3PI8Y
Hoec
ADOLFA HEYDUKA
a
srdenIk
:i^ ^»
\
**•
Piircliased for the
LIBRARY of the
UNIVERSITY OF TORONTO froni the
KATHLEEN MADILL BEQUEST
SPISY
ADOLFA HEYDUKA LI.
HOEC
NÁKLADEM
A SRDECNIK.
J.
OTTY V PRAZE.
1911.
HEYDUK
ADOr.F
\
HOEC
»
A SRDECNIK BASXK.
í»
NÁKLADEM
J.
OTTV V PRAZE.
1911.
VŠECHNA PRÁVA VBEC VYHRAZUJE
SI
NAKLADATEL.
1126733 ,Unie" v Praze.
ELIŠCE
KRASNOHORSKE posvcuje
A. H.
VNOVÁNÍ. Jen té jíž
horskýcli
dávám
—
kvtu kytku
z nitra plné
a v každé
A
])rostou
pošuma\-ský host
vné
rže
rostou
\'zácný skvost.
chudobky jen dárce nosí, jejž podjesen stihl dech, ))i-ec n;i
\-
korunkách-li není rosy,
zrudlých ])lane lujienech.
nnG
—
—
NA MÍSTÉ MOTTA. Pítel: Co chceš, co žádáš na Šumav znova: Pro ustavin ony provody? Já:
íš líišal
chci z
adra
íš nadšení, íš blaha
—
horalova,
svobody!
HOEC Oumaxa chceš-li
m
volá:
A
,,
SRDENÍ K.
Pvce,
juž
máš
chval,
na mých luzích kvítí natrhat,
hrstku k potšení, hrstku
adrm
k líku:
kytku Hoce, kytku Srdeníku!"
„Unavcn-li strádáš, oberstvíš
se zas,
moe jedlí sivý skryje vlas, vynes z moe krás tch, klidn, bez erné
povyku,
kytku Hoce, kytku Srdeníku!"
Rád bych, vru, takou kytku trhal le kvt utržený vždycky pes noc
ztad,
zvad,
kdo ví, zda bych z cesty pines komu k díku kytku Ho.ce, kytku Srdeníku. o
Hoec
a Srdeník,
2
m
Nu když
žal? nepinesu, stihne-liž bych je zvadlé doma v knihu dal, zde mi osvží se, zmní kouzlem rtíkú kvtka Hocr v kytku Srdeníku!
Necliaf
\'3
UD
HORY.
Oj
liory,
milé hory,
když na vás pohledám, hned plno kypré ve zkvetlém srdci mám;
vn
hned plno zpvných a plno luzn5''ch krás
pták
—
ó hory, milé hory, jak blažený jsem zas! Oj srdce, milé srdce, tys lahod zkvetlý stan
zde bílá parnassie,
tam rudý
encián;
a všude plno slunce a plno luzných vnad, ó srdce, milé srdce,
ty zhyneš krásou snad!
DGD
STESK. Vzlétá slunce v erváncích nebeského moe, všude pes noc padlý sníh z
nachem zoe; od hor svitem krvavým v dolinu se blýská rdí se
—
a
mé
srdce tlukem
divn sob
Xa hory
svým
stýská.
chci, kyiie
necha skrovný
tamo k nebi vzlétnu zde jsem
cho
as,
týden, zas,
a bíden,
zde kol hlavy sivý lem tajné ruce pletou, ale
v horách pod snhem
zlaté
rže
kvetou.
z rží tch si natrhám arodjnou kytku^ do ruky je doraa dám Lidce,
svému
a
má
z
kytice dva
proplete
rusou
dítku;
Lidka zrobí v
mi sivý
kade
as
vnce, vlaSj
žence.
Zaleskne se každý kout v naší malé síni a
a
mé má
srdce zbude pout
hlava
jíní.
Zde mi úzká temná sí, Idenba chrámu nízká
—
v cestu leskem krvavým
horský sníh mi blýská.
HDD
VOLNO! (Jž ode bezna den co den vždy odpolední chvílí chce slunce vyhnati a do
síky mi
a stihne-li
m
\en
stílí,
m jaký
šíp,
vždy myslím, venku bude
le
nelze, práce
lip,
pílí.
Však pijechá-li ervenec kyne doba prázdn, v ráz tsnou jest mi rodná jsem prost šosácké kázn; hned z kantora se tyí rek, dám na ramena raneek a
a vedu
sob rázn.
Ve staré paži s bodcem hlav drobnou dumu.
a v
klec,
hiil
pebíhám vrch
i dl; zím, hned s chlumu a zpvná moje horoucnost vždy kvítí, perel najde dost lék v horském šumu.
jak hoch
hned
\-
pleso
i
a D
IS
VZKAZ. Vzkázala
Šumavika že se
pkn
mn
po vtíku
milá,
k jara pivítání ošatila,
ernou kade hojn do vrkoí
že zapletla
a že radost \'zmáhá se
jí
v hloubce temných oí. Vzkázala že juž chci-li
z
že
mn,
abych pišel
doma kvapu, píti ku potše
krásy zlatých slap,
mn
o níž
chystá pivítanou,
nemám
zdání:
díví písn za veera, ptaí za s\ítání.
DAR
ZA DAR.
lYcly v pláni srdce
zmírá
u ch\-je se a svírá,
spš, na horách
je hoj,
kdy po osvží touží, v Šumavskou je vhrouží,
t
z té
\'
kypí léku zdroj.
ni
vrhni
sn
svých sít,
v,^ štde odmní t: dá arovný ti skvost: \-ždy bohatší se stane, ;iž hojnou perlou skane v ni
slz
tvvch bohatost!
uu
S
Hru
BOHEM!
se šíí, srdce buší,
oko touhou blýská, myšlenky mi létnou duší, radost v adru výská;
jaly písní bílé davy nitro roíechvtdo Šumavy, do Šumavy!
—
S
Pánembohem, sxtc!
D aa
28
—
STEZKA. Napadaly s
perly v trávu
nebeského ela,
luhem stezka na Šumavu kWtlni vypuela.
Tam
m
krása do úkoje
slunným retem a to staré srdce moje slíbá
obalí se
kvtem.
D UU
NEVYBÍREJ. Letí jarní vánek
lno eských
v ve
svj
lior^
vánkem
já za jarním
svatobor;
což tu bude písní z
ptaích hrdélek,
což tu l)ude léku ze šumících
ek.
Což tu bude hodu, hostí ode všad,
což tu bude
vn,
což tu bude \'nad;
snad že se mi zase
písTií
zeí
proud,
jenom t>', mr srdct-, pomni tento soud:
Ve všem, tajn
skryta,
písní skvostná íš,
na pravé-li místo nadšen udeíš; v kráse nevybírej, každý šasten byl, jedin3'-li pohár volnou duší
pil.
Dan
•
ARODJKA. norskou
cestou nolia chvátá,
oko v dálku
hledí,
Šumava kde arodjka zadumaná sedí. Její
íza
to kyprá
pláš,
—
veliké
zele,
samé laátí, ti diamanty
na prsou
svítí.
jí
A
kdy/ hovor zpvných ptáku v noním tuchne šee,
hvzdnaté vije
si
brilianty
do kadee.
aOD
ZVDAVEC. iLu líbala do ražo\';i
ela
zora
snesl se
v
hor,
mi mladý
cest na
droz(Jíl<
javor:
,,Kani tak záhy, starý pane?"
ptá se drozdí hoch. ,l)o
Šumavy!'
—
,,
ft^^ly jste se
]>ec nn cestn zmoh'?" JSu,
jak vidíš, ticha stárnu,
duchem pec jsem
puím kvtem jenž
mi v
il,
svého mládí,
srdci zbyl;
nm
posud je v jaré slunce, posud rosný skvost, pro samotu, v jaké trávím,
práv
toho dost.
„A
co
bez vás
dlá mladá paní doma as?"
Líbá Lidce rubín rtík,
hedváb dlouhých as, uspává ji mojí písní; pak mi píše list, tamo za soumraku v už ho budu íst.
mst
Za to pošlu \' malé písni zel mj zrak, jak slunéko v horách stíhá zlatým šípem mrak, jaká povst krajem lítá, vše, co
jaký v skalách a
na
rucli,
všecko vyptá\'al se
ptaí dobrodruh!
D n
CESTO r. L.kt zlatou slunce
pta v kyprém a
letí
pry.
s
nebes spouští,
vylíhla se
loští
ven: strasti,
radj ku širáku
dám kytku divokého máku a k srdci \'onný rmen. Slyš, jak to zpívá, jak
Den mladý prsekem
to z\f)ní
se honí,
juž kídla zdvih';
kvt
ovíjí se
kolem sntí
a po
mladém
se vlní setí
hrdliin zvuný smích. Hle, horské údolí! Je
den v líka
je
llí.rpc
líbá
štstí pln:
a Stdenik.
práv
usmívav.
ó Šumavo, ty krásko drahá,
tvá páž pro perly citu saliá
do srdcf
inélio
vln.
Nuž bc-r, co v peejích tch má* sliná tenuiovlasá vílo, ci na prospch; tys moje milenka, vlast máti,
vám obma svou ]>ísc
chci z duše dáti i
s\új
\
zdech.
aD
zb\'lo,
PKINODKYN. ^astírá-li horské cesty
Šumava svou
kšticí
vranou,
nedbám, však mi zpvné zvsty
arodjn
v srdci planou;
jako hvzd}' veer zdobné na obloze boží,
písn drobné
tak se mi ty v duši množí.
A tch prosted v milém hvzda zlatojasá:
\znikii
dvojí ty, ty,
má má
žínko sladkých rtík,
dcerko rusovlasá;
sprovote
vždy
m jenom
všude,
co srdci zbylo,
jsou ty rtíky vaše rudé,
Milušo a Lilo!
G D
LJ
\YSOKÉ 0^'tem kdysi
LXENÍ.
jiospícliala krása,
prchnout chtla, mrav
ji
stíhal
dravý
v bílé íze jen a prosto vlasa
v dobil jarní pišla do Šumavy.
Kamo
letnou nožkou pokroila,
hebounké
hoec
mechy,
se rozbujely
kvetl, srdenice bílá,
motýlm
a
velkám do potchy.
Vzdychla unavením
zmnily
se bolné
—
blíž i v dáli vzdechy v hory. -
jedle rostly a
erné vlasy vlály, buk svtlokorý.
—
luhy milo kvetly,
a kam. kypré,
Usmála
se
dech se zmnil v lichotivé vání, 28
le, že zlaté sandálky splakala
Z
—
ji
lesklých perel spadších
stíbrná
Jsou
se
nžných
je,
zpvné
skráni
žalování
v svží ptactvo
to písn,
slyším -li
s
se vyjasnila plesa,
sladkých rtíkv
zmnilo
hntly,
a zdroj se leskl v pláni.
lesa,
pohádky a zkazky, chvní
srdce plesá v
ach, k té svaté kráse, plný lásky,
v skroušenosti chodím na uení.
!]
29
—
PRŠÍ.
rrši, prší, jen se lejc,
a ty nechceš dál?
To
ml
jsi
vzít
co že?
I
do raneku
také pohovku a lože.
Kdo
chce do hor, ten jdi
pímo,
nedbej, zda ho deštík splaví,
hospody-li není, dobrá,
mandele to také
spraví.
Tch
-li není více v poli, k stromu vejdi na pažití,
ten
t
aspo
vlastním
A
není-li
dál, než
z jedné strany
tlem bude
krýti.
stromu kolem, bude pršet více,
30
v oi-li
ti
liják bije,
v jinou stranu obra Což duch
je i
na tom!
V
horách budiž
srdce v klidné
Lepší v
líce.
shod.
dešti zlatá volnost,
než otroctví na hospod.
aan
PRECE Nuž
a
s
JAT!
Bohem, musím
jíti,
nevlídný je den,
jak rád bych zstal déle,
však rozum volá: Ven!
,,as zlý jest, odpoite, podivný ten spch?"
na
Xe, kouzel
obávám
se
v pohorských krajích tch!
,,Pro?" Dychtiv odpoinku jsem u Vás zaklepal, tu hprská jakás víla
v ráz pustila mne dál, do síti zlatých paprsk
mne já
zjev ten polapil,
volným
toužil býti
a zde jsem v poutech byl.
Pry
mn i
tch
ze slunce
oí!
nelze do nich zít,
už tajn srdce zžehly^
a chtí je umoit; já
mdlobou nespal vera,
a dnes, to
pro se
dobe
vím,
arovné ty oi
znova nevyspím!
Had zde v
ztraceného ráje
adru
já bojím se
se
mi
zlíh',
tch oí
a líek spanilých,
tch rtík ruek tch
a bojím se a malých
—
jsou posud ješt víly v tom krásném ráji ech!
D
aa
-
PAMÁTKOU. po
Rozhlížím
se
ruka srdce
svírá,
ze všad na
upomínka z
luhu
mne
kraji,
potají
zírá:
kvtným úsmvem,
temnou zvstí lesa, bystin zvuným úplavem,
erným okem
z
ple>a.
Z temných houštin, mýtiny i z luhu,
ze strání,
ze všad slyším volání:
Na
zdar, milý druhu!
Aj, aj, už
ti
blá
není jinak v stáí,
—
u nás budeš mladým milý písnikái!
34
—
vlas
zas,
Budu, budu, vím to pec, jsem zas tady, chodím sem jak churavec
])roto
z jara
do zahrady;
pojte všecky v smutnilko
i
duši
mou:
smíšku,
napište se písnikou
v cestovní
mou
knížku!
aaa
KAŽDÝ STUPNM!
Má
Šumava
jak
arodjn
hle,
a hrdou zvedá
Ó
slyš,
v bující své kráse
zase usmívá se
hru!
ó slyš, co
šumním svým
To píse svobody, to píse nuž, k životu se vzbu!
vstí?
štstí,
s tch ukypených dol ader chabé bdování, v in žaly svoje skrej;
Nech dumání,
strání
\rz
tvé bolestky jsou pro vlast prosty ceny,
skvost již
s\
obody, ten
bedn
potracený,
hledat pomáhej!
Jen v a bez ní
její
zái
mén
jež vichr žene
lovk nkam
jest než
v spch;
staí,
pérko ptaí,
ba
mén
jest,
než v kriilém mrazu ledna
na staré sosn jehlika jen jedna a suché trávy vzdech.
Co zmže, povz, píse srdce znylá? Co duše, která jenom sob snila? C)
vzbu
se jednou,
vzbu!
má pání veliké a vdné; je každý stupnm k její sláv vné nuž l('d>- stupnm bu!
Vlast tvá
D
a
—
VOLÁNÍ. Oiiniava
z
volá mne,
daleka
smje
se,
nad hvozdem slunéko stkvjc se. pospíchej,
Na
luhu, na pláni
všecko se jinaí,
vtrové
lahodní iilavu
Touhu prach
mi otáí.
i
z
starosti,
tvojich šlépji
rozmetou, roznesou,
do dálky zavjí.
Omladneš, rozkveteš od paty do hlavy, spš! druhé na svt nenajdeš Šumavy.
:j li
38
a
XA MORÁCH Jsem na kdož by že
horácJi,
do nebe
na
duch
se
rmoutí
milý Bože, ek*,
to,
lze
dosáhnouti,
pod nohy v té ])outi jen cestovní svj raneek. dám-li
si
Jsem na horách a nížím hlavu,
chrám
jak v posvátném bych
od
byl.
íky
hovorného splavu až tam, kde jedle stojí v davu, kraj
celý v
kytku
Jsem na horách ten smaraíd
mi
se
—
ta
hvozd,
\
seadné
\'
un
luliú,
jezer jas,
ten švehol skiváncích to kvítí
s\'il.
mých druli,
duhu
a vísKn' b\ sti no v v pás!
•
Jsem na horách, kde adro puí, kde mysl kvete, zraje zpv, kde srdce zlatým zvonem zvuí a duši kídla rostou a v
adru
stará
ruí
mládne krev.
Jsem na horách
I
U J
HYMNUS. Pohlížel jsem s horských temen do své rodné zem,
na ráz srdce perutmi
zašumlo ve
mn.
Zašumlo, povzneslo by melo:
se,
ale jak
v slzách okem roztouženým
árné
ráje zelo!
Cizích
kraj vábnou krásu
pl jsem
písní svží,
nyní pláu,
pede mnou
V moi rytmem
to-li
co
slunce,
v horách ledu
pocit vzplanul,
41
Hoec
a
Srdeník.
vidím,
leží.
uprosted však
zem
rodné
bez písn jsem stanul.
ást
své duše vyzpíval jsem
v nadšenosti slepé,
te
lítosti
píval krutý
písním kídla tepe. ííadro chví se jen!
oko polo a
má
Však náhle
pláti,
duše zajásala
hymnus: máti!
máti!!
Dna
—
POCEL. J
sem
s
tebou
zas,
mých
zpv
štdrá knní,
zas z jezer tvých se moje nebe dní, zas v noci tvé sta zlatých zas
vnadu
Zas ke
pije zrak a
mn
sn
svžest
mi vzrstá, ústa.
mluvíš šumotem svých
a
hoc
a
bystin rokotem a
hvozd
lazurem a steskem drozd sítí
chvním
a padajících list ševelením.
O. jak jsem bohat zase
kam kroím zas jak
jen,
by srdce zím,
a vše, co
—
tam krása orlí
mn
pvec chudý, se mnou všudy,
peru mlo, písní líbá elo.
a D D
ZÁLETY. r išel jsem k vám na
zálety,
horské eky, horské kvty,
drobné vísky horských pišel jsem k
vám
s
niv,
žalem v boku,
nevím, od dneška-li v roku
budu
zdrá\' a l^udu živ.
Pišel jsem v
ráj
horské víly
pro íš krásy, míru,
do dvorany hrdých v jejichž
msíc
síly,
skal,
oi aroskvoucí
bledý, touhou vroucí,
dumav
se zadíval.
Pišel jsem, bych pro úlevu .-"
hvozdu hovoru a zpvu,
zrak
z
jasných
z
dtských Laskavce a Srdeníku
z
dívích
lící,
lesniil
z
prostou kytku urobil.
G D
\il,
rtíkú
ŠUMAVNKA. loje stna
naše ráje,
Šumavnka, eský les.
Ach, jak divuplné krásy
Bh To
v ty kypré háje
je naše
vxlký
kdo
ji
pokud
To
je
snes'.
Šumavnka,
malý svt, jenom jednou spatil,
ráj
a
živ,
naše
k
ní touží
zpt.
Šumavnka,
veleknžka eských hor, kypré svahy, její boky
—
skvoucí plesa
To
je
naše
svží bouí
—
její zor.
Šumavnka, její
46
kroj,
—
její
oi
její
\lasy
To
temné splavy,
—
zvuk, plna
rozproudná perlový to
To
je
krás,
Vltavice,
její
pás.
Šumavnka,
naše
hovor
—
Šumavénka,
je naše
plna
její
jedlin chvoj
—
ptactva
ples,
každé slovo, mladý skivan, nesoucí se do nebes.
To
je
naše
Šumavnka,
—
myšlenky to kvt, kdo by je chtl vyzpívati, pt by musil na sta let.
její
To žel,
je
že
naše
Šumavnka,
ovnenou skrá
utepala, zatemnila
perutí svou
To žel,
je
že
erná ká.
Šumavnka, adro klove sup,
naše
kvty v dravci hnízdo nosí, zpvné ptence mladým v lup. 47
To
je
naše
pláem posévají
Šumavnka.
zarosí-li její
zem,
slzy
luh pohorský smaragdem.
To
je
naše
cizák opnul
Šumavnka, její
pás;
vyrstejme na junáky, urvanou
si
opnem
G a a
zas!
BEZ STAROSTI. L,kx v nebi rozechvná,
vrchm na temena den skvostné vínky s\il, snt lípy na klobouku z ní
hvozd pešel jsem a louku a do hor dorazil .
j,Ej, dobe, vru, tom horském pološeru!" jPro v cestu jste se dal?'
,Jak je?'
X
m
„Nu,
starosti
a tu,
když ješt spaly, vrat jsem vyj echa 1.
ven
z
Jsem bez
nich!
rvaly,
Poklid dejte,
až pijdou, neíkejte.
kam
zanesl
—
m
krok,
Byl tu v loni, ví, kde se honí, dnes snad pijde na pesrok.
a lžete:
Bh
\''šak
—
na svt-li zbudu,
rok celý myslit budu, jak bych je zklamal zas; už
mého blaha
a lhát
mé
dbejte
mi pomáhejte,
hory, prosím vás!"
a
ROŠTU! Vždy
mám
spiatou stéblem povázky
na klobouku erstvou kytku vesu
smavé v oku obrázky, když jako sokol na hory
a
]\Iám všude
se nesu.
samou potchu,
kam širákem svým
svžesti pln kynu,
když vedro, lehnu do mechu, pohostí, když hynu. a perel zdroj
m
Mn kraj
ubrouskem jsou luiny, klobouku mou íší, nebo dlan,
mou
síní
kypré buiny
a horslcvm kvítím
Kdy
malované strán.
sklání noc své peruti,
hor pohostí
m
chata nízká.
chléb
erný vždy mi po
však
zlaté
Než slunce
chuti,
zvsti slýchám u ohniska.
vrchm
na skrán
plamenného zlata, vstíc pospíchám mu do strán
dá rudý vínek a všude je
má
z
duše krásou jata.
tm
Hle, co ptaím perutím proud bystrý rozdal rosných skvost!
A
zpátky-li se obrátím,
zím
na svém stínu udiven, že roštu.
Dn
52
v SNÉNÍ.
V sny zabrán šel jsem buinou sám k pohorskému mstu, tu jako motýl
luinou
hoch peletl mi
Snt
cestu.
jedle v jedné ruce
a v druhé kytku
vlas plavý na skráni se
a
hvzdy
erném
v
ml
máku,
skvl
zraku.
A ze rt poupat ržových znl bez žalu a tísn, jak zvonkem hrdlikový smích a skivánkové písn. I
stojím
.
.
.
Bože kde to jsem:
co kmitlo se mi v ase?
Snad skoilo
mé
si
úvozem
rrládí zlatovlasé.
aD
—
BEZ ŽALU.
O
hory, hory, moje krásné hory,
jsem u vás zas a žalu prost!
Zde jako nevsta své do komory ukládá píroda svj sk\ost:
živtky a peste
zelené a
a šastna klesá
když jarní sen
A
modré stužky
kvtovaný
šat ...
mech k
jí
.
do podušky,
pa.
srdci
sny ty krásné lahodného spánku msíc v pestrou skutenost,
tká
když lehkou nožkou ten cudné krásy
do altánku
lesa
spchá
host;
tu plno líbání a rozhovoru, až šepotem se
chvje
les,
až zlatou hlavou hora a
vni vvdychuje
ves.
x-ítá
horu
Tu ze všech kout spjí svatebané, sí nebeská je samá zá, slz
plesná perla na koberce kane,
kou
stoupá skalin na oltá
a podál
stojí
vážní svdci
vše kolem drahá milostnost ó hory, hory,
— bory —
moje krásné hory
jsem u vás zas a žalu prost!
a a a
55
DOMAŽLIANKY. Pkné dvy
chová
Šumavika, vru, každá nad královskou krásnjší
je dceru.
Sladce z
erných oí
svítí jasné zory,
jako když se na pobleskuje l^tíky-li se
s
as
hory.
smjí,
v takém všecko lad, jak když rozvije se
rže na zahrad. Však když zazpívají
eí
sladkozvukou,
56
tu jako
když v jae
slavíkové tlukou.
Každé slovo zvonek! Kéž srdékem v hrudi celou
Šumaviku Slá\ v^zbudí!
k dávné
3 aa
Hoec
57 a Srdeník.
ZASTESKNUTI. I o
Šumav
odlo
se
zastesklo
v blankytové
si
jaro.
ásn,
zlatým slunce paprskem jí píše na zelenou blanku kvtné básn. Píše jí je ervánkovou krví, kišálové slzy do nich roní, každý verš je písní skivánkovou, každý rým jak drozdí zkazka zvoní.
Každá plna
sloha plna kypré
hvzd
a
arovného
ach, jen jednu takou
pál bych sob
vn, vzletu
vnou
zazpívati svtu.
DD a
58
.
.
.
píse
.
ŠUMAVA ZA JARA. l
ohlédnte
se
mnou v jae pi
klekání
do šumavských luh, úboí a strání,
když za krásné doby veer déle prodlí a pi slunka pádu píroda se modlí divné vci zíte, k nepopsání ladné,
—
vám z toho náhle píse v srdce spadne. Nasypala krása na každikou snítku
že
na tisíce poupat, na tisíce kvítk, diamanty luhu, zlato erné stráni, srdeník a hoec svahoví té pláni, do mladistvých srdcí pro útulnou lásku z
rží
svítá hnízda, plná sedmihláskú,
na pokraji lesa staikému buku plné letorosti
Do kapradí
pnkavího
zvuku.
skryla ponuré skal stny,
studánce pinesla štítec vyleštný,
pláš krásný, jak ho nebe nosí, travin a vesu aspo krpj rosy, bílé chudobiky zelenému drnu, pkné parženky mladistvému srnu, pancé šupinový proudníku a pstruhu, nebes modré klenb sedmibarvou duhu,
jezeru
staikému kmeni
štíhlorostlé
vnuky,
jívám prosto vláskám drobných mušek zvuky, dínu šedobradci lék pro vtve chory a
živtek bíze pkný, blokorý,
skvostné vážce síky k
tkavému
letu,
stemše samotáce hrozny plné kvtu. Stovkému dubu pás z lýkových pruh, proudu horobžci zátoiny v luhu, mladé javoin slunka na chytání na sta otevených zelenavých dlaní; pampuliškám duté pod svítilny stonky, v hrdlo kukavice utšené zvonky,
mladým borovdkám
útlé, žluté svíce,
náprsníky rodu vlaštovice, pilným hrobaíkm nekované rýky, svatojanským muškám malé pochodniky, motýlm a mrám plášt rzných stih, kalin a rži políbení z jihu, bílé
dlouhé náušnice
lísce
u pramenu,
plané hruši v poli úblovou plenu,
novou v prsou vír
sílu
vltavskému
zdroji,
prostranný v jilmu vel mladému
líp uklonné hojné
bublák
sbor
pkný
roji,
kvty v tchu, na myslivny stechu,
suchá stébla k hnízdu pro maliké ptence, buclatého kluka myslivcov žence. \'idíte
ji
tamo onu slinou
jak svou hlavu
aby ruka
Pán
zbožn
paní,
kloní
pi
klekání,
v hojnosti a zdraví
štde
žehnala jim v krásném Pošumaví, aby zachránila na bohaté snti zlatá potšení pro šumavské dti.
—
D
D
ZMNA. ^as Šumava bílé
s
hlavy bére
ásn,
zase jaro šepce na nivy a
kee
kvtné básn. Zase listím tajepln šepce hora, zase
rže mladá
nebes poutá k bystin
vln
zora.
Zase perel miliony
niv dumu
v zase
hoí, v hlav, plné v srdci tony,
písn tvoí.
na
\
DÍMÁ
ŠE
.
.
.
INoc pláštm kraj postýlá, pták v kyprou sedá chvj, nuž^
beh pna bílá Šumaviko milá,
Pán
Bh t
Vše
dímá
jako
jen
srdce
bije
a
na
opatruj!
v hrob,
zde
—
brzo
mé nám
tob,
zde
obj vzbu!
ruce se
Da D
63
hru,
v
já ukláním se k
jen
—
ROZHOVOR. Kdož jitro-li
ti,
se
Šumavo má, dní,
skrán otrnné zlatem orumní? Kdože by to inil, než ervánek zlatý, krásu sypající
na luhy a chaty.
Kdože ku potše oi?
líbá rosu s
Slunko žhavým retem skoí,
z oblaku-li
rozhlédne se kolem,
zlatem
dol
tryskne,
velé políbení na elo mi tiskne. 64
Kdože, moje milá, temnou kade splétá?
Smutná meluzina, do
kraje-li slétá,
poletuje,
tká,
naíká a pláe,
zv
pospíchá, v sluj že v hnízdo plaché ptáe.
Kdože, moje drahá,
pkné nožky myje? Bystina, jež stíbro v skalnou pánev lije; a ten milý vánek,
v habí-li
se vzruší,
soucitným svým dechem líbá je a suší.
Kdože, krasavice, zrcadla
Kdož
ti
staví?
jiný,
mj
milý,
nežli jasné splavy.
Z tch
se v ústret
živá krása prýští, žel že
mn
je
erná boue
asto
tíští!
65
všemu
Kdože, ernobrvá, krásné
oi
nití?
Svatojanské mušky,
v
skryty
drobném
k\ití;
za májové noci
tak mi zrakem
jako
pi
srší,
slunci-li
drobné perly
prší.
Kdo pak t, má knžko, veer
v
roušku
skrývá?
Jezerní ta panna,
vrn
starostlivá;
kryje
mne
a chrání
stále bez ustání,
veer picházívá, prchá za svítání.
Kdo pak, paní moje, ti pede?
na roušky
Aj, rusalky šedé,
jese vede; nevidl jich rue jak a hbit které
což
jsi
lesem natahují
hebce tkané sít? 66
Kdože, parádnice,
živtek
ti
Ta, jež
svžím mechem
robí?
buky
staré
zdobí:
vesna arodjka,
vždy i do netresku jemné kvty sype na skalnatou stezku. Kdože
ti,
má
snílko,
kolébá vku zpívá?
Ukypelé bouí,
mu
jedle takt
ten veerní
hled
skrze mlází,
tisíceré \-
hvzdy
jarní sen
A
kdo,
spánku
ze
Cizí
kývá;
soumrak
e
mi
hází.
arodjko,
t
budí?
a výskot,
bodajíce v hrudi; jen
k
pro s
když od vás
mým íl
se
nkdo
prahm
vrátí
úvrný hovor
ním nemohu 67
spáti.
e
tu
arozvukou.
plnou krás a vdku,
jakou slýchala jsem
vku,
za dávného
jakou slýchala jsem
v potše
i
denn Kdy z
—
trudu
kdy, ach! kdy slyšet
ji
zase
budu?
že slyšet
budu
malinových retu
písn plné
slunce,
zkazky plné kvt?! Kdy mi zahlaholí zpv ten z každé chatky Kdy mé asy mladé vrátí se mi zpátky?!
DaD
68
KRÁLOVÁCI. 1
o jsou
ti
chlapci z
Šumavy,
statení od pat do hlavy, krásní jak hlazené zlato,
nech by jim úkor pstí vlád',
vrni napoád;
oni jsou
Pán
Bh
jim požehnej za
Což jsou to chlapci Jak by
ztepilí!
se slunka napili,
záí jim zory; klobouek s pérem sokola,
radostí
kvítí a zdolíí
stužky do kola
nám
—
velebné hory!
Což jsou to chlapci bujaí, jak když se doubci udaí
69
to!
vlahou a slunékem v
lese,
nadšení plane na líku;
pipnou-li k boku šavliku,
poroba strachem se tese. Což jsou to chlapci junáci, všecko se po nich obrací,
všecko
Pán
na nich jak
je
Bh
jim z
vné
z
kvtu;
úady
eské zahrady
pokraj té
kvésti dal na podiv svtu!
To jsou
chlapci z
ti
Šumavy,
statení od pat do hlavy, krásní jak hlazené zlato,
nech by jim úkor pstí vlád', oni jsou
Pán
Bh
vrni napoád; jim požehnej za
a
to!
SKROVNÝ DAR. oumava
se probudila,
nha
svítá ze zornic,
pták
jí
zpvem, eka
perlami jde
A
co já
dám
Píse? ach
kvítí
dechem,
vstíc.
sliné knní?
to skrovný dar:
krás
krpj spadší rosou povných u poliár.
Kdo
ji
drobná
v
pozná utajenu
moi nekonených nh?
Zhyne zlatou muškou v slunci, zhyne jako v boui dech!
DD
71
NA ÍXraj
ÚSVITE.
v šedé páe tone
a teplý vane
jih,
za kapkou kapka klone
v mech
s
vtví bukových;
svou jedle hlivou kývá,
sn kyprou a
pnkavice
že svítá
tíbí klen, zpívá,
pkný
Už Stna
den.
zá\-oj
snímá
apku smek', mlha ješt dímá
a Boubín jen
na úzkém
loži
ek;
však do zakletých tváí ji
panic líbá
—
jili,
duhou záí v kišálových krpjích. až skvoucí
72
Kraj
celý
mdlým
luh rosou,
a žárem
ves
protkán
orlí
skála
krev:
eká
pustá
a stéblo zlatý klas, a celot
a
díví ústa
adro píse
zas!
Dan
Hoec
a Srdeník.
žitím:
tmán
dev, dtmi, kvítím
svitem
SOUMRAK.
Na
ele
hvz
svou hlavo
u spchá veer
zelenou
1
mu kývá
a bysten, ana
se skaliny slétá,
déš skvoucích
perel
ím,
píteli
Cho
zavítal
mj.
já
na cestu
t
vítat
s hor,
bor,
mu
metá.
mám?
jsem k horským dolinám,
píse te tak divn zvoní, bou, když sutky v okna chrámu
a moje jak
Však což
ti
píse jedna v krásách tch,
kde Šumava jich sta že
hoí hrud
Blah,
roní.
má
na ústech.
oí? kdo ty písn v slova petlumoí! a rosa kane z
a
STESK ŠUMA\'IN. Oumaviko milá, pro jsi zasmušilá? OšumIa's práv, od paty až k hlav.
Kde s
ta krása tvoje
vínkem kypré chvoje?
Kde horského
ptact\'a
plesající roje?
Povz, moje družko,
zlatá,
adru
v kterém
svatá,
svta
díle
krása tvá té chvíle?
útchu
Zjev mi pro všecko, co
snad
píse
z
t
bolí,
tch drobnvch
zahlaholí.
75
\
zd»ch
„Pišli na s
mne v
rázu
hor nevlídných sráz
vzdorní seveíci; ostrou sekeicí s
bouí hrzozvukou
do srdce mi ali, zbojnickou svou rukou
vtve
polámali.
Vtrnými strhali
svisty
mi
listy,
kmeny
jedlí
tuhé
vzali
ve své
asu
ruch to zlého!
pleny].
Sot\'a prales znáti,
pes kmen otce svého synek kmen se kátí.
Pes
synka, viz všade,
vnuk se klade, pes vnuka, dív svží
slabý
stromí dítko
leží;
staí ve spod
tlejí;
v
asu
vném
mladým
—
reji
u Vltavy
porul^ali hlavy!
I
má
bystrá
eka
poch vistu se leká: kde dív proudila nevytéká zase;
tajn
se jen sbírá
jako dcerka v
se,
náru
nevrnou
sirá,
sestru bére
—
a zmírá.'
D D G
\EER. rivozd onml; noc k mj-m už nohám sedá v hrze velebné svou šíji zvedá, jiláš erný spíná sponou plmsíce a v mrané skrýši chladnou rukou hledá šperk hvzdný do své kštice. a
Sny na vzpomínek kídlech k hlav
letí;
pojte, pojte, bludné moje dti, mé srdce dávno s vámi mluvi chtlo ó,
ó,
spšte, ovíjejte
mé zadumané
kvtnou sntí
elo.
DD a
78
—
ZNLKY
ŠUMAVSKÉ. I.
Mlhou knžka
spchá
kryta
ze
Šumavy
noci, tajeplná paní^
její slzy
kvapném v ubíhání
zaleskly se na osinách trávy.
Ukryla
se.
Ve
ranné slunce
s
slz úsvit hravý kyprých temen strání
štdrou svojí dlani, rázem v pestrou (hihu taví.
zlato vrže jež se
Xad zvlnným setím skivan zpívá, nad buinou mladý sokol krouží, sosna
sosn ernou hlavou kývá. 79
Pnkavice orel
z
vzhru
hnízda vzlétnout touží, ve blankyt se dívá,
zvedá se a do nebe se hrouží.
lo\k
kídel prost!
O,
aa
jak
to
souží!
II.
Doiibravino, míru skrýše ladná, \-
níž
mé adro
jako niva zkvítá,
lupením tvým slunce vábnj
svítá,
žalost v srdci neozve se žádná.
Sterých
vnec
ramen
tvojich
smíru bolné duši
zele vnadná
splítá,
vše zde líbeznými slovky vítá,
hru
sladkou touhou
chladná.
se zníti
Srdce poliádky a snové bledí,
zahynulých v koutku
chvílí
ader
drobné zvsti.
utuleny sedí
Mýtinou jen cestu sob klestí mladá srnka; dlouho na mne hledí a zas prchá, bujnou plesá trestí. Není to snad píse, vše
D D D 8i
mé
štstí?
lil.
Jako ze sna Šumava si vzdychá, dávná báj jí starou hlavou chvje, jižní vánek milý chlad jí vje, a je zticha. pták na hnízd pípne
—
Hndé
sovy krvelaná pýcha
na
bleskem zryté skály spje;
štít
zrak
mj
zí, jak
msíc pršky
na omšené strán, plesa
Sním
a
dumám. Xáhle
seje
lichá.
z
houštin
s\-itu
rusalek roj kvapí zlatovlasý,
tane na
lehkou nožkou
Kolem ladných
pažitu.
bok kvtné
pvab
pasy,
v hravém tance kmitu svatojanské slaví hodokvasy. sladký
Jednu znám.
—O
kde
D
D 82
jste,
—
mladé asy!
IV
Viz, jak
nebe milé na zem zírá! vnec kyprých hor,
Ach, ten skvostný
lesv, niv a bystin rozhovor
v srdci tklivém u píse
Xa pažiti brouek v
se sbírá.
leskou rosu stírá
zlatohlavu, malý tvor, pak své krovky zvedná spchá v
stopa jeho leskne
se,
bor,
než zmírá.
mn nkdy taky potomk vzplane
Lze íci mi: Po zlatá stopa u
ped
slednými v šero hrobu zraky?
Mén Lze
jsem než
mn
slzou citu
list,
jenž jarem vstane!
písní zápoliti s s
ptáky?
ieslcem rosy tane"
Vsak kdo zpívat musí, nepestane!
D 83
\'e
bezin na
v^arhany hraje
žalmy 7pí\á,
chladný sever, olše
ernou hlavou jako taktem kývá bujná jedle lesa u pokraje.
V
mysli se
sotva
jí
rojí steré báje,
tuší, že juž
beh
bílé jíní
na
že chléb
horalv
zima sivá bystin vsívá, již
nedozraje.
Což ta hrdá jedle
síly sporné!
Ona nikdy chudší
nestala
ncschladlo
Xezhyne
jí
se,
tlo blokorné.
též olše, zbují zase,
pd
vzdorné chudých v znien ve stéblech i v krátkém klase ale život
Píse pvce ve sklopené ase.
D
D 84
U HORSKÝCH SRÁZ. Jak
miluj u vás, horské srázy,
jak volný zde
má
mých prsou
dech,
duše po vás jako po stupnch
do ráje svého snní
dumným elem hvzd jiskry dol a
Zde v
žití
z
vcliází
konin tch
hází.
svého pestrém hoi
zas k srdci tisknu celý svt,
vzdech rozvíjí v
nmž
rosa
se
v outlý písn
útchy
se
noí
a rubínem je v pylu hned,
hned diamantem hoí.
uuu
«5
kvt,
lesní noci. rvlhy plná, arodjná, v^ábná noci lesní,
kdož se v rzné tvoje krásy
prostodušn vesní? Kdož je mže vyzpívati skrovným písn slovem? Vázne srdce zadumané ve skvostu vždy novém.
Kdož
t mže
—
vylíiti
na blostné blance,
kdo
mž'
v skrovné
ádky vtsnat
krás lahodné stance,
kdo
mž'
co tvé
srdcem obsáhnouti,
adro
chová,
kdo tvé sladké šepotání \zvuná adit slova? 86
Kdo mž' žárem zpvné duše pizdobiti tebe?
Kdo pedstihne svitem ela zázrak tvého nebe?
Ty
jen,
když
jsi
nad jezerem
peru zvedla, hvzdami bys bezpotými
lesklou
vlastní krásu shlédla.
a G
87
ODPOINEK. F kn
se to
odpoívá
u jezera pod kapradím, ani
vám
tak nelze, vru,
páni v kesle, duši vsadím.
Já pozírám do jezera, nebe z nho na mne zpátky; Bože, co tu drobných zvstí, co tu zlata na pohádky.
Sny, jež hlavou prolétají,
jako perly k perlám adím, a
svt v
srdci roste, roste
králové! nuž, já se vsadím!
D
n
—
HVZDA. temný zvolna z Jiorských vrch erná kídla v tni nebes koupá,
IVlrak
svá
dne vyjasnné
dechu
že
Tma
ztajil
líce
jimi halí,
až les rozespalý.
kryje zem, strom
tajemn
se tese,
a z
ruím kídlem do hnízda se nese ukrytého bujným vtvím drnu
srn
táhlým hvizdem teskliv volá srnu.
pták
stoupá,
Sám v horách stojím, v rozsedlin skály, mé adro zdouvá se a elo pálí, tma kolem kol, le v duši mé se jasní, bou spádá myšlénky k své nové básni Juž slyším v dálce verš stopy pádné, chví se hrud, le úhor ela mládne,
má z
mých ader prchá všaká strachu tíse, hvzdou jasní se mi píse!
a v srdci
89
Hoec
a Srdeník.
NA BOUBÍNÉ. Wa hle,
V
B3ubín cesta bohatou i)rales:
strání;
éárný skvost!
srdci to hoí, buší to
v skráni,
ach, jaká posvátnost!
hovory chvoje? Zda mechu tajný ruch? Nerušte vkv, kroeje moje, zde zjevil se mi Bh! Stihnu-liž myslí
DD a
90
\
BOUBÍNSKÉM
Jižní vánek
PRALESE.
horám pozdravení
snes',
teplý oblak sype perly ve prales,
v skrýši nejvábnjší s mohutnými vzrosty, píroda kam v strachu zanesla své skvosty, by jich démon žití kídly neroznes'. Což
je
krásnjšího nad útulek ten,
Šumava kde posud sní svj prvý sen, kam se plachá mysl slétnout neodváží, jásavé
kam hrza všecky vchody stráž', kam slunce hledí kradmo jen.
Tamo
na
posvátná
z
nho
pi
stezky padlý velmož leh',
zrodivše se jiní klesli v mech;
bojíš-li se smrti,
nepistupuj
blíže,
v adru svém t pohbí ono lesní jemuž blesk sjel v prsa, jich však
kníže, nezazeli'.
Svtlice, hle, kostra, žebro každá snt, žití
zbavily
ji
déš
a
snhu
vzlet,
jakby z hrobu vstala, stojí, boue snáší, snad že hvozdem bloudí, živé obry straší, kterak sténá zelený jich
slyšíš?
Zda tam kapradi
i
té
ret!
vánek nerozchvil?
milou skrýší polekaných
jest
vil,
msíné
zái na rozkvetlém luhu chorovody vedou v ladném arokruhu, z nhož je muž lesní vzdechem rozplašil?
jež
v
Chvíš
se,
tmá
ti
volati chceš;
prstem
mocn
tepe
hrozí! Ticho, ticho
hru,
bu!
Nevyplaš mi drobných pohádek, mých dtí,
práv
ukryly se v houští erných sntí,
nemluv, tichou písní modlitb
n D a
se
vzbu.
KLAM. Viz, prales
Kmen
o
— vná
kmen vtve
tvá pozvedám
—
klidu íš! spírá,
vše temno výš,
zrak nebe nedozírá.
Zde není
ho!
—
O
jaký klam
skrá potírá a trudí! Spí za vrcholky stromu tam a v
adru
se
mi budí.
Dna
93
\ZPOMINKA. Ve
zbytcích pralesa, kde svžest dýšu,
tu malou zkazku
a nevím,
je-li
obma Vám
píšu,
zrak múj \lahou zrosen
a nebo slze jedlí jsou a sosen.
A
zdá mi
jak pod
se že
zím Vás
veerem
v dálce ob,
k sob matné lampy zái
tulíte se
a v rudé knize v
do stárnoucích mi pohlížíte tváí.
A
zdá mi
se,
že jako v tužb}-
muce
své v jedno sepialy jste bílé ruce a modlíte se,
O
Bože, dej,
dceruška
a
i
zdráv se
O DLÍ
máti:
dom
vrátí,
POHLED Na
luhy a
úsmv
S
BOUBÍNA.
ke
hlavy
padl zelenavý;
nade skrání
lip
se tísní
drobné zvonky ptaích
písní.
A já do té ptaí íše stoupám hlavou vyš a výše; pes koberce s
Boubína
luk a polí
zím
do údolí.
Hora k hoe v náru bží, nohou jim vísky leží, ve prosted se chrámek pyšní a chýž každá starou višní. u
Jsou to chatky v prosted nebo hraky malých dtí?
95
setí,
Je to kostel na poií,
nebo stánek trpaslií?
—
Skivan, ve vzduchu jenž nyje, chrám ten kídlem kryje, rázem by ho strhla noha, to že stan je Pánaboha? celý
Divno!
mn
v té poušti prosté
vtší kaple v srdci roste, myšlének je svatých plna, zpvem každá vzduchu \-lna.
Popvek
mj
volá zvonem:
pojte honem, pojte honem, zde je
síla,
naute
se,
svžest, krása, jak se jásá!
zi
a a
q6
\
V
YCKOD SLUNCE.
horách noc jsem probdl, hlavy prchá sen,
rád bych býx^al zv&!l, jak se budí den:
rázem touha moje lesní cestou chválí po jezerním beliu, horském po úpatí na temeno skály teplou nocí ven. Sedím, odpoíxám, rád jsem tomu byl, že jsem
mladé
jitro
záhy
obelstil;
oko moje do oblak se noí, kol nich zlatoásná obruba se tvoí, a
již
jako u motýla skvoucí plášt pyl.
Zachvl sebou
oblak, jiskry vrhal výš,
jako plivník žhavý, opouštje skrýš; jako
vzhru zlata proudy vrže, rozšumný pramen skalní strže,
nesší
diamanty v rusalinu skrýš.
pojednou tu
97
Juž se oblak
chvje
rudým zápalem, tam vzhru
nití
kol z ryzího zlata, lesklý
—
se a blýská,
uvnit jako
kov svj rychle
na chvjící
Skvoucím
mní
šípy, padající
ohnm
i
sem,
z krve,
na ostrve,
v zem.
plane ranní nebes svah,
sivost skal a strání vzplápolala v nach,
zdivené
mé
zí, jak
nový svt
nhozvukou
oko, oslepené skorém, se
písní citu
tvoí nad obzorem na vlnách.
Plamenem
hle zžato údolí a strá rubínovým skvostem vnena je skrá, a s té celky k zemi skvostná prší krása, na listech se leskne, celý vesmír jásá, deštm drobných perel zachvívá se plá.
Udivené oko vidí v nebi plát purpurného slunce žhoucí majestát, ejhle! zlatý koráb svtm život nese, ptactvo písn zpívá v pláni, luhu, lese: Vítej, živiteli,
na sto
tisíckrát!
Da D
98
JASNO.
V
výš a
zlatohlavu
výš
stoupá slunce vzhru,
skivan jásá v poli již, nebe ztrácí chmuru, perlou zdoben každý stvol jaká milá cesta:
pozdrav
ddiny
a
Pánbh
kolem
kol
msta!
Vede stezka houštinou, noha v mech se nocí, sosny kyprou paží mnou nevyspalé oi, a já
si
jich
nevšímám,
výš jdu, blíže k nebi,
slunený kde vínek na prokvetlé
lebi.
99
mám
Hledím kolem; \rch
i
luh
zdoben zlatou ásní,
zem
kvete,
zlatý vzducli
pln je ptaích básní; z
dálných
v polích a
v
mém
hvozd
voní
to,
se to tísní,
srdci zvoní to
nekonenou
písní.
na j
VŠECKO ZAROVÁNO. Den
zjasnil se.
O, jaké krásné ráno!
do kola je všecko zarováno, že radostí mi v srdci hoí krev; má ruka v kytku trhá pestré kvty, mé oko zlatých mušek hravé vzlety, kol
a sluch
Zde
mj
ptactva hovoivý
srdci plná slastí
íš
je
zpv. dána;
radost je v pnkavice zarována, žal
rzný
v prchající h?jno strak,
a mezi tím, co v skrovnou písní
adu
ten srdeník zde do zápisku kladu,
zí na mne srnka, hvzdou každý zrak. Vše
zmnno,
vše zdobí
se,
slunen se jasní, uinnou básní.
vše
vše
Vše kolem puí z tajných zem vše vkouzleno jest v tvánost jiných i
sil
—
svt
já jsem z poutníka se ve poetu
arovným
proutkem
krásy
DD D
promnil.
PAMÁTKA
Z POUTI.
Nuž
dále na ty modré hory, tam šumí krásy plná íš, a posloucháš-li ptaí sbory, i
zpívati se nauíš.
Zde penz mnoho teba les
a
není,
velmi hostinný je pán,
Šumava,
ta milá
dá za klobouk
ti
knní, encián.
Chýš v cest dá ti skývu chleba, a vody íšku pramen luk, tak najdeš, eho k žití teba, a zkypíš jako s jara buk.
Co duch tvj takto cestou
skliíh',
to do srdce neb torby skrej,
103
le u hodných-li staneš lidí, svou píse darem zazpívej.
—
a penz já pec nastádal jsem toho
Tak dlám
málo, dost,
co studentský jen kousek stálo, já koupil za to zkušenost!
a D
104
U VÍTKOVA KAMENE. Oíí
slunce kídla paprsková,
staré srdce s
omládá mi znova,
rozvaliny na Tomášské
hoe
v eských kraj zírám kypré moe. Sivý oblak
letí
nad mou
skrání,
znylou duší sivé vzpomínání;
zádech noci
s
vtví strom
slunce v modru,
zem
Lehkým kídlem v oko
slzí,
klone,
v slunci tone.
líce jih
mi vje,
srdce mi se ch\-je,
ve nádherné mysl tone kráse, jakby kouzlem paže rozstírá se. Rozstírá
se,
šíí
nevdomky,
vine k srdci niv}^ hvozdy, chlomky;
Hoec
a srdeník.
adro slza
zachvívá
se,
hoí^
v oku žasnoucím
O, jak
každá
arovná
krpj
jest
dme
se,
se tese.
ona
zem,
krve jásá ve
mn
a jak krásu nebes zosobnlou
na srdce
ji
vinu celou
J G
—
celou!
POHLED DO KRAJE. Z^adí\ám-li se
veerem
v ty naše pohorské kraje,
hoí to v adrUj buší to, zvuí a zpívá a hraje; oko mi sálá radostí, v rumn tvá halí se bledá. a moje drobná písnika na kídlech vzhru se zvedá.
Pkné je eské podhoí, vesnika pítulná hezká, bystina, jež
ji
probíhá,
radostí do rukou tleská;
každý strom v sad obalen
kvtem
a
ptaími
sbory,
smjou luiny kvtnými zorv. kolkolem mile
107
se
Krásny jsou naše ddiny, láska
nad
má
v ústret jim kluše,
jejich poli vznáší se
skivánkem pvcova duše; mi ji pro neplašte, astj-li veer zde prodlí: zazní-li píse ddinám,
Bh
jen
za celý národ se modlí.
DD
POTKÁNÍ.
S
lehkou písní v tžké
hlav
stoupám s vrch chatám vstíc, v tom mi v ústret letí práv hnízdo mladých pnkavic. Pnkavice, dti zdobné,
pkn
se váš
hlouek
vznes';
kéž ty moje písn drobné
mohou
s
vámi ješt
dnes!
Kéž jim volno vylétnouti v širý kraj a v širou zem, tšit onch, již se rmoutí, ladných zvuk pocelem!
a D D
BLOUDNÍ. dne jsem
ul
1
šel,
ba skoro den,
a nelze vyjít z lesa,
soumrak zabral hory v plen bystiny a plesa.
již i
Kam
pijdu
asi nocí tou?
bujném smrí pod jívou starou, hrbatou, Hle, stranou v
chýž nizounká
as
spolu
s
se
krí.
kouem, vped
i
vzad,
v jakémsi divném spchu, vše zaadily napoád, stechu. i podkrovec
—
i
Dnes dále
nelze,
vždy mdloba
nebud bloud,
v chýžku nutí,
noc venku, tady pouze 1
jsem
šel
trám,
židle, truhly,
strop,
sklop,
za pi-ostým stolem.
lid
A
d\'ei-e,
—
moud
chutí.
z venku bok, tak vnitku zaazeno kolem:
Jak vše
i
do\-niti- s
mj
sotva všetený
vstíc
zím,
onm že
i
lidem
zrak
letí,
zaazen
je
tak
zor roztomilých dtí.
A s
ve prosted ten andílek,
tím
má
vábným smíchem v
líci,
oko, že jsem se ho lek',
pro, nelze ani
íci.
Co zel jsem v Šumav, co znal od nkolika rok, co tušil jsem, co stopoval,
onom
vše bylo v
Šumavské
le
noci jsem se bál,
horší je to v
To jsem
oku.
se
síni!
špatnou cestou
však kamo ješt nyní?
dal,
Svou tvá jsem pláštm obestel, v kout sednul v sín stranu já nevím, snil-li jsem, i bdl, le bloudil pec až k ránu!
—
Když na
to nyní pomyslím,
až hlava mi se toí
tak
mže
.
.
.
zmámit horský dým
a hloubka srních oí!
DDn
TŽKÉ LOUENÍ. Na
skalním útes a
pnkava
jásá,
bystinou od les pospíchá krása,
od st'bla ke kmeni, od rosy k plesu
—
ach, jak to louení,
Šumavo,
z z
snesu!
Z ponuré sk liny, chatre prosté, jahody, maliiy
popvek
roste,
ze zrnek p.skových, z
perliek trávy
duši
—
tvj v prsou mých mi stráví.
odlesk
Louení, tžká vc. srdce
mi
dusí,
otálím; škoda,
pec
jednou být musí: život z
mne vyhání
rajského kouta
peru mám na
na nohou pouta.
GUI]
—
skráni,
JAK
BH
RÁÍ.
J aro prchlo doubravou,
—
jese kvapí bouím má Šumavo, s tebou již se louím, louím se a chodím zpt každým rokem nový kvt tetí rok,
—
s
kytkou písní slouím.
Byl jsem šasten v klín tvém jako chasa ptaí, usedne-li
ku
zpvu
teba na bodláí; stárnu
Dach
—
spatím-li
se krátí,
nuž jak Pán
"5
t
as?
idne
vlas
—
Bh
ráí.
—
Nebude-li hlava
v
má
temném dímat
rovu,
o svou berlu poutnikou
podepu
se
v novu;
a já vím, že písní jas obalí
jak
kvtem zas hl Aronovu.
ji
D D
S
PANEM BOHEM.
o Pánem s
Bohem, Šumaviko,
Pánem Bohem bu,
žil
jsem
s
tebou krásné chvíle
tím, co jsem zde prosnil mile,
jinou
potš hru!
Sprahlým podej pohár
rosy,
chmurným slunný pláš, chudým hojnost velkolepou: rzné strasti, jež je tepou, zaplaš
navždy zvláš!
Všednosti a lhostejnosti
každé srdce zbav; milou nhou svého dechu
vní luh,
šeptem mechu drahou vlast mi zdrav!
D a a
OBSAH. Str.
Vnování
Hcec
a srdeník
7 9
Hory
II
Stesk
12
Volno!
14
Vzkaz Dar za dar
17
S
Bohem
16
18
Stezka
19
Xe\-ybírej
20
arodjka
22
Zvdavec
23
Cestou
25
Prvodkyn
27
Vysoké u:ení
28
Prší
30
pece jati Památkou Každý stupnm
34 36
Volání
38
Na horách
39
32
str.
Hymnus
41
Pocel
43
Zálety
44
Sumavnka
46
Eez starosti
49 51
Roštu!
Ve
sntni
,
53
•
Eež žalu
54
.
Domažlianky
56
Zastesknutí
58
Šumava
59
za jara
Zmna Vše
62
dímá
63 64
Rozhovor Králováci
69
•
Skrovný dar Na úsvit
Soumrak Stesk Šumavin
7i •
.
.
.
72 74 75
Veer Znlky Šumavské
79
U
85
horských srázu
Lesní noci
78
86
Odpoinek
88
Hvzda
89
Na Boubín
90
V
91
boubínském pralese
Klam
93
Vzpomínka Pohled
s
Boubína
94 95
Východ slunce
97
Jasuo
99
Str.
Všecko zarováno
loi
Památka
103
U
z pouti
Vítkova kamene
105
Pohled do kraje
107
Potkání
Bloudní
109 .
.
.
Tžké louení ,.
•
•
iio 113
•
Bh
ráí Jak S Pánem Bohem
115
117
^
PLEASE
CARDS OR
SLIPS
UNIVERSITY
PG 503B H4.8
1900 SV.51
DO NOT REMOVE FROM
THIS
OF TORONTO
Heyduk, Adolf Spisy
POCKET
LIBRARY
