Brasil

DOApÁa

PO ČTYŘICETI A PO DVACETI LETECH.

Fam/Ma C e j n a r Alexander Cejnar + 11/03/1928 Ť05/10/2007 Jablonec-R.Tcheca [email protected] Sáo Paulo / Brasil

Před čtyřiceti roky dne 28.října.I9I8 vznikla Československá republika, jako obnovení a pokračování starobylého českého státu, který právně nikdy nezanikl. Před dvaceti lety, 2$.září 1338 byl tento stát oklestěn a vydán na-milost a nemilost nepříteli, který 15.března 1939 dočasnou záhubu státu dokonal. Tato data zůstanou nesmazatelně vryta v každé české mysli a přemnoho Slováků bude tato data hodnotit stejně, jako Ceši. , Nemělo by smyslu pěstovat chvaiořeči na blažený 28.říjen v době, kdy Československá republika je znova v područí cizí mocnosti zradou služebníků Moskvy a nestatečností a neprozíravostí těch, kteří na sebe vzali úkol opatrovat její osudy. Stačí připomenout, že 28.říjen je nám dnes připomínkou velké naděje a veliké povinnosti znova dobýt co bylo lehkomyslně promarněno. Státní svoboda přišla ne jako náhodný dar chvíle, ale jako dovršení díla mnoha generací, jež krok za krokem zvyšovaly kulturní, politickou a hospodářskou sílu národa, až byl schopen vzíti do svých rukou správu svých věcí, jak to ve svém visionářském proroctví předvídal Jan Amos Komenský, jako my emigrant bez vlasti. 0 to, že se proroctví naplnilo v dané chvíli, zasloužilo se mnoho.lidí a někteří z nich se zasloužili měrou mimořádnou. Neznamená zmenšovat zásluhy těch, kteří se zasloužili i těch, kteří se zasloužili měrou docela mimořádnou, nebudeme-li mluvit o osobách a připomeneme-li si, že svoboda přišla především jako výsledek úsilí celého národa a mnoha generací. A novou svobodu nám přinese ne úsilí některých, kteří se zvláště zaslouží, ale úsilí všech. Ve dnech radostného opojení z vítězství napsal Viktor Dyk: "Cas není, bratří, připravovat účet, jejž rodné zemi' předložíš." Dnes to platí ještě více. Ani staré, -ani nové účty nemají smyslu. Jediné co má siaysl je dostát povinnostem. Nemá dnes smyslu stavět pomníky těm, kteří se zasloužili, i když by to byly jen pomníky pomyslné. Je jen potřebí brát si příklad. A z katastrofy z let 1945-48 pak vyvodit nezbytné poučení, že republika.stála na pevných zákla-, dech v roce I9I8, protože byla dílem všeho lidu. Stavba z 1945 se zhroutila', protože lid byl vyřáděn a budování bylo dovoleno jen několika samozvaným vůdcům.

- 2 n-Y. Československá republika z. let 1918 až 1938 je ostouzena našimi nepřáteli i těmi z našich lidí, kteří se k nepřátelům přidali. Je ostouzena nespravedlivě. Jistě měla své chyby a nedostatky - který stát je neměl? Který stát je nemá? A jako by nemělo smyslu zastírat ty chyby a nedostatky, tak je potřebí říci, že tato republika byla v době své existence jedním z nejlepších, nejspravedlivějšíchfá' nejlidštějších států v celém světě a že, srovnáme-li ji, jak byla,s dnešním stavem ve světě, patřila by nyní ještě výše, než tehdy. Podíváme-li se na její soustavné kritiky a hanobitele, vidíme, že vedle komunistů to jsou lidé, kteří ještě před ne příliš dlouhou dobou svůj zájem o lidskost a demokracii dokumentovali násilným vyznáváním totality. (. Zajisté, pro budoucnost musíme usilovat, aby až zase jednou přijde svoboáa do našich zemí, vady a nedostatky bylý odstraněny. 0 to jsme usilovali ze všech;sil pó celých dvacet let svobody a mnoho bychom byli zlepšili, kdyby nám byl ponechán čas. Byli bychom tak učinili z vlastní vůle, v duchu našich národních tradic.. V duchu těchto našich tradic budeme pokračovat v úsilí obnovit a zdokonalit náš stát., až znova nadejde čas, kdy lid bude mít právo rozhodovat o svém osudu. Zatím můžeme říci, že se nikdo z nás nemusí hanbit za republiku, zardoucenou fašismem a jeho pomocníky. Dvacetileté období republiky zůstane na věčné časy obdobím oprávněné národní pýchy a cti. Jak se však stalo, že republika vydržela toliko dvacet let? Mnoholidí tvrdí, že se rozpadla na vnitřní slabost, ale to je jen falšováním historie. Republika podlehla zevnímu náporu a i to, co se zdálo vnitřním rozkladen, bylo naočkováno a vnuceno zvenčí. Naše vina a chyba na tom- je jen jedna: nepočítali jsme s hepřítelem a nedovedli jsme se proti němu zajistit. Jako jsme v podstatě moudře spravovali svůj stát doma, tak" jsme .nenoudře;;'žas4ávalj^éhe. ž.ájňý- na--venek. ; Stali 3 s n e 'se obětí chybňé zahraniční politiky v době, * kdy* mezinárodhí situace-.byla tak .kolísavá á měnivá,.že chybný krok musel vésti do záhuby. Komunisté, kteří nyní mluví tak hlasitě o Mnichovu, zjistili, že Mnichov prý; je výsledkem zrady české buržoasie a české reakce. Ale marně hledáme tuto zradu, leda bychom kapitulaci pod nátlakem celého světa považovali ža zradu. Komunisté se ovšem pečlivě vyhýbají každé zmínce o tom, že vzrůst německé branné, moci byl umožněn soustavnou spoluprací Sovětského svazu s německým generálním štábem, jemuž ostatně komunistický režim vděčí za svůj vznik. * . i, S naší strany se shrnuje vina zpravidla., předovšír. na Británii a na Francii. Není' pochyby, že vina na těchto státech jo^ ale jejich vina neumenšuje naše provinění.' Kdo měl oči k vidění a uši k slyšeni, měl vědět, jak od. skončení první světové války je Británie zmítána vlnou stupidního pacifismu. Konseřvativní vláda a^f ji vedl Baldwin nebo Chamberlain pacifismu zbaběle ustupovala, ale. socialisté? kteří v době Mnichova povykovali "Stůjte při Československu" zapomněli říci, čím má Británie Československu přispět. Ne vojenskou mocí, protože svému států odpírala všechny možnosti zbrojení a svou odzbrojovací propagandou se snažila porazit vládu. Ani Mnichov je ostatně nepoučil, protože ještě po okupaci Československa vedl veliký "přítel" Československa element Attlee svou stranu, aby hlasovala proti zavedení branné povinnosti. Měli jsme v Británii velvyslance a mnoho diplomatických úředníků, docházely k nám anglické noviny a v Praze bylo mnoho lidí,jimž jejich zaměstnání ukládalo povinnost je čisti. Měli jsme vědět, jaké je smýšlení Británie a jaká je tam nálada. Naše chyba, že jsme to nev- ěděli:, že- to. nevědělo ani naše ministerstvo zahraničí, jehož to bylo přední povinností. Francie nás zradila. Měla s námi 'smlouvu, ale nedalo se předvídat,' že Francie smlouvě nedostojí? Francie, jež se zakrvácela na, bojištích první světové války, byla mravně rozložená, rozdvojená a ve spárech dvou protichůdných tendencí, jež se zejména od vraždy, spáchané na Barthouovi, projevovaly ízvláště silně. Pravice šilhala do fašistické Itálie a nacistického Německa, levice šilhala do Moskvy a utápěla se v pošetilém pacifismu. Francie byla nezdravá - válka ukázala,

- 3 jak nezdravá byla. Ale my na ni spoléhali a přece jsme tam měli velvyslance a mnoho diplomatických úředníku, docházely k n á m francouzské noviny a v Praze bylo mnoho lidí, jimž jejich zaměstnání ukládalo povinnost je čisti. Měli jsme vědět, jak to s Francií vypadá.' Naše chyba, že jsme'nevěděli, že to nevědělo ani naše ministerstvo zahraničí, jehož to bylo přední povinností. Ne, na obě velmoci nebylo spolehnutí. Ale naše posice by nebyla beznadějná, kdybychom dovedli se dohodnout alespoň se sousedy. S Polskem jsme pěstovali zbytečné spory - Poláci na nich mají stejnou zásluhu jako my a proto také dopadli stejně jako my* Ale jednu věc jsme ve sporu československo-polském zavinili sami. Ta naše nešťastná these, že "nebudeme bojovat za polský'koridor" nás zbavila možnosti dohodnout se s Poláky o společné obraně a zahnala je do dočasného spojenectví s Hitlerem* Doplatili kruté na Beokovu "moudrost", ale nebýt "moudrosti" ředitelů naší zahraniční politiky) nemuseli jsme doplácet na rozdvojení ani my ani oni* Měli jsme další sousedy, Maďarsko a Rakousko* Mohli jsme se s nimi dohodnout? Mohli. Maďarsko i Rakousko - Rakousko více " chtěli obnovit monarchii, ale z nepochopitelné zaujatosti jsme jim to nechtěli dovolit. Obě země byly ochotny za ústupek v tomto směru žiti s námi v'míru a byio-číó^ná-^^-s '-nimi dospět ku spojenectví. My jsme o Habsburky nestáli, ale proč je nedopřát těm, kteří po nich toužili? Místo dohody se sousedy jsme se.spoléhali na mnohomluvné shromáždění v Ženevě, jež ač nebylo tak žalostně špatné jako jeho nynější nástupce v Novém Yorku, nebylo ničím, nač by se dalo spoléhat. Vsadili jsme všechno na spojenectví s mravně rozvrácenou Francií, jež nebyla schopna pomoci a kromě toho s námi nehraničila a Německa se bála ještě více než my. Spoléhali jsme se na neurčité sympatie Británie, pro níž jsme byli "zemí, o níž nic nevíme". A ovšem, měli jsme spojenectví se Sovětským svazem, který nehraničil ani s námi ani s Německem a nemohl nám pomoci ani kdyby chtěl a jehož pomoc by nám byla přišla draho, jak ukazují zkušenosti z druhé světové války. . r* Ovšem, měli jsme Malou dohodu, která'svou strukturou dokazuje nejlépe myšlenkovou metodu hlavního dirigenta československé zahraniční politiky. Tak jako doufal, že v případě konfliktu nám nakonec pomůže Polsko, jemuž sám pomoci ne^chtěl, tak zbavil Malou dohodu předem její životnosti tím, že její působnost omezil na akci proti Rakousku, jehož se žádný z členů Malé dohody nemusel obávat a proti Maďarsku, na něž by také každý z členů sám stačil. Rumunsko se obávalo hlavně Sovětského svazu, ale my mu pomoc proti němu ani nezaručili, ba přímo odřekli. Jugoslávie se obávala hlavně Itálie, ale my ji pomoc proti Itálii nezaručili, ba přímo odřekli. A nám hrózilo nebezpečí z Německa. Proto se naše zahraniční politika nestarala o to,, aby nám zajistila pomoc .členů Malé dohody proti němu. Nepřekvapí, že se celé tato stavba zahraniční politiky ghroutila při prvním zavanutí nepříznivého větru jako domeček z karet. Po této stránce jsme Mni-, chov a všechno co následovalo zavinili sami. Odpovědnost za to nesou především ti, kteří řídili naši zahraniční politiku. V zájmu spravedlnosti je však nutno dodat, že podíl na této vině má každý z nás, zejména těch z nás, kteří se tím či oním způsobem účastnili veřejného

V sobotu dne 2$.října neb v neděli dne 26.října budeme, pořádati přátelský večírek s přednáškou redaktora Rudolfa Kopeckého z Londýna. 0 datu a.místu, kde večírek bude pořádán, obdržíte v-čas vyrozumění. o

Redakce.

^ 4 " života. Dovedli jsme probojovávat vnitropolitické zápasy. Mnohem důležitějším 'zápasům o správnou orientaci zahraniční politiky jsme se vyhýbali a pokud jsme se jich účastnili, nevedli jsme je s důrazem, jejž bylo zapotřebí. To je potřebí si dnes uvědomit. Ne, abychom soudili jednotlivce,ale abychom si připomenuli, že v demokracii mákaždý občan odpovědnost za to co se stane a povinnost stavět se proti chybám a omylům, za něž jinak bude trpět stát, národ a konečně každý jednotlivec. Je to pohodlné nechat "osvědčeným odborníkům" .všechnu péči o stát. Katastrofa z 1938-39 a pak katastrofa z 1945-48 by nás mohly poučit, že odborníci, nejsou-li kontrolováni, dovedou zrovna tak dobře dělat osudové chyby, jako neodborníci. Tak jako jsme svobody dosáhli úsilím celého naroda, tak i svobodu lze uchovat jenom.úsilím celého národa. To je poučením smutného dvacetiletí. R. Kopecký —

x

—

Z NOVET POLITICKÉ? LITERATURY. Dnešnímu přehledu nové politické literatury musím předeslat poznámku, kterou jsem měl přičinit již dříve. Na stole se mi nahromadilo více knih než stačím přečíst, tím méně pak odreferovat. Pokaždé jsem postaven před těžkou volbu oo odložit do čísla příštího, protože recense nemohou zabrat více místa nez.kolik se jim pravidelně věnuje. Pravda, i na omezené místo by se daly stěstnat referáty o mnohem větším počtu knih, ale bylo by nutno je podstatně zestručnit a omezit se na konstatování toho nejnutnějšího. Myslím, že by to bylo docela pochybene. Hodnotné knize příliš stručný referát nemůže- být práv a kniha, kterou lze odbyt několika řádky nestojí ovšem ani za zaznamenání. Jsou publikace, jako na přiklad brožurka "Vondrák contra Masaryk", jež přímo volají po rozboru obšírnějším a zvláštní náhodou jsou zde dvě další publikace (dr.Poláka "Masarykovy československé legie a Vlastimila Vávry "Klamná cesta"), jež jedna z masarykovského a druhá z komunistick é h o stanoviska předkládají nám celou problematiku československé akce na Rusi za první světové války a vyžadují proto aby se o všech třech mluvilo současné. Nebo jak lze několika řádky odbýt tak podnětné a diskusi vzbuzující dílo Josefa Kalvody: "Titoism and Masters of Imposture"? Nemyslím, že úkolem recensenta je davat známky a rozdělovat pochvalu nebo hanu, ale upozornit na důležité klady a defekty knih, o nichž píše. Zůstanu proto věren zásadě, že o každé knize, kterou povazuji "za hodnou zmínky - ať již pro její dobré či špatné stránky - napíši pokud mozna všechno, co je o ní potřebí říci, i když to ještě nebude všechno, co bych o ni rad " napsal. Zůstanu při tom, i když to bude mít za následek, že některá kniha bude cekat na ocenění déle, než je milo mně a někdy i autoru. ' Osmdesát let sociální demokracie. Osmdesáté výročí založení sociální demokracie poskytuje stoupencům i odpůrcům oné strany vítanou příležitost zamyslet se poněkud nad historií- oné strany a hodnotit co dobrého a co špatného vnesla do našeho veřejného života. Je,jisté na místě, že sociální demokraté vydali publikaci, jež má zhodnotit dílo jejich strany v minulosti a není snad ani potřebí jim zazlívat, že ve své bilanci se nedívají na svou minulost tak kriticky, jak by vyžadovala historická pravda, ale take jejich vlastní zájem, protože jen ten, kdo poznal vlastní chyby, nedostatky a omyly dovede se jim v budoucnosti vyhnout. Ale i když se soc.dem. publikace o 230 stránkách textu, pečlivě upravená a dobře redigovaná Adolfem Mokrým,vyhýba stinným stránkám a dlí jen u stránek světlých, sluší ji srdečně uvítat. Sociální demokracie zasahla za dobu své existence velmi hluboko do našeho národního života a její dějiny jsou i dějinami našeho národa a jeho politiky. V dnešní době, kdy komunističtí vládci republiky se snaží vyhladit z myslí lidu minulost a kde to nemohou dokazat,

- 5 tedy ji alespoň zkreslit, je každé zachycení fakt důležité a záslužné. Je to kniha, k níž se bude každý zájemce o česk.osiov.en.s..kou politiku v minulosti často vracet a jež bude důležitou pomůckou každému, kdo bude kdy studovat ať již minulost sociální demokracie, nebo naše politické dějiny v uplynulém osmdesátiletí. . škoda, že z důvodů celkem snadno pochopitelných, byla volena, forma anthologie, v níž 14 autorů zpracovává látku poněkud nestejnoměrně. Tato forma chová v sobě mnohá nebezpečí, z nichž hlavní jo neekonomická zpracování, jež je plýtváním v době, kdy je tak těžko tiskem něco vydat. Dalším nebezpečím je,; že úroveň zpracování je velmi nestejnorodá, vedle příspěvků nesporné knižní hodnoty jsou zde některé velmi povrchní, jež měly být vynechány nebo odsunuty do slavnostního čísla orgánu strany "Demokracie a socialisti". Celých prvních 30 stran knihy, obsahujících manifest vedení strany k výročí a pozdravy sociálně demokratických stran jiných národností, patří na příklad do této kategorie. Kniha obsahuje chronologický přehled dějin soctdem* strany až do únorových událostí z roku 1948, zpracovaný Čestmírem Ješinou a Adolfem Mokrým. V této chronologii jsou některé chyby a vynechávky, ale je přece jen důležitým kalendáříkem politických dějů. V další kapitole podává Čestmír Ješina hodně tendenčně* a s mnohými nedůslednostmi historii strany. Kresli nejčernějšími barvami postavení dělni'ctva v národě i nezájem národních vůdoů o dělnictvo, ač musí doznat existenci jak staročeského ťak mladočeského tisku, věnovaného dělnictvu a kdyby byl spravedlivý, nalezl by i myslitele a politiky tak zvaných buržoasních směrů s velkým zájmem o otázky sociální. A proč v knižní publikaci zveličovat tak neúměrně význam Josefa Steinera, že jemu především přisuzuje zavedení všeobecného práva hlasovacího v Rakousku, že by se onen rok měl podle něho nazývat rokem Steinerovým? A# už o všeo-* becné hlasovací právo se zasloužili socialisté, nesocialisté, nebo všichni dohroma** dy, je směšné zásluhu připisovat maličké české soc.den. straně. Když sociální demokraté, tedy asi všichni v Rakousku a když nějaký muž, tedy dr.Adler a ne Josef Steiner. (Ve skutečnosti se ten muž jmenoval dr.Karel Kramář, ale to je už jen podružný detail.) Zbytečná je také obhajoba protistátoprávního ohražení, jež v pozdějších dobách raysliví. členové strany považovali za tragický omyl dogmatika Josefa Steinera. Z dalších kapitol nutno se zmínit o stati Adolfa Mokrého o soc.dem. straně v republice. Neomezuje se na pouhý výpočet zevních událostí, ale snaží se hodnotit .myšlénkový vývoj, jímž strana prošla. Škoda, že tato stať je neúměrně krátká, protože je námětem, jímž se zabývá a způsobem zpracování důležitější než mnohé jiné mnohomluvné kapitoly. Václav Holub líčí život soc.dem. strany za druhého Odboje. .Není to historie celá, ledacos je jen napověděno, ale přece jen tato kapitola stačí naznačit šikmou cestu, jíž se sociální demokracie brala pod vlivem oportunistů, demagogů a fantastů.. Tato etapa v dějinách sociální demokracie bude vyžadovat ještě zevrubného osvětlení. Václav Majer píše velmi apologeticky o cestě vládní garnitury do Moskvy a jeho stať je zajímavá hlavně tím o čem se vyhýbá mluvit. Vilém Bernard poněkud nadsazuje zásluhy soc.dem. strany o obranu demokracie v době předúnorové - strana,jež odkopla své staré demokratické předáky aby na jejich místo postavila stoupence "lidové demokracie" se touto obranou příliš nevyznamenala. Pozoruhodná je stať dr.Jaroslava Jíry o čs.soc. demokracii a tradici naší kultury. Neměl by ovšem pro sociální demokracii reklamovat všechno socialistické a sociální cítění v národě a v jeho kultuře. Jeho stať je však opravdu důležitým přínosem do naší exilní literatury. Osm stránek, jež věnuje Josef Brúgel česko-německému problému nestačí problém ani naznačit a autor, bohužel, je příliš partajně stranický. Souhrnem lze říci, že tu jde o jednu z nejdůležitějších publikací, vydaných V. době našeho exilu. Vydavatelé mohou.být na ni hrdi. ( pokračování článku "Z NOVĚ POLITICKÉ! LITERatury naleznete na str. I4.) -- x - -

- 6 ZE ZÁKULISÍ DRHHEfHO ODBOJE. Historik druhého odboje narazí na mnohé potíže ve snaze vylíčit věcně a spravedlivě co se dělo od Mnichova a okupace do vítězství, jež se proměnilo v novou porážku. Archivy polské akce byly spáleny, když bylo.potřebí evakuovat Krakov a Varšavu. Spáleny byly také archivy Paříže, Beziéres a Agdu, pokud' nebyly ve znatku ponechány, .aby se jich zmocnily kvapně postupující německé armády. Archivy Londýna, pro největší část- akce nejdůležitější, byly převezeny do Prahy, stejně jako archivy ze Spojených států. Část těchto archivů byla zase vyvezena a uložena u přátel dr.Beneše, větší část je v rukou komunistických vládců země a je otázkou, kolik dokumentů, příčících se komunistické thesi, bylo nebo teprve bude zničeno. Existují ovšem drobné sbírky dokumentů, jež si uchovali jednotlivci, ale na neštěstí mezi nimi.nejsou žádné, jež by mohly osvětlit zákulisí, na němž nejvíce záleží. Vyšlo také několik knih, z nichž nejdůležitější jsou ovšem Paměti dr. Edvarda Beneše, ale žádná z nich není nestrannou a výstižnou historií. Ani ta Benešova ne. A tak na dlouho ještě bude možno o druhém odboji pronášet povšechné soudy, ale vždy bude nesnadno je dokumentárně doložit. Lze říci, že víme přibližně spolehlivě co se dělo, jak se to dělo a proč se to dělo, ale že to nemůžeme ani doložit podrobnostmi, ani tak prokázat, aby se proti našemu vylíčení nedalo postavit vylíčení jiné a aby nebylo možno vznášet námitky proti úsudkům z toho vyvozovaným. Nicméně, jednu z palčivých otázek druhého odboje můžeme zodpovědět s naprostou spolehlivostí, i když ne v podrobnostech. Je to otázka, zda cesta Československa do komunistického područí byla nastoupena až při návratu zahraniční vlády do vlasti a pod tlakem sovětských bajonetů, o něž se opírala v Košicích delegace československých komunistů, sídlící pq dobu války v Moskvě a v Kujbyševu, či zda tato cesta začala již dávno před tím. Je to v podstatě otázka, zda československá zahraniční vláda V:Londýně mohla až do 1945 doufat, že Sovětský svaz dostojí svým slibům o l o y a l i t ě , čí zda mohla vědět a také věděla, že Sovětský svaz svým slibům nedostojí a že jim stejně nedostojí ani komunisté z Československa. Je to otázka, zda československá zahraniční vláda v Londýně svými projevy, jimiž bagatelisovala komunistické nebezpečí a ujišťovala nejen československou zahraniční veřejnost - jejíž část byla již skutečně.zneklidněna - ale také i západní státníky o poctivosti sovětských, státníků a o"změnách v komunistické ideologii, se utěšovala těšínskými jablíčky hebo se dopouštěla vědomého klamání veřejnosti československé i cizí. Na tuto otázku mohli dosud účastníci druhého odboje odpovídat podle toho, co bylo veřejnosti známo. Historik na ni může dnes odpovědět na základě dokumentů, jež učinil přístupnými nynější komunistický režim v Československu. i Tento režim odhodil totiž konečně starou přetvářku. Chlubí se dokonce tím, jak soustavně od první chvíle jeho předáci připravovali odstranění londýnské vlády, jíž, dokud toho bylo potřebí, ujišťovali svou loyálností a jak se při tom těšili podpoře sovětské vlády, jež s takovou horlivostí ujišťovala londýnskou vládu o svém p ř á t e l s t v í . Na základě dokumentů, jimiž se vychloubá dnešní komunistický režim v Praze a o jejichž pravosti není potřebí pochybovat, protože ji potvrdil vývoj událostí, lze říci spolehlivě, že přípravy ku komunistickému opanování Československa začaly v den, kdy se Adolf Hitler rozhněval na svého sovětského spojence a Josef Stalin začal úpěnlivě volat svět o pomoc. Dalo by se ovšem tvrdit, že.komunistické plány byly tak dobře zastřeny komunistickou přetvářkou, že je nebylo lze postřehnout před Košicemi - jsou přece někteří političtí činitelé, jimž se v hlavě rozbřesklo prý teprve v únoru I948. . To je také skutečně linie, na níž je založena obrana působnosti druhého odboje a československých vlád až do února 1948, totiž tvrzení, že političtí předáci byli krátkozrací a lehkověrní, že neviděli, co viděli různí lidé v emigraci. Že prostě prohlédli teprve až když jim komunisté vytřeli zrak. ' ' Tato omluva'hloupostí by mohla být přijata, nebýti toho, že komunisté začali uveřejňovat dokumenty, jež prokazují, že se nikdy ani příliš nenamáhali zastříti své cíle a že již od počátku diplomatických styků mezi československou zahraniční vládou v Londýně a vládou sovětskou, mohla a musela československá vláda vě-

- 7 dět, že zatím co na oko a před veřejností panuje největší svornost mezi ní a komunisty v Moskvě a v Kujbyševu a mezi oběma spojeneckými vládami, ve skutečnosti je celá československá akce v Sovětském svazu docela vymaněna ž' vlivu Londýna neposlušností čs.komunistických činitelů a podporou sovětských úřadů. Přes všechno úřední tajení bylo v Londýně známo již za války, že to s.československými ozbrojenými jednotkami v Sovětském svazunějak neklape. Kniha Oldřicha Janečka "Se zbraní v ruce", kterou nedávno vydalo nakladatelství "Naše vojsko" v Praze nám vyličuje, jak se tyto jednotky formovaly a jaký byl jejich poměr k londýnské vládě, jíž formálně podléhaly. Je to obraz veliké zrady, spáchané Československými komunistickými.vůdci, uprchlými do Moskvy a jejich dvěma poslušnými a ochotnými nástroji, totiž velvyslancem Zdeňkem Fierlingercm a podplukovníkem, pozdějším generálem Ludvíkem Svobodou za ochotné součinnosti sovětské vlády. Je to však zároveň přesvědčivý důkaz, že londýnská vláda věděla co se děje a že vědomě uváděla v omyl Čechoslováky v zahraničí a také zahraniční veřejnost. Základem československých jednotek v Sovětském svazu byla československá legie z Polska, jež se za sovětského vpádu do Polska dostala do sovětského zajetí a byla tam internována. Tato legie se snažila dostat ze Sovětského svazu na západ, ale podplukovník Ludvík Svoboda se rozhodl se sovětskými úřady zadržovat legii v Sovětském svazu proti přání jejích příslušníků a proti příkazům československé zahraniční vlády. Když čs.vláda obnovila diplomatické styky se Sovětským svazem a dostala od něj mnoho slavnostních slibů, že Sověty nebudou zasahovat do čs.záležitostí, bylo Svobodovi nařízeno z Londýna, aby odeslal legii na Západ. Společně s Fiarlingerem odmítl uposlechnout. Oba požádali o sovětskou pomoc. A sovětské úřady tuto pomoc ochotně poskytly. Legionářům slíbili evakuaci a uspořádali na oko tři transporty, jež se ovšem ze Sovětského svazu, nedostaly.. .;...Když.,...bylo naléhání z Londýna příliš, důrazné, byli příslušníci legie odesíláni v malých skupinkách, takže Svobodovi zůstali ti, které tam chtěl míti. ' Pak došlo k dohodě československé a sovětské vlády o vytvoření československé armády v Sovětském svazu. Komunistická kniha nám sděluje, že přes smlouvu slavnostně podepsanou "tato armáda byla nová a jiná, přes to, že tito činitelé na Západě oficielně' vystupovali jako její zakladatelé". Byla rozhodně jiná, než jak určovaly československé vojenské předpisy. ?. každé .vojenské jednot byla. třízena odbočka komunistické strany,, aby vojáky politicky zpracovala a českoslovenští komunisté z celého Sovětského svazu byli přivoláváhi, aby se stali důstojníky'a'poddů- ' stojníky, aniž by se byl kdo ptal československé vlády -o povolení. Československá vojenská mise v Sovětském svazu, jíž byl Svoboda služebně podřízen, marně protestovala.^. Její přednosta,- generál Heliodor Pika, jeden z nejvlastenectějších a nečestnějších čs.generálů, byl za toto plnění povinnosti po válce komunisty odpraven. Pplk. Svoboda, opírající se o komunistickou stranu a o sovětské úřady, pokračoval ve sv.é zřejmé vzpouře proti svým nadřízeným i proti úřadům, oficielně uznávaným sovětskou vládou. Tak na příklad pronesl z Kujbyševa rozhlasový projev, ač mu to vojenská mise zakázala. Text projevu byl ovšem schválen sovětským ministerstvem zahraničí a patrně jím i vyroben. * - Sovětská vláda neostýchavě podporovala všechny tyto i jiné činy vojenské" nekázně. Tak na příklad 28.září 1942 se Svoboda obrátil přímo na Stalina se žádostí, aby byl první' čs.prapor odeslán na frontu, aniž by se vůbec namáhal ptát se své vlády o povolení. A Stalin jeho přání ihned vyhověl, Gottwald Svobodovi k tornu blahopřál. Když pak československá vláda formálně u sovětské vlády protestovala, tu, jak, čteme v komunistické publikaci, "kompetentní sovětské orgány, berouce v úvahu přání plukovníka Svobody a velvyslanectví, se rozhodly ponechat naši jednotku v přífrontovém pásmu". Nezáleželo tedy na přání uznané a spojenecké vlády, ale na tom, co chtěly dva nástroje komunistické strany. Když důtky se strany vlády nepomáhaly (v knize jsou některé otištěny ve facsimila) pokusila se vláda nahradit Svobodu generálem Klapálkem a Svobodu učinit náměstkem generála Hasala. Sovětské úřady však prostě nedovolily, aby se generál Klapálek stal velitelem sboru a Svoboda aby byl odsunut. Z uvedeného vidíme, že nejpozději roku 1942, ale možná již dříve měla československá vláda v rukou jasné důkazy o špatných úmyslech a věrolomnosti jak na-

8 šich komunistů, tak i sovětské vlády samé. Ne Beneš, ale Gottwald vládl jak ca. velvyslanectvím v SSSR, tak i tamními čs.vojenskými jednotkami. Cs,vláda v^Londýně viděla činy nekázně, dostávala referáty Vojenské mise a viděla, jak sovětská vláda jinak jedná než mluví. 0 tom se muselo mluvit v konferencích ministrů s presiden-^ tem i v ministerské radě. Cs.vláda v Londýně věděla, co může očekávat od čs.komuni"stů a sovětské vlády. : Odpověď na naše otázky je tedy zjištěna. Hne.d se.však objevuje otázka další: proč čslvláda tajila své potíže, proč je zamlouvala a proč čs.exil i zahraniční veřejnost, včetně zahraničních vlád krmila nepravdami, místo aby se starala získat spojence a zajištění proti tomuto nebezpečí? Jak mohla věřit, že když nemůže disciplinovat maličkého podplukovníka a ovlivnit sovětské úřady dokud ji ještě ^ potřebují, jak bude moci ovlivnit Rudou armádu až stane na československé půdě a až sovětští činitelé, opilí vítězstvím, se budou moci obejít bez přízně malé země, jejíž poslušnost si budou moci vynutit? Na tuto otázku odpoví Čechoslováci i jiní pozorovatelé podle svého temperamentu. Historik, který mohl odpovědět na otázku původní, zůstane zde bezradný. Bude muset čekat na další dokumenty, aby mohl usoudit, zda to bylo domýšlivé velikášství, zbabělý oportunism, hloupost či zrada. Historicus

byla ustavena před nedávnem ve Washingtoně jako součást Cs.Národní Rady Americké.

V programu této nové společnosti dle jejích stanov jest nejenom pod-

porování šíření vědy á umění a publikování výsledků vědeckého bádání, nýbrž i "informování světově veřejnosti o čs. problémech, studování krajanského života, na.pomáhání Cs.Národní Radě Americké v plnění jejích cílů, v povznášení a obhajování dobrého jména Cechů a Slováků, v získávání druhé a třetí generace pro náš kulturní -život, v pěstování českého a slovenského jazyka a udržování_čs.kulturních tradic Má tedy tato nová společnost ve svém programu činnost velice širokou. "' Činnost nikoliv jen vědeckou a uměleckou, nýbrž i činnost kulturní a politickou. D zamýšlené 'činnosti politické svědčí jednak již prvý bod programu ''informování světové veřejnosti o čs. problémech", jednak z kulturní činnosti vyvine se samočinně i činnost politická, neboť politický život je součástí kultury a kultura je součástí života politického. losti národa.

Jest nejen jeho součástí, nýbrž i dokladem politické vyspě-

Součástí kultury jest politický život ovšem pouze tehdy, pokud je

"politika chápána - jak jsme četli a s čímž. souhlasíme

jako snažení o spravedli-

vou úpravu pospolitého života prostředky úměrnými kulturnímu pokroku a ne bojenm lidí a skupin o moc. Nelze dobře odlučovat.politiku od kultury a nelze dobře odlučovat kulturu od života politického.

Nebylo by tedy důvodu k námitkám ani proti utvoření

této nové "SPOLEČNOSTI PRO VĚDU A UM&NÍ" ani proti jejímu programu, kdybychom po dosavadních špatných zkušennostech s jinou

kulturní

a politickou institucí, která nás

-

9 -

chtěla a měla před cizinou i domovem representovat, nečetli v seznamu funkcionářů "zvolených" dvěma sty "přihlásivších se" vědců a umělců mnoho jmen osob dřívější činností tak špatně proslulých.

Jsou tam sice mezi těmi druhými jména dvou na slo-

vo vzatých umělců jako je mistr Rafael Kubelík (i.místopředseda) a proslulá operní zpěvačka Jarmila Novotná (mezi členy výboru), z nichž obzvláště mistr Kubelík jistě nemá zájmu ani potuchy - jak věříme - oč vlastně té většině druhých funkcionářů jde. Avšak již jméno předsedy přípravného výboru - jest jím prof.dr.Václav Hlavatý /.muselo by nám stačit k pojetí značné dávky nedůvěry, nemluvě o ostatních starých známých výtečnících z oborů "lidové" demokracie, "košické" demokracie, "omezené" demokracie, "suspendované" demokracie a "demokracie" radovců, zenklistů, výborovců a fríeuropejců.

I když se tam ještě nenahrnuli všichni ti ostatní vědečtí a umě-

lečtí matadoři těchto a'jiných odrůd předstírané demokracie, přec jich tam však najdete již nyní víc než bude této nové "SPOLEČNOSTI PRO VĚDU A UMĚNÍ" v budoucnu zdrávo.

Kromě jména předsedy prof.dr.Václava Hlavatého naleznete tam jména prof.dr.

-Vratislava Buška jako druhého místopředsedy a mezi členy výboru jména prof.dr.Ota.kara Machotky, prof,dr^Eduarda Táborského, dr.Jiřího Ckvora, redaktora Ivana Herben a a jiných.

' Nemělo by velkého významu, abychom se pokoušeli rekapitulovati, cim

si kdo z nich vysloužil svůj díl nedůvěry a odporu-exilové veřejnosti. .mnoho a dosti toho je všeobecně známo.

Jest toho

Nemělo by také významu sháněti nějakých dvě

stě lidí či o něco více jich pro nějaké volby neb pořádati nějaké ankety, které pro odpor a nezájem znechucené již exilové veřejnosti (mezi asi šedesáti tisíci exulanty), nepřinesou víc. jak 98 odpovědí, z nichž 49 sehnal sám jeden ochota pana pořadatele takové,ankety.

Nemělo by to valného významu i kdyby se některému jinému pořa-

dateli podařilo, snad sehnati těch odpovědí o něco více.

Budeme však sledovati bu-

doucí vývoj a činnost této nové instituce se zvýšenou bdělostí a doporučujeme,by to .-činila s námi ve vlastním svém zájmu celá exilová veřejnost. ^ sti a opatrnosti po dosavadních zkušennostech s nimi. —

x

Je třeba této bdělodr.Jan Beran

—

Na světě je jen jedna věc

Chci, aby lidé byli

hanebnější než tužba poroučet,

svobodni stejně od davu

totiž vůle poslouchat. ..... ,,. . i . r, ... ,.iliiamkingdon'Clifford.

' jako od králů, od vás jako ode. mne.

LordByron.

VEŘEJNĚ MÍNĚNÍ V EXILU (Přetiskujeme i pro dnešní dobu stále ještě mající co říci článek zesnulého redaktora Ludka Stránského z vydávaného jím kdysi časopisu "Svobodný zítřek". Článek vyšel v 5.11.vydaném dne 15.září 1949 v Paříži.) Red.Luděk Stránský tehdy napsal: V našem exilu vládnou některé názory, které je třeba potírat s veškerou rozhodností. Jedním z takových názorů, hájených někdy velmi nedůtklivě, je názor, že za hranicemi se nám nesluší používati obvyklých atributů demokracie, nýbrž, jak to plyne z důsledků, že se sluší demokracii za hranicemi v jisté míře suspendovat. Nelze se prý na příklad dovolávati v exilu veřejného mínění; nelze si prý také ověřiti důvěru, kterou kdo má nebo nemá, nelze prý ani provésti volbu nebo hlasování v závažných věcech. Důvody, jež se uvádějí pro podporu takových názorů, mají při vzniku akademické rozpravy nejčastěji povahu ryze technickou. Zastánci omezené demokracie ukazují při tom na nepřekonatelné překážky, jež by prý povstaly v konkrétních případech, a ptají se nechápavě: Jak to chcete udělat? Jak chcete dostat dohromady patnáct nebo dvacet tisíc uprchlíků) rozběhlých po světě, aby vyslechli referáty, provedli rozpravu, odhlasovali resoluci a vykonali volbu? Na nesmělou námitku, že.ani doma ve dvanáctimilionovém státě nebylo obyčejem svolávat dohromady dvanáct milionů občanů, aby se učinilo zadost demokratickým náležitostem^ stoupenci suspense odpovídají zpravidla sardonickým úsměvem. Na jinou námitku, že v některých případech jde také jenom o dvacet nebo třicet lidí, kteří jsou postihováni domnělými technickými překážkami, ačkoliv všichni bydlí v jediném místě a skutečně se sejdou, odpovídají, že je to hanebné obviňování. (Poznámka redakce: Luděk Stránský činil tím narážku na situaci vzniklou tehdy v Paříži, kdy as třicet členů zastupitelstva Rady svobodného Československa žijících tehdy v Paříži a pořádavších tehdy pravidelné schůze nesmělo si zvoliti ze svého středu předsedu pařížské odbočky Rady. Volba jimi vykonaná nebyla uznána a ústředím Rady ve Washingtonu byl pařížské odbočce nakomandován jako předseda dr.Ripka,ačkoliv se tehdy již v Evropě nezdržoval.) Z mnoha slov, jež potom následují, lze v krátkosti zopakovati to, že složení exilu, které tu nalézáme, je pouze náhodné a možná výstřední, a že nemáme žádnou možnost, abychom si ověřili, že jeho mínění je v souhlasu s veřejným míněním doma, že je neporušeno a neskresleno. V exilu, podotýkají dále stoupenci omezené demokracie, vystupuje mnoho .vyslaných agentů, kteří svým působením ovlivňují nálady uprchlíků, pokřivují jejich úsudek a jsou s to podněcovat tendence, kterými bychom se rozcházeli s domovem i se světem. Z těch důvodů je toto mínění, umírněně řečeno, ne zcela spolehlivé.. Není radno ho dbát, ba bylo by nebezpečné ho dbát. Nepochybně ani veřejné mínění doma, nejsouc svobodné, nezůstává uchráněno některých bludů a omylů, zvláště také proto, že je vystaveno půspbení obvyklých totalitních prostředků} pokud k nám doléhá nejistou cestou a s jistým risikem, vyjadřuje nejčastěji jenom mínění určitých vrstev nebo určitých skupin. Z toho ze všeho plyne prý jeden logický závěr: Ten, že muži, kteří se ujali vedení našich věcí za hranicemi, protože se mohou vykázati důvěrou lidu z doby, kdy se mohla naposledy a svobodně projevit, nebo jiní muži, kteří takovou důvěru předpokládají jako samozřejmou, ocitají se v tom postavení, že chtějíce tlumočiti neporušené city a neskreslenou vůli národa, nemohou z opatrnosti naslouchati žádnému hlasu, ať přichází odkudkoli. Mohou se spolehnout i jenom na hlas svého svědomí. Z týchž důvodů nemohou býti nikomu odpovědni. Odpovídají taktéž svému svědomí. Tyto vývody, někdy dost přesvědčivé, setkávají se často s námitkami, někdy také přesvědčivými. Jednou takovou námitkou, jíž se reaguje na výtku o náhodném složení exilu, je připomenutí, že také přítomnost mužů, odvolávajících se na důvěru lidu z roku I946, je toliko náhodná, a že v důsledku této náhody musejí tu býti přijímáni v tom složení a v tom výběru, jaký je. Jinou závažnou námitkou je, že nemáme možnost, abychom zjistili, zdali důvěra lidu, která se projevila vložením vázané kandidátky do volební urny, platila spíše politické straně, kterou ti-

-lito muži zastupovali, nebo jim osobně; plaťila-li jim osobně, nemáme možnost,abychom zjistili, zdali táž důvěra, která platila do února 1948, trvá ve všech případech a v neoslabené míře i po únoru 1948, kdy jak známo, mnohé z toho, co předcházelo,vzalo za své. Ještě jinou námitkou je, že také na příklad Neuman, Plojhar a Petr byli -roku 1946 pověřeni jistou důvěrou, ale že ji zklamali. Na tuto námitku odpovídají ' zastánci suspendované demokracie uraženě, a to právem, že je to srovnání nepřípadné. Na vysvětlení, že je to myšleno tak, že Neuman,Plojhar a Petr zklamali třeba jen jižným způsobem, neodpovídají vůbec, nebo jen zlobným pohledem. Týmž posupným mlčením nebo týmž zlobným pohledem odpovídají na stručnou poznámku, že rozhodnutí odpovídat jen svému svědomí představuje tu formu odpovědnosti, kterou, jak známo, neodmítal nikdy ani velký demokrat Adolf Hitler. Vážný spor zůstává nerozhodnut. Jsme zatím přinuceni uznati stav, že po osmnáctiměsíčním pobytu za hranicemi dospěli jsme k několika pozoruhodným typům demokracie, jež -podle posloupnosti nastolujeme po demokracii košické a lidové: Dopracovali jsme se porůznu, jak slyšíme, k demokracii dočasně omezené, k demokracii výběrové, k několika jiným odrůdám demokracie a k tomu druhu demokracie zvláštní, v níž dobrovolní konsulové vyhlašují takové právo, jež jim dovoluje, aby byli odpovědni toliko svému svědomí. . Vzdor mnohým pochybnostem o veřejném mínění, zda je či není významnou silou našeho exilu a zda má či nemá býti respektováno, přesvědčujeme se o několika skutečnostech: Nejdůležitější z nich je skutečnost, že toto veřejné mínění, třeba není vytvářeno propagačními prostředky politických stran nebo jiných institucí,je vskutku tady a hlasitě se ozývá. Nechť nikdo nemluví o živlech zasluhujících opovržení: Přihlašuje se z míst a vychází z úst, která jsou vážná a odpovědná. Lze to^považovat za otázku politické mravnosti, jaké k němu bude zaujímáno stanovisko. Útěk před veřejným míněním dá se vykládati nejčastěji tak, že je to útěk ze strachu. Jsou mezi námi možná někteří, kdo mají proč se bát. Jsou tu jiní, kteří by mohli býti přinuceni jen k jisté míře místné skromnosti. Ale nejde vůbec o osoby. Jde o nejvážnější věci, před které nás postavil současný vývoj národních dějin. --x " J E N A

N Í R O D

B U D E M E

U

A

S V Ě M

— U

S V ĚD 0 M í

O D P O V Ě D N I

ZA

J

SME

V Š E C H N O . . . "

Dr.Petr Zenkl v radním projevu dne 5.7.1952. Robert Vlach R I S I K O ^ T E N -

pRE

M Y S L Í M ,

P R 0 B L Ě M

S VĚD "

T U ,

D

OM í

JE

S E

V E L K Ě

S N A D N O

Z VY KL Ě

Ní R ODE M

N E N Í , P O K O N Í s

ZA T í ŽE N í ,

C H R ^ N

í

0 P 0 NA .

(Ze sbírky "VERŠE PRO NIKOHO", edice "Satiry",Londýn 1952.) "Kdyby si exulanti byli počínali před únorem tak, jak dnes se domnívají, že si počínali, nebyli bychom nyní v exilu." Z aforismů dr.Roberta Vlacha v téže sbírce. —. x

—

- 12 KOMU SLOUŽÍ POES.IE? ^ F.X.šalda ve své neobyčejné pronikavé studii o Tereze Novákové pravi: "Dětem světa" daří se všechno, "dětem ducha" maří 'se všechnoybyťbylo to pojato a chtěno sebelépe a sebečestnějis "děti světa" svou nelogičností, svou lehkomyslností, 'svými smyslnými instikty jsou prostě bližší paradoxnímu jádru životnímu než "děti "ducha", které jako by ochrnuly polibkem Myšlenky, tak jsou těžkopádné a nepřizpůsobené životnímu ději. Veseliti se a radovati se ze života ukládá jim jejich osvícená víra^ ale nikdo z nich toho nedovede, kdekdo hroutí se pod ním, malomyslní a zoufá si." Pro "děti ducha" kouzlem Dionisiovým byla stvořena poesie. Vyšlehla ze záře helenských západů slunce, vynořila se z vln s Afroditou, vyběhla z lesů s Bacchantkami. Její smysl spočíval v estetickém přetvoření světa. Její hlubší smysl bylo hledání cesty k zázraku Slova, po níž chtěla kráčet k Božstvu. Dialektický materialismus, který určuje a předpisuje, čemu má sloužit poesie, praví docela jasně: třídnímu bojií Poesie ovšem někdy sloužila. Sloužila však téměř výlučně ideám lidskosti, pokud lze pod tento pojem shrnout vše, co vyznačuje tak zvanou poesii užitkovou. Zastánci zásady "umění pro umění" neuznávají služebné poesie a praví, že poesie má sloužit umění, být uměním a přetvářet svět v umělecké dílo. Má tedy dávat světu estetický řád. Zastánci poesie užitkové tvrdívali, že má sloužit povznesení lidstva, že tedy má úkol služebný, ale ušlechtilý. Služebná poesie pokud se v dějinách literatur vyskytla, málokdy přežila cíle, kterým sloužila. Stala se poesií didaktickou v určité epoše, která převalivši se v koupeli dějin, spěla za oponu zapomenutí. . Dialektický materialismus považuje umění za nadstavbu lidské společnosti, ťedy za něco vlastně přebytečného a uznává je jen tehdy,' slouží-li zásadám společenským, které dialektický materialismus vyjadřuje. Takovou poesii žádají komuni- o stičtí teoretikové. Pokud se jim jí dostalo od některých tak zvaných básníků, nebyly jejích výrobky,básněmi. Pokud' však šlo o básně, odmítali i komunističtí básníci zásady dialektického materialismu. Tak se zřejmě nemohl podřídit těmto zásadám básník Josef.Hora. Vyjádřil to zcela programově básní, která se čte v 2$.čísle IV.ročníku časopisu "-Červen" Tímto časopisem jeho redaktor S.K.Neumann uváděl v nakladatelství Fr.Borového, jehož majitelem byl dr.Jaroslav Stránský, komunismus do zemí českých. Josef Hora ve zmíněné básni píše: .

Po verši abstraktním, jenž myšlenkou se leskne a temným obrazem promítá vnitřní děj, zatoužila má duše v chvíli teskné, kdy příliš hlasitě vír ulice ji kroužil a v zraků studánku jak drzý norec hroužil své ruce nečisté dní obžíravých děj.

Není pochybnosti o tom, že Josef Hora byl komunista, b.yl to národní umělec, dostalo se mu národního pohřbu, jeho žurnalistická práce patřila národně-socialistickému "Českému Slovu". Tento komunista tedy toužil po "verši abstraktním"-, po něčem, po čem ani nesmí komunista toužit, nechce-li dokazovat přímo, že komunistou není. To není jen reformismus, to je prohlášení oněch zásad, které odjakživa byly odrazným můstkem poesie. Poesie abstraktní nemůže ovšem sloužit třídnímu boji ani zásadám dialektického materialismu. Byl tedy zřejmě Josef Hora víc básník než komunista. Otokar Březina ve "Stavitelích chrámu" praví: "Pro hroby nesčíslných těl je země dosti hluboká, však duší rozletu nestačí celý vesmír, světy kvetoucí." Toť zajisté abstraktní verš, po němž toužil komunista Josef Hora. To je však také uznání duše jako principu tvůrčího, jako základu lidské samobytnosti, lidské specifičnosti. A Březina pokračuje: "Řetězem magickým zlé síly spoutáme. A donutíme zem, by rozkvetla, jak ještě nekvetla, až mezi růžemi vstříc půjdem nesmrtelnosti." Abstraktním veršem lze tedy i "zlé síly spoutati" a takto pochopená slu-

- 13 žebnost poesie je služebnost etioká v těsném sousedství estetického smyslu poesie. To však chápal i Josef Hora. Tento komunista musil jako básník cítit jinak. A cítil. V citované básni praví dále: Nad prapor červený výš prapor věčna vlaje. Nad skutečnosti zmar sen, promítnutý v hloub. Přítomnost železná, budoucnost duchová je, čistotě živlů věř, věř sněhu, v nějž jsi stoup', věř hvězdám nad sebou, věř hvězdě v nitru svém. Já nejen oběť jsem. Já také člověk jsem... Toto vyznání je vyznáním duchovně prozářeného humanisty, rozhodně však nikoliv třídní poesií. Poesié u nás nemohla se vžít do úlohy, kterou jí určil dialekticky materialismus. I básník Hora, který byl organisovaným komunistou, zůstal jako^basnik humanistou a "nad prapor červený výš prápor věčna vlaje" u něho, coz rozhodne je, blíž Březinovi než pamfletářům papoesie, jejichž jména se objevuji na.strankacn novin, aby vykonala jepičí lét jednoho dne zájmu. ,, i - + Kdyby byl Hora živ patrně by ho potkal osud Rence, Zahradnička, Kalisty, Palivce, básníků skutečných, kteří psali své verše na "prapor věčna'j, verse, jimž se budou lidé učit nazpaměť pro jejich ušlechtilou krásu. Hora není živ, byl n e u spořádán národní pohřeb. Byl-li tedv Hora příkladem uznávaným i v ministerstvu informací, proč se'zanevřelo na takov#^ahradníčka, který je nejen blízky Březinovi, ale i duchovní poesii Horově? ^ .. V této době, kdy se zdá, že hodnoty ztrácejí svůj vyznám, nabývají jej přepodstatněny znovu. Byly doby, kdy lidé schovávali pod podlahou Bible. Jsou doby, kdy lidé schovávají nejen pod podlahou, ale i v srdci.milované básníky. Touha po kráse je člověku dána a je to jeden z nejkrásnějších podnětů, ktery^clovek přijímá jako dar už v kolébce. Nelze tuto touhu škrtnout, protože nelze škrtnout cely duchovní život člověka se všemi subtilnostmi, se všemi jeho odstíny. Poesie neslouží. Není ani nadstavbou, ale prolíná náš život na každém kroku.Bez ni lze zit jén živočišně smutně. Pláč nad úpadkem.naší poesie doma se proměňuje ve vse přesahující úsměv u vědomí hodnot, které zůstanou "aere perennius", jak řekl rovnez^basnik. Ve zmatku tohoto života zůstane poesie kompasem.krásy, který ukazuje bezpecne jako magnetka. Už jeden český básník vyzýval:.Nekamenujte proroky. Zdá se, ze jeho hlas není nyní slyšen. Tím hlouběji však je zakotvena v našich srdcích stroia Březinových "Stavitelů chrámů": ... a v pláči mém zvonícím úsměvem světla naděje návratu zní. Zní bezpečností řádu tohoto světa, který nelze změnit. Vyprahlá ústa^ žíznící po kráse se opět jednou dostanou k pramenům poesie. A napiji se ji plnými .doušky, tak, aby dohonila, co zanedbáno a aby krásou básnického slova byl prostoupen živpt veškerý. Jurka Balej.

Duchaborci se vrátí do Sovětského svazu. V době hromadného útěku ze zemí za Železnou oponou působí tragikomic- ^ kým dojmem zpráva, že se kanadští "duchaborci" rozhodli uskutečnit svůj záměr a vra tíise do země, z níž jejich předkové odešli asi před šedesáti lety. Tato náboženská sekta, jež se vyskytovala jen v carském Rusku, soudila, že je odstrkovana a pro následována. Patrně byla. Rozhodli se .proto usadit se jinde, aby mohli holdovat svému primitivnímu náboženství. Carské Rusko jim nepřekáželo v odchodu, jako to -dnes činí zásadně Sovětský svaz a jeho protektoráty. Carská vláda mozna byla rada, .že se zbavila těchto náboženských primitivů. Duchaborci, jejichž oficielním názvem je "synové svobody", usadili se v Kanadě, kde si ve svých osadách uchovali nejen

- 14 ruskou řeč, ale i své zvyky, pro něž měli potíže již v carském Rusku.V posledních letech se dostávali do konfliktu s vládou, protože mimo jiné odpírali*z náboženských důvodů posílat děti do škol, dát je očkovat a protože se příčili mnoha jiným věcem, jež jsou nezbytné v civilisované zemi. Konflikt mezi nimi a vládou se vyhrotil, došlo k násilnostem a tak se duchaborci, když jim vláda nechtěla' povolit, rozhodli vrátit se hromadně odkud přišli. Odcestuje jich asi tři tisíce, Kanada je nedrží, ale duchaborci, až se vrátí do končin, kde jejich předkové původně sídlili, zjistí k svému překvapení, že' již neexistuje carské Rusko, jež Se jejich otcům a dědům zdálo tak nesnášenlivým. Místo něho existuje komunistický svaz, který na jejich náboženské předsudky a zvyky nebude brát nejmenšího ohledu. Připraví jim sice slavnostní uvítání, protože lze propagačně využít, že se asi 3000 lidí rozhodilo opustit kanadskou "nesvobodu" a hledat "svobodu" v Sovětech, ale až' přejde sláva, ukáže jim zač je toho loket. Je v tom kus žalostného zmatku naší doby. Blouznivci uprchnou před náboženskou nesnášenlivostí, ale nedovedou se sami přizpůsobit civilisované společnosti a vrátí se tedy do nejhorší nesvobody, jakou dokázala vytvořit dnešní doba. Tím však jejich bloudění světem skončilo. Z komunistického ráje se již nebudou smět vystěhovat. Jediná cesta, jež je ještě čeká, je do kriminálů a do koncentračních táborů. A na věci nejhorší je, že to nejsou jen duchaborci, kteří se obracejí ' zády k civilisaci a hledají spásu u krvavé diktatury. Mnoho národů, jimž se před nedávnem dostalo svobody, leze lehkomyslně do komunistické sféry, z níž se jednou nesnadno vyprostí. ^

Z NOVĚ POLITICKÁ LITERATURY. ,

. '.

*

( Pokračování se str. 5*) Dokumenty o vypuzení Němců z východní a střední Evropy; '

Před třinácti lety s pádem "tisícileté' říše" Adolfa Hitlera začalo násilné Němců ze střední a východní Evropy. Jako to, co tomuto vypuzování Něm. ců předcházelo vtiskuje nesmazatelnou hanbu na německý národ, o jejíž odčinění bude muset se dlouho snažit, tak to, co se dělo při tomto vypuzování uvrhlo nesmazatelnou hanbu na národy, jež je provedly. Také tyto národy mají povinnost tuto - skvrnu na své cti odčinit. Cist o tom, co se dělo při tomto vypuzování zarmucuje, jako zarmucuje číst o činech, jež vytvořily pro ně všechny předpoklady. Každý z nás si může vymyslet jiného muže, který nese hlavní vinu na tom co se stalo. Po našem názoru je hlavním strůjcem zla, které přišlo, nesporně Adolf^Hitler se svými společníky. Nebýti jich, nebylo by ani následující, smutné a hanebné kapitoly. 0 vypuzení Němců ze střední a východní Evropy vydali Němci německy.ivjiných řečích mnoho publikací, mezi nimiž je bílou vránou každý pokus o objektivní vylíčení nejen toho, co se stalo, ale také toho, co k tomu dalo podnět. Většinou to jsou velmi subjektivní vylíčení osudů jednotlivců, jež mohou být pravdivé á nemusí sotva kdo je spravedlivým soudcem vlastního neštěstí. A čtenář, pohnutý a pobouřený brutálnostmi, k nimž nesporně docházelo, nikdy neví, zda postižený si část svého osudu nepřivodil sám - i když, a to je nutno zde důrazně konstatovat, s nikým, i když se proviní třeba sebe více, se nemá zacházet tak, jak se bohužel s mnoha lidmi zacházelo. Po různých publikacích jednotlivců i organisací.vypuzených Němců přichází nyní německé ministerstva pro vyhnance, uprchlíky a válečné poškozence s monumentálním přímo dílem "Dokumenty o vyhnání Němců z východní a střední Evropy". Tři svazky tohoto díla jsou věnovány Československu a jejich rozsah- (dohromady asi 1^00 stránek hustého tisku) znemožňuje bedlivé pročtení díla v krátké době. Německá důkladnost někdy sama sebe poškozuje; svazek IV/l? snažící se soustavně podat historii i právní dokumenty vypuzení, by snad účelu lépe dostál, než druhý* svazek tohoto dílu, obsahující vylíčení individuelních osudů. Další svazek, deník německé herečky Margarety Schellové z oněch neblahých dnů má prý lidskou i literární zajímavost.

-^vypuzování

?

3

- 15 Bohužel, jsem se k jeho přečtení ještě nedostal. Je opravdu nesnadno po zběžném prolistování pronésti jiný, než velmi povšechný úsudek, ale vynasnažím se k věci se ještě vrátit. Zatím je potřebí zaznamenat, žé tato úřední publikaoe, o níž se nikdo nepotřebuje domnívat, že by stranila C e chům, byla vystavena velmi, nepříznivé kritice se'strany osobností, zastupujících Němce, vypuzené z Československa. Jim se zdá příliš málo agresivní. Zejména deník Margarety Schellové u nich nenalezl milosti. - . Je otázka, mají-li se staré rány jitřit připomínáním, jak lidé dovedou klesnout pod úroveň zvířat. Je-li někdo tohb názoru, že je to vhodná a záslužná činnost, pak je potřebí ovšem zaznamenat také, co se dělo od doby, kdy se Třetí říše dala na pochod. Pokud jde o nás, nehodláme se účastnit tohoto vážení lidské špatnosti, protože věříme., že je potřebí mluvit klidně a věcně o tom, co se stalo,hledat podstatu česko-německého sporu i cestu, jak z tohoto věčného zápasu vyjít a dospět k spravedlivému a trvalému smíru. Proto se vrátíme při vhodné příležitosti k tomu svazku (iv/l), v němž se snaží mluvit věcně německé ministerstvo a nejen postižení jednotlivci, s nimiž máme stejný soucit, jako s obětmi hnědého moru. Criticus

DĚLA A MÍROVÍ PROPAGANDA^' Po leta je svět ohlušován "mírovou propagandou", pěstovanou nejmilitarističtější a nejagre.sivnější mocností moderní doby. Cas od času. se za zvukem mí-rových pochodů a fanfár ozve řinčení šavlí - někdy je to poukaz na atomovou a vodíkovou' pumu a na dálkové rakety. A v posledních týdnech to byla palba děl z čínské pevniny na ostrovy u této pevniny, jež zůstaly - dík americké pomoci - v rukou čínské národní vlády. Rozhodnutí čínské komunistické vlády "osvobodit" Tchaj-wan (ve škole jsme se učili tomu říkat Formosa) je v rozporu se všemi: míro-vými hesly, jimiž byl zaplavován svět, ale to nikoho neudiví. Bylo potřebí neobyčejné dávky hlouposti, aby někdo uvěřil komunistickým heslům a slibům, ale, jak to napsal jedenhoudrý muž, "Bůh určil hranice lidského rozumu, ale na neštěstí nestanovil meze lidského nerozumu". Pošetilců se nalezlo dost a dosud se ncprobudilize.sna. Ve všech zemích slyšíme blekotání, že za ústupky by se od Číňanů mohly dostat závazné sliby. Komunistická střelba na ostrovy u pevniny ohrožuje mír, ale úspěchy komunistické propagandy v části západní veřejnosti ohrožují samu budoucnost Západu a jeho svobodu. Nejrozmanitějšími argumenty se doporučuje ustoupit čínským komunistům, jimž okamžitě sekunduje celý sovětský blok. Ve všech zemích svobodného světa levicové kruhy vykonávají zuřivý nátlak na své vlády, aby pohrozily vládě Spojených států, že dostane-li se do konfliktu s Čínou, zůstanou Spojené státy osamoceny. Jakou radost musí' mít v Kremlu a v Pekingu z pp. Gaitskella, dr.Evatta, Ollenhaucra a jim podobných! Je spolehlivě známo, že by nikdy nebylo došlo k první světové válce, kdyby Německo bylo spolehlivě vědělo, že Británie nene.chá na holičkách Rusko á Francii. Angličtí pacifisté, kteří ujišťovali svět, že britský lid nebude bojovat za žádných okolností nesou značnou vinu na tom, že se němečtí militaristé spolehli na úsudek, který chybným. Druhou světovou válku usnadnili titíž lidé tím, že znemožnili svým'vládám se připravit a jednat včas a současně dodali důvěru těm, kteří porušili mír. Dnes jsou znova při této hře. Sovětský blok, kdyby byl postaven před jednotu celého západního světa, jistě by ustoupil. Je možné, že mylná představa, že Amerika zůstane osamocena svede tento blok, aby se pustil do dobrodružství, do něhož pak budounzataženi vlastní vinou ti, kteří se mu chtěli vyhnout. Je ovšem možné, že se Amerika lekne pomyšlení, že by mohla být isolována a že ustoupí a. nechá Národní C í n u ještě jednou na holičkách, jako to učinil neblaze proslulý Dean Acheson. Odvrátí to válku? Ne. Jen ji oddálí a způsobí to, že Západ bude . jednou bojovat o holou existenci a oslaben a zatlačen ku zdi, bez spojenců,protožtf vydal na milost a nemilost komunistickým útočníkům.

- 16 Argumenty, jimiž se dovolávají levicové kruhy opuštění Národní Cíny jsou přesně tytéž, jakými se operovalo v době Hitlerovy okupace Porýní, okupace Rakouska a rozdělení Československa. Ostrovy u pevniny jsou prý integrální částí Cíny. Jsou, ale co na tom. Tyto ostrovy neokupovala přece nějaká cizí mocnost, ale vládne nad nimi čínská vláda, jež byla v občanské válce vytlačena z většiny svého území. Cína je rozdělena. Větší její část je pod komunistickým panstvím, menší část zůstala pod správou nekomunistickou. Ti, kteří* volají po ústupcích chtějí,aby se komunistická vláda rozšířila ještě více, aby se další úzamí dostala za^železnou oponu. Kdyby se je nazvalo pomahači komunistů, ohražovall by se rozhořčeně, ale čím jiným jsou? Před Mnichovem napsal francouzský jeden dramatik, aby tak dokumentoval mravní rozklad Francie, že je lépe zůstat na živu jako Němec než umřít jako Francouz. V minulých dnech napsal "Spectator", jeden z nejznámějších londýnských revuálních týdeníků, že je lépe být neloyální a zneuctěn než být mrtvý. Je hrozné to číst, ale útěchou může být, že britský lid netouží po smrti, ale nesnesl by být zneuctěn. To ponechává politickým šejdířům. R.K.

NA OKRAJ DNE. Rada svobodného Československa je ve finanční tísni, protože její vydržovatelé začínají vidět, jak špatný obchod udělali. Páni, kteří se potom, když zavinili katas t r o f u Československa postavili v čelo odboji, patrně aby zajistili kontinuitu porážek, obracejí se nyní k exilní veřejnosti. Dosud ji neznali.- Jejich poměr^k ní byl vždy poměrem pánů a velitelů k lidu služebnému. Nyní najednou nalezli exil a chtějí na něm peníze. Tož, je-li v exilu někdo tak pošetilý, že nesnese pomyšlení, že by se politikové z profese měli také jednou živit vlastní prací, ať jim peníze pošle. Ale nemusí se ukvapovat, panstvo hlady nepomře. Bude mít jen trochu menší příjmy než dosud. ' '"Ce.skoslovenský přehled", vydávaný Národním komitétem pro svobodnou Evropu a redigovaný členy "Rady svobodného Československa" přestal vycházet. Peníze na jeho vydávání byly peníze vyhozené a přece jen, když rozjímáme nad tímto koncem . pociťujeme hluboký smutek. Co by se bylo dalo za ty peníze vykonat, jak krásná re- vue sloužící celému exilu se mohla vydržovat, kolik duševní práce, jež nym^zapac,. ne a přichází na zmar, se dalo .uchovat pro dobu, kdy by mohla býti národu užitečná. ... Ale na drahém papíře vycházelo všechno, jen ne to, co by mělo nárok^aby bylo uchováno ne sice na věčnost - co ostatně zasluhuje, aby bylo uchováno věčně? - ale alespoň na několik let. "Ceskolslovenský přehled" mohl být representační revuí^exilu, obrazem lepších stránek jeho duchovního života. Místo toho byl jen rejdištěm jedné skupiny a jasnou ilustrací těch horších stránek. Páně Jostenův'Čechoslovák" provádí již po několik měsíců horlivou anketu mezi svými čtenáři o tom, kdo má být postaven v čelo exilu, kde má být sídlo vedoucího orgánu exilu a jak se má nový vůdce zvolit či najmenovat. V čísle z 1.srpna "t.r. otiskuje redakce výsledky ankety. Jsou žalostné. List, který se chlubí, že jde ""do všech svobodných zemí světa a že má nejvíce odběratelů, zřejmě nemá aňi tolik vlivu na své čtenáře, aby je přiměl reagovat na kampaň několika měsíců. Podle výkazu odpovědělo $8 čtenářů z 15 zemí. Tento výsledek je ještě horší, uvážíme-li,_že 55 odpovědí došlo z imstralie, kde zástupce "Čechoslováka" akci hromadně organisoval, takže na ostání země zbyly jen 43 výsledky. Z velkých sídlišť emigrace, jako -jsou Spojené státy došlo odpovědí 10, z; Britanie 10, z Německa 8, z Kanady 3, z Nového Zoalandu 2 a z Francie 1. Zdá se tedy, že kampaň "Čechoslováka" nezapůsobila. Ci to má být znamením, že se československý exil o nějakou representaci druhu "Rady

-.17 svoloodného Československa" ani trochu.nezajímá? čfs .Národní rada v Americe se rozhodla-v květnu loňského roku zřídit "Společnost pro vedu a umění", jež .má být jakousi duchovní representací exilu. Takováto společnost by jistě bylá-velmi užitečná, kdyby pro její členství byla smerodatnou kvalifikace členů a ne jejich politická příslušnost. Musela by to být organ i s a č e výběrová.a nevázaná na určité politická směry. Bohužel, jako obvykle, organisátoři, kteří sehnali na 200 "kulturních pracovníků", omezili výběr toliko na příslušníky někdejší národní fronty a z nich ještě jen na ty, kteří jsou bud národ, nimi socialisty, nebo jsou jim velmi blízcí. Několik bezbarvých výkonných umelou_ bude patrně okrasou. Zřízení této "Společnosti" tímto způsobem nejen exilu nepro-_ spěje, ale přímo ublíží. Znemožňuje totiž vytvoření opravdu representativní^organi sace tohoto druhu jako tak. zvaný Ústav drJEdvarda Beneše znemožnil výtvorem neutrálního studijního střediska. Ale to konečně už nikoho nemůže překvapit. Tito lidé, už nic jiného nedovedou a nikdy jiní nebudou. Sovětský svaz přinutil celý svobodný svět k zbrojení^ jež vyžaduje obrovské částky, jimiž by se dala podstatně zlepšit životní .úroveň lidí v panoha zemích. Ne dost na tom, Sovětský svaz, jemuž ani trochu nezáleží na životní úrovni lidu V jeho impériu, dohnal západní svět k pošetilé soutěži v odpalování umělých družic země a k pokusům dostat raketu na měsíce Dovedeme chápat nutnost pokusů s raketami pro obranu proti nepříteli a dovedeme, také pochopit cenu vědeckých poznatků, jež vyplynou z pokusů^raketami, odpalujícími družice nebo pokoušejícími se dostat na měsíc. Co nedovedeme pochopit je onen horečný kvap v počínání, jež nemá nic společného ani s obranou ani s vědou a je diktováno jen prestýžními ohledy. Každý výstřel na měsíc stojí asi 9 milionů dolarů a podle sdělení presidenta Eisenhowera by to stálo Spojené státy asi 2100 milionů dolarů vystřelit na měsíc člověka a^dostat jej nazpět. Podniky tak nákladné by. neměly být diktovány^prestýžním závoděním - chce-li se Sovětský svaz vyčerpat a dále snižovat životní úroveň svého lidu,^ nechť y tom.jen pokračuje - ale mělo by to být společným podnikáním alespoň té části světa, jíž jde o vědecký pokrok a ne o reklamu. A protože prostředky nejsou neomezené, nemělo by se zbytečně plýtvat*.V uprchlických táborechj Evropě^i v Asii živoří dosud miliony lidí, v obrovském počtu zemí lidé žijí na úrovni zvířat. Snad by.bylo lépe věnovat jim část prostředků vynakládaných na horečnou soutěž v reklamě, jež nikomu neprospěje.. . F . h. —

X--

0KEÍNK0 DO BRAZÍLIE Ze všech států a státečků "south of the border" Brazílie je nejklidnější a politicky zdánlivě nejstabilnější - rozhodně nepatří k těm republičkám latinské Ameriky, které "každou sobotu o půl páté odpoledně mají nějakou revoluci", A přece.tu není klid: pod apatickým povrchem se neustále bojuje - důstojníci armády protiřdůstojníkům námořnictva, konservativní obdivovatelé Evropy (čti: Francie) proti amerikanofilům-pokrokářům, t.zv. samba-kluby ("escolas de samba") proti rock n'roll, nacionalisté ("o petroleo é nosso"- "petrolej je náš") prpti_"entreguistům" t-,j. těm, kteří by sem chtěli pustit cizí kapitál, katolická církev proti zednářství (někdo tvrdil, že zednářů je v Brazílii kolem 2,000.000),t.zv. "národní" komunisté (B.arata) proti stalinistům (Prestesj, policie proti "coca-cola-generaci" (tak zní zdejší název pro "juveniledelinquents"), komunisté.všech odstínů (s obvyklou tYupou* progresivních snobů a užiteených komunistům... idiotů), proti "maccarthyismu", atd. atd, Do té poslední kategorie bojů na brazilské frontě ,patří také "válka" mezi redakcí sao-paulského marxisticko-kultumího měsíčníku ANHEMBI, který na svých stránkách už příliš dlouho zpívá o zázracích sovětského pokroku (při tom si

- 18 však říká "časopis liberální a nekonunistický" a dokonce sen tam nejakeho toho staS Í a l a í é krití^je) a státní universitou paránskou. Důvod: p r o f e s o r i HomeroBat S t a !elarr^st Rosario Mansur Guérios, Osvaldo Arns, A.Figueiredo a Luis Castagn ^ I (všichS o , filosofická fakulty Universidade do Páraná v Curitibe) ^zhodli, S !íil E S ! a Zely, Ecy de Queirése, Guerry Satra, Marxe a všech komunistických spisovatelů .a take časopis f ^ ^ I ) Jsou nemo rální^a nepatří do universitní knihovny, načež je rektor ^ í^Ťhn.ryiv naranské university vyhodit. Fanatický marxista Paulo Duarte, vyaaya-cei M H E ^ r r č ^ r S t n í S r o v í á L n Uniao Brasileira ^ .val, že jeho měsíčník není nemorální, označil filosofickou fakultu P a r L á za hnízdo k a t o l i c k ý c h reakcionářů, z a s l e p e n ý c h zpatecmku a vvhrožuie nyní v sao-paulskěm tisku, 'že půjde se svým protestem az k n e j v y b s i m .fjSrálSm aSoritám a í bude-li to nutné - nechá ^^^rpro^sory" sitě vyšetřovat komisí poslanecké sněmovny, pokrokové profesory a studenty university, aby netolerovali "katolickou inkvisici" a universitu zbavili reakcionéřských živlů. - Jak celá věc dopadne se jeste neví. Fakt je, ze ^niverS d S e d^ P a S n á svou knihovnu pořádně vyčistila l ^ S i s t o t a půl zdraví. Clovek nemusí být přítelem censury - může ji v jiných zemích dokonce a íojovat L avšak zná-li Brazílii, zemi, kde dle zprávy organisace ^ a d a Antikomunista zakázaná komunistická strana vydává a veřejne prodává nnhlikácí aniž někdo má odvahu proti tomu p r o t e s t o v a t , pak nemuze jinak, nez scnva !ovÍt drastické lÍmitování "svotody" (nebo lépe řečeno anarchie), ke kteremu se od* hHlalo pět paranských profesorů - lidé, kteří nejlépe mohou _ -mají některé produkty "svobodného" tisku na studující mladez. ( S n e m e n š í m uspokoje ním isme přijali zprávu, že několik brazilských jednotlivců - pedagogu zalozrlo h^Ůtí které si v z L o zí úkol bojovat proti "comics - litcrature" importované z USA.) hnuti, ktere si vzalo ^ ^ ^ ^ „dikální čistce u n i v e r s i t n í knihovny closlo praú

r

o

v

e

ň

a p e l u j e

n a

v^ v Parane - nejslova^štějším státě Brazílie - kde žije kolem_půl milionu Poláku^ ^krljinců, Rusů a Čechoslováků, mnozí z nich antikomunističtí uprchlici. (Parana m . celkem asi 2,300.000 obyvatel).

, —

x

cey

-

(S.Paulo)

—

STRANICKÉ ROZLlCOVÍNÍ JE NEDEMOKRATICKÉ ? -"Stranické rozlišování (stranické zastoupení) v Radě je ^ ^ ^ ^ ^ kratičké: Tvrdím, že žádná strana nemá práva bytí zastoupena v Rade a zadS nemá ^ráva nějakou stranu v Radě z a s t u p o v a t . Oprávněnost prvního tvrzení plyne z nedávné historie: Když se tak zvané loyalni nemecke strany rozplynuly před Henleinovýn náporem jako sníh na slunci, správné sme í toho L u z L a l i , že jejich ideologie, byla jen statou, a že tedy nemají právo na existenci. iaS o v republice podlehly nyaí právě tak máporu bolsevicke ° několik let dříve podlehly německé demokratické strany náporu diktatury nacistické. Mámc-li tedy něřiti objektivně jiným jako ^ b e , pak musíme přiznat, že tyto strany, které pracují v r e p u b l i c e pro komunistické vláde j nemíjí moíální právo býti zastoupeny v Radě Tím příslušník takové strany právo zastupovat ji v Rade. ^eurlive souhlasime.Poznámka redakce. Pan profesor to ovsem myslel jinak.) Zadny z těchto zástupců nebyl' pověřen národem, aby zastupoval tu neb onu stranu, ale ^ S ž S z ních by se ^ h l p r á v e m dojívat, že má povinnost zastupovati cel^ národ." Tuto úvahu napsal profesor dr .Václav Hlavatý 1949, úvaha byla otištěna rovněž ve "Svobodném zítřku" Ludka Stránského. M e l i b y -

- 19 chom k tomu několik poznámek, neboť takovéto záludnosti zanesli do exilového politického života mužové, jimž Hlavatý pomáhal a jimž pomáhá dodnes, jak mame právo soudit sledujeme-li jejich a jeho snahy. Dokud oni neustanou, neustane boj proti tonu. Panu profesorovi dr.Hlavatému nemohlo býti neznámo, že při posledních již hodně nesvobodných volbách v roce 1946 za vlády košické Národní fronty do' správy věcí svých a do toho, kdo ho má zastupovat, neměl národ možnost mnoho M mluvit. Národ měl tehdy již "upraveny" politické poměry "omezením počtu politických stran . Již od počátku minulého exilu prospěšnost této "úpravy" propagoval z Londýna dr.Beneš a tato úprava za pomoci komunistů -byla-v .republice ..v. roce. 1945 uspesne provedena. Profesor dr.IIlavatý však ve své úvaze sám dále říká, že ^mnkraticka ideologie těchto košickou Národní frontou povolených politických stran byla patrné jen pouhým nátěrem a proto že tyto strany tak lehce podlehly komunismu. V e n m e , ze ma dr.Hlavatý v'tomto směru pravdu a 'že měl možnost se o tom přesvědčit, byl pry i poslancem za národní socialisty (Benešpartei) v parlamentu v období 194^-48. J m a vsak je otázka, proč to tehdy do "Svobodného zítřku" napsal. P r o f . d r . R l a v a t y nenapsal totiž onen článek proto, že by snad byl hájil názor, aby zástupci těchto stran s komunisty kolaborovavších a komunistům tak lehce podlehnuvších byli zbaveni prava vydavati sami sebe za jedině oprávněné a nikomu jen svému svědomí odpovědně zástupce domova i exilu. Naopak, profesor Hlavatý právě těmto zástupcům chtěl pomoci a pomahal, aby nemuseli do Rady svobodného Československa připustiti take zástupce občanských stran Národní frontou v roce 1945 bezdůvodně a protiprávné^zakazanych. Raději rozbili Radu, raději znemožnili a dosud z n e m o ž n u j í pokracovanim v teto činnosti sjednocení exilu zatím co farizejsky naříkají a svalují vinula nas,.ze_se porad obíráme minulostí, že se pořád díváme nazpět na to, co bylo, ze zduraznujeme stale to, co nás rozděluje místo abychom hledali a snažili.se najít to, co nas spojuje. Sa^i však dobře vědí, že ztratili nenávratně již důvěru exilu i respekt ^zinců tak jako hmotnou jejich podporu. Drtivou většinu exilu a pravděpodobně i lidi doma spojuje dnes nesmiřitelnost s praktikami těchto Izidemokratů. Be. —

Dr.Jiří Kolaja

-

x .—

jednou nohou v Československu?

Nedávný spolupracovník "Československého zahraničního ústavu v exilu" a spolupracovník časopisu téhož ústavu "TRIBUNY" (dr.Chalupa,dr.Gaďourek a spol.) se vrátil v roce 1956 do komunistického Československa. Kdo přišel na západ jako antikomunistický uprchlík, smel by se snad do^ komunistického Československa vrátit, ale nesměl by z něho již vycestovat, leda ze by jej pražské rudé Gestapo na západ znovu vyslalo. ^ ^ .-1 Dr.Jiří Kolaja se z komunistického Československa opet na zapad vratml. Tomu, kdo by byl antikomunistickým uprchlíkem nepomohlo by ani nově nabyté občanství Spojených států amerických ani americký cestovní pas.^ Spise by mu tyto náležitosti u komunistického režimu v Praze uškodily. „ n i Dr.Kolaja se stal před tím, než jel do komunistického Československa občanem Spojených států amerických a do komunistického Československa jel na americky cestovní pas. , , , , Každý, kdo něco ví o tom, co je komunismus, potvrdí nam správnost našich závěrů a potvrdí také, že zcela stejné pozadí má okolnost, jestli^prazske rude Ge-^ stapo v obdobných případech někomu výjezd povolí nebo výjezd s určitými úkoly ulozi. " ' Nemáme příliš mnoho možností, abychom zabraňovali-občanům západních svobodných států pošetile věřit (tak mnoho jich je tak velice k tomu ochotno), ze je : možná koexistence s komunismem dirigovaným kremelskými imperialisty. Snad-však budeme míti možnost zabrániti, aby takoví doktorové Kolajove

—

^^

—

a ienu podobní mohli hausírovat v exilu a mezi antikomunistickými krajany usedlými na západě a předstírat! jim, že by mohli a měli vydávati "ČASOPIS PRO INTELIGENCI A STUDENTSTVO V ČESKOSLOVENSKU", kterému by pražští posluhové Kremlu trpěli ci dokonce dovolili zasílání do komunistického Československa. Pražští posluhové Kremlu učinili by tak pouze s.dovolením Kremlu ci z návodu Kremlu, byla-li by tato činnost jimi'plánována aneb byla-li by ku prospěchu komunismu. Vydávání "Časopisu pro inteligenci a studentstvo v Československu" propaguje dr.Jiří Kolaja po té, když se vrátil ze svých cest do rudého Československa v roce 1956 a do rudého Polska v roce 1957. Obrátil se "memorandem" na krajanské^ organisace a kulturní a kulturně-politické časopisy exilu (Modrá revue s potesenim zjišťuje, že u ní tento pokus proveden nebyl).Není bez zajímavosti, že Kolajovo^ memorandum navrhuje nikoli.v založení nového, časopisu, nýbrž sdružení listu stavajicích v tento jeden do komunistického Československa zaměřený list. Současně dr.Kolajav memorandu sděluje, že se našli již v exilu-lidé, kteří-by byli ochotni přispívat (finančně?), ".jestliže to tam" (do CSR) "skutečně půjde a bude to nestraniccké" ' Něco takového nelze považovat za pouhý nesmysl, je v tom cosi mnohem a mňohem nebezpečnějšího. Je to nový pokus a nový způsob komunistické infiltrace exilu a krajanů na západě a nový pokus a nový způsob komunistického oslabování resistenčních schopností lidí doma nějakým takovým "jednotným a nestranickým" časopisem exilu i krajanů ze západu, neboť takový časopis by mohl nejvýše snad propagovat nějaký ten další stupeň "vývoje" směrem.ke známému "národnímu" komunismu. . Proto je nutno dbáti, aby se k propagaci tohoto záludného.plánu dr.Jiřím "Kolajou předkládaného nepropůjěovaly žádně exilové.: ani k r a j a n s k é n^komunistické časopisy a organisace. Doposud tak učinila, pokud nám je známo, pouze "SKLIZEN^ kulturní revue redigovaná Ant.Vlachem v Hamburgu. Srpnové číslo letošního ročníku tohoto časopisu věnovalo Kolajovu memorandu plné dvě. strany. Litujeme toho a._ doporučujeme "SKLIZNI", aby p^koumala ještě své stanovisko. dr.J.Beran —

x

—

Malé vysvětlení: ' ' "

Mnichovský týdeník odsunutých Němců "VOLKSBOTE" přinesl ve 2? .5 f.s i.o z 5 .7 .50.noticku, že vydavatel čes..ča.aopisu "Modraí revue" v Rotterdamu dr.Jan Beran navštívil s dr.Machem z Holandska západní Německo. V Mnichově, že měl rozhovor s Jiřím Bradouí referentem Bewogung* fůr Freiheit pro zahraniční záležitosti. V noticce^ jsem označován za politika agrární strany v exilu. ^

Z několika dopisů a osobních dotazů jsem se přesvědčil,že by mohl vzniknouti _ c --dojem, jako by se bylo jednalo o jakési politické rozhovory a že snad navazuji
Upozornění našim čtenářům v Brazílii a v druhých státech Jižní Ameriky: Zastoupení červencem "Ozvěna" ře

"Modré

t.r. a

"Modré

Alex

revue"

ročně;

v

Paulo,

Brasil,

ZILIAN

a

v

Brazílii

Cr^

kde

12.,

17.

našeho že

z

(na

znovu),

vydávání

až

18.,

seznamu

fond září

dr.V.V,Chile cené

za

aby

jeho

možno

sice

v

redaktor

Sao-Paulo.

posílali adresu:

objednati

Caixa

počínaje

časopisů

Prosíme

předplatné

(

Postál

časopisy:

21.,

budeme

Modré

4

čtená-

2

dolary

10624,Sao

OZVĚNA,

číslované

prodána

jsou

objednávky.Pokusíme

(opatřili je

pokračování

strany

seznamu

tři

30.

dessins

přikládáme

další

části

došly

zaslal

10

objednanou

ďECHO-BRA-

jsme

znovuu

nás

další na

seznamu

našeho

str.3

6.

již se

-

čísla

4,;

opatřiti

exemplář,takže*

skladě),

31.,

a

8.,

tuto kniha

35.)

Ve

pokraěovati.

revue

přispěli

v

měsících

dolarů knihu

=' 3 8 . - h o l . z l .

(l7.50fl

Po

porto

odečtení

cca

summy

2.50fl)

zapla-

zbylo

ná-

................... . . . . . . . . . . . . . . . .

Angeles

18,.-zl.

- .........'.'.'.'.'..'........'...........' 5 . - d o i . .......................

=' ' ' '

19'.-

"

..... .

20'.-

^

p.dr.J.J.,Utrecht

'

p.Ir.J.N.,Delft

. . . . . . . . .'..'..'.'.'..'.'..'.'.*....'.....'.'.''.'.'...... . . * . . . .

p.R.T.M. ,Helmond

-

1958:

tisk.fond p.J.B.,Los

na

časopisu a

prvé

něž

švabinský:Cent

tiskový

vydávaných

jako

laskavě

Redakce.

antikvariátu

březen

známý

převzal

SKLIZEN.

číslu

knihu

300.-)

Americe

exilu

Americe,

rovněž

knižního

Max

Jižní

Ceynar

Jižní

Dnešnímu

9.,

v

"Cecho-Brazilian",

Upozorňujeme,

Na

pan

revue"

*

p.J.H. ,Utrecht

5'*** ^

........... .......*...........

6'.**

..................................................

20'.-

p'.Ing.J.B.S.,Ottava

.......................

lO.-dol.

=

^

38.-

P'.F-.H-.,Hamilton- '.'.-.-..-.'.-.'.-.-.-.-.-.-.'.-.'.'.'.-.-.-.'..'.'.'.'.....'.'.'.'.'.

1.50dol.=

cca

6'.-

"

p.P.H.,Omaha

1.50

dol.=

cca

á'.-

"

3.-

dol.=

cca

11'.-

"

19'.*-

"

.

p.J.R.,Cleveland

.............'...'.....' i

2 x p o

l.-dol.)

p.M.K.,Montreal

..

5'.-dol

=

p.G.y.,Washington

........'....'.......................

3'.*-dol=

P'.prof.dr.H.,Addis

Ababa

2.-

............................'

%

cca

=

21.-

p . J'.P'., A m s t e r d a m , * ' . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . p-.A.J.,New

York

. . . . . ' . . ' . . ' . . . . . . . . . * . . . . ' . .....'.'....'..'.' ' 4 . - d o l . =

p'.Ing.F'.P.,Rotterdam'

'.-.'.-.'.'.'.'.'.'.'.'.'.'.'.*.'. * . . . . . . . . ' . . . . .

p.dr.P.T.,Londýn

.....proBtredLnietvím

g.V.B.,Londýn

.....

p.V.H.,E.Tilburg

......

p.E.K.,Caracas

-'-cca

p.red.Kopeckého

"

..-.

.....

5'.-dol

"

"

10 1 -

cca

%

"

"

1.10

"

"

3'.- %

"

"

"

2.-

všechny

příspěvků kterým

příspěvky s

novými

budeme

za

končit

srdečně říjen

děkujeme, vykážeme

IV.ročník

(48

v

zbylou příštím

čísel)

%

"

15.50"

%

21*-"

čísle, časopisu.

5.-

31'.50"

cast

našeho

'

10.50"

Celkem Za

11.50" 19'.-

Sh.

"

"

8'.-

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . ' . . * . 1 0 ' . -

p.V.Sch.,Chicago

p.Ing.Z.J.,BothT;ell

11-.50"

Redakce.

332,50zl.