47. mezinárodní hudební festival Brno
Moravský podzim 27I10 – 8I11I2013
Polský víkend Pod záštitou Grażyny Bernatowicz, velvyslankyně Polské republiky v ČR
Matiné s violoncellem 2I11I2013 v 11:00 Janáčkovo divadlo, foyer
Pořad koncertu
Zdravice
KRZYSZTOF PENDERECKI
Před sto lety se narodil Witold Lutosławski a před osmdesáti Mikołaj Górecki a Krzysztof Penderecki. Tato tři jména už nyní můžeme zařadit do panteonu největších skladatelů, jejichž význam bezesporu přesahuje hranice Polska. Jsem velice ráda, že si pořadatelé festivalu Moravský podzim této „kumulace“ polských výročí všimli a v moravské metropoli posluchačům přichystali pravé polské hudební hody. Přeji všem krásný umělecký zážitek.
Capriccio per Siegfried Palm
KRZYSZTOF PENDERECKI Per Slava
KRZYSZTOF PENDERECKI Divertimento 1. Serenade 2. Scherzo 3. Notturno 4. Sarabande 5. Tempo di valse 6. Aria
Grażyna Bernatowicz velvyslankyně Polské republiky v České republice
O skladbách
přestávka I 20´
SOFIJA GUBAJDULINA Deset preludií pro violoncello Ten Preludes for violoncello 1. Staccato – Legato 2. Legato – Staccato 3. Con sordino – Senza sordino 4. Ricochet 5. Sul ponticello – Ordinario – Sul tasto 6. Flagioletti 7. Al tacco – Da punta d´arco 8. Arco – Pizzicato 9. Pizzicato – Arco 10. Senza arco – Senza pizzicato
Štěpán Filípek violoncello
Krzysztof Penderecki (1933) je jedním z nejznámějších autorů tzv. „novopolské kompoziční školy“. Jeho tvorba zasahuje prakticky do všech žánrů artificiální hudby. Vzhledem k rozsahu a kvalitě svého díla je dodnes jedním z těch, kteří určují trend v současném západoevropském hudebním myšlení. Pochází z městečka Dębica v jihovýchodním Polsku. Roku 1953 byl přijat na krakovskou Hudební akademii, kde studoval kompozici u Artura Malawského a Stanisława Wiechowicze. Už v tomto raném tvůrčím období se projevilo jeho nevšední nadání a některé z jeho tehdejších kompozicí jsou dodnes součástí repertoáru předních interpretů a souborů (jde především o skladby Sonata per violino
e piano a Epitaphium Artur Malawski in memoriam). Roku 1959 byla jeho hudba poprvé představena širšímu mezinárodnímu publiku na festivalu Varšavská jeseň, kde zazněla jeho skladba Strofy. V té době experimentoval s kombinacemi kontrastních ploch zvuku a hluku. Tyto témbrové pokusy pak hojně využíval ve svých komorních i orchestrálních skladbách, což se dá vyčíst zejména z 1. a 2. smyčcového kvartetu z počátku šedesátých let a především ze známého žalozpěvu Obětem Hirošimy. Zprvu se věnoval především tvorbě pro nezávislé festivaly (zmíněná Varšavská jeseň, Donaueschinger Musiktage, aktivní účast na Darmstädter Ferienkurse aj.), přičemž vznikla řada zajímavých skladeb (Anaklasis, Polymorphia, Fonogramy). Zlomovým okamžikem v jeho tvůrčí dráze se však stala kompozice Pašijí podle Lukáše na objednávku kolínského rozhlasu: mezinárodní ohlas tohoto rozsáhlého oratoria učinil Pendereckého
světovým skladatelem první třídy. To také znamenalo, že od konce šedesátých let postupně začal opouštět proud hudební avantgardy a zaměřil se na zakázky velkých institucí a festivalů. Po stránce kompoziční začal kombinovat své dosavadní poznatky s pozdněromantickými východisky a v tomto trendu setrvává až do současnosti. Jeho tvorba posledních čtyřiceti let zasahuje do oblasti symfonické (do dnešního dne vzniklo osm symfonií), operní (Ďáblové z Loudunu, Ztracený ráj, Černá maska, Král Ubu), koncertantní (např. dva houslové a tři violoncellové koncerty) a především velkých kantát a oratorií (např. Magnificat, Te Deum, Polské rekviem či Sedm bran jeruzalémských). Od počátku sedmdesátých let se Penderecki také intenzivně věnuje dirigování, a to v nejvýznamnějších orchestrech a operních domech (třeba v Berlínské nebo Newyorské filharmonii, operách v Hamburku nebo v Chicagu). Capriccio per Siegfried Palm komponoval Penderecki v březnu a dubnu 1968. Jde o relativně krátkou skladbu (cca 6 minut), ve které se autor snažil maximálně využít technické a zvukové možnosti violoncella, což si s ohledem na hráčskou zdatnost svého interpreta (violoncellista Palm premiéroval již jeho Sonátu pro violoncello a orchestr) mohl dovolit. Obsahově je kompozice míněna jako hudební vtip, hra mezi interpretem, nástrojem a publikem – Palm sám skladbu označoval jako „malý divadelní kousek“ a poprvé ji provedl 4. května v Brémách na koncertě Pro musica nova 68 organizovaném brémským rozhlasem. Kompozice Per Slava vznikla až osmnáct let po Capricciu a opět, jak už název napovídá, jako dar pro interpreta, v tomto případě Mstislava Rostropoviče. Její vznik spadá do období autorova tvůrčího vrcholu, kdy se už odpoutal od avantgardního zvukového experimentování šedesátých let, zato však v instrumentálních skladbách hojně užíval prvků tradiční virtuozity. Per Slava premiérově zazněla v roce svého vzniku jako povinná skladba na Rostropovičově violoncellové soutěži v Paříži. Celý cyklus Divertimenta vznikal zajímavým způsobem – Penderecki na něm pracoval prakticky dvanáct let. První tři části (Serenáda, Scherzo, a Nokturno) byly dokončeny roku 1994 (premiéru provedl Boris Pergamenščikov stejného roku v Kolíně nad Rýnem), čtvrtá část Sarabanda roku 2001 (premiéroval opět Pergamenščikov, tentokrát v Ludwigsburgu), pátá část v roce 2004 (premiéru provedl Claudio Bohórquez v Kronbergu jako vzpomínku na Pergamenščikova) a část šestá Árie pak roku 2006 (celý cyklus premiéroval Michel Strauss na Festivalu komorní hudby v Giverny). Díky této kompozici tak můžeme dobře sledovat Pendereckého kompoziční vývoj v poslední době – konkrétně jde o jeho neoromantické a sentimentální tendence.
Sofija Gubajdulina (1931) patří k nejvýznamnějším hudebním tvůrcům současnosti. Ve své tvorbě kombinuje hudební prostředky postwebernovské seriality a témbrových experimentů s obsahovým zaměřením k symbolismu a mysticismu. Díky tomu je její kompoziční styl ve světovém měřítku zcela jedinečný. Narodila se v tatarské Čistopoli, hudebně se začala vzdělávat v Kazani, nicméně pro start její úspěšné umělecké dráhy bylo důležité přijetí na moskevskou konzervatoř, kde ji kompozici učili Nikolaj Pejko a Viktor Šebalin. Absolvovala roku 1963, po komplikovaném průběhu studia: její studentská tvorba orientovaná zásadami evropské Nové hudby se pedagogům jevila „nezodpovědná“ a jejímu vyloučení zabránil teprve Dmitrij Šostakovič, který se sice s jejími východisky neztotožňoval, ale rozeznal její mimořádné nadání. Prokázala je především svou první symfonií nebo instrumentačně zajímavě koncipovaným Intermezzem pro 8 trubek, 16 harf a bicí. I v těchto raných dílech je patrný její sklon k hudebnímu experimentu (šlo především o pokusy s rozšířenou tonalitou a hledáním nových témbrů). V první polovině šedesátých let pak založila spolu se svými generačními kolegy Viktorem Suslinem a Vjačeslavem Arťomovem na tehdejší dobu progresivní, improvizačně zaměřený ansámbl Astreja. Cílem bylo hledání nových zvukových možností za použití lidových nástrojů nejrůznějších etnik tehdejšího Sovětského svazu. V té době vzniklo i několik artificiálních skladeb, do kterých se promítly její nové zvukové poznatky. Za zmínku stojí např. Pět etud pro harfu, kontrabas a bicí, Pantomima pro kontrabas a klavír či pozdější Noci v Memfidě nebo kantáta Rubáját. Roku 1979 byla spolu s dalšími šesti skladateli (Jelena Firsova, Dmitrij Smirnov, Alexander Knajfel, Viktor Suslin, Vjačeslav Arťomov, Edison Děnisov) vyloučena ze Svazu sovětských skladatelů jeho tehdejším předsedou Tichonem Chrennikovem pro nepovolená provádění skladeb na zahraničních festivalech. Členům bezděčně vzniklé „chrennikovovské sedmičky“ bylo sice znemožněno uvádění jejich hudby v Sovětském svazu, nicméně její systematická propagace v zahraničí se stala protestem mezinárodní kulturní fronty proti sovětské diktatuře. Zúčastnil se ho i proslulý houslista Gidon Kremer, který po celém světě mnohokrát provedl Gubajdulinin houslový koncert Offertorium a povzbudil tak skladatelku k další tvůrčí činnosti – v osmdesátých letech vznikla impozantní řada velmi ceněných skladeb, především Sedm posledních slov, Teď sníh tu bude navždy či Pocta T. S. Eliotovi. Po společenských změnách v Sovětském svazu se Gubajdulina rozhodla ze země odejít a od roku 1992 žije u Hamburku. I v posledních letech zkomponovala mnoho zajímavých prací, jde např. o violoncellový koncert s názvem A: svátek je v plném proudu,
Hudbu pro flétnu, smyčce a bicí nástroje nebo oratorium Janovy pašije. Zároveň se věnuje pedagogické činnosti jako profesorka kompozice na hamburské Hochschule für Musik und Theater a frankfurtské Hochschule für Musik und Darstellende Kunst. Deset preludií pro sólové violoncello zkomponovala roku 1974. Skladba je vtipnou reakcí na tehdejší trend „témbrové hudby“. Autorka zde totiž využívá zcela standardních technik violoncellové hry, ale kombinuje je tak, že výsledný zvuk působí velmi progresivně. Každé z preludií má v názvu způsob hry, nebo kombinaci způsobů hry, které jsou v nich použity (staccato – legato; con sordino – senza sordino atd.). Poslední, desáté preludium je relativizací celého cyklu s názvem senza arco – senza pizzicato. Jaký zvuk nástroj vydává, když interpret nemůže ani brnkat, ani hrát smyčcem? Nechme se překvapit… Premiéru Deseti preludií provedl vynikající ruský violoncellista Vladimir Toncha, kterému je také skladba věnována.
O účinkujícím Štěpán Filípek (1981) patří k nejvýraznějším představitelům nastupující generace českých interpretů. Během posledních let se vyprofiloval jako violoncellista se širokým záběrem, který se však primárně zaměřuje na interpretaci autorů tzv. Nové hudby. Hře na violoncello se věnuje od šesti let. Mezi lety 1995–2001 studoval na Pražské konzervatoři (František Pišinger), posléze od roku 2002 na Hudební fakultě JAMU v Brně (Miroslav Zicha). V nedávné době na téže škole dokončil svá doktorská studia (Jindřiška Bártová/Josef Podhoranský). Uměleckou kariéru rozvíjí všestranně, jednak jako orchestrální hráč (Janáčkova opera v Brně), komorní hráč (Les trois des ténèbres, Miloslav Ištvan Quartett) i jako sólista (recitálová vystoupení v České republice i v zahraničí). Zabývá se též teoretickým výzkumem na poli soudobé hudby a vlastní kompoziční prací.
Štěpán Filípek
Résumé Krzysztof Penderecki (1933) is the most famous member of the so-called New Polish School of composition. As an author he has reached into almost every genre of music. For the extent and quality of his work he remains today one the foremost trend-setters for the Western European musical tradition. Penderecki wrote Capriccio per Siegfried Palm in March and April 1968 as a relatively short work (around 6 minutes), for which he sought to make maximum use of the technical and sound possibilities of the cello. The composition Per Slava was written in 1986, again, as the title suggests, as a gift to a performer, in this case Mstislav Rostropovich. At that time Penderecki was at the height of his powers. He had abandoned the avant-garde experimentation of the 1960s, and was making rich use in his instrumental compositions of the more traditional elements of virtuosity. The cycle Divertimento took almost twelve years to write (he finished it in 2006). Thanks to this we can follow Penderecki’s compositional development during his later years, particularly his tendency towards the neo-romantic and sentimental. Sofia Gubaidulina (1931) is one of the most important composers today. Her work combines the musical means of post-Weberian experiment in seriality and timbre along with content full of symbolism and mysticism. This renders her compositional style entirely unique in the music world. The cycle Ten preludes for solo cello from 1974 is a witty reaction to the then-popular trend of “timbered music”. The author employs the standard cello techniques, but combines them in a way that makes the resulting sound very unusual. The preludes are titled each after their featured technique (staccato – legato; con sordino – senza sordino etc.). The tenth and last prelude pokes a little fun at the whole cycle: senza arco – senza pizzicato. What sound can a violoncello make if the player can’t pluck or use the bow?
Štěpán Filípek (1981) is one of the most prominent among the younger generation of Czech performers. Over the last few years he has established a profile as a cellist with a wide range, but primarily concentrates on interpreting the authors of New Music.
Štěpán Filípek translated by Todd Hammond
Pozvání na polské menu Zveme posluchače dnešního koncertu do restaurace Bohéma na POLSKÉ MENU, které je připraveno jako součást festivalového Polského víkendu. Restaurace nabízí v době od 12 do 23 hodin čtyřchodové menu, včetně speciálního polského boršče a lahodného zákusku, se slevou 5 % na celé menu, případně i na jeho jednotlivé chody.
Změna programu a účinkujících vyhrazena! Prosíme posluchače, aby zaujali svá místa včas, vypnuli mobilní telefony a během koncertu nefotografovali. Děkujeme. Vydala Filharmonie Brno nákladem 50 výtisků texty Štěpán Filípek anglicky Todd Hammond foto Lucie Šnajdrová sazba a produkce Petr Tejkal Design
Statutární město Brno finančně podporuje Filharmonii Brno. Filharmonie Brno, příspěvková organizace Moravský podzim Komenského nám. 534/8, 602 00 Brno T +420 539 092 801 www.mhf-brno.cz www.filharmonie-brno.cz
