Herci bez pocitu samoty

Herci bez pocitu samoty

Západočeský Cheb a jeho divadlo byly v prvních říjnových dnech dějištěm již 15. ročníku přehlídky Divadlo jednoho herce. Tento festival, který se jako bienále koná v nejzápadnějším divadle v Česku už třicet let, je jedinou podobnou profesionální přehlídkou svého druhu u nás.

Žánr monodramatu, před rokem 1989 hojně vyhledávaný, se totiž v devadesátých letech mezi profesionály netěšil příliš velké pozornosti. Poslední léta ukázala, že se situace mění: monodrama se stalo vyhledávanou možností alternativních tvůrců i sympatickým zpestřením klasické činohry.

Třináct inscenací, které byly v průběhu letošního festivalu uvedeny, představilo reprezentativní průřez domácí tvorbou - na programu byly tradičnější inscenace založené na působivých hereckých výkonech, moderní pantomima, interaktivní divadlo, autorské divadlo, taneční sóla. Ozdobou byla samozřejmě i nemalá účast zahraničních umělců a tvůrců.

„Oproti minulým ročníkům byly změny v zásadě dvě," řekl umělecký šéf Západočeského divadla v Chebu Zdeněk Bartoš. „Jednak jsme přehlídku plně profesionalizovali, to znamená, že už nezveme amatérské herce a performery, kteří si dají dohromady nějaké monodrama, ale herce, kteří se s tím v rámci profesionálních divadel či nezávislá produkce živí. Tou druhou věcí je, že jsme plně dostáli tomu, že je to přehlídka mezinárodní. Dokonce jsme ani zahraniční umělce nemuseli oslovovat, ale přihlásili se sami. Takže bylo z čeho vybírat. Nabývám pocitu, že se monodrama pomalu vrací i do kamenných divadel. Máme radost, že festival má po všech stránkách velmi dobrou úroveň," dodal Zdeněk Bartoš.

1/7


Základem divadla jednoho herce je monolog, který je však pouze formou monodramatu. Délka inscenace bývá většinou kratší oproti jiným divadelním hrám. Tato forma se používá také v operním a hudebním dramatu, zvláště pak v 18. století se tak označovalo mluvené drama s hudebním doprovodem. Bylo významnou součástí starořeckého divadla. Jeho další rozvoj se poté odehrál v 18. století.

Pravděpodobně nejznámějším monodramatem poslední doby je Lidský hlas Jeana Cocteaua, který tuto jednoaktovku napsal v roce 1930. U nás je tato hra známá především v podání Jaroslavy Adamové v inscenaci v Divadle Viola z počátku 70. let, v režii Josefa Henkeho. V současnosti lze toto představení zhlédnout například v podání Zuzany Bydžovské, v režii Alice Nellis.

PESTRÉ ČTYŘI DNY

Bohatou nabídku zahájila inscenace libereckého Divadla F. X. Šaldy Jašek. V roli herečky, která se rozhoduje mezi kariérou a úlohou matky, se v režii Mileny Šajdkové představila Jana Kabešová - Vojtková . Přivádí na jeviště sedmnáct situací sedmnácti běžných dnů ze života Magdy Klimkové neúspěšné varšavské herečky, která je ochotná udělat cokoliv, aby její sedmiletý syn Jašek konečně vylezl zpod stolu, kde se schovává už mnoho týdnů po bolestném rozvodu rodičů

Monodrama prestižního souboru fyzického divadla Teatr Novogo Fronta Dybbuk patřilo svým pojetím k netradičním představením. Irina E. Andreeva představila svou inscenaci o ženské energii vesmíru a jejím projevu v duši člověka. Co je to za otázku, na kterou neexistuje jednoznačná odpověď? Beztvářnost v masce tváře? První neznáš, druhé nevidíš, třetí si nepamatuješ. Tato inscenace sklízela úspěchy mj. i ve Spojených státech. Například The Washington Post napsal: Irina Andreeva působí v inscenaci Dybbuk jako nadpřirozené zjevení...výbušná...duše s nadšením vstupující do jiného těla." Philadelphia Inquirer se vyjádřil takto: "Andreeva je mistrem sebekázně a na svých čistých, přesně

2/7


vypočtených pohybech staví napětí, které nikdy nepolevuje. Teatr Novogo Fronta v roce 1993 založili v St. Petersburgu v Rusku Irina Andreeva a Aleš Janák. Jejich první práce vycházely z experimentu na poli vztahu mezi tělem umělce a prostorem kolem něj. První inscenace Vremja Durak (Hloupý Čas, 1994) bylo uvedeno na evropském turné a jeho tématem byl strach z toho, co může přinést budoucnost v Rusku. Po úspěchu inscenace a celého turné se soubor usadil v Praze, kde dodnes připravuje a realizuje své ojedinělé inscenace. V divadle se vystřídali umělci z České republiky, Japonska, Ruska, Kanady, Itálie, Slovenska, Německa, Rakouska, Francie, Sardinie, Švédska, Jugoslávie, Toga, Polska, Řecka a Dánska. Mezinárodní povaha souboru je charakteristická i pro jeho současné složení.

Se svou novou inscenací se představilo hostitelské Západočeské divadlo. Letos se „jednou herečkou" stala Diana Toniková, nositelka Ceny rektora JAMU. Příběh o mezikulturních překvapeních, která tu může zažít cizinka - v tomto případě Irka - s ní připravil překladatel a režisér Julek Neumann, vycházeje ze zkušeností své vlastní ženy.

Když se narodíte jako běloch v Africe, listování rodinným albem může vyvolávat řadu zneklidňujících otázek. Yvette Coetzee, autorka a herečka, se rozhodla pustit do hledání odpovědí v monodramatu Žádné palmy. Žádní lvi. Žádné opice . V roce 1904 se její pradědeček vydal do tehdejší Jihozápadní Afriky bojovat jako voják v Hererské válce, která se stala první genocidou 20. století. Později koupil farmu západně od Windhoeku, kde autorčina babička žije dodnes. Tato 89letá žena stále mluví německy, sleduje německou televizi, zkrátka lpí na „své" kultuře i v Namibii dnešních dnů. Sledujeme rodinné historky a líčení každodenních událostí napříč čtyřmi generacemi přistěhovalců, odraz celého století světových dějin: od počátků krátkého období německého kolonialismu, přes nacismus sledovaný z opačné polokoule, pak apartheid, získání nezávislosti, až po současné obavy bílých farmářů, že mohou přijít o svou půdu, a úsilí mnohých Afričanů doplout k evropským břehům. Hra pro jednu herečku, spojující prvky činohry s animací předmětů, se pokouší hledat spojnici mezi těmito událostmi, najít tak historickou „pravdu" a prozkoumat osobní odpovědnost tváří v tvář takovému dědictví.

Zcela mimořádně zapůsobila ve Františkánském kostele izraelská herečka Sarah Cohen-Sibony a její Š aty , příběh několika generací hebrejských žen, které spojuje jediný kus oděvu. Intenzivní svícení a působivá hudba umocňovaly atmosféru této nevšední inscenace. Částečně autobiografický text herečky Sarah Sibony vznikal během dvouletého workshopu. V inscenaci jde o životní osudy tří žen - babičky, matky a dcery -, které se po generace opakují. Ve středu stojí zakázaná schůzka s mužem, zrození a konflikt s tradicemi předků, jež ženy odsuzují k životě v utrpení a samotě.

3/7


Sarah Cohen-Sibony vystudovala herectví a režii v Tel Avivu. Zabývá se pohybovým divadlem, píše také vlastní texty. Pohybuje se na prestižních scénách nezávislého telavivského divadla, pravidelně zajíždí do Evropy (například na festival ve francouzském Avignonu).

Studentskou tvorbu na festivalu reprezentovala inscenace Karla Kratochvíla, právě absolvujícího adepta herectví na pražské DAMU. Specifickou autorskou adaptaci Beckettovy hry Šťastné dny nazval Své dny .

Herečka Wioletta Komar z polského Slupsku se tomuto žánru věnuje systematicky. Se svou inscenací z textů spisovatele a dramatika Tadeuzse Rózewicze vystoupila na několika festivalech divadla jednoho herce. Toto monodrama je divadelním pokusem, jak zachytit minulé, současné i budoucí „povinné kultovní trendy". Hlavní hrdinka Nadzieja Tupalska je zvláštní žena, kterou do literatury uvedl právě Różewicz v šedesátých letech. Herečka spolu s režisérem jí dali moderní tvář, a z Tupalské se stal přímý potomek ženy, která „usazena na nejvyšších příčkách nejnižší kultury věří v cokoliv". Inscenace Spěj, děvče, spěj získala množství cen na nejrůznějších polských divadelních festivalech.

V představení Pravdivé smyšlenky Arnošt Goldflam splnil svůj slib a připravil si premiéru a zároveň derniéru povedené ptákoviny přímo o Chebu. Nechyběl v ní Heinrich Himmler, zamilovaný do nevinné dívčiny Helenky, plod jejich lásky Jindřich Nebeský a ani požár chebského divadla.

4/7


Enzo Moscato, hvězda neapolského divadla, se představil svou autorskou inscenací Narozeni ny . Bytost beze jména, napůl muž a napůl žena, napůl stará, napůl moudrá, napůl bláznivá, zkrátka podivné individuum začne před zraky diváků připravovat bizarní oslavu, nijak blíže neurčenou, snad narozeniny, soudě podle dortu se svíčkami, ale možná jde o pohřební rituál, anebo o obojí dohromady. Hravá show, osamělá a vesele destruktivní exhibice, která se zavinuje sama do sebe jako hedvábí, a která k tomu potřebuje jenom nitě vlastního hlasu.

Osvěžením bylo i představení "děsivé pantomimy" Vojty Švejdy Albert se bojí, které patřilo hlavně školnímu publiku a Dora Hoštová a Lea Švejdová , členky souboru NANOHACH, zaskočily za zraněného Jana Malíka a zatančily v působivé choreografii Tore - zápas s býkem.

Závěr přehlídky patřil Divadlu Na Fidlovačce a jeho protagonistce Elišce Balzerové. Ta v Chebu uvedla svou nejnovější inscenaci Rok magického myšlení v režii Jany Kališové, určenou pro milovníky koncentrovaných hereckých výkonů a tradičních divadelních monologů. Američanka Joan Didionová je brilantní novinářka a uznávaná spisovatelka. Čtyřicet let prožila v obdivuhodně harmonickém manželství. A pak stačil jediný okamžik - a všechno se změnilo! Téměř celý rok paní Joan odmítala akceptovat smrt milovaného muže a lék proti beznaději hledala v rituálech magického myšlení. Naštěstí jednoho dne usedla k počítači a za necelé tři měsíce napsala román The Year of Magical Thinking. Ten se hned po svém prvním vydání v roce 2005 stal bestsellerem. Se stejnou vřelostí bylo přijato i stejnojmenné monodrama Na Broadwayi.

Americký žák Ivana Vyskočila

5/7


Zajímavým zahraničním hostem byl Howard Lotker, který představil příběh o Wilhelmu Reichovi, u nás téměř neznámém žákovi Sigmunda Freuda. Malý člověk, interaktivní kus o šíleném vědci a pozoruhodné personě - zahrál v roztomilé češtině. V rámci interaktivity byli zapojeni mnozí diváci, mezi jinými i umělecký šéf Západočeského divadla Cheb Zdeněk Bartoš.

Howard Lotker se narodil v roce 1973 v Hartfordu, ve státu Connecticut, USA. Jeho rodina žila v Marylandu a Hawaii, nakonec se usadila v mírném pásu, na vzdáleném předměstí Los Angeles, které se jmenuje Thousand Oaks. Howard chtěl uniknout z tohoto předměstí a vydal se studovat herectví a politologii na Univerzity of California of Santa Barbara. Po ukončení studia v roce 1995 cestoval po Evropě a navštívil jeho starší spolužáky z univerzity, kteří mu v Praze pomohli najít anglicky hrající divadelní skupinu Misery Love Company v Divadle v Celetné. Velmi se mu zalíbilo divadlo i Praha, a tak zůstal osm měsíců, podílel se na několika divadelních hrách spolu s Misery a s Dogtoep v divadle Archa.

Na podzim roku 1996 se vrátil do Států, aby pomohl nemocnému členu rodiny, a v následujících letech žil a pracoval jako herec a učitel herectví v Los Angeles, Santa Barbaře a v Santa Maria California, a také v Cedar City ve státě Utah. V roce 1999 byl pozván zpět do Prahy, aby se podílel na založení mediálně uměleckého centra. Byl v Praze na pár týdnů, když se na Celetné ulici srazil se Sodjou Zupanc přímo před divadlem, kde spolu dříve pracovali, ona jako dramaturgyně, on jako herec. Zamiloval se a od té doby žije v Praze.

Na živobytí si vydělává reklamou a voice overs, podílel se na několika filmech, ale jeho opravdovým zájmem je současné a hlavně experimentální divadlo. Je jedním ze zakladatelů skupiny HoME o. s., která se zaměřuje na nejrůznější site-specific projekty, experimentální a současné divadlo v České republice i v zahraničí. Spolu se souborem HoME vytvořil jejich oceněný projekt DoMA/at home. Jedná se o metadivadelní site-specific představení, které se pokaždé odehrává v jiném bytě a pokaždé je zcela přepracované tak, aby odráželo život daného majitele bytu. Howard se podílel také na Oidipovi, u kterého použil tradiční strukturu a témata Sofoklova Oidipa, ale zpracoval jej netradičním způsobem. Zapojil diváky, donutil je, aby konfrontovali své hodnoty, rozhodnutí a důsledky svých činů. Dalšími projekty HoME jsou představení o psychiatrovi a šílenci Wilhelmu Reichovi Malý člověk a Změna a výměna

6/7


, což je série výměn mezi Českými a Americkými umělci. Howard Lotker absolvoval magisterské studium pod vedením Ivana Vyskočila na katedře Autorské tvorby a pedagogiky na Divadelní akademii múzických umění. Je rovněž externím pedagogem herectví s dialogickým jednáním a improvizací.

V Praze spolupracoval s českými herci (jako herec, režisér, nebo obojí) jako např. se souborem KREPSKO, s Norou Sopkovou , Krištofem Kinterou, Stage Code aM isery Loves Company . Spolu s L&S Company vedou Howard a Sodja Lotker umělecké rezidenční centrum v Kokovicích na Kladensku. Malý Člověk - genialita, šílenství, láska, vzpomínky a otcovství Wilhelma Reicha. Projekt je inspirován postavou Fredova talentovaného žáka - psychiatra, vědce a spisovatele Wilhelma Reicha. Název představení Malý Člověk/Little Man je vypůjčen z knihy Poslouchej, malý člověče , kterou Reich napsal ve vězení. Druhým zdrojem se stala poetická autobiografie Reichova syna Petera Kniha snů. Projekt zkoumá hranici Reichovy nesporné geniality a jeho pravděpodobného šílenství. Hravý interaktivní styl divadla HoMe promění diváky v posluchače Reichových raných přednášek o sexu, stanou se skupinou kolegů, kteří Reicha vyloučí z Vídeňské psychiatrické asociace, pacienty, kteří používají jeho stroje Orgon v naději, že si vyléčí rakovinu nebo změní počasí, porotou, která Reicha odsoudí k pobytu ve vězení a nakonec jeho imaginárními dětmi.

"Je to náročná, ale jemná kombinace různých žánrů a pojmů včetně činohry," říká Howard Lotker. "Interaktivní divadlo s prvky výtvarna a viedoartu. V představení řešíme hlavní otázku: Stojí všechno naše snažení za to. Jsem rád, že jsem mohl v Chebu vystoupit."dodává žák Ivana Vyskočila.

7/7

Herci bez pocitu samoty

Recommend Documents