Hana Miketová
Ďábel v Lehnici. Alkohol v exemplech z kázání Peregrina z Opolí1 Slezský dominikán Peregrin z Opolí sepsal cykly svých kázání de tempores a de sanctis někdy mezi lety 1297 a 1304. Tvořil v období změn, které do středověkého kazatelství přinesl čtvrtý lateránský koncil a mendikantské řády. Církev se pustila do nelehkého úkolu skutečně evangelizovat zástupy věřících. Základní nástroj tohoto podniku představovalo právě kazatelství. Bratři z řádů sv. Františka a sv. Dominika pronášeli lidová kázání určená masám. Spolu s narůstající frekvencí kázání se rozšiřoval i okruh jejich posluchačů. Bylo třeba vzbudit v nich zájem, přitáhnout jejich pozornost a zároveň jim vštípit zásady víry, poskytnout morální vzorce. Všechny tyto role plnilo exemplum, stručné vyprávění mravoučného obsahu.2 Exempla ovšem neměla jen učit, ale i bavit, rozbíjet monotónnost náboženského výkladu. Jean-Claude Schmitt označil používání exempel za jednu z nejdůležitějších vlastností nového kazatelství.3 Exempla jako historický pramen budí zájem historiků už déle než 150 let, od doby, kdy začaly vycházet jejich první vědecky zpracované edice. Jako prameny při zkoumání dějin mentalit je využívají historikové třetí generace školy Annales,4 Aron Gurevič jejich prostřednictvím hledal cesty ke středověké lidové kultuře,5 Bronisław Geremek řešil otázku, spadají-li do kultury elit nebo masové kultury.6 Podnětné práce týkající se středověkých exempel vznikly v Polsku na přelomu 20. a 21. století - problematiku tohoto žánru komplexně
1
Tato studie vznikla v rámci řešení projektu OP VK 2.3 „Historizace střední Evropy“ č. CZ.1.07/2.3.00/20.0031. Tato definice exempla vystupuje v Jana NECHUTOVÁ, Předmluva, in: Cesarius Z HEISTERBACHU, Vyprávění o zázracích. Středověký život v zrcadle exempel. Ed. Jana Nechutová, Praha 2009, s. 17. 3 Jean-Claude SCHMITT, Franciszkańskie zbiory exemplów. Udoskonalenie technik intelektualnych (XIII-XV w.), in: J. Kłoczowski (ed.), Franciszkanie w Polsce średniowiecznej, T. I., č. 2 a 3, Kraków 1989, s. 93. 4 Z prací přeložených do češtiny uvádím alespoň zpracování středověkého pojímání lichvy Jacques LE GOFF, Peníze a život. Ekonomika a zbožnost ve středověku, Praha 2005. 5 Aron GUREVIČ, Nebe, peklo, svět. Cesty k lidové kultuře středověku, Jinočany 1996. 6 Kultura elitarna i kultura masowa w Polsce późnego średniowiecza, ed. Bronisław GEREMEK, WrocławWarszawa-Kraków-Gdańsk 1978. 2
zpracovala Tereza Szostek,7 Wojciechu Brojerovi posloužila exempla jako pramenná základna při sledování ďábla ve středověké imaginaci.8 Pro české prostředí představil vývoj exempla v období před husitskými válkami Eduard Petrů.9 V nedávné době se protižidovským stereotypům v exemplech věnoval Daniel Soukup.10 Bohatství materiálu, jenž lze z tohoto typu pramene vytěžit i pro poznání dějin každodennosti, naznačuje podtitul, který pro svůj překlad výběru z Vyprávění o zázracích Ceasaria z Heisterbachu zvolila Jana Nechutová – Středověký život v zrcadle exempel.11 Exempla prokázala neobyčejnou stabilitu. Po celý středověk přecházela ze století do století bez podstatnějších změn. Jde o literaturu, která sice vykazovala nižší stupeň uměleckých ambicí, ale díky svému širokému společenskému dosahu umožňuje sledovat kulturní vzorce, typy chování a postojů, hodnotících soudů. Terezy
Szostek,
encyklopedii
středověku.
Kazatelna
12
Exempla tvořila, dle slov
představovala
nejdostupnější,
nejpravidelnější a nejvěrohodnější prostředek předávání informací. Posluchači z ní pronášených slov získávali celou řadu rozmanitých vědomostí např. z lékařství, antických dějin nebo přírodních věd. Všechny tyto znalosti ovšem byly posluchačům zprostředkovávány jen mimochodem, jako zajímavosti, hlavní místo zaujímal morální dopad, příběh sloužil moralizaci a ne naopak. Exempla tvořila kodex morálních zásad, jimiž se měli řídit dobří křesťané, ukazovala cestu, po níž měl každý dojít ke svému cíli, tedy k nebesům, i když ne každý byl schopen této mety dosáhnout.13 Spása posluchačů jistě ležela na srdci i Peregrinovi z Opolí. Kým vlastně byl tento dominikán, jehož dílo uvedl do obecného povědomí mezi historiky už na začátku 60. let minulého století kněz Jerzy Wolny? 14 Nevíme, kdy ani kde se Peregrin narodil. S přídomkem 7
Tereza SZOSTEK, Exemplum w polskim średniowieczu, Warszawa 1997. Wojciech BROJER, Diabeł w wyobraźni średniowiecznej. Tzrynastowieczna exempla kaznodziejskie, Wrocław 2003. 9 Eduard PETRŮ, Vývoj českého exempla v době předhusitské, Praha 1966. 10 Daniel SOUKUP, Obraz židů v olomouckých povídkách. Dvě středověká protižidovská exempla, in: P. Pálka (ed.), Židé a Morava. Sborník z konference konané v Muzeu Kroměřížska 11. listopadu 2009, Kroměříž 2010, s. 7-20; TÝŽ, Legenda o zpívajícím chlapci – Obraz židů v Olomouckých povídkách, Vlastivědný ročník moravský 62, 2010, s. 29-46. 11 Cesarius Z HEISTERBACHU, Vyprávění o zázracích. Středověký život v zrcadle exempel. Ed. Jana Nechutová, Praha 2009. 12 Bronisław GEREMEK, Exemplum i przekaz kultury, in: B. Geremek (ed.), Kultura, s. 53-55. 13 T. SZOSTEK, Exemplum, s. 34-37, 157-186. 14 Jerzy Wolny se k Peregrinovi během svého života často vracel a jeho cílem bylo vydat překlad jeho kázání do polštiny. Odbornou veřejnost s touto osobností a kontextem jejího díla podrobněji seznámil v roce 1961 studií Jerzy WOLNY, Łaciński zbiór kazań Peregrina z Opola i ich związek z tzw. „Kazaniami gnieźnieńskimi“, in: J. Lewański (ed.), Średniowiecze. Studia o kulturze, Warszawa 1961, s. 171-238. Později editoval exempla obsažená v Peregrinových dochovaných kázáních TÝŽ, Exempla z kazań niedzielnych Peregryna z Opola, in: Bronisław Geremek (ed.), Kultura, s. 243-282. Z Wolného pozůstalosti pak byl vydán překlad části kázání z cyklů de tempore i de sanctis do polštiny, tuto práci už nestihl dokončit Peregrin Z OPOLA, Kazania de tempores i de sanctis. Ed. J. WOLNY, Kraków-Opole 2001. 8
Opoliensis, který naznačuje, že k tomu došlo v Opolí nebo jeho okolí, vystupuje v papežské bule z r. 1318. Jeho příchod na svět se dnes klade mezi roky 1260 a 1270. Někdy v rozpětí let 1275-1280 vstoupil do ratibořského konventu dominikánů, kde navštěvoval klášterní školu. O jeho dalším vzdělávání sice nemáme zprávy, ovšem jelikož se v řádu postupně vypracoval do vysokého postavení, jistě se s tím nespokojil. Stal se ratibořským převorem, s místní světskou elitou přicházel do kontaktu jako knížecí zpovědník. Později získal úřad převora kláštera sv. Vojtěcha ve Vratislavi, třikrát se dočkal zvolení polským provinciálem, Jan XXII. jej jmenoval papežským inkvizitorem. V pramenech naposledy vystupuje v roce 1333. Prostorem, v němž se Peregrin pohyboval, tedy bylo středověké město, knížecí dvůr a prostředí řádových provincionálních a generálních kapitul, díky nimž se dostal i za hranice středoevropského prostoru, zúčastnil se např. generální kapituly řádu ve francouzském Carcassone.15 Způsob Peregrinova nazírání na povinnosti dominikánského duchovního jistě ovlivnil Humbert z Romans. Podle tohoto profesora teologie, generála řádu se mělo vzdělání kazatele skládat nejen z teologických, ale i ze světských znalostí. Ty zahrnovaly znalost stvořeného světa, lidských dějin a společenského života. Kazatel také neměl zapomínat na to, aby přizpůsobil obsah kázání úrovni a potřebám posluchačů. A vždy sledovat tyto cíle: obrácení nevěřících na víru, pokání, vyznání hříchů, přijetí Ducha svatého, odvrácení od hříchů, uvolnění se od moci ďábla, potěšení andělů, zahnání ďábelského vojska.16 Kázání bylo pro Humberta jako setba zrna. Sklizeň tohoto zrna pak představovalo vyslechnutí zpovědi. Úspěšné kázání mělo skončit vyslechnutím vyznání hříchů pohnutých provinilců.17 V Peregrinových pracech nacházíme i další zdroje, ze kterých čerpal, např. sbírku kázání Jakuba de Voragine a Zlatou legendu, sbírku exempel Gesta Romanorum nebo zvířecí bajky.18 Nešlo o nic neobvyklého. I když dnes známe téměř 10 000 exempel z 13. století, obsahují jejich jednotlivé sbírky obvykle jen kolem 20-40% nových příběhů, na které nenarazíme v ranějších kolekcích.19 Sbírka kázání Peregrina z Opolí vznikající na přelomu 13. a 14. století si získala značnou popularitu a rozšířila se do mnoha koutů Evropy, ve 14. a 15. století vznikaly její opisy, později vycházela tiskem, jen do roku 1500 sedmkrát. Cyklus de sanctis obsahuje kázání o světcích na celý církevní rok, začíná sv. Ondřejem a končí sv. Kateřinou, celkem jde 15
Biografická črta Peregrina z Opolí v J. WOLNY, Łaciński zbiór kazań, s. 187-192. TÝŽ, Exempla, s. 245-247. 17 W. BROJER, Diabeł, s. 78-83. 18 J. WOŁNY, Łaciński zbiór kazań, s. 180-187. 19 W. BORJER, Diabeł, s. 43. 16
o 64 kázání. Cyklus de tempores zahajuje první neděle adventní a uzavírá 25. neděle po seslání Ducha svatého, tvoří ho 57 kázání, v nichž najdeme 71 exempel.20 Tři z nich se pak věnují tematice alkoholu a jeho konzumace. První z nich objevíme v kázání určeném pro druhou neděli po Proměnění Páně. Jerzy Wolny jej ve své edici opatřil titulem Král nemohl pít silné víno, zachránil ho věrný rytíř: „Byl jeden král, jehož slabostí bylo, že pokud by někdy požil silné víno bez míchání, byla by to jeho smrt. Měl na svém dvoře dva rytíře, jeden byl jeho nepřítel, druhý přítel. Nepřítel mu vždy podával silné víno, aby ho zabil, ale vždy tam byl přítel a víno smíchal s vodou a tak krále zachránil.“ 21 Tento příběh vážící se k obrazu zrady a věrnosti sice vystavěl zápletku kolem pokusu zavraždit panovníka příliš silným vínem, mimochodem nám však ovšem sděluje i skutečnost, že zvyk míchat víno s vodou nejspíše nebyl ani ve slezském prostředí neobvyklým. Další exemplum, tentokrát z kázání na 15. neděli po Letnicích, pojednává o tom, jak Ďábel svrhl opilého do studny: „Jeden měšťan, který se jen zřídkakdy postil a dokonce se nechtěl postit vůbec, jen žít bez přestávky v radovánkách, se jednou v noci vracel z hospody do svého domu úplně opilý. Ďábel ho chytil a vrazil do studny, která se nacházela na ulici. Když nastalo ráno, našli ho ve studni a duši, jak se obávám, v pekle. Vyjevil to jeden posedlý svému příteli. Tento člověk si zaslouží odsouzení.“ 22 Vyprávění líčí trest, který náruživého pijáka postihl, zamlčuje ovšem, jaký nápoj jej takto omámil. Třetí příběh Ďábel svrhl opilého do řeky přednesený na 24. neděli po Letnicích se v lecčems podobá tomu druhému, obsahuje ovšem, jak si za chvíli ukážeme, několik podstatných rozdílů: „Příkladem toho, že opilství a obžerství zabíjí, je jistý člověk z našich časů. Seděl dlouho v hospodě u piva a kolem půlnoci se vracel domů přes most vedoucí přes řeku
20
J. WOŁNY, Łaciński zbiór kazań, s. 43; TÝŽ, Exempla, s. 243-282. „Erat quidam rex, cuius infirmitas talis erat, quod quandoque utebatur forti vino sine mixtura, tunc erat ei quasi mors. Qui habebat duos milites in curia sua, unus erat hostis eius, alter amicus. Hostis semper propinabat ei forte vinum, ut eum occideret, sed amicus statim ibi erat et vinum cum aqua miscebat et sic regem salvabat.“ J. WOLNY, Exempla, s. 260, č. 25. 22 „Quidam civis erat, qui raro vel nunquam volebat jeiunare, sed continue esse in deliciis. Quidam vice cum procederet de taberna ad domum suam nocte totus ebrius diabolus eum arripiens et precipitavit in unum fonte, qui stabat in platea. Mane facto inventus est in fonte et anima, ut timeo, in inferno, quod quidam obsessus homo manifestavit amicis sui. Contempendus est ergo dominus iste.“ J. WOLNY, Exempla, s. 265, č. 40. Polský překlad textu tohoto exempla v Peregrin Z OPOLA, Kazania, s. 324, č. T 64. 21
v Lehnici. Tehdy ho chytil ďábel a hodil ho do díry vysekané v ledu. Ráno našli jeho tělo utopené, nohama nahoru a hlavou dolů.“23 Tento příběh tedy už konečně uvádí, jakým nápojem se onen hříšník uvedl do stavu, v němž se stal ďáblovou kořistí, šlo o pivo (cervisia). Dříve než se ale dostaneme k rozboru události v Lehnici, která se ocitla i v názvu této studie, se ještě zastavme u toho, jak vůbec středověká oficiální kultura pohlížela na popíjení alkoholu a opilství. Postoj církve k alkoholu nejlépe vystihují slova sv. Benedikta „nic tak neodporuje křesťanství jako opilství“. Tím co na alkoholu vadí nejvíce, je ztráta sebekontroly, kterou ve zvýšených dávkách přivozuje. Tak mohl Caesarius z Heisterbachu napsat, že v Kolíně vídával novice Theobalda propadnuvšího před vstupem do řádu vínu a kostkám, jak běhal nahý po ulici. 24 Neslavný výjev toho, jak člověk po nadměrném dopřávání si vína dopadá, přináší už Starý zákon v příběhu o Noemovi. Kniha Přísloví činí vinným nejen toho, kdo sám pije, ale i toho, kdo opíjení bez námitek přihlíží.
25
Postavení opilství, které svou podstatou vlastně
patřilo k lakotnému obžerství, jednomu ze sedmi smrtelných hříchů, v hierarchii provinění se proti Bohu dobře udává exemplum o člověku, který byl postaven před volbu dopustit se jednoho ze tří nabízených hříchů: opilství, vraždy nebo znásilnění. Muž si jako to nejméně nebezpečné provinění zvolil opilství. Jenže pak opilý zabil krčmáře a následně znásilnil jeho ženu. 26 Z jednoho penitenciálu do druhého přecházely předpisy přísných kajícných pokut pro ty, kdo se opíjejí sami, opíjejí jiné (z falešného přátelství nebo z nenávisti) a beze studu si vedou nestřídmě. Penitenciál Burcharda z Wormsu zjišťoval takovéto přestupky pomocí následujících otázek: „Neměl jsi ve zvyku jíst a pít víc, než je nutné? … Nepil jsi tolik, až jsi v opilosti zvracel?... Nepřepíjel ses z vychloubačnosti? Míním, zda ses nevychloubal tím, že vypiješ více než jiný, a nenabádal jsi z marnivosti jiné k tomu, aby pili až do opilosti?“. 27
23
„Quod autem ebrietas et gula occidant hominem, huius exemplum habemus in quodam, qui temporibus nostris diffluerat in cervisia et circa mediam noctem procendes domum per pontem, qui fuit super aquam Legenitz, quem accipiens diabolus proiecit eum in foramen, quod exci sum fuit in glacie. Et de mane inventus fuit pedibus sursum et capite in fundo submersus.“ J. WOLNY, Exempla, s. 265, č. 41. Polský překlad textu tohoto exempla v Peregrin Z OPOLA, Kazania, s. 324, č. T 64. 24 Caesarius Z HEISTERBACHU, Vyprávění, s. 99, č. 6. 25 Jana GROLLOVÁ – Daniela RYWIKOVÁ, Militia est vita hominis. Sedm smrtelných hříchů a sedm skutků milosrdenství v literárních a vizuálních pramenech českého středověku, České Budějovice – Ostrava 2013, s. 103. 26 T. SZOSTEK, Exemplum, s. 138-139. 27 Citováno v A. GUREVIČ, Nebe, s. 199.
Hřích opilosti se dotýkal všech společenských skupin, mužů i žen.
28
Nevyhýbal se
žádnému ze společenských řádů těm, kteří bojují, těm, kteří pracují, ani těm, kteří se modlí. Exempla přinášejí i příběhy o opilých duchovních. Caesarius z Heisterbachu vypráví o prapodivném knězi propadlém obžerství, který měl zvyk pít v létě víno přímo z lahve, ovšem jednou našel na dně sedět ropuchu, která nemohla dovnitř projít dlouhým a úzkým hrdlem. 29 Exemplum o děsivém konci věčně opilého opata cisterciáckého kláštera ve Wąchocku Mikuláše Rzigy sepsal v polovině 15. století benediktýnský opat Michal z Kleparze. Mikuláše, oddávajícího se obžerství a přitom trápícího své řeholníky hladem a odhánějícího prosebníky o almužnu prutem, si nakonec z jedné hostiny, kde seděl obklopen ženami a svými opilými spolubesedovníky, odnesl ďábel. 30 Kazatelé měli další zvláštní důvod, proč brojit proti opilství. Otevřené krčmy stojící v blízkosti kostela jim mohly odlákat posluchače. Proto církevní synody a po nich i městské rady vydávaly nařízení, kterými zakazovaly šenkovat nápoje během velikonočních svátků, na Letnice, v den Nanebevstoupení, o Vánocích, na Hromnice, na dvanáct apoštolů. Krčmářům, kteří zákaz nedodrželi, hrozily pokuty. Vratislavská městská rada vydala v roce 1500 nařízení, jímž se zakazovalo rozlévat hostům nápoje dříve, než skončilo nedělní kázání ve farním kostele. 31 Vraťme se nyní k Peregrinovým dvěma exemplům líčícím, kterak byli opilci zahubeni ďáblem. Dějová linka obou vyprávění je stejná. Muži, kteří seděli dlouho do noci v hospodě, se vrací domů, když je na jejich cestě přepadne ďábel, zahubí je a zmocní se jejich duše. Přesto se na druhý pohled oba případy podstatně liší. Zatímco u prvního příběhu je uveden zdroj – posedlý muž, druhému takovéto určení chybí. Celkově je ovšem na podrobnosti sdílnější příběh o opilci svrženém do řeky. Uvádí místo, kde se děsivá událost odehrála, slezskou Lehnici, nápoj, kterým se hříšník opil, pivo, a přidává detail o tom, v jaké poloze bylo nalezeno mrtvé tělo – nohama nahoru a hlavou dolů. Klíčem, proč tato varianta obdobného motivu přidává tyto nové prvky, je dle mého názoru jeden z nich – pivo. Z gastronomického hlediska lze Evropu rozdělit na dvě části. Na jižní oblast oliv a vína a sever patřící máslu a pivu. Pivo pro středověké Evropany severně od Alp nepředstavovalo jen nápoj, patřilo mezi základní potraviny, spolu s chlebem bychom ho 28
V jednom z exempel Mikołaje z Błonia bije Říman Meltelus svojí ženu za to, že pije T. SZOSTEK, Exempla i autoritety w kazaniach Jakuba z Paradyża i Mikołaja z Błonia, in: B. GEREMEK (ed.), Kultura, s. 297. 29 Caesarius Z HEISTERBACHU, Vyprávění, s. 260, č. 68. K problematice vztahu duchovních k alkoholu a krčmám ve středověku vydal zajímavou studii Leszek ZYGNER, Duchowni i taberny w średniowiecznej Polsce, Documenta Pragensia 25, 2007, s. 69-98. 30 Henryk KOWALEWICZ, Średniowieczne exempla polsko-łacińskie, in: B. GEREMEK (ed.), Kultura, s. 289. 31 Hana ZAREMSKA, Miejsce spotkań kultury masowej: karczmy i łaźnie, in: B. Geremek (ed.), Kultura Polski średniowiecznej XIV-XV w., Warszawa 1997, s. 243.
nalezli v každé spíži.32 Bylo poměrně levné a povoleno i během postu. Vařilo se z něj.33 To, jak pivo zevšeobecnělo, nám zprostředkovávají i středověké kroniky. Když líčil první polský kronikář, Anonym Gall, zázračné události přinášející Piastovi důležitou věštbu o budoucnosti jeho syna Semovíta, šlo o rozmnožení masa z jednoho vepříka a fermentovaného piva ze soudku, který připravil na Semovítovy postřižiny.34 Ovšem, když stejný okamžik popisoval na začátku 14. století autor Velkopolské kroniky, piastovský mýtus poněkud pozměnil. Kvůli jeho všednosti už Piast na hostinu nepřipravil pivo ale medovinu.35 Tato každodenní součást života Peregrinových současníků se ale v exemplech překvapivě vůbec nevyskytuje. Často používaný, i když hojně kritizovaný, index motivů vystupujících v exemplech sestavený Fredericem C. Tubachem uvádí z celkem 5400 syžetů mravoučných příběhů jedinou položku spojenou s pivem a to proměnu opatova piva ve víno. 36
Pokud některé z exempel uvádějí příčinu opilství, jedná se o víno. Proč tedy Peregrin
z Opolí nechává ďáblem zahubit právě pijáka piva? Dle mého názoru mu šlo o to ukázat, že i přílišné pití piva je hřích, což muselo být ve slezském prostředí, kde byla občasná konzumace tohoto nápoje povolena i světici,37 obzvláště obtížné. Proto přináší závěr příběhu o opilci shozeném z mostu do řeky zprávu, že jej našli v díře v ledu, hlavou dolů a nohama vzhůru. Tato poloha podtrhuje ďábelskost celé události. Podobné inverze se ve středověké literatuře vyskytují často a nenechávaly nikoho na pochybách, že se jedná o zásah nečisté moci. Mrtvého provinilce zde zadkem napřed nemohl zanechat nikdo jiný než ďábel.38 Pravdivost Peregrinovým slovům pak mělo dodat pro jiná jeho exempla neobvyklé určení času a místa. Příběh se neděje jen tady a teď. Peregrin jasně udává, že hrdinou příběhu je člověk jeho časů a že k uchvácení nešťastníka došlo na mostě v Lehnici. Odkaz na předmět, s nímž se událost pojí, přitom tvořil obvyklý a nejpřesvědčivější doklad pravdivosti sdělovaného faktu. 39 32
Anna RUTKOWSKA-PŁACHCIŃSKA, Pożywienie, napoje, in: A. Rutkowska-Płachcińska (ed.), Historia kultury materialnej Polski w zaryse, T. II., Wrocław-Warszawa-Kraków-Gdańsk 1978, s. 257. 33 K dějinám piva Magdalena BERANOVÁ, Jídlo a pití v pravěku a ve středověku, Praha 2007, s. 120-124. 34 August BIELOWSKI (ed.), Monumenta Poloniae historica (dále MPH), T. I., Lwów 1864, s. 396. 35 Na tuto proměnu upozornil Stanisław TWARKOWSKI, Troska o pożywienie, in: J. Dowiat (ed.), Kultura Polski średniowiecznej X-XIII w., Warszawa 1985, s. 34. 36 Frederic C. TUBACH, Index exemplorum. A handbook of medieval religious tales, Helsinki 1969, s. 47, č. 548. 37 Dokonce i jinak přísná asketička svatá Hedvika se občas, když cítila, že dlouhé posty její tělo zmáhají už příliš, nechala přemluvit dámami ze svého doprovodu a napila se piva MPH IV, Lwów 1884, s. 258. Dietě svaté Hedviky se na zakládě informací obsažených ve Vita sanctae Hedwigis podrobně věnoval Marek CETWIŃSKI, Dieta św. Jadwigi. Ze studiów nad pożywieniem średniowiecznych Ślązaków, in: A. M. Wyrwa – A. Kiełbasa – J. Swastek (edd.), Cysterki w dziejach i kulturze ziem polskich, dawnej Rzeczypospolitej i Europy Środkowej, Poznań 2004, s. 530-539. 38 A GUREVIČ, Nebe, s. 108. 39 A GUREVIČ, Nebe, s. 84, pozn, č. 15.
Posluchači, kteří 24. neděli po seslání Ducha svatého slyšeli kázání Peregrina z Opolí, měli odejít se zjištěním, že i nadměrná konzumace piva je těžký hřích. Piva, nápoje, který nezakazovaly ani postní předpisy a konzumovaly ho všechny společenské vrstvy. V žádném z jiných mi známých středověkých exempel takovýto motiv nevystupuje, nezaznamenal ho ani autor Indexu exemplorum Frederic C. Tubach. Zařazení tohoto příběhu do Peregrinovy sbírky tak nejspíše potvrzuje nesmírnou oblibu tohoto nápoje, běžně církevními autoritami tolerovaného, v prostředí v němž se pohyboval. Oblibu, která Peregrina přiměla zdůraznit, že i tento nápoj má opojné účinky a může vést ke ztrátě kontroly nad sebou samým a dopouštění se hříchů. Exempla vůbec představují velmi zajímavý a doposud ne dostatečně využitý pramen k dějinám pití a stravování.
Resumé Sbírka kázání Peregrina z Opolí vznikla na přelomu 13. a 14. století. Tento slezský řeholník přicházel do kontaktu se zástupci mnoha skupin soudobé společnosti – dosáhl vysokých úřadů ve svém řádu, jako dominikán se stýkal s obyvateli měst, v Ratiboři se stal knížecím zpovědníkem. Díky účasti na řádových provincionálních a generálních kapitulách se dostal i za hranice středoevropského prostoru. Cyklus Peregrinových kázání de tempores obsahuje 71 kázání, tři z nich se věnují tematice alkoholu a jeho konzumace. Dvě rozvíjejí podobný syžet. Líčí osud člověka, který se zdržel v hospodě a během návratu z ní ho opilého popadl ďábel a ráno jej našli mrtvého ve vodě. V jednom se ale oba příběhy liší. Ten určený pro 24. neděli po Letnicích obsahuje několik drobných, ale podstatných rozdílů. Neodehrává tady a teď, jak je pro exempla typické, ale k zmocnění se nešťastníkovi duše došlo na mostě přes řeku v Lehnici, a Peregrin jasně uvádí, že oním potrestaným byl člověk jeho časů. Odkaz na konkrétní předmět, v tomto případě most, ve středověku tvořil obvyklý a nejpřesvědčivější doklad pravdivosti sdělovaného faktu. Zásadním rozdílem pak je, že nyní Peregrin nepominul, jakým nápojem se muž opil. Šlo o pivo. To je snad klíčem, proč dané exemplum vybočuje z řady dalších a je zasazeno na jasně dané místo a čas. Peregrinovi z Opolí snad šlo o to ukázat, že i nestřídmé pití piva, důležité součásti středověkého jídelníčku povolené i během postu, je hřích, což muselo být ve slezském prostředí, kde byla občasná konzumace tohoto nápoje povolena i jinak přísně asketické svaté Hedvice, obzvláště obtížné. Specifičnost slezského prostředí pak zdůrazňuje, že na zmínky o pivu nenarážíme v exemplech z jiných geografických oblastí.
Abstrakt Sbírka kázání Peregrina z Opolí vznikla na přelomu 13. a 14. století. Dvě v něm obsažená exempla rozvíjejí podobný syžet, osud člověka, kterého opilého zahubil ďábel. Oba příběhy se ale liší. Jeden se neodehrává tady a teď, jak je pro exempla typické, ale na mostě přes řeku v Lehnici, potrestaným byl člověk Peregrinových časů. Odkaz na konkrétní předmět ve středověku tvořil nejpřesvědčivější doklad pravdivosti sdělovaného faktu. Zásadním rozdílem pak je, že Peregrin oproti prvnímu exemplu uvádí i to, že muž se opil pivem. Šlo mu snad o to ukázat, že i nestřídmé pití piva, povoleného i během postu, je hřích, což muselo být ve slezském prostředí, kde byla občasná konzumace tohoto nápoje povolena i asketické svaté Hedvice, obzvláště obtížné. Specifičnost slezského prostředí zdůrazňuje, že na zmínky o pivu nenarážíme v exemplech z jiných geografických oblastí.
Seznam použitých pramenů a literatury Editované prameny Cesarius Z HEISTERBACHU, Vyprávění o zázracích. Středověký život v zrcadle exempel. Ed. Jana Nechutová, Praha 2009. Monumenta Poloniae Historica, T. I, ed. August BIELOWSKI, Lwów 1864. Monumenta Poloniae Historica, T. IV., Lwów 1884. Peregrin Z OPOLA, Kazania de tempores i de sanctis. Ed. Jerzy WOLNY, Kraków-Opole 2001. WOLNY, Jerzy (ed.), Exempla z kazań niedzielnych Peregryna z Opola, in: Bronisław Geremek (ed.), Kultura elitarna a kultura masowa w Polsce późnego średniowiecza, Wrocław-Warszawa-Kraków-Gdańsk 1978, s. 243-282.
Literatura BERANOVÁ, Magdalena, Jídlo a pití v pravěku a ve středověku, Praha 2007. BROJER, Wojciech, Diabeł w wyobraźni średniowiecznej. Trzynastowieczne exempla kaznodziejskie, Wrocław 2003. CETWIŃSKI, Marek, Dieta św. Jadwigi. Ze studiów nad pożywieniem średniowiecznych Ślązaków, in: A. M. Wyrwa – A. Kiełbasa – J. Swastek (edd.), Cysterki w dziejach i kulturze ziem polskich, dawnej Rzeczypospolitej i Europy Środkowej, Poznań 2004, s. 530-539. GEREMEK, Bronisław, Exemplum i przekaz kultury, in: B. Geremek (ed.), Kultura elitarna i kultura masowa w Polsce późnego średniowiecza, Wrocław-Warszawa-Kraków-Gdańsk 1978, s. 53-55. GROLLOVÁ, Jana – RYWIKOVÁ, Daniela, Militia est vita hominis. Sedm smrtelných hříchů a sedm skutků milosrdenství v literárních a vizuálních pramenech českého středověku, České Budějovice – Ostrava 2013 GUREVIČ, Aron, Nebe, peklo, svět. Cesty k lidové kultuře středověku, Jinočany 1996. KOWALEWICZ, Henryk, Średniowieczne exempla polsko-łacińskie, in: B. GEREMEK (ed.), Kultura elitarna i kultura masowa w Polsce późnego średniowiecza, WrocławWarszawa-Kraków-Gdańsk 1978, s. 283-290. Kultura elitarna i kultura masowa w Polsce późnego średniowiecza, ed. Bronisław GEREMEK, Wrocław-Warszawa-Kraków-Gdańsk 1978. LE GOFF, Jacques, Peníze a život. Ekonomika a zbožnost ve středověku, Praha 2005. PETRŮ, Eduard, Vývoj českého exempla v době předhusitské, Praha 1966.
RUTKOWSKA-PŁACHCIŃSKA Anna, Pożywienie, napoje, in: A. Rutkowska-Płachcińska (ed.), Historia kultury materialnej Polski w zaryje, T. II., Wrocław-Warszawa-KrakówGdańsk 1978, s. 247-279. SCHMITT, Jean-Claude, Franciszkańskie zbiory exemplów. Udoskonalenie technik intelektualnych (XIII-XV w.), in: J. Kłoczowski (ed.), Franciszkanie w Polsce średniowiecznej, T. I. č. 2 a 3, Kraków 1989, s. 93-104. SOUKUP, Daniel, Obraz židů v olomouckých povídkách. Dvě středověká protižidovská exempla, in: P. Pálka (ed.), Židé a Morava. Sborník z konference konané v Muzeu Kroměřížska 11. listopadu 2009, Kroměříž 2010, s. 7-20. SOUKUP, Daniel, Legenda o zpívajícím chlapci – Obraz židů v Olomouckých povídkách, Vlastivědný ročník moravský 62, 2010, s. 29-46. SZOSTEK, Tereza, Exempla i autoritety w kazaniach Jakuba z Paradyża i Mikołaja z Błonia, in: B. GEREMEK (ed.), Kultura elitarna i kultura masowa w Polsce późnego średniowiecza, Wrocław-Warszawa-Kraków-Gdańsk 1978, s. 291-308. SZOSTEK, Tereza, Exemplum w polskim średniowieczu, Warszawa 1997. TUBACH, Frederic C., Index exemplorum. A handbook of medieval religious tales, Helsinki 1969. TWARKOWSKI, Stanisław, Troska o pożywienie, in: J. Dowiat (ed.), Kultura Polski średniowiecznej X-XIII w., Warszawa 1985, s. 29-58. WOLNY, Jerzy, Łaciński zbiór kazań Peregrina z Opola i ich związek z tzw. „Kazaniami gnieźnieńskimi“, in: J. Lewański (ed.), Średniowiecze. Studia o kulturze, Warszawa 1961, s. 171-238. ZAREMSKA, Hana, Miejsce spotkań kultury masowej: karczmy i łaźnie, in: B. Geremek (ed.), Kultura Polski średniowiecznej XIV-XV w., Warszawa 1997, s. 239-255. ZYGNER, Leszek, Duchowni i taberny w średniowiecznej Polsce, Documenta Pragensia 25, 2007, s. 69-98.
