Bezpečnostní politika Finska

MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ

Katedra politologie Obor Bezpečnostní a strategická studia

Bezpečnostní politika Finska Bakalářská práce

Dagmar Bortlová

Vedoucí práce: PhDr. Josef Smolík Ph.D. UČO: 66511 Obor: PL – BSS Imatrikulační ročník: 2005

Brno, 2009

Prohlášení o autorství práce Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci na téma Bezpečnostní politika Finska vypracovala samostatně a pouţila jen zdroje uvedené v seznamu literatury.

V Brně, 20. 5. 2009

...........................................................................

2

Poděkování Ráda bych poděkovala vedoucímu této bakalářské práce PhDr. Josefu Smolíkovi Ph.D. za poskytnuté materiály, uţitečné rady a připomínky a v neposlední řadě také za velmi vstřícný přístup a trpělivost.

3

Obsah Úvod..........................................................................................................................strana 5 1 Metodologie ...........................................................................................................strana 7 2 Bezpečnostní politika Finska od vzniku republiky do konce 80. let 20. století......strana 8 3 Současná bezpečnostní politika Finska..................................................................strana 15 3.1 Finsko a mezinárodní bezpečnostní organizace......................................strana 15 3.1.1 OSN a OBSE jako platforma pro mírové mise.. ......................strana 17 3.1.2 Finsko a EU..............................................................................strana 18 3.1.3 Finsko a NATO.........................................................................strana 20 3.1.4 Regionální bezpečnostní spolupráce.........................................strana 23 3.2 Bezpečnostní politika v programech finských politických stran.............strana 26 3.2.1 Suomen keskusta.......................................................................strana 26 3.2.2 Kansallinen kokoomus..............................................................strana 27 3.2.3 Suomen sosialidemokraattinen puolue......................................strana 28 3.2.4 Vasemmistoliitto........................................................................strana 28 3.2.5 Vihreät.......................................................................................strana 29 3.2.6 Kristillisdemokraatit.................................................................strana 29 3.2.7 Svenska folkpartiet....................................................................strana 30 3.3 Hlavní aktéři bezpečnostní politiky Finska.............................................strana 30 3.4 Analýza oficiálních bezpečnostních dokumentů......................................strana 32 3.5 Bezpečnostní hrozby a jejich zdroje.........................................................strana 36 3.5.1 Problematický vztah Finska a Ruska........................................strana 37 3.5.2 Terorismus.................................................................................strana 38 3.5.3 Hrozby spojené s migrací..........................................................strana 39 3.5.4 Organizovaný zločin..................................................................strana 40 3.5.5 Environmentální hrozby............................................................strana 41 3.6 Trendy ve vývoji ozbrojených sil..............................................................strana 41 Závěr..........................................................................................................................strana 44 Seznam zkratek...........................................................................................................strana 46 Prameny a literatura..................................................................................................strana 47 Internetové zdroje......................................................................................................strana 49 Počet znaků: 92 328

4

Úvod

Finsko, plným názvem Finská republika (Suomen tasavalta), prošlo ve dvacátém století

sloţitým

vývojem,

stejně

jako

jeho

bezpečnostní

politika.

Bezpochyby

nejvýznamnějším faktorem, který ovlivnil vytváření soudobé bezpečnostní politiky Finska, byl rozpad Sovětského svazu a následná integrace země do západních struktur. V českém prostředí dosud neexistuje publikace zabývající se finskou bezpečnostní politikou v ucelené podobě. Dílčí otázky finské bezpečnostní politiky se objevují v šíře zaměřených publikacích. Jsou jimi například Evropská bezpečnostní a obranná politika: Národní perspektivy autora Radka Kohla, Rozšiřování ES/EU kolektivu autorů pod vedením Markéty Pitrové a Petra Fialy, či Policejní sbory ve vybraných zemích Evropské unie Martina Bohmana. Cílem této bakalářské práce je tedy podat ucelený obraz o současné finské bezpečnostní politice na pozadí jejího historického vývoje. Kromě literatury a zdrojů dostupných v českém jazyce byly pro tuto práci vyuţity dokumenty a publikace v angličtině a finštině. Metodologickému vymezení práce se více věnuje úvodní kapitola. Práce je rozdělena do dvou hlavních, nestejně rozsáhlých bloků. Kapitola Bezpečnostní politika Finska od vzniku republiky do konce 80. let 20. století se věnuje historickému vývoji finské bezpečnostní politiky od vyhlášení finské samostatnosti v roce 1917 do rozpadu bipolárního uspořádání světové politiky na pozadí bezpečnostního dění ve Finsku i ve světě. K analýze historických událostí bylo vyuţito především rozsáhlé dílo Eino Jutikkaly a Kauko Pirinena Dějiny Finska, či publikace Davida Artera Scandinavian Politics Today. Jádro této bakalářské práce tvoří obsáhlá kapitola Současná bezpečnostní politika Finska. Tento blok je rozdělen do šesti základních částí. První z nich, Finsko a mezinárodní bezpečnostní organizace, se zabývá bezpečnostní politikou Finska v mezinárodním kontextu. Soustředí se zejména na fungování země v konkrétních organizacích a regionální spolupráci. Kromě knihy Christine Ingebritsen Scandinavia in World Politics, jiţ zmíněných publikací radka Kohla a Markéty Pitrové a Petra Fialy a knihy Šárky Waisové Mezinárodní organizace a režimy ve středovýchodní Evropě, bylo ke zpracování této kapitoly vyuţito internetových zdrojů, především publikace Tomase Riese Finland and NATO, či článku autorky Teiji Tiilikainen Finland – an Active Member of the Common European Security and Defence Policy. Druhá část má název Bezpečnostní politika v programech politických stran a zabývá

5

se postojem jednotlivých relevantních subjektů k zásadním bezpečnostně politickým otázkám. Tato část čerpá zejména z aktuálních informací uveřejněných na oficiálních internetových stránkách jednotlivých politických stran, z knihy Rauliho Mickelssona Suomen puolueet (Finské politické strany) a částečně i české publikace Politické strany moderní Evropy kolektivu autorů Maxmiliána Strmisky, Víta Hlouška, Lubomíra Kopečka a Romana Chytilka. Hlavní aktéři bezpečnostní politiky Finska je název třetí z uvedených částí, která s vyuţitím zejména internetových zdrojů, především pak oficiálních stránek příslušných ministerstev, vyjmenovává klíčové aktéry podílející se na tvorbě finské bezpečnostní politiky. Čtvrtá část Analýza oficiálních bezpečnostních dokumentů je, jak jiţ název napovídá, pohledem na konkrétní dokumenty definující finskou bezpečnostní politiku. Tato část byla zpracována především z informací obsaţených v dokumentech, kterými se zabývá. Na jejich základě je postavena i pátá část Bezpečnostní hrozby a jejich zdroje, která se pokouší analyzovat nejčastěji zmiňované bezpečnostní hrozby ve výše zmíněných dokumentech. Poslední, šestá část, má název Trendy ve vývoji ozbrojených sil a navazuje a doplňuje části předchozí. I zde bylo vyuţito především aktuálních informací z internetových zdrojů. K dalším důleţitým pramenům, o které se opírá tato práce, patří články z archivu největšího finského deníku Helsingin Sanomat, publikace Olliho Kivinena NATO ilman tunteilua (NATO bez emocí), kniha Markéty Hejkalové Finsko a další, které jsou uvedeny v závěrečném seznamu literatury.

6

1 Metodologie

Bakalářská práce Bezpečnostní politika Finska vychází z definice bezpečnostní politiky, která je uvedena v publikaci Česká bezpečnostní terminologie. Dle této definice je bezpečnostní politika „nejobecnější a vrcholný program státu nebo uskupení států v oblasti obhajoby a obrany národních zájmů. Je obvykle stanovena na základě definice národních zájmů, analýzy bezpečnostního prostředí a klasifikace hrozeb a rizik a mezinárodních závazků, přičemţ věnuje pozornost jak bezpečnosti vnitřní, tak bezpečnosti vnější. Deklaruje, jakým způsobem a při pouţití jakých prostředků hodlá aktér definující a provádějící bezpečnostní politiku hájit své zájmy“ (Zeman 2001: 139). Práce se rovněţ opírá o Buzanovo sektorové rozdělení bezpečnosti na bezpečnost vojenskou, politickou, ekonomickou, společenskou a environmentální (Buzan – Waever 2005: 31-34) a bere v úvahu proces sekuritizace, v jehoţ důsledku představuje bezpečnost ve státním pojetí autoreferenční druh jednání, jehoţ prostřednictvím „se z daného tématu stává bezpečnostní problém, nikoliv nutně proto, ţe skutečná existenční hrozba skutečně existuje, nýbrţ proto, ţe téma je jako takový typ hrozby prezentováno“ (Buzan – Waever 2005: 35). Zohledněním procesu sekuritizace lze bezpečnostní aktéry a jevy hledat „i v jiných sektorech neţ jen ve vojensko-politickém“, coţ souvisí s politickou prezentací bezpečnostních hrozeb (srov. Buzan – Waever 2005: 37). V souvislosti s tímto jevem bere práce v potaz změnu chápání hrozeb a rozdělení staré a nové bezpečnosti, přičemţ první kategorie zastupuje bezpečnost v tradičním vojenském slova smyslu, kdeţto novou bezpečností je myšleno její široké pojetí. Nesoustředí se tak jen na vojensko-politické bezpečnostní hrozby, ale i na ty tzv. nové bezpečnostní hrozby, k nimţ Eichler řadí hrozby politické, ekonomické, ekologické, kulturní a sociální (Eichler 2006: 271), dle Buzana jsou pak definovány na základě sektorového dělení bezpečnosti. Co se týče metodologického ukotvení práce, jedná se o empiricko-analytický text deskriptivního charakteru. Práce je postavena na nestandardizované analýze dokumentů, coţ je jeden ze základních přístupů kvalitativního výzkumu a, jak jiţ bylo uvedeno v úvodu, text vychází a je koncipován z velké části na základě analýzy primárních bezpečnostních dokumentů Finské republiky.

7

2 Bezpečnostní politika Finska od vzniku republiky do konce 80. let 20. století

Finsko aţ do počátku dvacátého století nikdy nedisponovalo vlastní nezávislou státností, nejprve bylo součástí švédského státu a roku 1809 bylo v důsledku švédsko-ruského konfliktu, respektive v důsledku napoleonských válek, připojeno k ruskému carství jakoţto autonomní velkokníţectví. Získalo četná privilegia a postupně se zde utvářel samostatný politický a kulturní národ. Finskému velkokníţectví zůstaly aţ do dne jeho zániku mnohem větší pravomoci neţ ostatním zemím, jeţ byly součástí carského Ruska. Počátkem dvacátého století tu však manifestem Mikuláše II vyvrcholila tvrdá rusifikační politika, v jejímţ důsledku bylo zrušeno zvláštní postavení Finského velkokníţectví. Secesionistické tendence Finů, zejména na přelomu devatenáctého a dvacátého století, navazovaly jak na celoevropskou vlnu národního obrození a vzestup národních hnutí, tak byly právě reakcí na tvrdou rusifikaci, započatou jiţ za vlády Alexandra III. Národně emancipační proces vyvrcholil 6. prosince roku 1917 vyhlášením finské samostatnosti, a byl to právě problematický vztah Finska s Ruskem, jenţ předznamenal následující vývoj finské bezpečnostní politiky a do určité míry na něj má vliv aţ dodnes. Vyhlášení nezávislosti bylo o dva měsíce později následováno občanskou válkou, konfliktem mezi prosovětsky orientovanými oddíly rudých, podporovanými ruskými bolševiky, a oddíly bílých hájícími finskou suverenitu. Válka, která bývá nazývána nejen válkou občanskou, ale i válkou za svobodu, trvala necelé tři měsíce. Bílým se v tomto konfliktu podařilo ubránit samostatnost země, a to za pomoci německých jednotek, které se vylodily v jiţním Finsku, avšak za cenu mnohatisícových ztrát na ţivotech na obou stranách. Občanská válka ve Finsku měla kromě rozpolcenosti finské společnosti1 za následek i rapidní nárůst napětí mezi finskou a sovětskou vládou (Jutikkala – Pirinen 2001: 227-230). V době, kdy se naplno rozhořela občanská válka, eskaloval i konflikt Finska a Švédska o Ålandské ostrovy2, který vyústil ve švédskou intervenci a následný ozbrojený střet. Situaci 1

Celá finská společnost byla fakticky rozdělena mezi bílé a rudé, a to podle toho, kdo se v konkrétních oblastech během konfliktu nacházel u moci. 2 Švédsky hovořící obyvatelé Ålandských ostrovů, finsky Ahvenanmaa, vyjádřili lidovým hlasováním v roce 1917 poţadavek nezávislosti na Finsku a připojení ke Švédskému království.

8

vyřešila německá vojska obsazením ostrovů a jejich předáním zpět do rukou Finů. Řešení tohoto konfliktu bylo odsunuto a aţ s verdiktem Společnosti národů v roce 1921 získaly Ålandské ostrovy rozsáhlou autonomii a staly se demilitarizovanou zónou. Ålandský konflikt byl de facto jediným závaţným vyvrcholením dlouhodobých sporů finsko-jazyčné a švédskojazyčné populace o rozdělení země dle jazykového klíče, které rovněţ představovalo bezpečnostní hrozbu meziválečného období, byť významně eskalovala právě pouze na Ålandech (Jutikkala – Pirinen 2001: 237, Gregory 1923: 67-68). Jiţ první dny poválečného nezávislého Finska byly poznamenány rozporem vrcholných státních představitelů o dalším směřování zahraniční a bezpečnostní politiky země. Jádro těchto sporů spočívalo zejména v otázce organizace armády samostatného Finska. Ani jedna z moţností, které se nabízely, se však Sovětům nezamlouvala. Zatímco vrchní velitel ozbrojených sil Carl Gustav Mannerheim, který dovedl jednotky bílých k vítězství v občanské válce, prosazoval vytvoření silné armády v delším časovém horizontu, Pehr Evind Svinhufvud, který zaujal místo v čele státu jako regent3, se společně s vládou snaţil na poslední chvíli podpořit německou stranu v první světové válce okamţitým vytvořením akceschopné armády. Rozpory rozetnula poráţka Německa ve světovém konfliktu, následný posun zahraničněpolitické orientace směrem k vítězným mocnostem, odstoupení Svinhufvuda a nástup Mannerheima na místo regenta (Jutikkala – Pirinen 2001: 233-235). Mnohem závaţnějším bylo ohroţení finské bezpečnosti zvnějšku, a to, jak jiţ bylo naznačeno, ze strany sovětského Ruska. To bylo také téma, které finské meziválečné bezpečnostní politice dominovalo (Järventaus 1983: 12-15). Po skončení občanské války vyjednávali Finové s Ruskem ve snaze urovnat napjaté vztahy mezi oběma zeměmi, a tak byla v roce 1920 uzavřena mírová smlouva v Tartu, která jasně vymezovala hranice Finska a Ruska a přiznávala Finsku poměrně rozsáhlá území, o něţ však v zápětí mělo přijít (Jutikkala – Pirinen 2001: 237). Riziko napadení Sovětským svazem se v rámci druhé světové války totiţ zcela potvrdilo. Ačkoliv se oficiální zahraničněpolitický kurz změnil a oficiální politikou, kterou Finsko razilo po skončení občanské války, byla politika striktní neutrality, pro Finsko tolik 3

O státním zřízení Finska se vedly bouřlivé diskuse mezi politickými elitami, aţ bylo nakonec ústavou roku 1919 prohlášeno republikou.

9

typická, významná část finských politických elit, zejména z pravé části politického spektra, byla stále orientována proněmecky. Na politické scéně se rovněţ objevili radikálně-pravicoví aktéři bojující proti komunismu, kteří představovali významnou hrozbu zejména pro vnitřní bezpečnost země. Jednalo se zvláště o hnutí Lapua, které svých cílů dosahovalo pomocí násilných metod4 a brzy po svém vzniku začalo tlačit i na oficiální vládní představitele, aby podpořili návrhy zákonů, které by zamezovaly činnosti komunistů a socialistů v zemi. Členové hnutí se pomalu ale jistě vojensky organizovali, ale dříve neţ došlo k nějakému střetu, byla organizace rozpuštěna, paradoxně na základě zákonů, jeţ sama iniciovala (Jutikkala – Pirinen 2001: 242-243). Na opačném okraji politického spektra byli i nadále aktivní finští komunisté, toho času v ilegalitě, kteří i po skončení občanské války propagovali bolševizaci země. Zpráva finského Výboru pro obranu z roku 1926 jiţ počítala s moţnou sovětskou invazí a ţádala vytvoření silné armády o třinácti divizích, vybavené moderními zbraněmi. Vzhledem k neochotě levicových a středových stran podpořit schválení prostředků na vytvoření obranného systému státu a následným škrtům v rozpočtu, bylo těmto poţadavkům vyhověno jen zčásti (Solsten – Meditz 1988). Aţ v předvečer války, v roce 1938, byly na nákup vojenské techniky uvolněny celkem 3 miliardy marek, z nichţ však stihla finská armáda utratit jen zlomek (Jutikkala – Pirinen 2001: 245). V době nadcházejícího konfliktu, který vstoupil do dějin jako Zimní válka, se tak finská armáda, jejíţ základ tvořili muţi vykonávající povinnou vojenskou sluţbu, sestávala jen z devíti divizí a její vybavení bylo, díky dlouhodobému zeštíhlováni výdajů na zbrojení, pro válečný konflikt takového rozsahu zcela nevyhovující (Solsten – Meditz 1988). Pro Finsko bylo značně obtíţné najít relevantního spojence, po jehoţ boku by čelilo ruské hrozbě. Ačkoliv uzavřelo spojeneckou smlouvu se třemi pobaltskými státy a Polskem, zájem západních mocností o daný region opadl, existoval-li vůbec, a proto se Finsko spoléhalo především na Společnost národů, jíţ bylo od roku 1920 členem. S posilováním mezinárodního postavení Sovětského svazu se finská vláda v roce 1932 rozhodla přistoupit na sovětskou nabídku a podepsala pakt o neútočení.

Poté, co v roce 1939 ruské jednotky

obsadily klíčové body v Litvě, Lotyšsku a Estonsku, formulovala sovětská vláda své územní 4

Členové hnutí Lapua organizovali zejména únosy komunistických sympatizantů, které převáţeli na hranice s Ruskem, kde je nutili opustit Finsko.

10

poţadavky vůči Finsku, které měly zabránit tomu, aby mohlo Německo vyuţít Finsko k útoku na Rusko. Finsko bylo na poţadavky Ruska zčásti ochotné přistoupit, odmítlo však pronajmout Rusku strategický přístav Hanko5 v jihozápadním Finsku, stejně tak jako vzdát se ostrova Hogland, jelikoţ by to porušilo finskou politiku striktní neutrality (Hart 2000: 57-58). Po následujících víceméně neúspěšných jednáních zrušilo Rusko pakt o neútočení a v listopadu 1939 zahájilo invazi, která představovala bezprecedentní narušení finské státní suverenity. Vojenská doktrína meziválečného období zdůrazňovala výhodu členitého terénu finských příhraničních oblastí. Znalost prostředí a obranná válka se skutečně staly hlavní výhodou finských vojáků v Zimní válce (1939 – 1940), ve které se Finům překvapivě dařilo bránit frontovou linii, a to i bez vojenské pomoci zvenčí.6 Moskevský mír, který následoval, znamenal i přesto poráţku a územní ztráty pro Finsko a další stupňování sovětských poţadavků, coţ vyústilo v pokračování konfliktu, v tzv. Pokračovací válku (1941 – 1945). Finsko mezitím poţádalo o posily Německo, které následně samo nabídlo svou pomoc v severním Finsku. Finové se v této obranné, ale fakticky odvetné válce pokoušeli dobýt zpět ztracená území v oblasti Karélie, přičemţ na povrch pronikly i myšlenky o připojení Východní Karélie, která byla, zejména od dob národního romantismu, pokládána za kolébku finské kultury a mytologie. Společně s dalšími územími obývanými ugrofinskými národy tak měla tvořit Velké Finsko, jak se však ukázalo, myšlenka to byla zcela nereálná. Po mohutné sovětské ofenzívě byli Finové opět nuceni ustoupit, parlament se dohodl na zpřetrhání svazků s Německem a Finsko pak mohlo uzavřít se Sovětským svazem příměří. Posledním dílčím konfliktem druhé světové války ve Finsku byla Laponská válka (1944), coţ bylo ústupné a velmi ničivé taţení poraţených Němců přes severní Finsko (Jutikkala – Pirinen 2001: 250262). Konečné mírové podmínky ujednané roku 1947 v Paříţi byly pro Finsko poměrně tvrdé. Nejenţe muselo splatit vysoké válečné reparace a zredukovat vlastní ozbrojené síly, ale zavazovalo se i potrestat politiky, kteří stáli za dohodou o spolupráci s německou armádou, jakoţto válečné zločince. Se zvolením prezidenta Juho Kusti Paasikiviho v roce 1946 započala pro Finsko dlouholetá éra ústupků a opatrné politiky vůči Sovětskému svazu za cenu zachování si vlastní státní suverenity. K nejvýraznějším příkladům tzv. Paasikiviho linie patří 5

Přístav, v němţ se vylodily německé jednotky, které přišly na pomoc „bílým“, během finské občanské války. 6 Do Zimní války se zapojily pouze menší jednotky dobrovolníků z jiných zemí.

11

odmítnutí Marshallova plánu a uzavření Smlouvy o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci se Sovětským svazem, která Finsku zakazuje uzavřít členství s organizací nepřátelskou vůči Moskvě a „zavazuje Finsko čelit jakémukoliv útoku vedenému na SSSR přes území Finska“ (Jutikkala – Pirinen 2001: 363). Jiţ během války se snaţil Sovětský svaz ovládnout Finsko pomocí loutkové vlády sloţené z finských, ale ve Finsku většinou nepříliš známých komunistů, která však, jak se ukázalo, neměla ve Finsku téměř ţádnou autoritu. V roce 1948 si Sovětský svaz upevnil vliv ve většině zemí střední a východní Evropy a rovněţ usiloval o „začlenění Finska do svého zájmového prostoru“ (Frank – Khol 2003: 18). Ačkoliv se Finsku nakonec oficiálně podařilo zachovat si svou neutralitu, která tvořila hlavní pilíř finské zahraniční politiky během studené války, klíčové politiky byly podřízeny kurzu, jenţ zadal Sovětský svaz. Kopeček to nazývá čtyřmi desetiletími omezené národní suverenity, jelikoţ nejen finská zahraniční a bezpečnostní politika, ale i ekonomika byla de facto jednostranně orientována právě na Sovětský svaz (Kopeček 2005: 238). Arter zase hovoří o Smlouvě o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci se Sovětským svazem jako o základním kameni finské zahraniční a bezpečnostní politiky mezi roky 1948 a 1991 (Arter 1999: 254). V Paasikiviho linii pak pokračoval zejména jeho nástupce Urho Kaleva Kekkonen7, proto se této politice rovněţ říká Paasikiviho-Kekkonenova linie známá je však také pod pejorativně zabarveným termínem politika finlandizace. Urho Kekkoken musel během svého prvního období čelit diplomatické krizi, kdyţ v roce 1961 Sovětský svaz předal Finsku nótu vyzývající Finsko k vojenským konzultacím, jejímţ prostřednictvím chtěl zachovat status quo a zabránit, aby dosáhli významnějšího vlivu pro Sověty nepohodlní politici. Konzultace byly po jednání Sovětů s Kekkonenem odročeny, čímţ byl Kekkonen zároveň podpořen v postavení hlavy státu (Hejkalová 2003: 88-91). V důsledku své jednostranné orientace na Sovětský svaz se Finsko nemohlo přímo účastnit evropského integračního procesu. Cestu do Evropy však nemělo uzavřenou úplně, mohlo spolupracovat s organizacemi, které nebyly Moskvou vnímány negativně. V roce 1955 se tak stalo členem Severské rady, 1961 uzavřelo dohodu Finefta s ESVO (Evropským sdruţením volného obchodu) a stalo se tak jeho přidruţeným státem. Neúčastnilo se tedy sice jeho rozhodovacího procesu, ale disponovalo ekonomickými výhodami členství, přičemţ plné členství získalo v roce 1986 (Arter 1999: 326). V roce 1968 přistoupilo k Organizaci pro 7

Urho Kekkonen se stal nejdéle úřadujícím prezidentem Finska, tuto funkci zastával bezmála 26 let, a to v letech 1956 – 1982.

12

hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD, Organisation for Economic Co-operation and Development), roku 1973 podepsalo dokonce dohodu o volném obchodu s Evropským hospodářským společenstvím (EHS). Aby však byla zachována jakási rovnováha a nepřevládly styky se západem, uzavřelo Finsko obdobnou smlouvu i s RVHP (Radou vzájemné hospodářské pomoci) (Jutikkala – Pirinen 2001: 271). Na samém konci studené války, roku 1989, získalo členství v Radě Evropy (Kaniok 2003: 117), která dodnes představuje důleţité fórum pro bezpečnostní spolupráci zejména v oblasti lidských práv. Kekkonen zároveň hájil pozici Finska coby striktně neutrálního státu, čímţ bylo také členství v těchto organizacích limitováno. Neutralitu měla rovněţ podtrhnout účast finských vojenských jednotek na mírových operacích pod hlavičkou Organizace spojených národů, jíţ bylo členem od roku 1956 (Ingebritsen 2006: 33). Zatímco Chruščov tezi o finské neutralitě přijal, Breţněv ji vytrvale odmítal. Důleţitá je rovněţ skutečnost, ţe roku 1975 se v Helsinkách konala Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě, která byla institucionalizována, aţ v roce 1994 vedla k ustavení Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE). Jak uvádí ve své knize Jutikkala, u příleţitosti helsinské konference došlo především k posílení pozice Finska a uznání práce finských jednotek v mírových misích (Jutikkala – Pirinen 2001: 270-272). Co se týče vnitřních bezpečnostních hrozeb v období studené války, nejzávaţnější vnitřní hrozbu představovala především sílící Komunistická strana Finska (KSF, Suomen kommunistinen puolue, SKP), respektive moţné převzetí moci právě ze strany KSF. Strana byla sice v roce 1922 rozpuštěna, ale její existence byla po skončení válečného konfliktu znovu obnovena. Koncem padesátých let si komunisté začali významně upevňovat svůj vliv a v roce 1958 dokonce zvítězili v parlamentních volbách. KSF, která měla v programu dosaţení vlády jedné strany, však byla dlouhodobým zákazem značně oslabená a vnitřně nejednotná, a k moci se proto, i přes značné obavy nekomunistických politiků z toho, ţe se země vydá československou cestou, nedostala. Díky dalšímu štěpení strany a Kekkonenovu plánu zapojit komunisty do vlády, a tím oslabit jejich moc, se tuto hrozbu nakonec podařilo potlačit (Kopeček 2005: 246-247). Zásadní zlom pro finskou bezpečnostní politiku nastal v okamţiku rozpadu Sovětského svazu a celého východního bloku, respektive jiţ ve chvíli, kdy v říjnu 1989 „sovětský prezident Michail Gorbačov oficiálně přijal finský výklad o neutralitě Finska.“ Deklarace vydaná finskou vládou v září 1990 pak prohlásila vojenská omezení Finska na 13

základě paříţské konference z roku 1947 za bezpředmětná. O rok později, jiţ plně samostatné Finsko vyhlásilo zrušení svých vazeb nejen na Smlouvu o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci, ale i na spojenectví s Německem v období druhé světové války (Jutikkala – Pirinen 2001: 274). Bylo tedy na čase redefinovat celou bezpečnostní politiku země.

14

3 Současná bezpečnostní politika Finska

Po zlomových událostech nastíněných na konci předchozí kapitoly muselo nevyhnutelně dojít i ke změnám bezpečnostního prostředí. Zatímco během studené války byl kladen prioritní důraz na vojenskou bezpečnost, neboť ve vzduchu stále visela hrozba konfliktu mezi dvěma velmocenskými bloky, po pádu ţelezné opony se dostaly do popředí i ostatní oblasti bezpečnostní politiky. Jak uvádí Zeman, poklesla sice pravděpodobnost přímé agrese mezi státy a aktivizovaly se globální a regionální mezinárodní bezpečnostní organizace, na druhou stranu však došlo k „nárůstu rizik v důsledku komplexu ekonomických, sociálních, politických, národnostních a náboţenských nestabilit, sporů a konfliktů, a to zejména v transformujících se zemích“ (Zeman 2002: 37). Finsko sice neprošlo politickou transformací v pravém slova smyslu, ale nové hrozby, zejména ekonomickému charakteru se mu nevyhnuly. Jak bylo předloţeno na Konferenci o bezpečnosti a spolupráci v Evropě, posunul se rovněţ pohled na referenční objekt bezpečnostní politiky směrem k individuu. V následujících kapitolách, které tvoří hlavní část této bakalářské práce, se proto seznámíme se současnou finskou bezpečnostní politikou, jejími nejvýznamnějšími aktéry a principy, a to i z pohledu jednotlivých relevantních politických stran.

3.1 Finsko a mezinárodní bezpečnostní organizace Z předchozí kapitoly jasně vyplývá, ţe oficiálně a tradičně neutrální Finsko udrţovalo přátelské styky se západním blokem i během studené války a do jisté míry se i zapojilo do západoevropských struktur jiţ před pádem ţelezné opony. Týkalo se to však ekonomické, nikoliv bezpečnostní spolupráce, o čemţ svědčí například přidruţené členství s ESVO. Jak se ale ukázalo na počátku devadesátých let minulého století, vazby na Sovětský svaz byly natolik silné, ţe jejich zpřetrhání mělo pro ekonomickou situaci ve Finsku devastační důsledky. Nezaměstnanost ve Finsku se na počátku devadesátých let vyšplhala aţ k bezmála dvaceti procentům (Ingebritsen 2006: 46). Ekonomická krize zasáhla Finsko v letech 19901994. Avšak s pádem ţelezné opony se Finsku otevřely dveře k evropské spolupráci, relativně rychle dokázalo hospodářskou krizi překonat a stejně rychle i přeorientovalo svou zahraniční politiku na státy a organizace z původně západního velmocenského bloku (Lintonen 2000:

15

161). To všechno se přirozeně promítlo i na následném vývoji bezpečnostní politiky Finska, která musela být radikálně redefinována. Ačkoliv na začátku devadesátých let byl ve vládních, respektive v politických kruzích stále výrazný trend posilovat roli Finska coby neutrálního státu, situace se zcela změnila po přístupu země k Evropské unii. Jak uvádí Khol, právě role EU byla ve Finsku záhy interpretována jako „klíčová pro zajištění bezpečnosti Finska (Khol 2002: 126). Tímto krokem se Finsko vyhnulo členství v čistě vojenských aliancích a zároveň se posunulo od neutrálního státu ke státu s politikou vojenského nezapojení8, který se spoléhá na vlastní obranné síly. Právě na této změně byla od poloviny devadesátých let oficiální bezpečnostní politika Finska zaloţena. Vojenské nezapojení však není ve finském případě definováno jako cíl, nýbrţ nástroj, který přispívá „ke stabilitě severní Evropy, přičemţ nevylučuje vskutku široké moţnosti mezinárodní vojenské spolupráce a účast v mírových operacích“ (Khol 2002: 128). V oblasti krizového řízení se Finové pravidelně účastní misí s mandátem OSN a OBSE a čile spolupracují i se Severoatlantickou aliancí. Diplomat Martti Ahtisaari, který zastával v letech 1994 – 2000 úřad finského prezidenta sehrál bezpochyby velmi důleţitou roli ve formování oficiálních stanovisek Finska v oblasti zahraniční a bezpečnostní politiky, a to i po vypršení svého prezidentského mandátu.9 Po teroristických útocích na budovy Světového obchodního centra zdůraznil Ahtisaari právě důleţitost efektivní euroatlantické spolupráce v boji proti globálním bezpečnostním hrozbám (Ingebritsen 2006: 34). Ačkoliv Ahtisaari usiloval o plné členství Finska v Severoatlantické alianci, coţ většina politických představitelů odmítla, v lecčems předznamenal budoucí směřování Finska jakoţto partnera NATO. I přes přetrvávající rozpory politických elit se Finsko nepochybně oddaluje od „rigidního“ pojetí vojenského nezapojení, které původně propagovala Tarja Halonen, jeţ vystřídala Ahtisaariho v prezidentském úřadu.

8

Z anglického termínu non-alingment. Martti Ahtisaari je především osobností, která velkou měrou napomohla k vybudování pozice Finska, coby mediátorské země. Ahtisaari působil jako vyjednavač OSN při řešení řady mezinárodních konfliktů, na počátku devadesátých let dopomohl dosaţení nezávislosti v Namibii, poté pracoval na vyjednávání mírových podmínek v bývalé Jugoslávii, působil rovněţ v Severním Irsku, či v Indonéské provincii Aceh, kde dopomohl k ukončení třicet let trvajících střetů mezi vládou a povstalci. Ahtisaari byl rovněţ vyslancem EU v Kosovu. V roce 2008 se tento bývalý finský prezident stal laureátem Nobelovy ceny míru (BBC news: 2008). 9

16

Bezpečnostní politika Finska je tedy na jedné straně stále determinována politikou vojenského nezapojení, na straně druhé členstvím země v mezinárodních organizacích, které se na tvorbě bezpečnostní politiky podílejí, ať uţ v globálním, tak v regionálním měřítku. Konkrétně se jedná zejména o členství v EU, OBSE, OSN, dále o severskou spolupráci a partnerství s NATO. Vlivu těchto organizačních struktur na tvorbu finské bezpečnostní politiky a činnosti Finska na poli mezinárodní bezpečnostní politiky v jejich rámci se budou věnovat následující podkapitoly.

3.1.1 OSN a OBSE jako platforma pro mírové mise Finsko je členem Organizace spojených národů (OSN) od roku 1956 a pod hlavičkou OSN se také pravidelně účastní mírových operací10. Systém kolektivní bezpečnosti OSN hrál ve finské zahraniční a bezpečnostní politice tradičně významnou roli, ovšem jak lze doloţit na příkladu z roku 1999, kdy v rámci kosovského konfliktu zasáhlo letectvo Severoatlantické aliance a bombardovalo srbské cíle, principy Charty OSN jiţ Finsko neupřednostňovalo nad ostatními mezinárodními dohodami. Tehdejší oficiální představitelé Finska totiţ uznali tento postup za legitimní, a to i přes absenci mandátu Organizace spojených národů (Tiilikainen 2001: 63). I těţiště činnosti Finska v rámci Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě spočívá zejména v zahraničních operacích. Avšak kromě operací vojenského rázu se finští zástupci ročně účastní řady civilních misí, monitorování voleb jakoţto pozorovatelé ze strany OBSE a řady programů zabývajících se nevojenskými oblastmi bezpečnosti (Ministry for Foreign Affairs 2009a). Účast finských jednotek na mírových misích byla aţ do roku 1995 determinována mandátem právě ze strany OSN nebo OBSE, přičemţ byla zároveň zákonem zakázána účast na misích s mandátem pro operace na vynucení míru (peace enforcement), jelikoţ finští vojáci mohli pouţívat sílu pouze v sebeobraně. Od připojení k EU se legislativa v oblasti krizového managementu podstatně změnila a je v současnosti mnohem více kompatibilní s principy Evropské unie, mandát OSN nebo OBSE jiţ není nezbytný a i operace peace enforcementu 10

Od roku 1956 do roku 2001 participovalo přibliţně 40 000 finských vojáků jiţ na více neţ dvaceti různých misích (Tiilikainen 2001: 64).

17

mohou být v určitých situacích povoleny (Tiilikainen 2001: 63). Důleţitou podmínkou je, ţe tyto operace musejí být v souladu s finským zákonem o operacích na podporu míru. V současnosti jiţ OSN a OBSE netvoří jediné organizace, pod jejichţ hlavičkou se Finsko účastní mírových operací. V posledních letech významně stoupla angaţovanost Finska v krizových řízeních v rámci EU a NATO.

3.1.2 Finsko a EU Ačkoliv

Evropská

unie

není

primárně

bezpečnostní

organizací,

v průběhu

devadesátých let přijala i tuto agendu. Společná zahraniční a bezpečnostní politika EU (SZBP), je zakotvena v článku J Maastichtské smlouvy (Smlouvy o Evropské unii), tvoří druhý pilíř EU. Je tedy postavena na mezinárodním paradigmatu, proto se v této oblasti uplatňují zejména vnitrostátní mechanismy, nadnárodních prvků je tu minimum. Součástí SZBP EU je tzv. Evropská bezpečnostní a obranná politika EU (EBOP), která prošla v posledních letech zásadním vývojem a postupně, a to i přispěním finské iniciativy, získala silný vnější bezpečnostní rozměr. Členské státy EU zajišťují, aby výkon jejich národních politik odpovídal v duchu loajality a vzájemné solidarity společným postojům, které v rámci SZBP zaujímá EU jako celek (Ministry for Foreign Affairs 2009c). Základní cíle Evropské unie v oblasti EBOP, resp. SZBP jsou uvedeny v hlavě V. Smlouvy o Evropské unii a představují: zabezpečování společných hodnot, základních zájmů, nezávislosti a integrity Unie v souladu se zásadami Charty OSN; všestranné posilování bezpečnosti Unie; zachování míru a posilování mezinárodní bezpečnosti v souladu se zásadami Charty OSN, jakoţ i se zásadami helsinského Závěrečného aktu a cíli Paříţské charty; podporu mezinárodní spolupráce; rozvoj a upevňování demokracie a právního státu, jakoţ i respektování lidských práv a základních svobod (Frank – Khol 2003: 20). Bezpečnostní hrozby EU definuje a konkrétní stanoviska k nim od roku 2003 zaujímá v dokumentu Bezpečná Evropa v lepším světě: Evropská bezpečnostní strategie. V roce 1992 se Finsko stalo plnoprávným členem ESVO a ve stejném roce podalo ţádost o členství v EU, o němţ začalo jednat téměř bezprostředně po zániku Sovětského svazu (Jutikkala – Pirinen 2001: 274). Hlavní důvody proč se Finsko rozhodlo přistoupit k Evropské unii, byly nejen ekonomické, ale i bezpečnostní, neboť konec studené války 18

odhalil nové bezpečnostní hrozby (Kaniok 2003: 118). Na podzim roku 1994 se konalo referendum o přistoupení k Evropské unii, v němţ 57% hlasujících voličů podpořilo evropskou integraci a Finsko se stalo plnoprávným členem EU k 1. lednu 1995 (Ingebritsen 2006: 46). O kardinálním vlivu Evropské unie na současnou bezpečnostní politiku Finska hovoří i zpráva z Centra pro evropská studia na Helsinské univerzitě. Tato zpráva zdůrazňuje, ţe právě bezpečnostní politiku členství v EU ovlivnilo nejvíce, stejně tak i postavení Finska jakoţto politicky neutrálního státu (Helsingin Sanomat 2004). S přistoupením Finska, Rakouska a Švédska, tedy tří zemí, které dlouhodobě disponovaly statutem neutrality, k Evropské unii, se pokračování procesu bezpečnostní integrace v rámci EU zpočátku zdálo poněkud problematické. Finsko ve spolupráci se Švédskem však záhy projevilo eminentní zájem o integraci do bezpečnostních struktur Evropské unie s cílem více podpořit a prosadit společný krizový management, ve smyslu zvládání krizových situací prostřednictvím vojenských a civilních mírových operací, zatímco teritoriální obrana měla být ponechána v rukou státu, v případě členů NATO v rukou Severoatlantické aliance (Tiilikainen 2001: 61). Finové společně se Švédy se následně velkou měrou podíleli na podobě Amsterdamské smlouvy11, kdyţ vlastní iniciativou prosadili inkorporovat do textu smlouvy článek 17.2 o Petersberských misích (Ingebritsen 2006: 50 a 104). Tyto humanitární, záchranné, mírové operace, včetně bojových operací na udrţení a prosazení míru, jsou původní agendou Západoevropské unie, k níţ získalo Finsko v roce 1995 status pozorovatele. Jak konstatuje Kohl, tato iniciativa můţe slouţit jako praktická ukázka toho, ţe „vojensky nezapojené státy12 nejsou překáţkou rozvoje Společné zahraniční a bezpečnostní politiky EU, ale naopak ji posouvají kupředu“ (Khol 2002: 127). V tomto případě to znamenalo posun od plánu vybudovat společné obranné kapacity k dobrovolné účasti na nejrůznějších operacích krizového managementu.

11

Amsterdamská smlouva byla podepsána v roce 1997, vstoupila v platnost o necelé dva roky později a představovala revizi Smlouvy o EU a zakládajících Římských smluv. Smlouva změnila některá pravidla fungování EU, přesunula některé otázky z třetího do prvního pilíře a významně se dotkla i problematiky SZBP. Akceschopnost unie při společných akcích byla posílena novým způsobem hlasování, tzv. konstruktivní abstencí „umoţňující členskému státu nepodpořit, nepodílet se na společné strategii a zároveň neznemoţnit její přijetí ostatním členským zemím Unie“ (Pitrová 2000). 12 Kromě Finska a Švédska, jsou to Irsko a Rakousko.

19

Kdyţ Finsko v roce 1999 předsedalo EU v oblasti bezpečnostní EBOP se soustředilo především na „rozvoj autonomní kapacity EU pro zvládání krizí“ (Khol 2002: 129). Ukázalo se, ţe se do značné míry identifikovalo se SZBP a je i v otázkách společné obrany více aktivní, neţ se do té doby ukazovalo v tvorbě bezpečnostní politiky na národní úrovni (Tiilikainen 2001: 62). U příleţitosti finského předsednictví EU v roce 2006 bylo jednou z jeho hlavních priorit posílení role EU „na mezinárodním poli a konzistentnost její činnosti a dále rozvíjet civilní i vojenské krizové řízení“ (Ministerstvo zahraničních věcí 2006). Finsko se aktivně účastní těchto misí, včetně vojenských operací ALTHEA v Bosně a Hercegovině a ATALANTA v Somálsku a civilních misí na území bývalé Jugoslávie, Afriky a Blízkého východu (Ministry for Foreign Affairs 2009a, Ministry for Foreign Affairs 2009b). Stoupající zájem Finska o prohlubování Společné zahraniční a bezpečnostní politiky a tím pádem i evropské pozice v mezinárodním prostředí, je jasně zřetelný i z aktuálních oficiálních dokumentů zabývajících se bezpečnostní problematikou.

3.1.3 Finsko a NATO Ačkoliv Finsko není členskou zemí Severoatlantické aliance, rozvinulo s ní poměrně intenzívní

spolupráci,

a

to

v několika

směrech.

V současnosti

pojímá

Finsko

Severoatlantickou alianci jako klíčovou organizaci zaštiťující transatlantickou vojenskou bezpečnostní politiku a bezpečnostní spolupráci (Finnish Security and Defence Policy 2004: 81). V roce 1992 získalo status pozorovatele v Severoatlantické radě pro spolupráci (NACC, North Atlantic Cooperation Council). Jiţ v květnu 1994 podepsala finská vláda rámcový dokument Partnerství pro mír, coţ vedlo k praktické spolupráci země s Aliancí a zlepšování vzájemné interoperability (Kuusela 2002). V rámci Partnerství pro mír se Finsko stalo o rok později i členem Procesu plánování a hodnocení (Planning and Review Process), který se stal klíčovým nástrojem v budování armády vyuţitelné v operacích krizového managementu nejen s mandátem NATO (Khol 2002: 128). V červnu 1997 se Finsko připojilo k Euroatlantické radě partnerství (Euro-atlantic Partnership Council), která nahradila Severoatlantickou radu pro spolupráci a která společně s Partnerstvím pro mír tvoří základní rámec pro spolupráci Finska a Aliance. Finsko se pod hlavičkou NATO účastnilo řady

20

mírových operací na Balkáně13. Naposledy působily finské jednotky v Kosovu, a kromě toho i na operaci ISAF v Afghánistánu. Na těchto misích spolupracuje Finsko se sousedním Švédskem, přičemţ jak uvádí Gabal, „tyto společné Nordické bojové jednotky jsou vědomě postaveny jako jednotky NATO a budou proto dobře začlenitelné do rámce a formace NATO“, pokud by se zmíněné země rozhodly ke vstupu (Gabal 2007). V roce 1999 v souvislosti se změnami evropského bezpečnostního prostředí, zejména s rozvojem Evropské bezpečnostní a obranné politiky byla ve Finsku pod hlavičkou finské armády vydána obsáhlá zpráva analyzující pozici Severoatlantické aliance a vztahu Finska k ní, coţ mělo přispět k otevřené debatě případného členství země v NATO. Od konce studené války to bylo de facto poprvé, co se o této moţnosti začalo reálně uvaţovat a ačkoliv zmíněná zpráva nezaujímá ţádné stanovisko a hovoří pouze o moţných pro a proti vstupu, ve finské společnosti i v těch nejvyšších politických kruzích se následně rozpoutala bouřlivá diskuse na toto téma. Navíc do přelomu tisíciletí existovalo ve Finsku jen málo odborníků specializujících se na NATO a její interakce s jinými bezpečnostně politickými aktéry. Ries navíc uvádí, ţe pozůstatkem z doby studené války dlouho byla neexistence dostatečně široké diskuze na bezpečnostně politická témata. Bezpečnostní politika se řešila téměř výhradně za zavřenými dveřmi příslušným ministerstev (Ries 1999: Introduction). Pravděpodobně nejčastěji zmiňovaným důvodem, proč by se Finsko nemělo stát členem Severoatlantické aliance je moţná nepředvídatelná reakce Ruska a následné narušení bezpečnostní stability v Evropě a logicky také ustrnutí dobře se vyvíjejících vztahů obou zemí. Dále jsou to obavy, ţe by Finsko, jakoţto vojensky nezapojená země, ztratilo svou pozici mediátora, na které si velmi zakládá. Hovoří se také o velké finanční zátěţi vyplývající z členství a v neposlední řadě i o ztrátě suverenity země a růstu závislosti Finska na západních mocnostech. Posledním, avšak diskutovaným faktorem je moţné navrácení oblasti Karélie, o které Finsko přišlo během druhé světové války, a kterou by si jedině jakoţto nečlen NATO mohlo znovu nárokovat (Ries 1999: Kapiola 7). Argumenty pro členství Finska v NATO zahrnují rovněţ otázku Ruska. V případě plnohodnotného členství by země snáze odolala politickému i vojenskému nátlaku z východní strany finské hranice. Dalším argumentem podporujícím členství je to, ţe vojensky nezapojené Finsko je de facto nechráněné a v případě

13

IFOR a SFOR na území Bosny a Hercegoviny a KFOR v Kosovu.

21

ohroţení nemá dostatek prostředků, aby se samo ubránilo (srov. Kivinen 2007: 24-41, Ries 1999: Kapitoly 1-7). V současnosti je tedy spolupráce Finska s NATO i nadále determinována vztahy s Ruskou federací. Faktem však je, ţe skrze členství v Evropské unii je Finsko jiţ integrováno v západních bezpečnostně politických strukturách, a i proto zatím o plnohodnotném členství v Severoatlantické alianci neuvaţuje. Zejména v posledních letech došlo k prohloubení spolupráce Evropské unie a NATO v bezpečnostních otázkách. Avšak důleţitost euroatlantické bezpečnostní spolupráce zdůrazňoval Martti Ahtisaari ještě z pozice v prezidentském úřadu, ale zvláště pak po tragických událostech 11. září 2001 (Ingebritsen 2006: 34). V současnosti se kooperace mezi EU a NATO prohlubuje, stejně jako vztah Severoatlantické aliance s nečlenským Finskem. Jak uvádí Arter, na rozdíl od Švédska, které rovněţ zastává politiku vojenského nezapojení, si Finsko ponechalo moţnost vstupu do NATO otevřenou (Arter 1999: 344). Svou současnou politiku nazývá Finsko politikou tzv. třetí cesty, jejímţ základním mottem je „ponechat si otevřené všechny dveře“ (Ries 1999: Kapitola 9). A je to právě otázka vstupu do NATO, která je dodnes velmi oţehavým tématem, jeţ rozděluje finskou politickou scénu mnohem zásadnějším způsobem, neţ tomu kdy bylo v případě Evropské unie. Jak uvádí Kuusela, východiskem spolupráce Finska se Severoatlantickou aliancí byla od počátku podmínka, ţe Finsko zůstane vojensky nezapojenou zemí s vlastní silnou obranou (Kuusela 2002). Jiţ v roce 2003 u příleţitosti parlamentních voleb se postoj ke vstupu Finska do NATO stal součástí kampaně kandidujících politických stran (Kopeček 2005: 253). V posledních letech se však spolupráce Finska a Severoatlantické aliance významně rozšiřuje. Finsko je od roku 2008 připraveno připojit se k silám rychlé reakce NATO (NRF) a případné členství země v Severoatlantické alianci se stalo důleţitým tématem politických debat (Gabal 2007, Natoaktual 2008). Je však paradoxem, ţe ačkoliv spolupráce Finska a Severoatlantické aliance má podporu napříč spektrem politických stran, ve Finsku stále hlasitě zaznívá názor, ţe země by měla zůstat stranou od NATO, z důvodu, ţe EU a NATO jsou dvě naprosto odlišné entity. Vzhledem k současné míře spolupráce a propojenosti na poli bezpečnostní politiky, je toto jiţ nereálné a EU se jiţ nemůţe vyvíjet bez závislosti na NATO a naopak (Kivinen 2007: 46-47).

22

3.1.4 Regionální bezpečnostní spolupráce Úzká spolupráce skandinávských, respektive severských zemí má dlouholetou tradici. Jiţ v roce 1397 se vlády tehdejších severských zemí, tedy Dánska, Norska a Švédska, spojily v tzv. Kalmarskou unii. Tato spolupráce neměla jen ekonomický charakter, ale týkala se rovněţ sjednocení zahraniční a bezpečnostní politiky jejích členů. Ačkoliv se Kalmarská unie jiţ brzy po svém vzniku začala díky sporům mezi jednotlivými členskými zeměmi, zvláště mezi Dánskem a Švédskem, rozpadat a svou činnost ukončila oficiálně roku 1523, v mnohém předznamenala vznik moderních severských kooperativních institucí zaloţených na regionální bázi (Jutikkala – Pirinen 2001: 50-51). O zahraniční a vojenské spolupráci severských zemí se hovořilo i před druhou světovou válkou, Finsko dokonce v roce 1935 vyhlásilo, ţe v zahraniční a bezpečnostní politice bude dodrţovat skandinávskou linii, avšak tato myšlenka neměla být ještě zrealizována (Jutikkala – Pirinen 2001: 248, Arter 1999: 263). Novodobá severská mezistátní spolupráce byla započata v roce 1952 vznikem Severské rady, která byla zároveň první regionální kooperativní institucí svého druhu. Finsko se k Severské radě připojilo v roce 1956. Tato instituce dodnes zajišťuje spolupráci mezi parlamenty Dánska, Finska, Islandu, Norska a Švédska a tří autonomních oblastí, tedy Grónska, Faerských ostrovů a Ålandských ostrovů. Severská spolupráce je v současnosti institucionalizovaná právě v podobě Severské rady a od roku 1971 i Severské rady ministrů, která zajišťuje spolupráci severských zemí na úrovni vlád. Ačkoliv Severská rada není bezpečnostní organizací, má významný vliv na formulaci zahraniční a bezpečnostní politiky členských zemí (Nordic Council/Nordic Council of Ministers 2009). Co se týče konkrétních projektů severských zemí v oblasti vojenské bezpečnosti, je Finsko jedním ze členských států systému Severské koordinační struktury pro vojenskou podporu míru (Nordic Coordinated Arrangement for Military peace Support, NORDCAPS). Jedná se o společné síly severských zemí, které by měly být určené pro řešení operací v rámci krizového řízení ať uţ pod vedením EU, NATO, OBSE, či OSN (Kuusela 2002, NORDCAPS 2009). V současném globalizovaném bezpečnostním prostředí je Finsko společně s ostatními severskými zeměmi přirozeně více spjato s bezpečnostní politikou Evropské unie a v zájmu Finska, respektive finských vlád posledních necelých dvaceti let, je udrţovat intenzivní dialog 23

jak se severskými zeměmi, tak se širší mezinárodní komunitou. Zesílená spolupráce severských zemí, byť je dlouhodobou prioritou Finska, však nemá být v ţádném případě v rozporu se Společnou zahraniční a bezpečnostní politikou Evropské unie (Kanerva 2008). Překáţkou regionální spolupráce není ani členství Finska a Švédska v EU a členství Norska v NATO, neboť nové bezpečnostní výzvy a sníţení bariéry mezi státy EU a státy NATO umoţňují spolupráci zemí na regionální bázi a obranu společných zájmů, byť jsou jednotlivé státy členy jen jedné ze zmíněných organizací. V rámci EU propaguje Finsko tzv. Severskou dimenzi, jakoţto rámec pro spolupráci severských zemí v rámci Evropské unie, která však nemá fungovat jako samostatně jednající blok uvnitř unijních struktur, nýbrţ jako platforma k projednávání nejrůznějších, tedy i bezpečnostních problémů, mezi regionálními partery (Nordic Council/Nordic Council of Ministers 2009). K projednávané bezpečnostní problematice v rámci této platformy patří zejména, otázky jaderné bezpečnosti, ochrana ţivotního prostředí, či organizovaný zločin (Khol 2002: 127). Severská dimenze byla inkorporována do oficiální politiky Evropské unie v roce 1998 jakoţto iniciativa finské vlády v čele s premiérem Paavo Lipponenem (Ingebritsen 2006: 47). Severská dimenze se však týká širšího prostoru, který zahrnuje i tři pobaltské státy, Litvu, Lotyšsko a Estonsko, a jejím úkolem je rovněţ vyzvat ke vzájemné spolupráci Evropskou unii a Rusko (Ingebritsen 2006: 34). Finsko spolupracuje s Norskem a Švédskem i pod hlavičkou NATO. V současnosti se to týká zejména mise ISAF v Afghánistánu, kde spolu kooperují finské, švédské a norské jednotky v rámci tzv. Provinčních rekonstrukčních týmů. Tato spolupráce se však týká i operací Evropské unie a Organizace spojených národů. Právě na poli těchto arén se Finsko v konkrétních otázkách snaţí spolupracovat se svými regionálními partnery a tuto spolupráci prohlubovat. Kromě spolupráce severských zemí na zahraničních misích, deklarovalo současné Finsko zájem vyuţít kooperačního potenciálu i pro uţší spolupráci v obranném sektoru (Kanerva 2008). Severské a baltské státy, které spolu úzce spolupracují, bývají rovněţ nazývány státy NB-8 (Nordic-Baltic-8), právě podle počtu účastnických zemí. Tato tradiční spolupráce pěti severských států, Dánska, Finska, Islandu, Norska a Švédska a tří baltských států, Litvy, Lotyšska a Estonska, byla původně označována jako spolupráce „pěti plus tří“, dnes souhrnně jako spolupráce osmi. 24

Finsko na počátku devadesátých let plně podpořilo znovunabytou nezávislost Litvy, Lotyšska a Estonska a úsilí těchto zemí stát se součásti evropského integračního procesu (Security in a Changing World 1995) a je společně s desítkou dalších zemí a Evropskou komisí členem Rady států Baltského moře (Council of the Baltic Sea States, CBSS), zaloţené roku 1992. CBSS je organizací sdruţující kromě států NB-8 i Německo, Polsko a Rusko. Stejně jako Severská rada se zabývá zejména politickými, ekonomickými, sociálními, kulturními a environmentálními otázkami, není tedy primárně bezpečnostní organizací, ale v rámci tzv. zvláštních skupin se zabývá i bezpečnostní problematikou. Jmenovitě se jedná zejména o stálou Pracovní skupinu pro nukleární bezpečnost a ochranu proti radiaci (Working group on nuclear and radiation safety) a Úkolové uskupení proti obchodování s lidmi, se zaměřením na dospělé osoby (The Task Force against Trafficking in Human Beings with focus on adults) fungující od roku 2006 (Council of the Baltic Sea States 2008). Rada států Baltského moře nedisponuje příliš účinnými mechanismy, aby dosáhla harmonizace politik jednotlivých členských zemí, její síla však spočívá v tom, ţe je schopna vytvořit širokou platformu k vyjednávání nejen mezi státními, ale i nestátními aktéry (Waisová 2003: 205213). Podobným konzultativním orgánem jakým je CBSS je Euro-arktická rada Barentsova moře (The Barents Euro-Arctic Regional Council, BEAR), která sdruţuje ministerstva Norska, Finska, Švédska, Ruska a EU. Rada byla vytvořena v roce 1993 a zabývá se zejména environmentální bezpečností, resp. eliminací environmentálních hrozeb v regionu Barentsova moře, kde se nachází nebezpečný radioaktivní odpad z jaderných reaktorů (Arter 1999: 341342). NB-8, CBSS a BEAR jsou tedy důleţitými fóry k projednávání nejrůznějších bezpečnostních problémů, zpravidla nevojenských. Toto vymezení však nemůţe být zcela striktní, neboť během posledního setkání ministrů zahraničí států NB-8 v srpnu 2007 byla významně projednávána situace na Středním východě, Afghánistánu, coţ zahrnovalo i otázky z čistě vojenské bezpečnosti (srov. Enestam 2002). Finsko je rovněţ partnerským státem Baltské obranné spolupráce. Tato spolupráce zahrnuje projekty BALTBAT (Baltic Battalion, Baltský peacekeepingový prapor), BALTRON (Baltic Naval Nquadron, Baltská námořní flotila), BALTNET (Baltic Airspace Surveillance Network, Kontrolní síť baltského vzdušného prostoru) a BDC (Baltic Defence College, Baltská vojenská akademie) (Waisová 2003: 213-225).

25

Bezpečnostní i jiné druhy spolupráce severských zemí a zemí Baltu, resp. regionální spolupráce, se rovněţ těší velmi výrazné podpoře finských stran napříč politickým spektrem.

3.2 Bezpečnostní politika v programech finských politických stran V roce 2000 vešla ve Finsku v účinnost nová ústava, která výrazně omezila pravomoci tradičně silného prezidenta ve prospěch premiéra. Vymezila tak Finsko jako klasickou parlamentní demokracii (Kopeček 2005: 239). Ve finském stranickém systému existuje v současnosti sedm relevantních politických stran, které jsou zastoupeny v parlamentu a pravidelně se účastní voleb na všech úrovních. Jmenovitě jsou to Strana středu, Strana národní koalice, Sociálně demokratická strana Finska, Levicový svaz, Zelení, Křesťanští demokraté a Švédská lidová strana. Pro Finsko je typické, ţe všechny strany jsou nakloněny vzájemné spolupráci a v bezpečnostně politických otázkách dochází ke konsenzu bez výraznějších konfliktů, které by bránily intenzivní spolupráci stran napříč politickým spektrem. Jediným vybočujícím elementem je strana tzv. Pravých Finů (Perussuomalaiset, PS), která se v parlamentních volbách 2007 prosadila poprvé, teprve se tedy uvidí, jaká je její pozice ve finském

stranickopolitickém

systému.

Praví

Finové

jsou

marginální

středovou

nacionalistickou stranou, která je jako jediná z parlamentních stran protievropská i protialianční. I charakteristika jednotlivých relevantních stran se soustředí zejména na jejich postoj vůči mezinárodním organizacím EU a NATO. Informace obsaţené na oficiální webových prezentacích jednotlivých stran jsou často nekonkrétní, proto je u některých subjektů poměrně obtíţné identifikovat konkrétní postoj.

3.2.1 Suomen keskusta (KESK) Strana středu je největší finskou politickou stranou, která má dohromady více členů neţ ostatní finské politické strany dohromady (Keskusta 2009a). Je také dlouhodobě regionálně nejsilnější stranou. Jak jiţ název napovídá, strana zaujímá pozici v politickém středu. Vnikla jiţ v roce 1906 jakoţto strana agrární a od počátku měla ve svém programu boj za finskou nezávislost směrem k vytvoření suverénního státu s republikánským zřízením. Z řad centristů vzešel i prezident Urho Kekkonen, k jehoţ odkazu se strana dodnes hlásí.

26

V letech 1991 – 1995 byli centristé nejsilnější stranou ve Finsku. Původně se vymezili vůči evropskému integračnímu procesu a silné euroskeptické křídlo vedlo kampaň proti členství Finska v EU. Avšak diskuse o postoji ke členství v EU zapříčinila rozbroje uvnitř strany a pod pohrůţkou rezignace tehdejšího předsedy strany a premiéra Eska Aha stranický sjezd nakonec formálně členství podpořil (Kaniok 2003: 99). Teprve ve svém programu z roku 1996 strana oficiálně, byť stále velmi opatrným způsobem, vyjádřila svůj kladný postoj ke sbliţování Finska s Evropskou unií (Mickelsson 2007: 292, 302). Od roku 2003 centristé opět zaujímají místo nejsilnější politické strany a centrista a bývalý ministr obrany Matti Vanhanen byl jiţ dvakrát po sobě jmenován finským premiérem. Strana se dnes staví smířlivě ke spolupráci Finska a NATO a nezavrhuje ani případné členství země v Severoatlantické alianci (Keskusta 2009b). Odsoudila však americkou invazivní politiku vůči Iráku, s níţ předsedkyně strany Anneli Jäätteenmäki vyjádřila před parlamentními volbami 2003 striktní nesouhlas, v němţ se k centristům připojili se i Zelení, Levicový svaz a část sociálních demokratů (Kopeček 2005: 253).

3.2.2 Kansallinen kokoomus (KOK) Národní koalice je pravicovou konzervativně-liberální stranou, která má svůj původ v období vzniku samostatné republiky (Mickelsson 2007: 318-319). Na rozdíl od opatrných centristů je tato strana silně proevropská a usiluje o upevnění postavení Finska na mezinárodních fórech, protoţe jedině skrze mezinárodní spolupráci si Finsko dokáţe udrţet svou svébytnost a suverenitu. Konzervativci byli rovněţ členy vlády v době, kdy Finsko přistoupilo k EU. Od té doby se zasazují o posílení pozice a vlivu Finska v ní, stejně jako o vybudování ekonomicky a politicky silné Evropské unie. Konzervativci podporují účast Finska, EU a OSN na řešení bezpečnostních problémů vztahujících se k porušování lidských práv a chudobě (Kokoomus 2009b). Strana je také horlivým zastáncem rostoucí spolupráce Finska a NATO směřující k plnohodnotnému členství. Podle názoru konzervativců nemá Evropská unie dostatečné kapacity ke zvládnutí závaţných krizí a vzhledem k dosavadní propojenosti obou organizací nemá smysl zůstávat vně NATO, která je v současnosti jedinou plně akceschopnou bezpečnostní organizací působící na území Evropy (Kokoomus 2009a).

27

3.2.3 Suomen sosialidemokraattinen puolue (SDP) Finská sociálně demokratická strana vznikla jiţ na konci devatenáctého století jako strana pracujících a zaujímá místo na levé straně politického spektra. Od vyhlášení finské samostatnosti jsou sociální demokraté u moci takřka nepřetrţitě aţ na několik málo volebních období. Z řad sociálních demokratů pocházeli tři po sobě jdoucí prezidenti Maunu Koivisto, Martti Ahtisaari a současná prezidentka Tarja Halonen (Suomen Sosialidemokraattinen Puolue 2009). Tato strana je klasickou sociální demokracií skandinávského střihu, prosazující principy welfare state. V některých bezpečnostních otázkách není strana dosud jednotná, a proto k nim nezaujímá oficiální stanoviska, dá se však říci, ţe dnes plně podporuje členství Finska v EU a většinově schvaluje i spolupráci s NATO. Je pravděpodobné, ţe část sociálních demokratů by nebyla ani proti členství Finska v NATO. Neshody v rámci sociální demokracie vyvstaly v souvislosti s jiţ zmíněnou invazí na území Iráku. Někdejší sociálnědemokratický premiér Paavo Lipponen byl zastáncem amerického útoku na Irák, ačkoliv své postoje vyjadřoval velmi opatrně v důsledku negativního přijetí amerického postupu širší veřejností. Část sociálních demokratů včetně prezidentky Tarji Halonen však vyjádřila ostrý nesouhlas s americkou politikou (Kopeček 2005: 253).

3.2.4 Vasemmistoliitto (VAS) Levicový svaz je v politickém spektru umístěn nalevo od finských sociálních demokratů a po pádu ţelezné opony se jim značně přiblíţil. Jedná se vlastně o stranu vzešlou z reformního komunistického subjektu, která sama sebe nazývá demokratickou novou levicí a jejími klíčovými tématy jsou lidská práva a ochrana ţivotního prostředí (Mickelsson 2007: 297, 317, 359). Strana se původně profilovala jako antievropská a stavěla se zamítavě k přistoupení Finska k EU (Kaniok 2003: 99). Levicový svaz dnes svým způsobem podporuje evropskou dimenzi finské bezpečnostní politiky, vyzývá k dodrţování principů OSN, nesouhlasí však s angaţmá Finska v NATO a vystupuje proti všem vojenským aliancím. Ideálním cílem strany je všeobecné odzbrojení, konec válek a nastolení světového míru v rámci globální demokracie, kde budou všeobecně dodrţována lidská práva. Strana dále poţaduje reformu Evropské unie tak, aby upustila od neoliberálních principů a více podporovala společnost na bázi severského modelu solidarity. Levicový svaz poţaduje

28

vstřícnější imigrační politiku a ţádá také, aby bylo jedno procento finského hrubého domácího produktu ročně poskytováno rozvojovým zemím (Vasemmistoliitto 2007).

3.2.5 Vihreät (VIHR) Finští Zelení, původně Zelený svaz (Vihreä liitto) vzešli z environmentálního hnutí sedmdesátých let dvacátého století a jsou také spíše levicovou politickou stranou, ač se sami prezentují jako strana mírová mimo pravo-levé rozdělení stranického spektra. Během rozhovorů o členství Finska v EU nezaujala strana ţádné oficiální stanovisko, neboť byla rovnoměrně rozdělená na „křídlo kritických stoupenců a odpůrců unie“. Zelení odmítali přeměnu EU ve vojenskou organizaci a na konci devadesátých let poţadovali vytvoření systému celoevropské bezpečnosti pod dohledem OBSE (Pečínka 2002: 116). Dnes poţadují finští Zelení revizi oficiální bezpečnostní politiky Finska a zdůrazňují nutnost zabývat se především environmentální bezpečností. Bezpečnostní politika by měla ještě více reflektovat současný charakter bezpečnostních hrozeb a rizik v globálním měřítku a uznat skutečnost, ţe je to právě environmentální politika, která tvoří základní nástroj pro prevenci konfliktů, vznikajících na pozadí klimatických změn a nedostatku přírodních zdrojů. Podle Zelených by mělo Finsko, stejně jako celá Evropská unie nést plnou zodpovědnost za stav globální bezpečnosti. Zelení vystupují proti členství Finska v Severoatlantické alianci a odmítají povaţovat spolupráci s Aliancí za první krok ke členství v NATO. Vítají však angaţmá Finska v mírových misích po boku svých strategických partnerů (Vihreät 2009).

3.2.6 Kristillisdemokraatit (KD) Křesťanští demokraté jsou malou konzervativní pravicovou stranou zaloţenou začátkem druhé poloviny dvacátého století na hodnotách křesťanství a principech křesťanské morálky. Tato strana plně podporuje současný vývoj finské bezpečnostní politiky. Nebrání se ani členství země v NATO, ovšem pouze pod podmínkou, ţe by bylo schváleno obyvateli v referendu (Kristillisdemokraatit 2009). V postoji k EU strana preferuje „představu organizace suverénních národních států“ (Kopeček 2003: 258-259). Strana se zasazuje za svrchovanost

principů

OSN,

které

nemohou

být

obcházeny

Spojenými

státy,

Severoatlantickou aliancí ani Evropskou unií. Podle křesťanských demokratů by se Finsko 29

mělo soustředit na nové typy hrozeb, zejména na terorismus a organizovaný zločin a mělo by zaměřit svoji pozornost na boj s kriminalitou tak, aby se z Finska stala nejbezpečnější země Evropy (Kristillisdemokraatit 2009).

3.2.7 Svenska folkpartiet (SFP) Švédská lidová strana je liberální středovou stranou zastupující švédsko-finskou menšinu. Strana je rozdělená do několika proudů, je sice jednoznačně proevropská, členství v EU podpořila jiţ na počátku devadesátých let (Kaniok 2003: 99), ale k případnému členství v NATO nezaujímá jednotné stanovisko (srov. Lax 2004, Mickelsson 2007: 307-308).

3.3 Hlavní aktéři bezpečnostní politiky Finska Tato kapitola má za úkol představit hlavní aktéry, kteří připravují a implementují zahraniční, bezpečnostní a obrannou politiku Finska. Je patrné, ţe aţ do začátku 21. století byla bezpečnostní problematika rozdělena mezi jednotlivá ministerstva, ovšem bez potřebné míry koordinace. Zatímco Ministerstvu zahraničních věcí (Ulkoasiainministeriö) podléhal největší díl této problematiky, Hlavní velitelství finských ozbrojených sil (Puolustusvoimat) se zabývalo výhradně záleţitostmi národní obrany, Ministerstvo obrany (Puolustusministeriö) mělo na starosti otázky mezinárodní obrany, Ministerstvo vnitra (Sisäasiainministeriö) pak řešilo záleţitosti vnitřní bezpečnosti (Ries 1999: Kapitola 4). Dnes tyto politiky souhrnně řídí prezident a vláda v čele s premiérem, který nese nejvyšší zodpovědnost za záleţitosti týkající se Evropské unie. Premiér také dohlíţí na činnost a veškeré záleţitosti podléhající kompetencím finské vlády (The Strategy for Securing the Functions Vital to Society 2006: 6). Co se týče konkrétních ministerstev, za zahraniční a bezpečnostní politiku zodpovídá Ministerstvo zahraničních věcí, Ministerstvo obrany a Ministerstvo vnitra. Ačkoliv Finsko stále razí politiku vojenského nezapojení, na tvorbě obranné politiky se také významně podílí mezinárodní obranná spolupráce. Za národní obrannou politiku zodpovídají na jedné straně Ministerstvo obrany a přidruţené instituce v čele s Branným a bezpečnostním výborem (Turvallisuus ja puolustusasiain komitea,

30

Security and Defence Committee), na straně druhé je opět determinuje členství v mezinárodních organizacích (Ministry for Foreign Affairs 2009d). Branný a bezpečnostní výbor vznikl v roce 2000 a nahradil tzv. Obrannou radu (Defence Council), která měla za úkol koordinovat záleţitosti finské obrany (Finnish Security and Defence Policy 2001: 3). Branný a bezpečnostní výbor má za úkol monitorovat vývoj a změny v bezpečnostní politice a jeho důleţitost spočívá především v tom, ţe koordinuje činnost ministerstev a ostatních aktérů, kteří se podílejí na tvorbě bezpečnostní politiky Finska (The Strategy for Securing the Functions Vital to Society 2006: 7). Na úrovni vlády se bezpečnostní problematikou zabývá Vládní výbor pro zahraniční a bezpečnostní politiku (Ulko- ja turvallisuuspoliittinen ministerivaliokunta, Cabinet Committee on Foreign and Security Policy) a Výbor pro obranu (Puolustusvaliokunta, The Defence Committee). Prvnímu ze zmiňovaných výborů předsedá ministerský předseda a jeho členy jsou ministr financí, ministr zahraničního obchodu a rozvoje, ministr zahraničních záleţitostí, ministr ţivotního prostředí, ministr obrany, ministr migračních a evropských záleţitostí a ministr práce. Vládní výbor pro zahraniční a bezpečnostní politiku je nejvyšším orgánem zodpovědným za záleţitosti finské obrany. Jednání tohoto výboru podléhají utajení, zveřejnitelné informace následně poskytuje hlavní vládní mluvčí (Ministry of Defence 2009c). Konají se také společná jednání Výboru pro zahraniční a bezpečnostní politiku a prezidenta republiky (The Strategy for Securing the Functions Vital to Society 2006: 6). K hlavním úkolům Výboru pro obranu patří řešení záleţitostí týkajících se branné povinnosti, armády, mírových operací a legislativy vztahující se k výjimečným situacím (Ministry of Defence 2009d). Co se týče současné role zmiňovaných ministerstev, Ministerstvo zahraničních věcí má za úkol zabezpečit bezpečnost a blahobyt Finska a Finů, stejně jako usilovat o bezpečný a spravedlivý svět. Ministerstvo se soustředí kromě zahraniční a bezpečnostní politiky, i na obchodní politiku a politiku rozvoje, a na mezinárodní vztahy jako takové. Jeho úlohou je koordinovat mezinárodní záleţitosti ve spolupráci s ostatními příslušnými ministerstvy (Ministry for Foreign Affairs 2009e). Ministerstvo obrany se stará o národní obrannou politiku a národní bezpečnost stejně jako o mezinárodní spolupráci v záleţitostech obranné politiky, a je zodpovědné za zajištění nezávislých obranných kapacit, připravenost pro mezinárodní krizový management, spolupráci s jinými evropskými bezpečnostními strukturami na zajištění finských národních zájmů a udrţování silné vůle Finů k obraně vlasti (Ministry of Defence 2009b).

31

Ministerstvo vnitra zodpovídá za vnitřní bezpečnost a migraci. Jeho úkolem je budovat bezpečné, zodpovědné a pečující Finsko pod principy různosti a rovnosti (Ministry of the Interior 2009). Z uvedeného výčtu aktérů je patrné, ţe agendy zahrnující vnitřní a vnější bezpečnost se prolínají a obě záleţitosti mají v rukou v podstatě titíţ aktéři. S proměnou bezpečnostního prostředí po skončení studené války a rostoucí globalizací se pomalu smazává hranice mezi vnitřní a vnější bezpečností a na obou úrovních vyvstává tatáţ problematika.

3.4 Analýza oficiálních bezpečnostních dokumentů Základními zdroji tvorby bezpečnostní politiky Finska jsou, kromě hodnocení analýz bezpečnostních hrozeb a z nich vyplývajících rizik, na jedné straně národní zájmy a na straně druhé determinace členstvím v mezinárodních organizacích, zejména a především pak v Evropské unii. Pro Finsko je tedy z hlediska bezpečnostní politiky klíčovým především dokument Bezpečná Evropa v lepším světě: Evropská bezpečnostní strategie. Vzhledem k tomu, ţe většina členských států EU jsou zároveň i členy NATO, a zároveň vhledem k vzrůstající spolupráci obou organizací, je Finsko do jisté míry vázáno i na rozhodování Severoatlantické aliance. Na následujících řádcích budou představeny konkrétní finské dokumenty, které definují a vytvářejí podobu finské bezpečnostní politiky od devadesátých let dvacátého století aţ po současnost. Jednotliví aktéři finské bezpečnostní politiky vydávají své vlastní dokumenty, které se věnují bezpečnosti jako celku, dílčím bezpečnostním otázkám, či jednotlivým sektorům bezpečnosti. Nejdůleţitějšími jsou však zprávy, které podávají komplexní obraz o finské bezpečnostní politice a mají celonárodní význam. Zásadním dokumentem, který definoval budoucí směřování finské bezpečnostní politiky, byla vládní zpráva z června 1995 s názvem Bezpečnost v měnícím se světě: směřování finské bezpečnostní politiky (Turvallisuus Muuttuvassa Maailmassa: Suomen Turvallisuuspolitiikan suuntalinjat, Security in a Changing World: Guidelines for Finland´s Security Policy). Zpráva vychází z čerstvě nabytého členství Finska v EU a nově definuje

32

Finsko jako vojensky nezapojenou zemi. Stojí zde, ţe Finsko jakoţto nový člen Evropské unie, se bude angaţovat v projektu Společné zahraniční a bezpečnostní politiky a podílet se tak na tvorbě Evropské bezpečnostní a obranné politiky, tudíţ nemůţe zůstat neutrálním státem, neboť po skončení studené války tato politika ztrácí svůj smysl (Security in a Changing World 1995). Přelomovým sdělením tohoto dokumentu je, ţe v případě ohroţení Finsko můţe v souladu s chartou OSN poţádat o vojenskou asistenci druhých zemí. Jak uvádí Ries, faktem je, ţe ve skutečnosti existují pouze dvě síly, které mohou efektivně asistovat v ozbrojeném konfliktu, a to Spojené státy a NATO. Od doby Smlouvy o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci se Sovětským svazem a následného sbliţování se se západem na začátku devadesátých let to byl zásadní posun, kterým se Finsko začlenilo do západních struktur (Ries 1999: Kapitola 1 a 9). V roce 1997 předloţila finská vláda parlamentu dokument s názvem Vývoj bezpečnosti v Evropě a finská obrana (Euroopan turvallisuuskehytis ja Suomen puolustus, European Security Development and Finnish Defence). Tento text se zabýval vývojem Evropské bezpečnostní a obranné politiky a následným vlivem tohoto vývoje na finskou obranu, přičemţ zde byly nastíněny potřebné změny v organizaci finských obranných sil. Byl zde načrtnut předpokládaný vývoj ozbrojených sil aţ do roku 2008. Finsko, jiţ ne neutrální, je zde definováno jako země vně vojenské aliance, která si musí zabezpečit vlastní silnou obranu, pokud ovšem nenastanou skutečnosti, které by si vyţádaly změnu. Tímto si Finsko ponechává otevřené všechny dveře, tedy i ty do NATO. Dokument byl poprvé revidován v roce 2001 a stal se definitivně nedílnou součástí bezpečnostní politiky Finska (Kuusela 2002). Finská

bezpečnostní

a

obranná

politika

2001

(Suomen

turvallisuus-

ja

puolustuspolitiikka 2001, Finnish Security and Defence policy 2001) vznikla na základě připomínek k textu z roku 1996 ze strany příslušných ministerstev a přidruţených institucí. Jak jiţ bylo zmíněno v kapitole věnující se aktérům bezpečnostní politiky Finska, koordinovat bezpečnostní politiku má za úkol Branný a bezpečnostní výbor, stejně jako mu od roku 2001 náleţí koordinace příprav této zprávy. Obsáhlá zpráva se zabývá bezpečností v širokém slova smyslu, byť největší prostor je věnován bezpečnosti vojenské (srov. Finnish Security and Defence Policy 2001). Dokument se stal předchůdcem strategie z roku 2004, která dosud představuje základní kámen finské bezpečnostní politiky.

33

V roce 2004 byla parlamentem přijata nová komplexní vládní zpráva, která na výše zmíněné dokumenty navázala a rozšířila je. Tzv. Bílý dokument (White paper), jak začala být tato finská bezpečnostní strategie familiárně nazývána, celým názvem Finská bezpečnostní a obranná politika 2004 (Suomen turvallisuus- ja puolustuspolitiikka 2004, Finnish Securtity and Defence Policy 2004) je širokou analýzou finské bezpečnostní a obranné politiky. Dokument bere v úvahu globalizaci jako zásadní faktor ovlivňující současnou podobu bezpečnosti ve světě a navazuje tak na Evropskou bezpečnostní strategii a rozvíjí ji. K nejzávaţnějším globálním hrozbám řadí terorismus, proliferaci a pouţití zbraní hromadného ničení, regionální konflikty a uţití vojenské síly, organizovaný zločin, obchod s drogami a obchodování s lidmi, ekonomické a technologické hrozby, environmentální problémy, růst populace, migraci a epidemie.14 Zajímavým faktem je, ţe za jeden ze zdrojů bezpečnostních problémů označuje strategie, vedle nedodrţování lidských práv, zhroucení států, krize rozvojových zemí i konfrontaci civilizací v huntingtonovském duchu (Finnish Security and Defence Policy 2004: 18-20). Zpráva se také zabývá strategickým plánováním v delším časovém horizontu, věnuje se předpokládanému vývoji finských ozbrojených sil aţ do roku 2012 a shrnuje v podstatě všechny zásadní principy finské bezpečnostní politiky, od determinace členstvím v mezinárodních organizacích, přes význam regionální spolupráce aţ po důleţitost udrţení si vlastních vojenských kapacit. Bílý dokument na mnoha místech akcentuje důleţitost transatlantických vazeb a zároveň uvádí, ţe je moţné, ţe Finsko v budoucnu zaţádá o plné členství v Severoatlantické alianci (srov. Finnish Security and Defence Policy 2004: 6, 57-63). Velký prostor této téměř dvousetstránkové strategie je věnován obecným charakteristikám současného bezpečnostního prostředí v globálním i regionálním měřítku, hlavních hrozeb ohroţujících světovou i finskou bezpečnost, a aktérů na mezinárodním bezpečnostním poli. Vzhledem ke své rozsáhlosti je dokument poměrně nepřehledný. Dokument Finská bezpečnostní a obranná politika byl v nedávné době aktualizován a začátkem roku 2009 vyšla jeho nová verze, která dosáhla četných kvalitativních změn, zvláště ve své struktuře a uspořádání. Zpráva přináší vyčerpávající přehled o současné mezinárodní bezpečnostní situaci, znovu akcentuje důleţitost Finska coby hráče na mezinárodních bezpečnostních fórech, zasazuje se za další rozšiřování mezinárodní spolupráce a tentokrát i 14

Evropská strategie řadí mezi klíčové hrozby terorismus, proliferaci zbraní hromadného ničení, regionální konflikty, zhroucení státu a organizovaný zločin, je tedy patrné, ţe výčet hrozeb je téměř totoţný (A Secure Europe in a Better World 2003).

34

otevřeně připouští členství Finska v Severoatlantické alianci. Dokument rovněţ reaguje na události, které se staly po vydání verze z roku 2004, především na přírodní katastrofy jako byla vlna Tsunami v jihovýchodní Asii, záplavy v Bangladéši a zemětřesení v Pákistánu a Číně, z čehoţ plyne, ţe velký důraz je kladen na hrozby environmentálního charakteru, podobně jako v dokumentu z roku 2004. Na rozdíl od předešlé verze jsou tu také více akcentovány ekonomické hrozby v důsledku finanční krize, která započala v roce 2008 (Vanhanen 2009). Dá se přirozeně očekávat, ţe tato verze verzi předchozí plně nahradí. V roce 2003 byla pod hlavičkou Branného a bezpečnostního výboru vydána Vládní rezoluce o zabezpečení funkcí zásadních pro společnost. Dokument byl o tři roky později aktualizován a doplněn a vydán pod názvem Strategie pro zabezpečení funkcí zásadních pro společnost 2006 (Yhteiskunnan elintärkeiden toimintojen turvaamisen strategia 2006, The Strategy for securing the functions vital to society 2006). Tato rezoluce pojímá bezpečnost v širokém slova smyslu a v jednotlivých kapitolách se zabývá bezpečnostními sektory od vojenského po společenský. Dokument vyjmenovává konkrétní hrozby, načrtává několik scénářů a specifických situací, které by mohly nastat a určuje role jednotlivým ministerstvům ve zvládání těchto situací, respektive jejich předcházení, je tedy narozdíl od Bílého dokumentu více praktický. Jako ţivotní funkce finské společnosti definuje dokument efektivní spolupráci parlamentu, prezidenta, vlády a jednotlivých ministerstev na dané problematice, dále aktivní participaci Finska na mezinárodních fórech, dostatek vlastních vojenských obranných kapacit, zabezpečení vnitřní bezpečnosti, zajištění fungování finské ekonomiky a infrastruktury, společenská bezpečnost včetně sociální a zdravotní péče a vzdělávání, posilování soudrţnosti finské společnosti směrem k odolnosti vůči krizovým situacím a jejich zvládnutí. U všech těchto kategorií je v rezoluci uveden ideální konečný stav. Vhledem k širokému pojetí bezpečnosti jsou mezi aktéry zahrnuta i jiná ministerstva, u nichţ bezpečnostní problematika nedominuje, ale dotýká se jich ekonomická, sociální, či environmentální bezpečnost, dále pak regionální administrativy, národní rady ekonomické povahy a nevládní organizace. Tomu odpovídá i výčet hlavních hrozeb, které představuje narušení elektrické sítě, váţné ohroţení zdraví a finančních příjmů obyvatel Finska, váţné narušení fungování ekonomiky, velké havárie a přírodní katastrofy, environmentální hrozby, terorismus, organizovaný zločin a závaţná kriminalita, hrozby vyplývající z migrace,

35

politický, vojenský a ekonomický nátlak a uţití vojenské síly (srov. The Strategy for Securing the Functions Vital to Society 2006: 60-63)15. Posledním z relevantních dokumentů je Program pro vnitřní bezpečnost: Bezpečnost na prvním místě (Safety First: Internal Security Programme, Turvallinen elämä jokaiselle – Sisäisen turvallisuuden ohjelma) vydaný v roce 2004 a aktualizovaný v roce 2008. Jeho „hlavní ambicí je z Finska vytvořit nejbezpečnější zemi Evropy“. K tomu by mělo dojít zejména zefektivněním spolupráce všech bezpečnostních sloţek státu, přičemţ klíčovou roli zde má hrát policie (Bohman 2008: 53). Program se zabývá zejména postupem bezpečnostních sloţek v prevenci proti nárůstu vnitřní kriminality, zejména násilné trestné činnosti, trestné činnosti spojené s poţíváním alkoholu, dopravních deliktů a zmiňuje i hrozby terorismus a organizovaný zločin (srov. A Safer Community 2004, Safety First 2008). Existuje řada dalších dokumentů, které souvisejí s bezpečnostní politikou Finska, primárně se však dotýkají jiných oblastí, proto zde nejsou uvedeny.

3.5 Bezpečnostní hrozby a jejich zdroje Od konce studené války se prostředí okolo Finska stalo stabilnějším, přičemţ bezpečnost tamního regionu spadá pod působnost EU i NATO (Ministry of Defence 2009e). Finsko je díky své poloze relativně vzdálené od zbytku Evropy. Proto se této zemi poměrně dlouhou dobu vyhýbaly hrozby související s mezinárodním organizovaným zločinem a migrací. Navíc je to země náboţensky homogenní, téměř devadesát procent finských občanů se hlásí k luteránské víře a ani vztahy finského a finsko-švédského obyvatelstva nejsou nikterak vyhrocené (Lintonen 2000: 161). Avšak postupující internacionalizace finské ekonomiky a širší integrace země do evropských struktur zapříčinila, ţe ani Finsku se tyto tzv. „nové bezpečnostní hrozby“ nevyhýbají (srov. Zeman 2002: 37, Eichler 2006: 20-25). Hlavní bezpečnostní hrozby pro Finskou republiku jsou definovány ve výše zmíněných dokumentech. Tato kapitola si nedává za úkol podat vyčerpávající výčet všech bezpečnostních hrozeb potenciálně se dotýkajících Finska, uvádí však ty problematické faktory vedoucí ke vniku hrozeb a ty hrozby, které jsou 15

Text zahrnuje kompletní výčet hrozeb s přidruţeným seznamem aktérů, v jejichţ kompetenci je jejich zvládnutí, či předcházení.

36

nejviditelnější a mají přímý vliv na současnou podobu finské bezpečnostní politiky, respektive na bezpečnostní situaci ve Finsku.

3.5.1 Problematický vztah Finska a Ruska Toto citlivé téma i nadále rozděluje finskou společnost, zvláště v souvislosti s případným členstvím země v Severoatlantické alianci, jak jiţ bylo zmíněno v kapitole Finsko a NATO. Ze strany Ruské federace vzešla ostrá kritika jiţ vůči zapojování Finska do struktur Aliance v rámci Partnerství pro mír. Nelze tedy očekávat, ţe by se postoj Ruska k případnému členství Finska v NATO mohl změnit. Členstvím by byly nepochybně narušeny „mimořádné vztahy“ Finska a jeho velkého souseda, které byly vybudovány během studené války a vlastně zajistily Finsku, aby si udrţelo svou formální nezávislost. Vhledem k historickým souvislostem a geografické blízkosti obou zemí, je velmi obtíţné předvídat rozsah předpokládané negativní reakce Ruska ke členství Finska v Alianci. Důleţité je, ţe ačkoliv je Finsko jiţ integrovanou součástí západních struktur, NATO je z pozice Ruska i nadále vnímáno jako potenciální vojenská hrozba vůči federaci, na rozdíl od primárně politické Evropské unie. Finsko je navíc součástí severské energetické sítě, která je skrze Finsko napojená na Rusko. V následujících letech bude Finsko stále závislé na Rusku, respektive na dodávkách energie právě z Ruska. Druhá záleţitost, která souvisí s problematickým vztahem Finska a Ruska je tzv. karelská otázka. Ve Finsku i nadále existuj početná skupina hlasů poţadující navrácení těchto území za východní hranicí země. Na ruské straně však neexistuje vůle, která by k takovému kroku vedla. Navrácení těchto dnes zaostalých a chudých území by s sebou navíc přineslo velkou ekonomickou zátěţ pro Finsko. Finsko a Ruská federace mají společných přibliţně 1300 km hranic. Diskontinuita mezi ekonomicko-sociální situací na finské straně a na straně ruské je zde patrná na první pohled, coţ je reprezentuje případný zdroj hrozeb socioekonomické povahy (Ries 1999: Kapitola 1 a 7). Nejzávaţnější hrozbou vyplývající z problematických vztahů Finska a Ruska je vznik ozbrojeného konfliktu, respektive ruská vojenská invaze, pravděpodobnost takového vývoje je však v současném bezpečnostním prostředí poměrně nízká.16 I Bílý dokument uvádí, ţe 16

Ries uvádí moţné scénáře nejzávaţnějších krizí, které by se významně dotkly Finska jakoţto ruského souseda. Patří k nim politický konflikt mezi Ruskem a Pobaltskými zeměmi, Ruskem a západem a Ruskem a Finskem, dále pak konflikty uvnitř Ruska včetně občanské války, humanitární

37

oblasti v sousedství Finska jsou v současné době stabilní, proto se s bezprostředními vojenskými hrozbami nepočítá. Moţnost jistého vyhrocení finsko-ruských vztahů je však velmi reálná, naznačil to i případ uneseného dítěte z počátku května 2009. Chlapce, kterého finský soud svěřil do péče finskému otci unesla jeho ruská matka do své vlasti. Otec dítěte se pak z Ruska nechal se svým synem vyvézt v kufru auta s diplomatickou značkou, které řídil zaměstnanec finského konzulátu v Petrohradě. Z případu se záhy stala diplomatická roztrţka na úrovni ministrů zahraničí obou zemí, kdyţ ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov ostře protestoval u svého finského protějšku Alexandera Stubba (Helsingin Sanomat 2009).

3.5.2 Terorismus Ačkoliv se v současnosti ve světě hovoří o novém terorismu globálního charakteru, který je spojován zejména s islámským světem (srov. Eichler 2006: 159), ve Finsku, ač je svědkem masivní migrace i z islámských zemí, k závaţnějším konfliktům tohoto rázu nedochází. Pravděpodobnost, ţe by došlo k teroristickému útoku takového druhu ve Finsku je podle Bílého dokumentu nízká. Mnohem pravděpodobnější je tak teroristický útok v zahraničí na finské turisty a především účastníky zahraničních misí v rizikových oblastech. Je také moţné, ţe islamističtí teroristé vyuţijí Finsko například ke svému úkrytu nebo zde budou hledat podporu v imigrantských komunitách (Finnish Security and Defence Policy 2004: 2021). Je to však jiný fenomén, který tuto severskou zemi jiţ několikrát zasáhl. Jedná se o tzv. psychopatologický terorismus, který Mareš definuje jako terorismus, jehoţ dominantním cílem je psychické uspokojení pachatele, či pachatelů teroristickou činností (Mareš 2005: 361). V posledních letech došlo ke třem závaţným útokům, které naplňují charakteristiku psychopatologického teroristického činu. 11. října v roce 2002 odpálil dvacetiletý finský student bombu v přeplněném nákupním centru na helsinském předměstí Vantaa. Útok měl za následek šest mrtvých včetně samotného pachatele a více neţ šedesát zraněných Helsingin Sanomat 2002). 7. listopadu 2007 zase zaútočil osmnáctiletý ţák palnou ruční zbraní na střední škole v obci Tuusula severně od Helsinek, přičemţ zabil osm lidí a následně i sám krize a totálního zhroucení ruské společnosti, a v neposlední řadě také krize související s nukleárními hrozbami, a to jaderná havárie, uţití jaderné zbraně v rámci teroristického aktu a pouţití jaderných zbraní v občanské válce (Ries 1999: Kapitola 4).

38

sebe. Student byl údajně pravicovým extremistou, jeho napojení na nějakou organizaci se však neprokázalo. O svém činu pachatel nejprve informoval na internetu (Helsingin Sanomat 2007). K poslednímu útoku došlo 22. září 2008 v městečku Kauhajoki v západním Finsku. Pachatelem byl dvaadvacetiletý muţ, který kopíroval svého předchůdce z Tuusuly, střílel podobnou zbraní a rovněţ si za svůj cíl vybral školu. Paradoxem je, ţe mladík na internet umístil násilnické video jako předzvěst plánovaného činu, pročeţ jej zadrţela policie, ale po výslechu byl následně propuštěn. V Kauhajoki zahynulo celkem 11 lidí včetně střelce a řada dalších byla zraněna (Helsingin Sanomat 2008). Ve Finsku se záhy rozhořela debata na téma vlastnictví střelných zbraní, které jsou zde díky popularitě lovu snadno dostupné a které i oba střelci vlastnili legálně. Jiţ týden po střelbě v Kauhajoki byla zpřísněna pravidla pro získávání zbraní schválením novely příslušného zákona. Finská vláda rovněţ vyčlenila peníze pro systém psychologických a sociálních sluţeb určených mladým lidem a školám (Korpela 2008).

3.5.3 Hrozby spojené s migrací Migrace je globální fenomén a nevyhýbá se ani Finsku, které je pro migranty zemí tranzitní i cílovou. Faktem však je, ţe Finsko je zemí s pragmatickou imigrační politikou, navíc zde neexistuje relevantní politická strana s anti-imigračním programem, ani se zde dosud nerozpoutala větší veřejná debata na toto téma a imigranti jsou v zemi tolerováni, proto se sem většina z nich dostává legální cestou (Tanner 2004). Během let 1990 a 2008 vzrostl počet imigrantů legálně pobývajících ve Finsku téměř pět a půl krát, z 26 300 na 143 200 (Finnish Immigration Service 2009b). Jedním z důvodů nárůstu přílivu imigrantů byl rozpad Sovětského svazu a přirozeně také připojení země k Evropské unii, přičemţ efektem obou skutečností bylo otevření hranic a větší dostupnost země pro případné imigranty. Jiţ roku 1944 přijalo Finsko na 400 000 utečenců z Karélie, kterou obsadili Rusové (Hejkalová 2003: 95). V roce 1990 vyhlásil tehdejší finský prezident Mauno Koivisto, ţe i další Ugrofinové ţijící na ruském území mají právo vrátit zpět do své vlasti. Týkalo se to především obyvatel Ingrie, území v blízkosti Petrohradu. Do roku 2003 jich bylo do Finska přijato asi 25 000. Zatímco se část tohoto repatriovaného ugrofinského obyvatelstva bez problémů integrovala do finské společnosti, část z nich nepřijala finskou identitu. Týká se to zejména mladší generace, která zaţila sovětskou asimilační politiku a neovládá finštinu. 39

V důsledku toho přijala finská vláda preventivní opatření, které znemoţňuje návrat Ingeřanům, kteří neumějí finsky. Jak uvádí Tanner, finská média se často zabývala drogovými delikty mladých Ingeřanů, coţ však jiní povaţují za zveličený problém (Tanner 2004). V posledních letech zaţívá Finsko masivní příliv ţadatelů o azyl zejména z třetích zemí.

17

Podle Tannera zapříčiňují tento nárůst tři faktory, a to, rostoucí povědomí o Finsku

jako o stabilní a vyspělé zemi, jako o zemi s minimálním výskytem rasového násilí a neexistencí dobře organizovaného extrémně pravicového hnutí, a jako o zemi s liberální imigrační politikou ve srovnání s ostatními západoevropskými státy (Tanner 2004). Finská vláda kaţdoročně schvaluje kvóty pro příjem uprchlíků na základě Ţenevských konvencí. Počet přijímaných se pohybuje většinou okolo sedmi set a v posledních letech se týkal zejména uprchlíků ze Středního východu, afrických a východoasijských zemí (Finnish Immigration Service 2009c). Nejvíce imigrantů ve Finsku pochází z Ruska (26 900) a Estonska (22 500), dále pak ze sousedního Švédska (8 500), které je následováno Somálskem (4 900), Čínou (4 500) a Thajskem (3 900). Více neţ tři tisíce imigrantů pochází i z Německa, Turecka, Velké Británie a Iráku (Finnish Immigration Service 2009b). Ke konkrétním hrozbám souvisejícím s migrací patří zejména obchodování s lidmi a vznik nových organizovaně zločineckých skupin (The Strategy for Securing the Functions Vital to Society 2006: 56-57). Nelze také opomenout hrozbu šíření různých epidemií, v neposlední řadě AIDS (Finnish Security and Defence Policy 2004: 30).

3.5.4. Organizovaný zločin Kriminalita ve Finsku je tradičně poměrně nízká a kriminální statistiky jsou od devadesátých let takřka neměnné (srov. Bohman 2008: 48). V devadesátých letech panovaly ve Finsku velké obavy z rozšíření činnosti ruských zločineckých skupin na finské území, ukazuje se však, ţe tyto obavy byly mnohdy přehnané. Ačkoliv ve Finsku došlo k nárůstu organizovaně zločineckých aktivit, v porovnání se zbytkem Evropy je toto číslo stále marginální (Lintonen 2000: 163). Ruskojazyčné mafie, z nichţ nejvýznamnější je ruskoestonské konsorcium Obtshak, se ve Finsku podílí zejména na organizování prostituce. Bohman zmiňuje v souvislosti s organizovaným zločinem i motocyklové gangy Bandidos 17

V porovnání s ostatními severskými a západoevropskými zeměmi je počet ţadatelů o azyl ve Finsku stále poměrně nízký. V roce 2008 však Finsko dvojnásobně předčilo s více neţ čtyřmi tisíci ţádostmi Dánsko, které do té doby přijímalo více ţádostí o azyl neţ Finsko (Finnish Immigration Service 2009a).

40

MC, Hells Angels a Rogues Gallery, jejichţ příjmy pocházejí mimo jiné z obchodu s drogami (Bohman 2008: 48). Na mezinárodní úrovni spolupracuje Finsko na boji proti organizovanému zločinu přirozeně zejména s Ruskem a Estonskem (Finnish Security and Defence Policy 2004: 27).

3.5.5. Environmentální hrozby Bílý dokument rozlišuje dva typy environmentálních hrozeb. Mezi první typ patří ty, co se projeví náhle, tedy různé katastrofy, či ekologické havárie. Bílý dokument uvádí, ţe hlavní environmentální problémy mají svůj původ v Rusku, díky nešetrnému zacházení s odpady, znečišťování ovzduší a obavám z nedostatečné jaderné bezpečnosti. Nejrizikovějším se v tomto směru jeví přeprava pohonných hmot a jiných látek nebezpečných ţivotnímu prostředí přes Baltské moře. Finská vláda proto vyčlenila celkem 134 milionů eur na nákup víceúčelového ledoborce, který slouţí k odstraňování olejových a chemických skvrn. K druhému typu environmentálních hrozeb pak řadí hrozby plíţivé, především globální změny klimatu. Je pozoruhodné, ţe k hrozbám environmentálního charakteru je podle finských bezpečnostních dokumentů řazen také rapidní růst populace, který má váţný dopad na harmonický vztah člověka a přírody (Finnish Security and Defence Policy 2004: 28-29). Verze dokumentu z roku 2009 klade větší důraz na hrozby druhého typu a s tím, ţe mohou být zdrojem mnoha dalších hrozeb. Globální změny klimatu tak mohou ve svém důsledku zapříčinit masivní vlny migrace, konflikty o přírodní zdroje, které pak povedou k dalšímu ničení ţivotního prostředí (Finnish Security and Defence Policy 2009: 23-24).

3.6. Trendy ve vývoji ozbrojených sil Omezení ozbrojených sil vyplývající z Paříţské smlouvy pozbyla platnosti v roce 1990 na základě vládního prohlášení (Jutikkala – Pirinen 2001: 274). Cílem současné finské obranné politiky je garantovat nezávislost Finska, zaručit teritoriální integritu země a zabezpečit existenci jejích obyvatel, předejít obsazení země a chránit čelní představitele státu. Jak jiţ bylo několikrát zmíněno, finská obrana je v současnosti zaloţena na teritoriální bázi a

41

armáda má široké rezervy v důsledku všeobecné branné povinnosti18. Došlo tak k reorganizaci finských ozbrojených sil směrem k silnému a soběstačnému systému. Ačkoliv zaznívají hlasy poţadující zrušení všeobecné branné povinnosti, zatím neexistuje dostatečná politická vůle k tomuto kroku a dalo by se říci, ţe Finsko je spíše nakloněno tomuto současnému systému. Finské ozbrojené síly (The Finnish Defence Forces, Puolustusvoimat), přesněji tedy finské obranné síly, vykonávají dohled nad finským teritoriem a brání finskou integritu a nezávislost. Jejich úkoly jsou definovány zákonem o obranných silách v osmi bodech. Jsou jimi jmenovitě dohled nad finským územím, mořskými oblastmi a vzdušným prostorem ve spolupráci s dalšími pověřenými autoritami; zabezpečení teritoriální integrity, v případech nutnosti i s pouţitím síly; obrana země v rámci jejího soudního systému, zabezpečení existence a základních práv jejích obyvatel; technické zabezpečení a vývoj vojenské připravenosti země; zajištění vojenského výcviku, podpora dobrovolného vojenského výcviku podle příslušných nařízení a podněcování obyvatel k aktivitám, které zlepší jejich tělesný stav; aktivní účast v hájení zákona a směrnic jak předepisuje zákon, tedy účast na záchranných misích; účast na mírových operacích; a vykonávání dalších funkcí dle zákona. Vrchním velitelem finských ozbrojených sil je hlava státu, od roku 2000 tedy prezidentka Tarja Halonen. Ozbrojené síly jsou rozdělené na armádu, námořnictvo a letectvo. Armáda se skládá z pěchoty, polního dělostřelectva, protiletadlové jednotky a technických, logistických a signálních útvarů (The Finnish Defence Forces 2008). Zvláštní důraz je v posledních letech kladen zejména na systém velení a řízení obranných sil, armádní jednotky rychlého nasazení a efektivní fungování krizového managementu. S největšími organizačními změnami finských ozbrojených sil počítala především vládní zpráva z roku 1997 Vývoj bezpečnosti v Evropě a finská obrana. Co se týče posílení operability obranných sil, byly za tímto účelem přetransformovány tři brigády jaegerů, které mají svou tradici jiţ od dob před vyhlášením finské nezávislosti, na tři brigády rychlé reakce. Finské kapacity určené pro operace krizového řízení prošly přirozeně vývojem, který umoţnil jejich nasazení v operacích pod vedením organizací, jichţ je Finsko členem (Kuusela 2002). Finsko se tedy můţe účastnit operací pod vedením OSN, OBSE, EU a NATO, za jejichţ přípravu a řízení zodpovídá vedle Ministerstva obrany i Ministerstvo zahraničních věcí.

18

Všeobecná branná povinnost se vztahuje na všechny dospělé a způsobilé muţe a od roku 1995 mohou do vojenské sluţby dobrovolně nastoupit i ţeny (Kuusela 2002).

42

V jedné z předchozích kapitol jiţ byla řeč o finských iniciativách v jednotlivých těchto organizacích. Ke krizovému managementu je třeba ještě dodat, ţe Finsko rovněţ vyčlenilo část svých ozbrojených sil v rámci Evropského základního cíle, která čítá 1500 muţů, coţ je zhruba o polovinu více neţ poţadovaly předpisy EU. Současně také disponuje brigádou rychlé reakce vybudovanou dle standardů NATO, která je však kompatibilní i pro operace EU a zahrnuje „mechanizovaný prapor, ţenijní prapor, stráţní rotu, obrněnou průzkumnou rotu, rotu vojenské policie a minolovku“. Dle finských zákonů však není moţné nasadit do mírových operací více neţ 2000 muţů najednou (Khol 2002: 130-131). K trendům posledních let patří dále sniţování počtu zaměstnanců a šetření financí vynaloţených na finskou obranu a záleţitosti s ní spojené. Podle zastánců členství v Severoatlantické alianci by Finsku výrazně prospělo připojení k NATO zejména pak z důvodu dalšího rozvoje finských ozbrojených sil za podpory aliančních finančních prostředků (Kivinen 2007: 35-37).

43

Závěr Finská bezpečnostní politika prošla na začátku devadesátých let komplexní reformou. Po konci bipolárního uspořádání světa se Finsko vymanilo z vlivu sousedního Ruska a pod vlivem postupující globalizace bylo třeba reformulovat základní teze nově budované bezpečnostní politiky. Od politiky striktní neutrality se země posunula k politice vojenského nezapojení, jejímiţ hlavním principem se stalo budování vlastních silných obranných kapacit. Tato politika však nikdy nebránila Finsku v široké mezinárodní spolupráci, především v rámci Evropské unie, a účasti na mírových misích, která má ve Finsku tradici jiţ od poloviny dvacátého století. Finské bezpečnostní dokumenty však propagují politiku tzv. třetí cesty, díky které zůstávají zemi otevřené dveře i do Severoatlantické aliance, s níţ od počátku devadesátých let čile spolupracuje. V nejnovějším vydání finské bezpečnostní strategie, tzv. Bílém dokumentu, se jiţ otevřeně připouští připojení Finska do aliančních struktur. Je zde tedy zjevný významný posun od opatrného sbliţování se s NATO, přes rozšiřování spolupráce, aţ po oficiální vyslovení moţnosti plné kooperace v rámci členství. Je vysoce pravděpodobné, ţe v horizontu několika málo let se bude ve Finsku členství v NATO oficiálně projednávat na vysoké politické úrovni. Co se týče relevantních finských politických stran, ačkoliv zde existuje konsensus na téma Evropská unie, v otázce Severoatlantické aliance zatím není většina stran jednotná. Ministerstvo obrany definuje tři základní úrovně finských bezpečnostních zájmů, které vymezují charakter bezpečnostní politiky Finska. V globálním měřítku jsou to hodnoty, které spočívají ve sdílení mezinárodní zodpovědnosti. Jejich obrana spočívá v účasti na mírových a humanitárních operacích. V měřítku regionálním, respektive evropském, je to pak obrana finských zájmů v uţším měřítku, přičemţ účastí na evropských operacích krizového řízení si Finsko zajišťuje svou národní bezpečnost. V měřítku státním jde o obranu finského teritoria a nezávislosti země, která je zajištěna pomocí udrţování dostatečně silných ozbrojených sil (Ministry of Defence 2009a). Finsko nejenţe tedy bojuje za bezpečnou vlast, ale i za bezpečnost ve světě a je pro něj důleţitá účast v konkrétních projektech na budování světové bezpečnosti. Kromě vojenské účasti na mírových misích, účasti na civilních misích, politické účasti na mezinárodních bezpečnostních fórech, se Finsko podílí i na kontrole obchodu se zbraněmi a na iniciativě proti nezákonnému šíření zbraní hromadného ničení (Finnish Security and Defence Policy 2004: 40-43). Nutno dodat, ţe Finsko preferuje mírová řešení a

44

uţití síly podporuje jen v nejnutnějších případech. Svou pozornost orientuje Finsko především na Evropu a evropské bezpečnostní prostředí. Velká důleţitost je přirozeně kladena na budování výjimečných vztahů se sousedními státy, tedy s ostatními severskými zeměmi, pobaltskými republikami a v neposlední řadě s Ruskem. Regionální dimenzi Finsko vehementně prosazuje v rámci Evropské unie (Ministry for Foreign Affairs 2009d). Tvorbou finské bezpečnostní politiky se zabývají příslušná ministerstva a rady. Důleţitým krokem v této oblasti byla koordinace vztahů mezi jednotlivými orgány zabývajícími se bezpečnostní politikou na počátku 21. století, čímţ došlo k zefektivnění práce na posílení bezpečnosti ve Finsku i mimo něj. Ačkoliv je země relativně izolovaná od zbytku Evropy, nevyhýbají se mu ani tak závaţné hrozby jako organizovaný zločin. Finsko se navíc potýká s přílivem imigrantů ze zemí třetího světa. Co však nedokázaly s určitostí předvídat ţádné bezpečnostní analýzy, byly psychopatologické teroristické činy z posledních let, které zásadním způsobem ohrozily finskou bezpečnost, respektive narušily pocit bezpečí obyvatel Finska. Tyto události dokázaly, ţe ve finském bezpečnostním systému stále existují mezery, a proto je třeba jej neustále aktualizovat a rozšiřovat. A to i přesto, ţe finská bezpečnostní politika má velký záběr, co se týče šíře pojetí bezpečnosti i referenčních objektů bezpečnostní politiky.

45

Seznam zkratek BALTBAT BALTNET

Baltský prapor, Baltic Battalion Kontrolní síť baltského vzdušného prostoru, Baltic Airspace Surveillance Network BALTRON Baltská námořní flotila, Baltic Naval Nquadron BDC Baltská vojenská akademie, Baltic Defence College BEAR Euro-arktická rada Barentsova moře, The Barents Euro-Arctic Regional Council CBSS Rada států baltského moře, Council of the Baltic Sea States EBOP Evropská bezpečnostní a obranná politika, European Security and Defence Policy (ESDP) EHS Evropské hospodářské společenství, European Economic Community (EEC) ESVO Evropské sdruţení volného obchodu, European Free Trade Association (EFTA) EU Evropská unie, European Union IFOR Implementation Force ISAF International Security Assistance Force KD Křesťanští demokraté, Kristillisdemokraatit KESK Strana středu, Suomen keskusta KFOR Kosovo Force KOK Národní koalice, Kansallinen kokoomus KSF Komunistická strana Finska, Suomen kommunistinen puolue (SKP) NACC Severoatlantická rada pro spolupráci, North Atlantic Cooperation Council NATO Severoatlantická aliance, North Atlantic Treaty Organisation NB-8 Nordic-Baltic-8 NORDCAPS Severské koordinační struktury pro vojenskou podporu míru, Nordic Coordinated Arrangement for Military peace Support NRF Síly rychlé reakce NATO, NATO Response Force OBSE Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě, Organisation fo Security and Co-operation in Europe (OSCE) OECD Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj, Organisation for Economic Co-operation and Development OSN Organizace spojených národů, United Nations (UN) PS Praví Finové, Perussuomalaiset RVHP Rada vzájemné hospodářské pomoci SDP Finská sociálnědemokratická strana, Suomen sosialidemokraattinen puolue SFOR Stabilisation Force SFP Švédská lidová strana, Svenska folkpartiet SSSR Svaz sovětských socialistických republik SZBP Společná zahraniční a bezpečnostní politika, Common Security and Foreign Policy (CFSP) VAS Levicový svaz, Vasemmistoliitto VIHR Zelení, Vihreät

46

Prameny a literatura

Arter, David (1999): Scandinavian Politics Today. Manchester: Manchester University Press. Bohman, Martin (2008): Policejní sbory ve vybraných zemích Evropské unie. Praha: Odbor bezpečnostní politiky MV ČR. Buzan, Barry. – Waever, Ole – Wilde, Jaap de (2005): Bezpečnost: nový rámec pro analýzu. Brno: Centrum strategických studií. Eichler, Jan (2006): Mezinárodní bezpečnost na počátku 21. století. Praha: Ministerstvo obrany České republiky. Hart, B. H. Liddell (2000): Dějiny druhé světové války. Brno: JOTA. Hejkalová, Markéta (2003): Finsko. Praha: Libri. Ingebritsen, Christine (2006): Scandinavia in World Politics. Oxford: Rowman & Littlefield Publishers. Järventaus, Jorma a kol. (1983): Suomi sodassa: Talvi- ja jatkosodan tärkeät päivät. Helsinky: Oy Valitut Palat, Reader´s Digest Ab. Jutikkala, Eino – Pirinen, Kauko (2001): Dějiny Finska. Praha: Nakladatelství lidové noviny. Kaniok, Petr (2003): „Čtvrté rozšíření: Rakousko, Finsko, Švédsko.“ In: Fiala, Petr – Pitrová, Markéta (eds.) (2003) Rozšiřování ES/EU. Brno: MPÚ MU, s. 111-134. Khol, Radek (2002): Evropská bezpečnostní a obranná politika: Národní perspektivy. Praha: Ústav mezinárodních vztahů. Kivinen, Olli (2007): Nato ilman tunteilua. Suomen Atlantti-Seura Ry.

47

Kopeček, Lubomír (2005): „Finsko.“ In: Strmiska, Maxmilián – Hloušek, Vít – Kopeček, Lubomír – Chytilek, Roman (2005): Politické strany moderní Evropy. Praha: Portál, s. 238261. Mareš, Miroslav (2005): Terorismus v ČR. Brno: Centrum strategických studií. Mickelsson, Rauli (2007): Suomen puolueet: Historia, muutos ja nykypäivä. Tampere: Vastapaino. Pečínka, Pavel (2002): Zelená zleva?. Praha: G plus G. Waisová, Šárka (2003): Mezinárodní organizace a režimy ve středovýchodní Evropě. Praha: Eurolex Bohemia. Zeman, Petr (ed.) (2002): Česká bezpečnostní terminologie: Výklad základních pojmů. Brno: MPÚ MU, ÚSS VA.

48

Internetové zdroje

A Safer Community: Internal Security Programme, Summary (2004). On-line text: (http://www.intermin.fi/intermin/images.nsf/files/7E16BE52F11364AEC2256F47002D6874/ $file/internal_security_programme_summary_en.pdf), [ověřeno k 20. 5. 2009]. A Secure Europe in a Better World: European Security Strategy (2003). On-line text: (http://ue.eu.int/uedocs/cmsUpload/78367.pdf), [ověřeno k 20. 5. 2009]. BBC

news

(2008):

Profile:

Martti

Ahtisaari.

On-line

text:

(http://news.bbc.co.uk/2/hi/europe/7663000.stm), [ověřeno k 20. 5. 2009]. Council of the Baltic Sea States (2008): Structure. On-line text: (www.cbss.org/structure?1=1&print=true), [ověřeno k 20. 12. 2008]. Enestam, Jan-Erik (2002): The Changing Security Environment of the Nordic and Baltic States.

On-line

text:

(http://formin.finland.fi/Public/Print.aspx?contentid=58238&nodeid=34672&culture=enUS&contentlan=2), [ověřeno k 20. 5. 2009]. Finnish Immigration Service (2009a): Asylum Applications in Some European Countries 2003 – 2008. On-line text: (http://www.migri.fi/netcomm/content.asp?article=2562), [ověřeno k 20. 5. 2009]. Finnish Immigration Service (2009b): Foreign Citizens in Finland 1990 – 2008. On-line text: (http://www.migri.fi/download.asp?id=foreign+citizens+in+finland;1340;%7B519ca7e019e8-409f-b0f2-da9816f4be06%7D), [ověřeno k 20. 5. 2009]. Finnish

Immigration

Service

(2009c):

Refugee

Quota.

On-line

(http://www.migri.fi/netcomm/content.asp?path=8,2476,2538), [ověřeno k 20. 5. 2009].

49

text:

Finnish

Security

and

Defence

Policy

(2001).

On-line

text:

On-line

text:

(http://www.defmin.fi/files/1149/InEnglish.pdf), [ověřeno k 20. 5. 2009]. Finnish

Security

and

Defence

Policy

(2004).

(http://formin.finland.fi/Public/download.aspx?ID=9453&GUID={DD0D490C-F121-4621800D-7BCC539F7C7F}), [ověřeno k 20. 5. 2009]. Finnish

Security

and

Defence

Policy

(2009).

On-line

text:

(http://www.vnk.fi/julkaisukansio/2009/j11-turvallisuus-j12-sakerhets-j13-finnish/pdf/en.pdf), [ověřeno k 20. 5. 2009]. Frank, Libor – Khol, Radek (2003): Evropské bezpečnostní struktury. Obrana a strategie, č. 2, s. 17-26. On-line text: (http://www.army.cz/mo/obrana_a_strategie/2-2003cz/frank.pdf), [ověřeno k 20. 5. 2009]. Gabal,

Ivan

(2007):

Konec

neutrality

Skandinávie?.

On-line

text:

(http://www.rozhlas.cz/cro6/komentare/_zprava/345640), [ověřeno k 20. 5. 2009]. Gregory, Charles Noble (1923): The Neutralization of the Aaland Islands. The American Journal od International Law, Vol. 17, No. 1, January, s. 63-76. On-line text: (http://www.jstor.org/stable/2187750?&Search=yes&term=Islands&term=Aaland&term=Neu tralization&list=hide&searchUri=%2Faction%2FdoBasicSearch%3FQuery%3DThe%2BNeut ralization%2Bof%2Bthe%2BAaland%2BIslands%26wc%3Don%26x%3D12%26y%3D11&it em=1&ttl=37&returnArticleService=showArticle), [ověřeno k 20. 5. 2009]. Helsingin Sanomat (2004): Decade in EU Changes Finnish Security Policy. On-line text (http://www.hs.fi/english/article/Decade+in+EU+changes+Finnish+security+policy/11019781 09816), [ověřeno k 20. 5. 2009]. Helsingin Sanomat (2002): Bomb Confirmed as Shopping Mall Blast... On-line text: (http://www2.hs.fi/english/archive/news.asp?id=20021011IE9), [ověřeno k 20. 5. 2009].

50

Helsingin Sanomat (2007): Death Toll in School Shooting Reaches Nine. On-line text: (http://www.hs.fi/english/article/BREAKING+NEWSDeath+toll+in+school+shooting+reache s+nine/1135231614979), [ověřeno k 20. 5. 2009]. Helsingin Sanomat (2008): School Shooting in Kauhajoki – Eeleven Dead, Many Injured. Online

text:

(http://www.hs.fi/english/article/bUPDATED+2300b+School+shooting+in+Kauhajoki++Eleven+dead+many+injured/1135239657999), [ověřeno k 20. 5. 2009]. Helsingin Sanomat (2009): Child Abduction Case Prompts Ministerial-level Altercation between

Finland

and

Russia.

On-line

text:

(http://www.hs.fi/english/article/Child+abduction+case+prompts+ministeriallevel+altercation+between+Finland+and+Russia/1135246055489), [ověřeno k 20. 5. 2009]. Kanerva, Ilkka (2008): Finland´s Security Policy: Nordic Approach and European Ambitions. On-line

text:

(http://formin.finland.fi/Public/Print.aspx?contentid=108314&nodeid=15554&culture=enUS&contentlan=2), [ověřeno k 20. 5. 2009]. Keskusta

(2009a):

About

us.

On-line

text:

(http://www2.keskusta.fi/In_English/About_Us.iw3), [ověřeno k 20. 5. 2009]. Keskusta

(2009b):

Background

and

Political

Line.

On-line

text:

(http://www2.keskusta.fi/In_English/About_Us/Political_line.iw3), [ověřeno k 20. 5. 2009]. Kokoomus (2009a): Kanerva: Pohjoismaista sotilasyhteistyötä tiivistettävä. On-line text: (http://www.kokoomus.fi/?x17053=395085), [ověřeno k 20. 5. 2009]. Kokoomus

(2009b):

Kokoomus

in

International

Affairs.

On-line

text:

(http://www.kokoomus.fi/in_english/kokoomus_in_international_affair/), [ověřeno k 20. 5. 2009].

51

Korpela, Salla (2008): Nation Shocked by Kauhajoki School Shootings. On-line text: (http://finland.fi/netcomm/news/showarticle.asp?Thread=&intNWSAID=71049&contlan=&in tThreadPosition=0&intCatID), [ověřeno k 20. 12. 2008]. Kristillisdemokraatit

(2009):

Security

and

Global

Responsibility.

On-line

text:

(http://www.kristillisdemokraatit.fi/KD/www/en/our_goals/security_and_global_responsibilit y/index.php), [ověřeno k 20. 5. 2009]. Kuusela,

Janne

(2002):

Security

and

defence

policy.

On-line

text:

On-line

text:

(http://www.virtualfinland.fi/), [ověřeno k 20. 12. 2008]. Lax,

Henrik

(2004):

European

Parliament

Election

2004.

(http://www.henriklax.nu/english/index.asp), [ověřeno k 20. 5. 2009]. Lintonen, Raimo (2000): Crisis management in Finland: Contemporary Challenges. Journal of Contingencies and Crisis management, Vol. 8. No. 3, September. On-line text: (http://web.ebscohost.com/ehost/pdf?vid=2&hid=6&sid=6834265f-95d5-4406-a18fc510091dea11%40sessionmgr9), [ověřeno k 20. 5. 2009]. Ministerstvo zahraničních věcí České republiky (2006): Postoj k prioritám finského předsednictví

v Radě

EU

a

další

důležité

otázky

pro

ČR.

On-line

text:

(http://old.mzv.cz/servis/soubor.asp?id=19645), [ověřeno k 20. 5. 2009]. Ministry for Foreign Affairs of Finland (2009a): Civilian Crisis Management. On-line text: (http://formin.finland.fi/Public/default.aspx?nodeid=34632&contentlan=2&culture=en-US), [ověřeno k 20. 5. 2009]. Ministry for Foreign Affairs of Finland (2009b): EU´s Military Crisis Management. On-line text:

(http://formin.finland.fi/Public/default.aspx?nodeid=34631&contentlan=2&culture=en-

US), [ověřeno k 20. 5. 2009].

52

Ministry for Foreign Affairs of Finland (2009c): Finland as an Actor in the EU´s Common Foreign

and

Security

Policy.

On-line

text:

(http://formin.finland.fi/Public/default.aspx?nodeid=32279&contentlan=2&culture=en-US), [ověřeno k 20. 5. 2009]. Ministry for Foreign Affairs of Finland (2009d): Finland´s Foreign and Security Policy. Online

text:

(http://formin.finland.fi/Public/default.aspx?nodeid=32280&contentlan=2&culture=en-US), [ověřeno k 20. 5. 2009]. Ministry for Foreign Affairs of Finland (2009e): Ministry for Foreign Affairs. On-line text: (http://formin.finland.fi/Public/default.aspx?nodeid=15163&contentlan=2&culture=en-US), [ověřeno k 20. 5. 2009]. Ministry

of

Defence

(2009a):

Achieving

the

Objects.

On-line

text:

(http://www.defmin.fi/index.phtml?l=en&s=71 , [ověřeno k 20. 5. 2009]. Ministry

of

Defence

(2009b):

Guiding

Principles.

On-line

text:

(http://www.defmin.fi/index.phtml?l=en&s=2), [ověřeno k 20. 5. 2009]. Ministry of Defence (2009c): The Cabinet Committee on Foreign and Security Policy. Online text: (http://www.defmin.fi/?l=en&s=66), [ověřeno k 20. 5. 2009]. Ministry

of

Defence

(2009d):

The

Defence

Committee.

On-line

text:

(http://www.defmin.fi/index.phtml?l=en&s=65), [ověřeno k 20. 5. 2009]. Ministry of Defence (2009e): The Environment of Finland´s Security and Defence Policy. Online text: (http://www.defmin.fi/index.phtml?l=en&s=62), [ověřeno k 20. 5. 2009]. Ministry

of

the

Interiror

(2009):

Mission,

Vision

and

Values.

On-line

text:

(http://www.intermin.fi/intermin/home.nsf/pages/A7F75A24FD43EFEBC22573B40035FBE0 ?opendocument), [ověřeno k 20. 5. 2009].

53

Natoaktual

(2008):

Finsko

hodlá

doplňovat

Síly

rychlé

reakce.

On-line

text:

(http://www.natoaktual.cz/na_media.asp?r=na_media&c=A080310_134927_na_media_m02), [ověřeno k 20. 5. 2009]. NORDCAPS (2009): NORDCAPS History. On-line text: (http://www.nordcaps.org/?id=81), [ověřeno k 20. 5. 2009]. Nordic Council/Nordic Council of Ministers (2009): The Nordic Community. On-line text: (http://www.norden.org/faktab/uk/nr_generel.pdf), [ověřeno k 20. 5. 2009]. Pitrová, Markéta (2000): Evropská unie po Amsterdamu: Otazníky kolem rozšiřování. On-line text: (http://web.mvcr.cz/archiv2008/casopisy/s/2000/0043/43konz.html), [ověřeno k 20. 5. 2009]. Ries,

Tomas

(1999):

Finland

and

NATO.

On-line

text:

(http://www.mil.fi/perustietoa/julkaisut/finland_and_nato/index.dsp), [ověřeno k 20. 5. 2009]. Safety

First:

Internal

Security

Programme

(2008).

On.line

text:

(http://www.intermin.fi/intermin/biblio.nsf/B48B12C5D837461AC22574C00025B90A/$file/ 252008.pdf), [ověřeno k 20. 5. 2009]. Security in a Changing World: Guidelines for Finland´s Security Policy (1995). On-line text: (http://finland.fi/finfo/english/tpseng4.html), [ověřeno k 20. 12. 2008]. Solsten, Eric – Meditz, Sandra W. (eds.) (1988): Finnish security policy between the wars. On-line text: (http://www.country-data.com/cgi-bin/query/r-4579.html), [ověřeno k 20. 5. 2009]. Suomen

Sosialidemokraattinen

Puolue

(2009):

Brief

History.

On-line

text:

(http://www.sdp.fi/en/brief_history), [ověřeno k 20. 5. 2009]. Tanner, Arno (2004): Finland´s Prosperity Brings New Migrants. On-line text: (http://www.migrationinformation.org/Profiles/display.cfm?ID=267), [ověřeno k 20. 5. 2009].

54

The Finnish Defence Forces (2008): Central Importance of the Army in Territorial Defence. (http://www.mil.fi/maavoimat/maavoimat/tehtavat/index_en.dsp), [ověřeno k 20. 5. 2009]. The Strategy for Securing the Functions Vital to Society (2006). On-line text: (http://www.defmin.fi/files/858/06_12_12_YETTS__in_english.pdf), [ověřeno k 20. 5. 2009]. Tiilikainen, Teija (2001): Finland – an Active Member of the Common European Security and Defence Policy. On-line text: (http://etlatieto.fi/files/929_FES_01_4_defence_policy.pdf), [ověřeno k 20. 5. 2009]. Vanhanen, Matti (2009): Finnish Security and Defence Policy 2009. On-line text: (http://www.valtioneuvosto.fi/tiedostot/julkinen/pdf/2009/turvallisuus-ja-puolustuspoliittinenselonteko/en.pdf), [ověřeno k 20. 5. 2009]. Vasemmistoliitto

(2007):

The

Left

Road

to

the

Just

World.

On-line

text:

(http://www.vasemmistoliitto.fi/party_program/en_GB/program/), [ověřeno k 20. 5. 2009]. Vihreät (2009): Security Policy. On-line text: (http://www.vihreat.fi/en/node/201), [ověřeno k 20. 5. 2009].

55

Abstrakt Cílem této bakalářské práce je podat ucelený obraz o současné finské bezpečnostní politice na pozadí jejího historického vývoje. Text je zaměřen zejména na postavení Finska v mezinárodním bezpečnostním prostředí, zohledňuje bezpečnostní politiku v programech relevantních politických stran a analyzuje oficiální bezpečnostní dokumenty Finska, na jejichţ základě definuje nejčastěji zmiňované bezpečnostní hrozby a jejich zdroje. Klíčová slova: Finsko, bezpečnostní politika

Abstract The aim of this bachelor thesis is to describe contemporary Finnish security policy in relation to its development in time. The text focuses especially on position of Finland in the international security environment. Security policy in relevant political parties programmes´ is taken into consideration as well as an analysis of Finland´s oficial documents on security policy. On the basis of these documents the most frequently mentioned security threats and their background are defined. Key words: Finland, security policy

56