Mediace jako metoda řešení mezinárodních sporů

Vysoká škola ekonomická v Praze Fakulta mezinárodních vztahů Obor: Mezinárodní studia - Diplomacie

Mediace jako metoda řešení mezinárodních sporů

Autor: Lukáš Hána Vedoucí práce: Ing. Jana Peterková, Ph.D.

Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci vypracoval/a samostatně a vyznačil/a všechny citace z pramenů.

V Praze dne 17. 5. 2011

………………… podpis studenta

Poděkování Děkuji vedoucí práce Ing. Janě Peterkové, Ph.D. za ochotu, přínosné rady a odborné vedení při vypracování této práce.

Obsah Úvod ................................................................................................................................................... 1 1. Mediace .......................................................................................................................................... 3 1.1 Mediátor ................................................................................................................................... 4 1.2 Typologie mediace ................................................................................................................... 7 1.3 Proces mediace ........................................................................................................................ 8 1.3.1 Příprava jednání ................................................................................................................ 9 1.3.2 Průběh jednání ................................................................................................................ 12 1.3.3 Formulace a podepsání dohody ...................................................................................... 14 1.3.4 Realizace dohody............................................................................................................ 15 2. Camp David ................................................................................................................................. 17 2.1 Přípravy na Camp David........................................................................................................ 17 2.2 Průběh summitu ..................................................................................................................... 18 2.2.1 Izraelská delegace ........................................................................................................... 19 2.2.2 Egyptská delegace .......................................................................................................... 19 2.3 Jimmy Carter jako mediátor................................................................................................... 20 2.4 Důsledky dohody ................................................................................................................... 22 3. Camp David II .............................................................................................................................. 24 3.1 Přípravy na Camp David II .................................................................................................... 25 3.2 Průběh summitu ..................................................................................................................... 26 3.2.1 Izraelská delegace ........................................................................................................... 27 3.2.2 Palestinská delegace ....................................................................................................... 28 3.3 Bill Clinton jako mediátor ..................................................................................................... 29 3.4 Nedohoda ............................................................................................................................... 31 4. Srovnání Camp David I a II ......................................................................................................... 33 Závěr ................................................................................................................................................ 35 Bibliografie ...................................................................................................................................... 37 Seznam příloh: ................................................................................................................................. 40 Přílohy: ............................................................................................................................................. 41 Rezoluce Rady bezpečnosti OSN 242, 22. listopad 1967 ....................................................... 41 Rezoluce Rady bezpečnosti OSN 338, 22. říjen 1973 ............................................................. 43 Mírová smlouva mezi Izraelem a Egyptem z roku 1979 (vybrané články) ............................. 44 Třístranné prohlášení o mírovém summitu v Camp David o Blízkém východě, 25. červenec 2000 ......................................................................................................................................... 48

Úvod Téma své práce jsem zvolil z důvodu zájmu o proces mírových jednání. Arabskoizraelskému konfliktu jsem se jiţ věnoval v dřívější práci a srovnání summitů v Camp David se přímo nabízelo. Mediace v posledních letech zaznamenává značný rozmach a je stále častěji pouţívána v mezinárodních jednáních, stejně jako mezi právnickými nebo fyzickými osobami, jako alternativa soudního řízení. V současnosti je mediace nejčastější metodou řešení ozbrojených konfliktů v mezinárodních vztazích. Tato metoda řešení konfliktu je zajímavá především tím, ţe umoţňuje jednání mezi stranami sporu i v případech, kdy by to nebylo normálně moţné kvůli napjatým vztahům, díky zapojení třetí strany jako mediátora. Proto její aplikace můţe řešit i vyhrocené, váţné a komplikované konflikty. Cílem práce je shrnout základní teoretické poznatky v oblasti mediace jako metody řešení mezinárodních sporů, zejména při mírových jednáních a aplikovat ji na dvě případové studie (Camp David a Camp David II), které budou srovnány s ohledem na aplikaci mediace, průběh jednání, subjekty a jejich strategie a v neposlední řadě úspěšnost. Práce je rozdělena do čtyř částí. První část se věnuje mediaci obecně, pojem definuje, charakterizuje roli mediátora, uvádí příklady různých variant mediace a strategií, které můţe mediátor pouţít, podrobněji se soustředí na její průběh a specifika, zabývá se otázkou, kdy je vhodné mediovat a v jaký okamţik do konfliktu vstoupit. V jejím závěru uvádím, jak by měla vypadat konečná dohoda a různé podoby dohod dílčích. Druhá a třetí část práce jsou případové studie, kde se soustředím na průběh a aplikaci mediace u dvou summitů v Camp David v letech 1978 (Camp David) a 2000 (Camp David II), kdy Spojené státy mediovaly obě mírová jednání o řešení arabsko-izraelského konfliktu. Charakterizuji důleţité vstupní podmínky, postavení všech účastníků jednání, průběh summitu, pozice zúčastněných stran, jejich styl a strategii vyjednávání, způsob vedení mediace a úspěšnost jednání. Oba summity v poslední části srovnávám, hodnotím efektivitu mediace a snaţím se určit hlavní problémy, které zabránily vyřešení konfliktu. Z nich vyvozuji závěry pro budoucí mediační úsilí. V přílohách jsou přiloţeny relevantní dokumenty. Pro jednání mezi Izraelem a Palestinci byly a jsou důleţité rezoluce Rady bezpečnosti OSN 242 a 383. Vzhledem k obsáhlosti mírové smlouvy mezi Izraelem a Egyptem uvádím pouze některé její vybrané části.

1

Summit v Camp David v roce 2000 byl završen třístranným prohlášením o nezdaru snah dosáhnout dohody, jehoţ znění je také uvedeno v přílohách. Všechny dokumenty jsou ponechány v anglickém jazyce pro zachování autentičnosti. V česky psané literatuře se publikace týkající výhradně mediace soustředí pouze na mediaci mezi fyzickými a právnickými osobami a ponechávají její aplikaci při mezinárodních jednání zmiňují jen okrajově. Většinu materiálů jsem tedy čerpal z anglické literatury a elektronických zdrojů, které jsou na toto téma velmi vděčné. Jako základní literaturu týkající se teorie mediace bych označil publikaci Jacoba Bercovitche: Studies in International Mediation. Pro případové studie mi byly největší oporou kniha Lucie Hindlsové: Dlouhá cesta k míru a práce Williama Quandta společně s články z periodik Journal of Palestine Studies a Journal of Peace Research. Dalším velmi uţitečným zdrojem byly internetové stránky izraelského Ministerstva zahraničních věcí, kde jsou přístupné dokumenty týkající se mírových jednání na Blízkém východě.

2

1. Mediace Co je to mediace nebo také zprostředkování? Jednoduše ji lze definovat takto: „Mediace je modifikace jednání, kdy třetí strana pomáhá jednajícím dosáhnout jejich vlastní dohody.“1 Pro úplnost je ještě přidána definice třetí strany (mediátor, zprostředkovatel nebo také prostředník): „Třetí strana je jedinec nebo skupina, která stojí mimo spor mezi dvěma nebo více jedinci či skupinami a snaţí se jim pomoci dosáhnout dohody.“2 Mediace je jednou z mírových metod řešení sporů zmíněných v chartě OSN, v článku 33, který zní takto: „1. Strany v kaţdém sporu, jehoţ trvání by mohlo ohrozit udrţení mezinárodního míru a bezpečnosti, budou nejprve usilovat o jeho řešení vyjednáváním, šetřením, zprostředkováním, řízením smírčím, rozhodčím nebo soudním, pouţitím oblastních orgánů nebo ujednání nebo jinými pokojnými prostředky podle vlastní volby. 2. Rada bezpečnosti, uzná-li to za nutné, poţádá strany, aby řešily svůj spor takovými prostředky.“3 První historicky zaznamenaná mediace se uskutečnila uţ před čtyřmi tisíci lety ve staré Mezopotámii, kdy sumerský panovník pomáhal odvrátit válku mezi sousedními skupinami a snaţil se je přimět k dohodě o sporném území.4 Jak tedy zjistili uţ Sumeři, zapojení třetí neutrální strany, které se konflikt přímo netýká, v roli mediátora do jeho řešení, umoţňuje překonat překáţky ve vztazích mezi spornými stranami, které brání jednání mezi nimi a dosáhnout tak dohody, která by bez zapojení zprostředkovatele byla jinak jen těţko moţná nebo dokonce nemoţná. Překáţky bránící jednáním jsou charakteristické zejména pro válečné a násilné konflikty, kdy vzájemné křivdy a příkoří radikalizují společnost a prohlubují vzájemné antipatie mezi stranami. Mediace je tedy kooperativní metoda jednání vhodná pro mírové rozhovory a situace, kdy strany potřebují konflikt vyřešit a uvědomují si, ţe se jim zřejmě nepodaří pokračujícími boji naplnit své zájmy a cíle, ale ještě nejsou spolu připraveny jednat přímo nebo se jim nedaří během jejich bilaterálních jednání dosáhnout dohody. Lze ji také efektivně uplatnit pro dlouhodobé, komplexní a nepoddajné konflikty.5 Třetí strana slouţí 1

Pruitt, D. G., Carnevale P. J. (1993), s. 181. Rubin, J. Z., Pruitt, D. G., Sung H. K. (1986), s. 197. 3 Charta Organizace spojených národů a Statut Mezinárodního soudního dvora, http://www.osn.cz/dokumenty-osn/soubory/charta-organizace-spojenych-narodu-a-statut-mezinarodnihosoudniho-dvora.pdf. 4 Pruitt, D. G., Carnevale P. J. (1993), s. 165, 166. 5 Bercovitch, J. (2002), s. 8. 2

3

jako nepřímý komunikační kanál mezi stranami, kdy buď plně zprostředkovává, nebo pouze zjednodušuje společná jednání mezi nimi. Strany konfliktu se vzdávají pouze kontroly procesu jednání, kterou předávají mediátorovi, ale plně si ponechávají své právo rozhodnout o řešení. Strany se tak stále aktivně podílí na řešení svého sporu a nejsou nuceny podřídit se rozhodnutí jiné autority. Všechny strany musí s řešením konfliktu mediací souhlasit, funguje totiţ na bázi dobrovolnosti. Proč by ale měly přijímat zásah vnějšího subjektu? Důvodů můţe být více, strany mohou například pomoc při jejich komplikacích dosáhnout mírového řešení vítat, zejména kdyţ se jedná o metodu, která je k ničemu nezavazuje. Mediaci mohou také vyhodnotit jako vhodný nástroj ke sníţení rizika vyhrocení jednání. Přijmout zprostředkovatele mohou i ve víře, ţe druhou stranu popostrčí k ústupkům nebo ji jinak příhodně ovlivní. Obě strany mohou také mediací sledovat demonstraci svých mírových snah o řešení konfliktu. V případě selhání je také moţné svést velkou část viny právě na zprostředkovatele. Mediátor můţe být přizván, aby jednání pozoroval, ověřoval informace a dodrţovaní sjednaných závazků a ručil za případnou dohodu. V neposlední řadě také mohou věřit, ţe vliv mediátora příznivě ovlivní integrační potenciál jejich konfliktu a přispěje tak k jeho řešení.6 Mediátor můţe do konfliktu přidat další zdroje nebo jiné zisky, které zvětší předmět sporu a učiní ho tak jednodušeji rozdělitelný mezi strany. Například nabídkou finanční pomoci kompenzovat ústupky stran, coţ by bez participace mediátora jinak nebylo moţné. Frekventovanost uţití mediace za poslední století je charakteristická rychlými nárůsty a strmými poklesy počtu uskutečněných mediací, ale dlouhodobý trend je rostoucí. V roce 2006 byla mediace aplikována asi u 58 % probíhajících ozbrojených mezinárodních konfliktů. Ve většině případů však selhává (50 – 60 %).7

1.1 Mediátor Mediátor je nezávislý profesionální zprostředkovatel, který přebírá kontrolu nad procesem a průběhem jednáním, jako je příprava agendy, prostor jednání atd., nerozhoduje však o konkrétním řešení konfliktu. Navzdory tomu, ţe nevstupuje do konfliktu s ţádnými

6 7

Bercovitch, J. (2002), s. 9. Mediation Data Trends Report 2007, s. 6, 11.

4

přímými zájmy na otázkách sporu a postrádá autoritu k rozhodování, pomáhá stranám dosáhnout dohody, která řeší jejich konflikt.8 V mezinárodních vztazích jsou mediátory od padesátých let dvacátého století převáţně státy, které například v roce 2000 zprostředkovaly kolem 60 % všech mediací. Konkurenci představovaly mezinárodní organizace, které se posledních třicet let pohybují asi na 35 % uskutečněných mediací. Nevládní neziskové organizace a soukromé osoby z nich tvoří minimum.9 Nejaktivnějším mediátorem je Organizace spojených národů, pak Norsko a na třetím místě jsou Spojené státy americké.10 Jako nejúspěšnější mediátoři se ukazují mezinárodní regionální organizace, přesto se jejich úspěšnost pohybuje kolem 50 %, coţ je stále lepší neţ u ostatních, které dosahují méně jak 40 %.11 Důvody pro přijetí mediace stranami konfliktu jsou zmíněny výše, nyní ještě zbývá vysvětlit motivy mediátora, ten do sporu vstupuje, aby konflikt nějak ovlivnil, změnil nebo vyřešil. Můţe sledovat i své vlastní zájmy, coţ je v mezinárodní politice typické. Pro stát to můţe být například snaha o vyřešení konfliktu, jehoţ pokračování by se mohlo negativně odrazit na vlastních politických zájmech, jako je porušení struktury, které je mediátor součástí. Například takto mediovaly Spojené státy americké jednání mezi Tureckem a Řeckem, aby zachovaly konzistenci NATO.12 Dalším zájmem mediátora můţe být upevnění nebo rozšíření vlivu a snaha vytěţit tak z konfliktu nějaký zisk. Zájmy mediátora jsou důleţitým faktorem a je třeba je mít vţdy na paměti. Tato skutečnost ovlivňuje jeho nestrannost. Ta je pro mediaci důleţitá, protoţe si díky ní získává důvěru stran, která je klíčová pro efektivní vyřešení konfliktu. Pokud strany mediátorovi důvěřují, budou mnohem sdílnější v otázkách jejich reálných zájmů a moţností. V mezinárodních vztazích je nestrannost ale těţce zajistitelná, protoţe státy mezi sebou jiţ mají vybudovány určité vztahy a mediátor, kterému nezáleţí na výsledku jednání, se nemusí chtít na řešení podílet. Na druhou stranu zainteresovaný mediátor má větší vliv na jednající strany a tím větší šanci uspět.13 Aby nedošlo k nákladným a nechtěným krachům jednání například kvůli zbytečnému vzájemnému obviňování stran, tvoří mediátor jakousi pojistku, která jim brání a umoţňuje 8

Prince, T. (1991), s. 57. Mediation Data Trends Report 2007, s. 9. 10 Mediation Data Trends Report 2007, s. 5. 11 Mediation Data Trends Report 2007, s. 11. 12 Bercovitch, J. (2002), s. 9. 13 Smith, A. L., Smock, D. R., BR. Pruitt, D. G., Carnevale P. J. (1993), s. 171. 9

5

hladký průběh jednání mírněním, podporou a usnadňováním komunikace. Zejména v mezinárodních jednáních je nutné, aby mediátor byl znalý místních kultur, které se mohou střetávat, díky svým rozličným způsobům vnímání a interpretace. Jeho schopnost porozumět stylům komunikace jednotlivých kultur jako jsou projevy humoru, vděčnosti, vyjádření respektu, zdvořilostní fráze, nespokojenosti, nesouhlasu a kritiky, je velmi důleţitá pro hladkou a srozumitelnou komunikaci, kterou zprostředkovává. Nestačí tedy pouze znát jejich jazyk nebo disponovat spolehlivým interpretem. Mediátor také musí brát v potaz, i jak je vnímán účastníky sporu on sám s ohledem na vlastní postavení, funkci, národnost, etnikum, náboţenství nebo pohlaví a jaký vliv to bude mít na samotná jednání.14 To jak je mediátor vnímán stranami má vliv i na jeho moc jednání ovlivnit. Mediátor můţe tlačit na dosaţení dohody dvěma způsoby, buďto podmíní dosaţení dohody nebo dělání ústupků sankcemi, hrozbami či jinými negativními argumenty, nebo nabídne nějakou odměnu či ústupek. Pokud má mediátor k dispozici kárné prostředky, tak je silnější neţ kdyţ nabízí pouze odměnu. Je moţné, ţe to budou strany sporu, kdo bude mít moc nad mediátorem (například moţnost ovlivnit jeho reputaci), v takovém případě je lépe přijat, ale strany jím budou méně ovlivněny, protoţe jeho postavení oslabí.15 Strategie Mediátor se musí flexibilně přizpůsobovat situaci a problému, který právě řeší, tomu by měla odpovídat zvolená strategie. Strategii lze definovat jako souhrnný plán, přístup nebo metodu, kterou mediátor pouţívá při řešení sporu. Je to způsob jakým hodlá nakládat s problémem a stranami. Je moţné rozlišit dvě základní strategie: dohodu vytvářející strategie, která nakládá s podstatou a věcnou stránkou konfliktu, a řídící strategie, které se soustředí jen na interakce mezi jednajícími stranami.16 Dalšími strategiemi mohou být postupná strategie, kdy se předmět konfliktu rozdělí do dílčích problémů, a komplexní strategie, kdy se řeší problém jako celek.17 Podle Carnevala existují čtyři základní strategie: integrace (hledají se společné zájmy), nátlaková (redukce počtu moţných alternativ), kompenzace (zdůrazňování výhodnosti některých alternativ) a nečinnost (strany si v podstatě dělají, co chtějí).

14

Smith, A. L., Smock, D. R., BR. Pruitt, D. G., Carnevale P. J. (1993), s. 165. Pruitt, D. G., Carnevale P. J. (1993), s. 171, 180. 16 Kolb, D. M. (1985). 17 Stein, J. G. Marantz, P. (1985). 15

6

Všechny strategie, chování mediátora nebo také styly mediace lze přiřadit do jedné ze tří skupin, podle míry intervence mediátora: Facilitace – mediátor nezasahuje do věcných otázek předmětu sporu a soustředí se jen na procesní záleţitosti jednání, tzn. poskytnutí prostor, zřízení komunikačního kanálu a dohled nad procesem jednání, facilitace je nejběţnější styl mediace a má sklon vytvářet dohody o delší ţivotnosti, protoţe skutečnost, ţe strany k řešení dospěly větší mírou sami, redukuje napětí po přijetí dohody. Formulace – Mediátor podstatně přispívá k úsilí dosáhnout dohody vymýšlením a doporučováním vlastních návrhů. Formulace je téměř stejně běţná jako facilitace. Takto vzniklé dohody jsou spíše formálnějšího charakteru. Manipulace – Mediátor pouţívá svou moc a vliv na strany, aby tlačil na přijetí dohody. Je to nejméně častý styl mediace. K této strategii je nutná moc mediátora a jeho vliv na strany konfliktu. Je nejefektivnější v situacích, kdy jsou strany srovnatelně vojensky silné.18 Mediátor by se měl vyvarovat drţení předem zvolené strategie, která, ačkoliv uţitečná na začátku jednání, nemusí být optimální pro problém a situaci, ve které se jednání momentálně nachází. Například pokud společná jednání nepřibliţují strany k řešení, je nutné přejít k soukromým schůzkám. Další funkce zprostředkovatele jsou rozepsány u jednotlivých fází procesu mediace. Jednotlivé strategie lze různě kombinovat a střídat.

1.2 Typologie mediace Je mnoho kritérií, podle kterých je moţné mediaci rozlišovat, níţe jsou vybrána a stručně charakterizována jen některá z nich: Mezi nejjednodušší rozlišovací kritérium patří počet zúčastněných stran konfliktu. Existují dvě skupiny, buď má konflikt pouze dvě strany a třetí jako mediátora, pak se jedná o trilaterální mediaci, nebo je stran více a je multilaterální. Také lze rozlišit počet mediátorů, ten můţe být jeden nebo více (například více států). Pokud je zprostředkovatelů víc, jednání se stává náročné na vzájemnou komunikaci mezi nimi a je potřeba dbát na to, aby postupovali ve shodě. Jednání mohou probíhat za účasti sdělovacích prostředků nebo tajně. Veřejné mínění hraje v ozbrojených konfliktech důleţitou roli, vůdci stran potřebují vypadat silně před svými voliči nebo následovníky, coţ nutí přijmout konfrontační rétoriku a neústupná stanoviska. Pokud jednání nejsou přítomna média, je moţné soustředit se na věcnou 18

Mediation Data Trends Report 2007, s. 7.

7

stránku konfliktu a pokusit se ho řešit. V některých případech můţe být veřejnost pobouřena uţ faktem, ţe je jejich vláda ochotna vůbec vyjednávat s protistranou. V takový moment jsou jedinou moţností tajná jednání. Například v Izraeli bylo přímé jednání s Organizací pro osvobození Palestiny (OOP) zakázáno zákonem, který byl zrušen aţ koncem roku 1992.19 Do té doby se mohlo s OOP jednat pouze nepřímo nebo tajně. Nejčastějším iniciátorem mediace jsou sami mediátoři, kteří nabídli své sluţby stranám. Druhý nejčastější způsob zapojení mediátora je na poţádání mezinárodní organizace. Dále uţ zbývá jen na společnou ţádost obou stran a nejméně často na ţádost pouze jedné strany konfliktu.20 S účastí mediátora musí souhlasit všechny strany konfliktu, jinak není moţná. Jednodušeji lze rozlišovat na to, zda byl mediátor přizván nebo nikoliv. Mediaci lze také dělit do dvou kategorií na smluvní a vyplývající mediaci. Rozdíl mezi nimi spočívá ve způsobu, jakým dochází k zapojení třetí strany. V případě smluvní se k mediaci přistoupí na základě dříve sjednaných pravidel, třeba podle bodu jiţ existující dohody, kde se strany rozhodly budoucí problémy řešit právě mediací. Pokud ale mediátor jiţ měl vztahy se spornými stranami a do své role se začal angaţovat aţ po vzniku konfliktu, jedná se o mediaci, která vyplývá z jiţ daných vztahů. Druhá forma je typická pro mezinárodní politiku, kde má mediátor svůj zájem na řešení sporu.21 Kromě výše uvedených to mohou být ještě další skupiny: formální (př. generální tajemník OSN) a neformální (uznávaní odborníci jako John Burton) mediace; individuální (Lord Owen) nebo zástupce státu (př. Colin Powel); stálá či dočasná mediace; orientovaná na vztahy nebo na řešení konfliktu atd.22

1.3 Proces mediace Mediaci lze členit na čtyři základní fáze: 1. Příprava jednání 2. Průběh jednání 3. Formulace a podepsání dohody 4. Realizace dohody

19

Hindlsová, L. (2004), s. 58. Mediation Data Trends Report 2007, s. 8. 21 Pruitt, D. G., Carnevale P. J. (1993), s. 166-167. 22 Bercovitch, J. (2002), s. 15. 20

8

1.3.1 Příprava jednání Aby mohl být konflikt řešen mediací, je potřeba splnit několik předpokladů. Mediátor kriticky zváţí, zda je mediace nejvhodnější nástroj pro řešení problému, a jestli je on tím vhodným zprostředkovatelem, který svou účastí přispěje k řešení. Proto je nutné, aby nejprve shromáţdil informace, porozuměl kontextu konfliktu, zorientoval se v něm a vyhodnotil ho. To vyţaduje pochopení podstaty problému a jeho účastníků společně se zdroji jejich moci. Musí nalézt prostředky, jak přimět účastníky k dosaţení trvalého řešení. To znamená, jak vyvinout dostatečný tlak na zúčastněné strany, aby učinily ústupky nutné k dohodě. Tlak můţe být politický (podpora, spojenectví, vztahy s mediátorem a další), ekonomický (různá obchodní zvýhodnění nebo naopak sankce) a finanční (přímá peněţní pomoc), případně jiné prostředky. Kdy je vhodné pro mediátora zapojit se do konfliktu? Mediátor musí do sporu vstoupit, aby ho mohl pomoci řešit. K tomu ale nemusí být vţdy ten vhodný okamţik a načasování můţe hrát zásadní roli. Pokud jeden nebo více účastníků věří, ţe dokáţe z konfliktu vyjít silnější za pouţití síly nebo jiných unilaterálních prostředků, nebude logicky stát o řešení metodou mediace, tedy kooperativně, ale bude pokračovat v kompetitivní kampani. Strany totiţ svůj spor vyřeší pouze ve chvíli, kdy na to ony samy budou připraveny. Kdy je tedy ten vhodný okamţik pro nástup třetí strany? Podle W. Zartmana by mediátoři měli vyčkat na tzv. moment zralosti, který nazývá „mutually hurting stalemate“ (dále jen MHS)23, volně přeloţeno: oboustranně neudrţitelný pat. To je model situace nebo stádia konfliktu, kdy se stranám jiţ nevyplácí pokračovat v konfliktu, nejsou schopny ho vyřešit unilaterálně a vítězně, náklady jsou vysoké, vidina zisku malá, existence problému je velkou přítěţí pro všechny hlavní zainteresované a na obzoru se rýsuje váţná katastrofa (tou můţe být třeba pro vládu její výměna nebo svrţení). Jedná se o jednoduché zváţení nákladů na benefity, kdy si protivníci uvědomí, ţe je potřeba problém řešit konstruktivně, protoţe se to vyplatí. V tuto chvíli jsou strany otevřené a ochotné hledat řešení a přijmout pomoc od třetí strany, bez které se pravděpodobně neobejdou, protoţe se dostaly do obtíţné situace vzájemným soupeřením a přejít jen tak z konfrontačního postoje ke kooperativnímu pro ně nepřipadá v úvahu, z důvodu ztráty tváře a vytvoření „iluze“ slabosti. Stejně jako MHS můţe poslouţit jakýkoliv moment, který donutí vůdčí elity ke změně smýšlení a přiklonění se k postupu s větším důrazem na konstruktivní jednání. Pro vyuţití takové zralosti konfliktu je potřeba, 23

Zartman, W. I. (2008).

9

aby ji hlavní účastníci rozpoznali, nebo aby je o ní mediátor přesvědčil. Na MHS je citlivá zejména armáda při válečných konfliktech, kdy velké ztráty a vojenské neúspěchy jasně nasvědčují blíţící se poráţce.24 Problémem modelu MHS je, ţe je zapotřebí eskalace konfliktu k jeho řešení, a to někdy aţ do krajních mezí, aby hrozila katastrofa, která donutí všechny jednat. To ztěţuje diplomacii její snahu předcházet konfliktům a řešit je, ještě neţ dojde k jeho vyostření. Eskalace také nemusí vţdy znamenat větší ochotu stran k jednání, u některých více odhodlaných a tvrdších protivníků můţe vést k větší zatvrzelosti a násilí, spíše neţ ke kompromisu. Takto se můţe spustit spirála rostoucího násilí, kterou je stále těţší zastavit. Další moment zralosti se nachází aţ na jejím konci po silných střetech, kdy jsou strany vyčerpány. Navíc po zahájení jednání a zastavení násilí se zmírní nutnost problém řešit, protoţe katastrofa uţ nehrozí bezprostředně a můţe se tak zbytečně prodlouţit jednání nebo dokonce opětovně propuknou násilné akce, pokud jedna strana věří, ţe se jí podaří dostat z patové situace na vlastní pěst. Moment MHS můţe být krátkodobého či delšího charakteru a jeho přehlédnutí a nevyuţití vede k utvrzení přesvědčení stran o nemoţnosti jednání s protivníky, coţ můţe způsobit další komplikace v budoucích jednáních. Dlouhodobé konflikty také otupují touhu po rychlém řešení konfliktu a strany jsou stále více zdrţenlivé k ústupkům a kompromisům. Nevýhodou MHS je, ţe účastníci jsou do jednání natlačeni nepříznivými okolnostmi a výsledné dohody mají spíše nestálejší a krátkodobější povahu a nevěnují se dostatečně do hloubky jádru problému, ale spíše jeho negativním projevům. Proto se jako lákavou alternativou jeví model „Mutually Enticing Oppurtunity“ (oboustranně výhodná příleţitost, dále jen MEO), kdy namísto negativního tlaku okolností na strany k zahájení jednání jsou motivovány k řešení lákavostí moţnosti vyřešit konflikt, ale také dalších zisků z toho plynoucích, jako je zlepšení vzájemných vztahů nebo jejich vztahů s mediátorem, získání finanční pomoci, moţnost zapojit se do mezinárodních struktur, které kvůli konfliktu nepřipadaly v úvahu atd. MEO vede na rozdíl od MHS k dlouhodobějším a úplným řešením, přichází od samotných účastníků, nikoliv z vnějšku a zohledňuje více potřeby stran. Pouţití MEO často vede k vyřešení celého konfliktu. Zatím ale existuje pouze minimum případů jeho pouţití.25

24 25

Zartman, W. (2008). Mitchel, C. (2008). Guelke, A. (2008). Zartman, W. (2008). Mitchel, C. (2008). Guelke, A. (2008).

10

To ţe konflikt není zralý k přímému zapojení třetí strany, by nemělo znamenat, ţe bude přehlíţen. Nezralost pouze určuje další překáţky, které brání ve vyřešení sporu. Třetí strana se můţe pokusit o přiblíţení MHS tím, ţe omezí moţnosti stran a nastolí tak podmínky patu. Je to ale velmi riskantní pro vztahy mezi mediátorem a stranami. Někdy uţ podmínky patu a tedy i zralosti konfliktu pro jeho řešení mediací nastaly, ale strany si toho nemusí být vědomy. Mediátor můţe proto na MHS upozornit, například varovat vládnoucí elitu na nebezpečí ztráty moci v důsledku nepokojů nebo revolucí, vnitřní příčiny jsou totiţ vhodnější příčina katastrofy pro budoucí jednání, neţ hrozba zničení nepřítelem.26 Příprava Ještě neţ dojde k samotným jednáním, je potřeba pro ně připravit půdu, toho docílí prostředník následujícími úkony. Nejprve musí mediátor zhodnotit, nakolik jsou protistrany připraveny na jednání s ostatními stranami a podle toho zvolit soukromá či společná jednání. Ujišťuje všechny strany, ţe ostatní ustupují od konfrontačního přístupu a jsou otevřeny konstruktivním jednáním. Mediátor se snaţí oddělit spojence zúčastněných stran od podstaty konfliktu, aby ho zbytečně nekomplikovali, a raději je zapojí do jiných podpůrných činností, kde budou mít přínosnější vliv na dosaţení dohody, jako například nabádání účastníků k pokračování v jednání. Mediátor se snaţí pomoci s neshodami v rámci jedné strany, sjednotit ji tak, ţe podporuje konsensuální dohodu o zájmech, základních hodnotách a ústupcích. Rozpory uvnitř skupiny či strany mohou mít váţné negativní důsledky v jednáních s ostatními stranami a pravděpodobnost dosaţení dohody se sniţuje. Pokud je totiţ strana vnitřně nejednotná mohou v ní návrhy mediátora vyvolat spory, které konflikt více zkomplikují nebo stranu samotnou paralyzují a znemoţní tak další jednání s druhou stranou. Proto by měli mediátoři vztahům v rámci skupin věnovat pozornost.27 Pokud mediátor usoudí, ţe jsou strany připraveny na jednání, najde vhodné prostory a zahájí rozhovory. Obvykle je vhodné vybrat neutrální území, které nezvýhodňuje ţádného z účastníků sporu. Třetí strana tak můţe lépe kontrolovat přístup pozorovatelů a zároveň neposkytuje taktickou výhodu ani jedné straně. Mezinárodní jednání za pouţití mediace, byla statisticky úspěšnější, pokud se konala na neutrální půdě, neţ ta která se uskutečnila na území jednoho z účastníků.28 Pokud je ale jedna ze stran mnohem slabší neţ

26

Zartman, W. (2008). Mitchel, C. (2008). Guelke, A. (2008). Mitchell, C. (2008), s. 102. Pruitt, D. G., Carnevale P. J. (1993), s. 163, 170. 28 Bercovitch, J., Lamare J. W. (1993). 27

11

druhá, třetí strana se můţe pokusit kompenzovat nevyrovnanost sil a záměrně zvolit prostory pro jednání na území slabší strany.29

1.3.2 Průběh jednání Mediátor musí získat informace týkající se konfliktu, to znamená znát postoje zúčastněných stran, projít materiály, které jsou k dispozici a porozumět povaze konfliktu. Pro co nejlepší porozumění konfliktu pouţívá prostředník techniku aktivního naslouchání, tedy nehodnotí projev strany, přitakává a otevřenými otázkami a parafrázováním jejích výroků podporuje detailnost a konkrétnost popisu jejího vnímání situace.30 Hned na prvním společném jednání si účastníci s mediátorem dohodnou pravidla a průběh jednání a funkci, kterou bude mediátor zastávat. Jednající strany se mohou dohodnout na procesu, tak aby odpovídal jejich potřebám. Samotná skutečnost, ţe strany jsou schopny dohodnout se na průběhu jednání je povzbuzující a vytváří dobrý základ pro další rozhovory. Strany mají první příleţitost prezentovat své postoje. Jednání se můţe velmi urychlit a zefektivnit pokud se podaří mediátorovi prohlédnout za pozice, tedy to co strany tvrdí, ţe chtějí, a odhalit jejich opravdové zájmy, jinak řečeno to, co doopravdy chtějí či potřebují. Zájmy se mohou od pozic významně lišit a odhalení opravdových zájmů stran, můţe výrazně pohnout jednání kupředu. Například jejich postoje se mohou vzájemně vylučovat nebo mít povahu, kde jeden získá a druhý ztratí, jejich reálné zájmy, ale v opozici být nemusí a lze je naplnit bez poškození druhé strany, to bohuţel rozhodně nemusí platit vţdy. Obecně však platí, ţe podstata konfliktu je dána zájmy stran a nikoliv jejich postoji. Proto je mnohem logičtější soustředit se právě na zájmy. Pokud je to ţádoucí, existuje moţnost přizvat příslušné odborníky, na kterých se strany shodnou, a které respektují, ke konzultaci.31 V případě, ţe se strany rozhodly postupovat metodou vytvářením více návrhů a následného výběru z nich, je potřeba ještě před formulací jednotlivých alternativ zvolit kritéria, podle kterých budou návrhy hodnotit a případně jim přiřadit určitou váhu. Prostředník zajišťuje prostředí pro hledání a předkládání alternativ a formulaci výsledné dohody. Toho docílí tím, ţe jim pomůţe identifikovat jejich zájmy a směřuje je ke společně přijatelné dohodě. Návrhy mohou předkládat buďto jen strany (styl facilitace) či 29

Rubin, J. Z., Pruitt, D. G., Sung H. K. (1986), s. 205. Riskin, L. L., Arnold, T., Keating, M. J. Jr. (1997), s. 40 – 41. Mitchell, C. (2008), s. 102-103. Smith, A. L., Smock, D. R., BR. 31 Riskin, L. L., Arnold, T., Keating, M. J. Jr. (1997), s. 7, 10. 30

12

mediátor (metoda jednoho textu viz níţe) nebo všichni (styl formulování). Snaţí se zvětšit oblast projednávaného problému, aby tak podpořil kooperativní přístup protivníků, tím ţe do projednávaných témat zahrne pobídky, například příslib finanční pomoci nebo politické či bezpečnostní spolupráce. Jedna ze strategií, kterou má mediátor na výběr při organizaci jednání o moţných alternativách je, ţe nechá strany, aby vymýšlely a prezentovaly své návrhy a k jednotlivým vzneseným návrhům přistupuje takto: a. Jedná s návrhem jako s případným řešením b. Zaměří se na to, jaké své zájmy navrhující strana sleduje a jak nakládá se zájmy dalších účastníků c. Na soukromé schůzce zjistí podrobnosti návrhu a přiměje navrhovatele k: 1) změně návrhu do podoby, která bude více reflektovat reálné zájmy; 2) prezentaci moţného řešení dalším účastníkům, pokud je návrh reálný a opodstatněný; 3) vyčkat s jeho prezentací na vhodnější okamţik; či 4) vzdát se dané alternativy v případě, ţe mediátor předpokládá nemoţnost její realizace nebo vyostření jednání po jejím přednesení d. Jedná o návrhu s dalšími účastníky na soukromé schůzce nebo za přítomnosti protistrany, aby zjistil její stanovisko k danému návrhu Tato metoda je efektivní, pokud je předmětem sporu rozdělení omezených zdrojů, například finanční částky nebo území.32 Metoda jednoho textu Jeden z nejefektivnějších přístupů pro formulování konečného návrhu a dosaţení dohody v procesu mediace je metoda jednoho textu. Mediátor zjistí, co strany chtějí a zejména proč. Na základě jejich poţadavků sestaví hrubý návrh, který jim předloţí ke kritice. Podle jejich výtek návrh opakovaně upravuje a podrobuje dalším konzultacím. Tato metoda je efektivní díky tomu, ţe bezprostředně nevyţaduje ústupky od stran, ale jejich kritiku, která je pro ně mnohem přirozenější, schůdnější a stravitelnější. Strany jsou s nutnými ústupky konfrontovány, aţ kdyţ mají konečný návrh kompletní před sebou a jasně vidí, jakými zisky budou kompenzovány. Metoda jednoho textu soustředí jednání na reálné zájmy a strany ustupují z pozičního stylu jednání, místo toho aby se do svých pozic uzavíraly,

32

Riskin, L. L., Arnold, T., Keating, M. J. Jr. (1997), s. 44, 45.

13

díky obhajobě vlastních poţadavků a zveličování hodnoty svých ústupků. Metodu jednoho textu lze pouţít i v případě, ţe spolu strany nekomunikují přímo, mediátor zprostředkovává předávání návrhů a přijímá kritiku na soukromých schůzkách. Skutečnost, ţe není nutný souhlas zúčastněných stran, značně ulehčuje jednání. Návrh je jednoduše předloţen a diskutuje se o něm. Schválení je ponecháno aţ na konec rozhovorů. Tuto metodu je moţné pouţít při jednání dvou stran a je velmi efektivní i pro řešení konfliktů o mnoha stranách, kdy se jedná o jednu z mála schůdných metod, protoţe velké mnoţství účastníků neumoţňuje jednání o návrzích kaţdého z nich. Pokud je mediátor přesvědčen, ţe návrh vzniklý úpravou předešlých je vhodný pro řešení konfliktu a není moţné nic zlepšit, vypracuje jeho finální písemnou podobu a předloţí výsledný návrh stranám s doporučením ho přijmout.33

1.3.3 Formulace a podepsání dohody Nyní je k dispozici dostatečné mnoţství alternativ a je třeba z nich vybrat nebo jejich změnou vytvořit návrh, který se stane konečnou dohodou. Strany aplikují zvolená kritéria výběru vhodné alternativy, návrhy podle nich seřadí a postupně o nich jednají. Zejména ale u dlouhodobých konfliktů je běţné váhání stran přijmout konečnou dohodu a jejich bezcílné přešlapování je potřeba překonat. Vhodným nástrojem k úspěšnému završení jednání, jsou časové rámce a termíny: Časové rámce a konečné termíny Konečný termín je společně přijaté ultimátum vázané ke konkrétnímu datu, které v případě jeho vypršení uvalí dohodnuté sankce. Časové rámce jsou podmnoţiny v těchto ultimátech, které vyţadují splnění jistých cílů v určitém chronologickém pořadí. Stanovení termínů můţe příznivě ovlivnit rychlost a průběh jednání, motivuje totiţ strany ke konstruktivním ústupkům, se kterými by jinak otálely a šetří tak náklady. Nejzazší termíny vytváří z návrhů poslední nabídky, z potenciálních sankcí reálné náklady a z projednávané alternativy sjednané závěry, které se realizují. S blíţícím se termínem se moţnosti stran zuţují na přijetí či odmítnutí, uţ není čas pokračovat v dalších jednáních. Konečný termín je vhodné pouţít ke konci jednání, kdyţ mají strany za sebou nějaké úspěchy a dohoda je nadohled, aby mediátor strany motivoval a neodradil. Účelem je přimět strany udělat poslední krok a uzavřít dohodu, neţ aby dále nesmyslně váhaly.

33

Fishe, R., Ury, W., Patton, B. (1994), s. 106-109. Riskin, L. L., Arnold, T., Keating, M. J. Jr. (1997), s. 46.

14

Konečné termíny mají dvě dimenze rozumnost a vážnost. Rozumnost znamená, ţe musí být dostatek času pro nalezení kvalitního řešení, coţ je to, které efektivně nakládá se základními tématy konfliktu. V případě nenaplnění této podmínky jsou vyjednávající strany donuceny k unáhleným rozhodnutím, které nejsou přínosné. Váţnost se týká sankcí, kterými musí být překročení konečného termínu podmiňováno, aby plnil svůj účel, tedy vytvářet tlak, který nutí strany činit ústupky a směřuje účastníky ke sjednání dohody.34

1.3.4 Realizace dohody Cílem mediace je písemná dohoda, podepsaná všemi zúčastněnými stranami konfliktu, která řeší daný konflikt, respektuje zájmy stran, je pro všechny účastníky přijatelná a bere v potaz i vliv na subjekty, které se jednání nezúčastnily, ale mohly by být dohodou ovlivněny. Dohoda musí být reálná, prakticky uskutečnitelná a časově vymezená. V kaţdém případě by ale měla obsahovat konkrétně formulované řešení a rozdělení zodpovědností a úkolů. V neposlední řadě by měla řešit daný konflikt a s ním související otázky. Sepsáním dohody, ale konflikt nekončí, ještě je potřeba sjednané body naplnit, proto by neměly chybět jasně stanovené sankce, které se uvalí v případě jejích porušení.35 Nelze však vyloučit moţnou změnu podmínek v budoucnosti, se kterými se ve sjednané dohodě nepočítalo. Z tohoto důvodu by kaţdá smlouva měla obsahovat větu ve smyslu, ţe pokud dojde opět ke sporům, budou řešeny mediací nebo jiným konkrétním vhodným mechanizmem, na kterém se strany dohodnou. Je dobré, aby si strany metodu řešení případného sporu, zvolily hned při uzavírání dohody, kdy jsou plné optimismu z jejího dosaţení. Účastníci jednání se vţdy nemusí shodnout na celkovém řešení, a pokud se jim nepodaří dosáhnout dohody celkové, vyřeší alespoň dílčí otázky sporu. Mediace můţe také ale skončit takzvanou dohodou o nedohodě, to znamená, ţe strany jsou si vědomy překáţek, které jim brání nalézt řešení, ale dohodnou se na budoucím postupu. Nejhorší konečnou variantou je kolaps celého jednání, kdy k ţádné dohodě nedojde.36

34

du Toit, P. (2008), s. 79-80. Lisa, A., Fáze jednání a podoby a náleţitosti dohody, letní semestr 2010/2011. 36 Riskin, L. L., Arnold, T., Keating, M. J. Jr. (1997), s. 11. Honigová, S. (2006), s. 18 -19. Hladík, P. (2006), s. 13. 35

15

Dohody pro mírové procesy lze dělit podle míry řešení konfliktu do pěti základních kategorií a lze tak hodnotit i úspěšnost jednání:37 1. Souhlas k rozhovorům – raná a minimální forma dohody, strany se dohodly, ţe jsou ochotny dále jednat, obvykle nejsou psané a často bývají důvěrné. 2. Zastavení palby – strany souhlasí s přerušením bojů na určitou omezenou dobu, obvykle po dobu průběhu jednání 3. Zastavení nepřátelství – hlubší forma dohody, kdy se strany vzdávají násilí jako prostředku pro řešení konfliktu 4. Přechodná (prozatímní) dohoda – zhruba nastiňuje, jak bude vypadat konečné řešení a vytváří nástroje pro jeho realizaci 5. Komplexní dohoda – řeší celý konflikt, obsahuje všechny náleţitosti vypsané v úvodu této podkapitoly

Práce mediátora však po podepsání dohody nemusí být u konce. Můţe pomáhat stranám v dlouhodobém procesu budování nových vztahů mezi nimi a v rámci jejich frakcí. Ubezpečuje protistranu o plnění sjednané dohody. V případě neplnění dohody uvaluje sankce. Z toho vyplývá další moţná funkce mediátora, tedy garance dohody a dohled na její plnění pokud se k tomu sám v dohodě zavázal.

37

Slim, H. (2007), s. 3, 4.

16

2. Camp David V následujícím textu je aplikována výše popsaná teorie mediace na dvou případových studiích, konkrétně summity v Camp David v roce 1978 a 2000, kde se za pomoci mediace Spojených států snaţily strany vyřešit arabsko-izraelský konflikt. Obě jednání mají mnoho společného, ale zároveň jsou mezi nimi také značné rozdíly. Text se zaměřuje zejména na jejich srovnání a analýzu jak jejich úspěšnosti, tak faktorů, které na ni měly vliv. Pro mírové procesy na Blízkém východě hrají důleţitou roli vztahy mezi Spojenými státy a Izraelem. Zde lze pozorovat dvě roviny. Zaprvé, USA mají zájem na tom mít strategického spojence v oblasti Blízkého východu v podobě demokratického státu, tím se stává Izrael, se kterým jsou budovány zvláštní vztahy. Tuto strategii odstartoval jiţ J. F. Kennedy v šedesátých letech, kdyţ začal dodávat zbraně do Izraele.38 Druhou je úsilí donutit Izrael k ústupkům a dosáhnout tak řešení konfliktu mírovou cestou s účastí arabských států, coţ by znamenalo nárůst amerického vlivu v oblasti, ve formě sítě spojeneckých vztahů s umírněnými arabskými státy.39 Pro Izrael je spojenectví se Spojenými státy důleţité zejména díky jejich právu veta v Radě bezpečnosti OSN, kterým jsou USA schopné zablokovat všechny protiizraelské rezoluce. V USA také působí velmi silná proizraelská lobby AIPAC (American Israel Public Affairs Committee), která se soustředí na konzultace otázek týkajících se Blízkého východu s americkým kongresem.

2.1 Přípravy na Camp David V sedmdesátých letech bylo mírové řešení arabsko-izraelského konfliktu v zájmu Spojených států z několika důvodů. Probíhala studená válka a případný ozbrojený střet v regionu, mohl vtáhnout obě soupeřící světové velmoci do bojů, během nichţ hrozilo i nasazení jaderných zbraní, čemuţ bylo potřeba předejít. Dále bylo potřeba zabránit šíření sovětského vlivu do oblasti a v neposlední řadě se vyhnout výpadkům v dodávkách ropy.40 Summitu v Camp David v roce 1978, kde došlo k sjednání mírové dohody mezi Izraelem a Egyptem, předcházela nejprve tajná jednání mezi oběma státy bez účasti USA, obě strany chtěly mír vyjednat bez zapojení velmocí a zejména bez Sovětského svazu. Došlo i k vzájemným návštěvám. V roce 1977 egyptský prezident Anvar Sadat přijal pozvání do Jeruzaléma, kde byl vřele přijat a izraelský premiér Menachem Begin recipročně navštívil 38

Hindlsová, L. (2004), s. 10. Hindlsová, L. (2004), s. 10. 40 Princen, T. (1991), s. 59. Qunadt, W. (2005), s. 179. 39

17

Egypt. Tyto vzájemné návštěvy mohly přispět k odbourání psychologických bariér vzájemných antipatií a otevřít prostor ke konstruktivnějším jednáním. Dokonce uţ bylo moţné pozorovat jistou ochotu Izraelců navrátit Egyptu Sinaj a egyptskou vůli formálně uznat Izrael. Přímá bilaterální jednání mezi nimi však postrádala hmatatelné výsledky. Později tedy projevily zájem o účast USA na řešení, Izrael si však jejich roli představoval pouze jako ručitele své bezpečnosti, protoţe se obával, ţe Egypťané nedodrţí své povinnosti po staţení izraelských jednotek ze Sinaje a potřeboval záruky své bezpečnosti.41 Ještě neţ došlo k trilaterálnímu summitu, proběhla série přípravných soukromých jednání kaţdé strany s USA, Sadatovi se podařilo získat Cartera na svou stranu a jednali společně o strategii, jak přimět Begina k ústupkům. Domluvili se, ţe Egypt připraví velmi tvrdý návrh, i za cenu vyvolání krize během rozhovorů, který bude slouţit jako protiváha izraelského. Tak budou USA moct tlačit na obě strany, aby nevyvolaly pochyby o své neutralitě. Sadat měl po čase přehodnotit svou pozici a přistoupit na kompromis daný americkým návrhem. To by umoţnilo plně soustředit tlak na Izrael. Sadat ale měl problémy s naplňováním své části plánu, během svých projevů se vyhýbal tématům osad a rezoluce 24242, která je důleţitá zejména pro otázku palestinského problému, to způsobilo, ţe Carterovy více konfrontační a kritické projevy na adresu Izraele působily více pro arabsky neţ ty Sadatovy.43 Navíc návrh sestavený egyptskou stranou nebyl zdaleka tak tvrdý, jak se od něj očekávalo. Byl velmi obecné povahy a neplnil účel protiváhy Izraelského návrhu.44

2.2 Průběh summitu Na začátku srpna byli Menachem Begin a Anvar Sadat společně se svými delegacemi pozváni na třístranné jednání v amerických horách ve státě Maryland. Summit byl zahájen pátého září 1978 a USA doufaly, ţe odlehlost prezidentského letního sídla Camp David od kaţdodenních povinností vládnutí a zraku médií vytvoří příhodné podmínky pro dosaţení

41

Dayan, M. (1981), s. 213, 214. United Nations (1967), Rezoluce 242 poţaduje mimo jiné staţení izraelských jednotek z okupovaných území dobytých v roce 1967 během Šestidenní války. Izrael se ale pře, ţe se tato rezoluce nevztahuje na území Západního břehu a pásma Gazy a tedy odmítá řešení palestinské otázky v jejím duchu. Izrael trvá na tom, ţe tato území jsou jeho nedílnou součástí. 43 Quandt, W. (2005), s. 195, 196. 44 Princen, T. (2005), s. 68, 69. 42

18

dohody. Také počítaly s tím, ţe si ani jedna strana nemůţe dovolit neúspěch, pokud jiţ pozvání přijaly.45

2.2.1 Izraelská delegace Izraelci poţadovali plné uznání svého státu, konec bojkotu izraelského zboţí a zaručení izraelské bezpečnosti. Menachem Begin se ukázal jako nejsilnější vyjednavač v Camp David a zvolil velmi tvrdý přístup.46 To si mohl dovolit, protoţe kontroloval projednávané oblasti a jako jediný mohl pracovat s hrozbou odchodu, čehoţ zručně vyuţíval.47 Fakt, ţe si mohl dovolit neúspěch summitu, také stavěl faktor času na jeho stranu. Soustředil se proto na druhořadá témata, která někdy hnal aţ na hranu kolapsu, aby tak zabránil silnému tlaku v citlivých otázkách staţení ze Západního břehu a Gazy a tamních ţidovských osad.48

2.2.2 Egyptská delegace Egypt na jednání přišel s následujícími poţadavky: navrácení Sinaje zpět pod svou kontrolu včetně rozebrání ţidovských osad a letišť, staţení izraelských okupačních sil z dobytých území z roku 1967 a Izrael musí uznat právo Palestinců na sebeurčení.49 O území a svrchovanosti odmítl smlouvat, ale na všem ostatním byl ochoten se domluvit. To vše výměnou za mír s Egyptem. Otázka Palestinců byla pro Sadata také velmi důleţitá, protoţe pokud by uzavřel mír s Izraelem bez jejího řešení, jednalo by se v podstatě o separátní mírovou smlouvu, kterou by odsoudily ostatní arabské státy. Pro Egypt by to znamenalo izolaci.50 Anvar Sadat viděl v Carterovi svého klíčového spojence a příliš spoléhal na jeho schopnost donutit Izraelce k ústupkům. Jejich společná strategie se nakonec ukázala jako neúčinná a nedařilo se jim vyvinout dostatečně silný tlak na Izraelce. Sadatova víra v Cartera se ukázala jako jeho slabost, která vedla pouze k větší ústupnosti Egypta vůči tlaku USA. Američané proto také raději chodili pro ústupky za Sadatem neţ za Beginem, protoţe to bylo jednodušší.

45

Qunadt, W. (2005), s. 197. Princen, T. (1991), s. 63. 47 Mahmood, Z. (1985), s. 77. 48 Quandt, W. (1986), s. 201. 49 Mahmood, Z. (1985), s. 62, 63. 50 Quandt, W. (1986), s. 363. 46

19

2.3 Jimmy Carter jako mediátor Jimmy Carter byl ve svém prvním volebním období, třetím rokem v úřadě a průzkumy veřejného mínění pro něj byly nejméně příznivé od jeho zvolení.51 Investice politického kapitálu do řešení arabsko-izraelského konfliktu byly velké, navzdory radám jeho poradců. Vzhledem k blíţícím se volbám tedy nutně potřeboval na jednáních dosáhnout úspěchu. Toho si byly obě strany vědomy a zejména Begin s tímto faktem pracoval ve svůj prospěch.52 Ze začátku summitu zvolil Carter jednání formou společných schůzek. Chtěl působit primárně jako prostředník, který usnadňuje jednání. Vycházel z představy, ţe se jedná o jejich problém, takţe je logické, aby ho řešili především svými silami.53 Byl přesvědčen, ţe pro obě strany přijatelné řešení, musí vzniknout na společných schůzkách silami obou stran. Pokud by s řešením přišla jedna ze stran, návrh by byl smeten se stolu, protoţe by ho automaticky protistrana odmítla přijmout. Pro jejich společná jednání byly charakteristické velmi ostré, ale o to upřímnější projevy a výměny názorů stran navzájem. Americký prezident se během nich snaţil hlavně o co nejmenší škody tak, ţe mírnil a usměrňoval jednání a objasňoval některé výroky, kde očividně došlo k nedorozumění.54 Společná jednání však nepřinesla ţádný posun k lepšímu, spíše naopak. Jediným přínosem bylo označení sloţitých otázek. Proto Carter po dvou dnech přistoupil k soukromým schůzkám a zbylých deset dní se scházel s kaţdou stranou zvlášť.55 Během těchto jednání zvolil metodu jednoho textu, to znamená, ţe byly konzultovány nezávazné návrhy, na které se Američané snaţili získat reakce obou delegací. Ty byly následně prodiskutovány v rámci amerického týmu a na jejich základě byl sestaven návrh nový. Carter věřil, ţe nejprve je potřeba vyřešit politické aspekty problému a aţ poté můţe dojít ke sbliţování stran, řešení emocionální stránky a vzájemnému porozumění. Podstatou problému podle něj nejsou emoce, rozlišné přístupy ani vnímání, ale věcná podstata konfliktu, na kterou je potřeba se zaměřit.56 Jejich problém chápal zejména jako technickou otázku, na kterou je nutné najít správný postup řešení. Nejprve se důkladně seznámil s fakty problému a z těch vycházel při svém sestavování návrhu dohody. Byl přesvědčen, 51

Mahmood, Z. (1991), s. 77. Princen, T. (1991), s. 67. 53 Tamtéţ, s. 59. 54 Tamtéţ, s. 63. 55 Quandt, W. (1986), s. 200. 56 Princen, T. (1991), s. 64. 52

20

ţe pokud najde rozumné řešení, tak neexistuje důvod, aby ho racionální lidé nepřijali a pak uţ by jen dojednali detaily.57 Problémem tohoto přístupu se ukázala obtíţnost získání důvěry stran natolik, aby Carterovi prozradily své opravdové zájmy a maximální ústupky. Zejména Begin byl neoblomný. Bez znalosti těchto informací Carter při tvoření návrhů tápal a spíše hádal, co by mohlo fungovat a co ne.58 První americký návrh byl razantně odmítnut Beginem s odůvodněním, ţe odmítá smlouvat o základních otázkách. Jeho nepřijetí společně se zdrţenlivostí Cartera tlačit na Begina v palestinské otázce, znamenalo pomalé ustupování Američanů, kteří sebou začali svou smířlivostí stahovat i Egypťany. Sadat nebyl s dalšími návrhy USA spokojen, vadilo mu, ţe Carter pouze vybíral části egyptského a části izraelského návrhu, které smíchal dohromady do jednoho. Sadat chtěl, aby Carter přišel se svým vlastním návrhem, zaloţeným na zájmech USA a na názorech které deklarovaly dříve.59 Jimmy Carter udělal chybu, ţe vyčkával s jednáními tak dlouhou, během jeho třetího roku v úřadě uţ by měl mít úspěch v zahraniční politice za sebou a soustředit se na domácí. Nevyuţil několika raných měsíců v roce 1978 pro přípravu podmínek jednání, mohl například pozastavit prodej zbraní do Izraele a podmiňovat transakci dosaţením lepší dohody.60 Carterovi se podařilo zatlačit na Begina ohledně jeho neochoty k rozmontování osad a letišť na Sinaji, vyhroţoval, ţe pokud neustoupí, označí Izrael za viníka selhání mírových jednání a pro Spojené státy bude náročné přijmout jejich prosbu o politickou, hospodářskou a vojenskou pomoc.61 Na druhou stranu v kontroverzní otázce Palestinců se Carter drţel zpátky a nevyvinul dost silný tlak na to, aby Begin ustoupil. Důvodem jeho umírněnosti v přístupu ohledně palestinské otázky mohla být i citlivost této záleţitosti pro ţidovské americké občany. Protoţe Begin byl ohledně Palestinců obzvláště neústupný a Carter usoudil, ţe nemá smysl řešit hranici mezi Izraelem a případným palestinským státem bez přítomnosti těch, kterých se to nejvíce týkalo, americká delegace se rozhodla ponechat tento problém na jiná jednání.62 Americký prezident ke konci jednání také pouţil konečný termín, kdyţ oznámil, ţe bude muset ukončit své mediační úsilí a věnovat se 57

Quandt W. (2005), s. 177. Princen, T. (1991), s. 67, 68. 59 Mahmood, Z. (1985), s. 75. 60 Quandt, W. (1986), s. 365. 61 Hindlsová, L. (2004), s. 29. 62 Qunadt, W. (1986), s. 198. 58

21

naléhavým záleţitostem ve Washingtonu, pokud se nedohodnou do určitého data.63 To úspěšně popohnalo jednání k uzavření dohody. Během mediace americký prezident kombinoval negativní tlak s pozitivním. Obě strany věděly, ţe Carter disponuje značnými pobídkami, ale nevěděly přesně, jakou budou mít podobu. Prezident je záměrně nespecifikoval, k tomu došlo, aţ kdyţ se jednání dostala k obzvláště tvrdému smlouvání, zejména pokud strany byly neústupné nebo byla dohoda uţ na dosah. Teprve poté začaly nabývat konkrétních rozměrů, staly se součástí jednání a stimulovaly flexibilitu v ústupcích zúčastněných stran.64 Pokud by pobídky specifikoval hned na začátku, mohlo by to vést ke zbytečné neústupnosti stran, které by se za své ústupky snaţily vyjednat co nejvíce výměnou od USA. Síla Spojených států se projevila i v přístupu obou stran. Ty se soustředily spíše na Cartera a prohloubení svých vztahů s USA, neţ mezi sebou navzájem.

2.4 Důsledky dohody Výstupem summitu v Camp David, který končí 17. září 1978,

byly dva dokumenty

podepsané na trávníku Bílého domu 26. března 1979.65 První byla egyptsko-izraelská mírová smlouva, kde se Izrael zavázal ke staţení ze Sinaje, včetně rozmontování leteckých základen a osad, výměnou za mír s Egyptem. Druhý dokument přiznal Palestincům na Západním břehu a v Gaze pět let autonomie s tím, ţe poslední tři roky budou probíhat jednání o suverenitě. Neřešil však nijak otázku sebeurčení ani staţení izraelských okupačních sil. Zde je jiţ formulace velmi vágní a poskytuje mnoho prostoru pro různé výklady.66 Nevyřešení palestinské otázky bylo pro Egypt a zbytek arabského světa velkým neúspěchem a zklamáním. Sadat na takto nepříznivé podmínky zřejmě přistoupil ve víře, ţe dohoda pomůţe vyhrát Jimmy Cartrovi volby a ten během svého druhého období podpoří egyptské zájmy a donutí Izrael k dalším ústupkům.67 To se ale nestalo a navzdory dosaţení dohody a míru mezi ţidovským státem a nejsilnější arabskou zemí Carter prohrál volby, ve kterých kandidoval proti Wilsonu Reaganovi. Pro Sadata uzavření dohody znamenalo izolaci mezi arabskými zeměmi i doma a Egyptu bylo pozastaveno členství 63

Rubin, J. Z., Pruitt, D. G., Sung, H. K. (1986), s. 206. Princen, T. (1991), s. 68. 65 Mahmood, Z. (1985), s. 80. 66 http://www.mfa.gov.il/MFA/Peace%20Process/Guide%20to%20the%20Peace%20Process/IsraelEgypt%20Peace%20Treaty. 67 Mahmood, Z. (1985), s. 78. 64

22

v Lize arabských států.68 K opětovnému navázání vztahů docházelo jen pozvolna. Na druhou stranu Egypt získal zpět své území, včetně ropných polí a místo války se mohl soustředit na svůj hospodářský rozvoj.69 Vyskytly se i obavy, ţe separátní mír s Egyptem mohl zablokovat mírová jednání s ostatními arabskými zeměmi.70 Izrael vynětím Egypta jako nejsilnějšího arabského státu z řad nepřátel, posílil svou vyjednávací pozici vůči nim, coţ vedlo k větší neochotě arabských států jednat s Izraelem. Pokud uţ totiţ Egypt není hrozbou, Izrael není nucen k územním ústupkům, bez nichţ nemá jednání pro arabské vůdce smysl. Pro Izraelce byla dohoda velkým úspěchem. Dosáhli míru na hranici se státem, který představoval největší hrozbu pro jejich bezpečnost, a zároveň si ponechali prostor v otázce Palestinců. Mír uvolnil izraelské vojenské jednotky z egyptské hranice a je moţné, ţe tak umoţnil Izraeli vést útok na Libanon v červnu 1982 v takovém měřítku, v jakém k němu došlo.71 Dohoda znamenala prohloubení vztahů obou států s USA, které přislíbily spolupráci na poli vědy a vojenského rozvoje. Carter navrhl Kongresu 4,8 miliardy dolarů pro obě strany, za účelem realizace mírové smlouvy. Dále se Spojené státy zavázaly k poskytnutí pomoci Izraeli, pokud by došlo k porušení závazků, znamenajících ohroţení bezpečnosti Izraele, plynoucích z dohod v Camp David.72 Dosaţení míru mezi znesvářenými stranami je na první pohled vţdy přínosem, jenomţe v konfliktu tak komplexním jako je ten arabsko-izraelský, je třeba sledovat hlubší souvislosti. Po jejich zváţení se daná mírová dohoda nejeví uţ tak pozitivně. Nejasná formulace řešení palestinské otázky je zásadním selháním, které jen těţko vyvaţuje ukončení válečného stavu mezi Izraelem a Egyptem. Před uzavřením smlouvy se dalo doufat, ţe další arabské země budou následovat egyptský příklad a budou řešit konflikt mírovou cestou, ale nevýhodnost podmínek výsledné dohody pro arabskou stranu vzhledem k nevyřešení palestinské otázky měla opačný efekt.

68

Mahmood, Z. (1985), s. 80. Quandt, W. (1986), s. 364. 70 Tamtéţ, s. 369, 370. 71 Tamtéţ, s. 362. 72 Hindlsová, L. (2004), s. 30. 69

23

3. Camp David II Čtyřicátého prvního amerického prezidenta George Bushe vystřídal v úřadě v roce 1993 demokrat Bill Clinton. Ve volbách uspěl díky své orientaci na vnitřní politiku, sám však neměl velký zájem ani zkušenosti (stejně jako Jimmy Carter) v oblasti zahraniční politiky.73 Devadesátá léta se vyznačovala silným optimismem. Rozpad Sovětského svazu znamenal konec studené války, ze které vyšly Spojené státy jako jediná světová velmoc a úspěch Bushovy politiky v Perském zálivu posílil pozici USA mezi arabskými zeměmi. Ty se začaly přiklánět ke Spojeným státům, aby našly novou orientaci po zmizení Sovětského svazu.74 Podmínky byly historicky nejpříhodnější i pro podporování míru na Blízkém východě. Úspěšně uzavřený mír Izraele s Egyptem z Camp David 1978 se dobře uchytil a vztahy mezi zeměmi se uklidnily, ale zůstaly chladné. Poráţka a vyhnání vojsk Saddáma Husajna z Kuvajtu během operace Pouštní bouře znamenaly diskreditaci radikálního arabského nacionalismu a přehodnocení přístupu arabských vůdců. Během izraelských voleb v roce 1992 zmizeli z vedení zastánci tvrdé linie. Na druhou stranu mírové procesy komplikovaly místní islámské milice, společně se skutečností, ţe většina arabských vůdců byli nacionalisté.75 Přesto mnoho analytiků označuje tyto strategické změny za dlouhodobě neopakovatelnou příleţitost pro hledání míru v arabsko-izraelském konfliktu.76 Rozpad Sovětského bloku a poráţka Iráku donutily arabské země přehodnotit jejich přístup k Izraeli a umoţnily zahájení série mírových jednání. V říjnu 1991 byla uspořádána mírová konference o Blízkém východě v Madridu, kde došlo k přímým mírovým rozhovorům. Následovaly bilaterální jednání mezi Izraelem a Sýrií, Libanonem, Jordánskem a Palestinci (jejich zástupci byli součástí jordánské delegace a nebyli mezi nimi ţádní představitelé OOP), multilaterálně se diskutovalo o klíčových regionálních otázkách. K přímým jednáním mezi Izraelem a OOP došlo aţ v roce 1993 v Oslu. Jednání byla tajná, protoţe panovaly obavy z reakce veřejnosti na ochotu jednat přímo s OOP a zveřejněny byly aţ výsledné dohody v září 1993 ve Washingtonu, kdy došlo k historickému setkání nejvyšších izraelských a palestinských představitelů, J. Arafata a J. Rabina. V dokumentu OOP uznala právo Izraele na existenci, odmítla terorismus a zavázala se k řešení konfliktu mírovou 73

Hindlsová, L. (2004), s. 49. Hindlsová, L. (2004), s. 11. 75 Quandt, W. (2005), s. 321, http://www.mfa.gov.il/mfa/peace%20process/guide%20to%20the%20peace%20process/. 76 Hindlsová, L. (2004), s. 11. 74

24

cestou. Izrael na oplátku potvrdil OOP jako reprezentanta všech Palestinců. Jednání s arabskými státy vyvrcholila podpisem mírové smlouvy mezi Izraelem a Jordánskem 26. října 1994 (po Egyptu v pořadí druhá) a sérií přechodných dohod s Palestinci.77 Do druhého summitu v Camp David pak k ţádným dalším úspěchům nedošlo. V roce 1999 se v Izraeli konaly parlamentní volby, do kterých Američané vkládali naděje, konkrétně do Ehuda Baraka kandidujícího za Stranu práce, oponenta úřadujícího premiéra Benjamina Netanjahua z konzervativní strany Likud. Spojené státy podporovaly Barakovu kampaň a před volbami přestaly jednat s Netanjahuem, čímţ oslabily jeho pozici. Šestého července se stává Ehud Barak premiérem. Billu Clintonovi zbýval rok a půl do konce jeho prezidentské kariéry, času tedy jiţ nebylo mnoho a stále nedokázal nic zásadního, aby zanechal jakýsi svůj stálý odkaz, kterým mělo být konečné řešení arabsko-izraelského konfliktu.78

3.1 Přípravy na Camp David II Clinton neměl mnoho času v úřadě a navíc palestinský vůdce Jásir Arafat, zakladatel Fatahu, palestinské ozbrojené organizace a spoluzakladatel Organizace pro osvobození Palestiny, kde byl také předsedou, se chystal jednostranně vyhlásit 13. září 2000 samostatný palestinský stát79, tomu Amerika a Izrael chtěly zabránit a tak se rozhodly pro pokus o rychlý posun k míru díky summitové diplomacii za pouţití mediace a USA jako mediátora, aby popohnaly mírová jednání. Clinton se k summitu uchýlil spíše jako k poslednímu řešení, neţ ţe by oplýval jistotou, ţe se mu podaří dosáhnout dohody. V červnu 2000 přijel do oblasti Dennis Ross, specialista pro Blízký východ a o pár dní později se k němu připojila i ministryně zahraničí Madeleine Albrightová s týmem poradců, aby s regionálními vůdci prodiskutovali moţnost uspořádat třístranný summit, jehoţ cílem by bylo konečné řešení palestinsko-izraelského konfliktu. Jásir Arafat od počátku nahlíţel na summit skepticky.80 Tvrdil, ţe snahy o trvalé řešení jsou unáhlené, a ţe by takovému summitu musela předcházet další jednání. Problém je podle něj příliš sloţitý a komplikovaný na to, aby ho vyřešil narychlo svolaný summit. Ehud Barak byl po neúspěšných jednáních se Sýrií oslaben a potřeboval úspěch jinde, 77

Guide to the Mideast Peace Process, http://www.mfa.gov.il/mfa/peace%20process/guide%20to%20the%20peace%20process/. Veselý, Z. (2007), s. 548. 78 Quandt, W. (2005), s. 365. 79 The Palestinian-Israeli Camp David Negotiations and Beyond, s. 68. Quandt, W. (2005), s. 365. 80 Hanieh, A. (2001), s. 76.

25

proto se plně orientoval na palestinský konflikt a summit otevřeně podporoval.81 Na uspořádání summitu tlačil zejména proto, ţe bez něj by se mohla brzy rozpadnout jeho slabá koaliční vláda. Tvrdil, ţe má připraveny nové návrhy, které je ochoten prezentovat aţ na summitu.82 Jásir Arafat nakonec souhlasil kvůli své slábnoucí pozici doma, ale kladl si tři podmínky: Nejprve chtěl, aby se konaly přípravné rozhovory, dále poţadoval třetí fázi staţení izraelských jednotek z okupovaných území, ještě před zahájením summitu, k tomu nakonec nedošlo a USA se zaručily, ţe se tak stane i v případě selhání jednání. Poslední poţadavek byl, ţe pokud jednání skončí neúspěchem, Spojené státy zůstanou neutrální a nebudou obviňovat Palestince.83 Ani jedna z těchto podmínek však nebyla dodrţena, jak se ukázalo později. Na doporučení Madeleine Albrightové Clinton 5. července rozeslal pozvánky na summit, který se konal opět v Camp David, tentokrát 11. července 2000.84

3.2 Průběh summitu První setkání se uskutečnilo večer po příjezdu účastníků za přítomnosti Clintona a obou vůdců současně, kde se dohodli na procedurálních aspektech jednání. Další společná schůzka se objevila aţ na konci summitu, kdy se dohodli na prohlášení o neúspěchu hledání dohody. Během pobytu v Camp David jednal Clinton s vedoucími delegací buď odděleně, nebo spolu diskutovaly jen jejich týmy.85 Prostředí poloţené stranou od zbytku civilizace podporovalo neformální styky mezi členy obou delegací například při společném stravování nebo sportu. Vzhledem k místu konání se přistoupilo k méně formálnímu oblečení a Američané doufali, ţe by to mohlo mít kladný vliv na prolomení bariér mezi nepřáteli.86 Průběh celého summitu byl pod striktním zákazem zveřejnění obsahu jednání, stejně jako v případě prvního summitu v Camp David roku 1978. Palestinská delegace, ale průběţně informovala arabské vládce o průběhu jednání.87 Kvůli tomu se posléze Clintonovi nepodařilo získat podporu arabských států, aby zatlačily na Arafata a přiměly ho tak k ústupnosti, protoţe nebyly spokojeny s průběhem summitu a podpořily Palestince. Kromě absence sdělovacích prostředků byly i další podobnosti s Cartrem, Clinton měl také

81

Hindlsová, L. (2004), s. 120. Hanieh, A. (2001), s. 76. 83 The Palestinian-Israeli Camp David Negotiations and Beyond, s. 67-68. 84 The Middle East Peace Summit at Camp David – July 2000, http://www.mfa.gov.il/MFA/Peace+Process/Guide+to+the+Peace+Process/The+Middle+East+Peace+Summi t+at+Camp+David-+July+2.htm. 85 Hanieh, A. (2001), s. 79. 86 Hanieh, A. (2001), s. 77. 87 Quandt, W. (2005), s. 365. Hanieh, A. (2001), s. 92. 82

26

mít velký podíl na snaze dosáhnout kompromisu a přislíbil značnou finanční pomoc, pokud se dohodnou, coţ mělo povzbudit strany k ústupkům. Hned na začátku jednání byly znepokojivé počáteční pozice zúčastněných stran, které byly od sebe značně vzdálené a vidina úspěchu minimální. Izraelci odmítali staţení za hranice z roku 1967, uznání práva na návrat palestinských uprchlíků, odstranění osad mimo hranice z roku 1967, remilitarizaci Západního břehu a pásma Gazy a vzdání se práv nad dobytými částmi Jeruzaléma. Palestinci naopak poţadovali úplné staţení izraelských sil z okupovaných teritorií, včetně východního Jeruzaléma, vytvoření Palestinského státu s Východním Jeruzalémem jako hlavním městem a práva uprchlíků na návrat nebo kompenzace.88 Jako jedno z moţných řešení se jeví vyřešit méně sloţité a citlivé otázky formou prozatímní dohody a zbytek ponechat na další jednání. To ale Barak a zejména Arafat odmítají, pro Izraelce by částečné řešení znamenalo pouze ústupky, za které by nedostali adekvátní kompenzaci a Palestinci by dále oddalovali ţivot ve svém státě a prodluţovali utrpení a poníţení uprchlíků v táborech.89 Proto se shodli, ţe jakákoliv dohoda, které dosáhnou, musí mít kompletní, konečný a trvalý charakter, veškerá sjednaná dílčí řešení budou nezávazná.90

3.2.1 Izraelská delegace Ehud Barak zvolil tvrdou strategii vyjednávání, všechny pozice prezentoval jako pevné a neměnné, buď aby donutil Palestince k ústupkům, které by ospravedlnily jeho další ústupky, o kterých tvrdil, ţe jsou historicky bezprecedentní, nebo aby v případě nepřijetí zůstala jeho pozice nepoškozena. Velmi se obával ústupků, které by ho mohly ohrozit na domácí politice a snaţil se co nejvíce skrýt, kam aţ je s nimi ochoten zajít.91 Tento přístup se ukázal jako kontraproduktivní z toho důvodu, ţe pokaţdé kdyţ přišel s novým návrhem, ve kterém ustoupil dál neţ dříve a opět o něm tvrdil, ţe je to maximální ústupek, kterého je schopen, tak to působilo velmi nevěrohodně a pouze to podporovalo nedůvěru Palestinců vůči jeho návrhům. Ti uţ ale nebrali ohled na to, ţe další ústupky mohly být učiněny pod tlakem USA.92 Barak se s Arafatem během summitu ani jednou nesešel, obával se, ţe jakékoliv ústupky, které mu nabídne, by si mohl zaznamenat, aby se z nich dalo vycházet v příštích, 88

Quandt, W. (2005), s. 365. Hindlsová, L. (2004), s. 123. 90 Quandt, W. (2005), s. 371. 91 The Palestinian-Israeli Camp David Negotiations and Beyond, s. 69, 72. 92 The Palestinian-Israeli Camp David Negotiations and Beyond, s. 72. 89

27

důleţitějších jednáních. Tato zdrţenlivost k závaznosti návrhů se projevila také na tom, ţe během summitu bylo velmi málo z jednání písemně podchyceno, další obavy byly z úniku informací, coţ by mohlo vést k popuzení domácích politik, kterým by se nelíbila ochota k ústupkům a vedlo by to k dalšímu úbytku podpory a ztrátě tváře vůdců delegací.93 Barak si ústupky schovával aţ na konec jednání, kam se však nedostali. Spoléhal na důvěru Palestinců v Billa Clintona (ti ho povaţovali za člověka, který jim naslouchá a chápe je94) a jeho schopnost na ně vyvinout efektivní tlak společně s Izraelem, který by je donutil k ústupkům.95 Barak se nesnaţil nijak rozvíjet vztah a budovat důvěru s Palestinci, protoţe takové chování vnímal jako slabost, jeho přístup byl chladně pragmatický.96

3.2.2 Palestinská delegace Pozice Jásira Arafata byla oslabena staţením izraelských vojsk z Jiţního Libanonu 24. května, čímţ Izraelci ustoupili ozbrojenému odporu Hizballáhu a Arafatovi snahy dohodnout se s Izraelci v míru tak byly zkomplikovány, protoţe to byl důkaz pro palestinské militantní zastánce tvrdé linie, ţe nejlépe dosáhnou svých cílů bojem.97 Z palestinské strany byla silně cítit podezřívavost k izraelským návrhům. Palestinci stále očekávali nějakou léčku a vynakládali větší úsilí na to, aby co nejméně ztratili místo toho, aby se soustředili na to, co mohou v jednání získat. Problém představovala i nejednotnost členů palestinské delegace, kteří byli velmi zdrţenliví ve svých ústupcích z obavy, jak budou přijaty jejich kolegy na summitu a veřejností doma. Dalším důvodem k jejich obrannému postoji bylo čerpání síly z mezinárodního práva v podobě rezolucí (Rezoluce 24298 a 33899), které je na jejich straně, pokud by však přistoupili na návrhy a jednali o konkrétní podobě řešení, vzdali by se tak své jistoty, výměnou za jednání o návrzích, kde nemají jistotu dohody.100 Stupňování tlaku vedlo pouze k větší podezřívavosti vůči Izraelcům a větší neústupnosti Palestinců. Další problémy způsobily rozdíly ve vnímání podstaty konfliktu a summitu samotného. Palestinci jednání v Camp David nevnímali jako rozhodný okamţik a přijetí amerických návrhů brali pouze jako základ dalšího jednání.101 Kritika Palestinců upozorňovala na to, 93

Quandt, W. (2005), s. 371. Hanieh, A. (2001), s. 78. 95 Quandt, W. (2005), s. 367. 96 The Palestinian-Israeli Camp David Negotiations and Beyond, s. 69, 72, 75. 97 Quandt, W. (2005), s. 364, 367. 98 United Nations (1967). 99 United Nations (1973). 100 The Palestinian-Israeli Camp David Negotiations and Beyond, s. 71. 101 The Palestinian-Israeli Camp David Negotiations and Beyond, s. 63, 71, 75. 94

28

ţe od začátku odmítali americké návrhy, zatímco nepředloţili jediný vlastní. Spojené státy tak nemohly vyvíjet tlak na izraelský tým a donutit ho k větší flexibilitě, Clinton Arafata opakovaně ţádal o předloţení vlastního návrhu, toho se však nedočkal. 102 Palestinci se hájili tím, ţe opatřili odmítnuté návrhy připomínkami, na které ale nebyl brán ţádný ohled.103 Američané a Izraelci pochybovali o serióznosti Palestinců a jejich zájmu o dohodu kvůli neschopnosti Jásira Arafata předloţit jasný návrh.104 Dokonce ještě před jednáními svými plamennými proslovy radikalizoval palestinskou společnost, místo toho aby je připravoval na nutnost ústupků, bez nichţ se mír neobejde. Domů se vracel jako hrdina, který se postavil a nepodlehl společnému nátlaku Spojených států a Izraele.105

3.3 Bill Clinton jako mediátor Navzdory končícímu funkčnímu období se pozice Clintona zdála být silná. Obě strany v Clintona vkládaly důvěru, zejména pro jejich vřelé vztahy s ním. Je označován za jednoho z nejvíce proizraelských prezidentů a zároveň se mu podařilo zachovat přízeň Palestinců a Arafata, se kterým měl zvláštní vztah, byl to totiţ první americký prezident, který se s ním setkal a jednal.106 Také nevěděli, kdo bude jeho nástupce a jakou zaujme pozici k danému konfliktu, zejména Ehud Barak chtěl dosáhnout míru ještě za Clintona. Navzdory těmto vztahům mu ale, stejně jako v roce 1978 Carterovi, obě strany odmítaly prozradit, kam aţ jsou ochotny zajít, zejména kvůli silné nedůvěře mezi sebou navzájem a strachu ze ztráty tváře. Na domácí scéně byl velmi populární a veřejnost jeho snahy o mír v regionu podporovala, alespoň tedy do momentu, kdy by chtěl zatlačit na Izrael v nějaké citlivé otázce nebo poţádat kongres o velkou finanční pomoc.107 Spojené státy v těchto jednáních plnily tři role: Představovaly hlavního zprostředkovatele potenciální mírové dohody, dohlíţely na mírový proces řešení konfliktu a zároveň byly strategickým spojencem Izraele, který byl jak kulturní, tak politický partner. Je zřejmé, ţe tyto role si často odporovaly. USA opakovaně řešily, jak domácí politika Izraele přijme daný návrh. Nikdo ale takové dopady nekonzultoval s Arafatem.108 USA i Izrael měly podobné vnímání podstaty konfliktu, coţ vedlo k snazší shodě mezi nimi. Fakt, ţe se mezi sebou ve většině případů shodly a zastávaly stejný názor, působil na palestinskou stranu 102

The Palestinian-Israeli Camp David Negotiations and Beyond, s. 71. Tamtéţ, s. 72. 104 Tamtéţ, s. 73. 105 Hindlsová, L. (2004), s. 124. 106 The Palestinian-Israeli Camp David Negotiations and Beyond, s. 66. 107 Quandt, W. (2005), s. 366, 367. 108 The Palestinian-Israeli Camp David Negotiations and Beyond, s. 72. 103

29

podezřele a vyvolával dojem spolčení USA s Izraelem proti nim.109 Jako příklad odlišného vnímání podstaty problému jsou ústupky Izraele, kde se vzdává půdy. Zatímco izraelská strana společně s USA to braly jako ústupek, pro Palestince to představovalo izraelskou zprávu potvrzující, ţe okupovaná půda je v izraelském vlastnictví, čímţ ji zároveň odpírali Palestincům, ti to naopak chápali jako pouhé navrácení území, které jim po právu patří. K nedorozuměním docházelo občas i při interpretaci stanovisek jedné strany Clintonem druhé, kdy došlo k neúmyslnému zkreslení významu a vedlo k obviněním ze špatné víry ve chvíli, kdy se vše objasnilo.110 Barak například zmocnil Clintona nabídnout Palestincům tři jeruzalémské vesnice, coţ následně popřel.111 Dennis Ross chtěl, stejně jako za Jimmyho Cartera, aby USA přišly s vlastním návrhem, o kterém by se jednalo (metoda jednoho textu). Jenomţe Barak americké řešení ostře odmítl a Clinton se rozhodl raději na Baraka netlačit.112 To se stalo i Carterovi, který ale pokračoval ve vypracovávání svých návrhů. USA však na obou summitech nebyly schopny efektivně tlačit na Izraelce ohledně palestinské otázky. Neprosazování vlastního návrhu Spojených států je jednou z jejich nejčastěji vytýkaných chyb. Americké investice do mírového procesu v regionu Blízkého východu byly tak vysoké, ţe tlak na dosaţení dohody byl pro Spojené státy značný. To se nakonec ukázalo jako zásadní vada. Místo toho, aby uvaţovaly o ukončení jednání, coţ by představovalo určitou hrozbu či sankci za neposlušnost stran, tak měly plné ruce práce s „nadbíháním“ zúčastněným stranám. To zvýšilo sebevědomí Palestinců i Izraelců, kteří potom ignorovali hrozby a konečné termíny, za coţ nebyly ţádné postihy. 113 USA tedy nebyly schopny vytvořit atmosféru časové tísně a efektivně tak tlačit na ústupky a dohodu. To se také projevilo na neschopnosti efektivně řídit jednání a směřovat ho k dohodě a často byly spíše vyuţívány stranami, neţ aby prosazovaly svou vlastní vůli. Clintonovo jednání bylo příliš váhavé, spoléhal na příhodné okolnosti a na historicky ojedinělou moţnost dosáhnout míru. Clintonova umírněnost a opatrnost mohla být také způsobena politickou situací v USA, kdy byl Kongres pod kontrolou republikánů, kteří jsou silně proizraelsky orientovaní. To mu mohlo bránit v silnějším tlaku na Baraka,

109

Hanieh, A. (2001), s. 80. Quandt, W. (2005), s. 371. 111 The Palestinian-Israeli Camp David Negotiations and Beyond, s. 66. 112 Quandt, W. (2005), s. 367. 113 The Palestinian-Israeli Camp David Negotiations and Beyond, s. 72. 110

30

a proto se drţel zpátky. Přátelské přesvědčování a zdání klidu se v důsledku ukázaly jako zcela neefektivní.114

3.4 Nedohoda Americký prezident Bill Clinton společně s Ehudem Barakem a Jásirem Arafatem oznamují 25. července na společném prohlášení, ţe se nepodařilo dosáhnout dohody a formulují principy dalšího postupu. V prohlášení kladou Barak i Clinton vinu Jásiru Arafatovi za selhání jednání. Důvodů k neúspěchu bylo jiţ mnoho zmíněno v textu, ale celkově vzato nelze označit ani jednu stranu za viníka neúspěchu. Během sedmi předcházejících let Clintona v úřadě bylo dosaţeno příliš málo posunu a problém, který se snaţili vyřešit je nesmírně komplikovaný. Jeho jednotlivé otázky vyţadují rozsáhlou diskusi, kterou narychlo svolaný summit neumoţnil. Značné ústupky jsou nezbytné, ale strany k nim nebyly odhodlány. Představitelé stran se více zajímali, jak budou jejich ústupky vnímány doma, neţ na to, jak konflikt vyřešit. Domácí politická situace se ukázala jako rozhodující překáţka pro všechny tři strany, v případě USA paralyzovala jakýkoliv silnější tlak na Izrael ohledně citlivých témat. Pro Baraka byl rozhodující boj o záchranu své vlády a pro Arafata jeho zdrţenlivost přijmout odpovědnost za ústupky, protoţe konflikt se týká v zásadě všech Arabů a muslimů, společně s jeho ostraţitostí a podezřívavostí. Navzdory

selhání

jednoho

z nejnadějnějších

jednání

ohledně

řešení

Izraelsko-

Palestinského konfliktu a následným násilným střetům v oblasti, lze zaznamenat i několik úspěchů. Podařilo se zahájit jednání o nejcitlivějších otázkách sporu, které byly dosud ponechány stranou, tedy o Jeruzalému a palestinských uprchlících, a jednat o nich na nejvyšší úrovni, postup byl zaznamenán i v jiných otázkách. To můţe tvořit základ dalších jednání, i navzdory dohodě o nezávaznosti navrhnutých ústupků.115 Strany si také uvědomily, ţe bude potřeba mnohem větších ústupků, pokud chtějí nalézt mírové řešení. To bude vyţadovat posílení domácí podpory a připravení veřejnosti na nutnost ústupků.116 Palestinská veřejnost odmítala územní ústupky, pro ně uţ byly hranice z roku 1967 dost velký ústupek a dále odmítali ustupovat. Izraelské návrhy na rozdělení území Západního břehu a Gazy navíc ukázaly malé pochopení palestinských zájmů, Izraelci si chtěli ponechat kontrolu nad vodními zdroji. Z pohledu Palestinců se jen snaţili o legalizaci své 114

Hindlsová, L. (2004), s. 130, 136, 137. Hindlsová, L. (2004), s. 129. 116 Quandt, W. (2004), s. 370. 115

31

okupace.117 Dalším sporným bodem byla otázka palestinských uprchlíků, kteří utekli v roce 1948 před válkou do okolních arabských zemí, kde pro ně byly zřízeny uprchlické tábory. Uprchlíků v roce 1948 bylo kolem půl milionu, v roce 2000 jich uţ bylo v táborech registrováno okolo 1 300 000118. Pro Izraelskou bezpečnost je vzhledem k počtu uprchlíků velmi nebezpečné uznat jejich právo na návrat do svých domovů, tedy i do palestinských území před rokem 1948 a z toho důvodu i nepřijatelné pro Izraelce. Třetím citlivým problémem byla otázka Jeruzaléma. Obě strany by chtěly mít jednotný Jeruzalém jako hlavní město svého státu, důleţité jsou ale zejména judaistická, křesťanská a islámská svatá místa a problém svrchovanosti nad jednotlivými lokalitami, střet kultur činí z Jeruzaléma velmi komplikovaný a citlivý problém.

117

Hanieh, W. (2001), s. 83. Ţenevská konference o palestinských uprchlících, http://www.rozvojovka.cz/zenevska-konference-opalestinskych-uprchlicich_221_103.htm. 118

32

4. Srovnání Camp David I a II Během prvního summitu v Camp David roku 1978 došlo k efektivní aţ příkladné aplikaci metody jednoho textu v otázce Sinaje, kdy se z pozic obou stran poţadujících Sinaj přistoupilo k zájmům, tedy izraelské bezpečnosti a egyptské svrchovanosti na územích, která byla jeho součástí uţ od dob faraónů. Rozdělení území mezi obě strany z toho důvodu nebylo pro Egypt přijatelné. Nakonec se na základě zájmů dohodly, ţe Sinaj bude pod svrchovaností Egypta, ale jeho velká část bude demilitarizována, zajišťujíc tak bezpečnost Izraele. Palestinská otázka, probíraná na obou summitech, se však ukázala jako nepřekonatelnou překáţkou. V roce 1978 se podařilo dosáhnout alespoň částečné dohody119 díky tomu, ţe se její řešení ponechalo na později. To uţ ale v případě druhého summitu odmítly obě strany a její citlivost společně ještě s problémem Jeruzaléma znamenaly neúspěch snah Billa Clintona v roce 2000 dosáhnout dohody. Oba summity měly mnoho společného, kromě stejného místa a USA jako mediátora, to byl například přísný zákaz zveřejnění průběhu jednání. V obou případech američtí prezidenti neměli mnoho zkušeností v oblasti zahraniční politiky, Clinton se zaměřoval zejména na domácí politiku a Carter byl teprve ve svém třetím roce v úřadě. K summitům se přistoupilo jako k poslednímu prostředku řešení stagnujících mírových rozhovorů a díky příhodným podmínkám, ale také kvůli prospěchu obou amerických prezidentů. USA se snaţily prosadit svůj návrh ohledně palestinské otázky, ale jakmile byl konfrontován s izraelskou stranou, jejich úsilí rychle vyprchalo. V obou případech byl pouţit příslib americké finanční pomoci podmíněný dosaţením dohody pro motivaci stran. Jednáním jasně dominovaly soukromé schůzky a během pár společných rozhovorů nebylo dosaţeno téměř ničeho kromě dohody o pravidlech průběhu jednání, z toho lze usoudit, ţe další jednání bez pomoci třetí strany a mediace nepřinesou kýţené výsledky ve formě dohody řešící palestinsko-izraelský konflikt. Pro jednání mezi Izraelci a Palestinci je charakteristická nedůvěra a neochota k ústupkům. V obou jednáních odmítaly jak Izrael, tak Egypt prozradit mediátorovi své opravdové zájmy a maximální ústupky. To USA znemoţnilo připravit neutrální návrh, který by odpovídal reálným zájmům zúčastněných stran. Spojené státy také selhaly v prosazování

119

Myšleno uzavření egyptsko-izraelská mírové dohody.

33

svého návrhu, protoţe americká pozice byla oslabena jejich potřebou úspěchu, v případě Cartera kvůli blíţícím se volbám a u Clintona z důvodu snahy o osobní přínos na poli zahraniční politiky během jeho jiţ končící prezidentské kariéry. Pokud tedy mají Spojené státy být efektivním mediátorem, je třeba pečlivě volit načasování jejich snah o urovnání sporu. Fakt, ţe bylo v minulosti bez účasti USA dosaţeno málo pokroků v mírových procesech, znamená, ţe se případné mírové řešení zřejmě neobejde bez jejich pomoci. Mírové řešení arabsko izraelského konfliktu bude vyţadovat velké ústupky od obou stran. Jestli tedy Spojené státy budou usilovat o jeho vyřešení, budou muset připravit vlastní návrh, který musí podpořit silným tlakem na oba účastníky, k čemuţ bude potřeba pevná politická základna v Americe. Problém ale představuje proizraelská orientace amerických občanů, jak dokládají oba summity. Carterův přístup byl tvrdý v otázce míru Izraele s Egyptem, nebál se na obě strany zatlačit a vyhroţovat 120. Clinton byl mnohem více smířlivý, přehlíţel porušování dohod z Oslo a jeho víra v Baraka a Arafatovy mírové záměry byla přehnaná. Přátelské přesvědčování tak vedlo spíše k dojmu klidu neţ naléhavosti a neumoţnilo průlom v jednání, který by vyvrcholil dohodou. V případě palestinského problému, ale Clinton ani Carter raději neriskovali tlak na Izrael. Pokud se USA nepodaří zaujmout silnou pozici a vyvinout stabilní tlak na obě strany, nemohou počítat s úspěchem jejich mediačního úsilí ohledně palestinsko-izraelského konfliktu. Domácí politická situace je překáţkou pro Izrael i Palestince, pokud tedy chtějí usilovat o řešení mírovou cestou, musí připravit své občany na velké ústupky, jinak si představitelé zbytečně svazují ruce a uzavírají se do svých pozic, které neumoţňují přínosná jednání. Výrazně lepší politické postavení měly delegace v roce 1978. Sadat se mohl spolehnout na domácí podporu, pokud se mu podaří získat zpět egyptské území a Begin nalézal oporu i ve své opozici, na rozdíl od Baraka, jehoţ koaliční vláda byla rozhádaná a postoj opozice byl silně kritický k ústupkům.

120

Carter Izraelcům vyhroţoval, ţe pokud nepřistoupí na staţení ze Sinaje, svede neúspěch jednání na Begina. Sadatovi zase hrozil přerušením americko- egyptských vztahů, pokud opustí jednání.

34

Závěr V první části jsem shrnul poznatky ze studia mediace a vypracoval stručný a obecný teoretický úvod do problematiky její aplikace. Rozsáhlost a variabilita moţných přístupů je ale velmi široká, proto jsem vybíral hlavně informace, které jsou relevantní zejména pro mírová jednání, které následují po ozbrojeném konfliktu v mezinárodních vztazích a tedy i pro summity v Camp David. Ve druhé a třetí části věnující se těmto summitům jsem se snaţil zejména o zachování objektivity, uvádím kritiku všech stran i moţné důvody, které účastníky mohly vést k jejich jednání. V poslední čtvrté části summity srovnávám vzhledem k jejich úspěšnosti, podobným rysům a odlišnostem a vyvozuji závěry, které poukazují na úskalí obou jednání a mohou být cennými ponaučeními pro další mediační úsilí v palestinsko-izraelském konfliktu. Práce tedy zcela splnila své vytyčené cíle. Mediace je mírová metoda řešení konfliktů, kdy se k přímým účastníkům sporu připojí třetí strana (mediátor), který nemá přímé zájmy na předmětu sporu. Strany konfliktu se vzdávají kontroly procesu vyjednávání, kterou přenechávají mediátorovi, ale stále si ponechávají moc rozhodnout o řešení. Mediátorem v mezinárodních vztazích jsou nejčastěji státy, dále mezinárodní organizace a nejméně často nevládní neziskové organizace a jednotlivci. Prostředníkova ochota konflikt řešit pramení z jeho vlastního zájmu na řešení, například aby spor neohroţoval stabilitu struktur, kterých je sám členem atd. Pro zúčastněné strany je naopak přijmout pomoc mediátora výhodné, protoţe jeho participace umoţňuje modifikovat bilaterálně neřešitelný problém o další faktory, jako jsou například moţnost zlepšit a prohloubit vztah stran s mediátorem – jako v Camp David 1978 – nebo jeho schopnost vyvinout tlak na strany konfliktu a přimět je k nezbytným ústupkům. Mediace je nejpouţívanější metodou řešení ozbrojených konfliktů, protoţe ji lze aplikovat i ve chvíli, kdy strany spolu nejsou schopny jednat přímo. První summit v Camp David v roce 1978, vedený americkým prezidentem Jimmy Carterem, skončil dohodou, která se skládala ze dvou dokumentů. První byla mírová smlouva mezi Izraelem (premiér Menachem Begin) a Egyptem (prezident Anvar Sadat), druhým dokumentem byla prozatímní vágně formulovaná dohoda o řešení palestinské otázky. Jednoznačně se jednalo o úspěch Izraele, který dosáhl záruk bezpečnosti ze strany nejsilnějšího arabského státu. Pro Egypt dohoda znamenala odsouzení ze strany ostatních arabských států, které ji vnímaly jako uzavření separátního míru a zradu Palestinců.

35

Na summitu v Camp David v roce 2000 jednali izraelský premiér Ehud Barak, palestinský vůdce Jásir Arafat a jako mediátor americký prezident Bill Clinton. Tentokrát k ţádné dohodě nedošlo a jednání skončilo neúspěchem. Obě strany se totiţ dohodly, ţe konečná dohoda musí řešit konflikt jako celek, dílčí nebo přechodné řešení tedy nepřipadalo v úvahu. Palestinsko-izraelský konflikt se ukázal jako příliš komplikovaný na to, aby ho vyřešil narychlo svolaný summit. V případě otázky Sinajského poloostrova se osvědčila metoda jednoho textu, kdy se podařilo strany z jejich postojů přeorientovat na opravdové zájmy. To ale vyţadovalo značný tlak USA. Věřím, ţe pouţití metody jednoho textu a silného tlaku USA by umoţnilo dospět k dohodě i v palestinské otázce. Ohledně palestinského problému uţ byli ale oba američtí prezidenti smířlivější a zdrţenliví k tlaku na Izrael. Problémem také byl jejich velký zájem na dosaţení dohody, díky kterému mohly strany omezovat americký tlak. USA se tak nepodařilo prosadit svůj návrh a palestinská otázka zůstala nevyřešená. Problémy se ale netýkaly jen mediačního úsilí Spojených států. Velkou roli hrála i domácí politická situace všech zúčastněných stran. Při druhém summitu oba vůdci čelili váţným problémům. Zejména vládě Ehuda Baraka hrozila krize v podobě rozpadu koalice. Bez spolehlivé podpory a s velkou nejistotou, jak budou jejich ústupky vnímány společností doma, nemohly delegace jednat dostatečně otevřeně, aby dosáhly dohody. Clinton měl republikánský, a tedy silně proizraelský Kongres, který mu bránil vyvinout tlak na Izrael a Carter si nechtěl znepřátelit ţidovské voliče před volbami. Na druhou strany rozhovory o palestinském problému měly alespoň minimální přínos v tom, ţe se jednalo na nejvyšší úrovni o nejsloţitějších a nejcitlivějších tématech palestinsko-izraelského konfliktu a navzdory dohodě o nezávaznosti všech nabídnutých ústupků, je z těchto návrhů moţné vycházet v dalších jednáních.

36

Bibliografie Bercovitch, Jacob a Lamare, James W. 1993. The process of international mediation: An analysis of the determinants of successful and unsuccessful outcomes. Australian Journal of Political Science. 1993, Sv. 28, 2, stránky 290-305. Bercovitch, Jacob. 2002. Studies in International Mediation. Hampshire : PALGRAVE MACMILLAN, 2002. ISBN 0-333-69301-9. Centre for Humanitarian Dialogue. 2007. Mediation Data Trends Report 2007. [PDF] Lausanne : Centre for Humanitarian Dialogue, 2007. Čejka, Marek. 2004. Ţenevská konference o palestinských uprchlících. Rozvojovky. [Online] UNRWA, 23. 6 2004. [Citace: 10. 5 2011.] http://www.rozvojovka.cz/zenevskakonference-o-palestinskych-uprchlicich_221_103.htm. Dayan, Moshe. 1981. Break-through : a personal account of the Egypt-Israel peace negotiations. Lonydýn : Weidenfeld and Nicolson, 1981. ISBN 0-297-77916-8. du Toit, Pierre. 2008. Rules and Procedures for Negotiated Peacemaking. [autor knihy] John Darby a Roger Mac Ginty. Contemporary Peacemaking - Conflict, Peace Processes and Post-War Reconstruction. Hampshire : PALGRAVE MACMILLAN, 2008, stránky 78-93. Fisher, Roger, Ury, William a Patton, Bruce. 1994. Dohoda jistá - zásady úspěšného vyjednávání. Praha : Management Press, 1994. ISBN 80-85603-48-9. Guelke, Adrian. 2008. Negotiations and Peace Processes. [autor knihy] John Darby a Roger Mac Ginty. Contermporary Peacemaking - Conflict, Peace Processes and Post-War Reconstruction. Hampshire : PALGRAVE MACMILLAN, 2008, stránky 63-77. Hanieh, Akram. 2001. The Camp David Papers. Journal of Palestine Studies. Zima, 2001, Sv. 30, 2, stránky 75-97. Hindlsová, Lucie. 2004. Dlouhá cesta k míru (Bill Clinton a Blízký východ). Praha : Kamil Mařík - PROFESSIONAL PUBLISHING, 2004. ISBN 80-86419-72-X. Hladík, Petr. 2006. Seznámení s mediací. Písek : Phare, 2006. Mediace - zkušenosti z Písecka. stránky 9 - 13. ISBN 80-239-7496-3. Honigová, Sylva. 2006. Proces mediace. Písek : Phare, 2006. Mediace - Zkušenosti z Písecka. stránky 14 - 19. ISBN 80-239-7496-3. Israel Ministry of Foreign Affairs. Guide to the Mideast Peace Process. Israel Ministry of Foreign Affairs. [Online] Israel Ministry of Foreign Affairs. [Citace: 14. 4 2011.] http://www.mfa.gov.il/mfa/peace%20process/guide%20to%20the%20peace%20process/. —. The Middle East Peace Summit at Camp David-July 2000. Israel Ministry of Foreign Affairs. [Online] Israel Ministry of Foreign Affairs. [Citace: 28. 4 2011.]

37

http://www.mfa.gov.il/MFA/Peace+Process/Guide+to+the+Peace+Process/The+Middle+E ast+Peace+Summit+at+Camp+David-+July+2.htm. Kolářová, Tereza. 2006. Efektivita peacemakingu OSN. Masarykova univerzita. [Online] 2006. [Citace: 11. 3 2011.] http://is.muni.cz/th/103072/fss_m/Diplomova_prace.pdf. Kolb, Deborah M. 1985. To Be a Mediator: Expressive Tactics in Mediation. Journal of Social Issues. Léto, 1985, Sv. 41, 2, stránky 11-26. Mahmood, Zahid. 1985. Sadat and Camp David Reappraised. Journal of Palestine Studies. Podzim, 1985, Sv. 15, 1, stránky 62-87. Miall, Hugh; Ramsbotham, Oliver a Woodhouse, Tom. 1999. Contemporary Conflict Resolution. Malden : Polity Press, 1999. ISBN 0-7456-2035-3. Mitchel, Christopher. 2008. Mediation and the Ending of Conflicts. [autor knihy] John Darby a Roger Mac Ginty. Contemporary Peacemaking - Conflict, Peace Processes and Post-War Reconstruction. Hampshire : PALGRAVE MACMILLAN, 2008, stránky 94104. Organizace spojených národů. Charta Organizace spojených národů a Statut Mezinárodního soudního dvora. Organizace spojených národů. [Online] [Citace: 2. 5 2011.] http://www.osn.cz/dokumenty-osn/soubory/charta-organizace-spojenych-narodu-astatut-mezinarodniho-soudniho-dvora.pdf. Peclová, Kateřina. 2006. Mediace - indikace, výhody a limity; srovnání mediace a jiných možností řešení konfliktů. Písek : Phare, 2006. Mediace - Zkušenosti z Písecka. stránky 20 - 25. ISBN 80-239-7496-3. Princen, Tom. 1991. Camp David: Problem-Solving or Power Politics as Usual? Journal of Peace Research. Únor, 1991, Sv. 28, 1, stránky 57-69. Pruitt, Dean .G a Carnevale, Peter J. 1993. Negotiation in social conflict. Buckingham : Open University Press, 1993. ISBN 0335098665. Quandt, William. 1986. Camp David and Peacemaking in the Middle-East. Political Science Quarterly. 1986, Sv. 101, 3, stránky 357-377. —. 2005. Peace Process: American Diplomacy and the Arab-Israeli Conflict Since 1967. Washington D.C. : Brookings Institution Press, 2005. ISBN 0-8157-9765-6. Riskin, Leonard L., Arnold, Tom a Keating, Michael J. Jr. 1997. Mediace aneb Jak řešit konflikty. Praha : PALLATA, 1997. ISBN 80-901710-6-0. Rubin, Jeffrey Z., Pruitt, Dean G. a Sung, Hee Kim. 1986. Social Conflict: Escalation, Stalemate and Settlement. New York : Random House, 1986. 978-0070542112. Slim, Hugo. 2007. A guide to mediation: Enabling peace processes in violent conflicts. Centre for Humanitarian Dialogue. [Online] 2007. [Citace: 2. 5 2011.]

38

http://www.hdcentre.org/publications/guide-mediation-enabling-peace-processes-violentconflicts. Smith, Amy L. a Smock, David R. Managing a Mediation Process: Web Handbook. United States Institute of Peace. BR. [Online] United States Institute of Peace. [Citace: 18. 03 2011.] http://www.usip.org/programs/projects/managing-mediation-process. Stein, Janice Gross a Marantz, Paul. 1985. Peace-making in the Middle East: problems and prospects. Beckenham : Croom Helm, 1985. 0-7099-3522-6. The Palestinian-Israeli Camp David Negotiations and Beyond. 2001. Journal of Palestine Studies. Podzim, 2001, Sv. 31, 1, stránky 62-75. United Nations. 1967. Resolution 242. United Nations. [Online] United Nations, 22. 11 1967. [Citace: 20. 4 2011.] http://daccess-ddsny.un.org/doc/RESOLUTION/GEN/NR0/240/94/IMG/NR024094.pdf?OpenElement. United Nations. 1973. Resolution 338. United Nations. [Online] United Nations, 15. 8 1973. [Citace: 20. 4 2011.] http://daccess-ddsny.un.org/doc/RESOLUTION/GEN/NR0/288/65/IMG/NR028865.pdf?OpenElement. Veselý, Zdeněk. 2007. Dějiny mezinárodních vztahů. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o. , 2007. ISBN 978-80-7380-018-5. Wage, Jan L. 1999. Vyjednávání - strategie a taktika. Ostrava : Monatex a.s., 1999. ISBN 80-7225-034-5. Zartman, I. William. 2008. The Timing of Peace Initiatives: Hurting Stalemates and Ripe Moments. [autor knihy] John Darby a Roger Mac Ginty. Contemporary Peacemaking Conflict, Peace Processes and Post-War Reonstruction. Hampshire : PALGRAVE MACMILLAN, 2008, stránky 22-35.

39

Seznam příloh:    

Rezoluce Rady bezpečnosti OSN 242, 22. listopad 1967 Rezoluce Rady bezpečnosti OSN 338, 22. říjen 1973 Mírová smlouva mezi Izraelem a Egyptem z roku 1979 (vybrané články) Třístranné prohlášení o mírovém summitu v Camp David o Blízkém východě, 25. červenec 2000

40

Přílohy: Rezoluce Rady bezpečnosti OSN 242, 22. listopad 1967121 The Security Council, Expressing its continuing concern with the grave situation in the Middle East, Emphasizing the inadmissibility of the acquisition of territory by war and the need to work for a just and lasting peace in which every State in the area can live in security, Emphasizing further that all Member States in their acceptance of the Charter of the United Nations have undertaken a commitment to act in accordance with Article 2 of the Charter, 1. Affirms that the fulfillment of Charter principles requires the establishment of a just and lasting peace in the Middle East which should include the application of both the following principles: o

Withdrawal of Israeli armed forces from territories occupied in the recent conflict;

o

Termination of all claims or states of belligerency and respect for and acknowledgement of the sovereignty, territorial integrity and political independence of every State in the area and their right to live in peace within secure and recognized boundaries free from threats or acts of force;

2. Affirms further the necessity o

For guaranteeing freedom of navigation through international waterways in the area;

o

For achieving a just settlement of the refugee problem;

o

For guaranteeing the territorial inviolability and political independence of every State in the area, through measures including the establishment of demilitarized zones;

121

Rezoluce Rady bezpečnosti OSN 242, http://www.mfa.gov.il/MFA/Peace%20Process/Guide%20to%20the%20Peace%20Process/UN%20Security %20Council%20Resolution%20242

41

3. Requests the Secretary General to designate a Special Representative to proceed to the Middle East to establish and maintain contacts with the States concerned in order to promote agreement and assist efforts to achieve a peaceful and accepted settlement in accordance with the provisions and principles in this resolution; 4. Requests the Secretary-General to report to the Security Council on the progress of the efforts of the Special Representative as soon as possible.

42

Rezoluce Rady bezpečnosti OSN 338, 22. říjen 1973122 The Security Council, 1. Calls upon all parties to present fighting to cease all firing and terminate all military activity immediately, no later than 12 hours after the moment of the adoption of this decision, in the positions after the moment of the adoption of this decision, in the positions they now occupy; 2. Calls upon all parties concerned to start immediately after the cease-fire the implementation of Security Council Resolution 242 (1967) in all of its parts; 3. Decides that, immediately and concurrently with the cease-fire, negotiations start between the parties concerned under appropriate auspices aimed at establishing a just and durable peace in the Middle East.

122

Rezoluce Rady bezpečnosti OSN 338, http://www.mfa.gov.il/MFA/Peace%20Process/Guide%20to%20the%20Peace%20Process/UN%20Security %20Council%20Resolution%20338

43

Mírová smlouva mezi Izraelem a Egyptem z roku 1979 (vybrané články)123 The Government of the Arab Republic of Egypt and the Government of the State of Israel; PREAMBLE Convinced of the urgent necessity of the establishment of a just, comprehensive and lasting peace in the Middle East in accordance with Security Council Resolutions 242 and 338; Reaffirming their adherence to the "Framework for Peace in the Middle East Agreed at Camp David," dated September 17, 1978; Noting that the aforementioned Framework as appropriate is intended to constitute a basis for peace not only between Egypt and Israel but also between Israel and each of its other Arab neighbors which is prepared to negotiate peace with it on this basis; Desiring to bring to an end the state of war between them and to establish a peace in which every state in the area can live in security; Convinced that the conclusion of a Treaty of Peace between Egypt and Israel is an important step in the search for comprehensive peace in the area and for the attainment of settlement of the Arab- Israeli conflict in all its aspects; Inviting the other Arab parties to this dispute to join the peace process with Israel guided by and based on the principles of the aforementioned Framework; Desiring as well to develop friendly relations and cooperation between themselves in accordance with the United Nations Charter and the principles of international law governing international relations in times of peace; Agree to the following provisions in the free exercise of their sovereignty, in order to implement the "Framework for the Conclusion of a Peace Treaty Between Egypt and Israel";

123

Mírová smlouva mezi Izraelem a Egyptem z roku 1979, http://www.mfa.gov.il/MFA/Peace%20Process/Guide%20to%20the%20Peace%20Process/IsraelEgypt%20Peace%20Treaty

44

Article I 1. The state of war between the Parties will be terminated and peace will be established between them upon the exchange of instruments of ratification of this Treaty. 2. Israel will withdraw all its armed forces and civilians from the Sinai behind the international boundary between Egypt and mandated Palestine, as provided in the annexed protocol (Annex I ), and Egypt will resume the exercise of its full sovereignty over the Sinai. 3. Upon completion of the interim withdrawal provided for in Annex I, the parties will establish normal and friendly relations, in accordance with Article III (3).

Article II The permanent boundary between Egypt and Israel in the recognized international boundary between Egypt and the former mandated territory of Palestine, as shown on the map at Annex II, without prejudice to the issue of the status of the Gaza Strip. The Parties recognize this boundary as inviolable. Each will respect the territorial integrity of the other, including their territorial waters and airspace.

Article III 1. The Parties will apply between them the provisions of the Charter of the United Nations and the principles of international law governing relations among states in times of peace. In particular: a. They recognize and will respect each other's sovereignty, territorial integrity and political independence; b. They recognize and will respect each other's right to live in peace within their secure and recognized boundaries; c. They will refrain from the threat or use of force, directly or indirectly, against each other and will settle all disputes between them by peaceful means.

45

2. Each Party undertakes to ensure that acts or threats of belligerency, hostility, or violence do not originate from and are not committed from within its territory, or by any forces subject to its control or by any other forces stationed on its territory , against the population, citizens or property of the other Party. Each Party also undertakes to refrain from organizing, instigating, inciting, assisting or participating in acts or threats of belligerency, hostility, subversion or violence against the other Party, anywhere, and undertakes to ensure that perpetrators of such acts are brought to justice. 3. The Parties agree that the normal relationship established between them will include full recognition, diplomatic, economic and cultural relations, termination of economic boycotts and discriminatory barriers to the free movement of people and goods, and will guarantee the mutual enjoyment by citizens of the due process of law. The process by which they undertake to achieve such a relationship parallel to the implementation of other provisions of this Treaty is set out in the annexed protocol (Annex III).

Article IV 1. In order to provide maximum security for both Parties on the basis of reciprocity, agreed security arrangements will be established including limited force zones in Egyptian and Israeli territory, and United Nations forces and observers, described in detail as to nature and timing in Annex I, and other security arrangements the Parties may agree upon. 2. The Parties agree to the stationing of United Nations personnel in areas described in Annex I. The Parties agree not to request withdrawal of the United Nations personnel and that these personnel will not be removed unless such removal is approved by the Security Council of the United Nations, with the affirmative vote of the five Permanent Members, unless the Parties otherwise agree. 3. A Joint Commission will be established to facilitate the implementation of the Treaty, as provided for in Annex I.

46

Article VII 1. Disputes arising out of the application or interpretation of this Treaty shall be resolved by negotiations. 2. Any such disputes which cannot be settled by negotiations shall be resolved by conciliation or submitted to arbitration. Annex I Protocol Concerning Israeli Withdrawal and Security Agreements Article I Concept of Withdrawal 1. Israel will complete withdrawal of all its armed forces and civilians from the Sinai not later than three years from the date of exchange of instruments of ratification of this Treaty. 2. To ensure the mutual security of the Parties, the implementation of phased withdrawal will be accompanied by the military measures and establishment of zones set out in this Annex and in Map 1, hereinafter referred to as "the Zones." 3. The withdrawal from the Sinai will be accomplished in two phases: a. The interim withdrawal behind the line from east of El-Arish to Ras Mohammed as delineated on Map 2 within nine months from the date of exchange of instruments of ratification of this Treaty. b. The final withdrawal from the Sinai behind the international boundary not later than three years from the date of exchange of instruments of ratification of this Treaty. 4. A Joint Commission will be formed immediately after the exchange of instruments of ratification of this Treaty in order to supervise and coordinate movements and schedules during the withdrawal, and to adjust plans and timetables as necessary within the limits established by paragraph 3, above. Details relating to the Joint Commission are set out in Article IV of the attached Appendix. The Joint Commission will be dissolved upon completion of final Israeli withdrawal from the Sinai.

47

Třístranné prohlášení o mírovém summitu v Camp David o Blízkém východě, 25. červenec 2000124 President William J. Clinton Israeli Prime Minister Ehud Barak Palestinian Authority Chairman Yasser Arafat Between July 11 and 24, under the auspices of President Clinton, Prime Minister Barak and Chairman Arafat met at Camp David in an effort to reach an agreement on permanent status. While they were not able to bridge the gaps and reach an agreement, their negotiations were unprecedented in both scope and detail. Building on the progress achieved at Camp David, the two leaders agreed on the following principles to guide their negotiations: 1) The two sides agreed that the aim of their negotiations is to put an end to decades of conflict and achieve a just and lasting peace. 2) The two sides commit themselves to continue their efforts to conclude an agreement on all permanent status issues as soon as possible. 3) Both sides agree that negotiations based on UN Security Council Resolutions 242 and 338 are the only way to achieve such an agreement and they undertake to create an environment for negotiations free from pressure, intimidation and threats of violence. 4) The two sides understand the importance of avoiding unilateral actions that prejudge the outcome of negotiations and that their differences will be resolved only by good faith negotiations. 5) Both sides agree that the United States remains a vital partner in the search for peace and will continue to consult closely with President Clinton and Secretary Albright in the period ahead.

124

Třístranné prohlášení o mírovém summitu v Camp David o Blízkém východě, http://www.mfa.gov.il/MFA/MFAArchive/2000_2009/2000/7/Trilateral%20Statement%20on%20the%20Mi ddle%20East%20Peace%20Summ

48