Archivy | Texty | Ukázky | Paul Auster: Vynález samoty
Paul Auster: Vynález samoty Můj otec byl nejmladší a cely život nepřestával vzhlížet ke svým třem starším bratrům. Jako malému mu všichni říkali Sonny. Trápilo ho astma a alergie, ve škole se dobře učil, v Newarku hrál na křídle za žákovské fotbalové družstvo a běhal pět set metrů za školní atletický oddíl. Ze střední skoly vyšel v prvním roce hospodářské krize, několik semestrů studoval na večerní škole práva a pak toho nechal, stejně jako jeho bratři před ním. Čtveřice bratrů držela pevně při sobě. Jejich vztah vyvolával dojem takřka starodávné věrnosti. Ačkoli se od sebe lišili a v mnoha ohledech se dokonce neměli ani rádi, nepřemýšlím o nich jako o čtyřech nezávislých osobnostech, ale spíše jako o klanu, jako o čtverém obrazu pospolitosti. Tři z nich - ti nejmladší - se usadili jako obchodní společníci v jednom městě a čtvrtý, kterému ostatní tři pomohli založit vlastní podnik, žil jen o dvě města dál. Otec se s bratry vídal téměř denně. Celý život den co den, více než šedesát let.
Navzájem od sebe přejímali zvyky, slovní obraty, gestikulaci, a to v takové míře, ze bylo nemožné určit, od koho co původně pocházelo. Ve vztahu k bratrům byl otec neústupný - nikdy proti žádnérnu z nich neřekl jediné slovo. I je v jeho očích určovalo nikoli to, co dělali, nýbrž to, co byli. Jeslliže ho někdo z bratrů urazil nebo se dopustil něčeho nepatřičného, otec se k tomu odmítl vyjádřit. Je to můj bratr, říkal, jako by to vysvětlovalo vše. Bratrský vztah byl prvním zákonem, nezvratným postulátem, hlavním a jediným článkem víry. Věřit v něj bylo jako věřit v boha, jakákoli pochybnost se rovnala kacířství.
Jako nejmladší byl můj otec také nejoddanější a zároveň nejméně ctěný ze strany ostatních bratrů. Nejvíc ze všech pracoval, k synovcům a neteřím projevoval největší štědrost, a přesto to nikdo nikdy neuznal, natož docenil. Matka vzpomíná, že ve svatební den jí na hostině jeden z bratrů udělal nemravný návrh. Zdali ho mínil skutečně vážně, je věc jiná. Ale už jen to, že si ji dovolil takto zlomyslně dobírat, mnohé napovídá o jeho vztahu k mému otci. Něco takového se druhému na svatbě nedělá, ani vlastnímu bratrovi ne.
Ve středu klanu stála moje babička, nezlomná židovská máma, matka všech matek. Prudká, vzpurná, panovačná. Pravě společná oddanost k její osobě držela bratry tak těsně pospolu. Už jako dospělí muži, s vlastními manželkami a dětmi, k ní každý pátek večer věrně chodívali na večeři - sami bez rodin. Vztah k matce byl důležitý a měl přednost před vším ostatním. Celé to nejspíš muselo vypadat trochu komicky: čtyři velcí muži, každý přes metr osmdesát, na návštěvě u drobné staré ženy, o více než třicet centimetrů menší než oni sami.
Při jedné z nemnohých příležitostí, kdy přišli s manželkami, vstoupil náhodou do domu soused a početná společnost ho překvapila. To je vaše rodina, paní Austerová? zeptal se. Ano, odpověděla s pyšným úsměvem. To je— . To je— . To je— . A to je Sam. Odpověď souseda mírně zaskočila. A kdo jsou ty milé dámy? zeptal se. Babička lhostejně mávla rukou. Ta je —. Ta je —. Ta je —. A ta je Samova.
Kenoshské noviny se v jejím vypodobení rozhodně nemýlily. Skutečně žila pro své děti. (Obhájce Baker: Kam by žena s pěti dětmi šla? Nemůže bez nich být a jak sám pan soudce vidí, ony zase nemohou byt bez ní.) Zároveň však vystupovala jako tyranka, s častými záchvaty hysterie a křiku. Když se rozzlobila, tloukla syny po hlavě koštětem. Žádala poddanost a uměla si ji vynutit.
Když si jednou otec roznášením novin našetřil ohromnou sumu dosahující výše deseti či dvaceti dolarů a chtěl si koupit nové kolo, vešla matka k němu do pokoje, rozbila prasátko a úspory mu bez omluvy vzala. Potřebovala peníze na zaplacení účtů a otec neměl komu si postěžovat, kde ulevit své křivdě. Když mi to
vyprávěl, nechtěl mi ukázat, jak mu matka ublížila, nýbrž mi chtěl doložit, jak bylo dobro rodiny vždycky důležitější než dobro jejích jednotlivých členů. Třeba byl nešťastný, ale nestěžoval si.
To bylo vrtošivé pravidlo. Pro něj jako pro dítě to znamenalo, že se mu kdekoli mohl zhroutit svět, že si nikdy nemohl být ničím jist. Naučil se tedy nikomu nevěřit. Ani sám sobě nevěřil. Vždycky se totiž našel někdo, kdo mu předvedl, že to, co si myslí, je špatné, že to není k ničemu. A naučil se také nikdy po ničem příliš silně netoužit.
Můj otec žil se svou matkou až do doby, kdy byl starší, než jsem teď já. Zůstal doma poslední, ostatní mu dali matku na starost. Bylo by ale mylné tvrdit, že byl maminčin mazánek. Byl příliš nezávislý, bratři ho víc než dobře poučili a zasvětili do života dospělých mužů. Byl na ni hodný, choval se poslušně a pozorně, přistupoval k ní však s jistým - skoro až humorným - odstupem. Když se oženil, často mu telefonovala a dělala mu kázáni kvůli tomu či onomu. V takovém případě otec odložil sluchátko na stůl, přešel na druhý konec místnosti, několik minut se tam něčím zaměstnával, pak se vrátil k telefonu, pronesl něco neškodného na znamení, že ji poslouchá (jo jo, hm hm, přesně tak), opět odešel a tak pořád dokola, než se dosyta vymluvila.
Vzpomínám si na malou, seschlou osůbku, která sedávala v předním pokoji dvojdomku v newarské čtvrti Weequahic a četla si Jewish Daily Forward. Prestože jsem věděl, že ji musím políbit, kdykoli se s ní setkám, pokaždé mi z toho naskakovala husí kůže. Měla vrásčitý obličej a jakoby nelidsky měkkou kůži. Ještě horší byl její pach - ve kterém jsem mnohem později rozpoznal kafr, který si nejspíš dávala do zásuvek prádelníku a kterým za ta léta načichla látka všech jejích šatů. Tento čichový vjem jsem měl nerozlučně spjatý s predstavou „babičky“.
Co si pamaiuji, nejevila o mne prakticky žádný zájem. Jednou mi dala dárek - ohmatanou dětskou knížku, životopis Benjamina Franklina. Vzpomínám si, že jsem ji celou přečetl, a dokonce se mi z ní i leccos dodnes uchovalo v paměti. Například to, jak se na Franklina smála jeho budoucí žena, když ho poprvé uviděla - jak kráčí ulicemi Filadelfie s ohromným bochníkem chleba pod paží. Knížka měla modrý obal a byly v ní siluetové obrázky. Tou dobou mi muselo být tak sedm či osm.
Po otcově smrti jsem ve sklepě jeho domu objevil kufr, který kdysi patřil jeho matce. Kufr byl zamčený. Rozhodl jsem se ho s pomocí kladívka a šroubováku otevřít, neboť jsem se domníval, že by mohl obsahovat nějaké skryté tajemství, nějaký dávno ztracený poklad. Když přezka odskočila a já nadzvedl víko, ucítil jsem opět týž pach - vznášel se ke mně, bezprostředně, jasně, jako bych před sebou měl opět babičku. Jako bych právě odklopil víko její rakve.
Uvnitř nebylo nic, co by stálo za řeč - souprava nožů na porcování masa, hromádka bižuterie. A také parádní kabelka z tvrzeného plastu, jakási osmiúhelníková krabička s držátkem. Dal jsem ji Danielovi a ten si z ní okamžitě udělal přenosnou garáž pro svůj vozový park náklaďáčků a autíček.
Otec strávil celý život usilovnou prací. První práci si našel, když mu bylo devět V osmnácti si s jedním z bratrů zařídil opravnu rádií. S výjimkou kratičkého okamžiku, kdy dostal pomocné místo v Edisonově laboratoři (hned druhý den o místo přišel, protože jeho zaměstnavatel se dozvěděl, že je Žid), nepracoval otec nikdy pro nikoho jiného než sebe. Jako zaměstnavatel byl velmi náročný, mnohem náročnější než kdokoli jiný.
Opravna rádií se nakonec rozrostla na malý obchod s domácími spotřebiči a ten zase na velký obchod s nábytkem. V té době se začal zabývat také koupí a prodejem nemovitostí (zařídil například koupi domu pro svou matku) a postupně k obchodování s nemovitostmi přesouval stále větší pozornost, až se na něj zaměřil úplně. Jeho dva bratři coby společníci s ním přecházeli z jednoho podniku do druhého.
Každé ráno časně vstával, domů se vracel pozdě v noci a mezitím pracoval, stále jen pracoval. Žil v zemi jménem práce a byl jedním z nejhorlivějších vlastenců. To ale neznamená, že by pro něj práce byla radost. Hodně pracoval, protože chtěl vydělat co nejvíce peněz. Práce představovala prostředek k dosažení cíle - k získáni peněz. Ani cíl ho však nenaplňoval radostí. Jak v mládí napsal Marx: „Jsou-li peníze poutem, které mne váže k lidskému životu, které váže společnost ke mně, které mne pojí s přírodou a člověkem, nejsou potom peníze poutem všech pout? Nemohou rozpojovat a spojovat všechna pouta? Nejsou tedy univerzálním nástrojem odloučení?“
Celý život snil o tom, že se stane milionářem, že bude nejbohatším mužem na světě. Netoužil ani tak po penězích jako po tom, co představovaly - nejen úspěch v očích světa, ale i způsob, jak se stát nedotknutelným. Mít peníze znamená víc, než že si člověk může koupit, co chce: znamená to, že svět se člověka netýká. Tedy peníze ve smyslu ochrany, nikoli radosti. Otec jako dítě peníze neměl, a proto byl vystaven rozmarům světa; představa bohatství mu splynula s představou úniku - úniku od zla, utrpení, nutnosti být obětí. Nesnažil se koupit si štěstí, snažil se pouze vykoupit z neštěstí. Peníze byly všelékem, zhmotněním nejhlubších, nejnevýslovnějších tužeb, které v sobě jako člověk skrýval. Nechtěl je utrácet, chtěl je mít, chtěl vědět, že je má. Nebyly mu elixírem, nýbrž, protijedem - malou lahvičkou léku, kterou si člověk bere s sebou do kapsy, když se vydává do džungle - pro případ, že by ho uštkl jedovatý had.
Jeho neochota vydávat peníze byla chvílemi tak silná, že skoro přerůstala v chorobu. Nikdy nedospěla tak daleko, že by si odpíral, co potřeboval (neboť jeho potřeby byly minimální), projevovala se však jinak když už musel něco koupit, pokaždé zvolil tu nejlevnější možnost. Úsporné nakupování se mu stalo způsobem života.
To automaticky vedlo k jakémusi primitivismu vnímání. Všechny rozdíly se stíraly, všechno se převádělo na nejmenšího společného jmenovatele. Maso bylo rnaso, boty byly boty, pero bylo pero. Co na tom, že si člověk mohl vybrat mezi plecí a svíčkovou, že existovala kuličková pera za třicet devět centů na jedno použití a inkoustová plnicí pera za padesát dolarů, která vydržela dvacet let. Skutečně pěkná a kvalitní věc téměř budila hrůzu: to, že za ni člověk musel zaplatit přemrštěnou cenu, svědčilo o její morální pochybnosti. V obecnější rovině to přecházelo ve stav neustálé vjemové omezenosti - tím, že před tolika věcmi zavíral oči, se zříkal těsného kontaktu s tvary a strukturami světa, vzdaloval se možnosti estetických prožitků. Jeho oči hleděly na praktický svět. Každá věc měla hodnotu a cenu a cílem bylo získat věci, které člověk potřeboval, za cenu, která se co nejvíce blížila jejich hodnotě. Každou věc chápal jen ve vztahu k její funkci a posuzoval pouze podle toho, kolik stála, nikdy v ní neviděl předmět sám o sobě se specifickými vlastnostmi. Z mého hlediska se mu svět musel v jistém smyslu jevit dosti fádní. Jednotvárný, bezbarvý, plochý. Díváme-li se na svět pouze z hlediska peněz, nakonec ho přestaneme vidět úplně.
Jako dítě jsem se za něj na veřejnosti někdy styděl. Dohadoval se s prodavači v obchodech, rozčiloval se nad vysokými cenami, přel se, jako by bylo v sázce samo jeho mužství. Zřetelně si vybavuji, jak se ve mne v takových chvílích všechno stáhlo, jak jsem si přál být kdekoli na světě, jen ne tam, kde jsem právě v tu chvíli byl. Z paměti se mi vyděluje příhoda kolem nákupu baseballové rukavice. Dva týdny jsem denodenně cestou ze školy chodil do obchodu obdivovat rukavici, kterou jsem chtěl. Když mne pak otec jednou kvečeru do obchodu vzal, aby mi ji koupil, vybuchl na prodavače tak, že jsem se bál, že ho rozsápe na kusy. Celý vyděšený a s těžkým srdcem jsem mu řekl, aby si s tím nedělal hlavu, že tu rukavici vlastně už ani nechci. Když jsme z obchodu odcházeli, nabídl mi, že mi koupí kornoutek zmrzliny. Ta rukavice stejně nebyla pěkná, řekl. Jednou ti koupím lepší.
Lepší pochopitelně znamenalo horší.
A ty věčné nářky, že v domě necháváme rozsvíceno příliš mnoho světel. Zásadně vždycky kupoval žárovky s co nejnižším výkonem.
To jak se vždycky vymlouval, proč nás nikdy nevezme do kina: „Proč se někam trmácet a utrácet hory peněz, když to za pár let stejně poběží v televizi?“
Příležitostné rodinné návštěvy restaurací: vždycky jsme si museli objednat to, co bylo na jídelním lístku nejlevnější. Stal se z toho jakýsi zavedený zvyk. Tak, tak, pokýval pokaždé hlavou, to je ta správná volba.
O mnoho let později, když jsme se ženou bydleli v New Yorku, nás někdy brával na večeři. Postup byl přesně stejný - v okamžiku, kdy jsme vložili poslední sousto do úst, se zeptal: „Půjdeme?“ Ani pomyšlení na zákusek.
Jako by se stále cítil nesvůj, jako by nikdy nebyl ve své kůži. Nikdy nedokázal klidně sedět, nezávazně konverzovat, na chvíli od všeho „vysadit“.
Neustále kolem sebe šířil nervozitu. Pořád jako by byl na odchodu.
Zbožňoval drobné důmyslné kličky a udělátka a pyšnil se tím, že po svém dokáže přechytračit svět. Lakota, kterou projevoval v těch nejzákladnějších životních věcech, byla stejně směšná jako skličující. V autech, kterými jezdil, vždycky odpojoval počitadlo kilometrů, aby zfalšoval celkovou najetou vzdálenost a při prodeji dostal víc. V domě vždycky všechno opravoval sám, nikdy si nezavolal řemeslníka. Protože měl technické nadáni a věděl, jak co funguje, podivně všechno zjednodušoval a jako materiál bral, co bylo právě po ruce; k řešení technických a elektrických závad používal nejrůznější provizoria - místo aby vydal peníze na pořádnou opravu.
Trvalá řešení ho nikdy nezajímala. Neustále jen něco někde záplatoval, tu nalepil záplatu, tam nalepil záplatu, nenechal svou loď nikdy klesnout ke dnu, ale nikdy ji také nenechal doopravdy plout.
Oblékal se způsobem jako by z doby před dvaceti lety: laciné syntetické obleky z výprodejů, boty prodávané volně z košů v suterénech obchodních domů. Jeho nezájem o módu nejen vypovídal o jeho lakotě, ale podtrhoval dojem, že žije jakoby mimo tento svět. Oblečení, které nosil, jako by bylo výrazem jeho samoty, hmatatelným potvrzením jeho nepřítomnosti. Ačkoli - co se peněz týče - na tom byl dobře, vypadal jako chudák, jako venkovan, který právě přijel ze statku.
V posledních letech života se to trochu změnilo. Návrat do svobodného stavu ho nejspíš přiměl si uvědomit, že chce-li vést společenský život, musí patřičně vypadat. Ne že by si začal kupovat drahé oblečení, ale přinejmenším změnil styl šatníku: namísto nevýrazné hnědé a šedé se objevily jasnější barvy,
zastaralé modely nahradila křiklavá elegance. Kostkované kalhoty, bílé boty, žluté roláky s velkými přezkami. Vzdor všemu snažení se k němu tohle oblečení jaksi nehodilo. Neladilo k jeho osobnosti. Při pohledu na něj člověk nemohl nevidět chlapečka nastrojeného od rodičů.
Přeložila Petra Kůsová