Pár postřehů, zajímavostí a dojmů z Finska Autor: „Shacki“, 10. 8. 2012 21:00 Před týdnem jsem měl možnost poprvé navštívit legendární Rally Finland, a tak je čas podělit se o pár zajímavostí a postřehů. A hlavně dojmů. Nepůjde o klasický deníček (no možná se zase rozepíšu), ale jen o takový výtah zajímavostí (P.S. nakonec z toho stejně je deníček).
.c z
Na Rally Finland už jsem se chystal mnohokrát, přesto jsem se tam dostal až letos. Na přelomu července a srpna, kdy se soutěž pravidelně koná, je totiž pravidelně i celozávodní dovolená u nás v práci. No a tu musím (rozuměj chci) věnovat rodině. Letos jsem se ale domluvil s tolerantní (rozuměj stejně jí nic nezbylo) manželkou, přidal si týden dovolené navíc a najednou se časové okno v kalendáři objevilo.
C
Hned od začátku jsme odmítali jet do Finska autem, tak jako to dělá spousta dalších fanoušků. Zase tolik dovolené jsme neměli, a tak se řešila cesta pouze letadlem. Z Prahy to bylo brzy zamítnuto. Buď to bylo hodně drahé (někde kolem 8000 Kč), nebo "jen" drahé (kolem 5000 Kč), to pak bylo ale s přestupy a časově to příliš nevycházelo. Zkoušeli jsme tedy hledat v Německu a našli - zpáteční letenky Berlín - Helsinki za neuvěřitelných 113 euro (cca 2800 Kč)! Navíc s Luftwaffe, teda s Lufthansou, zárukou kvality. Navíc let z nového letiště v Berlíně. Navíc v ideálních časech - odlet čtvrtek ráno, přílet neděle dopoledne. Co víc si přát? Domluva byla rychlá a letenky byly okamžitě koupeny pro pět lidí - já (Shacki), pejda, maevad, rashgan a Radek Kříž.
eW
R
To bylo někdy v dubnu. Později ještě objednal pejda v Helsinkách auto a tím veškeré naše přípravy skončily. Teprve dva dny před odletem, kdy jsme se všichni vrátili z dovolených, se začal řešit zbytek. Mezitím bylo otevření nového berlínského letiště odloženo o rok, a tak náš let byl přesměrován na staré letiště Tegel. To by samo o sobě nebyl problém, jenže Tegel leží uprostřed města a je tam problém s parkováním. To se potvrdilo, pejda obvolal všechny oficiální parkplatzy v okolí a smolík pacholík, všechno plné. Budeme řešit na místě. Pořádné mapy pro diváky nebyly online. To nemám rád, pečlivě se na tohle připravuji. Že prý budou v oficiálním programu. Ok, budeme řešit na místě. Tak ještě domluvit, kdo vezme stany. Konec příprav. Nedivte se, že jsem v den odjezdu měl špatný pocit, jako že taková chaotická příprava špatně dopadne. V 10 večer odjíždíme z Plzně, v Praze nabíráme pejdu a hurá směr Berlín. Cesta v pohodě, i když ke konci už jsem za volantem usínal a když jsem řekl, že se nechám vystřídat, byli jsme už na předměstí a nedalo se nikde zastavit. Dořídil jsem to. Oficiální parkoviště byla plná, i když na pohled tak z poloviny zaplněná. Naštěstí jsme hned před letištěm našli místo na parkování, neoficiální, ale zadarmo a možná blíž než z těch oficiálních. Tegel je opravdu hodně staré a nevábné letiště. Nedivím se, že se staví nové. Lehce jsme dospali a 6:25 nasedali do Airbusu A-319, který nás měl bezpečně dopravit do Helsinek za necelé dvě hodinky. Ještě cestou do Berlína nám pejda vyprávěl, jak kdysi nouzově přistával. Jsme se zasmáli, snad až na maevada, který dosud neletěl. Takové nouzáky jsou přece výjimečné... Přistáváme v Helsinkách, jsme kousek nad zemí a najednou plná forsáž a odlet. Eh? To se mně ještě nestalo. V letadle se ozve roztřesený hlas letušky, že jako se přistání nezdařilo a že kapitán jako brzy řekne víc. V letadlo je naprosté ticho, i ty smradí za námi, co celý let dělali bordel, nějak zmlkli. Za chvilku nám kapitán od Luftwaffe nahlásil, že máme technickou závadu a že se to jako nějak pokusí řešit. Kurnik, co to jako je? Kroužíme nad letištěm, asi vypouštíme palivo. Je ticho. Vzpomínám na seriál Letecké katastrofy a zkouším tipovat, co máme za problém. Přistání přerušil krátce po vysunutí podvozku. Tuším problém tam. Vzpomínám, jak nedávno sedal Boeing ve Varšavě na břicho. Úspěšně. Jsem lehkým optimistou
a myslím na rodinu. Připadám si zcela bezmocný. Asi po 40 minutách jde letadlo znovu na přistání, aniž by kapitán řekl cokoliv dalšího. Zase ten vrzavý zvuk podvozku. Klesej, klesej, jdi dolů. Fandím kapitánovi. Jo, dosedáme, zastavujeme přímo na ranveji. Všude kolem houkající hasiči. Hoříme? Proč se neotevřou nouzové východy? Promlouvá kapitán a vysvětluje, že je technická závada na předním kole a že nás musí odtáhnout. Necháváme se potupně odtáhnout pryč za neustálého doprovodu hasičů. Zážitek, který bych si nemusel zopakovat. Pejda si připisuje druhé nouzové přistání, maevad zatím jiné nezná...
.c z
Každopádně jsme v Helsinkách a je třeba konat. Jdeme si vyzvednout auto. Nabízí nám buď Focus Combi nebo Peugeot 308 v kombíku. Volíme to druhé v kombinaci s dieselem. Pro zajímavost auto nás vyšlo na 300 euro půjčení (i s pojištěním defektu a předního okna), najeli jsme během dalších dní cca 700 kilometrů při spotřebě 4,5 litru nafty na 100 km. Jeli jsme v pěti, náklady na auto se tak dostaly na 70 euro na jednoho. Ve Finsku se jezdí dost pomalu. Nikde není dáno, kolik se smí jet v obci nebo mimo, všude je to upraveno dopravní značkou. Věděli jsme, že se tam platí pokuty, a tak pejda dodržuje rychlosti až úzkostlivě. Během soutěže nám to potvrdil i jeden Fin, který měl čerstvý bloček za překročení rychlosti v hodnotě 600 euro.
R
C
Jedeme na sever směr Lahti. Na nejbližší stanici Neste Oil je třeba koupit rallypasy a program, což se nám daří. Program obsahuje mapy a popisy. Finsky. Pouze finsky. Nikdo z nás neumí finsky. Mapy jsou tak nepřehledné, že netuším, kudy k RZ dojet. Výborný začátek. Potřebujeme koupit něco k jídlu a k pití, a tak v první větší vesnici hledáme obchod. Naviguje nás místní domorodec, který zná jen dva anglické výrazy - "left" a "right". Úplně to ale stačí, protože jak poznáváme, větší středisková vesnice je vlastně asi jen 10 domů s kruhákem, obchodem a benzínkou. Klasické vesnice nejsou. Jen osamocené domy.
eW
Trefujeme příjezd k RZ1, parkujeme za lidových 5 euro a vyrážíme na trať. S několikahodinovým předstihem. Jdeme po směru RZ. Jdeme už dlouho. Stále se nám žádné místo nelíbí. Stále nic. Nakonec se kousek vracíme do dlouhého přehledného místa, kde je vidět nějakých 500 metrů tratě. Skoro rovina. Místo "vo hovně", jak říká pejda (další mlčí, chce se jim spát). Lezeme do lesa dospat noc. Těsně před startem vylézáme zpět k trati. A hele, oficiální kameraman, tak třeba to nebude tak hrozné místo. Patří mu dík i za to, že nám krásně vysekal místo na koukání. A už to slyšíme, wrco řve v dáli. Přilétá Lindholm, hodí na skororovince v ukrutné rychlosti dva ukrutné boky a v prachu mizí dál. Padají nám brady dolů. Místo "vo hovně"... Začínáme chápat, v čem spočívá krása finské rally. Ti největší střelci ještě přišli a nám se jen propadala čelist hlouběji a hlouběji. Ostatně po soutěži jsem měl čelist vytahanou jako nikdy.
.c z C Místo "vo hovně"
eW
R
Užili jsme si kompletní pole. Ve Finsku je nádherný pohled na všechny, i dvoukolky. Znovu oceňuji nasazení akademiků, ti se mně líbili vždy a všude, kde jsem je předtím viděl. Vracíme se k autu, dobrá půlhodinka pěšky. Čeká nás přejezd 200 kilometrů na nejbližší páteční RZ. To je skoro jak přejezd z Bohemky na Barumku. Dojedeme za hluboké tmy? Kdeže, ve Finsku je touto dobou vidět v pohodě až do půlnoci. Nedlouho předtím skutečně projíždíme trať RZ4 a vybíráme si megaskok. Kousek od něj u příjezdové komunikace, již notně zaplněné, stavíme stany a rychle jdeme spát, stále máme spánkový deficit a ráno musíme vstát v šest, abychom si někde rozumně stoupli. V šest už proudí k RZ kolona diváků. Zařazujeme se k nim stejně jak Otík v Praze a míříme ke skoku. Ještě není úplně narváno, ale stejně je problém najít si kloudné místo. To se nakonec daří, výhled na skok je docela dobrý. No a teď hodinu čekat a neopustit místo, protože jinak už se nelze vrátit. Vleče se to. Už je narváno. Lidi stojí a sedí i tam, kde nic nevidí. Během dalších dnů začínám chápat, že místním je to tak nějak jedno. Mají přenosné rádio, poslouchají vysílání z rally a jsou spokojeni. Žádný stres.
.c z C
Poslední vteřiny Giraudetova obratle
eW
R
Konečně se začíná jezdit, tedy spíš skákat, protože kromě skoku nic jiného nevidíme. Skoky slušné, až do Novikova asi nejvíc Martin Prokop. Pak to natáhl Novikov, a to jako že hodně. Konečně se publikum roztleská. To ještě nevíme, že tento megaskok byl nechtěný a spolujezdec Giraudet ho odnesl zlomeným obratlem. Všichni další už skok docela prodali a my se začínáme nudit. Poznáváme, že tohle nebude ten pravý adrenalin tady. Počkávám si ještě na většinu dvoukolek, pak se ale scházíme u auta, musíme přejet na další dva dnešní průjezdy jiné zkoušky. Volím RZ6/9 Mökkiperä, je prostě nejblíž. Začínám se orientovat v podivných finských mapách a snažím se najít vedlejší příjezd k RZ, kde nebude tolik aut. Povedlo se, parkujeme "jenom" kilometr od RZ. Bereme bágly a razíme na trať. U trati rozhoduji, že zkusíme jít po směru. Naštěstí po chvilce narážíme na jinou českou partu, která nám zkušeně tvrdí, že tam nic není a že musíme proti směru. Necháme si poradit a jdeme s nimi. Na hupech, kde chtějí zůstat, ale nevidím nic moc zajímavého (už proto, že z lesa nebylo skoro nic vidět a jdeme dál). Zůstáváme nakonec na vysekané planině, kde je vidět esíčko v nájezdu, dlouhá pravá a nájezd na tu sérii hupů. Dva pořadatelé (byli v důchodu, už když byl na vrcholu Toivonen) se snaží diváky posunout asi 50 metrů od trati, ale marně, nikdo jim nerozumí a ani nechce rozumět. Jsme opravdu bezpečně.
V čase 0:20 je úsek u buřtstánku, palba, co? Plusem tohoto místa měl být i buřtstánek. Někteří z nás měli hlad, a tak okusili místní "klobásu". Podáváme se to bez chleba a s nějakým sosíkem. Prý je to šíleně hnusné. Nezkusil jsem, jistil to raději tatrankou. Zase čekáme dlouho na start. Dočkáváme se, místo pěkné, přehledné, nic extra se ale nestalo. Kam na další průjezd? Po směru nic není, musíme ještě proti. Začínám mít problémy s chůzí, na chodidle mám dva puchýře, které jsem si založil už na dovolené v Nízkých Tatrách. Nedá se
R
C
.c z
nic dělat, pomocí ostré větvičky je propichuji. Je to lepší.
eW
O nějaké dva kilometry dál už zůstáváme na mezi v kombinaci horizont s levou pravou. Zase místo "vo hovně". Ale je tam dobře vidět a dá se tam sedět. Zase čekáme, někteří se jdou vykoupat kousek do jezera, hrajeme karty. A zase ten Lindholm na začátek. Místo o ničem? Tak ten horizont se skáče do zatáčky s následnou kombinací zatáček (chápej jeden bok druhý bok), vše pod plným plynem. Extáze. Tohle je Finsko. Přemýšlím, kam posádky dávají před startem mozek. Nebo se dá někde vypnout? Alespoň jedna hemisféra?
V čase 0:28 skok do zatáčky. S kým jsme to chodili stejně?
Opět jeden z nej průjezdů Martin Prokop. Tady se musím na chvilku zastavit. Čekal jsem, že právě ve Finsku poznám na oko rozdíl mezi ním a špičkou. A ejhle, nic. Jede stejnou kládu jako špička a kdo tvrdí, že to na oko pozná, tak kecá. Poznat to není, horizonty drží jako místní, bokem super, nasazení, skoky, všechno. A že ztrácí sekundu na kilometr na Loeba? V takovémto kalupu to nejde poznat kde. To jen taková vsuvka pro ty, co z tepla domova u PC budou tvrdit, jakou haluz ten Prokop zase jede a jaký obklad dostává. Seberte si bágly, našetřete si na cestu a vyražte do Finska (nebo jinam). A pak si to přiznejte. A buďme vůbec rádi, že máme komu ve světě fandit.
.c z C
Skok do zatáčky je nejvíc
eW
R
Když už jsme u toho hodnocení, tak se ještě zastavím u pár posádek. Nádherně jeli i Koči se Zámečníkem, to jsem fakt nečekal. Poctivě jsme jim fandili a škoda, že soutěž nedokončili. Něco v nich ale bude, jeli fakt s nasazením. Titul "magor soutěže" v dobrém slova smyslu si ale zaslouží domácí Lindroos s Citroenem C2 R2. Co ten předváděl s tímhle autem, to se fakt nevidí. A že to auto vydrželo, to je druhá věc. Super jel i mladý Lappi s Fiestou S2000. Letos opanoval domácí šampionát a dost možná to je vycházející světová hvězda. V Německu uvidíme, jak mu půjde poprvé na asfaltu, přihlásil se tam s C2 R2. Zpět k naší výpravě. Na pár fotek jsem se odvážil i k tomu skoku do zatáčky, ale byl to adrenalin, dlouho jsem to nevydržel. Zbytek jsem v klidu dokoukal u ostatních. Vychutnali jsme si zbytek pole a vyrazili na dlouhou tůru k autu. To tam stálo již prakticky osamocené. Čekal nás přejezd na další den, tentokrát ale mnohem kratší. Stihli jsme si ještě nakoupit někde ve třetině najeli na RZ Surkee, kterou jsme si dojeli až do cíle. Opravdu krásná zkouška, zvláště v závěru byly nádherné pasáže pro diváka. Rozhodli jsme se proto za cílem utábořit a druhý den si najít dvě místa před cílem. Bivakovali jsme kousek za stopkou, ideální místo, až na to, že nějaký močál byl nedaleko. Tolik komárů jsem ještě nezažil, bodali jak kdyby týden nejedli, tak jsme raději zalezli do stanů. Blížila se půlnoc a začalo se stmívat... Jako vždy jsme vstávali zase v šest. V sobotu jsme měli v plánu dva průjezdy Surkee, z toho ten druhý zkrácený, a pak přejezd na legendární Ouninpohju, která se jela dvakrát na závěr. Ráno jsme vyrazili vstříc k místu, které jsme si vyhlédli den předtím. Krásně přehledná rychlá kombinace zatáček. Na místě opět oficiální kamera. Průjezdy opět nádherné. O vzrušení se postaral hlavně Lindholm, který přímo u nás ztratil celý přední nárazník, který se rozlétl na několik kusů. Potvrdil tak starou pravdu, že každý Ford má prasklý nárazník (a druhá pravda je, že každý Ford je rezavý už na rýsovacím prkně). Na druhý průjezd jsme v klidu zvolili vymletý vracák těsně před cílem. Chodit do vracáků je ve
R
C
.c z
Finsku blbost, my jsme se ale potřebovali rychle spakovat k přejezdu na Ouninpohju. Po Ogierovi jsme vyrazili.
Vracák není ve Finsku to pravé, na focení ale ok
eW
Z přejezdu na Ouninpohju jsme měli obavu. Věděli jsme, že tam vyrazí celé Finsko, a i když je to dlouhá zkouška, příjezdů pro diváky je tam dost málo. Naštěstí jsem začal chápat místní mapy, a tak se nám povedlo objet ucpané město Jämsä, jak jinak než po šotolině. Mimochodem, asfaltové silnice jsou ve Finsku jen ty opravu hlavní, všechny ostatní šotolinové. Pořadatelé by neměli problém postavit tam soutěž na 14 dní, kolik je tam vhodných úseků. A v jakém stavu všechny ty cesty jsou! Mnohem lepší než náš asfalt! Den předtím nám jeden Fin poradil, kam na Ouninpohju určitě nejet, a tak jsme se vydali do její střední pasáže. Zaparkovali jsme krásně "jen" kilometr od RZ a vyrazili vstříc legendě. Vydali jsme se proti směru s tím, že chceme najít pěkné místo. Finům je to úplně jedno, ti si sednou kamkoliv. Český fanoušek je ale náročný a turistice nakloněný, a tak jsme šlapali dál. Ouninpohja je hrozně zvláštní zkouška. Oproti předchozím zkouškám, co jsme viděli, je v této střední pasáži neuvěřitelně široká. To je hlavní důvod, proč je tak rychlá. A že je rychlá strašně bylo vidět s každým kilometrem. který jsme ušli. Na těch pěti kilometrech, co jsme nakonec ušli, by u nás muselo být tak 10 retardérů. Opravdu pekelně rychlá a troufám si tvrdit, že tady na tom úseku je rychlostní průměr tak 140-150 km/h. Přešli jsme několik diváckých míst a nakonec se dostali do míst, kde nebyli skoro žádní diváci a světe div se, ani žádný pořadatel! Na úseku minimálně jednoho kilometru ani jeden, přitom předtím v průměru jeden na 50 metrů. Důvod? Oficiálně šlo o divácky nepřístupné místo. Nádherný rychlý úsek se skákacím horizontem, dlouhou zatáčkou naplno zakončenou dalším horizontem (hurá, skok do zatáčky) a stále pod plným plynem další táhlou pryč.
.c z C Ouninpohja
eW
R
Maevad únavou usnul a vzbudil se až těsně před prvním wrcem. Až doteď jsme viděli nádherné průjezdy, Ouninpohja byla pak třešničkou na dortu. Ta rychlost, co je na této zkoušce, je neuvěřitelná, ostatně Hirvonen na ní letos stanovil nový rychlostní rekord přes 129 km/h. Opravdu jsme nechápali. Druhý průjezd pak následoval těsně po prvním, přemístili jsme se jen o 200 metrů dál po trati, kde jsme zpoza stromu sledovali ty skoky do zatáčky. Stalo se vám někdy, že jste u trati křičeli nadšením? Nám ano. Bomba, extáze, adrenalin. Nelze popsat. Musí se zažít. Tady už jsem nefotil, ten zážitek se nedá na fotku přenést.
Legendární Ounipohja z archívu. Pro představu - byli jsme v úseku 8:00 až 8:08, odbočka k autu (a k němu další kilometr) je v čase 9:20. Tak si udělejte představu, kolik jsme našlapali pěšky
Na závěr jsme ale měli i dost nepříjemnou příhodu. Zpět po trati se vraceli ruští "fanoušci", kteří byli nadraní jak dráteníci. Dva z nich nemohli už skoro ani chodit. Ani jim nijak nevadilo, že stále jezdí závodní auta. Když byli pod horizontem, minulo je jedno Subaru ne více než o metr. Kdyby to víc podržel vnitřkem (a to je fakt nemohl vidět), byli dva mrtví na závěr. Myslete na to, až někdy pojedete na rally a budete chtít popíjet. Samozřejmě jsme si nemohli nechat ujít projet si zbytek legendární zkoušky. Po projetí megadiváckého místa (tam, kde letos skončil Breen), se charakter zkoušky rapidně mění. Následuje úzká uskákaná šotolina, divácky prakticky nepřístupná. Tady je ten úsek, který zpomaluje rychlostní průměr zkoušky. Civilním autem se tu dá jet maximálně na dvojku. Doma jsem pak koukl na onboard a ejhle, ono se tu zase o moc pomaleji nejede:) Byli jsme obaleni prachem, a tak jsme si řekli, že se zase vykoupeme v nějakém jezeře. Sjeli jsme z hlavní k velkému jezeru, jeli při břehu a hledali místo k vykoupání. Samá chata. Ujeli jsme tři kilometry až na konec jezera a žádné přístupné místo. Na konci byla jedna opuštěná chatka s molem,
zarostlá trávou. Říkám, že tady nikdo třicet let nebyl, tak holt k jezeru slezeme tady. Ostatní se nechali přemluvit, a tak jsme se vyrazili vykoupat. Pejda jde k první, už je u chatky, když tu najednou zařve "Kurva, jsou tu lidi a pes"! Na pětníku se otočil a spolu s ostatními zdrhá pronásledován labradorem. Já zachoval chladnou hlavu, nikam neutekl a s lidmi si normálně pokecal co a jak. Nakonec jsme se umyli o kus dál na prakticky nepřístupném místě. V plánu naší výpravy už byl jen přejezd zpět na letiště, nějakých 200 kilometrů. Nijak jsme to ale nehrotili a po půlnoci postavili ležení na jednom parkovišti u dálnice. Ráno klasicky budíček po šesté, dojezd na letiště, vrácení auta, čekání na letišti.
eW
R
C
.c z
Na notebooku sledujeme nové sestřihy z rally, když jde okolo člověk v mikině v brazilských barvách. Maevad si ho všiml a usoudil, že jde o fanouška Paula Nobreho, a tak zvolal "Paulo Nobre". Fanoušek se otočil a vrátil se k nám. A byl to - Paulo Nobre:) Neuvěřitelně příjemný chlapík s námi pokecal, vyfotil se s námi, přinesl nám kartičky. Je vidět, že ho to baví a výsledky neřeší. Ostatně jeho snem je být prezidentem brazilského fotbalového týmu Palmeiras. Od setkání s ním jsem jeho fanouškem, a tak si dobře rozmyslete, pokud ho chcete začít někdy kritizovat:)
Paulo Nobre rallyfans Letěli jsme opět s Luftwaffe, a tak jsme sledovali přistání letadla z Berlína, které nás pak mělo opačně odvézt. Přistává, přistává, těsně před letištěm to zase zvedá nahoru. To má být jako nějaká provokace nebo co? V tom okamžiku jsme zvažovali, že do toho letadla nesedneme. Naštěstí za chvíli normálně přistál i bez hasičů. Cesta do Berlína i domů už proběhla normálně a v neděli v podvečer jsme se hlásili u svých rodin. Plni zážitků a rozhodnuti si Finsko další rok zopakovat. Už jsem viděl hodně šotolin, hodně světových soutěží, musím ale uznat, že Finsko je jedinečné a neopakovatelné. Těžko najít soutěž, kde bych byl v pozici diváka ve větší extázi.
Asi vás budete zajímat, na kolik nás to celé vyšlo. Jak jsem říkal - letenka 113 euro, auto s naftou 70 euro, rallypass 60 euro (tak, jak jsme to pojali, by se bez něj šlo obejít). Cesta do Berlína (nafta) 15 euro. Vešli jsme se tedy do 260 euro na osobu, tedy do 6500 Kč. Zdá se vám to drahé?
eW
R
C
.c z
Letos ještě do Německa (pokolikáté už?) a na Sardinii (pokolikáté už?). A příští rok určitě Finsko. Jen zvážíme tu Luftwaffe...
