Mediace jako prostředek mimosoudního zprostředkování řešení sporů

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva a veřejné správy

Mediace jako prostředek mimosoudního zprostředkování řešení sporů Bakalářská práce

Autor:

Jakub Uher Právní administrativa v podnikatelské sféře

Vedoucí práce:

Praha

JUDr. Mgr. Joža Spurný, Ph.D.

Duben, 2012

Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem svou diplomovou práci zpracoval samostatně a v seznamu uvedl veškerou pouţitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámen se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.

V Písku dne 25. 04. 2012

Jakub Uher

Poděkování: Na tomto místě bych rád poděkoval mému vedoucímu práce JUDr. Mgr. Joţovi Spurnému, Ph.D., za projevenou ochotu a spolupráci při tvorbě a vedení mé bakalářské práce.

Anotace Cílem této bakalářské práce je popsat mediaci jako metodu řešení sporů, a to jak v civilním právu, tak i v právu trestním. Prostor je věnován téţ komparaci právní úpravy této problematiky v českém právním řádu s právními řády vybraných cizích států, zejména pak Slovenské republiky jakoţto státu, jehoţ právo má nezpochybnitelné společné kořeny s právem českým. V neposlední řadě jsou zmíněna sociálně psychologická hlediska mediace, a je popsána činnost Probační a mediační sluţby. Důleţitou součástí práce je téţ popis konkrétního příkladu pouţití mediace a nástin moţností dalšího rozšíření a vyuţívání mediace, s přihlédnutím k připravovaným významným legislativním změnám.

Klíčová slova: mediace, mediátor, řešení sporů, mimosoudní, klient, zákon

Annotation The aim of this thesis is to describe mediation as a method of dispute resolving, both in civil law, and in criminal law. Space is also devoted to the comparison of legislation dealing with this issue in the Czech legal order with the laws of selected foreign countries, especially the Slovak Republic, the state whose law has indisputable common roots with the Czech law. Last but not least, socio-psychological aspects of mediation are mentioned and the work of the Probation and Mediation Service is described. An important part of the thesis is also a description of a specific example of the mediation use and an outline of possibilities for further

expansion

and use

of

mediation, taking

into

account

the forthcoming

important legislative changes.

Keywords: mediation, mediator, settlement of disputes, out-of-court, klient, law

Obsah Anotace ....................................................................................................................................... 4 Úvod ........................................................................................................................................... 6 Literární rešerše .......................................................................................................................... 9 Volba metodologie .................................................................................................................... 11 1.

Probační a mediační sluţba – její právní vymezení .......................................................... 12

2.

Mediace - obsah činnosti ................................................................................................... 16

3.

Sociálně psychologická hlediska mediace – mediátor ...................................................... 26

4.

Právní vymezení mediace v ČR a v zahraničí – srovnání ................................................. 31

5.

Moţnosti rozšíření vyuţití mediace .................................................................................. 41

6.

Deskripce konkrétního případu mediace v praxi.............................................................. 47

7.

Výsledky ........................................................................................................................... 50

Závěry a doporučení ................................................................................................................. 51 Seznam pouţité literatury ......................................................................................................... 53 Seznam pouţitých zkratek (obrázků, grafů, tabulek, příloh) .................................................... 58

5

Úvod Zřejmě od samého počátku existence člověka jakoţto tvora, ţijícího ve společnosti dalších lidí, docházelo během interakce s ostatními osobami k rozličným neshodám i více či méně závaţným jednáním, která bychom i dnes jistě označili za protiprávní. A stejně tehdy jako dnes je zájem na spravedlivém a rychlém řešení takových sporů; tento zájem není jen zájmem osobním, ale ovšem i zájmem celospolečenským, neboť jakákoliv komunita, ať jiţ o velikosti obyvatel obce či celého státu, cítí přirozeně potřebu zachovávání a dodrţování pravidel, jeţ uznává a jejichţ dodrţování povaţuje za správné a ţádoucí, a současně je jejím zájmem i sankcionování jednání protiprávního. Řešení sporů můţe mít několik podob. Buď se jedná o rozhodování z pozice moci, kdy účastníci sporu, respektive tento jejich spor, budou posuzováni třetí osobou, disponující oprávněním rozhodovat o právech a povinnostech jiných osob, anebo o takové řešení, kdy samy zúčastněné osoby dospějí k dohodě. A jedna z forem takového řešení sporů – mediace, je tématem této práce. Termín mediace pochází z latinského mediare = být uprostřed, coţ samo napovídá, ţe se účastníci sporu nejsou na řešení sporu sami, ale podílí se na něm i další osoba – mediátor. To je osoba, která můţe – a měla by! - mít doslova lví podíl na zdárném vyřešení sporu či jiné jaksi problematické situace. Tím se dostávám k faktu, ţe mediace není vyuţívána toliko v právu civilním, ale i v právu trestním, kde se uplatňuje v souladu s principem tzv. restorativní justice. Tomuto termínu se budu podrobněji věnovat v dalších částech této práce, avšak přesto pokládám za vhodné připomenout, ţe se jedná o relativní novinku v systému trestního práva, která však dle mého názoru má velký význam, jeţ vyplývá jiţ se samotného překladu anglického termínu restore, jeţ znamená obnovit, navrátit do původního stavu. „Podle zastánců restorativní justice představuje mediace jednu z cest, jak vyjít vstříc skutečným potřebám lidí, kterých se dotkne zločin – tedy především obětí a pachatelů.“1 Cílem mediace v trestním právu je tedy jednak urovnání vztahů mezi pachatelem a jeho obětí (byť to jistě bude mnohdy velice obtíţné), a jednak nalezení cesty k nápravě následků protiprávního jednání. Nalezení takové cesty je jak v zájmu oběti, tak i pachatele (a potaţmo ovšem i celé 1

ROZUM, Jan. Uplatnění mediace v systému trestní justice. Vyd. 1. Praha: Institut pro kriminologii a sociální prevenci, 2010, 207 s. Studie (Institut pro kriminologii a sociální prevenci). ISBN 978-807-3380-977, s. 28

6

společnosti), přičemţ v určitých případech, zákonem č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (soudní řád), v platném znění, je nalezení dohody mezi obětí a pachatelem trestného činu jednou z podmínek, jeţ mohou vést k podmíněnému zastavení trestního řízení. Pomocí se zprostředkováním takové dohody tedy mediátor prospívá jak poškozenému, jemuţ se dostane zadostiučinění, tak pachateli, kterému můţe být umoţněno zůstat v běţném ţivotě, a ovšem téţ státu, jemuţ takové řešení ulehčí, co se týče absence nákladů na výkon trestu odnětí svobody dotyčného pachatele. Budu se téţ podrobně věnovat postavení a úlohám Probační a mediační sluţby, na bedrech jejíchţ úředníků leţí mimo jiné zodpovědnost za obnovení pocitu bezpečí oběti trestného činu, za integraci pachatele do společnosti, obnovení jeho respektu k právnímu stavu společnosti, jeho uplatnění a seberealizaci, a ovšem i za ochranu společnosti řešením konfliktních a rizikových stavů spojených s trestním řízením a efektivním zajištěním realizace uloţených alternativních trestů a opatření.2 Cílem této práce je popsat mediaci jako prostředek řešení sporů z pohledu historie, současné legislativy a zkušeností mediátorů. Mediaci totiţ chápu jako institut, který můţe být při správném vyuţívání velice uţitečným jak pro bezprostřední účastníky sporu, tak ovšem i pro zbytek společnosti, neboť jim ukáţe moţnosti rychlého dosaţení spravedlivé dohody i ve věcech, kde by jim donedávna nezbývalo neţ jít cestou soudních sporů, mnohdy nákladných a téměř vţdy zdlouhavých. Jsem totiţ přesvědčen o tom, ţe jestliţe má mít spravedlnost (a její dosaţení je jistě i cílem mediace) opravdový efekt, pak jedním z podmínek je to, aby byla rychlá. Stejně jako trest, který přijde s letitým odstupem od spáchání protiprávního jednání, není tak účinný jako trest, který následuje záhy po protiprávním jednání, coţ věděl jiţ italský filozof Cesare Beccaria: „Čím trest bude rychlejší a bližší spáchanému zločinu, tím bude spravedlivější a tím užitečnější. (...) Čím menší jest délka času, která je mezi trestem a zločinem, tím mohutnější a trvalejší v mysli lidské jest sloučení těchto dvou pojmů Zločinu a Trestu, tak že mimovolně se považuje jeden za příčinu a druhý za účinek nutný a nevyhnutelný.“3 V opačném případě, tedy při zdlouhavém očekávání definitivního verdiktu, jiţ tento efekt nebude rozhodně stejný – a stejně tak i spravedlnost, na niţ je třeba dlouhá léta čekat, poněkud ztrácí na své hodnotě. 2

O PMS: Poslání a cíle Probační a mediační sluţby České Republiky. PROBAČNÍ A MEDIAČNÍ SLUŽBA ČESKÉ REPUBLIKY [online]. 2002 [cit. 2012-03-29]. Dostupné z: https://www.pmscr.cz/o-pms/ 3 BECCARIA, Cesare. O zločinech a trestech. Přeloţil: JUDr. Josef SLÁDEČEK. Praha: Tiskem J. Otty. - V kommissi knihkupectví: Bursík a Kohout, 1893, s. 55 - 56

7

Budu se ovšem téţ věnovat právnímu vymezení mediace v ČR

a srovnání se

zahraničím, stejně jako moţnostem rozšíření jejího vyuţití, a to zejména s ohledem na vládní návrh zákona o mediaci a o změně některých zákonů, jeţ je v současné době projednáván Parlamentem České republiky. V neposlední řadě pak na konkrétním příkladu z praxe nastíním problematiku mediace tak, jak se s ní setkávají mediátoři a účastníci mediace, během hledání a nalézání onoho spravedlivého řešení, tedy řešení, na němţ – a to je velmi důleţité – se obě strany, s pomocí mediátora shodly a spravedlivým ho shledaly. Domnívám se tedy, ţe přínosem této práce bude kromě jiného i ozřejmění principů, jimiţ se mediace řídí, a prezentace faktu, ţe mnohdy můţe mediace být velmi úspěšnou a rychlou alternativou k soudním sporům – alternativou, k jejímuţ úspěšnému završení ve formě dohody dospěly svobodným rozhodnutím po společném jednání, bez mocenského zásahu ze strany veřejné moci. A právě tato dobrovolnost, společně s ochotou k pochopení protistrany a ke kompromisům, je dle mého názoru velice důleţitým prvkem, s mediací spojeným, a pochopení těchto principů můţe být účastníkům mediace ku prospěchu i v jejich dalším konání.

8

Literární rešerše Jako odbornou literaturu pro svoji práci jsem zvolil publikace zejména českých autorů, kteří se dané problematice dlouhodobě a soustavně věnují. Zde bych zejména jmenoval Lenku Holou, jeţ se ve své publikační činnosti věnuje zejména sociální práci v trestní justici, mediaci a alternativním formám trestního řízení. Její publikace: Mediace: a Mediace v teorii a praxi povaţuji za velmi přínosné, neboť uvedené téma zpracovávají na vysoké úrovni, s přihlédnutím k historickému kontextu mediace a probace a vývoji těchto institutů, přičemţ zároveň byly její publikace inspirující i co se týče porozumění problematiky v širších souvislostech. Dále pak jsem vyuţil příspěvku Lenky Pavlové: Mimosoudní způsoby řešení sporů a jejich výhody, ve sborníku K aktuálním otázkám vyjednávání, mediace, rozhodčího řízení a tzv. práva spolupráce, práce Jana Rozuma: Uplatnění mediace v systému trestní justice, knihy V. Větrovce, l. Nedorosta, Z. Sováka a Z. Adamcové: Zákon o mediaci a probaci: komentář, E. Ţatecké: Postavení a úkoly Probační a mediační služby, dále sborníku Mediace zkušenosti z Písecka: sborník z konference : Písek, červen 2006. Dle mého názoru tyto práce skýtají pohled na problém zejména z praktického hlediska, coţ pokládám za klad, přičemţ totéţ dle mého platí o publikaci Mediace v rámci výkonu trestu odnětí svobody autorů J. Bernarda, B. Chodury a R. Kratochvíla, jeţ ukazuje i méně známé stránky mediace. Významné informace jsem čerpal i ze sborníku K aktuálním otázkám vyjednávání, mediace, rozhodčího řízení a tzv. práva spolupráce. Dále jsem čerpal z publikace Kurs trestního práva: trestní právo procesní klasiků českého trestního práva P. Šámala, J. Musila a V. Kratochvíla. Co se týče porozumění problematice komunikace, jeţ je samozřejmě zcela nedělitelná od procesu mediace, mi velmi pomohla publikace Jak si navzájem lépe porozumět: Kapitoly z psychologie sociální komunikace, autora J. Křivohlavého. Pro pohled na mediaci ze Spojených států byla velmi přínosná publikace Mediace, aneb, Jak řešit konflikty autorů L. Riskin, J. Keating a Tom Arnold, jiţ lze označit za jakéhosi průvodce procesem mediace krok za krokem. Vzhledem k rozšířenosti mediace v USA lze dle mého názoru povaţovat tuto knihu za velmi podnětnou, stejně jako práce F. Go: Mediation as Practiced in Criminal Law: The Present, the Pitfalls, and the Potential. Dále jsem ze zahraničních publikací vyuţil prací autorů S. L. Tubbse a S. Moss: Human 9

communication: principles and contexts, a G. Kem, F. P. Douglas: Keeping the peace: conflict resolution and peaceful societies around the world. Citát z díla C. Beccaria: O zločinech a trestech, ač z doby dávno minulé, mne pak zaujal svojí trvající aktuálností a proto jsem povaţoval za vhodné jej téţ ve své práci zmínit. V neposlední řadě jsem vyuţil i zdroje internetové, a to jak dokumenty Poslanecké sněmovny a Senátu Parlamentu České republiky, tak i některé informace z Wikipedie, o nichţ jsem přesvědčen, ţe jsou ve věci relevantní a přínosné. A ovšem téţ právní normy, a to jak české, tak zahraniční.

10

Volba metodologie Při zpracování této práce byly pouţity metody deskriptivní, analytická a komparativní. Shromáţdil jsem relevantní informace, a to jak z české, tak zahraniční literatury, právních předpisů a internetových zdrojů, a následně jsem pouţil analytickou metodu, jiţ jsem doplnil doplněna metodou komparativní, a to zejména v části, zabývající se právním zakotvením mediace v České republice a v zahraničí. Zejména je tato metoda přínosnou při srovnávání právní úpravy mediace v České republice a na Slovensku, jehoţ právní úprava by dle mého názoru mohla být velmi platná při uvaţování o právní úpravě mediace de lege ferenda v našem právním řádu. V omezené míře byla pouţita i metoda historická, jeţ přispěla k pochopení okolností počátku pouţívání mediace při řešení sporů.

11

1. Probační a mediační služba – její právní vymezení Probační a mediační sluţba byla zřízena zákonem č. 257/2000 Sb., o Probační a mediační sluţbě a o změně zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení

ministerstev a jiných ústředních

orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů, zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve

znění pozdějších předpisů a zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní

ochraně dětí (zákon o Probační a mediační sluţbě) – dále i jen ZoPMS, jeţ nabyl účinnosti 1.1.2001. Důvodů pro jeho přijetí bylo několik. Za první bych označil fakt, ţe v České republice, jako ostatně ve všech demokratických státech, trestní právo vychází ze „zásady pomocné úlohy trestní represe, která znamená, že státní donucení trestněprávními prostředky je třeba používat pouze tehdy, když neexistuje jiné řešení, jak dosahovat souladu chování lidí s právem. Proto jsou ve všech státech s rozvinutým demokratickým systémem hledány další cesty, jak nejlépe naplnit účel trestu a trestního stíhání.“4 Protoţe i v našem právním řádu, konkrétně v zákoně č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) – dále i jen TrŘ – jsou zakotveny instituty odklonu a alternativních trestů, jejichţ uplatňování ovšem vyţaduje účast speciálně erudovaných osob, bylo nezbytné, aby byla zřízena taková instituce, která by se příslušnou činností zabývala. Druhým důvodem, ovšem úzce souvisejícím s výše uvedeným, je fakt, ţe preventivní působení na pachatele trestné činnosti, a to zejména osoby mladistvé nebo blízké věku mladistvých, je vhodnější neţ čirá represe, spočívající v nepodmíněném trestu odnětí svobody. Současně – a to je důvod stále významnější – nelze opomenout, ţe takové alternativní tresty jsou prostě lacinější, neţ náklady ve vězeňství. A ovšem nelze v ţádném případě zapomínat na pomoc obětem trestné činnosti, neboť činnost probační a mediační sluţby můţe vytvářet „nezbytné podmínky pro uplatnění tzv. odklonů v trestním řízení, jejichž předpokladem je projednání a uzavření dohody mezi obviněným a poškozeným o náhradě škody nebo dohody o narovnání“5, neboť právě na oběti trestné činnosti a jejich práva by mělo být myšleno v první řadě. V úvodu této práce jsem zmínil termín „restorativní justice (v češtině lze vyjádřit

4

Sněmovní tisk 542/0: Vládní návrh zákona o Probační a mediační sluţbě. Parlament České republiky: Poslanecká sněmovna [online]. [cit. 2012-04-01]. Dostupné z: http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?o=3&ct=542&ct1=0 5

. Praha: Eurolex Bohemia, 2002, 115 s. ISBN 80-864-3232-7, s. 12

12

termínem obnovující spravedlnost) vychází z předpokladu, že trestný čin je sociální konflikt mezi dvěma i více jednotlivci či stranami a mezi jejich hodnotovými normami a normami společnosti, a proto jej lze účinně řešit pouze za podmínky aktivní participace všech dotčených, tj. oběti, pachatele a příslušného sociálního společenství.“6 Mezi principy restorativní justice lze dle autorů právě citované publikace zařadit například motivaci pachatele k odpovědnosti za spáchaný trestný čin a k ţivotu bez konfliktu se zákonem poskytnutí prostoru k podílení se na odstranění následků neţádoucího chování rychlé a dostačující vyřešení případu ochranu společenských zájmů formou prevence Zákon o probační a mediační sluţbě tyto principy plně reflektuje, a lze jej v tomto směru jistě označit za zákon stěţejní. Přesně vymezuje základní termíny, s nimiţ bude v této práci neustále pracováno, a proto pokládám za vhodné je uvést tak, jak je tento zákon v § 2 stanoví: 1) Probací se pro účely tohoto zákona rozumí organizování a vykonávání

dohledu nad

obviněným, obţalovaným nebo odsouzeným (dále jen "obviněný"), kontrola výkonu trestů

nespojených

s odnětím svobody, včetně uloţených povinností a omezení,

sledování chování odsouzeného ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, dále individuální pomoc obviněnému a působení na něj, aby vedl řádný ţivot, vyhověl soudem nebo státním zástupcem uloţeným podmínkám, a tím došlo k obnově narušených právních i společenských vztahů. 2) Mediací se pro účely tohoto zákona rozumí mimosoudní zprostředkování za účelem řešení sporu mezi obviněným a poškozeným a činnost směřující k urovnání konfliktního stavu vykonávaná v souvislosti s trestním řízením. Mediaci lze provádět jen s výslovným souhlasem obviněného a poškozeného. Cíle činnosti PMS jsou stanoveny v § 4 ZoPMS a lze je shrnout tak, ţe má jednak vytvářet podmínky pro projednání věci v některém ze zvláštních druhů trestního řízení, či pro uloţení a výkon alternativního trestu. Proto spolupracuje i s rodinou a okolím delikventa a míří k tomu, aby v budoucnu dotyčný vedl řádný ţivot. Současně ovšem i pomáhá i při 6

VĚTROVEC, Vladislav, Libor NEDOROST, Zdeněk SOVÁK a Zdena ADAMCOVÁ. Zákon o mediaci a . Praha: Eurolex Bohemia, 2002, 115 s. ISBN 80-864-3232-7, s. 14

13

odstraňování následků trestné činnosti u osob, trestnou činností dotčených. Jak jsem jiţ výše uvedl, veliký význam má činnost probační a mediační sluţby zejména v případě mladistvých v řízení s „prvopachateli, kdy mohou aktivně vnímat všechny okolnosti, kterých se dopustili, a umožní jim nemyslet na minulost a vyhnout se pobytu ve vězení.“7 Vzhledem k tomu, ţe společnost má na mládeţi zvláštní zájem, a proto i trestní řízení takových osob má svá specifika, je toto řízení upraveno zákonem č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeţe za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeţe a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeţe) – dále i jen ZoSVVM. Zde bych uvedl zejména ustanovení § 10 odst. 2, dle něhoţ lze mladistvému, proti němuţ se řízení vede, výchovná opatření uloţit s jeho souhlasem jiţ v průběhu tohoto řízení před rozhodnutím soudu pro mládeţ o vině mladistvého, nebo situaci, kdy je „dohled uložen jako náhrada vazby, neboť mladistvého lze vzít do vazby jen, nelze-li účelu vazby dosáhnout jiným způsobem. V tomto případě se mladistvý musí dostavovat na středisko PMS k pravidelným schůzkám, oznamovat bezodkladně všechny podstatné skutečnosti a v případě, že mladistvý chce změnit místo pobytu, je mu to umožněno jen se souhlasem probačního úředníka.“8 S ohledem na výchovnou funkci dohledu ze strany PMS je jistě důleţitý i fakt, ţe tento dohled lze uloţit i dítěti mladšímu 15-ti let, jeţ se dopustilo činu jinak trestného. Probační a mediační sluţba je organizační sloţkou státu a ZoPMS upravuje i její organizaci, poţadavky na její pracovníky a vymezuje pravomoci a povinnosti. Pro její výkon je důleţité to, ţe stojí zcela „mimo stávající strukturu orgánů činných v trestním řízení, a to především za účelem její relativní samostatnosti a potřeby využít spolupráce této služby v průběhu celého trestního řízení, jak pro potřeby trestního stíhání, tak pro potřeby vykonávacího řízení. Zákon dále předpokládá součinnost PMS jednak s orgány sociálního zabezpečení a zdravotnickými zařízeními, dále s registrovanými církvemi, náboženskými společnostmi, zájmovými sdruženími občanů, nadacemi a dalšími nevládními organizacemi, sledujícími humanitární cíle. “9 V čele PMS stojí ředitel, jehoţ jmenování i odvolávání je v pravomoci ministra spravedlnosti. Je členěna na střediska, působící v sídlech okresních soudů či soudů obvodních nebo městských – domnívám se, ţe pro účely této práce není potřebné popisovat veškeré další

7

ŢATECKÁ, Eva. Postavení a úkoly Probační a mediační služby. Vyd. 1. Ostrava: Key Publishing, 2007, 136 s. Právo (Key Publishing). ISBN 978-808-7071-557, s. 41 8 tamtéţ, s. 70 9 VĚTROVEC, Vladislav, Libor NEDOROST, Zdeněk SOVÁK a Zdena ADAMCOVÁ. Zákon o mediaci a probaci: komentář. Praha: Eurolex Bohemia, 2002, 115 s. ISBN 80-864-3232-7, s. 34

14

podrobnosti organizace PMS, stanovené § 3 ZoPMS, a tak dále pouze zmíním, ţe vlastní činnost vykonávají úředníci PMS a asistenti PMS. Ti musejí mít – v případě úředníků – vysokoškolské vzdělání společenskovědního směru v magisterském oboru, doplněné odbornou zkouškou po absolvování základního kvalifikačního školení, v případě asistentů pak musejí být starší 21 let a středoškolské vzdělání ve společenskovědním oboru. Pro obě kategorie pak platí poţadavek na bezúhonnost, způsobilost k právním úkonům. Musejí být ve své činnosti nestranní, odpovědní, respektovat a chránit lidská práva, svobody a důstojnost člověka. Současně se ovšem musejí vyvarovat jednání, které by mohlo zmařit účel trestního řízení či vzbuzovalo pochybnosti o jeho objektivitě (§ 7 ZoPMS). Dále jsou mimo jiné oprávněni zjišťovat stanoviska obviněného k podmíněnému zastavení trestního stíhání a alternativních trestů, a pokud jde o schválení narovnání, pak i stanoviska poškozeného. Při porušení stanovených podmínek, omezení a povinností musí informovat příslušné orgány činné v trestním řízení (v tomto případě předseda senátu, samosoudce či v přípravném řízení státní zástupce), pokud se ovšem nejedná o porušení méně závaţná, kdy mohou obviněného pouze upozornit na jeho závadné chování a varovat ho před tím, ţe při opakování takového jednání bude následovat jiţ zmíněné informování orgánu činných v trestním řízení (§ 4 ZoPMS). Domnívám se, ţe právě v této pravomoci zaměstnanců PMS, tedy moţnosti uváţit vhodnost toho kterého řešení, tak, jak ji vyhodnotí v konkrétním případě, s přihlédnutím k osobnosti obviněného a závaţnosti porušení, tkví síla institutu PMS. Tou je moţnost jaksi zprvu pouze důrazně varovat dotyčnou osobu, porušující zákon, bez okamţité represe – a tedy ukázat jí moţnost správné cesty, spojenou s poskytnutím další šance, moţná na dlouho poslední...

15

2. Mediace - obsah činnosti Mediace patří v České republice v současnosti mezi často skloňovaná témata, moţná by bylo moţno říci, ţe i mezi témata do jisté míry jaksi módní. O tom, ţe se mediace stává stále populárnější, svědčí dle mého názoru i to, kolik odkazů na ni objevuje internetový vyhledávač Google:

Graf č. 1: Graf počtu výsledků hledání slova „mediace“ na www.google.com v letech 2000 – 2012, pro stránky v češtině. Zdroj dat: www.google.com

Výše uvedené údaje zachycují, kolik výsledků pro slovo mediace našel tento vyhledávač při omezení na období od 1. ledna do 31.12. jednotlivých let (s pochopitelnou výjimkou u roku letošního, kdy je výsledek omezen ke dni 25.3.), a to pro stránky v češtině. Je tedy zřejmé, ţe u mediace zaznamenáváme prudký a setrvalý nárůst zájmu, a proto je jistě na místě zjistit, proč tomu tak je a v čem můţe být mediace přínosná. V první řadě je ovšem nezbytné si samotný pojem mediace vymezit. Jedná se o „neformální, strukturovaný proces řešení konfliktů. Sporným stranám pomáhá v řešení jejich situace a dosažení výsledné dohody nestranná třetí osoba – mediátor.“10 Mediace tedy patří mezi ty způsoby řešení sporů, kdy účastníci sporu jaksi nepostupují zodpovědnost za vyřešení svého sporu na stát, respektive na soud jako k tomu určenou 10

OUŘEDNÍČKOVÁ, Lenka, Ondřej PILNÝ, Dana RABIŇÁKOVÁ a Pavel ŠTERN. Předmluva. In: RISKIN, Leonard, J. KEATING a Tom ARNOLD. Mediace, aneb, Jak řešit konflikty. Praha: Pallata, 1997, 7 - 13. ISBN 8090171060, s. 10

16

součást veřejné moci, ale na neutrální osobu, která ovšem nedisponuje oním mocenským oprávněním, jaký má právě soud. „Mediace jako přístup, idea řešení konfliktů za pomoci třetí nezávislé strany existuje v řadě společenství již po staletí. Mnohé nasvědčuje tomu, že postupy blízké mediaci jsou starší než lidstvo samo, protože velmi podobné chování bylo popsáno i u některých primátů.“

11

Těmi se ovšem zabývat nebudu, domnívám se, ţe

mediace v lidské společností je tématem dostatečně širokým. Lenka Holá v uvedené publikaci dále uvádí, ţe mediace byla vyuţívána jiţ ve starověku, a to například u Féničanů či v babylonské říši a antickém Řecku; dle mého názoru jistě není náhoda, ţe se jednalo o vyspělé společnosti té doby, a mnohdy o vyhlášené obchodníky. Tam se občané ve sporu obraceli zpravidla na rozhodce, přičemţ toto rozhodčí řízení mělo některé prvky s mediací společné. Následně byla dle Holé mediace vyuţívána i ve starém Římě – od dob Justiniánových, a také tam získala své současné označení. Dále pak upozorňuje na mediaci ve starověké Číně a Japonsku, a téţ na kořeny mediace ve středověku, kdy se například u vrahů „do popředí dostávala snaha vyřešit jeho provinění jiným, pro něj, pozůstalé i společnost optimálnějším způsobem. Většinou byl zavázán k pokrytí nákladů pohřbu oběti, soudních výloh (v některých případech i v průběhu soudu vypitého piva) a také ke složení patřičné sumy na výživu a výchovu pozůstalých dětí oběti.“12 Podoba se současným institutem narovnání není jistě náhodná… V moderní době pak přichází mediace jako metoda řešení konfliktů ke slovu zhruba v polovině 20. století, ovšem například v Norsku, jak poukáţi dále, funguje jiţ po více neţ 200 let. Mediace je ovšem pouze jednou z moţností, a to tehdy, kdy se jedná o řešení civilních sporů. Má však své platné místo i v právu trestním, a to tehdy, kdy dochází k dohodě mezi pachatelem trestného činu a jeho obětí. I této oblasti se budu v této kapitole posléze věnovat. Jako další způsoby řešení konfliktů (kromě mediace a jiţ zmíněného soudního jednání) můţeme dále dle Lenky Holé13 uvést: řešení účastníky konfliktu: tehdy se řešení dané situace odehrává toliko mezi přímými účastníky, a označuje se též jako negociace. Výhodou je to, že účastníci mají plnou kontrolu nad celým procesem, což ovšem může být i nevýhodou, neboť právě pro 11

HOLÁ, Lenka. Mediace v teorii a praxi. Vyd. 1. Praha: Grada, 2011, 270 s. Psyché (Grada). ISBN 978-8024731-346, s. 13 12 tamtéţ, s. 14 13 tamtéţ, s. 22 - 25

17

nepřítomnost nezaujaté osoby (jakou je v procesu mediace mediátor) může být problémem samotná komunikace. arbitráž, u nás též označovaná jako rozhodčí řízení: ta se velmi blíží řízení před soudem, s tím rozdílem, že se jedná o dobrovolnou dohodu účastníků ve smyslu svěření jejich sporu třetí osobě. Největší rozdíl proti mediaci tkví v tom, že rozhodce – arbitr – působí vůči účastníkům silou své autority, byť mu svěřené těmito účastníky dobrovolně, a nepůsobí tedy jako někdo, kdo se snaží účastníky smířit během vyjednávání. Velmi důležité je též to, že výrok rozhodce je pro účastníky právně závazný a vymahatelný, stejně jako soudní rozhodnutí. konciliace: toto „je postup, který má do značné míry stejné cíle a metody jako přímý dvoustranný postup řešení konfliktu. Rozdíl je v přítomnosti třetí strany – smírčího – který zprostředkovává komunikace mezi účastníky konfliktu [ ... ] V praxi je konciliaci a mediaci velmi obtížné odlišit. Pro samotný cíl řešení konfliktu – spokojenost účastníků s procesem i výsledkem řešení – to ani není nezbytně nutné. V mediaci se klade větší důraz na nalezení řešení bezprostředního problému. V usmiřování je více pozornosti věnování vztahu mezi účastníky a kvalitě jejich vzájemné komunikace.“14 Jsem přesvědčen, ţe ke zmíněnému zkvalitňování komunikace a řešení vztahu účastníků určitého sporu však rozhodně slouţí i mediace. Za velmi důleţité a determinující pak pokládám jiţ samotný fakt, ţe si účastníci sporu dobrovolně spolu sedli k jednacímu stolu – a to jak v přeneseném slova smyslu, tak i zcela konkrétně. Ona dobrovolnost je právě tím, co zcela zásadně odlišuje mediaci od soudního sporu – myslím, ţe jiţ samotná ochota jednat spolu bez přítomnosti někoho, kdo můţe z mocenské pozice rozhodovat o právech a povinnostech, je dobrým znamením v tom smyslu, ţe není vše ztraceno a obě strany i přes trvající konflikt jeví snahu o urovnání vzájemného vztahu „mírovými prostředky“; a jsou si dokonce i vědomi faktu, ţe při tomto urovnávání potřebují odbornou pomoc, jakéhosi průvodce po oné sloţité cestě – jímţ by mediátor měl být. Z výše uvedeného ovšem současně vplývají limity pouţití mediace. Dle Kateřiny Peclové15 nebude moţné o ní uvaţovat tehdy, kdy strany vnímají spor jako souboj (vyhrát 14

HOLÁ, Lenka. Mediace: mezilidských konfliktů. Vyd. 1. Praha: Grada Pub. ISBN 80-247-04676, s. 25 15 PECLOVÁ, Kateřina. Mediace - indikace, výhody a limity+ srovnání mediace a jiných moţností řešení konfliktů. In: Mediace - zkušenosti z Písecka: sborník z konference : Písek, červen 2006. [Písek: OS Prácheň Centrum podpory celoţivotního vzdělávání], 2006, 20 -25. ISBN 8023974963, s. 23

18

mlţe jen jeden), některá ze stran nechce jednat otevřeně a nechce dávat potřebné informace, či naopak je příliš pasivní a neprezentuje své potřeby (a pak by ovšem nebyla s výslednou dohodou spokojena, dále tehdy, kdy některá ze stran poţaduje autoritativní řešení a nechce se spoléhat na „laickou“ dohodu, a téţ tehdy, kdy se jedná o lidi, „zneužívající drogy a alkohol či s patologickými rysy osobnosti nebo agresivními tendencemi, kteří nejsou schopni smysluplné diskuse, vyjasňování a nemají volní schopnosti respektovat dosaženou dohodu.“16 K posledně uvedenému příkladu ovšem chci dodat, ţe rozpoznání podobně disponované osoby nemusí být mnohdy vůbec jednoduché – mnohé z takových osob mohou působit velmi důvěryhodně, aţ do té doby, co případnou dohodu prostě nebudou dodrţovat. A tehdy ovšem můţe nastat problém, neboť jestliţe probíhala mediace, pak po tuto dobu ovšem běţela i lhůta pro zánik moţnosti uplatnit své právo soudní ţalobou. Je tedy jistě dobré si co nejlépe ověřit, s kým se chystám k jednomu stolu usednout a s pomocí mediátora projednat spor. Kromě takovéhoto příkladu ovšem mediace skýtá oproti soudnímu řešení sporu mnohé výhody. „České soudy se dlouhodobě potýkají s problémy, kterými je především rigidita a zdlouhavost celého právního procesu. Nepřehlédnutelná je rovněž stránka finanční. V průběhu mnoholetých a výjimkou nebývají i spory táhnoucí se desetiletí dochází nejen k úbytku lidských sil, materiálních prostředků na obou stranách sporů, ale rovněž i ke ztrátě motivace a účelnosti samotné podstaty sporu a potřebnosti jeho řešení.“17 Za neméně důleţité (a kladné) ovšem pokládám i výše uvedené principy dobrovolnosti co se týče volby mediace jako formy řešení sporu a s tím související ochotu naslouchat druhé straně a nevidět jako cíl sporu poráţku protistrany: „změna soupeřivého vztahu na spolupracující je výsledkem procesu mediace, současně je však také jejím předpokladem. K mediaci by nemohlo dojít, kdyby se pro ni klienti svobodně nerozhodli a nedohodli se na ní.“18 S tím pak souvisí i další principy, za něţ Lenka Holá označuje následující: orientace na budoucnost, neboť z minulosti bychom se měli poučit (k čemuţ dodávám,

16

PECLOVÁ, Kateřina. Mediace - indikace, výhody a limity+ srovnání mediace a jiných moţností řešení konfliktů. In: Mediace - zkušenosti z Písecka: sborník z konference : Písek, červen 2006. [Písek: OS Prácheň Centrum podpory celoţivotního vzdělávání], 2006, 20 -25. ISBN 8023974963, s. 23 17 PAVLOVÁ, Lenka. Mimosoudní způsoby řešení sporů a jejich výhody. In: K aktuálním otázkám vyjednávání, mediace, rozhodčího řízení a tzv. práva spolupráce. Vyd. 1. Praha: Univerzita Jana Amose Komenského Praha, 2010, 38 - 41. ISBN 9788086723921, s. 40 18 HOLÁ, Lenka. Mediace: . Vyd. 1. Praha: Grada Pub. ISBN 80-247-0467-6, s. 39

19

ţe „ti, kdo si nepamatují minulost, jsou odsouzeni k tomu, si ji opakovat“19) pochopení odlišností - „pokud klient nerozumí svému partnerovi, nedokáže se na jeho situaci podívat z jeho pozice, pak mu jen těžko přizná právo na vlastní nazírání věcí. Je to proces vzájemný. [ … ] Výrazem pochopení odlišností je výsledná dohoda, která reflektuje a uspokojuje potřeby a zájmy všech účastníků mediace.“ princip alternativy – hledání nových moţností – „již samotné řešení konfliktu mediací je hledáním nových možností. Klient se až dosud pokoušel svou konfliktní situaci vyřešit prostředky, které ovládal, které se mu v minulosti osvědčily. Toto řešení mu ale nyní nepřineslo očekávaný výsledek – situaci vyřešit. [ … ] Hledání možností dohody a spolupráce souvisí s opuštěním původních soupeřivých pozic klientů a nasměrováním na vztah spolupráce.“ princip nestrannosti mediátora svoboda rozhodování převzetí zodpovědnosti – strany sporu jsou stále těmi, na nichţ leţí zodpovědnost za výsledek sporu, neboť mediátor „pouze“ přispívá k uzavření dohody, avšak pouze strany jsou těmi, kdo můţe spor rozhodnout a dohodu uzavřít.20 S mediací se tedy můţeme setkat jak v právu civilním, byť z důvodu dosavadní absence zákona o mediaci v netrestních věcech je její vyuţití poněkud sloţitější, tak v právu trestním. Tam spadá její výkon do kompetence Probační a mediační sluţby, jak jsem jiţ uvedl v předchozí kapitole své práce. Mediace je v tomto ohledu součástí tzv. restorativní justice, a je tedy na stranu jednu moderním a ţádoucím prvek trestního práva, na stranu druhou však „předpokladem pro to, aby se mediace trvale naplno prosadila jako jedna z možností, jak trestné činy řešit, je její dostatečná společenská akceptace a podpora. […] Výsledky většiny studií hovoří jasnou řečí – mezi občany převládá spíše punitivní naladění, přičemž řada z nich považuje existující tresty za příliš nízké a přístup orgánů činných v trestním řízení k pachatelům za nepřiměřeně shovívavý. Za takových okolností bude asi jen málokdo očekávat, že lidé budou opatřením typu mediace nakloněni. Je-li zde požadavek tvrdě a nekompromisně trestat jakýkoliv prohřešek proti zákonům, většina alternativ ke klasickému

19

George Santayana. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 21.4.2009 [cit. 2012-03-25]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/George_Santayana 20 HOLÁ, Lenka. Mediace: mezilidských konfliktů. Vyd. 1. Praha: Grada Pub. ISBN 80-247-0467-6, s. 37 - 44

20

trestnímu řízení se musí nutně jevit jako zcela neopodstatněný ústupek pachatelům.“21 Domnívám se, ţe uvedený postoj je lidsky pochopitelný, avšak dle mého názoru vyplývá spíše z emocí, neţ z reálného, nezaujatého pohledu na danou věc. To je ovšem pochopitelné, neboť trestná činnost, a to i kdyţ se týká jiných osob, je vţdy naprostou většinou společnosti vnímána jako něco velice nepatřičného a odsouzeníhodného. To vyplývá mimo jiné i ze setrvalého majoritního názoru na problematiku trestu smrti, kdy v internetovém průzkumu společnosti SANEP, jeţ byl proveden ve dnech 7. aţ 13. listopadu 2010, více neţ 65 % Čechů bylo pro jeho znovuzavedení a 61,9 % respondentů bylo toho názoru, ţe tento trest není nehumánní.22 Nicméně pokud se od emocí oprostíme, dojdeme k názoru, ţe uplatnění mediace v trestním právu má rozhodně své opodstatnění, a to jak pro pachatele trestného činu, tak pro jeho oběť. A právě obsahu mediace v trestním právu se chci nyní věnovat. Chci se zaměřit na to, v čem spočívá její přínos pro oběť trestného činu – jejíţ zájem by měl být dle mého názoru vţdy tím prioritním. Dále se ovšem zaměřím i na osobu pachatele trestné činnosti, a na to, jakým způsobem můţe mediace směřovat v jeho prospěch. Tímto „prospěchem“ ovšem nemám na mysli toliko fakt, ţe účast v mediaci můţe velmi významně ovlivnit posuzování jeho protiprávního jednání, a tím i determinovat jeho ţivot mnohdy na nemálo roků, ale zejména to, jakým způsobem můţe kvalitně provedená mediace v ideálním případě přispět ke změně jeho přístupu ke společnosti a vlastnímu ţivotu. To, jestli dojde u pachatele ke skutečnému uvědomění si nepřípustnosti jeho dosavadního jednání, a bude se snaţit se v budoucnu takového závaţného jednání vyvarovat, je prospěšné nejen pro něj, ale zajisté pro celou společnost. Ať se totiţ na problematiku trestné činnosti budeme dívat optikou nákladů, spojených s jejím stíháním, následným trestáním a ovšem i výkonem trestu odnětí svobody (kdy ovšem ani tento pohled striktně „účetní“ nelze opomíjet), za mnohem důleţitější pokládám škody způsobené reálným obětím trestných činů, a to jak škody materiální, tak, a zejména!, škody morální, způsobené jak oněm obětem, tak celé společnosti. Je tedy skutečně v zájmu nás všech, aby se v co největší míře dařilo pozměnit uvaţování pachatelů trestné činnosti, a ukázat jim jinou, lepší cestu jejich ţivotem. V souvislosti s tím pak nemohu nepřipomenout i mediační činnost, týkající se odsouzených ve výkonu trestu 21

ROZUM, Jan. Uplatnění mediace v systému trestní justice II. Vyd. 1. Praha: Institut pro kriminologii a sociální prevenci, 2010, 207 s. Studie (Institut pro kriminologii a sociální prevenci). ISBN 978-807-3380-977, s. 8, 9 22

Češi jsou pro znovuzavedení trestu smrti, uvádí výzkum. Mediafax.cz [online]. 21.11.2010 [cit. 2012-04-19]. Dostupné z: http://www.mediafax.cz/domaci/3129553-Cesi-jsou-pro-znovuzavedeni-trestu-smrti-uvadi-vyzkum

21

odnětí svobody, neboť ta můţe být velkým přínosem k výše uvedené snaze o změnu chování. Pokládám za vhodné zmínit na tomto místě to, jakým způsobem bývá mediace vnímána z pozice obětí trestné činnosti a jak z „druhé strany“, tedy pachateli. Co se týče obětí trestné činnosti, pak dle autorů publikace Uplatnění mediace v systému trestní justice II, s odvoláním na výzkumy M. Umbreita, se lze u obětí „dopátrat přinejmenším sedmi základních důvodů, proč se rozhodnou mediaci s pachatelem podstoupit. Jde o: touhu zjistit více o samotném trestném činu a o všem, co k němu vedlo potřebu sdělit své nepříjemné pocity pachateli přání napomoci pachateli „změnit se“ vést pachatele k odpovědnosti za jeho chování získat možnost finanční náhrady za škodu vyhnout se procesu u soudu přesvědčit se na vlastní oči, že pachatel bude dostatečně potrestán.“23 U výše uvedeného pokládám za zajímavé, ţe motivace obětí nebývá zřejmě zdaleka vţdy výhradně jaksi „sobecká“, zaměřená pouze na vlastní zájmy a potřeby, ale i altruistická, směřující k pochopení pachatele a jeho eventuálnímu budoucímu polepšení se. Ne vţdy má ovšem oběť o mediaci zájem. V jiţ zmíněné publikaci jsou k tomuto uvedeny následující důvody, kdy „lze hovořit o čtyřech nejčastějších: oběť má za to, že trestný čin byl tak zanedbatelného rázu, že by mediace představovala zbytečně vynaložený čas a námahu celá záležitost již byla vyřešena jiným způsobem oběť má ze setkání s útočníkem strach oběť je přesvědčena, že pachatel si zaslouží tvrdé potrestání, nikoli řešení případu cestou mediace.“24 Všechny tyto důvody jsou dle mého názoru velmi pochopitelné, a to jak s přihlédnutím ke konkrétním specifickým okolnostem jednotlivých případů, tak ovšem i s ohledem na velmi různorodé povahy subjektů, obětí trestné činnosti. To vše můţe zásadně ovlivnit fakt, 23

ROZUM, Jan a kol. Uplatnění mediace v systému trestní justice II. Vyd. 1. Praha: Institut pro kriminologii a sociální prevenci, 2010, 207 s. Studie (Institut pro kriminologii a sociální prevenci). ISBN 978-807-3380-977, s. 17 24 tamtéţ, s. 18

22

zda oběť bude mít o mediaci zájem nebo ne.

Pokud ovšem k mediaci dojde, pak lze říci, ţe převaţují kladné výstupy: „devět z deseti obětí bylo rádo, že se mediace zúčastnilo takřka všechny oběti byly přesvědčeny, že uzavřená dohoda byla spravedlivá pro obě strany 86 % obětí soudilo, že setkání s pachatelem bylo užitečné 55 % obětí vyjádřilo po samotné mediaci pozitivní postoj k pachateli 94 % obětí bylo přesvědčeno, že jim již od stejného pachatele v budoucnu nehrozí žádné nebezpečí.“25 Je tedy zřejmé, ţe osobní setkání se s osobou, jeţ byla pro oběť původcem mnohdy značné křivdy, setkání moderované zkušeným mediátorem, můţe u oběti trestné činu vést k jakési úlevě, přičemţ v naprosté většině, „až na jednu oběť vyjadřovaly přesvědčení, že nyní již celou věc mohou považovat za uzavřenou.“26 Na základě výše uvedeného jsem přesvědčen o tom, ţe taková katarze, neboli „vnitřní očista člověka, která následuje po dramatickém zážitku ohrožení nebo zla“27, můţe být pro oběť velmi uţitečná, neboť jí umoţní odpoutat se od minulosti, hledět opět kupředu a ţít plnohodnotný ţivot. Jestliţe jsem se v předchozích odstavcích věnoval přínosu mediace pro oběti trestné činnosti, musím ovšem pozornost věnovat i pachatelům. Dle autorů knihy Uplatnění mediace v systému trestní justice II, s odvoláním se na publikované výsledky výzkumů převáţně ze Severní Ameriky, Velké Británie a Austrálie, platí, ţe většina pachatelů, kteří se zúčastnili mediace, byla s výsledkem mediace spokojena, přičemţ „podstatnou se jeví též účinnost těchto opatření z hlediska následného omezování kriminality. […] Předcházení recidivě pachatelů není sice primárním cílem restorativní justice, avšak pokud skutečně vychází vstříc 25

ROZUM, Jan a kol. Uplatnění mediace v systému trestní justice II. Vyd. 1. Praha: Institut pro kriminologii a sociální prevenci, 2010, 207 s. Studie (Institut pro kriminologii a sociální prevenci). ISBN 978-807-3380-977, s. 19 26 tamtéţ, s. 24 27 Katarze. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 27.3.2008 [cit. 2012-04-19]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Katarze

23

potřebám obětí, pachatelů i celé komunity, měl by se efekt restorativních programů ve zmíněném smyslu projevit. U pachatele, který podstoupí mediaci, lze předpokládat, že přímé setkání s lidmi, které svým jednáním poškodil, na něj může mít větší výchovný efekt, než standardní, a do určité míry „odosobněné“ projednávání věci u soudu.“28 Tento předpoklad však dle autorů předmětné publikace zatím není jasně prokázán, k čemuţ dále připomínají, ţe „mediační setkání, časově velmi limitované, nemůže samo o sobě zaručit dramatický efekt na delikventovu kariéru, neboť její průběh a vývoj ovlivňuje řada jiných, často podstatnějších faktorů například rodina, v níž pachatel vyrůstá, vrstevníci, návykové látky, ekonomická situace apod.).“29 K tomu ovšem já musím vyjádřit svůj názor, ţe je třeba vyuţít kaţdou moţnost, jak pachatele trestné činnosti ovlivnit v kladném smyslu, a tedy tak, aby pokud moţno v budoucnu protiprávní činnosti zanechal. Působení mediace v tomto smyslu sice zřejmě nelze přeceňovat, nicméně současně by bylo velkou chybou od ní ustupovat jen proto, ţe se snad nejeví jaksi zázračným řešením problému. Jsem tedy přesvědčen o tom, ţe kaţdá forma působení na pachatele, jeţ můţe alespoň v malém procentu vést k tomu, ţe od trestné činnosti v budoucnu upustí, je uţitečnou. Vţdyť i sebeméně významné procento, o něţ by se v důsledku kvalitně provedené mediace sníţil výskyt trestné činnosti, znamená v praxi konkrétní lidský osud, jeţ třeba právě díky mediaci nebyl zasaţen trestným činem. Tím jsem se dostal k další oblasti mediace, kterou je mediace ve

vztahu k jiţ

odsouzeným pachatelům trestné činnosti, kteří se nacházejí ve výkonu trestu odnětí svobody (dále i jen „VTOS“). „V rámci VTOS se na procesu mediace podílejí především probační úředníci ve spolupráci se specialisty Vězeňské služby ČR, a to především se sociálními pracovníky a psychology. […] Většina odsouzených prozatím vnímá přínos mediace především v tom, že je zde nový prostředek k vydobytí si lepší pozice pro podmíněné propuštění v VTOS.“30 Ovšem nejen řešení vztahů mezi obětí a pachatelem trestné činnosti mţe být předmětem mediace ve věznici. Jak uvádějí autoři předešle citované publikace, „nesmíme zapomenout na mnohdy velmi potřebné řešení mezi odsouzeným a jeho blízkými. Může jít jak o záležitosti manželské (domluva při / před rozvodovým řízením, snahy o udržení manželství apod.), tak i rodinné (např. dohoda s rodiči o dalším setrvání v jejich domácnosti

28

ROZUM, Jan a kol. Uplatnění mediace v systému trestní justice II. Vyd. 1. Praha: Institut pro kriminologii a sociální prevenci, 2010, 207 s. Studie (Institut pro kriminologii a sociální prevenci). ISBN 978-807-3380-977, s. 25 29 tamtéţ, s. 36 30 BERNARD, Jan, Bohdan CHODURA a Roman KRATOCHVÍL. Mediace v rámci výkonu trestu odnětí svobody: Příloha časopisu České vězeňství č. 1/2005. Praha: Vězeňská sluţba České republiky, 2005, 23 s. , s. 7

24

po ukončení VTOS či po případném podmíněném propuštění. Další možností, i když málo zmiňovanou, je mediace mezi odsouzeným a institucí. Odsouzení se mohou dostat do pozice, zejména pokud dobře nefungují kontakty s příbuznými, kdy potřebují pomoc při zařizování či urovnávání různých situací s nejrůznějšími institucemi (škola, městský úřad atd.).“31 Jak vidno, šíře moţností uplatňování metody mediace je velice široká. A je jistě v zájmu všech zúčastněných i celé společnosti, aby byla pouţívána v míře co nejhojnější – samozřejmě toliko v případech, kdy je její pouţití smysluplné a slibuje alespoň šanci na úspěch.

31

BERNARD, Jan, Bohdan CHODURA a Roman KRATOCHVÍL. Mediace v rámci výkonu trestu odnětí svobody: Příloha časopisu České vězeňství č. 1/2005. Praha: Vězeňská sluţba České republiky, 2005, 23 s. , s. 14

25

3. Sociálně psychologická hlediska mediace – mediátor Činnost mediátora, tedy mediace – je tedy zaměřena na pomáhání nalézání dohody osob, které se nacházejí v mnohdy značně vyhrocené situaci, a tedy mají problém se vzájemnou komunikací. Domnívám se, ţe činnost je začasté více činností psychologa neţ právníka, byť znalost právních norem jistě nelze v nejmenším opomíjet. Jeho úkolem tedy je pochopit postoje obou stran, a s vyuţitím znalostí lidské psychologie přispět k ovšem zejména k tomu, aby ke stejnému pochopení – pochopení postojů a potřeb druhé strany – dospěli i účastníci mediace. Z tohoto důvodu jsem přesvědčen o tom, ţe není od věci se krátce podívat na to, jak psychologické a sociologické okolnosti ovlivňují komunikaci lidí. Termín komunikace můţe mít různé významy, nás ovšem bude zajímat pouze jeho význam ve smyslu dorozumívání se, coţ je „sdělování informací, myšlenek, názorů, a pocitů mezi živými bytostmi, lidmi i živočichy obvykle prostřednictvím společné soustavy symbolů.“32 Křivohlavý pak s odvoláním se na význam latinského termínu communicare, jeţ je kořenem slova komunikace, a jeho ekvivalent participare, konstatuje, ţe „komunikovat tedy znamená s někým se z něčeho společně radovat, druhému něco předávat, doručovat, propůjčovat, dávat a přijímat, tj. navzájem se sdílet.“33 Toto sdílení ovšem zdaleka ne vţdy je jednoduché a příjemné. Lze říci, ţe značnou část svého ţivota trávíme komunikováním s jinými lidmi – dle amerických autorů Stewarda L. Tubbse a Sylvie Mossové se dokonce jedná aţ o 75% kaţdého dne34. K tomu je třeba ovšem téţ připomenout, ţe komunikace není pouze rozhovor, ale i jiné formy sdělování informací, jako je nonverbální komunikace či sdělování činy. O nonverbální komunikaci se jedná například v případě očního kontaktu, neboť „očima toho říkáme tolik, že bychom to nebyli schopni vyjádřit slovy, ani kdybychom na to měli desetkrát tolik času. 32

Dorozumívání. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 29.10.2003 [cit. 2012-04-08]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Dorozum%C3%ADv%C3%A1n%C3%AD 33 KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Jak si navzájem lépe porozumět: Kapitoly z psychologie sociální komunikace. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1988, s. 19 34 TUBBS, Stewart L a Sylvia MOSS. Human communication: principles and contexts. 10th ed. Boston: McGraw-Hill, 2006. ISBN 00-729-8833-9, s. 7. Dostupné z: http://books.google.cz/books/about/Human_Communication.html?hl=cs&id=kNVVv69QHOUC „According to numerous research studies, for your entire life you have spent about 75 percent of each day engaged in communication.“

26

Podobně je tomu s naší mimikou, s výrazy našeho obličeje.“35 Neméně důleţité, ba mnohdy to nejpodstatnější, je sdělování činy, k čemuţ Křivohlavý uvádí jednoduchý příklad: jestliţe s námi někdo učiní něco jiného, neţ to, o čem s námi hovořil, pak ovšem „jeho čin v této souvislosti mluví podstatně srozumitelnější řečí než jeho slova nebo to, jak se při osobním jednání tváří. Není divu, že sociální psychologové považují činy a způsoby jednání člověka s člověkem za nejdůležitější způsob sociální komunikace.“36 Ovšem i výše uvedené formy komunikace, tedy slovní a nonverbální, jsou velice důleţité, a v případě, kdy spolu dvě strany jednají, a to navíc v situaci, kdy jsou jejich zájmy protichůdné, coţ je v případě stran zúčastněných na mediaci pravidlem, můţe špatná volba slov nebo nonverbálního projevu během komunikace vést ke krachu jednání. A ovšem i naopak. Teorií komunikace se zabývá mnoho odborníků. Lenka Holá v této souvislosti zmiňuje mimo jiné komunikační teorii kalifornské paloaltské školy, jejímiţ představiteli jsou P. Watzlawick, J. B. Bavelasová a D. D. Jackson, kteří charakterizovali lidskou komunikaci jako médium pozorovatelných manifestací lidských vztahů, a pro něţ komunikace téměř splývá a pojmem chování.37 Dále hovoří o teorii významu, přičemţ cituje jiţ zmíněné americké autory Tubbse a Mossovou, podle nichţ „je lidská komunikace proces vytváření významů mezi dvěma či více lidmi.“38 Holá dále zmiňuje důleţitou roli psychologie při jednání v mediaci, přičemţ připomíná, ţe konflikt a jeho řešení je odrazem toho, kdo do něj vstupuje, přičemţ cílem je dosáhnout uspokojivého výsledku, s vědomím si své vlastní hodnoty.39 K tomu pak dále v souvislosti s psychoanalytickou teorií Holá uvádí, ţe kromě důleţitosti uvědomování si sebe a zdravého sebevědomí je důleţitá i schopnost vzájemného uznání; „ti, kdo jsou schopni nahlížet na sebe sama a na druhé reálně a na druhé reálně (dostatečně objektivně) a přijímají podporu mediátora, dosahují zpravidla lepších výsledků v mediaci.“40 Domnívám se, ţe s tímto názorem lze souhlasit – těţko si představit úspěšné vyjednávání, a zdůrazněme, ţe vyjednávání, k němuţ se zúčastnění rozhodli dobrovolně, při němţ by jednotliví účastníci nebyli schopni či ochotni přihlédnout k objektivním skutečnostem u protistrany a neprojevili 35

KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Jak si navzájem lépe porozumět: Kapitoly z psychologie sociální komunikace. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1988, s. 18 36 tamtéţ, s. 18 37 HOLÁ, Lenka. Mediace v teorii a praxi. Vyd. 1. Praha: Grada, 2011, 270 s. Psyché (Grada). ISBN 978-8024731-346, s. 30 38 tamtéţ, s. 30 39 tamtéţ, s. 30 40 tamtéţ, s. 31

27

by alespoň částečné pochopení jejích potřeb. S tím pak souvisí i další psychologický zdroj mediace, Lenkou Holou uváděný, a to duchovní dimenze řešení konfliktů, jeţ souvisí s otázkou vlastní identity. Uvádí, ţe “spolupracuje-li mediátor s klientem, který se cítí zraněný druhou stranou, může pomoci, když sdělí, verbálně i neverbálně, že to, kým oni sami jsou, není závislé na výsledku mediace nebo na tom, co si o nich ostatní myslí. Je důležité, aby jejich rozhodování o tom, co je pro ně dobré, nebylo omezování pochopením či chováním druhých.“41 Opět je tedy zřejmá důleţitost osobnosti mediátora coby psychologa, který svou činností můţe velmi významně přispět nejen k dosaţení oboustranně přijatelné dohody, ale současně můţe téţ působit ve smyslu nápravy morálních škod, jeţ jistě jakékoliv protiprávní jednání můţe napáchat, a které mohou být závaţnější neţ škody materiální, jednoduše a jednoznačně vyjádřitelné v penězích. Důleţitou podmínkou ve směru psychologické stránky mediace je, dle Holé, i sama osobnost mediátora, neboť i on je pouze člověk, se všemi sloţitými rysy osobnosti. Musí tedy u něj panovat „snaha vypořádat se účinně s vlastními problémy, a to jak na úrovni chování, tak i prožívání. [....] Vnitřní neutralita je předpokladem k dobře fungující neutralitě vnější.“42 A mediátor ovšem musí být neutrální, neboť „idea nestrannosti mediátora je pro proces mediace klíčová. Mediátor smí mediovat pouze takové spory, v nichž může zůstat nestranný a vyvážený pro obě strany konfliktu.“43 Nelze nezmínit sociologická východiska mediace, neboť vzhledem k tomu, ţe sociologie „je společenská věda zkoumající sociální život jednotlivců, skupin a společností“44, a mediace se ţivota fyzických osob nepochybně dotýká, je jistě uţitečné znát i tato fakta. Holá v této souvislosti uvádí tři větve sociologického myšlení, které se dle ní kaţdá po svém snaţí zodpovědět otázku, jak je moţné, ţe společnost dokáţe zachovat pevný řád, k jehoţ respektování jsou vedeni všichni členové společnosti. Jedná se o teorii konfliktu, dle níţ jakákoliv forma lidského souţití vyhovuje jen části zúčastněných, a zbytek je k účasti na takovém řádu donucen, byť je pro něj nevýhodný, dále teorii interpretativní, jeţ klade důraz na zodpovědnost kaţdého člověka za svůj ţivot a svět, neboť kaţdý má svůj svět takový, jaký si ho spolu s druhými lidmi dokázal vytvořit, a teorii konsenzuální, jeţ předpokládá existenci 41

HOLÁ, Lenka. Mediace v teorii a praxi. Vyd. 1. Praha: Grada, 2011, 270 s. Psyché (Grada). ISBN 978-8024731-346, s. 31 42 tamtéţ, s. 31 43 RISKIN, Leonard, J KEATING a Tom ARNOLD. Mediace, aneb, Jak řešit konflikty. Praha: Pallata, 1997, 126 s. ISBN 80-901-7106-0, s. 117 44 Sociologie. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 29.6.2004 [cit. 2012-04-08]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Sociologie

28

nepsané úmluvy, dle níţ se lidé vědomě zavazují k dodrţování pravidel, jeţ jim umoţňují vzájemné souţití. Holá pak hovoří o integraci těchto teorií, přičemţ konstatuje, ţe strany konfliktu začnou určitý konflikt, neboli de facto snahu o nadvládu jedné ze stran, vnímat jako cosi nevýhodného pro kaţdodenní fungování, a vlastní aktivitou se rozhodnou tento konfliktní vztah změnit a postavit na nových základech, na nichţ se dobrovolně shodnou, k čemuţ Holá ještě dodává, ţe to vše stranám konfliktu umoţní vzájemné souţití v určité harmonii a řádu. 45 Domnívám se, ţe takováto formulace průběhu řešení sporu mediací můţe být pro ilustrování důleţitosti poznání sociologického pozadí této problematiky velmi uţitečná. Ovšem opět se dostáváme k osobě mediátora, neboť on je tím, kdo můţe vhodnou formou pomoci jednotlivým účastníkům sporu s uvědoměním si vhodnosti a uţitečnosti jaksi „mírového stavu“. On je tím, kdo je můţe s vyuţitím znalostí z oboru psychologie a sociologie, s přihlédnutím k osobnostním rysům konkrétních účastníků sporu, k takovému poznání nasměrovat a přispět tak k oboustranně uţitečnému kompromisu. Rozhodně to tedy musí být člověk se širokým všeobecným rozhledem, a současně osobnost, jíţ nepostrádá „empatii, opravdovost, schopnost vhledu do situace klienta, vstřícný zájem a respekt. […] K dalším osobnostním předpokladům se počítá tvořivost a flexibilní důraznost. Podstatnou součástí výkonu praxe je také schopnost adekvátního uvažování a hodnocení situace klientů. Zejména v anglosaské praxi se zdůrazňuje respektování základních lidských práv, smysl pro sociální spravedlnost, respektování osobní svobody a uznávání zásady svobodného rozhodování klientů.“46 Činnost mediátora je zajisté mnohdy velmi emočně náročná, ostatně jako kaţdá práce s lidmi, kteří se nacházejí ve sloţitých ţivotních situacích. V případě mediace je pak toto ještě zkomplikováno prostým faktem, ţe se jedná o strany s mnohdy ostře antagonistickými zájmy – a mediátor je tím, kdo se musí – a chce – stát jakýmsi mostem přes rozbouřené vody sporu, a snaţí se obě strany dovést k řešení, jeţ bude oběma vyhovovat. Přitom mnohdy nahlédnou do nitra svých klientů tak hluboko, jak jen lze; stačí uvést postřeh jednoho z mediátorů, který se v roce 2005 účastnil projektu s názvem Mediace – metoda boje se sociálním vyloučením, kdy se vyjadřoval k tomu, co mu mediace přinesla a co pro něj znamená: „Stal (jsem se)

45

HOLÁ, Lenka. Mediace v teorii a praxi. Vyd. 1. Praha: Grada, 2011, 270 s. Psyché (Grada). ISBN 978-8024731-346, s. 32 46 tamtéţ, s. 217

29

nechtěným svědkem otřesné hádky matky a syna o budoucí dědictví.“47 Nalézt v takové situaci řešení není jistě vůbec snadné – ovšem o to větší uspokojení pak mediátor po úspěšně provedené mediaci, tedy mediaci, jeţ je korunována uzavřením patřičné dohody, pociťuje. K tomu dodávám pokračování předešlého vyjádření mediátora: „Snad jsem jim opravdu pomohl. Bylo to neohrabané, nevzhledné, ale zároveň účinné a okouzlující, když se z dvou řvoucích bytostí stanou opět normální a slušní lidé. Filip“ S tímto pocitem není uvedený mediátor sám. I další účastníci uvedeného projektu se vyjadřovali ke svým pocitům z mediace s evidentním potěšením aţ nadšením. Uvedu zde několik příkladů, které myslím vypovídají mnohé: „Mediace mi ukázala, že lidi můžou řešit své problémy i jinak než přes soud. Eva H.“ či „Proč já a mediace? Je to systém, který je moţno vyuţít v mnoha oblastech mezilidské komunikace. Jsem přesvědčen, ţe mediace je velmi funkční. Pro mě osobně má obrovský přínos. Učím se hledat skutečné zájmy za pozicemi v rodině i v dalších vztazích. Láká mě na tom moţnost usmíření znesvářených stran a narovnání mnohdy dlouhodobě narušených vztahů (zahojení hlubokých ran). Petr.“48 Myslím tedy, ţe práce mediátora i přes svoji nepopiratelnou náročnost můţe být povoláním (či posláním?) velmi inspirujícím a naplňujícím.

47

Mediace - zkušenosti z Písecka: sborník z konference : Písek, červen 2006. [Písek: OS Prácheň - Centrum podpory celoţivotního vzdělávání], 2006, 72 s. ISBN 80-239-7496-3, s. 35 48 tamtéţ, s. 35, 36

30

4. Právní vymezení mediace v ČR a v zahraničí – srovnání V této části své práce se zaměřím na to, jakým způsobem je mediace upravena naším právním řádem, a to jak co se týče práva trestního, tak práva civilního. Krátce se téţ zmíním o právní úpravě de lege ferenda, reprezentované v současnosti projednávaným vládním návrhem zákona o mediaci, byť se této budu podrobněji věnovat v kapitole, zaměřené na perspektivy mediace u nás. Domnívám se, ţe zajímavým bude téţ srovnání právní úpravy mediace v České republice a v zemích, kde je uţívána mnohdy po delší dobu, neţ je tomu u nás. V této souvislosti současně poukáţi na pojetí mediace v systému kontinentálního práva, kdy jsem jako příklad zvolil Norsko, tedy zemi, jeţ má s mediací letité zkušenosti, a práva v zemi anglosaské, konkrétně v USA, jiţ Lenka Holá označuje spolu s Kanadou za kolébku mediace v justici.49 V neposlední řadě se zaměřím na právní úpravu mediace v právu Evropské unie a na to, jakým způsobem je tato problematika zakotvena v právním řádu státu, jehoţ právo je našemu snad nejbliţší, neboť vychází ze společných, po desetiletí sdílených kořenů, jímţ je bezesporu Slovensko. Úvodem lze konstatovat neveselý fakt, a sice to, ţe mediace není u nás dostatečně zákonem upravena, neboť doposud neexistuje zákon o mediaci v civilních věcech. Respektive existuje toliko jako vládní návrh takového zákona, ovšem v současné době probíhá legislativní proces, přičemţ aktuální stav projednávání tohoto zákona je takový, ţe poté, co byl dne 10.2.2012 Poslaneckou sněmovnou Parlamentu ČR schválen, byl Senátem vrácen s pozměňovacími návrhy, a jeho další projednávání je

navrţeno na pořad 38. schůze

Poslanecké sněmovny (od 24. dubna 2012)50. Výše uvedené ovšem neznamená, ţe by nebylo vůbec moţné dohodu za přispění třetí osoby - mediátora - v soukromoprávních věcech uzavřít. Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, ve svém § 3 odst. 2 jednoznačně upřednostňuje dohodu stran, kdy stanoví, ţe „fyzické a právnické osoby, státní orgány a orgány místní samosprávy dbají o to, aby nedocházelo k ohroţování a porušování práv z občanskoprávních 49

HOLÁ, Lenka. Mediace: . Vyd. 1. Praha: Grada Pub., 2003. ISBN 80-247-0467-6. s. 159 50 Sněmovní tisk 426 Vl.n.z. o mediaci - EU. Parlament České republiky: Poslanecká sněmovna [online]. [cit. 2012-04-15]. Dostupné z: http://www.psp.cz/sqw/historie.sqw?o=6&t=426

31

vztahů a aby případné rozpory mezi účastníky byly odstraněny především jejich dohodou“. Stejně tak zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, v § 100 odst. 1 mimo jiné stanoví, ţe soud „usiluje především o to, aby spor byl vyřešen smírně“. Dále pak v § 100 odst. 3 stanoví, ţe „ve věcech péče o nezletilé děti můţe soud uloţit účastníkům na dobu nejvýše 3 měsíců účast na mimosoudním smírčím nebo mediačním jednání nebo rodinné terapii. Účast na mimosoudním smírčím nebo mediačním jednání nebo rodinné terapii nelze uloţit po dobu platnosti předběţného opatření podle § 76b odst. 1.“ K tomu ovšem povaţuji za nutné dodat, ţe v uvedeném případě neplatí ta snad nejpodstatnější podmínka mediace, a to dobrovolnost. Totéţ platí o ustanovení § 273 odst. 2 OSŘ, dle něhoţ „je-li to účelné, může soud a) tomu, kdo neplní dobrovolně soudní rozhodnutí nebo soudem schválenou dohodu o výchově nezletilých dětí, popřípadě o úpravě styku s nimi anebo rozhodnutí o navrácení dítěte, uložit na dobu nejvýše 3 měsíců účast na mimosoudním smírčím nebo mediačním jednání nebo na rodinné nebo jiné vhodné terapii“. Nejsem přesvědčen o tom, ţe soudem nařízená účast na mediaci má tentýţ efekt jako v případě, kdy k tomuto rozhodnutí dospěje subjekt sám. Na druhou stranu ovšem nelze myslím pochybovat o tom, ţe někdy je potřeba strany sporu pro úspěch věci k řešení jaksi nasměrovat – konečné rozhodnutí totiţ v kaţdém případě zůstává na jejich dobrovolném rozhodnutí. Důsledků neexistence příslušného zákona o mediaci v civilních věcech je několik. Jedním z nich je fakt, ţe mediátorem můţe být de facto kaţdý, kdo se jím prohlásí, a s nímţ strany sporu uzavřou příslušnou smlouvu o mediaci; při tom ovšem nemají nijak zaručenu odbornou úroveň dotyčného mediátora. Průhlednější je toto situace rozhodně v případě volby mediátora, jeţ je akreditovaný Asociací mediátorů České republiky, ale i tak nelze situaci srovnávat s činností advokátů a nároky na ně kladenými, a to zejména z důvodu absence jakéhokoliv dohledu nad mediátory ze strany veřejné moci, jeţ je v případě advokátů vykonávána Ministerstvem spravedlnosti. Dalším, a myslím, ţe ještě podstatnějším, je pak fakt, ţe vzhledem k dosavadní neexistenci právní úpravy začátek mediace nemá (narozdíl od Slovenska) ţádný vliv na běh promlčecích lhůt, coţ můţe být ovšem okolnost zcela zásadní. To by se mělo změnit s přijetím zákona o mediaci v netrestních věcech, ovšem jak jsem jiţ zmínil výše, tento zákon byl Parlamentu Senátem vrácen s pozměňovacími návrhy a čeká jej další projednávání. Co se týče trestního práva, tak je situace od práva civilního jiná. Tam je mediace právně zakotvena ve výše jiţ uvedeném zákoně o probační a mediační sluţbě a kromě toho 32

souvisí s ustanoveními trestního řádu, tam, kde upravuje tzv. odklony, tedy alternativní způsoby vyřešení věci. Jedná se o ustanovení § 179g, dle něhoţ můţe státní zástupce rozhodnout o tom, ţe podmíněně odloţí podání návrhu na potrestání, jestliţe se podezřelý k činu doznal, nahradil škodu, pokud byla činem způsobena, nebo s poškozeným o její náhradě uzavřel dohodu, nebo učinil jiná potřebná opatření k její náhradě, vydal bezdůvodné obohacení činem získané, nebo s poškozeným o jeho vydání uzavřel dohodu, anebo učinil jiná vhodná opatření k jeho vydání, s podmíněným odloţením podání návrhu na potrestání vyslovil souhlas, a vzhledem k osobě podezřelého, s přihlédnutím k jeho dosavadnímu ţivotu a k okolnostem případu lze důvodně takové rozhodnutí povaţovat za dostačující. Dále se jedná o § 307 trestního řádu, dle něhoţ v řízení o přečinu můţe se souhlasem obviněného soud a v přípravném řízení státní zástupce podmíněně zastavit trestní stíhání, a to za podmínek obdobných jako u ustanovení § 179g. Konečně pak dle ustanovení § 309 trestního řádu v řízení o přečinu můţe se souhlasem obviněného a poškozeného soud a v přípravném řízení státní zástupce rozhodnout o schválení narovnání a zastavit trestní stíhání, jestliţe obviněný prohlásí, ţe spáchal skutek, pro který je stíhán, a nejsou důvodné pochybnosti o tom, ţe jeho prohlášení bylo učiněno svobodně, váţně a určitě, uhradí poškozenému škodu způsobenou přečinem nebo učiní potřebné úkony k její úhradě, případně jinak odčiní újmu vzniklou trestným činem, vydá bezdůvodné obohacení získané přečinem nebo učiní jiná vhodná opatření k jeho vydání, a sloţí na účet soudu nebo v přípravném řízení na účet státního zastupitelství peněţní částku určenou konkrétnímu adresátovi k obecně prospěšným účelům, a tato částka není zřejmě nepřiměřená závaţnosti přečinu, a povaţuje-li takový způsob vyřízení věci za dostačující vzhledem k povaze a závaţnosti spáchaného činu, k míře, jakou byl přečinem dotčen veřejný zájem, k osobě obviněného a jeho osobním a majetkovým poměrům. Jak vidno, ve všech těchto případech je důleţitým, ba podstatným, fakt dohody mezi pachatelem a jeho obětí. A právě dosaţení této dohody je jednou z oblastí činnosti úředníků probační a mediační sluţby, tak, jak je stanoveno v § 4 ZoPMS, který mimo jiné stanoví, ţe PMS vytváří předpoklady k tomu, aby věc mohla být

ve

vhodných

případech projednána v některém ze zvláštních

druhů

trestního

řízení,přičemţ její činnost spočívá zejména v obstarávání podkladů k osobě obviněného a jeho rodinnému i sociálnímu zázemí,

ve

vytváření

podmínek

pro

rozhodnutí

o

podmíněném zastavení trestního stíhání, nebo pro schválení narovnání, zejména projednání a

uzavření dohody mezi obviněným a poškozeným o náhradě škody nebo o

bezdůvodného

obohacení,

nebo

dohody

o 33

vydání

narovnání. Je tedy zřejmé, ţe „výstupy

probačních úředníků mohou být důležitým podkladem pro možnost uplatnění odklonů v trestním řízení. [...] Nejedná se o klasický probační dohled, ale jeho prostřednictvím může probační služba přispět k individualizaci trestního postihu a k motivaci klientů za účelem jejich účasti v řešení příčin a nápravy následků trestného činu.”51 K tomu já dodávám, ţe ještě větší přínos ve výše uvedeném shledávám v přínosu pro oběť trestné činnosti, neboť tento postup jí můţe přinést i rychlejší náhradu škody, a v neposlední řadě ovšem i rychlejší morální satisfakci, jejíţ význam a důleţitost nelze v ţádném případě opomíjet. Pohleďme na situaci ve Spojených státech amerických, kde „masová migrace druhé poloviny 20. století způsobila zánik přirozených komunit a jejich sociálních funkcí. Přesun populace do městských aglomerací zvýšil sociální napětí a počet konfliktů. Rozpad tradičních společenství měl za důsledek úpadek neformálních forem svépomoci. Formální instituce pak nestačily zvládat nárůst sporů. [...] spontánně vzniká hnutí alternativního řešení konfliktů.”52 Mediace je ve Spojených státech upravena zákonem Alternative Dispute Resolution Act of 1998. Tento zákon v § 651 mimo jiné stanoví, ţe „každý okresní soud Spojených států povolí, v souladu s místními právní předpisy, přijatými podle § 2071 a), využití alternativních postupů řešení sporů ve všech občanskoprávních žalob, včetně sporného řízení v případě úpadku, v souladu s touto kapitolou, s výjimkou toho, kdy použití rozhodčího řízení může být povoleno pouze za podmínek stanovených v oddíle 654.“53 Tento oddíl pak stanoví případy, kdy nelze mediaci povolit, přičemţ se jedná zejména o podezření z porušení práv zaručených Ústavou Spojených států či o náhradu škody vyšší neţ 150.000,- dolarů54. Dále se jedná například o případy, kdy byla škoda, ať jiţ majetková či na zdraví, v souvislosti se spiknutím, 51

ŢATECKÁ, Eva. Postavení a úkoly Probační a mediační služby. Vyd. 1. Ostrava: Key Publishing, 2007, 136 s. Právo (Key Publishing). ISBN 978-808-7071-557, s. 55 52 HOLÁ, Lenka. Mediace v teorii a praxi. Vyd. 1. Praha: Grada, 2011, 270 s. Psyché (Grada). ISBN 978-8024731-346, s. 17 53 28 USC § 651 - Authorization of alternative dispute resolution. Cornell University Law School: Legal Information Institute [online]. [cit. 2012-04-15]. Dostupné z: http://www.law.cornell.edu/uscode/text/28/651. „Each United States district court shall authorize, by local rule adopted under section 2071 (a), the use of alternative dispute resolution processes in all civil actions, including adversary proceedings in bankruptcy, in accordance with this chapter, except that the use of arbitration may be authorized only as provided in section 654.“ 54 28 USC § 654 - Authorization of alternative dispute resolution. Cornell University Law School: Legal Information Institute [online]. [cit. 2012-04-15]. Dostupné z: http://www.law.cornell.edu/uscode/text/28/654 „Notwithstanding any provision of law to the contrary and except as provided in subsections (a), (b), and (c) ofsection 652 and subsection (d) of this section, a district court may allow the referral to arbitration of any civil action (including any adversary proceeding in bankruptcy) pending before it when the parties consent, except that referral to arbitration may not be made where (1) the action is based on an alleged violation of a right secured by the Constitution of the United States; (2) jurisdiction is based in whole or in part on section 1343 of this title; or (3) the relief sought consists of money damages in an amount greater than $150,000.“

34

a zejména pak případy porušování rovných práv občanů či práva volebního55. Pokud jde o uplatňování mediace v právu trestním, pak „rozvoj mediace je spojován především s realizací prvního rozsáhlejšího programu smíření obětí trestných činů a pachatelů (VORP – VictimeOffender Reconciliation Program) připraveného v roce 1978 v Elkhartu ve státě Indiana v USA. [...] Do současné doby zůstává VORP jasně a velmi dobře propracovaným projektem mediace s velkým vlivem na praktickou činnost řady soukromých a církevních organizací.“56 Dle projektu Mediation in criminal Matters existuje v USA na 120 mediačních programů, které se v naprosté většině samy označují za programy „oběť – útočník“. Oběť trestného činu se pak setkává s tváří v tvář s útočníkem, a to ovšem pod strukturovaným vedením mediátora. Zdárné provedení mediace v americkém trestně právním systému můţe mít kladný vliv posuzování osoby pachatele, a bude ovšem přínosem i pro oběť. Uvedené mediační programy obvykle zpracovávají přestupky a vandalismus, drobná ublíţení na zdraví, krádeţe a vloupání (v tomto pořadí), jeţ tvoří drtivou většinu trestných činů jim oznámených. Nicméně, americké ministerstvo spravedlnosti průzkumu zaznamenalo, ţe mnoho programů vykazuje trend, směřující směrem k „vyšší úrovni kriminality", kdy některé se podílely na řešení případů závaţných násilných trestných činů, jako jsou váţné napadení a vraţda.57 Flora Go dále ve své práci uvádí zajímavý postřeh, který je myslím uplatnitelný i v našich podmínkách: „Účast na mediaci je teoreticky dobrovolná, avšak mediace je cestou, jak se pachatel může pokusit snížit svůj trest. Jeho účast, proto nemusí být zcela dobrovolná. Jeho dobrovolnost se stane pochybnější, pokud státní zástupce nebo jiný orgán navrhne, aby se mediace účastnil, protože 55

28 USC § 1343 - Civil rights and elective franchise. Cornell University Law School: Legal Information Institute [online]. [cit. 2012-04-15]. Dostupné z: http://www.law.cornell.edu/uscode/text/28/1343 „The district courts shall have original jurisdiction of any civil action authorized by law to be commenced by any person:(1) To recover damages for injury to his person or property, or because of the deprivation of any right or privilege of a citizen of the United States, by any act done in furtherance of any conspiracy mentioned in section 1985 of Title 42;(2) To recover damages from any person who fails to prevent or to aid in preventing any wrongs mentioned in section 1985 of Title 42 which he had knowledge were about to occur and power to prevent;(3) To redress the deprivation, under color of any State law, statute, ordinance, regulation, custom or usage, of any right, privilege or immunity secured by the Constitution of the United States or by any Act of Congress providing for equal rights of citizens or of all persons within the jurisdiction of the United States;(4) To recover damages or to secure equitable or other relief under any Act of Congress providing for the protection of civil rights, including the right to vote.“ 56 HOLÁ, Lenka. Mediace: . Vyd. 1. Praha: Grada Pub., 2003. ISBN 80-247-0467-6. s. 151 57 GO, Flora. Harvard Law School. Class of 2012. JAMES BOSKEY ADR WRITING COMPETITION. 2010 WINNER. Mediation as Practiced in Criminal Law: The Present, the Pitfalls, and the Potential [online]. 2010 [cit. 18.4.2012], s. 2 – 4. Dostupné z: http://www.americanbar.org/content/dam/aba/migrated/dispute/docs/2010_BoskeyEssay_Winner_FloraGo.authc heckdam.pdf

35

pachatel pak má důvod se obávat, že jeho odmítnutí může mít vliv na vnímání jeho osoby a jeho ochotě ke spolupráci, nebo nápravě viny.“58 Domnívám se, ţe v tomto případě není tak zcela na škodu jistý odklon od naprosté dobrovolnosti, jeţ je jakýmsi ideálem, avšak ne vţdy dosaţitelným. Pokud si pachatel uvědomí, ţe spolupráce – a tedy de facto snaha o nápravu jím způsobené škody – je i pro něj výhodná, a k takovému jednání přistoupí (a ovšem následně dodrţuje podmínky, dohodnuté s obětí jeho trestné činnosti), nelze mít myslím proti takové částečné nedobrovolnosti ničeho namítat. Flora Go téţ konstatuje, ţe mediace je v trestním právu vyuţívána zejména v případě méně závaţných zločinů a mladistvých pachatelů59. Ještě chci v souvislosti s anglosaským právním systémem zmínit institut plea bargaining, neboli dohadování, jeţ lze myslím označit za mediaci sui generis, byť není vedena mezi obětí a pachatelem. Toto „dohadování“ vede státní zástupce a obhájce, a během něho se mohou „dohodnout jednak o uznání viny, jednak o druhu a výši trestu. Soud tuto dohodu zpravidla schválí, čímž se opět dosáhne výrazného zkrácení jinak složitého porotního procesu.“60 Přestoţe se nejedná o mediaci přesně v tom smyslu, o němţ pojednává tato práce, i tak je jedním z jejích efektů urychlení procesu nalézání spravedlnosti, coţ rozhodně patří ke kladům mediace. Co se týče práva kontinentálního, pak pokládám za vhodné zmínit Norsko, neboť zde pracují jiţ „více jak dvě stě let (od roku 1795) tzv. Forliksrad (smírčí komise). Záměrem při jejich zavádění bylo předcházet psychicky náročným a finančně nákladným soudním sporům Smírčí komise řeší všechny osobní konflikty, mimo konflikty rodinné a trestní věci. Jsou zřízeny ve všech obcích. [...] V každé komisi jsou tři členové – laikové (ne praktikující právníci), kteří jsou jmenováni na čtyři roky.“61 V současnosti je v Norsku mediace v civilních věcech upravena zákonem LOV 2005-06-17 nr 90: Lov om mekling og rettergang 58

GO, Flora. Harvard Law School. Class of 2012. JAMES BOSKEY ADR WRITING COMPETITION. 2010 WINNER. Mediation as Practiced in Criminal Law: The Present, the Pitfalls, and the Potential [online]. 2010 [cit. 18.4.2012], s. 2 – 4. Dostupné z: http://www.americanbar.org/content/dam/aba/migrated/dispute/docs/2010_BoskeyEssay_Winner_FloraGo.authc heckdam.pdf „Participation in mediation is in theory voluntary, but mediation is an avenue through which the offender may attempt to reduce his punishment. His participation, therefore, may not be wholly voluntary. His voluntariness becomes further dubious if a prosecutor or other authority figure makes the suggestion that he participates, because the offender then has reason to fear that his refusal may have an effect on their perception of him and his willingness to cooperate or to make amends.“ 59 tamtéţ, s. 23. 60 MUSIL, Jan, . : . 2., přepracova vyd. Praha: C.H. Beck, 2003, 1079 s. ISBN 80-717-9678-6, s. 43 61 HOLÁ, Lenka. Mediace: mezilidských konfliktů. Vyd. 1. Praha: Grada Pub., 2003. ISBN 80-247-0467-6. s. 163

36

i sivile tvister (tvisteloven) - Zákon o mediaci a soudním řízením v civilním sporu (občanský soudní řád).62

Tento způsob řešení sporů je v Norsku populární, o čemţ svědčí to, ţe

například v „roce 2000 Forliksråd zpracovaly 166.000 civilních sporů“63. Současně v Norsku existují i Konfliktråd, (tj. volně přeloţeno konfliktní komise) jeţ vznikly koncem minulého století a jejich hlavním cílem je „zprostředkovat řešení sporů mezi osobami (zahrnující zranění, poškození nebo jiným násilí), a tím umožnit místní komunitě řešit drobná porušení zákona na místní úrovni, bez trestajícího, na soudním jednání založeného přístupu. V roce 2001 se konfliktní komise obdržely 6.134 případů, z toho 3.212 bylo občanské spory a 2.922 trestních věcech; 89% mediací vyústilo v dohodu.“64 Co se týče mediace v trestních věcech, pak v Norsku je od 9.1.1992 účinný zákon LOV-1991-03-15-3 Lov om megling i konfliktråd (konfliktrådsloven)65 – coţ lze volně přeloţit jako Zákon o mediaci ve zprostředkování (mediační zákon), jeţ v § l stanoví, ţe „úkolem mediace je zprostředkování při sporech, vyplývajících z toho, že jedna nebo více osob utrpěly osobou druhou újmu, ztrátu nebo jiné poškození.“ Aby mohlo k mediaci vůbec dojít, je dle § 5 tohoto zákona zapotřebí souhlasu stran. Je také nutné, aby se tyto strany do značné míry shodly na předmětu sporu. Podívejme se nyní k našim východním sousedům – Slovákům. Zde platí zákon č. 400/2004 Z. z., o mediácii a o doplnení niektorých zákonov, jeţ nabyl účinnosti dne 1.7.2004 - je tedy zřejmé, ţe oproti nám mají Slováci v tomto směru značný náskok. Tento zákon upravuje výkon mediace, její principy, strukturu a právní účinky, přičemţ se vztahuje na spory ze vztahů práva občanského, rodinného a pracovního, a obchodních závazkových vztahů. Mediací je pak dle § 2 tohoto zákona mimosoudní činnost, při níţ osoby zúčastněné 62

Norsko. Lov om mekling og rettergang i sivile tvister (tvisteloven). In: LOV 2005-06-17 nr 90. 2005. Dostupné z: http://www.lovdata.no/all/hl-20050617-090.html#4-2 63 KEMP, Graham a Douglas P FRY. Keeping the peace: conflict resolution and peaceful societies around the world. New York: Routledge, 2004, 231 s. War and society (Routledge (Firm)), v. 8. ISBN 04-159-4762-6. Dostupné z: http://books.google.cz/books?id=wnqtNZ4qcUC&pg=PA163&lpg=PA163&dq=Forliksrad&source=bl&ots=HG8xM3cX7o&sig=fiy2sux1ncJgNY6lOVCKk YP9B4I&hl=cs&sa=X&ei=u42KT9q5PMTItAaT88StCw&ved=0CDYQ6AEwAw#v=onepage&q=Forliksrad&f =false, s. 163 „In 2006 Forliksråd handled some166 000 civil disputes.“ 64 tamtéţ, s. 163 „The primary aim of .. is to mediate disputes between persons (involving injury, loss or other violation).and thereby enable local communities to deal with minor breaches of the law at a local level, circumventing a punitive, court-based approach. in 2001 the conflict councils received 6,134 cases, of which 3,212 were civil disputes and 2,922 criminal cases. 89 % of the mediations resulted in an agreement.“ 65 Norsko. Lov om megling i konfliktråd (konfliktrådsloven). In: LOV-1991-03-15-3. 1991. Dostupné z: http://www.lovdata.no/cgi-wift/wiftldles?doc=/app/gratis/www/docroot/all/nl-19910315003.html&emne=konfliktr%E5d*&

37

na mediaci řeší spor, který vznikl z jejich smluvního vztahu nebo jiného právního vztahu. Výkon mediace je dle tohoto zákona podnikáním, přičemţ mediátorem můţe být pouze fyzická osoba, zapsaná v seznamu mediátorů66, na níţ se strany sporu dohodly a která s těmito stranami uzavřela dohodu o mediaci. Mediátor musí být plně způsobilý k právním úkonům, být bezúhonný, mít vysokoškolské vzdělání a musí úspěšně absolvovat odbornou přípravu mediátora. Mediátor je povinen vykonávat činnost nezávisle, nestranně, důsledně a s náleţitou odbornou péčí, musí dodrţovat mlčenlivost o skutečnostech, jeţ se v souvislosti s mediací dozvěděl, musí informovat zúčastněné osoby o jejich právech, stejně jako o důvodech, jeţ by mohly vést k jeho vyloučení pro podjatost. Při výkonu mediace pak mediátor účastníkům mediace odpovídá za způsobenou škodu. Důleţité je, ţe začátek mediace, coţ je okamţik, kdy je dohoda o mediaci uloţena v Notářském centrálním registru listin, má pro běh promlčecích lhůt obdobné účinky, jako uplatnění práva u soudu. Dohoda, k níţ strany mediací dospěly, pak musí mít písemnou formu, a pro účastníky je závazná; pokud má formu notářského zápisu nebo je schválena jako smír před soudem či rozhodčím orgánem, pak je téţ vykonatelná. Zajímavé je, ţe mediace můţe být pro účastníky sporu motivující i finančně: jedná se o situaci, upravenou Zákonem č. 71/1992 Zb. o súdnych poplatkoch a poplatku za výpis z registra trestov, ve znění pozdějších předpisů, dle něhoţ můţe být účastníkům soudního sporu vráceno 90 % ze zaplaceného soudního poplatku, a to tehdy, kdy spor skončil schválením soudního smíru pře začátkem jednání; pokud je tento smír schválen po začátku jednání, je jim navráceno 50 % tohoto poplatku, a jestliţe alespoň část sporu soudním smírem ve smírčím řízení, je jim navráceno 30% poplatku. Soudce pak v souladu s ustanovením § 99 ods. 1 zákona č. 99/1963 Z.z.. Občiansky súdny poriadok, ve znění pozdějších předpisů, můţe účastníkům sporu doporučit, aby se smír s uţitím mediace pokusili. Lze tedy myslím říci, ţe taková právní úprava směřuje k tomu, aby se odlehčilo soudům, které si jistě i na Slovensku nemohou stěţovat na nedostatek vytíţenosti, a motivovat strany sporu, aby se pokusily o smírné řešení. To by pak kromě samotného faktu, ţe vůbec došlo k dohodě, mohlo dle mého názoru vést i k lepšímu poznání a pochopení problému jaksi „z opačné strany“. Pokud jde o mediaci v trestním právu, pak zde je právní úprava na Slovensku obdobná jako úprava česká, a je zakotvena v zákoně č. 301/2005 Z.z., Trestný poriadok, ve znění pozdějších předpisů, a v zákoně 550/2003 Z.z., o probačných a mediačných úradníkoch a o

66

tento registr vede Ministerstvo spravodlivosti SR, a ke dni 15-4-2012 je v něm evidováno 589 mediátorů. Zoznam mediátorov. Ministerstvo spravodlivosti Slovenskej republiky [online]. [cit. 2012-04-15]. Dostupné z: http://www.justice.gov.sk/Stranky/Registre/Zoznamy-vedene-MS-SR/MediatorZoznam.aspx

38

zmene a doplnení niektorých zákonov, ve znění pozdějších předpisů. Co se týče zakotvení mediace v právu EU, pak je třeba zmínit Směrnici Evropského parlamentu a Rady č. 2008/52/ES, o některých aspektech mediace v občanských a obchodních věcech. Upravuje mediaci přeshraničních sporů, avšak „nic nebrání členským státům uplatňovat její principy i v čistě vnitrostátních mediačních řízeních. [...] Z hlediska cílů a rozsahu navrhované úpravy jde tvůrcům unijní právní normy v podobě směrnice o to, aby mediace lépe přispěla k dovolání se spravedlnosti, aby byl vytvořen kvalifikovaný vztah mezi mediačním a soudním řízením a aby vůbec docházelo k podpoře tohoto způsobu řešení sporů. Primárním důsledkem implementace by měla být menší zahlcenost soudů.“67 Pokud chci srovnat právní úpravu mediace v českém právní řádu a v právních řádech jiných zemí, pak mi nezbývá neţ opakovat jiţ zmíněné, a to fakt, ţe současné moţnosti mediace v civilním právu jsou značně omezené. Zejména tento fakt vynikne ve srovnání s nám nejbliţším státem (ve smyslu podobnosti právního řádu) – Slovenskem, kdy za nejzávaţnější překáţku pokládám momentální neexistenci zákona o mediaci v civilních věcech, s jiţ uvedenými negativními dopady na potenciální zájemce o mediaci. Co se týče Spojených států, pak pokládám za vhodné jasné vymezení okolností, za nichţ má tamní soudce přistoupit k alternativnímu řešení sporu. Ohledně právního zakotvení mediace v Norsku pak lze pouze konstatovat, ţe s ohledem na dlouhou dobu, po niţ je v tomto státě mediace vyuţívána, je i právní úprava podrobná, coţ evidentně vede ke značnému vyuţívání, ku prospěchu jak pachatelů, tak i jejich obětí, a ovšem i celé společnosti. Za zajímavou pak v norské právní úpravě pokládám organizaci mediace s účastí laických mediátorů, avšak můj názor na to není jednoznačný. Na jednu stranu si lze představit, ţe účast jaksi „neprofesionálů“ můţe mít příznivý vliv na strany sporu, neboť se lze domnívat, ţe takoví mediátoři mohou být vnímáni jako někdo blízký, s obdobnými názory a problémy (narozdíl např. od profesionálních právníků), avšak současně bych se obával rizika moţné menší profesionality těchto mediátorů. Ohledně toho, ţe mediátoři jsou u jednání tři, a tvoří tedy komisi, pak mi nezbývá neţ vyjádřit svoji obavu, ţe jiţ fakt existence komise při dojednávání sporu můţe působit dojmem spíše soudního jednání za účasti poroty. Nicméně vzhledem k úspěšnosti mediací v Norsku nezbývá neţ konstatovat, ţe klady tam evidentně převáţily nad 67

HOLÁ, Lenka. Mediace v teorii a praxi. Vyd. 1. Praha: Grada, 2011, 270 s. Psyché (Grada). ISBN 978-8024731-346, s. 164

39

zápory. To by mělo být i cílem nyní projednávaného zákona o mediaci v netrestních věcech, a nezbývá neţ doufat, ţe jeho přijetí bude otázkou krátké doby.

40

5. Možnosti rozšíření využití mediace Domnívám se, ţe další rozšíření mediace v České republice, a to zejména v civilním právu, je jednoznačně ţádoucí, a to z následujících důvodů. Mediace můţe významně odlehčit notoricky přetíţeným soudům, jeţ jsou mnohdy „nuceny“ se zabývat doslova bagatelními spory. Aniţ bych jakkoliv sniţoval důleţitost sporu o řádově několik málo tisícikorun pro konkrétní osobu, při pohledu na níţe uvedenou tabulku, jiţ předloţil soudce Ústavního soudu Stanislav Balík ve svém odlišném stanovisku k Nálezu Ústavního soudu ze dne 19.4.2011, sp. zn. Pl. ÚS 53/10, a která zachycuje částky, o něţ byly vedeny spory, jimiţ se následně zabýval Ústavní soud, se nemohu ubránit dojmu, ţe řešením sporů o obdobné sumy by se měl prioritně zabývat někdo jiný neţ soud, tím méně pak Ústavní.

Tabulka č. 1 – Přehled finančních částek - Ústavní soud, sp. zn. Pl. ÚS 53/10

Pokládám za jisté, ţe obdobná tabulka od kteréhokoliv soudu okresního by skýtala neméně tristní pohled. 41

Jsem přesvědčen o tom, ţe s ohledem na výše uvedené se nelze nezamyslet nad tím, zda by spravedlnosti nemohlo být v obdobných sporech dosaţeno nějakou alternativní cestou, tedy zejména mediací. To by jednak vedlo k ulehčení soudům a soudcům, kteří by se mohli věnovat zásadnějším sporům, a tím ovšem i ke zrychlení projednávání věcí. Z pohledu účastníků takovýchto sporů by současně mohlo dojít ke zrychlení procesu nalézání práva, a to navíc za cenu niţších potřebných nákladů. Zde nemohu nepřipomenout jiţ zmíněnou platnou slovenskou právní úpravu, jeţ strany sporu jednoznačně finančně motivuje ke smírnému a včasnému řešení jejich věci. Nezbývá mi tedy neţ vyjádřit svůj názor, ţe cokoliv, co by vedlo k sníţení nápadu obdobných ţalob na soudy a rychlému řešení sporů je třeba podporovat. Tím se dostávám k právní úpravě de lege ferenda, jíţ zatím stále bohuţel je v současnosti teprve projednávaný návrh zákona o mediaci v netrestních věcech. Tento návrh zákona, sněmovní tisk č. 426/0, Vládní návrh na vydání o mediaci a o změně některých zákonů, byl Poslanecké sněmovně předloţen dne 7.7.2011. jsou v něm formulovány základní pojmy; v § 2 písm. a) je stanoveno, co se mediací pro účely tohoto zákona rozumí, kdy se jedná postup při řešení konfliktu za účasti jednoho nebo více mediátorů, kteří podporují komunikaci mezi osobami na konfliktu zúčastněnými tak, aby jim pomohli dosáhnout smírného řešení jejich konfliktu uzavřením mediační dohody. Dále stanoví počátek mediace, jímţ je uzavření smlouvy o mediaci, a konec mediace. Ta dle § 6 odst. 3 končí: a) uzavřením mediační dohody, b) doručením písemného prohlášení mediátora všem stranám konfliktu, ţe mediace je ukončena z některého důvodu uvedeného v odstavci 1 nebo 2, c) okamţikem, kdy je mediátorem doručeno ostatním stranám konfliktu písemné prohlášení jedné ze stran konfliktu, ţe v mediaci nebude nadále pokračovat, d) souhlasným písemným prohlášením všech stran konfliktu o ukončení mediace podepsaným mediátorem, e) uplynutím doby stanovené ve smlouvě o provedení mediace, f) pozastavením oprávnění k výkonu činnosti mediátora nebo vyškrtnutím mediátora ze seznamu, g) smrtí, prohlášením za mrtvého nebo zánikem jedné ze stran konfliktu, nebo h) smrtí mediátora nebo jeho prohlášením za mrtvého.

42

Mediaci by dle tohoto návrhu zákona musel ukončit téţ mediátor, jestliţe by vznikly pochyby o jeho nepodjatosti, a téţ tehdy, pokud by se strany konfliktu s mediátorem nesešly déle neţ 1 rok. To pokládám za velmi důleţité, neboť předmětný návrh zákona by téţ měl novelizovat občanský zákoník a zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a to v tom smyslu, ţe po dobu mediace neběţí promlčecí doba. Pokud by tedy neměl mediátor moţnost „zakročit“ proti straně mediace, jeţ by po uzavření mediační dohody odmítala spolupracovat, ztrácel by se do značné míry jeden ze smyslů mediace, jímţ je urychlení vyřešení sporu. Návrh zákona specifikuje, co je mediační dohodou:

Mediační dohodu uzavírají

všechny strany konfliktu. Jejími náleţitostmi jsou vedle podpisů stran konfliktu také datum jejího uzavření, doplněné mediátorem, a jeho podpis, kterým se stvrzuje, ţe mediační dohoda byla uzavřena v rámci mediace. Návrh zákona téţ stanoví poţadavky, kladené na mediátora. Mezi ně patří vysokoškolské magisterské vzdělání, bezúhonnost, způsobilost k právním úkonům, a sloţení mediátorské zkoušky, jeţ je v organizována Ministerstvem spravedlnosti. Toto ministerstvo téţ mimo jiné vede seznam mediátorů a vykonává nad činností mediátorů dohled, a to včetně projednávání správních deliktů mediátorů. Návrh zákona striktně stanoví pravidla, jimiţ se mediátor musí řídit. Kromě zcela pochopitelné povinnosti zachovávání mlčenlivosti ohledně skutečností, jeţ se v souvislosti s mediací dozvěděl (a to i po ukončení mediace), je povinen:

a) provádět mediaci osobně, nezávisle, nestranně a s náleţitou odbornou péčí, b) respektovat názory stran konfliktu a vytvářet podmínky pro jejich vzájemnou komunikaci a pro nalezení řešení, které zohledňuje zájmy obou stran a které v případě, kdy se předmět konfliktu bezprostředně týká práv nezletilého dítěte, zohledňuje i zájem dítěte, c) bez zbytečného odkladu informovat strany konfliktu o všech skutečnostech, pro které by se zřetelem na jeho poměr k věci, ke stranám konfliktu nebo k jejich zástupcům mohl být důvod pochybovat o jeho nepodjatosti, d) stvrdit svým podpisem mediační dohodu, která byla uzavřena stranami konfliktu v rámci mediace, a vyznačit datum, kdy byla mediační dohoda uzavřena, e) vydat stranám konfliktu na poţádání potvrzení o tom, kdy bylo stranám konfliktu doručeno prohlášení podle § 6 odst. 3 písm. b) nebo c), 43

f) v případě nařízeného setkání vydat stranám konfliktu potvrzení o tom, ţe splnily uloţenou povinnost setkat se s mediátorem, g) vydat stranám konfliktu při ukončení mediace na poţádání potvrzení o tom, ţe uzavřely mediační dohodu a v jaké věci, h) doručit ostatním stranám konfliktu písemné prohlášení jedné ze stran konfliktu, ţe v mediaci nebude nadále pokračovat, i) soustavně se vzdělávat a prohlubovat své odborné znalosti pro řádný výkon činnosti mediátora. Mediátor zodpovídá za škodu, způsobenou mediací. Není však upravena samotným zákonem o mediaci, ale vztahují se na ní obecná úprava. Jak vyplývá z Důvodové zprávy k předmětnému návrhu zákona, byly zvaţovány 2 varianty, a to jak zvláštní úprava odpovědnosti v zákoně o mediaci, právě obecná úprava odpovědnosti za škodu. „Všichni členové pracovní skupiny se vyjádřili tak, že odpovědnost za škodu způsobenou mediací by se měla řídit obecnou úpravou odpovědnosti za škodu, která je dostatečně upravena obecnými předpisy. Jelikož není konkrétní představa, jaké zvláštní škody může mediátor svou činností způsobit, nepovažuje se za účelné koncipovat zvláštní úpravu v tomto směru, jak předpokládá varianta I. Závěr: Doporučuje se přijmout variantu č. II, tedy že odpovědnost za škodu způsobenou mediací se řídí obecnou úpravou odpovědnosti za škodu.“68 Mediátor nesmí ve věci, v níţ vedl mediaci, poskytovat jiné právní sluţby. To je zcela logické, neboť nelze rozhodně připustit, aby mediátor, jeţ je současně advokátem (coţ zákon nikterak nevylučuje), vyuţil vědomostí, jeţ by o sporu nabyl během mediace, a kdy je povinen vystupovat nestranně, v soudním sporu, kdy by naopak vystupoval jako advokát, a tedy zástupce jedné ze stran. Pak je ovšem v souladu s ustanovením § 16 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, povinen chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta, a dostal by se tedy do příkrého rozporu s povinnostmi mediátora. Kromě jiţ zmíněného občanského zákoníku a obchodního zákoníku by měl být uvedeným zákonem téţ novelizován občanský soudní řád. Je-li to účelné a vhodné, můţe

68

Sněmovní tisk 426 Vl.n.z. o mediaci - EU. Parlament České republiky: Poslanecká sněmovna [online]. [cit. 2012-04-15]. Dostupné z: http://www.psp.cz/sqw/historie.sqw?o=6&t=426

44

předseda senátu účastníkům řízení nařídit první setkání se zapsaným mediátorem v rozsahu 3 hodin a přerušit řízení, nejdéle však na dobu 3 měsíců. Pokud se účastníci bez zbytečného odkladu nedohodnou na osobě mediátora, vybere jej ze seznamu vedeného ministerstvem předseda senátu. Po uplynutí 3 měsíců soud v řízení pokračuje. První setkání nelze nařídit po dobu platnosti předběţného opatření podle § 76b. Mediátorem podle věty první můţe být pouze osoba, která má vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle jiného právního předpisu vyţadováno pro výkon advokacie; to neplatí v řízení o sporu nebo jiné právní věci, která vyplývá z rodinných vztahů. Mám z tohoto návrhu zákona poněkud rozporuplné pocity. Jako neoddiskutovatelný klad vnímám samotný fakt, ţe je zpracován, byť dle mého názoru se zpoţděním minimálně jedné dekády. V porovnání se slovenským právním řádem však vnímám zásadní rozdíl a nedostatek v tom, ţe nijak nezohledňuje výše uvedený smírný přístup stran, a nijak je k dohodě, uzavřené mediací, finančně nemotivuje. To je myslím velká chyba, neboť jsem přesvědčen o tom, ţe právě motivace finanční můţe být velmi silným a výrazným motivem pro volbu alternativního řešení sporů. Současně by to vedlo k jiţ zmíněného sníţení náporu na soudy, a to zejména ve víceméně bagatelních sporech. Lze se jen dohadovat, zda fakt tohoto nezohlednění souvisí se snahou o zachování částky, vybrané na soudních poplatcích, ovšem rozhodně je nelze pokládat za klad tohoto návrhu zákona. Za další sporný bod tohoto návrhu pokládám fakt, ţe nejsou stanoveny konkrétní podmínky, za nichţ by soudce musel nařídit setkání s mediátorem – například právě u bagatelních sporů. Vím, ţe by tím byl poněkud popřen podstatný princip mediace – dobrovolnost, ovšem současně mám za to, ţe setkání stran sporu v neutrálním prostředí, tj. ne u soudu, a současně s vyškolenou osobou – mediátorem, vedeným výhradně snahou o nalezení společné cesty a řešení spravedlivého pro obě strany, by mohlo vést k lepšímu pochopení druhé strany a v ideálním případě i k uzavření příslušné dohody (k čemuţ ovšem i tak nebude ţádná ze stran jakkoliv nucena). Návrh zákona byl 10.2.2012 Poslaneckou sněmovnou schválen a 20.2.2012 postoupen Senátu. Ten jej projednal, vrátil Sněmovně s pozměňovacími návrhy a jeho projednání je navrţeno na pořad 34. schůze od 24. dubna 2012. Můţeme tedy jen očekávat, v jaké konečné podobě a kdy bude přijat. Lze jen doufat, ţe k přijetí dojde brzy, a ţe dojde takových změn, které by byly ku prospěchu věci, a přispěly by k rozšíření moţností uplatňování mediace v České republice.

45

Co se týče rozšíření mediace v trestních věcech, pak se domnívám, ţe by nebylo na škodu i do trestního řádu zanést takové novelizace, jeţ by vedly k většímu uţívání mediace a s tím souvisejících odklonů trestního řízení. Takovou novelizací by mohlo být například výslovné ustanovení povinnosti pro soudce a v přípravném řízení pro státního zástupce nabídnout takovou moţnost oběti trestného činu i pachateli, případně jim v určitých případech dát moţnost setkání s mediátorem nařídit. Věřím, ţe takové setkání by mnohdy přispělo k efektivnějšímu řešení věci, řešení uţitečnému pro všechny, řešení plně v duchu restorativní justice.

46

6. Deskripce konkrétního případu mediace v praxi V této části mé práce se s pouţitím skutečného případu zaměřím na popsání průběhu mediace. Zvolil jsem příklad, který dle mého názoru dokonale spadá do kategorie, jeţ by se v ideálním případě měla v klasickém civilním soudním řízení objevovat co moţná nejvíce zřídka, neboť je moţno jej vyřešit prostou domluvou mezi zúčastněnými osobami, při vzájemném pochopení argumentů obou stran. Příklad jsem převzala z webu Asociace mediátorů České republiky, kde jej v sekci Mediace – Příklady z praxe - Letitý spor sousedů Případ zdravotně postiženého člověka a jeho dobrého konce69, popisuje Mgr. Martina Krajíčková. Začněme seznámením se s danou situací. Jednalo se o de facto o klasický sousedský konflikt mezi panem A. a panem M. Pan M., zdravotně postiţený, byl ze strany pana M., jeho souseda a majitele sousedních pozemků, omezován na přístupu do domu přes jeho pozemek, coţ pro něj, jako vozíčkáře, ovšem pro něj mělo zcela zásadní význam. Pan A. si tedy prostřednictvím Městského úřadu Vsetín, konkrétně komise Smírčí rada, sjednal návštěvu mediátora. Během této návštěvy došlo k domluvě ohledně sjednání oslovení pan M. a o moţném setkání za účelem jednání o uzavření příslušné dohody, jeţ by panu A. umoţnila přístup do jeho domu přes pozemek pana M. Ze strany pana M. zpočátku nebyl k věci kladný přístup, kdy nechtěl letitý spor znovu otevírat. Současně připomínal údajnou letitou averzi k němu ze strany pana A., stejně jako neochotu k řešení, aroganci a nevraţivost vůči lidem, kterou se pna A. údajně vyznačuje. Avšak posléze došlo po oddělených jednáních s mediátory, kteří pracovali v tandemu, jeţ dle Mgr. Krajčíkové umoţňuje vyváţenost, spolupráci při interakci, reflexi a mnohé další, došlo k udělení souhlasu s osobním jednáním. Domnívám se, ţe tento okamţik byl pro vývoj sporu klíčový. Uţ sám fakt, ţe strany daly najevo ochotu k setkání, je krokem správným směrem – a to více to platí v případě lidí, kteří byli evidentně znesvářeni po dlouhou dobu. Současně pokládám za dobrou taktiku ze strany mediátorů to, ţe nejprve komunikovali se stranami odděleně: „schůzka pouze s jednou 69

Letitý spor sousedů - Případ zdravotně postiţeného člověka a jeho dobrého konce. KRAJÍČKOVÁ, Martina. Asociace mediátorů České republiky [online]. 2011 [cit. 2012-04-20]. Dostupné z: http://www.amcr.cz/letityspor-sousedu.php

47

stranou někdy dává mediátorovi dobrou příležitost k tomu, aby zjistil, o co tomuto člověku skutečně jde a jaký největší ústupek je ochoten učinit.“70 Následně tedy došlo k setkání stran takříkajíc tváří v tvář. Zpočátku byla komunikace poznamenána nedůvěrou, neochotou k přímému hovoru se druhou stranou, stejně jako viditelnou přítomností trvalejšího a hlubšího konfliktu v osobní rovině – coţ vše jsou ovšem okolnosti značně komplikující sjednání dohody. I v této fázi je přítomnost zkušeného mediátora dle mého názoru stěţí nahraditelná. On je tím, kdo dokáţe se znalostí psychologie a zkušeností z předchozích mediací zvládnout problémy při komunikaci mezi stranami, které mnohdy mají ze svého pohledu nemálo důvodu k nevraţivosti, neboť „zde je důležitá např. nestejná síla či moc obou stran (coţ byl dosti moţná případ našich znesvářených muţů, uţ pro tělesný handicap jednoho z nich – pozn. autora), dále pocity jako zlost, uraženost a hrdost. Podobných věcí si musí mediátor všímat již od samého počátku a musí se snažit vypracovat postup, jak s nimi zacházet.“71 To se v daném případě evidentně podařilo, neboť postupně se situace začala vyvíjet směrem k moţné dohodě, ohledně níţ dokonce začaly padat konkrétní návrhy. V závěru mediace muţi začali komunikovat přímo spolu, dokonce se navrátili k dávno jiţ zapomenutému tykání si. V závěru mediace si nedávní „nepřátelé“ podali ruce a projevili spokojenost nad dosaţeným jednáním a úlevu. A jaký byl výsledek mediace? Byla uzavřena dohoda, dle níţ došlo k výměně pozemku pana M., jeţ pak mohl pan A. vyuţít pro přístup ke druhému vchodu do svého domu, za pozemek pana A., na jiném, panu M. vyhovujícím místě. A nelze opomenout fakt, ţe ke smírnému vyřešení sporu došlo po pouhém jednom měsíci od prvního setkání do uzavření dohody. Za další přínosy mediace, jichţ bylo dle mého názoru dosaţeno i v tomto případě, pokládám mimo jiné to, ţe „díky postupům mediátorů dostanou strany příležitost v klidu se 70

RISKIN, Leonard, J. KEATING a Tom ARNOLD. Mediace, aneb, Jak řešit konflikty. Praha: Pallata, 1997. ISBN 8090171060, s. 32 71 tamtéţ, s. 39

48

navzájem vyslechnout, pojmenovat přesně své potřeby, mediátoři podporují strany v nalézání řešení, které vyhovuje oběma, objevují se předem netušené, nepředvídatelné možnosti, jak situaci řešit, které by se při soudním řízení nikdy neobjevily.“72

72

PECLOVÁ, Kateřina. Mediace – indikace, výhody a limity; srovnání mediace a jiných moţností řešení konfliktů. S. 20 – 25. S. 24. In: Mediace - zkušenosti z Písecka: sborník z konference : Písek, červen 2006. [Písek: OS Prácheň - Centrum podpory celoţivotního vzdělávání], 2006, 72 s. ISBN 80-239-7496-3.

49

7. Výsledky Na tomto místě bych chtěl shrnout výsledky, k nimţ jsem během zpracování své bakalářské práce dospěl. Na místě prvním bych chtěl uvést to, ţe jsem získal ucelený pohled na problematiku mediace jakoţto prostředku řešení sporů, a to jak v kontextu s historickým vývojem, tak co se týče její současnosti a budoucnosti v právním řádu České republiky. Nabyl jsem nezvratného přesvědčení o tom, ţe mediace je uţitečnou alternativou řešení sporů, a to jak sporů v právu civilním, tak konfliktů způsobených trestnou činností. Věřím, ţe rozvíjení uţívání mediace můţe být přínosem pro všechny zúčastněné strany i pro společnost jako celek. Současně jsem nabyl dojmu, ţe je třeba co nejdříve řádně legislativně upravit postavení mediátorů v civilních sporech, včetně stanovení podmínek pro moţnost výkonu této činnosti. Vzhledem k tomu, jak je jejich práce náročná, a to jak po odborné, tak i po emoční stránce, jak jsem v patřičné kapitole zdokumentoval, a jak můţe jejich práce ovlivnit ţivot jejich klientů, pokládám toto za nezbytné.

50

Závěry a doporučení Závěrem své práce bych se chtěl zamyslet nad tím, k čemu jsem jejím zpracováním dospěl. Velmi na mne zapůsobil fakt, ţe mediaci lze vyuţívat rozličnými způsoby, avšak vţdy ku prospěchu jejích účastníků, pro něţ můţe být způsobem, jak se dobrat práva, a dobrat se ho navíc ve srovnání s tradičními postupy relativně velmi rychle. To je důleţité jak v právu trestním, tak i civilním. V právu trestním pokládám problematiku mediace za dobře vyřešenou, přičemţ bych se de lege ferenda přimlouval za větší vyuţívání mediace, tak jak jsem jiţ uvedl v kapitole 5., tedy například zakotvení povinnosti pro soudce a v přípravném řízení pro státního zástupce nabídnout mediaci oběti trestného činu i pachateli, případně jim v určitých případech dát moţnost setkání s mediátorem nařídit, respektive nařídit to alespoň pachateli trestného činu, neboť je třeba rozhodně respektovat emoce oběti trestné činnosti, kdy nutit je do setkání tváří v tvář a nucení ji do otevřeného rozhovoru s pachatelem by bylo spíše kontraproduktivním. Jsem však přesvědčen o tom, ţe odborná diskuse na toto téma by mohlo vyústit ve smysluplnou právní úpravu. Co se týče mediace v civilním právu, pak důleţitým momentem je fakt, ţe zejména spravedlnosti se doberou strany samy, bez nějaké nadřazené autority, reprezentované soudcem. Naopak – sami účastníci sporu jsou soudci ve své vlastní věci, ovšem soudci takovými, kteří pouze nalezením shody mohou dospět k vynesení výroku, jímţ sami rozhodnou o svých právech a povinnostech. To je jistě velmi důleţité, a zcela v souladu s hodnotami moderní společnosti, kdy je kaţdý zodpovědným za své jednání. Věřím tomu, ţe uvědomění si vlastních hodnot a současně pochopení potřeb a uvaţování protistrany v případě sporu, vcítění se do jejích problémů, můţe slouţit k lepšímu chápání potřeb jiných subjektů i v běţném ţivotě. To pak můţe vést i předcházení eventuálním konfliktům, coţ je jistě vţdy lepší, neţ následně vzniklý problém řešit, ať jiţ jakýmkoliv způsobem. K dosaţení stavu, kdy bude kaţdý, nebo alespoň mnohý z těch, kdo je s někým ve sporu, automaticky nejprve uvaţovat o vyuţití sluţeb mediátora, je ovšem dle mého názoru třeba, aby byla tato moţnost patřičně medializována a vysvětlovány její přednosti. Domnívám se, ţe taková investice do propagace mediace ze strany státu by se navrátila ve formě 51

urychlení soudních sporů, neboť kdyţ by ubyly ony spory o bagatelní částky, zbyly by soudcům síly a čas na řešení sporů komplikovaných a závaţných. Ovšem kromě takové medializace je prvotním problémem samo přijetí připravovaného zákona o mediaci v netrestních věcech, k čemuţ ještě pokládám za nutné vyjádřit naději, ţe bude přijat jednak rychle, ovšem hlavně v co nejpropracovanější formě, tedy tak, aby nebyl takříkajíc obratem ruky novelizován a měněn. Tuto neustálou novelizaci právních předpisů v české republice, novelizaci, k níţ mnohdy dochází ve chvíli, kdy obrazně řečeno na zákoně ještě neoschl podpis prezidenta republiky, pokládám za velký nešvar, který rozhodně nepřispívá k přehlednosti právního řádu a důvěře občanů v něj. O to více by to dle mého názoru bylo nebezpečné v případě, kdy bude zaváděn institut doposud relativně málo vyuţívaný. Současně jsem ovšem nabyl přesvědčení, ţe metody mediace nejsou vţdy a jaksi univerzálně pouţitelné, a to z prostého důvodu, ţe totiţ ne vţdy se lidem podaří najít společnou řeč, a to ani za pomoci sebezkušenějšího mediátora. I pokud by v určitých případech byla účast na mediaci nařízena například soudem, coţ jinak pokládám za uţitečnou moţnost, neustále je jen na vůli stran, zda se následně dokáţí dohodnout – mediátor jim můţe pomoci najít cestu, avšak pokud jsou rozpory takového rázu, ţe se je nepodaří překonat, nemůţe jim samozřejmě uzavření příslušné dohody nařídit. V takovém případě ovšem nelze jinak, neţ se obrátit na soud, neboť on je pak tím, kdo je k rozřešení sporu z pozice veřejné moci oprávněn. I přes výše přiznanou okolnost, ţe totiţ mediace není vţdy tím pravým a jediným řešením konfliktů, má dle mého názoru v České republice velkou budoucnost. Záleţí ovšem z velké části na tom, nakolik kvalitně bude zakotvena v legislativě, avšak pak uţ je jen na nás, zda dokáţeme její principy vyuţít v náš prospěch, a zda téţ dokáţeme převzít iniciativu a současně zodpovědnost za naše konání – či zda budeme stále a vţdy spoléhat jen na autoritu veřejné moci, se vším, co k tomu náleţí.

52

Seznam použité literatury Knihy 1. BECCARIA, Cesare. O zločinech a trestech. Přeloţil: JUDr. Josef SLÁDEČEK. Praha: Tiskem J. Otty. - V kommissi knihkupectví: Bursík a Kohout, 1893. 2. BERNARD, Jan, Bohdan CHODURA a Roman KRATOCHVÍL. Mediace v rámci výkonu trestu odnětí svobody: Příloha časopisu České vězeňství č. 1/2005. Praha: Vězeňská sluţba České republiky, 2005, 23 s. 3. GO, Flora. Harvard Law School. Class of 2012. JAMES BOSKEY ADR WRITING COMPETITION. 2010 WINNER. Mediation as Practiced in Criminal Law: The Present, the Pitfalls, and the Potential [online]. 2010 [cit. 18.4.2012]. Dostupné z: http://www.americanbar.org/content/dam/aba/migrated/dispute/docs/2010_BoskeyEss ay_Winner_FloraGo.authcheckdam.pdf 4. HOLÁ, Lenka. Mediace v teorii a praxi. Vyd. 1. Praha: Grada, 2011, 270 s. Psyché (Grada). ISBN 978-802-4731-346. 5. HOLÁ, Lenka. Mediace: způsob řešeni mezilidských konfliktů. Vyd. 1. Praha: Grada Pub., 2003. ISBN 80-247-0467-6. 6. KEMP, Graham a Douglas P FRY. Keeping the peace: conflict resolution and peaceful societies around the world. New York: Routledge, 2004, 231 s. War and society (Routledge (Firm)), v. 8. ISBN 04-159-4762-6. Dostupné z: http://books.google.cz/books?id=wnqtNZ4qcUC&pg=PA163&lpg=PA163&dq=Forliksrad&source=bl&ot s=HG8xM3cX7o&sig=fiy2sux1ncJgNY6lOVCKkYP9B4I&hl=cs&sa= X&ei=u42KT9q5PMTItAaT88StCw&ved=0CDYQ6AEwAw#v=onepage& amp;q=Forliksrad&f=false 7. KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Jak si navzájem lépe porozumět: Kapitoly z psychologie sociální komunikace. Vyd. 1.Praha: Nakladatelství Svoboda, 1988. 8. Mediace - zkušenosti z Písecka: sborník z konference : Písek, červen 2006. [Písek: OS Prácheň - Centrum podpory celoţivotního vzdělávání], 2006, 72 s. ISBN 80-2397496-3.

53

9. MUSIL, Jan, Vladimír KRATOCHVÍL a Pavel ŠÁMAL. Kurs trestního práva: trestní právo procesní. 2., přepracované vyd. Praha: C.H. Beck, 2003, 1079 s. ISBN 80-7179678-6. 10. PAVLOVÁ, Lenka. Mimosoudní způsoby řešení sporů a jejich výhody. In: K aktuálním otázkám vyjednávání, mediace, rozhodčího řízení a tzv. práva spolupráce. Vyd. 1. Praha: Univerzita Jana Amose Komenského Praha, 2010, 38 - 41. ISBN 9788086723921. 11. PECLOVÁ, Kateřina. Mediace - indikace, výhody a limity+ srovnání mediace a jiných moţností řešení konfliktů. In: Mediace - zkušenosti z Písecka: sborník z konference : Písek, červen 2006. [Písek: OS Prácheň - Centrum podpory celoţivotního vzdělávání], 2006, 20 -25. ISBN 8023974963. 12. RISKIN, Leonard, J KEATING a Tom ARNOLD. Mediace, aneb, Jak řešit konflikty. Vyd. 1. Praha: Pallata, 1997, 126 s. ISBN 80-901-7106-0. 13. ROZUM, Jan. Uplatnění mediace v systému trestní justice II. Vyd. 1. Praha: Institut pro kriminologii a sociální prevenci, 2010, 207 s. Studie (Institut pro kriminologii a sociální prevenci). ISBN 978-807-3380-977. 14. TUBBS, Stewart L a Sylvia MOSS. Human communication: principles and contexts. 10th ed. Boston: McGraw-Hill, 2006. ISBN 00-729-8833-9. Dostupné z: http://books.google.cz/books/about/Human_Communication.html?hl=cs&id=kN VVv69QHOUC 15. VĚTROVEC, Vladislav, Libor NEDOROST, Zdeněk SOVÁK a Zdena ADAMCOVÁ. Zákon o mediaci a probaci: komentář. Praha: Eurolex Bohemia, 2002, 115 s. ISBN 80-864-3232-7. 16. ŢATECKÁ, Eva. Postavení a úkoly Probační a mediační služby. Vyd. 1. Ostrava: Key Publishing, 2007, 136 s. Právo (Key Publishing). ISBN 978-808-7071-557.

Judikát 17. Nález Ústavního soudu Pl. ÚS 53/10 ze dne 19. dubna 2011

54

Internetové zdroje 18. Češi jsou pro znovuzavedení trestu smrti, uvádí výzkum. Mediafax.cz [online]. 21.11.2010 [cit. 2012-04-19]. Dostupné z: http://www.mediafax.cz/domaci/3129553Cesi-jsou-pro-znovuzavedeni-trestu-smrti-uvadi-vyzkum 19. Dorozumívání. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 29.10.2003 [cit. 2012-04-08]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Dorozum%C3%ADv%C3%A1n%C3%AD 20. George Santayana. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 21.4.2009 [cit. 2012-03-25]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/George_Santayana 21. Katarze. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 27.3.2008 [cit. 2012-04-19]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Katarze 22. Letitý spor sousedů - Případ zdravotně postiţeného člověka a jeho dobrého konce. KRAJÍČKOVÁ, Martina. Asociace mediátorů České republiky [online]. 2011 [cit. 2012-04-20]. Dostupné z: http://www.amcr.cz/letity-spor-sousedu.php 23. PMS: Poslání a cíle Probační a mediační sluţby České Republiky. PROBAČNÍ A MEDIAČNÍ SLUŽBA ČESKÉ REPUBLIKY [online]. 2002 [cit. 2012-03-29]. Dostupné z: https://www.pmscr.cz/o-pms/ 24. Sociologie. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 29.6.2004 [cit. 2012-04-08]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Sociologie 25. Zoznam mediátorov. Ministerstvo spravodlivosti Slovenskej republiky [online]. [cit. 2012-04-15]. Dostupné z: http://www.justice.gov.sk/Stranky/Registre/Zoznamyvedene-MS-SR/MediatorZoznam.aspx 26. 28 USC § 651 - Authorization of alternative dispute resolution. Cornell University Law School: Legal Information Institute [online]. [cit. 2012-04-15]. Dostupné z: http://www.law.cornell.edu/uscode/text/28/651. 27. 28 USC § 654 - Authorization of alternative dispute resolution. Cornell University Law School: Legal Information Institute [online]. [cit. 2012-04-15]. Dostupné z: http://www.law.cornell.edu/uscode/text/28/654 55

28. 28 USC § 1343 - Civil rights and elective franchise. Cornell University Law School: Legal Information Institute [online]. [cit. 2012-04-15]. Dostupné z: http://www.law.cornell.edu/uscode/text/28/1343

Zákony a návrhy zákonů Česká republika Zákony 29. zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) 30. zákon č. 257/2000 Sb., o Probační a mediační sluţbě a o změně zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů, zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů a zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí (zákon o Probační a mediační sluţbě) 31. zákon č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeţe za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeţe a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeţe) 32. zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník 33. zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád 34. zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník 35. zákon č. 85/1996 Sb., o advokacii

Návrhy zákonů 36. Sněmovní tisk 426 Vl.n.z. o mediaci - EU. Parlament České republiky: Poslanecká sněmovna [online]. [cit. 2012-04-15]. Dostupné z: http://www.psp.cz/sqw/historie.sqw?o=6&t=426 37. Sněmovní tisk 542/0: Vládní návrh zákona o Probační a mediační sluţbě. Parlament České republiky: Poslanecká sněmovna [online]. [cit. 2012-04-01]. Dostupné z: http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?o=3&ct=542&ct1=0 56

Slovenská republika 38. zákon č. 99/1963 Zb., Občiansky súdny poriadok 39. zákon č. 71/1992 Zb., o súdnych poplatkoch a poplatku za výpis z registra trestov 40. zákon č. 301/2005 Z.z., Trestný poriadok 41. zákon č. 550/2003 Z.z., o probačných a mediačných úradníkoch a o zmene a doplnení niektorých zákonov

EU 42. Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/52/ES, o některých aspektech mediace v občanských a obchodních věcech

Norsko 43. Lov om megling i konfliktrd (konfliktrdsloven). In: LOV-1991-03-15-3. 1991. Dostupné z: http://www.lovdata.no/cgiwift/wiftldles?doc=/app/gratis/www/docroot/all/nl-19910315003.html&emne=konfliktr%E5d*& 44. Lov om mekling og rettergang i sivile tvister (tvisteloven). In: LOV 2005-06-17 nr 90. 2005. Dostupné z: http://www.lovdata.no/all/hl-20050617-090.html#4-2

USA 45. Alternative Dispute Resolution Act of 1998 Dostupné z: http://www.epa.gov/adr/adra_1998.pdf

57

Seznam použitých zkratek (obrázků, grafů, tabulek, příloh) Seznam zkratek OSŘ - zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád TrŘ - zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) VTOS - výkon trestu odnětí svobody ZoPMS - zákon č. 257/2000 Sb., o Probační a mediační sluţbě a o změně zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení

ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve

znění pozdějších předpisů, zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů a zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí (zákon o Probační a mediační sluţbě) ZoSVVM - zákon č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeţe za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeţe a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeţe)

Tabulky a grafy

Tabulka č. 1: Přehled finančních částek - Ústavní soud Zdroj: Nález Ústavního soudu Pl. ÚS 53/10 ze dne 19. dubna 2011

Graf č. 1: Graf počtu výsledků hledání slova „mediace“ na www.google.com v letech 2000 – 2012, pro stránky v češtině. Zdroj dat: www.google.com 58