Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva
Směnka a její právní postavení Bakalářská práce
Autor:
Carmine Cosentino Právní administrativa v podnikatelské sféře
Vedoucí práce:
Praha 29.4.2010
JUDr. Michal Mědílek
Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracoval samostatně a s pouţitím uvedené literatury.
V Praze 29.4.2010
Carmine Cosentino
Poděkování Velmi děkuji vedoucímu mé bakalářské práce JUDr. Michalu Mědílkovi za vstřícný přístup a poskytnutí cenných rad a připomínek při psaní této práce.
Poděkování ................................................................................................................................. 3 1 Úvod .................................................................................................................................. 1 2 Původ a vývoj směnky ...................................................................................................... 3 3 Vývoj právní regulace směnky .......................................................................................... 4 4 Současná právní úprava směnky ....................................................................................... 6 5 Směnka - cenný papír, specifikace směnky ...................................................................... 7 na základě obecného třídění cenných papírů.............................................................................. 7 5.1 Forma směnky .................................................................................................................. 7 5.2 Podoba směnky ................................................................................................................ 9 5.3 Mobilita směnky ............................................................................................................... 9 5.4 Další rozdělovací kritéria směnky .................................................................................... 9 6 Rozdělení směnek ........................................................................................................... 11 6.1 Směnky s redukovaným počtem účastníků .................................................................... 11 6.2 Směnky s redukovaným počtem účastníků – zahraniční praxe...................................... 15 7 Náleţitosti směnky cizí ................................................................................................... 16 7.1 Jednotlivé náleţitosti cizí směnky .................................................................................. 17 7.1.1 Označení, ţe jde o směnku, pojaté do vlastního textu listiny vyjádřené v jazyku, v kterém je tato listina sepsána ......................................................................................... 18 7.1.2 Bezpodmínečný příkaz zaplatit určitou peněţitou sumu......................................... 19 7.1.3 Jméno toho, kdo má platit ....................................................................................... 22 7.1.4 Údaj splatnosti ......................................................................................................... 26 7.1.5 Údaj místa, kde má být placeno .............................................................................. 30 7.1.6 Jméno toho, komu nebo na jehoţ řad má být placeno ............................................ 38 7.1.7 Datum a místo vystavení směnky............................................................................ 41 7.1.8 Podpis výstavce ....................................................................................................... 43 8 Náleţitosti směnky vlastní .............................................................................................. 45 8.1 Jednotlivé náleţitosti cizí směnky .................................................................................. 45 8.1.1 Označení, ţe jde o směnku, pojaté do vlastního textu listiny vyjádřené v jazyku, v kterém je tato listina sepsána ......................................................................................... 45 8.1.2 Bezpodmínečný slib zaplatit určitou peněţitou sumu ............................................. 46 8.1.3 Údaj splatnosti ......................................................................................................... 46 8.1.4 Údaj místa, kde má být placeno .............................................................................. 46 8.1.5 Jméno toho, komu nebo na jehoţ řad má být placeno ............................................ 46 8.1.6 Datum a místo vystavení směnky............................................................................ 47 8.1.7 Podpis výstavce ....................................................................................................... 47 9 Vymáhání práva ze směnky ............................................................................................ 52 10 Závěr................................................................................................................................ 54 Seznam literatury...................................................................................................................... 57 11.1 Kniţní literatura............................................................................................................ 57 11.2 Časopisecká literatura .................................................................................................. 57 Seznam judikatury .................................................................................................................... 58 11.1 Nejvyšší soud České republiky .................................................................................... 58 11.2 Vrchní soud v Praze ..................................................................................................... 58 11.3 Vrchní soud v Olomouci .............................................................................................. 59 11.4 Krajský obchodní soud v Brně ..................................................................................... 59
1
Úvod Směnka, německy der Wechsel, anglicky Bill of Exchange, italsky Cambiale, je
cenným papírem, který se vyznačuje zvláštní právní povahou. V průběhu času se stala vyhledávaným platebním prostředkem. Na druhou stranu je směnka obávaným právním nástrojem, a to zejména v podvědomí široké neodborné veřejnosti. Mnoho lidí ji povaţuje nejen za zastaralý prostředek, ale také za návod, jak snadno jedním podpisem přijít o více neţ jen dluţnou částku. Na obranu směnky ani v prostředí odborné právní veřejnosti se směnka nesetkává vţdy s kladným přístupem a výsledky při vymáhání nároků z nich plynoucích. jsou často neuspokojivé. Vzhledem k tomu, ţe směnka vyniká svou přísně formální povahou, dochází často v praxi k pochybením jiţ při jejím vystavování. Výstavce tak můţe, ve snaze vyjádřit svůj konkrétní, specifický úmysl ve směnečné listině, zapříčinit neúmyslnou neplatnost směnky. Proto je nutné při vydávání směnky dbát přiměřené míry opatrnosti. Studium problematiky směnky, zaměření na její podstatné náleţitosti a formu, jsem si zvolil jako téma diplomové práce právě z výše uvedených důvodů. Směnka je velice zajímavým nástrojem, v právu stěţí s něčím srovnatelným. Setkávám se s ní ve své práci, respektive jako způsob zajištění úvěrů pro fyzické osoby podnikatele a pro právnické osoby. Neznamená to však, ţe ojediněle pouţívaným. Právě naopak, v právní praxi se lze i v dnešní době hojně setkávat se směnkami jako platebními nebo zajišťovacími prostředky, a to zejména v podnikatelském a bankovním prostředí. A proto je velmi důleţité získat důkladné znalosti o tomto cenném papíru nejen z hlediska zákonné úpravy, ale i z hlediska judikatury. Rozhodování českých soudů se stává v posledních letech velmi důleţitou součástí práva v oblasti jeho výkladu. Soudní rozhodnutí sice nejsou povaţována za pramen práva, má však nezastupitelný význam. Vzhledem ke snaze českých soudů rozhodovat ustáleně a v souladu s principem právní jistoty, je tedy nutné učinit si přehled o směru, jakým se judikatura v oblasti směnečného práva ubírá. Směnka se stala předmětem mého zájmu také z důvodu specifické právní úpravy. Neexistuje v českém právním řádu předpis platný skoro šedesát let, který by prošel za dobu své platnosti jen dvěmi novelizacemi, a to ještě méně významnými, které prakticky nezasahují do stěţejní úpravy. Důvodem je původ tohoto předpisu v mezinárodním právu. Zákona č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový, ve znění pozdějších předpisů, byl převzat z Úmluvy o jednotném -1-
právu směnečném z roku 1930, stejně tak jako texty směnečných zákonů některých dalších evropských států, například Německa. Proto je opravdu zajímavé a velmi přínosné porovnat českou směnečnou teorii a praxi se zahraniční. Následující textu bych se chtěl ve stručnosti věnovat původu a vývoji směnky, její právní regulaci, dále subsumpci směnek jako kritérium obecného dělení cenných papírů, se zaměřením na formu směnky. Dále budu ve své práci rozebírat problematiku redukovaného počtu účastníků směnečných vztahů. Ve stěţejní části bakalářské práce se zabývám náleţitostmi směnky cizí a vlastní. Za cíl této práce jsem si dal rozebrat problematické otázky v oblasti formy směnek, s určitým počtem účastníků, podstatné náleţitostí směnky vlastní a cizí, a zhodnotit předmětné situace s odkazem na řešení jednotlivých problémů rozhodnutími českých soudů a odbornou literaturou domácí a zahraniční. Dále je má práce zaměřena na popis a zhodnocení vývoje české směnečné judikatury v průběhu posledních patnácti let a rozdíly v interpretaci jednotlivých vyšších soudů, především Vrchního soudu v Praze, Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu České republiky.
-2-
2
Původ a vývoj směnky Pouţívání směnky je moţné pozorovat jiţ v dávné minulosti, zejména pak jejich
rozmach nastal na přelomu 11. a 12. století v období křiţáckých válek, které přinesly obchodní rozvoj do měst, zvláště do Benátek a dalších měst v severní Itálii. Přílivem obchodního ruchu do těchto měst a značná výměna mezi nimi i ostatními evropskými státy a i Blízkým Východem, vyţadovaly efektivní a bezpečný prostředek, kterým by uznával určitým způsobem dluh vystavovatel a bylo by jím moţno uspokojit pohledávky obchodníků. Takovýmto prostředkem se stala listina, která ještě nebyla označována jako směnka. Umoţnila však disponovat s pohledávkami obchodníků na značné vzdálenosti a bez toho, aby bylo nutné nakládat se skutečnými penězi, resp. drahými kovy. V důsledku poměrně rychlého vývoje se jiţ v době okolo poloviny 12. století začíná běţně pouţívat listina, která má povahu směnky.1 Mezi odborníky převládá názor, ţe z obou druhů dnes pouţívaných směnek, tedy směnka vlastní a cizí, je starší směnka vlastní, která slouţila jako písemný příslib vystavovatele zaplatit určitý finanční obnos, čímţ plnila funkci úvěrových peněz. Postupem času se směnka změnila v prostředek, který nahrazoval transport peněz na velké vzdálenosti a platbě do vzdálených míst.2 Z důvodu nebezpečnosti cest ve středověku, nemohla k zprostředkování platby do vzdálenějších míst poslouţit jakákoliv směnka. Právo vystavit směnku vykonával zvláštní finanční podnikatel, tzv. kampsor. Oprávnění vystavit směnku se zakládalo na licenci udělené například panovníkem. Zájemce o zprostředkování platby sloţil u kampsora příslušný obnos oproti listině, kterou se kampsor zavazoval v určitém místě tuto sumu zaplatit. Z takového platebního příkazu se vyvinula směnka cizí3.
1
Kovařík, Z. Směnka a šek v České republice. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, str. 1. Kovařík, Z. Směnka a šek v České republice. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, str. 1. 3 Kovařík, Z. Směnka a šek v České republice. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, str. 1. 2
-3-
3
Vývoj právní regulace směnky Co se týká směnek i celkově cenných papírů, nebyly tyto v římském právu upraveny
vůbec. Významnější kodifikace v oblasti směnečného práva, můţeme zaznamenat ve Francii v 17. století v právním aktu Ordonnance de commerce, kde úprava směnek tvoří určitou část předpisu. Další rozvoj v dané oblasti nastává v 19. století v podobě Code de commerce (Francie) a Bills of Exchange Act (Anglie). V tuto chvíli musíme se zmínit i o sjednocujících snahách především německých států a Rakouska v 19. století. Z této snahy o unifikaci, vznikl na konferenci v Lipsku roku 1847 Směnečný řád. Dalším významným krokem k úplné mezinárodně uznávané kodifikaci se stala konference v Haagu na počátku 20. století, z níţ vzešel Jednotný směnečný řád, jenţ měl sjednotit právo francouzské a německo – rakouské. Avšak ani tyto snahy neměly patřičnou odezvu dle představ jejich tvůrců. Nejvýznamnějším
a
dosud
nepřekonaným
úspěchem
v oblasti
sjednocování
směnečného práva na mezinárodní úrovni se stala konference v Ţenevě roku 1930. Zúčastnila se i Československá republika zastoupená naším tehdejším předním vědcem v oboru obchodního práva Prof. Karlem Hermannem – Otavským. Na této konferenci byly sjednány a podepsány celkem tři Úmluvy, a to: Úmluva o jednotném zákonu směnečném Zde jsou uvedeny přímo zákonný text, který je určen do vnitrostátní úpravy Úmluva o střetech zákonů Zde jsou uvedeny kolizní normy směnečného práva Úmluva o směnečných poplatcích I přes nízký počet signatářských států a ještě menší počet států, které Úmluvy skutečně ratifikovaly, bylo a je dodnes ţenevská úmluva rozšířena a uznávána jako sjednocení směnečného práva a to i v celosvětovém měřítku. Je mnoho států, které ţenevské Úmluvy neratifikovaly, je přesto do svého práva zařadila a ve svém směnečném právu je dodrţují. Jen státy anglosaské právní oblasti ţenevskou směnečnoprávní úmluvu nepřijaly.4 Pouţívání směnek na území Zemí českých, lze sledovat první větší kodifikační tendence uţ v 18. století, v podobě patentu, kterým byl určen Směnečný řád pro území celého Rakouska. Další podobou, je císařský patent z roku 1850, kterým byl zaveden Směnečný řád, jeţ byl dohodnut na jiţ zmíněné konferenci v Lipsku roku 1847.
4
Kovařík, Z. Směnka a šek v České republice. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, s. 6.
-4-
Jedním z nejdůleţitějším mezníkem ve směnečném právu se stal zákon č. 1/1928 Sb., Zákon směnečný. Tento zákon ještě nemohl čerpat z předlohy Ţenevské úmluvy a nebyl změněn ani v době, kdy Československo v roce 1930 podepsalo všechny tři Ţenevské úmluvy. Všechny pokusy o ratifikaci těchto úmluv u nás neuspěly a nejsou ratifikovány dodnes.5 Odpůrci Ţenevských úmluv argumentovali nespornou kvalitu zákona č. 1/1928 Sb. a i kdyţ mělo Československo velký podíl na úspěšném jednání v Ţenevě, přesto zůstalo mimo oblast ţenevského směnečného práva.6 Jistém přiblíţením dochází aţ právní úprava vytvořená protektorátní vládou v roce 1940 a ještě dosud platný zákon č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový. O tomto zákonu bude pojednáno v následujícím textu.
5 6
Kovařík, Z. Směnka a šek v České republice. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, s. 9. Tamtéţ
-5-
4
Současná právní úprava směnky Směnka je, podle současného právního řádu České republiky, cenným papírem.
Obecnou úpravu cenných papírů včetně směnek nalezneme v zákoně č. 591/1992 Sb., - zákon o cenných papírech, ve znění pozdějších předpisů (nadále jen „zákon o cenných papírech“). Tento zákon v § 1 odst. 1 stanoví: „Tento zákon se vztahuje na cenné papíry, kterými jsou zejména akcie, podílové listy, dluhopisy, investiční kupóny, kupóny, opční listy, směnky, šeky, náložné listy, skladištní listy a zemědělské skladní listy“. Zákon o cenných papírech ale na směnky příliš nedopadá. Nejdůleţitějším a zároveň lex specialis ( zákon speciální ) je zákonu o cenných papírech v současné době zákon č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon směnečný a šekový“). Zákon směnečný a šekový se vyznačuje několika zvláštnostmi. Jednou z nich je to, ţe byl dosud jen dvakrát novelizován, a to zákonem č. 29/2000 Sb., o poštovních sluţbách, a zákonem č. 296/2007 Sb. Tato skutečnost je v prostředí českého zákonodárství značně neobvyklá, a o to více, kdy se jedná o právní předpis platný téměř šedesát let. Další pozoruhodností daného zákona, je jeho systematika. Je rozdělen do tří článků. Článek I se zabývá úpravou směnek, článek II úpravou šeků a článek III jsou společná ustanovení, přičemţ kaţdý z článků začíná paragrafem 1.
-6-
5
Směnka - cenný papír, specifikace směnky na základě obecného třídění cenných papírů Jak jsem jiţ v předešlém textu zmínil, směnka je dle zákona o cenných papírech
cenným papírem. Protoţe můţeme cenné papíry obecně podle jejich vlastností třídit do několika skupin, je moţné třídit i směnku a tím lépe poznat její povahu a specifika, které jsou odlišné od ostatních cenných papírů. Kriteria, podle nichţ je moţno provádět zmíněné třídění, lze povaţovat formu, podobu, její pohyblivost a další vlastnosti.
5.1 Forma směnky Směnka je cenný papír posuzovaný dle formy ze zákona na řad, a to dle čl. I. § 11 odst. 1 zákona směnečného a šekového: „Každou směnku, i když nebyla vystavena na řad, lze převést indosamentem“. Forma směnky je moţná změnit jen pomocí doloţky„nikoli na řad“. Poté je tedy směnka převoditelná jen ve formě cese ( postoupení ) a v tuto chvíli se tedy jedná o cenný papír na jméno. Přidáním doloţky „nikoli na řad“, ke které se váţí některé výkladové problémy. Ku příkladu se můţe jednat o situaci, kdy výstavce zaznamená do směnky rektadoloţku. resp. doloţku zakazující další převod tzv. indosaci, v jiném znění, neţ jak uvádí zákon v čl. I. § 11 odst. 2. Totiţ podobnou kauzou se zabýval Vrchní soud v Praze, jako odvolací soud, kdy ve směnce byla vepsána doloţka „nikoliv na jeho řad“. Vrchní soud v Praze v rozsudku ze dne 28. 1. 1999, sp. zn. 9 Cmo 431/98 vyjádřil rozpor s rozhodnutím soudu prvého stupně - neplatnosti směnky - z důvodu, ţe uvedená vepsaná doloţka neguje povinnost, resp. závazek zaplatit dané osobě a tím je vnitřně rozporná. Lze jen souhlasit s názorem Vrchního soudu v Praze, ţe se jedná o doloţku, kterou si směnka nadále zachovává svůj oběžný charakter realizovatelný pouze občanskoprávními instrumenty.7 Lze jen podotknout, ţe i sám zákon směnečný a šekový v čl. I. § 11 odst. 2 připouští jinou doloţku stejného významu, jejímţ následkem je zákaz převodu indosamentem, avšak ne neplatnost směnky.
7
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 1. 1999, sp. zn. 9 Cmo 431/98.
-7-
Co je však významnější v souvislosti s danou problematikou, je otázka, jakým způsobem a kde má být předmětná rektadoloţka na směnce umístěna. Ve směnečné listině se tedy teoreticky můţe objevit doloţka „na řad“ a přitom i doloţka „nikoli na řad“. Tato skutečnost má vliv na platnost směnky. Podle mého osobního názoru, dochází v této oblasti k chybám, zvláště při pouţití předepsaného směnečného formuláře, kdy výstavce či jiná osoba, která formulář vyplňuje, podléhá mylnému názoru, ţe škrtání a přepisování ve směnce způsobý její neplatnost. Daným problémem, současné umístění doloţek „na řad“ a „nikoli na řad“, se zabýval Vrchní soud v Praze při vyhlášení rozsudku ze dne 12. 11. 2003, sp. zn. 9 Cmo 342/2003. Otázkou je, zda výstavce směnky měl v úmyslu takto vytvořit rektasměnku, přičemţ doloţka „na řad“ by měla platit za nenapsanou. S touto otázkou se Vrchní soud v Praze v uvedeném rozsudku neztotoţnil a označil takto napsanou směnku za vnitřně rozpornou. V předmětném rozhodnutí vyjádřil, ţe pokud jsou na směnce napsány současně doloţky „na řad“ a „nikoli na řad“, je směnka neplatná. Nelze tudíţ dovozovat, ţe některá z těchto doloţek platí za nenapsanou, neboť by to muselo být výslovně stanoveno v zákoně.8 Tímto verdiktem Vrchní soud v Praze stvrdil svou ustálenou praxi v rozhodování těchto sporů. K podobnému problému, se jiţ dříve vyjádřil a dospěl k naprosto stejnému závěru.9 S největší pravděpodobností výstavce měl skutečně v úmyslu uvedením doloţky „nikoli na řad“ docílit převoditelnosti směnky cesí, nelze tento úmysl brát v úvahu a to jiţ jen proto, ţe směnka je cenný papír a jako takový, za své existence můţe nabýt nespočet majitelů, musí být všechny údaje ve směnce náleţitě určitě vyjádřeny.10 Mimo uvedenou situaci je potřeba dále nahlíţet na problematiku nejasnosti zamýšlené formy směnky i z hlediska právních účinků převodu směnky pro výstavce. V případech, kdy směnka cizí zůstane cenným papírem na řad a bude převedena indosací na jiného majitele, se výstavce nezbavuje svého závazku a i nadále zůstává nepřímým dluţníkem ze směnky. Ale toto se mění v případě cese, tedy obyčejného postoupení pohledávky, kdy se výstavce tohoto závazku zbavuje. Proto bude pro směnečného věřitele podstatné, v jaké formě směnka vystupuje.
8
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 11. 2003, sp. zn. 9 Cmo 342/2003. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 4. 2001, sp. zn. 5 Cmo 715/99. 10 K tomu rovněţ rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 2. 1999, sp. zn. 9 Cmo 504/98. 9
-8-
5.2 Podoba směnky Směnka se rozděluje dle podoby a je vţdy listinným cenným papírem. To ţe směnka je vţdy listinný cenným papírem, jasně vyplývá z ustanovení čl. I. § 1 bod 1. zákona směnečného a šekového, jako jedna z náleţitostí směnky: „Cizí směnka obsahuje označení, že jde o směnku, pojaté do vlastního textu listiny…“. Směnky mohou být emitovány výlučně v listinné podobě. Tento výklad lze rovněţ odvodit z ustanovení § 1 odst. 5 zákona o cenných papírech, ve znění platném do účinnosti zákona č. 257/2004 Sb., jímţ byl uvedený odstavec zrušen. V ustanovení byl napsán taxativní výčet cenných papírů, které mohou mít zaknihovanou podobu. Směnky mezi ně nepatří. Jen pro úplnost, poţadavek na listinný podobu směnky nelze zaměňovat s poţadavkem na vyhotovení směnky na papíře. Směnka můţe být sepsána i na dřevě, umělé hmotě, látce, skle, kameni, ale i na dalších materiálech. Samotný text směnky můţe být pořízen jakýmkoliv způsobem ale jen předpokladu, zaručující jeho dostatečnou viditelnost a trvalost. Podpis musí být vţdy pořízen rukopisně.11
5.3 Mobilita směnky Podle kritéria mobility lze na směnku nahlíţet jako na cenný papír nezastupitelný, cirkulační, obchodovatelný a individuální. Posledně zmíněná vlastnost znamená, ţe namísto směnky nelze vydat hromadnou listinu.12
5.4 Další rozdělovací kritéria směnky Podle dalších kritérií vykazuje směnka povahu konstitutivního cenného papíru, neboť emise směnky je předpokladem vzniku směnečných oprávnění.
11
Chalupa, R. Zákon směnečný a šekový: komentář, I. díl (směnky). Praha: Linde, 1996, s. 9. Kotásek, J., Pokorná, J., Raban, P. a kol. Kurs obchodního práva: právo cenných papírů. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2005, s. 481. 12
-9-
Směnka je také abstraktní cenný papír, coţ se projevuje ve více významech. Předně v textu listiny, kde se neuvádí hospodářský důvod směnky. A také při uplatňování směnečných pohledávek u soudu se tento nezjišťuje. Na závěr uveďme, ţe směnka je hlavní cenný papír, neboť není vydávána pro uplatnění práva z jiného cenného papíru, obligační a umořitelný.
- 10 -
6
Rozdělení směnek U směnek rozlišujeme dva druhy, a to směnku cizí a směnku vlastní. Směnku cizí,
neboli tratu, upravuje zákon směnečný a šekový v čl. I., části prvé, a lze ji definovat jako listinný cenný papír, který obsahuje bezpodmínečný příkaz zaplatit určitou peněţitou sumu a další náleţitosti v zákoně uvedené. Tento příkaz bývá ve směnečné listině často vyjádřen slovy: „Za tuto směnku zaplaťte…“. Tento druh směnky se vyznačuje tím, ţe v základní podobě má tři účastníky, a to výstavce, remitenta a směnečníka. Směnka vlastní je pak upravena v čl. I., části druhé zákona směnečného a šekového. Lze ji definovat opět jako listinný cenný papír obsahující kromě ostatních podstatných náleţitostí bezpodmínečný slib zaplatit určitou peněţitou sumu. Ten bývá nejčastěji vyjádřen slovy: „Za tuto směnku zaplatím…“. Směnka vlastní má v základní podobě dva účastníky, a to výstavce a remitenta.
6.1 Směnky s redukovaným počtem účastníků Jak jiţ bylo uvedeno výše, má cizí směnka v základní podobě tři účastníky. Avšak zákon směnečný a šekový připouští, aby byla vystavena platná cizí směnka s redukovaným počtem účastníků. V čl. I. § 3 odst. 1 zákona směnečného a šekového se uvádí: „Směnka může znít na vlastní řad výstavce“. To znamená, ţe nadále ve směnce fakticky figurují dvě osoby, a to směnečník a výstavce, který je zároveň věřitelem ze směnky. Tento typ směnky lze vystavit různými způsoby, a to označit remitenta jménem, kdy je nutno brát v potaz reálnou, respektive materiální, totoţnost výstavce a remitenta.13 Nestačí pouhá shoda jmen. Na druhou stranu postačí ve směnce namísto jména doplnit pouze „zaplaťte mně samotnému“, nebo „na řad můj vlastní“, v případě právnické osoby můţe tento údaj znít „na řad náš vlastní“. Avšak i tato problematika se v praxi setkává s výkladovými problémy a odlišně formulovaný předmětný údaj můţe způsobit neplatnost směnky. Takovým případem se zabýval Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku ze dne 26. 7. 2007, sp. zn. 29 Odo 262/2006. V daném případě se jednalo o směnku cizí na vlastní řad výstavce, v níţ výstavce
13
Chalupa, R. Sníţení počtu účastníků základního směnečného vztahu. Právní rozhledy, 1997, č. 1, s. 5.
- 11 -
pouţil namísto jména remitenta formulaci „na řad vlastní“. Nejvyšší soud ČR se ztotoţnil s názory niţších soudů a judikoval, ţe dle čl. I. § 3 odst. 1 zákona směnečného a šekového můţe směnka znít na vlastní řad výstavce. Takovou směnkou pak výstavce přikazuje směnečníkovi, aby jemu samotnému (podepsanému výstavci) zaplatil směnečnou sumu. Remitent tudíţ nemusí být osobou odlišnou od výstavce, ale musí být osobou odlišnou od směnečníka. Byla-li předložena směnka obsahující bezpodmínečný příkaz výstavce adresovaný směnečníkovi zaplatit „na řad vlastní“, takto formulovaný příkaz ukládá směnečníkovi, aby zaplatil sám sobě směnečnou sumu, důsledkem čehož je závěr o neplatnosti směnky.14 V závěru předmětného rozhodnutí Nejvyšší soud ČR shrnuje, ţe čl. I. § 3 odst. 1 zákona směnečného a šekového vyţaduje, aby remitent byl na směnce označen způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, kdo je oprávněným ze směnky, čemuţ údaj „na vlastní řad“ nevyhovuje.15 Citovaný závěr Nejvyššího soudu ČR můţe vzbuzovat rozporné názory na danou problematiku. Striktně formálně nelze cizí směnku obsahující namísto jména remitenta údaj „na řad vlastní“ hodnotit jinak, neţ ţe je neplatná pro neurčitost, kdo je ze směnky oprávněn. Otázkou ale zůstává, zda je takový výklad přínosný pro praxi. P. Vojtek zastává opačný názor neţ Nejvyšší soud ČR. Připouští, ţe jde sice o otázku rozpornou, však zpravidla je ve směnečných vztazích zřejmé, jaký je obsah právního úkonu s uvedeným pojmem.16 Se závěrem Nejvyššího soudu se rozchází i R. Chalupa, který uvádí, ţe nejčastěji se uţívá v cizí směnce na vlastní řad výstavce právě formulace „na vlastní řad“. Připouští sice, ţe dle současného znění zákona směnečného a šekového je vhodnější pouţít znění „na vlastní řad výstavce“, avšak zmíněná stručnější formulace je plně postačující.17 I zákon č. 1/1928 Sb., zákon směnečný, výslovně uvádí v § 5 odst. 1: „Výstavce může sama sebe označiti za remitenta (§ 3, č.3.; směnka na vlastní řád)“. Z jeho znění by bylo moţné dovozovat, ţe označení remitenta „na vlastní řad“ je dostatečně jasné a určité. Otázkou zůstává, zda argumentace jiţ neplatným právním předpisem je vhodná. Zvláště kdyţ současný zákon směnečný a šekový pouţil jinou formulaci. Domnívám se, ţe při uţívání takového striktně formálního právního instrumentu, jakým je směnka, nelze odhlédnout od smyslu a účelu zákona a úmyslu účastníků. Ten je, 14
Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 7. 2007, sp. zn. 29 Odo 262/2006. Tamtéţ 16 Vojtek, P. Přehled rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, která nebyla v roce 2007 schválena k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Soudní rozhledy, 2008, č. 2, s. 44. 17 Chalupa, R. Sníţení počtu účastníků základního směnečného vztahu. Právní rozhledy, 1997, č. 1, s. 5. 15
- 12 -
podle mého názoru, v tomto případě naprosto zřejmý. Sám zákon směnečný a šekový v čl. I. § 3 odst. 1 nedává jasný pokyn, jakým jiným zněním lze nahradit remitentovo jméno. To je záleţitostí výkladu. Nicméně výklad Nejvyššího soudu ČR v rozsudku ze dne 26. 7. 2007, sp. zn. 29 Odo 262/2006, nepovaţuji za odpovídající potřebám praxe. Nehledě na to, ţe můţe mít negativní důsledky pro majitele obdobných směnek, kteří se nyní stěţí dovolají jejich platnosti před českými soudy. Se směnkou cizí na vlastní řad výstavce však mohou být spojeny i problémy, s kterými výstavce směnky při její emisi nemusí počítat. Tím prvním je skutečnost, ţe výstavce je ze zákona nepřímým dluţníkem ze směnky cizí, a to dle čl. I. § 9 odst. 1 zákona směnečného a šekového, který uvádí: „Výstavce odpovídá za přijetí a zaplacení směnky“. Důleţité je, ţe nemůţe účinně vyloučit vznik svého postihového závazku.18 Tato skutečnost vyplývá z ustanovení čl. I. § 9 odst. 2 zákona směnečného a šekového. V situaci, kdy dojde k vystavení směnky na vlastní řad výstavce, je aţ do jejího přijetí akceptantem výstavce jediným dluţníkem ze směnky. Tedy v případě nepřijetí dluţí pouze sám sobě. Taková směnka je pro něj z podstaty věci bezcenná. Následně můţe dojít k situaci, kdy výstavce a zároveň majitel této směnky, která zní na určitou sumu, převede směnku indosamentem na někoho jiného. V praxi se stává, ţe je taková směnka převedena za cenu i několikanásobně niţší, neţ je její skutečná hodnota. A to z toho důvodu, ţe je velmi obtíţné domoci se zaplacení na směnečníkovi. V případě převodu rubopisem se stává věřitelem třetí osoba, ale nepřímým dluţníkem zůstává výstavce směnky. Za předpokladu, ţe směnečná suma nebude zaplacena, můţe majitel uplatňovat svá práva proti nepřímému dluţníku, tedy výstavci. Zákon směnečný a šekový stanoví, ţe nebyla –li směnka zaplacena, můţe majitel při splatnosti směnky vykonat postih proti indosantům, výstavci a jiným osobám směnečně zavázaným.19 Z uvedeného je patrné, ţe v důsledku bude původní věřitel povinen zaplatit celou směnečnou sumu, ačkoliv jemu samotnému bylo na základě převodu směnky poskytnuto plnění o mnoho menší. Za další typ směnky cizí s redukovaným počtem účastníků je povaţována směnka dle čl. I. § 3 odst. 2 zákona směnečného a šekového. Ten stanoví: „Ve směnce může být udán jako směnečník sám výstavce“. V tomto případě se jedná o takzvanou zastřenou směnku vlastní, v níţ figurují dva účastníci, a to výstavce, jenţ je totoţný se směnečníkem, a remitent. Kombinací obou výše uvedených moţností můţe vzniknout ještě třetí typ směnky cizí se sníţeným počtem účastníků, a to zastřená směnka vlastní na vlastní řad. Jedná se o případ, 18 19
Chalupa, R. Sníţení počtu účastníků základního směnečného vztahu. Právní rozhledy, 1997, č. 1, s. 5. Srov. čl. I. § 43 odst. 1 zákona směnečného a šekového.
- 13 -
kdy se ve směnce objevuje pouze jeden účastník, jenţ se nachází v pozici výstavce, směnečníka i remitenta. Pro takovou moţnost ovšem neexistuje rozumné odůvodnění. Jen těţko si lze představit účastníka, který vystaví směnku, podle níţ se zavazuje zaplatit sám sobě. Avšak i takovým případem se zabýval Vrchní soud v Praze, který takovou směnku označil za neplatnou. Konstatoval, ţe na sporné směnce kombinací dvou směnek došlo k takové nepřípustné situaci, kdy směnečníkovi je přikazováno, aby zaplatil sám sobě. Taková listina však nemůže být platnou směnkou.20 Tímto rozsudkem Vrchní soud v Praze potvrdil svůj ustálený názor na danou problematiku s ohledem na své dřívější rozhodnutí, v němţ srovnatelnou situaci vyhodnotil stejně.21 Literatura se ovšem k zastřené směnce vlastní na vlastní řad staví rozporně. Někteří autoři se ztotoţňují se stanoviskem judikatury a povaţují tyto kombinované směnky za neplatné. I přesto, ţe jsou tvořeny dvěma přípustnými moţnostmi, nepřipouští jejich kumulativní uţití, pouze alternativní. Ve výsledku by totiţ zněla směnka na řad směnečníka. Tento většinový názor sdílí i J. Kotásek.22 Na straně druhé panuje přesvědčení, ţe zákon umoţňuje vystavit zastřenou směnku vlastní na vlastní řad platně. Tento pohled zastává R. Chalupa, jenţ připouští, ţe výstavce může být současně směnečníkem a současně remitentem.23 Sice na jedné straně obecně tvrdí, ţe platná směnka cizí nemůţe znít na řad směnečníka, naproti tomu uvádí jedinou výjimku z pravidla, a tou je právě zastřená směnka vlastní na vlastní řad.24 Mezi těmito tvrzeními existuje zásadní rozpor. V prvním tvrzení nedovoluje cizí směnku na řad směnečníka v té podobě, ve které na ní figurují dva účastníci, a to výstavce a jedna osoba v postavení remitenta a zároveň směnečníka. R. Chalupa nepřípustnost vyvozuje ze znění zákona směnečného a šekového ve smyslu neexistence výslovného ustanovení o totoţnosti směnečníka a remitenta. Na druhou stranu však vykládá ustanovení čl. I. § 3 odst. 1 a 2 zákona směnečného a šekového tak, ţe nic nebrání pouţít předmětná ustanovení kumulativně. Z toho vyplývá moţnost identity obou daných osob, respektive všech tří účastníků základního směnečného vztahu.25
20
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 3. 1998, sp. zn. 5 Cmo 417/97. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 11. 1995, sp. zn. 5 Cmo 699/94. 22 Kotásek, J. Směnečné právo: komentář k čl. I zákona směnečného a šekového. Praha: Prospektrum, 2006, s. 40. 23 Chalupa, R. Sníţení počtu účastníků základního směnečného vztahu. Právní rozhledy, 1997, č. 1, s. 7. 24 Chalupa, R. Zákon směnečný a šekový: komentář, I. díl (směnky). Praha: Linde, 1996, s. 57. 25 Chalupa, R. Sníţení počtu účastníků základního směnečného vztahu. Právní rozhledy, 1997, č. 1, s. 7. 21
- 14 -
S tímto názorem nelze souhlasit. Domnívám se, ţe zmíněná argumentace je naprosto chybná. Nevyplývá z ní jasný a rozumný důvod, proč by mělo být rozlišováno mezi dvěma výše uvedenými moţnostmi, tedy zastřenou směnkou vlastní na vlastní řad a směnkou na řad směnečníka, kdy výstavcem je osoba odlišná. Za předpokladu, ţe nedojde k převodu směnek, z obou moţností plyne závěr, ţe směnečník má platit sám sobě. Nezbývá proto, neţ souhlasit s postojem současné judikatury.
6.2 Směnky s redukovaným počtem účastníků – zahraniční praxe K opačnému závěru dochází německá směnečná teorie a praxe. Německá právní úprava také počítá se směnkami s redukovaným počtem účastníků. Kombinaci obou zákonem předpokládaných moţností však neupravuje.26 Tato problematika se tak stává pouze předmětem výkladu, který je odlišný od výkladu převládajícího v českém právním prostředí. Nepovaţuje za neplatnou zastřenou směnku vlastní na vlastní řad výstavce, tedy směnku, v níţ všichni tři účastníci základního směnečného vztahu jsou vtěleni do jedné osoby. Teprve indosací vzniká směnečný závazek. Německá literatura výslovně uvádí: „Wechselverpflichtungen entstehen dann nur durch Indossierung.“27
26
Srov. čl. 3 Směnečného zákona (Wechselgesetz). Dále také jako „německý směnečný zákon“. Bülow, P. Heidelberger Kommentar zum Wechselgesetz/Scheckgesetz und zu den Allgemeinen Geschäftsbedingungen. 4. vydání. Heidelberg: C. F. Müller Verlag, 2004, s.19. 27
- 15 -
7
Náležitosti směnky cizí Směnka je cenným papírem, který se vyznačuje přísnou formálností svého obsahu.
Protoţe je poměrně snadno převoditelná a můţe dojít k tomu, ţe bude i vícekrát indosována, musí být po celou dobu její existence naprosto zřejmý a nepochybný obsah závazků z ní vyplývajících. Jiţ proto, ţe současný majitel směnky nemá moţnost vědět, jaký byl úmysl výstavce v době vydání této směnky. Tento striktně formální pohled na směnku vyplývá nejen ze zákona směnečného a šekového, jak bude dále uvedeno, ale rovněţ z rozhodovací praxe soudů. Příkladem můţe slouţit rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 2. 1999, sp. zn. 9 Cmo 504/98, který zmiňuje, ţe směnka je vysoce formální cenný papír, který musí být naprosto určitý a nevyvolávající jakoukoliv pochybnost o právech a povinnostech s ním spojených.28 Ve stejném smyslu se vyjádřil Vrchní soud v Praze i později.29 Zákon směnečný a šekový v čl. I § 1 uvádí v osmi bodech výčet náleţitostí cizí směnky. Jejich absence způsobuje neplatnost směnky. V čl. I. § 2 odst. 1 stanoví: „Listina, v které chybí některá náležitost uvedená v předchozím paragrafu, není platná jako cizí směnka, s výhradou případů uvedených v následujících odstavcích.“ Případem uplatnění zmíněné výhrady je údaj splatnosti, jehoţ absence je nahrazena fikcí, podle níţ se jedná o vistasměnku, tedy směnku splatnou na viděnou. Obdobně je postupováno v případě platebního místa, při jehoţ neuvedení se má za to, ţe je shodné s místem uvedeným u jména směnečníka. Stejně tak při neudání místa vystavení platí, ţe tímto místem je místo uvedené u jména výstavce.30 Uvedené výjimky ovšem nic nemění na skutečnosti, ţe nepřítomnost ostatních náleţitostí dle zákonných poţadavků má za následek neplatnost směnky. Tuto sankci uplatňuje zákon i na jiných místech, například v souvislosti se splatností směnky a nedodrţením zákonem předepsaných dob splatnosti dle čl. I. § 33 odst. 1 a 2. Problematikou neplatnosti směnky se zabýval ve své rozhodovací činnosti několikrát i Vrchní soud v Praze. A to zejména otázkou, zda se neplatnost směnky, v případě rozporných nebo neurčitých údajů v ní obsaţených, posuzuje pouze podle předpisů směnečného práva, nebo zda ji lze hodnotit i dle ustanoveních týkajících se obecně platnosti právních úkonů. Zde 28
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 2. 1999, sp. zn. 9 Cmo 504/98. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 9. 2005, sp. zn. 9 Cmo 89/2005. 30 Srov. čl. I. § 2 zákona směnečného a šekového. 29
- 16 -
je důleţité si povšimnout, ţe během několika let došlo ke změně v názoru Vrchního soudu v Praze na tuto problematiku. Nejprve bude vhodné zaměřit se na rozsudek ze dne 17. 2. 1999, sp. zn. 9 Cmo 504/98. Ten se zabýval neurčitým stanovením data splatnosti směnky a označil tuto směnku za neplatnou z důvodu rozporu s § 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“).31 Od tohoto názoru se však daný soud odchýlil v rozsudku ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. 5 Cmo 267/2008. V předmětné věci se jednalo o rozpor a neurčitost stanovení data splatnosti, avšak Vrchní soud v Praze konstatoval, ţe v případě posuzování platnosti směnky je třeba postupovat pouze podle příslušných ustanovení zákona směnečného a šekového, nikoliv dle obecných předpisů upravujících platnost právních úkonů. Můţe nastat situace, ţe určitá listina nebude platnou směnkou, přestože všechna právní ujednání v ní obsažená budou z pohledu předpisů o právních úkonech perfektní. Vzhledem k uvedeným argumentům tedy nelze pouţít § 37 odst. 1 občanského zákoníku.32
7.1 Jednotlivé náležitosti cizí směnky Ustanovení čl. I. § 1 zákona směnečného a šekového upravuje náleţitosti cizí směnky takto: „Cizí směnka obsahuje: 1. označení, že jde o směnku, pojaté do vlastního textu listiny vyjádřené v jazyku, v kterém je tato listina sepsána; 2. bezpodmínečný příkaz zaplatit určitou peněžitou sumu; 3. jméno toho, kdo má platit (směnečníka); 4. údaj splatnosti; 5. údaj místa, kde má být placeno; 6. jméno toho, komu nebo na jehož řad má být placeno; 7. datum a místo vystavení směnky; 8. podpis výstavce.“
31 32
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 2. 1999, sp. zn. 9 Cmo 504/98. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. 5 Cmo 267/2008.
- 17 -
7.1.1 Označení, že jde o směnku, pojaté do vlastního textu listiny vyjádřené v jazyku, v kterém je tato listina sepsána Ustanovení čl. I. § 1 bodu 1. v sobě skrývá v podstatě několik náleţitostí a podmínek, které musí být splněny, aby šlo o platnou směnku. V prvé řadě se jedná o slovo „směnka“, které musí být součástí textu, dále o jazyk, v němţ má být tato listina sepsána, a o samotnou listinu. Označení, ţe jde o směnku, neboli směnečná klauzule, musí být skutečně součástí daného textu na směnce. Umístění slova „směnka“ jen do nadpisu či jeho ozdobný předtisk na boku listiny nestačí.33 Nejčastěji se v praxi vyskytuje znění: „Za tuto směnku zaplaťte…“. Danou problematikou se zabýval i Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne 7. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 430/2002. Zde rozebírá situaci, kdy se dovolatelka domáhá neplatnosti směnky z toho důvodu, ţe v listině se všemi zákonnými náleţitostmi je právě slovo „směnka“ napsáno odlišným typem písma (velikostí a vzdáleností písmen) neţ ostatní text. Argumentuje tím, ţe označení v téhle podobě není součástí vlastního textu listiny. K tomuto vyslovil Nejvyšší soud ČR jednoznačný závěr, v němţ vyjádřil nesouhlas s tímto tvrzením. Konstatoval, ţe není podstatné, jakým typem či velikostí písma je slovo směnka do vlastního textu listiny vepsáno, ale je podstatné, zda spolu s textem, do kterého je vepsáno, tvoří souvislý a na sebe navazující text nevzbuzující pochybnosti, že je jeho součástí.34 Z výše uvedeného vyplývá, ţe ačkoliv české směnečné právo klade vysoké nároky na formu směnky, nelze tento poţadavek dovést do absurdních důsledků. Nebude vţdy moţné zajistit, aby byl celý směnečný text napsán naprosto stejně. Například při pouţívání předepsaných formulářů, jeţ se v obchodních stycích pouţívají velmi často, se předpokládá jeho vyplnění odlišně od předtištěného textu. Co se týká jazyka, klade zákon směnečný a šekový důraz na jednotu jazyka, v němţ je vyjádřeno slovo „směnka“ a celý další text. Vzhledem k tomu, ţe dané ustanovení uvádí slovo „jazyk“ v jednotném čísle, lze dovodit, ţe zákon poţaduje jednotný jazyk pro celé znění směnečného textu. V otázce jazyka není bez zajímavosti zmínit benevolentní přístup německé teorie a praxe. Podle této k platnosti cizí směnky postačí, je–li v jednotném jazyce uvedeno slovo „směnka“ a příkaz zaplatit směnečnou sumu, nejčastěji vyjádřený slovem „zaplaťte“. Ostatní 33
Kotásek, J. Směnečné právo: komentář k čl. I zákona směnečného a šekového. Praha: Prospektrum, 2006, s. 20. 34 Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 430/2002.
- 18 -
text můţe být v jazyce odlišném. Tato vícejazyčná směnka, označovaná také slovním spojením gemischtsprachiger Wechsel, pak můţe vypadat takto: „At Oct 14, 1963 pay this Bill of exchange to the order auf eigene Siebzehntausend Deutsche Mark.“35 V neposlední řadě vyvstává otázka, zda je nutné překládat i místní údaje ve směnce uţité do jazyka, v němţ je tato vypsána. Příkladem můţe slouţit situace, kdy je směnka vydána v českém jazyce a jako platební místo je označeno město Graz. Nezpůsobí výstavce neplatnost směnky pro nejednotnost jazyka tím, ţe nepřeloţí rovněţ tento údaj (tedy neuvede Štýrský Hradec)? Obecně panuje názor, ţe nikoliv. Je nutno povaţovat obě varianty za moţné a dovolené.36 Zákon v předmětném ustanovení počítá se směnkou jako listinou. O listinné podobě a materiálech zhotovení směnky bylo jiţ v této souvislosti pojednáno výše. Poţaduje se pouze, aby se jednalo o takovou věc, která je schopna relativně stabilně zachytit text a na níţ je moţno rozeznat rub a líc a připojit přívěsek.37
7.1.2 Bezpodmínečný příkaz zaplatit určitou peněžitou sumu Zákon směnečný a šekový v čl. I. § 1 bodu 2. vyţaduje, aby příkaz k zaplacení směnečné sumy byl bezpodmínečný. Tento nedostatek stíhá sankcí neplatnosti dle čl. I. § 2 odst. 1. Další poţadavek, jenţ zdůrazňuje předmětné ustanovení, je zaplacení určité peněžité sumy. Zákon směnečný a šekový vyţaduje pouze peněžité plnění. Není tedy moţné zavázat se k plnění jinému, nepeněţitému. To znamená, ţe nelze vystavit směnku na jakékoliv naturální plnění. Třetí a velmi podstatnou podmínkou platnosti směnky je, aby tato byla vystavena na sumu, která je dostatečně určitě vyjádřena. Směnečná suma můţe být udána pouze slovy, pouze čísly, nebo slovy i čísly. Zákon směnečný a šekový v čl. I. § 6 upravuje dvě situace, které se vztahují na případy, kdy je suma udána slovy i čísly a tyto údaje se neshodují, dále pokud je na směnečné listině vyjádřena několika slovy nebo několika čísly a tyto údaje se neshodují. V prvém případě má přednost suma vyjádřená slovy, ve druhém pak platí suma 35
Baumbach, A., Hefermehl, W. Wechselgesetz und Scheckgesetz. 22. vydání. München: C. H. Beck, 2000, s. 107. 36 Kotásek, J. Směnečné právo: komentář k čl. I zákona směnečného a šekového. Praha: Prospektrum, 2006, s. 21. 37 Kotásek, J. Směnečné právo: komentář k čl. I zákona směnečného a šekového. Praha: Prospektrum, 2006, s. 16.
- 19 -
nejmenší. Můţe však dojít i ke kombinaci obou, a to tak, ţe na směnce bude nějaká suma vyjádřena několika slovy, které se neshodují, a zároveň několika jinými čísly, které se rovněţ neshodují. Pak je nutné přihlédnout pouze ke slovnímu vyjádření a v rámci něj pak vybrat sumu nejniţší. S určitostí směnečné sumy jako takové úzce souvisí i určité vyjádření měny, v které má být plnění poskytnuto. Pokud má být směnka platná, je nutné, aby byla vystavena na měnu, která v okamţiku vystavení existuje. Není na překáţku, ţe tato měna není v oběhu v místě platebním. Tato skutečnost nemá za následek neplatnost směnky. Naopak zákon směnečný a šekový takovou situaci předpokládá a umoţňuje zaplatit směnečný peníz v cizí měně, nebo dle čl. I. § 41 odst. 1 v tuzemské měně v případě, ţe směnka zní na měnu cizí. Směnečná suma však musí být zaplacena v měně, na kterou směnka zní, pojme-li výstavce do směnky doloţku o efektivním placení dle čl. I. § 41 odst. 3. Obvykle je tato vyjádřena slovem „efektivně“. Dříve se také pouţívalo doloţky „in natura“.38 S problematikou určitosti měny se setkávala česká směnečná praxe nejčastěji na počátku 90. let. Jak jiţ bylo uvedeno výše, podstatnou podmínkou platného vyjádření směnečné sumy je existence dané měny v okamţiku vystavení. Dle zákona č. 60/1993 Sb., o oddělení měny, došlo při rozdělení Československa k oddělení měn České a Slovenské republiky. Zanikla tak koruna československá a namísto ní vznikla na území České republiky koruna česká, v případě Slovenské republiky koruna slovenská. Nařízení vlády č. 61/1993 Sb. ustanovilo za den oddělení měny 8. únor 1993. Avšak i po tomto datu se objevovaly předepsané směnečné formuláře znějící stále na Kčs. V obchodních stycích v mnoha případech nadále docházelo k vystavování směnek, aniţ by výstavci vzali v potaz jiţ neexistující korunu československou. Pravděpodobně v domnění, ţe tato bude automaticky povaţována za korunu českou. Rozhodovací praxe ovšem jednotně přijala zcela opačný názor na danou problematiku. To lze pozorovat v rozsudcích krajských i vrchních soudů. Krajský obchodní soud v Brně vyjádřil své stanovisko v dané věci tak, ţe směnka vystavená po 8. 2. 1993 na koruny československé nemůţe být platná, jelikoţ v daném okamţiku se jiţ jednalo o neexistující měnu. Konstatoval, ţe směnka jako cenný papír vystavený po tomto datu na Kčs nesplňuje požadavek uvedení určité peněžní sumy a je tedy směnkou absolutně neplatnou.39 Stejně tak Vrchní soud v Praze se ztotoţnil v obdobné věci s těmito závěry. Rovněţ vyjádřil 38
Kotásek, J. Směnečné právo: komentář k čl. I zákona směnečného a šekového. Praha: Prospektrum, 2006, s. 161. 39 Rozsudek Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 18. 2. 1994, sp. zn. 5 Cm 27/94.
- 20 -
přesvědčení, ţe směnka vystavená po dni oddělení měny nemůţe být platnou, a to z toho důvodu, ţe koruna československá v té době jiţ nebyla v oběhu v České republice, ani nikde jinde. Není tedy jasné, kolik má být za směnku zaplaceno. Nelze pouţít ani ustanovení o přepočtu měny, neboť toto se vztahuje pouze na závazky existující ke dni 8. 2. 1993.40 Naprosto souhlasné stanovisko zaujal ve věci vystavení směnky na koruny československé i Vrchní soud v Olomouci.41 Předmětnou vadu nelze zhojit ani vepsáním slovního spojení „korun českých“ za uvedenou částku v případě ponechání předepsané zkratky Kčs na listině. Pak dojde k situaci, ţe směnka zní na jednu měnu neexistující a jednu existující, čímţ zapříčiní její vnitřní rozpornost. Nelze pouţít domněnku, ţe zkratka Kčs platí za nenapsanou. Argument, ţe jedna z měn jiţ není platná, nelze brát v úvahu. Nepouţije se ani podpůrné pravidlo vyjádřené v čl. I. § 6 zákona směnečného a šekového. Toto ustanovení se týká toliko směnečné sumy, tzn. částky, která má být zaplacena. Nevztahuje se však na rozpory mezi měnou, v níţ je směnečná částka vyjádřena.42 V této souvislosti je důleţité doplnit, ţe výše uvedené se vztahuje pouze na případy, kdy taková směnka byla vystavena po datu odluky. Pokud byla směnka vystavena dříve a je splatná aţ po tomto datu, nezakládá tato skutečnost neplatnost směnky z důvodu neurčitosti směnečné sumy. Uvedení bývalé československé měny na směnce nebrání její platnosti a vymahatelnosti.43 Pak dojde k přepočtu měny dle pravidel stanovených v zákoně č. 60/1993 Sb., tedy k přepočtu v poměru jedna ku jedné. Se stanoviskem současné judikatury se však ne vţdy překrývají názory literatury. Například R. Chalupa odmítá tvrzení, ţe nelze platně vystavit směnku na měnu, která jiţ nikde neexistuje. Lze pak analogicky pouţít pravidla pro přepočty měn, jak k tomu došlo po rozpadu federace v roce 1993. K tomu uvádí, ţe směnečná pohledávka nemusí být dokonce vůbec vyjádřena v platné měně. Směnečný peníz může být uveden v jakékoliv cizozemské měně, měně početní, a dokonce i v měně již neplatné.44 S tímto závěrem však nelze souhlasit. Zde musíme vzít v úvahu i moţnost, ţe by byla vystavena směnka na měnu neplatnou třeba jiţ několik desetiletí. To by dle mého názoru činilo v praxi velké potíţe. Jistě si nelze rozumně představit, ţe by v obchodním styku byly dosud vystavovány směnky znějící na koruny československé. Pokud bychom souhlasili 40
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 12. 1994, sp. zn. 5 Cmo 228/94. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 6. 1996, sp. zn. 4 Cmo 386/96. 42 Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 9. 1994, sp. zn. 5 Cmo 229/94. 43 Rozsudek Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 29. 4. 1994, sp. zn. 5 Cm 51/94. 44 Chalupa, R. Zákon směnečný a šekový: komentář, I. díl (směnky). Praha: Linde, 1996, s. 13. 41
- 21 -
s názory R. Chalupy, museli bychom stanovit určitou časovou hranici, od které nelze jiţ vystavovat směnky na neplatnou měnu. V opačném případě bychom tak mohli činit donekonečna, coţ vede aţ k absurdním důsledkům. Proto povaţuji za vhodné většinové řešení teorie a judikatury v tom smyslu, ţe nelze platně vystavit směnku na měnu jiţ neexistující. Tento názor sdílí rovněţ J. Kotásek.45 K podobným problémům dochází i v dalších státech Evropy, zejména v členských státech Evropské unie, v nichţ jiţ byla zavedena místo jejich původních měn jednotná měna Euro. V takzvaném přechodném období od 1. 1. 1999 do 31. 12. 2001 mohly být směnky platně vydávány jak na měnu Euro, tak na původní národní měnu. Je pozoruhodné, jak odlišně se staví německá a česká literatura ke směnkám vystaveným na měnu jiţ neexistující. V německém případě se jedná o DM (Deutsche Mark) po uplynutí přechodného období. Jak bylo uvedeno výše, v České republice převládá názor, ţe taková směnka je neplatná. Německá literatura připouští přepočet směnečné sumy vyjádřené v DM na měnu Euro, a tedy nesankcionuje takto vystavenou směnku neplatností.46
7.1.3 Jméno toho, kdo má platit Zákon směnečný a šekový ve svém čl. I. § 1 bodu 3. výslovně uvádí: „Cizí směnka obsahuje jméno toho, kdo má platit (směnečníka).“ Směnečník, neboli trasát, je jedním ze tří účastníků základního směnečného vztahu zaloţeného cizí směnkou. V prvé řadě bude důleţité se zabývat tím, jak má být směnečník ve směnečné listině označen. Zákon výslovně poţaduje, aby bylo uvedeno jeho jméno. Otázkou zůstává, zda je moţné, aby byla platně vystavena směnka, jeţ bude obsahovat opisné označení směnečníka. Jednalo by se tak o případ například „starší bratr Josefa Dokoupila“ nebo „ředitel společnosti ABC“ a podobně. Literatura se shoduje, ţe takové opisné určení nebude přípustné, byť by šlo o poměrně snadno identifikovatelnou osobu.47 I R. Chalupa se v podstatě ztotoţňuje s tímto závěrem a nepřipouští zprostředkované označení směnečníka.48
45
Kotásek, J. Směnečné právo: komentář k čl. I zákona směnečného a šekového. Praha: Prospektrum, 2006, s. 22. 46 Bülow, P. Heidelberger Kommentar zum Wechselgesetz/Scheckgesetz und zu den Allgemeinen Geschäftsbedingungen. 4. vydání. Heidelberg: C. F. Müller Verlag, 2004, s. 14. 47 Kotásek, J. Směnečné právo: komentář k čl. I zákona směnečného a šekového. Praha: Prospektrum, 2006, s. 23. 48 Chalupa, R. Zákon směnečný a šekový: komentář, I. díl (směnky). Praha: Linde, 1996, s. 14.
- 22 -
Výkladový problém nastává v případě zastřené směnky vlastní. Tou přikazuje výstavce sám sobě zaplatit remitentovi určitou peněţitou sumu, neboť zákon směnečný a šekový v čl. I. § 3 odst. 2 umoţňuje, aby výstavce byl totoţný se směnečníkem. Ovšem otázkou zůstává, zda je moţné pouţít nepřímé označení směnečníka odkazem na výstavce. Judikatura tuto problematiku nerozebírá. Pouze literatura se víceméně shoduje v názoru, ţe tento případ je jediným, kdy můţe dojít k opisnému označení směnečníka ve směnečné listině.49 S označením směnečníka úzce souvisí i místo na směnečné listině, kde má být jeho jméno udáno. Zákon v tomto ohledu ţádné pravidlo neuvádí. Tato okolnost vyplývá spíše ze zavedené praxe. Stejně tak jako podpis výstavce se nejčastěji umisťuje v pravém dolním rohu listiny, můţeme říci, ţe údaj směnečníka se zpravidla vyskytuje v levé dolní části směnečné listiny. Vrchní soud v Praze toto označuje za obecnou zvyklost právě sem umisťovat údaj směnečníka.50 Aby bylo bezpochyby jasné, ţe se jedná právě o osobu, které je přikazováno zaplatit směnečnou sumu, je moţné, aby její jméno předcházelo slovo „směnečník“. Vhodné je rovněţ zakomponovat oslovení směnečníka přímo do směnečného textu. Avšak ani jedna z nastíněných moţností není obligatorní. Ve směnce nemusí být uveden ţádný údaj, který označuje směnečníka. V takovém případě je velmi důleţité přihlédnout právě k umístění jeho jména. S výše uvedeným závěrem souhlasí i česká rozhodovací praxe. Vrchní soud v Praze judikoval, ţe je –li na směnečném formuláři na obvyklém místě v levé dolní části líce směnky uvedeno označení osoby, k níž zcela zřejmě směřuje směnečný příkaz, jde o směnečníka, i když tento údaj není výslovně uvozen slovem „směnečník“.51 V souvislosti s údajem směnečníka na směnce je nutné rozlišovat, kdy je vystavena platná směnka a kdy je směnečník z této směnky zavázán. Pouhým přikázáním výstavce směnečníkovi, aby zaplatil, se automaticky trasát nezavazuje. Tato skutečnost nastává aţ přijetím, neboli akceptací směnky. Přijetí se dle čl. I. § 25 odst. 1 zákona směnečného a šekového na směnce vyjadřuje slovem „přijato“ nebo jiným slovem stejného významu. Takovým můţe slouţit například výraz „akceptováno“, „akceptuji“ a podobně. Následně se směnečník podepíše. Zákon umoţňuje, aby k akceptaci došlo pouhým podpisem směnečníka
49
Tamtéţ Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 5. 1999, sp. zn. 5 Cmo 657/98. 51 Tamtéţ 50
- 23 -
na směnce. Aţ uvedenými právními úkony se stává směnečník přímým dluţníkem ze směnky a označujeme ho za akceptanta. Závěr, ţe směnečník se stává směnečným dlužníkem až přijetím (akceptem) směnky, potvrzuje rovněţ Vrchní soud v Praze.52 Tímto potvrdil svou ustálenou judikaturu v dané oblasti. Ve svém dřívějším rozhodnutí vyjádřil naprosto stejný názor v tom, ţe k tomu, aby se směnečník přeměnil na skutečného dlužníka je nutné, aby tento směnku přijal.53 Stejně tak povaţuje podpis směnečníka pod akceptační doloţkou za skutečnost, kterou mu vzniká přímý dluh ze směnky.54 Z výše uvedených souladných rozhodnutí Vrchního soudu v Praze je zřejmé, ţe v dané oblasti se nevyskytují pochybnosti nebo výkladové problémy. Dle mého názoru nutnost přijetí směnky vyplývá ze samotné podstaty práva, kdy obecně nelze samovolně zavázat třetí osobu, aniţ by s tím tato vyslovila svůj souhlas. Je tedy naprosto jasné, ţe předtím, neţ se směnečník stane dluţníkem, musí projevit svou vůli tímto směrem. V tomto případě je projevem jeho vůle přijetí směnky. Jak bylo uvedeno v předcházejícím textu, nelze zaměňovat platnost směnky s její závazností. Směnka můţe být platně vystavena, a přesto nemusí být nikdy akceptována. Situace, kdy cizí směnka postrádá přímého dluţníka, nemá za následek její neplatnost. Věřitel přece můţe ještě uplatňovat svá práva vůči ostatním osobám směnečně zavázaným, minimálně vůči výstavci jako nepřímému dluţníkovi ze směnky, jenţ se tohoto závazku zásadně nemůţe zbavit. Jednou výjimkou, která se nabízí, je převod směnky cessí. Avšak tato problematika není součástí tématu této kapitoly. Za platnou směnku je tedy moţné povaţovat listinu, která obsahuje všechny podstatné náleţitosti poţadované zákonem. Je – li součástí směnečné listiny označení směnečníka, jde o platnou cizí směnku bez ohledu na to, zda bude nebo nebude později platně akceptována.55 Zde je vhodné připojit rovněţ úvahu, jaké následky by měla skutečnost, kdyby směnečné právo sankcionovalo neakceptované směnky neplatností. Vzhledem k tomu, ţe v praxi se vyskytuje nespočet vystavených směnek, které dosud nebyly předloţeny k přijetí, nebo je směnečník z jakéhokoliv jiného důvodu odmítl přijmout, není jasné, jak by nadále tento institut mohl fungovat. Nelze uvaţovat o postupu, kterým by se dodatečnou akceptací stala směnka platnou. Navíc s přihlédnutím k tomu, z jakého důvodu by směnečník přijímal závazek, který vyplývá z neplatného právního úkonu. Z uvedeného je patrné, ţe taková teorie 52
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 1. 2001, sp. zn. 9 Cmo 204/2000. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 11. 1995, sp. zn. 5 Cmo 647/94. 54 Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 6. 1995, sp. zn. 5 Cmo 531/95. 55 Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 6. 1996, sp. zn. 5 Cmo 531/95. 53
- 24 -
by vedla k nesmyslným závěrům. Proto tedy nemůţe být sporné, ţe neakceptovaná směnka je směnkou platnou. Co se týká platnosti směnky cizí z pohledu údaje směnečníka, je na závěr vhodné uvést, ţe na směnce postačí uvést jeho označení jménem, aniţ by toto označení bylo zcela správné. Musí být jen nepochybné a určité, komu je přikazováno zaplatit směnečnou sumu. Není nutné, aby jméno této osoby bylo zcela shodné s úplným jménem této osoby.56 Podobně volně se k problematice vyjádření údaje směnečníka staví i P. Bülow. K platnosti směnky nevyţaduje celé bezchybné jméno, postačí správné příjmení s nesprávným křestním jménem.57 Nemusí se však ani jednat o reálně existující osobu. V takovém případě směnka nadále zůstává platnou, avšak je zřejmé, ţe ztrácí svůj hospodářský účel, neboť nebude moţné zajistit její akceptaci, a tím i vymoţení předmětné částky na směnečníkovi. Tato skutečnost však opět nic nemění na tom, ţe směnka cizí má stále svého nepřímého dluţníka. I J. Kotásek zastává názor, ţe zcela nesprávné označení směnečníka nebo uvedení směnečníka neexistující osoby nemůže nikdy vést k neplatnosti směnky.58 Z. Kovařík se pak zabývá podrobněji případnými problémy, které mohou vzniknout při vypsání neexistující osoby na místo směnečníka. Jednoznačným následkem je neakceptovatelnost směnky, neboť nebude moţné dosáhnout identity podpisu a směnečníka ve směnce. Navíc poukazuje na důleţitější praktickou okolnost. I v případě, ţe by směnečník reálně existoval, stvrdil přijetí podpisem, avšak nebyl označen dostatečně určitě, může vzniknout pochybnost o formální a materiální identitě. Podepsaný příjemce by se mohl případně ubránit závazku povinnosti zaplatit směnku.59 Rovněţ německá odborná literatura připouští platnost směnky i v případě nesprávně uvedeného směnečníka. „Bei dieser Angabe kann es nicht darauf ankommen, ob der Bezogene wirklich so heißt oder ob er überhaupt existiert“.60
56
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 3. 1995, sp. zn. 5 Cmo 387/94. Bülow, P. Heidelberger Kommentar zum Wechselgesetz/Scheckgesetz und zu den Allgemeinen Geschäftsbedingungen. 4. vydání. Heidelberg: C. F. Müller Verlag, 2004, s. 16. 58 Kotásek, J. Směnečné právo: komentář k čl. I zákona směnečného a šekového. Praha: Prospektrum, 2006, s. 24. 59 Kovařík, Z. Vybrané problémy judikatury ve věcech směnečných. Soudní rozhledy, 1998, č. 6, s. 139. 60 Bülow, P. Heidelberger Kommentar zum Wechselgesetz/Scheckgesetz und zu den Allgemeinen Geschäftsbedingungen. 4. vydání. Heidelberg: C. F. Müller Verlag, 2004, s. 15. 57
- 25 -
7.1.4 Údaj splatnosti Údaj splatnosti uvádí zákon směnečný a šekový v čl. I. § 1 bodu 4. jako čtvrtou náleţitost směnky cizí. Výslovné vyjádření však vzhledem k následujícím ustanovením zákona nelze povaţovat za nezbytné. Jeho absence nutně nezpůsobuje neplatnost směnky. Podpůrné pravidlo vyjádřené v čl. I. § 2 odst. 2 zní: „O směnce, v níž není údaj splatnosti, platí, že jest splatná na viděnou.“ Z tohoto vyplývá, ţe údaj splatnosti lze ve směnečné listině označit více způsoby. Zákon směnečný a šekový stanoví v čl. I. § 33 odst. 1 taxativní výčet těchto moţností. Směnku lze vystavit na viděnou (vistasměnka), na určitý čas po viděné (lhůtní vistasměnka), na určitý čas po datu vystavení (datosměnka) a na určitý den (fixní směnka). Vistasměnka je splatná při předloţení a obecně musí být předloţena k placení do jednoho roku od vystavení. Splatnost u vistasměnky se zakládá výslovně pouţitím slov „na viděnou, „při předložení“, „po viděné“.61 Není to však nezbytné. Jak bylo zmíněno výše, ze zákona se za vistasměnku pokládá i taková směnka, na níţ není vyznačen ţádný údaj splatnosti. Směnka se splatností na určitý čas po viděné, nebo–li lhůtní vistasměnka, musí být předloţena k přijetí do jednoho roku od vystavení. Tímto datem, respektive datem protestu, se pak řídí její splatnost. U daného typu pouţité splatnosti postačí ve směnečné listině uvést například „za týden po viděné“ a podobně. Třetí moţností, kterou poskytuje zákon směnečný a šekový, je směnka splatná na určitý čas po datu vystavení, takzvaná datosměnka. Formulace, kterou lze pouţít, můţe znít například „zaplaťte za týden po vystavení“, „za tři týdny po datu vystavení“ a podobně. Nejjednodušší z hlediska přehlednosti a počítání času je fixní směnka. Jako údaj splatnosti se zde pouţije výslovně konkrétní den, nejlépe vyjádřen přímo datem, například „20. 5. 2009“. Není to však podmínkou. Určitý den je moţné stanovit i slovním spojením jako „druhé pondělí v květnu roku 2009“ a podobně. Musí být pouze naprosto jasné, o jaký den se jedná.
61
Kotásek, J. Směnečné právo: komentář k čl. I zákona směnečného a šekového. Praha: Prospektrum, 2006, s. 141.
- 26 -
Určitosti stanovení data splatnosti směnky není na překáţku ani uvedení nepříliš jednoznačného údaje, jakým můţe být například „za půl měsíce“, „na konci měsíce“, „na začátku měsíce“ a podobně. Jinak velice formální směnečné právo, které jindy nepřipouští ţádnou pochybnost v určitosti a jasnosti náleţitostí směnky, umoţňuje zde vyjádřit splatnost i výše uvedenými údaji. Stanovuje pro tyto případy podpůrné pravidlo v čl. I. § 36 odst. 3 a 5, kdy za začátek, střed a konec měsíce povaţuje první, patnáctý a poslední den tohoto měsíce a za polovinu měsíce označuje patnáct dní. V souvislosti se splatností směnky je důleţité uvést, jaké jsou moţnosti a formulace, které způsobují neplatnost směnky. V prvé řadě jiţ sám zákon směnečný a šekový v čl. I. § 33 odst. 2 nepřipouští jinou dobu splatnosti, neţ jak výslovně uvádí. Dále ani směnky se splatností postupnou nepovaţuje za platné. R. Chalupa uvádí příklady takových nedovolených splatností. Jedná se, kromě výše uvedené postupně splatné směnky, například o směnky se splatností závislou na jiné neţ zákonem předvídané okolnosti, směnky s neomezenou splatností, směnky se splatností nemoţnou.62 V posledně uvedeném případě můţe jít o vyjádření dne, který neexistuje, například 30. 2. 2009. Nedovolené jsou rovněţ směnky se splatností, která předchází dni vystavení směnky. V neposlední řadě je třeba se zabývat třemi typy splatností, které způsobují v praxi četné potíţe a jimiţ se rovněţ ve své rozhodovací činnosti zabývaly české soudy. Za prvé. Vzhledem k ustálené judikatuře v této oblasti za platnou směnku není moţné povaţovat tu, v níţ je vyznačeno několik údajů splatnosti a tyto jsou vzájemně v rozporu. Příkladem můţe slouţit judikatura Vrchního soudu v Praze. V dané právní věci byla soudu předloţena vlastní směnka, v níţ byl uveden jako součást směnečného prohlášení údaj „VISTA směnka“ s tím, ţe v dalším textu následovalo vypsání konkrétního data splatnosti. Jak bylo popsáno výše, je směnečným právem povaţován termín vistasměnka za označení směnky splatné na viděnou. To, ţe bylo dále uvedeno přesné datum, způsobuje rozpor v době splatnosti směnky a má za následek její neurčitost. Vrchní soud v Praze tedy konstatoval, ţe údaj "VISTA směnka" jako součást směnečného prohlášení znamená, že jde o směnku splatnou na viděnou. Obsahuje-li však směnečné prohlášení nadto ještě označení určitého dne splatnosti, jde o dva navzájem se vylučující údaje o splatnosti směnky a taková směnka je proto neplatná pro neurčitě stanovenou splatnost.63 Obdobný závěr uvedl Vrchní soud v Praze později, opět v souvislosti s problematikou několika rozporných dat. Vyjádřil přesvědčení o neplatnosti směnky, z níţ není jasné, který údaj ze dvou uvedených je 62 63
Chalupa, R. Zákon směnečný a šekový: komentář, I. díl (směnky). Praha: Linde, 1996, s. 306 an. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 2. 1998, sp. zn. 5 Cmo 584/96.
- 27 -
pouţitelný. Nelze určit, který z nich je „lepší“.64 Z tohoto vyplývá závěr, ţe pokud směnka obsahuje dva navzájem si odporující údaje splatnosti, jde o směnku neplatnou pro její neurčitost. Závěrem lze dodat, ţe v předmětném případě směnečné právo neumoţňuje napravení uvedených vad tím, ţe se pouţije ustanovení čl. I. § 2 odst. 2 zákona směnečného a šekového. Tento dopadá pouze na situace, kdy ve směnce není uveden údaj ţádný, nikoli ţe k napsaným datům nebude přihlíţeno. To by muselo být v zákoně výslovně dovoleno. Avšak zákon směnečný a šekový nedává ţádný prostor pro takovou úvahu. Nelze tedy dovozovat, ţe se jedná o směnku splatnou na viděnou. S určitostí stanovení data splatnosti úzce souvisí i takzvaná splatnost lhůtní. To znamená, ţe ve směnce je vyjádřena například slovním spojením „do 31. března 2009“ nebo „během dvou týdnů od data vystavení“ a podobně. Směnečná teorie a praxe lhůtní splatnost odmítá a sankcionuje takové směnky neplatností. Ať je jiţ ve směnce uveden jakýkoliv údaj splatnosti ze čtyř moţných, musí být naprosto jasné a nesporné, ţe se vţdy bude jednat o jeden konkrétní den. Matoucími se mohou zdát lhůtní vistasměnky a datosměnky, které se většinou vyjadřují pomocí počítání lhůt od přijetí (v případě lhůtní vistasměnky) nebo od vystavení (v případě datosměnky). Příklad takové formulace je „zaplaťte za 30 dnů od vystavení“ nebo jen „zaplaťte 30 dnů od vystavení“. Tyto mohou navodit představu, ţe plněno má být v té lhůtě, jeţ je určena. Takový závěr je však zcela nesprávný. Z údaje splatnosti směnky, jež má být splatná v určité lhůtě po vystavení, musí vyplývat, že splatnost připadá až na poslední den lhůty.65 Vrchní soud v Praze následně potvrdil svůj ustálený názor na směnky se splatností lhůtní. Byl mu předloţen případ směnky se splatností vyjádřenou „do 30. 6. 1997“ a zároveň „dne 30. 6. 1997 do 20:00 hod.“. V tomto okamţiku je důleţité zabývat se právě stanovením splatnosti pomocí vazby „do data“. Směnečné právo v mnoha oblastech vyţaduje naprostou přesnost a určitost jednotlivých údajů na směnce. Vzhledem k jejímu formálnímu zaloţení, oběţné povaze a snadné převoditelnosti musí být úmysly výstavce zřejmé pro všechny současné i budoucí účastníky. Při stanovení lhůtové splatnosti tak není jasné, v který konkrétní den má být závazek splněn. Můţe se tak stát vlastně kterýkoliv den v průběhu
64 65
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. 5 Cmo 267/2008. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 5. 1997, sp. zn. 5 Cmo 80/96.
- 28 -
lhůty. Proto Vrchní soud v Praze konstatoval, ţe taková směnka je neplatná z důvodu rozporu s čl. I. § 33 odst. 2 zákona směnečného a šekového.66 V uvedeném případě je zajímavé pozorovat souběh několika určení splatnosti. Jedná se o jiţ zmíněnou splatnost lhůtní, dále pak splatnost v určitou hodinu. Je třeba uvést, ţe tyto se nacházejí ve vzájemném rozporu. Není tedy pochyb, ţe se jedná o neplatnou směnku. Zůstává však otázkou, dle jakého ustanovení tuto neplatnost posoudit. Lhůtní splatnost jiţ byla rozebrána výše, co se týká splatnosti v určitou hodinu, odkazuji na další odstavec. Zde je vhodné zaměřit se na rozpornost obou údajů na předmětné směnečné listině. Nabízí se moţnosti, ţe se jedná o neplatnost z důvodu rozporu s předpisy směnečného práva, nebo o rozpor s předpisy upravujícími obecně neplatnost právních úkonů, tedy zvláště § 37 občanského zákoníku. Nyní se dostáváme do situace, jeţ byla popsána výše v obecném úvodu k náleţitostem směnky cizí. Došlo zde ke dvěma odlišným rozhodnutím Vrchního soudu v Praze. V tom prvním se soud přiklání k názoru, ţe neurčitost způsobená několika nesouladnými údaji se posuzuje dle § 37 občanského zákoníku.67 K opačnému závěru však soud dospěl později, kdy judikoval, ţe § 37 občanského zákoníku je ve vztahu k tomu, zda jde či nejde o platnou směnku, nepouţitelný.68 Na závěr zbývá pojednat o směnce se splatností v určitou hodinu. Ačkoliv směnečné právo vyţaduje určitou přesnost, vyvstává otázka míry této přesnosti. Z čl. I. § 33 odst. 1 zákona směnečného a šekového vyplývá nejpřesnější údaj jeden den. Zbývající úvahy jsou otázkou výkladu a zvláště judikatury. Ta nepřipouští uvádět údaj splatnosti konkrétněji neţ jeden den. V praxi se lze setkat se směnkami, v kterých výstavci stanovují, většinou pro upřesnění, určitou hodinu, kdy má být směnečná suma směnečníkem zaplacena. Takové ustanovení můţe znít například „za tuto směnku zaplaťte dne 5. 5. 2009 v 10:00 hod.“. Dle závěru Vrchního soudu v Praze je směnka, kde splatnost je určena tak, že je splatná určitého dne v určitou hodinu, neplatná podle čl. I. § 33 odst. 2 zákona směnečného a šekového.69
66
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 2. 1999, sp. zn. 9 Cmo 504/98. Tamtéţ 68 Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. 5 Cmo 267/2008. 69 Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 6. 1998, sp. zn. 5 Cmo 13/97. 67
- 29 -
7.1.5 Údaj místa, kde má být placeno Údaj místa, kde má být placeno, je další z náleţitostí cizí směnky, k níţ se váţe podpůrné pravidlo, jenţ absenci výslovného vyjádření tohoto údaje nahradí. Toto pravidlo je obsaţeno v čl. I. § 2 odst. 3 zákona směnečného a šekového: „Není–li zvláštního údaje, platí, že místo uvedené u jména směnečníkova je místem platebním a zároveň místem směnečníkova bydliště“. V souvislosti s touto problematikou je nutné poloţit si otázku, jak konkrétně musí být platební místo ve směnce vyjádřeno. Určení tohoto místa má mimořádný praktický význam. Nejedná se pouze o poţadavek zákona. Význam spočívá zvláště v tom, ţe směnečník musí vědět, kde má být připraven v době splatnosti splnit svůj závazek. Naproti tomu věřitel, pokud chce dosáhnout zaplacení směnečné sumy, je povinen směnku předloţit k placení právě v platebním místě, které je na směnce uvedeno. Z těchto důvodů je jasné, proč přesně vyjádřený údaj místa, kde má být placeno, představuje pro strany směnečného vztahu tak důleţitou skutečnost. Nemusí se ovšem jednat jen o směnečníka a remitenta, ale i o směnečného ručitele, indosanty, indosatáře a tak dále. Zdánlivě jednoduchá a srozumitelná úprava této problematiky však skrývá několik nejasných skutečností, které nejsou zákonem výslovně upraveny a které byly v posledních letech řešeny rozhodovací činností českých soudů. Je nezbytné zabývat se alespoň těmi nejdůleţitějšími z nich, které v praxi mohou vytvářet četné problémy. Jak jiţ bylo zmíněno výše, v místě platebním se směnka předkládá k placení osobě, která je povinna zaplatit směnečnou sumu. Z povahy směnky vyplývá nutnost dostatečně určitého vyjádření takového místa. Předloţení směnky k placení je jednou z podmínek, která musí být splněna v případě, ţe majitel směnky poţaduje plnění po směnečně zavázané osobě. Proto je nezbytné údaj místa, kde má být placeno, uvést řádně tak, aby nedocházelo k nejasnostem. Zde je namístě zabývat se jednotlivě několika moţnostmi sporného nebo neplatného vyjádření dané náleţitosti, které směnečná teorie a praxe shledává významnými. V první řadě nelze považovat za přípustné uvedení alternativního místa splatnosti. Tento může být na směnce uveden jen jeden.70 S takovým závěrem se ztotoţňuje rovněţ 70
Kovařík, Z. Směnka a šek v České republice. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, s. 88.
- 30 -
Vrchní soud v Praze, který také povaţuje směnku obsahující více platebních míst vedle sebe za neplatnou.71 Stejný názor zastává i zahraniční směnečná literatura.72 Není však na závadu, pokud je ve směnce vyznačeno sice několik míst, ale jedná se pouze o upřesnění konkrétního zamýšleného platebního místa. Kupříkladu lze uvést takovou situaci, kdy je ve směnce stanoveno, ţe směnečná suma je splatná „v Jihočeském kraji, v Českých Budějovicích, Husova 10“. Pak takové ustanovení nemá za následek neplatnost směnky z důvodu neurčitosti platebního místa, ale lze dovodit, ţe se jedná pouze o upřesnění konkrétního místa, kde bude směnka předloţena k placení. Záleţitostí týkající se uvedení několika alternativních míst placení se ve své rozhodovací činnosti zabýval i Nejvyšší soud České republiky. Také se přiklonil k závěru o neplatnosti směnky a konstatoval, ţe údaje o místu, kde má být placeno, nesmí být rozporné, a nelze akceptovat ani uvedení místa placení způsobem alternativním.73 Z uvedeného vyplývá, ţe nelze stanovit místo platební výrazem například „České Budějovice nebo Brno“. Ještě častější je vyjádření, ve kterém figuruje navíc ještě název bankovního ústavu tak, ţe není jasné, ve kterém z několika uvedených míst má být opravdu placeno. Nelze tedy akceptovat nejen uvedení alternativního údaje, ale i několika údajů vedle sebe, které postrádají charakter zpřesnění konkrétního místa, ale namísto toho navozují rozpor mezi nimi. K přesnosti stanovení místa platebního ve směnečné listině je třeba v neposlední řadě uvést, ţe judikatura připouští jako dostatečně určitý údaj uvedení pouze obce nebo města. Proto postačí, je–li ve směnce uvedeno, ţe je splatná například „v Ostravě“ a podobně. Vrchní soud v Praze sice dospěl k závěru, ţe platební místo je na směnce udáno s dostatečnou podrobností, je-li uvedeno označením obce nebo města. Zároveň však toto tvrzení podmiňuje současným pouţitím čl. I. § 87 odst. 1 zákona směnečného a šekového.74 Z uvedeného vyplývá, ţe nelze uzavřít, ţe ve všech případech směnek postačí uvést místo platební jen označením obce nebo města. Představme si situaci, v níţ figuruje směnka cizí se všemi platně udanými náleţitostmi a místem platebním například „v Kolíně“. Dále je známo, ţe směnečný věřitel má sídlo v Praze a směnečný dluţník je fyzická osoba podnikající, která provozuje svůj podnik v Mladé Boleslavi, kde má zároveň své trvalé bydliště. Bude i nadále stačit uvedení města, nebo v takovém případě musí být místo
71
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 5. 1997, sp. zn. 5 Cmo 40/96. Baumbach, A., Hefermehl, W. Wechselgesetz und Scheckgesetz. 22. vydání. München: C. H. Beck, 2000, s. 113. 73 Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1645/2005. 74 Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 11. 1997, sp. zn. 5 Cmo 551/96. 72
- 31 -
upřesněno? S ohledem na zmíněné rozhodnutí Vrchního soudu v Praze je nutné konstatovat, ţe v nastíněném případě pouhý název obce nestačí. Německá teorie se k přesnosti uvedeného místa platebního staví poměrně volně. Připouští pouhé uvedení názvu města nebo obce. A to i v případě, ţe existuje více měst stejného názvu. A. Baumbach a W. Hefermehl píší: „…es genügt zB Frankfurt, obwohl es zwei Städte dieses Namens gibt“.75 Dnešní právní úprava směnečného práva se však v několika ohledech liší od československé platné v meziválečné době. Dle úpravy zákona č. 1/1928 Sb., zákon směnečný, bylo platební místo rovněţ podstatnou náleţitostí směnky s obdobně formulovaným podpůrným ustanovením ohledně směnečníkova bydliště. V § 3 bodě 7. se uvádí jako podstatná náleţitost směnky také: „Údaj místa, kde má býti placeno; místo, uvedené u jména nebo firmy směnečníka, platí, není-li na směnce udáno zvláštní místo platební, za místo platební a zároveň za směnečníkovo bydliště; je-li uvedeno několik míst, platí první z nich za místo platební“. Z tohoto vyplývá, ţe uvedení několika platebních míst nespojoval tehdejší zákon nutně s neplatností směnky, ale vyřešil tento nedostatek tím, ţe za platební místo povaţoval místo uvedené na prvním místě. Vyvstává otázka, jak postupovat v případě, ţe ze směnečné listiny není patrné, který údaj je na prvním místě. Avšak pro řešení interpretačních a aplikačních obtíţí v souvislosti s neúčinným právním předpisem není v této práci prostor a nelze to ani povaţovat za přínosné. Co však povaţuji v dané problematice za důleţitější, je sledovat, jak se vyvíjí současná úprava a zejména současná judikatura. Bude vhodné zaměřit se na aktuálně řešené otázky. Jednou z nich a také několikrát v odborné literatuře diskutovanou je otázka určitosti platebního místa vzhledem k jeho vztahu k remitentovi, respektive směnečnému věřiteli. Jedná se o případ, kdy se v praxi vyskytují směnky, které uvádějí místo platební slovy „v sídle věřitele“ nebo „v sídle remitenta“. Ačkoliv se na první pohled zdá, ţe by nebylo nutné mezi těmito termíny rozlišovat a zmiňovat oba, opak je pravdou. O tom bude pojednáno v práci dále. Nyní je třeba zaměřit se na to, v čem jsou spatřovány nedostatky takových doloţek. Na prvém místě je důleţité zdůraznit, ţe podstatné náleţitosti směnky mají být vyjádřeny dostatečně určitě tak, aby nevzbuzovaly pochybnosti o úmyslu výstavce a nedovolovaly více moţných výkladů. Ve směnce s uvedením místa placení „v sídle věřitele“ dochází hned k několika výkladovým obtíţím ve smyslu, o jaké místo se konkrétně jedná. Můţe se stát, ţe 75
Baumbach, A., Hefermehl, W. Wechselgesetz und Scheckgesetz. 22. vydání. München: C. H. Beck, 2000, s. 113.
- 32 -
v mezidobí mezi vystavením a splatností dojde ke změně sídla věřitele nebo k převodu směnky na jiného věřitele. Pak nastává otázka, které místo je tedy tím místem, kde má dluţník plnit svůj závazek. Zda jde o původní sídlo původního věřitele, nebo o nové sídlo původního věřitele, nebo o sídlo současného věřitele a podobně. Napomoci by mohlo udání adresy sídla u označení prvního věřitele. Avšak ani toto problém neřeší. Věřitelů můţe směnka vystřídat nespočet. Nebude jasné, kterého věřitele sídlo je myšleno. Navíc pokud dojde ke změně sídla u kaţdého věřitele, který směnkou disponoval, vzniká opravdu velice nepřehledná situace, která nemůţe vést k závěru, ţe takto vystavená směnka je bezpochyby platná. Shora popsanému tvrzení nicméně odporuje současná judikatura Nejvyššího soudu České republiky. Dovolací soud zastává názor, ţe směnka, na které je určitě a srozumitelně vyznačeno sídlo věřitele a údaj o tom, že sídlo věřitele je místem, kde má být placeno, není neplatná pro neurčitost platebního místa. To platí i v případě, ţe dojde ke změně v osobě věřitele. Pak je za platební místo povaţováno stále sídlo prvního věřitele.76 Jak je uvedeno výše, je třeba rozlišovat mezi termíny „věřitel“ a „remitent“. Pojem věřitele, na rozdíl od remitenta, je mnohem širší.77 Remitentem označujeme pouze prvního věřitele ze směnky. Ten je neměnný, nikdo jiný se jím stát nemůţe. Na druhou stranu za věřitele povaţujeme remitenta a kteréhokoliv dalšího věřitele. Tato skutečnost má vliv v situaci, kdy je uvedeno platební místo slovy „v sídle remitenta“. Odpadá tak problém s tím, sídlo kterého věřitele měl výstavce na mysli. Zde je jasné, ţe se jedná pouze o prvního věřitele. Avšak zůstává otázka, jak postupovat v okamţiku, kdy remitent své sídlo změní. Pak nastává obdobná situace, jaká byla popsána výše. Předmětnou záleţitostí se v nedávné době zabýval Vrchní soud v Praze ve svých rozsudcích. Je velmi zajímavé sledovat posun v jeho názorech studiem a porovnáním dvou rozsudků, a to ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 5 Cmo 343/2006, a ze dne 24. 4. 2007, sp. zn. 12 Cmo 347/2006. Oba se týkají právní věci, v níţ jde o směnku splatnou v sídle remitenta. V tom dřívějším klade Vrchní soud důraz na nespornost a neměnnost určení tohoto místa. Navíc platební místo souvisí i s dalšími skutečnostmi jako určení místní příslušnosti soudu v případě sporu. I proto je tedy nutné, aby bylo naprosto zřejmé jiţ ze samotné listiny a nemuselo být sloţitě dovozováno a dohledáváno. V neposlední řadě je třeba přihlédnout i k právní jistotě účastníků směnečného vztahu. Protoţe kaţdá změna v sídle remitenta můţe být vykládána zároveň jako změna platebního místa, kterých můţe nastat za dobu „ţivota“ směnky více, formuloval Vrchní soud v Praze závěr, ţe předmětný údaj není dostatečně 76 77
Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. 8. 2005, sp. zn. 29 Odo 1053/2004. Kovařík, Z. Platební místo směnky lokalizované k jejímu majiteli. Právní rozhledy, 2007, č. 8, s. 287.
- 33 -
určitý, aby bylo možné v kterémkoliv okamžiku ze směnky konstatovat, kde se toto místo placení dané směnky vlastně nachází.78 Z uvedených důvodů označil tuto směnku za neplatnou. Odlišné stanovisko pojal k věci později, a to v rozsudku ze dne 24. 4. 2007, sp. zn. 12 Cmo 347/2006. Zde však stojí za povšimnutí, ţe Vrchní soud rozlišuje tři moţnosti, jak platební místo vyjádřit. Za prvé se jedná o výraz „sídlo věřitele“ s tím, ţe je ve směnce vyznačeno sídlo remitenta. V takovém případě nejde o platnou směnku, neboť není jasné, které sídlo kterého věřitele bude v případě převodu směnky rozhodné. Opačný názor zastává Nejvyšší soud ČR ve výše zmíněném rozsudku ze dne 17. 8. 2005, sp. zn. 29 Odo 1053/2004. Druhou variantou, se kterou Vrchní soud počítá, je údaj „v sídle remitenta“ za předpokladu, ţe toto není ve směnce výslovně uvedeno. Nelze tak zjistit, zda směnka počítá se sídlem v době vystavení, splatnosti, či jindy. I tento druh směnky stíhá Vrchní soud sankcí neplatnosti. Ve třetím případě nastiňuje situaci, s jakou se jiţ setkal v rozsudku ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 5 Cmo 343/2006. Platební místo je vyjádřeno slovním spojením „v sídle remitenta“, přičemţ toto je u jména remitentova výslovně stanoveno. Zde právě nastal zvrat v rozhodování daného soudu. V pozdějším z uvedených rozsudků dospěl k závěru, ţe takto označené místo splatnosti směnky je vyjádřeno dostatečně určitě na to, aby se jednalo o platnou směnku.79 Posledně rozebrané rozhodnutí se jeví jako velmi přesvědčivé. Je z něho patrné, ţe danou problematiku je nutné posuzovat případ od případu, ne vztáhnout jeden závěr na všechny ostatní. Nicméně bude velice zajímavé sledovat nadále vývoj rozhodovací praxe v této oblasti. Zda se bude přiklánět spíše k závěrům Nejvyššího soudu ČR, který je v této otázce benevolentní, nebo zda přijme názory soudu niţšího stupně. Dovolím si předpokládat, ţe převládne spíše závěr Nejvyššího soudu. A to hned z několika důvodů. Jednak jde v České republice o nejvyšší instanci v soustavě obecných soudů. Dá se usuzovat, jeho názory budou při rozhodování niţších soudů zohledňovány, kupříkladu jako součást jejich argumentace. Jako druhý důvod shledávám skutečnost, ţe dochází k názorovému rozporu v judikatuře v rámci jednoho soudu niţšího stupně, coţ zatím nevede k ustálenosti jeho rozhodování. Na závěr zbývá ještě stručně připomenout, jak se k dané problematice staví odborná literatura. Zejména Z. Kovařík se stal kritikem postoje Nejvyššího soudu ČR. Opět rozlišuje situace, kdy se ve směnce hovoří o „sídle věřitele“ a „sídle remitenta“. Co se týká prvého 78 79
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 5 Cmo 343/2006. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 4. 2007, sp. zn. 12 Cmo 347/2006.
- 34 -
případu, naprosto jednoznačně odmítá závěr, ţe taková směnka se splatností v místě „sídla věřitele“ je platná. Nepřipouští, ţe by mohlo dojít ke změně místa platebního v návaznosti na změnu sídla či změnu věřitele. Výslovně pak konstatuje, ţe závěr, že je tím rozumět místo, kde sídlil ten, kdo byl majitelem ze směnky, tedy jejím věřitelem ze směnky v době vystavení směnky, je nesmyslný.80 Za méně spornou variantu povaţuje platební místo vyjádřené jako „sídlo remitenta“. Zde je sice jasné, kdo jím je a ţe je neměnný, avšak jeho sídlo se můţe změnit. I to, ţe je u jména remitentova uvedena adresa, nepovaţuje Z. Kovařík za směrodatné. Tvrdí, ţe tato není ţádnou obligatorní náleţitostí směnky, směnečné právo zná pouze jméno remitenta a nic dalšího nepředpokládá.81 Avšak v daném případě alespoň připouští, ţe by bylo moţné respektovat i opačný názor na výklad předmětného údaje ve směnce s tím, ţe je u jména remitentova umístěna jeho adresa. Velmi kriticky se ale staví k závěru, jenţ byl uveden na prvém místě v souvislosti s rozsudkem Nejvyššího soudu. Uvádí, ţe názor, že je platná směnka splatná v sídle věřitele, je tak zjevně v rozporu s právem, že jej nelze přijmout žádným způsobem.82 S platebním místem ve směnce nadále velmi úzce souvisí i domicil. Tento institut směnečného práva je vyjádřen v čl. I. § 4 zákona směnečného a šekového takto: „Směnku lze učinit splatnou u třetí osoby, a to buď v místě směnečníkova bydliště, nebo v místě jiném“. Z uvedeného vyplývá, ţe k vyznačení domicilu na směnce je oprávněn především výstavce. Zákon směnečný a šekový toto však umoţňuje v některých případech i jiné osobě, a to směnečníkovi. Ten tak můţe domicilovat směnku jen při přijetí za podmínek, ţe platební místo je určeno odlišně od místa směnečníkova bydliště, přičemţ výstavce neoznačí třetí osobu, u níţ se má platit.83 V ostatních případech předmětné právo náleţí pouze výstavci. Nyní je namístě objasnit význam domicilační doloţky ve směnečné listině. Třetí osobu, u níţ se stává směnka splatnou, označujeme jako domiciliáta. Nejčastějším a pravděpodobně nejvhodnějším způsobem je určení nějakého bankovního ústavu jako domiciliáta. Často se z praktických důvodů bude jednat o banku dluţníka. Domicilační doloţka můţe znít například „splatno v Brně, u Komerční banky, a.s., náměstí Svobody 92/21, Brno, 602 00“. Následkem tohoto postupu je, ţe směnečný věřitel nebude prezentovat v den splatnosti směnku k placení směnečníkovi (respektive akceptantovi), ale právě třetí osobě ve směnce uvedené. To však neznamená, ţe se domiciliát stává směnečným dluţníkem nebo 80
Kovařík, Z. Platební místo směnky lokalizované k jejímu majiteli. Právní rozhledy, 2007, č. 8, s. 286. Tamtéţ 82 Kovařík, Z. Krátká poznámka k údaji místa placení směnky. Právní rozhledy, 2008, č. 2, s. 70. 83 Srov. čl. I. § 27 zákona směnečného a šekového. 81
- 35 -
jakkoliv jinak vstupuje do směnečného vztahu. Mezi ním a ostatními účastníky nevzniká tímto postupem za ţádných okolností směnečný vztah. V praxi se tedy úkon předloţení směnky k placení můţe odehrávat tak, ţe věřitel prezentuje tuto směnku u určeného bankovního ústavu, ten na jejím základě vyplatí poţadovanou směnečnou sumu buď v hotovosti nebo převodem na věřitelův bankovní účet. Následně vzniká mezi bankou a dluţníkem regresní vztah občanskoprávní povahy, z jehoţ titulu můţe banka na směnečném dluţníkovi poţadovat předmětnou částku. R. Chalupa nedoporučuje uvádět v případě banky dluţníka jako domiciláta číslo účtu tohoto dluţníka, neboť výplata částky se můţe zkomplikovat. Pak by měla platbu provést banka, ovšem na základě dispozice majitele účtu. To znamená, ţe k bezproblémovému provedení této transakce by musel být směnečník majitelem účtu a dát bance například povolení k inkasu.84 Domiciliátem se však nemusí nutně stát pouze bankovní ústav. Jeho časté uvádění souvisí spíše s praxí neţ s poţadavkem zákona. Otázkou však zůstává, zda vykládat ustanovení čl. I. § 4 zákona směnečného a šekového doslovně tak, ţe tímto subjektem můţe být pouze třetí osoba a nikdy ne osoba zúčastněná na směnečném vztahu. Literatura uvádí, ţe směnka můţe být v podstatě domicilována nejen u jakékoliv třetí osoby, ale i u jakékoliv fyzické nebo právnické osoby bez ohledu na skutečnost, zda je ze směnky oprávněná nebo zda jí podpisem předmětné směnky vznikl směnečněprávní závazek.85 Vyţaduje se pouze, aby touto osobou nebyl hlavní směnečný dluţník, neboť pak by směnka byla předkládána nikoli třetí osobě, ale samotnému dluţníkovi ze směnky zavázanému, čímţ by institut domicilu v takovém případě pozbyl smyslu. S daným závěrem se ztotoţňuje rovněţ česká rozhodovací praxe. Vrchní soud v Olomouci nevyţaduje k platnosti směnky vyjádření domiciliáta jako osoby naprosto odlišné od účastníků směnečného vztahu. V rozsudku ze dne 7. 2. 2006, sp. zn. 7 Cmo 505/2004, připouští moţnost domicilace směnky u remitenta. Tento pak sice bude uplatňovat směnku sám u sebe, avšak Vrchní soud v Olomouci neshledává na tomto postupu nic závadného. Není žádného důvodu bránit umístění směnky u jejího majitele již při samotném jeho vzniku, tj. v okamžiku vystavení směnky.86 K úzkému vztahu platebního místa a domicilu se váţe ještě problematika charakteru tohoto vztahu. Právní teorie zastává názor, ţe domicil je jakýmsi přiblíţením místa platebního, jeho zpřesnění. R. Chalupa povaţuje domicil za bližší určení místa, kde má být 84
Chalupa, R. Zákon směnečný a šekový: komentář, I. díl (směnky). Praha: Linde, 1996, s. 62. Chalupa, R. Zákon směnečný a šekový: komentář, I. díl (směnky). Praha: Linde, 1996, s. 63. 86 Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 2. 2006, sp. zn. 7 Cmo 505/2004. 85
- 36 -
směnka prezentována, v rámci stanoveného platebního místa.87 Z tohoto vyplývá, ţe pouhé vyznačení domicilační doloţky na směnce výstavcem nebo směnečníkem nemá za následek nahrazení místa platebního. Takovou funkci domicil nezastává. Nelze jím platební místo zcela nahradit, neboť pak by se směnka stala neplatnou z důvodu absence její podstatné náleţitosti (bereme-li v úvahu, ţe nebude moţné pouţít podpůrné ustanovení o bydlišti směnečníkově). Platební místo však můţe být s domicilační doloţkou spojeno, a to vyjádřením například „splatno u Komerční banky, a. s. ve Vyškově“. V rámci dané problematiky je důleţitější otázka, zda rozpor v místě platebním a domicilu má za následek neplatnost směnky. Z výše uvedeného textu vyplývá, ţe pokud má být domicil specifikací platebního místa, nelze uvaţovat o tom, ţe by byl připuštěn jejich rozpor. Vrchní soud v Praze se zabýval spornou směnkou, ve které na jedné straně bylo uvedeno místo platební „Praha“, na druhé straně u jména umístěncova (domiciliáta) byla uvedena adresa jiná. Proto z důvodu nejasnosti, ve kterém místě má být směnka předloţena k placení, soud konstatoval, ţe je–li ve směnce rozpor mezi platebním místem a domicilem, jedná se o neplatnou směnku.88 Tentýţ názor zastává i Z. Kovařík, který povaţuje takovou směnku za vnitřně rozpornou, kterou nelze řádně předložit a jako neurčitá je nutně i totálně neplatná.89 Jiný pohled na věc lze pozorovat u R. Chalupy. Pokud by nastala situace popsaná výše v souvislosti s rozsudkem Vrchního soudu v Praze, neměla by tato za následek neplatnost směnky. R. Chalupa totiţ uvádí, ţe místní údaj uvedený u jména domiciliáta nelze považovat za údaj platebního místa.90 Právě z tohoto předpokladu poté vyvozuje, ţe není překážkou platnosti směnky rozpor v údaji platebního místa a místa uvedeného u jména domiciliáta.91 S tímto závěrem však nelze souhlasit. Zvláště za situace, kdy bude směnka převedena, nelze předpokládat, ţe případní noví majitelé budou bezpochyby vědět, jaké místo platební bylo opravdu zamýšleno. V daném případě vzniká rozpor, který způsobuje neurčitost směnky, a proto ji nelze povaţovat za platnou.
87
Chalupa, R. Zákon směnečný a šekový: komentář, I. díl (směnky). Praha: Linde, 1996, s. 62. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 6. 1999, sp. zn. 9 Cmo 160/99. 89 Kovařík, Z. Směnka a šek v České republice. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, s. 123. 90 Chalupa, R. Zákon směnečný a šekový: komentář, I. díl (směnky). Praha: Linde, 1996, s. 62. 91 Chalupa, R. Zákon směnečný a šekový: komentář, I. díl (směnky). Praha: Linde, 1996, s. 65. 88
- 37 -
7.1.6 Jméno toho, komu nebo na jehož řad má být placeno V pořadí šestou podstatnou náleţitostí cizí směnky dle čl. I. § 1 bodu 6. zákona směnečného a šekového je údaj remitenta. Remitent je jedním ze tří účastníků základního směnečného vztahu vznikajícího na základě cizí směnky. Je moţné ho označit rovněţ jako prvního věřitele ze směnky. Další věřitele jiţ nelze povaţovat za remitenty. Směnečný věřitel je pojmem širším neţ remitent. O této problematice bylo však jiţ pojednáno v kapitole o údaji místa, kde má být placeno. Jiţ ze znění příslušného ustanovení zákona směnečného a šekového vyplývá, ţe směnka je cenným papírem ze zákona na řad. Je moţné vyznačit údaj remitenta například „zaplaťte na řad společnosti DDD, s. r. o.“. V případě úmyslu vystavit směnku na jméno, postačí připojit rektadoloţku ve znění „nikoliv na řad“. Směnka je pak převoditelná cessí. O této problematice bylo však jiţ pojednáno v kapitole o formě směnky. Nezbývá neţ připomenout, ţe není moţné vystavit směnku na doručitele. K tomuto názoru se rovněţ přiklání judikatura, a to zejména Nejvyššího soudu České republiky. Ten konstatoval, ţe pokud na směnce chybí jméno toho, komu nebo na jehoţ řad má být placeno, jedná se o směnku na doručitele. Směnka vlastní vystavená na doručitele je podle zákona č. 191/1950 Sb., ve znění zákona č. 29/2000 Sb., neplatná.92 V předmětném rozhodnutí se sice jednalo o směnku vlastní, ale není na překáţku pouţít ho i v případě směnky cizí. Judikatura rovněţ nepřipouští platné vystavení směnky s alternativní doložkou na doručitele.93 Z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 12. 1997, sp. zn. 9 Cmo 240/97, vyplývá jednoznačně následující závěr: Doložka „nebo doručiteli“ uvedená za označením remitenta ve směnce způsobuje absolutní neplatnost směnky pro její neurčitost podle § 37 odst. 1 obč. zák.94 Otázkou zůstává, zda by bylo moţné připustit doloţku ve znění „nebo majiteli“, a to ve smyslu kaţdého dalšího věřitele ze směnky, na něhoţ bude tato převedena. Takový údaj lze chápat jako určitý předpoklad výstavce do budoucna, ţe směnka bude indosována nebo převedena postoupením pohledávky. Vzhledem k tomu, ţe se česká rozhodovací praxe dosud s takovou spornou doloţkou nesetkala, je moţné závěry v rámci této problematiky pouze teoreticky dovozovat. Z výše zmíněného usnesení Vrchního soudu v Praze však vyplývá, ţe by judikatura zaujala k předmětné otázce obdobný postoj. 92
Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 8. 2007, sp. zn. 29 Odo 574/2006. Kotásek, J. Směnečné právo: komentář k čl. I zákona směnečného a šekového. Praha: Prospektrum, 2006, s. 27. 94 Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 12. 1997, sp. zn. 9 Cmo 240/97. 93
- 38 -
Naopak pruţnější se jeví přístup německý. A. Baumbach a W. Hefermehl ve směnečné doloţce „…auf Herrn R. Schultze oder Inhaber“ neshledávají ţádné důvody pro vyslovení neplatnosti směnky.95 Stejně tak jako u předchozích podstatných náleţitostí směnky, je i v případě remitenta nutné zabývat se určitostí, s jakou má být tento údaj na směnce vyznačen. Zákonné ustanovení poţaduje pouze jméno. Uvedení bliţších údajů o směnečném věřiteli, například adresy, data narození, v případě právnických osob identifikačního čísla a podobně, není na závadu, neboť můţe významně přispět k objasnění, o kterou konkrétní osobu se jedná. V tom případě je nepochybné, kdo je ze směnky oprávněn. Otazník visí na tím, jak postupovat v situaci, kdy tyto zpřesňující údaje nebudou vepsány správně. Je na místě zabývat se tím, zda i v takové situaci bude remitent nadále legitimován k výkonu práv ze směnky a zda nezpůsobí taková chyba neurčitost v osobě remitenta. Vzhledem k tomu, ţe zákon vyţaduje pouze jméno, nelze vyvozovat nutnost bliţší specifikace dané osoby. Vrchní soud v Praze vyjádřil závěr, ţe základním identifikujícím údajem je právě jméno remitenta a všechny další údaje jsou významu jen doplňujícího. Uplatní se jen v případě, kdyby sám údaj jména k průkazu nedostačoval, zejména v případě, kdyby se ke směnce hlásilo více osob stejného jména. Nesprávnost těchto vedlejších údajů nemůže učinit směnku neplatnou, a pokud jméno remitenta ukazuje na zcela konkrétního věřitele, potom taková nesprávnost nemůže ohrozit ani jeho věřitelskou legitimaci.96 S určitostí vyjádření oprávněné osoby ze směnky souvisí i samotné správné označení jejího jména nebo názvu i bez dalších pomocných údajů. V praxi se stává, zvláště u právnických osob, ţe některé subjekty jsou známé například pod zkratkou nebo označením, které neodpovídá naprosto přesně jejich názvu zapsaném v obchodním rejstříku. Příkladem mohou slouţit třeba názvy některých bankovních ústavů, zemědělských druţstev (označovaných často pouze zkratkou „ZD“), nebo i společností obecně známých, které působí na celém území České republiky, popřípadě byly za minulého reţimu státními podniky a dosud si zachovaly původní název. V této problematice se česká rozhodovací praxe projevuje konsistentně a poměrně benevolentně. Vyţaduje však, aby bylo nepochybné, která konkrétní osoba je směnečným věřitelem. V tomto směru se vyjádřil i Vrchní soud v Praze. Zastává názor, ţe i když jeho 95
Baumbach, A., Hefermehl, W. Wechselgesetz und Scheckgesetz. 22. vydání. München: C. H. Beck, 2000, s. 115. 96 Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 10. 2000, sp. zn. 5 Cmo 342/2000.
- 39 -
(remitentovo – poznámka autora) označení nemusí být zcela přesné, musí být z údaje směnky určitě zřejmé, komu nebo na čí řad má být placeno. Jen takto určitě označená osoba může práva ze směnky vykonat.97 Svou ustálenost v rozhodování potvrdil uvedený soud i v následujících letech. Pro doplnění lze uvést například rozsudek ze dne 7. 11. 2000, sp. zn. 5 Cmo 335/2000, jenţ nepoţaduje, aby ten, kdo práva vykonává, byl označen zcela přesně jako remitent. Tedy rovněž prokazatelně nepřesná nebo neúplná označení mohou určitého majitele směnky legitimovat.98 Se zmíněnými názory judikatury se ztotoţňuje i literatura, například R. Chalupa.99 Poměrně benevolentně se staví Vrchní soud v Praze i k problematice většího počtu účastníků směnečného vztahu vystupujících ve stejném postavení. Jedná se v konkrétním případě o osoby oprávněné ze směnky. Vrchní soud v Praze připustil moţnost, aby ve směnce bylo vyznačeno několik remitentů, přičemţ kaţdý z nich je legitimován k výkonu práv z této směnky. Vyjádřil, ţe neodporuje–li to povaze směnky, je přípustná pluralita účastníků. Je –li udáno více remitentů, nejde o směnku neplatnou, a pokud jeden z více remitentů předložil směnku, může právo z ní vykonat.100 A. Baumbach a W. Hefemehl rovněţ připouští, ţe německé směnečné právo nebrání pluralitě účastníků, v daném případě osob v postavení remitenta. K tomu uvádějí, ţe směneční věřitelé jsou pak oprávněni ze směnky „rukou společnou a nerozdílnou“. Nelze tedy uvaţovat o tom, ţe by mohl být zvolen některý z remitentů a dluţná částka plněna celá pouze jemu. To platí rovněţ pro oprávnění i jen k určitému podílu.101 Obdobně se vyjadřuje i R. Chalupa.102 Současně povaţuji za důleţité připomenout skutečnost, ţe ačkoliv zákonné ustanovení výslovně uţívá slovní spojení „jméno toho, komu nebo na jehož řad má být placeno“, připouští se i nepřímé označení remitenta bez uvedení jeho jména. Jedná se o případy směnky cizí na vlastní řad výstavce. Zde postačí k platnosti směnky uvést údaj „na řad můj vlastní“, popřípadě „na řad náš vlastní“. Jak jiţ bylo uvedeno výše, judikatura Nejvyššího soudu České republiky však pojímá tento typ směnky poněkud formálně. Vyjádřil nesouhlas s platností směnky, v níţ je uvedeno
97
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 9. 1996, sp. zn. 5 Cmo 631/95. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 11. 2000, sp. zn. 5 Cmo 335/2000. 99 Chalupa, R. Zákon směnečný a šekový: komentář, I. díl (směnky). Praha: Linde, 1996, s. 24. 100 Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 11. 1996, sp. zn. 5 Cmo 466/95. 101 Baumbach, A., Hefermehl, W. Wechselgesetz und Scheckgesetz. 22. vydání. München: C. H. Beck, 2000, s. 114. 102 Chalupa, R. Zákon směnečný a šekový: komentář, I. díl (směnky). Praha: Linde, 1996, s. 31. 98
- 40 -
na místě remitenta pouze „na řad vlastní“.103 O této problematice bylo podrobně pojednáno v kapitole o směnkách s redukovaným počtem účastníků.
7.1.7 Datum a místo vystavení směnky Ustanovení čl. I § 1 bodu 7. zákona směnečného a šekového v sobě zahrnuje hned dvě podstatné náleţitosti směnky, jednak datum vystavení, jednak místo jejího vystavení. Absenci data vystavení nelze nahradit ţádným podpůrným zákonným ustanovením. Pokud ve směnce chybí, stává se tato v souladu s čl. I. § 2 odst. 1 zákona směnečného a šekového neplatnou. To však nelze absolutně tvrdit i o místu vystavení. Zde zákon připouští fikci v čl. I. § 2 odst. 4, a to tak, ţe „není – li ve směnce udáno místo vystavení, platí, že byla vystavena v místě uvedeném u jména výstavce“. Z tohoto jednoznačně vyplývá, ţe není–li ani takového místa, je směnka neplatná. V prvé řadě je třeba se zaměřit na datum vystavení směnky. Tento údaj stejně tak jako v ostatních případech musí být určitý. Důleţitost tohoto údaje spočívá především v počítání lhůt, například při výpočtu data splatnosti v případě datosměnky, dále při úročení směnky běţí úrok od data vystavení dle čl. I. § 5 odst. 3 zákona směnečného a šekového. Otázkou zůstává, zda se vyţaduje určitost stanovená maximálně na dny, jako tomu je v případě data splatnosti, kdy judikatura nepřipouští údaj přesnější, nebo zda nelze toto tvrzení pouţít analogicky. Na tomto místě bude velice zajímavé porovnat rozdílné názory literatury. R. Chalupa tvrdí, ţe za daných okolností je nutné pouţít analogicky závěry o nepřípustnosti přesnějšího data splatnosti neţ dny. Argumentuje tím, ţe v opačném případě by počítání lhůt muselo být stanoveno s přesností vyšší neţ na dny. Nelze tedy činit odlišné poţadavky na údaj data splatnosti a vystavení. Proto je nezbytné povaţovat údaj doby vystavení směnky stanovený s přesností vyšší neţ na dny za překáţku platnosti směnky.104 Opačný postoj k věci zaujímá J. Kotásek. Dle jeho názoru přesnější než denní údaj o čase vystavení není obvyklý, není ale na závadu. Odmítá závěry, ţe na obě data je nutné klást stejné poţadavky.105
103
Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 7. 2007, sp. zn. 29 Odo 262/2006. Chalupa, R. Zákon směnečný a šekový: komentář, I. díl (směnky). Praha: Linde, 1996, s. 25. 105 Kotásek, J. Směnečné právo: komentář k čl. I zákona směnečného a šekového. Praha: Prospektrum, 2006, s. 30. 104
- 41 -
Dle mého názoru argumentuje v daném případě velmi přesvědčivě a přihlíţí k praktickým aspektům doby vystavení. Pro účastníky směnečného vztahu můţe být důleţité zaznamenat na směnce, v kterou hodinu byla tato vystavena. Příkladem může být podpis směnky novým jednatelem společnosti s ručením omezeným, který byl právě zvolen na valné hromadě.106 Povaţuji za rozumné přiklonit se k závěrům nabízejícím přijatelné řešení problémů vyskytujících se v praxi, neţ k vyvozování teoretických tezí , které ze směnky činí ještě formálnější cenný papír, neţ vyţaduje směnečné právo. Datum vystavení směnky musí být moţné. Je vyţadováno, aby tímto dnem byl den opravdu existující, ne například 31. duben a podobně. Není ovšem na závadu, aby bylo na směnce vyznačeno datum jiné neţ datum skutečného vystavení směnky. Tato okolnost nemá vliv na platnost směnky. Tento názor zastává i Z. Kovařík, jenţ vyjádřil, ţe není nutné, aby tento zápis odpovídal realitě, tedy ante či post datování směnky není důvodem její neplatnosti.107 Dále je důleţité připomenout, ţe datum splatnosti by nemělo předcházet datu vystavení. Vzhledem k tomu, ţe směnečný věřitel je povinen předloţit směnku k placení v den platební nebo v jeden den ze dvou následujících pracovních dní (v případě směnky splatné v určitý den, v určitý čas po datu vystavení nebo po viděné)108, ztratil by tak své základní oprávnění ze směnky. Tím by se akceptant zbavil svého závazku a povinným k plnění ze směnky cizí by zůstal pouze výstavce jako nepřímý dluţník. Názor, ţe směnka se splatností předcházející datu vystavení musí být sankcionována neplatností, zastává například J. Kotásek.109 K opačnému závěru dochází německá literatura. P. Bülow sice připouští, ţe v popsané situaci nebude moţné předloţit řádně a včas směnku k placení, učinit protest a následně postih, avšak neshledává proto důvod k vyslovení neplatnosti směnky.110 Není ovšem na překáţku, aby směnka byla vystavena ve stejný den, kdy se stává splatnou. A to podle názoru Nejvyššího soudu České republiky, jenţ vyjádřil, ţe ustanovení § 33 zákona č. 191/1950 Sb. nevylučuje, aby byl jako den splatnosti směnky stanoven den jejího vystavení.111
106
Tamtéţ Kovařík, Z. Směnka a šek v České republice. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, s. 86. 108 Srov. čl. I. § 38 odst. 1 zákona směnečného a šekového. 109 Kotásek, J. Směnečné právo: komentář k čl. I zákona směnečného a šekového. Praha: Prospektrum, 2006, s. 29. 110 Bülow, P. Heidelberger Kommentar zum Wechselgesetz/Scheckgesetz und zu den Allgemeinen Geschäftsbedingungen. 4. vydání. Heidelberg: C. F. Müller Verlag, 2004, s. 20 an. 111 Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 29 Odo 1047/2005. 107
- 42 -
Co se týká místa vystavení, je moţné odkázat na kapitolu o místě platebním. Je důleţité připomenout, ţe význam tohoto údaje se projevuje především v souvislosti s mezinárodním právem směnečným. Zákon směnečný a šekový počítá s místem vystavení v rámci kolizních norem v čl. I. § 92.
7.1.8 Podpis výstavce Podpis výstavce, neboli trasanta, představuje poslední z podstatných náleţitostí směnky cizí. Můţeme říci, ţe tento celý směnečný text jaksi uzavírá. Bez něho se stává směnka neplatnou, nelze ho nahradit ţádným podpůrným údajem. Text směnky můţe být pořízen jakýmkoliv způsobem, aby byla zajištěna jeho rozpoznatelnost. Nejčastěji tak bude pořizován strojově. Avšak podpis musí být vyznačen vţdy rukopisně. Ačkoliv zákon směnečný a šekový uvádí tuto poslední podstatnou náleţitost v jednotném čísle, nebrání tomu, aby směnka byla vystavena více neţ jedním výstavcem. Tito, stejně jako bylo zmíněno v případě oprávnění remitenta, jsou zavázáni ze směnky solidárně. Nelze tedy uvaţovat o podpisu výstavce jako údaji alternativním. Taková skutečnost má za následek neplatnost směnky. R. Chalupa připouští i moţnost plurality podpisů jednoho výstavce.112 Zvláštností, kterou lze v rámci dané problematiky pozorovat, je, ţe zde zákon směnečný a šekový nevyţaduje jméno výstavce, zcela mu postačí jeho podpis. Není tedy nutné vůbec rozpoznat, kdo v daném případě výstavcem směnky byl. K platnosti směnky je pouze nezbytné, aby na ní byl vyznačen jakýkoliv podpis. Zda tento pak někoho zavazuje, to je jiţ jiná otázka. Uvedenou problematikou se ve svých rozhodnutích zabýval i Vrchní soud v Praze. V rámci jeho rozhodovací praxe lze sledovat soulad v jeho názorech. Za jedno z nejdůleţitějších rozhodnutí v této oblasti je moţné povaţovat rozsudek ze dne 25. 3. 1997, sp. zn. 5 Cmo 691/95. Jedná se v něm sice o podpis výstavce na směnce vlastní, ale dle mého názoru můţe být analogicky vztaţen i na směnku cizí. Vrchní soud v Praze v něm vyjádřil, ţe podmínka platnosti směnky spočívající podle čl. I. § 75 bod 7 zákona směnečného a šekového v podpisu výstavce je splněna, je–li na směnečné listině vůbec podpis výstavce formálně
112
Chalupa, R. Zákon směnečný a šekový: komentář, I. díl (směnky). Praha: Linde, 1996, s. 31.
- 43 -
vyznačen. Není významné, z hlediska platnosti směnky, zda tento podpis osobu, jejímž jménem je vyznačen, skutečně zavazuje.113 Tento závěr potvrzuje i v následujících letech, a to zejména v rozsudku ze dne 7. 11. 2000, sp. zn. 5 Cmo 335/2000, kde stanoví, ţe případné materiální vady podpisu výstavce směnky nečiní směnku neplatnou, je–li podpis alespoň formálně platný.114 Na závěr lze doplnit, ţe k podpisu výstavce, stejně tak jako k podpisům jiných účastníků směnečných vztahů, se váţí nesčetné problémy. Zejména se jedná o vázanost subjektů směnkou v souvislosti s formální a materiální platností podpisu. Nezbývá proto neţ doporučit určitou obezřetnost v obchodněprávních stycích.
113 114
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 3. 1997, sp. zn. 5 Cmo 691/95. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 11. 2000, sp. zn. 5 Cmo 335/2000.
- 44 -
8
Náležitosti směnky vlastní Obdobně jako směnky cizí neobsahuje směnečný zákon ani u směnky vlastní její
definici. S přihlédnutím k ostatnímu obsahu zákona lze směnku vlastní definovat jako zákonný cenný papír na řad, ve kterém výstavce slibuje určité osobě zaplatit směnečnou sumu. Forma a obsah tohoto cenného papíru vyplývá především z § 75 směnečného zákona, který obsahuje podstatné náleţitosti směnky vlastní. Na rozdíl od směnky cizí, jejímţ obsahovým základem je příkaz výstavce adresovaný směnečníku zaplatit určitou částku uvedenou ve směnce, podstatou směnky vlastní je slib výstavce zaplatit tuto částku. V osobě výstavce vlastní směnky se tedy promítá obdobné postavení, jako má výstavce i příjemce směnky cizí. Přímý závazek vzniká výstavci jiţ vystavením směnky a odpadá tedy akceptace směnky.
8.1 Jednotlivé náležitosti vlastní směnky „Směnka vlastní obsahuje: 1.
Označení, že jde o směnku, pojaté do vlastního textu listiny a vyjádřené v jazyce, ve kterém je tato listina sepsána
2.
Bezpodmínečný slib zaplatit určitou peněžitou sumu
3.
Údaj splatnosti
4.
Údaj místa, kde má být placeno
5.
Jméno toho, komu nebo na jehož řad má být placeno
6.
Datum a místo vystavení směnky
7.
Podpis výstavce“
8.1.1 Označení, že jde o směnku, pojaté do vlastního textu listiny vyjádřené v jazyku, v kterém je tato listina sepsána První podstatnou náleţitostí směnky vlastní je pouţití označení „směnka“ v textu listiny, a to v tomtéţ jazyku, v jakém je vyjádřen ostatní obsah směnky (francouzsky billet a ordre, anglicky promissory note, španělsky pagaré, italsky cambiale). Nevyţaduje se, i kdyţ připouští, výraz „vlastní směnka“.
- 45 -
8.1.2 Bezpodmínečný slib zaplatit určitou peněžitou sumu Vlastní směnka musí dále obsahovat bezvýjimečný slib výstavcův zaplatit určitou peněţní částku (směnečnou sumu). Tím se liší vlastní směnka od cizí směnky, kterou výstavce vystavil na sebe, poněvadţ v tomto případě přímý nárok remitenta vůči němu vzniká teprve akceptací směnky (před tím je výstavce zavázán pouze regresně a existence postihového nároku vůči němu podmiňuje většinou i včasný protest). Zákon nepředepisuje formu, ve které má být slib vyjádřen, zakazuje však spojovat tento slib s podmínkou; (v tomto případě by vlastní směnka byla neplatnou, srov. Poznámky k § 1).
8.1.3 Údaj splatnosti Směnka vlastní musí obsahovat údaj, kdy má být placeno (dobu splatnosti). Pokud jde o způsob stanovení doby splatnosti, nečiní zákon rozdílu mezi směnkou vlastní a směnkou cizí. Vlastní směnka můţe být splatnou na určitý den, na určitý čas po vystavení, na určitý čas po viděné (předloţení) a na viděnou (proti předloţení). Zákon nevyţaduje, aby splatnost byla vţdy ve směnce vyjádřena a pro případy, kdy ve směnce není doba splatnosti stanovena, platí domněnka, ţe jde o směnku na viděnou (§ 76 odst. 2).
8.1.4 Údaj místa, kde má být placeno Další náleţitostí vlastní směnky je údaj platebního místa. Ve vlastní směnce nemusí však být uvedeno platební místo ve všech případech, poněvadţ podle § 76 odst. 3 platí nevyvratitelná domněnka, ţe místo vystavení směnky je místem platebním a zároveň místem bydliště výstavce v případech, kdy ze směnky neplyne něco jiného.
8.1.5 Jméno toho, komu nebo na jehož řad má být placeno Vlastní směnka dále musí obsahovat označení osoby, které má být placeno, popřípadě na jejíţ řad má být placeno. Na rozdíl od směnky cizí nepřipouští zákon, aby touto osobou byl výstavce, tj. aby výstavce vystavil vlastní směnku na vlastní řad. Tento závěr vyplývá nejen z povahy vlastní směnky, ale i přímo z ustanovení § 77, který nepřijímá pro vlastní směnku aplikovatelnost § 3 odst. 1. - 46 -
8.1.6 Datum a místo vystavení směnky Další podstatnou náleţitostí vlastní směnky je datum a místo jejího vystavení. S přihlédnutím k ustanovení § 76 odst. 4 způsobuje však pouze neuvedení data vystavení vlastní směnky vţdy její neplatnost. Místo vystavení směnky můţe být vynecháno, jestliţe je uvedeno místo u jména výstavce. Toto místo se povaţuje i za místo vystavení směnky.
8.1.7 Podpis výstavce Konečně musí vlastní směnka obsahovat podpis výstavce. Tento podpis musí být umístěn na směnce tak, aby nebylo pochybnosti, ţe se vztahuje k celému obsahu vlastní směnky, z toho vyplývá, ţe musí být umístěn na líci směnky. § 76 (1) Listina, ve které chybí některá náleţitost uvedená v předchozím paragrafu, není platná jako vlastní směnka, s výhradou případů uvedených v následujících odstavcích. (2) O vlastní směnce, v níţ není údaj splatnosti, platí, ţe je splatná na viděnou. (3) Není-li zvláštního údaje, platí, ţe místo vystavení směnky je místem platebním a zároveň místem výstavcova bydliště. (4) Není-li ve vlastní směnce udáno místo vystavení, platí, ţe byla vystavena v místě, uvedeném u jména výstavce. Ustanovení § 76 má u vlastní směnky obdobnou funkci, jakou má § 2 u směnky cizí, tj. znamená určité výjimky z podstatných náleţitostí směnky. Změněný obsah je přizpůsoben právní povaze vlastní směnky, u níţ nemůţe být směnečník. Rozdíl mezi § 2 a § 76 se redukuje v podstatě na rozdílné znění odstavců 3 obou ustanovení. Místo platební se u směnky cizí určuje, v případě, ţe není přímo stanoveno v jejím textu, podle místa uvedeného u směnečníka, kdeţto u směnky vlastní je místem platebním (není-li přímo uvedeno ve směnce) místo uvedené u osoby výstavce směnky. Jinak lze v podstatě odkázat při interpretaci § 76 na komentující poznámky uvedené k § 3. Platí to především o nevyvratitelné povaze právních domněnek (preasumptio iuris et de iure) uvedených v § 76 odst. 2 aţ 4), a tudíţ o nemoţnosti výstavce ani jiné osoby modifikovat obsah těchto podmínek.
- 47 -
§ 77 (1) Pokud to neodporuje povaze vlastní směnk\, platí pro ni ustanovení daná pro cizí směnku o indosamentu (§§ 11 aţ 20), splatnosti (§§ 33 aţ 37), placení (§§ 38 aţ 42), postihu pro neplacení (§§ 43 aţ 50, 52 aţ 54), placení pro čest (§§ 55, 59 aţ 63), opisech (§§ 67 aţ 68), změnách (§ 69), promlčení (§§ 70 a 71), dnech pracovního klidu, počítání lhůt a zákazu dní odkladu (§ 72 - § 74). (2) Pro vlastní směnku platí dále ustanovení o cizích směnkách, splatných u osoby třetí nebo v jiném místě neţ je bydliště směnečníka (§ 4 a 27), o úrokové doloţce (§ 5), o nesrovnalostech v údajích směnečné sumy (§ 6), o následcích podpisu směnky za podmínek § 7, o následcích podepsání osobou, která jednala bez oprávnění zastupovat nebo která překročila taková oprávnění (§ 8) a o blankosměnce (§ 10). (3) Pro vlastní směnku platí rovněţ ustanovení o směnečném rukojemství (§ 30 – 32); v případě § 31 odst. 4 platí, ţe se směnečné rukojemství, není-li udáno, pro koho se přejímá, přejímá za výstavce vlastní směnky. Směnečný zákon přijal v zájmu obsahové úspornosti legislativní techniku (uplatněnou i Ţenevskou úmluvou) spočívající v tom, ţe neupravuje přímo ve všech směrech vlastní směnku, nýbrţ pouţívá odkazu na některá ustanovení týkající se směnky cizí. Účelem § 77 je vymezit ta ustanovení zákona o cizí směnce, jeţ se týkají i směnky vlastní. V odstavci 1 § 77 jsou vyjmenována ustanovení o směnce cizí, která se pouţijí i na směnku vlastní, pokud to neodporuje její povaze. Při aplikaci těchto ustanovení je tedy vţdy třeba zkoumat jednotlivá ustanovení z tohoto hlediska a v případě potřeby přihlédnout k rozdílnosti mezi povahou směnky cizí a směnky vlastní. Odstavec 2 § 77 vypočítává ustanovení, která se pouţijí bez jakýchkoli modifikací i na směnku vlastní, poněvadţ rozdílná povaha směnky vlastní a směnky cizí se neprojevuje při aplikaci ustanovení vypočítaných v tomto odstavci. Při pouţití některých ustanovení uvedených v tomto odstavci je však třeba přihlédnout k tomu, ţe postavení směnečníka u směnky cizí zaujímá výstavce u směnky vlastní (např. při aplikaci § 4). Konečně odstavec 3 přejímá aplikaci ustanovení o směnečném rukojemství, avšak přímo stanoví obsahovou rozdílnost jeho úpravy s přihlédnutím k rozdílnému právnímu postavení výstavce u směnky vlastní a u směnky cizí. Odkaz na obsah předpisů upravujících cizí směnku zahrnuje i § 78, který však i přímo stanoví modifikaci obsahu předpisů o směnce cizí při aplikaci na směnku vlastní. S přihlédnutím k obsahu § 77 se vztahují na vlastní směnku tato ustanovení upravující směnku cizí: - 48 -
a) Ustanovení § 4 je pouţitelné na směnku vlastní s tou odchylkou, ţe místo bydliště směnečníka je rozhodné bydliště výstavce. b) Ustanovení § 5 a § 8 se uplatní na směnku vlastní bez jakékoli modifikace, neboť v otázkách, které upravují, se neprojevuje rozdílný charakter mezi směnkou cizí a směnkou vlastní. Totéţ platí o § 10. c) Ustanovení § 11 aţ § 20 jsou aplikovatelná na vlastní směnku na základě odstavce 1 § 77, to znamená, ţe tato ustanovení se uplatňují pouze v rozsahu, v kterém jejich obsah neodporuje povaze vlastní směnky. Ustanovení § 11 je aplikovatelné v podstatě bez omezení, pouze v odstavci 3 se přirozeně vzhledem k povaze vlastní směnky nemůţe uplatnit moţnost indosace na směnečníka. Ustanovení § 12 a § 14 se uplatňují beze změny. V § 15 odpadá při vlastní směnce odpovědnost za přijetí, poněvadţ podle § 78 odstavce 1 je výstavce vlastní směnky zavázán stejně jako příjemce cizí směnky. V § 17 se u vlastní směnky nepřihlédne podle povahy věci ke vztahu k výstavci, poněvadţ tento je přímým dluţníkem, takţe toto ustanovení se týká pouze vztahu mezi majitelem vlastní směnky a jeho směnečnými předchůdci. Ustanovení § 18 a § 20 se mohou aplikovat na vlastní směnku bez jakékoli modifikace. Ustanovení o přijetí směnky (§ 21 aţ § 29) se nemohou uplatnit u vlastní směnky, poněvadţ přímý směnečný nárok vzniká vůči výstavci jiţ vystavením směnky. d) Na základě ustanovení § 77 odst. 3 platí pro vlastní směnku i ustanovení o směnečném rukojemství (§ 30 a § 32). K odstranění případných pochybností potvrzuje § 77 odst. 3 obsah § 31 odst. 4 v nezměněné formě i při pouţití na vlastní směnku. e) Při aplikaci ustanovení o placení (§ 38 aţ § 42) je třeba přihlédnout k tomu, ţe vlastní směnka se předkládá k placení výstavci, takţe výstavce zaujímá místo příjemce u směnky cizí. f) Při aplikaci § 43 aţ § 50, na které odkazuje § 77 odst. 1, je třeba vzít v úvahu, ţe u vlastní směnky odpadá její přijetí. Proto se neuplatní u vlastní směnky ustanovení § 43 odst. 2 bod 1 a rovněţ ustanovení § 44 odst. 2 nepřichází v úvahu pro aplikaci na směnku vlastní. U ostatních ustanovení odpadá u směnky vlastní předkládání směnky k přijetí, odepření přijetí a protestace pro nepřijetí a namísto směnečníka, popř. příjemce směnky vystupuje výstavce směnky. Postihové nároky vznikají podle § 43, jestliţe při splatnosti byla vlastní směnka předloţena k zaplacení a výstavce odmítl směnku zaplatit. Před splatností směnky vznikají postihové nároky, jestliţe byl prohlášen konkurs nebo zahájeno řízení o vyrovnání ohledně majetku výstavce, nebo výstavce zastavil své platy nebo byl bezvýsledně veden výkon rozhodnutí na jeho majetek. Postup podle § 44 odst. 6 určený pro exekuční likvidaci majetku
- 49 -
směnečníka při směnce cizí se týká i prohlášení konkursu a zahájení řízení o vyrovnání ohledně majetku výstavce vlastní směnky. g) U směnky vlastní se uplatní pouze předpisy týkající se placení pro čest, nikoli přijetí pro čest. Při aplikaci § 55 je třeba vzít v úvahu, ţe u vlastní směnky je výstavce přímým dluţníkem, takţe nemůţe platit směnku pro čest (§ 55 odst. 2). Rovněţ placení jinou osobou pro čest výstavce není přípustné, poněvadţ výstavce u směnky vlastní není postihovým dluţníkem. h) Ustanovení § 67 a § 68 o opisech cizí směnky jsou v plném rozsahu pouţitelná pro vlastní směnku, i kdyţ je zákon činí aplikovatelnými v § 77 odst. 1 s výhradou, pokud neodporují povaze vlastní směnky. Totéţ platí o § 69 týkajícího se změn v textu směnky. i) Povaha vlastní směnky se naproti tomu projeví při aplikaci § 70 a § 71 upravujících promlčení. Promlčení nároků proti výstavci vlastní směnky nastává po třech létech po její splatnosti (jde o přímé směnečné nároky) a nikoliv jednom roce podle § 70 odst. 2, jehoţ aplikace je omezena pouze na regresní nároky. j) Ustanovení o dnech pracovního klidu, počítání lhůt a zákazu dní odkladu (§ 72 aţ § 74)se aplikují na vlastní směnku v nezměněné podobě. § 78 (1) Výstavce směnky je zavázán stejně jako příjemce cizí směnky. (2) Vlastní směnka, splatná určitý čas po viděné, musí být předloţena výstavci ve lhůtách uvedených v § 23. Lhůta po viděné běţí od data viděné potvrzené podpisem výstavce na směnce. Odepře-li výstavce potvrdit a datovat viděnou, třeba to zjistit protestem (§ 25), od jehoţ data počíná běţet lhůta po viděné. Z ustanovení § 78 vyplývají hlavní právní účinky vlastní směnky a jejich rozdílnost v porovnání s účinky cizí směnky. Výstavce vlastní směnky je přímým dluţníkem na rozdíl od výstavce cizí směnky, jemuţ vzniká pouze závazek regresní. Z uvedeného ustanovení je dále zřejmé, ţe výstavce vlastní směnky se stává přímým dluţníkem jiţ přímo vystavením směnky a jejím dáním do oběhu, zatímco směnečník u cizí směnky se stává přímým směnečným dluţníkem aţ po akceptaci směnky. Ustanovení odstavce 1 § 77 tedy pouze obsahem směnečného závazku ztotoţňuje postavení výstavce vlastní směnky s příjemcem cizí směnky. Z tohoto ustanovení vyplývá, ţe jiţ samotným vystavením vlastní směnky je její výstavce povinen ji zaplatit při předloţení v době splatnosti. Důsledek, ţe výstavce vlastní směnky je přímým dluţníkem a nikoliv postihovým, jak je tomu u směnky cizí, se projevuje mimo jiné i v tom, ţe nároky vůči němu jsou věřiteli - 50 -
zachovány i v případě, ţe včas směnku nepředloţí k zaplacení nebo včas není učiněn protest pro neplacení. Tyto úkony jsou však i u vlastní směnky nutné pro zachování regresních nároků, tj. v podstatě proti indosantům a jejich rukojmím. Nároky z vlastní směnky se promlčují vůči jejímu výstaci ve třech létech po dni splatnosti. Ustanovení odstavce 2 § 78 řeší otázku splatnosti vlastní směnky vydané na určitý čas po viděné. Úprava obsaţená v § 23 není pro směnku vlastní pouţitelná, protoţe cizí směnka se stane splatnou uplynutím lhůty, jeţ je v ní stanovená, počítané od doby, kdy byla cizí směnka předloţena k přijetí, popř. ode dne, kdy byl učiněn protest pro nepřijetí. Poněvadţ vlastní směnka se k přijetí nepředkládá, stanoví § 78 odst. 2 zvláštní postup pro určení začátku běhu lhůty splatnosti. Majitel směnky předkládá výstavci směnku k viděné, tj. k označení začátku lhůty uvedené ve směnce. Účelem je ve směnce označit začátek běhu uvedené lhůty, který má být potvrzen podpisem výstavce. Podpis výstavce však nemá povahu akceptace směnky, jeţ u vlastní směnky je vyloučena, takţe výstavce se stává od vystavení vlastní směnky na určitý čas po viděné a jejího dání do oběhu přímým dluţníkem bez ohledu na to, zda později směnku podepíše s datem předloţení či nikoli. Začátek běhu lhůty pro určení splatnosti nahrazuje zjištění předloţení směnky k datování protestem v případě, ţe výstavce odmítne předloţení směnky potvrdit. Z ustanovení § 23 vyplývá, ţe směnka vlastní vystavená na určitý čas po viděné musí být předloţena výstavci k označení a potvrzení data předloţení nejpozději do jednoho roku od data, kdy byla směnka vystavena. Nepředloţení vlastní směnky k viděné do jednoho roku od data vystavení a popřípadě neučinění včasného protestu o tom, ţe výstavce odmítl potvrdit datum viděné, způsobuje zánik regresních nároků majitele směnky vůči indosantům, popř. jejich rukojmím. Nezaniká však přímý směnečný nárok majitele směnky proti výstavci (popř. jeho rukojmímu). V tomto případě se uplatní na základě § 77 odst. 1 ustanovení § 35 odst. 2, takţe lhůta pro určení splatnosti směnky ve vztahu k výstavci počne běţet uplynutím roční lhůty po vystavení směnky.
- 51 -
9
Vymáhání práva ze směnky V poslední době se směnky pouţívají jako jeden z mnoha atributů zajištění
komerčních i nekomerčních úvěrů, a to jak v bankovním sektoru, tak i v nebankovním prostředí. Proč zajíštění směnkou? Jednoduchá otázka a i jednoduchá odpověď.
Směnka
umoţňuje směnečné řízení, které trvá podstatně kratší dobu, neţ domáhání prava soudní cestou. Kzajištění se hojně pouţívá tzv. blankosměnka či biankosměnka. Blankosměnka je směnka se záměrně nevyplněnými náleţitostmi. A to s nevyplněnou měnou a částkou, údajem o splatnosti a částkou slovy. Blankosměnka urychluje směnečné řízení, doba trvání je do 6 týdnů. Banky rády vystavují blankosměnky, protoţe nedokáţí při jejím podpisu a podpisu směnečné dohody, určit výši nesplacené částky. Další zkušeností je podpis, respektive poskytnutí úvěru právnické osobě. Zde určitě je vyţadováno podpis výstavce, osoby která za společnost jedná, a téţ aval směnky, kterou podepisují společníci a to z důvodu, ţe výše úvěru můţe být vyšší neţ základní kapitál. V případě jediného společníka, můţe věřitel, banka, poţadovat případně aval manţelky. Aval manţelky se vyţaduje i v případě rozdělení společného jmění manţelů u fyzických osob podnikatelů či osob samostatně výdělečně činných. Zde bych chtěl jen zdůraznit, ţe Emitent (avalista) ručí za závazek ze směnečné dohody, a ne z úvěrové smlouvy.
Příklad univerzální blankosměnky, kdy do směnky musí být doplněno
Místo a datum vystavení (den podpisu)
vyplní výstavce Podpis klienta (vedle vlastního jména a příjmení)
- 52 -
vyplní avalisti Podpis avalisty (vedle vlastního jména a příjmení)
- 53 -
10
Závěr
Na závěr nezbývá neţ znovu zdůraznit, ţe povaha směnky se vyznačuje svou zvláštností v porovnání s ostatními cennými papíry i obecně v porovnání s ostatními právními instituty. Jejím nejvýraznějším znakem je abstraktnost. Ta má za následek poměrně snadnou a rychlou vymahatelnost směnečných práv, neboť se nezkoumají právní důvody vystavení směnky. Na druhou stranu je směnka přísně formální cenný papír, který vyţaduje dobré znalosti a jistou obezřetnost při pouţívání. Jinak se směnka můţe změnit v naprosto bezcennou listinu. To ostatně nesčetněkrát potvrdila i judikatura zmíněná a rozebraná v této práci. Směnečná rozhodovací praxe českých soudů ve velké míře spočívá právě ve velice striktním výkladu zákonných ustanovení a ve formalistickém náhledu na problematiku. Z mnoţství v této práci rozebíraných rozhodnutí českých soudů lze vyvodit obecné pravidlo, na jehoţ základě stojí většina směnečné judikatury. Jeho základem je tvrzení, ţe směnka je přísně formální cenný papír, který je velmi snadno převoditelný. To má za následek, ţe za existence směnky ji můţe nabýt nespočet majitelů. Proto nesmí jakýkoliv údaj na směnečné listině způsobit neurčitost této směnky. V opačném případě sankcionuje soud takovou směnku neplatností. Předmětem diplomové práce bylo studium problematiky podstatných náleţitostí směnky, redukovaného počtu účastníků směnečněprávních vztahů a formy směnky z hlediska vývoje současné české judikatury. S ohledem na to byla podrobně rozebrána a podrobena kritice zejména rozhodovací soudní praxe vykonaná v průběhu minulých patnácti let. Za tuto dobu celkově nedošlo k výrazným zvratům ve výkladu či názorech českých vyšších soudů na danou problematiku. V případě srovnání judikatury Vrchního soudu v Praze, Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu České republiky nedochází k výrazným odlišnostem v jejich názorech. Z předmětného mnoţství uvedených rozhodnutí lze vysledovat převáţně shodný postup uvedených soudních orgánů. Vývoj judikatury a její srovnání lze však hodnotit i z jiného hlediska, neţ jen porovnávat praxi různých soudních orgánů, popřípadě různých instancí. Velmi zajímavé je sledovat názorový vývoj v rámci jednoho konkrétního soudu. S ohledem na převaţující mnoţství jeho rozhodnutí je důleţité zabývat se praxí Vrchního soudu v Praze. Obecně lze - 54 -
říci, ţe jeho judikatura vykazuje v posuzovaném období konstantní povahu. V odůvodnění svých rozhodnutí často argumentuje i pomocí odkazů na dřívější rozhodnutí. Přesto je moţné poukázat na některé výjimky. Ty souvisí především s otázkou platebního místa a jeho vyjádřením prostřednictvím sídla remitenta. Zde došlo k posunu názoru Vrchního soudu v Praze směrem k volnějšímu přístupu v této otázce. S ohledem na výše uvedené je třeba zmínit, ţe nelze posuzovat judikaturu jako celek. Nelze se na ni dívat jako na nerozdělitelný soubor rozhodnutí, který se jednotně vyvíjí určitým směrem. Je nutné posuzovat jednotlivé oblasti směnečného práva samostatně a v rámci nich pak postihnout názorové změny. Rovněţ je třeba zohlednit rozmanitost a aktuálnost některých otázek vzhledem k jiným. Jedná se například o problematiku platebního místa na jedné straně a problematiku měny, v níţ je vyjádřena směnečná suma, na straně druhé. Při pohledu na německou právní úpravu směnečného práva je zřejmé, ţe tato vychází ze stejného mezinárodněprávního základu jako česká. Proto také ustanovení německého zákona směnečného, týkající se podstatných náleţitostí směnky, odpovídají jejich úpravě v zákoně č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový, ve znění pozdějších předpisů. Německá teorie a praxe se ve výkladu předmětných zákonných ustanovení příliš neliší od české. Ve většině případů dospívají ke stejným závěrům. Přesto dochází k drobným odlišnostem. Tyto spočívají v méně formálním přístupu německé literatury a judikatury k některým otázkám. Jedná se například o zastřenou směnku vlastní na vlastní řad výstavce nebo směnku s datem splatnosti, které předchází datu vystavení. Není však namístě je znovu jednotlivě připomínat všechny, neboť byly dostatečně rozebrány v souvislosti s konkrétními problémy v příslušných kapitolách. Právní úprava českého směnečného práva se za dobu existence zákona č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový, ve znění pozdějších předpisů, nijak výrazně neměnila. Skutečnost stálosti zákonného textu svědčí o jeho nesporné kvalitě. Na úplný závěr přesto povaţuji za důleţité zodpovědět otázku, zda současná právní úprava podstatných náleţitostí směnky a dalších ustanovení zákona směnečného a šekového, kterými se tato práce zabývá, vyţaduje jakékoliv změny. Podle mého názoru ţádný právní předpis nemůţe být naprosto dokonalý a postihnout všechny myslitelné situace. K tomuto účelu slouţí interpretace zákonného textu. Jak bylo v této diplomové práci prokázáno, české soudní orgány dokázaly vţdy případné nejasnosti odstranit svým výkladem. O tom, ţe je tento výklad dostačující svědčí i skutečnost, ţe se jejich rozhodovací činnost vyznačuje svou relativní ustáleností. Domnívám se proto, ţe - 55 -
v současné době by jakékoliv změny příslušných ustanovení zákona směnečného a šekového nebyly účelné.
- 56 -
Seznam literatury
11.1 Knižní literatura 1. Baumbach A., Hefermehl W. Wechselgesetz und Scheckgesetz. 22. vydání. München: Verlag C. H. Beck, 2000. 2. Bülow, P. Heidelberger Kommentar zum Wechselgesetz/Scheckgesetz und zu den Allgemeinen Geschäftsbedingungen. 4. vydání. Heidelberg: C. F. Müller Verlag, 2004. 3. Chalupa, R. Zákon směnečný a šekový: komentář, I. díl (směnky). Praha: Linde, 1996. 4. Kotásek, J. Směnečné právo: komentář k čl. I zákona směnečného a šekového. Praha: Prospektrum, 2006. 5. Kotásek, J., Pokorná, J., Raban, P. a kol. Kurs obchodního práva: právo cenných papírů. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2005. 6. Kovařík, Z. Přehled směnečné judikatury. 3. vydání. Praha: ASPI, 2005. 7. Kovařík, Z. Směnka a šek v České republice. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006.
11.2 Časopisecká literatura 1. Chalupa, R. Sníţení počtu účastníků základního směnečného vztahu. Právní rozhledy, 1997, č. 1. 2. Kovařík, Z. Krátká poznámka k údaji místa placení směnky. Právní rozhledy, 2008, č. 2. 3. Kovařík, Z. Platební místo směnky lokalizované k jejímu majiteli. Právní rozhledy, 2007, č. 8. 4. Kovařík, Z. Vybrané problémy judikatury ve věcech směnečných. Soudní rozhledy, 1998, č. 6. 5. Vojtek, P. Přehled rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, která nebyla v roce 2007 schválena k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Soudní rozhledy, 2008, č. 2.
- 57 -
Seznam judikatury
11.1 Nejvyšší soud České republiky 1. Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 430/2002. 2. Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. 8. 2005, sp. zn. 29 Odo 1053/2004. 3. Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1645/2005. 4. Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 29 Odo 1047/2005. 5. Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 7. 2007, sp. zn. 29 Odo 262/2006. 6. Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22 . 8. 2007, sp. zn. 29 Odo 574/2006.
11.2 Vrchní soud v Praze 1. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 9. 1994, sp. zn. 5 Cmo 229/94. 2. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 12. 1994, sp. zn. 5 Cmo 228/94. 3. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 3. 1995, sp. zn. 5 Cmo 387/94. 4. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 6. 1995, sp. zn. 5 Cmo 531/95. 5. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 11. 1995, sp. zn. 5 Cmo 647/94. 6. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 11. 1995, sp. zn. 5 Cmo 699/94. 7. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 6. 1996, sp. zn. 4 Cmo 386/96. 8. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 9. 1996, sp. zn. 5 Cmo 631/95. 9. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 11. 1996, sp. zn. 5 Cmo 466/95. 10. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 3. 1997, sp. zn. 5 Cmo 691/95. 11. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 5. 1997, sp. zn. 5 Cmo 80/96. 12. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 5. 1997, sp. zn. 5 Cmo 40/96. - 58 -
13. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 11. 1997, sp. zn. 5 Cmo 551/96. 14. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 12. 1997, sp. zn. 9 Cmo 240/97. 15. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 2. 1998, sp. zn. 5 Cmo 584/96. 16. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 3. 1998, sp. zn. 5 Cmo 417/97. 17. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 6. 1998, sp. zn. 5 Cmo 13/97. 18. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 1. 1999, sp. zn. 9 Cmo 431/98. 19. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 2. 1999, sp. zn. 9 Cmo 504/98. 20. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 5. 1999, sp. zn. 5 Cmo 657/98. 21. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 6. 1999, sp. zn. 9 Cmo 160/99. 22. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 10. 2000, sp. zn. 5 Cmo 342/2000. 23. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 11. 2000, sp. zn. 5 Cmo 335/2000. 24. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 1. 2001, sp. zn. 9 Cmo 204/2000. 25. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 4. 2001, sp. zn. 5 Cmo 715/99. 26. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 11. 2003, sp. zn. 9 Cmo 342/2003. 27. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 9. 2005, sp. zn. 9 Cmo 89/2005. 28. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 5 Cmo 343/2006. 29. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 4. 2007, sp. zn. 12 Cmo 347/2006. 30. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. 5 Cmo 267/2008.
11.3 Vrchní soud v Olomouci 1. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 6. 1996, sp. zn. 4 Cmo 386/96. 2. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 2. 2006, sp. zn. 7 Cmo 505/2004.
11.4 Krajský obchodní soud v Brně 1. Rozsudek Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 18. 2. 1994, sp.zn. 5 Cm 27/94. 2. Rozsudek Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 29. 4. 1994, sp. zn. 5 Cm 51/94.
- 59 -
Poděkování ................................................................................................................................. 3 1 Úvod .................................................................................................................................. 1 2 Původ a vývoj směnky ...................................................................................................... 3 3 Vývoj právní regulace směnky .......................................................................................... 4 4 Současná právní úprava směnky ....................................................................................... 6 5 Směnka - cenný papír, specifikace směnky ...................................................................... 7 na základě obecného třídění cenných papírů.............................................................................. 7 5.1 Forma směnky .................................................................................................................. 7 5.2 Podoba směnky ................................................................................................................ 9 5.3 Mobilita směnky ............................................................................................................... 9 5.4 Další rozdělovací kritéria směnky .................................................................................... 9 6 Rozdělení směnek ........................................................................................................... 11 6.1 Směnky s redukovaným počtem účastníků .................................................................... 11 6.2 Směnky s redukovaným počtem účastníků – zahraniční praxe...................................... 15 7 Náleţitosti směnky cizí ................................................................................................... 16 7.1 Jednotlivé náleţitosti cizí směnky .................................................................................. 17 7.1.1 Označení, ţe jde o směnku, pojaté do vlastního textu listiny vyjádřené v jazyku, v kterém je tato listina sepsána ......................................................................................... 18 7.1.2 Bezpodmínečný příkaz zaplatit určitou peněţitou sumu......................................... 19 7.1.3 Jméno toho, kdo má platit ....................................................................................... 22 7.1.4 Údaj splatnosti ......................................................................................................... 26 7.1.5 Údaj místa, kde má být placeno .............................................................................. 30 7.1.6 Jméno toho, komu nebo na jehoţ řad má být placeno ............................................ 38 7.1.7 Datum a místo vystavení směnky............................................................................ 41 7.1.8 Podpis výstavce ....................................................................................................... 43 8 Náleţitosti směnky vlastní .............................................................................................. 45 8.1 Jednotlivé náleţitosti cizí směnky .................................................................................. 45 8.1.1 Označení, ţe jde o směnku, pojaté do vlastního textu listiny vyjádřené v jazyku, v kterém je tato listina sepsána ......................................................................................... 45 8.1.2 Bezpodmínečný slib zaplatit určitou peněţitou sumu ............................................. 46 8.1.3 Údaj splatnosti ......................................................................................................... 46 8.1.4 Údaj místa, kde má být placeno .............................................................................. 46 8.1.5 Jméno toho, komu nebo na jehoţ řad má být placeno ............................................ 46 8.1.6 Datum a místo vystavení směnky............................................................................ 47 8.1.7 Podpis výstavce ....................................................................................................... 47 9 Vymáhání práva ze směnky ............................................................................................ 52 10 Závěr................................................................................................................................ 54 Seznam literatury...................................................................................................................... 57 11.1 Kniţní literatura............................................................................................................ 57 11.2 Časopisecká literatura .................................................................................................. 57 Seznam judikatury .................................................................................................................... 58 11.1 Nejvyšší soud České republiky .................................................................................... 58 11.2 Vrchní soud v Praze ..................................................................................................... 58 11.3 Vrchní soud v Olomouci .............................................................................................. 59 11.4 Krajský obchodní soud v Brně ..................................................................................... 59
