Archivy | Texty | Články | Umění komiksu
Umění komiksu Crumb je nejvlivnějším kreslířem své a možná kterékoliv generace. Jeho práce odráží idiosynkratickou škálu fascinací – tajemnou hudbu dvacátých let, každodenní pouliční scény, ženské formy – to vše se dokázalo zalíbit široké veřejnosti. Začínal s ručně malovanými komiksy a v 60. letech se podílel na tvorbě undergroundových časopisů. Návštěvníci Festivalu spisovatelů Praha měli možnost autora osobně potkat v roce 2009. Robert Crumb mě požádal, abych jako místo jeho bydliště uvedl Albánii. Chtěl tak odradit chtivé jakoby poutníky, aby se drali k jeho dveřím. Jeho středověká vesnice je ale tak daleko od Spojených států, že to zabere hodně houževnatosti, aby ji člověk našel. Zjistil jsem, že vesnické zdi jsou tak dlouhé, že skrz ně sotva projede to nejmenší francouzské auto. Chci říct albánské.
Ale i tuto malou komunitu rozrušilo, když přišel čas na neobyčejně detailní ilustrování knihy Genesis, která vyšla vloni. Stejně jako klášterní písař se upnul na svou vizi a odebral se do bezútěšného horského příbytku mimo město. Pracoval několik týdnů bez jakéhokoliv kontaktu s lidmi. Tyto hory ubytovaly v minulosti hned několik heretiků. Crumbovo Genesis je ale aktem textové oddanosti – cílem je být precizní do poslední čárky.
Začněme rovnou s Genesis. Kde se ta kniha vzala?
No, pravda je vlastně trochu hloupá. Udělal jsem to pro peníze a rychle mi to začalo vadit. Šlo o obrovské množství práce – čtyři roky práce, která skoro nestála za to. Příliš jsem naléhal na detaily. U komiksu si musíte vytvořit aspoň nějaký druh rukopisu. Jednotlivé kresby nemohou vypadat jako detailní rytiny. Průměrný čtenář ve skutečnosti netouží po všech těch detailech. Ruší to čtení. Ale já si prostě nemůžu pomoct a asi jde o nějakou obsedantně kompulzivní poruchu.
Ale taky to vypadá, že jste tu práci dělal dobrovolně a rád…
Snažil jsem se být uctivý. Rozhodl jsem se, že si z textu legraci dělat nebudu. Nechtěl jsem kresby prokládat vtipy. Přiznávám, párkrát mě to lákalo, ale později jsem to překreslil, protože to odvádí od textu. Lidem, kteří věří, že Bible je božím slovem, se ale stejně nezavděčíte. Najdou chyby. Židům se to líbit nebude, protože zobrazuju Boha. Křesťanům zas vadí, že ukazuju lidi, jak mají sex.
Poukázal jste na hodně podivností.
Nejlepší veřejnou službou je to, když vše odhalíte až na kost. Platí to i pro nejpodivnější příběhy. Bibli nenapsali pro zábavu. Je to opravdová míchanice. Příručka všeho možného.
Četl jste jako dítě komiksové verze Bible?
Nečetl. Nezajímalo mě to. V pubertě jsem si prošel krátkým obdobím náboženského fanatismu. Znamenalo to ale jen předříkání různých modliteb a tak podobně – jak to bývá u katolických rituálů. Můj bratr Charles uctíval svatého Františka. Chodil kolem s kameny v botách. Brzy jsme to ale prokoukli. Já i bratr jsme začali církev zpochybňovat a vše se před námi rychle rozpadlo.
Bylo pro vás vyobrazení Boha výzvou?
V roce 2000 jsem měl sen, v kterém jsem Boha viděl. Měl rysy skoro jako Mel Gibson, nebo Charlton Heston. Vypadal drsně a zároveň utrápeně. Před něčím mne varoval. Velmi krátce mne varoval před nějakou ničivou silou, která se zvětšuje. Vzhledem k tomu, že má rád Zemi, nebo tuto realitu, nebo jakkoliv jinak tomu chcete říkat, určil mě jako jednoho z lidí, jejichž úkolem je tuto realitu před ničivou silou chránit. Když jsem se snažil vymyslet jak Boha nakreslit, vzpomněl jsem si na ten obraz. Ve snu jsem se mu díval do obličeje jen zlomek sekundy a bylo to bolestné. Jeho obličej byl tak krutý a přitom utrápený.
Když jste vyrůstal, jaké knihy skrýval dům Vaší rodiny?
Doma jsme žádné knihy neměli. Moje matka na začátku 50. let koupila soubor encyklopedií a to bylo všechno. Nestály za nic. Matka pak také četla filmové a detektivní časopisy, otec četl noviny. To bylo vše.
Říkal jste, že jste dyslektik. To Vás v dětství přivedlo ke komiksům?
Jediné opravdové knížky, které jsem četl, byly ty školní. Byly otravné. Vůbec mě to nezajímalo a četl jsem velmi pomalu a taky jsem se přitom zajíkal. Měl jsem problém i s komiksy, kde bylo hodně textu. Vlastně mi to zabralo desítky let, než jsem se naučil dobře číst.
Teď ale do svých komiksů začleňujete textů hodně. Píšete každé jednotlivé písmeno. Je to asi hodně pracné…
Když píšete pomalu, máte i víc času přemýšlet nad tím, jak věci pojmenovat. Na stroji nepíšu, všechno zaznamenávám ručně. Dávám si načas. Přemýšlím, jak jednotlivé věci nejlépe vyjádřit. Během svého života jsem toho napsal hodně. Hodně korespondence, také si vedu deník. Komunikování skrze papír pro mne bylo jednodušší, než komunikace z očí do očí.
Když jste byl mladý, uvažoval jste nad kariérou spisovatele?
Ke kreslení komiksů mě přivedl můj bratr. Byl jsem ještě malý a bylo to jediné, co mi opravdu šlo. Také jsme se hodně dívali na televizi. Popravdě jsem byl dítětem pop-kultury.
Přemýšlel jste někdy nad studiem na vysoké?
Ani v nejmenším, nebyly na to peníze.
Jak jste se seznámil s Kurtzmanem?
V létě 1964 jsem začal pracovat pro časopis Help!. Poslal jsem tam pár kreseb. Měli tam sekci, kde otiskovali kreslené vtipy z pera amatérů. Kurtzmanovi se moje kresby natolik líbily, že mi napsal zpátky. Pořád mám ten dopis z roku 1964. Píše mi tam, abych mu poslal víc věcí. To jsem také udělal.
Byly ty kresby otextované?
Vlastně to byly pantomimy. Kocour Fritz a jeho příběhy. Terry Gilliam tam pracoval jako Kurtzmanův asistent. Pozval mne do New Yorku a tak jsem mohl pár měsíců v létě 1964 s Gilliamem pracovat. Pak jsem se v září oženil a odjel do Evropy. Po návratu do Clevelandu na jaře 1965 už Terry Gilliam odcházel a Kurtzman mě znovu pozval do New Yorku s tím, abych nastoupil na Gilliamovo místo jako zástupce editora. Hned jsem se do toho pustil. Obdivoval jsem Kurtzmana natolik, že byl mým hrdinou. V jeho přítomnosti jsem choval jako tesklivé dítě. Do New Yorku jsem přijel v létě 1965 a hned se dostavil do kanceláře. Kurtzman stál na chodbě a vypadal, jak kdyby ho postřelili. Chlapi odnášeli z kanceláře nábytek. Ptal jsem se, co se to děje? On odpověděl: „Vydavatel se rozhodl, že časopis zavře. Je konec“. Poté dodal, abych si nedělal starosti. Prý mi najde práci. Tak mne představil jednomu chlápkovi z Topps Bubble Gum Company v Brooklynu. Pracoval jsem nakonec pro ně. Mnozí dobří umělci pro ně pracovali. Art Spiegelman například. Přišel s nápadem na Garbage Pail Kids. Vydělali na něm balík.
Jak dlouho jste byl v New Yorku?
Zůstal jsem tam devět měsíců. Během nich jsem se pokoušel uživit jako komerční umělec. Na můj vkus to bylo ale příliš soutěživé. Všude kolem bylo příliš mnoho ambiciózních umělců. Nezvládal jsem to a vrátil jsem se do Clevelandu. Pořád jsem bral LSD a nějak se neměl k závodění v práci.
Považoval jste se za součást radikální proti-kultury?
Marty byl velice politický. Svezl jsem se s ním. Z mé strany se ale nedalo mluvit o vášních. Souhlasil jsem s tím vším, ale na politických demonstracích jsem byl nervózní. Většinou mi takoví ti chlápci, co by nejradši zbořili stát, lezou na nervy. Bral jsem LSD. Byl jsem takový nezaujatý pozorovatel.
Jak jste se cítil? Byl jste uprostřed toho všeho.
V lednu 1967 jsem v baru potkal dva týpky, kteří měli namířeno do San Francisca. Zeptal jsem se, jestli můžu jet s nimi a oni že jo. Byl jsem zaseklý v Clevelandu ve svých třiadvaceti letech. Měl jsem nudnou práci a mladou, nejistou manželku. Nutně jsem se odtud potřeboval dostat a tohle byla moje šance. Tu noc jsem s nimi odjel. Opustil jsem ženu, ani jsem jí nic neřekl. Opustil jsem i práci. Vše co jsem měl, byl blok na kreslení a nějaké drobné. Po třech dnech naše staré auto dojelo do San Francisca.
Znali nějakého chlápka v North Beach. Tak jsme se usadili v jeho malinkatém bytě. Potuloval jsem se po Haight-Ashbury, protože mi řekli, že to je to místo. Seděl jsem v místě, které se jmenovalo psychedelický obchod. Přemýšlel jsem: co budu dělat? Nemám peníze, nemám vůbec nic. A nejednou do obchodu vešel známý z Clevelandu. Vzal mě k sobě domů, kde jsem pak bydlel několik týdnů. Pak jsem se začal cítit provinile a zavolal své ženě. Přijela za mnou i s našimi společnými úsporami. Pořídili jsme si byt a já začal pracovat pro společnost na výrobu papírových přání. Také jsem začal kreslit komiks pro jedny undergroundové noviny. Brali všechno, nebyli moc vybíraví.
V San Francisku tehdy vycházely jen malé noviny?
Začal jsem kreslit takové psychedelické obrázky. Rychle se to ujalo. Ostatní undergroundové noviny je začaly také otiskovat. Nebyly v tom žádné peníze. Užíval jsem si ale všechno, co šlo do tisku. V té době to ze mě doslova teklo samo. Pak přišel z Filadelfie chlápek jménem Brian Zahn. Navrhl mi, abych udělal celý komiks. Tak vznikl Zap Comix. Byl to můj sen: nakreslit svůj vlastní komiks. Nemohl jsem uvěřit, že mi to Zahn navrhnul. Řekl mi, že zaplatí za celý komiks! Wow!
Pořád jste bral LSD?
Užíval jsem LSD pravidelně, vždy jednou za pár měsíců. Byl jsem v divném stavu. Ty vize mne dost ovlivňovaly. Snažil jsem se je kreslit a pak shlukovat do komiksu. Stylisticky byly založené na groteskním vulgárním humoru komiksů ze třicátých a čtyřicátých let.
Jak jste přišel na hlavní postavy? Jako například na Mr. Naturala?
Všechny tyhle postavy vzešly z onoho bláznivého vizionářského období, které jsem nemohl zarazit. Bylo to živelné a já bláznil. Opravdu mimo. Bylo to něco jako schizofrenie. Vypadalo to jako umění těch lidí z blázinců. Cokoliv mohlo mít na mé kreslení vliv. Cokoliv, co jsem slyšel. Na začátku roku 1966 jsem byl v Chicagu a hrálo tam rádio. Byla to černá stanice a moderátor řekl: To byl Mr. Natural. A tak jsem začal kreslit Mr. Naturala, tohoto vousatého gurua. Prostě to přišlo. Myslel jsem si, hej, to vypadá docela dobře. Pak jsem si s ním hrál trošku víc.
Jak jste se dostal k zakázce na nakreslení alba pro Janis Joplin?
Můj komiks se jí líbil. Jednou ke mně přišla a zeptala se, jestli bych jí nenakreslil obal desky. Měl jsem Janis jako člověka moc rád, proto jsem souhlasil. Z jejich kapely jsem tolik urvaný nebyl, ale Janis byla rozhodně velmi talentovaná zpěvačka.
Film o Vás (prostě nazvaný Crumb) byl vrcholem toho, jak moc se dá někdo pozorovat.
Zničující.
Byl to ale velmi sympatický portrét.
S Terrym Zwigoffem jsme se přátelili přes dvacet let. Terry je sympaťák a sdílíme společně některé zájmy. Také je sběratelem, miluje starou muziku a staré komiksy. Je chytrý a navíc výborný střihač. Zároveň se mnou sdílí vizi a negativitu. Rozumí mi a zná velmi dobře můj svět. Myslím, že odvedl dobrou práci. Sledovat to bylo ale nesnesitelné. Je to velmi intimní film. Nikdy jsem si nemyslel, že bude mít film takový úspěch. Třeba pár lidí se na něj podívá, říkal jsem si. Kdo by ale řekl, že bude tolik navštěvovaný? Kdo by řekl, že ho uvidí Alinina matka? Nebo moji příbuzní v Minnesotě? Všichni tihle mě začali poté nenávidět.
Film ukázal některé velmi sexuální kresby.
Velmi bizarní sexuální fantazie. Měl jsem nutkání kreslit své sexuální fantazie a pak je vnutit veřejnosti.
Docílil jste tím něčeho?
Jo, myslím, že ano. Když jsem se do toho poprvé – někdy v roce 68 nebo 69 - pustil, byli někteří moji obdivovatelé šokováni. Nejvíc to vadilo ženám, samozřejmě. Ztratil jsem přízeň všech žen. Nejsem antifeminista a mám rád silné, nezávislé ženy na způsob matek z Genesis – takové ty, co mají muže zvládnuté. Ty sexuální fantazie byla úplně jiná část mého já. Když to začalo vycházet, nemohl jsem už déle být nejmilovanějším hippie kreslířem komiksů v Americe. Také rasistické obrazy, které jsem použil, odradily velké množství lidí. Několik mých obránců říkalo: on jen naprosto upřímně popisuje mužskou mentalitu. Odhaluje myšlenky, které v sobě muži skrývají. S tím musím souhlasit. Jen jsem se odhalil.
Co Vás vedlo k takové otevřenosti?
No, možná mě inspirovalo LSD. Díky tomu jsem se naučil prostřednictvím komiksů odhalovat mé vnitřní já. Ruku v ruce s duchovní nebo pozitivní stránkou kráčí ale také temná stránka, kterou jsem až do určitého momentu v sobě zadržoval. Velký zlom nastal poté, co jsem poprvé viděl práci S. Clay Wilsona. Kreslil všechno, co viděl v hlavě. Bylo to násilnické, bláznivé a sexuální. Viděl jsem to a řekl: Ok, všechno je možné. Ukážu to úplně všechno. Někdy se snažím podrobit staré komiksy psychoanalýze. Třeba Big Ass Comics, který jsem nakreslil v roce 1969 nebo 1970. Byly to příběhy plné sexuálních fantazií. Snažím se zjistit, co opravdu znamenaly. Jsou tam takové velké silné okřídlené ženy. Monstra, která mají hlavy predátorů, špičaté zobáky a ženská těla. Nejsou tam žádní muži. Je to plné přitažlivosti a zároveň strachu. Dejte mi dvacet let na gauči u Freuda a možná na to přijdu.
V té době se také objevila postava R. Crumba ve Vašich komiksech.
Využil jsem sebe sama jako postavu v úvodu k několika prvním dílům Zap Comixu. Ukázal jsem sebe sama ve ztřeštěné kresbě. Nejdřív to bylo obtížné. Své osobní zkušenosti jsem skrýval v ostatních postavách.
Je to zajímavý vývoj. Umělec kreslící komiksy se sám stává postavou v komiksu.
Justin Green a Aline byli prvními, kdo začali tvořit čistě autobiografické komiksy. Aline byla vůbec první ženou na světě, která se do toho pustila.
Jaký je Váš další projekt?
Aline a já připravujeme příští knihu společně. Je to velmi jednoduché, ve srovnání s Genesis. Prostě se pořád dokola překreslujete. Práce s Aline je opravdu jednoduchá, protože se chová jako židovský komik. Prostě to ze sebe chrlí ven, stejně jako Phil Silvers nebo Don Rickles. Když je nablízku, píše se to samo.
Proč jste se přestěhoval do Francie?
To celé zorganizovala Aline. Jednoho dne jsem se prostě probudil ve Francii. Začínal jsem mít z života v Americe fobii. Francie se mi líbí. Vypadá to, že společnost je tam v tuto dobu lepší.
Považujete se za emigranta?
Nepohlížím na sebe jako na součást tradice, ale asi opravdu jsem. Henry Miller se často vracel do Francie během třicátých let. Poprvé tu byl v roce 1929. Když opakovaně opouštěl Ameriku, psal, že v ní žádná kultura není. Prý tam není nic kromě vysokých budov a pšeničných polí. Cokoliv, co Amerika produkuje, pozbývá ceny. A já si říkám, Proboha, ten chlap žil během jedné z nejbohatších období americké kultury. Byl mladý, chodil do tančíren, užíval si vše, co New York nabízel. Nepřidával tomu ale žádnou hodnotu. Naprosto ctil evropskou kulturu, což bych v té době dělal asi taky.
Stáváte se Francouzem?
Ne. Jsem outsider. Vždycky budu outsider.
Autor: Ted Widmer, Paris Review úryvek z rozhovoru přeložil Tomáš Rákos
foto © Petr Machan, Festival spisovatelů Praha 2009
