CARITAS – Vyšší odborná škola sociální Olomouc
Absolventská práce
Přínos individuálního plánování pro klienty denního stacionáře Naděje o. s., Otrokovice
Lucie Kolaříková
Olomouc 2013
CARITAS – Vyšší odborná škola sociální Olomouc
Absolventská práce
Přínos individuálního plánování pro klienty denního stacionáře Naděje o. s., Otrokovice Téma práce: Přínos individuálního plánování pro klienty denního stacionáře Naděje o. s., Otrokovice
Lucie Kolaříková Vedoucí práce: Mgr. Martin Bednář, Ph. D.
Olomouc 2013
Prohlášení „Prohlašuji, že jsem tuto práci zpracovala samostatně na základě použitých pramenů a literatury uvedených v bibliografickém seznamu.“
V Olomouci dne 26. 4. 2013
..............................
Poděkování Chtěla bych poděkovat svému vedoucímu práce, panu Mgr. Martinu Bednářovi, Ph.D. za ochotu při vedení mojí absolventské práce, trpělivost a pochopení. Děkuji také zařízení Naděje Otrokovice, zvláště sociálním pracovnicím, které mi poskytly bezprostřední rozhovory a potřebnou dokumentaci. Děkuju svým přátelům a blízkým za pomoc
a
podporu
a
díky
Bohu,
za
jeho
potřebné
milosti.
Obsah Úvod ...................................................................................................................................... 7 Teoretická část ....................................................................................................................... 9 1.
Osoby s mentálním postižením...................................................................................... 9 1.1.
Klasifikace mentální retardace ............................................................................ 10
1.2.
Komunikace s osobou s mentálním postižením .................................................. 10
1.3.
Metody a techniky sociální práce ........................................................................ 11
1.3.1.
Asistence...................................................................................................... 11
1.3.2.
Individuální a skupinová sociálně – terapeutická práce .............................. 12
1.3.3.
Pracovní a umělecké terapie ........................................................................ 12
1.3.4.
Komunitní podpora ...................................................................................... 13
1.3.5.
Péče.............................................................................................................. 13
1.4. 2.
3.
4.
Duchovní potřeby ................................................................................................ 13
Individuální plánování ................................................................................................. 14 2.1.
Legislativní vymezení IP ..................................................................................... 14
2.2.
Individuální plánování v praxi poskytovatelů ..................................................... 16
2.3.
Osobní cíl............................................................................................................. 17
2.4.
Klíčový pracovník ............................................................................................... 17
Charakteristika sociálního zařízení Naděje o. s. .......................................................... 19 3.1.
Naděje o. s. (http://www.nadeje.cz) .................................................................... 19
3.2.
Naděje Otrokovice ............................................................................................... 19
3.3.
Denní stacionář Naděje o. s., Otrokovice ............................................................ 20
Individuální plánování denního stacionáře Naděje o. s. .............................................. 23 4.1.
Fáze plánování ..................................................................................................... 23
4.2.
Konkrétní kroky plánování .................................................................................. 24
4.2.1.
Přípravná fáze .............................................................................................. 24
4.2.2.
Sestavení anamnézy uživatele ..................................................................... 24
4.2.3.
Mapování potřeb uživatele .......................................................................... 24
4.3.
Samotné IP........................................................................................................... 25
4.3.1. 4.4.
Hodnocení IP ............................................................................................... 26
Role pracovníků podílejících se na procesu IP.................................................... 26
4.4.1.
Klíčový pracovník ....................................................................................... 26
4.4.2.
Sociální pracovnice ..................................................................................... 26
4.4.3. 4.5.
Vedoucí přímé péče ..................................................................................... 26
Komunikační metody a techniky při plánování s uživatelem.............................. 27
4.5.1.
Vedení rozhovoru s komunikujícím klientem ............................................. 27
4.5.2.
Práce s uživatelem, který nekomunikuje ..................................................... 28
4.5.2.1.
Intuitivní techniky ................................................................................... 28
4.5.2.2.
Racionální techniky ................................................................................. 28
4.5.2.3.
Další techniky .......................................................................................... 28
Výzkumná část .................................................................................................................... 29 5.
6.
Design výzkumu – Metodologie ................................................................................. 29 5.1.
Cíle výzkumu....................................................................................................... 29
5.2.
Výzkumný vzorek ............................................................................................... 29
5.3.
Metoda sběru dat ................................................................................................. 29
5.4.
Technika analýzy dat ........................................................................................... 31
5.5.
Limity .................................................................................................................. 31
Výsledky ...................................................................................................................... 32 6.1.
Oblast duchovních potřeb klientů ........................................................................ 33
6.1.1.
Potřeba náboženské víry .............................................................................. 33
6.1.2.
Potřeba lásky a vztahu ................................................................................. 33
6.1.3.
Potřeba zážitku ............................................................................................ 34
6.1.4.
Souhrn.......................................................................................................... 35
6.2.
Způsob podpory duchovních potřeb klientů ........................................................ 35
6.2.1.
Komunikace ................................................................................................. 35
6.2.2.
Výchova ....................................................................................................... 35
6.2.3.
Jiné cílové skupiny ...................................................................................... 36
6.2.4.
Pobyty .......................................................................................................... 37
6.2.5.
Komunitní práce .......................................................................................... 38
6.2.6.
Souhrn.......................................................................................................... 38
6.3.
Konkrétní metody a techniky podpory duchovních potřeb klientů ..................... 39
6.3.1.
Metody zjišťování informací k podpoře duchovních potřeb klientů ........... 39
6.3.1.1.
Informativnost od rodičů klienta ............................................................. 39
6.3.1.2.
Pozorování, mapování, záznamy€ ........................................................... 39
6.3.1.3.
Komunikace v týmu ................................................................................ 40
6.3.1.4.
Souhrn...................................................................................................... 40
6.3.2.
Metody předávání informací k podpoře duchovních potřeb klientů ........... 40
6.3.2.1.
Partnerský přístup .................................................................................... 40
6.3.2.2.
Dramatické ztvárnění situace................................................................... 41
6.3.2.3.
Příklady z rodiny ..................................................................................... 41
6.3.2.4.
Verbální vysvětlování a opakování ......................................................... 41
6.3.2.5.
Souhrn...................................................................................................... 41
6.3.3.
6.4.
Metody realizace duchovní podpory klientů ............................................... 42
6.3.3.1.
Zapojení přátel se stejným mentálním postižením .................................. 42
6.3.3.2.
Práce mimo organizaci ............................................................................ 42
6.3.3.3.
Zprostředkování zážitkových podnětů .................................................... 42
6.3.3.4.
Práce s ukázkovými předměty ................................................................. 43
6.3.3.5.
Dostatek času ........................................................................................... 43
6.3.3.6.
Určení mantinelů ..................................................................................... 44
6.3.3.7.
Realizace oslav, svatby ............................................................................ 44
6.3.3.8.
Souhrn...................................................................................................... 45
Přínos podpory duchovních potřeb klientů.......................................................... 45
6.4.1.
Prosociální jednání klientů .......................................................................... 45
6.4.2.
Tvorba vztahů s přáteli a jinými lidmi ........................................................ 45
6.4.3.
Pozitivní zážitky .......................................................................................... 46
6.5.
Diskuze ................................................................................................................ 46
Závěr .................................................................................................................................... 48 Bibliografický seznam ......................................................................................................... 50
Úvod Téma mojí absolventské práce se zabývá přínosem individuálního plánování pro klienty denního stacionáře, konkrétně pro klienty denního stacionáře Naděje o. s. v Otrokovicích. Přínos individuálního plánování, je velmi širokým tématem a dá se, dle mého názoru, zkoumat z mnoha pohledů. Proto jsem si zvolila užší úhel pohledu, konkrétně oblast přínosu v podpoře duchovních potřeb klientů denního stacionáře v již jmenovaném zařízení. Pro téma mojí absolventské práce jsem si vybrala organizaci, která ve svém poslání uvádí praktické uplatňování evangelia a jeho šíření. Na základě toho služba denního stacionáře uvádí ve svém principu služby mimo jiné i princip duchovní podpory. Zajímá mě, jak tento princip pracovníci vzhledem k cílové skupině osob s mentálním postižením uplatňují a jak s ním pracují. Opatrný například hovoří o tom, že duchovní hodnoty člověka lze označovat jako největší hloubky bytí, které mají tendenci člověka přesahovat a dají se jen těžko vyjádřit, na druhou stranu Americká asociace pro lidi s mentálním postižením hovoří o tom, že tito lidé mají právo na to vyjádřit své potřeby, účastnit se, ale i neúčastnit se činností na dané téma. Zajímá mě, jak s tímto tématem pracovníci pracují v rámci denního stacionáře. Konkrétním cílem bude zjistit, jestli pracovníci pracují v rámci IP se specifickým duchovním principem podpory klientů, jak danému duchovnímu principu rozumí, jakým způsobem tento princip podporují, co je pro klienty přínosem této podpory. Pokud daný princip nepodporují, jaká je příčina. Svoji práci rozděluji na část teoretickou a výzkumnou. V teoretické části budu zpracovávat stručný popis, charakteristiku cílové skupiny, tedy osob s mentálním postižením, kapitolu komunikace, sociální práce s osobami s mentálním postižením, metody a techniky práce a v neposlední řadě kapitolu potřeb těchto osob. Další část věnuji samotnému individuálnímu plánování. Jaký je jeho význam, legislativní ukotvení, praxe poskytovatelů sociálních služeb. Poté podrobně popisuji zařízení, na něhož se zaměřuji a ve kterém provádím výzkum. Konkrétní individuální plánování v zařízení, jeho fáze, kroky a hodnocení, role pracovníků a komunikační metody, které užívají. Na začátku každé kapitoly nastiňuji důvod toho, proč jsem si téma zvolila do obsahu svojí práce. Ve výzkumné části popisuji design, neboli metodologii celého výzkumu. Metodologie obsahuje cíle výzkumu, popis výzkumného vzorku, metodu sběru dat, techniku analýzy a limity celého výzkumu. V následující kapitole zpracovávám výsledky 7
výzkumu, ve kterém se snažím zodpovědět hlavní výzkumné otázky. Součástí výzkumné části
je
diskuze
nad
získanými
výsledky.
8
Teoretická část 1. Osoby s mentálním postižením Na počátku popíši stručně cílovou skupinu, se kterou pracovníci v denním stacionáři Naděje v Otrokovicích pracují a vytváří individuální plán. Popíši osoby s mentálním postižením, jak jsou vnímány různými odborníky. Zprvu je potřeba říci, že terminologie není zcela jednoznačně vymezena. Pro osoby s mentálním postižením se používají různá označení. Například osoby s mentální retardací, osoby s handicapem, osoby s disabilitou. Pro účely svojí absolventské práce budu užívat termín osoba s mentálním postižením a osoba s mentální retardací. Každý člověk s mentálním postižením má své charakteristické individuální rysy. Přesto se u většiny těchto lidí se ve větší či menší míře projevují určité společné znaky. Společná modifikace těchto znaků závisí na hloubce mentální retardace, jejím rozsahu, na rovnoměrnosti psychického vývoje (Švarcová, 2006, s. 24). Mentální retardace je souhrnně označována za vrozený defekt rozumových schopností (Škoda, Fišer, 2008, s. 91). Vágnerová označuje mentální retardaci jako: ,,neschopnost dosáhnout odpovídajícího stupně intelektového vývoje (méně než 70% normy), přestože byl takový jedinec přijatelných způsobem výchovně stimulován.”(Vágnerová 2010, podle Fišera, Škody, 2008, s. 91). Říká, že je mentální retardace jedním z projevů odchylky, respektive poruchy centrální nervové soustavy (Vágnerová, 1999, s. 147). Švarcová považuje za osoby s mentální retardací jedince, u nichž dochází k zaostávání vývoje rozumových schopností, poruch adaptačního chování a k odlišnému vývoji některých psychických vlastností. Hloubka a míra postižení je individuálně odlišná. Jako možnou příčinou mentální retardace může být organické poškození mozku. Záleží na tom, v jakém vývojovém období u jedince k mentálnímu postižení došlo. Na základě toho se uvádí jako příčina poruchy oligofrenie, jakožto opožděný duševní vývoj dědičný či vrozený a demence, jež se chápe jako poškození mozku postupně získané v průběhu života. (Švarcová, 2000, s. 24). Vágnerová rozděluje příčiny vrozené mentální retardace jako dědičně podmíněné postižení, které vzniká na základě poruchy ve struktuře nebo funkci genetického aparátu (Downův syndrom) a postižení podmíněné působením teratogenních vlivů v prenatálním věku (ionizující záření, léky, alkohol, drogy) (Vágnerová, 1999,s. 147).
9
J. Pipeková uvádí jako stejnou příčinu negativní působení exogenních faktorů v průběhu prenatálního vývoje. Tyto vlivy mohou být rázu fyzikálního, chemického nebo biologického (Pipeková, 2006, s. 288). Lidé s mentálním postižením mívají nedostatečně vyvinuty některé složky intelektu. To vede k problémům s učením a k neporozumění informacím. Jejich dovednosti v oblasti řeči, učení, motorických a sociálních schopností jsou tak trvale postiženy. Ovšem lidé s mentálním postižením mají stejné potřeby jako lidé, kteří nemají žádné postižení. Je to například potřeba pocitu bezpečí, společenského kontaktu, práce, vzdělávání. Služby, které se poskytují lidem s mentálním postižením, by měly vést k maximální možné integraci těchto osob a k podpoře schopností. Pro začlenění jedince s mentálním postižením je velmi důležitý přístup k informacím. Jednoduché, srozumitelné a dostupné zdroje jsou možným zdrojem pomoci je začlenit (http://www.spmpcr.cz).
1.1. Klasifikace mentální retardace V roce 1992 vstoupila v platnost klasifikace mentální retardace zpracovaná Světovou zdravotnickou organizací. Podle ní se mentální retardace dělí do šesti základních kategorií: (Švarcová, 2006, s. 27) Lehká mentální retardace Středně těžká mentální retardace Těžká mentální retardace Hluboká mentální retardace Jiná mentální retardace Nespecifikovaná mentální retardace
1.2. Komunikace s osobou s mentálním postižením S tématem individuálního plánování souvisí komunikace pracovníka, klíčového pracovníka se samotným uživatelem. Proto uvádím kapitolu týkající se dané problematiky. Osoby, které se dorozumívají slovy, mají možnost kdykoliv navázat konverzaci způsobem, který je pro druhé osoby srozumitelný. Je to obecně lidská schopnost k utváření, udržování a pěstování vztahů. Pomocí sdělovacího procesu člověk projevuje své city, svou vůli i myšlenky (Kubová, 1996, s. 7). Komunikace používá různých výrazových prostředků, které mohou být buď slovní – mluvené či psané nebo neslovní – gesta (Kubová, 1996, s. 7).
10
Naproti tomu děti nebo dospělí s postižením řeči nemohou aktivně vyjádřit své pocity, zážitky, přání, klást otázky. V důsledku postižení je jim význačně znesnadněna také komunikace prostřednictvím výrazu obličeje, významových gest nebo pohledu. Je proto důležité umožnit těmto lidem komunikovat v takovém rozsahu, který jim umožní zapojovat se do běžného života společnosti (Kubová, 1996, s. 41). Škoda s Fišerem také uvádí určité typické znaky řečového projevu jako lidí s tělesným postižením. Například méně přesnou výslovnost, nižší schopnost porozumět i běžnému verbálnímu sdělení. Tato schopnost je zapříčiněna omezenou slovní zásobou, potížemi pochopit slovní obraty, ironii, žert. Vhodnější variantou může být stručná a jednoduše formulovaná konkrétní informace. U těžších stupňů defektů se verbální schopnosti vůbec nerozvíjejí a mají potíže porozumět i neverbálním znakům (Škoda, Fišer, 2008, s. 96). K uskutečnění cíle pomoci osobám se závažnými poruchami v oblasti řeči při komunikaci slouží různé komunikační systémy i nejrůznější soubory komunikačních pomůcek (Kubová, 1996, s. 30). Zásadní a problematická zásada partnerské komunikace s osobou, která má mentální handicap je respektování mentální úrovně a jiných psychických schopností a současně respektování fyzického věku těchto osob. Mnoho lidí má tendence hovořit s těmito lidmi jako s dětmi, přestože jsou to dospělí lidé nebo senioři. I když se nám zdají jako děti, měli bychom je respektovat a zachovávat lidskou důstojnost, nepřistupovat k nim méněcenně (Slowík, 2010, s. 55).
1.3. Metody a techniky sociální práce Mezi obecné principy sociální práce je směřování k tomu, aby mohli lidé s postižením žít životem, který je ve společnosti považován za běžný. Cílem sociální práce s osobami s mentálním postižením může být integrace do společnosti, rozvíjení schopností a dovedností, které napomáhají do společnosti člověka s postižením zapojovat a podporovat, vést k samostatnosti (Hrušková, Matoušek, Landischová, 2005, s. 113). Pro možnosti a způsoby práce s lidmi s mentálním postižením, kterými lze uplatňovat cíle a principy sociální práce uvádím některé metody a techniky.
1.3.1. Asistence Osobní asistenci lze definovat jako komplex služeb, které mají pomoci člověku s mentálním postižením podpořit v činnostech, které by sám nezvládl (Uzlová, 2010, s. 23). 11
Asistence nahrazuje uživateli dovednosti a schopnosti, které mu chybějí. Důležitou složkou asistence je zaměření na jednotlivce. Měla by tedy reagovat na konkrétní potřeby uživatele. Asistent nejen kompenzuje dovednosti, ale měl by je u klienta také rozvíjet. Neměl by za člověka rozhodovat, spíše srozumitelně podávat informace, vysvětlovat, napomáhat k tomu, aby se mohl uživatel rozhodnout sám (Hrušková, Matoušek, Landischová, 2005, s. 116 – 117).
1.3.2. Individuální a skupinová sociálně – terapeutická práce Individuální práce usiluje o dosažení určitých změn v životě klienta. Směřuje k tomu, aby si klient mohl osvojovat specifické dovednosti a dle jeho možností uspokojovat svá přání. Lidé s mentálním postižením se nemohou naučit všem dovednostem pouhým pozorováním, jako jejich vrstevníci bez postižení, díky individuálnímu přístupu, který má svůj specifický průběh, je možné se daným dovednostem učit. Určité dovednosti se lidé s postižením mohou učit například pomocí různých technik, pomůcek. Mezi tyto pomůcky patří obrázky, videozáznamy. Díky těmto pomůckám lze trénovat sociální dovednosti (např. jak komunikovat, jak začít rozhovor) Jiná z forem terapeutické práce je práce skupinová. Zde dochází k rozvoji dovedností pomocí skupiny, která se pravidelně setkává. Jedinci se zde učí komunikovat, vnímat a respektovat druhé, neskákat do řeči, projevit svůj vlastní názor, atd. Sama práce ve skupině se zaměřuje také na oblasti, které činí lidem s postižením nějakou obtíž. Klienti si mohou vzájemně poradit. Může se využít forma přehrávání modelových situací, scének, které slouží jako nácviky pro řešení dané situace (Hrušková, Matoušek, Landischová, 2005, s. 117 - 119).
1.3.3. Pracovní a umělecké terapie Pracovní terapie se zaměřují na rozvoj člověka pomocí pracovní činnosti. Člověk se rozvíjí tím, že dělá nějakou smysluplnou činnost. Většinou spočívá v provádění činností, ve kterých se klient může postupně zlepšovat. Klient získává určité pracovní návyky, je kladen důraz na zodpovědnost. Cílem taneční, hudební a výtvarná terapie je podpora osobního rozvoje člověka a relaxace lidí s mentálním postižením. Terapeuti se snaží nalézt různé formy, které napomáhají člověku vyjádřit své prožitky (Hrušková, Matoušek, Landischová, 2005, s. 119).
12
1.3.4. Komunitní podpora Komunitní podpora je podpora komunit, v nichž žijí lidé s postižením a lidé bez postižení. Je to určitá alternativa hlavně v oblasti bydlení. Cílem je vytvořit domov pro lidi s postižením, kde budou mít své místo. Každý jedinec přináší do komunity něco jiného. Schopnosti členů se mohou doplňovat (Hrušková, Matoušek, Landischová, 2005, s. 120).
1.3.5. Péče Model péče odpovídá spíše staršímu pojetí služeb. Hlavním rysem je důraz na zajištění základních životních potřeb uživatelů. Přičemž aktivní účast klienta není podmínkou ani pravidlem. Péče se zaměřuje spíše na uspokojení primárních potřeb uživatele, kdy můžou být přehlédnuty další důležité potřeby (např. seberealizace) (Hrušková, Matoušek, Landischová, 2005, s. 120).
1.4. Duchovní potřeby Protože se ve své práci zabývám přínosem podpory duchovních potřeb klientů, chtěla bych krátce zmínit, jak vnímá duchovní či spirituální potřeby pan Opatrný a dále jak by se mělo pracovat s těmito potřebami u osob s mentálním postižením. Opatrný (www.pastorace.cz) uvádí, že spirituální, duchovní hodnoty se dají velmi obtížně sdělovat. Duchovní hodnoty osoby jsou do značné míry nepřístupné hloubky bytí člověka a životní jistoty. Tyto hodnoty mají častokrát tendenci přesahovat. Někdo může chápat tyto hlubiny jako ,,něco“ (osud, hloubka duše). Někdo to nazývá jako ,,někoho“ (Bůh). Obecná spirituální hodnota, která otevírá cestu k dalším hodnotám, je skutečná láska, ve které člověk vychází z hranic svého egoismu, otevírá se, dává se druhým. Lidé s mentálním postižením mají mít možnost a právo vyjádřit svoji vlastní spiritualitu. Mohou praktikovat své názory a účastnit nebo i neúčastnit se společenství víry nebo jiné duchovní činnosti podle vlastního výběru. Duchovní nebo náboženské aktivity jsou zřídkakdy uznávány nebo zahrnovány do individuálních plánů osob s mentálním postižením za důležitý aspekt života. Někteří jedinci mohou potřebovat pomoc s podílením se na vybraných duchovních aktivitách. Spiritualita je důležitou součástí lidské osoby. Může být vyjádřena jednak prostřednictvím náboženské praxe, jednak prostřednictvím dalších duchovních činností, které jsou pro člověka významné a odrážejí jeho vlastní hodnoty (http://www.aamr.org). 13
2. Individuální plánování Individuální plánování (dále jen IP) je mým hlavním tématem práce. Konkrétně se zaměřuji na přínos individuálního plánování pro klienty. Pro podrobnější seznámení s IP proto popisuji charakteristiku IP, jeho význam, legislativní vymezení. Jedním ze základních prvků kvality je služba ušitá tzv. ,,na míru“ každému klientovi. Plánování napomáhá i k tomu, aby se předcházelo nahodilostem či možným rizikům a zajistí se tak pozornost věnovaná každému uživateli (Bednář, 2012, s. 83). Individuální plánování je proces, který je založený na promýšlení a vědomém usměrňování dalších kroků v poskytování služeb (www.kvalitavpraxi.cz). Mezi důležité aspekty aktuální právní úpravy vztahující se k IP patří potřeba poskytování služby na základě individuálně určených potřeb, přání a schopností a dále směřování k tomu, aby lidé mohli žít způsobem, který je ve společnosti považován za běžný a který jim pomůže se do společnosti začlenit. Klíčovým významným prvkem plánování je definice žádoucí změny v životě člověka a následná konkretizace termínů a úkolů směřovaným k jednotlivým členům týmu jako například k uživateli služby, k poskytovateli (Bednář, 2011, s. 32).
2.1. Legislativní vymezení IP Zákon o sociálních službách (Zákon č. 108/2006 Sb, § 2) formuluje rozsah a formu pomoci a podpory, která je poskytnutá prostřednictvím sociálních služeb. Pomoc a podpora musí zachovávat lidskou důstojnost osob, musí vycházet z individuálně určených potřeb osob, musí působit na osoby aktivně, podporovat rozvoj jejich samostatnosti a motivovat je k takovým činnostem, jež nevedou k dlouhodobějšímu setrvávání nebo prohlubování nepříznivé sociální situace, posilují jejich sociální začleňování. Sociální služby jsou poskytovány v zájmu osob v náležité kvalitě a takovými způsoby, aby byla vždy důsledně dodržována lidská práva a základní svoboda osob. Poskytovatelé sociálních služeb jsou povinni: ,,plánovat průběh poskytování sociální služby podle osobních cílů, potřeb a schopností osob, kterým poskytují sociální služby, vést písemné individuální záznamy o průběhu poskytování sociální služby a hodnotit průběh poskytování sociální služby za účasti těchto osob, je-li to možné s ohledem na jejich zdravotní 14
stav a druh poskytované sociální služby, nebo za účasti jejich zákonných zástupců.” (zák.č. 108/2006 Sb., v plat. znění). Poskytovatelé jsou dále povinni: ,,dodržovat standardy kvality sociálních služeb.” (zák.č. 108/2006 Sb., v plat. znění) Standardy kvality jsou navrženy tak, aby hodnotily kvalitu služby, stanovovaly, zda služby odpovídají očekávání uživatelů a korigují, neboli opravují určité chyby, které mohou být zjištěny v průběhu procesu. Formulují celou řadu požadavků, které popisují průběh služby a je povinností každého poskytovatele sociálních služeb tyto standardy definovat a dodržovat (Bednář, 2011, s. 5-6). Legislativní úprava IP je uvedena v zákoně o sociálních službách, jak zmiňuji výše. Tento zákon dále obsahuje prováděcí vyhlášku, která ve své příloze obsahuje 15 standardů kvality sociálních služeb. Jedním ze standardů kvality je také standard č. 5 nazvaný Individuální plánování průběhu sociální služby. Ve standardu č. 5 jsou popsána kritéria IP. Mezi tato kritéria patří (vyhláška 505/2006, podle zák. č. 108/2006 Sb., v plat. znění): Kritérium a) Poskytovatel má písemně zpracována vnitřní pravidla podle druhu a poslání sociální služby, kterými se řídí plánování a způsob přehodnocování procesu poskytování služby; podle těchto pravidel poskytovatel postupuje; b) Poskytovatel plánuje společně s osobou průběh poskytování sociální služby s ohledem na osobní cíle a možnosti osoby; c) Poskytovatel společně s osobou průběžně hodnotí, zda naplňovány její osobní cíle; d) Poskytovatel má pro postup podle písmene b) a c) pro každou osobu určeného zaměstnance; e) Poskytovatel vytváří a uplatňuje systém získávání a předávání potřebných informací mezi zaměstnanci o průběhu poskytování sociální služby jednotlivým osobám;
Nicméně pak individuální plánování nelze vnímat izolovaně, nýbrž v kontextu celého zákona a celé služby. Má návaznost na poslání, cíle organizace, (standard č.1), představy, pravidla na ochranu práv uživatelů (standard č.2), potřeby zájemce (standard č.3), uzavírání smlouvy, kde jsou stanovena základní práva a povinnosti obou smluvních stran (standard č.4), 15
stížnosti a pochvaly týkající se kvality způsobu poskytování (standard č.7), návaznost na vnější zdroje, kdy je například pro naplnění cíle potřeba spolupráce s dalšími institucemi a organizacemi (standard č.8), personální zajištění služeb, které ošetřují potřebnou kvalifikaci (standard č.9). V neposlední řadě také celkové zvyšování kvality služby, jež klade důraz na vysokou schopnost pracovníků komunikovat s uživatelem (standard č.15). To vše souvisí s širokou škálou obsaženou ve vícero standardech kvality sociálních služeb. Může být proto častým omylem organizací zaměřit se pouze na standard č. 5 bez ohledu na potřebu zpracovat další standardy (Haicl, Haiclová, 2011, s. 67-68).
2.2. Individuální plánování v praxi poskytovatelů Individuálním plánováním služby, v kontextu současných požadavků na kvalitu služby, můžeme rozumět jako procesu kontraktování. To znamená dojednávání způsobu a zaměření, kterým bude podpora a péče konkrétnímu uživateli poskytována. Dojednávání by mělo probíhat v partnerském zapojení uživatele služby a pracovníka služby (Haicl, Haiclová, 2011, s. 23). Musil s Navrátilem (Musil, Navrátil, 2007, s. 46) dodávají, že celý proces by měl vycházet z komplexního posouzení klienta, zároveň musí vycházet z poslání služby. V praxi dnešních poskytovatelů sociálních služeb existuje několik modelů a přístupů, které vedou k realizaci IP. Jde zde o pravidelné, cílené setkávání klíčového pracovníka (pracovníka, jež má individuální plánování daného klienta na starosti) a uživatele služby (Haicl, Haiclová, 2011, s. 26). Poskytovatel navrhuje s klienty také danou metodu, postupy práce (Bednář, 2011, s. 33). Snášel (2010, s. 134) uvádí, že před tím, než je pracovník schopen vytvořit individuální plán, který by měl vycházet z individuálně určených potřeb, působit na klienty aktivně, podporovat jejich samostatný rozvoj, motivovat k činnostem, které vedou k tomu, aby klient dlouhodobě nesetrvával v dané službě, posiluje sociální začleňování. Pracovníci musí porozumět potřebám, které klienti mají. To souvisí s navazováním hlubších vztahů s klienty a schopností získávat informace. Johnová (Johnová, 2011, s. 5) popisuje proces IP totožný s procesem případové práce, která pomáhá pracovníkům ujasnit si, co mají s klientem dělat. Nejprve se tedy zjišťuje situace člověka, poté se společně dohodne na tom, co se má změnit, jak má vypadat nová, lepší situace. Na základě toho se plánuje postup, realizace kroků vedoucích k cíli, průběžné
16
hodnocení plánu, jeho naplňování. Nakonec se porovnává nová situace s dříve definovanými cíli. Cíle by měly směřovat k sociálnímu začlenění člověka. IP by nemělo být chápáno a redukováno pouze na byrokratickou existenci povinné dokumentace. Výsledný plán je důkazem naplňování požadavku, samotný proces vzniku plánu je ovšem důležitější. Tento proces může předcházet různým možným rizikům, vyhnout se jim, připravit se na ně. Plánování služby není ani žádná diagnostika, popis stavu nebo hodnocení uživatele (Bednář, 2011, s. 32 - 33).
2.3. Osobní cíl Osobním cílem, v kontextu sociálních služeb rozumíme to, čeho může uživatel dosáhnout využíváním sociální služby. Osobní cíl musí být významný. Pokud bude důležitý a přínosný, bude uživatel více investovat do jeho naplnění. Usnadní to práci také pracovníkovi, který bude na cíli spolupracovat s uživatelem. Dále by měl být cíl dosažitelný a to, v reálné podobně. Zde je například lepší stanovovat cíle menší, které budou rychleji dosaženy a tak budou dodávat pocit příjemnější a bude motivovat k dosažení dalšího cíle. Cíl musí být také konkrétní. Pokud jsou cíle neurčité, je zde menší ověřitelnost jeho dosažení. Měl by se týkat výskytu, nikoli nepřítomnosti něčeho. ,,Uživatelé často vědí, co nechtějí a co by nemělo být.” (Bednář, 2011, s. 34) Tzn., že cíl uživatele by se měl týkat toho, co opravdu chce změnit. Reálnost cílů je také neméně důležitá. Sklon k megalomanským cílům má mnoho uživatelů, a to určuje zákonitě neúspěšné dosažení. Dosažení cíle musí zároveň stát uživatele nějáké úsilí. Jakkoliv bude malý či dosažitelný, úsilí by měl vyžadovat. Jeho dosažení poté podporuje pozitivní sebehodnocení (Bednář, 2011, s. 33 – 34). U jedinců, kteří z důvodu těžkého postižení nejsou schopni sami formulovat, jak se může jejich situace změnit, je role poskytovatele při stanovování cílů širší. V tomto případě je iniciativa kladena na pracovníky a lidi, kteří jsou člověku blízcí. Jejich úkolem je zprvu porozumět životní situaci uživatele služby. To vyžaduje nejdříve navázat s člověkem kontakt, komunikovat, mnohdy užívat specifické metody práce. Dalším možným důležitým aspektem jsou v těchto případech základní lidské potřeby jako například odstranění bolesti, usnadnění možnosti dýchat, jíst apod. (www.kvalitavpraxi.cz).
2.4. Klíčový pracovník Klíčovému pracovníkovi můžeme rozumět jako koordinátorovi plánování, důvěrníkovi. Podporuje uživatele ve formulování potřeb, neboli osobních cílů, priorit. Dále jej podporuje ve využití vnitřních zdrojů, které mají pomoci těchto cílů dosáhnout. Klíčový pracovník 17
konkretizuje rozsah podpory či péče a sestavuje individuální plán služby. Dále projednává plán služby v týmu, monitoruje jeho průběh. Měl by ověřovat spokojenost uživatele, v případě poskytnout jiná řešení. Spolu s uživatelem hodnotí plnění IP služby. Je to člověk, za kterým může uživatel kdykoliv říjit a se kterým si uživatel rozumí (Bednář, 2011, s. 35). Obdobně popisuje i Vítová (2011, s. 115), která hovoří o osobě klíčového pracovníka. Klíčový pracovník je zaměstnanec poskytovatele služby, který je dle zákona o sociálních službách určen každému jednomu uživateli pro individuální plánování průběhu sociální služby. Klíčový pracovník nese zodpovědnost za plánování.
18
3. Charakteristika sociálního zařízení Naděje o. s. V následující kapitole popisuji konkrétní zařízení, na něhož se zaměřuji ve své absolventské práci, v němž uskutečňuji výzkum na téma přínosu individuálního plánování pro klienty.
3.1. Naděje o. s. (http://www.nadeje.cz) První kroky Naděje začínaly z pouhé dobrovolnosti nadšených jedinců. Z touhy pomoci, ale také s vědomím, že chudoba člověka nespočívá jen v nedostatku jídla a střechy nad hlavou, nýbrž z nedostatku lásky, pochopení a ohleduplnosti. První dobrovolníci byli inspirováni nabídkou Boha, který lásku lidem dokazuje skrze Ježíše Krista. Zrození Naděje bylo zcela spontánní a začínalo bez finančních prostředků dobrovolnou prací v Praze při podávání jídla na nádražích rumunským uprchlíkům. Pomocné programy se postupně rozšířily na skupiny lidí bez domova, seniory, handicapované děti a mládež, opuštěné děti, národnostní menšiny a propuštěné vězně. Vznik Naděje je spojen s osobností Vlastimily Hradecké. Naděje jako spolek je založena podle zákona č. 83/1990 Sb. o sdružování občanů a registrována od 21. 8. 1990 u Ministerstva vnitra. Podle Stanov je Naděje nepolitická a mezikonfesní organizace, působící na území celé České republiky. Nejvyšším orgánem je Valná hromada, která se podle Stanov Naděje schází dle potřeby, nejméně však jednou za dva roky. Valná hromada kromě jiného volí předsednictvo, které je nejvyšším výkonným orgánem. Posláním Naděje je praktické uplatňování a šíření evangelia. ,,Cílem je vybudování a provozování sítě služeb lidem v nouzi na křesťanských principech. Křesťanské principy práce, tedy uplatňování evangelia, vyjadřuje text: ,,Hladověl jsem, a dali jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít, byl jsem na cestách, a ujali jste se mne, byl jsem nahý, a oblékli jste mě, byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste za mnou.” Cílem organizace je od počátku poskytovat klientům kvalitní sociální služby, ale také zvěstovat radostnou zprávu o tom, že Kristus přišel za lidmi na tuto zem proto, aby v hojnosti prožívali svůj život na zemi, ale také jednou i na věčnosti.
3.2. Naděje Otrokovice Dům Naděje Otrokovice, který je provozován občanským sdružením Naděje ve spolupráci se sociálním odborem města Zlína, je sociálním zařízením poskytující sociální péči pro osoby s mentálním a zdravotním postižením. Domov byl otevřen 13. ledna 1993. 19
Cíl směřoval k tomu, aby se vytvořil domov rodinného typu pro děti a mládež od 3 let věku. Původní kapacita domova činila pět dětí. Postupem času se počet klientů rozšířil na 24 osob a v současné době zařízení využívá přes 80 klientů s různým typem postižení (http://www.nadeje.cz/otrokovice/). Zařízení poskytuje osobám celkem pět služeb podle zákona o sociálních službách. Jsou to služby pobytové, mezi něž patří týdenní stacionář a chráněné bydlení a služby ambulantní, mezi
něž
patří
sociálně
terapeutické
dílna
a
denní
stacionář
(http://www.nadeje.cz/otrokovice).
3.3. Denní stacionář Naděje o. s., Otrokovice Denní stacionář o. s. Naděje je služba, poskytována dle § 46 zákona o sociálních službách: ,,V denním stacionáři se poskytují ambulantní služby osobám, které mají sníženou soběstačnost z důvodu věku nebo zdravotního postižení, a osobám s chronickým duševním onemocněním, jejichž situace vyžaduje pravidelnou pomoc jiné fyzické osoby.” (zákon č. 108/2006 Sb., § 46 v plat. znění). Služba podle odstavce 1 obsahuje tyto základní činnosti: (zákon č. 108/2006 Sb., § 46 v plat. znění) a) pomoc při zvládání běžných úkonů péče o vlastní osobu, b) pomoc při osobní hygieně nebo poskytnutí podmínek pro osobní hygienu, c) poskytnutí stravy, d) výchovné, vzdělávací a aktivizační činnosti, e) zprostředkování kontaktu se společenským prostředím, f) sociálně terapeutické činnosti, g) pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záležitostí. ,,Posláním denního stacionáře je vytvářet, po část dne, životní prostor pro lidi, kteří
z důvodu svého postižení nejsou schopni žít samostatně (metodika, 2010, s.7). U každého uživatele se respektují jeho zkušenosti, dosažená vývojová úroveň, zohledňují jeho možnosti, a konkrétní potřeby v souvislosti s jeho denním režimem, návyky a rituály. Snahou je rozvíjet potenciál uživatele, podpořit jeho schopnosti, svébytnost, vlastní kompetence (metodika, 2010, s. 7). Cíle služby vzhledem k uživateli jsou rozděleny na krátkodobé a dlouhodobé. Do krátkodobých cílů je zahrnut dostatek kvalitních aktivit a činností, které uživatelé preferují 20
a které jsou jim prospěšné, integrace uživatelů v sociální skupině denního stacionáře, čímž se rozumí odstraňování sociálních bariér a podpora kontaktu s přirozených vazeb s vrstevníky a okolním prostředím. Mezi krátkodobé cíle dále patří poskytování služby přizpůsobené schopnostem a momentálním možnostem uživatele, vytvářet podmínky pro osobní rozvoj a činit aktivity, ve kterých jsou klienti úspěšní, respektovat odlišnost Mezi dlouhodobé cíle patří rozšířit spektrum sociálních pomůcek pro práci s uživateli a připravit klienta na možnost života v ústavním zařízení, která může v jeho rodině nastat (metodika, 2010, s. 8 – 9). Cílovou skupinu tvoří klienti od 16-ti do 64 let, kteří mají sníženou soběstačnost z důvodu zdravotního postižení, jako je mentální postižení, mentální a jiné zdravotní postižení. Klienti mohou docházet do služby v pracovních dnech, od pondělí do pátku v časovém rozmezí 7.00 – 15. 00. hodin. Kapacita denního stacionáře v Otrokovicích čítá sedm uživatelů (metodika, 2010, s. 7 – 8). Služby stacionáře se zaměřují na individuální potřeby každého klienta. Zahrnují pomoc při zvládání běžných úkonů. Tím se rozumí oblékání uživatelů, podávání jídla a pití, podpora při pohybu. Dále pomoc při osobní hygieně nebo vytvoření podmínek pro osobní hygienu. Například mytí rukou, návštěva WC, sprchování. Mezi činnosti výchovné, vzdělávací a aktivizační patří výtvarné, dramatické, sportovní, rehabilitační činnosti vedoucí k upevňování
motorických,
psychických
a
sociálních
schopností
a
dovedností
(http://www.naděje.cz). V neposlední řadě služby zahrnují pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a obstarávání osobních záležitostí, u uživatelů, kteří byli zbaveni způsobilosti k právním úkonům, jsou pracovníci nápomocni při jednání s opatrovníkem (metodika, 2010, s. 8). Mezi základní principy poskytování sociálních služeb v denním stacionáři patří partnerský přístup, který dbá na dodržování práv uživatelů ze strany pracovníků. Dále princip malé skupiny. Zde je snaha posílit sociální začleňování v každodenních kolektivních činnostech. Principem pestrosti a rovnosti je služba určena lidem s rozdílnými stupni mentálního postižení a přijímá i klienty s těžkým a hlubokým mentálním postižením. Individuální přístup je založen na týmové spolupráci, flexibilitě programu pro uživatele, individuální potřeby každého klienta a odbornosti pracovníků, která by měla obsahovat i osobnostní předpoklady pro práci s danou cílovou skupinou. Cílem duchovního principu je podpořit klienta v oblasti duchovní (metodika, 2010, s. 9). Podporu klienta v oblasti duchovní, denní stacionář v metodikách blíže neuvádí, dalo by se ovšem vycházet z obecného cíle organizace Naděje, která hlásá duchovní princip ve smyslu křesťanské zvěsti: ,,Naším cílem je od počátku poskytovat našim klientům kvalitní sociální 21
služby na vysoké odborné úrovni, ale také zvěstovat každému radostnou zprávu o tom, že Kristus přišel za lidmi na tuto zem, „aby měli život a měli ho v hojnosti“ a nejen na této zemi, ale jednou i ve věčnosti.“ (http://www.nadeje.cz).
22
4. Individuální plánování denního stacionáře Naděje o. s. Protože zjišťuji přínos IP ve službě denního stacionáře v Otrokovicích, zabývám se podrobněji, jejím postupem. Popis a postup mi bude dále sloužit při analýze dat potřebných pro hodnocení cílů mojí práce. Například informace o způsobu naplňování potřeb se promítají v konkrétních krocích plánování, v komunikačních technikách, které níže popisuji. ,,Každý člověk má přirozeně nějáké plány, přání a někam směřuje.” ,,V sociální službě, a navíc u lidí s mentálním postižením, představuje stacionář více či méně podstatnou část jejich života.” (metodika, 2010, s. 30). Individuální plán (dále jen IP) v o. s. Naděje je chápán jako nástroj k čerpání služby pro uživatele a zefektivnění práce pracovníků, kteří tak mohou předejít nahodilostem při poskytování služby. IP pomáhá pracovníkům vytvořit si představu o tom, jak se bude služba poskytovat, hodnotit. Dále hledá možnost kvalitnějšího způsobu života klienta. Podstata tkví v tom, aby si uživatel uvědomil své potřeby, dokázal je formulovat a zároveň aby tyto potřeby byly v souladu s posláním služby (metodika, 2010, s. 30). IP je zároveň závazně definován i ve smlouvě o poskytování sociální služby, jejíž cílem je právě péče podle skutečných potřeb uživatele v souladu s jeho individuálním plánem (metodika, 2010, příloha č. 2).
4.1. Fáze plánování IP probíhá ve třech fázích. První fáze stanovuje klíčového pracovníka, tedy pracovníka, který prošel školením pro klíčové pracovníky, zná dobře obsah služby. Stává se prostředníkem mezi službou a uživatelem. Je důležité, aby byl vztah mezi klíčovým pracovníkem a klientem důvěrný, pozitivní a rovnocenný. Klíčový pracovník vede rozhovor a vytváří zápis IP. Ve druhé fázi se vytváří anamnéza uživatele, kterou vytváří klíčový pracovník. Jde o souhrn nejdůležitějších informací týkající se klienta. Je vhodný pro rychlou orientaci. Ve třetí fázi začíná klíčový pracovník současně s vytvářením anamnézy mapovat potřeby uživatele. Mapování vychází z teorie potřeb dle A.H. Maslowa a slouží jako vodítko pro tvorbu IP. Na základě mapování potřeb se zpravidla do dvou měsíců od příchodu uživatele vytváří samotný IP vedoucí k uspokojení potřeby či cíle (metodika, 2010, s. 30 31).
23
4.2. Konkrétní kroky plánování 4.2.1. Přípravná fáze Přípravná fáze začíná prvním setkáním s uživatelem. Poté, co vedoucí přímé péče stanoví klíčového pracovníka, sejde se pracovník s uživatelem ke konzultaci. Přijatelnou formou seznámí klienta s rolí klíčového pracovníka. Vysvětlí mu, co je to IP a dohodnou se na tom, jak budou pracovat a kdy se scházet. U uživatelů s hlubokou mentální retardací převažuje, spíše než vysvětlování, empatie a vytvoření pocitu bezpečí. Zde je klíčový pracovník více odkázán na svoje pocity, více musí přemýšlet o tom, co by klient mohl potřebovat a chtít. V procesu plánování bude poté uplatňovat specifické techniky. Pokud je to možné, snaží se zároveň spolupracovat co nejvíce s rodinou či opatrovníkem. Tato spolupráce je významným zdrojem důležitých informací o uživateli, o jeho přáních a potřebách (metodika, 2010, s. 32).
4.2.2. Sestavení anamnézy uživatele Přípravná fáze dále obsahuje sestavování anamnézy uživatele. Při přijetí klienta do služby je s nejdůležitějšími informacemi, jež jsou potřebné pro poskytování sociálních služeb, seznámena sociální pracovnice, která komunikuje s rodinou, zákonnými zástupci, popřípadě opatrovníky. Tyto informace jsou důvěrné a jsou uchovávány v osobní dokumentaci uživatele. Sociální pracovnice posléze poskytuje nejnutnější údaje klíčovým pracovníkům, kteří je zaznamenávají do Anamnézy uživatele. Anamnéza uživatele je tzv. živým dokumentem, neboť se stále doplňuje a aktualizuje. Tento dokument zachycuje minulost i současnost klienta, jeho zájmy, návyky, zkušenosti, dovednosti, sociální vztahy, důležité události, či změny v životě klienta. Postupem času pracovník popisuje pozitiva a případná omezení klienta, rizikové chování a jakým způsobem je lze kompenzovat, zvládat. Pracovník by měl vždy popisovat fakta. Měl by si dát pozor na to, aby neuváděl své vlastní názory, domněnky a soudy (metodika, 2010, s. 32).
4.2.3. Mapování potřeb uživatele V souvislosti s vytvářením anamnézy začíná klíčový pracovník mapovat potřeby uživatele. Pracovník citlivě uplatňuje různé metody, především rozhovor, pozorování. U nekomunikativních klientů se pracovník cíleně zamýšlí nad jejich potřebami. Hlavní metodou je systematické pozorování. Pro pracovníka je nejdůležitější tzv. napojení se 24
na uživatele, vysoká dávka empatie, snaha vidět svět očima uživatele. Na pracovníka je kladen požadavek nepodcenit mapování potřeb a postupně své postřehy zaznamenávat. Celý proces je důležitý pro tvorbu IP. Při tvorbě se klíčový pracovník zaměřuje na (teorie potřeb dle Maslowa) základní fyziologické potřeby (zda-li má uživatel bolesti, kdy se cítí dobře, jaký je jeho spánek), potřebu bezpečí (kdy se cítí v bezpečí, kdy má strach a z čeho, co ho ruší a co ho uklidňuje), potřebu lásky,sounáležitosti (oblast mezilidských vztahů, koho má rád, kdo ho má rád, je v kontaktu s rodinou), potřebu uznání, úcty (čím je jedinečný, co na něm druzí obdivují, kam směřuje, kdo mu pomáhá, může se na někoho obrátit), oblast vlastní seberealizace (čeho by rád dosáhl, co mu chybí, co by rád dělal, nabídka zájmů), potřebu estetickou, uměleckou (jaké má rád umění, zajímá se o víru, jak je možné esteticky obohatit jeho život) Získané údaje jsou zaznamenávány do formuláře Mapování potřeb uživatele. U nového uživatele je potřebné dané informace přehodnocovat a aktualizovat zhruba po třech měsících (metodika, 2010, s. 33 – 34).
4.3. Samotné IP IP se sestavuje právě na základě zpracované anamnézy a mapování potřeb uživatele. Poté je nutné stanovit, definovat cíl. Zde je důležité, aby si cíl stanovil sám klient a ne pracovník. Pracovník by měl v tuto chvíli dbát na přání klienta, na jeho schopnosti, možnosti. Může se stát, že klientovo přání bude nereálné, proto je vhodné, aby ho na to klíčový pracovník upozornil. Pracovník může říci svůj názor, ale neměl by klienta manipulovat (metodika, 2010, s. 34). Po definování cíle se stanovují kroky, které by měly postupně vést k cíli. Plánuje se, které kroky učiní sám uživatel. Klíčový pracovník uvažuje nad tím, kdy je možné klienta v jednotlivých krocích podpořit a zda jej může podpořit i někdo jiný z okruhu zákonných zástupců, rodiny, blízkých přátel. Vlastní zdroje by ho měly vést k lepší motivaci, podporovat ho a vést. ,,Výsledek vlastní zkušenosti je pro uživatele nejcennější.”(metodika, 2010, s. 35). Po sestavení kroků se pracovník dohodne s uživatelem, kdy se budou jednotlivé kroky provádět a kdy je schopen kroky naplňovat. Časové ohraničení je důležité pro průběžné hodnocení, reflexi kroků. Pokud by nebylo definováno do kdy se kroky naplní, nemusely by se naplnit vůbec. Klíčový pracovník se s uživatelem schází minimálně pětkrát za půl roku. Na schůzce spolu hovoří. Předmětem schůzky je hodnocení jednotlivých kroků IP, ale také, zda –li nemá uživatel s plněním daných úkolů nějáké potíže. Klíčový pracovník hovoří s uživatelem i o jeho událostech běžného života (metodika, 2010, s. 34 – 36).
25
4.3.1. Hodnocení IP Naplňování cíle se hodnotí jednou za půl roku. Hodnotí se tedy veškeré kroky, které k naplňování cílů vedly. Pokud je cílů dosaženo, hledají se nové kroky vedoucí k dalšímu cíli. Dosavadní cíl může také zůstat, pokud nedošlo k jeho naplnění. Pracovník s klientem konzultuje a reflektuje naplňování cíle. Zjišťuje, jak se mu jednotlivé kroky dařily, jestli měl nějáký problém, zajímá se o jeho pocity nebo o to, jestli mu postupné naplňování něco přineslo. Uživatele oceňuje za snahu, za pokrok i za drobnější výsledky a snaží se jej pozitivně motivovat a povzbuzovat (metodika, 2010, s. 36).
4.4. Role pracovníků podílejících se na procesu IP 4.4.1. Klíčový pracovník Role klíčového pracovníka je velmi důležitá, neboť je hlavní postavou při sestavování IP klienta. Je s ním nejčastěji v přímém kontaktu a seznamuje uživatele s celkovým významem a procesem IP. Na začátku i v průběhu projednává plán s týmem a zjišťuje jeho realizaci. Podporuje klienta v tom, aby formuloval své potřeby, aby zjišťoval své priority a snažil se využít osobních zdrojů, které má k dispozici a které mu napomáhají k dosahování cílů. Klíčový pracovník monitoruje průběh spolupráce s klientem a ověřuje jeho spokojenost. Během plánování hodnotí spolu s uživatelem celkový průběh této služby (metodika, 2010, s. 37).
4.4.2. Sociální pracovnice Sociální pracovnice a její podíl na tvorbě IP uživatele souvisí s úzkou spoluprací s klíčovým pracovníkem. Spolupráce se týká hlavně tvorby anamnézy uživatele, neboť sociální pracovnice spoluvytváří a shromažďuje souhrn nejdůležitějších informací o uživateli a jeho specifikách. Ve výjimečných případech se sociální pracovnice může stát klíčovým pracovníkem (metodika, 2010, s. 37).
4.4.3. Vedoucí přímé péče Metodika IP je hlavní rolí vedoucího přímé péče jakožto osoby podílející se na procesu IP. Vedoucí přímé péče slouží taktéž jako konzultant (metodika, 2010, s. 37). 26
4.5. Komunikační metody a techniky při plánování s uživatelem Proto, abychom mohli s uživatelem plánovat, potřebujeme určité metody, které slouží jako vodítko pro komunikaci s klientem který je verbálně komunikující i s klientem, který není verbálně komunikující.
4.5.1. Vedení rozhovoru s komunikujícím klientem Plánování služby s komunikujícím klientem probíhá v denním stacionáři formou strukturovaného – řízeného rozhovoru. Klíčový pracovník by měl tuto zmíněnou kompetenci dobře ovládat. K tomu mu slouží zaškolení, výcvik klíčového pracovníka a supervize, kde si následující dovednosti osvojuje (metodika, 2010, s. 37). Na počátku je nutné, aby si klíčový pracovník domluvil schůzku s uživatelem v době, kdy bude mít čas, dále je důležité objasnit, kde se schůzka uskuteční a také za jakým účelem. Při zahajování rozhovoru s klientem je vhodná příjemná atmosféra. Nesmí se zapomínat i na přiměřené neverbální znaky (metodika, 2010, s. 37). Přípravná fáze obsahuje získávání a sumarizaci informací od klienta. Významná je příprava strategie – dohodnout se s uživatelem kde a kdy bude plánování probíhat a proč se bude uskutečňovat (metodika, 2010, s. 38). Následuje dojednávání potřeb. Klíčový pracovník v rozhovoru zjišťuje, jaké má uživatel vize, co by si přál, co by chtěl. Zkoumá jeho představu, přání, jak by měla služba vypadat a také, které přání je pro něj nejdůležitější, tedy prioritní. Následuje dojednávání zdrojů vedoucí k naplnění, neboli jakým způsobem se uživatel může sám zapojit dosahování svých potřeb. V neposlední řadě se vyjednává přiměřená podpora. Klíčový pracovník navrhuje, jak by mohla uživatele podpořit organizace (metodika, 2010, s. 38). Na konci rozhovoru následuje rekapitulace toho, na čem se jednající subjekty dohodly. Je potřeba také shrnout jednotlivé úkoly, na kterých bude pracovat jak klient, tak organizace. Nemělo by chybět vyhodnocení časového harmonogramu, společné stanovení vhodného data další schůzky, ve které se budou hodnotit či přehodnocovat cíle. Zhodnotit by se měl i celý rozhovor, zda-li bylo vše zřejmé a srozumitelné. Rozhovor se ukončí podpisem nebo zanecháním záznamu. V samotném závěru následuje rozloučení (metodika, 2010, s. 38).
27
4.5.2. Práce s uživatelem, který nekomunikuje Základní zásadou, kterou by měl klíčový pracovník nebo sociální pracovník dodržovat je zaměření na uživatele, ne na potřeby okolí. Pracovník by se měl uvolnit a nebýt ve svázané, stresující pozici, nenechá se nikým rušit. Plánování služby s uživatelem, který má problémy s komunikací, případně nekomunikuje vůbec, probíhá formou alternativních technik. Klíčový pracovník by měl tyto kompetence dobře ovládat, je potřeba, aby kompetencí nabyl v rámci výcviku a supervizí (metodika, 2010, s. 38). 4.5.2.1. Intuitivní techniky Jako jedna z intuitivních technik je pozorování uživatele. Hypotézy o tom, co by uživatel potřeboval se vytváří na základě vlastních pocitů. ,, při pozorování jsme blízko, ale nevstupujeme v přímý kontakt s uživatelem, snažíme se splynout s okolím, neovlivňovat, posuzujeme komplex – ne jen samotného uživatele.” (metodika, 2010, s. 38). Další intuitivní technika se nazývá empatická fantazie. ,,vcítíme se do situace uživatele, představíme si, že jsme v jeho těle, jsme on, zkoumáme co bychom v pozici uživatele potřebovali.” (metodika, 2010, s. 38). Imaginární rozhovor jest možná forma intuitivní techniky, v němž vedeme rozhovor s uživatelem ve své vlastní fantazii. Čekáme na odpověď našeho těla a mysli. Rozhovor se vede ve vší úctě a vážnosti (metodika, 2010, s. 38). Z neposledních technik je možné použít například modelový rozhovor, kdy se zvolí jeden pracovník z týmu, který slouží jako pracovník empatik. Bude hovořit a jednat jako uživatel, vžije se do jeho role a slouží klíčovému pracovníkovi jako možný model klienta (metodika, 2010, s. 38). 4.5.2.2. Racionální techniky Zde se používá analýza uspokojování potřeb. Vyhodnocují se u klienta jeho potřeby, jestli jsou naplňovány a jestli je některá z jeho potřeb nenaplněna (metodika, 2010, s. 39). 4.5.2.3. Další techniky Mezi další techniky lze zařadit studium dokumentace a rozhovory s reflektujícími osobami, neboli s kteroukoliv osobou, která uživatele zná (metodika, 2010, s. 39). 28
Výzkumná část V teoretické části své práce popisuji cílovou skupinu, na kterou se zaměřuji při svém výzkumu, problematiku individuálního plánování, zařízení o. s. Naděje v Otrokovicích a individuální plánování v daném zařízení, ve kterém výzkum realizuji. Ve výzkumné části uvádím design, neboli metodologii a výsledky celého výzkumu. Metodologie obsahuje cíle výzkumu, výzkumný vzorek, dále metodu sběru dat, techniku analýzy, dat a limity výzkumu. Kapitola výsledků obsahuje výsledky výzkumu a diskuzi, ve které se zamýšlím nad výsledky. Popis metodologie čerpám z publikace od Hendla, která nese název Kvalitativní výzkum – Základní metody a aplikace a inspiruji se také Miovským a jeho knihou Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu.
5. Design výzkumu – Metodologie 5.1. Cíle výzkumu Ve svém výzkumu se zaměřuji na to, jestli pracovníci pracují v rámci IP se specifickým duchovním principem podpory klientů, jak danému principu rozumí a jakým způsobem tento princip podporují, co je pro klienty přínosem této podpory a pokud daný princip nepodporují, jaká je příčina.
5.2. Výzkumný vzorek Zdrojem poznatků bude v mém případě dokumentace zařízení a pracovníci denního stacionáře Naděje Otrokovice. Skrze dokumentaci, která mi bude v zařízení přístupná, studuji metodické pokyny individuálních plánů, individuální plány klientů a potřebné informace o zařízení. Od pracovníků zjišťuji přínos IP pro klienty v dané duchovní oblasti proto, že jsou s klienty v každodenním kontaktu a spolu s klienty také IP vytváří. Ve stacionáři pracují dvě sociální pracovnice. Pracovnice Dáša pracuje s klienty v denním stacionáři pět let. Pracovnice Gábina dva roky.
5.3. Metoda sběru dat Pro můj typ výzkumné otázky jsem zvolila metodu kvalitativní evaluace. Miovský (2006, s. 116) popisuje kvalitativní evaluaci jako proces, ve kterém se posuzuje a hodnotí podstata, hodnota či cena zkoumaného jevu. V širším pojetí hovoří Miovský o evaluaci jako 29
o jakémkoliv procesu, ve kterém jde o hodnocení, přisuzování významů. V rámci zjišťování dat se od respondentů dotazuji na hodnocení přínosnosti, efektivity individuálního plánování, proto jsem zvolila daný typ výzkumné metody. Jako další vhodnou metodu sběru dat jsem zvolila analýzu dokumentů. Miovský (2006, s. 98) popisuje analýzu dokumentů užitou v širším pojetí, jako analýzu jakéhokoliv materiálu, který slouží jako zdroj informací pro cíle dané studie. Pro získávání dat jsem zvolila polostrukturované interwiew., kterou popisuje taktéž Miovský (2006, s. 159 – 160). Daná metoda je poměrně flexibilní v tom, že otázky se mnohou měnit dle potřebnosti a dle toho, jak se rozhovor vyvíjí. Některé okruhy se mohou nechat plně na tazateli, jiné mohou být plně strukturované. Během rozhovoru si ověřujeme správnou interpretaci respondentů, popřípadě klademe doplňující otázky. Hendl (2005, s. 164) podobně uvádí, že polostrukturované dotazování se vyznačuje definicí účelu, osnovy rozhovoru a značnou pružností celého procesu, v němž získáváme informace. Nakonec jsem také použila metodu neformálního rozhovoru. Hendl (2005, s. 175) popisuje sinou stránku neformálního rozhovoru v tom, že zohledňuje změny situace a individuální rozdíly. Otázky mohou být individuálně položeny a vedou tak k hloubkové komunikaci a k využití prostředí a situace k posílení konkrétnosti a bezprostřednosti rozhovoru. Před realizací rozhovorů jsem si s pracovníky sjednala schůzku a předem domluvila na čase setkání. Oznámila jsem jim, že rozhovory budu nahrávat. Pracovníci s tím neměli sebemenší problém a dokonce nevyžadovali anonymní zpracování. Rozhovory poskytovali otevřeně. Předtím celkovou realizací rozhovorů, jsem se s pracovníky setkávala v rámci své dobrovolnické činnosti u příležitostných akcí pro klienty a veřejnost, které pořádala Naděje. Proto byla mezi námi vybudována určitá důvěra. Rozhovory byly zaznamenávány během pracovní doby pracovnic, avšak ne v zařízení denního stacionáře. Byli jsme společně s klienty na dopolední procházce v klidném venkovním prostředí. Rozhovory probíhaly zprvu s každou pracovnicí zvlášť formou polostrukturovaných rozhovorů. Poté jsem, s jejich svolením, nahrávala ještě jeden delší neformální rozhovor, kdy mi pracovnice sdělovaly své zážitky a příběhy s klienty. Z tohoto neformálního rozhovoru jsem mohla také velmi čerpat potřebné informace. Kvalitativní data jsem zpracovávala metodou audiozáznamu pomocí diktafonu. Miovský (2006, s. 197) uvádí, že audiozáznam zajišťuje především autenticitu, tedy nestrannost a důvěryhodnost zjišťovaných dat. Tímto způsobem jsem zaznamenala celkem tři rozhovory se
30
dvěma pracovnicemi denního stacionáře. Dva polostrukturované a jeden neformální rozhovor. Při rozhovorech jsem se orientovala v okruhu otázek:
1. Vykonáváte činnost klíčového pracovníka, který se podílí na IP? 2. Pracujete se specifickým principem duchovní podpory klientů? 3. Zahrnujete princip duchovní podpory klientů do IP? 4. Jaké mají vaši klienti duchovní hodnoty? Jak je vnímáte, poznáváte? 5. Vnímáte duchovní podporu v kontextu poslání organizace? 6. Jakým způsobem podporujete duchovní hodnoty klientů? 7. Jaké používáte metody či techniky zjištění? 8. Je naplňování duchovních hodnot pro klienty určitým způsobem přínosné? 9. Pokud nepracujete s duchovní podporou klientů, proč? Otázky č. 1 – 3 jsou pro můj výzkum informativní. Potřebuji zjistit, zda pracovníci s daným principem duchovní podpory pracují. Otázky č. 4 – 6 zjišťují, jaké duchovní hodnoty pracovníci u klientů vnímají, zjišťují a jakým způsobem se je snaží naplnit. Otázka č. 7 zjišťuje přínos duchovní podpory pro klienty tak, jak je pracovnice vnímají a poslední otázka je spíše doplňující, snažím se zjistit, jestli nějakou oblast duchovních hodnot pracovníci nezjišťují, popřípadě proč ji nenaplňují.
5.4. Technika analýzy dat Získaná data z rozhovorů jsem zobrazovala pomocí doslovné elektronické transkripce. Dle Hendla (2005, s. 208) jde o proces převádění mluveného projevu z rozhovoru do písemné podoby. Data jsem posléze vyhodnocovala metodou zakotvené teorie, která se nazývá otevřené kódování. Jedná se o techniku, při které postupně dochází k podrobnému rozebírání zkoumaného textu. Výzkumník prochází získaná data od respondentů, vyhledává v textu témata, která se podobají a přiřazuje jim označení. V technice otevřeného kódování se v datech odhalují témata, která mají vztah k položeným výzkumným otázkám. Dalším krokem techniky otevřeného kódování je seskupování těchto pojmů do kategorií. (Hendl, 2005, s. 247).
5.5. Limity Limit svého výzkumu vidím v tom, že od samotných klientů přínos IP nezjišťuji. Momentální cílová skupina ve stacionáři převažuje klasifikaci těžké mentální retardace. Tito klienti nejsou schopni verbální komunikace. Musela bych být v zařízení delší čas a pozorovat, 31
zaznamenávat a mapovat potřeby klientů, způsoby podpory i přínos. Nesetkávám se s nimi v každodenním kontaktu a neuměla bych s nimi dobře komunikovat vzhledem k jejich handicapu, proto zjišťuji informace od lidí, kteří by měli klienty dobře znát a ve své podstatě se podílet na IP s klientem. To může být další limit. Názory pracovníků mohou být zkreslené jejich subjektivním pohledem. Nebo se také mohlo stát, že jejich domněnky jsou falešné. Někdy si například pracovnice mohou myslet, že výchovnou podporou klienty podporují, možná si sami klienti myslí úplný opak. Dále jsem z časových důvodů nezískala ani informace od samotných rodičů. Jejich názor by mohl být podobný, mohl by být ovšem i rozdílný.
6. Výsledky V následující kapitole uvádím výsledky celého výzkumu. Hlavní výzkumná otázka zní, jestli pracovníci pracují v rámci IP se specifickým duchovním principem podpory klientů, jak danému principu rozumí a jakým způsobem tento princip podporují, co je pro klienty přínosem této podpory a pokud daný princip nepodporují, jaká je příčina. Pojem duchovních potřeb je velmi široký, avšak pohled na něj, jsem nějak nezužovala, abych neovlivňovala pracovníky v jejich výpovědích. Chtěla jsem ho nechat volně nespecifikován, abych se dozvěděla, jak jej pracovnice vnímají ze svého vlastního pohledu a jak jej uplatňují vzhledem ke klientům. Na základě zodpovězených otázek, které jsem pokládala pracovníkům, jsem výsledky rozdělila do čtyř hlavních kategorií. Oblast duchovních potřeb klientů Způsob podpory duchovních potřeb klientů Konkrétní metody a techniky podpory duchovních potřeb klientů Přínos podpory duchovních potřeb klientů Každá kategorie má svůj dílčí obsah a výsledek. V citacích z rozhovorů uvádím pravá jména pracovnic, které uvedly souhlas a fiktivní jména klientů z důvodu ochrany osobních údajů a zachování mlčenlivosti.
32
6.1. Oblast duchovních potřeb klientů Při rozhovorech s pracovnicemi jsem zjišťovala, jak pracují s duchovním principem podpory klientů. S tímto principem pracují pracovnice na základě toho, jaké mají klienti potřeby. Dotazovala jsem se na konkrétní potřeby v duchovní oblasti. Pracovnice popisovaly, jak duchovní oblasti rozumí a jaké zjistily duchovní potřeby u svých klientů.
6.1.1. Potřeba náboženské víry Moje otázka souvisela zároveň i s naplňováním duchovního principu v souvislosti posláním organizace, která hlásá svou službu jako praktické naplňování evangelia v životě, posláním křesťanské zvěsti. Jak vnímají pracovnice poslání organizace a jak jej realizují. K tomu mi pracovnice odpověděly. Dagmar: ,,co se týče v podstatě duchovního principu jako nějaké víry, tak tady ne, protože jako v podstatě ti klienti nejsou z věřících rodin, takže tady se vlastně do kostela nebo tady tohle to nenaplňuje, ale v podstatě jako duchovní, pokud by to mělo být tady v podstatě to soužití, sociální interakce.“ Gábina odpovídá: ,,když to vezmu takhle, já nejsem věřící, takže pro mě to svým způsobem důležité není..já to nějak jim ani nepředávám..pan ředitel, jako jsou tam věřící, ale ne, že by se to u nás preferovalo..když se něco křtilo, tak se pozval farář, aby se prostě ukázali..nebo když jsou někde nějaká mota, tak..ano mívali jsme tam jednoho, on nebyl úplně farář a vlastně on si chodil za těma klientama povídat..takže to bylo příjemné, že kdo chtěl, tak si za ním přišel a povídali si o něčem..třeba jak se majou, co dělajou..“
6.1.2. Potřeba lásky a vztahu Přestože pracovnice nepodporují potřeby dotýkající se náboženské oblasti, jakým by měl být veden duch organizace, popisují duchovní potřeby klientů, tak jak je vnímají a jaké s nimi mají zkušenosti. Ptala jsem se pracovnice, jak vnímá duchovní potřeby klienta. Hovořila o tom, že častokrát naplňují potřeby fyziologické, ovšem vnímá to i z jiné stránky. Z rozhovoru se mi překrývaly dvě hodnoty vzájemně se doplňující, a to hodnoty lásky a vztahu. Dané potřeby klientů vnímají pracovnice z verbálních či neverbálních impulzů, které klienti projevují. Klienti projevují své city a emoce ve vztahu ke svým přátelům v kolektivu.,: ,,no, spíš k těm fyziologickým, ale jako, zas na druhou stránku, mají potřeby lásky..“ Pracovnice popisuje potřebu citových prožitků: ,,takové to citové..s těma citama tak oni hodně jako reagujou 33
na to..to poznáme podle toho, jaké oni mají nálady a vlastně aj my když máme nějakou náladu, tak oni jako podle toho hodně reagují.“ Potřebu vztahovosti pracovnice reflektovaly i u jednoho klienta se středně těžkou mentální retardací, který reagoval na dívku s hlubokým mentálním postižením, nakonec i dívka s hlubokým mentálním postižením reagovala na další klienty ve stacionáři: ,,třeba u té Helenky, ta jediná je v hluboké mentální retardaci, tak vždycky když přijela, tak zůstávala v kočárku, pak jsme zjistili, že ji budeme brávat na klín a budeme ju brávat do té skupiny, pak se naráz stalo, že ji začli pohlazovat, prostě, chtěli s ní navázat ten kontakt, uvědomili si, že je tam někdo jinej. A když jsme ji měli posazenou na tom klíně, tak i ona začala vlastně reagovat. Reagovala na hlasy, které slyšela kolem sebe.“ V jiné situaci pracovnice popisovala neverbální vyjádření lásky jednoho klienta ke kamarádovi: ,,stalo se nám třeba, že zareagovali, měli potřebu klienta chytit, pohladit, obejmout..prostě tuto potřebu oni vnímají.“ Projevy sociální interakce neboli vztahů jsou v kolektivu značné a projevují se například emocemi, vyjádřenými city: ,,oni na sebe reagují a třeba vijou, že když jedna začne plakat, tak druhý začne dorážet nebo něco takového prostě nějakým způsobem svůj vztah k druhému projeví.“ Zajímavé bylo, že při diskuzi o potřebách lásky mi pracovnice vykládaly o realizaci svatby, která nebyla skutečná, ovšem realizovaná téměř jako skutečná v hotelu, se svatebními hosty, jídlem, atd. Když jsem se pracovnic ptala, čí to byl nápad, vyšla z toho potřeba vztahu dvou klientů. ,,To Standa totiž furt říkal, že by si chtěl Páju vzít, že ji má rád a vlastně tak to začalo.“
6.1.3. Potřeba zážitku Potřebu prožitku klientů jsem reflektovala z rozhovoru s pracovnicí Dášou: ,,je třeba strašně baví jezdit do restaurace…navíc oni třeba hodně rádi jezdí po venku, tam je totiž pro ně spoustu podnětů, na které oni reagují.“ Dáša popisuje další zážitkové vnímání klientů ,,A v metru jak se jim líbilo.“ Gábina popisuje další zážitek, který uspokojoval klienty v době dlouhodobějšího pobytu. ,,My jsme si šli dělat dřevo a říkáme, ale my nemáme pilku, nemáme nic, tak jsme si s Dášou každá vzali klacek a že na něho skočíme a nám zrovna ty dvě nešly rozlomit, tak jsme se začli šermovat. Ti prostě úplně mrtví smíchy. My jsme tam skákali, šermovali se.“ Pracovnice Dáša popisuje další zážitek z pobytu, který klienty pozitivně ovlivňoval. ,,Nebo když jsme jezdili na tu chatu, a ona není bezbariérová, jo, tam jsou schody, takže my jsme je nosili do ložnic, tak oni dycky, to jsem tehda měli ještě jednu pracovnici, tak vlastně, oni mi je
34
hodili na záda, Lenka tahala nohy, Gabča podpírala hýždě, tak jsme..a oni z toho měli takovou bžundu. Oni se už dycky těšili na to. Večer se těšili na to, že je poneseme nahoru.
6.1.4. Souhrn Pracovnice nevnímají naplňování duchovních potřeb v kontextu podpory náboženské víry. Pracovnice také uvádějí, z jakého důvodu tuto potřebu nenaplňují. Důvod vidí v tom, že rodiče klientů nejsou praktikující věřící nebo že oni sami nejsou věřící, tudíž nepředávají tuto hodnotu ani svým klientům a další důvod je v tom, že v samotném zařízení Naději v Otrokovicích se tento přístup nepodporuje ani ze strany vedoucích pracovníků. Duchovní potřeby klientů vnímají sociální pracovnice z jiného úhlu pohledu při každodenní interakci s nimi. Mezi duchovní oblasti zahrnují potřeby lásky, vztahů, prožívání zážitků. Tyto potřeby klientů popisují ze zkušeností nabytých při každodenní péči, kterou realizují v zařízení nebo mimo něj, všímají si, jak na sebe klienti vzájemně reagují, jak se projevují, ať už verbálně či neverbálně a z toho si dělají jakýsi obrázek.
6.2. Způsob podpory duchovních potřeb klientů Kapitola popisuje, jakým způsobem se pracovníci snaží naplňovat duchovní potřeby svých klientů, které výše popisují. Pracovníci podporují klienty skrze komunikaci, výchovu, pořádáním vícedenních pobytů mimo domov, skrze komunitní práci a podporu od jiných cílových skupin.
6.2.1. Komunikace Pracovnice Dáša zdůrazňovala, jak je důležitá komunikační podpora dané cílové skupiny: ,, Hlavně se musí pořád mluvit, pořád se musí. Oni jako v podstatě, oni na ten verbální projev docela dobře zabírají, protože v momentě, kdy se nemluví, tak co se děje? Nejsou schopni to pochopit. Doma jsou naučení, že na ně mluví rodiče neustále….vysvětlíme to, třeba samozřejmě tak, aby to oni s tím svým postižením pochopili..“
6.2.2. Výchova Výchovnou metodu pracovnice Dáša aplikovala na konkrétním příkladu, který ve stacionáři s klienty zažila: ,,Stalo se nám, že Pepa se učil hrát, snažil se něco dokázat, hrál a Ondra se mu smál, jo. A Pepu to strašně zamrzelo a museli jsme teda vysvětlit, tohle se nedělá Ondro, protože podívej, ty třeba tady tohle taky neumíš, Pepa to umí a on ti zase třeba 35
něco zahraje.“ Pracovnice dále popisuje, že Ondra z toho byl na začátku smutný, ale potom se dokonce Pepovi omluvil a chtěl, aby mu něco zahrál. Zde vnímám důsledek výchovné podpory. Dále popisuji výchovu k empatii: ,,Tady je podstatný naplnit to, jednak aby pochopili, že na každé zavolání se reaguje, zkrátka je vedeme k tomu, že jsou na tom někteří mnohem hůře, jsou na tom někteří, co potřebují víc pomoc…aby se dokázali v podstatě i vcítit třeba i do toho, proč ten druhý jejich kamarád je zrovna dneska smutný, proč pláče, proč v podstatě se třeba směje.“
6.2.3. Jiné cílové skupiny Pracovnice popisují, jak se setkávají a spolupracují s jinými cílovými skupinami. Hovoří například o skupině seniorů: ,,My jsme se setkali na hotelu se skupinou důchodců, kteří tam byli na svojim zájezdu, kteří s nama pravidelně udržují styky a sponzorují Naději..a oni v podstatě přišli do úplně jiné společnosti.“ Pak zmiňuje historku, kterou klienti zažívali s dětmi ze školky: ,,Na pobytu jsme měli třeba školku. Ti byli úžasní, ti nás dostávali…normálně, to jsme bečívali s něma. Kdy ty učitelky byly teda ze začátku docela afektovaný, že? Takový odměřený, potom děcka přestaly, když zjistily, že jsou na stejné úrovni, tak se mezi ně zapojily a chodily tam furt za Alenkou a my jsme se jí snažili vysvětlit, že Alenka neslyší. Tak děcka někteří dokonce podle nás znakovaly na ni a potom přišly a natrhaly jí kytičky a donesly jakýsi halířky, že vybraly, že když neslyší, jestli by nemohla jít k panu doktorovi…toš my jsme tam řvali, nás to dojalo. Setkávají a spolupracují taktéž se skupinou adolescentů: ,,Pak to byli už puboši. Díky té Rusavě jsme navázali kontakty a ti lidi nás začali pak pozývat. To třeba se přihlásila devítka ze Zlína, že by s náma rádi strávili týden, že je to jejich poslední výlet a chcou ho prostě strávit s děckama tady těmato, jo. Oni si nás tehda pozvali..jsme tam jeli k nim do školy a oni si udělali pro nás program na sportovní den. Vlastně v tělocvičně s něma řádili, v hudební výchově tam s něma zpívali karaoke. Když jsem se ptala, jakým způsobem s nimi zpívali a řádili, pracovnice odpověděla: ,,Toš dali jim do ruky hrkátka, oni zpívali, hráli, potom v tělocvičně chodili, dali jim míčky, pálky, lítali po celé tělocvičně. Pak s něma závodili s vozíkama, děcka z toho natěšení. Pak jim ukazovali chemický pokusy, toš děcka z toho natěšení..Další skupina, která spolupracuje, jsou pracovníci diakonie. ,,To jak jsme jeli na Lešnou, tak to byla tam s nama taky kamarádi s diakonie..
36
6.2.4. Pobyty Dáša vysvětluje, jakým způsobem realizují pobyty pro klienty, jak to vnímají klienti a jak to vnímají pracovnice. Pracovnice popisuje, že je tímto způsobem vychovávají k určité toleranci a uvědomění, že je vedle nich i někdo druhý: ,,pobyty jsou vyloženě o tom, že v prvé řadě oni ví, že se nebude všechno dělat tak, jak oni chcou, že všechny rituály na který jsou oni zvykli není možné dodržet..tady v tomhle nám pomáhá právě to, že jsme s něma od rána do večera.“ Obě dvě zároveň během neformálního rozhovoru popisují, jak pobyty probíhají a jak aktivizují klienty: ,,To má jak když dycky nějaký dramaterapeutický nádech. A teď to bude v duchu indiánů… A ono to není ten pobyt o nějakých výrazných aktivitách. Je pravda, že se hodně chodí, ale spíš je to o tom, že třeba hodíme někde na louku vaky, tam si sednem, kecáme, u táboráku, oni milujou oheň, jo, o táborákách to je, zpívá se hodně, furt se vlastně zpívá a furt se něco vykládá..my s Gabčou do sebe tak vzájemně rýpeme a je to strašně baví..“ O pobytu hovoří Dagmar ještě v kontextu poznání nových přátel, se kterými navážou klienti styky a možnost získání i finančního příspěvku: ,,v rámci těch čtyř let, co tam jezdíme, tak se nám podařilo sehnat kamarády, kteří nám vlastně sponzorsky pomáhají, třeba kamaráda Zigyho Horvátha, tak ten nám chodívá hrát zadarmo, v hotelu jsme se setkali se skupinou důchodců,..a oni v podstatě přišli, přišli teda jako do úplně jiné společnosti..“ Dále pracovnice popisuje, že využívají pobyty i proto, aby se klienti popřípadě seznámili s dalšími klienty, kteří za nějaký čas mají v plánu nastoupit též do denního stacionáře. Pobyty slouží jako vzájemné seznámení klientů: ,, Teď jsme sebou začali vozit na ty pobyty i ty děcka z té školy, nabídli jsme děckám, kteří jsou naši potencionální klienti a jsou ještě ve škole, že můžou jezdit s rodiči. Oni se jak kdyby už dopředu seznamujou s kamarádama, kteří přijdou, jo, vlastně na místě takovým, který se jim líbí a takovou nenásilnou formou a pak to daleko lepší přijímají. A teď už ty dvě holky už mají přijít sem do stacionáře.“ Dáša také během rozhovoru reflektuje přínos pobytu s klienty a zpětnou vazbu od nich: ,,Pro mě je třeba krásná zpětná vazba to, že když řekneme pobyt, tak všichni už jsou úplně nemocní a rodiče už jsou jako úplně zoufalí, protože ty děcka otravujou, nespí, už se těší, jo, jim se to líbí, když si vzpomene…ještě nikdy na pobytě nikdo nechyběl..a ještě nikdo nebečel, že by chtěl jet dom…Oni jsou všichni silní epileptici. Na výletě se nám to ještě nestalo, přesto že mají tolik zážitků a změn. Změna prostředí a toto a vůbec..oni ten pobyt perfektně přijímají.
37
6.2.5. Komunitní práce Pracovnice častokrát pracují s tím, že klienti denního stacionáře spolu každý den prožívají v jedné stálé komunitě: ,,to je zas výhoda v tom, že oni jsou jako kolektiv, takže oni se potom musí začít nějak respektovat…protože my jsme komunita, oni jsou na sebe zvyklí..oni když přišli z rodin, tak byli jak kdyby odřezaní, měli jenom ty rodiče. A teď prostě dorostli do takové skupiny, kde se musejí navzájem tolerovat, tolerují různé nálady, když se jim vlastně něco nelíbí, dávají to najevo..“ Pracovnice Dagmar dále hovoří o tom, jak klienty v komunitě podporují. ,,To bylo docela vlastní, že oni na sebe začli reagovat, začli jako sami a my jsme je ještě podpořili v nějakém tom pozitivním chování.“ Práci s komunitou vidím také na příkladu Helenky s hlubokou mentální retardací, který uvádím výše, ve kterém se objevuje i vzájemná potřeba vztahu s klienty. Komunitní práce má počátky v iniciativě pracovnic, kteří začaly Helenku brávat do skupiny a nenechávaly jí v kočárku: ,,v podstatě ji nějak jako nevnímali, protože to byl kočárek tam někde odstavenej, pak jsme zjistili, že ji budeme brávat na klín a budeme ju brávat do té skupiny, pak se naráz stalo, že ji začli pohlazovat..“ Práce v komunitě se také projevuje při realizaci každodenních činností: ,, ,,Začali jsme na stacíku dělat bramboráky. Pája umí na tom strojku teď postrouhat zemáky, jo? ,,Nebo když jsme ty koblihy dělali, to byl taky rekord, to jsme udělali 230 koblihů za ten den. To byl masopust, tak jsme nasmažili koblížky, oni chodili a byli z toho úplně jako..
6.2.6. Souhrn Pracovnice vnímají způsob podpory v každodenní komunikaci s klienty, která je základem proto, aby byli klienti jistější, neboť jsou na komunikační podporu zvyklí ze svých rodin, ve kterých vyrůstali a ve kterých žijí. Výchova pracovnic také vede k podpoře pozitivního jednání. Výchovou pracovnice klientům ukazují, co je eticky správné, učí je empatickému pohledu k dalším osobám, které jsou součástí kolektivu. Na příkladu pracovnice se ukazuje, že klienti si tuto potřebu dokážou uvědomovat. Pracovnice také popisují pozitivní zkušenosti s lidmi ,,z venku,,. Vnímají to pro klienty jako pozitivní změnu, rozšíření obzorů a poznání někoho nového. Publescenti ze školy udržují s klienty z Naděje pravidelný kontakt, vymýšlí pro ně aktivizační programy. Senioři, se kterými navázali kontakty skrze pobyty, pravidelně financují Naději a mohou tak přispět k udržení služby. Pobyty, které pracovnice před čtyřmi lety s klienty zavedly, podporují celou řadu duchovních potřeb. Asi dvakrát do roka se pracovnice s klienty vydají mimo zařízení na nějakou rekreační chatu do přírody, kde klienti tráví téměř týden bez rodičů. Během pobytů prožívají klienti velké množství 38
prožitků, musí si uvědomovat své místo v kolektivu a seznamují se s novými lidmi. Během roku si s pracovnicemi vykládají zážitky z pobytů, které vyvolávají v klientech pozitivní pocity. Během pobytu pracovnice naplňují nejen potřeby lásky a zážitku, ale podporují klienty výchovným směrem, ve vztahu ke komunitě, k jiným osobám. V neposlední řadě pracovnice podporují komunitu samotnou, nejen během pobytů, ale i během celého roku. V komunitě vyjadřují své pocity, učí se toleranci, prožívají všední činnosti, které v nich mohou vyvolávat pozitivní reakce.
6.3. Konkrétní metody a techniky podpory duchovních potřeb klientů Kromě toho, že pracovnice určitým způsobem podporují klienty v jejich duchovních potřebách, užívají ještě konkrétnější techniky či metody, jak danou podporu realizují. Ty se v podstatě prolínají nebo doplňují s výše uvedenými způsoby podpory duchovních potřeb klientů. Z rozhovorů jsem analyzovala konkrétně tři oblasti metod, které pracovnice při podpoře užívají. Jsou to metody zjišťování informací k podpoře duchovních potřeb, metody předávání informací k podpoře duchovních potřeb a konkrétní metody realizace podpory duchovních potřeb. Dané tři oblasti níže blíže specifikuji.
6.3.1. Metody zjišťování informací k podpoře duchovních potřeb klientů 6.3.1.1. Informativnost od rodičů klienta Pracovnice Gábina reflektuje, jakým způsobem zjišťuje informace o klientech: ,,člověk to třeba pozná, jakože oni přijdou třeba naštvaní nebo někdy jsou třeba uplakaní, tak buď se to postupně dovídáme od nich, pokud s nama komunikujou nebo nám to řeknou rodiče.“ Pracovnice Dagmar dále dodává: ,,často zjišťujeme od rodičů.“ Daná metoda také souvisí s technikami, které jsou obsaženy v rámci
metodického pokynu IP v souvislosti
s nekomunikujícím klientem: rozhovory s referujícími osobami, neboli s kteroukoliv osobou, která uživatele zná (metodika, 2010, s. 39). 6.3.1.2. Pozorování, mapování, záznamy€ Během rozhovoru se dále rozkrývalo, jakým způsobem pracovnice zjišťují informace: Dáša uvádí: ,,ano, chvilku trvá, než člověk si fakt jako všechno zmapuje, a tam jde hlavně o to, si jich všímat, v každé situaci zaznamenávat…jinak je to hodně složitý, ale jako oni dokážou 39
perfektně naznačit, co zrovna potřebují…no ale říkám, není to ze dne na den..pozorováním zjišťujeme, co je jako baví..“ Druhá pracovnice Gábina taktéž dodává: ,,musíme dávat hodně pozor..a hodně i poznáme díky tomu, co se třeba stalo v té rodině..pozorováním…a nebo to člověk jako pozná, že přijdou třeba naštvaní..“ 6.3.1.3. Komunikace v týmu Pracovnice Dagmar během rozhovoru popisuje, že nestačí klienty pouze mapovat a pozorovat: ,,prostě neustále s kolegyní v podstatě konzultovat, podívej, viděla jsem tohle, jo, zkus se na to zaměřit nebo zas naopak..je to fakt jako hodně o tom, o té komunikaci v tom týmu.“ 6.3.1.4. Souhrn Předtím, než pracovnice začnou realizovat podporu uživatele, zjišťují, jaké jejich potřeby jsou. Všechny potřeby, i ty duchovní, pracovnice zjišťují metodou komunikace s rodiči, od nichž jakýmkoliv způsobem získávají informace. Dále užívají metodu mapování, pozorování klientů v každodenním prožívání, které si následně zaznamenávají. Nakonec všechny své postřehy vzájemně konzultují.
6.3.2. Metody předávání informací k podpoře duchovních potřeb klientů 6.3.2.1. Partnerský přístup Ptala jsem se pracovnice, jakým způsobem přistupují ke klientům, když jim chtějí předávat informace: ,,no tak v podstatě se snažíme k nim přistupovat jako k rovnocenným partnerům a vlastně když teda jako přijdeme s něčím, tak to vysvětlíme, třeba jako třeba samozřejmě tak, aby to oni s tím svým postižením pochopili..“ Dalším důležitým aspektem, který souvisí s partnerským přístupem je předávání informací na rovinu: ,,tak se jim to na rovinu říká, prostě je to tak, jo, že já nevím, ne každými se třeba daří, ne všechno se třeba povede..vlastně před něma se vůbec nic neskrývá, ukazujou se tady vlastně veškerý emoce, nebo proč teta zrovna nepřijde naladěná, jo, takže tohle..“ Pracovnice taky uvádí, že vždy se snaží ke klientům přistupovat tak, jak by se jí to osobně líbilo, kdyby se někdo choval k ní: ,,a hlavně dycky si uvědomit, co by se líbilo asi mě.“ Daná definice pracovnice souvisí s empatickou fantazií, kterou zařízení popisuje ve metodách individuálního plánování: 40
,,vcítíme se do situace uživatele, představíme si, že jsme v jeho těle, jsme on, zkoumáme co bychom v pozici uživatele potřebovali.” (metodika, 2010, s. 38)
6.3.2.2. Dramatické ztvárnění situace Gábina popisuje, jak sděluje klientům potřebné informace: ,,a když po nich cokoliv chcem, tak se jim to musí všechno přehrávat, jak kdyby v podstatě zahrajete tu situaci, kterou po nich chcete a na to bezvadně reagují.“ 6.3.2.3. Příklady z rodiny Pracovnice uvádí, že při komunikaci s klienty užívají příklady z domu, z toho důvodu, že klienti v rodinách vyrůstali, žijí v nich, vracejí se do nich a tudíž to reflektují přínosně: ,,hodně se to třeba ukazuje na příkladech, které oni znají z domu…maminka je taky někdy smutná, tatínek je někdy taky tohle..a docela dobře tomu rozumí, protože vlastně vyrůstali v té rodině, kde se před něma taky nic netajilo, tak jsou schopni i fakt s těžším postižením tady tohleto dobře chápat.“ 6.3.2.4. Verbální vysvětlování a opakování Neustálé opakování a vysvětlování pojmů při komunikaci s klienty pracovnice několikrát během rozhovoru opakovali: ,,ano, hlavně pořád se musí mluvit..oni na ten verbální projev docela dobře zabírají.“ Danou metodu jsem zaznamenala nejen tím, že mi ji pracovnice sdělily verbálně, ale i během rozhovoru venku s klienty ke klientům často hovořily, ptaly se jich, před tím, než s nimi jakkoliv manipulovaly, vždy jim to předem vysvětlily, sdělovaly. 6.3.2.5. Souhrn Kapitola popisuje, jakým konkrétním způsobem nebo jakými metodami pracovníci předávají informace podporující klienta. Partnerský přístup umožňuje přistupovat ke klientům rovnocenně, jako k partnerům na stejné úrovni. Tedy přistupují na rovinu, netají před nimi například svoji špatnou náladu, snaží se jim všechno vysvětlit. Důležité je umět se vžít do klienta a uvědomit si, jak se mu jednání pracovníka líbí a jak by se líbilo samotnému 41
pracovníkovi. Dramatické ztvárnění situace a použití příkladů z domu může klientům přiblížit to, co se pracovníci snaží předat, díky těmto metodám mohou lépe pochopit, co po nich pracovníci chtějí. Stejně tak verbálními projevy a stálým opakováním pojmů klientům jednoduše sdělují a objasňují, co po nich chtějí nebo co s nimi budou dělat.
6.3.3. Metody realizace duchovní podpory klientů 6.3.3.1. Zapojení přátel se stejným mentálním postižením Danou metodu jsem již částečně reflektovala v kapitole způsoby podpory jiné cílové skupiny. Nyní bych chtěla uvést konkrétní podporu přátel, kterou opět samy pracovnice vítají a podporují. Například jeden klient měl potřebu vyjádřit svůj vztah, postoj k jedné klientce. Klienta na něj velmi dobře reagovala: ,,třeba pěkná ukázka toho byla, kdy vlastně Terka nebyla schopna vůbec přijímat tady tuhle službu, neustále křičela. My jsme ji stále vysvětlovali, Terezko, takhle to nemůžeš, napomínali jsme ji a vůbec to nezabíralo, potom asi po roce jsme měli jednoho šikovnýho klienta, který to teda nevydržel, zařval na ni a Terka na to reagovala..to byla úžasná reakce, zjistila, že to vadí kamarádovi a přestala.“ Dále popisuje přítomnost jednoho klienta, který podporoval celou skupinu: ,,Pepa, to byl jediný komunikující klient, bezvadně komunikující, ale fakt tu skupinu dokázal rozmluvit jo..ve dnech, kdy pobýval ve stacionáři, to byly zajímavý dny, kdy on fakt dokázal, tím svým neustálým kláním je vyprovokovat k nějaké odezvě…“ 6.3.3.2. Práce mimo organizaci Pracovnice uvedly, jak konkrétně podporují nebo podněcují potřeby, které u svých klientů zjišťují a vnímají. Jedním z nich je i zprostředkování podnětů v jiném prostředí, mimo denní stacionář: ,,oni třeba hodně rádi jezdí po venku, tam je totiž spoustu podnětů, který třeba v té místnosti nejsme schopni ani vymyslet..strašně je baví jezdit do restaurace..“ 6.3.3.3. Zprostředkování zážitkových podnětů Zprostředkování zážitků pro klienty je obsaženou ve většině kapitol, které uvádím výše. Například při práci mimo organizaci, při práci s jinými cílovými skupinami, při práci s komunitou. Zprostředkování zážitků pracovnice popisují hlavně při realizaci obyčejných každodenních činností: ,,To jsou obyčejný věci, úplně obyčejné věci. My jsme šli 42
do restaurace jako do naší kavárny a nechali jsem jim nalít pivo jako do sklínky nealkoholický, Kuba s Pepou si ťukali, byli z toho nadšení. Pracovnice jim ze srandy říkala, že to nesmí říkat panu ředitelovi. Při nejbližší příležitosti utíkali kluci po chodbě a řvali: ,,strýcu, my jsme byli na pivo!“ Pracovnice Dagmar odvětila s úsměvem: ,,Nikdo jim to předtím ještě neukázal.“ Velmi často se během rozhovoru pracovnice vracejí k pobytům, které pro klienty pořádají a na kterých klienti zažívají taktéž četné množství zážitků: ,, hodíme někde na louku vaky, tam si sednem, kecáme, u táboráku, tak na to jako reagují docela dobře, oni milujou oheň, jo, o táborákách to je, zpívá se hodně, furt se vlastně zpívá a furt se něco vykládá..my s Gabčou do sebe tak vzájemně rýpeme a je to strašně baví.“ Zážitky pracovnice popisují také při vaření nebo pečení na stacionáři: ,,Začali jsme na stacíku dělat bramboráky. Dělali jsme bramboráky, k bramboráku se dalo pivo a úžasný, všichni natěšený.“ Zážitek u klientů popisovala ještě při jedné situaci, kterou pracovnice realizovaly v době masopustu: ,,To byl masopust, tak jsme nasmažili koblížky, oni chodili a byli z toho úplně jako.
6.3.3.4. Práce s ukázkovými předměty Pracovnice popisuje, jakou metodu s kolegyní užívaly, aby se ke klientce mohly přiblížit a zjistit, co potřebuje: ,,Hanku, třeba ta vůbec na začátku nebyla schopna přijat jakýkoliv dotyk, takže jsme v podstatě prostřednictvím panenky, protože od té panenky to nevadilo, tak jsme s ňou nějakým způsobem navazovaly kontakt a pak naráz jsme do toho vkládaly třeba naše dotyky, a pak přišla chvíle, kdy prostě sama odhodila, chytla se za ruku, jo, kdy prostě byla schopna tady tohle všechno přijmout.“ 6.3.3.5. Dostatek času Pro jakoukoliv realizaci podpory pracovnice vyzdvihovaly dostatek časového prostoru. Proto tento způsob práce zařazuji do metod realizace: ,,říkám, není to ze dne na den a určitě je nesmysl spěchat, protože oni jsou v tomto jak malé děcka, tady v tomto, oni se fakt dokážou zaseknout na hodně dlouho..“ Dále hovoří o tom, jak dlouho se klienti ve skupině vzájemně adaptovali: ,,nám to třeba trvalo dva roky, než jsme se vůbec zžili jako skupina..“
43
6.3.3.6. Určení mantinelů Pracovnice Gábina hovoří o vyjádření blízkosti klientům, podpoře pozitivního způsobou chování, které ovšem musí mít také jasně stanovené mantinely: ,,musí tam být nějaké mantinely samozřejmě, co si můžou a co si nemůžou dovolit.“ 6.3.3.7. Realizace oslav, svatby Pracovnice Gábina vysvětluje, proč realizují s klienty různé oslavy: ,,snažíme se udržovat, třeba jak jsou svátky..tady na tomto se snažíme jako zůstat..víceméně oni jsou aj zvyklí z těch rodin, to se snažíme jako dodržovat…jsme nabouchali šampáňa, upekli dorty..“ Pracovnice hovořila o tom, že díky organizaci a schopnosti mnoha přátel a lidí, které poznali na pobytech, zorganizovali svatbu pro dva klienty, kteří stále hovořili o tom, že se mají rádi. Tato svatba nebyla skutečná, ale díky spolupráci a finanční podpoře přátel se organizovala se všemi náležitostmi. Ptala jsem se, čí to byl prvotní nápad a pracovnice hovořily o tom, jak celá akce vznikla: ,,To Standa totiž furt říkal, že by si chtěl Páju vzít, že ji má rád a vlastně tak to začalo.“ Svatba se připravovala asi rok a realizovala se na jednom pobytu na Rusavě: ,,v květnu vznikl nápad na pobytu, přijel nám tam hrát strejda Zigy a vznikla nápad, Stando, co kdybychom zapili tvoji svobodu. Do třech hodin se sedělo ve sklípku, Standa nazval hosty a tam vznikl nápad, kluci se toho chytli a majitelé hotelu, no a udělala se svatba, která vyšla na nějakých 25 000.“ Svatbu organizovali pracovnice, majitelé hotelu, kteří šli za svědky, kolemjdoucí přicházeli, přijeli i někteří ostatní klienti z Naděje, kteří využívají služeb chráněné dílny nebo služeb pobytových: ,,byla to úžasná svatba, bylo to hrozně emotivní, hosté se tam zastavovali, lidé z Rusavy, oni nás někteří znali, tak se přišli podívat.“ Rodiče s danou akcí také souhlasili. Rodiče se nezúčastnili svatby, protože klienti by se v jejich přítomnosti chovali jinak, ale rodiče všechny své ratolesti na pobyt vybavili i společenským oblečením: ,,všichni nás překvapili tím, že jim nachystali svatební oblečení, holky měly šaty, kluci měli obleky, takže jako úžasný.“ Ještě před svatbou pracovnice zorganizovaly také svatební cestu do Prahy a v září se Standa s Pájou neformálně vzali. Pracovnice dále popisuje průběh svatby: ,,tam tekly slzy proudem, tam byli ubytovaní důchodci a my jsme se s něma nikdy neviděli a oni přišli, jestli jim můžou složit písničku. Tak jim složili písničku. I ten den byl tak úžasný, oni jako kdyby tušili, že něco bude, všichni byli tak hodní…všechny jsme musely pooblíkat, měli jsme tam pozvanou holičku..všichni něčím přispěli a bylo to senzační..“ 44
6.3.3.8. Souhrn Pracovnice podporují, když na sebe klienti vzájemně reagují a vnímají to přínosně. Podporu realizují také mimo prostředí denního stacionáře. Ve venkovním prostředí či v jiné uzavřené instituci jsou pro klienty k dispozici nové zážitkové podněty. Celkové zprostředkování zážitku je další metodou, jak pracovníci realizují podporu. Tyto zážitky se konkrétně uskutečňují nejčastěji při obyčejných každodenních činnostech, jako je návštěva kavárny, pití nealkoholického piva, zpěv u táboráku, smažení bramboráků a koblížků, vtipkování mezi pracovnicemi. Když klient nebyl schopen přijmout podporu a jakýkoliv kontakt od pracovnice, užily pracovnice metodu sblížení, a tím byla panenka, skrze ni se podpora klienta mohla dále realizovat. Dostatek času a určování mantinelů je nutný způsob práce s danou cílovou skupinou při realizaci jakékoliv podpory. Specifická metoda, kterou pracovnice popisovaly, byla realizace oslav a svatby dvou klientů. Tito klienti k sobě dlouhou dobu chovali značné sympatie, a tak je v jejich citech tým pracovníků a přátel podpořil a zrealizoval svatbu, která nebyla skutečná, ale pomohla jim své city naplno vyjádřit.
6.4. Přínos podpory duchovních potřeb klientů Pracovnice reflektovaly, jaký vidí přínos již zmíněné duchovní podpory klientů. Výsledky shrnuji do třech oblastí přínosu. Přinos pro klienty v prosociálním jednání, tvorba vztahů s přáteli i jinými lidmi a prožívání pozitivních zážitků.
6.4.1. Prosociální jednání klientů Pracovnice uvádí, jak skrze mnohaletou podporu výchovou si klienti osvojili prosociální, tolerující jednání, popisovaly situaci, ve které klient pomohl příteli: ,,když jsme začínali, tak se nám stávalo, že si každý, vyloženě individuálně prosazoval to svoje, jo..nebo muselo se ke každýmu lítat na sebemenší nějaký jeho verbální hlasitý projev, teď už dokážou opravdu se tolerovat, dokážou čekat, jo, dokážou v podstatě i třeba bez nějaké naší výzvy pomoc..je fakt, že jsou spolu čtyři roky a třeba po dvou letech začali dělat to, že se vzájemně pouštěli, že si přinesli třeba příbor.“
6.4.2. Tvorba vztahů s přáteli a jinými lidmi Při realizaci pobytu pracovníci reflektovali, v čem vidí přínos: ,,když se vzpomene pobyt, všichni na to reagují a chcou jet. A stalo se nám, že v podstatě se vrátili po roku, vrátili se 45
na stejný místo a poznali lidi.“ Pracovnice také popsala pozitivní ovlivnění dvou přátel, respektive snoubenců Standy a Páji: ,,Pája se vedle něj taky hodně naučila…ona je teď v podstatě nejlepší, teď trošičku začíná padat, ale tím, že on ji pořád docela táhl.“
6.4.3. Pozitivní zážitky Pozitivní zážitky jsou pro klienty přínosem. Na příkladech z pobytů, ze všedních činností, které pracovnice s klienty realizují se ukazuje přínos skrze jejich pozitivní přístup a vyjádření. Pokud by takovou potřebu neměli nebo pokud by se jim něco nelíbilo, zjevně by svůj pohled na věc vyjádřili.
6.5. Diskuze Na základě výsledků mého výzkumu mě napadá několik myšlenek k diskuzi. Diskuze je výpovědí pouze mých vlastních myšlenek a dojmů, které reflektuji. Zjišťovala jsem, jak vnímají pracovníci duchovní princip podpory, kterou denní stacionář uvádí v principech sociální služby. Překvapilo mě, že služba nevnímá duchovní podporu formou náboženské víry, kterou prezentuje v posláních organizace. Organizace svým posláním chce prakticky uplatňovat evangelium v životě a šířit ho. Pracovnice reflektovaly dané poslání spíše jako reprezentativní, které se v organizaci příliš neuplatňuje. Kladu si otázku, k čemu tyto formality. Na druhou stranu pracovnice popsaly jiné duchovní potřeby klientů, které se nedají také opomíjet. Když se vracím k tomu, jakým způsobem pracovnice přistupují ke klientům, jak je vnímají a jak je podporují, napadá mě, že dané přístupy a metody jsou přeci prezentovány i v evangeliu. Metoda partnerského přístupu, rovnosti a výchovy, které se pozitivně projevují v životě klientů. To vše je z mého pohledu obsaženo i v evangeliu. Tudíž pracovnice skutečně evangelium do života svých klientů vnáší, ovšem možná si to neuvědomují. Otázkou tedy je, do jak míry je poslání organizací formální a nakolik se prakticky uplatňuje. Která varianta je schůdnější. V případě zařízení denního stacionáře je poslání formální, ovšem z přístupu pracovníků vnímám praktické uplatňování evangelia v životě a doprovázení klientů. V jiném zařízení to může fungovat tak, že se to stejné poslání uplatňuje v každém individuálním plánu, dodržuje se zcela vědomě, ale v životě klientů se to neprojevuje. Velkou část výsledků jsem analyzovala z rozhovorů s pracovnicemi. Myslím si, že individuálně plánují každý den, avšak natolik neformálně, že všechny výsledky nejsou uvedeny v každém plánu. Pro ně samotné je to mnohem důležitější s klienty pracovat, než 46
všechno zaznamenávat do plánu. Když jsem pročítala plány, nenacházela jsem v nich téměř žádný výsledek duchovní podpory, když jsem poté s pracovníky učinila rozhovory, byla jsem velmi překvapená, kolik výsledů se z nich dalo čerpat. Napadá mě k tomu další myšlenka. Písemné individuální plány jsou výsledkem určité práce a kvality. Je v nich zaznamenán pokrok, změna. Pokud ovšem nejsou podrobně sepsány, hodnotí se služba nekvalitně? V tomto případě si pracovnice dokázaly uvědomovat, co klienti potřebují, dokázali každý den s nimi hodnotit, otázkou je, jestli by to dokázal každý pracovník bez existence individuálního plánu. Kdybych byla člověk z venku, tak se z plánu příliš informací nedovím, ale proto, že jsem hovořila s pracovníky, mi připadaly individuální plány výborně nastavené.
47
Závěr Moje bakalářská práce se zabývala přínosem IP pro klienty denního stacionáře Naděje, o. s. Při zjišťování přínosu jsem se zaměřila na oblast přínosu IP v oblasti duchovních potřeb klientů. Práce obsahuje teoretickou a výzkumnou část. V teoretické části popisuji stručně cílovou skupinu, u které přínos zjišťuji. Konkrétně se zabývám tím, jaké by měly být náležitosti komunikace s těmito lidmi, jaké jsou metody a techniky sociální práce, které se dají praktikovat při IP a v neposlední řadě se zabývám otázkou duchovních potřeb osob s mentálním postižením. Druhá kapitola popisuje IP z pohledu legislativního a z pohledu praxe poskytovatelů sociálních služeb. Třetí kapitola pojednává obecně o zařízení Naděje o.s., o zařízení Naděje v Otrokovicích a o službě denního stacionáře Naděje v Otrokovicích. Poslední kapitola se zabývá IP v konkrétním denním stacionáři v Otrokovicích. Výzkumná část obsahuje metodologii celého výzkumu a konkrétní výsledky výzkumu, nad kterými v závěru provádím diskuzi. Za výzkumný cíl si pokládám otázku, jestli pracovníci pracují se specifickým principem služby, kterým je duchovní podpora klientů, jak tento princip vnímají, jakým způsobem klienty podporují a jestli nepodporují duchovní princip, tak proč. Výsledek mojí práce obsahuje čtyři hlavní kategorie odpovídající na hlavní výzkumné otázky. Každá kategorie je ve výsledcích na konci shrnuta. V první kategorii jsem zjišťovala oblast duchovních potřeb klientů. Zjistila jsem, že pracovníci nenaplňují a nevnímají duchovní princip v souvislosti se specifickým cílem organizace, který hlásá Kristovu křesťanskou zvěst o životě v hojnosti zde na zemi i po smrti. Z důvodu toho, že rodiče klientů nejsou věřící, pracovnice nejsou praktikující věřící a nemají duchovní formaci či podporu od vedení organizace, se tímto tématem nezabývají. Pracovnice naopak vnímaly duchovní potřeby z jiného pohledu, především z pohledu sociálních interakcí. Popisovaly u klientů potřeby lásky, vztahů a zážitků. Další kategorie hovoří o tom, jakým způsobem pracovnice podporují klienty v jejich duchovních potřebách, které u klientů vnímají. Podporují klienty skrze komunikaci, výchovu, pobyty, které několikrát do roka pořádají, skrze jiné cílové skupiny a v rámci komunitní práce. Další kategorie pojednává o konkrétních metodách či technikách, které blíže popisují způsob podpory duchovních hodnot klientů. Komunikace s rodiči, mapování, pozorování, záznamy a komunikace v týmu jsou konkrétními techniky, které pracovnice užívají při zjišťování informací potřebných pro podporu duchovních potřeb. Metody, které pomáhají pracovníkům k tomu, aby předávaly informace a podporovaly tak 48
klienty v jejich duchovních potřebách jsou partnerský přístup, dramatické ztvárnění situace, stálé verbální opakování a užití příkladů z rodiny. Další metody, pomocí kterých realizují podporu, jsou zapojení přátel se stejným mentálním postižením, práce mimo organizaci, zprostředkování zážitkových podnětů, práce s ukázkovými předměty, dostatek času, jasné určování mantinelů, realizace oslav, svatby. Poslední kategorie obsahuje přínos duchovní podpory klientů. Pracovnice vnímají přínos v tom, že klienti se učí prosociálnímu jednání ke skupině i k jednotlivci. Toto chování popisovaly vždy na příkladech. Dalším přínosem je tvorba vtahů s přáteli a s novými lidmi, kteří nežijí s mentálním postižením. Podpora jim také přináší pozitivní zážitky, které projevují pracovnicím skrze zpětnou vazbu. Na počátku mojí práce jsem měla v úmyslu zjišťovat přínos IP v naplňování duchovních potřeb klientů pouze v souvislosti s posláním organizace. Poté jsem se zamyslela nad tím, že můj pohled je zúžený a od pracovníků chci zjišťovat to, jak oni sami vnímají duchovní podporu a jak s ní pracují, když ji uvádějí, ovšem blíže nespecifikují ve svých metodických pokynech služby. Myslím si, že přínosem mojí práce pro organizaci je uvědomit si, co je posláním organizace a k čemu by mělo sloužit, což si myslím, že je důležité uvědomění pro ostatní organizace. Na druhou stranu metody či techniky duchovní podpory klientů z pohledu pracovníků, mohou být velmi inspirativní pro každou organizaci pracující s lidmi s mentálním postižením. Myslím si, že dané metody se mnohou uplatňovat také například u klientů pobytových zařízení, v rámci aktivizací, začleňování klientů do společnosti. Nakonec i pro mě osobně je přínosem to, jak je důležitá komunikace a vzájemná podpora pracovníků a vedoucích organizace k tomu, aby otevřeně mluvili o tom, jak se snažit cíle organizace naplňovat. Dalším přínosem pro mě bylo uvědomění si toho, jak pracovníci naplňují každodenní činnost klientů ,,pouze“ obyčejnými věcmi, kterými klienty aktivizují, učí vztahům a samostatnosti. Častokrát jsem měla při rozhovoru s pracovnicemi pocit, že nemají žádný problém cokoliv pro klienty zorganizovat, jejich nadšení, které sebou neslo vždy i nějaké riziko, mě velmi inspirovalo. Pokud pracovník chce dát klientům to, co potřebují, neměl by přemýšlet nad tím, jak to nejde, ale nad tím, jak by to šlo.
49
Bibliografický seznam Bednář, M. (2012). Kvalita v sociálních službách. Olomouc: UPOL. Bednář, M. (2011). Manuál zavádění standardů kvality sociálních služeb do praxe. Olomouc: VOŠs Olomouc. Bicková, L., Černá, I., Froulíková, M., Haicl, M., Haiclová, V., Horecký, J., …, Vítová, M. (2011). Individuální plánování a role klíčového pracovníka v sociálních službách. Tábor: Asociace poskytovatelů sociálních služeb České republiky. Fišer, S., Škoda, J. (2008). Speciální pedagogika – Edukace a rozvoj osob se somatickým, psychickým a sociálním znevýhodněním. Praha: Triton. Hendl, J. (2005). Kvalitativní výzkum: Základní metody a aplikace. Praha: Portál. Johnová, M. (2011). Individuální plánování. Sociální práce/sociálna práca č. 3, s. 5. Kubová, L. (1996). Alternativní komunikace, cesta ke vzdělání těžce zdravotně postižených dětí. Praha: NEOSET. Matoušek, O., Koláčová, J., Kodymová, P. (2005). Sociální práce v praxi. Praha: Portál. Miovský, M. (2006). Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu. Praha: Grada. Musil, Navrátil. (2007). Individuální plánování. Sociální práce/sociálna práca č. 3, s. 46. Naděje o.s., pobočka Otrokovice. (2010). Metodika poskytování sociální služby - denní stacionář. Otrokovice: Naděje. Pipeková, J. (2006). Kapitoly ze speciální pedagogiky. Brno: Paido.
Snášel, S. (2010). Spravedlnost a služba IV.. Sborník příspěvků a studijních textů CARITAS – Vyšší odborné školy sociální Olomouc. Olomouc: CARITAS – Vyšší odborná škola sociální Olomouc. Slowík, J. (2010). Komunikace s lidmi s postižením. Praha: Portál. Švarcová, I. (2000). Mentální retardace. Praha: Portál. Švarcová, I. (2006). Mentální retardace. Praha: Parta. Uzlová, I. (2010). Asistence lidem s postižením a znevýhodněním. Praha: Portál. Vágnerová, M., (1999). Psychopatologie pro pomáhající profese. Praha: Portál. Vágnerová, M., Psychopatologie pro pomáhající profese. In Fišer, S., Škoda, J. (2008). Vyhláška 505/2006 Sb., v účinném znění ke dni 26. 4. 2013. Zákon o sociálních službách. Zákon č. 108/2006 Sb., v účinném znění ke dni 26. 4. 2013. Naděje o.s. (2013): O nás [on - line]. Dostupné 29. 4. 2013 z (http://www.nadeje.cz/index.php?q=node/5). Naděje o.s. (2013): O pobočce – historie [on - line]. Dostupné 29. 4. 2013 z (http://www.nadeje.cz/otrokovice).
Naděje o.s. (2013): Poslání
zásady podle standardu 1. Dostupné 29. 4. 2013
z
(http://www.nadeje.cz/files/poslani_a_zasady.pdf). Naděje
o.s.
(2013):
Vznik
Naděje
[on
(http://www.nadeje.cz/index.php?q=node/84).
-
line].
Dostupné
29.
4.
2013
z
Naděje
o.s.
(2013):
Denní
stacionář
[on
-
line].
Dostupné
29.
4.
2013
z
(http://www.nadeje.cz/otrokovice/denni_stacionar.html). Johnová, M. (2008): Individuální plánování pro lidi se zdravotním postižením [on - line]. Dostupné
15.
4.
2013
z
(http://www.kvalitavpraxi.cz/vyhledavani.html?query=individu%C3%A1ln%C3%AD+pl%C 3%A1nov%C3%A1n%C3%AD+pro+lidi+se+zdravotn%C3%ADm+posti%C5%BEen%C3% ADm). Opatrný, A. (2013): Péče o existenciální a spirituální potřeby pacienta. [on - line]. Dostupné 26. 4. 2013 z (http://www.pastorace.cz/Tematicke-texty/Pece-o-existencialni-a-spiritualnipotreby-pacienta-Ales-Opatrny.html). Společnost pro podporu lidí s mentálním postižením v České republice. Rozdíly mezi duševním onemocněním a mentálním postižením [on - line]. Dostupné 28. 4. 2013 z (http://www.spmpcr.cz/uploaded/Publikace/Rozdily_MP_DO_CZ.pdf). American Association on Intellectual and Developmental Disabilities. Spirituality [on - ine]. Dostupné 26. 4. 2013 z (http://www.aamr.org/content_155.cfm).
