Ukázky | Próza | Václav Holanec: Herci /ukázka/
Václav Holanec: Herci /ukázka/ Literární cenu Knižního klubu, udělovanou dosud nevydaným dílům, letos získal román Herci scénáristy a prozaika Václava Holance.
Václav Holanec: Herci
Knižní klub 2012 368 stran
Nedokázal si představit, že by v ředitelně, kterou k nedýchání promořily Kočařovy levné cigarety, musel pobývat delší čas. Odvracel zrak od budovatelské výzdoby a nutil se myslet na příjemné věci. Moc jich nezbývalo. Po nedávných událostech mu však dnešní potlesk na zkoušce zlepšil náladu.
Nebřenský předpokládal, že ho Kočař povolal kvůli podpisu. Kvůli podpisu, který nikdy neexistoval, kvůli podpisu, který nepřipojil pod výzvu. Hry na podpisování, na souhlas či odsudek, hry, které už tolikrát zažil, v něm probouzely chuť křičet, křičet nejsprostší nadávky. Promyšlené rituály, které rozpouštěly svědomí jednotlivců v kolektivní spoluvině, ho děsily a zahanbovaly. Nátlak vždy kombinoval metodu cukru a biče: používal výhružky, nabízel odpustky a sváděl ke korupci. Nebřenský se nepovažoval za odvážného, ale nepochyboval o tom, že existují situace, kdy se člověk musí vzepřít pudu sebezáchovy. Tentokrát byl ve výhodě – mnoho ztratit už nemohl. Ve válce šlo o krk.
Téměř vždy, když pozoroval alibistické chování herců na schůzích a shromážděních pod rudou vlajkoslávou, mu na mysli vytanula událost, s kterou se doposud nevyrovnal. Potupa, kterou okupační moc divadelníkům nachystala v červnu dvaačtyřicátého roku, se mu vracela jako nestrávené sousto. Poté, co nacisté jako pomstu za Heydricha rozjeli mašinérii poprav, vystříleli a vypálili Lidice a Ležáky, na měsíc zavřeli divadla a nahnali známé herce, zpěváky, hudebníky, dirigenty, dramaturgy do Národního. A tam je přinutili, aby pozdviženou pravicí stvrdili věrnost Říši.
Jen několik kolaborantů se pokoušelo občas řečníky přerušit potleskem. Operní soubor zpíval tři hymny. Ruce přibité strachem visely nekonečně dlouho ve vzduchu, ve kterém se nešlo nadechnout. Když herci
mlčky opouštěli sál, jejich pohledy směřovaly k zemi. Nebřenský nikdy nezapomněl na odvážnou větu, kterou Karel Mildner prořízl potupu. Aniž by si dával pozor, zda se v jeho blízkosti nenachází někdo z donašečů či Vlajkařů, spontánně a nahlas povzdechl: „Kdybych to věděl, tak si tu ruku radši zlomím.“ Jednalo se o skvělý nápad, který přišel pozdě. Co by se stalo, kdyby všichni herci, kterým se z nacistického pozdravu zvedal žaludek, přišli s pravačkou v sádře?
„Udělejte si pohodlí, bude to jen chvilka, Mistře,“ pronesl neutrálně Kočař a dál pokračoval provokativně v prohrabávání písemností.
Nebřenský čekal a přemýšlel. Jaké argumenty si na něj připravil tentokrát? Přece si nemohl ani na chvíli myslet, že by se mohl pod něco takového podepsat!
„Jak proběhla zkouška? Dáte si kávu?“ Kočař promlouval na Nebřenského a nenamáhal se zvednout zrak od stolu.
„Ne, děkuji,“ opáčil Nebřenský.
„Slyšel jsem, že jste se nedávno musel obrátit na lékařské kapacity?“
„Ano. Malá nevolnost,“ odpověděl Nebřenský.
Kočař zprudka zvedl hlavu: „Čtete vídeňské noviny?“
Nebřenský tušil lest, ale nenapadlo ho, kam Kočař míří.
„Z toho si nic nedělejte. Já také ne,“ usmál se Kočař. Uchopil noviny a zamával s nimi na svého hosta. „Ještě že tu máme soudruha Hustolese. Znáte ho?“
„Ne,“ opáčil Nebřenský.
„Milý soudruh. Pracuje na odboru kultury ÚV a od výletu pana Mildnera mne často navštěvuje. Budu vás muset seznámit!“
„Myslím, že vám nerozumím,“ řekl s počínající podrážděností Nebřenský. Hodlal rázně ukončit Kočařovu hru na kočku a myš.
„To ta moje rozvláčnost. Byli jsme rádi, že jsme nastalou situaci zvládli, tak jak jsme ji zvládli. Ale pan Mildner nám to ztěžuje! Ale na to jsme si u něj už zvykli, že? Jak si u nás vedl, tak se rozhodl i skončit! Tleskám jeho odvaze!“ Kočař narážel na proslulou Mildnerovu prostořekost, která se čas od času řešila až na jednání městského výboru strany.
V divadelním klubu, do kterého se nahrnula stranická organizace divadla, nedlouho po svém nástupu prohlásil, že raději uvidí francouzského herce zvracet, než sovětského recitovat budovatelské verše. Bojkotoval schůze, přijímání závazků, oslavy prvního máje, nesnášel vyvěšování praporků a byl alergický na kolegy, kteří na klopě saka nosili komunistické odznáčky. Když na začátku sezóny Pilar udělal ze čtené zkoušky školení a místo Goethova textu chtěl rozebírat situaci v Egyptě po znárodnění Suezského průplavu, nechal se Mildner slyšet, že kdyby na Sinaji zvítězil komunismus, tak do konce roku dojde v Africe písek.
Kočař udělal několik kroků, postavil se nad Nebřenským a hodil před něj čtyři dny staré vydání Wiener Zeitung.
Pro Nebřenského to bylo potupné gesto. Přesto noviny uchopil, nasadil si brýle na čtení a první, co uviděl, byla fotografie Karla Mildnera. Byl to vlastně dvojportrét. Kolem ramen ho držel mladý muž, který se podle popisku jmenoval Joachim Ziegler. Karel vypadal šťastně a usmíval se, jako kdyby ho fotografové zastihli v branách Hollywoodu.
„Ostatně umíte německy líp než já! Krásný titulek. Ponížené divadlo! Abych vám ušetřil čas – z rozhovoru se dozvíme nejen o angažmá pana Mildnera v Burgtheatru, ale i to, že v Mnichově podepsal smlouvu na dva filmy, o jímavé solidaritě rakouských kolegů, ale také o tom, že v Praze nadále panuje strach, cenzura, šikana, přetvářka, denunciace, stát a kulturu řídí neschopní a všehoschopní Stalinovi pohrobci! A to jsem na polovinu věcí radši zapomněl.“
Nebřenský unaveně položil noviny na stůl. Najednou pochopil motiv Karlova útěku. Žádná politika, žádná cenzura, ale mladý milenec! Nebřenský neměl nikdy k Mildnerově homosexualitě výhrady. Jeho sexuální orientace nebyla očividná a ani obtěžující. Karlovi paradoxně nadělala nejvíce starostí skutečnost, že přitahoval ženy. Od mladých let se učil zahánět dívky, které se do něj zamilovaly. I Nebřenského několikrát napadlo, zda se o nějakou krásnou ženu v slabé chvíli nepokusil.
Před nejbližšími kamarády Karel tvrdil, že se za celý život pomiloval jen s jedinou dívkou, ale zato přímo na ulici. Po první válce bydlel u strýce v Litoměřicích a nemohl se jedné neodbytné, o sedm let starší obdivovatelky zbavit. Dívka propadla jeho kouzlu a vytrvale se dožadovala projevu fyzické náklonnosti. Karel poblázněnou nešťastnici opřel uprostřed noci o Máchův dům Na Vikárce a věren odkazu národního básníka se jí nevybíravým způsobem zmocnil. Situaci si však ještě více zkomplikoval, dívka se neúnavně dožadovala opakování.
Představa poblázněného Karla coby stárnoucího homosexuála, který obletuje jinošského svalovce, vyvolávala v Nebřenském averzi. Jeho homosexualita mu nevadila a přitom možná desetiletí čekal na okamžik, kdy ho za ni bude moci obvinit! Kdy mu vyčte bezstarostnost, s kterou si dokázal užívat radostí života.
„Myslíte si to taky, Mistře?“ Nebřenský se natolik zahloubal, že málem přeslechl další štiplavou otázku. „I kdyby něco z toho, nedej bůh, byla pravda, jaký to bude mít efekt?“
Nebřenský mlčel a přemýšlel, co má říci.
Kočař se nemohl dočkat odpovědi. Uchopil rakouské noviny a znovu s nimi výhružně zamával. „Nemohl Mildner aspoň držet hubu? Co řekneme světu, že si Mistr Nebřenský o celé věci myslí?“
Nebřenský se podíval Kočařovi do očí a pronesl tichým, ale důrazným hlasem. „Pane řediteli, mám pocit, že vám nemohu nikterak pomoci. Nikdy jsem nebyl advokátem Karla Mildnera a nemohu jím být ani teď. Má vlastní rozum a vlastní zkušenosti. Já také mám, doufám, vlastní rozum i zkušenosti, vy je máte také. Věci jsou logicky na svých místech a mne nemůžete vinit z jejich uspořádání. Lidé zacházejí se životním názorem jako s majetkem – neradi se ho zbavují. Narozdíl od majetku ale myšlenky nelze znárodnit, byť by to jistě bylo rychlé řešení.“
Kočař se ušklíbl nad Nebřenského prohnaností, nad politickými narážkami. Nemůžete mne vinit z uspořádání věcí! Myšlenky nelze znárodnit! Jak elegantně řečeno. Vinil ho, že dělá vše, aby mu ztížil jeho pozici.
„Krásná řeč! O tom uspořádání jsem právě chtěl s vámi hovořit. Jak jistě víte – považuji vás – odpusťte mi trochu patosu – za pilíř naší scény. Musíme zkrátka na vás dávat pozor.“ Kočař zašátral v náprsní kapse.
„Mám pro vás dopis. V klidu si ho, prosím, přečtěte,“ řekl a obřadně podal Nebřenskému obálku.
Nebřenský ji uchopil. Byla otevřená. Z vnitřku povytáhl složený list. Pochopil, že vše byla předehra. „Kdo mi píše?“ řekl s úsměvem, aby Kočařovi nedal najevo úzkost.
„Já,“ odvětil Kočař a také se usmál.
„Mám si to přečíst zde?“
„Jak je libo,“ řekl Kočař.
Kočař se zlomyslností čekal, až se Nebřenský pustí do čtení. Ten se však zvedl k odchodu. „Přečtu si to v klidu. Je to vše?“
„Vše. Dejte na sebe pozor, Mistře,“ rozloučil se Kočař.
Nebřenský prošel kanceláří Pavly Slachové. Přestože ve filmu hrával odměřené profesory, patřil k idolům jejího dospívání. Vyběhla za ním na chodbu.
„Není vám něco?“ zeptala se starostlivě.
Nebřenský se otočil na Pavlu. Připadal si jako socha. Svaly se mu proměnily v kámen. Zatřásl hlavou a vydal se pomalým krokem do šatny. Uvědomil si, že je zle – Kočař nezmínil jeho chybějící podpis!
Pavla se dívala za hercem a přemýšlela, jak by mu mohla pomoct. Najednou se u schodiště vynořil sympatický mladík oblečený do krátké parky. Rychlým krokem se přiblížil k Slachové.
„Dobrý den, pomůžete mi najít cestu do ředitelny?“ zeptal se.
„A co tam hledáte za štěstí?“ odpověděla Slachová s úsměvem. Tón vlastní odpovědi ji překvapil. S lidmi, které viděla poprvé, jednala seriózně.
Mladík pochopil, že stojí před správnými dveřmi. „Jdu se zeptat, jestli ještě potřebujete kulisáka?“
„Tak pojďte dál,“ vyzvala ho Pavla a otevřela před ním dveře do malé kanceláře, která byla zároveň vstupní branou do ředitelny. Tam se dozvěděla, že Milan Pavelka práci kulisáka vykonává v Mladé Boleslavi. Pozvala mladého muže dovnitř, přestože věděla, že místo, na které se přišel zeptat, Kočař už obsadil. Zaujala ji totiž kniha, kterou Pavelka držel v ruce. Na obálce bylo napsáno Darkness at Noon. Pavla z vysílání Svobodné Evropy věděla, že se jedná o román, který odhaluje pozadí politických procesů v Moskvě. Pohledný kulisák, který si dokáže opatřit takovou knihu a navíc ji zvládne přečíst v angličtině, pro ni představoval zjevení.
Uvařila mu kávu a přemýšlela, že ho nenápadně požádá o kontakt. Celou dobu litovala, že Kočař po další návštěvě Filipa Silovského rozhodl, že na uvolněné místo kulisáka přijme Jana Silovského. Synovi známého herce se díky protekci podařilo při odvodu přesvědčit lékařskou komisi lidové armády o tom, že je zdravotně nezpůsobilý hájit tábor míru a v případě nutnosti položit život v třetí světové válce.
