Jakub Němeček
Vy, kteří vydáváte knihy
Nad Krimgramskými slatinami visel dým a černá nenávist. Mocné slunce západu se rochnilo v krvi mračen a tisícihlavá hejna krkavců nedočkavě kroužila v jeho rudých paprscích. Ptáci věděli, že z jalové půdy slatin vzejde zítra úroda uťatých hlav – a z každé budou do podzimní mlhy skelně zírat dvě chutné oči k vyklování. Stane se to, protože skřetové dnes v noci napadnou vojsko elfů. Věděl to každý. V obou válečných leženích řinčel kov a brousily se čepele. V Praze bylo pozdní odpoledne. Ulicí Na Příkopě kráčel vysokánský elf s dlouhými blond vlasy oděný v lesklou zbroj. Turisté si jej nadšeně fotili. Elf si jich nevšímal. Po chvíli rychle zabočil do Panské uličky a ztratil se všem z očí. V redakci nakladatelství Skřetodrv seděli už jen hlavní redaktor Honza Skoupý a asistentka Janička Plachá. Když do dveří vstoupil elf ve zbroji, oba sebou trhli. „Jmenuji se Polydor,“ prohlásil elf důstojně. Honza se neubránil sarkastickému šklebu, ale jinak byl rozhodnut udržet za každou cenu pokerovou tvář. „Skoupý,“ představil se skoupě. Stiskl elfovi tvrdou, mozolnatou ruku. „Posaďte se, prosím.“ Elf poslušně usedl na rozvrzanou židli a vytáhl rukopis. „Mám jen velmi málo času. Přicházím ze světa, kde nejsou knihy, ženy ani láska,“ řekl. Plaše pohlédl na Janičku, jež se zarděla. „Je tam jen boj a smrt,“ pokračoval elf s pohledem upřeným na Skoupého. (1)
„Vopravdu?“ odsekl redaktor. „Ale ten kostým máte lesklej jak psí kulky.“ Řekl si, že trocha hrubiánství neuškodí, jen když se mu tím povede vyvést vtipálka z míry. Elf zmateně pohlédl na svou zbroj. „Je před bitvou,“ řekl pak. „Avšak již brzy,“ dodal smutně, „může být tato zbroj potřísněna krví mé –“ „Kde jste se naučil česky?“ přerušil ho Skoupý. Trochu ho znervózňovalo, že ten člověk dokáže tak dobře hrát. Protože, jestli nehraje, možná je to fakt magor a mohl by je tím mečem oba kuchnout. Navíc si právě všiml malé, tmavé skvrnky na jílci, která vypadala jako od krve. „Když už se vám jednou podaří dostat se do jiného světa,“ vysvětloval elf pomalu a zřetelně, ale s lehoučkým cizím přízvukem, „přejmete i jeho řeč. Nevím, jak to přesně funguje. Ale napsal jsem tyto verše ve své rodné řeči a potom jsem je přepsal do češtiny. Nedělalo mi to vůbec žádný problém. Prosím, otiskněte je. Jsou důkazem mé lásky. Možná jediným, který zbude po nás dvou.“ „Verše?“ zaryčel Skoupý a na okamžik nad sebou ztratil kontrolu. „Vy chcete, aby Skřetodrv vydal milostné verše? To jste si snad spletl dveře, člověče?!“ „Ale vždyť jste říkal, že ve vašem světě nejsou ženy?“ ozvala se náhle něžným hláskem Janička. „Ani láska? Takže po kom zbude to „po nás dvou“?“ V jejím světě také příliš mnoho lásky nebylo; popravdě řečeno, vyskytoval se v něm zatím hlavně drsný kancelářský sex, občas provozovaný ve fantasy kostýmu. A tenhle chlapík ji začínal dost zajímat. „Ano, to je pravda,“ rozhodil elf rukama. „Já totiž… miluji skřeta.“ Rozhostilo se ticho. „Zdá se mi… z vašeho mlčení,“ začal elf nejistě, „jako by takové věci byly nepřípustné i zde, na tomto krásném a láskyplném místě. Ale pochopte, dvě osamělé duše uprostřed kruté pustiny… Přece to musíte pochopit! Vy, kteří vydáváte knihy…“ (2)
Honza Skoupý neříkal nic, hleděl na rukopis a pomalu začínal rudnout. „Já… vás chápu,“ vydechla Janička. „Děkuji,“ usmál se elf a vděčně na ni pohlédl. „Vy jste něco jako… Romeo a Julie,“ rozvíjela své úvahy tichem osmělená Janička, „dva vojáci z navzájem znepřátelených vojsk, kteří…“ a snad by pokračovala dále, jenže to už Skoupý nevydržel. „Tak hele, ty kreténe,“ oslovil elfa energicky a zhluboka nabral do plic vzduch. „Přečetl jsem všechnu fantasy, co existuje a můžu ti zaručit, jo, fakt zaručit, že nic takovýho nikdy nenapsal ani Tolkien, ani Szapkowski, rozumíš, a ani ve snu by je to nenapadlo, rozumíš, nenapadlo, takže ti nepomůže ani to, že ses stylově převlík do těchdle pitomejch hadrů, a my vopravdu nevotisknem žádný tvoje ucintaný–“ Ozvala se rána. Janička překvapeně zamrkala. Skoupý ležel v rohu místnosti a z nosu mu tekla krev. Ještě zahlédla elfův plášť mihnout se ve dveřích a slyšela vzdalující se rázné kroky. Vyskočila. „Počkejte…!“ vyjekla tenkým hláskem a nevěděla, co k tomu dál dodat, ale to už stejně kdesi dole bouchly domovní dveře. „Líbil se ti, blbeček?“ ozvalo se z kouta. „Jo, líbil se ti?“ Janička mlčela. „Neměl ani správnou elfskou helmu. Elfové takovýdle helmy nemaj,“ pokračoval Skoupý plačtivě a pomalu se škrábal na nohy. „Ježiš, to se mi snad jenom zdá.“ „Jak to, že takovýdle helmy nemaj?“ opáčila Janička automaticky a někde v hloubi duše v ní sílilo podezření, že tenhle rozhovor je úplně absurdní. „No, v žádným filmu.“ Skoupý se dobelhal k umyvadlu a roztočil oba kohoutky naplno. Ponořil obličej do proudu vody a zase jej vynořil. „V žádným posraným filmu ani v knížce takovýdle helmy nejsou. Ani na webu, ani na žádným larpu jsem takovou neviděl. Nejspíš si ji udělal úplně sám (3)
doma, jak ho napadlo. Prosím tě, Jani, nestůj tam a přines ňákej hadr.“ Byla noc. Polydor a Dramwrax se setkali pod rouškou hluboké tmy na předem domluveném tajném místě. Jejich rozhovor se odehrával ve směsici elfštiny a skřetštiny, avšak jejich srdce mluvila jednou řečí. „Přinesl jsem ti knihu,“ řekl Polydor. „Lidé je tam nechávají v papírových krabicích před dveřmi, a tak jsem jednu vzal a strčil si ji pod plášť.“ „Neuvěřitelné,“ zachrochtal Dramwrax, „že něco tak cenného jako papír se tam válí po ulicích. Děkuju ti. Moc ti děkuju. Přečtu pár řádek, než začne bitva, a budu přitom líbat vzácný papír, jejž držely tvé ruce.“ „Donesl jsem jim své básně,“ nadechl se Polydor. „Verše o tobě. O nás. O tvé odvaze a síle. Aby je vytiskli na papír.“ „Cože? Na vzácný papír?“ Dramwrax vzrušením ani nedýchal. „A oni to udělají?“ „Ano,“ zalhal Polydor. Vždyť již zítra mohou být oba mrtvi. „Celý svět se dozví o tobě, o tvé nezdolnosti, o tvém hrdinském duchu, který se vzpírá tupému zabíjení, ano, dozví se o naší lásce. A přestože se o tom dozví jiný svět než tento náš… tak… to přece nevadí.“ „Ne, to nevadí,“ přitakal Dramwrax. „náš příběh… bude žít.“ Políbili se a pak se museli rozloučit, neboť každým okamžikem hrozilo, že je odhalí hlídky ať jednoho, či druhého z táborů. Nad Krimgramskými slatinami ležela hluboká černočerná noc plná absolutní nenávisti. Hladoví havrani spali a těšili se na banket. Nabroušená ostří se jemně leskla v matném svitu hvězd. Z ohnišť kováren rudě sálaly dohasínající uhlíky. Polydor odstranil z podrážek svých škorní ohavně páchnoucí psí lejna a ihned znaveně usnul. V obou armádách nyní bděly už jen hlídky. (4)
A ještě skřet Dramwrax, jenž ležel na pryčně ve stanu a v kalném světle svíčky lačně hltal Paní Bovaryovou.
listopad 2014
(5)
www.jakubnemecek.com/esop
