27. Habsburská monarchie za vlády Františka Josefa I. Po porážce revolučního hnutí z 1848–1849 byl v habsburské monarchii obnoven absolutistický způsob vlády, úplný návrat k předbřeznovým poměrům už ale nebyl možný. Feudální éra definitivně skončila, stavovsky rozdělená společnost byla nahrazena moderní rovnoprávnou občanskou společností. Zmizela nenáviděná robota, poddanství, zrušením cechů a dalších hospodářských omezení se otevřel prostor pro rozvoj průmyslu i obchodu. I když stál v čele podunajské monarchie konzervativně smýšlející František Josef I. (1848–1916), přesto se Rakousko za jeho vlády postupně modernizovalo a stala se z něj konstituční monarchie, zaručující svým občanům dodržování základních lidských a občanských práv. Mnoho změn se uskutečnilo i proti vůli samotného císaře, ty nejdůležitější byly vynuceny zvnějšku porážkami rakouských armád, nejprve v roce 1859 se Sardinským královstvím a v roce 1866 se sousedním Pruskem.
František Josef I. s manželkou Alžbětou Bavorskou (žila v letech 1837–1898) nazývanou též Sissi (na dobovém vyobrazení) – nevlastní sestřenicí, se kterou se oženil v roce 1854. O jejich vzájemném vztahu a nepříliš šťastném manželství bylo napsáno mnoho knih a natočeno i několik filmů, převzatá fotografie pochází z filmové trilogie o rakouské císařovně Sissi režiséra Ernsta Marischky [maryšky] z let 1955 až 1957, která je známá i u nás. František Josef I. svými názory patřil spíše do předchozího století, a to nejen odporem k technickému pokroku (nikdy nepoužil automobil, odmítal telefon, psací stroj i další technické vymoženosti), ale především vírou v nezbytnost absolutní panovnické moci. Vládl rekordních 68 let, během nichž došlo v Rakousku k mnoha převratným společenským změnám – zániku feudalismu a nastolení kapitalistického způsobu hospodaření, dovršení průmyslové revoluce a nástupu nové vědecko-technické revoluce, přeměně monarchie v konstituční stát. František Josef I. měl silně vyvinutý smysl pro povinnost a panovnickému poslání podřídil i svůj osobní život, který poznamenalo nemálo rodinných tragédií – mladší bratr Ferdinand Maxmilián byl zastřelen v Mexiku (1867), jediný syn, korunní princ Rudolf spáchal sebevraždu (1889), manželku zavraždil v Ženevě duševně nemocný italský anarchista Luigi Lucheni [lujdži lukeny] (1898). I díky tomu byl později stařičký mocnář, ztělesňující desetiletí poměrně klidného vývoje, veřejností přijímán mnohem vlídněji než na začátku své dlouhé vlády. Zjistěte, proč byl v Čechách František Josef I. přezdíván „František Procházka“.
► Který z německých států byl největším politickým i hospodářským rivalem říše rakouských Habsburků v Německém spolku? ► Které dvě bohaté severoitalské provincie patřily k habsburské monarchii v letech 1815–1859, resp. 1866?
Korunní princ Rudolf (žil v letech 1858–1889) byl jediným synem Františka Josefa I. a jeho manželky císařovny Alžběty Bavorské. Na rozdíl od svého otce byl smýšlením liberál, měl dalekosáhlé plány na modernizaci habsburské monarchie podle britského vzoru.S Františkem Josefem I. se názorově rozcházel i v zahraničně politické orientaci Rakousko-Uherska – odmítal poručnictví Německého císařství nad habsburskou monarchií. Za vlády svého otce však nemohl své představy nijak realizovat. Pocit marnosti vedl duševně nevyrovnaného Rudolfa k dobrovolnému ukončení života – v zámečku Mayerling [majerlink] roku 1889 spáchal sebevraždu. ► Zjistěte, která významná stavba v centru Prahy byla pojmenována na počest korunního prince.
Bachův absolutismus Necelý měsíc poté, co se ve Francii chopil státním převratem moci Ludvík Bonaparte, zrušil František Josef I. na konci roku 1851 v habsburské monarchii tzv. oktrojovanou ústavu vyhlášenou na jaře 1849, která ve skutečnosti nikdy nebyla uvedena v platnost. V Rakousku byl znovu nastolen absolutismus, ztělesňovaný osobou samotného císaře a jeho nejbližšími spolupracovníky. K těm nejdůležitějším patřil ministr vnitra Alexandr Bach, po němž se období let 1851až 1859 nazývá Bachův absolutismus. Výstižně toto období charakterizoval liberální politik Adolf Fischhof [fišhóf], když za hlavní pilíře Bachova systému označil čtyři „armády“: „Stojící vojsko vojáků, sedící vojsko úředníků, klečící vojsko kněží a plazící se vojsko udavačů.“
V celé monarchii byla zavedena znovu přísná cenzura, došlo k posílení policejního režimu, veškerý veřejný politický život zcela ustal. Byly potlačeny všechny politické spolky, zakázána všechna politická shromáždění, přestaly vycházet noviny a časopisy, které netlumočily stanovisko vlády. Kritiky režimu obnovený absolutismus tvrdě trestal, trest postihl i předního českého novináře, liberála Karla Havlíčka Borovského. Roku 1851 byl na příkaz císaře deportován do jihotyrolského Brixenu, kde strávil pod policejním dohledem daleko od domova téměř čtyři roky. Politické činnosti se museli vzdát i další přední čeští liberálové, František Palacký i František Ladislav Rieger. Oba se stáhli do soukromí, kde pokračovali ve své vědecké práci – Palacký dokončil v tomto mezidobí česky psané Dějiny národu českého v Čechách i v Moravě, Rieger začal s přípravou podkladů pro svůj Slovník naučný (první díl vyšel v roce 1859). Pronásledovány byly i kulturní a jazykové snahy českých vlastenců, svědčí o tom i policejně vyšetřování Jana Evangelisty Purkyně, který byl stíhán za své přednášky v češtině. Část vlastenců řešila nastalou situaci tím, že raději načas odjeli do ciziny – např. Vojta Náprstek (žil v letech 1826–1894) odjel do USA, kde se začal vědecky zajímat o Indiány, a Bedřich Smetana (žil v letech 1824– 1884) získal místo kapelníka ve Švédsku. Dozor nad vyučováním ve školách získala na základě dohody Rakouska s papežem (1855) znovu katolická církev. Bach byl pro silné Rakousko s pevnou centrální vládou. Pravomoci zemských sněmů byly omezeny na minimum a země samy prakticky sníženy na úroveň provincií v čele s dosazenými místodržícími. Současně byla v celé státní správě zavedena němčina jako jednotný státní jazyk. Na druhé straně se za negativním označením „bachovského absolutismu“ skrývala i řada pozitivních změn. Z podnětu Bacha bylo vedle policie zřízeno četnictvo působící na venkově a vytvořen nový způsob správy státu – místo zrušených vrchnostenských úřadů byly v celém Rakousku vytvořeny nové státní úřady (politické, soudní i daňové) na úrovni okresů (později i krajů) a jednotlivých historických zemích. Tato správní soustava (s řadou dalších obměn třeba v počtu a velikosti okresů či krajů) trvá dodnes. Významnou novinkou bylo i ustanovení místní samosprávy. Občané jednotlivých měst a obcí si volili své zástupce (zastupitelstva, starosty), kteří rozhodovali o místních záležitostech.
Alexander Bach (žil v letech 1813–1893) byl původně vyhledávaným vídeňským advokátem. Ačkoliv v 50. letech 19. století představoval hlavní symbol starých pořádků, kariéru začínal jako liberál, dokonce se aktivně účastnil vídeňské revoluce, která ho vynesla do vlády jako ministra spravedlnosti (odtud přezdívka „ministr barikád“). Již o rok později zastával úřad ministra vnitra. Spolupodílel se na přeměně revolucí 1848–1849 otřesené habsburské monarchie v moderně fungující stát, byť za cenu prosazování reforem „cestou shora“ a přechodu od ústavnosti k absolutismu. Alexander Bach měl velký podíl na nezákonné deportaci předního českého žurnalisty Karla Havlíčka Borovského do Brixenu, kterou nařídil císař František Josef I. Po svém pádu byl v letech 1859–67 velvyslancem u papežského stolce v Římě, zemřel zcela v ústraní.
► Zjistěte, z kolika okresů či krajů se skládá dnešní Česká republika? ► Které úřady samosprávy či státní správy na úrovni daných administrativních jednotek fungují?
Bachův absolutismus provázela poměrně liberální hospodářská politika, jejíž zásluhou vzkvétal průmysl i obchod. Stavěly se nové silnice a železnice, zrušením vnitřních celních hranic mezi jednotlivými částmi monarchie byl nastartován rozvoj dálkového obchodu. Nové zákony umožňovaly rychlejší zakládání bank a akciových společností, které se svým kapitálem podílely na rozmachu domácího průmyslu. Porážka Rakouska v severní Itálii roku 1859 a ztráta bohaté Lombardie urychlily pád Bachova absolutismu. Tváří v tvář vojenské porážce, kolapsu státních financí a rostoucí nespokojenosti musel císař František Josef I. Alexandra Bacha v srpnu 1859 ze svých služeb propustit. Tzv. Říjnovým diplomem z roku 1860 se veřejně vzdal absolutistické vlády a přislíbil návrat k ústavnosti, Rakousko se mělo přeměnit v konstituční monarchii. Nová ústava měla podle Říjnového diplomu zohledňovat tradice historických zemí, čeští vlastenci si od ní slibovali, že se v ní uplatní i jejich ideje o federalizaci říše a rovnoprávném postavení českého národa. Z Říjnového diplomu (20. říjen 1860) Františka Josefa I.: My František Josef První, z boží milosti císař rakouský, král uherský a český ... atd. tímto všem na vědomí dáváme: … Hledíce k tomu, kterak tím, že všichni poddaní naši před zákonem jsou rovni, že všichni mohou volně náboženství své provozovati, že všichni, nechť jsou toho neb onoho stavu a rodu, jsou ku všelikým úřadům způsobni, též tím, že všichni společně a stejnou měrou jsou povinni službu vojenskou konati a daně platiti a že jest zrušena robota a odstraněna linie celní mezi zeměmi, společná zřízení organická a svorná spolučinnost v Našem mocnářství znamenitě se rozšířila a utužila, – uváživše mimo to, že pro bezpečnost Našeho mocnářství a pro blaho jedné každé země, ježto moc státní ve všech zemích pevniny evropejské v jedno jest spojena, nevyhnutelně potřebí, aby se nejvyšší úkolové státní společně vykonávali – měli jsme za dobré pro vyrovnání posavadních rozdílností mezi Našimi královstvími a zeměmi, a k tomu konci aby poddaní Naši měli příhodně uspořádaného účastenství v zákonodárství a správě, ustanoviti dle pragmatické sankce a z plné moci Naší za stálý a neodvolatelný základní zákon státní, kterýž Nám i řádným potomkům našim pravidlem u vládě býti má, co níže tuto položeno, a naříditi takto: I) Právo zákony dávati, je měniti a rušiti vykonáváno bude od Nás a Našich nástupcův jedině společně se sněmy zemskými řádně shromážděnými, a vedle případnosti s radou říšskou, do kteréž budou sněmové posílati jistý počet údův, kterýž My ustanovíme. II) Všeliké věci zákonodárství se týkající, ježto se vztahují ku právům, povinnostem a záležitostem, kteréž mají veškerá království a země Naše společně … mají se budoucně v radě říšské a s radou říšskou vyjednávati … III) Všeliké jiné věci, zákonodárství se týkající, které v punktech výše položených nejsou jmenovány, vyřizovány budou dle zřízení ve sněmích zemských, a to v královstvích a zemích ke koruně uherské příslušných dle předešlého jich zřízení, v Našich ostatních královstvích ale dle jich řádů zemských …Věci, o nichž jednati nepřísluší výhradně radě říšské, budou se moci společně vyjednávati také tehda, když by si toho ten který sněm zemský žádal a návrh v příčině toho učinil. … Dáno ve Vídni, hlavním a sídelním městě Našem, dne 20. října léta tisícího osmistého šedesátého, panování Našeho roku dvanáctého. (Minulost našeho státu v dokumentech, s. 268–270)
Obnovení ústavnosti v Rakousku Na základě zásad zveřejněných v Říjnovém diplomu byla 26. února 1861 vydána tzv. únorová ústava, která obnovila veřejnou politickou
► Kdo zvítězil v bitvách u Magenty a Solferina nad rakouskými vojsky?
Karel Havlíček Borovský (žil v letech 1821–1856) jako novinář svými články v Pražských a poté Národních novinách, básněmi i epigramy ostře kritizoval rakouskou vládu a katolickou církev. Po zákazu novin v Praze odešel do Kutné Hory, kde založil nový časopis Slovan. Dvakrát byl za své články postaven před kutnohorský soud, vždy byl osvobozen – naposledy 12. listopadu 1851. V noci na 16. prosince však byl z rozkazu vídeňské vlády odvezen z Německého (dnes Havlíčkova) Brodu do Brixenu v dnešní severní Itálii a byl zde internován. Havlíček zde napsal svoje nejslavnější knížky satirických veršů Tyrolské elegie, Král Lávra či Křest sv. Vladimíra (tuto knihu nedokončil), vydané až po jeho smrti. Během brixenského exilu mu manželka zemřela na tuberkulózu, rok po svém návratu do vlasti podlehl v roce 1856 této zákeřné chorobě i sám Havlíček. K zhoršení jeho zdravotního stavu po návratu do Prahy přispělo i zklamání z toho, že se mu většina jeho bývalých přátel ze strachu z úřední šikany vyhýbala. Na Havlíčkově pohřbu se tak sešlo sotva pár desítek vlastenců, i tak vyzněl jeho pohřeb jako velká národní manifestace.
a spolkovou činnost. Znovu se volilo do obecních a městských rad, do zemských sněmů a také do nově zřízeného celorakouského zákonodárného sboru, tzv. říšské rady, do které měly své zástupce vysílat jednotlivé zemské sněmy. Během dalších několika let byly uzákoněny některé občanské svobody, např. svoboda vyznání, nedotknutelnost osoby a vlastnictví. Ústavou navrhovaný centralismus odmítli uznat především Maďaři, kteří trvali na obnovení ústavních práv z roku 1848. Maďarští poslanci se jednání říšské rady ve Vídni vůbec nezúčastnili, stejně jako Chorvati či Italové. Říšskou radu opustila v letech 1863–1864 i většina českých poslanců a zahájila šestnáct let trvající politiku tzv. pasivního odporu, kdy bojkotovali jednání říšské rady ve Vídni. Všechny pokusy přesvědčit odpůrce ústavy skončily nezdarem, a tak byla v roce 1863 platnost ústavy na čas pozastavena s tím, že se o případných změnách bude jednat později. Do vnitřního ústavněprávního vývoje habsburské monarchie zasáhly rozhodujícím způsobem výsledky prusko-rakouské války, která propukla v létě roku 1866. Provokacemi se podařilo Prusku vmanévrovat Rakousko do pozice útočníka. K rozhodujícímu střetnutí došlo 3. července 1866 v bitvě u Sadové nedaleko Hradce Králové, pruská armáda nad Rakušany drtivě zvítězila.
Říšská rada ve Vídni – moderní budova byla postavena pro zasedání celorakouského parlamentu v letech 1874–1883; dnes zde má sídlo parlament Rakouské republiky
Pruská armáda byla vyzbrojena nejmodernější puškou-jehlovkou, navíc v jejím čele stál výjimečný generál Helmuth von Moltke [fon] (žil v letech 1800–1891). Po vítězství u Hradce Králové Prusové obsadili skoro celé Čechy i Moravu a ohrožovali dokonce i samotnou Vídeň. Kancléř Bismarck zastavil proti vůli vlastního generálního štábu postup pruských jednotek na jižní Moravě a na zámku v Mikulově bylo uzavřeno s Rakušany příměří. Otto von Bismarck počítal s Rakouskem jako budoucím spojencem, okupace Vídně mohla však jeho záměry ohrozit. Dnes leží na této krajině pusté ticho jako na velkém opuštěném hřbitově. Umrlčí zápach šíří se daleko celým krajem. Úroda úplně zničena, místy tak zpustošena, že se zem podobá mlatu. Stavení spálena, vesnice prázdny, ovocné stromy od kulí dělostřeleckých rozstříleny. Údolí i návrší poseto jest četnými pahrbky z nově vykopané země, jež kryje v šachtách tisíce a tisíce vojínů. Jednoduché černé kříže zaražené na šachtách jsou jediným pomníkem četných zmařených životů. To napsaly Národní listy krátce po bitvě u Hradce Králové.
Dva z mnoha desítek pomníčků a památníků, které upomínají na krvavý pruskorakouský střet u Hradce Králové z roku 1866.
Na základě pražského míru z 23. srpna 1866 byl rozpuštěn Německý spolek a Rakousko se muselo vzdát Benátska ve prospěch Italského království – Rakousko definitivně ztratilo mocenské pozice v severní Itálii i na území německých států.
Uprostřed tympanonu stojící František Josef I. dávající občanům ústavu Udatný rek – kanonýr Jabůrek (úryvek) Tam u Královýho Hradce lítaly tam koule prudce z kanonů a flintiček do ubohých lidiček, Refrén: a u kanónu stál a pořád ládoval a u kanónu stál a furt jen ládoval. … Vzdor hroznému dešti kulek feuerwerker Franz Jabůrek s luntem u kanonu stál a pánvičku pucoval. Vytřel ho po každé ráně a už zase házel na ně dvoucentové kuličky na ubohé Prajzíčky. … A už střílel jako blázen,
Dualismus a vznik Rakousko-Uherska Vojenská porážka a hospodářská vyčerpanost si vynutily vyřešení dlouhodobé ústavní krize. Oslabení císaře využili Maďaři, jejich neústupnost jim nakonec přinesla výsledky. Vídeňská vláda uzavřela s uherskými politiky kompromisní dohodu o tzv. rakousko-uherském vyrovnání. Tuto dohodu mezi vládnoucí dynastií a maďarskou šlechtou zpečetila v červnu 1867 slavnostní korunovace rakouského císaře Františka Josefa I. na uherského krále. Čeští politici vedení Františkem Palackým a jeho zetěm Františkem Ladislavem Riegrem usilovali o česko-rakouské vyrovnání, státoprávními požadavky Čechů stejně tak jako i dalších Slovanů se však vídeňský dvůr nezabýval.
Habsburská monarchie byla nově uspořádána na základě dualismu (unie dvou státních útvarů). Rakousko-Uhersko bylo rozděleno na dvě části: na historické země Uherského království (Uhry včetně dnešního Slovenska, Sedmihradsko, Chorvatsko) a na Rakousko, zahrnující jak vlastní rakouské země, tak i české země, Halič, Bukovinu a Dalmácii, oficiálně zvané „království a země na říšské radě zastoupené“. Podle malé říčky Litavy, která tvořila část vnitrostátní hranice, se běžně hovořilo o Předlitavsku (Rakousko) a Zalitavsku (Uhersko). Rakousko-Uhersko zůstalo navenek jednotným státem. Obě části měly společného panovníka – Františka Josefa I., zahraniční politiku, armádu a společně řešily i některé záležitosti celostátních financí – území Rakousko-Uherska tak tvořilo celní unii, kde platila jedna měna. Všechny ostatní záležitosti byly v pravomoci vlád a parlamentů obou částí monarchie. V Uhrách byla obnovena platnost ústavy z roku 1848, pro ostatní země byla do konce roku 1867 vydána nová, tzv. prosincová ústava. Dualistické uspořádání habsburské monarchie stejně jako prosincová ústava zůstaly v platnosti až do konce existence monarchie roku 1918.
Prajzi měli horkou lázeň, celej rozbil regiment, Jabůrek, ten saprment. … A hned prajští kanonýři na Jabůrka všichni míří, každý ho chce trefiti, princovi se zavděčiti. … Praskla puma velmi prudce, utrhla mu obě ruce, on rychle boty sundal a nohama ládoval. … Pozn.: feuerwerker [fojerverkr]
Malý znak RakouskoUherska (1915–1918)
Rakousko-Uhersko po roce 1867:
Od roku 1878 Rakousko-Uhersko vojensky okupovalo Bosnu a Hercegovinu, získání tohoto území na Balkáně mělo nahradit ztráty, které monarchie v předchozím období utrpěla v severní Itálii a zánikem Německého spolku.
Gyula Andrássy [ďula andráši] (žil v letech 1823– 1890) byl uherský politik, který byl za účast v revoluci 1848 odsouzen v nepřítomnosti k trestu smrti. Po amnestii se hrabě Andrássy vrátil do Uher a v 60. letech patřil k hlavním strůjcům rakousko-uherského vyrovnání. Byl prvním uherským premiérem (1867– 1871) a rakousko-uherským ministrem zahraničí (1871– 1879).
Předlitavsko se stalo parlamentní monarchií, kde moc panovníka byla omezena zákony a jím jmenovaní ministři byli odpovědní parlamentu. Prosincová ústava dávala panovníkovi silné pravomoci v oblasti zahraniční politiky a armády. Ústava zaručovala mužům všechna základní občanská práva, rovnoprávné postavení všech obyvatel různých národnostní a vyznání. Židé v Předlitavsku se stali plně rovnoprávnými rakouskými občany. Svoboda tisku, spolčování a shromažďování umožnila existenci politických stran. V roce 1868 bylo školství zbaveno církevního dohledu, zavedena všeobecná branná povinnost, v roce 1869 byla uzákoněna povinná osmiletá školní docházka. K dílčím změnám ústavy docházelo především v souvislosti s úpravami volebního práva. Do říšské rady ve Vídni volili občané od roku 1873 své zástupce v přímých volbách, roku 1906 bylo dokonce zavedeno všeobecné volební právo pro muže. Tato reforma umožňovala volit všem mužům starším 24 let bez jakéhokoliv majetkového omezení, poprvé se do říšské rady takto volilo v roce 1907. Zjistěte, která významná mezinárodní událost urychlila přijetí zákona o všeobecném volebním právu pro muže při volbách do říšské rady?
Národnostní otázka Habsburská říše byla státem mnohonárodnostním. Dualismus znamenal jen zdvojení centralismu, z jedenácti národů obývajících monarchii se jen dva – Němci a Maďaři – staly plně suverénními a vládnoucími, ostatní byli v podřízeném postavení a byla jim upírána některá občanská práva. V Zalitavsku sice Chorvati získali jistou samosprávu, přesto nebyli s maďarskou nadvládou spokojeni. Další národy v Uhrách, Rumuni, Srbové, Rusíni a Slováci byli dokonce vystaveni cílené maďarizaci. Byl potlačován jejich mateřský jazyk, omezováno školství, zakazovány národní spolky atd. V Předlitavsku byli početně nejsilnější Němci, avšak s výjimkou několika zemí v Rakousku, neměli nikde převahu. Přesto vládli společenskému a politickému životu celého Předlitavska – dvě třetiny neněmeckého obyvatelstva se tak musely podrobit jedné třetině rakouských a českých Němců. Němčina byla velící řečí v armádě, německy se mluvilo na úřadech, Němci zaujímali rozhodující místa ve státní správě a v dalších úřadech. Jejich početnosti neodpovídalo nadsazené zastoupení v říšské radě či v některých zemských sněmech, včetně toho českého. První slovenské gymnázium Maďarizace na Slovensku neumožňovala existenci slovenských středních a vysokých škol. První střední škola se slovenštinou jako vyučovacím jazykem byla založena roku 1862 v Revúci. Školu, která byla jedinou v celém Uhersku, kde se mohlo maturovat ve slovenském jazyce, maďarské úřady roku 1874 zrušily.
Jednotlivé národy rakousko-uherské monarchie se začaly stále silněji domáhat zrovnoprávnění –kromě požadavků jazykových a kulturních začaly klást i požadavky politické. Němci ani Maďaři se svého výsadního postavení vzdát nechtěli, národnostní spory se proto stále více vyostřovaly. Rakouské vládě se nikdy nepodařilo ve všech občanech Předlitavska probudit vědomí rakouského vlastenectví. Češi se cítili být Čechy, nikoli Rakušany. Nevyřešená
Gustav Klimt – Zlatá Adéla Gustav Klimt (žil v letech 1862– 1918) byl vůdčí představitel vídeňské secese, populárního výtvarného stylu přelomu 19. a 20. století. Vídeň jako hlavní město nejen Předlitavska ale celé říše se stala před první světovou válkou jedním z kulturních a vědeckých center Evropy. Její národnostní složení odráželo charakter habsburské monarchie jako mnohonárodnostního státu, v atmosféře vzájemného ovlivňování zde žilo a působilo mnoho vědců i umělců, kteří dosáhli světového věhlasu. Národnostní pestrost RakouskoUherska tak nepřinášela jen problémy, ale i prospěch všem národům a jejich kulturám. K osobnostem světového významu, které na počátku 20. století žili a tvořili v metropoli na Dunaji, patřili dále např. Sigmund Freud [zikmund frojt], Johann Strauss ml. [štraus], Johannes Brahms [bráms], Franz Lehár nebo Gustav Mahler [máler]. ► Vyberte si některého z uvedených umělců, či vědců a vypracujte o něm referát, či prezentaci, ve které kromě životopisných dat uvedete i ukázky hlavních děl, či myšlenek. ► Vyjmenujte, kterých jedenáct národů obývalo RakouskoUhersko?
národnostní otázka a emancipační boj utlačovaných národů vedly nakonec k rozpadu samotného Rakousko-Uherska. Nástupnictví v habsbursko-lotrinské dynastii: František Karel ∞ Žofie Frederika Bavorská František Josef I. (1848–1916) ∞ Alžběta Bavorská
Ferdinand Maxmilián (†1867) ∞ Charlotta Belgická
1. Žofie 2. Gisela 3. Rudolf (†1889) 4. Marie Valerie
Karel Ludvík (†1896) ∞ 1. Markéta Saská 2. Marie Annunciata Neapolsko-Sicílská 3. Marie Tereza Portugalská
Marie Anna Karolína
Ludvík Viktor
1. František Ferdinand (†1914) ∞ Žofie Chotková - následník trůnu, zastřelený 28. června 1914 v Sarajevu - díky nerovnorodému sňatku byli jeho potomci z nástupnictví vyloučeni 2. Ota († 1906) - jeho prvorozený syn se stal jako Karel I. (1916– 1918) posledním rakouským císařem, českým i uherským králem 3. Ferdinand Karel 4. Markéta Žofie 5. Marie Anunciáta 6. Alžběta Amálie
Vývoj české politiky Oproti hospodářskému rozmachu politický vývoj u nás v 50. letech 19. století zcela stagnoval. Změnu přinesl až Říjnový diplom a únorová ústava z roku 1861, kdy se do veřejného života mohli vrátit přední čeští politici. Hned od začátku roku 1861 začaly v Praze vycházet Národní listy, jež se záhy staly nejčtenějším českým deníkem. V 60. letech se naplno rozvíjela především spolková činnost, vznikaly různé umělecké spolky, besedy a sdružení, z nichž největší význam měly pražský pěvecký spolek Hlahol (1861) a tělocvičná organizace Sokol (1862), založená Miroslavem Tyršem (žil v letech 1832–1884) a Jindřichem Fügnerem [fígnerem] (žil v letech 1822–1865). Po vzoru těchto organizací, které se staly centrem národního společenského života, vznikala podobná sdružení i na jiných místech v Čechách a na Moravě. Slavnost rozvinutí prvního sokolského praporu – k této slavnostní události došlo 1. června 1862 v sále Apolla v Ječné ulici v Praze. Matkou praporu, který vytvořil Josef Mánes, byla spisovatelka Karolína Světlá.
► Zjistěte, který dobrovolný spolek, založený roku 1888 a dodnes fungující, má zkratku KČT. ► Vyhledejte např. v obecní, či městské kronice, které spolky působily před první světovou válku v místě, kde bydlíte, a zjistěte, jakou činností se zabývaly.
Dobový plakát oznamující konání všesokolského sletu
Ve roce 1862 bylo otevřeno Prozatímní divadlo, o rok později vzniklo sdružení českých hudebních, literárních a výtvarných tvůrců, Umělecká beseda. Čeští politici usilující o federalizaci dualistickou přeměnu habsburské monarchie odmítli a nadále se neúčastnili jednání říšské rady. Proti rakousko-uherskému vyrovnání se zvedl v české společnosti silný odpor, čeští zástupci se demonstrativně zúčastnili roku 1868 národopisné výstavy v Moskvě, veřejnost dávala svůj nesouhlas najevo protivládními manifestacemi a shromážděními konanými pod širým nebem, tzv. táborů lidu se účastnily na Řípu a jiných památných místech našich dějin tisíce obyvatel. Rezoluce z tábora lidu na Řípu, konaného 10. května 1868 (výběr): My, věrní synové národa českého, shromáždění dnes na patě posvátného Řípu, projevujeme, jakož nám svědomí káže, že žádných nových břemen snášeti nemůžeme, aniž rozumíme, odkudž většina vídeňského onoho parlamentu osobuje si práva rozhodovati o nás bez nás. … Chceme býti konečně šťastni a svobodni ve vlasti své, jako bývali otcové naši; chceme, aby svobodný a slavný druhdy národ český opět stal se pánem svých osudův a rozhodoval o všech věcech svých toliko sám s korunovaným králem svým; chceme, aby neplatilo v Čechách jiného zákona, než který vypracuje řádný český sněm a potvrdí korunovaný český král; chceme, aby tedy v Čechách žádná daň nemohla být ukládána a žádné vojsko sbíráno, než po takovémto ústavním snešení sněmu českého s králem českým. … žádáme se vším důrazem vůle utvrzené přesvědčením nejhlubším: Předně: aby nynější nespravedlivě sestavený sněm český co nejdříve byl rozpuštěn; druhé: aby vypsány byly volby pro nový sněm království Českého, a sice volby na základě nejspravedlivějším, aby celý národ dle všech tříd byl zastoupen – tedy volby na základě všeobecného hlasování; třetí: aby takto zřízený sněm vedle starých našich práv vypracoval ústavu pro království České, ústavu pojišťující vlasti naší stejnou samostatnost a svobodu, jak se těší vlast uherská. (Minulost našeho státu v dokumentech, s. 276–277) Na jakou situaci toto shromáždění svolané na bájnou horu Říp reagovalo? Jaké požadavky byly vysloveny na táboru lidu? Proč se lidová shromáždění z roku 1868 označují taky jako „tábory lidu“?
Projevem národní svébytnosti bylo i položení základního kamene Národního divadla v květnu 1868. Spolu s tábory lidu mělo toto shromáždění v podstatě protivládní charakter. Vlna demonstrací vyvrcholila v létě a na podzim téhož roku. Někde přerostly pokojné manifestace i ve srážky s vojskem a policií. Nad Prahou a jejím okolím byl vyhlášen v říjnu 1868 výjimečný stav (odvolán byl až na jaře 1869). Položení základního kamene k Národnímu divadlu (16. května 1868) se stalo velkolepou národní slavnostní, které se vedle Pražanů zúčastnili i zástupci z mnoha míst Čech a Moravy, nejen těch, odkud byly přivezeny kameny do základů budoucí stavby. Ze kterých památných míst české historie pocházejí základní kameny Národního divadla v Praze. Ke slavnostnímu aktu byli pozváni nejvýznamnější
Sokol vychovával své členy podle hesla: „Ve zdravém těle zdravý duch“. ► K jakému antickému ideálu se tímto heslem zakladatelé Sokola odkazovali? Kromě zvyšování fyzické zdatnosti vedl Sokol své členy i k národnímu sebevědomí, demokratickému cítění či bratrství.
► Jak se nazývá stavba, která je k vidění na Řípu, a v jakém uměleckém slohu byla postavena?
Stříbrná pamětní mince a poštovní známka vydaná k 100. výročí položení základního kamene ND.
představitelé politického a kulturního života, prvním, kdo poklepal na základní kámen, byl historik František Palacký.
Národní divadlo bylo slavnostně otevřeno 11. června 1881 za slavnostních tónů Smetanovy Libuše. Divadlo, na nějž se sbíraly peníze po celé zemi dlouhá léta, však bohužel již 12. srpna vyhořelo. Nové sbírky však již během jediného měsíce stavbu Národního divadla obnovit a již roku 1883 znovu slavnostně otevřít. Budova na vltavském nábřeží se stala symbolem národní hrdosti. Již samo místo, kde bylo Národní divadlo postaveno, bylo vybráno se záměrem, aby vytvořilo spolu s Pražským hradem a Vyšehradem symbolický trojúhelník národních dějin.
Fundamentálky České země byly hospodářsky nejvyspělejší částí Předlitavska, zdejší politický neklid byl hrozbou stabilitě celé monarchie, navíc v době, kdy nebyl zcela vyloučen další konflikt s militantním Pruskem. Císař František Josef I. spolu s vládou proto nakonec souhlasili s jednáními o tzv. české vyrovnání, o autonomní postavení českých zemí v rámci Předlitavska. K dohodě došlo až v roce 1871, byly schváleny tzv. fundamentální články, které měly dát českým zemím v rámci Předlitavska podobné postavení, jaké získaly Uhry v rámci celé monarchie. Mělo dojít k vytvoření české vlády, měly posíleny být dosud omezené pravomoci zemského sněmu. Česká strana přitom souhlasila, aby Předlitavsku nadále zůstala společná řada záležitostí (daně, správa cest a silnic, pošta, obchodní politika atd.). Součástí dohody byl i závazek císaře, že se nechá korunovat českým králem.
Proti „fundamentálkám“ se postavili jak Němci z českých zemí z obav, že ztratí své dosavadní výsadní postavení, tak i Maďaři, kteří v dohodě viděli ohrožení dualismu. Tomuto tlaku císař nakonec ustoupil, česko-rakouské vyrovnání se proto nekonalo. Habsburská monarchie zůstala i přes nesouhlas českých politiků dvojstátím řízeným z Vídně a Budapešti.
Požár Národního divadla
František Josef I. v typické vojenské uniformě (na dobové fotografii z počátku 20. století). Podle rodové tradice prodělal v mládí důkladný vojenský výcvik, a třebaže ve vojenství nijak nevynikal, zůstalo mu vojenské prostředí blízké až do smrti.
Staročeši a mladočeši Krach fundamentálek znamenal osudový zlom v životě monarchie a konec vyhlídek na její federalistické uspořádání. Pro českou veřejnost byl neúspěch ohromným zklamáním. Odhodlání předchozích let vystřídaly pocity zmaru, nedůvěry a rezignace. František Palacký nálady ve společnosti vůči monarchii i dynastii velmi dobře popsal svým slavným výrokem „Byli jsme i před Rakouskem, budeme i po něm“. Který výrok proslavil Palackého v předchozím období?
Vedle říšské rady ve Vídni začali nyní čeští poslanci bojkotovat i zasedání českého zemského sněmu. Neúspěch ve státoprávním boji a otázka, jak dál postupovat, přispěla i k rozrůznění českého politického života. Dosud jednotný národní tábor, pestrá směsice radikálů, liberálů, konzervativců a představitelů české šlechty se začal rozpadat. Do popředí se začali stále silněji prosazovat radikální politici, zvaní mladočeši (oproti starší generaci politiků – staročechů).
Tomáš Garrigue Masaryk [garik] (žil v letech 1850–1937, přijaté jméno Garrigue bylo příjmením jeho manželky) byl osobností, která od 80. let 19. století zásadně ovlivňovala veřejný život v českých zemích. Od roku 1882 vyučoval filozofii a sociologii na pražské české univerzitě.
Mladočeši tvrdili, že neúčast na jednání českého sněmu, zbavuje český národ jakékoli možnosti ovlivňovat politiku. Místo trpného odporu navrhovali odpor činný ve sněmovních lavicích. Někteří mladočeši dokonce uvažovali o návratu do říšské rady ve Vídni. Roku 1874 vstoupili mladočeši do českého sněmu a založili vlastní politickou stranu – Národní stranu svobodomyslnou. Jejím programem byla samospráva českých zemí a jejich kulturní rozvoj. Současně mladočeši požadovali demokratizaci politického života, zejména zavedení všeobecného volebního práva.
Po mladočeších se vrátili na půdu českého sněmu i staročeši, roku 1879 pak zasedli všichni čeští poslanci po 16 letech tzv. pasivní politiky opět i v říšské radě ve Vídni. Umírnění staročeši úzce spolupracující s českou šlechtou potom vedli českou politiku až do počátku 90. let 19. století. Za podporu vídeňské vlády dosáhli několika dílčích ústupků. Jazyková nařízení částečně zrovnoprávnila češtinu a němčinu při jednání s úřady, došlo k rozšíření počtu českých středních a základních škol, úsilí o české vysoké školství završilo roku 1882 rozdělení pražské Karlo-Ferdinandovy univerzity na univerzitu německou a českou. Přes vstřícný postoj k vídeňské vládě se nepodařilo staročechům prosadit žádné zásadní změny ve prospěch Čechů. Jejich tzv. „drobečková politika“ byla stálým terčem ostré kritiky ze strany mladočechů. Autorem nešťastného výroku, že „když se nám nepodařilo vymoci si svá práva jedním rázem …, musíme si je nyní sbírat po drobtech, i kdybychom ty drobty sbírati měli pod stolem“, byl František Ladislav Rieger (žil v letech 1818–1903), který se stal po smrti svého tchána Františka Palackého, předsedou Národní strany, v tisku označované jako staročeská, a předním českým politikem. V letech 1858–1874 řídil vydání Slovníku naučného, první české jedenáctidílné encyklopedie. Ve snaze předložit české veřejnosti nějaký hmatatelný výsledek své politiky, souhlasili s návrhem vídeňské vlády na jednání o česko-německém smíření. Výsledkem byly tzv. punktace ( leden 1890), které přinášely sice drobné ústupky české straně zejména v otázce školství, na druhou stranu však počítaly s rozdělením Čech na oblasti výlučně německé a smíšené, nikoliv české. Česká veřejnost však punktace, které německá strana oslavovala jako své vítězství, jednoznačně odmítla. Mladočeši zahájili pod heslem „Pryč s punktátory!“ ostrý boj proti staročeské straně v českém sněmu a na stránkách novin, organizovali i protestní veřejná shromáždění. Porážka ve volbách do říšské rady v roce 1891 definitivně ukončila působení staročechů v politice. Punktace pro odpor z české strany nebyly nikdy schváleny.
V dalším desetiletí vedli českou politiku mladočeši. V první polovině 90. let ovládali stranu radikálové kolem bratří Grégrů, kteří stáli v tvrdé opozici vůči vídeňské vládě. Postupně však převážil ve straně vliv umírněných a realisticky uvažujících politiků v čele s Josefem Kaizlem (žil v letech 1854–1901) či Karlem Kramářem (žil v letech 1860–1937). Ani mladočeši však svou politikou nedosáhli větších úspěchů než jejich staročeští předchůdci. Po roce 1900 se na české politické scéně objevily i jiné politické strany, které hájily zájmy různých sociálních skupin a vrstev ve společnosti – největší vliv v období před první světovou válkou získali především agrárníci a sociální demokraté, jejichž síla vzrostla se zavedením všeobecného hlasovacího práva pro muže v roce 1907.
Do širšího povědomí se dostal až v souvislosti s bojem o Rukopisy (královédvorský a zelenohorský). Roku 1886 zveřejnil jím vedený časopis Athenaeum články zpochybňující jejich pravost. Původně vědecký spor přerostl v celonárodní aféru, kde proti názoru většinové společnosti hájil Masaryk spolu s ostatními (jazykovědcem Janem Gebauerem, historikem Jaroslavem Gollem) zásadu, že vědecká pravda, byť nepříjemná, je národu prospěšnější, než proslulost a sláva založená na podvodu. Cesta k dosažení rovnoprávného postavení českého národa mezi evropskými národy nevedla podle Masaryka přes přepjatá gesta a odkazy na skvělou minulost, ale skrze neúnavnou a poctivou každodenní práci. A to nejen v boji politickém, ale i v úsilí o pozvednutí kultury a vzdělanosti českého národa. Jako vyhraněná osobnost stál Masaryk mimo hlavní proudy české politiky. Další kauzou, kterou si proti sobě popudil tehdejší veřejné mínění, byla tzv. hilsneriáda (1899), kde ostře vystoupil proti pověrám a vlně primitivního antisemitismu, který rozpoutal český tisk proti Židu Leopoldu Hilsnerovi, obviněnému z rituální vraždy křesťanské dívky Anežky Hrůzové. Masaryk si svým postojem opět vysloužil nepřátelství většiny společnosti, ojedinělé nebyly ani nenávistné útoky proti jeho osobě typu „Zasloužil bys, Masaryčku, jít s Hilsnerem na houpačku!“ ► Zjistěte, o čem byla Dreyfusova aféra a v čem se podobala kauze Leopolda Hilsnera?
Název politické strany: agrární strana
Voličské skupiny: rolníci, venkov
Vůdčí osobnost: Antonín Švehla
křesťansko-sociální strana (lidová) strana národně sociální
katolíci, Morava
Jan Šrámek
dělníci, nacionalisté, nižší úřednictvo dělníci
Václav Klofáč
sociálně demokratická strana
Josef Hybeš
Zhoršení vztahů mezi Čechy a Němci Soužití Čechů a Němců v rámci jednoho státního celku bylo stále komplikovanější. Spory mezi nimi se od roku 1848 stále vyostřovaly. Čeští Němci, kteří tvořili asi jednu třetinu obyvatelstva českých zemí, se cítili rychlým vzestupem českého obyvatelstva ohroženi. Češi se ve 2. polovině 19. století postupně Němcům vyrovnali kulturně i hospodářsky, a začali usilovat i o zrovnoprávnění politické. Němečtí politici však nejevili ochotu ustoupit a vzdát se svého privilegovaného postavení, které jim umožňovalo ve spolupráci s Vídní rozhodovat o politickém i hospodářském vývoji v českých zemích. Názorové spory českých a německých politiků se z jednacích sálů českého sněmu i říšské rady za přispění nacionalisticky zaměřeného tisku přenesly i do ulic, při národnostně motivovaných srážkách docházelo nejen ke ztrátám na majetku, ale i k ohrožení lidských životů. Obyvatelé Čech a Moravy se rozdělili na dva „znepřátelené tábory“. Každý si musel zvolit, kam chce patřit, pro jakou školu, univerzitu a kariéru se rozhodne, zda německou, či českou. Smíšená česko-německá manželství byla výjimkou. Oba národy měly svá divadla, noviny a časopisy, spolky či sportovní kluby. Z českého společenství byla vyloučena i velká část židovských spoluobčanů i díky tomu, že hovořili převážně německy. S nepřátelstvím vůči „jinověrcům“ se však setkali i ti, kteří se chtěli zapojit do českého národního života. Antisemitismus byl podobně jako v jiných evropských oblastech i u nás na vzestupu. Dokazuje to i protižidovská kampaň, která se rozpoutala při tzv. hilsneriádě.
Rozmach průmyslu v českých zemích Ve 2. polovině 19. století pokračovala rychlým tempem industrializace českých zemí, kromě tradičních odvětví jako bylo textilnictví, strojírenství či hutnictví zasáhla průmyslová revoluce i další výrobní obory (elektrotechnický a chemický průmysl). Na průmyslovém základě se nově rozvíjelo sklářství a porcelánky v hornatém pohraničí obývaném především německy mluvícím obyvatelstvem. K průmyslovému rozvoji měly české země vhodné předpoklady. Byla zde bohatá naleziště keramické hlíny, sklářských písků, stavebních hmot a zejména uhlí, bez něhož se neobešly parní stroje ani vysoké pece. V úrodných oblastech se pěstovalo velké množství obilí, brambor, chmelu, lnu a cukrové řepy. Rostoucí počet obyvatel a zvyšující se poptávka po potravinách vedl k rozvoji řady potravinářských oborů, vznikaly velké cukrovary, mlýny, lihovary a pivovary. Velkou pomocí pro rozvoj průmyslu byla poměrně
V průmyslově rozvinutých českých zemích mělo stále početnější dělnictvo velký význam – hlavními organizátory dělnického hnutí u nás byli Josef Boleslav Pecka (žil v letech 1849–1897) a Ladislav Zápotocký (žil v letech 1852– 1916). Pod jejich vedením byl vydáván časopis Dělnické listy a od roku 1874 Budoucnost. V dubnu 1878 se konal v Břevnově v hostinci U Kaštanu (viz pamětní deska níže) ustavující sjezd Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické.
►V jaké době k nám začali přicházet Němci v rámci vnější kolonizace? ► Kdo a proč je k nám zval? ► Kteří slavní německy píšící autoři židovského původu žili a tvořili v Praze v období před první světovou válkou? ► Kterou legendární židovskou postavu oživil ve svém díle německy píšící český spisovatel Gustav Meyrink [mejrynk]?
hustá silniční síť, doplňovaná rychlou výstavbou železničních tratí, a v neposlední řadě dostatek kvalifikované pracovní síly. Hutnický průmysl se rozvíjel především v blízkosti nalezišť potřebných surovin (Ostravsko, Kladensko, severní Čechy), strojírenské závody vznikaly ve velkých aglomeracích. V Plzni vybudoval Emil Škoda (žil v letech 1839–1900) z původně malé továrny během krátké doby strojírenský podnik evropského významu. Roku 18987 vyjel z vrat kopřivnické vozovny náš první automobil Präsident, aby jej pak následovaly tisíce dalších pod slavnou značkou Tatra. V Mladé Boleslavi založili Václav Laurin (žil v letech 1865–1930) a Václav Klement (žil v letech 1868– 1938), mechanik a knihkupec, výrobu jízdních kol. Přes první české motocykly dospěli až k výrobě automobilů, předchůdců dnešních vozů Škoda. V pražském Karlíně vybudoval první český elektrotechnický závod slavný český vynálezce, elektrotechnik František Křižík, v Praze – Vysočanech postavil elektrotechnickou továrnu inženýr a bývalý Edisonův asistent Emil Kolben (žil v letech 1862–1943). Zpočátku bylo u nás průmyslové podnikání velmi rizikové, českým podnikatelům chyběly nejen zkušenosti, ale i potřebný finanční kapitál k prvotním investicím. Rozvoj českého bankovnictví pomohl překonat i tento handicap.
Počet obyvatel českých zemí se v průběhu 19. století více než zdvojnásobil a těsně před první světovou válkou přesáhl hranici 10 miliónů obyvatel. Ne všichni si ale dokázali najít obživu v místech, kde se narodili. Mnozí odcházeli za obživou do jiných oblastí Rakousko-Uherska – odhaduje se, že na přelomu 19. a 20. století žilo ve Vídni kolem 100 tisíc Čechů – někteří hledali štěstí v cizině, zejména v zámoří (viz lodní lístek firmy, která se specializovala na přepravu emigrantů do Spojených států). Zjistěte, ve kterých evropských státech bychom se mohli setkat i dnes s potomky českých přistěhovalců z konce 19. století. ČKD je jedna z nejznámějších značek strojírenských výrobků. Historie továrny začala již v roce 1871. Tehdy se továrna ještě jmenovala První československá továrna na stroje v Praze. ČKD – Českomoravská Kolben-Daněk – je název, který získala až v roce 1927, kdy se spojily společnosti Emila Kolbena a Čeňka Daňka.
Ukázkou síly českého průmyslu a hrdosti na dosažené úspěchy se stala pražská Jubilejní zemská výstava uspořádaná v roce 1891. Názorně dokumentovala vysokou úroveň ryze českých hospodářských, technických i uměleckých výsledků na konci 19. století. Německé firmy se výstavy v drtivé většině nezúčastnily.
Poldina huť na Kladně patřila k prvním světovým výrobcům nerezavějících ocelí.
František Křižík (žil v letech 1847–1941) se proslavil zdokonalením obloukové lampy.Ve své době patřil k největším českým průmyslníkům, zasloužil se o postupnou elektrizace nejen Prahy, ale celé země. V roce 1891 zajistil Jubilejní zemské výstavě celkové osvětlení a vystavěl první elektrickou dráhu, spojující areál výstavy s Letnou. Úspěch první pražské „elektriky“ vedl k bouřlivému rozvoji tramvajové dopravy, která postupně nahradila „koňku“ v hlavním městě. Roku 1903 postavil první elektrifikovanou železniční trať Tábor – Bechyně. Kromě toho vystavěl na 130 elektráren po celé zemi. Památku „českého Edisona“ připomínají dnes názvy ulic, Křižíkova fontána na holešovickém výstavišti, názvy ulic či název jedné ze stanic metra.
◄ Petřínská rozhledna postavená v roce 1891 po vzoru eiffelovky u příležitosti konání Jubilejní zemské výstavy. ▼Křižíkova fontána – původní světelnou fontánu u Průmyslového paláce zkonstruoval František Křižík
V roce 1991 byla u příležitosti 100. výročí Jubilejní zemské výstavy na stejném místě v Praze-Holešovicích uspořádána Všeobecná československá výstava. U příležitosti konání této akce byly na výstavišti postaveny Křižíkovy pavilony za Průmyslovým palácem a divadlo Pyramida, využívané hlavně pro muzikálová představení. Byla také obnovena Křižíkova fontána. Ve srovnání s Jubilejní zemskou výstavou neměla novodobá průmyslová výstava takový úspěch, průmyslové podniky na území bývalého socialistického Československa se neměly krátce po listopadu 1989 čím prezentovat.
České země se díky podnikavosti i zručnosti svých obyvatel, nejhustší dopravní síti v monarchii, nerostnému bohatství i vyspělému školství (gramotnost dosáhla na počátku 20. století výše 99,5 %) během několika desítek let staly průmyslově nejrozvinutější oblastí rakousko-uherského císařství (v českých zemích se koncentrovalo 40 % veškeré průmyslové výroby celého Rakousko-Uherska). Otázky a úkoly: 1. Která pozitiva a negativa přinesla české společnosti doba bachovského absolutismu? 2. Jaký je rozdíl mezi absolutistickou a ústavní monarchií? 3. Které zahraniční události zásadním způsobem ovlivnily vnitřní vývoj v habsburské monarchii? 4. Jaký byl postoj české měšťanské politiky k rakousko-uherskému dualismu? 5. Co znamenala prosincová ústava? A jak mohl císař ovlivňovat politickou situaci v zemi po roce 1867? 6. Jak vypadala politická scéna v Čechách na počátku 20. století? 7. Které faktory pozitivně ovlivnily průmyslový rozvoj v českých zemích v 2. polovině 19. století? 8. Jaké byly česko-německé vztahy na přelomu 19. a 20. století a proč?
Slovníček pojmů: antipatie – odpor bojkot – odmítání, úmyslné přehlížení epigram – krátká satirická báseň fundamentální – základní handicap – omezení, postižení internace – nucený pobyt na určeném místě oktrojovaný – vnucený, nařízený svrchu trilogie – dílo složené ze tří částí Knihovnička: Marcela C. Efmertová – České země 1848–1918 Brigitte Hamannová – Habsburkové; Rudolf, korunní princ a rebel
Milan Hlavačka – Jubilejní výstava 1891 (Slovo k historii č. 28) Pavel Kosatík – Čeští demokraté, 50 nejvýznamnějších osobností veřejného života Jiří Kottas – František Křižík Otto Urban – František Josef I.; Vzpomínka na Hradec Králové
