DIALOG JAKO FORMA MEDIACE KONFLIKTŮ Ondřej Štěch
OBSAH Úvod ..................................................................................................................................... 2 Etické vymezení dialogu ...................................................................................................... 2 Sociální konflikt a analýza aktérů ...................................................................................... 3 Dialog jako mediace konfliktů ............................................................................................. 4 Závěr .................................................................................................................................... 5 Literatura............................................................................................................................. 5
Dialog jako forma mediace konfliktů Ondřej Štěch ÚVOD V úvodu svého příspěvku se budu věnovat obecnému vymezení pojmu dialogu, které je přiměřené cíli mediace společenských konfliktů. Ve slovním spojení „interkulturní dialog“, a koneckonců i v samotném slově dialog, je obsažen vedle věcného obsahu také etický náboj. Tento náboj znamená, že když někde probíhá dialog, jde o událost jiného řádu, než je prostá koexistence lidí různého kulturního původu, ovládaná běžnými motivy jako je zajišťování životních potřeb. Jednoduše řečeno, jednání v obchodě nebo na úřadě není v tomto smyslu dialog, neboť potom by byly pobočky cizinecké policie zásadními centry interkulturního dialogu. Toto spojení působí poněkud nepřirozeně.
ETICKÉ VYMEZENÍ DIALOGU Zdá se tedy, že při hodnocení jakékoli lidské interakce musíme vzít tuto etickou dimenzi v úvahu, chceme-li ji označit jako dialog. Analogicky můžeme tyto interakce kritizovat, pokud se snaží vytvořit fasádu dialogu, která má pouze zakrýt vztahy moci a ovládání. Z předchozí úvahy vyplývá, že analýza dialogu se má soustředit na onu etickou dimenzi, která jej odlišuje např. od dominance. Etický obsah dialogu lze alespoň předběžně či schematicky vyjádřit v několika bodech (Kögler 2006). 1. Otevřenost – první podmínkou pro to, aby se z „normální“ komunikace vyvinul dialog, je elementární otevřenost jednotlivých aktérů. Tu lze chápat jako svého druhu umění, kterému se člověk musí stále učit, ovšem na počátku stojí nutně osobní rozhodnutí vstoupit do situace, která může být potenciálně znejišťující a podvratná ve vztahu k dosavadnímu pojetí sebe sama. 2. Odstup od sebe sama – další body jsou v zásadě jenom rozvinutím prvního. Odstoupit od sebe sama znamená v dialogické situaci využít přítomnosti druhého a jeho názorů k tomu, že se na sebe podíváme „jeho očima“. Z této perspektivy se budou jevit naše postoje patrně jinak než zevnitř, a snáze si také uvědomíme jejich podmíněnost a problematickou povahu. 3. Ochota k sebekritice – poměrně logicky na předchozí bod navazuje ochota využít perspektivu druhého také k sebekritickému pohledu na vlastní postoje a jejich předpoklady. Díky tomu, že můžeme vidět u sebe samých postoje nebo jednání, které jsou pro druhé z nějakého důvodu nepřijatelné, např. urážlivé, můžeme dojít k určitému přehodnocení těchto prvků a můžeme zvažovat, nakolik jsou pro nás významné. 2
Dialog jako forma mediace konfliktů Ondřej Štěch 4. Schopnost tvořivé reformulace – nakonec, pokud má být dialog produktivní, je potřeba změněný náhled na sebe i na druhého proměnit do nové praxe, změněných postojů nebo třeba takových pravidel společného soužití, které lépe odrážejí zájmy a představy všech stran dialogu. To podstatné, co se mění, je však sebeporozumění, a z něj potom plynou další dílčí proměny. Od tohoto schématu lze však přejít k tomu, že tato etická dimenze má své podmínky, které usnadňují nebo naopak komplikují rozvinutí dialogu. Přílišným soustředěním na etickou dimenzi totiž může dojít k přetěžování nároků na morální jednání aktéra. Tím je zakrývána skutečnost, že každý dialog, který je společensky relevantní, probíhá v prostředí vzájemných vztahů aktérů a skupin, a jejich zájmů, které určují jeho směr a omezují ho. Jinak řečeno, analýza dialogu z hlediska subjektů, které do něj vstupují, je zásadní, ale mnoho neřekne o konkrétní podobě dialogu a jeho dopadu na společnost. K tomu je zapotřebí sociologická analýza, která může ukázat strukturální souvislosti, ve kterých se konkrétní dialog ocitá.
SOCIÁLNÍ KONFLIKT A ANALÝZA AKTÉRŮ Primárně je situací, ve které začne být otázka dialogu aktuální, sociální konflikt. K němu se pokusy o dialog ve většině případů vztahují – ať jako jeho prevence, nebo jako pokus o řešení. Proto je prvním krokem analýza konfliktu, co je jeho zdrojem, kdo jsou jeho aktéři a čím je určováno jejich jednání. Zdroje konfliktu mohou spočívat v materiálních nerovnostech a nespravedlnosti, v politických přesvědčeních, nebo v kulturní rovině. Je přitom pravděpodobné, že v reálných situacích se bude jednat o souběh faktorů: jako příklad si můžeme vzít ekonomické konflikty. Ty se zpravidla vytvářejí kolem ekonomických a sociálních nerovností. Ovšem to, že jsou určité nerovnosti viděny jako nespravedlivě dopadající na určitou skupinu lidí, vyžaduje již předem nějaké pojetí spravedlnosti, představu o správném fungování společnosti a nakonec také jisté sebepojetí skupiny lidí, která se vidí jako oběť nespravedlnosti. Každý konflikt má tedy svou kulturní formu a může být otevřen dialogické mediaci. Jednotlivé druhy konfliktů nelze tedy mechanicky oddělovat od sebe a brát jejich kulturní dimenzi separátně, jako nezávislou. Z toho vyplývá, že studujeme-li tzv. interkulturní konflikty, musíme věnovat pozornost i jejich dalším dimenzím vedle kulturní, a sledovat postavení jejich aktérů v sociální struktuře. Tím se dostáváme k analýze aktérů. Jim lze opět lépe porozumět s ohledem na jejich socioekonomické, politické a kulturní zakotvení. V této souvislosti je na místě zmínit vztah nerovností a dialogu – ve většině případů bude pravděpodobně platit, že pokud je mezi aktéry konfliktu radikální nerovnost, dialog má minimální šanci se rozvinout. Až ve 3
Dialog jako forma mediace konfliktů Ondřej Štěch chvíli, kdy mohou obě strany mobilizovat dostatečně velké zdroje na to, aby byl jejich konflikt více méně vyrovnaný, dá se čekat větší ochota řešit problém dialogicky. Podobně jako když stojí jedinec proti velké skupině, tak i slabá menšina často nedostane prostor hájit např. svůj způsob života, pokud se dostane do konfliktu s majoritou. Zákonná pravidla zajišťující základní práva všem lidem lze pro naše účely chápat také jako (sebe)omezení většiny, které otevírá možnost nenásilného, dialogického řešení i ve výrazně nerovných situacích. Těžko lze ale přehlížet častou mocenskou deformaci, která probíhá i v systémech se zajištěnými právy (Berger 1998). Třetím bodem je pochopení toho, co určuje jednání aktérů. Tím rozumím především skryté, běžně neuvědomované předpoklady, ze kterých vychází porozumění aktérů sobě samým a světu kolem nich a následně jejich jednání. Struktura těchto předpokladů bude ovlivňovat způsob, jakým např. budou aktéři reagovat na zakoušené nespravedlnosti a bezpráví, co pro ně může představovat urážku, a – last but not least – jaké cesty řešení konfliktu jim vůbec přijdou na mysl, jinými slovy, jaký je pro ně dostupný repertoár použitelných jednání v konfliktních situacích (Taylor 2004). Můžeme si samozřejmě představit krajní případ skupiny, pro kterou je jediná možnost vždy násilí, ale naštěstí většinou je nějaká forma řešení skrze rozmluvu představitelná.
DIALOG JAKO MEDIACE KONFLIKTŮ Ve vztahu k těmto omezujícím podmínkám můžeme uvažovat o dialogu jako o praxi mediace konfliktů. Obecně řečeno je tímto cílem nové uspořádání vzájemných vztahů, ke kterému aktéři docházejí nenásilnou redefinicí svých představ, a díky kterému dochází k širšímu zahrnutí do celku společnosti a vytvoření nové rovnováhy. Mohlo by se ale zdát, že po vyjmenování všech omezujících podmínek mnoho prostoru pro nějaká řešení cestou dialogu nezbývá. To je pravda do té doby, dokud uvažujeme o konfliktech a jejich aktérech převážně jako o něčem pevně daném, a jejich střety vidíme jako nevyhnutelné důsledky strukturálních tlaků, které jsou v zásadě mimo jejich možnosti vlivu. Praxe dialogu však vstupuje do problematiky z poněkud jiné stránky. Umožňuje do jisté míry redefinovat pravidla hry, neboť usiluje o proměnu hranic toho, co bylo dosud chápáno jako „my“, a tak mění prostor, v němž se aktéři setkávají. Tím, že se dotýká hlubokých předpokladů jednání, otevírá dialog možnost učinit z dříve neřešitelných problémů alespoň řešitelné (Anderson 2008; Taylor 2002).
4
Dialog jako forma mediace konfliktů Ondřej Štěch ZÁVĚR V interkulturních vztazích se projevuje naléhavost této možnosti řešení zvláště silně. Je tomu tak proto, že je v nich silná právě ta složka, která je skrze dialogickou praxi dobře ovlivnitelná, a naopak nemusí být přítomna příliš silně rozvinutá a zakořeněná struktura nerovností mezi jednotlivými aktéry. Proto se problémy ve vztahu mezi kulturami manifestují často v oblasti symbolů a zvyklostí, které jsou pro druhé z různých důvodů obtížně přijatelné. Jedná se tedy o problémy, které narušují společné soužití a mohou kolem nich krystalizovat různé střety, a přitom je nelze dost dobře vyřešit technicky, aniž by byla integrita jedné ze stran narušena. Z tohoto důvodu je právě zde více než jinde vhodné hledat vyšší míru vzájemného porozumění a z něj vyplývající ochoty problém řešit a nenechat ho ztuhnout do podoby nějaké zákopové války.
Poznámka: Text je písemnou verzí příspěvku předneseného autorem na semináři „Globální gramotnost II: Konflikt nebo společný dialog kultur v době globalizace?“ dne 9. 11. 2009 pořádaného Glopolis, o. s.
LITERATURA ANDERSON, B. Představy společenství. Praha: Karolinum, 2008. BERGER, P. L. The Limits of Social Cohesion: Conflict and Mediation in Pluralist Societies. Westview Press, 1998. KÖGLER, H.-H. Kultura, kritika a dialog. Praha: Filosofia, 2006. TAYLOR, Ch.: Modern Social Imaginaries. Durham & London: Duke University Press, 2004. TAYLOR, Ch.: Multikulturalismus. Zkoumání politiky uznání. Praha: Filosofia, 2002.
5
