3 Vlastní jména a psaní velkých písmen v češtině

3 Vlastní jména a psaní velkých písmen v češtině

„Tento dům do ochrany Boží dáme, U zastávky ho nazýváme.“2 „V té kapli hvězdnaté, jež nese jméno Kříže“ (Emanuel z Čenkova, Karlštejn).

3.1

31

Velká písmena a jejich funkce v češtině

Česká abeceda je založena na abecedě latinské, tzv. latince, a umožňuje tak na rozdíl např. od písma arabského, hebrejského nebo gruzínského lišit velká písmena (verzálky, kapitály, majuskule) a malá písmena (minusky, minuskule). Velká písmena se v češtině používají v těchto funkcích: 1. K signalizaci začátku větného celku. Problematické je v této funkci pouze psaní v poslední době vznikajících zápisů typu eBanka, iDNES atp., u nichž není zřejmé, jestli na začátku věty zachovávat tuto jejich podobu s prvním MP. Tento problém nemá uspokojivé ani ustálené řešení: Psaní těchto výrazů na začátku věty s MP je nepřijatelné, psaní s VP (EBanka) se v úzu neobjevuje (viz Svobodová, 2005, s. 110–111), jako nejvhodnější se dosud jeví vyhnout se mu odsunutím výrazů daného typu z první pozice ve větě (viz též 21.10).3 Následuje-li větný celek po dvojtečce, je na jeho začátku možné psát jak velké, tak malé písmeno (viz akademická PČP, § 93; viz též 19.6). 2. K vyjádření zvláštního vztahu k nějaké osobě. Pravidla českého pravopisu doporučují užívat v dopisech jako výraz úcty k adresátovi VP u osobních a přivlastňovacích zájmen pro 2. osobu (Ty, Tvůj, Vy, Váš atd.), ať už jde o jednotlivce, nebo skupinu osob. Jde o prostředek vyhrazený především oficiální korespondenci, v jiných typech textů PČP psát VP u zájmen pro 2. osobu nedoporučují, není to však vyloučené (viz PČP, § 91 písm. a; viz též kap. 18). 2 Nápis na domě čp. 235 v Čechově ulici v Libochovicích. 3 Nejde ostatně o jediný případ, kdy se odsunutí doporučuje – věta by neměla začínat čísel ným výrazem, matematickým symbolem/vzorcem nebo znakem z jiné abecedy (α-záření).

Lingvistika_NEW_IIAKop.indd 31

28.02.16 20:28

Vlastní jména a psaní velkých písmen v češtině

3. Velká písmena se používají v ustálených zkratkách, značkách a zkratkových slovech (OSN, MZV atp., viz PČP, § 51–59, a kap. 19). 4. Velká písmena lze použít pro zdůraznění celého výrazu nebo i delšího úseku textu (To je ale NEVÍDANÁ KRÁSA!, Velryba NENÍ ryba.). 5. Při zápisu čísel pomocí římských číslic (roč. XXIV, tj. 24, viz 19.7). 6. K signalizaci toho, že výraz je vlastním jménem (propriem). Používání VP v této funkci patří k nejobtížnějším oblastem českého pravopisu. Dále se věnujeme výhradně této funkci VP.

3.2 Vlastní jména a psaní VP

32

3.2.1 Úvod Vlastními jmény se zabývá jednak onomastika, dílčí lingvistická disciplína využívající na rozdíl od jiných lingvistických disciplín metodologické postupy řady nelingvistických věd, např. historie, geografie, etnologie, kulturní historie atp. (její obecný přehled v češtině podává Šrámek, 1999a; ve slovenštině Blanár, 1996; srov. též Harvalík, 2004; k jejímu postavení mezi ostatními [lingvistickými] disciplínami viz Šrámek, 2008), jednak filozofie, zejména filozofie analytická (viz např. Van Langendonck, 2007). Onomastika se tradičně soustřeďovala zejména na materiálová studia: od doby, kdy se na přelomu 18. a 19. století konstituovala jako svébytná disciplína, se zabývala zejména původem VJ, jejich motivací, jejich fungováním v historickém a sociálním kontextu a jejich formální stránkou (slovotvorbou), komplexního teoretického popisu vlastní předmětné oblasti se proto dopracovala (jak uvádí Šrámek, 1999b) relativně pozdě. Analytická filozofie se soustředí na obecnější otázky po vymezení VJ, po způsobu, jakým odkazují k objektům ve světě, po tom, zda mají význam, příp. jaký druh významu to je, atp. Obě tyto disciplíny nepochybně přispěly k poznání VJ mnoha podstatnými poznatky, v souvislosti s psaním VP se však VJ dotýkají velmi okrajově. Přílišnou pozornost VP ve funkci signalizovat propriální status výrazů nakonec nevěnují ani lingvistické práce zabývající se psaným jazykem. Následující výklad se o VJ zajímá právě z hlediska psaní VP (srov. též Hlavsa, 1991; Svobodová, 2000). Základní obecné pravidlo (OP), z nějž ovšem jako téměř z každého pravidla existují výjimky (viz 3.3), pro psaní VP v češtině zní: (OP-a) je-li daný výraz vlastním jménem, píše se (až na výjimky) na začátku s VP;


28.02.16 20:28


(OP-b) je-li takový výraz víceslovný, píše se jeho druhé, třetí atd. slovo (až na výjimky, příp. není-li takové slovo samo o sobě vlastním jménem) s MP. Aby bylo možné tato dvě pravidla uplatnit, je třeba úspěšně zodpovědět dvě následující nesnadno řešitelné otázky: a) jak poznat, že nějaký výraz je opravdu vlastním, a nikoliv obecným jménem, a b) víme-li, že tento výraz VJ opravdu je, a je-li víceslovný, ve kterých jeho složkových slovech VP psát. Na problémy spojené s řešením těchto otázek se teď podíváme blíže. Jelikož jde o příručku teoreticko-praktickou, rozdělíme výklad o jednotlivých problémech na dvě části: V první části budou vždy podány elementární teoretické poznatky důležité pro pochopení sledovaných otázek, pro druhou část zavedeme postavu imaginárního pisatele (náš pisatel), který stojí před určitým jazykovým výrazem (zvažovaný výraz) a váhá, zda jde o VJ, které by měl psát s VP, či nikoli. Ukážeme, čím a proč mu tyto popsané skutečnosti komplikují život, ale také jak mu mohou popsané teoretické poznatky v řešení dané problematiky pomoci.

33

3.2.2 Co je to VJ a jak ho poznat? Svět, ve kterém žijeme, lze vnímat jako složený z nejrůznějších objektů (v širokém slova smyslu, tj. věcí, jevů a vztahů). Jednou z důležitých lidských schopností je vnímat objekty jako totožné, vzájemně si podobné, nebo rozdílné, a na základě toho je pak v mysli sdružovat do jednotlivých stejnorodých souborů tvořených vzájemně si podobnými objekty stejného typu – neboli zařazovat je do kategorií. Abychom nemuseli mít specifické slovo pro každý z potenciálně nekonečného množství objektů, může podstatná část slov našeho jazyka odkazovat ke kterémukoliv předmětu patřícímu do odpovídající kategorie. Např. slovem pes můžeme označit jak sousedova jezevčíka, tak našeho zlatého retrívra atd., tj. jakýkoli objekt, který rozpoznáme jako dostatečně podobný všem objektům, o nichž jsme my sami nebo jiní lidé v naší přítomnosti předtím mluvili jako o psech. Taková slova se označují jako obecná jména (apelativa) a většinou mohou odkazovat jak ke konkrétnímu exempláři nebo skupině konkrétních exemplářů dané kategorie (sousedův jezevčík, náš retrívr; sousedovi dva jezevčíci, naši dva retrívři atd.), tak ke kategorii jako celku, tj. k třídě všech psů najednou (jezevčík je norník, zlatý retrívr má rád děti atp.).


28.02.16 20:28


34

Protože je však třeba odkazovat k jednotlivým objektům stejné kategorie, které se např. nacházejí v jednom časovém okamžiku na stejném místě, tj. jazykově od sebe rozlišit objekty téže kategorie, jimž všem přísluší stejné obecné jméno, např. pes, spojujeme s takovými objekty jazykové výrazy označované jako VJ.4 Ta mohou na rozdíl od jmen obecných odkazovat pouze ke konkrétním objektům, s nimiž jsme je předtím určitým tzv. propriálně pojmenovacím aktem spojili (viz Šrámek, 1999a, s. 21, 35–36; 2003–2004, s. 499–500; Knappová, 1989, s. 8; filozofové mluví o tomtéž někdy jako o tzv. křticím aktu – baptismal act, initial baptism; viz např. Morris, 2007, s. 89). Určitý jazykový výraz se může stát VJ jedině při konkrétním propriálně pojmenovacím aktu, při němž je konvenčně spojen s konkrétním singulárním objektem. Takový výraz pak jako nově vzniklé VJ odkazuje výhradně k objektu, s nímž byl v pojmenovacím aktu spojen. Fakt, že tentýž jazykový výraz může být při různých pojmenovacích aktech spojen s více objekty5 (srov. např. rodné jméno Lucie nebo zeměpisné jméno Újezd), tomu není nijak na překážku; důležité je, aby se uživatelé jazyka jakkoliv dozvěděli, které VJ odkazuje ke kterému konkrétnímu objektu. Není tedy nutné, aby byli přítomni pojmenovacímu aktu, stačí, když jim ho např. někdo zprostředkuje. Pojmenovací akt, při němž je s konkrétním objektem konvenčně spojeno jeho VJ, je tedy jen jeden, proběhne jen jednou; o dalších užitích tohoto VJ se pak mluví jako o (prostých) odkazech na daný objekt pomocí VJ. Lze si tedy VJ zjednodušeně představit – na rozdíl od jmen obecných – jako nálepky přilepované (nebo šipky ukazující) na konkrétní objekty kvůli jejich snadnějšímu rozlišení.6 Díky VJ nemusíme říkat něco jako ten světlovlasý 4 V jistých ohledech má podobnou funkci uvádění sériových nebo výrobních čísel (číslování) u zcela totožných výrobků. 5 Takové výrazy se pak označují jako tzv. multidesignátorská vlastní jména. 6 S tímto pojetím VJ přišel anglický filozof John Stuart Mill (1806–1873) v knize A System of Lo gic z roku 1843 a bylo delší dobu odmítáno. Po vydání knihy Naming and Necessity americ kého filozofa Saula A. Kripkeho (1980; slovensky viz Kripke, 2002), která stála u zrodu tzv. teo rie kauzální nebo historické (někdy též kauzálně-historické) reference, však tato teorie začala být opět vážně diskutována. Kripke mluví o tom, že VJ funguje anaforicky, tj. podobně jako zájmeno, a odkazuje zpět ke svému prvnímu užití při určitém pojmenovacím aktu (výraz Jan odkazuje k předcházejícím užitím slova JAN, z nichž to první bylo [při křtu] jednoznačným odkazem ke konkrétnímu člověku) (viz Morris, 2007, s. 89; česky přehledně Marvan, 2005, s. 57–59; Svoboda et al., 2008, s. 102–105; Peregrin, 2005, s. 220–223; Sousedík, 2007). Anna Wierzbicka (1996, s. 299; překlad MB) mluví o tzv. ostenzivní definici vlastních jmen („Výraz Jan […] znamená přibližně ‚člověk, kterému říkám JAN‘ [kde se JAN psané velkými písmeny ne vztahuje k člověku, ale ke zvuku].“). Kritici této teorie obvykle nezpochybňují existenci pojme novacího aktu, při němž je s daným objektem konvenčně spojeno jeho určité VJ, ale pomocí různých myšlenkových experimentů se snaží dokázat, že při opakovaném užívání VJ v ko munikaci může dojít k tomu, že VJ přestane odkazovat ke správnému objektu, tj. k objektu,


28.02.16 20:28


kluk v modrém svetru v předposlední lavici, stačí říct Pavel (víme-li, že mu bylo uděleno takové rodné jméno). Má-li výraz udělený jako VJ nějaký věcný význam, začíná být v tuto chvíli víceméně lhostejný, je zatlačen do pozadí jeho funkcí odkazovat k objektu, s nímž byl v pojmenovacím aktu spojen (srov. např. ; Co dnes hrají v Oku?). O tom, zda je nějaký jazykový výraz VJ, rozhoduje tedy výhradně to, zda ho (prototypově) někdo vzal/ vybral a určitému objektu jako takové přidělil. Vlastní jméno je funkčně-sociální kategorie. Funkční proto, že VJ je výraz, který jako VJ funguje. Vlastní jméno bylo v nějakém pojmenovacím aktu spojeno s určitým objektem primárně kvůli tomu, aby ho odlišilo od ostatních objektů stejné kategorie a umožnilo tak k němu snadněji odkazovat. Sociální kategorií jsou VJ proto, že aby nějaký výraz mohl takto fungovat, musí se relevantní část řečového společenství dozvědět, že s takovým a takovým objektem bylo spojeno to a to VJ. Aby dané VJ mohlo plnit své funkce, musí pro relevantní počet osob (A a B) z daného řečového společenství platit, že (viz Itkonen, 2003, kap. 19, s. 113–116; překlad MB, pro účely našeho výkladu upraveno):

35

A ví-1, že výraz V je vlastní jméno udělené (a proto odkazující ke) konkrétnímu objektu o1. A ví-2, že B ví-1, že výraz V je vlastní jméno udělené (a proto odkazující k) objektu o1. A ví-3, že B ví-2, že A ví-1, že výraz V je vlastní jméno udělené (a proto odkazující k) objektu o1. Osoba A musí na první, individuální úrovni vědět-1, že výraz V odkazuje k objektu o1 (bez toho samozřejmě nemůže výraz V smysluplně používat). Dále musí A na druhé úrovni vědět-2, že totéž na první, individuální úrovni ví-1 i B (jinak by výraz V jako odkaz k objektu o1 selhal, B by nevěděl, k čemu A odkazuje). Ani to ale nestačí: Aby A výrazem V odkázal opravdu k objektu o1, musí A také na třetí úrovni vědět-3, že B na druhé úrovni ví-2, že A na první, individuální úrovni ví-1, že výraz V odkazuje právě k objektu o1 s nímž bylo původně v pojmenovacím aktu spojeno (viz např. Raclavský, 2005). Bez odkazu na filozofickou literaturu s nutností pojmenovacího aktu pro vznik VJ počítá i Šrámek; impli citně to vyjadřuje tím, že klade rovnítko „mezi moment vzniku [vlastního; MB] jména“ a „pro priálně pojmenovací akt“ (Šrámek, 1999a, s. 26), explicitně to pak říká (např.) v této formulaci: „Propriálně pojmenovací akt […] v sobě zahrnuje a aktivizuje všechny jazykové i mimojazy kové podmínky, které jsou nutné k tomu, aby výsledkem propriálně pojmenovacího procesu bylo vlastní jméno“ (Šrámek, 2003–2004, s. 500; srov. též Šrámek, 1984).


28.02.16 20:28


36

(jinak by si mohl B myslet, že A odkazuje k jinému objektu, než A zamýšlel, mohlo by dojít k nedorozumění, o němž by se navíc ani A, ani B nemuseli dozvědět). Zajistit popsaný stav může tzv. prototypický pojmenovací akt: určitá osoba, která k tomu má od společnosti oprávnění, za přítomnosti (části) členů řečového společenství v nějakém oficiálním (slavnostním, konvencio nalizovaném) pojmenovacím aktu udělí konkrétnímu objektu nějaký výraz jako jeho VJ, např. magistrát pojmenuje nově vzniklou ulici, majitel rejdařské společnosti svůj tanker atp. Členové společenství, kteří nebyli takovému aktu přímo přítomni, se o tom dozvědí od členů, kteří mu přítomni byli, např. ze sdělovacích prostředků, z materiálů, kde je název kodifikován, v případě ulice např. z uliční cedule, z mapy, z rejstříku ulic atp. Propriální status výrazu je v takovém případě nesporný, je jasné, že o VJ jde. K popsanému stavu však může dojít i různorodými samovolnými procesy, jimž žádný oficiální pojmenovací akt nepředchází, členové společenství začnou výraz V jako vlastní jméno objektu o1 vnímat jaksi samovolně. Tento stav označujeme jako tzv. neprototypický pojmenovací akt. Jeho konkrétní realizace nejsou v našich souvislostech důležité, důležité pro nás je, že za takové situace je propriální status výrazu sporný; zda jde, nebo nejde o VJ, je velmi nesnadno rozhodnutelné – předpokládalo by to vlastně zkoumat, zda jsou splněny tři výše uvedené podmínky. Je jasné, že tento jev výrazně komplikuje psaní VP ve funkci signalizovat propriální status výrazu. Jako VJ mohou být v pojmenovacím aktu objektům udíleny zaprvé výrazy, které jsou určeny speciálně pro tuto funkci, a které proto obvykle nefungují také jako jména obecná; někdy se označují jako tzv. propriální jednotky (lemmata), jde např. o osobní jména jako Lucie, Martin aj., zeměpisná jména jako Praha, Londýn atp. Zadruhé lze ve funkci VJ využít i jména (původem) obecná (kino Oko),7 ta se pak označují jako tzv. apelativní jednotky (lemmata). Apelativní jednotky udělené nějakým objektům jako jejich VJ se někdy označují také jako tzv. deapelativní VJ. Fakt, že jako VJ mohou fungovat i apelativní jednotky (deapelativní vlastní jména), výrazně ztěžuje identifikaci VJ, a tedy i psaní VP. 7 Jde o to, že při vybírání výrazu, který chceme použít pro pojmenování určitého objektu, mů žeme sáhnout do zásobárny k tomu (předem) určených tzv. propriálních jednotek/lemmat (která mohou být shromážděna v určitém slovníku, např. slovníku rodných jmen), ale může me k tomu použít i určitá jména obecná (která jsou shromažďována ve výkladových slovní cích). Propriální jednotky fungují jako obecná jména spíš výjimečně (srov. ale tzv. apelativi zaci proprií – obecně viz Šrámek, 1999a; ESČ, s. 43; přehled apelativizovaných proprií [k datu vydání článku] v češtině podává Pokorná, 1978).


28.02.16 20:28


Všechna uvedená fakta dobře shrnuje následující teoretická definice VJ Willyho Van Langendoncka (2007, s. 6, viz též s. 116; překlad MB; hranaté závorky jsou v originále). Vlastní jméno je výraz jmenného charakteru, který odkazuje ke konkrétnímu jednotlivému objektu na základě „předem ustanovené jazykové konvence“, a to za účelem odlišit tento objekt od ostatních objektů téže základové kategorie [pragmatická složka definice]. Má-li vlastní jméno nějaký význam, nemá (nebo už nemá) tento význam vliv na to, k jakým objektům může jméno odkazovat [sémantická složka definice]. Důležitým odrazem těchto pragmaticko-sémantických vlastností je schopnost vlastního jména tvořit (apoziční) konstrukce typu básník Burns, pes Fido, řeka Temže nebo město Londýn [syntaktická složka definice]. V prototypických příkladech, jako jsou osobní nebo zeměpisná jména, je tzv. propriální (nebo někdy též apelativní) lemma (lexém) ad hoc uděleno ad hoc vybranému objektu, čímž se toto lemma stává vlastním jménem.

37

Zásadní potíží při psaní VP ve funkci signalizovat propriální status VJ je fakt, že z této teoretické definice nelze odvodit definici operační, tj. takovou, podle níž by náš pisatel mohl snadno zjistit, jestli zvažovaný výraz je, nebo není VJ, podobně jako by mohl snadno určit, zda nějaká tekutina je, nebo není kyselina, podle toho, jestli do ní namočený lakmusový papírek např. zčervená, nebo nikoliv. Představme si následující situaci. Náš pisatel narazil na určitý jazykový výraz a váhá, jestli jde, nebo nejde o VJ a zda na jeho začátku má, nebo nemá psát VP. (Stranou zatím ponechme otázku, v kterých částech zvažovaného výrazu by měl náš pisatel psát VP, kdyby šlo o VJ a kdyby byl víceslovný, věnovat se jí budeme později.) Co pro něj z uvedeného plyne? Především jedna zásadně nepříjemná věc: zda jde o vlastní, nebo obecné jméno, nepozná (v mnoha případech) podle toho, jak daný výraz „formálně vypadá“, jak je jazykově utvářen, ani podle toho, k čemu odkazuje. Existuje sice skupina podle formy snadno rozpoznatelných tzv. propriálních jednotek (např. rodná jména jako Martin, Lucie atp.), při propriálně pojmenovacím aktu však kromě nich mohou být objektům jako VJ udíleny i výrazy, které v jazyce v daný okamžik fungují jako jména obecná, srov. rozdíl mezi obecným jménem oko a vlastním jménem Oko uděleným pražskému kinu (). Na základě formy tedy dokážeme snadno identifikovat jen některá VJ.


28.02.16 20:28


38

Charakteristickým rysem VJ je to, že odkazují k singulárním objektům, příp. ke třídě objektů vnímaných jako jednotlivina. Totéž však platí i o mnoha užitích obecných jmen. K rozeznání vlastního a obecného jména tedy našemu pisateli nepomůže ani sledování toho, jestli výraz, u nějž váhá, odkazuje k jednomu konkrétnímu objektu, nebo nikoliv. To je důležité zdůraznit zejména v souvislosti s tradiční poučkou o tom, že VJ odkazují k jedinečným objektům. Tvrzení, že VJ pojmenovává nějaký objekt jako jedinečný, je velmi rozšířené a zažité, vyskytuje se v definicích VJ v českých mluvnicích i v ESČ, srov.: a) „[J]ejich funkcí [tj. vlastních jmen; MB] je pouze rozlišovat a označovat konkrétní jednotliviny jako jedinečné objekty […]“ (PMČ, 19951; 19962; 20123, § 98, s. 78). b) „Speciální jaz.[ykový] prostředek […], jehož funkcí je označovat jedince, jednotlivinu n.[ebo] jako individuum chápané množství, odlišovat je od ostatních jedinců n.[ebo] jednotlivin dané třídy a identifikovat je jako jedinečné objekty“ (ESČ, 2001, s. 205; kurziva MB). c) „Vlastní jména (propria) jsou prostředky, kterými označujeme konkrétní jedince (jednotliviny) odlišné od ostatních jedinců dané třídy charakteristickými vlastnostmi, svojí jedinečností“ (MSČ, s. 331; kurziva MB).8 d) „Na rozdíl od (podstatných) jmen obecných (apelativ) […] je základní funkcí substantivních slov (nebo slovních spojení), která nazýváme jména vlastní (nebo vlastní názvy), bezprostředně nazvat, identifikovat objekt jako jedinečný, tj. jediný svého druhu“ (ČŘJ, 19961, s. 54; 20022, s. 68; 20113, s. 68; kurziva MB).9 Chápat jako definiční rys VJ to, že pojmenovávají nějaký objekt jako jedinečný, je však velmi nešťastné, mnozí pisatelé totiž spojení pojmenovat/identifikovat jako jedinečný interpretují buď tak, že má jít o ,objekt dostatečně významný na 8 V definici (c) je zcela nenáležitá zmínka o charakteristických vlastnostech, jimiž se označené jednotliviny liší od ostatních objektů. K tomu, aby nějaký objekt mohl dostat VJ, nemusí být ničím charakteristický. 9 Definice (d) je obzvlášť nepovedená. Nedokážu jí rozumět jinak, než že VJ je výraz, který od kazuje k unikátnímu, neopakovanému objektu, který se vyskytuje v jediném exempláři, což jistě není pravda. K problematice VJ a unikátních výrazů viz např. Trost (1995b).


28.02.16 20:28

3 Vlastní jména a psaní velkých písmen v češtině

Recommend Documents