Stárnout bez pocitu hanby. S Petrem Pavelčíkem na výlet do Slovenského ráje. Podzimní dýňové menu Petry Bártové. Téma:

2016

4 Časopis nejen pro dialyzované pacienty

S Petrem Pavelčíkem na výlet do Slovenského ráje Podzimní dýňové menu Petry Bártové

Téma:

Stárnout bez pocitu hanby ISSN 1803-7267 MK ČR E 18760

JSME TU PRO SENIORY OD CHVÍLE, KDY STÁŘÍ ZAČNE PŘINÁŠET STAROSTI

domov s úsměvem  ve Slavkově u Brna

PRO DŮSTOJNÉ STÁŘÍ JE POTŘEBA VÍC NEŽ JEN ZDRAVOTNÍ PÉČE: – Rehabilitace, relaxace, odpočinek – Špičková lékařská péče – Moderní dialyzační centrum ƒƒB. Braun Domov s úsměvem Pobytové zařízení pro osoby se zdravotním postižením Tel. +  420-724 109 288 +420-544 423 608-9 ƒƒFyzioterapie a sauna Tel. +420-544 423 605

ƒƒDialyzační středisko B. Braun Avitum Austerlitz Tel. +420-544 423 600 ƒƒOdborné ambulance B. Braun Plus: ƒƒ Interní ambulance | Tel. +420-544 423 604 ƒƒ Nefrologická ambulance | Tel. +420-544 423 604 ƒƒ Rehabilitační ambulance | Tel. +420-544 423 605 ƒƒ Ultrazvuková ambulance | Tel. +420-544 220 407

B. Braun Avitum Austerlitz | Zlatá Hora 1466 | 684 01 Slavkov u Brna | Česká republika Tel. +420-544 227 488 | [email protected] | www.bbraun-omnia.cz

Z OBSAHU VYBÍRÁME

foto freeimages.com

foto freeimages.com

Téma | 8 Stárnout bez pocitu hanby

Vážené čtenářky, vážení čtenáři, během 20. století se prodloužil lidský život o pětadvacet let, tedy zhruba o třetinu. Jen od roku 1980 do roku 2005 se délka života protáhla o šest let. To s sebou přináší i stinnou stránku. Lidé se v Evropě sice dožijí osmdesáti let, ale jen šedesáti ve zdraví. „Generace mých dědů umírala v šedesáti na infarkt. Když jsem byl starší, lidé umírali v sedmdesáti na rakovinu. Jsou to hrozná onemocnění, která ale medicína docela zvládá, a tím se najednou velká část populace dožívá chorob, kterých se dříve nedožila,“ prohlásil psycholog Cyril Höschl v rozhovoru pro Českou televizi. Proto jsme se v podzimním vydání našeho časopisu trochu tematicky zaměřili na tuto část lidského života. V rubrice Téma se podíváme na to, jak jsou přijímáni staří lidé v jiných společnostech, ředitel pražského hospice Josef Heller nám zase přiblíží, jaké to je být vystaven blížícímu se konci. A připomíná, že stárnutí i umírání jsou přirozenou součástí života a že může být veselé i důstojné. Doufám tedy, že pro vás čtení tohoto čísla v zachmuřelém podzimním počasí bude příjemným odreagováním, a ne depresivním čtením.

Rozhovor | 14 S ředitelem hospicu Josefem Hellerem o tom, co znamená poskytovat útěchu

Inspirace | 16 Ladislav Štercl: Vždy můžete dělat něco, co vás naplňuje. Všechno ostatní jsou výmluvy

Cestujeme | 19 Výlet s Petrem Pavelčíkem do Slovenského ráje

Krásné dny vám přeje Marie Polášková šéfredaktorka

Vaříme s Petrou | 24 Podzimní dýňové menu

Dialog · Časopis nejen pro dialyzované pacienty Vychází jednou za dva měsíce. Zdarma. ISSN 1803-7267 Redakční rada: Ing. Petr Macoun, Ph.D., MUDr. Martin Kuncek, RNDr. Martin Kalina, Ph.D., Luděk Hajský, Šéfredaktorka: Marie Polášková, Redakce: Kristýna Tesařová, Mgr. Michal Dušek, prim. MUDr. Roman Kantor, Luděk Hajský, Grafika: Tomáš Komůrka, BA, Pavel Cindr a Olga Čermáková Vydavatel: B. Braun Avitum s.r.o., V Parku 2335/20, 148 00 Praha 4, Česká republika, IČ: 61856827, DIČ: CZ61856827, Tel. +420 271 091 111, Fax +420-271 091 912, [email protected], www.bbraun-avitum.cz Veškeré články publikované v tomto časopisu mají pouze informativní charakter a nejsou právně závazné. Veškerá doporučení uveřejněná v tomto časopisu týkající se zdravotního stavu, dietních a režimových opatření je nutné konzultovat s ošetřujícím lékařem nebo sestrou. Redakce si vyhrazuje právo na úpravu veškerých textů.

Jak na to | 26 Jak kreativně využít spadané listí?

3

Myslete na zdraví SVÝCH blízkých

Ledvinová kalkulačka

on-line spočítá riziko onemocnění ledvin a doporučí další kroky

www.ledvinova-kalkulacka.cz www.oblickova-kalkulacka.sk B. Braun Avitum s.r.o. | V Parku 2335/20 | 148 00 Praha 4 | Česká republika Tel. +420-271 091 911 | Fax +420-271 091 912 | www.bbraun-avitum.cz

Letem dialyzačním světem

Na společném obrázku stojíme zleva P. Žitný, L. Malínský, V. Koudelka, R. Dunda, vpravo od poutače T. Dřevíkovský, T. Burda, T. Smažák

Evropský šampionát

transplantovaných a dialyzovaných ve Finsku

Výprava sportovců CTT (Českého Týmu Transplantovaných) se 10.–17. července zúčastnila 9. evropského šampionátu ve  finském Vantaa. Na  týdenní zápolení vyrazilo osm osob – šest sportovců (jednou játra, pětkrát ledvina), bafuňář z donucení a maminka juniorského závodníka. Celoroční aktivní činnost českých transplantovaných je znát ze stále se zlepšujících výsledků. Mezi více než osmi sty účastníky, kteří měli transplantovány některé z  pěti orgánů nebo kostní dřeň a pocházeli ze čtyřiadvaceti států Evropy, obstáli letos Češi na výtečnou a získali celkem devatenáct medailí (osm zlatých, osm stříbrných a  tři bronzové). Do  Vantaa dorazilo celkem pětatřicet dialyzovaných a v místním soukromém dialyzačním středisku, vybaveném přístroji B. Braun, způsobili malý kolaps. Domácí pacienti byli odesíláni na  dialýzu do Helsinek a dalších míst, tak aby zahraničí pacienti mohli být dialyzováni v místě. V  pondělí, jako pokaždé, začal týdenní kolotoč akcí. Dopoledne pětikilometrový minimaraton a šipky v hotelovém baru. Odpolední slavnostní zahájení s průvodem národů na  náměstí Tikkurila a  projevy všech možných VIP bylo „zpestřeno“ šílenou průtrží. Tehdy jsme všichni pochopili, proč jsme v  přivítacích batůžcích, kromě trička s  lo-

Burda Tomáš (40–49) zlato hod míčkem (58,69 m) stříbro tenis stříbro koule stříbro disk bronz oštěp Dunda Roman (40–49) zlato badminton single zlato badminton double (P. Žitný) Koudelka Vojta (30–39) zlato běh 400 m (57,14 s) stříbro běh 200m stříbro běh 800 m Malínský Libor (50–59) stříbro hod míčkem bronz chůze 5 km Smažák Tomík (12–14) zlato běh 100 m zlato skok daleký stříbro míček bronz 50 m prsa Žitný Petr (50–59) zlato badminton single zlato badminton double (R. Dunda) zlato hod míčkem (66,91 m) stříbro oštěp

gem her, visačky s tramvajenkou, programu a dalších cetek, nalezli také pláštěnky. V té slotě nám stejně byly na nic a po hodině náslechu (zvlášť projevy ve finštině byly velice poutavé a přínosné) jsme se promáčení cpali do autobusů nazpátek do hotelů. Další dny probíhaly podle scénáře bez větších překvapení. V úterý se v hale s dvanácti stoly konal stolní tenis a pétanque, ve středu badminton na čtyřech krytých kurtech, plavání a floorball. Ve čtvrtek přišla řada na golf, cyklistiku, tenis a bowling. Pátek a sobota byly vyhrazeny atletice. Poprvé za pětadvacet let, co se her zúčastňuji, se závodilo na stadionu bez kryté tribuny a laponský bůh deště (nebo trollové) nám v pátek ukázali svoji sílu. Vidět kluky, jak se na dráze svlékají do běžeckých dresů ve slejváku, bylo silné kafe. V sobotu ale byla obloha opět vymetená. Každý závodník se směl přihlásit maximálně na  pět disciplín s výjimkou volejbalu, fotbálku a štafet. Silovým a kontaktním sportům nefandíme, neboť naše „second hand“ orgány jsou příliš vzácné na to, abychom se o ně zbytečně připravili. Hlavním partnerem šampionátu byla letos společnost Astellas Pharma s. r. o., dalšími B. Braun Avitum, s. r. o., Nadace Charty 77 a řada dalších malých sponzorů. Za CTT Ing. Tomáš Dřevíkovský 5

Teplice jsou nejstarší české lázně. Svým návštěvníkům nabízejí zrekonstruovaný komplex s celou řadou lázeňských domů, Krušnohorské divadlo, nový plavecký areál se squashovými kurty či řadu proslulých restaurací a kaváren. K opravdovým zážitkům patří výhledy z Doubravského vrchu, Bořně, Milešovky nebo z Komáří vížky, kam vede sedačková lanovka. V létě lze využít vodní nádrže, v zimě horský terén se sjezdovkami různé obtížnosti a upravované běžecké trasy. Ceny uvedeny za osobu a noc v dvoulůžkovém pokoji

Lázeňský dům Beethoven***

Císařské lázně****

Kamenné lázně***

Vedlejší sezona plná penze: (1.–31. 10.) polopenze:

1 512 Kč

1 728 Kč

1 512 Kč

1 350 Kč

1 566 Kč

1 350 Kč

plná penze:

1 296 Kč

1 512 Kč

1 296 Kč

polopenze:

1 134 Kč

1 350 Kč

1 134 Kč

Zimní sezona (1. 11.–23. 12.)

Cena zahrnuje ƒƒkonzultační lékařské vyšetření ƒƒ5 lázeňských procedur (pondělí–sobota) podle doporučení lékař ƒƒ1x denně volný vstup do termálního bazénu na 1 hodinu Rezervace: Centrum prázdninových dialýz B. Braun Avitum s.r.o., V Parku 2335/20, 148 00 Praha 4, Česká republika tel. +420-271 091 922, fax +420-271 091 923 [email protected]

Lázeňská dovolená v Teplicích B. Braun Avitum s.r.o. | www.bbraun-avitum.cz

Letem dialyzačním světem

Dialýza na dračí lodi Tak jako ostatní dialýzy B. Braun Avitum i dialyzační středisko Roudnice nad Labem uspořádalo pro své pacienty setkání mimo dialyzační sál. Uskutečnilo se ve Sportcentru v Račicích na kanále pro vodní sporty. Po krátkém přivítání a osvěžení v horkém dni si pacienti vyslechli od  naší nutriční specialistky Ludmily Řeháčkové velmi poutavou přednášku o fosforu, jeho významu pro tělo a proč je tak důležité ho v dietě dialyzovaných pacientů omezit. Motto celé přenášky „Jídlo jako lék, jídlo jako jed“ si pak mohli pacienti vyzkoušet aplikovat i prakticky při občerstvení. Pak už následoval sportovní program, prohlídka medailí

z  mistrovství světa a  stříbrné olympijské medaile skifaře Václava Chalupy, kterou získal na letních olympijských hrách v Barceloně v  roce 1992. Překvapením bylo poutavé vyprávění o dračích lodích, které si připravil jeden z nejpovolanějších – legendární kanoista Petr Procházka. Dvojnásobný mistr světa v rychlostní kanoistice je šéftrenérem reprezentace České republiky v jízdě na dračích lodích. Možná i to pak mnohé pacienty přesvědčilo k  tomu, aby usedli do lodi a plavbu na pravé dračí lodi si vyzkoušeli. Zážitek to byl opravu úžasný, a  snad i  proto už pacienti vymýšlejí další veselý výlet.

Slavnostní sázení sakury

na dialyzačním středisku v Litoměřicích Areál parku litoměřické nemocnice nově zdobí sakura. Bylo to společné dílo pacientů, jejich rodinných příslušníků a zaměstnanců dialyzačního střediska. Honily nás černé mraky, ale stihli jsme to! Dílo bylo symbolické tím, že během pár měsíců chystáme rekonstrukci střediska, a doufáme, že jak sakura, tak i nové středisko dobře porostou! Ve druhé části setkání probíhal na dialyzačním středisku Den otevřených dveří pro rodinné příslušníky dialyzovaných pacientů. Hosté si vyslechli přednášku o historii našeho střediska a pak jsme diskutovali o blížící se celkové rekonstrukci. Poté následovala volná zábava, při níž mohli pacienti i hosté využít možnosti prohlédnout si středisko, popovídat si se sestřičkami a lékařkami i mezi sebou a nechybělo ani skvělé slavnostní pohoštění. Společné setkání se neslo v přátelském duchu a všem se líbilo, o čemž svědčily pozitivní ohlasy pacientů i jejich rodinných příslušníků. DS Litoměřice 7

téma

Stárnout bez pocitu hanby 8

TÉMA

S 

tárnutí není jen biologický tělesný proces. Do velké míry je to také otázka kultury, ve které člověk žije. Pohled na  stáří a  posuzování starých lidí byly a  jsou vždy ovlivňovány ideami, představami a stereotypy o tom, co to znamená, být starý. Postoje ke stáří jako k jiným fázím životního cyklu nejsou pouze výsledkem osobních zkušenosti, ale jsou také formovány kulturou a  jsou odlišné v  různých společnostech. Dnešní populace má neuvěřitelné možnosti, ale zároveň ze všech nejrychleji stárne. Během 20. století se lidský život v  průměru prodloužil o  pětadvacet let. V  některých společnostech se děti o  staré členy domácnosti starají u sebe doma, zatímco moderní evropská společnost stáří spíše vytěsňuje a zavírá své seniory do domovů. „V  naší kultuře jsou stáří a  smrt brány tak negativně jako hanba,“ popisuje v článku pro americký portál Huffington post Koshin Paley Ellison, buddhistický mnich, který v  New Yorku spoluzakládal centrum pro kompletní péči. „Samotní lidé se pak cítí, jako by jejich stáří bylo něco špatného. Jako by tím, že stárnou, ztráceli svoji hodnotu,“ píše. Právě tento pocit tak mnoha lidem, jejichž věk už může čítat pár křížků, znemožňuje žít život naplno i ve vyšším věku. To však neplatí všude na světě. „Ano, je to tak, ale je to odlišné v různých kulturách. Nedávno zpracovala WHO studii o tom, jaké je vyústění schizofrenie ve  společnostech, a  po-

rovnávala industriální společnosti s  těmi ve  třetím světě. A ukázalo se, že ve třetím světě to bylo příznivější,“ popisuje psycholog Cyril Höschl v  rozhovoru pro Českou televizi. Dlouho se pátralo po tom, proč tam staří lidé prožívají některé věci daleko lépe, když v těchto zemích je horší zdravotní péče a  nefunkční sociální systém. Ukázalo se, že péči státu tam v  rodinách supluje soužití tří generací. „Dědeček ve  stanu v  koutě nikam netelefonuje, jen tiše halucinuje. Zbytek rodiny se o  něj postará a  považuje to za  součást normálního života, ustojí to. Zatímco my to dele-

gujeme na  stát, jehož služby jsme si vytvořili za tím účelem, aby nás tohoto břemene zbavil,“ uzavírá Höschl.

Morální povinnost Na  Východě jsou staří lidé mnohem více uznávaní než na Západě. V Indii, Tibetu nebo Číně starým mužům nevadí, že budou rozjímat v  jeskyni. Na  roli seniora se připravují celý život a  samota je neděsí. Těší se na  návštěvu mladších, kteří jim přinesou pokrm. Za  to, že opustili společenský život a  žijí v  ústraní, je oslavuje celá společnost. Možná že odloučení od hektického života jim přináší úlevu.

V  Koreji se staří lidé těší vysoké úctě. Mnoho Korejců vyznává konfucianismus, mezi jehož základní hodnoty patří respektovat vlastní rodiče. Mladší členové rodiny cítí morální povinnost se o  starší příbuzné starat. I mimo rodinu jsou mladí vychováváni tak, aby starším prokazovali respekt a  aby pro ně starší lidé automaticky znamenali autority. Stejně jako v Koreji, tradičně respektují své nejstarší členy také rodiny v  Číně, a  také to zde vychází z  tradice konfucianismu. Ačkoliv westernizace dorazila i  do  Číny a  sílu těchto hodnot zejména ve větších městech oslabila, od  dospělých dětí se stále očekává, že se o  své stárnoucí rodiče postarají. Pokud děti své rodiče pošlou do  domova důchodců, bývají okolím vážně odsouzeny. Poslat starší příbuzné do  domova se bere jako sociální stigma také v  Indii. Tam jsou starší lidé hlavou rodiny a  hrají hlavní roli ve  výchově vnoučat.

Stáří jako vrchol života Blízký východ stáří velmi ctí a  považuje toto období za  vrchol života. V  zemích, kde vládne islám, je stále zachována tradice velkorodiny, kde má vedoucí postavení muž. Žena je poctěna pouze, když porodí syna, protože syn je pokračovatelem rodu a  je vychováván k  zajištění podpory rodičů ve stáří. Ženy jsou drženy v domě a jsou považovány za  neschopné se samostatně rozhodovat. Ve  velkorodině výchovu dětí zajišťují jak rodiče, tak i strýcové, tety, synovci 9

téma

a další členové rodiny. Po sňatku mladého páru má tchyně velkou pravomoc zasahovat do citového vztahu svého syna a  je zahrnována větší láskou než jeho vlastní manželka. Současně má tchyně možnost

disponovat pracovní silou své snachy. Žena v  islámských zemích získává vážnost až po  klimakteriu a  po  padesátce již nebývá předmětem společenského dohledu. Může pak projevit i  svůj názor. V  sou-

Stárnutí v Česku Muži se aktuálně dožívají v průměru 75 let, ženy 81, což je u obou pohlaví o šest let více, než tomu bylo na začátku 90. let (tehdy se muži dožívali 69,5, ženy 75,3). Zatímco teď je starší 65 let každý šestý občan České republiky (přesně 17,4 %), v roce 2050 to bude už každý třetí (přesně 31 %). Aktuálně připadají na tři osoby starší 60 let dvě děti mladší 15 let, po roce 2040 to budou dvě děti na pět seniorů. Až 70 % lidí očekává, že se o ně ve stáří postarají jejich děti. Aktuální odhady hovoří o 80 tisících rodinách, které v Česku každodenně pečují o své stárnoucí nesoběstačné členy. Dalších 120 tisíc rodin pomáhá svým seniorům občas. Devět z deseti seniorů by si přálo dožít v prostředí svého domova. A devíti z deseti seniorů se to nepodaří. Z různých důvodů končí svůj život v ústavech trvalé péče. Podle expertů by se tato statistika dala snížit o třetinu. Téměř 75 tisícům (přesně 74 289) lidí byla v roce 2012 zamítnuta žádost o místo v domovech pro seniory. Celkově je jejich kapacita 48 tisíc (přesně 48 217) míst, což odpovídá 3 % (přesně 2,9 %) populace osob ve věku 65 a více let. Zdroj: MPSV, Život 90, ČSÚ a PřF UK

10

časné době se městské obyvatelstvo začíná zbavovat stereotypu a pomalu se hodnotový systém velkorodin mění.

Smrt jako přirozená součást života Američtí indiáni smrt přijímají jako přirozenou součást života. Existuje přes pět set různých kmenů, a  každý z  nich má vlastní tradice a přistupuje ke stárnutí a k péči o staré lidi jinak. V  mnoha kmenech jsou staří členové respektováni pro svou moudrost a  životní zkušenost. U  amerických indiánů je běžné, že nejstarší členové rodiny předávají své zkušenosti mladším. Smrt jako přirozenou součást života, kterou je třeba oslavovat, a ne nad ní truchlit, vnímá také afroamerická komunita. Smrt je zde vnímána jako oslava života, součást jeho přirozeného rytmu, a strach ze stárnutí se tím snižuje. Afroamerické pohřby proto působí spíše jako oslava života.

Západní ageismus Zatímco tyto kultury stáří oslavují a staré lidi chovají v úctě, v  západní kultuře je upřednostňován kult mládí a  stáří

jako by bylo něco, o  čem se nemluví, nepíše, netočí. Všimněte si, že ve filmech i v televizních seriálech vystupují většinou mladí lidé. Přitom právě v západní civilizaci se rodí nejméně dětí a její populace stárne ze všech nejrychleji. Právě důraz na mládí a krásu a ignorace stáří byly definovány jako „ageismus“, tedy diskriminace na základě věku. Ageismus má velký vliv na  to, jak se senior cítí. Podobně jako malé dítě, které ve  svém okolí bude slýchávat chválu na  vlastní osobu, postupně daný posudek ostatních samo zvnitřní do  vlastního sebehodnocení a  bude motivováno k dalšímu osobnostnímu rozvoji, senior často uvěří většinovému hodnocení sama sebe, které přichází ze společnosti ať v pozitivním, či opačném směru. Je-li nálepka převážně kladná, stárnoucí člověk si udržuje sebeúctu. Pakliže je ale nálepka důchodce negativní, člověk sebeúctu může rychle ztratit. Jeho vlastní prožitek stáří charakterizuje pohled společnosti. Senior přijímá negativní postoje společnosti a  rozvíjí se jeho závislá role. Vnímá ztrátu

TÉMA

dovedností, označuje sebe jako nekompetentního, nemocného. Je vystavený předsudkům a  diskriminaci a  postupně se může i  sám začít chovat tak, jak mu diktuje stereotyp. Stereotypy spojené se stářím jsou záludné, protože působí v  našem podvědomí. Jsou zavede-

ny v dětství, a když stárneme, nepřehodnotíme je. Stereotypy mohou omezovat, brzdit způsob vyjadřování, snižovat výkon a podle vědců i snížit očekávanou délku života. Důsledky diskriminace stáří mohou mít řadu podob. Jako příklad lze uvést alkoholismus,

zneužívání psychotropních látek, sebevraždy, odsun do  segregovaného bydlení. Je běžné, že lidé zapírají svůj skutečný věk. Snaha o  věčné mládí se odráží v  představě nesmrtelnosti bohů, v literárních dílech, ale i v realitě tím, že např. podstupujeme plastické operace, barvíme si vlasy nebo si je necháváme transplantovat. Je to rozšířená praxe, ale ti, kdo se přirozený proces stárnutí pokoušejí zastavit, mohou v soustavné a  přetrvávající snaze o věčné mládí snadno prohrát. Problém ageismu si naštěstí v  poslední době uvědomuje stále více lidí a  začíná proti němu bojovat. Vznikají organizace, které se zaměřují na  boření stereotypů a  snahu

vylepšit postavení starých lidí ve  společnosti. Mezi základní prvek boje proti stereotypům a  přijímání nejstarší generace řadí mnoho odborníků solidaritu mezi generacemi. Právě ta je podle nich základním prvkem a  předpokladem soudržnosti společnosti. Místo odsuzování jedné generace druhou by mělo nastoupit její pochopení, respektování a  přijetí. To kdysi shrnul v  jediné větě Muhammad Ali, když prohlásil: „Člověk, který se dívá na svět stejně v padesáti, jako se na něj díval ve dvaceti, promarnil třicet let života.“ redakce Dialogu foto freeimages.com a istockphoto.com

11

PORADNA

Odpovídá MUDr. Roman Kantor z Dialyzačního střediska B. Braun Avitum Třinec, člen Lékařské rady B. Braun Avitum

?

Jak odborní lékaři postupují v případě transplantace ledvin, když zaměstnanci transplantačního centra pacientovi do telefonu sdělí, že je vhodným příjemcem ledviny (prozatím nedochází na dialýzu) a v rámci vyšetření těsně před zákrokem-transplantací se setká s pacientem, který je na dialýze již řadu měsíců? Má nějakou přednost pacient, který je dlouhodobě na dialýze, když se následně zjistí, že mohou transplantaci podstoupit oba? Oba jsou vhodnými příjemci ledviny od zesnulého dárce.

? ? 12

Je škodlivé a zakázané aplikovat při peritoneální dialýze klystýr?

poradna pro vás :)

Pořadí příjemců od konkrétního zemřelého dárce je stanoveno Koordinačním střediskem transplantací v Praze podle předem daného algoritmu. To by mělo být pro transplantační centrum, kterému je ledvina přiřazena, závazné. Dané transplantační centrum může upřednostnit druhého příjemce v pořadí jen tehdy, když první příjemce v pořadí vykazuje při předtransplantačním vyšetření nějakou komplikaci, která by úspěšnost transplantace zhoršovala – například příjemce je akutně nachlazený, má neléčenou hypertenzi a podobně.

Snažím se pátrat v odborné literatuře, a nikde nenacházím informaci, která by podání klystýru u peritoneální dialýzy znemožňovala. Na druhou stranu je otázkou, proč někdo potřebuje klystýr u peritonální dialýzy aplikovat. Klystýr se používá k urychlenému vyčištění střev, například před operací břicha, před porodem, před vyšetřením střeva a dále může být použit u zácpy. Právě zácpa je u peritoneální dialýzy problém. Její výskyt je spojen s častějším výskytem infekční komplikace – peritonitidy. Proto pacient, který trpí zácpou, by měl před zahájením peritoneální dialýzy tento problém konzultovat se svým nefrologem, měl by mít zácpu pod kontrolou a vhodně se stravovat a užívat potřebné léky – např. laktulózu. Takto zaléčený pacient nepotřebuje ke kontrole zácpy klystýr. Jiný důvod aplikace klystýru zde není, a proto u pacienta léčeného peritoneální dialýzou nevidím důvod klystýr aplikovat.

Vážení čtenáři, své dotazy nám zasílejte na adresu redakce: Redakce časopisu Dialog, B. Braun Avitum s.r.o., V Parku 2335/20, 148 00 Praha 4 nebo e-mailem na adresy: [email protected], [email protected] nebo prostřednictvím internetu v poradně na www.ledviny.cz. Dotazy můžete také předat personálu dialyzačních středisek B. Braun Avitum.

Chcete lépe pečovat o svůj zdravotní stav? www.lepsipece.cz

rozhovor

Dům smutku? Ale jděte… Hospic Malovická připomíná zdravotnické zařízení jen vzdáleně. Moderně vybavené pokoje, ve kterých nechybí lednička, křesílko pro hosty nebo wi-fi signál, připomínají spíše hotel. Ve světlé třípodlažní budově na pražském Spořilově vládne klid. Právě ten podle ředitele Josefa Hellera paliativní medicína považuje za jeden ze základních předpokladů důstojného umírání. 13

rozhovor

§ Přijít do vašeho hospicu z gerontologického oddělení musí být docela změna… Bohužel je to tak. Oddělení gerontologie se v  nemocnicích odsouvá na  místa, kde už na  opravy často nezbývají finance. My však nespadáme pod gerontologii, ale pod paliativní medicínu. Neléčíme nemoc jako takovou, ta už zvítězila. My léčíme pouze symptomy, všechny ty nepříjemné projevy, které s  sebou nemoc přináší. Naší prací je postarat se o to, aby byl pacientův odchod ze světa důstojný a klidný. Tomu také přizpůsobujeme jeho prostředí. § Hospic Malovická je v Praze vedle Hospicu Štrasburk v pražských Bohnicích teprve druhým hospicem, v němž jste také působil jako ředitel. Podílel jste se na projektování nového hospicu? 14

Je to trošku moje dílo. Díky tomu, co jsme měli za  léta ve Štrasburku vyzkoušené, jsme mohli různé věci navrhnout tak, aby to co nejvíce vyhovovalo provozu. Tak doufám, že se nám to povedlo. Každý, kdo sem přijde, říká: To je neuvěřitelné, jak může tohle vzniknout v rámci zdravotnictví. § Jak funguje mechanismus přijetí pacienta? Nejčastěji, z  takových pětaosmdesáti procent, tu máme onkologické pacienty. Jsou tu i  lidé s  neurologickými nebo interními diagnózami, všechny ale musejí být terminální. Přijímáme je ve fázi, kdy už v nemocnici řeknou, že už pro pacienta nemohou víc udělat a že vzhledem k  prognóze doporučují paliativní péči. V poslední době se ale obecně do hospiců, a teď mluvím za celou asociaci hospicové a  paliativní péče,

Josef Heller se ve zdravotnictví pohybuje už pětačtyřicet let, ačkoliv je jeho původní profese diametrálně odlišná. Narodil se 9. května 1943 v Praze. Vyučil se lodním mechanikem, večerně vystudoval Střední průmyslovou školu strojírenskou, pak vystudoval vysokou školu, na které získal titul Ing., později získal titul MBA. Během života pracoval v Českých loděnicích, v dopravním podniku, v ZPA. Pak ale podle svých slov přičichl ke zdravotnictví a jemu už zůstal věrný. Nejdříve pracoval ve Výzkumném ústavu tuberkulózy a respiračních nemocí, pak ve Výzkumném ústavu chorob revmatických na pražském Albertově. Z oken ústavu s kolegy pozorovali převrat, po němž se stal ředitelem Nemocnice s poliklinikou Vysočany. Pak kývnul na nabídku pracovat jako ekonomický náměstek na ministerstvu zdravotnictví. V roce 1998 vyhrál konkurz na ředitele hospicu Štrasburk. V hospicu Malovická působí od jeho založení v roce 2010. dostávají pacienti z nemocnice v takovém stavu, kdy je dopoledne přijmeme a  večer už je konec. Převoz v této fázi lidem spíš ublíží, konec nastane rychleji. Jednou nám přivezli pacientku, a než jsme vůbec vypsali přijímací papíry, už jsme museli vypisovat list zemřelého. To není dobré ani důstojné. § A co říkáte na trend udržování pacientů při životě i v případech, kdy je naděje na zlepšení minimální? Na  to se nedá odpovědět jed-

noduše. Je známo mnoho případů, kdy se pacient z kómatu probral a  nějakým způsobem byl živ. Říkám „nějakým způsobem“, protože dlouhodobé kóma se projevuje především v hlavě. Zázraky se někdy dějí, ale většinou to jsou zázraky v  uvozovkách. Většinou chtějí udržovat nemocného při životě rodinní příslušníci. Říkají si, „co když se probere“. Ale neuvědomují si, že když se probere, už asi nebude takový, jaký býval. Jako bývalý ředitel nemocnice také vím, jak moc

rozhovor

nákladné to je, provoz stojí peníze a  finance ve  zdravotnictví bohužel nejsou nevyčerpatelné. Člověk musí přihlížet i k tomu, je to nepříjemné. § Jak vypadá denní režim ve vašem zařízení? Vše přizpůsobujeme pacientům. Pracuje u  nás víc personálu, než máme pacientů a  největší objem péče je té ošetřovatelské. Paliativní péče je volně přeloženo do  češtiny péče útěšná. Staráme se o  likvidaci bolestivých stavů a stavů souvisejících s psychikou. Poskytujeme péči psychologa nebo duchovního – bez ohledu na  vyznání, to je nám naprosto jedno. V  nemocnici za  pacientem někdo přišel třikrát denně s jídlem, změřit mu teplotu nebo ráno na vizitu. To u nás neexistuje. Když pacient zrovna spí, vizitu provedeme, až se probudí. Přibližujeme péči jeho stavu a náladě. § Jakou mívají pacienti náladu? O hospicích se říká, že to jsou domy smutku… Ale jděte. Domy smutku to nejsou. Občas se s pacienty i dobře pobavíme, sestřičky si s nimi často povídají, já ostatně také. Loni nám jeden pacient na Mikuláše třeba zahrál na  kytaru, na  advent tu zpívává pěvecký sbor. Spousta lidí si řekne: hospic? Aha, tam mě položí na postel a je konec. Ne. Řada lidí se před příchodem ptá, jestli tu máme wi-fi, že by si vzali notebook. Brouzdají po  internetu, často třeba vědecky pracují. Samozřejmě tu chodí na  masáže, rehabilitaci… Hospic není záležitost, kdy by se

takříkajíc plakalo. Měli jsme tu i svatby, přišla místostarostka, pacienta oddala. Byla u  toho celá rodina, zaměstnanci, bylo to neformální, příjemné. Často se berou lidé, kteří spolu žijí dvacet, třicet, padesát let… Když se blíží konec, tak chtějí zkrátka svůj svazek stvrdit. § Jak vy nebo zaměstnanci mluvíte s pacienty a s rodinami o umírání? Musíte je učit je přijímat? Existuje pět fází procesu přijímání smrti. Šok, odmítání, agrese, smlouvání a  smíření. Nemocný si říká, že to není pravda, že má takovou nemoc. Pak obviňuje okolí, které může za to, že dostal rakovinu, štve ho, že jsou ostatní zdraví, a on ne… Až se postupně dostane do  fáze smíření, kdy už ví, že je konec za  rohem, že už se na  něj dívá. Náš personál je samozřejmě vyškolený, nejsou to žádní nováčci a umějí s pacienty všemi fázemi projít. Ví, jak s nimi mluvit. § A co rodinní příslušníci? Často se nám stává, že přijde pacient a  říká: Prosím vás, neříkejte mým příbuzným, že mám rakovinu, oni to nevědí. Pak s  nimi vyřizujeme administrativu a  oni říkají: Prosím vás, neříkejte dědečkovi, že má rakovinu, on to neví… Jsou to takové milosrdné lži, kdy se rodina domnívá, že když to třeba dědečkovi neřekne, bude spokojenější. Samozřejmě se také stává, že si toho člověka rodinní příslušníci po  týdnu odvedou domů. Chytají se stébla, zkoušejí alternativní metody ve snaze uchovat rodi-

če třeba ještě chvíli živé, najdou si na internetu nějaké alternativní způsoby léčby. Je to pro ně dilema. Ale lidé by měli do  hospice chodit ze svobodné vůle, měli by přesně vědět, o čem hospic je, a říct si: Ano, chci to. § Nedávno jsem byla svědkem situace, kdy pětiletý synek viděl leklou rybu a ukazoval ji mamince. Ta zarytě trvala na tom, že jen odpočívá, jako by ho chtěla uchránit před smrtí… Co si myslíte o takovém tabuizování smrti? To upřímně moc nechápu. Je to divné, chránit děti před smrtí, vždyť je to přirozená součást života. Řada dětí se domnívá, že je kráva fialová, že se mléko někde vyrábí… Společnost i  rodiče děti odřezávají od smrti. Ale nevysvětlit dětem, že něco žije, a pak už ne, je chyba. § Nabízí se otázka dobrovolného odchodu ze života… Jako všichni hospicáci se k eutanazii stavím negativně. Eutanazie je totiž nezvratná. Eutanazie je vědomý proces. Kdy je člověk tak v uvozovkách málo nemocen, že je schopen projevit vlastní svobodnou vůli – ano, chci, aby můj život byl ukončen…? Ale přece existuje

systém, který je schopen člověka nějakým způsobem na smrt připravit, aby to proběhlo slušně, důstojně. Když pak vidíte, jak se tady u  nás člověk pere ještě o  každý den života, protože by chtěl něco říct vnučce nebo vnukovi, dohodnout se se synem… Prostě s tím nemůžete souhlasit. § Děláte ředitele hospice rád? Budete se divit, ale dělám. Dřív jsem působil jako ředitel nemocnice. Ale řídit nemocnici, to je něco jako řídit fabriku. Je tam jasně nastavený režim: dovnitř, opravit a ven. Práce v hospicu mě paradoxně uspokojuje víc než práce v  akutní nemocnici. Tady je to skutečně jiná péče, jinak nastavená. Když jsem přicházel z  akutní péče do  paliativní, byl jsem z  toho dva měsíce velmi nesvůj. Říkal jsem si, proboha, udělal jsem dobře? Vždyť těm lidem tady nepomáhám, oni tu umírají. Z normální nemocnice totiž pacient tak říkajíc odešel po  svých. Když odejde pacient po svých od nás, někde je něco špatně (smích). Ale pak člověk pochopí, že to, že lidem pomáhá k důstojnému ukončení života, je taky obrovská pomoc. Marie Polášková

Právní zakotvení hospicové paliativní péče V roce 2006 byl do zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, doplněn paragraf 22a „Zvláštní ústavní péče – péče paliativní lůžková“. Vyhláškou č. 620/2006 Sb. pak byl vytvořen nový výkon „ošetřovací den pro hospicovou lůžkovou péči“. Od 1. 1. 2008 bylo ustanovení paragrafu 22 („Zvláštní ambulantní péče“) doplněno o hrazenou ambulantní paliativní péči, která je poskytována pojištěncům v terminálním stavu. 15

INSPIRACE

Ladislav Štercl: „Vždy můžete dělat něco, co vás naplňuje. Všechno ostatní jsou výmluvy.“ Po transplantaci s primářem slavkovského dialyzačního střediska Alešem Hrubým

M 

ůj život začal 17. ledna 1992 v Porodnici na Obilním trhu ve  Fakultní nemocnici Brno. Vyrůstal jsem, a dodnes společně s dalšími asi 250 obyvateli žiji, v malé vesnici Podbřežice v  okrese Vyškov. Momentálně zde bydlím se svým otcem Vladimírem, který pracuje jako řidič autobusu. Matka Ivana se po  rozvodu odstěhovala do  Vyškova a pracuje v potravinovém průmyslu. Mladší sestra Veronika dostudovala obor zdravotní sestra a nyní získává praxi. Jelikož se u  mě zdravotní problémy začaly projevovat už v  deseti letech, nedokážu svůj život předtím příliš popsat, jelikož si toho moc nepamatuji. 16

Když Ladislav Štercl poprvé vstoupil na dialyzační středisko, byl třikrát mladší, než byl průměrný věk ostatních pacientů. Díky jeho přítomnosti a hlavně elánu ale i ostatní pacienti jako by omládli. Ladislav totiž zápal do života neztratil, ani když přišel o ledviny. S obdobím na dialýze se popral a po transplantaci se vrhnul zpět po hlavě do všech možných aktivit. Těm, kteří jsou na tom jako on, radí: Věnujte se svým koníčkům a zálibám. Pak nebudete mít čas myslet na to, že máte zdravotní problémy, a nebudete se tím trápit.

Byl jsem ale klasický školáček, většinou jsem ze školy domů nosil nejen jedničky a  školní výtvory, ale i sem tam nějakou

poznámku za klukoviny. Neumím jich vyjmenovat příliš, ale vím, že to bylo něco ve stylu, že jsem skákal na  pohovku,

kterou jsme tenkrát měli ve třídě, dále jsem i vyrušoval a byl nepozorný v  hodinách. Nebo jsem třeba (i když omylem) vylil spolužákovi do tašky jakousi přesnídávku...

Když všechno ztichne Těsně před desátými narozeninami jsem z  ničeho nic přišel o  sedmdesát procent sluchu, aniž jsem si to uvědomil. Přišlo se na  to asi o  dva měsíce později při diktátu ve škole, kde jsem si půlku textu vymyslel, jelikož jsem ho neslyšel. Následovala návštěva audio-centra, kde se potvrdila ztráta sluchu. Dostal jsem naslouchátko a život pokračoval dál. Začátek byl těžký, ale tak jak to je vždycky

INSPIRACE

tech jsem se naučil hrát šachy. Na  druhém stupni jsem reprezentoval i naši školu, ve skupinové kategorii jsme se dostali až do krajského kola. Na individuálních turnajích jsem vždy končil plus minus na  třetím místě v celém okrese. Jako další studium jsem si zvolil obor informační technologie na  střední škole v  Brně. Tímto čtyřletým studiem jsem proplul sice už s  průměrnými známkami, ale zakončil jsem ho úspěšně maturitou. Zároveň jsem začal chodit na  brigádu do  jednoho z  fastfoodových řetězců (pracuji zde dodnes). Pokračoval jsem s  fotbalem a  v  dorostu jsem hrál za  Dražovice. S  šachy jsem skončil po  prvním ročníku na  střední škole, už na ně nezbýval čas.

Tři roky na dialýze

u všeho, je to jen o zvyku. Ani si nepamatuji, jak dlouho jsem si na nový životní styl zvykal, ale podařilo se to. Ve  škole jsem měl i nadále dobré známky a  začal jsem jako žák hrát závodně fotbal ve  vedlejší obci Komořany. Už v  osmi le-

Po úspěšném ukončení střední školy jsem se dostal na Fakultu informačních technologií Vysokého učení technického v  Brně, ale ještě před koncem prvního semestru jsem musel studium ukončit ze zdravotních důvodů. Poprvé se větší a  závažnější problémy začaly projevovat na konci roku 2011. Trápily mě hlavně nevolnosti,

motala se mi hlava a trpěl jsem velkou únavou. Doma jsme nevěděli, čím je to způsobeno ani jak to řešit. Po  návštěvě doktora v  nemocnici U  sv. Anny v  Brně a  po  odběru krve se hned přišlo na  to, co se stalo. Diagnóza byla jasná: selhání funkce obou ledvin. Ze začátku jsem si asi ani neuvědomoval, co mě vlastně čeká a  nemine. Všechno mi to došlo až po pár týdnech. Jelikož nebyla jiná možnost, musel jsem se s  tím smířit. Po sérii různých vyšetření jsem byl zařazen na listinu čekatelů na  transplantaci ledviny. Pro rodinu to byl šok, protože o  ničem takovém se nemluvilo a  nikoho ani nenapadlo, že by se to mohlo stát. Chvíli to sice trvalo, ale upravil jsem si životní režim i  náplň. Nejdůležitější byla změna pitného režimu – musel jsem omezit tekutiny na  1,5 l za den – a jídelníčku, kdy jsem z něj něco musel vyřadit, něco omezit, a něco naopak zase začít jíst. Také jsem musel brát třikrát denně po  jídle prášky a nebylo jich zrovna málo. Ze začátku to bylo fyzicky náročnější – převládala únava, postupem času si ale tělo zvykalo a začal jsem to snášet lépe. Ne-

říkám bezproblémově, protože sem tam se mi doma trochu motala hlava nebo mě chytaly křeče v lýtkách. Když jsem přišel na dialýzu, byl tamní věkový průměr asi šedesát let. Později vedle mě všichni jako by omládli, jako by jim bylo znovu kolem dvaceti, takže zas tak moc jsem ten věkový průměr nesnižoval . Na dialýzách jsem většinu času prospal, takže se to pak nezdálo tak dlouhé. Přístup zdravotníků byl naprosto profesionální. Sestry byly přátelské, hodné a  vnímavé – zařídily nebo zjistily cokoliv, co jsem potřeboval. To platí i  o  přístupu lékařů, kteří mi vše dokázali vysvětlit i ukázat. Tímto bych jim všem chtěl poděkovat za jejich péči, hlavně sestrám a panu primáři na dialýze ve Slavkově, kde se o  mě hezky starali celých 39 měsíců, než se pro mě našel vhodný dárce ledviny.

Dlouho očekávaný telefonát 29. května 2015 v  půl deváté večer mi zazvonil telefon, na  jehož druhém konci byl MUDr.  Kuman, který se mě ptal, zda jsem zdravý a připra-

1717

INSPIRACE

vený na  transplantaci. A  jelikož jsem zdravý a  připravený byl, měl jsem se dostavit hned v  pět hodin ráno do  nemocnice. Po  příjezdu mi odebrali krev, vyplnilo se pár formulářů a  v  sedm ráno už jsem ležel uspaný na  operačním stole. Na  oslavy nebyl čas, ale v  hloubi duše jsem byl rád, protože čekání na tento telefonát bylo dlouhé a nemohl jsem si toho dopředu příliš plánovat, protože telefon mohl zazvonit kdykoliv. Jelikož jsem musel brát všechny hovory, také jsem často odpovídal na různé telefonické průzkumy, poslouchal jsem nabídky pojištění a  všelijaké jiné, což byla pro mě i  pro volající vždycky jen ztráta času, protože jsem odpovídal negativně, čímž jsem lidi na  druhé straně telefonu asi zklamal.

Jak ten kluk může mít problémy… Po transplantaci se mám skvěle a cítím se, jako bych žádnou transplantaci neabsolvoval. Jsem velice vytížený, a  to je styl života, který mi naprosto

vyhovuje. Věnuji se své přítelkyni Monice, chodím do  práce, hraji fotbal v  Komořanech a  s  kolegy Davidem Petrem a Jarou Portíkem trénuji mladší žáky. Posledního tři čtvrtě roku pravidelně trénuji a hraji fotbalové zápasy, mám výbornou fyzičku a myslím, že bych

zvládl uběhnout i  maratón. Kdybyste mě pár dní pozorovali, říkali byste si, jak tenhle člověk může mít nějaké zdravotní problémy. S  tím, že mi ledvina jednoho dne přestane fungovat, počítám. Jen doufám, že to přijde

co nejpozději, protože teď si užívám života plnými doušky. Žiji přítomností a dělám, co mě baví. Jestli můžu poradit ostatním, kteří jsou na tom zdravotně podobně jako já, věnujte se svým koníčkům a zálibám. Pak nebudete mít čas myslet na to, že máte zdravotní problémy, a  nebudete se tím trápit. Žijte tak, jako by dnešek měl být váš poslední den, a  dělejte to, co vás baví a naplňuje, protože pak ve stáří budete vzpomínat, jaký jste měli skvělý život i  přes všechny zdravotní potíže. Myslím, že nikdo nechce vzpomínat na  to, jak se bál něco udělat, a proto radši seděl doma. Taková je moje filozofie, jíž se držím a obhajuji ji i před ostatními, kteří se mnou nesouhlasí a radí mi, abych více odpočíval. Na odpočinek bude dost času právě až ve  stáří. Proto říkám: Nic není nemožné a  existuje vždycky nějaká možnost, jak dělat to, co vás baví, naplňuje a  dělá šťastnými. Všechno ostatní jsou totiž jen výmluvy pro to, že se člověku nechce. redakce Dialogu

Listárna Líbil se vám článek a chcete ho okomentovat? Chcete něco vzkázat autorovi? Máte nové nápady, podněty, připomínky? Napište nám! 18

Vážená redakce časopisu Dialog, E-mailem na [email protected] nebo poštou na Redakce časopisu Dialog, B. Braun Avitum s.r.o., V Parku 2335/20, 148 00 Praha 4, Česká republika

rn á t s i L

a

chtěla bych poděkovat všem, kteří zařizují možnost prázdninové dialýzy. Vždy jsme se setkali s ochotným přístupem všech zaměstnanců a je dobré vědět, že při plánování další dovolené je téměř jisté, že bude všechno klapat, jak má. Taky děkuji za časopis Dialog, vždy v něm najdu něco, co mě zaujme a křížovky mi ukrátí čas na dialýze. Alena Peštová, 68 let

CESTUJEME

Slovenský ráj a okolí Blajzloch – vodní nádrž ve Slovenském ráji

19

CESTUJEME Strávit týdenní dovolenou ve Slovenském ráji je skvělou příležitostí spatřit divokou přírodu, zažít trochu adrenalinu a poznat několik jedinečných kulturních památek Slovenska. Nechejte se v tomto článku nalákat k cestě do Spišského kraje.

N 

árodní park Slovenský ráj je jednou z  hlavních turistických destinací Slovenska. Nachází se na  severu rozložitého Slovenského rudohoří a  společně s Muránskou planinou je součástí Spišsko-gemerského krasu. Téměř celý je součástí Košického kraje. Většina Slovenského ráje je tvořena vápenci a dolomity, a tak jsou skály bílé a působí čistým, světlým dojmem. Krajina má charakter krasové planiny, v  jejíž severní části stékají do  Hornádské kotliny potoky. A  právě tyto potoky vytvořily hlavní lákadlo Slovenského ráje – soutěsky (slovensky výstižněji tiesňavy). Ovšem najdeme zde samozřejmě také divoké lesy, květnaté louky a v létě oblíbenou Dobšínskou ledovou jeskyni. I okolí národního parku je více než zajímavé. Nachází se zde řada kulturních památek UNESCO a několik historických měst jako Levoča či Spišská Nová Ves. Pro týdenní až dvoutýdenní letní dovolenou je toto místo jako stvořené. Za  horka se v  soutěskách spolehlivě schováte před vedrem a v horším počasí si můžete prohlížet kulturní památky v okolí.

Soutěsky Slovenského ráje Divoké soutěsky Slovenského ráje jsou úzké, a  aby se jimi vůbec dalo projít, je v  nich množství žebříků, kovových stupaček, řetězů a lávek. Také z toho důvodu jsou téměř všechny soutěsky jednosměrné, vyhnout se na  desetimetrovém žebříku je totiž prakticky nemožné. Soutěsek je celkem čtrnáct. Nejvíce jich je na severozápadě národního parku. Zde se nacházejí dvě větší výchozí místa turistických stezek – Čingov a Podlesok. Jsou tady soustředěny penziony, restaurace a  informační stánky i stánky se suvenýry. Z Podlesku se vyráží na asi nejvytíženější soutěsku Suchá Belá, kde není výjimkou vystát si u  některého z  žebříků i  půlhodinovou frontu. Na  dru20

hou stranu máte v  této soutěsce možnost vidět nádherné mísové vodopády, a pokud vyrazíte brzy ráno kolem sedmé, nebo naopak později odpoledne, můžete se frontám vyhnout. Některé soutěsky stoupají poměrně prudce. Například zmiňovaná Suchá Belá stoupne na 2,5 kilometrech o 400

Velký vodopád v soutěsce Piecky

výškových metrů. Další neopakovatelnou soutěskou je Prielom Hornádu. Je to proto také jedna z nejnavštěvovanějších tras (nástup z  Čingova i  z  Podlesku). Soutěska je dlouhá necelých dvanáct kilometrů a  nejednou budete kráčet po kovových roštech, přimáčknutí ke  skále vysoko nad řekou.

CESTUJEME

Tomášovský výhled nad Prielomom Hornádu

Tato trasa je výjimečná tím, že je obousměrně průchodná. Pokud si tedy nejste jisti, že cestu zvládnete, máte možnost se vrátit, navíc zde není tak velké převýšení. Své možnosti opravdu zvažte. S touto soutěskou se totiž pojí tragická událost, která se stala v roce 2015. Při záchranné operaci horské služby Slovenského ráje se zde do Hornádu zřítil vrtulník a zahynuli čtyři záchranáři. Toto místo je označeno pamětní tabulí a hořícími svíčkami. Lidé zde takto vzdávají hold obětavosti záchranářů. Z  přírodovědného hlediska je ovšem průlom Hornádu Slovenským rájem jako pohořím zajímavým fenoménem. Řeka Hornád totiž do  hor přitéká z  Hornádské kotliny pod Popradem a  nepochopitelně se zakusuje do  masivu a  protíná jeho

Malý Kyseľ

okraj, aby se o několik kilometrů dál vynořila opět do stejné nížiny a pokračovala dál. Nepřitéká tak jako každá „rozumná“ řeka z hor do nížiny, ale obráceně z nížiny do hor. Svědčí to o velmi starém původu řeky. Řeka zde tekla ještě dříve, než se zvedl masiv Slovenského ráje, a měla dost energie na  to, aby stačila erozní činností zahloubit své koryto do zvedajících se hor. Mezi další úchvatné soutěsky patří Piecky, Velký Kyseľ, Malý Kyseľ, Klášterská roklina, Velký sokol a další. Letos v srpnu se také otevřela soutěska Kyseľ, která byla čtyřicet let nepřístupná po  devastujícím požáru. V nynější podobě je však zařazena mezi takzvané zajištěné cesty a pro její zdolání musíte mít potřebné vybavení jako sedák, helmu a úvaz.

Kostel sv. Ducha v obci Žehra, památka UNESCO

21

CESTUJEME Tip na celodenní přírodovědně poznávací výlet Vyrazte na  celodenní výlet autem nabitý přírodními i  kulturními zajímavostmi! Začněte zastávkou v národní přírodní rezervaci Sivá brada – jedinečném místě, kde můžete spatřit ze země tryskající minerální vodu. Geologicky jde o stále aktivní travertinovou kupu. Na vrcholu stojí kostelík, je tu pěkný rozhled a unikátní rostlinstvo. Sivá brada je vzdálená asi tři kilometry východně od obce Spišské Podhradie. Tato obec může být další zastávkou. Je v  ní totiž pozdně románská katedrála sv. Martina ze 13. století – památka UNESCO. Městečko samo o sobě je také hezké a stojí za návštěvu. Z jeho náměstí je úžasný výhled na další cíl výletu – Spišský hrad. Nejlépe se k němu nedostanete ze Spišského podhradí, ale z druhé strany. Je možné sem přijet autem až téměř k hradu a parkování je zde překvapivě zdarma. Hrad sám o  sobě je neopakovatelný a velmi rozlehlý. Ne nadarmo se o něm tvrdí, že je nejrozsáhlejší hradní zříceninou ve  střední Evropě. Můžete si tady dát i  malou svačinku třeba v  podobě spišských párků. Po  prohlídce hradu přejeďte do vedlejší vesnice Hodkovice a vydejte se na další místo našeho výletu – Dreveník. Dreveník je skalní město vzdálené jen kilometr za obcí. Zvláštní je tím, že je také z travertinu, a proto též bylo vyhlášeno přírodní památkou. Skalní město vzniklo z  dávno neaktivní travertinové kupy. Můžete tak v  jeden den vidět vznik i zánik ojedinělého geologického útvaru jen pár kilometrů od sebe (Sivou bradu a Dreveník). Poslední zastávkou výletu může být hned vedlejší vesnice Žehra, kde se nachází unikátní římskokatolický kostel sv. Ducha z roku 1275, s freskami z období mezi 13. a 15. stoletím. Od  roku 1993 je zapsán ve  světovém dědictví UNESCO spolu s  hradem a  Spišskou Kapitulou. Neostýchejte se zazvonit na průvodce v jednom z domů nedaleko kostela – vyplatí se to.

Národní přírodní rezervace Sivá brada

22

Křižovatkou turistických tras uvnitř nejzajímavější severní části Slovenského ráje je Kláštorisko, kam se dá mimochodem dostat jen pěšky. Zde se vám po výstupu některou soutěskou na krasovou planinu nabízí jedna z mála možností k občerstvení. V roce 1299 získali kartuziáni povolení na tomto místě postavit klášter, který pak roku 1543 opustili. Nyní je tady k vidění rozlehlý areál vykopávek a ruin, památkáři citlivě zrenovovaných a zasazených do okolní krajiny. Místo, které byste určitě neměli minout, je Tomášovský výhled. Jeho obrázky zdobí nejednu propagační publikaci, a vy ho tedy jistě znáte. Jedná se o 146 metrů vysokou skalní terasu nad Prie­ lomom Hornádu, s  nádherným výhledem do  údolí. Skála není opatřena žádným zábradlím, a tak dejte dobrý pozor, kam šlapete. Nejjednodušší přístup je sem ze Spišských Tomášovců, kam se dostanete autem nebo autobusem. Z vyhlídky se pak dá sestoupit do údolí Hornádu a projít si kousek zmiňované trasy s kovovými rošty Prielom Hornádu (nemusíte urazit celých dvanáct kilometrů).

Dobšínská ledová jeskyně Dobšínská ledová jeskyně se nachází v jihozápadní části Slovenského ráje. Je zařazena na seznam přírodních památek UNESCO, a  jak uvádí průvodce, jedná se o  jednu z  nejkrásnějších ledových jeskyní v Evropě. Délka zpřístupněné části je bezmála půl kilometru. Budete procházet po  kovových lávkách, schodištích (472 schodů) a  i  jedním dlouhým ledovým tunelem. V  jeskyni je údajně 110 000 km3 ledu, který dosahuje šířky až 26,5 metrů. K  jeskyni se dostanete z  parkoviště v  údolí ještě asi půl hodiny pohodlnými lesními chodníčky stoupajícími do kopce. Kdo se

Spišské Podhradie pod Spišským hradem

Dreveník – travertinové skalní město

CESTUJEME

Blajzloch – vodní nádrž ve Slovenském ráji

sem vydá, rozhodně nebude litovat. Jen je třeba být připraven na pobyt v prostorách s teplotami pod bodem mrazu.

Významná města v okolí Slovenského ráje Centrem Spišského kraje je historická Spišská Nová Ves. Zajímavé je tu hlavně velké náměstí neobvyklého vřetenovitého tvaru. Uprostřed náměstí je park s radnicí, trojlodní bazilikou s  největší kostelní věží na Slovensku (výška 87 m) a také nepřehlédnutelná secesní budova reduty. Ta patří mezi nejvýznamnější secesní stavby na Slovensku. Zajímavé je i umělecké dílo poblíž radnice – Pocta mistrovi Konrádovi. Toto dílo upomíná na slavnou zvonařskou dílnu mistra Konráda z  roku 1357, která zde stála. Tajné přání, jež vyřknete v  bronzovém polozvonu, poletí přímo k  nebesům, aby bylo vyslyšeno. Pokud budete ve  městě s  dětmi, zajděte se podívat i  do místní zoo – jedné ze čtyř, co na Slovensku mají. Ještě zajímavější město je Levoča. Je zde rovněž velmi pěkné náměstí s množ-

stvím památek. Nejvýznamnější je jistě gotický kostel sv. Jakuba, který je památkou UNESCO. V  něm stojí pozoruhodný vyřezávaný oltář vytvořený mistrem Pavlem z  Levoče. Je to prý nejvyšší neogotický vyřezávaný oltář na  světě (výška 18,6 m, šířka 6,3 m). Výbornou představu o městě si uděláte z věže tohoto kostela. Náměstí lemuje množství starých domů s výstavnými fasádami. U radnice se nachází další zajímavost – klietka hanby. Je to šestiboká zdobená železná klec stojící na kamenném podstavci, kam se ve středověku zavírali „na hanbu“ místní hříšnici. Mezi ně tehdy patřily také ženy, které se bez doprovodu muže vydaly po rozsvícení lamp do nočních ulic. Slovenský ráj je plný zajímavých míst pro milovníky přírody, ale i památek. Věřte, že za  týden všechny zajímavosti navštívit nestihnete, a o odpočinku na dece u řeky si nechte jen zdát. Slovenský ráj se svými lákadly vás v klidu prostě nenechá!

Prielom Hornádu

Soutěska Piecky

Mgr. Petr Pavelčík, DS Uherské Hradiště 23

VAŘÍME S PETROU

Oranžové dýňové...

Slunce zapadá dřív,

... MENU podle PETRY

Recepty pro vás připravila Petra Bártová, fotoblogerka a redaktorka sexymamas.cz

dny jsou chladnější a v přírodě začínají převládat teplé barvy. Máme tu barevný podzim a k němu patří dýně. Ty se dnes dají koupit celoročně, ale možná máte stejnou zkušenost jako já, že pokud má něco „sezónu“, máte na to více chuť. Proto dnešní menu bude celé oranžové. Z dýně se dá vyčarovat spousta vydatných jídel a ty k chladnějším dnům patří. Recept na  dýňové placky je naším sexymamas originálem a věříme, že si ho oblíbíte, stejně tak jako dýňový segedín a dýňovou paštiku.

Segedínský guláš z dýně Hokkaido zahuštěný quinoou (4 porce)        

00 g dýně Hokkaido 2 100 g cibule 200 g kysaného zelí 4 polévkové lžíce sladké papriky 1 polévkovou lžíci pálivé papriky 4 polévkové lžíce quinoi 3 lžíce olivového oleje kmín, bobkový list, hřebíček, pepř a cukr (podle chuti)

Na pánvi orestujeme nakrájenou cibuli, na kostky nakrájenou dýni, zasypeme paprikou a ještě chvíli restujeme. Zalijeme studenou vodou, přidáme kmín, 2 bobkové listy, 4 hřebíčky, pepř a vaříme čtvrt hodiny. Poté přidáme kysané zelí i se šťávou, quinoou a vaříme dalších 15 minut. Guláš dochutíme, a pokud je moc kyselý, přidáme 2 polévkové lžíce třtinového cukru nebo medu. Energie: 765 kcal, bílkoviny: 23 g, tuky: 44 g, sacharidy: 92 g, draslík: 2 046 mg, fosfor: 287 mg 24

Foto Wikimedia

VAŘÍME S PETROU

Dýňová pikantní paštika ,5 kg pečené dýně 0 100 g uzeného tofu   1 lžíci limetkové šťávy   4 lžíce olivového nebo oříškového oleje   1 lžíce Harrissa nebo jiného pikantního koření   2 lžíce červené papriky   2 stroužky česneku Dýni upečeme do měkka a necháme vychladnout. Nakrájíme ji do větší misky na kostky a na stejně velké kousky nakrájíme i uzené tofu. Přidáme olej, limetkovou šťávu, koření a sůl. Vše důkladně rozmixujeme tyčovým mixérem. Podle chuti přidáme česnek, případně nakrájenou šalotku a bylinky. Paštiku dáme do tvořítka nebo do misky a necháme v chladu rozležet. Paštika je skvělá i jako náplň do vaječné omelety nebo jako pomazánka na topinky.  

Další inspiraci nejen pro vaření můžete najít na stránkách Sexymamas.cz v kategorii recepty.

Energie: 791 kcal, bílkoviny: 22 g, tuky: 62 g, sacharidy: 46 g, draslík: 591 mg, fosfor: 103 mg

Dýňové placky  g vařené dýně 600 300 g hrubé mouky (100 g nahrazuji kokosovou)   2 vajíčka   1 cibuli a 1 celý česnek   2 lžíce másla   bylinky   kokosový olej na osmažení/upečení Dýni uvaříme, scedíme a necháme vychladnout. Poté ji rozdrtíme. Dobře to jde například šťouchadlem na brambory. Přidáme dvě celá vejce a mouku. Lehce osolíme, smícháme s nadrobno nakrájenou, na másle opečenou cibulí a vypracujeme hladké těsto. Mělo by být pružné. Pokud bude řídké, znamená to, že vám v dýni zbylo příliš mnoho vody a musíte ještě trochu mouky přidat. Po dvaceti minutách můžete tvořit malé placky. Osvědčilo se mi mít při tvoření ruce potřené kokosovým nebo olivovým olejem. Placičky silné asi 0,5 cm pečeme nebo smažíme na kokosovém oleji. Placky dáme do větší misky. Všechny pak zalijeme rozpuštěným máslem s rozdrceným česnekem, lehce osoleným, vonícím čerstvými nasekanými bylinkami, jako je bazalka, mateřídouška, tymián, majoránka (záleží na vás). Česnekovo-bylinkové máslo se do placek vsákne a dochutí je. Placky můžeme použít i jako přílohu nebo je podávat třeba se špenátem.  

Energie: 1 673 kcal, bílkoviny: 51 g, tuky: 47 g, sacharidy: 268 g, draslík: 578 mg, fosfor: 472 mg Foto Wikimedia

25

JAK NA TO

A je to tu. Začal chladnější, zato krásně barevný podzim. Nasbírejte spadané listí a vytvořte si s ním třeba sezonní povlaky na polštář. Jmenuji se

Ája Agnerová a baví mě tvořit,

malovat, šít...

dávat věcem okolo sebe novou tvář. Proto stále hledám nové nápady, jak by se daly běžné předměty s trochou kreativity využít neotřelým způsobem nebo jak si je jednoduše a levně vyrobit. Doufám, že se do tvoření pustíte se mnou !

1.

Potřebujete jen barvy na textil, samozřejmě v podzimních barvách, houbičku, povlaky,

ubrus či nějakou látku a už zmíněné listí všeho druhu.

3. 2. 26

Na zadní stranu listu naneste houbičkou trochu barvy na textil

a přiložte jej na povlak. Ten doporučuji napřed vystlat novinami či igelitem, aby se barva nepropila i na druhou stranu.

JAK NA TO

5.

4.

List posléze opatrně sejměte.

Přes papír či noviny ještě list pořádně uhlaďte, aby se jeho struktura dokonale obtiskla.

6.

Takto si libovolně po ploše povlaku otiskněte i další připravené listy.

7.

Barvu ještě podle návodu zažehlete.

Vidíte, a nové polštáře v podzimním dekoru jsou hotové! Barvy na textil seženete v každé galanterii či větším papírnictví a stojí jen pár korun. Pusťte se do práce ! 27

POVÍDKA

„Adriano“ A 

bsolutně potupen podal trochu neochotně ruku svému protivníkovi, jenž v  sobě díky úctě k  soupeři jen těžce dusil opojný pocit vítězství. Nutno dodat, že vítěz byl jen o málo vyšší než dospělý jedinec australského vačnatce Wallaby. Už proto byl poražený hráč trochu zaskočen jak výsledkem utkání, tak překvapivou silou stisku a  tvrdostí dlaně svého protivníka. V  každém případě zmizel ze scény tak rychle, jak to bylo možné. Za rohem si rozladěně zapálil rozechvělou rukou cigaretu tabákové společnosti, která ho sponzorovala. Oteklé prsty měly problém stisknout přívod plynu zlatého zapalovače, spočívajícího v  jeho zarudlé dlani, na němž byl vyrytý název stejnojmenného koncernu. Ten zapalovač obdržel minulý rok jako poděkování za vítězství na turnaji v Římě, jeho rodném a věčném to městě. Byly to ještě stále časy, kdy tabákové výrobky a tenisové hvězdy byly na jedné lodi, léta sedmdesátá. Adriano Panatta, nejslavnější italský tenisový hráč všech dob, si na letišti JFK, kráčející pozvolně zpola zaplněnou halou, musel přiznat, že do New Yorku jezdí moc rád. Miloval veškeré znaky tohoto kosmopolitního města, speciálně značně rozsáhlou italskou komunitu, která je v tomto městě všudypřítomná. Oni všichni milovali na oplátku jeho, ony především. Psal se rok 1977 a tenisový klub Forrest Hilus, hostující každoročně US Open, pořádal tento velký turnaj naposledy před velkým stěhováním této události do tenisového centra americké tenisové asociace ve Flushing Meadow. K nelibosti hráčů z jihu Evropy a Jižní Ameriky to též znamenalo přechod z oblíbené pomalé antuky na rychlý betonový povrch, který v  těch dobách stále ještě nebyl jejich šálek čaje. Tento rok přijel Adriano dobře připraven a plánoval si turnaj maximálně užít a dosáhnout toho nejlepšího možného výsledku. Po vítězství minulý rok v Paříži měl cíle skutečně jen ty nejvyšší. Zápas třetího kola, potom co Němec Gerbert ani Američan Krulevitz v  předchozích kolech skoro vůbec nevzdorovali, byl na centrálním dvorci plánován až navečer proti domácímu hráči Stocktonovi, na kterého si věřil. Ráno se rozhodl, že místo toho, aby jel taxíkem, se z hotelu na kurty, kde ho čekal dopolední trénink, v rámci zahřátí a protáhnutí těla projde. Korzujícího parkem přilákal jeho pozornost povyk vesměs dětských fanoušků, naprosto pohlcených nějakou míčovou hrou, jak vytušil podle zvuku pravidelných a rytmických odrazů. Zhruba dvanácti až patnáctiletí kluci zuřivě odpalovali zřejmě nějakými dřevenými pálkami míček proti zdi a využívali v plné 28

míře svoji silu, rychlost a houževnatost. Až po chvíli si uvědomil, ze nepoužívají žádná náčiní, nýbrž vší silou mlátí do gumového míčku již zřejmě mozoly ztvrdlými dlaněmi. Připomnělo mu to jeho samotného, kdy jako malý kluk hrál celé hodiny pouze proti zeleně natřené zdi s jednou bílou čárou ve výši tenisové sítě. Těch pár desítek omítnutých cihel bylo jeho jediným soupeřem, spoluhráčem a vlastně i kamarádem. To bylo mládí syna správce kurtu tenisového klubu Parioli, nejvýznamnějšího v celém Římě. Jak se přiblížil, kluci přestali okamžitě hrát a s neskrývaným zájmem si ho velice zevrubně prohlíželi. Zdá se, že moc dobře věděli, s kým mají tu čest. Usmál se, aby prolomil ledy, a zeptal se, jestli si nemůže s nimi na chvíli zahrát, a to v rámci tréninku na 3. kolo US Open, dodal, aby zdůvodnil důležitost této nevšední žádosti. Rozpačitě ustoupili a pouze jeden z nich, ten nejmenší, nejšpinavější a  zřejmě i  nejstatečnější, mu podal gumový míček a zároveň si odstraňoval uhlově černé zpocené vlasy z očí. Udeřil několikrát dlaní do  balonku proti zdi a  hlídal si, aby neskočil o  zem víc než jednou. Míček se po chvíli zakutálel k nohám vedle stojících mladíků, hltavě sledujících tenisovou hvězdu hrát jejich „street rules“ tenis. Hru těch, co nemají na raketu a zápisné do tenisového klubu v tak drahém městě, jako je New York. Adriano zjistil po pár úderech, že jeho umění tenisového hráče první světové desítky bohatě stačí k vyniknuti i v této jemu neznámé pouliční hře. Oblíbenost tohoto sportu začala stoupat ve třicátých letech 19. století a byl populární zejména na plážích New Yorku, kde návštěvníci s nadšením a nekonečně dlouho mlátili holými dlaněmi jako smyslu zbavení do tenisových míčků, zbavených plstě, oproti jakékoliv dřevěné ploše. Následně v celém městě vyrostlo tisíce ať už krytých, nebo nekrytých kurtů a  hra se natrvalo usídlila hlavně v parcích a na středoškolských hřištích jak zde, tak v Chicagu a jiných velkých městech. Nic z  toho Panatta nevěděl, jediné, co věděl, že chce vyzvat nejlepšího z nejlepších těchto mladých hráčů ulice. Přihlásil se překvapivě znovu ten samý, co mu původně podával míček. „Já chci ale hrát skutečně s tím nejlepším,“ řekl trochu omluvně, pátraje zrakem po vyšších a starších svalnatých mladících, kteří stáli v hloučku diváků. Všichni pokrčili rameny a ukázali jako jeden muž zpět na  toho skrčka, který mohl mít sotva padesát kilo.

POVÍDKA

„Jak se jmenuješ?“ houknul napůl otráveně a napůl dobrácky na svého malého soupeře. „Adriano,“ odpověděl hrdě a napnul se jako pružina ve snaze přidat si pár centimetrů. „OK, v  tom případě zjistíme, který Adriano je králem tohoto plácku,“ utrousil trošku zaskočen kombinací jména a  velikosti svého oponenta. Malý Adriano byl z početné a bezpochyby značně chudé rodiny italských přistěhovalců, kteří si mohli, co se masa týče, dovolit pouze tak zvanou pátou čtvrtinu zvířete, což byly ve skutečnosti pouze vnitřnosti. Zřejmě i to přispělo k jeho prozatímnímu malému vzrůstu. Jemu to ale nijak nevadilo, po špagetách s telecími mléčnými střívky se mohl přímo utlouct a svoji výškovou a váhovou nedokonalost doháněl neskutečnou hbitostí, šikovností a zejména chytrostí tak nutnou, aby se mohl vyrovnat svým o mnoho větším protivníkům. Jelikož se narodil devátého července, dostal jméno po vycházející italské sportovní hvězdě, která se narodila naprosto ve stejný den. Je nutné dodat, že pojmenovat potomka po slavném sportovci té které země je věc naprosto přirozená. K výběru jména mohou vést ale i jakékoliv jiné pohnutky, třeba solidarita. Ta vedla například chilské matky za druhé světové války k tomu, aby svoje dcery houfně pojmenovávaly jménem Lidice. Jistá podoba těchto dvou byla patrná i v průběhu dospívání, kdy Panatta, když byl ještě v  juniorských letech, byl na  svých patnáct let dost malý. Tenisoví experti litovali faktu, že někdo takhle nadaný neroste, aby zúročil svoji šikovnost i v lepších tenisových výsledcích mužské úrovně, kde síla i  výška hrály tak důležitou roli. V této době odjel na juniorské turné do Austrálie, a vrátil se z něj jako muž. Po čtyřech měsících hraní u protinožců

7 9 5 1 2 6 9 3 4 2 2 5 6 8 4 3 7 9 2 7 8 4 6 5 3 1 7 8

nečekaně zmohutněl a jeho rodiče přísahali, že i o několik centimetrů vyrostl. Večerní zápas Pannaty proti Američanovi Stocktonovi se nevyvíjel podle Italových představ. Přes frenetickou podporu všech diváků majících kořeny na Apeninském poloostrově, a to převážně dámské populace, která hlasitostí převážila vlažné fandění většinového domácího publika, podal na první pohled velice bezkrevný výkon. Vzhledem k obtížím vůbec stisknout bolavou oteklou dlaní rukojeť rakety to byl ale podle jeho úsudku výkon nanejvýš statečný. Byl překvapen, že i díky svému hendikepu byl výsledek i průběh hry celkem vyrovnaný. Zřejmě i díky skutečnosti, že ani jeho soupeř nepředváděl toho večera to nejlepší, co uměl. Zápas skončil. Na jednu stranu velké zklamání, jelikož doufal, že by tento turnaj mohl konečně vyhrát, na  druhou stranu uspokojení, že nedal svoji kůži lacino i s omezením, s kterým by se jiný hráč zajisté okamžitě z turnaje odhlásil. Když si po zápase oba hráči podávali ruce, sykli bolestí a přejeli pohledem po svých rudomodrých dlaních. Najednou byla porážka o poznání horší. Téhož večera Adriano Milici ve stroze zařízeném dětském pokoji, který sdílel s dalšími pěti sourozenci, již v pyžamu a vykoupán, obřadně vytáhl zpod postele rezavou krabici od jak jinak než italské kávy. Vylovil z ní tužku a ušmudlaný notýsek, v němž se nacházel jakýsi tajuplný seznam jmen. Naslinil špičku tužky a  spokojeně škrtnul řádku obsahující jméno A. Panatta – Itálie a následně D. Stockton – USA. Další na řadě byl jakýsi talentovaný mladý hráč z Československa, jménem Ivan. Daniel Dvořák cestovatel, bohém a příležitostný spisovatel

6

Sudoku Žádná číslice se nesmí v jednom řádku opakovat dvakrát Žádná číslice se nesmí v jednom sloupci opakovat dvakrát Žádná číslice se nesmí ve čtverci 3  3 opakovat dvakrát

snadné

obtížné

8 7

2 1 8 6 8 3 4 3 6 7 2 9 4 1 2 1 5 7 3 7 5 1 3 29

Súťažná krížovka

„Veĺa núl si myslí, že sú (tajnička 1), po ktorých (tajnička 2–3).“ Anonym

Uzávierka je 20. 11. 2016

30

Redakce časopisu Dialog B. Braun Avitum s.r.o. V Parku 2335/20 148 00 Praha 4 Česká republika (na obálku napíšte „Súťaž“).

su [email protected] alebo [email protected] (do predAko súťažiť? metu e-mailu napíšte „Súťaž“). Vylúštite súťažnú tajničku a jej Prosím, neposielajte odpovede správne znenie odovzdajte po uzávierke, nebudete do zlosopersonálu dialyzačných stredísk vania už zaradení. B. Braun Avitum alebo ho zašlite Z technických dôvodov zasielapoštou na adresu: Prípadne nám správne znenie me výhry len na území ČR a SR. tajničky zašlite e-mailom na adre- Prosím, pri vyplňovaní svojho

mena používajte diakritiku; neradi by sme vaše meno skomolili, ak sa objavíte na výhernej listine. Pravidlá súťaže nájdete na stránke www.bbraun-avitum.cz. Ceny pre výhercov: tričko s golierikom, flísová deka, kniha, pero, blok, antistresová

loptička (oblička), kľúčenka so svetlom a žetónom Výhercovia z minulého čísla: Vlasta Pelleová, Helena Rychnovská Riešenie z minulého čísla: Ľudská duša je ako porcelánová váza. Môžeš ju oťukávať, no ak udrieš silnejšie, rozbiješ ju.

soutěžní křížovka

„Je zhola zbytečné se ptát, má-li život smysl či ne. Má takový smysl... (tajenka 1–3).“ Seneca

Redakce časopisu Dialog B. Braun Avitum s.r.o. Jak soutěžit? V Parku 2335/20 Vyluštěte soutěžní tajenku a její 148 00 Praha 4 správné znění odevzdejte personálu Česká republika dialyzačních středisek B. Braun (na obálku při­pište „Soutěž“). Avitum nebo zašlete poštou na adresu: Znění tajenky nám případně můžete zaslat také e-mailem na adreUzávěrka je 20. 11. 2016.

su [email protected] nebo [email protected] (do předmětu e-mailu uveďte „Soutěž“). Neposílejte prosím odpovědi po uzávěrce, již nebudete do slosování zařazeni. Z technických důvodů zasíláme výhry pouze na území ČR a SR. Při vyplňování svého jména používejte

prosím diakritiku, neradi bychom vaše jméno zkomolili, až se objevíte na výherní listině. Pravidla soutěže naleznete na: www.bbraun-avitum.cz

klíčenka se světlem a žetonem Výherci z minulého čísla: Milan Slovák, Anna Nekužová, Věra Pojmanová

Ceny pro výherce: tričko s límeč- Řešení z minulého čísla: kem, fleecová deka, kniha, tužka, Přítel je ten, kdo o vás ví všechblok, antistresové mačkátko, no a má vás pořád stejně rád.

31

Chcete lépe pečovat o svůj zdravotní stav? Čeká vás operace kolene nebo kyčle? Trápí vás kýla? Podstoupíte laparoskopii? Bojíte se stomie? Zajímá vás, jak správně jíst během nemoci?

www.lepsipece.cz

NEBOJTE SE, ZEPTEJTE SE Hlavní témata

Inkontinence

Klouby

Laparoskopie

Kýla

Ledviny

Retence moči

Stomie

Výživa v nemoci