WWW.LIDE-NA-CESTE.CZ
Jan Skalík pracuje na Katedře environmentálních studií FSS MU. Je autorem dokumentu Nalezeni na ztraceném a provozuje web www.cvaklo.to, který dokumentuje veřejné akce. Během podzimu 2015 se podílel na koordinaci dobrovolníků na Balkáně. Je členem rady spolku Pomáháme lidem na útěku. Publikace vyjadřuje jeho stanovisko. Kontakt:
[email protected]
Začalo to pro mne docela nenápadně. Kamarádka se mne začátkem září zeptala, co si myslím o uprchlících a já odpověděl, že vlastně vůbec nic. Když se ale následující den ukázala příležitost odjet s průběžně se rozpadávající dodávkou plnou narychlo nasbíraných plenek, sušenek a spacáků do Budapešti, už jsem neodolal a s foťákem přisedl.
Tábor v Bicske počátkem září naplnily stovky mužů, kteří se po dnech čekání na budapešťském nádraží pěšky vypravili na rakouské hranice. Zvolání „Mister, jacket!“ sice za chladných nocí přichází z davu především od chlapů, ale to především kvůli tomu, že děti a ženy se již podařilo dostat do únosného tepla. Mužů byla mezi příchozími v roce 2015 i 2016 právě polovina.
Po příjezdu na budapešťstké nádraží nám stoupnul adrenalin a rázem jsme měli pocit, že jsme v centru dění. A to byla velká iluze: na světě nyní utíká ze svého domova na 60 milionů lidí. Ozbrojené konflikty tak uvedly do pohybu nejvíce lidí od druhé světové války. Každý 113. člověk na světě je nyní buď uprchlíkem, žadatelem o azyl, nebo osobou nuceně vysídlenou v rámci státu.
Cesta trvá šest dní, nebo taky šest měsíců. Nemůžete-li zaplatit penězi, často platíte zdravím: na makedonsko-srbské hranici čekali lidé i čtyři dny v ohradách z plotů. Srbové uprchlíky nejdříve vozili na maďarské hranice, posléze do kukuřičných polí k hraničnímu přechodu Tovarnik, poblíž bývalého minového pole a nejčastěji na větrnou hůrku se jménem Bapska.
Na budapešťském nádraží Keleti to kvůli uprchlíkům ožilo. Ruch ulic, který nezpůsobují auta, ale lidé, známe ve střední Evropě jenom z filmů pro pamětníky. A co je zajímavé, lidí se bojíme víc, než aut. Uprchlíci ze Sýrie, Iráku a Afganistánu jsou přitom oběti, ne strůjci terorismu. Pokud je za potenciální teroristy budeme považovat, skuteční teroristé dosáhli svého.
Děti se dostávaly do hledáčku mého foťáku poměrně často. I v momentech, kdy byli dospělí vcelku oprávněně frustrovaní, znudění nebo naštvaní, děti stále dokázaly bezprostředně vnímat a prožít, co se kolem nich dělo.
Solidarita Maďarů byla dojemná. Arabské hospody dovážely k obědu pizzu, lidé rozdávali jablka a housky. Při takové lidské vřelosti se snadno dalo zapomenout na to, že takto rozsáhlý pohyb lidí by měly zajišťovat profesionální státní složky a mezinárodní organizace, ne dobrovolníci často bez tréninku a zkušeností.
Přátelství nevznikalo jen náhodou a během pár chvil mezi lidmi ze severu a z jihu. Nedostatek všeho, co bylo potřeba, vedl ke spolupráci a k přátelství Němce, Rakušany, Čechy, Slováky, Švýcary, Maďary, Nory, Brity, Švédy či Poláky. Kombinace schopnosti improvizovat „východních“ týmů a pečlivosti týmů ze západu se dokázala popasovat s polními podmínkami.
Je velmi snadné začít vnímat velkou skupinu jako jednotvárný dav, manipulovatelnou hmotu. Na toto riziko jsme naráželi i při dobrovolnické práci. Uprchlíci jsou ale především lidi. Během těch dní mi došlo, že pro ně tudíž platí to, co platí pro všechny ostatní: budou-li v drsných podmínkách, vyrostou v drsné lidi. Pokud se ale od začátku budou cítit přijatí, nebudou stát stranou.
Stát, který se chtěl uprchlíků co nejrychleji zbavit, je autobusy svážel na nedostupné místo v rozpálených polích za Györ. Policie tam zato ochotně asistovala taxikářům, kteří si účtovali i padesát eur za dvanáct kilometrů jízdy po trase autobusů nazpátek do Györu.
Maďarské lány sluncem spálené kukuřice připomínaly proměňující se klima Blízkého východu. Souvislost příchodu uprchlíků s naší spotřebou ropy se může zdát nesmyslná. Je to ale právě tak. Dopady změny klimatu totiž nejsou na Zemi rovnoměrně rozložené, oteplují se především póly a již dnes vyprahlé oblasti. Na jižní Moravě už začíná být změna cítit také.
Shrnutí 60 výzkumů přesvědčivě dokládá významný vliv změny klimatu na vznik ozbrojených konfliktů. To je případ i toho v Sýrii. Eufrat ztratil v posledních dvou dekádách třetinu svého průtoku a zemědělci se proto začali stěhovat na předměstí. Města narostla od roku 2002 o polovinu. Související nezaměstnanost a chudoba pak uvedly věci a lidi do pohybu.
Připadá mi nemístné, že se tolik upozorňovalo na nepořádek v táborech. Když jste na útěku, nemůžete s sebou brát, co už nepotřebujete. A bez košťat se těžko zametá. Řada uprchlíků ale s úklidem na místě běžně pomáhala. Několikrát jsem zažil i smíšenou uprchlicko-dobrovolnickou úklidovou četu. A příjemné bylo, když z policistů spadl odstup a připojili se i oni.
Baví mne debaty o tom, jak migrace ohrožuje hodnoty tradiční české rodiny. Z hlediska rovnosti příležitostí se jistě mnozí z přicházejících mají co učit. Ale nemalý kus inspirace možná může přinést i taková pospolitost, v jaké se tu směje Omar a upřeně dívá Obada.
Kdo nemá mobil, jako by nežil. Doslova. Informace sice hladového nenasytí a prochladlého nezahřejí, ale přesto zprávy o tom, kde právě jsou a kam mají pokračovat, lidem chyběly nejvíc. Řada z nich měla chytré telefony s mapou jako jedinou součást svého majetku. A ti byli o krok vepředu. Některým ale chyběly i boty.
Dopoledne ke mně přišel Syřan s otázkou, zda by se na něco mohla zeptat jeho žena. Výbornou angličtinou se mne pak zeptala, v které zemi bych jí doporučoval pokračovat v doktorátu z biologie.
Situace byla nepředvídatelná. Za mokrých dní jsme převlékali i děti promodralé od zimy. Celou druhou noc před uzavřením hranic přicházely do tábora stovky lidí, kteří nakonec spali nejen ve skladech a stanech dobrovolníků, ale i mezi brázdami. Proto jsme se rozhodli dezinfikovat a opětovně použít desítky stanů a stovky karimatek. Česká recyklační linka.
Na otázku z trička odpovídá mafie převaděčů jednoznačně „ano“. Nejen totiž, že účtují za 200 kilometrů cesty i 1400 euro, ale oznámeny byly i případy ozbrojeného násilí a krádeží dětí. Před zavřením hranic sváděli z kolejiště mnoho set lidí, častokrát celé padesátičlenné skupiny. Stálá služba desítek policistů tomu přihlížela po celé týdny.
Napříč mezi koleje, po kterých imigranti ze Srbska přicházeli, nechali Maďaři několik dní před uzavřením hranic připevnit tři ocelové pruty. Do prutů se posléze měl upevnit vagon, a vytvořit tak v hranici poslední zátku. Mezitím ale o tyto pruty zakoply stovky lidí jdoucích v zástupech v noci i ve dne. Sám jsem viděl dvě zlomené nohy a rozbitou hlavu.
Letní noci byly mrazivě krásné. Hvězdy se skoro zrcadlily v mlhách a v protisvětle vycházejícím z vojenského tábora byl vidět stín skupinek utíkajících kukuřicí do náruče pašeráckých taxíků. Zástupy uprchlíků nejvíce sílily kolem druhé hodiny ráno, po několikahodinové chůzi železniční tratí od poslední srbské stanice. Ospalost spojovala uprchlíky, policisty i dobrovolníky.
Uprchlíci spali všude, stále to nestačilo. Další místa z očištěných karimatek jsme připravovali u hlavního skladu ve foliovníku. Vedoucí skladu protestovala kvůli myšlence oddělené struktury tábora. Byla doslova ve skleníku. Prudce jsme se pohádali a udělali to proti její vůli. Ve dvě ráno šla spát a stiskli jsme si na rozloučenou ruku tak pevně a vřele, že na to nezapomenu.
V rozestupech podél železničního náspu jsme neúspěšně bránili tomu, aby celé skupiny v noci před zavřením hranic scházely z kolejiště do aut převaděčů, kteří je už na srbské straně vyděsili. Pašerácká propaganda ale byla silnější. Od roku 2000 pašeráci převedli do Evropy odhadem 1,27 milionu lidí, kteří jim za to při výpočtu dle obvyklé ceny zaplatili zhruba 15,6 miliardy eur.
Ve tmě mě oslovilo pět ještě nevousatých čahounů. Ve stručném hovoru jsem jim ukázal cestu a oni mi na oplátku řekli, že jich bylo sedm, ale dva nedoplavali na břeh. Dle statistiky International Organization for Migration zahynulo na světě během útěku od června 2015 do května 2016 celkem 6524 migrantů. Celých 68 % z nich pak v oblasti Středozemního moře.
Noci, během kterých se většina organizací stahovala do postelí, byly nejnáročnější. Když už se uprchlíci do tábora mezi kukuřičnými poli dostali, byli tak vystrašení z odebírání otisků prstů v Maďarsku nevlídném k uprchlíkům, že každou noc probíhaly zbytečné a zoufalé protesty. Uprchlíci se báli autobusů, nikdo jim totiž neřekl, kam je povezou.
Maďaři zavřeli hranice o den dříve, než říkali, že je zavřou. Nechali tím v polích tisíce lidí, kteří na to nebyli připravení. A vcelku pochopitelný hněv pak Orbán dobře otočil proti samotným uprchlíkům. Než se tak stalo, na zbývající díru v plotě mířily během posledního dne bez přestání desítky foťáků a kamer. Termín „fotopuška“ nemusí být nadsázkou.
Bez zásob a zázemí nemohli uprchlíci na přechodu v Horgoši, který asi nejvíce připomínal vězení, dlouho vydržet v klidu. Státy přitom nyní soutěží v tom, kdo své hranice oplotí rychleji: Řecko postavilo plot v prosinci 2012, Maďarsko a Makedonie na podzim 2015, nyní se přidává Bulharsko a Slovinsko. Jako by bylo možné z oplocené Evropy kázat, aby byl svět otevřený.
Výroba mediální reality v praxi. Zajímavý byl často především ten kontext, který se fotoreportérům do záběru nevešel. Akci totiž často vyvažovala nuda, napětí vyvažovalo čekání a horké chvíle vyvažovaly chladné noci. Situace, které byly pro televizní zprávy příliš dlouhé a monotónní, tak zůstávaly na Balkáně. Zatímco s dramatickými momenty v obrazovkách večeřela celá Evropa.
V polích u vesnice Jamena vysadily srbské autobusy jeden večer na 2300 lidí. Poblíž byl naštěstí nejen pozůstatek bývalého minového pole, ale i složené dříví, díky kterému lidé v chladné noci zcela nepromrzli. Ráno se lidé seřadili k hranici a celý den na místě čekali. Pro Mohammada a jeho ženu Om Mohammad se synem Hilmi to byl sedmý den od útěku ze Sýrie.
Stošedesáti dobrovolnickým skupinám z celé Evropy rychle došlo, že pokud vlády nezačnou aktivně podmínky uprchlíků na Balkáně řešit, dospěje situace k humanitární katastrofě. Ani po roce od toho, co evropským vládám poslaly otevřený dopis www.EuropeAct.eu, se situace na mnoha místech nelepší, či se přímo zhoršuje. Řecké ani srbské kempy nejsou vyhovující.
Čaj jsme mohli vydávat pouze do momentu, kdy to zakázal srbský hygienik. Když pak jedné prochladlé těhotné ženě nechtěli místní lékaři pomoci, donesli jsme ji do provizorní ordinace proti jejich vůli. Respektovat místní úřady byl sice jediný možný způsob, jak na místě zůstat, často to ale znamenalo značné kompromisy. V dobrovolnickém týmu jsme o tom vedli stálé spory.
Český dobrovolnický tým se po uzavření maďarských hranic přemístil na srbsko-chorvatské pomezí do Bapska, kudy během podzimu denně procházeli téměř všichni uprchlíci. Situace v davu tam často gradovala a dovedla nás k zavedení systému menších skupin, které jsme doprovázeli k hranici, a nebezpečí vznikajícímu u plotu tak většinou zcela předešli.
Na Balkán jsme jezdili osobními auty – někdy to ale byly i církevní nebo skautské skupiny třeba deseti lidí. Zatímco do Maďarska a Srbska mělo smysl jet i na víkend, v řeckém Eidomeni a na Lesbu dobrovolníci trávili až několik týdnů. Důchodci se tu potkali s manažery, lidé z neziskovek se studenty. Přijely i polní kuchyně od Tří ocásků a skvěle zorganizovaných německých anarchistů.
Česká republika má dle Eurostatu v Evropské unii 5. nejnižší podíl imigrantů v populaci (3,8 %) a 7. nejnižší podíl žadatelů o azyl v období od června 2015 do května 2016 v poměru k populaci (0,01 %). Zároveň je u nás dle Eurobarometru 4. nejhorší vnímání imigrace (14 %) a 4. nejméně časté přesvědčení, že imigranti naší zemi velmi přispívají (10 %).
V celém tom kolotoči nářků a úsměvů se snadno zapomínalo na lidi v zázemí, kteří byli pro činnost českého dobrovolnického týmu nepostradatelní. Mezi jinými to pak především byla Katja Mischke z Člověka v tísni a Michaela Guldanova z Človeka v ohrození. Označení Czech Team bylo tedy nepřesné, spolupracovaly s námi desítky Slováků, Němců, místní farníci…
Zavřený Motel Adaševci začal v listopadu sloužit jako čekárna do Chorvatska. Nám připadl na starost sklad v nezamykatelné garáži. Koupil jsem zámek, a když jsem se trápil s jeho výměnou, z povzdálí mne pozoroval Afgánec v nazouvákách. Nesměle zmínil, že je zámečník. Za minutu měl hotovo a já jsem jen koukal jak tele na nová vrata.
U makedonských hranic udělali z plotů klece, vždy pro sto lidí čekajících na registraci. Někdy tu čekaly i tisíce lidí několik dní. Vprostřed noci jsem chodil úzkou policejní uličkou a lidem házel oblečení a deky. V jedné kleci mi s vytipováním prochladlých pomáhal syrský lékař, který jim deky podával a pro sebe si nic nenechal. O pár dní později jsme se potkali u chorvatské hranice.
Po deštivé noci uprchlíci protrhli bariéru a vyšli do chorvatského tábora. Sušili jsme tisíc dek. V odpoledním vedru následujícího dne jiný tisíc lidí neměl co pít. Snažili jsme se je uklidnit, ale vždy, když policisté z čela davu pustili pár lidí, vedlo to k naštvání všech žíznivých. Opět bariéru protrhli a policisté do nich šli s obušky. Rozrazili hlavu asi třináctiletému chlapci. Myslím, že zemřel.
Podzim byl deštivý. Zato v Sýrii je podle průzkumu 70 % podzemní vody vyčerpané bez možnosti obnovy. Sucho v letech 2006 - 2010 vedlo k tomu, že pastevcům zahynuly až dvě třetiny zvířat. Studie UNCDD a NASA doložily, že sucho v Africe a na Blízkém východě může vyvolat pohyb až 120 milionů lidí. Samotné rozšiřování pouští jich asi vyžene z domovů 60 milionů.
Bratranec jedné z dobrovolnic nechtěl v Sýrii bojovat a schoval se proto v sadu. Ozbrojenci začali prohledávat strom po stromě, a když utíkal, postřelili jej. Jeho cesta na západ se pak neobešla bez pomoci velké části jeho rodiny, nemohl totiž chodit.
Na srbsko-chorvatské hranici na nás padla odpovědnost za bezpečný přechod. Tím pádem jsme se museli zajímat i o to, jak se lidé dostanou k nám, a zda rychle odjedou dále. Promluvit s lidmi a dát jim základní zprávy bylo v našich úkolech až za prací, která zmírňovala jejich zimu, žízeň nebo zdravotní nepohodu. A právě proto bylo dobře, že si i toto někteří vzali na starost.
V urputné snaze lidí dostat se přes hranice se často zrcadlilo zoufalství. Roztrhávání rodin policisty, kteří organizovali autobusy na cestě do Evropy, bylo totiž nesmírně časté. Pokud u sebe všichni z rodiny náhodou neměli mobil, jejich sjednocení může trvat i roky. Několik organizací a desítky dobrovolníků se tak bez přestání věnovalo dohledávání rodičů, dětí a příbuzných.
Přijíždějící autobusy koordinoval zmocněnec, který byl většinou opilý a na všechny řval. Poté, co se nám podařilo jakžtakž zamezit vznikání davů, poslal autobusy jinam do deště. Postupem času se podmínky i naše role měnily, původní nepřátelství přerostlo do ignorace, ta do respektu, a když jsem odjížděl, tak jsme se na sebe i usmáli.
Z dobrovolnické skupiny, kterou během prvního roku prošly na tři tisíce lidí, vzešel spolek Pomáháme lidem na útěku. Ten nadále koordinuje českou dobrovolnou pomoc v Řecku, Srbsku a na dalších místech. Více o něm naleznete na webu www.plnu.cz.
Česká republika v porovnání 28 zemí Evropské unie
8. nejdelší průměrný čas pro získání občanství 12. nejnižší návrh imigr. kvóty v poměru k populaci (0,028 %) 12. nejnižší Migrant Integration Policy Index (45) 1. nejnižší veřejná podpora evropské migrační politiky (37 %) 2. nejvyšší veřejná podpora protiimigračních opatření na národní úrovni (35 %) 6. nejčastější vnímaní imigrace jako velmi významného osobního tématu (11 %)
WWW.LIDE-NA-CESTE.CZ
