vnější kulisou, ale skutečně autentickým prvkem provedení. Totéž by se vlastně dalo říct o akustice místa, silný dozvuk dotvářel unisona i jednoduché vícehlasy, které zcela zaplňovaly prostor kostela. Tiburtina ensemble umí výborně pracovat s hudbou, která je postavená na „nekonečných“ melodiích a téměř úplně jí chybí harmonický či kontrapunktický, tedy vertikální rozměr. Celý ansámbl je vynikající rytmicky i intonačně, což je při celovečerním a cappella programu holá nezbytnost, byť není jednoduché jí dosáhnout. Technické předpoklady umožnily jemně nuancovaný výraz, který dokázal využít a podtrhnout silné hudební sdělení zakódované většinou pouze do jednohlasu. Celému ansámblu bylo i velmi dobře rozumět, důraz na textové sdělení nezůstával nijak pozadu. První koncert Velikonočního festivalu po Vzkříšení přinesl radostnou zvěst o Zmrtvýchvstání v meditativním duchu niterné radosti, která září spíš vnitřním světlem než oslnivým vnějším leskem. Snoubení repertoáru a prostoru bylo tentokrát dokonalé, v interpretaci by se jen těžko hledaly chyby – festival dospěl ke svému prvnímu vrcholu. Tím druhým byl koncert závěrečný, v němž se festival vrátil do biskupské katedrály na Petrov (15. 4. 2012). Důležitější ale byl program – v české premiéře bylo uvedeno torzo oratoria Franze Schuberta Lazarus oder die Feier der Auferstehung (Lazar neboli Oslava Vzkříšení). Událost to byla po hudební stránce velmi cenná nejen pro samotný fakt prvního uvedení u nás, ale také vzhledem k tomu, že hudebnědramatická díla ranného německého romantismu se na našich jevištích objevují vůbec velmi zřídka a musím se přiznat, že bych jejich vyšší frekvenci na koncertních i operních pódiích uvítal. Lazarus není i při své nedokončenosti žádným zanedbatelným zbytkem, libreto Augusta Hermanna Niemeyera na základě evangelijního
60~ 61
příběhu fabuluje příběh Lazarova umírání za přítomnosti jeho sester Magdalény a Marie a jeho přítele Nathanaela, druhé dějství začíná zoufalým vstupem Šimona Saducejského, který lká nad vlastní smrtí, zhudebnění končí Mariinou árií a brněnské provedení bylo zakončeno opakovaným sborem Lazarových přátel. I když se jedná o skladbu nedokončenou, provedení trvalo kolem devadesáti minut, mělo tedy časový rozměr plnohodnotného večerního koncertu. Hudba oratoria je na romantické poměry vlastně velmi umírněná, byť vyjádření emocí je dostatečně zřetelné, jedná se spíše o biedermeier. Do letošního ročníku Velikonočního festivalu dobře zapadal i divadelní potenciál, který v sobě skrývá. Základem byly recitativní pasáže, jakési permanentní deklamační ariózo, které nenápadnými přechody k áriím připomínalo starou francouzskou operu. Velmi střídmé je využití sboru, okázalého vnějšího efektu je v Lazarovi skutečně málo, na druhé straně z něj tryská Schubertova melodická invence, jak ji známe z jeho tvorby obecně. Andreas Sebastian Weiser nastudoval oratorium s obrovským citem a pochopením pro styl, což byla hlavní přednost celého provedení a jistota, k níž se mohli všichni interpreti vztahovat. Citlivě se vyrovnal také s děsivou akustikou katedrály sv. Petra a Pavla, držel orchestr pokud možno v tiché až střední dynamické intenzitě a volil uměřená tempa. Přitom dokázal vést provedení pestře, nesklouzl k monotónnímu mezzoforte, respektive allegrettu, ale opravdu hudebně ztvárňoval duchovní drama. V rámci strašlivých akustických poměrů, které na Petrově panují, dokázal udělat pro srozumitelný a čitelný zvuk asi maximum. Orchestr zněl snad až příliš kompaktně, ale přece jen se úplně nesléval, jednotlivé nástrojové skupiny byly většinou čitelné. Sborový part je sice malý, ale Český filharmonický sbor Brno i na malém prostoru potvrdil svou skvělou pověst.
UDÁLOSTI události
Vynikající výkon podal Aleš Briscein v titulní roli – křehký a lyrický part Lazara zazpíval lehce a procítěně, přitom bez sentimentu a nepatřičné nasládlosti. Dobře ho doplňoval Tomáš Kořínek – role Nathanaela má vlastně velmi podobný charakter a oba hlasy zněly místy až zaměnitelně. Tomáši Kořínkovi ovšem pomáhala dohnat rozdíl v objemu chrámová akustika a nestoupal tak lehce do výšek, dostával se do nich poněkud silou. Dramatický aspekt vnášel především barytonista Vladimír Chmelo, jehož technika i stylová flexibilita jsou obdivuhodné. Exaltovaný úvod druhého dějství bohužel padl částečně za oběť dozvuku, obětována byla především srozumitelnost textu. Silný dramatický potenciál v sobě skrýval i projev Veroniky Hajnové v roli Marty, která ale byla snad až příliš teatrální a myslím, že mohla lehce ubrat na emocích a přidat na kantiléně. Naopak až příliš lyrická byla Kateřina Kněžíková jako Jemina, její jinak velmi sympatický projev se jaksi ztrácel. Bylo dobře znát, jak citlivé jsou jednotlivé role po výrazové stránce a jak je
jednoduché přestřelit nebo naopak nedostřelit – pěvci měli před sebou mnohem složitější úkol, než by se mohlo na první pohled zdát. Přesnou míru se povedlo výborně odhadnout Marii Fajtové – Marie byla naprosto přesvědčivá po všech stránkách. Velikonoční festival duchovní hudby se pokusil vykročit velmi sympaticky novým, do jisté míry i riskantním směrem. Dramaturgie přestala svádět vlastní lenost na konzervativní vkus publika. Dramaturg letošního ročníku Vladimír Maňas nestavěl na stokrát omletých kusech ani na pochybných hvězdách, ale na dobře vybraném repertoáru provedeném odpovídajícími interprety ve vhodných prostorách. Není to bohužel taková samozřejmost, jak by se mohlo na první pohled zdát, a doufejme, že kvalitativní posun přitáhne i publikum, které doposud tyto „oficiální“ akce opomíjelo, ať už intuitivně či programově. Velikonoční festival duchovní hudby, 1. 4.–15. 4. 2012, Brno
Obr. 3 Provedení Schubertova oratoria Lazarus na Petrově, sedící zleva: Kateřina Kněžíková, Veronika Hejnová, stojící Marie Fajtová, Andreas Sebastian Weiser, Tomáš Kořínek, foto Petr Francán.
opus musicum 3/2012
Oslavy Oslavy 100. výročí výročí 100. narození narození Rudolfa Rudolfa Firkušného Firkušného
Obr. 1 Sara Davis Buechner přednáší svůj příspěvek na konferenci na JAMU, foto Pavla Hrubšová.
62~ 63
UDÁLOSTI události
KATEŘINA HNÁTOVÁ Ve dnech 25. – 29. dubna se na JAMU v Brně konaly dlouho očekávané oslavy stého výročí narození jednoho z nejslavnějších pianistů 20. století Rudolfa Firkušného (1912–1994). Z celého světa do Brna přijeli Firkušného žáci, aby zavzpomínali na Firkušného jako pianistu, pedagoga, člověka. Uskutečnily se tři velké koncerty, konference, mistrovské kurzy pro studenty JAMU a pietní akt u pianistova hrobu. Celé oslavy otevřel 25. dubna slavnostní zahajovací koncert v Besedním domě. Během večera vystoupili celkem čtyři pianisté – Firkušného žáci. V první polovině koncertu zahrál Alan Weiss Chopinovu Sonátu h moll, op. 58, a Eduardus Halim Brahmsovy Variace na Paganiniho téma, op. 35. Weissův Chopin byl technicky dokonalý, kantiléna v části Largo byla poněkud zbrklá, mnohá místa byla plná agogické svévole, což si však umělec Weissova formátu může dovolit jako projev svého pojetí skladby. Nejlépe vyzněly rychlé části, zejména Scherzo, v pomalých částech byly leckdy fráze trhány proti hudební logice. Přesto se jednalo o interpretaci technicky vynikající a originální. Jednoznačně nejcharismatičtější osobností celého večera byl Eduardus Halim, žák Saši Gorodnitzkého, Rudolfa Firkušného a poslední soukromý žák Vladimira Horowitze. Když přišel na pódium, jako by se v sále rozjasnilo. Publikum ihned rozpoznalo, že kromě fenomenálně technicky vybaveného pianisty a velkého muzikanta má před sebou mimořádnou osobnost. Halim interpretoval Brahmse naprosto suverénně, hutná pedalizace nesloužila k zastírání technických nedostatků, jak tomu mnohdy bývá. Variace byly provedeny strhujícím způsobem, za což sklidil umělec bouřlivé ova-
ce. Kdyby v tomto momentě koncert skončil, jednalo by se o jedinečný posluchačský zážitek. Druhá půlka koncertu však přinesla dvě zklamání. Janáčkův cyklus V mlhách v podání Avnera Arada byl zvláštní hlučnou exhibicí, která spíše děsila než zaujala. Ti, kteří klavírní cyklus znají, se mohli držet alespoň hudební paměti, při prvoposlechu se však nebylo čeho chytit. Nechceme-li být příliš kritičtí, můžeme samozřejmě napsat, že se jednalo o interpretovo vlastní pojetí. Přesto si myslím, že v tomto případě šlo jednoznačně o exhibici a neznalost principů Janáčkovy hudby, čímž se zároveň povrzuje, že být něčím žákem ještě neznamená mít patent na interpretaci čekoholiv. Umělecky i technicky nejslabší výkon přišel na závěr večera. Italský klavírista Carlo Grante zahrál Musorgského Obrázky z výstavy, zhruba v polovině cyklu mu však v důsledku technických nedostatků začaly docházet síly a finále s Velkou bránou kyjevskou vyznělo spíše zoufale než triumfálně. Poslední účinkující tedy bohužel nebyl hvězdou večera, tou by býval byl Eduardus Halim, kdyby byly obě poloviny koncertu uvedeny v opačném pořadí. Následujícího dne (26. dubna) se v aule JAMU konala celodenní konference, která byla avizována jako hudebněvědná, přesto se jednalo z větší části o vzpomínkové příspěvky. V prvním dopoledním bloku přednesli své referáty Jiří Šafařík (Raná léta Rudolfa Firkušného), Jindřiška Bártová (Firkušný–Janáček–Brno), Alena Veselá (Střípky vzpomínek na rodinu Firkušných) a Josef Kovalčuk (Jak vznikaly vzpomínky Roberta Smetany na Rudolfa Firkušného). V rámci příspěvku Aleny Veselé zazněl i unikátní zvukový dokument, který byl natočen při Firkušného návštěvě JAMU v roce 1993 (obdržel tehdy první čestný doktorát
opus musicum 3/2012
JAMU). Druhý dopolední blok otevřel náčrt přednášky Rudolfa Firkušného: Koncertní umělec – problémy a výzvy kariéry hudebního interpreta. Přítomní měli možnost seznámit se s fragmentem textu z roku 1949, který Firkušný sepsal zřejmě pro festival v Aspenu v roce 1951. Zamýšlel se nad termínem virtuóz, zrekapituloval pohled na umělce, připomněl dobu Schumannovu a Lisztovu, problematiku transkripcí a tehdejší podobu koncertních programů, zmínil například unikátní údaj o Lisztovi, jenž provedl Beethovenovu „Sonate für das Hammerklavier“ třikrát za sebou v jednom večeru. Firkušného interpretační mistrovství reflektoval ve svém příspěvku pražský klavírista Michal Mašek, pět tezí nepřítomného Miloše Štědroně přečetla Monika Holá. Odpolední část konference zahájil italský pianista Carlo Grante, který hovořil o analýze díla (Riemann, Schenker ad.) a následné interpretaci. Připomněl italskou sémiotickou tradici, sám sebe označil jako oscilujícího mezi italskou a ruskou školou. Vědecké aspekty jeho studia a interpretace byly zdůrazňovány, ovšem ne zcela přesvědčivě. Ne vědecký, ale o to zajímavější a přínosnější příspěvek přednesla Sara Davis Buechner z Vancouveru. Vzpomínala na Firkušného způsob pedagogické práce a velmi vtipně a zároveň velmi decentně napodobovala jeho mluvu i vystupování. Firkušný vštěpoval svým studentům, že důležitý je především skladatel a jeho emocionální poselství. Buechner tlumočila Firkušného preference: miloval Janáčka a Martinů, neměl rád Vítězslava Nováka a Zdeňka Fibicha. Emocionální vazby ale nesouvisí s tím, zda byl dotyčný skladatel skvělý pianista či nikoliv. Janáček byl velmi dobrý pianista, Martinů nikoliv, přesto hudbu obou Firkušný miloval a interpretoval. Další referát Richarda Pohla přinesl dosud neznámé živé nahrávky z festivalu v Aspenu. Nahrávky z archivu festivalu nebyly kvůli
64~ 65
Obr. 2 Zleva: Sara Davis Buechner a Veronique Firkušná, foto Richard Malovaný.
technické kvalitě nikdy oficiálně vydávány, přesto archiv skrývá doslova poklady. Navíc do Aspenu nebyli zváni ani hudební kritici, kteří by odehrané koncerty reflektovali. Účastníci konference měli možnost vyslechnout zvukové záznamy Firkušného hry – zazněla část 2. klavírního koncertu B. Martinů (záznam z roku 1962) a unikátní nahrávka Schumannovy Fantazie C dur, op. 17. Naposledy vystoupil Firkušný v Aspenu v roce 1991 (tehdy hrál Janáčka a Martinů). Další Firkušného žačka Anya Laurence zavzpomínala na svého učitele velmi dojemně, na povrch vypluly zejména lidské kvality umělce. Zdůraznila například, že se Firkušný nikdy nevyjadřoval špatně o jiných pianistech. Závěrečný příspěvek konference přednesla Monika Holá, která připomněla reflexe v českém hudebním tisku z let 1989– 1994, tedy z oněch několika málo let po návra-
