12. Habsburská monarchie po třicetileté válce Zatímco ve Svaté říši římské se rakouským Habsburkům nepodařilo po třicetileté válce upevnit si své postavení a jejich vliv v této oblasti spíše slábnul, tak ve střední a v jihovýchodní Evropě tomu bylo právě naopak. Po poráţce stavovské opozice v rakouských i v českých zemích se Habsburkům podařilo v těchto dědičných zemích prosadit pevnou absolutistickou vládu. Svatá říše římská zůstávala i po roce 1648 politicky rozdrobeným územím – 360 států a státečků světských i duchovních. Za třicetileté války bylo navíc její území velmi zpustošeno a o ţivot zde přišlo téměř 60 % obyvatelstva. V čele říše stál sice římský sněm, jemuţ předsedal císař z rodu Habsburků, ale jeho pravomoc byla značně omezena. K největším státům v říši, jejichţ postavení se po vestfálském míru ještě posílilo, patřily zejména Sasko, Bavorsko a Braniborsko. Které území získali vestfálským mírem Sasové? Kdo to byli kurfiřti?
Pro habsburskou monarchii neexistoval ţádný oficiální název, označuje se proto nepřesně jako Rakousko, nebo habsburská monarchie. Patřily k ní zejména dědičné země rakouské, české království a Uhry. Značnou část Uher ale v této době okupovali osmanští Turci, kteří představovali pro habsburskou monarchii aţ do konce 17. století trvalé nebezpečí. Této situace vyuţívali velmi často uherští magnáti k prosazování svých vlastních mocenských a hospodářských zájmů. Války s Turky Turecké nebezpečí vyvrcholilo za vlády císaře Leopolda I. (1657–1705), jehoţ skoro půl století trvající vláda byla vyplněna téměř neustálými válkami. V roce 1683 se dostala turecká armáda aţ k Vídni a hrozilo, ţe padne do jejích rukou. Obleţené metropoli habsburské monarchie přispěchali na pomoc dobrovolníci téměř z celé Evropy a díky nim se podařilo Vídeň nejen uhájit, ale donutit Turky k ústupu zpět do uherských níţin. Tato poráţka znamenala konec osmanské expanze v Evropě.
Leopold I. (ţil v letech 1640– 1705) se měl jako čtvrtý syn císaře Ferdinanda III. původně věnovat církevní kariéře. Po nečekané smrti následníka trůnu Ferdinanda IV., který zemřel dříve neţ jeho otec v nedoţitých 21 letech na pravé neštovice, se stal nakonec právě Leopold dědicem habsburské monarchie. Nebyl dle svých současníků „stvořen k moci“. Byl to člověk zboţný, ale osobně nesnášenlivý, byl vzdělaný a umění milovný. Jeho současníci jej hodnotili velice různorodě, mnozí si jej dobírali pro jeho typicky habsburský vzhled – Vídeňané mu posměšně říkali "pyskatý císař" pro jeho zvlášť výrazný převislý dolní ret. Kromě znalosti klasické latiny Leopold I. plynně mluvil a psal německy, španělsky a italsky, z francouzštiny si však vědomě neosvojil ani slovo. Bohuţel neovládal ani češtinu, ani se jí nezačal učit. ► Proč se pravděpodobně Leopold I. nikdy úmyslně nenaučil francouzsky?
Největší zásluhu na poráţce Turků měl polský král Jan III. Sobieski a císařův švagr Karel Lotrinský, kteří přispěchali se svými armádami obleţené Vídni včas na pomoc.
Byl velkým příznivcem vědy. Kromě genealogie habsburské dynastie jej lákaly i nauky jako mechanika, fyzika a chemie (včetně alchymie). Zaslouţil se o výstavbu dvorního divadla a za jeho vlády se začala sláva vídeňského „koňského baletu“, svébytné drezúry ušlechtilých lipicánů (1667). Leopold I. proslul svou zálibou v hudbě, sám byl aktivním hudebníkem i skladatelem. V jeho pozůstalosti se nalezlo
Úspěšné obraně samotné Vídně velel Zdeněk Kašpar Kaplíř ze Sulevic, vnuk jednoho z popravených stavovských předáků na Staroměstském náměstí. Kolik let uplynulo od této popravy? Co změnilo postoj rodiny Kaplířů ze Sulevic k habsburské dynastii? Díky válkám s osmanskou říší se do Evropy brzy rozšířila móda pití kávy, čaje a kakaa, které muslimům nahrazovaly zakázaný alkohol.
Války s Turky na nějakou dobu ukončil v roce 1699 karlovický mír, Habsburkové získali nazpět většinu území Uher, Sedmihradska a Chorvatska. Uherská povstání Na území Uher nově dobytých na Turecku byli usazováni rolníci ze Svaté říše římské, kteří měli zalidnit ty oblasti, které byly v důsledku válek téměř liduprázdné. Výsady německých kolonistů spolu s němčinou, kterou se snaţili Habsburkové zavést jako úřední jazyk, vedly k dalšímu protihabsburskému povstání uherské šlechty, do jehoţ čela se postavil tentokrát sedmihradský vévoda František II. Rákoczi [rákóci] (ţil v letech 1676–1735). Habsburkové, kteří v té době vedli vyčerpávající válku s Ludvíkem XIV. o tzv. španělské dědictví, nedokázali povstání potlačit a naopak byli donuceni uzavřít s uherskou šlechtou kompromisní szátmarský [sátmárský] mír (město Szátmár se dnes nazývá Satu Mare). Uherští magnáti sice uznali dědičné nároky Habsburků na uherský trůn, oplátkou ale získali náboţenskou svobodu a byly jim zachovány jejich stavovské výsady.
František II. Rákoczi (na bankovce v hodnotě 500 forintů) představuje pro Maďary dodnes jednoho z nejvýznamnějších národních hrdinů. Zjistěte, jaký význam v maďarských dějinách mají další uherští šlechtici jako např. Gábor Bethlen a Imrich Thököly.
Juraj Jánošík (ţil v letech 1688–1713) – na fotografii z filmu reţisérky Agnieszky Hollandové z roku 2009 – patří k nejznámějším slovenským zbojníkům, který se svojí druţinou působil v letech 1711–1713 jak na území dnešního Slovenska, tak i na
více neţ 250 skladeb, z toho 102 tance. Nemalé prostředky věnoval na vydrţování dvorní kapely. V sídelním městě se prý dokonce říkalo: „Kdyby veškeré úřady ve Vídni byly tak osazeny a v takovém pořádku jako dvorní kapela, byla by Vídeň rájem na zemi, útulkem spravedlnosti a všech jiných ctností“.
Evţen Savojský (ţil v letech 1663–1736) ačkoliv se narodil v Paříţi a vyrůstal na francouzském dvoře, vstoupil roku 1683 do sluţeb Habsburků – úhlavních nepřátel Ludvíka XIV. – a stal se jejich nejslavnějším maršálem. V roce 1697 se mu podařilo zvítězit nad osmanskou armádou v bitvě u Zenty (v dnešním Srbsku). Právě tato bitva definitivně ukončila turecké výboje a donutila Turky k uzavření mírové smlouvy v roce 1699. Kromě konfliktu s Turky (v dalších válkách dobyl např. roku 1717 Bělehrad) hájil poměrně úspěšně zájmy Habsburků proti Francii i ve válkách o španělské dědictví.
Moravě, ve Slezsku či v Polsku. Byl jedním z mnoha, kteří se rozhodli řešit stále se zhoršující ţivotní podmínky (nárůst roboty, daní a dalších povinností) právě tímto způsobem – tedy útěkem do hor a zbojem proti vrchnosti a bohatým. Juraj Jánošík se stal lidovým hrdinou, příkladným bojovníkem proti panskému útlaku, který dle pověsti „bohatým bral a chudým dával“. Stal se legendou, jehoţ ţivotní příběh inspiroval mnoho nejen slovenských umělců. Který anglický hrdina se proslavil stejně jako Jánošík? Vyhledejte legendu o Jánošíkovi a zjistěte, jakými zázračnými vlastnostmi byl obdařen a za jakých okolností byl chycen a na jaře 1713 v Liptovském popraven.
Války s Turky, s uherskou šlechtou a v neposlední řadě vyčerpávající války s Francií znamenaly pro české země neúměrné daňové zatíţení. I přes ztrátu Horní a Dolní Luţice zůstávaly Země koruny české nejrozsáhlejší a nejvyspělejší oblastí rakouské monarchie, a proto největší díl nákladů na válečné konflikty nesly právě ony. Ekonomické zatíţení provázela ztráta jejich politického vlivu, všechny významné úřady sídlily ve Vídni. Karel VI. a pragmatická sankce Po kratičké vládě Josefa I. (1705–1711) nastoupil na trůn poslední muţský potomek rodu Habsburků Karel VI. (1711–1740). I jeho vláda byla vyplněna především boji s Turky. Po brzké smrti svého jediného syna usiloval Karel VI. o prosazení tzv. pragmatické sankce z roku 1713, která měla zajistit nedělitelnost habsburské říše a uznání dědických nároků i pro ţenské potomky z rodu Habsburků. Trůn měla zdědit jeho nejstarší dcera Marie Terezie. Zatímco ve své říši dosáhl uznání pragmatické sankce celkem snadno, přijetí v okolních státech stálo Karla VI. nemálo diplomatického úsilí i peněz. Záhy se mělo ukázat, ţe zcela zbytečně.
Karel VI. (ţil v letech 1685– 1740) byl posledním muţským Habsburkem v čele podunajské monarchie – po jeho smrti nastoupila na zděděný trůn jeho nejstarší dcera, Marie Terezie.
Zatímco ve sněmech jednotlivých zemí došlo ke schválení pragmatické sankce (na obrázku titulní list v uherské verzi) bez větších problémů (např. český sněm ji potvrdil v roce 1720, uherský v roce 1722 atd.), tak mezinárodní uznání tohoto dokumentu bylo pro rakouskou diplomacii mnohem obtíţnější – např. výměnou za uznání musel císař Karel VI. zrušit rakouskou Východoindickou společnost se sídlem v Ostende, která ačkoliv přinášela vídeňské vládě obrovské zisky, tak se ukázala být pro britské, nizozemské a francouzské obchodníky aţ příliš velkou konkurencí. Na území kterého státu leţí Ostende a proč rakouská Východoindická společnost sídlila právě v tomto městě?
České země po třicetileté válce Změny na českém venkově Hlavním hospodářským odvětvím i nadále zůstávalo zemědělství. Zemědělská půda byla především majetkem šlechty a katolické církve. Šlechtické pozemky byly dvojího typu. Na jedné části ţili poddaní, kteří z půdy, jeţ dědičně obhospodařovali, platili šlechtě daně. Na druhé části šlechtických pozemků tzv. panské půdě pracovali poddaní v rámci tzv. roboty.
Přehled habsburských panovníků vládnoucích v českých zemích v letech 1619–1740: Ferdinand II. (1619–1637) Ferdinand III. (1637–1657) Leopold I. (165 –1705) Josef I. (1705–1711) Karel VI. (1711–1740) ► Jaké důsledky mělo Obnovené zřízení zemské na uspořádání pobělohorské společnosti?
Po třicetileté válce se ve zpustošené zemi značně sníţil počet obyvatel, a tak se začalo nedostávat pracovních sil. To vedlo k podstatnému nárůstu robot, protoţe stejnou práci pro vrchnost teď muselo zvládnout méně lidí. Zatímco před válkou se robotovalo zpravidla jen několik dní v roce, teď musel poddaný chodit na robotu aţ tři dny v týdnu, v době ţní či jiných sezonních prací mohl být povolán i častěji. Robotní povinnosti se netýkaly jen práce v zemědělství, poddaní museli bezplatně pracovat i na panských stavbách, cestách, v lesích, případně v manufakturách. Kromě nárůstu pracovních povinností vůči vrchnosti se poddaní jiţ nemohli bez jejího výslovného souhlasu volně stěhovat na jiná panství. Tímto opatřením se mělo zabránit dalšímu úbytek pracovních sil, které šlechta pro své hospodaření na svých panstvích potřebovala. Poddaní tak byli pevněji připoutáni k půdě, na které ţili, coţ se také někdy označuje jako nevolnictví. Souhlas vrchnostenských úřadů byl vyţadován i v mnoha dalších případech – např. u sňatků poddaných, nebo při výběru povolání jejich dětí. Na českém venkově ţilo tenkrát několik vrstev obyvatelstva. Bohatší sedláci museli na robotu dávat i potahy (koně, krávy), ale mohli za sebe posílat vlastní čeledíny. Drobní rolníci museli robotovat se svou rodinou sami, a navíc obdělávat vlastní políčka. O nedělích a svátcích (a těch bylo hodně) se však pracovat nesmělo, na to církev přísně dohlíţela. Úplně nemajetná chudina byla odkázána na výdělek „na cizím“. Na vsi ţili i lidé osobně svobodní – například zchudlí zemané, svobodníci, někteří mlynáři, kováři, sklářští mistři nebo jiní řemeslníci. Kromě roboty a pravidelné daně z půdy byli poddaní zatíţeni placením řady dalších dávek a poplatků (např. z jarmarků, přívozů a mýt, z várek piva, ze všech kancelářských listin atd.)., církvi pak odváděli tzv. desátek. Zhoršené postavení rolníků na venkově a časté spory s vrchností vedly poddané k sepisování různých stíţností adresovaných státním úřadům, či přímo panovníkovi, v případně bezvýchodné situace i k útěkům z panství, či selským bouřím. K největšímu povstání sedláků došlo v roce 1680, kdy proti útlaku ze strany vrchností propuklo souběţně na různých místech Čech mnoho vzpour poddaných. I přes to, ţe je podařilo vojsku postupně potlačit, tak jejich vystoupení byla tak silná, ţe donutilo vládu k prvnímu zásahu do vztahů mezi šlechtou a poddanými – 28. června 1680 vydal Leopold I. první robotní patent, který omezil délku roboty na maximálně 3 dny v týdnu (šlechta však toto nařízení často porušovala) a zakázal vybírání některých dávek. Vzhledem k tomu, ţe patent pouze potvrdil stávající stav, tak na dlouho situaci na venkově neuklidnil. Z mnoha dalších rolnických nepokojů je nejznámější povstání Chodů za „stará práva“ na Domaţlicku (1693–1695), jehoţ průběh ve svém historickém románu Psohlavci popsal spisovatel Alois Jirásek. V čele nespokojených Chodů stál Jan Sladký Kozina, který byl po potlačení povstání proti pobělohorské vrchnosti pro výstrahu ostatním v Plzni popraven.
Vývoj počtu obyvatel českých zemí: do roku 1618 Čechy 1 700 000 Morava 900 000 po roce 1648 Čechy 950 000 Morava 600 000 (Dějiny zemí Koruny české I., s. 276 ) ► Vypočtěte, o kolik procent klesl počet obyvatel v českých zemích (tj. v Čechách a na Moravě). ► Které důvody vedly k tak dramatickému úbytku obyvatel mezi uvedenými roky? K jakým změnám na českém venkově v reakci na to došlo? ► Proč mnozí učenci kritizovali hospodářský systém zaloţený na robotní práci jako málo efektivní? ► Jaké důsledky mělo robotní zatíţení na celkový stav hospodářství?
► Které české slovo vzniklé ve 20. století pochází z označení nucené práce?
► Kdo se v Čechách a na Moravě proslavil jako zbojník?
► Za která stará práva Chodové bojovali? ► Kde leţí Chodsko a jak jeho postavení změnilo trvalé spojení českého království s habsburskou monarchií?
„Lomikare!“ volal Kozina zvučným hlasem, jenž chvěl se posledním hlubokým vzrušením a v tu chvíli zněl hrozně. Naposled mihla se červeň bledým lícem, naposled oko vzplanulo. „Lomikare! Do roka budeme spolu stát před súdnú stolicí boží, hin se hukáže, kdo z nás“V tom se velicí důstojník vzpamatoval. Obnažený kord jeho se zaleskl vzduchem, kat podtrhl, a odsouzencův hlas umlkl. Jana Sladkého, nazvaného „Kozina“, nebylo na živu. (Alois Jirásek – Psohlavci, s. ) Kdo byl Lomikar a jak podle pověsti zemřel?
Pobělohorská šlechta Po třicetileté válce se šlechtický stav u nás výrazně proměnil. V řadách domácí šlechty začali převaţovat cizinci, zejména přicházející z rakouských, německých a románských zemí, kteří za loajalitu a pomoc Habsburkům získali u nás statky a panství konfiskovaná účastníkům stavovského povstání, z nichţ mnozí kvůli svému nekatolickému vyznání trvale opustili české země. Nově příchozí šlechta si na zakoupených panstvích budovala reprezentativní zámecká sídla a ve větších městech okázalé paláce. Ti nejbohatší pak část roku, zejména v zimě, pobývali ve Vídni v blízkosti panovnického dvora. Barokní zámek plnil kromě jiného i funkci hospodářského centra panství. Zemědělskou činnost zajišťovaly panské dvory, k nimţ patřily i sýpky, mlýny, mnohde pivovar. V centrech velkostatků zastupovali šlechtu vrchnostenští úředníci, správci panství. Nákladný ţivotní styl nutil šlechtu hledat nové zdroje příjmů. Mnozí z aristokratů začali na svých panstvích zakládat manufaktury, rozšiřovat ve svých lesích těţbu dřeva (včetně výroby dřevěného uhlí pálením v milířích), podporovat další rozvoj rybníkářství či lihovarnictví, nebo provozovat např. kamenolomy a cihelny. Šlechta usilovala dále i o rozvoj svých poddanských měst, neboť z nich jí plynuly další příjmy. Úpadek královských měst Královská města pozbyla po roce 1627 jakýkoliv politický vliv. Městská samospráva byla podřízena přísné královské kontrole, dozor nad městem vykonával králem jmenovaný rychtář – hejtman, primátor, který zde dohlíţel i na veřejný pořádek. Hospodářské postavení královských měst podlomilo kromě válečných ztrát na majetku i na obyvatelstvu, vysokých dluhů či úpadku řady řemesel i to, ţe Habsburkové města a jejich rozkvět cíleně nepodporovali. Zatímco královská města stagnovala, některá poddanská města zaţila dobu rozkvětu a díky podpoře své vrchnosti se stala pro královská města i silným obchodním konkurentem – platí to např. o Jindřichově Hradci v jiţních Čechách, který byl v 18. století třetím největším městem po Praze a Kutné Hoře, o Liberci či Rychnově nad Kněţnou na východě Čech. Ţivot ve městě a uspořádání městské společnosti se od středověku nijak nelišil. Základem výroby i nadále zůstávaly cechy, které se prostřednictvím přísných pravidel, tzv. cechovních regulí, bránily jakékoli cizí konkurenci. Tradiční cechovní výroba díky tomu zaostávala za stále produktivnější manufakturní výrobou, nebyla schopna uspokojit poptávku po novém a levném zboţí. Cechovní výsady omezila císařská nařízení aţ ve 30. letech 18. století. Nezměnila se ani vnější podoba většiny měst, ta zůstávala stále
Jan Sladký Kozina (ţil v letech 1652–1695) na jednom z četným romantizujících vyobrazení. Vrchnost a zvláště její úředníci byli u poddaných velmi neoblíbení, dokresluje to i lidová písnička, která snad vznikla původně na Berounsku, ale během krátké doby se rozšířila i jinam: Ti sedláci ubozí, což oni se navozí, kamene, křemene: bodejť pány čert veme! Ten purkrabí parukář sám největší pletichář, bije nás jako ras, zasloužil by sám provaz! A ten šelma nešťastný, ten šmaťhavý poklasný, pro ten klas stíhá nás, zasloužil by sám provaz! Šafář, taškář vybraný, od biřice vypraný, sám co vzal a prodal, nám sedlákům vinu dal. (Petr Křivský – Věk starý a nový, s. 52)
► Proč se od 2. poloviny 17. století rozvíjela poddanská a nikoli města královská?
uzavřená v těsných hradbách. Mnoho městských staveb získalo nový barokní ráz – týkalo se to zejména budov radnic či kostelů, který v řadě případů určil vzhled měst aţ do současnosti. V mnoha městech vyrostly nově rozsáhlé barokní chrámové a palácové komplexy, které se staly jejich novou dominantou. Hygiena zůstávala ve městech dlouho velmi primitivní, coţ napomáhalo opakovanému šíření moru, tyfu, cholery a černých neštovic. Kromě těchto epidemií byly největší metlou našich měst neustále se opakující poţáry, po nichţ často lehla jejich značná část popelem. Většina měst měla sice tzv. hlásky – vedle radničních věţí s ochozem plnily tuto funkci někdy i samostatné věţe, anebo věţe kostela, které však byly v majetku města. Na nich dnem i nocí hlídkoval hlásný (míval tu i malý byt), aby mohl včas upozornit na vznik poţáru, jehoţ rychlému šíření tehdy lidé nedokázali většinou zabránit. Část domů byla v té době kryta doškovou střechou, takţe případný poţár se ve městě velmi rychle šířil.
Řada měst je díky zachovalosti historického jádra součástí tzv. městských památkových rezervací. ► Zjistěte, která města ve vašem okolí jsou takto památkově chráněná. ► Co nahrazovalo v době baroka dnešní číslování domů? ► K čemu ve městě slouţila šatlava a kdo byli drábové? ► Co znamenalo ocitnout se na pranýři?
Z čeho je vyrobena došková střecha?Zjistěte, zda město, v němţ bydlíte, nebo město ve vašem okolí postihly v minulosti nějaké poţáry a jaké měly případně následky? V této věţi kostela sv. Jakuba v Poličce se nachází rodná světnička Bohuslava Martinů, jehoţ otec kromě svého ševcovského povolání vykonával i práci pověţného. Jeho hlavním úkolem bylo drţet stráţ proti ohni ve dne i v noci. Zjistěte, ve kterém oboru se tento rodák z Poličky světově proslavil?
Osobitou skupinu obyvatel královských měst představovali Ţidé, kteří i nadále ţili v ghettech, na jejich víru se nevztahovaly ţádné zákazy, díky čemuţ si zachovali svou víru i svéráznou kulturu. Přestupy na křesťanskou víru byly zcela ojedinělé. Ţidé nashromáţdili velké jmění, byli totiţ výbornými obchodníky a bankéři, jako jediní mohli půjčovat peníze na vysoký úrok, coţ katolická církev křesťanům přísně zakazovala. Rekatolizace Katolická církev měla upevnit celistvost habsburské monarchie a její jednotu. Rekatolizace u nás proběhla dvěma cestami. Jednou z nich byla násilná rekatolizace prostřednictvím reformačních komisařů doprovázených vojskem. Obvyklou metodou byly tzv. dragonády, kdy se ve vesnici usadili vojáci, kteří nejen vyjídali, ale i terorizovali obyvatele, dokud se nezřekli „kacířství“. Zvláštní komise vyhledávaly tajné evangelíky, zabavovaly jim závadné knihy. Nejlépe se v této činnosti uplatnili jezuité, svou horlivostí vynikal mezi nimi především páter Antonín Koniáš. Vedle těchto represivních metod se snaţila katolická církev získat věřící i nenásilnou cestou, rozvinul se mariánský kult, konaly se okázalé slavnosti a procesí, která měla působit zejména na city věřících. Církev se soustředila také na výchovu mládeţe, kterou na dlouhou dobu ovládli hlavně jezuité. V rámci posílení katolické
► Jak se nazývá typ staveb (na fotografii z náměstí v Poličce), které vznikaly v centrech měst jako poděkování za odvrácení moru? Antonín Koniáš (ţil v letech 1691–1760) se jako člen jezuitského řádu věnoval misijní činnosti, proslul jako horlivý kazatel a vynikající řečník. Byl odpůrcem české reformace, přál si vytvořit "nové" katolické Čechy. Působil jako přední censor knih. Roku 1729 vystavil v Hradci Králové příručku pro určení závadných Klíč kacířské bludy k rozeznání otevírající, k vykořenění zamykající. Příručka (viz ukázka jejího titulního listu) obsahovala seznam závadných knih. Nezavrhoval však všechny knihy nekatolických autorů, např. Komenského Brána jazyků patřila k často vydávaným jezuitským učebnicím.
církve v Čechách vznikla i nová biskupství v Litoměřicích a v Hradci Králové. Za vlády Karla VI. byla u nás v podstatě rekatolizace dokončena. Nová barokní zboţnost s sebou přinesla i svatořečení Jana Nepomuckého (1729), o nějţ se velmi zasazovali především sami Češi. Nový světec byl pociťován jako chlouba národa a jeho zastánce před ústrky a obviňováním z kacířství. Zcela spontánně se Nepomuckého kult rychle šířil po celé zemi (byl však uctíván i v cizině) a světcovy sochy se staly neodmyslitelnou součástí naší krajiny.
České baroko S rekatolizací k nám pronikala barokní kultura. Nový umělecký směr u nás velmi brzy zdomácněl a postupně se přetvořil do osobité podoby českého baroka. Barokní sloh zpočátku vyuţívala ke svým účelům zejména katolická církev, podporovala výstavbu velkolepých chrámů s nákladnou výzdobou, pořádala církevní slavnosti. Stejně rychle se nový umělecký sloh ujal i v šlechtickém prostředí, přispěl k tomu i příchod cizích šlechtických rodů především z jiţní Evropy. Během 18. století se barokní sloh nakonec uplatnil i v prostředí městském a venkovském. Architektura Barokní stavby se staly trvalou součástí českého prostředí, barokní stavitelé uměli propojit stavbu s okolní krajinou. Právě v této době byla postavena vedle velkých chrámových komplexů, honosných zámků a paláců i celá řada kapliček, boţích muk, které tvoří neodmyslitelný ráz české krajiny. Barokní stavitelé k nám přicházeli ze zemí, v nichţ byl jiţ barokní styl ve své vrcholné fázi, mnozí z nich se v českých zemích usídlili natrvalo – takovými byli např. italští architekti Carlo Lurago [karlo lurágo] (ţil v letech 1615–1684), který se spolupodílel na stavbě praţské jezuitské koleje v Klementinu, a Francesco Caratti [frančesko karaty] (ţil v letech 1615/1620–1677) – autor základní podoby Černínského paláce na Hradčanech (v současnosti zde sídlí ministerstva zahraničních věcí).
Mnoho ze zakázaných knih se zachovalo jako tzv. libri prohibiti ve zvláštních odděleních klášterních knihoven. ► Kdy byly v Čechách uplatňovány podobné seznamy zakázaných knih a jak je tomu dnes? ► Co v češtině znamená libri prohibiti?
Svatý Jan Nepomucký je bezesporu jedním z nejslavnějších českých světců, je uctíván i v Latinské Americe, znali jej i v daleké Číně, a to zásluhou českých misionářů, kteří se rozhodli šířit křesťanskou víru daleko za hranicemi Evropy. ► Co jsou atributy Jana Nepomuckého? Klementinum (na dobovém vyobrazení) je hned po Praţském hradu druhou nejrozsáhlejší stavební památkou v Praze – jezuitská kolej vznikla v letech 1653–
►Za co byl kanonizován a koho měl v českém prostředí nahradit?
1726 na ploše dvou hektarů a zahrnovala kromě učeben a rozlehlých sálů i tehdy jednu z největších knihoven. Kromě prostor k výuce se zde nacházely také hospodářské budovy, prostory pro ubytování, budovy pro cla, součástí komplexu bylo i několik významných chrámových staveb (např. kostel sv. Salvátora, sv. Klimenta aj.) K čemu slouţí tento rozsáhlý komplex v dnešní době? Zjistěte, v jaké souvislosti se mluví „o Klementinu“ v televizních předpovědích počasí?
V dnešní době je zámek v Tróji součástí expozic Národní galerie. ► Zjistěte, která díla NG jsou zde vystavena? ► Který významný komplex se nachází poblíţ tohoto letohrádku?
Barokní zámek nebyl jen obydlím, ale i společenským i kulturním centrem. Nesměla v něm chybět kaple, bohatá knihovna, rozlehlá jídelna, taneční sál, salóny a dámské budoáry. Typická jsou nádherná schodiště, umoţňující slavnostní ceremoniály. K ţivotu zámeckého panstva neodmyslitelně patřily hostiny, četné zábavy a plesy, které se neobešly bez zámecké kapely. Novým prvkem byla zámecká divadla. Takové divadlo bylo zřízeno například v Jaroměřicích nad Rokytnou nebo v Českém Krumlově, nejprve ve velkém sále a později jako samostatná budova. Zámečtí páni si ve svých divadlech drţeli vlastní herecké soubory, nejednou hrávala i sama šlechta. Oblíbenou kratochvílí panstva byly vyjíţďky kočárem či na koních a hlavně hony – na tehdy ještě hojné zajíce, baţanty a koroptve – anebo divoké štvanice na vysokou zvěř či lišky. Významné místo zaujímal zámecký park, obvykle francouzského typu s hvězdicovou sítí cest, fontánami, alegorickými sousošími a uměle tvarovanými keři či stromy. S parkem býval zámek velmi úzce spjat – většinou elegantním schodištěm a širokými prosklenými „francouzskými“ dveřmi. Baroko vůbec hluboce, ale citlivě zasahovalo do krajiny a dotvářelo ji. Okolo cest vedoucích k zámku či mezi význačnými objekty byly vysazovány dlouhé aleje s dalekými průhledy, v parcích, ale i ve volné krajině byla budována umělá jezírka, terasy. Zároveň se barokní architektura dokázala přirozeně přizpůsobit přírodním podmínkám, charakteru krajiny.
Počátkem 18. století dosáhlo baroko v českých zemích svého vrcholu. K nejvýznamnějším architektům tohoto období se řadí Johann Bernhard Fischer z Erlachu [fišer] (ţil v letech 1656– 1723), Giovanni Santini [dţovany santyny] (ţil v letech 1677– 1723), tvůrce tzv. barokní gotiky, a zejména rodina Dienzenhoferů [dýncenhófrů], otec Kryštof Dienzenhofer (ţil v letech 1655– 1722) a jeho syn Kilián Ignác Dienzenhofer (ţil v letech 1689– 1751). Z dílny otce a syna pochází významný malostranský chrám sv. Mikuláše. Ze stejné doby pochází i dílo Františka Maxmiliána Kaňky (ţil v letech 1674–1766), stavitele hvězdářské věţe v praţském Klementinu a tvůrce barokních zahrad Vrtbovského a Černínského paláce. Rodina Diezenhoferů v Praze zcela zdomácněla, Kryštof Diezenhofer byl od roku 1689 praţským měšťanem, jeho syn Kilián Ignác se v Praze dokonce narodil.
Císař Leopold I. v divadelním kostýmu.
Pohled na část maškarního sálu na zámku v Českém Krumlově.
Jednou z nevýznamnějších barokních památek, na jejíţ výstavbě se podíleli otec a syn Diezenhoferové, je malostranský chrám sv. Mikuláše (viz na následující fotografii).
► Připravte si ve skupinách obrazového průvodce po stavební činnosti rodiny Diezenhoferů v Čechách.
Kostel hrál v ţivotě barokního člověka nezastupitelnou roli. Účast na bohosluţbách o nedělích a svátcích patřila k povinnostem dobrého katolíka, stejně jako jednou do roka dojít ke zpovědi. Zpověď a pokání byly předpoklady pro spásu duše, navíc evidence zpovědí slouţila státu jako kontrola pravé víry věřících. Kostel byl i místem osvěty, kazatelé v něm informovali o dění v zemi, kárali je za různé prohřešky a radili jim, jak si poradit s různými ţivotními problémy. V chrámovém prostředí mohl člověk také vnímat krásu umění – prostředí kostela bylo komplexním uměleckým dílem, výsledkem práce architektů, sochařů, malířů i hudebníků.
Výtvarné umění Barokní sochařství a malířství bylo součástí architektury, sochy i malby tvořily vnější i vnitřní výzdobu staveb. Současně vznikala sochařská a malířská díla jako zcela samostatné umělecké výtvory. Na náměstí mnoha měst vyrostly mariánské nebo morové sloupy, před kostely, u cest, či v palácových zahradách stála samostatná sochařská díla, případně celé aleje soch. K nejznámějším barokním galeriím patří sochařská výzdoba Karlova mostu v Praze nebo soubor alegorických soch na terasách špitálního areálu v Kuksu. Barokní sochaři dokázali zachytit nejen pohyb, ale i hluboké emoce. K nejvýznamnějším sochařům v počáteční fázi baroka patří Jan Jiří Bendl (ţil v letech 1620–1680), autor sochy sv. Václava, která kdysi stávala na praţském Václavském náměstí, dnes je umístěna na Vyšehradě. Ve vrcholném baroku se proslavili Ferdinand Maxmilián Brokof (ţil v letech 1688–1731), tvůrce několika sousoší na Karlově mostě, a především Matyáš Bernard Braun (ţil v letech 1684–1738), z jehoţ dílny pochází celá řada významných soch a sousoší, nejen na Karlově mostě, ale i v Kuksu a na mnoha dalších místech. Zatímco význační stavitelé k nám většinou přicházeli z ciziny, mezi malíři se výrazně prosadili i domácí umělci. Jedním z nejvýznamnějších raně barokních českých malířů 17. století byl Karel Škréta (ţil v letech 1610–1674), který vynikl zejména jako portrétista. Vrcholem barokního malířství je tvorba Petra Brandla (ţil v letech 1688–1735). Jeho současníkem a vyhledávaným portrétistou byl Jan Kupecký (ţil v letech 1667–1740). Významnou roli měla v malířství nástěnná malba, v níţ vynikl zejména Václav Vavřinec Reiner (ţil v letech 1689–1743) [rajner], jehoţ fresky zdobí celu řadu významných kostelů, ale i paláců a zámků. Světovou proslulost získal emigrant Václav Hollar (ţil v letech 1607–1677), vynikající grafik působící hlavně v Anglii, jeho grafické listy vynikají přesností, vzácnou čistotou výrazu a jemností.
Sochařská výzdoba Kuksu byla svěřena Matyáši Bernardu Braunovi – na objednávku hraběte Šporka vytvořil dvě řady alegorických soch znázorňujících dvanáct Ctností a dvanáct Neřestí:
Lakomství
Víra
Hudba V pozdním 18. století se zrodilo rčení, ţe Čechy jsou konzervatoř Evropy, nebo se říkalo „co Čech to muzikant“. Výborní hudebníci
► Najděte na obrázku typické znaky, podle kterých lze rozpoznat o jakou neřest, či ctnost jde.
byli v Čechách jiţ od konce 17. století, ale uplatnění nacházeli zejména v cizině. K nejslavnějším českým rodákům působícím v Itálii patřili Bohuslav Matěj Černohorský (ţil v letech 1684– 1742) a především Josef Mysliveček (ţil v letech 1737–1781), přezdívaný Italy „il divino Boemo“, jehoţ hudba ovlivnila i tvorbu Wolfganga Amadea Mozarta. Na dvoře saského kurfiřta vynikl zase Jan Dismas Zelenka (ţil v letech 1679–1745). Hudba byla neoddělitelnou součástí barokního ţivota, zněla v chrámech při bohosluţbách, na mnoha zámcích byly zřizovány dvorské kapely. Umělecká tvorba často vznikala pod vlivem lidových písní. To je patrné zejména v tvorbě Adama Michny z Otradovic (ţil v letech 1600–1676), varhaníka z Jindřichova Hradce. Vysoké úrovně dosáhla česká barokní hudba také v tvorbě Pavla Josefa Vejvanovského (ţil v letech 1639/1640–1693), činného ve sluţbách olomouckého biskupa. Literatura Česká literatura doby baroka se dost jednostranně soustřeďovala především na duchovní díla (duchovní poezie, kázání). Významným autorem té doby byl historik Bohuslav Balbín (ţil v letech 1621– 1688), příslušník jezuitského řádu, velký český vlastenec, psal výhradně latinsky jako většina vzdělanců té doby. Vedle učené latinské tvorby vznikla celá řada významných českých uměleckých literárních děl. K nejznámějším patří sbírky lyrických písní Adama Michny z Otradovic, v nichţ je ve vzácném souladu slovo s hudbou. Typicky barokním českým básníkem byl Bedřich Bridel (ţil v letech 1619–1680), jezuita, misionář, autor skladby Co Bůh? Člověk? Otázky a úkoly: 1. Jaké bylo postavení habsburské monarchie v Evropě po roce 1648? 2. Jaké byly vztahy mezi rakouskými Habsburky a Osmanskou říší v 2. polovině 17. století? A jak to ovlivnilo postavení Uher v rámci habsburské monarchie? 3. Jaké problémy měla vyřešit pragmatická sankce z roku 1713? 4. K jakým změnám došlo na českém venkově a ve městech po třicetileté válce? 5. Co měl vyřešit robotní patent z roku 1680? 6. Co bylo cílem rekatolizace a jaké nástroje k tomu byly pouţívány? 7. Jak ovlivnilo baroko ráz české krajiny? 8. Zjistěte, kde se v okolí vaší školy či trvalého bydliště nacházejí nějaké kapličky, boţí muka, kříţové cesty apod. O nalezených menších církevních stavbách vytvořte fotodokumentaci a stručnou charakteristiku včetně zhodnocení vlivu daných staveb na nejbliţší okolí. 9. Vytvořte přehled významných barokních staveb v Čechách a na Moravě včetně jejich stručného popisu. 10. Kteří čeští barokní umělci se proslavili i za hranicemi českých zemí?
► Pokuste se zjistit, co italské označení „il divino Boemo“ znamená v češtině.
► Které Michnovy skladby jsou známé dodnes? Slovníček pojmů: genealogie – nauka o rodokmenech loajalita – věrnost, oddanost kanonizace – svatořečení, prohlášení za svatého magnát – označení pro bohatého uherského šlechtice rekatolizace – návrat ke katolické víře represe – útisk, útlak, organizované násilí Knihovnička: Alois Jirásek – Psohlavci, Temno Václav Kaplický – Kladivo na čarodějnice Jiří Mikulec – Leopold I.: ţivot a vláda barokního Habsburka Jiří Šotola – Tovaryšstvo Jeţíšovo Vít Vlnas – Sláva barokní Čechie: umění, kultura a společnost 17. a 18. století, Jan Nepomucký, česká legenda Filmotéka: Kladivo na čarodějnice – reţie: Otakar Vávra (1969)
