1
André Lemaire Dějiny hebrejského národa • Praha : ERM, 1981 • Z původního Histoire du peuple hébru přeložil Josef Mlejnek • ISBN 80-901477-6-3
Úvod Dějiny každého národa tvoří natolik složitý a rozmanitý celek, že se historikovi nikdy nepodaří je postihnout v celém jejích bohatství. Jeho práce spočívá spíš v tom, že vyznačí jisté základní osy, které korespondují s jejich hlubinným základem. Kromě posloupnosti jednotlivých vůdců a vlád je důležité zachytit i politické instituce, hospodářské problémy a zvláštní kulturu toho či onoho národa. Právě o to se budeme snažit v míře, v jaké nám to umožní zkoumání pramenů. Hebrejská bible se svými dvaadvaceti knihami tvoří základní pramen dějin hebrejského národa. Jde-li o starší dobu, budeme brát v úvahu i archeologické údaje, jako například záznamy semitského severozápadu, záznamy akádské a egyptské. Počínaje perským obdobím, přinášejí nezanedbatelná svědectví klasičtí historikové, k nimž můžeme u nejmladšího období připojit i dílo židovského historika Josefa Flavia (především Židovské starožitnosti a Židovskou válku), dílo Filóna Alexandrijského, Apokryfy a Pseudoepigrafy, a rovněž tak texty z Kumránu, Nový Zákon a Talmud. Kritické historické zkoumání těchto různých pramenů je často obtížné, zejména pokud jde o nejstarší období. Je třeba vzít v úvahu literární druh a dějiny utváření každého textu. Výsledek není vždycky jistý: současný stav naší dokumentace nám nanejvýš dovoluje hovořit s větší či menší pravděpodobností, jíž se snažíme i vyznačit. Nejistota historického zkoumání je obzvláště zřejmá, pokud jde o chronologii určitých období. Pro období patriarchů i pro období sjednoceného Izraele zůstává každý pokus o chronologii pouze obtížný a hypotetický. Počínaje královstvím se můžeme aspoň opřít o vyznačené délky panování a o synchronizaci Královských knih, ale tyto údaje jsou ne vždy koherentní. I přes záznamy v asyrských análech a babylonských kronikách, jež nám umožňují stanovit nějaká data, jsou možné různé chronologické systémy odchylující se o několik let; údaje tohoto období budou proto nejčastěji provázeny slovem asi nebo kolem.
První kapitola – Počátky Počátky hebrejského lidu nejsou pro historické bádání přímo dosažitelné: žádné vnější svědectví nám nevypovídá o Izraeli před zmínkou na stéle z pátého roku vlády faraóna Merneptaha (asi r. 1207 ante) a první uspořádání vylíčení počátků Izraele ve formě genealogie patriarchů Abraháma Izáka a Jákoba-Izraela pravděpodobně až do doby království sjednoceného Davidem a Šalomounem nebo ještě pozdější; pouze cyklus o Jákobovi-Izraelovi mohl být poprvé zapsán v době před Davidovým královstvím. Tento pozdní písemný záznam podání o patriarších zdůrazňuje důležitou roli ústní tradice v jejich vytváření a jejich příslušnost k literárnímu druhu „legend“ o počátcích, jenž je společný všem národům a jehož může historik
2 používat pouze s velkou opatrností a kritickým smyslem: zkoumání historického kontextu, transpozice dějin eponymních hrdinů na kolektivní dějiny skupiny, užívání literární kritiky při odhalování nejstarších tradic a analýza topografických dat, jež jsou alespoň v této oblasti velice stabilní. Někteří současní historikové starého Izraele posunuli „dobu patriarchů“ do devatenáctého století před naším letopočtem. O tomto výkladu se dnes velmi diskutuje: datování do mladší doby bronzové (13. století) nebo doby železné I (12.-13. století), pokud jde o skupiny hlásící se k Abrahámovi a Izákovi, se zdá pravděpodobnější. Pokud jde o Palestinu na úsvitu tohoto období, máme k dispozici dokument zásadního významu, jakým jsou dopisy z El-Amarna, v akadštině psané listy různých knížat nebo pánů Sýrie – Palestiny a faraonů Amenophise III., Achnatona, Simencharema a Tutanchamóna psané někdy kolem poloviny 14. století. V této době byla Palestina a jižní Sýrie egyptským protektorátem a malí králové této oblasti se považovali za faraonovy vazaly, což jim nebránilo v tom, aby mezi sebou nebojovali ve snaze rozšířit svou moc. Dnes známe jména králů několika městských států v Palestině: Labajú v Sichemu, Abdi-Héba v Jeruzalémě, Milkilu v Gezeru. Aby mohli vést lépe své vnitřní boje, neváhali tito drobní králové uzavírat společenství s tzv. chapiru.
Chapiru (cpr v ugaritské abecedě, capirú v egyptštině) se tehdy projevovali v celém prostoru Úrodného půlměsíce jako nestálá a špatně kontrolovaná populace, kterou bylo možné najímat do těch nejžádanějších služeb: buď jako pracovní sílu při velkých stavebních pracích, nebo jako žoldnéře do armády. Stejně jako pojem chapiru, označuje biblický pojem „hebrejský“ (cibrí), částo užívaný v dokumentech, které se týkají předkrálovského období, někdy etnikum, někdy sociologický apelativ. Je obtížné tyto dva pojmy nezaměňovat. Počátky „hebrejského“ lidu lze tedy podle všeho umístit do obecnějšího rámce migrace chapiru ve druhé polovině druhého tisíciletí ante. Biblické příběhy také představují patriarchy jako „cizince“ (gerim) vzhledem k místní populaci (srv. Gn 24,3), jako postupně se usazující poloviční nomády, kteří přicházejí se svými stády a stavějí své stany tam, kde nacházejí pastvu pro svá malá stáda. Tito poloviční nomádi se často usazují u měst, jejichž vně umístěné svatyně navštěvují; snaží se vesměs udržovat dobré vztahy s místními správními orgány, což nevylučovalo občasné užití lsti a násilí. Tyto skupiny se skutečně nemísily s místními obyvateli a odmítaly se ženit s dcerami Kenanejců (Gn 24,3). Základní buňku jejich sociálního a ekonomického života tvořila rodina v širším smyslu (bét-’ab) nebo klan (mišpacha), který žil více méně v autarkii, soběstačně. Tyto velké patriarchální rody se tak projevovaly jako nezávislé jednotky, které lpěly na zachování vlastní identity a svých vlastních tradic, obzvláště na kultu Boha svých otců. Rozbor biblických tradic nám umožňuje na počátku Izraelského soustátí rozlišit čtyři základní skupiny, které souvisejí s patriarchy Abrahámem, Izákem, Jákobem a Izraelem. První dva tvoří počátek „domu Judova“, dva zbývající počátek „domu Izraelova“.
1 – Abrahám Skupina Hebrejů související s patriarchou Abrahámem se podle všeho usadila v judských horách u Chebrónu. Tato lokalizace jasně vysvítá ze skutečnosti, že hlavní svatyně této skupiny se nacházela v „Dubech z Mambré“, nedaleko Chebrónu (Gn 13,18; 14,13; 18,1) a že v Makpéle u Mambré se nacházela tradiční skalní hrobka skupiny související s Abrahamem (Gn 23,17.19; 25,9). Vzájemné vztahy této skupiny s Ismaelity z Negevu byly patrně dost napjaté, zatímco vztahy s Moábci a Ammónovci z území za Mrtvým mořem, považovanými za potomky Abrahámova synovce Lota (Gn 19,36-38), byly mírnější, stejně jako vztahy s „chetejskými“ velmoži z Kyriat-Arba (= Chebrón). Pravděpodobně z těchto důvodů se první jed-
3 notně uspořádané vylíčení životů patriarchů objevilo v Chebrónu, jenž byl po sedm let hlavním městem Davidova království, něco málo před rokem 1000 (2 Sam 1-4; 5,1-5) a první místo bylo přiřčeno Abrahámovi, jenž představoval hebrejské skupiny z chebrónské oblasti.
2 – Izák Hebrejská skupina odvozující se od Izáka se patrně usídlila v Negevu v okolí studní a svatyně v Beeršebě (Gn 26,26-33), na území kmene Simeonova. Tyto hebrejské klany měly občas vyostřené, občas mírové vztahy s městským státem v Geraru a s jeho králem Abimelekem; hlavním bodem rozepří byla kontrola studní. Když David vstoupil ze Siklagu do Chebrónu a stal se zde králem Judeje, připojil Simeonovce k Judejcům, což se vysvětluje příbuzností jejich eponymních předků, když Izrael byl chápán jako jediný Abrahámův syn.
3 – Jákob Cyklus kolem patriarchy Jákoba, nejprve patrně nezávislý na cyklu Abraháma a Izáka, nebyl k němu připojen dříve, než se David stal králem Izraele a Judy (2 Sam 5). Tvoří jej legendy související původně se skupinami, které tvořili Souručenství, později království Izraele na severu. Nejstarší líčení jákobovského cyklu umísťují počátek skupiny související s tímto patriarchou do horní Mezopotámie (Aram-Nacharajim), přesněji do horní části údolí v Balihu, do okolí měst Charanu, Serugu, Nachoru a Terachu. Synovstvo Jákob (Bene Jakob), aramejského původu, opustilo pravděpodobně území Charanu po pádu Mitaniho, který způsobil vpád Hanigalbata za vlády Adadninariho I. nebo Salmanazara I. kolem roku 1275. Tato skupina pronikla pravděpodobně a do Kenaanu, když překročila Jordán mezi údolími Jábok a Wadi Far’ah; usadila se v oblasti na sever a severovýchod od Sichemu (= Šekemu). Bene Jákob navštěvovali svatyni u města Šekemu, zde také postavili své stany na půdě, již koupili od „synů Chamóra“, obyvatel Šekemu (Gn 33,19). Vztahy s Šekemci byly podle všeho často napjaté a násilnické (Gn 34), Bene Jákob odmítali jakoukoli asimilaci a nedopouštěli žádné sňatky svých dcer s Šekemci.
4 – Izrael – Josef Postava patriarchy Jákoba byla ztotožněna s postavou Izraele (Gn 32,29) v důsledku smlouvy Bene Izrael s Bene Jákob (infra). Původně se skupina Bene Izrael od Bene Jákob lišila. Podle historických topografických údajů jméno „Izrael“ pochází pravděpodobně od názvu klanu označovaného rovněž „Asriel“, usazeného v pohoří Efrajim, nedaleko svatyně v Šílu; klan a svatyně patřili ke skupině, která zažila zkušenost exodu pod vedením Mojžíše a po něm Josueho. Území pohoří Efrajim bylo skutečně nějakou dobu autonomně spravováno domem Josefovým (Sdc 1,22n) a právě Josef je prezentován jako eponymní předek této skupiny, jež hrála ústřední roli při vytváření izraelského Souručenství. Hebrejská skupina Bene Josef/Bene Izrael pobývala určitý čas v Egyptě, v zemi Gošen na východním pomezí nilské delty. Byli využíváni především ke stavebním pracím při výstavě měst pro sklady Pitom a Raamses (Ex 1,11). Pod vedením Mojžíše, „Hebrejce“, který si patrně osvojil egyptskou kulturu, se této skupině podařilo opustit Egypt, pravděpodobně za vlády Ramsese II., v letech 1270-1250 před Kristem. Po určitou dobu se patrně zdržovali v okolí Kádeše a Páranské pouště, na rozhraní Negevu a Sínaje (Nu 13,26; 20,1nn), což Mojžíšovi umožnilo předat této skupině základy jahvistického náboženského partikularismu:
4 JHVH byl jejich jediným božstvem a oni si nevytvářeli jeho plastická zpodobení. Tato skupina patrně obešla zemi Moáb – porazila krále Chešbónu Síchona v Jahse (Nu 21,23) a obsadila jeho území severně od Arnónu v Zajordánsku. Mojžíš zemřel u hory Nébó v moábské zemi (Dt 32,39; 34,1-8), na území, které posléze připadlo kmenům Rúben a Gad; po něm nastoupil Jozue (Dt 34,1-9). Pod vedením Jozueho překročili Bene Izrael Jordán u Gilgálu, nedaleko Jericha (Joz 3,17; 4,20nn), potom pronikli do Předjordánska a obsadili Jericho (Joz 6) a Bét-el (Sd 1,22-26). Když se Izraelci přiblížili, nabídli jim představitelé gibeónského čtyřměstí (Gibeon, Kefíra, Beerót a Kirjatjearím), že s nimi uzavřou smlouvu. Jozue s tím souhlasil a přiznal jim pravděpodobně statut vazalů (Joz 9). Tato smlouva Gibeónců s izraelovskými Hebrejci přímo ohrožovala město Jeruzalém, protože přístupová cesta přes betchóronský svah padla do rukou spojenců. Jeruzalémský král Adonísedek dal podnět k vytvoření koalice kenanejských králů, kteří se s pomocí Egypta snažili znovu otevřít cestu k Jeruzalému v bitvě u Bétchóronu (Joz 10). Pravděpodobně v této době, a možná i díky této bitvě, se objevila zmínka o Izraeli na stéle Merneptahově (kolem 1207) a zobrazení o egyptsko-izraelském střetu na Merneptahově reliéfu v Karnaku. Zmínka i vyobrazení jsou spojovány s dobytím Gezeru, nějakých patnáct kilometrů na západ od Bét-chóronu. Ať už byly podrobnosti tohoto egyptsko-kenanejsko-izraelského střetnutí jakékoliv, izraelské klany se obrátily k severu a obsadili pohoří Efrajim, tj. pruh hor a kopců nacházejících se mezi Jeruzalémem a Šekemem.
Druhá kapitola – Souručenství Izraele Během své expanze na sever narazili Bene Izrael (Synovstvo Izrael) na skupinu synů Jákobových na sever a severovýchod od Šekemu. Toto setkání obou skupin završila „smlouva z Šekemu“, s jejímiž četnými ohlasy se v Bibli setkáváme, především v líčení Joz 24. Na rozdíl od smlouvy s obyvateli Gibeónu znamenala smlouva z Šekemu především pakt dvou rovnocenných kmenových skupin: každá si zachovala své území (nachala) a svou autonomii. Tato smlouva nakonec vyvrcholila vznikem souručenství, v jehož čele stáli Bene Izrael: Jozue prosadil uznání JHVH jako jediného božstva a odvrhl božstvo „cizí“ nazývané Pachad „bůh otců“ synů Bene Jákob (Joz 24,23; Gen 35,2). Toto náboženské sjednocení, jež tvořilo základ Souručenství, doprovázel výčet několika základních pravidel. Týkala se jak společného kultu, tak sociálního života a vyhlásil je patrně sám Jozue (Joz 24,25) v jednoduché formě Dekalogu, který lze přibližně rekonstruovat takto: „Já jsem JHVH, tvůj Bůh, nebudeš se klanět cizím bohům, neučiníš si můj obraz ze dřeva a kamene, nevyslovíš mé jméno nadarmo, neznesvětíš mé sobotní dny, nebudeš zlořečit svému otci ani své matce, nedopustíš se vraždy na svém bližním, nedopustíš se cizoložství se ženou svého bližního, nedopustíš se únosu na komkoli ze svých bližních, nevydáš křivé svědectví proti svému bližnímu, nebudeš usilovat o to, aby ses zmocnil domu svého bližního.“
5 Těchto deset základních pravidel tvořilo vlastně ústavu Izraelského souručenství, jehož členové jsou zahrnutí v pojmu „tvůj bližní“. Byla to především jednota náboženská: uznání JHVH jako jediného božstva a dodržování jeho svátků (šabatů). Není zde zmínka o žádné konfederální struktuře nebo instituci. Tato nepřítomnost nějaké ústřední struktury ulehčovala integraci nových skupin do Souručenství: stačilo, aby na každé úrovni společnosti (rodina, klan, kmen) bděly tradiční autority („Starší“) nad dodržováním pravidel života společenství vyznačených v Dekalogu. V důsledku postupného usazování žila každá rodina obyčejně ve svém „domě o čtyřech místnostech“ soustředěném kolem jednoho dvora se sily, charakteristickými stavbami té doby, které zhodnotila nejnovější archeologie. Rod (klan), ztotožňovaný víceméně s městem, jejž tvořilo několik rodin, žil prakticky soběstačně, ekonomicky i sociálně (k sňatkům docházelo uvnitř klanu). Početnější shromáždění, jež prohlubovala pocit příslušnosti k Souručenství, se uskutečňovala v čase poutních slavností v základních svatyních, na prvním místě v Šílu. Ale většina skupin, rodů a kmenů se mohla jen velice nepravidelně zorganizovat pod vedením jediného vůdce: pouze tehdy, když bylo třeba čelit vnějšímu nebo vnitřnímu nebezpečí, byl někdo pověřen stanout v čele lidu ve zbrani. Kniha Soudců nás seznamuje s několika těmito vůdci, nazývanými „soudcové“ (šofetim), kteří sehráli důležitou roli v čele jednoho kmene nebo skupiny kmenů tváří v tvář vnějšímu ohrožení.
1 – Kmeny ze severu Souběžně se vstupem Bene Izrael do Předjordánska a jejich vítězstvím nad Kenanejci v pohoří Bétchóron přepadly dvě hebrejské skupiny, Neftali a Zabulón, vojenské ležení kenanejského krále Chasóru Jabína u vod Merómu. Když ochromili podkolení jejich koním a spálili jejich vozy, pronikli do Chasóru a vypálili ho. Archeologické výzkumy zničeného Chasóru umožňují určit datum této bitvy u vod Merómu do druhé poloviny 13. století. Aniž bychom toto zničení nutně připisovali Jozuemu (i přes Joz 11), znamenal vstup Bene Izrael do Palestiny psychologický šok, který stačil k tomu, aby se kmeny Zabulón a Neftali odvážily zaútočit na kenanejské vojsko (Sd 5,18). O nějaký čas později, pravděpodobně v průběhu 12. století, byly tyto dva kmeny ohroženy příchodem Sísery z Charóšetu ha-Gojim, pravděpodobně vůdce „národů od moře“. Bárak z neftalijské Kedeše, představitel Hebrejců z Galileje, se spojil s „prorokyní“ Debórou z Efrajimského pohoří (Sd 4,2-10), jež představovala Souručenství Izraele. Spojenci porazili Síseru u bystřiny Kišonu (nebo „Vod megiddských“ Sd 5,19-21). Toto významné vítězství bylo v Izraeli oslaveno slavným Debóřiným zpěvem (Sd 5), z nějž vyplývá účast kmenů Efrajim, Benjamín, Makir, Zabulón, Neftali, Isachar, zatímco periferní kmeny Rubena, Gileáda, Dana a Ašera se neúčastnili této bitvy, která podává jasné svědectví o připojení hebrejských skupin z Galileje k Izraelskému souručenství. Debóřin zpěv vychází z toho, že kmen Dan je už usazen v horní části údolí Jordánu kolem starobylého města Lajiš (nebo Lešem). Tento kmen však byl původně usídlen v severní části Šefely. Pravděpodobně pod tlakem Pelištejců v první polovině 12. století určitá část příslušníků kmene Dan opustila Soreru a Eštaól a usadila se jižněji, v méně ohroženém území (Joz 19,40-48; Sd 18).
6 2 – Střední Předjordánsko Střed Izraelského souručenství se nacházel v pohoří Efrajim, kolem svatyní v Šekemu, Šílu a v Bét-elu. Klany z této oblasti se pozvolna seskupily do tří autonomních jednotek: Efrajim ve vlastním smyslu uprostřed, Manase na severu a Benjamín na jihu. V Debóřině zpěvu chybí zmínka o Manasem, což pravděpodobně znamená, že budoucí klany Manase v této době ještě nevytvořily autonomní jednotku. Soustředění kmene Manase kolem klanu Abiezer je patrně dílem Gedeóna z Ofry, jenž se postavil do čela boje proti Midjáncům (Sd 6,33-35).Válka proběhla ve dvou výpravách: při první byli Midjánci vytlačeni z Předjordání v bitvě u pramene Charódu (Sdc 7,1-22) a jejich vůdcové Oreb a Zéb byli popraveni Efrajimci, kteří obsadili brody na Jordánu (Sd 7,24-25); při druhé, po jiném vpádu, byli Midjánci po boji u hory Tábor pronásledováni až do Zajordánska a byli popraveni oba jejich vůdci Zebach a Salmuna (Sdc 8-21). V průběhu této druhé výpravy Gedeón potlačil odpůrce z Pénuelu a Sukótu ve střední části údolí Jordánu, tzn. že pravděpodobně připojil území Makíru ke kmeni Manase. Tento dvojí válečný úspěch také vysvětluje, že silná skupina Gedeónových příznivců se dožadovala, aby byl prohlášen králem, ale on založení královské dynastie odmítl (Sd 8,22). Biblická tradice zachovala dvě důležité epizody z dějin „benjamínských“ klanů, které se nacházely jižně od pohoří Efrajim (ben-jamin = jižan): efrajimsko-benjaminskou válku a zavraždění krále Moábska benjamíncem Ehúdem. Biblické vyprávění o efrajimsko-benjaminské válce (Sdc 19-21) bylo několikrát přepracováno a je velice těžké odlišit skutečné historické události, které tvořily základ nynějšího líčení. Zdá se, že následkem zločinu, k němuž došlo v Gibeji, se určitá část jižních klanů solidarizovala s provinilci a odmítla je vydat. Svým odmítnutím tyto klany potvrdily svou autonomii vzhledem k jiným izraelským klanům z pohoří Efrajim. Ve velice dlouhé občanské válce byly „jižanské“ klany nakonec poraženy, ale Efrajimci uznali autonomii „Benjaminců“; po krátkém vyloučení z Izraelského souručenství byli znovu přizváni k účasti na každoročních slavnostech v Šílu (Sdc 21,19-24). Příběh Ehúdova střetu s Moábci by se docela dobře hodil spíš do téhož období než do doby Jiftácha (infra). S pomocí Amónovců obsadili Moábci území severně od Amónu a dolní část údolí Jordánu, kde jim musely benjaminské kmeny platit tribut. Jeden z benjaminských vůdců, Ehúd, syn Géry, využil okamžiku, kdy odváděl tribut, a zavraždil moábského krále Eglóna. Tato vražda byla signálem k povstání benjaminských klanů, které pak vytlačily Moábce na druhý břeh Jordánu (Sdc 3,12-30).
3 – Kmeny ze Zajordánska Z Debóřina zpěvu (Sdc 5,15.16) se dozvídáme, že kmen Rúbenův se boje proti Síserovi vůbec neúčastnil. O Rúbenovi není také dále zmínka ani v knihách historických. Tuto nepřítomnost kmene Rúben, na niž podle všeho naráží Dt 33,6, mohla způsobit moábská expanze severně od Arnonu, o čemž svědčí příběh Ehúdův. Rúbenovské území bylo dobyto zpět až v epoše Davidově a částečně připojeno ke kmeni Gad, jenž při své expanzi obsadil zajordánské území severně od Arnonu. Skupina Makírova sehrála asi významnou roli v bitvě Souručenství Izraele proti Síserovi (Sdc 5,14). O přesné lokalizaci se diskutuje; je pravděpodobně třeba ji situovat někam mezi Gad a Gileád, v blízkosti Machanajim, Penúel a Sukot, severně od soutoku s Jábokem. Původně autonomní Makír byl pravděpodobně připojen ke kmeni Manase po druhém Gedeónově tažení (supra). Izraelské kolonizátorské kmeny z pohoří Gileád severně od Jáboku (Joz 17,14-18) se patrně nezúčastnily
7 bitvy proti Síserovi (Sdc 5,17) ani efrajimsko-benjamínské války, na což doplatily krveprolitím – byl to rovněž počátek zvláštních vztahů mezi Jábešem z Gileádu s Benjaminci (Sdc 21,8-14; srv. 1 Sam 11,1-11). S touto nezávislostí Gileádu vzhledem k Efrajimcům se znovu setkáváme v příběhu Jiftáchově. Jiftách byl hlavou bojůvky, jemuž „Starší“, tradiční vůdcové z Gileádu, navrhli, aby vedl válku proti Amóncům ohrožujícím zemi. Vítězství Jiftácha a Gileáďanů vyvolalo žárlivost Efrajimců, ale jejich pokus o odvetu dopadl žalostně (Sdc 12,1-7). Gileádská země hájila svou autonomii a byla pravděpodobně připojena ke kmeni Manase (srv. Joz 13,29-31) až po Gedeonově vítězství nad Midjánci (supra).
4 – Kmeny z jihu Několik danovských klanů se usadilo poblíž Sórey a Eštaólu a žili v často konfliktní symbióze s Pelištejci. Tato situace se obráží v legendě o Samsonovi, která pravděpodobně zachycuje místní podání z oblasti Bétšemeše (Sdc 13-16). Velice smíšené obyvatelstvo této hraniční zóny zůstalo v pelištejském područí nespíš až do doby Davidovy, který je připojil k „Judovu domu“. O samotném kmeni Judově se Debóřin zpěv nezmiňuje; obyvatelstvo z této oblasti se patrně žádných vojenských akcí izraelských kmenů v době Soudců neúčastnilo. Geograficky byly klany této oblasti od nich odděleny městským státem Jeruzalémem a k Souručenství Izraele se patrně nikdy nepřipojily. Přesto některé hebrejské klany, které přišly z jihu, přinášely s sebou kult JHVH a připravovaly tak pozdější sblížení mezi „domem Judy“ a „domem Izraele“. Nejjasnější je v tomto směru příklad Kenazejců. Byl to Kenazejec Káleb, jenž dobyl Chebrón z rukou Anákovců (Joz 14,13; 15,13), a byl to „Otniel, syn Kenazův, Kálebův bratr“, jenž se zmocnil Kirjat-seferu (Joz 15,15-19). Usazení kálebovských klanů potvrzuje zmínka o „Negevu Kálebově“ (1 Sam 30,14) a o „Nábalovi Kálebovci“ v kraji Karmelu a Maónu (1 Sam 25,1-3). Otniel se objevuje rovněž v Sdc 3,7-11 jako „vysvoboditel“ z rukou „aramského krále Kúšana Rišátajimského“, ale zde je patrně třeba „aramského“ nahradit přívlastkem „edómského“; Kenazejci byli v kontaktu s Edómci, Témanovci a Amálečany (Gn 36,11.15.42). Kenijské klany vyšly z města Palmovníků (pravděpodobně Támar na jihu Mrtvého Moře). Obsadili „Negev Kenijců“ jihovýchodně od Chebrónu v okolí Aradu (1 Sam 27,10). O Kenijcích se hovoří jako o Mojžíšově příbuzenstvu (Sdc 4,11; srv. Sdc 1,16). Tato tradice znamená, že Izraelci měli v souvislosti s Kenijci pocit určitého společenství, pravděpodobně náboženského (Sdc 4,11-22; 5,24). Jerachmeelci obsadili „Negev Jerachmeelců“ (1 Sam 27,10), jenž se nachází na jihu Negevu Kenijců, pravděpodobně v okolí Tell el-Milch, na nejvýchodnějším konci Vádí Beer-šeba.
Třetí kapitola – Sjednocené království (asi 1030?-931) V případě vnějšího nebezpečí se velice chabá pouta spojující klany a kmeny Izraelského souručenství stávala málo účinná: tehdy byl vybrán vojevůdce, jehož základním posláním bylo vést válku. Jakmile nebezpečí jednou pominulo, zůstala pro něj pouze čestná funkce (srv. Sdc 8,22-27). Toto historické schéma období Soudců bylo porušeno, jakmile si nepřetržité vnější nebezpečí natrvalo vyžádalo nutnost vojenského vůdce. Tehdy také Izrael přechází od příležitostné instituce „soudců“ a „zachránců“ k trvalému nastolení království.
8 1 – Zavedení království: Saul Od počátku Izraelského souručenství byly různé kmeny konfrontovány pouze s nepřáteli na „svou“ míru; s Madiánci, Ammonity, Moabity nebo kenanejskými městy, jež bylo možné dobýt obléháním. Odlišná situace nastala, jakmile byli vystaveni pelištejskému expanzionismu. Pelištejci jsou známi z egyptských nápisů jako jeden z „mořských národů“, které se, s Tjekerci, Šekeleši, Deniany a Vešeši snažily ovládnout Egypt. Jejich postup byl zastaven v egyptských přístavech v dvojí bitvě, námořní a pozemní, v osmém roce panování faraona Ramsese III. (asi r. 1175). Tyto národy se podařilo zastavit, ne však zničit – usadily se v prostoru Středozemí. Tímto způsobem se Pelištejci usadili na pobřeží mezi Gazou a Jafou, Tjekerci poněkud severněji, v okolí města Doru a jižně od Pelištejců patrně i Keretejci (Kréťany). Toto usídlení se patrně uskutečnilo se souhlasem Egypťanů, kteří je více méně považovali za své vasaly.
Původem z Kaftóru (možná Kréta? Am 9,7; Jr 47,4) vytvořili Pelištejci federaci pěti měst: Gaza, Aškalon, Ašdód, Ekron a Gat, jež měla v čele pět vůdců nazývaných sereni, patrně něco na způsob řeckých tyrannos, „vůdců“. Tito Pelištejci byli dobře organizováni a vzbuzovali strach především proto, že měli monopol na práce s kovem (srv. 1 Sam 13,19nn). K prvním významným ozbrojeným střetům mezi Pelištejci a Souručenstvím Izraele došlo v oblasti, kde se stýkají obě dvě území, tj. u pramenů Jarkonu: Izrael vytáhl do boje proti Pelištejcům. Utábořili se u Eben-ezeru (to je u Kamene pomoci); Pelištejci se utábořili v Afeku a seřadili se proti Izraeli. Rozpoutal se boj a Izrael byl od Pelištejců poražen; ti pobili v bitvě na poli asi čtyři tisíce mužů. (1 Sam 4,1-2).
Tato porážka u Eben-ezeru byla Izraelci (pravděpodobně kmeny Efrajim, Manase a Benjamín) pociťována jako obzvláště pokořující také proto, že se Pelištejci zmocnili svatyně v Šílu. Způsobilo to smrt kněze ze Šíla Elího a jeho synové Chofni a Pinchas rovněž zahynuli. Porážka bezpochyby také poznamenala počátky působení Samuela v roli tradičního náboženského vůdce Izraelců z hor kmene Efrajim (1 Sam 15-17). Je velice obtížné určit historické podrobnosti, jakým způsobem se stal Saul králem. Z různých navzájem odlišných biblických podání můžeme vyvodit pouze dva zásadní aspekty této události: na jedné straně významnou roli Samuela při určení Saula za krále (srv. legendy z 1 Sam 9-10), na straně druhé skutečnost, že volba Saula byla motivována jeho vojenskými úspěchy v čele benjamínské válečné výpravy, která zachránila in extremis obyvatele Jabeše v Gileádu před bezpodmínečnou kapitulací před králem Náchašem Amónským (1 Sam 11,1-11). Je nanejvýš pravděpodobné, že Saul byl povolán za krále v Gilgálu, tj. na území, které neměli Pelištejci pod kontrolou (1 Sam 11,12-15). Po tomto uznání Saul spěchal, aby mohl dát signál k povstání proti pelištejské okupaci na území kmene Benjamín (1 Sam 13,2-7; 17-18). Bible líčí podrobně pouze epizodu z bitvy u Mikmásu, v níž se proslavil Saulův syn Jónatan (1 Sam 14), ale osvobozovací válka byla dlouhá a vyčerpávající (1 Sam 14,52). Pelištejci, vytlačení nakonec z pohoří Efrajim, se snažili udeřit znovu, nejprve od jihu, potom od severu. Pelištejci vyrazili ze Sóka patřícího Judovi a snažili se projít údolím Ele. Tím přímo ohrožovali hebrejské rody z okolí Betléma, které se proto zapojily do boje po boku Saulově. Společný nepřítel přinutil judské kmeny uzavřít s Izraelci jistou smlouvu, jež mohla zahrnovat vydání Saulových nepřátel (srv. 1 Sam 23,728; 24,2-23; 26). Když se jim nepodařilo proniknout od jihu, rozhodli se Pelištejci obejít pohoří Efrajim ze severu a dospěli do údolí Jordánu směrem k Bét-šeánu. Pelištejská armáda tudíž vyrazila z Afeku, přešla planinu Jizreel a
9 utábořila se v Šúnemu, proti izraelské armádě hájící pohoří Gilboa (1 Sam 28,4). Boj byl nelítostný: „V téže době spolu zemřeli Saul, jeho tři synové, jeho zbrojnoš i všichni jeho mužové.“ (1 Sam 31,6) Pelištejci vstoupili do Bét-šeánu a měli celou tuto oblast pod kontrolou (kolem r. 1010). Po dobytí Gilboa mohli Pelištejci znovu zaútočit v pohoří Efrajim. Aby mohl Saulův bratranec a velitel jeho armády Abnér pokračovat v boji, přivedl Saulova syna Iš-bóšeta do Machanajimu na druhém břehu Jordánu a nechal ho prohlásit za krále Izraele (v podstatě Benjamín, Efrajim, Jizreel a Gileád) namísto Saula (2 Sam 2,8-10). Íš-bóšetovo panovaní netrvalo déle než dva roky, které byl poznamenány bojem mezi jeho přívrženci a přívrženci Davida, později řevnivostí mezi ním a jeho velitelem Abnérem (2 Sam 2,10 – 3,11). Oslaben zradou a později vraždou Abnéra v Chebrónu (2 Sam 3,12-30), byl Saulův syn zavražděn dvěma Beerotity, kteří se tak pomstili za Saulovu politiku proti gibeonskému čtyřměstí (srv. 2 Sam 21,5). I když nelze určit přesnou dobu trvání Saulovy dynastie, nelze její historický význam podceňovat. Umožnila přechod izraelského společenství od velice slabého souručenství klanů a kmenů k válečnickému království, v němž si král zavazoval své důstojníky tím, že jim poskytoval nejlepší pozemky (1 Sam 8,11-17; 14,52; 22,7).
2 – David a vojenská expanze (kolem 1010-1003-970) Po smrti Iš-bóšetově „přišli i všichni izraelští starší do Chebrónu a král David s nimi v Chebrónu uzavřel před Hospodinem smlouvu. I pomazali Davida za krále nad Izraelem“ (2 Sam 5,3). Volba Davida, krále Judejců z Chebrónu, za krále Izraele se může zdát překvapivá, ale biblická tradice podrobně vypráví, jak k ní Izraelité přirozeně dospěli, v obšírném líčení, které nese název „příběh nastolení Davida za krále“ (1 Sam 16nn). David, syn Jišajův, byl Efratejec z Betléma v Judeji, jenž vstoupil do Saulových služeb. Tento mladý muž si záhy získal přízeň Jonatána, což vyvolalo prudkou reakci Saulovu, která Davida přinutila, aby uprchl. David se okamžitě stává vůdcem skupiny a shormažďuje kolem sebe nespokojence, mezi nimi Ebjátara, syna Achimelekova, kněze z Nóbu, z potomstva Elího ze Šíla (1 Sam 22,21n). Po určitý čas se ukrývá v poušti Maónu a na území Én-gedí, aby unikl před Saulovým pronásledováním. David a jeho oddíl nabídli své služby pelištejskému králi Akíšovi z Gátu. Ten Davidovi dal město Siklag na jihu svého území, aby držel na uzdě Judejce a Amalečany. Porážka v Gilboa a Saulova smrt poskytly brzy Davidovi příležitost nechat se vůdci judských klanů uznat za krále Chebrónu. Pozvolna posiloval své postavení. Jednak vojensky, když zastavil izraelské vojsko u Gabaonu, jednak politicky svými sňatky, svými diplomatickými vztahy a svými kroky ke smíření s Abnérem (2 Sam 2-3). Přirozeným vyvrcholením všeh jeho snah, na čas oddálených zavražděním Abnéra, bylo připojení starých kmenů Izraele k davidovskému království.
Skutečnost, že se jejich někdejší vazal stal zároveň králem Judy a Izraele, nemohla nechat Pelištejce lhostejnými. Snažili se znovu rozdělit oba politické celky a zaútočili na jejich spojnici v dolině Rafájců, ale David pelištejské vojsko odrazil. Porážkou Pelištejců zůstalo „jebúsejské“ město Jeruzalém zcela izolováno. Davidovi spadlo jako zralý plod do klína a on je učinil hlavním městem, když byl předtím králem v Chebrónu sedm let a šest měsíců (2 Sam 5,5). Volba Jeruzaléma za hlavní město, jež se nacházelo na hranici mezi domem Judy a domem Izraele, umožnila Davidovi upevnit svou osobní autoritu. Opevnil město a učinil z něj náboženské centrum Izraele, když do něj přenesl Hospodinovu schránu (2 Sam 5-6). Davidova autorita vyplývala především z jeho válečnických schopností: od okamžiku, kdy se rozhodli pro odboj, se projevoval jako vynikající vůdce ozbrojené skupiny. Jeho pobyt v Siklagu a jeho nájezdy proti Amalečanům mu umožnily vytvořit velice odolný oddíl vojáků, kteří mu byli zcela oddáni. Tento oddíl se posléze proměnil v jeho osobní gardu a vytvořil jádro
10 stálé armády, jíž se obklopil, jakmile se stal králem. Aby si zajistil věrnost této armády, postavil do jejího čela svého synovce Joába (1 Pa 2,16; 2 Sam 8,16). Když zastavil vojenskou rozpínavost Pelištejců, použil David svého vojska k rozšíření království vně jeho původních hranic. Přinutil Moábce k placení tributu (2 Sam 8,2), potom, u příležitosti nastoupení krále Amónců Chanúna na trůn, rozpoutal pod záminkou diplomatické potupy svých poslů nelítostný boj proti amónskému království. Válka skončila dobytím jejich hlavního města Rechóbu. David získal obrovskou válečnou kořist a stal se amónským králem (2 Sam 10-12). Tato válka byla velice těžká, protože Amónci pozvali na pomoc vojska sousedních aramejských království (Sóba, Bét-rechób, Bét-máka a Iš-tób), které musel Joáb zastavit. Také David se záhy nato postavil do čela vojska a střetl se s Chadad-ezerem, králem Sóby a vůdcem koalice. K bitvě došlo u Chélamu: Šobak, velitel Chadad-ezerova vojska, padl v boji a David zničil sedm set válečných vozů; pro svou armádu jich zachoval asi sto, protože nebyla v užívání této zbraně vycvičena (2 Sam 8,4; 10,18). Díky tomuto vítězství ustavil v Damašku místodržícího a přinutil někdejší Chadad-ezerovy aramejské vazaly k odvádění daní. Navíc dosavadní Chadad-ezerův nepřítel král Chámatu Toí se dobrovolně stal Davidovým spojencem a víceméně jeho vasalem (2 Sam 8,9-10). Na jihu kontroloval David po svých vítězstvích nad Amálečany (1 Sam 30,17n; 2 Sam 8,12) edomské území, kde zcela převažovalo nomádské obyvatelstvo. Všechny jeho válečné úspěchy umožnila momentální oslabenost dvou tehdejších velmocí: Egypta a Asýrie. David se však nesnažil vyhledávat systematický boj; když například potřel Pelištejce, neměl zájem na dobytí jejich území. Kromě toho udržoval i výborné vztahy s Foiničany, především pak s týrským králem Chíramem, protože mohl těžit z jeho obchodu a technologie (2 Sam 5,11; srv. 1 Kr 5,15). Davidova zahraniční politika byla podle všeho šťastnější než jeho politika vnitřní, která se musela vyrovnávat se dvěma základními problémy: otázkou následnictví a otázkou dalšího soužití Judy a Izraele. Tyto dva problémy byly často vzájemně propojeny. Pokud jde o Saulovo potomstvo, prokazoval David určitou dvojakost: na jedné straně vydal sedm Saulových potomků v souvislosti s pohromou, jakou byla neúroda po tři léta za sebou, pomstě Gibeoňanů, kteří je rituálně popravili (2 Sam 21,1-14), na druhé straně Saulovu dceru Míkal sice po svatbě opustil a neměl s ní děti (2 Sam 6,20-23), ale přijal na trůn posledního Saulova potomka, zmrzačeného Meribala (Mefíbóšeta), aby jej tím poctil, ale zároveň ho měl pod kontrolou (2 Sam 9). Davidovi se rovněž nepodařilo uspokojivě vyřešit otázku následovnictví. Jeho nejstarší syn Amnón byl zavražděn z příkazu jeho třetího syna Abšalóma, jenž chtěl pomstít čest své sestry (2 Sam 13). Po určitém čase vyhnanství u svého děda, krále Gešúru, se Abšalómovi podařilo s Joábovou podporou zaujmout své postavení u dvora a nechal se dokonce představiteli kmenů prohlásit v Chebrónu za krále (2 Sam 14; 15,1-13). Zaskočený David rychle opouští Jeruzalém a se svou osobní stráží (Keretejci a Peletejci) a vůdci svého vojska se uchýlil do Machanajim za Jordánem. Občanská válka, která následovala, byla velice krátká. Joáb porazil izraelské vojsko Abšalómových spojenců, Abšalóm byl zabit v boji. Po různých vyjednáváních se David vrátil do Jeruzaléma. Jednotlivé peripetie Davidova návratu do Jeruzaléma však jenom rozjitřily napětí mezi Izraelci a Judejci. Jistý Benjamínec, Šeba, syn Bichrího, podnítil vzpouru a vyhlásil nezávislost Izraele na Davidovi. Když se zbavil svého rivala Amase, který byl právě postaven do čela vojska, vydal se Joáb pronásledovat vůdce vzpoury, který byl popraven a vydán obyvateli Abelu a Bét-maaky k nimž se uchýlil.
Po smrti Amnónově a Abšalómově se mohl čtvrtý Davidův syn Adonijáš považovat za Davidova předpokládaného dědice, za nímž budou stát Davidovi věrní: vojevůdce Joáb a kněz Ebjátar. Nicméně kněze Sádoka, proroka Nátana a velitele Davidovy osobní stráže Benajáše přehlížel. Tato strana však podpořila u stárnoucího Davida nároky jednoho z mladších synů: Šalomouna, syna Bét-šeby. Šalomoun byl koruno-
11 ván ještě za života svého otce, který zemřel až později (1 Kr 1,1 – 2,10). David nastolil správní uspořádání spojené se sčítáním lidu, jež bylo nutné vzhledem k zamýšlenému zavedení daní (srv. 2 Sam 24,1-9). Měl také v úmyslu vystavět královský chrám v Jeruzalémě (2 Sam 7). Oba tyto plány narazily na velice silný odpor uvnitř země a nakonec se uskutečnily až za krále Šalamouna. Administrativa domů Izraele a Judy zůstala pravděpodobně velice podobná správě za krále Saula. Královy finanční příjmy plynuly v zásadě ze dvou zdrojů: z vnějšího, jímž byl majetek ukořistěný nepřátelům, a z vnitřního, z produkce statků koruny, které byly podle všeho dobře spravovány a hodně vynášely (1 Pa 27,25-31). Biblická tradice zachovala několik seznamů Davidových správců a rádců, mezi nimi i jména velitele vojska, velitele osobní stráže, jména jeruzalémských kněží, královských písařů a jméno králova herolda. David se patrně rozhodl vyhradit si pro sebe některé oblasti veřejného života jako spravedlnost (2 Sam 8,15): místní úřady vykonávaly spravedlnost tradičními způsoby, ale od té chvíle existovala možnost odvolat se se svou pří ke králi (2 Sam 14,15). Odhlédneme-li od sporů ohledně následnictví, jevilo se Davidovo panování jako výjimečně úspěšné. Do své smrti byl David v čele skutečné říše, jež se hospodářsky rychle rozvíjela a sílila. Tento úspěch vysvětluje, proč byla později postava krále Davida idealizována a proč byla doba jeho vlády považována za zlatý věk Izraele. Přesto však zůstala tato říše křehká a prvním úkolem jeho nástupce proto bylo upevnit ji.
3 – Šalomoun a správní uspořádání Ihned po Davidově smrti se Šalomoun snažil upevnit svou vnější i vnitřní moc. Uvnitř země nový král bez váhání zlikvidoval vůdce opozice, tj. stoupence svého nevlastního bratra Adonijáše (1 Kr 2,12-46). Za hranicemi země využil pravděpodobně faraon Siamun Davidovy smrti a zorganizoval válečnou výpravu do Palestiny, během níž dobyl a zničil Gezer. Patrně však si uvědomil, že by jeho vojsko nedokázalo úspěšně čelit vojsku Šalomounovu, proto tato výprava skončila kompromisem, svého druhu smlouvou rovného s rovným. Věc ve staré egyptské tradici nebývalá – faraon dal Šalomounovi za ženu jednu ze svých dcer a udělil jí věnem Gezer. Šalomoun výměnou pravděpodobně přislíbil, že nenapadne pelištejské pětiměstí. Obnovil mimo jiné smlouvy s Chíramem, králem Týru, a rozvíjel obchodní výměnu s touto zemí. Šalomoun patrně navázal styky s královstvím Sáby (1 Kr 10,1-10), které ve velkém vyrábělo vonné látky a obchodovalo s nimi. Historicita těchto styků je ovšem vzhledem k nesrovnalostem v arabské chronologii sporná. Obchod s vonnými látkami se mohl těšit přízni jeruzalémského krále. Zdá se, že přinejmenším v počátcích dokázal Šalomoun těžit z vojenské moci, kterou mu zanechal jeho otec, aby se prosadil také jako politická mocnost ovládající jižní Levantu (jižní část Blízkého a Středního východu). Když král tímto způsobem vyřešil základní otázky vnitřní i zahraniční politiky, mohl se věnovat svému hlavnímu dílu, uspořádání a správě své říše, což mu také zajistilo pověst „mudrce“ (chacham), tj. člověka politicky schopného, dobrého spravovatele (1 Kr 3,7-13.28; 5,9nn;10nn). 1. Ústřední vláda – Stejně jako David se i Šalomoun obklopil vysokými úředníky a rádci, kteří tvořili v jistém smyslu královský kabinet. Seznam z 1 Kr 4,1-6 potvrzuje kontinuitu s davidovskou administrativou i kvazidědičný charakter základních funkcí: kněz, kancléř, herold, vojevůdce. Přesto se objevily funkce nové: správce paláce, správce nad správci a správce nad veřejnými pracemi. V tomto kabinetu hráli důležitou roli členové rodiny proroka Nátana, což byla odměna za Nátanovu rozhodující roli při Šalomounově
12 nástupu na trůn. 2. Správní oblasti – Území považovaná za izraelská zahrnovala kenanejská města připojená patrně za Davida. Byla rozdělena na dvanáct oblastí a každá tato oblast měla v čele správce (nesíb), jehož jmenoval Šalomoun. Rekonstrukci tehdejšího správního členění nám částečně umožňuje neúplný seznam z 1 Kr 4,819. 3. Finance – Každá z dvanácti správních oblastí musela zajišťovat chod královského dvora jeden měsíc v roce (1 Kr 4,7), což byl vzhledem ke stále se rozrůstajícímu královskému harému, vzhledem k počtu vysokých úředníků i vzhledem ke královské vozbě nelehký úkol. Toto pravidelné zásobování nepředpokládalo jiné důchody, jež by docházely z královských statků, jejichž správu musel zajišťovat „královský správce“. Chyběla-li válečná kořist jako za Davida, byla královská pokladna také doplňována dary a poplatky od různých vazalských států. Navíc měl král hlavní slovo v mezinárodním velkoobchodu, což byl také nezanedbatelný zdroj zisků. Ten tehdy tvořily: • obchodní výměna s karavanami z pouště, tj. obchod s vonnými látkami a kadidlem (1 Kr 10,1-13); • námořní obchod sahající až k zemi Ofír, který zajišťoval tropické zboží a zvířata a dodával i zlato ze společných výprav s Foiničany, jejichž koloniální expanze právě vrcholila (1 Kr 9,26-28; 1 Kr 10,11-22); • obchod s Foiničany: zemědělské produkty (obilí, olej) výměnou za stavební dřevo (cedry, cypřiše) a technickou pomoc (1 Kr 5,24-25). 4. Vojsko – Třebaže Šalomounovo panování probíhalo v míru, staral se o modernizaci svých vojsk, do jejichž čela postavil někdejšího velitele Davidovy osobní stráže Benajáše (1 Kr 4,4). Kromě pravděpodobného vedení této osobní stráže své hlavní úsilí zaměřil na vozy (1 Kr 10,26-29). 5. Veřejné práce – Vedle stavby pevností, jejichž cílem byla obrana, zahájil Šalomoun celou řadu staveb, obzvláště ve svém hlavním městě: chrám, královský palác, Míló a jeruzalémské hradby. Tyto práce trvaly velice dlouho: chrám se stavěl sedm let, královský palác třináct, což mělo dalekosáhlé hospodářské důsledky. Práce v podobném rozsahu bylo možné podniknout pouze s materiální a odbornou pomocí Foiničanů, kteří poskytli stavitele a kvalifikované dělníky i část základního materiálu (stavební dřevo a zlato). Dovoz z Foinikie byl natolik důležitý, že Šalomoun, aby vyvážil tyto služby, poskytl králi Týru zemi Kabúl, jež pravděpodobně zahrnovala celou planinu Akko (1 Kr 9,10nn). Tyto velké stavební práce také přispěly k rozvoji metalurgie v údolí Jordánu (1 Kr 7,46). Podobné stavby nutně vyžadovaly neobyčejné množství pracovních sil jak v hlavním městě, tak i v provinciích až po Libanon (1 Kr 5,28), jehož bylo možné dosáhnout pouze robotou. I přes 1 Kr 9,22 byli k robotě nuceni nejenom příslušníci staré kenanejské populace, ale také Izrael (1 Kr 5,27). Lehce pochopíme, že vznik a rozvoj instituce roboty byl velice nepopulární, že vyvolal řadu vzpour v „domě Josefově“, který povstal pod vedením Jarobeáma, syna Nebatova, jenž byl ustaven nad robotou samotným Šalomounem. Vzpoura se však nezdařila a Jarobeám utekl do Egypta k faraonovi Šešonkovi I., zakladateli XXII. dynastie, který přijímal všechny odpůrce Šalomounovy vlády (1 Kr 11). Nepříznivý postoj Egypta na jihozápadě a vznik silného aramského království v Damašku na severovýchodě (1 Kr 11,23-25) uspíšily patrně konec Šalomounova království.
Je obtížné všestranně zhodnotit království od Saula k Šalomounovi. Během jednoho století (asi 1030-931) zažil hebrejský národ význačnou přeměnu. Klany Judy byly shromážděny a spojeny pod jedním králem s izraelským společenstvím, k němuž byla rovněž připojena řada kenanejských městských států. Třebaže se tyto různé populace svými sociálními strukturami, svou kulturou a dokonce i svým jazykem (hebrejština
13 severu se lišila od hebrejštiny jihu a měla velice blízko k foiničtině) dost lišily, zůstaly po staletí sjednocování poznamenány vědomím určitého společného údělu a nostalgií po ztracené jednotě. Sjednocení se uskutečnilo v úzké souvislosti s osobou krále a království se stalo stabilní a uznávanou institucí. I když volba osoby nástupce se neobešla bez určitých problémů, byl přijat dynastický systém: králem Jeruzaléma byl vždy „syn Davidův“, a to až do zničení města v roce 587. Navíc král, především Šalomoun, proměnil království v organizovaný stát, strukturovaný správní celek, když vytvořil korpus úředníků (levité) zcela oddaných službě státu. Aby tyto úředníky vzdělal, naučil je číst, psát, počítat, vést obchod, rozdělovat dávky, vybírat daně apod., vytvořil patrně Šalomoun v Jeruzalémě i v provinciích školy. I když nejsou listinná svědectví příliš početná, zažilo toto období bezpochyby rozkvět vlastní izraelské literatury, jež měla za cíl zhodnoti a zdůraznit národní tradice a osobu krále (srv. „jahvistickou“ vrstvu Pentateuchu a dějiny Davidova nástupu na trůn). Pro potřeby vyučování přejímala tato literatura i „moudrost“ mezinárodní, především egyptskou (srv. Př 22,17-23,14). Nová státní struktura výrazně pozměnila tradiční sociální strukturu: rodinu, klan, kmen. Hebrejský národ se ze souručenství víceméně nezávislých rodových nebo kmenových celků stal společenstvím provincií podřízených státu, soustředěného kolem hlavního města Jeruzaléma a opírajícího se o dvě instituce: vojsko a robotu. Obě tyto instituce měly za následek mísení obyvatelstva, které bylo všeobecně špatně příjímáno, jak o tom svědčí reakce proti sčítání za Davida a vzpoury proti robotě za Šalomouna. Sociální napětí bylo navíc umocňováno určitou žárlivostí Izraelců na Judejce. Při spravování provincií, při organizaci roboty i při výběru vysokých civilních a vojenských hodnostářů byl „dům Judův“ podle všeho skutečně zvýhodňován příznivějším zacházením, což u Izraelců vyvolávalo lidový resentiment. Hlubokou proměnu hebrejské společnosti potvrzují archeologické nálezy. Vykopávky z počátku starší doby železné po izraelském obyvatelstvu tvoří zbytky vesnic sestávajících z nezávislých jednotek, „domů se čtyřmi místnostmi“, kde jedinými veřejnými stavbami byla ohrazená kultovní místa. Naproti tomu archeologické nálezy z desátého století před naším letopočtem svědčí o promyšlené stavbě opevněných měst s kasematy, klešťovými branami, královskými sklady a stavbami pro hodnostáře (správce?). Podobný rozvoj města předpokládá také velice výrazný demografický růst. Někteří historikové soudí, že se počet obyvatel od počátku Saulova panování až po konec vlády Šalomounovy zdvojnásobil. Za Davida bylo sjednocení uspíšeno přilnutím obyvatel k víře v JHVH. Skutečnost, že byl král horlivým vyznavačem JHVH, velice usnadnila jeho uznání Staršími Izraele. David se ze všech sil snažil sjednotit oba „domy“ pod jedním národním božstvem. Zde je třeba zdůraznit roli, kterou při tomto úsilí sehrál kněz Ebjátar, potomek Elího, a proroci Gád a Nátan. Stejný cíl sledoval i převezením schrány do Jeruzaléma. David zamýšlel postavit na jeho počest chrám úměrný velikosti nového státu, který by přitahoval zástupy poutníků. Přes stavbu chrámu, kterou pravděpodobně podporoval kněz Sádok, byla za vlády Šalomouna tato politika náboženské jednoty poněkud oslabena. Oficiální kult v Jeruzalémě i ve starých kenanejských městech patrně převzal určitý počet tradičních kenanejských obřadů. Navíc kosmopolitní charakter Šalomounova dvora umožnil zavádění cizích kultů a dokonce i výstavbu svatyň zasvěcených cizím božstvům: bohu Moábců Kemóšovi, bohu Amónců Milkomovi, bohyni Sidónců Aštoretě (1 Kr 11,1-8). Podobné praktiky musely vyvolat nespokojenost Izraelců věrných náboženství otců a podporu proroků těm, kdo byli s Šalomounovou vládou nespokojeni (1 Kr 11,29-39).
14
Čtvrtá kapitola – Dvě království: Izrael a Juda (asi 931-722) 1 – Roztržka a nejistota (asi 931-881) Po smrti Šalomounově se jeho syn Rechabeám, stár čtyřicet jedna let, odebral do Šekemu, kde měl být shromážděním lidu prohlášen za krále Izraele. Toto shromáždění využilo situace a žádalo zmírnění břemen (robota, daně), což Rechabeám tvrdě odmítl. Shromáždění tehdy vyhlásilo nezávislost Izraele na davidovské dynastii: „Nemáme dědictví v synu Jišajovu. Ke svým stanům, Izraeli!“ (1 Kr 12,16). Správce nad nucenými pracemi, kterého za nimi Rechabeám poslal, ukamenovali. Rechabeám uprchl před touto vzpourou do Jeruzaléma a shromáždění povolalo Jarobeáma, syna Nebatova, jenž předtím utekl do Egypta, a prohlásilo za krále Izraele (1 Kr 12,20). Rechabeám se stal králem Judy a uvědomil si neužitečnost jakéhokoli ozbrojeného zásahu proti vzpouře; navíc se na obzoru stále zřetelněji rýsovala hrozba egyptské válečné výpravy. Od té chvíle byl Jeruzalém pouze hlavním městem království Judeje, které spojovalo „dům Judův“ a kmen či provincii Benjámín; připojení Benjamínců k Judeji vysvětluje geografická blízkost Jeruzaléma a tradiční animozita proti Efrajimcům. Jarobeám ustavil nejprve svým hlavním městem Šekem v srdci „domu Izraele“, ale musel záhy uprchnout před egyptskou hrozbou do Zajordánska, do Penúelu. Aby jeho poddaní nepodléhali náboženské přitažlivosti jeruzalémského chrámu, rozhodl se Jarobeám vystavět královský chrám na severu a na jihu svého království v Danu a v Bét-elu (1 Kr 12,26-33). V pátém roce panování Rechabeáma (asi 926) využil faraón Šešonk I. rozdělení Šalomounova království, aby znovu upevnil svou vládu nad Palestinou. Jeho vojsko se řídilo cestovním průvodcem známým z egyptských záznamů: „Gáza, Gezer, Ajalon, Kirjatajim, Bét-chóron, Gibeon...“ Když se egyptské vojsko přiblížilo, Rechabeám se raději podrobil a zaplatil velice tvrdý tribut z pokladnic chrámu a královského paláce (1 Kr 14,26). Egyptské vojsko se pak obrátilo proti království Izraele: „Zemarajim, (Go)fna, (Šekem) … (Ti)rza, Migdal, Adam, Sukkot, Kadeš-Penúel...“ Po zničení Šekemu pokračoval přes Wadi Fa’rah, překročil Jordán u brodu v Damjé a dospěl k Pénuelu, kam Jarobeám uprchl. Šel dále při Jordánu až k Bét-šeanu a vrátil se údolím Jizreel, přes Megido a Šáronskou planinu. V té době také zničil jeden odloučený oddíl pevnosti v Negevu. Toto egyptské tažení mělo tedy za následek zničení většiny měst v palestině, vyjímaje města uprostřed Judova domu. Archeologické nálezy toto masivní ničení na konci desátého století potvrzují.
Střed království Judeje zasažen nebyl a Rechabeám se ho snažil opevnit (2 Pa 11,6-12). Využil také oslabení království Izraele v důsledku egyptského tažení a napadl Jarobeáma. Tato válka pokračovala i po jeho smrti za jeho syna Abijáše či Abíjama (asi 914-912) a jeho vnuka Ásy (912-871). Po Šešonkově tažení se Jarobeám usadil v Tirse, asi deset kilometrů na severo-severo-východ od Šekemu. Dokázal podle všeho velice dobře vzdoroval všem pokusům Rechabeáma o znovudobytí, ale Rechabeámův syn Abijáš, jenž už získal určitou zkušenost za života svého otce (2 Pa 11,22), ho porazil v bitvě u Semarajimu a obsadil jih Efrajimského pohoří: Bét-el, Ješanu, Efrón (2 Pa 13,13-19). Tato porážka posílila vnitřní opozici, obzvláť opozici proroka Achijáše ze Šíla (1 Kr 14,1-20). Krátce po smrti Jarobeámově (asi 910) se také jeho syn Nádab stal obětí spiknutí ve chvíli, kdy obléhal pelištejské město Gibetón (1 Kr 15,27). Baeša z domu Isacharova byl prohlášen za krále Izraele v Tirse (asi 909-886; 1 Kr 15,27.33). Obnovil válku proti Judsku, opevnil Ramu (osm kilometrů na sever od Jeruzaléma), aby tím odřízl severní přístupovou cestu k judskému hlavnímu městu. Judský král Ása si tehdy zajistil pomoc aramejského krále Damašku a Ben-hadáda, syna Tabrimónova. Za velkou sumu zlata a stříbra zrušil Ben-hádad svou smlouvu s Izraelem
15 a zaútočil na horní údolí Jordánu: Ijón, Abel-bét-maaku a zemi Neftali, Aby se mohl postavit na odpor, opustil Baeša urychleně Ramu, kterou nechal Ása rozbořit, aby mohl upevnit svá benjamínovská opevnění v Gebu a Mispě (1 Kr 15,16-22). Baešova porážka oživila vnitřní opozici, kterou proti králi vedl především prorok Jehu, syn Chananiův (1 Kr 16,1-7). Krátce po smrti Baešově byl také jeho syn Ela (kolem 886-885) zabit na základě spiknutí, které vedl jeden z jeho důstojníků, „Zimrí, velitel poloviny vozby“. Po vyhlazení všech potomků Baešových byl Zimrí prohlášen izraelským králem v Tirse, ale vojsko obléhající znovu Gibetón s tímto převratem nesouhlasilo a pod velením vojevůdce Omrího oblehlo Tirsu. Královský palác byl zapálen a Zimrí zemřel při útoku (asi 885). Po čtyřleté občanské válce a smrti svého rivala Tibního, syna Ginatova, byl Omrí uznán v Tirse za krále nad celým Izraelem (asi 881).
2 – Dynastie Omrího (kolem 881-841) Omrí se snažil zajistit svému království stabilitu a mír. Když byl královský palác v Tirse zničen, založil nové hlavní město, Šomerón (Samaří), jež se nalézalo asi dvanáct kilometrů severozápadně od Šekemu. Tato volba vyjadřovala vůli po obnově a přání sblížit se s Foiničany. Toto sblížení potvrdil svatbou svého syna Achaba s dcerou tyrského krále Etbaala Jezábel (1 Kr 16,31). Tato smlouva byla nezbytná tím spíš, že asyrská hrozba začala nabývat konkrétní podobu: Asyřané dospěli při svém tažení až ke Středozemí a města Týr, Sidón, Byblos a Arvad musela platit tribut Ašurbanipalovi II. Podle stély moábského krále Méši si Omrí podrobil Moábskou zemi, která platila tribut (řádek 4-8). Na druhé straně ukončil válku proti Judskému království. Je pravda, že na konci dlouhého panování krále Ásy byla Judea vojensky i finančně oslabena válkami a tributem placeným Aramejcům: nemohla proto království Izraele vážně ohrozit. Po smrti Omrího pokračoval v jeho politice syn Acháb (874-853). Vlivem jeho ženy Jezábel se izraelskofoinické vztahy slibně rozvíjely jak z politického, tak i z hospodářského a kulturního hlediska. Moábský král měl bohatá stáda, „odváděl izraelskému králi“ jehňata a berany s vlnou (2 Kr 3,4). Sbližování s Judským královstvím bylo završeno smlouvou: Achábova dcera Atalja se provdala za Jóšafatova syna Jorama (2 Kr 8,18.26). Tato politika smíření měla předejít a čelit stále hrozivějšímu asyrskému nebezpečí. V roce 853 napadl Šalmaneser III. koalici většiny států na území Sýrie a Palestiny, k níž patřili především Irhuleni z Hamatu, Chadadidrí (Chadadezer) z Damašku a Acháb z Izraele. Posledně jmenovaný vedl nejsilnější oddíl vozby koalice (2000 vozů!). Bitva u Karkaru zastavila asyrský postup na více než deset let. Biblická tradice nechává potom Achába zemřít násilnou smrtí ve válce s Aramejci u Rámotu v Gileádu (1 Kr 22,138), ale toto líčení se původně týkalo Achábova syna Jórama. Ve skutečnosti zemřel Acháb patrně přirozenou smrtí v Samaří, krátce po bitvě u Karkaru (1 Kr 21,29; 22,40). I když se v biblickém líčení projevují názory stoupenců proroka Jehú, kteří byli znepřáteleni s Achábovým potomstvem, jsou v něm dvě zmínky o velkých stavebních pracích (1 Kr 16,34). Archeologické vykopávky v Samaří, Megidu a Chazóru potvrzují význam a kvalitu staveb z této doby. Růst hospodářské prosperity se však neobešel bez rizika ztráty izraelské národní identity. Pod vlivem Jezábel, která měla svůj Baalův chrám v Samaří (1 Kr 16,32), se Baalův kult dále šířil a ohrožoval náboženskou jednotu Izraelců založenou na bohopoctě JHVH. Navíc Jezábel si podle všeho nedělala velké skrupule, šlo-li o prostředky, jichž používala k prosazení svých cílů (1 Kr 21). Tyto dvě tendence královského dvora se hluboce dotýkaly Izraelců staré tradice, jejichž mluvčím se stal prorok Eliáš.
Po Achábově smrti panoval jeho syn Achazjáš velice krátce (asi 853-852). Zemřel následkem náhodného nešťastného pádu ve svém paláci (2 Kr 1,2-17). Moábský král Méša využil Achazjášova ochrnutí ke vzpouře a Aramejci se snad dokonce zmocnili Rámotu v Gileádu. Po smrti bezdětného Achazjáše nastoupil po
16 něm jeho bratr Jóram. Opíraje se o smlouvu s Judou, snažil se získat znovu pod kontrolu situaci za Jordánem. Nejprve se věnoval problémům s Moábem. Zorganizoval společné tažení, na němž se podílel Izrael, Juda a také edómské vojsko. Obklíčili obránce Moábu od jihu Mrtvého moře. Po obtížném přechodu pouští a prvních vítězstvích se u Kir-charešet situace obrátila ve prospěch Méši, který neváhal obětovat v zápalné oběti vlastního prvorozeného syna. Konečný neúspěch společného tažení potvrzuje Méšova stéla, vytesaná pravděpodobně na konci jeho života (asi 810): moábský král o něco později dokonce obsadil, pravděpodobně s podporou Chazaéla, města v Gadu a Rubenu na sever od Arnónu až k Madabě a k hoře Nébó. Jóram se pak dále snažil čelit aramejskému nebezpečí a s pomocí judského krále Achazjáše se pokusil dobýt zpět z rukou aramejského vojska Chazáelova Rámot v Gileádu (2 Kr 8,25-29). Jóram byl raněn šípem a převezen do Jizreelu, kde se k němu připojil Achazjáš. Jehú, jeden z Jóramových velitelů, využil tohoto momentálního oslabení k tomu, aby dorazil krále Izraele, zabil Achazjáše judského, nechal popravit Jezábel a všechny členy královské rodiny, kteří se nacházeli v Jizreel a v Samaří (2 Kr 9,4 – 10,17). Vojenský státní převrat, který Jehú uskutečnil v roce 841, znamenal konec dynastie Omrího na trůně Izraele (v Jeruzalémě trvala díky Atalje ještě o sedm let déle). Dlouhé panování Ásy, krále Judy (asi 912-871), se částečně časově shodovalo s panováním Omrího (asi 885-874) a Achaba (874-853). Po slibném počátku, po náboženské a vojenské reformě, následovalo vítězství nad egypstkým vojskem a určitý hospodářský blahobyt (2 Pa 14,1-15 a 1 Kr 15,11-15), konec jeho panování však poznamenala válka proti Izraelcům, prosba o pomoc adresovaná damašskému králi Ben-hadadovi (supra) a určitá vnitřní opozice, kterou posílila jeho nemoc. Jeho syn Jóšafat (asi 871-846) pokračoval v započatých náboženských, vojenských a administrativních reformách justice a vyučování v judských městech (2 Pa 17). Jóšafatova zahraniční politika vycházela ze smlouvy s Izraelem: jeho syn Jóram se oženil s Achábovou dcerou Ataljou. Tyto reformy a smlouvy obnovily v zemi blahobyt. Zatímco Izrael vykonával správu nad Moábem, přijímal Juda tribut od Pelištejců a Edómu a měl kontrolu nad obchodem se zlatem přicházejícím ze země Ofír (1 Kr 22,48n). Konec jeho panování byl poznamenán neúspěšným tažením proti Moábsku. Za vlády jeho syna Jórama (asi 848-841) se vzbouřili Edomité, stejně tak Libna a pelištejské země. Edóm a Pelištejsko se staly znovu nezávislými. Po Jóramově smrti vládl jeho syn Achazjáš jen několik měsíců: když se připojil k tažení Jórama izraelského proti Rámotu v Gileádu, byl zabit při státním převratu, který provedl Jehú (841) (supra).
3 – Dynastie Jehú (asi 841-749) Zavražděním králů Izraele a Judy vyvolal Jehúův státní převrat závažnou politickou a kulturní roztržku v dějinách Izraele. Znamenal konec procesu modernizace, který si přála dynastie Omrího, procesu, který se často chápal jako „kenanejizace“. Jehúův státní převrat se opíral o tradicionalistické prostředí, jehož dva mluvčí, Elíša a Jónadad, syn Rekábův, se patrně na převratu aktivně podíleli (2 Kr 9,1-10; 10,15n). Vyhubením kněží a rozbouřením chrámů „vyhladil Jehú Baala z Izraele“ (1 Kr 10,28). Tato náboženská orientace vysvětluje, proč Jehúovu politiku i jeho nástupce Joachaze a Joáše podporovaly prorocké kruhy, zejména Elizeus. Jehú tuto vnitřní podporu potřeboval, protože jeho zahraniční politika byla katastrofální. Počínaje rokem 841 napadl asyrský král Šalmaneser III. Chazaele z Damašku a obléhal jeho hlavní město, aniž se mu ho patrně podařilo dobýt. Vrátil se do Baaliraši (pravděpodobně Roš Chanikra), tam mu králové Týru a Sidónu
17 podobně jako Jehú přinesli tribut (tato scéna je zachycena na černém obelisku Šalmanesera III.). Ani při druhém pokusu v roce 838 se Šalmanaserovi III. nepodařilo pokořit Damašek; jeho armáda se rychle přesunula jinam a ponechala volné pole Chazaelovi. Ten se obrátil proti Jehúovi a porazil Izraelity „na celém izraelském pomezí od Jordánu na východ slunce, v celém území Gileádu, patřícím Gádovi i Rúbenovi a Manasesovi, od Aróeru, který je v úvalu Arnónu, v Gileádu i Bášanu.“ (2 Kr 10,32n). Tato situace trvala za korunního prince a později Jehúova nástupce Jóachaze (asi 819-814-803). Izrael byl okleštěn na vasalský stát Damašku: „JHVH neponechal Jóachazovi z válečného lidu více než padesát jezdců a deset vozů a deset tisíc pěších.“ (2 Kr 13,7). Právě k tomuto obtížnému období se pojí některé příběhy elíšovského cyklu, především nájezdy aramejských tlup a uzdravení aramejského velitele Naamána (2 Kr 5-6). Aramejci, vládci nad Izraelem, budovali pobočky v Samařsku (1 Kr 20,34) a procházeli zemí, aby mohli zaútočit na Gat a Jeruzalém (2 Kr 12,18). Během celého tohoto období prošlo těžkými zkouškami i judské království. Když se královna-matka Atalja, dcera Achába a Jezábel, dozvěděla o Jehúově státním převratu, chopila se sama moci, aby zabránila pronikání náboženské a národní revoluce do Judova království. Její regentství trvalo sedm let (841-835) a v jeho průběhu pokračovala v politice Jóšafatově a Achabově, tj. ve smlouvě s Foinikií a v otevřenosti vůči cizím kultům, především kultu Baala. V roce 835 se kněz z chrámu JHVH Jójada, jehož žena byla sestrou zemřelého krále a mohla vychovávat jednoho z jeho synů, Jóaše, syna Achazjášova, rozhodl učinit Ataljině vládě konec. S podporou královské stráže nechal prohlásit mladého Jóaše za krále a nechal Atalju popravit. Stejně jako Jehú nechal rozbořit Baalův chrám a popravit v něm jeho kněze Matána. Dlouhé panování Joášovo (asi 841-835-802) zahájila řada náboženských a administrativních reforem, které podřídili království kněžím, především Jójadovi (2 Kr 12,5n). Kolem roku 819 se Jóaš rozhodl převzít kontrolu nad správou a napravit tak některé nepořádky vzniklé nedbalostí kněží. Konec království byl poznamenán stále sílící vnitřní opozicí kněžských kruhů: aby je zkrotil, Jóaš neváhal popravit velekněze Zekarjáše, jenž byl Jójadův syn. Když se navíc aramejské vojsko zmocnilo Gátu a táhlo na Jeruzalém, Jóaš se raději rozhodl vyplácet tribut, což jenom posílilo odpor některých jeho ministrů, kteří ho potom zavraždili (2 Kr 12,18-22). Aramejský tlak na obě království ukončil útok asyrského krále Adada-Nirariho III. na severní hranici království Damašku. Pravděpodobně díky tomuto vpádu ukončili Aramejci obléhání Samaří (2 Kr 6,24nn). Po tažení Adada-Nirariho III. až k pobřeží Středozemního moře musel poražený král Damašku platit velice tvrdý tribut, zatímco vyplácení „ja-a-su samařského“ se mohlo jevit jako mírnější. Tímto okamžikem mohl izraelský král Jóaš podniknout ofenzívu proti aramejské armádě a osvobodit izraelská území v Předjordánsku. Porazil rovněž Ben-hadada II., syna Chazaelova v Afeku, pravděpodbně v údolí Jizreel (2 Kr 13,1425). Po tomto vítězství se Ben-hadad II. smířil s Jóašem izraelským (1 Kr 20,31-34). Obnova izraelského království vyvolala podrážděnost Amasjáše, krále Judy (804-802-776). Po potrestání vrahů svého otce dosáhl Amazjáš vítězství nad Edómem v bitvě v Solném údolí, podrobil si Selu a přejmenoval ji na Jokteel (2 Kr 14,7; 2 Pa 25,11n). Tento zisk povzbudil Jóaše Izraelského k boji: Judejci byli poraženi v Bet-šemeši a Amasjáš byl zajat. Izraelci se zmocnili Jeruzaléma, rozbořili jeho hradby a při návratu do Samařska si odnášeli poklady chrámu i královského paláce a odváděli s sebou rukojmí. Juda se stal vasalem Izraele až do konce panování Jarobeáma II. Po smrti Jóaše Izraelského nastoupil jeho syn Jarobeám, jehož dlouhé a úspěšné panování trvalo čtyřicet let (asi 790-750).
18 Svou úspěšností připomíná Jarobeám II. Davida. Panoval nad Sýrií-Palestinou od cesty do Chamátu až k Akabskému zálivu (2 Kr 14,25.28), měl pod kontrolou cestu karavan mezi Gázou a Elatem, jak to naznačují nápisy z Kuntilat-Ajrut (mezi Kádeš Barnéa a Elatem). Stejně jako David a Šalomoun zajistil hospodářskou prosperitu svého království smlouvou s Foiničany, přesněji s králem Týru (Milkirámem?). Jako David reformoval svou správu uspořádáním sčítání lidu (1 Pa 5,17). Potřeby administrativy vyvolaly rozvoj používání písma a stále se také zvyšoval počet písemných dokumentů: ostraky ze Samaří, pečetě vysokých úředníků (jako například pečeť „Šémy, správce Jarobeámova“), školní úlohy z Kuntilat-Ajrut. Také se to shoduje s biblickou tradicí prvních písemně zaznamenaných svazků prorockých výroků (Ámos a Ozeáš). Tyto výroky potvrzují nejen podivuhodný hospodářský rozvoj, o němž svědčí také archeologické vykopávky, ale odhalují rovněž skutečnost, že se prohlubuje propast mezi bohatou vládnoucí třídou žijící v blahobytu a většinou venkovské populace, jež byla často vykořisťována. Právě z těchto důvodů Jarobeám na konci svého panování i přes podporu jahvistickému náboženství a kultu v chrámech (srv. Am 7,10 „bételský kněz Amasjáš“ a „Zekarjav, kněz z Dóry“ na jedné z pečetí) narazil na odpor u proroků, především u Ámose.
Po smrti Jarobeáma II. byl jeho syn Zekarjáš zavražděn Šalúmem, když předtím vládl šest měsíců (asi 750). Po této vraždě vstupuje království Izraele do období velkých vnitřních i vnějších obtíží, které ho přivedly k úpadku. Po bitvě u Bét-šemeše znamenal protektorát Izraele pro Jeruzalémské království období míru příznivé demografickému a hospodářskému rozvoji. Po smrti Jóaše Izraelského byl Amasjáš podle všeho propuštěn (kolem 790), ale byl velice špatně přijat v Jeruzalémě; uchýlil se proto do tvrze v Lakíši a přenechal správu království svému synu Uzjášovi (2 Kr 14,17-21). Společnou správu Uzjáše (Azarjáše) s otcem ukončila vražda Amasjáše v Lakíši (kolem 776). Dlouhé panování Azarjáše (asi 790-776-739) se vyznačovalo novým hospodářským a vojenským růstem. Uzjáš rozvíjel zemědělství a chov, což byly dva základní zdroje judského hospodářství (2 Pa 26,10). Pravděpodobně za jeho vlády zvýšil nový typ lisu na olej nejdůležitější produkci a usnadnil vývoz do Foiníkie a Egypta. Uzjáš rovněž reorganizoval vojsko tak, aby byla možná obecná mobilizace, při níž by zbroj byla vydávána z královských skladů (2 Pa 26,11nn). Znovu vystavěl jeruzalémské hradby a „zhotovil důmyslně vymyšlené válečné stroje; ty byly na věžích a cimbuřích k vrhání střel a velkých kamenů“ (2 Pa 26,15). Na konci jeho panování velice dobře popisuje výsledek všech těchto opatření Iz 2,7: „Jeho země je plná stříbra a zlata, jeho poklady jsou nepřeberné, jeho země je plná koní a jeho vozům není konce.“ Tato prosperita také Uzjášovi-Azarjášovi umožnila v druhé polovině jeho panování aktivnější vnější politiku: „On vystavěl Élat a navrátil jej Judovi.“ (2 Kr 14,22); „Vytáhl a válčil s Pelištejci a strhl hradby města Gatu, hradby Jabne a hradby Ašdódu. Vystavěl města kolem Ašdódu na území Pelištejců“ (2 Pa 26,6). Rozšířil také svou moc i na Araby, a to od jihu Pelišteje až k přístupu do Egypta, a podle všeho vybíral tribut od Amonců (2 Pa 26,8; 27,35).
Na konci života uzjáš onemocněl zvláštním druhem malomocenství, byl vyloučen z účasti na liturgických obřadech v chrámu (2 Kr 15,5; 2 Pa 26,16-21) a přenesl tíži královské správy na bedra svého syna Jótama (al bejt ha-melek). Uzjášova smrt znamenala pro obě dvě hebrejská království počátek období otřesů.
4 – Otřesy a pád Samařska (722) Vláda asyrského krále Tiglat-pilesara III. znamená počátek politiky systematického dobývání území, která měla nakonec ze všech států Sýrie a Palestiny učinit vasaly asyrského království. Tento nový faktor mezinárodní situace určoval politiku obou hebrejských států po celé století. Tváří v tvář asyrskému nebezpečí se království Izraele ukázalo jako velice nestabilní. Během necelých třinácti let zažilo čtyři změny vlády a výroky proroka Ozeáše se často zmiňují o nestabilitě tohoto období (Oz 8,4; 10,3-4.7). Po krátkém jednoměsíčním panování Šalúmově se chopil v Samařsku moci Menachem (asi 750-741). Byl pravděpodobně zapojen do protiasyrské koalice, poražené Tiglat-pilesarem v letech 743-
19 741. Uvalený tribut byl velice těžký a Menachem zvýšil mimořádnou daň na padesát šekelů na muže. Díky této dani se Menachem stal velice nepopulární i svou politikou. Také jeho syn Pekachjáš, jenž nastoupil po něm (asi 741-740), byl záhy zavražděn Pekachem, s nímž bylo padesát vojáků z Gileádu. Pekach považoval Menachema a Pekachjáše za uzurpátory, a proto pravděpodobně započítával roky svého panování, jako kdyby oba vůbec neexistovali (asi 750 – konec 732). Spolu s damašským králem Resínem byl jedním z iniciátorů nové koalice proti Asýrii, která se snažila spojit všechny státy Sýrie a Palestiny. Když se k nim Jotam z Judy (749-739-735/734) odmítl připojit, Resín a Pekach se rozhodli táhnout na Jeruzalém a nastolit tam „syna Tabeelova“, který s nimi souhlasil. Tento krok, označovaný jako „syrskoefrajimská válka“, nemohl neuspět, protože království Judy bylo tehdy oslabeno smrtí Jotama: Acházovi, jeho synovi (735/734-719), bylo dvacet let. Společně s pelištejskými městy a Edomity, kteří obsadili Elat (2 Kr 16,6), začali spojenci obléhat Jeruzalém. Když Acház zjistil, že je situace zoufalá, i přes výzvy proroka Izajáše (Iz 7) ke klidu požádal o zásah Tiglat-pilesara III. (2 Kr 16,7) a ten zasáhl okamžitě. Když přitáhl do Pelištěje, zaútočil na vůdce koalice. Král Resín Damašský byl po dobytí svého města zabit v roce 732, zatímco Acház a ostatní tři králové Sýrie a Palestiny platili tribut (2 Kr 16,8nn; potvrzují to i asyrské anály). Gileád, Galilea (Megido) a Šarón (Dor, možná od roku 734) se staly syrskými provinciemi. Se souhlasem Tiglat-pilesara III. nahradil zavražděného Pekacha Izraelského Hóšea (asi 731-722), který pravidelně platil velice tvrdý tribut Tiglat-pilesarovi. Po jeho smrti (727) patrně přestal platit, neboť doufal, že s pomocí Egypta bude moci získat ztracenou nezávislost. Reakce nového asyrského krále Šalmanesera na sebe nenechala dlouho čekat. Po dvouletém obléhání bylo Samaří dobyto (722), Hóšea odveden do zajetí a 27 290 Izraelců Šalmaneser vystěhoval „do Asýrie a usadil je v Chalachu a Chabóru při řece Gózanu a v městech médských“ (2 Kr 17,24). To, co z království Izraele zůstalo, bylo přeměněno na asyrskou provincii (Samařsko), kam byli v určitém počtu dosídleni vyhnanci pocházející z jiných oblastí asyrské říše (2 Kr 17,24), především po vzpouře Jaubbidího, krále Chámatu. Koexistence obou dvou hebrejských království tak netrvala déle než o něco málo přes dvě století (930722). Mezi oběma královstvími vznikaly často konflikty, ať už šlo o války o hranice (asi 930-885), nebo o nastolení vztahu vasalství (asi 800-750). Pouze během vlády dynastie Omrího (asi 881-841) byla obě království spojena a oba královské rody sjednoceny. Jak vysvětlit toto napětí po pětasemdesáti letech jednoty? Několik let po Jarobeámově rozkolu už neměla obě království společné hlavní město, společný chrám ani společné instituce a pravděpodobně i málo společných zájmů. Jediným společným bodem, který přetrval z doby sjednoceného monarchie, bylo uctívání JHVH a některé společné tradice (legendy o patriarších a epopea Exodu). Politické a sociální struktury obou hebrejských království byly dost odlišné. I přes rozkol se království Judy jevilo jako výrazně stabilizované kolem hlavního města Jeruzaléma. Jeho král byl vždy vybírán z Davidova potomstva. Od doby Šalomounovy zajišťovali správu dobře připravení levitští úředníci. Královský palác byl nádhernou stavbou a shromažďovali se v něm královi správci a vysocí úředníci, zatímco spravování statků Koruny přinášelo zisky o to důležitější, že se zemědělství (zejména v Šefele) a chovu (Především v Negevu) často věnoval sám král. Obranu země zajišťovalal stavba opevnění a pevností v hraničních zónách, jmenovitě v Šefele, a uspořádání zápisu obyvatel do zbraní. Kromě toho tu bylo pravidelné vojsko posílené o několik skupin žoldnéřů tvořených cizinci (Keretejci, Peletejci, Kariensové a brzy také Kitijci). Stabilitu vlády zajišťovalo několik rodin vysokých úředníků; král do ní často jmenoval některé ze svých početných synů, především pokud šlo o odpovědná místa ve vojsku (2 Pa 11,22; 21,3) Politická stabilita a dobře zorganizovaná správa země patrně způsobila přilnutí lidu k davidovské dynastii bez přehnaného regionálního partikularismu.
20 Královský autoritarismus v určité míře vyvažovaly dvě národní instituce: dědičné kněžství a shromáždění lidu. V Jeruzalémském chrámu, jenž byl náboženským střediskem Judova království, zajišťovalo službu početné kněžstvo. Velekněz, jenž byl často smlouvou vázán s královskou rodinou, hrál v případě krize, jak tomu bylo za Ataljina regenství, prvořadou politickou úlohu (2 Kr 11). Při krizích podobného druhu ovšem mohla také dojít uplatnění i role shromáždění lidu země (am ha-arec): při něm se soustřeďovali tradiční vůdcové různých rodů Judy a zastupovali lid při důležitých rozhodnutích, jakým bylo schválení volby nového krále (2 Kr 11,14) nebo sociální reformy (Jr 34,18; 2 Kr 23,1-2).
V průběhu o něco víc než dvou set let zažilo království Izraele přinejmenším osm státních převratů, při nichž se vyměnila celá vládnoucí rodina. Důvodů této politické nestability je mnoho a zčásti vyplývají z podmínek, za nichž došlo k Jarobeámově vzpouře namířené proti státnímu aparátu považovanému za příliš těžkopádný. Novému státu určitou dobu trvalo, než si zvolil hlavní město, a nebyl proto zrovna vzorem organizace a správy. V souladu se saulovskou tradicí byl král především vojevůdce, jehož zcela vyvádělo z míry, jakmile byl nucen zakusit porážku. Zeměpisně království Izraele, jež bylo rozsáhlejší než Judovo, bylo také méně chráněné, především na své severováchodní hranici (Aramejci, Asyřané). Navíc postrádalo skutečné náboženské středisko a jeho svatyně byly rozptýleny prakticky po celém království: Bét-el, Dan, Gilgál, Samaří. Královská moc, jež se opírala o vládu, která měla v čele správce královského paláce, byla vyvažována především morální a náboženskou autoritou proroků. Proroci hráli velice důležitou politickou roli, dosazovali nebo sesazovali krále. Buď se stavěli radikálně proti jejich politice jako Elijáš proti Achábovi, nebo naopak celou váhou své morální autority podporovali, jako tomu bylo u Elíšy, který stál za Jehú, Joáchazem a Jóašem. Sami se považovali za svědomí Izraele a snažili se především ochránit izraelitskou společnost před kenanejskými a cizími kulty. Střetnutí mezi izraelitským náboženstvím a kenanejskými kulty vyvrcholilo za vlády Achába a Eliáš, neúnavný zastánce a ochránce jahvismu, musel nějaký čas strávit v exilu. Po státním převratu, který provedl Jehú, dosáhli vyznavači tradicionálního jahvismu rozhodujícího vítězství, které nezabránilo dalšímu trvání velice „kenanejských“ náboženských forem, jako tomu bylo třeba ve vlastních jménech nebo při obřadech praktikovaných ve svatyních, na které se snášely blesky výrazů Ámose a Ozeáše. Protože neměl k dispozici stejně rozvinutou administrativu, jako byla v Judském království, byl král Izraele nucen ponechat větší autonomii správcům provincií a místodržícím měst. Sociální systém s přidělováním půdy vysokým úředníkům a vojenským velitelům, jenž se poněkud podobal systému feudálnímu, poskytoval velký prostor pro různé podvody a zneužití vládnoucí vrstvy, která si pozvolna přisvojovala půdu rolníků, kteří žili všeobecně v soběstačnosti a na svém zděděném vlastnictví velice lpěli. Za Achaba a Jarobeáma II způsobil obchod s Foiníkií nespornou hospodářskou prosperitu, ale prospěch z ní měli v zásadě obchodníci a vládnoucí vrstvy. Jejich přepych, obzvlášť v hlavním městě, měl často svůj původ ve vykořisťování rolníků (Am 8,4-6) a tuto sociální nespravedlnost neobyčejně tvrdě kritizovali proroci jako Ámos, který viděl v podobné praxi předzvěst národní katastrofy.
Pátá kapitola – konec Judského království (722-587) V průběhu jednoho století bylo Judské království konfrontováno s asyrskou mocí a s výjimkou Chizkijášova povstání, které vyvolalo tažení Senacheríba, se představitelé Judského království rozhodli podřídit se a přijmout statut vasalského státu Asýrie, aby tím v mezích možností zachránili vlastní národní identitu.
21 Tato politika podřízenosti Asýrii začala za Achaze (asi 735/734-719). Achaz stejně jako jeho otec Jótam pochopil, že protiasyrská koalice byla odsouzena k neúspěchu, a odmítl se podvolit nátlaku Resína Damašského a Pekacha Izraelského. Syrsko-efrajimská válka a vojenská intervence Tiglet-pilesera III. vyvrcholila dobytím Damašku v roce 732; tehdy se Achaz sám prohlásil za vasala asyrského krále (2 Kr 16,810). Tuto politickou podřízenost provázela určitá tolerance k cizím kultům (2 Kr 16,10-20). Už předtím, pravděpodobně při obléhání Jeruzaléma, nechal Achaz projít ohněm svého syna (2 Kr 16,3). Tento postoj podřízenosti cizincům, náboženský synkretismus a smířlivost se sociálními nespravedlnostmi nesmlouvavě odhalovali Micháš a Izajáš. Jejich přísná kritika vytvářela ovzduší příznivé pro změnu politiky, o niž usiloval Chizkijáš. Chizkijáš byl pravděpodobně dosti záhy – v roce 727, kdy také zemřel Tiglat-pileser – určen za královského následníka (asi 727-719-699). Od svých počátků byl pravděpodobně pod vlivem proroka Izajáše a rozhodl se uskutečnit významnou náboženskou a administrativní reformu, která sledovala dvojí cíl: návrat k čistotě starých jahvistických tradic a náboženské sjednocení Judy s obyvateli starého Samařského království. Při uskutečňování svého díla náboženského sjednocení potlačil Chizkijáš všechna místa tradičního kultu kromě chrámu v Jeruzalémě, rozbil stély, rozbořil oltáře, vytrhal posvátné stromy (ašery) a „na kusy roztloukl bronzového hada, kterého udělal Mojžíš“ (1 Kr 18,4). Tuto radikální reformu spojenou s reorganizací funkcí kněží a levitů v jeruzalémském chrámu (2 Par 31). Doprovázelo pozvání adresované Izraelcům ze starého království na severu, aby přicházeli do Jeruzaléma slavit pesach. Aby nově sjednocení, jež se soustřeďovalo kolem Jeruzaléma, usnadnil a posílil, nechal Chizkijáš shromáždit slovesné projevy ze severu a spojil je s písemnými dokumenty z Jeruzaléma (srv. Př 25,1 – redakce „JE“ jahvistického a elohistického dokumentu a první redakce Deuteronomia). Náboženské znovusjednocení provázela administrativní reforma, která se týkala především vybírání desátků souvisejících s chrámem a královskými sklady. Desátky měly být od nynějška odváděny do jeruzalémského chrámu (2 Kr 31,5n). Díky této centralizaci zůstával po rozdělení toho, co bylo nezbytně nutné pro kněze a levity, hojný přebytek. Chizkijáš tak disponoval důležitými zásobami obilí, vína a oleje, které využíval buď v mezinárodním obchodě s Foinikií a Egyptem, nebo při zásobování armády v případě války. S těmito královskými zásobárnami, jejichž zboží mohlo rovněž pocházet ze statků koruny, pravděpodobně souvisejí nádobky na královské značky s označením města původu: Chebrón, Zíf, Sóko nebo Memšat.
Za vlády asyrského krále Sargona II. (721-705) pokračoval Chizkijáš v zahraniční politice svého otce Achaze a bedlivě se vyhýbal účasti v různých protiasyrských koalicích, které byly odsouzeny k neúspěchu. Tak tomu bylo například v roce 712-711, kdy vzpouru Azuriho z Ašdódu potlačil tartán (turtanu, velitel vojska) Sargona II. a Pelištea byla podrobena i přesto, že hledala oporu u Egypta (Asyrské letopisy a Iz 20). Avšak po smrti Sargona II. nabyl Chizkijáš přesvědčení, že nastala vhodná příležitost: přes Izajášovo varování se postavil do čela protiasyrské koalice, již tvořily Gaza, Ašdód, Týr, Edóm a Juda a již podporoval faraon Šabako. Aby po všech stránkách zajistil úspěch, spojil se Chizkijáš s Berodakem-baldánem II., který se právě za podpory Elamu snažil podnítit Babylónii (srv. 2 Kr 20,12-19). Chizkijáš chtěl svým příkladem strhnout váhající, a proto vpadl do Pelišteje, vzbouřil obyvatele Ekrónu a zajal jejich krále Padího, jenž se odmítl ke koalici připojit. Když se blížila asyrská vojska, Chizkijáš zahájil velké práce na opevnění, především v Jeruzalémě, nechal vyhloubit velkou nádrž a vést kanál ze Síloe, který městu zajišťoval zásobu vody v případě obléhání (Nápis ze Síloe); posílil také hradby věžemi a nechal vyrobit velké množství zbraní (oštěpy, štíty) (2 Pa 32,2nn; Iz 22,8nn).
Když nový král Asýrie Senacheríb (704-681) zahnal Berodaka-baladana v bitvě u Kíše (704) na útěk, snažil se rozbít protiasyrskou koalici tažením, jež je zaznamenáno v mnoha asyrských dokumentech (mezi
22 něž patří i reliéfy dobytí Lakíše) i v řadě paralelních biblických líčeních (2 Kr 18,17-19; 2 Pa 32,1-22; Iz 36-37) a také egyptskou tradicí zachycenou Hérodotem (Dějiny, II,143). Senacheríb nejprve obsadil foinická města a nahradil krále Sidonu Lulliho Ittobaalem; ostatní králové Foinikie, tj. král Ašdódu Pudulí, král Moábska Kamusanadbí a král Edómu Ajrammu, se poddali a předložili Senacheribovi tribut. Ten pak pronikl do Pelišteje, odkud přivedl do zajetí krále Aškalonu Sídkiju, a porazil egyptské vojsko, jež přišlo na pomoc koalici na rovině u města Elteke. Potom dobyl Ekron, vyhubil jeho představitele a část jeho obyvatel odvlekl do zajetí. Potom mohl Senacheríb zaútočit přímo na Judské království: s jádrem svého vojska obléhal Lakíš a pevnost v Šefele, zatímco jiný silný oddíl vedený tartánem se zmocnil Gatu a Azeky. Tartan žádal Chizkijáše, aby se podrobil (2 Kr 18,17nn). Chizkijáš patrně slíbil, že osvobodí krále Ekronu Padiho a na radu Izajáše bezpodmínečnou kapitulaci odmítl. Poselstvo tuto zprávu předalo Senachribovi, který po dobytí Lakíše právě obléhal Libnu. V tu dobu se také blížilo egyptské vojsko vedené Tirhákem. Senacheríb se tehdy velice rychle stáhl z Palestiny – pravděpodobně proto, že se v jeho armádě rozřířil mor. Chizkijáš tehdy urychleně poslal poselstvo do Ninive, aby se poddal a platil tribut třiceti talentů zlata a osmi set talentů stříbra.
Přes tento zcela nečekaný obrat, díky němuž zůstal Jeruzalém nedotčen, zasadilo Senacheríbovo tažení (701) Judskému království strašlivou ránu. Většina jeho měst byla zničena, jak o tom svědčí archeologické vykopávky, obzvlášť v Lakíši. Navíc západní část judského území přešla pod kontrolu Mitintího z Ašdódu, Padího z Ekronu a Silibela z Gazy, kteří tak byli odměněni za svou věrnost Senacheribovi. Chizkijáš brzy nato umírá a jeho panování, jež začínalo s těmi největšími nadějemi, skončilo nakonec katastrofou. Dlouhé panování Manašeho (699-645) souvisí s vrcholem asyrské moci za vlády Ašarhadona (680-669) a Ašurbanipala (669-630). Manaše zůstal patrně věrným vazalem Asýrie. V roce 677 je po dobytí Sidonu uveden mezi dvanácti králi ze Sýrie a Palestiny, kteří přinášejí tribut. Po strašlivém Senacheribově tažení vedl Manaše politiku vnitřního uvolnění, když prakticky skončil Chizkijášovu náboženskou reformu a trpěl cizí kulty. Pravděpodobně až na konci svého kralování mohl zahájit určitou vojenskou a náboženskou reformu (2 Pa 33,14nn) a nařídil určitá reformní opatření, jež souvisela s povstáním Šamaš-šum-ukína v Babyloně. Babylon byl však v roce 648 dobyt a Šamaš-šum-ukín zahynul při požáru ve svém paláci. Manaše byl v podezření, že připravoval vzpouru, a musel podat vysvětlení před Ašurbanipalem, který ho omilostnil (2 Pa 33,10n). Manašeho syn Amón vládl pouze čtyři léta (645?-640). Dodržoval, politiku podřízenosti Asýrii a patrně pro tento svůj postoj byl svými „služebníky“ zavražděn (2 Kr 21,23). Shromáždění lidu (am ha-arec) tehdy provinilce pobilo a prohlásilo králem nezletilého Amónova syna Jóšíjáše (Jošijáhu), jemuž bylo tehdy osm let. Ten zpočátku patrně pokračoval v proasyrské politice svého otce. Ašurbanipalova smrt v roce 630 a války, které včetně válek občanských následovaly, umožnily záhy Judskému království potvrdit jeho nezávislost. Josijáš v roce 622 znovu navázal na radikální reformu svého předka Chizkijáše a veřejně vyhlásil Deuteromium za závaznou knihu (2 Kr 22-23). Vymýtil všechny stopy cizích kultů, zničil vyvýšeniny a jiné svatyně než Jeruzalém (Bét-el) a Izraelce ze severu pozval, aby putovali do Jeruzaléma slavit velikonoce (pesach) (2 Pa 34-35). Podle některých náznaků, především ostrak z Mešad Chašavjahu, rozšířil Jóšijáš svou politickou moc přinejmenším na část starého království Izraele a na pelištejské straně získal do svých služeb řecké obchodníky (kitim). Toto rozšíření Judského království je vysvětlováno zhroucením Asyrské říše a pádem Ninive v roce 612. Avšak faraon Neko II. (610-595) táhl na pomoc poslednímu asyrskému králi Ašurubalitovi II., který se v Cháranu bránil proti Babylóňanům (Nabopolasar). Jóšijáš, jenž si nepřál
23 asyrskou obnovu o nic méně než egyptský protektorát, se snažil zastavit postup egyptského vojska u Megida, ale byl zde zabit (2 Kr 23,29). Jeho předčasná smrt v roce 609 znamená počátek neklidného období, jež vyvrcholilo pádem Jeruzaléma v roce 587. Po Jóšijášově smrti provolalo shromáždění lidu za krále jeho mladšího syna Jóachaze, ale ten panoval pouze tři měsíce: „Farao Néko dosadil za krále Eljakima, syna Jóšiášova, místo jeho otce Jóšiáše a změnil mu jméno na Jójakím“ (2 Kr 23,33-34).
Během prvních let svého panování Jóšijášův starší syn Jójakím uznal svrchovanost Egypta, a aby mohl platit tribut, zavedl zvláštní daň (2 Kr 23,35). Nová babylónská říše záhy převzala nástupnictví po Asyrské říši; na rozhraní května a června roku 605 porazil Nebúkadnezar Egypťany u Karkemiše a Sýrie s Palestinou se ocitly ve sféře babylónského vlivu. Když se Nebúkadnezar II. stal králem (604-562), podnikl několik tažení do Sýrie a Palestiny (dobytí Aškalonu v roce 604) a Jójakim mu byl tři roky podřízen. Po Nebúkadnesarově neúspěchu v Egyptě (601-600) se i přes zásadní nesouhlas proroka Jeremiáše Jójakim proti Babylónu vzbouřil. Nebúkadnesar byl příliš zaměstnán posilováním svého vojska, takže se nejdříve spokojil s tím, že na Jójakima „poslal hordy Kaldejců, hordy Aramejců, hordy Moábců a hordy Amónovců“, aby plenili judské území (2 Kr 24,2). V prosinci roku 598 se události daly do pohybu: zatímco Nebúkadnesar soustředil své oddíly a zamířil k Palestině, v samostatném Jeruzalémě zemřel Jójakim, pravděpodobně zavražděn, a nahradil ho jeho mladý syn Jójakin, jenž vládl pouze tři měsíce (prosinec 598 – březen 597). Nebúkadnesar dovolil Edómcům, aby se zmocnili Rámat-Negevu a celého Negevu (srv. ostraky z Aradu), ale sám spěchal přímo na Jeruzalém. Po velice krátkém obléhání se Jójakin 16. března 597 (2. adaru) vzdal, přesné datum uvádějí Babylónské letopisy. Jójakin byl odveden do Babylonu s předními příslušníky dvora, s hodnostáři i s řemeslníky, což bylo kolem 10000 osob. Když Nebúkadnezar vyloupil poklady chrámu a královského paláce, ustanovil králem Jeruzaléma Jójakinova strýce, Jósiašova syna Mataniáše, který přijal jméno Sidkijáš (Sídkijáhu). Judské království vyšlo z této vzpoury velice oslabeno: Negev přešel pod kontrolu Edómců a legitimní král Jójakín byl odvlečen do Babylonie. Jako král se Sidkijáš (597-586) ukázal velice slabý; nechával se ovlivnit důstojníky, kteří ho obklopovali. V roce 594, patrně vlivem povstání v Babylonu a nástupem Psamteka II. v Egyptě (asi 595-589), se rýsoval pokus o vzpouru i v Jeruzalémě, společně s Edómem, Moábem, Amónem a Týrem a Sidonem (Jr 27-28), ale nakonec dal Sidkijáš – patrně vlivem Jeremjáše – přednost tomu, že vyslal k Nebúkadnesarovi do Babylonu poselstvo, aby ho ujistil svou věrností (Jr 51,59n). Nicméně po výpravě Psamteka II. do Palestiny a později, po nástupu faraona Hofry (asi 589-570), se Sidkijáš „vzbouřil proti babylonskému králi“, pravděpodobně za podpory Amónovců (2 Kr 24,20). Nebukadnesar začal záhy nato obléhat Jeruzalém (15. ledna 588), zároveň s Lakíšem a Azekou v Šefele (Jr 34,7). Neklidná atmosféra tohoto období a rozdělení judského veřejného mínění, pokud šlo o postoj, jaký bylo třeba zaujmout proti Chaldejcům, jsou velice dobře známé z ostrak z Lakíše a z výroků Jeremjáše. Na počátku roku 587 způsobil postup egyptského vojska okamžité přerušení obléhání a přinesl také protibabylonské straně zadostiučinění: osvobození slíbené otrokům ve chvíli nebezpečí bylo odloženo na později a Jeremjáš byl uvržen do vězení (Jr 34,37). Avšak vojsko faraona Hofry bylo poraženo, obléhání Jeruzaléma bylo obnoveno v celém rozsahu a uvnitř města propukl hlad. Devátého dne měsíce tamuz (29. července 587) se objevila v městských hradbách puklina. Sidkijáš se tehdy pokusil uprchnout v noci k Jordánu a dostat se na
24 amónské území, ale Babylóňané ho dostihli a zajali v Jerichu. Potlačení bylo hrozivé: Sidkijášovi byly vypáleny obě oči, ale předtím se musel dívat na popravu vlastních synů. Potom byl odveden jako zajatec do Babylonie. Nebúzardan, velitel Nebúkadnezarovy osobní stráže, nechal spálit ústřední stavby Jeruzaléma: chrám a královský palác (7. nebo 10. den měsíce av v roce 587). Zdi byly rozbořeny. Zbytek obyvatel Jeruzaléma byl odvlečen do zajetí. Do čela těch, kteří zůstali v zemi, ustanovil Nebúkadnesar Gedaljáše (Gedaljahu), což byl někdejší první správce probabylonské strany, jenž měl blízko k Jeremjášovi. Jeremjáš se usídlil Mispě, asi deset kilometrů severně od Jeruzaléma. Gedaljáš byl zavražděn Jišmaelem, krvavým knížetem, jenž našel útočiště a podporu u amónského krále Baalise (Baaljáše). Po této výpomoci Jišmael ještě povraždil personál správy v Mispě a opět se stáhl k Amóncům, zatímco ti, jimž se před tím podařilo uniknout a mezi něž patřil i Jeremjáš, uprchli do Egypta (2 Kr 25, 2226; Iz 40-44). Skutečnost, že Judské království přežilo pád Samařska o sto třicet pět let, lze vysvětlit větší vnitřní stabilitou a politikou podřízenosti vůči asyrské nebo babylonské říši. Vzhledem k této mezinárodní situaci byla každá vzpoura neužitečná a přinášela riziko, že bude znamenat zničení a konec království. To, k čemu nakonec došlo, bylo už na spadnutí v letech 701, 609 a 597. Poslední vzpoura byla o to katastrofálnější, že šla ruku v ruce s vnitřní nestabilitou, jak tomu bylo i v okamžiku pádu Samařska. O situaci Izraelců deportovaných ze Samaří, Galádu, Megida a Doru v asyrskych a později babylonských provinciích máme k dispozici jen velice málo informací. Několik zlomků aramejských nápisů a několik tabulek s klínovým písmem naznačují, že oficiální dokumenty používané administrativou mohly být psány v klínové akkadštině nebo v alfabetické aramejštině. Hebrejština se zachovala pouze jako lidový jazyk, deportace postihly zejména vedoucí vrstvy.
Národní obrození za Chizkijáše neproběhlo beze změny sociálních struktur. Stejně jako v Samařsku se bohatství soustřeďovalo do rukou vládnoucí vrstvy a toto shromažďování statků, především pozemků, vyvolávalo ostrý nesouhlas proroků Izaiáše a Micheáše (Iz 3,14; 5,8; Mi 2,1-2). Judské království tak ke konci 8. století zažilo při rostoucím blahobytu i při stále větší produktivitě královských statků tendenci k postupnému zanikání malých rodinných statku (nachala), které pohlcovali velkostatkáři. Tento hospodářský fenomén doprovázel příliv populace do měst, který ještě posílili utečenci přicházející ze starého Samařského království. Hlavní město se tehdy dočkalo významného rozšíření vznikem nové čtvrti (mišne), brzy nato chráněné i novými hradbami. Centralizace Chizkijášových a Jóšijášových reforem znamenala také citelné zvýšení počtu úředníků (levitů) žijících v Jeruzalémě. Nicméně správa různých královských skladišť vyžadovala přítomnost úředníků v pevnostech v blízkosti hranic. V Aradu se také při vykopávkách nalezly na ostrakách zachované údaje z let 598/597 o přídělech pro skupinu řeckých žoldnéřů (kittim) z královského skladu.
Sociální vývoj občas ztěžovaly neblahé následky královské libovůle, především za vlády Jójakima. Jeremjášovy výroky (Jr 22,13; 34,16-17) nám umožňují si udělat představu o upadlé sociální situaci, v níž skupina služebníků-otroků již není chráněna před královskou libovůlí nebo svévolí vládnoucích skupin. Rozšíření propasti mezi sociálními skupinami nám umožňuje lépe pochopit určité aspekty dějin hebrejského lidu během exilu a po něm.
25
Šestá kapitola – exil (587-538) Dobytí Jeruzaléma, zničení chrámu a zavraždění prozatímního správce země Gedaljáše v roce 587 znamenalo v dějinách hebrejského národa zásadní zlom. Od tohoto okamžiku byl rozdělen na ty, kdo zůstali v zemi, a na ty, kdo se ocitli ve vyhnanství v cizí zemi, v exilu. Jedni ani druzí už neměli svůj vlastní stát a hrozilo jim nebezpečí, že budou jako národ vymazáni z dějin. Toto nebezpečí bylo reálné, neboť v průběhu exilového období zůstaly dějiny hebrejského národa prakticky zcela neznámé, protože chybělo svědectví soudobého historika.
1 – Lid, který zůstal v zemi Po zavraždění Gedaljáše následoval odpor Amónců a Moábců proti babylonským vojskům, který byl zlomen až v roce 582, kdy došlo k deportaci velkého množství Amónců a Moábců i některých Judejců, kteří se k jejich vzpouře připojili (Jr 52,30). Jinak se Nebúkadnesar po třinácti letech obléhání nakonec zmocnil Týru (asi 573: Ez 29,17; srv. 25-28). Zmizení Judeje jako politického celku umožnilo Edómcům obsadit jednu důležitou součást Judského království. Jako spojenci Chaldejců se Edómci této možnosti chopili tím spíš a o to rychleji, že sami museli čelit tlaku severoarabských kmenů, především Kedarské aliance, jež byla v plné expanzivní síle. Edómci tak obsadili počínaje rokem 597 podstatnou část Negevu. Nebúkadnesarovo tažení v letech 588-587 a především dobytí Lakíše jim umožnilo dále obsadit jih Judského pohoří a Šefely až k hraniční linii i připojit k edómskému území města Lakíš, Chebrón a Én-gedí. Po vyčerpávajících bojích a hromadné deportaci zůstaly na zredukovaném judejském území pouze malé skupiny rolníků připoutaných k půdě, jíž vděčili za své přetrvání, zdánlivá neotřesitelnost měst vzala za své, a ti, kdo zůstali, se museli vrátit k opracovávání půdy a v případě potřeby si přisvojit pole těch, kdo je opustili, jak o tom hovoří Jr 39,9-10. Po zavraždění Gedaljáše Babyloňané patrně shromáždili to rozptýlené obyvatelstvo do samařské provincie a znovu tak paradoxně vytvořili určité společenství hebrejského lidu. V jakém však bylo stavu! Pokořené a bezradné, pod babylonskou okupací a kontrolou. Kniha Pláče obdivuhodně vyjadřuje sklíčenost judejského lidu, jenž neměl jiného opěrného bodu kromě zřícenin chrámu, na jehož místě se nadále snažili shromažďovat a slavit zde nekrvavé oběti, když přinášeli obětní dary a pálili kadidlo (srv. Jr 41,5).
2 – Exulanti Judejci deponovaní v letech 597, 587 a 582 představovali elitu národa, příslušeli k jeho vládnoucí skupině (hodnostáři a vysocí úředníci) nebo šlo o specializované dělníky (řemeslníky). Počet odvedených do zajetí z roku 597 dosáhl podle všeho čísla 10000 (2 Kr 24,14.16), a dá se předpokládat, že úplný počet zajatců po těchto třech vlnách byl víc než 20000, včetně žen a dětí. Na rozdíl od asyrských deportací nebyli tito zajatci rozptýleni po celé zemi, ale byli soustředěni do několika táborů nebo vesnic v Babylónii. Prorok Ezechiel se zmiňuje o Tel-Abibu, „návrší travnaté země“, u „řeky Kabaru“ (Ez 3,15), tj. naru kabaru, jednoho z velkých babylonských kanálů (Ez 1,lnn). Můžeme ještě zmínit „Tel-melach, Tel-charšu, Kerúb-adán a Imer“ (Ezd 2,59, Ne 7,61), jež se nacházely pravděpodobně uprostřed Babylónie, nedaleko od Babylona a Nipuru. Soustředění zajatců v jednom místě umožňovalo udržet život ve společenství. Mohli se snadno shromažďovat a soustřeďovat kolem Starších, poslouchat proroky a prostřednictvím kurýrů zůstat i ve spojení s
26 tím, co se dělo doma – a to přinejmenším až do roku 587. Legitimní představitel král Jójakin byl uvězněn, a tak se jako jejich duchovní vůdce projevoval prorok Ezechiel, jenž je povzbuzoval k odvaze, uváděl na pravou míru liché naděje na brzkou změnu jejich situace, kritizoval chyby minulosti a nabádal všechny, aby se obrátili k JHVH, jenž je tajemně přítomen mezi nimi. Jeremjáš jim z Jeruzaléma předal list s podobným poselstvím: v něm jim doporučuje, aby nepopřávali sluchu falešným nadějím, ale připravovali se spíše na velice dlouhé vyhnanství: „Stavějte domy a bydlete v nich, vysazujte zahrady a jezte jejich plody. Berte si ženy, ploďte syny a dcery. Berte ženy pro své syny, provdávejte své dcery za muže, ať rodí syny a dcery, rozmnožujte se tam, ať vás neubývá. Usilujte o pokoj toho města, do něhož jsem vás přestěhoval, modlete se za ně k JHVH, neboť v jeho pokoji budete i vy mít pokoj“ (Jr 29,5-7).
Tyto velice realistické příkazy vysvětlují, že už od první deportace z roku 597 projevovali vysídlenci svou podnikavost; některým dokonce přálo štěstí v obchodě nebo ve vyšší správě. Pokud si exulanti osvojili vzdělání, jež jim umožnilo zaujímat vysoké funkce v obchodě nebo státní správě, nebo uměli specializované řemeslo, po němž byla poptávka, nalézali rychle uplatnění ve společnosti i v hospodářství, jež se rychle rozvíjelo. Přesto si uchovávali velice silný pocit národní příslušnosti a doufali, že se jednoho dne vrátí do své země – záblesk naděje, jejž se podařilo zahlédnout prorokům (toto národní vzkříšení vyjadřuje vize oživení vyschlých kostí, Ez 37). Pocit národní příslušnosti a naděje na obnovu byly posíleny soustředěním vyhnanců kolem jejich vůdců: představitelů davidovské dynastie, „Starších Izraele» a kněží: Král Jójakin. deportovaný v roce 597, byl považován za legitimního krále; vyhnanci také vítali jeho propuštění v dubnu roku 561 po nastoupení babylonského krále Evil-merodaka na trůn jako znamení národní obnovy – tím spíš, že král a jeho rodina měli nyní zvláštní postavení u babylonského dvora (2 Kr 25,27nn). Pravděpodobně z vděčnosti za své osvobození dal Jójakin některým svým potomkům babylonská jména. „Starší Izraele“ byli tradičními vůdci exulantů. Zachovávali nejčastěji podobu rozšířené rodiny, klanu a kmene, se zvláštním vztahem k mísu svého původu. Jeruzalémští kněží, pravděpodobně deportovaní prakticky jako celek, se přirozeně projevovali jako náboženská autorita, jako věrní strážcové izraelských tradic. Není náhodou, že právě jeden z nich, Ezechiel, „syn Nuziho“ (Ez 1,3), se pro potomstvo stal vůdcem exulantů. Protože se kněží už nemuseli zabývat chrámem a oběťmi, stali se pro ostatní exulanty strážci a učiteli izraelské tradice. Za tímto účelem vypracovali určité „memento“ či „katechismus“: kněžské dějiny a zákon. Obzvlášť zdůrazňovali obřady, které odlišovaly exulanty od jejich okolí: obřízku, potravinová tabu (čisté a nečisté) a svátky. Kontakty s babylonskou astrologií jim mimo jiné umožnily reformu tradičního kalendáře a vytvoření nového, „kněžského kalendáře“, jenž byl přesnější než tradiční lunární kalendář. Pravděpodobně počínaje touto reformou kalendáře přeměnili datum „šabatů“, svátků tradičně spojených s úplňkem a spojovaných s novoluním, v jediný svátek slavený všech sedm dní, inspirujíce se přitom mezopotamským kalendářem „nebezpečných dní“.
I když téměř všichni Judejci deportovaní Nebúkadnesarem byli usídleni v Babylónii, nebyla to jediná „cizozemská“ země, která Judejce přijala. Judejci utíkali rovněž do příhraničních zemí: Amónu, Moábska, Edómu, Týru a Sidonu, Pelišteje a Egypta. Příklad důstojníků, kteří unikli s Jišmaelovou pomocí (Jr 41,11nn), názorně ukazuje, jak se starý spojenec Egypt stal azylovou zemí především pro vojáky, kteří přišli o své zaměstnání. Skupiny Judejců byly najímány v různých egyptských posádkových městech jako žoldnéři: v Migdolu (východní část nilské delty), Tahpanés (Dafné), v Memfisu a Elefantině („zemi jihu“: Jr 41,1). Život této poslední kolonie známe z poněkud pozdější doby díky hliněným ostrakám a aramejským papyrům. Mezinárodní situace se kolem exulantů i Judejců, kteří zůstali v zemi, velice rychle měnila. Po Evilme-
27 rodakovi (561-560) a Neriglisarovi (559-556) se v Babylónii chopil moci Nabonid (556-539) a prováděl náboženskou politiku příznivou kultu lunárního boha Sína, což vyvolalo odpor babylonských kněží boha Marduka. Když se zmocnil oázy v Teimě, uchýlil se na deset let do Arábie (asi 552-542) a vládu nad Babylónii svěřil do rukou svého syna Belšarusula (Baltazara). Během jeho nepřítomnosti se chopil v Ekbatane moci perský král Kýros (kolem roku 550), později, když porazil krále Lydie Kresuse, se zmocnil jeho hlavního města Sardy (547/546). Nabonid mu po svém návratu do Babylonu mohl klást jen slabý odpor, neboť místodržící Gutia Gobrias se přidal ke Kýrově táboru a část obyvatelstva podporovaná knězi boha Marduka přijala Kýra jako osvoboditele oslavovaného výroky „Deuteroizajáše“ (Iz 40-55). Když byl 29. října 539 Baltazar zabit a Nabonid uvězněn, vstoupil Kýros do Babylona jako triumfátor.
Sedmá kapitola – židovská obnova v perské říši (538-332) V roce 538 vydal Kýros edikt, který umožnil návrat všech vyhnanců do země jejich původu a přikázal znovu vystavět jeruzalémský chrám z prostředků královské pokladnice. Navíc navrátil „zlaté a stříbrné nádoby z Božího domu, které odnesl Nebúkadnesar z jeruzalémského chrámu a donesl do Babylona“ (Ezd 1,2-4; 6,5). V důsledku tohoto ediktu, zcela v souladu s politikou náboženské tolerance Achemendise, byl Šešbasar, „kníže Judy“ (nasi), pověřen přenesením posvátných nádob, jež přímo souviselo s posláním znovu vystavět chrám. Aby mohl tento úkol lépe splnit, obdržel patrně titul pecha, „správce“, „místodržící“, pravděpodobně provincie Judy (aramejsky jehud medinata, Ezd 5,8.14). Totožnost Šešbasara není vůbec jistá, ale jde pravděpodobně o mladšího syna Jehojákíma nazvaného v 1 Pa 3,18 Šenasar. Jeho poslání skončilo polovičním neúspěchem. Podařilo se mu sice získat dostatečný kapitál, ale jen málo přesídlenců. Dorazil do Jeruzaléma a dokázal postavit i základy chrámu, ale stavební práce se velice rychle zastavily a pravděpodobně se od nich zcela upustilo po smrti Kýrově. Jeho nástupce Kambýsés (530-522) soustředil totiž veškeré síly na dobytí Egypta v roce 525. Po smrti Kambýsově a po válce o následnictví znamenal patrně Dáriův (521-486) nástup na trůn příležitost k novému návratu přesídlenců do Jeruzaléma pod vedením Zerubábela, jenž byl jmenován „místodržitelem Judy“, syna Šealtielova, nejstaršího syna Jójakinova, a velekněze Jošuy, syna Jósadakova (Ag 1,1; Ezd 2,2). Zerubábel a Jošua znovu vystavěli oltář v jeho původních základech a obnovili stanovený běh obětí a svátků a záhy nato, povzbuzováni proroky Ageem (září-říjen 521) a Zacharjášem (listopad 521 – prosinec 519), kteří byli svědky náboženských otřesů a horlivosti pro chrám, jež oživovala přesídlence, zahájili stavbu chrámu (Ezd 3). Protože se na této stavbě podílela i královská pokladna, vznesl zaeufratský místodržící protest a žádal od Dária potvrzení příkazu ke stavbě. Dárius v souladu se svou obecnou politikou edikt Kýrův potvrdil (Ezd 6,7n) a práce rychle pokračovaly při použití libanonského cedrového dřeva a s využitím řemeslníků z Foiníkie (Ezd 3,7). Tento „druhý chrám“, ne tak velkolepý jako chrám Šalomounův, byl dokončen v lednu až březnu 515 a byl otevřen téhož roku u příležitosti paschy (Ezd 6,13-22). Období, jež následovalo po inauguraci chrámu, zůstává temné. Se stavbou chrámu také narůstala naděje na obnovení království Judy, v jehož čele by stál Davidův potomek Zerubábel a sádokovský velekněz Jošua (Za 3-4.6). Perská moc však patrně dohlédla na to, aby se tato vize neuskutečnila. Podle nedávno publikovaných pečetí a razítek Chananáš (nebo Chananjáš) patrně následoval po svém otci jako místodržící Judy. Tato funkce později pravděpodobně přešla na Elnátana, manžela Šelomit, Zerubábelovy dcery a sestry Chananjáše (1 Pa 3,19). Počínaje tímto okamžikem se úřad „místodržitele Judy“ odděluje od davidovské linie. Podle razítek známe ještě dva jiné místodržitele: Jehoezera
28 a Achzaje, oba z první poloviny pátého století.
Aramejská razítka jehud svědčí o tom, že tito místodržitele měli velice dobře zorganizované vybírání naturálních daní: obilí, vína a oleje (srv. Mal 3,8nn). Tyto odvody byly o to těžší, že si místodržitele a jejich služebníci pro sebe ponechávali část nazývanou „chléb místodržitelův“: tento obyčej kritizoval Nehemjáš (Ne 5,15). V podstatě však tyto daně umožňovaly pokračování prací na obnově a opevnění Jeruzaléma, ale ty byly pravděpodobně na počátku vlády Artaxerxa I. (464-424) zastaveny na základě intervence vysokých úředníků ze Zaeufratí, kancléře Rechúma a tajemníka Šimšaje: záminkou byla nutnost předejít povstání (Ezd 4,6-22). Tuto situaci zvrátil Nehemjáš, syn Chalakijášův, číšník krále Artaxerxa, jenž krále přesvědčil, aby ho poslal jako místodržitele Judy se zplnomocněními opravit zdi Jeruzaléma (445) (Ne 1-2). S pomocí velekněze Eljašíba a přes výhrůžky sousedních podezíravých místodržitelů – místodržícíího Samařská Sanbalata (Sinubalita) Chorónského, místodržitele amónské země Tobijáše Amónského a arabského krále Gešema (Gašmú), který ovládal území Edómu – opravil Nehemjáš hradby za dvaapadesát dní (Ne 6,15). Potom organizoval osídlení Jeruzaléma a žádal, aby byl z okolních měst a vesnic jeden člověk z deseti určen losem k osídlení hlavního města (Ne 7,4; 11). Tak bylo možné nakonec dospět k posvěcení nových hradeb (Ne 12,27nn). Aby uklidnil napjatou sociální atmosféru, umocněnou špatnou úrodou a vybíráním daní, půjčováním na vysoký úrok, které velice rychle vedlo k prodávaní lidí do otroctví za dluhy, přesvědčil Nehemjáš věřitele, aby všechny dluhy odpustili, a sám poněkud zmírnil daně tím, že odmítl přijímat „chléb místodržitelů“ (Ne 5). V roce 433 byl Nehemjáš povolán k Artaxerxovi, ale po nějakém čase (pravděpodobně po roce) se vrátil do Jeruzaléma a snažil se prosadit deuteronomní Zákon v celém jeho rozsahu a přísnosti. Odsoudil nepoctivé jednání velekněze Eljašíba ve prospěch svého blízkého příbuzného, amónského místodržitele Tobijáše (vyloučeného ze společenství Izraele podle Dt 23,4) a reorganizoval odvádění desátků ve prospěch levitů. Ostře se postavil proti sňatkům s cizinkami, což byla praxe, jejíž příklad pocházel z veleknězovy rodiny, když jeden z jeho vnuků pojal za manželku dceru Sanbalata Chorónského, místodržitele Samařská (ten byl považován za míšence, „Ašdóditu“, a tudíž za mamzera, tj. „pancharta, díle zplozené v nedovoleném sňatku s cizincem nebo s cizinkou“, podle Za 9,6 a Dt 23,3). Nařídil také dodržování sabatu a uzavíral v ten den brány Jeruzaléma, aby zamezil jakémukoli obchodnímu ruchu (Ne 13; srv. Dt 5,12-15). Konec Nehemjášova místodržitelství a následující děje jsou obestřeny nejasností. Z papyru z Elefantiny se dozvídáme, že „správce Judska“ v roce 407 se jmenoval Bagohi (nebo Bagoáš), neboť se ho dovolávají ...Jedonjáš a jeho kolegové, kněží z pevnosti Elefantina“. Výměna dopisů souvisí se zbořením chrámu v Elefantině (infra), ale rovněž se z ní dozvídáme, že jeruzalémsky velekněz se jmenoval Jóchanán (srv. Ne 12,22) a že místodržícím Samařská byl Sanbalatův syn Delajáš. Veškerá tato korespondence s civilní i náboženskou mocí Judeje a Samařska je velice důležitá, protože nás seznamuje s problémy, které vyvolávala existence odlišných židovských zvyklostí, obzvlášť ve věci kultu, kalendáře a obětí. Právě do tohoto kontextu zapadá Ezdrášova mise. Datum této mise zůstává předmětem dohadů: někteří mají na mysli šestý rok (Ezd 7,8) krále Artaxerxa I. Makrocheira (Dlouhorukého) (464-424), tj. rok 458, jiní sedmý rok Artaxerxa II. Mnémona (404-359), tj. rok 398. Toto druhé datum se zdá být pravděpodobnější. Ve skutečnosti byly Nehemjášovy paměti a Ezdrášova zpráva původně odlišeny a obecný kontext i množství detailů naznačují, že k Ezdrášově misi došlo až po místodržitelství Nehemjášově.
29 Podle oficiální terminologie Artaxerxova fermanu, který potvrzuje jeho misi, byl „kněz Ezdráš“ „znalcem zákona Boha nebes“ (Ezd 7,12) a jako kněze, jenž z titulu své funkce dobře znal texty židovské tradice, jej Artaxerxes vyzval, aby shromáždil, uspořádal a sjednotil různé tradice, které se především týkaly kultu. Perská moc tak měla k dispozici oficiálně napsanou příruční knihu pro své styky s židovskou komunitou jak v Palestině, tak i v Babylónii a celé perské říši. Podobná mise byla zcela v souladu s celkovou politikou perských vládců a má přesnou paralelu v přístupu Dária k náboženským tradicím Egypta. Úkol to byl o to více naléhavý, že si Artaxerxes přál, aby se mohl opřít o stabilizované a věrné obyvatelstvo v Palestině, zvláště poté, když se Egypt stal v roce 401 znovu samostatný a když perská říše odhalila svou slabost při slavném pochodu „deseti tisíc“ Řeků. Co přesně obsahoval „zákon (data’) Boha nebes“, jejž byl Ezdráš pověřen veřejně vyhlásit za stejně závazný i v rovině občanské (Ezd 7,26)? Pravděpodobně šlo o nynější Pentateuch (prvních pět knih Bible nazývaných také Tóra) sjednocený kněžskou redakcí, která uvedla nejstarší tradice („J“, „E“, „JE“, „Dt“) v soulad s kněžským kodexem a především s kněžským kalendářem. Aby při své choulostivé misi právní unifikace uspěl co nejlépe, nechal se Ezdráš doprovázet význačným počtem repatriantů, především z řad kněží a levitů. Přinesl šest set padesát talentů stříbra, sto talentů zlata a množství vzácných předmětů (Ezd 8). Ezdráš byl díky svému doprovodu i darům přijat velice příznivě a při slavnostním shromáždění prvního dne sedmého měsíce, tj. u příležitosti svátku „prvního [dne] roku“ (roš ha-šana), veřejně vyhlásil nový Zákon. Hned druhého dne lid slavil svátek Stanů (Sukot) (Neh 8). Bylo nutné přejít okamžitě k praktické aplikaci Zákona: po půstu za vyznané hříchy bylo rozhodnuto, že budou propuštěny „ženy cizinky“, což měly jednotlivé rody provést pod dohledem tradičních rodových představitelů (Ezd 9-10). I když biblické texty nehovoří, jak mise „ministra pověřeného židovskými záležitostmi“ Ezdráše skončila, měla však podle všeho úspěch, protože „Zákon Boha nebes“ byl v provinciích Judeje a Samařská přijat, jak o tom svědčí pozdější místo Pentateuchu v židovské a samaritánské tradici. Konec perského období v Palestině zůstává velice nejasný. Na konci dlouhého panování Artaxerxa I. Mnemona (404-359) se mezinárodní souvislosti rychle měnily a byly především poznamenány vzpourou správců západních satrapií podporovaných Egyptem (367nn). Artaxerxes III. Óchos (359-338) dokázal obnovit kontrolu nad západními satrapiemi, ale neuspěl v Egyptě (351-350), což vyvolalo vzpouru Foinikie, již vedl král Sidonu Tennes. Vzpoura byla neslýchaně krutě potlačena: Artaxerxes III. spálil město i s většinou jeho obyvatel (345). Záhy nato byl Egypt znovu připojen k perské říši (343/342), ale Artaxerxes za několik let zemřel otráven a jeho nástupce Arsese (338-336) stihl podobný osud. Nástupnictví přešlo na potomka bratra Artaxerxa III., Dária III. Kodomana (336-331), jenž musel od roku 336 čelit vojskům Alexandra Velikého (336-323). Když Alexandr porazil v roce 333 v bitvě u Issu velkou perskou armádu, obléhal Týr, který po šesti měsících dobyl (prosinec 333 – červenec 332). Pravděpodobně se během tohoto obléhání zmocnil i Samařská a Judeje (332).
Perskou nadvládu v Palestině můžeme vcelku považovat za období míru, které přineslo stále rostoucí blahobyt, o čemž svědčí archeologické nálezy. Území Judeje zažilo výrazný demografický rozvoj. Normální růst populace, jež zůstala na místě, posílily v několika po sobě jdoucích vlnách různé skupiny repatriovaných exulantů. Vzhledem ke svému bohatství i sociálnímu postavení se většina repatriantů patrně usadila ve městech, především v Jeruzalémě a v jeho bezprostředním okolí. Sčítání v judské provincii, o němž hovoří Ezd 2,1nn a Ne 7,6, by mohlo odpovídat skutečnému sčítání, které proběhlo za vlády Zerubábela. Podle názvů zmiňovaných vesnic představovala judska provincie pouze úzký okruh území kolem Jeruzaléma, od Jericha na východě po Lód a Óno na západě, od Betléma a Netofy na jihu po Bét-el a Aj na severu. Je velice pravděpodobné, že měla kolem 50 000 obyvatel.
30 Podle Ne 3,9.12-18 byla judská provincie rozdělena na sektory či kantony zajišťující robotu (pelek). Pokud jde o nejvyšší správní stupeň, byla počínaje Dáriem připojena k „páté“, zauefratské satrapii (abar-nahara). Aramejskými razítky jehud (jh, jd, nebo jhvd) s vlastním jménem (chnnch, vrjv) nebo bez něj, které následovalo nebo nenásledovalo po titulu správce (pchv), byly patrně opatřovány naturální daně, které vybírala správa provincie, zatímco razítka pouze se jménem místodržitele mohla označovat část vyhrazenou samotnému místodržiteli nebo tzv. „místodržitelův chléb“. Byla-li perská správa tolerantní a ctila národní náboženské zvyklosti, byla velice nesmlouvavá, pokud šlo o placení daní. Místodržící každé provincie musel každoročně odvádět pevně stanovenou sumu na ústřední místodržitelství. Naopak královská pokladna pomáhala při financování velkých veřejných prací, obzvlášť při stavbě chrámu. Tato podpora a ochrana národního kultu posilovala prestiž jeruzalémského velekněze. Ten také po odsunutí davidovské dynastie z místodržitelského stolce zůstával jediným legitimním představitelem národních tradic a jeho politickou a náboženskou roli posilovaly i příbuzenské svazky s rodinami správců sousedních provincií.
Aramejština byla oficiálním jazykem perské správy v západních provinciích, v judské provincii se aramejské písmo a jazyk šířily o to rychleji, že zde byla správa v rukou repatriantů z Babylónie, pro něž byla aramejština běžně užívaným jazykem. Nápisy z tohoto období, obzvlášť ostraky, jsou psány v aramejštině, zatímco s paleohebrejštinou se v Judeji i v Samařsku setkáváme pouze na několika pečetích. Přesto však mluvená hebrejština zůstávala i nadále jazykem drobných lidí na venkově a psané hebrejštiny se také používalo při opisování starých textů. Pravděpodobně až po Ezdrášově misi a pouze pro ulehčení četby zákona úředníkům perské říše se při opisování biblických textů začalo používat aramejského písma. Tomuto písmu se později začalo říkat „neotesaná hebrejština“. Jazyková odlišnost částečně vyjadřovala rozdíl sociální třídy. Víceméně arameizovaní repatrianti nenáviděli a často i vykořisťovali (srv. Ne 5,15) drobný lid, jenž zůstal v zeni, a stejně tak i obyvatele Samařska, podezřívané ze smíšeného původu. Nicméně není třeba protiklad mezi Judeou a Samařském zveličovat: v této době jak dopisy z Elefantiny, tak přijetí Pentateuchu za zákonnou normu v Samařsku svědčí o tom, že obě populace měly zřetelný pocit náležitosti k jednomu etnicko-náboženskému společenství, poslušnost jednomu a témuž Zákonu byla od té doby jedním z kritérií příslušnosti k izraelskému rodu nebo kmeni. Přes postupné vlny repatriantů zůstával výrazný počet potomků exulantů v Babylónii, kde hráli nezanedbatelnou hospodářskou roli, jak o tom svědčí archivy stavby Murašu z Nippuru. Volba a mise Nehemjáše a Ezdráše svědčí o tom, že někteří Židé zaujímali důležitá místa u perského dvora a zůstávali přitom ve spojení s Palestinou. Za těchto i podmínek nijak nepřekvapuje, že právě v Babylóně došlo pod vedením kněžských kruhů ke spojení různých verzí Pentateuchu v jeden jediný dokument, Zákon, jenž zajišťoval jednotu a identitu židovského národa v Palestině a v Diaspoře. Po Babylónii to byl patrně Egypt, kde se shromáždil největší počet exulantů, obzvlášť Egypt dolní (srv. Iz 19,16-25). Pokud jde o horní Egypt, existuje mimořádné svědectví o společenství židovských žoldnéřů z Elefantiny, jejichž ostraky a papyry z 5. století (od roku 514 do roku 398) nás seznamují s velice konkrétními problémy jejich každodenního života: potraviny, koupě, prodej, svatby, rozvody... Za „časů egyptských králů“ (6. století) toto společenství vystavělo chrám zasvěcený božstvu Jaho, v němž se konaly oběti. V roce 410 byl chrám zabrán a zničen Egypťany při jakési vzpouře. Když místní napsali místodržícím Judeje a Samařska (Bahogimu a Dalajášovi, synu Sanbalata) a požádali je o pomoc, dostalo se jim v roce 407 příznivé odpovědi. Nicméně byli vyrozuměni, že mohou od nynějška obětovat na oltáři pouze oběti nekrvavé a kadidlo – krvavá oběť byla pravděpodobně vyhrazena pro chrám v Jeruzalémě.
31 Při významu židovských komunit v Babylónii a v Egyptě není možné přejít mlčením i jiné Židy rozptýlené prakticky po celé perské říši, jakož i v Sardech v Malé Asii (Abd 20), v Kítiu na Kypru a pravděpodobně v Dedanu (El-Ela) v severní Arábii, jak o tom svědčí nápisy v dolech.
Osmá kapitola – hebrejský lid a helénistické říše (332-142) 1 – Alexander a válka diadochů (332-281) Obě dvě provincie, Samařsko a Judea, se velice rychle připojily k Alexandru Velikému. Podle Josefa Flavia (Židovské starožitnosti, XI,321nn) místodržící Samařská Sanbalat (III.) nabídl Alexandrovi své poddanství už při obléhání Týru: dosáhl tím pro svého zetě Manašeho, bratra židovského velekněze z Jeruzaléma Jaduy, povolení postavit chrám na hoře Garizim (stavba patrně začala už za Dária III.). Výměnou za to se 8000 Samařanů připojilo k makedonské armádě směřující do Egypta. Postoj provincie Judeje je nejasnější. Josef Flavius sice hovoří o setkání mezi veleknězem Jaduou a Alexandrem, ale nezmiňuje se slovem o jménu místodržícího Jeruzaléma, což s dalšími legendickými prvky zpochybňuje historičnost celého líčení. Po dobytí Gázy pronikl Alexandr do Egypta, kde se představil jako potomek bohů postavený na roven starým faraónům. Ponechal samařské žoldnéře v Thebaidě (ŽS, XI,345) a vrátil se do Sýrie a Palestiny na jaře roku 331. Po dobu své nepřítomnosti svěřil správu nad Sýrií a Palestinou svému vojevůdci Parmenionovi. Sanbalat byl pravděpodobně mrtev už na počátku roku 331 (XI,325). Tehdy patrně Parmenion jmenoval Andromacha řeckým místodržícím Samařska nebo možná Koilé Sýrie (Quintus Curcus, Dějiny, IV,5). Toto jmenování bylo velice zle přijato Samařany, kteří se Andromacha zmocnili a zaživa ho upálili. Po svém návratu z Egypta pochodoval Alexandr do Samařska a po ztrestání vrahů místodržitele „na místo Andromacha jmenoval Memnona“ (IV,8). Tyto tragické události dnes potvrzují aramejské papyry, které byly nalezeny v jeskyni Wádí Dalijé, kam se ukryli někteří samařští velmoži i se svými rodinami a archivy, když se blížil Alexandr vracející se z Egypta. Makedonská odvetná opatření proti Samařsku a stavba chrámu na hoře Garizim vysvětlují obnovu Šekemu (Sichemu) na počátku helenistického období. Po své úžasné výpravě, při níž dorazil až k břehům řeky Indu, zemřel Alexandr v Babylonu ve svých třiatřiceti letech (323). Po jeho smrti následovalo období občanské války mezi jeho vojevůdci, jež se nazývá „válka diadochů“ (323-281). Perdikkas se jako říšský regent pokusil především postavit proti satrapovi Egypta Ptolemaiovi, synu Lagovu, ale byl v roce 321 poražen a zavražděn. Pravděpodobné právě při tomto tažení proti Egyptu Perdikkas opevnil Samaří a zanechal zde makedonskou posádku. O nějaký čas později se Ptolemaios zmocnil Jeruzaléma, když ho dobyl v den sabatu (ŽS, XII,4), a Týru. Deportoval význačný počet judských a samařských vězňů do Egypta, které doprovázeli více nebo méně dobrovolní exulante jako Chizkijáš, jemuž Hekataios, citovaný Josefem Flaviem (Proti Špionovi, I,187), přisuzuje titul „velekněze“, ale spíš je ho třeba identifikovat s „místodržitelem Jezkyjahu“ (j-ch-z-k-j-h h-p-ch-h) z nalezených mincí. Od této chvíle se Palestina dostala do sféry vlivu Ptolemaia I. Sotera a tento vliv trval částečně až do roku 286.
32 2 – Palestina za Lágovců (asi 285-200) Během téměř jednoho století zůstala Palestina v moci Lágovců, ale tato moc byla často zpochybněna Seleukovci z Antiochie, počínaje prvními „syrskými válkami“ (267nn). Přesto po míru z roku 241 zůstala Koilé Sýrie Egyptu. Tento mír přinesl lágovskému Egyptu prosperitu a můžeme ho považovat za apogeum alexandrijské civilizace.
Přes dobytí Jeruzaléma a deportaci určitého počtu Židů a Samařanů za Ptolemaia I. (supra) lze říci, že ptolemaiovská nadvláda znamenala období všestranné prosperity. V čele každého regionu nestál jeden člověk, ale více lidí: strategos pro věci politické a vojenské, dioiketés pro královskou správu a různí oikonomoi pro výběr daní a osobních královských důchodů – tito lidé byli pod přímou kontrolou ústředního místodržitelství v Alexandrii. Z každé provincie tehdy vznikla hyparchie, jejíž název často končil na -itis (Ammanitis, Samareitis, Galaaditis) a jež se dále dělila na správní jednotky nomoi (nominativ singuláru nomos). Lágovci (a po nich i Seleukovci) zakládali nebo obnovovali města podobně jako Alexandr podle vzoru řecké polis: tak vznikly Ptolemais (Ako), Skythopolis (Bét-šeán), Marisa (Maréša), Philadelphia (Raba Amónovců). Tato helénizace za pomoci míšení obyvatelstva byla podle všeho méně silná v Jeruzalémě, kde byl nyní jedinou autoritou reprezentující židovskou tradici velekněz. Posloupnost těchto velekněží můžeme rekonstruovat z různých zmínek u Josefa Flavia: • Onias I., nástupce Jaduy po smrti Alexandra (ŽS, XI,347) a současník Areia I. ze Sparty (309-265) (1 Mak 12,19-23); • Šimeón I., syn Oniase I. v období Ptolemaia I. (ŽS, XII,44); • Manase, strýc Eleazarův (ŽS, XII,157); • Onias II., syn Šimeóna I., v době Antiocha III., Ptolemaia IV. a Ptolemaia V.; • Šimeón II. („spravedlivý“?), syn Oniase II., za vlády Ptolemaia V. a Antiocha III. (ŽS, XII, 224; Sir 50, lnn); • Onias III., syn Šimeóna II., za vlády Seleuka IV. (2 Mak 3, 1-3). Místy legendický příběh Josefa Tobiáše (ŽS, XII,160nn), částečně potvrzený papyry ze Zenonu, prozrazuje, že velekněz odevzdával Lágovcům roční tribut ve výši dvaceti (?) talentů, zatímco hlavní nájemce Koilé Sýrie, který obdržel tuto hodnost tím, že v dražbě nabídl víc než Alexandrie, odváděl každoročně Lágovcům význačnější šumu. Paleohebrejská razítka j-h-d-t je nejspíš třeba uvést do souvislosti s vybíráním královských daní, kdežto razítka j-rš-l-m by mohla souviset s kněžskými desátky. Poslední archeologické nálezy nasvědčují tomu, že hned na počátku doby Lágovců fungovala judejská mincovní dílna, která existovala už v perském období. Podle objevených mincí a razítek přestala být po pádu perské říše oficiálním úředním jazykem aramejština: úřední dokumenty mohly být psány i v řečtině (šlo-li o styky s ústřední správou) nebo v hebrejštině (v místním slyku).
Pokud jde o situaci Samařská v epoše Lágovců, historické prameny prakticky mlčí. Manase, Sanbalatův zeť a Jaduúv bratr, začal v souladu s tím, co bylo dohodnuto s Alexandrem (supra), stavět chrám na hoře Garízim. Když se stal v Garízim veleknězem, přiznal kněžství v tomto chrámu Sádokovým potomkům. Ve 4.-3. století se židovská diaspora rozvíjela v celé helénistické říši, obzvlášť při příležitosti zakládání nových měst: tak tomu bylo v Antiochii a v Efezu (Proti Apionovi, II,39). V těchto dvou městech – přinejmenším počínaje vládou Antiocha III. – se Židé podle všeho těšili stejným občanským právům jako Řekové. Pohřební stély nalezené nedávno v Kitim na Kypru svědčí o přítomnosti Židů promísených s Foiničany už od 4.-3. století. Přesto měla podle všeho v epoše Lágovců největší význam židovská komunita v Egyptě, především v Alexandrii a v pevnostních městech nilské delty. Komunita v Kyrenaice (Proti
33 Apionovi, II,44) se rozvinula po tažení Ptolemaia I. do Palestiny (asi 319). Jeho nástupce Ptolemaios II. Filadelfos měl patrně příznivý vztah k Židům a chtěl se ujistit jejich loajálností. Zvláštním ediktem udělil svobodu židovským zajatcům využívaným ve vojsku nebo soukromníky. Navíc v rámci své kulturní a vědecké politiky soustředěné na Músaion a Alexandrijskou knihovnu se postaral o to, aby tyto oficiální instituce měly k dispozici řecký překlad Zákona i jiných židovských posvátných knih. Tento překlad se tradičně nazývá „Sedmdesát“, Septuaginta (Proti Apionovi, II, 45-47; List Aristeia Filokratovi, ŽS, XII,11-118). Tento překlad hrál velice důležitou roli v helénistickém judaismu. Úměrně tomu, jak se mezi Židy diaspory šířilo užívání řečtiny a hebrejština s aramejštinou ustupovaly do pozadí, byla Septuaginta užívána při čtení Písem ve shromážděních Židů o sabatu. Po smrti Ptolemaia III. svedla čtvrtá a pátá „syrská válka“ jeho nástupce Ptolemaia IV. Filopatora a Ptolemaia V. Epifana (204-180) proti syrskému králi Antiochovi III. Velikému (223-187). Nakonec po bitvě u Paneionu (200) Antiochos III. definitivně obsadil celou Koilé Sýrii včetně Samaří a Jeruzaléma, kde mu Židé pomáhali dobýt hrad, který byl v rukou lágovského vojska (ŽS, XII,133). Palestina vyšla z této řady válek, během kterých několikrát přešla z jedněch rukou do druhých, vyčerpaná a každý přechod vojsk ji prakticky zničil. Dobytí Antiochem III. znamenalo zde začátek vlády Seleukovců, jejichž éra podle všech oficiálních dokumentů ovšem začala už rokem 311 před naším letopočtem.
3 – Palestina v době Seleukovců (200-167) Po destrukci bylo třeba znovu stavět. Antiochos III. při své pomoci nové výstavbě projevoval štědrost o to větší, čím rychleji a horlivěji se města nebo země k němu připojily. Po návratů Židů do Jeruzaléma ustanovil dekretem značný královský příspěvek na oběti v chrámu a usnadnil dovoz dřeva z Libanonu a jiného materiálu nutného k obnovení chrámu tím, že jej osvobodil od poplatků. Především také potvrdil závaznost Zákona pro Židy, osvobodil senát, kněžstvo a personál chrámu od daně z hlavy, od daní koruně a daně ze soli. Aby urychlil nové osídlení města, nařídil rovněž, aby stávající obyvatelé nebo ti, kdo přijdou ve velice krátké lhůtě, byli po tři léta osvobozeni od daní a potom ještě od třetiny svých daní. A konečně obyvatelé, kteří upadli do otroctví, museli být osvobozeni a byl jim vrácen jejich majetek (ŽS, XII,138-144). Díky tomuto dekretu, který přiznal politickou roli senátu neboli Radě starších (gerúsia), se Jeruzalém velice rychle vzpamatovával. Chrám, obdivuhodně obnovený pod vedením Šimeona II., se znovu stal střediskem majestátního kultu, které vyvolávalo nadšení Ješuy ben-Síry (Sirachovce)(Sír 50,1-5). Kniha Sirachovcových rad je významným svědectvím o každodenním životě v Jeruzalémě v letech 200-180 a o stavu tradiční výchovy předávané synům hodnostářů ve školách (bejt-midraš) v tomto městě. Stejně jako edikt Antiocha III. potvrzuje Sirachovec politickou roli, jakou hráli hodnostáři, členové Rady neboli Shromáždění (genfcia) řídící město a zemi, ale zmiňuje se také o různých povoláních a řemeslech: rolnících, chovatelích, truhlářích a tesařích, kovářích, hrnčířích, písařích... (Sír 38, 24nn). Tato kniha, již mělo v úctě sádokovské (saducejské) prostředí (Sir 51, 12), nám mj. umožňuje poznat společnost, v níž vládnoucí, kteří mají vzdělání, poněkud zahlížejí na ty, kdo pracují manuálně, a dokážou těžit ze svého postavení, aby se obohatili (Sir 51, 28).
Židům příznivá politika Antiocha III. patrně platila i pro diasporu, jak tomu nasvědčuje Antiochův dopis Zeuxiovi, místodržícímu Babylónie, pověřenému deportací 2000 židovských rodin do Lydie a Frygie, aby zajistil politickou věrnost této oblasti po Achaeově povstání (asi 213). Židé vyzvaní k usídlení v pevnostech a ke službě ve správě měli mít k dispozici dům a pozemky, mohli žít podle Zákona a byli po deset let osvo-
34 bozeni od daní. Tento dekret vysvětluje pozdější význam židovské diaspory v malé Asii (ŽS, XII,147nn). Po dobytí Koilé Sýrie se Antiochos spojil s Lágovci tím, že svou dceru Kleopatru provdal za mladého krále Ptolemaia V. Epifana (204-180) (srv. Dn 11,17). Snažil se tím tehdy čelit římské expanzi do Řecka a Makedonie, ale byl poražen v Magnesii pod Sipylem v Lýdii. Mírové podmínky diktované v Sardech Scipiem Africanem a podepsané ve frygijském městě Apameji byly tvrdé: Antiochos musel vyklidit celou malou Asii západně od Tauru a platit po dvanáct let velice těžké válečné reparace. Tyto vysoké poplatky přinutily Antiocha k tažení do Susiany, aby zde vyplenil chrámy. Zemřel nepříliš slavně při neúspěšném pokusu vyplenit Artemidin chrám v Elamu (červenec 187).
Panování Seleuka IV. Filopatora (187-175) bylo ovlivněno finančními problémy, které vyplývaly z daní, jež bylo třeba platit Římanům. V tomto hospodářském kontextu se odehrává Héliodórův příběh známý z 2 Mak 3. Z podnětu jakéhosi Šimeóna, představeného chrámu, jemuž velekněz Onias odmítl svěřit hospodářskou správu města, vyslal Seleukos III. svého kancléře Héliodóra, aby pod záminkou inspekce zabavil poklad jeruzalémského chrámu. Onias III. to kategoricky odmítl, tím spíš, že kromě uloženého majetku vdov a sirotků poklad obsahoval majetek jeho příbuzného Hyrkána, syna Tobijášova, stoupence Lágovců, jenž se uchýlil do své pevnosti Arak el Emír v Zajordánsku, odkud kontroloval okolní zemi už po sedm let (asi 181-174) (ŽS, XII,230nn). Héliodóros se chtěl pokladu zmocnit i přes toto odmítnutí, ale bylo mu v tom tajemným způsobem zabráněno; asi na základě nějaké veleknězovy machinace, jak měl za to Šimeón. Héliodóros se patrně nakonec s Oniášem III. dohodl, že svrhne Seleuka IV., kterého potom zavraždil v roce 175. Syn Seleuka IV. Demétrios byl držen jako rukojmí v Římě, Seleukův bratr Antiochos IV. Epifanés se chopil moci v Antiochii (175-164/163). Onias III., stále přítomný v Antiochii, byl tehdy vystřídán jeho bratrem Jásonem (Ješua), který slíbil velké sumy peněz pod podmínkou, že král podpoří ve své politice helenizaci Judeje. Jeruzalém se tak během několika let stal helénistickým městem, přejmenovaným na počest Antiocha IV. na Antiochii. Výnos Antiocha III. zaručoval Židům respekt k jejich Zákonu a vybírání daní (supra) bylo zrušeno. Jáson nechal vystavět gymnasion přímo pod jeruzalémským hradem a poslal dokonce izraelskou delegaci na závodní hry v Tým, které se konaly každých pět let (2 Mak 4,7-20). Po svatbě Ptolemaia VI. Filométora s Kleopatrou II. (asi 174) a po pověstech, že se připravuje útok proti Koilé Sýrii, provedl Antiochos IV. inspekci opevněných míst na své jižní hranici, především v Joppe a v Jeruzalémě. V Jeruzalémě byl velkolepě přijat Jásonem (2 Mak 4,21n), jehož pontifikát trval tři roky. Menelaos, syn Šimeóna, představeného chrámu, využil svého vyslání do Antiochie k tornu, aby si pro sebe vymohl velekněžství, protože králi „nabídl o tři sta talentů více než Jáson“ (2 Mak 4,24), který se ukryl v Amónské zemi. Menelaos měl brzy nato různice s velitelem (eparchou) hradu (akropole) Sóstratem: oba byli předvoláni k Antiochovu dvoru, aby podali vysvětlení. Aby si zajistil finanční zdroje nezbytné k obhajobě své věci, prodal Menelaos posvátné nádoby z chrámu, o čemž Antiocha vyrozuměl Onias III. Menelaos tehdy využil nepřítomnosti Antiocha IV. a podplatil prozatímního zástupce království, aby odstranil Oniase. Andronikos vylákal Oniase III. z Apolónova chrámu v Dafné, který mu sloužil jako útočiště, a okamžitě ho na místě zavraždil. Tento zločin nezůstal nepotrestán: Antiochos nechal po svém návratu Andronika popravit (170) (2 Mak 4,27-38). Po svém návratu byl Menelaos zažalován Radou starších (gerúsia); proces probíhal před Antiochem IV., který byl tehdy v Týru. S podporou místodržícího Koilé Sýrie Menelaos při vyhrál a tři vyslanci Rady starších byli popraveni.
V průběhu tažení Antiocha IV. do Egypta se Jáson po falešné zprávě o jeho smrti zmocnil Jeruzaléma a začal vraždit své odpůrce. Menelaos se ukryl do hradu. Když se Antiochos IV. dozvěděl o vzpouře, opustil Egypt a spěchal k Jeruzalému. Když se blížil, Jáson uprchl a o něco později zemřel v exilu ve Spartě. Antiochos vyvraždil část obyvatelstva Jeruzaléma (podzim 169), veden Menelaem pronikl do svatostánku
35 a zmocnil se chrámového pokladu a posvátných nádob. Ještě než opustil Jeruzalém, jmenoval Filipa správcem Jeruzaléma a Andronika správcem Samařska (2 Mak 5). Během svého druhého tažení do Egypta na jaře 168 byl Antiochos po několika úspěších nucen se stáhnout, protože mu římský vojevůdce Popillius Laenas hrozil vyhlášením války (srv. Dn 11,29n). Po svém návratu Antiochos nařídil systematickou helenizaci Judeje a Samařska a vyslal tam zločince Apollónia s 22 000 muži. Ten využil k nástupu do zbraně den šabatu a nechal všechny účastníky slavnosti pobít. Jeruzalém byl vypleněn. Ti, jimž se nepodařilo utéci, byli odvedeni do zajetí. Hradby města byly rozbořeny, a přitom se stavěla tvrz (Akra) pro seleukovskou posádku. Po této likvidaci izraelského Jeruzaléma nařídil královský legát Atéňan Gerontos helenizaci kultu i mravů jak v Jeruzalémě, tak v Samaří. Jeruzalémský chrám byl zasvěcen Diovi Olympskému a chrám na hoře Gerizim Diovi Pohostinnému. V prosinci 167 byl v chrámu odhalen pohanský oltář, „ohavnost opuštění“. Slavily se zde pohanské obětiny (obětována byla převážně prasata) a dionýsovské svátky. Smrt čekala na každého, kdo by se odvážil dodržovat židovské zvyklosti: šabat, obřízku a potravní předpisy (1 Mak 1,43-53; 2 Mak 6,1-9). Knihy Zákona byly ničeny a spalovány. Tato systematická helenizace byla zčásti přijímána, zčásti chytře obcházena Samařany, kteří se jí nechtěli podřizovat, neboť byli „Sidónci v Šekemu“, což jim bylo přiznáno Antiochem v roce 166 (ŽS1, XII,257nn). Protiizraelská nařízení byla prováděna bez přílišného odporu v Galileji a v Gileadu, kde vliv helénistických měst už určitou helenizaci přinesl cestou symbiózy. Přijetí těchto nařízení bylo mnohem zdrženlivější v Judeji a v Jeruzalémě: mnohé význačné osoby a hodnostáři, kteří už nabyli vzdělání v řečtině, se nepochybně nařízením podvolili (srv. Dn 9,27; 11,32; 1 Mak 1,43-52), jiní dali přednost odchodu ze země, především do Egypta, jako například kněz Onias IV. (infra). Velká část lidu je přijala z donucení, aby mohla přežít; jiní se uchýlili na venkov, kde se skrývali v jeskyních, aby mohli zachovávat Zákon v skrytosti (1 Mak 1,53), ale královská policie se svými inspektory (episkopoi) bděla a měla i své donašeče. Jistý počet Židů byl zatčen a popraven (2 Mak 6,8-7, 42); jiní se nakonec vzbouřili a zapojili se do odboje.
4 – Makabejské povstání (167-142) Kněz ze synů Jójaribových Matitjáš Hasmóneovec odmítl se svými pěti syny obětovat před královým zmocněncem v městě Modeinu. Zahubil Žida, který šel slavit pohanskou oběť, a když zabil i královského zmocněnce, dal tím signál k povstání a odešel do hor (1 Mak 2). Židé byli zabíjeni, protože se odmítali bránit v den šabatu (1 Mak 2,29-35; srv. 2 Mak 6,11). Matitjáš se stal zastáncem ozbrojeného boje, a to i v sobotu. Shromáždil kolem sebe ty, kdo chtěli zůstat „věrní“ (assidaioi, chasidim, 1 Mak 2,42) víře a Zákonů svých otců, což bylo asi 6000 mužů, jejichž horlivost povzbuzovala kniha Danielova. Tito „partyzáni“ bořili pohanské oltáře, obřezávali násilím děti a vypalovali vesnice, které přestoupily na helénismus. Po Matitjášově smrti (166/165) se stal politickým vůdcem povstání jeho starší syn Simeón. zatímco Juda, přezdívaný „Makabejský“, se stal vůdcem vojenským. Jejich operace podnikané často za noci měly určitý úspěch. Juda zabil Apolónia doprovázeného pohanským a samařským oddílem, jenž upadl do léčky, a vojsko, které přišlo na pomoc, odrazil u hory Bét-chorón. Na základě těchto zpráv se Antiochos IV. rozhodl vzbouřené Židy vyhladit. Odebral se do Persie vybírat daně a pověřil ustanoveného správce země Lýsiáse, aby toto vyhlazení zorganizoval. Ten poslal proti Judovi králova přítele Nikanóra a Gorgiáse v čele vojska o síle 20 000 mužů. Juda shromáždil své oddíly v Mispě. Využil nepřítomnosti Gorgiáse a jeho elitních oddílů, zaútočil a zničil seleukovské vojenské ležení u Emauz (165) (1 Mak 3,38-4,27; 2 Mak 8,1-29).
Po této porážce syrského vojska následovala intenzivní diplomatická aktivita. Vzbouřenci žádali Lýsiase, aby jim bylo přiznáno právo žít podle jejich Zákona, a hledali pomoc u římských legátů Quinta Memmia
36 a Tita Manilia. Římská intervence vysvětluje relativně umírněný tón dopisů Lýsiase, Antiocha a římských legátů, jejž zaznamenává 2 Mak 11,13-38. Juda Makabejský využil tohoto „oddechového času“ a obsadil Jeruzalém. Držel v šachu posádku hradu, očistil chrám a zasvětil jej 25. dne měsíce kislev (asi 14. prosince 164). Výročí tohoto „svátku zasvěcení“ (chanuka) je od tohoto dne slaveno každým rokem (1 Mak 4,3661). Po smrti svého otce potvrdil Antiochos V. Eupator (164/163-162) právo Židů žít podle jejich Zákona (2 Mak 11,2226). Juda opevnil chrám a pevnost Bét-súr na hranicích s Edómci (1 Mak 4,60n). Potom na prosby pronásledovaných Izraelců podnikal vítězné nájezdy do Edómska, do Akrabateny, proti Bainanovcům a Amóncům. Šimeón záhy nato vedl výpravu do Galileje, až k hradbám Aka, zatímco Juda spěchal do Gileádu (Galaditidy) až k Bosře. Izraelci z těchto dvou území byli přivedeni do Jeruzaléma, aby byla zajištěna jejich bezpečnost. Ve stejném čase syrské vojsko Gorgiásovo zahnalo na útěk židovskou vojenskou výpravu proti Jabně. Juda znovu vytáhl do boje proti Edómcům, dobyl Chebrón a jeho okolní obce a posléze se zmocnil i Maréšy. Zaútočil také na města v pelištejské rovině, včetně nájezdu na Azot (Ašdód). Obléhání jeruzalémského hradu (1 Mak 6,18nn) ukázalo, že cílem Judových válečných akcí nebyla pouze obrana práva Židů žít podle Zákona, ale rovněž upevnění jeho osobní politické moci.
Lýsiás, jenž byl po dobu nezletilosti krále Antiocha V. regentem, zasáhl tváří v tvář této vzpouře rozhodným způsobem (163). Doprovázen mladým králem zaútočil na Judeu z jihu, obléhal Bét-súr a střetl se s vojskem Judy Makabejského. I přes hrdinství Judova bratra Eleazara bylo židovské vojsko poraženo; Bétsúr byl záhy nato přinucen se vzdát a Lýsiás obléhal opevněný jeruzalémský chrám. Židé vděčili za svou záchranu pouze řevnivosti mezi Syřany. Bývalý regent a tutor Antiocha V. Filipos se chtěl chopit moci v Antiochii. Lýsiás a Antiochos V. chtěli rychle uzavřít s povstalci mír a dovolit jim žít podle jejich Zákona. Po rozboření hradeb židovského Jeruzaléma se Lýsiás a Antiochos zmocnili Antiochie, kde se mezitím Filipovi podařilo dostat se k moci. Navíc nechal Antiochos V. popravit v Bereji prohelénistického velekněze Menelaa (1 Mak 6). Mezitím se synovi Seleuka IV. Demétriovi, zadržovanému v Římě jako rukojmí, podařilo uniknout. Nechal popravit Lýsiase a Antiocha a stal se králem pod jménem Demétrios I. Soter (161-150). Alkimos, kterého Antiochos po popravě Menelaa patrně jmenoval veleknězem, požádal krále o pomoc proti Judovi. Demétrios vyslal Bakchida, králova přítele a místodržitele Zaeufratí, Alkimovi na pomoc. Po pokusu o smír (1 Mak 7,10nn) přerušil Bakchides jednání a nechal popravit vyjednavače. Opustil rychle Judeu a část vojska nechal Alkimovi na podporu. Ten nemohl čelit Judovi a jeho oddílům; vydal se proto do Antiochie požádat Demétria I. o pomoc. Král vyslal svého vojevůdce Nikanóra s početným vojskem. I přes léčku u Kafarsalamu vstoupil Nikanor do Jeruzaléma a hrozil, že vypálí chrám, jestliže se Juda nepodrobí. Potom z Jeruzaléma ustoupil a očekával u Bét-chóronu posily. Juda seleukovskou armádu porazil a jejího velitele zabil. Židé slaví výročí tohoto vítězství nazvané „den Nikanóra“ třináctého dne měsíce adar.
Po tomto vítězství uzavřelo židovské poselstvo v Římě smlouvu a Římané napsali Demétriovi, aby upustil od války proti přátelům Říma. Tento dopis však došel příliš pozdě. Po zprávě o Nikanorově porážce Demétrios okamžitě poslal Alkima s vojskem, jemuž velel Bakchides. Po znovuobsazení Jeruzaléma hledal Bakchides Judu a odtáhl „k Bereji s dvaceti tisíci mužů a dvěma tisíci jezdců“. Když se tato armáda blížila, mnoho povstalců se rozprchlo a Juda zůstal sám s osmi sty muži. Odmítl utéci a nalezl v zoufalém boji smrt (duben-květen 160) (1 Mak 9). Od tohoto okamžiku kontroloval Bakchides zemi mnohem snadněji, protože byla navíc stižena hladem. Pronásledoval poslední Judovy stoupence, postavil do čela země prohelenistické úředníky a opevnil většinu měst, zejména města posádková: Bét-súr, Gazaru (Gezer) a hrad v Jeruzalémě. Potom se v přesvědčení, že je v zemi klid, vrátil do Antiochie. Povstalci se shromáždili kolem bratra Judy Makabejského Jónatana a uchýlili se do Judské pouště na východ od Tekoy (=Tekója).
37 Někdy kolem května 159 zemřel Alkimos, ještě předtím, než začal bourat vnitřní hradby chrámu vyznačující posvátné místo, kam byl cizincům zakázán vstup. Když hrozilo nové vzplanutí makabejského odboje, povolali prohelénisté znovu Bakchhida. Ten se vrátil v roce 157, ale ztroskotal u pevnosti Bátbasu, kam se povstalci uchýlili. Bakchida to zastrašilo, přistoupil na příměří, které mu Jónatan nabídl, a vrátil se do Antiochie. Jónatan využil tohoto příměří, usadil se v Mikmásu, asi 12 km na severovýchod od Jeruzaléma, odkud získával pozvolna kontrolu na celou Judeou.
V letech 153/152 se v občanské válce, v níž stáli proti sobě Demétrios I. a jeho rival Alexander Balas, obě strany snažily získat Jónatanovu podporu. Ten se rozhodl pro stranu Alexandra Balasa, který ho jmenoval jeruzalémským veleknězem (říjen 152). Demétrios zemřel o něco později (150). V říjnu 150 se Balas odebral do Ptolemaidy (Ako), aby se oženil s Kleopatrou, dcerou egyptského krále Ptolemaia VI. Filometora (180-145). Při této příležitosti potvrdil Jónatanovi jeho velekněžský titul a učinil jej zároveň vojenským a civilním místodržícím (stratégem a meridarchou) Judeje. V roce 147 se Demétrios, syn Demétria I. a budoucí Demétrios II. Nikator, snažil získat zpět trůn svého otce s podporou Apollonia, místodržícího Koilé Sýrie. Ten se rozhodl, že nejprve porazí Balasova spojence Jónatana. Apolloniova armáda byla poražena u Jafy a Ašdódu, Jónatan vyplenil Ašdód, chrám boha Dagóna, později se mu podřídil Aškalon. Odměnou za toto vítězství předal Balas Jónatanovi Akaron (Ekron) a jeho území (1 Mak 10). Neschopnost Balasova byla nicméně taková, že se obrátil zády ke svému tchánovi Ptolemaiovi VI. Ten mu odebral svou dceru Kleopatru a dal ji jeho rivalovi Demétriovi II. Nikatorovi. Balas byl poražen a zavražděn, jeho tchán zemřel záhy po boji (145).
Jónatan využil těchto zmatků a obléhal jeruzalémský hrad. Když byl udán u Demétria, neváhal se s ním setkat v Ptolemaidě a nechal se potvrdit jako velekněz, zatímco Judea dosáhla úlevy na daních a byly k ní připojeny tři samařské okresy: Afara, Lydda a Ramatajim (čímž se rozloha Judeje prakticky zdvojnásobila!). Demétrios II. záhy požádal Jónatana o pomoc při obnovení pořádku v samotné Antiochii ohrožované stoupenci Antiocha, syna Alexandra Balasa. a vojevůdce Trýfóna. Za cenu různých masakrů potlačilo tři tisíce mužů poslaných Jónatanem povstání, ale Trýfón po nějakém čase nechal korunovat mladého Antiocha VI. a pronikl do Antiochie. Potvrdil okamžitě Jónatana v jeho funkci velekněze i jeho správu nad třemi okresy, které mu slíbil Demétrios, a jeho bratra Šimeóna jmenoval stratégem foinicko-pelištejské oblasti. Jónatan v čele seleukovských oddílů v Koilé Sýrii se snažil získat Aškalon a Gázu, později porazil syrské vojsko podporující Demétria v Galileji, v rovině Asoru (Chasóru) (1 Mak 11). Se svým vojskem dorazil až na území Chámatu a stal se pánem celé Koilé Sýrie, porazil zabadeovské Araby a měl pod kontrolou Damašek, zatímco Simeón usadil v Jafě židovskou posádku; byl opevněn Jeruzalém a s ním i jiná města v Judeji. Ve snaze získat vnější podporu pro své vojenské aktivity, poslal Jónatan do Říma a Sparty vyslance (1 Mak 12). Trýfón se obával, že by se Koilé Sýrie mohla brzy vymknout jeho kontrole. Když se s Jónatanem setkal u Bét-šeanu, přesvědčil ho, aby s ním pokračoval v rozhovorech v Ptolemaidě, kterou mu slíbil dát. V Ptolemaidě jej nechal zatknout a zavraždil členy jeho osobní stráže. Na základě této zprávy se nechal Simeón jmenovat hlavou Jeruzaléma, jehož opevnění právě stihl dokončit. Vyhnal obyvatele Jafy, aby z ní vytvořil židovské město, a očekával Trýfóna na rovině v Adidě. Trýfón předstíral, že uvěznění Jónatana způsobila skutečnost, že nezaplatil příspěvek do královské pokladnice ve stříbře. Za jeho propuštění si nechal poslat sto talentů stříbra a jako rukojmí dva syny vězněného velekněze. Svůj slib nedodržel, naopak obklíčil Judeu a snažil se dobýt Jeruzalém od jihu, ale zabránila mu v tom přítomnost Šiméonových oddílů a špatné počasí. Než se vrátil do Antiochie, zabil Jónatana v Baskamě (patrně Bétšikma, Tel es-Semak-Šikmona).
Když Šimeón pohřbil v Modeinu Jónatana a postavil zde i nádherný monument, připojil se ke straně Demétria, výměnou za úplnou úlevu od daní. Protože Demétrios potřeboval naléhavě pomoc, vyhověl Šimeónovým požadavkům a lid mohl v listinách a smlouvách psát: „Roku prvního vlády velekněze Simeóna, vojevůdce a vládce Židů“ (květen 142) (1 Mak 13,42). Po dvaceti pěti letech prakticky nepřerušeného boje
38 získal židovský lid znovu svou politickou nezávislost. Země byla zničena při taženích různých syrských vojsk a nájezdy Makabejských. Navíc nezbytné válečné požadavky i nutnost národní jednoty kolem Makabejských, vojenských vůdců, měly za následek, že se poněkud odsunula do pozadí péče o dodržování zákona a izraelských tradic z počátku povstání. I když se přidali k Makabejským, židovští chasidé (chasidim) či „věřící“ se neváhali distancovat při různých příležitostech (srv. 1 Mak 7,12) od osobní politiky Makabejských. Titul „velekněz“ a později i „král“, který Hasmoneovci ihned přijali, aniž mohli odvozovat svůj původ od Sádoka nebo Davida, záhy vyvolal uvnitř skupiny chasidů protichůdné reakce. Podle nich se Samařané při snaze vyhnout se tvrdému dopadu protiizraelských dekretů Antiocha IV. oddělili v kritickém, rozhodujícím okamžiku od Židů. Od té doby byli považováni za prohelénistické „kolaboranty“, kompromitované pohanskou civilizací.
Devátá kapitola – renesance a konec hebrejského království (142 př. n. l. - 70 n. l.) 1 – Hasmoneovská dynastie spojená s Římem (142-63) Šimeón nepřijal titul „král“, ale „velekněz“ (archiereus), „vojevůdce“ (strategos) a „politický vůdce“ (hégumenos). Jakmile byl uznán Demétriem, vyslal poselstva do Říma a Sparty, aby si nechal potvrdit svůj trojí titul a obnovil tradiční smlouvy. Senát ve svém konečném rozhodnutí (senatum consultum) uznal oficiálně Židy za spojence a přátele Římanů, kteří se také rozhodli diplomaticky podpořit Šimeónovu autoritu v celé diaspoře, především v Egyptě (1 Mak 14,16-24; 15,15-24). Šimeón využil této vnější podpory a svolal velké mimořádné shromáždění náboženských a politických představitelů země (140). To jej potvrdilo jako velekněze, vojevůdce a etnarchu, „dokud by nepovstal zaslíbený věrný prorok“ (1 Mak 14,41.47). Tato nejasná klauzule předpokládala založení dynastie, ale dynastie „provizorní“. Obsazením posádkového města Gazary a jeruzalémského hradu (141) potlačil poslední stopy moci Seleukovců a léta jeho etnarchátu (142-143) se vyznačovala mírem. Konec byl však tragický. Šimeónův zeť Ptolemaios, syn Abúbův, vojevůdce na jerišské rovině, jej věrolomně zavraždil v pevnosti Dók a zajal dva jeho syny, Matitjáše a Judu. Tento pokus o proseleukovský státní převrat se nezdařil: třetí Šimeónův syn Jóchanan byl v té době v Gezeru, podařilo se mu uniknout vrahům a nechal se prohlásit za velekněze a etnarchu v Jeruzalémě (134) (1 Mak 16,11-22; ŽS, XIII,228nn). Počátky etnarchátu Jóchanana (Jana) Hyrkana (134-104) byly obtížné. Ptolemaiovi se podařilo uprchnout do Filadelfie, když předtím stačil zlikvidovat oba bratry i matku svého rivala. Antiochos VII. se rozhodl vojensky zasáhnout a začal obléhat Jeruzalém. Seleukovec dal na srozuměnou, že bude respektovat židovské náboženství. Jan, ohrožovaný hladem, přistoupil na to, že bude odvádět tribut ve výši pěti set talentů stříbra a že nechá zbořit jeruzalémské hradby (kolem 132). Tyto relativně mírné podmínky – částečně díky diplomatickému zásahu Římanů (ŽS, XIII,236nn; XIV,247nn) – zajišťovaly budoucnost. Hyrkanovi se podařilo získat část pokladu z Davidova hrobu, platil slíbený tribut a dokonce poslal žoldnéře, kteří se podíleli na tažení Antiocha VII. proti Partům. Jan Hyrkanos záhy využil vnitřní řevnivosti mezi Seleukovci a zmocnil se Medaby a moábského území. Potom zaútočil na Samaří, zmocnil se Šekemu a rozbořil chrám na hoře Garizim, asi dvě stě let po jeho
39 vybudování. Obrátil se potom proti Edómsku, obsadil Adorajim a Maréšu, jejichž obyvatelé mohli zůstat pouze pod podmínkou, že budou obřezáni a že budou zachovávat židovský zákon (ŽS, XIII,254—258). O něco později opět zaútočil na Samařsko a obléhal jeho hlavní město. Vyhladovělí Samařané požádali o pomoc Antiocha IX., který byl poprvé u Skythopole (Bét-šean) poražen: vrátil se proto s egyptskými vojáky Ptolemaia Lathyra (116-107). Tento návrat však nepřinesl rozhodující výsledek. Skythopolis a údolí Esdrelonu okupovaly židovské oddíly. Po roce obléhání se Jan zmocnil Samaří, které srovnal se zemí. Po zboření chrámu na hoře Garizim znamenalo systematické ničení Samařská definitivní roztržku Židů se Samařany, kteří se od té doby navzájem považují za odvěké nepřátele. Datum samařského rozkolu, 4.-2. století (supra), nám umožňuje pochopit, proč Samařané považují za kanonická písma pouze Pentateuch. Byla to v podstatě ochrana svatých knih před akutním nebezpečím helenizace, jež přiměla Židy k tomu, aby upřesnili počet knih považovaných za svaté písmo, charakteristických pro národní tradici. Tento historický kontext asi vysvětluje zařazení knihy Daniele, jež ospravedlňuje makabejské povstání. Seznam svatých knih, které bylo třeba chránit před pronásledovateli, obsahující Zákon, Proroky a jiné texty, se stal společným majetkem různých pozdějších židovských hnutí (nebo „sekt“): farizeů, saduceů a esejců. Přesný počátek a orientace těchto hnutí je stále dosti nejasný a diskutabilní, přesto podle všeho souvisejí s chasidy (chasidim), Židy věrnými Zákonu, kteří podporovali povstání Makabejských. Zatímco Makabejští zaměřovali svou válečnou aktivitu k potvrzení osobní politické moci, chasidové se s touto politickou orientací neztotožňovali a spokojili se poddanskými zárukami náboženské svobody a respektování Zákona (1 Mak 7,13n). Navíc jmenování Jónatana veleknězem (152) vyvolalo jistý nesouhlas chasidů, protože Jónatan nebyl sádokovský kněz. Když Balas toto jmenování roku 150 v Ptolemaidě potvrdil, zastánci sádokovského kněžství se stavěli stále zřetelněji proti Hasmoneovcům. Pravděpodobně proto, aby tuto opozici umlčel, svolal Šimeón v roce 140 Velké shromáždění. To několikrát potvrdilo Šimeónovu pravomoc nad kněžími a správou svatyně (1 Mak 14,41nn) a vyložilo hasmoneovské kněžství jako určité provizorium, a z konečného textu dekretu vyplývá, že Šimeónovu autoritu zpochybňovala skupina kněží složená výlučně z těch, kdo se dožadovali sádokovského velekněze. I když řada aspektů zůstává nevyjasněna, chasidové se podle všeho rozdělili na dvě skupiny: • na tradicionalistický směr, který požadoval velekněze ze sádokovské linie; • na směr, který se více zaměřoval na dodržování Zákona než na otázku kněžské posloupnosti, přijal „prozatímní“ kněžství Šimeónovo a oddělil se od ostatních chasidů: z toho patrně vznikl název ,.farizeové“ (perušim, „oddělení“) udělovaný této skupině. Jónatan a Šimeón se opírali právě o tyto farizeje, jejichž představiteli byly především významné laické osoby ponořené do studia Zákona, které braly v úvahu právní stránku věci (halacha), tj. „tradici Starších“, nezachycenou v Zákoně. Přesto však i farizeové kritizovali kněžství Jana Hyrkana pod záminkou, že jeho matkou byla zajatkyně, a byli proti záměru vytvořit jiné než davidovské království. Tento postoj farizeů se setkal s určitým ohlasem u lidu a vyvolal povstání, které Jan Hyrkanos tvrdě potlačil (ŽS, XIII,291298). Král se potom ztotožnil se stanoviskem „saduceů“, pravděpodobně sádokovských chasidů, podle nichž doba a nutnost vést boj i jiné záležitosti hasmoneovské kněžství dostatečně legitimovaly. Ne všichni sádokovští chasidim se však připojili k Janu Hyrkanovi; nesmiřitelní, kteří se odmítali sjednotit, vytvářeli skupiny „esejů“, a ty pak tvořily trvalou opozici. První esejec, o němž se zmiňuje Josef Flavius, je Juda
40 Esejský z doby Aristobúla I. (ŽS, XIII,311-313). Mír na konci panování Jana Hyrkana byl příznivý pro uskutečnění velkých stavebních projektů jako například obnovy jeruzalémských hradeb, které rozbořil Antiochos VII. Po Hyrkanově smrti v roce 104 se jeho nejstarší syn Juda nazývaný rovněž Aristobúlos nechal prohlásit za „krále“. Panoval pouze rok. Nechal uvěznit většinu svých bratrů i vlastní matku, která zemřela ve vězení. Po vojenském tažení do Galileje dal zavraždit svého bratra Antigona. Za jeho vlády byly k hasmoneovskému království připojeny střední Galilea a Iturea a jejich obyvatelé byli podrobeni obřízce a židovskému Zákonu. Po smrti Aristobúla I. osvobodila jeho žena Salomé tři jeho uvězněné bratry a pravděpodobně v souladu se Zákonem uzavřela s nejstarším z nich levirátní sňatek a tím mu předala království. Alexandros Iannaios nejprve odstranil prvního ze svých bratrů, který se dožadoval královské moci, ale druhého bratra, jenž žil stranou politického života, ušetřil. Spravoval svou zemi železnou rukou a tvrdě potlačoval vnitřní rozbroje podněcované farizejským hnutím, jež pravděpodobně podpořilo rolnickou vzpouru proti vysokým královským daním. Jako pravděpodobně první Hasmoneovec, který razil mince, měl dvojí titul „krále“ a „velekněze“ (k-h-n g-d-l). Více mu vyhovovalo být v čele vojska při vojenském tažení než při liturgické službě v chrámu. Vytvořil žoldnéřské vojsko, jež zčásti tvořili Pi-sidejci a Kilikejci, a se střídavými úspěchy se pustil do několika válek. Nejprve se snažil získat pro sebe Ptolemaiu, která požádala o pomoc Ptolemaia Lathúra. Ten se vylodil z Kypru a Iannaios musel obléhání ukončit. Později se Ptolemaios Lathúros zmocnil města Asochis v Galileji, později Skythopole a porazil lannaia na březích Jordánu v Asofonu (Zafon). Iannaios požádal o pomoc Kleopatru a ta Ptolemaia Lathúra přinutila vrátit se na Kypr. Iannaios se okamžité cítil být pánem situace: obrátil se proti Galaadu a zmocnil se Gadary a Amathúntu, ale Theodoros, syn Zenonův, jej zaskočil, pobil 10 000 Židů a zmocnil se veškerého jeho vybavení. Iannaios potom zaútočil na pobřežní pelištejskou stranu, dobyl Rafii a dostal se až k Rhinokorúře (dnešní el Aríš). Potom se pobřežní cestou zmocnil Anthédonu. Po ročním obléhání pak dobyl izolovanou Gázu a pobil část jejích obyvatel (asi 96).
Tento vnější úspěch ho nijak neusmířil s farizeji. Ti naopak zpochybnili legitimitu jeho kněžství a dav ho napadl při svátku sukot. Odvetou nechal král pohubit kolem 6000 vzbouřenců. Tehdy se znovu zaměřil na Zajordánsko, nechal zbořit Amathúnt a podrobil si Galaadské a zemi Moáb. Byl poražen nabatejským králem Obedem I., jemuž padl do léčky ve chvíli, když zaútočil na Golanské výšiny. V důsledku této porážky přešlo Moábsko a Galaad pod kontrolu Nabatejců.
Tato pohroma posílila vnitřní opozici (farizeové a pravděpodobně také esejci): vzpoury a jejich krvavá potlačování se střídaly po dobu šesti let (přibližně 93-88) a přinesly kolem 50 000 mrtvých. Když se král rozhodl s farizeji vyjednávat, odmítli jakoukoli diskusi a pozvali seleukovce Démétria III. Eukaira (95-88), který Iannaia porazil u Sichemu (Šekemu). Přesto však 6000 Židů Démétria opustilo a ten se urychleně stáhl do Sýrie. Iannaios potom rozdrtil vzbouřence a pochytal jejich vůdce, kteří se uchýlili do města Besemelidy (Mysília na jihu Janinu?). Osm set jich přivedl v řetězech jako zajatce do Jeruzaléma a dal je ukřižovat při hostině u dvora: před jejich očima pak nechal povraždit jejich ženy a děti. Osm tisíc jeho protivníků v hrůze uprchlo ze země (patrně do Damašku) a zůstali tam až do královy smrti. Od této chvíle žádná zmínka o vnitřní opozici vůči Iannaiovi neexistuje! Když táhl Antiochos XII. Dionýsos (87-84) proti Nabatejcům, Iannaios se marně snažil čelit přechodu seleukovských vojsk v rovině tím, že vytvořil obrannou linii mezi Kefar-šebou a Jafou. Ale Antiochos XII. byl poražen a zabit u jižní části Mrtvého moře a v Damašku uchopil moc Arétas II. Nabatejský král pochodoval hned nato na Judeu a Iannaia porazil u Adidy; Hasmoneovec s ním uzavřel mír, ale nějaký čas poté se vydal opět do Zajordánska, podmanil
41 si Desetiměstí a Gaulané (Gamalu).
Na konci vlády Alexandra Iannaia zahrnovalo tedy hasmoneovské království Judeu, Edómsko, pelištejskou a šáronskou rovinu, Samařsko, Galileu až k hoře Tábor, Golanské výšiny, Galaád a Moábsko. Na všech dobytých územích král nařídil povinnou obřízku a závaznost židovského Zákona – toto opatření nemohlo nevyvolat místní vzpoury, jak tomu bylo například v Pelle. Aby svému království zajistil bezpečí před Nabatejci, nechal Iannaios postavit dvě obávané hradní pevnosti: Alexandreion proti Galaadu a Machairús proti Moábským. Poslední tři roky jeho kralování byly poznamenány nemocí: zemřel při obléhání Ragaby na území Gerasy (Džeráš). Po smrti Alexandra Iannaia převzala politickou moc jeho žena Alexandra (76-67) a svěřila úřad velekněze svému nejstaršímu synovi Hyrkanovi (Hyrkan II.). Smířila se s farizeji, jimž přenechala orientaci vnitřní politiky. Vězňové byli osvobozeni, vyhnanci se vraceli a farizejský právní výklad tehdy získal závaznost zákona. Senát neboli Rada starších (gerúsia), jíž předsedal velekněz, se až doposud skládala převážně z kněží a bohatých vlivných osob saducejské strany. Alexandra zajistila přístup do senátu velkému počtu znalců a vykladačů Zákona z farizejské strany, v jejichž čele stál Šimeón ben Šetach. Mimo hranice země praktikovala Alexandra politiku „ozbrojeného míru“: výprava do Sýrie vedená Aristobúlem stačila zastrašit Ptolemaia, syna Mennaiova, jenž ohrožoval Damašek, a bohaté dary předložené Tigranovi obléhajícímu s 300 000 mužů Ptolemaidu ho stačily obměkčit – navíc měl záhy nato čelit Římanům. Alexandra sice stačila před smrtí určit Hyrkana II. i za krále, ale jeho bratr Aristobúlos ho napadl a u Jericha ho porazil. Po útěku do pevnosti chrámu se Hyrkanos snažil co nejrychleji uzavřít se svým bratrem mír: Aristobúlos II. bude králem (67-63), zatímco já, Hyrkanos. se spokojím s titulem „bratr králův“. Ale silný muž ze strany Hyrkanovy Antipatros s tímto smírem nesouhlasil. Vzal Hyrkana s sebou do Petry ke svému příteli, nabatejskému králi Aré-tovi III. Ten poskytl Hyrkanovi vojsko, v jehož čele Hyrkanos porazil Aristobúla, který se uzavřel v Jeruzalémě: „A byli by ho také brzy mocí zdolali, kdyby nebyl zmařil obléhání římský vojevůdce Scaurus, který se postavil proti jejich úspěchům.“ (VŽ, I,127). Aretás se proto stáhl do Filadelfie a Aristobúlos tak mohl Hyrkanovy stoupence porazit u Papyrónu. Když dorazil do Damašku Pompeius (jaro 63), každý z obou bratří se ho snažil získat pro svou věc. Hyrkanos a Antipatros ho přesvědčili. Pompeius nechal po různých peripetiích uvěznit Aristobúla a s pomocí Hyrkanových stoupenců obléhal poslední Aristobúlovy příznivce, kteří se uchýlili do jeruzalémského chrámu. Po třech měsících obléhání byl chrám ztečen (podzim 63) a Pompeius pronikl až do svatostánku. Hyrkanos byl potvrzen ve svém postavení velekněze a etnarchy, ale Judea musela platit tribut. Desetiměstí, Samařsko a pobřežní města byly připojeny k římské provincii Sýrie pod pravomocí Scaurovou. Pompeius odtáhl a odvedl s sebou do Říma zajatého Aristobúla s rodinou. Tím skončila nezávislost hasmoneovského království. Panování Alexandry bylo v pozdější židovské tradici chápáno jako svého druhu „zlatý věk“ – patrně proto, že v něm farizeové mohli zachovávat a prosazovat Zákon, ale také proto, že to bylo v židovském království období míru a hospodářského blahobytu spojeného s maximální územní expanzí. Tento „zlatý věk“ netrval dlouho, protože se k Judeji blížili římští vojevůdci. Při střetnutí s touto mocí ztratilo hasmoneovské království politickou jednotu. Vojenská expanze Hasmoneovců a násilná judaizace nedokázaly zcela potlačil heterogennost jednotlivých oblastí: města na pobřeží i v Desetiměstí se považovala spíše za helénistická než židovská. Idumea nemohla zapřít své edóm-
42 ské kořeny a Galilea svou kulturní spřízněnost s Foinikií. A pokud jde o Samařany, kteří byli koneckonců ve své většině autentickými Izraelci, nevraživost vůči Židům připojení k hasmoneovskému království silně zpochybňovala.
Obyvatelstvo samotné Judeje bylo velice ovlivněno rozdělením na tři části, z nichž ani jedna se s hasmoneovskou dynastií neztotožnila, jak o tom svědčí poselstvo lidu k Pompeiovi (ŽS, XIV,41). Dějiny hasmoneovské dynastie bychom téměř mohli vylíčit jako pravidelné mocenské střídání farizeů (za Jónatana, Šimeóna, zpočátku i Jana Hyrkana, za Alexandry a Hyrkana II.) se saduceji (větší část panování Jana Hyrkana, Aristobúla I., Alexandra Iannaia, Aristobúla II.), zatímco esejci vytlačení do trvalé opozice se ve svých přísně organizovaných společenstvích soustřeďovali na náboženské eschatologické meditace. Vykopávky a rukopisy z Kumránu u Mrtvého moře nám dnes umožňují lépe poznat konkrétní život esejských komunit i jejich život intelektuální. Farizeové (perušim), kteří byli u moci nejdéle, mohli patrně těžit z nesporné podpory lidu: se svou znalostí Zákona a významem svých škol se zejména na venkově těšili neobyčejné vážnosti u lidu, který si dokázali získat svým prostým a bezúhonným životem. Saduceové pocházeli především z kněžských kruhů, z vysokého úřednictva a důstojníků a představovali nejpružnější sociální třídu; jejich početní slabost částečně vyvažovalo bohatství. Nejsilnější byli v Jeruzalémě, zatímco v provinciích byl jejich vliv patrně podstatně slabší. Hasmoneovskou epochu také charakterizuje renesance hebrejské literatury. Bylo-li hebrejské učení farizeů v této době podle všeho v zásadě ústní a nevíme-li téměř nic o nauce saduceů, potom nám rukopisy od Mrtvého moře naopak potvrzují základní význam hebrejských nebo aramejských děl esejského původu: Henoch, Jubilea, Závěti patriarchů, Vidění Amramovo, Pravidla společenství. Dokument z Damašku, Blahoslavení, Hymny, Pešarim (biblické komentáře), Válečný svitek, Svitek chrámu... Kromě toho bylo hasmoneovské království u počátků děl jako Letopisy (ztracených za pontifikátu Jana Hyrkana) a První kniha Makabejská, jež se nám zachovala pouze v řeckém překladu.
Při dynamickém rozvoji Judeje v hasmoneovském období nelze opomenout význam Židů z diaspory. Seznam adresátů dopisu konzula Lucia Metella veleknězi Šimeónovi nám umožňuje sestavit dosti podrobnou mapu diaspory v roce 142 (1 Mak 15,22n). Tento seznam jasně ukazuje, že židovské komunity existovaly takřka v celém východním Středozemí. Kromě Mezopotámie a malé Asie existovala velice důležitá diaspora v Egyptě. Židovská komunita v Alexandrii mohla tehdy mít kolem stovky tisíc členů. Sádokovský kněz Onias IV. obdržel od Ptolemaia VI. Filometora povolení vystavět židovský chrám v Leontopoli (ŽS, XIII,62-63). Povolení vyplývá patrně ze skutečnosti, že chrám měl sloužit židovské vojenské kolonii v Leontopolis, jejíž náboženskou hlavou byl Onias. Když vtrhlo egyptské vojsko do Palestiny proti Ptolemaiovi Lathúrovi (supra), byli v jeho čele dva židovští vojevůdci: Chelkjáš a Ananjáš; posledně jmenovaný odradil Kleopatru od útoku proti Alexandru Iannaiovi (ŽS, XIII,348-355). Tento příklad nám ukazuje, jaká existovala u Židů z Egypta vázanost na Židy z Palestiny. Kulturní vazby potvrzují překlady a úpravy děl jako Sírachovec a První Makabejská kniha. Oniasův příklad rovněž svědčí o tom, že Egypt přijímal obzvlášť sádokovské Židy (srv. také Sir 51,12 i); stejně tak nepřekvapuje, že esejci byli možná identičtí s Terapeuty z Egypta, které popsal na počátku naší epochy Filon Alexandrijský.
2 – Hasmoneovská dynastie podřízená Římu (63-67) Po obsazení Jeruzaléma Pompeiem byla Judea připojena k římské říši téměř na čtyři století. Hyrkanos II., etnarcha a velekněz (63-40), neměl už právo na titul krále, což koneckonců odpovídalo ideologii farizeů, kteří ho podporovali. Hyrkanos a Antipatros byli podřízeni římskému místodržiteli Sýrie Scaurovi a zásobovali ho potravinami během války proti Nabatejcům; Antipatros dokonce působil jako Scaurův prostředník při mírovém ujednání (VŽ, I,159). Přesto Aristobúlos a jeho synové neustávali ve snaze uplatnit
43 svá práva na Palestinu. Aristobúlovu synovi Alexandrovi se při převozu do Říma podařilo v roce 57 uniknout. Shromáždil 10 000 pěšáků a 1500 jezdců a ohrožoval Jeruzalém. Nový místodržitel Sýrie Gabinius vyslal proti němu svého zástupce, budoucího triumvira Marka Antonia, který Alexandra u Jeruzaléma porazil. Alexandros se uchýlil do Alexandreionu, kde se záhy musel vzdát. Gabinius nechal Alexandreion, Hyrkaneion a Machairús zbořit. Hyrkanos byl znovu ustaven v Jeruzalémě za velekněze, ale patrně přišel o titul etnarchy i o svou politickou moc. Židé, spravovaní Sanhedrinem (Veleradou) v Jeruzalémě, byli rozděleni do pěti správních obvodů: Jeruzalém, Gadara (nebo Gazara nebo Adora), Amathúnt, Jericho a Sepfóris (VŽ, I,169n). V roce 56 unikli z Říma Aristobúlos a jeho syn a snažili se podnítit v Judeji povstání, ale byli Římany poraženi a posláni jako zajatci do Říma. Nový pokus Alexandrův v roce 55 rychle potlačil Gabinius. Během tohoto období nevynechal Antipatros jedinou příležitost být Gabiniovi užitečný, obzvlášť při jeho výpravě do Egypta v letech 56/55. Za odměnu mu Gabinius udělil titul epimelétés, „náčelník“ nebo „správce“ Judeje. Gabinia vystřídal v roce 54 Crassus, který vyloupil chrámový poklad v Jeruzalémě, ale zahynul při tažení proti Parthům (53). Nahradil jej Cassius (53-51), který znovu potlačil povstání Aristobúlovo vedené Peitholaem, jenž byl na radu Antipatra okamžitě popraven. V roce 49 vypukla občanská válka mezi Césarem a Pompeiem. César chtěl Aristobúla využít, aby znovudobyl Sýrii, ale Pompeiovi stoupenci ho stejně jako jeho syna Alexandra popravili. Po bitvě u Farsalu a po smrti Pompeiově (48) se Antipatros a Hyrkanos připojili k Césarovi. Navíc Antipatros vojensky a diplomaticky podporoval tažení Césarova spojence Mithradata do Egypta (48/47). Vedl pomocný židovský oddíl, získal podporu Arabů a syrských velmožů a připojil židovské posádky z „krajiny zvané Oniova“ na východ od nilské delty. César na oplátku potvrdil Hyrkanovi II. jeho titul velekněze a vrátil mu i titul etnarchy; Antipatrovi udělil římské občanství a osvobodil ho od daní. Dále mu udělil titul prokurátora (epitropos) Judeje a povolil mu znovu vystavět jeruzalémské hradby. Oficiální dekrety potvrzující jeho práva (47-14) ukazují, že Iopé a města z planiny jsou znovu připojena k Hyrkanovi II. (ZS, XIV,191-212). Antipatros záhy nato jmenoval svého nejstaršího syna Fasaéla sratégem (správcem) Jeruzaléma a svého mladšího syna Héróda stratégem Galileje. Héródův úspěch v Galileji vyvolal žárlivost Hyrkana II. a dvořanů: Héródés byl nucen zodpovídat se před sanhedrinem. Za podpory místodržitele Sýrie Sexta Césara a na základě nejasné intervence vůdce farizejské strany Samease (Šemaja?) byl Héródés osvobozen. Sextus César ho jmenoval místodržitelem Koilé Sýrie a Samařska (VŽ, I,213) (47/46). Po zavraždění Césara (15. březen 44) se Antipatros a Héródés připojili k místodržiteli Sýrie Caeciliovi Bassovi, někdejšímu stoupenci Pompeia. Ten okamžitě žádal tribut sedm set talentů, jehož zaplacení Antipatros přenesl na hodnostáře království. Jeho syn Héródés okamžitě zaplatil z tributu sto talentů, naopak Malichos, správce Gofny, Ammaús, Lyddy a Thamny, se s vyplacením tributu opozdil a Cassius se chystal na tuto oblast táhnout, ale Antipatros mu v tom včas zabránil vyplacením sta talentů. Antipatros sám se stal obětí řevnivosti Malichovy, jenž ho otrávil. Héródés s podporou Cassia, který ho jmenoval „správcem“ Sýrie, svého otce pomstil a nechal Malicha zavraždit u Týru (43). Po Cassiově odchodu ze Sýrie (42) vznikla celá řada zmatků, z nichž chtěl těžit Aristobulův syn Antigonos, ale jeho pokus o návrat na politickou scénu nebyl úspěšný; tyrannos z Týru Marion se zmocnil části Galileje. V roce 42 si po vítězství Antonia a Octavia nad Filippem řada židovských poselstev u Antonia stěžovala na oba Antipatrovy syny. Antonius odpověděl tím, že Fasaéla a Héróda jmenoval tetrarchy pověřenými správou Judeje. V roce 40 obsadili Sýrii-Palestinu Parthové a podporovali Antigona, který si činil nárok na trůn Judeje: obě strany se střetly v Jeruzalémě. Parthský vojevůdce tehdy vyzval Fasaéla a Héróda, aby se podvolili jeho veliteli, jímž byl satrapa Barzafarnes, a uzavřeli s ním mír. Héródés odmítl, ale Fasaél s Hyrkanem II. souhlasili: oba byli okamžitě Parthy uvězněni. Po této zprávě ukryl Héródés svou rodinu v Masadě a snažil se hledat posilu v Petře. Parthové se zmocnili Jeruzaléma. Fasaél spáchal sebevraždu a Hyrkanos byl odveden jako zajatec do Partie, přičemž mu Antigonos zmrzačil uši, aby už nemohl znovu vykonávat funkci velekněze. Antigonos se stal králem i veleknězem, jak tomu nasvědčují mince, ale ze svého titulu se dlouho netěšil (40-37). Héródés po špatném přijetí nabatejského krále hledal útočiště v Alexandrii, odkud odplul do Říma. Dostalo se mu naopak velice dobrého přijetí u Antonia a Octavia, kteří mohli před časem těžit z podpory Antipatrovy. Byli rádi, že se mohou postavit proti Antigonovi nastolenému Parthy, a nechali Héróda zvolit senátem za krále Judeje. S podporou římského vojska, jež porazilo Parthy, vstoupil Héródés do Palestiny, obsadil Iopé a osvobodil svou rodinu z Masady, ale protože byl nedostatečně podporován římským generálem Silonem, musel upustit od ztečení Jeruzaléma. Byl pánem pobřeží, Idumejska i Samařska a v průběhu zimy získal kontrolu nad Galileou a pronásledoval
44 bandy lupičů a vzbouřenců. Protože římský vojevůdce Machairás zaujímal velice nejasné postoje, setkal se Héródés v Samosatě s Antoniem a ten udělil přesné instrukce místodržícímu Sýrie Sosiovi. Během Héródovy nepřítomnosti se situace jeho stoupenců zhoršila: jeho bratr Josef byl zabit v šarvátce u Jericha, Galilea se vzbouřila a význační stoupenci Héródovi byli utopeni v Genezaretském jezeře. Posílen dvěma Sosiovými legiemi dostal Héródés záhy pod svou kontrolu Galileu i Jericho a porazil stoupence Antigonovy u Isany. Na podzim roku 37 začal obléhat Jeruzalém. Po pětiměsíčním obléhání Herodovy oddíly a Sosiovy legie Jeruzalém obsadily. Antigonos se vzdal Sosiovi. Ten však na žádost Héróda, jenž ho zahrnul dary, odtáhl a nechal Antigona popravit. Touto popravou skončila vláda posledního Hasmoneovce (37).
3 – Herodiánská dynastie a římská říše (37 př. n. 1. – 66nl) 1. Héródés Veliký (40-37-4 př. n. 1.) – Héródés jako vynikající stratég neuhýbající před žádnou překážkou, který se bez váhání dokázal projevit i ve vší krutosti, pochopil, že nemůže být natrvalo králem a obejít se přitom bez podpory Římanů a bez přízně jejich vůdců. Héródés se především snažil upevnit svou moc (37-25). Když vyřadil ze hry Antigona, nechal popravit čtyřicet pět významných činitelů jeho strany, pravděpodobně saduceů, kteří byli členy Velerady. Umožnil návrat Hyrkana II. z Babylonu. Protože Hyrkanos už nemohl vykonávat úřad velekněze, jmenoval veleknězem Ananela (37-36, potom 34nn), patrně sádokovského kněze procházejícího z Babylónie. Nicméně Hasmoneovci, s nimiž se Héródés spojil tím, že se oženil s Mariammé, dcerou Alexandry a vnučkou Hyrkana II., prosadili Mariammina bratra, mladého Aristobúla III.: Héródés ho jmenoval veleknězem v jeho sedmnácti letech. Po nějaké době však usoudil, že je příliš oblíbený, a nechal ho utopit v rybníce u Jericha. S podporou Kleopatry Egyptské tehdy Alexandra dosáhla toho, že byl Héródés předvolán k Antoniovi. S pomocí různých darů se však dokázal ze všeho ospravedlnit. Po návratu uvěznil Alexandru a nechal popravit svého švagra. Kleopatra tehdy obdržela od Antonia oblast Jericha a tribut Nabatejců. Ti jí přestali záhy platit a ona tedy požádala Héróda, aby jim vyhlásil válku. V době judejsko-nabatejské války došlo k zemětřesení, které si vyžádalo kolem 30 000 mrtvých (jaro 31), proběhla také bitva u Aktia (2. září 31), v níž Octavius získal rozhodující převahu nad Antoniem. Héródés po vítězství nad Nabatejci spěchal, aby se co nejdříve setkal s Augustem, ale předtím ještě stihl zlikvidovat starého Hyrkana II. Octavius Augustus potvrdil ve Rhodu Herodovo království (jaro 30). Navíc mu po Antoniově sebevraždě v Egyptě Augustus vrátil oblast Jericha, k níž ještě přidal Gadaru, Hippos a Samaří, a dále také Gázu, Anthédón, Iopé a Stratónovu tvrz. Záhy poté nechal na základě odhaleného spiknutí, ať již skutečného, nebo domnělého, popravit svou ženu Mariammé (29) a po ní i její matku (asi 28). Kromě jedné z dcer Antigonových, již později Antipatros provdal za jednoho z Héródových synů, nebyl už nikdo z potomků Hasmoneovců schopen ohrozit héródovskou moc. S použitím římské technologie se tehdy Héródés pustil do velkých stavebních prací (asi 25-13), které se staly chloubou jeho panování. Archeologie potvrzuje pevnost a krásu těchto staveb. Nejdříve vystavěl v Jeruzalémě divadlo a amfiteátr, ale tyto pohanské stavby vyvolaly negativní reakce tradicionalistických Židů. Tehdy se Héródés rozhodl znovu postavit chrám (kolem r. 20/19), jenž byl jednou z největších a nejkrásnějších monumentálních staveb své doby. Pevnost chrámu byla vybudována s přepychem a dostalo se jí jména Antonia, zatímco dvě části svého královského paláce v horním městě Héródes pojmenoval Kaisareion a Agrippeion. Znovu vystavěl hradby a postavil tři opevněné věže: Hippikos, Fasaléos a Mariammé. Kromě Jeruzaléma přestavěl nebo přímo založil i značný počet jiných měst jako Sebasté (Samaří), Páneion u pramenů Jordánu, Kaisareia Přímořská (Stratónova tvrz), Agrippeion (Anthédón), Fasaélis (severně od Jericha), stejně tak řadu hradních pevností: Kypros, Hérodeión, Masadu, Alexandreion, Hyrkane-
45 ion, Machairús. Jeho země mu však nestačila, a proto nechal vystavět monumentální stavby v řadě měst na středomořském pobřeží (Tripolis, Ptolemais, Byblos, Bérytos, Týr, Sidon, Laodikeja, Aškalon) i na ostrovech (Kós, Rhodos), nepočítaje Damašek, Antiochii, Athény a Spartu.
Héródés se inspiroval kulturou své doby a obklopil se význačnými helénisty, jako byl především řecký historik Nikoláos z Damašku, zároveň učitel, přítel a rádce, jehož díla ku chvále Herodově tvoří více než 144 svazků, z nichž v hojné míře čerpal Josef Flavius. Před zahájením naší epochy se v Palestině běžně užívaly tři jazyky: hebrejština, aramejština, řečtina – nepočítáme-li latinu užívanou v několika oficiálních dokumentech a v armádě. Héródés dbal toho, aby si oba jeho synové osvojili řecko-římskou kulturu, a poslal je studovat do Říma. Vrcholem Herodovy vlády byla bezpochyby Augustova návštěva v Sýrii (20); císař mu svěřil, do vlastnictví Golanské výšiny a prameny Jordánu, zatímco mladšímu Héródovu bratru Ferórovi udělil tetrarchii Peraiu. Byl-li samotný Héródés více přitahován řeckořímskou kulturou než judaismem, snažil se v praktické politice co nejméně dráždit přesvědčení Židů tradice. Respektoval vůdce farizeů (Polliona a Saméase) a podle všeho byl příznivě nakloněn esejcům, obzvláště jejich vůdci Menachemovi. Tyto dvě strany byly vyjmuty z přísahy loajálnosti k jeho osobě (ŽS, XV,370n). Nicméně Héródés učinil konec doživotnímu pontifikátu, klerý byl několikrát zpochybněn už za Seleukovců. Po Ananelovi přijal nejvyšší velekněžství Ješua (Iesús) ben Fiabios I. V roce 22 se Héródés chtěl oženit s dcerou Šimona, syna Boethova, a jmenoval ho proto veleknězem (22-25) (ŽS, XV,320nn). Rodina Boethova pocházela z Alexandrie a hrála důležitou roli v čele saducejů do té míry, že rabínská tradice občas používá pojmu „boethuziáni“ místo saduceové. Pokud jde o finanční správu království, dary posílané Římanům, především Antoniovi, a velké veřejné stavby rychle posunuly daňové zatížení k hranici snesitelné míry: podle ŽS XVII,318nn šlo o roční důchod kolem 900 talentů při populaci jeden až jeden a půl milionu obyvatel. Aby předešel nepokojům a vzpourám, snížil Héródés v roce 20 daně o jednu třetinu a v roce 14 o jednu čtvrtinu (ŽS, XV,365; XVI,64). Na počátku jeho vlády a zejména po zemětřesení v roce 31 postihlo zemi několik hladomorů, především v ročním období 25/24. Hladomory propukaly nejčastěji v šabatovém roce, jímž byl každý sedmý rok a v němž židovský Zákon zakazoval obdělávat půdu. V této obtížné hospodářské situaci využil Héródés svého vlivu a svých peněz, zařídil dovoz obilí z Egypta a zorganizoval pomoc těm nejpostiženějším. Tato účinná pomoc mu vynesla velkou oblíbenost u lidu (ŽS, XV,299-316). Héródés využil svého vlivu u Augusta a hájil práva Židů z diaspory, nechal také potvrdit výsady, které jim přiznali Lágovci a Seleukovci. Jeho přítel a rádce Nikoláos z Damašku uspořádal pro tento účel svazek různých oficiálních dokumentů týkajících se práv Židů z diaspory, především v Malé Asii a na jónských ostrovech (ŽS XII,125nn; XIV,213nn; XVI,27nn, 160nn). Tyto výsady neobsahovaly pouze právo žít podle židovského Zákona, ale také právo posílat oběti do chrámu; krádeže těchto obětí a stejně tak i svatých knih byly oficiálně považovány za svatokrádež a podle toho i trestány. Právě v této epoše se rozvíjí židovský proselytismus, který naopak vyvolával antijudaistické reakce. Tyto dva směry se potom často střetávaly v průběhu prvního století. Lze předpokládat, že židovskou diasporu tvořilo několik milionů osob a že tedy hrála nezanedbatelnou roli v hospodářství a kultuře římské říše. Poslední léta Herodovy vlády (asi l3-4) poznamenaly dvorské intriky ohledně nástupnictví. Syn z Herodova prvního manželství s Dóridou Antipatros se snažil vyřadit ze hry oba syny Mariamme, Alexandra a Aristobúla. Ti byli také někdy v roce 7 popraveni; Antipatros byl však záhy zadržen a nakonec, pouhých pět dní před Héródovou smrtí, byl popraven i on (roku 4 př. n. 1.).
46 2. Následnictví Héródovo (4 př. n. 1. – 41 n. 1.) – Zatímco královstvím s výjimkou Samařská otřásaly různé zmatky, potvrdil Augustus Héródovu závěť. Héródovo království tak bylo v zásadě rozděleno na tři tetrarchie. a) Filippos, tetrarcha Batanaie, Trachónítidy a Auranitidy (4 př. n. 1. – 34 n. 1.) – Obyvatelstvo této tetrarchie bylo silně promíchané a Syřané a Řekové se na něm podíleli stejnou měrou jako Židé. Po celé Filippovo panování vládl v zemi mír a byla znovu vystavěna dvě města: Kaisareia Filippova (Paneas) u pramene Jordánu a Iulias (Betsaida) u jeho ústí do Genezaretského jezera. Po smrti Filippově byla jeho tetrarchie připojena k Sýrii (34-37), později ji Caligula daroval Héródovi Agrippovi I. (infra). b) Héródés Antipás, tetrarcha Galileje a Peraie (4 př. n. 1. – 39 n. 1.) – Dvě části území Héróda Antipy byly mnohem bohatší než království Filippovo, ale Galilejci měli sklon se bouřit a Peraiau ohrožovali Nabatejci. Aby tomuto nebezpečí zamezil, oženil se Antipás s dcerou nabatejského krále Aréty. Počátek jeho panování se vyznačuje výstavbou měst Sepfóris, Lívias, nazývané rovněž Iulias (Bétharamatha), a především helénského města Tiberiady. Posledních deset let Antipovy vlády bylo poznamenáno jeho novým sňatkem s Aristobúlovou dcerou Herodiadou, vnučkou Héróda Velikého a tchýní tetrarchy Filippa, jenž si vzal její dceru Salómé. V důsledku tohoto nového sňatku přešla nevraživost jeho prvního tchána v otevřenou válku (36): Aretás Antipu porazil. Ten se odvolal k Tibériovi, ale bez valného úspěchu, místodržitel Sýrie Vitellius byl velice rezervovaný a Antipu nepodpořil. Když Héródés Agrippa I., bratr Herodiady, obdržel někdejší Filippovu tetrarchii, Antipás se pokusil získat titul „krále“ prostřednictvím Caliguly. Se zlou se však potázal: Caligula ho sesadil a vypověděl ho i s Herodiadou do Lugdunuma (Convenarum? = Saint-Bernard-de-Comminges?) a jeho tetrarchii udělil Agrippovi I. (40).
Z nepokojů v Galileji a Peraji během Herodovy vlády vzešla tři nová židovská hnutí: Zélóti – Juda, syn „lupiče“ Ezechiáše, kterého nechal Héródés popravit, se postavil do čela ozbrojeného povstání Galilejců, když se předtím zmocnil zbraní z královského paláce v Sepfóridě. O něco později vedl Juda Galilejský s podporou farizeje Sádoka povstání proti Quiriniovu sčítání lidu (infra). Tito zastánci ozbrojeného povstání proti Římanům byli nazýváni „hélóti“, protože považovali Boha za svého „jediného vůdce a učitele“ (ŽS, XVIII,23). Hráli významnou politickou roli za prokurátorů a především za židovské války v letech 66-74. Křtěnci – Kolem roku 27 (?) se rozvíjí hnutí podnícené kázáními Jana přezdívaného Křtitel, neboť duchovní obrácení se podle něj mělo projevit v obřadu ponořování obrácených do vody. Toto hnutí se rozvíjelo především v Perai a Janem způsobený davový rozruch vyvolal v Antipovi strach, že začíná povstání. Z opatrnosti, ale možná i proto, že Křtitel otevřeně kritizoval jeho nový sňatek, ho nechal Antipás uvěznit a nakonec popravit v pevnosti Machairús (ŽS, XVIII,116nn). Část Křtitelových stoupenců se tehdy patrně připojila k Ježíši z Nazaretu. Nazorejští – Téměř ve stejné době jako Jan Křtitel se v Galileji objevil kazatel jménem Ježíš z Nazaretu, který konal divy a přitahoval tím zástupy lidí. Antipás se o něj ze zvědavosti zajímal, ale projevil i svou podezíravost, takže se okamžitě rozšířilo, že jej chce nechat zabít (L 13,31). Prohlášen svými žáky za Mesiáše, odebral se Ježíš do Jeruzaléma, kde byl zatčen, vyslýchán veleknězi, kteří byli členy Velerady, a byl na příkaz římského prokurátora Pontia Piláta ukřižován. Jeho žáci však o něm nepřestávali prohlašovat, že se jim třetího dne po své smrti zjevil znovu živý (ŽS, XVIII,63n). Vytvořili sektu či hnutí „nazorejských“ (Sk 24, 5). c) Archeláos, etnarcha Judeje, Samařská a Idumeje (4 př. n. 1. – 6 n. 1.) – Po svém návratu z Říma
47 se Archeláos snažil napodobit Héróda Velikého: sesadil velekněze Jóazara, syna Boethova, a jmenoval na jeho místo Eleazara, kterého brzy nahradil Ješua, syn Séův. Přestavěl královský palác v Jerichu a o něco severněji založil město nazvané Archelais. Pro jeho tyranské metody a skutky bylo vysláno k císaři poselstvo Židů a Samařanů, Augustus ho předvolal do Říma a nakonec vypověděl do vyhnanství, které trávil ve Vienně v Galii. d) Judea, Samařsko a Idumea za římských prefektů (6-41 n. 1.) – Římané spravovali Judeu, Samařsko a Idumeu přímo prostřednictvím svých „prefektů“. Ti obyčejně sídlili v Kaisareji, ale v době svátků přicházeli do Jeruzaléma. Aby udrželi pořádek, měli k dispozici pomocný oddíl, který se rekrutoval z obyvatel Šáronské roviny a Samařska; Židé ve vlastním smyslu byli z vojenské služby v římské armádě vyjmuti. Kromě funkce vojenského velitele vykonával prefekt i funkci soudní, včetně ius gladii, a řídil finanční správu. Jedním z prvních úkolů prvního prefekta Coponia bylo uspořádat sčítání lidu z rozhodnutí syrského legáta Quirinia. Toto sčítání narazilo u lidu na silný odpor a vyvolalo povstání Judy Galilejského (supra). Judea byla rozdělena na toparchie: Jeruzalém, Gofna, Akrabatta, Thamna, Lydda (Lod), Ammaús (Emauzy), Pella, Héródeion a Jericho, k nimž bylo možné připojit Idumeu a Engaddi. Cílem těchto toparchií patrně bylo usnadnit výběr daní, z nichž některé byly vybírány přímo římskou správou, zatímco jiné, jako například vybírání celních poplatků, bylo vyhrazeno „publikánům“.
Prefekt nijak nerušil místní instituce a Velerada (Sanhedrin), jíž předsedal velekněz, i nadále ustanovovala zákony a soudila Židy, vyjma těch, kdo byli římskými občany. Veleknězi, které jmenoval prefekt nebo legát Sýrie, pocházeli z jedné ze čtyř velkých rodin: Fiabiové, Boétho-vé, Ananové nebo Kamitové; Annáš (6-15), Jišmael ben Fiabi I. (asi 15-16), Eleazar, syn Annášův (asi 16-17), Šimeón, syn Kamitův (asi 17-18), Josef Kaifáš, Annášův zeť (asi 18-37), Jónatán, syn Annášův (37), Theofilos, syn Annášův (asi 37-41). Sanhedrin měl kromě velekněze sedmdesát členů: jedni příslušeli k rodinám velekněží, většinou saducejským, další byli bohatí vážení občané, a konečně v něm byli znalci Zákona, většinou farizeové. Prefekti se střídali v nepravidelných intervalech: Coponius (asi 6-9), Marcus Ambibulus (asi 9-12), Annius Rufus (asi 12-15), Valerius Gratus (asi 15-26), Pontius Pilatus (asi 26-36), Marcellus (36-37?), Marullus (37-41). Něco bližšího víme pouze o politice Pontia Piláta ze zmínek Josefa Flavia a Filona, z Evangelií a z nápisů, které byly nalezeny v Kaisareji. Sahal často k nepříliš štastným, ne-li dokonce provokativním opatřením (záležitosti s římskými obrazy, použití chrámových peněz na výstavbu jeruzalémského vodovodu, štíty věnované císaři). Po krvavém zásahu proti Samařanům a po stížnosti samařského shromáždění jej nakonec syrský legát poslal do Říma, aby zde vydal počet ze svého chování. Vláda císaře Caliguly (37-41) se vyznačovala výraznou změnou římské politiky vůči Židům. Caligula bral v podstatě velice vážně svůj titul „božský“. Tento postoj vyvolal v Alexandrii protižidovské pobouření při průjezdu krále Agrippy, neboť dav chtěl umístil císařovy sochy do synagog. I přes Filonovo poselstvo do Říma dosáhli Židé z Alexandrie klidu až po Caligulově smrti. Navíc Caligula přikázal, aby jeho socha byla umístěna v jeruzalémském chrámě. Tváří v tvář důrazným protestům Židů, podpořeným poselstvem Héróda Agrippy, dokázal legát Sýrie Publius Petronius úspěšně váhat až do Caligulovy smrti 24. ledna 41. 3. Héródés Agrippa I. (37-40-41-44) – Po dobrodružném a výstředním životě se Agrippovi, synu Aristobúla a vnuku Héróda, podařilo získat přízeň Caliguly, jenž mu po svém nástupu k moci přidělil starou Filippovu tetrarchii (37) a potom, o několik let později (asi 40), tetrarchii Héróda Antipy. V době zavraždění
48 Caliguly byl v Římě a podpořil při nástupu k moci Claudia, který mu přiznal Judeu a Samařsko. Héródés Agrippa I. tak vládl na stejném území jako jeho děd Héródés Veliký. Během svého krátkého panování se Agrippa opíral o farizeje a Mišna zachycuje několik událostí, které svědčí o jeho popularitě (Bikurim, 3,4; Sota 7,8). V této době také díky dynamismu „Helénistů“ začínají žáci Ježíše z Nazaretu vytvářet svá společenství v diaspoře, především v Damašku, na středozemním pobřeží a v Antiochii. Tam se jim také dostalo poprvé označení „křesťané“ (z řeckého christos, „pomazaný, mesiáš“) a vyvolávali podiv u pohanů (Sk 11,19-26). Tento proselytismus nazorejských a především jejich otevřenost k pohanům vyvolaly stále rostoucí odpor farizeů. Na jejich nátlak nechal Agrippa zadržet Petra a Jakuba, bratra Janova, kterého dal dokonce popravit (Sk 12, lnn) (43/44). Agrippa se také snažil posílit jeruzalémské hradby a uspořádat setkání knížat této oblasti v Tiberiadě, ale podobné akce naznačující choutky po nezávislosti okamžitě zmařil syrský místodržitel Marsus. Nakonec Agrippa zemřel v Kaisareji, zanechav po sobě sedmnáctiletého syna, budoucího Agrippu II. Císař Claudius podřídil Palestinu pravomoci římského prokurátora.
4. Římští prokurátoři (44-46) – Přímá správa prokurátorů, jimž nebylo nic známo z židovských zvyklostí a kteří se často snažili jen obohatit, měla za následek řadu nedorozumění a provokací, což nakonec bylo bezprostřední příčinou různých povstání a nakonec židovské války. Cuspius Fadus (44-46?) tímto způsobem potlačil povstání Theudase, který byl popraven. Jeho nástupce Tiberius Iulius Alexander (46?-48) musel čelit hladu a nechal popravit Jakuba a Šimeóna, syny Judy Galilejského, kteří byli pravděpodobně vůdci strany zélótů. Za Venditia Cumana (48 – asi 52) se množily bouře a vzpoury. Poslední incident měl dokonce za následek Cumanovo vyhnanství: v jednom samařském městě byli povražděni galilejští poutníci, a protože Cumanus nepotrestal vrahy, začaly se v několika samařských městech mstít ozbrojené skupiny zélótů; ti byli okamžitě Cumanovými oddíly zadrženi a popraveni. Celá záležitost se dostala až k legátovi Quadratovi, jenž vyslal do Říma poselstvo, které s podporou mladého Agrippy spor vyhrálo. Claudius potom jmenoval prokurátorem jednoho ze svých oblíbenců, Felixe (asi 52-60?). Ten se oženil s Agrippovou sestrou Drusillou, ale byl natolik neobratný a nespravedlivý, že jeho politika vyvolala další růst strany zélótů. Když se mu podařilo lstí zadržet jejich vůdce Eleazara, musel čelit záhy nato Sikariům, což byli zélóti ozbrojení dýkami, vraždící své krajany, kteří se spojili s Římany, jako například velekněz Jónatan (ŽS, XX,161nn). V tomto období se také objevila řada proroků, za nimiž se shromažďovaly zástupy, kterým slibovali svobodu: to mělo také za následek bezprostřední reakce Římanů. Felix nechal popravit stoupence jakéhosi „Egypťana“, kteří chtěli proniknout do Jeruzaléma (ŽS, XX,171). Velekněží využili těchto politických nepokojů a zmocnili se desátků, které byly určeny prostým kněžím, což jen zvyšovalo sociální napětí. Císař Nero odvolal Felixe, jehož nahradil Porcius Festus (60?-62). Ten nechal odvést do Říma Pavla (Saul), bývalého farizeje, který se stal křesťanským mluvčím a nejaktivnějším stoupencem přijímání pohanů (Sk 25). Felix musel také potlačit povstání v poušti. Po jeho smrti (62) využil saducejský velekněz Annáš, syn Annášův, mocenského vakua k likvidaci svých nepřátel, především „Jakuba, bratra Ježíšova“, vůdce nazorejců z Jeruzaléma (ŽS, XX,200). Annášův despotismus vyvolal zásah Agrippy II., který ho sesadil. Za prokurátora Albina (62-64) se politická a sociální situace ještě zhoršila, protože Albinus myslel pouze
49 na hromadění peněz. Aby dosáhli propuštění svých uvězněných druhů, uchylovali se Sikariové stále častěji k zadržování rukojmí, zatímco stoupenci Ješuy, syna Damnova, a Ješuy, syna Gamaljelova, bojovali jedni proti druhým v ulicích Jeruzaléma o úřad velekněze. Albinus nechal před odjezdem do Říma, kam byl odvolán, propustit všechny vězně. Za jeho nástupce Gessia Flora (64-66) se situace ještě zhoršovala narůstajícím drancováním. Situace byla zralá pro všeobecné povstání. Během tohoto období (44-46) příslušela pravomoc jmenovat a sesazovat velekněze Héródovi z Chalkidy, vnukovi Héróda Velikého (41-48), později jeho zeti Agrippovi II. (asi 50-92/93?). Ten však záhy svá práva přenesl na Chalkidské království, za což se mu výměnou dostalo staré Filippovy tetrarchie, která se pozvolna rozrostla o část Galileje a Peraie. Velice mírný Agrippa II. se marně pokoušel jeruzalémské vzbouřence přesvědčit o zbytečnosti jejich povstání. Bojoval v židovské válce po boku Římanů, jeho sestra Bereniké byla dokonce nějaký čas Titovou milenkou. Během celého tohoto období se veleknězi střídali ve velice rychlém sledu: Elionaios. syn Kantherův (kolem roku 44), Josef, syn Kamiho, Ananias, syn Nebedeův (47-59?), Jišmael ben Fiabi II. (asi 59-61), Josef Kabi (61-62), Annáš, syn Annášův (62), Ješua, syn Damnův (62-63?), Ješua, syn Gamlielův (63?-65), Matthias, syn Theofilův (65-67).
4 – Židovská válka (66-74?) V roce 66 si „vybral“ prokurátor Florus sedmnáct talentů z pokladnice chrámu. Tato nijak mimořádná událost vyvolala řetězovou reakci vzpour a represálií, které rychle vyústily ve válku. Poté, když se pokusil utopit vzpouru v krvi, stáhl se Florus do Kaisareje, zatímco povstalci se zmocnili prostranství před chrámem. Pokus Agrippy II. o smíření byl povstalci, kteří už Flora nechtěli, odmítnut. Podníceni synem velekněze Ananiáše Eleazarem obsadili pevnost Masadu a ukončili běh každodenních obětí za císaře. To už byla otevřená vzpoura. Pod vedením Agrippy II. a herodiánů se velekněžské rodiny (obzvlášť Ananiášova) a přední farizeové jako zastánci míru pokusili potlačit vzbouřence silou, ale vojsko Agrippy II. bylo poraženo v Jeruzalémě, Ananiáš byl zabit, královský palác vypálen a poslední Římané chladnokrevně popraveni (17. Elul 66). Povstání se šířilo jako zápalná šňůra: řada měst v Sýrii-Palestině zažila krvavá střetnutí mezi Židy a pohany; vítězná strana často zcela pobila stranu poraženou. Následky povstání byly citelné i v Alexandrii, kde při nepokojích zahynulo několik tisíc Židů. Místodržící Sýrie Cestius Gallus zaútočil záhy na vzbouřený Jeruzalém s dvanáctou legií. I když obsadil severní předměstí, pokus zaútočit proti chrámu nevyšel a on se raději stáhl. Jeho ústup se však změnil v útěk, když padl do léčky nedaleko Bét-chóronu. Toto vítězství povstalců změnilo vzpouru v boj za nezávislost, k němuž se přidali i tradiční představitelé: velekněží, vůdcové farizeů, saduceů i esejců. Povstání se organizovalo: Josef syn Góriónův a velekněz Annáš stanuli v čele hlavního města, Ješua syn Sapfiův a Eleazar, syn Ananiáše, vedli Idumeu, zatímco Josef syn Matatjášův (historik Josef Flavius) řídil Galileu. Města a vesnice byly opevňovány a obyvatelstvo se cvičilo v používání zbraní. Po zprávě o Cestiově porážce pověřil Nero úkolem potlačit vzbouřence zkušeného vojevůdce Vespasiána. Se třemi legiemi obsadil Sepfóris v Galileji (jaro 67), potom obléhal Josefa v Iótapatě, kterou dobyl prvního dne měsíce tamuz. Krátce poté se Josef Vespasiánovi vzdal. Když se spojil s oddíly Agrippy II., dobyl Vespasiánus Tiberiadu a Tarichaju, potom Gamalu a horu Tábor. Koncem roku 67 byl sever Palestiny obsazen. Tyto postupné neúspěchy vedly k přitvrzení povstání a v Jeruzalémě dokonce k občanské válce: Jan z Gischaly a zélóti uchopili moc a dosadili za nového velekněze Pinchase z Chavty, pravděpodobně sádokov-
50 ce. S podporou skupiny Idumejců pak zélóti zlikvidovali vynikající muže a příslušníky velkých kněžských rodin. Po dobytí Peraie v březnu 68 obsadil Vespasiánus Antipatridu, Lyddu, Iamneiu a Ammaús, prošel Samařském a vrátil se k Jerichu. Vojenské operace přerušil po zprávě o smrti Neronově (9. června 68), po níž brzy následovalo zavraždění Galby (15. ledna 69). Po téměř jednoročním odpočinku zahájil Vespasiánus znovu válečné akce a blížil se k Jeruzalému. S výjimkou hlavního města, Héródeionu, Masady a Machairontu byla Palestina pod kontrolou Římanů. Během této doby získal převahu v Jeruzalémě soupeř Jana z Gischaly Šimon bar Giora. Mezitím západní římské vojsko zvolilo za císaře Vitellia, ale vojska východní se rozhodla pro Vespasiána (červenec 69). Vespasiánus ponechal svého syna Tita, aby dokončil podrobení Palestiny, a po zavraždění Vitellia (20. prosince 69) začal připravovat svůj příjezd do Říma. Před velikonocemi roku 70 zahájil Titus obléhání Jeruzaléma. Jeho oddíly zaútočily na město ze severu, obsadily první hradby a po nich i druhé. Zatímco Jan z Gischaly řídil obranu pevnosti Antonia a chrámu a Šimon bar Giora obranu horního města, zesílil Titus obléhání. Na obležené, kteří kladli zoufalý odpor, začal doléhat hlad. Po dobytí Antonie a po spálení vnějších bran chrámu (8. av) Titus zaútočil na chrám, který byl zcela zničen ohněm (10. av, tj. 28. srpen 70). Když Římané utopili město v krvi a ohni, obsadili i horní město, kam se uchýlili Šimon Bar Giora a Jan z Gischaly. Kromě tří palácových věží (Hyppikos, Fasaélos a Mariammé) a části hradeb bylo město srovnáno se zemí. Obyvatelé, kteří unikli vraždění, byli odvedeni na práce v dolech nebo určeni pro gladiátorské hry. Titus se krátce poté odebral do Říma, aby zde oslavil svůj triumf (71). Novému místodržiteli Judeje Luciliovi Bassovi přenechal úkol dobýt zbývající pevnosti: Héródeion, Machairús a Masadu. Posledně jmenovanou pevnost hájili sikariové vedení Eleazarem synem Jairovým, potomkem Judy Galilejského. Když ji pod vedením nového místodržícího Judeje Flavia Silvy římské oddíly nakonec dobyly, poslední obránci se raději vzájemně pozabíjeli, než by se vzdali do rukou Římanů (duben 74?).
Zničení „druhého chrámu“ v roce 70 znamená konec hebrejského státu ve starověku. Judea se stala zvláštní římskou provincií oddělenou od Sýrie, její místodržící měl k dispozici desátou legii (Fretensis). Velerada byla rozpuštěna. Chrám byl rozbořen a přestala zde být být slavena národní kultovní oběť.
Závěr Pád Jeruzaléma v roce 70 neznamená vymizení židovského národa z dějin: • Samařané, kteří byli z velké části židovskou válkou ušetřeni, se udrželi v Samařsku, usazovali se v početných městech pobřežní roviny, přičemž hora Garizim hrála patrně i nadále roli samařského „svatého místa“, a to až do roku 484 naší éry. V počtu několika set osob existuje toto společenství podnes. • Saduceové, zčásti pobití v občanské válce, ztratili veškerý svůj vliv po zboření chrámu, který jim zajišťoval bohatství a politickou moc. • Esejci, kteří se aktivně podíleli na povstání, patrně po roce 70 zmizeli. Jejich vliv se zřejmě projevil v diaspoře (Egypt? Malá Asie?), kde mohli působit i na některé křesťanské komunity. • Většina zélótů zahynula v bojích v letech 66-74(?). Jejich pokračovatelé povstali v roce 132 pod vedením Bar Kochby (Bar Košeba), jehož pozdravil jako mesiáše samotný rabi Akiva. Po zoufalém
51 odporu byli rozdrceni vojsky císaře Hadriána (135). • Nazorejci, kteří během židovské války uprchlí do Pelly, se později vrátili do Jeruzaléma. V jejich čele stanuli potomci rodiny Ježíše z Nazareta: Šimon, syn Klopasův (Kleofášův?), a vnukové Judovi (Hist. Eccl., III,XI-XX). Tito nepříliš početní judeokřesťané, kteří byli pravděpodobně pronásledováni stoupenci Bar Kochby, byli pozvolna absorbováni pohanokřesťanskou církví, a to jak v Palestině, tak v diaspoře. • Farizeové (perušim) se brzy po roce 70 znovu zorganizovali. Žák rabiho Hilela Jochanán ben Zakaj vytvořil školu a velkou radu v Javne u Jafy. Velká rada prakticky nahradila Sanhedrin, ustálila kánon svatých hebrejských písem a soustředila nově zorganizovaný judaismus na výuku a praktikování Tóry. V Palestině i v diaspoře (obzvlášť v Babylónii) se judaismus po roce 70 stal v zásadě judaismem farizejské strany.
