Padělky jako romantická forma autorství

26  

 česká literatura  

 1/2012

Padělky jako romantická forma autorství rukopisy královédvorský a zelenohorský ze srovnávací perspektivy* David L. Cooper

Česká literární věda se po rukopisných bojích v osmdesátých letech 19. sto‑ letí poměrně rychle vyrovnala se skutečností, že Rukopisy královédvorský a ze‑ lenohorský, tedy i básnické skladby, které obsahují, pocházejí z téhož století, a začala je vykládat, v rámci rozborů české básnické tvorby, prozódie a lite‑ rární kritiky, integrálně jako součást literatury jejich doby.1 V tomto směru byl osud českých padělků šťastnější, než tomu bylo v případě dalších pod‑ vržených děl, jako Mac­phersonových Ossianových zpěvů či Chattertonových Rowleyových básní, které do nedávné doby zůstaly až na výjimky vně obzoru standardních dějin anglické literatury.2 Na druhou stranu se domnělí autoři Rukopisů, zvláště Václav Hanka a Josef Linda, ocitli na okraji českého literár‑ ního kánonu a jejich další díla byla studována, pokud vůbec, zpravidla jen jako nepřímý (jakkoli v mnoha případech průkazný) důkaz jejich účasti na uvedených padělcích.3 *

Chtěl bych poděkovat Daliboru Dobiášovi za jeho užitečné připomínky a podněty k této studii a za její překlad do češtiny. Prvotní verze studie byla představena na vý‑ roční konferenci Asociace slovanských, východoevropských a eurasijských studií roku 2010 a cestu částečně hradil grant Ministerstva školství USA, hlava VI programu Centra ruských, východoevropských a eurasijských studií na Illinoiské univerzitě v Urbaně­ ‑Champaign. 1 Viz přehled recepce Rukopisů v nejnovější edici Dalibora Dobiáše (dobiáš 2010: 263, 267). 2 Nový zájem o Macphersonovo dílo vzbudily práce Fiony Staffordové a Howarda Gas‑ killa (stafford 1988, gaskill 1986, 1991, 2004, stafford — gaskill 1998). Studie Nicka Grooma nově zhodnotily dílo Thomase Chattertona (groom 1998, 1999). 3 K marginalizaci Hanky v dějinách českého romantismu viz tureček 2006: 125–127. Felix Vodička, jako jedna z výjimek, hovoří v případě Lindovy Záře nad pohanstvem o významném místě novely při formování novočeské prózy (vodička 1948). Lindovo prozátorské novátorství nicméně nevykládá ve vztahu k vlivným skladbám Rukopisů,

studie  

 27

Jako by tak česká literární věda oddělila Rukopisy od jejich autorů, aby bylo možné vidět v Rukopisech literaturu, zatímco jejich tvůrci zůstávají až dopo‑ sud zlořečenými padělateli. Jeden z postupů, jimiž mohlo k danému oddělení dojít, spočívá ve výkladu skladeb Rukopisů primárně jen v jiných, obecnějších rámcích: jejich veršových forem ve vztahu k soudobým prozodickým a met‑ rickým experimentům, jejich mytických obrazů české minulosti v souvislosti s vyvíjející se ideologií českého národního obrození apod. Otázky autorství zůstávají až na výjimky nevysloveny. Jak nedávno připomněl Dalibor Do‑ biáš, zatímco byli domnělí účastníci rukopisné fabrikace identifikováni, de‑ taily jejich individuálního autorského podílu na jednotlivých básních zůstaly nedořešeny, problematika autorství skladeb tedy zůstává otevřená (dobiáš 2010: 190, 264–265). Její přehlížení přitom není dílem náhody; vyplývá naopak z podstaty těchto památek, kterou se budu zabývat i níže, jejich autorství implicitního. Možnost spojit skladby obou památek s kterýmkoli individu‑ álním autorem byla významným argumentem kritiků středověkého původu Rukopisů, přičemž konkrétní určení autora pro ně hrálo jen druhotnou roli. Stigma „padělatelství“ v převážně mravním rámci rukopisného boje nato sní‑ žilo vůli zabývat se aktivitami Václava Hanky, Josefa Lindy ad., pokud jde o komplexnější teoretické otázky autorství jako kulturní instituce, zvláště o dobově rychle se proměňující koncepty autorské tvořivosti, autorské iden‑ tity a vztahu autora a čtenáře, jak se objevovaly v nově se otevírajícím roman‑ tickém paradigmatu. Jedním z cílů mého současného projektu je nahlédnout české padělky na základě množící se odborné literatury, která se v posledních dvou deseti‑ letích objevila k anglickým literárním padělkům; nabídnout tak nový úhel pohledu na české Rukopisy a prozkoumat, zda může jejich případ obohatit širší komparatistickou a teoretickou diskuzi. Zvláštní pozornost v zmíněné literatuře přitom zasluhují pokusy vyložit literární padělky způsobem, který je vyčleňuje z diskurzu rukopisných bojů a vůbec mravnosti a umožňuje je‑ jich analýzu jako neodmyslitelného, ba snad i esenciálního součinitele lite‑ rárního procesu. V tomto eseji bych přitom chtěl pojednat některé teoretické otázky a hypotézy týkající se vztahu padělků k romantismu, obzvlášť otázku romantického autorství. Autor­‑padělatel totiž zůstává pro českou literární vědu nápadně problematičtější než padělané texty. Příčinou tohoto stavu jsou, jak se zdá, především úmysly připisované autorům Rukopisů: záměr kla‑ takže uznané autorství a podvrh zůstávají v podstatě dvěma odlišnými skutečnostmi. V rámci svého přesvědčivého rozboru sporu křesťanství a pohanství v Záři nad po‑ hanstvem chápe Jaromír loužil (1978) Lindovu novelu jako způsob odčinění hříchu, kterého se její autor dopustil účastí na Rukopisech. Autentické dílo autora Lindy je dle tohoto badatele motivováno vinou pociťovanou za nepřiznané autorství, což přinej‑ menším naznačuje otázku vztahu mezi oběma způsoby zveřejnění díla.

28  

 David L. Cooper

mat, úmyslně falšovat dějiny atd. Do jaké míry jsou však v některém konkrét‑ ním případě takové úmysly skutečně průkazné? A dokonce jsou­‑li průkazné, jaké je jejich místo v celkové matrici sil, jako záměr, motivace a tlak, v níž se rodí padělek? Kritické analýzy formalistů nám ukázaly, jak nepřístupný pro čtenáře je autorův úmysl, tedy i jak malou roli hraje při hodnocení umělec‑ kého díla (Wimsattův a Beardsleyho intencionální klam [wimsatt — beardsley 1989: 3–18]). Tento úmysl však přece, jakkoli nepodstatný pro významovou výstavbu nebo uměleckou hodnotu díla může být, zůstává součástí čtenářovy rekonstrukce autora, a proto chci i jeho problematiku prozkoumat důkladně, zjistit, zda v případě padělků nehrají roli ještě další, možná podstatnější úmy‑ sly a síly, a zda se v důsledku této situace nejeví autoři jako viníci v menší míře, než jaká se jim dosud přisuzuje. Současně je třeba rozpracovat rámce zkoumání autorské tvořivosti padělatelů, nahlédnout padělky jako prvek ro‑ mantické tvořivosti a literární praxe, což znamená rovněž nutnost zabývat se pojmy jako autenticita, originalita a simulace. Záměr klamat Nick Groom v knize The Forger’s Shadow: How Forgery Changed the Course of Lite­ ra­ture (Stín padělatele. Jak padělatelství proměnilo literární proces), jednom z dneš‑ ních nejambicióznějších pokusů podat teorii padělatelství, vykládá autor‑ ský záměr jako „zcela nepodstatný“; tvrdí, že „padělatelé uměleckých děl se docela běžně brání, že se nikdy klamat nechystali: jednoduše malovali; podpisy připojili později obchodníci, restaurátoři či jiní padělatelé; padě‑ lek, který vznikl, tak nebyl úmyslný akt“ (groom 2003: 61). Vycházeje spíše z konceptu „podvodu“ než „padělku“, dospívá i Scott Carpenter, pokud jde o určující vztah mezi padělkem/podvodem a literaturou, k podobným závě‑ rům jako Groom, pro jeho pojetí je však klíčový autorský záměr: „Podvod neexistuje bez motivu a nemůže k němu dojít náhodou. Bez úmyslu zůstává podvod pouhým omylem, hloupostí… [Podvod] je tedy uměřený pokus kla‑ mat“ (carpenter 2009: 5). Volba slov je zde zásadní, a mám­‑li v kolonce padělek decentralizovat význam autorského úmyslu, musím se spíše držet Grooma než Carpentera.4 Jeho zjištění každopádně otevírá široké pole zkoumání. Za‑ V literatuře neexistuje terminologická shoda a každý badatel volí, resp. hlásá pojmy, jež odpovídají tomu, co zdůrazňuje či co v konkrétním případě rozebírá. Pokud jde o tuto terminologii, K. K. Ruthven se poněkud idiosynkraticky kloní k slovu falešnost (the spurious), dochází však k závěru, že pro chaos synchronní a diachronní diverzity obecně uspokojivý termín neexistuje (ruthven 2001: 34–39). Groom nedávno použil obecný pojem padělatura (fakelit), v jehož rámci rozlišuje mezi falzem, padělkem (counter‑ feit), padělkem (forgery), plagiátem (plagiarism) a mystifikací, výmyslem (hoax) (groom 2007: 1 633–1 636). Mystifikace, která se stala obecným termínem užívaným v ruské a české vědě, v anglojazyčných diskuzích mnoho místa nenalezla. Jedním z důvodů rozšíření pojmu forgery v anglosaském světě je naproti tomu dvojznačnost tohoto slova: ukazuje

4

studie  

 29

tímco podvod nemůže být náhodný, je možné, aby byl výtvor přijímán jako padělek na základě náhody, zpronevěry, dezinterpretace, omylu. Vskutku, i dva přední současní skeptikové, pokud jde o původ Slova o pluku Igorově ve 12. století, Andrej Zimin a Edward Keenan, tvrdí v podstatě to, že text byl sepsán předpokládanými autory jako jisté cvičení ze stylistické imitace (!), později zneužit a zprostředkován dalším jako domněle starobylý (zalizňak 2004: 12, 30).5 Skutečnost, že v případě Slova máme co do činění se skutečným středověkým rukopisem (Zalizňakovo pojednání jazykové stránky památky a argumentů na obou stranách sporu je dle mého názoru přesvědčivé), by nás neměla odvádět od tématu. Bez ohledu na skutečný ontologický statut zkou‑ maného objektu (který nelze v některých případech bezpečně určit) umož‑ ňuje proměňující se sféra padělků existenci takových bezděčných případů. Groom dokládá různorodost tvůrčích záměrů v případě padělků a skuteč‑ nost, že i tyto záměry bývají podřízeny dalším faktorům včetně ekonomické motivace dalších zúčastněných stran. V případě, že umělci přímo reagují na požadavky svých mecenášů anebo očekávání publika, resp. trhu, jsou jejich záměry často zastřeny a modifikovány, posunuty novým směrem a dále for‑ movány příslušnými individuálními či sociálními požadavky. Susan Stewar‑ tová ve výtečných Zločinech psaní (Crimes of Writing) pojednává situaci George Psalmanazara, který se „v letech 1702 až 1708 […] vydával před Britskou spo‑ lečností za formoského [taiwanského] pohana obrátivšího se na křesťan‑ ství“ (stewart 1991: 31). Mnohé z Psalmanazarových etnografických výmyslů vznikly v přímé reakci na dotazy ze strany jeho publika. „Běda mně,“ napsal ve svých pamětech, „moje obraznost byla příliš bohatá, připravená na toto vše…, a i když se objevily otázky na něco, na co jsem nebyl připraven, zřídka jsem se ocital v situaci, že by mi byla chyběla odpověď; pokud uspokojila, uložil jsem ji ve své vynikající paměti.“ Stewartová k tomu poznamenává: „Neexistují odpovědi, aniž se vnucují dotazy“ (ibid.: 41). Je pozoruhodné i to, že co se z dané fikcionalizace ukládá, je to, co „uspokojuje“ přijímající publikum. Psalmanazar, jinými slovy, testoval věrohodnost svých výmyslů současně na výtvor a na aktivitu (tj. poesis), a takto na kulturotvorný ráz části přísluš‑ ných výtvorů. 5 Ačkoli zprošťuje Josefa Dobrovského obvinění, že Slovo o pluku Igorově padělal, od‑ volává se Keenan na duševní chorobu tohoto muže, řadí ji mezi komplex důvodů pro Dobrovského spoluúčast na padělku: „Co udělal Dobrovský, viděno v kontextu, je to, že napsal několik neškodných pasáží imitujících Zadonščinu a další texty, které nedlouho předtím četl, ve stylu raněslovanské hrdinské epiky, již dobře znal […]. Vyjdeme­‑li z toho, jak text vznikl, a bereme­‑li v úvahu prostřednictví Malinovského, možná i dalších, je docela možné, že text Slova nereprezentuje individuální záměr Dobrovského, nýbrž je výsledkem řady jedinečných aktů, zčásti iracionálních a ne ve všech případech jeho aktů, nad nimiž měl v podstatě malou kontrolu“ (keenan 2003: 424–425).

30  

 David L. Cooper

na živém publiku a dokázal jeho očekávání dostát. Když napsal své zcela fik‑ tivní Děje­‑ a zeměpisné opsání Formosy (Historical and Geographical Description of Formosa), stal se z jeho podvodu veřejnosti podvod etnografický, přičemž jeho publikum sotva mohlo čekat nový klam. Později vzpomínal: „Celou dobu stáli [Dr. Innes] i knihkupci o to, abych rychle dokončil své vyprávění, když bylo město žhavé očekáváním, takže jsem stěží získal dva měsíce, abych je celé sepsal“ (ibid.: 37). Ať už byly Psalmanazarovy původní úmysly, když přijel do Londýna, jakékoli, jeho zjev a podvod byly silně dotvářeny očekává‑ ním publika, které tu nalezl.6 Groom pozoruje, že „skeptikové zásadně při‑ spěli k Psalmanazarově nepřetržité performanci jinakosti zkrátka svou skepsí: představovali skepticismus stejným způsobem, jako Psalmanazar představo‑ val Formosu, zatímco důvěřivci představovali důvěru“ (groom 2007: 1 642). Jinými slovy, Londýňané měli stejný podíl na formování Psalmanazarovy For‑ mosy jako Psalmanazar sám (ať už se ve skutečnosti jmenoval jakkoli). Podobnou dynamiku požadavků a jejich naplnění představují tvořivé pře‑ klady/adaptace, které pořídil James Macpherson jako převod skotských li‑ dových písní do epické básnické prózy v angličtině. Pořizuje první překlady těchto „zlomků“ starožitných skotských písní, musel Macpherson překonat svoji počáteční nechuť, avšak výsledné značně přizpůsobené pokusy vyvolaly entuziastickou reakci, naplnily očekávání a zasadily další semena na více úrov‑ ních, od osobních vztahů v rámci edinburské literární elity po obnovenou kulturní prestiž pro vymírající kulturu skotské Vysočiny. Macpherson se brzy nato setkal s permanentními požadavky ze strany skotských intelektuálů, aby skotskou epiku dohledal a přeložil v úplnosti. Jeho patroni a mecenáši, včetně Davida Huma a Hughe Blaira, ho soustavně vedli k tomu, aby nepřestával, a financovali jeho cesty po Vysočině, na nichž měl shromažďovat epický ma‑ teriál (stafford 1996: xii–xiv). Základní hnací silou Macphersonova počínání se tak zdá být cíl těchto mužů a publika získat příslušný materiál; autorský úmysl vytvořit skotskou epiku pak spíše výsledkem tohoto požadavku. V případě Václava Hanky a Josefa Lindy nemáme, alespoň pokud vím, dů‑ kaz takových bezprostředních tlaků ze strany mecenášů anebo veřejnosti.7 Potřeba české epické poezie a očekávání, že bude objevena, jsou však v této Svoji kariéru podvodníka započal, když mu bylo šestnáct, cestoval na falešné pasy a v Německu a Nizozemí se vydával za japonského pohana. William Innes, který rozpoznal jeho mystifikaci, mu vyhrožoval odhalením, aby dosáhl Psalmanazarovy spolupráce v zinscenovaném křtu, kterým chtěl zapůsobit na londýnského biskupa. Oba spiklenci nato společně roku 1703 odcestovali do Londýna a Psalmanazar si zde úspěšně získal přízeň veřejnosti. Následujícího roku, kdy mu bylo dvacet let, vydal své podvržené dějiny Formosy (stewart 1991: 33–34). 7 Vnitřní důkaz v skladbách, které oslavují Šternberky a Lobkovice, naznačuje ales‑ poň snahu odvolat se na tyto šlechtické rody, které hrály významnou roli v národním obrození. 6

studie  

 31

době vyslovovány velmi zřetelně. Jedním ze zdrojů těchto požadavků byla německá věda jako bratři Grimmové či Schlegelové, kteří v této době sbírali epický materiál pro své dějiny evropských literárních tradic. Nebýt schopen něco nabídnout znamenalo doslova nemít nic, čím by se národ mohl zapojit do nových velkých narativů evropské „romantické“ literární historiografie; v dobově panujícím historickém chápání se totiž všechny národní literatury postupně vyvinuly od svých kořenů v epice (leerssen 2004: 124). Čeští vlas‑ tenci přirozeně věřili, že také oni jsou pokračovateli národní literární tradice, která musela v minulosti navázat na epické počátky.8 Tato očekávání a po‑ těšení z jejich naplnění skrze Hankovy objevy výmluvně vyjádřil František Palacký v přehledu české literární historie psaném pro vídeňské Jahrbücher der Literatur roku 1822: „Rovněž Češi opěvovali svou historii v starožitných hrdinských a milostných písních. Z oné doby se nám, jak se zdálo, nedo‑ chovalo nic; rýmované legendy […] a romance 14. století neměly totiž žádný národní význam […]. Začalo se říkat, že vše se bylo nenávratně ztratilo, než měl p. Hanka to štěstí […], že objevil ve Dvoře Králové v Čechách pozůs‑ tatky českého kodexu […]. Historie nám dopřála jen šesti delších hrdinských písní a osmi rozkošných kratších písní: buďme však vděčni géniu Čechů i za toto!“ (palacký 1874: 23–24).9 Palacký příkladně ilustruje způsob, jak histo‑ rické teorie formovaly vnímání reality: nepochybuje o tom, že Češi měli hr‑ dinskou epiku. Nepřítomnost takového materiálu v dochovaných rukopisech nezpochybňuje tento předpoklad, ale je spojena se škodami v rukopisných sbírkách. Poptávka po české epice v kontextu soudobého teoretického poznání mi‑ nulosti, podle něhož česká epika musela existovat, nám umožňuje vyložit Hankovo a Lindovo dílo jako pokus nikoli padělat dějiny, nýbrž zachránit je a vzkřísit, rekonstruovat českou epiku v domnělé podobě, zaplnit vakuum v českých sbírkách rukopisů, které mohlo být snadno způsobeno ničením sta‑ rých českých rukopisů v husitských válkách a protireformaci. Můžeme potom vidět českou epiku obou těchto mužů jako reflexi podobných snah rekon‑ struovat kořeny — na způsob současných snah rekonstruovat původní indo‑ evropský jazyk, jež se nakonec ukázaly jako teoretický výmysl, i když snad v menší míře než Rukopisy.10 Názor, že Češi museli mít epickou tradici, se Požadavky na Macphersona se vyvozují z podobného argumentu, že totiž v raném stadiu vývoje příslušné historické tradice musela existovat skotská epika (ruthven 2001: 9). Leerssen ukazuje, jak efektivní byla Macphersonova tvorba tohoto epického materiálu při konsolidaci chápání evropských literárních tradic. 9 Editor Jernej Kopitar zamítl tisk článku, poukázav na problémy, které by mohly vzniknout z jeho politicky sporného postoje. 10 Mj. Kenneth Ruthven, v kapitole „Snění o původnosti“, zjišťuje takovou analo‑ gii mezi snahou indoevropeistiky rekonstruovat počátky jazyka a motivacemi řady 8

32  

 David L. Cooper

ukázal jako nepravdivý až v důsledku srovnávacích studií slovanské literární vědy v druhé polovině 19. století.11 Z této perspektivy představují Hankovy a Lindovy rekonstrukce běžnou součást toho, oč usilovala romantická věda. Roman Jakobson uvedl právě tento argument v článku věnovaném památce Hanky v roce 1931, který, jak se zdá, měl jen malý vliv na recepci Hanky českou bohemistikou: Romantičtí vědci malovali národní minulost jasnými tahy. V „rekonstrukci“ obrazu starožitného způsobu života, jeho zvyků a víry, popouštěli uzdu své fantazii. Středověk bez bardů či epické poezie se jim zdál contradictio in adiecto. Jestliže se v některém případě nedochoval žádný epos, mohlo to znamenat jedině to, že následující staletí všechny jeho stopy smazala: ústní tradice vymřela, rukopisy byly zničeny. Bylo však, zdálo se, možné rekonstruovat hypotetický obsah a uměleckou formu takových děl uži‑ tím srovnávací metody a hodnověrnost takových rekonstrukcí nebyla nižší než autenticita gramatických forem stanovených dobovými romantickými jazykovědci. Z úhlu pohledu soudobého vědeckého Weltanschauung by byla vážná chyba vyvodit z nedostatku dochovaných památek závěr, že jednoduše neexistovaly: nebylo by bývalo lepší zkusit tyto poklady, které se náhodou ztratily, rekonstruovat? Tak byla v podstatě zastřena hranice dělící kvazivědecké sny od literárních mystifikací romantiků. (jakobson 1987: 401)12 Čím se liší falešné základy položené české literatuře Václavem Hankou, Jo‑ sefem Lindou a jejich společností od znovuzakládání národních literárních tradic v jiných částech Evropy, kde byly znovu aktualizovány dlouhou dobu ztracené či zapomenuté národní epické skladby jako Beowulf, Píseň o Rolandovi či Nibelungenlied? Nehledě na podstatné problémy, které se pojí se vztahem padělků. V pasáži, která si zaslouží citaci, uvádí: „Touha po skutečné původnosti je symptomatickým projevem monismu, který se snaží podřídit diverzitu předchozí jed‑ notě, z níž se domněle vyvinula. Jeho známým příkladem je indoevropská Ursprache, kterou se filologové 19. století pokoušeli rekonstruovat v návaznosti na zjištění sira Williama Jonese z roku 1786, že sanskrt, stará řečtina a latina se vyvinuly ze společ‑ ného, již neexistujícího základu. Čeho však dotyční dosáhli ve svých pokusech, nikdy nebyla jednota. Naopak, byla to hybridita či kreolismy, které také vedly Jeana­‑Loupa Amsella k tomu, aby ve své Mestické logice (Mestizo Logics [1990]) prohlásil, že »původní je mixtura«“ (ruthven 2001: 132). 11 Za toho, kdo definitivně zpochybnil mýtus o staré české epice, bývá označován Vatroslav jagić (1876 — viz vlček 1960 a dobiáš 2010: 247). Naproti tomu Roman Ja‑ kobson demonstroval existenci pozůstatků obecně slovanských epických veršových forem v českém ústním básnictví (jakobson 1966). 12 Původní článek v ruštině vyšel jako „Pamjati V. V. Ganki“ (Centralnaja Evropa IV, 1931).

studie  

 33

některých z těchto děl k národnímu dědictví (např. kanonický Roland přežil v jediném rukopise v Britské knihovně, psaném v anglo­‑normanském dialektu [taylor 2002: kap. 2]), je třeba říci, že oslavy těchto děl jako základů národ‑ ních literárních tradic, za jaké byly pokládány Homérovy eposy, vlastně kon‑ stituují fiktivní genealogii jako základnu moderní literární praxe. Příslušné národní mýty se každopádně staly velmi efektivní součástí dobo‑ vého culture building a nejinak tomu bylo v případě českých Rukopisů. Kdyby zazněla otázka, kdo byli nejvlivnější a nejvýznamnější básníci Jungmannovy generace, nebyli bychom mnohem spíše odpověděli Čelakovský a Kollár než Hanka a Linda (ne­‑li i někdo další z jejich okolí)? Každopádně myslím, že taková odpověď by nebyla adekvátní otázce. Jen jedním z příkladů, jak byli Hanka a Linda ve svém básnění i programu úspěšní, může být efekt jejich slavizace češtiny. Kollárovo zkusmé míšení češtiny a slovenštiny do nového literárního idiomatu ve dvacátých a třicátých letech 19. století bylo odmít‑ nuto, ačkoli se dovolávalo všeobecných hodnot jako slovanská národnost, společný slovanský spisový jazyk a libozvučnost (cooper 2008). Naproti tomu Václav Hanka a Josef Linda byli schopni úspěšně vnést do jazyka Rukopisů řadu rusismů — jako domnělou starou češtinu —, čímž připravili cestu Če‑ lakovskému k pozdějším ohlasům ruských lidových písní. Jejich zásah do ja‑ zyka odůvodnil a podpořil Jungmannovu slavizující modernizaci češtiny tím, že demonstroval společnou jazykovou základnu Slovanů v dávné minulosti a takto i společná národní východiska. Některé ruské prvky Rukopisů se po čase staly hlavními důkazy jejich podvrženosti: užití krátkých adjektiv ve funkci přívlastku, i namísto a jako základní souřadící spojky, příslovce zakončená na ­‑o namísto na ­‑e atd., což vše frekvencí a funkcí neodpovídalo jiným staro‑ českým památkám. Rukopisy přitom neměly, podle mého názoru, staročeštině jednoduše odpovídat; příslušné jevy tak nejsou pouhé omyly, nýbrž úmyslné zkreslení, jehož zdrojem byly nejenom Jungmannovy programové výpůjčky ze slovanských jazyků (neadekvátní užití aoristu a imperfekta jsou na druhé straně zřejmé chyby autorů). Jeho dalším zdrojem je homérská epika, která je v řadě případů založena na zvláštní směsici řeckých dialektů. Dalo by se říci, že Hanka a Linda zde vytvářejí (nebo znovuvytvářejí) český epický jazyk dle modelu řečtiny, s jejím míšením dialektů: jak pozorovali Macura a další, řecké dialekty byly obzvlášť vlivným modelem pro Čechy v myšlení o vztahu různých slovanských „nářečí“ (macura 1995: 133–138; lencek 1971). Zatímco důmyslné odstranění jakýchkoli přímých důkazů o  původu Rukopisů nenechává na pochybách o  úmyslu jejich původců klamat, pohlédneme­‑li znovu na širší komplex motivací, úmyslů a tlaků, které se soustředily v tvorbě těchto podvržených památek, je daný podvod relati‑ vizován řadou podstatně pozitivněji založených motivací a záměrů a ko‑ nečně i  rekonstrukční metodologií, jež byla v  těsném souladu s  nejlepší dobovou vědeckou praxí. Existuje tedy podle mě dobrý důvod pro to, aby

34  

 David L. Cooper

Václav Hanka, Josef Linda a jejich další možní spolupracovníci přestali být deklasováni jako padělatelé a byli plně uznáni jako autoři nejúspěšnějších soudobých básnických skladeb českého jazyka, skladeb, které inspirovaly a v mnoha případech doslova stvořily české vlastence (v kvazináboženském výrazu této doby, obrátily čtenáře k  české věci) a  ve velké míře přispěly k úspěchu českého národního hnutí. Padělatelství a romantismus Hankovy a Lindovy fikce korespondují úzce s kontexty romantismu, odpoví‑ dajíce jeho teoriím o národní literatuře a epice. Některé novější práce českých vědců konečně diskutují Rukopisy v této souvislosti s romantismem namísto preromantismu, dříve standardního periodizačního pojmu pro českou lite‑ raturu od roku 1800 do třicátých let 19. století (procházka 1993; tureček 2006; krejčová 2010). V čem však přesně vztah padělatelství a romantismu spočívá? Je padělatelství, jak může sugerovat titul studie, zvláštní romantic‑ kou formou autorství? Jak přispívá padělatelství k vývoji romantické ideologie autorství, resp. v čem jí odpovídá? Literární padělatelství samozřejmě romantismu předchází — existují stře‑ dověké padělky, raněnovověké padělky, padělky v každém dějinném období. Historicky vzato, literární padělatelství je dokonce prakticky tak staré jako li‑ teratura sama. Jako téma se objevuje i v Homérově Odysseji, v přímé otázce na možnost při vyprávění lhát a juxtapozici nedokončených, a tedy neadekvátních narativů — a autorizovaného narativu Odyssey samé. Laura Slatkinová analyzuje příslušný moment v jedenáctém zpěvu díla, kde Odysseus přerušuje své vyprá‑ vění o dobrodružství u Fajáků a je vyzván Alkinoem, aby pokračoval: „Nemůže, Odyssee, kdo na tebe hledí, si myslit, — že snad jen tlučhuba jsi, muž prolhaný, jakých tu živí — přemnoho černá země — ti po celém světě se trousí, — os‑ nují lži tak jemné, že ze slov to postřehnout nelze. — Ty ale k půvabné mluvě máš navíc i šlechetnou duši. — Dovedně, tak jako pěvec, jsi vylíčil žalostné strasti — jednak Achajů všech a mimo to i svoje vlastní“ (homér 1984: xi). Jak přitom publikum ví, Odysseus je velmi klamný muž, mistr převleků, polopravd a zavádějících odpovědí, příběhů, které směřují k tomu, aby u publika dosáhl toho, čeho chce. Alkinoos naznačuje svoji nedůvěru k fantastickým příběhům, které Odysseus dosud zpíval, a jak pozoruje Slatkinová, žádá o potvrzení jejich pravdivosti odvolávkou na epické pěvce a jejich vyprávění. Přirovnává Odys­ sea k těmto pěvcům a žádá ho, aby pokračoval tak, že uvede své vyprávění do vztahu k hrdinským výkonům svých druhů před Trójou. „Alkinoova upomínka Odyssea na topoi trójských hrdinů uznává konvenční hierarchii předmětů epiky a obrací se k ní jako základnímu kameni básnické pravdy. […] Vyprávění o pří‑ bězích hrdinů před Trójou bude autentizovat, pro Alkinoa a Fajáky, Odysseova tvrzení o sobě samém — a podobně i jeho neslýchaná dobrodružství mimo Tróju (tedy, mimo obecnou lidskou historii)“ (slatkin 1996: 230). Odysseův

studie  

 35

snadný přechod k tomuto typu vyprávění, jeho schopnost znovu přizpůsobit své vyprávění posluchači, zpochybňuje daný konvenční standard pravdivosti, historicity. Odysseovo vlastní vyprávění je nicméně často neúplné, a třebaže může hrdina vyprávět své zkušenosti, v klíčových okamžicích je není schopen doložit, zatímco obecnější vyprávění publiku danou perspektivu poskytuje. Takto usiluje Odyssea vytvořit standard vyprávěcí autority, úplnosti, autenti‑ city a pravdivosti, který staví proti konvencím epicko­‑historického vyprávění a nevyhnutelnému čerpání ze svědectví (proto zpochybňuje konvenční základy „autenticity“ v empirické zkušenosti [ibid.: 230–233]). Uvedený příklad z Odyssey nám připomíná, že literatura byla odjakživa založena na rozlišování autorizovaného, pravdivého, autentického vyprá‑ vění, a vyprávění, které tomuto standardu neodpovídá. Myslím, že ně‑ které z nejlepších pokusů přehodnotit padělatelství je umisťují právě do tohoto nejširšího literárněhistorického rámce a kladou otázku po vztahu padělatelství a literatury. Jak Stewartová, tak Groom zastávají názor, že literatura zčásti legitimizuje své výtvory užitím padělků k vyznačení hranic svých invencí, a odstraněním padělaných děl jakožto invencí nelegitimních. V daném smyslu napomáhá padělatelství jakožto její protějšek konstituo‑ vat literaturu jako legitimní činnost. Ruthven vychází z derridovské dekon‑ strukce této binární opozice (pravá literatura × padělek) a tvrdí, že pravá literatura kráčí ruku v ruce s distancí vůči té falešné, a že ve skutečnosti je faleš to, co spojuje literaturu a padělatelství (ruthven 2001: 63–73). Litera‑ tura a literární padělatelství pak nejsou jen paralelní jevy, nýbrž mají také společný základ. Groom vykládá padělatele jako výrobce, praktiky, totiž poesis v jejím nejzákladnějším smyslu. „V jistém smyslu,“ píše, „je literární padělatel stín, padělaje to, co je již o sobě umělé, a tedy ukazuje, že litera‑ tura, nejmonumentálnější fabrikace, není padělána o nic méně než jakýkoli stinný padělek“ (groom 2003: 2). Jestliže padělatelství kráčelo ruku v ruce s literaturou, proč se zdá, že kvete obzvlášť v určitých časech? Jak vysvětlit rozkvět literárního padělatelství na konci 18. a v raném 19. století, v době nástupu romantismu? Zčásti je to podle mého názoru efekt fundamentální redefinice literatury v období romantismu, romantické redefinice tvořivosti, vztahu autora a čtenáře, podstaty a konti‑ nuity tradice atd. Snaha odhalit padělky provází tvorbu nových literárních rámců a ochranu nově se konstituujících kategorií. Nejde tedy tolik o to, že se v dané době odhodlal větší počet lidí padělat literaturu (takový úmysl není, jak jsme uvedli, nezbytný), nýbrž o to, že více soudobých padělků se iden‑ tifikuje jako způsob rekonstituce literatury. Dříve legitimní postupy kopí‑ rování, imitace a variace se nově stávají nelegitimní, a takto je v dané době možné identifikovat více padělků (proto i roste znepokojení z plagiátů, které má zřejmě méně společného s novými autorským právy a více s transformací literatury v období romantismu).

36  

 David L. Cooper

Ruthven upozorňuje, že šedesátá léta 18. století byla jak desetiletím Mac­ phersona a Chattertona, tak i dobou, kdy se objevila kategorie původního génia (ruthven 2001: 121). Chattertonovy a Macphersonovy kreace se vskutku zdají být zrozeny k tomu, aby ilustrovaly právě tuto kategorii. Jestliže Homér je modelem původního génia literatury, nachází se Macphersonův Ossian na analogickém místě, pokud jde o původ literatury skotské; a Chattertonův Thomas Rowley, domnělý mnich z 15. století, který „skládal pindarské ódy dvě století před Cowleym, předchází Surreyho v jeho experimentech s blan‑ kversem, píše tragédii, jejíž zápletka předznamenává Othella, a především vy‑ mýšlí několik variací na to, co je známo jako spenserovská strofa, tři století před Spenserem“ (russett 2006: 61–62), je středověký básnický génius, v je‑ hož díle se rodí formy a témata moderní anglické poezie. To jsou zakladatelé tradic, básníci, jejichž kreativita spíše otevírá nové postupy, než napodo‑ buje staré. Jsou to tvůrčí fikce, které reagují na opouštění klasicistních me‑ tod agnostické imitationis pro romantickou hodnotu spočívající v původnosti (ruthven 2001: 121n). Jsou však odmítnuti jako nelegitimní postupy a nároky na tuto novou hodnotu, jakkoli přežívají jako ideální modely pro to, oč se usiluje. Právě v tom vidím exemplifikovanou komplexní úlohu padělku při stanovování nových hranic, dokonce i když jsou vytyčeny podle něj. Případy „padělků“ se zdají být ideální pro zkoumání historicky proměnlivého pojetí toho, co je to literatura, co jsou to autoři atd. Jiná hodnota, která v  romantismu zaujala přední místo, je autenticita. Autenticita je kategorie, která reflektuje pociťované vakuum v případě mo‑ derní subjektivity, jako např. romantická nostalgie pro ztracený organický celek. Vztahem padělků k autenticitě se zabývala obzvlášť užitečným způso‑ bem Margaret Russetová ve Fikcích a podvrzích: Padělání romantické autenticity 1760–1845 (Fictions and Fakes: Forging Romantic Authenticity 1760–1845 ). Podle ní se „spektakulární podvrhy účastnily definování »fikční identity« odkázané modernímu subjektu romantickou kulturou“. Její teze nabízí subtilní pohled na autenticitu, fikcionalitu, padělky a moderní subjektivitu: Básnická identita, ba především dle bontonu uváděná „autenticita“ je fikční konstrukce, což ovšem nezakládá její falešnost. V podstatě bych řekla, že uznání subjektivity jako fikce je etickou podmínkou autenticity v plně ro‑ mantickém smyslu. Podle mě by měla být moderní subjektivita takto vní‑ mána jako podmnožina a do jisté míry i jako usazenina reprezentačních po‑ stupů, které romantikové nazývali romance, které však, v jejich zlehčených formách, existují i pod jmény jako podvod, padělek, plagiát a klam. (russett 2006: 5) To, že autenticita je fikční konstrukce, zní jako velmi moderní myšlenka, ve skutečnosti to však odpovídá konceptu pravdivého a autentického vyprávění

studie  

 37

v Homérově Odysseji, které vyžaduje velké umění a samo o sobě je umělým výtvorem. Umělou složkou romantické identity se vedle Russetové zabývala i Me‑ lissa Frazierová, a to v studii o jednom z nejproblematičtějších autorů rus‑ kého romantismu: Osipu Ivanoviči Senkovském. Narodiv se jako Józef Julian Sękowski v rodině nižší polské šlechty a zakončiv orientalistiku, za‑ čal Senkovskij pracovat jako editor vysoce úspěšného časopisu Bibliotěka dlja čtěnija, v postavení, kterého užíval k tomu, aby se navážel do Puškina a jeho souputníků, což z něho učinilo opovrhovanou a přehlíženou postavu v ruské literární historiografii. Senkovskij nebyl přitom jen editorem, nýbrž i autorem většiny příspěvků ve svém časopise, přičemž jako kritik praktiko‑ val zvláštní typ kritiky: kritiku vysoce osobní, prováděnou pseudonymně v maskách autorů, které si sám vymýšlel, jako Tiutiun’dzhiu­‑Oglu, O. O…. O! a nejplodnějšího barona Brambea. Takto představuje Senkovskij postavu dramaticky neupřímnou, neautentickou a mohl by být pokládán za cokoli, jenom ne za romantika; Frazierová nicméně ukazuje, že jeho dobově ex‑ trémní pozice se v podstatě zakládá rovněž na romantickém konceptu: „Za‑ tímco bylo jen málo autorů tak nestoudných jako Senkovskij, bylo velmi mnoho romantiků, kteří vědomě tvořili své identity jako neautentické, neu‑ přímné či fragmentární, a ve skutečnosti, jak uvidíme, náležejí navzdory své reputaci do značné míry také Rousseau a Wordsworth k tomuto proudu“ (frazier 2007: 48). Podle Frazierové pomáhají dnes Senkovského identitní kreace odhalit, jaké místo ironie při formování romantického subjektu za‑ ujímala, a podstatně modifikují to, jak rozumíme romantickým kategoriím autenticity a původnosti. „Právě jako romantismus chápe národní litera‑ turu coby původní a jedinečný výraz toho kterého lidu, nahlíží texty jako původní a jedinečné výrazy jejich tvůrců. V souladu s novým konceptem au‑ torství romantismus také nabízí důraz na autenticitu, který zdánlivě buduje text na skutečné zkušenosti skutečné osoby. […] Vnímat [však] tento ro‑ mantický koncept původnosti nepřihlížeje k pěkné dávce romantické ironie znamená ignorovat míru, v níž romantismus není o originalitě či o imitaci, nýbrž především o simulaci“ (ibid.: 5–6). Baudrillardův pojem simulakrum, jehož zde Melissa Frazierová užívá, při‑ pomene českým vědcům výklad Vladimíra Macury o silné simulakrotvorné tendenci v českém národním obrození, podaný rovněž v souvislosti s podvr‑ ženými Rukopisy (macura 1995, 2001). Macura následuje Baudrillarda v tom, že simulakra staví proti „přirozenějšímu“ či „organičtějšímu“ vztahu k ozna‑ čování: český obrozenský typ tak vnímá kontrastně proti přirozenějšímu kul‑ turnímu typu, kde se kulturní výtvory střetávají se specifickými kulturními potřebami a obecenstvem, spíše než vytvářejí iluzi existence takové kultury a obecenstva. Způsob, jakým Frazierová čte Senkovského, otevírá další mož‑ nou dimenzi této interpretace: vidění českého případu ne jako odlišného, ný‑

38  

 David L. Cooper

brž jako extrémního, odhalujícího latentní umělou tendenci v romantických „národních kulturách“.13 Pokud jde o studium podvrhů a padělků, podobně jako Ruthven následujeme Gillese Deleuze a odmítáme platonské snižování významu simulakra: „Tento vykupitelský čin klade pozitivní světlo na značně opovrhované simulakrum, redefinuje je jako prostor kreativity spíš než jako absenci reality“ (ruthven 2001: 86). Jakkoli se liší ve svých pojmech, Frazierová i Russettová odkazují na fikč‑ nost, resp. artificialitu, která strukturuje romantické kategorie neintuitivními způsoby, a na zřejmou větší akceptanci faktu mezi romantiky než mezi těmi z nás, kdo jsme zdědili jejich kategorie. Podle mého názoru má široce pojatý padělek zcela integrální místo v romantické literární praxi, bez ohledu na to, kolik padělků bylo vyřazeno z literatury. Na závěr bych uvedl, že vztahy mezi romantismem a soudobým rozkvětem padělatelství jsou komplexní a spletité. Především se zdá, že nové vyzna‑ čování hranic literatury prostřednictvím termínů jako původnost a autenticita odsouvá některé dříve legitimní postupy mimo nový rámec a že tyto postupy dostaly označení padělek, plagiát atd. K tomu dochází i v případech, kde tyto postupy pomáhají konstituovat nové kategorie a rámce. Taková kontaminace nových kategorií skrze jejich nominální protějšky se zdá být vskutku nevy‑ hnutelná, poněvadž romantická identita, ať individuální, nebo národní, je založena na momentu fiktivní hry či ironické performance, tvořivého padě‑ lání identity. Existují však limity vztahu k této kreativitě a někteří aktéři jsou označeni za ty, kteří je překročili, ne nutně proto, že hrají cyničtěji či s expli‑ citnějším porozuměním fiktivním kořenům identity (chci se tu vyhnout no‑ vému úvodu do problému potenciálně cenzurovatelného autorského úmyslu na další úrovni). Romantická identita stejně jako předepisuje padělatelství jako metodu, také zakazuje danou aktivitu za určitou vágně definovanou hra‑ nicí. Autor a autorství v Rukopisech Od těchto teoretických úvah bych se chtěl nyní vrátit k českým Rukopisům a vztahu mezi autorem a autoritou, kterou konstruují. Starší bádání upozor‑ nilo na ústřední roli, kterou hrály Macphersonovy Ossianovy zpěvy v prosazo‑ vání se konceptu „orální tradice“ (hudson 1996). České Rukopisy rovněž silně odkazují k ústní tradici, přitom však velmi odlišným způsobem. Pro Macpher‑ sona přežívá minulost v hlase barda jako dosud přítomná v skotských písňo‑ vých tradicích. Kontinuita tradic udržuje naživu hlas barda a skrze něj nadále vypovídá o dávné minulosti (macpherson 1996b: 48–50; mulholland 2009).14 Zabývám se tím jinde (viz cooper 2010: 255–256). Závěr Písní selmských nabízí příklad Ossianovy patetické projekce svého hlasu do bu‑ doucnosti: „Běžtež jen, léta zatmělá! Neníť pro mne radosti v nich! Otevřete hrob Os‑

13 14

studie  

 39

Postava barda je tedy prostředníkem mezi romantickým „původním géniem“ a vyzdvižením ústní tradice jakožto jeho nositelem. Na začátku se tak v daném případě nejeví velký zájem o to, vidět materiální východiska Macphersonových překladů, protože se formálně nezakládají na rukopisech, nýbrž na stále živé ústní tradici, kterou drží naživu autoritativní a původní hlas barda. Češi sice navazovali na živou tradici lidové písně, ta však nezahrnovala vý‑ raznější epický materiál. Kontinuita ústní tradice byla, jak se domnívali, pře‑ rvána. Co v důsledku tohoto potřebovali, byl materiální důkaz z dávné doby, kdy tato kontinuita ještě přerušena nebyla. Proto se zde objevily padělky stře‑ dověkých rukopisů, které měly představovat fragment zápisu podstatně roz‑ sáhlejší ústní epické tradice a současně být i znakem české písemné tradice sahající do doby značně vzdálenější, než bylo dosud doloženo (tak aby mohli Češi soutěžit s Němci na poli civilizačního vývoje). Tím se vysvětluje silné na‑ pětí mezi ústními a psanými formami v Rukopisech: autorita těchto památek, které měly promlouvat o starožitné minulosti a básnických tradicích, musela být založena nejen na reprezentaci ústní tradice, nýbrž i na reprezentaci tra‑ dice písemné.15 Nepřekvapuje zjištění, že postava barda v českých Rukopisech, pěvce Záboje (s pouhým odkazem k dávnému Lumírovi), je mnohem okrajo‑ vější. České zpěvy nejsou Zábojovy zpěvy, nýbrž zpěvy českého lidu. Potvr‑ zují to četné způsoby, jimiž se Rukopisy opřely o ústní básnické figury, syntax a vyprávěcí postupy (dobiáš 2010: 278), a takto se prezentovaly jako součást anonymního a kolektivního folklorního dědictví. České Rukopisy představují pozdější koncept autorství ve vztahu k ústní tradici než Macphersonovy Ossia­ novy zpěvy: původní génius je tu připsán nikoli individuu, nýbrž národnímu kolektivu, lidu, který je nositelem tradice stejně jako jejich původce. Domnívám se zároveň, že tato anonymita kolektivního autorství a auto‑ rity se silně zrcadlí v epických válečných scénách Rukopisů. Jak tomu v epice často bývá, v kritických chvílích o mnohých bitvách rozhoduje souboj vůdců znesvářených stran. V bojích, které těmto závěrečným zúčtováním předchá‑ zejí, tam, kde mnohé tradice ústní epiky popisují četné další individuální střety mocných individualizovaných bojovníků se jménem (aristeia každého hrdiny), však české Rukopisy představují bojovníky primárně synekdochou skrze jejich zbraně, přirovnávajíce bitvu takřka výlučně k bouři (je zábavné, sianovi, nebo síly jeho nestává více! Synové zpěvu odešli k pokoji svému: můj jen hlas ostává jako samotný větřík na mořem obteklé skále, když pozutichali větrové. Ještě šustí šerý mech: daleký plavec vidí stromy se kolébající!“ (macpherson 1996a: 170; cit. překlad: palacký 1889: 136). 15 Martin Procházka si povšiml daného rozdílu v metodách mediace dějin, od dů‑ věry Ossia­nových zpěvů v mluvené slovo po materiální podstatu českých Rukopisů, která v uvedených českých skladbách ústí v „problematický vztah psaní a hlasu“ (procházka 1993: 38–39).

40  

 David L. Cooper

že závěrečná bitva proti útočícím Mongolům v Jaroslavovi je rozhodnuta, na způsob přirovnání, skutečnou bouří).16 To, co je vyzdviženo nad sílu indivi‑ duálních bojovníků — mluví jedním hlasem, bojují jako živelná síla přírody — je vlastně síla českého lidu jako celku. Sjednocený český národ stojí v Ruko‑ pisech nade vším ostatním. Hlas českého lidu v jeho tradiční orální podobě, zachycený jen mlhavě v rané tradici písemné, je základem projekce fiktivní autentizační báze pro moderní argumenty o příslušnosti Čechů do rodiny národů. Můžeme tu mluvit o pravé národní mytopoezii, jakkoli v její nejne‑ ukázněnější podobě. Autorita a autenticita Rukopisů se odvozuje od kolektivní anonymity au‑ torství. V takovém případě může posloužit jakýkoli důkaz k tomu, aby ukázal jednotné autorské vědomí za Rukopisy, jednotlivý autor se může stát silným argumentem proti autoritě Rukopisů. Existence autora se rovná deautentizaci Rukopisů. Moravský germanista Julius Feifalik byl roku 1860 první, kdo před‑ ložil důkaz, že skladby Královédvorského rukopisu nebyly lidové zpěvy, nýbrž se vyznačovaly znaky jedinečného, vzdělaného autora (dobiáš 2010: 241; vlček 1960: 483). Další badatelé později tuto argumentaci rozšířili, a pro mnohé, jako pro velkého literárního historika Jaroslava Vlčka, zůstal příslušný důkaz klíčový (ibid.: 485). Jak už bylo řečeno, pro ekonomii příslušné argumentace nebylo nutné rozpracovávat nesoulad atribucí básní různým autorům, jak se o ně pokusili rozliční badatelé, a rozpory těchto atribucí. Zda byl autor jeden, anebo jich bylo víc a zda byl autorem té či oné skladby Hanka, Linda, Jungmann, či někteří z nich dohromady, nebylo důležité. Autoři a Rukopisy si neodpovídali. Příslušná logika dále formovala studium českých Rukopisů až do současnosti a otázka autorství Rukopisů, po stránce specifik jejich atribuce a jejích teoretických a kontextuálních souvislostí, zůstává otevřena dalšímu zkoumání. Závěr Případ českých Rukopisů nabízí podle mého názoru výtečnou příležitost pro‑ zkoumat do hloubky komplexní vztahy romantismu a padělatelství a sledo‑ vat, zda je začleňování těchto děl mezi padělky, tak jak implikuje novější bádání, součástí obecnějšího procesu přestavby literatury jako instituce, provázeného novými koncepty autorství. Legitimitu Rukopisů a její působení, vlastenci původně až na výjimky nezpochybňovanou, následoval dlouhý a pomalu se vyvíjející proces, v jehož rámci byly konečně označeny za pa‑ dělky. Tento proces nabízí bohatý materiál pro analýzy, jež mohou velkou měrou obohatit i mezinárodní teoretickou diskuzi o padělcích a jejich místě 16 V tomto směru Rukopisy připomínají především zmíněný zvláštní ruský „epos“ Slovo o pluku Igorově, který, jak ukázal Boris Gasparov, včleňuje epický materiál do narativu, který funguje na rovině mýtu (gasparov 2000).

studie  

 41

v literatuře. Zkoumání zaslouží potenciálně plodná paralela mezi klesající popularitou Ossiana v druhé polovině 19. století a sílícím kriticismem hlasů promlouvajících o českých Rukopisech. Již J. Vlček pozoroval, že „koncem let padesátých, se zánikem názoru romantického ve vědě i v poezii, po pádu Ossi‑ ana a jiných analogických zjevů cizích […] dostavuje se nové vystřízlivění a s Li‑ bušiným soudem zasahuje i jiné památky domněle staročeské, mezi nimi i Rukopis královédvorský“ (vlček 1960: 481). Příslušná paralela ukazuje toleranci pro pa‑ dělky mezi romantiky, která se začíná vytrácet s vzestupem nového literárního étosu. Často citovaný výrok V. A. Svobody z jeho rané polemiky s Dobrovským, totiž že „cenili bychom si toho, kdybychom mezi sebou měli druhého Chatter‑ tona, aniž bychom kladli obzvláštní váhu na historickou pravost jeho děl“ (cit. in dobiáš 2010: 228), by neměl být čten jako ukázka cynického ahistoricismu v české romantické generaci. Velmi těsně souvisí s tím, co badatelé pozorovali v případě recepce Ossianových zpěvů v raném 19. století, kdy si již čtenáři byli vědomi problémů obklopujících původ básní, stále si jich však cenili pro au‑ tentickou literární hodnotu, kterou představovaly (groom 2007: 1 627–1 628; gaskill 2004: 1–3, 9–10). I v tomto případě vidíme toleranci pro vynalézavost, simulaci a výmysl při tvorbě děl, která se odvolávají na romantické hodnoty původnosti a autenticity; toleranci, která vymizela s přísnější definicí těchto hodnot. Padělek jako romantická forma autorství začal být tehdy nahlížen jako nepřípustná a neliterární praktika, a dotyční autoři a jejich padělaná díla byli vymazáni z literárního kánonu. Proč právě tito autoři a díla, a ne naopak jiní, může být nosná otázka při dalším zkoumání přechodu od romantismu k nové době, která tuto epochu následovala. Přeložil Dalibor Dobiáš

Prameny

HOMÉR — MERTLÍK, Rudolf 1984 Odysseia (Praha: Odeon) MACPHERSON, James The Poems of Ossian and Related Works; ed. Howard Gaskill (Edinburgh: Edin‑ burgh University Press) 1996 „A Dissertation Concerning the Antiquity, &c. of the Poems of Ossian the Son of Fingal“; in Howard Gaskill (ed.): The Poems of Ossian and Related Works (Edinburgh: Edinburgh University Press), s. 43–52 [1765] 1996

PALACKÝ, František 1874 „An­‑ und aussichten der böhmischen Sprache und Literatur vor 50 Jahren“; in idem (ed.): Gedenkblätter: Auswahl von Denkschriften, Aufsätzen und Briefen aus den letzten fünfzig Jahren (Praha: F. Tempsky), s. 19–47 1889 „Dvě písně Ossianovy“; in Básně P. J. Šafaříka a F. Palackého (Praha: Fr. Bač‑ kovský), s. 130–139

42  

 David L. Cooper

Literatura

CARPENTER, Scott 2009 Aesthetics of Fraudulence in Nineteenth­‑Century France: Frauds, Hoaxes, and Coun‑ terfeits (Farnham: Ashgate) COOPER, David L. „Competing Languages of Czech Nation­‑Building: Jan Kollár and the Melo‑ diousness of Czech“; Slavic Review LXVII, s. 301–320 2010 Creating the Nation: Identity and Aesthetics in Early Nineteenth­‑Century Russia and Bohemia (DeKalb: Northern Illinois University Press) 2008

DOBIÁŠ, Dalibor „Komentář“; in Rukopis královédvorský / Rukopis zelenohorský; ed. Dalibor Dobiáš (Brno: Host), s. 187–319

2010

FRAZIER, Melissa Romantic Encounters: Writers, Readers, and the Library for Reading (Stanford: Stanford University Press)

2007

GASKILL, Howard „»Ossian« Macpherson: Towards a Rehabilitation“; Comparative Criticism VIII, s. 113–146 1991 Ossian Revisited (Edinburgh: Edinburgh University Press) 2004 The Reception of Ossian in Europe (New York: Thoemmes Continuum) 1986

GASPAROV, Boris Poetika „Slova o polku Igoreve“ (Moskva: Agraf)

2000

GROOM, Nick „Thomas Chatterton was a Forger“; Yearbook of English Studies XXVIII, s. 276–291 1999 Thomas Chatterton and Romantic Culture (New York: St. Martin’s Press) 2003 The Forger’s Shadow: How Forgery Changed the Course of Literature (London: Picador) 2007 „Romanticism and Forgery“; Literature Compass IV, s. 1 625–1 649 1998

HUDSON, Nicholas „»Oral Tradition«: The Evolution of an Eighteenth/Century Concept“; in Alvaro S. J. Ribeiro, James G. Basker (edd.) Tradition in Transition: Women Writers, Marginal Texts, and the Eighteenth­‑Century Canon (Oxford: Clarendon Press), s. 161–176

1996

JAGIĆ, Vatroslav „Gradja za slovinsku narodnu poeziju“; Rad JAZU XXXVII, s. 33–137

1876

JAKOBSON, Roman „Slavic Epic Verse: Studies in Comparative Metrics“; in idem: Selected ­writings 4 (The Hague: Mouton & Co.), s. 414–463 1987 „In memory of V. V. Hanka“; in idem: Language in Literature; edd. Krystyna Pomorska, Stephen Rudy (Cambridge: The Belknap Press of Harvard Univer‑ sity Press), s. 397–405 1966

studie  

 43

KEENAN, Edward L. 2003 Josef Dobrovský and the Origins of the Igor’ Tale (Cambridge, Mass.: Harvard Uni‑ versity Press) KREJČOVÁ, Iva „Rukopis královédvorský a ohlas písně o Nibelunzích“; Česká literatura LVIII, s. 425–443

2010

LEERSSEN, Joep „Ossian and the Rise of Literary Historicism“; in Howard Gaskill (ed.): The Reception of Ossian in Europe (New York: Thoemmes Continuum), s. 109–125

2004

LOUŽIL, Jaromír „Bernard Bolzano a Rukopisy: Josef Linda“; Česká literatura XXVI, s. 220–234

1978

LENCEK, Rado L. „Kopitar’s Slavic Version of the Greek Dialects Theme“; in William E. Har‑ kins, Olexa Horbatsch, Jakob P. Hursky (edd.): Zbirnyk na poshanu profesora doktora Iuriia Shevel’ova = symbolae in honorem Georgii Y. Shevelov (München: Lo‑ gos), s. 244–256

1971

MACURA, Vladimír Znamení zrodu: České národní obrození jako kulturní typ (Jinočany: H & H) 2001 „Rukopisy aneb O mystifikování českém“; in Walter Koschmal, Marek Nekula, Joachim Rogall (edd.): Češi a Němci: Dějiny, kultura, politika (Praha: Paseka), s. 409–414 1995

MULHOLLAND, James „James Macpherson’s Ossian Poems, Oral Traditions, and the Invention of Voice“; Oral Tradition XXIV, s. 393–414

2009

PROCHÁZKA, Martin „Obrozený Ossian: Macphersonův model a produkce dějinnosti v české ro‑ mantické kultuře“; Česká literatura XLI, s. 25–47

1993

RUSSETT, Margaret Fictions and Fakes: Forging Romantic Authenticity, 1760–1845 (Cambridge, UK: Cambridge University Press)

2006

RUTHVEN, Kenneth K. Faking Literature (Cambridge: Cambridge University Press)

2001

SLATKIN, Laura M. „Composition by Theme and the Metis of the Odyssey“; in Seth L. Schein (ed.): Reading the Odyssey: Selected Interpretive Essays (Princeton: Princeton Uni‑ versity Press), s. 223–237

1996

STAFFORD, Fiona J. The Sublime Savage: A Study of James Macpherson and the Poems of Ossian (Edin‑ burgh: Edinburgh University Press) 1996 „Introduction: The Ossianic Poems of James Macpherson“; in Howard Gas‑ kill (ed.): The Poems of Ossian and Related Works (Edinburgh: Edinburgh Univer‑ sity Press), s. v–xxi 1988

44  

 David L. Cooper

STAFFORD, Fiona J. — GASKILL, Howard 1998 From Gaelic to Romantic: Ossianic Translations (Amsterdam: Rodopi) STEWART, Susan Crimes of Writing: Problems in the Containment of Representation (New York: Ox‑ ford University Press)

1991

TAYLOR, Andrew Textual Situations: Three Medieval Manuscripts and their Readers (Philadelphia: University of Pennsylvania Press)

2002

TUREČEK, Dalibor „Časopis »Deutsches Museum« Friedricha Schlegela a česká obrozenská literatura“; in Dalibor Tureček, Zuzana Urválková (edd.): Mezi texty a meto‑ dami: Národní a univerzální v české literatuře 19. století (Olomouc: Perliplum), s. 123–141

2006

VLČEK, Jaroslav Dějiny české literatury 1–3 (Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění)

1960

VODIČKA, Felix Počátky krásné prózy novočeské: Příspěvek k literárním dějinám doby Jungmannovy (Praha: Melantrich)

1948

WIMSATT, William K. — MONROE, C. Beardsley The Verbal Icon: Studies in the Meaning of Poetry (Lexington: University Press of Kentucky) [1954]

1989

ZALIZŇAK, Andrej Anatoljevič „Slovo o polku Igoreve“: Vzgljad lingvista (Moskva: Jazyki slavjanskoj kultury)

2004

Résumé

This essay examines the neglected problem of authorship in relation to the Czech forged Manuscripts (RKZ). Both the moral perspective of the Battle of the Manu‑ scripts and the implied collective authorship of the folkloric texts of the Manuscripts made problematic any connections between an individual author and the Manu‑ scripts. Drawing on recent re­‑examinations of forged literature in British literary studies, the present author explores the motives and the Romantic context of the Czech author­‑forger(s). He argues that forgery was an integral form of authorship in the Romantic period, very much a part of the changing landscape of literary institu‑ tions, even as emerging Romantic categories such as originality and authenticity made forgery a potentially condemnable practice.

Klíčová slova / Keywords padělatelství — autorství — Rukopisy královédvorský a zelenohorský — romantismus Forgery — Authorship — Czech forged Manuscripts — Romanticism