47. mezinárodní hudební festival Brno
Moravský podzim 27I10 – 8I11I2013
Britský a ruský den Pod záštitou Jan Thompson, velvyslankyně Spojeného království Velké Británie a Severního Irska v ČR, a Sergeje Kiseljova, velvyslance Ruské federace v ČR
Závěrečný koncert 8I11I2013 v 19:30 Janáčkovo divadlo
Pořad koncertu
Zdravice
HECTOR BERLIOZ
Jako britské velvyslankyni je mi potěšením přivítat v České republice London Symphony Orchestra a Karen Cargill na koncertě, který bude zajisté jedním z vrcholů Mezinárodního hudebního festivalu Brno „Moravský podzim”.
Waverley, předehra op. 1 | 9´ Waverley, overture op. 1 Písně letních nocí op. 7, šest melodií na slova Théophila Gautiera | 32´ Les nuits d´été op. 7 (The Nights of Summer), six mélodies sur des poèmes de Théophile Gautier 1. Villanella / Villanelle (Allegretto) 2. Přízrak růže / Le spectre de la rose (Adagio un poco lento e dolce assai) 3. Na lagunách / Sur les lagunes (Andantino) 4. Odloučení / Absence (Adagio) 5. Na hřbitově – Měsíční svit / Au cimetière – Clair de lune (Andantino non troppo lento) 5. Neznámý ostrov / L‘îIe inconnue (Allegro spiritoso)
přestávka I 25´
HECTOR BERLIOZ Fantastická symfonie op. 14, epizoda ze života umělcova | 52´ Symphonie fantastique op. 14 (Fantastic Symphony), épisode de la vie d‘un Artiste 1. Snění, vášně / Rêveries, passions (Largo – Allegro agitato ed appassionato assai) 2. Na plese / Un bal (Valse, Allegro non troppo) 3. Scéna v polích / Scène aux champs (Adagio) 4. Pochod na popraviště / Marche au supplice (Allegretto non troppo) 5. Sabbat čarodějnic / Songe d‘une Nuit de Sabbat (Larghetto – Allegro)
Karen Cargill mezzosoprán / mezzosoprano Londýnský symfonický orchestr London Symphony Orchestra dirigent / conductor Valerij Gergijev
Koncert vysílá přímým přenosem Český rozhlas 3 – Vltava
Jan Thompson velvyslankyně Spojeného království Velké Británie a Severního Irska v České republice
Zdravím účastníky a hosty aktuálního 47. mezinárodního hudebního festivalu Brno „Moravský podzim“, který zaujal důležité místo na škále kulturních vztahů Ruska a Česka. Těší mě, že své umění v Brně představí Londýnský symfonický orchestr pod taktovkou celosvětově proslulého ruského dirigenta Valerije A. Gergijeva, dále klavíristé Boris V. Berezovskij a Alexej B. Ljubimov a jazzový hudebník Vladimir P. Tarasov. Věřím, že umění ruských umělců bude náležitě oceněno náročným českým publikem. Přeji všem účastníkům festivalu co nejvíce tvůrčích úspěchů. S úctou Sergej B. Kiseljov mimořádný a zplnomocněný velvyslanec Ruské federace v České republice
O skladbách Porozumět dílu Hectora Berlioze (1803–1869) znamená pochopit složitou a protikladů plnou osobnost jeho tvůrce, kotvící v epoše novoromantismu. Umělec té doby vystupoval jako vyhraněný individualista, vyvolený a neopakovatelný sólista života, nadaný všestrannou výjimečností. Tuto svou výjimečnost musel dokazovat nejen svou uměleckou činností, nýbrž i svým životním stylem; očekávalo se od něho, že bude provokovat nejen svými neslýchanými výkony, zvukovými senzacemi, ohromujícími dimenzemi skladeb a jejich účinem, nýbrž také okolnostmi a příběhy svého občanského života, plného dramatických zvratů, osudových rozhodnutí a velkých gest. Těmto potřebám své doby vyšel Berlioz vstříc dokonale: jeho literární působnost brilantního kritika a komentátora pařížského hudebního života by mu byla bezpochyby zajistila velmi pohodlný měšťanský život, nebýt ustavičných nákladných pokusů zrealizovat svá obří díla; trvalou pozornost, jíž takto vyvolával, živil ještě uměleckou prezentací svého občas skandálního milostného života. Jako tolik jeho romantických souputníků vtěloval se do hlavních postav svých skladeb, vybíraje si ovšem ty nejpůsobivější předlohy. Hned pro opus 1 se jí stal Edward Waverley, hrdina prvního a hned mezinárodně úspěšného historického románu Waltra Scotta: anglický šlechtic, zapletený víceméně náhodou na skotské straně do jakubovského povstání (1745), prochází všemi nástrahami osudu – politickými, válečnými i milostnými – a vychází z nich dík svému charakteru jako věrný poddaný svého (anglického) krále a manžel skotské dívky, která mu celou dobu zůstala věrná… Berliozova ouvertura se nezabývá programními podrobnostmi: volného úvodu se po dvojí tázavé frázi s dramatickým podtextem ujme nekonečná kantiléna violoncell a připraví tak vpád velmi rušného allegra využívajícího virtuozity orchestrálních hráčů způsobem tehdy ještě neslýchaným; je věcí Berliozova temperamentu i orchestračního umění, že dokázal takto nasazený švih udržet a do konce ještě mohutně vystupňovat.
Ve své další symfonické skladbě se už Berlioz přestal krýt cizí postavou a představil se publiku v epizodě ze života umělcova sám, netuše snad, jak osudovou roli sehraje Fantastická symfonie v jeho vlastním osobním životě. Skotská herečka Harriet Smithsonová, první dáma a principálka anglické herecké společnosti, se stala svými shakespearovskými rolemi (a Goethovou Markétkou) ve dvacátých letech královnou jedné nebo dvou pařížských divadelních sezon. Berlioz se do ní zamiloval, a aby ji (a pařížskou veřejnost) na to upozornil, napsal svůj chef d´oeuvre. Nějaký čas mu to ovšem trvalo; když pak nic netušící herečku pozval na premiéru (1830), byla dojatá a vděčná – její sláva v Paříži už pohasla a sama se topila v dluzích. Jejich manželství pak trvalo až do její smrti (1854) a bylo v prvních letech velmi šťastné; postupně však chřadlo – často churavějící Harriet byla v Paříži cizinkou a náročnému životnímu stylu svého manžela prostě nestačila. Jímavým uměleckým svědectvím tohoto vývoje jsou Písně letních nocí, cyklus šesti písní na texty z básnické sbírky Komedie smrti Berliozova přítele Théophila Gautiera. Svůj šestidílný výběr zhudebnil Berlioz v letech 1840–1841, v době, kdy už svou milostnou pozornost věnoval španělské pěvkyni Marii Reciové, své pozdější manželce. Každá z vybraných básní je zdánlivě úplně o něčem jiném; název Gautierovy sbírky však napovídá, co je spojuje: představa umírající lásky. Už ve svěžím vstupním obrazu zamilované dvojice sbírající v lese jahody a vracející se šťastně domů s plným košíkem je něco, co dává tušit, že tato idyla nepotrvá věčně; v závěrečné poetické barkarole nabízí milenec své dívce celý svět – s výjimkou trvalé lásky. Obě lehce laděná vnější čísla mezi sebou uzavírají básnická sdělení, jež mají co činit s umíráním a se smrtí – dohasínající život Přízraku růže, vzpomínání na zemřelou v Lagunách, nekonečnou touhu Odloučení a ledový klid písně Na hřbitově. Způsob, jímž je Berlioz zhudebnil – nejprve s klavírem a mnohem později (1856) s orchestrem, z nich činí intimní výpověď, protikladnou okázalým a žádným krajnostem se nevyhýbajícím sdělením jeho velkých skladeb; dá se dokonce říci, že jeho nevyrovnatelné orchestrační umění zde dosáhlo jednoho ze svých vrcholů – ve smyslu takříkajíc komorním, postihujíc poetické obrazy i jejich významový podtext prostředky co nejúspornějšími.
Fantastickou symfonii považujeme za epochální z několika dobrých důvodů. Pětadvacetiletý Berlioz ji začal psát rok po Beethovenově smrti a veřejně s ní vystoupil v roce 1830 jako s novoromantickým manifestem, přeskočiv tak vlastně slohová
údobí raného a zralého romantismu; realizoval tak už důsledně – a navíc formou symfonie – představu programní hudby, a to s použitím ústředního tématu, procházejícího všemi (pěti) větami. Ve Fantastické je to idée fixe, neodbytná představa milované bytosti; ve vstupní větě nazvané Snění, vášně se zjeví po volném snivém úvodu jako obsáhlá hlavní myšlenka sonátového allegra naplňující všechen jeho další průběh vášnivou energií – při prvním spatření nepřístupné krásné ženy propadá hrdina jejímu démonickému kouzlu. V plesové scéně druhé věty se oddává rozkošnickému valčíku, pokud ji nespatří: idée fixe rázem rozvrátí jeho taneční požitek i duševní klid. Aby tomuto pronásledování unikl, odchází na venkov a v polích prožívá pastorální idylu: pastýř (hoboj) hraje na šalmaj a druhý (anglický roh) mu ozvěnou odpovídá. Osudové představě však neunikne: jejím zazněním scéna ztemní, opuštěnému pastýři už nic neodpovídá a blíží se bouře. Zoufalý hrdina se předávkuje drogou; zdá se mu, že původkyni svých útrap zavraždil a je veden na popraviště. Pochod na ně je ponurým crescendem přerušovaným apokalyptickými trubkovými fanfárami; před úderem katovy sekyry ovšem zazní přízračné téma – a po něm udeří odsouzencova hlava (v tympánu) o prkna popravčího lešení. Finále je jednou z makaberních scén, v nichž si novoromantikové libovali: popravený hrdina je (stále ve snu) na hřbitově svědkem reje čarodějnic a za dunění půlnočního zvonu a zvuků karikované Diei irae v jedné z nich poznává bytost, která ho do této situace dohnala...
O účinkujících Karen Cargill vystudovala zpěv na Královské skotské akademii hudby a herectví v Glasgowě, poté na univerzitě v Torontu a v londýnském Národním operním studiu; v roce 2002 získala Cenu Kathleen Ferrierové a zahájila bezpříkladně úspěšnou dráhu po světových operních scénách a koncertních síních se špičkovými orchestry a proslulými dirigenty. Letos
zpívá Verdiho Rekviem jednak s Rotterdamskými filharmoniky a Yannickem Nézet-Séguinem, jednak se Skotským BBC symfonickým orchestrem (Donald Runnicles) na festivalu v Edinburku, Berliozovy Letní noci a Kleopatřinu smrt s Londýnským symfonickým orchestrem (Valerij Gergijev), Schönbergovy Písně z Gurre s Berlínskými filharmoniky (Simon Rattle) a Duruflého Rekviem ve Stockholmu a Mnichově s Robinem Ticciatim.
Londýnský symfonický orchestr (London Symphony Orchestra, LSO), nejstarší z dnešních nejméně pěti velkých koncertních těles v britské metropoli, vznikl v roce 1904 (stejně jako v Praze Česká filharmonie) odštěpením z tehdejší Queen‘s Hall Orchestra. Z role vrcholové umělecké instituce ustoupil na čas ve své dosavadní víc než stoleté historii dvakrát, pokaždé nově vzniklým tělesům – ve třicátých letech Symfonickému orchestru BBC a Londýnské filharmonii, po druhé válce pak Philharmonii a Královské filharmonii; od šedesátých let si však zase udržuje svou vůdčí pozici. O to se zasloužil hlavně Sir Colin Davis, od roku 1959 častý host, v letech 1995–2006 šéfdirigent; ve vztahu k dnešnímu pořadu není bez zajímavosti, že dvakrát po sobě inicioval festival Berliozova Odyssea, na němž byla provedena všechna velká díla francouzského skladatele. Od roku 1982 sídlí Londýnský symfonický orchestr v prestižním středisku Barbican v londýnské City a v současné době se těší pověsti nejnatáčenějšího orchestru na světě – jeho první gramofonový snímek pochází z roku 1912 a mezi jeho víc než dvěma sty filmových soundtracků je také hudba k Hvězdným válkám.
Valerij Abisalovič Gergijev se narodil (1953) osetským rodičům v Moskvě, ale vyrůstal v severoosetském Vladikavkaze, kde absolvoval středoškolské studium klavíru; leningradskou konzervatoří poté prošel hlavně jako dirigent, žák proslulého Ilji Musina. V roce 1978 se stal asistentem Jurije Těmirkanova v Kirovově (dnes Mariinské) opeře, v roce 1981 šéfdirigentem Arménské filharmonie, s níž zahájil svou mezinárodní dráhu. V té pak pokračuje podnes jako host světových operních domů a symfonických orchestrů. V roce 1988 se vrátil do Mariinského divadla jako šéfdirigent a umělecký ředitel; vedle toho působil jako hlavní dirigent Rotterdamské filharmonie (1995–2008) a první hostující dirigent newyorské Metropolitní opery (2007–2008). S Londýnským symfonickým orchestrem začal spolupracovat v roce 1988, v roce 2007 nastoupil po Siru Colinu Davisovi jako patnáctý šéfdirigent (principal conductor) tohoto orchestru. Od roku 2011 je předsedou moskevské Mezinárodní Čajkovského soutěže, v níž proslul svým reformním úsilím o otevřenější rozhodování (vyměnil větší část poroty). Kromě toho je ředitelem petrohradského Festivalu bílých nocí. Politicky usiluje o řešení kavkazských konfliktů – demonstračními koncerty ve prospěch Jižní Osetie.
Jiří Beneš
Obsazení orchestru Londýnský symfonický orchestr šéfdirigent Valerij Gergijev hlavní hostující dirigenti Daniel Harding a Michael Tilson Thomas čestný dirigent André Previn, Rytíř Řádu britského impéria hlavní sbormistr Simon Halsey Orchestr 1. housle Roman Simovic, koncertní mistr Carmine Lauri Lennox Mackenzie Nigel Broadbent Ginette Decuyper Gerald Gregory Jörg Hammann Maxine Kwok-Adams Claire Parfitt Laurent Quenelle Harriet Rayfield Colin Renwick Ian Rhodes Sylvain Vasseur 2. housle David Alberman Sarah Quinn Miya Vaisanen David Ballesteros Matthew Gardner Julian Gil Rodriguez Belinda McFarlane Philip Nolte Paul Robson Naomi Bach William Melvin Hazel Mulligan
violy Edward Vanderspar Malcolm Johnston German Clavijo Lander Echevarria Anna Green Robert Turner Jonathan Welch Fiona Dalgliesh Caroline O‘Neill Julia O‘Riordan violoncella Rebecca Gilliver Alastair Blayden Jennifer Brown Mary Bergin Noel Bradshaw Eve-Marie Caravassilis Daniel Gardner Hilary Jones Amanda Truelove kontrabasy Joel Quarrington Colin Paris Nicholas Worters Patrick Laurence Matthew Gibson Thomas Goodman Jani Pensola
flétny Gareth Davies Adam Walker Alex Jakeman pikola Sharon Williams hoboje Fabien Thouand Michael O‘Donnell anglický roh Christine Pendrill hoboj za scénou Joseph Sanders klarinety Andrew Marriner Christopher Richards Chi-Yu Mo Es klarinet Chi-Yu Mo fagoty Daniel Jemison Joost Bosdijk Dominic Morgan Christopher Gunia lesní rohy Timothy Jones Benjamin Jacks
Jonathan Durrant Nicolas Fleury Jonathan Lipton trubky Philip Cobb Roderick Franks Gerald Ruddock Robert Smith trombony Dudley Bright James Maynard basový trombon Paul Milner tuby Patrick Harrild Kevin Morgan tympány Nigel Thomas Antoine Bedewi bicí nástroje Neil Percy David Jackson Sam Walton Christopher Thomas
Résumé As with so many romantic fellow-travelers, Hector Berlioz (1803–1869) chose to put to music the most powerful stories he could find, with himself in the title role, of course. For his opus 1 he chose Edward Waverley, hero of the first historical novel by Walter Scott. An English nobleman passes through fearful trials as a loyal subject of his king, and husband of a Scottish girl who remains faithful through it all. Berlioz wrote his Summer Nights song cycle on a collection of poems Comedy of Death by his friend Théophile Gautier. The title reveals what they have in common: the idea of a dying love. The two less-grave external pieces are linked by a poetic statement on death and dying: the ebbing of life in The Specter of the Rose, remembrance of the dead in Lagoons, endless yearning in Separation, and the icy calm of the song At the Cemetery. In his Fantastic Symphony (1828–1830) Berlioz realized for the first time his neo-romantic idea of program music, with a central theme running through all five movements. In Fantastique the idée fixe is the insistent vision of a beloved one: in the first movement it appears as the main theme full of devilish attraction, in the ball scene of the second movement it upends the serenity of a seductive waltz, in country fields (third movement) it becomes a pastoral idyll. In the opium dream of the fourth movement the hero imagines that he has murdered the font of his suffering and is being led to the gallows. At the cemetery the dead man is witness to the dance of
the witches, one of whom he recognizes as the very soul who has driven him to this terrible end…
harfy Bryn Lewis, Karen Vaughan
Management výkonná ředitelka Kathryn McDowell manažerka zájezdů Miriam Loeben projektový manažer Mario de Sa personalistka Jemma Bogan jevištní technici Alan Goode a Dan Gobey
Karen Cargill studied singing at the Royal Scottish Academy in Glasgow, then at the University of Toronto, and the National Opera Studio in London; in 2002 she won the Kathleen Ferrier Prize and began her successful rounds of the world opera stages and concert halls. This year she will sing Verdi’s Requiem with the Rotterdam Philharmonic and with the Scottish BBC at festival in Edinburgh, Berlioz’s Summer Nights with the London Symphony Orchestra, Schönberg’s Songs of Gurre with the Berlin Philharmonic. The London Symphony Orchestra (LSO), the oldest of at least five large concert ensembles in the British capital today, was
founded in 1904. Over the more than one hundred years of its history it has stood tall in the face of excellent competition from the newly-founded orchestras, and continues to uphold its reputation as the world’s most often-recorded orchestra. Valery Gergiev (1953) was born to Ossetian parents in Moscow. He attended the Leningrad Conservatory as a student of the famed Ilya Musin. In 1981 he became chief conductor of the Armenian Philharmonic, in 1988 artistic director of the Mariinsky Theater, and has served long-term engagements with the Rotterdam Philharmonic and the Metropolitan Opera in New York. He began working with the London Symphony Orchestra in 1988; in 2007 he succeeded Sir Colin Davis as fifteenth principal conductor of that orchestra.
Jiří Beneš translated by Todd Hammond
Lum
ír
Jsme nová Bohéma Moderní gastronomie v historickém centru Brna! Exkluzivní restaurace od brněnského architekta Tomáše Rusína
! pozorná obsluha, dobré jídlo a kvalitní nápoje, živá hudba ! firemní akce, rauty, svatby, promoce, rodinné oslavy ! regionální producenti zeleniny a ovoce ! nejlepší vinaři z jižní Moravy, pivo z Dalešic ! italská káva Carraro nebo z české pražírny pana Frolíka ! minidezerty vyrobené speciálně pro naši restauraci
Nechte se svést krásou hudby
Láska prochází ušima
Přijďte navštívit náš stánek TONY BENNETT na festival MORAVSKÝ PODZIM. Můžete ochutnat a zakoupit produkty námi dovážené z Velké Británie.
www.tonybennett.cz
Změna programu a účinkujících vyhrazena! Prosíme posluchače, aby zaujali svá místa včas, vypnuli mobilní telefony a během koncertu nefotografovali. Děkujeme. Vydala Filharmonie Brno nákladem 550 výtisků texty Jiří Beneš anglicky Todd Hammond foto Alberto Venzago, Morco Borggreve, K. K. Dunda sazba a produkce Petr Tejkal Design
Statutární město Brno finančně podporuje Filharmonii Brno. Filharmonie Brno, příspěvková organizace Moravský podzim Komenského nám. 534/8, 602 00 Brno T +420 539 092 801 www.mhf-brno.cz www.filharmonie-brno.cz
