47. mezinárodní hudební festival Brno
Moravský podzim 27I10 – 8I11I2013
Kremerata Baltica 30I10I2013 v 19:30 Besední dům
Pořad koncertu GIOACCHINO ROSSINI Sonata a quattro č. 6 D dur „La tempesta“ (Bouře) Sonata for Strings No. 6 in D major “La tempesta“ (Tempest) 1. Allegretto spiritoso 2. Andante assai 3. Tempesta: Allegro
GIOACCHINO ROSSINI Une larme (Slza), téma a variace pro violoncello a smyčce (arr. Eliodoro Sollima) z cyklu Péchés de vieillesse Une larme (Tear), theme and variations for violoncello and strings (arr. Eliodoro Sollima) from the cycle Péchés de vieillesse 1. Téma / Theme 2. Variace / Variations
GIOVANNI SOLLIMA Cesta po Itálii (výběr) Viaggio in Italia (selections)
Giotto – Dante L‘ortolano (Zelinář od Arcimbolda) Alone (Sám) La camera bianaca (Bílá komnata Bedřicha Švábského)
přestávka I 20´
MOISEJ VAJNBERG Sinfonietta č. 2 op. 74 Sinfonietta No. 2 Op. 74 1. Allegro 2. Allegretto 3. Adagio (att.) 4. Andantino
GIUSEPPE VERDI Smyčcový kvartet e moll (verze pro smyčcový orchestr) String Quartet in E minor (version for string orchestra) 1. Allegro 2. Andantino 3. Prestissimo 4. Scherzo fuga: Allegro assai mosso
Kremerata Baltica dirigent a sólista / conductor and soloist Mario Brunello violoncello
O skladbách Gioacchino Rossini (1792–1868) se narodil v malém městě Pesaro u Jaderského moře do muzikantské rodiny: jeho otec byl hornistou a trumpetistou a matka operní zpěvačkou, takže malý Gioacchino putoval s rodiči od divadla k divadlu. Studoval soukromě a pak v lyceu v Boloni a Lucce. Zaujal ho hudební klasicismus, miloval hlavně Haydna i Mozarta. Skládal kantáty, sinfonie a zejména opery, které se setkávaly od počátku s úspěchem; nakonec se rozhodl věnovat se výlučně tomuto žánru, díky němuž se stal slavným, bohatým a populárním jako nikdo té doby. Opery psal až do roku 1829, kdy odešel do ústraní, a od té doby komponoval jen příležitostně. Jako samostatné instrumentální skladby se hrávají jednak jeho operní předehry a jednak drobné skladby. Na počátku 19. století napsal Rossini půl tuctu sonát pro dvoje housle, violoncello a kontrabas v různých tóninách. Šestá z nich v tónině D dur má přídomek Bouře podle své třetí věty – toto finále navazuje na zvukomalebné skladby oblíbené už od baroka. Naopak jednovětá skladba Slza vznikla v posledním desetiletí Rossiniho života, kdy skladatel komponoval už jen málo, jen pro potěšení vlastní a svých přátel. Skladby z let 1857–1868 sebral do sbírky nazvané Hříchy stáří – mezi nimi jsou cenné, dnes oblíbené a často hrávané kusy. Slza je téma s variacemi pro violoncello a klavír; hrává se v různých úpravách (v tomto případě od Eliodora Sollimy, otce druhého skladatele dnešního programu). Jde o líbezně jímavý nářek, který se bohatě variačně rozvíjí a představuje tak kompoziční mistrovství svého tvůrce, krásný tón a techniku sólisty. Cellista a skladatel Giovanni Sollima (1962) se narodil v hudebnické rodině v sicilském Palermu. Na tamější konzervatoři byl v kompozici žákem svého otce Eliodora a ve hře na violoncello Giovanniho Perriery. Pak studoval – stejně jako Brunello – u Antonia Janigra a také u Milka Kelemena na Vysoké hudební škole ve Stuttgartu a na salcburském Mozarteu. Sollima vyučuje na Romaniniho nadaci v Brescii a od roku 2010 na prestižní Akademii svaté Cecílie v Římě, jejímž je členem. Jako uznávaný interpret koncertoval se špičkovými hráči a dirigenty, jako jsou Yo-Yo Ma, Martha Argerich, Riccardo Muti, Claudio Abbado či Giuseppe Sinopoli, a to ve slavných sálech jako Carnegie Hall nebo Brooklyn Academy of Music v New Yorku, Wigmore Hall v Londýně, Salle Gaveau v Paříži, Čajkovského sál v Moskvě, Santa Cecilia v Římě, dále v Istanbulu, Šanghaji či Tokiu. Jeho hudební jazyk je velice
rozmanitý, projevuje vlivy např. etnické hudby Středomoří, jazzu, rocku či minimalismu – Sollima dokonce bývá označován za postminimalistického tvůrce. Jeho skladatelská činnost zasahuje do řady oblastí od hudby scénické, filmové přes orchestrální a koncertantní až po vokální a komorní. Cesta po Itálii (2000) na renesanční texty Michelangela Buonarrotiho, Giordana Bruna nebo barokní od Franceska Borrominiho je rozsáhlým, více než hodinovým dílem pro hlas, violoncello a smyčcový kvartet; jednotlivé části se mohou hrát samostatně. Moisej Samuilovič Vajnberg či Mieczysław Weinberg (1919–1996) pocházel z židovské muzikantské rodiny a začal komponovat už v dětství v rodné Varšavě. Jako dvanáctiletý nastoupil na tamější konzervatoř, kde studoval hru na klavír u Józefa Turczyńského. Příležitost pokračovat ve studiu v USA zhatilo vypuknutí druhé světové války; v roce 1939 tedy odešel do tehdejšího Sovětského svazu a vystudoval tam na konzervatoři v Minsku kompozici u V. A. Zolotarjova (absolvoval roku 1941). Po pobytu v Taškentu přesídlil (1943) do Moskvy a seznámil se s Dmitrijem Šostakovičem, který ho umělecky značně ovlivnil a s nímž se pak přátelil až do jeho smrti. Roku 1953 byl z politických důvodů uvězněn; propuštěn byl díky Šostakovičově přímluvě. Vedle Šostakoviče byl skladatelsky ovlivněn Prokofjevem, Mjaskovským, Mahlerem, Bartókem a také neoklasicismem. Jeho skladby jsou často programní, autobiografické (se vzpomínkami na dětství a na válku), s humanistickým poselstvím, převážně rozjímavé a reflektující jeho židovský původ. Jeho kompoziční odkaz je velice bohatý, z velkých žánrů zahrnuje sedm oper, dvaadvacet symfonií (předposlední na památku vypálení varšavského ghetta, v němž zahynulo mnoho skladatelových blízkých), komorní symfonie a sinfonietty. Pod opusovým číslem 74 se skrývá Druhá sinfonietta pro smyčce a tympány (1960). Stejně jako Rossini zaměřil i Giuseppe Verdi (1813–1901), od jehož narození letos uplynulo 200 let, svou tvůrčí pozornost téměř výlučně na operu. Oba tvůrci psali i francouzské opery a rovněž složili několik význačných a několik menších chrámových skladeb a jen málo komorní hudby. V Itálii – zemi, která byla dvě století předtím kolébkou opery a od té doby dala světu hezkou řádku operních skladatelů působících po celé Evropě – to bylo téměř samozřejmé. V milánské Scale debutoval Verdi roku 1839; od úspěchu Nabucca (1842) se jeho přibývající opery setkávaly se stále větším ohlasem a skladatel se nakonec stal živoucím symbolem italského risorgimenta. Jednou z jeho nejslavnějších oper je ovšem Aida (1871) komponovaná na objednávku pro nově postavené
divadlo v Káhiře – zazněla tam poprvé při otevření Suezského průplavu s hlavní představitelkou Terezou Stolzovou, českou sopranistkou a Verdiho přítelkyní (nikoli však milostnou). Během příprav jejího neapolského provedení, prodloužených kvůli onemocnění Stolzové, napsal Verdi své jediné komorní dílo – Smyčcový kvartet e moll: šedesátiletý tvůrce si krátil čas skladbou ve formě, která byla v tehdejší hudební Itálii cizí. Jejímu středoevropskému smyslu přitom v mnohém oponoval (vzpíral se potom předložit hotový kvartet veřejnosti), ale jako vyzrálý umělec s mnoha zkušenostmi vytvořil mistrovské dílo, které se – byť zvolna – zařadilo mezi přední kvartetní skladby 19. století.
O účinkujících Cellista a dirigent Mario Brunello (1960) je znám publiku Evropy, Ameriky a Japonska; je hlavním hostujícím dirigentem orchestru Kioi Sinfonietta v Tokiu. Rodák z městečka Castelfranco Veneto studoval hru na violoncello na konzervatoři v Benátkách u Adriana Vendramelliho a soukromě u Antonia Janigra. Brunello jako první Ital zvítězil roku 1986 v proslulé moskevské Čajkovského soutěži. Po tomto úspěchu vystupuje pod taktovkou světových dirigentů (Mehta, Ozawa, Muti, Abbado, Gergijev, Inbal, Cambreling ad.) se světovými tělesy (London Philharmonic, Royal Philharmonic, Orchestre National de France, Philadelphia Orchestra, NHK Symphony aj.). Coby komorní hráč spolupracoval se špičkovými interprety, jako jsou třeba pianisté Maurizio Pollini, Martha Argerich, houslisté Gidon Kremer nebo Frank Peter Zimmermann. Je uměleckým vedoucím Borcianiho mezinárodní soutěže smyčcových kvartet a Festivalu smyčcových kvartet v severoitalském městě Reggio Emilia. Roku 1994 založil Orchestra d‘Archi Italiana, s nímž vystupuje jako sólista a jako dirigent. Hraje na nástroj slavného houslaře Giovanniho Paola Magginiho ze 17. století. Jeho interpretační umění dokládá řada snímků pro přední nahrávací společnosti. Zabývá se taky projekty a workshopy zahrnujícími další oblasti, jako je literatura, filozofie, divadlo atp., a snaží se tak získat nové publikum.
Již od svého vzniku vzbuzuje Kremerata Baltica mimořádný ohlas veřejnosti i kritiky vynikající úrovní svých koncertů. Nezvyklý název tohoto orchestru je vytvořen ze slova spojujícího italské označení camerata a příjmení jejího zakladatele Gidona Kremera a z latinského přídavného jména odkazujícího na rodné země členů orchestru. Slavný lotyšský houslový virtuos Gidon Kremer založil roku 1997 komorní těleso sestávající z pečlivě vybraných mladých hudebníků pobaltských republik. K nim se přidávají i interpreti z jiných, většinou východoevropských zemí. Jsou to jak profesionálové už pracující, tak i studenti; věkový průměr ansámblu je necelých třicet let. Sám Kremer se stal jeho sólistou a uměleckým šéfem a předává tak své bohaté zkušenosti dál. Rovněž vybírá repertoár, někdy tradiční, často však velmi originální, včetně transkripcí známých skladeb a řady premiér. Soubor několikrát ročně pořádá mezinárodní turné; za dobu své existence vystoupil na prestižních festivalech a proslulých místech, jako jsou Royal Albert Hall v Londýně, Carnegie Hall v New Yorku, Musikverein ve Vídni, Gasteig v Mnichově, Théâtre du Châtelet v Paříži, Palacio de Bellas Artes v Mexico City. Letos v srpnu se Kremerata Baltica představila v Jižní Americe. Její členové rovněž hrají na komorních koncertech nazvaných Kremerata Musica. Zakladatel Kremer potvrzuje prostřednictvím tohoto tělesa myšlenku, že hudba překonává jazykové a kulturní bariéry a vytváří tak most mezi třemi pobaltskými zeměmi. Pro přední nahrávací společnosti (Teldec, Nonesuch, Deutsche Grammophon…) Kremerata natočila řadu pozoruhodných alb, za která získala četná ocenění včetně Grammy v roce 2002 za CD After Mozart. V poslední době vyšly tituly The Art of Instrumentation: Homage to Glenn Gould (Nonesuch) a Victor Kissine: Between Two Waves (ECM).
Jana Michálková Slimáčková
Résumé The operas of Gioacchino Rossini (1792–1868) brought him fame, riches, and popularity like no other composer of his time – and several of his operatic titles are still among today’s evergreens. Few people, however, are aware of his chamber music: in the early 19th century he wrote a half-dozen sonatas for two violins, cello, and contrabass. The Sixth of these in the key of D major Tempest is written in the tradition of onomatopoeic compositons popular since Baroque. The theme with variations for cello and piano Tear was written in the last decade of Rossini’s life, when he was writing only for the pleasure of himself and friends. Cellist and composer Giovanni Sollima (1962) studied at conservatory in his native Palermo, later in Stuttgart and Salzburg. He teaches at the Romanini Foundation in Brescia, and at the prestigious Academy of St. Cecilia in Rome. His Viaggio in Italia (2000) on texts by Michelangelo, Giordano Bruno and Francesco Borromini is an extensive cycle for voice, cello, and string quartet; its individual parts can be performed separately. Moisey Vainberg (1919–1996) began his musical studies as Mieczysław Weinberg at the age of nineteen in his native Warsaw; from 1939 he continued in the Soviet Union at conservatory in Minsk. In 1943 he moved to Moscow and befriended Shostakovich, who also saved him from imprisonment. Vainberg’s works are often programmatic, autobiographical, with a humanistic message, contemplative and reflecting on his Jewish origin. His Second
Sinfonietta for strings and timpani is from 1960. Giuseppe Verdi (1813–1901) wrote only a few pieces apart from his operas. He took only one try at instrumental chamber music: a String Quartet. Verdi was unexpectedly stranded in Naples in 1873 during preparations for Aida, which was delayed by the illness of Czech soloist Tereza Stolzová in the title role. He took the opportunity to dabble in a field that was totally foreign to him, as it was to all of musical Italy at the time. His quartet is at the same time a polemic by an experienced artist with the Central European form of the genre. He long refused to have the work performed in public, but with his first and last attempt he entered the ranks of European chamber music classics.
Italian cellist and conductor Mario Brunello (1960) is well-known to audiences in Europe, America, and Japan. He studied the cello at conservatory in Venice and privately. In 1986 he became the first Itialian to win the P. I. Tchaikovsky International Competition in Moscow. He performs as a soloist under the world’s leading conductors, also specializes in chamber music, and records for the top music labels. He plays on an instrument made by famous violin maker Giovanni Paolo Maggini in the 17th century. Latvian violin virtuoso Gidon Kremer founded the chamber orchestra Kremerata Baltica in 1997, choosing from excellent young musicians from that Baltic states. The group tours abroad several times a year, appearing at prestigious festivals and renowned venues. The Kremerata has recorded a number of remarkable albums for leading labels, and has won many awards including the Grammy.
Jana Slimáčková Michálková translated by Todd Hammond
Lum
ír
Nechte se svést krásou hudby
Láska prochází ušima
23. ročník 13—27|4|2014
Inspirace východem Iva Bittová, Libor Pešek, Richard Novák/Leoš Janáček, Antonín Dvořák, Antonio Caldara/Stabat mater, Glagoská mše, z Jistebnického kancionálu... a mnoho dalšího!
sledujte aktuality na www.mhf-brno.cz a Facebooku
Změna programu a účinkujících vyhrazena! Prosíme posluchače, aby zaujali svá místa včas, vypnuli mobilní telefony a během koncertu nefotografovali. Děkujeme. Vydala Filharmonie Brno nákladem 150 výtisků texty Jana Slimáčková Michálková anglicky Todd Hammond foto archív Filharmonie Brno sazba a produkce Petr Tejkal Design
Statutární město Brno finančně podporuje Filharmonii Brno. Filharmonie Brno, příspěvková organizace Moravský podzim Komenského nám. 534/8, 602 00 Brno T +420 539 092 801 www.mhf-brno.cz www.filharmonie-brno.cz
