Aegidius časopis farnosti svatého Jiljí www.jirkov.farnost.cz
Požehnání hasičské techniky při oslavách 140. výročí založení SDH v Jirkově proběhlo 21.června 2014.
pro Jirkov a okolí, srpen 2014 (č.107)
Pozvánky * V neděli 27.7. při všech mších bude sbírka na opravu fresky v Jirkově. * Mše svatá v Boleboři bude 27.7. v 15 hod. V srpnu mše nebude!!! * V sobotu 9. srpna budou mít svatbu ve Strupčicích v kostele sv. Václava: Šárka Stašková a Martin Dzur. * Pozvání na oslavu narozenin 17. srpna po mši svaté v Jirkově na farním dvoře platí všem farníkům a přátelům. M.Dvouletý bude slavit 41 let. Ve Strupčicích mše nebude, jsou zváni do Jirkova na 9:00 hodin. * Stále je možné se přihlásit na akci Pařeztour Šumava 2014. Putování po hřebenech hor s návštěvou zajímavých míst (např. poustevna sv. Vintíře, Vítkův hrad). Délka vandru: asi 100 km. Datum: 22.8.-30.8.2014 * Mši v neděli 24.8. v Jirkově v 9:00 hod. a poutní mši v 11:30 hod. v Bílencích bude sloužit dominikán P. Augustin. Ve Strupčicích mše nebude! * Tradiční mše svatá ke cti patrona zámku, svatého Jana Křtitele se uskuteční v kapli Červeného hrádku v neděli 31.8. v 15 hod.. * V neděli 31.8. bude po mši uděleno zvláštní požehnání dětem, studentům a pedagogům začínajícím školní rok. (Sv. Jiljí oslavíme až v neděli 7.9.)
Stalo se Vikariátní setkání kněží v Klášterci nad Ohří proběhlo ve čtvrtek 12. června. Mše svatá na začátek byla sloužena hostem, generálním vikářem
litoměřické diecéze, Stanislavem Přibylem, CSsR. Po mši setkání kněží a vikariátních pracovníků pokračovalo v budově fary. MD Žehnání hasičského auta - cisterny, proběhlo v sobotu 21. června na Benešově náměstí v Jirkově. Kromě toho jsme se modlili za hasiče, kteří vykonávají tuto těžkou a někdy i nevděčnou práci. Prosili jsme též za mír mezi lidmi, jak v Jirkově, tak především na Ukrajině. V rámci oslav byla vystavena i stará hasičská technika. Z toho měly radost hlavně děti - a nejenom děti… MD
Za Maruškou Votrubcovou
(na obr. jako kmotra při biřmování 2013)
Rozloučili jsme se s ní ve čtvrtek 26.6. 2014 v kostele sv. Václava ve Vysočanech při mši svaté. Vybavovala se mi při tom mnohá naše setkání. Nezapomenutelná však jsou ta před bohoslužbami v našem jirkovském kostele. Při příchodu mě vždy zdravila svým svěžím, milým úsměvem, který přímo pohladil po duši. Přiznávám, že jsem na něj přímo čekala a zdálo se, že mé očekávání vnímá. Když se naše pohledy nesetkaly hned, nezapomněla se na mě v lavici otočit a – netřeba slov – úsměv řekl vše. Při našem možná posledním setkání byla v kostele zima a Maruška přišla zachumlaná v bílé pletené čapce a šále. Moc jí to slušelo. Připadala mi jak sněhová vločka. Křehká, lehýnká, bělostná. Také jsem jí to hned po mši svaté řekla. Lehce se usmála a jako ta vločka, ani ona, tu s námi dlouho nepobyla. Jak jsem byla překvapena svědectvím pana faráře při promluvě u rakve! Vzpomenul svého příchodu před 10 lety do naší farnosti. Přibližně řekl asi toto: “Když jsem se díval v kostele po farnících, tak jeden seděl zamlkle, druhý koukal kdo ví kam, někteří se i mračili nebo si dokonce povídali, ale Maruška se vždy usmívala.“ Teď se z jejího úsměvu bude už stále radovat sám Pán. Nám, z naší osamělosti truchlící a smutné, zanechala vážný vzkaz – evangelium je radostná zvěst, tak se nemračte, ale usmívejte se na sebe a na celý svět. Prosme Ducha svatého, ať nám dá dar umění se stále, přes všechny strasti a bolesti radovat a šířit kolem sebe pohodu a spokojenost, aby i na náš úsměv všichni rádi vzpomínali. Izf Nezapomenutelným skutkem se Marie Votrubcová zapsala do života poutníků na Květnově, když dovedla zpracovat jednu darovanou látku od německých rodáků pro sošku Panny Marie. Výsledkem jejího snažení pak byly modré šatičky s bílou krajkou pro milostnou sošku Panny Marie Květnovské letos tak hezky dotvořené velkými květinovými kyticemi pro biskupskou mši svatou. Pán Bůh zaplať a děkujeme. MD
Cesta čekání - Cesta pokoje – Cesta moci
Henri J.M. Nouwen- KNA
Výběr myšlenek z Cesty čekání Chtěl bych vám nabídnout k zamyšlení věc, která mi leží na srdci již několik let – spiritualitu čekání, které je v naší době tak důležité. Co znamená čekání v našem životě? Jsou dvě stránky čekání : čekání na Boha a čekání Boží. Naše čekání na Boha. Čekání není nic oblíbeného a obvykle se z něj nikterak neradujeme. Většina považuje čekání v podstatě za ztrátu času. Možná proto, že celý náš způsob života nám vlastně říká: „Tak do toho! Dělej přece něco! Ukaž, že něco umíš! Co tu jen tak sedíš a čekáš!“ Pro mnohé z nás představuje čekání suchou poušť mezi tím, kde jsme a kde bychom chtěli být. A to se nám nelíbí. Chceme se z této situace dostat pryč tím, že se pustíme do nějaké činnosti. Jeden z pocitů, kterým je nejvíce proniknuta atmosféra kolem nás, je strach. Lidé se bojí – bojí se vnitřních citů, bojí se druhých lidí, bojí se budoucnosti. Pro lidi plné strachu je čekání těžké. Když se totiž bojíme, chceme se dostat pryč z místa, kde jsme. Nemůžeme-li však uniknout, začneme místo toho bojovat. Mnoho ničivých skutků pochází ze strachu, že se nám stane něco zlého... Nejen jedinci, ale celé skupiny lidí a národy se bojí, že se jim něco stane. Pak pochopíme, jak těžké je čekat a jakým pokušením je jednat. Zde jsou kořeny útočného postoje k druhým. Proto se mi tak líbí, že všechny postavy prvních stran Lukášova evangelia čekají. Zachariáš s Alžbětou čekají. Marie čeká. Simeon a Anna, kteří byli v chrámě, když tam rodiče přinesli Ježíše, čekají. Celá úvodní scéna je zaplněna čekajícími lidmi. A na samém začátku také všichni tito lidé nějakým způsobem zaslechnou slova : „Neboj se. Mám pro tebe dobrou zprávu.“ Ale ne celý Izrael čeká. – Prorok Sofoniáš říká: „Uprostřed tebe zanechám utištěný a nuzný lid...“ Ti, kdo čekají, to je očištěný zbytek věrného lidu. Oni byli schopni čekat, být pozorní, žít v očekávání. Podstata čekání je čekání s vědomím příslibu. Čekání tedy nikdy nesměřuje od ničeho k něčemu, ale vždy od něčeho k něčemu. Většina z nás se domnívá, že čekání je něco velmi pasivního, jakýsi beznadějný stav určovaný událostmi, které se nám vymykají z rukou. Autobus má zpoždění? Pak nemůžeš dělat nic, jen si sednout a čekat...
Je pochopitelné, že člověk dostane vztek, když mu někdo řekne: „Musíš počkat.“ Vždyť taková slova jako by nás přímo vháněla do pasivity. Ale v Písmu se nikde o takové pasivitě nepíše. Lidé, kteří čekají, čekají velice aktivně. Čekat aktivně znamená být plně přítomen v daném okamžiku. – Čekající člověk je ten, který věří, že tento okamžik je okamžik s velkým „O“. Čekající člověk je trpělivý. Slovo „trpělivost“ znamená ochotu zůstat kde jsem, a žít danou situaci naplno v důvěře, že je v ní cosi skrytého, co se mi později ukáže. Netrpěliví lidé si vždycky myslí, že to pravé se odehrává někde jinde, a proto chtějí jít jinam. Daný okamžik je pro ně prázdný. Ale trpěliví lidé se odváží zůstat. Žít trpělivě znamená žít aktivně přítomnost a čekat na místě. Čekání tedy není nic pasivního. Zachariáš, Alžběta, Marie, Simeon a Anna byli přítomni v daném okamžiku. Proto mohli zaslechnout anděla. Byli ostražití, pozorní k hlasu, který k nim mluvil a říkal: „Neboj se. Něco se s tebou děje. Dávej pozor.“ Naše čekání je z velké části zaplněno různými přáními : „Kéž bych měl lepší práci. Jen aby se to počasí zlepšilo. Ať mě ta bolest přejde.“ Jsme samé přání a naše čekání se do nich snadno zaplete. Stává se spíše způsobem, jak ovládat svou budoucnost. Přejeme si, aby se naše budoucnost ubírala určitým směrem, a když se tak nestane, jsme z toho zklamaní, někdy dokonce zoufalí. Právě proto jsou pro nás chvíle čekání tak nesnesitelné. Chceme dělat to, co nám napomůže, aby se uskutečnily naše touhy. Chybí nám naděje, která důvěřuje, že se něco uskuteční, ovšem podle příslibu, a ne jen podle vlastních přání. Naděje je vždy otevřená. Teprve když jsme ochotni svá přání opustit, může se přihodit něco opravdu nového, co je nad naše očekávání. Jen si uvědomme, co vlastně Maria říká slovy: „Hle, jsem služebnice Páně, staň se mi podle tvého slova“. (Lk 1.38) Duchovní život je život, kdy čekáme, že se nám stane něco nového, nové věci, které jsou nad naši představivost nebo předvídavost. To je opravdu radikální vztah k životu ve světě, který je zaplaven snahou ovládat. --------------------------------------------------------------------------------------Toto téma čekání je jistě velice vhodné právě pro dobu volna, dovolených, kdy se můžeme více zamyslet nad naším jednáním. Čekáme na počasí, na různá setkání, zážitky. Buďme otevření k Božím záměrům, když nebude vše, jak jsme očekávali a naslouchejme, co nám tou či onou situací chce Bůh sdělit a nezapomínejme, že jsme Boží děti a on je Láska. Proto za vše děkujme i když vždy vše nepochopíme. izf
Cyklo-Ondroštour-Třeboňsko 2014 Již několik let jezdí naše cyklistická společnost pod vedením nezdolného Ondry po vlastech českých a moravských. Letos zamířila do města Třeboně, aby tam vytvořila zázemí pro cesty do širokého okolí a vysbírala všechny turistické známky. Ideálním místem se stal bývalý klášter řádu augustiniánů, ve kterém je dnes zřízena fara. Po zazvonění nás ubytoval mladý pan kostelník se slovy, že za chvíli bude provádět kostelem turisty, tak jestli se nechceme přidat. A tak sotva jsme složili svou bagáž a kola, dozvěděli jsme se, že ke klášteru patří kostel - jako u nás v Jirkově - zasvěcený svatému Jiljí! Mají zde od doby gotické deskový oltář a krásnou madonu, od tzv. Mistra třeboňského oltáře. My jsme jenom koukali a nestačili se divit. Také mají kostelní loď rozpůlenou sloupořadím, což se prý u nás nikde nevidí. Barča projevila chuť zahrát si na varhany a měla štěstí. Hrála nám pak při každé mši svaté. Hrála dokonce v klášteře v Borovanech na přenosné varhany, ale to už je z jiné pohádky.. Navečer jsme šli do města, prošli jsme se podél historických hradeb a zámku a zakotvili v pivovarské letní zahrádce. To, abychom se seznámili. Kromě Ondry, jeho ženy Katky a Barči, přijel také strýc Andřej, já a celá rodina Pajmů: David s Monikou, dále Dáda, Sam a Tom. Tom byl zásadně v kočárku, Sam občas šlapal a občas se vezl. Další dny se zhoršilo počasí, ale pro cyklistu neexistuje špatné počasí: když je zima, tak se zahřejeme šlapáním a když je horko, tak se necháme ovívat větrem… Tož tak.
Náš první cíl byla myslivna u Barbory a ves Majdaléna. Tam měli vodácký kemp a v něm turistickou známku. Cesta z Třeboně vedla lesem a občas nad námi zabouřilo, pár kapek spadlo, ale to jsme přežili. Krajina je tady samý rybník nebo rašeliniště, a také hodně lesů a starobylých alejí. Především těch na hrázích rybníků, některé ještě z dob Jakuba Krčína. Pod jeho sochou jsme se vyfotili. Pan kostelník z Třeboně nám doporučil zajet si do kostela ve Chlumu u Třeboně, který je napodobeninou poutního místa Mariazell v Rakousku. Když jsme se vraceli a projížděli mezi dvěma rybníky, zahlásila Monika defekt. David dvě hodiny opravoval kolo, aby nakonec volal páteru Andřejovi, který byl naše spojka na telefonu. Už jsme byli pěkně poštípaní od komárů, když nás mezi tolika rybníky našel se svou polskou GPS. Denně jsme potkávali desítky cyklistů. Především kolem rybníku Svět nebo Rožmberk, který jako největší v ČR má i svou tur. známku. Pro cyklisty je zde mnoho stylového občerstvení - tolik rybích specialit jsem ještě nikdy nejedl: kapří hranolky, rybí tatarák s topinkou (na obr. nese Katka), máslovou rybu, uzeného úhoře, smaženého pstruha. K dobrému jídlu je třeba přidat pití. Hezká byla noční prohlídka pivovaru Regent s ochutnávkou piva. Dále klášter v Borovanech, kde Ondroš oblékal kněžský mundůr, dále zámek v Hluboké, Schwarzenberská hrobka tož zážitků plno. Ještě by chtělo pár dní zůstat. Místní farář je můj spolužák, takže by se sem dalo zajet i v budoucnu a třeba na farní zájezd. Fotky i videa najdete zde: http://www.youtube.com/user/dvoulety Váš cykloturista M.D. Vtip: „Vy jste charizmatik?“ „Ano.“ „A to děláte stejné divy, jaké jsou popsány v Novém zákoně?“ „Snažíme se o to.“ „A znáte ten příběh o tom, jak Ježíš nechal uschnout fíkovník?“ „Ano, evangelista Matouš to popisuje ve 21.kapitole, verš 18 až 22.“ „A nemohl byste udělat, aby mému sousedovi uschla jabloň?“
Finanční kompas (Projekt České evangelikální aliance) Potřebuje křesťanská domácnost rozpočet? Rozpočet umožňuje stanovovat rovnováhu mezi příjmy a výdaji. Hlídá zadlužování, určuje výši splácení půjček, určuje výdaje domácnosti i spoření. pokud chybí rozpočet a disciplina v utrácení peněz, budete mít na konci každého měsíce nemalý problém s nedostatkem finančních prostředků. A to bez ohledu na to, kolik vyděláváte. Špatné hospodaření domácností s financemi je také jedním z důvodů rozvodů manželství. Je dobré osvojit si několik, zásadních rad ke každému rozpočtu domácnosti: 1. Kontrolujte si své měsíční bankovní výpisy a porovnávejte s účtenkami. Vždy najdete v bankovních výpisech vydání, které vám nějak „utekly“. Toto zjištění vás povede k větší obezřetnosti v dalším období. 2. Je dobré mít buď vedlejší spořící účet nebo ukládat měsíčně část příjmů k pozdějšímu uhrazení nepravidelných poplatků. Tak budete mít finanční prostředky vždy připraveny. 3. Nebuďte líní spočítat si pravidelně se opakující „drobné“ výdaje. Například za noviny, časopisy, kávu v oblíbené restauraci, sladkosti apod. Budete překvapeni, kolik vás to stojí ročně. Možná začnete přemýšlet úplně jinak i o těchto “bezvýznamných“ výdajích. 4. A pozor na impulzivní neplánované utrácení! Zastavte se vždy v okamžiku, kdy vám prolétne hlavou: „To si přece mohu dovolit, to mne nezruinuje!“ Někdo dokonce radí: napište si zpětně „seznam impulzivních položek“ a několik dní o tom přemýšlejte, nebo se za to modlete. Zjistíte, že vás časem přejde chuť na jejich nákup. 5. Přitom nezapomínejte, že nemůže ani jeden z členů domácnosti chodit s prázdnou peněženkou, ve které by chybělo „normální“ kapesné. Musíte mít určité (menší) množství peněz, které je připraveno pro nečekané situace. I to by mělo být začleněno do rozpočtu. Závěr: Rozpočet není nástroj, který funguje automaticky „sám od sebe“. Je k tomu potřeba právě vás, manžela i manželku, abyste měli rozpočet před sebou, pravidelně jej kontrolovali a případně jej přehodnocovali. Při sestavování rozpočtu a jeho kontroly můžete zažít nejednou i překvapení a zklamání, ale pokud jej budete dodržovat, může vám ušetřit tisíce korun. Pomůže spořit a vyhýbat se dluhům. Zkrátka a dobře, platí tu biblické slovo: „Moudrostí se dům buduje, rozumností se zajišťuje; kde je poznání, tam se komory naplňují vším drahocenným a příjemným majetkem.“ (Kniha Přísloví 24, 3-4). Celý projekt ČEA „Finanční kompas“ najdete na: http://financni-kompas.cz). Publikaci „Peníze až na druhém místě“, s podtitulem „Cesta ke skutečné finanční svobodě“ z nakladatelství Návrat domů (200 Kč) si můžete objednat na: http://www.navrat.cz
Nevím přesně, jak se nazývá 11. výročí svatby, ale manželům Machkovým to vyšlo až letos. Před jedenácti lety jsem je oddával v krásné poutní bazilice Panny Marie v Hejnicích. Petr za mnou několikrát přijel na faru do Jirkova, když ještě pracoval pro jabloneckou Preciosu. Teď už oba bydlí v Praze a mají dvě děti. Před Bohem a před Církví v kostele sv. Jiljí obnovili Petr i Eva svoje sliby a přijali od kněze požehnání. Svatba Petry Lysákové z Březence a Christiána Choděry z Prahy se konala v květnovském kostele Navštívení Panny Marie v sobotu 14. června 2014.
Výlet do Prahy s dětmi, které chodili přes školní rok na výuku Náboženství na faru, se konal za odměnu a cílem byla zoologická zahrada, hvězdárna a kostel s Pražským Jezulátkem (viz foto V.Wittmann). Děkujeme sestře Imeldě za přípravu. Celé pásmo fotek a videa najdete na: http:// www.youtube.com/user/dvoulety
Misionářem u kanibalů Jistá dívka slyšela v raném dětství příběh o chrabrých misionářích, kteří hlásali víru v Krista mezi divochy. Pak ale skončili v rukou kanibalů, kteří je podle tamního zvyku snědli jako své nepřátele. Dívka byla příběhem velmi zasažena a vroucně se tehdy modlila: „Bože, pomoz mi, abych se stala takovou misionářkou.“ Jejím snem bylo obětovat se za ty nejhorší lidi. Ale jak tomu bývá, její nadšení časem povadlo. A když vyrostla, její modlitbou bylo: „Bože, dej mi dobrého křesťanského manžela.“ Její modlitba byla vyslyšena a dívka se provdala. A prvních šest měsíců byla se svým manželem velmi šťastná. Pak ale přišel Pearl Harbour a Spojené státy vstoupily do války. Manžel oné dívky byl povolán do armády a po tři roky byl mimo domov. Účastnil se bojů na frontě a později byl vážně zraněn a rok proležel v nemocnici. Když se konečně vrátil domů, nebyl to již onen krásný milovaný manžel. Ve válce se naučil pít, nadávat a chodit za jinými ženami. A co horšího, tyto zlozvyky se v něm trvale usídlily. Jednoho večera přišel domů znovu opilý. Jeho manželka si byla jistá, že byl u nějaké jiné ženy. Aniž by promluvil jediné slovo, lehl si na gauč a okamžitě usnul. Žena smutně odešla do vedlejšího pokoje a s pláčem se modlila: Bože, proměň mého manžela.“ A tu v srdci uslyšela Boží odpověď: „Proč bych měl měnit jeho a ne tebe?“ „Ale vždyť u mne není potřeba změny, patřím Ti již od svého útlého dětství.“ Jenže Bůh pokračoval: „Mezi mnou a tebou je jisté nedorozumění. Tvým modlitbám jsem vždy věnoval náležitou pozornost. Líbilo se mi, jak ses tehdy toužila stát misionářkou mezi kanibaly. Ale těch je dnes již velmi málo a jsou daleko v Africe. Bylo tedy mnohem lepší přivést ti jednoho divocha přímo k tobě domů. Buď mu misionářkou. Daroval jsem ti kanibala. Získej ho pro Boží království.“ Žena se vrátila zpátky do místnosti, kde spal opilý manžel. Pohlédla na svého „kanibala“ a do srdce jí opět vstoupila láska k vlastnímu muži. Vyžádalo si to sice velmi mnoho času, ale nakonec byla její domácí misie úspěšná. Dnes je jim oběma devadesát let, a od svého manžela dostává pravidelně květiny jako výraz vděčnosti. Bůh nám sesílá těžkosti, aby nás duchovně zkrášlil… (podle R.W.)
Poutě na Květnově letos navštívilo asi 300 lidí z Čech i Německa. Hlavním hostem byl biskup Jan z Litoměřic. Bohoslužby zde sloužili němečtí kněží Markus Ruhs z Chemnitz, Heinrich Bohaboj a Karl Brünnler ze Schmölln, asistoval jáhen B. Neumann z Flöhy. Zpěvníky k německé mši vytiskl pan J. Schmidt z Radebergu. Další hosté byly kněží z krušnohorského vikariátu - A.Heger a R. Vondráček, Š. Polívka a z A.Bakalarz z Polska. Chtěl bych poděkovat všem, kteří se zasloužili o důstojný průběh poutí, především paní Güntherové a jejich rodině za květiny a paní Jermilové a jejím pomocníkům za obsluhu poutního stánku. Děkuji též ministrantům, varhaníkům, kostelníkům, sekačům trávy, lavičkářům, zámečníkům, a dalším. Pán Bůh vám odplať! Příští pouť bude až na podzim: v sobotu 4. října. Začátek u kříže na návsi bude v 10 hodin. V srpnu a září jsou pravidelné bohoslužby na Květnově o 1. a 3. sobotě v měsíci od 14 hodin. Více fotografií a informací najdete na webových stránkách: www.kvetnovquinau.cz Miroslav Dvouletý (MD)
Příběh či legenda o svatých Cyrilu a Metoději na dobrou noc. Podle www.katyd.cz Nastala zima. Cyril a Metoděj putovali zemí a rozdávali radost, posilu a útěchu všem lidem. Měli namířeno ke knížeti Rostislavovi, kam byli vysláni svým císařem Michalem. Byli posláni, aby náš slovanský lid poznal sílu, moc a naději v Kristu Ježíši, našem Pánu. Přišli, aby nám předali víru v jediného a milosrdného Boha. Cestovali, pracovali, zimu ani necítili. Jenže zima tu byla a oba bratři věrozvěstové na ni ze svého slunného domova nebyli zvyklí. Celí promrzlí ztratili cestu a zabloudili. V bažinách skrytých pod mokrým sněhem na ně číhala smrt. Poutnická hůl se jim bořila do měkké rašeliny a brzy jim voda sahala až po pás. Cyril se roznemohl. „Naše řecké slunce bys potřeboval,“ vzdychl Metoděj, „to by tě postavilo na nohy za chviličku.“ Mráz a nepohoda sílily. Sám najednou pocítil, že i jeho začíná nemoc přemáhat. Netrvalo dlouho a oba leželi pod skalní stěnou na pahorku kdesi hluboko v lesích a nevěděli, co s nimi bude. „Můžeš-li, Pane, zachraň mého bratra, aby mohl dokončit své poslání. Ty přece můžeš všechno,“ modlil se Metoděj. „Je to tvůj horlivý a pilný služebník. Může-li to tak být, vezmi si raději mě, služebníka neužitečného.“ A taky Cyril se modlil: „Pane, vím, že z mého bratra Metoděje bude mít tento národ víc užitku. Pro jeho mírnost a moudrost. Můžeš-li, vezmi si mne a jeho zachovej, amen.“ Pak oba jen vzpomínali na svou vlast omývanou nekonečným modrým mořem s bílou krajkou příboje na pobřežních skaliskách. "MŮŽEŠ-LI, PANE, ZACHRAŇ MÉHO BRATRA, ABY MOHL DOKONČIT SVÉ POSLÁNÍ" Metoděj se prudce nadzvedl: „Cítíš to taky, bratříčku? Cítíš taky ten dým?“ „Kde je kouř, tam je oheň a tam je i lidské obydlí,“ s nadějí v hlase uvažoval Cyril. Nebylo to však pouze obydlí. Kouř vycházel z milířů, v kterých uhlíř Sitobor pálil z dubových polen uhlí. Cyril a Metoděj byli zachráněni. Uhlíř, jeho synové a taky ženy s posilujícími bylinkami a kotlíkem nad ohněm se obou poutníků ujali. Posílili je horkým kozím mlékem a nejmladší Sitoborův syn, dvanáctiletý Gorazd, jim do mléka přidal lžíci medu. Gorazd kulhal. Chromou nohu za sebou vláčel jako dubové poleno, kterých bylo kolem uhlířovy chaty navršeno. Cyril a Metoděj se na chlapce vděčně, ale i trochu smutně usmáli. Posílil je pak také spánek a Sitoborovo povídání, kterému naslouchali jako pohádce na dobrou noc.
ZEMĚTŘAS Náhle se zem divoce zatřásla. Ozvalo se blížící se hromobití. Všichni domácí se strachy přikrčili v nejzazším koutě. Nejvíc se polekal Gorazd. Zemětřas sílil. Ozvalo se dunění a supění, jako by se sem hnala ničivá vichřice, a chata se celá zakymácela, jako by do ní uhodil hrom. Z ohniště vytryskl roj zlověstných jisker. Cyril a Metoděj vyběhli z chaty. Před ní stál a divoce hrabal kopytem zubr. Zvíře velké jako skála, v očích blesky a rohy ještě ověšené doškovou slámou, jak na střechu chaty zuřivě zaútočilo. Houžev březového proutí se mu houpala v nozdrách a z nich šlehala oblaka páry páchnoucí sírou a hnilobou. Z tlamy zubrovi ukápla slina. „To je on, bratříčku, to je ten obr, o kterém nám včera vyprávěl Sitobor!“ zašeptal Metoděj. „Myslel jsem, že vyprávěl jen o pohádkové bytosti. V těchto krajích lidé často věří báchorkám a místo v dobrého Pána, co dal život všemu stvoření, věří ve všemocné obludy a pohanské bůžky,“ zašeptal i Cyril. Tváří v tvář tomu divousovi si Cyril a Metoděj připomněli Sitoborovo povídání. Zubr šíří strach a zkázu a nikdo ho nikdy nezkrotil. Sitobor vyprávěl, jak zubr každý rok ničí úrodu vikve a hrachu, jak neustále plení zahrádku, kde pěstují ředkev, a jak neušetří ani chlívek s domácím zvířectvem a kurník s hejnem slepic. Žádný plot mu není překážkou a žádná zbraň na jeho tvrdou a hustou srst není dost ostrá. Ano, kdysi před léty se Sitoborovi za pomoci chlapců podařilo zubra na chvíli přemoci. Svinul houžev, vetknul mu ji do nozder a pak ho přivázal k tomu nejsilnějšímu dubu. Myslel si, že zvíře zkrotí a bude mu pak pomocníkem při práci v lese. Ale zvíře se zkrotit nedalo. Utrhlo se a s rohy u země se divoce řítilo tam i sem, aby započalo s dílem zkázy na Sitoborově hospodářství. Při svém divočení povalilo i tehdy malého pacholíčka Gorazda, kterého měla žena Hamana u sebe, když na poli plela fazolový záhon. Gorazd při tom prudkém nárazu spadl tak nešťastně, že od té doby zůstal chromý.
ON VÁS VOLÁ Cyril a Metoděj zvedli společnou rukou svou poutnickou hůl a zlehka, zlehýnka ji položili druhým koncem mezi hrozivě se tyčící rohy vzteklého zubra. A co se nestalo! Zvíře zafunělo a oblak páry z jeho dechu najednou nebyl cítit sírou nebo hnilobu, ale voněl jako dým kadidla. Přední nohy mu poklesly, jako by chtěl před oběma bratry pokleknout. Zatřásl hlavou, zbavil se chomáče slámy a byl krotký jako beránek. Vyběhl na holý pahorek tyčící se za uhlířovou chatou. Tam se zvíře ohlédlo a mírně zabučelo. Z tónu jeho hlasu i z jeho pohybů bylo zřejmé, že oba muže vyzývá, aby ho následovali. „On vás volá,“ došlo najednou Sitoborovi. „Jděte, jděte za ním, on vás povede,“ zaradoval se Gorazd. A všichni viděli, že chlapec už nekulhá a že jeho chromá noha už není chromá. Jako dotykem poutnické hole našich věrozvěstů opustila zuřivého zubra síla zmaru, tak se i rázem uzdravila Gorazdova nožka, kdysi zubrem těžce poraněná. Pak Cyril a Metoděj uhlířově rodině za vše poděkovali: před chatou zabodli poutnickou hůl do zmrzlé země. Zajela tam jako do másla. Před užaslými zraky všech se hůl zazelenala. Rozvětvila se, vyrašily na ní pupeny a z hole vyrostla košatá jabloň. Gorazd hbitě jako veverka vyšplhal do koruny, natrhal zralé plody a všichni ochutnali. Pak už se Cyril a Metoděj spěšně rozloučili a spěchali, aby se nechali na další cestě vést tím zázračně proměněným turem, aby je vyvedl ze zdejších zrádných bažin hustých, nepropustných pralesů. A samotný Gorazd? Ten se také se svými drahými rozloučil. Rozběhl se za oběma bratry, aby je na jejich cestě následoval, a stal se tak jejich prvním žákem. Zubr pak všechny tři bezpečně dovedl až do knížecího sídla Rostislavova, odkud soluňští bratři šířili s jeho pomocí novou zvěst po našich slovanských zemích. Zvěstovali lidem Boží království, abychom všichni pochopili, kudy a kam mají vést naše životní cesty. Kreslené knížky s podobnými příběhy jsou k půjčení ve Farní knihovně v Jirkově. M.D.
Slavnost Božího Těla byla v Jirkově posunuta na neděli 22. června 2014. Nejprve jsme měli adoraci v kostele, pak v Červenohrádecké kapli, dále v kapli sv. Jana Nepomuckého a na závěr byl tradiční průvod kolem kostela svatého Jiljí se zastávkou u fresky Oplakávání Krista. Zde byla modlitba za naše město a farnost. Po požehnání městu Nejsvětější Svátostí, jsme dokončili pobožnost návratem do presbytáře a zpěvem: Bože, chválíme Tebe. Děkuji všem, kteří se zasloužili MD o důstojný průběh slavnosti.
Páter Cukr Josef, SJ (1917-2014) Opustil nás jeden z boršických rodáků - kněží - P.Josef Cukr. Svůj život zasvětil jezuitům, když studoval na Velehradě a v Anglii. Poté se staral o jezuitské gymnázium v Bohosudově (obec Krupka). Byl vězněn za nacistů i za komunistů. Svůj život dožil na Velehradě, kde vypomáhal v duchovní správě. Requiescat In Pacem.
