ALTRUISMUS motivace nesobeckého chování

Univerzita Palackého v Olomouci Katedra psychologie Filozofické fakulty

ALTRUISMUS motivace nesobeckého chování diplomová práce

Autor: Vedoucí práce:

Mgr. Ivan Hadrián Tuf, Ph.D. doc. PhDr. Zdeněk Vtípil, CSc.

Olomouc 2005

Motto: Nabádejte své děti, aby se staly dobrými lidmi. Ne proto, že to je náročné a záslužné, ale proto, že se jim to nakonec vyplatí. Matt Ridley, Původ ctnosti, Portál 2000

Slovo autora Ke studiu psychologie mne přitáhl zájem o sociobiologii, resp. evoluční psychologii, se kterou jsem se seznámil v průběhu studií zoologie na Přírodovědecké fakultě UP. Tento zájem mi vydržel do posledního ročníku a proto jsem klasickému tématu evoluční psychologie věnoval i svou diplomovou práci.

Poděkování Na tomto místě bych chtěl poděkovat všem, bez jejichž podpory a pomoci by tato práce nikdy nevznikla – své manželce, své matce, která mne nabádala, abych se stal dobrým člověkem, a také přátelům. Můj dík patří také všem 64 studentům za jejich spolupráci při výzkumu, eventuelně podnětné dotazy na mých přednáškách. Kolegovi a příteli RNDr. Tomáši Grimovi, Ph.D. (PřF UP) vřele děkuji za podnětné diskuze, poznámky a připomínky k rukopisu a brainstorming při přípravě výzkumu. Velký dík za pomoc se statistickým zhodnocením patří prof. MVDr. Emilu Tkadlecovi, CSc. (PřF UP), za ochotnou pomoc s překladem neurologických termínů jsem vděčen prof. MUDr. Josefu Faberovi, DrSc. (1. LF UK). V neposlední řadě děkuji doc. PhDr. Zdeňku Vtípilovi, CSc. (FF UP) za vedení mé práce.

Prohlášení Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracoval samostatně a všechny použité prameny řádně citoval a uvedl.

V Olomouci 30. března 2005

Tuf: Altruismus – motivace nesobeckého chování

Obsah 1. Altruismus a jeho pojetí.......................................................................................4 1.1. Definice altruismu .......................................................................................4 1.2. Morálka očima filosofie ...............................................................................5 1.3. Morálka a altruismus očima psychologie ....................................................6 1.4. Morálka očima neurobiologie.................................................................... 11 1.5. Altruismus očima evoluční biologie a sociobiologie .................................. 14 2. Altruismus: formy a vysvětlení .......................................................................... 19 2.1. Příbuzenský altruismus ............................................................................ 19 2.2. Reciproční altruismus ............................................................................... 24 2.3. Altruismus jako signál............................................................................... 26 3. Vliv anonymity situace na altruistické chování: výzkumná část ........................ 33 3.1. Výběr tématu ............................................................................................ 33 3.2. Design a výsledky výzkumu Lernera a Lichtmanové ................................ 34 3.3. Definice problému, cíle práce a hypotézy................................................. 36 3.4. Metody získávání dat a jejich analýzy ...................................................... 37 3.5. Výsledky ................................................................................................... 39 3.6. Diskuze..................................................................................................... 42 3.7. Závěr výzkumu ......................................................................................... 46 4. Souhrn .............................................................................................................. 47 5. Literatura........................................................................................................... 49 Přílohy Příloha 1.

Úvodní slovo výzkumníka před rozdáním prvního dotazníku a komentář mezi oběma dotazníky

Příloha 2.

Závěrečné slovo po odevzdání dotazníků

Příloha 3.

Znění dotazníku – anonymní varianta

Příloha 4.

Znění dotazníku – neanonymní varianta

Příloha 5.

Abstrakt diplomové práce / Abstract of thesis

3


1. Altruismus a jeho pojetí 1.1. Definice altruismu Tato práce se věnuje problematice altruismu. Na úvod bychom se tudíž měli s tímto pojmem poněkud obeznámit. Zde uvádíme několik definic altruismu dle nejdostupnějších slovníků a encyklopedií. Blecha, J. et al. (1995). Filosofický slovník. Olomouc, FIN. altruismus, (z lat. alter, jiný, druhý) mravní postoj, který klade důraz na zájmy a potřeby druhých, resp. na společné účely před vlastními nebo je klade na stejnou rovinu důležitosti; opak Î egoismu. V mnoha etických systémech hraje roli mravní maximy; např. u Î A. Comta ve smyslu „nacházet smysl a uplatnění v životě pro druhé“.

Klaus, G. & Buhr, M. (eds.) (1985). Filosofický slovník. Praha, Svoboda. ALTRUISMUS- (franc., lat.), termín zavedený Comtem k označení základního morálního postoje vyjadřujícího obětavost a nezištnost v cítění, myšlení a jednání a zaměřené na blaho jiných, v poslední instanci pak na blaho „lidstva vůbec“ ...

Kolektiv (1999). Všeobecná encyklopedie v osmi svazcích. Praha, Encyklopedie Diderot. altruismus, láska k bližnímu, etický princip spočívající v odhodlání podřídit vlastní zájmy blahu druhých. Opak egoismus.

Petráčková, V., Kraus, J. et al. (1995). Akademický slovník cizích slov. Praha, Academia. altruizmus, -mu m (l) nesobecký způsob myšlení a cítění, nezištné jednání ve prospěch druhých jako mravní princip (op. egoizmus).

Kolektiv (1996). Ottův slovník naučný: illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí. Druhý díl, Alqueire - Ažušak. Praha: Paseka. * Altruismus (z ital. altrui, jiný) jakožto protiva egoismus slove v novější éthice podle Comtea mínění, že mravní zákony dlužno odvoditi nikoli z ohledu na blaho vlastní, nýbrž cizí (vivre pour altrui, žíti pro jiného). Podle této teorie jsou v lidské přirozenosti vedle pudův egoistických také altruistické, jež někteří uvádějí ve spojení základního citu sympatie, jejž dále vysvětliti nelze, jiní odvozují jej z nezištného zájmu, který vyskytuje se již u zvířat vůči 4


mláďatům. R. 1889 vznikla v Nantech společnost altruistická vydávající vlastní časopis. — V nár. hospodářství dlužno rozuměti a-mem soubor jednání, jež má především za účel hospodářskou výhodu jiných. Srv. Dargum, Egoismus und A. (Lip., 1885)

1.2. Morálka očima filosofie Z uvedených definic je zřejmé, že altruismus je převážně filosofický pojem a že je filosofy chápán jako jeden ze základních kamenů etiky a morálky lidstva. Z tohoto důvodu byl dosti často používán avšak zřídka diskutován. Altruismus byl po staletí natolik zjevný, že nebylo zapotřebí jej probádat. Zajímavá je etymologie slova morálka. Latinské mos znamená mrav, obyčej, zvyk. Ve zvycích a obyčejích lidí i národů se přitom projevují společenské normy. Mravnost je tak dána pravidly společného a společenského života. Tento postoj je však vlastní některým filosofickým směrům až od konce XIX. století, do té doby byla etika založena na předpojatých (tj. vyšších) mravních principech. Toto pojetí se traduje od díla Aristotelova (1996). Díla některých filosofů smýšlejících jinak (např. Machiavelliův „Vladař“, Hobbesův „Leviatan“ ad.) byla příliš kontroverzní a filosofickým „mainstreamem“ převážně odsuzována. Rozdíl mezi filosofickými postuláty a každodenní pozorovanou praxí se také projevil ve vzniku subjektivismu, relativismu, skepticismu a nihilismu (Klaus & Buhr 1985). Jeden ze základních přelomů v nazírání morálky je tak údajně spojen se vznikem marxismu. Dle Filosofického slovníku: „… předmarxistická […] etika se tak projevila a projevuje jako neschopná vědecky určit skutečnou podstatu morálky. […] Morálka vznikla se společností a společně s ní se měnila a vyvíjela.“ (Klaus & Buhr 1985, s. 409). Zásadní kritice byla podrobena dosavadní morální filosofie také perem Johna Graye: „Morální filosofie je do značné míry odvětvím fikce, ale přesto se ještě nenašel filosof, který by napsal velké literární dílo. Tento fakt by nás neměl překvapovat: filosofie se nezajímá o pravdu o lidském životě.“ (Gray 2004, s. 119). Jednou z relativně nových filosofických disciplín je evoluční etika, kterou začal rozvíjet Darwin ve svém „Původu člověka“ v roku 1871 (Darwin 1923). Ta se snaží o zvědečtění teorie morálky a formulování přirozenosti člověka. Do debaty kolem etiky tak byl vnesen nový, tj. evoluční rozměr. Myšlenka evoluce se ve vědě a filosofii prosadila převážně ve druhé polovině XIX. století, po vydání (1859) Darwinova díla O vzniku druhů přírodním výběrem neboli uchováním prospěšných 5


plemen v boji o život (Darwin 1953). Přestože se již Darwin pokoušel nahlédnout etiku evolučním způsobem, za hlavní zakladatele považujeme až J. Huxleyho a C. Waddingtona působících převážně na přelomu XIX. a XX. století (Brázda 1998). V současnosti se evoluční etikou zaobírá např. Wuketits. Podrobil kritice námitky tradiční normativní etiky vůči sociobiologickému (viz dále) vysvětlení morálky. Alternativní předkládané mravní imperativy považuje za povinnostní, neberoucí ohled na konkrétní situaci konkrétních lidí. Jako takové je považuje za nedostačující a neuspokojivé a objasňuje biologické podmínky existence člověka jako reflexi mravnosti a povinnostních požadavků. Evoluční etika má tak podle Wuketitse deskriptivní charakter (in Brázda 1998). Další zajímavý přínos k filosofii morálky spatřujeme v Grayově zhodnocení freudismu: „Být dobrým člověkem je podle Sigmunda Freuda věcí šťastné náhody. Učil, že pro kteroukoliv lidskou bytost platí, že to, je-li laskavá či krutá, má-li či nemá smysl pro spravedlnost, závisí na tom, co se jí přihodilo v dětství. Všichni víme, že je to pravda; ale je to v protikladu k většině toho, čemu věříme. Nemůžeme se vzdát předstírání, že být dobrý je něco, co může dokázat každý – kdybychom mohli, museli bychom připustit, že tak, jako krása a inteligence, i morální kvality jsou darem osudu. […] Museli bychom přistoupit na to, co všichni popíráme – že být dobrý je šťastná náhoda.“ (Gray 2004, str. 113). Tímto nás filosof přivádí k psychologii. Odkazem na souvislost mezi morálními kvalitami člověka a jeho dětstvím se dostáváme ke Kohlbergově teorii morálního vývoje.

1.3. Morálka a altruismus očima psychologie Velmi poučné je při studiu sociobiologického pohledu na morálku a jejího vzniku je seznámit se s Heidbrinkovou Psychologií morálního vývoje (Heidbrink 1997). Ačkoliv sám autor považuje sociobiologický způsob uvažování za odpuzující a zároveň s jeho závěry často souhlasí, přesto se necítí být přesvědčen jeho argumentací (Heidbrink 1997, str. 16). I tak nám však Kohlbergovy stupně morálního vývoje, resp. jím rozpoznané měnící se motivace morálního chování, mnohé napoví o biologii morálního chování. Kohlberg rozeznává pět stupňů morálního usuzování. Šestý stupeň, který byl nejčastěji kritizovaný a nejhůře popsatelný, autor posléze opustil, proto ho zde také neuvádíme. Náš popis těchto stupňů je upraven podle Heidbrinka (1997). 6


Stupeň 1 Orientace na trest a poslušnost. Zda je chování špatné nebo dobré závisí na fyzických důsledcích, na motivaci nezáleží. Důležité je podřídit se autoritě a vyhnout se trestu. Stupeň 2 Orientace na účel. Správné jednání je to, které uspokojuje vlastní potřeby. Pokud jsou uspokojeny potřeby jiných lidí, nesmí to být na úkor potřeb vlastních. Mezilidské vztahy se projevují jako tržní. Stupeň 3 Orientace na model, na souhlas okolí. Chování je silně konformní, úzkostně nevybočující z očekávání okolí. Důležité je „myslet to dobře“ a „pomáhat ostatním“. Stupeň 4 Orientace na právo a pořádek coby základní kámen společnosti. Důležité je chovat se dle pravidel, protože zabraňují chaosu, zachování sociálního pořádku je základní orientační rámec. Důležité je plnit povinnosti. Stupeň 5 Orientace na právo a pořádek je doplněna utilitaristickými rysy (dobro pro všechny). Důležitá je sociální úmluva, chovat se dle pravidel, která zajišťují všeobecné blaho. Lidská svoboda však má absolutní hodnotu. Kohlberg stanovuje i roviny morálního úsudku dle jejich konvenčnosti, tj. orientace na normy společnosti. První dva stupně náleží předkonvenční rovině, třetí a čtvrtý stupeň náleží konvenční rovině a pátý (a šestý, tj. Etické principy) stupeň patří rovině postkonvenční. Motivace morálního, resp. prosociálního chování jsou Kohlbergem popsány dobře, ale jak dochází k osvojování si tohoto chování? Za základní mechanismy je považováno jednak klasické podmiňování, kde odměna za žádoucí chování může být u dětí buď povahy fyzické (např. sladkosti) či verbální (pochvala), jednak učení nápodobou (Lea et al. 1994). Nápodoba modelů a idolů nehraje velkou roli jen v dětství (při hře), ale i u dospívajících (během socializace) a u dospělých. 7


I experimentálně je potvrzeno, že pravděpodobnost prosociálního chování je vyšší, když lidé krátce předtím vidí někoho jiného v podobné situaci pomáhat (Bryan & Test 1967 in Lea et al. 1994). Teorie morálního vývoje nám sice napoví mnohé k motivaci pozorovaného chování, nicméně mezi myšlením a jednáním zdaleka nevládne shoda. Podle Restova čtyřfázového modelu vývoje morálního jednání (in Heidbrink 1997) musí být (1) situace interpretována jako vyžadující zásah, (2) musí být rozpoznáno, co by bylo morálním způsobem jednání, (3) rozhodnout, jestli vybraný způsob morálního jednání je ten nejlepší (pokud jich existuje více) a jestli je vhodné jej použít a (4) provedení tohoto jednání. V kterémkoliv bodě tohoto modelu může daný jedinec „selhat“ a morální akt neprovést, přestože jindy a jinde by jej hodnotil jako nutný. Příkladem narušení tohoto procesu v průběhu druhé fáze může být tzv. sebenevnímání ve smyslu Duvalovy a Wicklundovy teorie objektivní sebepercepce (in Heidbrink 1997). Tím je myšleno, že daná osoba může mít pozornost upřenu natolik na vnější podněty, že si v dané situaci není schopna uvědomit své interní standardy chování. Jinými slovy, neuvědomí si, že by se měla nějak konkrétně zachovat. V pokusech bylo sebevnímání uměle zvyšováno umístěním zrcadla před pokusnou osobu (in Heidbrink 1997) – v tomto případě se osoby chovaly „morálněji“. Jaké další faktory mají vliv na prosociální chování? Jeden ze základních je míra schopnosti vcítit se do jiného člověka. Empatie se projevuje u lidí již od útlého věku (přenos emocí jako je pláč či smích mezi malými dětmi) a přestože dosud experimentálních dokladů není příliš mnoho, je intenzita schopnosti empatie považována za geneticky ovlivněnou (Rushton 2004). Během dětství je rozvoj empatie podněcován i rodiči, kteří na ni apelují při vysvětlování nevhodnosti některého chování. Dalším faktorem majícím vliv na míru altruismu v dospělosti je osvojování si norem prosociálního chování v průběhu dospívání. Jedná se zejména o normu sociální odpovědnosti; učíme se nelhat a pomáhat, a pokud někoho svým chováním poškodíme, tak mu to vynahradit. Například pokusné osoby, které byly přinuceny v experimentu lhát (o své neinformovanosti), byly ochotnější se stát dobrovolníky při dalším experimentu (Freedman et al. 1967 in Lea et al. 1994). Podobně bylo více dobrovolníků pro další experiment mezi osobami, které udělovaly kolegům elektrošoky, než mezi osobami, které

8


elektrošoky neudělovaly (Carlsmith & Gross 1969 in Lea et al. 1994). Další normou prosociálního chování je norma pro spravedlnost. Vyšší ochota k pomoci se projevuje, když si pozorovatel myslí, že se oběť dostala do tísnivé situace bez vlastní zodpovědnosti. Tím lze vysvětlit vysoké finanční částky a objem materiální pomoci vybrané na pomoc obětem přírodních katastrof (např. záplavy na Moravě, zemětřesení v Turecku, tsunami v jihovýchodní Asii) ve srovnání s nižším zájmem o pomoc lidem postiženým rakovinou, svobodným matkám atp., u kterých je často vnímáno postižení jako odplata za předchozí nepřístojné chování (tj. kouření, mimopartnerský sex atp.). Pomoc je v jednotlivých případech poskytována lidmi, kteří se cítí být tímto typem postižení osloveni. Jako příklad může posloužit článek z novin, kde podle koledníků na domovy pro svobodné matky ochotně přispívaly

při

tříkrálové

sbírce

v roce

2005

převážně

mladé

prostitutky

(http://www.mojenoviny.cz/z_domova/kolednici050105.html). Podobná je norma pro reciprocitu, která souvisí s pocitem závazku vůči osobám, které nám dříve pomohly. Ochota pomoci na oplátku jim je podstatně vyšší než vůči osobám, od kterých jsme dříve pomoc neobdrželi. Velmi zajímavým faktorem je i tzv. bystander effect. Již klasickou je studie Darleye a Lataného (Darley & Latané 1968), zabývající se vlivem přítomnosti ostatních osob na prosociální chování. V této práci i v dalších podobných (např. Latané & Rodin 1969) zjistili, že s rostoucím počtem přihlížejících osob klesá pravděpodobnost podání pomoci, například při autohavárii. Za dva základní důvody jsou přitom uváděny rozptýlení zodpovědnosti a pluralitní ignorance (Cumminsová 1998). První důvod je celkem zřejmý – osobní zodpovědnost každého přihlížejícího je snížena přítomností dalších osob, které jsou také spoluzodpovědné za osud oběti. Druhý důvod souvisí první s Restovou fází vývoje morálního jednání, neboli se špatným hodnocením situace. Přihlížející si říká, že se určitě nejedná o tak závažnou situaci, jak se mu jeví, protože ani ti lidé kolem se nechovají, jako by se o závažnou situaci jednalo. Navíc se v přítomnosti jiných osob zvyšuje ostych a snaha neztrapnit se před přihlížejícími chybným či nevhodným chováním. Málokdo je schopen poskytnout bezchybně raněnému první pomoc a většina lidí si to také uvědomuje. Tento aspekt bývá občas vyčleňován samostatně jako sociální inhibice (Lea et al. 1994).

9


Další faktory ovlivňující pravděpodobnost altruistického činu je cena pomoci, respektive míra komplikací; s rostoucí cenou klesá ochota pomoci. Při experimentu s kolabujícím cestujícím v tramvaji (Piliavin & Piliavin 1972) byla pravděpodobnost pomoci závislá na situačních proměnných, jako byla kapající krev či známky opilosti. Možnost umazání se krví, potřísnění zvratky či potyčka s případně agresivním opilcem zvyšovala v očích cestujících cenu této pomoci a její pravděpodobnost výrazně klesala. V experimentech byl jako faktor ovlivňující pomoc rozpoznán i další racionální důvod – zdůvodnění žádosti o pomoc. V experimentu Dorrise (in Lea et al. 1994) dostaly pokusné osoby od starožitníků více peněz za mince, pokud uvedly, že peníze potřebují (na skripta), než když žádný důvod k prodeji mincí neuvedly. Další proměnná mající vliv na prosociální chování lidí je jejich momentální nálada, lidé v dobré náladě jsou štědřejší a ochotnější. Například osoby, které v telefonní budce našly zapomenuté vrácené drobné byly velmi výrazně ochotnější po vyřízení telefonátu pomoci okolojdoucímu se sbíráním rozsypaných papírů (Isen & Levin 1973). Na prosociální chování má vliv v neposlední řadě anonymita okolí (Takooshian et al. 1977 in Lea et al. 1994). Ochota pomoci dětem zavolat jejich rodiče negativně souvisela s počtem lidí v obci, kde se experiment odehrával. Na malých obcích je pravděpodobnost přistihnutí při neochotě k pomoci a tudíž nedodržení prosociálních norem vyšší než ve velkoměstech. Velmi zajímavý a diskutovaný je psychologický vliv právě nesobeckosti aktu. Srovnávány jsou systémy získávání krevních zásob ve zdravotnictví v Británii a v USA (Lea et al. 1994). V Británii je dárcovství krve založeno na dobrovolnících a zkušenosti s ním jsou velmi dobré. Naproti tomu v USA je krev od dárců vykupována a s tím je spojena spousta komplikací. Dle některých studií, když lidé začnou dostávat peníze za to, co dosud dělali dobrovolně, klesne jejich angažovanost a motivace, jakoby primární motivací nebyl přímý prospěch, ale spíše dobrý pocit z nezištného skutku. Psychologickým aspektům altruistického chování se věnuje řada prací i na teoretické úrovni. V poslední době byla altruismu a sobectví věnována polovina celého čísla časopisu Behavioral and Brain Sciences (Rachlin 2002 a následných 10


40 stran komentářů a autorovy odpovědi). Týká se přímo motivace pozorovaného chování. Jak Rachlin poukazuje, mnohdy nám pozorované chování nic neřekne o motivaci či plánech druhé osoby. Pokud vidíme někoho koupit si pivo, nevypovídá to nic o tom, zda dotyčná osoba chce být několik dalších dní střízlivá či opilá. Každý z nás se tak denně ocitá v situacích, kdy nemá na výběr jen mezi striktně odmítanou a vždy preferovanou možností. Rachlin vyzdvihuje (před existencí hypotetických genů pro altruismus, viz kapitola 1.5.) psychologický přínos altruistického chování pro konkrétního člověka. Zdůrazňuje, že predispozici k altruistickému chování sice máme, ale člověk se musí učit, jak vlastní chování projevovat. Z behaviorálního pohledu (narozdíl od genetického) je altruistický akt sobecký pouze v tom, že uspokojuje osobní potřeby jeho poskytovatele. Mechanismus, který Rachlin navrhuje, je následovný: v průběhu života si člověk nápodobou osvojuje sociální normy a způsoby chování, které uspokojují jeho cíle a díky nim si vytváří obraz sebe sama. Pokud si takto vytvoří jistý kognitivní rámec (pattern) sebe sama, může pro něj být hodnota této konstrukce v celku vyšší, než suma hodnot jednotlivých aspektů. Příkladem nám může být například žena, která je u hořícího domu, ve kterém je cizí dítě. Pokud se vydá pro dítě, ohrozí tím svůj život. Zjednodušeně řečeno, pokud byla „vychovávána k úctě k životu“, je pro ni mnohem přijatelnější představa vydat se zachránit toto dítě s nasazením vlastního života, než si po zbytek života vyčítat, že se nepokusila ho zachránit. Celkovým patternem je obraz sebe sama jako osoby soucitné, ochotné pomoci, součástí tohoto patternu je vlastní žití. Tento vztah je ovšem relativně vágní a proto nelze spoléhat na to, že se daný člověk vždy v obdobné situaci zachová stejně. K tomu dodává Baron (2002), že když altruismus není racionální, tak je iluzorní a v případě iluze může být člověk oklamán. Konkrétně může zaměňovat korelace za kauzality, jak je tomu u pověrčivého myšlení (Lévi-Strauss 1996), přisuzovat tak mylně svému jednání (či nejednání) neadekvátní důsledky.

1.4. Morálka očima neurobiologie Jako příklad biologického vlivu na schopnost prosociálního chování si můžeme uvést příběh pana Phinease Gagea, ochotného a příkladného mladého muže, který jako zázrakem přežil bizarní úraz (Damasio 2000). Tento muž žil v XIX.

11


století v USA, kde pracoval na stavbě železnice, dokonce byl vedoucím party dělníků, která odstřelovala skály na trase. Při této práci mu nešťastnou náhodou železná palice pro pěchování dynamitu proletěla skrz lebku i mozek. Přestože nehodu přežil bez zjevných následků (pomineme-li zohyzděnou tvář; zemřel o téměř 12 let později), jeho osobnost se zcela změnila. Z cílevědomého snaživého a příjemného muže se stal člověkem hrubým, hašteřivým, náladovým a dětinským. Stal se jedním z prvních pacientů, kteří přispěli k našemu pochopení fungování mozku a lokalizaci center souvisejících s jednáním a rozhodováním. Jeho lebka byla exhumována a podrobena (společně se železnou tyčí) analýze, poprvé v roce 1868 doktorem Harlowem – lékařem, který jej tehdy ošetřoval. V nedávné době (1994) byla tato lebka zkoumána moderními metodami kolektivem pracovníků kolem dr. Damasiové a za nejpravděpodobnější příčinu této drastické změny chování bylo shledáno poškození mozkové kůry v prefrontální oblasti (Damasio 2000). Od této doby však naše poznání fungování mozku značně pokročilo, rozsáhlý přehled podali Moll, Oliviera-Sousa a Eslinger (2003). Hlavními metodami, které se používají při studiu této otázky, je posmrtná histologická analýza mozků sociopatických osob či osob se změnou chování po úrazu, mozkovém nádoru či jiném poškození mozku a dále vizualizace mozkové aktivity nativních pokusných osob v průběhu řešení morálních dilemat (de Quervain et al. 2004). Morálními dilematy jsou nazývány situace, kde vzniklé emoce nejsou vhodnou nápovědou pro naše chování a my se musíme uchylovat ke kognitivnímu hodnocení situace a morálnímu zdůvodnění vhodné reakce. Řadě týmů se podařilo identifikovat několik klíčových oblastí, které mohou být důležité pro morální chování (obr. 1). Mediální frontoorbitální kortex (medOFC), frontopolární kortex (FPC) a kůra přední části gyrus cinguli (aCC) Pacienti s poškozením OFC, hlavně jejich středních partií, vykazují změny sociálních emocí a tím i sociálního chování. Aktivita center OFC a ACC souvisela

s

automatickým

sebeovládáním,

potlačováním

projevu

agresivních a sexuálních pohnutek. Souvisí s učením pomocí odměn a trestů. U osob s jejich poškozením či sníženou aktivitou byl pozorován nedostatek sebeovládání. Oblast FPC je více zapojena do abstraktního 12


hodnocení situace a sledování cíle chování. Osoby s poškozenou FPC oblastí nedokázaly udržet plán v paměti a nechávaly se strhnout dílčími cíli. Oblast

aCC

souvisí

s rozhodováním

a

emoční

kontrolou,

osoby

s poškozenou aCC oblastí vykazovaly snížení spontaneity.

Obrázek 1: Mozkové oblasti tvořící neuronální model lidské morálky (převzato z Moll, Oliviera-Souza & Eslinger 2003), vizualizace na pěti horizontálních řezech a mediánním řezu, popis oblastí a jejich význam pro morální chování v textu. Sulcus temporalis superior (STS) STS oblast spolupracuje na integraci vizuálních a lingvistických podnětů do hodnocení sociální situace. Aktivita STS je vysoká při řešení morálních dilemat prezentovaných písemně. Přední temporální kortex (aTC), amygdala (Amyg), insula a precuneus (preCun) Zničení aCT oblasti dává vznik Klüver-Bucyho syndromu, projevujícímu se jako zvýšení explorační aktivity (vyptávání, osahávání), hypersexualitou, bulimií, poruchami paměti, flegmatičností a/nebo poruchami rozpoznávání objektů i tváří. S neschopností psychopatických pacientů pociťovat úzkost souvisí dysfunkce amygdal. Amygdala jsou aktivována v reakci na přijetí 13


odporujících si pokynů, při zhodnocování následků, při provádění výběru a během podprahového vnímání. Insula a preCun hrají důležitou roli v přiřazování vědomých emocí, zvláště v interpersonálních situacích. Thalamus-střední mozek (Tha/Midb) a frontoorbitální gyrifikace čelního laloku (BFB) Tyto struktury jsou nepostradatelné při členění motivací a základních emocí. Léze v BFB, které mohou dosahovat až k septu, se často projevují zvrácenými motivacemi v instinktivních oblastech chování a jsou často interpretovány jako chování amorální (často hypersexualita se změnou sexuální preference). Podobně zranění thalamu je často provázeno nepořádným, nepřiměřeným a dětinským chováním.

1.5. Altruismus očima evoluční biologie a sociobiologie Vědní disciplínou, zabývající se postupnými změnami organismů a jejich vývojem, je evoluční biologie (Futuyma 1998). Z jejího pohledu je člověk produktem evoluce a to nejen po fyzické stránce, ale i po psychické. Evoluční biologie vychází z předpokladu, že velká část našeho chování nám v minulosti zvyšovala šance na přežití a/nebo rozmnožení. Prolnutím evoluční biologie a etologie (vědy o chování živočichů) vznikla v roce 1975 sociobiologie (Wilson 1980, Dawkins 1998) zkoumající zákonitosti a vývoj společenského chování u živočichů, pod níž de facto spadá evoluční psychologie (Buss 1999), která se specificky věnuje jen jednomu druhu živočicha – Homo sapiens. Evoluční teorie, poprvé celistvě podaná a vysvětlená Darwinem a Wallacem v roce 1858, je právoplatnou vědeckou teorií. Přestože si část laiků myslí, že slovo teorie znamená, že „to“ není dokázáno, ve vědeckém světě je teorií každý myšlenkový rámec, ve které je možno produkovat testovatelné (falsifikovatelné) hypotézy. Tuto podmínku evoluční teorie splňuje a testováním evolučních hypotéz se zabývají stovky vědců po celém světě. Klíčovým pojmem evoluční teorie je evoluce, tedy dědičné změny v populacích šířící se a měnící se v průběhu generací. Hlavním (nikoliv jediným) mechanismem evoluce je přírodní výběr. Přírodní výběr je popis skutečnosti, že jistá část jedinců přispívá svým potomstvem do další generace více, než ostatní. Přírodní výběr funguje tehdy, když jsou splněny čtyři předpoklady (Ridley 1996): 14


1) Dědičnost. Na potomstvo se mohou přenášet jen ty znaky, které jsou dědičné, to znamená kódované pomocí pořadí nukleotidových bází v deoxyribonukleové kyselině (ponecháme-li stranou znaky, které se předávají mezi generacemi učením, např. různé způsoby používání nástrojů u šimpanzů Pan troglodytes, Whitan et al. 1999). Jiné znaky, získané během života (jako například zlomeniny), nejsou dědičné. Dědičnost jiných vlastností, jako je dosažené vzdělání, náboženství, jméno, či majetek, je nebiologická, kulturní, a nazývá se linearita (Davies & Piero 2003). 2) Variabilita. Přírodní výběr musí mít z čeho vybírat, což znamená, že potomstvo stejných rodičů se liší. Variabilita je pozorována v mnoha znacích a je často podmíněna dědičně (přítomnost konkrétní alely v genomu jedince), ale nemusí být jen dědičná (jednovaječná dvojčata se také liší). Variabilita je způsobena promícháváním vloh od obou rodičů, nicméně pouze tato skutečnost by k evoluci nepostačovala. Nezbytný je zdroj nové variability a tím jsou mutace. 3) Nadprodukce. Další vlastností nezbytnou pro výběr je reprodukční neúspěšnost části potomstva. V populaci musejí být jedinci, kteří nijak nepřispějí do dalších generací, ti nebyli vybráni. Pokud by nebyl nadprodukce potomstva, celý svět by byl v okamžiku zaplaven potomstvem těch druhů, které mají krátké generační doby a vysoký počet potomstva, jako jsou mouchy, žáby a spousta dalších. Často se stává, že žádnému potomku konkrétního rodičovského páru se nepodaří rozmnožit. Situace, kdy jednotlivé linie předků-potomků vymírají, nám bude ještě zřejmější ze zjištění, že nejbližší společný předek všech lidí, kteří v současnosti žijí na zeměkouli, žil pravděpodobně okolo roku 1600 před naším letopočtem (http://computing.dcu.ie/~humphrys/FamTree/Royal/ca.html).

Generační

linie jeho současníků buď vyhynuly, nebo, což je zřejmě významnější, se propojily s jeho vlastní linií. 4) Nenáhodné přežívání. Poslední podmínkou nutnou pro přírodní výběr je přežívání související s vlastnostmi jedinců. Jinak řečeno, kvantitativní rozdíly

ve

vlastnostech

jednotlivých

organismů

musejí

souviset

s pravděpodobností jejich přežití a/nebo rozmnožení. Například, pokud jsou rozdíly mezi loveckými schopnostmi samců (fyzická zdatnost, obratnost, 15


pozorovací talent, schopnost soustředění, atp.), pak více potomstva vychovají ti, kteří přinášejí kvalitnější kořist. Konkrétní doklad této skutečnosti byl pozorován přímo na tzv. Darwinových pěnkavách na Galapágách (Zrzavý et al. 2004). Byla zjištěna změna ve variabilitě v délce a šířce zobáků jednoho druhu pěnkav v důsledku klimatického vlivu El Niňa, který měl vliv na změnu potravní nabídky (vyšší hojnost drobných semen). Jedinci s příliš velkými zobáky zahynuli a tato změna variability v populaci byla navíc dědičná – i potomstvo těchto pěnkav má nyní menší zobáky. Co je předmětem evoluce? Na jaké úrovni pracuje přírodní výběr? To jsou klíčové otázky evoluční biologie. Dlouho dobu se předpokládalo, že v „boji o přežití“ mezi sebou soupeří druhy (Lorenz 1995). Souviselo to s tím, že pouze druh byl považován za entitu v čase relativně konstantní. Jedinci se rodí a umírají příliš brzy na to, abychom mezi nimi mohli pozorovat nějaké evoluční změny. Tento pohled přinášel i vlastní pohled na altruismus. Obětavé chování jedince bylo v očích biologů zaměřeno na dobro druhu. Včela vbodla své žihadlo do narušitele, sama zahynula, ale umožnila přežít ostatním včelám; u kanibalistických druhů byla nadprodukce potomstva viděna jako pomoc těm nejsilnějším – menší budou sežráni většími, což je pro druh dobré. Tento pohled se udržel v běžném veřejném povědomí. Je nutno si však uvědomit, že zachování druhu je nikoliv cílem, ale vedlejším důsledkem snahy o přežití a rozmnožení jedinců a jejich genů. Druh je lidská (umělá, ale často dobře funkční) kategorie a je definován jako soubor jedinců a populací, které se mohou navzájem křížit a od ostatních populací jsou reprodukčně izolované. (Z tohoto pravidla ovšem existuje celá řada výjimek, existují kříženci mezi různými druhy velkých kočkovitých koček, mezi příslušníky koňovitých atp.). Logickou extrapolací pak dojdeme k tomu, že úvahy o chování pro dobro druhu lze rozšířit na chování pro dobro vyšších taxonomických jednotek, jako jsou řády (člověk patří do řádu primáti), třídy (savci) atp. Názor, že lze za jednotku přírodního výběru považovat skupiny jedinců, se nazývá skupinová selekce a po delší době, kdy byl hlavním myšlenkovým proudem evoluční biologie odmítán, zažívá nyní nenápadnou renesanci (viz např. Sober & Wilson 1998). Začátkem XX. století se znovuobjevením základních pravidel dědičnosti jednotlivých znaků (Mendelovy zákony) utrpěl darwinismus těžký otřes, jelikož se objevil názor, že žádná nová variabilita nevzniká a že variabilita potomků je pouze

16


kombinací znaků rodičů. Naštěstí pro darwinismus byly objeveny mutace DNA a pochopen jejich význam ve vzniku nových znaků. Spojením poznatků genetiky a darwinismu vznikl tzv. neodarwinismus. Proto se od šedesátých let prosazuje alternativní názor, že to, oč tu běží, je informace. Informace obsažená v DNA je jedinou entitou setrvávající během věků. Informace přetrvává v čase tím způsobem, že kóduje mimo jiné pokyny k vytváření kopie svého nosiče, DNA, a přenáší se tak do potomstva. DNA je jakýmsi replikátorem (Dawkins 1998). To znamená, že je schopna replikace, čili vytvářet kopie sebe sama. Velmi podstatnou podmínkou ovšem je, že tato replikace není bezchybná. Díky občasným drobným chybám vzniká variabilita, jakožto základní předpoklad přírodního výběru. Vlastnosti těchto replikátorů, ve kterých se variabilita projevuje a které souvisí s nenáhodným přežíváním, jsou životnost (jak dlouho se dokáže kopírovat), plodnost (jak rychle se dokáže kopírovat) a přesnost replikace (jak přesně se dokáže kopírovat). Mezi replikátory lišícími se v těchto vlastnostech může působit přírodní výběr, neboli nenáhodné přežívání, díky kompetici. Autorem a popularizátorem této revoluční myšlenky je Richard Dawkins (1998, první vydání vyšlo v roce 1976) a tento směr neodarwinismu bývá označován jako teorie sobeckého genu, někdy nelichotivě ultradarwinismus. Přestože je moderní evoluční biologii vytýkán genocentrismus a extrémní redukcionismus, právě redukcionismus je zodpovědný za změnu převládajícího názoru. Pěkný příklad dopadu změny úhlu pohledu na evoluci podává Zrzavý et al. (2004). Nahrazení organismu coby jednotky evoluce genem má v evoluční biologii stejně revoluční dopad, jako svého času v astronomii změna tradičního (církevního) geocentrismu na Koperníkův heliocentrismus. Nelze říci, že by předchozí názory byly veskrze špatné, jen byly příliš klopotné. Všechna tělesa ve vesmíru se samozřejmě otáčejí kolem Země (protože pohyb je relativní), nicméně popis tohoto pohybu je velmi komplikovaný ve srovnání s relativně jednoduchou trajektorií méně hmotných těles okolo těles hmotnějších. Podobně genový redukcionismus má větší vysvětlovací potenciál než klasický darwinismus. Ten si například vedle přírodního výběru musel definovat ještě alternující příbuzenský výběr pro vysvětlení altruismu mezi členy jedné rodiny či výběr na úrovni ultrasobeckých genetických elementů, které se šíří na úkor zájmů svého hostitele. Teorie sobeckého genu naproti tomu vystačí s jedním mechanismem (přírodní

17


výběr na úrovni genu) pro všechny, do té doby bizarně vyhlížející, vzorce chování. Například ono chování „pro dobro druhu“ je nyní nahlíženo jako chování napomáhající šíření vlastních genů. Redukcionismus je ve vědě oblíbeným myšlenkovým nástrojem, pro nějž se ujalo označení princip parsimonie, nebo Occamova břitva. Přijatelnější je ta teorie, která si vystačí s menším množstvím vstupních předpokladů, je logická a přitom jednodušší. Co se altruismu týče, psychologie a evoluční biologie studují odlišné aspekty tohoto jevu. Zatímco psychologická definice je založena na motivaci aktéra, evoluční definice altruismu se zaměřuje právě na fitness (Wilson 1992). Sociobiologie se tak z velké části zaměřuje na snahu demaskovat do té doby deklarovaný altruismus coby projev genového egoismu. Jak píše Zrzavý (1999, str. 427): „altruizmus musí jiným jedincům nějak zvyšovat jejich reprodukční úspěšnost. Ale to není všechno: altruista musí jiným pomáhat a sám sobě tím škodit. Altruistická akce musí být nákladná, nebo nebezpečná, nebo obojí, nemůže být jenom vedlejší zplodinou nějaké akce egoistické či sociálně indiferentní. Jenom takto zúžený altruizmus si vyžaduje vysvětlení, všechno ostatní je triviální.“. Podívejme se tedy, jak to v současném pojetí vypadá s altruismem.

18


2. Altruismus: formy a vysvětlení Z pohledu evoluční biologie dále popisované formy chování de facto altruismem nejsou, jelikož nějakým způsobem napomáhají šíření genů jedince, který tuto činnost vykonává. Nespadají tedy do oné zužující definice podané Zrzavým v předchozí kapitole. Přesto jsou již tradičně pojmem altruismus označovány a vyskytují se pod nimi v učebnicích evoluční psychologie (Smith & Winterhalder 1992, Buss 1999, Cartwright 2001, Barrett et al. 2002) či evoluční psychiatrie (Stevens & Price 1996).

2.1. Příbuzenský altruismus Jeden ze základních, obecně známých a nejzjevnějších případů altruistického chování je obětavé chování matky (popřípadě rodičů) k vlastním dětem. V zájmu svého potomstva je matka ochotna nejen stavět hnízda či hrabat nory a shromažďovat potravu, kterou sama nejí, ale také se vystavovat riziku vlastní záhuby v případě odhánění predátorů. Dobře známé je chování mnoha ptáků, například kulíka písečného, který v případě, že se k jeho hnízdu blíží vetřelec, začne

nápadně

poskakovat,

křičet

a

táhnout

za

sebou

křídlo

držené

v nepřirozeném úhlu. Přitom se vzdaluje od hnízda. Cílem tohoto chování je upoutat pozornost predátora, vyvolat v něm dojem, že je snadnou kořistí a tím snížit pravděpodobnost, že vetřelec najde hnízdo. Když je takto odlákán do bezpečné vzdálenosti od hnízda, kulík tohoto chování nechá a uletí. Představa, že pták přehnaně riskuje, je poněkud nadnesená. Zaprvé k tomuto chování dochází ve chvíli, kdy je pták přesvědčen, že šance predátora najít hnízdo je velmi vysoká. Za druhé po celou dobu této akce si pták udržuje bezpečný odstup, což dokládá právě to, že nakonec uletí. Predátor se nechá obalamutit z toho důvodu, že občas se s nějakým skutečně zraněným ptákem setká a uloví ho. Dalším běžně používaným příkladem je chování včelích dělnic. V případě ohrožení úlu či hnízda se včely pokouší pomocí svých žihadel zahnat člověka na útěk. Přitom ne vždy jsou schopny vytáhnout žihadlo z rány, to bývá často vytrženo i s částí vnitřních orgánů včely a tato umírá. Ovšem uvíznutí žihadla v pokožce a následná smrt včely je z pohledu včel nešťastná náhoda. Většina nepřátel včel, proti nimž používá v (sebe)obraně žihadlo, patří mezi bezobratlé živočichy, jako jsou různé vážky, vosy, sršně, pavouci, dravé ploštice a další. 19


Častými lupiči medu i larev jsou vosy a mravenci, na včelích larvách se živí brouci (Aethina tumida), ve vosku se vyvíjejí larvy zavíječe voskového (Galleria mellonella). V boji proti nim není problém používat žihadlo. Přestože jsou žihadla blanokřídlého hmyzu opatřena zoubky (tj. i žihadla vos a čmeláků, Hošek 2004), do kutikuly bezobratlého útočníka je proražen natolik velký otvor, že včele nečiní problém žihadlo opět vytáhnout. Jiná situace je s pokožkou obratlovců, která obsahuje kolagenová vlákna, za která se háčky žihadla lehce zachytí. Poněkud lépe vybaveny jsou pak ty druhy včel, které nejsou vybaveny žihadly a své protivníky koušou. Uvedené srovnání tedy jasně ukazuje, že včelí „obětování se“ není v žádném případě projevem altruismu, ale prostým vedlejším produktem jinak adaptivního chování. Společné

je

těmto

případům

jejich

sociální

pozadí

–

příbuznost

zúčastněných jedinců. V souladu s teorií sobeckého genu, kdy jedinec nehájí svůj život pro život sám, ale pro zvýšení pravděpodobnosti, že předá své geny do další generace, je zaveden termín inklusivní fitness. Autorem tohoto pojmu je Hamilton (1964), jako první upozornil na skutečnost, že naše geny se nemusejí šířit do další generace jen přes naše potomstvo, ale také (s nižší, ale nezanedbatelnou pravděpodobností), skrze potomstvo našich příbuzných. S altruismem vůči příbuzným jedincům je spojen nepotismus, neboli jejich protežování. Na podstatu příbuznosti se podívejme blíže. U většiny živočichů je každý jedinec nositelem dvou sad genetické informace (2n, diploidní stav), přičemž jeho genom vznikl spojením haploidní spermie (1n) a haploidního vajíčka (1n). Každý proto sdílí s každým svým rodičem polovinu genetické informace, má-li nějaký konkrétní gen G, s 50% pravděpodobností ho získal od otce a s 50% pravděpodobností od matky (se 100% jistotou ho získal od některého rodiče). Pravděpodobnost lze vyjadřovat i bez procent, v tomto případě se nazývá koeficient příbuznosti a je 0,5. S každým člověkem jsme si nějak příbuzní (připomeňme společného předka všech současných lidí na světě, který žil před cca 3600 lety). Přitom k výpočtu koeficientu potřebujeme znát společné (nejbližší) předky. Například sourozenci mají dva společné předky, otce a matku (a řadu prapra-prarodičů, kteří jsou pro tuto analýzu bezpředmětní). Pro výpočet koeficientu příbuznosti r libovolných jedinců existuje jednoduchý vzorec r = Y × (½)n , kde Y je počet společných předků (vlastní sourozenci mají dva) a n je počet meiotických

20


dělení mezi těmito jedinci. V rodokmenech toto meiotické dělení odpovídá svislým čarám a v případě sourozenců je jejich počet roven dvěma („větev“ od rodičů k jednomu z nich + „větev“ ke druhému). Jako příklad nám může posloužit rodokmen Froda Pytlíka, hobita z Tolkienových příběhů (obr. 2). Z rodokmenu je vidět, že Frodo neměl žádné sourozence, ale jeden z jeho vzdálených příbuzných byl Pipin (Peregrin Bral). Při výpočtu jejich příbuzenského koeficientu musíme nejdříve najít nejbližšího společného předka. Ti jsou dva – Balbo Pytlík a Beryla Bulíková-Pytlíková, čili Y = 2 (naštěstí u hobitů zřejmě nedochází k rozvodům či smilstvu, takže počet společných nejbližších předků je v tomto rodokmenu vždy 2). Poněkud větší oříšek bude určit počet meióz. Považujeme za ně počet svislic, čili Frodo → Drogo & Primule → Fosko & Rubina → Largo & Tanta → Balbo & Beryla → Ponto & Mimóza → Růžena & Hildigrim → Peregrin. Celkem 7 meióz, čili r = 2 × (½)7. Koeficient příbuznosti Froda a Pipina je 0,0156. Jiná je situace u výpočtu příbuznosti Charlese Darwina a Francise Galtona (obr. 3). V jejich případě mají pouze jednoho společného předka a jejich r je 0,0625.

Obrázek 2: Pomůcka pro výpočet příbuzenského koeficientu r na příkladu rodokmenu Froda Pytlíka (http://www.prstenmoci.wz.cz/rodokmen.jpg). V každém případě je ale libovolný jedinec nejpříbuznější sám se sebou a proto by měl v prvním případě hájit vlastní zájmy. Jak údajně prohlásil Haldane:

21


„položil bych život pro více než dva bratry, více než čtyři nevlastní bratry, nebo pro více než osm bratranců“. S takovými situacemi se ale člověk v životě moc často nesetkává. Samozřejmě většina jedinců se nepídí po tom, kdo je jejich příbuzný a kolik s ním sdílejí genů. Velmi dobrým vodítkem nám může být emocionální blízkost. Například při výzkumu incestu, čili pohlavního styku s pokrevnými příbuznými, bylo zjištěno, že míra odmítání pohlavního styku souvisí spíše s dobou, po kterou spolu daní jedinci vyrůstali – lidé blízcí po dlouho dobu v dětství, byli jako sexuální partneři méně žádoucí (Korchmaros & Kenny 2001). Tato hodnota většinou velmi dobře koreluje s vlastní příbuzností, koho znáš od dětství a trávil jsi s ním spoustu času, na toho buď hodný – je to pravděpodobně tvůj příbuzný.

Obrázek 3: Pomůcka pro výpočet příbuzenského koeficientu r na příkladu rodokmenu Ch. Darwina a jeho bratrance F. Galtona. Kolečka označují ženy, čtverce muže, pootočené čtverce osobu nejasného pohlaví či mrtvě narozené dítě. Intenzita výplně údajně odpovídá míře „vědeckých schopností“, černé označují osoby s brilantním intelektem, šedé osoby s úspěchy na vědeckém poli (http://www.dhushara.com/book/socio/ped.jpg). Mnohem komplikovanější situace nastává u živočichů s haplodiploidním systémem pohlaví. Mezi ně patří sociální blanokřídlý hmyz. U těchto druhů jsou samice (královna a dělnice) diploidní a samci (trubci) jsou haploidní. Královna se páří pouze jednou v životě a to s 14-20 samci, jejich sperma v těle smíchá a pak celý život šetrně hospodaří s uloženými spermiemi. Vajíčka jsou oplozována během kladení, z oplozených se líhnou samice, z neoplozených se líhnou samci. Každá dělnice tak sdílí se svou matkou polovinu jejich genů. Z tohoto důvodu není příbuznost sourozenců (sester) 50%, jako u většiny druhů živočichů, ale něco

22


málo přes 25 % (25 % od matky a pouze s pravděpodobností 1 : 14-20 dalších 25 % od otce). Na první pohled to vypadá, že by každá dělnice udělala lépe, kdyby produkovala vlastní potomstvo, se kterým by byla příbuznější, než se svými sestrami (Ridley 2000). Nicméně vzhledem k její výživě v larválním stádiu není schopna oplodnění, proto by produkovala pouze trubce. Samozřejmě i trubci jsou potřeba pro napáření mladých královen, v zájmu dělnic by proto bylo trubce produkovat. Nejvýhodnější je nechat pářit mladé královny (tj. sestry) se svými syny (50% příbuznost), méně výhodné je nechat je pářit se svými bratry (25% příbuznost) a nejméně výhodné je nechat pářit mladé královny se svými synovci (syny jiných dělnic, příbuznost nižší než 25 %). Z toho důvodu se včelí dělnice drží navzájem v šachu a přestože se pokouší klást do pláství i svá vajíčka, navzájem si je pečlivě odstraňují. Ponechávají pouze vajíčka označená pachovou značkou královny. Relativní komplikovanost genocentrického pohledu na altruistické chování je příčinou častého nepochopení. Příkladem může být citát z práce o prosociální orientaci jedince (Kusák 1994, s. 66): „Sklon pomáhat příslušníkovi svého druhu je diktován instinktem, který je odpovědný za přežití druhu… Ani sociobiologové se však neshodují v tom, jak se příslušná dispozice dostává do genetické výbavy příslušníků daného druhu. Poukazuje se přitom na skutečnost, že ti z nich, kteří jednají ve prospěch druhých, jsou vystaveni daleko většímu riziku (jedinci signalizující ostatním blížící se nebezpečí hynou mezi prvními), ale také na to, že jsou to často ti, kteří nejsou nositeli genetických informací (např. trubci u včel)“. Trubci samozřejmě nositeli genetické informace jsou (jako každý organismus). Pokud měl autor na mysli dělnice, které se samy běžně nemnoží, zcela opomenul skutečnost, že všechny geny, včetně toho hypotetického pro altruismus, získaly od své matky, která se rozmnožování věnuje po celý život. Gen pro altruismus v těle královny se tudíž nemusí manifestovat a projevuje se až v jejím potomstvu. Jiné obecně známé chování vydávané za příklad zbytečného riskování ve prospěch svých příbuzných je varování okolí před predátorem. Údajně by bylo pro jedince, který zahlédl nebezpečí, mnohem bezpečnější, kdyby se nenápadně vytratil. Přesto u řady skupinově žijících druhů se vyskytují tzv. strážci, kteří namísto shánění potravy vyhlížejí nepřítele. Poté, co byla na tuto problematiku u 23


surikat zaměřena pozornost výzkumníků, se zjistilo, že nehlídají pouze příbuzní jedinci, ale i nepříbuzní imigranti a hlavně, že hlídají převážně ti, kteří jsou nasycení. Zdaleka neplatí, že by strážci svým hlídkováním drasticky zvyšovali riziko svého spatření, drželi stráž převážně v bezpečí, tj. nedaleko své nory (Clutton-Brock et al. 1999). Surikaty vesměs upozorňovaly na predátory, kteří o jejich skupině již věděli, eventuelně se k ní blížili. Onen varovný signál tedy není určen (pouze) ostatním členům smečky, ale (převážně) přímo predátorovi (Zrzavý 1999). Upozorňuje ho, že potenciální kořist o něm ví, nenechá se zaskočit a tudíž je velmi nepravděpodobné, že bude ulovena. Surikaty se tedy nijak svým „hlídacím“ chováním pro další jedince neobětují, hlídají prostě samy sebe. Celá řada podobných případů domnělého altruismu se po bližším přezkoumání ukazuje jako čistě sobecké chování. Tyto případy zřejmě nepatří mezi příbuzenský altruismus, dostáváme se tak k jiné kategorii.

2.2. Reciproční altruismus Teorie recipročního altruismu se týká situací, kdy jeden osoba pomáhá druhé s vyhlídkou, že tato jí pomoc posléze oplatí. Celistvě jako první tuto teorii formuloval Trivers (1971). Základním kamenem recipročního altruismu je tzv. teorie her s nenulovými součty (Axelrod 1984). Teorie her se začala v evoluční biologii využívat od 60. let XX. století. Představit si je můžeme na klasickém příkladu Vězňova dilematu. Představme si, že dva obžalovaní jsou předběžně zadrženi. Jsou obžalováni z několika méně závažných činů, ale jsou (oprávněně) podezřelí ze spáchání velkého zločinu. Každý sedí v jedné cele. Na jejich výpovědi závisí výše trestu: pokud budou oba dva „zatloukat“, zločin jim nebude prokázán a vyváznou jen s podmínkou za méně závažné činy. Každý je však vybídnut ke spolupráci s obžalobou – když podá důkazy o vině svého kolegy v případě zločinu, vyvázne na oplátku s čistým rejstříkem. Pokud se oba zradí navzájem, budou potrestáni oba, nicméně jejich trest bude nižší, než kdyby byl usvědčen jen jeden z nich (obr. 4). Každý z nich je v pokušení zradit svého kolegu, protože se nedá spoléhat, že sám nebude zrazen. Nejlepší by sice bylo spolupracovat, ale pořád je lepší si odsedět 3 roky, když se usvědčíme navzájem, než se nechat napálit a pykat sám za oba. Za podobné modelové situace je nejlepší nespolupracovat. Asymetrie mezi cenou a ziskem je základní podmínkou pro dilema. 24


Obrázek 4: Příklad vězňova dilematu (upraveno podle Dawkins 1998). Pokud se však do hry zavede prvek opakování (v klasickém vězňově dilematu těžko představitelná, ale hra se převede například na získávání peněz), nejlepší strategií je tzv. půjčka za oplátku (tit for tat). Nejvýhodnější je udělat na začátku vstřícný krok a v dalších kolech opakovat tah spoluhráče. Pokud se totiž sejdou dva hráči s touto strategií, vede to ke kooperaci. Samozřejmě tato spolupráce funguje v neanonymním prostředí, čili u jedinců, kteří jsou schopni si zapamatovat, komu pomoc předtím poskytli. Na subhumánní úrovni se s takovýmto způsobem chování můžeme setkat již u některých letounů (Chiroptera). Například upíři obecní (Desmodus rotundus) se živí krví velkých savců. Ne každý večer jsou však všichni jedinci úspěšní při pátrání po kořisti, proto v případě úspěchu vypijí krve co nejvíce. Ti neúspěšní pak žebrají o potravu u těch úspěšných a ti jí část vyvrhnou. Ve většině případů se takto chovají ke svým potomkům (cca 70 %), přesto se pravidelně vyskytuje i dar krve nepříbuznému jedinci (Wilkinson 1984). I u upírů je zavedena asymetrie ceny a zisku. Stejné množství může pro sytého upíra znamenat malou oběť a pro vyhladovělého záchranu života. Pro opakované vězňovo dilema je navíc podstatná podmínka neanonymity – a ta se u upírů podařila prokázat taky (Wilkinson 1984). V zajetí ve smíšené skupině upíři přednostně darovali krev svým známým před upíry z původně jiné populace a odmítali tak nakrmit ty jedince, kteří jim sami dříve odmítli pomoci. 25


Sdílení potravy je obecně známé u řady dalších druhů živočichů, nejtypičtější je u smeček různých druhů šelem, převážně psovitých. Úspěšnost osamělého lovce je podstatně nižší, než když se mohou jedinci ve štvaní kořisti střídat (Bekoff & Wells 1980). Se spravedlivým dělením o potravu souvisí i pocit nespravedlnosti (jakési proto-morální cítění) u malp hnědých (Cebus apella) (Brosnan & de Waal 2003). Žetony byly s opicemi vyměňovány za jídlo. Když jedna opice dostala za žeton okurku, druhá, která výměně přihlížela, ji také za žeton přijala. V případě, že první dostala hrozen, a druhé byla nabízena „jen“ okurka, druhá opice odmítala okurku přijmout. Nerovnost nabídky bývá často studována pomocí takzvaných ultimátních her. Ve hře vystupují 2 hráči – diktátor a příjemce. Diktátor dostane jistý finanční obnos a jeho úkolem je libovolnou část nabídnout příjemci, který ví, kolik peněz dostal. Pokud příjemce je ochoten nabídku přijmout, peníze si ponechají dle diktátorova dělení. Pokud ji však odmítne, peníze nezíská nikdo. Průměrná nabídka a přijatá částka je mírně pod polovinou oné částky (Ruffle 1998, Bohnet & Frey 1999). Tato situace je sice velmi častá, nikoliv však univerzální (Henrich et al. 2001), na míru sociální spravedlnosti má významný vliv kultura. Zajímavý je i vliv pohlaví diktátora na jeho štědrost. Darwinův názor, že ženy jsou méně sobecké (Darwin 1923; originál vyšel v roce 1874), byl potvrzen i experimentálně (Eckel & Grossmann 1998). Ženy jsou také sociálně citlivější, v diktátorských hrách narozdíl od mužů rozlišovaly výši nabídky podle pověsti příjemce (špatný × dobrý člověk), muži své zásady neměnili (Eckel & Grossmann 1996b). Reciprocita však nemusí počítat s „oplácení stejnou mincí“, jak trefně poznamenává Zrzavý (Zrzavý et al. 2004), pozváním dívky na večeři muž nechce docílit, že ona jeho příště také pozve. Poskytování sexu za potravu není ostatně známo jen u člověka a šimpanzů bonobo (de Waal 1995), ale i u hmyzu (Boggs 1995). V řadě případů lze altruistický akt chápat jako jakousi investici, která se zúročí až časem. Tím se dostáváme k dalšímu typu altruismu.

2.3. Altruismus jako signál V řadě případů se ve světě zvířat setkáváme se situacemi, kdy jedinci pomáhají v situaci, kdy je vyhlídka na oplátku dosti nejistá. Příkladem mohou být například 26


tzv. pomocníci (angl. helpers). Vyskytují se u mnohých druhů živočichů (ryby, ptáci i savci), které se starají o potomstvo. Jednou z příčin tohoto chování je zřejmě nedostatek míst vhodných k výchově vlastního potomstva (Bergmüller et al. 2005). V podmínkách, kdy okolo není mnoho vhodných míst k vlastnímu zahnízdění, je vhodnější pomoci rodičům s výchovou svých sourozenců a tím napomoci šíření svých genů. Tento přínos byl prokázán u mlynaříků dlouhoocasých (Aegithalos caudatus), u kterých hnízdní pár často přijde o celou snůšku (např. ji sežere predátor). V této situaci ptáci pomáhají jinému hnízdnímu páru, často příbuzným, společně lépe vykrmí mláďata a zvýší tak pravděpodobnost jejich přežití (Hatchwell et al. 2004). Pomocníci se však občas vyskytují i mezi nepříbuznými jedinci. V těchto případech zde pravděpodobně zůstávají proto, že okolní prostředí je nepříznivé (např. nedostatek potravy), kdežto teritorium hnízdícího páru poskytuje sdostatek zdrojů i jim. Cenou, kterou však hnízdícímu páru musí platit, je pomoc s krmením potomstva. Je to jakási forma nájemného (pay-for-stay) a cena za pomáhání s krmením je nižší, než náklady na obtíže spojené s vyhnáním z teritoria (Hamilton & Taborsky 2005). Dalším významným důvodem, proč pomáhat někomu jinému s výchovou potomstva, je cena zkušeností. Zkušené samice mají vyšší reprodukční úspěch než samice nezkušené, pokud tedy nemohou samy hnízdit, udělají lépe, když budou pomáhat jiným samicím (Komdeur 1996). K pomáhání se ptáci uchylují i z toho důvodu, že jim tato činnost pomůže zvýšit pravděpodobnost na získání partnera (Sherley 1990). Partnerem jim přitom mohl být buď přímo vychovaný potomek, nebo jiný pomocník, nebo přímo ovdovělá samice, které mladý samec pomáhal (Trivers 1972, Reyer 1990 in Zahavi & Zahavi 1997). V některých případech ovšem o altruismu řeč být nemůže – to pokud domnělý altruistický pomocník v zápětí po tom, co se usadí v cizím teritoriu a začne pomáhat, vyžene původního člena hostitelského páru stejného pohlaví a spáří se s tím zbývajícím. V těchto případech se altruismus uplatňuje coby signál. Signalizovány mohou být dobré geny a/nebo hendikep. Samec, který se dokáže celou hnízdní sezónu věnovat krmení cizích mláďat je jistě šikovný a dokáže se postarat i o vlastní potomstvo. U timálií (Turdoides squamiceps) pomocníci soutěží o to, kdo bude pomáhat (Zahavi 1995), starší ptáci brání mladším v pomáhání, respektive

27


dominantnější brání podřízeným, dokonce občas z nouze nutí potravu i jiným dospělým (Zahavi & Zahavi 1997). Jistě i výhra v takovéto soutěži je signálem dobrých genů a jelikož je pravděpodobné, že více příslušníků má dobré geny, míra hendikepu může určovat toho nejlepšího. Takový signál je namířen vůči příslušníkům stejného druhu, respektive přímo vůči případným sexuálním partnerům. Signalizuje jim: „podívej, jak jsem dobrý – můžu si dovolit dělat takové nákladné a pro mne nevýhodné činy!“. Takovýmto činem je údajně i nediskriminace mláděte kukačky vránami. Vrány podle této interpretace ponechávají mládě kukačky v hnízdě proto, že vyvést mládě kukačky je nákladné a skutečnost, že toho dosáhli, zvyšuje jejich prestiž v očích partnera a snižuje riziko, že je partner opustí (Yom-Tov 1989 in Zahavi & Zahavi 1997). Tyto teorie jsou však diskutabilní a jsou zpochybňovány (Wright 1997) i přes existenci různých modelů, které možnost uplatnění altruismu jako signálu dokazují (Roberts 1998, Lotem et al. 2003). Podstatou signální teorie je obtížná falzifikovatelnost hendikepu. Signál musí být skutečně nákladný, aby byl věrohodný. Příkladem málo nákladných a proto nevěrohodných signálů jsou inzeráty v rubrikách on hledá ji, kde se vyskytuje řada (téměř) abstinentů, nekuřáků, pohledných, slušných, sympatických a přesto nezadaných mužů. Mnohem nákladnější signály inzerující kvalitu samce jsou například velikost paroží u jelenů, velikost ocasu u pávů, tělesná symetrie atp. Není nepravděpodobné, že altruistické chování je takovýmto typem signálu také. Dokonce by mohlo být i výrazně lepším signálem než třeba délka ocasu, protože dlouhý ocas překáží po celý život, zato v nepříznivých podmínkách lze altruistické chování nahradit chováním sobečtějším (Zrzavý et al. 2004). Skutečnost, že altruistické chování může být signálem, jehož obsahem je jiná informace, je možno demonstrovat na existenci tzv. potlačů u Kwakiutlů a dalších indiánských kmenů na americkém severozápadě. Jednalo se o systém vyměňovaných darů, souvisejících s pojmy úvěru, termínu a cti (Mauss 1999). „Ve všem, co indián podniká se spoléhá na pomoc přátel. Slibuje, že jim tuto pomoc později splatí. […] slibuje, že jim vrátí hodnotu půjčky i s úrokem. Indián nemá písmo, tak transakce probíhá veřejně, aby jí dodal záruky. Nadělat si dluhy na jedné straně, zaplatit dluhy na straně druhé – to je potlač. […] indián, který pozve své přátele a sousedy na velký potlač, kde zdánlivě promrhá veškeré plody své

28


mnohaleté práce, sleduje dvě věci, jimž nelze upřít, že jsou moudré a chvályhodné. Jeho prvním cílem je splatit dluhy. […] Druhým cílem je umístit plody své práce tak, aby z nich vytěžil co největší zisk pro sebe i své děti. Ti, kdo o této slavnosti dostanou dary, je berou jako půjčku, již použijí ve svém současném podnikání, ale po několika letech ji musí vrátit dárci či jeho dědicovi.“ (Boas 1898 in Mauss 1999). Mezi kmeny, rody a rodinami probíhaly potlače většího rozsahu, kde spotřeba a ničení neznaly mezí. Osobní prestiž náčelníka a jeho kmene byla spjata s utrácením a s důsledností, s jakou museli i s úrokem vracet přijaté dary. Bylo nutno přeměnit v dlužníky ty, kteří mu/jim byli zavázáni a tak je touto cestou pokořit. Povinnost důkladně oplácet byla bezpodmínečná, neoplacené dary byly připomínány a vyčítány. Trestem za porušení povinnosti oplácet byla nejen ztráta tváře, ale i otroctví vůči dluhům. Povinností bylo nejen dary dávat, ale je i přijímat, přestože se tím člověk či kmen zavázal k oplácení. Nepřijetí daru bylo považováno za přiznání porážky, neschopnosti dar posléze oplatit. V některých případech se na potlačích ani nedávaly dary, ale vše se ničilo, aby vznikl dojem, že „organizátor“ ani nechce, aby mu někdo něco vracel – pálilo se velké množství tuku, přikrývky (přikrývky byly platidlem), domy, ničily se nejcennější měděné předměty. Toto chování bylo účastníky popisováno jako válka majetku. Probíhalali takováto směna s vyhlídkou na okamžitý zisk, byla předmětem opovržení. Nebylo možné se přiznat, že se počítá s oplacením. Okázalostí se získávají soupeři, či nepřátelé (Benedictová 1999). Podobných společností založených na závazcích vůči dárci je vícero, relativně časté jsou v Oceánii. Například příslušníci kmene An na Guamu (Mikronésie) v diktátorských hrách nabízeli průměrně 58 % částky a příjemci tyto nabídky odmítali. Zdůvodňovali své odmítnutí jako obranu před vnucováním podřízené role (Henrich et al. 2001). Možnost, že altruismus může působit jako hrozba, zmiňuje Zahavi (1995) i u timálií. Jinými příklady prestižního chování jsou například přitloukání se na kříž, coby způsob oslavy velikonoc na Filipínách, či závody mladíků v automobilech ve filmu „Pomáda“. Podobně bizarní příklady prestiže nemusíme hledat jen na opačných koncích světa, hendikepovou teorii můžeme uplatnit i při vysvětlení chování mladíků, kteří se seznamují s účinky alkoholu či cigaret (Diamond 2004). Velmi často nad sklenicí piva sklouzne hovor k tomu, kdo, kdy, kde a kolik toho

29


vypil a jak se opil či neopil. Vlastní konzumace alkoholu může souviset s jinými psychickými predispozicemi, ale inzerce vlastních výkonů vychází z hendikepové teorie. Podstatou výroků „to už musí být člověk nějaký pašák a vydělávat spoustu peněz, aby dokázal vypít tolik chlastu a ještě tak často“ nebo „to musí mít velmi zdravý organismus, když ještě žije“ je však skutečnost, že daný jedinec je „v civilu“ schopen fungovat na podobné příčce společenského žebříčku jako hodnotitel. Pokud alkohol u daného člověka způsobí pokles na společenském žebříčku, jeho prestiži to příliš nepřidá – opilec, ležící dennodenně na ulici v kaluži zvratků a/nebo moči, obdiv nebudí. Okázalost vytváří prestiž, lidé dávají na odiv věci či vlastnosti, jejichž vlastnictví je nesamozřejmé, což souvisí s věrohodností tohoto signálu. Jiným příkladem může být text slovenské písně „Plesový marš“: „… dnes je dnes a dnes je ples, na granda hráš sa dnes, a čo bude zajtra – to tak vedieť, asi zaplačeš... za kaviár a za šampanské pol výplaty dáš, za kaviár a za šampanské, ukážeš svetu, že na to máš ...“ (hudba J. Strauss st., text D. Mikletič, zpěv R. Müller). V anglické literatuře je tento koncept altruismu znám pod termíny reputation (Alexander 1987) či prestige (Henrich & Gil-White 2001). Mít dobrou pověst je výhodné, protože nám to otevírá vícero možností dostat se do výhodných sociálních interakcí (laický doklad poskytlo několik známých osobností v jednom zábavném televizním pořadu, když se shodlo na tom, že známosti jsou pro úspěch důležitější, než schopnosti, znalosti, či vzdělání). Jinými slovy, s dobrou pověstí máme vícero příležitostí vstupovat s ostatními lidmi do her s nenulovými součty. Součástí dobré pověsti je nejen snaha prezentovat dobré geny (přímo, či formou hendikepu), jako je vlastnictví drahých věcí, módních výstřelků a podobně, ale (převážně) obecné povědomí o tom, že je užitečné a přínosné s daným člověkem kooperovat, ať už jako se sexuálním partnerem, koaličním partnerem a nebo potenciálním nepřítelem (Fehr & Fischbacher 2003). Prestižní vlastnosti tedy nemusejí souviset jen s majetkem. Častěji prestiž získávají lidé skromní, pokorní, pracující pro „obecné blaho“. Akceptování prestiže osoby je projevem úcty a úcta nemusí být vázána jen na dominantní osoby. Podstatou jejich prestiže je hodnověrnost jejich chování a jejich ochota pomáhat. Takoví lidé jsou váženi a jejich prestiž se šíří mezi lidmi nápodobou (Henrich & 30


Gill-White 2001). Lidé si totiž zjišťují ve svém okolí informace o dalších lidech a nechávají se názory jiných ovlivnit. Důležitější aspekt však je, že je kopírováno i chování vzorů, právě pro možnost, že se tímto způsobem dá získat uznání okolí (Henrich & Boyd 2001). Některé modely však jsou natolik nedostupné, že není možné kopírovat jejich chování, z toho důvodu probíhá ve společnosti jakási burza modelů, při níž si lidé vybírají vzory pro své chování podle podobnosti, dostupnosti jejich chování a v neposlední řadě podle jejich prestiže (Henrich & Gill-White 2001). S prestiží silně souvisí i reklama. Jedním z významných způsobů reklamy je v současné společnosti sponzoring či charitativní činnost, který také bývá předmětem výzkumu sociálních psychologů. Pokud charita ve své ročence uveřejňuje jména dárců a výši darované částky, vybere méně, než když si vytvoří kategorie podle výše daru a pak zveřejní jména v těchto kategoriích. Zároveň však dárci věnují částky, které se pohybují okolo spodní hranice této kategorie (Harbaugh 1996). Lidé dávají tolik, kolik je třeba pro „přijetí“ do co nejvyšší kategorie, a zároveň jen tolik, kolik je nezbytně nutné. Většina finančních darů v kategorii 500-999 $ se pohybovala mezi 500 až 550 dolary. Zároveň je však nutné dávat pozor, aby se dobrou pověstí nehonosil někdo, komu nepřísluší, druhou stranou dobré pověsti je tedy stíhání podvodníků. Stíhání podvodníků se věnuje řada lidí i profesionálně a existence (fungujícího) institucionalizovaného trestu je jedním ze znaků vyspělých demokratických společností. Jistě nás tedy nepřekvapí, že lidé mají predispozice k odhalování podvodníků. Pomocí tzv. Wasonova testu (viz např. Ridley 2000) bylo ukázáno, že lidé mnohem lépe řeší logické hádanky v případě, když jsou jim předloženy jako odhalování podvodníků, než když jsou prezentovány abstraktně. Trestání podvodníků je dokonce také altruistickým aktem, protože vykonavateli trestu nepřináší žádný prospěch, kromě pocitu uspokojení. Lidé jsou dokonce ochotni obětovat peněžní částky „jen“ proto, že tím potrestají podvodníka (Fehr & Gächter 2002).

Z toho

důvodu

ve

společnostech,

kde

jsou

trestáni

podvodníci,

se podvodníků vyskytuje méně. Tento tlak na podvodníky však zároveň souvisí s ostrakismem, s hlídáním pravidel a vyrovnanosti reciprocity. Tento koncept se označuje termínem strong reciprocity (Fehr & Gächter 2002) a bývá využíván v modelech, zabývajících se skupinovou selekcí (Sober & Wilson 1998); skupiny,

31


ve kterých je vysoká frekvence altruistického chování a zároveň velký tlak proti podvodníkům, se mohou mít lépe, než skupiny bez altruismu a ostrakismu. Podvodníci se mohou vyskytovat nejen ve světě reklamy, ale i ve světě sponzoringu. Zvláště tehdy, když za získanou reklamu slíbí „platit“ později. Tímto způsobem jsou nedodržovány například volební sliby politických stran, či sliby vlády poslat pomoc obětem přírodních katastrof atp. (viz například interpelace poslance Janečka na 32. schůzi Poslanecké sněmovny Parlamentu 25.1.2001, dostupná na adrese http://milos.chytrak.cz/interpelace/32.php). Na snahu podvádět v hrách zaměřených na veřejný prospěch (public good) na rozdíl od nepřímých recipročních her má u lidí vliv anonymita (Semmann et al. 2004). Podvádět v recipročních hrách je nevýhodné, protože podvodník je hned potrestán. Naproti tomu, při investicích do veřejných statků se při zachování anonymity vyplatí podvádět a nechat investovat pouze spoluhráče – zisk se pak totiž dělí rovným dílem. Příkladem může být správa veřejného majetku; lidé z kmene Turkana krmili ovce větvemi akácií, které rostly na březích jezera. Stromy byly sice v komunálním vlastnictví jednotlivých vesnic, ale jejich využití se řídilo nepsanými, avšak přísnými pravidly. Za opakované porušení pravidel a krmení ovcí větvemi z akátů bez povolení rady starších hrozil trest smrti. Během jednoho ze suchých let se do prosperující situace vložila vláda a pomocí předpisů začala pastvu na stromech regulovat. V očích pastevců se tak jejich vlastnictví přeneslo z místních starších na vzdálenou vládu a celé pobřežní porosty byly nadměrnou pastvou zcela zničeny (Monbiot 1994 in Ridley 2000). Spontánně vznikající sociální normy v neanonymních společenstvích dokáží vytvářet vhodné prostředí pro vzájemnou „altruistickou“ kooperaci (Fehr & Fischbacher 2004).

32


3. Vliv anonymity situace na altruistické chování: výzkumná část 3.1. Výběr tématu Jedna z recentně přeložených učebnic sociální psychologie (pomineme-li řadu skript, věnujících se vybraným kapitolám) je kniha „Základy sociální psychologie“ od Nicky Hayesové (1998), lektorky sociální psychologie na britské Bradfordově univerzitě. V této knize je rozebírán experiment Lernera a Lichtmanové (Lerner & Lichtman 1968) zkoumajících ochotu studentek vybrat si v párovém testu méně atraktivní roli v závislosti na reakci druhé osoby. Hayesová jejich výsledky

použila

pro

„vyvrácení“

geneticky

deterministického

vysvětlení

altruistického chování: „Když byl výběr ponechán na respondentech, jen 9 % z nich si vybralo účast v experimentální skupině. […] Ale když jim bylo řečeno, že jejich partner je žádá, aby se šokům podrobili oni, protože se „strašně bojí“, 72 % respondentů s tím souhlasilo. Podíl altruistických rozhodnutí byl ještě vyšší, když jim bylo řečeno, že druhá osoba dostala možnost výběru první, ale rozhodla se, že to „nechá na nich“. […] Je tedy zřejmé, že vlastní zájmy nejsou jediným faktorem, který determinuje lidské chování. Většina respondentů se rozhodla „sobecky“, když neměla žádné další informace, ale když jim byly poskytnuty informace o partnerovi, nastala dramatická změna v povaze jejich volby. To svědčí o tom, že u většiny lidí stačí i malý podnět k tomu, aby jednali nesobecky. […] Dokonce i Milgram […] tvrdí, že naše první reakce na obtížnou situaci je spolupracovat, nikoliv soupeřit. Zdá se, že badatelé skutečně podceňují schopnost vzájemně spolu vycházet.“ (Hayesová 1998, s. 136-137). Ze zmíněné interpretace Dawkinsovy teorie je zřejmé, že s ní autorka není příliš důkladně seznámena, přestože v době, kdy knihu psala, již uplynulo 17 let od prvního vydání Dawkinsonova „Sobeckého genu“ včetně kapitol o reciproční altruismu a čtyři roky od druhého vydání s doplněnou kapitolou o teorii her. Popsaný experiment byl i přes nešikovnou interpretaci výsledků zajímavý a stal se inspirací pro tuto práci. Do experimentu jsme však zavedli další proměnnou – anonymitu mezi účastníky.

33


3.2. Design a výsledky výzkumu Lernera a Lichtmanové Výzkum Melvina J. Lernera a Rosemary R. Lichtmanové byl zaměřen na vliv vnímaných norem na postoje a altruistické chování k závislému okolí. Výzkum byl prezentován pokusným osobám jako experiment zkoumající párové asociativní učení. Jako pokusných osob bylo využito 140 vysokoškolských studentek, které se účastnily experimentu dobrovolně, coby jednoho z požadavků k úspěšnému absolvování kurzu. Dvojice studentek byla uvedena do laboratoře, kde jim byla prezentována funkce tzv. paměťového bubnu (memory drum) a zařízení pro udělování elektrošoků (upevnění elektrod na zápěstí). Intenzita elektrošoků byla popsána jako „bolestivá, ale bez nebezpečí trvalých následků“. Dále jim bylo řečeno, že jedna z nich bude podrobena pokusu s negativním podmiňováním a druhá bude testována jako kontrola, bez elektrošoků. Každá dívka pak napsala číslo a bylo jí sděleno, že podle srovnání s tabulkou náhodných čísel jí posléze připadne či nepřipadne možnost zvolit si roli v experimentu. Druhé dívce bude přidělena opačná role. Pak byly odvedeny do oddělených čekáren. Tam bylo každé sděleno, že její číslo ji opravňuje zvolit si roli v experimentu. Také jim zde byly sděleny další informace, podle varianty experimentu. Když si dívka zvolila roli, bylo jí předloženo k vyplnění několik škál, které jí umožnily popsat atraktivitu druhé dívky a atraktivitu průměrné

vysokoškolačky.

Poté

byla

dotazována

na

pociťovanou

míru

zodpovědnosti za rozvržení experimentu a vyplnila i škály zachycující její pocit spokojenosti-nespokojenosti

a

klidu-úzkosti.

Na

závěr

byly

s dívkou

prodiskutovány důvody její volby, vnímané motivy chování druhého subjektu a byla informována o pravé podstatě experimentu. Její případné dotazy jí byly detailně zodpovězeny. Varianty experimentu Po uvedení do oddělených čekáren a po sdělení, že mají možnost volby role v experimentu, nicméně před jejich rozhodnutím, byly dívkám v jednotlivých variantách sděleny odlišné informace, které měly mít vliv na jejich volbu. 1) Vlastní zájem. Dívce bylo pouze sděleno, že jí napsané číslo umožňuje volbu, že si má vybrat roli v experimentu a druhé dívce bude přidělena opačná role.

34


2) Laskavý akt. Dívce bylo sděleno, že sice možnost výběru připadla druhé dívce, ale když tato byla dotázána na svou volbu, tak chvíli váhala, pak se zdráhala rozhodnout a možnost volby přenechala jí. 3) Žádost o pomoc. Dívce bylo sděleno, že jí připadla možnost volby, a také, že druhá dívka jí vzkazuje, že se skutečně bojí a že by ráda byla v kontrolní skupině. Pak jí bylo řečeno, že rozhodnutí samozřejmě záleží na ní. 4) Vynucovaný laskavý akt. Subjektu byla popsána situace, kdy druhá dívka říkala, že by bylo lepší, kdyby od ní (tj. od subjektu) dostala přiděleny elektrošoky rovnou, nezávisle na nějakých náhodných číslech, protože je jasné, co si vybere. Kdyby ale byla hodná, měla by si vybrat sama elektrošoky. Pak jí bylo řečeno, že rozhodnutí samozřejmě záleží na ní. 5) Vynucovaná žádost o pomoc. Subjektu bylo řečeno, že druhá dívka, když se dozvěděla, že nemá možnost volby, byla rozrušená a chtěla být v kontrolní skupině. Údajně říkala, že nepočítala s možností dostávat elektrošoky, a že se experimentu nebude účastnit, pokud jí budou elektrošoky přiděleny. Experimentátor dívce dále řekl, že kdyby jí to nevadilo, že by si měla vybrat elektrošoky a druhou dívku nechat v kontrolní skupině, s tím, že konečné rozhodnutí záleží samozřejmě na ní. 6) Kontrolní skupina. Oběma dívkám bylo sděleno, že budou v kontrolní skupině. Hlavním výsledkem experimentu byla odlišná frekvence volby elektrošoků (altruistický akt) a odlišné hodnocení atraktivity druhé účastnice pokusu dle varianty experimentu (tab. 1). Z uvedeného je vidět, že velmi vysokou ochotu zachovat se altruisticky projevovaly dívky v páté variantě experimentu, v situaci, kdy hrozila možnost svou volbou de facto znemožnit experiment. V této situaci byly také pociťovány nejnegativnější pocity vůči druhé pokusné osobě. Dosti vysoká ochota vybrat si elektrošoky byla i v situacích, kdy se druhá dívka bála – ať už vlastní volby nebo elektrošoků (varianty 2 a 3). Také byla zjišťována zodpovědnost za zvolenou roli v experimentu. Drtivá většina dívek po své volbě přiřazovala zodpovědnost za další osud sebe i druhé dívky sobě, kromě poslední varianty (vynucovaná žádost o pomoc), kde přisuzovaly zodpovědnost za

35


svůj osud i osud druhé dívky převážně druhé dívce (tab. 1). Nicméně v této variantě byl častější i pocit, že zodpovědnost za rozhodnutí má experimentátor. Z výsledků Lerner s Lichtmanovou vyvodili, že altruistické chování může být vyvoláno různými prostředky s následnými odlišnými postoji k závisející osobě. podmínky

atraktivita

zodpovědnost

vlastní zájem

-5,23

S

9,09

laskavý akt

-4,35

S

88,23

žádost o pomoc

-14,56

S

72,22

vynucovaný laskavý akt

-14,17

S

22,22

vynucovaná žádost o pomoc

-31,05

O, E

86,36

kontrolní skupina

% volby elektrošoků

0,82

Tabulka 1: Průměrné hodnocení atraktivity druhé osoby, procentuální zastoupení volby elektrošoků a pociťovaná zodpovědnost za svou roli v experimentu (podle Lerner & Lichtman 1968). Atraktivita průměrné studentky vysoké školy je 0. Zodpovědnost přiřazena: S – sobě, O – druhé dívce, E – experimentátorovi; zobrazeny varianty, jež volilo alespoň 30 % dívek.

3.3. Definice problému, cíle práce a hypotézy Naším předpokladem je, že altruistické chování, čili ochota zvolit si méně atraktivní roli v experimentu (elektrošoky), souvisí se snahou pokusné osoby získat prestiž před spoluúčastníkem. Pro prestiž je typické, že se ji lidé snaží získat častěji v situacích, kdy je pravděpodobné, že se s okolními lidmi ještě setkají, tj., kdy lze očekávat její pozdější zúročení. Z toho důvodu se domníváme, že ochota zachovat se altruisticky bude záviset na anonymitě situace, že v anonymní situaci budou respondenti méně ochotní zachovat se altruisticky. Cílem práce je: (1) zopakovat podstatnou část experimentu Lernera a Lichtmanové a zavést další nezávislou proměnnou do experimentu – anonymitu situace,

(2) zjistit,

zda

má

anonymita

situace

vliv

na

pravděpodobnost

altruistického chování. Nulové hypotézy zní (vysvětlení proměnných dále v textu): H1: Frekvence altruistického chování je nezávislá na variantě experimentu. H2: Frekvence altruistického chování je nezávislá na pohlaví respondenta. H3: Frekvence altruistického chování je nezávislá na verzi experimentu. 36


H4: Frekvence altruistického chování u naivních respondentů je nezávislá na verzi experimentu. H5: Frekvence altruistického chování u obeznámených respondentů je nezávislá na verzi experimentu.

3.4. Metody získávání dat a jejich analýzy Na základě analýzy modelového experimentu (Lerner & Lichtman 1968) byl naplánován design výzkumu s některými drobnými modifikacemi. V originálním

výzkumu

byly

dívkám

demonstrovány

pomůcky

pro

předpokládaný následující experiment a byly prováděny pohovory s dvěma dívkami najednou. Zopakovat výzkum za těchto podmínek nebylo proveditelné, jelikož nebyly k dispozici pomůcky (elektrody, paměťový buben) a nebylo možno zajistit simultánní pohovor. Zároveň bylo organizačně příliš náročné získat dostatek dobrovolníků pro tento typ experimentu. Z těchto důvodů a také pro minimalizaci vlivu osoby experimentátora na rozhodování pokusné osoby (udržení vysokého

stupně

anonymity

nejen

před

druhou

osobou,

ale

i

před

experimentátorem), byla zvolena dotazníková forma pokusu. Vzhledem k dotazníkovému průzkumu byly vypuštěny škály pro zjišťování atraktivity druhé osoby, jelikož tato byla pouze fiktivní. Pokusným osobám byl účel dotazníku zdůvodněn právě tvorbou časového harmonogramu pro obsazení laboratoře a vytipováním dvojic pokusných osob (příloha 1), z toho důvodu byly varianty experimentu pouze hypotetické a nebylo možno předkládat respondentům dotazníky k hodnocení atraktivity druhé osoby. Vzhledem k vypuštění zkoumání atraktivity byla zrušena kontrolní skupina. Ze stejného důvodu byly vypuštěny dotazníky zjišťující pociťovanou míru zodpovědnosti za volbu role v experimentu a škály pro zachycení pociťované spokojenosti-nespokojenosti a klidu-úzkosti, které nemají na studovanou problematiku vliv. Naproti tomu byla do experimentu zavedena nová proměnná – anonymita situace. Byly zhotoveny dva dotazníky, lišící se v popisu plánovaného experimentu v rozvržení dvojic. V anonymní variantě měly být dvojice tvořeny ze studenta Filosofické fakulty a studenta Přírodovědecké fakulty UP (předpoklad, že se navzájem neznají) a udržení jejich anonymity během experimentu. V neanonymní variantě měly být pro experiment využity dvojice spolužáků z jednoho ročníku a 37


oboru (navzájem se znají a budou se často potkávat). Anonymita pokusných osob ve vztahu k experimentátorovi byla zajištěna použitím číselných kódů, vytvořených z data narození či jiného oblíbeného data. Vlastní výzkum byl proveden na studentech navštěvujících ve školním roce 2004/05

předmět Srovnávací psychologie

(převážně studenti 1. ročníku

Psychologie na FF), předmět Úvod do biologie (převážně studenti 1. ročníku Mezinárodních rozvojových studií na PřF) a předmět Úvod do školního poradenství (převážně studenti 2. ročníku Psychologie na FF). Dotazník nevyplňovaly pouze ženy, ale i muži. Studenti vyšších ročníků nebyli do výzkumu zahrnuti vzhledem ke zvyšující se pravděpodobnosti „odhalení“ pravého záměru experimentátora během vyplňování dotazníků. Na začátku byl celé skupině sdělen důvod k vyplnění dotazníků (podklad pro přípravu a organizaci studia vlivu intenzity trestu na pozornost a krátkodobou paměť, viz příloha 1) a pak jim byl rozdán dotazník. Polovině studentů ve třídě byla rozdána anonymní verze (příloha 3), druhé polovině verze neanonymní (příloha 4), tato skutečnost byla držena v tajnosti (nenápadná výměna složek s dotazníky během rozdávání). Po vyplnění dotazníků byly tyto sebrány a rozdána druhá verze. Na vybrané testy bylo pečlivě poznamenáno, že se jedná o dotazník předložený jako první. Oba dotazníky studenti opatřili svým individuálním číselným kódem. Po jejich vyplnění a sebrání byl studentům sdělen pravý důvod vyplňování dotazníků, byli ubezpečeni, že nebudou kontaktováni pro žádný další experiment, byly jim zodpovězeny dotazy a byla jim nabídnuta (v případě potřeby) odborná pomoc Psychologické poradny pro studenty a zaměstnance UP (viz příloha 2). Celá procedura trvala cca 20 minut. Z vyplněných dotazníků byla vytvořena databáze, kde každá odpověď obsahovala závislou proměnnou odpověď (0, 1; kde 1 kóduje altruistický čin – volbu elektrošoků) a nezávislé proměnné variantu situace (1, 2, 3, 4, 5; dle otázky v testu, viz příloha 3 a 4), identita osoby (číselný kód byl pozměněn), pohlaví (F, M), verzi dotazníku (A, N; anonymní, neanonymní) a primárně předloženou verzi (A, N). Byly analyzovány všechny dotazníky dohromady, poté samostatně dotazníky předložené jako první (naivní respondenti) a pak samostatně dotazníky předložené jako druhé v pořadí (obeznámení respondenti).

38


Data byla analyzována pomocí generalizovaných lineárních smíšených modelů (logistická regrese, GLMM) v programu R (Ihaka & Gentleman 1996, freeware ke stažení na adrese http://www.r-project.org/). Závisle proměnná odpověď byla definována jako binární proměnná a do modelu vstupovala v transformované podobě do logitů (link function = logity). Jako fixní efekty byly do modelu zařazeny kategorické proměnné varianta, pohlaví a verze. Identita jedince byla

použita

jako

náhodný

efekt.

Parametry

byly

vypočítány

metodou

penalizovaného likelihoodu, který byl dál optimalizován pomocí Laplaceovy transformace 2. řádu. Signifikance fixních efektů byla testována z-testem. Nulové hypotézy byly zamítány na hladině významnosti 0,05.

3.5. Výsledky Celková ochota studentů vyplnit dotazníky byla vysoká, v první skupině pouze jeden student dotazník vyplnit odmítl (výsledné n = 15), ve druhé skupině dvě ženy odevzdaly jen jeden dotazník (výsledné n = 25) a ve třetí skupině jeden student použil na každý dotazník jiný číselný kód, nicméně tyto dotazníky byly přiřazeny k sobě na základě podobnosti písma a vzhledem ke znalosti celkového počtu osob ve skupině (n = 24). Celkem tedy byly získány dotazníky od 64 osob, a sice od 41 žen a 23 mužů. Pokud se vyhodnotily obě verze dotazníku od všech osob (64 anonymních vs. 64 neanonymních), byly sice signifikantní rozdíly mezi odpověďmi na jednotlivé otázky (varianty modelové situace, čili otázky 1 až 5; z = 2,344, p = 0,019), avšak mezi oběma verzemi dotazníku nebyly žádné výrazné rozdíly (z = 1,273, p = 0,203). Stejně tak nebyly signifikantní rozdíly mezi odpověďmi u mužů a žen (z = 1,141, p = 0,254). I přes nesignifikanci rozdílů mezi verzemi je patrné u většiny otázek, že v anonymní situaci byla ochota zachovat se k druhé osobě altruisticky nižší (obr. 5). Frekvence altruistických odpovědí v celkovém souboru respondentů však výrazně závisela na pořadí (tab. 2). Analýza byla provedena separátně pro naivní respondenty, tj. pouze pro odpovědi z prvních dotazníků (obr. 6A; 30 anonymních vs. 34 neanonymních; srovnej v tab. 2 tučně zvýrazněné sloupce, ve skupině dohromady verzi A v pořadí A-N s verzí N v pořadí N-A). Tyto rozdíly mezi odpověďmi v anonymní situaci a neanonymní situaci byly signifikantní (z = -2,154,

39


p = 0,031).

Adekvátně

byla

provedena

analýza

jen

pro

odpovědi

od

obeznámených respondentů, tj. pouze pro odpovědi z dotazníků předložených jako druhé v pořadí (obr. 6B). I v této situaci byly rozdíly mezi verzemi signifikantní (z = 3,421, p = 0,001). 90%

frekvence atruistických odpovědí anonymní verze

80%

neanonymní verze

70% 60% 50% 40% 30% 20% 10% 0% vlastní zájem

laskavý akt

žádost o pomoc varianta



Obrázek 5: Frekvence altruistických odpovědí (v dotazníku volba role pokusné osoby s elektrošoky) v závislosti na anonymitě situace; celkové zhodnocení všech dotazníků.

pohlaví pořadí verze

dohromady A-N

♂♂

N-A

A-N

♀♀ N-A

A-N

N-A

A

N

N

A

A

N

N

A

A

N

N

A

vlastní zájem

20

27

12

9

31

31

10

0

12

24

13

13

laskavý akt

30

27

12

9

23

31

0

10

35

24

17

8

žádost o pomoc

93

97

65

65

92 100 70

90

94

94

63

54


33

40

26

21

38

38

40

20

29

41

21

21


27

40

18

15

31

46

20

10

24

35

17

17

počet osob

30

34

13

10

17

24

Tabulka 2: Frekvence altruistických odpovědí (%) v experimentu v závislosti na pohlaví respondenta, pořadí dotazníku a jeho verzi. Tučně zvýrazněné sloupce konfrontují výsledky z dotazníků položených jako první (tzv. naivní respondenti). 40

Tuf: Altruismus – motivace nesobeckého chování A) frekvence atruistických odpovědí naivních respondentů 90%

anonymní verze

80%

neanonymní verze

70% 60% 50% 40% 30% 20% 10% 0% vlastní zájem

laskavý akt




B) frekvence atruistických odpovědí obeznámených respondentů 90%

anonymní verze

80%

neanonymní verze

70% 60% 50% 40% 30% 20% 10% 0% vlastní zájem

laskavý akt




Obrázek 6: Frekvence altruistických odpovědí v závislosti na pořadí dotazníku. A) naivní respondenti (výsledky z prvních dotazníků, z = -2,154, p = 0,031), B) obeznámení respondenti (výsledky z druhých dotazníků, z = 3,421, p = 0,001). Z uvedených odpovědí je zřejmé, že respondenti měli nezávisle na tom, zda první verze dotazníku byla anonymní či ne, tendenci chovat se v neanonymní situaci altruističtěji než v situaci anonymní. Stejně tomu tak bylo i u odpovědí z dotazníků vyplňovaných jako druhé. Nicméně i přes tento pattern, který se

41


promítl i do celkového vyhodnocení (obr. 5), byly silné opačné rozdíly mezi verzemi u prvních dotazníků – naivní respondenti s anonymními dotazníky byli signifikantně altruističtější než naivní respondenti s neanonymními dotazníky (obr. 6A). Shrnutí hypotéz: H1: Frekvence altruistického chování je nezávislá na variantě experimentu – zamítnuto (p < 0,05). H2: Frekvence altruistického chování je nezávislá na pohlaví respondenta – nelze zamítnout. H3: Frekvence altruistického chování je nezávislá na verzi experimentu – nelze zamítnout. H4: Frekvence altruistického chování u naivních respondentů je nezávislá na verzi experimentu – zamítnuto (p < 0,05). H5: Frekvence altruistického chování u obeznámených respondentů je nezávislá na verzi experimentu – zamítnuto (p < 0,01).

3.6. Diskuze Srovnání výsledků Lernera a Lichtmanové se získanými výsledky Pro konfrontaci získaných výsledků se studií původní byla vybrána pouze neanonymní verze, jelikož i v původní studii byly dvojice pokusných osob tvořeny spolužačkami z jednoho kurzu. Z tabulky 3 je zřejmé, že ve frekvenci altruistických odpovědí jsou u některých otázek významné rozdíly. Konkrétně u druhé varianty, tj. laskavý akt a u páté varianty, vynucovaná žádost o pomoc. Rozdíly u laskavého aktu jsou velmi pravděpodobně způsobeny odlišnou interpretací instrukce. V našem dotazníku není naznačeno, že by druhá osoba projevila obavy z volby a zodpovědnost za rozhodnutí předala respondentovi. Za těchto podmínek se de facto nejedná o laskavý akt takového druhu, jak ho chápali autoři původní studie. V jejich případě dívka pravděpodobně druhé osobě přiřazovala jednak strach z elektrošoků, jednak strach z rozhodnutí, které by přidělilo elektrošoky někomu jinému (kdo se jich může taky bát). Na takto pociťovaný strach byly zřejmě brány ohledy způsobující vyšší (resp. nejvyšší) frekvenci altruistických odpovědí. V našem dotazníku naopak byla prezentována 42


jako laskavý akt situace, kdy poskytovatelem laskavého aktu nebyl respondent, ale hypotetická druhá osoba. V tomto případě na něj naopak nebyly brány zvýšené ohledy a respondent se zachoval stejně jako v případě sledování vlastního zájmu. To je zajímavé hlavně proto, že instrukce byly pozměněny záměrně v duchu textu Hayesové (1998, s. 137, viz citace v této práci v kapitole 3.1.). Jak je zřejmé, Hayesová interpretovala výsledky originální práce způsobem, který neodpovídá skutečnosti; pokud jsme instrukce podali jí uvedeným způsobem, ochota zachovat se altruisticky se nezvýšila. varianty vlastní zájem

Lerner & Lichtman 1968

tento výzkum

9,09

11,76

laskavý akt

88,23

11,76

žádost o pomoc

72,22

64,71


22,22

26,47


86,36

17,65

Tabulka 3: Srovnání frekvence altruistického aktu (%) ve výzkumu Lernera a Lichtmanové (1968) s vlastními výsledky (pouze neanonymní verze). V páté variantě experimentu, tj. vynucované žádosti o pomoc, byl také shledán výrazný rozdíl mezi původní studií (Lerner & Lichtman 1968) a tímto výzkumem. V originální studii byly dívky výrazně ochotnější přistoupit na změnu pravidel a vyhovět nátlaku na ně vyvíjeném. Při bližším pohledu na původní výsledky však je možno vidět základní rozdíl mezi situacemi s nejvyšší frekvencí altruistických odpovědí (tab. 1). Ještě vyšší ochota zvolit si roli s elektrošoky byla ve druhé variantě – v situaci, kdy byl dívkou druhé osobě na základě instrukce experimentátora přiřazován strach z elektrošoků a strach z neohleduplného rozhodnutí. Zásadní odlišnost je však v hodnocení atraktivity této osoby – vynucování žádosti o pomoc bylo hodnoceno velmi negativně ve srovnání s pouhým projevem ohleduplných obav. Navíc se v původním článku v přepisu instrukce experimentátora můžeme dočíst, že jí bylo sděleno: „So I thought that since it didn’t matter to me, I’d just go ahead and let her be in the control group and put you in the shocks, if that’s all right with you.” (Lerner & Lichtman 1968, s. 229). Takto podanou instrukci je možno hodnotit jako jistou formu nátlaku, který však nevyhází od druhé dívky, ale

43


od experimentátora. Vzhledem k této instrukci a k získaným výsledkům lze usuzovat, že dívky se nechovaly altruisticky k druhé osobě, ale přímo k experimentátorovi (druhá osoba údajně trvala na své neúčasti v experimentu pokud nebude zařazena v kontrolní skupině). Lze se domnívat, že pod vlivem charismatu experimentátora a jeho autority (experimentátor byl přednášející a účast v experimentu podmiňovala absolvování kurzu) se dotyčná dívka rozhodla zachovat jinak, než by tomu bylo v jeho nepřítomnosti. Vliv autority na chování jedince byl studován v šedesátých letech Milgramem (Milgram 1963), který zjistil podobné ovlivnění rozhodování pokusné osoby pod vlivem experimentátora. I další recentní studie (např. Lord & DeZoort 2001, Brief et al. 2000, Turner 1993) podobně prokázaly, že lidé pod vlivem charismatické osobnosti anebo autority dokáží pozměňovat své chování (např. rasistické názory, Brief et al. 2000). Toto lze podpořit i skutečností, že v této variantě experimentu dívky častěji než v jiných variantách přiřazovaly zodpovědnost za rozvržení experimentu experimentátorovi (tab. 1). Právě z tohoto důvodu jsme pro náš výzkum zvolili dotazníkovou verzi, která minimalizuje působení experimentátora na pokusnou osobu, na rozdíl od Lernera a Lichtmanové, kteří v této studii zkoumali mj. vliv sociálních norem na altruistické chování. Zhodnocení vlivu pohlaví respondenta na altruistické chování V našem experimentu se nepodařilo prokázat vliv pohlaví na frekvenci altruistických rozhodnutí. Nelze vyloučit, že striktní vytváření smíšených dvojic, respektive dvojic z osob stejného pohlaví by přineslo jiné výsledky, neboť takovýto párový test vy odstranil vlivy interindividuální variability v chování. Podle výzkumu Nadlera et al. (1984) jsou sice ženy ochotnější než muži pomoc přijmout, ale muži jsou ochotnější přijmout pomoc spíše od ženy než od muže. Navíc jsou muži méně vnímaví k poskytnutí pomoci. Muži od mužů pomoc nejen neradi přijímají, ale i neradi nabízejí. Pokud je pomoc materiální, projevuje se při ní pattern, který má evolučně psychologické vysvětlení. V pokusech s diktátorskými (ultimátními) hrami nabízeli muži ženám velkorysejší částky než mužům (Saad & Gill 2001). Naproti tomu ženy nabízely druhé osobě stejné částky bez ohledu na pohlaví. Vysvětlení této skutečnosti vychází z předpokladu, že muži mají predispozici používat zdroje pro získávání

44


příležitosti ke kopulaci. Ženy tuto predispozici nemají. Bylo by zajímavé v dalším výzkumu zjistit, zda se tento předpoklad týká i nemateriální pomoci. Zhodnocení vlivu anonymity situace na altruistické chování V první řadě se věnujme zhodnocení celkového patternu, tak jak se projevil při hodnocení všech dotazníků (obr. 5) a při srovnání dotazníků jednotlivých osob (tab. 2). Lze vidět z grafu, že v anonymní situaci mají respondenti nižší tendenci zachovat se altruisticky než v neanonymní situaci. Výjimkou je situace ve druhé variantě, laskavý akt, kdy byly druhou osobou vybídnuty neohlížet se na okolí. V tomto případě se anonymita situace vůbec neprojevila. Zajímavé srovnání tato situace nabízí s variantou 1 (vlastní zájem), kdy respondenti v anonymní situaci projevovali nejmenší ochotu zachovat se altruisticky. Zjevně brali ohledy na druhou osobu ještě méně, než když byli výslovně vyzváni je nebrat (obr. 5). Tyto rozdíly, ač předpokládané, nejsou signifikantní. Signifikantní rozdíly jsou pouze při vyhodnocení dotazníků vyplněných obeznámenými respondenty. Zde tento pattern zapadá do předpokladu, který byl zjištěn opakovaně při jiných výzkumech. Například v situaci zachování anonymity v ultimátních hrách (Eckel & Grossmann 1996a), diktátoři nabízeli výrazně méně peněz, než v situaci, kdy spoluhráče viděli (jeho fotografii), či když věděli, že spoluhráč viděl je (Burnham 2003). Naproti tomu, příjemci odmítali vzít neadekvátní nabídku, pokud byla narušena anonymita. Pokud věděli, že diktátor nezná je a oni jeho, byli ochotni akceptovat i nižší částku. Podobně bylo prokázáno, že ochota investovat do reputace (zachovat se altruisticky) je vyšší, pokud je oprávněný předpoklad dalších interakcí mezi osobami (Semmann et al. 2004). Při udržení anonymity klesá ochota spolupracovat a brát ohledy na nároky ostatních. Podobnou skutečnost zjistil i Frohlich et al. (2001); pokud byly při ultimátní hře obě osoby v jedné místnosti, bylo mezi diktátory více velkorysých dárců. V případě oddělených místností mezi diktátorem a příjemcem bylo štědrých dárců méně. Přestože je patrná u respondentů korekce odpovědí v závislosti na verzi dotazníku – k neanonymním kolegům mají tendenci se zachovat altruističtěji – prvotní reakce na popsanou situaci je odlišná. U naivních respondentů se projevily rozdíly opačným směrem, tj. vyšší ochota zachovat se altruisticky byla vůči neznámým lidem než vůči svým spolužákům. Přestože je hladina významnosti 45


nižší než v případě obeznámených respondentů, jedná se o signifikantní rozdíly. O příčině této skutečnosti lze spekulovat. Náš předpoklad je, že prvotní reakce vůči spolužákům je rivalita. Jedná se o jedince na stejné sociální úrovni, se kterým v minulosti soupeřili o přijetí na vysokou školu a se kterým budou za několik let soupeřit o pracovní příležitosti. Navíc v dotazníku nebylo určeno, který přesně spolužák bude přiřazen k respondentovi. Nelze vyloučit, že si již stihli vůči některým spolužákům vytvořit averzi a nemínili by se k nim zachovat altruisticky. Naproti tomu se možná během dospívání naučili, že se mají vůči cizím potřebným lidem zachovat přátelsky. Tento předpoklad je však jen hypotetický. Bylo by zajímavé zjistit, jaké by byly výsledky, pokud by se zvýšil počet respondentů, 64 respondentů pro dvě varianty je minimální přípustný počet. Stejně tak by bylo přínosné zavést do experimentu ještě jeden dotazník, kde by měli respondenti možnost popsat své pocity během rozhodování. Zajímavá by také mohla být situace, kde by se v neanonymní verzi přímo vyskytovaly konkrétní osoby, nejen hypotetičtí spolužáci. A v neposlední řadě zůstává zajímavým problémem otázka rivality mezi vysokoškoláky, jistě by bylo přínosné provést experiment se studenty z oboru, o které je velký zájem a úspěšnost u přijímacího řízení je nízká, ve srovnání se studenty těch oborů, kam jsou přijímáni všichni zájemci. Tyto otázky jsou zajímavými náměty k dalšímu výzkumu.

3.7. Závěr výzkumu Výsledky výzkumu vlivu anonymity situace na pravděpodobnost altruistického chování mezi vysokoškolskými studenty ukazují že: 1) pravděpodobnost altruistického chování závisí na popsané situaci, tj. variantě experimentu; 2) není rozdíl mezi frekvencí altruistických odpovědí mužů a žen; 3) anonymita situace má vliv na pravděpodobnost altruistické odpovědi. Respondenti se chovají altruističtěji k neanonymní osobě, v celkovém hodnocení však tento vliv není signifikantní. Významný je tento rozdíl u obeznámených respondentů, naivní respondenti se naopak chovají více altruisticky k osobě neznámé.

46


4. Souhrn Altruismus je jeden z průsečíků zájmů věd společenských a věd přírodovědných. Z různých aspektů k němu přistupuje filosofie a klasická psychologie na jedné straně, na straně druhé neurologie, sociobiologie a evoluční psychologie. Zatímco filosofická a psychologická definice je založena na motivaci aktéra, evoluční definice altruismu, pod vlivem současného genocentrického mainstreamu, se zaměřuje na „užitečnost“ tohoto chování, čili na jeho přínos k přežívání či šíření svých genů (fitness). V principu lze v evolučních úvahách rozlišit tři základní kategorie altruismu. První kategorií je příbuzenský altruismus. V tomto případě je příjemcem pomoci někdo, kdo je s aktérem pokrevně příbuzný, kdo s ním tedy sdílí geny. Typickými příklady je péče o potomstvo, vyšší ochota pomáhat sourozencům, fenomén pomocníků (helpers), nepotismus, či společenství sociálního hmyzu. Druhou kategorií je reciproční altruismus. Aktér provádí altruistický čin s vyhlídkou, že jeho příjemce mu jej někdy oplatí. Reciproční altruismus je tak základem pro kooperativní chování, protože přináší výhody všem zúčastněným (tzv. hry s nenulovým součtem). Třetí kategorií altruismu, která navazuje volně na reciprocitu, je pojetí altruismu jako signálu. Aktér svým chováním ukazuje příjemci či okolí, že si může dovolit pomáhat, že má dostatek zdrojů. Příjemci tohoto signálu jsou potenciální sexuální partneři či společníci pro případnou spolupráci (aktér ukazuje, že se vyplácí s ním spolupracovat, že nepodvádí), eventuelně je určen potenciálním nepřátelům jako výhrůžka. S tímto pojetím souvisí teorie prestiže; jedinci, jimž je vykazována úcta, se často chovají altruisticky a jsou vzorem, respektive vhodným modelem k nápodobě. Další extrapolace takto pojímaného chování je jeho přijetí jako norma a ostrakizace jedinců, kteří se podle této normy nechovají (podvodníků). S altruistickým chováním, coby prostředkem získání prestiže v očích jeho příjemce, je spojena podmínka neanonymity aktérů. V anonymních situacích se v různých výzkumech zjistila nižší ochota spolupracovat, podílet se na společném zisku a zneužívat anonymity situace. Z tohoto důvodu jsme se rozhodli zopakovat jeden z klasických experimentů zaměřený na vliv situačních proměnných na altruistické chování, s doplněním další proměnné – anonymity.

47


Experiment byl proveden s vysokoškolskými studenty nižších ročníků (64 osob). Respondentům bylo sděleno, že experimentátor shání pokusné osoby pro svůj výzkum vlivu intenzity trestu na krátkodobou paměť. Proto po nich potřebuje vyplnit jednoduché dotazníky, které mu umožní experiment naplánovat, tj. vytipovat dvojice, z nichž jeden člověk bude pokusná osoba trestaná (s elektrodami) a druhý pouze pokusnou osobou kontrolní. Poté byli respondenti požádáni, aby vyplnili dva dotazníky, ve kterých jim byly popsány modelové situace (pět variant experimentu), kde byli dotazováni, jakou roli by si zvolili v případě různých reakcí druhé osoby. Varianty byly: vlastní zájem (bez ohledu na druhou osobu), laskavý akt (druhá osoba tvrdí, že „je jí to jedno“), žádost o pomoc (druhá osoba tvrdí, že se hrozně bojí elektrošoků), vynucený laskavý akt (druhá osoba apeluje na velkodušnost respondenta) a vynucená žádost o pomoc (druhá osoba se odmítá zúčastnit experimentu, nebude-li zařazena jako kontrola). Dotazníky měly dvě verze: anonymní (dvojice tvořeny studenty z různých fakult) a neanonymní (dvojice tvořeny spolužáky). Polovina respondentů dostala jako první anonymní verzi, druhá část verzi neanonymní. V souladu s předpoklady a s modelovým výzkumem byly výrazné rozdíly mezi jednotlivými variantami experimentu (p < 0,05). Oproti modelovému výzkumu byla odlišná frekvence altruistického chování v druhé variantě, která byla záměrně pozměněna v souladu s interpretací Hayesové (moderní učebnice sociální psychologie) a která tak její interpretaci vyvrací, a v páté variantě, kde se v původním výzkumu projevila poslušnost vůči experimentátorovi coby autoritě. Poznatky z modelového výzkumu byly rozšířeny o vliv anonymity situace na volbu respondenta. Tento vliv se však lišil mezi odpověďmi naivních respondentů (první předložené dotazníky) a odpověďmi obeznámených respondentů (dotazníky vyplňované druhé v pořadí). Naivní respondenti se častěji chovali altruisticky k neznámým osobám (p < 0,05), obeznámení respondenti se chovali altruističtěji k osobám neanonymním (p < 0,01). V celkovém hodnocení všech dotazníků se respondenti chovali o něco altruističtěji ke svým známým a na jejich rozhodnutí nemělo vliv jejich pohlaví. Snížení frekvence altruistického chování v anonymní situaci je známo i z jiných experimentů (shoda pro obeznámené respondenty), nižší ochota chovat se altruisticky vůči spolužákům možná souvisí se studentskou rivalitou, problém si tedy zaslouží další výzkum. 48


5. Literatura Alexander, R.D. (1987). The biology of moral systems. New York: Aldine de Gruyter. Aristoteles (1996). Etika Níkomachova. Praha: P. Rezek. Axelrod, R. (1984). The evolution of cooperation. New York: Basic Books. Baron, J. (2002). Rationality and illusion. Behavioral and Brain Sciences, 25: 252253. Barrett, L., Dunbar, R. & Lycett, J. (2002). Human evolutionary psychology. Hampshire, Great Britain & New York, USA: Palgrave. Bekoff, M. & Wells, M.C. (1980). Behavioral ecology of coyotes: social organization, rearing patterns, space use, and resource defense. Z. Tierpsychol. 60: 281-305. Benedictová, R. (1999). Kulturní vzorce. Praha: Argo. Bergmüller, R., Heg, D. & Taborsky, M. (2005). Helpers in a cooperatively breeding cichlid stay and pay or disperse and breed, depending on ecological constraints. Proceedings of the Royal Society, B, 272: 325-331. Blecha, J. et al. (1995). Filosofický slovník. Olomouc: FIN. Bohnet, I. & Frey, B.S. (1999). The sound of silence in prisoner's dilemma and dictator games. Journal of Economic Behavior & Organization, 38: 43-57. Boggs, C.L. (1995). Male nuptial gifts: phenotypic consequences and evolutionary implications. In S.R. Leather & J. Hardie (eds.), Insect reproduction (pp. 215-242). New York: CRC Press. Brázda, R. (1998). Úvod do srovnávací etiky. Praha: Koniasch Latin Press. Brief, A.P., Dietz, J., Reizenstein Cohen, R., Pugh, S.D. & Vaslow, J.B. (2000). Just doing business: modern racism and obedience to autority as explanations for employment discrimination. Organizational Behavior and Human Decission Processes, 81: 72-97. Brosnan, S. & de Waal, F.B.M. (2003). Monkeys reject unequal pay. Nature, 425: 297-299. Burnham, T.C. (2003). Engineering altruism: a theoretical and experimental investigation of anonymity and gift giving. Journal of Economic Behavior & Organisation, 50: 133-144. Buss, D.M. (1999). Evolutionary psychology. The new sience of the mind. Boston & London & Toronto & Sydney & Tokyo & Singapure: Allyn and Bacon. Cartwright, J.H. (2001). Evolutionary explanations of human behaviour. Hove, Great Britain & New York, USA: Routledge. Clutton-Brock, T.H., O'Riain, M.J., Brotherton, P.N.M., Gaynor, D., Kansky, R., Griffin, A.S. & Manser, M. (1999). Selfish sentinels in cooperative mammals. Science 284: 1640-1644. 49


Cumminsová, D.D. (1998). Záhady experimentální psychologie. Praha: Portál. Damasio, A.R. (2000). Descartesův omyl, emoce, rozum a lidský mozek. Praha, Mladá fronta. Darley, J.M. & Latané, B. (1968). Bystander intervention in emergencies: diffusion of responsibility. Journal of Personality and Social Psychology, 8: 377-383. Darwin, Ch. (1923). Původ člověka. Brno: Dědictví Havlíčkovo. Darwin, Ch. (1953). O vzniku druhů přírodním výběrem neboli uchováním prospěšných plemen v boji o život. Praha: Nakladatelství ČSAV. Davies, M.W. & Piero (2003). Kulturní antropologie. Praha: Portál. Dawkins, R. (1998). Sobecký gen. Praha: Mladá fronta. Diamond, J. (2004). Třetí šimpanz. Praha: Paseka. Eckel, C.C. & Grossmann, P.J. (1996a). Altruism in anonymous dictator games. Games and Economic Behavior, 16: 181-191. Eckel, C.C. & Grossmann, P.J. (1996b). The relative price of fairness: gender differences in a punishment game. Journal of Economic Behavior & Organization, 30: 143-158. Eckel, C.C. & Grossmann, P.J. (1998). Are women less selfish than men?: evidence from dictator experiments. The Economic Journal, 18: 726-735. Fehr, E. & Fischbacher, U. (2003). The nature of human altruism. Nature, 425: 785-791. Fehr, E. & Fischbacher, U. (2004). Social norms and human cooperation. Trends in Cognitive Sciences, 8: 185-190. Fehr, E. & Gächter, S. (2002). Altruistic punishment in humans. Nature, 415: 137140. Frohlich, N., Oppenheimer, J. & Moore, J.B. (2001). Some doubts about measuring self-interest using dictator experiments: the costs of anonymity. Journal of Economical Behavior & Organization, 46: 271-290. Futuyma, D.J. (1998). Evolutionary biology. Sunderland (MA, USA): Sinauer. Gray, J. (2004). Slamění psi, O lidech a jiných zvířatech. Praha: Dokořán. Hamilton, I.M. & Taborsky, M. (2005). Unrelated helpers will not fully compensate for costs imposed on breeders when they pay to stay. Proceedings of the Royal Society, B, 272: 445-454. Hamilton, W.D. (1964). The genetical evolution of social behavior: I. Journal of Theoretical Biology, 7: 1-16. Harbaugh, W.T. (1996). What do gifts buy? A model of philanthropy and tithing based on prestige and warm glow. Public Economics 9606003, Economics Working Paper Archive at WUSTL.

50


Hatchwell, B.J., Russell, A.F., MacColl, A.D.C., Ross, D.J., Fowlie, M.K. & McGowan, A. (2004). Helpers increase long-term but not short-term productivity in cooperatively breeding long-tailed tits. Behavioral Ecology, 15: 1-10. Hayesová, N. (1998). Základy sociální psychologie. Praha: Portál. Heidbrink, H. (1997). Psychologie morálního vývoje. Praha: Portál. Henrich, J., Boyd, R., Bowles, S., Camerer, C., Gintis, H., McElreath, R. & Fehr, E. (2001). In search of Homo economicus: experiments in 15 smallscale societies. American Economic Review, 91: 73-79. Henrich, J. & Boyd, R. (2001). Why people punish defectors: weak conformist transmission can stabilize costly enforcement of norms in cooperative dilemmas. Journal of theoretical Biology, 208: 79-89. Henrich, J. & Gil-White, F.J. (2001). The evolution of prestige: freely conferred deference as a mechanism for enhancing the benefits of cultural transmission. Evolution and Human Behavior, 22: 165-196. Hošek, P. (2004). Žahadloví blanokřídlí. Vesmír, 83: 390-391. Ihaka, R. & Gentleman, R. (1996). R: a language for data analysis and graphics. Journal of Computational and Graphical Statistics, 5: 299-314. Isen, A.M. & Levin, P.F. (1973). Effects of feeling good on helping: cookies and kindness. In: Single, P.G. (ed.): Social Psychology in Everyday Life. Harmondsworth, Middlesex, England: Penguin Education. Klaus, G. & Buhr, M. (eds.) (1985). Filosofický slovník, A-N. Praha: Nakladatelství Svoboda. Kolektiv (1996). Ottův slovník naučný: illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí. Druhý díl, Alqueire - Ažušak. Praha: Paseka. Kolektiv (1999). Všeobecná encyklopedie v osmi svazcích. Praha, Encyklopedie Diderot. Komdeur, J. (1996). Influence of helping and breeding experience on reproductive performance in the Seychelles warbler: a translocation experiment. Behavioral Ecology, 7: 326-333. Korchmaros, J. & Kenny, D.A. (2001). Emotional closeness as a mediator of the effect of genetic relatedness on altruism. Psychological Science, 12: 262265. Kusák, P. (1994). Prosociální orientace jedince a sociální práce. Acta Universitatis Palackianae Olomucensis, Facultas Paedagogica, Psychologica, 4: 63-79. Latané, B. & Rodin, J. (1969). A lady in a distress: Inhibiting effects of friends and strangers on bystander intervention. Journal of Experimental Psychology, 5: 189-202. Lea, S.E.G., Tarpy, R.M. & Webley, P. (1994). Psychologie ekonomického chování. Praha: Grada.

51


Lerner, M.J. & Lichtman, R.R. (1968). Effects of perceived norms on attitudes and altruistic behavior toward a dependent other. Journal of Personality and Social Psychology, 9: 226-232. Lévi-Strauss, C. (1996). Myšlení přírodních národů. Liberec: Dauphin. Lord, A.T. & DeZoort, F.T. (2001). The impact of commitment and moral reasoning on auditors’ response to social influence pressure. Accounting, Organizations and Society, 26: 215-235. Lorenz, K. (1995). Základy etologie. Praha: Academia. Lotem, A., Fishman, M.A. & Stone, L. (2003). From reciprocity to unconditional altruism through signalling benefits. Proceedings of the Royal Society, B, 270: 199-205. Mauss, M. (1999). Esej o daru, podobě a důvodech směny v archaických společnostech. Praha: Slon. Milgram, S. (1963). Behavioral study of obedience. Journal of Abnormal and Social Psychology, 67: 371-378. Moll, J., Oliviera-Sousa, R. & Eslinger, P.J. (2003). Morals and human brain: a working model. NeuroReport, 14: 299-305. Nadler, A., Maler, S. & Friedman, A. (1984). Effects of helper’s sex, subjects’ androgyny, and self-evaluation on males’ and females’ willingness to seek and receive help. Sex Roles (Historical Archive), 10: 327-339. Petráčková, V., Kraus, J. et al. (1995). Akademický slovník cizích slov. Praha, Academia. Piliavin, J.A. & Piliavin, I.M. (1972). Effects of blood on reactions to a victim. Journal of Personality and Social Psychology, 32: 429-438. de Quervain, D.J.-F., Fischbacher, U., Treyer, V., Schellhammer, M., Schnyder, U., Buck, A. & Fehr, E. (2004). The neural basis of altruistic punishment. Science, 305: 1254-1258. Rachlin, H. (2002). Altruism and selfishness. Behavioral and Brain Sciences, 25: 239-250. Ridley, M. (1996). Evolution. Cambridge, Massachusetts, USA: Blackwell Science, Inc. Ridley, M. (2000). Původ ctnosti. O evolučních základech a zákonitostech nesobeckého jednání člověka. Praha: Portál. Roberts, G. (1998). Competitive altruism: from reciprocity to the handicap principle. Proceedings of the Royal Society, B, 265: 427-431. Ruffle, B.J. (1998). More is better, but fair is fair: tipping in dictator and ultimatum games. Games and Economic Behavior, 23: 247-265. Rushton, J.P. (2004). Genetic and environmental contributions to pro-social attitudes: a twin study of social responsibility. Proceedings of the Royal Society, B, 271: 2583-2585.

52


Saad, G. & Gill, T. (2001). Sex differences in the ultimatum game: an evolutionary psychology perspective. Journal of Bioeconomics, 3: 171-193. Semmann, D., Krambeck, H.-J. & Milinski, M. (2004). Strategic investment in reputation. Behavioral Ecology and Sociobiology, 56: 248-252. Sherley, G.H. (1990). Cooperative breeding in riflemen (Acanthisitta chloris): benefits to parents, offspring and helpers. Behaviour, 112: 1–22. Smith, E.A. & Winterhalder, B. (1992). Evolutionary ecology and human behavior. New York: Aldine de Gruyter. Sober, E. & Wilson, D.S. (1998). Unto others: the evolution and psychology of unselfish behavior. Cambridge, Massachusetts, USA & London, England: Harvard University Press. Stevens, A. & Price, J. (1996). Evolutionary psychiatry. A new beginning. London, Great Britain & New York, USA: Routledge. Turner, S. (1993). Charisma and obedience: a risk cognition approach. Leadership Quarterly, 4: 235-256. Trivers, R.L. (1971). The evolution of reciprocal altruism. Quarterly Review of Biology, 46: 35-57. de Waal, F. B. (1995). Bonobo sex and society. Scientific American, 272 (3), 8288. Whitan, A., Goodall, J., McGrew, W.C., Nishida, T., Reynolds, V., Sugiyama, Y., Tutin, C.E.G., Wrangham, R.W. & Boesch, C. (1999). Cultures in chimpanzees. Nature, 399: 682-685. Wilkinson, G.S. (1984). Reciprocal food sharing in the vampire bat. Nature, 308: 181-184. Wilson, D.S. (1992). On the relationship between evolutionary and psychological definitions of altruism and selfishness. Biology and Philosophy, 7: 61-68. Wilson, E.O. (1980). Sociobiology. The abridged edition. Cambridge, Massachusetts & London, England: The Belknap Press of Harvard University Press. Wright, J. (1997). Helping-at-the-nest in Arabian babblers: signaling social status or sensible investment in chicks? Animal Behavior, 54: 1439-1448. Zahavi, A. (1995). Altruism as a handicap – the limitation of kin selection and reciprocity. Journal of Avian Biology, 26: 1-3. Zahavi, A. & Zahavi, A. (1997). The handicap principle: a missing piece of Darwin’s puzzle. New York, Oxford: Oxford University Press. Zrzavý, J. (1999). Strážci. Vesmír, 78: 427. Zrzavý, J., Storch, D. & Mihulka, S. (2004). Jak se dělá evoluce. Od sobeckého genu k rozmanitosti života. Praha: Paseka.

53

Přílohy

Seznam příloh Příloha 1.

Úvodní slovo výzkumníka před rozdáním prvního dotazníku a komentář mezi oběma dotazníky

Příloha 2.

Závěrečné slovo po odevzdání dotazníků

Příloha 3.

Znění dotazníku – anonymní varianta

Příloha 4.

Znění dotazníku – neanonymní varianta

Příloha 5.

Abstrakt diplomové práce / Abstract of diploma thesis

Příloha 1. Úvodní slovo výzkumníka před rozdáním prvního dotazníku a komentář mezi oběma dotazníky Vážení kolegové, omluvte mne prosím za přerušení této přednášky. Jmenuji se Ivan Hadrián Tuf a kromě působení na katedře ekologie jsem také student posledního ročníku oboru Psychologie na FF. Zpracovávám diplomovou práci na téma Vliv intenzity trestu na pozornost a krátkodobou paměť, v rámci níž budou prováděny jednoduché krátké experimenty. Pro experimenty potřebuji pokusné osoby. Chápu, že to ve vás možná nevzbuzuje důvěru, ale dovolil bych si apelovat na Vaši studentskou solidaritu, jak posléze sami zjistíte, na diplomové práci je nejnáročnější (časově i organizačně) vlastní sběr dat. Já bych teď právě po vás potřeboval vyplnit tady 2 stručné minidotazníčky, které by mi pomohly naplánovat vlastní design experimentu tak, abych zbytečně neměl prostoje a neblokoval čas v psychologické laboratoři. Potřebuji vytipovat dvojice a rozepsat časový harmonogram experimentu, nebojte se, nebude to ve vašem volném čase, bude to v době výuky (po domluvě s vyučujícími), budou to krátké experimenty (cca 10 minut), takže nepřijdete o nějakou zásadní část učiva. Nebojte se, Vaše další účast v experimentu je podmíněna Vaším souhlasem, nikdo Vás nebude nutit k účasti proti Vaší vůli. Přesto si však dovolím apelovat na Vaši kolegialitu. Vaše účast bude pro mne anonymní – budete vystupovat jen pod číselnými kódy. Ty kódy si zvolíte sami – podle vašeho data narození – například já jsem se narodil 26. února, takže můj číselný kód by byl 2602. Pomocí těchto číselných kódů vás pak budu přes nástěnku kontaktovat. Jestli máte nějaké dotazy, nebo jestli budete mít nějaké dotazy během vyplňování, zapamatujte si je prosím a budeme se jim věnovat až po vyplnění těch dotazníků. Předem Vám děkuji za ochotu. Teď vám dotazníky rozdám, vy si nejdříve pečlivě pročtěte ty instrukce a teprve potom otočte a zodpovězte několik otázek na druhé straně listu. Pracujte prosím samostatně, já si je pak posbírám.

Děkuji a teď je posbírám a rozdám vám druhý dotazník. Možná vám bude připadat, že je stejný, ale když si ho pozorně pročtete, zjistíte, že se liší. Vyplňte ho prosím. Děkuji.

Příloha 2. Závěrečné slovo po odevzdání dotazníků Tak konec předstírání, jak jste asi pochopili, pokusil jsem se Vás obelhat. Omlouvám se, ale jinak to nešlo. Ve skutečnosti nedělám diplomovou práci na Vliv intenzity trestu na paměť, ale na Altruistické čili nesobecké chování v závislosti na anonymitě situace. Těch pět situací, které jste měli popsané v testu byly Svobodné rozhodnutí, Velkomyslný akt, Žádost o pomoc, Vynucovaný velkomyslný akt a Vynucovaná žádost o pomoc. Reakce vašeho potencionálního partnera měla mít vliv na Vaše rozhodnutí s tím, že vaše nelibost k druhé osobě měla postupně vzrůstat. Mým předpokladem je, že vaše míra hostility, tudíž i ochoty přistoupit na změnu pravidel dle libovůle druhé osoby bude záviset na anonymnosti situace, respektive znalosti druhého účastníka . Proto tu byly dva dotazníky – jeden popisoval experiment s cizí osobou, druhý popisoval experiment se spolužákem, čili s někým, s kým se pravidelně potkáváte. Jsou nějaké dotazy? Jakékoliv prosím. Nebojte se, už Vás nebudu kontaktovat přes nástěnku, ani vás nebudu tahat do psychologické laboratoře, protože jsem se od vás dozvěděl vše, co jsem potřeboval. Akorát bych nechtěl, abyste odsud dnes odcházeli s nějakými negativními pocity. Ještě jednou se omlouvám těm, kteří se cítili v průběhu vyplňování dotazníku nepříjemně, pokud by u nich tento pocit přetrvával, mohou se za mnou stavit, abychom to probrali, eventuelně mohou využít možnosti Psychologické poradny pro studenty a zaměstnance UP na katedře psychologie.

Příloha 3. Znění dotazníku – anonymní varianta Vážený čtenáři, děkuji Ti za spoluúčast ve výzkumu vlivu negativního podmiňování (intenzity trestu) na krátkodobou paměť. Vlastní výzkum bude probíhat v průběhu měsíce dubna, v tuto chvíli potřebuji pouze získat některé informace, podle nichž posléze vlastní výzkum zorganizuji. Pozadí problému: Negativní podmiňování (= trest) se na rozdíl od podmiňování pozitivního (= odměna) používá v psychologických a etologických výzkumech relativně vzácně. Přitom teoretický potenciál negativního podmiňování pro výzkum pozornosti a paměti je bezesporu vyšší, než pro klasické pozitivní podmiňování. Neměnná velikost a forma odměny (klasicky používaná v experimentech) totiž může být podstatně slabší motivací po zlepšení výkonu než neustálá hrozba trestu – atraktivita odměny klesá, strach z trestu spíše vzrůstá. Na druhou stranu se i u trestu může projevovat tzv. habituace, čili snížené vnímání podnětu. Habituace samozřejmě souvisí s intenzitou trestu. Otázce významu intenzity trestu na pozornost a krátkodobou paměť se bude věnovat plánovaný výzkum. Popis experimentu: V experimentálním uspořádání budou dvě pokusné osoby a experimentátor. Jedna pokusná osoba bude mít na zápěstí připevněny elektrody. V průběhu testu budou pokusným osobám střídavě předkládány jednoduché verbální paměťové testy (opakování řady čísel, viz subtest čísla ve Wechslerově škále paměti). V případě omylu v odpovědi bude pokusná osoba trestaná (T) dostávat od experimentátora elektrošoky, pokusná osoba kontrolní bez elektrod (K) trestána nebude. Pokus proběhne s dvěma intenzitami elektrického proudu. (Pozn.: elektrošoky budou sice nepříjemně bolestivé, ale zdraví neškodné. Případné bolestivé svědění či křeče během krátké doby určitě pominou, nejdéle do jedné hodiny.)

Dvojice pro pokus budou tvořeny navzájem neznámými osobami – studenty Přírodovědecké fakulty a studenty Filosofické fakulty Univerzity Palackého, identita účastníků bude držena v anonymitě. Rozdělení dvojice na T a K osobu proběhne jedním účastníkem, který si bude moci zvolit roli v experimentu. Který z dvojice bude mít možnost volby, bude náhodně určeno pomocí hodu mincí („panna nebo orel“). Prosím o vyplnění stručného dotazníku na druhé straně papíru. Ještě jednou děkuji za spolupráci

dr. Ivan H. Tuf, Katedra ekologie & ŽP UP, [email protected], 585634556

Vliv intenzity trestu na pozornost a krátkodobou paměť aranžmá experimentu

Číselný kód účastníka (datum narození ve formátu DDMM)1: Pohlaví: V každé otázce prosím zaškrtněte jednu volbu (prosím, čtěte pozorně, vyplňujte bezprostředně a odpověď neopravujte): 1) Pokud se na Vás usměje štěstí a Vy budete mít možnost zvolit, zda chcete být během experimentu pokusná osoba trestaná (T) nebo pokusná osoba kontrolní (K), které volbě dáte přednost? během experimentu chci být

T

□

K

□

2) Pokud bude mít možnost volby druhý člověk a ten Vám ji přenechá se slovy „že je mu to jedno“, které volbě dáte přednost? během experimentu chci být

T

□

K

□

3) Pokud připadne možnost volby Vám a ten druhý člověk Vám řekne, že se elektrošoků bojí, které volbě dáte přednost? během experimentu chci být

T

□

K

□

4) Pokud připadne možnost volby Vám a ten druhý člověk začne remcat, že to není fér a že byste si teď měl(a) vybrat elektrošoky, které volbě dáte přednost? během experimentu chci být

T

□

K

□

5) Pokud připadne možnost volby Vám a ten druhý člověk se začne vztekat, že s tím

nepočítal a že odmítá dostávat elektrošoky, které volbě dáte přednost? během experimentu chci být

1

T

□

kód bude potřeba pro následný kontakt s experimentátorem!!!

K

□

Příloha 4. Znění dotazníku – neanonymní varianta Vážený čtenáři, děkuji Ti za spoluúčast ve výzkumu vlivu negativního podmiňování (intenzity trestu) na krátkodobou paměť. Vlastní výzkum bude probíhat v průběhu měsíce dubna, v tuto chvíli potřebuji pouze získat některé informace, podle nichž posléze vlastní výzkum zorganizuji. Pozadí problému: Negativní podmiňování (= trest) se na rozdíl od podmiňování pozitivního (= odměna) používá v psychologických a etologických výzkumech relativně vzácně. Přitom teoretický potenciál negativního podmiňování pro výzkum pozornosti a paměti je bezesporu vyšší, než pro klasické pozitivní podmiňování. Neměnná velikost a forma odměny (klasicky používaná v experimentech) totiž může být podstatně slabší motivací po zlepšení výkonu než neustálá hrozba trestu – atraktivita odměny klesá, strach z trestu spíše vzrůstá. Na druhou stranu se i u trestu může projevovat tzv. habituace, čili snížené vnímání podnětu. Habituace samozřejmě souvisí s intenzitou trestu. Otázce významu intenzity trestu na pozornost a krátkodobou paměť se bude věnovat plánovaný výzkum. Popis experimentu: V experimentálním uspořádání budou dvě pokusné osoby a experimentátor. Jedna pokusná osoba bude mít na zápěstí připevněny elektrody. V průběhu testu budou pokusným osobám střídavě předkládány jednoduché verbální paměťové testy (opakování řady čísel, viz subtest čísla ve Wechslerově škále paměti). V případě omylu v odpovědi bude pokusná osoba trestaná (T) dostávat od experimentátora elektrošoky, pokusná osoba kontrolní bez elektrod (K) trestána nebude. Pokus proběhne s dvěma intenzitami elektrického proudu. (Pozn.: elektrošoky budou sice nepříjemně bolestivé, ale zdraví neškodné. Případné bolestivé svědění či křeče během krátké doby určitě pominou, nejdéle do jedné hodiny.)

Dvojice pro pokus budou tvořeny z důvodu odfiltrování dalších proměnných (např. vliv doby studia na učení) spolužáky stejného oboru a ročníku – budete ve dvojici s Vaším spolužákem/spolužačkou. Rozdělení dvojice na T a K osobu proběhne jedním účastníkem, který si bude moci zvolit roli v experimentu. Který z dvojice bude mít možnost volby, bude náhodně určeno pomocí hodu mincí („panna nebo orel“). Prosím o vyplnění stručného dotazníku na druhé straně papíru. Ještě jednou děkuji za spolupráci

dr. Ivan H. Tuf, Katedra ekologie & ŽP UP, [email protected], 585634556

Vliv intenzity trestu na pozornost a krátkodobou paměť aranžmá experimentu

Číselný kód účastníka (datum narození ve formátu DDMM)1: Pohlaví: V každé otázce prosím zaškrtněte jednu volbu (prosím, čtěte pozorně, vyplňujte bezprostředně a odpověď neopravujte): 1) Pokud se na Vás usměje štěstí a Vy budete mít možnost zvolit, zda chcete být během experimentu pokusná osoba trestaná (T) nebo pokusná osoba kontrolní (K), které volbě dáte přednost? během experimentu chci být

T

□

K

□

2) Pokud bude mít možnost volby spolužák/spolužačka a ten/ta Vám ji přenechá se slovy „že je mu/jí to jedno“, které volbě dáte přednost? během experimentu chci být

T

□

K

□

3) Pokud připadne možnost volby Vám a spolužák/spolužačka Vám řekne, že se elektrošoků bojí, které volbě dáte přednost? během experimentu chci být

T

□

K

□

4) Pokud připadne možnost volby Vám a spolužák/spolužačka začne remcat, že to není fér a že byste si teď měl/měla vybrat elektrošoky, které volbě dáte přednost? během experimentu chci být

T

□

K

□

5) Pokud připadne možnost volby Vám a spolužák/spolužačka se začne vztekat, že s tím

nepočítal/nepočítala a že odmítá dostávat elektrošoky, které volbě dáte přednost? během experimentu chci být

1

T

□

kód bude potřeba pro následný kontakt s experimentátorem!!!

K

□

Příloha 5. Abstrakt diplomové práce / Abstract of thesis jméno studenta:

Ivan Hadrián Tuf

rok imatrikulace:

1997

název diplomové práce:

Altruismus – motivace nesobeckého chování

počet stran:

61 (53 stran textu + 8 stran příloh)

vedoucí diplomové práce: doc. PhDr. Zdeněk Vtípil, CSc. oponent diplomové práce: Abstrakt Altruismus, nesobecké chování, zajímá dlouhou dobu jednak filosofy a psychology, jednak biology a evoluční psychology. V evolučním pojetí rozlišujeme altruismus příbuzenský, altruismus reciproční a altruismus jako signál. Pro signální pojetí je nutným předpokladem neanonymita situace. Zopakovali jsme jeden z klasických experimentů zaměřený na frekvenci altruistického chování v závislosti na situačních proměnných v anonymní a neanonymní verzi. Experiment proběhl dotazníkovou formou. Zjistili jsme, že na frekvenci altruistického chování má anonymita situace vliv. V celkovém zhodnocení se respondenti chovali méně altruisticky k neznámým lidem. Naivní respondenti se však chovali ke svým spolužákům méně altruisticky, než k neznámým studentům. Klíčová slova: altruismus, prosociální chování, evoluční psychologie, anonymita

name of student:

Ivan Hadrián Tuf

year of matriculation:

1997

name of thesis:

Altruism – motivation of unselfish behavior

number of pages:

61 (53 pp + 8 appendices)

supervisor:

doc. PhDr. Zdeněk Vtípil, CSc.

opponent: Abstract Altruism, i.e. unselfish behavior, has attracted attention of philosophers, psychologists, biologists and evolutionary psychologists for a long time. From the evolutionary point of view, there are three different categories of altruistic behaviour: kin altruism, reciprocal altruism, and altruism as a signal. Recipient’s knowledge of actor’s identity is important in the “altruism as signal” conception. We repeated study of possible effects of perceived norms on altruistic behavior in anonymous vs non-anonymous situations. The study was based on questionnaires filled by university students. The anonymity of situation influenced the frequency of altruistic behavior. Generally, the students were less altruistic to unknown persons. However, naïve respondents were more altruistic to unknown student than to a class-mate. Key-words: altruism, anonymity, prosocial behavior, evolutionary psychology

ALTRUISMUS motivace nesobeckého chování

Recommend Documents