Brasil. Českému vy; připomínkou

DCJAgAO

Familia Cejnar

Alexander Cejnar • 11/03/1928 í05/10/2007 Jablonec - R. Tcheca [email protected] Säo Paulo /Brasil

"MODRÁ REVUE" - Ročník VIII, číslo 7 - 8. Duben -květen 1963.

Č e s k é m u vy; připomínkou

DEUTSCHE

WELLE

V T a n n w a l d u , Ilamrecb, s t o j í , m l č í stavy, u Deutsc.hů v P l á n k á c h n e t o č í se brus. V Mariahilf je hlava vedle hlavy: der T a g wird kumma, přijde pro nás Prus. S německé strany zlý jde vítr. Z t ě ž k a jdeš proti větru s rancem českých c í c h . Vysoké boty má ordner Wenzel Tscheschka a Fricek D e u t s c h po stáru v d ř e v á c í c h . Do Němec, z Němec chodí dřevák p ě š k y , jít proti větru někdy přemáhá. P a d e s á t koňských má auto VVenzla Tscbeschky Do pluhu D e u t s c h svou mámu z a p ř a h á . Na b o s o chodí D e u t s c h a někdy z m e š k á Gauvolksversammlung v Ober Weweritz. B o j í se Boha jen v botách Wenzel T s c h e s c h k a , má pro strach u d ě l á n o na boso D e u t s c h F r i t z . V L u č á n k á c h - Wiesen nahoře na krchově im deutschen Boden ruht d a s deutsche B l u t : "Bud1 země lehká Č é š k o v é A n n ě , v d o v ě " , "Hier Martin D e u t s c h in Gottes Namen r u h t " . N e d ě l á kříž už Wenzel na hřbitově, na kříži zemřel gottverfluchter J u d ' . N e d ě l á kříž der rote F r i t z na hrobě, "I T ier Martin D e u t s c h im Gottes Namen ruht V z k a z u j e Berlín: B l e i und Blut und Boden. V z k a z u j e Praha: Klid a r o z v a h u . Není F r i t z Deutsch německé půdy hoden, s á z í F r i t z D e u t s c h svou bídu na Prahu. Na boso zořeš padesát měr z t ě ž k a , Paradeschrittem v b o t á c h odvaha. Sto koňských má už ordner Wenzel T s c h e s c h k a , Do pluhu mámu D e u t s c h d á l z a p ř a h á . V T a n n w a l d ě , Hamrech, s t o j í , m l č í s t a v y . Hosty s v é v í t á zámek Fürstenhorst. E o u do you do, hostitel lorda zdraví. I!ou do you do, děkuje vlídně host. V z k a z u j e Berlín: R e i n e s Blut und R a s s e . V z k a z u j e D a c h a u : Blut und Meuchelmord. Hou do you do? A n g l i e lorda ptá s e . IIou do you do? odpovídá jí lord. Cassius ( L i d o v é novinv 4.IX.1938)

SVOBODA TISKU V N E B E Z P E Č Í

Čas od času je potřebí udělat bilanci. Bilance svobody a demokracie je v dnešní době velmi smutná. Značná část světa je dnes pod komunistickou vládou. Z oné části zeměkoule, jež dosud není přímo nebo nepřímo dirigována z Moskvy, je převeliká část svobodná jen v tom smyslu, že není závislá na Kremlu, nebo si to jen namlouvá. Jinak v ní mnoho svobody není. Celá Asie je dnes řízena režimy totalitními, někdy vojenskými, někdy civ ilistickými. Jedinou nejistou výjimkou je až dosud Indie. V Africe zůstává dočasně světlým bodem Federace obou Rhodesií a Naska, ale bude likvidována a všechna její tři území půjdou cestou ostatních afrických zemí, jež byly "osvobozeny", aby tam byla nastolena diktatura. Na západní polokouli se svoboda zastavila jen na její severní části. Celá latinská Amerika je spletí diktatur, tu pravicových, tu levicových a obvykle je to armáda a ne volič, kdo nastoluje velmi přechodné vlády. Zůstává tedy jen Severní Amerika, Austrálie s Novým Zélandem a část Evropy. To je bilance neprozíravé a nestatečné politiky západních mocností. Nemuselo to tak být. Ale takové už to je. Zastaví se toto udrolování svobody a demokracie, můžeme počítat se zpětným postupem? Bylo by na čase, aby se tak stalo, ale nutno se obávat že bude ještě mnohem hůře, než bude lépe. Vůdci západního světa jsou raněni slepotou stejně jako značná část těch, které vedou. Nejlépe je to vidět na útocích vedených proti svobodě tisku i v těch zemích, jež až dosud neodstranily parlamentarism a politické svobody. Svoboda tisku je v nebezpečí. Tato svoboda, ze všech politických práv nejzákladnější a nejdůležitější není výsadou profesionála, ale základním právem každého občana. Kde je potlačena, musí nevyhnutelně a kvapně zmizet nenávratně všechny svobody ostatní. Svoboda tisku není ohrožována jen v zemích pod komunistickou, polokomunistickou nebo jinou autoritářskou vládou. I v zemích dosud formálně demokratických je dnes ohrožována. Někde jsou to útoky malicherně pošetilé, jako ve Spojených státech, kde Kennedyho dvůr dávána jevo tisku, který se nepřipojuje k poníženým chvalozpěvům na dynastii, jež okupovala Bílý dům a jeho okolí, nespokojenost směšně dětinskými gesty.Někde jsou 112

ty útoky brutální, jako v Turecku a Řecku, kde je tisk zastrašován krutými tresty. V poslední době jsme však byli svědky frontálních útoků na svobodu tisku i v zemích, jež si honosně říkají "západní demokracie",totiž vNěmecku, jehož smysl pro svobodu a občanská práva je ovšem až přespříliš mladý a ve Velké Británii, jež byla až dosud považována za vzor svobody a respektu k občanským právům. Aféra listu "Der Spiegel" v Německu je dobře známa. Tento svěží, ač ne vždy příliš seriosní list, přinesl informace, jež vláda právem či neprávem považovala za prozrazení vojenských tajemství. Nikdo, ani novinář, nemá právo prozrazovat vojenská tajemství. Nic by se nedalo namítat, kdyby proti listu byl nastoupen trestní postup, předvídaný zákonem. Redakce měla být pohnána před řádný a nezávislý soud a řízení proti ní mělo býti vedeno podle platných zákonných norem. Místo toho ministr obrany samovolně obešel příslušné úřady a dal zatknout členy redakce a věznit je bez obžaloby po dlouhé týdny. Dokonce dal zatknout (ač to dlouho popíral) člena redakce dlícího ve Španělsku, zase bez vědomí nejen ministra spravedlnosti, před nímž to bylo na jeho rozkaz zatajeno, ale i bez vědomí ministra zahraničí, jemuž výhradně přísluší akce v zahraničí. Na "Der spiegel" jehož místnosti byly obsazeny po velmi dlouhou dobu bez soudního nálezu, dosud nebyla podána žaloba. Zřejmě tu šlo o hrubé zneužití úřední moci, což vzbuzuje nejvážnější obavy o další vývoj věcí v Německu, jehož historie jistě neoprávňuje k přehnanému optimismu. Jedinou kladnou stránkou případu je, že vládní postup v aféře "Der Spiegel" vzbudil ve veřejnosti rozruch a odpor a že ministr Strauss musel odstoupit. Z veřejného života však nezmizel a v bavorské skupině své strany nalezl dokonce mocnou oporu. Vzbudil-li případ listu "Der Spiegel" mezinárodní pohoršení - i když ne právě veliké překvapení — přímou konsternaci musí vzbudit co se stalo v poslední době ve Velké Británii, jež byla až dosud považována ze neotřesitelnou baštu občanských a politických svobod. V britském ministerstvu vojenského námořnictva byl objeven zase jeden zrádný zaměstnanec, který byl ve službách sovětské špionáže. Protože to nebyl první případ v tomto ministerstvu,odhalení vzbudilo mnoho sensace a kritiky. Oposice v parlamentě, podporovaná značnou částí tisku, požadovala ustanovení vyšetřovací komise, jež by prozkoumala, jak je to možné, že britské úřady jsou tak prolezlé zrádci, jak je to možné, že náměstek ministra se zrádcem udržoval společenské styky, aniž se náležitě informoval o jeho osobě. Hned na počátku aféry náměstek ministra odstoupil — zřejmé se neprovinil ničím více než neopatrností — ale předseda vlády povýšeně odmítl jmenování v yšetřov ací komise.Kampaň tisku však po113

kračovala. Prozradila, že zrádce, jenž byl před tím zaměstnán na britském velvyslanectví v Moskvě, byl poslán nazpět se špatným popisem, o který se nikdo nestaral, že byl podezřelý (patrně plným právem) z homosexuality a proto se stal obětí v yděračství sovětské výzvědné služby, jež si opatřila jeho fotografii v choulostivé situaci. Množily se dotazy, proč nebyl náležitě prověřen — tisk tvrdil, že proklouzl protekcí dvou vysokých státních úředníků — proě se nepřišlo na to, že žije zjevně nad své poměry a že zejména nemůže ze svého příjmu platit vysoké nájemné přepychového bytu. A jeden list sdělil, že si onen muž koupil a patrně i při některých příležitostech nosil ženské šaty. Kampaň prostě tvrdila, že není .všechno zdravo v centrálních úřadech, což bylo ostatně očividné. Na to vláda pojednou reagovala. Dala si parlamentem schválit zřízení vyšetřovací komise, nadané rozsáhlými právy, včetně oprávnění vymáhat jako soud svědecké výpovědi pod přísahou. Způsob, jímž byla komise ustanovena i široké její zmocnění, souvislost, v níž došlo k tomuto opatření, to všechno vzbuzovalo hned na počátku dojem, že vláda organisuje poněkud obratněji a nenápadněji svou akci "Der Spiegel". Průběh vyšetřování to jen dotvrdil. Vyšetřovací výbor konal několik veřejných a několik tajných líčení a v tisku bylo samozřejmě referováno jen o tom, co se dělo při líčení veřejném. Z těchto referátů se zdá být zřejmým, že alespoň při veřejném líčení se zájem vyšetřujícího výboru soustředil ne na to jak se vyzvědaěi dostali do státních služeb a proč a jak selhala bezpečnostní služba, jež tomu měla zabránit, ale jen jak se tisk dozvěděl na co bezpečnostní odborníci z neschopnosti nebo nedbalosti nepřišli. Na předvolané novináře byl vykonán nátlak, aby prozradili, od koho vědí, že zrádný zaměstnanec ministerstva žil nad poměry, nebo že si koupil ženské šaty a pod. Když novináři sdělit své prameny s odvoláním na redakční tajemství, byli pohnáni před soud a potrestáni, jeden vězením na tři měsíce a jeden vězením na šest měsíců. Jejich odvolání bylo zamítnuto a lord vrchní soudce prohlásil, že zájem státu je nad osobní ctí. Ministr vnitra, přes všechno naléhání tisku a mnoha poslanců, odmítl je doporučit královně k omilostnění. Proti tomuto útoku na svobodu tisku - který alespoň v tomto případu referoval pravdivě o zrádci a neschopnosti či nedbalosti úřadů - protestují pohoršeně novinářské organisace, noviny a část veřejnosti. Zatím bezvýsledně. Překvapuje však, že se značná část politické i občanské veřejnosti v diskusi staví proti tisku a schvaluje tresty vynesené proti novinářům,kteří šli raději do vězení než aby se prohřešili proti příkazům novinářské morálky. Část viny na tom - jak doznává na příklad znamenitý článek který o věci přinesly londýnské Times- má ovšem tisk sám. Úroveň brit114

ského a zejména londýnského tisku značně poklesla a právě listy s největším rozšířením jsou Británii a žurnalismu vůbec k necti. Ale zaujetí proti tisku vůbec, nepochopení, co znamená svoboda tisku a co znamená úcta k svědomí osoby předvolané vydat svědectví, jsou smutnou předzvěstí pro budoucnost nejen svobody tisku,ale všech politických a občanských svobod v Británii a v celém světě dosud svobodném. Bezpečnost státu je jistě věc důležitá, ale i lord vrchní soudce i politikové a občané schvalující tento zákrok proti svědkům, kteří nechtěli poskvrnit svou čest, měli pochopit rozdíl mezi skutečným a předstíraným jen zájmem státu. Zájmem státu není, jak se novinář dozvěděl, že zrádný zaměstnanec úřadu, mající přístup k důvěrným dokumentům, žil nad své poměry, byl podezřelý z homosexuality a kupoval si ženské šaty, ale zájmem státu je se dozvědět, jak se to stalo, že se to nedozvěděla bezpečnostní služba ministerstva. Tam se měli rekrutovat kandidáti nejpřísnějších trestů. V diskusi se hojně argumentovalo, že novináři vyžadují zvláštní výsady pro sebe. Ale jako není svoboda tisku výsadou novináře z povolání, tak právo na úctu k osobnímu svědomí není a nemůže být výsadou novináře, ale právem každého prostého ohčana. Československá republika to v době předmnichovské chápala a její zákonodárství by zde mohlo býti vzorem. Trestní řád předmnichovské republiky ve svých ustanoveních o svědectví po vypočtení osob, jež nesmějí být volány za svědky, zprošfuje v §f 152 povinnosti svědčit všechny osoby, jež jsou v blízkém svazku s tím, o němž by měly vypovídat. Ale i osoby, jež mohou být platně předvolány, mohou podle § 153 odepřít výpověď, kdyby jim to způsobilo přímou a značnou majetkovou škodu nebo bylo-li by to jim nebo jejich příslušníkům k hanbě. Tyto osoby mohly být přidrženy přes svůj odpor k výpovědi "jen v případech zvláště důležitých". Ale, co se stalo svědkům, kteří odepřeli výpověď, i když soudce považoval případ za "zvláště důležitý"? Podle §160 mohl jim soudce uložit peněžitou pokutu až do 1000 Kč (podle tehdejšího kursu to bylo £ 6.10.0, čili asi 20 dolarů). A zdráhal-li se ještě potom,mohl je v "důležitějších případech" odsoudit do vězení až na šest týdnů. Ale protože byl v CSR od 1919 v platnosti zákon o podmínečném odsouzení, nikdo by pokutu neplatil a nikdo by nešel do vězení pro takovou věc. Působil jsem v Československu jako novinář z povolání od února 1919 do okupace a měl jsem často co činit se soudy. Vím, že soudy kladly otázku pramene novináři vždy jen docela formálně a spokojily se s odmítnutím, jež očekávaly. Ař bylo naše soudnictví a zákonodárství jakékoliv - j i s t ě i soudy i zákony měly své vady a nedostatky— byly spravedlivé, slušné a rozumné. Žádný novinář v Československu také neprozradil nikdy svého 115

informátora - to směl učinit jen byl-Ii jím záměrně inystiíikován. Britští novináři jednali v tomto případě lak, jak by byl jednal každý slušný český novinář. Kampaň za osvobození novinářů v Británii pokračuje. Je smutné, že k této aféře došlo, ještě smutnější, že se tak stalo v Británii a nejsmutnější je, že britská veřejnost je rozdvojena v případě, v němž jde o nejzákladnější otázky svobody každého občana. Ukazuje se, že ještě více než jaderné zbraně, to co zůstává ze svobodného kdysi světa, potřebuje osvěžení víry v principy svobody a demokracie. R. Kopecký

Č t e n á ř ů m Modré r e v u e . Dnešním skromným d v o j č í s l e m h l á s í se Modrá revue po ročním téměř odmlčení opětně svým čtenářům. Přestávka tří až čtyř měsíců původně zamýšlená n e s t a č i l a , pracovní přetížení v mém zaměstnání nedovolovalo věnovat čas tisku, neboř ten oproti stencilování časopisu vyžadoval 4 — 5 krát v í c e času. Také ze zdravotních důvodů musel jsem učinit přestávku, resp. ji prodloužit. Příčinou bylo také finanční přetížení, neboť po zakoupení strojů pro tisk, musel jsem — kromě práce s tiskem, administrací a expedicí časopisu — sám hraditi celý běžnýschodek Modré revue, který každého roku činí cca 3.000 hol. z l . , t . j . cca 1.000 am. dolarů. Abych mohl v budoucnu dodržeti opět pravidelné v y d á v á n í časopisu, budu revui vydávat po přechodnou dobu opět jen stencilem, neb č á s t tiskem a část stencilem. Ročník nebude určen trváním roku, nýbrž počtem vydaných čísel a počtem stran. ( D v a n á c t čísel neb šest d v o j č í s e l , cca 200 stran ročníku.) Dnešnímu d v o j č í s l u — jako částečné odškodnění mimořádně zmenšeného obsahu přikládám ( o v š e m pouze platícím čtenářům) přetisk vzácné brožury dr. Josefa Pekaře "Cechové jako apoštolé barbarství". Přetisk brožury ( o b s a h u ' 1 8 t i stran) pošlu každému zájemci, zašle-li předem 3.- hol. z l . (0.85 am. dol.) jako mimořádný příspěvek na tiskový fond Modré revue. Vydav atel

116

o TÉ ŽABOMYŠÍ

VOJNĚ

Od dob starého Řecka máme zprávy o značném počtu dobrovolných i nedobrovolných exulantů, kteří se stali nepomíjející součástí politického života. Byly exily několikaměsíční, několikaleté i trvalé; slavné i proklínané; milující svou vlast i schopné ji nenávidět a spojovat se i s jejím nejúhlavnějším nepřítelem; politické i politikářské; národní i beznárodní a t d. Všechny však měly jeden společný znak: nejednotnost. Jí trpěly nejen exily řecké, ale i francouzské a především ruské a v poměrně nepatrné míře i exily české. Nejednotnost exilu byla vždy nejvetším spojencem režimu, jenž byl jeho příčinou. Proto se vždy režim snažil všemi způsoby rozložit exil, aby, rozvrácen vnitřními spory, neměl už sil na boj proti němu. Zvláštní dokonalosti v tom směru docílila carská Ochrana, jejíž methody si rychle osvojila její nástupkyně, bolševická Ceka, zdokonalila je a předala svým učenlivým filiálkám v lidově demokratických a socialistických státech. Zástupce Ochrany se zúčastnil na příklad pražského bolševického sjezdu. Byl jím Roman Malinovský, bolševický poslanec z milosti Ochrany, jenž byl vedle Evno Azeva a Džugašvili-Kouby-Stalina skvělým dokladem této činnosti Ochrany. Nebylo jediné konference exilu, na níž by nebyl agent Ochrany, jenž nejen naslouchal a pozoroval, ale též spolupracoval na resolucích, manifestech a pilně psal články pro tisk, a vše to přirozeně podle přesných instrukcí 0chrany. Postupem doby byla však Ochrana zapletena do exilové politiky do té míry, že se exilu podařilo totéž co Ochraně; nakonec i exil měl svoje agenty uvnitř Ochrany a sítě obou stran se tak vzájemně zapletly, že nejeden z agentů nakonec nevěděl, které straně vlastně slouží, Zásluhy na příklad Azeva o věc obou stran byly tak veliké, že sociální revolucionáři, jejichž strany byl spoluzakladatelem, spokojili se s rozsudkem smrti za to, co činil ve prospěch Ochrany, ale na provedení rozsudku netrvali jako důkaz uznání toho, co učinil pro ně. Bolševická Ceka a později OGPU infiltrovala podobně řady ruského exilu především v jeho středisku, v Paříži. Oba exulantské časopisy zaměstnávaly v jedné době bolševické agenty jako své redaktory a GPU se 117

snažila ze všech sil, aby udržela jejich dobré jméno mezi exulanty především tím, že jim dovolovala, aby občas uveřejňovali zprávy o vnitřních událostech na sovětském vyslanectví. Za to měla zajištěny podrobné informace o ruském exilu i o jednotlivých jeho členech. Kromě toho GPU snižovala tím autoritu ministerstva zahraničí a zajišťovala si větší právo při rozhodování i na zahraničních zastupitelských úřadech, kde všude měla své agenty. Dalším důležitým pramenem zpráv o exilu a machinacích v jeho středu byly příbuzenské vztahy mezi spolehlivými bolševiky a exulanty, také ale mezi exulanty a příslušníky jejich rodin doma, emigrantští živnostníci a obchodníci, vydělávající různým způsobem na citových vztazích exilu k domovu, a podplácení. Rada ruských exulantů se vrátila, protože chtěla zachránit své příbuzné nebo nemohla překonat touhu po domově a byla ochotna omilostnění bolševiků vykoupit i tím, že nějaký čas pro ně pracovala proti svým druhům v exilu. Lidé zvučných jmen (na příklad Kuprin, Pastrnak) se vrátili, protože chtěli zemřít ve své vlasti nebo prostě neodolali bolševickým slibům, jež se rovnaly korupci. Vrcholem bolševické intriky proti ruskému exilu byly kampaň po vraždě francouzského presidenta Doumera v květnu 1932. Ačkoli u vraha . byly nalezeny letáky s kladivem a srpem, podařilo se bolševikům přesvědčit světovou veřejnost, že vrah Gorgulov byl členem exulantské organisace. Ruský exil byl diskreditován nejen ve Francii, ale i jinde, a to právě v okamžiku, kdy bolševici se snažili prolomit isolaci a dosáhnout těsného styku s ostatním světem. x Nikde se neukázali komunisté učenlivějšími než v Československu. Jestliže v něčem, tedy především v infiltraci exilu předčili své bolšev ické učitele. Vědouce dobře, že žádná slina nezanechá za sebou stejnou stopu jako vlastní slina, usnadnili všem, kteří sami sebe poplivali spoluprací s nimi, odchod do "exilu". Lenin také řadě svých bývalých přátel umožnil cestu do zahraničí, kde věděl, že budou zcela neškodní. Tehdy ovšem ještě nevěděli na západě o studené válce a prostě ignorovali ty, které z Ruska jim poslali. Nyní však západ tím slavnostněji přivítal každého komunistického kolaboranta, čím větší měl zásluhu o komunistické vítězství a tedy tím větší funkci. Američané, kteří velikost výtvarného umění měří na stopy a libry a dovedou statisticky dokázat i to, že pampeliška je vzácnější květina než orchidea, pečlivě si u každého zaznamenali jeho minulou funkci a dokázali, že to s komunisty v Praze musí být hrozně zle,když takoví "spo118

lehli ví vlastenci" jako na příklad místopředseda vlády Petr Zenkl a redaktor Miloslav Kohák raději se vzdali svých vysokých funkcí a z v o l i l i svobodu. Že Zenkl byl místopředsedou vlády Národní fronty, jež nesnesla a nedovolila oposici a že tudíž držel basu s komunisty právě tak, jako jeho stranický bratr Kohák, který byl žurnalistou z dopuštění komunistů, a to ve Svobodném slově, "Listu akčního výboru československé strany národně socialistické", mohlo napadnout sice každé malé dítě, ale mezi Američany, kteří o těchto věcech tehdy rozhodovali, byly většinou jen velké děti a nad to v jejich statistických tabulkách místopředseda vlády právě chyběl a "žurnalista" Kohák právě přivedl počet československých novinářů v exilu k procentu, které podle Einsteinovy theorie dokazovalo bezpečně, že už to komunisté v Praze dlouho nevydrží. Mimořádnou péči věnovali komunisté Americe, kde byla členka akčního výboru spolku přátel Ameriky přijata za sekretářku národní ligy, kandidát na poslanecký mandát v jednotných volbách v červnu 1948 stal se redaktorem Newyorského deníku, člen krajského akčního výboru v Znojmu předsedou svobodné odborové organisace, organisátor rudých gard jejím mezinárodním representantem, skupina usmrkaných kluků representanty československého titoismu a gomulkovštiny a t d . Prostě: stačilo, že se někdo mohl vykázat úspěšným kolaborantstvím s komunismem nebo alespoň chutí k němu v budoucnu, nemohl-li se k němu dostat v minulu, protože tehdy ještě nosil rychlopalné kalhoty - a bingo, jak se v Americe říká, už byl bufl redaktorem krajanskéhočasopisu nebo radia Free Europe a podbbně. x Zvláštní péči tudíž věnovali komunisté radiu Free Europe, jež mohlo se stát příliš nebezpečným nástrojem exilu, kdyby v něm získali vliv ti, kteří byli od května 1945 soustavně v Československu umlčováni. Peroutka sice slíbil již v den zahájení, že " J á i moji přátelé zde začneme tam, kde jsme před třemi léty přestali: budeme vydávyt časopis" a mezi jeho přáteli byl kromě jiných i Kohák, jenž vydával časopis akčního výboru, ale Peroutka poněkud zmateně pak pokračoval: "Před třemi lety poslali na nás, do našich redakcí, ozbrojené davy z ulice a dali je ještě hlídat ozbrojenou policií, abychom jim neublížili." Zdá se, že- si Peroutka spletl Drdu s ozbrojeným davem; vnikl-li ozbrojený dav do Melantricha, šel s ním Kohák, jenž si v tom směru nemá co stěžovat. Nebrali mu klobouk, jak Peroutka řekl,že se někomu stalo; brali mnohem víc než klobouky a Kohák si pochvaloval, že se tak stalo navždy. 119

Netrvalo dlouho a Kohák se stal ředitelem mnichovské filiálky. Asi jen nedopatřením se stalo, že bylo právě v této době přijato několik lidí, kteří potom jeden po druhém odjížděli do Prahy, aby na tiskových konferencích odhalovali mravní orgie, pořádané těmi, před jejichž slovem se měl třást komunistický režim, jak Peroutka sliboval. Z počátku exil počítal ty, kteří byli z RFE odvoláni do Prahy, a když došel asi k tuctu, přestal mít zájem. Až před několika měsíci překvapeně četl zprávu o tom, že se do Prahy vrátila sekretářka Miloše Vaňka a "Přinesla s sebou značný materiál o činnosti jmenovaného rozhlasu", jak napsal jeden komunistický časopis, vydávaný krajany v Americe. Dne 12. května přineslo Rudé právo prohlášení V.Sundové, posledního — zatím - zaměstnance R F E , který se vrátil nebo byl odvolán. Kolikátý? Počkejme na americkou statistiku - nebo na otevření filiálky RFE v Praze. x

*

"Snad ještě nikdy nedal národ národu takový dar", pravil Peroutka l. května 1951, přejímaje RFE a ignoruje zkušeností Vergiliových i našich vlastních z minula; v říjnu 1918 sliboval americký vyslanec vTokyu Stefánikovi různé americké dary, jen aby Čechoslováci ustoupili z bojů proti bolševikům. "Timeo Danaos et dona íerentes." RFE byl československému exilu opravdu danajským darem. Nejen proto, že jeho zaměstnanci byli a jsou infiltrováni komunistickými agenty, kteří dodávají svým pánům v Praze nejintimnější zprávy o exilu a proti němu, ale především proto, že i i F E , přes všechny reklamní nápisy, místo aby udržovalo naději na svobodu mezi těmi, kteří byli zrazeni, vystavuje je nebezpečí, že ztratí i ten nepatrný její zbytek, který v komunistickém systému odlišuje člověka od tažného zvířete. Nejen to. RFE bere lidem v Československu i samu naději, že se kdy svobody dočká. Či se někdo skutečně domnívá, že lid v Československu očekává obnovení svobody těmi, kdo se podíleli na jejím zničení. Příklady táhnou, zvlášt ty špatné. Jaké příklady jsou dávány nekomunistické mládeži, poslouchá-li vůbec, radiem FE, k jehož mikrofonům jsou zvány "osobnosti", které se již za války přičinovaly ozkomunisování Československa a v únoru 1948, kdy se jim komunisté zle odměnily, chovaly še se stejnou zbabělostí jako Trocký v roce 1928 nebo si naplivaly samy sobě do tváře a zúčastnily se aktivně komunistického puče. Jak jeto vychovávána naše mladá generace, jejíž páteř je lámána v komunistickýeh školách a křivena radiem FF? 120

Československý exil nemá peněz, aby postavil vysílačku jinou, nemá ani kde by ji postavil. Má však mít tolik odpovědnosti a statečnosti, aby protestoval společnou peticí u amerického ministerstva zahraničí, aby zastavilo tuto organisovanou intervenci ve věcech československých, a to jak exilu, tak domova (1*). Nestačí tvrdit, že jde o soukromou společnost, na níž vláda nemá vliv; sotva nějaká vláda by směla na své půdě trpět organisaci pašeráků opia do jiné země, a to, co RFE pašuje do Československa, je ještě horší opia. Nestačí odpor jednotlivce, jehož protest je odmítnut americkou organisací, jež se domnívá, že kdeco a kdekoho si může za dolary koupit. A nestačí vše prohlásit za žabomyší vojnu, jak to učinil jeden z mých přátel, jenž mi napsal, že se do politiky emigrace neplete, protože je to žabomyší vojna. "Pozoruji však zvědavě vývoj věcí v Evropě, který pravděpodobně bude mít historický význam", napsal mi jako důvod další.Avšak tady nejde o hádku o prázdný pytel, ani o bouři ve sklenici vody a nespasí nás pozorování toho, co se děje jinde a co neřeší ani situaci exilu ani národa doma. Historický úkol našeho exilu tkví v něčem jiném než v pasivním pozorování druhého světadílu. Jen na nás záleží, bude-li nás národ proklínat a historie odsuzovat. Je sotva možno uvést v život jakoukoli akci bez organisace.Exil si ji musí vytvořit z těch, jejichž srdce dosud neztučnělo a nezarostlo tukem nebo nespadlo do kalhot. M. J. Brouček

( 1*) Jak však s. tímto požadavkem odpovědnosti a statečnosti srovnati skutečnost, že v R F E působí také několik příslušníků agrární strany v exilu, kteří bud své projevy lidově demokratických názorů (v R F E i soukromých stycích s v ý c h h l á s a n é ) jen předstírají a nechápou, jak n i č i v ě působí jejich spolupráce s R F E na naše lidi doma, nebo předstírají, že jsou členy (a jsou mezi nimi i funkcionář i ) agrární strany. At je tomu tak či onak, pomáhají onomu zprofanovanému rozhlasu, aby mohl národ doma ještě s větším úspěchem klamati a podváděti.

121

Dr. Antonín S. Kalina: NÁROD,

KTERÝ

PROKÁZAL PŘEŽIJE

SLUŽBU

LIDSTVU,

HROB.

(Jak jsem se stal detektivem českého národa — II. )

"Slavná minulost je nejlepším rukojemstvím v e l i k é budoucnosti. Národ, který v letopisech svých honosí se velikou s l u ž b o u , prokázanou lidstvu, přežije hrob. Vítězové Bílé Iíory nemohli odníti Cechům dějiny jejich a o dvě století později, právě těmito dějinami národ český se obrodil, opět se p o v z n e s l . "

Tento závěr napsal roku 1893 monumentálnímu dílu KONEC SAMOSTATNOSTI ČESKÉ náš věrný francouzský přítel Ernest Denis. 0 dvě desítiletí později Denis pomáhal v osvobozenském boji a byl sám svědkem další ěeské snahy prokázati velkou službu lidstvu svobodného světa, když po třech stech let prvé národní vojsko Čechů a Slováků zvedlo boj proti té nejhorší reakci všech věků — proti komunismu. Během osudného léta roku 1918 Češi a Slováci, se zbraní v rukách spojili se s lidem Ruska, aby jako prví národové světa v samém zárodku potřeli reakění bolševismus, ohrožující úspěch zájmů svobody a ruské demokratické revoluce. Sověty byly v yhnány z východního Ruska, Sibiře i Asie. Skorém by se bylo podařilo tažení na Moskvu a zničení bolševismu hned v jeho počátcích. Komunisté se třásli strachy. Lenin, Karachan a spol. balili kufry, věřili, že jejich vláda je u konce. Jako prérijní požár šířila se vzpoura proti sovětům. Povzbuzen příkladem Čechů a Slováků a jejich úspěchy, lid Ruska zvedal hlavy. Historie přesně zaznamenává jedno sto osm rebelií jen v oblasti kolem Moskvy v měsících červenci, srpnu a září 1918. Nejvážnější byla vzpoura sociálních revolucionářů počátkem července v Moskvě samé. V té době 15.000 československých vojáků, zadržených ve Vladivostoku, mohlo snadno ukončiti vládu sovětů v samém srdci Ruska. Kromě několika slabých pluků lotyšských střelců rudí měli jen námezdné roty mezinárodních dobrodruhů zvyklých loupežení a teroru vůči bezbrannému obyvatelstvu ~v boji s Cechy a Slováky se rozprcháva122

li hned jakmile šlo do tuhého. Komunisté potřebovali k organisaci Rudé armády cas, CAS - a ten jim zajistili mezinárodní podvratníci ve všech střediscích světa. V rozhodné době lid Ruska a čeští a slovenští vojáci na Volze byli opuštěni, nedostali pomoci svobodného světa — kde zápas s bolševismem prohlašován za ruskou lokální záležitost. Svobodný svět, sveden, zmeškal v červenci a srpnu 1918 jedinečnou příležitost, kdy malý ohýnek komunistického zla mohl býti uhašen včas, než se rozšířil v požár, jehož zhoubné plameny hrozí dnes pohltit celý svět. Tuto zoufale tragickou dobu podrobné popisuji v připravovaných dílech, českém BOJ 0 ČESKOSLOVENSKO, anglickém EXPLOSION IN RUSSIA, na podkladě dosud nikde neuveřejněných úředních dokumentů různých vlád. Modrá Revue upozornila na tato díla, kromě objednávek obdržel jsem však i řadu dopisů od Čechů i Slováků ze všech dílů světa a někteří se ptají: "Proč na smutné v ě c i minulosti vzpomínat? Co bylo, nedá se odčinit. Žijme přítomnosti", a podobně. Tak jsem slýchával mluviti ty, kteří měli zvláštní zájem, aby se zapomínalo na politické hříchy minulosti. Nebo ty, kdo v návrat nevěří a tedy zemřou v exilu. Nebot oni ž i j í bez víry a bez síly, již jim má dáti pravdivá a velkolepá národní minulost a nepodnikají vše, co mohou, aby se záhy vrátili do svobodné vlasti. Bez víry bychom opravdu byli ztraceni. Nebyl bych věnoval třicet let života zjišťování vědecké dějinné pravdy, zejména bych nevěnoval posledních deset let úsilovnému pátrání v archivech a hledání průkazných dokumentů, kdybych si nebyl jist, že jenom detailní poznání pravdy a poučení z n í může přispěti nové národní svobodě. Nemělo by významu zabývati se hledáním pravdy minulosti, když bychom odpírali vzíti si z ní poučení a nutnou výstrahu nyní i pro zítřek. Moji práci, kterou připisuji VŠEM Čechům a Slovákům, chci přinésti jako příspěvek k padesátému výročí slavného prvého odboje Čechů a Slováků v letech 1914-1918 a jeho "Neznámým" bojovníkům a mučedníkům. Jako poučení a výstrahu žijícím. Tytéž síly a vlivy, které ve světě působily nikoliv k posílení demokracie a práva v Rusku, ale k záchraně chaotického bolševismu v letech 1917 až 1919, působily ke vzrůstu podvratníků v Československu po roce 1918 a ke konečnému ovládnutí naší vlasti diktaturou stran v létech 1945 až 1948.Tytéž zákeřné vlivy a zákulisní neviditelné síly dodnes podvrací svobodný svět. Ty nutno odhalovati a před nimi varovali všude, kde zatím žijeme.

123

NEJPRVE VYVLASTNĚNY NÁRODU DĚJINY - POTOM OSOBNI' MAJETKY Před lety jsme ve vlasti nevěnovali včas dostatečnou pozornost varovným hlasům, když nám mezinárodní zákeřníei již od roku 1918 počali vyvlastňovati největší naše bohatství a záštitu bezpečnosti - naše dějiny. Neboř Cechům nejdříve musely býti vyvlastněny jejich slavné a pravdivé dějiny, než se lživá a podvodná chátra odvážila vyvlastňovati osobní majetky. Než mu byly nasazeny nové, rudé okovy, musel být národ odvrácen ode všeho, čím žil; od památky těch nezištných, kteří ochotně pro věc svobody národa odevzdali tu nejvyšší míru své oddanosti, své životy; od mučedníků v zápase o sv obodu; od povznášejícího příkladu; ode všeho, co vždy bylo našemu lidu zdrojem síly, sebevědomí, víry a naděje. Jako hoch poslouchával jsem rozprávky sibiřských "brášků" veteránů. Nemohli zapomenout. Oni chtěli uskutečniti VELIKÝ SEN: v zájmu svobody pomoci poraziti bolševiky v Rusku a přispěti k obrodě dobrého a mocného lidu, který, jak věřili, byl by nám bezpečnou záštitou proti kažr dému bezpráví nebo nadvládě silnějších národů. Viděli v budoucnosti demokratické, nové Rusko svobodných národů, zemi práva a pořádku. Mnozí z nich byli starousedlíky nebo emigranty, žili v Rusku, cestovali a viděli, že je to na suroviny a přírodní zdroje nejbohatší země světa a že nový rozvoj svobodné energie mohl by ji v krátké době učiniti jádrem blahobytné federace volných slovanských národů od střední a jižní Evropy daleko na východ k břehům Pacifiku. Mezinárodní zákeřníei světa se spikli, aby nebyl uskutečněn tento - nikoliv sen - nýbrž věcný plán možnosti. Právě v zájmu přítomnosti a lepší budoucnosti musí DNES naši lidé bezpečně věděti KDO a PROČ se činil, aby zejména lid slovanských národů se nemohl či nesměl vypracovati na výsluní a k blahobytu, aě k tomu měl všechny předpoklady. A znáti kdo a proč nepřestal již od roku 1917 usilovati, aby zejména nad slovanským lidem vládla opět nějaká "vrstva" nebo "klika", nadutá, zpupná a líná třída mezinárodních partajních vykořistovatelů. Vyvlastfiování českých dějin bylo potichu zahájeno brzy po převratu. Dělali je předváleční mistři v umrtvování národních sil, když už bylo jasno, že bolševičtí agitátoři z Moskvy budou v Cechách dříve nežli legionáři ze Sibiře. Po dv a roky byl zdržován návrat našich protibolševických hrdinů z Ruska, Sibiře a Dálného východu cestou kolem světa. Tato dvě léta se stala pro budoucnost českého a slovenského lidu stejně osudnými, jako bylo ono tragické zadržení československých legií na Volze v létě 1918 pro lid Ruska a pro svět. Za ta dvě léta byl u nás vytvořen mocný sa124

lonní bolševismus. Vedli jej prohnaní, všeho schopní, po moci a penězích lačnící a zcela bezcharakterní jednotlivci, řídící se prastarou komunistickou zásadou, kterou George Orwell tak výstižně zachytil v "1984" : "Kdo vládne přítomnosti, má v moci minulost. Kdo ovládne minulost, převládne v budoucnosti." Při nedávném zápase o národní svobodu byli buď posledními, nebo přímo v řadách nepřátel naší svobody, ale nyní jako prví se tlačili ke korytům. Aby ovládli minulost a tak ovlivnili budoucnost, naši salonní bolševici se nejprve zmocnili tisku a škol, resp. učitelstva. Pak začali, opatrně, ale důsledně předělávati, vyvlastňovati národní dějiny, zejména dějiny nedávné, tak významné doby bojů o svobodu. Proč dějiny? Protože zcela zvláštní význam pro český národ mají jeho pravdivé dějiny. Je to jeho kotva bezpečnosti, ale též nejzranitelnější tepna národního života. Protože dále: odkaz naší skutečné, pravdivé minulosti jest vlastně odkazem svobody. Láska k minulosti národa je vrozena všem uvědomělým lidem jako šlechetná sebeláska. Tento cit u Cechů je doplněn praktickým a přirozeným — byt snad u většiny Cechů jen podvědomým - mocným pudem sebezachování.1 Dějiny české nám byly a zůstanou především mocnou ochrannou záštitou před každým novým nebezpečím a teprve v druhé řadě útěchou, povzbuzením a nadějí. Když vítězové Bílé hory nemohli nám odníti dějiny naše, přičiňme se, aby se jejich vyvlastnění cele nepodařilo ani našim salonním bolševikům. Jsme, čemu se říká "historický národ", s velikou a slavnou minulostí, na kterou máme plné právo býti hrdi. Jenom nepřátelé — a ti nejnebezpečnější hříšníci jsou právě, bohužel, v našich řadách — od nás žádají, abychom na tu posilující, pravdivou minulost zapomenuli nebo dokonce se za ni hanbili. Avšak pravda o naší minulosti nás opravňuje, abychom věřili s Denisem, že pro náš lid nikdy nebude vykopán hrob, nebot český národ se v minulosti snažil prokázat a také prokázal platnou službu lidstvu. Proto ta - třebas u některých jen podvědomá — dychtivost znáti pravdivé dějiny této význačné české a slovenské služby světu svobody.

(Příště dokončení.)

125

Komunisté plánují revoluci v Brazilii, K d y ž v prosinci m i n u l é h o roku s p a d l

a

podává

se

zpráva

o

tom,

že

tři

u U m a , Peru, n á j e z d e m rsa vysoké p o -

farmy, k a ž d á o velikosti přes 50 čtver.

hoří

kilometrů

z

And

Jet

de

Rio

Miami,

Boeing

Florida,

jenž

707,

přes

Janeiro

všech

letěl

Havanu

142

do

cestujících

zahynulo.

komunistické

vlády,

který se

vracel

kongresu F A O v Rio de J a n e i r o . je částí o r g a n i s a c e U N .

z

FAO

Při p r o h l e d á -

vání trosek l e t a d l a přišlo se i na nes p á l e n o u aktovku tohoto d e l e g á t a , jež do té d o b y byla hlídkou

jako

Aktovku

chráněna před

diplomatické

otevřely

vlády a

nic

provádění

o

vratné

netušíce,

revoluční

zavazadlo.

orgány

klady

pro-

peruánské

našly

tam

komunistické

činnosti

v

dopod-

Brazilii

a

z p r á v y o jejím postupu a p r o v á d ě n í i podpoře.

V l á d a Peru b y l a p o b o u ř e n a

a p ř á l a si o d e v z d a t aktovku o r g á n ů m - U N , a b y se p o z a d í p o d v r a t n é činnosti vyšetřilo.

Brazilský

orgán

však

tovka o d e v z d á n a jemu.

B y l a s tím asi

s p o j e n a představa, že o b s a h její, nez n á m ý a b e z opisů, zůstane utajen a u p a d n e v zapomenutí. da

však dokumenty

Peruánská v l á -

měla

ofotografo-

v á n y a tak se svět d o v í d á podrobnosti.

30 guerillových

tovaných

vybaveny

a

Farmy ma-

tuálové

bojovnících,

komunistickou

pokračuje.

rekru-

stranou

prý

D á l e se uvádí, že intelek-

jsou

přijímáni

do

výcviku

k

vůdčím úkolům, že po školení jsou p a k posíláni

zpět

do

svých

států

odkud

přišli, a že jsou již vycvičeny skupiny pro státy G o i a s , M a r a n h a o , M a t o Grosso, Rio, B a h i a a je v přípravě skupina pro Rio G r a n d e do Sul.

D o k l a d mluví

i o spojení s o r g á n y policie, o uspoř á d á n í sjezdu solidarity s Kubou, který se měl konat 16. - 2 0 . l e d n a 1963 v Rio de Janeiro zmiňuje se o stycích s Čsl.

komunistickými

agenty,

materiálu

jimi d o d á v a n é m a o sumách přijatých na tuto činnost z K u b y i odjinud.

svým

ostrým postupem si vynutil, že b y l a a k -

koupeny,

jí krycí o z n a č e n í , výcvik ve skupinách po

Byl mezi nimi také d e l e g á t kubánské

byly

o p l o c e n y ostnatým drátem.

Listopadová z p r á v a

1962 končí ž á -

dostí o další instrukce k postupu

pro

realisaci revoluce v Brazilii za pomoci Kuby.

P o d p o r a venkovských

bezzem-

ků v Pernambuco, trpících n a d

to su-

chem v této aridní oblasti je o z n a č o vána

jako

zaručující

úspěch.

Tisk

sli-

buje, že uveřejní další z p r á v y a p o z a -

uveřejňuje p o b o u ř e n é -

stavuje se n a d tím, že z úředních míst

mu obecenstvu poslanec A r m a n d o Fal-

nevěnuje se těmto skutečnostem ž á d n á

Doklady teď cao.

D o k l a d čís.

zpráva,

kterou

1. ze září

orgány

1962

je

podvratné

or-

g a n i s a c e komunistické v Brazilii p o d á vají

prostřednictvím

kubánského

dele-

pozornost — ba n a o p a k věc se b a g a telisuje.

O tom, jak se stalo, že d e l e g á t

K u b y měl v aktovce z p r á v y o postupu přípravy revoluce a o p r o v á d ě n í vojen-

g á t a svému vedení. Z p r á v a zmiňuje se

ského

o milionových částkách, které b y l y vy-

to, že ušly tyto t á b o r y v tak velkých

výcviku

p l a c e n y , a b y m o h l a být z a h á j e n a čin-

rozměrech

nost výcviku guerrilových vojsk-a kolik

mlčení.

bylo

vynaloženo

odlehlých

farem

dokladu

čís.

měsíční

výkaz

2.

na

koupi

ve

státě

(říjen) práce.

—

a ' zařízení Goias.

zřejmě Píše

d r o b n ě o vedoucích výcviku

jde se

skupin

guerrilas,

pozornosti, Ve

městě

a

jak

zachovává

mimo

to

se

nedávno

našli tajné sklady 2braní, -jež- by sta-

V

čily vyzbrojit stotisícovou a r m á d u : Jak

o

se

po-

( p o d kry-

cími jmény jako Tarzan, Cloris a p o d . )

tam přes

pod o

jakou

zbraně

nou)

p ř e h r a d y celní dostaly a deklarací

vyrobené

tam za

přiíly

(II®

železnou

opo-

se d o s u d nezmiňuje nikdo.

( " Z p r a v o d a j " - Chicago, únor 1963.)

126

D R . JOSEF PEKAŘ:

C e c h o v é

*

*

*

JAKO

APOŠTOLÉ BARBARSTVÍ. VĚNOVÁNO

THEODORU

MOMMSENOVI.

» . . . SEID H A R T ! VERNUNFT NIMMT DER SCHÄDEL DER

ČECHEN NICHT AN, ABER FÜR

SCHLÄGE IST AUCH ER ZUGÄNGLICH!« » . . . U N D NUN HARB ARISIERUNG

SIND

DIE

AM WERKE,

APOSTEL

DER

DIE DEUTSCHE

ARBEIT EINES HALBEN JAHRTAUSENDS IN DEM ABGRUNDE IHRER UNCULTUR ZU B E G R A B E N . . . « THEODOR

MOMMSKN,

AN DIE DEUTSCHEN IN ÖSTERREICH, V «NEUE FREIE PRESSE«, 31. ŘÍJNA 189".

PRAHA

BURSÍK & KOHOUT NAKLADATELÉ.

„Erzählen möcbt' ich heut den deutschen Herzen [n Donnersängen grollend und gedämpft, Wie hier ein \ olk, ein herrliches, mit Schmerzen, W i e k e i n e s sonsl, f ü r L i c h t u n d L e n z g e k ä m p f t , O — — — Deutschland — -— — — — — Du nennst die alte Heimath der Hussiten, Du nennst das arme Böhmen siech und todt! Ob todt dies Volk — die Zukunft wird es lehren, Die uns wie Morgendanmťrung uberschwebt . . . Doch das erkenn: Das«, w a s w i r b e s t e n s e h r e n , A.us d i e s e r n V o l k u n s t e r b l i c h i n u n s l e b t . " AMfred M e i s s n e r ; Ž i š k a (vyd. z r. 1846).

Hrozný list Mommsenův roste znenáhla ve svém významu i v naší národní společnosti. Nedůvěra a resignace z počátku tlumily rozhořčení — jedni nechtěli uvěřili, že list v „Neue Freie Presse" je vskutku projevem stařičkého učence, druzí, jichž je velká většina, čtli jej s trpkým klidem těch, kteří zvykli od let čisti v projevech německé veřejnosti o našem národě věci podobné, kteří se naučili se nerozčilovati a neprotestovati. Ale kdvž polská žurnalistika ujala se obrany a počala odpovídati Mo mm senoví tak, jak bylo přiměřeno významu osoby a věci, přeneslo se trochu toho zápalu i v mdlobu našeho života, otupeného surovým bojem. Mommsen listu nezapřel, a okolnost, že jej psal historik, historik světového jména, rozhodovala nejvíce. Mohli jsme zajisté ignorovati s opovržením všechny výroky o naší inferioritě, o našem barbarství, h r d i n a své d ě j i n y j e ž n e d o v o l u j í n i k o m u d o t k n o u t i s e u r á ž l i v ě n a š i k u l t u r n í s c h o p n o s t i a p r á c e , přesvědčeni, že nikdo, kdo zná dějiny, nemůže jich opakovati! A nyní je todějepisec, jeden z největších dějepisců doby přítomné, jenž je pronáší hrdě a hněvivě, jenž je nám vrhá v tvář způsobem, jehož nízkost, měli jsme dosud za hodnou jediné odpovědi: politování nebo opovržení Neváhám to říci — možno jest to jen tím, že slavný dějezpytec n e m á t u š e n í o naší minulosti, o našem významu dějinném. Bylo by lze k poučení jeho napsati odpověď, jež by se chvěla rozhořčením a drtila důkazy, jež by byla nejen výmluvnou apologií malého národa, hájícího si tu po víc jak

-

4

—

tisíc iet uproslied hrozné přesily cizího živlu holý život a vykonavšího při tom přece velikou práci kulturní, ale jež by byla zároveň oslavou jeho velkých snah a velkého utrpení. K tomu nepovažuji se ani za povolána ani za dostatečna — ale máme-li již v energické básni Sovově odpověd, kterou se může brániti kterýkoliv národ barbarský, máme-li ve výmluvném „Otevřeném listu" Balzerově obranu jež psána je jménem západních Slovanů a slovanské kultury vůbec, chci v následujícím obrátiti pozornost k několika zvlášt důležitým momentům, jež mohou býti hlavními body odpovědi specificky č e s k é .

I. auch einn mal ernstP Es i-t höh zeyt. das wir lich und mit warheyt der Behemen sach furnehmen. sie mit uns und uns mit yhnen zuvoreynigen, das ein mal auf'fhoren die grewlichen testeruiig, hass und neyd auff beyder seylten . . . " l t . L u t h e r . An den christl.'Adel deutscher Nation, 1. P. 1520.

Největší slávou německých dějin je L u t h e r o v a r e f o r m a c e Velikost její odolala netoliko modernímu dějepisectví jehož pronikavá analyse zničila tak mnohý mythus seslabila tak mnohou zásluhu, — o n a vyrostla spíše ve stínu jeho. Pravím ve stínu jeho. nebot zdá se mi. že ostří dějezpytu nedotklo se dějin německé reformace po zásluze (U nás je tomu naopak: kritická horlivost některých německých historiků neviděla by nejraději v Husovi víc, než pouhého opisovače Wiclefova), že tu historická kritika leckde činila ústupky sílícímu nacionalismu. Jest to zřejmo zejména v otázce poměru lutherství k husitismu. B e t z o l d , jenž napsal nejlepší dějiny reformace, učil se česky, poněvadž měl za nezbytné seznámiti se dokonale s reformací českou — pozdější dějepisci německé reformace zmiňují se o vlivu husitství na Luthera nedbale nebo nic, jako na př. populární L a m p r e c h t , jemuž i berlínský professor L e n z vytkl, že píše německé dějiny, jako by byli bývali Němci na světě sami. Zajímavé je zajisté, že v ku podivu rozsáhlé historické literatuře německé nemáme monografie o poměru lutherství k husitství. P ř e d n í č á s t s v a t é ř í m s k é říše, p r v n í j e j í k u r f i ř s t v i , m ě l o p ř e c e sto let p ř e d L u t h e r e m r e f o r m a c i zcela o b d o b n o u , v těle k a t o l i c k é G e r m a n i e a proti ní u h á j i l si v hrozném zápase kacířský s t á t č e s k é h o n á r o d a s v o u n e z á v i s l o s t n á b o ž e n s k o u ! Mohlo-li to býti beze všeho nebo takřka beze všeho významu pro pozdější reformaci Lutherovu, jak by se zdálo z německé historiografie?'

Dvě práce v domácí literatuře historické *) obírají se podstatnou částí této otázky, a resultáty jejich chci uvésti především. *

*

*

Lutherovi, jako všemu křesťanstvu, jsou Hus a Cechové zpočátku kacíři, nepřáteli božími, lidem zaslepeným, bídným a ubohým, lidem srdce pýchy plného, a jméno „Cech" je dle něho Němcům přezdívkou člověka plného démonů. Názor ten hluboce zakořeněný v mysli západu od sta let, utvrzený nenávistí národní a vzpomínkou na hanebné porážky říšských německých vojsk a na loupežná tažení Husitů v zemích německých, převládá u Luthera, i když se byl dostal v sve při s církvi tam. kde bvl před sto léty Hus, ano když již byl pokročil dále. Výtka českého kacířství byla hanou snad nejtěžší v době jeho, a jí také jako hlavní zbraně užili obránci katolické církve v zápasu svém s Lutherem. V sporu o odpustcích r. 1518 praví Dr. Eck o thesích Lutherových, že oplývají českým jedem, že páchnou po česku, Luthera nazývá Cechem a heretikem a vytýká mu rozhořčeně, že rozdmýchává staré popely, Husův a Jeronýmův . . . Výčitka tato znepokojuje Luthera nejvíce, jej děsí hrozné společenství 5 proklatým jménem Cechů, ale v úzkostech a zmatku této doby vnitřního zápasu nemůže přece nepoznávati, že je oprávněná, že jeho popírání primátu papežského iure divino je jen opakováním Husa. Nejpatrněji vystupuje tento houževnatý boj mezi starým a novým názorem u Luthera na disputaci lipské v červenci r. 1519. Tu šlo především o primát, a tu Eck hned z počátku neopominul užiti zbraně, jež měla Luthera raniti nejvíce: Cechové, poznamenal kousavě, budou se velice radovati, že se Luther jich zastává! Luther uražen protestoval: toto obvinění nechť odpustí Eckovi Bůh, a prosil svého protivníka znovu a znovu, aby naň neuvaloval takovou hanbu, líče jej jako Čecha. Ale ještě téhož dne (5. července; musil se odvážiti dále, musil přiznati se aspoň částečně k českému reformátoru — prohlásil, že nechce sice hájiti českého schismatu,, ale že některé články Husovy jsou z c e l a k ř e s ť a n s k é ! To bylo smělé slovo, jež v shromáždění způsobilo největší pohnutí. Vévoda Saský Jiří, disputaci přítomný, po matce vnuk krále Jiřího z Poděbrad, odlehčil svému hněvu nad odvahou prudkého mnicha hlasitým zaklením. Eck byl dohnal soupeře obratně tam, kde jej míti chtěl — hájení článků Husových, odsouzených slavně koncilem Kostnickým, bylo přece zřejmé kacířství. Luther neměl ještě odvahy popirati neomylnost koncilu, ale přes to se, ač zmaten a zaražen, svého názoru o některých článcích Husových *) Minim pojednáni prof. G ö l l a v Časopisu Českého Musea 1880, .Jak soudil Luther o Husovi" a článek Č i h u l ů v v Českém Časopise Historickém 1897, , M . Lulher a Čechové podobojí". Srv. i Jahrbuch für Gesch. des Protestantismus in Oesterreich. 18H5.

— 6

—

nevzdal. Také o Ceších vyslovil se již mnohem smířlivěji, pravě, že posavadní boj proti nim byl veden pochybeně a nešťastně, že byli přemáháni jen odsuzováním a žalobami. Cechové jsou přece také lidé, a dali by se smírným způsobem získati. Tak disputace lipská byla v podstatě bojem o Husa a o Cechy — Luther se však ještě k Cechům nepřihlásil ! Měsíc po disputaci výtka českého kacířství neleká Luthera tou měrou jako dříve. Protivníci jeho roznášejí ji sice horlivěji a horlivěji, píší kurfiřtu Saskému, že jeho sousedé, čeští kacíři, radují se z vystupování Lutherova a modlí se za něho veřejně a rozšiřují pověsti o českém původu Lutherově, jenž počíná si, jakoby byl „biskupem a heresiarchou v Praze." Luther odpovídá klidně, že málo dbá toho, že patronem Čechů jej prohlašují ; líbí-li se, mohou jej třeba Turkem zváti ! Slouti Turkem bylo tedy přece ještě větší potupou, než býti Čechem. *

* .

*

*

Disputaci lipské bylo přítomno i několik Čechů. Jeden z nich, Jakub varhaník, měl rozmluvu s Lutherem. Vrátiv se z Lipska, oznámil doma, že Luther by rád četl spisy Jana Husi, .apoštola Čechů". Ještě v červenci poslal Václav Roždalovský, probošt veliké koleje Karlovy, Lutherovi traktát Husův „o církvi", a v listu, jímž projevoval radost nad úspěchem Lutherovým v disputaci v Lipsku („milá, příjemná, rozkoše plná" byla zpráva o tom), pronesl i významnou větu: „Čím b y l k d y s i J a n H u s v Č e c h á c h , t í m j s i ty, M a r t i n e , v Sasku. Bdi a bojuj v Pánu a neklesej na mysli, uslyšíš-li, že jsi heretik a že jsi exkommunikován . . V prosinci (1519) četl Luther konečné Husův spis „de ecclesia", a byl-li se dosud štítil v plaché bázni kacíře, napsal nyní, udiven a zdrcen, památná slova : „ N e v ě d a , d o s u d v š e m u j s e m u č i l a zastával. co bylo Jana H u s a . . . -Zkrátka všichni jsme H u s i t é n e v ě d o u c e , konečné i Pavel a Augustin do slova jsou Husité. T r n u p o d i v e n í m a h r ů z o u a n e v í m , co si mysliti, vidím-li tak h r o z n é soudy boží mezi l i d m i , že n e j p a t r n ě j š í e v a n g e l i c k á p r a v d a v i c e n e ž sto l e t veř e j n ě je u p á l e n a a za p r o k l e t o u d r ž á n a , a n e s m í se to v y z n a t i ! Běda této zemi . . . " Od této chvíle pozorujeme důležitý obrat u Luthera, nejen v poměru jeho k Čechům, ale i v poměru k církvi. Nyní vyznává Luther otevřeně, „před tváří nebes a země", ony články Husovy, jež v Lipště byl nazval křesťanskými, a odsoudi(-li je sbor Kostnický, pak je to „conciliabulum satanae". V Husové spisu nalezl Luther vskutku bezmála všechno, co mu tou dobou plnilo mysl a duši, a ve svém komentáři k žalmům neváhal v dodatku o církvi skoro doslovně opakovati myšlénky traktátu Husova, formulovati na základě jeho poprvé své učeni o duchovní povaze církve. Čechů

dosud nechválí, ale doporučuje přijímání pod obojí způsobou, ujímá se jich, chtěje ještě prostředkovati mezi nimi a církví. Když hned na to po těžkých bojích duševních smiřuje se s myšlénkou úplného odvrácení se od církve, když radostný ohlas, jejž budí jeho vystupování v německém národě, dodává mu odvahy, přes to, že anathema církve vznáší se již nad hlavou jeho, pronáší smělý výrok, že nebude-li učení jeho vyvráceno písmem nebo rozumem, m u s í se N ě m e c k o s t á t i d r u h ý m i Č e c h a m i . . . Připouští již, že Čechové jsou lepšími křesťany než „my", blažené Řecko, praví, blažené Čechy a blažení všichni, kdo se od církve odtrhli! A ve svém slavném spisu programmovém „Křesťanské šlechtě německého národa , jenž působí jako revoluční manifest, věnuje1 celý odstavec české otázce a tam hned na počátku dospívá k vyzvání, v němž vrcholí konečně obratvjeho stanovisku k nenáviděnému národu: „Je nejv y š š í čas, a b y c h o m s e a ž v á ž n ě a o p r a v d o v ě u j a l i v ě c i Čechů, sebe s n i m i a je s n á m i s j e d n o t i l i , aby j e d n o u k o n e č n ě přestala o h a v n á tupení, záští a závist na o b o u s t r a n á c h . . . " Luther již předsudek národní překonal úplně, ňímané, nikoliv Čechové, jsou mu kacíři, Hus je mu mučenníkem. a všechny články jeho jsou spravedlivé. V létě r. 1520, když již byl stižen klatbou církevní, vyznává nepokrytě, že Hus byl „drahý, veleosvícený muž" a že, ač tyrané kostničtí jeho popel do Rýna rozmetali, aby ani nejmenší památky nezbylo po pravdě, že pravda tato přece po stu létech vstává z mrtvých, aby ozřejmělo před světem, že „věci Husovy byly věci boží". Luther je odtud s Husem za jedno, Hus je mu sv. Janem, process jeho s církví římskou je takřka obnovenou pří Husovou, vítězství Lutherovo vítězstvím Husovým ve velké části křesťanského světa! *

*

*

*

A jako učení tak i osud Husův tane Lutherovi živě na mysli. Byl strhal za sebou všechny mosty, flím stihl jej kletbou, císař kázal páliti jeho spisy, na kurfiřta se působilo, aby proti němu vystoupil — jak nechápati tu význam teskných výkladů jeho v dopise z prosince r. 1520 o bídě císaře Sigmunda, která na něho přišla pro zahubení Jana Husi: císaři nic se potom nedařilo, zemřel bez mužského potomstva, syn dcery jeho Ladislav zahynul a v jedné generaci zaniklo jméno jeho . . . Obavy do budoucnosti obrátily mysl i jinak na Čechy: Čechy mu mohly v nebezpečí býti vždy útočištěm, a jako vyskytl se u protivníků, tak jednou setkáváme se i u Luthera s úmyslem, uchýliti se, bude-li třeba, do Č e c h . S myšlénkami na Čechy vznikaly i vzpomínky na českou revoluci — Luther se obával podobné bouře v Němcích, Hutten slavil Sickingena jako druhého Žižku. Taková byla situace před slyšením Lutherovým ve Wormsu v dubnu r. 1521. Historie tohoto slyšení připomíná v celku způsob

processu Husova v Kostnici — byl to v podstatě nový proeess kostnický, v němž šlo takřka víc o Husa než o Luthera. Říšský acht, jenž byl na Luthera uvalen, motivován byl tím, že obnovil kacířstva svatými konciiii odsouzená, že hájil při svátosti oltářni zvyky a obyčeje proklatých Čechů, že potupil svatý sbor kostnický, všemu národu německému k hanbě a zmenšení, že tupil předky německého národa, císaře Sigmunda a knížata svaté římské říše a opovážil se je nazvati apoštoly dáblovými a antikristy, protože českého kacíře Jana Husa k spálení byli odsoudili . . .

Nechci vším tím říci, že by bez Husa nebylo Luthera. Husitismus byl naopak zpočátku překážkou Lutherovi, ale později přece byl mu částečným pramenem a brzo zajisté i oporou, posílením a popudem. Nebof. Luther měl v díle Husově příklad reformace již provedené a se uhájivší, za hranicí českosaskou, nedaleko jeho kláštera žil národ, jenž se byl vzepřel autoritě nejen Říma, ale všeho křesfanského světa a jenž byl také svého stanoviska á své vůle proti celému tomu světu uhájil! Zdaliž nebylo vše to s to, aby v Lutherovi ozvala se odvaha nelekati se Husa napodobiti. zejména když poměry byly tak příznivé, když hluboký úpadek hierarchie hnal na všech stranách vzdělance i massy v náruč opposice, když reformace ohlašovala se současně i na jiném místě, když poměry kulturní a sociální vůbec byly zralé pro revoluci? H u s p o č a l své d í l o v d o b ě m n o h e m n e p ř í z n i v ě j š í , H u s zemřel pro ně na hranici, a národ jeho musil proudy krve, z t r á t o u t i s í c e r ý c h s t a t k ů a ž i v o t ů z a p l a t í t i s v o u n a d š e n o u o d v a h u ! Všeho toho reformace Lutherova nepoznala — víc shora než zdola prováděna, přijímána knížaty, jejichž neposledním zřetelem byla konfiskace rozsáhlého majetku církevního liší se i v tom daleko od reformace české, jejíž poctivý fanatismus po zisku netoužil ! Nechci však zmenšovati význam díla Lutherova na prospěch reformace Husovy — vše zajisté lze odůvodniti a vyložili — mně stačí faktum, ž e m y j s m e s t o let d ř í v e b y l i t a m , k a m N ě m c e p ř i v e d l L u t h e r , ž e p o stu l é t e c h u z n á n a b y l a h l a v n í m i n e p x á t e l y n á r o d a H u s o v a věc j e h o z a s v a t o u a spravedlivou . . . A vzpomeňme nyní všeho toho, co se dálo od počátku 15. století proti reformačním snahám českého naroda právě od Němců, vzpomeňme jejich opposice na universitě, jejich přičiněni v Kostnici, věznění a upáleni Husova a Jeronýmova. vzpomeňme křížových vojsk německých se vší tou neskonalou bídou, již nesla na zemi českou, vzpomeňme potupy, jíž tisíckrát proklaté iméno českých kacířů stiženo bylo na západě . . . Tak počala se ona Monimsenem slavená n ě m ec ká ku 1 tu r n í p r á c e c e l é h o p ů l t i s í c í -

I

— letí . . . Byli jsme barbarství?

to

9

my,

kteří jsme byli apoštoly

*

Šest set let před vystoupením Husovým počala se činnost ťrancko-německé říše a německého kléru mezi západními Slovany, činnost, jež zve se kulturní. Přicházeli němečtí missionáři mezi slovanský lid, neznajíce nebo špatně znajíce jazyk jeho. Za nimi přicházela německá vojska a německá hrabata; požehnání křesťanské kultury mělo býti provázeno požehnáním závislosti politické, darem poddanství. Kníže Moravanů Rostislav prohlédl úmysl i nebezpečí: vyžádal si z řcckoslovanského východu pro národ svůj apoštoly Řeky, znalé slovanského jazyka. Tak přišli ze země, vůči níž byl, co vzděláni se týče, francký západ zemí barbarskou, na Moravu bratří Solunští, přinášejíce kulturu nezištnou a velikou. Přinesli západním Slovanům neocenitelný dar slovanského písma, jali se překládati do slovanského jazyka knihy bohoslužebné a knihy písma svatého, tvořili, obři snažením a zásluhami, slovanskému národu jazyk spisovný a literaturu. „Od toho dne," dí Methodova legenda, „začalo velmi růsti učení boží a duchovní množiti se ve všech městech a pohané věřiti v pravého Boha a Moravská země šířiti se počala na všechny strany a nepřátely svoje porážeti s prospěchem. . .* Sklonili snad němečtí šiřitelé kultury hlavu v obdivu před velikým dílem, jehož se jim nepodařilo dosíci ? Kdo by neznal odpovědi! Zloba bavorského episkopátu, jehož kulturní snahy byly holou panovačností a hrabivostí, dovedla to tam, že arcibiskup Method, jenž byl římským papežem arcibiskupem ordinován a stvrzen, byl jat, zavezen do Němec a vsazen do vězení. Tenkráte již — tisíc let před výkvěty rafflnované, přezrálé kultury z konce století, tisíc let před slavným Nietzsche-Mommsenovým: „Seid hart!" — jeden z německých biskupů, Hermanrich Pasovský, rozezlen, že nemůže v diecési někdy své, nyní Methodově, šiřiti štěstí a požehnání k u l t u r y , napřáhl na šedivou hlavu Methodovu j e z d e c k ý b i č . . ! A nyní nepotřebuji, než pokračovati citátem z krásného líčení duchaplného francouzského Jesuity.*) „Přítomní sotva stačili zameziti takové b a r b a r s t v í . Bylo uprostřed zimy. Bez milosrdenství pro jeho stáří — Method v oné době nemohl míti méně než šedesát let — zanechali ho ve vězení, všem větrům otevřeném, snad ve vrchním patře některé nedobře uzavřené věže, jako později Čecha Jana Husa. Vzpomínám si aspoň, když jsem, vystoupiv na starouvěž Gottliebenskou, do dnes tak divokou v pouzdře tmavého břečtanu, *} A. L a p ó t r e S. J. Is'Europe et le Saint-Siège à l'époque carolingienne. I. Pařiž 1895. Poslední vétu (d'avoir tenter d'arracher les Slaves à la domination germanique) jsem změnil. Překlad citovaného místa podal prof. P a s t r n e k v Ces. Cas. Hist., 1897, str. 3.

- 10 — octi se tváří v tvář před onou hroznou dřevěnou klecí, v níž žil uzavřen veleslavný mistr Pražský, tu mysl má, nezapomínajíc ovšem rozdílu osob a příčin, nesla se neodolatelně zpět do dob Hermanricha Pasovského. Otevřeným obloukem pátral můj zrak, na druhém břehu širokého Rýna, po neznámém koutě švábském, kde ve větře a sněhu Method tak hrozně pykal za zločin, ze se pokusil Slovanům přinésti vzdělání, křesťanství, kulturu . . . *

Táži se znovu: B y l i j s m e to my, k t e ř í j s m e b y l i apoš t o l y b a r b a r s t v í ? Ta dvě vězení v jižním Německu budou na věky svědky pravdy II. ,.Semper igitur praeelare de gente Bohemica sensi, et gratitudinem nos ei debere itidico propterea r quod fontes doctrin e purioris nobis monstravit . . .* F i l i p M e l a n c h t o n radě města Litoměřic, v červenci 1. P. 1553.

Reformace Lutherova způsobila z á z r a k s h o d y českon ě m e c k á . První šlechetné vyzvání Lutherovo, aby Němci dohodli se s Cechy a konec učinili vzájemné nenávisti, narazilo ještě na odpor — Františkán Tomáš Murner připomenul, odpovídaje Lutherovi, ukrutnosti Žižkovy a Husitů, kteří zbožné německé konšely pražské s oken radnice metali, padající na oštěpy chytali a nad to slavné učení Pražské v zkázu uvrhli. S těmi, tázal se, rnají býti Němci za jedno? Snad za to, že jim Cechové denně „teutsche Huml", po česku „niemetz piesska", spílaji? Ale stanovisko toto ovšem nemohlo již míti vlivu na Luthera, jenž v Ceších viděl své předchůdce a spojence, jenž pokládal za svou povinnost odčimti těžkou křivdu, jež po sto let Cechům se dála, a jméno hanobené rehabilitovati. V poslání stavům českým z roku 1522 praví sam, že kdysi byl také nepřítelem jména českého, ale potom že se stal zastavatelem odporu českého proti Římu, t a k ž e n e n á v i s t p r o t i j m é n u č e s k é m u , k t e r á v e světě jest, p ř e j a l n a svá b e d r a ú p l n ě j i , než k t e r ý k o l i v z C e c h ů s a m ý c h . „V pravdě — já a všichni moji chceme Jana Husa, svatého mučennika Kristova, se zastávati, a k d y b y Bůh dopustil, že by c e l é Cechy u č e n í j e h o zapíraly, m á o n p ř e c e n a š í m b ý t i . . . " A jako Luther, tak, ba ještě více, netajil se svými sympatiemi pro Cechy mladý učený přítel jeho, praeceptor Germaniae, F i l i p M e l a n c h t o n . V listech Melanchtonových k českým přátelům jeho setkáváme se na nejednom místě s projevy obdivu a hluboké úcty k národu, jenž „statečnost svou v obraně pravé víry stkvělými příklady byl osvědčil." „ V ž d y c k y j s e m m i l o v a l n á r o d

_ 11 — č e s k ý , neboť jsem shledal u něho zvláštní důstojnost a vytrvalost povahy, a ještě více zamiloval jsem si jej pro stkvělé nadání některých, kteří písemnictvím množí zdoby vlasti," píše jednou, a jindy zmiňuje se o staré slávě národa českého a proslavené statečnosti předků jeho, o jich smyslu pro spravedlnost a kázeň a jindy opět píše o svém ohromném obdivu k městu Praze, jež za největšíeb temnot, v nichž pohrouženo bylo všechno křesťanstvo, odvážilo se vyznávati a zastávati učení čistší. . V ž d y c k y j s e m p r o t o smýš l e l p ř e s l a v n ě o n á r o d ě č e s k é m a m a m z a to, ž e j s m e mu vděčností, povinni, protože nam ukázal p r a m e n y n a u k y č i s t š í . . . " V přání a prosbu k Bohu, „aby eírkve vašeT v n i c h ž s v ě t l o e v a n g e l i a z á ř i t i p o č a l o , a naše jedno byly v Bohu," vrcholí nejednou vroucí projevy jeho, v totéž přání, jehož brzké splnění předpověděl r. 1522 í Luther, pravě, že Češi a Němci skrze evangelium budou jedna^mysl a jedno jméno!*) Přirozeno, že obrat v Němcích způsobil i obrat v Čechách, a znamenitý vrstevník Lutherův v Čechách, B a r t o š P r a ž s k ý , jenž v kronice své zůstavil nám výrazný obraz své doby, neopomenul dolíčiti podrobněji význam jeho. Chválí Luthera, „že v těch okolních krajinách německých národ ten, od dávných časů Čechům a Moravanům zlostný a nepříznivý, s pomocí boží obrátil a skrze to okolní Němce, Čechy a Moravany z daru božího v přízeň a v milost uvedl beze všech nesnází, kdežto dříve taková nenávist Němcův k Čechům a k Moravanům bývala, že jim těžko bývalo o samém jménu jich slyšeti . . . A takového divu jako Luther ani Bernášek (Bernard), ani Augustin, ani Dominik, ani Jeroným, ani Bonaventura, ani Franěk, ani Beneš, ani Tomek z Aquiny se všemi jinými mnichy a biskupy i jiné povahy lidmi od papeže zasvěcenými neučinili . . *

*

*

Rostoucí sympatie k Němcům a vroucí úcta k reformátoru wittenberskému byly ovšem vděčnou půdou pro šíření se lutenanismu, jenž si v Čechách zejména v prvních létech po vystoupení Lutherově získal mezi horlivějšími pod oboji mnoho vyznavačů. Také J e d n o t a B r a t r s k á — zásady, život i činnost Jednoty zasluhovaly by vlastně ve výkladu naší práce kulturní zvláštní kapitolu — podlehla na nějakou dobu kouzlu slávy díla Lutherova, a v přátelských. srdečných jednáních s Lutherem, jenž netajil se obdivem k prostým následovníkům Kristovým, kteří samostatné a dávno před ním dokázali „veliký, neslýchaný div", že odvrhše učení lidská, dbali jen zákona božího, jala se akkommodovati své učení k zásadám luteránským. I když později nastala v Jednotě reakce proti snahám po spojení s Luterány, neopomenuli Bratří v předmluvě *) Srv. Corpus reformátorům, I I I , V I — I X , čís 1758, 2019, 4158, 4625. 4912, 5422, 5566 a předmluvu Melanchtonovu ke „Cantiones evangelicae"' Václava Nicolaida Vodňanského, vydaným ve Wittenberkn r. 1554.

— 12 — k prvnímu německému vydání velkého svého kancionálu (1566), věnované „reformovaným evangelickým křesťanským církvím německého národa", postaviti vedle „Jana Husa, apoštola, Cechů, stálého svědka a mučenníka božího," Martina Luthera, „proroka německých zemí," kterými Bůh byl počal církev obnovovati, z nichž jeden oheň rozkřesal a druhý světlo roznítil, „jež nyní, chvála Bohu, jako světlo sluneční září jasně v celém světě!" Ač oba hrdinové v rozličných dobách a v rozličném jazyku působili na obnově církve: svedl je přece Bůh v jedno tak, že se viděli oba, milovali se a dali si podivuhodné svědectví pravdy. „A p o n ě v a d ž t i t o d v a b o j o v n i c i. b o ž í b y l i si t a k b l í z c í a t a k ř k a r u c e si p o d a l i , m á m e i my, j e j i c h p o t o m c i , n a v z á j e m s e milov a t i , n a v z á j e m v r o u c í s p o l e č e n s t v í a j e d n o srd c e . m í t i . " Shoda českoněmecká nepřestávala však jen na vzájemných projevech úcty a sympatie: Když r. 1546 došlo k válce mezi císařem Karlem V. a německými protestanty, a když český král Ferdinand pokusil se přispěti bratru zemskou hotovostí českou — vzepřeli se čeští stavové a sebrali vlastní vojsko, hotovi spojili se proti císaři i králi s kurfiřtem Janem Fridrichem Saským. Porážka Jana Fridricha u Miihlberka byla zároveň katastrofou pro Čechy — v Če chách odpykali někteří životy, města a řada pánů a rytířů svým jměním, všichni těžkou ztrátou na moci a svobodách, Jednota pak bezmála svou existencí za to, že se odvážili povstati raději proti svému králi, než pomáhati k porážce německých souvěrců, za to, že postavili vojsko k podpoře nepřátel svého krále, Č e c h o v é na pomoc Němcům . . . Tak jsme rozuměli kdysi věrnosti k evangeliu . . . III. „Respicite gentem, quam inter respícere dignatus est Christus, ex eripiens tenebris, et quae antequam illuminationem, sola Antichristiafnae rorem integro saeculo . . . "

Europaeas primům Antichristianis eam caeterae acciperent rabiei sustinuit fu-

J a n A m o s K o m e n s k ý kancléři Oxenstiernovi, d . d . Lešno, 11. ři.jna 1648. „Zertreten bist du, Volk! Ja, doch wie Trauben Vom W i n z e r Tod gekeltert unter Schmerzen, Dass du dereinst als Feuerwein den Glauben, Den Rausch der Freiheit tragst in alle Herzen." Alfred

Meissner, Žiška.

Co nedovedla reformace Husova, to způsobilo veliké vítězství Lutherovo — církev katolická, vzpamatovavši se z prvního zděšeni, jala sě reorganisovati a reformovati, a obrozena vrhla se v zápas *) Srv. práci C i h u l o v u , Poměr Jednoty Bratři Českých Ťherovi. Věstník král. fes. učené spol. nauk. 1897.

k Martinu Lu-

— 13 — s odbojem, s hrozným odhodláním zvítězili. Nastala doba děsných válek náboženských, a z Francie a Nizozemí neslo se hnutí na východ, síříc rozčilení a předtuchu hrůz. jež mají následovali. Konečně země, jež se byla již před dvěma sty léty v obraně evangelia pokryla mrtvolami a troskami, dala signál k velké náboženské válce v říši. K válce náboženské — odboj český byl ovšem zároveň válkou politickou, povstáním proti legitimnímu králi, ale tyto snahy politické vyrostly především ze starého konfliktu protestantské většiny říše proti katolické vládě. Národnostních pohnutek, podivno dost, hnutí nemělo; poprvé (a snad — doufejme! — nikoliv naposled) vystupovaly v českých zemích korunních obě národnosti s imponující jednomyslností za věc společnou, za společný interes kulturní a politický. Shoda národní, silná jednotou náboženskou, šla tak daleko, že Čechové si zvolili králem knížete n ě m e c k é h o rodu a n ě m e c k é h o j a z y k a . Význam události nelze pro hluboký převrat v smýšlení ani dost oceniti — vzpomeňme jen situace před dvěma stoletími, vzpomeňme doby, jejíž divoké heslo znělo: „Proti všem Němcům", vzpomeňme doby ještě starší, kdy Dalimil psal své proliněmecké verše, plné zápalu patriotického, nebo kdy král Přemysl Otakar II, „vnuk nejušlechtilejšího německého krále zrodu Štaufů", vola! Poláky na pomoc .contra insatiabiles hiatus Teutonicorum". Německý kníže tedy stal se králem revoltující české říše, zvolen králem v naději, že zápasícímu národu bude oporou vydatná pomoc jeho příbuzných, spojenců a souvěrců, že proti němu nemůže se obrátiti zbraň evangelického německého knížete. Co se však stalo? Země, z níž vyšla reformace Lutherova, země, jejíž největší syn byl před sto léty prohlásil všemu světu, že všechnu zášf jeho proti českému jménu byl přejal na sebe a že chce Husa há.jiti, i kdyby Čechové ho opustili — z r a d i l a n á s a s p o j i l a se p r o t i n á m . p r o t i e v a n g e 1 i u, s c í s a ř e m ! *

*

Tak jsme podlehli . . . Kolik vzdělaných Němců ví ještě dnes. co to znamenalo! Heroický zápas statečného Nizozemí za svobodu a víru budí dosud sympatie, obdiv a nadšení vzdělaného světa, a historiografie a poesie — a pravě německá historiografie a poesie —• velikými díly oslavovala jej ve vděčném holdováni. Victnx causa diis placuit — kdož by obrátil soucitný pohled k bolestem a hrůzám porážky? A přece tam na východě bojoval malý národ, bojoval podruhé za tutéž věc. za kterou krvácel malý národ na západě. Tomuto ovšem byla údělem radost vítězství, nám tragika záhuby . , . Opakuji: kolik německých vzdělanců ví ještě dnes, co to p r o n á s z n a m e n a l o ! Ví se ještě, že jsme fakticky ztratili svou samostatnost státní, že byl bez milosrdenství proveden neslýchaný záměr donutiti říši ohromnou většinou protestantskou, obrátili zemi Husovu ke

—

14

—

katolicismu, že dvě třetiny půdy národní byly konfiskovány, že bylo konfiskováno dvakrát a rozdáváno štědře dobrodruhům všech národnosti, ví se ještě, že mnohoslibný náš život literární, vědecký a kulturní vůbec byl zničen a zastaven, že nejlepší národa, šlechta duchovní i rodová, rozptýlena byla v cizinu do strastí exilia, že z národa silného, sebevědomého a zámožného zbyla v zemi decimovaná massa sedláků — v zemi hrůz a nevypověditelné bídy. v níž na věžích hlavního města bělely se lebky popravených náčelníků odboje, a v níž rozhodovala smečka hrabivých condottierů, předstírajících hájeni zájmů katolické církve a císařského majestátu . . .? Kdo ze vzdělaných Němců ví ješíě dnes o slzách a utrpení národa, jenž byl takřka vyhnán v cizinu, o horoucích modlitbách jeho, jež zůstávaly nevyslyšeny, o neumdlévajících nadějích jeho, jež měly zůstati nesplněny, o tom bolestném vymírání jeho daleko od vlasti s hroznou perspektivou triumfu nepřítelova, o umírání s jedinou trpkou nadějí zoufajících: Exoriare aliquis nostris ex ossibus ultor . . .? K d o z N ě m c ů ví o t o m j e š t ě n ě c o ? My však slyšíme dosud přes dálku staletí žaloby a modlitby zničených, duše naše chvěje se dosud velkým odkazem smutku, odkazem této doby . . . Tenkráte, když Čechové v míru westfálském i od Švédů byli opuštěni, napsal K o m e n s k ý — jméno to, v Němcích čestně známé, náleží také »apoštolu barbarství" — kancléři Axelu Oxenstiernovi list. jehož zoufalou prosbu, jehož uchvacující výkřik bolu stačí citovati, aby kdo má srdce, neubránil se hlubokému pohnutí. „Jménem mnohých to píši a jejich vzdechy pohnut jsa. vrhaje se opět k nohoum Tvým a skrze Tebe k nohoum nejjasnější královny a celého posvátného rady řiditelstva, p r o r á n y J e ž i š e K r i s t a p r o s i m a z a p ř í s a h á m Vás, a b y s t e n á s p r o K r i s t a s t r á d a j í c í t a k úplně neopouštěli! Shlédněte na národ, na nějž mezi národy evropskými Kristus nejdříve ráčil shlédnout i, vyrvav jej z t e m n o t A n t i k r i s t o v ý c h , k t e r ý ž t o dříve, než j i n í n á r o d o v é p ř i j a l i osvícení, sám z u ř i v o s t v z t e k u A n t i k r i s t o v a s n á š e l po c e l é s t o l e t í . . . První zajisté nedávno, když byli ustanovili zničiti všechny, jednoho po druhém, zachytil útok, takže zkáza jeho ostatním poskytla příležitost obrany . . . Slyšte nás ubohé, aby i Vás vyslyšel m i 1 o s r d n v Bůh..!" Byl to poslední výkřik zoufajícího — po dvou létech psal Komenský, „poslední ovčince vrátný", svůj tklivý „Kšaft umírající matky Jednoty Bratrské", loučil se umírající s umírajícími, úchvatným manifestem k Bratřím českým a polským, jenž vyzněl v biblické požehnání národu českému . . : „Věřím i já Bohu, že po přejití vichřic hněvu, hříchy našimi na hlavy naše uvedeného, vláda věcí tvých k tobě se zase vrátí, ó lide český!" A pro tu naději odkazuje svému národu poklady velké práce a snahy kulturní, zděděné po předcích nebo rozhojněné přičiněním Jednoty: lásku k pravdě

— 15 — boží čisté — „ t v é f t o j e s t d ě d i c t v í , t o b ě p ř e d j i n ý m i n á r o d y d a n é . ó v l a s t i m i l á ! " —, českou bibli kralickou, snažnost v vzdělávání milého našeho a milostného otcovského jazyka a mládeže lepší, pilnější a zdárnější cvičeni . . . . T a k u m í r a l t e n t o „ a p o š t o l b a r b a r s t v í ! " . . . Za hranicemi bylo odtud mezi emigranty ticho — ticho smrti — jako doma ve vlasti . . . perpetuum silentium . . . *

*

*

Líčím-li obširněji tragický osud, jenž nám byl údělem po katastrofě bělohorské, děje se to s .tím úmyslem, aby každému bylo patrno, ž e m y v e l k é m u h n u t í o p r a v n é m u , j e h o ž j s m e po století byli sami nositeli a obhájci, j s m e obětov a l i v š e c h n o , že my j s m e p r o ň n a s a d i l i a p r o ně z t r a ^ t i l i s v o u s a m o s t a t n o s t , své ž i v o t y , s v é s t a t k y h m o t n é i d u š e v n í , k r á t c e vše. c o n á r o d m á , a b y m o h l b ý t i a s l o u t i n á r o d e m . . . My, kteří jsme v Evropě zahájili první mohutné revoluční hnuti duševní, s t a l i j s m e se t a k é k o n e č n ě j e h o o b ě t í , my zachytili ránu, namířenou na všechen evangelický svět a vykrváceli se následkem ní úplně, takže bezmála na dvě stě let zmizelo z dějin jméno národa našeho . . . Naše záhuba byla ostatním pobídkou obrany a slibem záchrany, nebot v nás měl vítěz .kořist, kterou mohl se spokojiti! „ B e r l i n e r T a g e b l a t t " , odpovídaje prof. B a l z e r o vi, jenž napsal, že Slované chtějí ruku v ruce s německým národem, ale jako rovni s rovnými, budovati na mohutné stavbě lidské kultury, podotkl odmítavě, že podmínkou takové společné práce vším právem musí býti, aby Slované v tuto kulturní společnost vložili i stejně veliký kapitál jako Němci! Nuže — n e s t a č í s n a d kult u r n í v k l a d n á š ? Pochybuji aspoň, že by byl německý národ při svém vkladu tolik nasadil a obětoval, jako národ náš . . > Tak o v ý m i j s m e b y l i a p o š t o l y b a r b a r s t v í , tak s t r a š l i v á jest propast naší nevzdělanosti! Ale nedosti na tom! Hrozná oběť, kterou jsmě věci protestantské byli přinesli, j e v l a s t n ě z ř í d l e m n a š í b í d y n y n ě j š í , p ř í č i n o u m o c n é h o d n e š n í h o p o s t a v e n í N ě m c ů v zemích českých a p o č á t k e m jejich hegemonie v Rakousku v ů b e c N e b o t N ě m c i to byli, kteří z naší z á h u b y t ě ž i li n e j v í c e ! Vlasť Lutherova, která zrazovala i později českou emigraci jako Švédy získala odměnou obojí Lužici, nemluvě o kořisti v Čechách, na pr. v bohatých sbírkách Rudolfa II. na Hradčanech (těžko tu potlačiti trpkou poznámku), a v Cechách samých provedl ohromný převrat ve prospěch německého živlu vítěz bělohorský, prohlásiv němčinu za rovnoprávnou s češtinou, kdežto dosud byla výhradným jazykem státním čeština. Nová šlechta větš;^ou

— 16 — německá, jíž země a jazyk její byly pravidlem cizí. dějiny její odporný, nastoupila na místo horlivě národní šlechty starých dob. noví němečtí přistěhovalci a nově germanisovaní zúžili české území jazykové takřka na všech stranách, a z národa panujícího stal se v krátce národ podrobený. My — opakuji: decimovaný národ sedláků — byli zničeni tak, že mohlo se díti proti nám v š e c h n o , že kdyby byl Josef II. přišel o století dřív, nebylo by snad dnes českého národa . . . Jak se neměly poměry vyvíjeti tak, jak se vskutku vyvinuly? Německý národ byl třicetiletou válkou také ochromen, materiellně i duševně, ale on přece daleko nebyl stižen takovou katastrofou, jako my, on si zachoval všechno, svobodu náboženskou, samostatnost státní, všechny podmínky kulturního rozvoje, ano on si je rozmnožil! My n e m o h l i . . .! Tak dopracovali se Němci vysokého stupně vzdělání, podivuhodného rozkvětu krásné literatury a vědy . . . A n y n í , n y n í p ř i c h á z e j í nejen jejich žurnalističtí námezdníci, ale i heroové j e j i c h vědy. o z d o b y a c h l o u b y j e j i c h n á r o d a , pyšni vším tím k nám, kteří j s m e se byli v y k r v á c e l i pro svou a j e j i c h svobodu, a kteří, když j s m e c h t ě l i znovu žiti j a k o n á r o d a h l á s i t i s e k ž i v o t u , u b í j e n i jsme byli právě německou politikou a německou n e p ř í z n í , k t e ř í j s m e m u s i l i si na nich, „šiřitelích k u l t u r y " , těžce v y b o j o v a t i každou s t ř e d n í školu, k a ž d o u p o m ů c k u k u l t u r n í h o rozvoje — a u k a z u j i na n á s s p o h r d á n í m . „Hle. m é n ě c e n n ý n á r o d ! " . . . N á m , n á m v r h a j í po všem topí, co j s m e v y k o n a l i a v y t r p ě l i výtku v tvář: „Apoštolé barbarství!" . . . Můj Bože, lze to pochopiti ? *

*

L a m p r e c h t líčí ve svých „Německých Dějinách"*) na jednom místě krásně počátky duševního hnutí německého: ..Heslo o s p r a v e d l n o s t i b o ž í , jako jádru a souhrnu všech programmů. jíž netřeba se doprošovati. již stačí žádati, letělo od úst k ústům. Drobné stížnosti poplatného sedláka, slzy vyděděných, nenasytné nároky městského proletáře, průmyslová ctižádost tovaryšova, šepotavé prosby žebrákovy, tichá přáni vlastencova po vládě vpravdě monarchické, po míru uvnitř a vážnosti na venek — vše to zrcadlilo se, vše to nalezlo brzo zdánlivě nutné splnění své v jednom velikém slově, ve v o l á n í po s p r a v e d l n o s t i b o ž í . Bod byl nalezen, v nějž mohly býti zasazeny všechny páky, v nějž sbíhala se všechna přání, jehož provedení slibovalo blouznivému fanatismu ideál lidského bytí. O boží spravedlnosti mluvili vzdělaní i nevzdělaní, chudí i bohatí; a již v hornorýnském povstání z r. 1502 znělo heslo shluklé roty: Nic. j e d i n é s p r a v e d l n o s t b o ž í ! " *) Deutsche Geschichte. V, 1, 116.

17 — To bylo počátkem 16. století . . . Zná dnes, po čtyřech stech létech, spojené, šťastné, veliké Německo, z n á n á r o d G o e t h ů v a S c h i 11 e r ů v j e š t ě p o j e m s p r a v e d l n o s t i ?

Konče, dovoluji si, vysocectěný pane professore. obrátiti se k Vám přímo. Vy, občan státu, jehož prvý kurfiřt z rodu Hohenzollernského, jediný z knížat německých, v době husitské byl nalezl slova omluvy a smíru pro české kacíře, občan státu, jenž i ve válce třicetileté horlivě se byl ujímal věci naší, a jehož znamenití panovníci pozdější, velký kurfiřt a velký král, ochotně poskytovali útulek českým uprchlíkům, trpícím pro víru (navštivte jednou, prosím, hřbitov rixdorfský u Berlina, ptejte se, kde v Berlíně byla „česká ulice", česká škola a kostel, ptejte se v berlínské akademii věd po jméně J a b l o n s k é h o , jenž, vnuk Komenského a také apoštol barbarství, byl spoluzakladatelem akademie a prvním řiditelem její třídy filosoficko-historické, od něhož Z i n z e n d o r f byl vysvěcen na biskupa, a jenž v den korunovace prvého krále Pruského v Královci měl v Berlíně slavnostní kázání), Vy, syn e v a n g e l i c k é h o faráře (syn k a t o l i c k é h o národa musí bohužel to připomínati), jste těžce urazil národ, j e m u ž by a s p o ň v p r o t e s t a n t s k é m N ě m e c k u j e h o v e l k é t r a g i c k é d ě j i n y m ě l y z a r u č o v a t i ne-li ú c t u . a s p o ň š e t r n o s t ! Dnes nejde ovšem o náboženství, ale o národnost — ale i v tom dal jste se oklamati bezednou, frivolní lží těch, kteří rozhlašují do světa, že v Rakousku jsou Němci utiskováni, i tu nevíte zajisté, že v Cechách český národ nedomohl se dosud úplné rovnoprávnosti s menšinou německou, že na Moravě ohromná většina jeho je dosud pod nadvládou Němců, že v Slezsku jsou poměry jeho ještě neutěšenější, a v Uhrách že půltřetího miliónu jeho příslušníků — jako i aspoň dva milióny Němců tamtéž — jsou politicky i kulturně umlčeny, ubity! Vv j s t e své v e l k é evro p s k é j mé no, neznaje našich dějin ani našich poměrů, hodil na v á h u p r o t i n á m , s b r u t á l n í m v ý z v e m p r o t i „ a p o š t o l ů m barbarství". ale p ř i p o u t a v je zároveň k věci nespravedlivé a nemravné, k pro gram mu n á r o d n í h o ú t i s k u , k a p o š t o l á t u b a r b a r s t v í v p r a v é m s l o v a s m y s l u , Vy j s t e je p o t ř í s n i l ! Nikoliv ovšem Vaše velikost jako u č e n c e , ale zajisté Vaše velikost jako č l o v ě k a ztrácí tím v očích všech, kdož si zachovali smysl pro spravedlnost, pro humanitu a — civilisaci vůbec ! * *

*

Tyto řádky, psané katolíkem, jenž se postavil cele na stanovisko Vaší historicko-náboženské tradi e (na stanovisko, jež se srovnává se stkvělou periodou našich dějin: i mezi námi doma je bo-

íestný rozpor v pojímání minulosti), těchto několik kapitol vytržených ovšem z genetické souvislosti dějinné, kterou všechno lze vyložiti a smířiti, ale přes to hluboce cítěných a hluboce pravdivých račte přijmouti j a k o o d v o l á n i a d m e l i u s i n f o r m a n d u m !

Dr. Josef Pekař, docent rakouských déjin na české université.