Diplomová práce MOTIVACE K DÁRCOVSTVÍ POHLAVNÍCH BUNĚK SKUTEČNĚ ALTRUISMUS? Vypracovala: Kateřina Veselá

MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ Katedra psychologie

Diplomová práce (obor psychologie)

MOTIVACE K DÁRCOVSTVÍ POHLAVNÍCH BUNĚK SKUTEČNĚ ALTRUISMUS?

Vypracovala: Kateřina Veselá Vedoucí práce: PhDr. Miroslava Štěpánková, Ph. D.

Brno 2006

Čestné prohlášení: Prohlašuji, že jsem práci vypracovala samostatně a že jsem všechny použité informační zdroje uvedla v seznamu literatury.

Kateřina Veselá 2

Poděkování: Děkuji vedoucí mé oborové práce PhDr. Miroslavě Štěpánkové, Ph. D. za metodickou pomoc a velice cenné rady při zpracování diplomové práce. Můj velký dík také patří pracovníkům kliniky UNICA pro léčbu neplodnosti, kteří mi pomohli získat respondenty z řad dárců. Zároveň mi poskytli prostor pro moji práci, ale také spoustu cenných informací a poznatků o léčbě neplodnosti a dárcovství pohlavních buněk.

3

Obsah: I ÚVOD............................................................................................................................... 6 II TEORETICKÁ ČÁST.................................................................................................. 8 1 NEPLODNOST ............................................................................................................................ 8 1.1 Příčiny neplodnosti.........................................................................................................................8 1.2 Historie a současnost .....................................................................................................................9 1.3 Fenomén neplodnosti ...................................................................................................................10

2 DÁRCOVSTVÍ ........................................................................................................................... 13 2.1 Dárcovství spermií .......................................................................................................................14 2.2 Dárcovství vajíček ........................................................................................................................14 2.3 Dárcovství embryí ........................................................................................................................16 2.4 Etické otázky dárcovství ...............................................................................................................17 2.4.1 „Hraní si na Boha“ nebo léčba?.............................................................................................................................. 17 2.4.2 Léčba neplodnosti a homosexuální páry................................................................................................................. 18 2.4.3 Placené dárcovství - ano či ne?............................................................................................................................... 18 2.4.4 Anonymita a budoucnost........................................................................................................................................ 19 2.4.5 Bioetika dárcovství spermií a oocytů ..................................................................................................................... 20

3 MOTIVACE K PROSOCIÁLNÍMU JEDNÁNÍ .................................................................................. 22 3.1 Sociálně motivované chování .......................................................................................................23 3.1.1 Prosociální chování ................................................................................................................................................ 24 3.1.1.1 Dárcovství................................................................................................................................................. 25

4 VÝZKUMY O DÁRCOVSTVÍ A DÁRCÍCH POHLAVNÍCH BUNĚK ................................................... 28 4.1 Dárcovství z pohledu institucí a klinik .........................................................................................28 4.2 Dárcovství z pohledu dárců a dárkyň...........................................................................................30 4.3 Porovnání dárců a dárkyň............................................................................................................31 4.4 Porovnání pohledu dárců a příjemců...........................................................................................32 4.5 Porovnání pohledu zúčastněných a nezúčastněných ....................................................................34 4.6 Shrnutí ..........................................................................................................................................36

III EMPIRICKÁ ČÁST.................................................................................................. 37 1 CÍL VÝZKUMU ......................................................................................................................... 37 2 METODOLOGIE VÝZKUMU ....................................................................................................... 39 3 OSOBNOSTNÍ CHARAKTERISTIKY DÁRCŮ DLE MBTI............................................................... 41 4

3.1 Metodologie a popis výzkumu ......................................................................................................41 3.1.1 Výzkumný soubor .................................................................................................................................................. 42

3.2 Výsledky výzkumu .........................................................................................................................42 3.3 Shrnutí ..........................................................................................................................................48

4 MOTIVACE K DÁRCOVSTVÍ – ROZHOVORY S DÁRCI ................................................................. 49 4.1 Metodologie a popis výzkumu ......................................................................................................49 4.1.1 Výzkumný soubor .................................................................................................................................................. 51

4.2 Výsledky výzkumu .........................................................................................................................52 4.2.1 Informace ............................................................................................................................................................... 53 4.2.2 Pohled na dárcovství .............................................................................................................................................. 54 4.2.3 Rodina a přátelé...................................................................................................................................................... 57 4.2.4 Ovlivňující faktory ................................................................................................................................................. 58 4.2.5 Anonymita.............................................................................................................................................................. 60 4.2.6 Setkání s realitou .................................................................................................................................................... 62

4.3 Shrnutí výsledků analýzy rozhovorů.............................................................................................64

5 INTERPRETACE VÝSLEDKŮ A DISKUZE ..................................................................................... 66 6 ZÁVĚR..................................................................................................................................... 71

IV LITERATURA........................................................................................................... 73 V SEZNAM PŘÍLOH ..................................................................................................... 77

5

I Úvod Téma

neplodnosti

je

v současnosti

jednou

z

aktuálních

otázek

ve

všech

západoevropských zemích, ale nejen tam. Moderní společnost přináší kromě úžasných vynálezů a netušených možností také řadu problémů a civilizačních nemocí, které se projevují v nejrůznějších oblastech zdraví. Jednou z nich je i snížená plodnost a neplodnost. Neustále se zvyšuje procento párů, které nemohou počít dítě přirozenou cestou a využívají možností umělého oplodnění. Mezi metody léčby neplodnosti patří už od samého počátku umělého oplodnění příjem pohlavních buněk od dárců. Dárci jsou proto důležití pro všechny zainteresované subjekty tzn. pacienty, lékaře i manažery center pro léčbu neplodnosti. Málokdo si jich však u nás všímá hlouběji. V psychologii jsou dárci pohlavních buněk snad ještě více než v medicíně mimo hlavní zájem badatelů. Pokud už psychologové do oblasti neplodnosti „zabrousí“, pak se většinou věnují zejména neplodným párům a vlivu léčby na jejich vztah. Dárcovství je však velmi složitá záležitost, která by neměla zůstávat v pozadí. Vlastní zkušenost s darováním pohlavních buněk nemám. Dlouhou dobu jsem však pracovala jako recepční na jedné klinice, která se specializuje na pomoc neplodným párům. Díky tomu jsem se během své práce blíže seznámila s postupy a metodami asistované reprodukce a zároveň také s využitím dárců pohlavních buněk, jejich nábory a „prací“ s nimi. Právě dárcovství mě z této oblasti zaujalo natolik, že jsem se rozhodla věnovat se tomuto fenoménu více. Také jsem chtěla nějakým způsobem navázat na svoji předchozí práci v oblasti prosociálního chování, která se týkala dobrovolníků a jejich typických osobnostních charakteristik (Veselá, 2005). V souladu s Fričem (2001) chápu dárcovství a dobrovolnictví jako aktivity, se kterými je nerozlučně spjata představa o konání dobra pro jiné bez nároku na odměnu nebo zisk. Tyto činnosti proto tvoří samotnou podstatu dobročinnosti. Dobročinnost resp. filantropie je jedním z druhů prosociálního jednání, který staví na základních morálních hodnotách vycházejících z křesťanské tradice pomoci bližnímu. V návaznosti tyto úvahy jsem se rozhodla ve své práci zkoumat dárcovství pohlavních buněk jako ne zcela typického zástupce jedné kategorie prosociálního chování.

6

Cílem mé práce je tedy zjistit, jak dárci vnímají dárcovství pohlavních buněk, celý proces darování a především co je vede k zapojení do tohoto procesu. Otázkou totiž je, zda je možné dárce pohlavních buněk chápat jako jedince jednající altruisticky vzhledem k tomu, že dostávají finanční kompenzace. Zároveň proto budou dárci porovnáni s dobrovolníky ve svých osobnostních charakteristikách za účelem zjištění, zda lze i u dárců pohlavních buněk nalézt nějaké převažující rysy, které by se shodovaly s rysy dobrovolníků. V první části práce se budu věnovat stručně neplodnosti a dárcovství pohlavních buněk. Více se zastavím u etických otázek souvisejících s léčbou neplodnosti a dárcovstvím. Dále vymezím také prosociální jednání a dárcovství obecně jako jednu z možných forem takového chování. V neposlední řadě pojednám o různých pohledech na dárcovství z hlediska zahraničních výzkumů a studií v oblasti léčba neplodnosti. Empirická část bude mít dvě části. V první fázi výzkumu se pokusím o zjištění osobnostních charakteristik dárců dle MBTI. Zejména půjde o porovnání dárců, dárkyní a dobrovolníků v dimenzi myšlení – cítění, která se ukázala být podstatnou pro odlišení charakteristik dobrovolníků od studentů1 (Veselá, 2005). Druhá část výzkumu bude zaměřena na pochopení pohledu dárců a především zjištění jejich motivace k darování pohlavních buněk. Za účelem možnosti hlubšího vhledu do této komplexní a složité oblasti budou využity rozhovory s dárci. V závěru zhodnotím nejen získaná data, výsledky a omezení výzkumu, ale také navrhnu další možné směry studií v této problematice.

1

V ověřovací studii české verze MBTI (Hoskovec a Casas, 1998) byli respondenty studenti středních a vysokých škol ČR.

7

II Teoretická část 1 Neplodnost Neplodnost neboli infertilita je Světovou zdravotnickou organizací (WHO) definována jako „neschopnost partnerů počít dítě po roce pravidelného, nechráněného styku nebo neschopnost donosit těhotenství“ (Neplodnost – vybrané pojmy, www.stopneplodnosti.cz). I když u mužů přetrvávají předsudky, že jde zejména o ženskou záležitost, je obecně chápána jako párové onemocnění, což znamená, že se týká obou partnerů, kterým se nedaří zplodit potomka. Údaje o počtu neplodných párů se různí. Kubcová (2004) uvádí, že každý desátý pár v současnosti nemůže otěhotnět. Internetové zdroje (např. www.stopneplodnosti.cz) však udávají, že se jedná dokonce o každý šestý pár, který se rozhodne mít děti. Podle Světové zdravotnické organizace (WHO) je toto číslo jen o něco málo mírnější - přibližně každý sedmý pár v plodném věku vyhledá lékařskou pomoc pro neplodnost, obvykle zhruba po dvou letech neúspěšného snažení. WHO udává, že na světě je kolem 60-80 milionů neplodných partnerství, přičemž každý rok přibývají asi 2 miliony párů (www.stopneplodnosti.cz). WHO rozděluje neplodnost do čtyř kategorií: 1, primární - úplná neschopnost početí; 2, sekundární - neschopnost početí i přes předchozí těhotenství; 3, pravidelné spontánní potraty/kojenecká úmrtnost; 4, tzv. neobjasněná (idiopatická) neplodnost – bez zjevných příčin u obou partnerů.

1.1 Příčiny neplodnosti Problém neplodnosti, jak jsem již zmínila, může pocházet jak od ženy tak od muže. Příčiny

neplodnosti

páru

(dle

http://www.stripky.cz/nemoci/neplodnost.html

www.stopneplodnosti.cz) jsou z hlediska pohlaví: 1. Výhradně u žen asi v 30 až 40% případů. 2. Mužská neplodnost se na celkovém počtu případů podílí z 10 až 30%. 3. Přibližně 15 - 30% případů tvoří abnormality u obou partnerů. 4. Neobjasněná neplodnost se vyskytuje asi u 10-15% vyšetřovaných párů. 8

a

Některým příčinám se dá předcházet anebo je možno je ovlivnit životosprávou, některé jsou však neovlivnitelné. Nejčastějšími příčinami u žen jsou poškození nebo ucpání vejcovodů, chromozomální nebo hormonální problémy, endometrióza (přítomnost sliznice dělohy v sousedních reprodukčních tkáních), příliš hustý cervikální hlen, imunologická rejekce spermatu, problémy s uhnízděním oplodněného vajíčka, předčasná menopauza. U mužů dochází ke snížení plodnosti nejvíce z důvodů poklesu kvality spermatu, chromozomálních problémů, autoimunity k vlastním spermiím, blokády chámovodů způsobené infekcí, Kartagenerova syndromu, koitálních problémů nebo vazektomie. (www.neplodnost.cz) Pohledy na „zhoršování“ problému neplodnosti se liší. V současné době můžeme nalézt mezi

odborníky

tři

proudy,

které

uvádí

odlišné

důvody

(Příčiny

neplodnosti,

www.neplodnost.cz). První skupina tvrdí, že v podstatě se nezvyšuje výskyt neplodných párů, ale pouze díky větší informovanosti veřejnosti o možnostech léčby a vyšší úspěšnosti léčby páry více kontaktují centra a poradny pro neplodnost. Jiní odborníci vidí hlavní příčinu neplodnosti v tom, že dnes ženy odkládají mateřství na pozdější věk. Velká dostupnost antikoncepce umožňuje oddělit sexualitu od reprodukce a tak děti nejsou pro ženy již takovou samozřejmostí jako dříve. Poslední skupina pak považuje za nejčastější příčinu ekologické faktory (mimo genetických a vrozených faktorů, které však také mohou být ovlivněny ekologickými faktory u jejich rodičů).

1.2 Historie a současnost V roce 1953 bylo poprvé provedeno oplodnění inseminací zmrazenou spermií a od té doby zaznamenaly léčebné metody prudký rozvoj (www.neplodnost.cz). Důležitý milník nastal, když se 25. července 1978 v Anglii narodila Louise Brownová jako první lidský potomek ze zkumavky. V následujících letech se "děti ze zkumavky" narodily v dalších zemích. Současná léčba neplodnosti nabízí širokou škálu možností. Pokud je příčina na straně ženy, pak je zde možností léčba poruch ovulace, chirurgická léčba při postižení vejcovodu, léčba endometriózy. U muže pak je možné provést mikrochirurgické výkony, kterými lze v některých případech stav zlepšit. Jednou z kapitol léčby neplodnosti jsou metody tzv. asistované reprodukce (dále jen AR). 9

Podle Zákona o péči o zdraví lidu (2006) jsou to veškeré „postupy a metody, při kterých dochází k manipulaci se zárodečnými buňkami nebo s embryi…“. Do této oblasti spadá umělá inseminace, in vitro fertilizace-IVF (tzn. oplodnění ve zkumavce) a embryotransfer (přenos embrya do dělohy), dále intracytoplasmatická injekce spermie, dárcovství vajíček nebo spermatu a dárcovství embryí. Ročně se díky umělému oplodnění narodí několik tisícovek dětí a dnes je to u nás dokonce každé třicáté dítě. Většině žen se sice napoprvé nepodaří otěhotnět, ale další pokusy už většinou dopadají úspěšně. Ve třech cyklech, které jsou hrazeny zdravotními pojišťovnami do 40 roku věku ženy, otěhotní asi devadesát procent párů. Vedoucí lékař sanatoria pro léčbu neplodnosti MUDr. Mardešić (in Červenková, 2005, str.16) k těmto číslům dodává: „Mimotělní oplodnění je nepochybně nejúspěšnější metodou léčby neplodnosti, kterou kdy medicína disponovala.“

1.3 Fenomén neplodnosti V dnešní společnosti se otevřeně hovoří téměř o všech oblastech lidské sexuality a reprodukce. Problém neplodnosti je však naproti tomu zdá se prakticky tabu. Všude na světě je příbuzenství a rodina hluboce zakořeněná kulturní hodnota. V západním světě je ideál rodiny (s dětmi) jako základního kamene společnosti natolik silný, že existuje velký morální tlak pro jeho naplnění. V jiných kulturách jsou společenské sankce ještě silnější, zejména v zemích třetího světa, kde jsou děti zárukou pro stáří, či například v Japonsku, kde i dnes hrozí neplodné ženě vyhoštění ze společnosti (www.neplodnost.cz). Pak mnoho bezdětných párů nemůže nechat svoji situaci neřešenou. Nejde jen o otázky biologických pudů, ale i o duchovní smysl - naplnění svého bytí a tak zkoušejí všechny dostupné možnosti. Ty variují podle toho, jak jsou páry zaměřené. Někteří se oddávají modlitbám a poutím, jiní vyhledávají léčitele a další zase rovnou lékaře. Nejčastěji však kombinují všechny možnosti zároveň. Neplodnost není jen nemocí, která se vyřeší užíváním léků, ale má dopad v podstatě na celý lidský život. Oba partneři prožívají emocionální i sociální těžkosti. Úcta k sobě samému a plány na budoucí rodinu jsou diagnózou neplodnosti narušené. Emoce a nálady kolísají od zlosti přes frustraci až po depresi a smutek To všechno spolu s procedurami spojenými s umělým oplodněným někdy může být pro partnery nezvladatelné a jako důsledek se pak dostaví stres. 10

V některých klinikách navíc nestačí k započetí léčby „pouhý“ souhlas obou partnerů, ale je třeba notářsky ověřený písemný souhlas. Tady se nachází podle mých zkušeností jedna z problematických oblastí. Jako by nestačilo, že tito lidé prochází i tak dost náročným obdobím zjištění, že nemohou mít děti a ještě jsou nuceni na oficiálních místech deklarovat své rozhodnutí a tím vlastně i své potíže. Jak se asi cítí obzvlášť muž, který právě zjistil, že je neplodný a ještě musí před notářem podepsat dokument, který to vlastně dokazuje. Přes všechny tyto poznatky zůstávají pocity stále v pozadí zájmu odborníků v léčbě neplodnosti. Pro neplodné páry je to problém až natolik intimní, že mnoho z nich své emoce „tají“ i před rodinou a přáteli. Šárka Kubcová (2004) zjistila ve svém výzkumu vlivu neplodnosti na vztah, že první osobou, které se lidé svěřují je právě lékař – gynekolog a to jak v případě neplodnosti ženy tak i muže. Rodina či přátelé byli až na třetím místě za svěřením se partnerovi. Psycholožka Hana Konečná říká (in Zlatníková, 2005): "… Sice existuje stále více možností, jak lidem k dítěti pomoci, ale pacienti stále narážejí na necitlivý přístup zdravotníků, což do psychiky o dítě se snažících párů významně zasahuje". Úzkost způsobená diagnózou neplodnosti může vést k hormonálním změnám, které zpětně mohou ovlivnit a ztížit otěhotnění a tak je opravdu důležitý celkový přístup k párům. Neschopnost počít dítě se tak dotýká našeho nejhlubšího já. Ženy, které nemohou otěhotnět, zažívají často pocit provinění a méněcennosti, trpí jejich sebevědomí. Muži pak často cítí, že by mohla být zpochybňována jejich mužnost. Poněkud ironicky ale výstižně to formuloval MVDr. Hlinka (2005, str. 38) z jednoho pražského centra: „Suverén se mění v podrážděnou hromádku nervů.“ Z těchto důvodů je jasné, že většina neplodných partnerství o svých potížích raději mlčí. Navzdory tomu, že otevřená komunikace s rodinou a přáteli by pomohla vytvořit silnější pocit pochopení a podpory v tak náročné životní situaci. Na druhou stranu musím říct z osobní zkušenosti, že většina soukromých klinik zabývajících se umělým oplodněním se snaží vytvářet prostředí, které by bylo pro páry a zejména pro ženy příjemné nebo alespoň přijatelné, aby tak snižovaly jejich napětí a stres. Vlastní psychology však nemají snad nikde oproti praxi v zahraničí, kde mají téměř na každé klinice své konzultanty (psychology) nebo alespoň nabízí možnost setkání s psychologem. Podle Ludmily Kameníkové (2004) jsou prvotní příčinou všech nemocí „duchovní“ poruchy a vliv psychiky je důležitý u všech nemocí, jejich vzniku i léčbě. Náročnost léčby neplodnosti pro každý pár by se podle mého názoru měla vyrovnat stejnou mírou léčby „ducha“. Jsou páry, které celý proces zvládají sami ale na druhou stranu jsou páry, které tyto tlaky 11

neunesou a třeba se i rozejdou. Lékaři na klinikách se setkávají při své praxi s velmi individuálními reakcemi na tuto situaci. „Záleží však hodně na tom, zda měli již dostatek času na to, zpracovat situaci individuálně i v páru, nebo jestli je to pro ně nová, šokující informace.“ říká MUDr. Mardešić (in Červenková, 2005, str. 16). Zejména pro muže je podle mých zkušeností totiž náročné přiznat si svůj „nedostatek“ a tak jsem byla často svědkem toho, že odmítali podstoupit základní vyšetření, které by umožnilo naplánování dalšího postupu léčby, čímž stresují svoji partnerku ještě více. Ve shodě s mými zkušenostmi uvádí MUDr. Mardešić (in Červenková, 2005), že při zpracování situace neplodnosti jinak reagují ženy a jinak muži a roli hraje především to, na čí straně porucha je. „Dřív nebo později se však musí smířit s tím, že ti jeho bičíkovci nejsou bůhvíjak světoborní, a v mnoha případech je rád, když sem tam nějaký vzácný exemplář objeví.“ (Hlinka, 2005, str. 38) MUDr. Marděšić (in Červenková, 2005, str. 16) dokonce uvádí případy, kdy „… páry trvají na použití darovaných vajíček, protože pro muže je dárcovství spermií nepřijatelné, a vydají se k cíli komplikovanější cestou, ačkoli před nimi leží pohodlná dálnice“. Léčba darovanými spermiemi je totiž vcelku nenáročná oproti složitému a náročnému procesu léčby darovanými vajíčky. Možná by měla konzultace s psychologem předcházet celému léčebnému procesu. Oba partneři by si ujasnili, co očekávají a co jsou ochotni podstoupit, a tak by se dalo předcházet problémům během léčby. Myslím, si, že máme v této oblasti hodně co dohánět a je potřeba přestat řešit pouze medicínské otázky.

12

2 Dárcovství Zákon o péči o zdraví lidu (2006) vymezuje v rámci asistované reprodukce dárce jako plnoprávnou osobu, která však netvoří neplodný pár. Zařízení, kde se provádí AR a všichni jeho zaměstnanci jsou povinni zajistit anonymitu dárce a neplodného páru a také dítěte narozeného z AR. V ČR není možné, aby se dárce nebo příjemci dozvěděli o sobě něco bližšího či přímo seznámili oproti praxi třeba v USA, kde se běžně dárci před oplodněním seznamují s příjemci (Michálek, 2006). Způsobilost dárce se zjišťuje v podstatě „pouze“ genetickým vyšetřením, testem na HIV a další infekční onemocnění. Dle mého názoru by bylo například vhodné provést s dárci podrobnější rozhovory. Bylo by možné dozvědět se víc přímo o osobnosti dárce nebo o tom, co ho vedlo k rozhodnutí zapojit se do programu dárcovství. Pokud by se k těmto rozhovorům přistupovalo opravdu u všech byla by snadno dostupná i zpětná vazba o tom, jakým způsobem je nejefektivnější oslovovat ty „správné“ dárce. Dárce má podle Zákona o péči o zdraví lidu (2006) nárok na „náhradu účelně vynaložených výdajů, které vznikly v souvislosti s odběrem“. V této oblasti však vidím další z velkých otazníků. Dárce v České republice sice oficiálně nikdo „neplatí“, ale všechna centra nabízejí kompenzace dárcům a to všem v podstatě stejnou částku. Je zvláštní, že by mělo jít o skutečné výdaje jako cestovní náklady, ztráta času, ušlý zisk atd., což přece logicky nemůže být u všech úplně stejná částka. Třeba žena na mateřské dovolené si jistě „cení“ svůj čas jinak (zvlášť když musí mít na tu dobu hlídání dítěte) než studentka vysoké školy, která mimo pár hodin ve škole má v podstatě volno. Zatímco všechny ostatní metody asistované reprodukce jsou u nás dostupné jak pro manželské páry tak i pro partnery, u dárcovství je to jinak. Záleží na tom, zda budou využity darované spermie, darovaná vajíčka nebo embrya. V každém z těchto případů je dáno, kdo smí podstoupit takovouto léčbu (více viz jednotlivé podkapitoly). Nyní se podívám blíže na podmínky dárcovství pro jednotlivé skupiny (spermie, vajíčka a embrya).

13

2.1 Dárcovství spermií Od začátků AR bylo do dnešní doby vyvinuto mnoho metod, jak pomoci párům (s potížemi na straně muže), takže není již třeba tolika dárců. Pro zařazení do programu darování spermií je třeba splnit mimo negativní výsledky z vyšetření také věkovou podmínku. Věk dárce může být od 18 do 40 let, ale doporučuje se do 35 let. Darované sperma smí být použito k oplození nejdříve půl roku po odběru a to až po opakovaných kontrolních testech na HIV. Dárce je možné vybírat na základě různých kritérií jako např.: barva vlasů nebo barva očí. V ČR jsou jako dárci oslovování především vysokoškolští studenti a také asi 80% zájemců o dárcovství jsou studenti (Michálek, 2006). Proces darování spermií probíhá po všech vstupních vyšetřeních tak, že dárce po několikadenní pohlavní a alkoholové abstinenci přijde k odběru. Každý dárce může na klinice „naplnit“ až 10 dávek (zkumavek) a záleží pouze na tom, jaké množství daruje při jednom odběru. Postupy klinik se pak různí v tom, že někde dárce platí za dávku a někde za odběr, takže pak ten, který dá větší množství při jednom odběru dostane méně peněz. Většinou je dárce zván v případě potřeby, dokud není limit dosažen. Darování spermií smí být využito jedině u manželských párů. Chápu, že je třeba nějakým způsobem mít pod kontrolou, jestli budou děti narozené z AR vyrůstat s oběma rodiči. Notářsky ověřený souhlas sice nezaručuje, že spolu manželé zůstanou navždy a budou své dítě dobře vychovávat. Je to však jakási alespoň minimální záruka, že to oba manželé myslí opravdu vážně a že, i kdyby se rozešli jako partneři, tak se oba postarají o toto dítě. Důraz je zde kladen především na to, aby se budoucí otec nerozhodl, že dítě vlastně není jeho a tím pádem k němu nemá žádné závazky. Myslím si však, že existuje spousta párů, které spolu mají děti a žijí šťastně celý život, aniž by byli manželé.

2.2 Dárcovství vajíček Tato metoda je využívána, pokud není možné získat pro pacientku její vlastní oocyty (vajíčka) nebo je z genetických důvodů nevhodné, aby byly její vlastní oocyty oplodněny. Pro AR je možné využívat darované oocyty od žen ve věku 18 až 35 let. Dárkyní může být buď žena 14

stimulovaná speciálně právě proto, aby darovala oocyty, nebo žena, která sama podstupuje AR a má více oocytů než sama může využít. Dárcovství oocytů je nepoměrně komplikovanější proces než u spermií. Stejně jako u v předchozím případě prochází dárkyně nejprve krevními testy. Poté se ovšem postup diametrálně liší. Dárkyně musí přestat na několik měsíců užívat svoji hormonální antikoncepci, což často nesou s nelibostí jejich partneři. Poté absolvuje léčebný cyklus stejně jako ženy při léčbě neplodnosti. V přesně vymezený den začne užívat hormonální tablety a především každý den si píchá injekce a to buď sama anebo jí je aplikuje někdo jiný (nejčastěji partner). Problém je, pokud to sama dárkyně nezvládne a ani nemá někoho blízkého, kdo by jí mohl pomoci. Každodenní docházení do nějakého zdravotnického zařízení pak jistě znamená mnohem větší časovou zátěž. Dárkyně pak dochází na pravidelné ultrazvukové kontroly, kde se sleduje, jak a kolik oocytů se vyvíjí. Na základě těchto údajů je pak stanoven den, kdy jsou v narkóze (i když pouze krátkodobé) odebrány oocyty z těla dárkyně. Tím v podstatě pro dárkyni vše končí, pokud se neobjeví nějaké komplikace. Během tohoto procesu však někdy může dojít k tzv. hyperstimulačnímu syndromu. Syndrom hyperstimulace vaječníků (OHSS) vzniká v důsledku vysokých dávek hormonální léčby a způsobuje nevolnost, bolesti v podbřišku, zvětšení vaječníků a také tekutinou v břišní dutině, což se projevuje nafouknutým břichem. Ve většině těchto případů je léčbou především klid na lůžku a v případě potřeby ambulantní podání infuze či odsátí tekutiny. Ve vážnějších případech ale může docházet i k hospitalizaci pacientek. Lékaři se tomuto snaží předcházet zcela individuálními plány léčby, ale nedokáží vždy předvídat, jak tělo na léky zareaguje. Programy darovaných oocytů mohou využívat i nesezdané páry. V tomto případě není sice matka geneticky spojena se svým dítětem, ale je jeho „biologickou“ matkou, protože vlastně v jejím těle roste celých devět měsíců a také ho sama porodí. Ze zákona totiž není možný institut tzv. náhradní matky, která by dítě odnosila místo ní. Tím otázka možných budoucích dohadů, že dítě není její, odpadá. Dalo by se s nadsázkou říci, že oocyty jsou „nedostatkovým zbožím“, protože průměrná čekací doba na dárkyni je jeden až dva roky. Jednou z možností, jak poskočit výše v seznamu čekatelů, je přivést na kliniku nějakou jinou dárkyni. Ta samozřejmě není využita pro pár, který ji přivedl, ale hodně tím tomuto páru pomůže. Vnímám to jako docela nevhodnou pobídku vzhledem k tomu, jak potom páry shání a „tlačí“ ženy ze svého okolí do darování. Sama jsem 15

byla svědkem situace, kdy žena přivedla svou dceru jako dárkyni jen proto, že ona sama chtěla mít dítě se svým novým partnerem. Její asi dvacetiletá dcera o darování nebyla vůbec přesvědčena, její partner byl zásadně proti a ona vše udělala jen z „lásky“ ke své matce. Když ale nakonec mělo dojít k započetí samotné stimulace, rozmyslela si to. V současné době již vznikla v Brně dokonce klinika specializovaná na dárcovství oocytů za účelem zkrácení čekací doby a omezení „nátlaků“ na v podstatě nedobrovolné dárkyně.

2.3 Dárcovství embryí Poslední možností z těchto metod AR je dárcovství embryí. Embryo je buňka, která vznikla spojením spermie a oocytu. Taková embrya mohou tedy být po několikadenním vývinu ve zkumavce buď transferována zpět do dělohy ženy nebo mohou být kryokonzervována (zmražena) dokonce několik let pro využití v dalších cyklech léčby. Některé páry však již svá kryokonzervovaná embrya nevyužijí ani v dalších cyklech (např. proto, že již mají dvě děti a další nechtějí). Pak je možnost embrya rozmrazit a zničit anebo nabídnout jiným párům, kde jsou příčiny neplodnosti u obou z partnerů. Druhou možností, jak získat embrya pro darování, je spojení darovaných spermií a darovaných oocytů od jednotlivých dárců. Postup je v takovém případě stejný jako u darování pouze spermií a pouze oocytů. Tato varianta léčby je možná také pouze u manželů. Platí zde totiž to samé jako u dárcovství spermií, tedy to, že by se budoucí „otec“ mohl rozmyslet a nepřihlásit se k dítěti jako se svému. V praxi však většina párů nechce, aby se jejich embrya využila pro jiný pár. Tím pádem je celá záležitost komplikovanější. Nejen že je potřeba sehnat dárce, ale ještě najít takové, aby vyhovoval jako dárce tak dárkyně požadavkům příjemců a poté stimulaci a odběry všech skloubit tak, aby vše proběhlo, jak má.

Jak můžeme vidět, je oblast dárcovství velice spletitou a komplexní záležitostí. Setkávají se zde potřeby a cíle medicíny, managementu, práva a v neposlední řadě také psychologie. Je třeba vyvážit všechny tyto polohy a přitom moci nabídnout neplodným párům dostupnou možnost umělého oplodnění. 16

2.4 Etické otázky dárcovství Metody léčby neplodnosti jsou velkým zásahem člověka do „přírody“. Mimo otázky, které jsem již zmínila výše, je okolo léčby neplodnosti a dárcovství spoustu dalších otazníků a etických dilemat.

2.4.1 „Hraní si na Boha“ nebo léčba? Pro některé je léčba neplodnosti přímo proti přírodě, protože je tak do jisté míry zaručen přirozený výběr jedinců. V současné době se stále zhoršuje zdraví celé populace a to nejen ve směru plodnosti. Pokud máme na některou ze závažných nemocí lék, pak je automatickou snahou všech jedinci pomoci a vyléčit ho. V drtivé většině případů už se neřeší, zda je to správné či nikoliv z hlediska přírodních zákonů. V případě léčby neplodnosti zřejmě proto, že se netýká přímo jedince ale jeho budoucího dítěte, se však tato otázka řeší. Zastánci „přírodního“ pohledu na svět do této diskuze vstupují s tím, že umělé oplodňování je proti samoregulačním mechanismům naší planety a dochází díky tomu k jejímu přelidňování. Zásadně proti umělému oplodnění se vyslovila také katolická církev již roku 1987 a dodnes svůj postoj nezměnila. V pojednání „O úctě k lidskému životu v jeho počátcích a o důstojnosti“ (1987, in Halabalová, 2003) klade církev důraz na svátost manželství a vnímá umělé oplodnění v podstatě stejně jako mimomanželský poměr a dítě narozené touto cestou jako nemanželské. Tento názor patří k těm radikálnějším a nemyslím si, že by byl zcela akceptovaný i mezi všemi věřícími (stejně jako třeba pohled na antikoncepci). Křesťanství totiž na druhou stranu chápe manželství a rodinu jako základ celé společnosti a možnost pokračování lidského rodu. Jak to ale mají udělat manželé, kteří z objektivních příčin nemohou mít děti, aby naplnili své „poslání“ zplodit děti, na to má církev jediný návod nepřestat věřit a doufat. Myslím si však, že je to těžké, když je dnes tolik možností, jak léčit neplodnost. Je tedy podle mě dobré se i na otázky neplodnosti dívat jako na jiné civilizační choroby, které se léčí zcela běžně a nikdo o tom v zásadě nediskutuje. K tomuto tématu bych chtěla dodatjiž pouze jeden fakt k zamyšlení: Populace ve všech vyspělých zemích velice rychle stárne a proto je v centru zájmů mnoha států, aby se rodilo více dětí a národy či celé státy tak nezanikly. 17

2.4.2 Léčba neplodnosti a homosexuální páry

Jednou z otázek, které zůstávají spíše v pozadí, je účast gayů a lesbiček v umělém oplodnění. Zákonem není umělé oplodnění homosexuálních párů povoleno a pouze v případě darovaných oocytů je možné, aby příjemci byl nesezdaný pár. Tato možnost ale v podstatě u gayů nepřichází do úvahu, protože by si museli najít tzv. „náhradní matku“, která by jim dítě odnosila, což zákon neumožňuje. Lesbičky by mohly použít oocyty jedné žen z páru, která by se stala dárkyní. Ani to však není dle zákonů možné, protože musí být zachována naprostá anonymita mezi dárcem a příjemcem. Neoficiálně by bylo možné vyřešit tuto situaci tak, že se homosexuální pár dohodne s někým, kdo bude ochotný věnovat své pohlavní buňky a zároveň se klinice „upsat“ jako budoucí rodič. Nevím však z praxe o takových případech, kde by k tomuto docházelo. Obecně se tedy předpokládá, že gayové a lesbičky nevyhledávají kliniky pro léčbu neplodnosti.

2.4.3 Placené dárcovství - ano či ne? Stoupající počet případů neplodnosti a rozvíjející se metody umělého oplodnění jsou diskutovány jak v lékařských kruzích tak i jinde. O dárcovství pohlavních buněk se však mezi veřejností příliš nemluví. Občas probleskne v tisku nějaký článek či zpráva, ale ze své zkušenosti mohu říct, že je toto téma pro většinu lidí „španělskou vesnicí“ a nemají ani potuchu o tom, co vše to obnáší (zejména u darování oocytů). Pokud už se toto téma dostane na povrch, pak většinou právě v souvislosti s eticky problematickou stránkou placení. Darování by totiž mělo být dobročinné a tak nemůže být finančně odměňováno… Pokud jsou zde ve hře nějaké finance, nejde již o darování, ale v podstatě o obchod. Obchodování s lidskými orgány a buňkami je ovšem zakázáno snad na celém světě, takže by to zase bylo protizákonné. Co tedy dělat? V ČR se tato otázka „vyřešila“ tím, že dárci nejsou přímo placeni, ale dostávají kompenzace ušlých zisků, jak jsem již psala výše. Osobně si myslím, že je to ještě horší situace. Říkat, že nikoho neplatíme, ale přitom dávat peníze, je obelhávání ať už svého svědomí nebo jiných. Nebylo by lepší to raději rovnou přiznat, že je třeba nějak dárce získat a proto jsou jim nabízeny peníze? Nijs et al. (1980, in Lui a Weaver, 1996) nabízí navíc další aspekt placeného dárcovství. Podle 18

autorů může platba být jakýmsi neutralizátorem emocionální reakce dárce na vzniklou situaci. Dárce se tak snadněji odpoutá od svých buněk, které daruje, než kdyby je jen tak někomu „přenechal“.

2.4.4 Anonymita a budoucnost Další problematická otázka, která zůstává prozatím zcela neřešena, souvisí s dětmi narozenými z darovaných pohlavních buněk. Představme si situaci, kdy se po oplodnění darovanými spermiemi narodí chlapec. Muži, který daroval tyto spermie, se po několika letech narodí také dítě a třeba zrovna dívka. Za dalších dvacet let půjdou tyto „děti“ studovat na vysokou školu a náhodou se setkají kupříkladu na kolejích. Může tak , pokud to budeme domýšlet do úplných důsledků, docházet k tomu, že se „poloviční“ sourozenci budou mezi sebou brát a plodit děti. Nehledě na to, že buňky od jednoho dárce či dárkyně bývají využívány pro více různých párů. To celou situaci ještě více komplikuje, protože se tím zvyšuje pravděpodobnost jejich setkání a ... Když si k tomu přidáme možnost, že mladé ženy žijí někdy s o hodně staršími muži, pak zde máme asi nejzávažnější riziko - založení rodiny s vlastním otcem (což samozřejmě ani jeden z nich nemusí vědět). Jak se k tomu však postavit? Tato rizika úzce souvisí s otázkou anonymity dárců a příjemců. Jak jsem psala výše, je dárcovství u nás naprosto anonymní stejně jako ve většině zemí (viz Frith, 2001). Tímto řešením se nemohou ani dárci ani příjemci, ale ani jejich děti dozvědět, kdo byl dárcem. V posledních letech je však trend změnit tuto situaci a povolit dětem přístup k informacím o jejich dárci. Na podkladě Článku 7 Základní listiny práv dítěte (OSN, 1989, in Frith, 2001) je jedním z nejdůležitějších právo dítěte znát své rodiče, což je některými považováno za nepostradatelné pro „well-being“ člověka. V návaznosti na tuto debatu se Shenfield a Steele (1997) zabývali otázkou, zda upřednostnit právo rodičů na soukromí anebo právo dítěte vědět (o svém početí). Po analýze různých výzkumů o vlivu sdělení či nesdělení informací o početí dospěli k názoru, se kterým musím souhlasit. „…nemáme žádné důkazy o tom, že anonymita nebo specifické tajemství o darování pohlavních buněk jsou pro dítě škodlivé. Proto nemáme povinnost přesvědčovat budoucí rodiče, aby si zvolili otevřenost, ale měli bychom naslouchat jejich potřebám/zájmům.“[překlad autorky] (Shenfield, Steele, 1997) 19

Není možné poručit neplodným párům, aby svým dětem řekli o tom, jak byly počaty. Zároveň je nemožné (a z hlediska financí i nereálné) nutit všechny, aby se dali geneticky vyšetřit než se rozhodnou počít dítě, aby zjistili, jestli náhodou nejsou příbuzní. Je tedy pouze na dárcích a neplodných párech, zda se o tomto rozhodnou svým dětem říci, aby tak předešli alespoň částečně rizikům. Jiný zajímavý pohled na otázku „budoucnosti“ najdeme opět u církve. Halabalová (2003) se ve své práci zamýšlí mimo jiné i nad dárcovstvím a problémy s tím spojenými. Podle autorky může dárce později začít pochybovat o svém rozhodnutí a to zejména vstoupí-li do manželství, kdy „eventualita existence dětí vzniklých z darovaných gamet může u partnera vyvolávat asociace nevěry.“ (Halabalová, 2003, str. 45) Jak píše Pennings (1996), je téma změny rozhodnutí dárce zcela opomíjeno. Podle něj mají dárci právo změnit během času své rozhodnutí ohledně darování. Kliniky by jim to měly umožnit (samozřejmě za podmínek, že vrátí zpět zaplacenou částku atd.). Zároveň by ale měly zajistit možnost párům na druhé umělé oplodnění stejným dárcem, pokud budou chtít, což by ale mělo být na domluvě s každým dárcem.

2.4.5 Bioetika dárcovství spermií a oocytů Názory se odlišují také podle toho, zda se jedná o dárcovství spermií nebo oocytů. Dárcovství spermií se provádí již dlouhou dobu a v dnešní době stále méně než dříve. Snad proto a také vzhledem k „bezproblémovosti“ odběru spermií je obecně více akceptované. Co se týče darovaných oocytů není situace tak jednoduchá. K základním lidským právům patří možnost nakládat se svým vlastnictvím, jak uznáme za vhodné. Stejně jako krev nebo kostní dřeň jsou i oocyty majetkem pouze dané ženy a nikdo nemá právo jí přikazovat, jak s nimi má nakládat. Na druhou stranu je zde pro dárkyně ale vždy potenciální riziko škodlivosti stimulace hormony, která samozřejmě není pro tělo zcela přirozená, a také mnohem zřetelnější finanční pobídka většinou chápaná jako neetická. Hlinka (2005, str. 38) k tomu píše: „Vždyť i prostituce má svá potenciální rizika, také se k ní užívají součásti vlastního těla a pomáhá jiným, a přece se nikomu nepovedlo ji zlikvidovat. Tak proč tolik křiku kolem dárcovství oocytů.“ Dárkyně by s tímto faktem měly počítat a lékaři se neustále snažit minimalizovat rizika.

20

Jak můžeme vidět, je zde mnoho otázek a dilemat, která jsou či spíše nejsou diskutována. Námětů ke zkoumání by se tedy zde dalo najít spousty. Z mého pohledu však byla motivace dárců nejméně prozkoumanou a také diskutovanou oblastí a proto jsem se pro toto téma rozhodla.

Na závěr kapitol o neplodnosti a dárcovství bych ráda uvedla jeden citát, který shrnuje celou problematiku: „...progres se nedá zastavit.... Jedna obava však z toho vzniká - abychom si na tento způsob rozmnožování nezvykli jako na brýle.“ (Hlinka, 2005, str. 38)

21

3 Motivace k prosociálnímu jednání

Motivace je zcela obecně pojímána jako všechny pochody, které vysvětlují anebo umožňují pochopit chování jedince či skupiny (Boroš, 1995). V současnosti není v psychologii jednoznačně přijímána jedna platná teorie a pohledy na motivaci se liší podle toho, na co klade ta která teorie důraz. Někteří autoři vycházejí z pobídek jako stěžejních prvků motivace (např. J. W. Atkinson, McClelland), jiní (kupř. C.L. Hull, H. Murray) zase chápou motivaci jako způsob udržování homeostázy. Významnou skupinou jsou také humanistické teorie motivace (A. H. Maslow, G. W. Allport) a můžeme najít ještě spoustu dalších pojetí motivace. Boroš (1995, str. 19) v návaznosti na různé teorie vyvozuje a vymezuje dva nejzákladnější znaky motivace: 1, aktivace činnosti a chování – jedná se v podstatě o regulační funkci osobnosti 2, zaměřenost lidské činnosti a chování – souvisí s tenzí a cíly osobnosti (vzrušivost, směrové komponenty dané učením, aspiracemi atd.) Jedná se tedy o dynamický proces zaměření jedince na určitý cíl, který propojuje komplexní vazby mezi veškerým chováním, osobností jako celkem a vztahy s okolní realitou. Každé pojetí vymezuje také více či méně odlišné motivy, které jsou pro člověka podstatné a ovlivňují jeho chování. Madsen (1972, str. 337) na základě analýzy mnoha teorií motivace chápe motivy jako „centrální motivaci tzn. všechny hypotetické dynamogenní funkční proměnné“. Obecně lze tedy říci, že motiv je hnací síla lidské činnosti, která se nachází přímo v jedinci nikoliv v jeho okolí. Lidé jsou „hnáni“ nejrůznějšími motivy, jako je například snaha uspokojit potřebu, emoci, myšlenku nebo postoj. Madsen (1972) také navrhnul vlastní seznam motivů po srovnání mnoha různých výčtů motivů. Rozděluje lidské motivy do dvou skupin: 1, primární (biogenní) – tyto motivy máme od narození a jsou funkčně vztaženy k periferním motivačním impulzům nebo podnětům ⇒ motiv: hladu, žízně, pohlavní, pečování, zachování teploty, vyhýbání se bolesti, exkreční, dostatečného zásobení kyslíkem, odpočinku a spánku, aktivity;

22

2, sekundární (psychogenní) – takové motivy jsou získané v procesu učení a jsou determinovány periferními motivačními podněty ⇒ motiv: sociálního kontaktu, dosažení úspěšného výkonu, moci, vlastnictví. Mezi těmito dvěma skupinami vymezuje Madsen ještě hraniční skupinu motivů (1972): 3, afektivní - jsou částečně primární a částečně získané ⇒ motiv bezpečí (strachu) a motiv agrese (zlost) Zejména sekundární motivy jsou z hlediska sociálně motivovaného jednání podstatné, protože bez nich by nemohlo dojít k jeho vzniku. Ne vždy však vedou stejné motivy ke stejným jednáním a opačně, tedy za stejnými projevy nenalezneme ty stejné motivy. Proto jsem se také rozhodla zjistit, co vede mladé lidi k tomu, že se stávají dárci pohlavních buněk. Dárcovství obecně je chápáno jako jednání, které má altruistické motivy2. Je ale opravdu dárcovství pohlavních buněk motivováno prosociálně nebo převažuje motivace „praktičtější“ (finanční)? V následující části textu stručně vymezím prosociální chování a dále se zaměřím z tohoto hlediska na dárcovství.

3.1 Sociálně motivované chování Veškeré jednání je tedy motivováno. Některé motivy jsou vrozené, ale i jejich naplňování se mění v průběhu vývoje jedince. Dochází k socializaci prvotních motivů (jako jsou kupř. fyziologické potřeby hladu), která je tím složitější, čím složitější je kultura, ve které jedinec vyrůstá (Mrkvička, 1971). Samotná socializace motivů však automaticky neznamená rozvoj sociálně motivovaného chování. Nakonečný (1996, str. 243) vymezuje sociálně motivované chování jako „ty druhy chování, které mají zřejmý sociální cíl,…., resp. vycházejí z potřeb či popudů, které mají sociální obsah“. Mezi toto pojetí je možné zahrnout sociální kontakt, sociální vazby, motivaci k moci a prosociální chování (dle Heckhausena a Nakonečného, in Nakonečný, 1996).

2

Altruistické a prosociální chování chápu jako stejné druhy jednání a budu je v textu používat jako synonyma.

23

3.1.1 Prosociální chování Jak jsem již psala ke vzniku prosociálního chování nedochází hned a také ne vždy. Předpoklady k takovému vývoji u dítěte vidí Vágnerová (2000) v získání základní důvěry ve svět, schopnosti nahlížet na věci z úhlu pohledu někoho jiného a také v sociálním učením nápodobou a identifikací se vzory v rodině. Teprve působením postupně zvnitřňovaných hodnot a vznikající morálky dochází k posunu od počátečního egoismu k altruismu. Výrost a Slaměník (1997, in Veselá, 2005, str.32) definují prosociální chování „jako skutky a činy nezištné pomoci, kdy není očekávána odměna (materiální či finanční), sociální souhlas či opětování pomoci v budoucnu, a to obvykle bez nějakého vyzvání“. Ne všechny teorie se však shodují v tom, že jde o zcela nezištnou pomoc. Pozoruhodné je pojetí zastánců sociobiologie (např. Ridley, 2000), kteří mají za to, že prosociální chování je motivováno „sobeckými“ motivy. Tyto motivy mají za cíl šíření svých genů do dalších generací. Jedinci, kteří nemohou zajistit přímé šíření svých genů, pak pomáhají ostatním a to především členům svého rodu, aby alespoň touto cestou dosáhli „pokračování“ svého bytí. Pokud takto uchopené téma prosociálního chování vztáhneme právě k dárcovství pohlavních buněk, získáme velice zajímavé hledisko. Zde totiž dochází doslova k šíření genů, i když není vyloučena možnost vlastního přímého pokračování. Je možné, že by si dárci chtěli touto cestou „pojistit“ své pokračovatele? Otázka původu a okolností působících na vznik prosociálního chování zůstává již dlouho dobu spornou. Genetická podmíněnost anebo vliv výchovy a prostředí jsou v psychologii jednou ze zásadních otázek nejen v oblasti prosociálního chování. Z hlediska okolností, které mají vliv na prosociální jednání, jsou to samotná situace a potom také osobnostní faktory. Různými výzkumy (Veselá, 2005; Bekkers, 2002, in Lečbych, 2004) bylo zjištěno, že lze nalézt určité osobnostní charakteristiky typické pro jedince, kteří jednají altruisticky. S využitím typologie Myersové a Briggsové a dotazníku MBTI3 byla u dobrovolníků zjištěna převaha ve dvou dimenzích a to pro cítění a také pro usuzování (Veselá, 2005). Více k otázkám prosociálního chování a typickým osobnostním charakteristikám je možno nalézt v práci „Osobnostní charakteristiky dobrovolníků“ (Veselá, 2005). 3

Typologie Myersové a Briggsové vychází z Jungovy typologie a vymezuje 4 základní dimenze psychických funkcí: extroverze-introverze, intuice-smysly/vnímání, myšlení-cítění, usuzování-percepce. (Čakrt, 2003)

24

Prosociální chování je dále možné rozdělovat podle různých kritérií. S ohledem na téma této práce se jeví jako účelné využití členění L.G. Wispé (1972, in Janoušek, 1997) a to na: darování, sympatii a porozumění, pomoc, nabídku ke spolupráci a podporu. Dále se budu tedy zabývat dárcovstvím.

3.1.1.1 Dárcovství Tošner a Sozanská (2002) definují dárcovství jako poskytování darů, ať už materiálních nebo peněžitých, určených přímo potřebným občanům nebo na veřejně prospěšné účely. Dárcovství lze v podstatě rozdělit právě na peněžní a nepeněžní. Pokud řekneme dárcovství nejčastěji se vybaví právě věnování peněžních obnosů pro dobročinné účely. Pokud nespecifikujeme, že se jedná o prosociální chování, pak většinou napadne člověka jako první darování krve, které je velmi běžnou záležitostí s mnohaletou tradicí. Zcela výjimečně nás napadne darování orgánů nebo pohlavních buněk, ale to spíš pod vlivem nějakého filmu, který zrovna běžel v televizi. Dárcovství chápané jako finanční pomoc většinou nevyžaduje mnoho vlastního aktivního snažení a nějaké velké osobní zapojení. Stačí poslat peníze na účet a dále se jen můžeme radovat z toho, že děti z dětského domova jely poprvé k moři a je to i naše zásluha. Chceme-li poslat materiální pomoc do oblastí postižených záplavami nebo zemětřesením, musíme sice zajít na některé sběrné místo ale dál už si s tím poradí humanitární pracovníci. U dárcovství pohlavních buněk je to však poněkud jinak, ale o tom, co je třeba vše podstoupit jsem psala již dříve (viz kapitola 2 Dárcovství). V roce 2000 provedl Frič rozsáhlý výzkum „Dárcovství a dobrovolnictví v ČR“ (2001). Například v roce 1999 věnovalo na dobročinné účely 43% dospělé populace. Přitom věcný dar poskytlo v témže roce 28% občanů. Výsledky výzkumu podporují moje předchozí tvrzení o „stereotypech“ v darování. Nejčastějšími oblastmi darování věcných darů bylo: neziskové organizace organizující charitativní činnosti (19%), sociální služby (6,5%), zdraví (5%), mezinárodní aktivity (3%) a kultura a umění (1,5%). Z hlediska druhu darované věci šlo o: šatstvo a obuv (22%), knihy a hračky (7%), léky a toaletní potřeby (5%), krev a lidské orgány (4%) a nábytek, technické vybavení, pomůcky (1%). Jak je vidět jsou jak krev tak orgány (o pohlavních buňkách se ani nemluví) spíše výjimečnou záležitostí. 25

Frič (2001) se zabýval také „dárcovskou strategií“, která podle něj závisí na motivaci dárce. Hlubší analýzou, která se však týkala pouze motivace peněžních dárců, dospěl ke třem základním typům deklarované motivace: 1, ad hoc motivace - 41% dárců, z toho 47% ve věku od 31 do 45 let a z 53% ateisté - není založena na tradičních morálních principech - vyznačuje se nárazovým rozhodováním podle aktuálních emocionálních vzruchů vyvolaných konkrétními případy neštěstí nebo trpících lidí, jež jsou prezentovány v masmédiích - jsou-li splněny podmínky pro „akci“ (dostatečně velké citové pohnutí a důvěryhodnost prezentované dobročinné akce), pak dárce nabývá přesvědčení, že se může podílet na spravedlivé věci a rozhodne se přispět - důvěra ke svým spoluobčanům je nejzákladnějším rysem; 2, familiární motivace – 30% dárců s větším podílem mladých lidí do 30 let -

vychází z osobních zkušeností, které dárci získali ve svém blízkém okolí

-

ochota je podmíněna familiárním kontaktem s potřebnými lidmi, osobním příkladem dárcovství blízkých osob a osobním kontaktem s lidmi organizujícími věřejnou sbírku

-

vnímají dárcovství jako součást způsobu života, ale zužují to pouze na okruh svých blízkých;

3, imperativní motivace – 29% dárců, z toho nejvíce nad 60 let (37%), dělníci (21%) a ekonomicky neaktivní (38%) -

stojí na morálních imperativech křesťanství jako součásti přesvědčení (ne tlaku)

-

dárcovství je součástí morálních zásad a křesťanské lásky k bližnímu

-

roli mají i pocity dluhu vůči širšímu společenství

-

typická je tedy náboženská víra, členství v církevních organizacích a dobrovolnictví.

26

I když se jedná o motivaci k peněžnímu dárcovství, myslím si, že by mohla být využita i pro nepeněžní dárcovství. V empirické části se pokusím mimo jiné zjistit, zda je možné nalézt takové typy motivace i u dárců pohlavních buněk.

27

4 Výzkumy o dárcovství a dárcích pohlavních buněk Oblast neplodnosti a dárcovství pohlavních buněk je v současné době velice aktuálním tématem. V České republice je však pozornost tomuto fenoménu věnována pouze ze strany lékařů a manažerů klinik léčby neplodnosti a to zejména na to, jak nalákat co nejvíc dárců a přitom utratit co nejméně peněz. Řeší se otázka stále se zhoršující kvality spermatu u dárců a neustálého nedostatku dárkyň. V zahraničí je však podle toho, kam se ubírají diskuze a výzkumy, směr docela jiný. Anonymita dárců a příjemců je jednou z klíčových oblastí stejně jako platby dárcům. V neposlední řadě je zájem upřen také k motivaci dárců pohlavních buněk. V další části textu bych se proto chtěla věnovat zahraničním výzkumům a odborným článkům z oblasti dárcovství pohlavních buněk.

4.1 Dárcovství z pohledu institucí a klinik Dárcovství se stalo nejdiskutovanější v posledních letech zejména ve Velké Británii. Zde byla založena roku 1991 Human Fertilisation and Embryology Authority (HFEA), která vydává certifikáty klinikám, registruje všechny dárce a zároveň se zabývá otázkami spojenými s léčbou neplodnosti a to jak medicínskými, tak právními a psychologickými. HFEA (1997) ve své 6. výroční zprávě zakazuje platby dárcům (mimo kompenzace opravdu doložených výdajů), protože má jít přece o dar, za který si nemohou nechat platit. Zároveň také doporučují dárkyně, které jsou již matkami, a dárce pokud možno také s vlastními dětmi. Zatím však není jasné, od kdy má tato změna nastat a tak je praxe stále stejná. Studie Murray a Golombok (2000) 64 center ve Velké Británii dokládá tuto nezměněnou situaci. Výzkum byl zaměřen na zjištění informací o současných postupech klinik a zjištění nedostatků či možností změny v získávání dárců. Dotazováni byli pracovníci jednotlivých center v interview face-to-face. Z výsledků vyplývá, že mezi dárci spermatu převažují stále studenti (43% klinik)4 a především bezdětní muži (53% klinik)5. Studenti tvořili téměř dvě třetiny (63%) současných dárců na všech klinikách. Všechny kliniky platily dárce a většina (86%) se 4 5

Murray, Golombok (2000): 27% klinik zapojovalo pouze starší muže a 30% klinik starší muže i studenty. Murray, Golombok (2000): 30% klinik zapojovalo otce a 17% obě skupiny.

28

domnívala, že peníze jsou u studentů primární motivací k darování. Z hlediska dárcovství oocytů byly zjištěny odlišné charakteristiky. Tři čtvrtiny (78%) klinik akceptovaly jako dárkyně jen ženy s vlastními dětmi6. Většina (84%) klinik také přijímala ženy kolem 30 let7. Všechny kliniky uvedly altruistické důvody jako primární motivaci dárkyň, i když také na všech klinikách byly dárkyně placeny. Tento výzkum byl podstatný pro tvorbu další politiky, jak a jaké dárce získávat. Nemá však příliš výpovědní hodnotu o motivaci dárců, protože ta byla zkoumána pouze skrze pracovníky klinik, což mohlo ovlivnit výsledky. Na podkladě 6. výroční zprávy HFEA a svých zkušeností se McLaughlin et. al. (1998) zamýšleli nad vhodným typem dárce. Nevidí důvod, proč nevyužívat otce jako dárce a naopak vidí jako nevhodné využívat bezdětné studenty, kteří ještě nejsou dostatečně psychicky zralí na tak závažné rozhodnutí. Dokonce by zakázali zapojovat do programů dárkyně, které ještě nemají vlastní děti, protože by tím mohly ohrozit svoji vlastní plodnost v budoucnosti. Zároveň uvádí, ve shodě s mými předchozími tvrzeními (viz kapitola 2.2 Dárcovství vajíček), že je nebezpečné dávat výhody těm, kteří přivedou vlastní dárce, protože často přesvědčí bezdětné sestry nebo příbuzné, které jim to nedokáží odmítnout. Doporučují tedy využívat pouze dobrovolné dárce s altruistickými motivy, kteří jsou již sami rodiči, a bez náznaku finanční odměny a jakéhokoliv napojení na některé příjemce. Ve Francii je tato praxe, kdy dárci jsou pouze otci a nedostávají kromě doložených výdajů žádné peníze, běžná již téměř 20 let. Guerin (1998) spatřuje v těchto přísných podmínkách hned několik výhod. Dárci si tak zvyšují self-image a získávají tím vlastně narcistní odměnu. Výhody jsou i zdravotní, protože je již ověřena plodnost a zdraví dárce. Přitom vlastní dítě podle autora dokazuje i určitý stupeň „vyspělosti“ a odpovědnosti muže. Motivy dárce jsou potom čistě altruistické, což je ideálem. Federace center ve Francii (1994, in Guerin, 1998) zároveň ve svém výzkumu zjistila, že pro příjemce je příjemnější využití dárce z okruhu známých a příbuzných než placeného dárce. Celou tuto rozporuplnou situaci analyzoval Pennings. Ve své studii (Pennings, 1997) upozorňuje na rizika neplaceného dárcovství s altruistickou motivací. Zatímco placení dárci (i když nikdy nebylo cílem získávat právě takto motivované dárce) nemají žádná práva, ale ani potřeby se nějak zapojovat do rodiny příjemců, neplacení dárci často mají větší zájem o

6 7

Murray, Golombok (2000): Pouze 2% klinik přijímaly bezdětné dárkyně a 20% klinik obě skupiny. Murray, Golombok (2000): 14% klinik zapojovalo pouze ženy na 30 let a jen 2% klinik pouze ženy pod 30 let.

29

informace o příjemcích a chtějí vědět o „svých“ dětech. To v zásadě narušuje proces dárcovství a dochází k dalším problémům. V souladu s těmito poznatky a po rozhovorech s neplodnými páry je podle Gazvani (1997) lepší variantou placené dárcovství, které znamená dostatečné množství „kvalitních“ (z hlediska kvality spermatu) dárců, než neplacené. Zrušení plateb totiž s největší pravděpodobností povede k prudkému poklesu dárců a tak budou kliniky nuceny akceptovat i dárce, které by jinak z důvodu nevyhovujících předpokladů nevzaly.

4.2 Dárcovství z pohledu dárců a dárkyň Od chvíle, kdy byla ve Velké Británii zavedena povinná registrace dárců u HFEA, došlo na mnoha klinikách k poklesu dárců spermatu. Lui et. al. (1995) zjišťovali u 55 potenciálních dárců, jak vnímají situaci darování. Z výsledků vyplývá, že velká většina (89%) potenciálních dárců vyžaduje diskrétnost a zaručenou anonymitu. Tento stav se jim zdá však být ohrožen registrací a diskutovaným zrušením anonymity. Obávají se, že by mohlo dojít ke změně zákona, která by vedla k jejich „odhalení“ budoucím dítětem. Většině (82%) však nevadí sdělovat neidentifikující informace (např. barva očí, vlasů, koníčky a zájmy atd.) o sobě příjemcům nebo dítěti. Kromě toho 69% z nich očekává finanční odměnu, bez které by si darování neuměli představit. Zároveň však zdůrazňují „pomoc neplodným párům“ jako jeden z nejvíce odměňujících aspektů darování. Dárcovství embryí v případě využití nadbytečných embryí neplodného páru (odebraných během jejich léčby neplodnosti) je poněkud odlišný případ. Newton et al. (2003) se proto rozhodli zjistit, jaké jsou postoje neplodných párů k darování a které faktory předpovídají zájem o darování. Oslovili 49 párů, které podstoupily umělé oplodnění a měly déle než 3 roky kryokonzerovaná embrya. Zjišťovali důvody, které vedly k tomu, že se páry nevrátily pro embrya, také postoj ke screeningovým procedurám spojenými s darováním embrya a sdělováním neidentifikujících údajů. Zároveň porovnávali postoje k různým modelům dárcovství embryí8. Výsledky výzkumu přinesly kromě očekávaných důvodů „opuštění“ embryí, tzn. dostačující velikost rodiny a nedostatek času vzhledem k péči o dítě/děti, také překvapivou informaci. 17%

8

Nabídnuty byly 2 modely – podmíněné a nepodmíněné. O podmíněné darování jde tehdy, když pár může omezit podle svého uvážení svoje darování na určitou osobu nebo pár. Nepodmíněné darování je bez možnosti omezení.

30

žen a 10% mužů uvedlo jako hlavní důvod, že rozmrazení a přenos zmražených embryí by byl emocionálně příliš stresující. Páry většinou vnímaly vyžadované procedury jako užitečné. V otázkách neidentifikujících údajů byla zjištěna autory velká variabilita. Polovina by byla ochotná sdělit obecné fyzické charakteristiky, ale pouze malá část by byla ochotna zanechat svoji fotku (15%) nebo dopis (18%) potenciálnímu dítěti. Postoje vůči různým modelům darování byly dosti polarizované v obou směrech. Největší podporu darování embryí deklarovaly překvapivě páry, které byly nespokojené s velikostí své rodiny a soucítily s přáními potenciálních příjemců. Pouze 12% však by ve skutečnosti opravdu uvažovalo o darování. (To také podporuje zkušenosti z ČR - viz kapitola 2.3 Dárcovství embryí.)

4.3 Porovnání dárců a dárkyň

Rozsáhlejší studie v této oblasti provedly Cook a Golombok ve Velké Británii mezi lety 1989 a 1994. První část (1994) se týkala výzkumu klinik v tom, jak získávají dárce spermatu, jak často využívají dárce v léčbě atd. Druhá fáze výzkumu (1995) byla zaměřena právě na dárce, jejich motivaci a postoje. Do výzkumu bylo zapojeno 14 center, kde dárci dostávali dotazníky týkající se faktorů, které vedly k jejich návštěvě kliniky, a jejich znalostí a postojů k dárcovství. Výsledky udávají, že dárci byli motivováni zejména nabídkou peněz, ale v menší míře i přáním pomoci jiným. Oproti tomu většina dárkyň uváděla jako hlavní důvod pouze touhu pomoci jiným. Autorky také hodnotí fakt, že i přes doporučení HFEA, jsou stále nejvíce využíváni mladí bezdětní studenti. Vidí jako vhodné, aby se jednalo o starší a zralejší osobnosti. Jiné studie zjistily stejné výsledky. Například Schover, Rothmann a Collins (1992) ve své studii „Osobnost a motivace dárců spermatu“ zkoumali psychologickými testy a následně rozhovorem 17 dárců. Podle výsledků 71% z nich bylo motivováno finančními kompenzacemi a v porovnání s dárkyněmi9 byli méně altruističtí. Fielding et al. (1998) se také zaměřili na pohled samotných dárců a dárkyň. Sledovali dvě skupiny rozdělené podle pohlaví (39 žen a 30 mužů), které darovaly pohlavní buňky v centru umělého oplodnění. Zjišťovali jejich zkušenosti s dárcovstvím, jejich motivaci a postoje. Obě skupiny darovaly z altruistických důvodů, ale 9

Srovnávali se shodným vzorkem dárkyň ve stejném zařízení.

31

dárkyně se jevily jako více motivované snahou pomoci než dárci. Ani jedna skupina si nepřála kontakt s příjemci nebo dítětem a ani nechtěli odhalovat svoji identitu. Dárkyně však byly více zaangažované v procesu dárcovství a také je více zajímal výsledek jejich darování.Tyto výsledky jsou částečně pohledem kliniky na dárce, ale vzhledem k tomu, že pozorování probíhalo dlouhodoběji a také bylo doplňováno rozhovory s jednotlivými dárci, pak si myslím, že se jedná o velmi přínosný výzkum. Autoři na závěr upozorňují na velký nedostatek pozornosti psychologů směrem k této kontroverzní medicínské oblasti, který je zřejmě dodnes problémem i u nás. I nejnovější výzkumy přináší obdobná zjištění. Bell et al. (2001) podobně jako v předchozím výzkumu porovnávali demografické údaje a také postoje a motivy dárkyň s dárci. Dotazník byl administrován telefonicky 54 dobrovolným anonymním dárkyním. Data pro dárce byla získána z literatury. Výsledky meta-analýzy opět podporují dřívější zjištění. 96% žen darovalo z altruistických důvodů oproti 53% u mužů (P<0.001). Zároveň také měly dárkyně častěji zájem o informace o následném těhotenství a budoucím dítěti (96% proti 55%). Výzkum dokazuje obavy, že neplacené dárcovství z altruistických důvodů vede opravdu k hlubšímu zájmu o příjemce a dítě. V tomto případě však většina dárkyní svoje pocity jakési odpovědnosti vůči dítěti vnímala především z hlediska zdravotní potřeby (v případě vážného onemocnění dítěte a vzniklé potřeby darování kupř. kostní dřeně od pokrevního příbuzného). U tohoto výzkumu vidím problematické místo a to telefonický dotazník. Telefonický dotazník umožňuje do jisté míry říkat věci, které by třeba v přímém kontaktu třeba nezazněly, a není náročný tolik na čas respondenta (aby si našel čas zajít do centra a tam absolvovat rozhovor). Na druhou stranu však nevíme v jaké situaci se daný člověk právě nachází, zda může mluvit zcela otevřeně nebo je s ním v místnosti někdo další, nevidíme jeho tělesné projevy apod.

4.4 Porovnání pohledu dárců a příjemců V rámci celosvětové debaty o platbách dárcům a při stále akutním nedostatku dárkyní vajíček, po kterých je čím dál větší poptávka, se Ahuja et al. (1997) rozhodli zjistit, jaké jsou emocionální a sociální efekty dárcovství oocytů, a to jak od dárkyní, tak od žen podstupujících IVF (tzv. sdílení oocytů). Analyzovali 217 dotazníků, které vyplnilo 107 respondentů, kteří měli 32

zkušenost s dárcovstvím oocytů, a 110 respondentů, kteří se o darování zajímali. Zjistili, že stejně jako adopce je i darování nebo přijímaní oocytů sociální záležitostí, protože téměř všichni (94%) by tuto otázku probrali s partnerem, rodinou a přáteli. Jako nejzásadnějsí motiv darování vnímaly všechny tři skupiny (dárkyně-pacientky 86%, potenciální dárkyně-pacientky 79%, dobrovolné a potenciální dobrovolné dárkyně 95%) „pomoc bezdětným párům“. Zároveň pro skupiny pacientek (dárkyně-pacientky 75%, potenciální dárkyně-pacientky 62%) byla podstatným motivem i „pomoc sobě“ v tom smyslu, že pokud ony samy by potřebovaly, pak by byla možnost získat darované oocyty. Z hlediska placení dárcovství se objevily dva názory. Menšina (36%) je pro zachování plateb s tím, že je vnímají jako pobídku pro více dárkyň a to zejména mladých a více plodných.Většina (64%) by však placení zrušila. Přitahuje totiž podle nich špatné lidi se špatnými motivy anebo jsou oni sami odmítání okolím, protože oceňují dítě penězi. Dále výzkum zjišťoval, které otázky související s darováním jsou pro respondenty důležité. Nejvíce se zajímaly o procedury a vedlejší účinky IVF (81%). Největší obavy se objevily ve spojitosti s léčebnými procedurami (64%). Ve skupině dárkyň (jak pacientek tak i dobrovolných) se navíc objevilo zklamání, že se nikdy nedozví, jestli příjemkyně otěhotněla nebo ne (63%).Otázky týkající se budoucího dítěte byly také zmiňovány (26% všech). Polovina všech měla starost se sdělením dítěti o jeho „původu“ a již zkušené dárkyně navíc vyjadřovaly obavy o možné budoucí setkání (svatbu) těchto dětí s jejich vlastními (31%). Toto zjištění je dle mého názoru dost podstatné a bylo by třeba se těmito otázkami více zabývat i z hlediska medicínského. Zároveň to dokládá další výsledek, který říká, že většina všech (84%) vnímala poradenství jako důležitou součást procesu darování a sdílení oocytů. To je něco, co u nás podle mých zkušeností zcela chybí. Postoji mezi dárci a příjemci se také zabýval výzkum Söderström-Anttily et al. (2001) ve Finsku. Cílem jejich práce bylo zhodnocení výsledků programu darování embryí a zároveň právě postojů mezi dárci a příjemci embryí pomocí dotazníkového šetření. Celkem se zúčastnilo 46 párů, které darovaly bezplatně svá zamražená embrya pro jiné neplodné páry, a 27 párů, které podstoupily léčebný cyklus s rozmraženými darovanými embryi. Každý z páru vyplňoval svůj vlastní dotazník. Dotazníky byly zaměřeny na otázky, jaké charakteristiky by chtěli vědět o příjemcích/dárcích, jestli by mělo budoucí dítě vědět jak bylo počato a mít možnost zjistit informace o dárcích, jestli by měli být informováni o různých procedurách podstoupených dárci atd. Zároveň byla nabídnuta možnost, aby se vyjádřili sami, co je k tomu napadá. Výsledky 33

studie byly převážně medicínské zhodnocení efektivity, ale přinesly i další poznatky. Pouze 16% darujících párů souhlasilo se zanecháním identifikujících informací o sobě pro případ, že by je chtělo budoucí dítě ve svých 18 letech vyhledat. Pro většinu příjemců bylo podstatné znát vzhledové a věkové charakteristiky darujících (92% žen a 71% mužů) a také by rádi věděli informace o nemocech v rodině dárců (96% žen a 88% mužů). Oproti tomu u dárců by 50% žen a 78% mužů nechtělo vědět žádné informace o příjemcích. Společným přáním u dárců však bylo, že embrya by měla být darována zdravým, vyrovnaným a odpovědným rodičům, kteří mají dobrou pozici (sociálně). V otázkách anonymity a otevřenosti byli významně více příjemci (69%) než dárci (47%)

nakloněni sdělovat budoucímu dítěti způsob jeho početí. V rámci

volného tématu se velice často u příjemců objevovaly starosti s tím, jak a kdy říci dítěti o jeho početí. Možnost, že dítě má někde genetické sourozence, které může potkat a třeba si je i vzít, znepokojovala jak dárce tak i příjemce. V návaznosti na tyto zjištění a další výzkumy týkající se škodlivého vlivu „tajemství“ v rodině jsou proto příjemci během poradenských sezení informováni o výhodách otevřenosti vůči dítěti. Zajímavým zjištěním studie bylo také to, že na rozdíl od darování spermií nebo oocytů chápaného samotnými dárci jako odevzdání „buňky“, je darované embryo pro některé darující páry vlastně už dítětem, což dokládá to, že nesouhlasí se zničením zamražených embryí nebo s jejich využitím pro výzkumné účely. Darování embryí je tedy vlastně podobné adopci, ale je zde stále velký rozdíl v tom, že příjemci si prožijí celé těhotenství. Autoři shrnují celou záležitost s doporučením, že zejména v tomto případu dárcovství by bylo vhodné registrovat identifikující informace o dárcích embrya, aby mohlo budoucí dítě najít své genetické příbuzné.

4.5 Porovnání pohledu zúčastněných a nezúčastněných

Neustále probíhá hledání vhodného typu dárců a nejvhodnějších postupů darování pro všechny zainteresované strany. Mnoho různých výzkumů ukazuje důležitost placení pro dárce studenty, ale pro nestudenty dárce zase spíše altruistické motivy. Motivace dárců může být tedy složitá a závislá na mnoha individuálních a kulturních faktorech. Vzhledem k tomu provedli Lui a Weaver (1996) studie s cílem zjstit, jaké jsou motivy a postoje dárců a zároveň i dalších skupin 34

nedárců. Celkem se výzkumu zúčastnily 3 skupiny: 97 bezdětných studentů – dárců, 56 bezdětných studentů – nedárců a 44 „zralých“ otců – nedárců. V praxi jsou právě studenti nejčastěji dárci ve Velké Británii, podle některých výzkumů si však neuvědomuj plně důsledky svého jednání (Holme, 1993, in Lui a Weaver, 1996). Proto je obecně snaha zapojit ženaté otce, kteří jsou fyziologicky schopní, žijí v trvalém svazku a dokázali již určitou odpovědnost. Otázkou však podle autorů zůstavá, když již tito muži mají rozvinutý „rodičovský cit“, nebude jim vadit odloučení od jejich dalšího dítěte? Výsledky ukázaly, že mezi těmito skupinami jsou rozdíly. Dárci mnohem více považovali za podstatné finance než nedárci (70% proti 45% studentů-nedárců a 25% otců-nedárců). Otci-nedárci preferovali navíc napojení na příjemce (20% oproti 6% dárců a 11% studentů-nedárců) a budoucí dítě (18% proti 3% a 5%), což potvrzuje dříve zmíněné, že altruisticky motivovaní dárci mají větší snahu se dozvědět a zapojit do rodiny příjemců. Zrušení plateb by tedy vedlo ke změně složení skupiny dárců. Na druhou stranu asi povede k prudkému poklesu počtu dárců. Všechny skupiny zároveň vysoce vyjadřovaly soucit k neplodným párům a důraz na anonymitu jako základní podmínku dárcovství. Otázky placení a motivace dárců byly také v centru zájmu Lyalla, Goulda a Camerona. Jejich výzkum (Lyall et al., 1998) se zaměřil na to, zda mají být dárci placeni, jaké jsou sociální a jiné faktory, které ovlivňují tento názor a jaký má finanční pobídka vliv na potenciální dárce. Celkem 717 respondentů bylo rozděleno do tří skupin: veřejnost (260 osob), studenti jako potenciální dárci (217 osob) a neplodní pacienti jako potenciální příjemci (238 osob). Většina všech respondentů (85%) věděla, že se používají darované spermie v léčbě neplodnosti a také souhlasili s jejich využitím jak pro léčbu neplodných párů (66%) tak pro výzkumné účely (76%). Studenti přitom byli ve srovnání s ostatními skupinami nejvíce nakloněni oběma těmto možnostem (80% a 94%). Z hlediska placení pouze 45% všech vědělo (před přečtením zaslaných informací o dárcovství), že dárci dostávají finanční odměnu. Mezi studenty byla ale tato informovanost vyšší (64% oproti 28% veřejnosti a 44% pacientů). V otázce, zda by měli být dárci placeni, bylo zjištěno, že 52% všech je pro platby a 43% proti. U skupiny studentů byla převaha pro výraznější (67% proti 29%), zatímco u veřejnosti tomu bylo naopak (39% proti 58%). Zároveň také zjistili, že souhlas/nesouhlas s placením dárců souvisí s předchozí informovaností ohledně placení. Respondenti, kteří věděli o platbách již před výzkumem, byli také více platbám nakloněni (60%). Autoři se také zaměřili na to, pokud by respondenti darovali, 35

zda spíše pro léčbu jiných nebo pro výzkum. Z celkového souboru by 58% darovalo na léčbu a 72% na výzkum, ale byly nalezeny rozdíly mezi jednotlivými skupinami. Pacienti byli mnohem více ochotní darovat pro léčbu jiných ve srovnání s ostatními dvěma skupinami (74% oproti 42% veřejnosti a 60% studentů). Vliv placení na darování se ukázal jako podstatný činitel. Zatímco pro všechny respondenty by nebylo zrušení plateb tolik odrazující (v tomto případě by bylo méně nakloněno darovat pouze 28% pro léčbu a 32% na výzkum), pro studenty je to velmi důležité (47% by nedarovalo pro léčbu a 62% na výzkum). U všech skupin v celkovém pohledu se platby projevily kladným vlivem na rozhodnutí o darování. Zajímavým zjištěním byl vliv plateb u skupiny veřejnosti. 41% této skupiny by bylo více ochotno darovat v případě, že by to bylo neplacené (studenti pouze 5%, pacienti 30%, celkově 26%) a ve shodě s tímto tvrzením také 21% by bylo méně ochotno darovat, když by to bylo placené (studenti 0%, pacienti 11%, celkově 11%). Taková data naznačují, že veřejnost se jeví jako více altruistická, což je jistě zajímavé. Spolu s autory bych očekávala spíše více altruismu u samotných pacientů než veřejnosti. Výsledky zároveň potvrdily, že finanční pobídky mají vliv. Zrušení těchto plateb s největší pravděpodobností povede k velkému poklesu dárců a tím ke snížení možností léčby. Proč však platby rušit, když ze závěrů vyplývá, že jak potenciální dárci tak potenciální příjemci souhlasí s placením? Autoři navrhují proto zvážení, které skupiny dárců (zda mladé studenty motivované především finančně či starší otce s altruistickou motivací) chtějí kliniky oslovovat a podle toho zvolit strategii ponechání či zrušení plateb.

4.6 Shrnutí Zahraniční výzkumy tedy většinou podporují můj předpoklad, že platby znamenají motivaci, která není primárně altruistická. Výsledky však nenabízí hlubší vhled do tématu a navíc pochází z jiných podmínek (z jiných právních úprav a také kulturních prostředí). V rámci výzkumu bych tedy chtěla zjistit nejen, který motiv je pro dárce u nás ten zásadní, ale i to, jak se k dárcovství dostávají, co jim na tom vadí, s kým o tom mluví atd.

36

III Empirická část 1 Cíl výzkumu Cílem této práce je výzkum v oblasti dárcovství pohlavních buněk v rámci programů IVF. Pokud zůstaneme u definice dárcovství jako prosociálního jednání, pak bychom mohli očekávat podobné osobnostní charakteristiky, jaké byly nalezeny u altruistických jedinců. Cílem výzkumu je však především zjištění, jaká je motivace dárců a zda je možné i tuto specifickou oblast dárcovství zahrnout mezi altruistické jednání. Vzhledem k tomu, že jsem měla možnost několik let dárce pozorovat a také s nimi mluvit na jedné z klinik pro léčbu neplodnosti, očekávala bych, že jejich motivace nebude vždy zcela altruistická a že jsou pro ně finanční pobídky dosti důležité a to zejména v případě dárců spermatu. Empirická část bude mít tedy dvě části. První část bude věnována osobnostním charakteristikám dárců. V dřívějším výzkumu (Veselá, 2005) pomocí dotazníku MBTI byly zjištěny typické rysy u dobrovolníků jako zástupců zcela jistě altruistického jednání. Zajímá mě tedy, jestli se i dárci a dárkyněmi stávají lidé s určitými osobnostními rysy. Aby bylo možné porovnat dárce s dobrovolníky, bude znovu využito dotazníkové šetření metodou MBTI ke zjištění osobnostních charakteristik dárců. Z hlediska hlavního cíle této práce se však jako užitečné jevilo zkoumání pouze dimenze myšlení – cítění, která se projevila jako nejvýznamnější i u dobrovolníků a zároveň má největší vliv na rozhodování. Na základě výše zmíněných výzkumů jsem si tedy stanovila hypotézu: 1, Dárci jsou více zaměření citově než myšlenkově. V návaznosti na svoje zkušenosti jsem však navíc rozdělila tuto hypotézu podle toho, zda se jedná o muže či ženy a získala jsem tak další hypotézy: 2, Dárci spermatu jsou více zaměřeni myšlenkově než citově. 3, Dárkyně oocytů jsou více zaměřeny citově než myšlenkově.

37

Druhá a hlavní část výzkumu se bude věnovat motivaci k dárcovství a otázkám spojeným s dárcovstvím, tak jak je vnímají dárci. Cílem je tedy zmapovat pohled samotných dárců na dárcovství. V návaznosti na zahraniční výzkumy a své zkušenosti jsem stanovila dílčí výzkumné otázky: 1. Jak se dostali k dárcovství? 2. Co je nejdůležitější faktor, který rozhodl pro dárcovství? 3. Konzultují s někým svoje rozhodnutí? 4. Je něco, co jim vadilo nebo je překvapilo?

V závěru budou porovnány zjištěné osobnostní rysy s motivací dárců za účelem zjištění, zda mezi nimi je možné nalézt souvislost. Zda osobnostní charakteristiky mají vliv na motivaci k dárcovství pohlavních buněk.

38

2 Metodologie výzkumu V každé části budou využity různé strategie výzkumu. První část, jak jsem již naznačila, bude vycházet z kvantitativního přístupu. Základem tohoto přístupu je deduktivní metoda. Tento typ výzkumu umožňuje ověřování hypotéz a je možné ho proto použít pouze v případě, že máme takový problém, který lze do hypotéz převést (Disman, 1998). Hypotézy vycházejí většinou z nějaké teorie a navrhují, jaký vztah bychom měli mezi proměnnými nalézt. Sběrem dat si tyto hypotézy ověřujeme a zjišťujeme, zda platí či neplatí. Kvantitativní výzkum umožňuje vysokou standardizaci a díky tomu zaručuje reliabilitu. Omezuje však tím data na pouhé kategorie v testech a tak dochází k velké redukci zjištění. Může však být replikován různými osobami a měly by být zjištěny stejné výsledky. Uplatňuje se zde princip MAX-MIN-KON, tzn. maximální možnost manipulace s proměnnými, jejich redukce na co nejnižší počet zároveň s nejlepší možnou kontrolou. Dárcovství pohlavních buněk není prozatím do hloubky probádanou oblastí a to zejména v našich podmínkách a také neexistuje dostatečné teoretické zázemí, ze kterého bych mohla ve svém výzkumu motivace vycházet pro vytvoření hypotéz. V takovém případě Strauss a Corbinová (1999, str. 11) tvrdí: „Některé oblasti se hodí spíše pro kvalitativní typy výzkumu. To je třeba případ výzkumu, který se snaží odhalit podstatu něčích zkušeností s určitým jevem… Kvalitativní metody se užívají k odhalení a porozumění tomu, co je podstatou jevů, o nichž toho ještě moc nevíme… V neposlední řadě mohou kvalitativní metody pomoci získat o jevu detailní informace, které se kvantitativními metodami obtížně podchycují.“. Vzhledem k tomuto jsem se rozhodla využít pro druhou část výzkumu kvalitativní výzkumný design. Taková strategie si klade za cíl postihnout složitosti každodenního života. Za zásadní jsou zde přitom považovány principy jedinečnosti, neopakovatelnosti, kontextuálnosti, procesuálnosti a dynamiky (Miovský, 2006). Uskutečňuje se většinou v přirozených podmínkách a umožňuje tak získat komplexní a celostní pohled na zkoumaný jev. Kvalitativní výzkum staví na induktivní metodě a principu otevřenosti, takže se neomezuje na vybrané proměnné, ale začíná pozorováním a zaznamenáním všech vlivů, kterým se snažíme porozumět z hlediska jejich významu a také působení. Teprve posléze hledáme pravidelnosti a možná zobecnění ve formě hypotézy či teorie, která jsou však vždy omezená na daný kontext. Výsledkem jsou tedy hluboká a bohatá data avšak od malého

39

počtu jedinců. Důsledkem toho je ale standardizace v tomto přístupu slabá a tak dosahuje pouze nízkou reliabilitu. Výhodou kvalitativní strategie je její vysoká validita, která je zajištěna větší volností jak výzkumníků tak respondentů.

40

3 Osobnostní charakteristiky dárců dle MBTI 3.1 Metodologie a popis výzkumu Vzhledem k cíli mé práce jsem chtěla nejprve provést „explorační“ studii, která by mapovala, jestli mají dárci pohlavních buněk stejné nebo alespoň podobné osobnostní charakteristiky jako altruistické osobnosti. Dotazník MBTI jsem zvolila proto, že se osvědčil jako využitelný pro zjišťování typických rysů osobnosti u dobrovolníků, kteří jednají zcela jistě prosociálně. Dotazník MBTI byl vyvinut Myersovou a Briggsovou. V češtině existuje několik pracovních verzí dotazníku MBTI, žádná z nich však zatím oficiálně nebyla vydána. Česká verze, která byla vytvořena Hoskovcem a Casasem (1998) pro ověření konstrukční validity českého dotazníku MBTI, má stejně jako originál 126 otázek. Tato verze byla ověřována validizační studií na 659 českých studentech. Výzkumný vzorek byl srovnatelný svým složením (podle pohlaví a programu studia) se vzorky použitými v jiných validizačních studiích. Česká verze dosahuje velmi solidní test-retest reliability. Po čtyřtýdenním opakování s 35 studenty byl koeficient reliability u jednotlivých typů zhruba 0,85 (Hoskovec, Casas, 1998). Ve své práci jsem použila zkrácenou verzi MBTI (Čakrt, 2003). Tato verze má téměř o polovinu méně otázek - tedy 56 položek (viz Příloha č.1). Zkrácenou podobu MBTI jsem si zvolila z důvodů zkrácení doby vyplňování dotazníků. Existuje ještě jedna česká verze, která má pouze 32 otázek. Nevykazuje však takovou spolehlivost (Koubek, 2004). Otázky dotazníku MBTI jsou výroky, které mají vždy dvě možnosti - odpovědi a nebo b. Respondent má za úkol mezi každý pár bez velkého přemýšlení rozdělit 5 bodů podle toho, jak mu možnosti vyhovují nebo jak jsou mu blízké. Vyhovuje-li mu některá z alternativ bez výhrad, může jí dát všech 5 bodů, zatímco na nepříznivou možnost nezbude bod žádný. Nemá-li však postoj takto jasně vyhraněný, může své body rozdělit i jinak - např. 4 a 1 nebo 3 a 2. Body však nesmí být půleny. V této verzi MBTI může být u každého z osmi „zaměření“(písmen) dosaženo 0 až 70 bodů. Pro každé písmeno se sečtou dosažené body. Jako výsledek se zapíše vždy to, co má v dané dimenzi (např. extraverze-introverze) víc bodů. Tak získáme u každého respondenta čtyři písmena, tedy čtyři převažující zaměření (extraverze/introverze, vnímání/intuice, myšlení/cítění, usuzování/percepce), která tvoří jeho typ. Důležitým faktem je, že MBTI hodnotí pouze zaměření. Málokdo z lidí je čistý typ a tak většině jedinců vyjde spíše určitá převaha 41

jednoho zaměření nad druhým. Interpretace výsledků je pak následující: Když jedinec v MBTI (max. je 70 bodů) např. skóruje 49 body v extraverzi a 21 body v introverzi, vyplývá z toho, že v přibližně 70 % situací se bude projevovat extravertně a ve zbývajících 30 % spíše introvertně.

3.1.1 Výzkumný soubor

Při výběru výzkumného souboru dárců jsem vycházela z toho, že dárci nejsou nikde evidovaní a tedy k nim není snadné získat nějaký přístup. Využila jsem proto možnosti svých kontaktů na jedné z brněnských klinik léčby neplodnosti, kde mi pracovníci umožnili jak dotazníkové šetření tak i následné rozhovory. Celkem se dotazníkového šetření zúčastnilo 60 dárců z toho 44 žen a 16 mužů. Prakticky většina (96, 7%) byla oslovena výzkumníkem během své návštěvy kliniky UNICA. Zbývající část respondentů byla oslovena emailem díky dalším kontaktům výzkumníka. Průměrný věk dárců byl 23,29 let (19 – 33 let).

3.2 Výsledky výzkumu Výsledky dotazníkového šetření přinesly data o převažujících zaměřeních u dárců pohlavních buněk. V tabulce níže můžeme vidět dosažené průměrné hodnoty pro jednotlivá zaměření, průměrné odchylky a směrodatné chyby.

42

Tab. 1 - Průměrné hodnoty pro jednotlivá zaměření N

Min.

Max.

X

SE

SD

Extraverze (E)

60

14

70

39,80

1,36

10,525

Introverze (I)

60

0

56

30,28

1,35

10,446

Vnímání (S)

60

10

58

34,47

1,20

9,300

Intuice (N)

60

12

60

35,55

1,20

9,260

Myšlení (T)

60

12

53

30,97

1,20

9,303

Cítění (F)

60

17

58

39,00

1,21

9,363

Usuzování (J)

60

20

65

41,20

1,21

9,380

Percepce (P)

60

5

56

28,90

1,24

9,602

Data jsem dále rozdělila podle počtu respondentů, kteří skórovali výše v jednotlivých zaměřeních. Následující tabulka ukazuje, že u většiny (68%) dárců převažuje extrovertní zaměření. Výrazná převaha byla dále nalezena pro zaměření cítění (67% oproti 33% u myšlení) a také pro usuzování (78% proti 22% percepce).

Tab. 2 – Zastoupení dárců podle převažujícího zaměření (N=60)

Převažující zaměření Extraverze Introverze

N

%

41 19

68,33 31,67

Vnímání Intuice

29 31

48,33 51,67

Myšlení Cítění

20 40

33,33 66,67

Usuzování Percepce

47 13

78,33 21,67

43

Vzhledem k hypotézám bylo nutné dále zkoumat rozložení jednotlivých zaměření podle pohlaví respondentů. Tabulka č. 3 uvádí zastoupení dárců a dárkyní v dimenzích. Jak můžeme vidět, ve většině dimenzí bylo dosaženo převahy ve stejných zaměřeních. Převaha extraverze byla u obou skupin stejná (68%), zatímco pro usuzování byla zjištěna zřetelnější převaha u žen (86% proti 56% mužů). Dimenze vnímání – intuice nepřinesla data opravdu výraznou převahu ani u jedné ze skupin. Nejzajímavějších výsledků bylo dosaženo v dimenzi myšlení – cítění. Skupina dárkyň vykazuje mnohem silnější zaměření směrem k cítění (80% oproti 20% myšlení). Dárci naopak skórují více v dimenzi myšlení (63% proti 38% cítění).

Tab. 3 – Zastoupení podle převažujícího zaměření u žen a u mužů (N ženy=44; N muži=16)

Převažující zaměření Extraverze Introverze

N ženy

%

N muži

%

30 14

68,18 31,82

11 5

68,75 31,25

Vnímání Intuice

22 22

50,00 50,00

7 9

43,75 56,25

Myšlení Cítění

9 35

20,45 79,55

10 6

62,50 37,50

Usuzování Percepce

38 6

86,36 13,64

9 7

56,25 43,75

Abych však mohla říci, že je toto rozložení typické pro dárce, musím ho porovnat s nějakými normami. V českých podmínkách nebyly vytvořeny normy pro tento dotazník, který se také většinou nepoužívá jako hodnotící, ale pouze jako popisný nástroj. Vzhledem k tomu, že cílem této práce je zjistit, zda můžeme považovat dárce pohlavních buněk za altruistické osobnosti, které jednají prosociálně, využiji výsledků výzkumu osobnostních charakteristik dobrovolníků (Veselá, 2005). Z tabulky, kde máme zastoupení v jednotlivých zaměřeních pro dárce a dobrovolníky, je na první pohled patrné, že rozložení jednotlivých zaměření je kromě dimenze vnímání – intuice přibližně shodné.

44

Tab. 4 – Zastoupení podle převažujícího zaměření u dárců a dobrovolníků (N dárci=60; N dobrovolníci=48)

Dárci

Dobrovolníci

Převažující zaměření

N

%

N

%

Extraverze

41

68,33

28

58,33

Introverze

19

31,67

20

41,67

Vnímání

29

48,33

12

25,00

Intuice

31

51,67

36

75,00

Myšlení

20

33,33

6

12,5

Cítění

40

66,67

42

87,5

Usuzování

47

78,33

32

66,67

Percepce

13

21,67

16

33,33

Dále bylo třeba ověřit, zda toto rozložení není pouze náhodné. Jak jsem již psala výše dle výsledků předchozího výzkumu typických charakteristik dobrovolníků se jeví jako podstatná pouze dimenze myšlení – cítění. K ověření jsem zvolila metodu přibližnějšího testu hypotézy o rozdílu dvou pravděpodobností výskytu, která zjistí statistické významnosti rozdílů mezi těmito dvěma soubory (Osecká, Osecký, 1996). Výsledky byly zpracovány pomocí programu StatsDirect. Zpracována byla hodnota pouze pro jedno zaměření z vybrané dimenze, tzn. že v dimenzi myšlení - cítění byl testován pro dobrovolníky počet 42 případů z celkových 48 a pro dárce 40 z celkem 60. Z výsledků vyplývá, že se dárci od dobrovolníků v této dimenzi odlišují. Jak můžeme vidět v tabulce č.5, tato rozdílnost byla na 5% hladině pravděpodobnosti potvrzena.

45

Tab. 5 – Srovnání dárců a dobrovolníků (Přibližnější test hypotézy o rozdílu dvou pravděpodobností)

Two independent proportions Total 1 = 60, response 1 = 40 Proportion 1 = 0,666667 Total 2 = 48, response 2 = 42 Proportion 2 = 0,875 Proportion difference = 0,208333 Approximate 95% confidence interval = 0,048224 to 0,35701 Exact two sided (mid) P = 0,0083 Standard error of proportion difference = 0,082791 Standard normal deviate (z) = 2,516363 Approximate two sided P = 0,0119 Approximate one sided P = 0,0059

Tato odlišnost může být způsobena různým zaměřením mužů a žen. Zjištěná odlišnost v dimenzi myšlení – cítění pro ženy a muže byla proto také testována, zda je statisticky významná. Byl využit opět přibližnější test hypotézy o rozdílu dvou pravděpodobností. Rozdíl mezi těmito skupinami byl potvrzen na 5% hladině pravděpodobnosti. Přesné výsledky uvádím v tab. 6.

Tab. 6 – Srovnání dárkyní a dárců (Přibližnější test hypotézy o rozdílu dvou pravděpodobností)

Two independent proportions Total 1 = 44, response 1 = 9 Proportion 1 = 0,204545 Total 2 = 16, response 2 = 10 Proportion 2 = 0,625 Proportion difference = -0,420455 Approximate 95% confidence interval = -0,645692 to -0,143846 Exact two sided (mid) P = 0,0021 Standard error of proportion difference = 0,135802 Standard normal deviate (z) = -3,096081 Approximate two sided P = 0,002 Approximate one sided P = 0,001

46

Vzhledem k těmto zjištěním jsem provedla porovnání každé této skupiny se skupinou dobrovolníků. Nejprve jsem tedy provedla test hypotéz pro skupinu dárkyní a dobrovolníků. Výsledky ukázaly (viz tab. 7), že ve zvolené dimenzi myšlení – cítění nejsou mezi těmito skupinami statisticky významné rozdíly. Tab. 7 – Srovnání dárkyní a dobrovolníků (Přibližnější test hypotézy o rozdílu dvou pravděpodobností)

Two independent proportions Total 1 = 44, response 1 = 35 Proportion 1 = 0,795455 Total 2 = 48, response 2 = 42 Proportion 2 = 0,875 Proportion difference = 0,079545 Approximate 95% confidence interval = -0,075304 to 0,239869 Exact two sided (mid) P = 0,2788 Standard error of proportion difference = 0,077099 Standard normal deviate (z) = 1,031728 Approximate two sided P = 0,3022 Approximate one sided P = 0,1511 Poté byly porovnány skupiny dárců a dobrovolníků. Test hypotéz přinesl průkazné výsledky dokládající odlišnost mezi dobrovolníky a dárci. Hodnota P se v tomto případě zcela blíží nule. Úplné výsledky testu jsou v tabulce 8.

Tab. 8 – Srovnání dárců a dobrovolníků (Přibližnější test hypotézy o rozdílu dvou pravděpodobností)

Two independent proportions Total 1 = 16, response 1 = 6 Proportion 1 = 0,375 Total 2 = 48, response 2 = 42 Proportion 2 = 0,875 Proportion difference = 0,5 Approximate 95% confidence interval = 0,235327 to 0,712381 Exact two sided (mid) P = 0,0001 Standard error of proportion difference = 0,125 Standard normal deviate (z) = 4 Approximate two sided P < 0,0001 Approximate one sided P < 0,0001

47

3.3 Shrnutí Výsledky dotazníkového šetření přinesly v podstatě potvrzení hypotéz. U dárců byly nalezeny některé typické osobnostní charakteristiky dle MBTI. Vzhledem k cíli této práce jsem se však zaměřila pouze na dimenzi myšlení – cítění, kde se potvrdila moje první hypotéza, tedy to, že dárci pohlavních buněk jsou více zaměření citově než myšlenkově. Jsou však i mezi nimi rozdíly z hlediska pohlaví. Zjištění tak zároveň potvrdila i další dvě hypotézy. Dárci spermatu jsou více zaměřeni myšlenkově než citově a to proti dárkyním, ale zejména oproti dobrovolníkům. Dárkyně oocytů jsou více zaměřeny citově než myšlenkově, přičemž jsou v tomto zaměření podobné dobrovolníkům. Dárce pohlavních buněk (obecně) tedy nemůžeme jednoznačně ztotožňovat s altruistickými osobnostmi (dobrovolníky). Celkově je proto možné říct, že z hlediska MBTI můžeme nalézt typické charakteristiky pro dárce spermií a pro dárkyně oocytů.

48

4 Motivace k dárcovství – rozhovory s dárci 4.1 Metodologie a popis výzkumu Druhá a stěžejní část výzkumu se týkala především zjištění motivace dárců pohlavních buněk. Mimo to však bylo cílem také postihnutí jevů, které sami dárci vnímají jako podstatné v rámci úvah o dárcovství. Těmito jevy chápu související otázky, které jsem zmiňovala v teoretické části jako např. otázka placeného dárcovství. V rámci kvalitativní strategie bude proto veden explorativní výzkum s cílem prozkoumat a zmapovat oblast dárcovství pohlavních buněk v celé jeho komplexnosti a přinést přesnější a do hloubky jdoucí výsledky. Mezi zdroje dat využívané pro kvalitativní výzkum patří celá škála různých možností jako např. pozorování a rozhovory. Právě rozhovory přímo s dárci se v tomto výzkumu jeví jako nejlepší zdroj dat. Rozhovor jako metoda získávání dat může mít tři různé podoby: strukturovaný, nestrukturovaný a polostrukturovaný. Původní záměr byl využít nestrukturované interview, kdy má tazatel připravena předem nějaká orientační témata, ale spíše se drží pouze hlavního tématu výzkumu. Důraz je kladen na přirozenost konverzace a respondent se nechává většinou zcela volně hovořit (Miovský, 2006). V rámci testování vhodnosti zvolené metody a postupu se ale tento typ rozhovoru ukázal jak málo přínosný, protože nepřinášel téměř žádná data od respondentů. Vzhledem k těmto zjištěním byl proto využit polostrukturovaný rozhovor. Pro takové interview má tazatel předem připravené okruhy otázek či témat, které chce probrat. Jejich pořadí není pevně dané a tazatel má možnost si je upravovat stejně jako strategie vedení rozhovoru (Miovský, 2006). Výhodou je tedy volnost ve zkoumání různých pohledů a názorů a zároveň možnost inquiry, které upřesní a vysvětlí případné nejasnosti. Nevýhodou pak může být samotná osoba výzkumníka, která může ovlivnit průběh komunikace s respondentem. Při vytváření struktury rozhovoru jsem vycházela ze zahraničních výzkumů a diskuzí, ale zároveň i z vlastních zkušeností. Podkladem byla proto nejvíce kapitola v teoretické části 2.4 Etické otázky dárcovství. Cílem bylo zmapovat dárcovství pohlavních buněk ppokud možno co nejšířeji. Základní okruhy byly vybrány tak, aby pokryly zvolené dílčí výzkumné otázky. V další části textu proto vymezím okruhy podle toho, jaké oblasti (otázky) se týkají:

49

DVO: Jak se dostali k dárcovství? ⇒ První informace o dárcovství ⇒ Předchozí znalosti o problematice neplodnosti a její léčbě ⇒ Neplodnost u někoho z rodiny nebo okolí ⇒ Účast přátel v programu dárcovství ⇒ Předchozí zkušenosti s darováním (čehokoliv)

DVO: Co je nejdůležitější faktor, který rozhodl pro dárcovství? ⇒ Hlavní důvod zapojení do programu dárcovství ⇒ Došlo ke změně tohoto důvodu? ⇒ Finanční kompenzace ⇒ Anonymita – směrem k příjemcům, dítěti, směrem od dítěte k dárci

DVO: Konzultují s někým svoje rozhodnutí? ⇒ Partner – je informován? ⇒ Rodiče ⇒ Přátelé

DVO: Je něco, co jim vadilo nebo je překvapilo?

Tato struktura byla pouze orientační a byla upravována v průběhu jednotlivých rozhovorů podle odpovědí respondentů. Pro větší názornost je jeden z rozhovorů uveden v Příloze č. 2. Rozhovory byly většinou (8 z 10) uskutečněny na téže klinice z důvodů známosti prostředí pro respondenty a možnosti nerušeného rozhovoru. Pouze 2 rozhovory byly realizovány v kavárně vzhledem k časovým a organizačním možnostem. Všechny rozhovory byly zaznamenány na digitální diktafon, ze kterého byly poté převedeny do textové podoby. Dále byla data analyzována metodou vytváření trsů. Tato metoda slouží k seskupení a konceptualizaci výroků do skupin (trsů), které by měly vznikat na základě vzájemné podobnosti (Miovský, 2006). Společným znakem trsu může být například překryv tématu (tzn. vyhledáváme ve výrocích všechny pasáže, které se týkají jednoho úzce ohraničeného tématu). V rozhovorech 50

byla tedy vyhledána všechna dárci zmíněná témata. Nalezené trsy bylo možné rozdělit do 6 okruhů, které se však dost často úzce prolínají. V návaznosti na tuto analýzu byla aplikována metoda zachycení vzorců neboli tzv. „gestaltů“. Miovský (2006, str. 222) tento postup popisuje jako „vyhledávání určitých obecnějších principů, vzorců či struktur, které odpovídají specifickým zaznamenaným jevům vázaným na určitý kontext, osobu atd.“ Tato metoda sice redukuje bohatá data, ale zároveň tak vzniká určitý „příběh“, který konstruuje představu o zkoumaném jevu. V každém trsu tedy bylo sledováno, zda lze najít nějaký obecný vzorec.

4.1.1 Výzkumný soubor

V této fázi výzkumu byli kontaktováni pouze ti, kteří projevili v rámci dotazníkového šetření zájem se dále účastnit. V daném případě to znamená, že na sebe v dotazníku zanechali nějaké spojení. Z nich bylo prostým záměrným výběrem zvoleno 10 respondentů pro rozhovory 6 dárkyní oocytů a 4 dárci spermatu. Kriteriem výběru bylo zastoupení jedinců s různou zkušeností s dárcovstvím. Tím mám na mysli například takové, kteří již darovali vícekrát, anebo takové, kteří jsou nyní v tzv. cyklu, anebo ti, kteří začali a vyskytli se u nich nějaké obtíže. Zároveň bylo druhým kriteriem zvolit respondenty pokud možno co nejrůznějšího věku. V úvodní části rozhovoru jsem seznámila respondenty znovu s cíly a metodou výzkumu a ujistila je o anonymitě (jména byly změněna). Byla také nabídnuta ještě jednou možnost odstoupení, což však již nikdo neučinil. Poté jsem zjišťovala údaje týkající se věku, zaměstnání respondentů a zároveň informace, v které fázi cyklu darování se právě nachází. Z hlediska zaměstnání se jednalo především o studenty. Průměrný věk byl 24,5 roku. Nejlépe výzkumný soubor shrnuje následující tabulka č. 9.

51

Tab. 9 – Charakteristiky výzkumného souboru

1 2 3 4 5 6 7 8 9 10

Pohlaví Věk Alena 23 Karel 22 Aleš 20 Petra 19 Eva 28 Kryštof 23 Petr 27 Martina 24 Irena 31 Štěpánka 28

Zaměstnání studentka VŠ student VŠ student VŠ studentka VŠ administrativa student VŠ manager studentka VŠ nezaměstnaná (po mateřské) OSVČ

V rámci cyklu dárcovství 1 cyklus absolvovaný, 2. na začátku v současnosti v průběhu vyšetření leden 2006 vyšetření, podzim odběry po odběru oocytů, nyní OHSS (odeznívá) nyní po 2. testech, čeká na výsledky již několik odběrů absolvovaných pouze základní vyšetření před 5 lety čeká na výsledky 2. vyšetření v současnosti v průběhu vyšetření absolvovány 2 testy, čeká na zahájení

4.2 Výsledky výzkumu Nejprve bych chtěla upozornit, že všechny závěry tohoto výzkumu z hlediska pojetí kvalitativního výzkumu by měly být chápány spíše jako hypotézy a náměty, které by měly být dále ověřovány. I přesto se pokusím o zmapování této oblasti a zároveň o porovnání dárců s dárkyněmi. Výsledky budou prezentovány podle těchto okruhů: • „informace“ • „pohled na dárcovství“ • „rodina a přátelé“ • „ovlivňující faktory“ •

„anonymita“

•

„setkání s realitou“

52

4.2.1 Informace V tomto okruhu je zahrnuta předchozí informovanost dárců ohledně neplodnosti a dárcovství a také zkušenosti s jiným typem prosociálního jednání. Jen málokterý ze všech dárců měl před dárcovstvím pohlavních buněk nějaké hlubší povědomí o neplodnosti a způsobech její léčby. Většina se shodla na tom, že tušili, že něco takového existuje, ale konkrétní informace neměli. Pokud už věděli něco bližšího, pak jen díky tomu, že někdo z jejich okolí se léčil na neplodnost nebo pracuje ve zdravotnictví v oblasti gynekologie (Petra, Irena, Štěpánka). Tato informace zároveň také vedla k jejich úvahám o možnosti darování pohlavních buněk: „Já mám kamarádku, která měla problémy s početím, tak jsem si řekla, že bych té druhé straně pomohla.“ (Petra) K Evě se informace o neplodnosti dostaly díky mamince, která je „porodní bába“ a občas taková témta doma probírá. Sama se však o to potom začala zajímat více, protože cítila solidaritu s neplodnými ženami (více v kapitole 4.2.2 Pohled na dárcovství). Co se týče předchozích informací a představ o dárcovství pohlavních buněk, které dárci měli, pak byla situace obdobná jako u neplodnosti samotné. Málokdo věděl přesně, jak probíhá cyklus dárcovství a co vše to obnáší, protože podle jejich slov „je to nezvyklý“ (Petra). Představy vytvořené sledováním amerických filmů byly pro dárce spíše zavádějící než informační. Jedna dárkyně (Štěpánka) měla dokonce obavy, „jestli nejde o nějakou pokoutní věc, protože když.. se to dozvěděla, tak... vůbec netušila, že ta možnost existuje“. Pouze tři dárci (Alena, Kryštof a Irena) měli nějaké informace o procesu darování díky tomu, že si je předem sami vyhledali na internetových stránkách. Co je však tedy tím podnětem, který vede k zapojení do dárcovského programu? Propagační letáčky klinik pro léčbu neplodnosti, které „lákají“ dárce a dárkyně, jsou prakticky základním zdrojem pro všechny. Potvrzuje to svým výrokem i Karel: (na fakultě) „... jsou různé vývěsky a byla tam vlastně nabídka brigády na dárcovství a protože si myslím, že se má vyzkoušet všechno, tak jsem tam zavolal...“. Někteří se však k těmto letákům dostali díky svým přátelům, kteří je na ně upozornili: „Díky inzerátu. Kluci mi řekli, že si můžu vydělat.“ (Petr). V některých případech šlo dokonce o kombinaci více faktorů zaráz (Kryštof): „Nejdříve jsem to slyšel na koleji od spolubydlícího a potom jsem se k tomu v podstatě dostal přes přítelkyni, protože shání pořád nějakou práci nebo nějaký přivýdělek, ... a pak jsem náhodou v té době 53

uviděl inzerát.“ Kamarádi tedy často hráli klíčovou roli v prvních momentech a také často i prvních návštěvách. „Dozvěděla jsem se o tom od kamarádky. Ona mně řekla, že je tady ta možnost, že se půjde poptat co a jak a mně to celkem zaujalo tak jsem jí řekla, že do toho půjdeme spolu.“ (Štěpánka) Vliv přátel je více analyzován v kapitole 4.2.3 Rodina a přátelé. Nápadně často se pak také v rozhovorech objevily informace o darování (krve nebo něčeho jiného) či jiné snaze pomoci lidem. Nadpoloviční většina dárců (7) vyjadřovala svůj zájem o dárcovství krve minimálně v rovině úvah. To, že se dosud aktivně nezapojili, má většinou příčinu v jejich zdravotním stavu (alergie apod.) nebo velkém strachu z jehel a odběrů. Čtyři dárci (z těchto 7) jsou nebo byli pravidelnými dárci krve. U dvou dárců (Alena a Karel) se objevily také myšlenky na registraci jako dárce kostní dřeně, i když je poněkud odrazuje bolestivost zákroku. Oba tito responedenti zároveň vyjadřovali velkou touhu někomu pomáhat a to jakýmkoliv způsobem. Shodli se i na tom, že finační dárcovství nesplňuje jejich představu pomoci. Alena říká: „Ráda se v něčem angažuji, kde se můžu uplatnit sama.“. A Karel v podstatě přitakává: „Já si myslím, že pomoct se dá i jinak.“.

Informovanost týkající se neplodnosti a dárcovství je u studentů jako potenciálních dárců velmi nízká. Většiina dárců nemá před schůzkou na klinice nějaké povědomí o neplodnosti či o průběhu její léčby. Proces darování pohlavních buněk je potom ještě méně známý. Dárci však oproti tomu často vykazují informovanost a také zkušenosti v jiné oblasti dárcovství a to dárcovství krve.

4.2.2 Pohled na dárcovství V této kapitole se podíváme na to, jak se dívají sami dárci na dárcovství obecně a co je pro ně cílem darování. Z hlediska samotných dárců je dárcovství především způsobem, jak pomoci jiným, což dokládá mnoho z nich svými slovy. Pro ilustraci: „Už jsem o tom uvažovala někdy před tím, že bych ráda někomu takhle pomohla....“(Alena); „...mám sny a jeden z nich je pomáhat lidem,...“ (Karel); „Já to beru tak, že vlastně to pomůže buď v léčení té neplodnosti,... Pomůžu párům, které nemohou mít děti.“(Kryštof). V této otázce se nijak výrazně neodlišovali dárci od dárkyní a obě 54

skupiny vykazovaly předchozí snahu či zájem někomu pomoci jinými způsoby (viz předchozí kapitola). Pouze jeden dárce (Petr) nevyjadřoval v tomto směru podobné tendence: „My jsme to dělali jako srandu a smáli jsme se u toho. Nerozebírali jsme to nějak morálně, jestli je to špatně nebo dobře...“. Na toto jednání mělo vliv především to, že Petr přišel na kliniku s několika přáteli a jak sám říká: „...byl to hec, tak jsme tam prostě šli“. Spíš šlo o to, že dárcovství bylo podle nich takovou tou tabuizovanou a zároveň ve filmech dost zajímavě popisovanou oblastí. Zároveň dodává (Petr): „Kdybych tam tenkrát šel sám tak by to vypadalo úplně jinak, víc bych to řešil, ale tohle byla od začátku do konce legrace.“ Vliv přátel se u dárcovství zdá být docela podstatný, jak uvidíme v další kapitole. U dárkyní se navíc objevila myšlenka týkající se určité „reciprocity“: „Čistě ze solidárního hlediska, protože děti sama plánuji v pozdějším věku a je možný, že budu třeba podobnou péči potřebovat taky.“ (Eva) a „Já nemůžu vědět, jestli nebudu potřebovat někdy to stejný, takže jsem do toho šla.“ (Štěpánka) Tato myšlenka mi přišla velmi zajímavá zvláště z toho pohledu, že oběma respondentkám bylo 28 let, což je více než je průměrný věk dárkyní v tomto vzorku.10 Zdá se, že pro starší dárkyně je důležité z hlediska vlastních budoucích dětí zjištění a ověření si možností v léčbě neplodnosti. Pokud tím zároveň mohou někomu pomoci, pak se jim tato možnost jeví jako výhodná. Svoje dárcovství chápou dárci i dárkyně navíc často jako způsob, jak si ověřit své zdraví a plodnost: „... a že si takhle ověřím i to, že jsem zdravá a všechno.“ (Alena); „Pro mě osobně? Že mně řekli, že jsem schopný, že jsem plodný a že je všechno v pořádku.“ (Aleš). Zajímavé je, že přítelkyně Aleše zároveň v současné době také podstupuje vyšetření za účelem darování oocytů. Z tohoto úhlu pohledu bylo Alešem dárcovství vnímáno poněkud odlišně: „...jsme z toho oba dva v klidu, akorát já mám strach, že třeba už potom může být neplodná. Jakože by třeba nemohla mít děti, což tam zrovna nese to riziko a kvůli tomu je za to i tolik peněz,...“ Toto riziko zde skutečně existuje, ale částka rozhodně není tak vysoká právě kvůli tomu. Jde i o časovou náročnost oproti dárcovství spermií a nepříjemnosti spojené s aplikací injekcí atd. Někteří zase nevidí na dárcovství pohlavních buněk nic zvláštního (Eva, Kryštof, Štěpánka) Kryštof říká: „..to prostě beru tak, že můžu pomoct stejně jako u té krve a že prostě někomu pomůžu.“ Štěpánka se zamýšlela hlouběji, nakonec však došla k podobnému závěru: „Asi jsem přemýšlela,

10

Zároveň bych řekla, že i celkově, což však není možné ověřit, vzhledem k tomu, že dárci nejsou nikde centrálně evidovaní.

55

jak moc je to standardní, že se něco takového děje, že vlastně budu dávat svoje vajíčko, ale nijak víc jsem to neřešila...A pokud jsem v pořádku a můžu takhle někomu pomoct, tak nevidím problém.“ Jiný pohled na darování se objevil u tří respondentů (Alena, Petra a Petr). Vnímají pohlavní buňky jako část sebe a tak se staví i darování. „Ta krev mi přijde rozumná a to sperma mi přijde, že je to něco jiného, že tam člověk dá něco víc jak krev. Něco ze sebe. Krev je krev, ale v tomhle už je něco tvého.“ (Petr) Obě dvě dárkyně pak v tomto procesu nacházejí částečné splnění svého životního poslání: „...že v podstatě moje geny jdou tak nějak dál, že by třeba někdo řekl, že je to přímo moje dítě nebo něco takového, tak to já takhle nevnímám, ale to je prostě genetická informace přenesená dál.“ (Alena); „Ono vlastně, kdybych svoje děti neměla tak mám vlastně takový úkol do života zajištěný, že tady po sobě něco nechám.“ (Petra). Pokračování vlastních genů je tedy podle nich součástí procesu darování a je hodnoceno spíše pozitivně, i když zároveň má vliv na touhu poznat budoucí dítě narozené z jejich pohlavních buněk (více k tomuto tématu viz 4.2.5 Anonymita). Co se týče svých budoucích vlastních dětí a dárcovství, pak si dárci stojí za svým rozhodnutím a nebránili by se toto téma s nimi probírat. Například Karel k tomu říká: „Ano, určitě jim to řeknu, protože svým dětem bych chtěl dát to, že nejsou na světě samy a že nejsou jen ony, ale že jsou také lidé, kteří potřebují pomoct. A že nemusí pomáhat jen finančně, ale jakýmkoli způsobem.“ „Až z toho budou mít rozum tak jim to řeknu, myslím si, že na tom není nic špatného.“ shoduje se s Karlem Irena. Také další tři respondenti (Kryštof, Martina a Štěpánka) sdílí tento názor. Kryštof navíc v této souvislosti řešil pro něj velmi podstatnou otázku týkající se rizika genetických chorob v případě setkání (podrobněji se tímto zabývám v kapitole 4.2.6 Setkání s realitou).

Dárcovství tedy dárci chápou celkově jako velmi pozitivní záležitost a dobrý způsob pomoci lidem, kteří to potřebují. Různí se mezi sebou však v tom, jak chápou další cíle dárcovství. Pro některé je to ověření vlastního zdraví či plodnosti, pro jiné důkaz solidarity v rámci možné budoucí reciprocity a pro další zase přenos vlastní genetické informace do další generace. Svým vlastním dětem by však chtěli předat především to, že pomoc druhým může mít různé podoby, ale vždy dobrý cíl či úmysl. 56

4.2.3 Rodina a přátelé

V tomto tematickém okruhu byl téměř vždy jako důležitá osoba zmiňován především partner, ať už v pozitivním nebo negativním smyslu. Objevily se zde dvě protichůdné tendence. Jedna skupinka (Karel, Aleš, Petra, Irena) zastávala názor, který asi nejlépe za všechny vyjádřila Irena: [Kdyby byl partner proti Vašemu darování?] „Tak má smůlu.“ Pro druhou skupinku (Petr, Martina, Kryštof) je názor partnera/ky důležitý a ovlivnil by jejich rozhodnutí. Alena původně patřila do první skupinky, protože kvůli partnerovi nešla darovat v době, kdy se o této možnosti dozvěděla. Teprve když se rozešli, šla se znovu informovat a začala celý proces dárcovství. Dnes už říká, že by si do toho nenechala od nikoho mluvit, takže vlastně patří také ke druhé skupince. Objevil se zde také zajímavý fenomém společného dárcovství a to hned u dvou dárců a jejich přítelkyň. Kryštof se „k dárcovství v podstatě dostal přes přítelkyni, protože shání pořád nějakou práci nebo nějaký přivýdělek.... a pak jsem náhodou v té době uviděl inzerát jakože morální podpora a zároveň... to chtěl zkusit“. Karel s přítelkyní tuto možnost zvažovali každý zvlášť a zjistili to až ve chvíli, kdy se s tímto rozhodnutím přišel Karel „svěřit“. V obou párech se tak navzájem partneři podpořili ve svých rozhodnutích. Konzultace rozhodnutí s rodinou nebyla příliš častou záležitostí. Pokud už ale někoho dárci či dárkyně informují o svém zapojení do programu darování, pak je to maminka a co je překvapivé dokonce i v případě dárců spermatu. „V podstatě mně to máma nezakázala a nemluvila mně do toho. … a ona v podstatě souhlasila s tím, že aspoň budu vědět, že jsem zdravý. Akorát taťkovi bych to asi neříkal, protože ten je takový víc konzervativní.“ (Kryštof) Záleží samozřejmě na vztahu s rodinou, jak zmiňuje Štěpánka: „S rodinou nemám asi až tak důvěrný vztah, abych tohle s nima řešila.“ Nikdo z respondentů by si však nenechal od rodiny do svého rozhodnutí mluvit. Nejzajímavější vliv rodiny se objevil u Petry. Tento vliv nebyl však směrem k ní, aby si to rozmyslela, ale směrem od ní k sestře: „Já jsem s tím přišla, že by bylo krásný mít nějakého potomka a ona (sestra) řekla, že do toho půjde taky a možná je to lepší, když to děláme dvě.“ Obě prošly celým procesem prakticky zároveň a mělo to pro ně (podle jejich slov) velký přínos. Další vlivy z okolí jsou především přátelé, kteří byli často také zdrojem prvních informací (viz 4.2.1 Informace). Jak říká Karel: „Já jsem ještě všechno probral s kamarádama, protože nás tam bylo víc a pak jsem tam zavolal a přišlo to.“ O Petrovi jsem se zmiňovala již 57

výše, že bez přátel by zřejmě vůbec ani nikam nešel. I další dárkyně (Eva, Martina, Štěpánka) přišly s kamarádkami. Štěpánka to však dále nikomu nesvěřovala: „Já to beru tak, že je to moje intimní věc a proč by o tom měl vědět někdo další.“ Petra se také rozhodla na základě vyprávění své kamarádky, která sama cyklus dárcovství absolvovala. Zároveň se však setkala u blízké přítelkyně i s opačným pólem: „... u nás, v České republice, se k tomu lidé stavějí tak nějak konzervativně. Prostě, když jde někdo darovat krev tak je hrdina, ale nikdo se už nedívá, že za tu krev dostane peníze, sice ne tolik, ale zase u té krve nevytrpí to co třeba my.“ Zbývající dárci a dárkyně to přátelům bez problémů sdělují, i když samozřejmě ne všem na potkání.

Rodina a přátelé jsou důležitou součástí života každého. Jejich vliv se však různí. Pro většinu byli v tomto zásadní přátelé, kteří vlastně přinesli myšlenku dárcovství. Rodina je spíše poradním orgánem, který však nemá rozhodovací pravomoc. Partner je často podstatný, avšak ne vždy jeho názor může zvrátit rozhodnutí.

4.2.4 Ovlivňující faktory

Při rozhodování, zda jít či nejít darovat, zřejmě neměl dle výpovědí nikdo z respondentů velké dilema. „Ono to nebylo těžké rozhodování, já jsem s tím problém neměla.... Zapřemýšlela jsem si o tom, ale určitě jsem neřešila žádné dilema. To bych tady možná ani nebyla.“ (Štěpánka) Martina k tomu dodává: (s kamarádkou jsme se) „... informovaly o všech možných rizikách, bylo nám řečeno, že ta rizika jsou minimální, takže jsme byly rozhodnuty, že pokud nás vezmou tak do toho půjdeme.“ Důvody k tomuto rozhodnutí však byly rozličné. Pro dárkyně to bylo zejména to, že někomu mohou pomoci. „.. první to, že jsem se tam vlastně přihlásila nebylo to, že jsem chtěla peníze, ale chtěla jsem někomu pomoct,, (Alena) Opět se tu zopakoval prvek vzájemnosti u jedné ze dvou respondentek, které toto téma zmínily již dříve (Eva): „Asi to byla ženská solidarita.“. Zároveň dostalo rozhodnutí u jedné dárkyně (Petra) zcela novou dimenzi v podobě bolesti a strachu z injekcí, který bylo nutné překonat. Co se týče dárců, neměla pomoc pro druhé tak jednoznačný prim. Navíc se svými výpovědmi docela odlišovali, proto je uvedu všechny. 58

„Vzhledem k tomu, že jsem student, tak finančně nemůžu pomáhat a darovat ledvinu se mně nechce, takže jsem zvažoval, že tohle by mohla být dobrá cesta a samozřejmě potom nějaké ty sekundární důvody byla zvědavost a určitě ta finanční částka, která se za to poskytuje.“ (Karel) Aleš se Karlem shodnul nejen v „pomoci“: „Já jsem chtěl nejdřív darovat krev, ale to se může jen třikrát do roka a prostě jsem chtěl udělat něco dobrého. Dostávají se tam i peníze, ale nad tím jsem nepřemýšlel,... Prostě jsem chtěl něco darovat. Kryštof narozdíl od prvních dvou viděl jako podstatnější „asi výraznou měrou vlastní vyšetření a potom... pomoc“. Petr už proto, jak se k dárcovství dostal (viz výše), říká: „Tenkrát to byly peníze. Hec a peníze.“ V rozhovorech jsme se také dostali k tomu, zda je něco, co jim vadí na procesu dárcovství a co vnímají jako nepříjemné či odrazující. Většinou byly tyto obavy spojené s medicínskými otázkami – injekce u dárkyní a odběry krve u dárců. V důsledku nedostatku informací na počátku to byl občas také strach z neznámého. „... nevěděla jsem, že to budou injekce, což byl trošku pro mě šok, ale až jsem se to pak naučila, píchat si, tak to bylo v pohodě,...“ (Alena) Dárci si občas v žertu postěžovali i na nevybavenost odběrových místností (dvd přehrávač nebo alespoň časopisy), která je však od samotného rozhodnutí neodradila. Jinak se shodovali všichni v tom, že na samotném procesu jim nic nevadí, „ani ta abstinence“ (Kryštof), kterou mají dárci povinnou před odběrem. Jeden z dárců (Aleš) vyjádřil jako největší obavu strach, že by se mohl dozvědět, že je neplodný (také si to chtěl v rámci darování ověřit svoje zdraví). Štěpánka jako jediná zmínila v této souvislosti, že „trošku přemýšlela o tom budoucím miminku“. Nakonec toho však zanechala a rozhodla se pro darování. Názorům o budoucích dětech vzniklých z darovaných buněk se budu věnovat více v kapitole 4.2.5 Anonymita. Vzhledem k tomu, že zahraniční výzkumy neustále řeší otázku placení dárců, rozhodla jsem se zjistit, jak se k tomu staví sami dárci u nás. Drtivá většina všech jak dárců tak dárkyní přiznala, že finanční kompenzace je příjemnou stránkou dárcovství. Není však pro většinu nezbytná pro darování. „Neříkám, že to není příjemné, ale není to podmínka.“ (Eva) „Tak to nevím. Nad tím jsem přemýšlel, ale možná bych do toho šel stejně jak do darování krve, takže tak 1x nebo 2x jo.“ (Kryštof) „To byla velká motivace těch 1.200,- Kč za to, ale teď už bych šel i zadarmo, protože to bylo super, to bylo absolutně bombový.“ projevil nejnadšenější reakci ze všech Aleš. U dvou dárkyní se dokonce objevilo využití částky na v podstatě studijní účely. Martina: [Kdyby kompenzace nebyly?] „To nevím, protože ta finanční částka není zanedbatelná. 59

Já teď zrovna mám povinnost platit školné, 12.000,- Kč za semestr takže to byla taková první pohnutka, ale určitě bych o tom uvažovala, když mě do toho dostala ta kamarádka.“ Alena je na tom podobně: „…jsem velký sociální případ a pokazil se mi počítač, tak jsem potřebovala hodně peníze, takže to byl můj impuls…[kdyby finance nebyly] ... asi bych do toho možná šla,...“. Někteří reagovali zcela nečekaně (Irena): „O žádné [částce] nevím. [Vy ani nevíte, že je?] Ne. Já jsem se o tohle vůbec nezajímala. Tak to je dobré, to jste mě opravdu zaskočila. Já jsem spíše brala v potaz to, že se pak třeba proplatí ta cesta a tak.“ Paní Irena byla touto novou informací tak zaskočena, že se poté na delší chvíli odmlčela a ještě několikrát se k tomuto tématu vrátila během rozhovoru. Důvodem byl však spíše podiv nad tím, že jí to zatím nikdo neřekl než že by to pro ni byla podstatná informace pro rozhodnutí. Petra sice o částce věděla, ale v případě, že by nebyla, nezměnilo by to vůbec nic na jejím rozhodnutí. Spíše naopak. „Já jsem si prvně říkala, že si je ani nevezmu, bylo mně to strašně blbý. V tu chvíli po té narkóze je to úplně jedno, nějaký peníze.“ (Petra) Celkově se tedy dá říct, že finanční kompenzace mají smysl spíše jako lákadlo.

Faktory, které mají vliv na rozhodování dárců, jsou různorodé. Jak vyplývá z rozhovorů nebylo to pro nikoho obtížné se rozhodnout. Dárci i dárkyně chtějí především pomáhat jiným. U dárců můžeme však najít i jiné důvody – finance, zvědavost a možnost vlastního vyšetření. Rizika a nepříjemnosti vnímaná všemi dárci především před započetím procesu ztrácí na významu v důsledku větší informovanosti či zkušeností. Finance jsou jistě důvodem pro započetí spolupráce, nejsou však nutnou podmínkou zejména pro ty, kteří již jsou v programu.

4.2.5 Anonymita Oblast anonymity v sobě zahrnuje otázky týkající se zájmu samotných dárců dozvědět se informace o budoucím příjemcích či dítěti a také možnosti setkání s budoucím dítětem.

60

Příjemci nejsou většinou v centru pozornosti dárců, takže šest z deseti by ani nechtělo o příjemcích vědět. Přiznávají, že je to i z důvodů toho, aby později nelitovali svého rozhodnutí darovat. „... možná bych si potom mohl myslet, že je to škoda, že jsem to dal zrovna těmhle lidem.“ říká Karel. Když o nich uvažují v rámci rozhovoru, pak často v tom smyslu, že by si přáli, aby se jejich buňky dostaly k dobrým lidem (Karel, Eva, Irena, Štěpánka): „...věřím v to, že klinika spolupracuje s lidmi, o kterých ví, že v budoucnu se budou moct postarat o ty děti a poskytnout jim základní výchovu.“ (Eva) Ostatní 4 dárci by chtěli vědět, zda bylo jejich darování úspěšné a kdo má z jejich činu radost. Pouze menšina respondentů (4) se shoduje na tom, že by je zajímalo, jestli a jaké „jejich“ dítě bude, ale spíše ze zvědavosti než že by je chtěli přímo sami kontaktovat. Objevily se návrhy na sledování zpoza rohu kvůli tomu, „třeba jak bude vypadat nebo tak“ (Alena). Zbývající dárci vidí darování jako především přenos „pouhých“ buněk, takže nechápou budoucí dítě narozené z darování jako „své“ a nemají proto zájem cokoliv o něm vědět. Například Štěpánka to vysvětluje takto: „Tak já si myslím, že u mě vzniklo jen to vajíčko, ten počátek, ale 9 měsíců to bude vyrůstat někde jinde, budou to vychovávat jiní rodiče.“ Z hlediska anonymity se jevilo jako zajímavé zjistit, jak by se dárci v České republice postavili k tomu, kdyby mělo dítě právo je ve svých 18ti letech kontaktovat. Taková možnost totiž v zahraničí existuje, ale není všeobecně přijímaná ve všech zemích. Stejně jako jsou celosvětově rozdíly mezi přístupy k anonymitě, tak i mezi respondenty najdeme rozličné názory. Jednoznačně pro jsou pouze 3 dárkyně, které by rády měly i informace o dítěti. Kupříkladu Petra se mi svěřila, že „po tom zákroku... byla taková přecitlivělá, tak... nad tím přemýšlela,... [jí samotné] by to nevadilo, kdyby pak nějaký ten potomek přišel.“ Kryštof a Štěpánka by se této možnosti vyloženě nebránili, avšak nevidí v ní žádný přínos jak pro sebe tak i pro dítě. Karel se dlouho rozhodoval a nakonec uznal, že by to byl šok ale v pozitivním smyslu. Čtyři poslední dárci by zcela jistě nedarovali v případě, že by nebyla zaručena anonymita. „To by mně asi vadilo. Jako to, že daruji vajíčka, neberu jako žádnou citovou ztrátu, ale to by pak bylo, že jste se vzdala dítěte nebo tak to aspoň vnímám já nebo když dáte dítě k adopci akorát trošičku dřív. To bych brala jako hodně silný citový šok.“ (Eva) Zároveň byli právě tito respondenti proti zjišťování jakýchkoliv informací o příjemcích nebo o dítěti.

61

S otázkou anonymity se dárci vypořádávají různě. Největší část z nich (6) je celkem jednoznačně pro zachování anonymity ve všech směrech (jak od dárce k příjemcům a dítěti, tak od dítěte k dárci). Další malá skupinka (tří dárkyní) je pro otevřenost a vzájemnou informovanost, i když by nikdy nekontaktovali dítě jako první. Poslední a zároveň nejmenší skupinka pouze dvou dárců by ráda znala informace o příjemci či dítěti, aniž by však chtěli být pro ně dostupní.

4.2.6 Setkání s realitou Informace, představy a teoretické úvahy o dárcovství jsou pro dárce důležité, nemohou však nikdy nahradit přímou zkušenost. V této kapitole se proto budu věnovat postřehům dárců souvisejících s přímým kontaktem s procesem darování, neplodnými páry a personálem klinik pro léčbu neplodnosti. Asi nejsilnějším momentem několika rozhovorů byla chvíle, kdy dárci komentovali svoje setkání s páry, které se na klinice léčí pro neplodnost. Celkem čtyři dárci (Karel, Petra, Eva a Štěpánka) naprosto spontánně a nezávisle na sobě zmínili, jak na ně zapůsobilo vidět čekající páry. Karel přiznává: „Já jsem třeba strašně rád, že jsem byl vybrán, protože, když jsem tam seděl tak prostě ty lidi, co tam seděli kolem, potom dole, kteří čekali na nějaký vyšetření tak mi připadlo, že jich je tam strašně hodně.“ Štěpánka, která prochází cyklem spolu s kamarádkou, říká: „Na kamarádku to tady působí trošku negativně, když tady vidí ty páry a na mě to zase působí pozitivně, když vidím, že pro to něco dělají. Oni třeba nemůžou mít děti, ale řeší to.“ Všichni tito respondenti se zároveň shodli v tom, že si po této zkušenosti budou mnohem více vážit svého vlastního těhotenství. Eva to vyjádřila docela přesně: „Jedu odsud a říkám si: Pane bože, ať nikdy nejsem v jejich kůži!“. S Petrou to navíc částečně prožíval i její partner: „Nijak to neřešil, ale byl tady zrovna, když jsem byla na odběru krve a docela ho zarazilo, že mi musí brát i krev...“ Hodnotila to však jako pozitivní, protože „..možná i pochopil to, co si vytrpíme tak celkově, není to jen o tom dárcovství a byla jsem nafouklá, a ty hormony.“ Dárci, jejichž partnerky také se zúčastnily programu dárcovství, byli více oporou svým partnerkám a také bych řekla, že měli o své partnerky více strach než partneři, kteří nebyli dárci.

62

Proces darování vždy probíhá v prostředí určité kliniky či přímo nemocnice a i toto většina dárců vnímá jako podstatné. Přístup pracovníků kliniky usnadňoval a zpříjemňoval dárcům a dárkyním situaci darování. Petr, který jako jediný byl na jiné klinice než ostatní, měl zkušenost spíše negativní: „Co nás tam zarazilo je, že... jsme se šli spíše jen zeptat a ona nás hned ta paní doktorka nebo sestřička ať jdeme darovat hned, což nás všechny zarazilo.“ Dárci, kteří navštívili stejnou kliniku, ji hodnotili velmi pozitivně. Kryštof srovnává svoje zkušenosti: „Jde vidět, že je to soukromá klinika a jde to poznat. Předtím jsem měl zkušenosti akorát s normální nemocnicí a tady je dobrý přístup. Tady se více starají o ty klienty.“ Obzvlášť pro dárce je situace odběru spermatu poněkud lechtivá a tak oceňují citlivý přístup personálu: „Už jen třeba vystupování té sestřičky, …Ona byla hrozně příjemná a brala to úplně v pohodě. Žádný smích, žádné trápení a necítil jsem se trapně.“ Pouze jediný dárce (Aleš) takový přístup vnímal ze svého pohledu jako nevyhovující: „...ale musím říct, že lidi jsou tady hodní, takoví moc slušní a to já moc nemusím.“ To však byla výjimka mezi všemi ostatními, kteří si takového jednání vážili. Nehledě na příjemné jednání personálu nacházeli dárci v procesu darování i nedostatky. Jako nejčastější stížnost (u poloviny respondentů) byl zmiňován nedostatek informací o průběhu a přímo v průběhu darování. Například Kryštof si posteskl, že „tady přímo informace o tom darování vajíček a spermií nejsou vůbec žádné.“. Nedostatek informací si kompenzovaly dárkyně především konzultacemi buď se sestrou (v případě Petry, jejíž sestra byla v procesu o týden napřed) nebo se svými kamarádkami, které cyklus již absolvovaly. „... samozřejmě jsem se o tom bavila s tou kamarádkou, která už teď je na konci toho dárcovského programu, od které mám vlastně ty prvotní informace. Takže spíše jsem se jen vyptávala, co a jak.“ (Eva) V jednom případě (Štěpánka) byly nedostačující informace dohledávány na internetu. V neposlední řadě mě zajímalo také to, co dárce překvapilo nebo zaujalo během procesu darování. Dost často to byly „medicínské“ záležitosti související s darováním. Evu kupříkladu překvapilo, „že se hormony podávají nosem“. Pro jinou dárkyni (Petra) byla silným zážitkem narkóza. Kryštofa nejvíce zaměstnávalo přemýšlení o budoucích genetických rizicích při setkání všech „jeho“ dětí. Zároveň ho při těchto myšlenkách napadlo i to, že už nyní mohou mít s přítelkyní teoreticky dítě (vzhledem k tomu, že byla darovat na stejné klinice) a co budou dělat, když spolu jednou budou mít „další“ děti? Tyto děti to o sobě nebudou vědět a to bylo něco, co Kryštofa nesmírně trápilo a nikdo mu nebyl schopen tuto otázku zodpovědět. Nejvíce 63

překvapená ze všech však byla asi Irena a to ve chvíli, kdy byla dotázána na svůj postoj k finanční kompenzaci, o které do té doby neměla tušení (více o tomto viz kapitola Rozhodující faktory). Zajímavé bylo sledovat posun názorů na darování u Petra, který měl zkušenost již před lety: „Já jen vím, že jsem nad tím nikdy nepřemýšlel. Prostě se stalo a hotovo…. Možná bych se na to díval jinak, když bych neměl stálou přítelkyni. Jí to tenkrát vadilo a teď to chápu víc, proč jí to vadilo a víc beru ten její názor. Prostě teď už bych sperma nedaroval.“ Štěpánka celou záležitost zhodnotila z hlediska pohledu veřejnosti a informovanosti: „Někteří lidé si nedokaží připustit, že by něco takového mohlo být, že by v nich rostlo vajíčko někoho jiného, možná i proto se o tom nemluví.“ Karel vnímal celý proces jako absurdní, „z toho důvodu, že nějaký ten čin trval asi 7 minut a někdo z toho bude mít radost celý život“. A shrnuje to slovy: „Něco dám do kelímku a prostě ti lidi, co se o to budou celý život starat z toho budou mít Vánoce... určitě v tom byla absurdita, já jsem se všemu strašně smál, protože tam byly časopisy a tam dole čekali lidi na to.“ (Karel)

Setkání s „realitou“ všechny ovlivnilo, ať už v jakémkoliv směru. Vidět „nešťastné“ neplodné páry bylo takovou pohnutkou, která všechny motivovala ještě více k pomoci. Přístup kliniky a jejího personálu (mimo případu z jiné kliniky) byl příjemnou a podpůrnou součástí procesu darování. I přes to byl některými však zmiňován nedostatek informací jako nepříjemnost, na které by měly kliniky ještě zapracovat. Z výsledků vyplývá, že pro respondenty mělo dárcovství navíc i jiné dimenze jako je třeba zjištění nebo vyzkoušení některých medicínských postupů.

4.3 Shrnutí výsledků analýzy rozhovorů Rozhovory přinesly spoustu zajímavých informací, které nyní pouze stručně shrnu. Dárci málokdy mají před započetím svého procesu darování informace o neplodnosti a dárcovství. Často se však již před tím angažují v jiném typu dárcovství. Samotné dárcovství pohlavních buněk je z pohledu dárců smysluplnou možností, jak pomoci jiným, která zároveň nabízí další 64

„zisky“ v podobě ujištění o vlastní plodnosti, způsobu šíření svých genů dál anebo také uspokojení solidárního citu k neplodným párům. Při rozhodování o darování hraje rodina a přátelé celkem podstatnou roli. Zejména přátelé mají velký podíl na tom, že se dárci vůbec o dárcovství dozvěděli. Dárci se se svým rozhodnutím svěřují především partnerovi. Jeho/Její souhlas ovšem není pro všechny zásadní. V případě rodiny je tento vliv na rozhodnutí menší, ale většina to alespoň „oznámí“. Nalezneme i další vlivy působící na rozhodnutí, buď v kladném nebo záporném smyslu. Pozitivně působí právě možnost vlastního vyšetření, zvědavost a především finance. Ty jsou vnímány jako přijemné zpestření zejména při rozhodování a na počátku procesu. Později po přímé zkušenosti nejsou pro některé finance tak podstatné. Negativně při rozhodování působí především očekávané nepříjemnosti související přímo s odběry spermatu či léčebným procesem u dárkyní, jejichž vnímání se také mění v průběhu procesu. Anonymita mezi dárci a příjemci a také budoucím dítětem je uzákoněna a tak se zdá, že nemá vliv na rozhodování. Není však všemi chápána jako nezbytná a klidně by ji zrušili jak u příjemců tak u sebe. Někteří by rádi znali informace o druhé straně, aniž by však byli oni sami „odhaleni“. Přímá zkušenost s darováním je pak pro všechny zásadní. Především setkání s páry, které se léčí na klinice, je pro dárce plné emocí a ovlivňuje jejich postoj k dárcovství. Kvality prostředí, ve kterém se dárcovství odehrává, zase pomáhají dárcům projít procesem. Zároveň si dárci ale i postěžovali na malou komunikaci ze strany pracovníků kliniky. Zajímavým zjištěním byla změna pohledu na své dárcovství u jednoho z respondentů, který se programu zúčastnil již před 5 lety. Dá se říci, že v této oblasti zcela změnil svůj pohled na dárcovství, protože by se nyní již nezapojil.

65

5 Interpretace výsledků a diskuze Výsledky přinesly zjištění týkající se samotných dárců a také jejich pohledu na dárcovství. První část výzkumu se týkala explorace v oblasti osobnostních charakteristik dárců. Pro tento účel byl využit dotazník MBTI. Dotazník Myersové a Briggsové se osvědčil jako relevantní v rámci zjišťování typických osobnostních charakteristik dobrovolníků (Veselá, 2005). Vzhledem k tomu, že dárcovství i dobrovolnictví jsou považovány za projevy altruistického jednání, byl využit stejný dotazník jako u dobrovolníků. Zároveň bylo cílem porovnat dárce s dobrovolníky, což by mohlo ukázat, zda je můžeme považovat za prosociálně orientované osobnosti. Výsledky ukazují na podobné rozložení v jednotlivých dimenzích MBTI u dárců i dobrovolníků. Nejpodstatnější dimenzí MBTI pro rozhodování je myšlení - cítění. Jmenovaná dimenze se zároveň ukázala jako nejpodstatnější charakteristika u dobrovolníků11 (Veselá, 2005). Dárci jsou stejně jako dobrovolníci více zaměřeni citově než myšlenkově. Analýzou však bylo zjištěno, že tyto skupiny nejsou shodné. Vliv na zjištěné odlišnosti měla zřejmě skutečnost, že se v této dimenzi mezi sebou dárci a dárkyně významně odlišují. Porovnáme-li tedy každou skupinu zvlášť, pak získáme zajímavé výsledky. Dárkyně vykazují převahu cítění a shodují se v tomto s dobrovolníky. Můžeme tedy o nich říci dle typologie MBTI, že jsou zaměřené na lidské hodnoty, pocity a harmonii, jsou přirozeně přátelské se zájmem o druhé. Také se umí vžít do situace druhých a mají radost, mohou-li druhé potěšit. Dokonce dělají, co je v jejich silách, aby uspokojily potřeby ostatních a to někdy i na účet vlastního pohodlí (Čakrt, 2003). Dárci jsou zaměřeni více na myšlení a liší se významně od dárkyní i dobrovolníků. Dle MBTI jsou orientováni především na neosobní logiku situace, organizační principy a často se navenek projevují neemocionálně. Jsou zaměření především na výkon a výsledky a nemají potíže s obtížným rozhodováním (Čakrt, 2003). Jak je vidět výše, jsou osobnostní charakteristiky dárkyní podle převažujícího zaměření výrazně sociálně orientované. To mi umožňuje vyslovit závěr, že můžeme dárkyně oocytů považovat za altruistické osobnosti. Z hlediska charakteristik dárců nelze tento závěr učinit, spíše naopak. Můžeme říci, že dárci spermatu nemají dle MBTI jasnou prosociální orientaci.

11

Dobrovolníci se lišili od studentů ve svých zaměřeních nejvýznamněji v dimenzi myšlení-cítění, kde byla výsledná hodnota testu P=0,0000 pro 5% hladinu pravděpodobnosti.

66

Vzhledem k malému výzkumnému vzorku v této části výzkumu nemohu však zcela zobecňovat své výsledky, i přesto si ale myslím, že zjištěná data přinesla zjištění, která by stála za hlubší prozkoumání na větším výzkumném souboru. Výzkumný soubor byl z velké části pouze z jedné kliniky, což také mohlo způsobit určité zkreslení. Nemyslím si však, že by podmínky dárcovství byly na jiných klinikách zásadně odlišné anebo že by se zaměřovaly na jiné skupiny potenciálních dárců, takže tento fakt nemusel mít vliv. Bylo by také dobré dále porovnat dárce s nějakým souborem, který by byl reprezentativní pro celou populaci. Tato práce však nemá za cíl osobnostní charakteristiky dárců pohlavních buněk a proto to ponechám pro jiné výzkumy. Ve druhé části výzkumu byla zkoumána oblast dárcovství pohlavních buněk především z hlediska motivace samotných dárců. Z výsledků rozhovorů vyplynulo několik podstatných bodů. Za prvé je to trend, že se dárci dostávají k darování především díky přátelům, protože sami nemají o léčbě neplodnosti a o možnostech dárcovství pohlavních buněk infomace. Objevuje se zde základní cíl všech v podobě pomoci jiným při současných ziscích pro sebe ve formě vlastního vyšetření, splnění životního úkolu (geny budou pokračovat) anebo vyjádření solidarity vůči neplodným párům. Finanční kompenzace je sice velkou pohnutkou, ale pro velkou část dárců nepodstatnou po setkání s neplodnými páry, které vnímají jako zásadní. V otázkách anonymity došlo asi k nejrozdílnějším postojům mezi respondenty. Část je pro zachování anonymity, část pro zrušení a někteří by chtěli zrušení pouze směrem od nich. Ve skutečnosti však o těchto otázkách prakticky vůbec nepřemýšlí, což je dle mého soudu podstatné zjištění. Při dotazování na toto téma během rozhovorů se většina (ale především dárci) podivovala a přiznávala, že si odpověď musí promyslet. Některé dárkyně však oproti tomu zase samy k tomuto tématu dospěly v průběhu svého vyprávění. Tyto respondentky se také shodly v tom, že by byly pro zrušení anonymity. Myslím si, že se zde částečně potvrzují názory různých výzkumníků (např. McLaughlin et al., 1998) a také HFEA (1997) o určité „nevyzrálosti“ mladých dárců a dárkyní, kteří si neuvědomují do konečných důsledků své jednání. V návaznosti na toto také výše zmínění odborníci doporučují využívání starších dárců, což se však zase někdy nelíbí příjemcům. V zahraničí již existují centrální registry dárců, které evidují všechny dárce a také „jejich“ děti. U nás je v současné době zaváděn Národní registr asistované reprodukce. Ten však bude evidovat pouze páry, které se léčí na neplodnost, jejich anamnézy a absolvované cykly a procedury. Bude se evidovat i využití dárců, ale bez toho aniž by byli tito dárci zapsáni 67

identifikovatelným způsobem (a to pro kohokoliv). Tuto problematickou otázku by bylo tedy třeba dále řešit v komunikaci dárců a příjemců s odborníky. Výsledky kvalitativní studie přinesly zjištění týkající se motivace dárců, která ale nelze jednoznačně generalizovat. Abych však mohla dospět k obecnějším závěrům, porovnám tyto výsledky s jinými studiemi. Při srovnání výsledků této části výzkumu se studií Bella et al. (2001)12 zaměřené na postoje a motivy dárkyní a dárců mohu konstatovat, že byly nalezeny odlišné ale i podobné trendy. Čeští dárci nevykazovali výrazně nižší tendenci altruistické motivace oproti dárkyním, zatímco ve výzkumu Bella et al. byla zjištěna průkazná odlišnost (dárci byli motivováni altruisticky pouze v 53%, dárkyně 96%). Z hlediska vyžadování anonymity dárci jsem zjistila u dárců a dárkyní spíše opačné tendence, které Bell et al. nenalezli. Dárkyně dle Bella et al. však častěji vyjadřovaly zájem dozvědět se informace o budoucím dítěti, což koresponduje i s mými zjištěními. Navíc ale mohu říci, že některé dárkyně projevovaly větší zájem i o příjemce a anonymita pro ně není důležitá narozdíl od všech dárců. Při dalším porovnávání zahraničních výzkumů (viz Teoretická část kapitola 4 Výzkumy...) s tímto lze říci, že autoři výzkumů vymezují motivaci k dárcovství pouze jako finanční anebo altruistickou, popřípadě jejich kombinaci. Z výpovědí respondentů zde ale vyplývá, že jde o celý komplex motivů, které není možné takto jednoznačně rozdělit. V jejich centru však u všech stojí altruistické motivy. Finanční kompenzace je pro většinu pouze důvodem navíc, proč se zúčastnit. Na rozdíl od zjištění Cook a Golombok (1995), že dárkyně jednají s cílem někomu pomoci a dárci jsou motivovaní jak finančně tak prosociálně, rozhovory nabídly složitější pohled. Obě tyto motivace se u dárců i dárkyní prolínají a navíc se k nim přidávají další prvky jako např. ověření vlastní plodnosti. Budoucí reciprocita jako další z cílů darování, který se objevil u starších dárkyní oocytů, je charakteristická spíše pro tzv. sdílené dárcovství. Ahuja et al. (1997) zjistili, že pro ženy, které samy podstupovaly léčbu neplodnosti (ať už dárkyně či pouze potenciální dárkyně oocytů) byl důležitý právě motiv pomoci sobě tzn. že by v případě své vlastní potřeby taky mohly tuto možnost využít. Bylo by jistě zajímavé toto téma zkoumat ještě podrobněji v dalším výzkumu zaměřeném na porovnání dárkyní-pacientek a starších dárkyní. Oblast, která bohužel zůstala v mé práci neřešena, je vývoj pohledu samotných dárců na darování. Pouze jediný respondent měl totiž svoji zkušenost z dřívější doby. Navíc byla jeho

68

zkušenost silně ovliněna pohnutkou, se kterou se tenkrát chtěl do darování zapojit. Při uvažovaném výzkumu se zde však naskýtá problém v tom, jak vůbec získat kontakty na takové respondenty, kteří již třeba ani nejsou v programu dárcovství a potom, jak je získat ke spolupráci. Myslím si, že je to pro výzkumníky téměř neřešitelný úkol, který by vyžadoval složitou přípravu. Překvapivým zjištěním bylo časté dárcovství krve u dárců pohlavních buněk. Ve výzkumu zaměřeném na dárcovství a dobrovolnictví v ČR Frič (2001) zkoumal, na jaké účely lidé nejčastěji darují. V oblasti nepeněžních darů, které měly výrazně menší podíl než finanční dárcovství, se jednalo pouze ve 4% o krev nebo lidské orgány. Získaná data mého výzkumu vykazují u dárců pohlavních buněk trend často se angažovat v dárcovství krve nebo o tom alespoň uvažovat. Z hlediska výsledků průzkumu Friče se mi jeví tento fakt jako zajímavý, protože pokud je dárcovství krve a orgánů spíše vzácností, pak se u dárců pohlavních buněk vyskytuje nápadně často. Tato skutečnost by si zasloužila další zkoumání. Je možné, že lidé, kteří darují krev mají blíž i k dárcovství pohlavních buněk či orgánů? Bylo by kupříkladu přínosné porovnat podíl dárců krve v normální populaci s podílem dárců krve v „populaci“ dárců pohlavních buněk. Motivace dárců pohlavních buněk je tedy ovlivněna mnoha faktory. Nyní se podíváme na to, zda je možné nalézt podobnou motivaci i v typologii Friče (2001)13, který na základě analýzy dospěl ke 3 typům. Z hlediska výsledků můžeme říci, že motivace dárců pohlavních buněk vykazuje podobné rysy jako motivace ad hoc a zároveň má i prvky motivace familiární. Stejně jako ad hoc motivace není zcela založena na tradičních morálních principech (protože darovat vlastní buňky jistě není jinak tradiční), ale na nárazovém rozhodování podle aktuálních emocionálních vzruchů, což mohou být prezentované případy neplodných párů. Zároveň také někdy vychází z osobních zkušeností, které dárci získali ve svém blízkém okolí a jejich kontaktem s potřebnými lidmi. Paralelou ke zjištěním tohoto výzkumu týkajícího se dárců pohlavních buněk je vymezení u familiární motivace, kdy je podstatný osobní příklad dárcovství blízkých osob a samotní dárci vnímají dárcovství jako součást způsou života. Na rozdíl od dárcovství finančního však toto jednání neomezují pouze na své okolí, protože to ani není zákonně možné. Familiární motivace se dle Friče nejvíce vyskytuje u lidí do 30 let, což odpovídá 12 13

Více o tomto výzkumu v Teoretické části kapitola 4.3. Porovnání dárců a dárkyní. Podrobně jsou jednotlivé typy popsány v Teoretické části v kapitole 3.1.1.1 Dárcovství.

69

ve velké míře i věkové kategorii dárců. Vzhledem ke zjištěním si tedy dovolím odvodit, že lze dle Friče u dárců pohlavních buněk nalézt především motivaci familiární. Poslední typ motivace (imperativní) vychází z křesťanské morálky, které sice staví jako zásadní lásku a pomoc bližnímu, ale na druhou stranu se staví proti umělému oplodnění. Z tohoto hlediska nelze očekávat, že lidé s touto motivací se budou stávat dárci pohlavních buněk. Bylo by třeba dalšího výzkumu za účelem zjištění, jaký je podíl veřících mezi dárci a zda lze u nich najít jinou motivaci než u ateistů. Výzkum mohl být ovlivněn také vztahem výzkumníka a respondentů. Svěřovat se v takovýchto docela intimních otázkách by mohlo být pro některé jedince problematické. Všichni respondenti však byly předem informováni, že se bude jednat o výzkum v oblasti dárcovství formou rozhovorů. „Přihlásili“ se tedy zřejmě ti, kterým toto nečiní potíže. To se zároveň potvrdilo i během rozhovorů, kdy se mi respondenti svěřovali i s intimními detaily ze svého života a z dárcovství. Tento fakt mohl ovlivnit výsledky výzkumu z toho hlediska, že se ho zúčastnili pouze jedinci motivovaní prosociálně, kteří mají zájem pomáhat všem (a tedy i výzkumníkovi). Bylo by vhodné výsledky ověřit na šiřším vzorku.

Porovnáme-li výsledky dotazníkového šetření se zjištěními vyplývajícími z rozhovorů, dostaneme zajímavý pohled na dárce. Dárci pohlavních buněk jsou motivováni převážně prosociálně a jejich zaměření je také více citové dle MBTI. V tomto případě mohou výsledky dotazníků dokreslit osobnostní podklady motivace. Při bližším pohledu se však situace komplikuje. Dárci spermatu jsou zaměření více na myšlení (tzn. logické a až chladné jednání) a u dárkyní naopak převažuje cítění (orientované na druhé a emoce). Ve výsledku, alespoň jak se projevují navenek, je však jejich motivace a postoje k dárcovství téměř stejné. Jednou z možností vysvětlení je, že dimenze myšlení – cítění není pro orientaci v této oblasti tak zásadní, aby se prokázala souvislost mezi ní a dárcovstvím pohlavních buněk. Zdánlivý rozpor může být ale také způsoben tím, že jsou posuzovány pouze vnější projevy v této dimenzi. Lidé s převahou myšlení umí být také senzitivní ve srovnatelné míře jako lidé zaměření více na cítění. Neprojevují však tyto své charakteristiky tak zřetelně (Čakrt, 2003). Výsledky by tedy bylo třeba ověřit na větším vzorku osob s hlubší analýzou jejich jednání, což by umožnilo lépe porovnat motivaci s osobnostními rysy.

70

6 Závěr Cílem této práce bylo zmapování oblasti dárcovství pohlavních buněk a to z pohledu dárců. Zároveň jsem se také zabývala tím, zda je možné i z hlediska osobnostních charakteristik říci, že dárci jsou zaměřeni prosociálně. Provedla jsem tedy šetření Myers-Briggs Type Indicator. Předpokládala jsem převahu citového zaměření dle MBTI, ale také odlišnosti v této dimezi mezi dárci a dárkyněmi. Očekávala jsem, že více bude u dárců zastoupeno myšlení zatímco u dárkyní cítění. Výsledky potvrdily hypotézy a zároveň ukázaly na významné rozdíly v této dimenzi mezi dárkyněmi a dárci.

Hlavním záměrem práce bylo zjistit, jak dárci vnímají celou situaci darování a především co je motivuje k takovému jednání. Zajímalo mě také, jak se vlastně k dárcovství dostávají a s kým se radí ohledně svého rozhodnutí. Kvalitativní rozhovory umožnily tato témata zkoumat do hloubky. Přinesly podstatná zjištění v oblastech informovanosti dárců, jejich pohledu na dárcovství, ovlivňujících faktorů při rozhodování, rodiny a okolí, otázkách anonymity a také vlivu setkání s realitou. Z výsledků vyplývají následující trendy: •

Dárci nemají před zapojením do programu téměř žádné informace o neplodnosti a její léčbě.

•

Dárce nejvíce ovlivňují jejich přátelé, kteří je často k dárcovství přivedou.

•

Pro dárce je proces dárcovství dobrým typem pomoci jiným.

•

Navíc jim přináší další uspokojení i jiných potřeb.

•

Finanční kompenzace nemají zásadní vliv na zapojení do programu.

•

Partner bývá informován, ale nemůže rozhodovat za dárce.

•

Anonymita zůstává většinou dárců neřešena.

•

Zásadní je setkání s neplodnými páry, které působí na zvýšení motivace (prosociální).

•

V neposlední řadě je pro dárce důležitý také přístup pracovníků kliniky.

Zjištění tedy ukazují na to, že je s ohledem na omezení daná typem výzkumu možné považovat dárce pohlavních buněk za altruisticky jednající jedince. Motivace nemůže být v tomto případě spojována s osobnostními rysy, protože nebyly nalezeny výrazněji odlišitelné tendence v motivaci dárců a dárkyní. 71

Celkově mohu říci, že byl tento výzkum přínosný. V prvé řadě byl přínosem pro mě osobně, protože mi umožnil hlubší pochopení jednání dárců, se kterými jsem se prakticky denodenně setkávala, ale neměla možnost promluvit více než běžnou konverzaci. Za druhé si myslím, že má práce ukázala na spousty problematických míst v oblasti neplodnosti a dárcovství pohlavních buněk. Pouze malá část z nich je zde probádána a tak nabízí spoustu námětů na další zkoumání. Myslím si, že v oblasti neplodnosti se bude velice rychle vyvíjet a snad již brzy pak dojde ke změně postoje klinik k využití psychologů v rámci cyklů léčby neplodnosti. Tato práce by pak mohla být třeba jedním z prvních podkladů pro jejich práci a alespoň částečně jim usnadní orientaci v tak náročném terénu, jakým neplodnost a dárcovství jistě je.

72

IV Literatura 1. Ahuja, K.K., Mostyn, B.J., & Simons, E.G. (1997). Egg sharing and egg donation: attitudes of British egg donors and recipients. Human Reproduction, Vol. 12, No. 12, p. 2845-2852. Staženo 8. listopadu 2006, z: Oxford Journals 2. Bell, A.J., Robins, J., Eckert, J., Liu, J., & Thomas, M. (2001). A comparison of the attitudes and motives of female and male gamete donors. Abstract. Obstetrics & Gynecology, Vol. 97, No. 4, p. S28. Staženo 9. listopadu 2006, z: ScienceDirect 3. Boroš, J. (1995). Motivácia a emocionalita človeka. Bratislava: Odkaz 4. Cook, R., & Golombok, S. (1994). A survey of semen donation: phase I – the view of UK licensed centres. Human Reproduction, Vol. 9, No. 5, p. 882-888. Staženo 8. listopadu 2006, z: Oxford Journals 5. Cook, R., & Golombok, S. (1995). A survey of semen donation: phase II – the view of donors. Human Reproduction, Vol. 10, No. 4, p. 951–959. Staženo 8. listopadu 2006, z: Oxford Journals 6. Čakrt, M. (2003). Typologie osobnosti pro manažery. Praha: Management Press 7. Červenková, R. (2005). Rozhovor s osobností doc. MUDr. Tonkem Mardešićem, CSc. Sanquis,

č.

39,

str.

16.

Dostupný

9.

června

2006

z:

http://www.sanquis.cz/clanek.php?id_clanek=551 8. Disman, M. (1993). Jak se vyrábí sociologická znalost. Praha: Karolinum 9. Fielding, D., Handley, S., Duqueno, L., Weaver, S., & Lui, S. (1998). Motivation, attitudes and experience of donation: a follow-up of women donating eggs in assisted conception treatment. Journal Community of Applied and Social Psychology, Vol. 8, p. 273-287. Dostupný

27.

října

2006,

z:

http://www3.interscience.wiley.com/search/allsearch?mode=viewselected&product=journal &ID=10006586&view_selected.x=41&view_selected.y=8 10. Frič, P. a kol. (2001). Dárcovství a dobrovolnictví v České republice – výsledky výzkumu NROS a AGNES, Praha: NROS a AGNES 11. Frith, L. (2001). Gamete donation and anonymity. The ethival and legal debate. Human Reproduction, Vol. 16, No. 5, p. 818-824. Staženo 4. listopadu 2006, z: Oxford Journals

73

12. Gazvani, M.R., Wood, S.J., & Thomson, A.M.J. (1997). Payment or altruism? The motivation behind gamete donation. Human Reproduction, Vol. 12, No. 9, p. 1845 – 1846. Staženo 4. listopadu 2006, z: Oxford Journals 13. Guerin, J.F. (1998). Payments to gamete donors – The donation of gamete sis possible without paying donors: experience of the French CECOS Federation. Human Reproduction, Vol. 13, No. 5, p.1129 – 1132. Staženo 27. října 2006, z: Oxford Journals 14. Halabalová, O. (2003). Etické aspekty umělých technik lidského rozmnožování. Nepublikovaná diplomová práce. Olomouc: Cyrilometodějská Teologická Fakulta UP 15. Hlinka, D. (2005). Pohled na lidská embrya v preimplantačním období. Sanquis, č. 39, str. 38. Dostupný 9. června 2006 z: http://www.sanquis.cz/clanek.php?id_clanek=558 16. Hoskovec, J., & Casas, E. (1998). The Development of the Czech Version of the MBTI. Studia Psychologica, Vol. 40, č.1-2, s. 107-115 17. Human Fertilization and Embryology Autority (1997). 6th Annual Report. Staženo 8. listopadu

2006,

z:

http://www.hfea.gov.uk/cps/rde/xchg/SID-3F57D79B-

474DE82B/hfea/hs.xsl/394.html 18. Janoušek, J. (1997). Prosociální chování. In: Výrost, J, Slaměník, I.: Sociální psychologie. Praha: ISV - nakladatelství, s.339-362 19. Kameníková, L. (2004). Pozitivní emoce nám chrání zdraví. Psychologie dnes, Vol. 10, č.10, str. 1-3 20. Koubek, L. (2004).

Religiozita a osobnost: souvislosti religiozity, osobnostních typů a

zvládání zátěže. Nepublikovaná diplomová práce. Brno: FSS MU 21. Kubcová, Š. (2004). Neplodnost partnerský vztah neničí. Psychologie dnes, Vol. 10, č.10, str. 23 – 24 22. Lečbych, M. (2004). Obtížné zkoumání altruistické osobnosti. Psychologie dnes, Vol. 10, č. 11, s. 22-23 23. Lui, S.C., et al. (1995). A survey of semen donor attiudes. Human Reproduction, Vol. 10, No. 1, p. 234 – 238. Staženo 8. listopadu 2006, z: Oxford Journals 24. Lui, S.C., & Weaver, S.M. (1996). Attitudes and motives of semen donors and non-donors. Human Reproduction, Vol. 11, No. 9, p. 2061-2066, Staženo 27. října 2006, z: Oxford Journals

74

25. Lyall, H., Gould, G.W. & Cameron, I.T. (1998). Should sperm donors be paid?a survey of the attitudes of the general public. Human Reproduction, Vol. 13, No. 3, p. 771-775. Staženo 8. listopadu 2006, z: Oxford Journals 26. Madsen, K.B. (1972). Teorie motivace. Praha: Academia 27. McLaughlin, E.A., et al. (1998). Recruitment of gamete donors and payment of expenses. Human Reproduction, Vol. 13, No. 5, p. 1130-1132. Staženo 27.října 2006, z: Oxford Journals 28. Michálek, T. (2006, 26. říjen). Dárci spermatu? Studenti. Brněnský deník, rubrika: Brno, str. 6 29. Miovský, M. (2006). Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu. Praha: Grada 30. Mrkvička, J. (1971). Člověk v akci – Motivace lidského jednání. Praha: Avicenum 31. Murray,C. & Golombok, S. (2000). Oocyte and semen donation: a survey of UK licensed centres. Human Reproduction, Vol. 15, No. 10, p. 2133-2139. Staženo 4. listopadu 2006, z: Oxford Journals 32. Nakonečný, M. (1996). Motivace lidského chování. Praha: Academia 33. Neplodnost. (n.d.). Dostupný 18. dubna 2005 z: http:// www.neplodnost.cz 34. Neplodnost. (n.d). Dostupný 18. dubna 2005 z: http:// www.stopneplodnosti.cz 35. Newton, C.R., McDermid, A., Tekpetey, F., & Tummon, I.S. (2003). Embryo donation: Attitudes toward donation procedures and factors predicting willingness to donate. Human Reproduction, Vol. 18, No. 4, p. 878 – 884. Staženo 4. listopadu 2006, z: Oxford Journals 36. Osecká, L., & Osecký, P. (1996). Výzkumné zprávy - Receptář jednoduchých metod statistické indukce. Brno: Akademie věd ČR 37. Pennings, G. (1996). The donor’s right to retire – Second pregnancies and the donor’s right to retire. Human Reproduction, Vol. 11, Iss. 12, p. 2569 – 2572. Staženo 27. října 2006, z: Oxford Journals 38. Pennings, G. (1997). The internal koherence of donor insemination practice: attracting the right type of donor without paying. Human Reproduction, Vol. 12, No. 9, p. 1842 – 1844. Staženo 4. listopadu 2006, z: Oxford Journals 39. Příčiny

neplodnosti.

(n.d.).

Dostupný

http://www.stripky.cz/nemoci/neplodnost.html 40. Ridley, M. (2000). Původ ctnosti. Praha: Portál 75

26.

dubna

2005

z:

41. Shenfield, F., & Steele, S.J. (1997). What are the effects of anonymity and secrecy on the welfare of the child in gamete donation? Human Reproduction, Vol. 12, No. 2, p. 392-395. Staženo 27. října 2006, z: Oxford Journals 42. Schover, L.R., Rothmann, S.A., & Collins, R.L. (1992). The personality and motivation of semen donors: a comparison with oocyte donors. Human Reproduction, Vol. 7, No. 4, p. 575-579. Staženo 4. listopadu 2006, z: Oxford Journals 43. Söderström-Anttila, V., Foudila, T., Ripatti, U.R., & Siegberg, R. (2001). Embryo donation: outcome and attitudes among embryo donors and recipients. Human Reproduction, Vol. 16, No. 6, p. 1120-1128. Staženo 4. listopadu 2006, z: Oxford Journals 44. Strauss, A., & Corbinová, J. (1999). Základy kvalitativního výzkumu. Boskovice: Albert 45. Tošner, J., & Sozanská, O. (2002). Dobrovolníci a metodika práce s nimi v organizacích. Praha: Portál 46. Vágnerová, M. (2000). Vývojová psychologie. Praha: Portál 47. Veselá, K. (2005). Osobnostní charakteristiky dobrovolníků. Nepublikovaná bakalářská práce. Brno: FSS MU 48. Zákon o péči o zdraví lidu č. 20/ 1996 Sb. ve znění pozdějších přepisů 49. Zlatníková, L. (2005, 12.4.). Počít dítě je pro páry stále těžší. Ústecký deník, str. 1

76

V Seznam příloh Příloha č.1 – Myers-Briggs Type Indicator (MBTI) Příloha č.2 – Ukázka rozhovoru

77

Příloha č. 1 – Myers-Briggs Type Indicator (MBTI) Motivace k dárcovství Údaje z tohoto osobnostního dotazníku budou sloužit jako základ pro výzkum k vypracování diplomové práce na téma „Motivace k dárcovství“ na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity. Ráda bych také s některými vybranými dárci uskutečnila v blízké době rozhovor, jehož cílem by byla detailnější analýza motivace k dárcovství v návaznosti na tento osobnostní dotazník. Budete-li se chtít zúčastnit se celého šetření, připojte prosím jméno a kontakt.

Muž - Žena (zakroužkujte)

Věk:

Jméno a příjmení (nepovinné): Kontakt (nepovinné):

MBTI Pokyny: Následující výroky mají vždy dvě možnosti (a nebo b). Mezi každý pár rozdělte bez velkého přemýšlení 5 bodů podle toho, jak vám vyhovují nebo jak jsou vám blízké. Vyhovuje-li vám některá z alternativ bez výhrad, dejte jí všech 5 bodů, zatímco na nepříznivou možnost nezbude bod žádný. Není-li váš postoj takto vyhraněný, můžete své body rozdělit i jinak: 1 a 4 body nebo 2 a 3 body. Je však třeba dodržet pravidlo, že součet přidělených bodů musí být vždy 5! 1. Raději: a. _ řešíte nový komplikovaný problém b. _ pracujete na něčem, co jste již dělal/a dříve nebo co znáte z minula 2. Rád/a: a. _ pracujete sami v tichém prostředí b. _ jste tam, kde „se něco děje“ 3. Při posuzování jiných se řídíte spíše: a. _ trvalými zákonitostmi než okamžitými okolnostmi b. _ okamžitými okolnostmi než trvalými zákonitostmi

78

4. Máte sklon vybírat si: a. _ spíše pečlivě b. _ poněkud impulzivně 5. Ve společnosti, na večírku apod. se zpravidla bavíte: a. _ s několika málo lidmi, které dobře znáte b. _ s mnoha lidmi, včetně těch, které znáte málo nebo vůbec ne 6. Jako ředitel/ka firmy byste od svých podřízených přivítal/a spíše: a. _ zprávu o tom, jak jejich oddělení přispělo firmě jako celku b. _ zprávu o tom, jak si jejich oddělení vedlo samo o sobě 7. Předpokládejte, že jste manažer/ka a potřebujete přijmout svého asistenta. Jak byste postupoval/a?: a. _ Uvažoval/a byste, jak se vaše osobnosti shodnou nebo budou doplňovat. b. _ Zvažoval/a byste soulad mezi popisem práce a uchazečovými schopnostmi. 8. Když na něčem pracujete: a. _ raději věci dokončíte a dostanete se k určitému závěru b. _ často ponecháváte konec otevřený pro případné změny 9. Na večírcích, ve společnosti: a. _ se většinou raději zdržíte déle, protože tak se zpravidla lépe pobavíte b. _odcházíte co nejdříve, zdržíte se jenom, abyste neurazili, protože vás to vyčerpává 10. Zajímá vás více: a. _ to, co bylo a co je b. _ co může být 11. Když posloucháte, jak někdo hovoří o nějaké záležitosti, obvykle se pokoušíte: a. _ vztáhnout to na své vlastní zkušenosti a porovnávat, zda to odpovídá b. _ hodnotit a analyzovat danou informaci 12. Když na něčem pracujete, jste raději, když: a. _ máte přehled a udržíte si věci pod kontrolou b. _ můžete zkoušet různé možnosti 13. Když zazvoní v kanceláři nebo doma telefon, obvykle: a. _ to považujete za rušení b. _ nevadí ho vám zvednout 79

14. Je horší: a. _ „mít hlavu v oblacích“ b. _ „držet se při zdi“ 15. Ve vztahu k ostatním jste spíše: a. _ objektivní b. _ osobní 16. Vadí vám více, když: a. _ je více věcí rozpracovaných b. _ je už všechno hotovo 17. Když někam telefonujete: a. _ nebojíte se, že na něco zapomenete b. _ připravíte si, co budete říkat 18. Když diskutujete s kolegy o problému, je pro vás snadné: a. _ vidět věci „ v širším rámci“ b. _ postřehnout zvláštnosti a specifické rysy dané situace 19. Která slova vás charakterizují lépe? Jste spíše: a. _ analytický typ b. _ vciťující se typ 20. Často: a. _ když něco začínáte, vše si předem sepíšete a naplánujete, protože většinou nesnášíte, když něco musíte podstatně měnit b. _ neplánujete a necháváte věci vyvíjet se tak, jak se k nim postupně dostáváte 21. Ve společnosti jiných lidí spíše: a. _ začínáte rozhovor sám/sama b. _ přenecháváte iniciativu druhým 22. Když pracujete na přidělené práci, máte tendenci k: a. _ plynulé a nepřetržité práci b. _ práci s velkými výdaji energie a následnými „prostoji“ 23. V jaké situaci se cítíte lépe: a. _ přehledné, strukturované, s pevným rozvrhem b. _ proměnlivé, nestrukturované, s překvapeními 80

24. Je horší: a. _ být nespravedlivý b. _ nemít slitování 25. Řekli byste o sobě, že vaší silnou stránkou je spíše: a. _ smysl pro realitu b. _ představivost 26. Když zazvoní telefon: a. _ spěcháte, abyste jej zvedli jako první b. _ doufáte, že jej zvedne někdo jiný 27. Moje jednání vede a řídí více: a. _ hlava b. _ srdce 28. Více obdivu si zaslouží schopnost: a. _ umět si věci předem dobře zorganizovat a být metodický/á b. _ rychlé adaptace a vyjít s tím, co právě je 29. Když vás napadne nová myšlenka, obvykle: a. _ pro ni vzplanete b. _ raději o ní hloubáte o trochu déle 30. Řekli byste, že jste spíše: a. _ důvtipní b. _ praktičtí 31. Raději slyšíte: a. _ konečný a neměnný výrok b. _ zkusmý a předběžný výrok 32. Je větší chyba být: a. _ tolerantní a smířliví b. _ nekompromisní a kritičtí 33. Jste spíše: a. _ ranní ptáče b. _ noční sova

81

34. Na jednáních vás pohoršují spíše lidé, kteří: a. _ přicházejí s mnoha nejasně načrtnutými, nepromyšlenými nápady b. _ prodlužují jednání mnoha praktickými podrobnostmi 35. Při práci dáváte většinou přednost tomu, zabývat se: a. _ idejemi, principy, myšlenkami b. _ lidmi, osobami, aktéry 36. O víkendech máte tendenci: a. _ plánovat, co budete dělat b. _ necháte, aby se věci vyvinuly, a rozhodujete se v průběhu událostí 37. Při jednáních máte sklon: a. _ rozvíjet své myšlenky v průběhu toho, jak mluvíte b. _ hovořit pouze po pozorném rozvážení toho, co chcete sdělit 38. Když něco čtete, obvykle: a. _ se soustřeďujete ve svých úvahách na to, co je v daném textu napsáno b. _ čtete mezi řádky a vztahujete slova i k jiným námětům a tématům 39. Když se máte rozhodnout ve spěchu, často: a. _ se cítíte nepříjemně a přejeti si získat více informací b. _ jste schopni se rozhodnout i s údaji, které máte v danou chvíli k dispozici 40. Raději byste pracovali v organizaci, kde: a. _ byste měli práci s intelektuální motivací b. _ byste byli zaujati jejími cíli a posláním 41. Co vám imponuje více: a. _ logicky bezrozporné, konzistentní myšlení a uvažování b. _ dobré, vřelé, harmonické mezilidské vztahy 42. V písemném projevu dáváte přednost: a. _ věcnému stylu b. _ obraznému, metaforickému stylu 43. U dveří náhle zazvoní zvonek. Jste spíše: a. _ podrážděni, kdo to k vám zase „leze“ b. _ potěšeni, že se na vás přišel někdo podívat

82

44. Dáváte přednost tomu: a. _ nechat věci, aby se samy jen tak přihodily b. _ zajistit, aby všechno bylo předem připraveno 45. Charakterizují vás spíše: a. _ četné, spíše letmé a povrchní kontakty a vztahy s více lidmi b. _ trvalé, pevné a dlouhodobé vztahy a kontakty s několika málo lidmi 46. Cítíte se zpravidla lépe: a. _ po konečném rozhodnutí b. _ když jsou věci ještě otevřeny 47. Spolehnete se spíše na svou: a. _ zkušenost b. _ intuici a tušení 48. Jste si jistější: a. _ při logických úsudcích – správné-nesprávné b. _ při hodnotových soudech – dobré-špatné 49. Raději se rozhodujete: a. _ poté, co jste zjistili mínění ostatních b. _ především podle vlastního uvážení 50. Obvykle dáváte přednost tomu: a. _ použít osvědčené metody, které znáte, spíše než b. _ vymýšlet a zkoušet, jak by se asi věci daly dělat nově a jinak 51. Raději: a. _ se zabýváte tím, co je b. _ přemýšlíte o různých možnostech 52. K závěrům s rozhodnutím dospíváte především na základě: a. _ věcného zdůvodnění a logické analýzy b. _ na základě toho, co cítím, že je správné, a v co věřím, že je lidsky přijatelné 53. Nemáte rád/a: a. _ předem jasně nalinkované a naplánované věci se závaznými termíny b. _ když jsou věci volné a nezávazné, bez pevného časového určení

83

54. Nejhezčí chvíle nejraději prožíváte: a. _ spíše s mnoha přáteli, s lidmi, s nimž si rozumím, aniž je nutně musím znát nějak mimořádně dlouho b. _ s několika málo lidmi, které dobře a dlouho znám 55. Máte ve zvyku: a. _ poznamenávat si důležité schůzky a věci, které musíte zařídit či udělat do diáře b. _ omezovat takové poznámky na minimum 56. Jednáte spíše na základě: a. _ vnitřního přesvědčení a pocitu, že je něco správné, které už nemusíte dále příliš zkoumat b. _ objektivních ověřitelných závěrů

Děkuji za vyplnění dotazníku!

84

Příloha č. 2 – Ukázka rozhovoru Alena - 23 let, studentka VŠ - 1 cyklus absolvovaný, 2. cyklus na začátku

Výzkumník (dále jen V): Já bych se tě chtěla zeptat, jak ses vlastně k tomu dárcovství dostala a co tě k tomu přivedlo?

Respondentka (dále jen R): No já jsem jeden den po cestě ze školy viděla letáček, kde bylo vlastně o tom dárcovství napsaný. Už jsem o tom uvažovala někdy před tím, že bych ráda někomu takhle pomohla teď jsem zjistila, že je za to i finanční odměna, kterou jako student nebo, že jsem ze špatných sociálním poměrů tak jsem si říkala, že bych do toho šla. Pak jsem se dlouho rozhodovala, protože moje… jsou většinou spíš, že bych pomohla než jen ta finanční odměna, ale ta finanční odměna je opravdu dobrá a ráda pomáhám lidem a uvědomila jsem si to s menším zpožděním, vlastně půl roku, protože jsem byla s přítelem, který mě nechtěl k tomu pustit, protože o mě měl strach, že se mně něco stane, což jsem si myslela, že ne, že všechno se dokáže ohlídat a prostě jsem si říkala, že do toho můžu jít, že věřím, že se mně nic nestane a že si takhle ověřím i to, že jsem zdrava a všechno. Pak vlastně, když jsem se s ním rozešla tak jsem do toho šla.

V: V současné době máš nějakého přítele?

R: Nemám.

V: Kdybys měla, řekla by jsi mu o tom?

R: Stoprocentně. Ví o tom spousta mých přátel.

V: A ptají se tě na to?

R: Ne, neptají, vůbec. Já to beru jako pomoc.

85

V: Jaký jsi o tom měla představy než jsi přišla k nám a dozvěděla se jak to probíhá?

R: No v podstatě jsem si myslela, že budu brát asi nějaký léky, ale nevěděla jsem, že to budou injekce, což byl trošku pro mě šok, ale až jsem se to pak naučila, píchat si, tak to bylo v pohodě a jinak jsem teda počítala s tím, že vzhledem k tomu, že ty peníze jsou jako bolestný takže to bude určitě nějakým způsobem bolet. Myslela jsem si, že se to provádí jako zákrok a představu o tom zákroku jsem měla asi stejnou jak je.

V: Co bylo pro tebe asi nejdůležitější proč jsi se nakonec rozhodla, že to teda podstoupíš?

R: Vzhledem k tomu, že jsem velký sociální případ a pokazil se mi počítač tak jsem potřebovala hodně peníze takže to byl můj hlavní impuls, ale první to, že jsem se tam vlastně přihlásila nebylo to, že jsem chtěla peníze, ale chtěla jsem někomu pomoct a pak jsem se dostala do finanční nouze a to už jsem vlastně byla v tom programu, dalo by se říct.

V: Je něco, co tě na tom třeba odrazovalo? Říkala jsi injekce, že tě trošku překvapily.

R: To jsem celkem zvládla, jen jsem měla strach, jak je tam to riziko toho, že se začne něco tvořit tak jsem měla docela strach, že přece jen tam nějaký to riziko je, ale to byl jen menší obava, že jsem se hlídala, ale jinak ani ne.

V: Jak to vnímáš, kdyby třeba tam nebyla ta finanční kompenzace?

R: Asi bych do toho možná šla, že bych se snažila někomu pomoct, ale byla bych celkem ráda, kdybych věděla komu pomáhám a on by třeba nevěděl kdo byl dárcem, ale prostě bych jen ráda věděla komu pomáhám.

V: Takže by tě zajímalo, jací lidé dostanou tvé buňky?

R: No.

86

V: A když se zeptám přímo, zajímalo by tě třeba i jestli otěhotní nebo jestli ne?

R: Jako jestli z těch buněk pak ještě něco je? Tak to by mě taky zajímalo. To bych byla celkem ráda, kdybych se třeba dozvěděla, že běhá po světě moje dítě, v podstatě, geneticky.

V: A jak to takhle vnímáš? Tu představu, že se to může stát?

R: Tak si říkám, že v podstatě moje geny jdou tak nějak dál, že by třeba někdo řekl, že je to přímo moje dítě nebo něco takového, tak to já takhle nevnímám, to je prostě genetická informace přenesená dál. Mně by jen tak zajímalo třeba jak bude vypadat nebo tak, protože je to vlastně informace pak pro mě až budu mít já děti nebo můžu něco vyzvědět nebo tak.

V: Zúčastnila by ses toho, kdyby byla možnost, že by tě to dítě mohlo kontaktovat? Třeba až by dospělo?

R: Jo, asi jo. To by mi nevadilo.

V: V zahraničí je vlastně ta možnost, že dítě může v 18ti se dozvědět, kdo byli jeho opravdu jako biologičtí rodiče. U nás to zatím není.

R: Já si myslím, že by to bylo celkem zajímavé, že je může poznat. Já jsem třeba v životě nepoznala svého tátu a všichni mi říkají, že jsem úplně stejná jako on.

V: Takže teď ses vlastně rozhodla po druhé, že půjdeš?

R: No, nevím.

V: Kdyby se tě třeba zeptala nějaká přítelkyně tak co by jsi jí řekla, kdyby se rozhodovala?

R: Jako kdyby se kamarádka ptala, jestli jít do toho nebo ne?

87

V: Ano.

R: Řekla bych jí, že záleží co by chtěla. Jestli je pro ní důležitá ta finanční stránka a jestli dokáže akceptovat, že si sama bude píchat injekce a že jí to bude asi tak 2 dny bolet, tak to už záleží na ní jak se rozhodne. Jestli dokáže tohle akceptovat a jestli jsou pro ni i nějaký morální hodnoty tak to už je na ní. Řekla bych jí asi, co to obnáší.

V: Takže ti to chybělo v tom letáčku nebo v těch informacích který jsi měla co to obnáší? A byla by jsi ráda, kdyby to tam bylo nebo ti to stačilo?

R: Mně přijde, že jsem dostala celkem dost informací. Spoustu lidí by mohla odradit třeba ta injekce nebo tak a přitom, když člověk si ji má dát sám, třeba já když jsem si jí dávala poprvé tak jsem byla úplně vyplašená a říkala jsem si, že to neudělám, ale když jsem si ji přiložila tak tam zajela sama a ani jsem to necítila. Takže si myslím, že to byla zbytečná panika předem.

V: Ještě se zeptám, udělala jsi někdy už něco takovýho? Jako pomáhajícího? Jako třeba dárcovství krve?

R: Nevím, jestli by chtěli ode mě krev, protože jsem alergik, to je jediný hlavní problém jinak jsem chtěla darovat krev, ale já mám strašně nízký krevní tlak, já bych tam sebou určitě švihla. Ale začínám ještě uvažovat, že bych se zaregistrovala na dárcovství kostní dřeně.

V: A třeba nějaký dobrovolnictví nebo něco takového?

R: Dobrovolnictví jsem si neuvědomila. Já třeba jezdím na tábory jako vedoucí, já se snažím pomoct lidem jak můžu. Teď uvedu příklad mé kamarádky, kterou přítel zmlátil a vyhodil a ona prostě neměla kam tady v Brně jít, protože pochází od Prahy a potřebovala tady dostudovat tak jsem si ji vzala k sobě do bytu, i když jsem měla doma docela slušný peklo. Ráda se v něčem angažuji, kde se můžu uplatnit sama. Nemám ráda, když někde přispívám penězi. Když někomu můžu pomoct, v průběhu toho, kdy já sama nechci mít děti a když vlastně projdu veškerými testy a když ty moje vajíčka budou použitelný tak proč bych nemohla pomoct. 88

V: Plánuješ mít děti?

R: To určitě, ale až někdy později, protože jsem zatím nenašla někoho s kým bych ty děti měla. Když se vlastně podívám na ty kamarádky, které už děti mají ta ty mají hodně špatné přítele a ta jedna tím dost trpí, protože ten její přítel se o to dítě moc nestará, ale hlavně chce, aby bylo doma uklizeno. Je nešťastná a uběhaná a ještě u toho studuje 2 vysoké škol, jednu dálkově a jednu normálně. Snaží se to zvládat. Ta druhá kamarádka má dítě u rodičů, což si myslím, že není moc šťastný řešení a snaží se taky dostudovat co nejrychleji. Teď jí ten přítel zmlátil a ona neměla kam jít. Takže to jsou takové zkušenosti, že si já sama říkám, že ještěže dělám kung-fu, takže když na mě někdo šáhne tak uvidí.

V: To jsou teda hrozné zkušenosti,.. zpět k dárcovství. Napadá tě k tomu ještě něco?

R: Už nic.

V: Dobře, tak ti děkuju za rozhovor.

89