SEBEVYNUCUJÍCÍ PRAVIDLA A ALTRUISMUS Publikováno v Acta Oeconomica Pragensia, 2006, 14(2): 31-42.
Pavel Chalupníček Katedra hospodářské politiky Vysoká škola ekonomická v Praze e-mail: pavel.chalupnicek-at-vse.cz
Pavel Chalupníček – Sebevynucující pravidla a altruismus Katedra hospodářské politiky Vysoká škola ekonomická v Praze
Abstrakt Analýza altruismu není v tradiční ekonomické analýze práva zcela neznámá. Její závěry se neliší od tradiční „čistě ekonomické“ analýzy, která prezentuje altruismus jako veřejný statek, trpící problémem černého pasažérství. Předkládaná práce pomocí aplikace konceptu sebevynucujících pravidel dokazuje, že je tradiční vnímání tohoto problému mylné. Tím dochází k diametrálně odlišným závěrům ve vztahu k hospodářské a sociální politice.
Klíčová slova ekonomie a právo, altruismus, sebevynucující pravidla, dobročinnost
JEL klasifikace K19, H41, P48
1. Úvod Altruismus a tzv. „neziskový sektor“ získává v posledních desetiletích v souvislosti s „imperialismem“ ekonomické teorie stále větší pozornost. Kromě čistě teoretického zájmu se rostoucí měrou projevuje i zájem praktický – stále zřetelněji se ukazující krize tradičních států blahobytu přináší návrhy, které se snaží využít výhod „tržně konformnějšího“ přístupu k sociální politice a využít poznatky z fungování soukromých organizací, založených na vztahu dárce – příjemce.1 Téma altruismu není zcela neznámé ani v ekonomické analýze práva. Landes a Posner (1978a, 1978b) se altruismem zabývají ve vztahu k návrhu optimálních právních norem, které mohou v některých případech podpořit společenskou spolupráci (v jejich případě konkrétně počet zachráněných altruistickými zachránci). Jejich analýza je založena na tradičním vnímání altruismu jako „veřejného statku“ 2 – v případech, kdy existují „podstatné potenciální externí přínosy a vysoké transakční náklady“ (Landes a Posner, 1978a, str. 417) může dojít k tomu, že se altruistický zachránce neodhodlá k akci (například z důvodu nejistoty o kompenzaci nákladů, které mu při záchranné akci vzniknou) a počet zachráněných tak bude „společensky suboptimální“. Vhodně navržené právní normy mohou tomuto problému zabránit. Zároveň však připouštějí, že např. uzákonění povinnosti pomáhat ostatním není schůdným řešením z důvodů vysokých nákladů na vynucení i dalších nákladů (např. znehodnocení dobrovolného úsilí některých jednotlivců).3 Cílem tohoto textu je dokázat, že existují i jiná řešení tohoto problému než formální normy, jejichž fungování je vynucováno externí autoritou. Aplikace konceptu sebevynucujících pravidel na oblast altruismu je výzvou tradičnímu vnímání altruismu (či obecně konceptu veřejných statků) a představuje komplement analýzy „sociálního podnikatelství“ („social entrepreneurship“), provedené na jiném místě.4 Zbývající text je rozdělen na dvě části. Ve první z nich se zabýváme definicí a analýzou sebevynucujících pravidel. Druhá obsahuje aplikaci těchto poznatků na oblast altruismu.
Pro přehled některých z nich a jejich kritickou analýzu viz Boettke a Prychitko (2004). Tato představa je zřejmě nejjasněji vyjádřena Friedmanem (1962, str. 191): „Můžeme argumentovat, že soukromá charita je nedostatečná, protože prospívá jiným lidem než těm, kteří ji platí. ... Jinými slovy, každý z nás může chtít přispívat na odstranění chudoby, za předpokladu že tak učiní i všichni ostatní“ (kurzíva původní). 3 Pomíjíme další, fundamentální problémy spojené s jejich analýzou práva. Více viz Šíma (2004). 4 Viz Chalupníček (2005), Boettke a Prychitko (2004), Boettke a Rathbone (2002), Frank (2002). 1
2
2. Sebevynucující pravidla Sebevynucující pravidla (self-enforcing rules) mohou být definována jako pravidla, jejichž dodržování je v zájmu všech zúčastněných stran. Podřízení se určitému pravidlu přináší zapojeným stranám jak přínosy (ze spolupráce ostatních), tak náklady (nejen explicitní, ale především náklady obětované příležitosti). 5 Před každým rozhodnutím každá ze stran zvažuje, zda se těmto pravidlům podřídí. To se stane pouze v případě, že je to v jejím zájmu, tj. očekávané přínosy převáží očekávané náklady. Pokud je tomu tak u všech stran, je dané pravidlo bez problémů dodržováno.6 Pokud některá ze stran na základě své kalkulace dané pravidlo poruší, ostatní strany ji potrestají tím, že s ní přestanou spolupracovat (Telser, 1980).7 Tuto situaci lze popsat jazykem teorie her. Standardní ekonomická teorie vnímá podobné hry ekonomických aktérů jako jednorázové a neopakované, a tedy vedoucí k situaci vězňova dilematu – „jednotlivci [tak] nemohou překonat problémy kolektivní akce a potřebují externě vynucovaná pravidla k dosažení cílů, které jsou v jejich
vlastním
dlouhodobém
zájmu“
(Ostrom
2000,
str.
137).
Většina
společenských interakcí však představuje opakované hry. Nejen proto, že jde například o opakovanou směnu stejných stran, ale i v situacích, kdy aktéři očekávají, že se znovu nesetkají, je jejich jednorázová hra provázána s okolím. O to více, že je hra jednorázová, mají obě strany motivaci zajímat se o minulé transakce druhé strany (Benson 1993, str. 48). Neboli každá ze stran musí při svém rozhodování zvažovat nejen dopad na vztahy s ostatními stranami v současném vztahu, ale i na všechny potenciální budoucí vztahy v rámci dané společnosti.8 Jak poznamenává Leeson „Přínosy“ a „náklady“ jsou zde myšleny v širším smyslu, jako „psychické“, „subjektivní“ nebo „duševní“, tj. veškeré přínosy a náklady relevantní ze subjektivního hlediska rozhodujícího se člověka. Viz Misesovu definici „psychic costs“ ([1949] 1996, p. 205) a také diskusi o úzkém tradičním (tj. neoklasickém) pojetí přínosů z altruismu v dalším textu. Pojem „psychický“ užívaný v textu, nepředstavuje pokus o psychologizaci, ale je synonymem pojmu „subjektivní“. 6 V tomto smyslu jsou sebevynucující pravidla základem veškeré společenské spolupráce. Jde v zásadě o reformulaci „neviditelné ruky“ Adama Smitha, jinými slovy vyjádřenou i Misesem ([1949] 1996, str. 725): „Jediným důvodem, proč může tržní hospodářství fungovat bez vládních příkazů, nařizujících každému co přesně by měl udělat, je to, že nikomu neříká, aby se odchýlil od způsobů jednání nejlépe naplňujících jeho vlastní zájem.“ 7 Teoreticky přicházejí v úvahu i jiná řešení – pokud se zbývající strany domnívají, že bude jejich užitek vyšší, když přimějí stranu narušitele k další spolupráci, mohou tak učinit i za cenu určitých ústupků. Což otvírá pole pro vzájemné vyjednávání a redefinování pravidel tak, aby byla v souladu se zájmy všech (Benson 1993, str. 51) a přináší prostor pro evoluční přizpůsobování pravidel (Ostrom 2000). 8 To vnáší do naší analýzy závislost na schopnosti jednajících osob extrahovat ze společenského okolí informace o důvěryhodnosti či spolehlivosti daného partnera. V každém z níže uvedených příkladů však jednající strany dosáhly (považovaly-li to za nutné) splnění této podmínky. Mechanismus, kterým k tomu dochází, popisuje teoreticky Leeson (2005b, str. 10). Více k problému fungování trhu a znalostí 5
(2005d, str. 7), člověk ve skutečném životě (narozdíl od laboratorních experimentů) nemůže „odložit minulé zkušenosti u dveří“. Tyto úvahy dramaticky mění závěry o výsledku společenských interakcí a pomáhají vysvětlit závěry, podle nichž se jednotlivci i v izolovaných hrách chovají jinak, než předvídá standardní teorie (Ostrom, 2000, Smith 1998). Analýza sebevynucujících pravidel je v současnosti velmi rychle rozvíjejícím se polem ekonomické teorie.9
3. Sebevynucující pravidla a altruismus Naše užití pojmu altruismus vychází z dlouhé tradice sahající až k Adamu Smithovi a pravděpodobně nejprecizněji formulované Ludwigem von Misesem. 10 Každý člověk podle tohoto pojetí jedná tak, aby „zlepšil“ stav, v němž se nachází.11 Veškeré lidské jednání je tak motivováno zájmem jednajícího člověka zlepšit své současné postavení.12 To platí i pro altruistické aktivity. Pokud je lidské jednání dobrovolné, je jediným závěrem, který o něm můžeme učinit to, že zvýšilo očekávané uspokojení daného člověka (jinak by tímto způsobem nejednal). Lidé, kteří se např. starají o nemocné a pomáhají chudým tak činí ve svém vlastním zájmu v tom smyslu, že tím uspokojují své vlastní potřeby (potřeba „starat se o druhé“ či „omezení chudoby“ je v okamžiku jejich jednání na prvním místě jejich hodnotové škály). Z ekonomického (praxeologického) hlediska se takový člověk neliší od člověka
viz Hayek (1937, 1945) a Kirzner (1998). Zároveň však nevylučujeme existenci patologických výjimek. I jimi způsobená škoda však bude díky tomuto mechanismu eliminována (srov. Leeson, 2005d). 9 Existující studie popisují jejich fungování pro rozmanité oblasti lidských činností: Ostrom a Gardner (1993) se zabývají samořídícími zavlažovacími systémy v Asii; Leeson (2005b, 2005e) a Greif (1989, 1992) směnami mezi heterogenními skupinami; Leeson (2005a) následky „umělé“ homogenity vytvořené státními zásahy; Leeson (2005c) významem nadnárodních obchodních organizací pro mezinárodní obchod; Benson (1991) institucionálním uspořádáním společností původních obyvatel Severní Ameriky; Friedman (1979) tím samým pro středověký Island; Veitch (1986) vztahy mezi panovníkem a skupinami poddaných v podmínkách středověkého státu; Cowen a Coyne (2005) poválečnou rekonstrukcí; Stringham (2003, 2002), Stringham a Boettke (2004) a Mahoney (1997) vznikem burz a finančních trhů založených na sebevynucujících se smlouvách; Caplan a Stringham (2003) popisují příklady vzniku sítí platebních karet a clearingových platebních sítí a Coyne a Leeson (2005) zkoumají zájem jednotlivých účastníků internetu na jeho bezpečnosti. Pro přehled dalších prací a jejich zasazení do kontextu ekonomického myšlení viz Boettke (2005) a Boettke a Coyne (2005). 10 Mises ([1949] 1996), str. 499. 11 Výraz „lepší“ je hodnotovým soudem jednajícího člověka, který je subjektivní a pozorovatelný pouze skrze lidské jednání. Lidé se snaží zvýšit očekávané uspokojení, tj. Misesův přístup není v rozboru se sklonem lidí chybovat. Nesoulad mezi ex post (skutečným) a ex ante (očekávaným) uspokojením je odstraňován lidským učením. 12 To má bezprostřední implikace pro „racionalitu“ lidského jednání. Podle Misese musí být v tomto smyslu veškeré lidské jednání „racionální“. Pojmy „racionální“ a „iracionální“ jsou tak v ekonomické analýze nadbytečné. Viz Mises ([1949] 1996, str. 19).
kupujícího si na trhu jakýkoliv statek či službu, nebo šířeji od jakéhokoliv jiného dobrovolného jednání. 13 Není tedy žádný důvod uměle rozlišovat mezi „čistým“ a „nečistým“ altruismem.14 V našem pojetí je altruismus soukromým („psychickým“) statkem. Tím odpadá problém, zmiňovaný Friedmanem (viz pozn. 2) – oddělení příspěvku altruistického jedince od „užitku“, který tento příspěvek přináší někomu jinému (za obvyklého implicitního předpokladu, že altruisticky jednající jedinec tento užitek nevnímá vůbec nebo ho vnímá „nedostatečně“). Altruistické aktivity se z definice týkají minimálně dvou či více lidí, neboli vyžadují
určitou
formu
společenské
koordinace.
Představují
tak
aplikaci
„ricardiánského sdružovacího zákona“ (Ricardian law of association), který popisuje Mises jako základ všech společenských vztahů ([1949] 1996, str. 159), a jehož speciálním případem je známý „zákon komparativní výhody“. 4.1 „Bratrské společnosti“ Sdružování patří k základním lidským potřebám a dobrovolná sdružení jsou základem fungující společnosti. Jedním z významných způsobů občanské participace byly (a v menší míře stále jsou) nejrůznější spolky a sdružení. Z jejich širokého spektra se zaměříme na „bratrské společnosti“, které Beito (2000, str. 1) definuje pomocí čtyř znaků: (a) autonomní systém místních organizací („lóží“, „lodges“), (b) demokratická vnitřní správa, (c) organizace založená na rituálech (ne nutně náboženských), (d) vzájemná pomoc členů a jejich rodin. Fafchamps (1992) se zabývá fungováním obdobných společenství v předindustriálních společnostech. Obě práce mají společné zdůraznění podstaty těchto organizací v podobě vzájemného pojištění členů.15 Členové společností obvykle přispívají určitou relativně nízkou částkou v podobě členského poplatku, která slouží k financování příspěvků pro členy Existuje mezi nimi pochopitelně rozdíl morální – sdílíme-li například hodnoty křesťanské etiky, člověk starající se o chudé pro nás bude mít větší morální význam. Funkce různých etických systému v tomto pojetí pak spočívá především v ovlivňování hodnotových škál lidí (pohybujeme-li se v podmínkách svobodné společnosti, tj. společnosti založené na dobrovolném jednání). Leeson (2005d, str. 9) zevšeobecňuje závěry Vernona Smitha (1998) a nazývá toto pojetí vlastního zájmu „osvícený vlastní zájem“ (enlightened self-interest). My se tomuto označení vyhýbáme, neboť prakticky nelze odlišit vlastní zájem „osvícený“ od „neosvíceného“ či „běžného“ a navíc vytváří základ pro další nedorozumění o povaze „vlastního zájmu“, které se snažíme odstranit. Vzhledem k omezenému prostoru nezbývá než odkázat na podrobnější diskusi tohoto problému v Chalupníček (2005). 14 Což obvykle činí tradiční neoklasická analýza – viz např. Andreoni (1989, 1990). 15 Oba autoři používají termínu „sociální pojištění“ („social insurance“), kterému se však vyhýbáme z důvodu jeho dnešního použití pro vládou provozované programy, které jsou od námi prezentovaných (kvůli své nedobrovolnosti) diametrálně odlišné. 13
postižené různými přesně definovanými událostmi. Systém zájmů jednotlivých členů (na nízkých příspěvcích na jedné straně a na náležitém zaopatření na straně druhé) způsobuje, že mají tyto „solidární dohody sebevynucující charakter“ (Fafchamps 1992, str. 160). Takové uspořádání však postupem doby musí překonat různé problémy, spojené se snahou členů podvádět (snižovat své příspěvky a naopak zvyšovat částky čerpané ze společné pokladny) a tím snižovat efektivnost jeho fungování. Fafchamps (1992, str. 149 a 158) popisuje evoluci těchto systémů jako proces nalézání nových způsobů, jak těmto praktikám zabránit („learning-by-doing“) a jak udržet jejich sebevynucující podstatu. Z tohoto důvodu bylo například zpočátku čerpání výhod pro členy těchto spolků spojenou pouze s jasně definovanou a snadno kontrolovatelnou událostí, jakou byla smrt člena (obvykle šlo o otce-živitele). V takovém případě spolek přispěl na úhradu nákladů spojených s jeho pohřbem.16 Později, s rozšířením metod, jak kontrolovat pravdivost tvrzení jednotlivých členů, se připojily i jiné události, takže např. ve dvacátých a třicátých letech minulého století v USA ovládaly „bratrské společnosti“ oblast životního a zdravotního pojištění, včetně provozování vlastních institucí (nemocnic, sanatorií, sirotčinců a starobinců, viz Beito 2000, str. 2). Společnosti zaměstnávaly týmy lidí, zaměřených na odhalování nepravdivých nároků členů. Narozdíl od fungování dnešního, státem organizovaného, systému „sociálního pojištění“ panovala mezi jednotlivými společnostmi konkurence. Ty spolky, které v rámci procesu podnikatelského objevování nalezly nejlepší způsob odhalování nepravdivých žádostí o vyplacení příspěvku, byly schopny zachovat vysokou úroveň příspěvků („pojistného plnění“) při nízkých pravidelných odvodech („pojistném“). Tím získaly nad jinými společnostmi konkurenční výhodu a byly schopny expandovat a rozšířit svůj úspěšný podnikatelský model. Důležitým zdrojem eliminace falešných nároků členů byl i morální rozměr fungování „bratrských společností“. Prosazovaly „podporu vzájemnosti, spoléhání na sebe sama, učení se obchodním dovednostem, šetrnost, schopnost vést, vlastní odpovědnost a sebeovládání, dobrý morální charakter“ (Beito 2000, str. 27). Podobné dovednosti a charakterové vlastnosti nebyly ku prospěchu jen členům daného spolku, ale také spolku samotnému – pomáhaly odstranit nebezpečí vzniku závislosti členů na pomoci ostatních, které je hlavním problémem současných „států blahobytu“ (Murray, 1998). Opět platí, že spolky s nejlepšími metodami, jak „naučit“ členy podobným schopnostem a dovednostem, 16
Srov. Beito (2000, str. 7), Fafchamps (1992, str. 152).
získaly výhodu nad konkurencí a byly schopny úspěšněji rozšiřovat svoji členskou základnu.17 Zajímavé implikace má náš přístup i pro pochopení rasového kontextu fungování těchto spolků v USA. Stanovy prvních z nich obvykle vyžadovaly jako podmínku členství mužské pohlaví a bílou barvu pleti. Postupem času však vznikly spolky sdružující ženy, černochy i jiné minority, které z hlediska úspěšnosti za „tradičními“ spolky nijak nezaostávaly a navíc mezi sebou později různé druhy společností uzavíraly vzájemně výhodné dohody o spolupráci či se přímo slučovaly.18 4.2 Altruismus v rodině V této části vycházíme z Beckerovy analýzy altruismu (např. 1976, 1981), v níž lze nalézt i zajímavý příklad sebevynucujícího altruistického chování. Becker ho pojmenoval „teorém zkaženého dítěte“ („rotten kid theorem“, dále RKT). RKT pomáhá sladit rozdílné zájmy altruistického dárce (např. rodiče) a sobeckého příjemce (např. „zkaženého dítěte“), Beckerovými slovy je sobecký příjemce „veden ,neviditelnou rukou’ vlastního zájmu“ (1981, str. 5). Becker definuje RKT následovně (tamtéž, str. 7): „Každý příjemce, bez ohledu na to, jak je sobecký, maximalizuje příjem rodiny svého dárce, a tím internalizuje efekty svého jednání na ostatní příjemce.“
RKT pomáhá altruistickému páru (i když je snadno rozšířitelný i na širší skupiny) internalizovat veškeré externality vznikající altruistickou činností. Vede ke zdánlivě paradoxním závěrům – pomáhá například překonat vzájemnou závist v rodině (např. mezi sourozenci navzájem) – pokud jeden z příjemců uskuteční akci, která snižuje příjem jiného příjemce, může se stát, že altruistický dárce sníží příspěvek „zkaženému“ příjemci, aby zachoval určitou úroveň spotřeby příjemce postiženého takovou akcí (neboť z jeho spotřeby vyvozuje svůj vlastní užitek). Citlivost členů na velikost pravidelných jimi placených příspěvků byla poměrně vysoká, neboť členy podobných spolků se stávali především příslušníci nižších a středních vrstev (Beito 2000, str. 12). Fafchamps (1992, str. 149) jako vysvětlení tohoto fenoménu cituje anglického antropologa E. E. Evanse-Pritcharda, který se zabýval studiem primitivních společností: „Je to vzácnost, nikoliv hojnost, co vyvolává lidskou šlechetnost.“ Silnější motivace chudších členů společnosti podílet se na pojištění byla způsobena horšími dopady případného výpadku příjmů. 18 Viz Beito (2000, str. 20-30). Srov. argument „dobyvatelných odvětví“ v oblasti hospodářské soutěže (Armentano, 2000) a diskusi o vlivu trhu na potlačování rasismu v Caplan a Stringham (2003, str. 313-315), popis vztahu trhu a morálky v Benson (1993) a s důsledky státem organizované afirmativní akce (Murray 1998, technická analýza téhož v Coate a Loury 1993). Beito (tamtéž) dále uvádí, že kromě rasy a pohlaví nečinily spolky žádné jiné rozdíly – naopak zakládaly si na své nestrannosti a apolitičnosti (opět ve svém vlastním zájmu). 17
Technicky řečeno jsou užitkové funkce jednotlivých příjemců propojeny skrze užitkovou funkci jejich společného dárce.19 4.3 Dary Přijímání a dávání darů je činností běžnou v mnoha společnostech. Byť po dlouhou dobu představovaly pro ekonomy prvek odporující jednání „dokonale racionálních“ jedinců, dnes jsou obecně pokládány za důležitou společenskou instituci. Jejich funkcí je slaďovat zájmy obou stran, zúčastněných v dané transakci (viz Arrow 1972, Camerer 1988, Leeson 2005e, Carmichael a MacLeod 1997). Podle posledního citovaného textu napomáhají dary spolupráci i v případech, kdy se jedná o jednorázovou hru a v ostatních případech spolupráci značně ulehčují, neboť plní funkci důležitého signálu o úmyslech dárce a pomáhají tak odhalit případné narušitele pravidel mírové spolupráce. Ve společnostech s vysokými transakčními náklady (například na získání informací o kredibilitě tržní protistrany) vyhledávají narušitelé stále nové a nové jednorázové hry, neboť z důvodů podvádění nemohou najít partnery pro opakované hry. Dary, předávané na začátku každé nové transakce mezi neznámými partnery, tak představují formu trestu pro podvádějící stranu a „pojištění pro případ podvodu“ pro stranu druhou (Carmichael a MacLeod 1997, str. 486; Leeson 2005e). Camerer (1988, str. 183) zdůrazňuje, že dary jsou zavazující i pro stranu příjemce – v případě, že přijme dar a odmítne poskytnou požadovanou spolupráci, neprospěje to jeho pověsti. I on je tak zavázán dostát závazkům vyplývajících ze smluvního vztahu. Z tohoto důvodu mohou dary představovat i určitou formu „investice“ – v případě, že je dárce nucen zbavit se určitých statků (například rychle se kazících), může je „investovat“ do svého vztahu s někým jiným. Ten je buď přijme, nebo odmítne (v případě, že pro něj relevantní náklady z daného vztahu převyšují přínosy). V případě jejich přijetí představuje pozdější spolupráce pro dárce „výnos“ z investice do vzájemného vztahu. 4.4 Institucionalizace charity Princip opakovaných společenských her, který je základem sebevynucujících pravidel, lze se zajímavými výsledky aplikovat i na vztahy mezi individuálními dárci, Existence altruistických motivací členů rodiny by mohla také významně objasnit vztah instituce rodiny a tržního hospodářství. Blízká provázanost členů rodiny, založená na altruismu, může být podle našeho názoru významným faktorem, proč v jejím rámci (obvykle) nedochází k jevům nechvalně proslulým z fungování podobně hierarchicky strukturované socialistické ekonomiky či jiných kolektivistických společenských experimentů. 19
soukromými institucionalizovanými charitami a příjemci darů. Ve společnostech s malým počtem členů či v rozsáhlejších stabilních společnostech lze poměrně snadno vybudovat přímé vztahy mezi jednotlivými dárci a příjemci. Příkladem takového vztahu může být například institut „obecního chudého“ – v místní komunitě bylo poměrně snadné odhalit, kdo si podle názoru přispívajících péči zaslouží a kdo nikoliv. Zajímavým je v tomto kontextu jev „péče o pocestné“ – v tomto případě z definice neexistuje přímý vztah mezi dárcem a obdarovaným, neexistuje hrozba ztráty reputace obdarovaného, neboli nejedná se o opakovanou společenskou hru. Přesto však bylo poutnictví poměrně významnou složkou starověké i středověké společnosti, a to i přesto, že „nebylo ještě vyspělé živnosti hostinské, která by se pocestnému – i chudému pocestnému – postarala o nocleh.“ (Vašek [1941], str. 69). Avšak i v tomto případě se podařilo jednotlivým stranám objevit schůdné řešení: „Aby nekalé živly nezneužívaly pohostinství, žádalo se od cizinců vysvědčení od jejich biskupa“ (tamtéž, str. 26). Individuální vztah mezi dárcem a příjemcem může vzniknout i v rámci širších společenství. Podle závěrů Hitchcockovy studie (2005) o žebrácích a dárcích v Londýně osmnáctého století došlo mezi oběma stranami k vytvoření „jemných a složitých vztahů“ (str. 478), včetně toho, že lidé byli schopni rozpoznat „svého“ žebráka, který jim na oplátku za jejich pravidelné dary často poskytoval i drobné služby. Aniž bychom chtěli poměry této doby a tohoto místa idealizovat, je zjevné, že i v ruchu velkoměsta a bez absence centrální autority podařilo žebrákům zajistit „život v poměrném bezpečí“ (str. 481). Pochopitelně však při žebrání docházelo a dochází k podvodům ze strany žebráků, kteří vyvinuli rafinované metody, jak své potenciální dárce oklamat. Příklad spontánně vzniklého moderního řešení, které pomáhá tento negativní jev potlačit při zachování výhod osobního kontaktu dárce a obdarovaného představuje například distribuce časopisu Nový prostor (NP) v pražských ulicích (a podobných projektů v evropských velkoměstech). Dárci (kupující) spoléhají na vydavatele NP, že prověří „potřebnost“ jednotlivých prodejců, kteří ji při prodeji demonstrují viditelně umístěnou jmenovkou. Vydavatel NP má také eminentní zájem na tom, aby se neprokázalo, že někteří jeho prodejci nejsou „potřební“ a zároveň i k (veřejnosti prospěšné) regulaci jejich chování (aby nepoškodili pověst časopisu
například opilostí, výtržnictvím, krádežemi atd.).20 „Personalizace“ prodejců na stránkách časopisu pomáhá odhalit čtenářům osudy jednotlivých prodejců nad rámec běžného kontaktu při prodeji časopisu (za povšimnutí stojí fakt, že v rámci představení prodejce je u článku uvedeno i místo, kde se prodejce obvykle nachází). Jak instituce potvrzení od biskupů v případě pocestných, tak existence nezávislého ověřovatele potřebnosti v případě NP ukazuje, že od určité úrovně transakčních nákladů (zejm. na získávání informací) začíná být efektivní charitativní činnosti institucionalizovat. Tato institucionalizace není ničím jiným než dalším projevem ricardiánského sdružovacího zákona – lidé s relativní komparativní výhodou se soustředí například na ověřování totožnosti a potřebnosti příjemců darů.21
5. Závěr Opatření v oblasti sociální politiky jsou – ze své podstaty – ještě více než jiná opatření hospodářské politiky motivována „dobrými úmysly“ jejich autorů. Jak ukazuje dlouhá myšlenková tradice, reprezentovaná Adamem Smithem, Ludwigem von Misesem, Friedrichem A. von Hayekem a dalšími, dobré úmysly „tvůrců“ nového společenského řádu se z celé řady důvodů nerovnají dobrým výsledkům. Tento text se pomocí přístupu založeného na analýze sebevynucujících pravidel snaží ukázat, že „sociální oblast“ není žádnou výjimkou z působení obecných zákonů lidského jednání. Tato analýza podle našeho názoru pomáhá objasnit některé paralely mezi „tržním“ a „dobrovolným netržním“ sektorem a tím lépe pochopit mechanismy jejich fungování. Ukazuje se, že rozdíly mezi těmito dvěma sektory (narozdíl od sektoru „nedobrovolného“, tj. státního) není tak velký, jak by se mohlo na první pohled zdát. Jak je zřejmé z výše uvedeného textu, sdílí například instituce dobrovolné směny, zvyšující užitek obou zapojených stran, nebo podnikatele (či „sociálního podnikatele“), který „artikuluje různé způsoby organizace, vedoucí ke zlepšení společného výsledku“ (Ostrom, 2000, str. 149). Na internetových stránkách NP je tak k nalezení i diskusní fórum, kde mohou čtenáři sdělovat redakci časopisu své výhrady či názory na jednotlivé prodejce. Viz http://www.novyprostor.com/diskuze. Redakce řeší problémy s nepoctivými prodejci nikoli snahou je utajovat, ale naopak jejich co nejširší medializací – viz např. vydání NP z března 2006, zejm. jeho editorial. 21 Srov. Coaseho analýzu vzniku firmy (Coase 1937). Na tomto místě je také nutné zmínit, že v případě společenské instituce „státu“ toto v plné míře neplatí. Výhody uvedeného zákona se mohou plně projevit pouze ve svobodné společnosti, založené na dobrovolném sdružování. Téma vztahu soukromé charity jde nad rámec tohoto textu a představuje jednu z možných cest rozšíření našeho výzkumu. Viz také Chalupníček (2005) a Závěr. 20
Naše analýza tak objasňuje vztahy mezi dobrovolnou („občanskou“) společností a státem a nabízí alternativní vysvětlení „vytěsňovacího efektu“, často zmiňovaného v literatuře týkající se altruismu a podobných dobrovolných aktivit. Vládou vynucované a povinné „sociální pojištění“ například rozbilo sebevynucující podstatu dobrovolných společenských systémů s podobným cílem a nahradila je systémem s vnějším (státním) vynucením. Členové spolků ztratili motivaci a tato forma společenské spolupráce (přes nesporné výhody, které nabízela) musela v některých oblastech ustoupit dominanci státu (Beito 2000, str. 204 a násl.). Byť je tato kauzalita stále předmětem diskusí ekonometrů, nedávné empirické důkazy z doby Nového údělu (New Deal) v USA ji potvrzují.22 Podobný efekt měla např. vládou organizovaná výstavba monumentálních zavlažovacích zařízení ve východní Asii (Ostrom a Gardner, 1993). Na obecné rovině tak náš text rozšiřuje oblast, v níž automaticky neplatí, že by stát byl nezbytnou podmínkou úspěšné lidské spolupráce a bezkonfliktního fungování společnosti.
Gruber a Hungerman (2005). Pro teoretické zdůvodnění vytěsňovacího efektu viz například Andreoni a Payne (2003). 22
Literatura: ANDREONI, James (1989): Giving with Impure Altruism: Applications to Charity and Ricardian Equivalence, The Journal of Political Economy, Vol. 97, No. 6, December, pp. 1447-1458, ANDREONI, James (1990): Impure Altruism and Donations to Public Goods: A Theory of WarmGlow Giving, The Economic Journal, Vol. 100, No. 401, June, pp. 464-477, ANDREONI, James; PAYNE, A. Abigail (2003): Do Government Grants to Private Charities Crowd Out Giving or Fund-raising?, The American Economic Review, Vol. 93, No. 3, June, pp. 792812, ARMENTANO, Dominick T. (2000): Proč odstranit protimonopolní zákonodárství, Liberální institut, Praha, ARROW, Kenneth J. (1972): Gifts and Exchanges, Philosophy and Public Affairs, Vol. 1, No. 4, Summer, pp. 343-362, BECKER, Gary S. (1976): Altruism, Egoism, and Genetic Fitness: Economics and Sociobiology, Journal of Economic Literature, Vol. 14, No. 3, September, pp. 817-826, BECKER, Gary S. (1981): Altruism in the Family and Selfishness in the Market Place, Economica, New Series, Vol. 48, No. 189, February, pp. 1-15, BEITO, David (2002): From Mutual Aid to the Welfare State: Fraternal Societies and Social Services, 1890-1967, The University of North Carolina Press, BENSON, Bruce L. (1991): An Evolutionary Contractarian View of Primitive Law: The Institutions and Incentives Arising Under Customary Indian Law, The Review of Austrian Economics, Vol. 5, No. 1, pp. 41-65, BENSON, Bruce L. (1993): The Impetus for Recognizing Private Property and Adopting Ethical Behavior in a Market Economy: Natural Law, Government Law, or Evolving Self-Interest, The Review of Austrian Economics, Vol. 6, No. 2, pp. 43-80, BOETTKE, Peter J. (2005): Anarchism as a Progressive Research Program in Political Economy; in Edward Stringham (ed.) Anarchy, State, and Public Choice, Edward Elgar Publishing, Cheltenham, UK, BOETTKE, Peter J.; COYNE, Christopher J. (2005): Methodological individualism, spontaneous order and the research program of the Workshop in Political Theory and Policy Analysis, Journal of Economic Behavior & Organization, Vol. 57, pp. 145-158, BOETTKE, Peter J.; PRYCHITKO, David L. (2004): Is an Independent Nonprofit Sector Prone to Failure? Toward an Austrian School Interpretation of Nonprofit and Voluntary Action, Conversation on Philanthropy I, Donors Trust, Alexandria, pp. 1-40, BOETTKE, Peter J.; RATHBONE, Anne (2002): Civil Society, Social Entrepreneurship, and Economic Calculation: Toward a Political Economy of the Philanthropic Enterprise, The Philanthropic Enterprise Working Paper 8, Donors Trust, Alexandria, CAMERER, Colin (1988): Gifts as Economic Signals and Social Symbols, The American Journal of Sociology, Vol. 94, pp. S180-S214, CAPLAN, Bryan; STRINGHAM, Edward (2003): Networks, Law, and the Paradox of Cooperation, The Review of Austrian Economics, Vol. 16, No. 4, pp. 309-326, CARMICHAEL, Lorne H.; MACLEOD, Bentley W. (1997): Gift Giving and the Evolution of Cooperation, International Economic Review, Vol. 38, No. 3, August, pp. 485-509, COASE, R. H. (1937): The Nature of the Firm, Economica, New Series, Vol. 4, No. 16, November, pp. 386-405, COATE, Stephen; LOURY, Glenn C. (1993): Will Affirmative-Action Policies Eliminate Negative Stereotypes? The American Economic Review, Vol. 83, No. 5, pp. 1220-1240, COWEN, Taylor; COYNE, Christopher J. (2005): Postwar Reconstructions: Some Insights from Public Choice and Institutional Economics, Constitutional Political Economy, Vol. 16, pp. 31-48,
COYNE, Christopher J.; LEESON, Peter (2005): Who’s to Protect Cyberspace?, Journal of Law, Economics and Policy, forthcoming, FAFCHAMPS, Marcel (1992): Solidarity Networks in Preindustrial Societies: Rational Peasants with a Moral Economy, Economic Development and Cultural Change, Vol. 41, No. 1, October, pp. 147174, FRANK, Peter M. (2002): Nonprofit Versus For-Profit Entrepreneurship: An Institutional Analysis, The Philanthropic Enterprise Working Paper No. 6, Donors Trust, Alexandria, FRIEDMAN, David (1979): Private Creation and Enforcement of Law: A Historical Case, Journal of Legal Studies, Vol. 8, FRIEDMAN, Milton (1962): Capitalism and Freedom, University of Chicago Press, Chicago, GREIF, Avner (1989): Reputation and Coalitions in Medieval Trade: Evidence on the Maghribi Traders, The Journal of Economic History, Vol. 49, No. 4, December, pp. 857-882, GREIF, Avner (1992): Institutions and International Trade: Lessons from the Commercial Revolution, The American Economic Review, Vol. 82, No. 2, Papers and Proceedings of the Hundred and Fourth Annual Meeting of the American Economic Association, May, pp. 128-133, GRUBER, Jonathan; HUNGERMAN, Daniel M. (2005): Faith-Based Charity and Crowd Out during the Great Depression, NBER Working Paper No. 11332, May, HAYEK, Friedrich A. von (1937): Economics and Knowledge, Economica, New Series, Vol. 4, No. 13, (February), pp. 33-44, HAYEK, Friedrich A. von (1945): The Use of Knowledge in Society, The American Economic Review, Vol. 35, No. 4 (September), pp. 519-530, HITCHCOCK, Tim (2005): Begging on the Streets of Eighteent-Century London, Journal of British Studies, July, pp. 478-498, CHALUPNÍČEK, Pavel (2005): Altruism and Public Goods: A Reassessment, paper presented at Southern Economic Association Annual Meeting, Washington, DC, KIRZNER, Israel M. (1998): Jak fungují trhy, Liberální institut, Praha, LANDES, William M.; POSNER Richard A. (1978a): Altruism in Law and Economics, The American Economic Review, Vol. 68, No. 2, May, pp. 417-421, LANDES, William M.; POSNER Richard A. (1978b): Salvors, Finders, Good Samaritans, and Other Rescuers: An Economic Study of Law and Altruism, The Journal of Legal Studies, Vol. 7, No. 1, January, pp. 83-128, LEESON, Peter T. (2005a): Balkanization and Assimilation: Examining the Effects of StateCreated Homogeneity, unpublished manuscript, LEESON, Peter T. (2005b): Cooperation and Conflict: Evidence on Self-Enforcing Arrangements and Heterogenous Groups, American Journal of Economics and Sociobiology, forthcoming, LEESON, Peter T. (2005c): How Important is State Enforcement for Trade, unpublished manuscript, West Virginia University, LEESON, Peter T. (2005d): Social Cooperation and the Apparent Tension between Personal and Impersonal Exchange, Ama-Gi, forthcoming, LEESON, Peter T. (2005e): Trading with Bandits, unublished manuscript, MAHONEY, Paul G. (1997): The Exchange as Regulator, Virginia Law Review, Vol. 83, No. 7, October, pp. 1453-1500, MISES, Ludwig von (1996): Human Action: A Treatise on Economics, Fox & Wilkes, San Francisco, MURRAY, Charles (1998): Příliš mnoho dobra – Americká sociální politika 1950-1980, Sociologické nakladatelství, Praha, OSTROM, Elinor (2000): Collective Action and the Evolution of Social Norms, The Journal of Economic Perspectives, Vol. 14, No. 3, Summer, pp. 137-158,
OSTROM, Elinor; GARDNER, Roy (1993): Coping with Asymmetries in the Commons: SelfGoverning Irrigation Systems Can Work, The Journal of Economic Perspectives, Vol. 7, No. 4, Autumn, pp. 93-112, SMITH, Vernon L. (1998): Two Faces of Adam Smith, Southern Economic Journal, Vol. 65, No. 1, July, pp. 1-19, STRINGHAM, Edward (2002): The Emergence of the London Stock Exchange as a Self-Policing Club, Journal of Private Enterprise, Vol. 17, No. 2, pp. 1-19, STRINGHAM, Edward (2003): The Extralegal Development of Securities Trading in Seventeenth Century Amsterdam, Quarterly Review of Economics and Finance, Vol. 43, No. 2, Summer, pp. 321344, STRINGHAM, Edward; BOETTKE, Peter J. (2004): Brokers, Bureaucrats and the Emergence of Financial Markets, Managerial Finance, Vol. 30, No. 5, 2004, pp. 57-71, ŠÍMA, Josef (2004): Introduction to the Logic of Social Action: Law & Economics Primer, habilitační práce, VŠE, Praha, TELSER, L. G. (1980): A Theory of Self-Enforcing Agreements, The Journal of Business, Vol. 53, No. 1, January, pp. 27-44, VAŠEK, Bedřich (1941): Dějiny křesťanské charity, Velehrad, Olomouc, VEITCH, John M. (1986): Repudiations and Confiscations by the Medieval State, The Journal of Economic History, Vol. 46, No. 1, May, pp. 31-36.
