Ústav informačních studií a knihovnictví, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy
Altruismus jako forma prosociálního chování Motto I. „Srdce má své důvody, o nichž rozum vůbec neví.“ Blaise Pascal
Obsah Úvod 1. Vymezení pojmů 1.1 Chování 1.2 Prosociální chování 1.3 Altruismus 1.4 Splývání pojmů 2. Příčiny altruistického chování 2.1 Pohled sociobiologů 2.2 Poznatky sociální psychologie 2.3 Původ ctnosti 3. Institucionalizované prosociální chování Závěr
Úvod V této práci se zabývám jednou z kategorií sociální psychologie, a sice prosociálním chováním. Někteří autoři rozlišují dále altruismus jako ryzí formu prosociálního chování, toto pojetí se ve studované literatuře v zásadě nepotvrdilo. Určitý prostor věnuji výkladu pojmů srovnáním jednotlivých pramenů. Altruismem se zabývá hraniční disciplína zvaná sociobiologie, její pohledy jsou bezesporu zajímavé. Velmi mne zaujala kniha M. Ridleyho: Původ ctnosti, v které se autor zabývá nesobeckým jednáním člověka z pohledu evoluce. Poslední část práce jsem věnovala konkrétním projevům prosociálního chování se zaměřením na dobrovolnictví.
1. Vymezení pojmů 1.1 Chování Chování je jedním z pojmů, jimiž je určována psychika. Na konci 19. st. s rozvojem přírodních věd došlo k nástupu pozitivismu1 a americký psycholog J. B. Watson prohlásil počátkem 20. století předmětem psychologie chování, tj. to, co člověk činí a říká, neboť to lze objektivně pozorovat. Tzv. behaviorismus se však stal spíše zoocentrickou disciplínou, neboť důsledně objektivně pozorovat a měřit bylo možno zejména chování zvířat. Lidské chování však vykazuje složité vztahy mezi jedincem a situací, jež je prožívána každým jedincem individuálně. Toto vymezení bylo proto později rozšířeno o mentální procesy. Psychologický pojem chování zahrnuje veškeré pozorovatelné aktivity individua (organismu), které tvoří smysluplné celky. (1) 1 Věda zkoumá jen to, co je pozitivně zjištěno. 1
Ústav informačních studií a knihovnictví, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy Některé tyto celky vytvářejí strukturu, tzv. vzorce chování, které jsou pak používány jako základ pro kategorizaci – např. agresivní, sexuální aj. Dále se věnuji kategorii prosociální chování, a to altruismu, jehož někteří autoři, jako J. Macaulay, L. Berkowitz (1970)2 odlišují jako jednu z forem prosociálního chování.
1.2 Prosociální chování Prosociální chování se podle Hartla (4) vyznačuje tendencemi pomáhat druhému člověku, je vyvrcholením chování sociálního, které lze pak charakterizovat jako chování jedince v sociálním kontextu, ovlivněné a ovlivňující okolí (v postojích, v jednání). Jde o základní činnosti umožňující vytváření, fungování a udržování skupin. Sociobiologové je hodnotí jako srovnatelné s chováním jiných živočišných druhů. Prosociální chování u lidí má různé projevy – darování finančních částek nebo předmětů, pomoc za konkrétním účelem, psychická podpora v obtížné situaci, ochota ke spolupráci aj. Podle některých autorů se vyznačuje jednáním v prospěch druhých bez očekávání odměny nebo sociálního souhlasu, a to ani v budoucnu (9, s.339). Může být konáno bez vyzvání, ale i na žádost. Společnost svými nástroji usiluje o připravenost občanů k prosociálnímu chování.3 Je pamatováno na ocenění výjimečných činů na různých úrovních, ale existují také sankce za nedodržení stanovených pravidel (např. neposkytnutí první pomoc při dopravní nehodě, nesplnění ohlašovací povinnosti v případě podezření na trestný čin aj.). Určitým momentem je objekt aktů prosociálního chování. Mohou to být osoby známé – příbuzní, přátelé, kde je pomoc považována spíše za samozřejmou, případně s očekáváním oplátky. Větší váha se proto přikládá poskytnutí pomoci zcela cizímu člověku. Fromm (5) uvádí, že sobectví a lenost nejsou sklony lidem vrozené. Lidé mají touhu projevovat své možnosti, být angažovanými, mít vztah k druhým, mají vůli k oběti. Výrok W. Churchilla za 2. svět. války o krvi, potu a slzách a stejně tak na počátku 90. let výzva Václava Klause k utahování opasků se setkaly s překvapivě pozitivní odezvou, apelovaly totiž na lidskou touhu přinést oběť sám od sebe. Lidská solidarita se projevuje významným způsobem také při přírodních katastrofách většího rozsahu – zemětřesení, záplavy, požáry. Fromma (5) překvapuje, že potřeba a přání dávat, podílet se a obětovat je v průmyslové společnosti tak potlačena, že sobecké jednání se stalo víceméně pravidlem a solidární jednání je výjimkou. Uvádí, že paradoxní příčinou tohoto jevu je potřeba jednoty. V žádné společnosti nechce nikdo stát stranou, být vyvrhelem, tedy ani v té, jejíž principy jsou co největší zisk, prospěch a majetek.
2 Citováno podle (9, s. 340) 3 Např. v českém školském vzdělávacím systému se již začínají prosazovat metody týmové práce žáků a studentů, které učí schopnosti spolupracovat. 2
Ústav informačních studií a knihovnictví, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy
1.3 Altruismus Slovo altruismus má svůj původ v latině (alter – druhý, jiný), jeho otcem je Auguste Comte, zakladatel pozitivismu (1853). Výklad tohoto termínu se v různých pramenech typu slovníků co do obsažnosti liší. Např. Filosofický slovník (11) uvádí, že jde o užívané označení pro nezištnou péči o blaho jiných lidí, případně přímo obětování vlastních zájmů zájmům jiných lidí; tedy opak egoismu; podle názoru pozitivistických filosofů v historickém smyslu jde o vyšší stupeň egoismu, tedy korigovaný a uvážlivý egoismus; lze konstatovat částečné překrývání starší i novější jiné kategorie, v křesťanské etice „láska k bližnímu“, v existencialismu „angažovanost“, „bytí pro druhé“ aj., v marxistické etice „kolektivismus“. Další výklad pokračuje vzhledem k roku vydání (1966) v duchu tehdejší doby. Velmi stručný je B. Geist v Psychologickém slovníku (2) – altruismus jako myšlení, cítění a jednání, které bere ohled na ostatní lidi, nezištný, neprospěchářský, nesobecký vztah k lidem; protiklad egoismu. Jistý náznak sociobiologického pohledu nabízí Sillamy (3): Altruismus má svůj původ v přírodě, může vyplývat i z rozumové úvahy. U bytostí stejného druhu lze pozorovat spontánní altruistické chování. Podrobný výklad včetně dalšího rozšíření obsahuje Hartlův Psychologický slovník (4), kde je i biologický pohled – altruizmus 4 jako sebezničující, sebeoslabující chování ve prospěch druhých, které může být zcela racionální nebo automatické, neuvědomělé nebo uvědomované a vedené přirozenými emocionálními reakcemi. Dále je uvedeno etologické hledisko a detailnější pohled sociobiologický. Opakem altruismu je podle Hartla egoismus. Hartl dále uvádí altruizmus příbuzenský (čím vyšší míra genetické příbuznosti, tím větší ochota pomoci) a reciproční (pomoc je poskytnuta s očekáváním oplátky). Altruismus znamená, když dělám něco pro tebe; smysl pro kolektiv, když dělám něco pro nás, kdežto sobectví znamená, když dělám něco pro sebe. Takto jednoduše avšak výstižně rozlišila M. Gilbertová oba pojmy ve svém komentáři k Wilsonovi a Soberovi. (10, s. 208)
1.4 Splývání pojmů Jak již bylo uvedeno, kategorii altruismu lze podle některých autorů odlišit od kategorie prosociálního chování, převážná většina autorů však používá termíny synonymicky. Otázkou je, zda existuje vskutku tzv. ryzí prosociální chování, které vědomě nekalkuluje ani se sebemenším ziskem, ale přináší pouze vnitřní uspokojení. Takové chování bychom mohli označit za altruistické. (9, s.340) Zisk je takto myšlen zřejmě ve formě „splacené“ pomoci. Za zisk však může být považováno ocenění a uznání druhých, zvýšení sociální prestiže. Tedy nejen vyhlídka na pomoc v budoucnu. Charakteristickou lidskou přirozeností člověka je, že žije ve velkých skupinách s komplexními vztahy mezi jednotlivci (10, s.19). Člověk je tedy na druhých lidech sociálně závislý, má potřebu být přijímán a k tomu se upíná většina jeho snažení. 4 Psáno „z“ podle pramene. 3
Ústav informačních studií a knihovnictví, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy V 18. století napsal J. J. Rousseau, že „…jsou lidé, kteří dovedou být šťastni a spokojeni sami se sebou spíš podle svědectví jiných než podle svého vlastního. Člověk společenský umí žít jen v mínění jiných, dovede cítit svou vlastní existenci takřka jen podle jejich úsudku.“ (6, s. 119) Rozvoj volného trhu, obchodu a podnikání vedlo ke zvyšování prestiže jedince jako individuality, ale osamělost jako jev je vnímána negativně. Budeme-li však více spekulovat o motivech velkorysého jednání, uvádí Ridley (10, s.131), dostaneme se do bludného kruhu. Skutečný altruista 5 nikdy nic nedaruje, protože ví, že jej motivuje touha po uznání nebo očekávání protidárku. Když skutečný altruista dárek dostane, neurazí dárce protidárkem, jímž by zadlužil sebe a dárci dokázal, že ten nejednal zcela nezištně. Skutečné dobro může být tedy vykonáno jen bezmyšlenkovitě?
3. Příčiny altruistického chování 3. 1 Pohled sociobiologů Sociobiologie je hraniční disciplínou se snahou překlenout divergenci mezi přírodními a společenskými vědami6, a sice z hlediska forem sociálního chování. Objevy v genetice umožnily nové pohledy, altruismus byl spojen s egoismem genů,7 a problém je řešen v pojmech individuálních zájmů. Vyvstala otázka: Jak mohou přežít altruistické geny v podmínkách selekce? Sociobiologové odpovídají: Altruismus a egoismus se navzájem nevylučují. Existuje tzv. reciproční altruismus: vděčnost je záznamem o dluhu, který má být splacen a určuje tak hodnotu, která má být vrácena. Vyvinutý soucit je pouze přesným návodem, jak investovat sympatie, a znamená, že cítíme výhodnou příležitost. (7) Altruismus je biologicky možný a dokonce biologicky nutný. Důsledkem tohoto tvrzení by bylo spojení morálních norem a lidské přirozenosti. Kritériem mravně správného je zachování druhu, mravní rozum je instrumentalizován biologickým rozumem. Předpokládá se, že jedině gen může být jednotkou selekce, sociální chování je pak vysvětlováno jako technika umožňující trvání zúčastněných genů v populacích potomků. Celková zdatnost se zvyšuje, pomáhají-li si blízcí příbuzní. Snížená reprodukční schopnost altruisty nemusí znamenat sníženou reprodukci jeho genů, neboť příbuzní s ním tyto geny s vysokou pravděpodobností sdílejí. (8)
3.2 Poznatky sociální psychologie Současná sociální psychologie nepovažuje argumenty o genetické určenosti altruismu za udržitelné. Většina autorů předpokládá, že motivaci k altruismu je třeba vidět spíše ve vlivech prostředí a výchovy. Je uvažováno o teorii sociální směny, normách sociálního chování a empatii (9, s. 341). 5 Podle Ridleyho „skutečným“ altruistou je ten, kdo koná dobro z chladného přesvědčení oproštěného od všech emocí. (10, s. 33) 6 Vznik sociobiologie se datuje od r. 1975, kdy vyšla kniha E. O. Wilsona: Sociobiology. The New Synthesis. 7 Altruistické chování jedince neodporuje průběžnému egoismu genů.(7) 4
Ústav informačních studií a knihovnictví, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy Teorie sociální směny vychází z relace „náklady – zisk“. Je směňována „pomoc“, přičemž při rozhodování zvažujeme, zda náklady nebudou vyšší než zisk. Byly ověřovány různé hypotézy v rozličných modelových situacích (9, s. 342) . Je tu však jeden významný činitel, a to příčina nesnází dotyčného. Nezaviněná nehoda vyvolává soucit a ochotu pomoci spíše, než když vznikne domněnka, že příčina obtíží je nevhodné chování. Sociální normy představují sociální očekávání, předpisují chování očekávané společností. Interiorizovaná norma je v souladu s vlastní hodnotovou orientací, při chování v souladu s ní jsou pociťovány pozitivní emoce. Dodržování norem je spojeno se sociálním souhlasem. Nejčastěji uváděné normy jsou reciprocita a sociální odpovědnost. Reciprocita vyjadřuje očekávání, že lidé splácí dobro dobrem a že nepomáhají těm, kteří je poškodili. Potřeba reciprocity je pociťována u lidí, kteří mají přiměřené sebehodnocení. Lidé s nízkým sebehodnocením se raději pomoci vyhýbají, neboť se obávají, že přijetím pomoci se stanou závislými, dlužni, aniž by mohli vrátit (9, s. 342). Sociální odpovědnost předpokládá, že lidé pomáhají, když je třeba, bez ohledu na možnou oplátku v budoucnu. Opět je však významné posouzení příčiny nesnáze. Sociální normy mohou být motivy altruistického chování, musí být však aktivovány. S. H. Schwarz předpokládá při aktivaci normy čtyři stadia rozhodovacího procesu8. V prvním stadiu je vyhodnocována nezbytnost pomoci včetně schopnosti a oprávněnosti zasáhnout. Ve druhém stadiu se především aktivuje pocit morální povinnosti vyplývající z normy. Aktivaci normy významně posilují pozorované příklady pomoci. V třetím stadiu jsou zvažovány náklady a prospěch spojený s pomocí. Ve čtvrtém stadiu dochází k realizaci rozhodnutí pomoci. Za třetí vysvětlující princip altruistického chování je považována empatie. Je to schopnost vcítění, tedy schopnost vidět v určité míře svět očima druhého. Empatie má kognitivní základ, jenž přispívá k rozpoznání situace vyžadující pomoci. Navíc snaha pomoci zmírnit nepříjemné pocity druhého redukuje i emocionální napětí vlastní, objevuje se tu tedy i aspekt egoistický (9, s. 346). Podle výzkumů C. D. Batsona (1991) spoluprožívání obtížné situace někoho jiného vyvolává dvojí reakci – egoistickou i altruistickou (9, s. 347). Jde o to, že v prvé řadě jsou pociťovány vlastní nepříjemné pocity a touha je zmírnit, po vyhodnocení situace pak může nastoupit altruistické jednání s účelem pomoci druhému, ale i sobě, byť tento aspekt může být nevědomý. Podle mého názoru jedinec, který se rozhodne pomoc poskytnout, činí tak „s nejlepším vědomím a svědomím“, tedy ulevuje primárně sobě. Čím vyšší míry empatie, porozumění a lidské zkušenosti dosahuje, tím je větší naděje, že jeho pomoc bude účinná. Diskuse, zda existuje ryzí altruismus, který by sledoval výhradně blaho druhých, neustávají. Podle R. B. Cialdiniho se zatím se nepodařilo uspořádat experiment tak, aby vyloučil možné egoistické vysvětlení. Někteří autoři věří, že alespoň občas lidé jednají v prospěch druhých, zatímco svůj potlačí. (9, s. 347) 8 Citováno podle (9, s. 345). 5
Ústav informačních studií a knihovnictví, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy Nejvyšší hodnotou pro člověka je obvykle jeho život, zdraví. V lidských dějinách ale jsou zaznamenány případy obětování se za jiné, poskytnutí pomoci za cenu vlastního ohrožení. Uvedené principy nevyčerpávají příčiny altruistického chování, mnohdy se navzájem překrývají. Uspokojivou teorii prosociálního chování se dosud nepodařilo vytvořit. (9, s. 347)
3.3 Původ ctnosti V r. 1996 vydal Matt Ridley v Londýně knihu s názvem The Origins of Virtue. Čeští čtenáři měli možnost se s ní seznámit díky nakladatelství Portál, který ji vydal v překladu Martina Konvičky pod názvem Původ ctnosti v roce 2000. Podtitul knihy zní: O evolučních základech a zákonitostech nesobeckého jednání člověka. V třinácti kapitolách se autor (zoolog a publicista) zabývá lidskou přirozeností a společenskou povahou lidského druhu Homo sapiens. Pojednává o sociobiologické podstatě potřeby člověka být v kolektivu oblíben a považován za slušného a o tom, jak je biologická přirozenost člověka nastavena na život uprostřed sociálních problémů. Díky velkému okruhu spolupracovníků se podařilo pro tuto knihu nashromáždit četné příklady z biologie, antropologie, sociologie i ekonomie. Autor z nich vyvozuje odvážné závěry, dává je do nových souvislostí, zároveň však uvádí důležité poznatky, které předcházely, a tak je publikace bezesporu významným přínosem k problematice prosociálního chování, i když lze mít k lecčemus řadu výhrad.
4. Institucionalizované prosociální chování Jestliže prosociální chování je oceňováno vyšším sociálním statutem, je jen krůček k tomu, takové chování institucionalizovat, neboli pro něj vytvářet instituce. Takovými institucemi jsou dobrovolná sdružení nejrůznějších typů zaměřená na pomoc lidem v nouzi, přírodě, architektonickým památkám aj. Klíčovým slovem nechť je ona „dobrovolnost“, kterou zde chápu jako investici bez hmotné náhrady. Bezesporu velmi známou humanitární dobrovolnou organizací s dlouhou tradicí je Červený kříž (1863). Aby jeho poslání mohlo být realizovatelné, bylo nutné uznání nedotknutelnosti a neutrality osob a zařízení označených dohodnutým symbolem9. Toto se prosadilo a dodnes funguje. I ve válečných konfliktech tedy lidé nezapomínají na nutnost kooperace a ochranu slabších. V České republice je např. Sbor dobrovolných hasičů snad jednou z nejstarších a nejvíce rozšířených dobrovolnicky organizovaných aktivit. Po politické změně v roce 1989 došlo v ČR k prudkému rozvoji neziskového sektoru. Byly obnoveny spolky a sdružení jako např. Sokol, Skaut aj., jejichž činnost je v podstatné míře postavena na dobrovolné práci svých členů. Vedle toho vznikla řada nových organizací, které staví svoji činnost na lidském nadšení a dobrovolné práci. Jedná se o kulturní, sportovní, dětské a 9 Analogicky vznikly další takové organizace mimo území Evropy. 6
Ústav informačních studií a knihovnictví, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy mládežnické organizace, kde určité skupiny občanů dobrovolně, sami pro sebe a své přátele realizují řadu aktivit. Dobrovolnictví je tedy svobodně zvolená činnost, konaná ve prospěch druhých bez nároku na odměnu. Má řadu forem, patři sem dárcovství, dobrovolná občanská výpomoc, dobrovolnictví veřejně prospěšné a dobrovolná činnost. Pro řadu lidí je přirozené jednorázově přispívat darem na veřejně prospěšné účely či do sbírek pro obyvatele postižené přírodními katastrofami. Je to jednoduchá pasivní forma, jak jednorázově uspokojit své vlastní svědomí a zároveň vložit peníz na dobrý účel. Dobrovolná občanská výpomoc je tradiční součástí jakékoli společnosti již od prvopočátku její existence. Jedná se o systém vzájemných protislužeb, které posilují lokální mezilidské vztahy. Dobrovolnictví veřejně prospěšné vychází z ochoty občanů angažovat se svobodně a podle svého přesvědčení, ať již pro druhé nebo pro určité změny ve společnosti. Na prvním místě je potřeba být užitečný svému okolí. Klasickým příkladem jsou dobrovolní dárci krve či horská služba, ale i skauting a YMCA. Dobrovolná služba je obvykle déledobý závazek věnovat se dobrovolné práci často mimo svoji zemi. V ČR se tento typ dobrovolnictví objevuje až po roce 1989, kdy k nám přijela řada dobrovolníků především z USA a západoevropských zemí, jejichž činnost byla zaměřena převážně na výuku jazyků. Postupem času vznikají i české organizace, které se věnují vysílání dobrovolníků do zahraničí. Ve všech těchto sdruženích a spolcích jsou při organizování volnočasových aktivit každoročně odpracovány desetitisíce hodin zdarma, které spolu se sbírkami, finančními i věcnými, přispívají ke zvýšení kvality života svých spoluobčanů. (12)
Závěr Návrat k občanským ctnostem podporou občanské společnosti! To bývá u nás hlas lidí, kteří se už přes deset let pohybují v neziskovém sektoru, kteří stáli u euforických začátků a vydrželi jednak proto, že jsou altruisticky založení a jednak že si jsou vědomi svého přítomného egoismu, který je uchránil od syndromu vyhoření. Existence organizací na lokálních úrovních s patřičnou dávkou patriotismu aktivizuje ochotu lidí dělat něco pro druhé, pro prostředí, v němž žijí, aniž je očekávána apriori hmotná odměna. Matt Ridley (10, s. 275) navrhuje zmenšit moc a rozsah státu. Nevěří v užitečnost vlád, které zasahují do každého detailu lidského života a „…jako gigantické blechy poskakují po hřbetech svých národů“. Tvrdí, že základy společenského řádu leží v našich mozcích, kde sídlí instinkty schopné vytvořit společnost, ne zrovna absolutně ctnostnou, ale lepší, než je nyní. Nejlepším návodem ke spolupráci je možnost svobodné směny zboží a myšlenek – ta je materiálem pro důvěru, jež je základem ctnosti.
7
Ústav informačních studií a knihovnictví, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy Lidé od nepaměti ukládali své zkušenosti do rčení, přísloví a pořekadel. Na závěr nabízím střípek náhledu na obětavost a ctnost.
Čin čertu dobře, peklem se ti odmění. Oko za oko, zub za zub. Jak ty na mne, tak já na tebe. Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Čest je nad peníze. Chudoba cti netratí. Kdo rychle dává, dvakrát dává.
Kdo žije ctnostně, je předmětem úcty, ale nikoli závisti. Perské přísloví
Motto II. „Ctnost je jako havran, sídlí jen ve zříceninách.“ Anatole France
8
Ústav informačních studií a knihovnictví, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy Literatura: Literatura (1) Nakonečný, M. Úvod do psychologie. Academia : Praha 2003 (2) Geist, B. Psychologický slovník. Vodnář : Praha 2000 (3) Sillamy, N. Psychologický slovník. Olomouc : Univerzita Palackého 2001(4) Hartl, P., Hartlová, H. Psychologický slovník. Portál : 2000 (5) Fromm, E. Mít nebo být? Naše vojsko : Praha 1994 (6) Rousseau, J. J. Rozpravy. Svoboda : Praha 1978 (7) Michel, G. F. Psychobiologie: biologické základy vývoje chování. Portál : Praha 1999 (8) Hölldobler, B., Wilson, E.O. Cesta k mravencům. Praha : Academia 1997 (9) Výrost, J., Slaměník, I. Sociální psychologie – Sociálna psychológia. ISV : Praha 1997 (10) Ridley, M. Původ ctnosti. Portál : Praha 2000 (11) Filosofický slovník. Svoboda : Praha 1966 (12) O dobrovolnictví. [online]. [cit. 3.9.2004]. Dostupné z World Wide Web: http://www.dobrovolnik.cz/
Kotrlová, Jindřiška. Altruismus jako forma prosociálního chování. Práce na předmět Sociální psychologie, UISK FF UK, září 2004. 9 s. Dostupné na jindriska.kotrla.net/studium.htm
9
