CARITAS – Vyšší odborná škola sociální Olomouc
Absolventská práce
Řeckokatolická charita Prešov a její ideová souvislost s bl. Pavlem Petrem Gojdičem, OSBM
Klára Bětíková Vedoucí práce: Mgr. ThLic. Walerian Bugel, dr.
Olomouc 2014
Prohlašuji, ţe jsem práci vypracovala samostatně a ţe jsem uvedla všechny pouţité informační zdroje.
V Olomouci
............................................ Klára Bětíková
Na tomto místě bych ráda poděkovala Mgr. ThLic. Walerianovi Bugelovi, dr. za jeho velmi ochotné a podnětné vedení mé absolventské práce, a také za jeho trpělivost a vstřícnost. Dále bych chtěla poděkovat Řeckokatolické charitě Prešov za poskytnutí potřebných dokumentů, a zvláště pak pracovnici Márii Rajňákové za její ochotnou spolupráci.
Motto: „Pracujme pro nebe a buďme vším pro všechny.“ bl. P. P. Gojdič
OBSAH ÚVOD ..................................................................................................................... 6 1
BL. PAVEL PETR GOJDIČ, OSBM ............................................................. 8
1.1 Nástin vybraných ţivotopisných údajů jeho ţivota ........................................ 8 1.2 Místa působnosti - mukačevská a prešovská eparchie ................................. 11 1.3 Gojdičův vztah k sociálním otázkám ........................................................... 12 1.3.1
Zapojení do charitní činnosti .................................................................... 17
1.3.2
Ostatní charitativní a jiné dobročinné aktivity .......................................... 18
2
ŘECKOKATOLICKÁ CHARITA PREŠOV .............................................. 21
2.1 Nástin dějin Slovenské katolické charity ..................................................... 21 2.2 Nástin dějin Řeckokatolické charity Prešov ................................................. 23 2.3 Stanovy ......................................................................................................... 26 2.4 Etický a morální kodex pracovníka .............................................................. 28 3
POKUS O SROVNÁNÍ IDEOVÝCH VÝCHODISEK............................... 31
ZÁVĚR .................................................................................................................. 35 SEZNAM POUŢITÝCH ZDROJŮ....................................................................... 36 ANOTACE ............................................................................................................ 38 ANNOTATION..................................................................................................... 38
ÚVOD „Pracujme pro nebe a buďme vším pro všechny“, řekl bl. Pavel Petr Gojdič. Jedním z moţných nástrojů, jak pracovat „pro nebe“, je i Charita, která usiluje o to, aby činila dobro, které se bude ukládat „v nebi“. Uskutečňuje se zde pomoc těm nejpotřebnějším,
o
kterých
se
mluví
v evangeliu.
Ve
svatých,
respektive
v blahoslavených pak můţeme spatřovat vzory pro práci, ať uţ na Charitě či v jiném zařízení zaměřujícím se na pomoc potřebným. Nemusí jít jen o vzory pro práci v určitých organizacích, ale také pro dobrovolnictví nebo obecně pro chování či jednání v běţném ţivotě, ve kterém se můţeme denně setkávat s někým, kdo bude potřebovat naši pomoc. Jakoţto studentka sociální a humanitární práce jsem měla moţnost se pohybovat v několika neziskových organizacích během své praxe. Právě Řeckokatolická charita Prešov (dále jen ŘKCH), kde jsem strávila svou zahraniční praxi ve druhém ročníku, mě zaujala nakolik, ţe jsem se rozhodla se jí zabývat ve své absolventské i bakalářské práci. Hlavním cílem této práce bylo systematicky popsat činnost Řeckokatolické charity Prešov, analyzovat její ideová východiska i důrazy v praxi a srovnat je s duchovním odkazem jejího zakladatele biskupa bl. Petra Pavla Gojdiče, OSBM. Činností v případě této absolventské práce není myšlen výčet poskytovaných sluţeb, ale celek působení včetně ideových východisek, kupř. pro pomoc bliţnímu. Jedná se o teoretickou práci s vyuţitím prvků kompilace v první a druhé kapitole, které se snaţí zachytit činnost Řeckokatolické charity Prešov a ţivot jejího zakladatele bl. P. P. Gojdiče, OSBM, a s vyuţitím prvků komparace ve třetí kapitole, kde je proveden pokus o srovnání jejich ideových východisek. V odborné literatuře bylo moţné najít dostatečné mnoţství informací o ţivotě a činnosti bl. Pavla Petra Gojdiče. Nicméně veškerá literatura, kterou jsem pouţila ve své práci, je dostupná pouze ve slovenském jazyce, proto citace z nich a také ze zdrojů týkajících se ŘKCH jsou přeloţeny autorkou této práce. Práce je rozdělena do tří kapitol, přičemţ první z nich se zabývá ţivotem a osobností bl. Pavla Petra a zahrnuje tato témata: nástin vybraných ţivotopisných údajů jeho ţivota, místa působnosti - mukačevská a prešovská eparchie a Gojdičův vztah
6
k sociálním otázkám. Druhá kapitola je zaměřena na ŘKCH a sestává z témat: nástin dějin Slovenské katolické charity a ŘKCH, dokumenty ŘKCH (stanovy, etický a morální kodex pracovníka). Poslední kapitola je věnována pokusu o srovnání identifikovaných ideových východisek bl. Gojdiče a ŘKCH.
7
1
BL. PAVEL PETR GOJDIČ, OSBM Tento blahoslavený je povaţován za jednu z nevýznamnějších a nejslavnějších
osobností prešovské eparchie1, jak píše Vasiľ (2000: 132), jejíţ ţivot a činnost popisuje tato kapitola. Blahoslavenému Gojdičovi je věnována první kapitola z důvodu chronologického, tzn., ţe nejprve byl on jako člověk, který zřídil původní podobu řeckokatolické eparchiální charity, na kterou navázala svou činností nynější ŘKCH.
1.1 Nástin vybraných ţivotopisných údajů jeho ţivota Zde jsou vybrány pouze ty události z Gojdičova ţivota, které by mohly souviset s jeho sociální angaţovaností. Bl. Petr Gojdič se narodil 17. Července 1888 v blízkosti Prešova v Ruských Pekľanech. Jeho otec zde působil jako řeckokatolický kněz. K jeho ţivotnímu formování přispěla i rodina, ve které se narodil a která byla hluboce náboţensky zaloţená a věrná křesťanským tradicím. (Šturák 2005: 134) Svědčí o tom i to, ţe všichni tři synové - bratři se stali kněţími. (Hromník 2007: 4) Otec bl. Gojdiče byl velmi skromný a dobrosrdečný, díky tomu i oblíbený mezi věřícími. Jeho vztah ke svým věřícím byl otcovský, měl zájem o jejich ţivot, jejich starosti. Rád jim pomáhal jak radou, tak i finančně. Gojdičova matka byla velmi usilovnou a zboţnou ţenou, která i přes mnohé povinnosti si dokázala vţdy najít čas na modlitbu. Tento její příklad se výrazně promítl do ţivota jejího syna Petra, pozdějšího prešovského biskupa. (Šturák 1997: 26-27) Uţ jako dítě Petr Gojdič projevoval znaky hluboké náboţnosti, coţ je připisováno dobrému příkladu celé rodiny a především matky, která své děti vedla k modlitbě. „Uţ od raného věku se rád účastnil bohosluţeb, protoţe chtěl, aby celá rodina i sluhové byli pravidelně přítomní na svaté liturgii.“ Zároveň byl ţivým dítětem, a nikdy nelhal. Dalším aspektem, který ho v ţivotě pozitivně ovlivnil, byla velká rodinná soudrţnost, co ho následně charakterizovalo i v biskupském úřadě. Na všechny věřící včetně kněţí se díval jako na členy jedné velké duchovní rodiny. (Šturák 1997: 28)
1
„Byzantská provincie; diecéze, biskupství ve východní církvi.“ (Boháč)
8
Studentem byl Petr Gojdič nadaným, měl velmi dobré studijní výsledky. Přestoţe měl mnoho vědomostí, zůstával skromným a oblíbeným, ochotným vţdy pomoct svým spoluţákům. „Se svými vědomostmi se uměl podělit s ostatními spoluţáky a míň nadaným byl přímo učitelem.“ Tímto způsobem získával peníze, které pouţil na studia, a tak pomáhal svým rodičům. (Šturák 1997: 29) Během školních let uţ lze u něj vypozorovat jeho kladné charakterové vlastnosti, kupříkladu „schopnost svůj vnitřní pokoj a rovnováhu přenášet i na své ostatní spoluţáky“. Tím si získal autoritu, která se projevovala např. tím, ţe často stačil pouze jeho pohled, kterým zklidnil rozzlobeného spoluţáka. Také svou náboţností inspiroval jiné studenty, ochotně se dělit svými kamarády, byl velmi přátelský, nezáviděl, ale upřímně se těšil z kaţdého úspěchu druhých. Jeho mládí bylo naplněno čistou radostí Boţího dítěte. „Uměl se vţít do situací jiných, potěšit je v jejich těţkostech a dodat jim odvahu. Jeho dalšími charakterovými vlastnostmi byly „morálnost, poboţnost, otevřenost, štědré a milující srdce“, ale také veselá povaha. (Šturák 1997: 30) Přes prázdniny doučoval děti jedné rodiny, jejíţ otec si mladého Petra oblíbil a zamýšlel poslat ho na medicínu a oţenit se svou dcerou. Petr však v sobě uchovával slova z duchovních cvičení: „Narodil jsem se pro vyšší věci.“. Po studiu na gymnáziu (1907) tedy nastoupil na studia teologie v Prešově. „Pro osobní schopnosti ho po roce prešovský biskup poslal na studia do Budapešti“. (Hromník 2007: 4-5) Gojdičovi profesoři se rozhodli pro Budapešť zejména kvůli vysoké úrovni bohoslovecké fakulty, díky tamějším výborným profesorům. Bohoslovec Petr přijímal všechna usměrnění svého duchovního otce, kterým se řídil. Protoţe usiloval o duchovní rozvoj, „snaţil se zachovávat disciplínu, vnitřní pořádek a ţít s vědomím stálé Boţí přítomnosti a vţdy plnit Boţí vůli. Jeho charakter se také projevil tím, ţe si v cizím prostředí uchoval a rozvíjel lásku ke svému národu, která mu byla od dětství vštěpována. (Šturák 1997: 31-33) „Charakterizovala ho pokora a skromnost.“ Jeden z jeho profesorů o něm prohlásil, ţe se stane prešovským biskupem. (Hromník 2007: 5) „Mladý kandidát kněţství si vybírá dvě základní črty svého budoucího kněţského ţivota: čistotu a pokoru srdce, podle příkladu Spasitele, který řekl o sobě tyto slova: „Já jsem tichý a pokorný srdcem“ (Mt 11, 29)“ (Šturák 1997: 34). Na kněze byl vysvěcen dne 27. srpna 1911. Poté slouţil jako kaplan a administrátor. (Šturák 2005: 134) Byl také představeným
9
biskupského chlapeckého internátu v Prešově a současně na řeckokatolické měšťanské škole vyučoval náboţenství. (Hromník 2007: 6) Kdyţ byla správa Prešovské eparchie svěřena Dr. Mikuláši Russnákovi, vybral si za ředitele biskupské kanceláře bl. Gojdiče. Ten však chtěl ţít v tichosti, a tak 20. července 1922 vstoupil do kláštera baziliánů v Mukačevu. (Šturák 2005: 135) V tomto klášteře vstávali kaţdé ráno v pět hodin, nejprve poklekli, pokorně políbili zem a vzbuzovali si dobrý úmysl, na základě hesla sv. Bazila Velkého: „Všechno k větší slávě a cti Boţí!“. K tomu si bl. Gojdič dodával: „Přijmi, Boţe, na přímluvu Přečisté Panny Marie mou dnešní oběť!“. (Šturák 1997: 43) Během misií se setkával s lidmi a „viděl jejich velkou touhu po Bohu, proto se rozhodl stát se misionářem-řeholníkem.“ Toto rozhodnutí umocnilo i jeho úsilí vyhnout se hodnosti biskupa, kdyţ se jeho jméno objevilo mezi kandidáty, protoţe právě to vyvolalo mnoho nepříjemných událostí, jako falešné udání, různé intriky a pomluvy těch, kteří mu záviděli. Rozhodl se pro nejstarší řeholi, ke které patřili i svatí Cyril a Metoděj. Za hlavní cíle si řehole stanovila misie, vyučování a výchovu mládeţe a práci na sjednocení oddělených bratrů. (Hromník 2007: 7) Bl. Gojdič vstoupil do řehole právě v období začátku reformy baziliánů na Podkarpatské Rusi. Gojdič se tedy stal prvním řeholníkem této oblasti s kompletní řeholní formací v jiţ reformovaném řádu. (Vasiľ 2000: 133) Po půl roce od nástupu do řehole dostal mnišské roucho a řeholní jméno Pavel. První dočasné sliby (chudoby, čistoty a poslušnosti) sloţil 10. března 1924. Poté byl zapojen do duchovní reformy baziliánských klášterů, kde v období první světové války „upadal řeholní duch“. V Uţhorodě se stal představeným baziliánského internátu, kde zaloţil Apoštolát modlitby a stal se „oblíbeným duchovním otcem inteligence, zpovědníkem a lidovým misionářem“. (Hromník 2007: 7-8) Navzdory jeho touze byl v září 1926 jmenován za apoštolského administrátora prešovské eparchie. (Šturák 2005: 135) Blahoslavený Gojdič však netouţil po ţádné hodnosti a navíc ani podle církevního práva nesměl přijmout ţádnou církevní hodnost, dokud jako řeholník nebude mít sloţené věčné sliby. Proto poţádal papeţe, aby mohl zůstat do těchto slibů v klášteře, kde by se na ně mohl připravit. Papeţ mu však udělil moţnost předčasného sloţení těchto slibů, k nimţ došlo 28. listopadu 1926. V únoru dalšího roku byl jmenován za titulárního biskupa harpašského a biskupské svěcení přijal v březnu v Římě. (Hromník 2007: 9-10)
10
V roce 1939 se stal administrátorem farností Mukačevské eparchie, které zůstaly na územní nově vzniklého státu. Prešovským biskupem byl od srpna roku 1940 a začátkem roku 1946 byl zplnomocněn administrací všech katolíků východního obřadu v ČSR. (Šturák 2005: 135)
1.2 Místa působnosti - mukačevská a prešovská eparchie Tato podkapitola zachycuje zmíněné eparchie v období od první světové války po násilné zrušení řeckokatolické církve, tedy od roku 1918 do roku 1950. Rozhodla jsem se zařadit ji pro pochopení souvislostí s územní působností biskupa Gojdiče. Po první světové válce dle principu „práva na sebeurčení národů“ vznikla dne 28. října
1918
Česko-Slovenská
republika
(později
označovaná
pouze
jako
Československo). V tomto důsledku došlo k rozdělení zmíněných eparchií mezi Československo a Maďarsko. V případě Mukačeva to bylo sloţitější, eparchie byla rozdělena následovně: nejkonzistentnější část leţela na území Podkarpatské Rusi, „západní část v rodícím se Slovensku a severovýchodním Maďarsku“. Rozdělení nebylo jednoduché, vedly se široké a tvrdé diskuze, které byly ukončeny na konci roku 1920, nicméně řešení nebylo povaţováno za uspokojivé ani jednou stranou (jedná se o území Slovenska a Podkarpatské Rusi). (Vasiľ 2000:125) Tato otázka ovlivnila i otázku národnostní. Zvláště obyvatelstvo Podkarpatské Rusi hledalo mezi dvěma rozličnými tendencemi svou přenou identitu. Byla „vyřešena“ aţ v roce 1945 násilným připojením celého území k Sovětskému svazu. Začalo také docházet k tzv. „poslovenšťování řeckokatolické církve“, coţ souviselo s procesem celkového „oţivení rodné identity slovenského národa“. V tomto případě docházelo k podpoře i úředními autoritami, jako jsou školy, úřady apod. (Vasiľ 2000:126) „Tento jev však často církevní autority a většina duchovenstva dobře nechápali a nepřijímali, a to i proto, ţe nadále ztotoţňovali identitu řeckokatolické církve v plném překrývání se s ruténskou (či rusínskou) identitou, a to často i v jejím etnickém významovém rozměru“. (Vasiľ 2000:126) Řeckokatolické duchovenstvo zvyklé na privilegia za staré uherské monarchie většinou nový politicko-sociální celek vytvořený se vznikem ČSR nepřijalo. Také tento postoj však umoţnil šíření pravoslaví v Podkarpatské Rusi, a tentokrát bylo podporováno i vládními antiklerikálními kruhy. V těchto letech se také objevil fenomén,
11
kdy se mnoho obyvatel obou eparchií stěhovalo zejména do USA. Následkem toho vznikla rusínská církev v Pittsburgu. (Vasiľ 2000:126) Na základě Mnichovské dohody ze dne 29. září 1938 došlo k připojení části Čech a tzv. Sudet k Německu. Slovensko a Podkarpatská Rus následně 6. října téhoţ roku vyhlásily svou autonomii. 2. listopadu 1938 ministři zahraničí Itálie a Německa odsouhlasili Vídeňskou arbitráţí stanovení nových hranic Slovenska, Podkarpatské Rusi a Maďarska ve prospěch Maďarska. Došlo tedy k připojení nejdůleţitější části Mukačevské eparchie opět k Maďarsku. Den před vyhlášením Protektorátu Čechy a Morava (15. března 1939) Slovensko vyhlásilo svou samostatnost. „Tyto události završily rozpad ČSR. I Podkarpatská Rus vyhlásila svou nezávislost 15. března“, hned další den ji napadlo Maďarsko a po několika dnech byla opět k němu připojena. „Během druhé světové války politicky i církevně patřila Mukačevská eparchie Maďarsku a Prešovská zase Slovensku.“ Ke slovenskému území patřilo i 47 farností Mukačevské eparchie. Po válce však došlo k obnovení hranic jako v předválečném období. A jak bylo zmíněno výše, v roce 1945 došlo následně k připojení Podkarpatské Rusi k Sovětskému svazu. Na slovenském území zůstalo 80 farností Mukačevské eparchie, které byly svěřeny do administrace prešovského biskupa. Nastupující komunismus projevil Slovensku s Podkarpatské Rusi tvrdou protináboţenskou politikou své úmysly s řeckokatolickou církví. Na Podkarpatské Rusi (28. 8.1949) a na Slovensku (28. 4. 1950) byla násilně zrušena řeckokatolická církev, a to po zavraţdění mukačevského biskupa a násilné propravoslavné propagandistické kampani. (Vasiľ 2000: 127-128)
1.3 Gojdičův vztah k sociálním otázkám „Církev byla vţdy přítomná při řešení sociálních problémů prostřednictvím dobrých skutku jejích členů, ale i prostřednictvím organizované a institucionalizované charity. […] Biskup Pavel Peter Gojdič zasedá na biskupský stolec v době, ve které se naplno projevují obludné výsledky mentality sociálního inţenýrství v podobě fašistické a komunistické totality. Oba ideové směry chtěly pomáhat člověku, ale odvrácením se od Boha přivedly lidstvo do hrozného utrpení. Význam křesťanského sociálního učení v této době spočíval především v zdůrazňování jedinečné a nenarušitelné důstojnosti člověka jako osoby, který byl stvořen k Boţímu obrazu a podobě. Všechno, co narušuje tuto
12
důstojnost, je morálně zlé a ignorování etických principů vede k zesurovění člověka.“ (Dancák 2007: 202) Dancák (2007: 202-203) ukazuje jeho citlivé vnímání sociální situace také v jeho prvním kázání (po jeho jmenování za titulárního biskupa harpašského), kde biskup říkal: „Duch Páně je nade mnou, neboť mě pomazal, abych hlásal evangelium chudým. Poslal mě oznámit zajatým, ţe budou propuštění, … (Lk, 4, 18). Chci jako sv. Pavel, „radovat se s radujícími se a plakat s plačícími“ (Řím 12, 15), „Pro všechny stal jsem se vším, abych zachránil alespoň některé“ (1. Kor 9, 22)… Přicházím nejprve k vám, bídní a chudobní, ne proto, ţe vás je nejvíc, ale proto, ţe zvlášť vy nejvíc milujete Spasitele… neupadejte na duchu… Svaté písmo blaţenými nazývá chudé v duchu, neboť jejich je království nebeské… Jeţíš byl také chudý „Lišky mají svoje skrýše a nebeští ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kde hlavu sloţit“ (Mt 8, 20). …“ Ale nemluvil jen k chudým, obrátil se také na bohaté: „… Přicházím k vám, kterým Pán Bůh štědře udělil světské blaha… Silným hlasem bych chtěl promluvit k vám, abyste nezaměňovali bohatství s cílem ţivota. Váš majetek vám byl daný ne proto, abyste ţili v rozkoši, pro něho zapomněli na Pána Boha, na svého bliţního, na duši, či na věčnost, ale proto, abyste ho uţívali na Boţí slávu, podle Boţí vůle, z nadbytku vypomáhali chudým a dobrými skutky obohacovali svou duši…“ (Dancák 2007: 203-204) Od vzniku Prešovské eparchie v roce 1818 byl bl. P. P. Gojdič jiţ sedmým biskupem v pořadí a setrval ve své funkci aţ do násilné likvidace řeckokatolické církve (1950). Za apoštolského administrátora byl jmenován papeţem 14. září 1926 a 25. března 1927 přijal v Římě biskupské svěcení. Nejenţe své působní zahájil vlastními rekolekcemi2, ale uspořádal je i pro své spolupracovníky, věřil tak v Boţí poţehnání. Po jejich absolvování vydal nařízení 799/1924 o duchovní obnově eparchie, zahrnující plán s těmito body: (1) „dobře přezkoumat stav eparchie, (2) prověřit stav kněţí a učitelů a jejich postoj k národu, (3) pozornost věnovat chrámům, jejich stavu a péči o jejich udrţování, (4) zjistit duchovní stav věřících – jejich katechizace (5) zjistit stav řeckokatolických škol, (6) rozdělení děkanátů. Tento plán charakterizuje úsilí biskupa o rozvoj jeho eparchie a také obětavou činnost, „kdyţ se osobním příkladem a horlivostí zaslouţil o povznesení duchovního a kulturního ţivota řeckokatolických věřících. Tito věřící ţili na východním území Slovenka, části Polska a Ukrajiny, kde
2
Rekolekce se zde dají chápat jako duchovní cvičení (ABZ slovník cizích slov).
13
lidé ţili v těţkých ţivotních podmínkách (např. velká nezaměstnanost). (Borza 2006: 68-69) „Obnova a prohloubení duchovního ţivota duchovenstva a věřících byly hlavní starostí biskupa. Na dosáhnutí tohoto cíle pouţíval všechny dostupné prostředky (okruţní listy, konference, masmédia, osobní návštěvy, katolické školy atd.).“ (Vasiľ 2000: 133) Jako řeholník, který sloţil mj. slib chudoby, ţil asketickým ţivotem, přesto si zachoval dobrou náladu a dokázal se radovat s radujícími [jak prohlásil ve svém prvním kázání, ţe se chce jako sv. Pavel, „radovat se s radujícími se a plakat s plačícími“ (Řím 12, 15)]. „Opravdová síla ducha, dar radosti a smysl pro humor se projevuje tehdy, kdyţ člověk dokáţe přemoct sám sebe a nepoddá se náporu vnějších sloţitých okolností. Náš vladyka měl takový dar radosti v hojné míře.“ Dobře věděl, ţe jako biskup nemá lidi jen vést, ale především jim slouţit a pomáhat. (Potáš 2001: 148) „Čiňte dobro!“, protoţe „cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.“ (Mt 25, 40). Autor uvádí, ţe to bylo biskupovo heslo, podle kterého ţil, ale o kterém se ve svých pastýřských listech či v biskupských nařízeních nezmiňuje. Jak píše Potáš, biskup činil víc, a to, ţe touto zásadou ţil a jednal, „svítil kaţdému vlastním příkladem“. Ti, kteří biskupa znali (a nebyli proti němu), mluvili o něm jako „o člověku dobrého srdce, o světci, dobrém otci“. Jeho dobrota a štědrost byla neomezená, proto určené osoby pro biskupské fondy, je tvrdě stráţily, aby biskup nevyčerpal všechny uloţené peníze, které rozdával strádajícím. (Potáš 2001: 108-109) Nezapomínal ani na děti z Karpat a jejich podhůří, které byly poznamenané válkami. Na základě svých vizitací3 v tomto kraji vydal nařízení pro kněze, aby nadané děti posílali do školy do Prešova. Chtěl zabránit situaci, kdy by dítě kvůli špatným materiálním podmínkám muselo zůstat doma. O tyto děti se pak sám staral. Řediteli internátu (autorovi této publikace), kde mj. tyto děti ubytovávali, jednou pověděl:
3
„Se zvykem - biskupů nebo jejich zástupců navštěvovat jednotlivé - farnosti se setkáváme jiţ ve 4. stol. ve východních církvích a od 6. stol. v latinské církvi. Cílem těchto návštěv je kontrola pastorační činnosti a církevního majetku a především náprava eventuálních zlořádů. - Tridentský koncil zavázal všechny biskupy navštěvovat farnosti alespoň kaţdé dva roky, aby zkontrolovali pravověrnost nauky a mravní úroveň. Takto se posttridentské v. projevily jako důleţitý nástroj reformy církevního ţivota. V současnosti je biskup vázán navštěvovat diecézi kaţdoročně tak, aby celou zvizitoval během pěti roků (CIC 396-398)“ („Vizitace“)
14
„V kaţdém ţákovi se snaţte vidět Krista, dokonce i tehdy, kdyţ se vám zdá být nevděčným. Bůh vám připravuje věnec věčné odměny.“ (Potáš 2001: 118). „Biskup Pavel se nikdy nespokojil s tím, co uţ bylo vykonané, ale neustále přemýšlel o nových způsobech šíření Boţího království mezi lidmi jeho eparchie.“ (Potáš 2001: 134) Kdyţ v roce 1938 byla vyhlášena autonomie Slovenska, vláda sloţena z nacionalistů, kteří odmítali respektovat práva menšin, zaměřila pozornost i na menšinu Rusínů, jejichţ reprezentantem byl právě biskup Gojdič a další řeckokatoličtí duchovní. Díky tomu byl terčem „nebývalých útoků ze strany státního aparátu, ale bohuţel i z řad vlastních duchovních“. Vzniklo dokonce memorandum (srpen 1939) řeckokatolických duchovních Slováků vyjadřující nespokojenost s postupem biskupa Gojdiče vůči řeckokatolíkům – Slovákům. „Ředitel policejního ředitelství v Prešově označil memorandum za stíţnost proti administrátorovi Prešovské eparchie a součást akce na utvoření slovenského biskupství v Prešově. Pro zachování jednoty zastával odměřený postup vůči slovenským duchovním. Kupříkladu zaujal zpočátku i rezervovaný postoj k spolku Jednota sv. Cyrila a Metoděje zaloţeného slovenskými řeckokatolíky, později ho uznal a účastnil se některých akcí pořádaných tímto spolkem. (Borza 2006: 72 – 73) Jeho široké a šlechetné srdce můţeme v této situaci vidět v hlubokých zásadách křesťanské etiky, ve které byl vychováván a která učí, aby své miloval a cizí měl v úctě. Tím je poukazováno na jeho věrnost své rusínské národnosti, kterou mnohokrát za svůj ţivot potvrdil. Přes lákavé sliby, výhruţky, pomluvy či hrubé násilí zůstal pevný ve svém přesvědčení a přes moţné negativní následky svůj národ ani svou řeč nikdy nezradil. Jeho upřímné srdce však především vidělo v kaţdém člověku svého bratra. To, co lidi spojuje je lidská přirozenost, kterou máme všichni společnou na základě toho, ţe jsme Boţí děti. Kaţdý člověk tak „má právo na svoje vlastní cítění, na přízeň a svobodu Boţího dítěte“ (Potáš 2001: 135). „Podstatné není to, co nás rozděluje, ale to, co nás spojuje, a tím je lidská přirozenost, proto jsme zodpovědní jeden za druhého. Nesmíme škodit jeden druhému, protoţe kaţdý násilník svým násilnictvím si přivolává na sebe škodu, avšak pomáháním jeden druhému si vyslouţíme poţehnání. […] Jako opravdový dobrý pastýř měl pro potřeby věřících citlivé srdce, nehleděl přitom na národnost. Všem rád pomáhal, všem dával dobrou radu, všechny bránil před zlem a násilím. Chtěl být a byl pro všechny věrným a dobrý duchovním pastýřem, „otcem se zlatým srdcem“, vším pro všechny. Je to další důkaz velikosti a síly jeho ducha.
15
Tam, kde mnozí jiní neodolali, duchovně se zlomili a zapadli do bahna egoismu, on odolal náporům všech bouřek jako dům postavený na skále… […] Pro Řeky jsem se stal Řekem, pro Ţidy – Ţidem, pro Římany – Římanem, abych takto všechny přitáhl ke Kristu (1 Kor 9, 19-23). Tuto velkou filozofii svého velkého jmenovce, apoštola národů sv. Pavla, si vladyka osvojil a v praktickém ţivotě se jí důsledně a stále přidrţoval. Činil to jen proto, aby všechny získal a přivedl do náruče Otce nebeského, který je pro všechny stejně dobrým Otcem a spravedlivým Bohem.“ (Potáš 2001: 135-136) Dalším aspektem lásky bylo, aby se duchovní dokázali vcítit do strašné situace uprchlých duchovních (s rodinami). Vedl je k uvědomění si, co by v takové situaci ţádali pro sebe oni sami a to vykonali pro tyto potřebné. Dál je vyzíval slovy „Kdyţ jsme doteď hlásali lásku k bliţnímu slovy, prokaţme ji nyní skutkem.“ (Potáš 2001: 111). Bl. Pavel Gojdič miloval všechny národy, jak to učil Kristus – kaţdý člověk je Boţím dítětem a bliţním. Autor Potáš (2001:142) vzpomíná na okamţiky, kdyţ se v chrámě scházeli na bohosluţby či modlitby společně lidé různých národností a cítili se jako jedna velká rodina, měli se rádi, váţili si jeden druhého, spojovala je láska jejich biskupa. Bl. Biskup snášel křivdy, které souvisely s tímto jeho postojem a které uměl vţdy odpustit a zapomenout, tak jako jeho Boţský Učitel (Potáš 2001: 144). Přestoţe byl vnímán jako muţ zlatého srdce, zároveň byl také muţem zásad, který netoleroval křivdy, podvody a násilnosti. Ve svém ţivotě stál vţdy na straně pravdy, na straně slabších a opuštěných i přes nepříjemnosti a nevýhody, které z toho měl. (Potáš 2001: 142) Jeho dobrota neskončila ani, kdyţ byl vězněný a zbavený všeho. „Kdyţ jako vězeň nic nemohl nazvat svým, vţdy něco našel, co by daroval“ (Potáš 2001: 117). Pobytem ve vězení jeho láska k lidem dosáhla plnosti a stala se hrdinstvím, neboť uţ nebylo moţné čekat odměnu od lidí, ale pouze od Boha. Celoţivotním heslem bl. Gojdiče bylo: „Bůh je láska – milujme ho!“ Tomuto dostál svou smrtí ve vězení. „Odpouštění a neustálé volání po smíření, schopnost činit dobro i těm, kteří ničili jeho zdraví a nervy a podkopávali výsledky jeho šlechetné práce ve vinici Kristově, dělá z biskupa Gojdiče hrdinu svaté pověsti.“ (Potáš 2001: 145) Smyslem, proč to všechno dělal, je jeho touha být dobrým pastýřem. K prokazování lásky bliţním, především jeho ovečkám, které mu Bůh svěřil, ho podněcovala Boţí láska hořící v jeho srdci. Tím vydával svědectví, ţe Bůh je láska. (Potáš 2001: 151)
16
1.3.1 Zapojení do charitní činnosti Jak zaznamenal první diecézní ředitel Potáš (2001: 109-110) [diecéze biskupa Gojdiče] Ústřední Charity na Slovensku, v roce 1947 zapojil biskup Pavel svou diecézi do Ústřední Charity na Slovensku. Reagoval tím na potřeby vyvolané druhou světovou válkou, na početné řady lidí bez přístřeší, sirotky a zbídačené, kteří potřebovali rychlou a vydatnou pomoc. Jmenovaný ředitel poté začal zřizovat filiální pobočky této diecézní Charity. Dále sděluje, ţe lidé po příkladu lásky a dobroty svého biskupa, oduševněle a se zapálením se zapojovali do charitativních aktivit a byli velmi aktivní v projevování štědrosti a lásky k bliţním. (Potáš 2001: 110) Autor pokračuje, ţe se rozběhla „akce pomoci chudobnějším oblastem, především těm, které byly celkem vypálené, zruinované a zuboţené“. Jednalo se o potravinovou pomoc, poskytnutí oblečení a také finanční prostředky, vše přicházelo z válkou méně zasaţených zemí. (Potáš 2001: 110) Jako další činnosti, které mu jako řediteli biskup přiděloval, byly zoufalé dopisy od „uboţáků“ (mezi nimi i lidé různých národností a různého vyznání), kteří měli důvěru ve svého Pastýře a také od něj očekávali pomoc. Bl. Gojdič se všemoţně snaţil získat podporu pro tyto lidi, ať uţ se jednalo o pomoc místní či ze zahraniční. Zároveň vyzval řeckokatolíky na celém světě, „aby otevřeli své sýpky“, jak to kdysi dělal i svatý Bazil Velký4 kdyţ bylo období hladu. Pomoc přicházela z USA, a to v podobě celých vagónů potravin, oděvů a také léků. Řeholní otcové baziliáni pak zajistili díky výpomoci vojenskými automobily rozvoz těchto věcí do nejzničenějších vesnic. (Potáš 2001: 113) Dle autora je moţno říct, ţe díky této záchranné akci biskup Pavel fakticky zachránil celou prešovskou oblast z hladu a v některých lokalitách začínající epidemie.
4
„Baziliánská spiritualita je zaloţena na základě sv. Písma a Církve, zdůrazňující zejména takové prvky jako: láska k Bohu a bliţnímu, velikost společného způsobu ţivota nad osamělým, věrnost příkladům a nauce sv. Písma a Církvi jako tajemného Kristova Těla. (…) Pořádek dne nám přikazuje společné modlitby, učení se sv. Písma, fyzickou práci, asketizmus a apoštolskou práci. (…) Tak jako je křest počátkem křesťansko-církevního ţivota, je i počátkem nového mnišsko-asketického ţivota.“ (Rád svätého Bazila Veľkého. O baziliánoch – spiritualita. Dostupné z: http://baziliani.net/node/4).
17
„Svou dobročinností dosvědčil, ţe opravdu kráčí v šlépějích sv. Bazila Velkého, který byl otcem utlačovaných, chudých a opuštěných.“ (Potáš 2001: 113)
1.3.2 Ostatní charitativní a jiné dobročinné aktivity Jak píše Hromník (2007:15) o bl. Gojdičovi, byl to člověk širokého srdce se sociálním cítěním, který měl rád všechny lidi. Byl nápomocný jednotlivcům i postiţeným vesnicím (po poţáru, povodni). Pro sociální pomoc měli důleţitou roli biskupské fondy zaloţené jednotlivými prešovskými biskupy. (Šturák 2007: 13) Kaţdý rok se z jednotlivých fondů vybraly úroky a pouţily se na různé charitativní cíle. Jednalo se o následující fondy: fond pro sirotky a vdovy po kněţích a pro jejich neprovdané dcery; fond pro školskou mládeţ, zejména pro materiální slabší s výborným prospěchem; fond pro vdovy, sirotky a opuštěné děti; fond pro chudé církve; fond pro chudé duchovní; fond „pro blaho biskupství“ (eparchiální fond); fond tzv. věčných sv. liturgií a mnoho dalších. (Potáš 2001: 116) Biskup Gojdič je spravoval a jeden nový také zaloţil. Jednalo se o Tiskový fond. (Šturák 2007: 13) Šturák (2007: 13) také uvádí jako největší dílo v sociální oblasti bl. Gojdiče právě postavení diecézního sirotčince v Prešově, pro který se začali sbírat prostředky jiţ v roce 1927. Řeholní sestry Sluţebnice5, které bl. biskup povolal do Prešova, aby se staraly o sirotčinec, přišly v roce 1928 a do sirotčince mohly přejít aţ v roce 1934. Celkově dostaven byl sirotčinec v následujícím roce. V sirotčinci se také nacházel noviciát těchto sester Sluţebnic. Tento sirotčinec, jak píše Potáš (2001: 121), slouţil pro opuštěná děvčata, ale poskytoval domov i několika děvčatům z gymnázia a učitelské akademie. Sirotčinec s klášterem sester Sluţebnic se stal zejména pro školskou mládeţ novým náboţensko-kulturním centrem, kde se scházela na večerní poboţnosti. Řeckokatolická církev pak o tuto instituci přišla v roce 1950. (Potáš 2001: 124)
5
Sestry sluţebnice Neposkvrněné Panny Marie (Potáš 2001: 121). Bl gojdič povolal právě tyto sestry, protoţe svou činnost věnují těmto aktivitám: „křesťanská výchova a výuka dětí, zvláště chudých; náboţenská výchova dívek a jejich příprava na budoucí povinnosti v rodině; pomoc chudým a nemocným; misijní sluţba ve světě; sluţba církvi v rámci jejich aktuálních potřeb“. (Kongregace sester sluţebnic NPM bez poskvrny počaté [hlavní webová stránka kongregace]. Dostupné z: http://www.sestry-sluzebnice-npm.cz/.
18
Biskup Gojdič také vnímal těţké ţivotní podmínky vesnických děvčat, které přišly za prací do města. Pracovaly jako sluţky vykonávající domácí práce u zámoţných lidí. Nezkušená děvčata se často stávala obětí, např. nedostávala zaslouţený plat. Na jejich obranu vyšlo biskupské nařízení, které stanovilo následující: povinnost farářů informovat, u koho slouţí děvčata z jejich farností a jak se jim daří; zaloţení spolku „Krouţek sv. Anny“ pro sluţky. Úlohou tohoto spolku bylo bránit jejich právo na zaslouţený plat; bránit jejich čest, pokud budou vystaveny hříchu; naučit dívky všemu, co má umět před manţelstvím (ruční práce, domácí práce, apod.); vychovat z nich dobré a praktické řeckokatoličky; umoţnit poznání základů duchovního ţivota, morálních zásad, a další. Krouţek tedy fungoval tak, ţe děvčata hledající práci se nejprve přihlásila ve spolku a dostala své evidenční karty. Společně se scházela v neděli a řešila vzniklé problémy. Spolek také uděloval výstrahy a napomenutí zaměstnavatelům, pokud to nepomohlo, odebrali dívku z této domácnosti a přidělili ji jinam. Rodiny potřebující pomoc v domácnosti si dávaly ţádost spolku, a ten jim děvčata přiděloval a uzavíral s nimi pracovní smlouvy. Tento mechanismus byl výhodný i pro domácnosti, které měly takové děvče doma. Věděly totiţ, ţe děvčata s tímto vedením, které spolek zajišťoval, jsou hodné důvěry. (Potáš 2001: 115-116) Většina řeckokatolické mládeţe přicházející do Prešova za studiem byla umístěna v těchto řeckokatolických internátech: Internát řeckokatolického učitelského ústavu, kde byli soustředěni budoucí učitelé; Internát Spolku sv. Jana Křtitele (Alumneum) pro gymnazisty; Dívčí internát sester baziliánek; Internát sester Sluţebnic při Sirotčinci; Internát při bohoslovecké fakultě (seminář). Biskup Gojdič přistupoval k dětem a mládeţi s láskou a kdyţ se naskytla příleţitost, třeba jen krátká, chodíval do sirotčince anebo do internátů. Zajímal se o jejich ţivot, o sociální stav, a kdyţ viděl, ţe se někdo z nich pohyboval na hranici chudoby, vynaloţil vlastní úsilí, aby nemuseli zanechat studií. Konkrétně se jeho úsilí týkalo toho, ţe buď sám za dotyčného zaplatil, nebo zařídil u správy internátu, aby zde mohl ţít nějaký čas bezplatně. (Potáš 2001: 117) Měl zájem také o jejich prospěch. Navštěvoval jejich internáty po kaţdé klasifikační konferenci a před shromáţděním všech ţáků chválil ty, kteří si to zaslouţili, ale také domlouval a přikazoval zlepšení a usilovnější práci těm, kterým to bylo potřeba. Především se však zajímal o duchovní ţivot mládeţe a sám se na něm podílel (kázal pro mládeţ, povzbuzoval k úctě k Nejsvětějšímu srdci Jeţíšovu, k poboţnosti
19
prvních pátků v měsíci, k členství v Mariánské kongregaci). Často slouţil v neděli liturgii zvláště pro mládeţ a kázal jim horlivě o lásce k Bohu, „kterou mají dokázat svědomitou práci ve škole a úsilím vypěstovat si dobrý a stálý charakter“ (Potáš 2001: 118). Biskup se snaţil pomáhat i dělníkům při hledání práce, a také úředníkům dopomohl k zaměstnání. (Hromník 2007: 15)6 Měl také velkou zásluhu na zřízení Řeckokatolického rusínského reálného gymnázia v roce 1936. K této příleţitosti vydal biskup Gojdič zvláštní oběţník, ve kterém píše: „Otevřením řeckokatolického rusského [rusínského] gymnázia dáváme moţnost našim věřícím, aby se jejich dítka vychovala v našem náboţenském a národnostním duchu, aby se z nich stali věrné děti katolické církve, milující svůj podkarpatoruský národ, oddané Československé republice“. (Halgašová, Laca, Lipták, Šimko 2009: 140-141) Svou pozornost zaměřoval biskup Gojdič také na Řeckokatolický kněţský seminář. Často ho navštěvoval, jak úředně, tak i soukromě. Kromě duchovní podpory, se biskup snaţil také o materiální podporu semináře. Obracel se ke kněţím a ostatním věřícím a vyzíval je, aby přispěli hmotnými dary na provoz semináře. (Halgašová, Laca, Lipták, Šimko 2009: 145) „Významným „patronem“ Bohoslovecké akademie byl i biskup P. P. Gojdič. O. biskup se nestaral jen o bohoslovce, ale i o představené semináře a profesory7 akademie. Chtěl, aby byla zaplněna všechna profesorská místa na Teologické akademii, a aby kaţdá katedra měla profesora. Tím chtěl dosáhnout vysoké vědomostní úrovně bohoslovců.“ (Halgašová, Laca, Lipták, Šimko 2009: 152)
6 7
Tento údaj se mi však nepodařilo najít u jiných autorů, kde by případně bylo uvedeno více informací. Nejednalo se o řádné vysokoškolské profesory, ale o „profesory“ z biskupova jmenování na základě zvyku označovat všechny řádně ustanovené vyučující jako „profesory“, jak tomu bylo v církevních dokumentech tehdejší doby.
20
2
ŘECKOKATOLICKÁ CHARITA PREŠOV Poté, co byl vymezen ţivot bl. Pavla Petra Gojdiče, OSBM, zakladatele ŘKCH,
jeho vztah k sociálním otázkám, a také jeho aktivity na poli sociálním aj, můţeme přejít k ŘKCH, která navazuje na prešovskou odbočku Ústřední charity na Slovensku, poté na Řeckokatolickou diecézní charitu v Prešově jako součást Slovenské katolické Charity a nakonec se stává samostatnou jednotkou patřící do konfederace Slovenské katolické Charity.
2.1 Nástin dějin Slovenské katolické charity8 Dr. Cyril Stojan byl uţ v roce 1918 nejvýznamnějším organizátorem Charity v Čechách a na Moravě. V roce 1926 pak vzniklo v ČSR Říšské ústředí svazů charity (sídlo mělo v Praze). V tomto ústředí byly sdruţeny organizační jednotky, a to Zemské ústředí Svazu charity v zemi české, Zemské ústředí zemi Svazu charity v zemi moravsko-slezské a Ústřední Karita na Slovensku. „Na Slovensku inicioval Katolickou akci biskup Michal Bubnič. Sbor ordinářů Slovenska rozhodl zřídit Ústřední Karitu na Slovensku (ÚKS) 19.1.1927 se sídlem v Bratislavě.“ Přičemţ fungovala jako sdruţení spolků, a také diecesálních charit a Odboček ÚKS s celkovým počtem v roce 1933 asi 422). Charita vydávala dětský časopis Srdíčko, zřídila do roku 1945 dvacet šest sociálních, zdravotnických a osvětových zařízení (např. zdravotní poradny, útulky pro chudé a nezaměstnané, sirotčince, čistírny, dům pro ţeny – sluţky, kulturní domy) a také organizovala krátkodobé humanitární akce, jakou jsou stravovací, polévkové a mléčné akce, sbírky ţactva pro děti a chudé, rozdělování poukázek na stravu a potraviny pro chudé, poskytování finančních prostředků chudým na léčení, cestovné a nocleh. Také vydávala katolický tisk. Před ukončením druhé světové války byl předseda ÚKS zadrţen a obviněn mj. z klerikalismu, a podobně i generální ředitel ÚKS byl zadrţen a obviněn z maďarofilismu. Útok na Charitu začal hned po válce a byl veden z několika stran. 8
Zpracováno na základě: Spišská katolícka charita. Identita – Z historiografie. Dostupné z: http://www.caritas.sk/index.php?Cat=11.
21
Později s nástupem komunismu docházelo k postupné likvidaci Charity, přičemţ zrušená nebyla, protoţe bylo třeba, aby se někdo „staral“ o staré řeholnice a kněze pod dohledem komunistického státu. Kvůli tomu se zřídili tzv. charitní domovy, ostatní zařízení a sluţby však byly zrušeny a majetek Charity zestátněn. Péči o ostatní klienty převzal stát anebo Československý červený kříţ. Do rukou státu přešla také kancelář ÚKS, která byla nejprve znárodněnou a poté postátněnou institucí, ve které „církevní představitelé Kuratória tvořili jen zástěrku.“ Tento stav trval aţ do roku 1989, s jedinou výjimkou v roce 1968, kdy bylo usilováno o nové změny. Arcibiskup Ján Sokol v roce 1990 byl iniciátorem změny názvu z ÚKS na SKCH, tedy na Slovenskou katolickou charitu, a jejího ředitele (kterým byl kněz) pověřil novým personálním obsazením. Díky spolupráci s jednotlivými biskupstvími během roku 1991 vzniklo několik diecézních charit, přitom však byly organizačními sloţkami SKCH a byly tedy bez vlastní právní subjektivity. Coţ na konci roku 1995 Konference biskupů Slovenska změnila svým rozhodnutím právní subjektivitu diecézních Charit, které začaly jako právnické
osoby
fungovat
pod
vedením
diecézních
biskupů
od
1.1.1996.
K osamostatněným Charitám patřilo těchto sedm: Arcidiecézní charita Batislavskotrnavské arcidiecéze, Diecézní charita Nitra, Diecézní charita Banská Bystřice, Diecézní charita v Roţňavě, Arcidiecézní charita Košice, Řecko-katolická diecézní charita, Spišská katolická charita. Ještě později „byla zřízena Bratislavská katolická charita se speciálním statutem a Exarchátní řeckokatolická charita v Košicích. Na svých vlastních webových stránkách9 pak Charita uvádí své poslání, kam zahrnula jedenáct bodů, jsou to například: „našim cílem je účinně pomáhat kaţdému člověku v nouzi; Být člověku nablízku; svou činností chceme být projevem církve a přispívat k duchovní obnově společnosti; snaţíme se oţivovat dnešní uspěchaný způsob ţivota duchem spolupatřičnosti a upřímné lásky“; a další. Uvádí, ţe jejich „hodnoty vychází z křesťanské tradice a téměř ze stoleté historie SKCH“. Pomocí svých hodnot chtějí zaručit nejvyšší moţnou a jim dosaţitelnou kvalitu péče o lidi v nouzi.
9
Slovenská katolícka charita. O nás – Naše http://www.charita.sk/stranky/nase-hodnoty-a-poslanie.
hodnoty
a
poslání.
Dostupné
z:
22
Dále chtějí zaručit racionální vyuţívání prostředků od dárců a současně jim vyjadřovat svou vděčnost. V rozhovoru s Povaţanovou (2013: 5) generální sekretář SKCH Gumulák říká: „Naší úlohou je hlásání evangelia ne slovy, ale skutky a svědectvím lásky. Měli bychom si jako pracovníci v charitě víc uvědomit, ţe máme tuto vznešenou úlohu ukázat světu dobrotu Boha. Ukázat ji ostatním, aby mohli říci „podívejte se, jak se milují“.
2.2 Nástin dějin Řeckokatolické charity Prešov Jak jiţ bylo zmíněno výše, Řeckokatolická charita Prešov byla zaloţena jako diecézní odbočka Ústřední charity na Slovensku v listopadu 1947 biskupem Gojdičem. Za diecézního ředitele Ústřední charity na Slovensku byl dne 11. 11. 1947 Řeckokatolickým biskupským ordinariátem jmenován otec Ján Marián Potáš, OSBM, který začal organizovat filiálky charity v jednotlivých děkanátech biskupství. Díky zápalu biskupa a ředitele se Charita ve spolupráci s americkými organizacemi v květnu 1948 zapojila do pomoci ústavům a chudým rodinám v prešovském okrese, který byl značně zpustošený válkou. Dne 28. 4. 1950 byla řeckokatolická církev zakázána tzv. „Prešovským soborem“, byla postavena mimo zákon a v důsledku toho Charita nemohla dále plnit své poslání. (Valiček 2011: 33) K obnovení činnosti došlo díky listopadovým událostem v roce 1989 a následným změnám společenského systému. Konference biskupů Slovenska v roce 1990 byla iniciátorem změny názvu Charity a to na „Slovenská katolícka charita“ (dále jen SKCH). V průběhu dalšího roku vzniklo za pomoci jednotlivých biskupství sedm diecézních Charit. (Valiček 2011: 33) „SKCH Prešovské diecéze dne 1. 9. 1991 navázala na činnost Řeckokatolické charity jako diecézní odbočky Ústřední Karity na Slovensku zaloţené v listopadu 1947, jmenováním Ing. Maroša Šatného za vedoucího diecézního pracovníka pro Prešovskou diecézi. Dne 15. 5. 1992 byl jmenovaný za ředitele SKCH Prešovské diecéze a v této pozici působil do listopadu 2006, kdy po jeho odchodě byl do této pozice jmenovaný PhDr. Peter Valiček.“ (Valiček 2011: 33-34) Od 1. 1. 1996 mají jednotlivé diecézní charity slastní právní subjektivitu a Řeckokatolická diecézní charita byla navíc dne 1. 5. 2009 přejmenovaná na Řeckokatolickou charitu Prešov (dále jen ŘKCH). Jako poslání ŘKCH se stalo evangelijní přikázání lásky k Bohu a bliţnímu a také pomoc v nouzi. Jedná se
23
o prokazování „činorodé sluţby, aby kaţdý člověk bez výjimky mohl ţít, poznávat svou důstojnost, hodnotu a poslání, a tak se na základě svobodné volby mohl projevovat a realizovat, a to ve smyslu slov: „cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.“ (Mt 25, 40). (Valiček 2011: 34) V současné době poskytuje ŘKCH „charitativní, sociální, zdravotnické, výchovně-vzdělávací, humanitární a jiné formy sluţeb lidem bez ohledu na jejich rasu, národnost, náboţenství a politické smýšlení“. (Valiček 2011: 34) Činnost ŘKCH měla zpočátku dvě linie, a to dobrovolnickou a profesionální. Dobrovolnictví se uskutečňovalo prostřednictvím „tzv. Farských charit – společenství ochotných dobrovolníků dobročinné sluţby bliţnímu. Za profesionální činnost jsou zde uvedena Charitativně-sociální centra, Charitativní sluţba v rodinách, a později ústavní zařízení. (Valiček 2011: 34) „Uţ od začátku po obnovení činnosti se jednou z nosných aktivit stala pomoc lidem závislým a osobám bez domova (nejchudším a nejopuštěnějším v této době, jako kdyby po vzoru starostlivosti biskupa Gojdiče na sklonku čtyřicátých let, který pomáhal lidem a rodinám nejvíc postiţeným válkou, chudobou).“ (Valiček 2011: 34) I dnes funguje v rámci ŘKCH moţnost dobrovolnictví, ke kterému se opět současný ředitel vyjadřuje: „Charita je nejen institucí, ale zejména myšlenka vzájemné pomoci, reálná praxe rozdáváni se bez toho, aby si dárce nárokoval, anebo očekával odměnu.“. (Valiček 2011: 46) Od února 1992 se první stálejší aktivitou stal „Příjem nuzných“, která se později transformovala jako Charitativně-sociální centrum, jejímţ „cílem bylo poskytování první sociální pomoci lidem, kteří ţili na okraji společnosti a v těţké ţivotní situaci“. (Valiček 2011: 34-35) Poté se postupem času začala postupně vyvíjet jednotlivá zařízení, sluţby, tzv. doplňkové sluţby (vyuţití psychoterapie a socioterapie) Charity. Vznikla také koncepce Resocializačního systému „Cesta k domovu“, který reagoval na nedostatečné řešení problematiky resocializace a ubytování rizikových skupin v regionu. Dnes tento systém představuje „ojedinělý komplexní model pomoci závislým a lidem bez domova v podmínkách SR“. Od března 2003 Charita zahájila oficiální distribuci vlastního časopisu Cesta. (Valiček 2011: 35-36)
24
Co se týká duchovní stránky ŘKCH, v současnosti se konají jednodenní duchovní obnovy jedenkrát za čtvrt roku. „Pokud má pracovník Charity předávat Boţí slovo ve své sluţbě klientům, sám musí poznat jeho sílu, hloubku a význam pro kaţdého, o to víc pro člověka postiţeného závislostí či jiným váţným problémem, které ho přivádí k sluţbám Charity.“ Dále pak mj. k příleţitosti šedesátého výročí od zaloţení ŘKCH byla zřízena a posvěcena charitní kaple v prostorách Centra ŘKCH zasvěcená zakladateli ŘKCH, a to právě bl. P. P. Gojdičovi. Nynější ředitel k tomu dodává, ţe se jistě „osobní eucharistická přítomnost Krista v této kapli stala i začátkem nové etapy charitativní práce“. Dále také píše: „v církevní instituci, jakou ŘKCH v první řadě je, chceme vidět člověka“. Poukazuje na to, ţe jak klienti, tak i pracovníci mají oprávněné poţadavky, které je třeba respektovat. Do duchovní správy ŘKCH lze také zahrnout pastorační praxi bohoslovců Řeckokatolického kněţského semináře. (Valiček 2011: 38) Důleţitou úlohu v činnosti ŘKCH zastává také pozice supervizora, který má zodpovědnost za odbornou teoretickou i praktickou přípravu a sociálně-psychologické vedení pracovníků. Supervize je vnímána jako „metoda kontinuálního zvyšování profesionální kompetence pracovníka“ a má chránit klienta před nekompetentními intervencemi. ŘKCH dále spolupracuje s dalšími odborníky, kupř. s psychiatry, psychology, praktickými lékaři. (Valiček 2011: 39) Přes všechno, co pro lidi v nouzi ŘKCH udělala, její ředitel píše, ţe byli jen nehodnými Boţími sluţebníky, společnými silami pomáhající těm, kteří je o to poţádali. Ve svém příspěvku na Kongresu Charity k příleţitosti 20. výročí obnovení činnosti připomíná, ţe zakladatelem byl biskup Gojdič, který si za své biskupské heslo zvolil: „Bůh je láska, milujme ho“ a ţe toto motto také naplňoval do konce svého ţivota. Dále cituje slova bl. biskupa: „Křesťanská charitativní činnost je aktuální realizací Boţí lásky, která k dosaţení lepšího světa přispívá tím, ţe koná dobro nyní a v první osobě se zanícením všude tam, kde je na to moţnost. K tomu je potřebné přidat spontánnost a intuici jednotlivce, plánovitost sluţby, ale i spolupráci s jinými institucemi.“ „Víra, vědomá si Boţí lásky, je světlem, které prozařuje temný svět a dává nám odvahu ţít a pracovat…“ (Valiček 2011: 47-48) Na závěr k tomu pokládá otázku, zda tyto biskupova slova nejsou právě to, co lidé potřebují a hledají, kdyţ přicházejí do charitativních sluţeb. Po otázce také zmiňuje
25
přání, aby byli všichni schopni odevzdávat evangelijní poselství Krista vţdy a všem, kteří přijdou v nouzi, a oni tam mohli nalézt odvahu ţít a pracovat. (Valiček 2011: 48) Na závěr této podkapitoly podávám přehled o poslání, cíli, a principech ŘKCH. Posláním Řeckokatolické charity (GKCH) Prešov je naplňování evangelijního přikázání lásky k Bohu a k bliţnímu a pomoc lidem v nouzi.10 Cílem „je ve smyslu slov: „Cokoliv jste učinili jednou z těchto mých nejmenších bratrů, mně jste učinili“ /Mt 25, 40/, prokazovat činorodou sluţbu, aby kaţdý člověk bez výjimky mohl ţít, poznat svou důstojnost, hodnotu a poslání, a tak se na základě svobodné volby mohl projevovat a realizovat.“11 ŘKCH se ve své sluţbě snaţí uplatňovat Principy sociální nauky církve, a to důstojnost lidské osoby, solidaritu, subsidiaritu a princip společného dobra. K tomu vyuţívají poznatky z mnoha disciplín, jako jsou především sociální práce, humanitární a rozvojová pomoc, pedagogika, psychologie, teologie, komunitní plánování, medicína, a ošetřovatelství, aby jejich poskytované sluţby byly nejlepší kvality. (Správa o činnosti 2012: 7) Pro uskutečňování svého cíle je vedou předpoklady jako lidskost a víra, profesionální odbornost, zodpovědnost a otevřenost, dobré vztahy na pracovišti, vlastní aktivita a tvořivý přístup. (Správa o činnosti 2012)
2.3 Stanovy Současným
stanovám
(Stanovy
2009)
Řeckokatolické
charity
Prešov
předcházely12 stanovy Řeckokatolické diecézní charity v Prešově, na jejíţ činnost ŘKCH navázala. Dne 11. května 2009 byly podepsány prešovským arcibiskupem a metropolitou Mons. ThDr. Jánem Babjákem SJ, PhD. Následně byly zaevidovány 18. května 2009 ředitelem církevního odboru na Ministerstvu kultury Slovenské
10
Gréckokatolíka charita Prešov. O nás – Základné informácie. Dostupné z: http://www.gkcharitapo.sk/index.php?option=com_content&view=category&layout= blog&id=35&Itemid=54. 11 Tamtéţ. 12 Tištěné předcházející stanovy se mi nepodařilo sehnat, ale dle výpovědi jedné pracovnice ŘKCH tyto stanovy byly pouţívány pro Řeckokatolickou diecézní charitu v Prešově, jejíţ právní subjektivita (v letech 1991 aţ 1996) byla odvozena od Slovenské katolické charity, a tedy i stanovy byly společné.
26
republiky. V té souvislosti došlo ke změně terminologie v dokumentech týkajících se ŘKCH, a proto jsou k dispozici pouze tyto. Stanovy mají pět stran a jsou členěny do sedmi článků (respektive osmi, jelikoţ článek VI. je ve stanovách uveden, zřejmě chybně, dvakrát), kterým předchází preambule. Ta zahrnuje motto ŘKCH – Láska Kristova nás pobízí (2 Kor 5, 14)13 a prohlášení, ţe ŘKCH „přijímajíc Boţí lásku slouţí Kristovi v bratrech a sestrách“. V prvním článku jsou v sedmi bodech popsána základní ustanovení, jako je její právní forma a její právní úprava, zřizovatel (Řeckokatolické arcibiskupství a metropole v Prešově), její sídlo a IČ. Dále je zmíněna návaznost na ŘKCH na činnost Řeckokatolické diecézní charity v Prešově, které bylo zřízeno Řeckokatolickým biskupstvím 1. ledna 1996. Je zde zmíněno členství v konfederaci Slovenské katolické charity (sídlo v Bratislavě), která právně navázala na Ústřední charitu na Slovensku. V posledních bodech se uvádí, ţe se jedná o neziskovou organizaci, a územní vymezení působnosti v prešovské řeckokatolické archieparchii. Článek druhý podává informace o poslání a cíli ŘKCH (srov. podkapitola 2.3). Poslání je zde v rozsáhlejším znění, neţ jaké uvádí na svých webových stránkách či výročních zprávách. Posláním je mj. „pomoc lidem v hmotné, sociální, duševní a duchovní nouzi bez ohledu na rasu, národnost, náboţenství, politické smýšlení či jiné postavení“. Není zde přímo uvedena souvislost s Gojdičem, ale verš z Matoušova evangelia, který si ŘKCH včlenila do svého cíle – „cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.“ (Mt 25, 40), zmiňují autoři o bl. Gojdičovi ve smyslu jeho zásady, podle níţ ţil, ale kterou nikde nepublikoval. Předmět činnosti ŘKCH je vymezen v pěti bodech ve třetím článku. Je jím výkon veřejně prospěšných činností (sociální sluţby, zdravotnické sluţby, pedagogické výchovně-vzdělávací, humanitární a
jiné). V nich
pak
rozvíjí
profesionální,
dobrovolnické a svépomocné činnosti, zřizuje jednotlivá zařízení a střediska pomoci, dále také angaţuje v činnosti vydavatelské, ediční a osvětové, organizuje dárcovství, uspořádává sbírky a kulturní akce na pomoc lidem v nouzi. K dalším aktivitám patří
13
V Českém ekumenickém překladu tento verš zní: „Vţdyť nás má ve své moci láska Kristova“. Vzhledem k tomu, ţe znění ČEP se liší od slovenského překladu, převedla jsem citovaný verš ze slovenštiny, abych tak zachovala provázanost verše s činností ŘKCH.
27
zajišťování a poskytování duchovní a pastorační péče, metodické vedení a poradenské sluţby. ŘKCH vykonává podpůrné aktivity včetně hospodářské činnosti za účelem splnění jejího poslání, tudíţ veškeré výnosy jsou pouţity pro naplňování poslání, coţ probíhá prostřednictvím orgánů a organizačních sloţek vytvářející strukturu. V článku se také zmiňuje podpora vzniku a činnosti Oblastních a Farních charit tím, ţe šíří myšlenku charity jako dobrovolné sluţby křesťanské lásky v jednotlivých farnostech arcidiecéze. Čtvrtý článek vyjmenovává orgány ŘKCH – ředitele jako statutární orgán, duchovního správce, konzultórium jako poradní orgán. Jednotlivé orgány jsou ve stanovách dále rozvedeny. Článek číslo pět definuje strukturu ŘKCH, kterou tvoří Centrum ŘKCH, zařízení a sluţby („ambulantní, stacionární, pobytové zařízení, ostatní zařízení a střediska sluţeb“), Oblastní a Farní charity. Opět jsou ve stanovách více rozvedeny. V šestém článku je upraveno hospodaření ŘKCH, kde se píše o majetku charity, o financování činnosti a s tím souvisejícími ustanoveními. Znak ŘKCH je zobrazen a popsán v článku sedmém [ve stanovách označené jako čl. VI, stejně jako předchozí článek o hospodaření], přitom jde o stejný znak, jaký pouţívá mezinárodní Charita – Caritas Internationalis, a to hnědočervený kříţ s loučemi. A poslední článek [ve stanovách uveden jako čl. VII.] uvádí závěrečná ustanovení, mj. platnost a účinnost (od 1.5.2009).
2.4 Etický a morální kodex pracovníka Tento kodex byl slavnostně stanoven na svátek Nejsvětější Eucharistie dne 15. července 2006 a vyjmenovaní jsou o. Jozef Voskár jako duchovní správce ŘKCH, Ján Babjak SJ jako prešovský eparcha a Maroš Šatný jako ředitel ŘKCH. Protoţe kodex byl uveden ještě před tím, kdy Charita měnila název a také prešovská eparchie byla ustanovena za archieparchii, jsou s tím uvedeny v kodexu dřívější pojmy či zkratky, a to např. GK DCH (= gréckokatolícka diecézna charita). Kodex pracovníka ŘKCH je obsaţen na dvou stranách a rozčleněn do šesti článků, které se týkají morální zodpovědnosti pracovníka ŘKCH vůči různým
28
subjektům. Předchází jim preambule a na konci se uvádí důleţitá poznámka, respektive prohlášení, ţe se pracovník dobrovolně zavazuje plnit a respektovat uvedené zásady. Dále také, ţe porušení zásad se povaţuje za porušení pracovní disciplíny s následně moţným pracovněprávním postihem. Preambule obsahuje prohlášení o pracovníkovi, který má být mravně a morálně bezúhonný a praktikující křesťan, který dodrţuje principy křesťanské morálky ve svém pracovním i osobním ţivotě. V rozhovoru s pracovnicí ŘKCH bylo řečeno, ţe se o to snaţí, ale ţe „vţdy jde o kombinaci faktorů, odborných, morálních, spirituální i lidských“. Dále také, ţe při výběru zaměstnance, přestoţe je třístupňový (ve spolupráci s psycholoţkou), „se to dá jen velmi těţko odhadnout, mnohé věci ukáţe aţ čas a praxe“. Dále se také v preambuli uvádí, ţe práce má být povaţována pracovníkem za povolání, a nejen za zaměstnání. V prvním článku je tedy stanovena morální zodpovědnost pracovníka vůči klientovi, kde je v sedmi bodech popsáno, jak má pracovník s klientem jednat a jak naopak ne. Kupř. „pracovník pracuje s klientem v duchu křesťanské sluţby při uplatňování etických, morálních a profesionálních principů“, dále, ţe přistupuje pracovník ke klientům slušně a zdvořile, nezneuţívá vztahy s klientem pro osobní zvýhodnění, nepodílí se na diskriminaci klienta. Pracovník také nemá v ţádném případě intimní ani jiný osobní citový vztah s klientem, dále ţe respektuje soukromí klienta a zachovává zásadu mlčenlivosti o důvěrných informacích získaných během práce, a posledním bodem je, ţe pracovník nekoná tak, aby získal neoprávněný majetkový prospěch na úkor klienta. Je dobře, ţe mají vymezen přístup ke klientovi, protoţe by to měl být běţný standard, jak jednat s klienty (lidsky, s pochopením, ale také odborně, respektive kvalifikovaně). Navíc během své praxe v ŘKCH jsem se setkala s tím, jak pracovníci jednají s klienty. To, jak pracovníci ŘKCH vnímají svou práci, a tedy i jak jednají s klienty či jak k nim přistupují, se lze dočíst v kvalitativním výzkumu v mé bakalářské práci14, kde jsou uvedeny některé z výpovědí respondentů.
14
BĚTÍKOVÁ K. 2014. Motivace k volbě povolání pracovníků Řeckokatolické charity Prešov. Olomouc: Cyrilometodějská teologická fakulta Univerzity Palackého [bakalářská práce].
29
Další
odpovědnost
obsaţena
v článku
druhém
je
směřována
vůči
spolupracovníkům, kde „pracovník svým chováním přispívá k vytváření dobrých mezilidských
vztahů
na
pracovišti
a
svým
postojem
k práci
a
ostatním
spolupracovníkům usiluje o vytváření ovzduší vzájemné úcty, důvěry a respektování se“. Dál se řeší vzniklé situace na pracovišti, které se mají řešit pokojnou cestou v návaznosti opět na křesťanské zásady a sluţby bliţnímu. Také je ošetřeno, ţe pracovník nezneuţívá situace k poškozování dobré pověsti kolegů nebo pro získání výhod pro sebe. Pracovník dále nijak nenapadá spolupracovníky (slovně či fyzicky) a v posledním případě nejedná tak, aby získal neoprávněně majetkový prospěch na úkor spolupracovníků. Morální zodpovědnost vůči nadřízenému je upravena ve třetím článku. A to tak, ţe „pracovník respektuje nadřízeného, jeho autoritu, rozhodovací pravomoc a jeho povinnosti řídit, kontrolovat a hodnotit“. V druhém a zároveň posledním bodě se píše, ţe „pracovník za ţádných okolností slově, ani fyzicky nenapadne anebo jinak neohrozí nikoho ze svých nadřízených. Závěrečný čtvrtý článek zachycuje morální zodpovědnost pracovníka vůči Charitě. Pojednává o tom, ţe „pracovník vykonává svou práci v souladu s posláním ŘKCH a svým postojem a chováním přispívá k šíření dobrého jména Charity“, ţe „nekoná v rozporu se zájmy Charity a chová se tak, aby nepoškozoval dobré jméno Charity ani po ukončení svého pracovního poměru“, dále je zmíněna mlčenlivost, zakazuje sexuální a jiný intimní vztah v rozporu s křesťanskou morálkou, opět je zmíněno slovní a fyzické napadání druhých či jiné ohroţování, a také, ţe pracovník nejedná tak, „aby získal neoprávněný majetkový prospěch na úkor Charity, a v posledním sedmém bodě je uvedeno, ţe „pracovník absolvuje minimálně jednou ročně duchovní cvičení organizované Charitou a usiluje o poznávání a soulad své práce a postojů se sociálním učením Církve“. Je moţno vysledovat to, jak jsou jednotlivé kapitoly řazeny. Klient je kladen na první místo a Charita, jakoţto poskytovatel, se klade aţ do posledního článku.
30
3
POKUS O SROVNÁNÍ IDEOVÝCH VÝCHODISEK V této kapitole, jak je jiţ v názvu řečeno, se pokusím srovnat identifikovaná
ideová východiska ŘKCH a jejího zakladatele. Pokusím se zachytit, v jaké souvislosti ŘKCH zmiňuje svého zakladatele, respektive kde se na něj odkazuje. Dále také v čem a jak na něho nebo jeho práci navázala. Na začátku této kapitoly uvedu jednu z moţných paralel mezi zmíněnými subjekty. Lze říct, ţe bl. Gojdič nepovaţoval svou sociální činnost za něco výjimečného, ale naopak za běţnou součást křesťanského ţivota, které se učil od dětství díky své rodině. Ve svém prvním kázání cituje slova sv. Pavla: „Pro všechny stal jsem se vším, abych zachránil aspoň některé“ (1. Kor 9, 22). Dále to komentuje slovy: „Přicházím nejprve k vám, bídní a chudobní, ne proto, ţe vás je nejvíc, ale proto, ţe zvlášť vy nejvíc milujete Spasitele.“ (Dancák 2007: 202-203). Je vhodné na tomto místě uvést vysvětlení, proč biskup dělal všechnu svou dobročinnost. Měl totiţ touhu být dobrým pastýřem. Ke své lásce k druhým lidem byl podněcován Boţí láskou, kterou měl ve svém srdci.15 U ŘKCH můţeme vidět stejný postoj, a to konkrétně ve slovech jejího současného ředitele, který se k dvaceti letům činnosti Charity vyjadřuje následovně: „Byli jsme jen nehodní Boţí sluţebníci, kteří mohli být přitom, kdyţ jsme společnými silami usilovali pomoci těm, kteří nás o to poţádali.“ (Valiček 2011: 48). Také v cíli ŘKCH je moţné spatřit moţnou návaznost na jejího zakladatele. Uvádí se v něm odkaz na Matoušovo evangelium: „Cokoliv jste učinili jednou z těchto mých nejmenších bratrů, mně jste učinili“. Není zde výslovně uvedena návaznost na Gojdiče, ale autoři, kteří o něm píší, také zmiňují toto heslo, které nikde Gojdič oficiálně nepublikoval, ale řídil se jím. Dále v souvislosti s dvacátým výročím obnovení činnost ŘKCH připomíná Valiček (2011: 48) i jejího zakladatele bl. biskupa Gojdiče a také jeho biskupské motto: „Bůh je láska, milujme ho.“ Také cituje jeho slova týkající se charitativní činnosti, a to ta, ţe „křesťanská charitativní činnost je aktuální realizací Boţí lásky, která k dosaţení lepšího světa přispívá tím, ţe koná dobro…“. Coţ by mohlo mít souvislost s prohlášením v preambuli stanov ŘKCH (2009), kde mj. uvádí: „(…) přijímajíc Boţí 15
Srov. Potáš 2001: 151
31
lásku slouţí Kristovi v bratrech a sestrách“. Valiček ještě v návaznosti na Gojdičova slova píše, zda právě ony nejsou tím, co lidé potřebují a hledají v charitativních sluţbách. Jak také zmínil Valiček (2011: 34) mj. počáteční činnost ŘKCH po jejím obnovení měla dobrovolnickou podobu uskutečňovanou skrze Farské charity, ve kterých byli zapojení dobrovolníci, kteří prokazovali dobročinnou sluţbu bliţním. Uţ však nezmiňuje, zda tato činnost navazovala na filiální pobočky diecézní Charity, kterou zřídil bl. biskup Gojdič. V té době se také lidé se zapálením zapojovali do charitativních aktivit, jak zmiňuje Potáš (2001: 110). Dále o těchto lidech mluví, ţe byli velmi aktivní v projevování štědrosti a lásky k bliţnímu, a přidává, ţe to lidé činili po příkladu svého biskupa Gojdiče. Dobrovolnická činnost ŘKCH je také ukotvena ve stanovách, kde je záznam o rozvíjení profesionální, dobrovolnické a svépomocné činnosti. Je v nich také záznam o podpoře vzniku a činnosti Oblastních a Farních charit, coţ má za cíl šířit myšlenku charity jako dobrovolné sluţby křesťanské lásky. Se začátkem obnovené činnosti Charity ale Valiček (2011: 34) zmiňuje jinou skutečnost, ke které přidává, ţe se provozovala jakoby po vzoru starostlivost biskupa Gojdiče na konci čtyřicátých let, kdy pomáhal lidem a celým rodinám, které byly nejvíce postiţeny válkou a chudobou. V obnovené Charitě se jednalo o pomoc lidem závislým a osobám bez přístřeší, tedy nejchudším a nejopuštěnějším v té době. Charita v poválečném období se snaţila odpovídat na potřeby lidí, zvláště chudým rodinám. Coţ bylo hlavním smyslem, proč biskup Gojdič zapojil svou eparchii do Ústřední Charity na Slovensku. ŘKCH se dnes obdobně snaţí lidem pomáhat po nepříznivých situacích, jako jsou např. povodně či jiné ţivelné pohromy. Dalším druhem pomoci můţe být podíl na pomoci uprchlíkům. V Gojdičově době to byli zejména uprchlí duchovní, případně ještě s rodinami. ŘKCH se zaměřila na poradenství migrantům a uprchlíkům v projektu: "Pomoc lidem na cestách"16. Gojdičova Charita také podporovala chudší oblasti, především ty zničené válkou. ŘKCH se zase rozhodla
16
Gréckokatolícka charita Prešov. Sluţby – Iné. Dostupné z: http://www.gkcharitapo.sk/index.php?option=com_content&view=category&layout=blog&id=44&Itemid=65.
32
pro pomoc jedné z rozvojových zemí, a to Ukrajině17. Navíc obě mají společné vyuţívání pomoci ze zahraničí. V původní Charitě to byla významná spolupráce s americkými organizacemi a v ŘKCH je to dnes zvláště spolupráce se Švýcarskem. Není však společná jen spolupráce zahraniční, ale také snaha získávat pomoc místní. Podobné pole působnosti vidím i v dívčím sirotčinci, který zaloţil biskup Gojdič a Domovem na půl cesty ŘKCH ve Svidníku, který poskytuje zázemí pro ţeny (od 18 let) bez domova. Společný zájem obou subjektů je také moţné vidět v podporování zaměstnanosti lidí. Podobnost můţe být také v zájmu o studenty, třebaţe v rozdílném projevu. Bl. Gojdič, jak jiţ bylo zmíněno výše, staral se o jejich duchovní i materiální zabezpečení po dobu jejich pobytu v některém z řeckokatolických internátů. ŘKCH jeví svůj zájem především v poskytování studentské praxe ve svých jednotlivých střediscích, coţ jsem si sama mohla vyzkoušet. Vydavatelská činnost je dalším pojícím prvkem. Bl. Gojdič zaloţil obchodní instituci Petra, jejím „důleţitým posláním byla vydavatelská a nakladatelská činnost“ (Potáš 2001: 133). ŘKCH sama pracuje na realizaci, vydává a distribuuje vlastní měsíčník Cesta o kvalitě ţivota. ŘKCH nezastřešuje všechny otázky, kterými se moţná zabýval Gojdič ve svém ţivotě, ale archieparchie zřizuje ještě Pastorační centrum Romů Čičava, která se věnuje problematice menšinové otázky, kterou se také zabýval bl. Gojdič. Pro pomoc rodinám pak archieparchie zřizuje Centrum pro rodinu Sigord. Další společným prvkem Gojdiče a ŘKCH můţe být rovný přístup k lidem, kterým je poskytována pomoc. ŘKCH deklaruje pomoc bez ohledu na rasu lidí, jejich národnost, náboţenství či politické smýšlení. Gojdič v lidech viděl především svého bratra. Byl také vychován v zásadě, ţe „své“ má milovat a „cizí“ mít v úctě. V sebeprezentaci ŘKCH uvádí bl. P. P. Gojdiče jako svého zakladatele na úvodní straně svých webových stránek s odkazem na jeho ţivotopis, dále je moţno si pod jeho vyobrazením přečíst jeho biskupské heslo a data jeho narození a úmrtí. ŘKCH si zvolila 17
Gréckokatolícka charita Prešov. Sluţby – Iné. Dostupné z: http://www.gkcharitapo.sk/index.php?option=com_content&view=category&layout=blog&id=35&Itemid=54.
33
bl. Gojdiče také za patrona svého časopisu Cesta. V roce šedesátého výročí od zaloţení Charity v Prešově byla zřízena a posvěcena kaple na Centru ŘKCH, kterou zasvětili svému zakladateli bl. P. P. Gojdičovi. V tom také můţeme vidět, ţe přestoţe ŘKCH se stále ve své činnosti neodkazuje na svého zakladatele, má ho na paměti a přestavuje pro něj významnou osobnost pro jejich organizaci.
34
ZÁVĚR Hlavním cílem této práce bylo systematicky popsat činnost Řeckokatolické charity Prešov, analyzovat její ideová východiska i důrazy v praxi a srovnat je s duchovním odkazem jejího zakladatele biskupa bl. Petra Pavla Gojdiče, OSBM. Při hledání společného mezi Řeckokatolickou charitou Prešov a jejím zakladatelem bl. Pavlem Petrem Gojdičem, OSBM jsem objevila několik podobných aspektů v jejich činnosti, které jsou podrobně zaznamenány ve třetí kapitole. Faktem je, ţe ŘKCH svou činnost výslovně neodkazuje na svého zakladatele, coţ však nevylučuje návaznost na jeho dílo či ideje. Mohlo by být zajímavé na základě této práce provést bádání nad tématem: jaký vliv mají patroni (svatí či blahoslavení) různých církevních sociálních a/nebo charitativních organizací na jejich pracovníky a/nebo klienty. Limitem práce můţe být nedostatek informací od pracovníků ŘKCH, kteří by mohli podat věrnější zprávu o návaznosti organizace na bl. Gojdiče. Další nedostatek vidím v absenci některých dokumentů, zejména týkajících se činnosti původní Prešovské Charity zřízené biskupem Gojdičem. Poté by se zřejmě dala srovnat i činnost těchto dvou organizací. Absolventská práce můţe přispět k povědomí o charitativní organizaci, která staví na křesťanských základech a v mnohém můţe být inspirativní pro ostatní církevní organizace působící v sociální, respektive charitativní oblasti. Dalším přínosem můţe být dobrý příklad blahoslaveného a jeho vztah k sociálním otázkám.
35
SEZNAM POUŢITÝCH ZDROJŮ BOHÁČ V. (nedatováno). „Eparchia“ [cit. 4.4.2014]. Dostupné z: http:// www.zoe.sk/?zoepedia&heslo=Eparchia BORZA P. 2006. Dejiny Gréckokatolíckej cirkvi na Slovensku v období II. svetovej vojny (1939 – 1945). Prešov: PETRA. Bible. Český ekumenický překlad. Praha 2007: Česká biblická společnost. DANCÁK P. 2007. „Sociálny rozmer pôsobenia blahoslaveného biskupa P. P. Gojdiča“. In: BOHÁČ V. (eds.). Blahoslavený biskup Pavol Peter Gojdič (1888 – 1960) v súradniciach času a doby. Prešov: Prešovská univerzita v Prešove, Gréckokatolícka teologická fakulta. s. 201-209. Gréckokatolícka charita Prešov. O nás – základné informácie. Dostupné z: http://www.gkcharita-po.sk/index.php?option=com_content&view=category&layout= blog&id=35&Itemid=54 [posl. akt.7.6.2009] [cit. 4.4.2014]. Gréckokatolícka charita Prešov. Sluţby – Iné. Dostupné z: http://www.gkcharitapo.sk/index.php?option=com_content&view=category&layout= blog&id=44&Itemid=65 [posl. akt.7.6.2009] [cit. 26.4.2014]. Gréckokatolícka charita Prešov. Správa o činnosti za rok 2012. Košice: Rotaprint. Gréckokatolícke arcibiskupstvo Prešov [on-line]. „Blahoslavený Pavol Peter Gojdič OSBM, Biskup-mučeník (1888-1960)“. Aktualizace: neuvedeno. Dostupné z: http://www.grkatpo.sk/?pavol_peter_gojdic [cit. 5.4.2014]. HALGAČOVÁ I., LACA P., LIPTÁK R., ŠIMKO M. 2009. „Vzdelávacie a výchovné inštituúcie v Prešovskom biskupstve v rokoch 1918 – 1954“. In: KOLEKTÍV AUTOROV. Dejiny cirkevného gréckokatolíckého školstva na Slovensku. Prešov: Gréckokatolícka teologická fakulta Prešovské univerzity v Prešově. s. 137-155. Kongregace sester sluţebnic NPM bez poskvrny počaté [hlavní webová stránka kongregace]. Dostupné z: http://www.sestry-sluzebnice-npm.cz/ [posl. akt. nedatováno] [cit. 26.4.2014]. Heslo
„Rekolekce“
[cit.
10.4.2014].
Dostupné
z
http://slovnik-cizich-
slov.abz.cz/web.php/slovo/rekolekce (nedatováno). Heslo „Vizitace“ [cit. 4.4.2014]. Dostupné z http://www.iencyklopedie.cz/ vizitace/ (nedatováno).
36
HROMNÍK M. 2007. Blahoslavený Pavel Peter Gojdič, OSBM. Prešov: Vydavateľstvo Petra POTÁŠ M. 2001. Dar lásky:Spomienky na biskupa Pavla Gojdiča, OSBM. Prešov: Vydavateľstvo Michala Vaška. POVAŢANOVÁ D. 2013. Charita na Slovensku. Cesta, č. 1, s. 4-6. Dostupné z: http://www.mesacnikcesta.sk/index.php?option=com_docman&task=doc_download&gi d=143&Itemid=65. Rád svätého Bazila Veľkého. O baziliánoch – spiritualita. Dostupné z: http://baziliani.net/node/4 [posl. akt. 27.1.2007] [cit. 24.4.2014]. Slovenská katolícka charita. O nás – Naše hodnoty a poslanie. Dostupné z: http://www.charita.sk/stranky/nase-hodnoty-a-poslanie [posl. akt. nedatováno] [cit. 25.4.2014]. Spišská
katolícka
charita.
Identita
–
Z historiografie.
Dostupné
z:
http://www.caritas.sk/index.php?Cat=11 [posl. akt. 5.2.2008] [cit. 24.4.2014]. Stanovy Gréckokatolíckej charity Prešov. Prešov 2009. ŠTURÁK P. 1997. Otec biskup Pavel Gojdič, OSBM. Prešov: Vydavateľstvo Michala Vaška. ŠRURÁK P. 2005. „Dějiny Prešovskej eparchie v rokoch 1918 – 1948“. In: PRIBULA M. (ed.). Zborník teologických štúdií. Prešov: PRO COMMUNIO. s. 131138. ŠTURÁK P. 2007. „Blahoslavený biskup Pavol Peter Gojdič, OSBM a jeho činnosť v období rokov 1927 - 1960“. In: BOHÁČ V. (ed.). Blahoslavený biskup Pavol Peter Gojdič (1888 – 1960) v súradniciach času a doby. Prešov: Prešovská univerzita v Prešove, Gréckokatolícka teologická fakulta. s. 10-32. VALIČEK P. 2011. „História a súčasnosť Gréckokatolíckej charity Prešov“. In: Kongres Charity pri príležitosti 20. výročia obnovenia činnosti 20. – 21. 9. 2011. Prešov: Prešovská univerzita v Prešove, Gréckokatolícka teologická fakulta. s. 33-49. VASIĽ C. 2000. Gréckokatolíci. Dejiny – osudy – osobnosti. Košice: BYZANT Košice.
37
ANOTACE Absolventská práce je teoretickou prací s vyuţitím prvků kompilace a komparace. Hlavním cílem této práce tedy bylo systematicky popsat činnost Řeckokatolické charity Prešov, analyzovat její ideová východiska i důrazy v praxi a srovnat je s duchovním odkazem jejího zakladatele biskupa bl. Petra Pavla Gojdiče, OSBM. Práce je rozdělena do tří kapitol, přičemţ první z nich se zabývá ţivotem a osobností bl. Pavla Petra a zahrnuje tato témata: nástin vybraných ţivotopisných údajů jeho ţivota, místa působnosti - mukačevská a prešovská eparchie a Gojdičův vztah k sociálním otázkám. Druhá kapitola je zaměřena na ŘKCH a sestává z témat: nástin dějin Slovenské katolické charity a ŘKCH, dokumenty ŘKCH (stanovy, etický a morální kodex pracovníka). Poslední kapitola je věnována pokusu o srovnání identifikovaných ideových východisek bl. Gojdiče a ŘKCH.
ANNOTATION This graduate thesis is an theoretical thesis using the elements of compilation and comparison. The main aim of thesis was to describe the activities of GCC in a systematic way, analyze its ideological basis and emphasis in practice and compared them with the spiritual legacy of its founder-bishop blest Gojdič. The thesis is divided into three chapters. First of them deals with life and personality of blessed Bishop Gojdič covering the following topics: outline of selected biographical data of his life, place of activity - Mukačevo and Prešov dioceses, relationship of Gojdič to social issues. Second of them focuses on GCC and it consists of topic: outline of the history of Slovak Catholic charity and GCC, documents of GCC (statutes, ethical and moral code of the worker). The last chapter is devoted to the attempt for comparison between the personal priorities of Bishop Gojdič and ideological base of GCC.
38
