technické revoluci, která mnohé mladé vyptizuje z práce, protestuje proti skutečnosti, že třeba ve Spojených státech už víc » zpráv « si předávají počítací stroje mezi sebou, než si předává člověk s člověkem. Mladí vědí, že technologie vynalezla atomovou bombu i vytialéz ává biologické a zvláště bakteriologické zbraně a nemá možnost proti tomu protestovat jinak, než násilnostmi v nových katakotnbách naší společnosti, na universitních kampusech. Pravdu mají ti, kteří už poznali, že školy zůstaly pozadu 2

za životem, překotně se vyvíjejícím, a to zvláště ve vědách sociálních. Sociologie, politika a psychologie nestačily pokroku přírodních věd a technologického umění, jdoucího kupředu přes mrtvoly zásad mravních a právních, přes mrtvoly věd tak zvaných humanistických. Vyčítalo-li se kdysi, že vědy jsou služkami teologie, dnes se můžeme právem hrozit toho, že technika vládne nad filosofií jako nad svou pragmatickou služkou a nad tím, co Masaryk nazýval ideály humanitními. Pravdu má můj pisatel z Ř.íma, že zvláště tia university byl podniknut nápor, na který nebyly připraveny. To tam je jejich původní velké poslání, definované již jejich jménem: dávat univerzální vzdělání. Namítnete, že při dnešním rozvoji jednotlivých nauk univerzální vzdělání již není možné. NitŽe, není možné proto, že je málo duchů, jakým byl ve středo veku svatý Tomáš Akvínský a ve dvacátém století Teilhard de Chardin. Jejich nedostatek mládež cítí - a nejeti mládež, bída celého lidstva je v tom, že nad čolkem vládnou jen specialisté. Mládež cítí, že technologie pracuje k upevnění stávajících systémů, v Americe k rozvoji blahobytu hromaděním statků, často zbytečných, a v Sovětském svazu k upevňování nelidské diktatury. Mluví se stále více o technologické vědecké revoluci, o elektronické revoluci, o revoluci automatických robotů, a mluví se právem. Ale mládež nechce žít v Orwellové světě; a já se jí nedivím. Mládež je proti vládě nelidské technologie. V New Yorku bítnická čtvrť Greenwich village je plna hochů a holek, špinavých a často požívajících omamné dróyy, uprchlých z rodin milionářů a ředitelů velkých průmyslových podniků. To je skutečnost, kterou nikdo nepopře. Ob tíž myší je zjistit, pro co tito uprchlíci z technologické společnosti bojují a co vlastně hledají. Snad bychom mohli říci, že hledají ztracený ráj - podvědomě, hloupě a často násilně. Avšak jak si jej představují? Oskar Wilde napsal povídku, v níž zemřelá duše tvrdí soudci, že ji nemůže odsoudit ani do ráje ani do pekla, protože si ani jedno ani druhé neumí představit. Jak si dnešní bítnická mládež představuje svůj ráj? Jako věčný rock and roli? Nikoliv nerozumí jí, kdo by ji takhle snižoval. Domnívám se, že mládež hledá především jistotu - ani ne tak před atomovou bombou nebo před odvody do nepopulárních válek, jako před relativností doby, která rozbila všecky staré hodnoty, všechny tabule přikázání a Absolutno samo. Hledá - autoritu. Platnou autoritu. Mládež nemá nikoho, komu by se klaněla. A rozbíjí okna přednáškových síní, protože nikomu nedala právo, aby jí to zakázal. Stará generace mládeži jistě žádnou autoritu neodkázala. A ta ještě neměla čas si svou vytvořit. Má se snad mládež světa klanět mocné technologii, vidí-li, že tato vládkyně světa je postižena kostižerem sebevražednosti a rozsévá kolem sebe semeno smrti? Je správné, že se v Americe na rok 1970 inseruje automobil, jehož vnitřek je uměle chráněn před otravnými plyny, které sám vypouští? Dala snad mládeži nějakou autoritu teoretická a praktická politika? Z válečného ideálu Spojených národů se stala debatní společnost, v níž delegáti slušných států debatují s quislingy jako rovní s rovnými. Až na malé výjimky k míro-

3

vým jednáním vůbec nedošlo, rozdělila se Palestina i Jeruzalém, Kašmír i Korea, Vietnam, Německo i Berlín a hlavně celá Evropa na nepřátelské nepřirozené části. Mládež není tak hloupá, aby neviděla, ze v těchto rozděleních není za trojník státnické moudrosti, za to vsak spousta strachu před atomovou válkou. Může být autoritou moderní filosofie, tento dům v sobě rozdělený, jehož mistři se sváří jako mudrci v Labyrintu svčta? Sama slova, tento nejlidštější dorozumívací prostředek, přestávají mít stálejší smysl, nafukují se a praskají jako dětské barevné balónky, když se vymknou z rukou. I slova, za která se v historii prolévala krev, znamenají dnes málo nebo nic. Jaký div, že se mládež posmívá i těm nejpatetičtějším a že hledá autoritu, to je jistotu a smysl života jinde než ji hledají staří. Těmi starými nemyslím výjimečné lidi, jichž je naštěstí ještě dost. Mají však stále méně vlivu, davy jitu nerozumějí a mocipátii je neposlouchají. Vládci už nevládnou Dei gratia - Masaryk, revolucionář proti zbytkůtti feudalismu, si milost Boží vyprošoval i pro vládce demokratické. Dnešní vládci velkou většinou jsou ponořeni do tak zvané vědeckotechnické revoluce, přinášející většině lidí na Západě a vládnoucí menšině lidí na východě pozlátkový blahobyt, a jejich bohem je Samočinný počítač. Počet velkých komputerů ve Spojených státech se odhaduje na 50 tisíc, v Sovětském svazu si lámou hlavu jak tetito počet dohonit. Bůžků je tedy mnoho, žijeme zase v době polyteismu, nemám-li říci v pohanství. Samočinný počítač s velkým » S « se stává velkým mozkem lidstva, který v mnohých věcech - nikoliv v opravdovém tvoření - nahrazuje člověka. Hle, v čem tkví pokračující dehumanizace světa! Mluví se o socialismu s lidskou tváří, mohlo by se však také mluvit o kapitalismu s lidskou tváří, mělo by se však myslet na to, zda komptiter, který dnes rozhoduje o vašem zaměsttiáuí a o mnoha věcech vašeho života , lidskou tvář vůbec může mít, když ti, kteří jej krmí svými daty a čísly, takovou tvář už ztratili? » Nikdo nemůže dát jinému víc než co sám má «, byla stará zásada římského práva. A hříšný člověk, krmící bohorovného komputera, také nemůže lidstvu dát víc, než co sám má. A má spousty a spousty vědomostí, mnoho poznatků, mnoho mozku, avšak málo srdce. Futurologie, jako věda pomalu se rodící z lůna vědeckotechnické revoluce, roste nyní jedině z práce satnočinných počítačů. Je dílem mnoha tisíců bůžků, postupně vyřazovaných bůžky vyššími a vyššími, jsou už celé hierarchie moderních bohů jako kdysi byly na Olympu. Bohů ukrutných, protože stále víc se vzdalujících od člověka, bohů mocných, protože tvoříce Juturologii, tvoří současně budoucnost. Proroci ji dříve předpovídali podle vnuknutí Boha, dnes ji počítače prorokují - rozumějte vědecky — podle svého nakrmení lidmi, kteří se tak točí kolem sebe. Budoucnost se dříve napájela z bezedných studen Absolutna, dnes jedna relativita podpírá druhou, aby se obě nesvalily příliš brzy. I dva opilí se mohou podpírat, je to pohled tragikomický. Je to pohled, jaký poskytuje dnešní svět.

4

Už Archimedes hledal pevný hod, na který by zavěsil kladku, aby mohl hýbat světem. Dnešní mládež, podvědomě hledající autoritu, také tento perný bod hledá a nenalézá jej ani v přítomnosti, ani v budoucnosti nakreslené automatickými />i>čítači. Odtud její útěk z vědeckotechnických laboratoří do různých prainstinktů, pudových tanců a dokonce omamných drog. V tom všem hledá Neznámého boha, protože mládež i existující církve někdy - tie vždycky - pokládá za » establišmenty «, proti kterým bojuje. A chytá se všech možných pověr a exotických náboženských učení, prostě proto, že nejsou fysické, tiýbrž metafysické. A zde je jakýsi prvek naděje, že lidstvo nezakousne hydra technologie. Naděje, která pro přemýšlející menšinu inteligence musí být výstrahou a výzvou. Mládež cítí, že tak zvaná vědeckotechnická revoluce nestačí, že není pravou revolucí, že svět a život potřebuje revoluci ducha a srdce. Revoluci Lásky, která podle Danta hýbe světem a hvězdami. Mládež vidí, že přišlo naplnění Časů a že je třeba Spasitele. Pro nás toto vše musí být výzvou k novému revolučnímu apooštolátu. Apoštolátu, který by také tvořil s mladými budoucnost, který by také svými počítači ji vypočítával a určoval, jež by však krmil jinými daty a čísly než se dnes děje. I to by mohla být juturologie, tentokráte křesťanská, jež by nemusela povalit vědecké bůžky, nýbrž jim vykázat jen příslušné místo. Taková by dávala odpověď na důležitější věci, než po nich volá dnešní sekularizovaný svět, dala by místo lásce vedle třídního boje a průmyslového soutěžení, citu a charitě vedle paliativních prostředků proti hladu a bídě miliónů. A mohla by odpovědět na poslední otázky života a smrti, otázky o smyslu našeho života na této zemi, což polyteistické komputery nedovedou. Poněvadž nej větší událostí od stvoření není dobytí Měsíce člověkem, jak řekl americký president, nýbrž učinění Slova tělem v historické době člověka. Kristus je od té doby jedinou autoritou, která nemůže ztratit svou lidskou tvář. Jednou, jak věříme, bude soudit živé i mrtvé. A ve svém rozsudku integruje všecka data, všecka » happenings «, co jich bylo od stvoření světa. A před tváří hodující technologie a blahobytného poprůmyslového státu se objeví jako v hodovní síni Baltazara, krále Kaldejského, prstové ruky s matematickými značkami, jež komputrové a jiní jalešní prorokové nebudou umět rozluštit a v nichž bude obsažen rozsudek posledního soudu. Dnešní mladí lidé dnešní svět už soudí a zdá se, že jej již odsoudili. Jejich soud je však příliš urychlený a zmatený, házejí kameny, ač nejsou bez hříchu. Je to však soud, který by měl donutit lidi vyrovnanější, aby i jeho text analyzovali a o něm přemýšleli. Ono » mene, tekel, ufarsin « je výstrahou mocným tohoto světa. Konec konců, dnešní mladí, aí jsou jakýmikoliv, dnešní mocné pány přežijí. Oni, nikoliv má stará generace, budou tedy tvořit budoucnost. Budou mačkat knoflíky, sčítat a odčítat. Kéž do ní vedle technologických faktů zapíší i křesťanské ctnosti, víru, naději a lásku, kterou dnes na světě postrádámeí Aby se konečně přestalo mluvit jen o moderní revoluci ve vědě a začlo se myslil na kategorickou nutnost proměny člověka.

5

KAREL

SKALICKÝ R E V O L U C E

N A Š I C H

D N Ü

Přítomnost hnětena budoucností

Jsme svědky převratných událostí, které hluboce zasahují do života každého z nás. Nechceme-li být jen pasivními subjekty těchto zmén, chcemc-li být lidmi, kteří se neoddávají fatálnosti osudu, ale chtějí brát život do svých rukou, musíme nejprve tyto změny pochopit, vyhmátnout jejich skrytý nerv a tím je ovládnout nebo alespoň pro to vytvořit předpoklady. Č í m hlubší změny náš svět prodělává, čím dalekosáhlejší i hrozivější jsou jejich důsledky, tím naléhavěji cítíme potřebuje pochopit, zvládnout a podřídit rozumu. Č í m rychlejší jsou však tyto změny, a dnes jsou již závratně rychlé - stačí pohledět na vesměs exponenciálně se zdvíhající křivky růstu v ý r o b y oceli, energie, dosažené rychlosti, vědeckých vynálezů, technických inovací, technických a výzkumných pracovníků atd. - tím je zřejmější, že náš zájem se nemůže omezit jen na přítomnost, neboť přítomnost příliš rychle ubíhá do minulosti, takže chccme-li žít v přítomnosti, musíme stále více hledět do budoucnosti. T í m se stává, že » v triarchii minulost - přítomnost - budoucnost získává ... budoucnost jiné hodnotové postavení než minulost.« (i) Budoucnost již není to, co se hádá z ruky nebo z hvězd, ale co se racionálně (většinou metodou extrapolace dlouhodobých trendů) předvídá nikoliv j a k o fatalita, která » nás čeká a která nás nemine «, ale j a k o program a plán s mnohými variantami vzdálenějších důsledků. (2) A tak zatímco ještě před deseti lety R a y m o n d A r o n napsal ve War and Industrial Society, že »jsme příliš posedlí dvacátým stoletím, než abychom ztráceli čas a přemýšleli o jednadvacátém «, protože » dlouhodobé historické předpovědi vyšly z m ó d y «, jsme od několika let svědky nejenom nemalého bujení nejrůznější literatury o budoucnosti, ale, což je daleko důležitější, i vzniku několika ústavů, které si kladou za úkol zkoumat co nejodpovědněji problémy budoucího vývoje. (3) A i když ani v minulosti nechyběly snahy

(1) O . K . FLBCHTIIÍ-IM, Utopie, Cíegeniitopie und Futurologie, v : Eine Welt oder Keine?, Frankfurt, 1964, str. 44. (2) Proto nčkteré metodologickc 4 r o z b o r y rozlišuji p r o g r a m , plán a očekávání (expectation), z nichž první dva předpisují, c o se m á dčlat, k d e ž t o očekávání j e n naznačuje, c o se za určitých předpokladů asi stane. Srov. na př. F.. JANTSCH, Long-Term Economic Programming, Paris 1967. (3) T a k ve Francii vzniká skupina Prospektives, založená Gastonem B e r g e r e m a projekt Furutibles, řízený Uertrandcm J o u v e n e l e m . V A n g l i i Social Science Research C o u n c i l založil Commitee on the Next Thirty Three Years, v e S p o j e n ý c h státech organizace Resources f o r the Future založená p o m o c í F o r d o v y nadace uskutečnila řadu studif shrnutých hlavně v Resources in America's Future, R a n d C o r poration provedla d l o u h o d o b í předpovědi, opírající se hlavné o předpokládaný r o z v o j v é d y , zjišťov a n ý » d e l f s k o u « technikou a A m e r i c k á akademie v č d a umění založila »komisi pro rok 2.000« a

6

o zachycení budoucnosti (4), dnes už to není j e n o m zvědavost a bujná f a n tasie, blízkost roku 2.000 a tak trochu úzkost nad tím, »jak to půjde dál «, co nás nutí zajímat se o budoucnost, ale důvody daleko věcnější vyplývající ze skutečnosti, že hospodářskospoleČenský pohyb nabyl vlivem stále mohutnějšího vědeckotechnického potenciálu nasazovaného do v ý r o b y takového rozsahu a rychlosti, že už není možné ponechat mu zcela volný průběh, což znamená, že j e třeba programovat a plánovat, a to nejenom v úzkém měřítku jedné firmy, jednoho podniku, nebo jednoho průmyslového odvětví, ale v celku společenského vývoje. V této souvislosti nutno chápat hlasy, které volají po celkové koncepci budoucího vývoje a po odvážném tvůrčím myšlení, jež by nám otvíralo nové výhledy a získávalo nové přístupy. Dnes je všeobecně rozšířen názor, že lidstvo prodělává obrovský a bolestný přerod, jehož obrysy sotva tušíme. •> Dobytí Galie římskými vojsky - píše Dondeync - příchod Petra a Pavla do Říma, Konstantinův edikt, vpád barbarů ve 4. a 5. století, později objevení tisku a pád Cařihradu byly nesporně rozhodujícími událostmi historie, alespoň historie Západu. Ale žádná z nich nedosáhla takové důležitosti jako má současné dění. Nikdy nebyl konflikt mezi minulostí a budoucností lidstva tak rozsáhlý a hluboký jako v tomto okamžiku: tento konflikt má totiž planetární rozsah, protože se týká jednak celého lidstva bez rozdílu národů a světadílů, jednak zasahuje člověka tak hluboce, že způsob jímž zakouší svou vlastní existenci, jako bytí ve světě, je proměněn.« (5) Za této situace v církvi jistě nechybějí pokusy o teoretické postižení tohoto vývoje a o stanovení určitých praktických zásad, jimiž by se církev řídila. Kromě mnoha knih a článků, které se touto problematikou zabývají (ó), Hudson Institute vedený Hermanem Kahncni se začal plné v é n o v a t problémíim budoucnosti. A n i Sovětský svaz v t o m t o ohledu nelení, j a k j e vidčt z »Programu KSSS«, j e h o ž d l o u h o d o b é p r o j e k t y předpokládají určitá studia, ba i Československo má svůj m e z i o b o r o v ý t ý m , vedený R a d o v a n e m R i c h t o u , j e h o ž práce jsou shrnuty v knize Civilizace na rozcestí, Praha 1969. {4) Před čtyřiceti lety publikoval K e g a n Paul v Anglii a E. P. D u t t o n v N e w Y o r k u knižnici nazvanou Today and Tomorrow, mající asi 80 svazků napsaných r á z n ý m i autory. K a ž d ý svazek se zabýval předpovědí budoucnosti v určitém oboru a měl o b v y k l e exotické j m é n o nějaké postavy řecké m y t o l o g i e . BERTRAND RÜSSEL napsal Icarus, or The Future oj Science. J. U. S. HAI.DANE, Daedalus, or Science and Future, BONAMY DOBREE, Timotheus, or Future of the Theatre, VERNON LEE, Proteus, or The Future of Intelligence, atd. T y t o k n i h y , s v ý j i m k o u Russclova Icara, j e n ž j e hluboce pesimistický, j s o u v i d i n o u značně fantastické, vtipné až k o m i c k é , j a k o b y přemýšlení o budoucnosti byla sice pošetilá, ale přece j e n o m zábavná záležitost. (5) A . DONDEYNE, La fede in ascolto del mondo, Assisi, 1966, str. 20. (6) C i t u j i j e n namátkou některé j a k o A . DONDEYNE, La foi ecoute le monde, Paris, italský překlad, Assisi, 1966; A . DESQUEYRAT, La erise religieuse des temps nouveaux, Paris, 1955 a od téhož autora, Le civilisé, peut-il croire, Paříž, 1963; první díl třísvazkového díla, Bilanz der Theologie im 20 Jahrhundert v y d á v a n é h o (doposud v y š l y dva s v a z k y ) H . VORGRIMLEREM a R . V . GUCIITEM, a to hlavně studie JEAN-MARIE DOMENACHA, Die Welt von heute. Jinak odkazuji na obsáhlou bibliografii, kterou uspořádal P. BRUGNOLI a v y d a l j i j a k o samostatný c y k l o s t y l o v a n ý svazek: La Chiesa nel mondo, Pont. U n i v . Gregoriana, R o m a 1970,

7

je sám koncil jedním, velikým úsilím (hlavně v konstituci Gaudium et spes) o její hlubší pochopení. Zdá se nám vsak, že mnohé tyto pokusy popisují současné jevy spíše v jejich statické fakticitě než v jejich dynamickém pohybu (i když vyzdvihují jejich positivní i negativní implikace), a pak neberou náležitě v úvahu existenci komunistického světa, bez něhož nelze dnešní svět plně pochopit. Názorně je to vidět v jedné z nejnovějších studií na toto téma, v článku J. M. Domenacha, Die Welt von heute (7), kde autor popisuje industriální a spotřební společnost, jak se uskutečnily na Západě, kdežto o jejich zcela specifických variantách, jak se realizovaly na Východě neříká ani slovo, neboť soudí, že » marxismus nepřinesl žádný podstatný rozdíl « a j e jen »jakýmsi druhem státní a průmyslověhospodářské gramatiky, ukvapeným a brutálním politickým koktáním « (beschleunigte und brutale politische Alphabetisierung, str. 16). I kdyby to bylo pravda, pak j e n o m pouhý fakt, že třetina lidstva žije pod vlivem této gramatiky mi nedovoluje přejít toto »koktání« lehkomyslným a pohrdavým mlčením, neboť tak mi uniká jedna z ncjhlubších determinant současného vývoje, který má jednu ze svých nejmocnějších pružin právě v americko-sovětském soupeřem.

I. ČLOVĚK

A JEHO

DÍLO

Iracionální racionálno ?

Základní charakteristika dnešní krize vývoje je skutečnost, že je cele zapříčiněna člověkem. Koncil, mluvě o těchto » hlubokých a rychlých změnách«, říká: »vyvolala je člověkova vynalézavost a tvůrčí úsilí« (Gaudium et spes, č. 4), neboť - a to je jejich nejhlubší kořen, skutečná pružina tohoto v y nalézavého tvůrčího úsilí - »jednotlivci a skupiny touží po plném a svobodném životě, důstojném člověka, touží využít k vlastní službě všeho, co dnešní svět jim může tak hojně poskytnout« (č. 9). T y t o změny však, jak dodává, »11a něj zpětně působí, ovlivňují jeho úsudky, jeho individuální i kolektivní zájmy, jeho způsob myšlení i jednání jak vzhledem k věcem, tak vzhledem k lidem « (č. 4)! Jinými slovy jde o drama člověka a jeho díla. Člověk v touze zobytnit si nehostinnou přírodu snaží se jí společnou prací zlidštit, a tak se osvobodit od nepříznivých přírodních podmínek své existence. Vytváří

(7) J.-M. DOMP.NACII, Die IVeit von heute, v : Bilanz Wien, iy6y.

8

der Theologie im 20 Jahrhundert, Freiburg, Basel,

tak dílo - zlidštěný svět, ochočenou zdomácnělou přírodu. Toto dílo však, které člověka z jedné strany osvobozuje od některých tísnivých přírodních podmínek, se začíná, jak roste jeho složitost a dokonalost, vymykat Člověku z rukou, začne se mu odcizovat a stavět se proti němu jako samostatná a svébytná síla, která si jej začíná podmaňovat. A tak zatímco se člověk jedním způsobem osvobozuje z poddanství přírodních živlů, upadá jiným způsobem v poddanství svého díla, jež se mu odcizilo a začíná ho ovládat. A uvážíme-li ještě, že toto zobytňování přírody se děje tím, že člověk se snaží vymanit ze slepé iracionální moci přírody její racionalizací, můžeme předešlé tvrzení vyjádřit pomocí pojmů racionálna a iracionálna a říci, že zatímco člověk se snaží zbavit iracionální nadvlády přírody její racionalizací, stává se paradoxním způsobem obětí této racionality, která proti němu začne vystupovat jako cizí iracionální moc. Tak se stává, že osvobození se zvrhává jen v jiný druh otroctví a racionalita jen v jiný druh iracionality. Tato skutečnost, která se nejjasněji projevila v průmyslové společnosti, to je právě v té společnosti, která nadvládu nad přírodou a tím osvobození člověka od přírodních živlů uskutečnila nejdokonaleji a na níž nás upozornil Marx, začíná člověka přesvědčovat o tom, že nestačí se osvobodit od slepých přírodních nutností, ale že je zapotřebí zmocnit se svěho vlastního díla, provést jakousi »druhou racionalizaci «, kterou by se vyloučila jeho iracionální nadvláda. Jelikož však toto odcizené dílo je výsledkem společenské struktury a společenské vztahy teprve nerozlučnou součástí tohoto díla, není tato »druhá bez toho, že by zasáhla i společenské struktury a

společné práce, v níž se ustavují a tím se stávají racionalizace« myslitelná společenské vztahy.

Můžeme tedy rozlišit » první racionalizaci «, jež je úsilím o » zkrocení přírody « a » druhou racionalizaci «, jež má společenský a hospodářský aspekt. Nakolik je snahou o racionální uspořádání společenských poměrů, vylučuje ze správy veřejných věcí osobní zvůli, podrobuje tuto správu co možno nejširší kontrole veřejnosti, a tak se projevuje jako rozsáhlě hnutí za demokracii, jež nakonec, jak jsme toho svědky, neušetřilo téměř žádnou monarchii. Nakolik pak je snahou o racionální uspořádání hospodářských poměrů, projevuje se jako socialistické linutí, ale obráží se i v neokapitalistických ekonomických naukách ba i v nástupu fašistických režimů. Odcizení

vzrůstá?

Jak je však vidět, nemají tyto snahy člověka o zvládnutí vlastního díla očekávaný výsledek, a to jak v systému organizovaného řízeného kapitalismu převládajícího na Západě, tak v systému kolektivisticko-centralistického sta-

9

vládnoucího na Východě. (8) Jak zde, tak tam zaznívají kritické a varovné hlasy. Jen pro příklad dva za mnohé. Na vrub západní » pokročilé průmyslové společnosti », jak ji nazývá H. Marcusc, říká tento autor: »-politické potřeby společnosti se stávají potřebami a aspiracemi jednotlivce, jejich uspokojení napomáhá rozvoji podnikání a obecného blaha a obojí vypadá jako samo zosobnění rozumu. A přece tato společnost je v celku iracionální. Její produktivita směřuje k zničení svobodného rozvoje lidských schopností a potřeb, její mír je udržován stálou hrozbou války, její růst se zakládá na potlačení nej vlastnějších lidských schopností ...její strhující racionalita, hybná síla její účinnosti a jejího vývoje, je sama iracionální (9). Na účet socialistické společnosti pak slyšíme slova Radovana Richty, který píše: »Hranice průmyslového systému se uvnitř socialistické společnosti ozývají se svéhlavou nepoddajností, promítají se do tím obtížnějších diskrepancí, čím déle je socialistická společnost pohlcena v elementárních industrializačních procesech; a bylo by čirým utopismem domnívat se, že problém j e možno přeskočit či odstranit dalšími vlastnickými přesuny či pouhými akcemi politické moci nebo prostě jen uvědomováním - a že je vůbec možné se s ním vypořádat ze dne na den, z roku na rok « (10). talismu

Nezdá se tedy, že toto odcizení lidského díla, toto iracionálně působící racionálno, by mizelo nebo se i jen umenšovalo. Naopak, H. de Lubac píše ve své poslední knize: »k stejné diagnóze zcela nezávisle dospívá Paul Ricoeur, když hovoří o našem světě, stále racionálnějším a zároveň stále nesmyslnějším. Č í m více se svět racionalizuje, tím se stává absurdnější. Není nic divného - dochází k závěru Paul Ricoeur - že ve věku plánování rozum, redukovaný na zákony matematického myšlení, nenachází nic jiného než radikální kontestaci beatniků a absurditu bezúčelného zločinu « (11). Zdá se tedy, že tento rozpor mezi člověkem a jeho dílem narůstá, a tím pod námi jen dále hromadí výbušné látky, neboť ony rozpory dnešního světa, jak je vyjmenovává pastorální konstituce Gnudittni et spes - rozpor mezi člověkovou mocí a bezmocností si je podřídit, mezi větším poznáním a větší bezradností, mezi bohatstvím a bídou, mezi svobodou a zotročením, mezi potřebou solidarity a nebezpečím války, mezi rostoucími možnostmi komunikace a neschopností si porozumět - jsou jen dílčími aspekty tohoto základního rozporu mezi Člověkem a jeho dílem, a budou-li s urychlujícím se rozvojem civilizace narůstat, musí jednoho dne explodovat - a to by mohl být konec.

(8) (9) (10) (11) IO

Terminologie převzata H. MARCUSE, L'uonio R . RICÍITA a kolektiv, H. DK LUBAC, L'Eglise

z knihy: G . GURVITCH, Les cadres sociaux de la connaissance, Paris, 1966. a una dimensione, T o r i n o , 1967, str. 7-8. Civilizace na rozcestí, Praha, 1969, str. 52. dans la erise actuelle, Paris, 1969, str. 14-15.

Snesitelná společnost

Než přistoupíme k druhé konkrétnější části našeho popisu současné krize společenského vývoje, rád bych poznamenal, že tento napjatý stav je jen zhoršován tzv. »utopickou mentalitou«. C o tím myslím? Řekli jsme, že nejhlubší pružinou našeho společenského vývoje j e Člověkova touha - jak říká konstituce Gaudium et spes - » po plném a svobodném životě, důstojném člověka t, tedy jinými slovy: dynamika lidské subjektivity. Stává se však, a to je největší a nejnebezpečnější pokušení, že člověk chce tuto svou » absolutní touhu po štěstí« též absolutně uskutečnit, chce vybudovat » ráj na zemi«, chce zřídit dokonalou společnost, slovem: jde za utopií. K tomu však má jen jedinou cestu : dokonalou organizaci. Je proto nutné dokonale zorganizovat společnost, což znamená: naprosto vyloučit všechny rušivé prvky jejího dokonalého fungování. Jelikož však nejhlubší rušivé prvky vyvěrají právě z lidské subjektivity (z její povážlivě omezené schopnosti si porozumět, dohodnout se, sjednotit své smýšlení), vylučuje se nakonec sama lidská subjektivita, takže jménem dokonalé racionalizace se dosáhne jen nej vyšší stupeň iracionálna, nejvyšší stupeň odcizení. Zamýšlený ráj se zvrhává v peklo. T o je - zdá se mi-nejhlubší smysl slov polského marxisty Kolakowského, která řekl ve svém interviewu se Spieglem: » K d y ž říkám "socialismus", nemám na mysli žádnou dokonalou společnost, naopak. Jsem toho názoru, že můžeme myslet buď na dokonalou společnost nebo na společnost, v níž je život snesitelný, ne však na obě zároveň. Pro lidi, kteří berou socialismus vážně, je projekt bezkonfliktní společnosti nejenom čirou fikcí, ale je dokonce nebezpečný. Vede k umělé zkarikované jednotě, jež se udržuje jedině mocí a strachem. Konflikty se musí institucionalizovat a nikoliv zastírat. « Uvědomuje si Kolakowski, jak je nám křesťanům se svým ideálem »snesitelné společnosti« blízký? Vždyť to, co nás v socialismu nejvíce odpuzovalo, byl právě tento namyšlený požadavek uskutečnit » nebe 11a zemi «. Nebe pro nás není to, co bychom měli uskutečňovat. Nebe je » odměna « za budování » snesitelnější společnosti «, a nejen to, je zároveň i nejhlubší podmínkou možnosti takového úsilí. Zde není místo k rozvedení této myšlenky, snad jindy budu mít příležitost se vrátit k tomuto tématu. Jen bych podotkl, že zde se současný svět otvírá církvi, zde ona mu může pomoci, bude-li totiž hlásat »nebe« jako člověkovo největší nebezpečí, chce-li ho strhnout svýma rukama na zem, ale zároveň jako největší požehnání, jestliže ho vede, jako podmínka možnosti takového úsilí, k budovaní » snesitelnější společnosti«.

11

II. V E D A

A

JEJÍ

P R O M Ě N Y

V e své snaze o zobytnění světa se človčk, podivuhodně chudý na instinkty, opírá o své poznání světa, jež mu je mocnou zbraní proti nehostinné přírodě a j e ž se právě v tomto procesu zobytňování ustavuje ve vědění, ve vědu. Je jisté, že lidské poznání, lidská racionalita prochází v procesu tohoto ustavování různými stadii, vyznačujícími se různými » typy racionality «, kde typem racionality se rozumí základní kategoriální, metodologické a gnoseologickc předpoklady poznání. Lze zatím rozeznávat dva základní t y p y : i) antický, charakterizovaný kontemplativním pojetím teorie (poznání pro poznání), vlastní starověku a v určitém smyslustředo i věku, 2) utilitaristicko-technický, charakterizovaný praktickým pojetím teorie, j e ž nás má učinit » maítres et possesseures de la nature« (Descartes), vlastní novověku (f2). Právě tento druhý typ racionality (jenž by si vyžadoval mnohem hlubšího rozboru, kterému se zde však nemůžeme věnovat) j e příčinou úžasného rozmachu vědy a techniky, j í m ž se vyznačuje náš moderní věk, takže mnozí jej nazývají věkem vědeckotechnické civilizace (13). V y j d e me proto v naší snaze o hlubší pochopení současné krize právě z tohoto základního rysu naší civilizace. Věda v předstihu

Že věda má dnes stále širší praktické upotřebení, je naprosto zjevné a není to třeba nijak dokládat. Tato konstatace však ještě nevystihuje jádro dnešní proměny. Nejde j e n o m o stále vetší upotřebení vědy, ale vůbec o její nové postavení. Doposavad měla věda pro člověka v ý z n a m uvědomovací, byla především součástí společenského vědomí, nyní však se stále výrazněji stává výrobní silon. Všechny tradiční výrobní síly j a k o uhlí, rudy, petrolej atd. ustupují před vědou do pozadí. T o j e příčina, proč se věda stává » v ý hodnou investicí «, proč dnes pokročilé průmyslové země investují do v ě deckého v ý z k u m u částky stokrát větší než před třiceti nebo čtyřiceti lety a proč počet pracovníků ve vědě a v ý z k u m u se zdvojnásobuje během 8-12 let a v Sovětském svazu dokonce během sedmi let. A n i to však ještě nestačí.

(12) N č k t e ř i marxističtí autoři mají za to, že s v ý s k y t e m m a r x i s m u j e n ž charakterizuji j a k o ontopra x c o l o g i c k ý. Jeho m o ž n o s t vsak koncepcí. S r o v . J. ZI-LIÍNÝ, Praxe <1 rc>írmi. Pojetí racionality a x o v i kritice Mi zela, A c a d e m i a , Praha, iyň8. (13) H. S c n i i s K Y , Der Xtetisch in Jer wissenschaftlichen Zivilisation, Research Revolution, N e w Y o r k , i y 6 i .

12

v z n i k á třetí základní t y p racionality, dosud není prokázána v y p r a c o v a n o u překonání tradiční o n t o l o g i e v M a r K ö l n - O p l a d e n , 1 9 6 1 ; L. SYLK,

The

» Různé požadavky na vzdělanější inženýry, matematiky a přírodovědce řekl president Kennedy v úvodu ke zprávě Aíeeting Manpower Needs in Science and Technology * — přesahují naši schopnost produkovat j e . « Je nanejvýš pravděpodobné, že tento trend bude pokračovat v příštích desetiletích i nadále. Spojené státy počítají se zdvojnásobením investic do vědy za 10 let a počtu vědeckých pracovníků za 11 let. Francie a jiné evropské země zdvojnásobí náklady za 9 let. Kromě toho stojí za uváženou, že polovina vědeckých údajů, s nimiž se dnes pracuje, byla získána, jak se obvykle uvádí, za posledních 1$ let. Růst vědy je tedy exponenciální. Je sice otázka, jak dlouho může tento strmý růst pokračovat a co nastane, až dojde k » nasycení « vědou D . J. de Solla Price očekává podle svých propočtů saturační obrat koncem tohoto století (14) - nicméně růst vědy se dnes stává zákonem rozvoje a p r o j e v u j e se v nutnosti bezprostřední výrobou.

předstihu

vědy před technikou

a techniky

před

» Setkáváme se tu s novou relací - píše R . Richta - kterou neznala průmyslová revoluce - a která tvoří zcela striktní předpoklad intenzivního růstu: podmínkou se stává pohotovost takové výzkumné kapacity, takové zásoby vědeckých poznatků, která by dovolila v stálém (a stále rostoucím) předstihu uplatňovat nová, efektivnější technologická, organizační apod. řešení... Jen tak mohou být kompensovány a převažovány velké náklady, jichž si vyžadují soudobé převraty v technické základně produkce « (i 5). T í m se stává, že poměr mezi vědou a praxí se dnes obrací. Zatímco dříve se věda rozvíjela ponejvíce pod tlakem výrobních potřeb, abych tak řekl »na objednávku « - dřívější vynálezci jako Edison a Watt byli spíše praktici a Carnotovy zákony termodynamiky byly odvozeny až z praktické zkušenosti s parními stroji - dnes naopak civilizačně nejpřevratnější objevy vycházejí z » čisté vědy «, neboli, jak se dnes říká, ze » základního výzkumu «. Einsteinova teorie např. připravila využití jaderné energie dávno předtím, než stála první atomová laboratoř. Proto podíl základního výzkumu, který v letech 1953-1959 činil ve Spojených státech 8,5%, nyní se blíží 12%. Metamorfosa

vědy

Tento v ý v o j mění samu tvářnost vědecké práce. Zatímco Faradayova laboratoř stála 100 marek, Hertzova stála 1.000 marek a cena dnešních laboratoří se pohybuje kolem pěti miliónů marek, nemluvě o jaderných laboratořích, jež se odhadují na pětset miliónů marek. Tato moderní technika zbavuje vědce mnoha duchaúmorných prací, 11a druhé straně však vyžaduje

(14) D . J. DE SOLLA PRICE, Science since Babylon, (15) R . RICHTA, Civilizace na rozcestí, str. 42.

N e w Haven,

1961.

13

práci tak rozsáhlých kolektivů, jež doposud za tímto účelem nebylv shro/v 1V ' ' mazdeny. Tato zmíněná vnější tvářnost se však dotýká i samých základů vědy. Zatímco věda po staletí vystačila s mechanistickou redukcí přírody na neživý stroj, jak k tomu položili zaklad Bacone, Galileo a Descartes, při jejímž pozorování je nutno co možno nejdokonaleji vyloučit subjektivitu badatele, nyní, jak věda postupně proniká do mikrosvěta a makrosvěta a do světa živých organismů, tyto tradiční přístupy selhávají a projevují se jako krize fysiky (jež se čas od času obnovuje, až se stala téměř vleklou) a jako celková krize vědy vůbec (ló). Tyto převraty v samotné povaze vědy směřují, jak někteří soudí, k vytvoření nového« paradigmatu vědy «(17), k »mnohorozměrnému metodickému založení vědy, které by počítalo s pohybem na straně objektu i subjektu « (18), což vyžaduje i nové praktické přístupy a formy výzkumu (týmová a mnohooborová spolupráce, využívání kybernetické techniky atd.) Věda se zajímá o sebe

Tyto převratné změny ve vědě přivádějí nakonec vědu k jakési sebereflexi, takže jsme v dnešní době svědky vzniku mnoha nových oborů, které si kladou vědu za předmět svého studia - tak např. historie vědy, psychologie vědy, sociologie vědy, ekonomika vědy, plánování a řízení vědy, filosofie vědy, která je sice v určitém smyslu tak stará jako filosofie sama, dnes se však vyznačuje odlišným pojetím v předmětu, metodách a zásadách zkoumání (nakolik totiž soustřeďuje svou pozornost hlavně na jazyk vědy) (19), ba dokonce i věda o vědě, zabývající se společenskými účinky vědy. (20)

III. SPOLEČENSKÉ

ÚČINKY

V Ž D Y

Revoluce automatů

Moderní věda působí ve společnosti převratné změny a prostředníkem těchto změn je technika. Dřívější řemeslnická práce, v níž člověk obráběl (16) E. HUSSERL, Die Krisis der europäischen Wissenschaften und die transzendentale Phänomenologie, Haag 1954(17) T . S. KUHN, The Structure of Scientific Resolutions, Chicago 1962. (iS) R . RICHTA, Civilizitce na rozcestí, str, 240. (iy) Srov. sborník Filosofie védy, Praha 1968, str. 7-9. (20) Zdá sc, že tento název poprvé použili polští autoři M . OSSOWSKI a ST. OSSOWSKI, viz The Science of Science, Organon, 1, 1963.

14

nástrojem pracovní předmět a sám byl původcem celého výrobního procesu od přípravy materiálu až po hotový výrobek, se později rozkládá dělbou práce na stále jednodušší úkony, které později přijímá stroj. U m řemeslníka pracujícího nástrojem je vyřazen a nahražen jednoduchou prací stroje nebo - s postupující mechanizací - strojového systému (běžícího pásu) obsluhovaného dělníkem. Jednota výrobního procesu, jež charakterizovala řemeslnickou práci, byla rozložena na jednoduché prvky a díky tomuto rozložení mohla být mechanizována. Člověk však byl odsunut ze středu výrobního procesu (v němž byl Činitelem jednoty) na jeho okraj. Činitelem jednoty výrobního procesu se tak stává mechanická soustava a Člověk je nasazen do jejích mezer, kde obstarává její chod. T y t o změny v povaze výrobního procesu mají za následek upadání řemeslnického stavu a vznik masy nekvalifikovaných pracovníků, pouhých obsluhovačň stroje; vzniká tak dělnická třída, která se vyznačuje zcela jinou psychikou než společenské vrstvy, z nichž převážně vznikala, totiž řemeslnictvo a venkovské obyvatelstvo. Přechod od nástroje ke stroji znamenal tedy hlubokou proměnu společenského složení a společenských poměrů, proměnu, kterou nazýváme průmyslovou revolucí. Tento trend k vytváření masy jednoduché nekvalifikované práce pomocných a strojových dělníků, tak charakteristický pro počáteční průmyslov o u společnost, se nyní mění. Mezery mechanických systémů, vyplňované doposavad jednoduchou povětšině ruční prací dělníka, se překlenují dalšími zařízeními, takže se vytvářejí poloautomatizované nebo plně automatizované systémy, kde člověk ztrácí původní funkci jednoduché manuální obsluhy a nabývá náročnějších funkcí seřizovače, opraváře, údržbáře. Vznikají tak automaty a automatické výrobní linky. C o jsou tyto automaty? Ještě před druhou světovou válkou Harder ve svých pojednáních o automobilovém průmyslu je pokládá jen za dokonalejší stroje, za dokonalejší stupeň mechanizace, ale po válce už je jasné, že jde o něco kvalitativně odlišného, o » zlom «, o » základní změnu výrobní filosofie«, jak to charakterizuje J. Diebold (21), o »druhou průmyslovou revoluci « (22), o revoluci automatů. Tak jako stroj j e něco víc než j e n o m dokonalejší nástroj, tak i robot - automat j e něco kvalitativně jiného než stroj, protože podstatně mění způsob člověkovy práce. Můžeme proto říci, že tak jako přechod od nástroje ke stroji znamenal průmyslovou revoluci, tak nyní přechod od stroje k automatu bude asi znamenat revoluci, pro níž teprve hledáme jméno. (21) J. DIEBOLD, Automation. The Advent of the Automatic Factory, Princeton 1952. (22) T . A . DICKINSON, The Real Revolution, Machinist Momthly Journal, N o v e m b e r 1949, str. 140.

15

Nová třída a ostrovy vyděděnců

Nebudeme se zde zabývat všemi chmurnými předpovědmi, které většinou doprovázejí toto zjištění (23). Všimneme si jen jedné věci, která je však nesmírně významná. Počet lidí zaměstnaných v bezprostřední výrobě ve Spojených státech neustále klesá. »Za léta 1953-1963 klesl počet zaměstnaných v těžebním průmyslu o 2 5 , 6 % , v zemědělství o 24,7%, ve spojích, výrobě elektřiny a plynu a v dopravě o 7,2 % , ve zpracovatelském průmyslu o 1,4 % ... tendence k vyřazení tradiční průmyslové práce je stále zřetelnější « (24). S tímto poklesem jde však ruku v ruce neustálý růst počtu zaměstnaných v tzv. přípravných fázích výroby, ve výzkumu a ve službách, čili v tzv. terciárním sektoru. Jednoduchá práce v bezprostřední v ý robě ztrácí a bude stále více ztrácet půdu pod nohama a bude naopak neustále vzrůstat počet inženýrsko-technických a technicko-hospodářských pracovníků, manažérů, plánovačů, byrokratů, slovem: odborníků. Na tomto zjištění se zakládají previze o vzniku »nové střední třídy « (25), » nivelizovaného středního stavu« (26), »třídy teclino-byrokratů « (27), atd. Z těchto společenských důsledků vysoce technizovaných výrobních procesů je tedy zřejmé, že stojíme před skutečnou revolucí. Jako kdysi první průmyslová revoluce vytvořila proletariát, tak i nyní vzniká nová třída. C o přinese? Jak zasáhne do historie? » Technobyrokratická třída - píše Gurvitsch (28) - vlastní všechna největší tajemství techniky, jež jí dovolují nejprve manipulaci přírody, ale jejím prostřednictvím pak i ostatních lidí, skupin a společnosti« (str. 119), vlastní »nekontrolovanou rozhodovací moc, jež činí její výjimečnou technickou kompetenci nezávislou na cílech, jimž by měla sloužit...«, »...její síla spočívá v její všudypřítomnosti, jež jeie od velkých průmyslových podniků k vysoké státní administrativě, veřejným i soukromým plánovacím organismům, generálním štábům moderních armád ... Tato všudypřítomnost vznikající technobyrokratické třídy se mimoto projevuje a zesiluje v tendenci, kterou ukazuje, pronikat do aparátů různých politických stran, 11c-

(.23) Předpovědi se zde ostatní- rychle mění. R o k u 1954 píše např. Nf. WIENER V knize Kybernetika a spoIvťnost: »Je naprosto /.rejmé, že to (rozuměj automatizace) v y v o l á nezaměstnanost, vzhledem k níž se současný pokles konjunktury a dokonce i krize z třicátých let budou jevit jen j a k o pěkný žert« (str. 153). Kdežto v roce 19O7 píše v knize The Year 2000: » V bezprostřední budoucnosti v y t v o ř í automatizace a kyberuetizace tolik pracovních míst, kolik jich vyloučí ... « (citováno z italského překladu I.\umo 2000, Milano 196K, str. 111). K problémům vznikajícím s automatizací srov. též knihy: H. SIMON, The Shape of Automation, N e w Y o r k 1965, a E. SILBERMAN, The Myths of Autom.ition, N e w Y o r k 11)06. (24) R . k u iiTA, CJirilizace na rozcestí, str. 35. (25) K, MAYIÍIÍ, Transact ions of the Third U 'orld Congress of Sociology, sv. I1I-IV, Amsterdam 1956. (2(>) E . S T A U N , Industrielle Revolution. Kyklos 1 9 5 6 . (27) (J. CIIIHVITSC 11. l.cs cadrcs <cuMii.Y tic la conriaissance, Paris 1968, str. 118. (28) (_!, C i U R v m c n , Lcs cadrcs sociaux de la connaissance, Paris 1968, str. 118.

I6

závisle na jejich zaměřeni, nemluvě o dělnických (bohužel) jakož i zaměstnavatelských odborech. Tato tendence technobyrokracie k všudypřítomnosti je zvlášť nebezpečná v různých mezinárodních organizacích jako Spojené národy, Unesco, N a t o . . . « (str. 118). Není pochyby, že moc, kterou výjimečné odborné znalosti dávají svým vlastníkům, může být jimi snadno zneužita. Toto nebezpečí není vlastní jenom systému řízeného kapitalismu, ale vyskytuje se i v režimech komunistických, obzvláště kde je systém centralistického direktivního řízení. Tak např. píše A. D. Sacharov: » Literatura o stalinismu zastává názor, že politické jevy stalinismu jsou jakýmsi druhem nadstavby, jež se vyvinula na ekonomické základně antileninského pseudosocialismu a vedla v Sovětském svazu k vytvoření zvláštní třídy. Tato třída byrokratická elita, která obsadila všechna klíčová postavení - si prý osvojila celou řadu zjevných i skrytých výsad. Nemohu popřít, že na této tézi by nebylo něco pravdy (i když ne všechno), což by mimo jiné i vysvětlovalo trvalou životnost neostalinismu « (29). A R . Richta píše: » Nelze si zastírat, že překonávání onoho hlubokého a Einsteinem tolik obávaného protikladu industriální civilizace - protikladu vzdělaných špiček, držících v rukou moc vědy a techniky, a masy bezmocných, jejichž osudy na nich závisí - bude krajně obtížným problémem celé naší epochy. Je možné, že půjde o jeden z nejsložitějších úkolů, k nimž přistupuje socialismus« (30). Tento vývoj, při němž se nemůžeme ubránit děsivému přízraku bezohledné manipulace člověka, má však pravděpodobně ještě druhou stránku. Zvyšující se nároky na odbornou kvalifikaci budou prohlubovat proces »společenského vylučování« neboli tzv. marginalizaci, kterou můžeme pozorovat ve všech pokročilých zemích a jež zahrnuje 15 % až 20 % obyvatelstva. Nemocní, méněcenní, staří, duševně choří, podivínští, nepřizpůsobiv! jsou vysouváni na okraj společnosti, kde tvoří ostrovy vyděděnců, které kladou takový odpor individuální charitativní pomoci i sociální dobročinnosti, že k jejich odstranění by bylo zapotřebí takových opatření, jež by přesahovaly strukturální rámec této společnosti (31). Jak nevzpomenout v této souvislosti na závěrečná slova Marcuscho Jednorozměrného člověka: »Pod touto konzervativní lidovou bází je ještě vrstva vyděděnců a cizinců, vykořisťovaných a pronásledovaných ostatních ras a barev, nezaměstnaných a nezpůsobilých. Ti zůstavají mimo demokratický proces. Jejich přítomnost dokazuje jako nikdy jindy, jak je opravdu

{29) A . D . SACHAROV, Progresso, Coesistenza e liberth intellettuale, Milano 1968, str. 77. (30) R . RICHTA, Civilizace na rozcestí, str. 278. (31) J . - M . DOMENACH, Die Welt von heute, v : Bilanz der Theologie im 20 Jahrhundert, Freiburg, Basel, W i e n 1969, str. 50.

17 2

naléhavě nutné skonat s nesnesitelnými podmínkami a institucemi. Proto jejich opozice je revoluční, i když není revoluční jejich vědomí. Jejich opozice zasahuje systém z vnějšku, a proto není systémem absorbována« (32). Čím lahodněji, tím pevněji

Mohutný rozvoj vědy a techniky má ještě jiný velmi důležitý společenský důsledek. Ovlivňuje totiž do značné míry způsob řízení na všech úrovních, podnikovou počínaje a mezinárodní konče. Vědecká práce klade mnohem větší nároky na subjektivitu člověka než jednoduchá manuální práce průmyslového dělníka. Proto její řízení s ní musí počítat a musí proto používat jiných člověku přijatelnějších forem. Jakékoliv poručnictví se dříve nebo později projeví jako nerentabilní. Úspěšný rozvoj vědy dále předpokládá volný koloběh informací (33). T y t o souvislosti mezi rozvojem vědy a demokratickými formami byly nejednou konstatovány sociologií vědy (34). Nejde však jen o vědeckou výzkumnou práci, jde i o řízení podniků, celých průmyslových oborů i celých hospodářských systémů. Starší průmyslová epocha znala dvojí řízení: podnikové řízení, jež lze přirovnat k přímému ovládání pomocí nitek rozkazů a direktiv celé podnikové » loutky «, a administrativní správu, která měla spíše za úkol udržovat celý průmyslový systém v danném stavu - odtud funkce státu jako garanta občanských svobod, což znamená pro liberální kapitalismus podnikatelských svobod. Není proto náhodné, že reakce na nedostatky liberálního kapitalismu a jeho administrativní správy, nechávající naprosto volý průchod reprodukčním procesům kapitálu, se vesměs uchylují k vzoru podnikového řízení a snaží se organizovat stát a celou jeho ekonomii jako jeden obrovský podnik dokonale ovládaný přímým direktivním rozhodováním z jednoho centra. T o se projevuje jak ve fašistických tak v komunistických režimech. Z těchto tendencí pak pravděpodobně vycházejí i chmurné předpovědi o totální byrokratizaci, o »absolutně neuiiiknutclné vázanosti celé naší existence « (35), (32) Jak se stále větíí intelektuální svoboda prosazovala p o d tlakem neutěšené hospodářské situace a technického zaostáváni prflmyslu j c patrné právé na případě Československa, kde postupně se • i d e o l o g i c k y uvolňuje « učeni o kybernetice a o n o v ý c h teoriích řízení, pak se uvolňuje hospodářské veřejné m í nění (hospodářské n o v i n y , e k o n o m i c k ý orgán Ü V K S Č , nabývájí v roce 1963-65 velmi otevřený ráz), je uvolněna vědecká práce akademie věd a j s o u p o v o l e n y n o v é společnosti j a k o d e m o g r a fická společnost a sociologická společnost, p o uvolnění cest t e c h n i c k ý m informacím se uvolňuji i ce^ sty politickým informacím - začínají vycházet specializované publikace zaměřené jen na informace ze zahraničí {100 plus 1, Made in), začínají vycházet knihy se společenskou tématikou, j e j i c h ž publikace byla ještě před několika lety nemyslitelná, až nakonec tento p o h y b vyústil v lednové plénum. (33) Např. R . K. MEH TON, Science and Democratic Social Structure, v : Theory and Social Structure - Toward Codification of Theory and Research, Glencoe, 1949. (34) H. MARCUSE, L'uomo a una dimensione, str. 265. (35) M . WEBER, Gesammelte Aufsätze

I8

zur Religionssoziologie,

sv. I., T ü b i n g e n , 1920, str. 1.

o tom, že »svět se stává předmětem totální administrace, jež pohlcuje samy administrátory« (36), takže dějiny už nebudou dřinami lidí, ale dějinami aparátů. R . Richta nesdílí tyto pesimistické předpovědi. Poukazuje na to, že tyto důsledky platí jen pro průmyslový způsob řízení s jeho mezemi, kde změny se odehrávaly jen v určitých sledovatelných mezích. Situace se však prý mění, »jakmile na místo jednoho či několika faktorů vstupuje všeobecná dynamika v každé z mnoha výrobních sil i v nepřehledné vazbě okolností, jakmile se vlastní subjektivita řízených stává fundamentálním oporným elementem, od něhož nelze abstrahovat, jakmile se tedy místo pouhé vnější racionality věcí uplatňuje vyšší racionalita vyvíjejících se a měnících se systémů « (37). Tehdy začíná vznikat neúprosný tlak na nové způsoby řízení. V čem spočívá toto nové pojetí řízení? Nemůže už spočívat v bezprostředním dirigování jednotlivých prvků celého systému, který se chápe jako Laplaceův mechanismus, běžící podle pevných neměnných zákonů, takže lze zcela bezpečně říci, jaké budou výsledky toho nebo onoho zásahu. Nemůže v tom spočívat proto, že dnešní výrobní komplexy a tím spíše dnešní civilizační procesy se vymykají jakémukoli deterministickému modelu, jsou, abych tak řekl, »nevyzpytatelné «, protože v nich je »celý komplex vzájemně propojených procesů s vnitřním automatisniem, a tedy i s jistou vlastní * v ů l í ' , se samočinnou reakcí systému, kde už není možné stanovit předem každý parametr« (38). Tato neurčitost výsledků jakéhokoli zásahu do dnešních komplexních systémů (proto někteří autoři mluví o systémech pracujících v podmínkách neúplné informace) si proto vyžaduje tzv. nepřímé řízení, jež se opírá o využívání systému »samočinných procesů«, zprostředkovaných nejrůznějšími činiteli jako je trh, peníze, právní normy, mravní zásady atd. » Řízení a plánování nemůže už proto záležet v direktivních zásazích do běhu věcí, ale v mnohem účinnějším ovládání a využívání těchto regulátorů, v modelování ' pravidel hry jejichž samočinný chod pak směřuje k vytyčenému cíli - nebo spíš formuje cíle a subjektivity v žádoucím směru. Místo direktivní regulace věcí a lidí jako věcí tu nastupuje vědecká operace s regulačními principy « (39). Tedy ne direktivní regulace, ale regulace regulátorů, to je ona vyšší forma společenského řízení, uzpůsobeného 11a prudší a vícerozměrný společenský pohyb, to je onen šikovný způsob vlády, jak o něm mluvil Vaculík ve svém už historickém projevu, kdy má občan dojem, že si vládne téměř sám (40). (36) (37) (38) (39) (40)

H. R. R. R. IV.

MARCUSE, L'uomo a tma dimensione, str. R8I. RICHTA, Civilizace na rozcestí, str. 261. RICHTA, Civilizace na rozcestí, str. 263. RICHTA, Civilizace na rozcestí, str. 264. Sjezd Svazu leskoslovenských spisovatelů, Praha 1968, str. 141.

19

Tento způsob řízení, jak správně poznamenává Richta, je jen zdánlivě slabší. Ve skutečnosti je však daleko účinnější právě proto, že je »lahodný «. » Dnešní technologie - poznamenává Marcuse - zakládá nové způsoby společenské kontroly... účinnější a lahodnější«, které se projevují zcela podobně jak ve vývoji kapitalismu tak ve vývoji komunismu (41). Jejich lahodnost jim však neubírá na potenciální nebo skutečné totalitárnosti. A to nás děsí. Vládní stroj pátera Dubarla

Když Norbert Wiener vydal svoji Kybernetiku, napsal v její recensi dominikán Dubarl: » Nemůžeme si představit stroj, který by soustřeďoval ten či onen typ informací, jako například informace o výrobě a trzích, a který by pak vymezil na základě průměrné psychologie člověka a na podkladě veličin, které lze v daném případě změřit, jaký by mohl být nejpravděpodobnější vývoj dané situace? Nemůžeme si dokonce představit jakýsi státní přístroj, který by zahrnoval všechny systémy politických rozhodnutí... ? Dnes nám nic nebrání v tom, abychom si něco takového mysleli. Můžeme snít o době, kdy 4 vládní stroj ' může doplnit - v dobrém nebo ve zlém nynější zjevnou nedostatečnost mozku, má-li co činit s obvyklou mašinérií. « (Le Monde 28. XII. 1948). A Wiener k tomu podotýká, že úděsnost tohoto » vládního stroje « pátera Dubarla není v tom, že by dosáhl autonomní nadvlády nad lidstvem, neboť k tomu je příliš hrubý, nedokonalý a závislý na člověku. Nebezpečí spíše tkví v tom, že tyto stroje, samy v sobě bezmocné, mohou být použity skupinou lidí k zvětšování nadvlády nad ostatními. Že tyto obavy nejsou jen výsledkem bujné fantasie, dokazuje použití teorie her. Když J. von Neumann a O. Morgenstern publikovali knihu Teorie her, kde se pojednává o automatu, který by sám hrál šachy, mohlo se to zdát jako zajímavá a zábavná, ale celkem neškodná hříčka. Shannon však brzy poukázal na to, jak tento stroj může být prvním krokem ke konstrukci stroje, který by hodnotil vojenské situace a stanovil nejlepší operace v daných okolnostech: a padesátá léta našeho století - dodává Wiener - ukázala, že » rozvíjíme již, i bez ' státního stroje ' pátera Dubarla, nové pojetí války, ekonomických konfliktů a propagandy na základě Neumannovy teorie her ... Tato velká hra se již uskutečňuje mechanicky a v obrovském měřítku. ... Rusové, nespokojujíce se přijetím teto teorie, jak jsme ji vypracovali, zjemnili ji v jistých důležitých aspektech tak, jak si lze jen představit ... Máme již k dispozici značný počet důkazů, ... že Rusové doplnili tento postoj k světové hře tím, že považují i psychologická omezení hráčů, zvláště jejich únavu, za součást této hry. V současné době je tudíž v podstatě

(41) H. MARCUSE, L'uonto a una dimerisione, str. 13-14.

20

na obou stranách světového sporu v Činnosti určitý druh ' vládního stroje ačkoliv se ani v jednom případě neskládá z jediného stroje, který dělá politiku, ale spíše z mechanické techniky, která je přizpůsobena potřebám skupiny lidí, strojům podobným, kteří se zabývají utvářením politiky « (42). Věčná otázka: kdo je

člověk?

C o brání tomu, aby k regulaci regulátorů bylo použito podobného stroje nebo podobné techniky? Někdo možná řekne, že na tom není nic zlého, bude-li tato technika řídit běh věcí k většímu sebeuplatněiií a seberozvoji člověka, a na to jistě nelze nic namítat, ale jde právě o to, zda bude k tomuto cíli uplatněna. A pak - je ještě závažnější problém: má-li toto řízení vést k většímu seberozvoji člověka, je nutno se ptát, v Čem vlastně toto sebeuskutečnění člověka spočívá, jaké jsou jeho rozměry, slovem: kdo je člověk? Neboť je jistě rozdíl organizovat se pro mír a organizovat se pro válku, organizovat se pro život chápaný jako cíl a organizovat se pro život chápaný jako prostředek (43), organizovat se pro člověka a organizovat se pro fikci člověka. Kdo je člověk, to je otázka, kterou nám bude asi budoucí vývoj stavět před oči stále naléhavěji. Nemá církev právě zde veliký a nezastupitelný úkol neustále připomínat, vhod i nevhod, transcendenci lidské osoby? Nezdá se tedy, že nové metody řízení by už samy sebou vedly k sebeusktitečnění člověka, jak to snad může vyplývat z Richtova pojednání o technice řízení. Je jenom jisté, že ve společnostech řízených centralistickodirektivním způsobem, jako je tomu doposud ve většině komunistických zemí, budou vzrůstat tlaky na přechod k pružnějšímu řízení pomocí vědecké operace s regulačními principy. Tato tendence k jakémusi » lahodnějšímu « komunismu (případně socialismu s lidskou tváří) je patrná a bude pravděpodobně vzrůstat. Vyvolá to jistě napětí a otřesy v komunistickém světě, jež by mohly přerůst i v otevřený konflikt. Neuzavírající

závěr

V dnešním civilizačním vývoji můžeme tedy pozorovat stále se zrychlující »narůstání komplexnosti«, mluveno s Teilhardem, jakési neustále rychleji pokračující navíjení se na sebe. Tento proces s sebou nese řadu hlubokých proměn a převratů, z nichž některé, pokud možno ty nejhlavnější, jsme se snažili přibližně popsat. Je to předně změna ve vztazích mezi min u-

(42) N . WIENER, Kybernetika a společnost, Praha 1963, str. 168-169. (43) H. MAHCUSE, L'uomo a una dimensione, str. 37.

21

lostí, přítomností a budoucností (přítomnost je stále méně ovládána minulostí a stále více budoucností), změna typu racionality, změna v postavení vědy (stává se výrobní silou), změna ve vztahu mezi vědou, technikou a životními potřebami (věda j e nyní v předstihu před technikou a ta zase v předstihu před životními potřebami), změna v samé povaze vědy, jejíž obrysy se zatím jen tuší. Věda vyvolává kromě toho hluboké změny v technice, kde se přechází od mechanizace k automatizaci a kybernetizaci. Tato proměna má za následek změny v povaze práce, v třídním složení společnosti (vznik technobyrokracie a vyděděnců společnosti - nového typu proletariátu) a v řízení (přechod od direktivního řízení k pružnému nepřímému řízení pomocí regulace regulátorů). Je pak ještě celá řada změn, o nichž jsme se j i ž z důvodů omezenosti prostoru nemohli zmínit, j a k o změna přirozeného prostředí člověka (narůstání umělého prostředí), rostoucí urbanizace, změny ve vzdělání (vznik nové třídy: studentstva), změny v kultuře. Ale j i ž to, co jsme uvedli, stačí, abychom pochopili, že dnes procházíme skutečnou sérií revolucí, pro než, jak se zdá, se ujímá j m é n o » vědeckotechnická revoluce« (J. D . Bernal) a vstupujeme do »společnosti hojnosti« (Galbraith), do »společnosti masové spotřeby« (Rostow) a za nimi dále do »postindustriální společnosti « (Bell) (44). Jaké to bude mít důsledky pro člověka, pro jeho psychiku, pro j e h o schopnost otevřít se B o h u ? T o jsou problémy, které se nám dnes kladou a které b y c h o m neměli přehlížet. Závěrem bych pak formuloval v e třech bodech, co se mi zdá v této souvislosti zvlášť důležité prohloubit. B y l o b y zapotřebí: 1) hlouběji promyslet z hlediska filosofického i teologického vztah člověka a jeho díla (problém odcizení). 2) Důkladněji objasnit změny v typu racionality, které jsou u kořene dnešního vývoje, jejž podmiňují a j í m ž jsou zpětně podmiňovány. 3) Ujasnit si důsledky »narůstající komplexnosti « dnešní vědeckotechnické civilizace.

(44) WIENER a KAHN rozlišuji v knize L'anno 2000, str. 35 p r ů m y s l o v o u společnost, společnost m a s o v é s p o t ř e b y a postindustriální společnost podle různé velikosti h r u b é h o n á r o d n í h o d ů c h o d u na h l a v u .

22

DOMINIK

PECKA

ČLOVĚK A TECHNIKA Technický člověk bývá v nové době posuzován dvojím způsobem: bucT jako hrdina nebo jako škůdce lidstva. Thomas Carlyle, ač původně neměl porozumění pro techniku, nakonec schvaloval, aby vynálezci a konstruktéři byli uctíváni podobně jako velcí básníci, umělci a filosofové (i). Naproti tomu Jakob Burckhardt tvrdí, že objevitelé a vynálezci, byť jim bylo postaveno na sta pomníků a byť byli lidmi sebeobětavějŠími a sebeužitečnějšími, nejsou velcí muži, poněvadž nevyjadřují vnitřní obsah Času a světa a ani se ncobírají světem jako celkem. Také prý se zdá, že jsou nahraditelní a že by jiní později dospěli k týmž výsledkům, kdežto velký umělec, básník a filosofje vůbec nenahraditelný, poněvadž jeho individualita je jedinečná (2). Podle Eduarda Sprangra technický člověk vůbec není zvláštní typ, nýbrž typ smíšený, poněvadž technika je směs vědy a ekonomie. Příznačná vlastnost techniky je, že sama ze sebe nevytváří samostatný druh hodnot: » Technik, pokud je jen ryzím technikem, se nezajímá o hodnotu nebo nehodnotu cílů, pro něž hledá prostředky na základě zákonitosti dění a hospodárnosti sil. Předpokládá, že to rozhodnutí o hodnotě bylo učiněno na jiné půdě nebo v jiné oblasti duše « (3). V soudobé literatuře se objevuje stále větší množství děl kritizujících, ironizujících, znehodnocujících a odmítajících techniku: Georges Duhamel (4), Giovanni Papini (5), Gina Lombroso (6), William McDougall (7), Daniel Rops (8), Ludwig Klages (9), Aldous Huxley (10), Charles Uaudouin (LI). Můžeme sice s Carlylcm uctívat technického člověka jako hrdinu nebo s Burckhardtcm mu upírat historickou velikost a se Sprangrem typologický svéráz, ale pravda je, že technika ovládá skutečný život v takové míře, že je možno mluvit o tcchnizaci života, je-li reprezentativním typem antiky

(1) THOMAS CARLYLE, On Chartism,

L o n d o n 1939, p. 50 sq.

(2) JAKOB BURCKHARDT, Weltgeschichtliche Betrachtungen. Gesamtausgabe 7, Berlín und Leipzig 1929, p. 164. (3) EDUARD SPRANGR, Lebensformen. Geisteswissenschaftliche Psychologie und Ethik der Persönlichkeit. M a x Niemeyer, Halle (Saale) 1930, p. 362 sq. (4) GEORGES DUHAMEL, Seines de la vie future, Mercure de France, Paris 1931. (5) GIOVANNI PAPINI, Gog,

(6) (7) (8) (9) (10) (N)

Valecchi, Firenze 1931.

GINA LOMBROSO, La raitfon du machinisme, Payot, Paris 1931. WILLIAM MCDOUGALL, World Chaos, Kegan Paul, Trench, Trubner, London 1932. DANIEL ROPS, Monde sans áme, Plön, Paris 1932. LUDWIG KLAGES, Der Geist ah Widersacher der Seele, A . Barth, Leipzig 1937-39. ALDOUS HUXLEY, Brave New World, The Continental Book C o m p . , Stockholm-London 1945. CHARLES BAUDOUIN, Le mythe du moderne et propos connexes. Editions du Mont-Blanc, G e n i v c 1946.

23

filosof, středověku mnich a rytíř, je reprezentativním typem nové d o b y nesporně technik. Technika j e chlouba moderního člověka. S hrdostí mluví o svém století jako o století páry a elektřiny. Papini sice mluví o současné pedokracii a Huizinga o současném puerilismu: technické nadšení se dá podle nich vykládat jako zdětinštění moderního Člověka; technické v y m o ženosti j a k o auta, letadla, motorové čluny a stroje všeho druhu se dají interpretovat j a k o dokonalé hračky pro velké děti a záliba v nich j a k o ukojení lidské hravosti. I když nelze souhlasit se znehodnocující tendencí takových výkladů, je třeba přiznat, že velikost doby se nedá měřit jen rozvojem technik y , zvláště k d y ž pohrdaná minulost měla též svou techniku, nám j i ž namnoze neznámou, a že tudíž není důvodu k nějakému vypínání. Je zřejmé, že moderní doba zase v jiných oborech stojí daleko za v ě k y minulými: není překonána Homérova Ilias, ani Platonova filosofie, ani Dantova Božská komedie, ani Michelangelova Pieta, ani Leonardova Večeře Páně. Je dokonce možné, jak se domnívá Pitirim Sorokin, že všechen rozvoj moderní techniky znamená jen doznívání materialistické epochy, bujení kvantity na úkor kvality a vyschnutí hlubších zřídel duchovní tvorby (12). Je-li dnešní život tak mocně proniknut a ovládán technikou, j e nepochybné, že budoucnost lidstva - ať šťastná nebo nešťastná - vnitřně souvisí s technikou.

C O

NENÍ

TECHNIKA

Je snadnější říci, co není technika, než co technika je. Především j e třeba se vystříhat různých bludných názorů, j e ž zastávají autoři, kteří píší o technice a jejím smyslu. T y názory obsahují zpravidla jen část pravdy: Donald Brinkmann (13) j e shrnuje ve čtyři téže: 1. Technika je užitá přírodní věda. 2. Technika je prostředek hospodářství. 3. Technika je účelově neutrální soustava. 4. Tecluiika je výraz lidského úsilí o moc. ad i.

Přírodovědné poznatky jsou nesporně základem moderní techniky. A l e technika se jeví přesto j a k o samostatný obor tím, že neusiluje poznávat,

(12) PITIRIM SOROKIN, Krize dneSka. Tiskařské a vydavatelské družstvo československého o b c h o d n i c t v a , Praha 1948, p. 186-7. (13) DONALD BRINKMANN, Mensch und Technik. G r u n d z ü g e einer Philosophie der T e c h n i k . A . Francké, licrn 1946.

24

n ý b r ž konstruktivně utvářet skutečné předměty. T e c h n i k a není j e n p o u h ý m užitím, vědeckého poznání. P o u h é užití něčeho není tvůrčí ú k o n : » Pro tvůrčí technický v v k o n j e vedení ve větší nebo menší míře jen materiálem, který vyžaduje, aby byl tvůrčím způsobem -/pracován, i k d v b v šlo j e n o j e d n o d u c h o u syntézu různých vědních p r v k u . V oboru techniky se objevuje vedení j a k o materiál nejvýrazněji v pojetí a provedení zcela n o v ý c h technických idejí. T u vystupuje zvlášť jasně do popředí protiva mezi analytick o u povahou ryze empiricky nalezených přírodovědných výsledků a mezi syntetickou p o v a h o u tvůrčí techniky. Přírodní věda analv/uje zákonitost přirozeného světa j e v ů a technika buduje z analyzované vědní látkv podle vědeck ý c h zásad n o v ý technický svět tvarů (Formenwelt). A proto vědění ztělesněné ve stroji není p ř í m ý m » užitím « přírodní vědy, nýbrž v ý r a z e m tvůrčí schopnosti, která uskutečňuje a konstrukčně provádí technické ideje «(14). V m n o h ý c h případech tecluiika předstihuje přírodní v ě d y . Babinct dokázal matematicky přesně, že telegrafní spojení mezi Evropou a A m e r i k o u není m o ž n é . G a y Lussac, Siemens a Heimholt/ tvrdili, že létání s přístroji těžšími v z d u c h u j e nemožné. A tak se vnucuje myšlenka, že ne poznání samo, nýbrž i v ů l e j e podstatným m o t i v e m technického tvoření. V ů l e létat, ne matematika, v y t v o ř i l a letadlo. T o však neznamená, že technika nepotřebuje matematiku a také ne, že technika ruší přírodní zákony nebo že chce » obelstít « přírodu, n ý b r ž spíše, že dovršuje dílo T v ů r c e a dopovídá to, co příroda jen napovídá. Letadlo j e konec k o n c ů jakýsi pták. V ě d e c k é poznání j e j e n podřadný prostředek v rukou technického člověka. M n o h é v y n á l e z y j a k o elektrofor, leydenská láhev, V o l t ů v sloupec vznikly z mnoha »hračkářských « pokusů. Proměna železa v ocel, mědi v mosaz, tuku v m ý d l o , kuchyňské soli v sodu a jiné důležité v y n á l e z y uskutečnili lidé, kteří neměli buď v ů b e c žádnou anebo zcela nesprávnou představu o vlastní povaze věcí a o pochodech, na něž navazovala jejich obraznost. T o neplatí jen o počátcích techniky, n ý b r ž i o n o v o d o b ý c h vynálezech. Liebigův vynález umělého hnojiva vyšel z nesprávného názoru na rozpustnost kaliových solí v orné půdě a o přijímání dusíku rostlinami. Na v y n á lezu parní l o k o m o t i v y neměla školská věda vůbec žádný podíl. Vynálezce zkapalnění uhlí Bergius, poctěný N o b e l o v o u cenou, vyznal před Švédskou akademií 1931, že k svému objevu dospěl tím, že sice zradil čistou vědu, ale neustoupil o d řešení problému. Vynálezci se často vyznačují prostě o d v a h o u , bezstarostností a nezatížeností přílišným o d b o r n ý m věděním. Mnohá v e l k á technická díla byla uskutečněna bez matematiky. Wilhelm Schmidt, vynálezce horkoparního stroje, určil správné poměry a r o z m ě r y svého stroje

{14) PAUL KRANHALS, Der Weltsinn

der Technik.

I C O l d c n b o u r g , M ü n c h e n und Berlin

1932, p. 67-8.

25

bez matematiky. Technické dílo lze vypočítat, výsledek vynálezu však zcela zřídka. Přírodovědné poznatky nestojí vždy na počátku technického konstruování a vynalézání, nýbrž slouží zpravidla jen k dodatečné kontrole původního technického záměru. Technické dílo předpokládá studium matematiky, mechaniky, fyziky, chemie, ale přijímá z toho studia asi tolik, kolik přijímá hudba z fyzikální akustiky. ad 2.

Že průmyslová technika je ve službách hospodářských účelů, nikdo nepopírá. Ale tím ještě není určena podstata a původ techniky. Ptáme-li se, jak došlo k důležitým vynálezům jako je mechanický stav, parní stroj, elektromotor nebo Dieselův motor, zjišťujeme, že hospodářství ve smyslu touhy po zisku nebo po pouhém pohodlí nedalo téměř nikdy podnět k technickému výkonu. Naopak, často je technický v ý k o n v protivě k hospodářským účelům. Významná technická díla vznikla beze vztahu k hospodářské účelnosti a zůstávala dlouho hospodářsky nevyužita. Technické dílo nemá přímo co činit s hospodářskou užitečností. Hospodárnost technického procesu je určována zcela jinými činiteli než je stupeň technické účinnosti. Vztahy mezi nákladem a užitkem, nabídkou a poptávkou, jsou vztahy ryze hospodářské, které nijak nesouvisí s technickou konstrukcí a které se také nedají vyjádřit technickými pojmy. Technicky dokonalý proces může být ve srovnání s procesem technicky méně dokonalým hospodářsky nerentabilní. Technické dílo ovsem často vyrůstá z hospodářského prostředí, ale tak, že prorazí jen to, co hospodářsky obstojí. Hybnou silou technické práce není jen zisk, nýbrž i tvůrčí radost: » Cíl a základní hodnota, které vedou technika, není ekonomicky nebo nějak jinak vymýšlet užitečné stroje, jejichž užitečnost by sc dala již předem poznat a odhadnout. T í m cílem je něco vyššího. Cílem nové techniky je - smím-li se tak vyjádřit - konstruovat všechny možné stroje a to nejdříve jen v myšlenkách a v plánu, kterými by bylo možno řídit přírodu k nějakým, aC už užitečným nebo neužitečným cílům, kdybychom si toho přáli. Je to myšlenka a hodnota lidské moci a lidského osvobození od přírody, která oživuje velká staletí " objevů a vynálezů " a rozhodně ne pouhá myšlenka prospěchu« (15). Něco jiného je technické dílo samo a něco jiného jeho hospodářské, válečné, politické a jiné užití. Jednoho a téhož díla lze užít k rozličným potřebám a účelům. Nože, kterým se krájí chléb, je možno užít k vraždě člověka. Letadla, které dopravuje užitečné zboží, lze užít k shazování ničivých

(15) MAX SCIIFXER, Die Wissensforwen und die Gesellschaft. N e u e r Geist, Berlin 1926, p. 143.

26

b o m b . A jelikož technického díla lze užít hospodárně i nehospodámě, k prospěchu života i k j e h o ničení, j e zřejmé, že technika může být ve službách jak ekonomie, tak antiekonomie. Přesně řečeno, j e technika lidské dílo ve službách člověka. Ale vše záleží na tom, jakého člověka. T o ovšem není j i ž otázka ani technická ani hospodářská, nýbrž mravní, ovšem ne v tom smyslu, že by etika stála nad technikou, ale v tom smyslu, že etika stojí nad technikem. ad 3.

Někteří autoři uznávají, že technika sice není výhradně ve službách hospodářství, ale domnívají se přesto, že j e j í m posláním je opatřovat prostředky k j a k ý m k o l i v vnějším účelům. Č í m lépe se to daří, tím dokonalejší j e technika bez ohledu na otázku, jakou hodnotu nebo nehodnotu představují ty účely (16). T í m , že se vlastní hodnota techniky zneuznává a neutralizuje, otvírá se cesta jakémukoli, byť zcela neodpovědnému užití techniky, prostě všem nihilistickým tendencím, j a k o by smysl techniky byl v maximu činnosti a v minimu proč a nač. V e svém v ý v o j i však nebyla technika nikdy jen soustavou prostředků k libovolným účelům. V technickém úsilí se projevuje zřetelně určitý typ lidství, ať už se projevuje mytickými představami (Prometheus) nebo filologickoantropologickými pojmy - a j e to typ člověka, který svými objevy slouží a pomáhá trpícímu lidstvu. In abstracto může být technik služebníkem kohokoliv, ale in concreto, vědomě, odpovědně a radostně nikdy nemůže být služebníkem zločince. ad 4.

Technikou ovládá a přetváří člověk přírodu - a tak j e blízko myšlenka, že technika je jen výraz lidského úsilí o moc. T u myšlenku hájí v duchu Nietzscheovy filosofie Oswald Spengler, a to nejprve v knize Untergang des Abendlandes (2 sv. 1918 až 1922), podrobněji pak ve zvláštním pojednání Der Mensch und die Technik (C. H. Beck, München 1932). Podle jeho nározu j e technika taktika celého života. Č l o v ě k j e podroben určitému osudu: nemůže si volit životní situaci sám, zrozením je mu vnucena a musí se s ní vyrovnat. Svou povahou j e člověk dravec. Jeho technika se však liší od techniky zvířecí. Technika zvířecí je druhová: není vynalézavá ani schopná pokroku. Technika člověka j e však vědomá, svobodná, měnitelná, osobní

(16) GEOHG SIMMEL, Philosophie

des Geldes.

Duncker

& H u m b l o t , M ü n c h e n und L e i p z i g 1922, p. 203,

547-

27

a tvůrčí, schopná rozvoje a pokroku. Svou technikou se člověk vymaňuje z otroctví druhu, nikoli vsak z poddanství práce. » Není pravda, že lidská technika nahrazuje práci. K podstatě měnící se osobní lidské techniky v protivě k druhové technice zvířat náleží, že každý vynález obsahuje možnost a nutnost nových vynálezů, že každé vyplněné přání budí tisíc jiných, každé vítězství nad přírodou láká k ještě větším vítězstvím. Duše toho dravce je nenasytná, jeho vůle je neukojitelná - a to je kletba spočívající na tom druhu života, ale i velikost jeho osudu « (str. 56-7). Vynálezce je podle Spenglera veden svým životním pudem. Je-li jeho v y nález prospěšný nebo škodlivý, tvořivý nebo ničivý, se ho netýká, i kdyby snad nějaký člověk to mohl vědět od počátku. Avšak účin » technické v y m o ženosti « lidstva nepředvídá nikdo, nehledě k tomu, že »lidstvo« nikdy nic nevynalezlo. Všechny velké vynálezy a podniky mají základ v rozkoši silných lidí z vítězství. Jsou výrazem osobnosti a ne užitkového myšlení mas, které jen přihlížejí, ale následky musí vzít, jak jsou. Rozpoutané lidské myšlení není již schopno pojmout své vlastní následky. Mechanizace světa dospěla do stadia nebezpečného napětí. Organické podléhá mechanickému, technika znehybňuje a zabijí - a tak se blíží katastrofa, konec západní technické civilizace. Spenglerovým názorům se blíží R . N . Coudenhove-Kalergi knihou Revolution durch Technik (Paneuropa-Verlag, Wien-Leipzig 1932). Podle jeho úvah je život člověka boj o svobodu a moc: » Vítězit znamená: prosadit svou vůli. Vítěz je svobodný, poněvadž je mocný. Boj o svobodu a moc splývají, neboť plné užití vlastní svobody porušuje cizí zájmy: proto jen moc zaručuje neomezenou svobodu. Boj lidstva o svobodu je boj o moc. V tom boji dobyl člověk země, osídlil ji a ovládl. Říši zvířecí přemohl lovem a chovem dobytka; říši rostlinnou zemědělstvím; říši nerostnou dolováním; bakterie medicínou; přírodní síly technikou« (str. 32). V postupném v ý voji se objevuje na jevišti světa lovec, válečník, dělník a technik. » Lov, kdysi soujem životního boje, se stal v Evropě sportem a hrou. Lovecká vášeň Evropanů je jen dozníváním dávno minulé epochy. Válka počíná mít týž osud jako lov: kdysi soujem boje o život a pokroku, stává se škůdkyní lidského vývoje. Dnes nejsou války etapami lidského pokroku, nýbrž vynálezy. Rozhodující boje lidstva o svobodu a moc se dnes odehrávají na frontě práce a techniky ... Technika vychází z duchového a hrdinského poměru k přírodě: nechce se podrobit přírodním silám, nýbrž je chce duchovými zbraněmi ovládnout. Válečný duch a vůle k moci jsou hybné síly techniky. Jejím cílem je osvobození člověka« (str. 36-7). Podobně vykládá smysl techniky Walter Schubart: » Prometheovský (technický) člověk vynakládá všechnu sílu, aby vyloučil náhodu a zázrak, iracionálno rozložil na pochopitelné veličiny, pronikl tajemství přírody a ovládl svět. Proto 28

musí vidět svět tak, ab}- sc dal zvládnout, musí jej vidět poěitatelný, mechanický, jako početní příklad, který řeší, jako stroj, který obsluhuje, jako organizaci, kterou řídíme, a ne již jako mystérium, před kterým mlčíme. Proto velebí techniku a pohrdá náboženstvím. Náboženské poznání klesá před jeho vladařským zrakem 11a ncjnižší formu poznání, z jehož opovržené primitivnosti se postupně vytvořilo metafyzické a posléze pozitivně technické myšlení (17). Je jisté, že průkopníci technického tvoření jsou muži činu. Ale člověk činný není totéž co člověk mocenský. Zkouniámc-li životy vynikajících techniků, nalézáme mezi nimi kromě několika málo mocenských typu nepoměrně větší počet lidí zcela jiného druhu. Základy novodobé techniky kladou mniši Robert Grosseteste (1175-1253), Roger Bacon (1214-1294), Albertus Magnus (1193-1280), dávajíce důraz 11a pokus: Experimentům euim solum certißcat (Albertus Magnus). Technikové renesance jsou povahy umělecké: Leon Battista Alberti a Leonardo da Vinci. Mezi novodobými techniky je nuioho mužů hluboce náboženských: Otto von Guericke, Denis Papin, James Watt, Alessandro Volta, André Marie Ampere, Hans Christian Oersted. A kromě toho je mezi vynálezci nemalé množství povah prostě hravých: pouhé pohrávání s věcmi, které často vedlo k úžasným objevům, sotva lze bez násilnosti odvodit z lidské vůle k moci. Prvek hravosti ovládá západní kulturu mnohem podstatněji, než si uvědomují teoretikové moci. Psychologie hry je velmi spřízněna s psychologií četných technických činností, které nejsou často nic jiného než ušlechtilé hračkářství: » Člověk se dostává do vábné a ušlechtilé nálady hry, a tím do jakéhosi druhu osvobození. Tvůrčí techniku sotva si lze představit bez pudu k hraní, a je otázka, není-li mechanický svět strojů a s ním moderní technika především plodem hravosti« (18).

C o

JE

TECHNIKA

Technika vytváří nové skutečnosti, nové věci, které se samy v přírodě jako takové nevyskytují. Vzniká tak jakýsi nadsvět, metakosmos. Vzduchem krouží letadla, rychlá vozidla jezdí po zemi, plavidla brázdí moře, lidský hlas nezná prostorových hranic. Kdyby někdo z našich předků, kteří žili před sto lety, přišel opět 11a svět, domníval by se, že je v říši pohádek a zázraků. Je tu nová říše věcí, pochodů a dějů, odlišná od skutečností přírody.

(17) WALTER SCHUBART, Europa und die Seele des Ostens, Luzcrn 193«. P- R,4(18) EUCEN DIESEL, Das Phänomen der Technik. Philipp Reclam jun., Leipzig-Berlin 1940, p. 131.

29

Jak vznikla ta říše? Platon učil, že nad viditelným světem existuje říše idejí, a věci tohoto světa jsou jen jejich odleskem. Aristoteles naproti tomu tvrdil, že ideje nejsou nad věcmi, nýbrž ve věcech a že rozum je z nich abstrahuje. Svatý Augustin, duchovně blízký Platonovi, přiznává ideám existenci jako praobrazům v mysli Stvořitele. Svatý Tomáš je pokládá za rozumová jsoucna mající základ v Bohu, v rozumu a ve věcech. Leonardo da Vinci byl první, kdo pozorováním a pokusy studoval pevnost trámů, tření různých ploch a tvarů, pohyb vody, odraz světla a let ptáků. Leonardo dal však technickým vědám do vínku i nový a velmi účinný nástroj svým objevem, že technický v ý v o j lze anticipovat kreslenímskizzováním (it. schizzo - náčrtek). Ze svého objevu měl takovou radost, že axonomctricky (tj. ve zjednodušené perspektivě) načrtl, a tím tedy i navrhl asi na 1700 listech na sta a sta nových mechanismů, zdvihadel, bagrů, mnoho strojů válečných, zbraní, opevnění, strojů vodních, vrtacích, brousících, spřádacích, zvláštních staveb a letadel. T í m dokázal, že skicování je první krok k uskutečnění technické myšlenky. Na počátku je idea. V technice se problém idejí jeví poněkud jinak. Technická idea není jen obecný pojem vyvozený z věcí odezíráním od jejich individuálních znaků, nýbrž i představa vyrůstající z určité potřeby. Potřeba nebo touha létat vede k technické ideji letadla, která se z počátku zdá neuskutečnitelnou, ale později se přece realizuje. Můžeme se ptát, kde vzal člověk ideu letadla. Jistě si ji nejprve aristotelsky odvodil z letu ptáků, ale přitom ho poháněla potřeba a touha létat ovšem z toho ještě nevzniklo letadlo. Realizační proces trval sto let, až se přiblížil k jednoznačné a absolutní, možno říci platónské ideji vzoru. Podmínkou realizace je tedy objektivní idea. Letadlo jako takové tkví v absolutní ideji a do světa empirie vstupuje jako nová, svézákonná věc teprve tehdy, když se subjektivní idea vynálezcova dostatečně přiblíží k absolutní ideji. Tu ta » věc « jde poprvé. Platónské a aristotelske pojetí se tu vzájemně doplňuje (19). je tedy možno definovat techniku jako umění uskutečnit určitou ideu a tak obohatit empirický svět novou, dotud neznámou a neexistující realitou za účelem ovládnutí přírody a osvobození člověka od přírody, ale bez porušení přírodních zákonů. Technik hledá syntézu mezi přírodními zákony, které se projevují zejména v jeho materiálu, a svým cílem. Jinými slovy přirozený smysl techniky je zprostředkovat mezi účely přírody a účely člověka. Technika je příbuzná s uměním. I umění vytváří novou realitu, jenže jeho účel jen potud se stýká s účelem techniky, pokud umění aspoň nepřímo slouží osvobození člověka. I básník čerpá z říše daných zákonitostí. Jako

(19) FRIEDRICH DESSAURR, Philosophie der Technik. Friedrich C o h e n , B o n n 1928, p. 73-5.

30

technik nesmí porušit přírodní zákony, tak umělec nesmí porušit životní pravdu. Krása je záření pravdy (splendor veri). Pravda románu není historická, ale je to pravda psychologická. Osoby a děje, zápletky a řešení musí byt do té míry reálné, že jsou nějak možné, že nějak odpovídají člověku a životu - jinak jsou nesmyslné. Často se stává, že lidé nechápou nový směr v umění, což pochází z toho, že nepostihli ještě zákonitost, z níž ten směr vyšel. Dosáhnou-li toho, probudí se smysl pro ten směr, lidé si na něj navykají a to je důkaz, že ten směr odhalil něco sice z počátku nezvyklého a po případě odpuzujícího, ale přece jen něco možného. Podobně i technik uskutečňuje reálné dílo, které se obyčejně jeví jako nemožné a neuskutečnitelné ale v tom je jeho vítězství, že nachází to možné a ovládne je ve shodě s přírodní zákonitostí. Technika je právě tak jako umění výraz tvůrčích sil člověka. Řekové označovali řemeslo i umění týmž slovem: tcclnw. Scholastické ars znamená oboje: řemeslo i umění. Jak v práci technické, tak v činnosti umělecké se projevují tytéž tvůrčí schopnosti lidského ducha. Rozdíl je jen v účelu: technik vytváří věc užitečnou, umělec věc krásnou. Jak umění tak technika j e i výrazem národního ducha: »Jakási těžkopádnost vyznačuje německý výrobek. Nábytek i stroje jsou veliké a " bytelné Lokomotiva, vrchní stavba železnice je v Německu těžší než ve Francii. Německé motory vyvíjejí mohutnou sílu. V anglických strojírnách můžeme mít dojem jakési nedbalosti. Dílo tam nevychází tak z metody, matematiky a včelí píle, jako spíše z poctivého úsilí vytvořit něco pořádného a rozumného. Nezřídka dospívá Angličan svým " domácím " rozumem dál než Němec s eskadrou svých věci. Dělá věc, kdy Němec se ještě vznáší v sedmém nebi matematiky, a dělá ji mnohdy lépe. Jeho stroje, auta a letadla mají samozřejmou, důvěru budící krásu, která není nijak laciná a jejíž nevyslovitelně anglický rys se musí platit « (20). Uskutečnění technické ideje předpokládá především určitý účel, k jehož dosažení je třeba vytvořit vhodný prostředek. Technické útvary od primitivních kamenných nástrojů až po moderní složité stroje mají určitý účel či funkci, která se již skrývá (latcntně je obsažena) v hmotě samé, například v kusu dřeva plovoucího na vodě je obsažena a naznačena funkce kanoe. Příroda sama však není pramenem techniky. Příroda nevyrobila ani jedno kolo, ani jednu jehlu, ani jednu kliku. Ba možno říci, že řád techniky se v mnohém liší od přírody. Lidské létání je jiné než létání ptáků, a historicky se uskutečnilo až tehdy, kdy lidé opustili myšlenku pohybovat se ve vzduchu křídly. Šicí stroj šije jinak než člověk, mlýn mele jinak než zuby. Mnohá

(20)

E U G E N D I E S E L , O. C., p .

94.

31

technická díla vznikají ne napodobením přírody, n ý b r ž postupem přírodě zcela cizím. D r u h ý m předpokladem pro uskutečnění technické ideje j e určitý technický postup, j í m ž prvotní funkce obsažená v hmotě se rozšiřuje na h m o t y jiné, v nichž původně obsažena není: například postup od dřevěné kanoe k ocelovému parníku. C í l e m technické práce není v ž d y předmět; tím cílem může být i proces, například proces získání lehce rozpustitelných hořlavin z uhlí. Při stavbě svých automobilů dospěl Ford k č e t n ý m detailním vynálezům, ale největŠím j e h o vynálezem j e výrobní metoda. A k o nečně předpokládá uskutečnění technické ideje materiál, který m ů ž e b ý t přirozený (kámen) nebo umělý (cihla). Nalezení přirozeného materiálu j e objev. Nalezení materiálu umělého j e vynález. O b j e v ncobohacuje viditelný svět, nýbrž j e n naše poznání. O b j e v y jsou například světelné v l n y Gassendiho a Iiuygense, zákon entropie zjištěný Clausiem a Boltzmannem, n o v é prvky (radium, polonium, europium, kassiopeium). Vynález však znamená něco, co ještě ve viditelném světě nebylo. Není m o ž n o vynaleznout, co již existuje. Vynález musí přinášet něco nového, ať už se to týká materiálu, způsobu v ý r o b y nebo určité kvality. Objevitel se při svých pracích táže: Je to nové, co právě vidím? Vynálezce si však dává odpověď na otázku: K čemu mohu tuto určitou věc potřebovat? N e b o na otázku: Jak m o h u tuto určitou úlohu vyřešit? Existují však technická díla, která mají ráz o b j e v u i vynálezu. Vynálezy jsou ta díla potud, pokud obohacují náš svět o předměty, které tu dosud nebyly. O b j e v y jsou potud, pokud jejich podstata byla neobjasněna a člověku neznáma. Vysokofrekventní proudy v y s o k é h o napětí, jak j e vyrobil Nikola Tesla a jak j e přezkoumali i jiní badatelé, se vyskytují v přírodě - v blesku. Ale jejich vynálezce neměl o nich představu, nýbrž je jen vyrobil a zjistil, jaké jsou. Jiný příklad: R o e n t g e n o v y paprsky. V přírodě neexistovaly vlny druhu R o e n t g e n o v ý c h paprsků, a přece ty paprsky nyní existují a denně se vyrábějí. Je to prostě nová forma energie, n o v ý » materiál «.

SMYSL

TECHNIKY

Smysl techniky j e osvobození člověka od nepřízně přírody a zajištění j e h o životního rozvoje. Svrhnout panství přírody j e první cíl a podrobit přírodu člověku j e druhý cíl techniky. Technika osvobozuje. Malé auto osvobodilo statisíce kuliů z nedůstojného stavu tažných zvířat. Parník dal svobodu statisícům galejníků, vytápění lodí naftou osvobodilo lodní topiče 7 .Kjich pekla. Behring zachránil s v ý m sérem více dětských životů než tisíce kojeneckých útulků. Vynálezce, který najde způsob, j a k nahradit uhlí atom o v o u energií, vykoná pro lidstvo více než nejúspěšnější e k o n o m a sociální

32

reformátor, neboť osvobodí milióny horníků od otrocké práce v hlubinách země. Lékař, který rozřeší problém rakoviny, vypudí ze světa více bolesti než nejslavnější pacifista. A b y se člověk mohl věnovat vyšším cílům, Činnosti duchovní, v ě decké a umělecké, slovem, aby byla možná kultura, je třeba, aby byl člověk ochráněn před nebezpečími přírody a aby bylo postaráno o j e h o vezdejší potřeby. T u práci musily v minulosti vykonávat milióny otroků, dělníků, sluhů a poddaných. Technika je osvobodila od části té služby, která nebyla důstojná člověka, poněvadž vyžadovala jen nejnižších tělesných úkonu, a to v takové míře, že ostatní schopnosti a síly se nemohly rozvinout. lía více: technika umožnila život miliónům lidí, kde se jich mohly dříve uživit jen tisíce a snad jen sta. Technika vytvořila předpoklady pro celou řadu oborů: plavbou umožnila objevení neznámých zemí, dalekohledem správnější představy o vesmíru, vynálezem roentgenových paprsků umožnila přesnou diagnózu vnitřních chorob a poruch, jež byla dříve bucf nemožná nebo se zakládala jen na lékařské intuici, a zároveň otevřela cestu n o v ý m možnostem: zkoumání vnitřní skladby materiálu a léčení roentgenovým zářením. R y c h l ý mi dopravními prostředky, telegrafem, telefonem, rozhlasem a televizí usnadnila styk mezi národy a sblížila lidi tak, že styk mezi různými díly světa j e dnes snadnější, než byl kdysi styk mezi různými zeměmi. Zásluhou techniky se poprvé v dějinách naskytuje příležitost zrušit jakoukoliv formu otroctví a budovat kulturu i bez ponížení určité části lidstva. Technika neukládá hrubou práci lidem, ani dosavadní vládnoucí a kulturní vrstvě, nýbrž přírodním silám a strojům. Konečný cíl techniky j e nahradit lidskou dřinu v ý k o n e m strojů a tak povznést veškeré lidstvo k důstojnosti vládnoucí třídy, v jejíž službách by pracovalo nesmírné m n o ž ství otroků v podobě strojů. Nesmírné služby prokazuje lidstvu zejména moderní elektrotechnika (21). V l i v elektromotoru vyjádřil Vladimír List při jubileu Západomoravských elektráren slovy: » Č í m j e nám dnes elektrizace, ujasníme si srovnáním mechanických možností v kulturním středisku starého světa v Říme s možnostmi, j e ž má dnes každá clcktrizovaná osada 11a západní Moravě. Za doby Caesarovy b y l o z 900 tisíc obyvatel Říma 11a 200 tisíc otroků a otrokyň. Těžkou prácí nedělaly stroje, ale otroci; z uvedených asi 80 tisíc, nehledíme-li na tažný dobytek. Nedbá-li se ani dnes tažného dobytka, ani aut, ani železnic, připadlo v r. 1938 na západní Moravu 200 tisíc k W motorů v síle d v o u miliónů otroků, takže každý obyvatel západní M o r a v y má na těžkou práci

(21) SYDNEY G . STARLING, Electricity itt the Service of Man. L o n g m a n s , G r e e n and C o . L o n d o n , N e w Y o r k , T o r o n t o 1949.

33 3

p r ů m ě r e m 1,5 otroka, kdežto ve starém Ř í m ě m ě l o na ni 11 o b y v a t e l j e n j e d n o h o otroka. Je tedy na západní M o r a v ě na těžkou práci sedmnáctkrát více sil než v e starém Říme « (22). J a k ý c h r o z m ě r ů může dostoupit elektrizace určité země, ukazuje v ý v o j a práce elektrárenské korporace T V A (Tennessee V a l l e y A u t h o r i t y ) na řece Tennessee, přítoku Mississippi. Korporace zregulovala d r a v o u bystřinu Tennessee, j e ž v létě skoro vysychala, opatřila m n o h a přehradami a v e l i k ý m i elektrárnami. Energie těch elektráren užívá korporace na v ý r o b u hliníku, dusíkatých hnojiv a mletí fosfátů; ostatek energie rozvedla p o ú z e m í asi 100 tisíc k m q . Z toho území, j e ž b y l o většinou v y p r a h l o u stepí, dělá n y n í T V A ráj, neboť j e zavodňuje, zalesňuje a osídluje. N o v ý m usedlíkům staví d o m y , opatřuje stroje, dodává elektrická zařízení a učí j e v n o v ý c h p o m ě r e c h hospodařit (23). Jde-li o v ý v o j od strojů poloautomatických k a u t o m a t i c k ý m , j e třeba si uvědomit, že ani automatické stroje nezbaví člověka vší mechanické práce. I automatické stroje potřebují dělníků, kteří b y j e vyrobili, udržovali a o p r a v o v a l i . Mechanická práce sama o sobě není nic zlého ani ponižujícího. Z á l e ž í j e n na tom, za j a k ý c h podmínek se koná a jak j e h o n o r o v á n a . D o h l e d na stroje v y ž a d u j e duchapřítomnosti a přesnosti, a to se d ě l n í k ů m líbí a m n o z í j s o u v t o m ohledu hrdiny a mají své stroje rádi. M o d e r n í technika skýtá č l o v ě k u m n o h e m více možností s v o b o d y , r o z v o j e a Štěstí, než j i c h v dřívějších dobách měli knížata a králové. Z a t í m však m o h o u těch možností plně užívat jen lidé bohatí. A l e co dnes j e v ý j i m k o u , m ů ž e se zítra stát pravidlem. JeŠtě před několika desetiletími b y l o p ř e p y c h e m mít zrcadlo, h o d i n k y nebo kapesní nůž. C o j e dnes ještě přepych, b u d e zítra předmět denní potřeby. Dnes j e menšina bohatá a většina chudá: zítra b u d e poměr obrácený. A proto tcclmika nebojuje proti bohatství, n ý b r ž proti b í d ě ; nebojuje proti přepychu, n ý b r ž proti nedostatku; nebojuje proti panství, n ý b r ž proti o t r o c t v í ; j e j í m cílcm j c zobecnění bohatství, s v o b o d y , m o c i , v o l n é h o času, krásy, kultury a štěstí: ne proletarizace, n ý b r ž aristokratizace lidstva (24). Technika znamená i velké h o d n o t y mravní. T e c h n i k ztělesňuje v nejvyšší míře určité mravní ctnosti: píli, pracovitost, o d v a h u , trpělivost, vytrvalost, odříkání. T y ctnosti j s o u n o v o u f o r m o u askese. A b y v y t v o ř i l své dílo a d o b y l svého vítězství, bojuje technik se smrtícími bakteriemi, j e d y , paprsky a třaskavinami, v y d á v a j e denně své zdraví a svůj ž i v o t v oběť za blaho lidstva. I laiku j e zřejmé, že technické dílo má i h o d n o t u estetickou, která ani nezávisí na tom, zdali divák t o m u dílu rozumí. Krása technického (22) V Í AIMMÍH LIST, Čtyři pfcdmífky. E l e k t r o t e c h n i c k ý s v a z Č e s k o s l o v e n s k ý , Praha 1948, p. 23. (23) VIAIJIMÍK LIST, Technikou k blahobytu - TVA. Elektrotechnický svaz československý, Praha (24) R . N . COUDIÍNHOVE-KAI.URCI, Revolution durch Technik, p. 63.

34

1948.

díla je především v jeho stavebnosti, účelnosti, konstruktivní prostotě a úspornosti, jež jsou vyzařováním jeho autonomní hodnoty. Tu hodnotu lze měřit jen účelem. A tvar je dílo ducha pronikajícího, pořádajícího, členícího a docelujícího části až ke konečné jednotě.

T E C H N I K A A SPOLEČNOST

Technika osvobozuje člověka - přestůj i řečeno dává člověku možnost svobody. T o platí, i když dílo osvobození není dotud dokonáno, i když mnohá technická díla jsou teprve ve stavu zrodu a i když je pravda, že technického díla lze zneužít k vykořisťování nebo vraždění člověka. Všechny diskuse o nebezpečí stroje jsou zbytečné a prostoduché: jestliže tovární dělník, místo aby byl připoután ke svému stroji dvanáct hodin denně, jest k němu vázán jen osm hodin a má naději, že zítra to bude jen šest nebo to budou jen čtyři hodiny, nebo když k vykonání práce, která kdysi vyžadovala desíti hodin těžké námahy, stačí deset minut dozoru, bylo by naprostým obskurantismem nevidět v toni pokrok. Technika je výrazem tvůrčích schopností člověka, a proto i stroj má smysl duchovní, poněvadž zbavuje člověka hrubé a vysilující námahy a dává mu možnost věnovat se plněji a svobodněji cílům vyšším. Avšak duchovní svoboda se neuskuteční sama sebou a hned, jakmile se objeví ten nebo onen stroj. Každé technické dílo je zásahem do zvyků, zájmů, práv a řádů lidské společnosti a vyvolává nové mravní, hospodářské a politické problémy. Starověké otroctví bylo zřízení, které poskytovalo společnosti takové množství energie, že určitá její část se mohla věnovat kulturnímu životu. Ale to zřízení, byť se v té době osvědčovalo a bylo Platonem a Aristotelem hájeno jako nutné a samozřejmé, nczminclo hned, jak bylo hlásáno křesťanské učení o bratrství lidí, a lined jak napsal svatý Pavel svůj list Filenionovi, poněvadž nebyly ještě objeveny nové způsoby hospodaření. Jak ukázal francouzský hippolog Lefebvre des Noěttes ve své studii L'attelage et le che val de seile a travers les ages mající podtitul

Contribution

á 1'histoire de Fcsclavagc (A. Picard, Paris 1931, 2sv.), byl ve starověku a ranném středověku kůň zapřahán tak, že chomoutem byl pouhý obojek z měkké kůže, který svíral krk na místě, kudy prochází průdušnice. Ten obojek byl připevněn ke jhu za hřívou a nepřiléhal k prsním kostem. Následek byl, že se kůň dusil, zvláště když skláněl hlavu, poněvadž krční svaly uvolněné při sklonu hlavy nechránily průdušnici. Proto kůň instinktivně zvedal šíji, jak je vidět na egyptských, assyrských, římských, ba i karolinských památkách. Kromě toho nebyl kůň okován. Z těch příčin byl v ý k o n koně jako tažného zvířete nepatrný, jak se ukázalo pokusy s dnešními koňmi,

35

a proto se ho s úspěchem užívalo jen k tahu lehkých a rychlých vozidel. A l e v desátém století se objevuje novinka: chomout opřený o prsní kosti a nerušící dýchání, podkova umožňující koni běhat i po tvrdých cestách a konečně souspřežní metoda dovolující libovolné nahromadění tažné síly. Současně s tím vynálezem počínají mizet poslední zbytky otroctví v Evropě, poněvadž kůň nahrazuje tažnou sílu otroka. T o znamená, že mravní ideál sám bez technického pokroku neosvobozuje člověka. Ale také naopak: technika sama bez mravního ideálu také neosvobozuje člověka. O tom nás přesvědčuje příklad ze Spojených států, kde i v nové době v jižních státech se udržovalo otroctví i přes technický pokrok. T o m u otroctví neučinila konec pouhá technika, nýbrž protiotrokářské hnutí (abolitionismus), jež přivodilo nakonec válku Severu proti Jihu a konečné zrušení otroctví v celé Unii 31. i. 1865. Jih nic neztratil tou válkou. Přizpůsobil se technickému pokroku a nahradil otrockou práci negrů v ý k o n e m strojů. Technika nesmírně zvýšila lidskou produktivitu. Před sto lety dobyl dobrý horník ročně nějakých 800 tun železné rudy. Dnes jich dobude průměrný dělník 20 000 tun ročně. Transatlantický parník potřeboval na počátku našeho století 100 až 150 topičů. Dnes k tomu stačí pět nebo šest lidí. V r. 1904 vyžadovala výroba automobilu 1300 pracovních hodin. V r. 1938 stačilo k tomu u Forda 40 hodin. Při prokopávání wellandského průplavu v Kanadě stačilo pět dělníků na práci, kterou při budování suezského kanálu konalo 4000 dělníků. Zvýšení produktivity by mělo mít za následek zvýšení blahobytu. Technika činí některé vzácné statky dostupnými každému. Některé předměty, například láhve, se vyrábějí v takovém množství, že jejich reálná hodnota se blíží nule. Jenže hospodářský řád, do něhož zasahuje technika, je řád, v němž produkce a obchod jsou sevřeny celními hranicemi. Nezmění-li se ten řád, j e výsledkem zdokonalení výroby takzvaná nadprodukce, nadměrné množství statků, jež však lze prodat jen s obtíží. Výrobci se sdružují a buď propouštějí přebytečné dělnictvo nebo ničí přebytečné zboží, jen aby udrželi dosavadní ceny a zajistili si neztenčený zisk. T í m přichází požehnání technického pokroku nazmar a vzniká hospodářský circulus vitiosus; stroj vyřazuje dělníka, kupní schopnost dělníka klesá, zboží je nadbytek, výroba se omezuje atd. Anebo se najde východisko ve válce, kdy mnoho hodnot se rychle opotřebuje a zničí, takže stoupá poptávka, výrobu lze zvýšit a technická produktivita zajišťuje zisky. Jenže výluka dělnictva, ničení zboží a válka jsou řešení klamná a krátkozraká. Jsme, jak řekl Chesterton, géniové produkce, ale idioti distribuce. Je přirozené, že při zvýšení produkce lze současně zvednout spotřebu jen zvýšením kupní síly dělnictva - a tu lze ovšem zajistit jen zaměstnaností. O skutečné nadprodukci b y se mohlo mluvit teprve tehdy, když by se už všem lidem dostalo všech nezbytných statků,

36

kterých potřebují nejen k životnímu, nýbrž i kulturnímu minimu. Vynalezne-li se stroj, který nahrazuje práci jednoho sta dělníků, neznamená to, že těch sto dělníků nemusí pracovat vůbec, ale znamená to, že musí být zaměstnáni jinak, případně, že se jim musí zkrátit dosavadní pracovní doba. Stroj vyvolává nove a těžké sociální problémy. Revolta lyonských tkalců, boj pražského textilního dělnictva r. 1848 proti zavedení tiskacích strojů, tak zvaných perrotin, při němž bylo zničeno pět továren, nebyly jen stupidní reflexy pobouřeného lidu proti stroji, který bral dělníkům zaměstnání byl to následek rozporu mezi možnostmi danými technikou a dosavadním společenským řádem, který byl vybudován více 11a práci manuální. Bayerů v vynález anilinových barev sice » osvobodil « milióny Hindů od práce, ale vydal je na pospas hladu, poněvadž jejich indigo se stalo neprodejným. Walter Lippman nepokládá současné hospodářské krize za následek mechanizace, nýbrž za následek dělby práce: »Průmyslová revoluce, která zasahuje celé lidstvo a vyvolává velké sociální problémy naší doby, vyrůstá v první řadě z přibývající dělby práce a ze stálého rozšiřování trhů. Stroj, sdružování, koncentrace podnikatelů a masová produkce jsou zjevy druhořadé« (25). » Zatímco strojová technika se stále zdokonaluje, zůstávají staré společenské řády namnoze nezměněny. Technikové si stěžují, že za dnešních poměrů a za převládajícího vlivu techniky a pokroku by měli právníci, politikové, národohospodáři, státníci a předáci veřejné správy býti prosyceni zcela jinými ideami než ideami odvozenými z vrcholné svrchovanosti státní. T u svrchovanost technický pokrok a kultura velmi zúžily: letadla, auta, radia, telefon, tisk, kartely, kino, šlágry a jazz, mezinárodní technické a 110remní porady 11a ní hlodají stále a stále. O tom, co je volt, ampér, kilowatt, zpětná vazba, délka vln vysílacích, clonění automobilních reflektorů, nerozhodují dnes ani parlamenty, ani králové, ale nová internacionála odborníků-racionalistů. Proto pozoruje technik s bolestí a zármutkem rozpolcení světa mezi nesmírně pokročilou technikou, dávající životu a kultuře nebývalý světový ráz, a mezi právy, veřejnými správami a vládami, kotvícími ještě v ovzduší úplně lokálním « (26). Je jisté, že ten národ, který první objeví politickou a sociální formu přiměřenou novým sociálním podmínkám, nabude okamžitě převahy nad ostatními národy. Takovou novou sociální formou chce být socialismus, který vidí základní zío v nespravedlivém rozdělení statků. Avšak ani znárodněním velkých podniků není pomoženo horníkům, kteří musí celý život pracovat pod zemí v prachu a tině, a jejich

(25) WALTER LIPPMAN, Die Gesellschaft freier Menschen. A . Francké, I3cm 1945, p. 39. (26) VLADIMÍR LIST, Technik hledí na svět. Pražská akciová tiskárna, Praha 1937, p. 242.

37

život j e těžší než byl život většiny starověkých otroků, kteří žili aspoň na světle a vzduchu. Jen nepatrná část práce dělníků připadá na přepych kapitalistů: největší její část slouží tomu, aby neúrodný díl světa byl přeměněn v úrodný, studený v teplý a aby se na něm udržel při životě počet lidí, který b y se na něm bez těžké práce živit nemohl. Zima a přelidnění jsou větší despotové než všichni kapitalisté a generální ředitelé - ale boj proti těm despotům nevedou politikové ani revolucionáři, nýbrž vynálezci a inženýři. Hlavní zlo není v nerovném rozdělení statků, nýbrž v nedostatečné produkci, nedokonalé distribuci a nedokonale uplatněné technizaci. V e srovnání s těmito hospodářskými a technickými problémy ztrácejí dřívější politické otázky (například otázka národnostní) svůj dosavadní v ý znam. Politický v ý v o j směřuje k utváření větších celků a k rušení celních a státních hranic. Technika ukazuje cestu politice. Železnice dala Friedrichu Listoví podnět k sjednocení německé měny, patentního a živnostenského práva, a Cavourovi k italské sjcdnocovací politice. O b a poznali, že v době rychlé dopravy j e wiirtcmbcrský a piemontský patriotismus přežitkem. Podobný obrat znamená dnes letadlo, jehož vynalezením se Evropa stala menší než Německo a Itálie ve století devatenáctém a než Wiirtcmberg a Picmont ve století osmnáctém. Vlivem techniky se svět zmenšuje a lidé sbližují. Není myslitelné, aby se lidé, kteří užívají telefonu, televize a rozhlasu a mohou cestoval letadly, dali držet v úzkých celních a správních hranicích malých států jako bílé myši v kleci. Jak ekonomie tak právní a správní v ě d y musí dohonit techniku, jinak náskok techniky bude příčinou n o v ý c h poruch v životě společnosti. Má-li technika tak pronikavý a rozhodující význam v životě lidí a národů, je divné, proč nemají technikové větší váhu ve veřejném životě. V e řejný život ovládají politikové, právníci, ekonomové, úředníci, profesoři, spisovatelé a novináři. Technikové jsou téměř bez vlivu na veřejné věci přesto, že valná část jejich práce souvisí přímo s politikou: meliorace půdy, kanalizace, regulace řek, silnice, železnice, elektrizace, průmyslová výstavba, racionalizace a normalizace. Sociální a hospodářské zájmy země souvisí s technikou. A přece v úřadech, zastupitelstvech okresů, zemí a měst, v parlamentech a vládách zřídkakdy se setkáváme s technikem. Hlavní příčinu té skrytosti vidí Dessauer v tom, že není v ý c h o v y , která by tolik zavrhovala neodbornost, zdání a vnější lesk, než je výchova technická. Umělec, hospodář nebo politik může své dílo přizpůsobit svému vlastnímu zájmu a může činit ústupky veřejnému mínění a současnému vkusu. M o u d rost světa j e právě taktika a přizpůsobivost. T o však technik činit nemůže: jeho osobní zájem se musí naprosto shodovat se zájmem věci, to jest s přírodní zákonitostí. Proviní-li se proti ní pro osobní zálibu nebo z marnivost, následuje vzápětí trest: stroj selže, letadlo se zřítí, látka nemá požadované vlast-

38

nosti (27). Jiná příčina tc skrytosti je v toni, že technik se cítí více než kdo jiný odborníkem: nikde jinde než v technice se jasněji neuplatňuje zásada: twti multa, sed nmltiini. Lépe je znát málo věcí dokonale, než mnoho věcí nedokonale. Znát něco nedokonale v technice nejenže nemá cenv, ale muže být zhoubné. Proto se technik neodvažuje mluvit do věcí, v nichž není odborně vzdělán a jimž nerozumí: to je též příčina, proč tak málo zasahuje do věcí veřejných. T o je ovšem i určitý nedostatek technického školení: nestačí, aby technik věděl, jak se stavějí stroje a jak pracují; měl by být více poučován i o tom, jak se technika včleňuje do života lidí. Tak mívá technik sklon představovat si společenské a politické věci tak, jako by byly schopny téhož řádu jako věci technické. Proto se stává v netechnických oborech snadno pouhým utopistou. A třetí příčina technikovy skrytosti je v tom, že technická práce si žádá člověka celého, všech jeho sil a všeho jeho Času. V oboru techniky platí: ars longa, 1 >ita hrevis. Dlouhé teoretické studium způsobuje, že technik ponechává sociální a hospodářské problémy správním úředníkům, ekonomům a politikům. Co se týká objevů a vynálezů, trvá někdy velmi dlouho, než jsou uznány a než se jich začne prakticky používat: technik často ani sám netuší jejich dosah a význam, a leckdy umírá zapomenut. Technické dílo dojde zpravidla uznání, až se stane nějak » rentabilní «. Za živa nepochopení, po smrti pomník. K tomu přistupuje, že si lidé na vymoženosti techniky zvykají, přijímají je jako samozřejmé a tudíž nedoceňují, čím technika obohatila a znásobila jejich život. Opakem » skrytosti « techniky je tak zvaná technokracic, to jest tendence podrobit veškeren hospodářský a politický život technice, takže by veřejné instituce byly pouhými funkcemi technických názorů a lidská společnost by byla organizována technicky. Peníze by byly odstraněny a lidské výkony by byly převedeny na jednotky lidské energie, za které by se vydávalo zboží. »Technokracic žádá: vedení státu s vyloučením kapitálu, soukromého podnikání a dosavadních právních vztahů, a soustředění veškeré moci do rukou technických odborníků « (28). Stěžují-li si technikové, že se společenské řády nepřizpůsobují dosti dosti rychle a bezvýhradně technice, neuvědomují si, že společnost dokonale organizovaná má v sobě zárodek totální tyranie. Dokonale organizovaná společnost je úl nebo mraveniště. A tam vidíme naprosté podrobení jedince zájmům celku, bezohlednost, násilí a vraždění. Ve své hořké anticipaci technické civilizace Braue New World ukázal Aldous Huxley, že civlizace založená na technice by udusila svobodný život nejen jedinců, nýbrž i rodin, národů, kulturních a náboženských společností.

(27) FRIEDRICH DESSAUER, Philosophie

der Technik,

(28) EDUARD PFEIFFER, Technokrate.

Franckh'schc Verlagsbuchhandlung, Stuttgart 1933. p. 16.

p. 1 5 - 1 7 .

39

NEBEZPEČÍ

TECHNIKY

Technika umenšuje nebezpečí katastrof přírodních, ale zvětšuje nebezpečí katastrof kulturních. Technikou se stává příroda méně nebezpečnou, ale člověk se jí stává nebezpečnější. Technika spoutává blesk, ale nahrazuje jej dělem. Zajišťuje města před požáry, ale současně vyrábí zápalné pumy a plamenomety. Velké vynálezy pomáhají člověku, ale také jej ničí. Denně vzrůstá počet obětí aut, letadel, železnic, elektrického vedení, továrních strojů. Z e všech stran se ozývají obžaloby techniky. Jakýsi jejich katalog podává Alfred Böttcher v knize Das Scheinglück der Technik (H. Böhlaus, Weimar 1932). Hlavní výtky činěné technice jsou: a) Mechanizace

člověka.

Bohatý a šťastný je vnější život moderního člověka - ale ubohý a prázdný je jeho život vnitřní. Rychlá doprava a snadné dorozumívací prostředky by nás měly sbližovat: ve skutečnosti je dnes dál od člověka k člověku, než bývalo kdykoli v minulosti. K optimu člověka je třeba všestranné duševní a tělesné činnosti. Stroj však nutí člověka k činnosti jednostranné. Mechanická práce vylučuje přirozený, svobodný a střídavý pohyb údů a způsobuje brzkou únavu a předčasné vyčerpání sil. Proto se dává přednost mladým, neopotřebovaným dělníkům. Na místo dřívější radosti z tvůrčí práce nastupuje jednotvárné zaměstnání u běžícího pásu porušující duševní rovnováhu. Náhradu za nedostatek tvůrčí radosti hledá člověk v planých zábavách, sportovním běsnění, omamných jedech. Ohlušující hřmot, prach, kouř a špína továren hubí zdraví dělníků. Noc se stává dnem a den nocí: pracovní doba je často v rozporu s přirozeným životním rytmem člověka. Mechanická práce je odduševněna. Jsou zaměstnány jen ruce, ale ne duch. Trhá se pouto mezi tvůrcem a dílem. Dělník je cizinec mezi cizinci. Nezná toho, kdo vymyslil jeho práci, ani toho, komu je určena, a často ani ne toho, kdo pracuje s ním vedle něho. Jednosměrná odborná činnost zužuje duchovní zorné pole, umenšuje počet i kvalitu dojmů a zplošťuje člověka. Proto i výběr vůdčích povah se stává stále těžší. Stálá a bezvýhradná poslušnost, která se vyžaduje od dělníka (podnikový militarismus), otupuje jeho schopnost samostatného jednání. O d mnohých zaměstnanců se žádá krajní sebezapření, úsměvnost a přívětivost, prostě racionalizace citu a hraní divadla. Za keep sniilig se může skrývat i trpkost a slza, aleje třeba se usmívat podle rozkazu. Pracující člověk je stále pozorován, hlídán a kontrolován: sbor revisorů a inspektorů stále bdí nad jeho výkonem a ovšem žádá jeho zvýšení. Vyžaduje se astronomická dochvilnost, matematická přesnost a mechanická výkonnost - a hlavně tempo pod diktaturou hodinového stroje. 40

Zmechanizovaný člověk prchá před technickou civilizací, hledá chvíle samoty a oddechu v přírodě mimo shon a ruch velkého města. Touží být sám a svůj někde na pustém ostrově prost všech umělostí a složitostí. Když hledali v Anglii inzertem člověka, který by se na zcela neobydleném ostrově věnoval pozorování vzácných druhů racků, přihlásilo se 1600 uchazečů. b) Znesváření světa.

Žalobci techniky vytýkají dále, že technika je niČitelka krásy přírodní a umělecké. Půvab krajin je porušován továrními komíny, které zamořují své okolí kouřem. Továrny otravují říční vody, pustoší lesy a lučiny, hubí živočišstvo. Vznikají ohromná tovární města plná hluku, dýmu a špíny, v nichž život je peklem. Auta rozviřují prach na ulicích a naplňují města zápachem. Na místo kvality nastupuje kvantita. Kultura se standardizuje. Mi/í lidový svéráz: příbytky, náčiní, kroj - dříve individuální výtvory lidového umění, jsou nahrazeny běžnými vzory a produkty továren. I vůrČí činnost ustupuje činnosti zmechanizované. Poezie ustupuje tisku, architektura racionální konstrukci, výtvarné umění uměleckému průmyslu, divadlo, filmu hudba zvukovému pásu a gramofonové desce. c)

Nezaměstnanost.

Téměř každá technická novinka má za následek, že se ničí životní základ nejen jednotlivých lidí a odvětví, nýbrž i celých národů. Žele/nice učinila zbytečnými povozníky, zvukový film a rozhlas hudebníky. Umělý dusík vytlačil chilský ledek, umělé hedvábí přírodní hedvábí. Lidé a národy, které tak ztrácejí dosavadní zaměstnání a zdroj obživy, nemohou zpravidla tak rychle nalézt nový způsob výdělku a aspoň na čas jsou uvrhovány do bídy a hladu. Stroj pomáhá člověku, ale stroj také nahrazuje člověka. Uudou-li všechnu práci vykonávat stroje, k jichž výrobě a řízení stačí několik málo lidí, ztratí člověk nejen dosavadní zaměstnání, ale i důvod k práci vůbec. Nebude-li člověk pracovat, to jest, bude-li mu odňata radost z práce, která je základní životní radostí, je otázka, čím tu radost nahradit a čím vyplnit volný čas většiny lidstva. Zbavuje-li stroj člověka dřiny, je třeba to vítat a přiznat, že to má duchovní význam. Ale zbavuje-li ho práce a zejména zbavuje-li ho práce kvalifikované a ponechává-li mu jen práci mechanickou, je třeba v tom vidět závažný problém. Jak uspokojit touhu člověka po tvůrčí činnosti, jak uplatnit přirozené právo všech lidí na práci, jak rozdělit spravedlivě zbývající práci mezi všechny lidi, aby nebylo ani nezaměstnaných, ani přetížených, to jsou již problémy mravní, které technika sice vyvolává, ale v v/ neresi.

41

d)

Válka.

Není téměř jediné technické vymoženosti, které by se nedalo užít k válce. O č pokročilejší jsou národy v technické výstavbě, o to schopnější jsou vést vyhlazovací války všech proti všem. V moderní technické válce mizí rozdíl mezi kombatantem a civilistou. Civilista se pokládá za technického pomocníka vojáka, a tím se odůvodňuje bombardování průmyslových podniků, železnic, přístavů a nádraží a dokonce i neopevněných měst. Proti dřívějším válkám, v nichž stáli ozbrojení proti ozbrojeným, ústí moderní válka v barbarské napadání bezbranných a v užití všech technických možností zkázy: jedovatých plynů, zápalných a trhavých pum, chorobných bakterií, atomové energie. Současné hospodářské oslabení válčících skupin dovršuje zkázu 11a obou stranách: vítězství moderní války jsou vítězství Pyrrhova. V technické válce mizí hrdinný prvek, nerozhoduje osobní statečnost a obratnost, nýbrž jen technická převaha. Moderní bitva je soutěž válečného materiálu. Chemikové a inženýři jsou důležitější než vojáci a velitelé. Moderní válka je souboj továren, v nichž se vyrábějí jedovaté plyny, plamenomety, rakety, torpéda, letecké bomby, tanky, podmořské čluny, dalekonosná děla, kulomety a automatické pušky. Na ty výtky mohou odpovědět technici, že některá zla, která se přičítají technice, je technika schopna napravit sama. Ovšem nemůže je napravit všechna. Kdyby technika sama rozřešila všechny problémy světa, co by pak dělali ekonomové, právníci, státníci, psychologové, etikové a sociologové? a) Mechanizuje-li technika člověka, je to ovšem chyba, ale chyba napravitelná. Koná-li člověk mechanickou práci, je-li jeho činnost omezena 11a jednotvárné pohyby, znamená to, že tu činnost nemá vykonávat člověk, nýbrž stroj. T o je otázka dalšího rozvoje techniky: od strojů poloautomatických k strojům automatickým. Hubí-li člověka jednotvárný pohyb u stroje, nesmí se zapomínat, že ho neméně hubil i jednostranný pohyb při jiné práci, ať zemědělské nebo řemeslné. Bude-li člověk osvobozen od jednotvárného výkonu, žádný technik mu nebude bránit, aby se nevěnoval všestrannějšímu pohybu v zahradě nebo na hřišti, ba naopak, umožní mu to. A kromě toho člověk osvobozený od práce mechanické bude se tím spíše moci věnovat práci tvůrčí, ať manuální nebo duševní. Technika nebere lidem práci, nýbrž jen dřinu. Zbude vždy dosti oborů a oblíbených zaměstnání, výdělečných i nevýdělečných, v nichž i dnes mnozí nalézají oddech a osvěžení, takže obava, že bude člověku vzata radost z práce, je lichá. Ti, kdo líčí hrůzy budoucího technického světa, by měli navštívit na delší dobu Švýcary, zemi na světě nejvíce proniklou technikou, více než je průměr v U S A , aby se přesvědčili, že radost ze života a technika se snášejí. Nepodjatí pozorovatelé, kteří viděli práci 11 běžícího pásu v U S A u Forda, v Anglii, ve Švédsku i u nás, 42

svědčí, že ta práce j e všude veselejší než bylo mlácení cepy, nakládání hlíny, kopání příkopů nebo tunelování, šití jehlou nebo staré tkalcování. Technika sama jistě nedá lidem štěstí, ale je možno se tázat, bylo-li by štěstí bez techniky při 3000 miliónech lidí na světě větší. Indie nás o tom nepřesvědčí a Čína teprve ne. Poukazujc-li se na to, že mechanická práce odduševňuje, možno se tázat, jakou duševní práci konal mlatec, přadlena, tkadlec a jiní z doby netcchniky. Právě naopak, moderní mechanik, elektromontér, montér na montáži, nástrojař a podobní konají takovou duševní práci, že se jim přiznává příslušnost do kategorie úředníků - duševních pracovníků. Poslušnost a dochvilnost se žádala od lidí vždy. Žádá-li se od dělníka v době jeho zaměstnání, aby byl přesný a dochvilný, musí se uvážit, že jinak má mnohem více volného času, než ho mívali lidé v dobách dřívějších. Keep smiling není jen požadavek podnikového » militarismu «, nýbrž požadavek blíženské lásky a společenského taktu, jejž plnit jsme povinni v každém povolání a za všech okolností, a to všichni, jak podnikatelé, tak zaměstnanci. Není nemožné pro techniku, aby za součinnosti průmyslové hygieny zbavila nynější pracoviště všeho, co ohrožuje zdraví dělníka: přílišný hluk, kouř, prach, horko, chlad, špínu, a jiné podobné závady (29). Podobně může technika překonat i ostatní nedostatky specializované práce: požadavky přesnosti, rychlosti, dochvilnosti, jejichž břímě dnes ještě nese dělník, mohou docela dobře být přeneseny na stroj a zčásti již na něj přeneseny jsou. Odbourání velkých měst a přístup k přírodě rovněž není technická nemožnost — při rychlosti soudobých dopravních prostředků mohou zaměstnanci podniků bydlet kdekoliv v ryze přírodním prostředí. b) Námitky rázu estetického přijímají technikové s úsměvem. Není nic snadnějšího než zbavit města kouře, prachu a špíny zavedením elektri/ace v dopravě a dálkového topení v podnicích. V Brně vybudoval List teplárnu a ze špinavého města zmizelo na 80 komínů. Není nemožné budovat továrny tak, aby neporušovaly krásu krajiny nebo neničily přírodní hodnoty. Standardní výrobky uměleckého průmyslu je možno docela dobře pokládat za zjev přechodný. Budc-li člověk osvobozen od námahy fyzické práce a získá-li více volného času, bude moci svobodně rozvíjet své tvůrčí vlohy: individuálně si vyzdobovat svůj příbytek, vytvářet své nářadí, krášlit svůj zevnějšek a vyšívat svůj šat a věnovat se individuální umělecké činnosti jakéhokoliv druhu.

(29) RUTHERFORD T.JOHNSTONE, Occupational Medicine and Industrial Hygiene. Tlíc C . V. Mosby C o m p . , St. Louis 1948.

43

c) Námitky nezaměstnanosti, hospodářských poruch a krizí a válečných konfliktů se vlastně netýkají techniků, nýbrž ekonomů, státníků a politiků. Zneužívá-li se něčeho, není to důkaz, že je to o sobě špatné. Všeho lze zneužít, i věcí nejsvětějších. Vina však není na straně věci, jíž bylo zneužito, nýbrž na straně toho, kdo jí zneužil. Proto je třeba vybudovat takový společenský řád, který by zneužití techniky vylučoval a omezoval. R o z v o j techniky jistě vyřazuje lidi z určitých zaměstnání, ale také je do nových a dobrých zaměstnání zařazuje. Ostatně vyřazování bývalo i dříve. Tak zmizeli štítaři, mečíři, hubkaři, doškáři, smolaři a sanytrníci, a přece nikdo nad nimi slzy neroní. d) Hrůzy moderní války známe. Ale moderní válka přesto nezpůsobila tolik škod jako Džingischán v době .šípů a luků, a jako Spanělé v Peru a Mexiku. Technika však může zdolat a znemožnit válku. Možnosti toho se již rýsují. Naprosto není pravda, že v moderní válce mizí prvek osobní statečnosti. Naprostá přesnost proti neviditelnému nepříteli vyžaduje větší statečnosti než sekání mečem do dorážejícího nepřítele. Vrhnout se na viditelnou kořist dovede i tygr. Ale v noci nad cizím městem nespustit ruku z volantu v palbě protiletadlových děl a oči z měřicích přístrojů je velké hrdinství. A plout po tři týdny v konvoji a být naprosto pozorný po tři hodiny stráže v havraním hnízdě na stožáru a neusnout je hcroisinus mravní ne rváčský. Zištne hospodaření, bezohlednost, vykořisťování, války a jiná zla nevynalezli technikové. Námitky proti těm zvrácenostem nejsou námitky proti technice, nýbrž proti člověku. Utiskuje-li nebo vraždí-li někdo svého bratra, činí tak proto, že nemá lásky a ne proto, že je technik. A bída současného světa není v rozmachu techniky, nýbrž v tom, že souřadně a současně s technickým pokrokem se neprojevuje i mravní pokrok lidstva.

T HCl í NIK A A

ETIKA

Moderní rozvoj techniky, který není ničím jiným než uskutečňováním předpovědí Rogera Bacona, Utopie Tomáše Mora, Nové Atlantidy Bacona Verulamského a anticipací Campanellových, je výsledek neúnavného úsilí člověka ovládnout vnější přírodu. Je však také příroda vnitřní: lidské vášně. Moderní Člověk vyčerpává takřka všechnu svou energii, aby opanoval přírodní síly kolem sebe. Nezbývá mu však ani času ani sil, aby opanoval přírodní síly v sobě. Naivní filistři technického pokroku stavějí někdy antitezi středověkého mnicha zahloubaného do četby mystického traktátu - a moderního technika experimentujícího ve své laboratoři. Rozdíl je ten, že mnich pracoval na sobě, kdežto moderní technik pracuje na něčem mimo

44

sebe. Chyba mnicha mohla být v tom, ze nedbal o vnější svět. Chyba technika může být v tom, že nedbá o sebe. Mravní ideál antiky, středověku i současného Východu je sebevláda. Pythagoras nezkoumá jen duševní nadání svých žáku: podrobuje je i zkouškám mravním, neboť nechce uěit jen vědě, nýbrž i ctnosti. Ví, že moudrost bez ctnosti je prázdná, a ctnost bez moudrosti nemožná. A za neschopného pravé filosofie pokládá toho, kdo neumí vítězit nad sebou. Podobně i Sokrates chce učit především mudrosti. Ideál stoikň je mudrc ovládající své vášně a city. Antičtí mudrci hledají vítězství nad sebou. Tím si 1/e vysvětlit do určité míry, že se ve starověku nerozvinula technika v moderním smyslu: Heronova báň byla jen zajímavá hračka, ač obsahuje princip parní turbíny. Zásluhou moderní techniky se stává člověk vládcem nesmírných energií, obrovsky výkonných strojů a zázračně dokonalých přístrojů. Ale ten vládce je sáni ovládán nezřízenými vášněmi: technika ho sice osvobodila od vnější přírody, ale neosvobodila ho od přírody vnitřní. A proto to není vládce, nýbrž jen vládnoucí slaboch otročící tolika pánům, kolik má nezřízených vášní. A v rukou toho otroka se může technika stát služkou sedmera hlavních hříchů. Technikou lze zotroČovat, vykořisťovat a vraždit. Je tedy omylem domnívat se, že se vrátí ztracený ráj, jakmile dobudeme plného vítězství nad vnejší přírodou. Jde o to, jak toho vítězství užívat. Vše záleží na tom, k čemu mají technická díla sloužit, zda dobru Či zkáze člověka. A to už není otázka technická, nýbrž mravní. Ke konci svých Deux sources de la morale et de la religion sc táže Bergson, zdali » zvětšení « člověka technikou neporušilo rovnováhu lidské společnosti. Technikou se člověk rozrostl, rozšířil a umocnil: ale v tom mnohonásobně zbytnělém těle zůstává duše, jaká byla, duše příliš malá, aby to tělo vyplnila, a příliš slabá, aby je řídila. Odtud prázdno mezi duší a tělem člověka. Odtud strašné problémy sociální, politické a mezinárodní, které vznikají z toho prázdna. A Bergson uzavírá, že zvětšené tělo potřebuje duševního doplnění (supplément d'anie) a že mechanika potřebuje mystiky (30). »Duševní doplněk « je výraz metaforický, a proto ne zcela přesný. To první, čím musí být doplněna a doprovázena technika, je etika. Technický rozmach je třeba doplnit rozmachem mravním, revoluci technickou revolucí mravní. Technický člověk předběhl člověka mravního. A zbývá úzkostná otázka: dohoní želva Achilla? Žádný z filosofů techniky nepopírá nezbytnost etiky: »Technika, která se odpoutává od etického vedení a chce být účelem sama sobě, je právě tak nebezpečná kultuře, jako je státu nebezpečná armáda, která se emancipuje od politiky a chce být samoúčelná. Nezřízený industrial ismus musí strhnout

(30) HENRI BERGSON, Dvojí pramen mravnosti a náboženství. Jan Laichtcr, Praha 1936, p. 303.

45

kulturu do propasti právě tak jako nezřízený militarismus. Jako je tělo orgánem duševních sil, tak musí být technika orgánem sil etických. Avšak jen silná a životná etika má moc ovládnout techniku. Dynamická etika síly, energie a činu. Heroická etika boje, moci a svobody. Technika sama je dítětem té etiky. Je třeba ten zákon nově pojmout, nově zdůvodnit, nově vyjádřit. Odloučit jej od bezbarvých formulí dobra a zla, a zakotvit jej v živé protivě: ušlechtilý a sprostý. V rytířské etice statečnosti a velkodušnosti. V novém posvěcení cti. Technika žádá etiku nejen heroickou, ale i asketickou. Jen nejvyšší sebevláda opravňuje k vládě nad přírodou. Kočí smí pít - šofér ne. S mocí člověka roste jeho odpovědnost. S odpovědností jeho askcsc. Ne askese nepřátelská životu: nýbrž životu přitakající cvičení. Školení vůle. Vůle k tvaru; vůle k svobodě. V technické době má být ocel vlastností a vzorem nového člověka. Silná a pružná. Ne měkká a ohebná jako měkké železo: ne tvrdá a lomivá jako litina. Nýbrž trvdá a měkká zároveň, ohebná a nezlomná. Krajně přizpůsobivá a svůj tvar neztrácející. Neúnavná v práci nezdolná v boji« (31). Etika je rozdíl mezi dobrem a zlem. Chcete-li, i rozdíl mezi ušlechtilostí a sprostotou. Etika je odpovědnost. Přesněji: vědomí vlastní, to jest osobní odpovědnosti. Nelze tedy řešit etické problémy techniky tak, že by se odpovědnost svalovala na jiné. Jako není správné, aby etikové, ekonomové, filosofové a státníci vinili techniku z toho, co zavinili sami, tak není správné, aby technikové dělali cokoliv a vymlouvali se, že způsob, jak se jejich díla užívá, není otázka technická, a že to není jejich věc rozhodovat, čemu jejich vynálezy mají sloužit - zda ušlechtilosti či sprostotě. Jako každé lidské jednání, tak i činnost technická je podrobena mravnímu zákonu. Nelze se ani stavět 11a stanovisko tak zvané kolektivní odpovědnosti, která není nic jiného než útěk do neodpovědnosti, v níž se jedinec ztrácí v bezejmenné a rozbředlé společnosti s omezeným ručením. Na místo jakýchkoliv výmluv a úniků musí nastoupit odvaha k osobní odpovědnosti, a to nejen těch, kteří technická díla vytvářejí, ale i těch, kteří jich užívají. Na všech rtech musí být otázka: K čeniu? Denis Papin stavěl své aparáty ad maiorem Dei gloriam. Svůj stroj 11a přípravu bavlny zničil Lawrence Earnshaw hned po dokončení » nechtěje brát chudým chléb «. » Proklínám všechny své vynálezy, « říkal si James Watt, kdykoli večer uléhal a kdykoli počínal nový den. Několik dní před svou smrtí prohlásil Rudolf Diesel: »Je pěkné tak tvořit a vynalézat. Ale má-li věc účel, stanou-li se tím lidé šťastnějšími, netroufám si dnes rozhodovat.« Snad jen projevy úzkostlivých duší? Ale co je odpovědnost než láska k hodnotě a úzkost, aby nebyl porušen právní řád? Či nebojí se

(31) K . N . COUDBNHOVB-KALERGI, Revolution durch Technik, p. 92-3.

46

matka o dítě, aby je někdo nesvedl a nezkazil? A právě proto se bojí, že miluje. Na každé krabičce s krémem na boty j e návod k upotřebení: to znamená, že se toho mazadla dá užít dobře nebo špatně. A velká díla technická by se mohla obejít bez takového návodu? Potřebu mravnosti a odpovědnosti doznává kdekdo. Dokonce i potřebu mystiky. Není námitek proti hrdinské etice a proti osobní odpovědnosti. Není krásnějších řečí než jsou řeči o mravní síle, statečnosti a velkodušnosti. Z b ý v á jen otázka, kdo nebo co nás činí silnými, statečnými a velkodušnýnii. A otázka, komu nebo čemu jsme či máme být odpovědni. T í m nejvyššíiu tribunálem může být Věda, Pokrok, Kultura, Lidstvo a jiné podobné zabsolutněné a ontologisované pojmy. Víme, že ty pojmy jsou neúčinné, poněvadž člověk j e lhář, který umí klamat nejen jiné, ale i sebe. Ve jménu Vědy, Pokroku, Kultury a Lidstva dovede utiskovat, krást a zabíjet. A umí to dělat i ve jménu Boha. A umí-li to dělat ve jménu Boha, nedivno, že to umí dělat i ve jménu všech náhražek Boha. I v tom j e skvělým technikem. Aby nemusil poslouchat Boha pravého, vynalézá si bohy nepravé. Aby se nemusil klanět Tvůrci, klaní se věcem stvořeným. Je to technika úniku. Max Picard vystihuje situaci moderního člověka jako útěk (Die Flucht vor Gott. Eugen Rcntsch, Erlenbach-Zürich, 1934). Moderní člověk utíká před Bohem. Chvat, shon a neklid technického věku jsou zrcadlením té situace. Je to útěk do vnějšnosti a vezdejšnosti, hra s přírodními silami, cxteriorisace a sebezapomnění. Potřeba zábavy, rozptýlení, ustavičného sebcohlušování, nasycování nenasytných smyslů, což dokonale obstarávají mechanismy filmu, rozhlasu, reprodukované hudby a televize. Je to útěk před sebou, před nejvnitřnějším jádrem lidské přirozenosti a metafyzickým prazákladem lidské bytosti. Etika je krásná věc. Ale nemůže viset ve vzduchu. Máme-li určit, co má člověk dělat, musíme vědět, co člověk je. A máme-li vědět, co Člověk je, musíme znát nejen jeho metafyzické ustrojení, nýbrž i jeho původ a určení. Pro odpovědi na ty otázky musíme jít k filosofům, a nenajdeme-li jich tam, k mystikům. Prohlašujcme-li však skepticky, že na ty otázky není odpovědi žádné, nemáme práva pronášet krásné řeči o odpovědnosti. Etika a odpovědnost mají smysl, jen když existuje někdo nad námi, kdo dává mravní zákony a komu jsme odpovědni. Není-li Boha, není odpovědnosti - to jest není odpovědnosti naprosté a konečné. Z b ý v á nanejvýš jen odpovědnost relativní v mezích čiře lidských předpisů, jež lze konečně obcházet nebo ignorovat. Je-li člověk jen nejvyšším článkem automatického přírodního vývoje od nižších útvarů života k vyšším, vynořujícím se z nicoty předporodní a pohřižujícím se do nicoty posmrtné, může se ptát, j a k ý m právem sc od něho požaduje, aby byl mravný a odpovědný, k d y ž se mu to nelíbí a nehodí. Ten nejvyšší článek nemusí být poslední. Z člověka se může vyvinout Nictzscheův nadčlověk, který si sám dává zákony, plavá bestie plná pýchy, so-

47

bcctví a dravosti, vertikální barbar vystupující ze středu osvíceného a humanitního veku, kterému hubení slabých je právem a válka věcí posvátnou a který vybaven všemi energiemi techniky dokoná zkázu této epochy, jak ji předpovídají spenglerovští katastrofisté a všichni, kdož slepě věří v osud, neodvratné rytmy, kyvadlové a spirálové determinanty lidských dějin. T o m u nejvyššímu článku bylo dáno jméno homo sapiens. T o je největší, byť nezamýšlená ironie vědy. Není hloupějšího tvora nad člověka: dává-li mu technika příležitost, snad jedinou a poslední, aby osvobozen materiálně osvobodil se i mravně, a ten tvor té příležitosti neumí užít, není pro něho pravdivějšího a výstižnějšího názvu než homo insipiens. Avšak: initium sapientiae timor Do-

mini. Není moudrosti bez bázně Boží. Umoudří-li se homo insipiens, stane se z něho homo Dei, pokorný a oddaný spolupracovník Boží, který místo zbytečných řečí o kontrole atomové energie počne kontrolovat sám sebe sub specie aetertii.

N Á B O Ž E N S K Ý SMYSL TECHNIKY

Technické tvoření je předznamenáno v křesťanském pojetí Boha jako Tvůrce. Stvoření, zachování a dokonání stvořených věcí ústí v kategorie moderní techniky: ale ten převod není bezsmyslové nebo věcně nepřiměřené přemístění clo zcela cizího nebo nového oboru, nýbrž přímé dovršení biblického pojetí Boha jako řemeslníka, umělce, stavitele, hrnčíře a technika. Základní biblická myšlenka: svět je dílo Boží. Svět má od počátku charakter časnosti a pomíjivosti. Svět je ne-bůli. A je-li v důsledku niyšcnky stvoření svět odbožštěn, může člověk hledět na svět novým způsobem a bez bázně a svobodně s ním zacházet. Představa, že člověk se na rozdíl od jiných tvorů vyznamenává tím, že ho Bůh učinil k svému obrazu a podobenství, je ncjmocnějším podnětem technického rozvoje a cestou k sebeuskutečnění člověka, neboť v té představě je obsaženo, že i člověk jako obraz Boží je schopen svobodného tvoření podobně jako Bůh. Teprve v té souvislosti nabývá plné váhy Pavlova myšlenka, že křesťan je povolán, aby byl spolupracovníkem Božím (i Kor 3,9). V průběhu moderního technického rozvoje vystupují uvedené biblické ideje ve zcela různé dynamice a spojitosti. Ve vědomí jednotlivých techniků se ty ideje vesměs odloučily od svého biblicko-křesťanského základu, avšak podstatná souvislost s těmi biblickými ideami nikdy nevymizela a vynořuje se jako inspirační prvek i tam, kde bychom takový návrat k náboženskému dědictví nečekali, zejména a často v podobě sekularisované utopie budoucnosti lidstva. 48

Tvořícího technika zřídka pohání egoisnius nebo touha po zisku. Pohání ho touha uskutečnit nějakou možnost. Jeho práce je ve smyslu scholastick é m přechod z možnosti do uskutečnění (transitus de potentia in actum). Tušení, že nějaká idea j e uskutečnitelná, ze j e možné vyrábět z uhlí benzin, z dehtu lék proti horečce, z kostí tuk, klíh, hnojivo, ho pohádá i přes pochybnosti a výsměch lidí, přes hlad a zoufalství a nutí ho, aby neustával a neumdléval, dokud nenalezne uspokojující řešení. Na své cestě, ve svém přemýšlení a při svých pokusech však naráží stále na přísný řád, kterv není Jílem jeho ducha, nýbiž řádem věcí jako takových. Ten řád je tak mocný, že láme každou svévoli. Nedbá-li technik toho řádu, je jeho práce marná: sloučenina vybuchne, stroj nejde. Technické dílo je dokonalé, teprve když je vytvořeno ve shodě s tím řádem, a tak přichází technikovi stále vstříc něco většího a vyššího než je sám, i když si to plně neuvědomuje. T o větší a vyšší, co »jest« a co má » sílu a moc «, Čemu se musí odevzdat, metafyzický řád se může stát i duchovním zážitkem jako vědomé spojení s Velkým, Mocným, Odpírajícím a Vyplňujícím, a to spojení je náboženství jakožto svazek člověka s Bohem (religio). Někdy se poukazuje na to, že technické dílo na rozdíl od díla uměleckého nevyjadřuje nic specificky lidského: všechno je v něm mrtvé a ztrmilé, hmotné a mechanické přesto, že je v něm ztajena práce nesčíslných dělníků ducha i rukou, kteří j e vytvořili. Hieclím^-li na technické dílo zvenku, j a k o na výrobek, opravdu můžeme mít dojem něčeho neživotného: snažíme-íi se však proniknout k jeho vnitřní podstatě, odhalit ideu, jejímž je uskutečněním, zjevuje se nám to dílo jako dovršení díla Tvůrcova. V tom smyslu vykládá význam techniky Friedrich Dessauer v knize Philosophie der Technik a nověji v pojednání Technik als Sinn mul Bestimmung v 3. čísle Schweizer Rundschau 1944, na něž četní autoři navázali živou kontraversi. Dessauer ji uzavřel v 7. čísle téhož časopisu. Jeho hlavní myšlenka j e : Bůh tvoří dále, rozvíjí a obohacuje své stvoření činností lidského ducha, jejž utvořil k svému obrazu a podobenství. Člověk nalézá, Bůh tvoří a dává moc. Svou thesí o člověku jako prostředníku a dokonateli stvoření vyslovuje Dessauer jen staré křesťanské pojetí lidské činnosti jako činnosti na vinici Páně. Zvlášť výrazně vyjadřuje to pojetí Paracelsus, podle něhož je člověk operator, pracovník, ale ne svévládný, nýbrž sloužící spoludělník Boží. Č l o věk má za úkol stopovat božské dílo na světě a dovršovat je. Neboť Bůh nedělá vše. Chce, aby i člověk tvořil. Příroda jako dílo Boží vyžaduje lidské součinnosti. Je to velká dílna, kde je připraven materiál i nástroje, jež jen čekají 11a dělníka, který by s nimi uměl zacházet. Všechno, co člověk tvoří,

49

se děje na základě Božího souhlasu. Úkolem člověka je odhalit neviditelná díla Boží a ukázat, že Bůh stvořil mnohem víc, než je ve světě vidět (32). Avšak již Paracelsus naznačuje nepřímo možnost, že ten operator, homo /activus, artifex, ten dělník, tvůrce a výrobce nemusí být vždy pokorný tovaryš Boží: může to být také pyšný a autonomní demiurg, u něhož transcendentní vazba se stává něčím vedlejším a jehož dílo se uskutečňuje ne již se souhlasem Božím, nýbrž jen z dopuštění Božího nebo dokonce tak, jako by Boha nebylo. Moderní technik je syn své doby a v tom smyslu je to člověk nenáboženský a autonomní. Znakem té doby je sekularisace a popření nadpřirozeného řádu. Již Goethe vystihuje vezdejšnost moderní doby ve svých Materialien zur Geschichte der Farbenlehre:

» Byly-li ony vznešené, vzájemně nejvnitrněji spjaté ideje: Bůh, ctnost a nesmrtelnost nazvány nej vyššími požadavky rozumu, stojí proti nim zřejmě tři požadavky vyšší smyslnosti: zlato, zdraví a dlouhý život. Jako si myslíme Boha všemocného ve vesmíru, tak naprostou moc má zlato na zemi. Zdraví a schopnost jsou jedno. Přejeme si zdravého ducha ve zdravém těle. A dlouhý život nastupuje na místo nesmrtelnosti. A je-li ušlechtilé budit v sobě ony tři vznešené ideje a pěstovat je pro věčnost, bylo by žádoucí uchvátit i pro čas jejich pozemské náhrady. Ta přání se musí vášnivě uplatňovat v lidské přirozenosti a mohou být uvedena v soulad jen nejvyšším vzděláním. « {Naturwissenschaftliche Schriften, p.

152.)

Není divu, že v takové době málokdo si uvědomuje, že technika má náboženský základ. Uniká to zasvěcenému vykladači moderní techniky, Eugenu Dieseloví: » Stále ještě se uplatňují určité tcchnicko-nábožcnské nebo snad i technicko-křesťanské myšlenky, ovšem méně v praktické technice, která jde svou vlastní cestou zcela nezávisle, více však v hlavách, jimž technika a křesťanství jsou stejně podstatné problémy ... M y vidíme náboženství jinak. Technika a dějiny technického tvoření jsou právě tak mnoho a právě tak málo srozumitelné jako vše ostatní na světě. Technika j e sice zvlášť působivý zjev, ale ten zjev nemá být hodnocen metafysicky nebo nábožensky jen proto, že vytváříme nové věci a že procesy, které vyvoláváme, jsou velkolepé a úžasné. Celá země, veškeren život je tajemství. Avšak v té celkové nepostižitelné souvislosti lze techniku vysvětlit příčinně, technika je něco zcela pochopitelného a přirozeného, co vyrostlo z bytosti člověka a potřeb pozemského života« (33).

0-1) TiuioniHAsr VON HOHENHEIM PARACELSUS. Sämmtliche IVerke I. cd. S u d h o f f I. 8d 8, p. (.U) liuciiiN DniSiii, LXi.r Phänomen der Technik, p. 50.

.SO

272.

T u je především rozpor mezi tvrzením, že vše na světí je tajemné, a tvrzením, že technika, ač součást toho světa, je pochopitelná. Lze-li něco vysvětlit příčinně z lidské přirozenosti a jejích potřeb, neznamená to, že to nelze kromě toho vysvětlovat i nábožensky. Nestavíme přece příčinnost proti náboženství, nýbrž stavíme náboženství na příčinnosti, poněvadž Bůh je první příčina, causa prima, věcí viditelných i neviditelných, pochopitelných i tajemných. Necháme-li zatím stranou dcjiny technického tvoření a spokojíme se se zjištěním přítomného stavu, nemůžeme nevidět, že technika je modernímu člověku božstvem: » S racionalismem stává se " víra v techniku " téměř materialistickým náboženstvím. Technika je věčná a nepomíjející jako Bůh Otec; vykupuje lidstvo jako Syn; osvěcuje nás jako Duch svatý. A jejím uctívačem je novodobý pokrokář od Lamettriho až po Lenina« {34). T o není jen duchaplná floskule. Z dějin víme, že rozmach moderního technického tvoření začíná současně s úpadkem náboženské víry, s nominalistickým odloučením filosofie od teologie a vědy od filosofie, současně s renesancí a západním rozkolem, jejich plody jsou racionalismus století osmnáctého a ateismus století devatenáctého. Baconovo heslo knowledge is power se stává základem lidského úsilí ovládnout a přetvořit svět pro lidské účely. Středověký cooperator Dei, spolupracovník Boží, se stává creator, tvůrcem v malém, který nahradí Tvůrce velikého. Technickými objevy se svět zmenšuje a člověk zvětšuje. Ovládaje přírodu, vylučuje z ní člověk Boha. Technikou se stává člověk v určitém smyslu vševědoucím, všemohoucím a všudypřítomným, a přisvojuje si staré atributy Boha. Technika má za účel osvobodit člověka. To osvobození a všechny možnosti a naděje s ním spojené mají vykupitelský ráz. Člověk se chce vykoupit sám. Osvobozovací tendence techniky se stává náhradou a parodií myšlenky vykoupení v podobě technokratického sebezbožnění: ne již vykoupení cizí mocí, nýbrž vykoupení mocí vlastní: » Všechen entusiasmus, který naplňuje moderní svět techniky, bez něhož by technika nikdy nebyla tím, čím jest, lze pochopit, jen když víme, že je tu v činnosti z hlubin křesťanské víry odvozená a vášnivá touha po aktivním vykoupení vlastní mocí. Z té náboženské síly pochází bezpříkladný rozmach moderní techniky v západním světě. Zároveň však s tím souvisí všechno pustošení, jehož příšerné vystupňování jsme prožili za druhé světové války «(35). Pronikaje stále hlouběji v taje přírody a jejích sil, nezastavuje se člověk před žádnou záhadou a před žádným tajemstvím. Slepě věří v přímočarý

(34) OSWALD SPENGLER, Der Mensch und die Technik, p. (35) DONALD BRINKMANN, Mensch und Technik, p. 140.

71.

SI

a nezastavitelný vývoj přírodních věd a technického tvoření, nevzývá již Ducha Osvětitele, cítí se dosti vědoucím a silným, aby bez vyššího přispění vše pochopil a zmohl,»ohnul, co je ztuhlé, rozehřál, co chladné je, a srovnal, co jc zkřivené.« Ať chceme nebo nechceme, mi technika jako všechny lidské věci náboženský smysl. Ten smysl se může projevovat bud kladně - osvobodí-li technika člověka hmotně, aby se mohl osvobodit mravně a duchovně a tak plněji sloužit Bohu, nebo záporně - dosadí-li se na místo Boží člověk a zájmy hmotné potlačí zájmy duchovní a stane-li se tak technika nástrojem odboje proti Bohu. Ten démonický rys se zřetelně projevuje právě v ničivých a smrtících účincích technických vynálezů. Ďábel - diabolos - je ten, jenž rozděluje, rozmetává a rozvrací. Naproti tomu náboženství - religio - je spojení, vazba a řád. A tak stále je možná dvojí cesta techniky : bud k řádu nebo proti řádu. Cesta služby Bohu nebo cesta odboje proti Bohu. Ta možnost dvojí cesty je tu proto, že lidská svoboda nepřestává ani před branami techniky. Svoboda je základní lidský úděl, odlesk svobody božské v člověku, který ani Bůh mu nemůže vzít. A tak stojí člověk naší doby před nejtežší zkouškou své svobody a svého humanismu: » Humanismus civilisace závisí na dvou prvcích: na podmínkách hmotných, jež člověku skýtá jeho místo v dějinách a technický pokrok, a na hodnotách duchovních a mravních. Vidíme však, že ty dva prvky jsou od sebe odloučeny. Evropané se oddávají výlučně zájmům hmotným: vytvářejíce stroj, zanedbali sílu vnitřního života. Už není pravda, žc kdo má stroj, je Evropan, neboť jej mají všichni národové na světě. A Evropa, která vytvořila techniku, nedovedla z ní vyvodit lidský pořádek, zradivši tak svůj římský ideál organizace a pacifikace. Budíc domnění, že smysl života je ve výrobě a komfortu, zničila to, čím lidé jsou opravdu lidmi: duchovní základy svých institucí « f36). Kulturní historikové tvrdí, že základy evropské civilisace jsou křesťanské: » K nejúžasnčjším stránkám kulturních dějin Západu náleží skutečnost, že nápadné urychlení a vystupňování technického rozvoje v pokarolinské Evropě vycházelo právě z rozjímavého ninišství, z řádu benediktinského a jeho pozdějších odnoží clunyjských a cistercienských. Základní princip benediktinské askese ora et labora zahrnoval do služby Bohu i denní práci. Vlivem benediktinského ninišství nejen že se zvýšil v desátém století výnos zemědělství ve střední Evropě trojnásobně, nýbrž i počet větrných a vodních mlýnů, průplavů a jiných vodních zařízení vzrostl mnohonásobně. Sídla

(3(>) D A N Í M

ROI>S,

Air

,/c/,) untre unit.

Robert LafTont, Paris 1947, p. 44-5.

západní mystiky se stala sídlv vysoce rozvinutých řemesel a technik v včetně umění hudebního, výtvarného a kaligrafického. Velcí mvstikové Richard a Silueto l lctorc a Hugo a Saucto Vicrore byli i v e l k ý m i teoretiky mechanických

umění (artes mechanicae). Ve svých traktátech toho druhu uložili encyklopedické vědění a poznání sledujíce svatého Augustina, prvního křesťanského teologa techniky (De civ. Dei XXII, 24) a spatřujíce v technice prostředek k překonání následků dědičného hříchu« (37). Ideu Evropy nelze odloučit od křesťanství. Tam, kde se zastavilo evangelium na své cestě světem, končí i Evropa. Je-li něco na světě, co by mohlo uskutečnit onu žádoucí syntézu technického a duchovního pokroku, je to již z důvodů historických křesťanství. Mnoho se namluvilo o »duchovních silách« - ale kdyby formule měly nahradit Čin, bylo by lépe mlčet. Svět nesvěří a nemůže svěřit svou budoucnost křesťanství mdlému a zpozemštělému. Na otázku, čím se osolí, zkazí-li se sůl (Mat 5, 13), nelze odpovídat že cukrem, který nám v hojnosti dodají chemikové. Je nepochybné, že v budoucnosti nebude ve světě místa pro jiné křesťanství než pro křesťanství cele a důsledně žité. A zároveň je jisté, že technika, která dovede strojem nahradit lidskou tělesnou sílu, radarem a fotoelektrickou buňkou umocnit smyslové vnímání, automatisad zastoupit pozornost, kybernetikou urychlit výpočty a zpracovat programy, nemůže člověka zbavit mravní odpovědnosti. Šťastná budoucnost lidstva bude plně zajištěna, až se po bok technika postaví světec.

(3?)

i9tíT

""d

Endzeiterwertung.

Nymphcnburgcr

Vorbehandlung.

München

53

PAVEL

ŽELIVAN

PŘÍRODA

NA

ÚSTUPU

» T h e " control o f nature " is a frase c o n c e i v e d in arrogance, born o f the Neanderthal age o f b i o l o g y and p h i l o s o p h y , w h e n it was supposed that nature exists for the c o n v e n i e n c e o f m a n . T h e concepts and practices o f applied e n t o m o l o g y for the m o s t part date f r o m the Stone A g e o f science. It ist o u r a l a r m i n g misfortune that so p r i m i t i v e a science has a r m e d itself w i t h the most m o d e r n and terrible w e a p o n s , and that in t u r n i n g t h e m against the insects it has also turned t h e m against the earth « Rachel

I -

Carson

Prolegomena.

Poznávat nejen tvář, ale i duši člověka a společnosti znamená dívat se jak b y d l í , jak obydluje a probydluje přírodu. České slovo »bydlet« má dobrý zvuk. Vede nás k lidskému pobytu a k bytí vůbec. V e způsobu, j a k ý m člověk probydluje přírodu, jak s ní zachází, jak ji přetvořuje podle svého obrazu, ke své míře a jak ji překračuje, můžeme vyčíst jeho vlastní situaci, osud a smčr jeho dějin - a hlavné jeho vztah a pomer k b y t í . A na tom předně záleží. V tomto eseji se ptám, c o se dnes děje s přírodou. Přírodu chápu jako organicky propojený celek věcí a dějů, které mohu vidčt, slyšet, chutnat čichat, kterých se mohu dotýkat a které jsou před mou lidskou činností. Moje otázka se zrodila z dvojí starosti. Nestydím se za to, že mám rád přírodu a že se o ni dnes bojím. Chci sc j í zastat proti postupujícímu pustošení a rozvracení její rovnováhy. Za druhé: není mi lhostejný osud dnešního človčka. Účastním se jeho dramatu, kterým hledá smysl svého života. Není snadné rozumět jeho nové řeči, chápat jeho nevyslovené úzkosti a skryté potřeby. Mohu ho oslovovat přímo a pokoušet se rozluštit jeho zašifrované odpovědi. Pokornější ale snad spolehlivější cesta k porozumění dnešního člověka a jeho krize vede oklikou přes jeho pobyt ve světě. M o h u totiž odposlouchávat pulzování jeho srdce na civilizaci strojů, která ho dnes ohrožuje. Mohu sledovat jeho pohnuté drama na přeměnách které vyvolává svou technologickou civilizací v přírodě. Znásilňovaná, narušovaná a v y v r a covaná příroda j e nejen podobenstvím dalekosáhlé krize, v níš se ocitl západní humanismus, ale je i sama součástí znásilňovaného, narušovaného a ze svých základů vyvraceného člověka, tohoto nešťastného tvora.

54

I. DRUHÝ

PRALES

Člověk se liší od ostatních živých tvorů také tím, že své životní prostředí nenachází hotové a musí si je teprve vytvářet svou vlastní činností a svými zásahy do přírody. Nezbytnost stavět si svůj domov ve světě přírody pramení ze specifické stavebnosti lidské bytosti. Tato se vyznačuje jednak značnou pudovou chudobou a jednak otevřeností ke světu jakožto celku všeho, co je (i). Starost o domov a o pobyt patří tedy k oněm základním prasituacím, které jsou neodlučitelnou složkou a dimenzí lidské existence. Člověk od pradávna řešil tuto svou problematickou situaci. Zasahoval do přírody - vědomě a plánovitě si podmaňoval její síly a látky, využíval jejího bohatství, přetvářel její podobu do nových tvarů, kultivoval, okrašloval, polidšťoval své přirozené prostředí. Vytvořením životního prostoru vstoupil a doposud vstupuje do nového složitého vztahu k přírodě: jednak ji humanizuje a jednak se jí sám naturalizuje. Překonává dělící a odcizující vzdálenost, někdy opravdu propastnou, mezi přírodou a svým duchem. Zabydluje se do přírody a zároveň umožňuje přírodě, aby se účastnila jeho osudu a dějin; stává se tak jejím partnerem a bratrem. Ze složitosti dynamického poměru člověka a přírody můžeme vyhmátnout dvě dimenze. První tkví v péči a starosti o životní prostředí, v důmyslné kultivaci a sublimaci, povznášení přírody. Dodnes obdivujeme a v hlubokém úžasu prožíváme krásu a úchvatnost organického propojení krajiny a lidského díla v řeckém divadle, v umbrijských městech, v české vesnici (2). Druhá dimenze j e negativní a tkví v ničení, rušení a znásilňování přírody. Kdysi úrodné kraje, obydlená území, zelená údolí, hluboké lesy Malé Asie a severní Afriky byly proměněny člověkem v poušť a pustinu. Krajním projevem pustošení přírody byl archaický válečný zvyk, že vítěz pálil nejen města poraženého, ale ničil i jeho životní prostředí: znečišťoval prameny, zneplodňoval pole, vyhlazoval život. Známe i méně krajní ale neméně ničivé případy. Benátčané vykáceli lesy v rozlehlém kraji Val Venosta, protože potřebovali dřevo na stavbu svého válečného a obchodního loďstva. Římané odlesnili Itálii, takže doposud nebyla s to zahojit tuto starou ránu. Vytvářením svého životního prostředí člověk tedy nejen povznášel a polidšťoval přírodu, ale někdy ji i narušoval a ničil, usmrcoval a pustošil (3). Složitá a někdy i dramatická problematika vztahů člověka, životního prostředí a přírody existovala vždy. Do vědomí člověka vstupovala v minulosti jen perifericky, občasně a nesoustavně. Byla vyslovována jen náznakově. ( 1 ) SRV. A .

GEHLEN, Der

Mensch.

1955, 5. E d .

(2) LAKOMÝ Z . - N O V Ý 0.-GOTTLIHB M - Č E B N Ý M., Životní prostfedí a přirozený svét Itovlka. Filosofický ústav ČSAV, 1968, matcriil ř. 4. ( 3 ) N E T Z EE H . J. (cd.) Sünden an der Natur München 1 9 6 3 .

Praha,

55

Dnes dorostla do takových rozměrů a projevuje takovou intenzitu i existenciální tíhu, ze si klestí cestu do středu velkých světových a obecně lidských starostí. Dotýká se denně naší osobní existence, našeho zdraví, tělesného i duševního. Stává se otázkou přežití celých národů. Splývá s prvními i p o sledními otázkami lidské existence vůbec. Problém lidského životního prostředí a rovnováhy v přírodě neznepokojuje jen ojedinělé romantizující básníky. Dostává se stále častěji do programů národních vlád, státních zákonů, mezinárodních jednání a smluv. Evropa si uvědomuje potřebu zastat se mizící přírody. Spojené národy zařazují otázku lidského životního prostředí d o programu svých generálních sezení. Mezinárodní společnosti na ochranu přírody buší na líné a nevnímavé svědomí jednotlivců, ale i na byrokracii, veřejnost a politiku (4). A nejen to. Otázka přírody a jejího zachování se stala světovou i v t o m smyslu, že zasáhla třetí svět. Útočná, chaotická a odlidštěná industrializace a překotná mechanizace narušují nebezpečně a kriticky i ty země a kontinenty, které včera byly ještě v neporušeném a téměř pannenském stavu. I Afrika dnes začíná bránit své přírodní prostředí. Zřizuje narychlo přírodní parky a obory. Ohrožena je dnes c e l á příroda. Voda studánek, pramenů, potoků, jezer, řek i moří j e znečišťována; vzduch našich měst j e stále méně dýchatelný. V Paříži zjistili, že vymírání holubů ve francouzské metropoli j e způsobeno otráveným vzduchem. Nebezpečně vzrůstá radioaktivita atmosféry. Půda j e přesycena chemickým hnojivem. Flóra i fauna očividně mizí. Příroda ustupuje a prohrává před postupující anorganickou, umělou civilizací asfaltu, betonu, megalopolí, chemikálií, umělých hmot, petroleje, sazí, plynů, atomu (5). Právem můžeme mluvit o k r i z i . Vidím j i ve ztrátě harmonické rovnováhy a organické propojenosti přírody s lidským dílem. Opouštíme dobu, kdy příroda byla opravdu humanizována a nejen využívána, k d y lidské dílo: město, dům, řemeslo, práce na poli - bylo vázáno na řád přírody, na její tvar, chod, rytmus střídám noci a dne, jara a podzimu, léta a zimy. Dnes vstupujeme do o d p o u t a n é civilizace, která potřebuje přírodu už ne jako zásobárnu pro své výrobní a spotřebitelské cíle. Umělá síť z ocele, asfaltu, betonu a plastických hmot stále více houstne a stává se dusivou přikrývkou přírody, technosférou. Člověk spoutal přírodu i citově: nebojí se jejích blesků, bouřek,- sucha, dešťů. Dovede se s ní vypořádávat. K d y ž se mu to nedaří, dává vinu sobě a s v ý m technikům. Manipulace přírody

(4) Mezinárodni společnosti: International Union for Conservation of Nature and Natural Resources ( M o r g e s , švýcarsko); W O R L D WILDLIFE FUND. (5) Srv.

56

A.

D.

ZACHAROV,

Progresso, coesistenza e libertä intellettuale.

Milano

1968.

j e všeobecná: vztahuje se nejen na anorganickou přírodu, ale i rostlinnou a animální. Biotechnika, zootechnika jsou důležité specializace. Nezastavuje se ani před genetickou a psychickou stavebností člověka. Naprostá vláda nad přírodou kolem člověka a v člověku je možná jen naprostou a důslednou redukcí přírodního na umělé, spontánního na propočitatelné a vynutitelné, živého na neživé. Prozatím nemůžeme říci, že by průmyslová a technologická společnost, jak ji známe, vytvořila opravdu lidské živomí prostředí, nazvatelné v plném smyslu d o m o v e m . Rozvrat tradičního způsobu života, vázaného na řád přírody, nebyl doposud nahrazen novými pozitivními formami, které by umožňovaly člověku překonávat svá mnohá odcizení a přistupovat svobodně, čestně, radostně a tvořivě k řešení svých velkých, prvních a posledních osudových otázek. Vidíme zatím, že všude se rozrůstá útočnost, psychický neklid; přicházejí v celé hrůze civilizační nemoci: rakovina, nervové choroby, infarkty. Stoupá a šíří se pocit obecného zmarnění a ontologické nejistoty. Lidé sahají stále častěji po drogách. Množí se sebevraždy. Závěrem tohoto zkratkového popisu narušované a pustošené přírody, našeho životního prostředí a nové »pobytové « (cxistcnciální) situace Člověka ve světě technosféry se chci ztotožnit s názorem vysloveným českými vědci, že » stojíme opět v bodě, kdy pro ranného člověka vyvstal úkol vytvořit z " pralesa " svět. Zase jsme ohrožováni chaosem ze všech stran, ovšem chaosem oné druhé přírody, která vzešla z našeho vlastního tvoření« (6). Stěhujeme se z jedné civilizace do druhé. Tentokrát jde o jev, který asi svou důležitostí a dalekosáhlostí svých důsledků převyšuje stěhování národů. Svět, který na nás čeká, nezmáme. Snažíme se dopátrat alespoň některých jeho obrysů svými futurologiemi a utopiemi (7). Nevíme ještě, co si máme s sebou vzít, co máme a musíme zachránit pro svou budoucnost a co máme oželet, nechat za sebou na propadajícím se kontinentě staré civilizace. Z této situace se vynořuje několik závažných otázek: 1) Je přechod do nové postmoderní, poindustriální civilizace opravdu nezbytný, nezvratný a nezadržitelný, anebo máme ještě možnost zachovat alespoň v hlavních rysech nejen tradiční západní humanismus ale i své přirozené životní prostředí? 2) Je pro budoucí novou civilizaci - aC už do ní vstoupíme dobrovolně či z přinucení, silou historické gravitace, - naprosto nutná příroda a v jaké míře? Nemůže člověk přežít jako člověk bez přírody? Prozatím si nemůžeme představit plný lidský život a autentické humanistické per-

(6) L A K O M Ý

Z.

atd.

str.

4.

(7) Srv. S. COTTA, La sfida tecnologica. Bologna 1969.

57

spektivy bez přírodního prostředí: bez v o d y vyvěrající z pramenů, bez k v e toucí l o u k y , bez vonícího lesa, bez čistého vzduchu ... A l e nemožnost naší představy znamená také skutečnou nemožnost!? O d m í t á m e svět absolutní mechanizace a automatizace — svět zcela odpřírodněný j a k o nelidský a p r o tilidský. Jsme si však jisti, že tento svět vynořující se v některých v ě d e c k ý c h utopiích se nestane anebo nemůže stát d o m o v e m budoucím g e n e i a c í m ? 3) I k d y ž připustíme nezbytnost určitého minima přírody pro z d r a v ý , integrální lidský p o b y t na zemi - a mnohé skutečnosti nasvědčují a v y ž a dují tuto nezbytnost - vynořuje se otázka naší odpovědnosti a j e j í historické možností: má dnešní člověk, takový j a k ý opravdu j e , ještě vůbec možnost a nejen vůlí, zvládnout a opět polidštit betonový prales a zachránit přírodu tím, že důmyslným hospodářským, vědecko-technickým a p o l i t i c k ý m řízen í m překoná a zneškodní ničivé a pustošící v l i v y své strojové anorganické civilizace? 4) Jaké proměny a procesy se skrývají za ohrožením a pustnutím přírody? Je dnešní kritická situace přírody p r o j e v e m a součástí hlubší a širší historické proměny lidské existence anebo j e o k r a j o v ý m , m á l o v ý z n a m n ý m j e v e m , pouhou přechodnou nepohodou?

2.

ZÁZEMÍ

V kritickém zamyšlení nad situací lidského životního prostředí a nad j e v e m mizení přírody se musíme v y v a r o v a t romantického zahledění d o minulosti a pokušení všech » laudatores temporis acti «. Chci zachytit nejen skutečné vnitřní rozměry a opravdovou podstatu j e v u , ale také, a hlavně, chci vyhmátnout samy podmínky, které tento j e v umožnily a doposud umožňují. Nezdá se mi, že by bylo jiné spolehlivější cesty než otevřený realismus pravdy. a) Smrtelnost jako struktura živé

přírody.

Pravda je ta, že mizení, zanikání, stárnutí a umírání patří nerozlučitclně a stavebně k organickému životu. Dnes m ů ž e m e dokonce říci, že tyto j e v y tvoří jednu ze strukturálních dimenzí vesmíru vůbec, j e h o p o h y b u a existence. Astronomie, geologie, biologie, antropologie a filosofie přírody si v posledním století přisvojily a vypracovaly - nikoliv bez tápavého hledání - v ý v o j o v o u metodu. V perspektivách v ý v o j o v é m e t o d y a dnes i teorie (nauky) příroda vyjevila svou plnou přirozenost. E v o l u o i í teorie očištěná od všech pseudometafyzických a materialistických přísad j e nesporně m e todologicky a hermeuticky plodným k r o k e m dopředu. Ž i v o t j e rození, vznikání nového, růst a stoupání k vyšším m o r f o l o g i c k ý m stavbám - j a k v individuu tak i v biosféře. Ž i v o t j e narůstání b y t í : plus-etre (Teilhard de

58

Chardin). Ontogeneze a fylogeneze se staly rámcovými kategoriemi, bez nichž se žádný biolog a žádný filosof přírody neobejde. Tato evoluční euforie zamlžila na čas skutečné obzory přírody. Ne vždy ale přece velmi často se dnes zapomíná (8), že skutečná, faktická ontogeneze nakonec vyúsťuje v ontolyzi: stárnutí a smrt. Totéž platí o typogenezi (ťylogenezi): po stoupajícím tvořivém, vývojovém údobí následuje zenit plnosti, rovnováhy a rozkvčtu - typostáze, která se vsak neudrží a přechází v klesající údobí typolyze. Vznikání druhu, rodů, čeledí, tříd a kmenů je úžasným jevem v dějinách biosféry. To však nám nesmí zastínit neméně pozoruhodný a dodnes málo probádaný jev jejich stárnutí, zanikání a mizení. Nemůžeme se neptat nejen na příčiny, podmínky a znaky, zákony a směry růstu, vývoje a rozvoje, ale mus'ine hledat taky kořeny, důvody a umožňující předpoklady involučního pohybu v biosféře a ve vesmíru, příčiny stárnutí a umírání. V konkrétním, faktickém vesmíru a hlavně v organismech j e patrný nejen vzestupný syntropický trend, ale také spádový, entropický pohyb. Tato patrná skutečnost přivedla některé vědce k základnímu gnostickému a téměř manichcjskému dualismu antagonistických sil: bios a thanatos. V přírodě tedy vládne i smrt, a to nejen tak zvaná přirozená smrt - lze-li vůbec mluvit o přirozené smrti - ale i nepřirozená, násilná, při voděná a válečná: živé ničí živé. A. Camus napsal: » Disons que le seul obstacle, le setil „ mancque ä gagner " est constitué par la mort prématurée «. Ve vědách i ve filosofii se často setkáváme s mlčením, když běží o smrt. I silný sklon nahrazovat slovo „ smrt " jinými termíny svědčí o bezradném obcházení tohoto tajemství anebo o naprosté nemohoucnosti včlenit skutečnost smrti do vesmíru. Množí se také biologické dohady o příěinách umírání. Obyčejně se ale nedostanou příliš daleko. Nepřekročí ani hranici, která dělí znak, projev, vyjevování od skutečné příčiny a kořenu stárnutí a umírání. Německý biolog W . Bargmann uzavírá kapitolu o stárnutí a umírání touto větou: » Stárnutí a přirozená smrt jsou základní jevy života, spojené s dynamickým řádem buňky; jejich příčina leží ve tmě« (9). Ve filosofii situace není o mnoho jasnější (ro). Smrt bývá někdy považována za strukturálně nezbytný moment dialektického pohybu (Hegel, marxismus), anebo je jako

(8) Např.: G . MONTALENTI, L'evoluzione. Torino 19*55; V . NOVÁK a KOL.. Historický vývoj organismů, Praha 1969 a mnozí jiní se o jevu přirozeného vymírání organismů vůbec nezmiňuji. Fcncuiom é n u v ě n o v a l i p o z o r n o s t : H . C O N R A D - M A R T I U S , P . O V E R H A G E , O . H . SCHINDEN WOLF, R .

WOLTB-

RECTC. SVT. R . LIEBIG, Die andere Offenbarung. Augsburg 1969. (9) W . BARGMANN, Vom Bau und Werden des Organismus. Hamburg 1957, str. 125ml. Podobné P. OVERHAGE, Die Evolution des Lebendingen. Frankfurt/M., I, 1964, str. 191: » Die Frage nach den Ursachen (smrti a stárnutí) bleibt... vorerst unbeantwortet.« (10) R . EHBENBEHG, Der Lebenslauf. Heidelberg 1946; H. CONBAD-MARTIUS, Bios und Psyche. HamburgMünchen 1949, str. 371m. a 55nn. Srv. od téže autorky: Der Selbstaufbau der Natur. Münchcn 1961 2. Ed., str. 45; Die Geistseele des Menschen Münchcn i960, str. 74.

59

absurdní, bezdůvodná absolutní fakticita totožná - axiologicky - s rozením a vznikáním (Sartre). O krok dále se došlává teologizující fdosofie A . Camuse, který vidí ve smrti tvář absurdní existence. Fenomenologická ontologie H. Conrad-Martiusové se přibližuje asi nejvíc křesťanské teologii. Smrt je pro ni strukturálním prvkem narušení, vezdejšnosti propadlé pozemskosti, kterou fenomenologie může popsat a konstatovat, axiologicky vyhodnotit jako neautentický a nepůvodní existenciál skutečnosti, ale kterou nemůže ani vysvětlit ani překonat. O horizontální vysvětlení a překonání smrti se pokusil Fr. Nietzsche obnovením mýtu o věčném návratu. Křesťanská teologie chápe a řeší tajemství smrti vertikálně ( n ) . b) Znaky stárnutí a zanikání.

Analogie, příměry a podobnosti nic nedokazují. Jejich epistemologický význam tkví v tom, že nám umožňují anebo alespoň usnadňují klást skutečnosti smysluplné otázky a hledat uspokojující odpovědi. Příroda se dnes nachází ve stavu krize. Hrozí jí zánik. Zkratkové zjištění, že jejím smrtelným ohrožením je homo technicus, nás vede k dalším a n o v ý m otázkám a k potřebě lépe vidět pozadí tohoto ohrožení. Ptáme se, zda běží o krizi růstu anebo o krizi stárnutí; o funkční a vývojové přesunování sil anebo o agónii. Anebo je tomu tak, že soudobé ohrožení přírody je novou dějinnou výzvou, tentokrát obrácenou na lidstvo jako celek? Její axiologický smysl by pak spočíval v etické a humanistické odpovědi: mohla by se stát požehnáním a milostí, ale také prokletím a zatracením. Zamysleme se nyní nad některými analogiemi. Biologický výzkum biosféry a jejích morfologických složek ukázal na tyto symptomatické a krizové jevy, které někdy (12) - snad často - doprovázejí vymírání druhů, rodů a čeledí. Takovým krizovým a patologickým jevem je třeba sklon překročit optimální anatomické rozměry a porušit morfologickou rovnováhu: gigantismus. Dalším krizovým znakem stárnutí bývá jednostranně vyhrocené přcspccializování některých orgánů na úkor druhých ústrojenství a porušení fysiologické rovnováhy. Tato superspecializace působí dojmem, jako kdyby celek organismu začal sloužit a pracovat pro jednu svou část. Konečně je tu porušení morfologického stavebního slohu u organismu, ztráta jednoty a řádu: množí se morfologické úchylky, v ý k y v y , zvláštnosti které neoznamují příchod nového stavebního morfologického slohu (13).

(11) R . GUARDINI, Die Letzten Dinge. W ü r z b u r g 1932, 4. Ed.; L. B o n o s , Mysterium Mortis, K . RAHNER, Zur Theologie des Todes. (12) O .

OVERHAGE, c. d . , str.

(13) TamtiFi str. 44.

60

4jnn.

64

V. Ziswiíler (14) upozorňuje, že někdy explosivní a chaotické rozmnožení zástupců některých organických druhů je předehrou a úvodem k jejich zániku. Zdálo by se, že tato morfologická skupina je » informována « o svém blížícím se zániku a že svým nadměrným rozmnožením bojuje proti vyhynutí. Není neznámo, že genetická plodnost jednotlivého organismu narůstá s narůstajícím ohrožením života. Hlad a bída neumenšují, ale spíše zvyšují sklon a schopnost k plození. Masovým mizením doprovázeným často patologickými hypertelieini a degeneračními disteliemi se početně silně umenší dr liliová nebo rodová šířka, dosažená fylogcnctickým vývojem (anagenezí, typogenezí, anamorfozí). Někdy po této krizi se může biologický typ opět vzchopit k novému rozkvětu a také k novému explozivnímu rozmachu. Máme opět dojeni, jako by po vývojové únavě a odpočinku, nabral znovu dech k dalšímu vzestupu (15). Složitost živé přírody se zvyšuje tím, že v ní nevládne jen účelnost, ale i nc-účclnost (distelie), nejen stoupající tendence, ale i sklon k sestupu, k zániku, nejen život, ale i smrt. Pro vědu i pro filosofii přírody není hlavním úkolem popsat a vysvětlit bud" jednu nebo druhou dimenzi, ale odpovědět na otázku, jak jsou vůbec možné obě a jak je vůbec možná jejich koexistence. V těchto perspektivách i naše otázka po smyslu soudobé krize přírody a životního lidského prostředí dostává určitější obrysy. Titanismus technologické moci, přcspccializování racionálních a technických schopností, ztráta jednotného životního a tvořivého slohu, explozivní množení atd. jsou předehrou ke stárnutí a vymírání anebo jsou krizovým hledáním nového morfologického typu a slohu, oddechem a odpočinkem k novému rozběhu a vzestupu? c) Potenciální nesmrtelnost.

Proti tvrzení, že přirozená smrtelnost je vnitřní strukturou živých organismů, se dlouho bránila určitá část biologů. Opírala se o názory a zkušenost zoologa Weismanna, který označil za kritérium smrti mrtvolu. Tam, kde se nevyskytuje mrtvola, nelze mluvit o smrti. Wcismann dále poukázal 11a to, že ve velké živočišné skupině jednobuněčníků (prvoků) se setkáváme s mrtvolami jen jako s následkem násilného a umělého zničení. Smrt jednobuněčných organismů nenastává podle Weismanna přirozeným procesem stárnutí, jako je tomu u mnohobuněčných živočichů. Jednobuněčníci se plodí dělením rodičovského organismu (mitosis). V dělícím procesu rodičovský organismus

(14) Animali est in ti e in via di estinzione (překl. z nčmčiny), Milano 1969. ( 1 5 ) P . OVERHAGE, c.d.

str. 4 7 a 1801111.

přechází a vchází beze zbytku do svých dcer. V nich žije dál. Proto Weismann mluvil o potenciální nesmrtelnosti a odmítal nazývat dělení rodičovského organismu smrtí. Prý záleží na vnějších podmínkách, tedy na prostředí, zda jednobuněčné organismy » bis in alle Ewigkeit weiterleben oder nicht«. Bargmann poznamenává, že s potenciální nesmrtelností se lze setkat také v embryonálních buňkách obratlovců, které mohou být udrženy při životě »in vitro «, tedy mimo mateřský organismus. Roku 1910 se podařilo známému biologovi a lékaři Alexisu Carrclovi » přesadit« do umělého životního prostředí živou tkáň kuřete. Potomci těchto kuřecích buněk by prý mohli být dodnes naživu. Zde je ovšem třeba vyvarovat se klamného závěru. Skutečnost, že se ve výše zmíněných případech nesetkáváme s mrtvolou, nás ještě neopravňuje k tvrzení, že prvoci a Carrelovy tkáně nestárnou. Pokusná pozorování ukázala, že k mitózi (plození dělením) jednobuněčných organismů dochází ve fázi stárnutí. Mitóze by pak byla nejen plozením ale i omlazováním stárnoucího organismu. Podle posledních zpráv z pokusné embryologie se dá považovat za jisté, že mitóze není zcela symetrická, nýbrž asymetrická; to znamená, že dvě nové buňky vzniklé dělením (dva nové jednobuněčné organismy) nejsou morfologicky ani fysiologicky totožné. Jejich biologická hodnota je tedy různá. To by mohlo vést ke zjištění, že biologicky méněcenná buňka je nositelem procesu stárnutí a smrti. Je tedy na cestě k smrti. To by ovšem také znamenalo opustit pojem potenciální nesmrtelnosti. Ať už je tomu jakkoli, jisté je, že nižší jednobuněčné organizmy s t á r n o u zrovna tak jako mnohobuněčních Pravděpodobně i u jednobuněčníku se vyskytuje » přirozená smrt« - jejímž důkazem je mrtvola. Ostatně je velmi nesnadné rozlišovat mezi přirozenou a násilnou smrtí, smrtí v důsledku vnitřního stárnutí a opotřebování orgánů a smrtí, která přichází ze životního prostředí. Tím je zrnivu zproblcmatizován názor, že smrt a smrtelnost jsou daní, kterou musí platit vysoce složité organismy, vybavené morfologicky a fysiologicky specializovanými tkáněmi, orgány, soustavami a ústrojenstvími. Neméně nejistá a problematická je myšlenka, že u mnohobuněčných organismů si zachovalo potenciální nesmrtelnost pouze zárodečné plasma (16). d) Homo destruens.

Vraťme se nyní k člověku. Pokusme se zachytit znovu a hlouběji nevralgické uzly jeho složitého vztahu k přírodě. V podstatě jsou tyto uzly dva: využívání přírody a kultivace přírody. Mluvili jsme o vyváženém napětí a harmonické rovnováze mezi obytnou (kulturnětvomou) a užitnou (spotře-

(I6)

62

W.

B A R G M A N N , C. D., s t r .

135.

biteiskou) stránkou životního lidského prostředí. Otázka, na kterou třeba dát odpověď na konci těchto úvah, j e tato: jak j e vůbec možná harmonická a dynamická rovnováha mezi těmito dvěma póly lidského pobytu v přírodě, mezi využíváním a pokulturňováním životního prostředí? Otázka nemíří jen do budoucnosti, ale obrací se také do minulosti. U ž jsme viděli, že dějiny lidského pobytu v přírodě nejsou vždy růžové ani roniaticky krásné. Člověk - i k d y ž oblečen do své definice rozumového tvora (animal rationale, zoon logon echon) se ne vždy choval jako rozumný a rozmysluý pán přírody. Dějiny jeho racionálního spoutávání o ovládání přírody jsou také dějinami jeho iracionality a násilnictví; dějiny jeho kultury jsou také příběhem j e h o barbarství. Nemůžeme apriori vyloučit donměnku, která připisuje ničivému iracionálnímu barbarství faktické prvenství a dějinnou nadvládu nad racionalitou a kulturností v lidské bytosti. Jestliže tedy člověk doposud nevyhubil sám sebe, nezničil zvířenu, nezpustošil flóru a ostatní přírodu, pak to n e n í - ř í k á pesimistická domněnka - jeho zásluhou ani důsledk e m j e h o rozumnosti, lásky a odpovědnosti, ale spíše jen proto, že příroda byla v přesile a j e m u chyběly dost účinné zbraně. Harmonická rovnováha v životním prostředí byla tedy kompromisem Člověka s přírodou uzavřen ý m nikoliv ze cnosti, nýbrž ze slabosti a nemohoucnosti (17). V minulosti, i když ne vždy, přece jen povětšině příroda mohla sama obnovit svou rovnováhu a zahojit rány, které jí zasadil člověk. Déšť smíval špínu která se nahromadila v městech. Řeky a potoky mohly odplavit odpadky lidského díla. Divoká zvěř se mohla svým množením udržet 11a životě, i když nikdy nechybělo lovců. Celé kraje se opět zalesnily po požárech, které doprovázely táhnoucí válečné armády. Počet obyvatelstva nikdy nedosáhl dnešní hranice. Ničící rušivé nástroje a technická moc člověka byly primitivní a omezené. Nedošlo skoro nikdy k naprosté monopolizaci užitkové stránky v obývání přirozeného prostředí. Příroda nebyla nikdy naprosto redukována na konzumní dimenzi, na zásobárnu látek a energií. Dravost, ničivost, útočnost a barbarství člověka byly ponořeny do základní naivity neboli míry, která j e poutala a udržovala v mezích snesitelnosti, napravitclnosti, v rámci » klasického humanismu «. Lidské dílo ve všech svých rozměrech a projevech: umění, bydlení, technika, výroba, město, stát, moc, hospodářství, spory, války atd. neslo dobře či méně dobře lidskou tvář, svou lidskou míru. T y t o doby jsou nenávratně za námi. Proto lidské dílo, které se dochovalo až dodnes, má pro nás nenahraditelnou cenu - právě svým lidským posvěcením a svou lidskou mírou (18). Zde se rodí hlad dnešního člověka po starých věcech. (17) K . LORENZ, Das sogenannte Böse. W i e n 1963. E. FROMM, Lidské srdce. Praha 1969. (18) R . GUARDINI Die Macht, W ü r z b u r g 1955, 3. Ed., str. 101-2; »rv. od téhož autora: Das Neuzeit, Basel 1950; Freiheit-Cnade-Schicksal. M ü n c h e n , b. d.

Ende der

63

Zůstává tedy skutečnost, že nase historická a kulturní minulost, viděna v celku, zpravidla - pravidlo nepopírá ale potvrzuje výjimky - dovedla v y t v o řit harmonickou rovnováhu mezi skutečným, zkulturňujícím pobytem a narušujícími zásahy, využíváním a spotřebováváním přírody. Technologická naivita, spise obranný než útočný postoj a nevyspělost lidské vlády a moci nad přírodou mohou alespoň z části vysvětlit to, co se nestalo a k čemu de facto nedošlo, totiž k naprostému zpustošení a narušení přírody, počítaje v to i sám lidský život. Nemohoucnost lidské dravosti však nikdy nevysvětlí to, co se st?lo a k čemu pozitivně došlo - to je k vytvoření celkové harmonické a organické propojenosti lidského díla s přírodou. Musíme se vyvarovat snadné a svůdné abstrakce: člověk - to jsou lidé. Jejich konkrétní historické chování se nedá příliš schematizovat a hlavně se nedá převádět na jediný behavioristický typ, na jediný model. » H o m o t e c h n i c u s » h o m o destruens« patřil a patří nesporně k strukturální tváři člověka, tak jako k ní patří »homo collens«, »homo habitans poetice mundum «, » homo s a p i e n s « . Tentýž konkrétní člověk se může za určitých okolností chovat jako » destruens « - jindy zase jako * collens Totéž platí i o celé společnosti. Otázku, jak je možné, že tentýž člověk se chová někdy jako » collens« (kulturotvorně) a jindy zase jako » destruens «, ponechme prozatím bez odpovědi. Spokojme se se zjištěním, že v minulosti se někteří lidé chovali vůči přírodě násilně, surově, bezohledně, ničivě a macešsky; jiní zase jemně, tvořivě, kulturně. Umělci, básnící a světci - a v každém člověku žije něco z umělce a světce - se přírody ujímali, jí se zastávali, ji milovali a brali něžně do rukou. Pak se hojila, kvetla, rostla a oblažovala svou živou přítomností a tichou krásou lidské prostředí. K tomu třeba ještě dodat, že ani příroda se nechovala vždy mateřsky. Byla a je doposud někdy macešská, tvrdá, lhostejná k lidskému osudu a k lidskému dílu. Dovede zaútočit, ničit a plenit. Pak ovšem dochází k souboji mezi ní a člověkem. Dnešní člověk vychází z tohoto souboje jako vítěz. Jaké je však toto jeho vítězství? Nechceme je předčasně přirovnávat k Pyrrhovč úspěchu. Je spíše třeba stále připomínat dnešní technologické revoluci a její euforii slova francouzského básníka Péguyho: »La ré volution... sera morale ou eile ne sera pas. « To znamená, že technologická revoluce, nechceli se stát prokletím a zkázou člověku a přírodě, nesmí zradit ony ideály a ony hodnoty, v jejichž jménu vznikala a rostla. Musí si tedy sama skrze své představitele - a to jsme v různé míře my všichni - uložit přísnou řeholi, etickou kázeň a řád a nedat se strhnout ani opojit svými úspěchy, nedat se zaslepit svou euforií. Jinak jí hrozí nebezpečí všech revolucí, že bude pojídat své vlastní děti, bude ničit sebe samu. Technologická revoluce vznikla a rostla a vítězila je jménu člověka, jeho osvobození a vyvázání ze strachu před přírodou a ze svázanosti s nutností. Její integrální lidský cíl j e tedy osvobozo64

vání člověka - nikoliv ohrožování; vláda člověka a nikoliv jeho nové ujařmení, n o v ý strach, útlak, zvěčnění, odcizení. Druhý její cíl tkví ve zposlušnění přírody, nikoliv v jejím zničení a vyplenění. Vládnout mámená i dnes sloužit, chránit, množit svobodu a bytí - i v přírodě.

3.

ZÁVŽRY

1. Příroda j e ponořena do smrtelnosti, ale hledá nesmrtelnost. Nikoliv smrt, ale život j e jejím smyslem. 2. R o v n o v á h a , účelnost, řád, štědrost, » milost« přírody a jejích věcí jsou hluboce propojeny a spojeny s vykloněností, neúčelností, útočností, nemilostí, ničivostí, * dračí dimenzí «. 3. Člověk se nechová vždy rozumně, ale také i nerozumně; není jen h o m o sapiens ale těž homo destruens. Anebo naopak: využívá, ničí, plení ale také obývá, chrání, zdokonaluje, staví, polidšťuje. 4. Dnes j e příroda ohrožena nikoliv stroji, ale člověkem, který redukoval sebe na technickou racionalitu; zapomíná a někdy i dokonce popírá j a k o ne-rozum vše, co přesahuje jeho geometrický, technický svět. Přírodu převedl na abstrakci mechanické, propočitatelné, využitkovatelné soustavy látek a energií, a zapomíná na vše, co je transmcchanické, kvalitativní a ontologické. 5. Smrtelnost, křehkost a narušitelnost přírody neznamenají její znehodnocení, ani nám nevnukají opovrhování. Spíše naopak vyžadují od člověka, technologického vítěze, větší odpovědnost, rozumnější péči, něžnější a hojivější lásku k přírodě. 6. Příroda jako celek i její jednotlivé složky, její rození i umírání mají historický charakter, který pramení z ontologické stvořenosti. Historicita přírody vyzrála právě dnes. Příroda se účastní dějin člověka a její osud je osudem člověka. Je prolomen a zrelativizován mýtus věčného návratu a koloběhu vesmíru. Proto některé ztráty, prohry a zrady na přírodě mohou být definitivní, nenahraditelné, nenávratné. T í m sc zvyšuje hodnota přírody. Je v určitém smyslu absolutní, neopakovatelná a nenahraditelná, tak j a k o neopakovatelný, nenahraditelný a absolutní ve svém řádu j e lidský život - a lidská smrt. 7. Technologická revoluce je velká svou naléhavou výzvou, před kterou nás staví. Nemůžeme už obejít, přehlédnout a přeslechnout skutečnost, že člověk obývá svět nejen technologicky, ale i poeticky, a tedy i metafyzicky a teologicky.

65

8. Nase naděje na budoucnost přírody se opírají také o to, že doposud rozumíme - a zdá se, že budeme rozumět stále více a hlouběji - básníkům, kteří dovedli za nás všechny vyslovovat pravdu, krásu a milost přírody. » Člověk nemá tolik chvátat - píše Jakub Demi - a více věřit svým očím, aby měl se zemí slitování a neničil krásu, která se vždycky nemůže bránit, ale některé děti to poznávají a mělo by se na těchto místech dbát dětí, kterým se zrak ještě nezkrátil ani nezkalil.« »... ti, - pokračuje nás básník - kteří mluví, ničeho nevidouce, nemají docela nic společného s těmi, kteří vidouce, mlčí. Člověk by řekl, že je tu takový rozdíl jako mezi živými a mrtvými a myslím, že i jazyk je skrz naskrz jiný. Já například řeknu: PUPAVO, miluji tě! A všichni mluvící řeknou: on tím myslí něco docela jiného. Neboř tento svět nedovede ani květinu ani ženu přijímati jako Tělo Páně, uctivě a bez jakékoliv záludnosti. Oni musejí i za voňavým a chutným a zdravým a krásným ovocem hledati ještě něco, aspoň špatnou myšlenku, a také bez obalu to říkají, protože jejich rouhání nemá už žádné jiné cesty. Mlčící neřeknou docela nic, neboť takový je zákon věřících v Boha a v řád moudrosti.« » Tázal jsem se květin - říká Demi - kde myšlenky jejich jsou nejzdravější. A odpověděly: na hrobech! I ptal jsem se jich rychle, kde se jim nejlépe odpočívá. A odpověděly: na oltáři!« (19). (Uveřejněná stai je první částí delší autorovy studie)

(19) Citáty z Dciuh jsou vzaty z jeho knihy: Miriam a jiné práce, Brno 1969, str. 39, 61-63.

66

JOSEF KRATOCHVIL

S V Ě T L A A S T Í N Y F E N O M É N U BIOS Jako chlapec jsem se kdysi srdečně zasmál obrázku ve Vilímkových Humoristických listech. Byl na něm znázorněn upocený muž, jak odřezává velkou větev, na které sám seděl. A pod ním byla propast. Mnohokráte jsem se později v životě zamyslil nad tímto obrázkem. Nebyl to jistě originální nápad nějakého našeho humoristy, ale symbol sebepoznání, které občas rozšíří v lidstvu nové obavy a strach. Moderní člověk, pán a vládce nad přírodou, poznává co chvíli, jak Často škodí svými zásahy do přírody a jejího dění nejen sobě, ale jak ohrožuje i vše živé na zemi. Vzpomeňme prvně několika klasických příkladů, kdy člověk svými nedomyšlenými zásahy porušil rovnováhu přírody. Kolem roku 1851 bylo přivezeno do Austrálie několik párů králíků. Mělo se tím ulehčit bílým obyvatelům Austrálie, aby vedle klokaního masa měli i maso domova: maso králíků. Nikoho tehdy nenapadlo, že to může vést ke katastrofě. V roce 1932 odhadoval se počet králíků v Austrálii 11a 20 milionů. Píščitá půda umožňovala králíkům snadné a rychlé budování podzemních chodeb a pelechů; a to, že v Austrálii nejsou ani lišky, ani klíny a lasice či fretky, ani jestřábi, tedy přirození hubitelé králíků, způsobilo jejich katastrofální rozmnožení. Nepomohly odměny střelcům. Nepomohlo zřizování drátěných plotů ani otravování králíků. Hladoví králíci pronikli do zahrádek i zahrad a na pole a jako kobylky sežrali vše zelené. Jenže kobylky po napadení určitého kraje opět zmizí, ale králíků jen přibývalo. Ani lidé ani zvířata se nemohli před nimi uchránit. Hladověli ovce i klokani a jiná australská zvěř. Teprve, když patologové zjistili, že existuje virus, který způsobuje onemocnění myxomatosou a tím rychlou smrt králíků, podařilo se docílit vyhubení těchto zvířat. Jiným klasickým příkladem je střední ostrovní Amerika, Antilské ostrovy, zvláště Jamajka, známá svým výborným rumem. Zde se rozmohly neobyčejně krysy a značně škodily plantážím cukrové třtiny. Krysy sem byly zavlečeny dopravními loděmi. Hledala se pomoc proti krysám. Zabíjení a otravování bylo má'o účinné, a tu poradil zkušený zoolog, že by zde mohl pomoci kunovitý obyvatel Jižní Afriky a východní Indie, mungo. Mungo je znám ve své vlasti jako statečný bojovník s jedovatými hady, ale i jako zhoubce krys. V roce 1872 bylo tedy přivezeno na Jamajku několik párků kunovitých mungo. V několika letech zmizely všechny krysy! Plantáže byly zachráněny. Ale nyní došlo k nové katastrofě. Také zde chyběl přirozený hubitcl munga, a tak se tato zvířata tak rozmohla, že v roce 1890 byly škody, které natropil mungo daleko 67

větší než jeho užitek. Mungo byl škodlivější než původně ony krysy. Když mungo vyhubil krysy a hady, vrhnul se na ostatní drobnou zvěř a vyhubil většinu ptactva, napadl drůbež, vyhubil veškeré ještěrky, mloky a nejedovaté hady a želvy, kteří regulovali rozmnožení hmyzu. Tak byla rovnováha přírody opět porušena. Teprve, když byl prémiován odstřel munga, který byl původně chráněn, podařilo se omezit rozvoj tohoto zvířete na Antilách na přístupnou, nerušící míru. Zajímavým klasickým příkladem porušení rovnováhy přírody je i rozmnožení » kožešinového zvířete « ondatry, která byla poprvé vysazena u nás nedaleko Prahy v roce 1905. Ondatry jsou velmi hrabavé a vyhrabávají si své chodby a pelechy zvláště na hrázích rybníků a řek. Jako student jsem měl příležitost sledovat boj proti ondatrám, jakož i jejich zhoubnou působnost, když chodbami provrtané hráze byly strženy a řeky se rozplavily do kraje a způsobily škody na polích i ostatních kulturách, když stržené hráze rybníků vedly k zhoubě násad ryb atd. Ondatry se rozšířily od Prahy všemi světovými směry a nejvíce jimi trpěly jihočeské a jihomoravské rybníky. Ani naše pohraniční pohoří nezabránila rozšíření ondater, které zaplavily Rakousko až k Alpám a šířily se i do Maďarska a do Německa. Výzkumem bylo zjištěno, že v roce 1915 byly rozšířeny již po celých Čechách a části Moravy, v roce 1920 byly již v jižním Bavorsku, jižním Rakousku až po Vídeň a v Sasku, a v roce 1927 dosáhly již Mnichova, Lipska, Drážďan, pronikly i do Polska k Odře atd. Teprve technické přeorientování na betonové hráze a odstřel a chytání ondater do pastí omezilo jejich zhoubné působení a další rozšíření. T o jsou případy z říše zvířat. Mnohem drastičtější jsou klasické případy zásahu člověka do rovnováhy přírody rostlin, do říše rostlin. Les, který původně člověku bránil v budování »kulturní plochy« pro stavby, pole, pastviska ap. byl rozličným způsobem mýcen, např. » žďářen « ap. Středověké zemědělské mapy nám jasně ukazují, že na př. Apeniny, větší část jugoslávského Krasu, ale i Řecko a mnohá jiná území kol Středomoří, tedy i Tunis, Libanon aj. byla původně plně zalesněna. Dnes jsou neúrodnými skalisky. Nechci tu analysovat známou skutečnost, jak k zpustnutí těchto území došlo. Člověk nepochopil včas význam lesa a nezabránil skotu a kozám, aby zničili všechny semenáčky, zárodky nového lesa! Naopak, tento člověk se naivně těšil ze vzniku pastvisk. Netušil, že pastviska se promění v step a holá skaliska. Hodnota lesa nespočívá jen v hodnotě dříví. Les j e regulátorem klimatických poměrů a má vliv, hluboký vliv na všechny rostliny i na zvířata a konečně na život člověka. Les zadržuje dešťovou vodu a odvádí ji pomalu potoky k řekám a vypařením k tvorbě mraků. Je zjištěno, že např. 1 ha lesa udrží v reservě asi 20.000 hektolitrů vody! Ovšem přirozený les! Člověk, který hodnotil les jako producenta dřeva, porušil jeho

68

rovnováhu také tím, že zavedl tak zvané monokultury, tedy kultury jednoho druhu dřeviny, např. smrku, a to ještě ve formě »řádkování podle pravítka«, tedy hotová lesní pole! Následky se dostavily: Kůrovci, kteří jako většina škodlivých zvířat, hmyzů, jsou specialisté pro to Či ono dřevo, se proto masově rozmnožili právě v monokulturách. Podobně mnišky a jiný hmyz doslovně zničily lesy monokultur. A nejen hmyz, ale i větrné bouře porazily srovnané smrky jako cínové vojáčky, pěkně v řadě, jeden strhl následujícího. Také mrazové pohromy byly v monokulturách vždy citelnější. C o zde vypisujeme o lesích, dá se uvést v nesčetné řadě o monokulturách na polích: tedy o rozmnožení mandelinky bramborové, o rozmnožení škůdců obilí a zeleniny i ovocných stromů. Doposud jsem zde líčil hlavně hospodářské škody, které povstaly porušením rovnováhy přírody, nerozumným zásahem člověka do zákonů přírodního dění, a uvedl jsem klasické případy, které jsou Člověku již řadu desetiletí známy. Č l o v č k se však nepoučil, nebo lépe porušuje rovnováhu přírody a její zákony dále, a to nesmírnou měrou. A ohrožuje tím sama sebe! V letech 1956-1957 svého exilu jsem pracoval na Ústavu ochrany rostlin Vysoké školy zemědělské v Hohenheimu. Ředitelem ústavu byl univ. prof. D r . Rademacher, světová autorita v boji proti plevelu. Zde jsem poprvé jasně poznal nebezpečí, o kterém se dnes mnoho mluví: pozvolné otravování člověka »ochrannými« chemikáliemi, které byly použity v boji proti škodlivým chorobám, houbám zvi. plísni nebo hmyzu. T y t o chemikálie a jiné ochranné prostředky sice pohubí plísně i hmyz a jiné škůdce travin obilí, zeleniny, ovoce i vína ap., ale jsou částečně vstřebávány kořeny rostlin a vnikají do těla zvířat, které je požírají a také do těla člověka. Mnoho z těchto chemikálií vyloučí opět tělo a zbaví se jich; jiné však není organismus schopný vyloučit a shromažďuje je v těle! V určitém promile jsou neškodné, ale toto promile se stupňuje až na škodlivou míru. To, co tu všeobecně uvádím o diemikáliích, platí i pro radioaktivitu. Zažil jsem v Norsku velké vzrušení mezi lofotskými rybáři, když vědci zjistili, že řada ryb jejich úlovků jeví určitý stupeň radioaktivity. Podobná vzrušení jsem zažil u Laponců zvláště v době po výbuchu atomové bomby Sovětů na Novaja Zemlja, když prohlídky masa sobů vedly k podezření, že maso j e v í určitý stupeň radioaktivity. Stejné vzrušení, v mnohém ohledu mnohem větší, jsem zažil v Západním Německu v posledních letech, kdy bylo zjištěno, že utišující prostředek těhotným tzv. contergan způsobil ve vývoji dětí řadu hrůzných mutací a dnes žije v Německu několik tisíc dětí, které vlivem conterganu se narodily zmrzačené a neschopné normálního života. Pro ilustraci dalekosáhlosti tohoto zásahu uvádím, že v lednu 1970 nabídla firma Grünenthal z Alsdorfu 100 milionů západoněmeckých marek na odškodnění rodičům tzv. conterganových dětí, tedy dětí, jejichž matky 69

v době těhotenství používaly spacího a uklidňujícího prášku conterganu. Spací prášky totiž vyráběla, prodávala a doporučovala právě firma Grünenthal. J i n ý m moderním problémem, o kterém se dnes m n o h o diskutuje, jsou otravné plyny v ý f u k ů aut. M n o h é ze me se brání následkům těchto otravných plynu nařízením, že auta musí mítí na v ý f u k o v ý c h trubicích zvláštní čistící filtry. Člověk vyrábí tolik aut, že jejich působením nejen ohrožuje své zdraví, ale i život. Přes všechny snahy vynalézt nová a n o v á bezpečnostní zařízení, hynou na silnicích a ulicích lidé ročně a denně více, než za o b o u světových válek. Zvláštní kapitolu porušení rovnováhy přírody b y zabral problém nervosity, porušení duševní rovnováhy např. nezměrným hlukem p r o v o z u v e velkoměstech (ale dnes i na dědinách), problém hluku způsobeného tryskovými letadly, problém škod psychologických reklam rozličných podniku, problém škod způsobených přemírou dráždících podnětů např. sledováním televise dětmi dlouho do noci, problém pití alkoholických nápojů, kouření zvláště omamných drog, problém přeexponování sexu, problém nerovného rozdělení statků, přejídání se na jedné straně a hladovění na druhé straně. I to je porušení rovnováhy přírody. A ne v poslední řadě problém tak zvaných zvířecích mašin, » vědecké racionalisovám c h o v u zvířat Obraťme se o d všeobecného nyní k několika konkrétním případům. M n o h o vzruchu způsobila v minulém roce reportáž Marka Waterse, žurnalisty » Honolulu Star-Bulletinu « zvaná; » Přijměte t o j a k o moji závěť? « A dodal k tomu: » Snad to někomu pomůže*. C e l ý článek líčí j a k M a r k započal kouřit a stupňoval své kouření, až dostal rakovinu plic. B y l o p e r o ván a po operaci přestal kouřit. B y l o však již pozdě. D r u h ý den, k d y d o končil korektury onoho článku, umřeí. Článek začíná v ě t o u : » Cigarety jsou příčinou mé smrti. Poznal jsem tohoto mého vraha poprvé, k d y ž m i bylo čtrnáct let. Tehdy jsem počal krást cigarety svému otci ... « A č nové a nové v ý z k u m y a poznatky dokazují zhoubný vliv kouření, třeba říci, že kuřáků ve světě přibývá ... Hlavně mezi mladými lidmi. K u konci druhé světové války byl velmi populárním prášek D D T (Dichlor-diphcnyl-trichlorethan). A č k o l i v byl vynalezen a synthetisován j i ž roku 1872 pro firmu A. v. Bayer, zůstával v rukou odborných kruhů. P o 2. světové válce se rozšířil skoro d o každé domácnosti. Jako kdysi aspirin byl proti všem neduhům, byl D D T proti všemu h m y z u , o b t í ž n ý m mouchám, ovádům i komárům v domácnosti i na chatě, stejně j a k o k vyhubení štěnic, vší a blech. Švýcarský chemik P. Müller se postaral o j e h o popularitu a účinné rozšíření, k d y ž se v ý r o b y ujala známá švýcarská firma J. R . Geigy A G v Basileji, a k d y ž se ukázalo, že 70

D D T lze úspěšně použít proti strašlivým epidemiím a chorobám, jako b y l skvrnitý tyfus, malarie i spává nemoc. Blechy i mouchy na př. Tse-tse a jiné, byly účinně regulovány nebo zcela vyhubeny v krajích, kde umíralo ročně tisíce obětí na tyto choroby, kde byl těmi chorobami decimován stav dobytka ap. a kam se šířil tím i hlad. Nuž, to je » světlo « Dichlordiphenyl-trichlorethanu, ale » stíny « se záhy dostavily. Dnes vypovídají D D T rozličné státy boj a zakazují jeho používání. D D T zahubil miliony nevinného ptactva i miliony rozličných užitečných teplokrevných zvířat, rejsků, plchů, atd., zahubil i nmoho ryb, ještěrek, žab ap., tedy zvířat, která požírala na př. h m y z usmrcený dichlor-diphenyl-trichlorethanem. A nejen to, ukázalo se, že D D T otravuje i člověka, spolupůsobí na vznik a rozvoj řady patologií, žaludečních vředů, dokonce i rakoviny. O toni jsem napsal více svého času pro , N o v ý Život \ Jeden z bolavých problémů dnešní doby j e pitná voda a voda na koupání. Vzpomínám si, jak jako chlapci při putování se skauty jsme klidně vařili svou polévku i čaj z každé potoční v o d y ! Ba některé řeky měly i tak čistou vodu, že jsme se nebáli z ní vařit. Dnes jsou řeky dokonce zdravotně nebezpečné již jen pro koupající a v mnoha územích je přímo zdravotní zákaz koupání v řece. Tak je tomu s řekou Nekarem na Stuttgartsku. Pověstmi opěvovaná romantická řeka R ý n je dnes nepěkně nazývána » kloakou Německa«. Biologická samoregulace a samočistění řek není u R ý n a možné, protože na břehu R ý n a a v jeho okolí stojí velkoměsta a nesčetné průmyslové podniky, jejichž slivky a odtoky zaplavují R ý n takovou měrou, že např. 80 % úhořů ulovených v R ý n u (a R ý n j e jednou z hlavních tepen putování úhořů) není k jídlu pro fenolovou příchuť! Fenolové sloučeniny vznikají při výrobě koksu a v uhelném průmyslu a jako odpadky tekou do R ý n a a shromažďují se v mase ryb a jiných vodních živočichů. Abych uvedl číselný příklad: jen clsaský Kali-průmysl svádí do Rýna denně 4000 až 6000 tun solí! Podle údajů z roku 1962 vlévá se ročně v Německu do hlavních řek na 8,35 miliard m 3 odpadkových vod, z nichž přes 5 7 % není dosud žádným způsobem čištěno! Nejvíce Špíny a škodlivých látek j e v R ý n u , v Labi hlavně kol Hamburgu, a ve Wcseře kol Bremen. Podle v ý z k u m ů zdravotních úřadů obsahuje 1 litr vody R ý n u z oblasti Diisseldorfu na 250.000 Coli-bakterií z lidských střev! A ještě jednu zmínku o potocích a řekách: kolik si přisliboval člověk z provedení regulace potoků a řek! A jaké jsou následky? Regulací potoků a řek byl způsoben pokles hladiny podzemní v o d y ! Tisíce studní na samotách i dědinách ztratilo vodu, voda se stala drahocennou hodnotou. Jako číselný příklad uvádím, že např. při tak zvané » Tulla-Korrekci « toku R ý n a poklesla základní vodní hladina v okolí R ý n a mezi Basilejí a Mohučcm o 4 až 15 metrů! Dalšími následky regulace j e proměna kraje ve step a uhynutí

71

lesů, neúroda polí a vysušení luk atd. S tím souvisí změna klimatických poměrů a tím i zdravotních základů pro člověka i zvěř. K d y ž jsem j i ž u zemědělství, rád bych se zmínil ještě o » melioraci « půdy a krajiny. Vzpomínám si, jak svého času Dr. Smotlacha, pražský m y kolog a biolog-idealista se zasazoval tiskem i peticemi u našich úřadů za ochranu čmeláků jako opylovačů jetele a jiných motýlokvětých rostlin. Varoval před rušením mezí, mýcením keřů a osamělých stromků na stráních a mezích ap. Jako student jsem byl stržen jeho nadšením a podporoval akce, které bohužel nalezly většinou hluché uši. Ale obraťme se jednou z Evropy do Ameriky, abych i tu na konkrétních případech ukázal, jak porušení přirozené rovnováhy přírody např. právě vymýcením keřů a keříků a zoráním mezí a vypleněním travnaté prérie (na jejíž místo nastoupily obrovské polní komplexy amerických farmářů) vedlo ke katastrofám. Prérie, které svou podstatou byly obrovskými pastvisky, svého času pro nepřehledná stáda bisonů, se staly obilnými farmami - a katastrofy se dostavily: Např. l i . května 1934 strhla větrná bouře potušenou prst na území pětkrát větším než naše republika a podle odhadu amerických úřadů odnesla na 300 milionů tun úrodné půdy a přenesla ji přes východní pobřeží kolem N e w Yorku na 2000 až 3000km do Atlantiku! B y l to opravdu » černý den « farmářů, kteří za jediný den byly připraveni o v ý těžek své mnoholeté námahy ... marné námahy. A ještě jiný případ! V červnu 1947 se rozvodnila Missouri a odnesla do moře na 150 milionů tun úrodné půdy státu Iowa - jednu čtvrtinu vší polní plochy, pro farmáře navždy ztracenou. Podobné případy jsou známy i z ruských kolchozů zvláště z Ukrajiny. A Čína? Biologové a historikové ruku v ruce nám dokazují, že pradědové Číňanů vymýtili lesy, kroviny a pastviny a proměnili zem v obrovské polní plochy, které dnes podléhají katastrofálním zátopám a suchu. Ekologové mluví o tom, že naše země je » biologicky nemocná «. N e mocné jsou řeky, nemocná je krajina. Je třeba ozdravovacích procesů, je třeba poznání podstaty onemocnění krajin a biologického prostředí, j e třeba poznání podstaty porušení biologických zákonů a biologické rovnováhy a je nutno zavésti ozdravovací procesy. Pro katastrofálně se rozmnožující lidstvo nutno najít nové zdroje výživy. Hlasatelé thesí, že naše země »je přelidněna «, že » na zemi není místa pro lidi « přehlížejí skutečnosti, že explosivní v ý v o j lidstva se tyká jen určitých oblastí, že hladovění milionů na naší zemi je způsobeno nedostatečnou organisací rozdělení potravin (na určitých místech jsou potraviny spalovány, kompostovány, vrhány do moře ap. - jinde je hladomor) a sobeckostí těch, kteří raději vyrábějí a prodávají zbraně, než by věnovali svůj kapitál rozvoji nových zdrojů v ý ž i v y , např. v ý ž i v y z moře.

72

Předně, jak vypadá rozvoj lidstva? Podle antropologických odhadů žilo na světě asi před milionem roků, tedy v starší době kamenně na 125.000 lidí, v střední době kamenné, tedy asi před 300.000 lety, bylo na zemi asi i milion Udí, v době narození Krista Pána asi 133 milionů. Další odhady jsou přesnější a přesnější, možnostmi sčítání např. z roku 1650 víme o 545 milionech obyvatelů naší země, z roku 1800 o 906 milionech z roku 1900 o 1610 milionech, z roku 1950 o 2400 milionech a roku 2000 bude míti naše země podle odhadu 6270 milionů obyvatel. Jistě, že tato čísla mnohého polekají; všechny nutí k zamyšlení. Skutečností však je, že naše země je ze dvou třetin pokryta oceány, vodou! A voda j e třídimensionální; skýtá tedy daleko větší prostorové možnosti než povrch země. Ale i naše země, pevnina je pokryta mnoha, nuioha prostory, které jsou takřka liduprázdné. Vím, jak mne kdysi uchvátila vyprávění prof. Dr. Aloise Musila o putování po poušti Nefudu a jeho osobní vyjádření v soukromém rozhovoru, že » arabské pouště budou schopny uživit nesmírné množství lidstva «. Plány Francouzů učinit jednou z největší pouště světa, Sahary, úrodný kraj, nebo nálezy paleontologů dokazující, že ledová poušť ostrova Grónska (který j e někdy označován za další kontinent světa), byla kdysi úrodnou krajinou, na níž žila rozličná zvířata, ukazují, že je třeba se starat o nové obyvatelné prostory na zemi snad - podle mého názoru - více než o lety na měsíc a jiné planety! Při svých výzkumných cestách po skandinávských fjelech jsem si mnohokráte uvědomoval, že zde jsou obrovské nevyužité prostory! Prvně mi bylo jasno, že Skandinavic, zvláště však Norsko, má nesmírné zdroje energie, hlavně elektrické energie z četných vodopádů a slapu. Elektrický proud je tu z nejlevnějších na světě! Svítí se a topí se elektricky ve dne v noci zvláště v měsících, kdy jsou dny zcela krátké, takřka je skoro stále » noc «. Je tu tedy prostor, levné světlo a levné topení. Kdyby sc někdo ujal velkoryse organisace pro výživu lidstva a postavil ve Skandinavii obrovské skleníky, které by byly v zimě elektricky levně vytápěny a ve dne v noci osvětlovány, mohly by se tu masově pěstovat rozličné rostliny, plody i zelenina pro v ý živu milionů. A v létě? T o svítí slunce stejně ve dne v noci. Skleníky by se mohly snad podle potřeby elektricky vytápět, ale světla je tu nadbytek. Jaká by to byla produkce potravin! Jen by bylo třeba, aby se toho ujali odborníci a lidé či organisace s kapitálem a srdcem. Jiným prostorem, kde jsem byl přímo donucen srovnávat a podobně uvažovat, byla jihoafrická step Kaarro, kde jsou sice pštrosí farmy, ale kde leží také obrovské prostory nevyužity pro výživu lidstva. A stejně tak poušť Kalahari. O této problematice jsem se zmínil již při diskusi o poušti Sahaře.

73

Největším prostorem možnosti budoucí v ý ž i v y lidstva je však moře. Moři věnují mnoho pozornosti Američané i Rusové, jako kdysi stejně i Angličané, kteří chtěli býti »pány všech moří«, podobně i Francouzi, Španělé a Portugalci, Číňané i Japonci. Výbornou práci o moři jako » největším biologickém prostoru« napsal prof. R . E. Coker z university v sev. Carolině: » This great and wide sea «. Další pozoruhodné nové práce vydal Culumbus O'Donnell Iselin a mnoho dalších spolupracovníků Oceanografických ústavů, které vysílají na moře badatelské lodi (dnes existuje a pracuje přes 50 specificky vybavených badatelských lodí s 600 techniky a 3000 vědeckými spolupracovníky). Aniž by se člověk musel zvláště namáhat, získává z hektaru prostoru moře tolik jako z hektaru prostoru kultivované země. Jenže j e známo, že dosud využívá člověk moře minimálně. Jen asi dvě procenta jeho výživy pochází z moře. Jsou to hlavně rozličné druhy ryb, rozličné mušle a šneci, rozliční krabové a hlavonožci, mořští ježci, mořské okurky ap., které člověk z moře těží pro svou výživu. Také velryby, tuleni a mořské ptactvo s četnými vejci na ptačích ostrovech ap. jsou zdrojem v ý ž i v y člověka. O dalším rozličném užitku ani nemluvím (perly, sůl atd.). Velryby (obecně známo: nejsou ryby, ale savci) byly za poslední desetiletí člověkem takřka vyhubeny, ale i tak je např. v Norsku velrybí maso levnější než chléb. Na expedicích se studenty jídáme s oblibou velrybí roštěnky a řízky! Nej větší užitek pro budoucnost lidstva si slibují badatelé z využití rozličných mořských řas. Vlastně výživa vodními řasami není novinkou našeho světa. Před několika lety objevilo pár biologů, že některé rody z Čadu (»Tschad«, africká repubika) požívá s oblibou modrou řasu Spirulinu. Ta je hojná v plochých vodách. Domorodé ženy vylovují tuto řasu a formují ji do velkých koláčů, které pak suší na slunci. O tom jak chutnají koláče z řas Spirulina, by bylo možno sc přít, ale domorodé děti je jedí stejně rády jako naše děti makové či tvarohové buchty. Také Aztekové, jak dokazují nové v ý zkumy, znali, připravovali a jedli v rozličné formě řasy Spirulina. Spirulina obsahuje 60 až 68 % proteinů, tedy třikrát více než hovězí maso a šestkrát tolik jako pšenice. Francouzští a mexičtí biologové (a dnes již řada dalších národností) započali s umělým pěstěním těchto řas a zjistili, že na hektaru vodního prostoru možno ročně vytěžit 40 až 45 tun řasy Spirulina, což odpovídá 25 tunám proteinu. Pro srovnání budiž uvedeno, že hovězí dobytek podle statistik v dobře kultivovaných prostorech dodává za rok z hektaru půdy 30 až 40 kg masa! Moře skýtá nepřehledné množství rozličných řas, jejichž výživná hodnota je vysoce ceněna. Jen třeba najít ještě metody, jak tyto řasy využít a upravit na chutnou a oblíbenou potravu lidstva. Řada biologů a rozličných nadací

74

pracuje j i ž léta na t o m t o p r o b l é m u . T ř e b a říci, že zde rostou zásluhy U N E S C O a j e h o dílčích organisací např. F A O , W H O a j i n ý c h . O b j e v u j í se i m o ž nosti syntetické k u c h y n ě , která značně posloužila např. i astronautům. B y l o b y m i m o rozsah t o h o t o článku, k d y b y c h uváděl další podrobnosti. C e l é pojednání se z a b ý v a l o v í c e m é n ě stíny a světly současného i m i n u l é h o v ý v o j e v naší přírodě hlavně v z h l e d e m k č l o v ě k u a j e h o b u d o u c nosti. Č l o v ě k , j a k o část p ř í r o d y , j e na přírodu p e v n ě poután. Příroda však m á i své další stránky v l i v u na člověka. P r v n í český myslivec, m ů j b ý v a l ý profesor z o o l o g i e , univ. prof. D r . A . D ý k razil heslo: » C o stvořil B ů h , to cti a opatruj, to m y s l i v c e b u ď p r v n í z á k o n t v ů j ! « T o t o heslo j s e m si kdysi v y v ě s i l v p r a c o v n ě a dodnes j e v d u c h u v e s v ý c h v ý z k u m e c h plním. Je m á l o v ě d c ů dnešního m o d e r n í h o světa, kteří v i d í d o » h l o u b k y a podstaty p ř í r o d y «. Prof. K o n r a d L o r e n z , s n í m ž j s e m m n o h o k r á t e diskutoval, prohlásil nejednou: » K a ž d é h o přírodopisce, k t e r ý filosofuje, nutno mlátit k l a c k e m p o hlavě! « N u ž , j á o b d i v u j i p r á v ě » p ř í r o d n í f i l o s o f y « , v ě d c e přírodopisce, kteří nehledají v p ř í r o d n í m dění j e n m a t e m a t i k u zákonitostí, ale za zákonitostí v i d í vyšší smysl v š e h o přírodního dění. J e d n í m z těchto m o d e r n í c h přírodov ě d c ů j e basilejský z o o l o g univ. prof. D r . A d o l f Portmann, k t e r ý v e své knize »Biologie und Geist« se otevřeně hlásí k oživení přírodního dění a j e h o zákonitosti d u š e v n í m aspektem, vyšší h o d n o t o u ducha. M e l j s e m m o ž nost p r o f . P o r t m a n n a osobně poznat při s v ý c h z o o p s y c h o l o g i c k ý c h v ý z k u m e c h v z o o l o g i c k é zahradě v Basileji a diskuse, které se zúčastňoval i m ů j š v ý c a r s k ý spolupracovník, p s y c h o l o g D r . H u g o D e b r u n n e r , ukázaly jasně, že p r o f . P o r t m a n n j e nejen v ě d c e m , ale i p o k o r n ý m , r o z j í m a v ý m d u c h e m , s d a r e m h l u b o k é h o v h l e d u d o b u d o u c n a r o z v o j e přírodních v ě d . V m n o h é m o h l e d u b y c h j e j postavil d o j e d n é řady s T e i l h a r d e m de C h a r d i n e m , ale i m n i c h o v s k ý m z o o l o g e m univ. prof. D r . K a r l e m v . Frischem. N e c h c i tu však rozebírat j e j i c h díla. M u s e l b y c h uvésti ještě celou řadu dalších osobností p ř í r o d o v ě d c ů , j e j i c h ž v ý z n a m přesahuje oblast b i o l o g i c k ý c h v ý z k u m ů . Je zajímavé, že v poslední d o b ě nastoupily d o řad v ý z n a m n ý c h b i o l o g ů i ženy, j e ž přinesly zejména v o b o r u badatelské činnosti m o d e r n í biologii p ř e k v a p i v é a dalekosáhlé n o v é p o z n a t k y . N a p r v n í m místě j e to Jane v a n L a w i c k - G o o d a l l , A n g l i č a n k a , která strávila několik let v přírodní reservaci šimpanzů na v ý c h o d n í m b ř e h u jezera Tanganika. Jane v a n L a w i c k zjistila, že šimpanzi, ti »nejlidštější lidoopi«, m a j í m n o h o b i o l o g i c k ý c h p r o j e v ů , j e ž v e l m i připomínají » c h o v á n í « a » j e d n á n í « Člověka, ale i ukázala, že lidoopi nejsou schopni přizpůsobit se lidské kultuře a technisaci. Jiná badatelka, A m e r i č a n k a Elisabeth Marschall-Thomas strávila léta mezi k ř o v á c k ý m i r o d y v poušti Kalahari a zjistila, že tak z v a n é » primitivní k m e n y « nejsou zdaleka tak primitivní. Jen prostředí, v k t e r é m žijí, j e nutí »> k p r i m i t i v n o s t i « p o d o b n é t o m u , j a k žil kdysi R o b i n s o n . K ř o v á c i , kteří patří mezi

75

nejstarší obyvatele nasi země -jejich antropologický původ se datuje do mladší doby kamenné - jsou vysoce inteligentní, s uměleckým nadáním, s mravními zásadami a se schopností, kdyby bylo nutno, rychle se přizpůsobit moderní lidské kultuře a technice, což lidoopi nikdy nedokáží. Ostatně sám jsem se přesvědčil v jižní a jihozápadní Africe, že Křováci, »děti mlhy«, jak je zvali Burové, dovedou žiti nejen v jedné z nejkrutějších pouští, ale dovedou i spravovat auta v autodílnách na okraji pouště a dovedou i pracovat v továrnách a dílnách ve velkoměstech jako je Kapské Město, nebo Durban. Nu, a australští domorodci, kteří patří k těm nejprimitivnějším? Máme zprávy, že se velmi rychle přizpůsobují moderní civilisaci a technice, pokud je život zanese z pouště do australského velkoměsta. Pokládám za stín moderního přírodovědeckého bádání, že se někteří badatelé zvláště v oboru » behavior «, tedy zoopsychologic a zoosociologie všemožně snaží dokázat, že v člověku dřímá opice a v opici člověk! A tu jsme nově u staronového extrému, antropomorfisace. Ale naopak i Descartovo tvrzení, že »zvíře je pouhý automat« se ukazuje v moderním pěstování a chovu zvěře v určité tragice. Zde bych rád upozornil na práce Angličanky Ruth Harrison soustředěné v její knize: * Animals Machines«. Pomocí hormonů, antibiotik a strojových zařízení mění se domácí zvířata v » mašiny pro výrobu vajec, masa, pro produkci tuku« atd. Kuřata, vepři, telata a jiná domácí zvířata jsou pěstována v krutých bateriích strojového zařízení, bez denního světla, bez pohybu z generace na generaci. Aniž by »žila«, vytváří hubené či tučné maso, kladou vejce a jsou zabíjena, balena, zmrazována a dopravována na trh. V ý zkumy a zprávy Ruth Harrisonové jsou otřásající... a jak jsem se přesvědčil, mnoha zoology (zejména na vysokých školách zemědělských) plně odmítány jako sentimentální! Příroda prý netrpí sentimentalitu. Kdysi jako studentík hned v první třídě gymnasia jsem se učil latinskému přísloví:»Quidquid agis, prudenter agas et respice finem.« Pokud se vynasnažíme přírodní zákony poznat a je respektovat, najdeme na zemi i v budoucnu vždy dosti místa i chleba a zabráníme mnohým katastrofám, které plynou a vyplynuly z neznalosti přírodního dění a jeho zákonů a z nerespektování přirozené rovnováhy přírody.

76

JEAN

FRISCH:

KRIZE VÝVOJE ČLOVĚKA

Mladý profesor antropologie na tokijské universitě, jesuita Jean FRISCH se zamýšlí v knize Die Krise der menschlichen Evolution nad krizí současného v ý v o j e lidstva. Je na první pohled zřejmé, že Frisch myslí po teilhardovsku, to znamená, že problém krize současného lidstva nahlíží sub specie evolutionis, a tím se řadí mezi pokračovatele tohoto » sporného « jesuity. Z toho j e vidět, že Teilhardovy myšlenky si začínají vytvářet » svou školu «.

I . DNEŠNÍ SITUACE LIDSTVA

Všeobecně se dnes připouští, že lidstvo prochází jednou z nejvážnějšich krizí svého v ý voje. Jakmile však jde o interpretaci krizových j e v ů současného v ý v o j e lidstva, nastanou neshody. Jedni v nich vidí jen přirozený důsledek překotného růstu, druzí v nich vidí jen nenahraditelné škody a předzvěst budoucích katastrof. Současná

krize

Bylo již dost pokusů o charakteristiku dnešní krize. Někteří jsou zneklidněni hlavně obrovskou mocí, kterou dala člověku do ruky překotně se rozvíjející věda a technika. Jiní jsou zase znepokojeni především neúměrným přírůstem obyvatelstva a poukazují hlavně na to, že lidstvo v posledních sto letech vzrostlo víc než za celý čas své existence od počátků svého výskytu až po průmyslovou revoluci v minulém století. Domnívají se, že » populační exploze << j e slovo, jež vystihuje podstatu dnešní krize. Opět jiní poukazují hlavně na vzrůstající rytmus společenských změn, jež se týkají jak společenských způsobů života tak společenských řádů. Mladší generace žijí ve zcela jiném světě, než v jakém žili jejich rodiče a, co j e horší, časové rozpětí, v němž způsob vyjadřování jedné generace se stává pro následující generaci nesrozumitelným, se neustále zkracuje, takže v krajních případech už rozdíl tří nebo čtyř let značně ztěžuje dorozumění. Tato dorozumívací obtíž mezi generacemi má za následek rozpad obecně platných hodnotových kriterií, jenž možná zapříčiňuje všeobecně vzrůstající kriminalitu mládeže. Jakousi protiváhou rychle se měnící mentality j e stále větší a rozšířenější podobnost způsobů myšlení. V této souvislosti autor podotýká, že podle jeho zkušeností, které nabyl jak v Evropě, odkud pochází, tak ve Spojených státech, kde pět let studoval, tak na dálném východě, kde pracoval ještě delší čas mezi studenty, existují překvapující podobnosti mezi myšlením mladých lidí v těchto třech světadílech. Japonští studenti mají ke svým americkým kolegům mnohem blíž než ke svým vlastním rodičům. Je sice jisté, že s postupujícím stářím se mladí v mnohém přizpůsobí svým rodičům - staleté kultury a jejich duchovní tradice nemizí tak rychle ani v době tak rychlých společenských změn - ale přesto j e jisté, že v budoucnosti se budou rozdíly ve způsobech myšlení i v hodnotových měřítkách vyrovnávat. Další charakteristický znak moderní společnosti j e vzrůstající význam měst, a to jak co do počtu obyvatel, kteří v nich žijí, tak co do vlivu městského způsobu života na ostatní části společnosti. Americký antropolog Robert Redfield staví rád do protikladu »selský život« a » městský život«. Charakteristikou moderní společnosti pak j e postupující úbytek venkovského obyvatlestva a jeho stěhování do měst. Kdysi byla města jen srdcem nebo hlavou země, dnes se však stávají, nebo j i ž dokonce jsou, základem jejího života. Toto přesunutí těžiště z venkova do města má nepříznivé psychologické a mravní důsledky, zvláště došlo-li k němu velmi rychle. Často se říkalo, že venkov byl jakousi reservou zdravých sil národa. C o se stane, až tyto zdravé svěží síly budou vyčerpány?

77

T o t o jsou, jen velmi stručně nastíněné, známky dnešní krise. Jaká jsou výchcxiiska? Z m i ň m e se nejprve o nedostatečných řešeních. Nedostatečná fekní První postoj k dnešní krizi, který se často vyskytuje u vědců, techniků a studentů, lze označit jako » povrchní optimismus «. Pro tyto lidi neexistuje žádná krize, ale j e n o m zděšení některých lidí, kteří se bojí rychlosti technického pokroku a sociálních změn, neboř jejich nevědecká mentalita j i m brání přizpůsobit se změněným životním podmínkám. Teologové a filosofově, kteří kdysi odsoudili Galilea za » kacířství«, neboť ho nemohli pochopit, jsou j e n o m středověkou obdobou těchto » konservativců«, kteří s tragickým přízvukem hovoří o velké krizi, protože už jsou příliš staří a ztrnuií, aby se přizpůsobili změněným podmínkám. Tito lidé však vlivem přirozeně společenské selekce zmizí, jako kdysi v minulých geologických obdobích vyhynuli živočichové, kteří se již nemohli přizpůsobit změněným životním podmínkám. N a tomto postoji je smutně to, žc tito vědci a studenti nemohou pochopit, jak j e možné, že se někdo znepokojuje výsledky dnešních společenských změn nebo dokonce má z nich obavy. Frisch se domnívá, žc tito lide jsou liž obětí » vědecké intoxikace «, která j e tím vážnější, čím měně si ji uvědomují jako něco nezdravého, nelidského, odcizujícího. Jiní, poněkud prozíravější zastánci optimistického postoje, kteří si sice uvědomují ony lidské problémy, vznikající z urychlených společenských proměn a ze vzrůstajícího vlivu vědy a techniky, jsou nicméně toho názoru, žc budoucí pokrok právě této vědy a techniky spolu s průvodním v ý v o j e m společenským rozřeší tyto problémy sám od sebe. Tak j a k o uplatnění strojů ve výrobě nemělo za následek tolik obávanou nezaměstnanost, ale naopak snížení pracovní doby, zlevnění výrobků a tedy zvýšení životní úrovně dělníka, tak tomu bude mutatis mutandis i v případě dnešních obav a obtíží. Tato optimistická naděje, že další pokrok vědy a techniky rozřeší dnešní problémy sám od sebe, vychází z klamného předpokladu, žc problémy dnešního lidstva jsou jenom nutnými důsledky zatím ještě stále nedokonalého vědeckotechnického rozvoje, takže s jeho zdokonalováním budou mizet i tyto obtíže. Tato naděje j e ovšem neopodstatněná, protože skutečné příčiny dnešních problémů leží mimo vědu a techniku. Současná krize má, jak se domnívá Frisch, hlubší kořeny, a proto j e naivní očekávat řešení od vědy a techniky, které j í snad nanejvýš připravily půdu, které j i však nevytvořily. Opačný postoj, zastávaný většinou lidmi zabývajícími se duchovními vědami, j e naopak výrazně pesimistický a lze ho označit jako » literární postoj «. Stále větší zasahování přírodních věd do oblastí, které kdysi patřily výhradně duchovním vědám, v nich vzbuzuje o b a v y ; filosofické otázky řešené logickou analýzou, psychologické otázky, na které odpovídá komputor, jejž jsme předtím nasytili matematickými údaji, společenské a politické situace analyzované statistickými metodami j e jenom utvrzují v nejčernějších obavách. Podle nich je jen jediné řešení: musíme změnit směr, musíme se vrátit do dob, kdy přírodovědecké metody nezasahovaly do oblasti duchovních věd, kdy lidé žili vc společenských svazcích, které nepohlcovaly jejich individualitu, kdy dělník ještě nebyl odcizen s v ý m nástrojům a výrobkům své práce, kdy většina lidí nebyla nucena žít v odloučenosti od přírody. Kdesi na cestě pravého pokroku jsem si museli splést' směr, který nás - budeme-li v něm tvrdošíjně setrvávat - zavede do záhuby. Proto j e nejvyšší čas, není-li j i ž dokonce pozdě, abychom se po vlastních stopách vrátili k místu, kde jsme ztratili správný směr, a začali po těchto bolestných zkušenostech znovu a lépe. Tento postoj se dnes projevuje nejrůznijším způsobem. Někteří hlásají návrat k přírodě a každého nabádají, aby si zakoupil na venkově malou farmu a nechal daleko za sebou nelidské a nenáviděné město. Jiní chtějí obnovit ideál středověkých řemeslnických cechů a za-

78

tracují k a ž d ý v ý r o b n í systém, k t e r ý usiluje o c o největší počet v ý r o b k ů za c o nej nižší c e n u . A opět jiní v i d í kořen, zla v e stále vzrůstajícím poctu o b y v a t e l . M a j í za to, ž e největŠím o b t í ž í m dnešní společnosti b y se o d po m o h l o tím, k d y b y se podařilo udržet j e j 11a konstantním p o č t u n e b o , ještě lépe, o n ě c o snížit. A ť už se tento postoj p r o j e v u j e v té noho v o n é f o r m ě , v ž d y c k y j e v ní p r v e k redakce, která v e j m é n u » pravého Štěstí« člověka by ráda odčinila, c o sc p o staletí bez ú m y s l n é h o plánování ze strany č l o v ě k a uskutečnilo. K o n e c k o n c ů se zde j e n r ů z n ý m z p ů s o b e m p r o j e v u j e strach z toho, že proud a v z m a c h ž i v o t n í c h energií strhne a odnese chatrné l á v k y našich představ o budoucnosti ělověka. T e n t o postoj j e právě tak nebezpečný j a k o předešly, p r o t o ž e se d o m n í v á , že běh u d á lostí se dá obrátit a lze se navrátit k m i n u l ý m p o m ě r ů m . V y c h á z í vposled ze stejného m y l n é h o p ř e d p o k l a d u j a k o postoj o p t i m i s t i c k ý , že totiž v ě d e c k o t e c h n i c k ý a hospodářsky r o z m a c h j e příčinou a netoliko příležitostí současné krize. Dnešní

krize

ve světic celkového

vývoje

života

Frisch p r o t o přistupuje k dnešní krizi s j i n o u m e t o d o u , j e ž se zakládá na této m y š l e n c e : lidské dějiny lze pochopit j e d i n ě v souvislosti s c e l k o v ý m i dějinami života, j e h o ž poslední stupeň j e právě ž i v o t č l o v ě k a . C h c e m e - l i p r o t o podat v ě d e c k y podložené posouzení a z h o d n o cení našeho současného postavení, m u s í m e při tom brát v úvahu i rozmanité krize, k t e r ý m i prošel ž i v o t na zemi ještě před o b j e v e n í m člověka, a z nich vyčíst směr, k t e r ý m leží v ý c h o diska z dnešní krize. M u s í m e se učit z dějin ž i v o t a ! Dnešní v ě d ě c k é ádání nás přivedlo k poznání, že člověk se n e p o d o b á z v í ř a t ů m j e n o m s v o u anatomií n e b o f y s i o l o g i c k ý m i z á k o n y , j e ž řídí j e h o v ý v o j , růst a tělesné funkce, ale ž e i zrození a v ý v o j č l o v ě k a jako druhu sleduje obecné z á k o n y v ý v o j e zvířat. Proto je srovnání v z n i k u a v ý v o j e lidského druhu s ostatními d r u h y živočichů právě tak důležité pro naše poznání, j a k o j e t o v případě individuálního narození a zrání. T í m se Člověk nikterak n e z b a v u j e své jedinečnosti, naopak tímto srovnáním, j a k to na příklad vysvítá z knihy basilejského biologa A . P o r t m a n n a : Biologische Fragmente zu einer Lehre v o m Menschen, t.ito jedinečnost t e p r v e správně v y n i k n e , takže n á m otevírá přístup k poznání toho, co j e č l o v ě k u vlastní a c o přesahuje čistě b i o l o g i c k o u r o v i n u . Proto Frisch hledí na současnou situaci člověka v e světle p ř c d l i d s k ý c h dějin ž i v o t a , a to hlavně obratlovců a snaží se z krizí j e h o v ý v o j e , jichž ani on n e b y l prost, vyčíst poučné analogie pro krizi dneška. Je-li pravda, Že se učíme .1 musíme učit z historie, pak n e j e n o m studium p í s e m n ý c h záznamů, ale i antropologie a paleontologie n á m zprostředkují poznám, které n e s m í m e zanedbat, m . ' m > l i úspěšně plánovat a utvářet naši b u d o u c n o s t .

N . PŘEDLIDSKÝ V Ý V O J A DŽJINY ČLOVĚKA

Liší—li se však č l o v ě k ode všech ostatních f o r e m života, p l y n e z toho, že i lidské dějiny se liší o d dějin předlidského ž i v o t a , a p o t o m o v š e m vzniká i otázka, má-li srovnání těchto d v o u v ý v o j ů smysl a m ů ž c - l i vést k e skutečně p l a t n ý m v ý s l e d k ů m . Proto Frisch se snaží n e j p r v e zjistit základní r y s y , j e ž charakterizují dějiny předlidského života v j e h o celku a teprve p o t o m z k o u m a t , zda se p o d o b n é rysy n e v y s k y t u j í v lidských dějinách. Z toho se teprve u k á ž e , je^-li snaha p o o d v o z e n í n ě j a k ý c h ukazatelů pro řešení současné krize č l o v ě k a z dčjin z v í ř e c í h o ž i v o t a oprávněná. Trendy

ve vývoji

obratlovců

Pozorujeme-3i asi pět m i l i o n ů r o k ů d l o u h o u historii o b r a t l o v c ů , lze v ní rozeznat řadu d l o u h o d o b ý c h tendencí, které dnes n a z ý v á m e trendy. V j e j i c h zjištění - i k d y ž 11c v j e j i c h

79

interpretaci - jsou zajedno i tak rozliční badatelé s tak rozlišnými » s v ě t o v ý m i n á z o r y « j a k o Teilhard d e C h a r d i n a G . G . Simpson. Při jejich v ý č t u se Frisch přidržuje S i m p s o n o v y k n i h y »Auf den Spur des Lebens. Die Bedeutung der Evolution První pozorovatelný trend v dějinách obratlovců j e pokračující zdokonalování smyslových ústrojů. Následné se vyskytující f o r m y obratlovců {ryby, obojživelníci, plazi, ptáci a savci) mají s postupujícím v ý v o j e m stále větší přísun informací z okolního svéta. Simpson p o u k a zuje na to, že s v ý v o j e m přesnějšího a diferencovanějšího s m y s l o v é h o ústrojí j d e ruku v ruce i schopnost rychlejší a přiměřenější o d p o v ě d i na vnější popud. Stupeň receptivní i reaktivní schopnosti organismu pravděpodobně závisí na v ý v o j o v é m stupni n e r v o v é h o systému a zvláště velikosti m o z k u . T e n t o trend j e sice různě interpretován; Simpson v n ě m vidí j e n náhodnou mutaci a v ý j i m k u , zatímco Teilhard de C h a r d i n v n ě m spatřuje důkaz své v i z e »stoupajícího v ě d o m í « , j e ž j e podstatnou vlastností života a skutečnosti vůbec. A ť tak či onak, jisté je, že v ý v o j obratlovců j e charakterizován stále vyššími stupni v ě d o m í . D r u h ý jasně pozorovatelný trend j e rostoucí nezávislost živočicha na svém prostředí. Č í m dokonalejší obratlovci, tím j e jejich schopnost přizpůsobit se prostředí n e b o si příznivější prostředí volit včtší, a tato schopnost ovšem zřejmě závisí na stupni dokonalosti n e r v o v é h o systému. Třetí trend ve v ý v o j i obratlovců záleží ve vzrůstajícím významu individuálních znaku jednotlivého zvíhte. C h o v á n í r y b nám připadá velmi stereotypní, protože tento živočich stojí na nízkém v ý v o j o v é m stupni. Č í m více však stoupáme p o žebříčku v ý v o j o v é dokonalosti, od r y b až k vyšším savcům, tím diferencovanější j e odpověcT živočicha na stejný p o p u d . Často se říká, že tento pes j e velmi věrný a tento kůň m a z l i v ý . T a t o tvrzení jisté nelze p o važovat za vědecké v ý r o k y , ale k r y j e se za nimi jedna objektivní skutečnost, že v ý z n a m individuálních vlastností s vyššími v ý v o j o v ý m i stupni živočichů vzrůstá.

Divergence jako

vývojový zákon

v ř(íi obratlovců

Další charakteristická známka v ý v o j e obratlovců tkví v t o m , že z daného v ý v o j o v é h o stupně jen malý počet druhů pokračuje v dalším v ý v o j i a připravuje j e h o vyšší stupeň. O faktorech, které v y v o l á v a j í tyto v ý v o j o v é z m ě n y , v í m e tak málo v neposlední řadě právě proto, že počátky nového v ý v o j o v é h o stupně jsou skryté a j s o u zastoupené j e n nepatrným počtem zvířecích druhů. - T a t o skutečnost j e pravděpodobné příčinou o n o h o palcontologického j e v u , který Teilhard de Chardin nazývá » stíráním počátků «. P o č á t k y v e l k ý c h věcí jsou malé a jsou jejich úspěšným r o z v o j e m brzy zahlazeny. Jakmile se totiž to nové, co v z n i ká, uchytilo - a to j e též charakteristickou z n á m k o u v ý v o j e obratlovců - začne se explosivně Šfrit, v y p l ň o v a t každý v o l n ý prostor, v y u ž í v a t každou v h o d n o u příležitost a tímto přizpůsobováním různým životním p o d m í n k á m začne o b m ě ň o v a t svůj základní typ. Z a č n e docházet k » adaptační explozi «. T y t o adaptační exploze, které m ů ž e m e pozorovat na každém n o v é m začátku, mají j e d n u společnou z n á m k u : začínají v e l m i nenápadně, v y c h á z e j í z p o m ě r n ě malého počtu zvířat a j e n o m j e j i c h potomstvu - a to j e též p o z o r u h o d n é - jsou otevřeny možnosti dalšího v ý v o j e . T e n t o j e v nelze p o v a ž o v a t ani tak za trend j a k o spíše za pravidlo, ale j e l i k o ž j e pro v ý v o j obratlovců tak t y p i c k ý , j e dobré uvést h o společně s charakteristick ý m i trendy. Další známkou biologického v ý v o j e , která v y p l ý v á z předešlé analýzy, j e sklon všech zvířecích druhů, v y v í j e t se v e s v ý c h počátcích do všech směrů. T e n t o proces j e znám paleont o l o g ů m j a k o » adaptační vyzařování «, což znamená, že určitý základní druh se d o v e d e přizpůsobit r ů z n ý m životním p o d m í n k á m svého prostředí. Dřívější savci b y l i v e l m i málo d i f e rencovaní. Postupem času však došlo v l i v e m mutací a přirozených v ý j i m e k k v y t v o ř e n í většího počtu rodů, z nicliž k a ž d ý se specializoval na určité prostředí. U k o ř e n e těchto mutací

80

84

v š a k stojí g e n e t i c k ý mechanismus, k t e r ý z p ů s o b u j » j e j i c h dědičnost a z n e m o ž ň u j - n á v r a t d o p ů v o d n í h o stavu. T a k d o c h á z í k r o z č l e n í m d o m n o h a d r u h ů , j e j i c h ž rozdílnost se stávala u s a v c ů stále v ý r a z n ě j š í . T e n t o j e v j e společný v š e m o b r a t l o v c ů m a m o ž n á v š e m ž i v o u c í m o r g a n i s m ů m v ů b e c . P r o t o p o v a ž u j í p a l e o n t o l o g o v é počet r ů z n ý c h d r u h ů j e d n o h o k m e n e ( r o d u ) za ukazatele j e h o v ý v o j o v é pokročilosti. T e n t o j e v m ů ž e m e též nazvat postupující divergencí, c o ž j e j e n j i n ý n á z e v p r o » adaptační v y z a ř o v á n í «. Trendy

v dějinách

řlověka

P o v ý č t u c h a r a k t e r i s t i c k ý c h z n á m e k v ý v o j e o b r a t l o v c ů m ů ž e m e se pokusit o zjištění u r č i t ý c h p o d o b n o s t í t o h o t o v ý v o j e s d ě j i n a m i č l o v ě k a . Podobnost o v š e m neznamená sfc/nosf. V ý v o j č l o v ě k a a v ý v o j ostatní ž i v é p ř í r o d y má své zvláštnosti, které nelze přehlížet. Z d e nás však z a j í m a j í p ř e d e v š í m p o d o b n o s t i . D ě j i n y č l o v ě k a j s o u c h a r a k t e r i z o v á n y stále d o k o n a l e j š í m u v ě d o m o v á n í m , a to v t o m s m y s l u j a k j s m e o t o m p ř e d t í m h o v o ř i l i : stále větším p o č t e m i n f o r m a c í o našem prostředí a schopností, r y c h l e j i na ně o d p o v í d a t . K a ž d ý z nás má dnes větší znalosti o světě, v n ě m ž ž i j e , n e ž m ě l i naši rodiče. A to není j e n o m n o v o d o b ý úkaz. Ještě než e x i s t o v a l y n o v i n y , r a d i o a t e l e v i z e , v ě d ě l i lidé o s m n á c t é h o století m n o h e m v í c e o světě než j e j i c h p ř e d k o v é z p ř e d c h o z í c h století. V poslední d o b ě o v š e m rychlost vzrůstu i n f o r m a c í budí d o j e m o p r a v d u r e v o l u č n í h o procesu. V e skutečnosti j e t o o v š e m j e n poslední stupeň o n o h o procesu, který j i ž začal v d á v n é minulosti, a to p r a v d ě p o d o b n ě se v z n i k e m p r v n í h o k o m u n i k a č n í h o p r o středku v ů b e c , s l i d s k o u řečí. P r o t o vzrůst i n f o r m a c í nelze s r o v n á v a t j e n s n.Hilou g e n o v o u m u t a c í , ale spíše s o n í m d l o u h o d o b ý m t r e n d e m , c h a r a k t e r i s t i c k ý m p r o v ý v o j o b r a t l o v c ů . T e n t o trend o v š e m závisí jisté na g e n o v é m u t a c i , ale j e h o v ý z n a m pro dějiny života j e m n o h e m dalekosáhlejší, n e ž lze o č e k á v a t u n ě j a k é n á h o d n é m u t a c e . T o t i ž pak platí o t o m t o trendu v dějinách č l o v ě k a . V z r ů s t i n f o r m a c í j e n ě c o v í c než j e n p o m í j i v á událost, j e ž se uskutečnila d í k y n ě j a k é m u t e c h n i c k é m u v y n á l e z u . Je t o spí Se d l o u h o d o b á tendence, která o d p o v í d á j e d n é z n e j z á k l a d n ě j š í c h schopností a potřeb č l o v ě k a : spojení s ostatními lidmi. T o t o spojení se p o p r v é u s k u t e č n i l o v p ř e d á v á n í obsahu lidského v ě d o m í p o m o c í s y m b o l ů (lidské řeči). V poslední d o b ě se t e n t o trend tak u r y c h l i l , Že se stal u ž naprosto z ř e j m ý : n o v i n y , radiu, t e l e v i z e , d o k o n c e i u č e b n í p r o g r a m y svědčí o úžasném vzestupu i n f o r m a c í , které dnes m á m e k d i s p o z i c i . D n e š n í náš p r o b l é m p r o t o nespočívá ani tak v získávání většího počtu n o v ý c h i n f o r m a c í , j a k o spíš v e v h o d n é m » s k l a d o v á n í « i n f o r m a c í j i ž n a b y t ý c h a v c v y t v o ř e n í příslušn ý c h o r g a n i z a c í , zaručujících j e j i c h účinné v y u ž i t í . V z r ů s t a j í c í m u p ř í l i v u i n f o r m a c í o d p o v í d á další d ů l e ž i t ý , i k d y ž m é n ě nápadný j e v . R y c h l o s t , s n í ž č l o v ě k r e a g u j e na d a n o u i n f o r m a c i , j e h o p o h o t o v o s t v y u ž í t j i při p l á n o v á n í s v é h o b u d o u c í h o j e d n á n í , j e h o schopnost změnit staletá schémata a přizpůsobit sc m ě n í c í m u se s v ě t u , t o v š e c h n o j e v neustálém v ý v o j i . T í m se o v š e m nesmírně p r o h l u b u j e propast m e z i g e n e r a c e m i . Je totiž jisté, ž e mladší generace reagují 11a v l i v y o k o l n í h o světa r y c h l e j i n e ž j e j i c h r o d i č e . T í m o d p a d á v á m n o h o r ů z n ý c h zábran. B u d o u p r o t o lidé šťastnější? T ě ž k o říci. Jen to j e jisté, že dnes m u s í m e b ý t m n o h e m pozornější k d e n n í m událostem, než t o m u b y l o před n ě k o l i k a desetiletími. T e n t o vzrůstající n á p o r 11a č l o v ě k o v o v ě d o m í dává částečné vysvětlení vzrůstajícího počtu duševních nemocí. Je-li t e d y tato analýza správná, pak m ů ž e m e hledět na průběh dějin č l o v ě k a j a k o 11a p o k r a č o v á n í v cestě, k t e r o u se ubíral j i ž v ý v o j o b r a t l o v c ů . Jak tento v ý v o j , tak dějiny č l o věka j d o u cestou k většímu a vyššímu vědomí. D r u h ý u v e d e n ý charakteristický trend v e v ý v o j i o b r a t l o v c ů j e rostoucí nezávislost j e d n o t l i v é h o ž i v o č i c h a na s v é m prostředí. S l o v e m nezávislost se z d e m y s l í schopnost j e d n o t l i v é h o ž i v o č i c h a p ř i z p ů s o b i t se r ů z n ý m situacím n e b o r y c h l ý m z m ě n á m prostředí. P o -

6

d o b n o u t e n d e n c i m ů ž e m e p o z o r o v a t i v dějinách č l o v ě k a . Z m í n i l i j s m e se j i ž o širším d u c h o v n í m h e r i z o n t u m l á d e ž e j a k o o možné příčině vzrůstajících generačních r o z d í l ů . V p r ů m ě r u j e dnešní m l á d e ž n e j e n o m l é p e i n f o r m o v a n á a lépe školená n e ž r o d i č e , ale j e i d u c h o v n ě samostatnější. T a t o samostatnost se n e j v ý r a z n ě j i p r o j e v u j e v e v z t a h u m l a d ý c h lidí k e s p o l e č n o s t i : t a b u v y š l y z m ó d y , za n e d o t k n u t e l n é m r a v n í p ř e d p i s y se staví o t a z n í k y , hledá se n o v ý ž i v o t n í styl v e směru větší s v o b o d y . U v á ž í m e - l i v š a k , ž e p r o nás lidi j e vlastně naším ž i v o t n í m p r o s t ř e d í m lidská společnost, p a k tato vzrůstající nezávislost j e d n o t l i v c e na j e h o s p o l e č e n s k é m prostředí j e j e n p o k r a č o v á n í m o n o h o trendu v e v ý v o j i o b r a t l o v c ů , k t e r ý v e d l k větší nezávislosti z v í ř e t e na p ř í r o d n í c h p o d m í n k á c h j e h o ž i v o t a . Ž e j d e v t o m t o případě o s k u t e č n ý proces, j e v i d ě t z t o h o , ž e j m e n o v a n é vlastnosti dnešní g e n e r a c e n e v z n i k l y n a j e d n o u . J a k o v případě vzrůstajícího v ě d o m í , tak i zde m á m e c o dělat s d l o u h o u a s o u v i s l o u ř a d o u r ů z n ý c h p o c h o d ů . B y l o b y záslužnou ú l o h o u m o d e r n í h o historika, p r o b á d a t t u t o vzrůstající nezávislost č l o v ě k a na j e h o sociálním prostředí. U k á z a l o b y se tak - j a k v ě ř í Frisch - ž e tato t e n d e n c e j e stejně charakteristická p r o v ý v o j o b r a t l o v c ů j a k o p r o r o z v o j lidské společnosti. R o b e r t R e d f i e l d , z n á m ý a m e r i c k ý sociální a n t r o p o l o g , v y j á d ř i l t u t o skutečnost s l o v y : » d ě j i n y m r a v n o s t i t k v í v e v y d o b y t í t r o š k y samostatnosti za c e n u m n o h a p ř e k á ž e k . • » T r o š k a samostatnosti«, to j e směr, k t e r ý m se ubíral v ý v o j o b r a t l o v c ů . T e p r v e s v ý s k y t e m č l o v ě k a v í a k b y l a tato a u t o n o m i e d e f i n i t i v n ě dosažena, i k d y ž stále j e n v n e d o k o n a l é míře. D ě j i n y ž i v é přírody však dostatečně naznačují, ž e dosažení v y š š í h o stupně samostatnosti j e h l u b o k o u snahou v e š k e r é h o j s o u c n a . Další charakteristický trend v e v ý v o j i o b r a d o v c ů s m ě ř u j e k e stále v y h r a n ě n ě j š í » o s o b nosti « j e d n o t l i v é h o ž i v o č i c h a . Stačí si v z p o m e n o u t , c o j s m e řekli o mentalitě m l a d ý c h g e n e rací, a b y b y l o jasné, ž e všeobecná tende.ice s m ě ř u j e k t o m u , ž e i n d i v i d u á l n í m kriteriím j e d nání se přikládá stále v i d í v ý z n a m . M l a d í l i d é chtějí p ř e m ý š l e t a j e d n a t spíše p o d l e s v é h o vlastního myšlení n e ž z poslušnosti z á k o n ů m společenského prostředí. L z e d o k o n c e říci, žc m o d e r n í č l o v ě k j e nucen samostatně m y s l e t a v y t v á ř e t si vlastní n o r m u s v é h o j e d n á n í n e b o š i j i alespoň v o l i t . O d s v é h o nejútlejšího m l á d í j e t o t i ž v y s t a v e n v l i v ů m všech m o ž n ý c h ž i v o t n í c h filosofií, které se liší o d f i l o s o f i e vlastní j e h o prostředí, a to i v případě, že j e v y c h o v á v á n v r o d i n ě a v e škole, která se snaží v y l o u č i t j a k ý k o l i cizí v l i v . P ř i dnešní i n f o r m a č n í e x p l o z i i ten » n e j l é p e střežený « m l a d í k d ř í v e č i p o z d ě j i p o z n á , ž e m n o h o lidí nesmýšlí j a k o j e h o r o d i č e n e b o učitel. T e n t o stav o v š e m č l o v ě k a nutí k r o z h o d o v á n í p o d l e j a k ý c h h o d n o t o v ý c h měřítek a pro j a k é ideály c h c e žít, a v e d e k e stále v ě t š í m u odlišení j e d n o t l i v c e j a k o o s o b y o d ostatních lidí. Lidská společnost se p r o t o n e v y z n a č u j e j e n pluralitou k o e x i s t u j í c í c h filosofií, i d e o l o g i í , n á b o ž e n s t v í , ale i r o z l i č n ý m i o s o b n o s t m i , v n i c h ž m a j í své zastánce. C i v i l i z o v a n á společnost na rozdíl o d p r i m i t i v n í společnosti u ž není h o m o g e n n í . Je sice p r a v d a , žc i v minulosti e x i s t o v a l y silné osobnosti, Frisch j e ale přesvědčen, žc individualita » p r ů m ě r n é h o č l o v ě k a « se b ě h e m století zesílila. Jc sice t ě ž k é d o k á z a t - j a k sám p o z n a m e n á v á žc tato tendence skutečně v y z n a č u j e d ě j i n y č l o v ě k a a žc j e t e d y v í c než j e n p o u h ý m p ř á n í m , n e b o ť n e b y l o b y o b t í ž n é uvést p ř í k l a d y , které b y d o k a z o v a l y p r a v ý o p a k . O m e z u j e se p r o t o j e n na tato d v ě t v r z e n í : rostoucí v ý z n a m i n d i v i d u á l n í h o j e d n á n í v dějinách j e j e d i n á v ý s t i ž n á inter p r e t i c e u v e d e n ý c h skutečností a postupné v y h r a ň o v á n í i n d i v i d u a l i t y j e p o k r a č o v á n í m o n o h o trendu, j e h o ž p ů s o b n o s t lze sledovat j i ž v e v ý v o j i o b r a t l o v c ů .

Konvergence jako

vývojový

zákon

v oblasti

tlovčka

V ý v o j č l o v ě k a se v í a k řídí podstatně j i n ý m z á k o n e m n e ž v ý v o j ostatních o b r a d o v c ů . Z a t í m c o v ý v o j nižších stupňů o b r a t l o v c ů lze z n á z o r n i t d i v e r g e n t n í m m o d e l e m - p o m ě r n ě m a l ý p o č e t zvířat d o s á h n u v š í v y š š í h o stupně se začíná v ě t v i t d o m n o h a d r u h ů , které se z a č n o u b r z y o d sebe g e n e t i c k y lišit - v ý v o j č l o v ě k a , j a k na t o p o u k á z a l T e i i h a r d de C h a r din,

82

představuje model konvergentní. Antropologové jsou zajedno v názoru, že rod zvaný Člověk dnes vykazuje jen jeden druh, totiž » homo sapiens «, který se sice ještě dále dělí, ale ne hlouběji než na rasy. T o j e ovšem ve zřejmém protikladu s tím, co lze pozorovat u ostatních zvířat včetně vyšších primátů, j e ž jsou nejbližšíini příbuznými člověka. Ano, jsou dokonce vážné důvody pro to, že i jen na čistě biologické rovině j e dnešní člověk méně diferencován než byl člověk pravěký. Morfologické rozdíly mezi rasami » člověka s jež bylo lze pozorovat, jsou menší než rozdíly, které nyní rozdělují nejvzdálenější rasy druhu » homo sapiens «. Lze proto očekávat, že v budoucnosti se rozdíly mezi rasami ještě zmenší. Frisch se pak pokouší vysvětlit tento rozdíl mezi v ý v o j e m Člověka a v ý v o j e m nižších živočichů lidskou schopností přizpůsobovat si vynalézavostí a prací své prostředí a pomocí řeči přijít do styku s ostatními lidmi. Nechceme soudit, je-li toto vysvětlení postačující. Pro nás j e však důležité, že rozbíhavý v ý v o j charakterizující předlidské stupně života se zastavuje a j e nahražen v Člověku v ý v o j e m sbíhávým.

Jedinečnost vývojového stupné člověka Ještě na jeden důležitý rozdíl j e nutno poukázat. Vědomí dosahuje v člověku nejenom nejvyššího stupně dokonalosti ve srovnání s ostatními živočichy, ale zcela jiné kvality, kterou v předchozích fázích v ý v o j e nelze pozorovat. V člověku se vědomí povzneslo k » vědomí svého já « k »vědomí sama sebe«, slovem k »reflexi«. Člověk netoliko ví, ale ví, íe ví. T o t o uvědomění si vlastního myšlení, toto uvědomění si sebe samého stojí, jak se všeobecní má za to, na počátku lidské řeči, neboť i nej primitivnější řeči obsahují zájmeno Já a s ním souvztažné zájmeno T y . Ještě na jednu skutečnost nutno poukázat. S výskytem člověka a během celých jeho dějin nabývá jednotlivec nejenom větší důležitosti, ale takové důstojnosti, j e ž přesahuje všecko, co až doposavad se v dějinách života vyskytovalo. Lze říci, že veškerý v ý v o j obratlovců byl jenom prehistorií svobody a že objevení člověka na dráze života znamená vpád svobody, tj. vlastnosti, j e ž j e určena k tomu, aby se šířila a rostla. S rostoucí svobodou jde ovšem ruku v ruce i rostoucí odpovědnost, což znamená, že bude stále méně platit výmluva, že společnost někoho k určitému jednání donutila. V Člověku tedy dochází ke zlomové události: v ý v o j si v něm začíná být vědom sám sebe. Ž i v o t v něm dosáhl takového stadia, že se stává odpovědným za svůj budoucí v ý v o j . Předtím byl průběh v ý v o j e řízen přírodními zákony a oněmi neznámými faktory, které nazýváme » náhodou «. O d tohoto okamžiku však život ví, že se vyvíjí a učí se tento v ý v o j (alespoň do určité míry) řídit, takže se stává za svou cestu odpovědným. Kontinuita a diskontinuita S objevením člověka dosáhl život jakési uzlové čáry růstu, za kterou začínají vystupovat nové j e v y a platit poněkud jiné zákonitosti. Dějiny člověka se bezpochyby stále jeví jako pokračování dějin nižších živočichů, ale zároveň se projevují i jako něco hluboce odlišného, co náleží k novému řádu skutečnosti. Tak např. vědomí sebe samého, schopnost uvědomovat si své vlastní jednání a myšlení, používání nástrojů a plánovité přeměňování světa, schopnost svobodně volit a za svá rozhodnutí být odpovědný, to všechno jsou vlastnosti vyskytující se poprvé až u člověka. Jsou, pravda, pokračováním zvířecího vývoje, který j e jakýmsi způsobem připravoval, přesto však přesahují předchozí v ý v o j o v é stupně, protože uvádějí do dějin života něco zcela nového. T o nove není jen prodloužením a rozšířením j i ž existujících skutečností, ale j e to n o v ý druh bytí, jednání a reagování. Dochází k přechodu z rozbíhavé fáze v ý v o j e k fázi sbíhavé. Při srovnávání obou fází proto musíme mít stále na

83

paměti, že mezi nimi panuje zároveň kontinuita i diskontinuita, že jsou jiným slovem analogické. Z podobností se můžeme mnohému naučit, máme-li ovšem stále na paměti, že vedle nich existují i rozdílnosti.

III. V Ý Z V Y V DĚJINÁCH ŽIVOTA

Frisch se proto v další části své knihy snaží o podrobnější rozbor některých krizí, jimiž prošel život v předlidské fázi svých dějin. Všímá si hlavně dvou kritických fází vývoje: vzniku suchozemských živočichů z ryb a počátků hominidů. Při svém zkoumání vychází z předpokladu, že důležitým faktorem vývoje je změna životního prostředí, která je jakousi » výzvou «, na kterou živočich j e nucen odpovědět, má-li přežít. Z hlubšího průzkumu těchto šťastně překonaných krizí pak vyvozuje některé jejich všeobecnější charakteristiky. Tak např.: i ) život odpověděl na výzvu svého prostředí vždycky positivně, což zde znamená, že na tísnivé poměry, do nichž se najednou dostal, neodpověděl tím, že se »uskrovnil«, že zmírnil svůj vzmach, ale naopak, nový stupeň v dějinách obratlovců byl dosažen jenom z v ý šenou a zesílenou vůlí k životu, 2) každá úspěšná odpověď na vnější výzvu se nikdy neubírala cestou nejmenšího odporu, ale byla vždycky spojena s nesmírným risikem a ovšem s velikými oběťmi, a vyžadovala tedy vždycky jakousi odvahu a dobrodružnost, 3) zpětnému pohledu, který se dívá na minulý v ý v o j s výše dosaženého stupně, se onen svrchovaně nebezpečný a obtížný podnik jeví snadný a téměř samozřejmý.

I V . DNEŠNÍ LIDSTVO V E SVĚTLE V Ý V O J E

Podíváme-li se nyní ve světle těchto závěrů z dějin obratlovců na současnou krizi lidstva, vidíme, že tato krize má některé své zcela zvláštní známky, které j i odlišují od krizí předešlých. Především j e dnešní krize lidstva zapříčiněna Člověkem samým. Je způsobena, ne-li přímo vyvolána, rychlým rozvojem a šířením techniky, překotně vzrůstajícím zalidněním, soustřeďováním obyvatelstva ve velikých městských centrech, prodloužením průměrného věku člověka a mnoha jinými faktory, které jsou vesměs výsledkem vědomé a plánovité Činnosti člověka. Zatím co dřívější krize byly zapříčiněny relativně náhlou změnou podnebí, dnešní krize j e zapříčiněna člověkem samým, a proto její řešení musí nalézt člověk sám. Další zvláštností dnešní krize je rychlost změn, které se působením člověka uskutečňují, a tím ovšem j e dána i naléhavost přiměřeného řešení. Poslední zvláštností dnešní krize je, že si vyžaduje lidské řešení. T o znamená, nemůžeme se spokojit jen s biologickým přežitím. M y chceme přežít jako lidské bytosti. Jinými slovy: věříme, že lidské vlastnosti, které se vývojem člověka vytvořily, se musí zachovat. Ztráta osobní svobody, možnosti samostatně myslet, sdílet své myšlení ostatním lidem, a vytvářet díla nehynexxzí hodnoty, to všechno by bylo pro nás totéž jako zmizet s povrchu této země. Možná lze dokonce říci, že bychom radši fysicky zhynuli, než bychom ztratili tyto hodnoty. Proto žádné řešení, které nezachová tyto hodnoty, není východiskem z krize. Ukažme si proto, jaké požadavky se musí klást na vývojově uspokojivé řešení dnešní krize. Krize v dějinách života se nikdy nevyřešily cestou nejmenšího odporu, nebo návratem k dřívějšímu rovnovážnému stavu mezi organismem a prostředím. Naopak, problémy, vznikající ze šíření života, byly řešeny ne jeho omezením, ale jeho dalším šířením. Toynbeeho tvrzení, že vyšší kultury se vyvinuly vždy jen jako odpověď na vážné historické v ý z v y , se zdá potvrzovat platnost tohoto závěru i pro lidské dějiny. Řekli jsme též, že dějiny člověka sledují určité tendence, které se již projevují ve vývoji obratlovců. T y t o tendence směřují k vyššímu vědomí, k většímu osvobození člověka od tíživých přírodních podmínek jeho

84

ž i v o u p o m o c í dokonalejší techniky, k větší nezávislosti jednotlivce na společenském prostředí a s n í m spojené větší odpovědnosti za vlastní jednání. M ů ž e m e proto s velikou pravděpodobností říci, že budoucnost člověka neleží v e směru, jenž b y byl opačný s těmito trendy. Z tohoto hlediska j e nesmyslné stavět se proti dalšímu rozvoji techniky. Z tohoto hlediska však také není správné snažit se řešit populační problém jen pouhým omezováním porodnosti p o m o c í potratů nebo antikoncepčních metod. Ž i v o t nedosahoval vyšších stupňů širok o u a pohodlnou cestou, život byl v ž d y c k y boj, který směřoval k uskutečnění vyšších hodnot cestou zdánlivě nemožnou, a není příčiny, proč b y t o m u mělo b ý t v budoucnosti jinak.

V.

KŘESŤAN A BUDOUCNOST SVŽTA

Křesťanské pojetí

vývoje

V závěrečné kapitole se pak Frisch snaží ukázat, j a k v křesťanském pohledu na svět nab ý v a j í dosažené závěry svůj plný v ý z n a m a smysl. Křesťanská víra nám říká, žc Člověk b y l stvořen k B o ž í m u obrazu. T o znamená, žc člověk byl stvořen j a k o tvůrčí bytost a tím právě se stává p o d o b n ý m svému T v ů r c i . Tato vlastnost člověka spolupracovat s tvůrčí činností B o ž í tkví hluboko v j e h o přirozenosti, č l o v ě k má proto za úkol pokračovat v Božím stvoření, neboť to b y zůstalo neúplné, k d y b y se k němu člověk nepřipojil svou Činností. T o t o pojetí činné úlohy člověka ve stvoření j e v souladu s názorem vícera přírodovědců, že honiinizace j e proces probíhající do značné míry z přičinění Člověka a mnoho známek, které sc všeobecně považují za specificky lidské (jako veliká m o z k o v á hmota, používání nástrojů atd.), j e alespoň částečně výsledkem rozhodování a činnosti Člověka samého. Filosoficky řečeno: člověk spolupůsobil na svém vytvoření nejenom v procesu svého kulturního rozvoje o d d o b y kamenné až po naše dny, ale i v procesu svého výskytu j a k o lidské bytosti. T e n t o závěr nepřekvapí o n y filosofy a teology, kteří lilouběji přemýšleli o spolupůsobení Boha s rodiči při zrození n o v é lidské bytosti. Lze dokonce říci, žc toto spolupůsobení nelze omezit jen na stupeň bezprostředně předcházející Člověka, ale žc j c nutno rozšířit j e na celou ž i v o čišnou říši a snad vůbec na celý vesmír, který se tak stává účastným díla Božího stvoření. T o m u t o vesmíru však byla přislíbena zcela zvláštní dokonalost, kterou teologové nazývají » nadpřirozenou «, protože pochází jedině z láskyplné blahosklonnosti Boží. Vidíme proto, že skutečné dějiny vesmíru tvoří jeden celek, žc pokračováním dějin přírody jsou dějiny člověka a v y v r c h o l e n í m dějin člověka j e ono nadpřirozené dokonání člověka skrze v y k o u pení. R á d stvoření i řád v y k o u p e n í tvoří jednotu. Víra jako princip křesťanské interpretace vývoje Ještě v j e d n o m bodě naše úvahy úzce souvisí s křesťanským pohledem na svět a na člověka. B y l o řečeno, že individualita živočicha se v ý v o j e m stále více zvýrazňuje. Vzniká tak otázka, není-li tento zvýšený v ý z n a m individuality v rozporu s oním ideálem, který vidí v e všeobjímající jednotě lásky nejvyšší vrchol, k němuž dějiny lidstva směřují. Zdá se, žc dnešní rozdělení světa na tak zvané » socialistické « země a tak řečený »svobodný svět« j c j e n o m dokladem pro to, že tento rozpor j c dnes živě pociťován. Výstřelky zdůrazňující individualitu jednotlivce, jednotlivého národa, jednotlivé rasy, jednotlivé kultury nechyběli a v dějinách pro ně nalezneme dosti dokladů, j a k o nechyběl ani opačný extrém, podřizující jednotlivce úplně a ve v š e m společnosti. N i c m é n ě však m ů ž e m e v mnoha v ý v o j o v ý c h řadách pozorovat tendenci k e stále komplexnějším sociálním svazkům, takže i k d y ž připustíme, že tyto zvířecí pospolitosti se podstatně liší od forem lidské společnosti, přesto zůstává faktem, že v e všech oblastech života působí tendence k zespolečenšřování. Nepřekvapuje

85

proto, že mnozí badatelé v oblasti v ý v o j e ž i v o u jsou hluboce zneklidněni myšlenkou, že lidská společnost by mohla nastoupit cestu, kterou kdysi zvolily některé zvířecí pospolitosti a která nakonec vedla k vysoce účelným a úspěšným formám pospolitého života včel a termitů. Je tedy problematické, zda lze důvodné doufat v dosažení oné harmonie mezi jednotlivcem a společností, kterou Teilhard de Chardin viděl j i ž přicházet. U v ě d o m m e si však, že tato Teílhardova evoluční vise, jak on sám poznamenává, vyžaduje od člověka trojí v í r u : víru ve smysluplnost v ý v o j e , víru ve vzestup a pokrok života a víru v konečný a dokonalý cíl dějinného v ý v o j e , j e n ž by byl nezvratný. Je tedy pravděpodobné, že ono harmonické vyrovnání rozporu mezi jedincem a společností, j e z Teilhard de Chardin nazývá » diferencovanou jednotou «, vyžaduje též podobnou víru, která se nakonec zakládá na existenci spásného působení mystického těla Kristova. Jenom v Kristu j e totiž možné, abychom se » ztratili v druhém « a tím » se nalezli«. K tomu, aby se prokrok mohl uskutečnit, aby život Sel dál a výš, k tomu tedy nestačí j e n o m poznání minulosti, ale i víra, víra v toho, j e n ž j e zároveň alfou i omegou.

ks.

86

Poesie a literatura

I V A N JELÍNEK

FRESKY I.

I.

Z omítky srdce, z nitra vnitřností, hle, obraz pupencový raší; z lctorostu štětce v jeskyň zbožnosti v omítku vbit se vznáší. A výbuch tetelivě tkví nad sedmi prahy; měkce výtrusů poslušnosti práší na vidiny dvou hrstí Ukřižování: přehršle synovství. Otce pomilování. II. A řasy víček bezbarvá o b r v í osleplého řemeslníka r o z k v e t l é h o m á k o u ř barev. P o nezdarech slepce prohlédlého. V j e h o darech o h n ě m vše zná.

III. Hmatám, ohmatávám až za hmat hmatem já bezruký.

Bušící stoupy strachů strachem mého i jeho krve rozpuštědla a barev tření na kameni svatém srdce bez muky. Ty, slávo, probuzení, vede to rozhoření vidiny plamene a srdce z kamene až v Alvernie sedla. Z těch kouřů barev duše sedá. Sedla v lovu týchž, samých štětců šípovitých; na opeření, na mých slovech již viditelno. Z páry tmy neviditelno mně v svitech svitých i siovcin čáry uchopíteino.

IV. Tecf uřícené dychtivosti malíře a učedníků na krůček od opánků, na pídě jenom tří; štětečnýeh prstů pracovitých na píď k vysokým spánkům anděla archanděla navždy vlasatého v jeskyni zbožnosti,

»7

prstů zpráv hbitých 0 činech jeho. T a m lásku uhostí co medem včela milodajné světec. Milost dá mně j a k j e m u , Františkovi rosou ohně na dlaně pro tknuté, ztřísněné hlinkami mé hlíny. V e mně nekonečno hnízdí se ohně po útoku ráje krutou sečnou; bodá a bodne 1 nohy dotknuté a bázní zviklá mi ve vteřinách mých věčnost. Božího těla máje krev prýští z boku. tam bodl mě a bodá. Bodne nadbytost. Nadvěčnost.

chlebové zrní těla shrnu já, sebezmar v t v o u i svou moudrost. Z a zvolání, Pane, pěju hrdlem t v ý m , avšak hlasem s v ý m plamene neviditelnost i modrost barev, slov a čar. N a naše tělo známé, laskavý ostříži, těla na kříži.

VI.

T y chrlíš zpěv Boží pravice po malířském, bezesném spánku t m y bdění. T y Spasitele chtění a č l o v ě k o v y tmy ty jas jsi cesta z bran. Nad jas sám požár touhy samé. T e b o u stkán na spasení ze stvoření a dění.

V.

T a m vzlétáš, zlatý bažante, ó, světče protihmoto, v jednotu nejsvětější v úplnost slučující bytí s nebytím. N a zlatohlavu nutnosti své, krásné nezbytí, vidiny mě bičující důtek a trnů, berlo nejněžnější. V jásotu utrpení, bakchante, v okně prázdna t m u ke všemu h o t o v ; 88

VII.

Had stromu vědění v trojúhelníku roste malty, barvy a čáry. Přislíbení Jeho prosté v života vzbuzení, kde zprávu o tobě, stížností o sobě, pokáním přináším jak otec, bratr tvůj. Při mně stůj c o věrný Syn.

VIII. O , prázdno bran! Z nich. běžíš za vcházení Jeho co voda a krev z ran na konci spočátku. O b r o k jsi dán a nápoj oslátJcu. Katane sebe, své se rozšíříš v sebe pro milostného Hosta na ubičování naší smrtelnosti; na v y časování sloves v nebe mostná, sklonění pokory, hrdé ctnosti. IX.

K d o T ě vidí kromě vlka, v l k u stádo shánějící? N i k d o nevidí tě, otče Františku, ty naše zaslíbené dítě, leč dívka Klára, svatá sojka. N a hloubku, na výšku i na šířku přesvatých dětí kojná dojka. N a d rybami a pro stromy, u vlčice a orlíčete rty obé v mlčení pro mé kamení a hvězdy žhavé, pro mnoho i málo, Jeho slávu čtete, Františku a Kláro, svatý dave.

Obcování světců smavé! Nebeská Klára sojka: poletování duše, jejích křídel tluk. Na milosrdí spojka, do jeslí sena nůše. X.

Poznáno vše co jsoucna přebývání, poznání Jeho kryt. Pro vše obcování i naše malé dání j e bytování přebezpečný byt! Pro vymalování slova kouřem barev v srdce omítku. Po nezdarech do skonání a dál v darech duchů obcování svaté sojky přelétání, otče Františku. * O n mé dítě, « Kláro Jasnotko, hlasem sítě hlasu předeš jasem, sojko azuru, v letu nad zem hymnu s Františkem. » Hle, mé dítě v klínu Jejím, kam též spěji, jako v klíně mém. « 7. X . 1967.

89

FRESKY II.

Lhostejně vcházím se skřípěním zubů v skřípění os vozů triumfálních vozataje neviditelného. Pro skřípění radosti bičů zde v cestě jsem se svým komonstvem. Lhostejně vcházím v roce slzí. Ať slzí ještě nade mnou přátelé deště vynaléhavého, malomocní slepci obři! Ať jen hudby píší hluchoněmí; z tišin; muzikanti na hladinu rýmů pauz nadutí nátiskem na trubky očekávání klamu vodových barev! Ať už okolky neokolkují a průtahy tahů ptáků a hlinek! A potěšené prolomené stěny s nimi nechť s temperami přibližují se k mému tanci svatého Víta! Neboť již ranhojičství rán srdce protknutého tvarem a jménem v krvi triumf vozatajův vítá v mém zvolání jmenném. Vítám veřej veřejí vítán oslavovatelkou, malíř; avšak bez povšimnutí. Samá spěž. A zámky na západy. Hlavy odmykání za srdce předsevzetí: srážky mezi dveřmi prázdná s prázdnem. Na dně bezedná snění má bezedná co setkání anděla s bláznem. 90

N a peřejích vůle pápěří tobolek tužby semena roznáší v zlatu v bodláčí žalu za scelení i za rozvratu. Vstupuji lhostejně. Procitaje jsem vzhůru, a jen na prahy soustředěn v škálu, v sněm vlna němá řeky a ohně tichý jak pěna na azuru. A tmu a světlo již ožebračen nemám: ty shořely mou křivdou. Tma temnotou byla s námi za všech úsvitů, však zvětralá na mé běloby. Veslice s bílou přídou. Za vcházení mého lhostejného v stěny, k hrobu shodů a veřejí, jež nechtějí propustiti leč na hesla bez povšimnutí. Ale já vcházím, abych vešel za návštěny zjevení trojúhelníku a oka. Přicházím a pozorně nohy a ruce si přerážím, neboť nač kroky a chápání by mi byly k síle uchopování? Nač jsou mi oči štkání, když nevidí ani neviděno? A tvé divy přecházejí v podzemí. A zrak mi přechází v mlází tušení. T u zmučením hluchoty již do výsostí vzat, bych kál a milosti bál se já řemeslník, trojnásobný kat; a klad již středním rodem Toho, neživotný zápor jedině, má daná vloho. Hle, již dorážím. A dokáži na stěny bušit a jejich prázdno otevřené, žel, sám pootevřeně jen krušit; i sebe, co prázdná vrata,

aby již vidina má svatá v tom růžepadu a hladopadu listopadu srdnatost dávala i vláhu pokory vody a oleje. Schody a veřeje, zde veřej stávala; zde pokorný už dokáží na otevření svaté a dveřné svou barvou hřímat. A třímat a světce nedovedné bez úmyslu, jenž přece zvedne mé čáry a skvrny na pokoru a víru. Jí jsem prázdný i plný. V míru jsem bezbranný a přec muž branný u věží vytržení vždy s mečem. Toho žebrání a braní mi nezabrání véstí seče tvé. Na rány tvoje, rány moje. Kdo tě znal, žc okrem s modří stkal na pohoří samot plášť ti stkaný na vše strany? A jen pod nohy? A víš které. Šeře a měkce. A přece já nemohu za ruku, která plášť ti duhou stele; za svou jednu ani druhou. Z tvé moci pak mohu všechno zmoci, ač vystaven jsem sobě v hrobě sobě bez pomoci. Jemu, ač úst nemám, a půst jen mám sám políbil jsem tebou žehnán lem i sterou tvou ránu: vstanu, hle, jak ti mé barvy z žil mi tekoucí, mých tvarů larvy kusadly měknoucí z mých sil, které jsi sklidil i sil vstříc jásají. Jásají, tvá říš bud zdráva všem nám věčná, I těm, kdo jenom mříž, stříž a loupežení jsou. A bez bran a bez oken. Takže není, čím by nabrali si, by nabili si hlasití i tiší tvého plničkého prázdna a říkali slova slavná života pravého, sebe samého vědění nevědění a radostění, jež usmívá se nám do hlubin, k výšinám. A v čase i mimočase. Zdráv buď všem: Třesu se, střásám svůj hřích a sníh smrti pod ledovými kroupami tvé lásky krupobitné. Třásti se časností. 92

A střásal jsem ti jako třesu věčno tvé sem v zem. Ó , nyní vezmi sem z násad a žerdí mých štětců a barev věštců a slovním málem mé vítání, aČ v jásání tebe jsem přehlédl a minul v pláči, jak se vznášíš... U ž jen prsty tvých nohou brázdou nadsněhovou se tratí mými bodci! M ý m i rýpadly, štětci a temperami. T e d zlaté mraky zapadly a spějí, jak ty, k Otci. Lhostejně vcházím v roce slzí; horlivěji jdu již stoje prázdno v prázdnu. Již vešel jsem.

93

JOSEF SOUKUP

VESNICE V L E T H A R G I I I. Pod okny chalupy za malou zahrádkou zurčí potůček. Pramení v horách nad vesnicí a má křišťálovou studenou vodu. Když jsme byli ještě kluci a běhali v polích, anebo v létě pásli krávy na loukách, klekali jsme v potůčku na vyčnívající kameny z vody a pili vodu jako ptáčkové, když mají žízeň. Potok protéká vesnicí a na jejím dolním konci pádí do polí a vlévá se pak do řeky. Když tály sněhy, přinášel divokou vodu, když přišlo horké a suché léto vysychal a někdy se už nedotknul řeky. Když přišla velká bouře anebo průtrž mračen, rozvodnil se a strhával ve vsi břeh i s ploty, brával s sebou lávky, škopky a vše, co v něm bylo, zanášel pod vesnici i s malými kačenami neb housaty. Je večer, tichý, májový večer a potůček zurčí vesnicí. Utíká do polí. Vesnice klímá, ukládá se k spánku. Sem tam někde zaštěká pes, vrznou vrata. Je ticho, nic se nehýbá, nikdo nikam nejde, jen potůček spěchá vesele, dnes stejně jako včera, loni i před lety... Vesnice dřímá v tichém májovém večeru naplněném vonícím, úrodným vzduchem. Ej, nebývaly tady takové smutné májové večery. Jinak se žilo po večerech, zejména v máji. Tehdy, vždy po setmění, když nad vsí doznělo klekání, scházela se mládež na návsi. Tam u zvonice stojí kamenný kříž a tam každý večer si klekly děti, dívky, ženy i mládenci k májovým pobožnostem. Hlasitě odříkávaný Otčenáš a Zdrávas Mariánského růžence pronikal večerním tichem a když po něm zazněla velebná mariánská píseň, zdálo se, že jí naslouchají stromy, ptáci i vzdálené lesy... a když pak z návsi od kříže milý doprovázel milou k domovu a když chlapci, kteří neměli svých děvčat, chodili nahoru a dolů vesnicí a zpívali roztoužené milostné písně, tehdy byl každý májový večer svátečním. Zpěvem mládenců na návsi, polibky a laskáním milého s milou někde v trávě pod košatým stromem a zpěvem k Bohu, tak se žilo o májových večerech. Práce a starosti se hojily, nebylo tolik nářku, bolestí a nenávisti. Večerní májové pobožnosti, to byly také seznamovací večery mezi dívkami a mládenci. Děvčata tak směla o večerech ven z domu a snad proto je máj nazýván měsícem lásky... Ej, tak bývalo před dvaceti lety, když jsem opouštěl vesnici a šel na studie do dalekého velkoměsta. A od té doby, rok co rok jsem chtěl se podívat domů, do mojí dědiny, avšak nikdy jsem se k tomu nedostal. Teprve letos se vracím sem do polí a lesů, k vodě potoků a říček naplněných stříbřitými pstruhy. V podkroví chalupy jsem spával a po dlouhé době jsem tady a dí-

94

v á m se do večerní noci. Jenže ve vesnici j e ticho, nikdo nezpívá, vše umlklo... Jen k jasné, hvězdnaté nebeské klenbě se pnou košaté koruny lip, olší a jasanů, které rostou u potoka. Je májový večer a ze střech domů trčí k nebi televizní antény, znamení nové doby. Dnes mi vesnici přikrývá noc. Zítra, zítra se mi opět zjeví v slunečním jasu a nádheře rozkvedých stromu, neboť letos v máji jsou výjimečně krásné dny. T e d jen vím, že nemá kdo zpívat na návsi. Jen málo mladých žije v dědině. A pokud tady žijí, přijedou ze zaměstnání domů, aby se vyspali anebo tak ještě si sedli před televizi. N o v ý způsob života, nová móda. Po večerech tak sedí staří i mladí, klímají a ani mnoho nevnímají z programu, který běží na obrazovce a který je stejně nudný. Utahaní lidé, unavená mládež. Vesnice nezpívá, nemiluje. Pokud j e večerem slyšet hudbu a zpěv, ozývá se z rozhlasových a televizních přijímačů otevřenými okny. Je nová doba, staré časy zašly. Och, jak jsem šťasten, že jsem v nich prožil mladá léta. Dnes j e vše jiné. Ztrnuly naděje, život se potácí. Mezi starým a n o v ý m nenalézáme vlastní cestu. Vesnici byla ukardena tradice, morálka, pokora a víra. Byla j í naroubována třídní nenávist, boj za socialismus, za něco a proti někomu a zároveň proti všem. Lidé byli zproletarisováni, ochuzeni o minulost a okradeni o budoucnost. Dnes jsem měl možnost vidět historicky cennou fotografii. Přinesla š i j i moje malá neteř ze školy, protože j e také na ní vyfotografovaná. Otřesný snímek nové doby: »Poslední třída a poslední učitel v K . . . roku 1967«. Je to fotografie jako si pořizují školy ku konci školního roku. Z této fotografie na mne koukalo pět děd a smutný učitel jak drží v ruce tabulku sc zmíněným nápisem T o tedy znamená, že po prázdninách bude v naší dědině škola zavřena. Nejsou děti, které by do ní chodily. Jaká to hrůza, jaká tragedie života! Proto j e také takové ticho na vesnici o večerech, proto se nezpívá jak za mých časů. Jak, jak jsme jen zpívali, když na nás sedla melancholie ? Aha, už to mám: » Ej, zahučaly hory, zahučaly lesy, kam jste se jen poděly, v y moje mladé, krásné časy...« Vesnice žije v nejistotě. Více než čtvrtstoletí se v ní potácí, klopýtá a padá. Začalo to válkou. V té době běsů se nevědělo co bude. Byl strach. C o když se jednoho dne přivalí fronta a smete vesnici jako něco nicotného a zbytečného, co stojí v cestě a překáží? Pak přišel máj 1945. Zvlněné válečné more, které se rozlilo po východních rovinách, se obrátilo zpět a dosáhlo našich pohraničních hor. U ž nebylo sil k boji, už

95

se jen pochodovalo. Ze stepi do hor, od východu k západu. A tehdy jednoho májového dne v předvečer míjeli po silnici nasi vesnici poslední ustupující vojáci. Bez incidentů. Odešli! Lidé, radujte se! Podivné. Tak dlouho čekali na jejich odchod, avšak radost nepřišla. Byla zakalena, zamlžena předtuchou z toho, co přijde. Také byl máj a oplodněná země se rozvíjela... Vesnice trnula opět v nejistotě. Noc byla strašně dlouhá. C o se stane zítra, jaké jen bude ráno? Pak přišli Oni. S rozbřeskem přišli z hor nad vesnici Osvoboditelé jsou tady! Hurá, ať žijí! Lidé vítají vojáky, provolávají slávu a vlajky vlají ve větru. Lidí se zmocňuje opojení. Bože, válečná doba je pryč. Neplatí její zákony, příkazy a zákazy. Strach utekl, bude mír. Pryč je vše, co bylo vynuceno, čím byl život Šněrován. Zase bude, jak bývalo: volně, svobodně a radostně se bude žít... Neblahá zvěst zazněla krajem jako ostrý hlas polnice. Vojáci berou! Schovejte všechno: vozy, koně, dobytek, šatstvo, hodinky, motorky ... Berou, co se jim líbí a co potřebují. A věřte, potřebují toho mnoho. Vše, i špendlíky a jehly. Hlavně ženy a dívky mějte se na pozoru. Všechny ženy z vesnice ukryjte! D o lesů, do houštin. Chuť vojáků je veliká! Ach, babičky, mějte se také na pozoru! A pálenku, zakopejte ji do země! Vojáci se zdrželi nějakou hodinku a odešli přes pole a pošlapali úrodu. Žádná škoda, mysleli si lidé. Štěstí, žc spěchali, neboť tam, kde byli déle, plakaly ženy a tekla krev jejich mužů. Davaj vodku! Davaj ženušku! Nedáš? Budu střílet! O d naší vesnice pochodovali vojáci dál, na západ. Kam až? Západní hranice naší země tehdy překročili další osvoboditelé. Přišli od západu a šli zase k východu. Kde se zastaví, kde se osvoboditelé setkají? C o bude potom? Ozvaly se hlasy: »Ve válce se bude pokračovat. Západ proti Východu! Osvoboditelé se chytnou pod krk. « Nechytli se. T o si jen lidé vymysleli. Pro uklidnění. Bláhoví! Nejistota v rozdělené Evropě. T o je ono! Báječný nápad. Nadšení a provolávání slávy umlklo. Opojení z osvobození přešlo. Avšak noví lidé převzali otěže. Kára se kupodivu rychle rozjela. Agitovalo se, diskutovalo, politisovalo co a jak zřídit. Jak uspořádat život v obci, ve státě a v rodině, jak učit děti ve Škole, jak obrodit hospodářství, vesnice a města. Noví lidé šli na to z gruntu. Po stáru se přece nedá žít, - to bylo heslo doby. Pryč se vším co bylo za Republiky. Nové pořádky zavedeme, poručíme větrům, dešti ! Budoucnost je naše, dělníků a rolníků. Pryč s bohatými! Rozdělte se o jejich majetek! Vezměte si jejich půdu, továrny, obchody, banky. Sláva chudým a poníženým. Pryč s vykořisťovateli! Politika slavila zlatý věk. Uchvátila celý život, starců stejně tak jako dětí. Děti měly vést školu, mládež města a vesnice. Politika slavila pravé 96

triumfy. Politika ... Politika ... Sláva jí, sláva hydře. Jea hloupl ji přehlíží! Politiku? T o j e přece život, vše! Názory lidí na život se však různí, ostře se střetávají. Vzniká chaos v myšlení. l i d é zblbli. A to bylo účelem, neboť kdo může ukázat správný směr? Politické strany se snaží orientovat své členy. Vedou urputné boje o moc. Zdá se však, že zápas je rozhodnutý. U ž dávno předtím, v den osvobozeni Bláhoví a nevěřící, co chcete? Přišel spasitel. Ruce a nohy mu líbejte, protože zachránil váš jazyk a národ. Jeho doktrína, jeho dogma, to j e vaše spása! Hlupáci, nasloucháte Západu, který vás zradil... Nová doktrína slibuje, získává lidi, zdá se být nejvýš spravedlivou, spasitelnou, přirozenou. Mesianismus sežehl zemi horkým agitačním dechem stepi. Všechna sláva j e jako polní tráva. Vlna nadšení upadala. Pomalu se probouzel střízlivý mozek. Začalo se pochybovat a to nemohl Spasitel připustit. Pochybovat o všespasitelné doktríně je veliký prohřešek. Avšak jak umlčet pravdu? T u nelze umlčet! A tak se doktrína počala přetřásat na řešetě, zkoumat a obracet na dlani. Přišly první zatěžkávací zkoušky nového řádu. Ukázalo se, že idea je snad dobrá, avšak v praxi nějak nevychází. Pravda, když se kácí les, lítají třísky. Avšak třísek je příliš mnoho a zabodávají se všude. Lidé nejsou andělé a vidí především sebe a teprve pak společné blaho. Andělové nejsou zejména ti, kteří doktrínu uvádějí v život. Pro vlastní dobro? Ujalo se slovo: Karierist. Politický kvas postihl zejména vesnici. Život vc vsi vřel, politické skupiny sváděly nemilosrdný boj. Kdo s koho, nelítostně, hlava nehlava. Avšak jeden rys byl pozoruhodný. Ještě platila jakáž takáž svoboda projevu, náboženství, tisku. Po tři roky tak zápasila politická levice s pravicí. Levice proto, že byla v ustavičné, neúnavné akci. Nutily ji okolnosti, neboť se zdálo, že pravda zvítězí. Č í pravda? Finále vrcholilo. Aby se pravda umlčela, přišel Únor 1948 a zápas, boj na život a na smrt byl rozhodnut. Spasitelná doktrína zvítězila a její stoupenci se plně ujali moci. Tak překvapiví, že nebylo pochyby o tom, jak tajně a pečlivě se na vše připravili. Mašinérie se tedy rozejela. Směr: Komunismus! O d té doby uplynulo dvacet let. Kus života, dvacet let vyplněných neustálým zápasem se státní mocí, veliký kus života nabitého tragédiemi a podivnými osudy jednotlivců. Byl to těžký a nerovný boj, v němž nebylo naděje na výhru. A přece jej lidé podstoupili, i když se bilo hlavou doz di. Proto takový výsledek. Z vesnice zbylo torzo - ó živote, ó vesnice! Nechci, aby se na tebe zapomnělo! Chci, aby vykonané křivdy a zločiny volaly o boží pomstu, spravedlnost! Nesmí se vyplnit slova sedlákova: »Svět po čase zapomene a neuvěří, co jsme prožili, jak jsme trpěli a kolik zla bylo spácháno. « A s tímto vědomím usínám. (Úvod k románu)

7

JIŘÍ RITTER

T O H O J E D E N A D V A C A T É H O ... Ten den pro mne nezačínal moc dobře. Začalo to vlastně už večer šel jsem dosti pozdě spát s vědomím, že musím brzo ráno vstávat. A já tak rád spím - hlavně k ránu. Nařízený budík ale ztropil ve 3/4 na 4 alarm. N e chal jsem ho vyzvonit. Snídal jsem ve stoje. Potom poklusem na nádraží k vlaku na Prahu; k tomu prvému - dělnickému. Musel jsem být v Praze už v půl šesté. Začal jsem i při kodrcání dřevěného vagonu podřimovat, stejně jako moji spolucestující. Všichni jsme jeli do práce. Oni do Ávie, Motorletu, Kolbenky, já do Televize. Na ně čekaly soustruhy, pece a kancelářské stoly ve fabrikách. Na mne francouzská zvuková kamera značky Éclair v televizní vrátnici. Podvědomě jsem registroval... Měšice, Hovorčovice, Čakovice. Tady vždy vystupovalo hodně lidí a já číhal na uvolnění m£ta u okna. T o abych mohl lépe dřímat. A v tom to přišlo. Naráz byli všichni vzhůru. C o se děje? Zděšené výrazy v obličejích, sevřená hrdla, slzy v očích. Některé násilně potlačované a polykané, některé zcela zjevné. Čisté ryzí slzy, ta pravá slaná tekutina, produkt lidského organismu vytrysknuvší vlivem ukrutné bolesti. Další v ý křiky » Rusáci! » Okupace! « od nádražní budovy jsem již vnímal jen sluchem. T y , kteří tato slova vyřkli jsem již neuviděl. Před očima jsem měl kalno... Vlak se dal do pohybu. Všechna okna vagonu byla otevřená. N e vnímal jsem průvan. Jen šimrání a chlad v obličeji. Ruka sáhla bezděčně do kapsy pro kapesník a otřela slzy rozteklé po tvářích. Šimrající a studící tekutinu. Všechny hlavy ve vagonu byly zase svěšené. Již ne dřímotou ale jakousi bezmocností. T o četl každý v očích druhého. Hluk letadel. Sem tam občasná nesouvislá úvaha. O naší armádě; o Dubčekovi. U každé úvahy na prvním místě slovo » proč « a otazník. Otazník po vykřičníku. P r o č ? Konečně Praha. Nádraží na Těšnově - 5 hodin a 40 minut ráno. Čekal jsem do šesti před nádražím. Ve shluku lidí, z nichž kdosi uprostřed měl tranzistorové rádio. Modrý televizní stejšn nepřijel. Projeli kolem nás malé obrněnce. O d nábřeží, od budovy Ú V K S Č . Viděl jsem další slzy. Sevřená hrdla a zaťaté pěsti. Vybavila se mi ta známá fotografie z března devětatřicátého. Hitlerovští okupanti na motocyklech s přívěsem, v helmách a po zuby ozbrojení a plačící dav se zaťatými pěstmi. Ta fotografie měla bílé šmouhy - padající sníh. Ta druhá fotografie, kterou 98

jsem ú v tom momentě zapsal do paměti, j e perfektní. A nesmazatelná. Pořídil jsem ji před nádražím Těšnov, krátce po šesté hodině, jedenadvacátého srpna roku tisícího devítistého šedesátého. Ta první fotografie je uložena v archivech a otištěna v tisících publikací. Ten druhý obraz nemohu nikomu ukázat. Vím jen, že existuje naexponován pod trochu jinými zornými úhly v pamětích těch dalších desítek mně neznámých svědků. Tramvaje přestaly jezdit. Uvědomil jsem si, že v Televizi na vrátnici mám kameru. Vzal jsem to poklusem. U Bílé labutě mne předjela další kolona obrněnců. Na nich okupanti v přilbách, zásobníky s ostrými zasunuté v puškosamopalech, prsty na spušfadlech. S nenávistnými vytřeštěnými vizážemi. Jeden vždy za kulometem vpředu, zasunutý zásobník s náboji, připraven ke střelbě. Vedle něj nabijeČ s otevřenou bednou dalších zásobníků. Za nimi » komandýr * s rukou na otevřeném pouzdru s pistolí ráŽe 7,62 mm> Další sevřená hrdla a pěsti, další slzy. Na chvíli jsem se zastavil - snad se mi to jen zdá? Nezdálo! Znovu jsem se rozběhl. Křižovatka u Obecního domu, Příkopy, Můstek. Tam davy lidí. Prodíral jsem se mezi nimi dál - Myší dírou na Jungmannovo. Tam mne málem srazily další obrněnce - hnal jsem se středem silnice; uskočil jsem před nimi v posledním momentě 11a ten nepatrný chodníček - vlastně jen obrubník. Kolem sochy Junginanna a před Filmáčem další davy. Znovu malá obrněná pásová vozidla a gazíky. V rukou několika mužů se objevily znenadání dlažební kostky. A hned na to zoufalý výkřik ztrácející se v řevu motorů a rachotu pásů - » Lidé - neblázněte! Jsou tu děti, tím si nepomůžeme!« Ruce, držící ty malé žulové kvádry, poklesly. A česká žula padla zpět na své sestry, jimiž je dlážděn chodník. V televizní vrátnici byl veliký chaos. Několik lidí se rvalo o sluchátka telefonů, ostatní narychlo organisovali. Moje kamera i materiál byly na svém místě. Jako lavina se vřítila Kamila Moučková. Byla »normální« v té absurdní situaci. Namísto pozdravu řekla na uvítanou od plic několik vybraných šťavnatých slov. Ta definovala všechno. Hlouček jí uvolnil cestu a ona tak jak byla, běžela před kameru do studia A. Tam už byl rozsvícen lampový park a zahřáté kamery. Za jednou z nich můj kolega z redakce Honza, se sluchátky na uších. A jelo se... Živě. Tak, jako když se před patnácti lety začala naše Televize klubat z plenek. Zpráva za zprávou.... časté opakování těch nejdůležitějších. V každé druhé, třetí větě slova»okupace, okupanté, sovětská agrese «. Pojmy, které zanedlouho Úřad pro tisk a informace oficiálně zakázal. Kamilu vystřídaly na obrazovce další tváře redaktorů televizních novin a publicisté. Přihlásilo se i studio v Brně. Do ulic vyrazilo několik dalších kolegů - s kamerami a fotoaparáty. Přes všechnu bolest bylo nutno dělat. Točit a fotografovat. Zadokumentovat svědectví o agresi slovanského bratra.

99

Běžel jsem d o své redakce v Jungmannově ulici. Hned na chodbě mne chytila dispečerka Dáša. »Poslyš, musíš honem uklidit kameru a materiál. Rusáci hledají Televizi a budou j í obsazovat! « Řidič Milan mne chytil za kabát a táhl z b u d o v y . » V e n k u m á m auto; naložíme to a odvezeme. « Doběhl nás R u d a . » Počkejte na mne moment; m á m také něco a hodíme to všechno k e mně do kvartýru.« Všechno jsme naložili a jeli. P o cestě jsem plival na přední sklo a nožem seškraboval nálepku » Československá televize«. T u samou nálepku vzadu seškraboval R u d a z aluminiového kufru, ve kterém j s e m měl kameru. Dorazili jsme oklikami a objížďkami před starý pražský činžák a vše jsme odnosili do R u d o v á bytu. Zapsal j s e m si do paměti j e h o adresu, ulici i číslo domu. D o m y v ulici byly velmi podobné. Stejně mi to nebylo nic platné. O několik dnů později jsem ulici i číslo domu hledal tři a půl hodiny, protože nikde nebyla jediná tabule ani číslo. Prošel jsem j í nejméně dvacetkrát, každý mne ale poslal jinam. A ž příslušník V B , kterému jsem se legitimoval, mne tam dovedl. Hlavně mi však pomohla náhoda. Potkali jsme jednoho kolegu z Televize, který znal i smluvená znamení, bez nichž b y c h se do d o m u býval nedostal ani s policejní asistencí. V té době byla už ale moje kamera uložena na jiném, bezpečnějším místě. U R u d y to více nešlo, protože se tam scházely porady v těch dalších dnech. A rychle zpátky do Televize. K d y ž jsme přijeli před naší redakci, všimli jsme si, že na domě pokojně visí cedule » Československá televize «. H o n e m šroubovák z nářadí od auta, já jsem b y l nejdelší, tak jsem si mohl ukroutit ruku, jak rychle jsem povoloval j i ž trochu zrezivělé šroubky, kterými byla ta cedule připevněna. Její uschování si vzal na starost Milan. Shodou okolností p o t o m tuto budovu R u s o v é vůbec neobjevili ani neobsadili. Nahoře v redakci bylo boží dopuštění. Uklízely se nahonem dokumenty, které okupantům nesměly padnout do rukou. Skříň, ve které jsem měl spolu s kolegou Pavlem uloženy věci a f i l m o v ý materiál - vylomena, ani nepočkali, až se vrátím s klíčem. Pavla zastihla okupace na chatě v B c s k y dech; propracoval se do Prahy až druhý den. Přiběhli kolegové ze sportovní redakce, kteří sídlili ve stejném poschodí. Potřebovali pomoc. Utíkal jsem s nimi. Odnosili jsme hromady spisů, filmové kopie a velké množství čisté filmové suroviny do mikrobusu; a kam s tím? Nabídla se Eva, že dá k disposici svůj byt. Přiběhl R o b e r t - trochu zaspal. O n ale zaspával. O n ale zaspával každý den skoro, takže to u něj bylo normální. Jenom vyhrknul: »Já potřebuju schovat kameru a baterky. A taky materiál! « » T a k si to schováš ke mně, « rezignovala Eva. A zase jsme oklikami jeli - tentokrát na nábřeží. Museli jsme na druhý břeh Vltavy a po všech mostech už to nešlo. Jirka, který řídil, byl ale otlučený televizní šofér - prostě se vyznal. Dorazili jsme před Evin d ů m a nastalo zděšení ve ioo

všech tvářích. Před domem obrněnec a gazík, okupanti se samopaly na prsou a shluk lidí, vysvětlujících, že u nás přece žádná kontrarevoluce není! Nedalo se nic dělat. Risk je zisk. A tak jsme dva hlídali, začali jsme s nimi diskutovat (dav to pochopil), odpoutali jsme jejich pozornost, zakalili vodu a mezitím Robert s Jirkou dřeli, až z nich lilo - bylo to až ve třetím poschodí. K d y ž bylo vše odnošeno, elegantně jsme se přesunuli do auta, které mezitím popojelo a zase honem zpátky do Televize. Ani jsem nečekal na výtah - bral jsem to po dvou, třech schodech nahoru a tam jsem se poprvé srazil s Ivoušem, se kterým jsem měl ráno v 6 hodin schůzku. Nesešli jsme se - ani jsme o tom nehovořili, bylo nám to oběma jasné. Měli jsme spolu ještě s režisérem Josefem V . jet do Jihlavy natáčet část fdmu s naší mistryní v krasobruslení - Hankou Maškovou. Měl titul » Dnes v tom bruslí Hanka «. A zatím jsme v tom bruslili všichni - bez rozdílu věku, pohlaví a profese. Národní katastrofa, den jehož datum bude zapsáno navždy tou nejčernější barvou v našich dějinách. Slovo »bratrozrada« nelze použít. Bratra si nevybíráme, ani nemůžeme vybrat. Termín » zrada přátel« také ne. Přítel nemůže nikdy udělat to, co Rusové se svými komplici. Snad pojem »obrovská tragedie « by mohl vystihnout to, co nás v ten den postihlo. B y l o nám oběma hrozně, když jsme tak najednou stáli proti sobě. O b a jsme mysleli na totéž a z ničeho nic jsme oba bezděčně vyslovili stejná slova. Vlastně nevyslovili. Ta slova z nás vylétla. Museli jsme jít něco podniknout - nemohli jsme zůstat stát na místě j a k o přikováni ... (Úryvek)

IOI

PETR

DEN TURISTÉ

A

POUTNÍCI

BOŽÍ

Podobnost názvu tohoto malého eseje s názvem » milostného románu * F. X . Šaldy není náhodná. Zdá se mi, že turisté naší doby se skutečně podobají loutkám, za něž mluví a jednají zájmy cestovních kanceláří a devisov ý c h potřeb jednotlivých zemí a žc se pohybují jako automatická těla na provázcích své prázdnoty a nudy. Božích poutníků j e stále méně, málo dělníků zbylo na vinici Páně, avšak právě proto si zaslouží, abychom o nich mluvili, o nich, o kterých se nemluví, protože nerozdávají zpropitné. NaŠe doba se právem může nazvat dobou turismu. Na jedno ze tří letišť Nového Yorku přijelo za rok na 68 miliónů lidí, letadla se začínají srážet ve vzduchu, další a další letiště berou půdu zemědělství. Otevřte denní noviny a obrovské inseráty se vás táží, jak to přijde, žc jste ještě nenavštívili Madagaskar nebo Ohnivou zemi nebo předkládají vám jídelní lístky, předpokládajíce, že nejedete třeba do Madridu za Goyou, nýbrž proto, že se po cestě servíruje k pečeni M u m m Cordon Rouge a nikoliv Veuve Clicquot Posardin. Cestuje se už ne jen za pyramidami nebo Louvrem, nýbrž abyste měli » vacation fun«, cestuje se, jak se zdá, do poloviny světa za osmnácti děrami hockeyového hřiště, cestuje se, aby se cestovalo, což je jistě důvod velmi logický. Nejen ovzduší, ale i zemský povrch j e zamořen turisty. Jakoby celé národy se zas stěhovaly, jakoby celé kontinenty byly na k o lečkách. Nastala nová doba nomádů, letušky jsou královnami nomádních lásek a tidržovatelkami ne domácího krbu, ale létavic a padajících hvězd. Je jedno, kam se jede, jen když se jede, jak to dobře vylíčil třeba Jack Kerouac v knížce On The Road nebo The Dharma Btimhs. Paul Richard totiž dobře napsal, že vagabund, je-li bohat, se nazývá turistou. Pravý vagabund se dá vést však aspoň svýma očima a momentálními nápady, pravý turista obyčejně jen túrami, nadiktovanými cestovními kancelářemi. Pravý turista nevidí to, co chce vidět, nýbrž jen to, co mu chce ukázat C o o k na svých sightseeing túrách. Člověk dvacátého století je na turismus zvyklý, j e to jen jiná forma pasivního zírání do televizoru. Důležité je vidět co nejvíc, nikoliv co nejvíc zažít. Člověk by odmítl prohlédnout deset zemí za dva týdny, turista je však nadšen, uvidí-li z Dánska jen malou mořskou žínku, sedící na kameni v kodaňském přístavu nebo Erosa stát na Piccadilly Cirkusu. Heslem je vidět co nejvíc a nepoznat nic. Za obrazovkou televizoru také nic není jen dráty a kabely a elektrotechnické vymoženosti, umožňující turismus. V češtině se slovo turista původně užívalo k označení pěšího chodce, který chodil po označených » túrách «, jež ho přivedly zas na místo, z kterého vyšel. » Le tour « znamená ve francouzštině oběh, procházka v kruhu.

102

I moderní turista se zas vrací na místo z kterého vyšel, devadesát procent turistů má zpáteční letenku. Je lacinější se zas vrátit na místo, z kterého jsi vyšel, než někam jet. A pohodlnější. Turismus, hodný svého jména, musí b ý t pohodlný. Dnešní ideální turista nechce nepohodlně si zvykat na cizí mravy, na cizí řeč nebo na cizí stravu, prostě pohodlně cestuje tak, že všecko, nač j e pohodlně z v y k l ý , cestuje s ním. Ideální turista cestuje z novoyorského Hiltonu, do Hiltonu na Jamajce a z něj do Hiltonu v Miami a rak dále. Nalítá deset tisíc mil a uvidí třeba dvacet Hiltonů, které se podobají jeden druhému j a k o vejce vejci, což má tu výhodu, že má již vše předem zařízeno a nepříjemná překvapení jsou vyloučena. Jeden Hilton si ho podává druhému jako kopací míč. A turista v automobilu nejede od města k městu, nýbrž od m o telu k motelu. I to je nesmírně pohodlné, má svůj automobil dvacet kroků od své postele. Moderní turisté - a j e jich stále víc milionů - nejedou, jak jsme si j i ž řekli, někam, nýbrž od něčeho. O d domova a zejména od sebe. O d své domácí nudy. Turismus se svou ohromnou a stále stoupající důležitostí pro národní hospodářství mnohých států má ve svém základě útěk od sebe sama. Tento útěk j e pro rozvoj turistického ruchu mnohem a mnohem důležitější než třeba rozvoj dopravních prostředků, jak se obyčejně myslí. Dopravní pokrok není příčina, nýbrž jen důsledek odcizení člověka sobě samému. Létáme rychleji, protože chceme co nejrychleji utéct od sebe - kdyby v milionech tento pud nebyl, sotva by se vydávaly desítky milionů dolarů na letadla rychlejší zvuku a na nové a nové dálnice, které nevedou do měst a domovů, nýbrž ústí v dálnicích jiných. T y ncjdokonakjší se nazývají » sthroughwaye «, což krásně naznačuje, že nevedou nikam, nýbrž jen skrz něco. Bude jich stále více, protože čím větší bude odcizení člověka od sebe, od rodiny, od národa a člověka vůbec, tím větší bude potřeba se pohybovat za každou cenu. Ahasver, který v dávných dobách byl zvláštním jedincem, lítá a jezdí dnes v milionech po světě a dávno už měl být prohlášen za patrona turismu. Neboť to, co nemá v sobě, s velikým prospěchem pro devizové hospodářství hledá v jedenáctém Hihonově hotelu, který ještě neviděl. Je užitečné vidět mnoho - jsem dalek toho, abych zvědavost káral. Nelíbí se mi však, že turistu najdeme obyčejně jen na místech vyšlapaných a tisíckrát reklamou vychválených. Nechce vidět něco nového, co sám objeví, nýbrž jen to, co už veledobře zná z plakátů a fotografií. Turistu najdeme v Paříži na Eiťfelově věži, nikoliv u hrobu Alfréda de Musseta na hřbitově Pěre-Lachaise. V Itálii turista pije aperitivy na náměstí svatého Marka a nezajímá se třeba o etruské hroby v Urnbrii. Turista dostal na počátku svého cestování brýle mámení a nenapadne ho podívat se pod ně. Poutník v Labyrintu světa není turista, ač nastoupí sightseeing túru po všech lidských stavech, protože necestuje v kruhu a není spokojen s tím, co vidí, 103

a touží dojít cíle své cesty. Většina lidí však žádný cíl před sebou nemá, jsou turisty, a to nejen o prázdninách a na výletech, nýbrž stále. Jsou turisty života. Poutník se netočí v kruhu, vždy - vědomě nebo instinktivně - putuje za Absolutnem. Slovo » poutník «je odvozeno od slova » pouť« a v mnohých minulých stoletích se poutí zvala cesta na posvátná místa. Do Jeruzaléma nebo do Mekky, do Lurd nebo do Říma, na Hostýn nebo k božím mukám na blízkém rozcestí. Odysseus nebyl turista, nýbrž poutník, protože jeho Ithaka byla mu domovem, bohy přiřknutým. Domov, aby byl domovem, nesmí být jenom místem na mapě, nýbrž metafysickým středem člověka. K tomu středu jde i dantovský poutník peklem, očistcem i rájem, k domovu, který nazývá Láskou, jež pohybuje sluncem a ostatními hvězdami. Turistou není ovšem ani don Quijote, plahočící se po prašných silnicích z hospody do hospody, jež byly špinavější, avšak i lidštější než dnešní Hiltony, protože potulný rytíř putoval na rozkaz své ideální paní v boji za lidštější a spravedlivější svět. Turistou nebyl ani Goethe v Itálii, protože jeho cesta směřovala k nesmrtelnému klasickému i renesančnímu umění, jež samo není než dlouhou cestou za nesmrtelností. Poutník neveze s sebou mnoho zavazadel. Tannhäuser, putující do Říma za odpuštěním hříchů, měl jen poutničkou hůl, jež při jeho smrti se zazelenala živou ratolestí. Použité cestovní šeky se nikdy zelenat nebudou. Turista si v nej lepším případě přiveze s sebou láhev koňaku beze cla, poutník však často nalezne sebe, poněvadž došel do Ráje srdce, k bodu Omega, k Bohu. Umělci nikdy nejsou turisty, vždy jsou poutníky, protože pravý umělec, hodný svého jména, putuje k dokonalosti, která je v nekonečné dálce, která je nesplnitelným ideálem. Tak umělec, chtě nechtě, vědomě či nevědomě, záměrně či proti své vůli, putuje k Bohu, jenž je absolutně dokonalý. Proto Shelley vc svém díle Adonais nazval Byrona » The Pilgrim of Eternity «: v Cliilde Haroldově pouti sc Byron, cynický nevěrec, klaní nekonečnosti oceánu a všecku slávu světa jím přikryje. Všichni básníci, litujíce ztraceného ráje, znovu a znovu putují k studnicím živé vody nesmrtelnosti, Poe jako nás Vrchlický, putujíce k Eldorádu, k této tajemné zemi, kterou nenaleznete na mapě, jsou poutníky božími. A dělníky božími na vinici Páně. Mácha a jeho máchovský poutník byli ncvěrci, k ncvěrectví neměl daleko ani Josef Hora, když psal své Máchovské variace, tuto knihu vnitřního pobratření s Máchou, v roce 1936. A přece na adresu Máchova vězně, a tím i na adresu samotného Máchy i svou, posílá výzvu pokračování v pouti: Vždyť už mu zaplavuje sluch nový jez, nový svět jím pluje. A trpce zapřený jím Bůh mu nová ústa modeluje. 104

A Hora takto oslovuje poutníka: Jdi, poutníku, v sen nej tišší spád vody uzpívá tě s nimi a duše tvoje uslyší bít věčnost zvony večerními. A tak cestujem a putujem, Karibským mořem i životem, jeden s Cookem a druhý jen s poutničkou holí, jeden v krytém voze panamcrického džetu a druhý pěšky, jeden jako loutka a druhý jako dělník boží - až, jak praví nejčeštější český básník, v jedné hospodě na nocleh pán nepán se sejdem. Mám dojem, že se ta hospoda nebude jmenovat hotel Hilton.

105

Recense a glosy

PETB D E N B A R Z U N Ú V

ESEJ

O

Listuji-Ii v československých kulturních časopisech, dovídám se, že vychází mnoho knih z mnohých - ovšem ne všech - vědeckých oborů a mnoho knih, jednajících o umění. Mezi vědou a uměním stojí však literární forma, která j e v Československu, ostatně jako v jiných komunistických zemích, kupodivu zanedbávána. Myslím na esej. Zatím co vc svobodném světě vychází každý den stovky knih esqí, v Československu jich patrně vyjde sotva deset za rok. Možná, že by českému čtenáři nebylo snadné tich deset opravdu zajímavých eseji za poslední rok vyjmenovat zvláště, kdyby nesměl jmenovat eseje literární, eseje o literatuře, jež jsou ve svobodném světě jen jedním odvětvím escjistické literatury. Esej kraluje totiž na pomezí mezi uměním a vědou, stojí jaksi mimo ně, a proto je může posuzovat a kritizovat, nesnese přílišné specializace, j e tak trochu jako motýl, jenž létá od květiny ke kvČtině. Nesnese škatulkování, esej chodí jako duch i zavřenými dveřmi. Jaký div, že se mu nelíbí tam, kde j e všecko - i kultura - plánována, a že on sám se nelíbí plánovačům. Je příliš všetečný, odmlouvačný, prostořeký, nedisciplinovaný, je krátce příliš svobodný, než aby držel krok s partajní linií. Avšak právě pro všecky tyto své špatné vlastnosti, j e a vždy byl činitelem pokroku. V minulosti největší vědecká díla, když se vědomě pokoušela říci něco nového a vykročit z vyšlapaných a nudných cest, se nazývala esej. A tak je tomu dodnes: co dnes vc svobodném světě vychází ve formě eseje, může být zítra částí vědy nebo umění. Esej krátce klestí cestu novým myšlenkám a vykroČujc novými směry. Proto

106

S L Á V Ě

A

BÍDĚ

V Ě D Y

snad nebude na Škodu čas od času letmo na některý zajímavý esej, vycházející v A m e rice, upozornit. Nedávno vyšel v N o v é m Y o r k u esej, dlouhý na tři sta stránek, od Jacqua Barzuna, který se jmenuje Věda - věhlasná kratochvíle. Autor se narodil v Paříži, byl vychován novoyorskou Kolumbijskou universitou, na níž j e od roku 1945 profesorem kulturní historie. Je autorem mnohých historických knih, například také chválené knihy o Berliozovi a jeho romantické době. Překládá z francouzštiny do angličtiny z Diderota, Musseta, Beaumarchaise a Flauberta. N e j více proslul svými kritickými eseji, například es«jem Dům intelektu. Ve svém novém eseji Jacques Bar zun se především vyrovnává se známým esejem Angličana C. P. Snowa Dvě kultury, který tvrdí, že žijeme v době, v níž věda a umění si vzájemně nerozumí, že poltí myšlení člověka na dvě poloviny, na racionální a na citovou, to vic ke škodě dokonalejší kultury Člověka dvacátého století. Podle Barzuna tato analýza j e nesprávná, existuje nyní jen kultura jediná, a to kultura vědy. Věda prý j e královnou dnešního světa, proti jejímu rozhodnutí není odvolání, nastoupila na místo, kterou ve středověku měla teologie. Tato královna j e žárlivá, nesnese vedle sebe nikoho jiného, vládne nad vším pomocí své služebnice techniky, jíž Barzun říká »techné«. Věda j e dnes všemohoucí mocí na tomto světě, ona j e odpovědna za všecky jeho zjevy dobré i zlé, suverénně dominuje nad myslemi západního člověka a j e přímo diktátorská v zemích komunistických. Č l o věk, přijímaje skoro bez odmluvy všecky

intelektuální procesy v i d y a

techniky,

člo-

v ě k už j e n analyzující, abstrahujíd a objektiv i z u j í d , sbírá a uskladňuje nová fakta, kterým

se koří j a k o

a

nová

novým

bož-

stvům, přestává myslet synteticky a stává se specialistou, který nerozumí ničemu jiném u - j a k o k d y b y b y l jen kolečkem vědeck é h o stroje. Věda bortí náš světový názor, zná j e n věci měřené a měřitelné, staví kvantitu nad kvalitu. Vědec se začíná stále víc podobat počítacímu stroji, vidí jen to, co jevy

mají

společného, nevidí to, v

se liší. Proto a nikoliv

zkoumá

čem

například j e n

lásku. Pascal žádal na

sex

dobrém

vědci »1'esprit de geometrie « a »1'esprit de finesse «: moderní vědec má j e n j e d n o , druhé ztratil v e

svém stálém styku s technikou,

j e ž se směje náboženství, sice,

právům,

historii

i

filosofii, umění.

metafyVěda

je

v moderní době molochem, který chce b ý t krmen tím nejlepším, co lidstvo mělo, a který

začíná

požírat

v

naší

atomové

době

samotného Člověka. Podle Barzuna moderní věda se stává samoúčelnou, j e vědou pro vědu a ne pro život, j e slávotvornou kratochvílí, která j i ž nežádá obětí a geniálnosti, n ý b r ž sama přináší věhlas, peníze, tituly a cesty do ciziny těm, kteří se j e j í hře věnují. Nadace se štědře sypou na ty, kteří jen prohlásí, že chtějí něco zkoumat, věda postupně mění celý vesmír v stroj, j e m u ž rozumí jen matematika a nikoliv představivost ani nejmoudřejšího člověka. Věda rozbila c e l k o v ý obraz člověka o světě, sami vědci nevidí přes zdi, které si mezi sebou postavili, jednotný svět o v ý názor j e myšlenkou téměř směšnou a rozhodně nevědeckou. V ý z k u m j i ž není povoláním, n ý b r ž institucí, a věnuje se m u tisíce lidí průměrných a často podprůměrných, a není k němu třeba talentu, j e n peněz na placení úředníků. Barzun doslova cituje v ý r o k známé osoby, rozhodující o umísťování fondů pro jednodivé účely, podle kterého každý jednotlivý v ý z k u m ovšem musí mít j a k o podklad určitou ideu, k d y ž se však v ý z k u m »rozjede«, nesmějí ideje zdržovat j e h o průběh...

U m ě n í b y mělo udržovat onen »1'esprit de finesse «, o němž mluví Pascal - j a k o to dělalo v ž d y c k y . Moderní umění však také člověka zradilo. Nikoliv proto, že tvoří svůj vlastní svět, oddělený od vědy, jak tvrdí Snow, nýbrž proto, že samo přijalo hegemonii vědy. Ž e přijalo její abstraktnost, specializaci a odosobnění. T a k o v ý »Braque přestal věřit v jedinečnost lidí a věcí, věří už j e n - tak j a k o věda - v e vztahy mezi věcmi«. Architekti j i ž nestaví d o m y , nýbrž stroje na bydlení. Umění se stalo posluhovačem vědy, ač jeho úkolem bylo být její protiváhou. Stalo se Částí vědecké technologie, stalo se statistickým, účastní se v ě deckých v ý z k u m ů , místo aby opakovalo slova, která řekla Sfinx Oidipovi, Že život j e záhada. Barzun prosí svého čtenáře, aby se nedal mást frontálním útokem mnohých umělců, literárních i výtvarných, na morálku a rozum moderního světa. O n o v y z d v i h o vání všeho abnormálního, pcrversního a antinomistického v dnešním umění, ono vracení do dětských let a do primitivnosti necivilizovaných národů, není než zoufalým posledním pokusem o setřesení vlády vědy nad uměním a přiznáním své nemohoucnosti. Moderní umění se pokouší vytvořit jakýsi protisvět proti světu vědeckému, staví víak jen malé podzemní kryty, v nichž člověk nemůže dýchat. I ateliéry malířů se staly dílnami, v nichž se »experimentuje«, to j e měří, co mělo zůstat nezměřené. Jaký div, žc v našem dnešním světě, kvete věda, nekvete však člověk. Věda i umění jsou stále kritičtější, kritika však špatně nahrazuje imaginaci, která všude chybí. Již ani umění neumí nám ukázat a oslavit například mateřskou lásku, protože se nevyrábí ve zkumavkách vědeckých a uměleckých laboratoří. Žijeme v e věku »moderních pověr«, o kterých Jacques Barzun napsal celou knihu. Barzunova kniha není příjemné čtení. Je často velmi pesimistická, často přehání ve svém přísném kriticismu. Esejista však často musí přehánět, aby j e h o střela trefila do černého. Svět, tak strašně zaměstnaný experimentálním v ě d e c k ý m v ý z k u m e m , svět,

107

nad nímž vládne Véda pomocí techniky, potřebuje kritika, který stojí vedle něho a nad ním, potřebuje zrcadlo, aby se občas v něm viděl - a to i když i ono zrcadlo j e trochu pokřivené. Společnost, jež takové zrcadlo nemá a která se bojí esejistů, j e společnost, bojící se budoucnosti a sama sebe. Běda společnosti, která nesmí kritizovat svého vládce, běda lidstvu, v němž dnešní věda jc vždy posledním slovem! Barzun skvěle ukazuje, žc například soudce v trestním případě by neměl vždy rozhodnout podle přísně vědecké statistické pravděpodobnosti, která by mohla zabít nevinného člověka. Causa nemusí být vždycky finita tam, kde Věda promluvila. Nad Vědou

ROZMACH

i s velkým » V «jeještě něco vyššího. Esejista Barzun o tomto vyšším příliš nemluví, ale j e přítomno v každém j e h o řádku. A v tom j e jeho zásluha, v tom j e úkol esejistů v životě každé společnosti. Ú k o l podvratný proto v diktátorských státech esejím pšenice nekvete. Eseje však v minulosti i v přítomnosti podvracejí leccos, obyčejně však jen ku prospěchu člověka. Mnohé měly již dávno být napsány. Jsou opožděné eseje, jako jsou opožděné reportáže. A čím dříve se napíšou, čím dříve se budou číst, tím lépe bude pro světový mír, jenž konec konců j e mírem, jenž má svůj základ v duši každého člověka.

MERITOKRACIE

V roce 1958 vyšla v Londýně kniha politické satiry, jejímž autorem j e cambridgeský sociolog Michael Young, nazváná

pil výše pomocí různých protekcí, úplatků a podobně. Tak vzniká třída lidí velmi inteligentních a dobře školených, jakási elita, The Rise of Meritocracy (do italštiny přelo- skutečná vedoucí třída - meritokracie, vedle ženo pod názvem L'avvento della meritoníž zůstává ostatní masa lidí s » nižším inteerazia, Milano, 1962). Jelikož aktuálnost jejího ligenčním kvocientem «, kteří nemohou být tématu stále trvá, jak se ukázalo hlavně ve zaměstnáni v technologicky pokročilé spostudentských bouřích a vůbec v kontestaci lečnosti, protože automatizace vyloučila mamládeže, považujeme za užitečné uvést krátnuální práci u strojů a u běžících pásů. Pro ký přehled knihy. tyto » méně inteligentní « zůstala jen jediná možnost uplatnění, a to služebné práce Autor sc staví do role historika žijícího u těchto meritokratů, v jejich úřadech v roce 2.034 a popisujícího události posleda hlavně v jejich domácnostech. Odpovídá ních sto let. Po druhé světové válce nastouto tak principu rentabihiosti, neboť by bylo pila Anglie - jak líčí autor v této » historii « nchospodárným mrháním lidskými silami, cestu k systému opravdové rovnosti. Nejekdyby osoba s vyšším Q . I. musela ztrácet nom, žc všichni bez rozdílu svého původu několik hodin denně přípravou jídla, nákumohou rozvíjet svou osobnost a své vlohy, pem, úklidem a podobnými pracemi. Bylo ale s talenty, s tím nejccnnějším zbožím, by to mrhání intelektuálním pokladem náse provádí skutečně moudrá politika. Všichroda. A tak se náhle stává, že v pokročilé ni, kdo mají vyšší inteligenční kvocient než technologické společnosti j e najednou nadj e obvyklý průměr, mají otevřenou cestu bytek » služebných sil«, které se sice nemají k vyššímu vzdělání a v důsledku toho špatně, neboť mají stejnou životní úroveň i k vyššímu a odpovědnějšímu pracovnímu jako ti, j i m ž slouží, stejně se oblékají, takže zařazení. Při toni j e důmyslnou kontrolou se na první pohled nerozeznají od svých naprosto vyloučena možnost, aby někdo pánů, používají stejných standardních v ý s nižším inteligenčním kvocientem postouIO8

robku jako oni, ale liší se od nich svou kvalifikací; jsou kvalifikováni jako »hloupí «. A protože toto uspořádání je v souladu se skutečnou kvalifikací lidí, je rozumné a je jimi přijímáno bez odporu a se samozřejmostí. Kolem roku 2.034 se však najednou stane - nikdo neví jak a proč - cosi nečekaného, iracionálního. Uvnitř meritokratické elity se znenadání vytvoří jakýsi druh »lidového hnutí«, jež se odtrhne od své třídy, publikuje Manifest, v némž napadá samy základy stávajícího systému, a solidarizuje s nižšími vrstvami {nikoliv třídami, neboť ty už zmizely) určenými k služebným práčem. Manifest odmítá platnost posudků,

dělaných j e n na základě odborné intelektuální kvalifikace a očekává dobu, kdy individuální rozdíly se budou podporovat a nejen o m tolerovat a kdy už nebudou důvodem k diskriminaci, protože důstojnost Člověka bude nej vyšší zásadou. K o n c e m měsíce k v ě t na roku 2.034. tento napjatý stav, který b y l takto vytvořen, exploduje a dochází k revoluci. Odštěpené elitě se podařilo zvrátit násilím současný stav za cenu mnoha obětí, mezi nimiž j e i pisatel této historie, který šel do revoluční v ř a v y proto, aby tam přímo na místě, v živém styku s revolucionáři, pochopil, jak j i m vůbec mohlo příjít na mysl něco tak bláznivého a iracionálního. Ks.

IVAN JELÍNEK

MĚSTO

BEZ HRADEB

C i t y without Walls, poslední sbírka básní jednašedesátiletého Wystana H u g h Audcna, j e důležitý mezník v díle tohoto dnes v e doucího anglického básníka. Auden, j a k o rada j i n ý c h v ý z n a m n ý c h spisovatelů různ ý c h národností žije v cizině, podobně j a k o nejdůležitější anglický romanopises Graham Greene. A přesto jsou oba, Greene i Auden, částí svědomí soudobého světa. Sbírka nese všechny hlavní rysy, které jsou pro autora příznačné. Čtenář v ní najde osobitou vynalézavost formální; vážnost námětů, třebas jsou spontánní. Tato spontánnost však má p ů v o d v končinách, do kter ý c h A u d e n za své životní pouti a tvorby záměrně dospěl. Je tam pravdivost a ničím neomezená odvaha nazývat věci p r a v ý m i j m é n y . Je tam civilisovaná filosofující ironie, se kterou básník rozmlouvá se čtenářem o všem, c o m u naráží na srdce a mysl. Jsou tam také básně příležitostné, neboť A u d e n příležitostnou poesii rád a neskrýv a v ě píše, na příklad k dceřině svatbě nebo

na smrt hospodyně, j e ž se tnu starala o dům, kde v Rakousku žije. V této básni praví Přišla jste jako součást domu Vy a váš bratr Josef, sude lití Němci zménfní v chudáky bez střechy ttad hlavou, když Čechům sc dostalo příležitosti k surovosti. Avšak pozor: Auden není protičeský štváč! Dokazuje to celá jeho kniha, tolik vedle své anglickosti s v ý m ovzduším středoevropská. Auden reaguje nedvojsmyslně na evrospké události, které se sběhly v jeho sousedství, j a k o sovětská invaze do Československa. Na toto Auden reagoval básní O b r , kterou Studie už přinesly v originále i v překladu. Třebas se Auden ve své básni Prolog v šedesátce-22. února mu bylo jednašedesát - diví, že v Rakousku nejsou živé ploty, » prcce ten neanglický kout po deseti letech se uzavřel do mé lásky«. K seznamu místních jmen, která j e j okouzlují, přidává Tatranský Poprad.

rop

Jc tedy přirozené, že Auden si v závěru klade otázku: » K d o nyní jsem « a o d p o v í dá, že j a k o N o v o y o r č a n otvírá své londýnské T 1 M E S Y na stránce nekrologů ... jehož snové obrazy jej už datují plné procitlého mezi lasery, elektronickými mozky, návody k erotické sebevýchové, odposlouchávanými telefony, vyspělými zbranémi a blbými žerty.

T o t o místo existuje. A u d e n o v i j e to malé soukromé neoficiální zátiší v R a k o u s k u . T a m si uvědomuje, že se tak ocid v téže situaci j a k o římský básník Horacius Flaccus, j e n ž v i . století po Kristu za vlády A g u s t o v y opustil středisko moci Ř i m . Odstěhoval se na úbočí hor na římskou C a m p a g n u do bývalého Tiburu, dnes T i v o l i , a tam psal své lidsky relativně nesmrtelné ó d y . A u d e n j c zřejmé zcela spokojen, že se zachoval stejně, vědomě si v y b r a v neznámé a nedůležité místo. Jen tak si mohl zakoupit neomezenou svobodu, v níž nyní tvoří a těší se po horáciovsku z daru života. Vystihl to v básni Horáciovci, kterou začíná:

N á z e v A u d c n o v y s b í r k y Místo bez hradeb j c už f i l o s o f i c k o - p o c t i c k ý nápis, k t e r ý teše t e n t o s p o l u t v ů r c e s v ě t o v é s o u d o b é poesie na h l a v n í průčelí ú d ě l u d n e š n í h o č l o v ě k a . Z a tímco na starobylých byzantských obrazech vlčím tesákům p o d o b n é poustky byly j e n o m o b y d l í d r a k ů a d é m o n ů , dnešní člověk k o l o n i z o v a l t a k o v é t o žalostné p r o s t o r y , vc k t e r ý c h v p o p ř e d í j s o u o b d o b y starých p o u š t í , s k u t e č n é s t r u k t u r y z oceli a skla. A tak j s m e d ícs všichni n u t n ě p o u s t e v n í c i . V t a k o v é m t o prostředí v u l g á r n í směsi p ř i náší č l o v ě k o v i v den o d p o č i n k u televise a rozhlas n e s m y s l n o s t i , j e n o m ž e j e j z á r o veň zaštiťuji p ř e d k a t a s t r o f o u n e d ě l e , p ř e d basiliščím p o h l e d e m n i c o t y . O s u d s o u d o b é h o lidstva p ř e d tváří n i c o t y se r o v n á A u d e n o v i p r á v ě m ě s t u bez b r a n .

V e svém rakouském Tiburu, v souznění s římským Horaciem a v ě d o m si všech spojitostí, dlí nyní Auden. Filosofuje a básní a připisuje pilně na okraj událostí dne, cítění, myšlenek a knih svá pozorování. T ě m t o glosám vyhradil ve sbírce 17 stran. Glosy jsou všeho druhu a často neobyčejně v ý stižné. Cituji aspoň j e d n u :

J c z t o h o t o města bez b r a n , n e b o ť lidské cTáhelnictvi v š e h o d r u h u strhlo h r a d b y , j c z n ě h o p r o Atidcna, k t e r é m u b y l o n e d á v n o rtr let, j e z t o h o města v ý c h o d k ú t o č i š t i ? N i j d e j e n o m o útočiště, n ý b r ž o m í s t o , k d e b y m o h l básník k l i d n ě žit, myslit a t v o ř i t .

Slušných lidí patrné je víc než sviní. Avšak jen málokdo může zdědit (>ény nebo získat peníze a Has by připojil se k civilizovaným,

110

Do jakých říší fikce, Horacie, tebe i tobé podobné muže fantasie přenést. Ne ke dvorům, do velké opery, té otrokárny pro blázny moci chamtivé.

Diskuse

Velice rádi otikujeme diskusní příspěvek J I N D Ř I C H A S T Ř E D Y , který reaguje na jednu větu v našem obsahovém přehledu knihy kardinála Suenense. Sama reakce, jak se domníváme, je zapříčiněna určitým nedorozuměním. Středa předpokládá, že kard. Suenens chtěl mluvit o konci světa ve smyslu teologickém. To je však omyl, který byl patrně zaviněn ne dost přesným překladem. Kardinál říká: » Mi sembra che la prima cosa da fare sia di non credere che no i siamo alia fine del mondo «, což jsme měli spíš přeložit takto: »předně si nesmíme myslet, ze se hroutí svět«, pak by nebylo mohlo dojít k nedorozumění. Jelikož však Středův příspěvek se netýká jenom této věci, ale jde dále, otiskujeme jeho nejzajítnavější části.

JINDŘICH

STŘEDA

KAPITOLA SKORO NALÉHAVÁ

(...) Pokládám za naléhavé, něco poznamenat k jedné větě 20. Čísla » Studií«. O co jde? O prvek eschatologický v křesťanské věrouce. V e studii, která vykládá knihu kardinála Suenense, nacházíme větu, kterou takhle nechat nemůžeme. » Předně, nesmíme si myslet, že se blíží konec světa. « Přidáním dvou slov zajisté z této věty učiníme větu správnou, uděláme z ní správné odmítnutí jednoho omylu, o který tu jde; všichni se musíme přiznat k takovéhle větě: » N e smíme si myslet, že víme, že se blíží konec světa«. Zato tvrdíme uctivě, ale se vší určitostí, že stejně musíme přijmout souměrnou větu: » Nesmíme si myslet, že víme, že se neblíží konec světa. « A proto musíme, tak jak ona tu stojí, odmítnout vetu: » Nesmíme si myslet, že se blíží konec světa. « (...) Je to tedy, smím-li se tak vyjádřit, více než článek víry, j e to přímé a zřetelné učení Páně, že nevíme dne ani hodiny. Víme jenom o některých náznacích, v Písmě podaných, které jsou nezřetelné zajisté podle prozřetelnostního úmyslu. Svatý Pavel totiž oněm Soluňanům také připomenul své ústní a patrně důvěrné učení o Antikristu: » Víte,

co ho teď zdržuje, že se neobjeví před určeným časem. «(...) Nechutenství staromilců vůči různým převratům vně Církve a v ý v o j ů m v ní v nich budí dojem, že tohle jsou předpověděné příznaky konce a že tedy s ním musíme počítat. Snadno pochopíme, které chybné závěry z toho mohou plynout. Má-li se Pán vrátit už této noci, věrný služebník z Kristova podobenství nebude dlouho přemýšlet, jak by svěřenou hřivnu dobře investoval ; pěkně j i zabalí, strčí pod podhlavník, a když po půlnoci Pán zaklepá, vyskočí a bez meškání položí na stůl integrální svěřený obnos. Jaképak mše v dělnických rodinách, jacípak kněží-dělníci! Za rok, dva dělnickou třídu beztak neobrátíme. Svěřená hřivna byla by uchována bezpečněji, kdybychom se drželi tradice a v samý předvečer Kristova příchodu celebrovali podle rubrik svatého Pia V . a svatého Pia X . Zcela jinak si to naplánuje novotář. Svět ještě bude trvat bez počtu staletí, ba co víme, snad leží před námi tolikéž tisíciletí a statísíciletí, co podle geologů a přírodopisců leží za námi. Novotář ovšem věří všemu možnému, co kde četl o původu člověka,

III

a co vyspekulovali odvážnější bohoslovci; věří také všemu, co sociologové naprogramovali o v ý v o j i společnosti. Je tedy jist, že tak j a k o se dnešní H o m o sapiens v y v i n u l z nějakého shrbeného, chlupatého, ploskohlavěho lidoopa, tak se z něho ještě v y v i n e dokonale bezvlasý, bezzubý, čtyřprstý, pilulkami živený H o m o technicus, a ten že bude žít v e společnosti dokonale socialisované a naplánované. Ú k o l j e tedy ten, j a k uzpůsobit katolicismus, aby se v této společnosti těchto hominidů udržel. Je zajímavo sledovat, jak zcela podvědomě a v nejlepším úmyslu - který m u staromilec nemá právo upřít - novotář si seřadí p o j m y ; b y l b y to zajímavý slohový rozbor, řekněme koncilových projevů novotářů ve srovnání se staromilci. N o v o t á ř se neptá: Jak obstojí nová společnost před sudidly katolicismu? nýbrž instinktivně vždy takto: Jak obstojí katolicismus v nové společnosti? Proto neudělám na novotáře dojem, k d y ž mu p r o kážu ztráty, které navržená změna způsobí dnes: znechucení staromilců, zmatení studující mládeže, zničení kulturních hodnot, oslabení katolických mocenských prostředků a tak podobně. T o j e v j e h o očích docela v pořádku, ta hřivna musí být vydána, v y n a ložena; to jsou investice, které vydají plod za nevím kolik let. T a hřivna se C í r k v i vrátí s úroky v daleké budoucnosti. Uvidíte, žc potom bude uskutečněna synthesa mezi katolicismem a n o v ý m i sociálními naukami a skutečnostmi. Pán pochválí věrného služebníka, k d y ž mu potom tu hřivnu přinese s úroky; a zatím - zatím nesmíme myslet, žc se blíží chvíle vyúčtování. Času dost. (...) Musíme tak dobře znát, tak dobře promyslit všecko křesťanské učení, žc ho m ů -

žeme srozumitelně podat lidem za nej různějších poměrů. T o není snadné... ale není to neslýchané; n o v o t á ř i ať nemluví tak, j a k o b y teprve dnes b y l a C í r k e v postavena před n o v é lidi, n o v é p o m ě r y . Jestliže v ě r o zvěstům j e d n é a téže v í r y porozuměli D i v i š Areopagita v Athénách a kníže Rostislav na Velehradě, svatí mučedníci japonští v uzavřené říši samurajů a Jan Jindřich N e w m a n v O x f o r d u , ugandští mučedníci v tropickém lese a krvesvědek A l f r e d Fuchs v Praze, pak m ů ž e tatáž víra b ý t hlásána astronaut ů m a družstevníkům agrogorodů. Zařiďme se na hlásání v í r y tak, j a k o b y c h o m to měli dělat ještě deset tisíc let. A l e hlásejme takov o u víru, j a k o b y j e j í eschatologické přísliby m ě l y b ý t splněny příští týden. Nedopusťme, aby očekávání Kristova příchodu a Strašného soudu se stalo p o u h o u slohovou okrasou náboženství, dokonale zařízeného pro tento a nejiný svět. (...) V a r u j m e se takovéhle ztráty věrohodnosti. M u s í m e hlásat, a především musíme věřit, že n e v í m e dne ani hodiny. Musíme brát vážně údaj, že »tento Ježíš, který b y l od vás vzat na nebe, takto se vrátí «. K d o bude netrpělivý, toho ovšem uklidníme slovy svatého Pavla; ale v ž d y se s n í m spolu budeme modlit podle Z j e v e n í : »Maranathá! Přijcf, Pane Ježíši! « T o h o však, k d o b y se utěšoval: » M ů j Pán dlouho nepřichází« (Aíí x x i v , 48) a k o m u b y existenční možnosti C í r k v e b y l y proto důležitější než integrita j e j í h o učení, t o m u připomeneme nejen apokalyptické věštby vůbec - užitečné to čtivo atomického a totalitního věku - n ý b r ž slova, kterými Pán na konci knihy Zjevení na t a k o v o u prosbu o d p o v í d á : » A n o , přijdu brzy!«

Redakci došlo: Dichter ohne Heimat, vydal péčí D r . Antonína Kratochvíla Mezinárodní P. E. N . Club, středisko e x i l o v ý c h spisovatelů, M ü n c h e n 1970. Křesťanství dnes, vyšlo péčí D r . Jiřího N ě m c e j a k o 72. svazek Malé moderní encyklopedie. Vydal Horizont, nakladatelství Socialistické akademie j a k o svou 9. publikaci. Praha, 1969.

112

A R T I C L E S F E A T U R E D IN THIS EDITION No. a i . LADISLAV R A D I M S K Ý :

F O R E C A S T G I C A L

KAREL SKALICKÝ:

T H E

DOMINIK P E C K A :

M A N

PAVEL ŽELTVAN:

T H E

JOSEF KRATOCHVIL

O F

T O M O R R O W ' S

R E V O L U T I O N ,

R E V O L U T I O N A N D

A T

W O R K

T E C H N O L O -

A M O N G

U S

T O D A Y

T E C H N O L O G Y

O V E R S H A D O W I N G

POSITIVE

W O R L D ,

C H R I S T I A N I T Y

A N D

O F

N E G A T I V E

N A T U R E

B Y

A S P E C T S

T E C H N O L O G Y

O F

T H E

» B I O S «

P H E N O M E N O N

A R T I C L E S P A R U S D A N S C E T T E R E V U E No. 21. LADISLAV

RADIMSKÝ:

R É F L E X I O N

P R O S P E C T I V E ,

R E V O L U T I O N ,

C H R I S T I A-

N I S M E KAREL

SKALICKÝ:

DOMINIK PAVEL

PECKA:

ŽELIVAN:

JOSEF K R A T O C H V I L :

L A

R É V O L U T I O N

L ' H O M M E L A

ET

N A T U R E

A S P E C T S

L A

C O N T E M P O R A I N E T E C H N I Q U E

ECLIPSÉE

POSITIFS

ET

P E R

L A

N É G A T I V S

T E C H N I Q U E D U

P H É N O M É N E

»BIOS«