Bankovní institut vysoká škola Praha
Katedra práva
Problematika závěti v řízení o dědictví Bakalářská práce
Autor:
Vendula Poutníková Právní administrativa v podnikatelské sféře
Vedoucí práce:
Praha
JUDr. Eva Karhanová-Horynová
Březen 2010
Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a s pouţitím uvedené literatury.
V Jablonci nad Nisou, dne 15. března 2010
Vendula Poutníková
Poděkování
Mé poděkování patří JUDr. Evě Karhanové-Horynové za odborné vedení, poskytnutou pomoc, vstřícný přístup a čas, který mi věnovala při psaní mé bakalářské práce.
Anotace
Ve své bakalářské práci se zabývám řízením o dědictví, zejména jeho průběhem a problematikou závěti zůstavitele. Úvodní část práce obsahuje charakteristiku dědického řízení, jeho hlavní zásady, právní úpravu a v neposlední řadě činnost a postup notáře, který v dědickém řízení zastává funkci soudního komisaře. Průběhem dědického řízení navazuji na úvod do dědictví v následující části práce a to od zahájení řízení aţ po opravné prostředky, které lze po skončení dědického řízení pouţít. V další části práce se věnuji samotné závěti zůstavitele a jejími předpoklady pro to, aby nebyla zpochybňována její platnost. Jedná se zejména o formální a obsahové náleţitosti a o různé vlivy ať uţ ze strany pořizovatele závěti či jiných vlivů, které mají dopad na platnost závěti. Na konkrétních rozsudcích soudů České republiky je pak blíţe demonstrováno, jak důleţité je dodrţování zákonem stanovených náleţitostí, aby poslední vůli zůstavitele mohlo být vyhověno. V kaţdém případu uvedeném v poslední části práce se zůstavitel dopustil pochybení při pořizování poslední vůle, která se díky tomu stala předmětem soudního sporu ze stran dědiců. V jednotlivých závěrech u konkrétních rozhodnutí soudů je rozebráno, v čem se zůstavitel dopustil chyb a jakým způsobem se jim dá předcházet.
Annotation
In my bachelor thesis I dwell on probate process, especially on its course and issue of testator’s last will. The opening part of the work contains characteristic of inheritance proceeding, its outlines, legal form and last but not least pursuit and policy of notary, who stand to an office of court commissioner while inheritance proceeding. After introduction into inheritance I continue with course of inheritance proceedings in consecutive part of the work, namely from commencement of procedure up to discretionary remedies that can be used after termination of procedure. In next step I pursue the testator’s last will and the assumption of the testament for not being impeached its validity, concerning especially formal and contain terms as well as miscellaneous influences on validity of the testament, whether on the part of testator or on the part of somebody else. On the concrete judgements
of courts of the Czech Republic is then finally specified how important is to follow the terms provided by law in order that the last will of a testator could be fulfilled. In each case mentioned in last part of this piece the testators committed misconducts while procuring testament that has become an object of litigation on the part of heirs. In every single conclusion of concrete judgement of courts has been analysed, where did testator fall into a mistake and the way how to prevent errors at all.
Obsah
Úvod .
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
8
1. Úvod do řízení o dědictví .
.
.
.
.
.
.
.
.
9
1.1 Charakteristika dědického řízení
.
.
.
.
.
.
.
9
1.2 Právní úprava dědického řízení .
.
.
.
.
.
.
.
10
.
.
.
.
.
.
10
1.3 Pravomoc a příslušnost v řízení o dědictví 1.3.1 Pravomoc soudů
.
.
.
.
.
.
.
.
.
11
1.3.2 Příslušnost soudů
.
.
.
.
.
.
.
.
.
11
.
.
.
.
.
.
.
.
.
12
1.4.1 Zastoupení účastníků řízení .
.
.
.
.
.
.
.
15
.
.
.
.
.
.
.
.
16
.
.
.
.
.
.
.
.
18
2.1 Zahájení řízení o dědictví a předběţné šetření
.
.
.
.
.
18
2.2 Zastavení řízení
1.4 Účastníci řízení
.
1.5 Notář jako soudní komisař 2. Průběh řízení o dědictví
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
23
2.3 Projednání dědictví
.
.
.
.
.
.
.
.
.
24
2.3.1 Zjišťování dědiců a jejich vyrozumění
.
.
.
.
.
.
24
2.3.2 Odmítnutí dědictví
.
.
.
.
.
.
.
.
.
25
2.3.3 Zjišťování majetku a dluhů .
.
.
.
.
.
.
.
26
2.3.4 Nařízení jednání
.
.
.
.
.
.
.
.
.
28
2.4 Rozhodnutí o dědictví
.
.
.
.
.
.
.
.
.
29
2.5 Likvidace dědictví .
.
.
.
.
.
.
.
.
.
31
2.6 Dodatečné projednání dědictví .
.
.
.
.
.
.
.
33
2.7 Opravné prostředky
.
.
.
.
.
.
.
33
3. Problematika závěti v řízení o dědictví .
.
.
.
.
.
.
35
.
.
3.1 Dědické tituly
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
35
3.2 Platnost závěti
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
36
3.2.1 Náleţitosti platné závěti
.
.
.
.
.
.
.
.
36
3.2.2 Forma závěti
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
36
3.2.2.1 Svědci
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
38
6
3.2.3 Obsah závěti
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
39
3.3 Neplatnost závěti .
.
.
.
.
.
.
.
.
.
39
3.4 Vliv neopomenutelných dědiců na platnost závěti .
.
.
.
.
40
3.5 Vliv způsobilosti pořizovatele na platnost závěti
.
.
.
.
.
41
3.6 Vliv na platnost závěti z hlediska vůle pořizovatele .
.
.
.
.
42
3.7 Částečná neplatnost závěti
.
.
.
.
.
.
.
.
43
4. Žaloby na neplatnost závěti
.
.
.
.
.
.
.
.
45
.
.
.
.
.
.
.
.
45
.
.
.
.
46
4.2.1 Ţaloba na neplatnost závěti z důvodu duševní poruchy
.
.
.
47
4.2.2 Ţaloba o určení, ţe důvody vydědění nejsou dány
.
.
.
.
51
4.2.3 Ţaloba o určení dědického práva I .
.
.
.
.
.
.
57
4.2.4 Ţaloba o určení dědického práva II.
.
.
.
.
.
.
63
.
.
68
5. Shrnutí a návrh jak se vyvarovat chyb při pořizování poslední vůle
.
.
69
Závěr.
4.1 Ţaloba o určení
.
.
4.2 Ţaloba na neplatnost závěti na konkrétních příkladech
4.2.4.1 Porovnání ţaloby o určení dědického práva I a ţaloby o určení dědického práva II . .
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
72
Seznam pramenů .
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
73
7
Úvod
Tématem mé bakalářské práce je problematika závěti v řízení o dědictví, čehoţ se úzce týká dědické řízení samotné. Dědickým řízením se v práci zabývám v úvodních kapitolách práce, kde je toto řízení charakterizováno jako řízení nesporné a jsou zde uvedeny základní údaje týkající se například zásad řízení o dědictví, právních předpisů, účastníků a v neposlední řadě o funkci soudního komisaře, kterou v řízení o dědictví zastává notář. Na úvodní část navazuje průběh dědického řízení, v němţ jsou popsány jednotlivé postupy a úkony soudu od zahájení řízení aţ po moţnost pouţití opravných prostředků. Podrobněji se pak v dalších kapitolách zabývám právě problematikou závěti, neboť cílem mé práce je navrhnout, jak se vyvarovat chyb při pořizování poslední vůle pomocí konkrétních příkladů ţalob na neplatnost závěti. Na základě rozhodnutí soudů okresních aţ Nejvyšších soudů České republiky jsem demonstrovala případy chybně pořízených závěti ať uţ po stránce formální či obsahové, které se mohou stát předmětem sporů o dědictví. Pravděpodobnou podobu konkrétních závětí se smyšlenými identifikačními údaji zůstavitele i dědiců jsem vypracovala ke kaţdému případu podle jednotlivých rozhodnutí. V práci je uveden případ, kdy ţaloba směřovala na určení neplatnosti závěti z důvodu duševní poruchy zůstavitele, případ, v němţ zůstavitel vydědil svého potomka jako neopomenutelného dědice listinou o vydědění, a dva případy, ve kterých zůstavitel ustanovil dědice nepříliš vhodným způsobem, a které navzájem porovnávám vzhledem k různým rozhodnutím soudů.
8
1. Úvod do dědického řízení
1.1 Charakteristika dědického řízení Dědické řízení je řízením občanskoprávním nesporným. V naprosté většině se zahajuje i bez návrhu. Je tedy ovládáno zásadou oficiality. Dle § 175a odst. 2 OSŘ soud zahájí řízení i bez návrhu, jakmile se dozví, ţe někdo zemřel nebo byl prohlášen za mrtvého. Celé dědické řízení je charakterizováno, mimo jiné, dvěmi významnými funkcemi. Jednak funkcí legitimační, díky které se právní nástupci zůstavitele, dědici, zjistí s konečnou platností a za druhé s funkcí majetkovou, která zjišťuje zůstavitelův majetek a jeho dluhy, coţ uţ však nemusí být definitivní. Dle ustanovení § 175x OSŘ můţe být totiţ provedeno dodatečné řízení o dědictví, objeví-li se po právní moci usnesení, jímţ bylo řízení o dědictví skončeno, nějaký zůstavitelův majetek. Hmotněprávní i procesní vztahy se podle základní zásady právní úpravy dědění řídí tím právem, které je v době úmrtí zůstavitele platné. Další zásadní zásadou dědického řízení je dle ustanovení § 116 odst. 1 OSŘ neveřejné jednání. Výslovně totiţ stanoví, ţe jednání je veřejné s výjimkou jednání prováděných notáři jako soudními komisaři. Vzhledem ke skutečnosti, ţe se jednání provádí před soudním komisařem, uplatní se tato zásada neveřejnosti právě v řízení o dědictví. Zásada nezávislosti a nestrannosti soudů, soudců i notáře pověřeného k provádění úkonů v tomto řízení vyţaduje, aby ve věci rozhodovaly osoby prosty jakéhokoli vztahu jak k věci, tak k účastníkům a osobám, které je zastupují. Soudní komisař není vázán tvrzením účastníků na základě zásady vyšetřovací, která se v řízení nesporném uplatňuje. Záleţí tedy na zváţení soudního komisaře, jaké důkazy a v jakém rozsahu potřebném pro zjištění daných skutečností provede. Zásadou legálního pořádku je zajištěna logická návaznost jednotlivých úkonů řízení, přičemţ pořadí těchto úkonů probíhá v předem stanoveném sledu. Je zde také zachována zásada hospodárnosti řízení, přímosti, ústnosti a zásada materiální pravdy.
9
1.2 Právní úprava dědického řízení Dědické právo je upraveno jak hmotněprávní normou, tak i normou procesněprávní. S hmotnou částí dědického práva počítá zákon č. 40/1964 Sb., tj. občanský zákoník v části sedmé (dále jen ObčZ). Zabývá se nabýváním dědictví, odmítnutím dědictví, vyděděním i dědickou nezpůsobilostí. Děděním ze zákona i děděním ze závěti. Mimo jiné v občanském zákoníku nalezneme i úpravu ochrany oprávněného dědice. Důleţitou normou
procesněprávní
je
v případě
řízení
o dědictví
zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen OSŘ), který upravuje řízení před soudem. V části třetí – řízení v prvním stupni, v hlavě páté § 175a – 175ze je obsaţeno řízení o dědictví. OSŘ upravuje i postavení notářů jako soudních komisařů, které je dále upraveno také v zákoně č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen notářský řád) a právní úpravou odměn notářů je vyhláška ministerstva spravedlnosti České republiky o odměnách a náhradách notářů a správců dědictví č. 196/2001 Sb. (dále jen notářský tarif). Ve vyhlášce ministerstva spravedlnosti č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy (dále jen jednací řád) nalezneme bliţší úpravu řízení o dědictví a to především v části desáté. V případě cizího prvku v řízení o dědictví se pouţijí kolizní normy uvedené v zákoně č. 97/1963 Sb. o mezinárodním právu soukromém a procesním, nestanoví-li mezinárodní smlouva jinak. Základní zásadou právní úpravy dědění je ta, ţe hmotněprávní dědické vztahy i procesní postup se řídí právem, které je platné v době úmrtí zůstavitele.
1.3 Pravomoc a příslušnost v řízení o dědictví Mezi procesní podmínky zkoumané soudem po zahájení dědického řízení patří tzv. procesní podmínky. Jedná se o pravomoc a příslušnost soudu.
10
1.3.1
Pravomoc soudů
Jestliţe byl zůstavitel občanem České republiky v době své smrti a jmění patřící do dědictví je v České republice, náleţí projednání dědictví po tomto zůstaviteli do pravomoci soudu České republiky. Tato zásada platí i za předpokladu, ţe by některý z dědiců popřípadě všichni dědici, byli občané jiného státu. V takovém případě je pravomoc soudu České republiky výlučnou pravomocí, neboť z této zásady není výjimka. V případě, ţe se jedná o dědictví s cizím prvkem, bude se pravomoc soudů České republiky řídit mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, jinak se bude řídit ustanoveními zákona č. 97/1963 Sb. o mezinárodním právu soukromém a procesním v platném znění. O dědictví s cizím prvkem se můţe jednat, jestliţe se dědictví po občanu České republiky nachází v cizině,1 nebo pokud předmět dědictví nacházející se na území České republiky patří do pozůstalosti cizince.2
1.3.2
Příslušnost soudů
Příslušnost soudu se rozlišuje podle tří hledisek. Jedná se o příslušnost věcnou, příslušnost místní a funkční příslušnost. V řízení o dědictví jsou k řízení v prvním stupni věcně příslušné okresní soudy, nestanoví-li zákon jinak (§ 9 odst. 1 OSŘ). Do této příslušnosti patří také obvodní soudy v Praze a Městský soud v Brně. Krajské soudy jako soudy druhého stupně rozhodují dle § 10 OSŘ o řádném opravném prostředku, tedy o odvolání. Odvolání lze podat proti rozhodnutí soudu prvního stupně v řízení o dědictví. Podle § 10 písm. a OSŘ rozhoduje o mimořádném opravném prostředku Nejvyšší soud ČR. Mimořádným opravným prostředkem je v řízení o dědictví dovolání, které lze podat proti rozhodnutí krajského soudu jako soudu odvolacího.
1 2
pravomoc soudu upravena v ustanovení § 44 zákona o mezinárodním právu soukromém a procesním pravomoc soudu upravena v ustanovení § 45 zákona o mezinárodním právu soukromém a procesním
11
Místní příslušnost je upravena podle OSŘ jako výlučná místní příslušnost. Místně příslušný soud je v řízení o dědictví podle § 88 písm. k ten soud, v jehoţ obvodu měl zůstavitel naposledy bydliště, a neměl-li bydliště nebo nelze-li bydliště zjistit, v jehoţ obvodu měl naposledy pobyt; není-li takový soud, je příslušný soud, v jehoţ obvodu je zůstavitelův majetek, popřípadě mezi několika takto příslušnými soudy ten z nich, který první provedl úkon. „V některých případech nelze určit místní příslušnost. Tak tomu bývá zejména tehdy, zdržoval-li se zůstavitel mimo území republiky. Zde se pak stanoví místní příslušnost podle obvodu, v němž byl majetek zůstavitele.“3 Místní příslušnost můţe být rozhodnutím soudu přikázána jinému soudu téhoţ stupně. Jedná se o tzv. delegaci, kterou literatura rozlišuje na delegaci nutnou a delegaci vhodnou. Delegaci vhodnou upravuje ustanovení § 12 odst. 2 OSŘ. V tomto případě můţe být věc přikázána soudu téhoţ stupně z důvodu vhodnosti. Cílem delegace vhodné můţe být především rychlejší řízení, niţší náklady a účinnost takového řízení. Ustanovení § 12 odst. 1 OSŘ upravuje nutnou delegaci. Jedná se o případ, nemůţe-li příslušný soud jednat, protoţe jeho soudci jsou vyloučení. V takovém případě musí být věc přikázána jinému soudu téhoţ stupně. O delegaci rozhoduje soud, který je nejblíţe společně nadřízen příslušnému soudu a soudu, jemuţ má být věc přikázána (§ 12 odst. 3 OSŘ). Stejné ustanovení dává účastníkům řízení právo na vyjádření.
1.4 Účastníci řízení Účastníky dědického řízení jsou dle § 175b OSŘ: a) ti, o nichţ lze mít důvodně za to, ţe jsou zůstavitelovými dědici, a není-li takových osob, stát; b) věřitel zůstavitelův je účastníkem řízení v případě § 175p, v případě, kdy se vypořádává jeho pohledávka, a při likvidaci dědictví; 3
Schelleová, Ilona. Dědictví a dědické právo. 1. vydání. Praha: Computer Press, 2001, str. 42
12
c) v řízení podle § 175h je účastníkem řízení pouze ten, kdo se postaral o pohřeb. Podle § 94 odst. 1 OSŘ v řízení, které můţe být zahájeno i bez návrhu, jsou účastníky navrhovatel a ti, o jejichţ právech nebo povinnostech má být v řízení jednáno. Ad a) Osoby, u kterých lze mít důvodně za to, ţe jsou zůstavitelovými dědici, jsou účastníci řízení na základě některého z dědických titulů. Takovým dědickým titulem je závěť nebo dědění ze zákona, popřípadě oba tyto dědické tituly. Dědicem tedy není osoba, která se o sobě pouze domnívá, ţe je dědicem, pokud k tomu nemá některý z uvedených dědických titulů. Dědickými tituly se také zabývám v kapitole 3.1 Dědické tituly. V případě dědění ze zákona je účastníkem osoba, která spadá do některé z dědických skupin stanovených zákonem. Jedná se o osoby, které byly v příbuzenském nebo obdobném vztahu k zůstaviteli. Občanský zákoník rozlišuje čtyři dědické skupiny v ustanoveních § 473 aţ § 475a ObčZ. V případě dědění ze závěti lze za účastníka povaţovat tu osobu, která byla zůstavitelovou závětí k dědění povolána. Aby však taková závěť byla platná, musí splňovat zákonem dané poţadavky a to formální i obsahové.4 Podrobněji v kapitole 3.2 Platnost závěti a násl. Je třeba zahrnout mezi účastníky řízení i osoby, které jako neopomenutelní dědici nebyly do závěti uvedeny a mohou namítnout relativní neplatnost závěti. Stejně tak osoby, které byly vyděděné listinou o vydědění, jsou účastníky řízení. Neopomenutelnými dědici a vyděděním se také zabývám v kapitole 3.4 Vliv neopomenutelných dědiců na platnost závěti. S osobou, která by byla povolána k dědění v případě, ţe by byla prokázána neplatnost dědického titulu jiné osoby, je třeba jednat jako s účastníkem řízení aţ do rozhodnutí sporné otázky. Pokud se zjistí, ţe osoba, která byla povaţována za účastníka řízení, nemůţe z nějakého důvodu dědit, ať uţ zjištěním, ţe dědický titul nemá, např. zůstavitelova závěť není platná, nebo zjištěním, ţe listina o vydědění potomka platná je a potomek byl tedy vyděděn, přestane s takovou osobou soud jednat, neboť ji za účastníka jiţ nelţe povaţovat. Pokud není ţádná osoba, kterou by bylo moţno povaţovat za dědice ze závěti nebo ze zákona, stává se účastníkem tohoto dědického řízení stát. Podle ustanovení § 462 ObčZ
4
Podmínky platnosti závěti upravuje občanský zákoník, část sedmá, hlava třetí, v ustanoveních § 476 a následující.
13
dědictví, které nenabude ţádný dědic, připadne státu. Stát tedy takové dědictví nabude jako tzv. odúmrť. Ad b) Účastníkem řízení můţe být zůstavitelův věřitel jen tehdy, uvádí-li ho jako účastníka ustanovení § 175b věta druhá OSŘ. V případě odkazu na § 175p OSŘ se jedná o předluţené dědictví. Obecně je dědictví zůstavitele předluţeno, jestliţe jsou dluhy patřící do dědictví vyšší neţ obvyklá cena majetku, který do dědictví zůstavitele patří. Podle ustanovení § 175p OSŘ se účastníci mohou dohodnout na tom, ţe předluţené dědictví bude přenecháno věřitelům k úhradě dluhů. Tato dohoda podléhá schválení soudu, který dohodu schválí, jestliţe neodporuje zákonu nebo dobrým mravům. Jestliţe je dědictví předluţeno, nedojde k dohodě podle § 175p OSŘ a soud na návrh usnesením nařídí likvidaci dědictví podle § 175t OSŘ, je věřitel zůstavitele rovněţ účastníkem dědického řízení dle § 175b věty druhé OSŘ. Podle ustanovení § 470 odst. 1 a 2 ObčZ dědic odpovídá do výše ceny nabytého dědictví za přiměřené náklady spojené s pohřbem zůstavitele a za zůstavitelovy dluhy, které na něj přešly zůstavitelovou smrtí. Je-li více dědiců, odpovídají za náklady zůstavitelova pohřbu a za dluhy podle poměru toho, co z dědictví nabyli, k celému dědictví. Občanský zákoník ovšem nevylučuje moţnost dědiců dohodnout se o vypořádání takového dluhu odlišně, neţ jak vyplívá z ustanovení § 470 ObčZ. V případě, ţe se dědici dohodnou při vypořádání dědictví o jiném rozdělení věřitelovy pohledávky, neţ o jakém hovoří výše uvedené ustanovení občanského zákoníku, musí s takovým vypořádáním věřitel souhlasit, jinak je tato dohoda vůči němu neúčinná. Ad c) Účastníkem dědického řízení můţe být i osoba, která se postarala o pohřeb zůstavitele. Tato osoba můţe být účastníkem řízení, jestliţe zůstavitel nezanechal ţádný majetek, nebo zanechal majetek nepatrné hodnoty. V obou případech dle ustanovení § 175h odst. 1 a 2 OSŘ soud řízení zastaví. Pokud zůstavitel zanechal majetek nepatrné hodnoty, můţe jej soud vydat tomu, kdo vypravil pohřeb a řízení zastavit. Taková osoba však musí projevit souhlas s vydáním tohoto nepatrného majetku. Pokud by souhlas s vydáním nepatrného majetku nedala, nebude ani účastníkem dědického řízení.
14
1.4.1
Zastoupení účastníků řízení
V dědickém řízení můţe být účastník řízení zastoupen na základě zákona, plné moci i na základě rozhodnutí soudu. Fyzická osoba, která nemůţe před soudem jednat samostatně, musí být zastoupena svým zákonným zástupcem (§ 22 OSŘ). Účastníka dědického řízení můţe v případě fyzické osoby zastoupit před soudem nebo soudním komisařem zákonný zástupce. Jedná se o případ, kdy tato fyzická osoba nemá tzv. procesní způsobilost. Jedná-li se o nezletilé dítě, je jeho zákonným zástupcem rodič. Jestliţe se jedná o osobu, která byla zabavena způsobilosti k právním úkonům nebo jí tato způsobilost byla omezena, zatupuje takovou osobu soudem ustanovený opatrovník. Dalším typem zastoupení je zastoupení na základě rozhodnutí soudu. Soud ustanoví rozhodnutím zástupce tomu, kdo nemůţe v řízení před soudem samostatně jednat a není zastoupen. V takovém případě soud ustanoví opatrovníka fyzické osobě, nemá-li procesní způsobilost a právnické osobě, která jako účastník řízení nemůţe jednat před soudem proto, ţe tu není osoba oprávněná za ni jednat (§ 29 odst. 1 a 2 OSŘ). Na základě plné moci se můţe nechat zastoupit jak fyzická tak i právnická osoba. Plnou moc můţe zastoupený udělit takovému zástupci, kterým je fyzická osoba s plnou způsobilostí k právním úkonům, písemně nebo ústně do protokolu. Pokud bude plná moc udělena pro veškeré úkony v celém řízení, jedná se o tzv. procesní plnou moc. Procesní plná moc musí být vţdy udělena tehdy, zastupuje-li účastníka řízení advokát § 25 odst. 1 OSŘ nebo notář § 25a odst. 1 OSŘ, kteří si mohou na rozdíl od ostatních zástupců ustanovit dalšího zástupce dle § 25 odst. 2 OSŘ v případě advokáta a § 25a odst. 2 OSŘ v případě notáře. Na základě tzv. prosté plné moci lze činit pouze úkony, které jsou v plné moci výslovně uvedeny. Zástupce dědice můţe za něj dědictví odmítnout jen podle plné moci, která ho k tomu výslovně opravňuje (§ 463 odst. 2 ObčZ).
15
1.5 Notář jako soudní komisař Základním právním předpisem upravujícím postup činnosti notářů je zákon č. 358/1992 Sb. o notářích a jejich činnosti, tj. notářský řád, který v § 4 odkazuje na zvláštní zákon, kterým je v případě řízení o dědictví občanský soudní řád. Notáři jako soudní komisaři postupují v dědickém řízení podle občanského soudního řádu. Notáře jako soudního komisaře pověří soud, aby za odměnu provedl úkony v řízení o dědictví.5 Úkony notáře,
které
provedl
jako
soudní
komisař,
se
povaţují
za
úkony
soudu
(§ 38 odst. 1 a 3 OSŘ). Podrobnější popis notářů v řízení o dědictví je pak zakotven v § 175za - § 175ze OSŘ. Pověření notáře soudem je základním předpokladem pro činění úkonů notářem v řízení o dědictví. Toto pověření však není formou soudního rozhodnutí (§ 38 odst. 4 OSŘ) a proto proti němu nelze podat odvolání. Výběr notáře, který bude jako soudní komisař provádět úkony v dědickém řízení, není náhodný ani se nejedná o volné stanovení soudem nebo o projevení vůle účastníkem. Úkony v řízení o dědictví jsou rovnoměrně pověřováni notáři se sídlem v obvodu okresního soudu podle rozvrhu, který na návrh příslušné notářské komory vydá předseda krajského soudu na kaţdý kalendářní rok (§ 175za OSŘ). Pověření soud notáři postoupí i s dědickým spisem, který obsahuje i úmrtní list zůstavitele. Podle ustanovení § 175zb odst. 1 aţ odst. 3 OSŘ můţe soud odejmout věc pověřenému notáři, jestliţe přes předchozí upozornění způsobí zbytečné průtahy v soudním řízení. Soud pak pověří úkony v řízení o dědictví jiného notáře podle rozvrhu práce. Toto odnětí věci není stejně jako pověření notáře soudním rozhodnutím. Pokud soud odejme notáři věc podle výše uvedeného, zaniká právo takového notáře na odměnu za úkony, které dosud provedl. Jestliţe v souladu se zvláštním předpisem bude ustanoven zástupce, náhradník nebo bude jmenován nový notář, převezme věci, v nichţ jiţ soudem bylo uděleno pověření (§ 175zc odst. 1 OSŘ). Úkolem notářů jako soudních komisařů je výkon prací, které mají vést k co nejrychlejšímu a nejhospodárnějšímu řízení. Notář se však nemusí na veškerých úkonech provedených v tomto řízení podílet jen sám, ale můţe písemně pověřit své pracovníky, kterými můţe být notářský koncipient, notářský kandidát nebo jiný pracovník, který je 5
Notář má nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů, jejichţ výši a způsob určení upravuje vyhláška ministerstva spravedlnosti č. 196/2001 Sb. o odměnách a náhradách notářů a správců dědictví (notářský tarif).
16
u notáře v pracovním poměru a sloţil kvalifikační zkoušku podle § 26 notářského řádu (§ 103 notářského řádu). Za takové úkony, které jsou prováděny zaměstnanci soudního komisaře na základě jeho pověření, odpovídá sám soudní komisař. Všechny podklady, které jsou potřebné pro vydání usnesení soudu a vydání potvrzení soudu podle 175z odst. 1 OSŘ a návrhy na jejich znění připravuje notář. Pokud podklady nejsou úplné, můţe soud věc vrátit notáři se ţádostí o jejich doplnění nebo potřebné úkony provést sám. Pokyny soudu jsou pro notáře závazné (§ 175zd odst. 1 OSŘ).
17
2. Průběh řízení o dědictví
V řízení o dědictví mají jednotlivé úkony předem stanovené pořadí a určitým způsobem na sebe tyto úkonu navazují. Jedná se o zásadu legálního pořádku.
2.1 Zahájení řízení o dědictví a předběžné šetření Základním a logickým předpokladem pro zahájení dědického řízení je smrt fyzické osoby. Dědické řízení je ovládáno zásadou oficiality, soud tedy zahájí řízení i bez návrhu, jakmile se dozví o úmrtí osoby, nebo o prohlášení za mrtvého. Oznámení o úmrtí je povinen učinit příslušný orgán státní správy pověřený vedením matriky. „Soud zahájí řízení i bez návrhu, jakmile se dozví, že někdo zemřel nebo byl prohlášen za mrtvého. Usnesení o zahájení řízení není třeba doručit.“6 Smrt člověka se zjišťuje zpravidla ohledáním mrtvoly lékařem, který vystaví list o prohlídce mrtvého a učiní oznámení příslušnému obecnímu úřadu pověřenému vedením matriky. Nelze-li smrt prokázat tímto způsobem a je-li pravděpodobné či jisté, ţe určitá fyzická osoba zemřela, lze ji prohlásit za mrtvou na základě rozhodnutí soudu vydaného v řízení podle § 195 - § 200 OSŘ. Úmrtí fyzické osoby či její prohlášení za mrtvou se zapisuje do knihy úmrtí, kterou vede obecní úřad pověřený vedením matriky. Po provedení zápisu do knihy úmrtí oznámí tento orgán státní správy úmrtí ve svém matričním obvodu soudu
příslušnému
k projednání
dědictví,
jak
mu
to
ukládá
ustanovení
§ 175a odst. 1 OSŘ.7 „Řízení je zahájeno dnem, kdy došel soudu návrh na jeho zahájení, nebo kdy bylo vydáno usnesení, podle něhož se řízení zahajuje bez návrhu.“8
6 7 8
§ 175a odst. 2 věta první OSŘ Schelleová, Ilona a kolektiv. Civilní proces. 1. vydání. Praha: Eurolex Bohemia, 2006, str. 388 § 82 odst. 1 OSŘ
18
Jestliţe se zahajuje řízení na návrh, je nutné prokazatelně doloţit smrt osoby, jejíţ majetek má být v řízení o dědictví projednáván (např. úmrtním listem). Mohlo by se jednat například o osobu, která nebyla občanem České republiky za předpokladu, ţe na našem území měla majetek. Zahajuje-li se řízení na návrh z důvodu dodatečného projednání majetku podle § 175x OSŘ, prokazovat úmrtí osoby jiţ není nutné, neboť úmrtí osoby bylo jiţ doloţeno v původním řízení. Po zahájení řízení soud podle § 38 odst. 1 OSŘ pověří notáře, aby jako soudní komisař za odměnu provedl úkony v řízení o dědictví. Ten pak neprodleně po obdrţení dědického spisu zjistí, zda jsou v evidenci závětí vedené podle § 35a notářského řádu9 evidovány: a) závěť zůstavitele, listina o vydědění nebo listina o odvolání těchto úkonů (dále závěť) a u kterého notáře nebo soudu je uloţena, b) listina o ustanovení správce dědictví, listina o odvolání ustanovení správce dědictví nebo listina o odvolání souhlasu s ustanovením do funkce správce dědictví a u kterého notáře je některá z těchto listin uloţena.10 Je-li některá z výše uvedených listin uloţena u soudního komisaře, je soudní komisař povinen (dle § 76 odst. 1 jednacího řádu) vyhotovit protokol o zjištění jejího stavu a obsahu, k němuţ pevně připojí ověřenou kopii této listiny. Pokud je některá z listin uloţena u jiného notáře, poţádá soudní komisař o zjištění stavu a obsahu závěti toho notáře, u kterého je listina uloţena, a ten pak k vyhotovenému protokolu taktéţ připojí ověřenou kopii listiny. V případě, ţe je listina uloţena u soudu, soudní komisař poţádá soud o vyhotovení protokolu o zjištění jejího stavu a obsahu a k němu připojí ověřenou kopii listiny. Notář, který sepsal protokol o zjištění stavu a obsahu závěti, bezodkladně předá dědickému soudu k uloţení do sbírky prohlášených závětí závěť, která byla v jeho úschově (§ 76 odst. 3 jednacího řádu).
9
Jedná se o Centrální evidenci závětí. Centrální evidence závětí je vedena od 01.01.2001 a jedná se o neveřejný seznam závětí vedený v elektronické podobě. Tento seznam vede, provozuje a spravuje Notářská komora České republiky.
10
175c odst. 1 OSŘ
19
Závěť ale nemusí být vţdy uloţena u notáře nebo u soudu. Proto jestliţe se soudní komisař dozví o pravděpodobné existenci závěti, provede šetření za účelem zjištění osoby, u které je závěť uloţena nebo místa, na kterém by se závěť mohla nacházet. Jestliţe drţitele závěti najde, vyzve ho k odevzdání závěti. Soudní komisař pak vyhotoví protokol o zjištění stavu a obsahu závěti a spolu s připojenou ověřenou kopií listiny jej předá dědickému soudu k uloţení do sbírky prohlášených závětí. Účastníci řízení mohou do závěti, která nebyla sepsána formou notářského zápisu nahlíţet u soudního komisaře, jestliţe má soudní komisař zjištěno, ţe se skutečně jedná o účastníky dědického řízení. Jestliţe závěť zůstavitele vyjde najevo aţ po skončení dědického řízení, soud zjistí její stav a obsah a seznámí s ní osoby, které by podle ní mohly uplatnit své právo na vydání dědictví. U listiny o odvolání závěti, listiny o vydědění a listiny o odvolání vydědění však soud vyrozumí ty osoby, kterým by dědictví připadlo, kdyby existence těchto listin vyšla najevo v řízení o dědictví.11 Počáteční fází dědického řízení je předběţné šetření, jehoţ význam spočívá ve zjišťování údajů důleţitých pro další postup řízení. Účelem předběţného šetření je získání co nejvíce informací o poměrech zůstavitele, aby dědické řízení mělo co nejrychlejší a nejefektivnější průběh. Jedná se zejména o zjištění, zda je dána pravomoc soudů České republiky k projednání dědictví. Dále se v předběţném řízení vyhledávají údaje o existenci dědiců, zůstavitelova majetku a jeho dluhů, a údaje o tom, zdali některý z dědiců, jemuţ byl zůstavitel zákonným zástupcem, potřebuje ustanovit opatrovníka. Součástí protokolu o předběţném šetření jsou údaje jak o osobních tak o majetkových poměrech zůstavitele. Tento protokol o předběţném šetření je zpravidla sepisován s vypravitelem pohřbu nebo s osobou, která je o poměrech zůstavitele dostatečně informována. „V rámci provádění předběžného šetření podle § 175d odst. 1 OSŘ soudní komisař provede výslech osoby, která je informována o osobních poměrech zůstavitele, jeho majetku a dluzích, a vyhotoví o tom protokol.“12
11 12
§ 78 odst. 2 jednacího řádu § 81 odst. 1 jednacího řádu
20
Pokud to vyţaduje veřejný zájem je v rámci předběţného šetření potřeba učinit tzv. neodkladné opatření. Nejedná se o řešení sporů mezi dědici ani o stanovení způsobu, jak který dědic bude v průběhu řízení uţívat věci z dědictví, ale o zachování hodnoty majetku, který po sobě zůstavitel zanechal nebo předejití případné ztrátě. Demonstrativní výčet neodkladných opatření uvádí § 175e odst. 1 OSŘ: a) zajištění dědictví, b) svěření věci osobní potřeby manţelovi zůstavitele nebo jinému členu domácnosti, c) prodej věcí, které nelze uschovat bez nebezpečí škody nebo nepoměrných nákladů, d) ustanovení správce dědictví nebo jeho části. Ad a) Zajištění dědictví se provede zejména jeho uloţením u soudního komisaře nebo u soudu, zapečetěním v zůstavitelově bytě nebo na jiném vhodném místě, zákazem výplaty u dluţníka zůstavitele nebo soupisem na místě samém.13 Ad b) Neodkladné opatření svěřením věcí manţelovi nebo jinému členu domácnosti zůstavitele učiní soudní komisař nebo soud jen tehdy, je-li to vhodné, a pokud s tím osoba, které mají být věci svěřeny, souhlasí.14 Taková osoba je totiţ povinna svěřené věci opatrovat tak, aby nedošlo k jejich poškození nebo ztrátě a za tyto svěřené věci odpovídá za případnou škodu. Ad c) Prodej věcí, které nelze uschovat, aniţ by hrozilo nebezpečí škody nebo se musely na jejich uschování vynaloţit nepoměrné náklady, se týká jen věcí movitých. Mohou to být věci podléhající rychlé zkáze nebo takové věci, jejichţ úschova by vyţadovala neúměrné náklady. Při prodeji movité věci bude soud postupovat přiměřeně podle ustanovení o výkonu rozhodnutí části šesté OSŘ, ledaţe by přikročil k jinému způsobu prodeje, kterým můţe být prodej přímo určitému zájemci, zvláště pak, jestliţe by hrozilo nebezpečí z prodlení. Výtěţek z prodané věci se zařadí jako aktivum do dědictví. Ad d) Vyţaduje-li to obecný zájem nebo důleţitý zájem účastníků, soud ustanoví usnesením správce dědictví i bez návrhu. Ten pak po dobu dědického řízení činí úkony nezbytné k tomu, aby majetková hodnota věcí náleţejících do dědictví byla zachována.
13 14
§ 175e odst. 2 OSŘ § 87 jednacího řádu
21
Ustanovit správce dědictví usnesením i bez návrhu lze: a)
nezanechal-li zůstavitel listinu o správě dědictví, kterou by ustanovil správce dědictví oprávněného spravovat veškerý majetek náleţející do dědictví; zanechal-li zůstavitel listinu o správě dědictví, kterou ustanovil správce dědictví oprávněného spravovat jen část majetku náleţejícího do dědictví, soud můţe ustanovit správce dědictví ke správě toho majetku, k jehoţ správě neustanovil správce dědictví zůstavitel,
b)
jestliţe zůstavitelem nebo soudem ustanovený správce dědictví zemřel, byl zbaven způsobilosti k právním úkonům nebo byl v této způsobilosti omezen nebo byl soudem zproštěn funkce dosavadní správce dědictví.15 Soud můţe správcem dědictví ustanovit zejména osoby, které uvádí v § 175f odst. 2
OSŘ. Jedná se například o některou osobu z okruhu dědiců nebo osob blízkých zůstaviteli. Správcem dědictví můţe být ustanovena pouze taková fyzická osoba, která je způsobilá k právním úkonům. Správcem dědictví po zůstaviteli můţe soud ustanovit i notáře, který však není zároveň soudním komisařem v tomto řízení. Soud můţe správcem dědictví ustanovit i stát v případě, ţe dědictví má státu připadnout jako odúmrť. Správcem dědictví lze ustanovit pouze toho, kdo s tím souhlasí. Pokud byl v usnesení uveden den, kdy se má správce dědictví ujmout své funkce, je pak povinen od toho dne funkci vykonávat, jinak dnem následujícím po doručení usnesení o ustanovení do funkce. Dále v usnesení o ustanovení správce dědictví do funkce musí být uveden rozsah spravovaného majetku. K takovému majetku pak má při výkonu své funkce práva a povinnosti, které by jinak příslušely zůstaviteli. Pokud by chtěl učinit úkony nad rámec svého práva či povinnosti, můţe tak činit pouze se souhlasem dědiců a se svolením soudu. Správce dědictví je povinen vykonávat svou funkci s péčí řádného hospodáře. Za škodu, kterou způsobil porušením svých povinností, odpovídá podle § 420 ObčZ.16 Správce dědictví nemusí být pouze ustanoven rozhodnutím soudu, ale zůstavitel má za svého ţivota moţnost v listině o ustanovení správce dědictví ve formě notářského zápisu správce dědictví ustanovit dle své vůle.
15 16
§ 175f odst. 1 OSŘ § 480a odst. 3 ObčZ
22
V listině o ustanovení správce dědictví musí být uvedeno, zda správce dědictví má spravovat veškerý majetek zůstavitele nebo jeho část, kdo má funkci správce dědictví vykonávat a jeho souhlas s ustanovením do funkce správce dědictví.17 Soud je pak povinen takto ustanoveného správce dědictví vyrozumět o úmrtí zůstavitele a vyzvat ho, aby se své funkce ujal. Ten je pak povinen ujmout se své funkce neprodleně poté, co se dozvěděl o zůstavitelově smrti a pokud je to dříve, neţ ho soud vyzve k výkonu funkce, oznámí to sám soudu, který vede dědické řízení. Správce dědictví podává soudu zprávu o své funkci průběţně podle rozhodnutí soudu jinak dvakrát ročně. Po skončení projednání dědictví předloţí konečnou zprávu o výkonu své funkce dědicům prostřednictvím soudu, který vedl řízení o dědictví. Dokud správa dědictví trvá, nemohou dědici s majetkem náleţejícím do dědictví, který byl svěřen správci dědictví nakládat nebo s ním činit jiná opatření (§ 480a odst. 4, věta první ObčZ). Výkon funkce správce dědictví je úplatný. Správce dědictví má právo na odměnu a na náhradu hotových výdajů, jejichţ způsob určení a výši stanoví vyhláška ministerstva spravedlnosti České republiky 196/2001 Sb. o odměnách a náhradách notářů a správců dědictví (notářský tarif).18
2.2 Zastavení řízení Jestliţe se v předběţném řízení ukáţe, ţe zůstavitel nezanechal ţádný majetek (§ 175h odst. 1 OSŘ) nebo zanechal pouze majetek nepatrné hodnoty (§ 175h odst. 2 OSŘ), soud řízení o dědictví zastaví. „Za bezcenné se považují takové předměty, které se vzhledem ke své povaze, stavu a stupni opotřebení jeví jako neprodejné pro naprostý nezájem ze strany případných kupujících. Za bezcenné bývá považováno běžné obnošené šatstvo, starý nábytek, někdy i vybavení domácnosti včetně spotřebičů apod.19
17
§ 480d odst. 2, věta druhá, ObčZ odměna a náhrada hotových výdajů správce dědictví v ustanovení § 22-24 notářského tarifu 19 Schelleová, Ilona a kolektiv. Civilní proces. 1. vydání. Praha: Eurolex Bohemia, 2006, str. 398 18
23
Pokud zůstavitel zanechal majetek nepatrné hodnoty, můţe soud tento majetek vydat tomu, kdo vypravil pohřeb, jestliţe s tím tato osoba souhlasí. Za nepatrný majetek se můţe povaţovat takový majetek, který podstatně nepřevyšuje náklady spojené s vypravením pohřbu. Soud vydá vypraviteli pohřbu majetek rozhodnutím a současně řízení zastaví. Vydáním tohoto majetku se osoba, která jej nabyla, nestává dědicem, ale vlastnické právo získává rozhodnutím státního orgánu podle § 132 ObčZ. Usnesení o zastavení řízení z důvodu, ţe zůstavitel nezanechal majetek ani z důvodu, ţe zanechal majetek nepatrné hodnoty, není třeba doručovat a nelze se proti němu odvolat.
2.3 Projednání dědictví Jestliţe nedošlo k zastavení řízení z důvodů uvedených v kapitole 2. 2 Zastavení řízení, a je tedy hmotně právní předpoklad dědění, kterým je existence dědictví, přistoupí soudní komisař k vlastnímu projednání dědictví.
2.3.1
Zjišťování dědiců a jejich vyrozumění
Jedním z důleţitých úkonů v projednání dědictví je zjištění okruhu osob, o nichţ lze mít důvodně za to, ţe jsou zůstavitelovými dědici (funkce legitimační). Základním podkladem pro zjištění takovýchto osob je protokol o předběţném šetření. Dále můţe být okruh osob povolaných dědit zjišťován dotazem v evidenci obyvatelstva,
výslechem
známých
účastníků
řízení
či
příbuzných
zůstavitele,
prověřováním osobního vztahu k zůstaviteli na základě předloţených listin apod., krajním případem je vyhláška soudu ve smyslu ustanovení § 468 ObčZ.20 Vyjde-li najevo, ţe dědicové zůstavitele jiţ rovněţ neţijí, musí soudní komisař zjistit jejich právní nástupce.21 Osoby, o nichţ lze mít důvodně za to, ţe jsou zůstavitelovými dědici, soud vyrozumí o jejich dědickém právu. Současně je vyrozumí o moţnosti odmítnout dědictví a stanoví 20
K dědici neznámému nebo k dědici neznámého pobytu, který byl o svém dědickém právu vyrozuměn vyhláškou soudu a který v určené lhůtě nedal o sobě vědět, se při projednání dědictví nepřihlíţí. 21 Schelleová, Ilona a kolektiv. Civilní proces. 1. vydání. Praha: Eurolex Bohemia, 2006, str. 402
24
jim lhůtu na odmítnutí dědictví jeden měsíc ode dne, kdy byl tento dědic vyrozuměn soudem o právu dědictví odmítnout. Tato lhůta můţe být soudem prodlouţena z důleţitých důvodů. Soud musí dědice poučit o náleţitostech a o právních následcích odmítnutí dědictví. Marným uplynutím této lhůty právo odmítnout dědictví zaniká, proto musí dědic, který po zůstaviteli dědit nechce odmítnout dědictví ústním prohlášení u soudu nebo písemně prohlášení soudu zaslat ve stanovené lhůtě.
2.3.2
Odmítnutí dědictví
Po té, co dědic obdrţel vyrozumění soudu o jeho dědickém právu, v němţ byl poučen o právu dědictví odmítnout a poučen o právních následních odmítnutí dědictví, můţou nastat následující situace: a) ústním prohlášením u soudu nebo písemně soudu můţe dědic prohlásit, ţe dědictví neodmítá. Jedná se o právní úkon, který jiţ nelze odvolat ani v případě, ţe lhůta jednoho měsíce pro odmítnutí dědictví ještě zcela neuběhla; b) osoba povolána k dědění se ve lhůtě stanovené pro odmítnutí dědictví nevyjádří vůbec, a to ani prohlášením o odmítnutí dědictví ani prohlášením, ţe dědictví odmítnout nechce. Pokud osoba zvaţuje, zda dědictví odmítnou či dědit, můţe kdykoliv v průběhu lhůty prohlášení učinit. Pokud tato jednoměsíční hmotně právní lhůta marně uplyne bez jeho vyjádření, dědictví jiţ odmítnout nelze a pohlíţí se na tohoto dědice, jako kdyby prohlásil, ţe dědictví neodmítá; c) dědic ústním prohlášením u soudu nebo písemným prohlášením zaslaným soudu ve stanovené lhůtě dědictví odmítne. Je to neodvolatelný právní úkon, jehoţ následkem je, ţe dědic nebude dědit a nadále s ním nebude zacházeno jako s účastníkem dědického řízení. Pokud dědic svým počínáním dal nějakým způsobem najevo, ţe dědictví odmítnout nechce, nemůţe uţ toto dědictví odmítnout. „Odmítnutí
dědictví
lze
charakterizovat
jako
jednostranný
bezvýhradný
a neodvolatelný projev vůle vůči soudu (soudnímu komisaři) příslušnému k řízení o dědictví po zůstaviteli, kterým se ten, kdo je ze zákona nebo ze závěti povolán za dědice
25
a nedal dosud svým jednáním najevo, že dědictví odmítá, vzdává za sebe práva na dědictví nebo na podíl, který by mu měl z dědictví připadnout.“22 Dědic, který se rozhodl dědictví odmítnout, musí odmítnout dědictví v celém rozsahu. Dědictví nelze odmítnout jen zčásti nebo jen z některého dědického titulu. Prohlášení o odmítnutí dědictví je neodvolatelné. Pokud tedy dědictví odmítne, nelze se tohoto odmítnutí vzdát ani v případě, ţe se objeví další majetek spadající do pozůstalosti, o kterém tento dědic před odmítnutím nevěděl a o kterém by mohlo být zahájeno dodatečné dědické řízení. Po odmítnutí dědictví se na osobu, která dědictví odmítla, hledí jako by v době smrti zůstavitele neexistovala. Místo dědice, který dědictví odmítl, nastupují na jeho místo v případě dědictví ze zákona jeho potomci nebo ostatní dědicové v příslušné dědické skupině a rovněţ v případě dědictví ze závěti, připadá tato část majetku dědicům ze zákona. Jestliţe nedědí nikdo z nich, připadne toto dědictví státu jako odúmrť.
2.3.3
Zjišťování majetku a dluhů
Vedle funkce legitimační je v dědickém řízení důleţitá také funkce majetková. Jestliţe bude tedy v předběţném šetření zjištěno, ţe zůstavitel zanechal majetek, který není pouze nepatrné hodnoty, bude soudní komisař zjišťovat v projednání dědictví vedle okruhu dědiců také rozsah zůstavitelova majetku a dluhů. Při zjišťování zůstavitelova majetku a dluhů vychází soudní komisař zejména z protokolu o předběţném šetření a stejně tak ze zpráv vyhotovených na základě výsledků výslechů svědků, výslechů účastníků, vyjádření orgánů nebo například také ze znaleckých posudků. V případě zůstavitelových dluhů vychází také zejména z vyjádření jeho věřitelů, kteří ve stanovené lhůtě přihlásili své pohledávky. „Soud zjistí zůstavitelův majetek a jeho dluhy a provede soupis aktiv a pasiv.“23
22 23
Schelleová, Ilona. Dědictví a dědické právo. 1. vydání. Praha: Computer Press, 2001, str. 60 175m věta první, OSŘ
26
Zjištění zůstavitelova majetku a jeho dluhů je východiskem pro pořízení soupisu aktiv a pasiv dědictví a pro určení obvyklé ceny majetku, výše dluhů zustavitele a čisté hodnoty dědictví, případně výše jeho předluţení podle § 175o OSŘ. Předmětem dědění je veškerý majetek zůstavitele, který je způsobilý k přechodu na dědice, tedy věci, práva i jiné majetkové hodnoty, které smrtí zůstavitele nezanikají a pro které neplatí zvláštní reţim přechodu mimo dědické řízení. Nejběţnějšími majetkovými hodnotami, které soudní komisař v dědickém řízení projednává, jsou nemovitosti, byty a nebytové prostory, vklady na účtech, cenné papíry, motorová vozidla, peněţní hotovost, členská práva a povinnosti v druţstvu, obchodní podíl ve společnosti, podnik zůstavitele, pohledávky zůstavitele, bytové zařízení, věci osobní potřeby apod. 24 Do soupisu pasiv dědictví se řadí takové dluhy zůstavitele, jejichţ existence nezanikla smrtí zůstavitele. Na návrh dědiců vydá soud dle § 175n OSŘ usnesení, v němţ vyzve věřitele, aby mu oznámili své pohledávky ve lhůtě, kterou v usnesení stanoví, zároveň je poučí o tom, ţe dědici neodpovídají věřitelům, kteří své pohledávky včas neoznámili, pokud je uspokojením pohledávek ostatních věřitelů vyčerpána cena dědictví, kterého dědici nabyli. Toto usnesení soud uveřejní na úřední desce soudu. Pokud zůstavitel zanechal také majetek patřící do společného jmění manţelů, je nutné provést vypořádání tohoto majetku. Společné jmění manţelů zaniká nejpozději zánikem manţelství, a jedním z příčin pro zánik manţelství je smrt jednoho z manţelů. Vypořádáním společného jmění manţelů se uspořádají jejich majetkové vztahy podle zásad uvedených v § 149 odst. 2 a 3 ObčZ. O obvyklé ceně takového majetku v době smrti zůstavitele rozhodne soud a určí, co z tohoto majetku patří pozůstalému manţelovi a co patří do dědictví. Proti samotnému usnesení soudu o vypořádání společného jmění manţelů je přípustné odvolání. Po právní moci tohoto rozhodnutí se pak pokračuje v řízení o dědictví a vychází se z něho při soupisu aktiv a pasiv dědictví. Po provedení soupisu aktiv a pasiv dědictví vydá soud usnesení, ve kterém určí obvyklou cenu majetku, výši dluhů, čistou hodnotu dědictví popř. výši jeho předluţení v době smrti zůstavitele. Obvyklou cenou majetku je třeba rozumět cenu, za kterou bylo moţno v době smrti zůstavitele tento majetek prodat. Ustanovení § 175o odst. 2 OSŘ umoţňuje toto usnesení aţ do doby pravomocného skončení dědického řízení změnit, vyjdou-li najevo nové skutečnosti, z nichţ je nepochybné, ţe není usnesení správné.
24
Schelleová, Ilona a kolektiv. Civilní proces. 1. vydání. Praha: Eurolex Bohemia, 2006, str. 412
27
Jestli-ţe soud zjistí nové skutečnosti, které ovlivňují obvyklou cenu majetku, výši dluhů a čistou hodnotu dědictví, aţ po právní moci usnesení o dědictví, pak je nutné postupovat podle ustanovení § 175x OSŘ a zahájit dodatečné projednání dědictví.25
2.3.4
Nařízení jednání
Pokud má jiţ soudní komisař k dispozici doklady potřebné ke zjištění rozsahu a výše obvyklé ceny zůstavitelova majetku a rozsahu a výše dluhů, nařídí jednání. „K projednání dědictví není třeba nařizovat jednání, potvrdí-li soud jeho nabytí jedinému dědici, nebo připadne-li dědictví státu podle § 462 ObčZ.“26 Jestliţe soud nepotvrdí nabytí dědictví jedinému dědici nebo nepřipadne-li dědictví státu jako odúmrť, soud vţdy nařídí jednání. Soud předvolá všechny účastníky řízení a všechny ty, jejichţ přítomnost je při jednání potřeba. Takovou osobou můţe být kromě účastníka například svědek, znalec, tlumočník, zákonný zástupce účastníka, zmocněnec apod. Předvolání účastníkům a dalším osobám musí být podle § 115 odst. 2 OSŘ doručeno tak, aby měli dostatek času k přípravě. Zákon hovoří o nejméně deseti dnech přede dnem, kdy má být jednání zahájeno. Nedostaví-li se podle § 101 odst. 3 OSŘ řádně předvolaný účastník k jednání a včas nepoţádal z důleţitého důvodu o odročení, můţe soud věc projednat a rozhodnout v nepřítomnosti takového účastníka. Soudní komisař připraví jednání tak, aby podle zásad rychlosti a hospodárnosti řízení bylo moţné věc skončit jiţ při prvním jednání. Bliţší a konkrétnější údaje k informacím získaným v průběhu předběţného šetření zjišťuje při samotné přípravě jednání. Zkoumá také celkový rozsah majetku i dluhů zůstavitele ke dni jeho smrti. Na základě výsledku nařízeného jednání připraví notář jako soudní komisař pro soud návrhy na usnesení a potvrzení soudu ve smyslu § 175zd OSŘ. Tam kde jednání z důvodů uvedených v § 175j OSŘ nařízeno nebylo, připraví soudní komisař návrhy pro soud na základě výsledů svých zjištění obsaţených ve spise ohledně osoby dědice (případně na
25 26
Schelleová, Ilona a kolektiv. Civilní proces. 1. vydání. Praha: Eurolex Bohemia, 2006, str. 415 § 175j OSŘ
28
základě zjištění, ţe dědictví nabývá stát jako odúmrť), rozsahu majetku a výše dluhů zůstavitele. 27
2.4 Rozhodnutí o dědictví Výsledkem dědického řízení a jeho konečnou fází je rozhodnutí soudu o dědictví. Soud rozhoduje usnesením ve věci samé a nabytím právní moci tohoto usnesení je dědické řízení skončeno dle § 175s odst. 1 OSŘ. Podle § 175q odst. 1 OSŘ soud v usnesení o dědictví: a) potvrdí nabytí dědictví jedinému dědici, nebo b) potvrdí, ţe dědictví nenabyl ţádný dědic, připadlo státu, nebo c) schválí dohodu o vypořádání dědictví nebo dohodu o přenechání předluţeného dědictví k úhradě dluhů, nebo d) potvrdí nabytí dědictví podle dědických podílů, nedojde-li mezi dědici k dohodě. Ad a) Pokud je podle hmotného práva povolán dědit pouze jeden dědic, ať jde o dědice ze zákona nebo ze závěti, soud vydá usnesení, které mu potvrzuje nabytí dědictví. Toto usnesení má jednoznačně deklaratorní charakter, neboť jím potvrzuje právní stav, který existoval jiţ v době úmrtí zůstavitele. Tímto usnesením soud rozhodne i tehdy, jestliţe bylo povoláno dědiců více, avšak z různých důvodů nedědí. Jedná se o takové dědice, kteří například byli platně vyděděni, odmítli dědictví apod. Jestliţe se ale jedná o dědění jediného dědice z důvodu, ţe se na tom ostatní dědici, kteří dědictví neodmítli, dohodli, bude se jednat o postup podle § 175q odst. 1 písm. c OSŘ. Ad b) Jestliţe není dědice, který by dědictví po zůstavitelovi nabyl, připadne dědictví státu jako tzv. odúmrť (§ 462 ObčZ). V tomto případě se nejedná o přechod dědictví na stát děděním, ale jedná se o zvláštní nabývací titul státu. Z toho vyplývá, ţe stát není dědicem a proto nemůţe dědictví odmítnout. Pokud zůstavitel pořídil pro svou smrt závětí pouze na část svého majetku a nezanechal ţádné dědice, kteří by dědili ze zákona, připadne státu jen ta část, kterou nedědí dědici ze závěti.
27
Schelleová, Ilona a kolektiv. Civilní proces. 1. vydání. Praha: Eurolex Bohemia, 2006, str. 411
29
Ad c) Je-li více dědiců, aniţ je rozhodující, na základě jakého dědického titulu (ze závěti či ze zákona) jsou povolání dědit, mohou se mezi sebou vypořádat o dědictví dohodu (§ 482 ObčZ). Jde shodný projev vůle všech dědiců, kterým svědčí dědické právo po zůstaviteli a kteří jsou vedle sebe povoláni dědit (dědickou dohodu nemohou uzavírat ti, jejichţ dědické právo se navzájem vylučuje); soud dohodu usnesením schválí (§ 175 odst. 1 písm. c OSŘ), pokud neodporuje zákonu nebo dobrým mravům. Dohodu o vypořádání dědictví je moţné uzavřít jedině před soudem (soudním komisařem). Pouze v takovém dědickém řízení, ve kterém se uzavírá dohoda o vypořádání dědictví, se účastníci mohou odchýlit od velikosti svých dědických podílů stanovených v zákoně nebo v závěti.28 Dohodou o vypořádání dědictví jsou dědicové vázáni a dohoda se musí týkat veškerého majetku, který byl zahrnut do aktiv dědictví. Dohoda o vypořádání dědictví se nemusí výslovně týkat pasiv dědictví. Za pasiva dědictví odpovídají dědicové podle poměru toho, co z dědictví nabyli, k celému dědictví (§ 470 odst. 2 ObčZ). Vyjde-li na podkladě soupisu aktiv a pasiv a rozhodnutí o určení obecné ceny, výše dluhů a čisté hodnoty dědictví najevo skutečnost, ţe dědictví je předluţeno, je moţné, aby dědici přenechali toto předluţené dědictví věřitelům k úhradě dluhů. Předpokladem pro přenechání dědictví věřitelům k úhradě dluhů je dohoda mezi dědici na straně jedné a věřiteli na straně druhé, ţe věřitelé převezmou majetek patřící do dědictví na úhradu svých pohledávek. Na základě takové dohody se věřitelé stávají účastníky řízení o dědictví.29 Soud tuto dohodu schválí, neodporuje-li zákonu nebo dobrým mravům (§ 471 odst. 1 věta druhá ObčZ). Ad d) Nebyla-li dědici uzavřena dohoda o vypořádání dědictví, nebo nebyla-li tato dohoda schválena soudem30, potvrdí soud usnesením nabytí dědictví podle dědických podílů vyplývajících ze závěti nebo ze zákona, případně z obou těchto dědických titulů. Usnesení soudu o potvrzení nabytí dědictví podle dědických podílů má deklaratorní charakter, protoţe soud dědictví nevypořádává, ale pouze potvrzuje stav, který nastal jiţ v době úmrtí zůstavitele. Soud se v tomto usnesení nemůţe odchýlit od dědických podílů určených dědickými tituly jednotlivých dědiců.
28
Schelleová, Ilona a kolektiv. Civilní proces. 1. vydání. Praha: Eurolex Bohemia, 2006, str. 418 Schelleová, Ilona. Dědictví a dědické právo. 1. vydání. Praha: Computer Press, 2001, str. 66 30 Pokud dohoda o vypořádání dědictví nebyla soudem schválena, můţe v řízení pokračovat aţ po právní moci tohoto rozhodnutí (§ 175q odst. 3 OSŘ). Soud neschválí takovou dohodu, která odporuje zákonu nebo dobrým mravům (§ 482 odst. 2 ObčZ). 29
30
V dědickém řízení soud rozhoduje usnesením podle pravidel ustanovení § 167 OSŘ a následujících. Jestliţe se po právní moci usnesení o dědictví zjistí, ţe zůstavitel ţije, nebo bylo-li zrušeno jeho prohlášení za mrtvého, soud usnesení o dědictví podl § 175p a § 175q OSŘ zruší.
2.5 Likvidace dědictví Likvidace dědictví je zvláštní formou skončení dědického řízení a je upravená v ustanoveních § 175t - § 175v OSŘ. Likvidaci dědictví můţe soud nařídit na návrh nebo i bez návrhu a je moţné ji provést jen v několika případech. a)
Likvidace dědictví je moţná za podmínky, ţe je dědictví předluţené a nedošlo k dohodě o přenechání předluţeného dědictví věřitelům podle § 175p OSŘ. Pokud došlo k splnění těchto podmínek, soud je povinen návrhu na likvidaci vyhovět. O předluţeném dědictví lze hovořit tehdy, převyšují-li pasiva dědictví aktiva. K podání návrhu na likvidaci dědictví jsou aktivně legitimováni všichni dědici, všichni věřitelé zůstavitele, popřípadě i stát.
b)
Likvidaci dědictví můţe navrhnout i stát v případě, ţe nabývá dědictví podle § 462 ObčZ jako odúmrť, je-li splněn předpoklad, který uvádí § 472 odst. 2 ObčZ, tj. není-li moţné uhradit peněţitý dluh zcela nebo z části penězi z dědictví, můţe stát pouţít k úhradě i věc, která je předmětem dědictví. Jestliţe věřitel přijetí těchto věcí odmítne, můţe stát navrhnout likvidaci dědictví. Z toho vyplývá, ţe v případě návrhu státu na likvidaci dědictví, nemusí být na rozdíl od návrhu ostatních aktivně legitimovaných účastníků dědictví předluţené. Soud vydá o nařízení likvidace usnesení, ve kterém vyzve věřitele, aby mu oznámili
své pohledávky ve lhůtě, kterou stanoví v tomto usnesení. Zároveň věřitele upozorní, ţe pohledávky,
které
nebudou
při
likvidaci
dědictví
uspokojeny,
zaniknou
(§ 175t odst. 2 OSŘ). Likvidace se provede soudem podle ustanovení § 175u OSŘ zpeněţením věcí práv a jiných majetkových hodnot ze zůstavitelova majetku a to podle ustanovení o výkonu
31
rozhodnutí prodejem movitých věcí, nemovitostí a podniku. Zpeněţení majetku zůstavitele se realizuje veřejnou draţbou, draţbou provedenou soudním exekutorem nebo prodejem mimo draţbu. Takový majetek zůstavitele, který se tímto způsobem nepovede zpeněţit, připadne rozhodnutím soudu státu s účinností ke dni smrti zůstavitele Získaný výtěţek likvidace soud po zpeněţení zůstavitelova majetku usnesením rozdělí mezi věřitele k úhradě jejich pohledávek podle skupin, které uvádí § 175v odst. 2 písm. a aţ f OSŘ. Pohledávky věřitelů se uspokojují podle skupin postupně, resp. po uspokojení jedné skupiny se přistoupí k uspokojení skupiny následující. Pokud nelze uspokojit plně pohledávky patřící do stejné skupiny, uspokojí se podle zásady proporcionality, tedy poměrně. Výjimkou je skupina zajištěných pohledávek, ve které se pohledávky uspokojují podle jejich pořadí,31 avšak pohledávky, které jsou zajištěné zadrţovacím právem, se uhradí přednostně. Pravomocným skončením likvidace zaniknou proti dědicům neuspokojené pohledávky věřitelů a jejich zajištění. Pokud vyjde najevo další zůstavitelův majetek, rozdělí jej soud věřitelům do výše jejich neuspokojených pohledávek bez zřetele k tomuto zániku (§ 175v odst. 4 OSŘ). Pokud zůstane majetkový přebytek, soud jej projedná jako dědictví.
2.6 Dodatečné projednání dědictví Dodatečné projednání dědictví se týká majetku popřípadě dluhu, který v původním řízení nebyl znám a který se objevil aţ po právní moci usnesení, jímţ bylo skončeno původní řízení o dědictví. Jestliţe se objeví pouze dluh zůstavitele bez toho, aby se objevil i nový majetek, řízení o dědictví se neprovede. Řízení o dodatečném projednání dědictví můţe být zahájeno na návrh i bez návrhu. Průběh dodatečného projednání dědictví je obdobný jako průběh původního řízení, avšak nemusí být provedeny úkony, které byly provedeny v původním řízení a které není nutné či moţné opakovat. Toto řízení se vţdy týká pouze majetku případně dluhů nově objevených po skončení původního řízení a nelze tedy zasahovat do pravomocných výsledků původního řízení. 31
pro pořadí je rozhodující den, kdy právo zajišťující pohledávku vzniklo.
32
Jestliţe bylo původní řízení o dědictví zastaveno z důvodu, ţe zůstavitel nezanechal majetek nebo zanechal majetek pouze nepatrné hodnoty, bude se soud pravděpodobně muset zabývat novým okruhem účastníků, neboť v původním řízení nedošlo ke zjišťování těchto osob a účastníkem řízení byl pouze vypravitel pohřbu. Po projednání nově objeveného dědictví popřípadě dluhů soud vydá usnesení podle § 175q OSŘ ve kterém uvede, kdo nově zjištěný majetek nabyl. Pokud soud dojde k závěru, ţe zůstavitel nevlastnil ţádný další majetek, který dosud nebyl projednán, tedy není důvod pro dodatečné řízení o něm, pak řízení buď zastaví (pokud bylo zahájeno bez návrhu) nebo návrh na jeho zahájení zamítne (bude-li řízení zahájeno na návrh).32
2.7 Opravné prostředky Účastníci řízení se mohou domáhat přezkoumání rozhodnutí soudu a případně i průběhu řízení před soudem prostřednictvím opravných prostředků. V řízení o dědictví je moţné pouţití jak řádných, tak i mimořádných opravných prostředků směřujících vţdy proti usnesení soudu. Řádným opravným prostředkem je v případě řízení o dědictví pouze odvolání směřující proti rozhodnutí soudu I. stupně, které můţe podat pouze účastník řízení proti dosud nepravomocnému usnesení. Odvolání proti některým usnesením zákon přímo vylučuje v ustanoveních § 202 odst. 1 a 2 OSŘ. Odvolání rovněţ není přípustné pouze proti důvodům usnesení. Obecná úprava odvolání je upravena v ustanovení § 201 a násl. OSŘ. Mimořádné opravné prostředky směřují, na rozdíl od odvolání, proti jiţ pravomocnému rozhodnutí soudu. V dědickém řízení je moţno pouţít zákonem upravené mimořádné opravné prostředky, kterými jsou ţaloba na obnovu řízení, ţaloba pro zmatečnost, dovolání.
32
Schelleová, Ilona a kolektiv. Civilní proces. 1. vydání. Praha: Eurolex Bohemia, 2006, str. 430
33
Ţalobou na obnovu řízení lze dosáhnout nápravy tam, kde bylo v řízení o dědictví vydáno pravomocné usnesení ve věci samé a kde v původním dědickém řízení nebyl skutkový stav zjištěn úplně nebo správně. Tímto opravným prostředkem se však nelze domáhat nápravy procesních vad či nesprávného právního posouzení věci. Důvodem pro podání ţaloby na obnovu řízení není v ţádném případě objevení zůstavitelova majetku nebo dluhu po právní moci rozhodnutí, jímţ bylo dědické řízení skončeno.33 Důvodem podání ţaloby na obnovu řízení není ani skutečnost, ţe soud v důsledku spornosti aktiv či pasiv dědictví k takovým aktivům či pasivům nepřihlíţel a omezil se pouze na zjištění jejich spornosti.34 Obecná úprava ţaloby na obnovu řízení je obsaţena v ustanovení § 228 a násl. OSŘ. Ţalobu pro zmatečnost lze podat, jestliţe v řízení nastaly závaţné procesněprávní nedostatky a pochybení. Důvody pro podání ţaloby pro zmatečnost jsou uvedeny v ustanovení § 229 OSŘ. Další právní úprava pouţití této ţaloby je obsaţena v § 229 a násl. OSŘ. Posledním mimořádným opravným prostředkem je v řízení o dědictví dovolání. Dovoláním je moţné napadnou rozhodnutí soudu odvolacího, ve výslovně uvedených případech, které uvádí ustanovení § 237 - § 239 OSŘ a to z důvodů uvedených v ustanovení § 241a odst. 2 a 3 OSŘ. O dovolání rozhoduje Nejvyšší soud České republiky, a pokud účastník sám nemá právnické vzdělání, musí se nechat zastoupit advokátem nebo notářem. Dovolání je upraveno v ustanovení § 236 a násl. OSŘ. Zvláštním prostředkem nápravy v řízení o dědictví je ochrana oprávněného dědice, kterou upravuje ustanovení § 485 ObčZ. Ţaloba oprávněného dědice je moţná podat aţ po právní moci usnesení, kterým dědické řízení skončilo. „Zjistí-li se po projednání dědictví, že oprávněným dědicem je někdo jiný, je povinen ten, kdo dědictví nabyl, vydat oprávněnému dědici majetek, který z dědictví má, podle zásad o bezdůvodném obohacení tak, aby neměl majetkový prospěch na újmu pravého dědice.“35
33
O takto nově objeveném majetku popřípadě i dluhu zůstavitele musí být provedeno dodatečné řízení o dědictví podle § 175x OSŘ. 34 Schelleová, Ilona a kolektiv. Civilní proces. 1. vydání. Praha: Eurolex Bohemia, 2006, str. 430 35 § 485 ObčZ
34
3. Problematika závěti v řízení o dědictví
3.1 Dědické tituly Dědictví můţe připadnout jen takové osobě, které svědčí některý z hmotněprávních titulů, tj. dědických titulů, kterými je závěť nebo zákon, případně oba tyto tituly, neboť zákon připouští kumulaci dědických titulů. Jestliţe zůstavitel nezanechal pro případ své smrti závěť, nebo byla závěť z nějakého důvodu uznána za absolutně neplatnou, dědictví bude rozděleno podle dědických skupin, které stanovuje zákon. Bude-li závěť uznána za neplatnou pouze v některé části, bude ta část majetku, kterou neplatná část závěti obsahuje taktéţ rozdělena zákonným dědicům. U dědění ze zákona je zásadní příbuzenský případně jiný blízký vztah jednotlivých osob k zůstaviteli. V první dědické skupině dědí zůstavitelovi děti a druhý z manţelů nebo partnerů, kterým připadne zůstavitelův majetek rovným dílem. V případě, ţe některý z potomků zůstavitele jiţ neţije, připadne podíl tohoto potomka jeho dětem rovným dílem. Jestliţe zůstavitel ţádné děti neměl, nemůţe v této dědické skupině dědit druhý z manţelů nebo partnerů sám a přistoupí se k druhé dědické skupině. Ve druhé dědické skupině dědí druhý z manţelů nebo partnerů spolu se zůstavitelovými rodiči a těmi, kteří ţili se zůstavitelem nejméně po jeden rok před jeho smrtí ve společné domácnosti a kteří pečovali o společnou domácnost nebo byli odkázáni na zůstavitele výţivou. V této dědické skupině dědí druhý z manţelů nebo partnerů vţdy nejméně polovinu dědictví a zbývající dědici rovným dílem. Ve třetí dědické skupině dědí po zůstavitelovi jeho sourozenci a osoby ţijící se zůstavitelem ve společné domácnosti splňující předpoklady podle výše uvedeného, které nemohou podle zákona dědit samy ve druhé dědické skupině. V této skupině je dědictví rozděleno stejným dílem, přičemţ jestliţe některý ze zůstavitelových sourozenců nedědí, připadá jeho podíl dětem tohoto sourozence. Pokud ve třetí skupině nedědí nikdo z uvedených osob, dědí ve čtvrté skupině zůstavitelovi prarodiče. Jestliţe ţádný z prarodičů nedědí, připadá tento podíl rovným dílem jejich dětem.
35
Není-li takových osob, které by dědily po zůstavitelovi jeho majetek, připadá tento majetek státu jako tzv. odúmrť dle § 462 ObčZ. V případě dědění ze zákona jsou pevně stanovená pravidla zákonem, který jasně definuje postup takového dědění.36 Pokud se nějaká osoba rozhodne pro případ své smrti pořídit závětí, můţe být taková závěť napadána ze stran dědiců nebo i osob, které zůstavitel ve své závěti k dědění nepovolal. Proto se v dalších kapitolách zabývám problematikou závěti, jeţ můţe být předmětem mnoha různých sporů.
3.2 Platnost závěti
3.2.1
Náležitosti platné závěti
Aby závěť pořizovatele byla platná, musí splňovat zákonem poţadované předpoklady. Mezi takové předpoklady patří způsobilost pořizovatele zřídit závěť, meze pořizovací volnosti, shoda obsahu závěti se zákonnými poţadavky a v neposlední řadě forma závěti. Osoba, která je způsobilá sepsat závěť je osoba: a) která dosáhla věku 18 let a nebyla zbavena způsobilosti k právním úkonům nebo jí tato způsobilost nebyla omezena, b) starší 16 let a která se svolením soudu uzavřela manţelství před dosaţením věku 18 let, c) neplnoletá, starší 15 let, která můţe závěť pořídit formou notářského zápisu.
3.2.2
Forma závěti
Důleţitou a naprosto nezbytnou součástí závěti je podpis pořizovatele na úplném konci textu a uvedení data tohoto podpisu. Pokud by podpis závěti nebo jeho datum na listině chyběl, byla by závěť absolutně neplatná bez ohledu na to, ţe by nebylo pochyb o pravosti zůstavitelovi poslední vůle. Jestliţe chce osoba pořizovatele doplnit nebo změnit závěť nebo její část, musí být podpis i datum tohoto podpisu uvedeno na konci nového 36
Dědění ze zákona upravuje ustanovení § 473 a násl. ObčZ
36
textu znovu, neboť jen tak můţe být takový dodatek povaţován za platný. Kdyby však podpis či datum patřící k dodatečně sepsané části listiny nebyl připojen, neznamenalo by to neplatnost celé závěti, ale pouze této doplněné části, ke které měl chybějící podpis zůstavitele patřit. „Z požadavku vlastnoručnosti podpisu vyplývá, že musí být napsán přímo pořizovatelem a že jej není možno nahradit nějakou napodobeninou, jakou je např. faksimile podpisu ve formě razítka.“37 Pro vyjádření své poslední vůle můţe pořizovatel zvolit alografní formu, holografní formu nebo formu notářského zápisu. Nejčastější formou závěti je závěť holografní, tedy vlastnoruční. Tato forma závěti vyţaduje určité formální náleţitosti, bez nichţ by poslední vůle byla absolutně neplatná. Tyto formální poţadavky určují, ţe závěť musí být napsána vlastní rukou pořizovatele závěti od počátku aţ do konce, musí být uvedeno celé datum, kdy zůstavitel závěť podepsal a rukou zůstavitele musí být podepsána na konci textu. Závěť ve formě alografní není na rozdíl od formy závěti holografní psána vlastní rukou pořizovatele. Tato závěť je sepsána mechanickými prostředky nebo jinou osobou neţ je osoba zůstavitele. Aby takto sepsaná závěť byla platná, musí ji zůstavitel vlastní rukou podepsat a musí výslovně projevit, ţe listina obsahuje jeho poslední vůli před dvěma současně přítomnými svědky, kteří musí závěť podepsat. S obsahem závěti, kterou svědci podepisují, nemusejí být nutně seznámeni. Zvláštní forma alografní závěti je pouţívána pro osoby, které nemohou číst nebo psát. Pořizovatel, který nemůţe číst nebo psát, projeví svoji poslední vůli před třemi současně přítomnými svědky v listině, která musí být přečtena a přítomnými svědky podepsána. Přitom musí před nimi potvrdit, ţe listina obsahuje jeho poslední vůli. Pisatelem a předčitatelem můţe být i svědek přičemţ pisatel však nesmí být zároveň předčitatelem. V listině musí být uvedeno, ţe zůstavitel nemůţe číst nebo psát, kdo listinu napsal a kdo nahlas přečetl a jakým způsobem zůstavitel potvrdil, ţe listina obsahuje jeho pravou vůli. Listinu musí svědci podepsat.38 Osoby neslyšící a hluchoslepé, které nemohou 37 38
Mikeš J. Dědictví a právo. Praha: Informatorium, 1993 476c odst. 1 a 2 ObčZ
37
číst nebo psát, mohou projevit poslední vůli před třemi současně přítomnými svědky, kteří ovládají komunikační systém zvolený osobou pořizovatele, a to v listině, která musí být tlumočena do zvoleného komunikačního systému. Tyto osoby mohou svou poslední vůli projevit také formou notářského zápisu. Notářský zápis o závěti můţe sepsat kterýkoli notář bez ohledu na místo trvalého bydliště pořizovatele. Tato jako jediná moţná forma závěti přichází v úvahu u závěti, kterou zřizuje osoba starší 15 let (a mladší 18 let), jakoţ i u závěti, zřizuje-li se v ní nadace nebo fond. Jako alternativní moţnost přichází zřízení závěti formou notářského zápisu u osoby, která nemůţe číst nebo psát. Tento úkon se provádí bez přítomnosti svědků. Pokud ale osoba pořizovatele nemůţe číst nebo psát, je nutná u notářského zápisu přítomnost dvou svědků za předpokladu, ţe se pořizovatel nemůţe s obsahem právního úkonu seznámit pomocí speciálních pomůcek či přístrojů. V závěru notářského zápisu se uvede prohlášení svědků, ve kterém potvrdí, ţe byli přítomni po celou dobu projevu vůle účastníka včetně předčítání notářského zápisu a souhlasného vyjádření osobou pořizovatele. Notář po vyhotovení závěti ve formě notářského zápisu zapíše údaje o závěti a jejím pořizovateli do Centrální evidence závětí.
3.2.2.1
Svědci
Základní předpoklady svědka jsou stanoveny v ustanovení § 476e a 476f ObčZ. Svědkem můţe být pouze osoba způsobilá k právním úkonům, která není nevidomá, neslyšící, němá nebo neznalá jazyka, ve kterém se tento projev vůle činí. Svědkem nemůţe být osoba povolána k dědění závětí ani osoby jemu blízké. Osoba svědka by měla být s touto funkcí srozuměna předem a nemělo by tak docházet k tomu, aby byla svědkem pověřena náhodně přítomná osoba. Úkolem svědka je potvrdit svým podpisem závěti, ţe skutečně obsahuje poslední vůli zůstavitele.
38
3.2.3
Obsah závěti
Poslední vůle by měla nést jasné označení, ţe se o poslední vůli jedná. Zákon neukládá jeden název, kterým by závěť měla být přesně pojmenována. Nezáleţí proto na tom, zda je označena jako poslední vůle, testament, závěť nebo poslední pořízení. Pouţitím vhodného jednoznačného označení můţeme předejít tomu, ţe závěť bude povaţována pouze za soupis zůstavitelova majetku, jestliţe by obsahovala určité nejasnosti ve svém obsahu. Základním poţadavkem v rámci obsahu závěti je co nejpřesnější identifikace zůstavitele a jednoznačné určení dědice. V případě, ţe by dědice nebylo moţné podle nepříliš vhodných indicií identifikovat, připadlo by dědictví zákonným dědicům. Pokud by byl totiţ dědic určen nejasně či neurčitě, bude tato závěť téměř jistě předmětem sporu. Pokud je dědiců více je vhodné zmínit, jakým dílem má mezi tyto dědice majetek připadnout nebo jak mezi ně rozdělit jednotlivé poloţky zůstavitelova majetku, čímţ se dá také řadě sporů o majetek předejít. Pokud závěť podíly majetku neuvádí, je majetek mezi dědici rozdělen rovným dílem. Pokud však zůstavitel rozděluje svůj majetek po jednotlivých poloţkách, můţe ve výčtu své pozůstalosti nějaký majetek opomenout. Takto do závěti nezahrnutý majetek potom připadne zákonným dědicům. Můţe se například jednat o majetek, který v době, kdy byla závěť sepsána, ještě neexistoval. Takovému případu se však můţe zůstavitel vyvarovat pouţitím vhodně volených slov ve své poslední vůli. Naopak se můţe například v závěti vyskytnout majetek, který jiţ zůstavitel v okamţiku smrti nevlastnil nebo neexistoval. Vyskytne-li se v závěti takovýto majetek, nebude se k ustanovení této části poslední vůle přihlíţet. Zůstavitel můţe ve své závěti ustanovit i tzv. náhradního dědice, který by dědil v případě, ţe některý z dědiců v závěti povolaných dědit nebude. Jednalo by se například o takového dědice, který jiţ nebude v době smrti zůstavitele na ţivu nebo třeba o dědice, který svůj dědický podíl odmítne.
3.3 Neplatnost závěti Poslední vůlí chce pořizovatel zajistit, aby s jeho majetkem bylo po smrti naloţeno podle jeho vůle a rozhodnutí. Pokud ovšem nebude pamatovat na náleţitosti, které jsou pro závěť nezbytné, nebude tento úkon platný a s jeho majetkem s největší pravděpodobností 39
nebude naloţeno podle jeho představ a přání. Jedná se zejména o náleţitosti formy, které vyţaduje zákon, o způsobilosti k právním úkonům zůstavitele v době, kdy tento projev vůle činí a v neposlední řadě musí být tato vůle váţná, svobodná a určitá, a nesmí odporovat obsahem nebo účelem zákonu či dobrým mravům.
3.4 Vliv neopomenutelných dědiců na platnost závěti Z hlediska obsahu zůstavitel musí ve své závěti pamatovat na neopomenutelné dědice, kterými jsou výlučně jeho potomci. V souladu s § 479 ObčZ je pro platnost zůstavitelovi poslední vůle důleţité, aby jeho nezletilým potomkům připadlo aspoň tolik, kolik činí jejich dědický podíl ze zákona, a zletilým potomkům aspoň tolik, kolik činí jedna polovina jejich dědického podílu ze zákona. Pokud závěť tomu odporuje, je v této části neplatná, nedošlo-li k vydědění uvedených potomků. Dle zákona tedy není pro volbu zůstavitele neustanovit dědicem svého potomka, jiného východiska, neţ sepsání listiny o vydědění. Tato listina však nemůţe být platná, je-li sepsána na základě chvilkového rozmaru či náladového rozpoloţení. Aby mohl zůstavitel svého potomka vydědit, musí to učinit v souladu se zákonnými důvody pro vydědění a důvody vydědění uvést. Dle § 496a ObčZ můţe zůstavitel vydědit potomka, jestliţe: a) v rozporu s dobrými mravy neposkytl zůstaviteli potřebnou pomoc v nemoci, ve stáři nebo v jiných závaţných případech, b) o zůstavitele trvale neprojevuje opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl, c) byl odsouzen pro úmyslný trestný čin k trestu odnětí svobody v trvání nejméně jednoho roku, d) trvale vede nezřízený ţivot. Pokud zůstavitel v listině o vydědění výslovně stanoví, ţe se důsledky vydědění vztahují i na potomky svých potomků, je to v souladu se zákonem a vyděděné budou i tyto osoby.
40
Jestliţe listina o vydědění sepsána nebude nebo bude neplatná, zůstavitel nezahrne do závěti neopomenutelného dědice a nebude majetku, který by mu připadl ze zákona dle jeho podílu, musí se tento dědic svého práva dovolat. Závěť, která nepamatuje na potomka je neplatná relativně a je tedy ponecháno na jeho vůli a svědomí, zda se bude svého dědického podílu domáhat. Vedle vydědění potomků zůstavitelem je nutno zmínit i osoby, které nejsou způsobilé dědit. Podle ustanovení § 469 ObčZ nedědí ten, kdo se dopustil úmyslného trestného činu proti zůstaviteli, jeho manţelu, dětem, rodičům anebo zavrţeníhodného jednání proti projevu poslední vůle zůstavitelovy. Jestliţe mu však zůstavitel tento čin odpustil, dědit můţe.
3.5 Vliv způsobilosti pořizovatele na platnost závěti Přestoţe závěť můţe být po formální stránce i po stránce obsahové sepsána bezvadně, je důleţitým aspektem pro její platnost také duševní stav pořizovatele. Není vyloučené, ţe pro nepříznivý zdravotní stav, ve kterém se zůstavitel nacházel v době pořízení poslední vůle, můţe být důvodem napadnutí závěti pro neplatnost ze strany dědiců. Přestoţe nebyl zůstavitel zbaven způsobilosti k právním úkonům nebo mu tato způsobilost nebyla omezena, je moţné domáhat se jeho nezpůsobilosti zpětně, zvláště ze strany takových dědiců, kteří se domnívají, ţe jejich dědický podíl na zůstavitelově majetku není odpovídající jejich představám. Tito dědicové se mohou domáhat svého práva podáním ţaloby u soudu pro neplatnost právního úkonu. Tento spor o platnosti závěti můţe být podloţen tvrzením, ţe zůstavitel v době pořízení poslední vůle nebyl jiţ schopen k takovému úkonu, neboť byl ovlivněn mnoţstvím léků, které uţíval, trpěl slabostí stářím či nějakým jiným duševním rozpoloţením. Duševní porucha, která činí pořizovatele neschopným ke zřízení závěti, je jiţ sama o sobě překáţkou platnosti tohoto právního úkonu, aniţ by tomuto úkonu muselo předcházet rozhodnutí soudu, jímţ by takový člověk byl zbaven způsobilosti k právním úkonům. Naproti tomu u osob, které byly soudem zbaveny způsobilosti k právním úkonům, ať jiţ zcela, nebo jen částečně, nepřichází v úvahu moţnost pořídit o majetku na případ smrti platnou závětí. Na nedostatek schopnosti zřídit závěť se dá usuzovat také například z nedostatku rozumové orientace osoby vystupující jako pořizovatel. Kaţdé
41
duševní vyšinutí nemusí mít ještě nezbytně za následek neschopnost zřídit závěť. Pořizovatel můţe například trpět určitými utkvělými představami, které však nemusí zasahovat do oblasti týkající se určení dědice. Z hlediska neschopnosti pořídit o majetku závětí není rozhodující, zda jde o stav trvalého nebo jen přechodného rázu. Záleţí vţdy na skutečnostech v době zřízení závěti.39 „Např. závěť sepsaná ve stavu opilosti je od počátku neplatná, i když pisatel se po vystřízlivění s jejím obsahem ztotožní. Naopak zase závěť zřízená v době pořizovatelovy způsobilosti k provedení tohoto úkonu nepozbude platnosti, i když později pořizovatel tuto způsobilost pozbude.“40
3.6 Vliv na platnost závěti z hlediska vůle pořizovatele Poţadavky vztahující se na platnost všech právních úkonů mají vliv i na platnost závěti. Vedle splnění náleţitostí pro pořízení závěti je tedy důleţité i to, zda zřízení závěti nebylo vynuceno násilím, bezprávnou výhruţkou, v tísni či omylu, nebo zda byla tato vůle váţná. Pokud je sepsání poslední vůle vynuceno násilím, musí být mezi násilím a projevem příčinná souvislost. Pokud je tedy poslední vůle sepsána na základě toho, ţe byla vynucena násilím či bezprávnou výhruţkou a obsah listiny tak není podle vůle pisatele, ale dle vůle donucujícího, je zde příčinná souvislost, protoţe učiněný projev v poslední vůli je výsledkem násilí. Poslední vůle, stejně tak jako kterýkoli jiný právní úkon, musí být učiněna váţně. Váţný právní úkon je takový, který směřuje k jeho uskutečnění. Proto za váţný projev vůle nelze povaţovat takový úkon, který byl míněn jako ţert nebo jako pouhý pokus o sepsání závěti v rámci studia. Závěť by bylo moţno sepsat i v omylu, a to například tehdy, pokud pořizovatel domnívající se o určité skutečnosti se mýlí. Jestliţe závěť sepíše osoba, která jiţ nemá způsobilost k učinění takového úkonu, ale domnívá se, ţe způsobilost má, sepíše závěť,
39 40
Mikeš, J. Dědictví a právo. Praha: Informatorium, 1993 Mikeš, J. Dědictví a právo. Praha: Informatorium, 1993
42
která pozbývá platnosti. Jedná se zejména o osoby s duševní poruchou, kdy si neuvědomují rozsah tohoto právního úkonu. „Na neplatnost závěti by někdy bylo možno usuzovat i pro omyl, bez něhož by zůstavitel závěť buď vůbec nezřídil, nebo by měla odlišný obsah. Půjde vždy však o to, zda omyl pořizovatele bude zřejmý z obsahu závěti. Tak by tomu mohlo být tehdy, kdyby zůstavitel například zdůvodnil ustanovení určité osoby jako svého dědice ze závěti, protože již nikdo z jeho sourozenců není naživu, ačkoli by ve skutečnosti tomu tak nebylo.“41
3.7 Částečná neplatnost závěti V některých případech nemusí být nutně závěť neplatná od počátku aţ do konce, ale neplatné můţe být pouze některé ustanovení závěti. Jestliţe je tedy závěť po formální stránce bezvadná a o svobodném projevu vůle není pochyb, můţe být závěť částečně platná i přes to, ţe zůstavitel například opomenul některého z neopomenutelných dědiců bez předchozího vydědění, nebo část majetku, který rozdělil mezi dědice, jiţ neexistuje. Jedná-li se o to, ţe neopomenutelný dědic není v závěti zahrnut jako dědic alespoň takového podílu, který by mu příslušel ze zákona, je tento právní úkon relativně neplatný a neopomenutelný dědic se svého práva musí dovolat. Dovolá-li se tento dědic své ochrany, bude dědit ze zákona a dědici povolaní zůstavitelem budou dědit ze závěti. Pokud by se takový dědic své ochrany dovolávat nechtěl, bude právní úkon platný a dědictví připadne dědicům tak, jak zůstavitel v závěti určil. Zanechá-li zůstavitel v závěti některému z dědiců majetek, který jiţ nemá ve svém vlastnictví, je toto ustanovení závěti právně neúčinné a nebude k němu přihlíţeno. Výjimku tvoří peněţní částky, které se však v majetku zůstavitele nenacházejí. V takovém případě se vychází z názoru, ţe tato peněţní částka bude dědici vyplacena ostatními dědici, kteří v rámci řízení o dědictví nabyli ostatní zůstavitelův majetek. Pokud zůstavitel v závěti určuje podmínky či příkazy, jsou tato ustanovení bez právních následků a v dědickém řízení se k nim nepřihlíţí. Zůstavitel tedy nemá moţnost příkazem ani podmínkou v závěti určit dědicům, jak mají s majetkem, který zdědí po jeho smrti nakládat či jak mají pečovat o jeho památku. 41
Mikeš, J. Dědictví a právo. Praha: Informatorium, 1993
43
Za nepřípustnou podmínku však nelze povaţovat ustanovení náhradního dědice pro případ, ţe by závětní dědic z jakýchkoli důvodů dědictví nenabyl. Ani ustanovení náhradního dědice náhradnímu dědici není vyloučeno. Další výjimkou je příkaz k započtení, kdy se dědici na jeho podíl započte to, co za ţivota zůstavitele od něho bezplatně obdrţel, pokud nejde o obvyklá darování (§ 484 ObčZ).
44
4. Žaloby na neplatnost závěti
4.1 Žaloba o určení Jestliţe dědic nabyl podezření na neplatnost právního úkonu, ať uţ z důvodu pochybností o pravosti závěti, způsobilosti zůstavitele k právním úkonům, svobodné vůli zůstavitele či jiných pochybností, můţe podat ţalobu na neplatnost právního úkonu u soudu. Ţaloba o určení neplatnosti závěti se podává zpravidla v průběhu dědického řízení. Řízení o dědictví se tím přeruší aţ do ukončení šetření. Účastníka dědického řízení můţe k podání určovací ţaloby vyzvat soud z důvodu sporné skutečnosti, která se týká platnosti závěti, nebo účastník můţe podat určovací ţalobu i bez vyzvání soudu, jestliţe prokáţe naléhavý právní zájem na poţadovaném určení. Velmi sloţité je dokazování, zda byl zůstavitel způsobilý či nezpůsobilý k právním úkonům v době, kdy závěť pořídil. Takovou ţalobu nejčastěji podává u soudu dědic, který se domnívá, ţe je zkrácen o podíl na dědictví, jenţ mu zůstavitel v závěti zanechal, a proto chce u soudu vymoci prohlášení závěti za neplatnou z důvodu nezpůsobilosti zůstavitele k právním úkonům. V takovém případě je na straně ţalobce, aby tuto nezpůsobilost u soudu prokázal a to zvláště tehdy, nebyl-li zůstavitel jiţ za svého ţivota zbaven způsobilosti soudem. Velkým problémem je v této části šetření sehnat kompletní zdravotní dokumentaci zůstavitele, pokud se nesvěřil osobám blízkým, které všechny lékaře navštěvuje. Velké mnoţství zdravotních problémů však ještě nutně neznamená nezpůsobilost zůstavitele k právním úkonům a k posouzení následků svého jednání. Pozůstalý však můţe tvrdit, ţe zůstavitel trpěl ve svém pokročilém věku počátečním stavem demence, coţ je v pokročilých letech velmi obvyklé. Dokázat toto tvrzení však bývá obtíţné, jelikoţ se zůstavitel jiţ nemůţe účastnit ţádných testů či vyšetření. Proto se také vedle dohledání zdravotní dokumentace a její posouzení znalcem z oboru lékařství, posuzují výpovědi svědků, ze kterých mohou vyplynout okolnosti ţivota zůstavitele, míra jeho soběstačnosti v péči o sebe či osoby blízké a rovněţ míra samostatnosti jeho jednání a rozhodování či posuzování následků těchto jednání. Soud pak na základě výsledků šetření rozhodne, zda zůstavitel byl schopen posoudit důleţitost svého rozhodnutí či nikoliv. Rozhodnutím soudu se tak závěť zůstavitele uzná za 45
platnou či neplatnou a z toho vyplynou následky pro dědice povolané ze závěti. Pokud soud zůstavitele uzná nezpůsobilým, majetek bude rozdělen mezi zákonné dědice podle jejich podílů v rámci dědických skupin stanovených zákonem. Pokud se však nezpůsobilost zůstavitele u soudu neprokáţe, bude řízení o dědictví pokračovat v souladu se závětí a k námitkám o nezpůsobilosti jiţ nebude přihlíţeno. Vedle ţaloby na neplatnost závěti z důvodu nezpůsobilosti k právním úkonům se téţ těţce prokazuje, ţe závěť byla sepsána pod nátlakem jiné osoby, nebo ţe listina o vydědění není zaloţena na pravdivých skutečnostech uváděných jako důvod vydědění. Ţaloba o určení se kromě určení platnosti závěti podává i v případě, ţe se osoba dovolává určení, ţe je dědicem po zůstaviteli, tj. ţe ji svědčí některý z dědických titulů, nebo v případě sporů o rozsahu majetku a dluhů patřících do dědictví.
4.2 Žaloby na neplatnost závěti na konkrétních příkladech Přestoţe řízení o dědictví je řízení nesporné, v jeho průběhu mohou nastat sporné otázky, kterými se musí zabývat soud. V této kapitole uvádím několik příkladů, kdy účastníci řízení o dědictví podávají ţalobu k soudu a napadají tak platnost závěti zůstavitele.
46
4.2.1
Žaloba na neplatnost závěti z důvodu duševní poruchy
Závěť I. 04.07.1995 Já,
níţe
podepsaná
Marie
Krátká,
nar.
14.12.1920,
bytem
Praha
1,
Karla Čapka 1120/30, za své dědice povolávám pana Lubomíra Doleţala, nar. 15.02.1969, bytem Praha
6, Jugoslávských partyzánů 799/80
a
pana
Leoše
Kopeckého,
nar. 30.01.1965, bytem Praha 6, Jugoslávských partyzánů 831/30, kterým po mně rovným dílem připadne dům č. p. 1234 v Kladně. Dalším dědicem ustanovuji pana Josefa Muţíka, nar. 11.12.1964, jemuţ zanechávám finanční obnos na účtu Komerční Banky, č. ú.: 1130687201. Vše ostatní, co bude tvořit můj majetek v době smrti, nechť připadne zákonným dědicům rovným dílem. II. V případě, ţe by některý z dědiců nemohl z jakéhokoliv důvodu dědit, ustanovuji náhradními dědici jeho dědického dílu ostatní výše uvedené dědice rovným dílem. III. Prohlašuji, ţe toto je má poslední vůle. V Praze Marie Krátká Svědci JUDr. Eduard Písařík, nar. 26.08.1965, a Miroslav Stránský, nar. 01.10.1964, svými podpisy stvrzují, ţe Marie Krátká před nimi závěť vlastní rukou podepsala a výslovně projevila, ţe tato závěť obsahuje její poslední vůli. JUDr. Eduard Písařík Miroslav Stránský ———————————————————
47
Pokud osoba nezpůsobilá k právním úkonům sepíše závěť, je tato listina absolutně neplatná. V tomto případu se ţalobkyně domáhaly neplatnosti závěti právě z důvodu duševní poruchy, která zůstavitelku činila neschopnou k právnímu úkonu. Závěť byla za neplatnou uznána, avšak z důvodu nesprávné formy závěti. Žalobou ze dne 3. 6. 1999 se žalobkyně domáhaly určení, že závěť zůstavitelky Marie Krátké (dále jen M. K.), zemřelé dne 8. 2. 1998, údajně napsaná a podepsaná dne 4. 7. 1995 před svědky, je neplatná, neboť M. K. v této době nebyla způsobilá k právním úkonům pro duševní poruchu, která ji činila k takovému právnímu úkonu neschopnou ve smyslu ustanovení § 38 odst. 2 ObčZ. Rozsudkem ze dne 28. 2. 2001 soud prvního stupně rozhodl, že „závěť zůstavitelky M. K., zemřelé dne 8. 2. 1999, sepsaná dne 4. 7. 1995 před svědky JUDr. E. P. a M. S., je neplatná“ (výrok I.); uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobkyním na náhradě nákladů řízení částku 8 525 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce Prof. JUDr. V. P.“ (výrok II.). Vycházel ze závěru, že „závěť je neplatná pro rozpor svého obsahu s ust. § 476 odst. 2 ObčZ“, neboť „zůstavitelka M. K. napadenou závěť podepsala dne 18. 7. 1995, přičemž toto datum není v textu napadené závěti uvedeno“. K odvolání žalovaných odvolací soud v Praze shora uvedený rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že „věc byla posouzena jinak, než podle právního názoru žalobkyň, které proto v potřebném rozsahu nedoplnily vylíčení rozhodných skutečností, což mělo logicky za následek, že ani žalované se nemohly bránit tak, aby jejich obrana byla relevantní s ohledem na právní názor soudu I. stupně“ a uložil soudu prvního stupně poučit účastníky ve smyslu § 118a odst. 2 OSŘ. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 22. 5. 2002 rozhodl, že „závěť zůstavitelky M. K., zemřelé dne 8. 2. 1999, sepsaná dne 4. 7. 1995 před svědky JUDr. E. P. a M. S., je neplatná“ (výrok I.); uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobkyním na náhradě nákladů řízení částku 27 980, Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce Prof. JUDr. V. P.“ (výrok II.). Vycházel ze závěru, že „zůstavitelka M. K. a též oba svědci závěti, JUDr. E. P. a M. S., napadenou závěť podepsali dne 18. 7. 1995, přičemž toto datum není v textu napadené závěti vůbec uvedeno“; že „v rozporu s ustanovením
48
§ 476 odst. 2 ObčZ v závěti není uveden den, měsíc a rok, kdy byla podepsána“ a že napadená závěť je proto neplatná. K odvolání první a třetí žalované odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ze dne 22. 5. 2002 „ve výroku o věci samé“ potvrdil „ve znění“: „určuje se, že závěť zůstavitelky M. K., zemřelé 8. 2. 1998, údajně napsaná a podepsaná 4. 7. 1995 před svědky JUDr. E. P. a M. S., je neplatná“; „ve výroku o nákladech řízení“ změnil tak, že „tyto činí 21 880 Kč“, a „jinak“ tento výrok potvrdil a současně uložil žalovaným povinnost „zaplatit žalobkyním společně a nerozdílně na nákladech odvolacího řízení částku 7 590 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám Prof. JUDr. V. P., advokáta“. Dospěl ke shodnému závěru jako soud prvního stupně s tím, že „závěť byla skutečně podepsána až dne 18. 7. 1995“; že „časový rozdíl v datu, představující více jak deset dní, rozhodně nelze označit za bezprostřední časovou souvislost a nemůže se jednat o jednotný právní úkon“ a že závěť je z tohoto důvodu neplatná. Proti tomuto rozsudku podal druhý žalovaný dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ a tvrdí, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, a to v otázce „zda tzv. ověřovací doložka podpisu vyhotovená notářem je součástí alografní závěti pořízené dle § 476b občanského zákoníku“, „zda je možný rozšiřující výklad přísnosti formálních náležitostí závěti dle § 476 odst. 2 občanského zákoníku provedený odvolacím soudem a soudem I. stupně v této věci, aniž by tím došlo k porušení základních práv a svobod, konkrétně práva vlastnit majetek a disponovat s ním a práva na dědění ze závěti“ a „zda je dán naléhavý právní zájem žalobkyň na požadovaném určení neplatnosti závěti, když o její neplatnosti z důvodu nedostatku formy mohl rozhodnout soud v rámci dědického řízení jako o otázce prejudiciální, neboť takové rozhodnutí dědického soudu by nezáviselo na zjištění sporných skutečností dle § 175k odst. 2 občanského soudního řádu, ale jednalo se o právní otázku formálních náležitostí závěti předložené soudu v rámci dědického řízení“. Druhý žalovaný má za to, že „ve věci jsou dány dovolací důvody dle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a písm. b) OSŘ“. Namítá, že „v závěti byl jednoznačně uveden den, kdy zůstavitelka i svědci tuto listinu podepsali, a to den 4. 7. 1995“; „že ověřování podpisů zůstavitele a svědků závěti není součástí závěti“; že výklad soudů ohledně formálních náležitostí závěti je „nepřípustně striktní“ a porušuje jednak „právo zůstavitelky rozhodovat o svém majetku pro případ smrti“, jednak „právo žalovaných dědit na základě závěti“; že „naléhavý právní zájem žalobkyň na určení 49
neplatnosti nebyl dán,“ neboť žalobkyně byly v souladu s § 175k odst. 2 OSŘ vyzvány, aby podaly žalobu na určení, že závěť je neplatná z důvodu „že zůstavitelka nebyla v době pořízení závěti schopna posoudit následky svého jednání a že se nejednalo o svobodný projev vůle zůstavitelky, avšak napadeným rozsudkem byla neplatnost závěti určena z důvodu „nedostatku formy závěti pro absolutní rozpor se zákonem“; a že soud I. stupně nedostatečně zjistil skutkový stav věci, když neprovedl důkaz listinou podpisové vzory“ a „doplňující výslech svědkyně Mgr. B. a svědkyně S.“. Navrhl, aby Nejvyšší soud ČR zrušil rozsudek odvolacího soudu i jím potvrzený rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Rozsudek
Nejvyššího
soudu
České
republiky
ze
dne
27.
4.
2005,
sp. zn. 30 Cdo 1190/2004: Nejvyšší soud České republiky rozhodl, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 OSŘ nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání druhého žalovaného podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem OSŘ zamítl.42
Závěr: Velmi podstatnou formální stránkou závěti je podpis a datum, kdy byla poslední vůle podepsána. Podpis musí být umístěn na úplném konci poslední vůle, kdeţto datum podpisu můţe být i v textu závěti zůstavitele takovým způsobem, aby celý tento text poslední vůle pořizovatele tvořil logický celek. Jakým způsobem musí být v závěti den, měsíc a rok, kdy byla podepsána se ustanovení § 476 odst. 2 ObčZ nezmiňuje. Je však důleţité, aby datum uvedené v listině bylo datem podepsání závěti zůstavitelem. Ve výše uvedeném případě zůstavitelka uvedla datum sepsání listiny, ale ne datum podpisu, coţ je v rozporu s § 476 odst. 2 ObčZ, který výslovně uvádí, ţe v závěti musí být uveden den, měsíc a rok, kdy byla podepsána, jinak je neplatná.
42
iPRÁVNÍK, uvedení a umístění data a podpisu v závěti, dostupné z
[V seznamu pramenů pořadové číslo 12.]
50
V tomto případu, ţalobci podávají ţalobu na neplatnost závěti z důvodu, ţe pořizovatelka nebyla v době pořízení závěti schopna posoudit následky svého jednání pro duševní poruchu. Problematikou duševní poruchy při pořizování poslední vůle se zabývám také v kapitole 3.5 Vliv způsobilosti pořizovatele na platnost závěti. Soud však závěť uznal za neplatnou z důvodu nedostatku formy závěti pro absolutní rozpor s ustanovením § 476 odst. 2 ObčZ. Je tedy nutno dodat, ţe spor o platnost závěti byl veden především jako spor o to, zda pořizovatelka poslední vůle trpěla duševní poruchou v době pořízení závěti, ale soud se správně zabýval i posouzením formální stránky závěti, která je pro platnost listiny velmi důleţitá a kterou se zabývám také v kapitole 3.2.2 Forma závěti.
4.2.2
Žaloba o určení, že důvody vydědění nejsou dány Závěť I.
Já, níţe podepsaný Jaroslav Válek, dat. nar. 01.01.1921, činím pro případ své smrti tuto poslední vůli. II. Odkazuji rovným dílem veškerý svůj majetek svým dvěma synům Karlovi Válkovi, dat. nar. 12.04.1950 a Josefu Válkovi, dat. nar. 06.07.1945. III. Prohlašuji, ţe toto je má svobodná a váţná poslední vůle. V Praze 24.07.1993 Jaroslav Válek
51
Listina o vydědění I. Já, níţe podepsaný Jaroslav Válek, dat. nar. 01.01.1921, činím pro případ své smrti po zralé úvazu tuto listinu o vydědění. II. Vyděďuji svou dceru Jaroslavu Rybovou, dat. nar. 21.07.1952. Důvodem pro vydědění je skutečnost, ţe jmenovaná proti mně vystupuje vulgárně a prohlásila, ţe uţ mne neuznává za svého otce. Dále si vůči mé druţce, paní Hádkové, dovolila trestuhodné uráţky. Stanovuji, aby se důsledky vydědění vztahovaly také na veškeré potomky mé výše jmenované dcery. III. Prohlašuji, ţe toto je má svobodná vůle. V Praze 24.07.1993 Jaroslav Válek
Dne 14.08.1995 Já, Jaroslav Válek prohlašuji a potvrzuji, ţe na svém rozhodnutí o vydědění mojí dcery Jaroslavy Válkové, dat. nar. 21.07.1952 i nadále trvám také kvůli jejímu chování při mém odvozu rychlou sanitou za účasti policie. V Praze 14.08.1995 Jaroslav Válek
——————————————————— 52
V případě, ţe si zůstavitel nepřeje, aby některý z jeho potomků dědil jeho majetek, je nutné takového potomka vydědit. Jedná se o tzv. neopomenutelného dědice, kterým můţe být dle § 479 ObčZ výlučně potomek zůstavitele. Pokud tedy pořizovatel závěti nechce, aby některý z jeho potomků dědil, nelze jej pouze neuvést v závěti, jako by tomu bylo u druhého z manţelů, ale je nutné sepsat listinu o vydědění, ve které zůstavitel potomka vydědí. Podle současné právní úpravy je ale takový úkon moţný platně učinit pouze existuje-li alespoň jeden ze zákonných důvodů, uvedených v § 469a ObčZ. Problematikou vydědění se zabývám také v kapitole 3.4 Vliv neopomenutelných dědiců na platnost závěti. Zůstavitel Jaroslav Válek (dále jen J. V.) sepsal listinu o vydědění své dcery Jaroslavy Rybové (dále jen J. R.) s důvodem, ţe ho neuznávala za otce a vyjadřovala se o něm vulgárně. Další dvě své děti Karla Válka (dále jen K. V.) a Josefa Válka (dále jen J. V.) povolal v závěti za dědice. Ţalobkyně J. R. se domáhá určení, že důvody uvedené v listině o vydědění nejsou k takovému úkonu dostačující. Žalobou podanou u Okresního soudu Praha-západ dne 9. 12. 1999 se žalobkyně domáhala určení, že „důvody jejího vydědění jejím otcem J. V., který zemřel, uvedené v listině o vydědění ze dne 24. 7. 1993 (doplněné dne 14. 8. 1995), nejsou dány“. Uvedla, že listinou ze dne 24. 7. 1993 (doplněnou dne 14. 8. 1995) ji otec J. V. vydědil; že „jako důvod vydědění uvedl, že se o něm vyjadřovala vulgárně a že jej za otce neuznávala“; že „závětí z téhož dne otec povolal za dědice své další děti K. V. a J. V.“; že „důvody uvedené v listině o vydědění nejsou pravdivé“; že se „nikdy vůči svému otci vulgárně či jinak nevhodně nechovala“; že „jej jako otce uznávala“; že „opravdový zájem o svého otce projevovala neustále“; že „bydleli společně v jednom domě“; že „v době jeho nemoci se o něj spolu se svým manželem starala a poskytovala mu veškerou pomoc“; že „důvody neplatnosti vydědění, resp. neexistenci důvodů vydědění, namítala v řízení o dědictví po J. V.“ a že „usnesením Okresního soudu Praha-západ ze dne 12. 10. 1999, sp. zn. D 1019/97, které nabylo právní moci dne 24. 11. 1999, jí bylo určeno, že má svoje dědické právo uplatnit do třiceti dnů od právní moci tohoto usnesení žalobou u Okresního soudu Praha-západ“. Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 26. 4. 2000, č. j. 3 C 685/99-25, žalobu zamítl. Dospěl k závěru, že „zůstavitel si opakovaně stěžoval na chování žalobkyně a toto
53
chování jej velmi trápilo“, a že proto „důvody vydědění, které jsou uvedeny v listině o vydědění, byly dány“. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze usnesením ze dne 31. 10. 2000, č.j. 21 Co 444/2000-39, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že „důvody vydědění uvedené v § 469a odst. 1 písm. c) a d) ObčZ nepřicházejí v úvahu“; že „znění listiny o vydědění neodpovídá ani § 469a odst. 1 písm. b) ObčZ“; že „i prokázané hrubé jednání potomka vůči předkovi obsahově není tím, čím zákon rozumí trvalé neprojevení opravdového zájmu, které by jako potomek projevovat měl“; že „v úvahu přichází jen důvod podle § 469a odst. 1 písm. a) ObčZ“; že „okresní soud nezaměřil dokazování na zjištění uvedeného zákonného důvodu vydědění, a tím méně pak posoudil, zda k jeho splnění měla žalobkyně objektivně vytvořeny podmínky“ a že „se nevypořádal se svědeckými výpověďmi, příznivými pro žalobkyni“. Poté Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 14. 7. 2003, č.j. 3 C 685/99-108, žalobu zamítl. Vycházel ze závěru, že „vzájemné vztahy žalobkyně a jejího otce v době, kdy došlo k třetí srdeční příhodě zůstavitele nebyly dobré“; že „zůstavitel si často stěžoval na to, že žalobkyně jej omezuje v bydlení, zamyká mu hlavní vchod do domu, omezuje jej v topení, v přívodu teplé vody, v užívání zahrady apod.“; že „v době, kdy zůstavitel byl v nemocnici, jej žalobkyně nenavštívila“; že „žalobkyně neprojevila o svého otce žádný zájem a po opuštění nemocnice v podstatě nevěděla, kde je“; že „žalobkyně se k zůstaviteli nechovala správně“; že „o něj neprojevovala opravdový zájem“ a že „zejména mu neposkytla potřebnou pomoc v nemoci a ve stáří“. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze usnesením ze dne 27. 2. 2004, č.j. 21 Co 12/2004-122, rozsudek soudu prvního stupně ze dne 14. 7. 2003, č.j. 3 C 685/99108, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že soud prvního stupně „si dostatečně neujasnil časové období rozhodné pro závěr, že žalobkyně neposkytla svému otci potřebnou pomoc v nemoci (tj. v období předcházejícím 14. 8. 1995)“; že „se nevypořádal se svědeckými výpověďmi pro žalobkyni příznivými,“; že „zcela pominul výpovědi M. F., M. V. a J. P., tj. svědkyň, které nejsou příbuznými účastníků tohoto řízení a jejichž věrohodnost nebyla zpochybněna“. Uložil soudu prvního stupně „přesně vymezit období, v němž mělo dojít k důvodům vydědění žalobkyně podle § 469a odst. 1 písm. a) ObčZ“; „posoudit, zda a kdy otec účastníků pomoc v nemoci potřeboval, zda ji 54
nezajišťovala pro něho jiná osoba a zda žalobkyně v průběhu tohoto období měla objektivně vytvořeny podmínky pro poskytnutí takové pomoci, a přesto ji neposkytla, resp. neposkytovala“. Okresní soud Praha-západ (poté, co usnesením ze dne 30. 06. 2004 připustil změnu žaloby) rozsudkem ze dne 30. 6. 2004, č.j. 3 C 685/99-131, žalobu, kterou se žalobkyně domáhala „určení, že je dědičkou po zůstaviteli J. V., zemřelém“, zamítl. Vycházel ze závěru, že „svědkyně F., V. a P. jsou v dlouholetém přátelském vztahu k žalobkyni“; že „jejich výpověď možná byla ovlivněná touto skutečností a zejména znají okolnosti případu z doslechu právě od žalobkyně“; že „žalobkyně neposkytla svému otci dostatečnou pomoc v nemoci a ve stáří“; že „o něj neprojevila opravdový zájem v souvislosti s jeho nemocí a hospitalizací“; že „proto jsou dány důvody vydědění žalobkyně“. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 1. 2005, č.j. 21 Co 403/2004-156, rozsudek soudu prvního stupně změnil a určil, že „žalobkyně J. R. je dědičkou po zůstaviteli J. V., zemřelém“. Vycházel ze závěru, že, „jde-li o vydědění potomka, musí jeho důvody splňovat některý z důvodů taxativně uvedených v § 469a odst. 1 písm. a) až d) ObčZ“; že „zůstavitelův projev vůle obsahující jiný důvod vydědění je právně bezvýznamný“; že „důvod vydědění se vztahuje k období předcházejícímu sepsání listiny a nikoli následnému po jejím sepsání“; že „důvody vydědění uvedené v § 469a odst. 1 písm. c) a d) ObčZ nepřicházejí v úvahu“; že „znění listiny o vydědění neodpovídá ani § 469a odst. 1 písm. b) ObčZ“; že „ani prokázané hrubé jednání potomka není tím, čím zákon rozumí trvalé neprojevení opravdového zájmu, které by jako potomek projevovat měl“; že „ani hrubé jednání potomka není tím, čím zákon rozumí v rozporu s dobrými mravy neposkytnutí potřebné pomoci v nemoci, ve stáří nebo v jiných závažných případech“; že „nebylo prokázáno, že by „žalobkyně v období od 14. 8. 1995 (správně „do 14. 8. 1995“) v rozporu s dobrými mravy odmítla pomoc zůstaviteli ve stáří, nemoci nebo jiném závažném případě“; že „důvod vydědění specifikovaný zůstavitelem J. V. v závěti a listině o vydědění ze dne 24. 7. 1993 a v jejím dodatku ze dne 14. 8. 1995 nenaplňuje skutkovou podstatu pro vydědění zakotvenou v ustanovení § 469a odst. 1 písm. a) ObčZ“; že „žalobkyně nebyla zůstavitelem platně vyděděna (důvody pro vydědění nebyly dány) a je jeho dědicem ze zákona v první skupině ve smyslu ustanovení § 473 odst. 1 ObčZ“. 55
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Namítají, že „důvody vydědění uvedené v listině o vydědění vyvráceny nebyly“; že „nebyly ani zpochybněny“; že žalobkyně v rozporu s dobrými mravy neposkytla zůstaviteli potřebnou pomoc ve stáří a naopak svým jednáním stáří zůstavitele ztrpčovala a činila mu různá příkoří, která jej v jeho stáří diskriminovala“; že „k těmto prokázaným skutečnostem odvolací soud nepřihlédl, a vycházel proto ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování“; že „odvolací soud dospěl k nesprávnému právnímu hodnocení, že důvody vydědění v závěti a listině o vydědění ze dne 24. 3. 1993 nenaplňují skutkovou podstatu pro vydědění zakotvenou v ustanovení § 469a odst. 1 písm. a) ObčZ“; že „v období, které druhému vydědění předcházelo, se žalobkyně vůči svému otci chovala opět způsobem, který ve svých důsledcích znamenal neposkytnutí pomoci ve stáří, a to způsobem odporujícím dobrým mravům“. Navrhují, aby dovolací soud a rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a OSŘ) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 OSŘ) a že jde o rozsudek, proti němuž je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první OSŘ) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.43
Závěr: Ţalobkyně se domáhala určení, ţe důvody pro její vydědění nejsou dány. Jako důvody uváděla, ţe ani prokázané hrubé jednání potomka není tím, čím zákon rozumí trvalé neprojevení opravdového zájmu, které by jako potomek projevovat měl (§ 469a odst. 1 písm. b ObčZ) ani tím, čím zákon rozumí v rozporu s dobrými mravy neposkytnutí potřebné pomoci v nemoci, ve stáří nebo v jiných závaţných případech (§ 469a odst. 2 písm. a ObčZ).
43
EPRAVO.cz, vyděděni a zájem projevovaný potomkem, dostupné z
56
[11.]
Jestliţe chce rodič svého potomka vydědit, měl by co nejpřesněji v listině o vydědění specifikovat, jaké důvody k vydědění potomka má a podle kterého ustanovení § 469a odst. 1 a - d ObčZ potomka vyděďuje. Dojde-li totiţ ke sporu o to, zdali je či není vydědění pro důvody uváděné zůstavitelem moţné a zdali důvody pro vydědění podle zákona jsou skutečně dány, nemůţe uţ zůstavitel uvádět ţádné argumenty a osvětlovat důvody nebo upřesňovat další skutečnosti projevené vůle. Můţe se tak stát, ţe i v případě, kdy by vydědění potomka v úvahu přicházelo, uzná soud listinu o vydědění za neplatnou, protoţe nebudou tvrzení a důvody v listině zůstavitele pro vydědění dostačující. Je proto potřeba klást velký důraz nejen na formální stránku listiny o vydědění, ale také na stránku obsahovou, neboť pokud důvody pro vydědění nebudou dostatečně specifikovány tak, aby nemohlo docházet k pochybnostem nejen o pravosti a pravdivosti listiny, ale také o váţnosti důvodů v listině uvedených, bude pravděpodobně potomek i proti vůli zůstavitele dědit podle svého zákonného podílu.
4.2.3
Žaloba o určení dědického práva I
Závěť Já, níţe podepsaná při plném vědomí odkazuji veškerý svůj majetek tomu, kdo se prokáţe dokladem o zaplacení mého pohřbu do hrobky k mému manţelovi. Bude to táţ osoba, která se o mne aţ do mé smrti postarala.
Je to má poslední vůle, kterou chci tímto dát najevo vděk za vše, co pro mne aţ do posledního dne vykonali V Litoměřicích, 13.12.1999 Adéla Plachá ———————————————————
57
Označení dědice v poslední vůli musí být jednoznačné a určité. Nejlepším způsobem identifikace dědice je jeho jméno, případně příbuzenský vztah, aby nedocházelo ke sporům, pokud je v rodině více osob se shodným jménem. Přestoţe dědic musí být označen určitě a jednoznačně, nutně to neznamená, ţe musí být jeho jméno v závěti pouţito. V níţe uvedeném případu zůstavitelka odkázala veškerý svůj majetek tomu, kdo se prokáţe dokladem o zaplacení jejího pohřbu do hrobky k jejímu manţelovi, a ţe to bude táţ osoba, která se o ni aţ do její smrti postarala. Tento případ nám ukáţe, zda je tato formulace zůstavitelky v závěti dostatečná pro zjištění konkrétní osoby. Ţalobkyně Jitka Bartáková (dále jen J. B.), podala žalobu o určení dědického práva proti ţalované Simoně Smutné (dále jen S. S.). Žalobkyně se žalobou podanou dne 9. 9. 2002 u Okresního soudu v Litoměřicích domáhala určení, že žalovaná „není dědičkou zůstavitelky A. P.“. Uvedla, že „usnesením Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 25. 6. 2002, čj. D 202/2002-15, ve věci projednání dědictví po A. P., jí bylo uloženo, aby ve lhůtě dvou měsíců od právní moci usnesení podala žalobu na určení, že S. S., není dědičkou zůstavitelky“; že „je vlastní sestrou zemřelé A. P.“; že „je potencionální dědičkou dle § 475 odst. 1 ObčZ“; že „zůstavitelka byla vdova, bezdětná, její rodiče předemřeli a ona zůstala sama“; že „v dědickém řízení byla žalovanou předložena jakási závěť, ze které vyplývá, že zůstavitelka určila dědicem veškerého svého majetku toho, kdo se prokáže dokladem o zaplacení pohřbu“; že „tato závěť měla být napsána a podepsána vlastní rukou dne 13. 2. 1999“; že „tuto závěť zpochybňuje“; že „má za to, že nebyla učiněna svobodně, vážně, určitě a srozumitelně, tak, jak ukládá § 37 odst. 1 ObčZ.“; že „závěť byla učiněna pod cizím vlivem“; že „zůstavitelka byla dlouhodobě nemocná, byla odkázána na cizí pomoc“; že „toho zřejmě využila žalovaná“; že „není přesvědčena o tom, že závěť byla sepsána vlastní rukou“; že „je naprosto nepochopitelné, že by její sestra odkázala veškerý majetek jen tomu, kdo se prokáže potvrzením o zaplacení pohřbu“; že „to je nelogické, neboť žalobkyně posledních 20 let, zůstavitelku – svoji sestru finančně i jinak podporovala“; že „obě sestry měly stálý kontakt“; že „zasílala zůstavitelce pravidelně měsíčně finanční podporu v hodnotě cca 1.000,- Kč a větší částky při různých příležitostech (Vánoce, narozeniny apod.) a zásilky s textilem a jinými potřebami“; že „zůstavitelka tyto dary přijímala s vědomím, že v případě předčasné smrti by se tento majetek automaticky vrátil žalobkyni“; že 58
„zůstavitelka měla vždy přesné představy o všech příbuzných a známých“; že „anonymní charakter tzv. poslední vůle vůbec neodpovídá jejímu dlouholetému zvyku adresovat osoby vždy vlastním jménem“; že „jestliže závěť byla skutečně sepsána vlastní rukou zůstavitelky, mohlo to být jen ve stavu duševní poruchy“; že „zůstavitelka vždy ujišťovala žalobkyni, že po její smrti ona všechno zdědí“; že „jestliže je v závěti určeno, že dědicem je ten, kdo se prokáže zaplacením pohřbu, není tento právní úkon ani srozumitelný, ani určitý“. Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 21. 6. 2004, č. j. 13 C 242/2002-69, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 4.500,- Kč. Vycházel ze závěru, že „zůstavitelka A. P., zemřela jako vdova dne 29. 1. 2002“; že „žalovaná je sestřenicí zůstavitelky“; že „manžel a rodiče předemřeli a žijící je pouze sestra, tedy žalobkyně“; že „zůstavitelka neměla žádné děti a jiné zákonné dědice“; že „žalovaná předložila závěť, podle které veškerý majetek připadne tomu, kdo se prokáže dokladem o zaplacení pohřbu“; že „žalovaná předložila fakturu Pohřební služby M. P., ve výši 14.144,- Kč, a ústřižek poštovní poukázky ze dne 11. 2. 2002, dle kterého žalovaná uhradila pohřební službě částku 14.144,- Kč“; že „dědické řízení je přerušeno a žalobkyni bylo uloženo, aby nejpozději do dvou měsíců od právní moci rozhodnutí podala žalobu na určení, že S. S. není dědičkou zůstavitelky“; že „tvrzení žalobkyně jsou zcela různá a protichůdná“; že „na jedné straně žalobkyně výslovně uvádí, že zdravotní stav zůstavitelky byl dobrý a neměla žádné problémy, zároveň však uvádí, že nemohla chodit ukládat si peníze“; že „žalobkyně tvrdila, že zůstavitelka byla zcela normální, všechno měla jasně promyšleno, každého oslovovala a označovala vlastním jménem, ale zároveň uvádí, že byla vyššího věku, že musela psát závěť ve stavu nepříčetnosti, která byla způsobena zdravotními problémy, podáváním léků, případně i v kombinaci s alkoholem“; že „na jedné straně žalobkyně uváděla, že zůstavitelka byla soběstačná a nepotřebovala pomoc, na druhé straně uváděla, že byla odkázána na cizí pomoc a žalovaná a její rodina s ní měla prakticky každý den manipulovat“ a že „napsala něco takového pod nátlakem“; že „autorkou předložené závěti je zůstavitelka“; že „tvrzení žalované jsou prokázána znaleckým posudkem znalkyně Mgr. L. P., z oboru písmoznalectví se specializací na ruční písmo, č. 15/04 ze dne 5. 4. 2004“; že „žalobkyně neprokázala, že by tato závěť byla napsána ve stavu nepříčetnosti zůstavitelky a že by byla napsána jindy, než v roce 1999, kdy je datována“; že „nejenom v době pořízení závěti, ale až do své smrti byla zůstavitelka naprosto při smyslech“; že „nebylo použito žádného nátlaku“; že „zůstavitelka byla odkázána na pomoc sousedů a rodiny žalované, zejména žalované, když bylo prokázáno, že 59
s údržbou domku, otopem i pravidelnou hygienou, koupáním, jí vypomáhali“; že „není rozhodné, že výslovně o závěti se zůstavitelka před svědky nezmiňovala“; že „je prokázáno, že se vyjadřovala tak, že v této záležitosti má jasno, že vše patří tomu, kdo jí pomůže před smrtí, kdo ji uloží do hrobu, kdo ji zajistí pohřeb a že sestra ničeho nepotřebuje a nic nechce“; že „s tímto vědomím i závěť byla psána“; že „přestože v závěti není výslovně uvedeno jméno dědice, je jasné, z konkretizace v závěti a z vyjadřování zůstavitelky před svědky, že zůstavitelka myslela na žalovanou a věděla, že ona to bude, kdo jí poslouží na konci jejího života tak, jak si přála“; dále že „závěť nebyla vázána na žádnou podmínku, neboť nebyla stanovena podmínka, že má někdo vypravit pohřeb a zaplatit náklady pohřbu, ale že to bude ten, kdo tak učiní, neboť zůstavitelka neměla pochyb o tom, že by to neučinil nikdo“; že „se nejednalo o takové podmínky připojené k závěti, jak o nich hovoří § 478 ObčZ. a které by měly následek ten, že by byly neplatné“; že „formální náležitosti závěti byly splněny“; že „nemožnost plnění v tomto případě nepřicházív úvahu, neboť vždy by zde měl být někdo, kdo vypraví pohřeb“; že „zůstavitelka přistupovala vážně k tomuto úkonu, promyšleně“; že „o tom svědčí i výpovědi svědkyň, sousedek B. a T., i svědkyně S., se kterými zůstavitelka rozmlouvala o závěti“. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 23. 1. 2006, č.j. 10 Co 218/2005-110, rozsudek soudu prvního stupně změnil a určil, že „žalovaná není dědičkou zůstavitelky A. P.“; současně rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 7.500,- Kč a náklady odvolacího řízení ve výši 1.000,- Kč a že žalovaná je povinna nahradit České republice – Okresnímu soudu v Litoměřicích náklady řízení ve výši 5.150,- Kč. Vycházel ze závěru, že „žalobkyně je jediným sourozencem zůstavitelky“; že „je dědicem ze zákona, avšak nemá postavení tzv. neopominutelného dědice“; že „její dědické právo by mohlo být vyloučeno platnou závětí ve prospěch jiné osoby“; že „zůstavitelka pořídila dne 13. 2. 1999 závěť“; že „se jedná
o závěť vlastnoruční (znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví, který provedl
okresní soud ve smyslu § 127 odst. 1 o.s.ř., byla tato skutečnost jednoznačně prokázána)“; že „závěť byla napsána vlastní rukou a vlastní rukou podepsána“; že „v závěti je uveden den, měsíc a rok, kdy byla podepsána“; že však „závěť zůstavitelky neobsahuje zákonnou podmínku ustanovení jednoznačného dědice“; že „uvedenou závěť nelze považovat za platný právní úkon“; že „i když zákon výslovně nestanoví, že dědic musí být v závěti ustanoven jménem a příjmením, je nutno ho ustanovit tak, aby nemohly vzniknout pochybnosti, o koho se jedná“; že „závěť zůstavitelky neobsahuje ohledně ustanovení 60
dědice nic jiného, než že majetek připadne tomu, kdo se prokáže dokladem o zaplacení zůstavitelčina pohřbu do hrobky k jejímu manželovi“; že „touto osobou mohl být kdokoliv“; že „z ustanovení nevyplývá, že by se mělo jednat zrovna o žalovanou“; že „pokud zůstavitelka mínila ustanovit svým dědicem žalovanou, nedala toto ve své závěti dostatečně, srozumitelně a jednoznačně najevo“; že „náklady na pohřeb zůstavitelky mohl po jejím úmrtí zaplatit v podstatě kdokoliv, například osoba, která by mohla tyto náklady pohřbu hradit v rámci náhrady škody“; že „závěť je nejasná a neurčitá také v tom smyslu, že v poslední větě závěti zůstavitelka používá sloveso v množném čísle (vykonali)“; že „není patrno, zda by dědicem měla být jedna osoba, popřípadě více osob“; že „nelze ani vyloučit, že by se na nákladech pohřbu zůstavitelky mohlo případně podílet vícero plátců, vícero osob“; že „důsledkem neplatnosti závěti zůstavitelky je, že žalovaná není dědičkou A. P.“. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá, že „není pravdou, že by dědicem měl být jen ten, kdo zůstavitelku uloží do hrobu k manželovi a zaplatí pohřeb a že by touto osobou mohl být kdokoliv“; že „byla taky další podmínka, a to, že má jít o osobu, která se o zůstavitelku postará do její smrti“; že „to určitě nemohl být kdokoliv, ale právě jen ten, kdo ji pomáhal a staral se o ni“; že „zůstavitelka psala závěť skutečně s rozmyslem, neboť pokud by hned určila jméno svého dědice, mohlo by se stát, že by se taková osoba nechovala později k ní požadovaným způsobem až do konce života“; že „na překážku závěti není ani množné číslo v posledních ustanoveních závěti, když je možné, aby dědiců bylo více“ a že „zákon takovou situaci předpokládá a uvádí, že je-li dědiců více a není-li dána výše podílů, jsou tyto podíly stejné“. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek krajského soudu zrušil. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a OSŘ) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 OSŘ a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 OSŘ. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první OSŘ) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné. Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 21 Cdo 1859/2006, ze dne 25. 4. 2007:
61
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobkyně J. B., proti žalované S. S., zastoupené advokátkou, o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 13 C 242/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. ledna 2006, č. j. 10 Co 218/2005-110, tak, že rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.44
Závěr: V tomto případu, zůstavitelka uvedla do závěti, ţe jejím dědicem bude osoba, která se prokáţe dokladem o zaplacení pohřbu a která se o ni do konce jejího ţivota postarala. Přestoţe § 477 odst. 1 ObčZ uvádí, ţe v závěti zůstavitel ustanoví dědice, neklade zde podmínku, ţe musí být uvedeno dědicovo jméno a příjmení, ani nespecifikuje, jakým způsobem má být dědic identifikován. Dle § 37 odst. 2 ObčZ musí být však kaţdý právní úkon učiněn určitě a srozumitelně. Proto i označení dědice by mělo být specifické a určité, aby nedocházelo k podobným pochybením jako v případě této závěti. Zůstavitelka zřejmě pouţila tuto neobvyklou formulaci pro označení dědice proto, ţe v době pořízení závěti neměla jasnou představu o tom, která osoba o ni bude do konce jejího ţivota pečovat. Předpokládala také, ţe stejná osoba vypraví zůstavitelce pohřeb a prokáţe se dokladem o jeho zaplacení. Fakt, ţe zůstavitelka pouţila ve slově „vykonali“ mnoţného čísla ukazuje na to, ţe si nebyla zcela jistá, zda těchto osob nebude více. A pokud v závěti uvedla, ţe dědicem bude ten, kdo se prokáţe dokladem o zaplacení jejího pohřbu, jistě neměla na mysli, ţe to můţe být kdokoli, ale právě osoba, která se o ni postarala, jak uvádí v další větě ve své závěti. Pravděpodobně chtěla předejít tomu, aby těsně před svou smrtí musela jméno v závěti změnit, pokud by se jmenovaná osoba od ní odvrátila, protoţe pak by taková závěť byla zcela jistě napadena ţalobou z důvodu duševní poruchy a nátlaku okolí. I kdyţ se zůstavitelka zřejmě snaţila o to, aby neudělala při stanovení svého dědice pochybení, vystavila místo toho svou pozůstalost i dědice, kterého stanovila soudní tahanici. Přestoţe tedy zákon přímo neuvádí, ţe dědic musí být v závěti označen přesným jménem, měl by pisatel závěti dobře zvaţovat, jaké označení pouţít, jestliţe nechce nebo 44
EPRAVO.cz, označení dědice, dostupné z [10.]
62
nemůţe označit dědice jménem. Z tohoto případu jasně vyplývá, ţe identifikace dědice je stejně důleţitá, jako například správné umístění podpisu nebo uvedení data podpisu poslední vůle.
4.2.4
Žaloba o určení dědického práva II Závěť
Já, níţe podepsaná Blanka Soukupová, nar. 28.01.1936 v Jilemnici, bytem v Karviné, odkazuji svůj majetek pro případ své smrti takto: Veškeré nemovitosti, tj. rodinný dům v Karviné na parcele číslo 1793/31 zastavěnou plochu a nádvoří, 1793/28 zahradu, 1793/37 ostatní plochu, případně další nemovitý majetek v mém vlastnictví, odkazuji Stanislavu Pospíšilovi, nar. 17.01.1954, Marii Pospíšilové, nar. 06.05.1957, Adéle Brázdové, nar. 23.12.1955, Františkovi Brázdovi, nar. 18.04.1954, Emilovi Brázdovi, nar. 30.04.1985, MUDr. Karolíně Sezimové, nar.
16.11.1957,
Josefu
Sezimovi,
nar.
03.09.1955
a
Bedřichovi
Kohoutovi,
nar. 16.05.1960, přičemţ kaţdému připadne stejný díl. Dále odkazuji své koberce Jiřímu Ptáčkovi, nar. 15.07.1950 a všechny své obrazy Muzeu v Rakovníku. 07.09.1976 Blanka Soukupová Nábytek a ostatní věci ať jsou prodány a peníze, ať jsou odevzdány tomu, kdo bude pečovat o můj hrob a nechá slouţit mše svaté za mě i za moje rodiče. 25.08.1994 Blanka Soukupová ———————————————————
63
MUDr. Blanka Soukupová (dále zůstavitelka) sepsala pro případ své smrti závěť vlastní rukou dne 07.09.1976, ve které rozdělila konkrétní poloţky svého majetku dědicům v listině povolaným. Zůstavitelka neměla ţádné zákonné dědice, zemřela jako svobodná a bezdětná. Do poslední vůle připojila dne 25.08.1994 podmínku, aby nábytek a ostatní věci byly prodány a peníze, ať jsou odevzdány tomu, kdo bude pečovat o její hrob a nechá slouţit mše svaté za ni a za její rodiče. Soud pro neurčitost konkrétní osoby a podmínky, kterou v závěti zůstavitelka stanovila, rozhodl, ţe majetek, který podle závěti nebyl rozdělen mezi dědice v listině povolané, připadne státu jako odúmrť, jelikoţ není dědice, který by dědil ze zákona. Okresní soud v Karviné usnesením ze dne 15. 9. 2006, č. j. 37 D 364/2001-1188, určil obvyklou cenu majetku zůstavitelky částkou 2.197.688,- Kč, výši dluhů částkou 0,- Kč a čistou hodnotu dědictví částkou 2.197.688,- Kč (výrok I.); potvrdil nabytí dědictví tak, že „nemovitosti, zapsané u Katastrálního úřadu pro M. k., Katastrální pracoviště K. na listu vlastnictví, pro obec K., katastrální území K.-m., a to rodinný dům, stojící na pozemku parc. číslo 1793/31 zastavěné ploše a nádvoří, pozemky parc. číslo 1793/31 zastavěnou plochu a nádvoří, 1793/28 zahradu, 1793/37 ostatní plochu, včetně venkovních úprav, trvalých porostů v ceně 1.690.000,- Kč nabyli Stanislav Pospíšil (dále S. P.), Marie Pospíšilová (dále M. P.), Adéla Brázdová dále (A. B.), František Brázda (dále F. B.), Emil Brázda (dále E. B.), MUDr. Karolíně Sezimové (dále MUDr. K. S.), Josefu Sezimovi (dále J. S.) a Bedřichu Kohoutovi (dále B. K.) s tím, že každý nabývá jednu osminu (1/8)“; že obrazy v usnesení vyjmenované nabývá Muzeum v Rakovníku (dále M. v R.) a že koberce v usnesení vyjmenované nabývá Jiří Ptáček (dále J. P.); že veškerý ostatní zůstavitelčin majetek připadá státu – Č. r. (výrok II.); současně rozhodl o nákladech řízení státu (výroky III., IV. a V.); rozhodl o znalečném soudnímu znalci Ing. J. M. (výrok VI.) a o odměně soudní komisařky Mgr. M. Ch. (výrok VII.). Uvedl, že „zůstavitelka zemřela jako svobodná, bezdětná, bez zanechání zákonných dědiců“; že „zůstavitelka zanechala závěť psanou vlastní rukou ze dne 7. 9. 1976 a její doplnění – změnu ze dne 25. 8. 1994“; že „touto závětí zůstavitelka odkázala své nemovitosti S. P., M. P., A. B., F. B., E. B., MUDr. K. S., J. S. a B. K.“; že dále „zůstavitelka závětí odkázala své koberce J.P. a své obrazy M. v R.“; že „ohledně dalšího majetku, zůstavitelkou zanechaného, byla závěť neurčitá, jak toto bylo potvrzeno usnesením Krajského soudu v Ostravě 10 Co 516/2005 ze dne 30. září 2005, které nabylo právní moci 25. ledna 2006, takže další zůstavitelčin majetek,
64
s ohledem na to, že zde nejsou zákonní dědici, připadl jako odúmrť státu“; že „dědici dědictví neodmítli a jsou způsobilí dědit“. K odvolání A. B., F. B. a E. B. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 29. 6. 2007, č.j. 10 Co 20/2007-1378, usnesení soudu prvního stupně „v napadené části, tj. ve výrocích I. až V. a ve výroku VII.“ potvrdil a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Uvedl, že „závěť zůstavitelky je neplatná v části, kde zůstavitelka uvedla, že \'nábytek a ostatní věci ať jsou prodány a peníze, ať jsou odevzdány tomu, kdo bude pečovat o její hrob a nechá sloužit mše svaté za ni a za její rodiče\'“; že „důvodem absolutní neplatnosti závěti v této části je skutečnost, že zůstavitelka neoznačila žádnou konkrétní fyzickou nebo právnickou osobu, které nábytek a další věci odkazuje“; že „odvolatelé mají pravdu v tom, že zůstavitelka nemínila odkázat uvedené věci státu, svou vůli však v závěti vyjádřila naprosto nekonkrétním a neurčitým způsobem, který není možno ani širokým výkladem zhojit“; že „stát uvedené věci nenabývá z titulu dědictví, nýbrž z titulu nároku na tzv. odúmrť“; že „pokud jde o námitky odvolatelů, že v řízení byla předložena padělaná závěť, pak tato skutečnost z obsahu spisu nevyplývá a kromě toho účastníci u jednání před soudní komisařkou dne 25. 4. 2003 prohlásili, že závěť uznávají a nevznášejí námitky“; že „jiná závěť v řízení objektivně zjištěna nebyla“; že „zůstavitelčiny obrazy, které jsou v napadeném usnesení popsány, byly správně přikázány M. v R. P. r.“ a že „zůstavitelčiny koberce byly správně přikázány J. P., neboť takto vyjádřila
jasně
a
srozumitelně
svoji
poslední
vůli
v
závěti
zůstavitelka“.
Proti tomuto usnesení podal A. B. dovolání. Namítá, že „celé řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci“; že „vady řízení spatřuje v chybném postupu soudů, které nesprávně zjistily majetek zůstavitelky a počet jejích dědiců“; že „v celém řízení, které nejenže probíhalo nepřiměřeně dlouhou dobu, od 30. 4. 2001 do 6. 8. 2007, byla soustavně porušována procesní práva jeho osoby, ale také dalších účastníků řízení, když soud neprováděl navrhované důkazy a zamítal námitky a návrhy“; že „došlo na úkor oprávněných dědiců k dědění pouze ve prospěch dědiců pana B. K., MUDr. K. S., J. S. a k neoprávněnému nabytí majetku zůstavitelky Č. r.“; že „nesprávné právní posouzení věci spočívá v nesprávném posouzení celé otázky dědění v dané kauze, a to zejména otázky závěti zůstavitelky, otázky počtu dědiců a v návaznosti na tuto skutečnost posouzení otázky připadnutí části majetku zůstavitelky státu-Č. r. jako odúmrť“; že „soudy pochybily, když 65
určily, že majetek zůstavitelky, koberce a obrazy mají připadnout J. P., respektive M. v R., jelikož zůstavitelka ve své závěti uvedla, že předmětné věci uvedeným subjektům nepřenechává, nýbrž jim mají být po jejím úmrtí darovány, což je v rozporu s ustanovením § 628 odst. 3 ObčZ.“; že „ve věci nejsou dány podmínky pro připadnutí majetku státu, když zůstavitelka zcela jasně stanovila ve své závěti své dědice“; že „jakékoliv podmínky připojené k závěti nemají právní následky, a v případě, nejsou-li v závěti zůstavitele stanoveny podíly, v jakých mají nabýt dědictví, platí, že jejich podíly jsou stejné“. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a OSŘ) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 OSŘ), přezkoumal napadené usnesení bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první OSŘ) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.45
Závěr: Zůstavitelka sepsala pro případ své smrti závěť, která kromě přesně rozděleného majetku mezi povolané dědice obsahovala větu: „nábytek a ostatní věci ať jsou prodány a peníze, ať jsou odevzdány tomu, kdo bude pečovat o můj hrob a nechá sloužit mše svaté za mě a za mé rodiče.“ Toto ustanovení závěti se stalo předmětem sporu o část majetku spadajícího do dědictví. Soud o této části majetku rozhodl, ţe připadne státu jako odúmrť. Zůstavitelka v závěti vyjádřila nekonkrétním a neurčitým způsobem svou vůli kdo má dědit, proto nebylo moţné ustanovit dědice pro tuto část zůstavitelčina majetku, nehledě na to, ţe po sobě nezanechala dědice, kterému by svědčil dědický titul ze zákona, a tudíţ není dědice, který by tento majetek zdědil. Zůstavitelka sice v závěti ustanovila dědice § 477 odst. 1, věta první ObčZ, ale neurčitě a nesrozumitelně, coţ odporuje ustanovení § 37 odst. 1 ObčZ. V části závěti o diskutovaném majetku se mimo neurčitosti dědice vyskytuje hned několik podmínek. Jednou z těchto podmínek je nařízení zůstavitelky, ţe majetek má být zpeněţen, čemuţ dědic můţe vyhovět, ale právní účinek to vůči němu nemá a za druhé vyzívá případného dědice k tomu, aby jako proti plnění za dědictví pečoval o její hrob a nechal ji a jejím rodičům slouţit mše svaté. Dědicové povolaní závětí 45
Rozhodnutí Nejvyššího soudu dostupné z [13.]
66
se sice odvolávají na ustanovení § 478 ObčZ, podle kterého jakékoliv podmínky připojené k závěti nemají právní následky a dále, ţe dědictví se dle ustanovení § 477 odst. 1, věta druhá ObčZ rozdělí mezi dědice stejným dílem, jestliţe v závěti nejsou podíly určené. Příkazem a podmínkami v závěti skutečně dědic právně vázán není (vyjma podmínky ustanovení náhradního dědice a příkazu k započtení dle ustanovení § 484 ObčZ) a podíly z dědictví jsou stejné v případě jejich neurčení. Ţalobci však opomněli, ţe nejsou zůstavitelčinými dědici ze zákona, a proto jim náleţí jen ta část majetku, kterou jim přímo v poslední vůli odkazuje, nikoli veškerý majetek, který zůstavitelka během ţivota nastřádala. Pokud by zůstavitelka po sobě zanechala dědice, který by dědil ze zákona, připadla by mu část majetku, jeţ neměla platného dědice ze závěti, případně stejným dílem bylo-li by dědiců v příslušné dědické skupině více. Z uvedeného případu vyplívá, ţe je velmi důleţité přesné označení dědice, kterým se zabývám také v kapitole 3.2.3 Obsah. Je tedy vţdy lepší identifikovat dědice tak, aby nemohlo dojít k jeho záměně nebo ke sporům, o jakou osobu se v závěti vlastně jedná. I kdyţ si zůstavitelka zřejmě chtěla zajistit, aby o ní bylo postaráno i po její smrti, odkázáním svého majetku nemůţe vynutitelně ovlivnit chování dědiců v budoucnosti k zůstavitelčině památce nebo věcem, které dědicům odkázala, ţádnou podmínkou ani příkazem. Výskyt podmínek či příkazů v poslední vůli nemá za následek neplatnost závěti nebo její části, ale vůči dědicům je po právní stránce podmínka neúčinná. Neznamená to však, ţe dědic jejím podmínkám a přáním nemůţe vyhovět podle svého svědomí.
67
4.2.4.1
Porovnání žaloby o určení dědického práva I a žaloby o určení dědického práva II
V závěti z případu 4.2.3 žaloba o určení dědického práva I zůstavitelka určila jako dědice toho, kdo se prokáţe dokladem o zaplacení pohřbu do hrobky k jejímu manţelovi. Soud v případě osoby, která se skutečně prokázala dokladem o zaplacení pohřbu, rozhodl, ţe je tato osoba stanovena dostatečně určitě, neboť taková osoba skutečně existuje a náleţí jí tím její dědický titul. Nejedná se o podmínku připojenou k závěti ve smyslu ustanovení § 478 ObčZ, neboť se nejedná o budoucí plnění, ale o vykonaný skutek, který měl pouze určit konkrétního dědice a podle kterého měl být dědic identifikován. Oproti tomu v posledním případu, v němţ zůstavitelka stanovila podmínku týkající se budoucnosti, nelze s přesností určit, která osoba bude v budoucnu skutečně o její hrob pečovat a nechá za ni slouţit mše svaté. Pokud by ustanovila dědicem konkrétní osobu a připojila podmínku, aby pečoval o její hrob a nechal slouţit mše svaté, identifikace dědice by byla určitá, ale podmínka by neměla právní následek. Jelikoţ ale dědicem určila přímo toho, kdo tyto činnosti bude vykonávat, nelze identifikovat takovou osobu a nejedná se o určité označení dědice ve smyslu ustanovení § 477 odst. 1 věty první ObčZ46 a § 37 odst. 1 ObčZ47.
46 47
zůstavitel v závěti ustanoví dědice právní úkon musí být učiněn určitě a srozumitelně jinak je neplatný
68
5. Shrnutí a návrh jak se vyvarovat chyb při pořizování poslední vůle
Pořízení poslední vůle má význam zejména tehdy, chce-li zůstavitel se svým majetkem naloţit pro případ své smrti jinak, neţ jak by majetek byl rozdělen zákonným dědicům, kdyby závět nesepsal. Pokud však poslední vůle obsahuje nedostatky, je na místě se obávat, ţe se stane terčem pro podání ţaloby osobou, která v této závěti bude o svůj podíl zkrácena. Velký důraz se proto musí klást na zákonem stanovené poţadavky, které v závěti nesmí pořizovatel opomenout. Jedná se například o vlastnoruční podpis pořizovatele, jenţ musí být umístěn na úplném konci listiny a datum, které musí být shodné s datem podpisu poslední vůle. Osoba pořizující závěť by měla mít na paměti, ţe rozhodný den, měsíc a rok uvedený v závěti není datum, kdy závěť byla sepsána, ale kdy byla zůstavitelovou rukou podepsána. Chce-li pořizovatel závěti její obsah upravit, doplnit nebo změnit, můţe k tomuto úkonu zvolit několik postupů. Nevhodným způsobem pro změny a doplnění v poslední vůli je škrtání a přepisování textu či vkládání vsuvek mezi jednotlivé věty, neboť takovéto zásahy do závěti by mohly být předmětem pochybností např. o pravosti těchto oprav, době kdy byly opravy provedeny nebo o skutečné a svobodné vůli pořizovatele. Doporučuji sloţitější, ale vhodnější způsob pro tento úkon, kterým můţe být například sepsání závěti nové, ve které se uvede kromě nového obsahu aktuální datum podpisu této závěti a podpis samotný. Původní listinu má moţnost pořizovatel buď zničit, čímţ můţe předejít určitým pochybnostem o aktuálnosti závěti, dovolávání se dědiců uvedených v původní závěti o svá práva nebo sporům o jeho způsobilosti či svobodné vůli, nebo můţe dřívější závěť ponechat, přičemţ bude pro určení dědických nároků rozhodné právě datum uvedené na poslední verzi. Dalším způsobem, jehoţ vyuţití můţe být vhodné zejména při pouhém doplnění závěti je na původní listinu uvést pod jiţ napsaný a podepsaný text nové údaje. Pod tímto doplněním musí být rovněţ aktuální den, měsíc a rok podpisu těchto údajů a podpis. V případě, ţe by dodatky v závěti nebyly podepsány nebo chyběl-li by datum podpisu, nebyla by závěť v této doplňkové části platná a dědictví by se rozdělilo mezi dědice pouze podle původního textu. Důleţitost těchto náleţitostí dokládám ţalobou v kapitole 4.2.1 Žaloba na neplatnost závěti z důvodu duševní poruchy, kde právě kvůli nesprávnému datu byla závěť uznána za
69
neplatnou, přestoţe byla napadena z jiného důvodu. Pokud by v této napadené závěti byla forma bezvadná, mohl být výsledek soudního sporu odlišný. Jestliţe by se prokázalo, ţe zůstavitel způsobilý k právním úkonům v době pořízení listiny byl, jeho majetek by připadl těm dědicům, které ve své závěti k dědění povolal. Z uvedeného je zřejmé, ţe formální stránka poslední vůle je naprostou nezbytností k tomu, aby byla platná. Neméně důleţitou poloţkou závěti týkající se jejího obsahu je přesná identifikace dědiců, kteří jsou závětí povoláni. Z případů ţalob uvedených v kapitole 4.2.3 Žaloba o určení dědického práva I a kapitole 4.2.4 Žaloba o určení dědického práva II je zřejmé, ţe označení dědice můţe být v mnoha ohledech velkým problémem. Není vhodné místo konkrétního označení osoby pouţívat neurčité indicie, podle kterých se bude později po dědici pátrat či o něm spekulovat. Také z tohoto důvodu jsem zvolila hned dvě ţaloby na určení dědice a to s různými výsledky. V jednom z těchto případů připadl dokonce majetek zůstavitelky státu jako tzv. odúmrť i přesto, ţe v závěti v dobré víře dědice povolala. Doporučuji důkladně zváţit jakým způsobem v závěti dědice ustanovit tak, aby nebylo pochyb, kdo je poslední vůlí k dědění skutečně povoláván. I kdyţ zákon výslovně nestanoví, jakými identifikačními údaji má pořizovatel dědice specifikovat, nepochybuji o tom, ţe nejvhodnějším způsobem určení dědice je uvedení celého jeho jména, případně příbuzenský vztah a datum narození, aby nemohlo dojít ke spekulacím v případě, ţe je v okruhu pořizovatele více takových jmenovců. Pořizovatel testamentu by se měl dále vyvarovat především ustanovením, ve kterých povolává osoby splňující určité podmínky nebo kterými povolává a ustanovuje osoby případných dědiců na základě vykonaných činů v minulosti, nebo dokonce v horším případě v budoucnosti. Formální či obsahová stránka však není jediným předmětem námitek namířených proti platnosti poslední vůle. Velký vliv můţe mít i doba pořízení poslední vůle. Není totiţ vyloučené, ţe osoba, která oddaluje sepsání závěti, nebude uţ mít moţnost poslední vůli pořídit v poţadovaných podmínkách. Pokud pořizovatel sepíše závěť za nepříznivého zdravotního stavu, můţe být tato listina napadena pro neplatnost právního úkonu z důvodu nezpůsobilosti k právním úkonům i v případě, ţe mu tato způsobilost nebyla soudem před jeho smrtí odejmuta. Z tohoto důvodu nedoporučuji vyčkávat se zhotovením závěti na poslední chvíli, kdy to bude jakousi nezbytností kvůli zdravotnímu stavu, ale naopak pořídit pro případ své smrti závětí ještě v době dřívější, aby nevznikaly pochybnosti o tom, zda v okamţiku sepsání poslední vůle byl k takovému úkonu pořizovatel způsobilý. Dalším způsobem, jak by mohl pořizovatel předejít případným sporům, je vyţádání
70
lékařského posudku o jeho zdravotním stavu znalcem z oboru lékařství ke dni pořízení závěti, aby po smrti nebyla jeho způsobilost k právním úkonům zpochybňována. Pro ochranu závěti dále doporučuji, aby ji pořizovatel uschoval na bezpečném místě a předešel tím jejímu zničení, ztrátě a odcizení, zásahům do jejího obsahu neoprávněnou osobou nebo po odhalení jejího obsahu nátlaku na její přepis pořizovatelem. Vhodným místem pro úschovu závěti případně jiných listin pořízených pro případ smrti je jejich uloţení u notáře nebo u soudu. Vyloučeno není ani uloţení u jiné osoby, ke které má pořizovatel listin důvěru a je přesvědčený o tom, ţe je po jeho úmrtí soudu doručí. Při výběru takové osoby však musí být velice obezřetný a důkladně uváţit, zda je tato forma úschovy skutečně vhodná. Doporučuji uschovat listiny spíše u notáře či u soudu, neboť ani nejdůvěryhodnější osoba nemůţe v některých případech předejít například zničení, odcizení nebo zneuţití uloţených listin a navíc pořizovatel nemůţe v době takovéto úschovy předvídat vývoj osobních vztahů s osobou uschovatele. Z uvedených ţalob o určení i jejich jednotlivých závěrů vyplívá, ţe pořizovatelé posledních vůlí by neměli zanedbávat váhu tohoto právního úkonu a měli by vynaloţit dostatečné úsilí pro vytvoření listiny, kterou odkazují majetek drahým osobám z jejich ţivota. Přestoţe se můţe zdát sepsání závěti jako jednoduchá formalita, na uvedených případech skutečných rozsudků je patrné, ţe i takovýto jednostranný právní úkon činí pořizovatelům značné potíţe. Náleţitosti, formu, uţívání výrazů či způsob uloţení závěti doporučuji prokonzultovat s notářem či právníkem i v případě, ţe si ji pořizovatel přeje mít uschovanou doma. Notář či právník na případné nedostatky listiny upozorní, poradí a poučí pořizovatele o tom, jak by měla závěť v souladu se zákonem vypadat nebo čeho by se měl pisatel vyvarovat, aby tento právní úkon nebyl předmětem námitek.
71
Závěr
Ve své bakalářské práci jsem se zabývala průběhem dědického řízení a problematikou závěti zůstavitele, která bývá předmětem mnoha sporů v dědickém řízení. Mým hlavním záměrem bylo pomocí shromáţděných rozsudků demonstrovat několik obvyklých situací, které mohou v průběhu řízení o dědictví nastat za předpokladu, ţe osoba pořizující pro případ své smrti závěť není dostatečně srozuměna o náleţitostech a pravidlech, které musí dodrţet. Závěť stejně jako jakýkoli jiný právní úkon musí splňovat zákonem stanovené poţadavky, aby nebyla ohroţena její platnost. Z konkrétních rozsudků jednotlivých případů uvedených v práci je patrné, jak zdlouhavé spory mezi dědici mohou probíhat z důvodu formálních nebo obsahových nedostatků či jiných vlivů na platnost závěti. Většině těchto sporů lze předcházet znalostí a dodrţováním zákonem daných náleţitostí právních úkonů uţ v době pořizování závěti a důsledně volenými výrazy a formulacemi v poslední vůli pouţitých. Přestoţe zákonem danými poţadavky jsme vázáni při kaţdém právním úkonu, dle mého názoru musíme být právě při pořizování poslední vůle výjimečně obezřetní. Pokud totiţ učiníme jakýkoliv jiný právní úkon, jsme za následky svého jednání, pochybení nebo neznalosti odpovědni my a musíme případným sporům a nedorozuměním čelit a bojovat o svá práva před soudem samy. V případě závěti ale moţnost nápravy nemáme, neboť následky, které způsobíme svou nedostatečnou znalostí, nemůţeme nijak ovlivnit a nést za svá pochybení plnou odpovědnost. Naopak následky za naše jednání ponesou osoby, které jsme z určitého důvodu chtěli zahrnout do naší poslední vůle. Osoby, které jsou nám blízké a kterým jsme chtěli zanechat majetek, jeţ jsme v průběhu ţivota nashromáţdili, budou čelit vleklým sporům před soudem a nepříjemným tahanicím s těmi, kdo jsou přesvědčeni o svém dědickém právu. Naše neznalost a neopatrnost můţe mít nakonec za následek, ţe naše vůle ustanovit dědice závěti před soudem neobstojí, a náš majetek, kterým jsme chtěli poděkovat osobám uvedených v neplatné závěti, se dostane do rukou těch dědiců ze zákona, které jsme pořízením závěti chtěli z dědění z jakéhokoli důvodu vynechat.
72
Seznam pramenů
Monografie 1.
Fiala, Roman. Přehled judikatury ve věcech dědických. Praha: ASPI, 2006. ISBN 80-7357-182-X
2.
Kučera, Rudolf. Dědictví. Praha: Linde, 2001. ISBN 80-7201-271-1.
3.
Mikeš, Jiří. Dědictví a právo : (právní poradce pro kaţdého). 1. vydání. Praha: Informatorium, 1993. ISBN 80-85427-10-9.
4.
Schelle, Karel; Schelleová, Ilona. Právní sluţba. 3. vydání. Praha: Eurolex Bohemia, 2006. ISBN 80-86861-90-2.
5.
Schelleová, Ilona a kolektiv. Civilní proces. Praha: Eurolex Bohemia, 2006. ISBN 80-86861-09-0.
6.
Schelleová, Ilona. Dědictví a dědické právo. 1. vydání. Praha: Computer Press, 2001. ISBN 80-7226-530-X.
Zákony 7.
Občanský soudní řád – zákon č. 99/1963 Sb., podle stavu k 08.02.2010, Ostrava: Sagit, 2010. ISBN 978-80-7208-798-3
8.
Občanský zákoník - zákon č. 40/1964 Sb., podle stavu k 19.01.2009, Ostrava: Sagit, 2009. ISBN 978-80-7208-729-7.
9.
Automatizovaný soubor právních informací ASPI
Internetové portály 10.
EPRAVO.CZ,
soudní
rozhodnutí:
označení
dědice
[online].
2007-07-10,
[cit. 2009-09-13]. Dostupné z WWW: ISSN 1213-189X
73
11.
EPRAVO.CZ, soudní rozhodnutí: vydědění a zájem projevovaný potomkem [online]. 2007-08-07, [cit. 2009-08-22]. Dostupné z WWW: ISSN 1213-189X
12.
IPRÁVNÍK, judikatura: rozhodnutí civilní: uvedení a umístění data a podpisu v závěti [online]. 2007-02-05, [cit. 2009-08-30]. Dostupné z WWW:
13.
NEJVYŠŠÍ
SOUD
ČESKÉ
REPUBLIKY,
Fiala,
R.,
rozhodnutí
NS:
21 Cdo 1920/2008 [online]. 2009-05-22, [cit. 2009-09-05]. Dostupné z WWW:
74
